Březen - Skaut.cz

OBSAH:
* úvaha: Cesta vůdců - K. Šípková
* Karamboly na řece I. - Fr. Stropek
* Den přemýšlení s OS Praha 2 se
čtením o životě Lady B.P.
* V. Macková ke Dni zamyšlení 2013
* V myšlení, slovech…- Zd. Navrátil
* XXIII. vzdělávací seminář skautů
brněnské diecéze
* Květinový den 2013
___________________________________________________________________________________
Cesta vůdců
Jdeme každý sám. Sám se svými
myšlenkami. Cesta před námi je
náročná, možná nejtěžší v životě. Cesta sebepoznání.
Slunce již zapadlo a mě čeká noc
pod hvězdami. Ležím na voňavém
jehličí a s rukama pod hlavou
pozoruji zářící měsíc. Dnes je
úplněk. Velký vůz, a ano, támhle
je Polárka, hvězda, která navedla nejednu loď do správného
přístavu. Dokážu být orientačním
bodem pro své svěřence? Jedním
z ukazatelů správné cesty v nelehkých životních situacích?
Probouzím se do krásného slunečného rána. Procházím čerstvou
rosou a myji si obličej v lesním
potůčku. Je průzračně čistý a osvěžující. Zvládnu čistotou svého života jít příkladem ostatním? Osvěžit, když se budou trápit neúspěchem? Sbalil jsem si
věci a vyrazil dál. Začal trochu
foukat vítr, což je v parném
letním dnu velmi příjemné, usedám na pařez a přemýšlím. Jsem
ten pravý, který dokáže rozfoukat všechny neshody a sváry?
Rozhlížím se kolem a rozhoduji
se, že zde zůstanu na oběd.
Připravil jsem si ohniště a ze
suchého dříví snadno vyskakují
první plameny. Umím zapálit oheň
nadšení v srdcích ostatních? Nejsem jen ten, kdo kolem pálí
všechno dobré? Po polévce a
chvilce
odpočinku
vyrážím
na
další cestu.
Přicházím na křižovatku, kde mě
rozcestník láká k vodopádu. Do
cíle mám ještě spoustu času, a
tak neváhám a jdu. Svého rozhodnutí nelituji, je to skutečně
nádhera, obrovský vodopád, který
prýští přímo ze skály. Pro mě
vodopády představují naději. Naději, že i z něčeho zdánlivě
neprostupného, jako je skála, se
dá s dostatečnou vůlí uniknout.
Mohu
být
takovým
vodopádem?
Rozdávat naději, že se vše v dobré změní?
Když jsem se vynadíval, vyšel
jsem opět vstříc svému cíli. Procházím kolem posvátného kamene
našeho oddílu. Hladím znak vytesaný mými předchůdci, cítím v něm
sílu tradice. Mám dost odhodlání
předávat skautskou myšlenku dál?
Nezklamu ty, kteří šli přede mnou?
Koruny stromů mi dopřávají odpočinek od velkého horka. Pevné
a mohutné stromy, pamětníci starých časů. Jsem pevný ve svých
postojích a názorech? Nenechám se
strhnout míněním druhých?
Stezka se klikatí a stoupá. Koukám do údolí, do kraje luk, lesů
a polí, který zdánlivě nemá hranice. Jak velké jsou hranice mé1
ho pochopení? Umím opravdu odpustit? Ostatním, ale i sám sobě?
Ohlížím se zpátky do míst, kde
jsem strávil pár hodin svého života. Padají první stíny. Rozeznám stinné stránky svých činů?
Napravit, když něco nezvládnu?
Čeká mně už jen pár minut cesty.
Myslím na bratry, s kterými se
mám potkat na vrcholku hory. Jak
oni prožívají svoji pouť?
Dorazil jsem jako jeden z posledních. Náš vůdce, který nás
tu očekával, mi tiskne levici.
Vítám se i s ostatními a spatřuji zvláštní výraz v jejich
očích. Takový západ Slunce jsem
ještě neviděl, jako by končila
jedna kapitola našeho života.
Sedíme kolem táboráku a mlčíme.
Každý z nás přemýšlí, jak odpoví
na otázku, která každou chvíli
přijde. Jsi připraven stát se
skautským
vůdcem?
Po
vyzvání
jeden po druhém sdělovali své zážitky z cesty, co kdo o sobě
zjistil, a proč by měl postoupit
v pomyslném skautském žebříčku.
Až přišla řada na mně. Podíval
jsem se na svého vůdce a po-
vídám: „Na své cestě jsem potkal
mnoho otázek, na které nemám
odpověď, nepoznal jsem sám sebe,
nemohu se stát vůdcem”.
Čekal jsem slova zklamání, místo
toho mi můj velký vzor položil
ruku na rameno a podíval se mi
zpříma do očí: „Za tak krátkou
dobu se nikdo z vás nemohl zcela
poznat, ale každý o sobě něco
zjistil. Ty, můj bratře, jsi našel svoji schopnost ptát se sám
sebe. Ptát se svého srdce. Tím,
že jsi nedostal odpovědi hned,
se netrap, v rozhodujícím okamžiku je objevíš. A nebudeš na
to sám, stejně jako na tomto putování
s tebou
budou
tvoji
bratři, i když jsi je neviděl,
věděl jsi, že jsou nablízku,
ochotní k jakékoli pomoci. A ještě někdo s tebou šel celou
cestu, byl to Bůh, tak jako s tebou půjde po boku celý život.
Tak se neboj a nezapomeň na tři
věci: věř sám sobě, svým bratrům
a Bohu, tak budeš nejen dobrým
vůdcem, ale i dobrým člověkem.”
Kateřina Šípková - Rex
Jednání odboru duchovní výchovy v březnu 2013:
- program 2. 4kurzu
- program výjezdního zasedání ODV
- Návrh odborky „Hledač Pravdy“
- zásady Vize Junáka do r. 2022
KARAMBOLY NA ŘECE - 1.část
F. J. Stropek – Bobr
Odmalička jsem miloval řeky. Vždy jsem
u nějaké bydlel a všechny jihočeské řeky jsem
také osobně mnohokrát projel, proto není
divu, že všechny vzpomínky a zážitky jsou jak
radostné, tak protkané nejrůznějšími nepříjemnostmi, ale i karamboly. Při mnohaletém každoročním splouvání řek jich bylo
nepočítaně a „udělat se“ na jezech, v peřejích
i na místech, kde by to člověk nejméně čekal,
už patří takříkajíc k osobě vodáka. Každá
naše parta, která se vydávala na vodu, byla
turistická, proto jsme zásadně jezdili zpočátku v pramicích, pak v otevřených kanoích.
