1a) Společnost, její funkce: postavení sportu v jejím vývoji

Transkript

1a) Společnost, její funkce: postavení sportu v jejím vývoji
MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ
Fakulta sportovních studií
STÁTNÍ ZÁVĚREČNÁ ZKOUŠKA
Vypracované otázky k okruhu Pedagogika a psychologie
(Chybí otázky 11d) a 14c)d))
Kolektiv autorů
BRNO 2007
OBSAH
1a) Společnost, její funkce: postavení sportu v jejím vývoji......................................................5
1b) Psychologie, definice předmětu z hlediska některých psychologických směrů,
psychologické disciplíny. Výzkumné metody v psychologii. Hlavní otázky v psychologii
sportu...........................................................................................................................................5
1c) Vztah mýtu k myšlení. Starověké a novodobé mýty. Charakteristika mytického období v
„řecké oblasti“...........................................................................................................................10
1d) Základní rysy soudobé edukace:.........................................................................................11
2a) Základní charakteristiky tradiční, moderní, postmoderní společnosti................................12
2b) Pojem osobnost v psychologii. Osobnostní vlastnosti. Temperament, charakter a volní
vlastnosti. Jejich vliv na sportovní výkon.................................................................................12
2c) Charakterizujte starořeckou polis (Athény, Sparta). Platón (teorie idejí), Aristotelés
(substance a příčina) – jejich vliv na evropské myšlení............................................................14
2d) Pojetí výchovy (edukace). Výchova a socializace, hodnotová orientace výchovy (antika,
středověk, novověk), vztah výchovy, dědičnosti a prostředí....................................................18
3a) Sociální pozice vs. sociální role: fungování na sportovním poli........................................19
3b) Sociální skupiny, dělení, charakteristika, sociometrie ......................................................20
3c) Historické a filozofické pozadí starověkých olympiád a starořeckých atletických závodů
...................................................................................................................................................23
3d) Struktura pedagogiky (soustava pedagogických disciplín) a její význam ve společnosti.
Vztah pedagogiky k jiným oborům. Pedagogika sportu. .........................................................24
4a) Výchova, vzdělání, socializace: prolínání se světem sportu...............................................26
4b) Biologická a sociální determinace psychiky.......................................................................27
4c) Helénismus – historické pozadí, pojmy: zrovnoprávnění člověka, ataraxia, múseion.......30
4d) Demokratická výchova J. A. K. Výchova gentlemana J. Locka........................................31
5a) Socializace: vrcholový versus rekreační sport ...................................................................33
5b) Schopnosti a jejich dělení. Vliv schopností na sportovní výkon. Rozvoj
psychomotorických schopností. Získávání vědomostí, dovedností a návyků. Inteligence jako
rozumová schopnost – některé teorie........................................................................................35
5c) Porovnejte stoicismus a novoplatonismus na pozadí díla M. Aurelia a Plótina ................38
5d) Svobodná výchova J. J. Rousseaua. Pedocentrická výchova a škola J. Deweye................39
6a) Problematika sportovních subkultur, alternativní sporty....................................................40
6b) Pojem emoční inteligence (Goleman), teorie vícečetných inteligencí (Gardner)...............42
6c) Odlišnost starověkého myšlení (řecko-římského) a myšlení křesťanského. Historické
pozadí středověku.....................................................................................................................43
6d) Didaktika ............................................................................................................................47
7a) Negativní jevy sportovní scény: Násilí, agresivita, hostilita...............................................49
7b) Člověk a emoce. Dělení emocí, řízení emocí. Význam emocí ve sportu...........................50
7c) Porovnejte dílo Augustina Aurelia a Tomáše Akvinského (jejich vliv na středověké
myšlení). Změny v myšlení v pozdním středověku..................................................................52
7d) Metody empirického výzkumu v pedagogice a v sociálních vědách. Základní, aplikovaný,
praktický a akční výzkum.........................................................................................................55
8a) Vrcholový sport jako forma masové kultury......................................................................57
8b) Otázky lidské motivace. Motivace jako předpoklad výkonu. Motivační faktory. Aspirační
úroveň........................................................................................................................................58
8c) Historické a filozofické pozadí renesance. Návrat zájmu o antiku. Vznik humanismu.
Reformace a její vliv na podobu evropského myšlení. Porovnejte dílo M.Luthera a M.de
Montaigna.................................................................................................................................60
8d) Výchovně-vzdělávací cíle. Historičnost cílů výchovy a jejich proměny – antika,
středověk, Komenský, novověk. Cíle soudobé edukace...........................................................61
9a) Postavení sportu v masových médiích................................................................................66
9b) Kognitivní procesy a jejich dělení. Kognitivní psychologie. Sociální kognice. Kognitivní
stereotypy a předsudky. Předsudky a mýty ve sportu...............................................................67
9c) Charakterizujte novověké (barokní) myšlení (barokní pocit, hledání jistoty, ontognozeologická propast mezi subjektem a objektem poznání, vznik heliocentrického systému).
...................................................................................................................................................68
9d) Soustava pedagogických a didaktických principů. Organizační formy výuky. Fáze výuky.
...................................................................................................................................................69
10a) Sport jako konzumní hodnota...........................................................................................71
10b) Teorie jáství. Sebeuvědomování, možnosti sebepoznávání. Sebehodnocení a
sebevědomí. Sebeopojení a sebeobraz (selfimage). Zralost osobnosti.....................................73
10c) Vznik racionalismu (R. Descartes) a empirismu (J.Locke) – jejich podobnost a
rozdílnost. Pojmy: ideje, mechanicismus, asocianismus..........................................................75
10d) Metody výuky – charakteristika, klasifikace, aplikace.....................................................76
11a) Globální aspekty soudobého sportu..................................................................................77
11b) Formy mezilidských interakcí. Soutěžení a spolupráce. Komunikace verbální a typy
neverbální komunikace. Neverbální komunikace ve sportech..................................................78
11c) Charakterizujte historické a filozofické pozadí osvícenství. Osvícenské a moderní mýty
(„aténská demokracie“, „kalokagathia“, „rasa“, „národ“), deismus, ateismus.........................79
12a) Sportovní migrace.............................................................................................................80
12b) Zátěžové situace. Intraindividuální a interindividuální konflikty a možnosti jejich řešení.
Rozhodování. Frustrace, reakce na frustraci.............................................................................81
12c) Historické a filozofické pozadí moderny. Pojmy „ přechod z tradiční do moderní
společnosti, průmyslová revoluce, „ rozbití “pevných forem, docenění času (Hegel, Darwin)
...................................................................................................................................................83
12d) Příprava jedince pro sociální role. Vývoj sociálních rolí, výchova pro život H. Spencera,
požadavky postmoderní společnosti. Výchova jako rozvoj základních kvalit osobnosti.........86
13a) Sport versus životní prostředí...........................................................................................88
13b) Hlavní principy „zdravé komunikace. Mezilidské interakce z hlediska transakční analýzy
(Berne). Asertivní chování. Zásady komunikace se sportovci a jejich rodiči...........................88
13c) Charakterizujte podrobně jeden z následujících směrů myšlení v období moderny:
fenomenologie, existencialismus, analytická filozofie.............................................................91
13d) Alternativní školy. Rysy alternativních pedagogických koncepcí. Škola montessoriovská,
daltonská, waldorfská, jenská, francouzská moderní ad. Inovativní školy...............................92
14a) Ženy a sport: vývoj, stav, perspektivy..............................................................................96
14b) Stres, typy stresu. Důsledky stresu, rizika. Psychosomatická onemocnění. Psychohygiena
a zdraví životní styl...................................................................................................................98
15a) Budoucí vývoj sportu......................................................................................................102
15b) Metody poznávání lidí. Psychologické (a jiné) diagnostické metody a podmínky pro
jejich užívání. Psychometrický a klinický přístup. Možnosti psychologické diagnostiky ve
sportu. Interpretace výsledků..................................................................................................103
15c) Charakterizujte dílo jednoho z následujících filozofů postmoderny: M. Foucault, J.
Derrida, F. Lyotard, R. Rorty; a doložte na příkladech, proč jsou řazeni k postmodernímu
myšlení....................................................................................................................................106
15d) Vývoj české výchovně-vzdělávací soustavy. Jan Amos Komenský a jeho pojetí školy,
vývoj novodobého českého školství, soudobá česká škola a její sociální dimenze. Školní
vzdělávání a škola (transmisivní, konstruktivistická atd.)......................................................109
1a) Společnost, její funkce: postavení sportu v jejím vývoji
SPOLEČNOST
= velké množství lidí žijících na stejném území, sdílejících stejné kulturní vzory, podléhající
témuž systému politické autority a relativně nezávislá na okolním světě
= soubor institucí a zařízení, jejichž funkcí je zajišťovat organizované uspokojování potřeb,
regulování rozvoj kultury
SPORT
= institucionalizovaná pohybová aktivita vyznačující se fyzickým úsilím, motivovaná radostí
z pohybu, snahou po výsledku nebo získáním odměny za předvedený výkon
sport je takový, jaká je společnost (odráží její potřeby) – stát zajišťuje sportoviště a další
potřeby pro občany
od 80./90. let 20. st. – podpora hl. vrchol. sportu Podpora masového rekreačního sportu
zůstává stranou
výstavba sportovišť je realizovaná hl. z ekonomických a ideových důvodů
výstavba také sportovišť pro rekre sportovce, ale s určitým omezením (př. uzavření části
bazénu pro závodní plavce):
·
cyklostezky (cyklisti, bruslaři, pejskaři, maminky s kočárky,…)
·
fitka, plavecké bazény (hl. pro bohatší vrstvu)
rozhodně dnes neplatí heslo sport pro všechny, omezeno mnoha faktory (věk, peníze,
místo bydliště,…)
občanské sportovní organizace nemají dostatek peněz X na druhé straně podnikatelský
sektor, který ale raději investuje do vrcholového sportu (větší návrat investic)
občané si dnes již uvědomují důležitost sportu (zdraví, kondice, relaxace, smysluplné
naplnění volného času), ale pravidelně sportuje jen 1/3 z nich
nečastější výmluvy: čas, peníze, nedostatek sportovišť, dobrá parta lidí, jiné starosti,
chybí motivace
1b) Psychologie, definice předmětu z hlediska některých psychologických
směrů, psychologické disciplíny. Výzkumné metody v psychologii. Hlavní
otázky v psychologii sportu
Psychologie je věda, která studuje lidské chování, duševní procesy a tělesné prožívání, včetně jejich
vzájemných vztahů a interakcí. Psychologii od počátku provází spor o její přírodovědnou anebo
duchovědnou podstatu.
Chování je veškerá činnost člověka – fyzická, fyziologická a psychická, to co můžeme
pozorovat na druhém člověku.
Slovo psychologie pochází z řeckého slova „psyché“ (duše) a „logos“ (učení).
–5–
Do poloviny 19. století byla psychologie součástí filozofie. Za jejího zakladatele ve
filozofických vědách byl považován filozof Aristoteles (384 – 322 př. n. l.). Počátky vědecké
psychologie jsou obvykle datovány rokem 1879, kdy Wilhelm Wundt založil první psychologickou
laboratoř na univerzitě v Lipsku v Německu. Vznik laboratoře měl takový význam, protože v té
době určovaly experimentální disciplíny (zejména přírodovědné) co je vědní a co ne. Chtěla–li se
psychologie stát uznanou vědou, musela i ona prokázat, že je schopna pracovat experimentálně, v
laboratoři. Laboratorní práce nabízela záruku že objektivní metodou budou získány poznatky,
spolehlivě ověřitelné a opakovatelné podobně jako je tomu v chemii, fyzice nebo filozofii.
Předmět psychologie
V průběhu formování názorů na psychiku a utváření psychologie jako samostatné vědy byl předmět
psychologie určován různě. V období, kdy bylo psychologické myšlení závislé na filosofii, ze za
předmět psychologie považovala „duše“. V minulosti lidé chápali duši jako oživující princip. Měla
ztotožnění s dechem, krví nebo míchou. Teprve později se prosazovalo pojetí na těle nezávislé duše.
Součastná psychologie sice má ve svém názvu „psyché“, ale ve svých teoriích se pojmu duše
vyhýbá. Se vznikem vědecké psychologie se předmětem psychologie stalo studium psychických
procesů, stavů a vlastností. Psychologie se stala empirickou vědou.
Klasická psychologie navazující na počátky vědecké psychologie považuje za předmět
psychologie vědomí (tj. psychologie zkoumá vědomé procesy a stavy, jejich příčiny a působení).
Hlubinná psychologie vidí předmět psychologie především ve zkoumání předvědomých a
nevědomých pochodů a stavů. Teprve na druhém místě věnuje pozornost aktuálnímu vědomému
psychickému dění, které tvoří jen menší část duševního života.
Další psychologické směry považují za předmět psychologie prožívání, které zahrnuje úhrn
bezprostředně vnitřní zkušenosti, přístupné vědomé i nevědomé pochody a stavy.
Objektivní psychologie definuje psychologii jako vědu o chování. Odmítá vědomí a prožívání
jako předmět psychologie, protože podle jejího názoru nemohou být subjektivní jevy předmětem
pozorování a měření.
Současná psychologie se přiklání k názoru, že výše uvedená určení předmětu psychologie se
vzájemně nevylučují. Můžeme je chápat jako jednotlivé aspekty, jejichž spojení představuje
předmět psychologie. Psychologie zkoumá chování a prožívání a vnitřní podmínky, z nichž
vycházejí.
Hlubinná psychologie
vychází z klasické psychoanalýzy, analytické psychologie, individuální psychologie a
neopsychoanalýzy lidské projevy jsou složitou souhrou vědomých a nevědomých procesů vychází z
Freudových teorií a praxe s neurotickými pacienty
Neohumanistická psychologie
zabývá se chováním člověka - vnější prostředí a chování organismu ovlivňuje vnitřní organismus
–6–
Neobehaviorismus
zakladatelem je Edward Tolman (1886 - 1959) radikální behaviorismus, obnovení Watsonova
učení. Silná především V USA. na základě analýzy vztahů mezi podněty z okolí a chováním
organismu vznikají určité pochody uvnitř jedince, které tyto podněty zprostředkovávají měli teorii,
že na stejný podnět musí všichni jedinci reagovat stejně - dokázali, že to tak není (např. Tolmanova
intervenující proměnná)
Kognitivní psychologie
zakladatelem je George Kelly (1905 - 1967) za rozhodující jsou považovány poznávací procesy,
kterými se vytváří vnitřní obrazy (modely) vnějšího světa skrze modely je člověk schopen
sebereflexe a vytváření své hodnotové orientace cílem učení je schopnost člověka vyhledat a
zpracovat informace člověk chápán jako aktivní tvor, který je schopen informace použít k
sebereflexi, kterou promítne do hodnotového systému …zdokonalování, sebevýchova,
seberealizace, sebereflexe v souvislosti s informacemi řeší otázku pamětných stop, kapacity mozku,
umělé inteligence
Humanistická psychologie
vznikla v USA James Bugental, Anthony Sutich směr v rozporu s hlubinnou analýzou věnuje se
tomu, jak člověk vnímá sám sebe, jak prožívá, co se kolem něj děje (sebevyjádření, pravá identita)
potřeba zlidšťovat okolí člověka za účelem projevování identity důraz na autenticitu bytí.
Transpersonální psychologie
Založil Stanislav Grof - Američan českého původu (narozen 1931) zabývá se mimořádnými
změněnými stavy vědomí vznikajícími meditací, požitím psychotropních látek, mystickými
praktikami a rituály terapie byla nejprve zakládána na experimentech s LSD. Po jeho zákazu bylo
nahrazeno technikou - holotropní dýchání teorie říká, že při intenzivním dýchání se mění v krvi
poměr mezi kyslíkem a oxidem uhličitým pomocí holotropního dýchání může jedinec prožít např.
zážitky svých předků, svůj vlastní porod, nebo se může cítít jako ztotžnění všeho bytí, promlouvat s
bohem atd. Tato metoda je však riskantní, může dojít k upadnutí do bezvědomí, silným křečem,
záchvatům atd., proto je doporučována pouze zcela zdravým jedincům. Může být prováděna pouze
za přítomnosti vyškoleného psychologa - nikdy nezkoušejte holotrpně dýchat sami!!! některými
vědci považována za „papsychologii“, nerelevantní vědu
Behaviorální psychologie
Předmětem studia behaviorální psychologie je studium objektivně pozorovatelných faktů (nikoli
introspekce, ta je podle behavioristů nevědecká), smysl má tedy studium chování. Jednotkami
chování jsou S – R (stimul – reakce). Při formování osobnosti hraje velmi důležitou roli učení.
V 60. letech minulého století se začaly v behaviorismu prosazovat sociálně–kognitivní teorie
učení. Albert Bandura, Julian Rotter, Walter Mischel už předpokládali, že lidé nejsou pouhým
produktem vnějších vlivů, ale mohou okolní prostředí aktivně modifikovat a vytvářet. Lidé se
pozvolna učí reagovat na různé životní situace díky tzv. observačnímu učení (z ang. observer –
přihlížející). Lidské chování je ovlivňováno také tím, že lidé dokážou popsat svou vnitřní
psychickou zkušenost. S tím raný behaviorismus nepočítal.
–7–
Psychodynamická psychologie, psychoanalýza
Předmětem studia psychodynamické psychologie je prozkoumávání nevědomé oblasti lidské
psychiky, tedy nevědomí. Za zakladatele psychodynamického přístupu je všeobecně považován
Sigmund Freud. Podle něj všechny duševní prožitky a projevy chování mají svou příčinu, jsou tedy
determinovány, a obvykle nemají vědomý racionální důvod, ale nevědomý motiv. Podle Freuda
jsou právě nevědomé pudové impulsy (sexuální a agresivní) restriktivně potlačovány společností,
což vede k tomu, že jsou přesunuty z vědomí do nevědomí, odkud nadále ovlivňují psychiku. Tím
Freud naznačuje, že vědomí je obranným valem proti nevědomí.
Alfred Adler, Carl Gustav Jung, Karen Horneyová, Erich Fromm a Harry S. Sullivan – každý z
nich vytvořil vlastní psychodynamické teorie a všechny je charakterizuje studium nevědomí a
tvrzení, že zkušenosti v raném dětství rozhodujícím způsobem ovlivňují další vývoj osobnosti.
Psychoanalýza se opírá především o klinické případové studie
Psychologické disciplíny
Základní:
Zahrnují ty psychologické jevy a skutečnosti, které mají nejobecnější charakter a postihují
psychologické jevy z nejzákladnějších hledisek:
Obecná psychologie se zabývá nejzákladnějšími a nejobecnějšími poznatky o regulaci chování
řízeného psychikou.
Sociální psychologie zkoumá utváření a projevy psychických jevů v sociální interakci.
Vývojová (ontogenetická) psychologie studuje psychické zákonitosti sociální podmíněnosti
/determinace) psychiky. Zkoumá formující vliv společenských činitelů na utváření psychiky.
Zabývá se změnami v psychice člověka v průběhu jeho vývoje od početí do smrti.
Psychologie osobnosti zkoumá strukturu, dynamiku a vývoj osobnosti. Syntetizuje získané
psychologické poznatky o člověku jako celku. Popisuje a vysvětluje podobnosti a odlišnosti mezi
lidmi.
Psychická metodologie řeší problémy, které úzce souvisejí s pochopením metodologických
přístupů nebo výzkumných projektů, teorií apod. a jejich užití v psychologii.
Psychopatologie se zabývá chorobnými změnami psychických jevů vycházejících
z nejrůznějších příčin neurologických, endokrinologických nebo společenských.
Dějiny psychologie zkoumají vývoj psychologického myšlení od nejstarších dob.
Speciální
Psycholingvistika je psychologií řeči. Studuje vzájemné vztahy mezi myšlením a řečí.
Zoopsychologie (psychologie zvířat) zkoumá psychiku zvířat na různých stupních vývoje. Na
zvířatech kromě toho, studuje také takové problémy, které na lidech z humánních důvodů studovat
nelze. Poskytuje materiály pro srovnávací psychologii, která srovnává psychiku zvířat a lidí.
Psychofyzika zkoumá vztahy mezi fyzikálními vlastnostmi podnětů a jejich počitkovými a
vjemovými kvalitami.
Biopsychologie sbírá poznatky o biologicko-fyziologické determinaci psychiky.
–8–
Psychofyziologie se zabývá materiálním základem psychických jevů, zejména mozkovými
procesy, které jsou základem psychických jevů, charakterizujících člověka jako společenskou
bytost.
Farmakopsychologie sleduje účinky chemických látek, léků nebo drog na psychiku.
Diferenciální psychologie studuje především rozložení a rozdíly mezi měřitelnými
psychologickými jevy /schopnosti, vlastnosti), interindividuální rozdíly (např. mezi pohlavími, spol.
skupinami).
Psychometrie se orientuje na konstrukci testů.
Aplikované
Pedagogická psychologie sleduje člověka v podmínkách výchovy, zkoumá psychologické základy,
činitele a zákonitosti výchovy, vyučování a vzdělávání. Zaměřuje se i na osobnost a činitele a na
psychologickou analýzu výchovně vzdělávacích cílů a prostředků.
Psychologie práce studuje psychologické aspekty (např. vliv pracovního prostředí na pracovní
výkon, rozmístění pracovníků, otázky bezpečnosti práce nebo mezilidské vztahy na pracovišti).
Inženýrská psychologie se zabývá konstrukcí strojů a strojních zařízení ve vztahu
k psychickému založení člověka, který má stroj obsluhovat.
Poradenská psychologie má pomáhat jedinci efektivněji se orientovat ve stále složitějším světě,
vycházet z lepšího poznání sebe sama a tak optimalizovat rozvoj lidské osobnosti. Zabývá se
školním, výchovnám, profesním a manželským poradenstvím.
Klinická psychologie je zaměřená na poznávání a diagnostiku psychických poruch a defektů
z poruch. Kliničtí psychologové spolupracují s lékaři při určování, předcházení a léčení
psychických chorob a poruch. Sledují postoje pacientů k chorobám, vztahy mezi pacienty a lékaři
nebo jevy nedokonalého přizpůsobení se jedince prostředí.
Soudní (forézní) psychologie se používá v soudní praxi při zjištování psychologických
zvláštností delikventa, při vyšetřování a posouzení výpovědí svědků.
Výzkumné metody
Psychologie jako empirická věda disponuje souborem metod, které jednak slouží ke sběru dat a
jednak k jejich vyhodnocení. Metody sběru dat jsou velmi důležité pro získání dat, které jsou
stavebním kamenem vědy, protože jsou východiskem teorie.
 POZOROVÁNÍ
Jedná se o sledování člověka, jeho projevů, bez záměrného zásahu psychologa. Pozorování se
dále dělí na:
 Extrospekci - pozorování vnějších projevů v přirozených/upravených
podmínkách
 Introspekce - pozorování vlastních vnitřních psychických jevů
 EXPERIMENT
Je to vědecká metoda, záměrné zasahování do podmínek a vlivů na zkoumanou osobu. Při
experimentu se používají i další metody- dotazníky, rozhovor, analýza slovních projevů.
 EXPLORAČNÍ METODY - sociálně psychologické metody, slouží ke sběru dat,
přičemž se používají testy, dotazníky, rozhovory apod. Dělí se na:
–9–
Sociometrie - zjišťování a analýza vztahů mezi členy malých skupin.
 Obsahová analýza - výskyt určitých témat, slov, formulací v dokumentech
(knihách, periodikách, obrazovém záznamu).
 Sémantický diferenciál - porovnávání několika objektů.
PSYCHODIAGNOSTIKA - zabývá se člověkem, úrovní vývoje, vlastnostmi osobnosti.


