Tři vrsty vědomí-Mýtus_VOŠP TM3 2014

Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
Tři vrstvy vědomí současného obyvatele západní
společnosti
Klíčová slova:
metoda, redukce, model, racionalita,
empirický jev, fakta, axiomy,
experiment, indukce, dedukce,
měření, přesnost a chyba, nutnost a
náhoda, výzkum, hypotéza, teorie,
jednoznačnost, jasnost
Klíčová slova:
myšlení, otázky po příčinách,
co, proč, jak, kdy, kde, logika,
pojem, soud, úsudek, výrok,
důkaz, pravda a nepravda,
definice, zpřehlednění,
hranice, znalost, věcnost
Klíčová slova:
vnímavost,
přirozenost, intuice,
smysly, emoce
bezprostřední
popud, fantazie,
energie, symbol,
metafora,
mnohoznačnost,
nerozlišenost
3. vrstva:
„ VĚDA“
Metoda,
objektivita
poznání.
2. vrstva: „FILOSOFIE“
Otázky, reflexe, hledání pravdy,
kritické a pojmové myšlení,
uspořádávání zkušeností, vzdělání.
1. vrstva: „MÝTUS“
Vzpomínky z dětství, rodičovské rady, pohádky, různé
fiktivní příběhy, pověry, mýty o počátku lidstva a bohů,
umění, náboženství, magie, intuice, emoce, představivost,
obraznost, metafora. Nedokáže rozlišit pravdu od zdání.
Podle Augusta Comta, Jana Patočky a Zdeňka Kratochvíla
A nyní něco o vrstvě spodní, vývojově zdaleka nejstarší, aneb co jest „v přízemí“: Mýtus je cosi, co na
elementární úrovni všechny lidi všech dob spojuje (jistěže ovšem dokáže i rozdělovat), neb již od doby
kamenné všichni lidé všech ras a etnik milují různá posvátná vyprávění. I dnes mýtus (fikce) lidi
prostě zajímá, vzrušuje – rozhodně více než excelovské tabulky… Mýtus je nekonečnou zásobárnou
fantazie (analogicky k dlouhodobé paměti člověka), nekonečným zdrojem živosti a energie, něco, co
inspiruje umělce a obecně všechny lidi tvůrčí. Ustrnout na této úrovni vědomí však dobré není, i když
se tak dnes děje mnohým, zejména mladým lidem. Život bez vyšších vrstev vědomí, tedy zejména bez
logického a kritického myšlení, bez rozumnosti a soudnosti, je životem ve snu či v iluzi, mimo realitu.
1
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
MÝTUS
Mýty jsou posvátná vyprávění, která chtějí předvést a zachytit záhadu světa a
života v něm, původ věcí, vztahy mezi nimi, vztah člověka ke světu, jeho osudovou
určenost.
Mýtus je náhled do hloubi světa.
Mýtus je projev určitého porozumění sobě a světu, které je intuitivní, celkové.
Nerozebírá a neporovnává, nýbrž vžívá se a chápe vcelku na základě blízkosti a
podobnosti. Je symbolické, tj. nesděluje pomocí pojmů, nýbrž pomocí obrazů,
typických situací a zejména postav, osob. Z našeho hlediska je poněkud snové:
neplatí v něm žádné racionální principy, identita, příčinnost, vyloučení třetího ad.
Říká, co říká, a nepřipouští žádné otázky, natož pochybnosti nebo kritéria. Zato
nabízí pocit jistoty a bezpečí. Je nesmírně působivý, umělecky vyzrálý dlouhým
používáním a vyprávěním, takže má blízko tomu, co později C.G. Jung nazve
archetypy. Je významně kolektivní: mýtus nemůže být vlastnictvím jednotlivce, nýbrž
vždycky váže a spojuje celý kmen bez výjimky.
