Příloha k Šonovskému zpravodaji 04/2008

Vážený pane starosto, vážení čtenáři Šonovského zpravodaje,
dostalo se mi do ruky březnové vydání Vašeho obecního periodika a tím i příspěvek Jaroslava Čížka.
Způsob, jakým se v něm pustil do člena zastupitelstva Stanislava Pitaše, ve mně vyvolal zhnusení
velmi podobné pocitu, jaký jsem míval při čtení Kojzarových článků v normalizačním Rudém právu.
O vztazích v šonovském zastupitelstvu nic nevím, a tak se budu v tomto svém „příspěvku“ věnovat
jen tomu, co je mi jasné.
Jasná je mi např. Čížkova asociace „známý disident – kriminálník“, a to proto, že jsem si podobných
myšlenkových pochodů nemohl nevšimnout v létech naznačených zmínkou o Kojzarovi.
Ponechávám stranou Čížkův nestatečný manévr, jímž chce dát najevo, že sice přímo neříká, že pan
Pitaš je kriminálník, nicméně strašně chce, aby to bylo z kontextu zřejmé.
Pojmem kriminálník se v obecné mluvě neoznačuje člověk, který se někdy ocitl ve vězení, zejména
ne z důvodů svědomí nebo politických, což byl právě případ pana Pitaše, ale ten, kdo se, zpravidla
opakovaně, dopouští kriminálních činů, které zde snad nemusím vyjmenovávat. Jaké kriminální činy
S.Pitaš spáchal, o tom není v Čížkově článku půl slova. Dozvídáme se pouze, že se v base naučil
„žalovat, udávat a rýpat do všeho“.
Koho pan Pitaš komu udal? Komu se postaral o vyhazov z práce, diskriminaci a vězení?
Kromě „nenávisti a zloby“, čiší ze Stanislava Pitaše podle Čížka prý ještě „mamonářství“. Mám za
to, že pokud jde o nenávist a zlobu, právě těmi Čížkův článek přetéká. K domělému „mamonářství“
pana Pitaše bych jenom podotknul, že „mamonáři“, když už se pouštějí do „kulturních akcí“, nezvou
nikdy alternativní umělce, na nichž těžko nadělají majlant, ale loví v docela jiných vodách. Moc si
vážím toho, že jsem sám asi před půlrokem mohl v šonovském kostelíku koncertovat. To, jak
obdivuhodně pan Pitaš probudil kulturní život ve Vaší malé obci, by však stálo za samostatný obsáhlý
článek.
Stanislav Klecandr, kytarista