H _ALUZE

Komentáře

Transkript

H _ALUZE
H _ALUZE
číslo 12 / léto 2010
LITERÁRNĚ
KULTURNÍ
ČASOPIS
cena 40 kč
šéfredaktor:
tomáš čada / [email protected]
redakční rada:
lukáš brychta / [email protected]
miloš makovský / [email protected]
alice prajzentová / [email protected]
josef straka / [email protected]
michaela uhlířová / [email protected]
monika svobodova / [email protected]
nelly wernischová / [email protected]
ediční práce a korektury:
karolina baštářová, nelly wernischová a tomáš čada
Úvodník
/Tomáš Čada/ ���������������������������������������������������������������������������������������3
Rozhovor:
Nezařaditelný romantik Roman Týc
/s Romanem Týcem hovořila Anna Marešová/��������������������������������������4
Stalo se:
O poetry na písničkářském pódiu /Radana Šatánková/ ������������������������8
Dé javu atd. /Michaela Uhlířová/�����������������������������������������������������������9
Recenze – knihy:
Čtení do vlaku, bo na deku /Tomáš Čada/ ������������������������������������������10
Sbírka jako epitaf /Tomáš Čada/ ���������������������������������������������������������11
Lásku lze dát najevo nejrůznějšími způsoby /Stefan Segi/������������������12
Pánská jízda po španělsku /Michaela Uhlířová/ ����������������������������������12
Občankovitě strohá sbírka? /Alice Prajzentová/����������������������������������14
Zamyšlení:
Časopisecké orgie v Brně /Tomáš Čada a Miloš Makovský/ ����������������15
Z literární teorie:
Barva na duši jednoho města /Jan Tětek/ �������������������������������������������17
Poezie
cizojazyčná:
Katarína Molčanová /přeložil Milan Hrabal/ ����������������������������������������20
návrh loga a grafického konceptu
zuzana hegedüšová a miloš makovský
grafické zpracování a sazba:
miloš makovský
tisk:
roman polák (PRINTIA, s. r. o.)
redakční e-mail:
[email protected]
internetové stránky:
www.h-aluze.cz
vydává OS:
h_aluze
české mládeže 8
ústí nad labem 400 96
pedagogická fakulta, katedra bohemistiky
číslo 12/2010, ročník 3.
vydáno dne 20. 8. 2010 v ústí nad labem
náklad 200 kusů
číslo vychází za podpory univerzity jana evangelisty purkyně
a tamní katedry bohemistiky
e. č. MK ČR: E 18358
ISSN 1803-8077
výtvarná příloha:
zuzana blažková
spolupracovali:
tomáš blažek
zuzana burianová
zuzana burianová
aleš čermák
tomáš fomín
jakub horák
milan hrabal
ondřej kamenický
petr karlíček
jakub kostelník
adam krupička
tereza kurečková
petra lásková
hana lehečková
anna marešová
oto mašata
dominik melichar
katarína molčanová
petr pazdera payne
eva petelíková
alice prajzentová
stefan segi
petr semecký
jan spěváček
radana šatánková
pavla šilhavá
jan tětek
tereza záchová
česká:
Tomáš Fomín: básně���������������������������������������������������������������������������24
Jakub Kostelník: básně������������������������������������������������������������������������25
Dominik Melichar: básně���������������������������������������������������������������������28
Pavla Šilhavá: básně���������������������������������������������������������������������������30
Jan Spěváček: básně���������������������������������������������������������������������������32
Próza:
Tomáš Blažek: Čtenář�������������������������������������������������������������������������34
Petr Pazdera Payne: Elpaso ����������������������������������������������������������������37
Petr Pazdera Payne: Adamita v Amsterdamu �������������������������������������39
La Follia:
Ze života barokního skladatele – Hudební legendy a mýty
/Adam Krupička/���������������������������������������������������������������������������������42
...doporučuje:
Jaroslav Balvín������������������������������������������������������������������������������������44
obsah / 1
Čau, viď!
