zde si můžete stáhnout oceněnou práci

Komentáře

Transkript

zde si můžete stáhnout oceněnou práci
Gymnázium Ostrov
Práce do soutěže Eustory
Až neuvěřitelně odvážní
Příběh fotografie Antonína Sochora, Josefa Buršíka a Richarda Tesaříka po osvobození
Kyjeva v listopadu 1943
Jiří Klůc
Vedoucí práce: Mgr. Ivan Machek
2016
1
Prohlašuji, že jsem tuto práci napsal sám a bez cizí pomoci. Čerpal jsem z archiválií
a literatury uvedené v seznamu pramenů a literatury.
V Sokolově dne 14. února 2016
2
Obsah
FOTOGRAFIE.......................................................................................................................................4
ÚVOD.....................................................................................................................................................5
1. KAPITOLA: TANKOVÉ JEDNOTKY 1. ČS. SAMOSTATNÉ BRIGÁDY V SSSR.....................7
2. KAPITOLA: OSUDY OSOB Z FOTOGRAFIE..............................................................................11
poručík Antonín Sochor........................................................................................................................11
podporučík Josef Buršík.......................................................................................................................13
podporučík Richard Tesařík..................................................................................................................14
3. KAPITOLA: OSUD FOTOGRAFA.................................................................................................19
Kurt Biheller – Karel Borský................................................................................................................19
4. KAPITOLA: OSUD TANKU (TANKŮ) LIDICE...........................................................................21
5. KAPITOLA: STEJNOKROJE, VYZNAMENÁNÍ..........................................................................22
Uniforma...............................................................................................................................................22
Vyznamenání........................................................................................................................................22
ZÁVĚR.................................................................................................................................................24
PŘÍLOHY.............................................................................................................................................27
3
FOTOGRAFIE
Zleva: Antonín Sochor, Josef Buršík a Richard Tesařík. Fotografie tří příslušníků tankového
praporu 1. čs. samostatné brigády v SSSR vzniklá po osvobození Kyjeva. Na snímku je dále
v pozadí zachycen tank T-34/76 „Lidice“. Jeho autorem je Kurt Biheller – fotograf čs.
vojenské jednotky. Originál fotografie je uložen ve fotoarchivu Vojenského historického
archivu.
4
ÚVOD
Rok 1943 je v historiografii druhé světové války rokem přelomovým. Na východní frontě
v únoru kapitulovala německá vojska u Stalingradu, zlom v převaze sil nastal v červenci
při největší tankové bitvě u Kurska, kterou jasně vyhráli vojáci Rudé armády. Ve středomoří
byl zastaven postup Africakorpsu a 13. května vojska Osy v Tunisku, i za pomoci nasazení
americké armády, kapitulovala. V červenci byla dobyta Sicílie a počátkem září se Spojenecká
vojska vylodila u Salerna na Apeninském poloostrově. I v Pacifiku v boji proti Japoncům
zaznamenali Američané úspěchy. Podařilo se jim dobýt Guadalcanal i řadu dalších ostrovů na
Šalamounových ostrovech.
Přelom nastal také u československých jednotek v zahraničí, zejména u československé
vojenské jednotky v Sovětském svazu. Po nepříliš úspěšném prvním bojovém vystoupení
u Sokolova v březnu 1943 vznikla samostatná brigáda, která se významně podílela
na osvobozování Ukrajiny a zastínila tím všechny ostatní složky protinacistického odboje.
Mluvilo se pak především o tankovém praporu brigády, jenž se v bojích nejvíce vyznamenal.
Hodnocení pramenů a literatury týkající se působení 1. čs. samostatné brigády v SSSR je
obdobné jako v případě 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR a boje u Sokolova.
Nejvíce zdrojů obsahují bezesporu archiválie uložené ve Vojenském ústředním archivu –
Vojenském historickém archivu Praha (dále jen VÚA-VHA Praha), zejména ve fondu 1. čs.
samostatné brigády v SSSR. Další materiály k činnosti této jednotky lze nalézt i ve fondech
SSSR-II – 1. čs. samostatného polního praporu v SSSR, Čs. vojenské mise v SSSR,
Velitelství čs. vojenských jednotek v SSSR.
Literatura zpracovávající osvobozování Kyjeva není zastoupena v takovém množství jako
týkající se boje u Sokolova a to i přesto, že bojová účast Čechoslováků při osvobozování
hlavního města Ukrajiny byla významnější než ta první v březnu 1943.
Prvním relevantním popisem vzniku brigády v Novochopersku je studie Oldřicha Janečka
v publikaci „Za svobodu Československa“ z roku 19591. Přesto je toto dílo v dnešní době
nepoužitelné, hlavní zaměření je spíše politické, nežli historiografické. Autor v něm
vyzdvihuje činnost komunistů mezi vojáky a podíl KSČ na výstavbě čs. jednotky. Naopak
exilová vláda a zejména Ministerstvo národní obrany v čele s generálem Ingrem je
kritizováno z mnohých chyb: „Je zřejmé, že londýnské MNO podřizovalo zájem boje proti
fašismu zájmům jiným: zájmům, jak především zajistit budoucí uspořádání republiky v zájmu
kapitalismu.“ V podobném duchu se nese i vzpomínková kniha Ludvíka Svobody pod
názvem „Z Buzuluku do Prahy“2, vydaná poprvé o rok později v roce 1960.“
Podrobnější je také studie ve čtvrtém díle „Vojenských dějin Československa“3 z roku 1988.
Krátce po revoluci mohla v češtině poprvé vyjít publikace od uznávaného historika Ericha
Kulky „Židé v československé Svobodově armádě“4 (originál vyšel v roce 1977 v Izraeli).
Další výbornou prací z hlediska národnostního složení československé zahraniční armády
1
Za svobodu Československa. Kapitoly z dějin Československé vojenské jednotky v SSSR za druhé světové války.
Svazek první. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1959, s. 169-301.
2
SVOBODA, Ludvík: Z Buzuluku do Prahy. 7. vyd. Praha: Mladá fronta, 1974. 488 s.
3
Vojenské dějiny Československa (1939-1945). IV. díl. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1988. 800 s.
4
KULKA, Erich: Židé v československé Svobodově armádě. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1990. 390 s. ISBN 80206-0068-X.
5
v SSSR je studie doktora Zdenko Maršálka5, který díky databázi VÚA-VHA přinesl nové
poznatky do této problematiky. Přímo historii tankového praporu se věnuje kniha Milana
Kopeckého „1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR“6 Přestože je toto dílo
někdy považováno za přelomové v otázce nasazení čs. tankistů na východní frontě, nachází
se, i zde, bohužel poměrně dost nedostatků a chyb (například ve velmi stručném popisu boje
u Sokolova, nebo nepřesném uvádění typu obrněných automobilů v jednotce), kterých se
mohl autor vyvarovat. Poslední dvě kratší studie vyšly v roce 2013 u příležitosti 70. výročí
bitvy; v časopise Historie a vojenství od historika Zdeňka Vališe7, avšak v tomto případě se
jedná ve velké míře o přepsané nejdůležitější dokumenty z činnosti brigády, a z iniciativy
Československé obce legionářské od historika Miroslava Brože.8
Materiály k jednotlivým účastníkům boje – Antonínu Sochorovi, Josefu Buršíkovi a Richardu
Tesaříkovi je možné najít ve VÚA-VHA – sbírce kmenových listů, kvalifikačních listin
a žádostech o osvědčení č. 255/46 sb., Vojenském historickém archivu Bratislava
a Vojenském archivu – centrální registratuře Trnava. Cenné materiály lze najít i ve fondu
Policejní ředitelství v Národním archivu. Vzhledem k tomu, že byli někteří vojáci po válce
vězněni, našel jsem neznámé a vzácné informace ve fondech Archivu bezpečnostních složek
(ABS).
Personálním základem výstavby 1. čs. samostatné brigády v SSSR se stali vojáci, kteří prošli
bitvou u Sokolova. Jejich osudy zpracoval do monografie „Hrdinové od Sokolova“9 Miroslav
Brož, badatel, který měl tu možnost se s mnoha tehdy žijícími veterány setkat a získat od nich
vzácné dokumenty týkající se jejich vojenské služby. Právě dokumenty ze své sbírky doplnil
některými materiály z archivů a vydal pod názvem „Válečné dokumenty vypovídají“.10
Některé příběhy čs. vojáků účastnících se bojů u Sokolova a Kyjeva přibližuje sborník
„Medailonky statečných Sokolovo-Kyjev“.11
Na osvobození Kyjeva se podílela řada vojáků, jejichž vzpomínky byly po válce publikovány.
Z těch lze zmínit memoáry tehdejších příslušníků tankového praporu Josefa Buršíka12,
Rudolfa Pešky13, Antonína Korimy14 a dalších.