Nikdy jsme neměli nějaká doprovodná vozidla, která by nám popovážela bagáž a
proviant, proto se do lodi muselo vtěsnat
vybavení povětšinou na desetidenní túru.
Místa k táboření a k nákupům po trase
jsme si vždy včas zamluvili. Nebylo to jako
dnes, kdy je všude plno půjčoven lodí s vybavením a spousty lidí se vydávají na řeku až
2
příliš bezstarostně. Jedou od kempu ke
kempu (spíše od hospody k hospodě) a tam se
nakrmí a hlavně napojí. Ta správná romantika, kterou jsme dříve zažívali, už
vymizela a z řek se stávají dálnice, po nichž se
valí proudy takyvodáků.
S vodáckým oddílem jsme pořádali i různé
závody pro děti na kratších úsecích, ale já
osobně jsem se závodu pro dospělé zúčastnil
pouze dvakrát. Závod „Po třech řekách“ má
dlouholetou tradici a bývaly doby, kdy se jej
účastnilo mnoho závodníků. Jelo se na čas
Lužnicí, Novou řekou a Nežárkou a zakončení
závodu bylo pod Veselským velkým jezem,
jehož šlajsnou se muselo projet. Nebezpečnost
tohoto proplutí spočívala v tom, že propust se
uzavírala a teprve když se blížilo několik
závodníků, začali ji obsluhující chlapíci na
chvíli otevírat automatikou spouští. Proplout
takovým přívalem vody bylo velmi obtížné a
vždy vás zavalily mohutné vlny, takže bez
nabrání do lodi, což bylo považováno za
úspěch, se nedalo proplout. Většina lodí se
zalila až po okraj a závodníci museli k cíli
doplavat.
ten, kdo to zažil. Zato při mé druhé účasti
v závodě se zdálo, že bude vše v pohodě,
protože svítilo sluníčko a bylo teplo.
S Frantou alias Mášou, mým nejlepším
kamarádem z našeho vodáckého oddílu, jsme
se střídali na kormidle. Cesta nám ubíhala
s poměrně slušným časem a najednou jsme
před sebou měli už poslední úkol - projet ten
zrádný jez, jehož propust se začala otevírat..
Za námi se objevily asi dvě další lodě a Máša
na kormidle vkřikl:
„Teď to rozpícháme, abysme tou šlajsnou
prolítli jak ptáci.“
Netušil, jak blízko je pravdě. Mášův
známý, se kterým měl vždy nějaké spory,
právě obsluhoval pohyblivou plotnu v propusti. Nejprve ji zcela otevřel, ale těsně před
námi ji schválně trochu povytáhl. To jsme
poznali až když se naše kanoe zapíchla za
povytaženou plotnou do kamenných retardérů, jimiž je dno šlajsny pokryto. A pak to
začalo. Já jsem jen přelétl do vln přes špičku
kanoe, zato hůř dopadl Máša. Ze zádi lodi ho
prudký náraz vyhodil do vzduchu, takže
přelétl celou loď i mne a ještě s pádlem v ruce
zařval a zřítil se do milosrdných vln. Přestože
jej vlny trochu zbrzdily, byl potlučený a
nadával jak špaček. Když jsme se pod jezem
škrábali z vody, zahlédli jsme původce tohoto
rádoby žertu mizet od řeky. Máša za ním
zahrozil a zařval:
„Jen počkej, tohle ti nedaruju!“
„Heleď, aspoň se už nebudeš chlubit jakej
si na vodě machr,“ zněla odpověď chechtajícího se žertéře, než nám zmizel z očí…
V závodě jsme se umístili v první desítce,
ale radost jsme z toho neměli. Takový hloupý
žert mohl dopadnout daleko hůř, ale naštěstí
jsme se z utržených šrámů brzy „vylízali“,
avšak závod už jsme nikdy nejeli.
Pokračování příště
Když jsem tento závod s kamarádem
Jirkou absolvoval poprvé, tak vál studený vítr
a celý den pršelo, proto všichni už cestou
museli vodu z lodí vylévat. Ale co to je jet po
celou dobu závodu v pláštěnce jako ve
skafandru a s nohama ve vodě „ocení“ jen
____________________________________________________________
Odbor duchovní výchovy Junáka a oldskautský klub „JEČNÁ“
pražského střediska MAJÁK v sobotu dne 23. února uspořádali
DEN ZAMYŠLENÍ.
Od 7:30 hod byla sloužena v kostele sv. Ignáce mše za Aničku Švecovou,
bývalou vůdkyní střediska LUX; od 9.00 hod v učebně Ignáce Raaba
ve dvoře Jezuitské rezidence se konala beseda,
spojená s pohoštěním z vlastních zdrojů.
Ses. Hana Bouzková četla z další kapitoly ze svého překladu knihy
Vlastní životopis Olave, Lady Baden-Powell G.B.E.
vyprávěný Mary Drewery
3
Window on My Heart – Příběh Lady B.P. 19. kapitola
Smrt hrdiny
Léta 1938 – 1941
Po vylodění v Mombase jsme jeli přímo
do Outspan a Robin téměř bezprostředně po
tom se sesypal s tím, co jsem já považovala
za jen bronchitidu a housera. Když ho lékař
prohlédl hned po vánocích, ohlásil, že jeho
srdce je ´velmi unavené´ a předepsal dlouhý
a naprostý odpočinek – přinejmenším na
jeden rok. Ihned jsme odvolali všechny cesty, na které jsme plánovali, že pojedeme
spolu, do Rhodesie a Jižní Afriky, a mou
vlastní na příští léto do Anglie a usadili se
v našem malém bungalovu v Outspan na
´stříbrné líbánky´. Robin měl ošklivé bolesti
hlavy, takové jako když jsme se vzali, ale teď
se přidala i bolest kolem srdce a on mohl
dělat jen velmi krátké procházky, protože se
cítil unavený.
Ale byli jsme šťastní, že jsme spolu
v Outspan – tak šťastní, že jsme se chytli
Ericova nápadu, že bychom měli investovat
dost peněz do hotelu, aby nám tam vybudoval náš vlastní bungalov. Tak bychom
mohli strávit šest zimních měsíců v Kenyi a
on by ho mohl pronajímat jako ostatní
v letních měsících, kdy bychom byli v Anglii.
Týdny ubíhaly, jeden klidný den po
druhém. Migwe, náš ´chlapec´ nám nosil náš
čaj časně ráno. Ptáci zpívali a kolem byla
božská vůně časného rána, vůně čerstvé,
vlhké půdy. Po snídani jsem se zabývala naší
korespondencí a pak, když se Robin cítil
silnější, jsme podnikli mírnou procházku
nahoru ke golfovému hřišti. Odpoledne odpočíval až do doby na čaj a já seděla a zatím
něco spravovala nebo se zabývala jinou tichou prací. Pak Robin vyšel ven na verandu,
aby maloval, četl nebo psal a já si vyšla na
dlouhou a namáhavou procházku. Byla jsem
zvyklá mít dny nacpané činností, že nebylo
snadné zpomalit.
