K fenoménu „autorita“ Hogenová Anna

1
K fenoménu „autorita“
Hogenová Anna
Motto: „Wer das Tiefste gedacht, liebt das Lebendigste!“ Hölderlin, F., Sokrates und Alkibiades in: Sämtliche
Werke III, vyd. N.v. Hellingrath, F. Seebas, L., v Pigenot: Berlin 1943, s. 56.
Největší štěstí je osobnost – to je slavná věta Goethova, kterou známe z Hegelovy
„Logiky.“ 1 Ale autorita nemůže být založena na moci, kterou produkuje nějakým algoritmem
z metodiky na výrobu síly čili moci. To je omyl! Autorita je jen tam, kde je původ, počátek,
idea. A to se nedá založit nějakým metodickým postupem, proto jsou velké osobnosti vždy
dílem milosti.
Takovou osobností byl i Sókratés, a toto o něm tvrdí Jan Patočka: „Sokrates nemá žádných
dogmat, která by lidem doporučoval, a žádných pozitivních morálních nauk, jež by předkládal
jako životní recepty, jeho úkolem je budit lidi k jejich vlastní bytosti, k vlastní podstatě.
Sokrates není tudíž žádným suchým intelektualistou, jakého chtěl z něho učinit Nietzsche: jeho
intelektualistická, logická metoda slouží jen úloze životního mravního uvědomění, je metodou
demonstrace mravní nicotnosti bezprostředního života.“ 2 Pravá autorita nepotřebuje tedy
vykonávat moc nad ostatními, jak si mnozí stále myslí. Být si věren a žít z posledního
pramene – to je základ autority. Pokud člověk objeví v sobě tento pramen, z něhož denně
znovu a znovu pramení, pak je něčím, co většina z nás nemá. Je člověkem, který patří sám
sobě, člověkem, který dokáže být v distanci vůči všemu, co se mu staví do cesty jako to, co
pretenduje na bezpodmínečné uznání.
Vše, co musí být uznáno těmi druhými, je jen výrazem závislosti na těch druhých, je
výrazem nesvobody, je výrazem knechtství, byť by šlo třeba jen o narcistní potřebu být
uznávám, viděn, atd. Umět být sám sebou a se sebou ve věrnosti, jež je výdobytkem
hlubokých a těžko sdělitelných vnitřních bojů – to je základ autority ve smyslu goethovské
definice, že největší štěstí je osobnost. Proč je tento pramen tak významný? Protože je
setkáním s Dobrem, ale toto Dobro není předmětem vědění, kterým se ovládají věci tohoto
světa. „Vykutáním vlastního pramene“ se dostává člověk k tomuto Dobru a tímto činem se,
řečeno s Patočkou, „dociluje přístup k pravému světu, k jsoucnu základnějšímu, který nade
vším smyslem, tj. nad vším kladením cílů, vládne.“ 3 Cílem autority je soběstačnost, distance
od všech věcí a cílů, distance od všeho. Teprve v tomto „chórismu“ je nalezena svoboda, totiž
svoboda k tomu, co nás zakládá. Jde o svobodu k počátku, který musíme v jeho
„počátkování“ prožít celou bytostí. Náš život musí o tomto počátku svědčit. Tímto počátkem
je moc ideje, ale tato moc nepotřebuje žádnou armádu, žádnou policii, žádné zákony, nařízení,
verifikaci a falzifikaci! Proto není možné nahlížet na lidský morální problém jako na otázku
určité techniky vzájemného lidského zacházení. Ctnosti nelze učit tak, jak učíme např.
matematice.
Ctnost je založena na něčem hlubším, než je používání rozumu, v tom je celá bída a
složitost. Patočka to precizuje takto: „I když nakrásně připustíme, že rozum sám sebou nemůže
vytvořit přátelství ani spravedlnost, že smlouva již předpokládá mravní odpovědnost, že zvyk
nic neřeší, zvlášť ne otázky vzniku, že žádná osobnost nám nedá, co sami necítíme a
1
Hegel, G. W. F., Logika. Bratislava: SAV 1961, s. 190.
Patočka, J., Péče o duši I. Praha: Oikumene 1996, s. 146.
3
Tamtéž, s. 152.