5
MARŠÁLEK, Zdenko: Národnostní složení československých vojenských jednotek v zahraniční v letech 19391945 (Disertační práce). FF UK Praha, 2014.
6
KOPECKÝ, Milan: 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. 1. vyd. Praha: MBI, 2001. 255 s.
ISBN 80-86524-00-0.
7
VALIŠ, Zdeněk: Účast Čechoslováků při osvobozování Kyjeva v listopadu 1943 in: HaV č. 3, roč. 62., 2013, s.
46-63.
8
BROŽ, Miroslav: 1. československá samostatná brigáda a osvobození Kyjeva a pravobřežní Ukrajiny. 1. vyd.
Praha: ČsOL, 2013. 40 s.
9
BROŽ, Miroslav: Hrdinové od Sokolova. 2. vyd. Praha: AVIS, 2006. 532 s. ISBN 978-80-7278-365-3.
10
BROŽ, Miroslav: Válečné dokumenty vypovídají. 2. vyd. Praha: AVIS, 2007. 125 s. ISBN 978-80-7278-419-6.
11
Medailonky statečných: Sokolovo-Kyjev. 1. vyd. Praha: AVIS, 1998. 249 s. ISBN 80-86049-60-4.
12
BURŠÍK, Josef: Nelituj oběti. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1992, 125 s. ISBN 80-206-0288-7.
13
PEŠKA, Rudolf: Domov na konci bojů. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1986. 156 s.
14
KORIMA, Antonín: Cesty a zápasy jednoho života. 1. vyd. Plzeň: Západočeské nakladatelství, 1979. 135 s.
6
1. KAPITOLA: TANKOVÉ JEDNOTKY 1. ČS. SAMOSTATNÉ
BRIGÁDY V SSSR
Při výstavbě československé armády v Sovětském svazu se uvažovalo i nad vytvořením
tankových jednotek. Již při vypracování původního plánu náčelníka čs. vojenské mise v SSSR
plukovníka Heliodora Píky se počítalo s organizací smíšené brigády, která měla disponovat
lehkými tanky. V Buzuluku, kde se jednotka formovala, však vznikl pouze samostatný pěší
prapor, který se v březnu 1943 zúčastnil boje u Sokolova.15 Důvodů, proč nebyla vyzbrojena
tanky, je pravděpodobně několik. Jednak jednotky neměla dostatečný počet odvedených
(počty se zvyšovaly po „druhé vlně“ propouštěných karpatorusínů od podzimu 1942), tak i
možné priority Rudé armády v přidělení bojových strojů vlastním jednotkám.
Při odjezdu na frontu k Sokolovu se příslušníci 1. praporu vyjádřili vlastním názorem a
zorganizovali spontánní sbírku na tank „LIDICE“. Sbírání peněz začalo 4. února 1943 ve
stanici Olšansk
a již druhý den dosáhla sbírka výnosu 50 000 rublů. Proto bylo následující
den rozhodnuto
o založení nového fondu na tank pojmenovaný „LEŽÁKY“. Po zakoupení
měly být tyto stroje začleněny do stavu v budoucnu sestavené jednotky. Sbírku zahájil stejný
den i záložní pluk v Buzuluku. Mezi darovanými byli především propuštění Rusíni z gulagů,
proto se dohodlo, že tank ponese jméno „PODKARPATSKÝ PARTYZÁN“. Krátce poté
vynesla sbírka v Buzuluku i další peníze, tentokráte na „téčko“ se jménem „BACHMAČ“.
Příslušníci slovenské národnosti shromáždili v červenci 1943 prostředky na stroj
„JÁNOŠÍK“.
Původně se při reorganizaci praporu na brigádu uvažovalo pouze se zformováním
motorizovaného smíšeného předzvědného oddílu (SPO). Počítalo se s pěti lehkými tanky
T-70 a deseti obrněnými automobily BA-64.16 Plukovník Ludvík Svoboda však při jednáních
se sovětskými zástupci přišel s návrhem, který zahrnoval i tankový prapor a konečný početní
stav o 300 osob vyšší. S dosazením Svobody do funkce velitele vznikající brigády vypracoval
nový velitel ještě jeden návrh počítající i s rotou středních tanků. Dne 26. července 1943 bylo
rozhodnuto zrušit organizaci SPO a zřídit tankový prapor složený z roty obrněných
automobilů BA-6417, roty lehkých tanků T-70, roty středních tanků T-34/76, roty
samopalníků a roty technického zabezpečení. Jeho součástí měla dále být spojovací, pomocná
a ženijní četa a doprovodná polobaterie protitankových děl.18
15
Nejpodrobněji o bitvě u Sokolova a výstavbě čs. vojenské jednotky v SSSR - KLŮC, Jiří: Sokolovo: ve stínu
propagandy. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2016. 256 s. ISBN 978-80-87567-85-2.
16
Dle vypracování plk. Jana Kratochvíla.
17
Milan Kopecký uvádí, že se jednalo o obrněné automobily BA-64B-tedy verze s větším rozchodem kol pro
zvýšení stability a průchodnosti terénem. Ty se začaly vyrábět až v roce 1943 a českoslovenští vojáci je obdrželi
až na jaře 1944 při vzniku roty obrněných automobilů při předzvědném oddílu 2. paradesantní brigády. Tankový
prapor byl tak vyzbrojen základními vozidly BA-64 s rozchodem přední nápravy 1293 mm. Chybné uvedení viz
např. KOPECKÝ, Milan: 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. 1. vyd. Praha: MBI, 2001,
ISBN 80-86524-00-0, s. 11 nebo s. 14.
18
Vojenský ústřední archiv -Vojenský historický archiv Praha, fond 1. čs. samostatná brigáda v SSSR,
inventární číslo 39, Brigádní rozkaz č. 38 ze dne 26. 7. 1943.
7
Osádky pro bojová vozidla se školily již od května 1943 v Tambově19 u 2. samostatné
tankové brigády, které měl velet plukovník Stěpan Šukov.20
Střední tanky T-34/76 byly pro tankový prapor přiděleny následovně. Četa Karla Vejvody (1.
četa) obdržela vozidla se jmény Jánošík, Podkarpatský partyzán a Jaroš. Stroje Sokolovo,
Zborov a Ležáky obdržela 2. četa Lumíra Pisarského a 3. četa „téčka“ Lidice, Bachmač a
Praha.
Pojmenování středních tanků T-34/7621
Jméno tanku
Velitel
frontu
při
odjezdu
na Bojové heslo
ŽIŽKA
Podporučík Josef Buršík
Žižka nebyl nikdy nikým
poražen
JÁNOŠÍK
Rotný Karel Vejvoda
Jánošík
byl
postrachem
maďarských pánů
PODKARPATSKÝ
PARTYZÁN
Četař Štěpan Roman
Podkarpatský partyzán bije
nelítostně
maďarské
okupanty
ZBOROV
Desátník Vasil Nesuch
Bojujte jako vaši otcové
u Zborova
BACHMAČ
Četař Rudolf Jasiok
Společně s Rudou armádou
SOKOLOVO
Podporučík Lumír Pisarský
Střezte
pečlivě
Sokolova
LIDICE
Rotný Miroslav Hecht
Pomstěme lidické mučedníky
LEŽÁKY
Četař Ludvík Slivka
Odplaťte Němcům rozbořené
Ležáky
PRAHA
Desátník Vladimír Vávra
Probijte si cestu do zlaté
matičky Prahy
JAROŠ
Desátník Josef Toušek
Kapitán Jaroš vám budiž
příkladem v boji
tradice
Jednotka, která nakonec začala odjíždět na frontu od 30. září 1943, se skládala ze dvou pěších
a jednoho tankového praporu, dále dvou dělostřeleckých oddílů, baterie protiletadlových
19
Tambov je město ve středním Rusku. Leží zhruba 210 kilometrů od Novochoperska na řece Cně (přítok
Volhy). Městem prochází důležitý železniční uzel. V roce 1939 zde žilo 106 tisíc obyvatel.
20
KOPECKÝ, Milan: 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. 1. vyd. Praha: MBI, 2001, ISBN
80-86524-00-0, s. 11. Dle stránky Warheroes.ru byl však v té době plukovník Stěpan Fjodorovič Šutov velitelem
50. samostatného gardového tankového pluku, resp. od srpna 1943 20. gardové tankové brigády. Viz.
Gerojistrany-Šutov Stepan Fjodorovič. Warheroes.ru [online]. [cit. 2015-11-28]. Dostupné z
http://www.warheroes.ru/hero/hero.asp?Hero_id=371.
21
Sestaveno dle: KOPECKÝ, Milan: 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. 1. vyd. Praha: MBI,
2001, ISBN 80-86524-00-0, s. 13.
8
kanónů a roty velkorážových kulometů proti letadlům. Celkem ji tvořilo na 105 důstojníků, 27
rotmistrů, 876 poddůstojníků, 2116 vojínů a 172 příslušníků Rudé armády.
Samotný tankový prapor byl vyzbrojen především 10 středními tanky T-34/76, 10 lehkými
tanky T-70 a 10 obrněnými automobily BA-64. Na frontu odjel jako poslední 3. října 1943
v 1:14 ráno ešalonem č. 18604.22
Následující frontovou anabázi u Kyjeva nejlépe vystihuje zpráva o nasazení 1. čs. samostatné
brigády: „Dne 12. 10. 1943 až do 17. 10. 1943 byla 1. čs. sam. brigáda vyložena v Priluki
a shromážděna v prostoru Petrovka, Nový Bykov, Kazackoze, Ukrajinka. (…) Ve dnech 18.
10. 1943 až 22. 10. 1943 přešla 1. čs. sam. brigáda v SSSR z prostoru shromáždění na pravý
břeh Dněpru. Ke svítání dne 23. 10. 1943 shromáždila se 1. čs. sam. brigáda v lese západně
Ljutěž, kde jako záloha velitele 38. armády byla připravena k protiútokům na Borku,
Demidivo, to je všeobecně ve směru severozápadním, s úkolem nedat nepříteli vyjíti na
přepravu přes Dněpr. Dne 3. 11. byla zahájena ofensiva na Kijev. 1. dělostřelecký oddíl
zúčastnil se dělostřelecké přípravy průlomu nepřátelského obranného postavení. Ze 3. 11. na
4. 11. přesunula se 1. čs. sam. brigáda jako záloha 38. armády do lesa západně Vyšgorod,
odkud měla spolu s 240. pěší divisí likvidovat úporně bránícího se nepřítele. K útoku nedošlo,
nepřítel prostor vyklidil. Dne 4. 11. brigáda jako 38. armády je připravena k odražení
protiútoků ve směru Priorka na sever. Část pěchoty brigády zúčastnila se likvidace
nepřátelského protiútoku.
Dne 5. 11. 1943 zaujala 1. čs. sam. brigáda v SSSR východiště k útoku na Kijev. Brigáda je
podřízena veliteli 51. sboru. Sousedé zprava 136. pěší divise, zleva 240. pěší divise. V 9. 20
hod. vyráží 1. čs. sam. brigáda v SSSR k útoku, překonává protitankový příkop, postupuje
z počátku snadno, k večeru naráží na silné odpory u Šireckých lágerů, Volejkova
a v předměstí Kijeva u Kinofabriky a u závodu Bolševik. V 18. 30 hod. dne 5. 11. 1943
