21. — 23. 9. 2012 / BRNO seBeReflexe a aNalýzy k divadelNímu

Transkript

21. — 23. 9. 2012 / BRNO seBeReflexe a aNalýzy k divadelNímu
21. — 23. 9. 2012 / BRNO
sebereflexe a analýzy k divadelnímu projektu
Poláci očima Čechů
Slováci očima Poláků
Maďaři očima Slováků
Češi očima Maďarů
W3 4together EU
HU
Metanoia Arthopaedia Szegéd
OBSAH
3
Michal Zetel: Preface
pl Teatr Figur KrakÓw
SEBEREFLEXE
SK Na Peróne Košice
6
Metanoia Arthopaedia Szeged: Klauni v uličce
alchymistů / Objekt meditace
CZ Buranteatr brno
10
Teatr Figur Kraków: Paramisa ?
12
Na peróne Košice: Causa Bonasus
14
Buranteatr Brno: Dziady
ANALÝZY
19
Martin Macháček: Klaunům těm je tu hej, prý nikam
nezablouděj…
23
Josef Dubec: Paramisa ? Příběh ? Pf !
25
Markéta Polochová: Causa Bonasus: Len čo sa
dostaví maďarská strana.
29
Radka Kunderová: Rozporuplná krása nového:
Dziady v Buranteatru
34
Michal Zahálka: Zajíci ve Visegradských pytlích
4Together : preface
4together 3
Když jsem při studiu režie na JAMU v roce 2001 probíral tvorbou Jerzyho Grotowského a poprvé narazil
jektu včetně vzniku inscenací však dle mého názoru
vysoce překročil hranici 40 000 €.
úspěšného realizování projektu 4Together, hluboce
a vřele poděkovat a zároveň pogratulovat. Realizač-
na Dziady, řekl jsem si: „Tohle bych chtěl někdy udělat !
Burani strávili celé léto přípravou prostoru a zkou-
Nic takovýho Češi nemají.“. Potom jsem se o tom zmínil
šením Dziadů, ale termín týdenního setkání a násled-
patizantům a divákům, Michaele Mixové – projektové
kolegovi dramaturgovi Janu Šotkovskému a on na to,
ných čtyř premiér se neúprosně blížil. Oněch sedm
manažerce, Janu Šotkovskému – tvůrci myšlenky 4T,
že to teda někdy uděláme. Uplynulo deset let a čas
dní naplněných horečným a v maďarském případě až
MKČR, JMK, Polskému institutu v Praze, SMB a ze-
se nachýlil a my se rozhodli, že to opravdu uděláme.
nadlidským pracovním úsilím nám umožnilo se velmi
jména IVF. Děkuji vám !
V únoru 2011 při přípravě scénáře, který už jen vzdá-
intenzivně poznat a vyměnit si mnoho specifických
leně připomínal původní Mickiewiczovu báseň, jsme si
pracovních postupů a během generálek sledovat své
Michal Zetel,
umělecký šéf Buranteatru a projektu 4T
říkali, co by nám na to asi tak řekli Poláci. A Jan řekl:
kolegy přímo při tvorbě. Z dnešního pohledu se mi to
„Tak se jich na to zeptáme.“ Vzápětí na to nás napadlo,
jeví jako malý zázrak, ale nakonec všichni bezpečně
že by nás asi dost zajímalo, co si o nás Poláci tak nějak
přijeli, své inscenace dodělali, premiéry s úspěchem
vůbec myslí, a že by bylo skvělé s nimi něco udělat.
odehráli a všichni ČTYŘI jsme se SPOLEČNĚ setkali.
A tak vznikla myšlenka společného mezinárod-
Ač bylo původním tématem pojmenovat a pro-
ního projektu. Když jsme se zabývali otázkou finan-
zkoumat rozdílnosti toho či onoho národa, výsled-
cování a smysluplnosti celého projektu, dospěli jsme
kem bylo poznání, že nezávislá divadla našich velikostí
k názoru, že Visegrádský fond ze své podstaty bude ta
a lidé v nich pracující prožívají velmi podobnou a lec-
nejlepší cesta, a původní myšlenka „Co si vlastně ná-
kdy neméně trudnou realitu, ve které musí neustále
rody o sobě navzájem myslí ?“, resp. divadelníci oněch
bojovat s finančními potížemi, nezájmem veřejnosti
národů, postupně zrodila 4Together.
Nezisková organizace velikosti Buranteatru při
nímu týmu Buranteatru, partnerským divadlům, sym-
a nechutí „oficiálního“ kulturního estabilshmentu se
těmito problémy zabývat.
běžném provozu velmi těžko sháněla partnery a vyři-
Přesto všechno jsme se všichni na závěrečné dis-
zovala grantové žádosti. Nicméně díky pružnosti a na-
kusi shodli na tom, že potřeba tvořit a vyjadřovat se
sazení těžko získaných partnerů a zejména projektové
svobodně k realitě, kterou v evropském společném pro-
manažerky Michaely Mixové se dílo zdařilo a my zís-
storu žijeme, je stále silnější než tyto obtíže. Chtěl bych
kali grant IVF ve výši 13 000 €. Celkový rozpočet pro-
všem, které tato potřeba dohnala k titánskému výkonu
4together 4
sebereflexe
4together 5
Beszámoló
a 4Together projekt keretében megvalósult
Mutatványosok az Alkimisták utcájában — meditációs
objektum a “karton varrónő” címszó alatt című előadás
készítésének folyamatáról.
4together 6
Az előadás előkészítését, valamint az egyéni próbákat,
vonatkozott. Minden ötletet igyekeztünk kibontani.
minden, ami a jelenetben van organikus egységet kel-
augusztus 14-étől intenzívebb csoportos próbafolya-
Lassan, lépésről lépésre megszületett az előadás váza.
lett, hogy alkosson, ezért szinte miden nap valame-
mat követte, amelyen már az egész társulat együtt
Így a már első napon felolvasott szerzők művei mellé
lyik területen változás következett be, természetesen
dolgozott.
került a Libuse fejedelemasszony látomását vizuali-
mindaddig, amíg ezek az elemek nem álltak úgy össze,
Az első próbára mindannyian felkészülten érkez-
záló leírás, és Hasek, Kafka, Comenius, Husz János,
hogy kiegészítették, ill. egységet alkottak egymással.
tünk, hiszen a témával külön-külön már hónapok óta
Paracelsus írásai is kibővültek és vizualizálódtak,
Lassan, próbáról-próbára vált véglegessé a zenei/hang-
foglalkoztunk. Beszélgetéssel kezdtük az első napot:
ugyanakkor több historikus, mitologikus leírás, archív
anyag is. Leos Janacek, Bedrich Smetana és Gustav
ki milyen irányban tájékozódott a Cseh kultúrával,
dokumentum, turisztikai útikalauz szövegtöredéke is
Mahler zenéi, különböző természeti atmoszférákkal,
mitológiával kapcsolatban. Részletek hangzottak el
formálta a munkát.
archív hanganyagokkal keveredve alkották meg az
Hasek írásaiból, Kafkától, Comeniustól, Husz Jánostól
A mindennapi közös tréningek fontos részét al-
előadás végleges zenei, és hangmontázsát, amelyek
és Paracelsustól is. Szóba kerültek a 68-as események,
kották a próbafolyamatnak. Itt a fizikai és pszichikai
szerves egységet, vagy bizonyos esetekben épp ellen-
megnéztünk, meghallgattunk különböző magyar, cseh
felkészültségen kívül, elsősorban a csapat és az egy-
pontot alkotnak a játék terében zajló történésekkel.
archív anyagokat erről az időszakról. Különböző ze-
más iránt érzett bizalom erősítésén volt a hangsúly.
neműveket is meghallgattunk. A rendező, Perovics
A tréningeken hat színész vett részt: Báhner Péter, Dió-
tozott és bővült, végül elnyerte jelenlegi formáját. Az
Zoltán mindenkit arra kért, hogy keressen, gyűjtsön,
szegi Ágnes, Bán Péter, Szörényi Péter, Jovanovics Jó-
Aranycsinálók utcáját alkotó kis karton házikókat, és
A díszlet folyamatosan, lassan, napról-napra vál-
kutasson tovább a próbafolyamat elkövetkező idősza-
zsef és Erdély Andrea, aki a műhelyek vezetésével volt
karton figurákat Kiss Attila Etele készítette és prepa-
kában is. Bárki bármit hozhatott a Cseh irodalomból,
megbízva. A munka folyamán koncentrációs-, koordi-
rálta. Többnyire a házikók méreteivel kapcsolatban
akár költeményt, zenét, festményt, filmet, vagy egy
nációs-, légzés-, beszéd- és hanggyakorlatokra került
merültek fel problémák: hogy lehet megoldani a pers-
turisztikai útikalauzban talált idézetet, vagy ami ép-
sor. A mindennapos, intenzív közös gyakorlatsorok
pektívát úgy, hogy az szervesen illeszkedjen a többi
pen fontossá vált számára, ami ezzel kapcsolatban
az előadás organikus építkezését is elősegítették. Ez-
installációhoz és közben megteremtsük azt az érzetet,
foglalkoztatta, akár érthető, akár nem teljesen ért-
zel párhuzamosan készült, alakult a díszlet és a zenei
mintha az Aranycsinálók utcájában tartózkodnánk.
hető okokból, tehát ami inspiratív lehetett számára
montázs. A hangkeverés pl. sokszor éppen a tréningek
Hiszen a mutatványos bohócok innen indulnak el, és
a témával kapcsolatban. A rendező többször hangsú-
alatt, a jelenetek ritmusának és idejének beállását elő-
ide is térnek vissza különböző történelmi állomásokat
lyozta, hogy a csoport minden tagja befolyásolhatja
segítendő, párhuzamosan készült Erlauer Balázsnak
érintve. Végül a megoldás reményeinket is felülmúlva
az előadást, mindenkin múlik, hogy milyen irányt vesz
köszönhetően. A próbák, zene és díszlet nélkül nem
bekövetkezett, hiszen mechanikus installácóink mű-
az előadás. Ez legfőképp a próbafolyamat első részére
működhettek, mert a színész, a zene, hangok, tárgyak,
ködtetésével, a fent említett szerzők írásainak rész4together 7
Este 8 órakor, a nézőtér megtelt és elkezdődött
a Mutatványosok az Alkimisták utcájában – meditációs objektum a “karton varrónő” címszó alatt
című előadás:
Mutatványosok / Clownok kis csoportja sörrel, várostérképpel, útikalauzokkal felszerelkezve járja Prága
utcáit. Az Aranycsinálók utcájába érkezve egyikük
a sörét kortyolgatva, a sör isteneinek dicsőítésébe kezdene, ám a Hasek szövegtöredékeiből hirtelen beidézett
“égi szózat” megakadályozza ebben. Mutatványostársa,
aki az “égi hangok” hatására András pappá változik,
a pillanat purgatóriumában kénytelen megvallani,
hogy szóban forgó rokona valóban Ausztráliában él.
András pap nem emiatt, de a következő pillanatokban három különböző karakter hangján is igyekszik
felhívni családtagjainak (Máj fámili veri big !,) figyelmét arra a nem elhanyagolható mozzanatra, hogy ti.,
idézem:
leteivel, inspirációjával, valamint az azokból kinövő,
installációk, a törékeny díszletelemek/kellékek, jelme-
folyamatosan váltakozó karakterek együttesével
zek. A fogadtatás a Buranteatr minden tagjától nagyon
“– Én vagyok az Ottó lexikon XVI. kötete, kérem,
megteremtődhetett a különböző történelmi helyszí-
szívélyes és segítőkész volt. Másnap teljes erőbevetés-
nyisson ki és keresse meg bennem a karton varrónő
nek illúziója, kialakulhatott az előadás varázslatos
sel a társulat nekikezdhetett a tér beépítésének. Ez
címszót, mert különben elvagyok veszve !”
víziónárius szövete, meditációs objektuma.
jelentette a legnagyobb kihívást. Napokig épült a dísz-
Az angyali szózat hatására megriadt, menekülő
let a színpadon, meglelve az installációk legideálisabb
kis bohóc csoportot nem sokkal később a Bohóc her-
A kosztümök és a fekete takarások Csúri Anna
segítségével készültek el.
A társulat szeptember 17-én, az esti órákban érkezett Brnoba. Még aznap a színpad terébe kerülhettek az
helyét a fogadótérben, ahol nagyon precíz cérnázások,
ceg dobozából kirajzó, ragyogó csillagok / fénymagok
fénybeállítások zajlottak. Az előadás bemutatójának
örvénylésében, – már a visegrádi hegy tetejéről lenéző
napjára, szeptember 21-ére, minden a helyére került.
Libuse Fejedelemasszony látomásában – pillanthat4together 8
juk meg újra, amint Szent Vencellel együtt építgetnek,
szorgoskodnak.
Az érdeklődők az előadás végén, az installációkat
közelebbről is megtekinthették, azokról is kérdezősködve gratuláltak, jókedvvel, tekintetükben hálával
távoztak. A nagy érdeklődésre való tekintettel, még
egy plusz előadásra is sor kerülhetett, 22 órától megismételhettük az előadást.
A második előadást követően, már hosszabb, tartalmasabb találkozások is kialakulhattak a nézőkkel,
és a 4 Together projekt partnereivel. Az előadásokat
követően értékes szakmai beszélgetések jöttek létre.
Érdeklődve hallgattuk a hozzászólásokat, megjegyzéseket és olvasatokat. A pozitív visszajelzések, megerősítettek bennünket abban, hogy erőfeszítéseink,
fáradozásaink, nem voltak hiábavalóak.
Az elkövetkezendő két napban a társulat tagjai
megtekinthették a fesztivál hátralevő 3 előadását és
részt vehettek a szakmai kerekasztal beszélgetésen,
értékes mindaz, amit előadásunk a Cseh kultúrából
ahol az előadásokkal kapcsolatban megoszthatták
és a Cseh mentalitásból felmutatott.
észrevételeiket. A Mutatványosok az Alkimisták ut-
erősíthettük a projektben résztvevő partnerekkel azt
a fontos és nem elhanyagolható tényt, hogy a kultúrák
A 4Together projekt megvalósulása fontos állomás
között nincs éles határ, ill. a párbeszéd és a művészet
cájában – meditációs objektum a “karton varrónő”
a társulat számára. Az előadásunk létrehozása és bemu-
megszünteti azokat. Éppen ezért az együttműködést
címszó alatt című előadással kapcsolatosan olyan
tatása előzetes ismereteinken túl is lehetőséget adott
partnereinkkel a jövőben is folytatni kívánjuk.
meglátások és észrevételek hangzottak el, amelyekből
számunkra a Cseh kultúrával való elmélyültebb ismer-
legnagyobb örömünkre azt a következtetést vonhat-
kedésre, de ezen kívül személyes tapasztalatcserékre,
Erdély Andrea, rendező asszisztens
tuk le, hogy a közönség és a szakmabeliek számára is