Eric nám věnoval k narozeninám
mládě damana a pokřtili jsme ho ´Two-Two´
(Dva-Dva) na památku toho dne. Bylo to
milounké maličké stvoření, skoro jako veverka, a doprovázelo mě na mých procházkách sedící mi na rameni. Sedával mi na
klíně, když jsem psala na stroji dopisy a byl
nejbližší náhražkou za našeho milovaného
Shawgm, jakou jsme v Africe mohli najít.
Bylo úžasné vidět, jak se mému
manželovi pozvolna vrací zdraví, a koncem
února jsem cítila, že je mu už dost dobře,
abych ho mohla zanechat ve výborné péči
Erica a jeho ženy, a navštívila jsem Petra a
Betty.
Nejdřív jsem letěla do Salisbury a pak
do Inyanga navštívit Petra a jeho ženu Carine
a našeho prvního vnuka Roberta – dostal
jméno po mém manželovi. Shledala jsem, že
Carine je skvělá, dobře vypadající, zdatná,
čilá, inteligentní a velice milá, jak jsem napsala Robertovi. A byla jsem zcela uchvácená malým Robertem. Jinak nemám moc
ráda mimina, ale v šestnácti měsících byl
bystrý a pořád se smál a vyžadoval být se
mnou po celou dobu.
Dále jsem letěla do Mankoya navštívit
Betty a Gervase a naše druhé vnouče Gillian.
Gervas jako oblastní komisař ´vládl´
asi nad 34 000 příslušníky kmene Barotse.
Jejich domov byl ve vzdálené části Severní
Rhodesie, 350 mil od Lusaky a 40 mil od
nejbližšího bělocha, misionáře ve stejně
izolované stanici. Musila jsem si najmout
soukromé letadlo, abych se tam dostala.
Celkem jsem byla pryč čtyři týdny a v době,
kdy jsem se vrátila do Nyeri, Robin byl opět
úplně ten starý manžel.
Rozhodli jsme se vrátit se do Anglie
na léto a vstoupili na loď LLangibby Castle
plující z Mombasy 13. dubna. O týden později
jsme se setkali s Petrem, opět v Beiře jako
v roce 1935, jen tentokrát i s jeho novou rodinou. Bylo úžasné, že Robin měl příležitost
podržet svého vnuka v náručí.
Do 21. května jsme byli zpátky v naší
milované Pax Hill, kde jsme strávili léto velmi
poklidně. Robin se vůbec neúčastnil nějakých setkání a já se objevila na veřejnosti
jen krátce – poprvé v televizi z paláce
Alexandra 16. června a ve Windsoru 19.
června na přehlídce skautek První třídy před
jejich Královskými Výsostmi. Byla jsem hrdá,
že jsem viděla obě princezny ve skautském
kroji na veřejnosti při této příležitosti.
Byla zorganizována další Plavba
dobré vůle na srpen. Tentokrát to bylo na
Island, do Norska, Dánska a Belgie. Robin
byl rozhodnut dodržet svůj slib a jet. Nicméně na lékařský příkaz ho 700 skautů a
skautek na palubě Orduny moc vidět nemohlo, i když jeho přítomnost na palubě byla
pro ně inspirující; a on mohl zamávat nadšeným skautům a skautkám shromážděným
na břehu v každém přístavu, kde jsme zastavili, i když z lodi nevystupoval.
Robin strávil zbytek léta v klidu
ukončováním svých záležitostí v Anglii.
Myslím, že věděl, že je to naposled, co vidí
zemi, které sloužil ve válce i v míru po tolik,
tolik let.
4
Dal mnoho svých nejzajímavějších
vzpomínkových předmětů do skautského
ústředí pro ´Náčelníkovu místnost´; on už
nebude provázet skautské návštěvy po Pax
Hill.
´Eccles´ karavan, který nám skauti
světa věnovali v roce 1929, byl vrácen
asociaci a dostal čestné místo v Gilwell
Park. V září 1938 to bylo poprvé od doby, kdy
bylo ustaveno Gilwellské sjednocení (Gilwell
Reunion), že milovaný náčelník tam nekempoval. Milovaný Shagwm musil být
utracen 7. září, hluchý a slepý a velice starý.
Jeho odchod nám způsobil bolest v srdcích,
protože to byl velice oddaný kamarád. Můj
švagr Bob Davidson zemřel na maladsorpční
syndrom (sprue) o dva týdny později. Evropa
balancovala na pokraji války. Byla to nešťastná doba.
Byl tu čas na nadechnutí. Mnichovská
dohoda byla podepsána a příliv násilí byl
držen pod kontrolou po další rok.
´Pátek, 30. září 1938 – O míru bylo
definitivně rozhodnuto minulé noci, a oddechnutí je nesmírné. Během 24 hodin jsme
byli zjevně ve válce, a to je příšerná zkušenost pro celý svět.´
Doslechli jsme se od Erica Walkera, že
náš bungalow v Outspanu byl dokončen, a
tak jsme vybrali to z našich knih, stříbra a
osobních věcí, o čemž jsme si myslili, že bychom mohli potřebovat, zbylé věci a nábytek
dali do skladiště, opustili Pax Hill a 26. října
se nalodili na Llandaff
Castle.
Přes
Mnichovskou dohodu tu bylo napětí:
´1.listopadu 1938 držíme se stranou směrem
k africkým břehům abychom se vyhnuli
pásmu, kde krutí Španělé položili miny kolem
svých břehů a dokonce deset mil do moře.´
Byla to poklidná cesta po tom časném
poplachu. Kapitán Brown nám dovolil užívat
jeho soukromou palubu, takže Robin nebyl
vyrušován ostatními cestujícími. Svého nového domova jsme dosáhli 24. listopadu.
Pojmenovali jsme ten bungalow
´Paxtu´ - Pax druhý. ´Tu´ ve svahilštině znamená ´spolu´ nebo zcela, naprosto. Tak
´Paxtu´ také znamenal ´Naprostý mír´ - a tím
také pro nás byl.