vyplnila 1. čs. sam. brigáda nařízený úkol pro den 5. 11. a podle rozkazu velitele 51. sboru
pokračuje v nočním útoku a se svítáním v 6.00 hod. dne 6. 11. dosahuje pěchotou i tanky
východiště předměstí Stalinka pravého břehu Dněpru jako první jednotka. Odpoledne 6. 11.
1943 podle rozkazu velitele 51. sboru přesunula se 1. čs. sam. brigáda 10 km západně Kijeva
a zaujala obranu směrem na západ a na jih.
Při útoku na Kijev jednotky 1. čs. sam. brigády v SSSR zničily jedno letadlo, 4 tanky,
2 Ferdinandy, 7 aut s vojskem a nákladem, 4 dělostřelecké baterie. (…)
Operace, které prováděla 1. čs. sam. brigáda v SSSR, byly po stránce fysické velmi namáhavé.
Útok na Kijev měl hladký průběh díky mohutnému dělostřeleckému doprovodu, zvláště
Kaťušemi a dokonalému přikrytí letectvem a nepřetržitému leteckému doprovodu bitevním
letectvem. Celkové ztráty brigády do 6. 11. 1943 jsou 7%, to je celkem 23223 mužů padlých,
raněných a mrtvých.“24
V následujících dnech poté brigáda dostala rozkaz se přesunout do Vasilkova, vzdáleného asi
30 kilometrů jihovýchodně od Kyjeva. Tam se zúčastnila dalších bojů v prostoru Čerňachova,
22
KLŮC, Jiří: U Kyjeva za Prahu. 1. díl, s. 96.
V tomto číslo jsou započteni i mrtví a zranění u bombardování ešalonu č. 18605 u Jachnovštiny při přesunu na
frontu. Během této události nevykázal tankový prapor žádné ztráty. Podrobněji k této události VÚA-VHA Praha,
f. SSSR-V, inv. č. 10a.
24
VÚA-VHA Praha, f. SSSR-V, inv. č. 403.
23
9
Komuny Čajky, Fastova a Vasilkova, kde držela obranu až do prosince 1943. Od 30. prosince
1943 do 1. ledna 1944 se 1. čs. brigáda zúčastnila bojů o Rudu, přechody přes řeku Ross
a Bílou Cerekev, za což byla 4. ledna 1944 vyznamenána řádem Bohdana Chmelnického
I. stupně. V lednu se poté v rámci Korsuň-ševčenkovské operace zúčastnila bojů u Žaškova,
Ostrožan a Buzovky.
Po vzniku 1. čs. armádního sboru následně vznikla z tankového praporu tanková brigáda,
která prošla tvrdými boji v Dukelském průsmyku a při Ostravsko-opavské operaci.
10
2. KAPITOLA: OSUDY OSOB Z FOTOGRAFIE25
poručík Antonín Sochor26 (16. 7. 1914 Lohberg, Německo – 15. 8. 1950 Jablonné
v Podještědí, okr. Liberec)
Vyrůstal v severočeském Duchcově, kde vychodil obecnou a měšťanskou školu. Poté
studoval na obchodní akademii v Teplicích, kterou však musel z existenčních důvodů přerušit.
V říjnu 1936 nastoupil vojenskou prezenční službu u pěšího pluku 17 v Trenčíně, kde
absolvoval poddůstojnickou školu a plynový kurs. Po jejím skončení zůstal v armádě jako
délesloužící poddůstojník.
Za okupace se vrátil do Duchcova. Ještě v březnu 1939 byl zatčen gestapem a následně poslán
do pracovního tábora. Pod záminkou dobrovolného vstupu do německé armády se mu
podařilo vrátit domů a v červenci 1939 utekl do Polska. S oranskou skupinou se následně
dostal do Buzuluku, kde se stal velitelem výcvikové čety.
Velitelství charakterizován takto: „inteligentní, skromný, přímé povahy, velmi dobrých
morálních hodnot, velmi iniciativní, důsledný, samostatný, energický, tělesně zdatný, vytrvalý,
vliv na podřízené velmi dobrý.“ V říjnu 1942 převzal funkci velitele samopalné čety. V boji
o Sokolovo byl raněn (prostřelená ruka) a za projevené hrdinství vyznamenán Čs. válečným
křížem 1939 a sovětským Řádem rudého praporu.
V červenci 1943 se stal, po rozšíření jednotky na brigádu, velitelem roty samopalníků
tankového praporu. Vyznamenal se během osvobozování Kyjeva, když za podpory tanků
obsadil závod Bolševik, jako první pronikli do prostoru osobního nádraží Kyjev I a dosáhli
s Buršíkovými a Tesaříkovými tanky jako první břehů Dněpru. „Dne 5. 11. 1943 v době bojů
o Kyjev v silné nepřátelské palbě strhl svou rotu podporovanou tanky vpřed a obsadil závod
Bolševik, kde zničil tři protitanková děla a několik kulometných hnízd. Za dalšího postupu
prorval se s rotou a několika tanky do obrany nepřítele a první dosáhl nádraží Kyjev I. Dne 6.
11. včasně zrána pokračoval spolu s tanky v útoku a jako první dosáhl břehu Dněpru. Dne 9.
11. 1943 v bojích o Čerňachovo strhl několikrát rotu do útoku a doprovázeje vlastní tanky,
zničil se svou rotou obsluhu čtyř dělostřeleckých baterií, odrazil protiútok nepřítele, vnikl do
vesnice, pronikl s tanky několika obrannými liniemi nepřítele, ukořistil čtyři děla i s municí,
tři nákladní auta se spojovacím materiálem, dva motocykly, tři těžké kulomety, mnoho
samopalů a pušek.“ Za statečnosti obdržel Řád Lenina a byl jmenován Hrdinou SSSR.
V dubnu 1944 se stal velitelem motorizovaného praporu samopalníků tankového pluku, resp.
brigády. Během bojů na Dukle byl 14. 9. 1944 při útoku na kótu 534 těžce raněn a léčení
zranění trvalo až do prosince 1944. Po vyléčení byl v lednu 1945 převelen ke štábní rotě 1. čs.
armádního sboru, od února působil ve škole pro důstojníky v záloze a od dubna 1945 zastával
funkci velitele štábní roty MNO.
25
Pokud není uvedeno jinak, v této kapitole čerpal autor z dochovaných kmenových listů a kvalifikačních listin
ve VÚA-VHA Praha a kmenových dokladů Vojenského historického archivu Bratislava i Vojenského archivu –
centrální registratury Trnava, protože jejich uvedením by poznámkový aparát nabyl nepřiměřeného rozsahu
vzhledem k rozsahu vlastního textu.
26
Podrobněji k A. Sochorovi - RICHTER, Karel: Statečný život a tajemná smrt podplukovníka Sochora. 1. vyd.
Praha: MarieTum, 2010. 232 s. ISBN 978-80-904263-5-1.
11
Po osvobození absolvoval Vysokou školu válečnou. Od podzimu 1948 se podílel na výcviku
brigády Hagana a v září 1949 se stal profesorem na pěchotním učilišti v Milovicích. Zahynul
za dosud nevyjasněných okolností při dopravní nehodě ve vojenském prostoru Ralsko.
In memoriam byl v roce 1955 povýšen do hodnosti generálmajora.
Vyznamenání: 4x Čs. válečný kříž 1939 (13. 4. 1943, 23. 1. 1944, 23. 1. 1944,?), čs. medaile
Za chrabrost před nepřítelem, Čs. vojenská medaile Za zásluhy I. stupně, Čs. vojenský řád
Bílého lva Za vítězství (30. 6. 1948), sovětský Řád rudého praporu (17. 4. 1943), Zlatá hvězda
hrdiny Sovětského svazu (21. 12. 1943), sovětský Řád Lenina (21. 12. 1943) a další.
Poválečný odkaz Antonína Sochora
Osobnost plukovníka Antonína Sochora byla po jeho úmrtí v srpnu 1950 do jisté míry
rozporuplná. Právě okolnosti tragické smrti při automobilové nehodě ve vojenském prostoru
Ralsko předurčovaly, že by mohlo jít o plánovaný atentát. Sochor byl totiž v nelibosti
u některých komunistických funkcionářů, zejména u bývalého spolubojovníka z východní
fronty Bedřicha Reicina, který nakonec skončil v rámci procesu s Rudolfem Slánským
o několik let později na popravišti.
Pocty se dočkal gen. Sochor na několika místech v podobě bust a pomníků. Ještě ve druhé
polovině padesátých let (6. 10. 1959) vznikl na místě nehody u lesní křižovatky poblíž hradu
Stohánek v katastru města Stráž pod Ralskem památník. Na horním podstavci je na pískovci
napsáno: „zde tragicky zahynul při plnění služebních úkolů hrdina SSSR generálmajor
Antonín Sochor“. Památník původně tvořila také rudá hvězda na jeho vrcholu, která však byla
po roce 1989 odstraněna. V Duchcově, kde vyrůstal, stojí před základní školou A. Sochora od
roku 1976 bronzová busta z dílny známého akademického sochaře Vladimíra Kýna (19232004).27 Znázorňuje Antonína Sochora během válečných bojů, na hlavě má lodičku, přes záda
přehozený plášť z ovčí vlny a na levé hrudi britské uniformy (tzv. battledressu) Zlatou hvězdu
hrdiny Sovětského svazu. Pomník generála Sochora se měl také nacházet v Milovicích, kde
po válce působil. Dnes je pravděpodobně ve velmi špatném stavu.28 S Jirkovem neměl
Antonín Sochor nic společného, přesto se i v tomto severočeském městě nachází pomník
připomínající jeho osud. Původně stál v areálu elektrárny Ervěnice I, po jejím zrušení byl po
roce 1965 pomník přesunut do Jirkova ke stěně dnešního kulturního domu.29 Jedinou
vzpomínku na Sochora na Slovensku najdeme v Dukelském průsmyku. Tam byla v roce 1981
mezi patnácti nejvýznamnějšími vojáky operace odhalena jeho busta na kamenném žulovém
bloku od významného slovenského sochaře Jána Kulicha.
Odkaz Antonína Sochora nese i řada názvů ulic, například v Brandýse nad Labem, Mostě,
Nymburku, Olomouci, Oloví, Ostravě, Praze, Táboře, Teplicích, Třebíči, Vyškově ale
i v ukrajinském Charkově, či ruském Buzuluku.
Jak již bylo zmíněno, v Duchcově se nachází také základní a v Mostě mateřská škola nesoucí
jméno Antonína Sochora.
27
Sochy.Vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2015-11-26]. Dostupné z:
http://www.vetrelciavolavky.cz/sochy/busta-generalmajora-antonina-sochora
28
Brigáda k obnově pomníku gen. Sochora na Mladé. Milovice.kscm.cz cz [online]. [cit. 2015-11-26]. Dostupné
z: http://milovice.kscm.cz/article.asp?thema=5435&item=97558
