Publikace Příroda a krajina Moravskoslezského kraje

Transkript

Příroda a krajina Moravskoslezského kraje
PŘÍRODA A KRAJINA
Moravskoslezského kraje
PŘÍRODA A KRAJINA
Úvod........................................................................................................................................................... 4
KRAJINA MORAVSKOSLEZSKÉHO KRAJE
Proč to tu máme, tak jak to máme? ................................................................................................... 6
SETKÁNÍ S KRAJINAMI
Pár letmých doteků. ........................................................................................................................... 20
LESY
Děravé punčochy kraje. ...................................................................................................... 62
LOUKY A POLE
Křižovatka zemědělské techniky. ..................................................................................... 84
VODA A MOKŘADY
Domov bludiček a komárů. ............................................................................................... 102
SKÁLY A JESKYNĚ
Tajemná krajina pokladů. .................................................................................................. 136
LIDSKÁ SÍDLA
Život lidí se zvířaty, nebo život zvířat s lidmi?............................................................. 152
ANTROPOGENNÍ STANOVIŠTĚ
Hořící kopce a zatopené dědiny...................................................................................... 164
OCHRANA PŘÍRODY
Služba budoucím generacím. .......................................................................................... 180
Shrnutí ................................................................................................................................... 194
Vážení a milí čtenáři,
doby, kdy symboly našeho regionu byli zaprášení horníci a kouřící komíny, jsou pryč.
I když na průmyslový ráz Moravskoslezského kraje, na jeho minulost i přítomnost
jsme patřičně hrdí, jsem rád, že vznikla kniha, která dává vědět, že Moravskoslezsko
dnešních dnů, to nejsou jenom doly a železárny, ale i krásná příroda, malebná zákoutí
a neopakovatelné scenérie.
Pohlédněte na fotografie, které věrně zachycují zajímavá místa Moravskoslezského
kraje, pročtěte si řádky, které přibližují často až netušené skvosty naší fauny a flóry.
Kniha k Vám bude promlouvat laskavým jazykem i hravou grafikou. Přál bych si,
aby se Vám po jejím prolistování alespoň trochu rozbušilo srdce a řekli jste si:
Tak to bych chtěl vidět.
Držíte v rukou zdařilé dílo svých autorů, které, věřím, najde své čtenáře. Jeden z nich
v tuto chvíli otevírá knihu už potřetí…
Miroslav Novák
hejtman Moravskoslezského kraje
4
›
Zámecký vrch s Trúbou
nad Štramberkem – jedno
z míst v Moravskoslezském
kraji, kde se snoubí příroda
a historie.
Zámecký vrch and Trúba
– one of the locations in the
Moravskoslezský Region
where nature and history are
closely entwined.
5
KRAJINA
MORAVSKOSLEZSKÉHO
KRAJE
Proč to tu máme, tak jak to máme?
6
7
Na severovýchodě Moravy a v přilehlém Slezsku je krajina
i na české poměry pestrá. Leží zde jedno z nejvyšších našich pohoří i rozlehlé nížiny, souvisle lesnatá území i bezlesé
krajiny rozlehlých polí či pastvin, řídce osídlené oblasti jen
s drobnými sídly i celá hustě zalidněná souměstí. Každé z dílčích území má svou historii, svou dnešní podobu a způsob
fungování.
Na podobě krajiny se v prvé řadě podílí její reliéf. Je určován jednak horninovým materiálem, který jej tvoří, a pak
dlouhou historií jeho vývoje. Na utváření reliéfu dále závisí
ostatní podmínky v území. S rozdílnou nadmořskou výškou,
sklony svahů, orientací ke světovým stranám atd. se mění
místní klima, hloubka a úrodnost půd, jiné jsou nejčastější druhy rostlin a živočichů. Rozdílné podmínky se nakonec
odráží i ve využití krajiny člověkem, který dnes určuje její výslednou podobu.
Reliéf
Pro představu, jak je to s krajinami u nás, se rozhlédněme
z vrcholu Svince. Zvedá se do výšky přes 500 m nedaleko Nového Jičína, prakticky uprostřed našeho kraje. Je to
opravdu magické místo s kruhovým rozhledem. Odtud je
vidět, jak se terén na jednotlivých stranách od nás v hlavních rysech zásadně liší. Stojíme poblíž hranice dvou geologických světů – Českého masivu a Karpat.
Na severu a severozápadě, za oderským údolím, se
vlní náhorní planina, místy rozčleněná širokými údolími. V dálce přechází do horského hřebene. Jsou to Nízký
a Hrubý Jeseník. Geologicky patří do tzv. Českého masivu,
geologické jednotky, ke které patří západní část Moravy
a celé Čechy. Horniny této části jsou velmi staré, povrch
zde byl kdysi již prakticky zarovnán. Později, při formování
Alp a s nimi i Karpat, sem dolehly ozvěny horotvorných
procesů. Terén byl jako celek vyzdvižen, ojediněle i rozlámán. Vodní toky odnosem materiálu povrch postupně
dále rozčlenily. Strmý svah okraje vyzdvižené planiny, jen
mírně zvlněné plato s širokými údolími a v dálce vyzdvižený
hlavní jesenický hřeben, jsou hlavními rysy severozápadní
poloviny kraje.
Už kolem Svince, ale hlavně pak dál na jihu a jihozápadě je krajina také vyvýšená. Pohled je to ale úplně jiný.
Terén je velmi členitý, kopcovitý, jednotlivé vrchy mají
příkré svahy, odděleny jsou hlubokými údolími. Jsou to
Beskydy a jejich předhůří – západní okraj Karpat. Území
přímo zasažené posledním vrásněním. Vrásnění spočívalo
v rozsáhlých přesunech horninových mas od jihovýchodu
směrem do svého předpolí – karpatské příkrovy převrstvily okolní území a pohřbily je pod sebou. Odhaduje se, že
terén zde byl tehdy o 1–2 km výše než dnes. O další tvarování se pak postarala eroze. Během milionů let snížila
vrcholy, odtékající voda se zakusovala do podloží a vyklidila celá hluboká údolí. V horninách měkčích, než jsou jesenické, probíhalo zařezávání a vyklízení materiálu daleko
rychleji. Vznikal tak mnohem členitější reliéf, s hlubokými údolími a prudkými svahy, tak jak ho známe z Beskyd.
Na okraji pak po milionech let zbyly z čel příkrovů jen trosky – mimo jiné třeba Ondřejník a náš Svinec.
Vlastní hranice mezi Karpaty a Českým masivem prochází sníženinou kolem řeky Odry. Coby průchod mezi
rozlehlými pohořími Beskyd a Jeseníků je území nazýváno
Moravská brána. Prochází zde linie, kde hmota Karpat je
na svém okraji nasunuta na hmotu Českého masivu. Ta poklesla, vznikla sníženina. Svého času byla zaplavena mořem a vyplňována jeho sedimenty. Ve velkém se zde také
ukládal materiál vyklízený z nově vyzdvižených pohoří,
především Karpat. Tak vznikl základ dnešního jen mírně
zvlněného povrchu.
8
›
další strana/next page
Od Svince jihovýchodně –
Moravskoslezské Beskydy,
Karpaty. Členité, strmé, divoké.
South-east from Svinec
– the Moravskoslezské Beskydy Mountains, the Carpathian
Mountains. Jagged, steep and
intact.
››
Starojický kopec se zříceninou
hradu Starý Jičín, část zbytků
čela karpatského příkrovu.
Za sníženinou Moravské
brány se zvedá jiná krajina
– Nízký Jeseník, okraj
prastarého Českého masivu.
Ruins of the Starý Jičín castle
on Starojický kopec, remnants of
the front Carpathian overthrust.
Further behind the depression
of Moravská brána, a different
landscape is rising – the Nízký
Jeseník Mountains skirting the
age-old Český masiv.
9
Typy krajin a jejich rozmístění jsou dány
v prvé řadě reliéfem. Východ kraje tvoří
členité Beskydy se svým předhůřím, západ
Nízký a Hrubý Jeseník. Sníženina mezi nimi
je Moravská brána, která severně od Beskyd přechází v širokou Ostravskou pánev.
Červený bod označuje Svinec
(viz foto dále).
Landscape type and its arrangement is determined primarily by relief. Indented ridges
of the Beskydy Mountains and foothills
constitute the eastern parts of the region.
The west is comprised of Nízký Jeseník and
Hrubý Jeseník. The depression between
forms the Moravská brána which opens into
the wide basin of Ostravská pánev in the
north. The red point marks Svinec
(see next photo).
10
11
12
13
Zmíněné ukládání materiálů je charakteristické a je základem pro reliéf i v dalších nížinných oblastech kraje.
Severně pod Beskydami je to Ostravská pánev a podél hranice s Polskem při Nízkém Jeseníku území, které patří k rozlehlým polským nížinám. Tady měl na utváření současného
reliéfu velký význam jev z geologického hlediska nedávný,
zalednění v dobách ledových. Pevninský ledovec pokryl
několikrát Evropu severně od nás. Postupně se sunul k jihu
a v nejchladnějších dobách se u nás zastavil až na hradbě
Jeseníků a Beskyd. Jak se masa ledu o mocnosti stovek metrů posouvala po povrchu, svou vahou drtila a hrnula všechno pod sebou. Zůstaly obroušené vyvýšeniny z odolných
hornin, v měkkém podloží se ledovec zakousl do podloží.
Opět tu svou roli sehrála i tekoucí voda, která přitékala z hor
i z tajícího ledovce. Cestu k moři měla ledovcem zahrazenou, a tak v jeho předpolí vznikala rozlehlá jezera. V nich
se ukládal veškerý materiál, který řeky přinášely. Přibyly tak
mohutné vrstvy dalších sedimentů. Po ústupu ledovce byly
mnoho desítek metrů mocné nánosy málo odolného materiálu rozrušovány tekoucí vodou, ve velkém odnášeny
a znovu ukládány. Postupně se terén vyvinul do ploché pahorkatiny, jak ji známe dnes.
Klima, půdy, vegetace, …
Další vlastnosti krajiny s utvářením reliéfu bezprostředně
souvisejí. Asi nejvíce zřejmé je to v případě klimatu. V Opavě
je roční teplota v průměru o 7 stupňů vyšší než na Pradědu.
Spadne tady méně než poloviční množství srážek. Také je tu
kratší zima, méně fouká a více je bezmračných dní. Na jedné
straně teplá, poměrně suchá nížina, na straně druhé chladné vlhké hory. Mezi nimi celá škála plynulých přechodů.
Podmínky podnebí se mění v prvé řadě s nadmořskou výškou. V detailech se pak uplatňuje různé oslunění svahů podle
jejich natočení vzhledem ke světovým stranám, vzájemné
stínění vůči převládajícím větrům, omezené proudění vzduchu v hlubokých údolích aj.
Místní klima spolu s materiálem podloží a sklonem svahů
pak zásadně ovlivňuje tvorbu půd. Vznik půdy začíná zvětráním hornin. Vlastnosti původní horniny do velké míry určují rychlost zvětrávání i charakter zvětralin. Jiný je vývoj na
snadno rozpustných, bohatých vápencích, jiný na tvrdých,
na živiny chudých žulách. Zvětralina je dále obohacována
o rostlinné zbytky a osídlena půdními organismy. Vznikají
nové půdní sloučeniny. Takto fungující celek je označován
jako půda. V horských polohách s množstvím srážek a velmi
svažitým terénem se tento proces daří jen ztěžka. Odtékající
voda rychle vyplavuje drobné zvětraliny, odnáší i vyluhované látky. Na místě zůstává hmota do značné míry „jalová“.
Při nízkých teplotách je i půdní život zpomalený, organická
hmota se jen pomalu rozkládá a potřebné půdní sloučeniny
obtížně vznikají. Půdy jsou tu proto obecně mělké, kamenité, málo úživné.
V nížinných oblastech je situace opačná. I zde dochází ke zvětrávání podloží, třebaže neskonale pomalejšímu.
Produkty zvětrávání pak ale v rovinatém terénu z velké části
zůstávají na místě. Je tu méně srážek, s malým spádem voda
i pomaleji odtéká. Nedochází k vyluhování a odplavování důležitých látek. V teplejším prostředí rychleji vznikají složitější
půdní sloučeniny. Půdy jsou hlubší, úživnější. Ještě jinak je to
v nivách řek, kde voda opakovaně ukládá materiál a látky posbírané z vyšších částí povodí. S vrstvami jemnozrnných náplavů se tak živiny do prostředí opakovaně doplňují.
Výše popsané vlastnosti prostředí se projevují ve složení vegetace. Jednotlivé druhy vyžadují jiné množství vláhy,
tepla, jinou délku vegetačního období, jiný charakter půdy.
V podmínkách pro ně nejvhodnějších jsou pak i konkurenčně
nejsilnější, vyskytují se v největší míře. Pokud známe nároky
14
›
Vlhký horský les.
A moist montane forest.
15
‹
Vláha, teplo, živiny, …
Polanský les v nížině
u Ostravy.
Moisture, warmth, nutrients.
– Polanský les in the lowlands
near Ostrava.
16
›
Niva s říčními nánosy.
Odra u Polanky.
River silts on a floodplain.
Odra near Polanka.
jednotlivých druhů, můžeme podle vegetace velmi dobře
usuzovat, jaké podmínky v území panují.
Při pohledu na celý kraj jsou hlavní rozdíly zřejmé z charakteru lesa. Horské polohy patří jehličnanům, nenáročným
na půdu i teplo, odolným proti větru, sněhu. Směrem k teplejším nížinám je postupně nahrazují listnáče. Obejdou se delší dobu beze srážek, lépe se vypořádávají s hmyzími škůdci,
kteří tu nejsou omezováni chladným podnebím. I když dnešní
složení lesů určuje v prvé řadě hospodaření člověka, v základních rysech přírodní limity překročit nelze.
Člověk
17
Až dosud jsme se zabývali tím, jak utváření krajiny určují přírodní podmínky prostředí. Posledních přibližně tisíc let už
u nás ale výslednou podobu krajiny stále více určoval člověk.
Původně lokálně, v nejpříhodnějších územích, s narůstajícím
počtem a dokonalejšími nástroji pak postupně i ve zbývajících oblastech.
Většina území našeho kraje zůstávala ještě do pol.
12. stol. prakticky neosídlena. Menší sítě trvalých drobných
sídel z té doby jsou doloženy jen zcela ojediněle, na Opavsku,
či Těšínsku. Neprostupné pralesy, kterými procházelo jen
několik obchodních stezek, byly přirozenou ochranou proti vnějšímu nebezpečí. Ojedinělé osady lovců, dřevorubců
nebo pastevců tehdejší krajinu neovlivnily. Na přelomu století se ale český stát rozvinul v přední evropskou mocnost.
Výrazně se zvýšila i produktivita zemědělství. V úrodných
oblastech přibývalo obyvatel, bylo potřeba využívat nová
území, získávat nové zdroje. Nastalo období, kdy v dosud
pustých územích byla systematicky zakládána nová sídla.
Hovoříme o tzv. velké středověké kolonizaci. Nejdříve převážně podél řek, postupně i ve vyšších, méně příhodných
polohách. Zde bylo území osídlováno především kvůli těžbě
rud. Lesy byly přeměněny na pole a pastviny. Odlesňování
pak i výše v horách, až do výšek cca 800–1000 m n. m., probíhalo kvůli poptávce po stavebním a palivovém dříví. Původní
přírodní lesní krajina většiny kraje se během ani ne dvou století zcela změnila.
Hornatá jihovýchodní část kraje bez výskytu kovových rud byla osídlena o dvě až tři století později při další vlně kolonizace, tzv. valašské a pasekářské. Tehdy až sem
z rumunských Karpat postupně proniklo umění salašnického chovu ovcí a koz a v horských polohách se začalo i zemědělsky hospodařit. Od poloviny 16. století byl v náhorních
polohách ve velkém vypalován les a zakládány pastviny.
I hluboko v horách vznikaly osady a rozptýlené usedlosti,
obdělávala se políčka, bralo dřevo na otop i stavby. Velká
část původních pralesů zanikla. Obrat pak nastal až na konci
století 18., kdy s hospodářským rozvojem v podhůří nebývale vzrostla potřeba stavebního dřeva. Vrchnost omezila salašnictví a horské pastviny naopak uměle zalesňovala. Díky
cílenému lesnímu hospodaření je v dnešní době rozloha lesů v Beskydech výrazně větší, než tomu bylo na konci
‹
Hrady byly v kraji zakládány
ve 13. a 14. stol. Jejich okolí
bylo ale tehdy zcela jistě lesa
zbaveno. Obrázek zachycuje
Hukvaldy už dávno opuštěné,
ve století 19.
Castles in the region were
built in the thirteenth and
fourteenth century. Back then,
however, their surroundings
were quite certainly deforested. The picture shows the
Hukvaldy Castle, already
abandoned by the nineteenth
century.
18
středověku. Mnohé z pastvin nicméně zachovány zůstaly
a střídání jejich otevřených ploch s plochami lesa je pro naše
Karpaty typické.
Zatím posledním velkým zlomem ve vývoji krajiny regionu pak bylo objevení zásob černého uhlí a založení
Vítkovických železáren v 19. stol. Následující rozvoj průmyslové výroby a s ním spojená potřeba pracovních sil vedly
v nížinné severovýchodní části kraje k prudkému zvýšení počtu obyvatel, rozvoji měst i menších sídel a zástavby obecně.
Velkotěžba uhlí pak na Karvinsku přinesla vznik krajin i úplně nových.
Uspořádání současné krajiny má tedy své počátky v dobách středověku. Nikdy nešlo o nezištné bohulibé tvoření.
Člověk se vždy činil, aby měl z území především co největší užitek. S omezenými prostředky se však musel podřizovat
›
Krajinu je dnes člověk
schopen změnit od základu,
dokonce včetně reliéfu. Odval
Heřmanického dolu.
Modern man is able to fundamentally change the landscape and even the relief itself.
A dump pile in
Heřmanický důl.
19
přírodním podmínkám. Utváření kulturní krajiny tak od počátku zvýrazňovalo jejich místní odlišnosti. Strmé svahy zůstávaly zalesněné, velká sídla vznikala mimo nedostupné
terény, kvalitní půdy byly využívány pro zemědělství. V základních rysech toto rozdělení zůstalo zachováno dodnes.
Vedle potenciálu území pak dnešní stav odráží proběhlé události historické. Viz např. soustředění osídlení kolem
ve středověku založených měst nebo odlesnění náhorních
poloh Beskyd za valašské kolonizace. Tradiční utváření však
může být dnes díky novým zájmům a především nesrovnatelným technickým možnostem moderní doby také už zcela setřeno. Příkladem budiž četná území Karvinska. Přírodní
podmínky, historický vývoj a nakonec požadavky moderní
doby společně určují hlavní rysy každé z našich krajin.
SETKÁNÍ S KRAJINAMI
Pár letmých doteků.
20
21
O krajině se dá psát všelijak. Nechat více promlouvat čísla – vzdálenosti, rozlohy, letopočty nebo dát více prostoru
svým zážitkům, dojmům, ale i barvám, vůním a zvukům.
První způsob je veden snahou o objektivitu, konkrétnost, přesnost, druhý je navýsost subjektivní. Krajina v nás
vzbuzuje mnohé pocity, působí emocionálně svými tvary,
barvami, zvuky, na každého jinak – krajin je tolik, kolik je
lidí… Stačí si jen nezávisle na sobě poslechnout, jak různě
popisují společnou dovolenou členové rodiny. Shoda na
faktech platí, ale pak se už líčení liší.
Nejsprávnější cesta by tedy mohla být ve spojení obou
přístupů. Záleží však na tom, oč nám jde, co chceme zachytit, sdělit. V případě rázovitosti krajiny bude, domníváme se, vhodnější klást větší důraz na osobní, intuitivní
sdělení, méně faktů, více dojmů. Vždyť jak si budeme počínat, budeme-li chtít posuzovat její estetiku? A to je nadmíru významná součást našeho hodnocení. „Bylo/nebylo
tam krásně,“ říkáme po návratu z cest. A to je možná i ten
hlavní důvod, proč se na takové místo vracíme, důvod,
proč ho máme rádi.
Bylo by určitě zajímavé vytvořit kolektivní dílo složené
z více pohledů na náš kraj, kraj mezi Pradědem, Roudným,
Radhoštěm, Čantoryjí, Landekem, Cvilínem a Biskupskou
kupou. Nabízíme vám nyní jeden z nich. Možná, že s ním
nebudete souhlasit, nechť je pak pobídkou k tomu, abyste
se zamysleli, jak krajinu vnímáte sami. Poté by dále uvedené řádky splnily svůj hlavní cíl.
Zbývá odpovědět na otázku, která asi proběhne hlavou mnohým čtenářům – proč zde není ten „můj“ kousek
světa, ten snad nestojí za zmínku? Ale stojí, mnoho míst
zůstalo neprávem opomenuto. Vybrali jsme pouze pár krajin a setkání s nimi jsou navíc jen krátká – dotek, letmý pohled naznačený několika slovy a k nim pár fotografií. Že tu
nejsou všechny, je osudem každého výběru…
Slova těžko mohou přesvědčivě zachytit obrazy, dávají
ale o to více prostor představivosti, možná o to lépe. Jinak
je tomu u fotografie, ta zachytí vnější tvář, avšak zastaví,
zmrazí čas; chybí v ní to podstatné – neustálá změna, pohyb mraků, padajícího listí i let ptáků, pomalejší rytmy dne
a noci, ročních období i děje trvající staletí. Ale nejen to,
kam se ztratily vůně, pachy, zvuky? Bez nich je vjem jen
neúplný.
I přes výše uvedené přijměte naše pozvání na několik
setkání s krajinami.
Beskydy
Východní obzor pomalu vystupuje z noční tmy, siný nádech oblohy bledne a jasní, úsvit. Jen postupně se zjevují
tvary blízkých hor. Modř nabírá oranžový tón, ostrá linie obzoru, pak se jí dotkne slunce a vylétne; rozbřesk. Divadelní
představení na západě – ostrý stín vrcholku Lysé ve tvaru
pyramidy se pomalu sune po úbočích kopců, obrovská nehmotná masa se neslyšně noří do údolí. Krátké jitřní chvíle,
kdy se zdvíhá opona nového dne. Lidské osídlení je patrné
jen v okolí, postupně se se vzdáleností vytrácí, až převládnou jen modravé, nazelené šedi horských pásem, poslední
už splývají s nebem. Chlad noci ustupuje, doliny ještě plní
stíny, ale vrcholky jsou už plné světla – svítání na Lysé hoře
je za bezmračného dne krásné jako všude jinde. Tady navíc
umocněné dálkami.
Lysá, zvláštní místo, nejvyšší vrchol Moravskoslezských
Beskyd a okraj vysokých Karpat, dále už reliéf klesá. Vysoce
ční nad mírně zvlněnou krajinou na severu a její svahy prudce
spadají spolu s dalšími okrajovými horami, Smrkem, Kněhyní
na jedné a Travným a dalšími vrcholy na opačné straně.
Nabízí pohledy na dva zcela rozdílné světy. Na sever – do
zabydlených nížin plných ruchu, měnlivých světel při svítání
22
›
Paseky stoupají vysoko
do úbočí Lysé hory.
Clearings reach high into the
hillside of Lysá hora.
›
Moravskoslezské Beskydy
se prudce zvedají z podhůří.
Panoramatu za Dobrou vévodí
ostrý vrchol Lysé hory obklopený zaobleným Smrkem
a Travným. Do popředí vybíhá
Prašivá a vlevo od ní se táhne
Javorový. Hřebeny v dáli již
patří Slezským Beskydům.
The Moravskoslezské Beskydy Mountains rise steeply from
their foothils. The panorama
behind Dobrá is dominated
by the peaked summit of Lysá
hora, surrounded by the rounded Smrk and Travný.
At the forefront, Prašivá protrudes with Javorový stretching along on the left. Mountain
ridges in the distance already
belong to the Slezské Beskydy
Mountains.
23
24
25
a v kontrastu s tím na jihovýchod – na horské krabatiny daleko na Slovensko. Nehybné pásy hor se řadí jako kulisy jedna za druhou, v popředí se vlní Beskydy, Javorníky, Kysuce
a za nimi pro našince nezvyklé, ostré štíty Velké a Malé Fatry,
Tater. A co dále až za zamženým obzorem? Jenom tušíme,
že hornatiny pokračují stále dál, běží Slovenskem, Ukrajinou
a stáčí se na Balkán. Mhouření očí v protislunci, pohled, který trochu voní jihem. Okraj Karpat.
Nejen geologická minulost pojí Beskydy s pásemnými pohořími Karpat, i doba nesrovnatelně méně vzdálená.
Někde v dnešním rumunském Sedmihradsku začalo středověké osídlování hor karpatského oblouku pastevci. Šli za
půdou, za novým územím, kde by mohli pást svá početná
stáda ovcí. Lidé z okolních krajů je nazývali nejčastěji Vlachy,
Valachy. Na přelomu středověku a novověku dorazili až
k nám do Beskyd a změnili v té době neobývanou horskou
krajinu. Vypalovali a klučili převážně jedlobukové pralesy na
hřebenech i úbočích, pásli v lesích stáda, zakládali salaše.
Přicházeli postupně z krajů na východ od nás, z Uher, dnešní
Ukrajiny, polonomádští pastýři. Šlo o osídlování, které u nás
v této míře neznáme, jiné než byla přemyslovská kolonizace
německými novoosídlenci. Valaši přišli sami se svými stády,
s odlišným způsobem života, který obohatil je samé i zdejší
obyvatele, postupně s nimi splynuli.
A změnil se i vzhled beskydského pohoří, asi bychom
ho v dobách někdy před dvěma staletími jen málo poznávali. Rozsáhlé polany se spletí ovčích prtí, košářisky, salašemi a z údolí pak stále výš vystupovali do úbočí pasekáři se
zemědělskými usedlostmi. Kdeže dnešní jednotvárné a zasmušilé hospodářské smrčiny,…
‹
Kulisy karpatských hřbetů
se táhnou až na obzor.
Silhouettes of the Carpathian
ridges stretching beyond the
horizon.
26
›
Jedna z mnoha malebných
dřevěnic rozesetých
po stráních Beskyd.
One of the numerous quaint
cottages scattered on the
hillsides of the Beskydy.
27
Racionalita nastupujícího osvícenství a také, z pohledu hospodářů, bědný stav beskydských lesů vlivem klučení a pastvy,
to vše vyvolalo snahu o omezení dosud téměř neorganizovaného využívání pozemků – nadcházelo období lesního plánování, které trvá až do dnešních dnů. Chov ovcí začal ustupovat
a už se nikdy ve větší míře neobnovil. Kdo ví, možná jednou…
Valašské pastevectví nám zanechalo i něco jiného než ráz
krajiny – nezvyklá pojmenování jejích tvarů, zaposlouchejme
se: prislop, gruň, sihla, kyčera, kykula, minčol, čupel, grapa, …
Nebo jiné – související s polařením, travařením, lesní pastvou,
ujímáním a vzděláváním lesní půdy: planiska, kouty, pouště,
ujmiska.
Ale nezůstávejme jen ve světě polan a pasek – stejně jako
se větví horské hřebeny, větví se i údolí. Odsud postupovalo
pasekářské osídlení, jimi procházely cesty, po nichž povozníci dopravovali zboží a dolinami také protékají potoky a řeky.
Karpatské toky jsou jiné, než jaké najdeme v dalších částech
naší země. Potoky sbírají své vody v ráztokách vysoko pod
hřebeny a v hlubokých, zastíněných stržích se rychle zařezávají až na skalní podklad. Erozně nepříliš odolné, rozpukané
sedimenty, kterými si razí svou cestu, a značný spád, jsou hlavními důvody toho, že unášejí mnoho splavenin a pokud je nezadrží vystavěné přehrážky, nesou je níže a posléze je ukládají
v méně svažitých úsecích. Potoky a bystřiny v sypkých uloženinách překládají, mění svá koryta, větví se v mocných štěrkových náplavech. Ještě takové najdeme, byť většinu známe už
jen z dobových fotografií.
Kresby a fotografie zachytily i stále více spěchající 19. století – hlad průmyslu po dřevě vede k postupnému zalesňování
především rychle rostoucími smrky, rozvíjí se doprava, silniční
i železniční, objevuje se rekreační zástavba, krajina se blíží té,
kterou známe.
Ze staletého potýkání generací lidí s krajinou vychází dnešní přitažlivost a krása Beskyd – paseky se samotami
i houfy přičaplých chalup na svazích a táhlé otevřené polany
na hřebenech roztroušené v bohatství lesů…
Ráno pokročilo, návštěvníků přibývá, zanedlouho tu
bude rušno. Bude dobré se již vydat na cestu a prohlédnout si blíže ten kousek našich moravskoslezských Karpat,
Beskyd, na něž shlíží Lysá hora.
Podbeskydí
Slunečné odpoledne, stín pod lesem, dlouhý svah dolů, mělká kotlina jako dlaň vyplněná domy, věž kostela, vzdálené
poštěkávání psů, zavrčení pily, kroutivá cesta se stromořadím, tu pole, tady pastvina, občas kudrnatý pásek zeleně kolem potoka a to vše ve zvlněném rámu okolních kopců.
Pohled jak z učebnice vlastivědy – kapitola Domov; pohled, který pohladí…
Jsme na blíže neurčeném místě v Pobeskydí, kde podobných pohledů nalezneme mnoho.
Krajinný park – možná tato slova by nejlépe vystihla pás
hůrek mezi Moravskou bránou na severu a Beskydami na
jihu. V našem kraji patří jistě k těm nejmalebnějším a nejpestřejším koutům, každá část hůrek má co nabídnout, každá
něco trochu jiného.
Tož pojďme. Začněme procházku od západu, na
Petřkovické hoře. Slovo hora v názvu je možná poněkud
nadnesené, nadmořská výška říká něco jiného, pravda nad
Moravskou bránu vystupuje docela výrazně. Protažený zalesněný hřeben se zvolna sklání ke Kojetínu, do mělké kotlinky Strážnice. Níže ležící vesnička Straník se nachází, jak
z názvu vyplývá, skutečně poněkud stranou, ale za odbočku k zajímavým polštářovým lávám stojí. Stejně tak jako výchozy pikritu v zářezu silnice nad Kojetínem, zvláštní vyvřelé
horniny. Patří k nim i těšínity, nenajdeme je u nás už téměř
nikde jinde, než v Podbeskydí. Těšínitové tvrdoše, drobná
28
›
Momentka
z návštěvy
ovčí pastviny.
A snapshot taken while
visiting sheep pastures.
›
Pestrá krajinná mozaika
Podbeskydí. Reliéf stoupá
k horám, mění se barvy, pole
ustupují zelením luk, pastvin
a lesů. Uprostřed Červený
kámen a Bílá hora, pod nimi
Kopřivnice a Štramberk.
A colourful landscape mosaic
of Podbeskydí. As the relief
rises toward the mountains,
the colours change as fields
give in to lush green meadows,
pastures and woods. Červený
kámen and Bílá hora are
situated in the middle, with
Kopřivnice and Štramberk
underneath.
29
30
31
tělesa těchto odolných hornin, se projevují v tvářnosti krajiny nevelkými, ale ostrými, sukovitými tvary. Travnatá oblina Svince zve k zastavení, výhled jako málokde a pak beze
spěchu, sluncem vyhřátým kozím hřbetem až na výletiště
Skalky nebo k Čerťáku dole v závětří.
Libotín, Jedle, Hlásnice, jsou zase trochu jiné – rozsáhlé
lesy na plochých hřbetech přecházejí v travnaté pastviny na
svazích s pásky zarostlých mezí a ovčími stády. Oči se stáčí
k dominantě Kotouče a Bílé hory.
Červený kámen, výrazný tvar, rozložitý, zachmuřený smrčinami. Jinak protější Pískovna s Raškovým kamenem, vápencová skála ve stromoví, louky se vstavači v Janíkově
sedle a nedaleké zbytky hradu Šostýn.
Bílá hora a Kotouč – velké téma, botanické, zoologické, geologické, paleontologické, ale i kulturní, prehistorické
a historické, … na pár řádcích nelze ani zkratkovitě shrnout.
I krajinářské, „kousek jihu, kousek Pálavy“ s vápencovými výchozy i odkryvy. Bělostný trojúhelník lomu na Kotouči přitahuje, těžbou obnažený skalní masiv svítí do daleka. Jakoupak
měl asi přitažlivost pro dávné neolitické obyvatele?
Osamocená Tichavská hůrka, prudký výstup lesem nenabízí příliš pohledů do okolí, ale val Travertinové kaskády je
obdivuhodnou hříčkou přírody.
Na blízkém obzoru se již rýsuje Kazničov, působí hřmotně, zvedá se nad odlesněnou krajinu v údolí Lubiny.
I ta stojí za povšimnutí a nejen tady, v celém Podbeskydí;
krajina pod hůrkami, méně navštěvovaná turisty, spíš místními; krajina malých návrší s drobnokresbou mezí, hájků,
polních cest i skupin stromů, vyvolává pocit bezpečí, domáckosti, zabydlenosti, …
Zpátky ke Kazničovu, prudce se svažuje do průlomového
údolí Ondřejnice, údolí bystřiny se zavře za Kozlovicemi a rozevírá u Hukvald. Nemálo umělců se tu zastavilo, nabralo inspiraci, za všechny jmenujme ty nejznámější: Leoše Janáčka,
v jehož hudbě se odráží okolí Hukvald, nebo básníka černobílé fotografie Josefa Sudka.
Kam dále, strmě na Babí horu, nahlédnout do letitých
bučin v rezervaci na jižním úbočí a pak dále zpátky do údolí
Ondřejnice přes Myslíkovské Lurdy, skalnaté Hradisko.
Lze i jinam – vystoupat na temeno hřbetu s pastvinami
pod Kubánkovem a pak dále až na jeho vrchol anebo sestoupat dolů do sedla Myslík a dokončit putování Podbeskydím
poslední skupinou hůrek – Králova hora, Kozlovická hora.
Zhoupnout se do údolí Olešné a pak zbývá již Metylovická
hůrka a za ní rušná rovina až na severní obzor.
Nelze však opomenout samostatný masív Ondřejníku –
leží, vlní se k Beskydám, po celou dobu nás doprovází jeho
modravá, strmá úbočí. Ze všech stran se do nich zakousávají
okolní vsi, ale domy na stráních postupně řídnou, až zůstává jen les.
Ve vyšších polohách převládají na hůrkách v Podbeskydí
smrčiny, sem tam nějaká bučina i javořina na srázných suťoviskách. Níž však lesní zeleň přechází do rozlehlých pastvin,
ty ke Karpatům patří a je dobře, že ještě najdeme volně se
pasoucí stáda krav, ovcí nebo koní.
Pastviny člení zvlněné linie a skupiny stromů a keřů na
bývalých kamenicích, na strmých místech, podél potoků i na
neúživných, kamenitých vrších, někde remízky ukrývají zašlé
selské lůmky s lavičkou, zbytkem ohniště.
Měkký kraj na rozhraní Valašska a Lašska, mezi Beskydy
a Poodřím, neohromí, ale potěší, co je malé, to je pěkné, průměrnost v dobrém slova smyslu…
Jsme zpátky tam, kde jsme putování začali – stíny se s večerem protáhly, až zalehly domy i s kostelem v údolí. Naproti
se proti nebi víc a více temní silueta hůrek.
32
›
Stíny běží po bělostných
lomových stěnách Kotouče
v předjarním dni s oblohou
plnou sněhu.
Shadows run along the snowwhite quarry face of Kotouč on
an early spring day, the sky is
heavy with snow.
33
Poodří
Pohraniční pohoří na severu České republiky se táhnou
jako souvislý pás a přecházejí v mohutný Karpatský oblouk.
V místě, kde na sebe navazují, je hradba lesů a hornatin přerušena bránou, kterou lze vstoupit do nitra.
Pohled ze Starojického hradu k severovýchodu, po Odře
dolů – vlevo přímá linie prudkých svahů Nízkého Jeseníku,
vpravo vlnící se hřbety pahorkatin v Podbeskydí a na obzoru
namodralý horizont Beskyd. Moravská brána a v její nejnižší
části široká niva řeky Odry – Poodří.
Rozhraní mezi dvěma geologickými celky – v západním
směru Český masiv s historií sahající do prvohor, na východě
převážně třetihorní Karpaty. Vlevo rozlehlé větrné plošiny
a hluboká lesnatá údolí, vpravo mladý reliéf ostrých vrcholů
a členitých horských hřbetů. Mezi nimi pás prosluněných pahorkatin a měkké nivy Odry. Karpatským horotvorným pochodům tady docházel dech.
Příkopová propadlina Oderské brány, jak se nazývá severnější část Moravské brány, byla zalita třetihorním mořem,
pak zakryta čtvrtohorním pevninským ledovcem. Z geologického pohledu vlastně epizody, tvářnost krajiny však
ovlivnily významně.
Ledovcový jazyk ze severu kontinentu se zastavil na samém okraji Poodří někde před rozvodím. Ne ledajakým, ale
hlavním evropským – pomyslná čára prochází celou Evropou
‹
Říjnové svítání na loukách
– z mlhy pomalu vystupují
tvary solitérních stromů.
An October dawn comes to
the meadows – solitary trees
slowly take form in the fog.
34
›
Jarní rozliv Odry
proniká do lužního
lesa.
Odra during spring, spilling
into a floodplain forest.
35
a dělí vody na severní a jižní, na atlantské, baltské, severomořské a na středo- a černomořské.
Rozdílná geologická minulost, jiné tvary reliéfu, odlišné
horniny – rozdílná je i flóra a fauna obou velkých celků. Byly
proto rozlišeny dvě velké biogeografické jednotky – hercynská a karpatská. A aby toho nebylo málo ze severu, podobně
jako kdysi ledovec, zasahuje do Poodří i třetí velký region –
polonský. Hranice mezi nimi jsou neostré, vlivů prostředí je
mnoho, vzájemně se přetlačují, jen hranice vytýčené lidmi
bývají jednoznačné…
A mezi nimi Moravská brána na jaře a na podzim s hlasy táhnoucích ptačích hejn. Migrační koridor tady byl již od
pradávna, mnohem dříve než sem vstoupili, zprvu nenápadně, lidé.
První neolitická sídliště byla nejspíš dočasná. I v dobách pozdějších, v době laténské a římské bylo Poodří krajem hlavně obchodně-průchozím. Pojem jantarová stezka je
všeobecně znám, kdoví kudy vlastně procházela… Možná,
že tudy vstoupili na naše území i dávní Slované, možná táhli Tataři. Mnoho ještě zůstává zahaleno tajemstvím. Čilý ruch
pak nastává od 13. století, krajina se s novými kolonizátory
mění, lesy ustupují nově zakládaným vsím, pastvinám, později rybníkům, přibývá cest, v 19. století sem vstupuje železnice, ve dvacátém letiště a na prahu jedenadvacátého