Ten bungalow byl vším tím, v co jsme
doufali. Měl širokou kamennou verandu
s nádherným výhledem na horu Kenya a brzy
jsme na verandu přitáhli náš ´ptačí klub´
snovačů, jiných snovačovitých a bulbulů
(weaver birds, wax-bills, bul-buls). Zahrada
zářila červení a žlutí kan a zlatého deště. Měli
jsme malý leknínový rybníček s fontánkou, a
zatímco jsem zahradničila, Robin maloval a
psal. Jeho zdraví se zdálo podivuhodně
v pořádku a v Paxtu udělal některé ze svých
nejlepších věcí. Bylo mu natolik dobře, že
chodil rybařit a příležitostně strávil i noc
v posedech na vrcholku stromů. Své dojmy
z Kenyi zachytil ve skvělých akvarelech
reprodukovaných ve dvou knihách, Ptáci a
zvěř v Africe a Další skicy z Kenyi.
Migwe zase chodil, aby se o nás
staral. Two-Two se odmítl vrátit se a tak
místo něho jsme získali dalšího damana –
´Hyrie´, který se dokonce ukázal i oddanější,
než byl jeho předchůdce. Bylo to ještě
miminko, když jsme ho koupili (za 5 pencí) a
dokonale zdomácněl. Živil se okvětními lístky
růží a mrkvovou natí!
Nemohla jsem zahálet. Jestliže jsme
se měli v každém roce na šest měsíců usadit
v Kenyi a pravidelně se stýkat s domorodci,
musím se naučit jejich jazyk. Mám velké
sympatie k lidem, kteří znají jazyk země, v níž
žijí. Je to to nejmenší, co člověk může udělat
jako projev zdvořilosti k zemi, kterou si
zvolil; ukazuje to, že se snažíte. To byl jeden
omyl mnoha britských žen v Indii v dobách
britské nadvlády; nechtěly se unavovat jazykem.
Svahilština nebyla pro mne lehká, ale
podařilo se mi ji zvládnout tak, abych uspěla.
Chodila jsem na kurzy, pořádané římskokatolickým knězem na misii v Nyeri spolu se
švýcarským správcem a manažerem hotelu
Outspan.
Cítím se velice zmatená celou gramatikou a těmi hroznými předponami s ni- a
tu- a wa- a jinými věcmi!.... Nejtěžším
shledávám naučit se to zpaměti. Nikdy jsem
se nemohla naučit něco zpaměti, i jako
mladá, a když je mi 50, je to ještě horší!
Práce se skautkami jsem se aktivně
neúčastnila kromě toho, že jsme si hrály na
světlušky se dvěma malými dcerkami Erica
Walkera, ale příležitostně jsem jezdívala
devadesát pět mil do Nairobi a tam pro-
5
jednávala záležitosti skautek nebo navštěvovala schůze Východoafrické ligy žen.
Má neteř Christian se k nám připojila
v březnu 1939. Musela podstoupit závažnou
operaci zad a stále jí ještě nebylo dobře,
tak se přijela zotavit do keňského tepla.
Z Rhodesie přijela Betty s malou Gillian, aby
byla se mnou do porodu druhého dítěte,
které se narodilo 16. dubna. Heather odletěla
z Anglie na krátkou návštěvu. V téže době
k mé hrůze Robin začal znovu churavět se
srdečními problémy, svěděním na pažích,
zádech nohou a hlavě. Jestliže jsem si kdy
myslila, že se mi čas líně povleče a nebudu
mít v Paxtu co dělat, tak ta iluze se brzy
rozptýlila! Byla jsem celý čas ve shonu se
svými třemi marody.
Robin byl velice křehký, stěží vůbec
něco snědl. Musila jsem ho přemlouvat, aby
si vzal pár lžic maranty třtinové (arrowroot)
nebo Brandyho essence. Naštěstí jsme měli
výborného lékaře vzdáleného pouhých deset mil. Přijel kteroukoli hodinu, bylo-li to
nutné a často přespal v Paxtu, byl-li zavolán
pozdě večer. Musili jsme Robinovi mazat
mastí a obvazovat paže i nohy třikrát denně.
Podráždění ho neopouštělo a nic, co jsme
dělali, mu nepřinášelo úlevu. Jeho teplota
divoce skákala a on byl ochablý a zesláblý, i
když vše snášel neobyčejně trpělivě. Nicméně se zase jednou vzpamatoval a cítil se
dostatečně silný, že vyrazil na krátkou safari
expedici, na níž vytvořil jednu ze svých nejhezčích maleb.
1. srpna 1939 - po delší túře v okolí při
návratu do kempu asi v osm hodin (ráno) tu jsme náhle uviděli nosorožce, který
vycházel z křovin. Pozorovali jsme ho blížit
se, a když nás uviděl, sklonil hlavu, zvedl
ocas a vyrazil k nám. Kapitán Gethin ´dupl na
plyn´ a my jsme mu ujeli! Odklusal rychlostí
18 mil za hodinu a my ho kousek doprovodili.
To bylo opravdu napínavé! Vrátili jsme se do
Namangy; a večer zase vyrazili a dívali se po
slonech a naskytl se nám nádherný pohled
na jednoho u cesty a ten nás taky ´vyprovodil´- na vzdálenost pouhých 9 yardů –
(yard je 0,9144 m) - všechno velice vzrušující
a nádherné. Opravdu dobrý den!
Tenhle slon se stal předmětem Robinovy malby. Ta nyní visí v Mezinárodním
centru v Gilwell Parku.
Robin byl příliš nemocný na to, aby se
vrátil do Anglie na léto roku 1939, ale stejně
jsme si nezávazně zamluvili cestu na lodi
Klipfontein, plující do Anglie 23. března 1940.
Ale ta se neměla uskutečnit.
Neděle 3. září 1939: Mnohokrát za den
s úzkostí posloucháme rádio a pak večer
přicházejí ty strašné zprávy o válce, která
byla vyhlášena Německu Francií a námi.
Robinova první reakce, ač byl starý a
křehký, byla, že cítí, že by měl být v Anglii,
ale zástupce náčelníka skautů, Lord Somers,
ho ujistil, že skauti se zachovali skvěle při
této příležitosti; on má zůstat, kde je –
v Kenyi. Bylo to pro něho těžké zůstat
v nečinnosti v době takové krize pro Británii.
Já se zaměstnávala šitím čepiček a masek
pro chirurgy pro Červený kříž. Byl to jediný
způsob práce ve válce, kterou jsem shledala, že bych mohla dělat. Cítila jsem se
nečinnou, neužitečnou a provinilou, když
jsem hrála squash nebo tenis. Nějaká náplast
pro mé svědomí přišla o měsíc později.
Guvernér Kenye, maršál letectva Sir Robert
Brooke-Popham, se vracel k aktivní službě
do Anglie a jeho žena Opal se přirozeně
vracela s ním. Požádala mě, abych převzala
její práci jako koloniální činovnice skautek
v Kenyi. Se vší nadrženou energií jsem se
vrhla do práce. Věděla jsem, že je v Kenyi
mnoho předsudků o barvě a rase, které jsou
v rozporu se skautskými principy sesterství
a bratrství ´s každou barvou a vírou´. A brzy
se mi dostalo zadostiučinění, když jsem viděla keňské skautky souhlasit s více-rasovými tábory přesto, že v kolonii byl obecně
silný odpor k Indii.