29
M. B.: Díl třetí: Pomníky v parcích in: Jirkovské noviny, 2014, č. 10, s. 6.
12
Jako každoroční připomínka je již více než šedesát let pořádán každý rok v říjnu ve Stráži pod
Ralskem Memoriál Antonína Sochora, na který se sjíždějí váleční veteráni z celé České
republiky a při pietním aktu vzdávají hold tomuto významnému veliteli.
podporučík Josef Buršík (9. 11. 1911 Postřekov, okr. Domažlice – 30. 6. 2002 Londýn,
Velká Británie)
Po vychození dvou tříd nižší průmyslové školy v Plzni začal pracovat jako stavební dozor
a projektant. Dne 1. listopadu 1933 nastoupil vojenskou prezenční službu k 6. rotě pěšího
pluku 18 v Plzni, kde absolvoval i školu pro zdravotní poddůstojníky. Po propuštění do
zálohy se poté opět věnoval práci stavebního dozoru, tentokráte u fy Stříbrský na výstavbě čs.
opevnění ve východních Čechách. Při mobilizaci v září 1938 sloužil jako velitel čety pěšího
pluku 18 v oblasti Sokolova a Chebu.
Na konci července 1939 se rozhodl odejít z okupované vlasti do zahraničí a o měsíc později
již byl presentován u vznikající čs. jednotky v Polsku. S tímto útvarem následně prošel
internací v Orankách a Suzdalu a v únoru 1942 se dostal do Buzuluku. Zde úspěšně dokončil
školu na důstojníky pěchoty v záloze a instruktorský kurs pro velitele čet. V hodnosti
rotmistra jako velitel 3. čety 1. roty 1. čs. samostatného polního praporu prošel v březnu 1943
boji u Sokolova. K 16. květnu 1943 byl pak povýšen na podporučíka a odeslán do tankového
učiliště v Tambově. Po jeho absolvování byl koncem července 1943 ustanoven velitelem roty
středních tanků tankového praporu nově vzniklé 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Se svým
velitelským tankem „ŽIŽKA“ se vyznamenal v bojích o Kyjev v listopadu 1943, za což byl
Zlatou hvězdou hrdiny SSSR a Řádem Lenina. V průběhu následujících dvou let prošel Josef
Buršík v různých důstojnických funkcích tankové brigády od Dukly až po Ostravu.
Od května do poloviny září1945 jeho útvar zajišťoval klid na Těšínsku. Na podzim 1945
potom Buršík odjíždí studovat akademii tankových a mechanizovaných vojsk do Moskvy,
nicméně po zjištění tuberkulózy je nucen se vrátit domů a nastoupit léčbu ve Vysokých
Tatrách a později v sanatoriu v Jablunkově. Dne 1. ledna 1946 byl přijat jako voják z povolání
a jmenován zástupcem velitele 1. tankové brigády ve Vysokém Mýtě. Od září 1946 následně
sloužil na velitelství tankového sboru a dalších tankových útvarů ČSA. Po únoru 1948 začal
být sledován obranným zpravodajstvím a kvůli zdravotním potížím se rozhodl na vlastní
žádost z armády odejít.
Dne 11. listopadu 1949 byl zatčen a vyslýchán v proslulém Domečku na Hradčanech.
V následném pak byl odsouzen k 10 letům vězení a peněžnímu trestu 10 000 Kč. Dle
obžaloby se totiž provinil tím, že se „v době svého pobytu v sanatoriu v Jablunkově spojil
s Aloisem Mílkem30 a prostřednictví tohoto s vedoucím protistátní ilegální organisace Janem
Buchalou31, po dohodě s těmito uvolil se převzíti vojenské velení této organisace na
Ostravsku, která měla za úkol pracovati proti nynějšímu režimu ČSR a ve vhodné době
provésti násilný ozbrojený puč, při čemž na dvou schůzkách s Buchalou dal tomuto rady, jak
30
Osobu nelze z dostupných údajů identifikovat.
Jan Buchal je jednou z nejvíce zapomenutých osob, které byly popraveny v rámci procesu s Miladou
Horákovou. Narodil se 30. května 1913 v Litavě u Tišnova, po vyučení automechanikem nastoupil v roce 1938
k četnictvu, u kterého sloužil po celou dobu druhé světové války. Z této funkce byl v roce 1947 nucen odejít ze
zdravotních důvodů. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 se zapojil do třetího odboje. Již v roce 1949 byl
však zatčen, v politickém vykonstruovaném procesu odsouzen 8. června 1950 k trestu smrti a ještě koncem téhož
měsíce ve věznici na Pankráci popraven.
31
13
si má ve své protistátní činnosti počínati, tedy spolčil se s jinými k pokusu o zničení, resp.
rozvrácení lidově demokratického zřízení republiky a její společenské i hospodářské soustavy,
zaručených ústavou.“32 Josef Buršík však možnou spolupráci s touto odbojovou skupinou
odmítl; žádost totiž považoval za provokaci. Po odvolání mu byl trest zvýšen na 14 let.
Svůj trest si odpykával na Mírově, nicméně ke zhoršenému zdravotnímu stavu byl
hospitalizován ve Vojenské nemocnici v Olomouci. Odtud se mu během srpna 1950 podařilo
uprchnout do zahraničí. Přes SRN se v roce 1955 dostal do Velké Británie, kde se usadil a
pracoval v projekční firmě. Na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské
smlouvy vrátil v srpnu 1968 všechna sovětská válečná vyznamenání.
Vyznamenání: 5x Čs. válečný kříž 1939, Zlatá hvězda hrdiny SSSR (21. 12. 1943), sovětský
Řád Lenina (21. 12. 1943), sovětský Řád rudé hvězdy (17. 4. 1943), sovětský Řád Suvorova
III. Třídy, Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem, Čs. vojenská medaile Za zásluhy I.
stupně, Řád Milana Rastislava Štefánika III. třídy (1991), Řád Bílého lva in memoriam I.
třídy (2005) a další.
Poválečný odkaz Josefa Buršíka
Generál Josef Buršík zemřel teprve v roce 2002, proto se v České republice příliš mnoho
připomínek jeho života nenachází. Nemá ani bustu v aleji hrdinů u Vyšného Komárníku,
protože padl v nelibost komunistickému režimu a od roku 1955 žil ve Velké Británii. Přesto
byl v červnu 1993 jmenován čestným občanem Ostravy, v rodném Postřekově, okres
Domažlice, se nachází před domem č. p. 110 kámen s pamětní deskou, na které je napsáno:
„V tomto domě se 9. 11. 1911 narodil generál Josef Buršík, hrdina SSSR, velitel tankových
jednotek 1. československého armádního sboru. Zemřel 30. 6. 2002 v Londýně. Čest jeho
památce.“33
podporučík Richard Tesařík (3. 12. 1915 Praha – 27. 3. 1967 Ústí nad Labem)
Narodil se manželům Jaroslavu Tesaříkovi a Emilii Tesaříkové, rozené Wagnerové na
Vinohradech. Otec byl obchodním příručím, matka vystupovala ve Vinohradském divadle
jako operní subreta a právě po ní zdědil umělecký talent. V roce 1921 se rodina přestěhovala
do Příbrami, kde mladý Richard docházel do obecné a měšťanské školy. Kvůli rodinné tradici
poté studoval dvouletou obchodní pokračovací školu a praxi získával u příbramské firmy
s textilem Barkus. Vzdělání si ještě rozšířil aranžérskou školou v Praze a pak jako aranžér
pracoval v několika obchodních firmách po celých Čechách.
Vojenskou prezenční službu nastoupil v říjnu 1937 u pěšího pluku 37 v Berouně, absolvoval
poddůstojnickou školu v Kladně a v dubnu 1938 po návratu do Berouna byl povýšen na
svobodníka. Během mobilizace velel družstvu strážního praporu v Žatci-Pospoloprtech,
nicméně po jejím skončení se vrátil do domovské posádky a v lednu 1939 odjel s celým pěším
plukem 37 jako posila na Podkarpatskou Rus, kde se dobrovolně přihlásil do boje
s maďarskými jednotkami. V dubnu 1939 byl propuštěn z armády a vrátil se do Pardubic, kde
se věnoval původnímu povolání. Ale Již 13. srpna 1939 překročil hranice do Polska. Jako
jeden z mála příslušníků čs. legionu se krátce po vypuknutí války 14. září 1939 podílel na
32
Archiv bezpečnostních složek (dále jen ABS), f. Velitelství Státní bezpečnosti, sign. 310-93-9 srov. ABS, f.
Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky, sign. 302-334-11.
33
Postřekov. Vets.cz [online]. [cit. 2015-11-27]. Dostupné z: http://www.vets.cz/vpm/6180-pomnik-josef-bursik/
14
odražení náletu německých bombardérů u Tarnopolu. Po porážce Polska pobýval
s kvasilovskou skupinou na Volyni a v březnu 1940 se vrátil k bývalému legionu, nyní
Východní skupině čs. armády v zahraničí. V SSSR zůstal jako instruktor budoucí čs. armády
a s oranskou skupinou přijel na počátku února 1942 do Buzuluku.
V Buzuluku zpočátku zastával funkci výkonného rotmistra 2. roty, v březnu byl povýšen na
rotného a po absolvování důstojnické školy se stal velitelem čety 2. roty. V listopadu 1942
získal hodnost rotmistra a takto odjel na konci ledna 1943 na frontu. Při střetnutí s Němci
u Sokolova utrpěl lehké zranění a za projevené hrdinství obdržel Čs. válečný kříž 1939
a sovětský řád Rudé hvězdy. Později při reorganizaci na 1. čs. brigády absolvoval s výtečným
prospěchem tankové učiliště v Tambově. Několik dní sloužil jako náčelník štábu tankového
praporu brigády, nicméně dne 5. srpna 1943 se stal velitelem roty lehkých tanků T-70M.
Během osvobozování hlavního města Ukrajiny 5. listopadu 1943 postupovaly Tesaříkovy
tanky k zoologické zahradě a filmovým ateliérům. Následující den dosáhla jeho rota deseti
tanků jako první břehů Dněpru. „Dne 5. 11. 1943 v bojích o Kyjev dovedně vedl rotu do
útoku, nehledě na silný odpor protivníka pronikl postavením nepřítele a zničil s rotou 9
DZOTů, sám se skupinou automatčíků vrhl do obrany nepřítele, čímž je úplně rozbil. Osobně