Jan Sokol, Malá filosofie člověka, Praha, Vyšehrad 1998, s.61- 63
Mýtus je neodůvodněné tvrzení, nepodložené svědectví, báj, nahodilá
komunikace, beztvářná, anonymní, neuchopitelná mocnost, pověst …
Jean-Pierre Vernant, Počátky řeckého myšlení, Praha, Oikoymenh 1995
Mýty, na rozdíl od bájí, se zabývají zásadními představami o vzniku světa či člověka,
o původu dne, noci, hvězd…
Edgar Dutka, Žánry, in Antologie textů k úvodům pro první ročník bakalářského studia, FAMU 2006
Mýtus je to, co se nikdy nestalo, a přitom se děje pořád.
Jiří Peňás, Hadi v Delfách aneb Lekce z mytologie, LN 13. 10. 2011
Mýtus je prvotní způsob, jak člověk překračuje smyslovou danost.
Ernst Cassirer, Filosofie symbolických forem, Praha, Oikoymenh 1996
Mýtus je obrazový komunikační slovník z pramenů naší energie pronikající do
racionálního vědomí. (The pictorial vocabulary of communication from the source
zones of our energies to the rational consciousness)
Joseph Campbell, wikipedia.org
2
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
Mýtus je tajný otvor, jímž se do projevů lidské kultury vlévá nevyčerpatelná
energie kosmu.
Moderní myšlení interpretuje mytologii jako primitivní a nemotornou snahu
vysvětlit přírodní svět (Frazer), jako poetickou fantazii vzniklou
v předhistorických dobách a později nesprávně chápanou (Muller), jako skladiště
alegorických návodů sloužících přizpůsobení jedince jeho skupině (Durkheim),
jako skupinový sen příznačný pro archetypální touhy v hlubinách lidské duše
(Jung), jako tradičního nositele nejhlubších metafyzických vhledů člověka
(Coomaraswamy) a jako zjevení Boha svým dětem (církev). Mytologie je tím vším
současně.
Mytologické symboly nejsou vymyšlené, nelze je objednat, vynalézt ani trvale
potlačit. Jsou spontánním plodem duše a každý z nich v sobě nese zárodečnou
moc svého zdroje.
Základní funkcí mytologie a rituálů bylo vždy dodávat symboly, jež pozvedají
lidského ducha a působí v protikladu k jiným stálým lidským představám, jež ho
naopak srážejí. Ve skutečnosti je pravděpodobné, že vysoký výskyt neuróz v dnešní
společnosti je důsledkem úpadku takové účinné duchovní pomoci. Zůstáváme
fixováni na nezvládnuté a nerozptýlené představy z dětství, a tudíž nemůžeme
postoupit do nevyhnutelných fází dospělosti.
Hrdina je člověk, kterému se podařilo probojovat přes svá osobní a místní historická
omezení ve prospěch všeobecně platných lidských forem. Vize, ideje a inspirace
takového jedince pocházejí z primárních zdrojů lidského života a myšlení.
Nevypovídají pak o současné rozpadající se společnosti a duši, ale o neuhasitelném
zdroji, skrze nějž se obrozuje společnost.
Joseph Campbell, Tisíc tváří hrdiny, Portál 2000
Mýtus nepředává faktické informace, ale především je vodítkem pro lidské jednání.
... Mýtus pojednává o neznámém: o tom, pro co zprvu nenacházíme žádná slova.
Mýtus hledí do srdce velkého ticha. … Mýtus není vyprávěný jen tak. Ukazuje nám,
jak bychom se měli chovat. … Mytologie nás staví do správné duchovní či duševní
pozice pro řádné jednání, ať v tomto světě, nebo v tom příštím. … Veškerá mytologie
hovoří o jiné rovině, která existuje vedle našeho světa a která jej v jistém smyslu
podpírá. Je to víra v neviditelnou, ale plnější skutečnost.
Kdysi se mytologie nezabývala teologií v moderním slova smyslu, ale lidskou
zkušeností. Vládlo obecné přesvědčení, že bohové, lidé, zvířata a příroda jsou
složitě spjati dohromady, podléhají stejným zákonům a vycházejí z jedné
božské podstaty. Zpočátku neexistovala ontologická propast mezi světem bohů a
světem lidí. Když lidé mluvili o božském, měli zpravidla na mysli určitou stránku
světských záležitostí. Samotná existence bohů byla neoddělitelná od existence
bouřky, moře, řeky nebo od silných lidských citů, jako je láska, vztek či sexuální
3
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
vášeň, které na okamžik vyzvedají člověka na jinou rovinu bytí, takže spatří svět
novýma očima.