ismerkedésre és tanulásra is. Kölcsönösen, közösen
Metanoia Artopédia
4together 9
Paramisa ?
Naše inscenace měla být střetnutím
našich představ o Romech se způsobem,
jakým oni sami vypráví o sobě.
4together 10
horší” ? Jak chránit vlastní identitu, vychovávat děti
Kolik setkání a výletů podnikli, kolik básní jsme přelo-
tak, aby věděli, kdo jsou, a zároveň si uměly poradit
žili – žádné polské vydání slovenské romské poezie ne-
v cizím světě ?
existuje. Hlavní je, že v průběhu práce se nám výrazně
Téma nás zajímalo ze dvou důvodů. Za prvé se už
změnilo samo téma. Místo příběhu o obraně identity
několik let zabýváme romskou kulturou, pracovali
začala vznikat inscenace o jejím hledání. Noviny kři-
jsme s romskými dětmi z Nowe Huty, vytvořili jsme
čely o konfliktech v Košicích, stavbě zdí a sterilizaci
představení o nejslavnější polské romské básnířce
Romek, na YouTube je plno filmů o zoufalé chudobě,
Bronislawě Wajs – Papuszi, část z nás tančí flamenco.
špíně a krádežích. Objevili jsme informace o Katedře
Možnost věnovat se slovenským Romům pro nás byla
romské kultury v Nitře, první evropské romské Lince
šance prohloubit naše zájmy i poznání. Za druhé –
důvěry a krásné výstavě Jána Sajka. Ale nikde jsme
obraz­ polského instalatéra, který měl údajně zničit
nenašli informace o Romanipen. A romské děti nám
francouzký hospodářský i sociální systém, opilého
zpívaly A ja taká dzivočka nebo Rihannu a z romských
zedníka v Anglii nebo tureckého zloděje aut v Ně-
písní – ty srbské.
mecku se zase tolik neliší od stereotypu Cikána v Pol-
Co vyjadřuje naši identitu ? Jazyk ? Tradice ?
sku. Nikoho­ z nich nikdo nechce. V kontextu zániku
Místo, kde žijeme ? Zvyky ? Knížky ? Sousedé ? Lze ji
státních hranic a rušné migrace uvnitř Evropské unie
změnit ?
jsme si chtěli položit otázku, jak je tomu s jinakostí
Samozřejmě na tyto otázky neodpovídáme. Jed-
uvnitř malých lokálních společenství. Náš příběh měl
noduše jsme si je položili a odpovědi, či spíše další
vyprávět o Romech, ale v podstatě rovněž o Polácích
otázky jsme hledali v stínových obrazech.
v Anglii, Slovácích v Irsku atp.
Klíčovým úkolem bylo nalézt slovenské básně
Vytvořili jsme představení o střetu našich očekávání s nepříjemnou skutečností. O tom, jak si vybí-
Skrze romské písně, básně, kresby (například dětí
a písně, které by nás inspirovaly. Pohádky, na které by-
ráme to, co chceme slyšet, vidět, vědět. Ale také o konci
z Jarovnice) jsme chtěli pohlédnout na Jiné. Jaké to
chom se mohli podívat svou optikou, na jejichž osnově
jistého světa.
je – mít právo na domov a zároveň (podle mínění vět-
bychom mohli vystavět vlastní příběh. Něco, co by
šiny) nebýt u sebe doma doma ? Snažit se být hrdý sám
bylo silně a výjimečně slovensko-romské. Nenašli jsme.
Dagmara Żabska
na sebe, když jste zároveň v očích ostatních pořád „ten
Nebudu zde popisovat, co jsme dělali a a kde hledali.
(překlad Jan Šotkovský)
4together 11
Zadanie jasné
avšak pomerne zložité
Pohľad jedného národa na národ susedný.
Pohľad Slovákov na Maďarov.
4together 12
Prvým krokom bol výber tvorivého tímu. Rozhodnu-
sku zabil kráľ Matej.“ Táto nanápadná veta napokon
zaoberať sa životom a skutkami Mateja Korvína. V ko-
tie s kým sa do novej inscenácie pustíme. Po dlhšom
do značnej miery ovplyvnila celé predstavenie.
nečnom dôsledku ide skôr o autorskú divadelnú insce-
rozhodovaní sme sa rozhodli osloviť mladého režiséra
Pri hľadaní odpovede ako Slováci vidia Maďarov
náciu o slovensko-maďarských vzťahoch, o inscenáciu,
Jána Luterána, s ktorým sme zatiaľ nepracovali, avšak
sme začali od seba – kto sme, z akých pochádzame
ktorá nastavuje zrkadlo krčmovým rečiam a stereo-
jeho predchádzajúce práce a spôsob tvorby sa nám pre
rodín, čo si pamätáme o našich maďarských susedoch
typným spôsobom správania sa mnohých Slovákov.
túto tému zdal byť vhodný.
z detstva, čo hovorili naši rodičia, aké máme na túto
Nekladieme si servítku pred ústa a neprikrášľujeme
krajinu spomienky ?
v nej skutočnosť. Potom sme sa upriamili na to ako vnímajú na-
V Brne na festivale sme ju uviedli ako work in pro-
šich susedov ľudia v našom okolí, aký obraz je nám
gress keďže v prácach na nej ešte stále pokračujeme.
ponúkaný skrze média, politiku a aký pohľad je bežný
Napriek faktum, že nešlo o je difinitívne znenie, bola
v krčmových stereoptypoch. Z tohto rešeršu nám vzni-
na medzinárodnom fóre prijatá pozitívne, čo nás ne-
kol pomerne obsiahlý a dynamický materiál.
smierne teši. Jej premiéra v domácom prostredí nás
Postupne sme si začali uvedomovať veľkosť zodpo-
len čaká. 17. 11. predstavíme Causu bonasus alebo Do-
vednosti, ktorú sme na seba vstupom do projektu tohoto
vtedy budeš mať chlpatú riť, kým toho zubra neskolíš
tipu zobrali. Neurčité napätie, na ktoré sme jednostaj pri
doma, v Košiciach.
danej téme narážali, nás priviedlo k myšlienke pripome-
Sme radi, že vďaka projektu 4Together sme mali
nuť si, čo vieme o spolužití týchto dvoch národov z his-
možnosť zabŕdnuť do témy, ku ktorej by sme sa, na-
V prvotných úvahách nad inscenáciou sme sa in-
tórie. Stretnutie z prof. Phdr. Štefanom Šutajom, DrSc.,
priek tomu, že je veľmi aktuálna, za iných okolností
špirovali historickou osobnosťou maďarských dejín –
slovenským historikom, ktorý sa venuje prevažne pro-
zrejme nedostali. Rovnako nás teší, že sme v súbore
Matejom Korvínom – kráľom, ktorý bol známy svojou
blematike maďarskej národnostnej menšiny na Sloven-
z maďarskej a českej strany našli priateľov a poten-
dobrotou a stal sa hlavnou postavou mnohých príbe-
sku a v bývalom Česko-Slovensku, bolo veľmi zaujímavé
cionálnych partnerov v našich budúcich projektoch
hov a povestí.
Pri úvodnom zbere informácií o ňom nás upútala
malá poznámka, ktorá sa neodbytne objavovala vo
a priviedlo nás k zisteniu, že napriek faktu, že národy žijú
či divadelných inscenáciách. To, nakoľko vzniknutá
vedľa seba, či spoločne, ich pohľad na jednotlivé spoločné
inscenácia zarezonuje u našich divákov a aký osud ju
historické udalosti môže byť rôzny ba až opačný.
čaká, ukáže až budúcnosť.
väčšine zdrojov zaoberajúcich kráľom Matejom – „Tra-
Samotná inscenácia vznikla v pomerne krátkom
duje sa, že posledného voľne žijúceho zubra na Sloven-
čase a výrazne sa odklonila od prvotnej myšlienky
Ján Luterán
4together 13
Dziady
popis práce na inscenaci
v 18 bodech
4together 14
1)
Je tomu zhruba deset let, kdy se tehdejší studenti
si uvedení Dziadů volbou takřka již vyhynulé di-
JAMU – režisér Michal Zetel a dramaturg Jan Šot-
vadelní formy: melodramu. Okamžitě přidá i tip
a dramaturga vyvstává potřeba najít klíč, který
kovský – rozhodli, že jednou spolu budou insce-
na podle něj nejvhodnějšího skladatele, Vojtěcha
by dobovou vzdálenost a „vysoký patos“ takříkajíc
novat Dziady Adama Mickiewicze.
Dlaska, s kterým už pracoval na premiérovém uve-
přemostil k divákovi. Najít českou uličku k pol-
dení jeho skladby Missa Parodia.
ské vznosnosti. Z debat o zkušenosti s pohřby
2) Důvody ? Vcelku povrchní – zájem o v Čechách
7) Květen 2011 – ze vzájemného dumání režiséra
a smrtí se nakonec zrodí nápad začít inscenaci ob-
prakticky neinscenovanou hru (kromě fakticky
5) Zetel se rozhodne již tak dost komplikovaný pro-
razem banálního, běžného, „provozně kremator-
recitačního uvedení v Lyře Pragensis roku 1974 se
jekt ještě zkomplikovat návrhem mezinárodního
ního“ pohřbu – a od něj rozvíjet příběh dnešního
poslední česká inscenace datuje rokem 1899 !), fas-
projektu výměny inscenací, speciálně pro projekt
vyvržence do zásvětí, který prostě nebyl „řádně“
cinace polským divadlem, kde mají naopak Dziady
připravených. Pokusíme-li se v Dziadech podívat
pohřben tak, aby mu to umožnilo cestu „na druhý
až mýtické postavení („Nevím, jestli existuje jiná
na bytostně polskou látku českou optikou, mohlo
břeh“ (ať už tento pojem chápeme v jakkoli ná-
evropská divadelní kultura, kterou do takové míry
by být zajímavé, jak se budou dívat Poláci na Slo-
boženském smyslu). Jeho příběh měl tvořit kon-
vymezuje i určuje jediné dílo.“ – Dariusz Kosiński),
váky, Slováci na Maďary atp.
trast s romantickým vznosným vyvrženectvím
dráždivost nebývale rozlehlého knižního dramatu,
vynucujícího si pro každé uvedení (podstatné)
úpravy.
Mickiewiczova protagonisty Gustava: a to i v tom,
6) Březen 2011 – první soustředění režiséra, drama-
že dnešnímu chlapci není dána řeč, zatímco Gus-
turga a dirigenta na chatě v Jeseníkách. Vzájemné
tav má k popisu svého utrpení k dispozici dlouhé
tiché doznání k pochybnostem při individuálním
monology. Režisérova vzpomínka na „motorkář-
3) Na podzim roku 2010 se dávná touha aktualizuje
čtení textu, které společné hlasité předčítání roz-
ský“ pohřeb s trapným zařazením písně Dalibora
v souvislosti s počátkem působení Buranteatru
ptýlí. I v neumělém přednesu se ukazuje scénický
Jandy Hurikán („motorka vzlétla s ním, když do-
na Sokolském Stadionu – prostor svými rozměry
potenciál textu a básnická kvalita Halasova pře-
stal smyk“) dala této postavě pracovní název „Hu-
i specifičností konečně umožňuje na Dziady po-
kladu. Právě při předčítání z překladu i originálu
rikán“ (který jí už zůstal).
mýšlet.
padnou dvě podstatná rozhodnutí – za prvé použít v inscenaci i úryvky Mickiewiczova textu
8) Podstatným inspiračním zdrojem se pak stane
4) Je tady však i další impuls – setkání s dirigentem
v polštině (zejména pro hudebnost polského ori-
reportážní esej o vztahu Čechů k umírání (navíc
Ondřejem Tajovským, který vyprovokuje tvůrce
ginálu), za druhé učinit centrem inscenace samot-
z pohledu Poláka !) Udělej si ráj Mariusze Szczy-
Buranteatru k odvážné myšlence zkomplikovat
nou scénu obřadu Dziadů.
giela. Jeho úvahy o českém vytěsňování smrti
4together 15
a smrtelnosti vůbec, podpořené citací tristních
stup Stařec a dítě proběhne v inscenaci dvakrát.
že Mickiewiczův text budou kontrapuktovat vy-
statistik o počtu nevyzvednutých uren v krema-
Poprvé­ jej sehraje Hurikán se svým dědečkem,
brané básně Czesława Miłosze z jeho pozdních
toriích, se stávají neoficiálním mottem našeho
podruhé dědeček je dítětem a Starcem je mladý re-
sbírek – jako protiklad Gustavovy vzpurné pýchy
uvažování. (Byť v konečném výsledku se objeví
sebezpytné promluvy starce, pokorně a smířeně
v inscenaci ze Szczygielovy knihy pouze úryvek
očekávajícího smrt ... V inscenaci ovšem nakonec
z jím citované závěti Karla Teigeho – zpověď pře-
zůstanou pouze dvě.
svědčeného ateisty, který nemilosrdně odmítá jakýkoli pohřební obřad.)
11) Červen 2012 – tentokrát na chalupě skladatelově v Jizerských horách i se scénografkou Zuza-
9) Prosinec 2011 – soustředění na dirigentově dače,
nou Přidalovou. Úprava textu dokončena, sou-
konečně i se skladatelem. Za nekompromisních
středěně se sedí nad hrou, už bez magie. I když
mrazů na zahradě u jediného ohně, ozařujícího
v jedné chvíli při hlasitém čtení úpravy, zrovna
temný les, imaginujeme s lahví vodky o zjeveních
v momentě, kdy slavnost Dziadů naruší vesni-
duchů ze zásvětí. Skladatel se ukáže být s látkou
čany nenáviděný Zjev pána, prudký poryv větru
navýsost kompatibilní, nabízí rovnou některé mo-
prudce rozrazí okno do světnice...
tivy, dožaduje se však rovněž rázně kompletního
scénáře.
12) Scénografický koncept je lapidární a úderný.
Scénu tvoří dlouhé molo a uzavřený box, který
10) Pozvolna a v bolestech se rodí radikální úprava
na začátku reprezentuje krematorium. Po skon-
textu. Odpadá celá druhá část, tzv. drážďanské
čení Hurikánova pohřbu se však jednotlivé stěny
Dziady, jejíž nacionalistický ráz je shledán pří-
„rozpadnou“ a vytvoří tak s molem jevištní pod-
liš specificky polským. I z nejrozsáhlejšího vý-
lahu ve tvaru kříže – uprostřed něhož je hrob ...
stupu první části, rozhovoru Gustava s Knězem,
bel Gustav. Dá se tím najevo, že Gustav je vlastně
zbyde pouze Gustavův vyprávěcí monolog, zkom-
jakýmsi Hurikánovým praprapraprapra... dědeč-
13) Srpen – září 2012. Intenzivní zkoušení – každý den
pilovaný z jeho jednotlivých replik. A tak dále.
kem a oba – rodově spříznění – řeší tytéž problémy,
dvoufázově, vesměs včetně víkendů. Času není
Zrodí se nápad posílit téma vztahu generací – vý-
jen jiným způsobem. Dramaturg si představuje,
mnoho – šest týdnů na složitý text s orchestrem,
4together 16
navíc pro soubor, který se nikdy nevěnoval hu-
pouze z jejího melodického materiálu. Inscenaci
debnímu divadlu a je zvyklý na jiný typ dramatiky.
tak uzavírá refrén písně v patetické rockové
Skladatel počítá s dotvářením hudby na zkouš-
