Pan Srnka

Pan Srnka
Kulaťoučké játrové knedlíčky
Z jihozápadního rohu Klášterního
náměstí vybíhá křivolaká ulice Soukenická, která se odtud svažuje a
zanedlouho se spojuje s ulicí Křížovou.
Ty se potom spolu ubírají k ulici
Klokotské. V této části Starého města
jsou uličky nejkřivolatější a nejpůvabnější. Není divu, že právě tato místa
přitahovala místní kreslíře, malíře a
fotografy. Díky jejich prozíravosti se
nám zachovala původní podoba těchto
kouzelných zákoutí. Ta byla za těch dob
vydlážděna kočičími hlavami, než je ve
jménu „pokroku“ necitlivě nahradil
asfalt.
Jak dobré by bylo moci dnes
poděkovat panu Ignáci Šechtlovi, který
po příchodu do Tábora v roce 1876
pilně na skleněné desky své kamery
zachycoval život města. Po něm v této
záslužné činnosti pokračoval syn Josef
a Jan Voseček. Též kreslíř Jindřich
Bubeníček za sebou zanechal nestárnoucí odkaz půvabných kreseb Starého města.
I v padesátých létech náš táborský „Montmartre“ nepřestával přitahovat. Jako
kluk si dobře pamatuji na akademického malíře Jindřicha Šenka, pana učitele
Karla Valtra, paní Marii Kroupovou, pana Hlinovského a pana Dimitrova. Uličky a
náměstí bývali v těch dobách tiché a pohledné, bez té spousty zaparkovaných a
neustále projíždějících vozidel. Umělci mohli své trojnohé stojany a kufříky s tubami
barev, paletou a štětci rozložit bez starosti kdekoliv a plně se soustředit, aby tu
okolní náladu co nejvěrněji zachytili.
Když jste tehdy seděli na lavičce u kamenné kašny, která podnes spolu se třemi
starými lípami střed Klášteráku zdobí, a dívali se právě směrem k ulici Soukenické,
bývali byste tam spatřili velkou černobílou reklamu s nápisem POHŘEBNÍ ÚSTAV.
Byla upevněna pod štítem nevelkého žlutého přízemního domku. Vchod do
vlastního salónu byl po několika schůdcích. Po obou stranách byly úzké a vyšší
výkladní skříně, kde mezi palmovými ratolestmi a stříbrnými svícny na pedestalech
bývaly vystaveny smuteční parte právě zesnulých. Tato instituce patřila známé
táborské figurce, panu Srnkovi, který v tom domě též přebýval se svou drobnou
bělovlasou paní. Tu bylo na ulici vidět málokdy, jen když šla vyvenčit bílého
pudlíka. Při těchto procházkách uličkami nosila přes vlasy šátek uvázaný do
„turbanu“ s mašlí vpředu. Tak si ji pamatuji.
Pan Srnka byl vzpřímený statný, růžolící muž, toho času asi šedesátník. Měl
1
stříbrné, hladce ulízané,
silně napomádované vlasy.
Protože takto mu dobře
držely, měl na čele vyčesáno esíčko, zrovna takové,
jako míval starý dobrý Bill
Haley, „otec“ rock’n’ rollu.
Pan Srnka si dal na
sobě záležet. Vždy byl oblečen jak to jeho důstojný
úřad vyžadoval – v tmavý
oblek se světlejším svislým
proužkem, bílou košili s
naškrobeným límečkem a
manžetami a velkým motýlkem. Nosil solidní černé
šněrovací boty až ke kotníkům, vždy vzorně naleštěné. Když se oteplilo, nesl si své
sako pečlivě složené přes ruku. To se objevila vestička s lesklými saténovými zády a
zadní přezkou. Rukávy košile u loktů držely na svém místě návlečníky na gumu. Po
zakulaceném bříšku se od hodinek v kapsičce vesty ke knoflíkové dírce vinul po
zlatý řetěz. Pan Srnka si potrpěl i na zlaté prsteny.