dálnice.
Kraj na rozhraní dvou historických zemí – Moravy
a Slezska. Odra byla jejich hranicí, ta ale neprobíhala nijak jednoduše, naopak se vlnila, někde získávala navrch Morava, jinde Slezsko. Nikde snad není průběh hranice složitější než zde.
Sudety, název vyvolávající pocit pohraničí. Poodří zasahuje do Sudet, část obcí je německých, část českých, hranice byla dosti ostrá – buď, anebo. Společné soužití Čechů
a Němců bylo asi přepestré, místo od místa jiné, a pokud do
něj nevstupovaly nacionalistické emoce, snad přijatelné.
Kraj na pomezí přírody a kultury, kulturní krajina, lidmi
dotvářená, zraňovaná i zvelebovaná, jak kdy a jakýma očima
ji budeme posuzovat.
Poodří bylo součástí Kravařska, dnes už poněkud pozapomenutého názvu. Údolí Odry popisuje autor v knize
Moravské Kravařsko více než sto let starým jazykem takto:
„Louky kol Odry zaplavovány jsouce kalnými vodami jarními, skýtají hojnosť výtečného sena i otavy, někde i třetí seč
bývá dosti výnosná. Hospodáři vysadili tu na hranicích jednotlivých dílců svých stromy buď ojediněle, nebo ve skupinách, tam různé křoviny ano i řady olší, podobně i křovím
vrbovým a stromy lemovány jsou břehy řeky Odry. Když
v květnu vonnými květy a hebkým listím příroda se oděje,
promění se louky tyto v nádherný přirozený park, vyjdou-li si pak k večeru srnky ze sousedního lesa na pastvu, a ve
křoví-li slavík klokotati počne, stojíš tu v šeru večerním jako
v pohádce, pozoruje, kterak další skupiny stromů v mlze se
tratí. Všechno to úrodné údolí Oderské tajemným kouzlem
dýše, dodávajíc idyllického rázu celému Kravařsku.“
Pohled někde od rozvodí k severovýchodu, po Odře
dolů – archeologické záchranné výzkumy na dálnici tady
odkryly několik sídlišť z doby kamenné i bronzové. Tisíce let
již tady žijí lidé, dobrý podnět k zamyšlení, co myslíte?
36
›
Ostré zimní slunce
na břehu Odry, klid, ticho,
jediným pohybem
je říční proud.
A bright winter sun on the
banks of Odra. Stillness,
silence, disturbed only
by the river flow.
›
Poodří u Bartošovic.
Zalučněná říční niva s rybníky
a meandrující Odrou v CHKO
Poodří v dolní části snímku
přechází ve vyšší reliéf se
zástavbou obce a mozaikou
polí. Krajinu rámují hřebeny
Beskyd na obzoru.
The Odra riverside near
Bartošovice. In the lower
part of the image, the river
floodplain with meadows,
ponds and the meandering
Odra in the protected land area
of Poodří merges into a higher
relief, with built-up areas and
a mosaic of fields. On the
horizon, the scenery is framed
by crests of the Beskydy
Mountains.
37
38
39
Vulkanity Nízkého Jeseníku
Pouze s nevelkými obměnami se od Moravské brány po
Hrubý Jeseník opakuje vzorec krajinných tvarů – mozaika
polí a lesů na rozlehlých plošinách a rozvodních hřbetech,
které od sebe oddělují tu mělčí, tu hlubší údolí. Horizontály
převládají – pak se na obzoru objeví odlišný, oblý tvar vystupující nad okolní parovinu.
Vulkanity jsou v Nízkém Jeseníku něco trochu nepatřičného, jsou to zvláštní solitéry roztroušené od Bruntálu přes
Opavsko a dále až k Ostravě. Neutváří celou krajinu jako
v Českém středohoří, vynořují se z ní jednotlivě, nejsou jich
desítky, pár samotářů.
Jejich odlišnost, nezvyklost přitahovaly a přitahují už
dlouho pozornost odborníků z řad geologů i botaniků,
veřejnost lákaly daleké výhledy, zajímavé přírodní tvary
a možná i fakt, že mohou bez nebezpečí zdolat nějakou tu
sopku. Neopomenuli je ani těžaři – materiál pyroklastik a bazaltů našel v minulosti různorodé využití ve stavebnictví.
Nelze začít jinde než na Velkém Roudném, hlásí se jako
maják na desítky kilometrů a jeho asymetrická silueta se
z různých stran proměňuje – z velké dálky se jeví jako namodrale šedá kupa na obzoru, při cestě autem se objevuje a zase mizí, zvolna nabírá na ostrosti. Až staneme někde
nedaleko a v celé kráse se vyjeví kresba hory. Tvarová odlišnost oproti okolí nápadně vyniká například ve srovnání se
Slunečnou – její přímá linie proti vlně Roudného.
Roudný poněkud „napadá“ na stranu, mírně se kloní nad
Slezskou Hartu. Stuhy širokých mezí stoupají po úbočí výš
až pod zalesněný vrchol. Roční doby Roudný proměňují,
‹
V lomu na úbočí Červené hory
najdeme bizarní čedičový suk
s kulovitou odlučností.
A bizzare basalt dyke with
spheroidal jointing on the
hillside of Červená hora.
40
›
Drobnokresba krajiny
– svahy Velkého a Malého
Roudného člení
pásy dlouhých mezí.
Landscape as a miniature
painting – long baulks dividing
the slopes of Velký Roudný
and Malý Roudný.
41
množství druhů listnatých dřevin na kamenicích, které ho
ovíjejí, je zárukou pestrosti barev a tvarů. S každým metrem
stoupání se vzdaluje obzor a krajina se otevírá. Dole v podhůří pole, výše přibývají louky, pastviny – od hnědé po zelenou. Aleje ovocnanů podél cest v nížině tady střídají javory
a jasany.
Rozhledna nahoře pak nabízí přehradu Slezská Harta
se vzdálenými hřbety Jeseníků – jehla vysílače na Pradědu
a často až do podletí bílý sněhový klín nad Velkou kotlinou.
Pravda, tisíciletá eroze vulkanity už značně obrousila,
nejsou to typické sopečné kužele známé odjinud. Velký
Roudný, díky výraznému převýšení nad okolím, ho při troše fantazie připomíná. Nejvíce snad při cestě po levém břehu přehrady, kdy jeho silueta temní a mohutní na hladině.
Méně navštěvovaný je protilehlý, nižší Malý Roudný,
rovněž stratovulkán – vrstevnatá sopka. Podobně jako se
v jeho podloží střídají polohy měkkých sopečných vyvrženin s proudy čedičových láv, tvoří rytmus úbočí pásy stromy porostlých mezí a luk, světlo a stín, chlad a teplo, …
Mnoho ukázek ze své vulkanické minulosti nám oba
Roudné nenabídnou, za poznáním sopečného nitra musíme
na Uhlířský vrch. Stavby mohou místo zkrášlit nebo zošklivit,
příkladem toho prvního je symbióza dřevěnice s korunou
lípy nebo javoru na pohorské louce. Platí to i v měřítku krajiny a pozitivním příkladem je právě Uhlířský vrch – barokní
poutní kostel Panny Marie Pomocné potěší oči. Procházku
věkovitou lipovou alejí ze severní strany završí panoramatický výhled. Jižní část kopce chybí, porézní pyroklastika dobře
posloužila jako materiál na stavby a my tak můžeme spatřit
průřez vrcholu. V několika etážích bývalého lomu se odkrývají struskám podobné sopečné vyvrženiny od prachovitých
částic po velké sopečné bomby. Svah v létě hraje rudohnědým, rzivým i téměř černým zabarvením hornin spolu s barvami mnoha druhů rostlin. Úživný sopečný materiál, odlišné
chemické složení podloží, tmavá barva horniny, jižní expozice stěn – vyhřátý, exotický ostrůvek, …
V trojici nejznámějších neovulkanitů v okolí Bruntálu chybí poslední – nejméně nápadná, poeticky nazvaná Venušina
sopka. Cihlově zbarvené krtiny na horním konci Meziny prozrazují, že jsme nedaleko cíle. I její vrchol kromě přírodních
sil dotvářel člověk, i zde se těžilo, vše postupně zatahuje les,
ale několik odkryvů pořád skýtá zajímavou podívanou.
Pro mnohé bude nejspíš zajímavější nedaleký lávový proud Venušiny sopky odkrytý stěnovým lomem.
Podkovovitý amfiteátr lomu zdobí svislice píšťal kamenných
varhan. Těžký černý čedič zde vytváří zvláštní jemnou strukturu nezvyklých hranatých krystalických tvarů.
Cestu po vulkanitech lze dokončit v Razové. Na dolním
konci až pod vsí jsou schovány nenápadné lůmky. Jsou založeny v tufitech, měkkém sopečném kameni, který se dá
dobře opracovávat, je zároveň dosti odolný a má zajímavý
vzhled. Odřezané a odlámané kamenné bloky se dříve využívaly k ledasjakým účelům. Snad nejznámějším místem, kde
lze obdivovat razovské tufity, jsou arkády bruntálského zámku. Postačí však jen popojít pár kroků nad lom, kde travnaté
návrší zdobí kamenný kříž.
Vulkanická epizoda na rozhraní terciéru a kvartéru skončila a jen drobné výrony oxidu uhličitého a vývěry kyselek
porůznu roztroušené v Nízkém Jeseníku jsou dnes jedinou
„živou“ připomínkou doby, která dala vzniknout zvláštním
místům se žhavou minulostí.
42
›
Působivou dominantou Uhlířského vrchu nad Bruntálem je
kostel Panny Marie Pomocné
– lom pod ním zase přírodně
cennou lokalitou.
The Church of Panna Marie
Pomocná, an impressive landmark on Uhlířský vrch above
Bruntál. The quarry below is
itself a valuable natural area.
43
Osoblažsko
Mělká Rudíkovská sníženina se táhne do daleka – v protáhlém údolí rozeznáme obec Rudíkovy a vzdálenější
Třemešnou se světlou věží kostela sv. Šebestiána. Napravo
se vlní lesnaté svahy, vlevo rychle nabírají výšku hornatiny
v předhůří Jeseníků. Takový pohled se nabízí, pohlédneme-li k severu z rozhledny na Hraničním vrchu nad Městem
Albrechtice. Jsme na okraji Osoblažska.
Ke krajině patří obloha, ta správná, která ladí se zemí.
K Osoblažském výběžku patří vysoké modré nebe s jemnými cirry. A k němu nízký horizont, který se dlouze vlní v dáli.
Tamější tvář krajiny zvláštně uklidňuje, žádné dynamické
tvary nebo výrazné dominanty, prostor, kde převládá horizontála nad vertikálou. Prostá, otevřená krajina plná světla,
odlišná od jiných.
Na Osoblažsko vedou dvě hlavní přístupové cesty –
z Jindřichova ve Slezsku a pak z Třemešné, kde začíná úzkokolejka, která vede až do Osoblahy. Něco málo přes 20 km,
červenému vláčku cesta trvá tři čtvrtě hodiny. Spěchat nelze, oblouky trati jsou nezvykle ostré a stejně tak stoupání
a klesání. Autem je to rychlejší, ale úzké silnice se nekonečně
kroutí a křižují s dalšími, s rychlostí zde příliš nepochodíme.
Nejlépe je vyrazit na kole nebo se vydat pěšky.
Krajina ohlazená severským ledovcem, po dešti se na polích lesknou valounky exotických hornin. U Liptaně leží u potoka několik velkých bludných balvanů, tak jak mají – svědci
dávnověké geologické minulosti neskončili jako podstavec
pomníku, jako tomu často bývá jinde.
Západní část Osoblažska je členitější, bohatší na lesy,
s pastvinami a loukami se stuhami trnkových mezí. K východu a severu pozvolna klesá a rozlévá se do nížin v Polsku
‹
Liptaňský bludný balvan
připomíná dávné zalednění.
An erratic boulder from
Liptaň, a reminder
of a bygone glaciation.
44
›
Jeden z přírodních klenotů
Osoblažska Velký Pavlovický
rybník v nivě Prudníku
obklopují rozlehlá pole.
One of the natural
treasures of Osoblažsko –
Velký Pavlovický rybník, a pool
on a floodplain of Prudník
surrounded by
extensive fields.
45
‹
Kapličková brána
na silnici u Grundeku.
A chapel gate on a road
near Grundek.
46
47
– zemědělská krajina polí, měkký reliéf plošin a údolí s pásy
lužních lesů v nivách potoků a dubohabřinami na svazích,
někde na skalnatých svazích na mělkých písčitých půdách
rostou bory. Zelená barva na západě přechází do okrů na
východě.
Úrodný kraj, Slezská Haná, kde převládají hnědé půdy
na spraších a úživné nivy. Vždy jej živilo hlavně zemědělství.
Socialistická velkovýroba se na něm podepsala scelením polí
do rozsáhlých lánů, plošným odvodněním pozemků, mohutnými areály státního statku na okraji vesnic. Desítky polních
cest přestaly mít svůj význam a s nimi i aleje ovocných stromů a kříže na rozcestí. Prázdno je v polích; kdysi bývalo živěji, desítky rukou nahradil jeden traktor, kombajn. Zasteskne
se po mezích, zaniklých cestách do polí, skupinách stromů
v nivách potoků a řek nebo sadech v záhumenní. Jsou patrné na poválečných fotografiích, dnes je překryly jednotvárné lány polí. Lesů trochu přibylo, krajina se ale celkově stala
fádnější, historie známá z mnoha míst, nejen odsud…
Ale dotkněme se vzdálenější minulosti – v roce 1742 obsazuje většinu Slezska Prusko a Osoblažsko se stává natrvalo
pohraničím, pak 20. století – těžké boje na konci druhé světové války, téměř zničená Osoblaha, i další obce jsou zkoušené. Potom odsun německého obyvatelstva, vystěhováni
byli téměř všichni. Silnice skončily na státní hranici, za ni se
nesmělo. Nově příchozí se museli teprve sžívat se svým domovem. Někteří zůstali, mnozí ne, obyvatel oproti předválečnému stavu ubylo. Vesnice tady byly vždy malé a některé
už nejsou vůbec, zanikly a jejich jména připomínají jen názvy v mapách, pomístní jména tratí, rozvaliny domů, zarůstající sady a zahrady. Kamenné podezdívky bývalých statků
v sobě nesou naděje i zklamání, každodenní dřinu minulých
generací hospodářů.
Ale jinak, mnohé se děje pro obnovu, i přes opakované
nebezpečí zrušení stále jezdí unikátní úzkokolejka, některé
kostelíky září novou fasádou i kříže se místy vracejí, polní
cesty jsou opět osazovány alejemi, zakládají se rybníky, daří
se členit větrná pole výsadbami biokoridorů, opravuje se
starý kostel v Pelhřimovech a obnovy se nejspíš dočká i zámecký park ve Slezských Rudolticích, ožívají vztahy mezi obcemi u nás a v Polsku, … Zdaleka neúplný výčet, ale i tak
toho není málo.
Jsou místa v krajině, která něčím přitahují…
Na Osoblažsku je to například vršek Dubovec nad Dívčím
Hradem. Jen spoře zalesněné návrší s výhledy, pár keřů šípkových růží, zbytky kamenného kříže a okopy z války, kolem
něj stoupá silnice. Vlastně nic zvláštního, přesto je to bod
krajinné změny, někde tady její vlnění doznívá, ustává, krajina se uklidňuje, stává se hladkou.
Osoblažsko leží ve stínu hojně navštěvovaných Jeseníků.
Může však nabídnout něco jiného, co je společné místům ležícím někde na okraji – čas bez spěchajících davů, valících se
aut, nákupních center, hluku a drátů nad hlavou, prostor bez
billboardů a komínů. Něco, co bude asi stále vzácnější.
Jsou krajiny, které zaujmou na první pohled, a jsou jiné,
nenápadné, u kterých chvíli trvá, než si nás získají svým nevtíravým, nenápadným půvabem. Osoblažsko je jednou
z nich. Je nevelké, ale stojí za to se tam vypravit a ochutnat
ho, není více podobných v našem kraji.
Údolí Moravice v Nízkém Jeseníku
Vodní proud tryská výpustí pod hrází Kružberské přehrady,
voda Moravice ze svahů Jeseníků pozdržená dvěma přehradami se vydává na svou další pouť – tentokrát hlubokým
údolím Nízkého Jeseníku. Ukončí ji pod úzkou ostrožnou se
zámkem v Hradci nad Moravicí.
Ještě dříve než do něj nahlédneme, vystupme na chvíli
výše nad lesnatou stuhu kolem řeky – vše se rozevře a roztáhne do daleka. Větrné plošiny pastvin a polí s mělkými
úpady, místy aleje ovocných stromů kolem cest, hladká linie obzoru se zubatými pásky smrkových lesů. Nahoře málo
vsí, drží se v závětrných údolích a vystupují z nich jen svými
okraji. Krajina bez vzruchů, jen leží. Stará krajina, geologické
síly na ní pracovaly nesmírně dlouhou dobu, až ji ohladily,
srovnaly. V kontrastu s tím – hluboká údolí plná dynamiky.
Údolí Moravice není v Nízkém Jeseníku zdaleka jediné,
najdeme jich mnohem více – Odra, Budišovka, Suchá, Setina,
Čermenka a mnohá další. Zdejší údolí si jsou podobná, všechna jsou krásná a stojí za návštěvu. Docela málo navštěvovaná
i obydlená, vesnice většinou stoupají do svahů na přítocích.
A také dlouhá, s lučními nivami, kroutícími se potoky. Kdo
spěchá, nechť si prohlédne z okna lokálky Čermnou nebo
spíš, jak místní říkají, Čermenku pod Vítkovem. Opomenout
– naopak zdůraznit – bychom určitě neměli Odru pod soutokem s Budišovkou.
‹
Jitro, slunce ještě nerozpustilo
mlžnou řeku v údolí Moravice.
Dawn. The sun slowly begins
melting a river of fog in the
valley of Moravice.
48
›
Hluboké meandry Moravice
se skalními partiemi mezi
Zálužným a Podhradím.
Rocky parts emerging
above the deep meanders
of Moravice between Zálužné
and Podhradí.
49
‹
Ranní rosa se leskne
na kusu břidlice. Odvaly
a dobývky po její těžbě patří
k historii Nízkého Jeseníku
stejně jako jiné památky.
Morning dew sparkling on a
piece of slate. Pit tips and
mining sites left behind when
the extraction halted have
played their own part in the
history of Nízký Jeseník.
50
51
Vraťme se zpátky k Moravici a vydejme se kolem ní.
Nedívejme se vůkol očima turistických průvodců, nejde tolik
o fakta, spíš o radost z dívání, poslouchání, vnímání…
Zastavme se chvíli se samotnou řekou – její odlesky na
hladině, hluboké barvy tůní pod strmými srázy, vyhřáté balvany, štěrkové říční ostrůvky, travnaté břehy nás budou stále
doprovázet. A také měnící se zvuk řeky, pěšiny podél ní stoupají a klesají, blíží se a vzdalují od ní, šplouchání, zurčení, klokotání se proměňuje v tiché šumění, ve vzdálené ševelení…
Polní cesta se zvolna přibližuje k lesu, ze vzdáleného zeleného pásu zanedlouho vystupují jednotlivé kmeny smrků
a pak nás pohltí lesní přítmí, paseka a z ní nezřetelná pěšina v maliní a pak se vše propadá někam do hloubky. Skalní
hřbet vyrůstá ze svahu a kolmo spadá dolů a mizí ve větvích,
mezi nimi probleskuje úzká stužka Moravice. Kmeny borovic křivolace vyrůstají ze skalních škvír, připomínají čínskou
kresbu. Dlouze se dá sedět a dívat.
Mezi vlhkými kmeny vrb a olší porostlých mechem se
pěšina chvílemi ztrácí, pak zase se objeví. Nohy občas zapadnou hlouběji, než je milé, do nenápadné mokřiny. Řeka
šplouchá nedaleko a přimyká se k prudkému svahu, který
vyrůstá jako stěna, hluboké stíny jsou kropenaté od korun
stromů. Úzká dřevěná lávka přes zarostlou strouhu. Ze změti kmenů se nečekaně vynoří kamenná zeď, omšelá, vypadlé kameny, kopřivy a bezy. Obloukové klenutí nad náhonem
– kdysi tady klepal mlýn. Fortelná, řemeslně umně zbudovaná kamenná stavba bez střechy s okny hledícími do lesa.
Dosloužila. Lidé odešli, silné zdi v sobě nesou jejich životy.
Z tisíců lesklých plochých kousků břidlice až bolí oči.
Halda hlušiny – pravda, tu by zde návštěvník ze vzdálenějších míst asi nehledal. Šifráky, břidlicové doly, zašlá sláva celého Nízkého Jeseníku, bohužel už jen kus historie. Živily
po staletí mnoho rodin a krytina ze zdejších jílových, dobře štípatelných břidlic pokrývá střechy stále ještě mnoha
domů nejen v okolí. Ale ubývá jich, v dolech už se netěží,
bohatství země zůstává nevyužité, a tak můžeme jen s obdivem a trochou bázně hledět do zejících černí propadlých
jam, nahlédnout do štol, obdivovat rozlehlé těžební komory a poslouchat cinkot kapek vody někde v podzemí. Jsou to
ojedinělá díla, často rozfárána ve více patrech, spleť chodeb
a komínů. Dnes patří netopýrům – mnoho druhů je vyhledává, zavěšeni na stropech nebo namačkaní ve spárách a vyzdívce zde přečkávají zimu.
V okolí dobývek jsou roztroušeny mocné odvaly břidličné hlušiny. Na povrchu rozpálené sluncem, hlouběji vlhké,
kypré, měkké, zvláštní extrémní prostředí vyhovuje mnohým bezobratlým a zaslouží si proto pozornost. Šifráky, kus
historie, cenná přírodní stanoviště a romantická místa pro
trampy a chataře.
Lesy, ty nelze opomenout, táhnou se kolem řeky v souvislém pásu. Na prudkých kamenitých svazích v nárazových částech meandrů jsou mnohé obtížně přístupné i dnes.
Snad i proto jich pár bylo ušetřeno vykácení. Květnaté bučiny a suťové lesy s javory a lípami tak na několika místech ještě zůstaly zachovány. K zastavení a pohledu vzhůru do korun
zvou rozložité buky i bělostné jedlové kmeny podobné stěžňům plachetnic. Stejně tak k pohledu dolů – souše, vývraty,
tlející kmeny, i ty patří k přirozenému lesu.
Ještě mnohem více by si zasloužilo být připomenuto –
zámek v Hradci nad Moravicí s parkem, lázně Jánské Koupele,
Weisshuhnův náhon, Vikštejn. Údolí Moravice nabízí mnoho
k vidění. Ale možná bude lepší již neplýtvat slovy a spíše vybídnout k procházkám…
Jeseníky – Medvědská hornatina
Praděd, Petrovy kameny, Šerák, Rejvíz, Bílá Opava, Velká kotlina a mnoho dalších míst se vybaví ve spojení s Jeseníky
– nejvyšším pohořím Moravskoslezského kraje. Jsou vyhledávána tisíci turisty po celý rok. A není se čemu divit. Vysoký
hlavní hřeben s dalekými výhledy, peřejnatá Bílá Opava
nad Karlovou Studánkou, černající se rašeliniště na Rejvízu.
Jeseníky si bez nich nelze představit. Hustá je zde síť turistického značení, naučných stezek, je tady mnoho míst, kde se
dá občerstvit a odpočinout.
Jsou však v Jeseníkách i končiny méně známé.
Například rozlehlá Medvědská hornatina ve východní
části pohoří. Asi není tolik přitažlivá, nenabízí zázemí, a jak
se dnes říká, tolik turistických atraktivit. Nabídne však něco
jiného. Hodiny tam lze stoupat do kopců, scházet kamenitými svahy a nepotkat živou duši. To už lze zažít u nás jen dosti vzácně. A pak daleké výhledy, které se tu a tam otvírají.
Vesnice se táhnou kolem potoků v sevřených údolích,
nevystupují příliš vysoko. Do hlubokých údolí přichází slunce ráno později a dříve se sklání za obzor.
Kamenice zarostlé stromy svědčí o bývalých polích a loukách, na pastvinách ve vysokých horských úbočích a hřebenech se již nepasou stáda dobytka a nesklízí seno, horské
louky pohltil les. Pouze nejvyšší části pohoří nad jeho přirozenou hranicí – alpínské hole – zůstaly otevřené.
Táhlé hřbety pokryté lesními komplexy působí svou rozložitostí a neobydleností možná chladně, těžce, zádumčivě,
snad až ponuře. Smrkové lesy jen místy prosvětlují bučiny.
Zároveň ale vzbuzují respekt.
‹
Na Skalním potoce
– podobných pohledů
zde najdeme desítky.
The stream of Skalní potok –
such sights are commonplace
here.
52
›
Vysoký hřeben Hrubého
Jeseníku s Pradědem
a Petrovými kameny
viděný ze Žárového.
Viewed from Žárový: the high
ridge of Hrubý Jeseník with
Praděd and Petrovy kameny.
53
Rozeklaný vrchol Žárového vrchu, pozdní odpoledne.
Tady nahoře na hřebenech je prázdno, lovecké chaty, severní široký val sudetských hor. Lesy, kam až oči dohlédnou.
Do široka roztažené obliny kopců, horizont se mírně vlní
a v dolinách jsou už namodralé stíny, slunce se toulá po vrcholcích. Je krátký den, do soumraku zbývá jen málo. Nad
horami se kupí sněhové mraky, závan blízké zimy. Ze skalního temene je daleký rozhled. Oči přitahuje silueta vysílače
na Pradědu, pak pohled klouže po okolních horách, ostře se
rýsují proti světlejšímu nebi. Břidličnaté horniny zde vytváří
množství tvarů – členité tory, mrazové hřebeny, skalní hřiby.
Neustálý vítr…
Pěšina dolů se ztrácí v borůvčí mezi kameny, pak se spojí
s lesní cestou kolem Jelení bučiny na prudkých svazích nad
Střední Opavou. Přírodní rezervace má místy až pralesovitý charakter s mohutnými buky. Krátké nadechnutí v říčním
údolí a za chvíli poutníka pohltí lesy kolem Skalního potoka.
Fotografie nezachytí hučení a šumění vody, chlad, chuť
a vůni potoka, měkký, vodou nasáklý mech. Koryto potoka stoupá vzhůru v kaskádách, vodopádech, odpočívá v tůních, proplétá mezi balvany, protéká změtí spadlých kmenů.
Slunce probleskuje mezi větvemi. Hluboce zaříznuté údolí
patří stínům a vlhku. Na strmých svazích rostou buky, kleny,
jilmy, výše pak smrčiny. A nejvýše až nad koruny stromů ční
skalní hradby a věže.
Někdy příště na stejném místě. Ponecháváme potok hluboko pod sebou a stoupáme smrčinami na Jelení kámen.
Skály ukryté v lesích místy až hrozivě trčí z prudkých svahů,
nahoře skalní výhledy na horské hřebeny.
A pak cestou do osady Bílý Potok nebo necestami přes
údolí Bílého potoka na Pustý zámek. Pár kamenů, zbytky
zdiva, jen vytušíme valy – nepatrné zbytky strážních hrádků. Sloužily hlavně k ochraně kupeckých stezek; místa, kde
se spojuje dávná minulost kraje s činností přírody, která je
postupně pohlcuje. Z prudkého stoupání na Rabenštejn rozbolí nohy, srázné stěny cestou a pohled do hloubek z vyhlídky je odměnou. A dál? Možností je více – zpátky do civilizace,
do Vrbna pod Pradědem nebo někam směrem na Orlík anebo bezcestím přes Jánskou chatu do údolí Suchého potoka
a poté na Suchý vrch.
Obtížné stoupání, pěšina se ztrácí, pak se vše projasňuje
a otvírá se pohled na světlinu. Suchý vrch, zvláštní místo, po
svahu se rozlévá kamenné moře, tisíce křemencových bloků. Devonské stáří hornin dokládají paleontologické nálezy,
suťovisko vznikalo až v chladných obdobích čtvrtohor. Je téměř bez vegetace, jen ojedinělý smrk a v horní části několik
skupinek pokroucených borovic, v Jeseníkách je podobných
borů jen málo. Vrchol patří dálkám a tiché samotě.
Protisvah je tmavý smrčinami na svazích Medvědího vrchu a jen světlý bod na úbočí v dáli nám ukazuje další cíl –
hrádek Quinburk. Jeden z nejvýše položených u nás vůbec,
podobný ostatním v tomto kraji – skromné zbytky zdiva,
hrad vrostl do skály, stíny stromů se mihotají na převisech,
sluncem vyhřátá skála. Turistické značky tudy nevedou.
Snad už bude dobré se vydat zpátky. Zpevněná cesta klesá podél Sokolího potoka, který odvádí své vody do
Černé Opavy. Podél ní, krásné, čisté bystřiny, scházíme zvolna níž a níž, údolí se zvolna otvírá a jasní, vítají nás domy na
okraji Mnichova.
Hory necháváme postupně za sebou.
Možná slovo majestátní nejlépe vystihuje krajinu pod
Medvědím vrchem.
54
›
Větrem zkoušené
borovice
na suťovisku
na Suchém vrchu.
Weathered pines on
the scree slope
of Suchý vrch.
55
Rýmařovsko
Okolí Rýmařova – podhůří a pomezí kraje – dva z důvodů, proč bývají podobná místa poněkud stranou zájmu.
Turisté z měst spěchají do hor a vzdálenost od větších
center, horší dopravní dostupnost i menší hustota obyvatelstva nepřispívají k jeho rozvoji.
Vše je ale pro něco dobré. Ti, kteří zde našli zalíbení, se vrací. A mají proč. Kultury a historiemilovní nemohou opomenout hrad Sovinec s bohatou nabídkou
akcí a ti, které to táhne spíše do přírody, určitě zavítají
k Rešovským vodopádům. Příjemnou, stinnou procházkou je tam zavede turistická značka a hučivé vodní hrátky
Huntavy ve skalní průrvě je zaujmou podobně jako turisty před lety, jak uvádí kniha Vlastivěda Moravy: „V divokém údolí Hankštejnského potoka bývá Rešovský
vodopád zvláštní atrakcí turistů. Je to nyní jediný značnější moravský vodopád, ježto druhý sudetský vodopád
u Karlovy Studánky na řece Opavě byl r. 1880 nenadálým
přívalem vody odstraněn. Rešovský vodopád sice neimponuje spoustou vod a značnější výškou, ale poskytuje
přece rozkošný pohled. S počátku padá voda, odrážejíc
se jako v oblouku, do první prohlubně, pak hned v podobě závoje třpytícího vodního prášku zapadá do druhé
prohlubně, tak zvaného „Černého víru“. Škoda, že přístup
k vodopádu pro neupravené cesty bývá tak obtížný.“
Gotický hrad i vodopády patří pravda k těm nejznámějším, ale Rýmařovsko toho nabízí přece jen více, porozhlédněme se.
Volný prostor krajiny, v dáli temnící se pás hřebene
Hrubého Jeseníku s oblaky, na druhé straně úrodné nížiny Hornomoravského úvalu. Vršky patří pastvinám a polím, lesům údolí, jak je typické pro Nízký Jeseník. Ploché
hřbety potažené pastvinami až na obzor, hladké pláně,
malé vesničky, daleké výhledy, místy strom, rulový balvan, pěšiny vyšlapané dobytkem, mělká, kamenitá půda,
bílé křemenné hranáče vynesené z bývalých polí, nekonečné linie elektrických ohradníků, stoupající trylek
skřivana.
Dobytkářský kraj, dnes stejně jako v minulosti. Před
pár desetiletími bylo ale více polí než pastvisek a oralo se
i na místech nevhodných. Často až příliš rozsáhlé pastviny a louky jsou tak málo květnaté a dlouho ještě potrvá,
než budou druhově rozmanitější. Betonové skruže odvodnění v prameništích i regulované potoky svědčí o zásahu do koloběhu vody.
Není tomu tak naštěstí všude a zůstaly ještě meandrující potůčky s trsy vrb, najdeme tklivé rašelinné mokřady
se suchopýry v loukách a kýchavicemi v olšinách. Ticho,
doprovázené proměnlivou melodií potoka, s odcházejícím jarem narůstá.
Čvachtavá luční prameniště ožívají v předjaří, později
se hlásí jen živější zelení. Ptáčnice, javory, jeřáby, hlohy,
šípky na mezích, na kamenicích. Lesy s jasnými lemy bříz,
osik a jív. Záplatované silnice úzké jako nitky a kolem nich
mrazy těžce zkoušené a větrem odrané aleje javorů, jasanů a jeřábů. I takové je Rýmařovsko.
Jeho jižní část, v přírodním parku Sovinecko, je členitější a lesy v povodí Huntavy a Oslavy jsou druhově pestřejší než hospodářské smrčiny převažující jinde, a tak
můžeme obdivovat vysokou klenbu stromů v bučinách
i pokřivené habry na srázných svazích. Chladný, dosti vysoko položený kraj poskytoval a stále poskytuje dřevo
z lesů, jeho druhé bohatství.
Kraj se zašlou hornickou minulostí spojenou se zlatem, stříbrem, železem, mědí a dalšími rudami. Zůstaly
z ní jen nenápadné zbytky po starých dobývkách a pak
názvy – Horní Město, Stříbrné Hory, Ryžoviště, …
56
›
Na Dobřečovské hoře
– pár stromů na pastvinách,
namodralý horský hřbet v dáli,
prostá krása…
A view from Dobřečovská hora
– a few trees on the pastures,
bluish mountain ridges on the
horizon, pure beauty.
Kraj s textilní minulostí lnářů, bavlnářů i hedvábníků –
průmyslové podniky i malé továrničky jsou už dnes také
opuštěné.
Krajina zůstala. I lidé, pro které je domovem nebo pro
ty, kteří tuto svéráznou podhorskou část našeho kraje
rádi navštěvují.
57
Možná bude dobré ukončit setkávání s krajinami právě tady – na konci křížové cesty v Rudě s širým výhledem,
který bere dech. Místo, které vybízí k zamyšlení…
Krajinná rozmanitost je dána nejen přírodními podmínkami, zároveň je vytvářena prací generací lidí. Ti do
svého okolí zasahovali stále a všudypřítomně; vzpomeňme například na dřívější pole a pastviny vysoko
pod horskými hřebeny. Hospodařili ale velmi různorodě
a z dnešního pohledu jemněji – vytrvalý déšť těžké ruční práce v závislosti na ročních dobách. Tehdejší hospodáři neměli dnešní umělá hnojiva, traktory, buldozery,
harvestory, asfalt, plasty a tisíce dalších hmot a mohutných sil, které přinesl moderní věk poháněný především
fosilními palivy. Hospodáři se museli uživit na svém, snažili se využít každý kousek a bylo nutností vědět, proč založit sad právě tam, proč orat tady a jinde nechat zemi
být. Po staletí sbírali zkušenosti. V krajině je znát dřina
těch, kteří zde žili před námi. Lidské konání bylo povětšinou spíše obohacující.
Dřívější nepřetržitý drobný déšť prací v krajině se
změnil – tu v rychlou bouři, tu v dlouhé doby bez dění.
Kdysi sekal louku houf ženců po celý den, pak si někdo
nakosil nůši trávy na krmení, přišly otavy, po nich se vyhnal dobytek. Dnes louku na jaře poseče za pár minut jeden traktorista a vrátí se k druhé seči v létě. A obdobně
je tomu i jinde, v lesích, v péči o vodní toky, … Ubylo doteků, přibylo fádnosti – bývalá krajinná mozaika, dnešní
převládající uniformita.
Pestrost krajin je dána pestrostí jednotlivostí, z nichž
se skládá. Různost jednotlivostí s sebou nese i různost
jejich využívání, různost péče o ně. Rozmanitost jednotlivostí pak přináší i vyšší rozmanitost druhů rostlin a živočichů na ně vázaných. A také rozmanitost vjemů, pocitů,
krásy, …
Řečeno možná zjednodušeně, ale jde o podstatu
a také o míru, ostatně jako vždy a všude. A je těžké nalézt
tu pravou. Jde o návrat k pestrosti, nikoliv návrat ke dřině, návrat ke vnímání odlišností míst, přizpůsobení se jim
s využitím vhodné moderní techniky.
Přírodu chráníme před sebou a pro sebe a možná bychom ji měli více poslouchat; ostatně je starší než my.
Nebo lépe – poslouchat příliš připomíná kárající prst
– naslouchat.
‹
Poklidné údolí Huntavy
rozeznívá hukot Rešovských
vodopádů.
The otherwise serene valley
of Huntava is resounding
with the roar of waterfalls at
Rešovské vodopády.
58
›
Krajina je obrazem života
minulých generací i nás
samotných.
The landscape reflects life
of past generations
as well as our own.
›
Krajina nad prameny Růžového
potoka u Nové Vsi nabírá
výšku až k jesenickým holím.
From the springs of Růžový
brook near Nová Ves, the landscape rises up to the clearings
in the Jeseníky Mountains.
59
60
61
LESY
Děravé punčochy kraje.
62
63
Dnešní doba nabízí netušené možnosti. Stačí si chvilku
„zacvičit“ na internetu - pár kliků - a můžete se dívat na
Moravskoslezský kraj z ptačí perspektivy. S trochou fantazie pak zjistíte, že souvislé lesní komplexy se nachází jen na
jeho koncích. Od jihovýchodu natahuje kraj na jednu nohu
beskydskou lesní punčochu a na druhou od severovýchodu
zase jesenickou. Ale směrem do „vnitrozemí“ kraje jsou ony
pomyslné punčochy pěkně děravé. Ptáte-li se proč, odpovědět lze velmi stručně.
Asi nikoho nepřekvapí, že v dávných dobách byl les naprosto nejúspěšnějším společenstvem organismů, které se
u nás rozšířilo, tedy alespoň do doby, než se člověk chopil
sekery a začal krajinu přetvářet k obrazu svému. Pak už to šlo
s lesem z kopce. Respektive do kopce, neboť neprostupné
hvozdy začaly člověku ustupovat převážně ve směru z nížin
do hor. Nicméně také vrcholy a hřebeny hor byly člověkem
záhy využívány především k pastvě. Podobně jako kdekoli
jinde v české zemi tomu bylo i v Moravskoslezském kraji, kde
se současná lesnatost pohybuje okolo 35,5 %.
Kam až lidská paměť sahá, byl les vždy zdrojem všeho možného. Poskytoval stavební dříví, palivo, lesní plody
a houby, lovnou zvěř, dříve i pastvu pro dobytek a také práci
a možnost výdělku pro člověka.
Není třeba vysvětlovat, že druhová skladba lesů je značně proměnlivá věc. Na jednom místě je půda živinami chudá,
jinde zase bohatá, tady je podmáčená, onde zas vysýchavá,
jinak se stromům žije v nížinách, jinak na horách. Každá lokalita má své specifické podmínky pro život, což konec konců
někdy cítíme i sami na sobě. Po dobách ledových se vzniklým přírodním podmínkám postupně přizpůsobil i les, což se
projevilo v zastoupení jednotlivých druhů dřevin. Ačkoli byl
člověk nejmladším faktorem, který začal složení a strukturu
lesa ovlivňovat, je v tomto ohledu faktorem zcela zásadním.
Vzal takzvaně „otěže do svých rukou“.
I přes to však zůstala v severomoravské krajině zachována řada přirozených lesních lokalit a některé z nich se vám
pokusíme v této kapitole přiblížit. Pro tento účel bude nejvhodnější rozdělit lesy do několika skupin:
Luhy podél větších řek, mokřadní olšiny
Nejnižšími částmi Moravskoslezského kraje proplouvají čtyři
větší řeky. Óóóó chtělo by se vykřiknout. Všechny totiž začínají na „O“. Nivní krajina kolem Odry, Olše, Opavy a Ostravice
má místy charakter harmonické mozaiky polí, luk a rybníků
protkané meandrující řekou s břehovými a lužními porosty.
Větší lesní celky zde odráží většinou zemědělsky nevyužívané, například zaplavované plochy. Na místech, kde není
půda trvale ovlivněna vodou, můžeme narazit na druhově
velmi pestré lesy s bohatým keřovým podrostem a barevným jarním aspektem bylin. Nedozírné koberce sněženek,
anebo les doslova nasycený vůní medvědího česneku ukrývá na jaře národní přírodní rezervace Polanská niva. Staré