úpravě s monumentálními dechy – patos křížený
kách – voicebandové pasáže v polštině vznikají
třaskavým způsobem s (sebe)ironií.
řízenou improvizací poněkud zaskočeného souboru.
17) Nejvíce starostí je s ústřední scénou Dziadů –
prostorové řešení skupiny stojící v kruhu se uka-
14) Režisér přistupuje k textu značně nepietně – třeba
zuje jako nesdělné. Na místě během zkoušky
proslulá báseň Upír dostává i s ryčným hudebním
vznikne spolu s asistentkou režie Alžbětou Mi-
doprovodem rysy excentricky dekadentního ka-
chalovou koncepce nová – vycházející z faktu, že
baretního vystoupení. Značné trápení je s písní
Dziady jsou primárně hostinou, kde se skuteč-
o Twardowském – všem se líbí její námět „propasti
ným jídlem a pitím pomáhá duším lépe snášet
času“, otázka však panuje stran formy (zpívat ? ří-
očistcové utrpení. Prostor se otevře – za dlou-
kat ? česky ? polsky ? jednotlivec ? sbor ?). Nakonec
hým slavnostním stolem hodují vesničané,
se podaří vyjádřit téma písně natolik neverbální
v abstraktním scénickém prostoru se konzu-
scénou předávání rodového symbolu, děděných
muje skutečné jídlo. Diváci sedí přímo proti
hodinek, že text zní pouze v polštině, zpíván oper-
stolu, přizváni k hostině v divadelním i symbo-
ním zpěvákem jako doprovod scény.
lickém smyslu. Postavy duchů hrají pak sami
účastníci hostiny, do nichž se duchové v jakémsi
15) Nekompromisní rozhodnutí sladit činoherní vý-
posednutí vtělují.
stupy s orchestrem bez jakékoli amplifikace klade
mimořádné nároky na herce i dirigenta.
18) 23. září 2012 – premiéra. Konec jedné fáze práce
na inscenaci, začátek druhé ...
16) Skladatel, který se na počátku bál užití (příliš
popově banální) písně Hurikán, nakonec k pře­
kvapení všech navrhne vytvořit finále in­sce­nace
Jan Šotkovský
4together 17
ANALÝZY
Martin Macháček
4together 18
Klaunům těm je tu hej,
figury dějin a literatury. Základním příběhovým pů-
jednotlivé části se neprovazují v souvislém tematic-
prý nikam nezablouděj…
dorysem, na který poté tvůrci vrství další samostatně
kém uspořádání. Motivy se spíše náhodně vynořují.
Martin Macháček
stojící dějové linie, je návštěva klaunů v Praze, kteří se
Celý maďarský projekt poté provokuje k otázce, nako-
s libostí jim vlastní ztrácí v její atmosféře. Hned první
lik inscenátoři kalkulují s potřebou diváka interpreto-
Jistým českým specifikem je neustálé tápání v otázce
obraz, v jehož rámci se pozvolna plní hlediště, evokuje
vat viděné obrazy „po svém“ a dosazovat si tak do nich
národní identity a sebevnímání v evropských souvis-
čekání na nástupišti. Klauni připomínají skupinku
„vlastní“ známý kontext. Atmosférické výjevy ve spo-
lostech. Divadlo Husa na provázku po dobu jednoho
odhodlaných cestovatelů, kteří při putování po evrop-
jení s maďarštinou, která je bez titulků či simultán-
roku hostilo sérii diskuzí s předními českými inte-
ských metropolích nahodile vystoupí z vlaku a při-
ního překladu pro někoho neznalého jazyka na rozdíl
lektuály a umělci Česká vize (Hledání identity 21. sto-
jmou „výzvu“ města. Švitořivě se ošívají a čekají, kam
od slovenštiny nebo polštiny těžce srozumitelná, nutí
letí), ale k žádnému výrazně jednoznačnému závěru
je ulice zavedou a možná co nevšedně abstraktního
ke snaze si viděné pojmenovat „dvojnásobně“. Sami
se nedošlo. Buranteatr ve vlastním projektu 4Toge-
jim místo nabídne. Od diváků je dělí stěna ze stropu
tvůrci v rámci diskuze probíhající po představení
ther koncept pootočil a rozšířil na visegradský kul-
zavěšených větví a v pozadí se mihotá opar připo-
uvedli, že tvorba režiséra Zoltána Perovicse se opírá
turní prostor. Jeho zájmem není vidění elit identity
mínající „mlhu hustou, že by se dala krájet“. Výrazné
právě o prchavost atmosféry, jasně nekonkretizované
vlastního národa, ale co si v rámci širších souvislostí
maskování obličeje i diskuze nad turistickými pro-
poetické obrazy, jejichž vnímání by nemělo primárně
myslí méně společensky exponované subjekty jako
spekty z nich v prostoru sálu činí cizokrajný prvek,
vést k jakékoliv racionalizaci. Dle jeho slov by se jimi
nezávislá divadla o identitě někoho jiného. Výchozím
který v rovině fikce také nabourává rutinní provoz
diváci spíše „měli unášet“.
bodem bylo zaměření českého souboru na polskou te-
nádraží. Diváci proudí kolem skupiny klaunů, podobně
matiku. Každá z oslovených scén poté dostala „okruh
jako ostatní cestující kolem skupinky zvědavých cesto-
Inscenace je tedy koncipována jako shluk za se-
konfrontace“ zadán.
vatelů. Do znepokojivých, depresivních, ambientních
bou jdoucích metaforických obrazů, které by měly
„České téma“ zpracovávalo maďarské alternativní
ploch v úvodní scéně pronikají tóny znělky Křemílka
bytostně fascinovat jako psychedelická projížďka v tó-
divadlo ze Szegedu Metanoia artopedia. Ve své insce-
a Vochomůrky. To samo o sobě, v kombinaci s velmi
nech Smetanovy skladby Vltava, která ovšem stále do-
naci Klauni v uličce alchymistů / Objekt meditace na-
komplikovaně znějící anotací, vytvoří dojem, že in-
káže překvapit občasným přepadem přes jez a pokra-
hlíží na české prostředí skrze historické a kulturní
scenace Klauni v uličce alchymistů / Objekt meditace
čovat plynule dál. Ve skutečnosti je inscenace tripovou
reference i příznačný smysl pro humor. Jako výcho-
lze žánrově specifikovat jako sofistikovanou intertex-
halucinogenní jízdou na peřejích tisícileté vody, v níž
disko pro svůj projekt vzali tvůrci návštěvu Prahy jako
tuální hříčku. Tvůrci však s pretexty nakládají velmi
z původní skladby po brutálním remixu zůstal pouze
metaforu českého prostředí, v němž potkávají výrazné
libovolně a vytváří rozvolněnou asociativní řadu. Její
skelet. Ulička alchymistů není pohlednice na idealizo4together 19
vanou Prahu za dob Rudolfa II., ale kresbou pacienta
but I speak …“ Z jeho další promluvy, v níž se snaží ob-
Druhý obraz lze pojmenovat jako další simul-
závislého na výsadním českém exportním artiklu, ja-
sáhnout do své rodiny širokou skupinu národností na-
tánně probíhající halucinaci, ve které se zjeví Praha
kým je pervitin.
příč Evropou a zejména severní části Asie (kromě zemí
jako zdroj mytologických fantazií. Formálně v něm
visegrádské čtyřky jmenuje např. Čínu nebo Rusko),
narůstá interakce mezi oběma částmi jeviště. V pře-
Každý obraz v inscenaci má svůj rejstřík obrazo-
je patrná snaha o nalezení dialogu, jednotícího prvku.
dešlém obrazu se v prostoru za paravánem objevo-
vých prostředků i motivů. V prvním obraze se Klauni
Co však rodina znamená zcela, dořečeno není. Má to
valy pouze siluety symbolizující dominanci herce nad
rozkoukávají v prostoru. Ten je minimalisticky čle-
symbolizovat visegradský prostor či rovnou celou
jinými. Vizuálně nejexponovanější akce se odehrávaly
něný do tří částí. První tvoří hlediště oddělené od je-
EU ? Je to vztah členských zemí v rámci NATO, OSN
právě tam. Pomalu­se otáčející hvězdná obloha, zářivý
viště stěnou ze zavěšených větví. Jeviště samotné je
nebo jiného celku ? Zároveň to zaznívá z úst klauna,
měsíc, živoucí maketa kopečku – idyla, kterou dotváří
poté rozděleno loutkovým paravánem na prázdnou
který reprezentuje univerzální skupinu, která si je
smyslný tanec u bambusové tyče. Výjev lze číst jako
plochu a rozsáhlé zázemí tvořící ve většině obrazů
rovna, jak žádná jiná. Vedle přání a zároveň melan-
vrcholící orgasmus jasnovidectví. Libuše komicky
inscenace svébytné světy. Po prologické „rozkouká-
cholického povzdechu, že k takovému dialogu se ni-
zmítaná v psychedelických vizích budoucího Vyše-
vací“ sekvenci se v inscenaci rozvíjí motiv určující pro
kdy lidstvo nedobere, staví tvůrci typický český atri-
hradu a Zlaté uličky, jejíž detailně prokomponovaná
první obraz. Jedna z postav pojmenuje samu sebe jako
but – pichlavý, možná až jedovatě ironický cynismus.
miniatura z papíru se mezitím buduje za jejími zády,
16. díl Ottova slovníku a intenzivně žadoní o otevření.
Vše, co v Uličce alchymistů vytváří dojem seriózního
několikrát těsně před spásným výdechem upadne.
Herečka zpodobňující obsáhlý dokument si na nos
sdělení, je vzápětí zcizeno či jinak podtrženo. Tudíž
Nenechá se při kreativním aktu nijak vyvést z míry
připne kolík na prádlo. V průběhu inscenace vystřídá
i tento myšlenkový koncept se tříští poté, co si he-
a pokračuje.
kolíky tří barev – červený, žlutý a modrý. S každým
rec s libostí pohrává se slovy v refrénu. Slovo „very“
nasazením prosí o otevření rozdílně – žádostivě, agre-
zopakuje několikrát rychle za sebou bez jakéhokoliv
Po groteskní etudě a snovém výjevu dochází v in-
sivně a lítostivě. Dalším motivem, který se v první
výrazu, načež „big“ vyhrkne rychle až děsivě, že by
scenaci k zásadnímu zlomu. Tvůrci dávali do přede-
části inscenace objevuje, je refrén: „My family is very
tím chtěl snad někoho polekat. Větu neustále opakuje.
šlých výjevů i jisté verbální indicie, které sice k jas-
big.“ Tuto repliku vysloví nejmladší člen ansámblu,
Úšklebky reaguje na smích publika, až si vyhrne ru-
nému určení nějakého konkrétního děje či situace
kterého herecká kolegyně ironicky tituluje: „little ge-
kávy, když má pocit, že jej nikdo nevnímá. Dalším ga-
přímo nevedly, ale stále se díky nim dalo ve vrstev-
nius“. Myšlenka velké rodiny, jakéhosi základu všech
gem, který je postavený na představování jeho velké
naté houšti přece jen trochu hmatatelněji oriento-
společenství, se promítá do celé inscenace, což uvádí
rodiny, je okamžik, v rámci něhož celou dobu něco
vat. Násle­du­jící výjev složený z různých forem útlaku
replikou, při níž si hraje s jazykem: „My english is sick
hledá chrastěním v malé krabici.
odkazuje matně hned k několika osobnostem a udá4together 20
lostem. Nic v obrazu není dořečeno. Do úzkostlivých
nepodobný tomu, který vynalezl Král Ubu v Gross-
zmatečným faktem je přítomnost zřejmě smyšleného
hudebních ploch, které v sobě kombinují skřípot
manově inscenaci v divadle Na zábradlí, je ohromný
szegedského literáta, který během šestidenní návštěvy
a znepokojivé ruchy, pronikají fragmenty vět. Sku-
objekt jehlanové konstrukce, na jehož špičce domi-
Prahy stačil vypít obdivuhodné množství alkoholu.
pina Klaunů přichází s dlouhými rákosy, které mohou
nuje po vertikále oscilující sovětský samopal PPSh-41,
Mezi vínem a vodkou si pochutnal nejvíce konkrétně
připomínat školní rákosky nebo jezdecké bičíky. Lze
tzv. Špagin. Smyslovou znepokojivost hutně sycenou
na pivu Radegast. Zpodobňuje jej taktéž papírová
to možná číst také jako neustálou českou potřebu být
deprimujícími zvuky ještě zintenzivňuje, když se hla-
loutka. Sami inscenátoři přiznávají, že jsou použity
někým peskovaný. Není rozdíl v tom, zda jsou to uči-
veň dotkne konstrukce a v pravidelných intervalech
z jiných inscenací.
telské kontroly domácích úkolů a ubíjení osobnosti
tak problikává stroboskop.
nesmyslnými pravidly, nebo plnohodnotný autorita-
Vstupem do následující scény, ve které se láme
tivní politický systém. Toto čtení je zároveň k českému
Další část se noří do opět zcela odlišné atmosféry –
parodie s hororem, je stoupání státní vlajky symboli-
prostředí nejkritičtější. Možná je provokací, nakolik
zahalenost a hra s nejistotou prvního obrazu a depre-
zované toaletním papírem. Celý politicky nekorektní
jsme si sami schopní připustit, že máme podvědomě
sivnost druhého se proměnila spíše ve vědomé přijetí,
obraz se zlomí do ještě depresivnějšího obrazu než po-
rádi ponižování a umíme být k sobě mnohdy horší
že od tvůrců lze v inscenaci očekávat různé možnosti
prvé. Lze jej tematicky zaměřit na osobnost Jana Husa.
než „vrchnost“ potřebuje. Celá scéna tak může sym-
divadelních schválností. V této scéně zároveň začínají
Do nekonkrétních ruchů herci přináší maketu domu
bolizovat snahu Jana Amose Komenského o výrazněji
recyklovat jistý vzorec, podle kterého poté dohrají
podobnou těm, které jsou ve Zlaté uličce v zadním
ludičtější školství i jeho boj s kulturní devastací čes-
celou inscenaci. Střídají rozverně sarkastické motivy
prospektu. V jeho prosvětleném interiéru se zprava
kých zemí za třicetileté války i strasti s byrokratickou
se zatěžkanou atmosférou. Z absolutně ponuré, apo-
doleva pohybuje figurka v buřince. Mohl by to být Pan
hegemonií Rakouska-Uherska. Jeden z herců s sebou
kalyptické polohy se Klauni přesunuli k bezbřehé
Tau nebo kouzelník českých pojišťoven Franz Kafka ?
nese školní brašnu. Je podřízený všemu dění. Do éteru
hravosti a mystifikaci. Zřejmě se přesunuli Áčkem