Bylo frustrující, že jsme nemohli dostávat podrobné zprávy z Anglie. Dopisy
docházely vzácně a ty, co jsme dostávali,
byly jen krátké zprávy (airgraphs), kde
nebylo místo na víc, než na velice krátké
sdělení. Slyšeli jsme, že Pax Hill byla zabrána
armádou, ale nic víc než toto.
Stále však pokračoval příjemný, relativně nerušený život, tak neskutečný jako
„podivná“ válka v Evropě v té době. Každý
den jsem každý den hrála tenis na kurtech v
Outspanu. Robin na tom byl stále tak dobře,
že jel se mnou na čtyřdenní safari koncem
ledna 1940, a z této zkušenosti udělal další
skvělou malbu.
...Muhori zahlédl buvola a my viděli
stádo mizící v hustých křovinách – spoustu
velkých, černých zadků. O kus dál jsme
zastavili a vylezli (z náklaďáku) a plížili se
k mraveništi a pak uviděli a pozorovali velice
zblízka 124 buvoly, jak vylézají z řeky a
klidně se potulují podle ní a pasou se – a
vůbec si nevšímali naší přítomnosti! Bylo to
skvělé a velice vzrušující. V určitém směru to
bylo nebezpečné a opravdu riskantní, že se
buvoli nepříjemně snadno obrátí. Ale vítr vál
správným směrem a oni nás neviděli.
6
takže se cítil nemocný a slabý. Stále ho
svědily nohy a paže. Lékař i já jsme zkoušeli
jednu mast za druhou, ale vždy se stejně
negativním účinkem. Občas se mu ulevilo a
naše naděje na vyléčení stoupaly, ale brzy se
svědění snažilo jako dříve. Byl rozmrzelý a
podrážděný, což se mi zdálo neuvěřitelné,
protože býval vždy tak trpělivý, milující a
dobře naladěný. Sama jsem si uvědomovala,
jak je pro mě těžké být trpělivá, protože
namáhavá péče o něho se projevovala i na
mně, a pak když i já jsem se chovala k němu
podrážděně, hodně jsem si to vyčítala.
V září mě doktor Doig varoval, že jeho
srdce je ´strašně unavené´. Byla jsem zoufalá
– kolik času máme ještě spolu – týdny?,
měsíce? – určitě ne roky. Jeho hlas byl silný
jako vždy a jeho mysl jasná. Velice se zajímal
o všechno, co se kolem něho dálo, poslouchal rozhlas, diktoval svůj pravidelný
článek pro Skauta a dokonce v říjnu nakreslil
naši vánoční pohlednici. Ale konec už nemohl být daleko.
Betty přijela ze Severní Rhodesie na
týden začátkem listopadu a přivezla nám
zpět Christian. Ta byla u Betty posledních
šest měsíců. Teď se nám stala „věží síly“, od
poloviny měsíce musil mít Robin ošetřovatelku ve dne v noci. Nevím, jak bych to
zvládla bez ní a doktora Piokowského, polského židovského utečence – lékaře, který
bydlí v Outspan a který přicházel často dát
Robinovi injekci morfia, aby ho uklidnil.
Středa 13. listopadu 1940 - hrůzná
noc, spal mizerně, hodně kašlal a cítil se
velice nemocný, ubohé jehňátko. Vstávala
jsem, abych se kolem něho motala téměř
každou hodinu, a je hrozné vidět ho trpět –
tak bez dechu prudce oddechovat a sténat –
tak vyčerpaný.
Život se zdál tak neskutečný. Když
jsem se pohnula z Paxtu, měla jsem pocit, že
život jde svou obvyklou cestou. Potkávala
jsem lidi, hovořila s nimi a vyměňovala si
zprávy. Hosté v Outspanu přicházeli a odcházeli, hráli tenis, squash a jezdili na safari.
Zpátky v bungalowu Robinovo staré unavené srdce tlouklo pomaleji a pomaleji. Ležel
tam s očima zavřenýma, neschopen se pohnout, nechtěl mluvit. Po chvílích jsme ho
krmili trochou rosolu, nebo polévky, či vaječným flipem. Koncem listopadu se trochu
zotavil a byl schopen ležet venku na verandě.
Občas jsem mu četla, ale skoro hned usínal.
Myslím, že jsem se bála, že když byl bez
bolestí, tak se zdálo, že mu chybí vůle
bojovat.
4. prosince 1940 – Opravdu špatný
den, protože ho bolí záda, cítí se mizerně a
V únoru 1940 jsme měli nádhernou
rodinnou sešlost. Peter a Gervas dostali
dovolenou ve stejnou dobu a mohli přivézt
své vlastní rodiny do Outspanu. Bylo to
naposledy, co Robin měl celou svou rodinu
kolem sebe a jediná doba, kdy viděl všechna
svá vnoučata. Z celé rodiny chyběla jen
Heather. Byla v A.T.S. (/Army Transport Service – armádní dopravní služba) ´a vozila
svého generála po celém východním velitelství´.
„Podivná“ válka skončila na jaře 1940
a my jsme se dovídali s rostoucí hrůzou
zcela otřesné válečné zprávy: Norsko a
Dánsko byly napadeny, Němci proletěli Holandskem a Belgií. Bylo to opravdu jen tři
roky, co Robin doprovázel královnu Wilhelminu po jamboree ve Vogelenzang? A ona
nyní musila hledat útulek v Anglii.
21. května 1940 – Posloucháme
dvakrát denně hrozné zprávy o nepřetržité
destrukci měst, bombardování a střílení kulometem do bezmocných utíkajících civilistů
a uprchlíků šířící se po Anglii. A Anglie –
naše Anglie – je také ohrožována.
26. května 1940 - K církvi ... Ač se
člověk snaží věřit v Boha Všemohoucího a
v právo a pravdu a dobrotu a všechny věci,
na kterých záleží, tato válka a způsob, jakým
je vedena, jednoduše jím otřásají až do samého jádra....
Francie byla převálcována a prosila o
mír. Spojenecké armády ustoupily k Dunkirku a jejich osud klesal níž a níž. Jediná
radostná poznámka v mém deníku pro toto
období je z 24. června, kdy se Heather provdala za majora Johna Kinga z R.A.F.
v kostele v Bentley.
Zdálo se, že zdraví mého drahouška
Robina odráží neradostné bojové akce, které
se odehrávají tak daleko od poklidných plání
kolem Nyeri. Bylo mu tu líp, tu hůř z důvodů
ne zcela zjevných – a častěji hůř, než líp.