stromy dubu letního, jasanu ztepilého a vzácněji i jilmů jsou
ozdobami těchto lesů a spatříte je třeba v přírodní památce s romantickým názvem Pusté nivy. A zapomínat by se
nemělo ani na stromy mimo les. Nelehkou úlohu převzala
stromořadí, či solitérní exempláře mohutných dubů. Spletí
svých kořenů zpevňují hráze rybníků a možná ještě větší silou chrání staré vrby hlinité břehy řek před žravým jarním
proudem.
Charakteristickou součástí v pestré mozaice přirozených
lužních lesů jsou mokřadní olšiny, které sem neodmyslitelně
patří. Olše je jakýmsi vodníkem mezi dřevinami. Je to strom
typický pro lokality ovlivněné vodou a na místech, kde se většina druhů dřevin neumí s přebytkem vody v půdě vyrovnat,
je schopna olše vytvářet mnohdy jednodruhové lesní porosty. Mokřadní olšiny žijící svým vlastním životem ukrývá hned
64
›
Neomylný posel jara pooderských lužních lesů - sněženka
podsněžník.
A reliable herald of spring
in the floodplain forests
– the Common Snowdrop.
65
několik chráněných území v CHKO Poodří. Jejich střípky skýtá kupříkladu rozlehlá přírodní rezervace Bartošovický luh,
najdete ji v podmáčeném srdci přírodní rezervace Bařiny, ale
i v přírodní rezervaci s příznačným názvem Džungle, která je
utopená až v nejzazším cípu Osoblažského výběžku. Z těchto lesů na vás dýchne naprosto originální dojem a to podle toho, kdy se v nich octnete. Zcela jinak budou vypadat
v období jarního tání zalité vodou, jinak v rozkvetlém jarním
aspektu mokřadních bylin a ještě jinak v létě.
Lesy v blízkosti vodních ploch se po téměř sto letech
opět staly domovem impozantního orla mořského. Je to
náš největší dravec dosahující rozpětí křídel až 2,5 m. Své
hnízdo staví v korunách mohutných starých stromů co nejdál od lidských rušivých vlivů. Jeho specialitou je lov kořisti
nacházející se těsně u vodní hladiny, nejčastěji ryb, v menší
míře i vodních ptáků. V současné době v našem kraji hnízdí
stabilně pět párů. S jeho návratem mezi hnízdní druhy ČR je
bohužel spojen i smutný důkaz lidské omezenosti a krutosti.
Jakmile se orlu opět začalo dařit úspěšně vyvádět svá mláďata, objevila se ihned řada případů nelegálního pokládání
otrávených návnad, což má za následek již desítky otrávených jedinců.
V místech, kde jsou lužní lesy neobhospodařované a blízké přirozenému stavu s výskytem starých, částečně proschlých nebo již padlých stromů, najdeme pod kůrou velmi
plochého, sytě červeného, něco málo přes jeden centimetr
velkého brouka, případně jeho plochou a protáhlou larvu.
Je to lesák rumělkový. V dnešní době jde o poměrně vzácný
druh, který se dostal na seznam ohrožených živočichů v důsledku lesního hospodaření měnícího skladbu původních
lesů, dále pak odstraňováním starých a poškozených stromů
a zvláště odvozem padlé a ležící dřevní hmoty. V současné
‹
Lesák rumělkový.
Flat bark beetle.
/Cucujus cinnaberinus/
‹‹
Orel mořský na hnízdě.
White-tailed Eagle on a nest.
66
době je v našem kraji znám ze zachovalých lesních lokalit
podél Odry a dolního toku Olše.
Doubravy a dubohabřiny pahorkatin
Začneme-li se řece vzdalovat, projdeme napříč její nivou
a narazíme na svah. Odtud je dále terén členitější se svahy
a kopci pahorkatin či vrchovin, které se k širokým říčním nivám přimykají. S tím se zpravidla zčásti mění i přirozená druhová skladba lesa. Dřeviny vázané na vodu (olše, vrby) sledují
dále nivy potoků a říček, které napájí řeku a na svazích se
četněji objevují ty, které jsou lépe přizpůsobeny pravidelnému vysýchání půdy. Například takový dub a habr jsou vlajkovými druhy lesů s vysýchavým půdním prostředím. Nechybí
zde ani velmi pestré keřové patro s brslenem evropským, lískou obecnou a dalšími druhy keřů. Svahy říčních teras bývají
›
Pralesovitý výjev
z bučiny v přírodní rezervaci
Černý les u Šilheřovic I.
A view of an old-growth beechwood in the nature reserve of
Černý les near Šilheřovice I.
67
často přetnuty zařezanými stržemi a členitý terén doplňují
lesní prameniště s vodou pročištěnou sítem štěrkových vrstev, které sem kdysi řeka uložila. Učebnicové ukázky lesních
pramenišť najdeme třeba v CHKO Poodří v přírodní rezervaci
Bartošovický luh, mnohdy však objevíme takové lesy i mimo
chráněná území. Stačí třeba jen vyhlédnout z okna vlaku nalevo ve směru jízdy z Paskova do Frýdku-Místku. K toulání je
ideální jarní období, kdy jsou barevné hájové druhy rostlin
v plné parádě a les je ještě „průhledný“, holý, nebo jen s čerstvě narašenými listy.
Lesy slezské kotliny mají navíc jednu zvláštnost. Je to výskyt vitálních bučin v relativně nízkých nadmořských výškách. V ostatních částech republiky se buk v obdobných
podmínkách přirozeně objevuje jen sporadicky a na jeho
slabém vzrůstu je poznat, že mu to zkrátka moc nevyhovuje.
Ale tady u nás je tomu jinak. Občas tu narazíme i na pořádné
„bučiska“ s rovnými válcovitými kmeny a mohutnou korunou. Tato rarita je podmíněna řadou faktorů - od místních
klimatických a půdních specifik, až k vývoji šíření dřevin po
poslední době ledové. Tyto lesy jsou předmětem ochrany
v několika chráněných územích, například v přírodní rezervaci Černý les u Šilheřovic I nebo národní přírodní památce
Landek. Ale na zbytky podobných porostů můžeme narazit třeba i za Ostravou v Michálkovicích, kolem Orlové, nebo
Petřvaldu. Ačkoli jste od Ostravy co by kamenem dohodil,
máte pocit, že jste najednou v poctivé horské bučině.
Ve starých doubravách, ale i lužních lesích s podílem
dubu hnízdí strakapoud prostřední. Je to totiž specialista
na staré duby, ve kterých si nejen vydlabává hnízdní dutiny,
ale které mu poskytují během celého roku dostatek hmyzí
potravy. Vzhledem je velmi podobný dobře známému strakapoudovi velkému, jen je o něco menší. Zjara se prozradí
nezaměnitelným a dosti svérázným hlasitým a naříkavým
voláním. Není to však bědování nad těžkým údělem, ale vábení samičky a také obhajoba hnízdního okrsku před ostatními samci, prostě hlášení „tady jsem doma já“.
Většina drobných pěvců lesních ekosystémů je zbarvená
velmi nenápadně v různých odstínech hnědé a šedé. Zato
sameček lejska bělokrkého vsadil na výraznou kontrastní
kombinaci bílé a černé. Obvykle hnízdí ve starých listnatých
lesích s dostatkem stromových dutin. Velice dobře jej charakterizuje, stejně jako ostatní druhy lejsků, anglický název
flycatcher – „chytač much“. Můžete ho pozorovat v korunách
stromů: sedí a rozhlíží se, náhle vylétne za vyhlédnutým poletujícím hmyzem, chytne jej do zobáku a vrátí se zpět na
své místečko. Lejsek bělokrký je u nás a celé střední Evropě
zatím ještě poměrně hojný, v západní části Evropy však jeho
počty za poslední půl století značně klesají a proto se v rámci státu Evropské unie dostal na seznam druhů vyžadujících
zvláštní opatření týkající se ochrany jeho stanovišť.
‹
Bučiny a jedlobučiny středních
Collared Flycatcher.
Lejsek bělokrký.
a vyšších poloh
Pokud byl vlajkovým druhem lesů nižších poloh dub a habr,
potom v polohách středních a vyšších je to buk a jedle. Bez
vlivu člověka na lesy by byl buk plošně nejrozšířenější dřevinou českých zemí. Přirozeně dokáže vytvářet nesmíšené
jednodruhové porosty a prosadit se s ním v zápase o životní
prostor umí jen několik druhů dřevin. Jednou z nich je právě jedle, která bohužel z našich lesů stále citelněji mizí. Je to
taková buková sestra, jeho „průvodce“. Na jejím úbytku má
mimo jiné podíl intenzivní myslivecké hospodaření. Pro srnčí a jelení zvěř, jejichž počty jsou v našich lesích příliš vysoké, je takový jedlový semenáček úplná lahůdka. Když už se
někde daří jedlím zmlazovat, pak je jejich odrůstání brzděno
68
neustálým skousáváním a ohryzem spárkatou zvěří a tento
fenomén se nevyhýbá ani chráněným územím s jedlobučinovým motivem ochrany. Proto je zde často jedle uměle
vysazována a pečlivě chráněna před mlsnými jazýčky srnčí a vysoké zvěře, většinou pomocí oplůtků jednotlivých
stromků nebo menších oplocenek. I když se asi malé jedličky
někdy cítí doslova jako v kleci, je to obvykle jediná možnost,
jak zajistit kontinuitu jedlových populací. Problém škod lesní zvěří na přirozeném zmlazení se však netýká zdaleka jen
jedle, ale obecně většiny lesních dřevin, které se jaksi ocitnou v pozici „menšiny“ vůči dřevinám jiným. Názorným příkladem může být přírodní rezervace Karlovice-sever, kde se
v „moři smrkových monokultur“ dochoval starý jedlobukový
›
Bystřinné potoky přidávají
sovineckým lesům
na dramatičnosti.
Swift creeks lend some
dramatic nature to
the woods
of Sovinec.
69
porost, který však postrádal následnou generaci zmlazených
buků, natožpak jedlí. V roce 1992 byla rezervace po svém
obvodu kompletně oplocena a světe div se… místy se již
hustým odrůstajícím bukovým mlázím nedá ani projít a jednotlivě se objevují i jedličky.
Přirozené jedlobukové porosty se do dnešního dne zachovaly jen ve fragmentech. Častěji na ně můžeme narazit v CHKO Beskydy a přilehlých vrchovinách, například
v Palkovických hůrkách. Z hlediska rozlohy jsou však unikátní
porosty v povodí říčky Oslavy jižně od Rýmařova. Tato lokalita je proslavena spíše známým hradem Sovinec a stejné jméno nese i evropsky významná lokalita, která byla vyhlášena
právě pro ochranu přirozených jedlobukových a bukových
porostů a na jejímž jihovýchodním okraji hrad stojí.
V mrtvých a odumírajících stromech beskydských bučin
pralesovitého charakteru si vytesává hnízdní dutiny strakapoud bělohřbetý. Přítomnost trouchnivějícího dřeva je rovněž důležitá z pohledu potravní nabídky – larvy brouků žijící
v trouchu, štěrbinách kůry a polštářích mechu.
Vlhčí partie bukových, jedlobukových ale také i jehličnatých porostů Beskyd a Jeseníků jsou domovem malého savce
z čeledi rejskovitých s váhou kolísající mezi 5 až 14 g – rejska horského. Rejsky si laická veřejnost často plete s malými
hlodavci, jako jsou myši. Jde však o hmyzožravce, patřícího
vývojově mezi nejstarší savce, kteří se objevili již v době křídy a v podstatě v nezměněné podobě přetrvali do dnešních
časů. Rejsek horský je na našem území řazen mezi vzácné
glaciální relikty. Od drobné myšky se na první pohled liší
úzce protáhlým čenichem. To co však na první pohled není
vidět, ale je na těchto savcích fascinující, je vysoká rychlost
procesů látkové přeměny, tedy technicky řečeno spotřeby
paliva, která jim umožňuje při tak malých rozměrech těla
udržet stabilní tělesnou teplotu. Množství spotřebované potravy během dne se rovná přibližně jejich celkové váze, tedy
asi tolik jako by průměrný člověk spořádal denně 70 kg jídla.
Horské smrčiny
V rámci Moravskoslezského kraje je výskyt přirozených porostů horských smrčin naprosto vzácným úkazem, a pokud
už se do dnešní doby dochovaly, jsou vesměs předmětem
ochrany ve zvláště chráněných územích. Nahlédnout do
těchto lesů můžeme pouze z turistických značených cest ve
vrcholových částech Moravskoslezských Beskyd v národních
přírodních rezervacích Čertův Mlýn a Mazák nebo Jeseníků
v národní přírodní rezervaci Praděd.
Přirozené horské smrčiny mají řadu odlišných znaků, kterými se liší od hospodářských smrčin. Původní horské ekotypy smrků se vyvinuly v extrémních podmínkách a jsou jim
dobře přizpůsobeny. Porosty jsou často rozvolněné a smrkové semenáčky využívají ke svému růstu mimo jiné také tlející padlé kmeny, čímž dochází k tvorbě charakteristických
chůdových kořenů a liniových prvků ve struktuře porostu.
Celkový vzrůst horských smrků je nižší, kmen je sbíhavější
a hustěji zavětvený. Na první pohled upoutá úzká, válcovitá (svícnová) koruna a v ostrém úhlu nasazené větve. Z větví visící dlouhé záclony letorostů a větviček vyčesávají mlhy
převalující se z návětrných svahů hřbetů. Silné a vytrvalé
vichry tvarují smrky do vlajkových forem a pod tíhou sněhu a námraz dochází k častějšímu lámání kmene v koruně
a tvorbě náhradních „bajonetových“ vrcholů. Ani s obnovou to místní smrky nemají jednoduché. V krátkém vegetačním období nestihnou semínka v šiškách dostatečně vyzrát
‹‹
Strakapoud bělohřbetý.
White-backed Woodpecker.
70
›
Chůdovité smrky v národní
přírodní rezervaci Praděd
- nehybné “pařáty” horského
lesa.
Brace-root spruces
in the nature reserve of Praděd
– motionless talons of the
montane forest.
71
a jejich klíčivost je slabá. Stromy však tento problém vyřešily „mazaně“. Během zimního období bývají spodní větve
přimáčknuty sněhem k zemi a tak nebylo nic jednoduššího,
než vyvinout schopnost zakořeňování těchto poléhavých
větví, z nichž pak odrůstá nový jedinec. Právě tímto způsobem vznikla typická hloučkovitá struktura smrčin v nejvyšších částech národní přírodní rezervace Praděd.
Typickým druhem vázaným na přirozené horské smrčiny pralesovitého charakteru je datlík tříprstý. Dutiny si totiž
tesá nejčastěji v suchém či nahnilém dřevě jehličnanů. V ČR
se stabilní a početnější populace tohoto druhu vyskytují na
Šumavě a v Beskydech. Jeho potravou jsou dřevokazné druhy brouků, hlavně tesaříků, a jejich larvy. Patří také mezi největší konzumenty kůrovce, který je u nás znám jako největší
škůdce smrkových porostů. Vzhledem je dosti nenápadný,
jako jedinému z evropských datlovitých ptáků mu chybí
v opeření červená barva, kterou alespoň částečně nahrazuje
žlutavá čepička. Nejsnáze lze hnízdící datlíky objevit v době,
kdy krmí hlasitě se projevující již téměř vzrostlá mláďata.
Zásadní změna v přístupu k využívání lesních společenstev a intenzivní využívání zemědělské krajiny přivedly v průběhu minulém století všechny naše původní druhy
hrabavých ptáku do pozice živočichů ohrožených na přežití.
Podařilo-li se v případě druhů volné zemědělské krajiny – koroptve a křepelky, v posledních letech úbytky zastavit či dokonce zvrátit, není situace u lesních druhů vůbec dobrá. Dalo
by se říci, že nejlépe je na tom jeřábek lesní. Jeho početní
stavy se zdají být v současné době stabilizované. V Čechách
žije v oblasti Šumavy, Blanského lesa a Novohradských hor,
na Moravě jsou největší populace na území CHKO Jeseníky
a CHKO Beskydy, kde je rovněž předmětem ochrany stejnojmenných ptačích oblastí. Jeřábek využívá staré rozsáhlé
‹
Jeřábek lesní.
Hazel Grouse.
‹‹
Datlík tříprstý.
Three-toed Woodpecker.
72
lesní porosty s bohatým keřovým patrem a přítomnosti bobulonosných keřů. V lesním porostu nesmí chybět malé světliny, paseky či přechody mezi různými typy lesa a lesní cesty.
Jen toto prostředí zajistí dostatek potravy – v zimě pupeny
a jehnědy břízy, olše a různé bobule, v létě zpestří potravu
drobní bezobratlí. Hnízdo je ukryté při patě stromu, schované mezi balvany nebo kořeny.
To majestátní tetřev hlušec je na tom mnohem hůř.
Beskydské lesy byly v minulosti místem, kde žilo nejvíce tetřevů v rámci ČR. Tito ptáci jsou však velice citliví na změny
prostředí a rušivé vlivy. Kácení starých lesních porostů, nárůst turistického ruchu a zvýšený počet predátorů, zejména
lišek a kun, se jim staly osudnými. V současné době žije jádro naší populace na Šumavě, ale v Beskydech se přece jenom zachovalo několik jedinců, a to při rychle realizovaných
ochranářských opatřeních dává šanci na uchování druhu.
›
Tetřev hlušec.
Capercaillie.
73
Ve vytypovaných lokalitách by mělo být veškeré hospodaření podřízeno tetřevovi. Lesníci zde přijali ochranu tetřeva
za své a všechny požadavky vstřícně respektují. Pro posílení zbytků populace z genetického hlediska pomáhají i speciální odchovny. V oblasti Beskyd se největší z nich nachází
ve Slezských Beskydech na polské straně nedaleko Wisly.
Doposud odtud bylo vypuštěno již více než tři stovky jedinců
a některé z nich se pravděpodobně dostaly i na naši stranu.
V roce 2012 bylo do volné přírody vypuštěno i šest jedinců ze soukromé odchovny v osadě Bahenec u Jablunkova.
Držme palce, ať tyto časově i finančně velmi náročné a hlavně záslužné aktivity přinesou očekávané úspěchy.
Suťové lesy
Všímavému čtenáři jistě neušlo, že výše popsané typy přirozených lesů byly za sebou řazeny tak, jak se postupně střídají ve směru z nížin do hor. Z širokého pooderského údolí
jsme se vyšplhali až na nejvyšší vrcholky Moravskoslezského
kraje a zdálo by se, že není kam pokračovat. Nicméně existují ještě dva základní typy přirozeného lesa, které nelze
opominout a jejichž výskyt je podmíněn spíše specifickými
půdními podmínkami, než měnícími se klimatickými faktory.
Jedním z nich jsou suťové lesy, které se můžou vyskytovat
jak v nižších polohách, tak v horách.
Dřevinná skladba přirozených suťových lesů je samozřejmě do jisté míry závislá na okolních porostech. Kamenitá či
balvanitá pole jsou často na prudkých svazích střídána výchozy skalního podloží a neposkytují všem druhům stromů
zrovna ideální životní podmínky. Tím se nabízejí příležitosti
pro ostatní dřeviny. Nejvíce zastoupenými druhy zde bývají
javory (javor klen a javor mléč), lípy (lípa srdčitá, lípa velkolistá) a jasan ztepilý. Vtroušeně se však může objevit celá řada
dalších dřevin, včetně jedle bělokoré nebo jilmu horského.
Suťové lesy mají z hlediska ochrany přírody jednu výhodu, a to, že na ně není ze strany lesního hospodářství vyvíjen
takový tlak, jako na okolní lesy s příznivějšími podmínkami
k hospodaření. Kdo by se přece pracně snažil sázet stromy
do holého kamení.
Pěknou ukázku mozaiky suťových lesů a jedlobučin můžeme najít v národní přírodní památce Rešovské vodopády
nebo v kombinaci s bučinami na prudkých svazích evropsky
významné lokality Údolí Moravice.
Podél lesních cest a potoků vedoucích suťovými lesy na
pravém břehu Moravice jižně pod Hradcem nad Moravicí roste u nás běžný, nektaronosný sadec konopáč. Jakmile začátkem léta rozkvete, objeví se na jeho květech zajímavý motýl
přástevník kostivalový. Patří mezi noční motýly, ale dospělí
jedinci (imága) jsou aktivní i přes den, kdy se starají o potravu, v noci se pak páří. Druhy patřící do podčeledi přástevníků
jsou charakteristické výrazným pestrým zbarvením, zejména
zadních křídel, a robustní stavbou těla. Chlupaté housenky
přástevníka kostivalového jsou méně vybíravé a živí se listy řady běžných bylin jako jsou hluchavky, šalvěje, vrbovky
nebo kopřivy, na jaře se pak zaměřují na mladé listy lísek, maliníků či ostružiníků.
Potok protékající bukovým nebo dubohabrovým lesem
na suti je nejtypičtějším biotopem našeho největšího ocasatého obojživelníka. Výrazně zbarvený mlok skvrnitý může
dorůstat do 20 cm délky těla. Jeho kontrastní žluto-černé
zbarvení je varováním pro potenciální útočníky, že jeho kůže
je silně jedovatá a u většiny živočichů může vyvolat silnou
nevolnost. Vajíčka mloka, na rozdíl od ostatních obojživelníků, v přírodě nenajdete, je totiž vejcoživorodý. To znamená,
že se vajíčka vyvíjejí v těle samičky a ta pak „rodí“ živá mláďata. Larvy žijí v mírně zastíněných tišinách potůčků, v tůňkách nebo prameništích s vyšším obsahem kyslíku ve vodě.
‹
Listnatý smíšený les v národní
přírodní rezervaci Kaluža
je zasloužilým držitelem
zdejších prudkých suťových
svahů.
This mixed broadleaf forest is
a stalwart keeper of the steep
debris slopes in the Kaluža
nature reserve.
74
Šikoušek zelený
Les je světem velikostních extrémů. Pod korunami desítky metrů vysokých smrků a jedlí roste
dnes již vzácný mech s krásným českým jménem
šikoušek zelený. Je to opravdu lesní trpaslík, pro
lidské oko neviditelný. Jeho méně než 1 milimetr velké lístečky jsou hnědé, takže naprosto splývají s rozkládajícími se kmeny jehličnanů, na kterých roste. Velmi pozorným návštěvníkům lesa se
prozradí teprve nezaměnitelným sporofytem (asi
tak jako trpaslík svou červenou čepičkou) – na asi
1 centimetr vysokém výrazném červenohnědém
štětu září světle zelenou barvou čerstvá tobolka.
Ta postupně dozrává a vypouští do okolí neuvěřitelných 5 milionů výtrusů. Přesto i takto životaschopný mech se dostal mezi ohrožené druhy naší
i evropské flóry. V našich lesích totiž chybí vhodný substrát, na kterém by se mikroskopické výtrusy mohly uchytit. Tím je neodtěžené ležící a tlející
smrkové a jedlové dřevo ležící ve vlhkém prostředí poblíž lesních potoků nebo ve stínu lesních porostů. Šikoušek má v ČR nejlepší podmínky v jesenických a beskydských lesích.
75
listů a tou vší parádou proplouvá meandrující potok. Pozdě
rašící olše a jasany ještě dovolí slunci nasvítit bohaté lužní
koberce. Později pak většinou obsadí podrost těchto lesů
vysoké byliny letního aspektu a tam, kde jsme se nedávno
procházeli jako po parku, dokážou žahavé kopřivy a škrábající ostružiníky pěkně potrápit.
Příklad potočního luhu s přirozenou dřevinnou skladbou
a neupraveným korytem toku nalezneme v přírodní rezervaci Hořina. Vypravíte-li se tam brzo na jaře, budete odměněni
pohledem na šafrány zalité nivní louky, z meandrů a nátrží
vám do uší zahraje šumící potok Hořina a olšová jasenina se
bude probouzet po zimním odpočinku.
Na březích vodních toků a prameništích lesnatého předhůří a horských oblastí zejména Jeseníků a Beskyd žije vlhkomilný dravý druh brouka – střevlík hrbolatý. Od ostatních
střevlíků je dost dobře odlišitelný, jeho krovky mají četné jamky a vyvýšeniny, asi tak, jako by ho někdo klepnul
Potoční luhy a prameniště
‹‹
Mlok skvrnitý.
Fire Salamander.
‹
Střevlík hrbolatý.
Druhým a mnohem rozšířenějším typem lesa, který se proplétá celou moravskoslezskou krajinou, jsou potoční luhy
a prameniště. Často tvoří tyto lesy jen úzký lem okolo potoků a říček už od jejich počátku, kde pramení. Jejich funkce je však nenahraditelná a v agrární krajině bývají jediným
útočištěm pro volně žijící živočichy. Převládajícími dřevinami přirozených potočních luhů jsou olše lepkavá (ve vyšších
polohách olše šedá), stromové vrby a jasan ztepilý. Jejich
složení však bývá velmi pestré a navíc s bohatým keřovým
patrem, ve kterém většinou dominuje střemcha. Tam, kde
jsou potoky hluboko zakousnuté do terénu, nemusí být potoční luh vůbec vyvinutý a vodu pak doprovází jen zvýšené
zastoupení javoru klenu, lípy nebo jedle.
Podobně jako u všech listnatých lesů i tady je nejkrásnějším obdobím jaro. Barevné jarní květy svítí v lesklé zeleni
Ground beetle.
/Carabus variolosus/
76
miniaturní paličkou. Jeho larvy jsou rovněž dravé a živí se
vodními larvami ostatních bezobratlých. I ony se po celou
dobu vývojového cyklu drží v těsné blízkosti vody a kuklí
›
Úzký pruh přirozeného
potočního luhu stráží meandrující potok v přírodní
rezervaci Hořina.
A thin stripe of natural
floodplain forest guards
a meandering stream
in the Hořina
nature reserve.
77
se v podzemních komůrkách bezprostředně u vody, nebo,
jsou-li k dispozici, v padlých hnijících kmenech obrostlých
mechem.
Hospodářsky změněné lesy
Až do této chvíle jsme se věnovali lesům s přirozenou dřevinnou skladbou, které však rostou jen na zlomku území
Moravskoslezského kraje. Drtivou většinu však tvoří lesy, ve
kterých je dřevinná skladba více či méně změněna, a do jejichž života lesní hospodář vstupuje od výsadby sazenic přes
výchovu až po kácení mýtních porostů. Způsobů hospodaření existuje několik a jsou i takové, které vychází z přirozeného vývoje a cyklů vypozorovaných v pralesích, ve kterých
hospodaří jen příroda. Naneštěstí tlak tržních mechanismů a staré vyjeté koleje vedou ještě pořád české lesnictví
a vlastníky lesa k výsadbě stanovištně nevhodných dřevin
a k holosečnému způsobu hospodaření, a to někdy dokonce
i v chráněných územích. Snahy „osvícených“ lesníků komplikují dlouhodobě vysoké stavy spárkaté zvěře, která působí velké škody na přirozeném zmlazení a výsadbách dřevin
přirozené druhové skladby lesa. Kožich nesmíšených smrkových porostů stále obléká beskydské a jesenické kopce, ačkoli by zde přirozeně vládly bučiny a jedlobučiny. Jen sem
tam se objeví nějaká ta buková záplata. I když příroda člověku naznačuje již dlouho, že něco není v pořádku, přechod
k přírodě blízkému hospodaření v lesích probíhá u nás jen
velmi, velmi pozvolna.
Jasoň dymnivkový je smutným příkladem motýla, který
se v důsledku novodobých způsobů lesnického velkoplošného hospodaření dostává na listinu druhů ohrožených na
přežití. Dříve v České republice místy hojný, dnes v Čechách
vyhynulý, přežívá pouze na Moravě. V našem kraji zůstalo
jen několik málo mikrolokalit s izolovanými koloniemi, které
jsou bezprostředně ohroženy. Jasoň je totiž striktně vázán
na lesní paseky s výskytem živné rostliny dymnivky duté.
V minulosti mu vyhovovalo tradiční hospodaření vedoucí
k střednímu a nízkému lesu (pařeziny) s četnými světlinami.
V současné moderní době se však tento typ hospodaření již „nenosí“, jednoduše přestal odpovídat ekonomickým
a v nedávné minulosti i politickým požadavkům doby.
Vysokokmenné, hustě zapojené porosty jsou sice z pohledu produkčních schopností stanoviště výhodnější, avšak
z hlediska ochrany biologické rozmanitosti, jenž je základem
zdravé a prosperující krajiny, vedou k zániku řady světlinových druhů. A tak se s posledními exempláři tohoto motýla
v našem kraji můžeme setkat na drobných pasekách a údolních nivách říček Huntava a Oslava na Rýmařovsku, případně
v CHKO Jeseníky.
‹‹
Jasoň dymnivkový.
Clouded Apollo.
78
Pralesovité porosty – starožitné brože
na kabátě Moravskoslezského kraje
››
Takto naježit “šupiny”,
to dokáží snad jen kleny
v národní přírodní
rezervaci Mionší.
It would seem that no
other trees can bristle up their
“scales” like these sycamore
maples in the Mionší nature
reserve.
79
Byla by ale škoda zakončit tuto kapitolu pesimistickým výhledem do budoucnosti našich lesů. A tak je na čase vybalit
to pověstné eso z rukávu. Letmo jsme již na některé perličky mezi lesními chráněnými územími narazili, například když
jsme vystoupali až na nejvyšší vrchy Beskyd a Jeseníků zdobené prastarými smrčinami. Jedny z nejcennějších porostů
kraje však zatím zůstaly záměrně zatajeny. Moravská pralesní „svatá trojice“- svatostánky beskydské přírody - národní
přírodní rezervace Mionší, Mazák a Salajka.
Národní přírodní rezervace Mionší byla vyhlášena již za
první republiky v roce 1922, a to na rozloze 95,05 hektarů
(dnes 169,7 ha). Mohutným jedlím, košatým bukům a naježeným klenům vykroužil čas do kmenů již několik staletí
a kácení unikly jen díky své nedostupnosti a také loveckým
prioritám v historii se střídajících vlastníků. K „pralesu“
Mionší neodmyslitelně patří také Velká Polana - luční oko
celé rezervace, a spolu s dalšími menšími loučkami mu přidává na pestrosti prostředí a rostlinné i živočišné bohatosti.
Není divu, že na jedné takové orchidejové loučce si nechal
markýz Gero (Bedřich Habsburský) v roce 1904 postavit útulnou loveckou chatu, aby se zde mohl oddávat lovu tetřevů
a jelení zvěře.
Druhou svatyní beskydských lesů je národní přírodní rezervace Mazák. V menším vydání byla zřízena již za první republiky a v současnosti má výměru 92,91 ha. Leží na velmi
prudkých západních úbočích Lysé hory a její nejvyšší místa sahají až těsně pod turisticky oblíbený a vyhledávaný vrchol. Naopak nejníže položený cíp rezervace klesá bezmála
na 700 m. n. m., takže její celkové převýšení činí úctyhodných 600 metrů. Také díky tomu nebyl přirozený vývoj jádrové části Mazáku nikdy přerušen a nám se dochovala vzácná
ukázka pralesovitých porostů, kde jedlobučiny střídá s rostoucí nadmořskou výškou klimaxová smrčina. Extrémnost
zdejšího prostředí zde vrůstá i do samotných dřevin. Síla
zemské přitažlivosti na strmých svazích spřáhnutá s každoroční sněhovou nadílkou nebo tlejícími padlými jedinci zde
nutí stromy vytvářet šavlovitě prohnuté kmeny a někdy až
podivuhodně bizarní figury.
Třetím karpatským pralesním chrámem je národní přírodní rezervace Salajka. Její výměra je oproti Mionší téměř
osmkrát menší (21,95 ha), ale i tak patří do té samé pokladnice biodiverzity. Salajka ve své dávnější historii nebyla bohužel od těžby stromů ušetřena. Naštěstí zde ale docházelo
jen k těžbě jednotlivé a tak zůstal tento pralesní ostrůvek
v moři hospodářských porostů zachován i pro nás. Vzrostlé
jedle se dokonce ještě na začátku 20. století odvážely až do
Holandska, kde byly z jejich dřeva stavěny lodě.
V současné době dohnal i tyto rezervace trend obecně pozorovaný v přirozených jedlobučinách v celé střední
Evropě. Zkráceně by se dal popsat jako konec vlády jedle a nástup vlády buku. Staleté jedlové pamětnice dožívají
a nemají za sebe nachystanou náhradu, čehož bez okolků
využívá buk a tlačí se rychle vzhůru ve formě odrůstajícího
zmlazení. Na skutečnosti, že i lesy v národních přírodních rezervacích trpí absencí mladých jedlí, se podepsaly mimo jiné
i dlouhodobě vysoké stavy srnčí a jelení zvěře. Ale o tomto
problému již bylo dostatečně pojednáno výše.
I přes to skýtají Mionší, Mazák a Salajka nebývale pestré prostředí pro život, a to nejen pro rostliny a ptáky, ale
i pro bezobratlé živočichy a houby. Díky přítomností stromů
všech věkových, výškových a tloušťkových kategorií, souším, pahýlům a tlejícím padlým kmenům v různých fázích
hniloby a také díky vyváženému poměru mezi živou a tlející biomasou, fungují tyto rezervace jako útočiště pro řadu
druhů, které už ve „sterilních“ hospodářských lesích nemají
‹‹
Podzim v národní přírodní
rezervaci Mazák - hořící les
pod nejvyšším Beskydským
vrcholem.
Autumn in the Mazák nature reserve – a fiery forest
under the highest peak of the
Beskydy Mountains.
80
›
Vzrostlé jedle a smrky trčí jako
deštníky nad bukovým
pláštěm v národní přírodní
rezervaci Salajka.
Full-grown firs and spruces
are jutting out like umbrellas
above the beech growth in the
Salajka nature reserve.
81
šanci na přežití. Mnoho z nich je však vázáno na jedlové dřevo, kterého začíná být i zde nedostatek. Jednoduchým, ač
nákladným řešením, jak zajistit kontinuitu a přirozený vývoj
pralesovitých porostů, je jejich kompletní oplocení. Nezbývá
tedy než věřit, že se všechno v lepší obrátí a že nebudeme
muset za pár let jen sprásknout ruce nad tím, že z naší přírody mizí další a další druhy.
Velké šelmy
Moravskoslezské Beskydy jsou jediným místem v ČR,
toulají se zde snad čtyři medvědi. Největší otazník visí
kde žijí všechny tři druhy evropských velkých šelem.
nad výskytem vlků. Jejich pobytové znaky jsou totiž
Mnoho lidí napadne, že je to skvělá zpráva. Ale na dru-
snadno zaměnitelné se zatoulanými či zdivočelými
hé straně je i mnoho těch, ve kterých tento fakt vy-
psy. Bezpečnou identifikaci lze provést pouze na zá-
volává odpor, obavu ze ztráty na hospodářských zví-
kladě anatomických znaků nebo analýzy DNA. První
řatech a dokonce i strach z ohrožení vlastního zdraví
doložený a tedy věrohodný výskyt vlka byl prokázán
či života. A naneštěstí existují i lidé, pro které je toto
v oblasti obce Krhová nálezem sražené vlčice v čer-
skvělá zpráva z pohledu uspokojení jejich loveckých
venci 2012.
choutek. Ilegální odstřel je největší hrozbou pro přeži-
Velké šelmy žijí skrytým způsobem života a jejich pří-
tí rysa, medvěda a vlka v našich lesích.
má pozorování jsou vzácná. Získat o těchto druzích od-
Většina obav lidí, kteří se dělí s šelmami o životní pro-
povídající údaje je tedy velmi obtížné. Proto se v roce
stor, pramení nejčastěji z démonických pověstí o jejich
2011 rozběhl v Beskydech projekt na jejich soustředě-
nebezpečnosti a dramatických historek o jejich lovec-
ný monitoring. Cílem tohoto projektu je zjistit počet-
kých schopnostech. Jde však o velice plachá zvířata,
nost a stav beskydských populací a také přispět k po-
spatřit náhodně rysa nebo vlka v Beskydech se rov-
znání ekologie všech tří druhů.
ná zázraku. Medvěd rovněž nevyhledává konflikty, jen
Na stráži našich šelem stojí tzv. vlčí hlídky. Jsou to
velmi výjimečně se může stát, že ho v lese překvapíte.
speciálně proškolení dobrovolníci, kteří se pravidelně
I když to zajisté bude těžké, zachovejte v takovém pří-
pohybují v beskydských lesích a snižují tak riziko pyt-
padě klid, sklopte oči, odvraťte se a pomalu se vzdalte.
láctví a zároveň pomáhají s monitoringem sledováním
Udržení velkých šelem v našich Beskydech je možné
pobytových znaků, jako jsou stopy či trus.
díky napojení na mnohem početnější slovenskou popu-
Snad nám práce odborníků a dobrovolníků pomůže
laci. Současná početnost rysa je v Moravskoslezských
objasnit řadu zatím nedořešených otázek.
Beskydech odhadována na maximálně deset jedinců,
82
83
LOUKY A POLE
Křižovatka zemědělské techniky.
84
85
„To je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající…Všem pak nastala těžká, lopotná práce. Když se o půdu
rozdělili, počali ji vzdělávati. Kde byl les, ten porazili neb ohněm vypražili, mýta klučili, luhy a nivy zkopali, druhého pak
léta rádlem zorali.“ Staré pověsti české – O Čechovi.
Jak praví klasik, „…kde byl les, ten porazili…“ nezalesněných kousků krajiny bylo v dávné minulosti u nás opravdu
málo, v našem kraji tak akorát na hřebeni Hrubého Jeseníku,
kde kvůli extrémním vysokohorským podmínkám les nemohl nikdy růst. Člověk většinu krajiny odlesnil, a začal obdělávat, časem se na odlesněné plošky začaly dostávat rostliny,
které známe ze současných luk. Na loukách, pastvinách
a polích tedy vládne člověk a bez jeho údržby by se zase pomalu přeměnily v les.
Louka se tak stala velmi výrazným prvkem krajinného
rázu. Je podstatnou součástí takzvané kulturní krajiny, která
je odnepaměti ovlivňována lidskou činností. Stejně jako les,
chrání luční porosty půdu před vodní i větrnou erozí, což má
zásadní význam například při povodních. Díky loukám mohl
člověk začít s chovem dobytka – krav, ovcí, koz a také koní.
A zároveň šetrnou hospodářskou činností vytvořil prostor
pro přežívání celé řady rostlin a živočichů.
Život na louce znamená neustálý pohyb, vzájemnou
spolupráci nebo konkurenci. Je to svět rozmanitých tvarů,
pestrých barev a životních forem. Prostě svět sám pro sebe,
ráj barevných květů, motýlů, kobylek a sarančat. To je vidět
a slyšet zejména za horkých letních dnů a večerů.
normálního člověka nepochopitelného množství lučních
typů. Představíme si jen ty, mezi kterými je celkem dobře viditelný rozdíl.
Zpravidla nejníže položenými jsou louky psárkové. Tyto
louky najdeme hlavně u řek, a proto bývají především na