Hlavní otázky psychologie sportu
Zkoumá odraz sportovní činnosti
-na přímé působení sportovní činnosti(sportovec) X Nepřímé působení(zprostředkovaně- fanoušek,
divák..
1c) Vztah mýtu k myšlení. Starověké a novodobé mýty. Charakteristika
mytického období v „řecké oblasti“.
Mýtus – jinak řečeno vyprávění, báje
symbolický příběh zachycující původní lidskou zkušenost v přírodě a historii – obsahem
často nastolení řádu v dříve chaotickém prazákladu světa
cílem mýtu je harmonizovat společnost s přírodním a společenským řádem
rozvoj vedl k tomu, že Řekové postavili proti mýtu (filozofie) logos (vědu)
Starověké mýty – většinou vyprávění o bozích a lidech (hrdinech)
o zrození, smrti, lásce, nenávisti, intrikách
o stvoření světa, člověka....
Novodobé mýty – jsou předmětem psychologie a sociologie
Příklad??? (možná mýtus o nadřazenosti určité rasy???)
-slovo „mýtus“ se nyní používá více jako „výmysl“
Mýtické období v řecké oblasti
znak řecké mytologie – tzv.partikularismus (souvisí s politickou rozdrobeností)
mytologické okruhy: a) kosmogonické (vznik světa)
b) lokální o hrdinech (např. Trója)
- bohové antropomorfní (vypadající jako lidé) – ale hezčí, silnější, nesmrtelní
- hierarchický systém božstva (Zeus – král bohů)
1d) Základní rysy soudobé edukace:
Výchova permanentní, univerzální a mnohostranně orientovaná. Nyní se netýká jen prvních dvou
dekád života- důležité je celoživotní rozvíjení osobnosti.
Heteroedukace a autoedukace
Je důležité propojit heteroedukaci a autoedukaci.
Heteroedukace- výchova druhým jedincem- poskytuje nám materiály ke studiu
– 10 –
Autoedukace- sebevýchova- sami si materiály vyhledáváme a zpracujeme
Od hereroedukace směřujeme k autoedukaci.
Rysy edukace v moderní společnosti
A, výchova univerzální- není koncipována tak že se týká jen určité společnosti či instituce,
oboru ale dotýká se každého. Výchova je přítomna v rodině, ve škole, v mimoškolních zařízeních,
organizacích, v kulturních a sdělovacích prostředcích.
B, Internacionalizace a globalizace výchovy- problémy globální povahy, překonání výchovy jen
v rámci hranic. ( probíhá to formou- projektů, výměn učitelů a studentů, dohod, mezinárodních
učebnic, kvalifikačních certifikátů).
C, Integrace výchovných procesů- zajišťuje jednotné výchovné působení
Intencionální a funkcionální edukce
1. intencionální = záměrná, cílevědomá, plánovitá a účelová činnost, fungující osobnost. Vyznačuje
se
vysokou
mírou
organizovanosti
a
probíhá
v
rodině
a
ve
škole.
2. funkcionální = spontánní, bezděčná, živelná. Jedinec formuje sám sebe v sociálním prostředí,
které ho ovlivňuje. Podvědomě přebíráme metody z prostředí, v němž žijeme. Nevýhodou tohoto
působení může být, že pokud se člověk učí s chybou, není nikdo, kdo by ho na ni upozornil a
dochází k tzv. Interferenci.
2a) Základní charakteristiky tradiční, moderní, postmoderní společnosti
Z historického hlediska prošla společnost poměrně dlouhým vývojem, ve kterém bývají rozlišovány
následující mezníky:
a) počátek lidské historie, vyčlenění člověka z přírody, vznik společnosti
b) vydělení pastevectví a zemědělství (první velká dělba práce)
c) organizace společnosti – tradiční státy, preindustriální civilizace
d) průmyslová revoluce, přechod k industriální společnosti
vědeckotechnická revoluce, navozující otázku přechodu ke společnosti postindustriální
Archaická společnost - Je vůbec první společností a považujeme ji za vůbec nejstarší fázi vývoje
člověka před neolitickou revolucí.
Tradiční společnost - má počátek v období po dovršení tzv. neolitické revoluce. V tradiční
společnosti bychom mohli identifikovat některé známé prvky, jako například existence měst, dělba
práce atp. Výrazným rysem tradiční společnosti je forma rozvrstvení společnosti do tzv. kast nebo
stavů, jinými slovy řečeno – nalezneme zde hierarchii. Ne hierarchii společnosti se významně podílí
náboženství, které je jistým vysvětlujícím principem. Také za zmínku stojí charakter života a
obživy - většina pracuje v zemědělství a obživu si zajišťuje pouze v rámci své vlastní domácnosti.
Moderní společnost - Je protikladem tradiční společnosti. Vznik moderní společnosti úzce
souvisí s historií a ustanovuje se zhruba na přelom 18. a 19. století v důsledku pádu tradiční
společnosti a její sociální kultury. Pro moderní společnost je nejtypičtější proces modernizace, který
se skládá z urbanizace a industrializace. Setkáváme se zde také s tzv. sekularizací, to znamená, že
– 11 –
společnost je do značné míry zesvětštěna, do náboženské společnosti vnikají světské hodnoty.
Dalším typickým rysem je přesun velké části populace ze zemědělské činnosti na průmyslovou
výrobu, zrovnoprávnění všech lidí a nové třídní rozdělení. V moderní společnosti je velká dělba
práce, výroba je založena na organické směně, lidé se snaží vyvázat z tlaku osobních vazeb.
Postmoderní společnost - Vzniká jako pozvolný důsledek procesu modernizace. Její ustanovení
je taktéž historicky podmíněné. Pro postmoderní společnost je příznačná kulturní relativizace, je zde
výrazný přesun populace z průmyslových odvětví do služeb a později fenoménem globalizace a
novým ekonomickým rozdělením světa.
Postmoderní společnost můžeme nalézt v západní Evropě a severní Americe již od konce 60. let
20. století, zatímco v České republice až v 90. letech 20. století.
2b) Pojem osobnost v psychologii. Osobnostní vlastnosti. Temperament,
charakter a volní vlastnosti. Jejich vliv na sportovní výkon.
Definice osobnosti
Pojem osobnost vysvětluje, jak je organizován duševní život v člověku. Navenek se projevuje
chováním. Osobnost je individuální celek duševního života člověka, který tvoří jednotu s tělem a
s prostředím. Osobnost je otevřený, živý, jedinečný a neopakovatelný systém (materiály ke zkoušce
k psychologii).
Osobnost je souhrn vlastností, procesů, stavů, návyků, postojů apod., které tvoří celistvou
strukturu a dynamiku, individualitu konkrétního člověka. Každá osobnost má své jedinečné
psychické, biologické a sociální vlastnosti (Odmaturuj ze společenských věd).
Osobnostní vlastnosti
Jednotlivé vlastnosti osobnosti (struktura osobnosti): temperament, schopnosti, charakter, motivy a
postoje, volní vlastnosti.
Temperament
Soubor vlastností osobnosti. Je do jisté míry dědičný a dá se ovlivnit výchovou. Temperament je
spojován s emocemi, psychomotorikou. Určuje hloubku a intenzitu prožívání, trvání reakcí a jejich
doznívání. Je to relativně stálý (vrozený, zděděný) element osobnosti, ale závislý na elementech
dalších, na situaci, reakcích z okolí apod. Temperament se podílí na formování charakteru.
Klasické typy temperamentu (Hippokrates, Galenus), humorální
- sangvinik (na silné podněty reaguje silně, na slabé slabě, rychlé změny zaměření,
přizpůsobivý, emočně vyrovnaný, nestálý, lehkovážný, veselý, měkké prožitky)
- flegmatik (emočně vyrovnaný, lhostejný navenek, reaguje na silné podněty, stálost,
spokojenost, klid, chladnokrevnost, pasivní, bez ambicí, nemá rád změny a pohyb)
- melancholik (hluboké prožitky, smutné ladění, pesimismus, strach z budoucnosti, miluje klid,
nesnáší vzruchy a hluk, city trvalé, intenzitu citů neprojevuje navenek, obtížně navazuje kontakty)
- cholerik (silně vzrušivý, sklon k hněvu a k agresi, těžko se ovládá, reaguje impulsivně a
nerozvážně, netrpělivý, egocentrický, emočně labilní, snadno vyvolatelné city, rychlé reakce)
– 12 –
Schopnosti
Stupně schopností - nadání, talent, genialita
Charakter
Souhrn psychických vlastností osobnosti, které se projevují v mravní stránce jejího chování a
jednání. Projevují se ve vztahu člověka k ostatním lidem, k práci, přírodě i k sobě samému. Formuje
se především působením výchovy a dalších společenských jevů. Charakter je část osobnosti, která
kontroluje a reguluje jedincovo chování podle společenských, zejm. Morálních norem a požadavků.
Charakter je někdy označován jako emoční inteligence, která se vyznačuje - znalostí vlastních
emocí, zvládání emocí, schopnost sám sebe motivovat, vnímat emoce jiných lidí, schopnost
dobrých mezilidských vztahů.
Volní vlastnosti
Vůle označuje psychické procesy a vlastnosti, které zajišťují řízení činnosti a dosahování cílů, zj. V
situacích, kdy je potřeba se rozhodnout mezi několika možnostmi nebo překonávat překážky.
Volní procesy se vyskytují ve všech fázích lidské činnosti.
Motivy a postoje
Motivy jsou pohnutky, psychologické příčiny reakcí, činností a jednání člověka zaměřené na
uspokojování určitých potřeb. Potřeba je stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, co nás vede k
činnostem, jimiž tuto potřebu uspokojujeme.
Postoje jsou sklony člověka reagovat ustáleným způsobem na předměty, osoby a situace.
Aodrážejí hodnotící vztah člověka k určité skutečnosti.
2c) Charakterizujte starořeckou polis (Athény, Sparta). Platón (teorie
idejí), Aristotelés (substance a příčina) – jejich vliv na evropské myšlení.
Polis – městské státy, vznikly sjednocováním malých řeckých obcí
centralizace výroby a správy, okolí – zemědělství
v těchto státech je obyvatelstvo rozděleno do skupin podle majetku (dříve dle urozenosti)
na jeho řízení se podílí plnoprávní občané
nejznámější Athény, Sparta
Sparta
- městský stát (Polis), vojenská země, ženy měli rodit zdatné Sparťánky J
- každé novorozeně (chlapečci) bylo do 3 dnů kontrolováno, jestli má všechny nožičky, ruce
atd. – když ne, bylo vhozeno do rokle
- chlapci od 7-12 let – povinně chodili do gymnázií (hráli hry, vyučovali se vojenství a vědám)
- 12-18 let – odtržení od rodiny, ostřejší výcvik, učili je v boji buď vyhrát nebo zemřít (heslo –
se štítem nebo na štítě)
- Sparťané si podrobili Meséniany a udělali si z nich otroky – nemuseli tedy pracovat
– 13 –
- militarismus (vojenský režim) -> důsledky: úpadek řemesel a kultury, pohrdali soutěžením ve
sportu -> odchod z OH, pokles porodnosti (neustálé válčení rozvracelo rodiny)
Athény
- Solón (nejvyšší úředník) rozdělil obyvatelstvo na 4 majetkové třídy
- tělesná výchova byla soukromá (pod dohledem státu)
- v Palestrách – zápasiště
- v Gymnaziónech – tělocvična, kde cvičenci cvičili nazí
- vyučoval se: zápas, běh ve zbroji, vytrvalostní běh, box, hod oštěpem, vozatajství, plavání
- Kalochagathia -> v rovnováze síla duševní a tělesná (říkalo se, že nevzdělanec je ten, kdo
neumí číst ani plavat)
- fyzická stránka:
7-16 let – učili se hrám a dbali na tělesnou zdatnost
16-18 let – Pentatlon (pětiboj) + zápas
18-20 let – boj ve zbroji (stal se z něj strážný)
nad 20 let – od státu dostal štít a zbroj (byl z něj bojovník)
- duchovní stránka: básnictví, hudba, tanec
- rozdělení období:
a) období gymnastiky b) období agonistiky c) období profesionální atletiky
- sportovali nazí, potírali se olejem a poprášili prachem -> aby se jim lépe sportovali (poté
sundávali škrabkou)
- sochařství -> věnovali se zobrazování svalového napětí (v pohybu), obličej nepropracovaný
- trenér bývá zobrazován s holí v ruce -> používali tělesných trestů k lepšímu výkonu
(povzbuzovali, neponižovali)
(pedagogové byli pomocníci trenérů - otroci)
Platón(427 – 347 př. n. l.)
všestranně vzdělán, vynikal v atletice, hudbě a malířství
původně si přál být politikem, své rozhodnutí změnil poté, co ve 20 letech potkal Sokrata
– stal se filozofem, navazoval na Sokratovy názory
- po smrti Sokrata odchází z Athén a cestuje – později návrat a založení Akademie (1. VŠ) –
podle parku Akadema, ve kterém škola stála
Teorie idejí
Existují dva světy:
a) svět idejí = ideje jsou prvotní pravzory všech jsoucen, jsou stálé a věčné, proto jen svět idejí
je ten pravý a skutečný, existuje nezávisle na člověku
b) náš svět, hmotný = odvozený, druhotný, je to svět pomíjivých jevů, které vnímáme pomocí
smyslů. Pomíjivé hmotné věci jsou jen otisky, stíny idejí, stejně jako v mýtu o jeskyni, na kterém
vysvětluje v díle Ústava svou filosofii. Stín věcí, které vidí lidé v životě jsou obrazem v jeskyni, ale
kdyby se člověk ohlédl a spatřil skutečný ideový svět, tak by mu to nikdo nevěřil. (lidé v jeskyni
– 14 –
jsou spoutáni, vidí pouze stíny a myslí si, že vidí realitu, ale když se jeden z nich dostane ven, tak
zjistí, že realita je jiná a stíny nejsou reálné – úplně se s tím neztotožnil, pže byl ovlivněn svým
dřívějším smýšlením – slunce je pro něj moc ostré, protože dříve znal jen tmu)
- 2 teorie poznání:
a) smyslové – druhotné, méněcenné, nepodstatné, pomíjivé, zkoumá podřadný hmotný svět
b) rozumové – prvotní, pravé, poznáváme skrze něj ideje
anamnésis = rozumové poznání idejí = rozpomínání duše na říši idejí, ve které kdysi byla a
dívala se na ideje
duše: dualismus – duše je oddělena od těla, je mu nadřazená, nesmrtelná, nehmotná, žila před
tělem
3 části duše – každé části duše je také přiřazena jedna ctnost
a) myšlení, rozum – ctnost moudrost (vládci, filosofové)
b) vůle – ctnost statečnost (vojáci)
c) žádostivost, chtíč – ctnost uměřenost (dělný lid)
- souladem všech tří částí duše vzniká nejvyšší ctnost=spravedlnost
- touto naukou o duši Platón inspiroval křesťanství
- považován za prvního idealistu
Aristotelés(384 – 322 př. n . l.)
nejvýznamnější Platónův žák a zároveň jeho nejdůraznější kritik
pro své znalosti považován za nejuniverzálnějšího myslitele starověku
v 17 letech vstoupil do Akademie, kde studoval 20 let
po čase z politických důvodů odchází a stává se na 3 roky učitelem 13letého Alexandra
Makedonského
návrat do Athén, kde zakládá školu Lykeion (dnes z toho lyceum) – škola byla
financována Alexandrem
Spisy o logice: Organon – soubor logických prací, "nástroj" ke správnému, filosofickému
uvažování, myšlení
Spisy přírodovědné: Fysika, O nebi, O vzniku a zániku, Meteorologie, O duši, O zkoumání
živočichů – popis a klasifikace více než 500 živoč. druhů – základy budoucí zoologie
Spisy metafyzické: Metafyzika – zde se věnuje především tzv. první filozofii - podle něj má
každá konkrétní věc a bytost dvě základní stránky, a to tzv. tvar, tedy princip její určitosti a
vymezenosti, a tzv. látku, tedy princip její proměnlivosti, tj. možnost nabývat jiných vlastností i
měnit se v něco druhově jiného
Spisy etické: Etika Nikomachova – soubor spisů nazvaný podle Aristotelova syna Nikomacha,
který je po smrti otce vydává; rady, jak se má syn v životě chovat
Spisy politické: Politika – zde Aristotelés zkoumá stát a společenské zřízení, podle počtu vládců
dělí státní zřízení
Spisy o literatuře a rétorice: Rétorika – jaký by měl být řečník, rady atd., Poetika
·
provedl 1. klasifikaci věd:
a) vědy teoretické: matika, fyzika, metafyzika = 1. filosofie = ontologie
b) vědy praktické: etika = praktická filosofie, ekonomika, politika
– 15 –
c) vědy poietické: umění, umělecká činnost, řemesla
·
čtyři formální zásady logiky, které se dodnes dodržují (vliv na evropské myšlení):
a) zásada sporu=to co je, zároveň nemůže nebýt
b) zákon identity=A=A=věc je tím, čím ve skutečnosti je
c) zákon vyloučení třetího=každá věc buď je a nebo není, třetí možnost neexistuje
d) zákon dostatečného odůvodnění=každá věc musí mít svou příčinu
- teorie poznání: uznává smyslové poznání (základ) – dává podklad rozumovému, které je
však důležitější
- pojetí vesmíru – středem vesmíru je nehybná koule Země (geocentrismus – trvá až do
renesance) – vliv na evropské myšlení
- počátky psychologie:
spis O duši – člověk jednotou duše a těla (duše sídlí v srdci) – stupně duše:
1) vegetativní – rostliny, živočichové a člověk, fce: výživa, rozmnožování
2) smyslová – živočichové a člověk, schopnost motorická-změnit místo, smysl. vnímání světa
3) rozumová – jen člověk je obdařen božským prvek myšlení a rozumem
V „první filosofii“ čili metafyzice, která pojednává o jsoucnech a bytí, se Aristotelés
snaží překonat Parmenidovo ostré rozlišení „jsoucího“ a „nejsoucího“, které v důsledku vylučovalo
každý vznik, změnu a zánik. Používá k tomu rozlišení mezi možností (dynamis, potentia) a
uskutečněním (energeia, actus): vznikající věc už musela být možná, a tedy přechází z možnosti k
uskutečnění. Každá změna ovšem musí mít svoji příčinu.
Substance a příčina – narozdíl od Platóna tvrdí, že pohyb a změna jsou nezbytné a že podstatou
všeho jsoucího nemůže bát ani pouze to, co se pohybuje, ani to, co nehybně trvá, ale jednota
obojího
viz.židle – bytí židle je rovnocenně dáno jak tím, čím dříve byla (strom), tak tím, čím je
nyní =) vždy je důležitá látka (dřevo ze stromu) i tvar (tvar židle)
každá látka má různé možnosti, čím se může stát...to co uděluje bytí je přechod
z možnosti do skutečnosti
dále je třeba stanovit účel daného jsoucna (židle je k sezení) a záměr
celek všeho, co k bytí patří – 4 příčiny: látka, tvar, účel, příčina účinná
Aristotelés rozlišuje příčinu
1. látkovou (hyletiké, materialis), tj. materiál či látku,
2. tvarovou (eidetiké, formalis), tj. představu či tvar,
3. účinnou (hothen hé arché, efficiens), tj. toho, kdo ji působí, a
4. účelovou (hú heneka, finalis).[2]
Tak když se staví dům, musel se o to „přičinit“ jak stavební materiál, tak představa domu,
stavitel a konečně účel: někdo chce bydlet. Pokud by některá z nich chyběla, nemohlo by se stavět.
Na tomto příkladě je vidět, že Aristotelova představa o jsoucím se od novověké filosofie a vědy
liší především v tom, že typické, vzorové jsoucno je u něho živá bytost, nikoli rozlehlá věc
(Descartes) nebo hmotný objekt. Jsoucno se může pohybovat a měnit, a to zejména za nějakým
cílem, který patří k jeho přirozenosti (entelechie). Aristotelova filosofie je tedy teleologická. Za
– 16 –
druhé je Aristotelovi cizí představa aktuálního nekonečna. Proto ani řetězec příčin nemůže být
nekonečný, nýbrž musí skončit u první nutné příčiny, „prvního nehybného hybatele“, jehož pak
křesťanská teologie ztotožnila s Bohem.
2d) Pojetí výchovy (edukace). Výchova a socializace, hodnotová orientace
výchovy (antika, středověk, novověk), vztah výchovy, dědičnosti a
prostředí.
Pojetí výchovy
Součastné pojetí výchovy je výslednicí dlouhodobého hledání optimálního výchovně –
vzdělávacího modelu, který by v sobě integroval progresivní pedagogické tradice s výchovnými
potřebami moderní společnosti na prahu třetího tisíciletí. Vedle činitelů ekonomických a sociálně
politických je výchova jedním z významých faktorů úspěšného rozvoje společnosti i jejích
jednotlivých občanů, jako vzdělaných, morálně uvědomělých a sociálně angažovaných osobností,
které se kvalifikovaně a aktivně podílejí na vývoji společnosti.
Výchova a socializace
Výchova (edukace) je hodnotově pozitivně zaměřená činnost (např.: výchova sportem).
Socializace je proces společenského začleňování – hodnotově indiferentní (např.: socializace
sportem, negativními vlivy ve sportu je doping).
Hodnotová orientace výchovy
a) Antika (Atény) – kalokaghatia (spojení tělesné i duševní krásy - Aby Řekové posílily svoji
tělesnou krásu, věnovali se sportu, ve městech byla zavedena povinná tělovýchova. Každé město
mělo vybudované plavecké bazény, palaistra (zápasiště), lázně i stadiony s kapacitou až 40 tisíc
diváků. Profesionální sportovci měli pečlivě vypracované tréninky – vznikl čtyřdenní tréninkový
cyklus. Dodržovali správnou životosprávu, těšili se odborné lékařské péči, do které byly zahrnuty
masáže, koupele i rehabilitace. Hry pro ně byly zdrojem obživy, ale i prestižní záležitostí. Účast na
hrách však nebyla jednoduchá, každý zájemce musel projít náročnými předchozími zkouškami a
kvalifikačními závody. )
b) Středověk – výchova v duchu křesťanství – pomoc, solidarita
c) Novověk – výchova k autentické a svobodné osobnosti (viz Rousseau – Úmluva o právech
dítěte)
Vztah výchovy, dědičnosti a prostředí
Rozvoj jedince spočívá v mnohosti jeho kvalit fyzických, psychických i sociálních je celoživotní
proces determinovaný několika faktory. Osobnostní profil každého jedince v kterémkoliv okamžiku
jeho života je složitou výslednicí vlivů dědičnosti, prostředí i výchovy – podíl faktorů můžeme
často těžko identifikovat. Vlivy se vzájemně prolínají, integrují i paralyzují a dávají tak vznik
historicky neopakovatelným rysům osobnosti, promítajícím se do její sféry intelektuální, citové i
volní a projevujícím se v jejím přístupu ke skutečnosti, v jejích potřebách a zájmech i v jejím
sociálním chování.
– 17 –
Výchozí determinantou rozvoje jedince je:
a) podmíněnost biologická- promítá se do fyzických rysů, typu nervové soustavy, vloh apod.( je
předmětem antropologie, lékařských věd i některých dalších oborů, které se snaží předcházet
nežádoucím genetickým deformacím nového jedince (souvisí s předmanželským poradenstvím).
b) prostředí – působí na rozvoj jedince v průběhu života, vliv materiálního a sociálního
prostředí, který modifikuje, akceleruje anebo retarduje vývojový proces. Vztah jedince a prostředí
je vztahem vzájemného působení.
c) výchova - Od narození se společnost snaží ovlivnit rozvoj jedince v souladu se svými ideály,
ekonomikou, sociálně politickým uspořádáním, kulturou a potřebami – toto záměrné působení
označujeme jako výchova. Mezi výchovou a společností je hluboká vazba – výchova odráží znaky
své společnosti a současně připravuje jedince pro další rozvoj této společnosti. Naše výchova je
v souladu s Ústavou České republiky, v ní zakotvené deklaraci lidských práv a svobod a rozvíjí
jedince v duchu demokracie, humanismu a vlastenectví.
3a) Sociální pozice vs. sociální role: fungování na sportovním poli
Sociální pozice (status)
= postavení, které jedinec nebo skupina zaujímá ve společnosti
spojeno s právy a povinnostmi
může se měnit v souvislosti s věkem či sociálním postavením
souběh více statusů: dáno postavením jako příslušníka společ. vrstvy, profesní
zakotveností, vzděláním, soc. postavením, místem bydliště, rodinnou pozicí = komplex podmínek
v kontextu místa a času
 připsaný status: s narozením (rodina, pohlaví, rasa,…)
 získaný status: studium, práce, dovednosti
 vnucený status: mimořádné situace: vojna, vězení, ztráta zaměstnání, ztráta střechy nad
hlavou,…
Sociální role
= spojována se vzory chování, které vyplývají z příslušnosti k určité skupině
chování, postoj , hodnoty, které jsou od člověka jako člena dané skupiny očekávány
(společensky zakotvená pravidla)
KAŽDÝ SPOLEČENSKÝ STATUS JE SPOJOVÁN S NAPLŇOVÁNÍM URČITÉ
ROLE
Fungování na sportovním poli:
*Sportovní tým je zaměřen na výchovu a uplatňování špičkových sportovců.
*Činovníci sportovního klubu - předseda, manažer, členové výboru, sekretariát - ti všichni
zajišťují co nejlepší podmínky pro provoz jednotlivých mužstev a jejich dobrou spolupráci. Způsob
organizace práce v jednotlivém družstvu je formou působení na malou sociální skupinu.
– 18 –
*Výborní hráči jsou opory družstva disponující velkou dávkou autority a v klíčových situacích
se na ně upírá největší míra pozornosti. K negativním stránkám může patřit souběžné vytváření
podskupin nekritických obcovatelů, která špičkovým hráčům umožňuje ještě výrazněji - a to i
nepřiměřenými formami - prosazovat svoje názory, zvyšovat svoji prestiž a v některých případech
čelit i názorům trenéra.
*Kapitán by měl být autoritou jako po stránce sportovní, tak v rovině morálních a
intelektuálních vlastností, předpokladů a dispozic.
*Průměrní hráči tvoří nejpočetnější část sportovních skupin a bývají základem družstva pro
svoji spolehlivost ve výkonech. Zpravidla se také vyznačují solidností v mezilidských vztazích a
akceptováním skupinových zájmů nad úzce osobními parciálními zájmy. Jejich vztahy v rámci
týmu bývají rozloženy jak ve směru k výborným hráčům, tak orientací na slabší spoluhráče.
*Nejslabší hráči se snaží co nejrychleji vyrovnat lepším hráčům a v tomto smyslu tendují
k obdivnému vyhledávání nejlepších hráčů jako jejich přívěsky. To vše prolíná celkové klima
společenských zájmů a mezilidských vztahů ve sportovním týmu, kde jako rozhodující faktor
působí výkonnost hráče, jeho charakterové vlastnosti a ambice.
3b) Sociální skupiny, dělení, charakteristika, sociometrie
Sociální skupiny
= množiny osob, charakteristické těmito znaky:
• interakce členů skupiny
• sociální vztahy – vytváří strukturu skupiny
• vědomí „MY“ – skupinová koheze (soudržnost)
• hodnoty a normy
• účel a cíl
Sociální skupina
= určitý systém, který má určité prvky (členové) = interakce = vznikají vztahy – vytváří strukturu
Veškerý život, způsob existence probíhá v soc. skupině (školka, škola, vojna, zaměstnání,..).
Člověk se tím liší od ostatních tvorů, své potřeby uspokojuje v soc. skupinách. Když bude vytržen
ze skupiny, nebudou se u něj rozvíjet vyšší city, budou u něj psychické poruchy (samovazba).
Výkonnost skupiny
= více než součet výkonností jednotlivých členů =SOCIÁLNÍ FACILITACE = výkonnost skupiny
je vyšší než součet výkonnosti jednotlivých členů
Dělení soc. skupin
Malé – členové mají frekventovanou bezprostřední interakci, do 40 lidí
Velké – národ, instituce, studenti VŠ, zaměstnanci Policie – všichni se neznají
Primární – vysoká koheze (soudržnost), intimní vztahy – rodina
– 19 –
Sekundární – dočasné, lidi na zájezdu, vztahy ne tak důvěrné
Vlastní – subj. pohled – skupina, které jsem členem
Cizí – minority – „MY“ a „ONI“ – mýtus jakési nadřazenosti (homosexuálové, Rómové)
Členské – jsem členem
Referenční – nemusím být členem, ale mají na mě významný vliv
Formální – vytvořeny pod vlivem z vnějšku (pracoviště, voj.jednotka)
Neformální – vznikají spontánně a normy a pravidla se vytváří samy – parta kamarádů
Uzavřené – každý si tam nemůže vstupovat jak chce, musí splnit urč.kritéria (rodina, sekta)
Otevřené – otevřené hodnotám, myšlenkám, členům
Struktura skupiny
= vytváří jí vztahy ve skupině
= diferencovaný systém pozicí (členů), rolí, vztahů, hierarchií
Pozice = status = postavení osoby ve skupině, prestiž, význam, vážnost ve skupině
= práva a povinnosti – jiná vedoucí, jiná člen skupiny
Vztahy = horizontální osa - stejná úroveň
= vertikální osa – podřízenost x nadřízenost
Role = chování očekávaná od osoby (člena skupiny) v určité pozici, role školáka, rodiče – celý
život se učíme určitým rolím
Sociometrie
J.L.MORENO – rakouský psycholog – žid, utekl do Ameriky, je tvůrcem psychodramatu (hraní
rolí) a sociometrie.
= metoda měření neformálních vztahů v malých sociálních skupinách, má několik postupů:
• metoda volby a odmítání
• metoda popisu
• žebříčková komparace
každý člen skupiny seřadí ostatní členy dle kritérií, př. agrese, ….
• metoda sebesrovnávání
člen porovnává sebe s ostatními + a -- dle kritérií a sečtením se zjistí jak na tom je
Sociometrické výsledky se zapisují do matic:
Vznikne počet vzájemných vztahů – sympatií x antipatií (reciprocity)
Čím více vzájemných vztahů – tím větší koheze
Styly řízení
- obecnější pojem než vedení = konkrétnější, vedoucí musí pracovat s lidmi
Autokratický
– 20 –
= k práci je nutí, rozhoduje sám, má vše pod kontrolou, negativní sankce používá více než
odměn, neposkytuje prostor pro iniciativu, podřízené moc neinformuje, zajímají ho jen výkony a ne
problémy podřízených, skup.je vysoce výkonná
Demokratický
= práce je prvotní potřebou, a chce jim vytvořit podmínky a prostor, určitou míru iniciativy,
motivuje pozitivními sankcemi, ale umí i trestat, je zaměřen na výkon, ale i na uspokojování vztahů
podřízených, skup.je vysoce výkonná
Liberální
= nejhorší styl, vedoucí sám nic neřeší, nekontroluje, nediferencuje, slabý pasivní vedoucí,
nezáleží na výkonu a na podřízených, výkonnost skupiny je malá, vedoucí jakoby nebyl – vyhovuje
lemplům
Společné hodnoty a normy
Hodnoty = skupinou sdílené názory na významné skutečnosti
Normy = pravidla, podle kterých jsou hodnoceny postoje a chování členů skupiny, usnadňují
rozhodování – pocit vlastní hodnoty – skupina je pro ně referenční
Skupinová konformita
= soulad nebo podvolení se člena skupiny normám skupiny
-skupina vyvíjí na člena skupiny tlak ke konformitě, závisí to na osobnosti
ASH (eš) – americký psycholog
Sankce –negativní- kritika, odmítání, zhoršení pozice, vyobcování (u Romů, ten, který se
protiví normám je vyobcován)
-pozitivní –pochvala, uznání
Ostrakizace = psychologické vyobcování ze skupiny = psychologická izolace (fyzická izolace je
něco jiného) – není ze skupiny vyhnán, ale je ignorován, přehlížen – je to krutější než fyzická
izolace. Ostrakizace je součástí mobbingu, je nejtvrdší sankcí, studováno u posádek ponorek.
Sportovní tým jako sociální skupina
Tým je zaměřen na výchovu a uplatňování špičkových sportovců. Činovníci sportovního klubu –
předseda, manažer, členové výboru, sekretariát- ti všichni zajišťují co nejlepší podmínky pro provoz
jednotlivých mužstev a jejich dobrou spolupráci. Způsob organizace práce v jednotlivém družstvu
je formou působení na malou sociální skupinu.
Výborní hráči - jsou opory družstva disponují velkou dávkou autority a v klíčových situacích se
na ně upírá největší míra pozornosti.k negativním stránkám může patřit souběžné vytváření
podskupin nekritických obcovatelů, která špičkovým hráčům umožňuje ještě výrazněji- a to i ne
přiměřenými formami- prosazovat svoje názory, zvyšovat svoji prestiž a v některých případech čelit
i názorům trenéra.
– 21 –
Volba kapitána je ze socializačního hlediska významná jako výraz utváření interpersonálních
vazeb a vztahů a je i výrazem postavení jedince ve skupině. Kapitán by měl být autoritou jako po
stránce sportovní , tak v rovině morálních a intelektuálních vlastností, předpokladů a dispozic.
Průměrní hráči- tvoří nejpočetnější část sportovních skupin a bývají základem družstva pro
svoji spolehlivost ve výkonech. Zpravidla se také vyznačují solidností v mezilidských vzrazích a
akcentováním skupinových zájmů nad úzce osobními parciálními zájmy. Jeich vzrahy v rámci týmu
bývají rozloženy jak ve směru k výborným hráčům, tak orientací na slabší spoluhráče.
Nejslabší hráči- se snaží co nejrychleji vyrovnat lepším hráčům a v tomto smyslu tendují
k obdivnému vyhledávání nejlepších hráčů jako jejich „přívěsky“ . to vše prolíná celkové klima
společenských zájmů a mezilidských vztahů ve sportovním týmu, kde jako rozhodující faktor
působí výkonnost hráče, jeho charakterové vlastnosti a ambice.
Vůdcovství
= osoba, která získá nejvíce bodů ve skupině bývá i vůdce – má největší (rozhodující) vliv na
členy skupiny
Vůdce – formální – má formální autoritu = moc- disponuje prostředky jak si moc vynutit –
sankce x tresty
- neformální – neformální autorita – respekt členů – nevyplývá z odměn a sankcí, ale z osobních
kvalit
Je-li někdo ustanoven do funkce – získává formální autoritu a měl by si získat i neformální
autoritu
V čem spočívá neformální autorita?
- inteligence
- schopnost přijmout rozhodnutí
- ti co chtějí být vedoucí – bývají špatní vedoucí, též alibisti, kteří mění svá rozhodnutí
- přirozená autorita – je determinována okolnostmi – př. třída s rozš. výukou mat.-ten co je
nejlepší v mat. je přirozenou autoritou, ale na lyžáku se hierarchie změní.
3c) Historické a filozofické pozadí starověkých olympiád a starořeckých
atletických závodů
Řekové byli velmi soutěživí a závodili nejen v rychlosti a síle, ale i ve slovech a myšlenkách
3 druhy závodů
§
gymnické (v tělocvičně)
§
hippické (dostihy)
§
múzické (v tanci, hudbě a řečnictví)
Nejznámější byly Olympijské hry – na počest boha Dia
1 OH 776 př.n.l., už od tohoto data je psaný seznam ol. vítězů
- zpočátku pouze místní charakter, až v 6. století získaly všeřecký význam
kromě sportů i závody hlasatelů a trubačů
1.a poslední den zasvěcen obětování Diovi
– 22 –
disciplíny: běh na 1 stadion, pětiboj, pěstní zápas, volný styl, běh se zbraněmi...
po dobu her stop válkám
kalokagáthia – krása těla i duše (harmonie) – ideál olympijského vítěze (něco jako „ve
zdravém těle zdravý duch“)
3d) Struktura pedagogiky (soustava pedagogických disciplín) a její význam
ve společnosti. Vztah pedagogiky k jiným oborům. Pedagogika sportu.
Základní pedagogické disciplíny (STRUKTURA PEDAGOGIKY)
Pedagogika se za dobu svého rozvoje strukturovala natolik, že na jejím základě vzniklo několik
vědních disciplín:
Filozofie výchovy zkoumá výchovu ve vztahu k podstatě člověka a společnosti, ke gnoseologii
a etice. Má hluboké tradice, neboť téměř všichni velcí filosofové se zabývali také výchovou, jako
jedním z nástrojů ke zdokonalení člověka a společnosti.
Ekonomie výchovy vznikla poměrně pozdě a zabývá se financováním školství a efektivitou
nákladů na vzdělání.
Sociologie výchovy studuje sociální podmínky a sociální důsledky vzdělávání (na př. Vliv
vzdělání na pracovní uplatnění, způsob života,kriminalitu...a pod.)
Obecná pedagogika zkoumá základní pedagogické kategorie a obecné zákonitosti výchovných
procesů. Zabývá se především metodologickými základy pedagogiky, problematikou podstaty,
podmínek a zákonitostí výchovných procesů Analyzuje obecné názory na výchovu a vzdělávání,
společenské potřeby a požadavky, související s potřebou výchovy a vzdělání. Integruje současně i
poznatky dalších pedagogických disciplín i vědních oborů. jedním z předmětů jejího zkoumání je i
pedagogická terminologie
Didaktika je vědou o vzdělávání a vyučování. Zkoumá otázky cílů, prostředků a obsahů
vzdělání, organizačních metod a forem vyučování. Součástí obecné didaktiky jsou i didaktiky
jednotlivých předmětů.
Sociální pedagogika je nauka o společenské podmíněnosti výchovných procesů. Zkoumá
společenské předpoklady výchovných a vzdělávacích procesů a jevů, společenské požadavky na
výchovu, prognózy a perspektivy výchovy a vztahy, v nichž se realizuje. Zabývá se i funkcionálním
působením, to zn. vlivem sociálního prostředí na člověka, v některých pojetích zahrnuje i
problematiku sociální péče o problémové jedince.
Teorie výchovy a vzdělávání dospělých (andragogika) řeší problematiku výchovně
vzdělávacího působení na dospělé po skončení školní docházky. Zabývá se zejména studiem při
zaměstnání, rekvalifikačními a dalšími formami vzdělávání dospělých.
Srovnávací pedagogika srovnává pedagogické teorie , výchovně vzdělávací systémy a školské
soustavy různých zemí.
Dějiny pedagogiky zkoumají a vysvětlují vývoj pedagogických idejí a praktických výchovných
norem, institucí a školských soustav. Důležité místo v dějinách pedagogiky zaujímají významné
pedagogické osobnosti a jejich vliv na pedagogické myšlení minulosti i současnosti.
– 23 –
Speciální pedagogika je pedagogická disciplína, která se zabývá výchovou a vzděláváním dětí,
mládeže i dospělých s různými druhy postižení. Dělí se na psychopedii (vzdělávání dětí, mládeže a
dospělých s mentální retardací), somatopedii (vzdělávání dětí, mládeže a dospělých s tělesným
postižením, tyflopedii (vzdělávání dětí, mládeže a dospělých se zrakovým postižením), surdopedii
(vzdělávání dětí, mládeže a dospělých se sluchovým postižením), logopedii ( vzdělávání dětí,
mládeže a dospělých s vadami řeči), a etopedii. ( vzdělávání dětí, mládeže a dospělých s poruchami
chování).
Existují i vymezení pedagogiky, jejichž kriteriem je věk vychovávaných nebo typ zařízení
(pedagogika předškolního věku, školní pedagogika, mimoškolní pedagogika........) To jsou
aplikované pedagogické disciplíny.
Pomocné vědy pedagogické (pomáhající profese) – vztah pedagogiky k jiným vědám.
Vzhledem k tomu, že každý výchovný jev je svojí povahou komplexní, je obvykle zapotřebí. aby
byl posuzován z hlediska více vědních disciplín (multidisciplinárně). Proto se pedagogika opírá o
výsledky zkoumání mnoha dalších věd , které jí pomáhají řešit její problémy. (Vědy, které jsou v
tomto kontextu charakterizovány jako pomocné, jsou suverénní a vážené vědní disciplíny, jejichž
představitelé označení „pomocné“ někdy považují za pejorativní).
Biologie
Filosofie
Etika
Logika
Estetika
Psychologie
Sociologie
Pedagogika sportu
=věda o sportovní edukaci
p (jako obor - přelom 60. a 70. let) atd.:
n
hledá pojítka mezi edukací a sportem
n
cílem je podporovat rozvoj člověka a jeho vzdělávání v oblasti sportu
n
je podkladem pro plánování, realizaci a vyhodnocení výuky TV/tréninkové jednotky
p Sport = formy tělesné činnosti, jež si kladou za cíl harmonický rozvoj jedince, zdraví a
soutěžní výkon (Zákon 2001)
p Sport = školní + soutěžní + rekreační
Sportovní edukace může být:
n
přímá
–
intencionální
(bezprostřední působení sport. pedagoga)
n
nepřímá
–
funkcionální
(působení upraveným prostředím – např. sportovního klubu – materiálním a sociálním)
n
heteroedukace (výchova druhým jedincem – trenérem)
n
autoedukace (sebevýchova)
– 24 –
Sportovní edukace by měla být:
n
demokratická – rovnost šancí (např. problém muži x ženy)
n
humanistická – úcta ke sportovci
n
pluralitní – iniciátoři, cíle, obsah, pojetí
n
integrující – pro znevýhodněné (integrace, inkluze x separace)
permanentní – po celý život
4a) Výchova, vzdělání, socializace: prolínání se světem sportu
Výchova-„edukace“
připravuje jedince pro život ve společnosti a rozvíjí ho jako aktivní a tvůrčí osobnost
( fair-play, kolegialitě)
je to cílevědomá a plánovitá příprava jedince pro život ve spol.( výchova
k cílevědomému, dlouhodobému tréninku)
je hodnotově pozitivní
Složky výchovy:
o rozumová =>jazyková, vědecká, ekologická;
o pracovní => technická, ekonomická, pracovní;
o mravní => mravní, právní, politická, multikulturní
o estetická => kulturní, umělecká
o tělesná => zdravotní, pohybová
Předpoklady pro výchovu jsou:
A. Fyzické- požadavky tělesné zdatnosti, zdraví, motorika, koordinace,..
B. Psychické- schopnosti, nadání
Vzdělání
- proces směřující primárně k rozvoji jedincových:
a) vědomostí (představy, pojmy, názvy)
b) dovedností, návyků (motorické, intelektuální)
c) schopností (motorické, intelektuální)
Zásady vzdělávání:
a)
rovný přístup ke vzdělání
b)
zohledňování potřeb jedince
c)
bezplatné základní a střední vzdělání ve veřejném školství
d)
svobodné šíření poznatků
e)
možnost vzdělávat se celý život
Cíle vzdělávání:
1)
2)
rozvoj osobnosti
získání vzdělání
– 25 –
3)
4)
pochopení zásad demokracie
poznání kulturních hodnot a tradic
Socializace
–
je proces, během kterého se jedinec začleňuje do společnosti -není ukončen, člověk se
neustále vyvíjí
–
je hodnotově indiferentní (ovlivňuje pozitivně i negativně)
Socializace může být:
Ø
vědomá a záměrná (v rodině ,ve škole, ve sportu)
Ø
nevědomá a bezděčná (vzniká interakcemi, kdy korigujeme své chování vůči ostatním,
kdy člověk uplatňuje svou schopnost vcítění se do situace druhého člověka = empatie)
Cíl socializace:
v vzbudit v jednotlivci snahu dosáhnout víc (aspirace na dosažení sport. výkonu)
v naučit jednotlivce správně se chovat v různých sociálních rolích ( podřízeně a s respektem
k trenérovi, jako vůdčí osobnost jako kapitán družstva, kolegiálně jako spoluhráč)
v naučit se určitým dovednostem (střílení z luku, praku, řídit auto, normy společenského
chování)
v vypracovává u člověka schopnost vzdát se určité potřeby nebo ji odložit na později (nejprve
škola, trénink, rodina, až potom kamarádi,zábava)
Na sportovce působí:
1. rodina
2. partner
3. škola
4. zaměstnání
5. trenér
6. spoluhráči, spolusportovci
7. soupeř
8. rozhodčí
9. diváci
4b) Biologická a sociální determinace psychiky
Psychika je závislá na biologických a sociálních faktorech
člověk je součástí přírody → je ovlivňovaná → přírodní zákony
FAKTORY BIOLOGICKÉ
1. Biologické potřeby
uspokojování
hlad
dostatek vzduchu
projev nedostatku nebo nadbytku něčeho
potřeba odpočinku, jídla, ....
– 26 –
nejsilnější je v době před uspokojením nebo snížením nadbytek v normu
druhy potřeb:
Fyziologické potřeby
Potřeba bezpečí
Potřeba lásky a náležení
Potřeba uznání
Potřeba sebeaktualizace (sebeprosazení)
2. Dědičnost
soubor znaků, které získávají od rodičů (vlohy)
vnější charakter a psychické vlastnosti
3. Tělesný stav
stáří organismu, .....
4. Činnost nervové soustavy
5. Žlázy s vnitřní sekrecí
FAKTORY SOCIÁLNÍ – činitelé sociálního prostředí
1. Sociální vztahy (mezilidské)
a. Jedinec + jedinec
nejdůležitější
matka + dítě (vliv už před narozením)
silně citově zabarvený
matka – první zprostředkovatelka okolního světa
b. Partnerství
výrazně citově zabarvený
jedinec je ochoten měnit i své vlastnosti, zaměnit systém hodnot
c. Sociální skupina + jedinec
postavení ve skupině
práva a povinnosti k dané skupině
dopomáhá k procesu socializace (zespolečnění)
d. Mezi dvěmi sociálními skupinami
vytváří kolektivní vědomí (identita)
člověk se identifikuje s určitou skupinou do které patří
2. Hodnotové a normativní složky
a. Společenské návyky
b. Společenské tradice
c. Společenské zákony
d. Společenské tabu
3. Společenské produkty
vše co daná civilizace do dané doby vymyslela, vytvořila a vynalezla
4. Osobnostní složka
sociální vztahy, normativní složky a společenské produkty jsou filtrováni přes mé vrozené
Sociální psychologie
– 27 –
5A – Sociální psychologie
-def: zkoumá, jek člk myslí, cítí a jedná mezi ostatními lidmi
-vliv společnosti na jedince
-Zikmund Freud
SOCIALIZACE
-začleňování člka do společnosti
-3 proudy – enkulturace – osvojení kulturních norem
- internalizace – zvnitřnění a pochopení důležitosti norem
- osvojení soc. norem – scénáře naučeného chování ve společnosti
POZICE
-část role, kt. je zobecnitelná
-je objektivně daná (např. profesí))
SOC. ROLE
-očekávané chování, kt. člk musí vykonávat
INTERAKCE
-kontakt mezi jednotlivcem a společností
-reakce jedince na tlak společnosti
-formy: potvrzení – svým gestem nám říkají, jak nás mají rádi (malé děti, manželský slib)
- přijímám tě takového, jaký jsi
odmítnutí – po někom toužím, on mě odmítne
znehodnocení – ostatní mě odmítají přijmout, respektovat na stejné úrovni jako ostatní
slepota vztahu – lidi vedle sebe žijí, ale navzájem se nevidí, ignorace,
tolerance X lhostejnost
koluze – hra: jeden hraje roli druhého, snaha zalíbit se ostatním, přetvářka,
(Kundera, Falešný autostop)
SOC. UČENÍ
-osvojování znalostí, dovedností a postojů
-člk přichází na svět nedovyvinutý= >přispůsobivost (člk má na výběr)
-fce učení: optimalizace chování – přispůsobivost k podmínkám
kultivace člka – vypěstování člka
- rovnováha mezi principem slasti(požitek) a principem reality
(nadhled, schopnost chápat svůj život )
individualizace – učení vytvářet z člka jedinečnou osobnost
-vědomé X nevědomé
-1) učení senzomotorické koordinace – dovednosti člka (kotrmelec)
-2) učení poznávací = kognitivní – přijímání informací
-3) učení emocionálním postojů – vztah k druhým lidem
– 28 –
-4) soc. chování – vytváření soc. rolí
-formy: napodobování – gesta, pláč, smích
soc. zpevňování – metoda trestů a odměn
identifikace – ztotožnění s osobou, ke kt. mám + vztah
Sociální závislost
Sociální závislostí například rozumíme stav, kdy se klient vrací zpět do prostředí, kde žil a při
cestě
do obchodu potká známé, se kterými drogu bral. V případě, kdy neodolá pokušení a drogu si
vezme,
tak svoji sociální závislost nezvládl.
Sociální vliv ?
Sociální odměna a trest
Sociální odměnou bývají různé formy pochvaly, úsměv nebo jiný projev sympatie a lásky, projev
uznání, dárek, materiální odměna. Sociálním trestem bývá projev nesouhlasu, odepření, projevů
sympatie a lásky (matka se mračí, nemluví), pohrůžka zrušením citového vztahu, vyloučení ze
skupiny vrstevníků aj. Nejen rodiče a učitelé, ale také kamarádi či malé sociální. Skupiny užívají
odměn a trestů k ovlivnění jedince.
Sociální odměny a tresty mají často silné účinky, ty však jsou různé při užití různých druhů odměn
a trestů, v závislosti na individuálních zvláštnostech dětí i dospělých, na jejich vzájemném vztahu,
na situačních podmínkách. Zejména působení sociálních trestů je komplikované. Trest může
dosáhnout zamýšleného cíle, ale někdy vede k pravému opaku nebo k dezorganizování dětského
prožívání a chování i k narušení vztahu mezi dospělým a dítětem.
4c) Helénismus – historické pozadí, pojmy: zrovnoprávnění člověka,
ataraxia, múseion
Helénismus : 338 př.n.l. – 146 př.n.l.
období nadvlády Makedonie až do rozpadu říše Alexandra Velikého a do nadvlády Říma)
vzestup síly Makedonie – Filip II.- žil v Řecku, znal rozpory mezi městskými státy, aby
pronikl do Řecka; kromě vojenské síly i podplácel, pomlouval, zastrašoval
po převzetí nadvlády nad Řeckem chtěl bojovat s Perskou říší, ale byl zavražděn kvůli
obavám, že by nastolil absolutismus – zabil ho syn Al. Veliký
-
Alexandr Veliký – touha po světovládě
Indie)
ovládl téměř celý tehdy známý svět (Řecko, Egypt, Mezopotámie, Přední Asie, část
– 29 –
stavba měst – Alexandrie
král s neomezenou mocí a božskými poctami
-to vše vedlo k vlivu řecké civilizace v dalších zemích
- splývání různých kultur, velký rozvoj obchodu
- prosadily se řecké právní normy, úřední jazyk řečtiny
- rostla míra vzdělanosti
- snaha o smazání rozdílů mezi národy
zrovnoprávnění člověka – souvisí se stoickou filozofií
říkali, že božský rozum (logos) je i součástí každého člověka a proto jsou si všichni rovni
ataraxia – dosažení duševního klidu, blaženosti (cíl života jednotlivce)
múseion – „stánek Můz“ – v Alexandrii v Egyptě v 3. st.př.n.l.
kulturně-vědecké centrum
nedaleko ní v Alexandii knihovna
4d) Demokratická výchova J. A. K. Výchova gentlemana J. Locka.
J. A. KOMENSKÝ (+1670)
Komenský vysoce cení význam výchovy. Podle něj by žádné dítě nemělo být vyloučeno z výchovy,
protože i to nejméně nadané dítě lze alespoň poněkud vychovat.
Cíle výchovy:
• poznat sebe a svět - vzdělání ve vědách, uměních a řemeslech,
• ovládnout sebe - výchova mravní
• povznést se k Bohu - výchova náboženská
Klade důraz na význam kázně. Odmítá tělesné tresty za neznalost, ale za porušení kázně je v
určitých případech připouští.
Školská organizace podle Komenského:
• od narození do 6 let má být dítě vychováváno doma. Obsah výuky stanovil v příručce
prorodiče Informatorium školy mateřské
• od 6 do 12 let navštěvují děti školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici.
Škola je pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a
společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování probíhá dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne.
• od 12 do 18 má mládež navštěvovat školu latinskou, která by měla být v každém městě.
Základem vzdělání je sedmero svobodných učení (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika,
geometrie, astronomie a múzika), přírodní vědy, zeměpis, dějepis, matematika, a jazyky jako latina
a řečtina. Komenský ovšem doporučuje i jiný jazyk, aby se každý dorozuměl se svými sousedy
(němčina).
• od 18 do 24 let slouží ke vzdělávání akademie, která by měla být v každé zemi. Jde o vysokou
školu, kde by se studovalo bohosloví, práva nebo medicína. Důležité je i vzdělání náboženské a
filosofické. Vysokou školu nazývá akademie, protože univerzity byly katolické, chtěl je tedy odlišit
od protestantských.
– 30 –
Po ukončení vzdělávání by měl člověk cestovat. Zdůrazňuje ale, že vzdělávání nikdy nekončí, že je
neustálé. Poprvé definoval pojem školní rok, školní prázdniny a školní týden. Ve třídách by měli
být žáci stejného věku a stejné úrovně znalostí. Pokud je ve třídě větší počet žáků, doporučuje pro
učitele pomocníka (ve třídách bývalo 80 - 100 žáků). Každá třída by měla mít svou místnost pro
výuku, každý rok by měla mít učebnice, učitelé by měli mít poznámky, jak s učebnicí pracovat.
Rozpracoval základní pedagogické principy:
• zásada názornosti - přímá žákova zkušenost
• zásada systematičnosti a soustavnosti - učivo by na sebe mělo navazovat, nejen v jednotlivých
předmětech, ale i mezi nimi. Je třeba zajistit soustavný vzdělávací režim
• zásada aktivnosti - žáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností využívat je v praxi
• zásada trvalosti - je třeba soustavně učivo opakovat
• zásada přiměřenosti - učitel by měl vycházet z věkových a individuálních schopností dětí
Děti dělil podle nadanosti:
1. bystré, dělají radost
2. bystré, líné
3. bystré, vzpurné
4. s nedostatkem bystré mysli
5. s nedostatkem bystré mysli, líné
6. s nedostatkem bystré mysli, vzpurné
Rodiče a učitel mají být vhodným příkladem pro dítě a vést jej ke správné životosprávě. Doporučuje
vhodnou stravu, střídání práce s odpočinkem, dostatek spánku (8 hodin) a péči o hygienu těla.
- v Didaktice velké první speciálně pedagogická klasifikace žáků z hlediska jejich typologie – 6
skupin
o 4.skupina – žáci s lehkou mentální retardací – s výukou je třeba postupovat pomalu,
názorně, silně motivačně, s redukcí učiva
o 5.skupina – žáci s hlubším stupněm MR, u nichž je vzdělávání velmi obtížné
- nutné vzdělávat všechny děti bez ohledu na typ a stupeň jejich postižení
- aplikoval na vzdělávání žáků s MP principy, které jsou funkční i v dnešní době (hlavně princip
individuálního přístupu, přiměřenosti, názornosti, konkrétnosti)
John Locke (1632- 1704)
Lockova politická filosofie je založena na teorii společenské smlouvy – stát vzniká z vůle původně
svobodných a vzájemně si rovných individuí jako garant jejich přirozených práv. Pokud panovník
smlouvu poruší, může být lidem svrhnut.Cílem lidského jednání má přitom být dosažení obecného
blaha prostřednictvím individuálního uspokojení.
Byl zastáncem individuální výchovy a výuky soukromým vychovatelem. Zaměřuje se na
výchovu mladíků z vyšší společenské vrstvy a vytváří systém tzv. výchovy gentlemana. Za základní
složky výchovy považuje výchovu tělesnou, mravní a rozumovou.
Tělesná výchova - důraz klade na otužování, hygienu, správnou životosprávu, nosit by se mělo
volné oblečení - odsuzuje šněrovačky, děti by měly mít dostatek pohybu na čerstvém vzduchu
– 31 –
• mravní výchova - důležitá je kázeň, disciplína a sebeovládání, důležitý je příklad dospělých,
odsuzuje tělesné tresty - ty pouze v některých případech vzdorovitosti, na mravy špatně působí
lenost
• rozumová výchova - vyšší vzdělání nepovažuje za důležité, člověk by se měl umět postarat
hlavně o své záležitosti
Každý by se podle měl naučit nějakému řemeslu. Fyzickou práci bere Locke spíše jako doplněk k
duševní činnosti. Chlapci z chudších rodin by měli navštěvovat školy pracovní, kde by se učili
náboženství, mravům a manuální práci. Výchovou dívek se Locke nezabýval.
5a) Socializace: vrcholový versus rekreační sport
socializace je procesem osvojování si postojů, hodnot a jednání přiměřeným dané
kultuře, proces standardizace hodnotové orientace
je to celoživotní proces
začíná v rodině
u chlapců se očekává maskulinní tvrdost a u děvčat spíše něžnost a poddajnost
výchova (záměrný proces) X socializace (škola, televize)
účast na sportovních aktivitách je ovlivňována dostupností, příležitostí, podporou
rodinných příslušníků, kamarádů, názorových vůdců a životních vzorů, nejbližší komunitou a
konečně i vnímavostí potencionálního účastníka sportovních aktivit
každá forma sportu má z hlediska socializace své výhody, ale také nevýhody
VOLNOČASOVÝ (NEORGANIZOVANÝ SPORT)
§
KLADY: není stereotyp, radost ze sportu, pohybu, pohybová všestrannost, schopnost
improvizace, přizpůsobivost (nejsou sprchy, rozhodčí, diplomy,…), umění organizovat
§
ZÁPORY: neschopnost přizpůsobit se kolektivu s danými pravidly a přesnými normami
a autoritou, neuznává pravidla (často ani fair play), individualismus
INDIVIDUÁLNÍ SPORT
 KLADY: vede k zodpovědnosti (bojuje sám za sebe – ne někdo mi nepřihrál) – pečlivěji
zvažuje své kroky a nesvádí vinu na druhé
 ZÁPORY: individualismus, problémy s přizpůsobením se kolektivu, komunikace
KOLEKTIVNÍ SPORT
§
KLADY: komunikace, domluva
§
ZÁPORY: různé interpretace při neúspěchu (nepřihrál mi, vítr, diváci, špatný brankář)
VRCHOLOVÝ SPORT – SPORT SOCIÁLNĚ ZNIČUJÍCÍ (hl. pro děti)
§
§
§
§
§
rodič chce, aby dítě dosáhlo toho, co on nezvládl
nezdravé prostředí (ne dětské)
jen dospělí trenéři – neumí se chovat k vrstevníkům
od 4 let – uteče dětství
zničené zdraví
– 32 –
§
často na sport zanevřou a úplně s ním přestanou
Výkonnostní vrcholový sport
zdůrazňuje zejména sílu, rychlost, ovládnutí protivníka, posouvání hranic lidských
možností, nezměrné úsilí o vítězství a mistrovská titul
je založen na ideji, že sportovní mistrovství je výsledkem soutěživého úspěchu a
výsledků dosažených na bází systematické oddanosti tvrdé sportovní přípravy, umocňované
ochotou k oběti a bolesti a zřeknutí se zdraví a duševní pohody
klade důraz na vytváření a překonávání rekordních výkonů, vymezováním lidského těla
nikoli jako cíle, nýbrž prostředku sportovní činnosti při využívání technologie jako kontroly a
monitorování
praktikuje selektivní systém výsadního postavení fyzicky nejzdatnějších a sportovně
nejúspěšnějších
vytváří a udržuje hierarchické autoritativní struktury, v jejíž rámci jsou sportovci
podřízení trenérům a trenéři dále podřízení vlastníkům a správcům sportovních klubů.
Pěstuje antagonistický myšlenkový princip, podle kterého jsou sportovní soupeři chápaní
jako nepřátelé.
Zájmový a rekreační sport
Se odvíjí jako aktivita volného času kombinaci vztahů mezi lidmi, mezi tělem a duchem, a mezi
fyzickou aktivitou a prostředím.
důraz je kladen na osobní projev, prožitek, dobrý zdravotní stav, vzájemné porozumění a
podporu spoluhráčů a protihráčů
soustředěnost na posilování (nikoliv samoúčelnou sílu) jako výslednice tělesných aktivit
přinášejících radost a pocit duševní a tělesné pohody
otevřenost účast je založena na přizpůsobení různosti fyzických dovednosti
demokratický rozhodovací struktura je charakterizovaná kooperací, sdílením moci a
reciprocitou vztahů trenér. Sportovec
interpersonální podpora je odvozována od principu soutěže s někým, nikoli proti někomu,
protihráči nejsou nepřátelé, ale ti, kteří udělují soupeření povahu vzájemného testování
zahrnuje všechny druhy sportovních aktivit, které nejsou odvozovány ambicí vítězství,
rekordů a materiálních odměn
5b) Schopnosti a jejich dělení. Vliv schopností na sportovní výkon. Rozvoj
psychomotorických schopností. Získávání vědomostí, dovedností a návyků.
Inteligence jako rozumová schopnost – některé teorie.
Schopnosti
Schopnost - je psychická vlastnost, která umožňuje člověku naučit se určitým činnostem a úspěšně
je vykonávat
– 33 –
-
nikdy nejsou vrozené, vytváří se na základě vloh a činnosti
vztah k dovednostem je specializovanější
schopnost je obecnější
Schopnosti charakterizují to, co člověk (ne) dokáže. Jsou podmínkami k dosažení výkonu.
Aspekty výkonnosti:
 vlohy (vrozené dispozice) – mohou být dědičné
 nadání (mimořádně vyvinuté vlohy)
 schopnosti (naučené dispozice)
 talent (mimořádně naučené dispozice)
 vědomosti (pamětní mentální předpoklady k výkonu)
 dovednosti (dispozice k vykonávání určité praktické činnosti)
Činnosti a schopnosti: mentální a motorické. Táž schopnost se může uplatňovat v různých
činnostech (obecné schopnosti), naopak jisté činnosti vyžadují specifické schopnosti.
Dělení schopností (Guilford, 1959)
 senzorické (percepční) vizuální, auditivní....
 psychomotorické (obratnost, síla, přesnost...)
 intelektové (paměť, poznávání, myšlení, hodnocení...)
Do výkonu se promítají (Cattell, 1971)
 centrální (mentální) schopnosti
 lokální schopnosti (vlastnosti smyslových orgánů a motoriky)
 instrumentální struktury (učením získané dovednosti)
 neintelektové faktory (motivace, nálada, únava...)
Faktory vývoje schopností
 včasná stimulace vlohy
 systematické a intenzivní cvičení
 navození a udržení motivace
vědomosti – osvojené soustavy představ a pojmů
dovednosti – jsou to dílčí psychické předpoklady pro vykonání určité činnosti a to i ve změněných
podmínkách (dovednost psát, plavat, lyžovat…)
senzomotorické dovednosti – smyslově pohybové (plavat, běh…)
intelektové dovednosti – vyřešit příklad, překlad…
sociální dovednosti – společenské chování ve třídě, spolupracovat, komunikovat…
návyky – jsou to dílčí psychické předpoklady, pobízejí člověka v určité situaci, určitému pohybu
nebo chování
Inteligence
Obecná rozumová schopnost.
Definice:
Z vývojového hlediska: mentální úroveň
– 34 –
Schopnost řešit problémy (protikladné k instinktu)
Schopnost efektivně řešit abstraktní úkoly, schopnost učit se, a daptovat se na nové situace
(English, 1958)
Schopnost abstraktního myšlení a účelného jednání.
Způsobilost určujícíc kognitivní operace, objevování a chápání různých vztahů, dispozice k
myšlení, řešení problémů (Meili, 1987)
Dvoufaktorová teorie inteligence - Spearman (1927):
Do intelektového výkonu se promítají:
s-faktory, speciální činitelé
g-faktor, obecný faktor, společný činitel mentálních výkonů
Vícefaktorová teorie (Thurstone, 1938)
Do mentálního výkonu se promítá více specifických mentálních schopností:
verbální pohotovost, slovní plynulost, numerická způsobilost, prostorová představivost,
percepční ostrost, paměť, soudnost.
Dva druhy inteligence (Hebb, 1949)