Film
reportáž:
rozhovor:
Přes mexické telenovely, kolumbijské partyzány,
až ke kubánským bubnům
/s Guillermem Ivánem hovořila Tereza Kurečková/ ����������������������������48
minirecenze:
Gladiátor z Sherwoodu /Petr Semecký/����������������������������������������������51
Kick-Ass kope sám sebe /Petr Semecký/���������������������������������������������52
Bolestí nasáklé panoptikum Alice Nellis /Petr Semecký/���������������������53
Hudba
reportáž:
Hudební kulinářství po litoměřicku /Miloš Makovský/�������������������������54
reflexe:
Matný svit nového úplňku /Jakub Horák/���������������������������������������������56
recenze:
Písně dýchající hudbou i slovy /Milan Hrabal/ ������������������������������������58
Rolo Tomassi – Anglický taveňák na tři /Ondřej Kamenický/���������������59
Výtvarné umění
rozhovor:
recenze:
Divadlo
dvojrecenze:
Kvetoucí magnolie na mne působí jako luxusní šperk
/s Karlem Kuncem hovořil Aleš Čermák/���������������������������������������������60
Dimenze školní brašny /Tereza Záchová/ �������������������������������������������62
Heda méně formalistická /Zuzana Burianová/������������������������������������64
Heda Gablerová ve Švandově divadle /Eva Petelíková/ ���������������������66
recenze:
Obludky, obludičky a Obludárium /Zuzana Burianová/ ����������������������68
NordOst ze Severu /Petra Lásková/����������������������������������������������������69
Dejvický muž bez minulosti /Hana Lehečková/ ����������������������������������70
Zajímavosti:
„Propagace židovství, sexuality a vulgárnosti v křížovkách“
/Petr Karlíček/�������������������������������������������������������������������������������������72
Horor, Pulp a další… /Oto Mašata/������������������������������������������������������76
Výtvarná příloha:
Zuzana Blažková: Indie omalovánky���������������������������������������������������78
obsah
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Srpnové počasí je jak o aprílu, a tak mi odpusťte pozdrav z rozvernějších. Dlouho veselí nebudeme. Vrátil
jsem se předčasně ze skororedakční návštěvy Sázavy
(z osazenstva deseti lidí byli čtyři z H_aluze a pátý,
pokud tedy po adrenalinových zážitcích neopomněl,
se redaktorem stane). Na obrazovce televizoru povodně, na monitoru notebooku řada nevyřízených
mailů a dvanácté číslo se blíží k uzávěrce, již opět
stíháme s odřenými hřbety.
Člověk si v tu ránu pomyslí, jestli přeci jen není něco
špatně na té rodné hroudě. A když si do uší pustíte
tklivé tóny z Tenkrát na západě, je to rovnou na provaz. Ale prrr! Netřeba sršet pesimismem, lepší je jet
na vlně opia lidstva. Vždyť pokud čtete tyto řádky,
tak dvanácté číslo přeci jen vyšlo, na maily jsem po
jistě určité námaze odepsal, povodní ještě bude dost
k truchlení a Morricone hraje sic tesklivě, přesto jsou
na světě věci smutnější.
Dvanácté číslo vznikalo tradičně. Opět jsme si dlouho
váleli šunky, až nám slečna Uzávěrka ukázala, zač je
toho loket. Přestože jsme dobíhali do finiše s jazyky
na vestě, podařilo se nám ukořistit nějaké to čtení
pro vaše čivy. S ohledem na letní čas, ať už to za okny
vypadá jak chce, jsme se zaměřili na několik festivalů. Samozřejmě, že s ohledem na naši periodicitu,
která je vždy delší než dlouhá, si nepochutnáte na
ničem aktuálním. Na druhou stranu mne napadá,
zda tou aktuálností není člověk tak trochu přehlcen.
Jen jednou jsem se snažil odebírat novinky z jistého
nejmenovaného zpravodajského webu. Každých pět
minut se nahlásila nová zpráva. Asi po hodině jsem to
vzdal. Bytí v obraze mi moc dlouho nevydrželo.
Ale vraťme se k oněm festivalům. Ať si kdo chce co
chce říká, Vary, ty Karlovy, jsou stále nejzásadnějším
filmovým festivalem na našem území. Nelly Wernischová, vedoucí rubriky filmu, pojala svou reportáž z dění ve Varech trochu osobně, ale myslím, že
čtení je to příjemné. Nedávno jsem se dozvěděl, že
nás lidé čtou na záchodech, tak je celkem fajn, že se
ve festivalovém článku Miloše Makovského dozvíte,
co si pustit a nepustit, až se z této místnosti vrátíte
zase zpět do normálního života. Letošní Litoměřický
kořen byl totiž opět nabitý zajímavými, u nás často
zcela neznámými interprety. Článek Terezy Kurečkové sic není přímo festivalový, ale dík festivalu FEBIO
fest vznikl. Rozhovor s mexickým hercem Guillermo
Ivánem je nejen prvním h_aluzáckým rozhovorovým
výletem do ciziny, ale také nalákáním ke kinematografii, která u nás moc nefrčí. Je faktem, že moc
mexických filmů v distribuci nenaleznete, ale internetová propojenost má svá pozitiva. A co si budeme
nalhávat, kdo hledá, najde.
Asi největším tahákem tohoto čísla je článek Anny
Marešové, přečtete si jej hned po tomto. Jedná se
o rozhovor s Romanem Týcem. Vzhledem k tomu, že
rozhovor vznikal ještě před akcí Občan K, hovoří se
zde o performance – či jak to nazvat – v čase budoucím. Rozhovor však dle mého není důležitý pro svou
aktuálnost , ale proto, že se můžeme na rozporuplnou osobu Romana Týce podívat poněkud osobnějšíma očima. Roman Týc se s autorkou zná, a tudíž byl
rozhovor veden poněkud neformálněji. Proto jsme se
pokusili do textu zasahovat co nejméně, a tak je možné, že leckterému milovníkovi českého jazyka hýbneme žlučí. Ovšem sepsání rozhovoru ve formě „piš jak
slyš“ je v tomto případě opodstatněné.