Namísto nepříjemného světla stroboskopu útočí insce-
však útržkovitě pronikají německé a ruské projevy.
z Muzea na Můstek, kde zabloudili, a nastoupili raději
nátoři spíše na sluch. Vzápětí tvůrci volí další zcizující,
Lze to číst jako soustředění všemožných českých
na Béčko. Na Florenci opět ztratili orientaci a vydali se
exotický prvek. Do kontrastu s introvertním a nijak
traumat, „osudových osmiček“. Možnosti vlastní in-
Céčkem na Muzeum. Znovu předstoupili před diváky,
efektně okázalým Kafkou staví Jaroslava Haška a jeho
terpretace se nabízejí, může jít o roky 1938, 1948 a 1968.
tentokrát s bizarními papírovými loutkami obnaže-
„nejčistěji nejčeštější“ figuru vojáka Švejka. Jeho zjev se
K domyšlení nejrůznějších souvislostí se nabízí i rok
ných chlapců a jejich nepříliš čistotných psíků. Loutka
nenápadně objevuje na štítu střechy jednoho z domů.
1998. Celému obludnému, dekonstruktivnímu výjevu
je představena jako Peter Pan, což může být opravdu
Jako pozadí se třpytí Smetanova Vltava. Široce roz-
dominuje jedna ze skulptur divadla. Patafyzický stroj
kdokoliv, včetně Petera Pana samotného. Dalším zcela
kročený hospodský filozof je stylově věrný Ladovým
4together 21
kresbám se švejkovskou tematikou. Celý obraz záro-
mají tleskat. Klauni schválně do děkování vstoupili
veň chytá patinu Hrabalova i Boudníkova pábitelství.
a měnili jeho tempo, aby se na závěr vůbec netleskalo.
Herec postaví hrnec na hranu paravánu, pozvolna si
Na inscenaci je možná nejprovokativnější, jak si po-
spustí kalhoty a s absolutní samozřejmostí se na něj
hrává s vědomím integrity národní i divácké. Hraje si
posadí, přitom svírá Haškovu knihu a nadšeně si čte.
s otázkami, zda je potřeba všechno pochopit a někam
Některý z Klaunů také poprvé zakusí komplikova-
úhledně zařadit, zda o sobě víme všechno. Každá po-
nou výslovnost českého jazyka a prostorem se nese
chybnost jasně dokazuje, že ne.
občasný bujarý výkřik Švejka Rudolfa Hrušínského
z filmové adaptace Karla Steklého: „Ať žije, pánové,
císař František Josef I !“ Další část již plně rozbíjí polaritu hlediště a jeviště. Klauni rozdávají fotografie své
„big family“, ale chtějí je zpátky. Švejk celou inscenaci
také uzavírá. Sedí na jedné z roztodivných skulptur
divadla – onom objektu meditace. Trůní na odstředivě
se otáčející žárovce.
Praha je podle divadla Metanoia Artopedia místem znejišťování a relativizace. Nenechali se odradit
a labyrintem Celetná, Týnská, na Příkopech, Moráň,
Výtoň, Želivského, Plzeňská, Francouzská, Těšnov, Novodvorská, Betlémská, Jarov, Soudní, Živná, Ruská,
Dolní a spletí ulic ladně propluli. Zanechali za sebou
řadu otázek ve formě roztodivných objektů i vlaštovky
se jmény, které nikdo neviděl a neznal. Klauni je rozhazují při závěrečné děkovačce, jejíž skladba je natolik dekonstruktivní a nejasná, že diváci nevěděli, zda
4together 22
Paramisa ?
hra světla a stínu, při které spodní nasvícení vytváří
možná i symbol prokletí, spočívajícího na osudu di-
Příběh ? Pff !
veškerému dění zvětšenou stinnou kulisu. Stínohra
vokého národa. Při prvním zjevení jde o zajímavou
Josef Dubec
je přítomna v celé inscenaci a má jistě sloužit k pod-
dramatickou předzvěst i povedený efekt. Méně to již
tržení tajemné atmosféry světa tak trošku mimo náš
platí při druhém (zcela totožném) výstupu. Při dalších
Jeviště je ponořené do tmy a neobsahuje takřka žádné
svět. Pohádkové, nebo snad i mytické říše, kde se toho
už jde o zcela vyprázdněné a nudné gesto. Aby naplnilo
konkrétní kulisy. Je pouze rozdělené několika prů-
více schovává v pozadí, než ukazuje lidským očím.
kterýkoli ze svých potenciálů, muselo by být buď nějak
svitnými záclonami, které vytváří několikero plánů
Zdroje světla jsou zde voleny velmi variabilně, od pev-
variované, nebo najít větší než letmé spojení s tím, co
se na jevišti odehrává.
a umožňují hrátky s nasvícením, o kterých bude
ných reflektorů až po baterky v rukou účinkujících.
v tomto článku ještě nejedna zmínka. Do tohoto ab­
Světlo a stín tedy mohou přicházet odkudkoli, což
Tato významová mlhavost je bohužel příznačná
straktně vymezeného prostoru vstupují herečky sou-
vytváří dobrý základ k hravému divadelnímu vyjá-
pro celou inscenaci. V čem spočívají její kořeny, si mů-
boru Teatr Figur se svojí inscenací Paramisa ?. Jejím
dření. Jazyk, který pro svoji inscenaci polský soubor
žeme ukázat na podstatné součásti vystoupení, jíž je
cílem by mělo být přiblížit slovenský národ skrze jeho
zvolil, se vůbec vyhýbá doslovnosti, jak může, a zve
projekce. Ta je totiž velmi nepříjemným problémem,
romské etnikum. Podle anotace sáhl soubor po rom-
diváka mezi řádky. Konkrétně tím míním fakt, že in-
a to technickým i uměleckým. Zajišťuje ji meotar, umís-
ských pohádkách, které se pokusil zpracovat jako
scenace je nonverbální a vyjadřuje se výhradně po-
těný je nešťastně po pravé straně hlediště. Přinejmen-
loutkové divadlo. Můžu už teď předeslat, že loutek se
hybem, zpěvem (jehož textová složka je nepodstatná)
ším tu část diváků, která sedí poblíž, jeho světlo po ce-
na scéně mnoho neobjevilo.
a zmíněným světlem.
lou dobu nepříjemně oslňuje, a navíc je stále slyšet jeho
Na setmělém jevišti se začíná scénou vtělování:
Po úvodní iniciaci přichází kontrastní scéna,
hučení. Obojí tvoří ruch, který je o to nepříjemnější, že
ženy v těsných černých oblecích, postavy bez jaké-
která se později stává refrénem inscenace. Jedná se
jsme přítomni nonverbálnímu představení. Zde by di-
hokoli určení, se zaujatě snaží na sebe natáhnout ši-
o stínohru, vytvářenou jednou z hereček, skrytou až
vákovy smysly měly být čistě a jemně naladěné pro
roké barevné sukně a s nimi romskou vášeň těch, jimž
za zadní zástěnou. Ta, obklopená červeným zadním
audiovizuální symboliku divadla, k čemuž nedostávají
křiklavé barvy přísluší. Jedna coby jakási vůdkyně
nastíněním, vytváří křivolakými, trhanými pohyby
příležitost. Samotná „obsluha“ meotaru, často pracu-
v popředí, další pak zpola skryté za jednotlivými zá-
a s téměř hrdelním mumláním zlověstné zaklínání.
jící v jisté nervozitě, na sebe také zbytečně strhává
clonami. Vcítit se do cizí identity je možná ještě těžší
Umístění do zadní části jeviště vytváří dojem, že tato
pozornost. Ovšem, pokud by výsledek projekce byl
než si vybudovat svoji vlastní. Souboj s oděvem se
čarodějná bytost promlouvá z hlubin té fikční skuteč-
umělecky silný či nesl cennou výpověď, šlo by možná
stává zpola improvizovaným a takřka tanečním hle-
nosti, ve které se pohybujeme, a tahá za nitky v pozadí.
o maličkost. Jenže většina efektů na meotaru vytvá-
dáním cesty k odlišné mentalitě. Již tady se objevuje
Jde o příznačně drsný pohádkový motiv a zároveň
řených je přinejmenším nevýrazná. Často není jasné,
4together 23
jestli promítané tvary jsou záměrem umělců, nebo
sídlištního města. Ta snad má vztyčit kritický prst nad
jen náhodnými skvrnami zaviněnými nešikovností.
osudem kulturní tradice, nicméně končí dle očekávání
Jediným záslužným momentem této části je projekce
tam, kde začíná: u naivního náznaku.
kádinky s vodou, která halí scénu do ladného vlnění.
Zmínil jsem již, že vedle tance a stylizovaného
Zde jedině je dobře patrné, že smyslem této pomůcky
pohybu se Teatr Figur opírá i o zpěv. V inscenaci se
mohlo být dotváření pohádkové atmosféry inscenace.
setkává dvojí hudba a s ní i jazyk. Temperamentní
Většinou se ale bohužel na scéně objevovaly obrysy
romské písně a mírné, panensky působící lidovky
neurčitých objektů, které bych neměl šanci poznat,
slovanské. Mezi nimi vzniká jisté napětí, které vede
kdybych se nedíval promítačům pod prsty. Například
cudně stylizované pěvkyně k pokukování po kolegy-
z papírových motýlků na špejli, jimiž jedna z hereček
ních a rytmech méně spoutaných. Fascinace živelnými
kmitala pod přístrojem, vznikla na scéně pouze po-
etnickými sousedy zkrátka přitahuje. Opět se tedy
divná světelná améba.
objevuje narážka na zajímavý rozměr vztahu mezi
Průběžné shrnutí důvodů, proč se inscenace za-
odlišnými kulturami – opět ale končí u narážky a dále
rputile vysmýká diváckému uchopení, může snad být
se nerozvíjí. Řadí se tedy do mikrosbírky dualit, kte-
prosté. Nevyjasněnost tématu a výpovědi, nepříliš
rou polské divadlo svojí inscenací předvedlo, nikoli
elegantně poslepované výrazové prvky a řemeslné
však rozvedlo.
problémy se zvládnutím divadelních mechanismů drží
výsledek v řídké obecnosti.
Konkrétnějším prvkem je pouze zasazení insce-
Zopakujme si, co jsme se tedy o Slovácích dozvěděli. Že mezi nimi žijí Romové, jejichž mentalita je jakýmsi protějškem upjatějšímu naturelu Slováků, a že
nace do rurálních souvislostí. K tomu nás vedou letmé
tento vztah má jisté zrcadlo mezi divokou slovenskou
detaily jako reprodukovaný ptačí zpěv nebo koš bram-
přírodou a městskou krajinou majestátnosti betonové.
bor, které dívky při zpěvu přebírají. Zapadá to do ký-
Upřímně, co z toho je pro nás informace nová, překva-
žené pohádkovosti a zároveň akcentuje historicky
pivá či provokující ? Snad při snaze o hlubší než po-
přírodní povahu života na Slovensku, které svými
vrchní postřeh (jakou jsme viděli v koláži maďarské,
Tatrami nížinné Poláky jistě fascinuje. Tento motiv
zběsilé sice, ale plné mrazivých souvislostí) dali by
v závěru inscenace doplňuje jeho protiklad: silueta
Poláci zvolené cestě smysl.
4together 24
CAUSA BONASUS:
vace – tedy střetne se, len čo sa dostavia maďarský
prostupují. Gesticky i akusticky animováno je vyrá-
Len čo sa dostavi maďarská strana.
kolegovia. Čekání na Maďary si slovenská sekce krátí
bění kávy, nalévání vody či např. nabízení a použití
Markéta Polochová
hovorem o zubrech a jejich genezi na slovenském
kapesníku (ťip–šuch–švác–smrk). Jedinou živoucí
Zubor európsky patrí medzi najväčšie európske sucho-
území, a to včetně dějinných souvislostí. Uherský pa-
kulisou se tak stává žena (Judit Lax) sedící v levém
novník Matyáš „Hunyadi“ Korvín, jenž tu slouží jako
předním rohu, která celé představení do mikrofonu
zemské cicavce. […] Zubor je blízky príbuzný bizóna ame-
zástupný symbol maďarského národa, je pomyslně
pološeptem tlumočí do maďarštiny. Efekt neustále se
rického (Bison bison). Genetický výskum a porovnáva-
konfrontován s posledním žijícím slovenským zub-
linoucí maďarštiny nahrazuje fyzickou nepřítomnost
nie potvrdili takmer úplnú zhodu, pokiaľ ide o jadrovú
rem – synekdochou slovenského národa –, kterého měl
maďarské části komise, která měla dodat telemetrické
DNA, zistil sa však rozdiel v mitochondriálnej DNA. […]
podle legendy při jedné z návštěv Slovenska právě on
obojky, „vďaka ktorým môžu naše zubre byť slobodné
Traduje sa, že posledného zubra žijúceho vo voľnej prí-
zastřelit. Jinými slovy jim „dobrý kráľ Matej zajebal
a voľné a 24 hodin monitorované“, a zároveň upomíná
rode na Slovensku zastrelil kráľ Matej Korvín.
posledného zubra“. Na tomto přímočarém půdorysu se
na latentní všudypřítomnost ústředního tématu – „veď
v průběhu inscenace otevírá mnohovrstevnatý pohled
oni sú všade, oni sú normálne všade“.
Tato slova praví pod heslem „zubor lesný“ Wikipe-
na problematické soužití dvou znesvářených národů,
Namísto prologu se herci po brechtovsku před-
dia, slobodná encyklopédia, a otevírají také autorskou
jenž se z prvotního jednosměrného parodování trans-
staví a demonstrují svůj „osobní“ vztah k Maďarsku.
inscenaci režiséra Jána Luterána a divadla Na peróne
formuje v reciproční (psycho)analýzu slovensko-ma-
Z této civilní polohy se v hereckých partech mnoho
Causa Bonasus, jež byla premiérově uvedena 22. září
ďarských vztahů.
nesleví, až na záměrně stylizované pasáže (stop-time
2012 v Brně v rámci projektu 4Together. Bylo lze před-
a taneční vsuvka) se celou dobu pohybujeme na hra-
pokládat, že téma Maďarů a maďarství bude v rámci vi-
Názory, ktoré bude moja postava prezentovať, sú
segrádského souborového seskupení přiděleno právě
čistou fikciou, a v žiadnom prípade nezodpovedajú
slovenským divadelníkům, kteří se podle očekávání
mojim osobným názorom.
nici antiiluzivnosti, čímž se sdělení dodává na autenticitě.
Inscenace je vybudována na jediném kompakt-
rozhodli pro tematizaci odvěkého, stále palčivého vzá-
Prázdnou scénu vyplňuje toliko stůl-tabule, jehož
ním – časoprostorově lineárním a dějově sevřeném –
jemného národnostního konfliktu. Tím však veškerá
ubrus poslouží v úvodní a závěrečné scéně jako pro-
výstupu, v němž dochází k pikaresknímu setkání
předjímání končí.