Pokaždé, když si podobu pana
Srnky vybavím, je mi naprosto jasné,
že tento jihočeský gentleman by býval
mohl vykonávat svůj úřad s naprostým
přehledem v kterémkoliv z hollywoodských westernů, i jeho černostříbrný
pohřební vůz s třapci a nebesy na
čtyřech vyřezávaných sloupech. Ten
býval tažený černým spřežením, jehož
ohlávky byly ozdobeny černými chocholy. Byl jako vystřižen ze slavných
„Sedmi statečných“. Kdo si pamatuje tu
napínavou úvodní sekvenci? V té Yul
Brynner a Steve McQueen neohroženě
a nezapomenutelně kočírovali vůz s
rakví chudého Indiána do kopce na
hřbitov, kde mu místní odmítali
důstojný pohřeb. Ti ovšem s Yulem a
Stevem tvrdě narazili.
Když jsem chodíval mamince a tetě
Pepince před večeří se džbánkem pro
půl litru piva do hospody „U Horů“,
pana Srnku jsem tam občas zastihl ve
výčepu. Rád si sem po svých pochůzkách zašel, aby si bílým kapesníkem otřel
spocené čelo a ve stoje si dal své jedno pivíčko.
Někdy jsem si všiml, že si ještě před odchodem poručil panáčka či dva na cestu.
Když o tom dnes tak přemítám, možná to bylo na kuráž, před úkolem, který ho
2
doma ještě téhož večera čekal. Tam někde, v temné zadní komoře, na studené
mramorové desce, možná čekal nějaký stuhlý nebožtík či nebožka, aby byli vzorně
připraveni na pohřeb následujícího dne.
Hostinský
pan
Hora
nejprve naše pivo, táborskou sedmičku, načepoval
do půlitru a chvíli počkal
než pěna spadla. Pak ještě
přičepoval na správnou
míru než pivo přelil do
našeho džbánku. S tím
jsem pak cestou domů točil
nad hlavou a měl radost, že
zákon odstředivé síly opravdu působí a ani kapka se
nevyleje ven. Ještě raději
jsem cestou trošku upíjel.
Maminka s tetou pak
hudrovaly, „To je k neuvěření jak špatnou míru ten
Hora dneska dává.“ O ten
necelý půl litr se vždy podělily a i já dostal kapku „do korbílku“. Po alkoholu se prý
blbne. Možná proto jsem ve škole
nebyl nikdy žádný fenomén.
Po městě se tradovalo, že pan
Srnka, co by správný a přičinlivý
businessman, nečekal jen tak se
založenýma rukama až se dotyčná
osoba odebere na věčnost. Obvykle
až tehdy se pozůstalí truchlící
začínají
shánět
po
pohřebních
službách. Pan Srnka fungoval úplně
jinak. Když se za těch dávno
pominulých časů někomu v našem
okolí vážně přitížilo, zpráva o tom
rychle putovala od úst k ústům. Ta
se zajisté zanedlouho donesla i
k bystrým uším páně Srnky. Potom
již náš muž v tmavém nelenil a
neprodleně se vydal ověřit ty smutné
zvěsti přímo ke prameni.
„Ó, drahá paní, nesu nemocnému
pomeranč, kde pak nám ten maród
leží?”, začal s účastí hned mezi
dveřmi. Poté, co byl uveden až k
samému lůžku nemocného, zkušené
oko odborníka odhadlo skutečný
stav věci, je-li vše opravdu tak vážné
jak se na ulici povídalo, má-li
3
dotyčný už skutečně na kahánku.
Potom prý, jak po městě kolovalo,
loket profesionála velmi taktně a
nepozorovaně odměřil jaké velikosti
rakve bude zakrátko zapotřebí. Po
rozloučení za sebou diskrétně zanechal
na viditelném místě navštívenku svého
ústavu. To pro všechny případy, aby se
předešlo
službám
konkurenčního
ústavu, který se nalézal na Budějovické
silnici.