environmentální (získaná učením)
vrozená
Flynnův efekt (Flynn, 1994)
vliv prostředí na inteligenci, na světě dochází k růstu IQ od roku asi 1930 (pro genové mutace je to
krátká doba). Nejméně 15 bodů za generaci. Vyšší přírůstek u fluidní inteligence.
Důvody : vzdělanost rodičů, méně dětských nemocí, výživa a péče...)
IQ není pravděpodobně stálé u jednotlivce a již vůbec ne u generací.
Willerman, 1991, větší levá hemisféra u mužů predikovala lepší verbální schopnosti – u žen
naopak
rychlost nervového vzruchu
metabolismus glukózy (chytří lidé vydávají méně glukózy, produkují menší úsilí)
behaviorální genetika - dědičnost inteligence (větší vliv u dospělých, ale výzkumy dělány na
dětech))
Měření inteligence
Psychometrické testy (výkonové) pro měření inteligence a schopností. Žádný revoluční vývoj.
WISC-III (Wechsler): verbální porozumění,
koncentrovanost (verbální a performační skóre)
percepční
uspořádání,
rachlost zpracování,
Emocionální inteligence (Goleman, 1995)
 schopnost předvídat, vyhodnocovat a vyjádřit emoce
 prožívat a generovat pocity (usnadňuje myšlení) porozumět emocím (emoční
sebeuvědomění – rozlišování a vyjadřování vlastních emocí, pochopení příčiny vlastních
pocitů)
– 35 –
regulovat emoce ( a tím se rozvíjet emocionálně i intelektově) (zvládání emocí – ovládat
pocity frustrace a vzteku, zvládat stres a úzkost)
 tvořivé uplatnění emocí (empatie)

Multiple inteligences – Howard Gardner
Formy inteligence
verbální inteligence
(ovládnutí jazyka, jazykový cit, slovní paměť, vyjadřování
logicko –matematická inteligence
(mnohdy stavěna do popředí, vztahy mezi čísly, příčina a následek, matematická paměť, logické
posloupnosti)
prostorová inteligence
(orientace na ploše i v prostoru, vizuální percepce a diferenciace, modifikace vjemů a vytváření
přesných představ, mentální transformace tvarů, vizuálně-prostorové umění)
kinestetická inteligence, tělesně-pohybová
(ovládat tělesný pohyb, mimiku, obratnost, jemná motorika,
hudební inteligence
(tonální vnímání a paměť, hudební myšlení-komponování, melodie, rytmus. Má blízký vztah
k jazykové inteligenci)
(+ personální formy inteligence)
intrapersonální inteligence - sebereflektující nadání
(přístup k vlastnímu citovému životu, poznat a rozumět vlastním citům, řídit je, řídit vlastní
chování, poznání vlastních kognitivních modelů, předsudků… sebehodnocení, sebepoznání,
seberozvoj, sebevědomí, zvládání stresu…)
interpersonální inteligence - diplomatické nadání
(všímavost k druhým lidem, rozlišovat mezi lidmi…. sociální percepce, komunikace
asertivita…)
Poruchy inteligence
Mentální retardace (lehká, střední, těžká), pod IQ 70 , IQ 70–80 je pásmem inferiority – přechodu
od normy k patologii (IQ 90–110 je pásmo průměru)
Demence – úbytek intelektových funkcí v důsledku stárnutí, úrazu, nemoci....
5c) Porovnejte stoicismus a novoplatonismus na pozadí díla M. Aurelia a
Plótina
Novoplatonismus – pokus o domyšlení Platóna
představitel Plotínos (nar.205 n.l.)
řešil ideje – z 1 ideje vznikají mnohé věci, jestli pak je i idea jednoho a mnohého
přišel na to, že bytí je tak plno své existence, že je samo ze sebe přeplněno a přetéká přes
sebe sama – tím vzniká mnohost, ale i jakási pokleslost oproti původní zářivé hodnotě – je však
vždy cesta zpět k jednomu
– 36 –
je toho schopna lidská duše (v extaktickém stavu), kdy může splynout s prapůvodním
bytím a oprostit se od mnohosti pokleslých jednotlivin
theocentrický systém, bůh je protón – „jedno“, z něho vše pochází, je dobrem,
přetéká...viz výše :-(
Stoicismus – 2.st., odraz nejistoty doby
názor o rovnosti všech lidí, život podle zákonů přírody a ve shodě s bohem
Marcus Aurelius – pohrdá pohodlím (žil ve vojenských táborech)
napsal Hovory k sobě – potřeba trpělivosti, ušlechtilosti, útěcha v životních nesnázích
základní je myšlenka vesmíru jako jednoho organismu a lidi jsou jeho součástí, proto si
musíme pomáhat
nejvyšším zákonem je boží prozřetelnost a proto se ve vesmíru jako celku nemůže dít nic
zlého, to musí člověk jako moudrá bytost pochopit a spolupracovat
5d) Svobodná výchova J. J. Rousseaua. Pedocentrická výchova a škola J.
Deweye.
Jean Jacques Rousseau
(1712 – 1778)
hlavní myšlenka důraz na svobodu – občana, jedince
osvícenský myslitel, sociální teoretik, senzualista, průkopník občanské rovnosti a
svobody, pedagog
své názory na výchovu vyložil v obsáhlém pedagogické románu Emil čili o výchově
požaduje výchovu přirozenou a svobodnou, která by byla zbavena jakékoliv biflování,
kruté kázně potlačování osobnosti, jejím cílem má být láska ke svobodě a schopnost za ni bojovat
svoboda výchovy se má projevovat jak v jejím obsahu, tak v jejích formách, metodách a
organizaci
výchova zbavená stavovských rysů a jejím konečným cílem byl vždy člověk
výrazným rysem je jeho citlivý vztah k dítěti – láska k dítěti je jeden z nejsilnějších prvků
jeho pedagogiky, který trvale ovlivnil moderní evropské i světové pedagogické myšlení
veškeru výchovu opírá o zkušenosti
důraz klade na smyslové vnímání
(pedocentrická výchova) John Dewey
(1859 – 1952)
nejvýznamnějším představitelem pragmatické pedagogiky
americký filozof
jakoby naznačoval cesty, kterými půjde pedagogiky příští desítiletí
cíl výchovy – příprava pro život
Dewey a jeho žáci vytvořili nový vyučovací systém projektové vyučování.
Projekt je komplexní pracovní úkol. Při jehož řešení si žáci současně osvojují potřebné
vědomosti, dovednosti. Řešení projektu probíhá ve třech fázích:
– 37 –
žáci pracují v dílně, v laboratoři…
v pracovním procesu narážejí na obtíže a o jejich překonávání se musí poučit
( v knihovně)
na základě teoretického poučení pak praktický úkol dokončí
žáci jsou vedení od praxe k teorie
dílo: Škola a společnost
pedocentrismus – dítě střed výchovy, školy, našeho snažení
- změna role učitele
Projektové vyučování
přelom 19. a 20. st. – americká pragmatická pedagogika: John Dewey (1859-1952) a William
Kilpatrick (1871-1965)
70. léta – nový zájem
Chce překonávat nedostatky běžného vyučování:
·
izolovanost a roztříštěnost vědění
·
odtrženost od životní praxe
·
zmechanizování a strnulost školní práce
·
odcizení od zájmů dětí
·
pamětní či jednostranně kognitivní učení
·
nízkou motivaci
Rysy projektového vyučování:
·
obohacování a rekonstrukce zkušeností žáků (tzn. vyučování se orientuje především na
žáka)
·
nelze od sebe odtrhovat poznání a činnost, práci hlavy a práci rukou
·
jde o činnost, se kterou se děti ztotožňují, kterou prožívají
·
problémy, které se řeší, odpovídají komplexnímu pohledu skutečného světa, nejsou
členěny vědeckým systémem jednotlivých předmětů (globalismus)
·
žáci pracují často ve skupinách, získávají komunikativní a sociální zkušenosti
·
rozvíjení iniciativy, samostatnosti, tvořivosti
·
získávání dovednosti plánovat vlastní práci, dokončovat ji i přes překážky a nést za ni
odpovědnost
·
vysoké nároky na přípravu učitele
Postup při projektovém vyučování:
1. volí se situace, která představuje pro žáky skutečný problém
2. s žáky se prodiskutuje plán řešení zvoleného problému, formulují a zpřesňují se otázky, určí
se, jaká bude forma výsledku (sdělení, výstavka, dokumentace, model aj.)
3. rozvíjejí se činnosti, které vyžadují řešení tohoto problému, musí být jasno, kdo, jak a co
udělá
4. závěr projektu zveřejnění a zhodnocení výsledků práce
– 38 –
6a) Problematika sportovních subkultur, alternativní sporty
subkultura = segment společnosti sdílející odlišné vzory morálky, hodnot a zvyků než
většina populace
forma opozice či variace na svoji dominující podobu
má opět své vlastní subkultury (horská kola – MTB maratón, downhill, crosscountry,
trial)
může mít různý základ – náboženství, kultura, soc. pozice
ve sportu hl. mládež
např. preferování jednodušších pravidel či vytváření pravidel nových
(kontrakultura – vyjadřuje nesouhlas s normami, hodnotami a idejemi oficiální kultury /
vyrůstá většinou na okraji společnosti)
Subkulturou nazýváme společenství lidí, které je charakteristické určitými znaky ( hodnotami,
symboly, chováním, zvyky, vzhledem) uvnitř širšího kulturního rámce, do něhož patří. Subkultura
záměrně udržuje svou odlišnost vůči dominantním normám, z nichž některé zcela vědomě neguje.
Subkulturou můžeme nazvat skupinu, která se vnitřně dělí, má ve svém středu na prestižním
místě menší skupinu lidí, kteří užívají určitou úctu. Jednotlivé složky kultury mají určitá neformální
pravidla jak spolu navzájem mluví a také hranice, ať již ostré a nebo ne, a také pravidla jak tyto
hranice projít do vyšší skupiny. Kultura má svůj specifický jazyk ( u subkultury může jít třeba o
slang) Zasahuje do všech oblastí života- tj. i v momentě, kdy člověk není v interakci se skupinou,
podvědomě se chová podle určitých vnitřních pravidel. Kultura často ovlivňuje co člověk jí, kdy
chodí spát. Členové kultury se oblékají určitým způsobem a také sem patří v neposlední řadě
soukromý život a hledání partnera.
Příkladem subkultury ve sportu jsou Hooligans- což jsou sportovní, především fotbaloví
fanoušci, kteří uctívají svůj klub a vyvolávají násilné potyčky s příznivci jiných klubů či se všemi,
kdo úctu k jejich klubu nesdílí. Vedle násilí je programem konzumace alkoholu, oblékají se často
do barev svého klubu, ale mnohdy mají image skinheads.
Alternativní sporty
(marginální, okrajové, subkulturní) = alternace sportu, kterou určitý segment společnosti vyjadřuje
společně sdílené odlišné vzory morálky, hodnot a zvyků
unikátní sportovní subkultura
často generační záležitost, žebříček hodnot, životní styl
př. Skateboarding
 60. léta v USA
 hl. mladí hoši v urbanizovaných oblastech, vědomě se vzdalují tradiční sportovní scéně
 přímé výraz životního stylu, důraz na nevázanost, volnost, svobodu, touha po
sebevyjádření
 stranou hodnota soutěživosti či vítězství (dnes už se prolamuje) X síla vzájemné pomoci,
rovnosti, kolektivní identity
 specifické oblékání
– 39 –
začátky závodů – snahy potlačit v USA a vymanit se komercionalizaci a
sponzorům(závodníci si připínali start. Čísla vzhůru nohama a nejezdily „sestavy“ ale pouze
své kreace bez ohledu na soupeře
Snowboarding
 přímá opozice dominantní sportovní kultury
rostoucí zájem mládeže o alternativní sporty à rozmanitost rekre sportu