mítací plátno, a okolostojící židle. Absenci výpravy
poľovníka (Peter Kočiš), zástupkyne lesoochranár-
Ocitáme se v současnosti, kde se grantem doto-
i kulis nahrazují herci náznakovou akcí, doprováze-
ského sdruženia VLK (Zuzana Psotková) a hlavné
vaná komise, složená napůl ze Slováků a napůl z Ma-
nou onomatopoickým artikulováním předváděného,
koordinátorky projektu (Jana Wernerová), jejichž
ďarů, střetává nad společným projektem zubří rezer-
přičemž tyto mikroakce dějovou linií i dialogy volně
společným úsilím je vypustit několik zubrů do nově
4together 25
zbudované rezervace, a to v kooperaci s (absentující)
maďarskou stranou.
Právě on proslovuje první, ironizovaně odbojná a na-
lené představy, přičemž svým výrokem spouští proud
cionalisticky podbarvená hesla (gradace od „My sme
neovladatelné hysterie.
národ holubiček“ přes „Slováci, my nebudeme plakať ! “
Zdánlivě disparátní osobnosti sbližuje sdílená ne-
zovaně přecházejí a několikrát promění postavení
až po skandované „Majstri ! Majstri !“ či „Do tankov !“), to
návist k Maďarům, ať už pramenící z děděné rodinné
na jevišti v jakémsi rychlém sledu jemně variovaných
vše z pozice jakéhosi samozvaného klauna-baviče.
křivdy (koordinátorka), z osobní averze (poľovník) nebo
Stmívaným stop-timem, při němž herci styli-
mizanscén, je inscenace přepůlena na dvě sourodé
Psotková ztvárňuje akurátní, upjatou, mírně hys-
z poslušného souhlasu s většinovým přesvědčením
části, to vše za doprovodu „tradiční“ indiánské hudby.
terickou zástupkyni, jejíž hlavní starost zhmotňují
(aktivistka), a právě ona zčásti uměle vyvolaná, zčásti
Časová­prodleva mezi oběma polovinami je minimální,
„oprávnené obavy, že zubry po vypustení prejdu na
přirozeně vyvěrající trojjedinost poukazuje na hrozící
ale zatímco v první je exponována situace a tematické
poľskú stranu pohoria“. Manipulovatelná, bez vlast-
nebezpečí. Společný nepřítel šmahem stírá dosud bu-
ukotvení, k rozehrávání dílčích motivů a proponování
ního názoru se nechává oběma kolegy vtáhnout do hry
dovanou individualitu a – doplněn alkoholem – mění
konkret dochází v části druhé.
na odboj proti společnému nepříteli, a tak prohlášení
trojici v nenávistný, zaslepený mikrodav, jehož členové
Postupně budován a rozkrýván je tu střet tří roz-
lesoochranářského spolku je de facto jediným jejím
jsou přece „rekordérmi historickej autentícity“. Ani
dílných osobností i tří různých zájmů. Kočiš formuje
samostatným projevem, po většinu času pouze slepě
sounáležitost takto vzniklého společenství – přerod
svou postavu do podoby muže z lidu, bodrého myslivce
opakuje, papouškuje či doplňuje teze proslovované
v něj obstarává takřka rituální tanec – nezabrání jeho
(zlidovělé „Tak určite ! “ či „Prosím vás neplačte, prosím
někým jiným.
následnému, téměř okamžitému rozpadu.
vás neplačte, ja to neznášam, toto, moja žena toto isté
Hlavní koordinátorka v podání Jany Wernerové
robí“), jemuž se vypuštěním zubrů splní sen („Konečne­
zosobňuje neutralizující element, uklidňující sílu,
A ja sa tu jebem s grantami !
tu do riti nebudeme strieľať len tie bažanty, rozumiete !“ )
která tiší vášně v době čekání a stmeluje oba nesou-
Výše naznačená chudá scéna i civilistní herectví
a jenž se pozvolna transformuje v zapáleného mluv-
rodé kolegy. I ona se postupně otevírá a prozrazuje
jsou v područí slova, inscenaci jednoznačně dominuje
čího utiskovaného slovenského národa. To z jeho úst
pravou motivaci pro realizaci projektu, jehož příprava
textová složka, která nese i komunikuje významy a je-
se rozeznějí narážky na Maďary, přičemž mnohé re-
trvala desetiletí. Zubři pro ni reprezentují oběť – tak
jímž stavebním prvkem jsou pestré roviny humoru.
pliky svou výstavbou evokují vyprávěný vtip: „Maďara
jako Matyáš Korvín zastřelil posledního slovenského
Na pozadí jednoduché (byť neběžné) situace je vysta-
spoznáš na svahu tak, že ma naopak lyže, hej, že sa ne-
zubra, tak jejího dědečka Maďaři tloukli za to, že nebyl
věn aktuální konflikt, přičemž narážky na něj jsou
vie lyžovať, hej, no, a… podľa drahého viazania. Kokot,
schopný „po katolicky, po maďarsky otčenáš a bol bitý
usouvztažňovány a kontextualizovány („Oni majú čas,
najdrahšie viazanie má a nevie zísť z toho kopca. Naši
trstenicou“. Právě její osobní zkušenost nezvratně pře-
chápete, oni mali tisíc rokov čas.“ ) a také konfronto-
chlapci, naši junáci zídu aj na holej late, rozumiete ? “
váží dosud zaznívaná klišé, nekorektní žerty či zkres-
vány s vžitými představami či konkrétní dějinnou
4together 26
skutečností („Oni vždycky prídu. – Vidíte ? A teraz ne-
obrácena směrem k „sobě“, tedy ke Slovákům. „Veď my
o mikrobiologických rozdílech mezi evropským / slo-
prišli.“ ). Právě provázanost dějinného a současného
sme národ holubičiek.“
venským zubrem a americkým bizonem, která jsou
v závěru smetena příznačným „Viete, aký je rozdiel
spolurozkrývá mytizaci, která (každou) děděnou historickou křivdu musí nutně provázet.
Ústředním stavebním prvkem je systematická
Po maďarsky bohužiaľ nehovorím čili To nie je
jazyk, to je zlozvyk.
mezi zubrom a bizónom ? Žiaden. Žiaden ! “
Katarzní vyústění přináší moment, kdy se slovo
tematická gradace na více úrovních. Hlavní téma
Užité odkazy k seriálům a filmům (Sandokan, Vin-
změní v čin a akce, dosud nesená textem, přerůstá
(slovensko-maďarské vztahy, potažmo slovenství
netou) nepředstavují pouze nadnárodní kulturní ka-
v jednání. Postupné rozkrývání ušpiněnosti vlastních
jako vlastnost i přesvědčení) i klíčové motivy (zubři,
pitál, společné dědictví i sdílenou znalost, ale jazyk
řad (poľovník citující pasáž z Vinnetoua v maďarštině)
rezervace, moc, nadvláda, útisk, děděná křivda a ho-
sdělení (ukázky z nich jsou jedinými replikami, pro-
vede k prvnímu mstivého aktu. Až druhý čin však plně
kej) se procyklují, přičemž návrat je vždy nástavbou
slovenými v maďarštině) zde poukazuje na rozšířený
graduje dosavadně hravou rivalitu – obě zbylé ženy
i dořečením.
fenomén lingvistického překračování hranic. Evoko-
poprvé vnímají akustický vjem, soustavný podkres
Druhou, výsadní dominantou je humor, a to v roz-
vána je bazální dětská zkušenost: znalost pohádek
maďarštiny, a jakmile dekódují zdroj onoho vlezlého
ličných podobách, až na ostenzi zvuků pářícího se
v češtině i ve slovenštině či, více na severu, sledová-
pazvuku, ženu bez rozmyslu odstraní. Do setmělého
zubra výhradně slovní: od hospodských fórů přes
vané televizní i rozhlasové vysílání v polštině. Jazyk(y)
sálu se – opět v návratnosti ke vstupní scéně – spustí
předsudečný sarkasmus až po historicky ukotvené,
se tím ze znakového systému, charakteristického pro
vybrané záběry z Vinnetoua. Banálnost a barvotisko-
ironické glosy. Vtipy jsou vrstveny (opakované užití
dané území a národ, mění v jakousi spojnici panslo-
vost na straně jedné a čitelné sdělení (bratrství, které
tzv. running joke), časté je postupné vypointovávání.
vanského teritoria. Zároveň slouží obě díla jako paro-
přeroste rasu, národ i prvotní zášť) na straně druhé tu
Právě cizelované vrstvy humoru zabraňují patetic-
dické znázornění toho, co zúčastněné strany (včetně
v sobě kontrastně a kontradikčně, přitom přímočaře,
kému vyznění vážného tématu, které je po celou dobu
té divácké) skutečně spojuje.
obsáhne podstatu dosud zobrazovaného: onu podvoj-
latentně přítomno, namísto poučného mudrování je
Naopak ve chvíli vygradovaného nacionalismu,
nost vnímání, náhledu, rozdvojení názoru na tutéž
palčivý konflikt ztvárňován s nadhledem. Přesto by
kdy se Slováci metaforicky stavějí na roveň indiánů,
věc, problém, křivdu. Příznačné pak bylo, jak zřetelně
však inscenace mohla sklouznout k prvoplánové paro-
linou se nad jejich šamanským tancem rytmicky vy-
a vespolně při těchto záběrech utichal dosud neustá-
dii, nebýt strukturní dvojdomosti a precizně vystavě-
rážené verše Slávy dcery v sarkastickém zhmotnění
vající smích...
ného druhého plánu: vrstvou žertů postupně prosvítá
krystalického slovenství. Paralelně se tím uzavírá
surová sebeironie, parodováni přestávají být Maďaři
pomyslná kruhová kompozice: inscenaci otevírá in-
Však my sme majstri sveta. My sme majstri sveta.
a pozornost tvůrců, s neméně vytříbeným vtipem, je
diánský popěvek, do jehož podkresu zaznívají slova
Však naši chlapci, naši chlapci, menujte so mnou, po4together 27
máhajte: Meszároš, Stümpel, Országh, Nagy, Pálffy – to
pivu a zakořeněnou nenávistí s možnými tragickými
sú naši chlapci !
následky je až landovsky tenká.
Pozvolna a postupně prosvítá (politicky nekorekt-
Nabízí se otázka, jak by asi na podobnou insce-
ním) humorem vážná nota, naléhavé sdělení, jímž se
naci reagovalo – v ideálním případě smíšené, sloven-
tu Slováci nevyrovnávají s Maďary jako národem, ale
sko-maďarské – domácí publikum. Odpověď přinese 17.
spíše se svým zakořeněným vztahem k nim, zdánlivým
listopad 2012, kdy bude Causa Bonasus v premiérovém
předsudkem, kterému je tak snadné podlehnout a tak
slovenském uvedení představena v Košicích, které
těžké se (u)bránit. Historické souvislosti slouží jako
jsou nejen domovským sídlem divadla Na peróne, ale
půdorys příslovečnému „teď a tady“, jehož naléhavost
také městem s výraznou maďarskou menšinou…
narůstá právě usouvztažněním s banálním, takřka
úsměvným konfliktem, při němž středověký maďarský
panovník vítězně skolil slovenského zubra („a on bol
podľa mňa ešte aj krátkozraký, lebo jediné zviera, ktoré
vedel zastreliť, bol ten zubor, lebo bol veľký… a aj tak ho
podľa mňa lopatami dorazili…“ ). Tvůrci si záměrně pohrávají s vžitými stereotypními představami o Maďarech, s lehkostí travestují generačně děděné komplexy,
tradovaná klišé i siláckou hospodskou filozofii, a tak
to, co se zprvu jeví jako prvoplánová parodie Maďarů,
přerůstá v nelítostnou sebereflexi, jež se mj. dotkne
i problematiky kolektivní viny: „Zub za zub, Maďar
za zubra. Počujete to, paní Vlk ? Slovenské ticho.“ Všezastřešující ironie implicitní závažnost uvolňuje, aby
slova vyřčená v nadsázce a s vtipem zároveň kontrastně vyostřovala. Inscenace tak mj. poukazuje na to,
že hranice mezi nezávazným výsměchem při pátém
4together 28
Rozporuplná krása nového
současné české společnosti a v politizující tendenci po-
rem, kde ještě před chvílí točil kofolu barman, náhle
BURANTEATR v Dziadech
kračoval autorským holdem severomoravskému knězi
leští sklenice letošní absolvent JAMU Martin Tlapák
Radka Kunderová
vězněnému komunisty Antonínu Huvarovi i součas-
(zaujal energickým výkonem v roli amerického prezi-
nou polskou komedií Michała Walczaka Amazonie,
denta právě v Listopadu) a zakládající i současný člen
která s hořkým úsměvem kritizuje konzumní i planě
HaDivadla, prošedivělý Miloslav Maršálek. Banální
se smíšenými pocity, ale ostře se mu vtisknou do pa-
ezoterické svody nastupující generace. Nejpříměji se
konverzace, nasvícená uvolněným odpoledním slun-
měti. Jejich dojem časem nevyprchává, ale sílí. Divák
Buranteatr vyslovil ke společenským poměrům uve-
cem, odkryla svižně a za příznačně „buranských“ iro-
Dziady patří mezi inscenace, z nichž divák odchází
jejich hodnotu doceňuje teprve zpětně, dumaje nad
dením Listopadu Davida Mameta – politické satiry
nických vtípků tradiční generační spor – vzdor mládí
tím, v čem tkví jejich výjimečnost a čím byly způso-
na takřka současnou (nejen) americkou politickou
vůči stáří. Vzápětí se však – netypicky – přelila v bás-
scénu, inscenované v takřka dokonale iluzivní prezi-
nický akord, když Maršálek se starobylými hodinkami
dentské pracovně Bílého domu.
na řetízku v ruce začal meditativně pronášet Milos-
beny počáteční rozpaky.
Uvedením Mickiewiczova romantického díla v podobě melodramu vykročil Buranteatr novým a podle
O to větší kontrast představují Dziady pojaté jako
zovy tajemné verše-naučení: „Člověk nemá milovat
mého soudu i šťastným a potřebným směrem. Brněnské
poetická scénická báseň s živým orchestrem a zpě-
lunu. / Sekera v jeho rukou nemá ztrácet tíhu. / Sady
generační divadlo, inspirované slavnou érou pražského
vem. Změna žánru a stylu přišla právě včas, protože
mu mají vonět nahnilými jablky / a uměřeně zarůst
Činoherního klubu, si dosud zakládalo na srozumitel-
sarkastická společensko-kritická linie, inscenovaná
kopřivami. (...).“
nosti svých inscenací určených pro – jak donedávna
do značné míry realisticky, se už začala vyčerpávat,
Nádech nového se potvrdil po přesunu diváků
pravilo motto souboru – „normální lidi“ a tíhlo k divadlu
jak dosvědčil Listopad, který přes všechnu hereckou