V H_aluzi najdete samozřejmě velké množství dalších
a dalších článků, ale to bych musel psát úvodník na
více než jednu A4. Koho by to bavilo, že? Popřeji vám
tedy jen příjemné záchodové čtení a u další H_aluze
zase na viděnou.
S notebookem na klíně,
notně uondaný
/Tomáš Čada/
foto Trignom
2/
Šakali ve Varech /Nelly Wernischová/ ������������������������������������������������45
úvodník / 3
Nezařaditelný romantik Roman Týc
foto www.i.lidovky.cz
Roman Týc (*1974)
je současný český umělec,
který je známý především svým
diverzním přístupem, se kterým
prezentuje svoji tvorbu ve veřejném prostoru. Roman Týc začal
svoji tvorbu ve veřejném prostoru formou graffiti (Root)
v letech 1992-95. Od roku 1997 se Roman Týc věnuje
fenoménu VJingu jako VJ Kinokio. O rok později spoluzakládá vizuální skupinu LOOX, ze které později vzešel
projekt PureA. Je spoluzakladatelem umělecké skupiny
ZTOHOVEN a podílel se také na vzniku centra alternativní kultury - ateliéru Trafačka. V tvorbě Romana Týce je
patrná touha po prožitku. Na jeho jednotlivá díla a činy
nelze nahlížet v jednotlivostech. Ve svém celku cítíme, že
Roman Týc používá svoji osobu jako nástroj pro zkoumání
sociálního prostoru. Hledá onen „veřejný prostor“ a snaží
se najít jeho hranice. Je přesvědčen, že veřejný prostor
neexistuje, a proto sobě vlastním, invazivním způsobem
vniká tam, kde mu příležitost umožní prezentovat své
myšlenky a postoje, čímž se automaticky dostává do
konfliktu se zákonem.
Při psaní medailonu bylo využito hesla Roman Týc na Wikipedia.cz.
„Roman Týc a já nejsou stejné osoby,“ uvedl. „Moje
vazba na Romana Týce je silná. Ale ne tak, aby docházelo k záměně osob, protože naše fyziognomie
je zcela odlišná,“ řekl Brudňák, který se hlásí ke
skupině Ztohoven, soudu.
[ČTK, 16. dubna 2008]
Provokativní umělec či aktivně působící osobnost se
smyslem pro humor? Člen aktivistické skupiny Ztohoven, nebo původce hnutí, které čeří kalné vody
českého národa? Existuje hranice mezi uměním
a úmyslnou vyzývavostí? Je důležitější prožitek či
výsledek? Nepolapitelný a zároveň médii vyhledávaný český výtvarník je stále o krok napřed. Novináři
jsou nejistí, samé „prý“, „pravděpodobně“ či „asi“.
Je vůbec možné dopátrat se odpovědí na tyto otázky
a odhalit skutečnou podstatu Romana Týce?
Jsi umělec?
Já jsem o sobě nikdy neřekl, že jsem umělec. Až druzí nazývají to, co dělám, uměním. Jsem oproštěn od
předsudků společnosti. Od toho, co by měl a co by
4/
rozhovor
neměl umělec bejt. Mně je to vlastně úplně u prdele.
Ale v jistém smyslu jsem maniak, kterého těší množství lidí, kteří reagují. Mě to nabíjí. Když to řeknu
blbě – kolik lidí jsem nasral, tolikrát jsem člověkem.
Vyvolávání diskuzí je pro mě největší zážitek.
Takže zašťourat a čekat co se stane?
Je to jako v osobním životě. Když žiješ v rodině nebo
ve vztahu, je dobré se bavit. o problémech, které přijdou, A přitom to spousta lidí nechává vyhnít, a pak
je průser. Já mám podobně intimní vztah ke společnosti. To je moje rodina, vlastně ta nejširší. Každý by
to tak teoreticky měl mít. Já akorát přetavuji svoji
rodinu. Tu faktickou. A zajímá mě ještě ta širší. Ten
národ.
A jaký je tedy tvůj vztah k českému národu?
Máš „nás“ rád?
Já nic jinýho neznám. Ale pokud mě nějaký věci
serou, tak mám potřebu se o nich bavit. Ty RUCE
nebyly nic jiného, než verbálně vyjádřený názor. Po
jejich zveřejnění mi někdo říkal: „No, si jako myslím,
že to s těma rukama, to s těma hajlujícíma, tos‘ jako
moc netrefil, dyť 17. listopadu 1939 byla demonstrace.“ Nebyla, 17. listopadu se zavřely vysoký školy,
Němci popravili 9 studentů a dalších asi 1200 jich
odvlekli postupně do koncentráku. Z těch 1200 se 20
nevrátilo, ale do Vánoc byla valná část zpátky. Než
jsem to udělal, tak jsem si to nastudoval. Celý se to
jmenuje Není co slavit a jmenuje se to tak proto,
a na to se mě nikdo nezeptal, že 17. listopadu 1939
nás zlomili. Největší průser nebyl, že sem vstoupila
vojska, ale že ten den zavřeli vysoký školy a zlomili
naši inteligenci. Úplně.
A co přesně RUCE vyjadřují?