Pokaždé, když jsem na návštěvě u
maminky, nemůže být jinak, než
abychom se ve vzpomínkách nevraceli
do těch dávných časů, které se s
odstupem času stávají stále krásnějšími. Když jsem byl ve vlasti letos na
podzim, celé čtyři týdny pršelo a pršelo
a bylo chladno. Minule tomu bylo
úplně jinak. Celé září bylo teplé a
slunné, takže se dokonce ještě dalo i
vykoupat v Jordáně i v Lužnici. Za
teplých večerů jsme spolu mohli sedět
na pavlači, často až do půlnoci, pít
horké capuccino, dívat se na ztemnělá
okna a střechy sousedství, na tichá
kočičí dostaveníčka, na osvětlenou věž
kostela a na hvězdám podobná světla
letadel. Ty nad naším městem letí
neslyšně ve veliké výšce po leteckém
koridoru na ose východ – západ, který
tudy vede. Takové okamžiky jsou jako
stvořené k vyprávění starých historek,
jako je i tato:
Je tomu už dávno, kdy se maminka s
panem Srnkou jednoho dopoledne
potkala na Klášteráku. Zrovna se tam
procházel s rukama založenýma za zády,
jak to starší pánové dělají, a vyhříval se
na jarním sluníčku. A jak to za těch
báječných časů na Starém městě mezi
sousedy chodívalo, optal se bez obalu,
„Kam pak to Lidunko jdou a a copak to
nesou?“ Maminka se zrovna vracela
domů z náměstí, kde se jí u řezníka,
vždy vlídného a usměvavého pana
Matouška, podařilo sehnat kousek jater.
Proto se vzápětí dozvěděla, že i pan
Srnka má játra velmi rád. Nejraději jako
4
knedlíčky v hovězí polévce s nudlemi. Ty si prý dokonce rád dělá sám. „Víte,
Lidunko, já je mám rád takové hezky kulaťoučké“, vyprávěl a ukazoval mamince
velmi názorně a dlouze, jak je ztvárňuje do malých kuliček mezi palcem a
ukazováčkem, tím samým krouživým pohybem, jako když děti žmoulají svého
holuba z nosu.
„Když jsem si v té chvíli představila, že ty samé prsty, které ztvárňují knedlíčky
do kuliček, třeba jen chvíli předtím holily, umývaly, holily, česaly, pudrovaly,
zkrášlovaly, balzamovaly a oblékaly do svátečního nějakou nebožku či nebožtíka,
bylo mi z toho pomyšlení pojednou poněkud nevolno, a rychle jsem se s naším
milým sousedem rozloučila.“
Inu milý čtenáři, jak jsem nakoupil, tak prodávám.
Oakville, Ontario, Kanada
podzim 1998
Kresby: Jindřich Bubeníček 1913
Fotografie: Josef Šechtl circa 1920
Post scriptum
V roce 2005 jsem opět navštívil starou vlast. Pokaždé se dozvím plno nových,
velmi zajímavých věcí. Vše si každý den zapisuji, abych na nic nezapomněl a své
spisování mohl doplňovat a obohacovat o každý nový, byť i nepatrný střípek.
Pan Srnka pracoval po léta coby lokaj u hraběnky La Tour, na zámku
v Radeníně. O nedělích doprovázel šlechtičnu a její družinu do kostela na mši
svatou. V doprovodu se ubíral jako poslední. V zimě a za chladného počasí nosil
přikrývky, aby si hraběnka s doprovodem mohli v nevytopeném kostele přikrýt
nohy. Jak se s průvodem ubíral od kočáru ke kostelu, vesničané chtěli i jemu líbat
ruce, jak byli zvyklí činit hraběnce a její urozeným hostům. Pan Srnka to odmítal se
slovy „to nechte“. Tím si vysloužil přezdívku Hrabě Nechte.
Paní Srnková, než si vzala pana Srnku, se jmenovala Ungrová a byla vdovou. Po
smrti svého muže, původního majitele pohřebního ústavu, sama dál pokračovala
v provozování této živnosti, než se provdala za pana Srnku. Ten až do té doby sloužil
u rodu La Tour. Říkalo se, že v této službě procestoval velkou část Evropy. Na
zámku se naučil i dobře vařit. Když obchody pohřebního ústavu byly čas od času
pomalejší, uplatňoval své kulinářské znalosti, že chodil vařit na svatby po vesnicích.
Z jistého pramenu se mi dostalo informace, že pana Srnku zajímala jistá, jak se
dnes říká, alternativní orientace. Po smrti paní Srnkové prý bylo po setmění ve
dveřích domku vídávat mladé vojáčky. Jistému mladému muži, jménem Jiří, pan
Srnka rád říkal „Jiřinko“. Byl zván do bytu, kde byl vzácný porcelán a šuplata plná
stříbra a zlata. „Tenhle prsten ti dám, Jiřinko, až se vrátíš z vojny“, zaslíbil prý
tomu dotyčnému mladíkovi.
5