jaře pravidelně zaplavovány. Na první pohled nevypadají nijak zajímavě, kytek tady moc nenajdeme, dominují tu trávy a nejvíc psárka luční. V našem kraji je najdeme hlavně
v Poodří.
V letním období na nich dominuje mezi jinými krvavec
toten. Je to jediná živná rostlina modráska bahenního, který
náleží do čeledi motýlů s největším počtem druhů na světě.
Svým způsobem života patří k nejzajímavějším živočichům
u nás. Drobounké, okem sotva viditelné housenky, které se po vylíhnutí živí krátkou dobu na květech krvavce, se
po uplynutí dvou až třech týdnů vydávají na nebezpečnou
‹
Modrásek bahenní.
Dusky Large Blue.
Barevné louky
Když se řekne louka, mnozí si určitě představí prosluněnou
travnatou stráň plnou barevných květů, ale ani s loukami to
není úplně jednoduché. Botanici dokážou louky podle stanovištních podmínek a rostlinných druhů rozdělit do pro
86
87
‹
pouť do nitra mravenčích kolonií. S příchodem večera malé
housenky modrásků opouštějí květy, padají na zem a čekají, až budou objeveny dělnicemi mravenců. Během této
„čekací doby“ vylučují feromony velmi podobné těm, které produkují mravenčí larvy. Tvar a vůně housenek motýla
natolik mravence zmate, že je adoptují a odnesou je mezi
své vlastní potomstvo do mraveniště. Tam se pak modrásci
od podzimu do následujícího léta živí larvami hostitelských
mravenců a jsou také dokrmovány mravenčími dělnicemi.
Začátkem léta se zakuklí a následně své hostitele opustí už
jako dospělí motýli.
Podobně žije i modrásek očkovaný, který však z nížin
zmizel z důvodu odvodňování a přehnojování vlhkých luk.
V současné době ho najdeme spíše v podhorských a horských oblastech Beskyd.
Ohniváček černočárný.
Large Copper.
Zmíněné dva druhy modrásků patří spíše mezi nenápadné motýly, to ohniváčka černočárného nepřehlédnete.
Za teplého počasí sytě oranžově zbarvení samečci čekají na
osluněných rostlinách vyčnívajících nad okolní vegetaci na
proletující samičky. Ty pak kladou vajíčka na listy šťovíku,
kterými se následně živí jejich housenky.
Vlhké louky Chráněné krajinné oblasti Poodří jsou jediným místem, kde můžeme v našem kraji pozorovat vzácnou
saranči tlustou. Pro počáteční vývoj, od vajíčka po malou
nymfu, je nezbytná dostatečná vlhkost prostředí, v pozdější fázi vývoje a v dospělosti je však vysoká vlhkost na škodu. Nejvhodnější jsou tedy periodicky zaplavované louky,
které v pozdně jarním a letním období jsou již téměř suché,
porostlé vyšší travní vegetací. Saranče jsou společně s kobylkami zástupci rovnokřídlého hmyzu. Víte, jak jednoduše
poznáte, zda jste při potulkách po loukách potkali saranči
nebo kobylku? Podívejte se na délku tykadel, kobylky je mají
dlouhé, nitkovité, zpravidla delší než tělo. U sarančí je to naopak, jsou kratší a pevnější.
‹‹
Pcháčová louka
s rozkvetlými pcháči.
Wet Circium meadow with
blooming thistles.
88
››
Prstnatec májový.
Broad-leaved Marsh Orchid.
89
V o něco vyšších polohách najdeme na výrazně vlhkých
stanovištích pcháčové louky. V létě zde na pohled často se
svými nazelenalými květy dominuje pcháč zelinný. Zpravidla
v nich ale najdeme více druhů pcháčů, všechny ostatní mají
květy výrazné růžovofialové.
Na těchto loukách můžeme nalézt až půl metru vysokou
orchidej prstnatec májový. Jde o jednu z našich nejčastějších
orchidejí a jako všechny je chráněna zákonem.
Téměř všechny naše druhy orchidejí jsou existenčně
závislé na houbách, žijí s nimi v tzv. symbióze. Těla mikroskopických hub jsou propojena s kořeny orchidejí, houby
poskytují orchidejím vodu a v ní rozpuštěné minerální látky a orchideje dávají houbám na oplátku energetické zdroje
vyprodukované díky fotosyntéze. Pokud by náhodou někoho napadlo si zkrášlit zahrádku nějakou orchidejí z volné přírody, musí si uvědomit, že všechny naše divoké orchideje
jsou zákonem chráněné a navíc přesazením z volné přírody
do zahrady uhynou, protože je velmi málo pravděpodobné,
že na zahradě najdou životně důležité symbiotické houby.
V době květu velmi atraktivní mečík střechovitý roste
také v pcháčových loukách, ale stejně tak může růst i na
jiných vlhkých stanovištích. Jeho krásná květenství si přímo říkají o to, abychom si jej utrhli do vázy, ale mečíky
jsou zákonem chráněny a krásná kytička divokých mečíků by vás mohla ve výsledku stát mnohonásobně více
než ta z květinářství.
Pokud se pcháčové louky přestanou kosit, nebo se
na ně začnou dostávat nadbytečné živiny z okolí, například ze sousedních hnojených polí, změní se na úplně
jiný luční typ, na takzvané tužebníkové lado, kde místo
pcháčů roste hlavně tužebník jilmový. Ten vytváří husté,
vysoké porosty a potlačuje méně konkurenčně schopné
rostliny, například orchideje. Druhová pestrost tužebníkových lad je tedy obvykle velmi malá.
Dalším lučním typem jsou vlhké bezkolencové louky, ty však najdeme v našem kraji jen zřídka, hlavně na
Bruntálsku. Tyto louky jsou vzácné hlavně proto, že byly
v minulosti často odvodňovány, avšak právě zachování
vodního režimu je jednou ze zásadních podmínek existence tohoto lučního typu. Jejich dominanta bezkolenec je
obrovská trsnatá tráva, která bývá až dva metry vysoká.
Ve vlhkých bezkolencových loukách roste mnoho
vzácných rostlin. Jednou z nejvzácnějších je hvozdík pyšný, který se opravdu může pyšnit a to nejen svým jménem.
Pár rostlinek roste například u Krnova.
Dalším druhem je rostlina s nádhernými modrými květy kosatec sibiřský. Není divu, že kosatec je velmi oblíben
i mezi zahrádkáři, ale v žádném případě si jej neodnášejte
z volné přírody. Za prvé je zákonem chráněný a jeho vykopání a odnos do vlastní zahrádky by se vám mohl několikanásobně prodražit než jeho zakoupení v zahradnictví,
a za druhé rostliny profesionálně vypěstované jsou více
přizpůsobeny zahradním podmínkám. Byla by přece velká škoda ochudit přírodu našeho kraje o takto nádherné
květy.
Pokud objevíte kosatec sibiřský, je dost pravděpodobné, že na stejné louce najdete i vrbu rozmarýnolistou. Ta je
svým vzrůstem na vrbu celkem netypická, dorůstá totiž do
maximální výšky 150 cm a nebýt jejích stříbřitých listů, ve
vysokém lučním porostu by skoro zanikla.
Většina luk bývá botaniky zařazována mezi takzvané
ovsíkové louky. Nějakou ovsíkovou louku už určitě viděl
každý. Své jméno dostaly podle trávy ovsíku vyvýšeného. Právě tyto louky jsou plné kopretin, zvonků, chrp, jetele, pryskyřníku, kontryhele, řebříčku a šťovíku. Přestože
je tento luční typ celkem častý, i tyto louky jsou ohroženy,
a to hlavně přehnojováním nebo naopak upuštěním od jejich běžného obhospodařování.
‹
Kosatec sibiřský.
Siberian Iris.
‹‹
Hvozdík pyšný.
Large Pink.
90
Proč jsou květy barevné, aneb jak vidí včela
Žlutá, modrá, červená, fialová…spousta zářivých barev a tvarů květů, má to nějaký důvod? Určitě ano. Pro
rozmnožování rostlin je nezbytné opylování, tedy přenesení pylu z jedné rostliny na druhou. Jenže rostliny
se nemohou aktivně přemisťovat a potkávat se s jedinci téhož druhu. Posílat pyl po větru se u většiny druhů rostlin ukázalo jako málo efektivní a neekonomické.
Bylo ho potřeba vyrobit velké množství a spoléhat se
na štěstí, že alespoň zlomek toho donese vítr tam, kam
má. Rostliny tedy „vymyslely“ důmyslný fígl, jak k práci „pošťáka“ využít některé živočichy. Jelikož i v přírodě
platí rčení, že kuře ani zadarmo nehrabe, nabídly rostli-
91
ny jako odplatu potravu v podobě nektaru. A tím se do-
Takže nejjednodušším způsobem jak přilákat hmyz je
stáváme k zodpovězení otázky z úvodu.
vytvořit barevný poutač – květ. A aby se pyl dostal po-
Hmyz má velice dobře vyvinuté barevné vnímání, i když
kud možno přímou cestou co nejrychleji na místo určení,
má úplně jiný typ oka než člověk. Včela vidí v odlišném
začaly rostliny bojovat o vlastní opylovače namícháním
barevném spektru přesunutém od červené více k ultra-
správných barev a odstínů svého květu, vymodelová-
fialové. To znamená, že nevidí červenou barvu, zato vidí
ním atraktivního tvaru „přistávacích ploch“ a posílením
námi neviditelnou ultrafialovou. Stejně tak vnímání jed-
lákajících vjemů vhodnou vůní. Touto cestou vznikl ba-
notlivých barev je jiné. Třeba taková zelená je v očích
revný luční koberec utkaný vybíravými očima včel, mo-
včely šedá, zeleně pak vidí žluté květy, žluté zase mod-
týlů a dalších živočichů. Hmyz je tak v dějinách života
ře. Spousta květů vypadá očima hmyzu mnohem atrak-
na Zemi prvním zahradníkem, který vyšlechtil květy
tivněji. Některé pro nás napohled jednobarevné květy
a má na svědomí překrásnou paletu kvetoucích rostlin.
mají v ultrafialovém pásmu výrazně barevné ornamenty.
Na ovsíkových loukách můžete narazit na bíle kvetoucí vemeník dvoulistý. Je to jedna z orchidejí, kterou ještě můžete
potkat poměrně často. Roste na loukách, ale není výjimkou, že
se objeví i ve světlých lesích. Jeho květy hlavně k večeru nádherně voní a svou výraznou vůní lákají opylovače, jimiž jsou
noční motýli.
Na loukách dochází velmi často ke střetu mezi jejich hospodářským využíváním a potřebami zde žijících živočichů
a rostoucích rostlin. Většina z nich se totiž rozmnožuje během roku ve stejné době, kdy člověk potřebuje využívat louky
k získávání trávy nebo sena pro svůj dobytek. Dlouhá staletí
si obě zájmové skupiny tento prostor spravedlivě mezi sebou
dělily, až do doby, kdy se objevily velké žací stroje, které byly
schopny posekat rozsáhlé plochy luk kompletně celé za velmi
krátkou dobu. V tu chvíli začalo ze zemědělské krajiny ubývat
mnoho dosud běžných druhů rostlin i živočichů. Jedním z nich
je chřástal polní, tažný pták, který k nám přilétá začátkem
května z afrických zimovišť, aby zde zahnízdil a vyvedl mláďata. V té době je tráva na většině vlhkých luk již dostatečně
vzrostlá, aby poskytla vhodný úkryt pro velmi plachého a nenápadného ptáka. Začíná tok, kdy samec typickým hlasitým
voláním vábí samičky, které v travním porostu zakládají jednoduchá hnízda, do nichž kladou vajíčka. Vše vypadá v pořádku, jenže právě v tuto chvíli začíná na loukách probíhat první
seč. Výsledkem je většina zničených hnízd a vajec, při pozdější
nebo druhé seči i usmrcení malých kuřat. Když se tato situace
opakuje dlouhá léta rok co rok, je logické, že se čím dál tím více
mláďat nedočká dospělosti a počty chřástalů polních klesají.
Na ovsíkových loukách v okolí Janova na Krnovsku žije
velmi vzácná kobylka zavalitá. Je to její jediné místo výskytu
v Moravskoslezském kraji. Vyžaduje vyšší a velmi hustý travní
porost, kde se může skrýt, najít potravu a samice zde v přítmí
vegetace kladou do země vajíčka. Zásadně jí proto nesvědčí
intenzívní sečení nebo spásání luk.
‹
Kobylka zavalitá.
Bush-cricket.
/Polysarcus denticauda/
‹‹
Chřástal polní.
Corncrake.
92
›
Hýl rudý.
Common Rosefinch.
››
Saranče horská.
Green Mountain
Grasshopper.
93
Na vlhkých loukách a polích v okolí vodních toků
a nádrží na Ostravsku, v Poodří, v severní části Opavska
a v Osoblažském výběžku staví hnízda konipas luční.
I když jde o malého ptáčka velikosti vrabce, avšak o něco
štíhlejšího, je ve svém zbarvení dosti nápadný. Hruď a břicho má sameček svítivě žluté, hřbet je olivově zelený, nad
okem výrazný bílý pruh. V celé ČR není nijak hojný, hnízdí
sice pravidelně, ale velmi roztroušeně. To na loukách s roztroušenými keři často v blízkosti řek můžeme na vyvýšeném místě pozorovat zpívajícího karmínově zbarveného pěvce. Je to hýl rudý. Jedná se
o vzácnější druh, a nepleťme si jej s běžným hýlem obecným, který naopak obývá smrkové lesy a parky. Samička
hýla rudého je zbarvena dosti nevýrazně, olivově hnědě. Může se stát, že spatříte zpívat „samičku“. Samička to
samozřejmě není, ta nezpívá, ale jedná se o jednoročního
samce, který je ještě zbarven stejně jako ona a červenou
barvu získá až během dalšího roku díky červeným barvivům, které vstřebá z bylinné potravy.
Vysoko v jesenických horách, kde se nad hranicí lesa
přirozeně udržuje travnatá krajina, nebo vyskytují vlhké
horské louky, žije saranče horská. V ČR je to velmi vzácný druh, který u nás nalezneme pouze na hřebenech
Hrubého Jeseníku, a následně v jižních Čechách. Jde
o takzvaný glaciální relikt, tedy o druh živočicha, který se
zachoval do dnešní doby pouze na malém území, avšak
v minulosti před více než deseti tisíci lety měl mnohem
větší rozšíření, a to konkrétně v době ledové.
Živé pastviny
Ovce, krávy, luční kobylky, motýli, mravenci, rozkvetlé kytky… Takto vypadá skutečně živá pastvina, spousta druhů rostlin a mezi nimi spousta „havěti“. Pastviny však dnes
mnohdy moc živé nejsou, na některých, pokud opomineme
pasoucí se dobytek a pár druhů dosetých trav, nenajdeme
nic moc zajímavého, a naopak jiné přestávají být živými díky
opuštění.
Pastviny, na rozdíl od složitě dělených luk, botanici člení na pouhé dvě skupiny. První, častější skupinou, jsou pastviny poháňkové. Pojmenované jsou podle trávy poháňky
hřebenité. Tyto pastviny jsou charakteristické přítomností
nejrůznějších druhů trav, sedmikrásek, jitrocele, jetelů, najdeme tady také mateřídoušku nebo světlík lékařský.
Typickou rostlinou poháňkových pastvin je kmín kořenný.
Málokdo ví, že je to ten stejný kmín, který kupujeme jako koření. Rozdíl pěstovaného kmínu od toho planého je pouze
ve velikosti plodů a jejich menší opadavosti. Kmín obsahuje
látku zvanou karvon, která pozitivně ovlivňuje trávení.
Už jste někdy v souvislosti s přírodou slyšeli slovo „bahňáci“? Toto označení patří skupině ptáků, kteří žijí na mokrých loukách, bažinatých územích a okrajích vodních ploch.
Nejhojnějším zástupcem bahňáků je u nás čejka chocholatá. Novodobé využívání zemědělské krajiny však způsobilo
pokles početnosti od 80. let minulého století o neuvěřitelných 90 %. Typickým hnízdním prostředím byly podmáčené louky, jenže ty se nedají kosit těžkou mechanizací, proto
byly velkoplošně odvodněny. Velké ztráty působí, podobně
jako u chřástalů polních, kosení luk v době hnízdění. Čejky
si tedy našly náhradní stanoviště, pole, kde se také často vytvářely podmáčené plochy. Těch je ale v dnešní krajině taky
poskrovnu. Významným biotopem tak doteď zůstávají vlhké pastviny. Mnoho dalších o něco vzácnějších bahňáků již
z přírody Moravskoslezského kraje téměř nebo úplně vymizelo. Možnost potkat v hnízdní době břehouše černoocasého, vodouše rudonohého nebo bekasinu otavní můžeme
směle přirovnat k zázraku.
Dalšími pastvinami jsou smilkové trávníky, ty najdeme
tam, kde je málo živin, hlavně v podhorských a horských
oblastech. Můžeme je dále rozdělit na horské a podhorské. Horské v kraji najdeme jen v Jeseníkách, podhorské
i v Beskydech. Smilka tuhá, po které je tento typ pastvin pojmenován, je tráva s opravdu tuhými drsnými listy, vytvářející často husté porosty.
Podhorské smilkové trávníky jsou doslova přírodní lékárnou, roste v nich mateřídouška, dobromysl, řepík, mochna
nátržník, rozrazil lékařský, pupava bezlodyžná, arnika, jalovec, světlík, třezalka. Kdybyste si všechny tyto rostliny nasbírali, jakože dnes se již některé z volné přírody sbírat nesmí,
‹‹
Čejka chocholatá.
Northern Lapwing.
94
protože jsou hodně vzácné, mohli byste mít docela slušně
vybavenou domácí lékárničku. Mateřídouška a rozrazil lékařský proti kašli, řepík jako kloktadlo při zánětech, na střevní potíže kořen mochny, pupavu na ledviny, tinkturu z květů
arniky na pohmožděniny a revmatismus, světlík na unavené oči, třezalkový olej na rány, a jalovcové plody na močové
cesty nebo výbornou zvěřinovou pečínku.
Pastviny s jalovcem jsou dnes velmi vzácné, v kraji je najdeme v Jeseníkách a Beskydech. V Beskydech hlavně okolo
›
Jalovec obecný.
Common Juniper.
95
Horní Lomné. Tyto pastviny dnes patří mezi nejohroženější stanoviště z důvodu ústupu pastvy. Jejich existence je
proto často závislá na dotované péči proudící především
z Programu péče o krajinu, kterou poskytuje Ministerstvo životního prostředí prostřednictvím Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.
Mnohé pastvinné druhy, které byly v minulosti poměrně
časné, jsou dnes díky ústupu pastvy vzácné. Typickým příkladem je kociánek dvoudomý, ten v posledních desetiletích
z mnoha lokalit vymizel a v současné době je zařazen mezi
silně ohrožené druhy. Obdobný osud potkal i prhu arniku. Příčinou jejího vymizení však nebyl ústup pastvy, protože tento druh roste i na jiných stanovištích, ale to, že její
květy byly od dávných dob používány k výrobě léčivé tinktury, která měla široké uplatnění například na pohmožděniny či na léčbu mrtvice. Z mnoha míst byla proto vysbírána.
Dnes je arnika chráněna zákonem, v kraji roste vzácně pouze v Jeseníkách.
Na pastvinách můžeme taky vzácně najít podivné kapradiny hadilku a vratičku. Obě drobné kapradinky však
v travnatém porostu často úplně zaniknou a uniknou naší
pozornosti, nehledě na to, že v našem kraji jsou opravdu
velmi vzácné. Můžete je potkat v Jeseníkách a v Beskydech,
tam jsou ale spíše ve zlínské části. V našem kraji lze vratičku
najít například na Pustevnách.
‹‹
Vratička měsíční.
Common Moonwort.
96
Louka nebo pastvina?
Rozdíl není jen v tom, jak se s nimi hospodaří, ale samozřejmě vše z hospodaření vychází. Jde o to, zda se
luční porost kosí nebo pase – to je pak logicky pastvina. Živá sekačka, na rozdíl od té za traktorem, neposeká všechno najednou a rostliny, které nejsou
chutné, nespase vůbec. Dobytek „seká“ postupně
v delším časovém rozmezí, kdežto louky jsou posečeny plošně ve velmi krátké době, obvykle dva až třikrát
v průběhu roku. To vytváří úplně jiné podmínky pro
97
růst rostlin a přežívání živočichů. Pasená zvířata navíc svými kopýtky narušují povrch půdy, a tak vytváří
prostor pro ty rostliny, které se v hustém lučním porostu nedokážou „poprat“ s ostatními o potřebný životní prostor. Důležitost pastvin byla ještě v nedávné
době obrovská. Před érou současného průmyslového
zemědělství byly pastviny hlavním zdrojem potravy
pro dobytek. S návratem přírodě blízkého zemědělství jejich význam opět vzrůstá.
Důležité meze, remízy a okraje
Meze, kdysi přirozená součást krajiny, byly jakýmisi pomyslnými čarami mezi malými pozemky. Poskytovaly útočiště
druhům, kterým se na polích nebo loukách, které rozdělovaly, nelíbilo. V době seče luk nebo při sklizni na polích byly
právě ony tím dobrým místem pro úkryt a zásobárnou potravy. V minulých dobách však došlo u většiny zemědělsky
využívaných pozemků k násilnému spojení a meze proto na
mnoha místech zanikly. Členitou krajinu s mezemi dnes najdeme hlavně na Bruntálsku a Valašsku.
Typickým druhem zemědělské krajiny je koroptev polní. Kdysi velice hojný pták byl v první polovině 20. století
dokonce hlavní lovnou pernatou zvěří. A pak přišlo období
kolektivizace, drtivá část mezí z krajiny zmizela a s nimi začaly počty koroptví prudce klesat až na stav, kdy se koroptev
objevila na seznamu ohrožených druhů. Naštěstí se v dnešní
době přístup k využívání zemědělské krajiny opět postupně
mění, nezbytné a užitečné krajinné struktury se vracejí zpět
a s nimi zvolna i koroptve. Vždyť jde o ptáky, kteří jsou pro
zemědělce významně užiteční, likvidují hmyzí škůdce.
Otevřená zemědělská krajina Hlučínska je jednou ze tří
oblastí v ČR, kde stabilně hnízdí strnad zahradní. Jde o velmi plachého ptáčka velikosti vrabce, je tedy jen velmi malá
pravděpodobnost, že ho zahlédnete. Samci zpívají v korunách listnatých stromů na okrajích lesů, v remízkách nebo
alejích. Hnízdo v podobě mističky spletené z trávy a vystlané srstí je umístěno na zemi nejčastěji v polních kulturách –
obilí, mák, řepka. Pár jedinců bylo nedávno znova objeveno
i v Osoblažském výběžku.
Podobnou funkci jako meze mají remízy, neboli ostrůvky stromů a keřů uprostřed luk a polí. Mohou sloužit jako
‹
Strnad zahradní.
Ortolan Bunting.
‹‹
Koroptev polní.
Grey Partridge.
98
››
Ťuhýk obecný.
Red-backer Shrike.
›
Lilie cibulkonosná.
Orange Lily.
99
úkryty pro zvěř, například srny či zajíce, kteří využívají navazující luční nebo polní kultury k pastvě.
Křovinaté meze nebo okraje remízů a lesů využívá ke
hnízdění ťuhýk obecný. Hnízdo si ukryje do spleti větví nejlépe mezi trny trnky nebo plané růže. Samičky jsou poměrně
nenápadné, hnědě zbarvené. Naproti tomu samečka poznáte snadno. Má šedou hlavu a od zobáku přes oko až k temeni hlavy černou pásku. Obvykle ho zahlédnete sedícího ve
vzpřímené poloze na vrcholku keře nebo elektrických drátech, odkud vyhlíží svou kořist, nejčastěji hmyz.
Obzvláště zajímavé jsou lesní okraje, najdeme zde totiž mnohem více druhů rostlin než na samotné louce nebo
v lese. Žijí tady pohromadě druhy luční i lesní a navíc i další,
které se vyskytují právě jen v přechodných prostředích.
Vstavač mužský je jedna z nejčastějších Beskydských orchidejí. Často roste na loukách a pastvinách, ale mnohdy
také v lučních okrajích a občas jej najdeme i ve světlém lese.
Z rozdrcených hlíz vstavačů se kdysi vyráběl posilující nápoj
pro děti a nemocné. Dnes jsou u nás všechny druhy vstavačů chráněny zákonem, takže jeho výroba je zakázaná.
Prášek pro přípravu tohoto nápoje (salepu) můžete sehnat
např. v nějaké čajovně nebo na internetu, pochází většinou
z Libanonu a Turecka. Před případnou koupí salepu si ale
musíte uvědomit, že při jeho výrobě bylo zničeno mnoho
často velmi vzácných druhů orchidejí. Jeho koupí tak nepřímo přispějete k jejich ničení.
Na mezích čí v lesních lemech roste krásná lilie cibulkonosná, V kraji je opravdu velmi vzácná, vidět ji můžete hlavně na Bruntálsku například v přírodní rezervaci Pustá Rudná.
Zajímavý je její způsob rozmnožování. V úžlabí listů vytváří malé kulaté pacibulky, které se po dozrání odlomí a pokud se dostanou na volnou půdu, zakoření a vyrostou z nich
nové rostliny.
Úrodná pole
‹
Plevele - kdysi přirozená součást polí, dnes vzácnost. Důvod je
prostý, zemědělství si dnes nedokážeme představit bez použití herbicidů, které ničí všechno to, co je na poli z pohledu zemědělce nepotřebné. Plevele mohly do poměrně nedávné
doby přežívat alespoň na malých políčkách „starousedlíků“, kteří hospodařili „po staru“ bez použití přípravků hubících všechny nežádoucí rostliny. Dnes jsou však takováto políčka opravdu
vzácností. Není proto divu, že postupem času se na seznamy
ohrožených druhů rostlin dostávají i plevele.
„V čas žně řeknu žencům: Vytrhejte nejdříve koukol a svažte
do snopků ke spálení.“ (Bible Mt.13,30) V Bibli na mnoha stránkách zmiňovaný nebezpečný koukol polní je v současné době
jedním z našich nejohroženějších plevelů. Málokdo však dnes
ví, že pod pojmem koukol se v minulosti myslely různé druhy
plevele a v mnoha knihách udávané otravy koukolovými semeny, které bývaly údajně omylem semlety do chlebové mouky,
jsou tak velmi málo pravděpodobné. V literatuře není snad nikde doložena otrava, která byla způsobena skutečně koukolem
polním. Ještě okolo roku 1950 je udáván jako hojný druh, dnes
ho na polích prakticky nenajdeme.
Dříve celkem častá chrpa modrá dnes rovněž patří mezi
druhy, které doplácejí na intenzivní zemědělství. Mnozí si při
vzpomínce na své dětství určitě vybaví nejedno pole, z jehož dozrávajícího obilí září spousta modrých chrp. Abyste se
dnes mohli tímto kochat, musíte v zemědělské krajině hledat.
Podobný osud jako chrpy mají i vlčí máky či drobné máky polní.
Na polích můžeme také najít drobnou rostlinku s nenápadnými květy hledíček menší, roste hlavně při jejich okrajích, ale
také podél železnic a cest nebo na štěrkových říčních náplavech.
Z obilných polí nebo jetelovin můžete od dubna až do
konce léta zaslechnout typický hlas našeho nejmenšího kurovitého ptáka. V rytmu lidového přepisu jejího hlasu „pět
Cornflower.
Chrpa modrá.
peněz“ se ozývá křepelka polní. I křepelku potkal podobný
osud jako koroptev a další ptáky zemědělské krajiny. Naštěstí
trend ústupu je už za námi a volání křepelky není dnes takovou vzácností, jako tomu bylo ještě v nedávné minulosti.
Na hnízdění v obilných nebo řepkových polích se
také adaptoval u nás poměrně vzácný dravec moták lužní. V letu jej charakterizují dlouhá, úzká, špičatě zakončená
křídla. Jelikož je hnízdo umístěno na zemi, je moták lužní nejvíce ohrožen jeho posečením během žní, nejčastěji již se vzrostlými mláďaty, která však ještě nejsou schopna
letu. V Moravskoslezském kraji je nejčastěji pozorován na
Opavsku.
Na polích, mezích a okrajích menších lesíků žije na pohled sympatický a snad i nejhezčí hlodavec u nás. Je charakteristický nápadným úzkým černým pruhem na hřbetě,
proto také dostal název myšice temnopásá. Z celé ČR je nejvíce rozšířená právě v našem kraji.
100
›
Moták lužní.
Montagu’s Harrier.
101
VODA A MOKŘADY
Domov bludiček a komárů.
102
103
Snad všichni z pohádek ví, že v bažinách bydlí bludičky a další podivná a tajemná stvoření, proto není radno tam chodit,
ba raději se ani přiblížit! Ostatně taky proč, když běžný člověk vnímá tato území jako nepřitažlivé neprostupné porosty
rákosu s hejny komárů. Věřte, že tomu může být i jinak.
V následující kapitole se dozvíte, že voda je nejen tekutina životně důležitá pro člověka. Voda je také životní prostředí pro řadu druhů rostlin a živočichů a tyto tři složky
společně vytvářejí zajímavá a někdy až pozoruhodná stanoviště, která určitě stojí za návštěvu.
Povrchové vody můžeme rozdělit na tekoucí (potoky,
řeky) a stojaté (přirozené např. jezera, tůně a umělé vodní
nádrže jako jsou přehrady, rybníky či u nás početné poklesové či technologické vodní nádrže). Přechodem mezi vodním a suchozemským ekosystémem jsou mokřady. Jsou jimi
prameniště, říční nivy, lužní lesy, rašeliniště a také některé
rybníky.
Druhy, které k životu potřebují vodní a mokřadní stanoviště, patří k těm nejohroženějším. Velký počet rostlin a živočichů vázaných na vodní prostředí je zařazen na červený
seznam ohrožených druhů a je rovněž chráněn českou i evropskou legislativou. A důvody jsou prosté. Člověk mokřady
už od dávných dob cíleně likvidoval odvodňováním. Proč?
Protože se zdály být na obtíž a nebylo je možno nijak ve prospěch člověka využívat. V minulosti ustupovaly zemědělské
půdě a dnes i mnohem lukrativnějším záměrům. Vodní toky
byly většinou spoutány do přímých upravených koryt a pozemky podél břehu vysušeny. Nikoho tehdy ani ve snu nenapadlo, že přijde doba, kdy nám takto odčerpaná voda bude
chybět a lidé budou znovu rozvolňovat říční koryta a zadržovat vodu v nově budovaných mokřadech.
Vezměme tedy vodu pěkně po pořádku. Tedy od pramenů.
‹
Porost kriticky ohroženého
plavínu štítnatého na
Košťálovském rybníce
v Šenově u Ostravy.
Endangered Fringed Waterlilies cover the surface of
Košťálovský rybník in Šenov
near Ostrava.
104
Životodárná prameniště
Silné proudy vody ze země tryskající jsou v našem kraji poměrně vzácné, můžeme je např. najít v jesenické Velké
Kotlině, která však není veřejnosti přístupná. Ale prameniště
charakteristická nepatrnými zřídly jsou tady poměrně častá.
Mnozí lidé si prameniště ani nevšimnou, většinou tady nerostou žádné atraktivní rostliny, které by zaujaly na první pohled. Ale když se člověk zadívá pozorněji, může i tady najít
mnohé přírodní skvosty.
Typickými rostlinami pramenišť jsou mechorosty, jejich
rozmanitost je neuvěřitelná a jen málokdo ví, že jsou tak
›
Prameniště
ve Velké Kotlině.
A wellspring
in Velká Kotlina.
105
krásné. Naší pozornosti díky svému drobnému vzrůstu totiž
většinou unikají.
Když to však vezmeme trochu ze široka, a k samotným
prameništím přiřadíme i místa kolem horních částí horských
potoků, situace se úplně změní. Tady totiž najdeme mnoho statných rostlin, které lákají svými výraznými modrými,
žlutými nebo bílými květy. Takovéto porosty jsou nazývány vysokobylinné nivy. Snadno se k nim většinou nedostanete, jsou ve špatně přístupných místech uvnitř chráněných
území, kde je pohyb mimo značené stezky zakázaný. Typické
porosty v Beskydech rostou například v přírodní rezervaci
Zimný potok a v Jeseníkách třeba ve Velké Kotlině. Do Kotliny
můžete nahlédnout z naučné stezky, která začíná v Karlově
pod Pradědem a končí nedaleko Ovčárny.
Žlutě kvetoucí kamzičník rakouský dorůstá až do výšky
1,5 m a jeho květy můžou mít až 6 cm v průměru. Kamzičník
se prý jmenuje proto, že jej alpští lovci kamzíků užívali, aby neměli závratě při pohybu na skalách. Raději to ale
nezkoušejte, kamzičník je totiž chráněný a obsahuje i jedovaté látky. Některé jiné druhy kamzičníku bývají pěstovány
v zahradách.
Modrý mléčivec alpský někdy dorůstá až do výšky
2,5 metru. Ve vysokobylinných nivách Jeseníků je poměrně
častý, v Beskydech se vyskytuje vzácněji.
Bíle kvetoucí pryskyřník platanolistý na obrázku asi nenajdete, je to sice pořádná kytka, ale její bílé kvítky v tomto
porostu trochu zanikají. Tento pryskyřník je jedním z našich
dvou pryskyřníků s bílými květy. Oba druhy jsou si velmi podobné. Ten druhý (pryskyřník omějolistý) však v našem kraji
nenajdete. Takže až potkáte bíle kvetoucí pryskyřník, můžete si být jisti, že je to právě ten platanolistý.
Ve vysokobylinných nivách rostou také mohutné rostliny s nádhernými modrými květy, jmenují se oměje. V kraji
najdeme hned několik velmi podobných druhů a rozeznat
je od sebe dokáže jen odborník. Všechny oměje, které u nás
rostou, jsou vzácné, ale „supervzácný“ je oměj tuhý moravský. Druh oměj tuhý je totiž endemitem Karpat, to znamená,
že neroste nikde jinde na světě, pouze v Karpatech. Oměj
tuhý je rozdělen na dva poddruhy a poddruh moravský roste jen v Moravskoslezských Beskydech, severozápadním
Slovensku (po Západní Tatry) a v přilehlé oblasti Polska.
‹‹
Oměj tuhý moravský.
Monkshood.
Nespoutané potoky a řeky
Kdysi u nás řeky vypadaly jinak, než je tomu dnes. Člověk
však v bázni před povodněmi měl a neustále má potřebu
je zkrotit a spoutat do stanoveného koryta, a proto je většina řek regulovaná téměř po celé délce. Kromě toho stále
se zvyšující potřeba pitné a průmyslové vody nás navedla na stavbu přehrad, které jsou rovněž značným zásahem
do přirozeného života řek. A to nemluvě o znečištění vody
v tocích, jehož charakter a intenzita se v průběhu historického vývoje mění. Nejinak tomu je i v našem kraji, v současné
době se však najdou i výjimky, a některé z nich svým krajinářským a přírodním významem přesahují nejen hranice
kraje ale i České republiky.
Nejméně ovlivněnými úseky jsou horské a podhorské potoky a řeky, domov skorce vodního. Je to náš jediný pěvec,
106
›
Divočící úsek
řeky Morávky.
The branching
segment of
the Morávka river.
107
který umí plavat a potápět se za potravou tvořenou drobnými vodními živočichy. Pod vodou k tomu využívá svá silná
křídla a možnost uzavřít nozdry. Poznat ho v přírodě je velmi
snadné, tmavě hnědý malý pták, sedící na kamenech těsně
nad vodou, svítící svou zářivě bílou náprsenkou a procvičující dřepy. Tak to je on. Místo, kde jej s největší určitostí potkáte a můžete pozorovat nejen jeho, ale i kouzelnou scenérii
skalnatých výchozů a peřejí, je úsek řeky Ostravice v přírodní
památce Koryto řeky Ostravice ve stejnojmenné obci.
V řečištích podhorských oblastí byla v minulosti spousta štěrku, který řeka při povodních přinášela a odnášela,
a v němž si voda hledala svou cestu. V širokém korytě tak
vznikalo mnoho říčních ramen, která se dále dělila a spojovala. S každou povodní řeka měnila svou podobu, některá ramena zanikala, jiná naopak vznikala. Takové toky jsou
označovány jako divočící. A právě na říčních štěrcích, kterým
dnes říkáme štěrkové říční náplavy, rostly a žily druhy rostlin a živočichů, které umí existovat v tak často měnících se
podmínkách.
Posledním kouskem říční divočiny v České republice je úsek toku Morávky mezi Raškovicemi a Nošovicemi.
Je chráněn jako národní přírodní památka Skalická Morávka.
Podobným úsekem toku je také Olše mezi Jablunkovem
a Třincem, v části se rovněž tvoří rozsáhlé štěrkové náplavy,
hlavně kolem Bystřice nad Olší. Oba zmíněné úseky řek jsou
chráněny v rámci evropsky významných lokalit.
Typickým příkladem rostliny štěrkových říčních náplavů je židoviník německý. Tento stálozelený keř, který může
dorůstat až do výšky přesahující dva metry, nesnáší zastínění a konkurenci ostatních druhů, proto jsou pro něj osluněné mladé štěrkové náplavy tím ideálním místem pro
existenci. Židoviník v minulosti rostl na všech větších tocích
‹
Květenství židoviníku
německého.
Inflorescence of German
Tamarisk.
‹‹
Skorec vodní.
White-throated Dipper.
108
v Beskydech, kde tvořil rozsáhlé porosty. Ty dnes můžeme
vidět nejblíže na Slovensku. Jediným místem, kde v ČR roste na přirozeném stanovišti (štěrkových náplavech), je pouze tok Morávky mezi Raškovicemi a Dobrou. V roce 2009
jich tady bylo napočítáno přibližně sedmdesát. I tento keř
si však, jako mnoho dalších druhů rostlin vázaných na vzácná stanoviště, našel alternativu. V posledních letech se začíná objevovat v hornické krajině (na haldách a odkalištích) na
Karvinsku.
Na obdobné jen velmi málo rostlinami porostlé náplavy
je úzce vázán zajímavý malý živočich z řádu rovnokřídlého
hmyzu marše Türkova, známá častěji pod latinským názvem
Tetrix tuerki. Tato vazba na určitý druh prostředí se pro ni
stala osudná. Ničením a odstraňováním náplavů v rámci regulací a údržby vodních toků a rychlým zarůstáním starších
náplavů, zejména nepůvodními invazními druhy, jako jsou
›
Marše Türkova.
Groundhopper.
/Tetrix tuerki/
››
Slíďák břehový.
Wolf spider.
/Arctosa cinerea/
109
křídlatky, se areál výskytu tohoto druhu zmenšil. Mladé náplavy řeky Morávky jsou dnes již poslední lokalitou této marše v ČR.
Na občasně zaplavovaných štěrkových a písčitých náplavech podhorských i nížinných řek žije také dokonale maskovaný pavouk slíďák břehový. Jeho zbarvení je totiž dáno
prostředím, ve kterém žije. Na břehu si přibližně metr od
vody hloubí mělké nory, které si pečlivě z vnitřní strany
zpevní pavučinou. V případě, že během léta stoupne voda
a hrozí zaplavení nory, slíďák ji zapřede a díky vzniklé vzduchové kapse krátkodobé zaplavení bez problémů přežije.
V naší republice je velmi vzácný, no není divu, když je většina řek regulována.
Voda jako dopravní
prostředek pro
rostliny
Porosty v bezprostřední blízkosti toků patří mezi
druhově nejbohatší, a to také díky tomu, že voda