Mýtus představoval událost, která se v jistém smyslu stala jednou, ale která se
také děje neustále. Jelikož vnímáme historii striktně chronologicky, nemáme pro
takovou událost žádné slovo, jenomže mytologie je druhem umění, které
poukazuje za dějiny k tomu, co je v lidském bytí nečasové a co nám pomáhá
přenést se přes chaotické plynutí náhodných dějů a zahlédnout jádro skutečnosti.
Mýtus je pravdivý, protože působí – ne protože by poskytoval praktické informace.
Pokud ovšem nedává nově nahlédnout na hlubší smysl života, zklamal. Pokud
funguje, tj. pokud nás nutí měnit city a smýšlení, dodává nám novou naději a vede
nás k plnějšímu životu, je to živý mýtus.
Moderní odcizení se od mýtu je něco nebývalého. V premoderním světě byla
mytologie nepostradatelná. Nejenže člověku pomáhala, aby mu život dával smysl,
ale také odhalovala oblasti lidského ducha, jež by jinak zůstaly nepřístupné.
Většina náboženství a mytologií archaických společností je prosycena touhou po
ztraceném ráji. Tento mýtus ovšem není pouze nějakou nostalgickou hrou. V prvé
řadě měl lidem ukázat, jak se do archetypického světa mohou vrátit, a to nejen ve
chvílích vytržení, ale při pravidelných úkonech všedního života.
Od nejranějších časů lidé zakoušeli svět jako hluboce tajemný: uvádí nás v úžas,
který je základem uctívání. Lid Izraele později užíval k označení posvátna slovo
kádoš, „odlišný, jiný“. Zkušenost čiré transcedence byla hluboce uspokojující
sama o sobě. Přinášela člověku prožitek extáze tím, že si uvědomoval bytí, které
naprosto přesahovalo jeho vlastní existenci, a odnášela jej citově a imaginativně pryč
od jeho vlastních omezených podmínek.
Mýtus není příběh, který se dá recitovat v profánním nebo běžném kontextu. Jelikož
předává posvátné poznání, vždy se vypráví v ritualizovaném prostředí, které jej
odděluje od běžné každodenní zkušenosti, a je možné mu porozumět jen ve
slavnostním kontextu duchovní a duševní proměny. Lovec, šaman i novic se
museli otočit zády ke známému světu a překonat děsivé zkoušky. Všichni museli čelit
vyhlídce smrti, než se vrátili s dary udržujícími jejich komunitu při životě. Všechny
kultury si vytvořily podobnou mytologii o hrdinské výpravě …
Mýtus nám říká, co máme udělat, jestli se chceme stát plně lidskou bytostí.
Každý z nás musí být někdy v životě hrdinou. Každé dítě je nucené projít úzkými
porodními cestami, které nejsou nepodobné tunelům v Lascaux, musí opustit bezpečí
lůna a prožít traumatický vstup do děsivě neznámého světa. I každá matka, která
porodí a riskuje tím pro své dítě život, je hrdinka. Člověk nemůže být hrdina, pokud
není připravený všeho se zříct: neexistuje stoupání do výšin bez předchozího
sestupu do temnot, žádný nový život se neobejde bez určité formy smrti. Během
celého života se dostáváme do situací, kdy se ocitáme tváří v tvář neznámu a
mýtus hrdiny nám ukazuje, jak se pak máme zachovat. A všichni musíme
podstoupit poslední přechodový rituál, jímž je smrt.
Karen Armstrongová, Krátká historie mýtu, Argo 2006
4
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
V archaických společnostech mýtus označuje nikoli „bajku“, „fikci“ atp. Mýtus naopak
označuje „pravdivý příběh“, který je navíc navýsost cenný, protože je posvátný,
příkladný a významný.