Ty hajlující ruce, to byla symbolika. A to fakování neznamená, že fakuje Topolánek. Fakování si jen z toho
někdo vytáhne, protože to je větší bulvár. To lidi zajímá. Chtěl jsem vyjádřit náš postoj ke společnosti.
Nemáme žádné hodnoty, přejímáme amerikanismy
všeho druhu. Přijímáme Ameriku, když jsme tady
měli Rusáky 50 let. A proč tady vlastně máme Amíky? My je tu chceme, toužíme po tom. Copak jsme
nějaký houby, že tím nasákneme a čerpáme z toho?
Hrozný.
h_aluze číslo 12 / léto 2010
RUCE mě vůbec neuráží. Moc jsem nepochopila
negativní reakce některých lidí…
Já nevím. Čemu se tam klaní? Proč se tam dávají hromady svíček a kytky, proč? Mně tehdy bylo patnáct
a prožíval jsem to z jiného úhlu pohledu. Já viděl revoluci z perspektivy patnáctiletýho kluka. Samozřejmě svoboda, ale že bych se tam měl jít klanět? Možná to nechápu. Neříkám, že je blbě tam dávat kytky,
ale nikdo tam přece neumřel. Pár studentů dostalo
na držku obuškem. Den předtím jsem byl na Karlově
mostě a tam byla nějaká demonstrace. Stejně tak se
teď mohly kytky pokládat na Karlově mostě.
A co skupina Ztohoven? Říká se, že to je aktivistická skupina...
Já se vůbec necítím jako aktivista a vůbec nevnímám,
že Ztohoven jsou aktivistická skupina. V průřezu,
lidi, který jsou ve Ztohovnech, jsou různý – od ultralevicovýho radikála - anarchisty až po režiséra komerčních klipů. Přitom nejzajímavější na diskuzích
ve Ztohovnech je, když se spolu baví právě tihle dva.
Pro mě je největší hodnota, když se na něčem my,
tolik různejch osobností, dokážeme dohodnout. To je
pro mě dechberoucí moment. Ztohoven neustále přitahuje pozornost. Strašně mě těší, jakej má skupina
ve společnosti kredit. Všiml jsem si toho u RUKOU.
Z devadesáti procent psali Roman Týc, člen skupiny Ztohoven. A to je podle mě strašně důležitý. Stáli
jsme u soudu a najednou nás berou vážně.
A jak to vlastně celé začalo?
Asi se třema lidma jsme se bavili na Mystic Skate
Cupu. Byli to lidi, co se motali kolem graffiti a streetartu. V tu dobu se akorát začal vnímat. Kecali jsme
o tom, že jsme si vědomi tý silný komunity, ve který
existujeme. A tam jsme se dostali k tomu, že bychom
měli udělat skupinu. A proč? A jak bychom se projevovali? Dlouho jsme o tom nemluvili. A za nějakou
dobu vzniklo SRDCE na hradě. Udělali jsme ze srdce
Jiřího Davida otazník. To vzniklo samo, přirozeně.
Dvakrát se nám to nepovedlo, nanosili jsme nahoru hadry a chytli nás policajti. Až napotřetí jsme se
nasrali, pozvali jsme padesát lidí a udělali z toho
happening. Když jsme skončili, chodili za náma lidi,
který jsme pozvali, a říkali: „To bylo super, to byl zážitek!“ a že zase musíme něco udělat. A v tu chvíli
jsem pochopil, že lidi jsou úplně vyprahlý po tom,
něco dělat. Zjistíš, že tady v Čechách vůbec nikdo
nic nedělá, je to tady zatažený.
A není jednoduší provokovat v prostředí, kde
na sebe upozorníš už jenom tím oblečením?
Já jsem háklivej na to, když řekneš provokovat, jsem
háklivej na to, když se řekne, že jsme recesistická
skupina....
Tak jinak. Myslíš si, že ty věci, které děláš a které tě baví, mají v naší české společnosti stejný
efekt jako by měly i jinde?
Nabourání se na živý vysílání státní televize je průser v každé zemi a je jedno jestli to je v dlouhodobě kapitalistický zemi, nebo v čerstvě kapitalistický
zemi, konkrétně tohle to by byl průser kdekoli.
A nebyl by to jinde naopak ještě větší průser?
Jako na východ nebo na západ?
Myslím na západ.
V Americe asi jo, tam jsou na věci jako je atomová
bomba docela háklivý... Mimo jiné u soudu byl taky
největší zážitek, když tam pozvali nějakého generála, odborníka na zbraně hromadného ničení, a ten
tam měl dvacetiminutovou přednášku o tom, jak
fungujou atomový zbraně. Já jsem tam seděl a v duchu si říkal, že to bude průser, jestli k něčemu ten
generál dojde. Měl to připravený a gradoval a gradoval a na konci řekl, že všechny tyhle zbraně jsou
neuvěřitelně drahý. Že pořizovací hodnota takovýhle
zbraně je pro nás smrtelníky nepředstavitelná, proto
je nesmysl, aby se takhle drahou věcí plejtvalo v Krkonoších.