-
6b) Pojem emoční inteligence (Goleman), teorie vícečetných inteligencí
(Gardner)
Historie emoční inteligence
Vše začalo před 2 000 lety, když Platon napsal: „Každé učení má emoční základ.“ Od té doby se
vědci, vychovatelé a filozofové pokoušeli potvrdit nebo vyvrátit toto tvrzení o významnosti citů.
Bohužel se po celou dobu obyčejně myslelo, že emoce jsou nepřítelem člověka a jsou mu doslova v
patách. Někteří dokonce mysleli, že nám emoce zabraňují činit správná rozhodnutí a soustředit se.
V posledních třech desetiletích se však na základě rozvoje neurologie a psychologie inteligence tyto
názory začínají vyvracet.
Pojem emoční inteligence (EI) byl poprvé užit v roce 1960 v průvodní literární kritice Van
Ghenta a Leunerově psychiatrii. O dvě desetiletí později jej ve větším rozsahu používal Payne ve
své disertační práci (MAYER & SALOVEY & CARUSO, 2004). To se psal rok 1985 a Payne,
graduovaný student alternativních humanitních věd na univerzitě v USA napsal disertační práci,
která pracovala s pojmem „emoční inteligence“. Název této práce byl prvním akademickým
použitím pojmu emoční inteligence.
Odděleně z výzkumu Saloveye a Mayera čerpal Daniel Goleman, který tyto poznatky použil
jako klíče pro svůj výzkum a aplikaci v praxi. Goleman odstartoval svoji úspěšnou kariéru článkem
pro magazín Popular Psychology, a poté pro noviny New York Times. Okolo roku 1994 a 1995
navštěvoval školy a vzdělávací programy, aby viděl, jak přispívají ke zvýšení emoční inteligence.
Takřka na poslední chvíli změnil Golemanův nakladatel název plánované knihy z emoční
gramotnost na emoční inteligenci. Tato kniha byla zveřejněna na obálce Time Magazínu,
nejmenšího deníku na americkém trhu. Goleman tehdy začal vystupovat v amerických televizích a
získával si popularitu jako konzultant a mluvčí. Výsledkem jeho činnosti se stal z knihy Emoční
inteligence bestseller a z Golemana multimilionář.
Definice emoční inteligence (podle MSC)
Definovat emoční inteligenci je velice těžké, neboť existuje mnoho různých teorií. Za základní a
nadřazenou všem definicím je však považována v zahraničí definice skupiny MSC.
Podle MSC (Peter Salovey & J. D. Mayer: „Emotional Intelligence“, Imagination, Cognition,
and Personality, 1990) byla emoční inteligence definována jako součást sociální inteligence, která
zahrnuje schopnost sledovat vlastní i cizí pocity a emoce, rozlišovat je a využívat těchto informací
ve svém myšlení a jednání (MAYER & SALOVEY in SHAPIRO, 1998).
Později se definice emoční inteligence zamýšlená Mayerem, Saloveyem a jejich novým kolegou
Davidem Carusou (čili skupina MSC) rozvinula v: „Emoční inteligence je schopnost vnímat emoce;
– 40 –
vybírat a navozovat si emoce tak, aby pomáhali myšlení, porozumět emocím a emočním sdělením a
reflektivně emoce regulovat tak, aby podporovaly emoční a intelektuální růst.“ (Mayer & Salovey,
1997)
Jejich souhrnná definice popisuje emoční inteligenci jako schopnost zpracovávat emoční
informace, to zahrnuje zejména vnímání, integraci, porozumění a řízení emocí (MAYER & COBB,
2000). Tyto čtyři části emoční inteligence jsou důležité, neboť představují emoční procesy v mozku
podobně jako mentální procesy organizují myšlení.
Jinde zašli do větších podrobností a vysvětlili, že se skládá následujících „čtyř oblastí
mentálních schopností“:
1. identifikace, vnímání a interpretace emocí
2. usnadnění myšlení emocemi
3. porozumění emocím
4. řízení emocí
V jedné publikaci jsou popsány takto:
Za prvé emoční vnímání zahrnuje schopnost identifikovat emoce z obličeje, hudby a příběhů
(vypravování).
Za druhé usnadnění přemýšlení emocemi zahrnuje schopnost spojení emocí s duševním
vnímáním jako chutí a barvami (dovednost práce v umění), a užití emocí v posuzování a řešení
problémů (čili včlenění emocí do myšlení, Mayer & Cobb 2000)
Třetí oblast, emoční porozumění zahrnuje objasnění a poznání emočních problémů, tak jaké
emoce jsou podobné, protichůdné a jakou zprávu nám sdělují.
Čtvrtá oblast, řízení emocí zahrnuje porozumění důsledkům sociálnímu fungování emocí
a omezení emocí v sobě a druhých.
Teorie vícečetných inteligencí (Gardner)
V současnosti se úspěšně prosazuje teorie sedmio rozmanitých inteligencí vypracovaná H.
Gardnerem (1993). Jeho teorie prezentuje koncepci specifických schopností. V jeho terminologii
jsou to:
1. Jazyková inteligence
2. Hudební inteligence
3. Logicko-matematická inteligence
4. Prostorová inteligence
5. Tělesně-pohybová inteligence
6. Intrapersonální inteligence (moje pozice v kolektivu, mezilidské vztahy)
7. Sociální inteligence (jak vnímám sám sebe)
Nově ještě popsal Gardner jako relativně nezávislé ekologickou a spirituální inteligenci. Každý
člověk má různou úroveň jednotlivých dimenzí inteligence.
– 41 –
6c) Odlišnost starověkého myšlení (řecko-římského) a myšlení
křesťanského. Historické pozadí středověku.
Pojmy: lineární pojetí času, predestinace, univerzity
Antická filosofie je zakladatelské období západního myšlení zhruba v období od 6. stol. př. n. l. do
konce starověku, které má pro filosofii dodnes zásadní význam, neboť se zde otevřely hlavní
filosofické otázky a vypracovala i metoda. Už ve starověku se z filosofie vydělila astronomie,
matematika a geometrie a filosofové položili základy většiny dalších věd.
Antická filosofie vzniká jako způsob racionálního uvažování a argumentování o otázkách o
původu světa, o dobru a zlu, o postavení člověka, o povaze společnosti a podobně, na něž předtím
odpovídal mýtus. Když se v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. začal rozvíjet dálkový obchod ve
východním Středomoří a obchodníci se začali usazovat v přístavních městech mimo svůj domov,
vznikly v těchto městech a osadách kulturně i jazykově smíšené společnosti. Lidé, kteří tu společně
žili, byli vychování v různých náboženstvích a kulturách a nesdíleli tedy tytéž tradice, jež ve
starších, kulturně a nábožensky homogenních společnostech všechny spojovaly. Když na sebe
narážely různé mýtické tradice, začaly se navzájem zpochybňovat: tak přistěhovalci v řeckých
městech pochybovali o výkladu světa, jak jej podávaly Homérovy a Hésiodovy básně, a naopak
domácí Řekové odmítali jejich mýtické tradice.
Kromě před-filosofického období mýtu, básnictví a konečně i tragédie můžeme období antické
filosofie rozdělit zhruba do čtyř etap:
Předsókratovská filosofie (předsókratici)
(6. až 5. stol. př. n. l.) jež se zabývá hlavně otázkami po původu světa a možnostech pravdivého
poznání. Hlavní střediska byla na východě v Iónii, na egejských ostrovech a na Sicílii.
Milétská škola – Thalés z Milétu, Anaximandros, Anaximenés
Pýthagorejská škola – Pýthagorás a jeho žáci, Alkmaión
Elejská škola – Xenofanés, Parmenidés, Zénón z Eleje
Hérakleitos
Pluralisté – Anaxagorás, Empedoklés
Atomisté – Leukippos, Démokritos
Klasické období athénské filosofie
5. až 4. stol. př. n. l.
Pozornost soustřeďuje na člověka a lidskou společnost, na podmínky dobrého života a začíná i
soustavné studium přírody. Zdaleka nejdůležitějším střediskem jsou Athény a z jejich
myšlenkového odkazu pak žijí i další období.
Sókratés - 469 - 399 př. n. l.
Platón - 427 - 347 př. n. l.
Aristotelés - 384 - 322 př. n. l.
Sofisté – Prótagorás z Abdér, Gorgiás z Leontín
Kynismus - Antisthenés, Díogenés ze Sinópé
Helénistické období
– 42 –
(3. stol. stol. př. n. l. až 2. stol. n. l.)
Obrací se především k otázkám etiky či praktické filosofie a v němž pokračuje rozvoj jednotlivých
věd. Středisko se posouvá do Alexandrie a později do Říma.
Latinské a římské období
(1. stol. stol. př. n. l. až 5. stol. n. l.), jež se věnuje hlavně otázkám práva, spravedlnosti a dobré
vlády, postupně přechází od řečtiny k latině, a v němž se také začínají prosazovat východní vlivy a
zejména křesťanství.
Mezi hlavní myšlenkové proudy a postavy obou těchto období patří:
Stoicismus – Zénon z Kitia, Seneca, Epiklétos, Marcus Aurelius
Epikureismus – Epikúros, Titus Lucretius Carus, Quintus Horatius Flaccus
Skepticismus - Pyrrhón z Eleje
Eklekticismus – Marcus Tullius Cicero, Filón Alexandrijský
Novoplatonismus – Plótínos, Iamblichos, Proklos, Boëthius.
S křesťanstvím vstupují do antického světa zásadně odlišné židovské představy jediného Boha,
který není součástí světa jako bohové řečtí, nýbrž je jeho stvořitelem a svrchovaným pánem,
pevného spojení náboženství s morálkou a s důrazem na individuální jednání každého člověka.
Křesťanský Bůh se ale k člověku výslovně obrací svým Zjevením a dává mu naději na velkolepou
budoucnost, křesťanskou spásu, které je ovšem podmíněna jeho jednáním, pokáním a láskou. Ze
spojení židovského, křesťanského a antického duchovního světa vzniká koncem starověku
křesťanská teologie a patristická literatura, na niž později naváže i středověká filosofie.
Křesťanské myšlení
Církev jako nositelka vzdělanosti. Po rozpadu císařských sociálních struktur zůstala církev až do
12. st. jedinou institucí, schopnou podporovat intelektuální kulturu.
Udržovala formální vzdělání ve školách spojených s kláštery, kostely a katedrálami. Umožnila
záchranu antických textů - náboženských i světských - ve svých knihovnách. Většina filosofů byla
nějakým způsobem spojena s církví - mnichové, kněží, klerikové, řeholníci.
Nejvyšším stupněm vzdělání na univerzitách byl mistr theologie. Většina významných filosofů
sama sebe chápala primárně jako theology.
Křesťanství jako zdroj filosofické problematiky. Křesťanství bylo také důležitým myšlenkovým
stimulem pro filosofii. Středověká filosofie tedy měla své kořeny v intelektuálním světě
podporovaném církví a proniknutém křesťanskými texty a myšlenkami.
Vztah filosofie a křesťanské věrouky - spor o dialektiku
Šlo o otázku, jaký vztah má konečný lidský rozum k Boží moudrosti. Bůh totiž je v teologii
autoritou, jež je reprezentována Starým a Novým zákonem. Bylo třeba určit poměr mezi fides a
intellectus.
Otázkou bylo, jaké místo a význam náleží sedmi svobodným uměním pro studium zjevení, tedy
jak se má posuzovat využívání gramatických a logických pravidel při výkladu Písma a dalších
textů. Mnišské prostředí mělo tendenci svobodná umění odmítat.
– 43 –
Naopak v Paříži se ve 12. st. zakládají školy (Abélard), které se věnují výhradně dialektice =>
středověká logika. Tato logika pak dá vzniknout nové formě theologie ve 14. st.
Dialektika a Boží všemohoucnost. Všemohoucnost Boha patří k základním křesťanským
dogmatům. Dialektika však může racionálně hledat situace či stavy, jež jsou myslitelné a přitom
dogma o všemohoucnosti zpochybňují, či dokonce odhalují jeho vnitřní nekonzistenci. Obhájci
dogmatu pak stojí před úkolem vysvětlit, nakolik jsou dialektické (logické) námitky oprávněné a
jak je lze vyvrátit nebo zeslabit. Čeho se týká Boží všemohoucnost?
Bůh může učinit všechno, cokoliv. Ovšem to se podle Damiána týká pouze dobrých věcí,
protože zlo je nic (nihil) a původcem zla Bůh není. Nemůže tedy např. lhát. To ovšem neznamená
omezení jeho všemohoucnosti v následujícím smyslu - Bůh chce jen dobro, proto může učinit vše,
co chce (tedy cokoliv dobrého).
Dobré věci jsou předmětem Boží vůle. Tak je tak intenzívní, že to, co chce, nemůže nebýt, a to,
co nechce, nemůže být. Dobré věci tedy nutně jsou a nemohou nebýt - proto ani vzhledem k
dobrým věcem nemůže být realizován kontradiktorický stav ("x" zároveň je a není). V tomto
případě je (dialektický) princip non-kontradikce důsledkem Boží vůle jako účinné příčiny (dobrých)
věcí.
Středověk: 500 – 1600 cca – různě udáváno
-
počátek – pád západořímské říše 476 n. l.- dobyto Germány
posun centra dějin ze Středomoří do západní a střední Evropy
šíření křesťanství
narůstání majetkových rozdílů
vznik raně středověkých států; feudalismus
odtržení duchovenstva (církev) a světského státu
Odlišnost – křesťanství (povoleno už 313 Konstantin, jediné uznávané náb.od 380 n.l)
-
víra v 1 Boha, církev jako organizace
pokles vzdělanosti
život na zemi je jen utrpení před rájem (křesťanská ideologie)
středověk – doba temna
Univerzity – vznikaly ve vrcholném středověku jako církevní korporace, v novověku
postátněnySorbona, Oxford, Bologna,....UK (1348 – nejstarší ve stř.Evropě)
Lineární pojetí času
– život je chronologická řada jedinečných událostí v běžícím čase (žádný koloběh života)
Predestinace
Predestinace je náboženský pojem, který zahrnuje vztah mezi Bohem a jeho stvořením. Náboženský
charakter tohoto pojmu ho odlišuje od jiných myšlenek - například determinismu. Ti kdo uznávají
predestinaci, jako například reformátor Jan Kalvín, věří, že ještě před stvořením Bůh určil osud
vesmíru pro všechen čas a prostor.
Ve středověku byla otázka o vztahu předurčení a církve předmětem mnoha sporů. Otázkou
predestinace se zabýval také křesťanský filozof sv. Augustýn. „Posse non peccare, non posse non
– 44 –
peccare, non posse peccare“ = „Moci nehřešit, nemoci nehřešit, nemoci hřešit“ - sv. Augustýn.
Adam s Evou mohli nehřešit, ale zhřešili a tím uvrhli na lidstvo věčný hřích a lidé nemohou
nehřešit. Ti vyvolení (předurčení) co dosáhnou věčného života nebudou moci hřešit. Protože ale
člověk neví jestli je predučen ke spáse či k zatracení, musí žít co nejlépe.
– předurčení; před stvořením světa Bůh určil osud vesmíru pro všechen čas a prostor
6d) Didaktika
Didaktika je chápána jako umění vyučovat nebo jako teorie vyučování.
Obecná didaktika je teorie vyučování, která se zabývá obecnými problémy výuky. Může to být
například didaktika matematiky na základní, střední nebo vysoké škole. Obecná didaktika čerpá
poznatky ze speciální didaktiky.
Témata obecné didaktiky
Které prvky ovlivňují efekty vyučování? – determinanty
Co je nutné vyučovat? – obsah, učivo
Jak vést výuku? – organizační formy
Existují také jiné možnosti, jak by mohla probíhat výuka? – alternativní metody
Jak postupovat při výuce? – vyučovací metoda
Je třeba provádět kontrolu výuky? – školní hodnocení, zkoušky
Kdo, proč a jak řídí vyučování? – učitel
oborová didaktika – nauka o metodách vyučování jednotlivých předmětů týká se všech vyučovacích
předmětů nebo určitých předmětných oblastí,
předmětová didaktika
školní didaktika
Didaktické teorie a modely
Teorie formálního a materiálního vzdělání vznikly v souvislosti s cíli vzdělání.
Teorie materiálního vzdělání kladla důraz především na učební látku, na objektivní obsah
vzdělání, předpokládala, že nejdůležitějším cílem a funkcí vzdělání je poskytnout žákům co největší
množství látky. Tento jednostranný zřetel k látce a racionálním momentům jejího osvojování,
přezírající ostatní stránky osobnosti žáků, jejich potřeby, zájmy, motivaci, podceňující náležité
didaktické zpracování učiva, se označuje jako vzdělávací objektivizmus nebo scientizmus
Teorie formálního vzdělání tvrdí, že není možno síle a funkci vzdělání omezit na pouhé
získávání poznatků. Proto cílem vzdělání je především rozvíjet různé stránky osobnosti žáka, jeho
rozumové schopnosti, paměť, schopnost pozorování, pozornost, estetické cítění, mravní vlastnosti.
Sám obsah přitom ustupuje do pozadí.
Teorie základního učiva v pojetí O. Chlupa- viděl jako důležitý úkol pedagogických věd výběr
toho základního, v čem se má vzdělávat mládež na jednotlivých stupních škol, tento výběr má
odstranit zbytečné mnohovědění a přetěžování žáků nepodstatným učivem.O. Chlup formuloval
koncepci základního učiva, vymezil kritéria jeho výběru a zároveň inicioval experimentální
vyučování, v němž se tato koncepce realizovala ve školní praxi.
– 45 –
Teorie kategoriálního vzdělávání a exemplárního vyučování- představuje to podstatné, obecné,
co se odhaluje prostřednictvím konkrétního. Zároveň je to i to, co žák může pochopit jako
významné pro svůj život. Dospívá k takovémuto pozorování na základě vlastní aktivní činnosti,
svých zkušeností, prožíváním. Teorie exemplárního vyučování vychází z předpokladu, že cílem
vzdělávání není kvantitativní úplnost, uzavřenost, ale výběr určitého okruhu poznatků, jeho
osvojení vytváří určitá těžiště, jádra, která budou reprezentovat celé oblasti poznání
Základní kategorie didaktiky(vzdělání, výchova, vyučování a učení, výuka, učivo)
Vzdělání v pedagogice i didaktice má pojem vzdělání dlouhou tradici, obecně lze říci že jádro
problematiky vzdělávání se vztahuje k celistvé osobnosti člověka, předpokládáme., že spolu
s osvojením systému určitých vědomostí a dovedností chápe vzdělaný člověk vztahy mezi
poznatky, získal dovednosti používat svých vědomostí při řešení nových úkolů, dovednosti dalšího
sebevzdělávání, vzdělání zahrnuje i osvojení hodnot estetických a morálních, vytváření určitého
postoje ke světu, společnosti i sobě samému, tyto postoje nalézají svůj odraz ve schopnosti
kritického uvažování, v praktických životních názorech a jednání.
Vyučování je historicky ustálená forma cílevědomého a systematického vzdělávání i výchovy
dětí, mládeže a dospělých, realizuje se především ve školách různých typů i stupňů, v rodině,
v různých kurzech a speciálních zařízeních. Představuje specifický druh lidské činnosti, spočívající
ve vzájemné součinnosti učitele a žáků, která směřuje k určitým cílům, jeho nejdůležitějšími
komponentami jsou:
• cíle procesu vyučování
• obsah(učivo)
• součinnosti učitele a žáků
• metody, organizační formy a didaktické prostředky,jichž se používá
• podmínky, za nichž proces vyučování probíhá
Metody vyučování
- metody slovní (vyprávění vysvětlování. školní přednáška, rozhovor, dialog, diskuze,
brainstorming)
- metody názorně-demonstrační(pozorování předmětů,provádění pokusů)
- metody praktických činností žáků(laboratorní práce,praktické pracovní činnosti)
- metoda hry
Vyučování- činnost učitele
Výuka- spolupráce učitele a žáků
Učivo vzniká zpracováním obsahů představujících různé oblasti kultury(vědy, techniky, umění,
činností a hodnot) do školního vzdělání, tj. do učebních plánů, osnov, učebnic, do vyučovacího
procesu.
7a) Negativní jevy sportovní scény: Násilí, agresivita, hostilita.
Násilí z pohledu sociologie sportu vyjadřuje "užití nepřiměřené fyzické síly, které může být
možným zdrojem či příčinou ublížení na zdraví nebo ničení".
– 46 –
Agresivita je pojem označující "verbální či fyzické chování založené na záměru ovládat, řídit či
zranit jinou osobu".
Zastrašování se významově vztahuje k zneužití "slov, gest a činů hrozících použitím násilí či
agrese".
Projevy nepřátelství neboli hostility vyjadřují trvalou tendenci nepřátelsky myslet a nepřátelsky
jednat, a to až k hranici agrese.
Násilí na půdě sportu není rozhodně novodobou záležitostí (např. rituální hry Mayů a Aztéků,
Středověké rytířské turnaje...).
Dnešní mediální sport je orientován spíše na napětí, než na úlevné zklidnění. V tomto smyslu
můžeme shrnout čtyři základní typy násilí na sportovním poli:
1. Surový fyzický kontakt - praktikovaný v některých sportech formou srážky, narážení, strkání,
obírání o míč, bránění v pohybu; i samotní trenéři povzbuzují své svěřence k takovému chování
2. Hraniční násilí - zahrnuje praktiky porušující sice herní pravidla, ale jsou běžně hráči i trenéry
tolerovány; strkání loktem v kopané, boj o puk při vhazování v hokeji
3. Polokriminální násilí - praktiky, které hrubě porušují nejen pravidla, ale i uznávaní právní a
morální normy a ohrožují fyzicky hráče; kopance, údery do obličeje, zjevné fauly
4. Kriminální násilí - praktiky zjevně protizákonné a mezi hráči odsuzované a trestně stíhatelné
Hostilita (nepřátelství)
= trvalá tendence nepřátelsky myslet a jednat, a to až na hranici agrese
Agrese
pojem je odvozen od latinského slova útok, výpad
začátkem 20. století převzal pojem Alfred Adler
slovník cizích slov definuje agresi = útočné jednání vůči druhé osobě nebo jako snahu
zničit nebo poškodit nějaký objekt
agrese může být také definována jako destruktivní chování, směřující k fyzickému,
slovnímu nebo symbolickému ubližování jinému jedinci nebo předmětu
Čtyři typy násilí v dnešním mediálním sportu:
surový fyzický kontakt - praktikovaný v některých sportech formou srážky, narážení, strkání,
obírání o míč, bránění v pohybu
hraniční násilí - zahrnuje praktiky porušující sice herní pravidla, ale jsou běžně hráči i trenéry
tolerovány - strkání loktem v kopané, boj o kotouč při vhazování v ledním hokeji
polokriminální násilí - zahrnuje praktiky, které hrubě porušují nejen pravidla, ale i uznávané
právní morální normy a ohrožují fyzicky hráče - kopance, údery do obličeje, zjevné fauly
kriminální násilí - zahrnuje praktiky zjevně protizákonné a mezi hráči odsuzované trestně
stíhatelné, jako jsou kupříkladu pokusy během či po ukončení hry vážně zranit či dokonce zabít
hráče
Případy hrubého násilí jsou dobrou mediální záminkou přitáhnout pozornost diváků
opakovanými záběry. Násilí, stejně jako jeho kritika se dobře prodávají. Hráči, kteří i cestou
násilných projevů usilují o vítězství nad soupeřem, jsou považování jako vysoce konformní vůči
svému týmu a svým příznivcům na mohou se tak stát i sportovními legendami.
– 47 –
V tzv. nekontaktních sportech je násilí velmi řídké, spíše se můžeme setkat se zastrašováním.
Verbální zastrašování je spíše typické pro muže. Silové výkonnostní sporty využívají v některých
případech tvrdý osobní kontakt v různých projevech násilí, brutality či zastrašování jako součást
herní strategie.
Podle intenzity dělíme agresi na:
a. bez vnějších projevů - pouze v myšlení
b. projevená navenek slovně
c. destrukce předmětů
d. fyzické napadení druhé osoby
Šikana
způsob chování umožňující většinou v bezprostřední komunikaci, fyzickým a
psychickým týráním druhých získat nad nimi pocit převahy, moci či určité výhody
7b) Člověk a emoce. Dělení emocí, řízení emocí. Význam emocí ve sportu.
Emoce
Emoce představují subjektivní komplexní fenomén, který tvoří základ organizace a motivace
chování člověka v určité situaci či při určité stimulaci. Lze je popsat jako vzrušení organizmu z
hlediska tří komponent: fyziologické, behaviorální a prožitkové. Fyziologické projevy emocí se
týkají především viscerálních funkcí organizmu, změn aktivity autonomního nervového systému a
změn hladin některých hormonů. Komponenta behaviorální je chápána jako kontinuum výrazu
emocí a motorických projevů, které často ústí v cílené chování člověka. Prožitek (strach, hněv,
soucit, radost, smutek) je unikátní komponentou emocí, která je klíčová, neboť souvisí s významem
situace pro člověka a dává tak emocím obsah. V tom, jak člověk situaci prožívá, je hodnota situace.
Na rozdíl od behaviorální komponenty nemůže být potlačena (Atkinson, 2003).
Emoce mají významnou funkci pro život člověka, uvážíme-li, že přetrvaly v procesu evoluce
(Nakonečný, 1997). Hlavní funkcí emocí je reprezentovat vztah člověka k situaci či objektu. Jedním
typem této reprezentace je hodnocení prostřednictvím emocí. V literatuře jsou rozlišovány 3 typy
hodnotící funkce emocí: 1) funkce signální, která je vykládána jako signalizace významu objektu či
situace člověku ale zároveň i signalizaci významu okolí formou na základě vzorce reakcí, který je
díky emoci zorganizován. S tím souvisí, 2) funkce komunikativní, díky které je navázán vztah mezi
člověkem a jeho okolím. Třetím typem je 3) funkce hodnotící, která se vztahuje především k
vnímání příjemnosti a nepříjemnosti situace či objektu a výslednému chování, kterým je buď
přibližování (apetence) nebo vyhýbání se, vzdalování se (averze) (Nakonečný, 1997).
Rozeznáváme dvě úrovně emočního prožívání - vědomou a nevědomou. Okamžik vstupu
emoce do vědomí odpovídá jejímu zaregistrování šedou kůrou prefrontálních laloků.
Pokud jsou emoce nadměrně umlčovány, vzniká bezbarvost a odstup. Naopak vymknou-li se emoce
vědomé kontrole, jsou přehnané a dlouhodobé, stanou se chorobnými, jako je například hluboká
deprese,
nezvladatelná
úzkost,
dlouhotrvající
vztek,
či
manické
vzrušení.
Je to poměr pozitivních a negativních emocí, co určuje, zda-li jsme v životě spokojeni nebo ne.
Základními vlastnostmi jednotlivých citů je vždy libost a nelibost (emoce).
– 48 –
Emoce – vyjadřují v podstatě subjektivní vztah k sobě samému i k okolí, mají hodnotící
význam, vyjadřujeme , že je nám něco příjemné nebo nepříjemné, doprovázejí všechny projevy
člověka
Dělení emocí:
- podle hierarchie: nižší – vztahují se k běžným potřebám
vyšší – vztahují se k hodnotám morálky, estetické hodnoty, sociální vztahy..
- podle základního přízvuku: libé – radost, láska
Nelibé – vztek, smutek, žel, nenávist
- podle vlivu na osobnost:
stenické – mobilizují nás, aktivizují, hněv, zlost
Astenické – demobilizující, smutek – uvádí nás do neaktivity, pasivity
- podle intenzity a časového průběhu:
Afekty
City
Nálady
Vášně
Řízení emocí
Pokud emoce obsahují informace, pak ignorování (přezírání) těchto informací znamená, že můžeme
vytvářet špatná rozhodnutí. Občas bychom měli zůstat otevření našim pocitům, učit se z těchto
pocitů a používat tyto informace k tvorbě rozhodnutí a k volbě vhodného jednání. Občas však zase
může být nejlepší zbavit se emocí a obrátit se k nim později postupně, abychom byli úspěšní.
Jak se tato schopnost používá? Když se budete opírat o uvědomění si vlastních emocí, které
obsahují cenné informace a pak je použijete k řešení problémů, výsledky mohou být mnohem
pozitivnější.
Emoce a sport
O emocích ve sportu se v literatuře mluví jako o jednom z prvků struktury sportovního výkonu.
Ukazatelem špičkového výkonu z hlediska emocí je emoční vyspělost, která zahrnuje konkrétní
psychické dovednosti (př. mentální trénink, imaginace, schopnost stanovovat cíle apod.). Úroveň
těchto dovedností je jedním z mála faktorů, kterým se sportovci i na nejvyšších úrovních mohou
stále lišit z hlediska výkonu. Patří sem mimo jiné také dovednost odolávat emočně náročným
situacím během závodu a vyrovnávat se s nimi.
Otázkou je, zda fyziologické změny způsobené emoční zátěží skutečně ovlivní připravenost k
podání nejlepšího výkonu, například zda zhorší stabilitu u střelců, což může vést k chybě při střelbě.
Rozdíly mezi experty a nováčky byly dosud sledovány pouze u základních fyziologických
funkcí, jako je srdeční frekvence (EKG), asymetrická aktivita hemisfér (EEG, ERP) apod.
– 49 –
7c) Porovnejte dílo Augustina Aurelia a Tomáše Akvinského (jejich vliv na
středověké myšlení). Změny v myšlení v pozdním středověku.
Augustinus Aurelius
Životopis
Narodil se v S. Africe, otec byl úředník říšské správy, matka Monika – hluboce věřící, snažila se
obrátit na víru i svého syna.
Augustinus prožil bouřlivý život, v 18 letech se stal otcem – 13 let žil s konkubínou. Později se
věnoval studiím pozdních antických filosofií a rétoriky (platonismus, novoplatonismus)
V 33 letech byl pokřtěn v Miláně. 391 n.l. se stal knězem a později biskupem v S. Africe (biskup –
hlava církevní provincie, deiceze)
ovlivnil západní myšlení – nazýván „učitelem západu“
Svůj životopis zachytil v díle Vyznání (Confessiones)
Filosofie
Hlavní myšlenka jeho díla je vztah Bůh a člověk
Člověk se může propracovat k poznání boží existence 3 způsoby:
8. Ptát se okolí (přírody) – sám objeví dokonalost
9. hledat příčinu sám v sobě, dívat se do svého nitra, kde lze nalést božské rysy (pravda,
láska,..)
10. překročení veškeré zkušenosti – Bůh přesahuje veškerou lidskou zkušenost
Bůh je pro nás nepřestavitelný a nepoznatelný, vrcholem našeho poznání o Bohu je poučené
nevědění (docta ignorantia)
Člověk zůstává pro Augustina velkým tajemstvím, obrazem Boha není svou fyzickou podobou
STVOŘENÍ: Není tady ani věčná hmota ani věčný duch, ale vše stvořil Bůh z ničeho
Některé věci byly stvořeny přímo, jiné jako zárodky a postupně se vyvíjejí
GNOZEOLOGIE: důležité logické deduktivní rozumové poznání
- na druhé straně můžeme pravdu poznat osvícením (iluminace)
Velmi významnou roli hraje láska , ta ovlivňuje běh věcí a dává jim smysl
VYZNÁNÍ – HLAVA XIII.-XXVIII
Vybrané kapitoly textu se zabývají otázkou existence času.
- Aurelius vyvrací námitky ostatních filosofů na to, jak je možné, že Bůh byl nesčetné
věky před stvořením nečinný. To Bůh stvořil čas, proto před stvořením nemohly uplynout
nesčetné věky, protože čas ještě neexistoval.
- Řeší otázku existence minulého, přítomného a budoucího času
Jak může existovat minulý čas, když už není, a budoucí čas, když ještě není. Jediný čas, který
existuje je čas přítomný, který ale nemá trvání, protože kdyby se dal dělit, opět by se rozdělil na to
minulé a budoucí. Čas dělíme jen díky své duši, které je dána schopnost měření času a dokáže tak
– 50 –
předpokládat dle zkušenosti, co bude po daném přítomném jevu následovat (červánky předvídají
východ slunce, který teprve bude)
- Proto bychom měly časy správně pojmenovat:
- minulý čas = přítomný č. s ohledem k minulosti (vnímáme skrze část duše
paměť)
- přítomný čas = přítomný čas s ohledem k přítomnosti (nazírání)
- budoucí čas = přítomný čas s ohledem k budoucnosti (očekávání)
Tomáš Akvinský 1225-74
Životopis
Šlechtic ze vznešeného rodu, proti vůli rodičů vstoupil v 17. letech do dominikánského řádu
Studoval na univerzitách v Neapoli a v Paříži a stal se významným myslitelem Jeho učení –
encyklopedie křesťanského myšlení. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo – Komentáře k Aristotelovi,
Výklady písma svatého, spisy o společnost, státu a spisy o filosofii práva
Nejvýznamnější díla: Suma proti pohanům – apologetická díla o křešťanství (apologetika –
obhajoba křesťanství). Suma theologická – suma = souhrn
Ke všem Aristotelovým dílům komentáře, snažil se Aristotelovo učení převést do křesťanství
Filosofie
Hl. pojmy – Víra a Rozum pro něj nepředstavují rozpor, nýbrž jsou cestami k pravdě
Pravda zjevná (theologická) – písmo
Pravda filosofická – hledáme rozumem
Aristotel. Učení rozvedl do křest. Podoby.
Hlavním a dokonalým bytím je Bůh, ostatní skutečnosti jsou stvořené, na rozdíl od Boha ale nejsou
bytím dokonalým, podílí se na dokonal. Bytí formou účasti.
Každá skutečnost kolem nás se skládá z beztvaré látky a formy
Tato forma existuje ve stavu možnosti (potencia) a uskutečnění (actus)
Lze použít i členění na tzv. pravou podstatu (esencia) – nezávislá na konkrétní podobě, a
existence – konkrétní podoba esence
Esence – nezávisle na bytí (židli vidíme na fotce, ale nevíme, jestli skutečně ještě existuje –
mohla být spálená,…)
Existence – skutečné (víme o židli, že existuje)
Mezi bytím dokonalým a stvořeným existuje analogický stav, z kterého můžeme odvodit 5
důvodů existence
1. z pohybu (veškeré změny – vývoj,…) – musí existovat 1. hybatel
2. všechno, co se děje má svou příčinu – musí být 1. příčina
3. věci mohou být a nemusí, to, že jsou, způsobuje nějaká nutnost
4. skutečnost má různé stupně dokonalosti – existuje nejdokonalejší
5. vše je smysluplně organizováno, co směřuje k cíli – musí existovat inteligence, která vše
řídí.
duše a tělo žijí v jednotě – duše je formou těla (pro tělo) duše je nesmrtelná – po smrti se od těla
odpojí a na konci světa se s tělem zase spojí v dokonalou jednotu
– 51 –
antropocentrista – člověk je střed
podle T.A. existují čísté formy, které nepotřebují hmotu – andělé a Bůh,
formy, které potřebují hmotu – rostliny a zvířata,
člověk je pojítkem mezi těmito světy
Porovnání díla A. A. a T. A.
Oba jsou to myslitelé středověku – Aurelius žil v době raného středověku, Akvinský zase
v pozdním. Jejich díla se dají srovnat především z jejich pohledu na důkaz boží existence. Jen si
pospojujte věci, které jsou výš uvedené a máte srovnání.
Změny v myšlení pozdního středověku
Reformace církve:
- Česká – Jan Hus
- Německá – Martin Luther
- Švýcarská – Jan Kalvín, Ulrich Zwingl
Teologickou příčinou reformace byl rozpor mezi Biblí a tehdejší církevní praxí. Papežství
ignorovalo nebo potlačovalo kritiky poměrů. Spornou byla otázka odpustků, kterou jejich kritici
označovali za kupčení se spásou. Nákladná správa majetku církve měla svůj odraz v zavádění stále
nových církevních poplatků, což se setkávalo s odporem.
nové představy o světě – svět je kulatý (důsledek objevu mořeplavců)
velký rozvoj obchodu a manufaktury
rozvoj peněžnictví
vznikají velmoci
míšení kultur
rozšíření obzorů evropského poznání
rozvoj vědních oborů – geografie, kartografie, botanika, etnografie
Renesance a humanismus
-obrat k člověku
- inspirace antikou
-antropocentrismus, odklon od Boha
- zvyšuje se vzdělanost
-kult úspěšného podnikavého člověka
7d) Metody empirického výzkumu v pedagogice a v sociálních vědách.
Základní, aplikovaný, praktický a akční výzkum.
Věda získává specifická fakta plánovitým promyšleným postupem, který nazýváme metodou. Je to
soubor pravidel, prostředků a zásad, jimiž se řídí vědecký postup.
Etapy výzkumného procesu:
1 – získávání faktů, materiálu
2 – zpracování materiálu, třídění a analýza
– 52 –
3 – zobecňování získaných faktů, vyvozování závěrů, pravidel, vysvětlování jevů a vytváření
dalších hypotéz.
Projekt výzkumu by měl obsahovat:
1 – cíl výzkumu
2 – hypotézy (vědecké i pracovní)
3 – metody výzkumu
4 – zpracování výsledků
5 – ověření hypotéz
6 – aplikace na praxi
7 – kontrola výsledků
8 – další nové úkoly, které je zapotřebí zkoumat.
Hlavní metody obecné psychologie
1 – POZOROVÁNÍ – je sledování vzniku a průběhu změn psychické činnosti v souvislosti
s některými vnějšími podmínkami. Může být zaměřeno na sebe sama nebo na jinou osobu či
skupinu osob. Pozorovatel zásadně nezasahuje do činnosti pozorovaných osob, pouze sleduje
spontánní průběh nějaké činnosti. Pozorování musí být soustavné, plánovité, cílevědomé, účelné a
podrobné. Poznatky musí být ověřeny jinými metodami. Pozorování pouhými smysly není tak
dokonalé jako pozorování doplněné užitím technických pomůcek (magnetofon). Protože pozorování
nepostihuje příčiny pozorovaných osob nestačí jako izolovaná metoda k vysvětlení faktů.
Introspekce – pozorování svých vnitřních stavů. Tato metoda má určité obtíže. Úmysl
pozorovat určitou vlastní činnost, působí rušivě. Těkavost a značná variabilita některých jevů činí
pozorování obtížným. Naproti tomu je introspekce základní metodou popisné psychologie.
Introspekcí zkoumáme především prožívání. Data získaná introspekcí musíme ověřovat a
doplňovat fakty, získanými jinými metodami.
2 – EXPERIMENT - je vědecká metoda, jíž zkoumáme psychické jevy v určitých, uměle
vytvořených podmínkách, které umožňují zjistit vlastnosti, schopnosti a jiné stránky osobnosti. Je to
cílevědomě navozený proces. Výhoda je přesný a vyčerpávající popis, kontrola podmínek, za
kterých určitý jev vzniká, umožňuje snazší stanovení kauzálních vztahů, navozování jevů, možnost
kvantitativní analýzy a opakování. Máme experiment přirozený a laboratorní.
3 – ROZHOVOR – standardizovaný rozhovor – má přesně určenu nejen formulaci otázek a jejich
pořadí, ale je vymezena i role tazatele a jeho chování v průběhu rozhovoru. Předností je
srovnatelnost získaných dat, jejich spolehlivost, jsou sníženy chyby při formulaci otázek.
Nestandardizovaný rozhovor – určuje závazně pouze cíle sledování, někdy okruh informací,
případně některá hlediska, z nichž má být rozhovor veden. Formulace otázek může být
přizpůsobována osobnosti dotazovaného. Jeho nedostatkem je často nemožné srovnání získaných
výsledků.
V sociální psychologii bývá před individuální formou rozhovoru volena forma rozhovoru
skupinového.
K sestavení otázek se zpravidla uvádí nutnost postupu od obecného ke konkrétnímu a logické
návaznosti otázek. Je doporučováno respektování psychologického kontextu (neklást emotivně silně
– 53 –
sycené otázky na začátek rozhovoru), důraz je taky kladen na udržování zájmu a pozornosti
v průběhu rozhovoru. Důležitou součástí je i podporování sebedůvěry a sebeúcty.
Tazatel by se měl v rozhovoru vyhnout sdělování svých vlastních postojů k danému tématu.
Základním předpokladem pro úspěch rozhovoru je umět naslouchat.
4 – DOTAZNÍK – výzkum pomocí dotazníku je nejrozšířenější metodou. Je tvořen souborem
otázek, které jsou předkládány dotazovaným osobám. Cílem dotazníkového šetření je většinou
výzkum postojů. Nejužívanějším typem dotazníku je výrok o názor.
Druhy otázek:
a) otevřené otázky – respondent je vybízen, aby svoji odpověď sám formuloval.
b) uzavřené otázky – alternativní, tzn. že se navzájem vylučují (ANO-NE)
- výběrové – z navrženého seznamu více odpovědi je vybírána jen jedna, případně je určena
míra ztotožnění s odpovědí.
Škálování bývá používáno při měření postojů (1 – 2 – 3 – 4 – 5)
Dotazník je určen především k hromadnému zkoumání a získání dat pro statistické zpracování.
První dotazník použil v roce 1880 Francis Galton při zkoumání představivosti.
ZÁKLADNÍ VÝZKUM (BADATELSKÝ)
Experimentální nebo teoretické práce, které jsou v prvé řadě zaměřeny na získávání novžch
poznatků o nejzákladnějších příčinách jevů a pozorovatelných skutečností, aniž by se však zabývaly
otázkami užití a vyžití těchto poznatků. Tento výzkum je motivován především zvědavostí. Vědec
často neví přesně co hledá.
APLIKOVANÝ VÝZKUM (CÍLENÝ)
Experimentální a teoretická práce k získání nových poznatků, ale zcela jednoznačně zaměřených na
specifické, konkrétní předem stanovené cíle využití. Na rozdíl od základního výzkumu víme, co a
proč chceme, ale nevíme, jak to udělat.
PRAKTICKÝ VÝZKUM
Se využívá při vlastní pedagogické praxi, pro operativní změny ve výuce apod.
AKČNÍ VÝZKUM
Využívá se pro zjištění problémů v různých situacích. Je ztotožňován s otázkou „Co se stane,
provedu-li změnu?“ Hledá využitelnost výsledků v jiných souvislostech.
8a) Vrcholový sport jako forma masové kultury
Televize je nejvlivnější mediální nosič reklamy a v souladu s principy masové kultury dokáže z
jednoho informačního zdroje oslovit stamiliony či dokonce miliardy lidí. Pro sport je důležité, že
přináší pocity vzrušení, napětí, nadšení a zklamání - evokuje náladu. Může působit jak v
regionálním, tak i v globálním měřítku. Jedna minuta reklamy umístěné do průběhu americké
fotbalové ligy je dnes účtována v řádech milionů dolarů. Např. hodně medializované jsou
– 54 –
Olympiády, kde se záměrně vybírají senzace a informační bomby. Masová média nevidí sport.klání
očima sportovce, ale hledají to nejnapínavější a nejakčnější, to co chce divák vidět.
Sport se stává zbožím. Od poloviny 80. let proces komercionalizace sportu přináší
charakteristické prvky tržně regulovaného procesu. Sport je jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejícím
odvětvím průmyslu právě v ekonomicky nejvyspělejších zemích. Komerčnímu sportu se daří
zejména v zemích s převládající tržní ekonomikou, v urbanizovaných oblastech hustého osídlení,
mezi populací disponující dostatkem peněz, času a přístupu k masovým médiím.
Vrcholový sport lze považovat za fenomén vytěsňující se z širšího rámce tělesné kultury do
sféry masové kultury. Vrcholový sport vstupuje na půdu masové kultury jako scéna naprosto
špičkových, vrcholných a účelově pěstovaných a motivovaných výkonů. Masová kultura devalvuje
umělecký obsah, vrcholový sport v krajní podobě zpochybňuje smysl a poslání tělesné kultury.
Masová kultura znehodnocuje proces duchovního rozvoje osobnosti, vrcholový sport posiluje
konzumní vztah ke sportu a jeho přínos k všestrannému rozvoji jedince je přinejmenším sporný.
Medializace sportu je dnes provázena s ekonomií. Marketingoví specialisté velkých korporací
(Nike, Škoda) spojují svět spotřebních hodnot a sociální status pomocí značkového loga. Miliony
teenagerů dnes nenosí trička se jmény svých sportovních idolů zpravidla jako výraz aktuální
individuální sportovní činnosti, ale jako symbol obdivované ikony úspěchu, bohatství, výkonu,
obdivu, prestiže.
8b) Otázky lidské motivace. Motivace jako předpoklad výkonu. Motivační
faktory. Aspirační úroveň.