Jeho teplota byla setrvale nad normálem,
7
všechno je špatné. Ale svým způsobem to je
dobré znamení, že je dost silný, aby byl
nevrlý!
Uprostřed prosince jsem si opravdu
myslila, že se z toho dostane. Seděl venku
v křesle, poprvé za pět týdnů četl noviny a
´opravdu se usmíval´. Byl schopen sedět
venku a poslouchat královu řeč k mperiu na
Hod Boží vánoční, ale byl deprimován jednotvárností své denní existence – nedalo se
to nazývat ´životem´. Byla jsem zoufalá. Přála
jsem si, aby Robin žil, ale ne takhle.
Měli jsme ošetřovatelku, sestru Ray,
aby pomohla o něho pečovat. 6. ledna byl
strašně slabý, ale rozuměl, když jsem mu
oznamovala, že Italové byli poraženi u
Bardia. Noc nebyla tak špatná a příští den
jsme si spolu dali čaj v 6 hodin a seděla jsem
u něho a povídali jsme si do snídaně. Většinu
dne prospal a já se cítila dostatečně plná
naděje, že jsem hrála v hotelu tenis. Tu noc
se jeho stav náhle zhoršil. Ve 2.30 ráno 8.
ledna mě sestra Ray probudila a řekla
´Odchází.´
Šla jsem do jeho pokoje a jen seděla u
postele a pozorovala, že se ten drahý,
milovaný život ztrácí. Byl tak bílý a hubený,
zcela v bezvědomí a tichý, dýchal velmi
pomalu a nárazově. Sestra Ray seděla
z druhé strany postele a počítala puls. Je jen
třepotavý, řekla. V 5 hodin jsem myslila, že
bude žít i příští den a šla jsem zpátky do
postele, abych se zahřála, protože mi bylo
chladno – s velkou úzkostí v nočním vzduchu. Políbila jsem jeho drahé čelo a nechala
sestru Ray sedět u něho. Ležela jsem a
nespala a třásla se v posteli, poslouchala.
V 5.45 řekla sestra Ray potichu ´Odešel´.
Vypadal ve smrti tak milý a dokonalý,
právě tak jako byl v životě – naprosto
ušlechtilý a dobrý a milý a obdivuhodný a
veliký a bez chyby.

Seznam obrázků:
str. 5 – bungalov Paxtu v Outspanu
str. 7 zleva: Gervas Clay s Betty a malou
Gillian, B.P. chová Bettina syna Robina, Lady
B.P., Carine a Peter B.P. se synem Robertem

(pozn. překl.: Peter se narodil 30. 10. 1913,
zemřel 9. 12. 1962, malý Robert se narodil 15.
10. 1936 a zemřel 18. 12. 2010, pak měl ještě
Davida Michaela nar. 11. 12. 1940 a dceru
Wendy Dorothy nar. 16. 9. 1944; Betty se
narodila 16. 4. 1917 a zemřela 24. 4. 2004;
měla dceru Gillian a 3 syny).
Hesla Thinking Day pro rok 2013 jsou:
„Společně můžeme zachránit životy dětí"
„Život a zdraví každé matky jsou drahocenné"
Praha, únor 2013
Milé sestry i milí bratři,
posílám vám všem, kdo jste nezapomněli
na Den zamyšlení, svoje upřímné pozdravy.
Společné narozeniny lorda Baden Powella a jeho
ženy Lady Olave, kteří po celém světě přinášeli
radost dětem i dospělým, se staly prohlášením
na Světové konferenci skautek v r. 1926 v USA
mezinárodním svátkem a tento den dostal jméno
Thinking Day. V tento den si začaly skautky po
celém světě kromě přání světové náčelní a zakladateli k narozeninám vyměňovat dopisy
a dárky a svoje schůzky doplňovat vyprávěním o skautkách jinde. Bylo pěkné, když se
zařadila do programu cizí píseň nebo taneček.
„Den zamyšlení“ – „Thinking day“ je dnešní úprava názvu. V r. 1927 to byl
„Vzpomínkový den“, jehož oslavu vedla Bronislava Herbenová. V Praze nikdy podobná
oslava nechyběla, i když měla jméno Den zamyšlení, po válce den sesterství. V r. 1938
jsem dokonce na tuto oslavu byla pozvána. Měla jsem mít proslov, který „musel
zaujmout starostu Junáka prof. Charváta až do posledního šotka“, jak mi napsala
předsedkyně výchovného odboru. Potom jsem měla odevzdat sestře náčelní Vlastě
Koseové pochodeň, zapálenou v mezinárodním táboře, konaném na oslavu čtvrtstoletí
dívčího skautingu v USA. Sraz skautek byl v Městské knihovně.
Poválečnou oslavu jsem popsala podrobně ve svých vzpomínkách („Po válce“).
Bylo to matiné ve Vinohradském divadle a výstavka mezinárodní skautské literatury
8
v Žikešově salonu. Na tuto událost máme vzpomínku v „modré knížečce“. Zde jsou
uveřejněna slova našich prezidentů o významu skautingu, poselství světové náčelní,
předsedkyně světového výboru Falk, naší náčelní a přehled, jak se slavily u nás 22.
únory. Tato stať byla svěřena sestrou náčelní mně, nové tajemnici dívčího kmene.
Otevření výstavy se zúčastnila paní Hana Benešová, Alice Masaryková, paní
Fierlingerová (žena tehdejšího premiéra) a mnoho dalších hostů. Nemusím ani dodávat,
jak jsme byly šťastné. Věřily jsme, že už nikdy nebude válka, nikdy nebudou muset
skautky zabavovat děti v podzemní dráze při bombardování,
nebo péčí o děti
zaměstnaných matek, jak to sdělují pohlednice vydané Naší chatou. Jednu jsem už
posílala jako můj únorový pozdrav.
V intermezzu 1968-70 se oslavy konaly na Pražském hradě v Domě dětí. Po r. 1990
jednou parníkem pod Vyšehrad, podruhé cestou skautskou tramvají Prahou. První končil
u hrobu ses. Koseové (proslov před Pražským probošstvím), druhý na Klamovce, kde se
konal první propagační tábor skautů s dívčím stanem (existuje fotografie).
Všechny vaše i zahraniční pozdravy (zajímavé výtvarně) jsou v archivu. Zajímavé
je, že i v době naší „neexistence“ chodilo tolik pozdravů, že si jednou paní doručovatelka
posteskla: „Prosím vás, co se to děje“?
Ale vraťme se k poselství 22. února. Jaké štěstí, že můžeme
zdravit naše sestry. Každé osobní přátelství, uzavřené třeba jen
písemně, je cestou v práci pro mír.