mnohdy donese semena rostlin, které přirozeně
rostou v horní části toku. Voda je tedy dobrý pomocník v navyšování druhové bohatosti, někdy
však může bohužel působit i opačně. Říční systémy jsou nejnáchylnější k rostlinným invazím, právě díky tomu, že se prostřednictvím vody invazní
druhy snadno šíří. Největším ohrožením jsou křídlatky a na štěrkových náplavech také netýkavka
žláznatá. Invazní rostliny tvoří rozsáhlé porosty,
v nichž většina našich rostlin nemůže existovat.
Díky vodě najdeme na říčních náplavech nížinných úseků řek i opravdové botanické kuriozity.
Stačí si třeba v srpnu nebo v září najít, klidně i na
území města Ostravy, nějaký menší náplav a zkusit se na něj podívat. Určitě tam najdete rostliny
rajčat, a pokud budete mít štěstí, mohli byste objevit i rostliny melounu.
‹
křídlatka japonská.
Japanese Knotweed.
‹
Netýkavka žláznatá.
Himalayan Balsam.
110
››
Třtina pobřežní.
Coastal Small-reed.
111
Další rostlinou závislou na štěrkových náplavech je tráva třtina pobřežní. Roste především v okrajových částech náplavů, v kontaktní zóně s vodou. V kraji ji najdeme opět jen
v Beskydech. Třtina na tom však není tak špatně jako židoviník, roste na náplavech několika beskydských toků, rozsáhlejší
porosty najdeme na tocích Ostravice, Morávky a Olše.
Štěrkové a písčité náplavy jsou také vynikajícím místem
pro zahnízdění kulíka říčního. Tento malý, na pohled sympatický pták, snáší vajíčka do mělkého důlku v zemi. Kombinace
hnědé, bíle a černé barvy peří mu na štěrkových náplavech dovoluje stát se skoro neviditelným a umožňuje mu tak bezpečné vyvedení mláďat. Pokud na toulkách kolem řeky uslyšíte
vysoké flétnové pískání, zbystřete zrak, možná ho zahlédnete
rychle cupitat po břehu.
Některé náplavy či jejich části jsou porostlé devětsily.
Devětsily jsou ty obrovské listy, které mnozí v dětství dávali na hlavy místo klobouku a říkali jim „lopuchy“. Když budete trochu trpěliví a na chvíli se vnoříte do devětsilové buše,
můžete najít zárazu devětsilovou. Všechny zárazy jsou nezelené, nedokážou si proto vyrobit potřebné látky k životu jako
ostatní zelené rostliny. Živiny proto získávají od jiných rostlin
(parazitují na nich). Záraza devětsilová parazituje, jak již název
napovídá, na devětsilu. Tato rostlina je v České republice vzácná, najdeme ji totiž jen v karpatské oblasti, takže v rámci kraje
v Beskydech a jejich podhůří.
K řekám v pojetí běžného člověka samozřejmě neodmyslitelně patří ryby. Přítomnost některých z nich vypovídá
o vysoké kvalitě vodního prostředí, říká se jim bioindikační druhy. Takovýmito druhy jsou mezi jinými i naše dvě vranky. Vranka pruhoploutvá osídluje pramenné a nejhořejší části
toků s členitým kamenitým dnem. Je známá pouze z povodí
řek Odry a Moravy, přičemž nejpočetnější populace se nacházejí v Moravskoslezském kraji. Směrem po proudu ubývá a nahrazuje ji vranka obecná. Ta je již rozšířená po celém území ČR.
Jsou to malé rybky aktivní především za soumraku a v noci,
přes den se raději ukrývají pod kameny. Jelikož nemají plynový měchýř, jsou špatnými plavci a pohybují se po dně krátkými poskoky.
V částech toků, kde proud není tak silný a voda teče pomaleji, se usazují jemné písčitohlinité až bahnité sedimenty. To je
to pravé místo pro život mihule potoční – velice zajímavého živočicha, který je článkem tvořícím přechod mezi světem bezobratlých a obratlovců. Tento druh potřebuje pro své přežití
přirozené podmínky v korytě toku – střídání mělkých proudů
a hlubších tišin, štěrkových náplavů a jemných sedimentů na
dně čistých řek. Největším nepřítelem mihulí je právě necitlivý
zásah do dna řeky – regulace vodních toků a cyklické odtěžování nahromaděných sedimentů. Nejpočetnější populace žijí
na řece Opavě v oblasti Krnovska a na řece Olši v úseku mezí
státní hranicí s Polskem a Vendryní.
Pomaleji tekoucí vody jsou domovem raka říčního. Ten
se po kritickém období silného biologického a chemického
znečištění většiny toků vrací. To je důkazem toho, že se řeky
opět stávají čisté a živé. Vyhráno však ještě není. Na mnoha
místech stále přetrvává nebo hrozí nové zdroje znečištění,
zanášení toků splachy zeminy ze zemědělsky obhospodařovaných polí a sedimenty z intenzivně využívaných rybníků. Pro raky pak hrají zásadní roli zejména zásahy do říčního
dna. A pak je zde velmi zákeřný protivník v podobě nákazy
zvané račí mor, který zde byl zavlečen s mnohem odolnějšími americkými raky, a který může místní populace raka říčního zcela vyhubit.
Při procházce okolo řeky si nezapomeňte prohlédnout
kameny a balvany čnící nad hladinou. Můžete na nich najít
zvláštní světlé válečky poskládané z drobných šupinek. Je
to trus vydry říční a ty šupinky jsou nestrávené kousky její
‹
Rak říční.
Noble Crayfish.
‹‹
Mihule potoční.
Brook Lamprey.
112
potravy – články těl raků a šupiny či kosti ryb. Vydra je skutečný vodomil, a protože si vody užívá celý rok, má také k takovému životu spoustu „vychytávek“ – hustou přiléhavou
srst, jež nepropustí vodu na kůži, silný ocas sloužící jako kormidlo, blány mezi prsty, záklopky z kůže v malých ouškách
a nozdrách proti průniku vody, pevné a dlouhé fousy na čumáku k vyhledávání potravy pod vodou.
U tohoto druhu vás při cestě podél řeky upozorní jiné
znaky – okousané větve, nahlodané kmeny stromů, pokácené stromy až o průměru jednoho metru. Ano, to je práce bobra evropského. Na tocích, kde se usídlí a nevyhovuje
mu nízká hladina vody, si postaví hráz. Voda je pro něj jako
pro vydru celoročním životním prostorem. Teprve nedávno
se bobr usídlil na Pustějovském potoce vedle Studénky a takovou hráz si postavil. V okolí se nacházejí louky, které může
navyšování hráze i zatopit. Pokud bobra v místě bydliště nic
›
Vydra říční.
European otter.
››
Bobří hráz.
A beaver dam.
113
neruší a nachází tam dostatek potravy, různé byliny, větvičky
a kůru stromů, může na jednom místě založit rodinu a zdržet
se tam na mnoho let.
Řeky v nížinách jsou typické pomaleji proudící vodou,
takže nedochází k divočení toku, ale k jeho meandrování. Proudící voda vymílá břeh na jedné straně a tvoří tak
nátrže, unášený materiál na druhé ukládá do jesepů. Tvoří
se tak zákruty, kterým říkáme meandry. Avšak v důsledku četných technických úprav k meandrování nedochází.
V Moravskoslezském kraji však existuje několik významných
řek, jejichž tok je regulován jen pomístně a velké úseky zůstaly v přirozené podobě. Největší meandry můžeme pozorovat na páteřní řece našeho kraje Odře v CHKO Poodří a pak
níže po toku v Přírodní památce Hraniční meandry Odry.
Neobvykle vypadající rostlinou, kterou můžeme potkat na bahnitých náplavech nebo na březích nížinných řek
I ryby vytváří společenstva
Toky Moravskoslezského kraje náleží k povodí
řeky Odry, a tedy patří k úmoří Baltu. Mezi pět nejvýznamnějších řek patří Odra, Opava, Moravice,
Ostravice a Olše. Rybí společenstva žijí v takzvaných rybích pásmech, u nás najdeme od pramenů
k ústí toků hned tři, a jsou rozlišená podle druhů ryb, které v nich dominují. Nejvýše položené
je pásmo pstruhové. Zde dominují pstruh obecný a vranka pruhoploutvá. Společnost jim dělají mřenka mramorovaná, střevle potoční a lipan
podhorní.
Níže položený úsek tvoří lipanové pásmo. Jak
již název napovídá, vedle ještě pořád častého
pstruha obecného, vzrůstá zastoupení lipana
podhorního. Snižuje se početnost vranky pruhoploutvé a na její místo pozvolna nastupuje vranka obecná. Poměrně početný je i pstruh duhový, který však není naší původní rybou, pochází
ze Severní Ameriky a do toku byl uměle vysazen
rybáři.
Nejbohatší na druhové spektrum ryb je parmové
pásmo s parmou obecnou a mnoha dalšími druhy
ryb. I zde se v současné době setkáváme s druhy,
které do našich toků nepatří a některé z nich dokáží bohužel velmi účinně vytlačovat ty naše. Jde
zejména o karase stříbřitého a střevličku východní, oba původem z Asie.
‹
Pstruhové pásmo.
Trout zone.
114
›
Lipanové pásmo.
Grayling zone.
›
Parmové pásmo.
Barbel zone.
115
(u nás třeba kolem dolního toku Ostravice), je nadmutice bobulnatá. Ač to na první pohled nevypadá, tato rostlina je příbuzná známým karafiátům.
Hlinité břehové nátrže vznikající v důsledku erozní činnosti meandrujícího toku jsou vhodným místem pro hnízdění ledňáčků a břehulí, kteří si ve strmých stěnách vyhrabávají
hnízdní nory. Ledňáček říční je pro své pestré zbarvení peří
často označován jako „létající drahokam“. I přes toto pestré zbarvení je tento plachý pták v přírodě obtížně pozorovatelný. Často ho prozradí jen ostré a energické volání.
Ledňáčkům se nejvíce daří v Ptačí oblasti Heřmanský stav –
Odra – Poolší, kde hnízdí na řece Odře, Olši a jejich přítocích.
‹
Meandr na řece Odře
v CHKO Poodří.
A meander of the Odra,
Poodří protected landscape
area.
116
›
Ledňáček.
Kingfisher.
117
Morčák velký
– ptačí ikona kraje
Málokterý zástupce obratlovců se na území kraje
vyskytuje v tak významné početnosti, kterou bychom v porovnání s jinými kraji ČR mohli bez váhání označit za klíčovou. Jednou z mála výjimek je
morčák velký.
Je to poměrně velká potápivá kachna s hlubokým
ponorem, vztyčitelnou chocholkou na temeni hlavy, rudým zobákem a nápadnou pohlavní rozlišitelností: ve svatebním šatu samečka dominuje bílá
a kovově zelená barva, zatímco zbarvení samičky
a také samečků v prostém šatu je mnohem nená-
na průtahu a v zimě. Od poloviny 90. let však do-
padnější, ale přesto velmi elegantní kombinace
šlo k zásadní změně, nepochybně díky markant-
šedé a hnědé. Morčáci velcí jsou rybožravé kach-
ně zlepšené jakosti tekoucích vod. Na přelomu 20.
ny, o čemž nás hned přesvědčí zobák posetý drob-
a 21. století okolo soutoku řeky Odry a Olše začali
nými „zoubky“ s „dravcovitě“ zahnutou špičkou.
tito ptáci u nás natrvalo hnízdit. V současné době
Odlišností od většiny druhů kachen je hnízdění
obsazují vhodná prostředí i na řece Ostravici,
v dutinách starých stromů v blízkosti vody, rád vy-
Karvinských rybnících, výše položených úsecích
užívá i speciální hnízdní budky. Mláďata pak za-
Odry a Olše, řece Opavě a také na menších vodo-
nedlouho po vylíhnutí seskakují z hnízda a násle-
tečích jako řeka Lučina a potok Lubina.
dují matku k nejbližší vodní ploše.
Morčáci velcí se u nás vyskytovali od nepaměti
118
›
Břehule říční.
Sand Martin.
››
Rdest uzlinatý.
Longleaf Pondweed.
119
Břehule říční je vlaštovkovitý pták, který na rozdíl od
silně teritoriálního ledňáčka volí v době hnízdění bezpečí
v rámci větších kolonií svého druhu. V omezené míře využívá i stěny pískoven a cihelen, jež mu vzhledem připomínají
přirozené říční nátrže.
V nížinných úsecích toku, kde voda teče pomaleji, vzniklo prostředí pro rostliny rostoucí pod vodou. I několik druhů
na malém kousku najdeme ve vodě dolního toku Ostravice,
Olše či Odry, a to i na území velkých měst, jako je Ostrava.
Nejčastější jsou rdest kadeřavý, rdest hřebenitý a stolístek
klasnatý. Některé druhy rostlin, které jsou zařazeny na seznamu ohrožených druhů, se v posledních letech začínají
rozšiřovat na nová místa. Příkladem může být rdest uzlinatý, který je zařazen do kategorie silně ohrožený druh. V kraji
roste např. v některých úsecích Ostravice, dokonce i na okraji Ostravy a poměrně hodně lokalit má na Karvinsku.
Zrádná rašeliniště
Právě rašeliniště u mnohých nepochybně vyvolají vzpomínku na pohádku „Byl jednou jeden král“, kde se málem
sám pan král utopil v rašeliništi, a vzbuzují tak opravdový
respekt. Když budete cestovat jen po našem kraji, tak takovou situaci určitě nezažijete, protože zdejší rašeliniště nejsou tak hluboká.
V kraji je najdeme hlavně v Jeseníkách a v Beskydech.
V Jeseníkách je jich však podstatně více a jsou i rozsáhlejší,
v Beskydech jsou nejčastější rašelinné louky, u nichž nevznikají mocné rašelinné vrstvy. S rašeliništi je spojeno mnoho
pojmů, které se běžně používají, ale jen málokdo je dokáže
přesně rozlišit.
Rašeliniště, slatiniště, vrchoviště?
Slovem rašeliniště jsou souborně označovány mokřady, které ukládají rašelinu. Slatiništěm jsou nazývány porosty podobného charakteru, ale nejsou tady přítomny rašeliníky,
nahrazují je jiné mechy, jejichž rozkladem pak vzniká ona rašelina, tedy v tomto případě přesně slatina.
Vrchoviště jsou ta „echt rašeliniště“, tedy vrcholová rašeliniště. Mívají vyklenutý tvar nad úrovní okolního terénu.
Jejich povrch bývá často členěn na vyvýšené bulty a zvodnělé sníženiny (šlenky) nebo větší jezírka. Bývají druhově
velmi chudá, ale rašeliníků tu je většinou hned několik druhů. Druhově chudá jsou kvůli silně kyselému prostředí, které mnoho rostlin nesnese. Najdeme tady hlavně rosnatku
okrouhlolistou, suchopýr pochvatý a klikvu bahenní.
‹
V letních měsících zdobí
rašeliniště bílé chomáčky
suchopýrů.
During summer, peat bogs are
decorated by white fluffs of
Cotton Grass.
120
Rašeliníky
Rašeliník je rod, který čítá přes 300 druhů. V České
mokřadních a vodních stanovištích, na zastíně-
republice jich napočítáme 34. Jsou to experti na
ných skalách a především rašeliništích a vrchovi-
zadržování vody, některé druhy dokážou zadržet
štích od nížin po horské polohy. Vytvářejí rozma-
až 25x větší množství vody, než je jejich hmot-
nité trsy nebo polštáře zelené, hnědé, oranžové či
nost v suchém stavu. Tyto mechy najdeme ve vlh-
purpurové až nafialovělé barvy.
kých až mokrých, více či méně kyselých lesních,
121
Klikva bahenní má poměrně velké dužnaté plody, které
jsou jedlé, jíst je však raději nezkoušejte, je totiž zákonem
chráněná. V našem kraji je vzácná. Na Jesenických rašeliništích ji můžete potkat, v Beskydech je však mnohem
vzácnější. Dnes tady roste na jediné lokalitě. Její příbuzná
klikva velkoplodá se pěstuje a její plody jsou prodávány
mnohdy pod názvem brusinky.
Rosnatka okrouhlolistá je známá masožravá rostlina.
Je malého vzrůstu, a proto se často v porostech rašeliníku
doslova ztrácí. Hmyz, který uvízne na lepkavých kapkách,
jež vylučují chloupky na listech, má rosnatka na zpestření
„jídelníčku“. Kapky obsahují enzym, pomocí něhož je rostlina schopna hmyz rozložit. Rosnatka získanými živinami
z ulapeného hmyzu kompenzuje jejich nedostatek, protože rašeliništní podklad je na živiny velmi chudý.
Bílé chomáčky, které v letních měsících zdobí rašeliniště, nejsou, jak by se z dálky mohlo zdát, kousky vaty, jsou
to odkvetlá květenství suchopýrů. Suchopýry jsou typickými rostlinami rašelinišť. Na jednom rašeliništi rostou i tři
druhy.
Kyselé půdy rašelinišť na slunných místech jsou výborným prostředím pro růst vachty trojlisté. Od dávných dob
je známá jako léčivá rostlina na žaludeční potíže. V současnosti se však již nesmí sbírat ve volné přírodě. Je chráněná,
neboť vhodných stanovišť v minulém století hodně ubylo.
Pro sběr je pěstována v umělých kulturách.
Na vachtu je vázán velmi vzácný a dnes již bohužel
vymírající druh z nejpočetnější skupiny brouků nosatců,
znám pod zajímavě znějícím latinským názvem Bagous
frit. Na Moravě je známa pouze jediná lokalita s jeho výskytem, a to v přírodní rezervaci Skalské rašeliniště nedaleko Rýmařova. Nosatci jsou obecně velmi sympatičtí
brouci charakterističtí dlouhým „nosem“ s tykadly, ale jinak velice různorodí velikostí, tvarem i barvou.
‹
Rosnatka okrouhlolistá.
Round-leaved Sundew.
‹‹
Klikva bahenní.
Northern Cranberry.
122
Na rašelinných loukách nebo v okrajích rašelinišť můžeme najít i jiné zajímavé kytky, např. s výraznými květy
a v době květu tedy nepřehlédnutelné všivce - všivec bahenní a všivec lesní. Tyto rostliny jsou poloparazitické, tzn., že
jsou na svém hostiteli závislé jen z části a z části se živí samy
jako normální zelené fotosyntetizující rostliny. Nedokážou
se s okolními rostlinami rvát o místo, a proto v posledních
letech z mnoha míst vymizely. Oba tyto druhy rostou např.
v Beskydech v Přírodní památce Obidová.
Nenápadné tůně
V přirozených nivách řek a potoků vznikají při záplavách
v důsledku proudící vody a vymývání podloží prohlubně
(deprese). Ty zůstávají po záplavě naplněné vodou, která
se do nich může také dostávat průsakem z okolních toků
a nádrží nebo mohou být trvale dotovány podpovrchovou
›
Tůně jsou domovem mnoha
ohrožených a chráněných
druhů živočichů.
Pools are home to many
endangered and protected
animal species.
››
Žábronožka sněžní.
Fairy Shrimp.
123
vodou. Mnoho tůní vzniklo i oddělením říčního ramene od
vodního toku v procesu meandrování.
Z pohledu fungování řek a říčních niv v současné době,
kdy je přirozeným rozlivům bráněno v důsledku regulace řek, mají tůně jednu chybu, a to poměrně krátkou životnost. Tůně, které nemohou být čas od času přirozeně
přeplaveny silným proudem vody, se rychle zanášejí anorganickým i organickým materiálem a v závislosti na své
velikosti dříve či později zanikají. Existence většiny z nich
je tedy závislá na péči člověka. Tato péče spočívá zejména
v budování nových tůní a v cyklické umělé obnově stávajících, a to vyhrnováním nahromaděného sedimentu. Toto
je obzvláště důležité zejména proto, že tůně místy skýtají
výborné prostředí pro vývoj velké řady specifických druhů
rostlin a živočichů, z nichž velký počet patří mezi ohrožené a chráněné.
‹
Čolek karpatský.
Carpathian Newt.
Náročnou a obvykle finančně nákladnou práci často
maří amatérští rybáři, kteří se snaží ve svůj prospěch využít
jakoukoliv trvalou hlubší vodní plochu a tyto tůně zarybní.
Vysazené ryby pak požírají drobné vodní živočichy a jejich
vývojová stádia, nešetrně narušují dno tůně a likvidují vodní vegetaci.
Od února do dubna se periodické tůně, tedy zvodnělé
jen po určitou část roku, v lužních lesích CHKO Poodří hemží
drobným korýšem žábronožkou sněžní. Z vajíček, která dokáží v suchém prostředí přežít i silné mrazy, se s přicházejícím
jarem v tůních při teplotě okolo 5°C líhnou larvy – nauplia,
které během několika dnů dospívají a vytvářejí novou generaci vajíček. Následně dospělci hromadně hynou.
Tůně různé velikosti, tvaru a hloubky jsou zásadním místem pro rozmnožování většiny našich druhů obojživelníků.
Některé z nich, zejména žáby, by se dokázaly rozmnožovat
i ve větších nádržích, například v rybnících, nebýt toho, že
většina z nich je silně zarybněná a v tomto prostředí nemá
žába nebo čolek šanci.
V našem kraji můžeme nalézt čtyři druhy čolků – čolka
velkého, horského, karpatského a nejhojnějšího obecného.
Mělké tůně v horských a podhorských oblastech Beskyd
a Jeseníků využívá k rozmnožování čolek karpatský. Jak již
jeho druhový název napovídá, je vázán zejména na Karpaty
a nejvíce lokalit v ČR má v Moravskoslezkém kraji. Není příliš
náročný na prostředí, proto ho můžeme najít i v holých kalužích na lesních cestách, ale stejně tak i v hlubších tůních se
zcela vyvinutým vegetačním porostem.
Při procházce beskydskými lesy si v kaluži na lesní cestě můžete všimnout malé shora nenápadné žabky, která se
rychlým pohybem schová v mračnu zvířeného bahna na
dně. Je to kuňka žlutobřichá – hřbet šedohnědý, ale bříško
124
››
Žebratka bahenní.
Water Violet.
125
obvykle sytě žluté. A jako vše v přírodě i toto má svůj zásadní význam, a to ochranu před predátory. Když už si jí přece
jenom nějaké to větší zvíře všimne, kolébkovitě se prohne
dozadu, aby svými jasnými barvami nepřítele překvapila
a odstrašila. V Moravskoslezském kraji leží nejvýše i nejníže
položená lokalita tohoto druhu v ČR. Nejvýše byla zaznamenána na Pustevnách v CHKO Beskydy ve výšce cca 1 050 m
n. m. a nejníže ve výšce okolo 200 m n. m. u obce Věřňovice
na Karvinsku.
Zabahněné tůně, stará říční koryta, zvodnělé meliorační
kanály a extenzivně využívané rybníky jsou typickým místem výskytu zajímavé podélně pruhované ryby se silně protáhlým tělem. Je to piskoř pruhovaný. Zvláštností této ryby
je přijímání kyslíku nejen žábry, jak je to u ryb obvyklé, ale
také polykáním vzdušného kyslíku, který je do těla vstřebáván střevy. To pomáhá přežít i extrémní podmínky v podobě krátkodobého vyschnutí vody. Chycený piskoř občas
vydává hvízdavý zvuk, který vzniká při vypouštění vzduchu
z těla ven.
V tůních, slepých říčních ramenech a vodních příkopech
nížinných oblastí roste žebratka bahenní. Kořeny a lodyhy
této rostliny jsou zpravidla ponořené, růžice listů tvoří na
hladině huňatý koberec. Od května pak vyrůstá nad vodní
hladinu stvol s postupně rozkvétajícími poupaty.
Některé tůně se také mohou pyšnit velice atraktivně kvetoucími druhy rostlin. Mezi ně patří stulík žlutý a leknín. Oba
druhy na jednom místě můžete vidět v tůni Bezedný v přírodní rezervaci Štěpán na okraji Ostravy. Listy stulíku a leknínu jsou velmi podobné, ale jakmile se na rostlinách objeví
květy, je vše jasné. Zářivě žluté květy stulíku jsou oproti bílým květům leknínu poměrně malé. Stulík má mnoho lidových názvů, říkalo se mu třeba hastrmanovo kvítí, vodní růže
nebo žlutý leknín. Leknín je hlavně pro své nádherné velké
květy často vysazován do zahradních jezírek, pro tyto účely
bylo vypěstováno mnoho kultivarů. Ve volné přírodě jsou
ale lekníny vzácné. V kraji najdeme oba naše druhy, leknín
bílý a leknín bělostný. Pokud v nějaké tůni uvidíte kvetoucí lekníny, poznat o který druh se jedná, není vůbec snadné
a ze břehu to nedokáže ani odborník.
Mokřad u Rondelu – evropsky významná lokalita
čolka velkého
Čolek velký je jedním z nejvíce ohrožených čolků
nachází rozsáhlá soustava rozličných tůní v růz-
u nás. Nepříznivý vliv na tento druh má odvodňo-
ném stadiu vývoje, tedy ve stáří jednoho roku až
vání mokřadů, likvidace drobných nádrží, inten-
padesáti let. Tato lokalita vznikla částečně jako
zivní chov ryb v rybnících, ale i nadměrné použí-
„vedlejší produkt“ po odtěžení skrývkových ze-
vání biocidů na polích v blízkosti vodních ploch a
min. Díky vysoké hladině podzemní vody pak jen
jejich následné splachy do vodního prostředí.
stačilo párkrát hrábnout do země a jednoduše
Na území města Havířov se mezi řekou Lučinou
tak vybudovat několik nových vodních ploch růz-
a silnicí Ostrava - Havířov u kruhového objezdu
ných velikostí a tvarů a dát tak lokalitě charakter
126
127
plnohodnotného mokřadu. Lokalita je v současné
tento typ prostředí – obojživelníků, vážek, vod-
době v péči Magistrátu města Havířov, který zajiš-
ních brouků nebo měkkýšů.
ťuje cyklickou obnovu přirozeně se zazemňujících
Silná populace čolka velkého zde na poměrně
vodních ploch, tak aby byla zachována co největší
malé rozloze 14 hektarů čítá stovky dospělých je-
pestrost území. To je stav, který vyhovuje široké-
dinců a tisíce larev, čímž se řadí mezi nejcennější
mu spektru různých druhů živočichů vázaných na
lokality tohoto druhu v Moravskoslezském kraji.
Poklidné rybníky
Rybník je zcela umělý ekosystém, který, jak již název napovídá, si zřídil člověk proto, aby mohl chovat ryby. Tyto vodní nádrže mají však v přírodě i další neméně důležité funkce.
Zadržují v krajině cennou vodu. Vznikají tak plochy stojaté vody, které za určitých podmínek nahrazují v dávné minulosti v důsledku lidské činnosti zaniklé rozsáhlé mokřady
a drobné přirozené vodní plochy (např. odstavená říční ramena). Rybníky se tak stávají útočištěm pro širokou škálu
často velmi vzácných a ohrožených druhů rostlin a živočichů. Přirozený výpar vody z rybníků (přímo z vodní hladiny
nebo přes listy rostlin) působí pozitivně na mikroklima a zabraňuje velmi nežádoucímu přehřívání krajiny, jehož účinky
můžeme za horkých letních dní pociťovat „na vlastní kůži“.
Podstatný je rovněž význam rybníků v tvorbě krajiny a jejího
estetického vnímání člověkem.
Dlouhá staletí existovala mezi všemi funkčními prvky
rybničních nádrží uspokojivá rovnováha. Z pohledu ekosystémových funkcí rybníků nastal zásadní zvrat přibližně od
druhé poloviny 20. století, kdy došlo k intenzifikaci zemědělské činnosti a také rybářského hospodaření. Se vzrůstající výtěžností rybníků mizely porosty vodních rostlin a s nimi
i společenstva na vodu vázaných živočichů. Místo pro život
planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů člověk stále více a více zabíral pro hospodářský významné druhy ryb.
Čím dál tím častěji se v krajině objevovaly ostře ohraničené holé vodní nádrže bez velmi cenné přechodné mokřadní
zóny mezi vodou a souší.
Jen velmi malé procento rybníků si zachovalo přírodě
blízký charakter, kde všechny funkce zůstávají ve vzájemné
shodě a na stejném stupni důležitosti. Na nich pak můžeme
najít spoustu zajímavých rostlin. Tyto rostliny můžeme rozdělit do třech skupin, podle toho, kde je budeme hledat.
‹
Rybník Štěpán.
Štěpán pond.
128
›
Kosatec žlutý.
Yellow Iris.
››
Bukač velký.
Great Bittern.
129
Relativně nejpřístupnější je litorál – tak se odborně říká
mělkému pásmu mezi břehem a hlubší částí rybníka. Tady
najdeme druhy rostlin, které mají rády vodu a které jí potřebují víc než „normální“ rostliny, ale zároveň nepatří mezi
typicky vodní. Dominantní je rákos, který vytváří ony napohled nezajímavé rákosiny. Rákos dorůstá až do 4 m výšky a vytváří oddenky, které mohou být i 10 m dlouhé. Díky
svému vzrůstu a schopnosti velmi rychle se šířit produkuje ohromné množství hmoty, ta byla v minulosti různým
způsobem využívána. Stébla rákosu se dříve používala jako
podklad pod omítku a vyráběly se z něj rohože. Rákosem se
v některých zemích dodnes pokrývají střechy nebo se z něj
vyrábí celulóza.
Kromě rákosu jsou časté také orobince nebo výrazný kosatec žlutý. Místy můžete najít i puškvorec obecný.
Z orobinců jsou nejčastější orobinec širokolistý a orobinec úzkolistý, známe je hlavně díky jejich palicovitým
květenstvím - „doutníkům“. Jak již názvy napovídají, liší se
především šířkou listů. Listy orobince se kdysi využívaly
k výrobě klobouků, tašek, misek, pantoflí a mnoha dalších
věcí, dnes již toto řemeslo skoro zaniklo. Pražením orobincových oddenků se také dříve získávala náhražka kávy.
Kosatec žlutý je místy hojný, najdeme jej hlavně v nižších
polohách. Jeho oddenky se v minulosti používaly k vyčiňování kůží a také v léčitelství na zástavu krvácení.
Jen málokdo nezná puškvorec, ale také jen málokdo ho
pozná, jeho listy jsou totiž dost podobné kosatci žlutému,
a tak bývá často přehlídnut. Tato rostlina pochází z Asie,
z našeho území je udávaný již od 14. století. Oddenky se
používají k léčbě žaludečních potíží, kdysi se z nich vyráběl
také žaludeční likér. Má i antidepresivní účinky, zevně se používá např. na špatně se hojící rány. Požití většího množství
vyvolává halucinace.
Napohled jednotvárné a neprostupné rákosiny jsou ve
skutečnosti domovem řady velmi zajímavých druhů zvířat.
Mezi ptáky je to značný počet ohrožených druhů nejen v ČR,
ale i celé Evropě. Na rozsáhlé rybniční rákosiny jsou svým
hnízděním závislí bukač velký a jeho příbuzný bukáček malý.
Oběma druhům skýtají nejlepší prostředí rozsáhlé litorály
rybníků ostravsko-karvinské pánve, které byly pro své vysoké
přírodní hodnoty zařazeny do Ptačí oblasti Heřmanský stav
– Odra – Poolší.
Ve vysokých příbřežních porostech si nejčastěji staví hnízdo i jeden dravý pták, je to moták pochop. Na rozdíl
od dvou předchozích ptáků ho můžete snadno zahlédnout
kroužícího nad rákosinou. Vybírá si rybníky v sousedství
rozsáhlých luk a polí, na kterých pak loví drobné hlodavce
a ptáky. S tímto dravcem se nejčastěji setkáme na stejných
lokalitách jako v případě dvou předchozích druhů a také
v Poodří.
Jak již jeho název napovídá, tento pěvec nežije nikde jinde
než v porostech rákosu. Ano, je to rákosník velký. Vzhledem
nenápadný avšak díky velmi silnému skřehotavému hlasu
nepřeslechnutelný. Zpěvem si hájí své území okolo hnízda.
Kromě rybničních oblastí Ostravsko-karvinska a Poodří je relativně početný i v rákosině Velkého Pavlovického rybníka
ležícího v Osoblažském výběžku.
Velmi vzácným zpěvným ptákem, který si potrpí na velmi
kvalitní prostředí rozsáhlých rákosin vyrůstajících z vody, je
sýkořice vousatá. Samci mají zajímavý svatební šat charakteristický šedomodrou hlavou a od oka na krk sahajícími velkými černými vousy kontrastujícími s bílou bradou a hrdlem.
‹
Sýkořice vousatá.
Bearded Reedling.
‹‹
Moták pochop.
Marsh Harrier.
130
Nápadný je rovněž dlouhý plavě hnědý ocas.
Krásně zbarveným pěvcem rákosin je slavík modráček.
Žije velmi skrytě a na lokalitě ho prozradí nejčastěji pouze
hlasitý zpěv, který je směsicí flétnových a vrzavých tónů.
Mezi vodními rostlinami litorálního porostu nacházejí
úkryt před kapry, štikami a candáty i žáby. Ty zde kladou do
vody snůšky vajíček volně nebo připevněné k vodním rostlinám. Ropuchy obtáčejí provazce s vajíčky obvykle okolo
vodních rostlin či předmětů ve vodě. Rosničky obývají mělké
litorály s dostatkem rostlin. Hlas samců je velmi silný a daleko slyšitelný. Je naším jediným obojživelníkem, který dokáže
šplhat po rostlinách, a proto ji nejčastěji najdeme právě sedící na stéblech rákosu nebo na větvičkách keřů rostoucích
těsně u břehu rybníka.
První žábou, která se po zimě probudí nejčastěji v blízkém lesním porostu a vyrazí směrem k rozmnožišti, je skokan hnědý. Patří mezi takzvané suchozemské skokany, tedy
›
Slavík modráček
středoevropský.
White-spotted Bluethroat.
››
Rosnička zelená.
European Tree Frog.
131
ty, kteří většinu času tráví na souši a vodní prostředí je pro
ně důležité jen v době rozmnožování. Do této skupiny patří
ještě skokan ostronosý a štíhlý.
Druhou skupinu tvoří vodní skokani, kteří po celou dobu
žijí přímo ve vodě nebo v její těsné blízkosti. Nejpočetnější
je skokan zelený. Spíše než jeho vzhled, chování a prostředí, ve kterém žije, je na tomto živočichovi zajímavé to, co
ukázaly nedávné genetické výzkumy – jde o zvláštního mezidruhového křížence mezi dalšími dvěma vodními skokany, a to menším skokanem krátkonohým a větším skokanem
skřehotavým.
Všech šest druhů skokanů můžeme najít i u nás
v Moravskoslezském kraji, a to nejen v rybnících, ale i tůních nebo odstavených říčních ramenech.
Velmi silně závislá na vodním prostředí (mimo zimní spánek) je kuňka obecná. Na rozdíl od své příbuzné kuňky žlutobřiché dává přednost větším vodním plochám. U nás
‹
ji můžeme potkat nejčastěji v rybnících. Jelikož nesnáší konkurenci starších věkových kategorií hospodářských ryb, nejčastěji se objevuje v rybnících s plůdkem nebo jednoletou
násadou. Tam jsou její snůšky a pulci v relativním bezpečí.
To, co plave na hladině, jsou většinou líbivé rostliny, které
o sobě dávají vědět svými výraznými květy. Typickým příkladem jsou u nás vzácné druhy - leknín bílý a plavín štítnatý.
Oba mají listy položené na hladině a v závislosti na jejich četnosti v nádrži mohou vytvářet souvislé zelené koberce, které s oblibou využívají například ptáci k hnízdění.
Další zajímavou plovoucí rostlinou je kotvice plovoucí.
Její název je odvozen od plodů, které tvarem připomínají
miniaturní lodní kotvy. Ač je kriticky ohrožená, v našem kraji ji najdete poměrně snadno na rybnících v Poodří. Na některých z nich dokonce vytváří tak husté porosty, že dokáží
během jedné sezóny pokrýt celý rybník a zabránit průchodu
Nepukalka vzplývavá.
Floating Fern.
‹‹
světla pod vodní hladinu. To pak může vést ke značným škodám na ostatní vodní květeně rybníka, v horším případě
i způsobit hromadné úhyny vodních živočichů. Aby k tomu
nedocházelo, nezbývá nic jiného, než kotvici před vytvořením plodů pokosit.
Kdo by čekal, že na hladině rybníka najde plovoucí kapradinu. Je to nepukalka vzplývavá, která je v rámci naší republiky původně doma jen na severovýchodní Moravě
v oblasti Ostravska. Tento vzácný druh rostliny již na mnoha
lokalitách nenávratně vymizel, najdete ji jen na pár rybnících, kterých se zatím nedotklo intenzívní rybniční hospodaření, neboť jde převážně o zvláště chráněná území, jako
jsou rezervace Štěpán, Rybníky v Trnávce, Bartošovický luh
nebo Bažantula.
Kotvice plovoucí.
Water Chestnut.
132
Plavín štítnatý
133
Plavín štítnatý je příkladem ekologicky nenáročného a v přirozených podmínkách velmi vitálního druhu, který v druhé polovině 20. století podlehl intenzifikaci rybničního hospodaření až do té
míry, že se stal na území ČR kriticky ohroženým
druhem.
Plavín je vytrvalá vodní bylina s listy plovoucími
na hladině. Jeho krásné zlatožluté květy postupně rozkvétají uprostřed léta nad vodní hladinou.
V příznivých podmínkách se dokonce může chovat jako plevel, jeho listy dokážou pokrýt velkou
plochu vodní hladiny, zabránit prostoupení světla pod vodní hladinu a tímto může dojít ke snížení koncentrace kyslíku ve vodě, následkem čeho
může dojít až k úhynu ryb a dalších vodních živočichů. I přesto došlo k jeho drastickému úbytku.
Mezi hlavní příčiny patří zejména intenzifikační
způsoby a prostředky používané v rybničním hospodaření působící změny v chemismu vody a sedimentu a vysazování nepůvodních býložravých
druhů ryb, zejména amura bílého. Stejně tak silné
obsádky kaprů, kteří rozrývají dno rybníků a tím
ničí na dně rostoucí oddenky.
Ostravská pánev je jednou ze šesti historických
oblastí tohoto druhu v ČR. Celkově je v současné
době známo jen osm lokalit. V Moravskoslezském
kraji bylo historicky potvrzeno deset míst výskytu, dnes zůstávají jen tři: rybníky Kozák v Poodří,
Skučák v Rychvaldě a Košťálovický v Šenově.
Přičemž stabilní výskyt s každoročně kvetoucími
rostlinami v počtu několika tisíc je pouze na posledním z nich.
Pro přežití tohoto druhu v naší přírodě je u vybraných lokalit nejdůležitější dohoda na kompromisu
mezi hospodářským využitím a ekologickými potřebami této krásné a atraktivní rostliny.
V rybnících však rostou i zcela ponořené rostliny, které
z vody „nevylezou“ ani na chvíli. I opylení jejich květů probíhá pod vodou. Mezi ty vzácnější patří řečanky. Řečanka
menší je u nás velmi vzácná, nejvíce lokalit v rámci republiky
má však na Ostravsku, Karvinsku a v Poodří. O něco robustnější je řečanka přímořská, charakteristická svými tuhými ostrými listy.
Typickou skupinou ptáků, jejichž zástupce můžeme nejčastěji pozorovat plovoucí po vodní hladině, jsou kachny.
Mezi nejvzácnější patří čírky, které se v posledních letech
rychlým tempem z hladin našich rybníků ztrácejí. Vyžadují
totiž vodní nádrže s bohatým rostlinstvem a pozvolným přechodem nízké litorální vegetace do okolních navazujících