Spousta informací o skupině Ztohoven se k běžnému člověku nemůže ani dostat…
Já myslím, že Ztohoven působí tajemněji, než jaká
je skutečnost. Vypadá to jako nějaká tajemná skupina a přitom to je parta hovad. Pak se na to koukáš
a říkáš si, my tady řešíme světový otázky... hrozný,
no (smích). Musím říct, že se to liší akce od akce.
Hlavně ten HŘIB, my jsme na něm hrozně dospěli.
Vždyť vlastně u nás ještě nikdo v rámci umění nestál
před soudem za svůj uměleckej projev. To je na tom
rozhovor / 5
třeba famózní. Každopádně to s tím HŘIBEM bylo
pro nás celou dobu jako překvapení. My jsme z toho,
co se potom bude dít, tušili tak třicet procent. Najednou vylezeš ze soudní síně a před sebou máš třicet
molitanovejch kuliček a dvacet objektivů a všichni
po tobě chtějí, abys něco řekl a ty každým slovem
můžeš shodit všechny ostatní a všechno posrat. Což
se nám i párkrát podařilo. Protože jsme každej měli
jiný názor. Teď u nový akce (poz. red.: Akce Občan
K již proběhla a zaznamenala opět značný mediální
ohlas.), kterou chystáme, vysloveně počítáme s tím,
že mediální provaření není vrchol. My jsme si mysleli, že HŘIB v televizi je vrchol, ale byl to právě jenom
bod zlomu. Až potom začalo vznikat spousta nových
věcí, spousta diskusí. Společnost se posunula. Široká veřejnost se začala bavit o tom, co je a co není
umění. I ty lidi, který říkali, že to je píčovina a že to
není umění, měli názor a řešili to.
Takže nejzásadnější pro vás zatím byla akce
HŘIB?
Já jsem si i říkal, že už nebude silnější akce, než byl
HŘIB. Zas na druhou stranu jsem u novýho projektu
zvědavej, jestli v konfrontaci s tím HŘIBEM obstojí.
Bylo by úžasný, kdyby ho nějakým způsobem dokázal
předčit. Samozřejmě se děsím, kam to celé povede,
protože my neustále gradujeme. Udělali jsme OTAZNÍK a fajn, pak jsme udělali v metru sedm set padesát VITRÍN. To byl velkej zážitek hlavně organizačně.
Tehdy jsem pochopil, že jsme schopni čehokoliv.
A kolik vás na to bylo?
Já nevím, asi padesát. Podstatný bylo, že najednou
během dvou hodin zahltíš totálně celý metro. Byla
to perfektně zorganizovaná věc. Večer jsme to nainstalovali, byl tam odkaz na webovky. Na těch bylo
napsáno, že zítra v pět se na nich dozvíte, kde bude
ilegální vernisáž. Druhý den v pět hodin každý z dvaceti výtvarníků udělal svůj originální city light. Ty
plakáty jsou dodneška na fízlárně a mě to vlastně
hrozně sere. Já bych některý chtěl. Tahle akce byla
fajn a silná, ale o ní se mluvilo spíš v těch našich
kruzích a pak najednou HŘIB. Když ti pak zavolají
z New York Times, tak si říkáš: super.
6/
rozhovor
Která tam spíš ještě ani není…
Jo, přesně, fakt se prosekáváš. Kdybych žil v osmdesátých letech, a nechci to zlehčovat, je jasný, že
bych měl za krkem komunistickou bestii, ale já se
cítím podobně, jako štvaná zvěř. Já jdu, kurva, do
basy. Jak je to možný? Jasně, můžu zaplatit pokutu,
ale to je stejný, jako kdybys jim za totáče podepsala
spolupráci s StB. Sklopíš hlavu a oni tě donutí, abys
byl prostě hodnej.
A jaký bylo vlastně odůvodnění, že jsi musel
před ten soud, myslím v souvislosti s těmi semafory?
Nejdřív mě tam poslali za veřejný ohrožení, nebo
něco takovýho. Oni to chtěli hrát na to, že někdo
mohl nečekaně vstoupit do vozovky.
Ale barvy byly přece v pořádku?
Právník mi říkal, že to je v pohodě. Ale pak to soudce
přehodnotil na ničení veřejného prostoru a vyčíslila se škoda, kterou vyčíslilo ELTODO. Samozřejmě
částky nafakturovalo magistrátu. A protože ELTODO
spravuje magistrát, tak jim dalo takový palby.
A ty jsi čekal, že se to bude takhle vyvíjet?
Že to bude takovej hard core, to jsem nečekal. Ale
on se taky hodně nasral soudce, protože jsem tam
řekl větu, že moje fyziognomie se výrazně liší od
fyziognomie Romana Týce, ale já se přece musím
oddělit od svého pseudonymu. V rámci Ztohoven
máme tyhle principy, vědomě veřejně se nehlásit
ke svým pseudonymům. A najednou dojdeš k momentu, kdy tě doslova nutí k tomu, aby ses k němu
přihlásil. Před soudem mi dokonce nabídli, že když
uhradím škodu, tak k žádnýmu soudu nedojde, ale
musím se doznat. A já se ptal, jestli doznat znamená
ztotožnit se s osobou Romana Týce, oni, že samozřejmě. Tak jsem řekl, že soud bude, protože tohle
já udělat nemůžu. V rámci skupiny jsme řešili, co
s tím, a pak jsme vygenerovali tu větu, kterou jsem
musel říct. Nechci říct, že jsem byl úplně nevinej, to
je blbost, ale ve vztahu ke společnosti mám svědomí
čistý.