2
2
neprožíváme, přece jen zůstává základní možnost, že mravní život je založen v samotné
historické podstatě lidskosti jako požadavek starosti o sebe, sokratovského γνωθι σεαυτον,
který není pouhým instinktem, nýbrž musí být pod bezprostředním povrchem života teprve
vykřesán, aby mohl vědomě určovat a nikoli zavádět lidský život.“ 4
Pramen, z něhož člověk žije a denně se znovu a znovu rodí, je idea. Idea není předmětem,
nedostaneme se k ní popisem, není co popisovat, nic není „vmeteno před nás.“ Idea je
původem, počátkem. A ten je nutno prožít v jeho počátkování. Pokud si z tohoto počátku
uděláme předmět, tj. pojem, a chceme-li apofanticky dojít k jeho základu, pak se nám počátek
promění, a to velmi nenápadně, na intelektuální výkon. Ale to už není počátek, je to podobné
proměně všeho na zlato. Zlato je cenné, ale nedá se např. jíst! Logika v tomto případě nestačí,
pokulhává, proto není možné počátek předávat jako hotovou věc těm druhým. Je možné jen
jedno, a to je probuzení počátku v prožívání jeho „počátkování“.
Každá pravá autorita pomáhá těm druhým v jejich vlastním sebenalezení, a to je možné jen
v jejich vlastní pravdě, tj. z jejich vlastního pramene. Jen zde je možná naprostá evidence, tj.
jistota o nich samých. Žádná garance nám nepomůže. K sobě samým se musíme dostat jen
vlastními noezemi, vlastními cestami. Pak je ve hře apodiktická evidence, která nepřipouští
„více a méně.“ Není totiž „steigerungsfähig,“ jak říká na mnohých místech sám Edmund
Husserl. Ztratili jsme se sami sobě v houštině poznatků, které amplifikuje každá věda
závratnou rychlostí . Sebenalézání je největší problém člověka v postmoderní době. Kdo je
autoritou? Jen ten, který je schopen žít z vlastního pramene. Co nalézá v tomto posledním
prameni? Ideu – nepředmětné bytí, a toto bytí nepotřebuje nějaké „uznávače a tleskače“.
Kde se bere autorita Sókratova? Nic nenapsal. Jen chodil po agoře a rozmlouval. Neměl
žádnou moc, byl chudý a zdá se, že nebyl ani krásný. Přesto jeho nárok a výzva se stále
obnovuje. Sokrates přišel s nárokem na život z posledního pramene. Sokrates ani není člověk
odříkavý a vůbec ne asketický. Ale k tomuto poslednímu prameni se můžeme dostat jen skrz
elenchos, skrz vyvrácení našich jistot.
Bytostnými otázkami, které necháváme na sebe dojít v plné obsažnosti, ztrácíme moc,
kterou máme nad lidmi a sebou samými. Elenchos je ztráta moci, která je ukryta v sebejistotě.
I nejvyšší kněz Eutyfrón je uveden do takového elencha. Ale zdánlivé autority, jejichž
podstata je jen v síle, se urážejí. Nesnesou pochybnost a ztrátu své jistoty. Vždyť oni sami
jsou tou nejvyšší jistotou. Jde o dobu, v níž „moc byla právem a msta spravedlností.“ 5 Proč
zabili Sókrata? Protože on zasáhl jejich autoritu postavenou jen na autoritativnosti moci. Tito
lidé, vlivní a patřičně sebestřední, nepochybující o kvalitě vlastních životů, nikdy nepochopili,
že pravá autorita nepotřebuje znaky vnější moci. Je založena v něčem jiném. Tito lidé nikdy
neměli v sobě pravou odvahu, kterou potřebujeme v péči o duši, tj. neměli v sobě thymos.
Tato odvaha je odvahou k elelnchu, k vyprázdnění sama sebe ze všech jistot. Tuto odvahu
má málokdo. Patří sem i podobenství o druhé míli z Nového Zákona (5,41 z Matoušova
evangelia). Žid měl zákonem uloženou službu nést zbroj Římana jednu míli za město. Co se
stane, když Žid nese tuto zbroj ještě druhou míli. Co se děje v duši Římanově, jehož autorita
je postavena jen a jen moci? Římský voják není schopen si ani na chvíli připustit, že by tento
Žid udělal něco navíc z dobré vůle. A proto po celou dobu druhé míle v sobě ukrývá vnitřní
napětí, založené na nepochopení činu toho druhého. Podezřívá jej, že Žid chce ukrást jeho
zbroj, staví se do pozoru, připravuje se k útoku. Ale Žid jen táhne jeho zbroj po celou další
4
5
Tamtéž, s. 165.