do sálu, k němuž vyzval šéf divadla Zetel, oslovující
založenému na osobitém herectví a dramatickém textu,
vervu a do detailu propracovanou režii ulpěl na povr-
diváky jako smuteční hosty. Rozvržení jeviště a hle-
zpočátku převážně současném, později i klasickém. Je-
chu rychle zastarávající publicistické satiry.
diště, ač bylo i dosud využíváno proměnlivě, se změ-
jich zatím nejvydařenější inscenace (Skleněný zvěřinec,
Proměnu poetiky zaregistroval návštěvník premi-
nilo k nepoznání. Obnažený, rozlehlý sál (původně
Misantrop, Heda Gablerová, Amazonie) se vyznačovaly
éry okamžitě, ač zejména zpočátku nalézal i prvky pro
neurčený pro divadlo) uprostřed rozetnulo majestátní
režií, jež svou invenci dávala do služeb těchto složek
Buranteatr typické. Během čekání v kavárně před sá-
molo, po jehož stranách jsou rozestavěny divácké židle,
a díky své důmyslnosti a neokázalosti se stávala jaksi
lem Multikulturního centra Stadec se pojednou ozvala
vlevo jim kus prostoru ukrajuje malý orchestr Buran
zamlžená, spíše tušená melodie hitu Hurikán od Dali-
Ensemble se zpěvačkou a zpěvákem. Autor hudby,
Počínaje autorskou adaptací Molièrova Misan-
bora Jandy, nyní symbolu „pokleslého normalizačního
generační spřízněnec souboru Vojtěch Dlask, v něm
tropa se soubor začal otevřeně vyjadřovat ke stavu
popu“ (ze kterého si soubor tradičně utahuje). Za ba-
hraje na celestu. V zadní části mola, obklopené zezadu
samozřejmou a průhlednou.
4together 29
i ze stran stěnami, spočívá na náznaku katafalku ote-
mezi pozůstalými i vazby k zemřelému nejsou jasné,
vřená rakev. Dojem, že scéna evokuje krematorium, po-
stejně jako identita toho, kdo v rakvi spočívá.
tvrdí odporně laciná papírová tapeta imitující šedobílý
Pohřební zřízenci z jeviště pozvolna uklízejí židle,
opět za polohlasného komentování, tempo předsta-
Hájek při smutečním projevu vytříbeně osciluje
vení vázne, a právě rozvolněný „zcizující“ úvod a zá-
mramor, jíž je molo i stěny potaženo. Stejně charakte-
mezi vážností a parodií rutiny smutečního řečníka.
věr pohřební sekvence se zpětně jeví jako důvod po-
ristická je i odpudivě fialová barva dekoračních závěsů,
Polodramatické, poloparodické vyznění scény umoc-
citu neúměrné délky této již druhé „rámovací“ scény.
jež byla v oblibě nejen na porevolučních sakách podni-
ňuje disharmonická hudba orchestru. Náhle podél
Ačkoliv trvá jen kolem deseti minut (z celkových asi
katelů, ale též u dekoratérů mnoha oficiálních prostor,
mola přichází motorkář v kožené bundě a slunečními
devadesáti minut představení), snad kvůli zmíněné
kde přežívá dodnes. Buranteatr tak tradičně v ironické
brýlemi. Bez okolků prochází středem smuteční síně,
nejasnosti se nezdá být svižnou ironickou ouverturou,
zkratce charakterizuje politováníhodné úseky našich
zatímco zaskočený řečník škobrtavě pokračuje, a ra-
jak bylo pravděpodobně zamýšleno.
životů. Předstírání noblesy laciností.
zantně pokládá na rakev helmu. Patetický „hrdina“
Na setmělé molo přicházejí Maršálek s Tlapákem
Zatímco diváci usedají, na molu rozestavují židle
s neurčitým vzdorem ve tváři, jeho totožnost je ta-
a s nimi – podruhé – i jiný žánr. Začnou rozmlouvat
Lukáš Rieger s fotoaparátem a Jiří Š. Hájek s řečnic-
jemná, vztah k mrtvému očividně blízký, ale opět ne-
řečí vázanou – Mickiewiczovými verši v Halasově
kými deskami coby pohřební zřízenci chystající obřad.
jasný. Ze scénáře vyplývá, že nebožtíkem je chlapec
překladu. Sledujeme Starce a Dítě při návštěvě hřbi-
Neomaleně rutinní vztah k pohřbívání demonstrují
z úvodní „barové“ scény jménem Hurikán, tedy zřejmě
tova. Mladý herec zůstává v roli pubertálního buřiče,
skrze polohlasné komentování záplavy nových čes-
postava z Jandova hitu, který opěvuje mladíka smr-
jeho vzteklá zaťatost je poněkud plochá. Verše pro-
kých seriálů v zářijovém televizním programu. Opět
telně havarujícího právě na motorce. Kdo však ne-
náší tak, že upoutává především jejich forma, niko-
typický „buranský“ sarkasmus, herci jsou v této poloze
zná text písně, tuto souvislost nepochopí, protože mu
liv obsah, zatímco Maršálek se zkušenou rozvahou
zdomácnělí a publikum ji očekává a vítá. Následuje ru-
ve verzi reprodukované v baru není takřka rozumět.
nechává vyniknout jejich význam a jednotlivá slova
tinní „obřad“, jehož hosté jsou – zřejmě záměrně, avšak
Motorkář, snad tedy Hurikánův přítel, lusknutím
suverénně zasazuje do proudu hudby. Existenciální
z nejasných důvodů – oblečeni do elegantních černých
spouští Jandův hit, který se chvíli přetahuje o pozor-
úvahy o plynutí času pronáší s až biblickým nádechem,
svršků a slunečních brýlí jako z italských mafiánských
nost s orchestrem, ale nakonec zvítězí a doprovází
pamětníkům se při tom může vybavit jeho novodobý
filmů. Někteří nevydrží pohled na zemřelého, jiní se
zajíždění rakve za oponku, trapně kodrcá, přesně jak
Jób ve stejnojmenné inscenaci režírované J. A. Pitín-
s ním důstojně rozloučí a smířeně usedají. M. Maršá-
jsme zvyklí v dnešních krematoriích. Situace se po-
ským v HaDivadle v roce 1996. Scéna je inscenována
lek klade do rakve své hodinky, takže se nabízí jisté
hybuje na hraně smíchu, premiérově napjaté publi-
v holém prostoru s jedinou rekvizitou – oněmi hodin-
propojení s úvodní scénou, avšak toto gesto není ze
kum však s hlasitou reakcí váhá – není si jisté, jak je
kami na řetízku, které děd svému vnuku daruje, klečíc
vzdálenějších míst vidět, takže odkaz zaniká. Vztahy
scéna myšlena.
u hrobu a hořce filozofujíc („Požehnej mé vnouče a dej,
4together 30
ať umře v mládí !“), zatímco si mladík s dárkem majet-
Mickiewiczových „Dušiček“, jež smrt důstojně temati-
při vyvolávání duchů nesetkáváme s hrdinnými Po-
nicky pohrává a nevěnuje dědovým steskům pozor-
zují a svou magičností a rituálností jistě provokují di-
láky, ale „s Ukrajincem, který padl polskou rukou při
nost, až mu je stařec slavnostně pověsí na krk.
vadelnickou imaginaci. Z rozsáhlého díla o čtyřech čás-
masakru ukrajinské vesnice roku 1943, s Čechem zabi-
Namísto „buranského“ sarkasmu a ironie tedy při-
tech vybrali především (krácenou) scénu obřadu dziadů
tým polskými vojáky v roce 1968 či dokonce polským
cházejí existenciální úvahy a romantické gesto, na-
(část II), tedy původně pohanského rituálu, v němž lidé
komunistou, který po roce 1989 nevydržel psychický te-
místo realismu snaha o abstraktní herectví symbolů
během tajných hodů v kostelíku vyvolávali duše dlící
ror svých krajanů a spáchal sebevraždu“. 1 Buran­teatr
a lyriku. Převládající vizuální minimalismus a názna-
v očistci a nabízeli jim jídlo a pití, aby ulehčili jejich utr-
však – plným právem – vztáhl svou aktuální společen-
kovost (z níž Listopad vybočil) zůstává.
pení. Srovnáním současné pohřební machy a Dziadů
skou kritiku, k níž v posledních sezónách tíhl, pouze
je však kontrastu učiněno zadost a z tohoto pohledu
k tématu vztahu k smrti a rozhodl se soustředit na ri-
a s řachnutím padnou na zem. Muži v černých klo-
se zdá vložená scéna tradičního křesťanského pohřbu
tuální, existenciální a milostné roviny.
boucích přinášejí na ramenou rakev, L. Rieger coby
nadbytečná. Dále tvůrci z klasického díla vybrali tema-
Vytěžit divadelní kouzlo rituálu se mu podařilo
kněz odříkává s civilní opravdovostí křesťanský pro-
ticky příbuzný hřbitovní dialog Stařec a dítě a monolog
a dramaturgická volba Dziadů je v tomto ohledu po-
slov, dívka oděná do náznaku kroje zdobí závojem a jíd-
Upír ze zlomků I. části a též úryvky vznícené milostné
chopitelná, avšak motivy smrti a lásky v inscenaci zů-
Stěny kolem zadního konce mola se rozletí
lem rakev, která je posléze spuštěna na lanech do země
lyriky postavy Gustava (část IV), jež bývá považována
stávají načrtnuté pouze v obecné rovině a též roman-
(propadla), jak je dodnes zvykem. Výjev evokující tra-
za autorovo alter-ego, vyjadřující drásavé rozpoložení
tické buřičství zůstává bez konkrétní motivace. Těžko
diční, spíše venkovský pohřeb má zřejmě kontrastovat
po smrti matky a odmítnutí jeho milovanou.
se tak v inscenaci hledají další důvody, které tvůrce
se současnou odcizenou pohřební rutinou. Inscenace
Kromě scény Noc dziadů nechali tvůrci stranou
vedli k uvedení tohoto těkavého, poměrně obtížně
tak avizuje své stěžejní téma (což dokládá její anotace
politizující III. část díla, připsanou Mickiewiczem roz-
srozumitelného kusu, zatěžkaného rozsáhlými tapise-
i texty v programu): smrt z našich životů trestuhodně
hořčeným neúspěšným listopadovým povstáním roz-
riemi veršů. Aranžmá, ač nezřídka poetická (viz dále),
vytěsňujeme, snad proto, že jí nedokážeme čelit po-
děleného Polska. Pozoruhodné je, že v současném Pol-
zůstávají zpravidla ilustrací vyřčených slov a působi-
mocí rituálů, tak jako naši předci. Takové konstatování
sku nejenže jsou Dziady poměrně často inscenovány
vost jim místy dodává až jejich výtvarnost či herecká
současného úpadku však nepřekračuje rovinu mora-
(zatímco inscenace Buranteatru je od roku 1899 teprve
emoce, a především hudba. Disharmonická, ryčná i ti-
listní teze, často propírané časopisy o životním stylu.
druhým českým uvedením !), ale nesou též aktuální
chá vážná i posměvačná.
Autoři scénáře, dramaturg Jan Šotkovský a reži-
politickou výpověď, ač nezřídka původní text adap-
Během zmíněného tradičního pohřbu se objevuje
sér inscenace Michal Zetel, zřejmě usilovali o vystup-
tují. Jan Jiřík v posledním Světě a divadlu referuje
Michal Isteník, oblečen stejně jako ostatní muži ve svá-
ňování tohoto kontrastu inscenováním divokého reje
hned o dvou takových pokusech, v jednom z nich se
tečním, avšak ne v černé, ale fialové barvě. Dostává­se
4together 31
že propracovány jsou, nejsou dostatečně sdělné. Také
głucho wsędzie, / Co to będzie, co to będzie ? volají herci
jím, natáčí svou i jeho hlavu do protilehlých stran,
např. hodinky coby metonymie omezeného času ži-
čím dál hlasitěji a rychleji do sarkasticky divoké hudby
takže vzniká dojem jakéhosi násilného alter ega. Is-
vota (či něčeho jiného ?) jsou příliš subtilním a špatně
až do takřka extatického vrcholu, načež se začínají
teník přitom rebelsky horlí, podobně jako předtím
viditelným symbolem, jehož předávání mezi posta-
zjevovat duše, které znázorňují herci ve – zpravidla
Tlapák (a stejně jako ve svém Alcestovi). Význam slov
vami z dálky nezřídka zaniká, a jejich přenesený vý-
sólových – výstupech na mole před tabulí…
do poněkud neurčitého vztahu k Tlapákovi, cloumá
v poměrně monotónním výtrysku emoce zaniká. Že
znam výrazněji upoutá až v jedné ze závěrečných scén,
má jeho monolog vztah k ženám, vyplyne spíš z jejich
kdy si je postavy dostatečně výrazně předávají.
…Jiří Š. Hájek se natahuje do prázdna (v náznaku
ztělesnění – na katafalku po rakvi usedly Kateřina Do-
A přesto se v některých okamžicích představení
pohybového divadla) po ruce své imaginární sestřičky,
stalová a Kamila Zetelová coby symboly dvou druhů
všechny složky slijí a vytvoří obraz, který se nadlouho
coby jedna z duší dětí, jež na zemi nepoznaly hořkost,
ženství vyjádřené obrácenou barevnou symbolikou.
propálí do vědomí…
Plavovláska Zetelová v bílé současné variaci na kroj
a proto se v ráji nudí… za lyrického mihotání světélek
vytváří herec díky srozumitelné a přirozeně plynoucí
s nadýchanou šifonovou sukní a obepnutým živůtkem
…Ciemno wsędzie, głucho wsędzie, / Co to będzie, co
sedí ve vyzývavém polorozkročení a ztělesňuje tak
to będzie ? 2 rytmicky recituje zástup herců a hereček
protřelé ženství, zatímco bruneta Dostalová v témže
přicházející ze zákulisí podél ztemělého mola s nádo-
kostýmu ale tmavých barev znázorňuje ostýchavou
bami s jídlem a pitím. Polština, která se při promlu-
jevištní mluvě přízračně křehký obraz…
…Ciemno wsędzie, głucho wsędzie, / Co to będzie,
co to będzie ?...
dívčí nevinnost. Mladíci si o dívky náznakově „střih-
vách sboru refrénovitě vrací, dodává dění cizokrajně
nou“ kámen-nůžky-papír a Isteník se spokojeným
folklórní půvab. Začínají dziady, svátky zemřelých !
úsměvem „vyhrává“ blondýnu. Záhy je však Zetelová
L. Rieger, oděný dívkami do náznaku kněžského ta-
bil K. Dostalovou, která se stává duší dívky Zošky, jež
náznakově oddána za Pavla Riedla, pričemž Isteník dál
láru a s deštníkem coby „magickou hůlkou“, se právě
na tomto světě nezažila lásku a touha po ní ji po smrti
prohlásil za „guslarze“ (v Halasově překladu „kouzel-
užírá… S Dostalovou přichází na molo nejen krása, ale
ník“) a se zcizovanou didaktičností přednesl „slovní-