luk. Bohužel se změnou hospodaření jak na rybnících, tak
na okolních travnatých porostech těchto ploch rapidně ubylo. Čírku modrou ještě najdeme na rybníce Štěpán, hnízdění
čírky obecné bylo po dlouhé době absence v kraji prokázané
v roce 2010 v Přírodní rezervaci Koutské a Zábřežské louky.
Nezarostlé ostrovy, které na rybnících vznikají v rámci jejich údržby při občasném vyhrnování bahna, jsou ideálním
místem pro založení racčí kolonie. Racek chechtavý byl v minulosti nejen běžným, ale i velice početným druhem, od 80.
let minulého století však jeho početnost rychle klesá. Jelikož
doposud nejsou známy konkrétní příčiny úbytku, nelze jednoznačně navrhovat ochranná opatření. Přesto podpora
dřevinami nezarostlých rybničních ostrovů je v tuto chvíli na
prvním místě. Kolonie racků čítající okolo 2000 hnízd můžeme nalézt na rybnících Kotvice nebo Skučák.
Mezi racky se občas připlete nesrovnatelně vzácnější,
vzhledem podobný rybák obecný. Je však menší a výrazně štíhlejší. Je to vynikající a velmi obratný letec, za svou
kořistí, malými rybkami a vodními bezobratlými, se vrhá
‹
Rybák obecný.
Common Tern.
‹‹
Čírka modrá.
Garganey.
134
střemhlav do vody. V ČR má tři centra výskytu, jižní oblasti Čech a Moravy a právě vodní nádrže v Moravskoslezském
kraji.
Hnízdní přítomnost potápky černokrké na rybníku prokazuje jeho vysokou biologickou kvalitu. Tento druh hnízdí jen na nádržích s bohatě vyvinutou litorální vegetací, ale
současně i s dostatečně velkými plochami volné vodní hladiny, kde loví potravu. Ráda zakládá hnízdo v kolonii racků,
které využívá jako svůj obranný štít před predátory. V posledních dvaceti letech je pozorován její markantní úbytek
způsobený hlavně nízkou potravní nabídkou v důsledku
›
Kolonie racka chechtavého.
Colony of Black-headed Gull.
135
konkurence ze strany intenzívně chovaných ryb a likvidace
litorálních porostů.
Mezi nejvýznamnější rybníky s vysokou druhovou rozmanitostí patří v Moravskoslezském kraji Štěpán na okraji
Ostravy v obci Děhylov, Skučák na území města Rychvald,
Heřmanický rybník v Ostravě – Heřmanicích, který byl
v roce 1972 přeměněn na dávkovací nádrž slaných důlních vod, Velký Pavlovický rybník u obce Slezské Pavlovice
v Osoblažském výběžku a na území CHKO Poodří to jsou
Horní Bartošovický rybník, Kotvice a Velký Okluk.
SKÁLY A JESKYNĚ
Tajemná krajina pokladů.
136
137
Skály jsou odpradávna spojovány s tajemnými příběhy. I náš
kraj má nejeden takový příběh. Třeba zbojník Ondráš, který bral bohatým, prý své bohatství ukrýval ve skalách na
Gírové, na Skalce u Mostů u Jablunkova, v jeskyních Goduly
a v neposlední řadě v jeskyních Lysé hory. Ondrášovy ukryté
poklady prý dodnes čekají na své nálezce. V této kapitole se
tedy vydáme za poklady, které skrývají skály a jeskyně. My
však budeme pochopitelně putovat za těmi přírodními a ne
za zlatem a drahokamy.
Pevné skály
V Bibli se slovo skála opakuje mnohokrát, najdeme tam i pasáž o moudrém muži, který stavěl svůj dům na skále, a o druhém, který stavěl na písku. Když přišel déšť, dům na písku
byl zničen, ale obydlí postavené na skále zůstalo stát. Sice to
tak nevypadá, ale rostliny rostoucí na skalách bychom mohli spojit s biblickým moudrým mužem. Skalnatý podklad
sice skýtá extrémní podmínky, mnohdy sucho, téměř žádná
půda, ale je zde minimální konkurence. Rostliny, které si pro
svůj život vybraly tento typ stanoviště, jsou zdejším extrémním podmínkám přizpůsobené, a proto si zde mohou nerušeně růst.
Skalky u nás můžete najít třeba na červené turistické značce, která vede z Bílého Kříže na Malý Polom, nebo
v přírodní rezervaci Huštýn ve Veřovických vrších. Specifické
vápencové skalky máme ve Štramberku, a z botanického
hlediska jsou nejzajímavější ty jesenické ve Velké kotlině,
která je však běžným návštěvníkům nepřístupná z ochranářských i bezpečnostních důvodů.
Rostliny skal můžeme rozdělit na několik skupin, a to
hlavně podle toho, z čeho je skála, na které rostou, a pak také
podle dostupné vlhkosti. Pokud budeme pozorně hledat
rozdíly skal vápenatých (se zásaditou reakcí) a silikátových
(s kyselou reakcí), zjistíme, že na nich rostou jiné kytky. Za
příklad si vezměme drobnou kapradinku sleziník, ten má
vyhraněné nároky na podloží, a tak na různých skalách najdeme jeho různé druhy. Na těch vápenatých najdeme hlavně sleziník routičku a sleziník zelený, na silikátových tyto
druhy nerostou. To sleziník severní roste zase výhradně na
nevápnitém podkladě. Výjimkou potvrzující pravidlo je sleziník červený, ten roste na skalách s kyselým i se zásaditým
podložím.
Typickou rostlinou skal je kapradina s listy zelenými po
celý rok osladič obecný. Jak již jeho název napovídá, oddenek osladiče je velmi sladký, obsahuje totiž zvýšené množství cukru, ale nejen to, má spoustu dalších látek, díky
kterým byl kdysi používán k léčbě nejrůznějších nemocí.
Dnes jsou jeho sekané oddenky přidávány do substrátu pro
pěstování orchidejí. Velkou vzácností je jelení jazyk celolistý,
‹
Sleziník červený.
Maidenhair Spleenwort.
138
›
Vápencový lom
ve Štramberku.
A limestone quarry
in Štramberk.
139
pozůstatek z konce doby ledové. Této kapradině svědčí zastíněné a chladné stěny vlhkých skal, ale i svahy suťových
lesů. V kraji jej najdeme v přírodní rezervaci Trojačka.
V noci můžeme objevit ve skulinách skal a taky v dutinách mezi kořeny stromů velkou zajímavost. Tou záhadnou rostlinou, kterou dokážeme poměrně snadno najít jen
za tmy, je svítící mech dřípovičník zpeřený. Vypadá, jako
kdyby svítil, protože jeho prvoklíčky (vývojová stádia mechu) se rozšiřují do plochy, buňky přitom mění svůj tvar
v útvary podobné čočkám, ty lépe odrážejí světlo a spolu
s tmavým pozadím pak mech „světélkuje“.
Na Váňově kameni, vrchu Kotouč a dalších místech ve
Štramberku můžete potkat zajímavé rostliny vázané na vápencové skalky. Vzhledem k tomu, že vápencových skal je
v České republice poměrně málo a v našem kraji je jich
jako šafránu, jsou rostliny, které mají svůj domov právě na
těchto skalách většinou zařazeny v takzvaném Červeném
seznamu ohrožených druhů a nejedna z nich je rovněž
chráněna zákonem. Na více místech můžete potkat třeba
typické rozchodníky (rozchodník bílý a žlutě kvetoucí rozchodník ostrý a rozchodník šestiřadý), netřesky, hvozdík
kartouzek a spoustu dalších neobyčejných rostlin.
Lomikámen vždyživý je s oblibou pěstován na zahradních skalkách, ve volné přírodě je však vzácný, roste
převážně na vápencových skalách. Najdeme jej proto na
Štramberku.
Netřesk výběžkatý roste na suchých výslunných skalách a můžeme jej najít na vrchu Kotouč. Různé druhy netřesku bývají často pěstovány v zahrádkách. V minulosti
byly vysazovány na střechy, protože lidé věřili, že do střechy s netřeskem nikdy neuhodí blesk. Prý sám císař Karel
Veliký vydal proto příkaz osadit všechny střechy právě
netřeskem.
Na slunných skalkách Štramberka najdeme dvojštítek
hladkoplodý proměnlivý. Tato rostlina se doslova dokáže přizpůsobit počasí. Když prší, v jeho květech dozrávají
‹
Rozchodník ostrý.
Goldmoss Stonecrop.
‹‹
Dřípovičník zpeřený.
Luminous Moss.
140
›
Rozchodnice růžová.
Golden Root.
141
pestíky i tyčinky najednou a rostlina je samosprašná (to
znamená, že se opylí vlastním pylem). Naopak v době slunečného počasí v květu nejprve dozraje blizna a prašníky
až později. V tomto případě rostlinu opylí hmyz.
Hodně nejen skalních pokladů najdeme v jesenické
Velké kotlině. Z těch nejvzácnějších druhů rostoucích na
zdejších slunných skalách je to například hvězdnice alpská
nebo rozchodnice růžová. Oba tyto druhy v kraji rostou
pouze zde. Rozchodnice růžová se v rámci České republiky
vyskytuje jen v Krkonoších a Hrubém Jeseníku. Tato rostlina je významná pro své léčivé účinky, na Sibiři se o ní dokonce praví, že kdo pije čaj z jejích listů, dožije se více než
sta let. Používala se i v magii a její sběr byl na řadě míst
příčinou vyhubení. Na vlhkých skalkách Velké kotliny roste také vzácná kapradina hrálovitá s tuhými stálezelenými
listy.
Nestálé lomy
Přirozených rozsáhlejších skalních výchozů je v našem kraji
poskrovnu. Většinou jsou skryté a zastíněné pod korunami
lesních porostů. Přesto můžeme najít lokality, které se těm
typicky skalním velmi podobají. Jsou to lidskou činností vytvořené lomy různých velikostí. Jakmile se přestane v lomu
nebo jeho části těžit, využijí toho rozličné druhy rostlin a živočichů, které bychom v nedotknuté přírodě našli právě jen
na otevřených a osluněných skalních útvarech.
Snad nejproslulejším komplexem lomů z pohledu přírodních hodnot v Moravskoslezském kraji jsou lomy ve
Štramberku – již dávno opuštěné Kamenárky nebo zatím
činný Kotouč. Těží se zde vysoce kvalitní vápenec.
Zdejší vápencová ložiska jsou důkazem toho, že tu v dávných prehistorických dobách počítaných v milionech let bylo
rozsáhlé moře s korálovými útesy. Vápenné schránky mořských živočichů a řas žijících v mělkých partiích se postupně
odlamovaly a sklouzávaly na hlubší mořské dno do takzvaných sedimentačních pánví. Tam se pod velkým tlakem slepily do pevných skalnatých útvarů obklopených mladšími
méně odolnými sedimenty. Když moře ustoupilo v důsledku pohybu kontinentů, méně odolné sedimenty rychle zvětrávaly a byly odnášeny vodou a větrem, zůstaly jen tvrdší
vápencové kry, které se postupně vynořovaly nad terénem
v podobě vápencových kopců.
Důkazem nesmírně pestrého života pod mořskou hladinou v prehistorických dobách jsou doposud popsané
‹
Horní Kamenárka ve
Štramberku - dříve vápencový
lom, dnes stanoviště řady
významných a vzácných druhů
rostlin a živočichů.
Horní Kamenárka in Štramberk
– a former limestone quarry,
today a site featuring many
important and rare species of
plants and animals.
142
›
Ve štramberských vápencích
můžeme najít zachovalé
zkameněliny prehistorických
hlavonožců - amonitů.
The limestone of Štramberk
contains some well-preserved
fossils of prehistoric cephalopods – ammonites.
››
Jasoň červenooký.
Mountain Apollo.
143
schránky více než 600 různých živočichů, řas a sinic právě
z nalezišť ve Štramberku. Nejdůležitějšími stavebními prvky
útesů byli koráli, řasy, sinice, mlži, břichonožci, ramenonožci, hlavonožci (zejména belemniti), amoniti a mnoho dalších.
Bylo zde popsáno jedno z nejbohatších prehistorických společenstev ve světovém měřítku.
Ale vraťme se k současným živočichům. Pro Štramberk
a okolí je snad nejdůležitější výskyt dvou druhů, které se jinde na území ČR nevyskytují. Prvním z nich je jasoň červenooký. Tento motýl zmizel nadobro ze Štramberku ve 20.
letech minulého století. Zásadní příčinou byl zánik vhodného prostředí pro růst živných a hostitelských rostlin, jak
z důvodu těžby vápence, tak na druhé straně z důvodu zanechání pastvy a zarůstání osluněných lokalit lesní vegetací.
Důležitou roli odehrál i masový odchyt těchto překrásných
motýlů pro sběratelské účely. V roce 1983 se místní sdružení
Českého svazu ochránců přírody rozhodlo, že se pokusí jasoně na štramberské kopce vrátit. Po velkém úsilí, spočívajícím
ve vyhledání a údržbě vhodných lokalit a odchovu nové populace z housenek dovezených ze Slovenska, se dílo povedlo. Je dobře, že tento druh nezůstal jen jako symbol v logu
společnosti těžící v lomu Kotouč.
Druhým zdejším vlajkovým druhem je ještěrka zední.
Je až kupodivu, že tento druh dlouhá léta unikal pozornosti
zoologů. Výskyt poměrně početné populace byl potvrzen až
v roce 1988. Tato ještěrka je k životu na skalách výborně přizpůsobena. Ploché tělo jí umožňuje využívat k úkrytu i velmi
úzkých škvír a skalních puklin. Dlouhé prsty jsou ideální pro
pevné uchycení na kamenných nerovnostech, dokonce i na
převisech. Co by za tuto schopnost dal nejeden horolezec.
Tato „zručnost“ jí umožňuje být neuvěřitelně rychlou, takže pokud si ji chcete alespoň trochu prohlédnout, vyrazte
na průzkum některé brzké slunečné jarní ráno po chladnější noci. To se poněkud strnulé ještěrky vyhřívají na sluníčku
a nabírají energii na velmi aktivní den.
Skalní police na stěnách lomů využívá k hnízdění i naše
největší sova výr velký. Dříve byl výr pronásledován jako
škodná zvěř v mysliveckých honitbách. Jeho intenzivní odstřel ho přivedl až na hranici vyhubení. Včasná naprostá ochrana však tomu zabránila a jeho početnost narůstá.
I když jde o velkého ptáka, chová se na lokalitě zcela nenápadně. Jako všechny sovy je za letu naprosto tichý. Svou přítomnost prozrazuje jen hlasem v lednu a únoru v období
toku, kdy se ozývá hlubokým houkáním.
Další vápencový lom býval ve Staříči. Dnes je na jeho místě zřízena přírodní památka Kamenná, kde najdeme spoustu
zajímavých teplomilných rostlin. Jednou z nejatraktivnějších
rostlin je zde len žlutý. V ČR jej najdeme hlavně v teplých oblastech jižní Moravy. Len žlutý na Kamenné je tak nejsevernější lokalitou výskytu na severovýchodní Moravě.
Vrbovka rozmarýnolistá v minulosti rostla jen na štěrkových říčních náplavech, člověk jí však vytvořil mnoho míst,
kde v dnešní době může růst. Jedním z nich jsou právě lomy,
najdeme ji třeba na vhodných stanovištích na Štramberku.
‹
Výr velký.
Eagle Owl.
‹‹
Ještěrka zední.
Common Wall Lizard.
144
Přírodní učebna geologie
Veřejnosti méně známý je i opuštěný lom ve Staré
období nápadní denní motýli. Mezi nejvzácnější
Vsi u Bílovce. Z geologického pohledu se jed-
patří ohrožený modrásek jetelový, jehož výskyt na
ná o unikátní lokalitu nejen na území Nízkého
severní Moravě a ve Slezsku je velmi sporadický.
Jeseníku, ale celé České republiky. Na čelní stěně
Kdysi hojný druh dnes obývá antropogenně naru-
lomu je totiž mimořádně zachycen styl východo-
šené plochy, jako jsou právě terasy lomů. Pro jeho
vergentních vrás s násunovými přesmyky v břid-
zachování je důležité udržování výslunných krát-
licích a rytmitech kyjovických vrstev hradecko-
kostébelných ploch, které jsou nějakým způso-
-kyjovického souvrství jesenického kulmu. Proto
bem narušovány. I proto je jeho výskyt ve zdejším
je předmětem nejrůznějších geologických exkurzí
lomu ohrožen zarůstáním terasy náletovými dru-
mnohdy i ze zahraničí. Výjimečný je ovšem step-
hy rostlin. Ze vzácnějších obratlovců obývá lom
ní charakter terasy s výskytem řady ohrožených
užovka hladká nebo výr velký.
druhů živočichů. Z bezobratlých jsou v letním
145
Temné jeskyně
‹
Nejčastějším způsobem, jak vznikají hory, je takzvaná orogeneze. Jde o jev, kdy tektonické desky zemské kůry, které se zvolna pohybují po zemském plášti, do sebe narazí
a dlouhodobě v měřítku milionu let na sebe tlačí. A tak dříve horizontálně usazované sedimenty pod vodní hladinou
oceánů a moří, které za tu dobu pořádně ztvrdly, se najednou začínají deformovat, tedy v odborném názvosloví
vrásnit, jako mačkaný list papíru. Obrovské množství skalního materiálu nemá kam uhnout, a tak se zvedá nad okolní terén. Takto vznikly i naše Beskydy jako západní konec
rozsáhlého masívu Karpat. Když se vrstvy hornin ohýbají
a kroutí na různé strany, vznikají v nich pukliny různé velikosti, a zapůsobí-li k tomu ještě voda, mráz, led a gravitace,
vznikají nevápencové nebo jinak nazývané pseudokrasové
jeskyně. Některé z nich se dostaly blízko k zemskému povrchu a umožnily lidem, ale i zvířatům nahlédnout dovnitř.
Lidské oko se zde nepotěší nádherou krasových jevů například v podobě různorodých krápníků, ale třeba takovým
netopýrům to vůbec nevadí. Ono totiž v takové pseudokrasové jeskyni je bez baterky úplně stejná tma jako v té
krasové.
V Beskydech je známo hned několik takových jeskyní.
Mezi nejznámější patří lysohorské Ondrášovy díry. Celková
délka chodeb a dómů, které se nacházejí v několika patrech nad sebou, je 217 metrů. To celková délka chodeb
Kněhyňské jeskyně je ještě o něco větší a dosahuje 280
metrů. V části Moravskoslezských Beskyd ale zatím rekord
drží jeskyně Cyrilka. Její vchod je sice těsně za hranicí našeho kraje v blízkosti Pusteven, ale za zmínku určitě stojí. Na
délku měří 370 m a je nejdelší pseudokrasovou jeskyní na
Moravě a čtvrtou nejdelší v republice. Menší jeskyně jsou
rovněž ve Slezských Beskydech na Gírové.
Kněhyňská Cave.
Kněhyňská jeskyně.
146
V beskydských jeskyních žije mnoho druhů bezobratlých živočichů a každoročně zimují netopýři. Nejčastěji netopýr velký a vedle něj také vodní, brvitý, vousatý, řasnatý,
ušatý, severní nebo i vzácný vrápenec malý.
Naše jeskyně jsou stále ještě ve vývoji a kdykoliv může
dojít k pohybu skalních bloků a k řícení. Z důvodu hrozícího nebezpečí jsou tedy pro veřejnost nepřístupné.
Opuštěné doly
V jižní části Opavska a Bruntálska se nacházejí ložiska břidlice. Tato hornina se vyznačuje dobrou rovinnou štěpností, takže je možné z ní vytvářet tenké desky. Hodila se tedy
›
Interiér starého břidlicového
dolu Černý důl s nádherně
klenutými stropy.
Beautiful barrel ceilings
in the interior of an old slate
mine, Černý důl.
147
v minulosti jako výborná krytina na střechy. V důsledku její
těžby vznikla řada podpovrchových dolů. Některé z nich
byly již zasypány, ale na druhé straně mnoho z nich zůstalo a v současnosti plní pro mnoho živočichů zástupnou roli
přirozených jeskyní. Ty nejvýznamnější z pohledu zimování
netopýrů se dostaly na seznam evropsky významných lokalit v rámci soustavy NATURA 2000.
Rozsáhlé důlní dílo zvané Nittmannův důl s největším
počtem zimujících netopýrů v Moravskoslezském kraji se
nachází v malebné slezské osadě Zálužné, která je součástí
města Vítkov. Ročně zde zimuje kolem jednoho tisíce exemplářů netopýra černého a s ním dalších osm druhů.
I v bunkru dobře jako v jeskyni
Netopýři se dožívají vcelku dlouhého věku (i přes
25 let). Je to tím, že polovinu života prospí, čímž
šetří energii. V zimním období netopýři upadají
do zimního spánku, kdy se jim tep zpomalí ze 700
na 4 tepy za minutu, nadechují se místo 300krát
jen 10krát za minutu a teplota těla klesá na okolní teplotu do 1 °C. S příchodem zimy netopýři vyhledávají vhodná zimoviště. Mezi typická patří
jeskyně. Zde je stabilní teplota většinou od 2 do
9 °C a dostatečná vlhkost. Jeskyně se ale nacházejí jen v určitých oblastech, takže někteří netopýři si našli náhradní zimoviště, nejčastěji vytvořené lidskou činností. V 30. letech minulého
století bylo na česko-polském pohraničí v oblas-
účelných drobných výklencích, nebo jen tak volně
ti Hlučínska vybudováno těžké vojenské opevně-
na stěnách. Každoročně již 25 let v těchto bunk-
ní, jehož součástí jsou pěchotní bunkry. Po dru-
rech pobíhá monitoring netopýrů. Mezi nejčastěj-
hé světové válce ztratily svůj význam a většina
ší druhy patří především netopýr černý a netopýr
z nich zůstala opuštěná, ale ne na dlouho, poklid-
ušatý, dále netopýr večerní, netopýr velký a dal-
né a osamělé stavby v polích se brzo staly útočiš-
ší. Všichni netopýři jsou zákonem chráněni a ne-
těm různých živočišných druhů včetně netopýrů.
jen proto, ale třeba i pro jejich užitečnost, kdy nás
Netopýři z nich obsazují pouze větší bunkry, kte-
v létě zbavují obtížného hmyzu, bychom měli být
ré si přes zimní mrazy udrží teplotu okolo 1-3 °C
k nim ohleduplní a našim „létajícím myším“ dopřát
a díky vnitřní členitosti nacházejí netopýři klid-
klidný spánek.
ná a před průvanem chráněná místa buď ve dříve
148
149
Spící sopky
V období před 2,7 až 0,9 milionů let probíhala v oblasti
Bruntálska a západní části Opavska aktivní vulkanická činnost. Centrum vulkanické aktivity bylo jižně od dnešního
Bruntálu. Důkazem výrazných sopečných projevů jsou kopce Velký a Malý Roudný, Venušina sopka a Uhlířský vrch.
Sopečný materiál z těchto stratovulkánů se dostával i do
blízkého okolí a ukládal se v něm. Tak vznikly například
Razovské tufity.
Na starých lomových stěnách přírodní památky Razovské
tufity roste hvozdík kartouzek. Tuto rostlinu nejčastěji najdeme na výslunných loukách a mezích, ale i na skalách, proto
není divu, že svůj domov našel i zde. Své druhové jméno
„kartouzek“ dostal prý podle kartuziánských mnichů, kteří jej v minulosti pěstovali. Tato krásná rostlinka byla kdysi
s oblibou používána do kytiček a věnců, proto je znám nejeden lidový název. Říkalo se mu třeba „planý karafiát“ nebo
„slzičky Panny Marie“.
Jižní stěna bývalého lomu čedičového tufu v přírodní památce Uhlířský vrch je výjimečně výhřevnou lokalitou, již
obývají nejrůznější teplomilné rostliny, které jsou v oblasti
ojedinělé svým výskytem. Na horní hraně lomu roste devaterník velkokvětý tmavý a na dně lomu najdeme vzácný bělolist rolní.
‹
Bělolist rolní.
Field Cudweed.
‹‹
Hvozdík kartouzek.
Carthusian Pink.
150
151
LIDSKÁ SÍDLA
Život lidí se zvířaty,
nebo život zvířat s lidmi?
152
153
Člověk je tvor společenský, drží pospolu, bydlí pospolu.
Svými obydlími spojovanými komunikacemi pozemními
i podzemními (metro, kanalizace), zahradami, parky, vytváří
zajímavé prostředí, pro milovníka přírody sice ne tak pěkné
jako v okolí lesů, vod a strání, ale i tak pestré a mozaikovité. Toto prostředí totiž neosidluje jen člověk, ale za ním sem
přišla spousta nejrůznějších živočichů, kteří zde nacházejí to,
co mají i jinde – potravu, úkryt a místa k rozmnožování, snad
jen někdy trochu snáz přístupné než ve volné přírodě. Dříve
plachá zvířata jsou vábena snadnou dostupností potravy
a postupně ztrácí ostražitost. Proč by se také měla bát neustále pospíchajících lidí, zadumaných s hlavou plnou povinností, či v poklidu bez zájmu čekajících na zastávce na svůj
ranní spoj. Lovci se v nás probouzejí až tehdy, kdy nás zvířata
namíchnou. Zastavte se v tom běhu a pozorujte okolí kolem
sebe. Zjistíte, kolik dalšího života se ve vašem městě, obci,
vesnici nachází, a nemusí jít jen o běžné a všudypřítomné
druhy, však posuďte sami.
Čáp bílý je druhem původně hnízdícím na starých vysokých stromech, dnes, z důvodu absence vhodných dřevin v krajině, obyvatel komínů, sloupů elektrického vedení
a jiných vyvýšenin na střechách. Že jsou sloupy lukrativním
místem pro hnízdo, dokládá čapí pár na vlakovém nádraží
v obci Jistebník. Hnízdí zde již mnoho let. Provoz na nádraží
a pojezdy vlaků jim nevadí, každý rok se zase navrací. Přestál
bez úhony i modernizaci trati, jejíž součástí byla též výměna sloupů. Tehdy i čápi dostali nový sloup. Může se stát, že
na jaře najdete čapí hnízdo, které je stále prázdné. Říkáte
si, proč nepřiletěli? Cesta z Afriky, kde ptáci tráví zimu, není
jednoduchá. Čápi se mohli stát obětí nezákonného odstřelu
nebo mohli narazit do drátů elektrického vedení, které přehlédli v nepříznivém počasí. Ti, kteří se v pořádku vrátili, to
také nemají vždy jednoduché. Hnízdění mohou významně
negativně ovlivnit rozmary počasí – dlouhodobé deště nebo
sucha v době vývoje mláďat. Problémem je také nezákonné odstraňování hnízd nebo úmyslné plašení při hnízdění.
Naštěstí i přes to bývá čáp chloubou obce a též oblíbeným
motivem vyobrazeným v jejich znaku. V našem kraji máme
poblíž Třince obec, jež má čápa nejen ve znaku, ale i ve jméně: Bocanovice. Že to není jméno čápa? „Ponaszymu“ (místní lidové nářečí) se čápovi neřekne jinak než „bocian“. Název
pochází z doby založení obce v 16. století a dle pověsti se
jednoho rána u vesnice shromáždilo velké množství čápů
„až byly louky celé bílé…“. I dnes můžeme po období vyvedení mláďat pozorovat na loukách podél vesnic lovící skupiny padesáti a více čápů. Takovým oblíbeným místem jsou
například louky u obce Moravskoslezský Kočov u Bruntálu.
Vlaštovka a jiřička, je vůbec mezi nimi nějaký rozdíl?
Jistěže ano, ve zbarvení těla, vidličce na ocásku, typu a umístění hnízda a samozřejmě mají i rozdílný hlas. Obě jsou velice rychlé, v letu hůře rozlišitelné, zaměřme se raději na
hnízda. Jiřičky si staví hnízdo těsně pod nějakou vyčnívající
římsou s malým nepatrným vletovým otvorem. V době krmení mláďat z něj koukají většinou jen dvě hlavičky a ostatní sourozenci musí čekat schoulení uvnitř. Vlaštovka naopak
staví hnízdo ve tvaru mističky, shora nebojácně ničím nekryté. Oba druhy hnízdí pospolitě. Jiřičky najdete různě, třeba
na náměstí, kde se nachází budova s vhodnou římsou nebo
si mohou třeba zrovna u vás vybrat horní roh okna a začít
zde stavět své obydlí. Vlaštovka dá přednost vnitřku budov
– průjezdům či hospodářským budovám. Jezdíte-li vlakem
na trati Ostrava – Přerov, najděte si čas a vystupte z vlaku na
nádraží v Suchdole nad Odrou. Železničáři jsou zde k vlaštovkám velice vstřícní a dovolují jim stavět hnízda uvnitř
odbavovací haly. V době modernizace se obyčejné vstupní
dveře, takzvané „lítačky“, vyměnily za dveře na fotobuňku.
I vlaštovky šly s dobou, od lidí odkoukaly, jak si mají dveře
otevřít. Když budete mít štěstí a nebudou se dveře neustále
154
›
Mláďata čápů bílých
na hnízdě.
Young White Storks
on a nest.
155
‹
Jiřička obecná.
House Martin.
‹‹
Vlaštovka obecná.
Barn Swallow.
otevírat procházejícími a probíhajícími lidmi, uvidíte, jak
vlaštovka nejdříve přelétne před fotobuňkou zavřených dveří a v kolečku se ke dveřím vrátí. Fotobuňka mezitím zareaguje i na toto malé tělíčko a poslušně vlaštovce otevře dveře.
Další druh, v mnohém podobný předchozím dvěma, ale
ještě rychlejší, vlastně druhý nejrychlejší letec na světě (po
svém příbuzném rorýsovi východním), je rorýs obecný. Díky
své rychlosti, kterou může dosáhnout ve vodorovném letu
za pomocí vlastní síly (dokáže vyvinout rychlost až111,6 km/
hod.) právem náleží do řádu svišťounů (náš jediný zástupce).
Určitě znáte jeho hlasitý pokřik ozývající se obvykle na večer a brzo ráno od května do poloviny prázdnin a také bleskurychlý přelet letky těsně nad střechami městských domů.
Tento druh je pozoruhodný snad ve všem, co se ho týká.
Jak je životním prostředím pro rybu voda, tak je pro rorýsa vzdušný prostor. Na zemi naleznete jen zesláblé jedince
nebo ne plně vyvinutá mláďata, předčasně vylétlá z hnízda. S pevnou půdou pod nohama, či spíše pod kraťoučkými nožičkami, větší nohy by mu v životě jen překážely, se
zdravý rorýs setkává akorát na hnízdišti. Většinu času svého
života stráví v neustálém letu, během kterého loví, spí, páří
se. Po příletu ze zimoviště v Africe se navrací na své hnízdo,
které má zafixované na centimetry přesně. Je tak vázán na
konkrétní místo, že stačí zrušení hnízda, poskytnutí náhrady ve formě budky třeba jen o kousek vedle, už se mu to
nezdá a chce mermomocí na to původní. Budky si z počátku ani nevšimne. Taková silná vazba na hnízdiště se pro něj
stala skoro osudnou. Ve středověku si vystačil se skalami, ale
156
››
Rorýs obecný.
Common Swift.
157
postupně si k hnízdění více a více oblíbil lidské stavby, nejdříve věže kostelů, dnes především panelové domy a jejich
větrací otvory pod střechou. Ty jsou ideální svým umístěním, neboť rorýs se před ním „zhoupne“ ve vzduchu a vlétne
rovnou do otvoru. Vylétá podobně, jako by se zhoupnul na
laně. Proto potřebuje pod vletovým otvorem dostatek prostoru. S rychlým nástupem zateplování fasád domů a střech
starších obytných zástaveb docházelo k trvalému uzavírání větracích otvorů mřížkami a tím i k zamezení přístupu
rorýsům do svých hnízd. Naštěstí se tomuto problému začala včas věnovat zvýšená pozornost. Dnes je již samozřejmostí při opravách domů počítat s možností výskytu rorýsů
a zateplení provést v odpovídající kvalitě a přesto zachovat
hnízdiště.
Se stejným problémem – uzavírání otvorů při zateplování, se potýkají i netopýři. Pro svůj specifický způsob
života jsou kapitolou sami pro sebe. Je to tajemná skupina
savců, probouzející se na večer a k ránu zas se ukrývající ve
štěrbinách nejrůznějších míst. Kdyby byli netopýři aktivní
přes den, asi by vás překvapilo, kolik jich po městech létá.
Města jim skýtají nespočet úkrytů, míst k rozmnožování i zimování a také potřebnou potravu – hmyz. Je až úctyhodné,
kolika hmyzu nás za rok zbaví. I přes svou záslužnou činnost
se lidé netopýrů štítí a bojí. Pokud budete mít někdy možnost
si nějakého zblízka prohlédnout, uvidíte, že není zase tak
ošklivý a už vůbec ne nebezpečný, ten se bude bát stejně
jako vy. Má hebčí srst než váš křeček v teráriu, drobounká
mžourající očka, která skoro nepotřebuje, neboť se orientuje vysokými pro nás neslyšitelnými zvuky, které vydává, na
omak příjemnou a tenkou létající blánu, že by měl člověk
strach se jí dotknout s obavou, že ji přetrhne. Ale nebojte
se, je velice pevná a protkána bohatou sítí vlásečnic, takže
i když si ji třeba při intenzivnějším pronásledování hmyzu
poškodí, brzy mu zase sroste.
S jakými druhy se můžeme ve městě setkat? Především
s netopýrem rezavým. Patří mezi větší druhy, je skutečně
rezavý a jeho si ve městě povšimneme nejčastěji, vylétá totiž
z úkrytu jako první, často ještě za světla. Dokonce, když se
zaposloucháte do ticha, můžete jej uslyšet, vydává totiž hlasy i v námi slyšitelné frekvenci. Dalším druhem je netopýr
večerní, velikostně podobný. Za okenicemi domu můžete
nalézt netopýra pestrého, skutečně má kožíšek na zádech
pestrobarevný. Na zimu některé druhy odlétají do jeskyní,
jiné, jako netopýři rezaví, použijí k zimnímu spánku třeba
větrací průduchy pod střechou panelových domů.
Proč netopýry neslyšíme
Snad každý se již setkal se slovy echolokace,
výkřiků, které naše uši již neslyší. Zvuk neprojde
sonar. Lidé sonar používají např. na ponorkách
přes hmotnou překážku, odrazí se od ní a vrací
a princip převzali od některých živočichů. Mezi
zpět. V mozku jsou signály zpracovány, vyhodno-
takové patří i netopýři, respektive celý řád letou-
ceny a vytvoří informaci o vzdálenosti, umístě-
nů, kam řadíme u nás žijící netopýry a vrápence,
ní, velikosti a tvaru věcí v prostoru. Tomuto „za-
druhy od sebe se odlišující třeba právě jiným způ-
řízení“ říkáme sonar. Svým sonarem jsou letouni
sobem použití echolokace. Je to schopnost orien-
dokonce schopni rozlišit jednotlivé druhy hmyzu
tace v terénu pomocí zvukových odrazů. Letouni
a díky svým zkušenostem z minulosti určit, zda se
vydávají rychlý sled krátkých vysokofrekvenčních
jedná o druh poživatelný, či nikoli. Zvuky vydávají netopýři klasicky ústy, vrápenci naopak nosem.
Jejich nos vypadá velice zvláštně, je celý zkrabatělý s výrůstky a ty slouží k usměrňování hlasů. Odražené zvuky pak všichni přijímají ušima.
U probuzeného netopýra můžeme vidět, jak s otevřenými ústy otáčí hlavou na různé směry. To právě vydává hlasy a takto se seznamuje s okolím, do
kterého se probudil, „prohlíží si“ jej, a když jej dostatečně pozná, může bez úhony odletět.
158
Začíná sychravé podzimní počasí a nad námi ve městě
přelétnou černí krákající ptáci, a přesto to nejsou vrány.
Mnoho lidí si je totiž plete s havrany polními. Ve městech
vrány nežijí, to je první vodítko. Navíc u nás na Moravě se
vyskytují pouze vrány šedé, ne druh vrány černé – druhé
vodítko. A třetí – až uvidíte havrana procházet se parkem
při hledání potravy, koukněte mu na kořen zobáku, má jej
bez peří, jen holou šedou kůži, vrána jej má s peřím. To
jsou základní rozdíly. V některých městech můžete havrany spatřit nejen v zimě, ale i během celého roku, protože
u nás v menším počtu také hnízdí. Vyhovuje mu společnost
jedinců vlastního druhu, takže si hnízda staví v koloniích,
vysoko v korunách stromů. V Ostravě v několika parcích
hnízdí po několika párech. Zato v Opavě se nachází velice
početná kolonie s více než sto hnízdy ve starém parku psychiatrické léčebny. Havrani, kteří u nás vyvádějí mláďata, zde
›
Havran polní.
Rook.
››
Kavka obecná
Jackdaw.
159
nezůstávají po celý rok, ale v září odlétají a zimují ve Francii.
Na zimu je vystřídají jedinci ze severovýchodu.
Podobným černým ptákem, ale o trochu menším, též
žijícím ve městě v koloniích, je kavka obecná. Ani tu si s havranem nespletete. Černá barva štíhlého těla přechází na hlavě
v šedou. Oči má do modra. Havrani hnízdí na stromě, kavky
ve městech v budovách. Původně totiž hnízdily v dutinách
stromů a na skalách. Dnes s úbytkem přirozených hnízdišť
využívají především mezery mezi sedlovou střechou
a stěnou činžovních domů, ale i větší větrací otvory pod
střechou panelových staveb nebo nefunkční komíny budov.
S postupným zateplováním a modernizací se tyto otvory
zmenšují nebo úplně zakrývají a tím dochází k redukci vhodných hnízdišť kavek. V případě nutnosti trvalého uzavření
těchto prostor je možné je nahradit vyvěšením budek. Ty kavkám připomínají dutiny stromů a ochotně je využijí.
jsou klidné prostory kostelních nebo hradních či zámeckých věží. Mnoho půd je dnes uzavíráno z důvodů ochrany před městskými holuby. Potenciálně vhodná opuštěná
stará zemědělská družstva skrývají nebezpečné nástrahy
ve formě nezakrytých nádrží a jímek. Ohrožuje ji používání
jedů na hlodavce a také provoz na silnicích, na kterých sovy
sbírají přejeté savce. Významný je rovněž tlak ze strany
predátorů, zejména kun. V našem kraji probíhá záchranný
program, při němž jsou instalovány budky a pravidelně se
vypouštějí mladé sovy vylíhlé v ZOO Ostrava a vychované
v Záchranné stanici v Bartošovicích. Tam se s nimi můžete
také setkat, neboť jeden vypuštěný pár se hned chopil
příležitosti a zahnízdil na kostelní věži stojící vedle stanice.
Ještě vzácnějším druhem sovy, která v dnešní době
k hnízdění také preferuje lidské stavby, je sýček obecný.
Rád prolézá úzké otvory a nejrůznější dutiny, proto mu tak
‹‹
Poštolka obecná.
Common Kestrel.
‹
Ptákem, který rád obsazuje vysoké kostelní věže nebo
nejvyšší věžáky, je poštolka obecná. Také pro tohoto dravce
jsou přirozeným hnízdištěm skály, ale naučil se využívat
velké potravní nabídky a klid měst a dnes se zde s ním již
běžně setkáme. Mnohdy se stane, že si k hnízdění vybere
například květináč na balkoně vašeho souseda. Zprvu je trochu nejistá z pohybu lidí tak vysoko nad zemí, ale s trochou
ohleduplnosti člověka poštolka úspěšně vyhnízdí. Místo
květináče můžete na svůj balkon umístit budku správných
rozměrů a třeba další rok sousedovi poštolku přeberete.
V menších obcích se můžeme setkat i se zástupcem
dalšího ptačího řádu – sov, sovou pálenou. Zaujme svým
výrazným srdčitým závojem peří kolem očí a také zvláštním
hlasem, těžko popsatelným skřekem. V dnešní době se jedná o již vzácný druh, řídce hnízdící. Důvodem úbytku je