Mýtus poskytuje vzory pro lidské chování a právě tím dodává význam a
hodnotu existenci.
Můžeme mluvit o „silném čase“ mýtu: to je zázračný, posvátný čas, kdy se
naplno ukázalo něco nového, silného a významného.
Bronislav Malinowski:
„Sledujeme-li mýtus jako živý (…), není objasněním, které uspokojuje vědecký
zájem, ale vyprávěním, které znovu oživuje prvotní skutečnost a uspokojuje
hluboké náboženské potřeby, morální touhy, společenská omezování a
prosazování, dokonce praktické požadavky. Mýtus plní v primitivní kultuře
nezastupitelnou roli: vyjadřuje, upevňuje a kodifikuje víru; zaručuje a prosazuje
morálku; ručí za účinnost rituálu a obsahuje praktická pravidla pro lidské
jednání. Mýtus tak je nezbytná součást lidské civilizace; není to neužitečné tlachání,
ale účinná aktivní síla; není to intelektuální vysvětlování či umělecká fikce, ale
pragmatická charta primitivní víry a morální moudrosti (…) Tyto příběhy jsou pro
domorodce vyjádřením původní, větší a důležitější skutečnosti, která určuje
současný život, osudy aktivity lidstva, a jejich znalost poskytuje člověku jednak
pohnutky pro rituální a morální jednání, jednak návody, jak je uskutečňovat.
(Malinowski, M.: Myth in Primitive Psychology, s. 101-108, in Eliade, Mýtus a skutečnost, s. 21)
Všechny léčebné rituály znamenají návrat k počátku. Domníváme se, že
v archaických společnostech život nelze opravit, pouze jej znovu stvořit návratem
k pramenům. A „pramenem“ povýtce je hojný výron energie, života a plodnosti,
k němuž došlo při stvoření světa.
Mýtus sám o sobě není zárukou ani „dobra“ ani mravnosti. Jeho funkcí je ukazovat
vzory, a dávat tak smysl světu a lidskému životu.
Ten, kdo přednáší mýty, musí prokázat své povolání a musí jej poučit staří mistři.
Dotyčný se vždy vyznačuje buď skvělou pamětí, nebo představivostí či literárním
talentem.
Napodobení nadlidského vzoru, opakování příkladného scénáře a zrušení
všedního času tak, že vede do velké doby, představují základní hodnoty mytického
chování, tj. člověka archaických společností, jenž nachází v mýtu samotný zdroj své
existence.
Lidová „theologie“, kosmické křesťanství venkovského obyvatelstva: Nostalgie po
ráji, touha opět najít proměněnou a nezničitelnou přírodu, bezpečný úkryt před
hroznými následky válek, ničení a dobývání. Je to i vyjádření „ideálu“ zemědělských
společností, neustále ohrožovaných hordami cizích válečníků a vykořisťovaných
různými skupinami více či méně domácích „pánů“. Je to pasivní vzpoura proti
tragičnosti a nespravedlnosti dějin, zkrátka proti skutečnosti, že zlo se už nezjevuje
výhradně jako individuální rozhodnutí, ale stále více jako nadosobní struktura
dějinného světa.
5
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
Pohádka se sice už dávno stala na Západě zábavnou literaturou (pro děti a
venkovany), nicméně stále vykazuje strukturu nesmírně závažného a
odpovědného dobrodružství, neboť ji koneckonců lze redukovat na iniciační
schéma: vždy zde nacházíme iniciační zkoušky (zápasy s obludou, zdánlivě
nepřekonatelné překážky, řešení hádanek, nesplnitelné úkoly atd.), sestup do pekla
nebo výstup do nebe, či dokonce smrt a vzkříšení (což je ostatně totéž), svatbu
s princeznou. Jak Jan de Vries správně zdůraznil, je pravda, že pohádka končí
vždy happyendem. Ale její obsah se týká skutečnosti v pravém slova smyslu
strašlivě vážné: iniciace, to znamená přechodu prostřednictvím symbolické
smrti a zmrtvýchvstání od neznalosti a nezralosti k duchovní dospělosti. (…)
Dalo by se říct, že pohádka opakuje na jiné úrovni a jinými prostředky příkladný
iniciační scénář. Pohádka opakuje a dále provádí „iniciaci“ na obrazné úrovni. Je-li
pouhou zábavou nebo rozptýlením, pak jen pro zevšednělé vědomí, zejména pro
vědomí moderního člověka: v hloubi duše si iniciační scénáře zachovávají svou
závažnost a dále předávají svou zvěst, způsobují proměnu. Člověk moderních
dějin, který věří, že se jen baví či rozptyluje, nevědomky pořád těží z této obrazné
iniciace, kterou mu poskytují pohádky.