Motivace=soubor motivů, proces, který uvádí organismus do pohybu. Díky motivaci se zaměřujeme
na určitý cíl a po nějakou dobu v něm setrváváme.
Motiv= základní jednotka motivace
=pohnutka
Motivy určují směr aktivity, intenzitu a délku jejího trvání.
Motivace je posilována emočními prožitky:
1. NESPOKOJENOST = nelibost (hlad – motivace jídla)
2. LIBOST – něco nás uspokojilo, tak to opakujeme
- odměna x trest = motivační činitel
Motiv a jeho vznik:
1. ZVNĚJŠKU – pobídka, něco nás zaujme
2. ZEVNITŘ – hlad,….
Vnější i vnitřní zdroje se mohou prolínat.
NEVĚDOMÁ MOTIVACE:
·
Souvisí s nevědomím (potlačená přání, požitky)
·
KOMPLEXE – princip, že nevědomý důvod potřebujeme něčím kompenzovat, zavedl ho
Jung
POTŘEBY = vnitřní motivy, potřeba je buď přebytek nebo nedostatek něčeho, je zdrojem
motivačního napětí
– 55 –
FRUSTRACE = neuspokojení konkrétní potřeby
DEPRIVACE = dlouhodobé neuspokojování potřeby
Dělení potřeb:
·
Primární (biologické, vrozené, = pudy a instinkty, slouží k přežití a zachování existence),
sekundární (potřeba kontaktu, lásky, svobody, nejsou vrozené, vyvíjí se pod vlivem společnosti,
mohou se měnit podle prostředí,…
·
dle Madsena – primární, vrozené emocionální (potřeba bezpečí a agrese), sekundární
·
dle Hilgarda – potřeba akvizice – zvětšování majetku, potřeba ambice, prestiže a moci –
být nadřazen, potřeba projevování síly a získávání obdivu, potřeba poškozování jiných i sebe sama,
potřeby vztahující se k náklonnosti lidí – přátelství,…, sociální potřeby v užším smyslu – hra a
zábava za cílem uvolnit se
ZÁJMY = motivy získané během života, některé mohou být vrozené, projevují se kladným
emočním vztahem k člověku, činnosti, dále se projevují zaměřením a pozorností
zájmy vědecké, literární, zájem o lidi, zájmy systematizační – sbírání, třídění věcí
V průběhu života se mění.
HODNOTY - někdy se ztotožňují s cíly motivace
= to, co člověk nebo společnost považuje za cenné a významné a o co je třeba
usilovat a chránit
= zdraví, láska, život.prostředí
V průběhu života se mění, velmi často pod vlivem frustrace nebo deprivace.
Motivace jako předpoklad výkonu
Motivace se vysvětluje jako podněcující příčina chování. Rozhoduje o vzniku, směru a intenzitě
jednání člověka, má tedy i význam energetizující, rozhoduje o dynamice chování člověka. Motivace
je obtížně analyzovatelným komplexem, jehož prostřednictvím vstupují do výkonu další složité
proměnné psychického stavu – potřeby a emoce, a také proměnné osobnostní – vůle.
Motivace zůstává dost málo průhledným komplexem příčin a když vezmeme v potaz také
motivy nevědomé, podvědomé a potlačené, dostáváme obrovský komplex potenciálních
determinant lidského výkonu.
Motivace je velmi mnohotvárná, má proměnlivou kvalitu i intenzitu v čase.
Základ sportovní motivace patrně spočívá v potřebě sociálního srovnávání, porovnáváme se
s ostatními a sport může sloužit i k demonstrování své superiority a k posílení své soc.pozice.
Z tohoto základu jsou odvozeny seberealizační a výkonové tendence člověka, které ovšem mají
platnost především ve sféře jeho pociťované kompetence (oblast konkrét.srovnávání, např.v určitém
sportu).
Zatímco mezi schopnostmi a výkonem se předpokládá lineární vztah, u motivace to neplatí.
Maximální výkon je zpravidla spojen se střední úrovní motivace. Motivace velmi nízká nebo velmi
vysoká vede obvykle k výkonu relativně nižšímu.
– 56 –
Aspirační úroveň
Aspirace = složka výkonové motivace( = potřeba subjektu dosahovat úspěchu v různých druzích
činnosti)
= úroveň výkonu, kterou jedinec očekává na základě předchozí zkušenosti
Aspirační úroveň = jak vysoké cíle si stanovíme, dána 2 potřebami – potřeba dosahovat úspěchu a
potřeba vyhnout se neúspěchu, určována sebevědomím, je vysoká nebo nízká
p. dosahovat úspěchu
-stř. náročné cíle
x
p. vyhnout se neúspěchu
-nízké nebo vysoké cíle
(neúspěch nevnímají jako neúspěch
Ale jako něco s čím se počítalo)
Aspirační úroveň označuje jako současné očekávání předchozí výsledek.
Pozitivní
Nulová
Záporná
-kolísání aspirace -> motivace x demotivace
8c) Historické a filozofické pozadí renesance. Návrat zájmu o antiku.
Vznik humanismu. Reformace a její vliv na podobu evropského myšlení.
Porovnejte dílo M.Luthera a M.de Montaigna.
RENESANCE
jedna z nejvýznamnějších epoch společenského a duchovního vývoje evropských zemí
spjata s ekonomickým, politickým a kulturním vzestupem v 14.-16. st.
obrat k člověku (antropocentrismus)
priorita pozemského života – požitkářství
kultura sebevědomého a podnikavého měšťanstva a měst – sbírali i umění – rozvoj
vznik díky převratným procesům – rozvoj výroby a obchodu, objevování po moři,
vzrůstající vzdělanost (univerzity), rozvoj věd (Koperník a heliocentrický systém)
klesá postavení církve
návrat k antice – inspirace
pečlivé studium historie, latiny, řečtiny
přehledy antických děl
výrazné osobnosti – Da Vinci, Rafael Santi,…
HUMANISMUS
soustava filozofických, historických, právních, estetických, literárních a dalších názorů
renesančních vzdělanců
důraz na sebezdokonalování
návrat ke kalokagathii
– 57 –
-
návrat k přírodě, důvěra ve smysly
studium lidských záležitostí – humana
základem dokonalé jazykové vzdělání (latina, řečtina, hebrejština + světové jazyky)
nadnárodní jazyk – humanistická latina
Martin Luther
– nar.1483; reformátor, pokračovatel Mistra Jana Husa
založil protestantismus; přeložil celou Bibli
uveřejnil 95 tezí, určených pro akademickou diskusi, které kriticky reagovaly zejména na
praxi odpustků
byl prohlášen za kacíře – „wormský edikt“
hlavní myšlenky:
§
§
§
autorita Písma je vyšší než autorita církve
člověka ospravedlňuje víra, nikoliv dobré skutky
Boží milost je dar, nelze si ji zasloužit nebo koupit
(naše slovo LOTR pochází z jeho příjmení J)
Michel de Montaigne – nar.1533
citáty
-
založil literární žánr „esej“ (zejména kritická)
už v 6 letech mluvil latinsky, teprve pak ho začali učit mateřský jazyk
„Eseje“ – píše v nich o sobě a svém vztahu k různým problémům, prokládá to antickými
zabývá se skoro vším od církve ke kanibalismu
psal Dopisy různým osobám
8d) Výchovně-vzdělávací cíle. Historičnost cílů výchovy a jejich proměny –
antika, středověk, Komenský, novověk. Cíle soudobé edukace.
VVC jsou požadované změny ve vědomí, chování a postojích žáků, projevující se osvojením
nových poznatků, dovedností a rozvojem žádoucích rysů osobnosti žáků, které jsou dosaženy ve
výchovně vzdělávacím procesu.
Výchovně vzdělávací cíle lze charakterizovat z hlediska
A) šíře
B) skladby (struktury)
C) vlastností
D) obsahu
A) Z hlediska šíře výchovně vzdělávacích cílů se rozlišují obecné výchovně vzdělávací cíle, které
mají nejširší platnost a cíle speciální, které se vztahují k určitému obsahovému okruhu. Nejúžeji
jsou speciální cíle formulovány jako dílčí cíle ve vyučovací jednotce. Existuje určitá hierarchie
– 58 –
cílů, ale při přechodu speciálních cílů do obecných se mění jejich kvalita, takže obecné cíle nejsou
součtem cílů speciálních, ale systémem z nich vytvořeným.
B) Z hlediska skladby, struktury se člení cíle na
a) vědomostní, vymezující vědomosti, které se žák musí osvojit. Označují se
zjednodušeně též jako cíle vzdělávací .
b) dovednostní, ty zahrnují jak nácvik psychomotorických, senzomotorických
dovedností, tak i intelektuálních dovedností. Získávají se při praktickém vyučování, např.
v předmětových cvičeních a v předmětu praxe.
c) postojové (formativní, afektivní), které jsou výsledkem záměrného výchovného
působení. Označují se též jako cíle výchovné.
C) Z hlediska vlastností by měly splňovat především následující požadavky:
a) přiměřenost, ta je dána souladem požadavků s možnostmi žáků. Učitelem mohou být
stanoveny cíle příliš náročné (nesplnitelné), náročné (ale splnitelné), ale i nenáročné.
b) jasnost, jednoznačnost předpokládá, že formulace cílů je taková, že nepřipouští jiný
výklad jak ze strany učitele, tak i ze strany žáka. Při formulaci cílů je vhodné používat např.
následující vazby: " Naučíte se.....", "Dokážete objasnit vztahy...." " Budete umět srovnat...." "
Sestavíte..... " "Vypočítáte.... " , " Pochopíte vztahy mezi....". Jako nevhodné příklady jsou
formulace typu " Řekneme si něco o..." , " Dnes uslyšíte...." , " Měly bychom se zabývat...." , "
Dnes si budeme povídat ....".
Didakticky málo vynalézavé a triviální je rovně formulace cíle typu: " "Tématem dnešní hodiny
je .....".
Formulace cíle je velmi důležitou částí vyučovací jednotky, vyučující jí musí věnovat pozornost
již v přípravě na vyučování. Zatímco vzdělávací cíl se ve vyučovací jednotce sděluje, výchovný cíl
musí vyplynout ze způsobu vedení vyučovací jednotky.
c) kontrolovatelnost předpokládá, že učiteli je jasné, jak se přesvědčí, zda cíle bylo
dosaženo a jak zpětnou vazbu realizuje. Obtížně se kontrolují cíle vyšší hierarchické struktury, ale
ani tento pohled by neměl učitel zvláště ve vyšších ročnících opomíjet.
D) Obsah cílů zahrnuje obecné principy formativní, realizované v jednotlivých oblastech výchovy.
Z nich je možné uvést např. oblast rozumové výchovy, což v předmětech zemědělského, lesnického
a obdobného odborného zaměření znamená např. vést žáky k pochopení úzkého vztahu mezi
přírodou a člověkem do ní zasahujícím. Vidět zemědělce ne jako člověka z přírody jen
získávajícího, ale vést k uvědomění si sebe sama jako součást této přírody. Z toho odvodit pocit
vysoké zodpovědnosti za jakýkoliv zásah na poli a v krajině vůbec.
Výchova a vzdělávání v antickém Řecku
Starověké Řecko bylo tvořeno řadou městských států s různým typem sociálního zřízení.
V nejvýznamnějších z nich Spartě a Aténách se vyvinuli i odpovídající výchovné systémy. Sparta
byla zemědělský stát s aristokratickým zřízením. Stát o výchovu a vzdělávání pečoval a organizoval
ji, aby zajistil nadvládu nepočetným svobodným otrokářům. „Výchovné prostředky byly podřízeny
cíli výchovy. Otužovaní, kázeň a sebeovládání měly vyústit v střídmost, prostotu, poslušnost,
odolnost a odvahu. Tělesná výchova byla výrazně přeceňována na úkor výchovy rozumové. Mladí
– 59 –
Sparťané se sice učili číst, psát, počítat, ale hlubší vědecké studium bylo opovrhováno.“ Atény se
orientovaly na rozvoj obchodu s východními zeměmi. „Rozvíjela se zde filosofie, přírodověda,
matematika a umění. To vše včetně hospodářské úrovně vytvářelo mimořádné podmínky pro rozvoj
vzdělávání. Atéňané byli do 7 let vychováváni doma, kde na ně dozírali otroci, kteří je vedli
k rukodělným pracím, hrám podněcujícím rozvoj myšlení a manuálním dovednostem. Od sedmi let
se výchova chlapců a dívek lišila. Chlapci chodili do školy, dívky se věnovaly rodinné výchově pod
vedením své matky.“ „Vstává za svítaní, mytím zahání sen z víček a obléká se. Potom vychází
z rodného domu se sklopenýma očima, nehledě na kolemjdoucí. Za ním jdou sluhové a
„pedagogové“, nesoucí v rukou pomůcky, tj. tabulky na psaní a knížky, obsahující vyprávění o
významných pracovních z minulosti, nebo jestliže jde chlapec do hudební školy, správně naladěnou
kytaru. Po pilné duševní práci, když nasytil svůj rozum podklady školní nauky, cvičí své tělo ve
volné zábavě: jezdí na koni, cvičí se v házení oštěpem nebo kopím. Následuje zápasnická škola se
svými žáky, lesknoucími se olivovým olejem, práce v poledním slunci, vysilující námaha při
závodech, konajících se podle určených pravidel. A potom koupel nepříliš dlouhá. Následuje
posílení nepříliš hojné vzhledem k odpolednímu zaměstnání ve škole. Znovu již na něj čekají
učitelé a knihy, kteří ho buď přímo, nebo alegoricky poučují o velkých hrdinech nebo milovnících
spravedlnosti a ušlechtilosti. Přemýšlením o těchto ctnostech kypří zahradu své mladistvé duše.
Když večer končí svou práci, skládá nezbytnou daň žaludku a jde spát, sladce usínaje pod ni
stráveném v práci.“
Římská výchova a vzdělávání
Nejstarší etapě římského státu byla cílem výchovy příprava zemědělce a bojovníka. Výchova se
uskutečňovala pouze v rodině a její hlavní složku tvořila pracovní výchova. Za republiky vedly
hluboké proměny hospodářského, politického i kulturního života k podstatné proměně výchovy a
vzdělávání svobodných římských občanů. Řím přejímá školy řeckého typu, hlavním cílem se stává
příprava řečníka, tj. vzdělaného a aktivního politického činitele.
Císařský Řím od počátku naší éry postupně adaptoval výchovu a školu svým potřebám. Školy
jsou zestátněny, podléhají centrální kontrole a jejich hlavním úkolem je příprava vzdělaného
úřednictva k řízení impéria. V této době vznikají i první vysoké školy, které se stávají významnými
kulturními centry.
Vzdělávání ve středověku
Středověk přejal od starého světa křesťanství, což mělo za následek, že se učení dostalo výlučně do
rukou kněží, a mělo tedy převážně teologický charakter. Ve školách hlásalo duchovenstvo
poddaným bezpodmínečnou pokoru, trpělivost, pracovitost, usměřenost a asketismus. Stejný účel
sledovala tvrdá kázeň a časté tělesné trestání dětí. Vyučování spočívalo v tom, že se žák slepě
podřizoval autoritě Písma a jeho interpretově učiteli. Ten vyžadoval slepé podřízení a nepřipouštěl
žádnou samostatnost a tvořivost ze strany žáka. Učení tedy bylo především biflováním schválených
učebnic. Školy patřily výlučně církvi, v pozdější době splynuly v školy magistrální. Zde se kromě
čtení věnovala větší pozornost psaní, počítání, gramatice, rétorice a geometrii. Obsah vzdělání na
středověké škole zahrnoval především pamětné učení modlitbám, žalmům, abecedě, čtení svatých
– 60 –
knih. „Vyučovací metody byly založeny na mechanické paměti. Číst se učilo hláskovací metodou.
Četl se hned z počátku text psaný latinou, kterou ovšem děti neznaly a samozřejmě texty psané
ručně různým písmem, což mimořádně ztěžovalo ovládnutí techniky čtení. Soustředění všeho
vyučování k pamětnímu učení vedlo k velkému propadání žáků. Zůstali jen ti, kteří měli dobrou
mechanickou paměť“ Výchova chlapců urozeného původu šla jinou cestou. „Hlavním úkolem této
výchovy bylo osvojit si válečnické umění. Při výchově mladých feudálů to bylo sedmero rytířských
ctností. Obsah rytířských ctností nebyl pevně stanoven a záleželo i na krajových zvyklostech, ale
vždy šlo o sedm disciplín: jízdu na koni, plavání, střelbu z luku, zápas, lov, hru v šachy a skládání
básní. Jejich prostřednictvím se mladý feudál vázal k zbožnosti, statečnosti a rytířské cti, k věrnosti
králi a papeži a k odhodlanosti k boji za víru a za panství církve.“ V pozdním středověku se
vytvořily příznivé podmínky pro vznik a rozvoj vysokých škol. Původně byly univerzity
samosprávné organizace, nezávislé na městech i na církvi. Církev se však od začátku snažila
uplatnit svůj vliv i na těchto školách, určovat jak cíl, tak i obsah výuky. Organizačně tvořily
univerzitu obvykle čtyři fakulty – artistická, teologická, lékařská a právnická. Artistická fakulta
měla připraný charakter, učila sedmeru svobodných umění, absolvent dosáhl titulu bakaláře.
Absolventi ostatních fakult, na které se vstupovalo po ukončení artistické fakulty, získali titul
doktora. Na staletí se pak univerzity staly centry vyšší vzdělanosti a pěstování věd a umění.
Výchova a vzdělávání v období renesance
Uplynulo téměř 1000 let od zániku antického světa, antické kultury a vzdělanosti. Trvalo 1000 let,
než se antický ideál začal bortit a byl nahrazen novým ideálem, který byl spjat s reálnými
hodnotami pozemského života. Nový ideál člověka byl inspirován nově objevenou antikou v její
plné originalitě. Renesance a humanismus má kolébku v Itálii, kde se objevuje nové myšlení, které
se odráží v umění, ve vědě, filozofii i výchově. Z Itálie se toto hnutí postupně šíří do celé Evropy.
Humanistické vzdělávání mělo charakter proticírkevní, nicméně na světských školách měla církev
nadále značný vliv i dohled a náboženská výchova zde stále zaujímala důležité místo. V popředí
zájmu humanistů je studium filozofie a děl spisovatelů Řecka a Říma. Zdánlivě se vracejí do
minulosti, ale v antickém světě hledají vzory pro vědu, umění a filozofii současného pozemského
života. Humanismus přináší s sebou i změny v obsahu a cílech vzdělávání. „Humanističtí
pedagogové zdůrazňují požadavky plného tělesného rozvoje dítěte a jeho výchovu estetickou.
Pokládají za nezbytné, aby žáci ovládali latinu a řečtinu, aby mohli tak sami studovat antická díla.
Požadují dále rozšíření rozumového vzdělání studiem matematiky, astrologie, mechaniky a
přírodních věd vůbec.“
J. A. Komenský
Charakteristickým znakem Komenského pedagogiky je, že je založena na principu přirozenosti.
Správná výchova se musí přizpůsobit přírodě, protože člověk je součástí přírody a podléhá jejím
zákonitostem. Tato výchova byla pokroková, protože narušovala scholastikové pojetí vzdělávání a
výchovy. V povědomí naší i mezinárodní veřejnosti žije J. A. Komenský především jako velký
pedagog. I když dnes považujeme Komenského názory na výuku a vzdělání za součást jeho
reformního úsilí o celkovou společenskou nápravu, tvoří jeho didaktika a pedagogika nejlépe
– 61 –
propracovanou a dodnes nejvíce přijímanou součást jeho odkazu. „Komenského výchovná filozofie
je jasná – jedině vzděláním se mohou rozvíjet kvality člověka. Jen tato cesta vede k branám
moudrosti, pouze tak lze zdokonalit jednotlivce, národ, lidstvo. Výchovnou činnost a "světlo
poznání" označil za "nejmoudřejší zbraň", kterou se dá čelit nevědomosti a z ní pramenícímu zlu.“
Jako zakladatel moderní pedagogiky vzal jako první v úvahu též psychologická hlediska. Odtud
takový důraz na didaktické metody, které mají být přirozené, nenásilné a v souladu s postupným
duševním vývojem. „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus - Vše nechť volně plyne, bez
násilného řešení.“ Klíčovou roli musí sehrát školy, které se měly změnit z „robotáren a duševních
rasoven“ na „pravé dílny moudrosti a lidskosti“, kam by žáci i učitelé rádi chodili. Čtyřstupňový
systém vzdělání od škol mateřských přes základní a střední až po vysoké, je obecně přijímán v
celém světě. Vrcholem Komenského pedagogické soustavy je koncept celoživotního vzdělávání,
protože člověk by měl usilovat o sebezdokonalování i ve věku mužnosti a stáří. Přitom
Komenskému zdaleka nešlo jen o znalosti a vědomosti, jako spíše o formování a výchovu
harmonicky rozvinuté lidské bytosti. Komenského díla mají mnoho podob, ale především
představují ojedinělou a původní syntézu směřující svým nápravným programem do budoucnosti.
Jeho úsilí o harmonické lidství překročilo horizont své doby a přes určité rozpory a utopické rysy
promlouvá svým všelidským poselstvím k dnešnímu člověku natolik, že Komenského můžeme
označit za „našeho současníka“. „Komenský – Comenius je příkladem šťastného spojení nejlepších
národních a evropských tradic, jeho díla představují největší dar starší české kultury do pokladnice
světové civilizace a jeho myšlenkový odkaz je i výzvou pro příští tisíciletí“.
Pedagogické myšlení 17. a 18. století
John Locke
– anglický filozof, pedagog a liberál. Stoupencem individuální výchovy soukromým
vychovatelem, která se mohla realizovat především ve šlechtických a měšťanských rodinách.
Základní oblasti ve výchově tělesné, mravní a rozumové.
J. J. Rousseau
– francouzský myslitel, požadavky rovnosti a svobody. Své názory na výchovu vyložil v díle
Emil čili o výchově. Požaduje výchovu přirozenou a svobodnou, která by byla vždy v souhlase
s věkovými zvláštnostmi dítěte a která by byla zbavena jakéhokoliv biflování, kruté kázně a
potlačování osobnosti. Jejím cílem má být láska ke svobodě a schopnost a ni bojovat.
Cíle soudobé edukace:
1)
individuální a sociální
Pojem individuální výchovný cíl rozumí pedagogika takové zaměření výchovy, které usiluje
především o rozvoj jedince o jeho prospěcha uplatnění. Tuto orientaci najdeme u Locka,Russeaua i
Spencera.
Sociálním cílem rozumíme naopak takové zaměření v přípravě jedince, které má zajistit, aby se
svým působením stal co nejprospěšnější společnosti, aby byl schopen odpovědně plnit své sociální
role.
2)
cíle obecné
– 62 –
Ty jsou společné veškeré výchově. Je to plný a mnohostranný rozvoj jedince.
3)
Specifické cíle
Osvojení konkrétních vědomostí, dovedností a návyků a navození konkrétních postojů, potřeb a
zájmů spjatých s oborem ve kterém se výchova koná.
4)
cíle materiální
Orientuje se na osvojení konkrétní učební látky, tedy na osvojení konkrétních dovedností,
vědomostí a návyků.
5)
cíle formální
Zaměření na rozvoj schopností, učební látka se chápe jak prostředek jedincova formativního
rozvoje. ( např. matematika – rozvoj logického uvažování)
6)
cíle adaptační
Uzpůsobení jedince stávajícím podmínkám (tj. stávající ekonomice, vědě i kultuře)
7)
cíle anticipačí
Příprava jedince pro podmínky budoucí společnosti, do které jedinec vstoupí a kterou má svou
činností přetvářet a utvářet.
8)
cíle teoretické
Systém vědomostí
9)
cíle praktické
Kvalitní dovednosti jedince
10) autonomní cíle
Cíl, který si při výchvě stanoví sám vychovávaný jedinec.
11) heteronomní cíle
Jsou určovány jinými činitely (např. stát, pedagog, rodiče..)
9a) Postavení sportu v masových médiích
Charakteristika masových médií
Lidská kultura je dnes stále silněji prostoupena masovými komunikačními prostředky - noviny,
časopisy, knihy, film, rozhlas, televize, videohry, internet - ovlivňují přímo či zprostředkovaně náš
svět.
Masová komunikace je zvláštním druhem přenosu informací a symbolických obsahů, při níž
dochází k jejich rozšiřování a sdělování pomocí speciálních prostředků, především rozhlasu,
televize, tisku a filmu, které se proto nazývají masmédia.
Masová komunikace zahrnuje:
 komunikátora - původce sdělení
 sdělení
 komunikační kanál - typ média
 komunikanta - příjemce
Díky nesmírnému rozvoji komunikační techniky zejména cestou internetu dnes hovoříme o třetím
prahu zmasovění. Sport je součástí dnešního světa. Masová média rovněž. Proto nepřekvapuje, že
– 63 –
sportovní programy tvoří právě v důsledku pevné provázanosti masmédií a sportu důležitou
programovou složku všech současných populárních komunikačních prostředků.
Mediální sport - případ rostoucí komercionalizace
Sport dnes patří k nejsledovanějším programovým složkám všech televizí, komerční i veřejně
právní. Televizní komentáře svým výrazem umocňují zpravidla akčnost podívané, kladou důraz na
soutěživost, útočnost, tvrdost, týmovou spolupráci, osobní odvahu.
Právě elitní sporty jsou svojí diváckou atraktivností pro masová média komerčně zajímavá
prodejem přenosových práv a reklamy. Jde přirozeně o spletitou síť vzájemných vztahů směny
výhod a podnikatelského očekávání, která je spíše v ohnisku zájmu ekonomů a marketinkových
specialistů.
Další významnou kategorii mediálního šíření sportu je sponzoring. Je to zvláštní případ daru,
který má nejčastěji podobu finančních prostředků. V tomto případě jde o podporu sportu,
sportovních událostí, sportovních organizací či soutěžících ze strany nějaké organizace či soukromé
osoby za účelem vzájemného prospěchu. Sílu sponzoringu si uvědomujeme právě při velkých
mezinárodních mediálně šířených akcích typu olympijské hry. Sponzor poskytuje finanční
prostředky a sponzorovaný za pomoci sportu podporuje tržní preferenci sponzora.
Dnes je sponzorství zaměřeno na:
 zvýšení povědomí o výrobku, firmě
 podpora identifikace výrobku, sponzora
 zlepšení místní znalosti o sponzorovi
 vytváření dobrého jména
Sponzorství individuálních sportovců je téměř výhradně doménou vrcholového sportu.
Sponzorství týmů je nejrozšířenější u kolektivních sportů - reklama na dresu.
Sponzorství sportovních akcí je pro sport velice pozitivním jevem - sponzor zde uhradí všechny
náklady spojené s uspořádání akce.
9b) Kognitivní procesy a jejich dělení. Kognitivní psychologie. Sociální
kognice. Kognitivní stereotypy a předsudky. Předsudky a mýty ve sportu.
Kognitivní psychologie
=poznávací
-80.léta USA
-děje uvnitř organismu
-chování (jednání)- vnější projev vnitřních psychických jevů
-člověk - pasivní jedinec zpracovávající informace a reakce na ně + aktivně je poznává (®
myšlení v jednání člověka)
-Wessels
– 64 –
SOCIÁLNÍ PERCEPCE (KOGNICE)
a) v širším slova smyslu – sociální poznávání = zahrnuje veškeré naše poznávání, které je
sociálně determinováno; je to o tom, jak člověk poznává sociální realitu, která jej obklopuje, jak
poznává svůj sociální svět; jde o poznávání lidí, skupin lidí, interpersonálních vztahů a situací;
sociální poznávání je determinováno hodnotami a potřebami
b) v užším slova smyslu – interpersonální percepce – jde o poznávání člověka člověkem; jak si
člověk vytváří dojmy o jiných lidech, jak vnímá jejich emoce, jak interpretuje jejich jednání
§
sociální percepce: a) je výběrová (spjatá s motivací)
b) je závislá na širším kontextu
c) je situačně podmíněna
percepce = vnímání = je to bezprostřední smyslové poznávání a přijímání podnětů z okolí
× poznávání = kognice (širší pojem) – začíná vnímáním, které je ovlivněno kognitivními
procesy jako pozornost a paměť; na toto aktuální vnímání nasedá zkušenost a poté dochází ke
schematizaci (uspořádávání do celků podle urč. klíčů), konceptualizaci (hledání podstatných
charakteristik chování), kategorizaci (třídění podle abstraktních kritérií), hodnocení (přiřazujeme
těmto kategoriím subjektivní význam) -> atribuce = přisuzování příčin chování vlastnímu i
ostatních – proč se lidé chovají, jak se chovají)
Osobnostní faktory hrající roli v sociální percepci:
1.
fyzický vzhled
2.
pohlaví
3.
sociální status – příslušnost ke skupině
4.
osobnostní typ
Utváření dojmu o druhých lidech představuje podstatu procesu interpersonální percepce; průběh a
výsledky procesu utváření dojmu jsou přímo závislé na:
§
informacích, které poskytuje poznávaná osoba
§
charakteristikách poznávajícího
§
okolnostech kontextu
Kognitivní stereotypy a předsudky
- jsou to mentální zkratky, které usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, ale také
způsobují mnohem větší šanci na chybu. Typickými jsou:
·
reprezentativnost- pravděpodobnost nejisté události posuzujeme podle toho, jak zřejmá je
podobnost jevu s populací, do níž jev patří ( narodili se 4 děti, máme odhadnout v jakém pořadí se
narodili…jedna možnost- kluk holka kluk holka…druhá možnost- kluk kluk kluk kluk…většina se
přikloní k první možnosti i když jsou obě stejně pravděpodobné…)
·
dostupnost- posuzujeme na základě toho, jak je pro nás snadné vzpomenout si na to, co
považujeme za relevantní příklady určitého jevu( více dotazovaných odpoví, že je více slov
začínajících na R, než slov kde R až jako třetí písmeno…protože slova na R se mu snadněji
vybaví…přitom je mnohem více slov kde je R až na třetím místě…)
– 65 –
9c) Charakterizujte novověké (barokní) myšlení (barokní pocit, hledání
jistoty, onto-gnozeologická propast mezi subjektem a objektem poznání,
vznik heliocentrického systému).
BAROKO
– 1600 – 1750; „perla nepravidelného tvaru“ (pojmenováno zpětně, hanlivé)
-vznik v Itálii
- ve své podstatě jde o obrodu křesťanství po renesanci – „katolická reformace“
- jasné vytyčení cílů – Tridentský koncil
- výrazným prvkem je pohyb
- např. Bach, Vivaldi, Rubens, Matyáš Bernard Braun,….
- zavedena povinnost kázat kromě teologických cílů i cíle politické
- kázání se vyznačuje květnatou mluvou, častá opakování, přirovnání, kazatelé se
odvolávají na Bibli i antická díla
Barokní pocit
-
následek konce optimistické renesance a humanismu a návrat do temna
potřeba útěku do nitra, do jediného úkrytu před zmatky světa
je to sice pocit tragický, ale ne pocit rezignace
Hledání jistoty
-
souvisí s barokním pocitem
lidé hledají nové jistoty, upadají do skepse, hledají útěchu ve víře
Onto-gnozeologická propast mezi subjektem a objektem???????
problém, kdy jedno jsoucno(člověk) působí na jiné jsoucno (předmět), ale tak, že ho
nemění
rozdíl mezi tím, jaký předmět doopravdy je a jak ho vnímáme my ?????????
Heliocentrický systém – Koperník
§
§
způsobil kopernikánský otřes – ukázalo se, že smysly nejsou spolehlivé, klamou nás
začalo se zkoumat poznání – dva velké tábory:
poznání smyslové – empirismus
poznání rozumové – racionalismus
9d) Soustava pedagogických a didaktických principů. Organizační formy
výuky. Fáze výuky.
Pedagogické principy (výchovně vzdělávací zásady), tj. nejobecnější požadavky (normy)
optimalizující výchovně-vzdělávací činnost.
– 66 –
Princip cílevědomosti – jasně stanovit konečné a dílčí cíle, tyto cíle dostatečně zdůvodnit a
přiměřeně je objasnit
Princip soustavnosti(systematičnosti) – požadavek, aby veškeré výchovné podněty byly
uspořádány do zdůvodněného systému, který umožní jejich osvojování v logickém pořádku, a
požadavek, aby jak pedagogovo působení, tak činnost vychovávaného jedince byly co
nejsoustavnější
Princip aktivnosti – opřít se o samostatnou činnost jedince, aktivizovat jeho poznávací a volní
procesy, opírat se o jeho zájem a stimulovat jej vhodnou motivací, soustavně ho vést k aplikaci a
praktickému využívání získaných vědomostí a dovedností
Princip názornosti – vycházet ze smyslového nazírání předmětů a jevů skutečnosti a z jejich
obrazů, opírat se o dosavadní představy a zkušenosti vychovávaného jedince a současně
systematicky rozvíjet jeho nazírací a představovací schopnosti
Princip uvědomělosti – osvojené učivo se má odrážet ve formě jasných představ a přesných
pojmů, soudů a úsudků, jedinec má zkoumané jevy promýšlet a má postupně vystihovat jejich
podstatu, vztahy a zákonitosti. Současně má získané vědomosti správně vyjadřovat i jazykově
Princip trvalosti – vyžaduje, aby jednou osvojené vědomosti, dovednosti i zájmy a postoje se
staly trvalým majetkem vychovávaného jedince,
Princip přiměřenosti – požaduje, aby obsah, formy a metody výchovy byly v soulad s věkovou
vyspělostí a s dosavadní úrovní znalostí a schopností jedince.
Princip emocionálnosti – probouzet adekvátní citové prožitky a opírat se o ně, udržovat trvale
radostnou tvůrčí atmosféru
Princip jednotnosti výchovného působení – jednota v požadavcích i v přístupech všech učitelů a
vychovatelů, s nimiž se jedinec setkává.
Organizační formy výuky
Volba organizačních forem výuky v současné škole je omezena rozvrhem vyučovacích hodin a
střídáním předmětů ve školním dnu, týdnu a roce. Podmínky výuky v současné školní třídě jsou žel
stále příznivé pro preferenci hromadných forem vyučování.
V hromadných formách vyučování převládá jednosměrná komunikace od učitele k žákům.
Učitel preferuje předávání učebního obsahu, na něj je soustředěna hlavní pozornost učitele.
Převládá vyprávění, popis, vysvětlování, demonstrování apod., protože hromadné formy vyučování
jsou pro tyto metody příznivé. U žáků převládají receptivní učební činnosti.
Situace se mění, volí-li si v této formě učitel rozhovor. Metoda rozhovoru s celou třídou nebo s
jedním žákem před celou třídou vede k dialogické výměně obousměrné komunikace. Nejčastěji je
rozhovor stimulován otázkou. Výzkumy ukazují, že charakter rozhovoru je často jednostranný,
protože převládají otázky učitele. Žáci kladou otázky výjimečně (častěji ve vztahu k organizaci
výuky, než k učivu), i když právě otázky žáků k učivu by mohly vypovídat o individuálním pojetí
učiva. Závažné je, že vzájemné otázky žáků jsou v této formě takřka vyloučeny.
Skupinové formy vyučování přinášejí novou kvalitu pedagogické komunikace a interakce
učitele a žáků a vytvářejí nové možnosti součinnosti a vzájemných vztahů. Skupinové formy
vyučování umožňují používání náročnějších vyučovacích metod, jako jsou problémové a
heuristické metody výuky. Už v nižších třídách se jim mohou prostřednictvím této organizace učit.
– 67 –
Náročnost při organizaci učebních činností žáků ve skupinách a zdánlivá nekázeň žáků (tj. větší
neklid, pracovní ruch, projevy vzájemných sympatií a antipatií) by nás neměly odrazovat od
používání skupinových forem ve výuce.
Naopak, projevy vzájemných vztahů a projevy jinak skrytých sociálních rolí a pozic žáků ve
třídě jako sociální skupině se mohou projevit při práci různě uspořádaných skupin ve výuce
(podrobněji viz kapitolu organizační formy vyučování).
Individuální formy výuky probíhají v současné době převážně v podmínkách hromadného nebo
skupinového vyučování. Bude třeba vytvářet (často se už vytváří) stále větší prostor pro
individuální projekty výuky, v nichž mohou být používány náročnější výzkumné vyučovací metody
především pro talentované žáky. Tvořivé hledání v oblasti individuálních forem výuky je velmi
naléhavé (především na středních školách). Vede žáky k postupnému rozvoji komunikovat se sebou
samým, s vlastním chtěním v oblasti vzdělávací autoregulace a sebevývoje.
Nejfrekventovanější základní formou je vyučovací hodina.
Fáze výuky
Při celkové jednotě cílů, podmínek a prostředků rozlišujeme v procesu výuky několik momentů,
fází, etap. Tyto fáze vystupují do popředí podle cíle, který ve výuce v daném okamžiku plníme.
Rozlišujeme tyto fáze:
1. Motivační fáze neboli psychická příprava na učení (slovo motiv pochází od latinského
slova moveo = hýbám).
2. Osvojování učiva, nových vědomostí, vytváření představ a pojmů, rozvoj poznávacích
procesů (vnímání, pozornosti, paměti, fantazie, myšlení, tvořivosti atd.), vytváření dovedností
a návyků, rozvoj schopností, zájmů atd., tuto fázi nazýváme také expoziční.
3. Fixační fáze, při níž jde o upevňování a prohlubování osvojovaných vědomostí a
dovedností, vč. používání osvojených poznatků a činností (vědomostí a dovedností).
4. Fáze kontroly, hodnocení a klasifikace neboli fáze diagnostická; jde o výstupní
diagnostiku, o prověřování a hodnocení žákovských výkonů, vč. klasifikace.
10a) Sport jako konzumní hodnota
Tržní kultura konzumu je dnes i ve sportu provázána s růstem individualistického narcismu, spojená
s posedlostí po autenticitě, zaslepeným obdivem k celebritám a spotřebitelskou obsesí. Z pohledu
sportovních celebrit a hodnot konzumní společnosti se pak fakticky jedná o dvě strany stejné mince.
Sportovní celebrity mnohdy upoutávají pozornost masového publika nikoli primárně svým
výkonem či činy, nýbrž i mediálním obrazem poplatným proměnlivému toku času světa nestálých
hodnot a relativizovaných morálních zásad.
Touha být trvale v povědomí diváků a neztratit nic z výsad popularity dokonce využívá i
negativní reklamu: být nenáviděn znamená být reálnější a všudypřítomnější. Být deviantní znamená
být nezapomenutelný. Princip lépe je být nenáviděn, než být zapomenut, tak platí i pro sportovní
celebrity: Brutálně kontroverzní boxerský fenomén Michael Tyson či „hodnotově labilní“ fotbalový
idol Diego Maradona o tom nepochybně vědí své.
– 68 –
Lidé nejsou dostatečně informováni ani motivováni a často se domnívají, že mají pohybu
dostatek. Jako překážky pravidelného cvičení uvádějí vedle nedostatku příležitostí i nedostatek času
a vůle. Zásluhu na tomto stavu má vedle konkurence televize, videoher a dalších atraktivních
nepohybových volnočasových aktivit i dosavadní pojetí práce s veřejností, zejména rozsah a formy
prezentace informací o zdravém způsobu života .
Lidé se tedy věnují komerčnímu sportu. Stávají se z nich nakupující, senzace chtiví zákazníci,
kterým je servírováno, to co sami chtějí.
Zatímco v tradičním pojetí SPORTU jsou hodnoty sportovního výkonu spojovány se
dlouhodobým rozvojem sportovce (jeho těla, psychiky i morálky), komerční přístup posuzuje
sportovní výkon jinými kriterii. Tak například výkony sportovců se hodnotí pouze úspěšností v
soutěžích (vítězstvím), soutěže jsou považovány za organizované akce, které sice plní svou
zábavnou funkci, ale hlavně přinášejí zisk. Sportovci, kteří jsou nositeli sportovních výkonů, se tak
stávají komerčním „zbožím". Prosazuje se to hlavně v profesionálním sportu, který jako součást
zábavního průmyslu může být příkladem čistého podnikání, z pohledu sportovců někdy značně
riskantního podnikání s vlastním tělem.
Pro ty podnikatele, kteří dávají své peníze do sportu, jsou vlastně komoditami, s nimiž volně
nakládají podle svých potřeb (reklama) tak, aby to přinášelo ve svém úhrnu nějaký profit. Sportovci
to ovšem akceptují, neboť jim to přináší četné výhody. Díky globalizaci se sportovci stávají
dokonce předmětem mezinárodního obchodu, což vede k tomu, že některé kluby se skládají
převážně z cizinců, kteří putují od jednoho klubu ke druhému i v průběhu jediné sezóny.
Identifikace s klubovými barvami a budování týmu se ztrácejí pro finanční zisk.
Pozitivní přínos komerčního sportu:
1. Sport se stal masovým, vysoce přitažlivým divadlem a zábavou.
2. Počet sportovních odvětví se zvyšuje.
3. V samotných sportech se uplatňují nové progresivní technologie, nová průmyslová
odvětví.
4. Slouží jako příklad aktivního a zdravého způsobu života (výživa, režim apod.).
Za negativní lze považovat:
1. Hodnoty ekonomické zatlačují původní smysl sportu.
2. Sportovci se někdy stávají prodejními komoditami.
3. Instrumentální postoj sportovce k vlastnímu tělu.
4. Eskalace výkonnosti = zvyšování stresu.
5. Negativní průvodní jevy (hrubost, podvody, korupce, doping).
6. Nebezpečí poškozování zdraví.
7. Zneužívání práce trenérů.
8. Růst počtu soutěží (nedostatek času na přípravu a regeneraci).
9. Pokles věkové hranice pro účast.
– 69 –
10b) Teorie jáství. Sebeuvědomování, možnosti sebepoznávání.
Sebehodnocení a sebevědomí. Sebeopojení a sebeobraz (selfimage). Zralost
osobnosti.
JÁSTVÍ = SEBEOBRAZ = „JÁ“ = uvědomování si vlastních osobnostních rysů, dokážeme je
ohodnotit, ale i odlišit od okolních lidí
Máme několik typů „já“:
·
Reálné já = reálný obsah, vlastnosti
·
Vnímané já = pocity sebe v daném okamžiku, jak se vidíme v urč.situacích
·
Ideální já = jaký bych chtěl být, ideální představa sebe
·
Prezentované já = charakteristiky, které ukazujeme druhým, chceme se nějak jevit a být
vnímáni
INTERNALISTÉ-vnitřní místo ovládání,
– pocit, že řídím svůj život
– - zodpovědnost za činy a výsledky,za vše si můžu sám
EXTERNALISTÉ-místo ovládání je vně
-za vše může osud, Bůh, někdo jiný, spoléhají na štěstí
SEBEHODNOCENÍ = posuzujeme a oceňujeme své vlastní já
Máme určitou míru sebevědomí (nízké, vysoké)
Sebeúcta = dosahování nějakých cílů – úspěch – máme se rádi, jsme se sebou spokojeni
- 2 typy: vysoká – vnitřní
sebeúcta na základě okolního hodnocení – vnější (např.respektování jinými lidmi)
SEBEOPOJENÍ
= opojení sebou samým, sebezbožňování, možná i být pyšný na své činy a vychvalování se před
sebou samým..
ZRALOST OSOBNOSTI
= duševní a společenská zralost projevující se např. adekvátním akceptováním vlastní somatické
konstituce, zdravotního stavu, struktury vlastní osobnosti, mužské či ženské role a adekvátní
sociální komunikací, plněním manželských, rodinných a pracovních povinností a ekonomickou
nezávislostí
Sebepoznávání
V oblasti identity:
otázky: kdo jsem (životní role, poslání...) , jaký jsem, jaké jsou mé kompetence, co chci, kam
jdu
Některé metody sebepoznání
Slouží jako podpůrné techniky, ne psychoterapie
– 70 –
Pravidelná registrace vlastního jednání a chování za uplynulý den (v duchu, písemně,
deník...) je třeba končit pozitivním přeladěním, i když se den nepovedl...
 Pravidelné reflexe – zaměřené vždy na jednu situaci, hlubší analýza příčin a chyb jako
zdroje nápravy (jak se to stalo, že jsem zpanikařil..., jak se to stalo, že jsem se rozčílil a
neovládl...)
 Prostřednictvím druhých – pozorování reakcí druhých na mé chování, naslouchání,
požadování zpětné vazby, psychohry...
 Metoda volných asociací - pokus o porozumění vlastním emočním problémům,
zaznamenávat volné myšlenky proudící hlavou (magnetofon...)...
 Současné sebepozorování - sebepozorování v přímé situaci (emoce, jednání,
fyziologické funkce...), lépe se daří autoregulace