Takže se vám ty akce od sebe odráží?
Jo to je důležitý. Každá akce vlastně generuje další.
Poslední téma vás napadlo během soudního řízení?
To další téma vzniklo během schůzí Ztohoven. Oni
nás rozkryli a začali prostě říkat naše jména v médiích a v tu chvíli padaly slova jako „to jsme ztracení“
a „teď nám vzali, co jsme měli, co nás dělalo těma
fantómama“. Pak jsme došli k tomu, že když se něco
posere, tak si z toho udělej přednost. Když už ti tu
identitu jakoby zkurvili, tak to zrovna na truc vezmeš a ještě jim to hodíš zpátky do ksichtu.
A bojíš se?
Já se bojím čím dál tím víc. Od toho HŘIBU a po dvou
soudech se prostě bojím, ale nebojím se vyšetřování,
já se bojím toho, že teď ke mně budou přistupovat
jako k recidivistovi. To je pak úplně jiný. Když jdeš
k soudu s čistým rejstříkem, tak se s tebou baví jako
s člověkem, kterej teda jako šlápnul vedle, ale jakmile začneš dělat z jejich pohledu trestnou činnost
opakovaně, tak ti pak dají strašný pálky. Bojím se, že
půjdu třeba na pět let.
A jaký vlastně bylo „napíchnout“ se na „ten“
kabel?
Zapojovala jsi někdy video?
Ne. Vlastně jo. Asi jednou…
No tak asi takový…
Jo?
To bylo úplně triviální. Na netu je k tomu takový
krátký video, trailer, a tam je přesně ten moment,
kdy to zapojujeme.
Tak fyzicky si to možná dokážu představit, ale
jaký jsi u toho měl pocity?
Když to video vidím dneska, tak jsme se u toho chovali
jako malí haranti.
Jeden tam tleská, chechtáme se. Hodně důležitej je
prvek tý akce, a někdy víc než ten výsledek samotnej.
Na RUKÁCH tě nejvíc bavila instalace?
Ne. Mě to nebavilo vůbec. To nebylo o zábavě. Já
to celé totiž nosil v hlavě už dva roky a vlastně mě
i trochu opruzovalo, že to musím udělat. Nešlo mi to
odlejvat, tak jsem se musel spojit s klukama, který
mi s tím pomáhali, aby to bylo precizní. Nemohl jsem
dát vedle toho, co tam je, nějakou prasárnu. A pak se
to povedlo a pro mě to byla velká úleva.
Takže jsi to měl jako povinnost vůči sobě?
Jo. Víc napětí než vzrušení. A hlavně, ze mě je už
v tomhle svým způsobem rutinér.
Takže už to prožíváš jinak?
Míň. Pro mě je nejdůležitější ten feedback. Zajímá
mě to, jak hlubokej zásah jsem udělal, kolik lidí jsem
potěšil, i v tom negativním smyslu.
Takže tě dopředu žene to, že si řekneš „dlouho
nic nebylo“?
Tak přesně tuhle větu si říkám. Dlouho nic nebylo.
Je to podobný jak muzikanti. Takovej princip popu.
Ale já si myslím, že to má každej kumštýř. Protože tu
pozornost, tu zpětnou vazbu potřebuješ.
/Anna Marešová/
autorka je studentkou
produktového designu na FUD UJEP
Hřib / foto www.medialnirealitu.chtel.biz
h_aluze číslo 12 / léto 2010
foto archiv autorky
A na co se vás New York Times ptali?
Na úplně běžné věci. Ale oni se ptali blbě. Ptali se
na Švejka, viděli v tom českou ironii. Ona v tom byla,
ale oni srovnávali tu naši akci se Švejkem, no šílený.
Říkali nám, že tohle bylo na titulní straně kulturní
rubriky a že o českým umělci se tam v životě ne-
psalo. A v tenhle moment už člověk pocejtí, sakra,
to už jsme fakt daleko. Jenže my můžeme jít vejš.
Obsáhnout ještě širší téma, který třeba nemusí být
pro tu společnost tak zajímavý, myslím bulvárně, ale
přesto navazující na naši předešlou práci. Teď, jak
se tady bavíme, zjišťuju, že se my ve Ztohovnech nebavíme o umění, ale o něčem, co teprve zkoumáme.
Jdeš cestou, která je opravdu zajímavá.
rozhovor / 7
O poetry na písničkářském pódiu
Dé javu atd.
Zdá se, že následující měsíce budou ve znamení nejprapodivnějších talentů a mánií, ale tím naše čtenáře samozřejmě zatěžovat nebudeme. Létu tradičně
vévodí různé festivaly. A co podstatného se událo
v měsících, jimž už odzvonilo?