Ať vaše světýlko této snaze v dnešní neklidné době honby za
ziskem ukazuje cestu jinou.
Vlasta Macková
čestná náčelní
Zdeněk Navrátil:
V MYŠLENÍ, VE SLOVECH I SKUTCÍCH
Skauting jako inspirace i závazek
2. část
„Slibuji na svou čest …”
Teprve složením skautského slibu se stává nováček skautem. Tedy ne
podáním přihlášky, zaplacením registračního poplatku; dokonce ani nošení
skautského kroje (zatím beze všech odznaků) mu ještě takový „statut”
nepřináší. Je to významná, snad nejdůležitější změna či událost, která ho
na nedávno nastoupené skautské stezce vůbec může potkat.
A přece se to někomu později stane pouhou formální záležitostí, snad
vzpomínkou na romantické chvíle u slibového táborového ohně, jejichž
dosah postupně mizí a bývá překryt novějšími prožitky. Ani současná doba
není příliš nakloněná tomu, aby dané slovo bylo zákonem. Také zde by
jistě mohl skauting přispívat ke kultivaci veřejné morálky.
Vnějším znamením skautského slibu je velká
kovová lilie nad levou kapsou krojové košile. Bylo
tomu tak už krátce po první světové válce, kdy tyto
odznaky byly u nás označovány čísly a nepochybně také
evidovány. Zakladatel českého skautingu velmi dbal na
to, aby ho nikdo nenosil neoprávněně. Požadoval
dokonce, aby po případném porušení skautského slibu
nebo našeho zákona byl delikvent povinen tento odznak
odevzdat. Už tehdy v krojovém předpise, stejně jako po
druhé
světové
válce,
byla
tato
lilie
obvykle
označována jako „odznak příslušnosti”, z čehož jednoznačně vyplývalo, že
9
teprve – jak je tu už uvedeno – po složení slibu se může člen oddílu
pokládat za skauta. Odtud se nepochybně odvíjí i současné pojmenování
„slibová lilie”, nebo krátce – hovorově – „slibák”. Ze zmíněného názoru
A. B. Svojsíka tedy lze vyvodit, že ani nositel tohoto odznaku ještě není
a priori oprávněn se považovat za skauta zcela bezvýhradně. To mu
dovoluje jen neustálé a trvalé respektování a zachovávání skautského
zákona, ono zde už zmíněné „skaut je …”, jak jsme o tom hovořili
v předchozí kapitole.
Slib – jak tomuto slovu rozumět, co tím myslíme, jak nás
poznamenává? Denně říkáváme věty, které nás k čemusi zavazují – „přinesu,
nezapomenu, pošlu ti …”
a další podobné výroky. Jsou to také sliby?
Vzpomínám na našeho třídního profesora z gymnázia, dnes už dávno
nežijícího, který nám vždy kladl na srdce – „neříkejte ,udělám´, říkejte
raději ,udělal jsem´ ”. Znamenalo to, že i tyto mnohdy banální závazky
chápal velmi vážně a přikládal jim charakter slibu. A ten slušný člověk
vždy splní, neporuší. Je ovšem pravdou, že někdy může nastat taková
situace, že pro nepředvídanou souhru okolností, např. počasí (nezalil
jsem podle slibu příteli zahrádku v době jeho dovolené, protože už
mezitím napršelo), nečekané problémy třeba v dopravě, či jinou „vis
maior”, se nepodařilo vše zvládnout. Je to porušení slibu? Člověk „dbalý
své cti” takovou skutečnost dodatečně vysvětlí, omluví se, na druhé
straně podobnými, v pohledu někoho bezvýznamnými sliby nehýří. Jsou to
velmi jednoduché příklady, ale domnívám se, že právě na nich si dokážeme
povahu slibu ukázat. Je třeba ovšem také hned dodat, že dělit sliby na
„banální” a „významné” je nejen nepřesné, ale i zavádějící.
Hovoříme-li o slibu skautském, pak beze vší pochybnosti cítíme, že
se pohybujeme ve velmi vážné oblasti. A jsou další podobné sliby a
přísahy – jmenujme tu jen namátkou: manželský slib, vojenská přísaha,
přísaha u soudu, dle které bude svědek pronášet jen pravdu aj. To jsou
skutečně sliby a závazky, které jistě nelze vyslovovat lehkomyslně a
neuváženě. Navzdory tomu, že současnost skrývá svou neochotu plnit
slíbené za ironickou frázi, že „jen co je psáno, to je dáno”. Pravdou
však zůstává, že ani napsané dohody nejsou častokrát neporušitelným
závazkem, jak toho dnes a denně můžeme být svědky.
Pronesením slibu vzniká zvláštní vztah, jisté vnitřní pouto mezi
dvěma subjekty – mezi slibujícím a tím, v jehož „prospěch” se tento slib
uzavírá. Může to být osoba, instituce, mravní hodnoty, země, stát nebo
vlast. Hovoříme tu samozřejmě o slibech dobrovolných, uzavřených po zralé
úvaze, bez donucení. Vynucená přísaha nebo slib jimi z mravního pohledu
nejsou, naopak, vina za vše, co by takový „nesplněný” slib mohl způsobit,
leží na straně toho, kdo k takovému závazku slibujícího nutil. Skauting
zavedl pro naše nováčky statut hocha na zkoušku, kdy chlapec poznává
závaznost skautského zákona, jeho mravní zásady a kdy současně jeho vůdce
posuzuje, zda adept slibu už k němu „dozrál”.
Zmíněný vztah, vzniklý uzavřeným slibem, je vzájemný, neboť
„vtahuje” do sebe slibujícího i příjemce slibu. Vzniká tak specifický
stav, který slib předurčuje k tomu, aby byl provždy zavazující a
neporušitelný. To je pro slib zcela charakteristické. Mám za to – a
obávám se, že se mnou nebude v tuto chvíli každý souhlasit –, že je to
dostatečným důvodem k tomu, aby slib nemohl být zrušen ani vzájemnou
dohodou. Složením slibu se totiž slibující v daném okruhu vzdává své
suverenity, kterou se zcela podřizuje příjemci. Ten na straně druhé
nemůže tuto podřízenost odmítnout, protože by zasahoval do svobodné vůle
a také svobodného rozhodnutí svého protějšku. Vidím v tom důvod, proč
nelze slib zrušit, ani zprostit slibujícího tohoto závazku jeho
příjemcem. Tak chápali svou vojenskou přísahu např. naši zahraniční
vojáci během druhé světové války, kteří v jejím duchu bojovali za svobodu
10
republiky, ačkoliv
neexistoval.
už
tento
stát
nejen
formálně,
ale
ani
Pokračování
fakticky
příště
6. února 2013 nás opustil
bratr Mgr. Karel Berka -Velký pes.