Mircea Eliade, Mýtus a skutečnost, Oikúmené 2011
Mýtus je polosen mysli, krouží kolem našeho podstatného osudu, jako kolem
takových palčivých bodů života krouží právě sen.
Jan Patočka, Nejstarší řecká filosofie, 1996
Mýtus a šamanismus:
Šaman dle potřeby navštěvuje jiné reality, využívá v nich své zkušenosti, rozum i cit
a naplňuje v nich svůj konkrétní záměr. V jiných realitách i po návratu v obvyklé
realitě využívá získané vědomosti ku prospěchu jiných bytostí (lidí, zvířat, rostlin) i
neživé přírody, krajin a celého vesmíru. Šamanem se v západní společnosti může
stát kdokoli, kdo je ochoten převzít zodpovědnost za své činy, řídit se etikou
šamanismu a podřídit se určité disciplíně.
Ciatlín Mathewsová, Zpívej své duši na cestě domů, Alternativa 1977
Šamani hráli úlohu zásadního významu při ochraně duševního zdraví společnosti.
Jsou to bojovníci proti démonům par excellence, bojují s démony či s kouzelníky
provozujícími černou magii. Šamani hájí život, zdraví, plodnost, svět „světla“ proti
smrti, nemocem, neplodnosti, neštěstí a světu „stínů“. Šamanův stěžejní význam při
obraně duševního zdraví společenství vyplývá z toho, že lidé pociťují jistotu, že
někdo z nich jim dokáže pomáhat v kritických situacích... Je jistou útěchou a
vzpruhou vědět, že některý příslušník společenství dokáže vidět to, co je pro
ostatní skryté a neviditelné, a přinášet přímé a přesné zprávy z nadpřirozených
světů.
Mircea Eliade, Šamanismus a nejstarší techniky extáze, Argo 1997
6
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
Mýtus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Slovo mýtus (řecky µύθος, vyprávění) se v soudobé češtině užívá ve dvojím, na
první pohled opačném smyslu:
•
•
V běžné řeči znamená často nepravdu, vybájené nebo vymyšlené tvrzení bez
jakéhokoli podkladu.
V literárním a filosofickém smyslu znamená mýtus báj, tradiční, obvykle
anonymní epický útvar, který dává odpovědi, aniž by kladl nějaké otázky.
Vznikl totiž v neproblematickém světě, kde pro individuální tázání a
pochybnosti nebylo místo. Je to tradovaný příběh (řetězec příběhů či
vyprávěni), které nesdělují informace, nýbrž vyvolávají prostřednictvím obrazů
dojem hlubšího porozumění celku světa nebo nějaké jeho podstatné části v
jejich významu pro lidský život.
Obsah
[skrýt]
•
•
•
•
•
•
1 Původ
2 Kritika mýtu
3 Znovuobjevení mýtu
4 Současné hodnocení
5 Typologie mýtů
6 Odkazy
o 6.1 Související články
o 6.2 Literatura
o 6.3 Reference
o 6.4 Externí odkazy
Původ
Řecké mythos původně znamená řeč a vyprávění, zejména o dávné minulosti.