Sebepojetí
člověk si v průběhu života utváří jistou představu o sobě = posuzuje a hodnotí se
a tím vytváří určité sebepojetí a jemu odpovídající sebehodnocení .
Sebehodnocení
pocit hodnoty sebe sama. privátní a veřejné. Je přirozenou složkou sebepojetí. Může být pozitivní
( životní spokojenost, zvládání stresu, sociálně oblíbení jedinci, mentálně zdraví) nebo negativní
(nízká aspirace, deprese, úzkost, málo přátel, kolísání nálad,…)
Sebeobraz
- obraz sebe sama je členěndo kategorií: reálné já- reprezentace obsahu , vnímané já – pocity sebe
v daném okamžiku, jak se vidím v dané situaci, ideální já – představa ideálu o sobě, prezentované já
– to, co ukazujeme druhým.
Sebevědomí
vychází ze sebehodnocení. Výsledek srovnávání našeho ega s jiným objektem =>čím vyší
sebehodnocení, tím vyšší sebevědomí – dle wikipedie je to rys člověka, který si cení sám sebe.
Zralost osobnosti
(abz slovník): duševní a společenská zralost projevující se např. adekvátním akceptováním vlastní
somatické konstituce, zdravotního stavu, struktury vlastní osobnosti, mužské či ženské role a
adekvátní sociální komunikací, plněním manželských, rodinných a pracovních povinností a
ekonomickou nezávislostí
– 71 –
10c) Vznik racionalismu (R. Descartes) a empirismu (J.Locke) – jejich
podobnost a rozdílnost. Pojmy: ideje, mechanicismus, asocianismus.
9c)
oba tyto směry vznikly po tzv. kopernikánském obratu, kdy se začalo zkoumat poznání (viz
RACIONALISMUS
René Descartes (nar.1596)
zásadní pochybnost nad vším smyslovým (empirickým) poznáním
nad vším je nutné pro jistotu pochybovat
tam, kde není žádná pochybnost, je pevné východisko poznání
o čem není nutné pochybovat je pochybování samo (Myslím, tedy jsem. – Cogito ergo
sum.)
teologický důkaz existence Boha – má v sobě ideu Boha jako nekonečné, všemocné a
vševědoucí osoby – konečný a nedokonalý tvor (člověk) si takovou ideu nemohl vytvořit
když se rodíme, nejsme „tabula rasa“, ale máme vrozené ideje a schopnosti
§
přijímat jen to, co se samo představuje tak jasně a zřetelně, že o tom nemohu pochybovat
§
každý problém rozdělit na menší části, ty pak poznat
§
postupovat od jednoduchého ke složitému
§
sestavit přehledy a seznamy, aby bylo jisté, že jsme nic nezapomněli
ontologický model – Bůh je substance nekonečná a nestvořená
kromě Boha – ještě 2 stvořené substance: -svět těles – rozprostraněnost
-duchovní substance- nerozprostr.
EMPIRISMUS
John Locke
nejpřirozenější je vyjít od bezprostřední smyslové zkušenosti
„Nic není v rozumu, co nebylo dříve ve smyslech.“
lidé se rodí jako „tabula rasa“ (čistá deska), do níž se dodatečně skrze smysly otiskují
dojmy
nahlížením smyslových dojmů vytváří rozum ideje a to z vlastního smyslového vnímání a
z vnitřního vnímání
tyto ideje jsou vyvolány kvalitami vnějších věcí
§
primární kvality – jsou na tělesech samých
§
sekundární kvality – vznik působením těles na naše smysly (barva)
činností rozumu vytváříme z jednoduchých idejí složené, hledáním jejich vazeb a
tříděním se utváří lidské poznání
– 72 –
Ideje – viz. Platón
Asocianismus
spojují
-
jedna z nejstarších teorií učení tvořena pod vlivem empirismu
duševní jevy mají původ v pocitech – ty zanechají stopy v podobě představ, které se
učení je pak jejich uchovávání při vhodných podmínkách
Mechanicismus
–
vysvětlování všech jevů pouze mechanickými zákony
10d) Metody výuky – charakteristika, klasifikace, aplikace
metoda = způsob, postup, operace, jak dosáhnout cíle
metoda výuky = propojený systém vyučovací činnosti učitele a učební aktivity žáka orientovaný na
dosažení edukačních cílů
Klasifikace metod
podle logického postupu:
·
·
·
·
·
·
analytické
syntetické
induktivní
deduktivní
genetické
...
podle fáze výuky:
·
·
·
·
·
motivační
expoziční
fixační
diagnostické
aplikační
metody podle počtu žáků:
·
·
·
hromadné výuky
skupinové výuky
individuální (individualizované) výuky
podle stupně aktivity a heurističnosti:
·
·
·
·
informačně receptivní (pasivní přijímání podnětů)
reproduktivní
problémového výkladu
heuristické
– 73 –
·
výzkumné
podle pramene žákova poznání:
·
·
·
slovní
názorně-demonstrační
praktické (činnostní)
podle kritéria stupňující se složitosti edukačních vazeb:
1. Klasické výukové metody
1.1 Metody slovní (vyprávění, vysvětlování, přednáška, práce s textem, rozhovor)
1.2 Metody názorně-demonstrační (předvádění a pozorování, práce s obrazem, instruktáž)
1.3 Metody dovednostně-praktické (napodobování, manipulování, laborování
experimentování, vytváření dovedností, produkční metody)
2. Aktivizující metody
2.1.
Metody diskusní
2.2.
Metody heuristické, řešení problémů
2.3.
Metody situační (řešení reálného problému)
2.4.
Metody inscenační (hraní rolí + řešení problému)
2.5.
Didaktické hry
3. Komplexní výukové metody
3.1.
Frontální výuka
3.2.
Skupinová a kooperativní výuka
3.3.
Partnerská výuka
3.4.
Individuální a individualizovaná výuka, samostatná práce žáků
3.5.
Kritické myšlení
3.6.
Brainstorming
3.7.
Projektová výuka
3.8.
Televizní výuka
3.9.
Výuka podporovaná počítačem
význam pro pedagoga:
·
·
·
·
·
·
·
přiblížení podstaty a funkce jednotlivých metod
obraz o celém instrumentáriu metod
inspirace k inovaci
ochrana před rutinou, stereotypem
pomoc proti vyhoření (burn out)
nabídka výběru pro aktuální cíle
báze „metodické svobody“ učitele
11a) Globální aspekty soudobého sportu
1)
2)
hokejové stadiony v JAR, lyžaři z Austrálie
sportovní migrace = přestupy hráčů (sportovní nomádi)
– 74 –
a
viz. ostatní otázky
11b) Formy mezilidských interakcí. Soutěžení a spolupráce. Komunikace
verbální a typy neverbální komunikace. Neverbální komunikace ve
sportech.
Interakce = vzájemné působení dvou nebo více činitelů.
Mezilidské interakce = působení lidí na sebe navzájem (tak nějak jsem to pochopila)
Formy:
o
o
o
o
koakce = individuální nezávislá práce ve skupině bez kompetice, rivality a kooperace
kooperace = spolupráce
kompetice = soutěž, soupeření = rivalita, soutěživost
rivalita
Soutěžení = jednající mají společný cíl, avšak jeho dosažení jedním člověkem vylučuje nebo
zmenšuje možnost jeho dosažení jiným člověkem
Spolupráce = jednající přijímají společný cíl a úspěšná realizace vzájemně podmíněných
činností je předpokladem pro dosažení tohoto cíle
Komunikace = vzájemné dorozumívání, sdělování významů mezi lidmi, předáváme obsah,
informace, ale nemusí mít stejný význam i pro příjemce ( dekódování může být jiné)
Verbální komunikace – obsahuje slova, kódování do jazyka, pojmenováváme myšlenky, názory,
emoce,…
slovo nemusí všichni chápat stejně: konotativní význam znaku = konotace – znak se
významově liší u různých jedinců podle toho, jaký k němu mají vztah
denotativní význam znaku = denotace – označuje podstatu slova, měla by mít stejný
význam pro všechny
rozhovor – děje se v krocích, měl by mít tyto prvky:
Ø dozvídání a objasnění
Ø porozumění
Ø souhlas a podpora
Ø ocenění a uznání
Ø třídění a uzavření
prostředky rozhovoru : otázky a odpovědi, prosté opakování, parafrázování, empatické
vyjádření
otázky: uzavřené a otevřené
Ø uzavřené – k zjištění pevných údajů (odpovědi ano, ne)
sugestivní otázky – podsouvání odpovědi
pozor na ot. V 3.osobě (Nešlo by to rádio ztišit?)
Ø otevřené – slouží k rozpovídání, neovlivňujeme člověka dopředu, musíme být schopni
odpověď přijmout
– 75 –
Otázky navozující změnu = systematické = cirkulární – pomáhají při řešení problémů, nutí
k hledání řešení)
Neverbální komunikace = obsahuje gesta, výraz tváře, mimiku (odráží se zde emoce – strach, úlek,
radost,…), pohyby, proxamiku = prostor a vzdálenosti (např. jízda vlakem), doteky, artefakty –
oděv, účes
àzóny: intimní – do 45cm
zóna přátel, blízkých – 45 – 120cm
společenská – 120 – 360cm
veřejná – nad 360cm
dá se jimi vyjádřit vztah lidí (podřízenost, nadřízenost)
Neverbální komunikace ve sportech – v jednotlivých sportech se užívají různé znamení a
gestikulace, která napomáhá komunikaci mezi hráči
např. ve fotbale brankář rukama ukazuje, kam si mají hráči při rohovém kopu stoupnout,
v baseballe catcher naznačuje nadhazovači, jak nadhodit, trenéři zejména mimikou naznačují
spoustu věcí.
11c) Charakterizujte historické a filozofické pozadí osvícenství. Osvícenské
a moderní mýty („aténská demokracie“, „kalokagathia“, „rasa“, „národ“),
deismus, ateismus.
OSVÍCENSTVÍ
– 18. st., hlavně záp. Evropa
Diderot, Kant, Locke, Rousseau, Voltaire,…
intelektuální hnutí, životní postoj
inspirováno antikou, logikou a humanismem
vytvořilo vlastní duchovní, estetické, etické principy, které daly základ dnešním
konceptům svobody, demokracie a lidských práv
ovlivněno i vědou 17. st. – Galilei, Newton,…
osvícenstvím byla ovlivněna Velká francouzská revoluce a boj amerických kolonií za
nezávislost
znovu odklon od Boha, odpoutání se od stavovství
do popředí rozum, vzdělanost, právo a člověk
vstup měšťanstva do veřejného života – vzdělání, literatura, politika
do filozofie racionalismus a etika, obrana lidských práv proti despotismu
úkol filozofa byl plnit funkce ve vědě i společnosti
Deismus
Bůh stvořil svět (je prvotním hybatelem), ale od té doby do jeho chodu nezasahuje,
ponechává ho vlastním zákonům
– 76 –
Ateismus
-
Bůh neexistuje, svět se řídí zákony přírody a lidmi vytvořenými zákony
Kalokagathia
– krása těla i ducha – viz.antika
Aténská demokracie
- panovník z vůle lidu, ne vůle boží, lidé zasahují do politiky
Rasa
-
skupina lidí s podobnými somatickými znaky, které jsou dědičné
vznikla vlivem podmínek přírodního prostředí
3 základní rasy: europoidní, negroidní, mongoloidní
Národ
–
model
–
pospolitost občanů rovných před zákonem, společná minulost a zájmy – francouzský
společné dějiny, zájmy, jazyk a kultura – německý model
12a) Sportovní migrace
Naše současná evropská zkušenost stále naléhavěji upozorňuje na novější fenomén migrace
sportovní pracovní síly a otevírá relevantní problémy výchovy domácích sportovních talentů a
vykořisťování sportovců ze zemí, které nejsou součástí evropských organizačních struktur. Právě
zde se znovu ukazuje, že bohatý Západ hraje dominantní rozhodovací úlohu: má nejvyšší kredit,
status a prestiž. Čím je jednotlivé sportovní odvětví technicky a finančně náročnější, tím obtížnější
je udržet krok na úrovni globální konkurenční schopnosti (kupř. Formule 1 či pólo). A zde má
Západ nespornou materiální převahu. Může si proto také dovolit získávat nejen sportovní talenty,
nýbrž i odborníky a trenéry ze zemí, kde sport nepřináší takovou míru materiálních požitků. Na
půdě fotbalu jsme tak svědky víceméně jednosměrného proudu jak vrcholových sportovců z
bývalého "komunistického bloku", tak talentů z Afriky a Jižní Ameriky do bohatých evropských
klubů prestižních ligových soutěží. Spojené státy pak čerpají zejména talentované lehké atlety a
basketbalisty. Západ sehrává dominantní postavení i v oblasti návrhů, výroby a marketingu
sportovní výzbroje a výstroje. Většina inovací i v tomto směru vzniká na Západě. I nadnárodní
sportovní federace jsou zpravidla ovládány západními funkcionáři a úředníky. Globální sportovní
turnaje a klání jsou většinou pořádány v rámci kulturní západní hemisféry. Z tohoto pohledu je to
tedy Západ, který pevně drží v rukou nadvládu ve světě globálního sportu a kde je tedy i vítězem
globálního sportovního zápasu.
– 77 –
12b) Zátěžové situace. Intraindividuální a interindividuální konflikty a
možnosti jejich řešení. Rozhodování. Frustrace, reakce na frustraci.
Konflikt (z lat. confligó, conflictum) je srážka či střet dvou nebo několika neslučitelných stanovisek
či nesmiřitelných stran, které se nechtějí nebo nemohou dohodnout. Je to střetnutí dvou nebo
vícerých, do určité míry se vylučujících nebo protichůdných snah, sil, potřeb, zájmů, citů, hodnot
nebo tendencí
Střet motivů (intrapersonální), střet představ, názorů, postojů …(interpersonální).
Druhy konfliktů- neexistují reálně jako „čisté“ typy, klasifikace nám pomáhá při analýz.
Při klasifikaci konfliktů můžeme vyjít ze stanovení různých kritérií. Základní kritéria jsou tato:
1. Počet zúčastněných osoba) intrapersonální konflikt - vyjadřuje skutečnost, že vzájemný rozpory může zažívat
individuum samo v sobě
b) interpersonální konflikt- konfliktní situace mezi dvěma a více jedinci
c) skupinové konflikty- uvnitř skupiny ( činnosti nebo názory uvnitř skupiny jsou
neslučitelné )- mezi skupinami
Řešení konfliktů
V konfliktní situaci využívají lidé různé strategie, které ve vzájemném srovnání působí rozdílně.
Většina konfliktů však probíhá podle jistých scénářů, pravidel, které se dají zobecnit. Vyrovnání se
s konfliktní situací může být různé:
1. konfrontace- agresivní a nekooperativní chování, snaha o prosazení svých zájmů
( prosazuje se fyzickou hrozbou, formální autoritou, manipulací ) Vítězství jedné strany
vede k hromadění konfliktu ( touha po pomstě )
2. kooperace- asertivní snaha prosadit se, respektující však i snahy protistrany
3. vyhýbání- neasertivní, nerespektování zájmů svých ani zájmů jiných
4. ústup- neasertivní, zřetel na zájmy protistrany, odhlížeje od zájmů svých
5. kompromis- každá strana něco získá i něco ztratí
Konfliktní situace je vyřešena, když s následným stavem jsou strany spokojeny. Je-li jedné straně
řešení konfliktu vnuceno, konflikt je odsunut a pravděpodobně se projeví později. Cílem řešení
konfliktů totiž není jen vyřešení problémové situace, ale také změna konfliktní situace na
nekonfliktní ( aktivním řešením situace, adaptací na situaci, změnou vnímání dané situace )
Způsoby řešení konfliktů:
1. Spontánní řešení- únik, agrese, regrese, rezignace, izolace ( často se vyskytují, jsou-li
uplatňovány s rozumem, mohou pomoci adaptovat se na vzniklou situaci )
2. Záměrné řešení- aplikovány matematické postupy teorie her, poznatky ze sociální
psychologie
a. řešení účastníky konfliktu- negociace- bez zapojení dalších osob ( cílem je snížit
napětí, odstranit averzi, změnit soupeřivý postup na obou stranách ).
Lze postupovat takto:
shromáždění potřebných informací
– 78 –
analýza pomocí rozhovoru
promýšlení řešení k přijetí závěrečné dohody ( zde jsou aktéři nuceni převzít roli řešitele
a opustit role soupeřivé )
b. řešení další osobou- do procesu vstupuje další osoba s cílem přispět k odstranění
konfliktu
( rozhodne autorita, je-li to možné pak skupinové hlasování )
Zcela zásadním prvkem, který prostupuje všemi metodami řešení konfliktu je komunikace.
V komunikaci se konflikt projevuje, v komunikaci se řeší.
Rozhodování
Rozhodování je proces, při kterém jedinec vybírá nejlepší akci ze všech možných akcí. Jedná se o
takovou akci (volbu), která nejlépe naplní jeho možnosti (preference).
Příkladem rozhodování je nákup automobilu, kdy se kupující na základě svých preferencí (cena,
výkon, barva) rozhoduje mezi omezeným počtem možností (jednotlivé dostupné modely).
Při rozhodování jedinec uplatňuje různé rozhodovací postupy. Popisem rozhodovacího procesu
se zabývá rozhodovací věda. V rozhodování mu mohou pomoci systémy pro podporu rozhodování.
Frustrace
Frustrace je pocit, pokud se něco důležitého nepovede a v nejbližší v době není šance to napravit ať
už pro to, že už to prostě není možné anebo v tom brání něco s čím si nelze poradit. Je zklamáním či
pocitem ze zmaru.
Frustrace se objevuje, kdykoli se organismus setká s více či méně nepřekonatelnou překážkou
nebo obstrukcí na své cestě k uspokojení některých životních potřeb.
Nejčastější jsou tři typy frustrace:
1.Denní frustrace – např. zkažená věc
2. Životní frustrace – např. nedostatek lásky
3. Existenciální frustrace – např. ztráta smyslu života, životních perspektiv
Nejčastější reakcí na frustraci je agrese. V reakcích na frustraci jde o vytváření nižších druhů
sebeklamů, které mají zastřít neúspěch při dosahování cílů. Agrese vyvolaná frustrací může být
zaměřena jednak proti sobě samému, ale také proti ostatním. Tím je velmi zhoršeno postavení
frustrovaného jedince ve společnosti. Frustrační tolerance vyjadřuje mezi jedinci většinou velmi
odlišnou způsobilost odolávat frustrující situaci.
Frustrace se také obecně snáší lépe dospělým, než dětem nebo starším osobám. Frustrující
situace se také mnohem lépe dá překonat, pokud se v ní ocitne více osob, protože člověk nemá
pocit, že je na vše sám.
Organismus, který je připraven bojovat s problémem neustále naráží na neřešitelnost překážky,
která nás odsuzuje k pasivitě, nečinnosti, bezmocnému čekání a nahromaděnou energii k „boji“
musíme nějak vybít nebo přetransformovat. Cítíme stále dokola vztek, napětí a zklamání z
neúspěchu. a tak přichází přirozený důsledek snahy o vyřešení neřešitelné situace, organismus se
frustraci brání. Nejčastěji tento stav řešíme agresí, a už slovní, kdy nadáváme na příčinu frustrace,
na svět a na všechno kolem sebe a nebo agresi namíříme přímo proti něčemu či někomu a tak
– 79 –
poškozujeme věci, ubližujeme někomu druhému, či dokonce poškozujeme sami sebe. Extrémními
případy agrese jsou vražda nebo sebevražda.
12c) Historické a filozofické pozadí moderny. Pojmy „ přechod z tradiční
do moderní společnosti, průmyslová revoluce, „ rozbití “pevných forem,
docenění času (Hegel, Darwin)
MODERNA
filozofie 19. – 20. století
snaží se vysvětlit vše z jednoho principu (myslí metafyzicky, cílem je ontologická
univerzalita)
káže
věří v pokrok a neustálé překonávání zastaralého
věří v rozpoznatelnost absolutních hodnot a měřítek
věří v rozum jako ústřední orientační princip
věří ve vědu
V dějinách myšlení je mnoho nových podnětů a myšlenek. Vědy pronikla do běžného života.
Rozvojem vědy ukazuje nezávislost na biblickém obrazu světa. Ruku v ruce se samostatnou vědou
jde i novověká filozofie, která nachází první a nepochybnou jistotu nikoliv v Bohu, ale v existenci
subjektu - tedy ve vědomí, že mé Já nepochybně existuje. Používají se národní jazyky (věda) místo
latiny. Emancipace od církve – v řadách filosofů církevní laici. Základní problém: PŘÍRODNÍ
VĚDA A FILOSOFIE (ovšem filosof = přírodní vědec). Přírodní vědu zajímá svět – požadavek na
filosofii = existuje možnost objektivního poznání světa??? K řešení tohoto rébusu musela filosofie
přinést nové metody = MODELY, METODY, KTERÉ BY BYLY PRAKTICKY
APLIKOVATELNÉ
Svět – chápán jako přirozený, svébytný, oděn řádem (přírodní zákony)
Svět (nekonečný vesmír) je v novověku zbaven všech hodnot = svět JE
LIDSKÝ SVĚT – 1. součástí přírody = platí zde přírodní zákony
2. vznik dualismu – lidský svět stojí autonomně vůči sv přírody
Mezi moderní teoretické přístupy ve filozofii patří:
a) Filozofie poznání
·
novopozitivizmus (L. Wittgenstein, R. Carnap,)
·
kritický racionalizmus ( K. R. Popper)
·
analytická a post-analytická filozofie (L. Wittgenstein, W. O. Quine, D. Davidson)
·
strukturalizmus a post-strukturalizmus (F. Saussure, C. Lévi-Strauss, M. Foucault, J.
Derrida)
·
filozofie života (W. Dilthey, H. Bergson)
·
fenomenologe (E. Husserl, J. Patočka)
·
hermeneutika (H. G. Gadamer, P. Ricoeur)
·
současná teorie vědy (T. Kuhn, P. Feyerabend)
– 80 –
b) Filozofie a problém člověka
 existencionalizmus[i] (J. P. Sartre, A. Camus, G. Marcel, M. Heidegger[ii])
 filozofická antropologie (M. Scheler, A. Gehlen)
 Frankfurtská škola (W. Benjamin, H. Marcuse, E. Fromm)
Průmyslová revoluce
Pod pojmem průmyslová revoluce si představíme například zavádění nových strojů do výroby,
zvyšování životní úrovně, stěhování venkovského obyvatelstva do měst, ale i bídu a utrpení dělníků
pracujích v továrnách. Průmyslová revoluce začala na přelomu 18. a 19. století. Poprvé propukla v
Anglii. Zaručovala rychlý rozvoj dané země a zvýšení životní úrovně. Do měst se začalo stěhovat
venkovské obyvatelstvo. Manufaktury se začaly přeměňovat v továrny, ve kterých pracovali stroje.
Symbolem revoluce se stal zdokonalený parní stroj, který vynalezl James Watt. Dočkal se velkého
využití v dolech (odčerpávání vody z dolů), hutích, textilních továrnách a v dopravě. Objevily se
nové technické a technologické postupy (například tavba železa ve vysoké peci). Dovršením
revoluce byl vznik strojírenství (stroje vyrábějí stroje). Průmyslová revoluce se dotkla i dopravy. V
roce 1814 George Stephenson vynalezl první parní lokomotivu jménem Rocket (Raketa). První
Železnice světa byla otevřena v roce 1825 mezi anglickými městy Stockton a Darlington. Roku
1807 vynalezl první parní loď Robert Fulton a v 30. letech 19. století byl vynalezen telegraf,
vynálezcem telegrafu byl Morse. Anglii se začalo říkat "dílna světa". Anglie na počátku 19. století
dokázala vyrobit mnohem více zboží něž celý svět dohromady. V době průmyslové revoluce se
průmyslovými městy staly v Anglii Birmingham, Liverpool, Leeds a Londýn. V Čechách zase
Praha, Brno, Ostrava a Liberec. Společenským důsledkem průmyslové revoluce bylo velké
stěhování venkovského obyvatelstva do měst. Ve městech bylo více lidí než pracovních míst.
Dělníci dostávali nižší platy a kvůli mzdám se často bouřili. V továrnách pracovaly celé rodiny
včetně dětí. Při řešení dělnické problematiky se objevili 3 přístupy. První z nich byl utopický, který
byl ale nereálný. Druhý byl revoluční, aby moc ve státě převzali dělníci. Třetí přístup byl praktický,
továrník nechá vystavět pro své zaměstnance obytné domy, školy a nemocnice. Průmyslová
revoluce byla důležitým mezníkem v historii. Revoluce přinesla nové vynálezy, bez kterých si náš
současný svět nedokážeme představit.
Georg Wilhelm Fridrich Hegel
Hegelovo myšlení navazuje na Kanta a reaguje na začínající romantismus. V něm vrcholí německý
idealismus, systematická snaha o racionální vyjádření i těch nejméně přístupných stránek
skutečnosti jakožto projevu ducha a o jejich výklad „z pojmu“. Hegelovy spisy jsou velmi obtížné,
také díky poněkud svévolné terminologii, přitahovaly však především hloubkou myšlenek i
brilantními formulacemi, takže na něj mnozí filosofové 19. i 20. století tak či onak navazovali.
Jeho dílo Fenomenologie ducha-svůj systém opírá o princip jednoty, ve kterém je bytí a myšlení
ztotožněno.“vše co je rozumné, je skutečné a co je skutečné , jest rozumné“
Člení svou filosofii do třech stupňů- logika
-filosofie přírody
-filosofie ducha
– 81 –
Pro Hegela je charakteristická dialektická metoda jako vývoj protikladů.
Nejzajímavější částí jeho systému je filosofie dějin. Rozum vládne dějinami člověk je aktivním
tvůrcem svých dějin. dějinnost : svět není neměnné, stálé uspořádání, nýbrž jedno nesmírné dějství,
v němž duch hledá cestu sám k sobě. Tomu, co jest, nelze rozumět jinak, než jako procesu, změně,
případně i zápasu. Tuto myšlenku převzala v průběhu 19. století nejen filosofie, ale postupně i
jednotlivé vědy.
Ve Fenomenologii ducha (1807), líčí duchovní kulturu lidstva v zákonitém vývoji od prvních
záblesků vědomí až k uvědomělému zvládnutí vědy. Svou dobu pokládal za přechod k vyšší
kulturní formaci. Francouzskou buržoazní revoluci přivítal, ale jako stoupenec revoluce shora
odsoudil jakobínskou diktaturu. Zastával zrušení feudalismu. Jako první vytyčil úkol vypracovat
celkové dialektické pojetí světa, tj. přírody, dějin a myšlení, jako procesu, v němž se při nesmírné
proměnlivosti forem uskutečňuje vývojová zákonitost. Měl encyklopedické vzdělání, studoval
historii, ekonomii, vědy právní a státní, matematiku a přírodní vědy, měl však i důkladné znalosti
z literatury a umění. Navazuje na předchozí vývoj dialektiky v německé filozofii, vytvořil
objektivní idealistický systém, založený na principu identity bytí a myšlení. Filozofie může být
podle Hegela pouze idealistická, neboť jejím předmětem je obecné a to může být jen ideální. Přitom
přijímá nekriticky jednostranné pojetí hmoty v metafyzickém materialismu jako něco smyslově
předmětného. Rozvinul myšlenku, podle níž přírodní i dějinný svět proniká a ovládá duchovní
princip, absolutní idea (výraz Hegelova absolutního idealismu), světový duch (spiritualismus) nebo
pojem (panlogismus), jenž se v přírodě a dějinách projevuje (zpředmětňuje) a jako aktivní duchovní
činitel plodí v dialektickém tvůrčím aktu ze sebe svět. Příbuznost s teologickou koncepcí stvoření
světa bohem je očividná, avšak na rozdíl od teismu Hegelova absolutní idea nabývá vědomí, vůle
a osobnosti teprve v člověku, existujíc před člověkem jen jako vnitřní zákonitá nutnost. Hegelova
představa o tvůrčím duchu přenáší do kosmických rozměrů model tvůrčí lidské činnosti. Absolutní
idea se nejprve nachází ve stavu "o sobě" jako reálná potence, protože však obsahuje vnitřní
protiklady, přechází z možnosti ve skutečnost, objektivuje se v čase a prostoru v podobě přírody
a později lidských dějin. Přírodu vykládal Hegel jako "jinobytí ideje", která proto sama nemůže být
nositelkou vývojového procesu, v dějinách však idea přichází v procesu progresívního vývoje
k vědomí sebe sama a dosahuje stadia "bytí pro sebe". Filozofický dialektický idealismus spojoval
Hegel v politice s obhajobou konstituční monarchie. – Svůj obecný obsah vyjevuje absolutní idea
ve formě systému kategorií, počínajícím nejabstraktnějším bytím a nebytím přes empirické bytí,
kvalitu, kvantitu, míru, ap. až k nejkonkrétnějším pojmům, jako skutečnost, chemismus, organismus
a poznání. V Hegelově schématu duch procitá k sebeuvědomění nejprve ve slově, řeči, jazyku.
Materiální kultura se pak jeví jako pozdější objektivace téže tvůrčí síly ducha neboli pojmu.
Ústřední místo v jeho dialektismu zaujímá kategorie rozporu jako jednoty vzájemně se vylučujících
a zároveň vzájemně spjatých protikladů.
Charles Darwin
Zakladatel evoluční biologie. Evoluční teorii opíral o přírodní výběr a pohlavní výběr. („Pohlavní
výběr závisí na převaze určitých jedinců nad druhými stejného pohlaví, což se týká propagace
druhů; zatímco přírodní výběr závisí na vítězství obou pohlaví, v každém věku, za normálních
podmínek života.“) Myšlenky a poznatky Charlese Darwina byly rozvíjeny a částečně zneužity
– 82 –
některými jeho pokračovateli - tzv. sociálními Darwinisty. Jejich úsilí nakonec vedlo až ke vzniku
eugeniky a rasových teorií.
Hlavní díla O původu druhů , Původ člověka a pohlavní výběr.
Jeho nauka vzchází z biologických fakt proměnlivosti živých bytostí, dědičnosti a nadprodukci
potomstva. Vytvoření a rozšíření evoluční nauky v té formě, kterou jí dal Darwin, můžeme označit
za nejdůležitější událost duchovních dějin druhé poloviny 19. stol. Evoluce se stala zaklínadlem,
jemuž se přikládá schopnost vyřešit všechny záhady.
Darwin zastával poněkud ortodoxní názory a citoval bibli jako vzor morálky, současně však
považoval poselství Starého zákona za falešné a nevěrohodné. Zatímco tajně pracoval na své teorii
přirozeného výběru, současně psal o náboženství jako o domorodé strategii přežití, protože stále
ještě věřil, že Bůh je ten nejvyšší zákonodárce. Darwinova víra v křesťanství postupně časem
slábla, a se smrtí dcery Annie nakonec vyhasla zcela. V pozdějších letech, když byl tázán na svůj
postoj k víře, prohlásil, že nikdy nebyl ateista ve smyslu popření existence Boha, a že obecně se dá
říci: „Agnostický by byl správnější popis mého duševního stavu.“
12d) Příprava jedince pro sociální role. Vývoj sociálních rolí, výchova pro
život H. Spencera, požadavky postmoderní společnosti. Výchova jako
rozvoj základních kvalit osobnosti.
Příprava k sociálním rolím
výchova jedince rozvíjí pro ty základní role, které má ve společnosti zastávat.
selhání kteréhokoliv jedince stále více postihuje celou společnost ( dopravní katastrofy
ekologické katastrofy – Černobyl, vadné potraviny )
Problém dlouhodobý, celoživotní, permanentní : samy děti jako by bezpečně cítily tuto
potřebu připravovat se pro život ( spontánní dětské hry )
Vývoj sociálních rolí
o
o
o
o
o
Platón : společné občan, oddělené filozofové + strážci + výrobci
Středověk : společné křesťan, oddělené rytíř, kněz – vzdělanec, poddaný, měšťan
Rousseau : člověk a profese
Rozvoj liberální společnosti, Spencer : 5 základních sociálních funkcí
přímá sebezáchova
nepřímá sebezáchova
zachování rodu
sociální povinnosti
náplň volného času
Dnešek – příprava jedince jako
občana ( analýza nástupu fašismu, selhání demokratických občanských mechanismů )
kvalifikovaného a úspěšného pracovníka
– 83 –
ochránce a tvůrce životního prostředí ( ekologická filozofie, filozofie životního stylu,
udržitelný rozvoj, upřednostnění duchovních hodnot před konzumním stylem života, dobrovolná
skromnost )
odpovědného partnera ( vyžaduje toleranci, pochopení, podporu )
rodiče ( výchovná péče rodiny )
účastníka kulturního života
uživatele hodnot ( výchova jedince jako rozvážného uživatele materiálních i kulturních
hodnot )
uživatele volného času ( zájmová orientace jedince, jeho vzdělání, jeho kulturní nebo
sportovní potřeby, jeho záliby a koníčky – obrana proti drogám, gamblérství, manipulaci sekty )
účastníka dopravy ( jako chodec, jako pasažér, jako řidič, strojvůdce, pilot atd. )
Vše směřuje k obecnému cíli edukace = plný rozvoj osobnosti
Rozvoj základních kvalit osobnosti
Chování jedince = složitá výslednice všech získaných a rozvinutých kvalit
Výchova :
přispívá k celkovému rozvoji jedince. Poskytuje mu takové poznatky a speciální
dovednosti, které by nemohl získat pouhou zkušeností ze svého prožívání mimo školu.
prostřednictvím vybraných a didakticky zpracovaných poznatků seznamuje žáky
s podstatou mnoha procesů a jevů a vede je chápání příčinných souvislostí.
Vede mládež k hodnotám a ideálům, které jsou ve společnosti zastíněny špatným
příkladem dospělých a ochraňuje je před nepříznivými sociálními vlivy. Škola tak vlastně garantuje
dětem a mládeži příznivé prostředí dříve, než jsou schopni si najít své místo ve společnosti.
Podílí se na utváření mladé generace na základě určitých hodnot a norem. Škola má také
potlačovat určité způsoby chování, které jsou ve společnosti přítomny, ale jsou společensky
nepřijatelné
Připravuje mladé lidi k dalšímu vzdělávání potřebnému pro výkon profesí, k výkonu
těchto profesí a k uplatnění na trhu práce.
Škola je institut, která je součástí životního prostředí dětí. Děti tráví ve škole značnou
část každého dne, a to po dobu 10-12 let i déle. Je to místo kde děti žijí, vyrůstají a vyvíjejí se.
k čemu vychovávat – sociální role
co vychovávat – kvality osobnosti
v čem vychovávat – výchovné složky ( komponenty, součásti, druhy výchovy )
klasické výchovné složky – rozumová, mravní a tělesná výchova
nové – environmentální vzdělání ( ekologická výchova ), dopravní výchova
2 stránky edukace ( výchova v širokém smyslu ) = vzdělávání + výchova v užším smyslu
13a) Sport versus životní prostředí
-
poslední dobou uvědomování si ekologických hrozeb
– 84 –
rekreace, volnočasové i sportovní aktivity využívají přírodní prostředí -> součást ekol.
scény
cyklistika, turistika, potápění, motorismus, jezdectví, vodní lyžování – ničení rostlinné a
vodní vegetace, eroze přirozený život zvířat v přírodě
sportovní budovy (bazény, fitka) –záběr půdy – opět omezování rostlin a zvířat
sportovní organizace věnují dnes ekologii více pozornosti než dříve (např. povinnost
plnit zelené závazky při organizaci OH)
je důležité nastavit ekologicky udržitelný rozvoj sportu (sport je potřeba rozvíjet
z ekonomického hlediska, komercionalizace, životní styl, zdraví)
??? je možné že v budoucnu budou zavedena referenda mezi občany při výstavbě
sportovních areálů či organizaci OH ???
sportovní organizace věnují dnes ekologii více pozornosti než dříve (např. plnění
zelených závazků při organizaci OH)
1994 - OH Lillihammer – první „zelené hry“ – spolupráce organizátorů s ekologickými
organizacemi
předložení ekologických opatření je dnes nezbytné u všech kandidátů na pořádání OH
(otázka možnosti zajištění těchto závazků v Pekingu?)
dosud nejekologičtější OH Sydney 2000 – nepoužívání PVC (při výrobě i rozkladu
vznikají toxiny), ekologická hromadná doprava pro sportovce, kritika Coca-coly za užívání
chladících boxů
13b) Hlavní principy „zdravé komunikace. Mezilidské interakce z hlediska
transakční analýzy (Berne). Asertivní chování. Zásady komunikace se
sportovci a jejich rodiči.
Sociální interakce
= vzájemné působení dvou a více jedinců na sebe
Základem je interakce 2 lidí = dyáda
Typickou interakcí je komunikace
Komunikace
- od latinského komunikacio = druh interakce, kdy se vyměňuje sdělení (informace)
Složky komunikace:
komunikátor = osoba, od níž vychází určité sdělení
komunikant = osoba, která sdělení přijímá a dešifruje
komuniké = obsah sdělení
Monolog = jednosměrné sdělení – jeden povídá a druhý přijímá
Dialog = když se role komunikátora a komunikanta prohazují
– 85 –
Funkce komunikace:
každý má jiný druh informace(racionální x pocitové)
1. informace – věcně sdělí co viděl (dovolená v Benátkách)
2. ovlivňování chování – (vylíčí, že ho to stálo těžký prachy)
3. sdílení pocitů – (popíše, jaká to byla nádhera a že se tam cítil skvěle)
Roviny komunikace: (také 2 roviny jazyka)
- obsahová – to co říkáme = význam
- vztahová - to co tím chceme říct = smysl (Miláčku dnes je 15?)
Zóny – komunikující zaujímají vzájemnou pozici, odstup
osobní zóna – intimní – rodič a dítě do 30 cm
bezpečná – do 1,5 m
sociální – 1,5 až 3 m – podřízený x nadřízený
veřejná – 3 – 7,5 m – při oficiální příležitostech – jmenování ministrů
-se zónou se dá manipulovat, když se přibližuje = agresivita (2 muži) x 2 pohlaví = projev
erotické náklonnosti, tak jak se lidé sbližují – zmenšuje se zóna a tedy psychický odstup x to může
být forma nátlaku např. u výslechu
Techniky manipulace
1. Klamání – investiční fondy – lež – něco se naslibuje a nesplní se to, manipulátor něco
předstírá – nemohoucnost,…
2. Polopravdy
3. Tendenční interpretace skutečnosti – 1 skutečnost lze podat 2 způsoby
4. Odvádění pozornosti – v TV, nebo když má člověk zaplatit pokutu – začne se rozčilovat, že
jsou vytunelované banky,…
5. Zkreslení logiky – zaměňují příčinu a následek – kdyby mě ty prachy vrátil, tak bych ho
nepřiškrtil
6. Útok na city – obcházení racionální stránky, citové vydírání – soucit- žebračka s dítětem v
mrazu
7. Zaštítění morálkou a lidskými právy – jehovisti – mír, dnes je tolerance
8. Používání vědecké terminologie – v reklamách
9. Zastrašování – sekty – když je zastrašen je více manipulovatelný
Asertivita
- vznikla jako reakce na manipulaci, neboť každý neumí odmítnout
- návod jak si nenechat vnutit něčí vůli
- jedině my sami jsme soudci svého jednání a nemáme dělat věci proto, co tomu řeknou lidi –
oni ne vždy posuzují objektivně
- člověk nemá nic vysvětlovat – ten 2. je pak v pozici posuzovatele
- př. dívka jede vlakem a nějaký obejda ji nutí alkohol, ona:“Ne, děkuji“, on“ Proč?“ ona:“Mám
nemocný játra“, on:“ To je na játra nejlepší“ == nic nevysvětlovat, prostě říct ne, nechci a nemusím
– 86 –
vám nic vysvětlovat == když mi někdo vyvrací argumenty, chce se mnou manipulovat, člověk
nemusí vysvětlovat svá práva – př. reklamace
- důležité je opakovat své požadavky – chci slyšet odpověď na tuto otázku
- reakce na kritiku – kritiku akceptovat – technika otevřených dveří – nemusí akceptovat celou
kritiku, ale jen část x neakceptuji kritiku, ale mám na to právo, akceptuji, že někdy něco může
platit: „Někdy mám taky ten pocit“
- asertivní dotazování = způsob jak čelit manipulaci – člověk má tendenci nechat se
manipulovat, ale lze se to naučit
Transakční analýza
E.Bërne „Jak si lidé hrají“
chování vůči nám:
1. RODIČ – vzorce, které se nám vtiskují do paměti (zákazy, příkazy) aniž si to uvědomujeme
2. DÍTĚ – vzorce chování malého dítěte, které si zapíšeme napořád, když je uspokojeno dítě =
hodné, milé – je to spojeno s emotivním chováním
3. DOSPĚLÝ – vývojově poslední vzorce chování, které si osvojujeme, jednání z pozice“rodič
x dítě x partner = naučíme se je v partnerském životě
Druhy reakcí:
Rodič Rodič př. Muž ráno vstává a oboří se na manželku (= rodič. chování),
manželka pak buď komunikuje jako to dítě x se naštve a pokárá manžela
Dospělý Dospělý a dojde ke zkřížení transakcí
Dítě Dítě
Komunikace ve dvojici rozlišuje 3 komunikační vzorce:
1. symetrický vzorec – komunikace mezi 2 partnery – dospělý s dospělým = rovné postavení,
soulad
2. komplementární v. – rodič x dítě, dítě x rodič = vztah podřízený x nadřízený – doplňují se
3. nekomplementární v. – člověk v podřízeném postavení ovládá situaci = případ manipulace –
dítě ovládá své rodiče x sekretářka má zmáklého ředitele
HRY
- pojem, který zavádí Bërne
- manipulativní chování – lidé opakují stále stejné chyby – žena si vezme alkoholika, aby mohla
hrát roli mučednice = nějak jí to uspokojuje
- př. otec něco přibíjí, ale nejde mu to a v tom do dveří vejde dítě a on se na něj osopí: podívej,
co jsi způsobil – svede to na dítě
- ano, ale – psycholog dá klientovi nějakou radu a klient:“ano, ale …“
– člověk opakuje své chyby – 1. stupněm je: poznat své chyby a pak se je naučit odstranit
– 87 –
13c) Charakterizujte podrobně jeden z následujících směrů myšlení v
období moderny: fenomenologie, existencialismus, analytická filozofie.
Existencionalismus
Existencialismus je filosofický a umělecký směr, který vznikl po první světové válce v Německu. K
rozšíření tohoto směru došlo především díky francouzským představitelům ve čtyřicátých letech 20.
století a po druhé světové válce. V 50. a 60. letech se existencialismus stal velice populární i módní
filosofií, což často vedlo k zjednodušení a zjemnění myšlenek tohoto směru.
Filosofie
Filosofie tohoto směru se opírá o tzv. filosofii existence, čímž navazuje na některé myšlenky F.
Nietzscheho, dánského myslitele S. Kierkegaarda(duchovní předchůdce), E. Husserla a M.
Heideggera, který k tomuto směru někdy bývá, ne zcela přesně, řazen (odmítá označení své
filosofie za filosofii existence).
Literatura
Existencialismus výrazně ovlivnila literatura, některé myšlenky přímo pocházejí z ruské literatury
(F. M. Dostojevskij), zajímavé je i ovlivnění F. Kafkou (jeho povídkou Proměna, ve které se člověk
promění v brouka a poté je zavržen společností).
Základní rysy
Tento směr, respektive jeho propagátoři, neměli jednotné názory, některé myšlenky si i protiřečí,
jiné se vzájemně vylučují, proto lze říci, že v existencialismu lze rozlišit několik základních proudů.
Tyto proudy uznávaly některé společné myšlenky a cíle, ale ani o nich nelze tvrdit, že by byly
vykládány jednoznačně. Východiskem mu byl člověk jako jedinec izolovaný od společnosti i
dějinného vývoje, člověk bez vazeb, soustředěný na svoje vnitřní ego, plný úzkosti, pocitu
nesmyslnosti existence a vědomí nevyhnutelnosti smrti, odcizení a naprosté osamělosti. V takové
„nicotě“ se potom člověk pokouší překonat své zoufalství, dobírá se sebepoznání a
sebeuskutočnění, volí si svými činy své bytí jako svobodu, protože člověk je takový, jakého sám
sebe chce mít a jakým se činí. Politicky lze existencialisty označit jako velmi levicové, jejich
filosofické názory jsou poměrně pesimistické. Domnívali se, že existence předchází podstatu. Byl
kladen velký důraz na aktivitu vůči budoucnosti a sobě, to je dovedlo k popření Boha a tím i
křesťanské morálky. Tvrdili, že jediná jistota tohoto světa je smrt.
Zajímavé jsou i jejich názory na svobodu, o níž si mysleli, že člověk je k ní prakticky donucen
(odsouzen), musí stále mezi něčím volit a vybírat.
Ve svých spisech se zabývali především otázkami existence a tím rozvinuli myšlenky společné
pro všechny proudy spojené s tímto hnutím. Existenci považovali za velice individuální stav, který
lze přisoudit pouze člověku a kterou, podle nich, nelze odvodit z ničeho vyššího. Člověk se tedy
teprve musí stát tím, čím je, nelze jej vysvětlit věčnými, předem formujícími kategoriemi.
Často dochází ke zdůraznění lidské aktivity, svobody a s ní spojené absolutní odpovědnosti za
své rozhodování a konání, tento prvek zvládli dovést do skutečně absurdních rozměrů, tím že kladli
– 88 –
důraz na mezní situace (úzkost). Časté je též nezvyklé až provokativní reagování na některé
společenské situace.
Z těchto myšlenek jim vyplynula závislost bytí na čase, která pro ně byla velmi důležitá.
Dělení
Existuje mnoho způsobu, jak lze dělit existencialismus. Obvyklé je dělení podle země (francouzský,
německý apod.).
Dále se existencialismus často dělí na:
1. teistický – menšinový, téměř se neprosadil ve Francii,
2. ateistický – tento směr vyznávali nejznámější představitelé, např. A. Camus a J.-P. Sartre.
Samotný Jean Paul Sartre rozdělil existencialismus na křesťanský (Gabriel Marcel, Karl Jaspers) a
ateistický (Martin Heidegger, Jean Paul Sartre).
13d) Alternativní školy. Rysy alternativních pedagogických koncepcí.
Škola montessoriovská, daltonská, waldorfská, jenská, francouzská
moderní ad. Inovativní školy.
Alternativní školství
Alternativní školství označuje zvláštní typ škol, které vyučují žáky jinak, než tradiční herbartovské
školy. Jejich cílem je pomoci nejen žákům, kteří jsou postižení specifickými poruchami učení, ale i
těm, kteří se chtějí vzdělávat odlišným způsobem. Dávají také příležitost žákům, kteří by v
klasickém školství nebyli úspěšní.
Význam alternativního školství spočívá zejména ve snaze zabývat se minoritní částí žáků, kteří
nevyhovují systému vytvořenému klasickým školstvím pro majoritní část žáků. Klasické školství je
v zajetí konzervativních představ, nutnosti vzdělat co nejvíce žáků v rámci omezených finančních
možností. Proto nelze očekávat, že se alternativní školství přes svoje klady stane hlavním
vzdělávacím proudem. Reformy klasického školství se obvykle snaží nejvýznamnější alternativní
prvky integrovat.
Historie
V roce 1919 v Německu ve Stuttgartu zakládá Emil Molt Waldorfskou školu. Po roce 1945 jsou
zakládány i mimo Německo. Po roce 1989 vznikají i v Česku, kde dnes najdeme několik
mateřských školek, základních i středních škol.
V USA byl v roce 1920 zaveden do zkušební praxe Daltonský plán. K dalšímu k velkému
rozvoji alternativní školství pak dochází od roku 1970.
Alternativní školství čerpá z učení významných osobností, které se pedagice věnovali – Maria
Montessori, Rudolf Steiner, John Dewey, Helen Parkhurst, Jan Amos Komenský a další.
Charakteristika
Ve světě existuje mnoho různých škol, které se označují za alternativní. Jejich společným rysem je
několik základních znaků:
– 89 –