především znemožnění přístupu k možným hnízdištím, jako
Sova pálená.
Barn Owl.
160
vyhovují hospodářské i jiné budovy. Zahnízdí i v budkách
a dutinách stromů. Den jako každá sova tráví někde v úkrytu, třeba právě na trámu pod střechou domu, a člověk si
ho ani nevšimne. Bohužel tak jako sova pálená i on doplácí
na stejné nešvary. V důsledku významného úbytku jedinců
v posledních letech je nález každé nové osídlené lokality
příjemným úspěchem. V noci na jaře se samci ozývají svým
typickým hlasem „půjď“, známým z lidových pověr, jímž
údajně přivolávali smrt. Jinou, radostnější zajímavostí je,
že právě sýček je v latinském názvu pojmenován po bohyni moudrosti – Athéně. Pokud jste sýčka v přírodě neslyšeli
a chcete jej aspoň vidět, vydejte se do Záchranné stanice
v Bartošovicích, tam již od roku 2000 navrací tento druh do
naší přírody v rámci záchranného programu, kdy odchovávají mláďata a vypouští je do přírody. V roce 2012 sklidil
projekt nebývalý úspěch, bylo doloženo pravděpodobně
první úspěšné hnízdění sýčků odchovaných lidskou péčí
›
Sýček obecný.
Little Owl.
››
Plch velký.
Fat Dormouse.
161
v ČR a nejspíš i v Evropě. Vypuštění sýčci se vrátili a vyhnízdili přímo v areálu stanice. Stanice také vyvěšuje speciální budky pro sýčky. Čím je budka zvláštní? Je podlouhlá
a umístěná na nějaké delší vodorovné větvi. Větev později
využívají odrostlá mláďata, která vylézají z budky a seznamují se s okolím. Ač to vypadá, že budka je snadno
přístupná predátorům (hlavně kunám), není tomu tak, uvnitř
je přepážka zabraňující jejich vniknutí dovnitř. Na tyto budky se můžete zajít podívat do nedalekého Bartošovického
sadu. Ten sýčkům skýtá klid, stromy pro odpočinek a úkryt
i rozmanité okolí s dostatkem různé potravy od hlodavců,
přes drobné ptáky až po hmyz.
Majitelé chat, chalup u listnatých lesních komplexů
byli už možná poctěni návštěvou malého, ale hlučného
návštěvníka – plcha velkého. U nás na Moravě je oproti Čechám souvisleji rozšířen. Malé tělo opticky zvětšuje
stejně dlouhý, huňatý ocas. Kdo jej ještě neviděl a má
možnost v létě navštívit stavení, které obývá, nechť tak
určitě učiní a počká na soumrak nebo si ráno přivstane.
Je legrační pozorovat jeho akrobatické kousky při šplhání
po dřevěných stěnách a balancování ocasem. Oblíbenou
potravou je sladké ovoce, takže pravidelně navštěvuje
sady a zahrady. Na zimu potřebuje přibrat a vytvořit si tukové zásoby, to potom dává přednost lískovým oříškům,
bukvicím, žaludům a jiným semenům. Živočišná složka je
v potravě zastoupena spíše výjimečně. Pokud v chalupě
necháte nestřežené sušenky, rád vaší nabídky v noci
využije. Jeho roční aktivita je krátká, protože celých
8 měsíců v roce prospí. Když je chladné léto, tak i během
něj přechází do stavu strnulosti. V zimě klesá jeho teplota těla natolik, že při doteku je chladné a plch působí
dojmem mrtvého zvířete. Hnízda si staví z trávy, mechu,
nebo použije vnitřek staré matrace odložené na půdě.
Protože přirozeným nepřítelem plcha je kuna, zřídka jen
žijí spolu pod jednou střechou.
Nejen zajímaví ptáci a savci se vyskytují v lidské
společnosti, jmenujme alespoň jednoho zástupce hmyzu
– brouka – páchníka hnědého. Je věren svému jménu, má
charakteristickou vůni starých vydělaných kůží (juchtoviny).
Zavalitý, 3 cm velký páchník není moc aktivní brouk, a ač
má křídla, málokdy je použije. V případě špatného letního
počasí někdy ani neopustí strom, ve kterém se vylíhl. Ke
kladení vajíček si vybírá osluněné listnaté stromy, většinou
solitérní, starší se silným kmenem a důležitým obsahem.
Jeho larvy (ponravy) se totiž vyvíjejí v červeném trouchu stromových dutin. Nejenže tam žijí, ale také se vlhkým
trouchem živí. Takto stráví dva až tři roky. Následující zimu
přečkají zakukleny v kokonu a v teple červnových dnů se objevují první dospělci. Ač larev může být ve stromě relativně
velké množství, nemusí být snadné larvu nebo brouka objevit. Často je dutina vysoko nebo je otvor malý a nevidíme
dovnitř. Pokud chcete zkusit páchníka nalézt, pak si najděte
strom s dutinou vyplněnou trouchem, do které uvidíte,
a přijďte ke stromu za horkého letního odpoledne. Čichněte
si k ní, možná jej ucítíte. Nebuďte zklamaní, pokud nic neobjevíte, stále to neznamená, že tam není. Často se stane, že
výskyt páchníka je potvrzen, až když je strom skácen a díky
tomu i dutina dobře prohlédnuta. Potom se tento kmen
nechává na místě, nejlépe „nastojato“ s krytem dutiny proti dešti, aby larvy mohly dokončit vývoj a dospělí brouci se
pak přesunout na vedlejší vhodný strom. Třeba jste takové
zvláštní torzo v parku již viděli. Za páchníkem se můžete vydat např. do zámeckého parku v Šilheřovicích nebo do parku
u zámku v Linhartovech u Krnova, který se honosí řadou
krásných a mohutných stromů.
‹‹
Larvy páchníka hnědého.
Hermit Beetle larvae.
162
›
Páchník hnědý.
Hermit Beetle.
163
ANTROPOGENNÍ
STANOVIŠTĚ
Hořící kopce a zatopené dědiny.
164
165
Industriální krajina není pro každého. Po svém návštěvníkovi vyžaduje obrovskou dávku fantazie, kuráže a trpělivosti.
Krása zde není zadarmo. Je to prostor, kde se setkává lidské
dílo s tvořivou silou přírody.
Před více než dvěma sty léty si asi nikdo nedovedl představit, jak rychle se bude zemědělská krajina proměňovat,
jak rychle budou kostelní věže vystřídány jinou krajinnou
dominantou - těžní věží.
Nelze přehlédnout trčící prsty komínů chrlící všechny
barvy duhy. Vyhřezlá střeva potrubí se krajinou plazí jako
mýtický had Uroboros, který nemá odvahu zalézt do podzemí. Byl by tam rozmačkán pohybujícími se zemskými vrstvami. Jeho vzdouvající se oblouky jsou často jedinými místy,
kde se dá pohodlně projít, aniž byste složitě překračovali
jeho obludné tělo. Monstrózní stavby dolů ční z rozsáhlých
tmavých ploch s hromadami štěrku, rozbitých cihel, panelů a drátů. Provizorní domky se střídají s železobetonovými
konstrukcemi, u nichž není jasné, zda jde o začátek stavby
nové či zbytky stavby staré. A toto všechno se zrcadlí na
temné hladině odkališť.
Mnoha lidem se Karvinsko a Ostravsko jeví jako vydrancovaná a zničená krajina, ale při bližším pozorování se brzy
ukáže, že je to v zásadě úplně jinak. Když se tulák brodí důlními poklesy a odkališti, překračuje hromady hlušiny a ztrácí
se v labyrintu železničních a silničních sítí či zkoumá těžební areály, nestačí se divit. Téměř na každém kroku naráží na
vzácné a ohrožené rostliny a živočichy. Je ohromen tím, co
vědci už dávno vědí. Tato opomíjená místa v sobě ukrývají ohromný potenciál, u některých skupin organismů jsou
zdrojem nadstandardní druhové bohatosti, probíhají zde
unikátní procesy, které jsou jen velmi těžce anebo vůbec dosažitelné v jiných částech naší země.
Karvinsko a Ostravsko je krajina, která po dlouhá léta vydávala ze svých hlubin bohatství a teď vyčkává, odpočívá
a mobilizuje svoje další síly. Pojďte se také vy stát tulákem
a objevovat poetiku zadumaných zákoutí.
Haldy
Z hlubin, kam nesvítí slunce, byla zhruba během dvousetleté
historie hornictví na Ostravsku vytěžena více než jedna miliarda tun uhlí a přibližně tři čtvrtě miliardy tun hlušiny. Hlušina
neboli zbytkový kámen karbonského stáří z časů obrovitých
kapradin a přesliček se ukládal do útvarů, které známe pod
německým názvem die Halde – návrší, odval, hromada. Právě
ony solitérní hory či celá umělá pohoří tvořila a stále ještě
tvoří jeden z nepřehlédnutelných a specifických prvků hornické krajiny.
Tyto nové krajinné útvary významně ovlivňují své nejbližší i vzdálenější okolí. Halda se jako těžké závaží boří do země,
zpřetrhává podzemní toky, prameny, kanalizace. Voda mnohde vyráží na povrch a vznikají močály. Vytvářejí se tak úplně
nové prostorové vztahy v krajině.
Během let, jak člověk získával zkušenosti a užíval různé
technologie, se měnil i tvar hald. Nejstarší byly kuželovitého vzhledu. Zabíraly méně místa než tabulové, terasové či
hřbetové, ale byly náchylnější ke vzniku požárů. Výron kouře, výstražné kouřové znamení, dává signál, že zbytky uhlí
v haldě se tlakem a vzniklým teplem vznítily a nastartovaly
tak masívní prohořívání hlušiny. Typickým příkladem takového „ostravského vulkánu“ je halda Ema v Michálkovicích, jejíž
vrchol díky vysoké teplotě povrchu není téměř nikdy zasněžen. Zajímavé je, že haldový požár má v konečném důsledku
pozitivní vliv na stanovištní faktory. Prohořelá hlušina totiž
vykazuje lepší půdní vlastnosti než původní materiál. Snáze
zvětrává, živiny jsou lépe přístupné, má vyšší jímavost vody.
Odvaly neposkytují příliš příznivé podmínky k životu.
Obzvláště v létě, kdy se sluneční paprsky opřou do jižních
166
›
Karvinsko - poddolovaný kraj
s důlními věžemi, haldami,
odkališti a poklesy.
Karvinsko – an undermined
region with mine towers, slag
heaps, sludge lagoons and
subsided areas.
167
‹
Halda Ema - ani sníh nedokáže
ochladit její stále doutnající
útroby.
The Ema slag heap – not even
snow has managed to cool its
still smouldering bowels.
168
›
rozmarýnolisté, jejímž původním domovem jsou štěrkové náplavy divočících řek, či vysoké lodyhy jestřábníku
Bauhinova s květy housátkové žluti. Bez povšimnutí určitě
také nezůstanou porosty merlíku hroznového, které citlivé
nosy rozeznají již na dálku. A ne jedno srdce botanika zajásá, když objeví kruštík širolistý, okrotici dlouholistou nebo
jinou orchidej.
Ani zapálené houbaře halda nezklame. Kromě běžně se vyskytujících suchohřibů, holubinek, smržů či bedlí se zde skrývají i opravdové rarity. Na hořícím odvalu
v Radvanicích byla nalezena plodnice houby šupinovky Gymnopilus igniculus, která ještě v roce 2002 byla pro
vědu neznámá. V současné době jsou známa asi tři místa
výskytu tohoto druhu na světě.
Na haldách nežijí pouze druhy ochranářsky hodnotné, ale
hlavně druhy všeobecně rozšířené a také druhy novodobě
Tabulová halda v Ostravě-Heřmanicích se svým typickým
březovým hájem bez
bylinného podrostu.
A platform slag heap in
Ostrava-Heřmanice featuring
a typical birch grove with no
undergrowth.
››
Turan roční.
Tall Fleabane.
169
svahů a tmavě zbarvená hlušina se rozpálí až na 55 °C. Dalo
by se říct, že extrémní podmínky přitahují extrémní obyvatele, kteří jsou často označováni za pionýrské druhy. Zosobňují
zocelené a otužilé organismy, které na svá bedra berou nelehkou funkci zlepšovatelů prostředí, starající se o to, aby
připravily podmínky pro náročnější druhy. Pionýrem z rostlinné říše je například bříza, osika, vrba jíva, z živočišné třeba
myšice křovinná.
Jako je ryba vázaná na vodu, tak v současnosti existují druhy, které jsou téměř výhradně vázány na hornickou
krajinu. Úbytek přirozených, živinami chudých stanovišť
způsobil, že tyto organismy byly nuceny si najít náhradní
místo pro svou existenci. V řadě případů se jedná o světlo
a teplomilné nebo konkurence málo schopné druhy, které
jsou často velmi vzácné a ohrožené, nicméně na haldách
velmi běžné. Málokdo přehlédne růžové svícny vrbovky
zavlečené, většinou z jiných kontinentů. Nejrozšířenějším
„cizincem“, kterému hlušinový substrát nadmíru vyhovuje,
je „americká trojka“ – zlatobýl kanadský, turan roční a turanka kanadská. Jsou to druhy převážně okupující úhory, lemy
komunikací a skládky. Haldy bývají jen jejich doplňkovým
biotopem. Jsou velmi konkurenčně schopné a stávají se postrachem převážně čerstvě zrekultivovaných ploch.
V průběhu času se na haldě, ale vlastně i v celém hornicky narušeném prostředí, všechno mění – tvary, kvalita
substrátů, živočišní i rostlinní obyvatelé. Také prostor může
v různých fázích svého vývoje připomínat různé krajiny pustoprázdnou poušť, polootevřenou savanu s mozaikou
trávníků a křovin nebo les. Děj zde neprobíhá náhodně, ale
podle určitého klíče a pravidel. Vědecký svět pro něj vymyslel pojem sukcese.
A co je to ta sukcese?
Sukcese je cizí slovo, bez kterého se milovník hald jednoduše neobejde. Skrývá v sobě význam pro proces postupného zarůstání volného prostoru organismy. Pro extrémní
prostředí hald platí, že je to jev dynamický, ale není jednosměrný a předem do detailu předvídatelný, asi jako ceny
akcií na burze. Nejvýznamnějším faktorem jsou vlhkostní a živinové poměry prostředí. Někde dlouho přetrvávají
trávníky nebo volné černé plochy hlušiny, jinde zas rychle
vyroste les.
V haldových hájích můžeme pozorovat postupnou obměnu dřevin. Nejprve nastupují šiky bílých bříz, osik a topolů, potom akát, který je v růstu pomalejší, ale nakonec je
vítězem. Břízy postupně věkem i konkurencí odumírají. Ale
ani akát tu není věčně. Leckde jej přerůstají kolonizačně
‹
Saranče blankytná.
Blue-winged Grasshopper.
170
›
Bělořit šedý.
Northern Wheatear.
››
Bramborníček černohlavý.
Common Stonechat.
171
nejpomalejší, ale konkurenčně nejsilnější domácí dřeviny,
zejména jasan a javory.
Nejsušší a nejméně živné podklady jsou přímo kolonizovány trávou a břízou a výsledkem je světlý březový lesík,
který na podzim oživne hnědými a červenými hlavičkami
kozáků a křemenáčů. Středně živné podklady nejdříve obsazují plevele, ať běžnější či vzácnější. Později se vytvářejí
vysokostébelné ruderální trávníky a ruderální savany, které
dlouhodobě odolávají, anebo se hned v počátečních fázích
mění v březiny, případně březo-akátové porosty. Na nejúživnějších místech (skládky, navážky hlíny, pokusy o rekultivaci) sukcese začíná plevelnou vegetací a mění se nejprve
v souvislé žahavé kopřivové porosty a posléze v neprostupné bezinkové křoviny a akátiny.
Ruku v ruce spolu s rostlinami osidlují haldy také živočichové. Na první pohled by se mohlo zdát, že měsíční krajina haldoviny je zcela bez života. Ale opak je pravdou.
Pustý povrch bez stromů a rostlin vyhovuje některým ptákům, například bělořitu šedému, kterému hlušina nahradila
jeho přirozené prostředí stepí a polopouští. Podobně jsou
na tom i bezobratlí živočichové. Tmavě zbarvené odvaly vyhřáté sluncem jsou skvělým domovem v České republice
vzácné saranče blankytné. Z brouků se na haldách zabydleli
svižníci. Jejich velké oči, silná špičatá kusadla, dlouhé nohy,
výborné běžecké i letecké schopnosti a neuvěřitelná rychlost jsou vlastnostmi, které je předurčují být vynikajícím lovcem a predátorem. Ne nadarmo se jim v angličtině říká tiger
beetles, tedy „tygří brouci“.
S dalším vývojem, kdy je vegetační kryt stále velice chudý, ale je již přítomen, se objevuje bramborníček
černohlavý, skřivan polní a první jedinci ještěrky obecné.
V řidších křovinatých porostech začíná hnízdit ťuhýk obecný. Rozvolněný dřevinný a keřový porost zase vyhovuje
hnízdním nárokům slavíka obecného. Žluva hajní pak dává
přednost haldám se starším porostem dřevin. A nad tím
vším provádějí své akrobatické kousky nebeské šipky – rorýsi a vlaštovky, které sem zalétají lovit vzdušný plankton.
Rekultivace
Haldy na Ostravsku jsou pevně spjaté s měst-
navážkou ornice, dnes úrodné pole, les plný zvě-
ským systémem. Jejich vysoká prašnost a občas-
ře, plovárna nebo park. Rekultivační plány obvyk-
né hoření bylo pro místní obyvatelstvo nesnesi-
le neměly a v současnosti stále nemají malé cíle
telné a značně jim znepříjemňovalo kvalitu života.
a požadují vytvoření krajiny, která odpovídá její
Poměrně rychle proto vyvstala potřeba tyto plo-
původní podobě. Jedná se o velmi drahou akti-
chy asanovat. Rekultivace nejdříve probíhaly spí-
vitu, která je plně funkční a namístě - například
še jako iniciativy uvědomělé veřejnosti než sys-
v sousedství sídel a komunikací, prostorách urče-
tematické řešení dané problematiky. Zásadním
ných pro sportovní a rekreační využití nebo v mís-
mezníkem byl až rok 1957, kdy byl schválen tak-
tech ohrožených erozí. V mnoha případech se ale
zvaný Horní zákon, který ukládal zmírňovat a od-
jeví jako kontroverzní. Současné vědecké studie
straňovat rušivé vlivy důlní činnosti. Důsledkem
totiž ukazují, že většina odvalů má potenciál pro
tohoto předpisu bylo založení samostatného pod-
obnovu spontánní sukcesí (samovolné zarůstání
niku OKR Rekultivace. Jeho pracovníci byli po-
lokality) nebo jinými formami přírodě blízké obno-
staveni před nelehký úkol – opětovně vytvořit
vy. Jedná se o nejjednodušší a nejlevnější způ-
úrodnou půdu na neplodných hlušinových odva-
sob rekultivace. Spontánní sukcesi lze různým
lech. V té době nebyly dostatečně známy tech-
způsobem usměrňovat, blokovat nebo podle po-
nologie a metody biologických ani technických
třeby i vracet zpět. Nespornou výhodou je také
rekultivací. Hodně se improvizovalo a experimen-
zabránění nevratné likvidaci vzácných a chráně-
tovalo. Vysazovaly se původní i cizokrajné dřevi-
ných druhů organismů, které se mezitím v rekul-
ny, zkoušely se nové pěstební postupy. Postupně
tivačním prostoru stačily usídlit, což bývá častým
se celý proces ustálil a zaměřil se na tvorbu kra-
problém při realizaci lesnických a zemědělských
jiny s co nejrychlejší ekonomickou využitelností:
rekultivací.
předevčírem halda, včera skládka odpadu zakrytá
172
›
Příklad nevhodné rekultivace
v podobě smrkové monokultury - smrk je strom horských
lesů, ne nížinných oblastí.
A spruce monoculture as a
prime example of inappropriate
restoration. Spruces belong to
mountain forests,
not lowlands.
173
Odkaliště
Ačkoliv to může znít podivně, uhlí se v našem kraji pere,
naštěstí však nevěsí a nežehlí. Neodmyslitelným pomocníkem, který odděluje kámen od uhlí, je totiž uhelné prádlo.
Aby tmavý, hustý roztok uhelného prachu s drobnými částečkami uhlí neodtékal přímo do potoků a řek, vylévá se
do odkalovacích nádrží. Některé z nich jsou rozsáhlé jako
fotbalové hřiště, hluboké 3 – 6 metrů, jiné zas vypadají
jako velká jezera s umělými hrázemi, výpustěmi a příjezdy
pro bagry a jinou těžkou techniku. I když se prostředí jeví
jako neobyvatelné, kde voda v nádržích je extrémně tmavá
a silně zkalená, není tomu tak. Žije zde rak bahenní, řada
druhů obojživelníků a rybáři tady mohou vedle běžných
plotic a okounů ulovit i kapitální štiky. Bystrému pozorovateli také určitě neunikne mihotavý pohyb velmi vzácné
vážky plavé, která byla v roce 2001 objevena na důlním
odkališti Mokroš nedaleko Dolu Darkov. Dlouhé desítky
‹
Odkaliště se
sacím bagrem.
A suction dredger
in a sludge lagoon.
174
›
Kruštík bahenní.
Marsh Helleborine.
››
Vážka jasnoskvrnná.
Large White-faced Darter.
175
let až do roku 1999 byl tento druh na území České republiky považován za nezvěstný, proto byly první objevy na
Karvinsku zcela unikátní. Nyní je pravidelně pozorována
i na jiných těžbou ovlivněných lokalitách. Další zajímavostí je poměrně početný výskyt evropsky významné vážky
jasnoskvrnné. Tyto příklady však nejsou jediným překvapivým zjištěním. Na starých, vysušených odkalištích s kalem a elektrárenským popílkem našel útočiště také vzácný
světlomilný keř židoviník německý a orchidej kruštík bahenní, jehož početnost na odkališti Castaldonovka čítá tisíce jedinců a je jednou z největších v České republice.
Ale i běžné druhy zde mají své rekordy. V polovině 80.
let minulého století se nad rozsáhlou odkalovací nádrží
Pilňok zahnízdily první páry volavky popelavé. Přilákaly
je rozsáhlé vodní plochy plné drobných ryb, kterými krmí
svá mláďata. Ptačí kolonie se během následujících let postupně rozrůstala a v současné době je obsazeno přibližně 400 hnízd. Jde o největší kolonii volavek nejen
v Moravskoslezském kraji, ale zřejmě také vůbec největší
v naší zemi.
Užovka podplamatá
V roce 2009 byla v Havířově na odkalovacích ná-
ovlivněné lidskou činností svázanou s těžbou uhlí.
držích v nivě potoka Sušanka objevena života-
Pro přežívání a prosperitu užovky je na této loka-
schopná populace užovky podplamaté. Jedná se
litě zásadní existence příkrých hlušinových svahů
o unikátní a jedinečný nález v současné době je-
tvořících hráze nádrží, které absorbují a akumulu-
diného známého místa v celém povodí řeky Odry
jí teplo a vytvářejí tak příznivé podmínky pro její
a tedy i v úmoří Baltu, kde žije stabilní a rozmno-
vývoj. Ve spojení se zvodnělými nádržemi plnými
žující se populace tohoto kriticky ohroženého dru-
drobných ryb, které tvoří základ potravy pro tento
hu. Pravděpodobně jde o pozůstatek širšího roz-
druh, se toto prostředí z pohledu užovky podpla-
šíření z dávných dob. Zajímavé je, že její výskyt
maté jeví jako ideální.
v Moravskoslezském kraji je vázán na území silně
176
Propadliště a poklesové kotliny
››
Skokan ostronosý - modré
zbarvení získávají samci
v době páření.
A Moor Frog – during mating
season, males gain a blue
coloration.
177
Také těžba uhlí si vybírá svou daň. Poddolované území bylo
dříve poměrně hustě osídleno, ale vlivem poklesů byli lidé
nuceni opustit svoje domovy. Pod radlicemi buldozerů se jejich obydlí hroutila jako domečky z karet, některé vesnice navždy zmizely z povrchu zemského. Obzvláště na Karvinsku,
v katastrech Doly, Darkov a Louky byla veškerá zástavba téměř beze zbytku zlikvidována.
Díky poddolování je zemská kůra nucena provádět různé akrobatické kousky. Do prostoru po vytěženém uhlí se
postupně sesouvá uvolněné nadloží, což se na povrchu projeví vznikem propadlin nebo poklesových kotlin. Ve středu
poklesové kotliny je zemina stlačována, a naopak při okraji
se půdní vrstvy protahují. Největší poklesy nastaly v Karviné
– Darkově a dosahují hloubky přes 30 m. V řadě případů je
zásadně přeměněn vodní režim, což mohou potvrdit i obyvatelé Karviné, kteří se pyšní svým „Darkovským mořem“
se zástupci vzácné vodní květeny řečankou menší a řečankou přímořskou. V Ostravě jsou poklesová maxima jen okolo 6 metrů, což je způsobeno malou mocností uhelných slojí
ostravského souvrství a značnou hloubkou jejich uložení.
Intenzita projevů poklesu se totiž snižuje se vzrůstající mocností nadloží.
Poklesy jsou zpravidla nejvíce postiženy nivy řek, kde je
tento jev provázen zamokřením nebo zavodněním území,
v němž se výrazně uplatňuje mokřadní nebo bahenní rostlinstvo. Na toto prostředí je vázáno mnoho druhů ptáků,
mnohdy vzácných nebo přímo chráněných. Ozdobou vodní hladiny jsou morčák velký, kopřivka obecná a v minulosti hojně lovena potápka roháč, jejíž límcová a hrudní pera
byla velmi oblíbenou součástí kloboukové módy 19. století.
Pobřežní porosty rákosin jsou vyhledávány nenápadným ptákem menším než vrabec – cvrčilkou slavíkovou a rákosníkem
velkým, který svým charakteristickým skřehotavým hlasem
„karra karra kit kit“ varuje ostatní před nezvaným vetřelcem,
který do rákosin zavítá. V zarostlých mělčinách a pobřežních
bažinách hnízdí chřástal vodní a bukáček malý. U vody se
zdržuje také užovka obojková. S vodou jsou spjatí nejen plazi, ale i obojživelníci – bohaté populace zde mají čolek velký
a skokan ostronosý. Z řad savců nesmíme zapomenout na
bobra evropského. Ten se po dlouhých desetiletích absence
poprvé objevil v 90. letech na říčce Stonávce a navazujících
poklesových tůních pod Dolem Darkov.
V podobném výčtu vzácných, chráněných či raritních
organismů bychom mohli pokračovat ještě hodně dlouho.
Někdy si člověk neuvědomuje, že to nejcennější má často
na dosah, nemusí navštěvovat daleké rezervace, mnohdy se
stačí vydat za humna a mít oči otevřené.
EVL Heřmanický rybník
I v průmyslové krajině můžeme najít rozsáhlá a pří-
rozpuštěné chloridové soli a má zvýšený obsah
rodně velice cenná území. Mezi ty mokřadní pat-
brómu a jódu, proto ji nelze vypouštět přímo do
ří soustava pěti rybníků na pomezí měst Ostrava,
vodních toků.
Karviná a Rychvald. Největší z nich, Heřmanický
Pro celé území jsou charakteristické rozsáhlé po-
rybník, slouží od roku 1972 jako dávkovací nádrž
rosty rákosin. Jejich celková rozloha činí úcty-
slaných důlních vod. Pro vodu čerpanou z hlubin-
hodných 107 hektarů, což je výměra na území
ných dolů, která je v tomto rybníce dočasně zadr-
Slezska zcela výjimečná. Na zdejší rákosiny je vá-
žována, je typická vysoká mineralizace. Obsahuje
záno mnoho významných druhů, zejména bukač
velký, bukáček malý, moták pochop, slavík modráček nebo sýkořice vousatá. Tato oblast je rovněž významným hnízdištěm husy velké. Doposud
bylo zaznamenáno celkem 257 druhů ptáků, což
Heřmanický rybník řadí na druhé místo s nejvyš-
‹‹
Rákosník velký - jeden z vlajkových druhů této lokality.
Great Reed Warbler – one
of the flagship species
of this location.
ším počtem ptačích druhů v ČR. Celá lokalita je
jedním z jádrových území Ptačí oblasti Heřmanský
stav – Odra – Poolší. Předmětem ochrany evropsky významné lokality v rámci soustavy Natura
2000 je zde čolek velký.
178
›
Heřmanický rybník a jeho
rozsáhlé rákosiny.
Extensive reed growths
on Heřmanický rybník.
179
OCHRANA PŘÍRODY
Služba budoucím generacím.
180
181
Jedním z nejstarších způsobů ochrany přírody, který se
uplatňuje dodnes, je zřizování chráněných území. Relativně
zachovalé části přírody s výskytem vzácných rostlinných
a živočišných společenstev nebo druhů a také významné
geologické a geomorfologické jevy jsou chráněny v rámci přírodních rezervací a památek. Větší územní celky s harmonicky utvářenou krajinou a přirozenými ekosystémy jsou
z pohledu ochrany přírody vymezovány jako chráněné krajinné oblasti (CHKO).
K roku 2012 bylo na území Moravskoslezského kraje zřízeno 86 přírodních rezervací, z toho deset významných
v národním měřítku, a 65 přírodních památek, z toho osm
v národní kategorii. Z velkoplošných zvláště chráněných
území leží na východě našeho kraje severní polovina CHKO
Beskydy. Ze západní strany zasahuje přibližně v jedné třetině své rozlohy CHKO Jeseníky. V nivě řeky Odry se rozkládá
CHKO Poodří.
Se vstupem České republiky do Evropské unie přibyly v naší legislativě ještě dva další typy chráněných území – evropsky významné lokality (EVL) a ptačí oblasti (PO).
Ty spolu tvoří evropskou soustavu území NATURA 2000.
V Moravskoslezském kraji, včetně území chráněných krajinných oblastí, bylo zřízeno 51 evropsky významných lokalit
a 4 ptačí oblasti.
‹
Národní přírodní rezervace
Rešovské vodopády.
Rešovské vodopády national
nature reserve.
182
Novodobé základy ochrany přírody
Přírodní památky, rezervace nebo evropsky významné lokality jsou však jen izolované ostrovy v krajině, na nichž se díky
soustředěné péči člověka udržují fragmenty cenných ekosystémů s pozůstatky zachovalých často vzácných společenstev a na ně vázaných rostlin a živočichů. Přírodní rezervace
a památky jsou tedy v podstatě botanické a zoologické zahrady ve volné přírodě, které nejsou od okolního světa odděleny plotem a střeženou vrátnicí, ale způsobem přístupu
využívání území uvnitř a za jeho hranicí. Bohužel tento stav
je v mnoha případech jen dočasný a mnohdy jeho udržení
stojí hodně lidské námahy a finančních prostředků. Dříve či
později v důsledku vlivů působících z okolí a přirozených přírodních procesů dochází nezřídka ke snižování hodnot takového území a vymizení zdejších populací ohrožených druhů,
›
Rozsáhlé louky a pole bez
drobných krajinných prvků
připomínají svým charakterem
a biodiverzitou jednotvárnou
pouštní krajinu.
The character and biodiversity
of extensive meadows and
fields with no small-scale elements may resemble those of a
desert land.
››
Různorodá krajina poskytuje
místo pro lidské hospodaření
stejně tak jako pro rozmanité
druhy rostlin a živočichů.
A diverse landscape provides
opportunities for farming and
industry as well as for various
species of183
plants and animals.
které jsou příliš malé, aby mohly trvale samostatně přežívat.
Proto úkolem těchto území už dávno není jen uchovat poslední zbytky původní přírody, ale hlavně aktivní a řízenou
péčí vytvářet rezervoár druhů, které by měly po vytvoření
vhodných podmínek znovu kolonizovat volnou krajinu.
Současná ochrana přírody vychází z biologických a ekologických poznatků. Nezbytným základem funkčního přírodního prostředí, krajiny a ekosystémů je biodiverzita, tedy
rozmanitost rostlinných a živočišných druhů. Ve 20. století
došlo v naší krajině v důsledku intenzifikace zemědělství,
lesnictví a narůstající rychlosti výstavby k obrovským změnám. Rozrůzněné hospodaření na malých plochách, které
poskytovalo široké možnosti pro vývoj rozmanitých druhů
a společenstev, se změnilo v rozlehlé pláně zemědělských
a lesních monokultur, připomínajících svým biologickým
charakterem spíše pouště. Zmizely nepostradatelné pro
zdravé přírodní prostředí drobné krajinné struktury, jako
jsou meze, remízky, úhory, drobné mokřady a tůně, které
jsou základem bohaté mozaikovitě strukturované krajiny.
Rozrůstající se zástavbou došlo k značnému snížení rozlohy přírodních stanovišť, zejména biotopů lučního a polního
charakteru včetně cenných mokřadních ploch. Důsledkem
toho je rychlé vymírání druhů a ochuzování přírodního bohatství o rozmanitost životních forem a posléze oslabení
ekologických funkcí prostředí.
V tuto chvíli nejednoho čtenáře napadne otázka, zdali je
opravdu tak důležité zachování každého druhu. Co se stane,
když zmizí nějaký ten pro lidské využití nepodstatný druh,
malý bezobratlý živočich, který stejně není ani vidět? Jenže
přímé vyhubení jednoho druhu může strhnout lavinu zániku dalších, neboť každý druh má své nezastoupené místo
v hustě protkané ekologické síti vzájemných funkčních vazeb. Mnoho rostlin potřebuje pro své přežití hmyzí opylovače, drobní živočichové jsou potravou pro ty větší, některé
druhy udržují populace škůdců a obtížného hmyzu v přijatelných počtech atd. Kromě toho nepřirozené vymírání druhů
způsobené lidskou činností je v současné době tak rozsáhlé, že u mnoha skupin bezobratlých živočichů můžeme mluvit přímo o genocidě. Už jste si všimli, jak se v poslední době
z našeho prostředí vytrácí všem dobře známí motýli? Kde
jsou ty babočky, které nám ještě před pár léty občas vlétly
otevřeným oknem do pokoje a dělaly ozdobu na zácloně?
Tři pádné důvody
Jedním ze zásadních úkolů současné ochrany přírody je tedy
znovuoživení volné krajiny. Máme k tomu tři zásadní důvody. Ten odborný, biologický, je dán základní ekologickou
pravdou, že biologická různorodost neboli biodiverzita je
důležitým prvkem fungující krajiny a ekosystémů – čistých
řek, zdravých lesů, bohatých luk s rostlinami, jež často přispívají i k našemu zdraví. Biodiverzita přírody je jako imunitní
systém živého organizmu. Je-li v dobré kondici, odolá i těžším dočasným kolapsům těla. Je-li silně narušená, je opětovný návrat ke zdraví značně nejistý. Člověk je biologicky spjat
s přírodou více, než si sám v současném technickém a průmyslovém světě uvědomuje. Důkazem mohou být v posledních desetiletích často skloňované „civilizační nemoci“,
u nichž není náhodou, že se nepoměrně častěji projevují
u lidí v průmyslových oblastech vyspělých zemí.
Druhým podstatným pilířem, o nějž se ochrana přírody
opírá, je estetické hledisko. Vitální a pestrá krajina je také
jednoduše krásná. Tato krása dala vzniknout řadě uměleckých stylů a věhlasných hudebních, literárních či výtvarných
děl. Příroda je zdrojem zážitků, jež nás posouvají v tvůrčím
vnímání světa. A kde se člověk nejlépe odreaguje po těžké
práci či stresu? Někdo v městské galerii umění, někdo v lesních a lučních galeriích přírody.
A neméně důležité je i etické hledisko. Máme opravdu
právo ve svůj zdánlivý prospěch ničit to, co jsme nevytvořili?
Chráníme-li historické artefakty, jako důkaz našeho sociálního vývoje, pak je přece logické chránit a zachovat pro další
generace i přírodní dědictví v celé jeho rozmanitosti, jako
prostředí, ze kterého jsme vzešli.
Nejpalčivější problémy
Nejen samotný průmysl ve formě továren, které denně chrlí z komínů tuny často podivně se nazývajících a vzájemně provázaných substancí a částic, se kterými náš imunitní
systém, stejně jako mnoha dalších živých tvorů, musí denně více či méně úspěšně bojovat. Nebo stále více houstnoucí síť silnic a doprovodných staveb, které rozdělují krajinu
na stále se zmenšující a izolované fragmenty. Takto vzniklé
184
nepřekonatelné bariery znemožňují vzájemnou komunikaci
mezi jedinci nebo skupinami daného druhu a často vedou ke
genetické degradaci populací konkrétních druhů a k urychlení jejich zániku. Velký vliv na strukturu krajiny a úbytek
rostlinných nebo živočišných druhů má také novodobé zemědělství. V posledních sto letech prošel vývoj zemědělské
technologie neuvěřitelně rychlým vývojem, a to od technologických postupů zvyšujících výnosy přes k tomu napomáhající chemické a technické prostředky. V dnešní době
je obvyklé kosit louky dva a vícekrát ročně s použitím velkých a výkonných strojů, které umožňují sečení v krátkých
časových intervalech na obrovských plochách najednou.
Nesmírně devastující je dnes populární mulčování, stejně
›
Ekodukt u Kletného
přes dálnici D1.
An ecoduct across the D1
highway near Kletný.
185
jako i nadměrné používání statkových či průmyslových hnojiv nebo biocidů. Tento způsob hospodaření je příčinou
rychlého úbytku lučních a polních druhů rostlin, ale i bezobratlých a ptáků. Brouci, čmeláci, motýli a kobylky přicházejí o potravu, úkryt a možnost vytvářet další generace. Čím
dál tím více živočichů z těchto skupin se dostává na seznamy ohrožených druhů a velká část z nich již na území našeho kraje i republiky vyhynula. Takto prováděné hospodaření
ochudilo krajinu i po estetické stránce – rozkvetlé letní louky měnící se barvou květů a ozvučené hlasy různorodých živých tvorů se stávají čím dál tím více raritou. A přitom by
stačilo jen několik změn, které by zajisté nijak výrazně neochudily zdejší hospodáře o zisky.
Jak správně kosit louku?
V dnešní době, době velké, těžké a výkonné techniky, mnoho zvířat přichází o svá stanoviště nebo
dokonce končí své životy pod noži žacích strojů.
Traktor dokáže posekat louku tak rychle, že vyplašená a dezorientovaná zvířata nejsou schopná
bezpečně uniknout, nejčastěji zůstanou ukrytá
uvnitř kosené plochy a ve výsledku jsou usmrcena. To platí i pro hnízda s vejci nebo nevzletnými
mláďaty ptáků hnízdících na zemi v lučních a polních kulturách. Časté kosení těžkou technikou
hubí rovněž mnoho druhů vzácných rostlin nebo
i cenná rostlinná společenstva. A přitom existují
jednoduchá pravidla, která pro zemědělce nejsou