Tradiční vyprávění, která se často zpívala nebo recitovala při velkých slavnostech a
tvořila společný majetek nějakého kmene nebo skupiny, známe téměř ze všech
starých kultur. Jejich tématem byl často počátek světa, založení města, původ
nějakých slavností nebo institucí, ne ovšem s historickým nebo vědeckým záměrem,
ale jako potvrzení společné a pro všechny závazné zkušenosti, která má význam pro
současný život. Podle M. Eliada bylo slavnostní připomínání počátků součástí
každoroční obnovy společenství, které se tak snažilo zbavit nánosu viny a nezdarů,
které přinesl minulý rok, a vrátit se tak k původní čistotě tak, jako se každoročně
obnovuje příroda.[1] Podle R. A. Rapaporta mýtus původně doprovázel společný rituál
a teprve později se od něho oddělil, takže se mohl vyprávět i mimo slavnost a
nakonec zapsat.
7
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
Kritika mýtu
Přesvědčivost a působivost mýtů ohrozilo, když se dva různé soubory mýtů střetly –
například v setkání s jinou kulturou a zejména při vzniku měst, kam se lidé stěhovali
z různých kulturních prostředí. Kritika mýtů vznikla patrně v „osové době“ (K.
Jaspers) kolem poloviny prvního tisíciletí př. n. l., současně s větším důrazem na
jednotlivou osobu, její vnitřní život a budoucnost. V Řecku touto kritikou začíná
filosofie, která chce dosáhnout pravého, jistého a všem společného poznání
prostřednictvím rozumu a logu. V židovské kultuře se v tomto období posunul důraz
od tradovaných příběhů k Mojžíšovu Zákonu (Tóře), který zavazuje každého
jednotlivě a klade na něho určité mravní nároky. Zákon není lidská tradice, nýbrž
zjevení Hospodinovo, nutně platné pro každého člověka vůbec.
Tento odmítavý postoj k mýtům převzalo křesťanství a nahradilo je představou „dějin
spásy“, Božího působení ve světě, které začíná stvořením, vrcholí v Ježíši Kristu a
směřuje ke konečnému soudu. Židovskou a křesťanskou kritiku mýtu převzalo
osvícenství, obrátilo ji ale i proti biblickému vyprávění a snažilo se založit porozumění
světu na racionálním a později vědeckém poznání.
V křesťanské teologii se kritika biblických vyprávění jako „mýtů“ objevila už koncem
18. století, výslovný program demytologizace vyhlásil německý protestantský teolog
Rudolf Bultmann. Inspirován filosofií existence M. Heideggera se snažil vyložit
nadpřirozené a zázračné momenty biblických vyprávění jako šifrovaná vyjádření
vnitřní zkušenosti a existenciálních obsahů.
Znovuobjevení mýtu
Už silně racionální podoba křesťanství, jež vznikla koncem středověku, podobně jako
racionální podoba talmudického židovství, však mnoho lidí nemohla uspokojit,
protože v ní nebylo místo pro nic jedinečného, pro lidský cit a tajemství. Východiskem
se stala nejprve křesťanská mystika nebo v židovském prostředí chasidismus, a
koncem 18. století začali spisovatelé i myslitelé objevovat kouzlo dávných mýtů, bájí
a lidových pohádek (Johann Gottfried Herder, Johann Wolfgang Goethe, Walter
Scott). K dalšímu oživení zájmu o mýty přispěli etnologové a sběratelé lidových
vyprávění během 19. století a ve 20. století se řada autorů snažila brát obsahy
tradičních mýtů vážně, například jako symbolická vyjádření vnitřních zkušeností a
psychologických stavů (Carl Gustav Jung a jeho následovníci).
V téže době se projevil význam mýtů pro politickou mobilizaci národů a jiných skupin
– v českém prostředí to byl například tak zvaný Rukopis královédvorský nebo
Jiráskovy „Staré pověsti“. V průběhu 20. století vznikly dokonce pokusy vytvořit
„umělé mýty“ jako strhující politické programy k čistě politickým a mocenským účelům
– například nacistický mýtus arijské rasy nebo komunistický mýtus osvobození
dělnické třídy.
Současné hodnocení
Mýtus a mýty hrají i v současné literatuře, v psychologii a ve filosofii důležitou roli.