malá rozšířenost
blízký vztah učitel – žák (individuální přístup i domácí vzdělávání)
menší počet žáků ve třídě i ve škole jako celku
větší prostor pro žákovo rozhodování
odlišné osnovy
větší spolupráce s vrstevníky a zapojování rodičů
sledování určitého filozofického směru
Alternativní školy slouží jako rozšíření k tradičním státním nebo soukromým školám. Jedná se o
předškolní zařízení (mateřské školky), základní i střední školy, které nabízejí přizpůsobivější
program pro vzdělávání než tradiční školy. Mají speciálně upravené osnovy, keré kladou důraz na v
tradičních školách často opomíjené prvky (viz výše).
Alternativní školy jsou buď zcela autonomní subjekty nebo pracují jako součást větší školy,
která tak dává prostor pro vzdělání i žákům, kterým většinový styl výuky nevyhovuje zejména z
důvodu nějaké specifické poruchy učení.
Cíle
Hlavním cílem alternativního školství je poskytovat vzdělání studentům, kterým by se to v
tradičních školách nepodařilo (tzv. rizikoví jedinci). Zejména se jedná o:
 snížení odcizení ve vztahu učitel – žák
 zlepšení duševního pojetí sebe sama
 budování pocitu vlastní zodpovědnosti
 posílení sociálních vztahů k rodičům i společnosti
 zvýšení sebehodnocení žáků stanovením dosažitelných cílů
 motivace úspěšných studentů k dalšímu vzdělávání
 zvýšení rodičovského podílu a odpovědnosti na vzdělání
 přizpůsobení objemu výuky možnostem žáka a vytvoření individuálního studijního
plánu
 nalezení vhodných sociálních a společenských rolí
 příprava na samostatný život a integraci do společnosti
 usnadnění nalezení zaměstnání
Používané metody
Klasické školství používá při výuce masových metod, které souvisí se snahou o snížení nákladů
na vzdělávání. Tato masovost s sebou nese další negativní jevy, jako je ztráta osobního kontaktu,
možnosti individuálního přístupu, získání pocitu anonymity a nevýznamnosti u žáka.
Alternativní školství se obecně snaží udržet poměr učitel: žák nízký, většinou 1:10 nebo méně.
Zaměstnanci školy mají velkou autonomii v rozvoji školních osnov a řádu. Zároveň učitelé zastávají
rozšířené postavení – celkové jednání s dítětem a řešení jeho problémů. Dalším je záměrná péče a
vytváření pozitivního prostředí v alternativních školách, které jsou obecně odlišné a vzdálené od
tradičních škol. Rozvojem pocitu sounáležitosti, skupiny a přátelství je pro studenty snazší se
začlenit a přijmout nová pravidla, očekávání a zásady chování.
– 90 –
Při výuce jsou využívány skupinové metody vyučování, které posilují prvek spolupráce.
Aktivity mohou být záměrně zaměřeny na cílovou profesi. Objem výuky je přizpůsobován
možnostem žáků a vzniká tak pro ně individuální studijní plánu. Velký důraz je kladen na rozvoj
jejich cílevědomosti a zodpovědnosti. Základní myšlenkou většiny alternativních škol je, že všichni
studenti jsou plnohodnotní, jen potřebují směrovat k tomu, aby dokázali najít a rozvíjet své kladné
vlastnosti.
Waldorfská pedagogika
Waldorfská pedagogika je alternativní pedagogický směr, založený v Německu po 1. světové
válce Rudolfem Steinerem a jeho spolupracovníky.
Dějiny
První škola tohoto typu byla založena v roce 1919 ve Stuttgartu. Vznikla na popud továrníka
Emila Molta, spolumajitele a ředitele cigaretové továrny Waldorf-Astoria (odtud jméno celého
hnutí), který požádal Rudolfa Steinera o vybudování školy pro děti svých dělníků. Steiner sám viděl
školu zprvu jako ojedinělý projekt, avšak již v roce 1922 byla založena druhá škola tohoto typu ve
Wandsbeku u Hamburku a brzy i na dalších místech v Německu.
Rozvoj waldorfského školství byl přerušen v roce 1939, kdy byly nacistickým režimem
zakázány. Po pádu nacismu a obnovení práce waldorfských škol v Německu v roce 1945 se tento
typ škol začal šířit do řady dalších zemí. Dnes je waldorfských škol ve světě více než devět set,
najdeme je v desítkách zemí ve všech světadílech. Waldorfská pedagogika je tak vůbec
nejrozšířenějším alternativním pedagogickým směrem.
V českých zemích se objevily školy waldorfského typu až po roce 1989. V někdejším
socialistickém Československu se waldorfská pedagogika rozvíjet nemohla. První waldorfské
mateřské školy byly založeny souběžně na více místech v roce 1991, první waldorfské základní
školy následovaly v roce 1992. Od té doby vyrostlo v České republice sedm samostatných
waldorfských základních škol, jedna speciální škola, čtyři střední školy a více než dvacet
mateřských škol.
Charakter
Waldorfská škola se sama charakterizuje jako škola, která chce člověka připravovat na život nejen
znalostně, nýbrž též rozvojem tvůrčích schopností a sociálních dovedností. Waldorfský učitel by
měl pohlížet na dítě jako na duchovní bytost, která přichází na svět nadána možností všestranného
vývoje. Jeho úkolem je pěstovat toto nadání a vést dítě k tomu, aby bylo schopno jednou převzít
výchovu sebe sama.
Takto široce pojaté výchovné poslání je patrné už při zevním pohledu na obsah výuky. Vedle
vědomostních předmětů je v ní velmi mnoho místa věnováno jazykům, uměleckým předmětům,
ručním pracím a základům řemesel. Ještě význačnějším rysem waldorfské školy je ovšem způsob,
jakým se děti k poznatkům a dovednostem dopracovávají. Učitel se snaží vést děti k zážitkům toho,
jak věci fungují, a k jejich samostatnému poznávání. Ve waldorfských školách se proto jen zřídka
používají hotové učebnice, ale žáci si spíše vytvářejí vlastní učebnice ve svých sešitech.
– 91 –
Waldorfská pedagogika klade velký důraz na správné chápání vývojových fází, jimiž děti
procházejí. Snaha zabývat se určitými otázkami a vědomostními obsahy teprve na určitém stupni
zralosti je dosti specifický a bývá též předmětem kritiky zastánců klasického školského systému.
Podstatným prvkem waldorfského vyučování je společenství. Žák si ve škole nevytváří jen
vztah k učiteli a k probírané látce, ale také ke svým spolužákům ve třídě. Waldorfská škola s tím
počítá ve své metodice. Konkurence, kdy jednotlivé děti usilují o co nejvyšší vlastní hodnocení,
nebývá považována za žádoucí; větší důraz je kladen na týmovou spolupráci směrem k vytyčenému
společnému cíli.
Waldorfské školy se snaží být celistvým organismem, do něhož jsou zapojeni žáci, učitelé i
rodiče, jejichž společným cílem je vzdělávání. Spolupráce školy a rodičů bývá proto mnohem
intenzivnější a pro rodiče náročnější než v jiných školách. Společné školní akce, jichž se účastní i
rodiče, jsou páteří školního roku, a mnohé žákovské aktivity, které jsme spíše zvyklí vnímat jako
mimoškolní, se odehrávají v rámci školy
Daltonský plán
Daltonský učební plán, „daltonský laboratorní plán“, „daltonský systém“ nebo jen zkráceně
„dalton“ je metodický způsob výuky, jehož autorkou je Helen Parkhurstová (1886-1973). Daltonský
plán byl poprvé zaveden do zkušební praxe v únoru 1920 ve městě Dalton, stát New York, kde
Parkhurstová zřídila vyšší školu. Její vize školního systému byla ovlivněna jejími cestami po
Evropě, zejména po Itálii, kde se seznámila s metodikou Marie Montessoriové. Do Československa
pronikl dalton díky pedagogovi Václavu Příhodovi.
Podstatou daltonského plánu je samostatná práce žáka jsou uplatňovány tři základní principy:
1. volnost – učit se zacházet se svobodou, získat odpovědnost
2. samostatnost – učit se samostaně pracovat
3. spolupráce – učit se pracovat v kolektivu
Hlavní myšlenkou daltonského plánu je odlišná organizace vzdělávání na rozdíl od jiných
tradičních směrů. Mezi učitelem a žákem existuje určitá úmluva o harmonogramu práce na určité
období. Žák rozhoduje sám o své práci, sám si určuje tempo a učí se spolupracovat s ostatními žáky.
Daltonský plán není nikdy jediným systémem ve škole, vždy se zařazuje jako doplněk k tradičnímu
školnímu systému. Každá škola si sama určuje, jak ho využije. Některé školy vkládají do výuky tzv.
daltonské bloky. Jsou to většinou dvouhodinové bloky, které se vkládají do rozvrhu jednou až
dvakrát týdně. Jiné školy zase využívají daltonský systém určitý týden v měsíci. Vždy je vymezen
určitý pracovní plán, který by měl žák v daném období splnit. Po splnění plánu záleží jen na žákovi,
jak se rozhodne vyplnit svůj zbývající čas. Většinou to bývají různé připravené úkoly na opakování
a rozvíjení učiva a nebo určitá zájmová činnost v podobě zájmových kroužků. Daltonský plán se
využívá především kvůli svým ideálům a kladům, kterými jsou:
 získání samostatnosti (děti se učí zodpovědnosti za svoji práci, učí se spolupráci v týmu)
 plánování práce (možnost volby časového plánu a tempa každého jednotlivce)
 získání zdravého seběvědomí (dítě se naučí zhodnotit svoji práci)
– 92 –
trvalejší upevňování vědomostí (žák si zapamatuje více, když k poznání dojde
samostatně)
 vyloučení frustrace (práce v daltonském plánu není nikdy hodnocena negativně)
 rozvíjení a prohlubování vlastní tvořivosti