palbou svého tanku zničil jedno dělo, tři kulometná hnízda a Němce v zákopech. Dosáhl
nádraží Kyjev I a v noci spolu s automatčíky vnikl jako první na pravý břeh Dněpru. Dne 9.
11. v bojích o Čerňachovo se sedmi tanky neočekávaně, bez dělostřelecké přípravy, probil se
silnou nepřátelskou obrannou linií a ač čtyři jeho tanky byly zapáleny, pokračoval v útoku a
pronásledování nepřítele až do hloubky sedmi kilometrů. Pásy tanků a palbou zničil několik
desítek Němců. Tím dopomohl k obsazení vesnice Čerňachovo. V noci odrazil protiútok 200
německých automatčíků a při tom ubil více než 100 německých vojáků.“34 Jako jeden ze tří
příslušníků brigády proto získal za boj o Kyjev titul hrdiny Sovětského svazu. Později se již
jako velitel 3. tankové praporu se účastnil těžkých bojů na Dukle. Dne 22. září 1944 během
útoku na Hyrowu horu zasáhla jeho stroj pancéřová pěst, Tesařík s velkým štěstím z hořícího
tanku vyskočil, nicméně přišel o levé oko a svým vzhledem začal kvůli pásce připomínat Jana
Žižku. Po vyléčení se znovu zapojil do bojů v oblasti Dukelského průsmyku. V březnu 1945
byl jmenován velitelem čestné stráže presidenta republiky Edvarda Beneše v Košicích.35
Po válce studoval Vojenskou akademii tankových a mechanizovaných vojsk v Moskvě a po
návratu domů zastával od července 1949 funkci profesora na katedře tankového vojska
Vyššího vojenského učiliště v Praze. Od prosince 1950 pracoval jako náčelník štábu
Velitelství tankového a mechanizovaného vojska, nicméně kvůli sporům s tehdejším MNO
Alexejem Čepičkou nejdříve přešel na nižší funkci, poté byl dokonce zatčen a obviněn,
protože „začátkem června 1953 při služební cestě autem z Prahy do Trenčína ztratil svůj
zápisník s poznámkami tajného rázu, charakteru kádrového. Ztrátu nehlásil, až 1. září 1953,
když o ztrátě podaly hlášení druhé osoby.“36 Ještě předtím údajně „dne 2. 2. 1953 řídil auto
v podnapilém stavu a těžce zranil na křižovatce silnic za brněnským letištěm rotného
z povolání Jana Mataše, který má po úrazu trvalé následky.“37
34
VÚA-VHA Praha, f. ČsVM v SSSR, sign. 38/1/4, Seznamy vyznamenaných příslušníků 1. čs. sam. brigády
v SSSR za boje u Jachnovščiny, Kijeva, Bielé Cerkov a Žaškova.
35
Podrobnosti k cestě E. Beneše do Prahy - Archiv Kanceláře prezidenta republiky, f. Kancelář prezidenta
republiky, inv. č. 1820, sign. D 13 554/46.
36
ABS, f. Vyšetřovací spisy, vyšetřovací spis arch. č. V-2319 MV.
37
Tamtéž.
15
Tesaříkovo stíhání bylo podivně zahájeno až delší dobu po události, a to na základě
rozhodnutí politického sekretariátu ÚV-KSČ, který vydal souhlas k trestnímu stíhání pod
vazbou prokurátorem. Na základě tohoto souhlasu byl proto plk. Tesařík 12. prosince 1953
v 11.45 zatčen a převezen do vyšetřovací vazby v Praze na Ruzyni. Zde, a později po převozu
na Pankrác 14. ledna 1954, se podrobil více než měsíc trvajícímu výslechu, jehož výsledkem
bylo přiznání v donucení (Tesařík nejdříve obvinění za zranění při autonehodě odmítal)
a pokračující pobyt ve vazbě.
Samotná osobnost plukovníka Tesaříka byla svým bývalým velitelem tankové brigády
a nadřízeným Vladimírem Jankem38 hodnocena následovně: „Plk. Tesařík je vcelku spolehlivý
důstojník, má dobrý poměr k lidovědem, zřízení i k SSSR. Znalosti Marx leninismu má dobré.
K plnění politických úkolů přistupuje s lehkostí, až někdy vyzní v plochost a povrchnost,
mnohdy působí dojmem improvizace. Je hrdý až domýšlivý na své vyznamenání i školení, má
sklony k podceňování druhých, je málo sebekritický. Trpí na ženskou společnost, dvoří se
ženám a lichotí mu jejich přítomnost. Politickou vyspělost vzhledem k charakterovým
nedostatkům je nutno hodnotiti jako nízkou. Jinak schopný, náročný důstojníky s bojovými
zkušenostmi a se značnými teoretickými vědomostmi v operačně taktických věcech, v bojové
přípravě i ve znalostech tankového materiálu. Jeho nedostatkem je, že někdy činí závěry
povrchně, snadno se rozčílí a pak vydává málo uvážené rozkazy. Má sklon k podceňování
podřízených a nerad připouští jejich názory, je značně ctižádostivý, strohého povýšeneckého
vystupování, samolibý a velmi ješitný.“39
Závěrem výslechů se stala žaloba v trestní věci proti Richardu Tesaříkovi, která uváděla:
„Začátkem února 1953, jel obviněný spolu s plukovníkem Františkem Bedřichem40 služebním
vozem, řízeným svobodníkem Skokem, z Prahy do Trenčína. V Kolíně pozval plukovník
Bedřich obviněného do svého bytu na oběd, kde oba vypili několik stopek slivovice. Asi za
hodinu nastoupili další cestu do Trenčína a obviněný se ujal řízení vozu. Před Jihlavou stavili
se v hostinci, kde znovu obviněný i plukovník Bedřich, vypili každý dvě stopky slivovice. Při
38
Více k osobě Vladimíra Janka viz např.KLŮC, Jiří: Sokolovo: ve stínu propagandy. 1. vyd. Cheb: Svět křídel,
2016, ISBN 978-80-87567-85-2, s. 107.
39
ABS, f. Vyšetřovací spisy, vyšetřovací spis arch. č. V-2319 MV, Zhodnocení R. Tesaříka za dobu od října
1949 do července 1952, vypracovaný generálem Vladimírem Jankem.
40
František Bedřich (27. 11. 1912 Zbýšov, okres Brno-venkov – 7. 10. 1988)Ve dvacátých letech odešel s rodiči
do Sovětského svazu, kde vystudoval průmyslovou školu ve Frunze a vysokou školu stranickou v Gorkém. Před
vstupem do čs. jednotky byl členem družstva Interhelpo. Po odvodu v únoru 1942 mu nebyla přiznána hodnost
podporučíka, které dosáhl v Rudé armádě. V Buzuluku absolvoval školu pro důstojníky v záloze, na frontu
k Sokolovu odjel v hodnosti četaře jako zástupce velitele 2. čety minometné roty. Později v Novochopersku byl
povýšen na podporučíka a jmenován velitelem minometné roty 2. praporu 1. čs. samostatné brigády se kterou se
podílel na osvobození Kyjeva. Zúčastnil se i všech dalších bojů čs. jednotky na východní frontě. Válku zakončil
v hodnosti majora (povýšen 10. 5. 1945) ve funkci velitele 3. dělostřeleckého oddílu 1. dělostřeleckého pluku. Po
osvobození se rozhodl zůstat v armádě, v letech 1946-1948 absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze. Krátce
působil jako čs. vojenský a letecký přidělenec ve Varšavě, v listopadu 1950 převzal velení 8. mechanizované
divize. Později ve své armádní kariéře vykonával funkce náčelníka školského oddělení na velitelství
2. vojenského okruhu v Trenčíně, zástupce velitele 2. VO, od září 1956 do září 1957 náčelníka pěchotního
učiliště v Lipníku nad Bečvou, poté až do října 1964 náčelníka Vyššího vojenského učiliště Otakara Jaroše ve
Vyškově, v letech 1964-1968 náčelníka Krajské vojenské správy v Ostravě a od července 1968 do listopadu
1969 náčelníka Hlavní politické správy MNO. V letech 1970-1972 zastával post vojenského a leteckého
přidělence v bulharské Sofii. Koncem června 1972 odešel do zálohy. Dosáhl hodnosti generálporučíka (povýšen
4. 10. 1968). Byl jedním z agitátorů komunismu v československé zahraniční armádě v SSSR. Viz KLŮC, Jiří:
Směr Kyjev 1. díl. (rukopis), s. 35.
16
další cestě znovu řídil vůz obviněný. Poblíž křižovatky Líšeň-Slatina srazil vůz, řízený
plukovníkem Tesaříkem, do příchodu chodce rotného z povolání Štefana Maťase, který utrpěl
těžké zranění na zadní části hlavy a zlomeninu levého bérce. Maťaš byl v důsledku zranění
neschopen vojenské služby po dobu 12ti měsíců. Plukovník Bedřich upozorňoval obviněného,
že na něco narazili, ten však nic nepozoroval, poznámce plukovníka Bedřicha nevěnoval
pozornost a pokračoval v cestě ani se přesvědčil, zda skutečně k nehodě došlo.“41
Druhý přestupek popisovaný v žalobě byl prezentován takto: „Při služební cestě s poručíkem
Bradáčem z Prahy do Trenčína začátkem června 1953, ztratil plukovník Tesařík evidovaný
zápisník, označený jako tajný. Ztracený zápisník obsahoval kádrové a služební údaje, které
jsou státním tajemstvím. Zejména to byla celá organisace vyšších jednotek V2VO a všech
jejích tanko-mechanizovaných součástí. U každého důstojníka byl dále zkratkou zapsán
otevřený název útvaru. Ztrátu hlásil obviněný svému představenému až dne 1. 9. 1953.
Kapitán Valenta42 potvrzuje obsah zápisníku, jelikož podle rozkazu plukovníka Tesaříka na
něm pracoval z titulu své funkce. Znalecký posudek hodnotí údaje v zápisníku jako státní
tajemství. Obviněný v obou případech skutkový děj doznává a uvádí, že obou trestných činů se
dopustil z nedbalosti. V případě autonehody vylučuje, že by byl opilý.“43
Dne 18. srpna 1954 se poté u nejvyššího soudu-vojenského kolegia v Praze konalo hlavní
líčení. To se usneslo v odsouzení Richarda Tesaříka k „přiměřenému“ trestu odnětí svobody
na jeden rok za „ohrožení státního tajemství, ublížení na zdraví z nedbalosti a neposkytnutí
pomoci“ i přesto, že zranění při autonehodě se nikdy neprokázalo! Současně mu byl však
téhož dne trest z důvodu amnestie prezidenta republiky Antonína Zápotockého ze 4. května