Ondra performer / Radana čte / foto archiv autorky
Radkovo čtení / Ticho recituje / foto archiv autorky
Festival UNITED ISLANDS OF PRAGUE je hojně
navštěvovaný a Pražanům neuniká milé vytržení
z reality jinak nepříjemně zalidněného červnového
(24.-26. 6. 2010) města. Ještě milejší a malebnější
je menší písničkářská scéna zvaná OPEN MIKE na
Janáčkově nábřeží, kterou organizuje Michael Kyselka.
Nazvat do vyhrazeného času na této scéně kamarády je něco jako stát se paromotorovým prudičem.
Slézat jsme se měli a důkladně připravovat v Klubu
újezd, jenže ten na davy lidí v ulicích nedbá a otevírá až od 14 hodin – festival nefestival. A tak jsme se
uvelebili na chodníku (to nebyla ani předzahrádka)
restaurace Stará Praha, kde jsme se důkladně posilovali různými nápoji.
Náš avizovaný blok poezie, jako protiváha k písním,
zabral na programu festivalu nejvíce místa, a to
z důvodu četnosti aktérů – bohužel z šesti byli dva
aktéři indisponovaní. Cyrila si pamatuji jen z jedné
Slam poetry exhibice... Větší obavy jsem však měla
o Alici Prajzentovou ze severu Čech – den před
osudnou sobotou „spadla z lidské pyramidy“.
Četli jsme nakonec v sestavě Básník Ticho, Radana
Šatánková, Radek Lehkoživ a Ondřej Linhart, kterému byla oporou malá dcerka Johanka. Básněmi
a vlastní přítomností jsme snad oblažili postávající
diváky, kteří naší neobvykle vypadající sestavě nejen naslouchali, ale taky zatleskali. Pohodově naladěni jsme se pak jali užít si další občerstvení nejen
na ostrovech.
Plyne z toho ale ponaučení – den před autorským
čtením se nemají páchat horolezecké a jinak nebezpečné záležitosti!
8/
stalo se
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Brněnským festivalem jsem ukončila přehled zajímavostí, které jsou již passé. A dalším festivalem,
který nás ale teprve čeká, bych chtěla pokračovat.
Rádi bychom vás totiž pozvali na námi pořádaný festival, který se uskuteční ve dnech od 19. do 20. října. Jako již tradičně vás čeká nepřeberné množství
skvělých účinkujících a rozhodně se tedy máte na co
těšit! Vše potřebné se dozvíte na našich stránkách –
www.h-aluze.cz. Proto tedy festivalu zdar a budeme
se těšit na viděnou!
/Michaela Uhlířová/
autorka je studentkou
bohemistiky na PF UJEP
foto archiv autorky
autorka je básnířka
foto archiv autorky
/Radana Šatánková/
Koncem dubna získává český film Protektor režiséra Marka Najbrta po Českém lvu další ocenění. Na
třetím ročníku festivalu nezávislého filmu Off Plus
Kamera v Krakově vyhrál hlavní cenu. Měsíc předtím získal také cenu české kritiky Kristián za nejlepší celovečerní tuzemský film na Febiofestu. Je vidět,
že dobré filmy stále točit umíme.
Dvěma většími akcemi v Praze a na Okoři odstartovala poslední víkend v květnu sezóna letních hudebních festivalů. Colours of Ostrava se letos
zaměřila na New York. Zaměření na vybraný světový
region se stává novou festivalovou tradicí. Region
bude každý rok obměněn.
Červen je většinou ve znamení špatných zpráv.
Navždy odešel režisér, scénárista a herec, jeden
ze zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, Ladislav
Smoljak. Po těžké nemoci zemřel ve věku 78 let.
Bez Smoljaka už Cimrman nikdy nebude tím Cimrmanem co býval...
Po těžké nemoci zemřel také herec Vladimír Dlouhý. Do podvědomí veřejnosti se sice nejvíce zapsal
seriálem Arabela, ale nezapomenutelný je i ve filmu
Už zase skáču přes kaluže, Knoflíkáři a jistě také
v jedné z posledních rolích ve filmu Hlídač č. 47.
Bohužel stejná zpráva přichází také o Vladimíru
Justlovi, znalci a editorovi Vladimíra Holana. Holan
mu dokonce diktoval básnickou skladbu Noc s Hamletem. Vladimír Justl získal v roce 2007 Cenu Litera
za přínos české literatuře.
Televizní anketa Sedm divů Česka zná vítěze – stal
se jím Jára Cimrman. Vysílání moderoval Marek
Eben. Vítězství Cimrmana bylo zřejmě také vyjádřením úcty Ladislavu Smoljakovi. Do finálové sedmičky Češi zařadili také – jak jinak – pivo, české sklo,
Pražský hrad nebo třeba Karla IV.
V tomto měsíci bylo ale také veseleji. Tak například
Václav Havel se stal letošním laureátem Ceny
Franze Kafky. Cenu Franze Kafky uděluje společnost od roku 2001 autorovi, jehož dílo, výjimečné
svou uměleckou kvalitou, oslovuje čtenáře bez ohledu na jejich původ, národnost a kulturu tak, jako dílo
Kafkovo. Mezi další oceněné patří například Philip
Roth, Ivan Klíma, Elfriede Jelineková, Haruki Murakami, Arnošt Lustig a další.