Smutná zpráva o odchodu bratra Karla nebyla pro ty, kteří
věděli o jeho dlouhé a těžké nemoci překvapením, ale jen
doplněním data k tomu, co muselo přijít.
Bratr Karel – Velký pes - si určitě zaslouží důstojnou
vzpomínku. Neznám sice jeho podrobná životopisná nebo
profesní data, ale znal jsem se s ním dlouho, snad od obnovy
skautingu v roce 1968. Nebyli jsme blízcí přátelé, co se často
navštěvují i s rodinami, ale od začátku jsme cítili k sobě
vzájemnou sympatii, úctu a respekt.
Jeho přízně, kterou mi dal mnohokrát najevo při různých
příležitostech, jsem si jako od staršího bratra vážil a bral jako
ocenění. Člověk nepotřebuje někoho často vídat k tomu, aby cítil jeho názorovou blízkost a
souznění. Věděli jsme o sobě, že se můžeme na sebe s důvěrou obrátit.
Pro mne byl vzorem v zaujetí a odhodlání pro to, co považoval za své poslání a pro které byl
ochoten udělat obětavě vše, co bylo v jeho silách. Ve svých 62 letech mne překvapil svým
pozváním do arcibiskupského paláce, kde byl promován jako absolvent teologické fakulty PU.
Plně využil své kvalifikace pro službu, ke které se odhodlal plně oddat. S neobyčejným
odhodláním a obětavostí se rozhodl pro službu trvalého jáhna nejen ve své farnosti, ale zejména
ve fakultní nemocnici, kterou vykonával prakticky až do svých posledních dnů, v době, kdy už
nejen pro svůj věk, ale zejména vzhledem k své nemoci měl plné právo odpočívat.
Své povinnosti skauta plnil stejně pečlivě a obětavě, dal dohromady středisko, ze kterého vzešla
řada kněží a které se po další obnově rozrostlo natolik, že bylo rozděleno na dvě, vzájemně
spolupracující v duchu, který tam od začátku vnesl. I zde si počínal dobře, s příslovečnou
pečlivostí. Nezapomínal ani na odměny a ocenění pro ty, kdo si to zasloužili. Při tom vše dělal
jako samozřejmost, bez snahy získat pocty za zásluhy či vyšší posty – chtěl sloužit a sloužil.
Pro své náročné povinnosti se často nemohl zúčastňovat akcí Svojsíkova oddílu, jehož byl
dlouholetým členem, ale všichni si plně uvědomovali hodnotu toho, koho v něm měli.
Zaslouží si, aby nebyl zapomenut a aby byl zařazen do čestného skautského Slavína. Určitě tam
přes svou skromnost, nebo právě i pro ni, patří.
Každý život musí skončit, skončil i ten jeho. Buďme pokorně vděčni za to, co udělal pro
pacienty, skauty a mnohé další. Ale nejen za to, co udělal, zejména také za to, jak to udělal – za
jeho vlídnost, ochotu, skromnost, obětavost i schopnost porozumění, vlastnosti, které z něho
vyzařovaly.
Karlův odchod je velkou ztrátou jak pro rodinu, farnost, skauty, přátele a všechny, kdo ho měli
rádi. Zůstal po něm ale velký kus práce a díla, vykonaný nezištně, se samozřejmostí a láskou.
S pokorou to přijměme a buďme za to vděčni. Karel – Velký pes - patří
ke skautským velikánům a vzorům, ne tím, jak vysoko byl
v organizačním „pavouku“, ale tím, jaký byl.
Vždyť nejlepším skautem je ten, kdo nejlépe žije skautským životem.
Věřím, že to platí právě pro něho.
Libor Kvapil - Sir
11
XXIII. vzdělávací seminář skautů brněnské diecéze
sobota 9. března 2013 v Brně, Petrov 2 (za katedrálou)
Program:
8.30 mše svatá v katedrále
9.15 zahájení, organizační informace
9.30 - 10.30
Mgr. Petr Hájek – Balú
Návrat symbolů
10.35 – 12.00 PhDr. Vladimír Smékal, CSc.,emeritní profesor
psychologie FSS MU Brno
Vedení k seberozvoji a kultuře osobnosti
12.00 - 12.30 prostor pro oběd z vlastních zásob, setkání a diskuze
účastníků, setkání kruhu ELŠ, informace o ELŠ, JeVlk…
12.30 – 13.45 PhDr. Petr Beránek – Vlk, historik Ústavu světových
dějin FF UK Praha, instruktor ELŠ
Únor 48 pohledem britských a amerických žurnalistů
13.50 – 14.50 P. Mgr. Vladimír Záleský – Šagi, farář ve
Žďáru nad Sázavou
Traktory pro vesnici Mpanga v Tanzánii – svědectví o jedné netradiční
aktivitě
14.50
závěr semináře s požehnáním na cestu
Účastnický poplatek: 30,-Kč Po celou dobu semináře budou zdarma k
dispozici nápoje (káva, čaj, limo).
Na seminář zve diecézní duchovní rádce: Pavel Opatřil
tel. 731 402 624 [email protected]
Web skautů brněnské diecéze: http://diecezni.skauting.cz/
____________________________________________________________
Při sbírkové preventivní akci
Český den proti rakovině ve středu 16. května 2012
získali dobrovolníci organizace Junák prodejem kytiček částku:
350.777,- Kč. Vybrané prostředky budou využity na dlouhodobé programy
Ligy proti rakovině Praha – nádorovou prevenci, zlepšení kvality života
onkologicky nemocných, podporu výzkumu a přístrojové vybavenosti
onkologických pracovišť.
Květinový den roku 2013 se koná 15. května
s tématem „Prevence rakoviny tlustého střeva“.
____________________________________________________________________________
NA DOBRÉ STOPĚ – duchovní rádce skautských oddílů
* Vydává: Odbor duchovní výchovy Junáka, v rozsahu 12 stran a v počtu 85 výtisků *
* Adresa redakce: Ústředí Junáka, Senovážné náměstí 24, 116 47 Praha 1,
vedoucí redaktor NDS Jiří Zajíc (e-mail: [email protected], tel.: 723 963 939) *
* Technické zázemí: Vladislav Jech (tel.: 737 537 534) a Adéla Čapková. *
* Předplatné pro rok 2013 zasílejte přednostně na účet redakce u ČS, a.s., čís. 3790319/0800. *
* Částky: pro dodání poštou 100,- Kč, příspěvek čtenářů webových stránek 50,- Kč *
* Sponzorské předplatné není omezeno. * Prosíme o přesné údaje pro rozesílání poštou. *
* Bez jazykové korekce. *
12