i spontánnost, slova pronášená příjemným, lehce za-
durdivě vykřikuje monolog a rve se s Tlapákem.
Takto režisér zdivadelnil část monologu milostně
… operní zpěv mladé sólistky jako by trýznivě vá-
zhrzeného Gustava. Jak už bylo řečeno, význam slov
kové heslo“ dziady (Mickeiwiczův úvod II. části Dziadů
střeným altem bez obtíží sdělují svůj význam i emoce.
je poněkud upozaděn a nezřídka též zanikají v hudbě,
v překladu Jaroslava Vrchlického). Obřad se začíná, na-
Herečka působí přirozeně, ať se dětsky klouzá po mole
stejně jako herci v některých okamžicích splývají s pří-
místo katafalku dlouhá tabule, prostřená herci, kteří
či vyjadřuje stravující smyslný žár zabořením rukou
šeřím. Porozumění ztěžuje také nejasnost totožnosti
za ní uvolněně hodují, takže vzniká obraz podobající
do klína skrytého v šifonové suknici. Nečekaně a váš-
postav a vztahů mezi nimi. Ač vše nasvědčuje tomu,
se Leonardově Poslední večeři Páně. Ciemno wsędzie,
nivě políbí hodující K. Zetelovou, jíž překvapením za4together 32
skočí, což suverénně dohraje coby komickou mik-
pákem a Maršálkem namáhavě, jako přes nedozírné
P. Riedl, který se smeknutým kloboukem předkládá
roscénku, kvitovanou smíchem diváků. Poté Dostalová
dálavy času či prostoru, předávají hodinky, což jim pro-
svou prostou představu pohřbu („Nechci než ticho,
vytáhne zpoza stolu Tlapáka a s roztouženou razancí
středkuje L. Rieger, jehož deštník dokáže vzdálenost
mlčení.“), jedná se o závěť Karla Teigeho (což zřejmě
ho povalí pod sebe…
mezi herci lépe překlenout. Snad se tak Rieger-kněz-
málokdo v publiku rozezná). Civilně a s citem proná-
kouzelník stává prostředníkem mezi světem žijících
šený monolog sice rezonuje s nastoleným tématem
a zemřelých, reálným a magickým, významy jsou však
„my a smrt“, ale působí jako dodatečný přílepek. Jeho
nezřetelné. závěr publikum znejistí: tleskat, či netleskat ?
…M. Isteník v cylindru, s bílou šálou kolem krku
a Guslarzovým deštníkem coby chaplinovskou hůlkou se stává tajemných duchem (báseň Upír). Během
Následně vidíme účastníky dziadů v pláštěnkách
Ujištění, že konec opravdu je, přinesla následující
zběsilých sól bicích sebou šíleně trhá, jako by byl bu-
a gumácích, kterak civilně sklízejí tabuli, jako by kon-
děkovačka, jež patřila k nejkrásnějším okamžikům
beníkovými paličkami, avšak jakmile sólo utichne,
čilo i divadelní představení. L. Rieger čte z papíru za-
premiérového večera. Herci opět nastoupili na molo
strne do naprosté nehybnosti. Výstup má atmosféru
říkávání ukončující obřad, jako by si text předříkával
s nádobami s jídlem, tentokrát však se skutečnými
smrťácky groteskních filmů Tima Burtona i šklebivé
na zkoušce. Jediná K. Zetelová, pod jejíž pláštěnkou
pochoutkami určenými pro premiérový raut, které
kouzlo kabaretu – Isteník dokonce zastepuje. Jeho
prosvítá pouhá zranitelná spodnička, bloumá po molu
takřka plaše kladli na kraje mola, a tímto pokorným
slova se chvílemi proplétají s hlasy jednotlivých ná-
a v rozhovoru s Riegerem, už opět Guslarzem, pro-
pohostinným gestem zahrnuli publikum do rituálu
strojů, jindy orchestr běsní. Po patetickém alcestov-
zrazuje touhu potkat se s mlčenlivým duchem, který
utvrzujícímu společenství, v němž lze zakoušet radost
ském horlení v předchozích scénách předvede herec
ji během rituálu sledoval (jedná se o scénu IX, Noc
ze spolubytí. Ze spolubytí s mladými umělci, kteří se
slušivější fasetu úmyslně přehánějícího ironika a v zá-
dziadů, ze III. části). Znovu se objevuje Isteník a ode-
přes obtížné materiální podmínky pokoušejí vytvářet
věru i přesvědčivě civilního lyrika. Coby Upírova láska
hrává se další z variací milostného vztahu, který tato
poctivé divadlo o dnešku, a ač se jim to nemusí vždy
je tiše přítomna K. Zetelová, v jejíž tváři se chvílemi
dvojice během představení ztělesňuje. Herec pistolí
podařit dokonale, mají odvahu riskovat.
zračí chvějivá něha, která dodává její kráse i herectví
střílí před sebe, avšak obrazně se zasáhne do vlast-
nový odstín...
ního čela. Dívka pateticky zvolá Zhoj ho, bože, láskou
svojí ! a mladík vysvobozen její láskou mizí s úlevným
Ještě než vyvolávání duchů skončí, vrací se hřbi-
úsměvem v propadlu. Diváci považující závěr scény
1 : JIŘÍK, Jan. Ve jménu levicového divadla. Svět a divadlo 23,
tovní rozhovor děda s vnukem. Kmeta tentokrát hraje
podtržený ráznou melodií, snad parodující vítězné
2012, č. 5, s. 74.
M. Isteník a mladíka M. Maršálek, takže je zdůrazněna
znělky televizních pořadů, za konec představení a za-
2 : „Temno všude, mrtvo všude: / Co to bude, co to bude ?“ –
cykličnost času. Následuje scéna, v níž si Isteník s Tla-
čínají tleskat, ale o pozornost se ještě plaše přihlásí
překlad František Halas.
4together 33
Zajíci ve visegrádských pytlích
Michal Zahálka
nace, na něž by tvůrci jinak nejspíš ani nepomysleli –
ně-specifická není, vypravit kolem toho neurčitě folk-
to je nepopiratelně záslužné. Ale nahlíženo jen trochu
lórní obrázek a doufat, že si v tom to Slovensko někdo
pootočenou optikou: vznikla kvůli němu také insce-
najde (Paramisa). Hrozí ovšem, že si v tom nakonec
Když umělecké dílo vzniká z podnětu daného pro-
nace, u níž by nejspíš nebyla velká škoda, kdyby na ni
nikdo nenajde nejen Slovensko, ale ani nic jiného –
jektem, je zpravidla dobré mít se na pozoru – ať už
tvůrci ani nepomysleli.
což je asi tak všechno, co se o inscenaci krakovského
se tím projektem míní cokoliv. Když například divadelní hru píše dramatik v rámci tvůrčí rezidence, jsou
Teatru Figur dá říct.
Pořádat takový projekt/festival, to znamená niko-
Lze vytvořit záměrně matnou psychedelickou
v tom hned dva ošemetné momenty: autor je vázán
liv kupovat zajíce v pytli, ale půjčovat jakési inkubační
montáž z toho, co o kultuře dané země víme – to je
povinností hru k určenému datu pokud možno napsat,
pytle a doufat, že se vrátí se zajícem přiměřené jakosti.
případ szegédských Klaunů v uličce alchymistů, in-
i když se mu třeba nedaří, a divadlo má zase po všech
A vyrazit na něj jako divák (a že se takových našlo víc
scenace zajisté pohledné a pozoruhodné. Výhodou
výdajích a starostech dobrý důvod výsledný text po-
než dost !), to je vysloveně odvážné. Tím asi nejpád-
tohoto přístupu je, že se vlastně nemá s čím kon-
kud možno nastudovat, i když se mu třeba vlastně
nějším důvodem, proč se autor těchto řádků vypravil
frontovat: na onu surreálně výtvarnou poetiku je
příliš nelíbí – nejenom pražské Divadlo Letí, ale i pa-
na tři dny do Brna, byla ryzí zvědavost, jak který sou-
možné svést vlastně úplně všechno. Přesto se ne-
řížský Rond-Point a londýnský Royal Court by jistě
bor přistoupí k onomu zvláštnímu zadání. Obecné zjiš-
lze ubránit pocitu, že celá ta nádhera v podstatě jen
mohly vyprávět. Jenomže velice často se stane, že se
tění bylo nepřekvapivé: počet využitých přístupů se
maskuje to, že Metanoia Artopedia vlastně nemá
přese všechno podaří pozoruhodná hra či slušná in-
shoduje s počtem zúčastněných divadel. Je asi nutné
co říct, a tak střílí od boku tím, v čem tuší českou
scenace – a tak se do nejrůznějších projektů s oblibou
přiznat, že ač mechanismus projektu (Češi o Polácích,
(pop)kulturu. Snaha trefit se do cizí kulturní paměti
čas od času vrhá kde kdo.
Poláci o Slovácích, Slováci o Maďarech, Maďaři o Če-
je ovšem ošidná – třeba autor těchto řádků dávno
S mezinárodním projektem 4Together (nikoliv
ších) působí zcela nestranným dojmem, podmínky
úspěšně zapomněl, že se v Haškově Švejkovi někdo
festivalem, jak bylo opakovaně zdůrazňováno divá-
tak docela rovné nebyly – zatímco někde jsou témata
prohlašuje za šestnáctý díl Ottova slovníku naučného,
kům, kteří zcela nedisciplinovaně dorazili na divadelní
a vztahy historicky a politicky v podstatě dané, najdou
a soudě dle drobného průzkumu v tom není zdaleka
festival) se to má podobně. Jeho bohulibá myšlenka
se mezi zeměmi Visegrádské čtyřky i takové, které se
sám. (Jak by to asi dopadlo, kdyby se český soubor
spojila čtveřici divadel, jejichž poetiky jsou si mírně
o sebe navzájem (přinejmenším kulturně) podle všeho
pokusil o podobný obrázek Maďarska na základě –
řečeno vzdálené, a každé z nich se pokusilo vytvořit
moc nezajímají. Co s tím ?
dejme tomu – Kočičí hry, Podivuhodných dobrodruž-
inscenaci inspirovanou zemí, jejíž témata mu možná
Lze třeba hned v základu udělat odbočku, zvolit si
také nebyla zrovna blízká. Vznikly díky němu insce-
tematiku etnické minority, která vlastně až tak míst-
ství rodiny Smolíkovy a sebraných spisů Sándora
Petöfiho ?)
4together 34
Lze inscenovat nějaké základní literární dílo dané
země a pokusit se ho okomentovat svýma očima – ta-
róne vyřvává ty nejhorší xenofobní představy o Maďarech – a hraje přitom právě o oné xenofobii.
ková je cesta, kterou se vydal Buranteatr. Ten „komen-
Souvisí to asi trochu s tím, čemu Ivo Osolsobě ří-
tář z české pozice“ je paradoxně tím, co v brněnské
kal mateřština 1. Smysluplné divadlo umí mluvit tak,
inscenaci nejstarších částí Mickiewiczových Dziadů
aby bylo přítomné a relevantní, aby svým divákům
vychází nejméně. Srovnání litevských svátků mrt-
hrálo o svých divácích – jinak je z něj jen (třebas po-
vých s chladným prostředím českého krematoria vy-
hledná) exotická atrakce. To je možná tím nejcenněj-
znívá dobře v anotaci, na jevišti už ale působí poněkud
ším, co projekt 4Together ukázal a proč měl smysl.
chtěně – v protikladu k české necitelnosti totiž nestojí
Potom­vlastně ani tak nevadí, že v jeho pytlích vedle tří
ani tak obrázek polského cituplného přístupu ke smrti,
zajíců adekvátní, ba dobré, ba výtečné jakosti vzniklo
jak by se mohlo zdát, nýbrž několik duchařských his-
i něco o poznání problematičtějšího – při zachování
torek. Výsledkem je výtečné divadlo velkého gesta,
zvířecí metaforiky nejspíš Schrödingerova kočka,
jenom ten „český pohled“ se vlastně nedostavil tak,
nadto mrtvá. I to je, koneckonců, sdělení...
jak bylo patrně v plánu.
Jak to tak někdy bývá, nejúčinnější přístup může
být ten nejjednodušší. Tou ze čtveřice inscenací projektu 4Together, která řekla nejvíce, byla ta, která byla
divadelně nejprostší, ba možná i nejméně pracná –
zato ale s nápadem. Causa Bonasus ukazuje, že hrát
o někom jiném znamená také (a možná především)
hrát o sobě. Má se to s ní trochu jako s Brelovou písní
Měšťáci: její myšlenkou není to, co vyřvává refrén, totiž
že „měšťáci / jsou jak prasata / a čím jsou starší / tím
jsou pitomější“, nýbrž to, že předsudeční (a ve výsledku
šosáčtí) jsou nakonec i ti největší buřiči. Divadlo na Pe-
1 : Viz Muzikál je když... (Praha 1967).
4together 35
Metanoia Arthopaedics
Klauni v uličce alychymistů/ Objekt meditace
Tvůrčí tým
Klauni: Andrea Erdély, Péter Bán, Ágnes Diószegi, Péter Báhner, Péter Szörényi, József Jovánovics
Scéografická spolupráce / Preparátor: Attila Etele Kiss
Kostýmy: Anna Csúri
Hudební spolupráce, zvuková režie: Balázs Erlauer
Zvuk: Hédi Sipos
Asistent režie: Andrea Erdély
Režie, produkce a scénografie: Zoltán Perovics
Premiéra: 21. září 2012, 4Together, Stadec, Brno
Na peróne
Causa Bonasus
Autor: Ján Luterán a Na peróne
Hrají: Peter Kočiš, Judit Lax, Zuzana Psotková, Jana Wernerová
Dramaturgie: Mariana Luteránová
Pohybová spolupráce: Vladimír Michalko
Light design: Jan Komárek
Světlo a zvuk: Róbert Farkaš
Projekce: Tibor Nagy
Režie: Ján Luterán
Premiere: 22. září 2012, 4Together, Stadec, Brno
4together 36
Teatr figur
Paramisa ?
Režie: Grażyna Tabor, Dagmara Żabska
Scénografie: Agnieszka Polańska, Magdalena Hałoń, Piotr Idziak
Světelné a zvukové efekty: Filip Kozaczkiewicz
Hrají: Joanna Nitefor, Anna Jegerska, Grażyna Tabor, Marta Hankus, Alla Maslovskaya, Magdalena Hałoń, Dagmara Żabska
Premiéra: 22. září 2012, 4Together, Stadec, Brno
BURANTEATR
Adam Mickiewicz – Vojtěch Dlask
Dziady
Režie: Zetel
Překlad: František Halas a Josef Matouš
Scénář: Jan Šotkovský a Zetel
Scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová
Hudební nastudování: Vojtěch Dlask a Ondřej Tajovský
Dramaturgie: Jan Šotkovský
Hrají: Michal Isteník, Miroslav Maršálek, Lukáš Rieger, Kateřina Dostalová,
Kamila Zetelová, Martin Tlapák, Jiří Š. Hájek, Pavel Riedl, Jan Kruba
a BURAN ENSEMBLE pod řízením Ondřeje Tajovského
Premiéra: 23. září 2012, 4Together, Stadec, Brno
4together 37
Texty
Josef Dubec, Andrea Erdély,
Radka Kunderová, Ján Luterán,
Martin Macháček, Markéta Polochová,
Jan Šotkovský, Michal Zahálka,
Michal Zetel, Dagmara Żabska
Copyright
© Buranteatr, o. s.
2012
W3 4together EU

