3_OSNOVA_PREDN.METAFYZIKA__0809

Úvod do filozofie 2008-9 Osnova přednášky - O.Fischer, J. Kranát
3. blok: Metafysika
1. Termín „metafysika“
V jistém smyslu se jedná o základní filosofickou disciplínu, „první filosofii“, jež
prolíná dějinami západního myšlení od nejstarších řeckých počátků až do
současnosti, po celý novověk pak jako problém, s nímž se musí filosofie (ale i
theologie a věda) stále kriticky vyrovnávat.
Aristotelova definice (Metaphysica Γ ,1 1002b): „Jest druh vědy, jež zkoumá jsoucno
jako jsoucno a to, co mu o sobě náleží.“
Zkoumat jsoucno co do jeho jsoucnosti (a s tím související věci) samozřejmě nelze
metodami soudobých empirických věd. Aristotelés mluví o vědě theoretické,
rozumové. Ta nemá co do činění s FYSIS, přírodou v nejširším slova smyslu (to, co
vzniká a podléhá změně), nýbrž s tím, co je „META FYSIS“, co je za přírodou (či
přirozeností) ve smyslu neměnného základu, ARCHÉ.
META TA FYSIKA – co za „fysikami“, i v přeneseném slova smyslu: co za „fysis“
FYSIS; FYEIN, FYESTHAI – příroda; roditi, ploditi; vznikati, růsti; to, co vzniká
ARCHÉ, principium – počátek i vláda; tedy: počátek nikoli v časovém smyslu, nýbrž
„stále vládnoucí“. S termínem „Metafysika“ souvisí termín „ontologie“ (ontos - jsoucí). O
ontologii mluvíme v souvislosti se zkoumáním bytí jako jsoucího, zkoumáním „existence“ bytí - věci.
2. Historický vývoj
Základní podmínkou metafysického tázání byl objev logu (LOGOS), pojmu, s jehož
pomocí můžeme myšlenkově uchopovat a nakládat s myšlenkami, tématizovat
myšlení samo (= reflexe). Opakem je MYTHOS, vyprávění (spjaté zpravidla
s autoritativním náboženským potvrzením, příp. kultickou praxí), jež podává své
sdělení nepojmově, narativně (prostředky vyprávění) či dokonce předvedením
(nápodobou pravzoru – ARCHÉ). ARCHÉ lze buď napodobovat a prostředkovat
vyprávěním anebo pomocí pojmů podrobit reflexi („myslet“ ji), jak činí již nejstarší
řecká filosofie (tzv. presokratici: voda, vzduch, APEIRON, oheň...).
a) Parmenidés (nar. kol. 540 př.Kr.). Ke zlomu dochází u Parmenida, jenž se
jako první pokouší ARCHÉ vyložit jako ESTI (= jest). Zde vzniká metafysika ve své
klasické podobě:
1) ESTI je nehybné, nečasové, nevzniká a nezaniká, nepodléhá žádnému „dění“,
na rozdíl od smyslových věcí, jež jsou pouze zdáním (ESTI, EINAI ×
GIGNESTHAI, býti × vznikat, stávati se):
Zlomek B8: „jest… Nebylo nikdy a nebude – jest nyní najednou celé, souvislé
jedno. Neb jaký pro ně chceš vyhledat původ? Že z nejsoucího by bylo, nedovolím
abys říkal, vždyť říci a myslit nelze, že není.“
2) ESTI = EINAI, bytí jest, Parmenidés jako první „zapomíná“ na to, že bytí není
jsoucno! Teprve ve 20. stol. to připomene Martin Heidegger.
Zlomek B6: „Třeba je říkat a myslit, že jsoucí jest, neboť bytí jest, kdežto nic věru
není. ...“
3) Myšlení je v nějakém zásadním vztahu k bytí: myslit a býti je totéž (zlomek B3).
Myslet můžeme jen jsoucí (co jest, ESTI), nikoli co není. Pro „není“ máme sice
slovo (i pro „nic“), ale neoznačujeme jím „nic“, nýbrž vždy nějaké „něco“.
1
U Parmenida se zformovala „radikální“ podoba řecké metafysiky: pravdou, k níž
dospívá pravé poznání, je jest, příp. celek jsoucna, který „jest“. Opustíme-li smysly
zatížené pomíjivostí a nicotou (=vidíme změny, vznikání a zanikání věcí ve světě),
můžeme nahlédnout nehybnou pravdu onoho „jest“, které „nikdy nebylo a nebude“,
ale „jest nyní, najednou, celé, souvislé, jedno“ (B8). – Toto „radikální“ nahlédnutí
elejské filosofie je ovšem v zásadním rozporu s naší zkušeností. Jak obé smířit? Jak
„zachránit fenomény“, aby nebyly v takovém rozporu s „pravdou“? Pokouší se o to
Platón.
b) Platón (427-347 př. Kr.)