14a) Ženy a sport: vývoj, stav, perspektivy
Vztahy mezi pohlavími patří k nejaktuálnějším tématům dnešní sociologie sportu. Sport jako
aktivita vyžadující fyzické úsilí a vysokou kondici je stále zpravidla vymezován jako mužská
aktivita. Sociologie v posledních desetiletích v souladu se zvýšeným významem sportu ve
společnosti hodnotí:
postavení žen na sportovní scéně
mediální obraz sportovkyň
otázky rasových vztahů v kontextu ženské emacipace
hodnocení sportu jako prostředku zvyšování sebeuvědomění žen
prezentuje analýzy vstupu žen na půdu „neženských sportů“
Většina knih zabývajících se sportem se týká mužských sportů či mužských sportovních hvězd.
Pustíme-li si televizi v době sportovních programů, pak s největší pravděpodobností uvidíme
některý z typicky mužských sportů. Media jsou mnohdy zaměřena na strukturu divácké obce, která
je převážně mužská a oceňuje tak spíše vrcholný akční výkon. Masová kultura prezentuje jako
hlavního akčního hrdinu muže nadlidských kvalit, schopností a výkonů. Žena jako akční objekt je
spíše nezastupitelný, ale pouze doplňkový objekt jeho sexuálních zájmů. Největší pozornost médií
si tedy na sebe vážou elitní sporty povahou mužské. Ženské sportovní disciplíny mnohdy mají i při
srovnatelných výkonech menší publicitu a výši odměn než mužské. Vyváženost mediální
prezentace žen ve vrcholovém sportu je tedy zřejmě silně provázána s mediální politikou
organizátorů a sponzorů.
Dnes je názor, že sport je přirozenou doménou mužů, většinou sociologů překonán.
Sport je chápán jako faktor upevňující obecnou představu maskulinity. Avšak v soudobém světě
sílícího vlivu image a virtuální reality významně roste úloha tělesného vzezření a fyzické krásy.
Některé sportovkyně jsou tak symbolem ženské krásy, úspěchu a sebekontroly. Sportovní výkon
však většinou je na úkor jejich sexuálního image. Je však zřejmé, že pokud jsou sportovkyně
heterosexuálně atraktivní, mají větší šanci na výnosnější sponzorskou podporu a pozitivní zájem
masových médií. S tím však také souvisí zájem bulvárního tisku, který se zajímá spíše než o přínos
sportu o osobní problémy a vzhled sportovkyň.
Zatímco od pol. 70. let se zvyšuje počet sportujících žen na Olympijských hrách, počet
koučujících žen či trenérek zřetelně neroste. Tyto ženy se objevují v naprosté většině na půdě
ženských sportů, pouze nepatrné množství koučuje na půdě sportu muže.
Dalším problémem sociologie v této otázce je náboženství (Islám), který zakazuje ženám sport
nejen na vrcholové úrovni, ale i na rekreační.
– 93 –
Vývoj
starověké OH v Řecku – zákaz žen pod trestem smrti zúčastnit se jako aktivní sportovci i
diváci, ženy měly jediné slavnosti na počest bohyně Héry
středověk – omezený přístup k aktivní účasti na hrách (náboženství)
renesance, reformace, osvícenství – ženy stále ve stínu mužů, byly považovány za pasivní
a slabé bytosti, pouze ženy z vysokých společenských kruhů se mohly občas zúčastnit hry v
kuželky, kriket, lukostřelby nebo tenisu
16. stol. – oceňování pozitivního vlivu sportu na všestranný vývoj jedince
pol. 19. stol. – rozvoj evropských tělocvičných systémů
1862 – Sokol (Slety), ženy cvičily až na IV. Všesokolském sletu v r. 1901
1869 – založen Tělocvičný spolek paní a dívek pražských
20. léta 20. stol. – rozmach ženských sportů
1922 – I. Ženská olympiáda v Paříži (později Ženské světové hry)
Ženy na novodobých OH:
1896 – Athény – 0 žen
1900 – Paříž – 12 žen (tenis, golf), Carlotte Cooper z VB – 1.vítězka v tenise
Postupně se přidávaly ženské disciplíny – lukostřelba, krasobruslení, plavání
1921 – založení Mezinárodní sportovní federace žen
1928 – Amsterodam – podíl žen na OH se výrazně zvýšil (9,6%), zavedení
gymnastických a atletických soutěží žen
1976 – Montreal – překročena hranice 20% podílu žen
Dnešní podíl žen kolem 40%
Budoucí směřování ženského sportu může mít 2 směry – vyrovnání se pozicím mužského sportu
nebo nové cesty budování sportovních aktivit. Společným úsilím ale musí být snaha o zvýšení
kvality života díky sportu. K největšímu úkolu pak patří zaujímání výraznějšího postavení na
rozhodovacích postech.
14b) Stres, typy stresu. Důsledky stresu, rizika. Psychosomatická
onemocnění. Psychohygiena a zdraví životní styl.
= nadměrná zátěž z vnějšího nebo vnitřního prostředí, která narušuje rovnováhu organismu ve
vztahu k životnímu prostředí a uvádí ho do stavu akutního nebo chronického napětí
-stav organismu v situaci zátěže, kterou vnímáme jako ohrožení svého tělesného a duševního
blaha
- je stavem či psychofyzickou reakci na selhání adaptačních mechanismů (tj.našeho já)
v přizpůsobení se určité situaci
Stresor – podnět (situace), který kladou na naši psychiku nadměrnou zátěž, na níž je adaptace
našeho organismu obtížná nebo nemožná
– 94 –
Typy stresu:
Časový stres – činnost v časové tísni
Stres ze zodpovědnosti – činnost spjatá s rizikem (řidič, letec), riziko z rozhodování, zodpovědnost
za výsledek práce – materiál, finance, za život lidí, disproporce mezi povinností a schopnostmi
Vnější (fyzikální) faktory – hluk, exhalace, horko, chlad
Stresogenní situace neočekávané – náhlé úmrtí blízkých, onemocnění, autohavárie
Sociálně psychologické stresy (různé etologie) – nedobré mezilidské vztahy v rodině, na pracovišti,
změny: pracovního zařazení, bydliště, stavu (svatba, rozvod, ovdovění), nejistota, nezaměstnanost,
náročná zkouška, vězení..
EGO – stres: člověk sám sobě stresorem, zveličování vlastních problémů a starostí, vnitřní
neukázněnost (lajdáctví, nezodpovědnost), škarohlídský pohled na svět, záporné charakterové
vlastnosti (konfliktnost, závist, nenávist..), svědomitost, zodpovědnost, úzkost
Profesionální stres – je pracovníkem vnímaná rovnováha mezi jeho individuální schopností pro
výkon a profesionální požadavky, kladenými na pracovní místo
Stresová reakce (Hans Selye):
Tři hlavní fáze:
1. Poplachová reakce: šok – Stresory různého druhu: psychické trauma, tělesné poranění…
doprovázeno silnou excitací, především sympatické NS – zvýšení sekrece hormonů dřeně
nadledvinek (adrenalin), glukozy i jiných látek do krve – různé typy příznaků : bolesti hlavy, únava,
úzkost, horečka …
2. Fáze rezistence: Odpor, odolnost – Pokus o zvládnutí stresu – anti šok – obranné
mechanismy. Posupně se snižuje reakce organismu na nepříznivý vnější vliv. Organismus si na
stresující faktor zvyká, lépe snáší narušení vnitřního prostředí – organismus vyvíjí rezistenci, dochází k adaptaci vůči stresoru
3. Fáze rezignace: Vyčerpanost – exhause – jestliže organismus není schopen rezistence,
nastupuje fáze vyčerpání. Výsledkem může být vážné ohrožení organismu až po různá nemocnění
včetně smrti
Důsledky stresu
Depresivní syndrom
Kategorie:
1. poruchy nálady: pokles nálady, smutek bez zjevné příčiny, pláč, podrážděnost,
sklíčenost
2. Myšlení: pesimismus, pocit viny, sebeobviňování, sebevražedné úvahy, poruchy
soustředěnosti
3. Chování: utlumenost, nedbá o zevnějšek, nezájem o činnost, nic jej nedokáže potěšit,
nadchnout
– 95 –
4. Tělesné (a vegetativní) funkce: poruchy spánku, úbytek chuti k jídlu, bolesti břicha,
trávicí potíže, časté bolesti hlavy a svalstva, potíže oběhové srdeční
Syndrom vyhoření – Myron. D. Rush
Druh stresu a emocionální únavy, frustrace a vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že
sled (nebo souhrn) určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo zaměstnání
dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky
Probíhá v několika fázích:
Nadšení – učitel má vysoké ideály, motivace pro zvolený obor
Stagnace – ideály se nedaří realizovat, mění se jejich zaměření, rozličné požadavky žáků, rodičů
a vedení školy
Frustrace – důsledek nepochopení, negativní vnímání žáků
Apatie – učitel dělá jen to nejnutnější, vyhýbá se aktivitám
Letargie = syndrom vyhoření – stadiu úplného vyčerpání, plíživé onemocnění = záludnost
Osobnostní a povahové rysy výkonných lidí náchylných k syndromu vyhoření:
Melancholie – u lidí, kteří prožijí traumatizující situaci, bolest, kterou prožívá nedokáže
vyjádřit, nemůže plakat, dusí to v sobě nebo to dusí jeho – musí se to z něj dostat, jedině tak se dá
zachránit, znovu mu dáme prožít situaci, třeba i v hypnóze
Neuroza=obecné označení psychického onemocnění, které vzniká nepříznivými
psychologickými a sociálními vlivy, zejména interpersonální
Jedná se o dlouhodobější poruchy vztahů jedince vůči prostředí (konflikty, frustrace) i vůči sobě
samé (svým snahám a cílům)
Úzkost – anxieta = ústřední složka různých duševních poruch. Zpravidla je definována jako:
neurčité tísnivé napětí, těžko zachytitelné a vyjádřitelné, které se zmocňuje člověka při předtuše
nebo představě nějakého nebezpečí nebo nepříjemnosti bez určitější konkrétní podoby
Deprese
Depresivní epizoda trvá alespoň 2 týdny
Příznaky: depresivní nálada přítomna většinu dne, každý den, zřetelná ztráta zájmu a radosti při
aktivitách, které jsou příjemné a na které normálně emočně reagujeme
Trauma
Psychické trauma
Vzniká působením jednoho extrémně stresujícího nebo dlouhotrvající stresové situace
Charakterisktika:
- příčina je pro jedince vnější, extrémně děsivá, bezprostřední ohrožení života, pocit
bezmocnosti
Psychosomatické poruchy
Hypertenzní nemoc:
Psychogeneticky: stresy, chronické konflikty, nadměrná a termínovaná duševní práce,
neschopnost vyrovnat se s psychotraumaticky působícími situacemi, existenční starosti
Doprovodné projevy: neurastenické bolesti hlavy….
– 96 –
Vředová choroba
Ischemická choroba srdce
Progresivní artritida – postupující zápal kloubů
Vliv: emocionální stres s potlačovanou hostilitou, matrimoniální problémy, sociální konflikty,
intenzivní prožívání anxiety, vysoký aspirační úroveň s úsilím o vysoký výkon
Bronchiální astma:
Na bázi alergické dispozice psychogenetičtí činitelé : konflikty a psychotraumata
Pohotovost k záchvatům: citové vzrušení nebo jen zmínka o silném citovém zážitku, konfliktu.
Astmatici většinou citově vzrušivější, méně disciplinovaní, urážliví
Relaxačně aktivační metody
Autogenní trénink
Metoda AT spojuje principy koncentrace a relaxace
Vychází ze zkušeností hypnozy, sugesce a jogy
Cvičení využívá:
Objektivního uklidňujícího účinku svalové relaxace
Účinku autosugestivní cestou navozených představ klidu
Koncentrace na citově indiferentní podněty
Pravidelného dýchání
Psychohygiena a zdravý životní styl
= Od počátku 20. století se datuje vznik psychohygieny jako vědy, ale již dříve byly poleženy
základy – už od počátku lidstva, dříve ve filozofii.
= Založena v USA - Společnost pro duševní hygienu.
= Systém vědecky propracovaných rad, pravidel a doporučení, které slouží k udržení,
prohloubení nebo znovuzískání duševního zdraví – duševní rovnováhy
Zdraví – definice podle Světové zdravotnické organizace
=abstrakce, označující vyvážený funkční stav organismu, ve kterém nejsou funkce jednotlivých
orgánů narušené a jejich celková činnost je dobrá- člověk nemá žádné těžkosti, nepociťuje žádné
příznaky choroby a prožívá tento stav jako úplnou tělesnou, duševní i sociální pohodu
Duševní zdraví – rovněž abstraktní pojem sloužící na označení takového stavu člověka, kdy jeho
CNS není organicky ani funkčně narušen. Vědomá regulace funkčních složek psychiky a jejich
součinnost probíhá adaptabilně, je udržována nebo obnovována duševní rovnováha a navozován
zážitek životní pohody
Faktory ovlivňující zdraví
A) genetické
B) životospráva a životní sty – základní význam
C) pracovní a životní prostředí
D) úroveň medicínských poznatků
– 97 –
Kvalita života – zahrnuje různé oblasti spojené s fyzickým , psychickým a sociálním zdravím
jedincem. Je definován jako pacientův subjektivní názor na zdraví a tělesné, psychické a sociální
fce.
Základní zásady duševní hygieny:
Rozumný denní režim – vyváženost práce s odpočinkem
Správná racionální výživa – jednoduchost, přirozenost, pestrost stravy
Soulad v mezilidských vztazích – rodina, zaměstnání, přátelé ..
Znalost příčin svých nesnází – orientace v příčinách a jejich objektivní zhodnocení
Ujasněná hodnotová orientace – reálnost cílů, smysl života
Znalost sebe samého – sebepoznání – sebekorekce – sebezdokonalení
Duševní hygiena = vědní disciplína stojící na rozhraní věd lékařských, psychologických a
sociálních. Velmi těsné vztahy DH jsou zejména k odvětví psychiatrie a psychologie –
Psychoterapii
15a) Budoucí vývoj sportu
Sport je globálně silně vnímán jako ekonomické odvětví obrovského kolotoče peněz, závratných
kariér a obdivu. Nikdy v historii lidé nevěnovali tolik času sledování sportovních událostí. Nebyli
vystaveni takovému marketingovému a reklamnímu působení sportu, nikdy si nekupovali tolik
sportovního oblečení a výbavy a nebyli svědky takového mediálního zájmu o sport jako dnes. Není
žádný vážný důvod, proč by se měla situace v tomto ohledu měnit.
Zdá se, že v budoucnosti sport přinese lepší techniku, více peněz a silnější provázanost
s mediální technologií.
Tak jak jsme dříve konzumovali různé druhy zábavy (divadlo, hudbu...), budeme stále více
konzumovat sport. A to prostou výměnou peněz za zboží. Nové tisíciletí nahrazuje elitu politických
vůdců, vědců, badatelů a filozofů mediálně mnohem přitažlivější galerií sportovních celebrit, které
zřejmě budou mít stále větší autoritu. Sportovní celebrity mají obrovskou moc prodávat vlastním
image reklamou nabízené zboží. Jejich autorita však nebude zřejmě využívána k zásadním
humanizačním změnám na půdě vrcholového sportu. Jejich cíl bude nejspíš stále stejný – kariérní
růst a co nejvyšší materiální přínos.
Vrcholový výkonnostní sport tvoří nejviditelnější stránku sportovní scény. Sponzoři dobře vědí,
že je dobré být spojován s těmi, kteří jsou výkonní, silní, rychlí... Mediáně zviditelňovaným
sponzorům na jedné straně a sportovním celebritám na straně druhé to přináší oboustranný
prospěch. Je tedy jisté, že tato účelová vazba se bude i nadále posilovat.
Ve vrcholovém sportu lze očekávat ve snaze překročit bariéry možného tyto tendence:
-využívání hormonálních prostředků ve jménu touhy rodičů mít ze svých dětí prvotřídního
sportovce
-hledání nových látek a technických prostředků zvyšujících sílu, rychlost, velikost
-lidé všech věkových kategorií budou usilovat o pořízení sportovní výbavy vyrobené z nových,
lehkých, odolných materiálů
-někteří lidé si budou přát realizaci vysněného projektu geneticky vyvinutého dokonalého atleta
– 98 –
-poroste lidská touha ovlivnit pozitivně centrální nervový systém speciálními tréninkovými
metodami
Technika obecně zřejmě na půdě sportu svoje možnosti zdaleka nevyčerpala. Při využívání stále
nové a nové techniky se vrcholoví sportovci vzdalují lidské dimenzi soutěživosti a stávají se spíše
organismem připomínajícím více stroj. To podrývá sportovní kreativitu, svobodu, spontanietu a
posouvá sport do programové podívané dramaticky prezentovaných akcí. Je v zájmu sportovců, aby
se postupně nestávali jen figurkami sportovní podívané.
Stéle větší využívání špičkové technologie v přípravě, průběhu a rekonvalescenci vrcholových
sportovců otvírá otázku smysluplnosti a souměřitelnosti sportovního úspěchu. Jak mohou při plném
respektování fair play spolu soutěžit bohatí, kteří mají dostatek prostředků na nákladnou techniku,
a ti, kteří si toto nemůžou dovolit?
Profesionální sport se bude zřejmě ubírat globálně působícími trendy. Předpokládá se stále více
rozšíření kopané, basketbalu a volejbalu na půdě týmových soutěží zatímco lední hokej a baseball
(kvůli náročnější technice) bude sílit spíš diváckou popularitou. Bude více profesionálních týmů a
ligových soutěží, které přinesou i výskyt sportovních bankrotů. Díky rozšíření profesionálního
sportu se budou budovat velké stadiony a sportovní areály.
Sport mládeže bude stále více privatizován. Rodiče budou chtít mít z dětí profesionální
sportovce za účelem úspěchu a bohatství. To způsobí spíše než radost z pohybu účelovou touhu po
vítězství a odměně. Fascinace komunikační technologií již od útlého věku však nastoluje otázku,
zda děti nadají přednost virtuálnímu sportu.
Lidé sledují sport stále více v nepřímé úměře s klesající sportovní aktivitou, což vede k rostoucí
obezitě a zdravotním problémům. Internet umožní fanouškům vytvářet vlastní virtuální ligové
soutěže, složení týmů. Podobné to bude s video hrami. To vše však na úkor aktivního sportování.
Obrovský objem finančních prostředků ve vrcholovém sportu posílí sázkovou vášeň a sportovní
gamblerství.
Bude stále silnější provázanost se specialisty na zvyšování výkonnosti (terapeuti, sport.
psychologové, odborníci na biomedicínu, regeneraci, výživu...). Používání výkonnost podporujících
látek bude nedílnou součástí realizačních týmů vrcholového sportu. Stále nové a nové rekordní
výkony naznačují, že hranice možností sportu nejsou stále ještě vyčerpané. Zvyšující se touha po
nových rekordech povede i k nárůstu pokušení používat doping.
Sport mimo rámec výkonnostních forem přinese v budoucnu rozšiřování vlivu a popularity:
rekreačního sportu
péče a kontroly zdravotního stavu a tělesní kondice
rostoucí zájem o aktivní sport mezi seniory
rozšíření možnosti sportovní žen
rozvoj forem a možností alternativních sportů
větší možnosti pro sport tělesně a mentálně postižených
Díky růstu zájmu o tělesnou kondici budou stále více populárnější fitness centra a wellnes
programy, což bude podporováno i vládními autoritami, které za tímto vidí nižší náklady na
zdravotní péči.
– 99 –
15b) Metody poznávání lidí. Psychologické (a jiné) diagnostické metody a
podmínky pro jejich užívání. Psychometrický a klinický přístup. Možnosti
psychologické diagnostiky ve sportu. Interpretace výsledků.
Věda získává specifická fakta pánovitým promyšleným postupem, který nazýváme metodou. Je to
soubor pravidel, prostředků a zásad, jimiž se řídí vědecký postup.
Etapy výzkumného procesu
1-získávání faktů, materiálu
2-zpracování materiálu, třídění a analýza
3- zobecňování získaných faktů, vyvozování závěrů, pravidel, vysvětlování jevů a vytváření dalších
hypotéz.
Projekt výzkumu by měl obsahovat
1-cíl výzkumu
2- hypotézy (vědecké i pracovní)
3- metody výzkumu
4-zpracování výsledků
5-ověření hypotéz
6-aplikace na praxi
7-kontrola výsledků
8- další nov úkoly, které je zapotřebí zkoumat.
Hlavní metody obecné psychologie
1-POZOROVÁNÍ-je sledování vzniku a průběhu uměn psychické činnosti v souvislosti s některými
vnějšími podmínkami. Může být zaměřeno na sebe sama nebo na jinou osobu či skupinu
osob.pozorovatel zásadně nezasahuje do činnosti pozorovaných osob, pouze sleduje spontánní
průběh nějaké činnosti.pozorování musí být soustavné, plánovité , cílevědomé, účelné a podrobné.
Poznatky musí být ověřeny jinými metodami. Pozorování pouhými smysly není tak dokonalé jako
pozorování doplněné užitím technických pomůcek (magnetofon). Protože pozorování nepostihuje
příčiny pozorovaných osob nestačí jako izolovaná metoda k vysvětlení faktů.
Introspekce- pozorování svých vnitřních stavů.tato metoda má určité obtíže. Úmysl pozorovat
určitou vlastní činnost, působí rušivě.těkavost a značná variabilita některých jevů činí pozorování
obtížným . naproti je introspekce základní metodou popisné psychologie.
Introspekcí zkoumáme především prožívání. Data získaná introspekcí musíme ověřovat a
doplňovat fakty, získanými jinými metodami.
2-EXPERIMENT-je vědecká metoda, jíž zkoumáme psychické jevy v určitých , uměle vytvořených
podmínkách, které umožňují zjistit vlastnosti , schopnosti a jiné stránky osobnosti.je to cílevědomě
navozený proces. Výhoda je přesný a vyčerpávající popis, kontrolu podmínek, za kterých určitý jev
vzniká , umožňuje snazší stanovení kauzálních vztahů, navozování jevů, možnost kvantitativní
analýzy a opakování. Máme experiment přirozený a laboratorní.
– 100 –
3-ROZHOVOR- standardizovaný rozhovor- má přesně určenu nejen formulaci otázek a jejich
pořadí, ale je vymezena i role tazatele a jeho chování v průběhu rozhovoru. Předností je
srovnatelnost získaných dat, jejich spolehlivost, jsou sníženy chyby při formulaci otázek.
Nestandardizovaný rozhovor- určuje závazně pouze cíle sledování, někdy okruh informací,
případně některá hlediska, z nichž má být rozhovor veden.formulace otázek může být
přizpůsobována osobnosti dotazovaného.jeho nedostatkem e často nemožné srovnání získaných
výsledků.
V sociální psychologii bývá před individuální formou rozhovoru volena forma rozhovoru
skupinového.
K sestavení otázek se zpravidla uvádí nutnost postupu od obecného ke konkrétnímu a logické
návaznosti otázek. Je doporučováno respektování psychologického kontextu (neklást emotivně silně
sycené otázky na začátek rozhovoru), důraz je taky kladen na udržování zájmu a pozornosti
v průběhu rozhovoru. Důležitou součástí je i podporování sebedůvěry a sebeúcty.
Tazatel by se měl v rozhovru vyhnout sdělování svých vlastních postojů k danému tématu.
Základním předpokladem pro úspěch rozhovoru je umět naslouchat.
4- DOTAZNÍK- výzkum pomocí dotazníku je nejrozšířenější metodou . je tvořen souborem otázek ,
které jsou předkládány dotazovaným osobám. Cílem dotazníkového šetření je většinou výzkum
postojů. Nejužívanější typem dotazníku je výrok o názor.
Druhy otázek
--otevřené otázky je respondent vybízen, aby svoji odpověď sám formuloval.
--uzavřené otázky –alternativní tzn. Že se navzájem vylučují (ANO-NE)
-výběrové-z navrženého seznamu více odpovědi je vybírána jen jedna,
případně je určena míra ztotožnění s odpovědí.
Škálování bývá používáno při měření postojů (1-2-3-4-5)
Dotazník je určen především k hromadnému zkoumání a získání dat pro statistické zpracování.
První dotazník použil v roce 1880 Francis Galton při zkoumání představivosti.
Aplikovaný výzkum se přimyká k různým vědním oborům a praktickým úsekům. To vyžaduje
kromě sociologických znalostí také určitou míru odborných znalostí příslušného úseku
(architektury, zdravotnictví).
Regulace sportovce a regulační techniky
Cílem psychologické přípravy sportovce je vytvářet dlouhodobé i bezprostřední předpoklady pro
optimální (regulační) úroveň aktuálního psychického stavu, na němž je okamžitý výkon sportovce
přímo závislý.
Principy psychologické přípravy vycházejí sice ze zákonitostí učení a z pedagogických princip.
Avšak mají i svou specifickou podstatu, danou psychologickými zvláštnostmi sportovní činnosti.
A- princip modelování tréninkových zátěží podle zátěží soutěžních. Je to základem
psychologické přípravy sportovce. Je zdůrazňován ovšem teprve na určité úrovni trénovanosti
sportovce a vyhrazen jen určitým částem tréninkových lekcí.
– 101 –
B-princip stupňování psychických zátěží souvisí s principem postupnosti.jde přitom za prvé o
stupňování intenzity psychických zátěží, za druhé o stupňování zátěží vzhledem k jejich kvalitativní
povaze a za třetí o stupňování jejich frekvence během jedné tréninkové lekce.
C-princip obměňování psychických zátěží je spojen s principem stupňování, tj. postupnosti,
s principem všestrannosti a s principem opakování.záleží v postihnutí rozličnosti pokud možno
všech vztahů, které se mohou vyskytnout mezi zátěžemi psychickými i fyzickými a mezi nimi a
různými přírodními a společenskými podmínkami tréninku a soutěžení. Principem obměňování
zátěží předcházíme i přetrénovanosti a psychické přesycenosti sportovců danou sportovní činností.
Principem stupňování a i obměňování psychických zátěží sledujeme současně i udržení potřebné
emoční tenze tréninku , bez níž je aktivita sportovce podstatně nižší.
D-princip relaxace- vychází z regulačních potřeb sportovce a směřuje k reprodukci jeho
psychické i tělesné aktivity, jež může být přemírou zátěží podstatně vyčerpána.
E-princip regulace aktivační úrovně vychází z podmíněnosti výkonu aktuálním psychickým
stavem a ukazuje nutnost jeho přímého a i nepřímého ovlivňování různými biologické, fyziologické
i psychologické . neobyčejný význam má v této souvislosti ovlivňování motivace sportovního
tréninku.
Kromě těchto principů vychází psychologická příprava pochopitelně i z principů
individualizace, kolektivnosti a uvědomělosti.
15c) Charakterizujte dílo jednoho z následujících filozofů postmoderny:
M. Foucault, J. Derrida, F. Lyotard, R. Rorty; a doložte na příkladech,
proč jsou řazeni k postmodernímu myšlení.
Jacques Derrida, 15. 7. 1930 Alžír
Patřil ke stoupencům francouzské levice, i když později se s nimi rozchází, a hledá jiné alternativy.
Stále ale zůastává věrný spíše levicové politice. V USA je nejvýznamnějším francouzským
filozofem. Často se vyjadřuje k aktuálnímu politickému dění, viz odmítavý postoj k americkému
útoku na Irák – vyvážení amerického unilateralismu.
Dekonstrukci Derrida chápe jako kritické čtení filozofických textů. Toto čtení je budované na
některých významových protikladech – příroda- společnost. Jeden z protikladů je pak vždy
privilegován na úkor duhého, ačkoliv zcela neoprávněně, neboť právě privilegovaný termín je
utvářen na základě termínu potlačovaného.
Derrida bývá nejčastěji zmiňován spíše ve spojitosti s literární vědou či dokonce lingvistikou,
zatímco ve filozofických kruzích jsou jeho díla - zejména ta z pozdějšího období - přijímána s
rozpaky. Vědomí člověka dle jeho lingvistického modelu utváří IMAGINACE A REALITA.
Imaginací je potom rozuměn vnitřní smysl, který reflektuje sebe sama, nic se však o sobě
nedozvídá, nic nemanifestuje. Tato vnitřní fantazijní reprezentace je neúčelná, neboť postrádá
smyslu.
Realita vnější smysl, může být řeč. V komunikaci v níž máme co dočinění se slovy lze jasně
rozlišit mezi skutečným, fiktivním ideálním a reálným.
– 102 –
Dále se zabývá mediovanou komunikací při níž člověk ztrácí nad svými texty kontrolu a není
schopen je dešifrovat a rekonstruovat tak, v nich původně zachycené obrazy.
Text je tedy klíčovým elementem přítomné kultury. Dekonstrukce je nástrojem, který chce
zabránit totalizujícím strategiím , úzce spojeným s logocentrismem v jejich expanzi.
Kybernetizace textu – dochází ke zvrácenému dodatkovému vsunutí do imaginárního textu,
který je expanzivní v kapacitě integrace, protože se všechny texty ukládají na stále větší diskové
jednotky. Počítače také porušují linearitu čtení, neboť v nich není zřejmý rukopis autora.
není možné určit autora
není možné text lokalizovat
není možné specifikovat kontext
Centrem rekonstrukce se zde stává možnost oddělit všechny znaky, zařízení, komunikace
od odesílatelů, hlasatelů, příjemců. Počítač nematerializoval psané stopy. Monitor počítače tak
depersonalizuje text a přenáší všechny stopy individuality k neindividualizovaným značkám.
Mediovaná reprezentace je tedy světem Foucaultova panopticonu.
Derridova kybernetická komunikace a mediální simulace vymanila subjekt ze závislosti na
významu, prostoru a čase.
Byla by však chyba Derridu pro filozofii zcela zatracovat. Jeho myšlení, jež je mnohdy
považováno za temné a nepochopitelné a jemuž nemůžeme upřít značně široké rozpětí, je v mnoha
směrech užitečné. Troufám si říct, že je to právě Derridova odvaha myslet jinak, co vzbuzuje u
mnoha jeho filozofických souputníků nepřátelství.
Michael Foucault 15. 10. 1926, Poitiers, 26. června–1984, Paříž
Byl reprezentant francouzské intelektuální avantgardy sedmdesátých let, profesor Collège de
France, filozof a psycholog. Byl také historik filozofie, představitel filozofického strukturalismu a
postmoderní filozofie, historik a teoretik kultury. Jeho dílo se rozpadá do několika období, tradičně
je přijímáno dělení na období „fenomenologické“, „archeologické“, „genealogické“ a „etické“.
Dle mého názoru je nejdůležitější známkou dekonstrukce pojetí moci, kterým Foucault označil
panoptikum, tedy tu skutečnost, že moc nevychází z násilí činěných na lidí, nýbrž ze vztahu který
utvářejí lidé samotní. Moc je tedy určována ze spodu. Opakem k tomuto pohledu je poté
Synoptikum (Mathiasen), kde je uvedeno tradiční pojetí moci.
Kupříkladu, namísto historického popisu vězeňských systémů se Foucaultova studie Dohlížet a
trestat snaží vysvětlit, jaké všeobecné myšlenkové pochody umožnily a zapříčinily způsob, jakým
společnost trestá překročení zákona. Cílem tohoto Foucaultova „dekonstruktivismu“ je uvědomění,
že dogmatické uspořádání forem vědění a chápaní, stejně jako i univerzální systémy morálek, jsou
produktem spontánních myšlenkových pochodů, které tvoří jednotlivé „epistémé“, a nesmějí být
chápány jako absolutní."(zdroj: Folozofický slovník)
„70. léta: zkoumá provázanost mezi věděním a mocí, odhaluje mocenské strategie a analyzuje
vztah moci a člověka. Uvedl termín „biomoc“, která proniká do nitra jednotlivce a formuje jeho
vztah k sobě samému. Diskurs ( tedy rozhovor, přednáška) se podle něj ukazuje jako prostředek k
prosazení moci, která utváří vědění, společenský řád i individuální pochopení. Moc je podle něj
nadlidským faktorem."(zdroj: Filozofický slovník)
– 103 –
Slova a věci se stala roku 1966 opravdovým intelektuálským bestsellerem. Foucault i vydavatel
žasli, jak složité výklady, z nichž vyplývá, že to nejsme my, kdo cele vládne diskursům, apriorním
nástrojům lidského a společenského dialogu, ale prvotně si diskursy podřizují nás, nacházejí další a
další čtenáře.
Rozdíl mezi tradičním pojetím moci a pojetím moci dle Foucaulta
Tradiční pojetí moci: institucializovaná, kultivovaná, či polidštěná forma násilí, které probíhá
přirozeně v přírodě. Boj o moc probíhá v méně násilné fyzické podobě. Mocenskými prostředky.
Moc vytváří zdání něčeho vnitřně přítomného – z boží milosti, násilím, či ve vlastnictví lidu, který
ji deleguje zpět k panovníkovi.
Dle Foucaulta: Moc je pouze jdním zvláštním typem vztahů mezi jednotlivci. Moc neproudí
shora, z nějaké velké polarity, která by se přenášela i na nižší úrovně. „Moc je vztah, který vychází
zdola, z nespočetného množství rodin, ložisek, společenských, státních institucí. Moc poté vychází
z mnoha heterogenních center.
Moc není přirozená, daná, není to entita „o sobě,“ které je potřeba se obávat, není mystérium,
které je třeba ctít. Není to také nic, co je automaticky obsaženo ve skupině, v národě, v lidu,
poprašek pokrývající společnost. Moc vychází z nekonečného množství nerovnoměrných a
pohyblivých vztahů, které existují v každé společnosti; není přitom do těchto vztahů vnášena
druhotně, zvenčí, vědomě; je jejich imanentní podstatou. Moc existuje jen aktuálně; je to jednání
působící na pole možných přítomných a budoucích jednání jiného subjektu. To je také hlavní rozdíl
mezi mocí a násilím. Násilí působí přímo na subjekt, „ohýbá, ničí, láme: uzavírá všechny
možnosti.“ Setká-li se násilí s odporem, nemá jinou možnost než jej omezovat, zlomit. Moc však
působí na jednání: „uplatňuje se v oblasti možného, anebo se vpisuje do chování jednajících
subjektů: podněcuje, ovlivňuje, odvádí, usnadňuje či ztěžuje, rozšiřuje či omezuje, činí více či méně
pravděpodobným… Jednání působící na jednání.“ Výkon moci není spojován pouze s příkazy nebo
donucením; souhlas je také důležitou formou vyústění mocenských vztahů.
násilím není možné subjekt plně ovládnout – subjekt se vždy může stáhnout do sebe v
nejpasivnějším odporu, totiž v tom, který nehledí ani na vlastní likvidaci. Úplné mocenské
ovládnutí, takové, které donutí subjekt zapojit vlastní síly ve prospěch plánu mocipána, je možné
pouze nadvládou ne-násilnou.
Předpokladem moci je svoboda. Důsledně vykonaná moc přesvědčí jedince, aby sám,
dobrovolně, po zvážení, s pocitem svobody učinil žádané rozhodnutí, v ideálním případě bez
vědomí ovlivnění. Subjekt moci tak může zapojit celou svou svobodu do služeb jedince (nebo
instituce) řídící mocenský vztah.
Tvrzení, že moc vychází z lidu, je delegována na zástupce, kteří tvoří právo, jež je vykonáváno
formou zákona trestajícího ty, kdo se mu postaví, je tedy ve foucaultovském vidění neplatná do
poslední čárky. Subjekt se v rovině politické moci dostává do situace plavce v řece, který si
nevšiml, že řeka se nejdříve rozlila do šíře a pak zmizela v propadání; jako by dál a dál tempujícímu
plavci stačilo okolo něj stále opakované tvrzení, že řeka tu stále je, přestože i poslední zbytky vody
se teď valí v hlubinách od nichž je oddělen desítkami metrů kamene. Uvěří-li plavec tomuto
tvrzení, proč by neměl uvěřit jakémukoli jinému? Třeba tomu, že řeka je teď vlastně lepší, když už
– 104 –
nestudí? „Přítomnost zákona je ve skutečnosti jeho zatajování;“ přítomnost moci je nejúspěšnější,
není-li pociťována.
Subjekt je podřízenou stranou v mocenském vztahu. Již bylo řečeno, že ve svém stavu
podřízenosti musí setrvávat pokud možno neustále. Je tedy důležité, aby byl jiný. Mocenský vztah
mezi rovnocennými entitami se udržuje nesmírně obtížně. Existuje-li tedy rozdílnost mezi prvky
mocenského vztahu, bývá často využívána k jeho stabilizaci v nerovnosti.
15d) Vývoj české výchovně-vzdělávací soustavy. Jan Amos Komenský a
jeho pojetí školy, vývoj novodobého českého školství, soudobá česká škola
a její sociální dimenze. Školní vzdělávání a škola (transmisivní,
konstruktivistická atd.).
Při přechodu středověku k novověku přestávají platit dogmata a snižuje se vliv církve.mění se
filosofické názory, jsou vytvářeny nové typy škol podle antických vzorů. Pedagogové 16. a 17 stol.
Vyžadují popularizaci vědy a pracovní a tělesnou výchovu. Návrat k přírodním vědám, antickým
ideálům. Humanisté se ve výchově snažili obnovit myšlenky harmonické výchovy, spojení výchovy
těla a ducha. Humanisté zavádějí tělesnou přípravu na dvorech šlechty a mezi měšťany. Základní
náplní tělesné příprav zůstává rytířský pětiboj- jízda nankinu, střelba, plavání, lov a zápas v
přímořských oblastech se pořádaly veslařské závody, hrály se nové hry.
Ve 14.–16. století dochází v jihozápadní Evropě k intenzivnímu rozvoji hospodářskému i
kulturnímu. Vznikají první manufaktury, narůstá mezinárodní obchod, objevné cesty otevírají nové
možnosti v Asii. V Africe i v Americe. Nebývalý rozvoj přírodních věd , filosofie, kultury. Vzniká
nový postoj k životu charakteristický optimismem, důvěrou v lidské síly a snahou o všestranný
rozvoj osobnosti. Antické filozofické ideály i antický životní způsob slaví svou renesanci.nový
přístup k životu pak nutně volá i po nové harmonické výchově člověka.
Jan Amos Komenský 1592-167
Znamená vrchol humanistického, pedagogického úsilí. Jeho myšlenky o výchově uskutečnila až
budoucnost, proto je nazýván mužem touhy.
Tělesné výchově nevěnoval Komenský samostatný spis, ale téměř ve všech svých dílech
zdůrazňoval důležitost tělesné výchovy jako součástí výchovy mládeže. Jeho dílo je ucelená
soustava pedagogických názorů, které řeší různé problémy školní výchovy. Komenský chtěl
výchovu a vzdělání pro všechny.
Komenský se narodil 28. března 1592 na jihovýchodní Moravě. Po studiu na univerzitách
v Herbornu a Heidelbergu učil od roku 1614 na bratrské škole v Přerově a od roku 1618 byl
duchovním správcem ve Fulneku. Po Bílé hoře roku 1620 se musel skrývat před pronásledováním
protireformace u svých šlechtických přátel. Roku 1628 byl nucen odejít natrvalo z vlasti, nejprve do
polského Lešna, kde zvelebil bratrské školství a kde žil do roku 1656 s přestávkami vyplněnými
pobytem v Anglii, ve Švédsku, a v Blatném Potoce v Uhrách. Po požáru v Lešna se roku 1656
uchýlil do Amsterdamu, kde 15, listopadu 1670 zemřel.
– 105 –
Velká didaktika- koncepční spid, který řeší základní cíle výchovy, její obsah, principy a metody
a přináší návrh organizační struktury školství pro veškerou mládež. doporučuje správnou
životosprávu , prostou stravu, střídání práce a odpočinku, tělesná cvičení a naznačuje zásady
hygienického zařízení školní budovy.
Brána jazyku otevřená
- je shrnuto osm tisíc slov do tisíce vět a do jednoho sta věcných okruhů.
Infomatorium školy mateřské
- Komenský v ní podtrhuje důležitost her pro tělesnou výchovu, jako prostředek pro rozvoj smyslů
a myšlenkových schopností.
Orbis pictus
- uvádí obrázky různých tělocvičných činností s popisem.
Tři základní oblasti výchovy
- vzdělání ve vědách a uměních, mravní výchova a výchova náboženská. Podle Komenského se
člověk stává člověkem jedině výchovou (pedagogický optimismus) z toho vyplývají i jeho pojetí
školy jako „dílny lidskosti“ , která má nahradit středověké „mučírny ducha“, ve výchově nezná
rozdíly stavů nebo pohlaví, odmítá jednostrannost výchovy i její úzký prakticismus.. nejčastěji byla
v posledních dvou staletích připomínána Didaktika..
Základním didaktickým zákonem , který uplatňoval v celé své nauce, byl požadavek učit všemu
příkladem, pravidlem praxí, a to na rozdíl od středověkého ustáleného postupu od obecných
pravidel ke konkrétních příkladu a k praxi.
Didaktické principy
- princip názornosti, princip systematičnosti, princip aktivnosti, princip přiměřenosti.
Školní organizace
-doporučuje školu pro veškerou mládež členěnou na čtyři šestileté stupně: do 6 let škola mateřská
(soustavná výchova rodině), od 6-12 let škola obecná v mateřském jazyce, od 12-18 let škola
latinská v univerzálním světovém jazyce a konečně od 18- 24 let akademie.
Genialita se výrazně projevuje v těch myšlenkách, které můžeme docenit a realizovat až
v dnešní době – idea celoživotního vzdělávání..
Komenský pochopil důležitost tělesné výchovy pro rozvoj člověka jako nejvhodnější formu
stanovil hru.
Vyslovil 7 zákonů aby hra byla hrou.
-hra není v životě hlavní, ale vedlejší
-hra slouží nejen ke zdraví těla, ale i ducha
- hra nesmí být nebezpečná
-hra má být přípravou k vážné činnosti
-hru je nutno včas ukončit
-při hře je potřeba dozor
hru je nutno brát vážně
– 106 –
Komenský jako pedagog má světový význam. Obsah jeho díla předstihl myšlenkově dobu a stal se
základem pedagogických věd.
Škola – základní rysy
Škola = tradiční edukační zařízení
„Právo na vzdělání“ ve „Všeobecné deklaraci lidských práv“ (1948) – specifikace v „Mezinárodním
paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech“ (1966):
„Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že se zřetelem na dosažení plného uskutečnění tohoto práva:
•
základní vzdělání bude povinné a svobodně přístupné pro všechny;
•
středoškolské vzdělání ve svých různých formách, zahrnujíc v to technické a odborné
středoškolské vzdělání, bude všeobecně umožněno a zpřístupněno pro všechny vhodnými
prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání;
•
vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny, a to podle schopností všemi
vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání;
•
elementární vzdělání osob, které nezískaly nebo nedokončily základní vzdělání, bude pokud
možno povzbuzováno nebo zintenzívněno;
•
bude na všech stupních aktivně usilováno o rozvoj školského systému, bude zaveden
přiměřený systém stipendií a soustavně budou zlepšovány materiální podmínky
vyučujících.“
Mezinárodní standardní klasifikace vzdělávání (ISCED) přijaté na zasedání UNESCO 1978. Tato
klasifikace rozlišuje tyto úrovně vzdělávání:
Úroveň vzdělávání
v České republice
·
preprimární
mateřská škola
·
primární
1. - 5. ročník základní školy
·
nižší sekundární
6. - 9. ročník základní školy a nižší ročníky 6-8letých
gymnázií
·
vyšší sekundární
čtyřletá gymnázia, vyšší ročníky 6-8letých gymnázií,
střední odborné školy a střední odborná učiliště
·
terciární neuniverzitní
vyšší odborné školy a jiné pomaturitní studium
·
terciární univerzitní
bakalářské a magisterské vzdělávání na vysokých
školách
·
terciární postgraduální
doktorandské studium
·
škola byla a nadále bude základní edukační institucí
→ hlavní funkce školy = systematizační a integrační = systém základních, zdůvodněných a
uspořádaných informací o přírodě, o společnosti i o člověku = východisko porozumění skutečnosti
·
komplexní funkce = vzdělávat i vychovávat, tzn. přispívat k celkovému rozvoji jedince
→ další hlavní funkce školy:
personalizační = samostatné jednání
socializační = umět zastávat role
kvalifikační = příprava pro profesi
– 107 –
Kritika soudobé Školy
kritika provází školu od počátku – výrazná v renesanci
silná od přelomu 19. a 20. – reformní pedagogika:
John Dewey (1859-1952)
„Snad jsem trochu přeháněl, chtěje odhalit typické body staré výchovy: její pasivitu v chování se
žáků, její mechanické utvoření mas z dětí, jednotvárnost učebního plánu a metod. Možno to shrnout
v konstatování, že těžiště (staré školy – V. J.) leží mimo dítě. Je v učiteli, v učebnici, někde a
kdekoliv vám libo, vyjma bezprostřední pudy a činnostní instinkty samého dítěte. Takto nelze
mnoho mluvit o životě dítěte. Mnoho se dá mluvit o učení se dítěte, avšak škola není tím místem,
kde dítě žije. Nuže změna, jež se dostavuje do naší výchovy, je přesunutí těžiště. Je to změna,
revoluce nikoliv nepodobná revoluci způsobené Koperníkem, jenž posunul astronomický střed ze
země na slunce. V našem případě dítě se stává sluncem, okolo něhož výchovné prostředky se
otáčejí; ono je středem, okolo něhož jsou organizovány“
Švýcarský reformista Adolf Ferriere:
„Dítě miluje přírodu: zavřeli je do místností. Rádo si hraje: dali mu práci. Rádo něčemu slouží svou
činností: jeho činnosti zařídili tak, aby neměly žádný účel. Rádo se pohybuje: přinutili je k
nehybnosti. Rádo se zaobírá věcmi, předměty: místo nich mu dali jen představy. Rádo užívá ruky,
zaměstnali jen jeho mozek. Rádo hovoří: přinutili je mlčet. Rádo by rozumovalo: musí se učit
nazpaměť. Chtělo by objevovat poznatky: podávají mu je hotové... Chtělo by sloužit svobodě:
naučili je trpně poslouchat...“ (Přetvořme školu, in Výber z prameňov k dejinám školstva a
pedagogiky. Bratislava, SPN 1981, s. 186).
Soudobá kritiky školy (od 60. let 20. st.):
Kritika školy jako instituce
·
vznik „mamutích škol“ výhody – rozšíření nabídky nevýhody – byrokratizace, anonymita
·
škola nezajišťuje přechod mezi školou a světem práce – rostoucí nezaměstnanost mládeže
·
škola zůstává nástrojem sociální selekce
·
prodlužování školní docházky (do 19 - 20 let):
pozitivum – zvyšování vzdělanostní úrovně
negativum – izolace studentů od reálného života (sociální a psychologická „nedospělost“)
·
kult známek – vysvědčení = formální předpoklad pro zaměstnání, nedocenění podstaty
vzdělání
·
škola neplní socializační funkci a nepřipravuje pro život, je bohatá na informace, je chudá
na jednání, konkrétní činnosti
·
škola má stále indoktrinační funkci = tlak k přijímání určitých názorů a hodnot
·
škola pracuje s manipulací a donucením
– 108 –

Podobné dokumenty

Metody realizace a hodnocení interaktivní výuky

Metody realizace a hodnocení interaktivní výuky V naší práci se pokusíme okrajově reagovat na aktuální potřeby změny organizačních forem, vyučovacích metod a technologií vzdělávání (vyučovacích pomůcek), které se objevují v práci učitele s moder...

Více

Skvělí lídři se nepřestávají učit

Skvělí lídři se nepřestávají učit je na dobré cestě. Když současně informuje, kolik všechny aktivity budou stát a  jaká konkrétní zlepšení v  oblasti kvality tato investice do lidí firmě přinese, je téměř jisté, že získá pozornost ...

Více

AN červen 2010 - Petr Otáhal, as

AN červen 2010 - Petr Otáhal, as plní funkce, co je to inflace, nezaměstnanost, monetární a fiskální politika, co je měnový kurz, mezinárodní obchod a další. Ve stejném duchu proběhly v měsíci březnu další 4 skupiny na téma makroe...

Více