Podobné dokumenty

Hovorany 4-2012 na web

Hovorany 4-2012 na web lidové knihovny sama. Vše pečlivě, zodpo− vědně, spolehlivě. Patří jí proto naše spo−

Více

TEMA 1/2011 - OHK

TEMA 1/2011 - OHK spolupráci nastavené v předchozích letech, a to s výzkumnými ústavy, městy, podnikateli a vysokými školami v kraji. Důležitý je i monitoring situace ve VVI a propagace výsledků. V letošním roce se ...

Více

2001 stáhnout PDF 0.52 MB

2001 stáhnout PDF 0.52 MB Pomoc protiatomovým organizacím zavést účast veřejnosti při povolování jaderných zařízení. Protijaderné nevládní organizace připomínkovaly atomový zákon s cílem umožnit účast veřejnosti a obcí při ...

Více

Kell-e Európának katolikus pedagógia?

Kell-e Európának katolikus pedagógia? oblékli jste se v Krista; už není Žid nebo Řek, už není otrok nebo člověk svobodný, už není muž nebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. (Gal 3,27-28) V důsledku to během dějin mění postoj li...

Více

listy z aura - Aura-Pont

listy z aura - Aura-Pont Melancholická komedie o konci starého světa. Důchodce AG vzpomíná (tentokrát v těle mladé dívky) na to, co všechno jsme prožili, jak jsme za bývalého režimu naučili létat, stát se neviditelnými, pá...

Více