Výklady Platónovy filosofie se točí kolem pojmu idea. Je ovšem otázka, zda měl
Platón nějakou „teorii idejí“, jak je mu často podsouváno. Slovo idea souvisí s tvarem
„idein“ od slovesa „horó“ = vidět. Přesný český překlad by zněl „vid“, tedy to, co bylo
„uviděno“. Ideu lze „zahlédnout“, ovšem nikoli očima, nýbrž intuicí(?), jakýmsi
vnitřním zrakem, „rozumovým nahlédnutím“ či rozpomenutím se (anamnésis).
Platón nikde nedává žádný návod, jak k takovému poznání dojít. Nelze napsat
učebnici filosofie, filosofie je způsob života, „hojné soubytí a soužití oddané té věci
najednou“ (7. list, 341c) a nikdy nekončící dialog. Proto také většina Platónových
spisů jsou právě dialogy, které nepodávají nějakou nauku ani jednoznačnou tezi
(„idea je...“). Dialogy mají čtenáře vést k určité skepsi vůči možnostem pojmovosti a
k vlastnímu nahlédnutí. Platóna je proto potřeba číst, nikoli se „o“ něm učit z učebnic.
Idea je tedy velmi pronikavá a přitom vlastně opatrná odpověď na otázku po
ARCHÉ. Proud změn, vznikání a zanikání je tedy založen hlouběji (nebo výše?)
v „archetypech“ věcí, věci jsou nápodobou idejí (mimésis), mají tak na nich podíl
(methexis). To je jejich jediná spojitost, ideje jsou jinak zcela vně věcí, odtrženy od
nich (chórismos). Toto vše jsou ovšem spíše metafory, nikoli nějaké definice. Není
náhoda, že klíčovými místy pro pochopení idejí jsou zrovna podobenství z 6. a 7.
knihy Ústavy (viz odkaz níže). Pro naši diskusi s Parmenidem o jest (=bytí) a jsoucnu
má klíčový význam podobenství o slunci, jež je analogií ideje Dobra:
Úst. 509b,c: „O slunci, myslím, řekneš, že viditelným věcem dává netoliko možnost, aby byly viděny,
nýbrž i vznik a vzrůst a výživu, ač samo není vznikem? – Jak jinak? – Rci tedy, že i předměty poznání
mají od dobra nejen to, že jsou poznávány, nýbrž že se jim od něho dostává i bytí a jsoucnosti, ačkoli
dobro není jsoucnost (epekeina tés usias), nýbrž vyniká ještě nad jsoucnost důstojností a mocí. –
Tu zvolal Glaukón s velmi komickým výrazem: Apollóne, jaká to nadlidská výše!“
Platón si byl velmi dobře vědom, že zdroj bytí není jedno ze jsoucen, ale každé
jsoucno překračuje, je „mimo jsoucno“ (epekeina tés usias). Bytí je něco jiného než
jsoucno! × Srovnej s Parmenidem: „...jsoucí jest, neboť bytí jest.“ (B6)
Platón tedy „zachraňuje fenomény“ tím, že je zcela nezavrhuje jako
Parmenides, ale uvádí je do zásadního vztahu „obraz-vzor“, toto je vlastně jeho učení
o dvou světech (Parmenidés zná vlastně jen svět jeden, svět „okrouhlé pravdy“ jest).
Přitom si ale Platón zachovává vědomí odlišnosti obou světů (chórismos idejí) a také
fundamentálního rozdílu zdroje bytí a jsoucna (epekeina tés usias).
c) Aristotelés (384-322 př.Kr.): Metafysika – tzv. PRÓTÉ FILOSOFIA THEOLOGIA, nauka o počátcích, principech (ARCHAI), příp. ve XII. knize
Metafysiky o prvním hybateli (aristotelský bůh?);
Platónův žák a přitom i kritik. Filosofie už pro něj není společenství touhy po
poznání, nýbrž věda. Připomeňme si Aristotelovu definici metafysiky (Metaphysica
2
Γ ,1 1002b): „Jest druh vědy, jež zkoumá jsoucno jako jsoucno a to, co mu o sobě
náleží.“ Každý, kdo má dostatek píle, může se do Aristotelské vědy uvést a Aristotelés
mu dává „přehledné“ návody (Organon = Aristotelovy logické spisy).
Jsoucno může mít některé složky, jež jsou jednoduše „vidět“, jsou smyslově
vnímatelné, tzv. akcidenty (kvalita, kvantita, čas, místo...). Ty však netvoří vlastní
jsoucno, jenom na něm spočívají a mohou se měnit. Neměnná, pevná část každého
jsoucna, jeho „metafysické jádro“ je substance, jež trvá ve změnách. Přesto se i
substance může měnit, byť obtížněji (ale též zásadněji) – může se rozpadnout na své
skladebné složky materii a formu. Pak už ale nejde o totéž jsoucno a materie se téměř
znicotní (bez formy je téměř ničím, není to „hmota“: dřevo, železo...!). Co se však
stane s formou? O tom se mezi Aristotelovými komentátory vedly dlouhé diskuse:
jedni říkají, že trvá dále jako jakési vyšší jsoucno, možná až podobné platónské ideji
(realisté) × druzí říkají, že netrvá, že je jen pouhým jménem (nomen), chvěním
našeho hlasu (nominalisté). V každém případě však právě forma je Aristotelovým
pochopením Platónské ideje – ovšem bez chórismu a bez „nejsoucnosti“. Aristotelés
představuje po Parmenidovi další výrazný mezník dějin zapomenutosti bytí v západní
filosofii.