1953 prominut.44
Po návratu do armády převzal Tesařík v listopadu 1954 velení 13. tankové divize v Mladé
Boleslavi, od října 1956 již jako generál zastával funkci zástupce velitele 1. vojenského
okruhu a v červenci 1958 se stal prvním zástupcem velitele 4. armády. Po propuštění do
zálohy v listopadu 1960 nastoupil zaměstnání u ČSAD, do důchodu odešel z Avie Letňany.
Zemřel na následky infarktu.
Vyznamenání: Zlatá hvězda hrdiny SSSR (21. 12. 1943), 5x Čs. válečný kříž 1939, Čs.
vojenská medaile Za zásluhy I. stupně (11. 8. 1945), čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem,
Řád SNP I. třídy, Zlatá medaile Čs. vojenského řádu bílého lva Za vítězství, sovětský Řád
Lenina (21. 12. 1943), 2x sovětský řád Rudé hvězdy (17. 4. 1943 a 10. 8. 1945) a mnoho
dalších československých i sovětských řádů a medailí.
Poválečný odkaz Richarda Tesaříka
Ani Richard Tesařík nebyl v poválečných letech příliš oslavován, ba dokonce i perzekvován.
I přesto stojí v Příbrami, kde rodina Tesaříkova od roku 1921 žila, před budovou zdravotnické
školy jeho busta. Ta vznikla v dílně sochaře Miloše Hrušky a od roku 1977 je jednou
41
ABS, f. Vyšetřovací spisy, vyšetřovací spis arch. č. V-2319 MV, Žaloba v trestní věci proti Richardu
Tesaříkovi, plukovníkovi ČSA, ze dne 14. 1. 1954.
42
Osobu se z důvodu nedostatku údajů nepodařilo identifikovat.
43
ABS, f. Vyšetřovací spisy, vyšetřovací spis arch. č. V-2319 MV, Žaloba v trestní věci proti Richardu
Tesaříkovi, plukovníkovi ČSA, ze dne 14. 1. 1954.
44
ABS, f. Vyšetřovací spisy, vyšetřovací spis arch. č. V-2319 MV, Protokol o hlavním líčení u nejvyššího
soudu-vojenského kolegia v Praze ze dne 18. 8. 1954.
17
z dominant Jiráskových sadů. Stejně jako Antonín Sochor má i Tesařík od roku 1981 svou
bustu v aleji hrdinů na Dukle.
Ulice nesoucí jméno generála Tesaříka se nachází v Hranicích, Ostravě, Praze a Příbrami.
18
3. KAPITOLA: OSUD FOTOGRAFA
Kurt Biheller – Karel Borský (13. 4. 1921 Fryštát, dnes Karviná – 9. 8. 2001 Praha)
Narodil se do židovské rodiny bývalého ruského legionáře Josefa Bihellera. Absolvoval
gymnázium v Ostravě a poté dva ročníky obchodní akademie. Jeho studium v roce 1939
přerušila okupace. Kurt Biheller byl následně pro svůj původ odvezen do tábora v Nisku,
odkud se mu podařilo během října 1939 uprchnout na území zabrané Sovětským svazem.
Dostal se do města Lvov, kde začal pracovat jako aranžér. Již na jaře 1940 byl však zatčen
orgány NKVD a za ilegální přechod hranice odsouzen do gulagu. V lágru se přihlásil k polské
národnosti, na základě které byl propuštěn a Biheller začal pracovat v továrně na zpracování
kůže v Machačkale.
Koncem června 1942 dorazil do Buzuluku, kde vstoupil do vznikající čs. jednotky. Prodělal
kompletní výcvik a v březnu 1943 se zúčastnil jako spojka 2. čety 3. roty 1. čs. samostatného
polního praporu v SSSR boje u Sokolova. Po vzniku 1. čs. samostatné brigády pak Biheller
studoval důstojnickou školu, po jejímž absolvování by zařazen k protitankové rotě 1. polního
praporu.
Ve svých volných chvílích se věnoval amatérskému fotografování, což zaujalo osvětového
důstojníka brigády, který nabídl Borskému práci fotografa, aby nebyla jednotka odkázána
pouze na snímky sovětských fotoreportérů. Díky němu se tak zachovaly záběry z výcviku
dělostřelců i tankistů při výcviku v Novochoperska.
Na své nasazení v bojích o osvobození Kyjeva po válce Kurt Biheller vzpomínal: „Na podzim
1943 jsme jeli na frontu. Pistole, samopal a malý kufr s kompletní přenosnou fotografickou
komorou – to byly hlavní části mé výzbroje. (…)
Přišel Kyjev. Osvobození města bylo připraveno do nejmenší podrobnosti. Náš 2. polní
prapor záhy dosáhl prvního postupného cíle a tím i východiště útoku na město. Musel jsem být
při tom, abych splnil svůj úkol. Chtěl jsem být stůj co stůj mezi těmi, kteří vniknou do středu
města první.
Procházeli jsme lesem. Byl přesycen vůní střelného prachu. Zpřelámané koruny stromů visely
k zemi jako by přeťaty mohutným uragánem. Zbytky větví se proplétaly sluneční paprsky. Byl
krásný podzimní den … (…)
Palba sílila. Vpřed, neustále vpřed! Zalehl jsem za silný pařez povaleného stromu. Sto kroků
přede mnou hořel německý tank. Odložil jsem vedle sebe samopal a zaostřil clonu … Za
tankem se ještě bránila skupina nepřátel. Fotografování jsem střídal s nabíjením zbraně a se
střelbou. Nad hlavou mi svištěly střely a střepiny. Do našeho prostoru stále hustěji dopadaly
nepřátelské miny. Zvířený písek a kouř omezovaly výhled kupředu.
Pěchota právě postupovala kolem hořícího tanku, když nad námi přeletěla další letadla. Země
byla opět rozrývána krátery pum. Pak chvíle ticha. Těžkého, dusného ticha.
Plížil jsem se na okraj paseky, kterou bylo nutno rychle přeběhnout. Pokrývaly ji drátěné
překážky, odhozené německé zbraně a pláště. Tráva, stromy i mrtvoly hořely čoudícími
plameny. Smrt. Všude kolem samá smrt. Fotografuji. Vpřed, rychle vpřed. A už zase střílím.
Náhle jsem ucítil bolest v ukazováčku levé ruky. Střepina. Ruka pálí, ale na okraji mýtiny hoří
další německý tank. Musím k němu. Plížím se několik metrů, dělám snímek, pak ještě jeden
z druhé strany. Nad hlavou opět zasvištěly nepřátelské střely. Rychle přískok do blízkého
19
kráteru! Byl nejvyšší čas. Před očima se mi zablesklo, do tváře mě udeřila spousta hlíny a pak
jsem už o sobě nevěděl …
Probudil jsem se mírným kolébáním. Dva muži mě nesli na nosítkách. Hovořili rusky. Ležel
jsem na břiše a z úst mi tekla krev. Snažil jsem se na sebe upozornit, ale marně. Nemohl jsem
se ani pohnout. Ruku jsem měl celou od krve a na zádech jsem cítil zmáhající tíhu. Kdyby se
mi alespoň podařilo nahmatat fotografický aparát…
Na brigádním obvazišti mě převzala naše zdravotnice. Upozornil jsem ji na aparát a brašnu
s filmy a požádal jsem ji, aby je předala na osvětu brigády. Pak jsem se s námahou rozhlížel
kolem sebe. Poznával jsem mezi raněnými známé…“.45
V návrhu na vyznamenání pak byla tato událost popsána takto: „V zájmu dobrého zachycení
akcí našich jednotek postupoval při bojích o Kyjev v prvním sledu pěchoty 2. polního praporu
a nebojácně fotografoval i v prudké minometné a dělostřelecké palbě, přičemž byl raněn.“46
Kurt Biheller léčil své zranění až do ledna 1944, poté se vrátil k čs. jednotce, v rámci které byl
nově ustanoven velitelem protitankové roty praporu doprovodných zbraní čs. náhradního
pluku, pozdější 3. čs. samostatné brigády. Již v hodnosti podporučíka se stal v květnu 1944
velitelem 2. roty 4. pěšího praporu, se kterou prošel boji na Dukle. Zde utrpěl 6. října 1944
další těžké zranění a po vyléčení byl jmenován velitelem velitelské baterie nově formujícího
se dělostřeleckého pluku 5.
Po válce sloužil Biheller nadále v armádě, své jméno si změnil na česky znějící Borský.
Vystudoval školu pro osvětové důstojníky, po roce 1948 krátce působil jako vojenský a
letecký přidělenec v Bulharsku. Na jaře 1951 byl z armády propuštěn, pak i dokonce zatčen a
držen ve vyšetřovací vazbě. Po propuštění pracoval ve stavebnictví. Dne 1. října 1956 byl
opět povolán do činné služby. Sloužil na oddělení bojové přípravy u 30. stíhací-bombardovací
divize v Čáslavi, v letech 1965-66 jako čs. přidělenec při Dozorčí komisi neutrálních států
OSN v Koreji. Do výslužby odešel v hodnosti plukovníka. Své memoáry vydal knižně pod
názvem „Zítra začne obyčejný den“.47
Vyznamenání: 2x Čs. válečný kříž 1939 (13. 3. 1944, 1946), Čs. medaile Za chrabrost před
nepřítelem, Čs. vojenská medaile Za zásluhy II. stupně, Sokolovská a Dukelská pamětní
medaile a další.
45
Yad Vashem archives Jeruzalém, record group O.59 – Collection of Testimonies and Documents, file 534 Vzpomínky Karla Borského na osvobození Kyjeva, srov. soukromý archiv Miroslava Brože.
46
VÚA-VHA Praha, f. ČsVM v SSSR, sign. 38/1/4, Seznamy vyznamenaných příslušníků 1. čs. sam. brigády
v SSSR za boje u Jachnovščiny, Kijeva, Bielé Cerkov a Žaškova.
47
BORSKÝ, Karel: Zítra začne obyčejný den. 2. vyd. Třebíč: TEMPO, 1998. 300 s. ISBN 80-238-2054-0.
20
4. KAPITOLA: OSUD TANKU (TANKŮ) LIDICE
Tank z fotografie lze zřetelně identifikovat jako „Lidice“. Osud stroje s nápisem Lidice je
však komplikovanější, než by se mohl zdát. Snímek byl totiž pořízen zřejmě někdy v období
května-června 1944 a v tuto dobu měl již původní tank „Lidice“ jiný název. Přesto se autor
rozhodl popsat historii obou obrněnců nazývaných „Lidice“.
První stroj „Lidice“ byl vyroben v závodě č. 112 „Krasnoje sormovo“ v Gorkém. Tank nesl
výrobní číslo 3080475. Spadal po velení 3. čety rotmistra Jaromíra Hechta, který byl zároveň
právě velitelem „Lidic“. Posádku dále tvořili řidič čet. Jiří Lopojda, střelec-radista Dimitrij
Nibak a nabíječ Vasil Pavljuk. Tank převzali čs. vojáci spolu s dalšími čtyřmi „téčky“ 4. září