Místo příkrého protikladu mezi logem a mýtem, mezi vyprávěním a racionálním
8
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
poznáním, jak jej vytvořila filosofie a osvícenský racionalismus, se dnes spíše
zdůrazňuje, že i mýtus má své nezastupitelné poslání. Odpovídá lidské potřebě
důvěrné blízkosti a jistého souladu mezi jednotlivcem, společností a přírodou,
potřebě obrazů, příběhů a vyprávění, které neslouží k lepšímu ovládání světa, nýbrž
pomáhají člověku, aby se ve světě mohl cítit doma.[2] Mýtus ovšem nemůže
racionální poznání nahradit a naopak - protože sám žádné kontrolní mechanismy
nemá a může být nástrojem masové manipulace - potřebuje racionální kritiku.
Typologie mýtů
Studiem skutečných mýtů jako tradičních vyprávění, která legitimovala společenské
uspořádání a instituce, se zabývá kulturní antropologie. Podle obsahového zaměření
se tak rozlišují:
•
•
•
•
•
kosmogonické mýty (z řec. kosmos, svět a gonia, zrození), které vyprávějí o
vzniku a počátcích světa;
antropogonické mýty (z řec. anthropos, člověk a gonia, zrození), které
vyprávějí o původu, zrození či stvoření člověka;
aitiologické mýty (z řec. aitia, příčina), které vysvětlují původ různých svátků,
zvyků a institucí a potvrzují tak jejich oprávněnost;
soteriologické mýty (z řec. sótér, zachránce) o záchraně a zachráncích;
eschatologické mýty (z řec. ta eschata, poslední věci), které předkládají
obrazné vylíčení budoucnosti, případně konce světa.
Soustava mýtů a mýtických postav určité skupiny nebo kultury tvoří její mytologii.
Zábavnější a méně závaznou formu mýtu představují lidové pohádky, které obraznou
formou a jaksi mimochodem podávají specifické náhledy na povahu lidského života a
zprostředkovávají důležité životní zkušenosti. Studiu pohádek se ve 20. století
věnovala řada badatelů, zejména strukturalistické školy (například lingvista Vladimír
Jakovlevič Propp nebo psycholog Bruno Bettelheim).
Odkazy
Související články
•
•
Mytologie
Pohádka
Literatura
•
•
•
•
•
BETTELHEIM, Bruno. Za tajemstvím pohádek : proč a jak je číst v dnešní
době. Praha : Lidové noviny, 2000.
BOUZEK, Jan; KRATOCHVÍL, Zdeněk. Od mýtu k logu. Praha : Herrmann &
synové, 1994.
CASSIRER, Ernst. Filosofie symbolických forem 2. Mýtické myšlení.. Praha :
Oikúmené, 1996.
ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu. Praha : ISE, 1993.
ELIADE, Mircea. Mýty, sny a mystéria. Praha : Oikúmené, 1998.
9
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
•
PROPP, Vladimír Jakovlevič. Morfologie pohádky a jiné studie. Jinočany :
H+H, 1999.
Reference
1. ↑ M. Eliade, Mýtus o věčném návratu.
2. ↑ E. Cassirer, Filosofie symbolických forem 2.
Externí odkazy
•
•
•
•
(en)
The New Student's Reference Work/Mythology, vyd. Beach (1914), na
wikisource.
Leonard, Scott. "The History of Mythology: Part I".
J. Fiske, Myths and Myth-Makers Srovnávací výklad bajek a pověr.
Monomýtus je označení pro základní dějové schéma většiny mytologických,
respektive hrdinských příběhů (a velké části příběhů vůbec), jaké kdy byly vytvořeny.
Monomýtus byl poprvé popsán americkým vědcem Josephem Campbellem v knize
The Hero with a Thousand Faces (1949 – česky vydáno pod názvem Tisíc tváří
hrdiny). Schéma monomýtu je užito v mnoha dílech moderních autorů, například
filmová série Hvězdné války se tohoto schématu drží (její autor, George Lucas, byl
Campbellův přítel).