Z ARISTOTELOVY METAFYZIKY : Předmět a definice metafyziky
„Je druh vědy, jež zkoumá jsoucno jako jsoucno (to on hé on) a to, co mu o sobě náleží
(ta hyparchonta). Tato věda není totožná s žádnou takzvanou vědou zvláštní. Neboť
žádná jiná věda nepojednává obecně o jsoucnu jako jsoucnu, nýbrž každá si z něho
vybere určitou část a zkoumá určení, jež jí náležejí (to symbebékos), jako například
vědy matematické. Ježto však hledáme počátky, tj. nejvyšší příčiny, je zjevno, že musí
<jako počátky> náležet určité přirozenosti o sobě. Jestliže tedy ti, kteří hledali prvky
toho, co jest, hledali tyto počátky, musí také tyto prvky náležet jsoucnu nikoli mimochodem,
nýbrž pokud je jsoucnem. Proto je také naším úkolem, abychom zkoumali
první příčiny jsoucna jako jsoucna.“
d) Immanuel Kant (1724-1804): Kritika čistého rozumu (Kritik der reinen
Vernunft 1781) – „metafysika“ poznání překračující zkušenost; nepřípustné,
dokud nezdůvodní svou možnost
e) Martin Heidegger (1889-1976) – metafsika = zapomenutost bytí, ontologická
diference (bytí × jsoucno)
f) Metafyzika z pohledu fenomenologie
Ukázka modelové situace na nemocničním lůžku
Na lůžku v léčebně dlouhodobě nemocných leží starý muž, trpí samotou i bolestí a ptá se, jak
ublížil svým dětem. Do místnosti vcházím já (prosím čtenáře, aby tu každý dosadil sám sebe)
jako člověk, který mu má z titulu své profese pomoci.
3. Co číst ?
a) základní informace:
- Nitsche Martin. Metafyzika a pavouk v koutě. In: Fischer, Úvod do filosofie pro
pomáhající profese, str. 27-39.
-Anzenbacher: Úvod od filosofie, kap. 3. „Skutečnost“ ss. 75-120;
příp. kap. 7.2 „Filosofická nauka o Bohu“, ss. 273-289 – ale to číst opatrně!!! :-)
3
-Störig, Hans-Joachim: Malé dějiny filosofie, kapitoly k příslušným filosofům –
ale lepší možná je:
-Ricken, Friedo: Antická filosofie, Olomouc 1999, celá antika jen na 170
stránkách! Platón na 40 stránkách stejně jako Aristotelés!
b) prameny:
-Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1962, přel. Karel Svoboda
- číst Platóna je nezbytně nutné, nechceme-li zůstat u středoškolských předsudků.
Základní dialogy vhodné k uvedení do četby Platóna (i pro čtenáře bez hlubších
filosofických znalostí) jsme uvedli minule. K nim lze snad připojit i literárně krásné
dialogy Faidón či Faidros nebo poučný Menón. Vhodné uvedení do systému
Platónova myšlení představuje
-Wyller, Egil: Pozdní Platón, Rezek, Praha 1996
Aristotelés je o poznání náročnější a díky snaze o systematický výklad i nudnější...
Snad lze doporučit jeho knihu
-Aristotelés: O duši, Jan Laichter, Praha 1942
-Metafysika, Jan Laichter, Praha 1946 – alespoň první knihu (40 stránek)
Velice pěkný úvod do Aristotelovy filosofie z hlediska pozdějšího křesťanského
aristotelismu (sv. Tomáš Akvinský) přináší
-Sousedík, Stanislav: O jsoucnu a bytí. Úvod do četby sv. Tomáše Akvinského,
Praha 1992
Kant, Immanuel: Kritika čistého rozumu, Praha 2001, přel. Jaromír Loužil
Martin Heidegger: Bytí a čas, Praha 1996, přel. Ivan Chvátím & kol.
Tyto knihy samozřejmě není nutné (a bez větší přípravy ani možné) číst. Je však
třeba o nich vědět.
4. Příklady otázek pro samostatné práce:
1. Vysvětlete text Parmenida s ohledem na problém "bytí"
2. Porovnání podobenství o slunci a o jeskyni
3. Co je základním kritériem metafysiky dle Kanta? – doložit z textu
4. Heideggerovo (Descartovo) podobenství o stromu na začátku Úvodu k přednášce
Co je metafysika?
5. V čem spočívá zvláštnost Parmenidova pojetí jsoucna? Jaké jsou důsledky tohoto
pojetí?
4