1943; někdy bývá uváděno 1. září. „Lidice“ prošli všemi boji našich tankistů u Kyjeva a na
pravobřežní Ukrajině, významněji se však do historie nezapsal. Za zmínku stojí pouze to, že
v průběhu března 1944 odevzdali tankisté všechny stroje až na dva T-34 - „Žižku“ a právě
„Lidice“ týlovým jednotkám. Historie T-34 č. 3080475 se tak u československé jednotky
psala dál. Jenže pod jiným jménem. Dle licího čísla na věži (409) byl původní tank „Lidice“
přejmenován z neznámých důvodů na „Žižku“. S tímto jménem stroj sloužil u 2. tankového
praporu nově vzniklé 1. čs. samostatné tankové brigády. Tanku na Dukle velel svobodník Jiří
Porazík; poprvé byl „Žižka“ poškozen 17. září 1944 a po provizorní opravě pokračoval dále
v boji. Již začátkem října byl však stroj u Zyndranowé definitivně zničen.48
48
KLŮC, Jiří: U Kyjeva za Prahu. 2. díl. (rukopis), 112 s.
21
5. KAPITOLA: STEJNOKROJE, VYZNAMENÁNÍ
Uniforma
Všichni tři vojáci mají na sobě britskou uniformu, kterými byla vystrojena čs. vojenská
jednotka v SSSR do roku 1944. Konkrétně ji tvořila standartní blůza britského stejnokroje
Battledress P37 vyrobená z khaki vlněného sukna. Neměla podšívku a kromě dvou náprsních
kapes obsahovala ještě dvě vnitřní. Kalhoty stejnokroje Battledress P37 byly rovněž vyrobeny
z vlněného sukna. Mají vysoký pas tak, aby bylo možné kalhoty a blůzu sepnout k sobě.
V kapse na pravé přední straně nosil obvykle voják obvaz. Obuv vojáka představovaly britské
kožené boty se spinkami, do mrazivých podmínek nevhodné.49
Vyznamenání
Na fotografii lze rozeznat následující vyznamenání: U Antonína Sochora (vlevo) Čs. válečný
kříž 1939, Zlatou hvězdu hrdiny SSSR, sovětský Řád Lenina a sovětský Řád rudého praporu.
U Josefa Buršíka (uprostřed) pak Čs. válečný kříž 1939, Zlatou hvězdu hrdiny SSSR,
sovětský Řád Lenina a sovětský Řád rudé hvězdy. Levou hruď Richarda Tesaříka zdobí Čs.
válečný kříž 1939, Zlatá hvězda hrdiny SSSR a sovětský Řád Lenina.
Titul hrdina Sovětského svazu a Zlatá hvězda hrdiny SSSR:
Titul vznikl 16. dubna 1934 jako nejvyšší vojenské vyznamenání v SSSR. Uděloval se za
mimořádný hrdinský čin, často in memoriam. Od roku 1936 byl udělován spolu s Řádem
Lenina. Za války jej obdrželo více než 11 000 osob, z toho 6 občanů Československa.50
Sovětský Řád Lenina:
Vznikl 6. dubna 1930. Udělován jako nejvyšší občanské vyznamenání, od roku 1936 i za
vojenské zásluhy. Byl udělován za vzornou službu, hrdinové SSSR jej získávali automaticky.
Za války bylo uděleno více než 41 000 těchto vyznamenání.51
Sovětský Řád rudé hvězdy:
Vznikl 6. dubna 1930. Byl udělován jako ocenění za příkladné vojenské činy. Za války jej
obdrželo více než 2,8 milionu vojáků.52
Sovětský Řád Rudého praporu:
První sovětský řád. Vznikl 1. srpna 1924. Byl udělován vojákům, kteří v boji prokázali
výjimečnou odvahu, sebezapření a udatnost. Za války bylo uděleno 305 000 těchto
vyznamenání.53
Československý válečný kříž 1939:
Zřízen nařízením československé vlády ze dne 20. prosince 1940. Byl udělován osobám, které
prokázaly vynikající a úspěšný čin výkonný či velitelský, při němž byly vystaveny nebezpečí
života nebo život obětovaly. Tímto vyznamenáním byli oceněni příslušníci československé
49
KLŮC, J.: Sokolovo: ve stínu propagandy. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2016, ISBN 978-80-87567-85-2, s. 245.
Tamtéž, s. 235.
51
Tamtéž.
52
Tamtéž, s. 236.
53
Tamtéž, s. 237.
50
22
zahraniční armády, členové domácího odboje, političtí vězni i osoby sloužící ve spojeneckých
armádách.54
54
Československý válečný kříž 1939. Vyznamenani.net [online]. [cit. 2016-01-31]. Dostupné z:
http://www.vyznamenani.net/?page_id=13
23
ZÁVĚR
Ve své práci bych rád ukázal, že i když je téma poměrně dobře zpracované, lze přesto najít
neznámé a zapomenuté informace. V tomto případě o třech významných příslušnících našeho
zahraničního odboje za druhé světové války. Díky důkladnému bádání v archivech ve třech
zemích – v České republice, Slovensku a Izraeli tato studie také vyvrací některá dřívější
tvrzení uváděná v dosavadní histeriografii. Právě v Izraeli pak můj výzkum vyvrcholil ve
dnech 22. – 25. ledna 2016, kdy jsem měl možnost, studovat v archivu významného muzea
holocaustu Yad Vashem v Jeruzalémě.
Zajímavým zjištěním pro mě také byl fakt, že tank typu T-34/76 s nápisem „Lidice“, jenž je
vystaven ve vojenském muzeu v Lešanech, není tím, který je zobrazen na fotografii. Jedná se
totiž o úplně jiný stroj.
Dosavadní studii o tankovém praporu bych rád rozšířil o nasazení celé 1. čs. samostatné
brigádě v Sovětském svazu a v budoucnu jí publikoval formou vědecké monografie. Chtěl
bych také seznámit širší veřejnost nově zjištěnými fakty uvedenými v této práci.
Čtenář jistě ocení bohatou přílohu, kterou tvoří většinou nepublikované fotografie a
dokumenty.
24
POUŽITÉ PRAMENY A LITERATURA
Archivní prameny:
Archiv kanceláře prezidenta republiky Praha
-
fond Kancelář prezidenta republiky
Archiv bezpečnostních složek Praha
-
fond Hlavní správa Vojenské kontrarozvědky
-
fond Velitelství Státní bezpečnosti
-
fond vyšetřovacích spisů
Národní archiv Praha
-
fond Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1931-1940
Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv Praha
-
fond Evidence čs. vojenských osob v zahraničí za 2. světové války
-
fond kvalifikačních listin
-
fond SSSR-II (1. čs. samostatný polní prapor v SSSR)
-
fond SSSR-V (1. čs. samostatná brigáda v SSSR)
-
fond Československá vojenská mise v SSSR
-
sbírka kmenových listů
Yad Vashem archives Jeruzalém
-
record group O.7 CZ
-
record group O.59 – Collection of Testimonies and Documents
-
record group P25 – Erich Kulka archive
Soukromý archiv autora
Soukromý archiv Miroslava Brože
Literatura:
BEJČEK, Eduard – HANZLÍK, František: Voják se srdcem bohéma. Genmjr. Richard
Tesařík. 1. vyd. Vizovice: Lípa, 2002, ISBN 80-86093-63-8
BORSKÝ, Karel: Zítra začne obyčejný den. 2. vyd. Třebíč: TEMPO, 1998. 300 s. ISBN 80238-2054-0.
BROŽ, Miroslav: Hrdinové od Sokolova. 2. vyd. Praha: AVIS, 2006. 532 s. ISBN 978-807278-365-3
25
BURŠÍK, Josef: Nelituj oběti. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1992, 125 s. ISBN 80-206-0288-7
KLŮC, Jiří: Sokolovo: ve stínu propagandy. 1. vyd. Cheb: Svět křídel, 2016. 256 s. ISBN
978-80-87567-85-2
KLŮC, Jiří: U Kyjeva za Prahu 1. díl. (rukopis), 158 s.
KLŮC, Jiří: U Kyjeva za Prahu 2. díl. (rukopis), 186 s.
KOPECKÝ, Milan: 1. československá samostatná tanková brigáda v SSSR. 1. vyd. Praha:
MBI, 2001. 255 s. ISBN 80-86524-00-0.
KULKA, Erich: Židé v československé Svobodově armádě. 3. vyd. Praha: Naše vojsko, 1990.
390 s. ISBN 80-206-0068-X.
MARŠÁLEK, Zdenko: Národnostní složení československých vojenských jednotek v
zahraniční v letech 1939-1945 (Disertační práce). FF UK Praha, 2014.
PEŠKA, Rudolf: Domov na konci bojů. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1986. 156 s.
RICHTER, Karel: Statečný život a tajemná smrt podplukovníka Sochora. 1. vyd. Praha:
MarieTum, 2010. 232 s. ISBN 978-80-904263-5-1.
VALIŠ, Zdeněk: Účast Čechoslováků při osvobozování Kyjeva v listopadu 1943 in: HaV č. 3,
roč. 62., 2013, s. 46-63.
Vojenské dějiny Československa (1939-1945). IV. díl. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1988. 800 s.
Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. 1. vyd. Praha: AVIS, 2005. 350 s.
ISBN 80-7278-233-9
Internetové zdroje:
Brigáda k obnově pomníku gen. Sochora na Mladé. Milovice.kscm.cz cz [online]. [cit. 201511-26]. Dostupné z: http://milovice.kscm.cz/article.asp?thema=5435&item=97558
Československý válečný kříž 1939. Vyznamenani.net [online]. [cit. 2016-01-31]. Dostupné z:
http://www.vyznamenani.net/?page_id=13
Postřekov. Vets.cz [online]. [cit. 2015-11-27]. Dostupné z: http://www.vets.cz/vpm/6180pomnik-josef-bursik/
Sochy.Vetrelciavolavky.cz [online]. [cit. 2015-11-26]. Dostupné z:
http://www.vetrelciavolavky.cz/sochy/busta-generalmajora-antonina-sochora
26
PŘÍLOHY
Obrázek č. 1: Antonín Sochor. (VÚA-VHA)
27
Obrázek č. 2: Návrh na vyznamenání Čs. válečným křížem a sovětských Řádem rudého
praporu za boj o Sokolovo. (VÚA-VHA)
Obrázek č. 3: Josef Buršík salutuje veliteli. (archiv autora)
28
Obrázek č. 4: Obžaloba Josefa Buršíka. (ABS)
29
"
Obrázek &. 5: Vzácná a poprvé publikovaná fotografie z p'íjezdu prezidenta E. Bene!e do
Prahy v kv%tnu 1945. Richard Tesa'ík (s páskou p'es oko) stojí druh( zprava. (archiv autora)
"
Obrázek &. 6: Richard Tesa'ík ve vy!et'ovací vazb%. (ABS)
"
"
$,"
"
"
Obrázek &. 7-9: Tank „Lidice“ p'i cvi&ení v Novochopersku. (VÚA-VHA)
"
"
"
"
$!"
"
Obrázek č. 10: Fotograf 1. čs. samostatné brigády v SSSR Karel Borský/Kurt Biheller
s fotoaparátem těsně před odjezdem na frontu v září 1943. (archiv Miroslava Brože)
32