Patočka, J., Sokrates. Praha: SPN 1991, s. 88.
3
míli, bez zjevného či nezjevného úmyslu něco špatného udělat Římanovi. Říman nevěří
vlastním očím, když Žid mu na konci druhé míle poctivě odevzdá jeho zbroj. Říman stojí a
nachází se v elenchu. Jeho celoživotní jistota byla zlikvidována. Vždyť nikdo nikdy neudělal
více než musel. Proč tento Žid? Říman prožívá údiv, založený na ztrátě jistoty, na vyčištění
z dosavadních tzv. jistot, na katarzi duše. Toto „thaumadzein“ je mimochodem i údiv, kterým
se počíná filosofie. A přesně do tohoto údivu a elencha byli přizváni ti, kteří se dostávali do
dialogu na athénské agoře se samotným Sókratem. Na čem je postavena autorita Sókrata? Ta
není postavena na jeho vlastní síle, ale na síle něčeho, co nás všechny má v hrsti, na síle
pravdy, která je neskrytostí (aletheia). Sokrates ji pouze vyvolal, proto se jeho dialogu říká
umění porodnické. Pravá autorita není z člověka, ale z něčeho vyššího než je on sám!
Fascinace silou začíná až s Nietzschem. Pak se najednou stane samozřejmé, že autorita je
podložena silou,vždyť to ani nijak jinak nemůže být. I sama Hannah Arendtová je nakloněna
tímto směrem. Podstata bytí se stává silou. U Leibnize je monáda jakousi silou, je ohniskem
absolutního rozdílu tryskajícího z monády monád, tj. z Boha samého. Tato monáda je nadána
appetitem, tj. od Boha darovaným sklonem k „čtení“ vlastního zrcadla, v němž se obráží celý
vesmír, a jenž je inherentní každé monádě.
Síla atraktivní a repulzívní je základem pro ontologické a dokonce i gnozeologické
konspekty filosofů osmnáctého, devatenáctého a vlastně i dvacátého století. Newtonova teorie
síly, fyzikální reflexe této síly pronikají naprosto všude. Francouzští materialisté dokonce
tvrdí, že láska je atrakce síly přitažlivé a nenávist je repulze síly odpudivé. Společnost není
nic jiného než zvláštní jednota těchto dvou sil. Fichte a jeho koncept jáství potřebuje nejá jako
to, co jako odporující síla dává jáství jeho vlastní hranice. Všude kolem je síla a moc. Řada
negací vycházející z absolutního ducha je projevem síly, Marxova teorie společnosti je
výsledkem sil společenských. Kantovská čistá vůle je síla.
Starověká „dynamis“ (možnost mohutnost) se proměnila na sílu a toto slovo si přisvojila
fyzika. Stejně tak řecké „energeia“ znamenalo původně uskutečňování, dnes se pod slovem
energie rozumí jen nějaká forma síly. Novověk je silou fascinován, a tak je tomu dodnes.
Starověk nebyl silou tak prostoupen. Co je dnes důležité? Jen síla, které se říká moc. Tato síla
se ukazuje ve své působení. Proto člověk má bytí, jen pokud působí. Co je to působení? Causa
efficientes je příčina působící, jedna ze čtyř aristotelských příčin, vedle účelové, formální a
materiální. S růstem síly roste i příčina působící. Celý západní svět chce být působící, zatímco
celý Východ chce být „wu wej,“ v klidu v nic nedělání. Dokonce i dělání má vypadat jako nic
nedělání. Latinská actualitas se proměnila na potřebu neustálého působení. Podstata bytí
v našich končinách je touto silou, touto mocí.
A my máme jen vůli k tomuto druhu působení. Zde je nutno hledat kořeny potřeby „růstu
růstu.“ Proč musíme stále vyrábět víc, prodávat víc, prodávat toto vyrábění a prodávat toto
kupování, proč musí tento zběsilý kolotoč hlídat světová banka a mezinárodní měnový fond?
Proč nám nestačí být tak jako je např. tráva, apod.? Co to do nás vjelo, že se musíme stále
honit, proč mladí jsou tak draví a válcují všechny, kteří nejsou „in,“ atd.? Proč musí každý
umět PC a anglicky? Odpovídám, ano, je dobré rozumět počítačům a umět anglicky, ale ptám
se, proč je zde to slovíčko „musí“? Opravdu jen toto je pokrok?