Základní schéma
1. Volání k dobrodružství (anglicky call to adventure), kdy je hrdina okolnostmi
či pod nátlakem jiné osoby donucen vykonat hrdinský čin.
2. Cesta zkoušek (anglicky road of trials), kdy se hrdina snaží, dosáhnout cíle,
stává se hrdinou a zažívá úspěchy i neúspěchy.
3. Dosažení cíle (anglicky achieving the goal), kterým dobrodružství zpravidla
skončí.
4. Návrat do svého obvyklého prostředí.
5. Využití cíle dorodružství.
Zdroj: wikipedia
10
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
Mytologický hrdina opouští své všední obydlí nebo zámek, podléhá vábení, je
unesen nebo dobrovolně přistupuje k prahu, za nímž čeká dobrodružství. Tam se
setkává se stínovou postavou. Hrdina může tuto sílu porazit, nebo s ní vyjít po
dobrém, a živý vstupuje do království temnoty (zápas s bratrem, s drakem) nebo je
naopak protivníkem zabit a vstupuje do říše smrti (roztrhání, ukřižování). Po
překročení prahu putuje hrdina světem neznámých, ale přesto podivně blízkých sil.
Některé z nich ho krutě ohrožují (zkoušky), jiné mu poskytnou kouzelnou pomoc
(pomocníci). Jakmile dorazí do nejhlubšího bodu mytologického kruhu, je podroben
nejvyšší zkoušce a získává svou odměnu. Triumf může být vyjádřen jako hrdinovo
pohlavní spojení s bohyní - matkou světa, jež je matkou, sestrou, milenkou i
nevěstou (hieros gamos, posvátný sňatek); jako uznání Bohem stvořitelem, k jehož
domu vedla dlouhá a nebezpečná cesta a jenž zprvu hrdinu neviděl rád a chtěl ho
potrestat za jeho příchod, neb otec do svého domu vpouští jen ty, kdo prošli
důkladnou zkouškou (usmíření s Otcem); jako hrdinovo zbožštění (apoteóza); nebo
– v případě, že vůči němu mocnosti stále zaujímají nepřátelský postoj – jako krádež
blahodárné trofeje, pro kterou si přišel (krádež nevěsty, krádež ohně); ve
skutečnosti se jedná o expanzi vědomí, a tedy i bytí (osvícení, proměna, svoboda).
Posledním úkolem je návrat. Pokud mocnosti hrdinovi požehnaly, vydává se na
cestu pod jejich ochranou (vyslanec); ne-li, prchá a je pronásledován (útěk
s proměnou, útěk s překážkami). Při překročení prahu návratu musí transcendentní
síly zůstat za ním. Hrdina se znovu vynoří z království temnot (návrat, zkříšení).
Dobrodiní, jež přináší, znamená obrodu světa (elixír).
Oba světy, božský i lidský, si lze představit pouze jako vzájemně odlišné. Liší se
jako život a smrt, jako den a noc. Hrdina se vydává z krajiny, kterou známe, na
dobrodružnou cestu do temnot. Jeho návrat je pak popisován jako návrat z onoho
světa. Přesto však platí – a to je zásadní klíč k porozumění mýtům a symbolům – že
ona dvě království jsou ve skutečnosti jedním. Říše bohů je zapomenutý rozměr
známého světa. Probádání tohoto rozměru - ať už chtěné, či nechtěné – je
nejhlubším smyslem hrdinova skutku… Ale jak znovu učit něco, co se po celá
tisíciletí uvážlivé pošetilosti lidského rodu vyučovalo, a co bylo nesčetněkrát znovu a
znovu nesprávně chápáno? Právě to je hrdinovým posledním a nejobtížnějším
úkolem.
Joseph Campbell, Tisíc tváří hrdiny, Portál 2000
11
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
Zdroj: davidrjolly.wordpress.com
12
Podklad pro seminární práci v TM3 – „Reklama nebo zpravodajská reportáž jako příběh,
jako mýtus“. Něco o mýtu, sebráno z různých zdrojů. Sestavil Petr Sládeček.
Zdroj: guysinthebackrow.wordpress.com
Zdroj: wikipedia
13