Podobné dokumenty

Téma čísla: Akademický senát

Téma čísla: Akademický senát přání, není nic jednoduššího než kontaktovat někoho ze SKASu. Nejlépe na e-mail: [email protected] Zpětná vazba je pro naši práci velice důležitá. Můžeme se sice poplácávat po ramenou, jak jsme d...

Více

dukla 2007 - KDO JSME?

dukla 2007 - KDO JSME? nápis v polštině "Čest padlým vojákům Rudé armády a Československé lidové armády v letech 1944 -1945". Před památníkem je nová dlaţba, jsou tady dokonce čerstvé věnce - a to se oslavy výročí bojů t...

Více

Buku batjaan bahasa Atjeh

Buku batjaan bahasa Atjeh pemakaian buku-buku untuk Sekolah Dasar dalam Propinsi Daerah Istimewa Atjèh oleh Kepala Inspeksi Daerah Prasekolah, Sekolah Dasar dan Sekolah Luar Biasa Propinsi Daerah Istimewa Atjeh dengan surat...

Více

Legionarsky smer 3 2013-1 - Československá obec legionářská

Legionarsky smer 3 2013-1 - Československá obec legionářská hlavním posláním je v době blížícího se 100. výročí vzniku Československa propagovat legionářské myšlenky, odkaz zakladatelů samostatného československého státu a zejména pak ideje boje za svébytno...

Více

Příručka

Příručka Některé aplikace Sada Nero vyžadují technologie vyvinuté třetími stranami, z nichž některé jsou v aplikaci Sada Nero obsaženy jako demo verze. Pro neomezené používání lze tyto aplikace třetích stra...

Více

kraj smyčce 2014 - Základní umělecká škola Český Krumlov

kraj smyčce 2014 - Základní umělecká škola Český Krumlov Sonáta g moll "Ďáblův trylek" 1. věta Larghetto affettuoso Max Bruch: Koncert č. 1 g moll op. 26 Vorspiel-Allegro moderato

Více