Dnes bychom už nemohli mít Sókrata či Ježíše. Proč? Protože bychom je v tom fofru prostě
přehlédli. Kdoví, jestli nejsou mezi námi, ale mají smůlu, narodili se v době obrovských
4
závodů s časem o to, kam až dojdeme v ukazování naší moci, tj. síly. Proto autorita je dnes
tak poplatná síle.
Co by k tomu dodal Nietzsche? „Eine herrschaftliche Rasse kann nur aus furchtbaren und
gewaltsamen Anfängen emporwachen.“ 6 V této větě je obsaženo to, co je podle Nietzscheho
autoritou. Nezapomeňme, že Nietzsche je obecně označován za otce postmoderny. Násilí je
projev síly. Všimněme si vět, že spravedlnost bez síly není nic, právo bez síly není nic. Jaký
to zlom v myšlení! K tomu je dobré napsat tuto myšlenku Platónovu: „Kdyby existoval stát ze
samých dobrých mužů, vedl by se boj o nevládnutí právě tak, jako teď o vládnutí.“ 7 Nebo tato
myšlenka Platónova: „Ten, kdo pozná lepší život, než je život státníka, se má stát vládcem.“ 8
V podstatě se jedná o to, že Nietzsche nevěří na nejvyšší Dobro, ale Platón je otcem této
víry. A k tomu ještě jedna myšlenka Nietzscheho: „Neboť bratří moji: co jest nejlepší,
panovati má, co jest nejlepší, chce také panovat. A kde učení zní jinak, tam není nejlepšího.“ 9
Dnes se „autorita“ potácí mezi Platónem a Nietzschem. Většina lidí bude naprosto určitě
spojovat „autoritu“ s mocí ve smyslu síly. Problém je jen v tom, že síla je zde něco, co je vždy
spotřebováno, a tím již taková autorita avizuje svůj konec. Jaká je to autorita, když se musí
vyčerpat ze své podstaty, kterou je prostá síla. Fascinace silou se ukazuje v počítačových
hrách, Übermensch (superman, nadčlověk) je ústřední postavou většiny tzv. akčních filmů.
Dokonce se zde používá i termínu samotného Nietzscheho, i když velmi často si tuto
souvislost ani neuvědomujeme. Rychlá auta, hlučné motorky, snaha po působnosti – to jsou
projevy síly. Ekonomická moc je silou, která ovládá vlastně planetu, i když to na první pohled
není vidět. Politická moc je síla, která je alfou a omegou dnešních rozhodovacích struktur na
všech stupních společnosti.
Ale krize autorit se týká především autority založené platónsky, autorita síly je naprosto
v převaze. Podstata bytí se proměnila na vůli k moci, říká Nietzsche. Heidegger to stvrzuje a
dodává, že tato podstata se přetaví ve vůli kvůli. Co si máme pod tím představit? Jen jediné.
Machinální a machiální zdroje moci jsou ve svých nejvyšších postech nepodmíněnými zdroji
moci, síly. A to není nic jiného než to, že tyto rozhodovací struktury se nemusejí opírat o
žádný kodex, o žádné normy a o žádné zákony. Jedná se o absolutní zdroj vůle k moci. Média
jsou tu jen proto, aby tato rozhodnutí překládala do řeči, která je stravitelná pro masy.
Vytratila se pravda, stala se „druhem omylu.“ 10 Proto má každý pravdu – pluralismus
postmoderní doby. V takové situaci se autorita může zakládat jen na moci, kterou vykazuje
proti odporu. Ale my jsme přesvědčeni, že pravda je neskrytostí, kterou je nutno vyrvat ze
zakrytosti. Tato pravda, která „má nás,“ nikoli obráceně, je tím, co tvoří podstatu autority.
6
Nietzsche, F., Der Wille zur Macht. Leipzig: Alfred Kröner Verlag 1939, s. 592.
Platón, Ústava. Bratislava: Pravda 1980, s. 58.
8
Tamtéž, s. 289.
9
Nietzsche, F., Tak pravil Zarathustra. Praha.: Odeon 1967, s. 195.
10
Nietzsche, F., Der Wille zur Macht. Leipzig: Alfred Kröner Verlag 1939, s. 343.
7