nijak zásadně limitující a jsou spíše projevem dobré vůle a zdravého vztahu k přírodě:
• louky a pole kosit od středu k okrajům, což
umožní únik větších zvířat (ptáků, srn) do bezpečí okrajových biotopů,
• na lučních lokalitách s výskytem významných
a chráněných druhů živočichů upravit termín
seče tak, aby jim bylo umožněno započít a bezpečně dokončit vývoj potomstva,
• na lokalitách s výskytem vzácných rostlin,
jako jsou například orchideje, přizpůsobit termín seče době jejich vegetace a používat při
sečení lehčí a šetrnější stroje,
• nekosit velké plochy luk najednou ve stejném
termínu, udržovat tak v krajině mozaiku posečených a dočasně nesečených ploch,
• některé plochy kosit jen jednou ročně nebo na
loukách ponechávat takzvané biopásy, které
jsou důležité zejména pro přežití a vývoj motýlů a dalšího drobného hmyzu,
• vyhnout se na polích podmáčeným místům, kde
‹‹
Biopás ponechaný při seči
na louce umožní přežít
nesčetnému množství druhů
živočichů.
A biobelt left intact after mowing permits the survival of
countless animal species.
mohou hnízdit třeba čejky chocholaté.
Pro tato opatření existují různé finanční dotace,
kterými mohou zemědělci kompenzovat případnou
ekonomickou ztrátu vzniklou při dodržování těchto pravidel.
186
Lépe to nevypadá ani s přístupem k hospodaření s vodou. Drtivá většina našich řek je upravena a regulována.
To sice do jisté míry napomáhá chránit lidi a jejich majetek
před škodami způsobenými povodněmi, umožňuje využívat
energii vody například ve vodních elektrárnách, stavba přehrad (alespoň některých) usnadňuje přístup k pitné vodě.
Na druhé straně bohužel dochází ke snížení či celkové ztrátě
druhové rozmanitosti a tím k narušení ekologického systému vod. I když v současné době se změnami klimatu vzrůstá důležitost vody, paradoxně tímto způsobem hospodaření
dochází k odvodňování krajiny. Přirozené vodní toky mají
také velkou samočisticí schopnost, ta však s omezením možnosti řek vylévat se do krajiny prudce klesá. Regulací vodních toků a melioracemi zemědělské krajiny došlo k zániku
rozsáhlých mokřadů v nivách řek. A právě příbřežní mokřady nejenže zvyšovaly retenci vody v krajině, ale byly také
›
Rybí přechod
na řece Ostravici v Ostravě.
A fish ladder on the Ostravice
river in Ostrava.
187
přírodní čistírnou odpadních vod a v neposlední řadě útočištěm pro řadu druhů rostlin a živočichů. Podstatným úkolem
v této oblasti je tedy vrátit vodu do krajiny, zamezit rychlému odtoku povrchové vody a zvýšit schopnost zadržování
vody v krajině, a pokud možno odstranit bariéry na tocích,
které brání vodním živočichům, zejména rybám, svobodně
migrovat.
Po zániku rozsáhlých mokřadů převzaly ve velké míře
jejich funkci uměle vybudované vodní plochy – rybníky.
Dlouhá staletí se v rámci obhospodařovaných ploch rybníků a na podmáčených pozemcích v jejich bezprostřední blízkosti přirozeně vytvářela rozmanitá mokřadní společenstva,
která poskytovala životní prostředí velkému množství dnes
již vzácných druhů rostlin a živočichů. Avšak boom intenzifikačních hospodářských postupů v druhé polovině 20. století se nevyhnul ani rybářskému hospodaření. Možnost
několikanásobného navýšení množství násady ryb a zvýšení produkce mělo a dosud má zásadní dopad na kvalitu
vody v nádrži a tedy životní prostředí mokřadních a vodních
druhů rostlin a živočichů. Většina hospodářsky využívaných
rybníků je pro rostliny a volně žijící živočichy neobyvatelná.
Pro zachování těchto druhů je nezbytné podporovat tradiční způsoby extenzivního hospodaření.
Nemalé problémy působí i invaze druhů, které k nám byly
zavlečeny z jiných často vzdálených oblastí (Asie, Amerika). Ty
se pak v pro ně novém prostředí často rychle šíří a vytlačují
ze stanovišť, které obsadí, naše původní druhy méně konkurenceschopné. Z rostlin v našem kraji největší škody působí
křídlatky, nejčastěji křídlatka japonská. Jak její druhový název
napovídá, dostala se k nám z dalekého Japonska jako okrasná rostlina a u nás se chová, jako by jí patřily břehy našich řek,
okraje komunikací nebo opuštěné ruderalizované plochy. Z živočichů snad největší škody v našem kraji působí karas stříbřitý, původním domovem ve východní Asii. Je silně konkurenční
a úspěšně vytlačuje ze svého prostředí původní druhy ryb.
Škodí nejen z hlediska přírodního, ale i hospodářského, neboť
na rybnících, kde se hojně vyskytuje, snižuje markantně produkci kapra. Boj s těmito druhy je velmi obtížný a často i velmi
nákladný, avšak v mnoha případech nezbytný.
Smutné konce?
V roce 1958 se na Hlučínsku nacházelo 2800 hektarů luk,
což je přibližně deset procent jeho rozlohy. Na většině těchto ploch rostly v té době luční orchideje. Jejich početnost
pravděpodobně přesahovala několik desítek tisíc rostlin. Do
dnešní doby se zachovaly necelé 4 hektary, kde se tyto krásné rostliny ještě vyskytují, avšak i tyto plochy jsou ohrožené nevhodným obhospodařováním. Podobný osud potkal
v našem kraji mnoho dalších rostlinných druhů.
‹
Dnes již pouze muzejní
exemplář původního poddruhu štramberského jasoně
červenookého.
Original subspecies of
Štramberk’s Mountain Apollo,
now seen only in museum
exhibits.
Stejný, v mnoha případech horší osud potkal i řadu
zvířecích druhů. Jedním ze symbolů našeho kraje byl na
Štramberku a v jeho okolí motýl z čeledi otakárkovitých
jasoň červenooký. Žil tu poddruh typický pouze pro tuto
oblast. V důsledku rozsáhlé těžby štramberského vápence začalo náhle ubývat vhodných lokalit, došlo ke změně
tradičního způsobu hospodaření, zejména omezení pastvy. Pro jasoně specifické biotopy začaly zarůstat dřevinami,
nebo byly dokonce cíleně zalesněny. Mizely tak otevřené
plochy s nízkou vegetací s živnými a hostitelskými rostlinami, důležitými pro vývoj tohoto motýla. Připočteme-li
k tomu nemalý podíl odchytu pro obchodní a sběratelské
účely, bylo výsledkem vymření celé populace štramberského jasoně ve dvacátých letech 20. století. V dnešní době
můžeme díky práci dobrovolných ochránců přírody a repatriaci druhu ze slovenských populací opět na Štramberku
obdivovat krásu tohoto motýla, avšak původní štramberský
jasoň je nenávratně pryč.
188
››
Břehouš černoocasý.
Black-tailed Godwit.
›
Karas obecný.
Crucian Carp.
189
I osud dalších druhů motýlů začíná znepokojivě připomínat štramberského jasoně. Jasoň dymnivkový žije v současné
době v našem kraji již jen na několika posledních lokalitách
v tak malých populacích, že nebudou do budoucna schopné
přežít. Ustupují i doposud v Moravskoslezském kraji početné
druhy, jako je modrásek bahenní. U těchto druhů je příčinou
změna typu hospodaření nebo jeho přílišná intenzita.
Z našich vod téměř úplně vymizela donedávna hojná
a běžná ryba – karas obecný. Toto je jeden z mnoha příkladů nebezpečí plynoucího ze zavlečení rostlin a živočichů z jiných části světa. Ty dokáží mnohdy vytlačit naše původní
druhy až na pokraj možného přežití nebo je úplně vyhubit.
V tomto případě jde o prohraný boj s již výše zmíněným příbuzným karasem stříbřitým.
V důsledku regulací řek a meliorací luk dochází již více
než padesát let k vysušování krajiny. A tak kdysi pro nivy
řek Opavy a Odry typičtí bahňáci jako bekasina otavní
nebo břehouš černoocasý zůstávají jen smutnou vzpomínkou ornitologů.
Před třiceti lety naprosto běžnou čejku chocholatou
v přírodě Moravskoslezského kraje ještě dnes najdeme, ale
její populace v celé ČR od té doby prudce klesla až o devadesát procent. Co bude s tímto dříve obvyklým ptákem zemědělské krajiny za deset let, pokud mu nebudeme dnes
věnovat patřičnou pozornost a ochranu?
Dramatický úbytek sýčků obecných má za následek
prudká velkoplošná změna ve využívání zemědělské krajiny. Tato malá sova doplatila na intenzifikaci zemědělské činnosti vedoucí k destrukci jejích biotopů, nedostatku nabídky
bezpečných hnízdních míst, kontaminaci životního prostředí biocidy a zvýšení predace drobných šelem, jako je kuna,
jimž se v novém prostředí poměrně dobře daří.
V minulosti s oblibou lovený majestátní tetřev hlušec
je v současné době v beskydských lesích na hranici přežití.
O tento stav se postarala změna v lesním hospodaření, která
vedla ke ztrátě vhodného biotopu ve spojení se vzrůstajícím
tlakem turistického a sportovního využívání horských lesů.
Poslední vlk z původní beskydské populace, který byl zastřelen 5. března 1914 přibližně dva kilometry severozápadně od Hrčavy, má na místě zabití umístěn pamětní kámen.
O osmdesát let později, v roce 1994, byl zaznamenán první
věrohodný údaj o návratu vlků do Beskyd, který souvisí se
zvětšováním vlčí populace na Slovensku.
Toto je jen zlomek rostlinných a zvířecích příběhů, jenž
neblaze ovlivnil v posledních sto letech člověk svou činností.
Mnoho osudů už nezvrátíme. Některým druhům nepomůže
jen pouhá, i když nesmírně důležitá péče o jejich stanoviště.
Malé a slabé populace už nejsou schopné se znovu samy obnovit bez reintrodukce, tedy posílení jedinci odchovanými
v zajetí. To je příklad tetřeva nebo našeho karase. Ale u většiny druhů jsme schopni jejich ústup zvrátit změnou přístupu k využívání krajiny a obhospodařování biotopů. Záleží na
nás, kolik jim necháme prostoru na přežití.
Úkoly do budoucna
Úkolem ochrany přírody je tedy nalézt soulad mezi všemi
zájmy v krajině a vytvořit tak rovnocenné místo nejen pro
plnohodnotný život člověka, ale také i všech přírodních složek, které k lidskému životu nepochybně patří. Nacházet
různé cesty, které povedou k zachování pestré mozaiky života ve všech jeho formách pro příští generace. Ale i sebelépe vypracované projekty a promyšlené postupy mají jen
malou šanci na úspěch bez pochopení a spolupráce všech
lidí sdílejících svůj životní prostor v krajině s naší přírodou.
Praktická ochrana přírody je tedy závislá na porozumění jejím principům a cílům širokou veřejností. A tady má profesionální ochrana přírody v současné době před sebou
obrovský dluh a zároveň zásadní úkol do budoucna.
Jen málo lidí využívajících krajinu k bydlení, obživě, výrobě nebo jen rekreaci totiž zná základy fungování ekosystémů a jejich smysl pro náš život. Většina z nás si už
uvědomuje, proč je důležité třídit odpad a šetřit energií, ale
jen málokdo ví, že nakrátko střižené trávníky patří esteticky
maximálně do předzahrádek a funkčně na golfová hřiště. Že
řeky sevřené do přesně naprojektovaných a vydlážděných
koryt jsou nutností jen uprostřed zástavby. Že vápenec
nemá význam pouze pro výrobu cementu. Že projektanti velkých staveb, jako jsou silnice, průmyslové zóny nebo
celé satelitní čtvrti, nerozhodují jen o technických kvalitách svých staveb, ale i o hodnotě prostředí, v němž společně s člověkem žije nespočetné množství dalších živých
bytostí, a právě ty jsou ukazateli prostředí, ve kterém bude
člověk do budoucna žít. A že ochrana přírody není jen nákladné „hobby naší doby“ nebo zbraň v rukou „ekoteroristů“, jejichž cílem je bránit společenskému a ekonomickému
pokroku. Ochrana přírody je jedním s vysoce postavených
veřejných zájmů.
‹‹
Pomníček posledního vlka
z původní beskydské populace zastřeleného poblíž obce
Hrčava.
A headstone of the last indigenous wolf in the Beskydy
Mountains shot near the village of Hrčava.
190
Ochrana přírody nemůže zůstat jen v rukou profesionálních a dobrovolných ochránců přírody. Je potřeba spolupráce všech lidí, kteří využívají naši přírodu a krajinu. Lidí, kteří
nechtějí sami sebe a další generace po nás ochudit o kvalitní
prostor k životu.
191
Příroda není jen v rezervacích, je všude kolem nás. Je naším každodenním společníkem. Úcta k přírodě znamená
úctu k životu. Chovejme se k ní nejen jako k dědictví z dob
minulých, ale hlavně jako k půjčce od potomků.
Návrat orla skalního do České republiky
V minulosti žily v českých zemích dva druhy orlů
– mořský a skalní. Oba byli v průběhu druhé poloviny 19. a začátkem 20. století u nás vyhubeni.
Po dlouhých desetiletích začal orel mořský v ČR
opět hnízdit a jeho populace v současné době pozvolna narůstá. To možný návrat orla skalního je
mnohem komplikovanější. Je totiž přísně vázán
na místo svého narození, dostat tedy nové hnízdní páry na staronová téměř 150 let neobsazená
území vyžaduje velice dobře propracovaný repatriační projekt. S ním přišla Základní organizace
Českého svazu ochránců přírody v Novém Jičíně
– Záchranná stanice v Bartošovicích na Moravě ve
spolupráci se specialisty a dalšími organizacemi.
Projekt byl zahájen v roce 2006. Rok co rok byla
ze Slovenska získávána dvě až čtyři několikadenní mláďata orla, ještě celá bílá v prachovém peří.
Vždy se jednalo o mladší a zároveň slabší ze dvou,
které ve volné přírodě obvykle nemá šanci přežít.
V záchranné stanici byla mláďata dále vychovávána velmi pečlivou a starostlivou adoptivní matkou –
orlicí Dinou. Po dosažení vzletnosti a aklimatizaci
v prostorné voliéře v beskydských lesích, kde se
mladí orli učili poznávat svůj nový potenciální domov, byli konečně vypuštěni do volné přírody. Aby
realizační tým mohl pozorovat, zda jejich snažení
sklízí úspěchy, byly před vypuštěním orlům nasaze-
ny vysílačky pro možnost dlouhodobého sledování
jejich pohybu a sžívání se s novým prostředím. Během let 2006–2012 se podařilo vypustit 22 mláďat.
Mimo několika nezdarů, ať již zaviněných člověkem
– otrava či zástřel volných orlů, úmrtí na drátech
elektrického vedení, nebo způsobených „vyšší
mocí“ – zdravotní potíže odchovanců, nemožnost
sledování dalšího pohybu jedince pro ukončení životnosti vysílačky atd., létalo na podzim roku 2012
nad Beskydami úctyhodných 15 orlů skalních. Navíc orli odchovaní v Bartošovicích lákají i jedince
z volné přírody narozené na Slovensku, se kterými
by mohli vytvořit nové páry. Po sedmi letech čekání a po více než sto letech od posledního vylíhnutí ve volné přírodě se v roce 2013 dostavil obrovský úspěch tohoto projektu. Na Libavé se vylíhlo
první orlí mládě s „českým občanstvím“ – Anežka.
Oba rodiče – samice Libavá a samec Slávek pocházeli ze Slovenska a zahnízdili zde právě díky tomu,
že se v oblasti pohybovali dříve vypuštění orli, kteří
svou přítomnosti přilákali pozornost tohoto slovenského páru. Byl tak úspěšně nastartován postupný
posun karpatské populace orla skalního směrem
do ČR. Držme orlům skalním a celému realizačnímu
týmu palce a přejme jim stejné úspěchy a radost
i do dalších let.
192
193
Shrnutí
Krajina Moravskoslezského kraje je poměrně pestrá. Na západě se rozkládá Hrubý Jeseník, jedno z nejvyšších pohoří
České republiky. K východu přechází v rozlehlou pahorkatinu
Nízkého Jeseníku, která je obklopena nížinami – na severu
Slezskou nížinou a na východě protáhlou Moravskou bránou.
Na ni navazuje Podbeskydí a členité Beskydy, které již jsou
součástí Karpat.
Geomorfologická pestrost je výsledkem geologického vývoje – západní část kraje patří Českému masivu a východním
Karpatům, a tak zde najdeme horniny různého stáří i geneze
– vyvřeliny, metamorfika i sedimenty. Specifikem je čtvrtohorní zalednění, kdy kontinentální ledovec opakovaně zasáhl
hluboko do nitra kraje.
Významným činitelem, který se podílel a podílí na tvářnosti krajiny, je člověk. Kromě středověké kolonizace a následného narůstajícího zemědělského a lesnického využívání,
které jsou obvyklé i pro jiné části České republiky, zde hrálo významnou roli hornictví a těžký průmysl, především na
Ostravsku a Karvinsku.
Rozmanitá krajina vytváří prostor pro stejně pestrou přírodu. Celá škála lesních porostů od lužních lesů nížinných
řek po horské smrčiny skýtá díky různorodým a specifickým
podmínkám domov mnoha rostlinným a živočišným druhům. Tu a tam najdeme i lesní porosty, které si zachovaly svůj
přirozený charakter včetně klenotů národního významu.
Ani v případě luk není louka jako louka. V našem kraji můžeme rozlišit pět základních lučních typů, ale profesionální botanikové by vám jich vyjmenovali mnohem více.
Na rozdíl od lesů, jsou louky plně závislé na péči člověka.
Avšak i zde platí, že „všeho moc škodí“ a tak intenzivní moderní zemědělské technologie občas „kradou“ loukám jejich přirozené druhové bohatství. Přes to však ještě můžeme
v našem kraji najít plochy plné lučního kvítí a zvuků hmyzích koncertů.
Základem veškerého života je voda. Voda rovněž vytváří
rozmanité a druhově bohaté biotopy – toky, mokřady, vodní
nádrže. V Moravskoslezském kraji se nacházejí unikátní přirozené úseky řek významné z hlediska celé středníEvropy – divočící úsek Morávky nebo meandrující tok Odry, který tvoří
páteř CHKO Poodří a meandry na hranici s Polskem. V kraji
nalezneme i krásné a plné života rybníky a mokřady.
Skal a jeskyní u nás nenajdeme mnoho, o to víc jsou významné a opředené jistým tajemnem. Skalnaté výchozy zde
vznikaly různými geologickými procesy od vrásnění přes vulkanickou činnost po usazování vápenců na prehistorickém
mořském dně. Často to, co bylo dlouho skryté pod zemí,
odkryl v nedávné době člověk těžbou nerostných surovin
a uvolnil místo pro mnoho unikátních druhů rostlin a živočichů. Stejně tak vznikly i podzemní prostory ve starých štolách, životními podmínkami nahrazující prostředí jeskyní.
Mnoho zajímavých druhů živočichů žije i v těsné blízkosti
člověka, ne-li přímo s ním. Nachází své domovy přímo v lidských obydlích, zahradách nebo parcích. Přírodu tak nemusíme hledat ve volné krajině za hranicemi obcí a měst, ale je
každodenně kolem nás.
Fenoménem našeho kraje jsou však území ovlivněná těžbou černého uhlí. Pro mnoho lidí zničená a vylidněná krajina
je útočištěm neuvěřitelného množství druhů včetně těch nejvzácnějších, kriticky či silně ohrožených nejen v České republice, ale i celé Evropské unii.
Ochrana přírody v našem kraji je důležitá pro zachování přírodního bohatství, aby jej mohly objevovat a obdivovat
i generace po nás. Úkolem všech, kteří se ochranou přírody
zabývají, je udržet ekosystémy zdravé a odolné proti nepříznivým vlivům z okolí, a také zachovat krásu a pestrost krajiny
pro klid a potěšení lidských srdcí.
194
Streszczenie
195
Krajobraz województwa Morawsko-Śląskiego jest stosunkowo urozmaicony. Na zachód rozpościera się Wysoki
Jesionik, jeden z najwyższych masywów górskich Republiki
Czeskiej. W kierunku wschodnim masyw przekształca się w
rozległą wysoczyznę Niskiego Jesioniku otoczoną nizinami
– na północy Niziną Śląską a na wschodzie rozciągłą Bramą
Morawską. Ta styka się z pogórzem Morawsko-Śląskim i
bogato ukształtowanymi Beskidami, które należą już do
Karpat.
Geomorfologiczna różnorodność wynika z geologicznej
historii powstawania naszych gór – zachodnia część województwa należy do Masywu Czeskiego a wschodnia do
Karpat, a zatem skały, jakie tutaj znajdujemy, są różnego
wieku i genezy – skały magmowe, metamorficzne i osadowe. Specyficzne dla tego regionu jest zlodowacenie występujące w czwartorzędzie, podczas którego lodowiec
kontynentalny kilkakrotnie nasunął się głęboko do wnętrza
województwa.
Znaczącym czynnikiem, który odbił swe piętno i nadal wpływa na fizjonomię krajobrazu, jest człowiek. Poza
średniowieczną kolonizacją oraz następującą po niej eksploatacją zasobów leśnych i działalnością rolniczą, co
jest powszechnym zjawiskie również w innych częściach
Republiki Czeskiej, znaczącą rolę odegrało tutaj górnictwo
oraz przemysł ciężki, a to przede wszystkim w okolicach
Ostrawy i Karwiny.
Różnorodny krajobraz wytwarza przestrzeń dla równie
rozmaitej przyrody. Cała gama drzewostanów, począwszy
od lasów łęgowych rzek nizinnych aż po górnoreglowe lasy
świerkowe, dostarcza dzięki różnorodnym i specyficznym
warunkom schronienie dla wielu gatunków roślin i zwierząt.
Tu i ówdzie można znaleźć drzewostany, które zachowały
swój naturalny charakter, w tym prawdziwe klejnoty o znaczeniu ogólnokrajowym.
Również łąki cechuje duża różnorodność. Generalnie
w naszym województwie możemy wyróżnić pięć podstawowych typów łąk, choć profesjonalny botanik potrafi wyodrębnić znacznie więcej. W odróżnieniu od lasów łąki są
w pełni zależne od obgospodarowywania człowiekiem.
Jednak i tutaj obowiązuje zasada, że „nadmiar szkodzi“,
i tak nowoczesne intensywne technologie rolnicze czasami „kradną” łąkam ich naturalne bogactwo gatunkowe.
Pomimo tego ale możemy jeszcze w naszym województwie
znaleźć miejsca pełne kwiatów łąkowych i dźwięków owadzich koncertów.
Podstawą wszelkiego życia na ziemi jest woda. Woda
również wytwarza różnorodne i bogate gatunkowo siedliska
– cieki wodne, mokradła, zbiorniki wodne. Województwo
Morawsko-Śląskie przecinają unikatowe naturalne odcinki
rzek, które mają znaczenie z punku widzenia całej Europy
Środkowej – odcinek Morawki o charakterze rzeki roztokowej czy meandrujący ciek Odry, który tworzy szkielet
Obszaru Chronionego Krajobrazu Poodří, oraz meandry na
granicy z Polską. Na terenie województwa można znaleźć
również przepiękne i pełne życia stawy i mokradła.
Skałki i jaskinie występują u nas rzadko, o to bardziej są
znaczące i osnute pewną tajemniczością. Wychodnie skalne
powstawały na tym obszarze w wyniku różnych procesów
geologicznych – od fałdowania poprzez czynność wulkaniczną po osadzanie wapienia na prehistorycznym dnie
morskim. Często to, co było długo skryte pod ziemią, odkrył
niedawno człowiek wydobywaniem surowców mineralnych
i uwolnił tak miejsce dla wielu unikatowych gatunków roślin
i zwierząt. W ten sposób powstały na przykład przestrzenie
podziemne w starych sztolniach, które warunkami życia zastępują środowisko jaskiń.
Wiele interesujących gatunków zwierząt żyje również w
bezpośredniej bliskości człowieka, czy nawet razem z nim.
Znajdują swój dom bezpośrednio w siedzibach ludzkich,
ogrodach lub parkach. Przyrodę więc nie trzeba szukać tylko i wyłącznie wśród wolnej przestrzeni, poza granicami
miast i wsi, jest bowiem codziennie wokół nas.
Fenomenem naszego województwa są jednak tereny ukształtowane przez wydobycie węgla kamiennego.
W oczach wielu ludzi zniszczona i wyludniona kraina stanowi ostoję dla niewiarygodnie dużej liczby gatunków, w tym
gatunków rzadkich i zagrożonych nie tylko w Republice
Czeskiej, ale również na terenie całej Unii Europejskiej.
Ochrona przyrody w naszym województwie jest istotna dla
zachowania bogactwa naturalnego, ażeby dalej mogło być
odkrywane i podziwiane przez następne generacje. Zadaniem wszystkich, którzy zajmują się ochroną przyrody, jest
utrzymanie ekosystemów zdrowych i odpornych na niekorzystne wpływy zewnętrzne, jak również zachowanie piękna i różnorodności krajobrazu dla spokoju ducha i pocieszenia ludzkich serc.
196
Résumé
197
The landscape of the Moravian-Silesian region is quite diverse. In the west Hrubý Jeseník spreads out as one of the
highest mountain ranges of the Czech Republic. Towards
the east it merges into the vast hills of Nízký Jeseník, surrounded by a couple of lowlands -- Slezská nížina in the
north and the protracted Moravská brána in the east. To it,
in turn, Podbeskydí and the rugged Beskydy are linked, already part of the Carpathian Mountains.
This geomorphological diversity stems from geological development. The western part belongs to Český masiv
and the eastern Carpathian Mountains, hence minerals can
be found here differing in both age and genesis -- eruptive
and metamorphic rocks as well as sediments. There is also
the peculiarity of the quaternary glaciation resulting from
a continental iceberg having repeatedly trenched into the
inlands.
A significant factor that has affected and is further affecting the specifics of the landscape is man. Apart from
medieval colonization and the subsequent surge of agricultural exploitation and forestry -- which are common to
other parts of the Czech Republic as well --, coal mining
and heavy industry have played a major role, especially in
Ostravsko and Karvinsko.
The varied landscape provides for an equally colorful
flora and fauna. Thanks to the differing and specific conditions a whole range of woods -- from floodplain forests of
lowland rivers to mountain pine groves -- serves as a home
to many botanical as well as animal species. In some places forests can be found that have preserved their natural
character, including sights of national significance.
Great variance is also apparent where meadows are examined in this region. In fact, five basic kinds of meadows
can be recognized, with professional botanists being able
to name many more. Unlike forests, meadows depend entirely on human care. However, even here, there can be
„too much of a good thing“, meaning intensive, modern
agricultural technologies sometimes rob meadows of their
natural diversity of species. Despite this, areas covered in
pratal flowers and insect sound concertos still aren‘t completely uncommon.
The basis of all life is water. It is water, too, which creates distinct biotopes, rich in species: streams, marshlands,
reservoirs. In the Moravian-Silesian region many unique,
natural sections of rivers stretch out -- significant on the
scale of all Central Europe --, for instance the branching
segment of Morávka or the winding stream of Odra, which
comprises the backbone of CHKO Poodří and the meander
at the Polish border. Ponds bubbling with life are present,
too, as are beautiful wetlands.
There aren‘t many cliffs or caves, which makes those
present all the more significant and, to some degree, mysterious. Rocky outcrops have developed here by means of
various geological processes -- from folding, through volcanism, to sedimentation of lime on the prehistoric seabed. That which was long hidden under the ground often
got uncovered by man only recently through the mining
of minerals, consequently making way for many unique
species of plants and animals. In the same manner underground sites arose within old mining galleries, making up
for the lack of caves.
Many an interesting species of animals live in close
proximity to man, if not directly with him. Often they find
their home straight in human dwellings, gardens or parks.
Nature, therefore, does not have to be seeked only in open
countryside, but rather everywhere around us, in an everyday fashion.
A marked phenomenon of the region emanates from
areas affected by black coal mining. Landscape vigorously stained by this industry, ruined and desolate, harbors
an incredible amount of species including the most rare,
strongly or critically endangered not only in the Czech
Republic, but in all of the European Union.
Nature conservation in the region is important for the
perpetuation of the richness of nature and for its hopeful
exploration and admiration by future generations. Keeping
the ecosystems healthy and resilient to adverse influence
from neighboring areas is an objective to everyone involved in the protection of nature, as is the safeguarding
of the beauty and variety of the scenery, so meaningful to
the calm and complacency of the human heart.
198
Zusammenfassung
199
Die Landschaft der Mährisch-Schlesischen Region ist relativ vielfältig. Im Westen erstreckt sich das Altvatergebirge
(Hrubý Jeseník), eines der höchsten Gebirge der
Tschechischen Republik. Nach Osten geht es in das
Hügelland des Niederen Gesenkes (Nízký Jeseník) über, das
von Ebenen umgeben ist - im Norden durch die Schlesische
Ebene und im Osten durch die langgestreckte Mährische
Pforte (Moravská brána). An sie knüpfen die Unterbeskiden
und die gegliederten Beskiden an, die schon Bestandteil
der Karpaten sind.
Die geomorphologische Vielfältigkeit ist Ergebnis einer
geologischen Entwicklung - der Westteil der Region gehört
zum Böhmischen Massiv und der Ostteil zu den Karpaten,
und so finden wir Gesteine verschiedenen Alters sowie
Ursprungs - Verwitterungen, metamorphe Gesteine sowie
Sedimente. Ein Spezifikum ist die quartäre Vereisung, wo
der kontinentale Gletscher wiederholt tief bis in das Innere
der Region vordrang.
Ein bedeutender Faktor, der sich an der Gestaltung der
Region beteiligte, ist der Mensch. Außer der mittelalterlichen Kolonisierung und der nachfolgenden wachsenden
landwirtschaftlichen und forstwirtschaftlichen Nutzung,
die auch für andere Teile der Tschechischen Republik gewöhnlich sind, spielte hier eine bedeutende Rolle der
Bergbau und die Schwerindustrie, vor allem im Gebiet von
Ostrau (Ostrava) und Karwin (Karviná).
Die vielfältige Landschaft schafft Raum für eine genauso vielfältige Natur. Eine ganze Reihe von Waldbeständen
von Auwäldern an Flüssen der Niederungen über
Bergfichtenwälder gewährt dank der verschiedenen und
spezifischen Bedingungen vielen Pflanzen- und Tierarten
eine Heimat. Hier und dort finden wir auch Waldbestände,
einschließlich Kostbarkeiten mit nationaler Bedeutung, die
sich ihren natürlichen Charakter erhalten haben.
Auch ist im Fall von Auen keine Wiese wie die andere. In
unserer Region können Sie fünf Grundtypen von Auen unterscheiden, aber Berufsbotaniker würden viel mehr von ihnen erwähnen. Im Unterschied zu Wäldern sind die Wiesen
vollständig abhängig von der Pflege des Menschen. Jedoch
gilt auch hier, dass „zu viel schadet“ und so „stehlen“ intensive moderne Landwirtschaftstechnologien manchmal den Wiesen deren natürliche Artenvielfalt. Trotzdem
können wir jedoch auch in unserer Region Flächen voller
Wiesenblumen und Klängen von Insektenkonzerten finden.
Grundlage jeglichen Lebens ist Wasser. Wasser bildet ebenfalls vielfältige und artenreiche Biotope - Flüsse,
Feuchtgebiete, Wasserspeicher. In der Mährisch-Schlesischen
Region befinden sich einzigartige Naturabschnitte von
Naturflüssen aus Sicht von ganz Mitteleuropa - der wilde Abschnitt der Morávka oder der mäandernde Lauf der
Oder, der das Rückgrat des Naturschutzgebietes Poodří und
der Mäander an der Grenze mit Polen bildet. In der Region
finden wir auch schöne Teiche und Feuchtgebiete voller
Leben.
Felsen und Höhlen finden wir bei uns nicht viele, umso
mehr sind sie bedeutend und umgeben von einem gewissen Geheimnisvollen. Die felsigen Freilegungen entstanden hier durch verschiedene geologische Prozesse
von der Faltenbildung über vulkanische Tätigkeiten bis zu
Ablagerungen von Kalk auf dem urzeitlichen Meeresboden.
Ein Teil dessen, was lange unter der Erde verborgen war,
legte in jüngster Zeit der Mensch durch den Abbau von
Rohstoffen frei und schaffte Platz für viele einzigartige
Pflanzen- und Tierarten. Genau so entstanden auch unterirdische Räume in alten Stollen, die Lebensbedingungen einer Höhlenumgebung ersetzen.
Viele interessante Tierarten leben auch in unmittelbarer Nähe des Menschen, wenn nicht direkt mit ihm. Sie finden ihr Zuhause direkt in menschlichen Siedlungen, Gärten
oder Parks. Die Natur müssen wir so nicht in der freien
Landschaft hinter den Grenzen der Gemeinden und Städte
suchen, aber sie ist täglich um uns herum.
Ein Phänomen unserer Region ist jedoch das durch
den Abbau von Steinkohle beeinflusste Gebiet. Die für viele Menschen zerstörte und entvölkerte Landschaft ist ein
Zufluchtsort einer unglaublichen Menge von Arten einschließlich der seltensten, kritisch sowie stark gefährdeten
Arten nicht nur in der Tschechischen Republik, sondern
auch der ganzen Europäischen Union.
Der Naturschutz in unserer Region ist wichtig für den
Erhalt des natürlichen Reichtums, damit auch Generationen
nach uns ihn entdecken und bewundern können. Aufgabe
aller, die sich mit dem Naturschutz beschäftigen, ist es, gesunde und gegen ungünstige Einflüsse aus der Umgebung
widerstandsfähige Ökosysteme zu erhalten, und auch die
Schönheit und Vielfältigkeit der Landschaft zur Ruhe und
Freude der menschlichen Herzen zu erhalten.
200
Autoři textů
Kamila Filipová, Radim Jarošek, Jan Klečka, Ivona Kneblová, Jana Kristianová, Martin Mandák, Patrik Molitor, Lucie Ohryzková,
Jiří Veska
Autoři fotografií
Roman Barták, Dušan Boucný, Leo Bureš, Šárka Cimalová, Petr Coufal, Lukáš Drastich, Ivan Dudáček, Kamila Filipová,
Enrico Gombala, Petr Goralka, Viera Gřondělová, Martin Hanzl, Lubomír Hlásek, Václav Hlaváč, Petr Holub, Ivona Horká,
Lenka Jamnická, Radim Jarošek, František Jaskula, Martin Klaudys, Jan Klečka, Jiří Kmet, Ivona Kneblová, Petr Kočárek,
Lukáš Konečný, Věra Koutecká, Tomáš Koutecký, Igor Kozelek, Jana Kristianová, Dalibor Kvita, Marek Lédl, Petr Meca,
Petra Mičková (Muzeum Novojičínska, p. o.), Štěpán Mikulka, Zdeněk Mrkáček, Petr Mückstein, Jiří Neudert, Vlastimil Peřina,
Lubomír Peterka, Vítězslav Plášek, Alena Pončová, Zbyněk Sovík, Lenka Sovíková, Petr Szymonik, Jiří Šafář, Petr Šaj,
Filip Šálek, Jan Ševčík, František Šulgan, Zdeněk Tunka, Petr Vlček, Josef Wagner
Autor ilustrací
Petr Válek
Překlad do anglického jazyka
Tomáš Řihošek, Tomáš Szépe, Andrew Dickel
Grafická úprava a sazba
Marek Lédl
Pro 3d model terénu byla použita podkladová data © ČÚZK 2013.
201
Poznámky
Vydal: Moravskoslezský kraj ve spolupráci s Agenturou ochrany přírody a krajiny České republiky.
Náklad: 4 000 ks
Tato publikace byla vytištěna v rámci projektu Jednotný informační
a komunikační systém ochrany přírody v NUTS II Moravskoslezsko.
Projekt je realizován Moravskoslezským krajem s přispěním
finančního nástroje Evropské unie LIFE+.
ISBN 978-80-87503-33-1 (Moravskoslezský kraj)
ISBN 978-80-87457-75-7 (AOPK ČR. Praha)
Příroda a krajina Moravskoslezského kraje
PŘÍRODA A KRAJINA

Publikace Příroda a krajina Moravskoslezského kraje

Transkript

Podobné dokumenty

PREKAMBRIUM (prahory + starohory)

Tropický les jako přírodní zdroj

Bezobratlí postindustriálních stanovišť

Vyhodnocení vlivu na ŽP a území NATURA 2000

zpravodaj 3/2011

SLEZSKÉ ZEMSKÉ MUZEUM VÝROČNÍ ZPRÁVA 2012

Sborník 2012

e-Věstník - Správa CHKO Pálava

MAXIMALIZACE POTENCIÁLU CHRÁNĚNÝCH KRAJINNÝCH O…

váš průvodce financováním z fondů eu

územně analytické podklady obce s rozšířenou působností karvin á

Budoucnost alejí Cesty a zídky Závlaha trávníku Biobazény

9. a 10. května 2007, Lesy města Brna, a. s. hotel Myslivna, Brno

Akční plán města Vítkova na léta 2015 – 2018 1. aktualizace

závěrečná zpráva 2.9. - Komplexní monitorovací systém přírodního

Prezentace Amethyst BioMat 2016

PT2013 - Biologická olympiáda