Festival spisovatelů se nesl ve znamení kacířů
a rebelů. Letošní jubilejní 20. ročník představil 13
spisovatelů z různých zemí, z toho měli dorazit původně dva nositelé Nobelovy ceny, ale Herta Mullerová bohužel ze zdravotních důvodů odřekla, tudíž
dorazil pouze čínský autor žijící ve Francii Kao Singťien. Na festivalu vystoupili také pražští spisovatelé:
Michal Ajvaz a Radka Denemarková.
Začátkem července se již tradičně uskutečnil Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. Hlavní
cenu, Křišťálový glóbus za nejlepší celovečerní hraný film, si odnesl španělský film Moskytiéra. Loni
jsme psali o Johnu Malkovichi, který na festival dorazil vlakem, a my se obávali o jeho zdraví. Letošní slavnostní večer, moderovaný Markem Ebenem,
zahájilo taneční vystoupení a humorná znělka právě
s Johnem Malkovichem, který si v ní zahrál sám sebe
vracejícího se z loňského karlovarského festivalu
s cenou za celoživotní přínos kinematografii. Zřejmě tedy Malkovich přežil setkání s Českými drahami bez následků... Zvláštní cenu poroty získal český
film Kuky se vrací Jana Svěráka.
V Brně začal Měsíc autorského čtení. Loď literátů,
která již tradičně zahájila festival, křižovala Brňěnskou přehradu. Autorská čtení se budou konat každý červencový večer v brněnském Divadle Husa na
Provázku a v ostravské Staré Aréně. Festival vznikl
v roce 2000. Pořádá jej nakladatelství a agentura Větrné mlýny a představuje současné literáty.
stalo se / 9
Čtení do vlaku, bo na deku
Hrdinové modernity
Jan Civín a Jakub Chavalka
CDSM 2010, 156 stran
Když Pejsek a Kočička vařili dort, nedopadlo to právě dle jejich představ. Ač do něj přidali vše dobré,
rozbolela je břicha. Jejich počin byl nanejvýš moderní, ne-li postmoderní, neboť vzniklý guláš obsahoval od všeho trochu a přistoupeno k němu bylo
všemožnými kulinářskými způsoby. Přesto, nebo
právě proto, se v jeho chutích dalo leda ztratit a nakonec z nich bylo člověku špatně.
Jan Civín a Jakub Chavalka naštěstí nejsou ani Pejskové, ani Kočičky, nejsou ani mix obojího, a přestože ve své knize hovoří o něčem tak obšírném, jako
je modernita, znají míru. Snad proto jejich výtvor
působí vkusně, vytříbeně a na leckteré kapitole si
smlsnete. Že nejde o žádnou bichli svědčí 154 stran
textu, a to včetně obsahu a ediční poznámky. Přitom právě téma modernity přímo vybízí k všeobjímající pestrosti, ve které se utopíte. Na modernitu
se dá nahlížet z různých úhlů a témat je nepřeberné
množství. Bylo tedy nutné zvolit jasný postup, jak
se v labyrintu vyznat.
Civín s Chavalkou se spokojili s „málem“, a tak
jejich Hrdinové modernity jsou jakýmsi intelektově náročnějším čtenářským deníkem. Kniha nese
podtitul Moderní čtení světa a autoři tento podtitul dodrželi do písmene. Setkáme se v ní s řadou
známých, známějších i neznámějších literárních
děl a postav, jejichž příběhy posloužily k interpre-
Sbírka jako epitaf
taci prvků moderní civilizace. Robinson Crusoe je
tedy jakýmsi modelovým kolonizátorem a mužem,
jenž sic přežil trudné časy na opuštěném ostrově,
podařilo se mu ostrov modernizovat. Saturnin je
zosobněním fabulace, jež nakonec vede k utváření
reality. Příběh Cyruse W. Fielda ze Zweigovy knihy Hvězdné hodiny lidstva je vykládán jako příběh
o „náboženství pokroku a volného trhu“ atd. Autoři
hovoří o tom, jak se svět dá skrz vybraná literární
díla číst (samozřejmě metaforicky řečeno), ale čtenáři přitom nabízejí i čtení o světě takovém, jak jej
sami vidí a jaký si jej vymodelovali. Veškeré toto
modelování opět vychází ze čtení: „Každá věta na-
vazuje na jinou větu a smysl dostává pouze v této
návaznosti.“ (str. 8)
Ale vraťme se ještě ke knize samotné, řekněme
z desek a papíru, protože na vytříbené analýzy tu
nejsem. Hrdinové modernity jsou knihou formátu
kapesního. Oproti klasické knižní á-pětce se setkáváme s polovičním rozměrem. Knihu tedy pohodlně
uložíte do náprsní či názadní kapsy a můžete cestovat. Autorům se zdařilo vynikající vlakové čtení či
čtení na deku, ač: „...text, který držíte v rukou, má
v prvé řadě sloužit jako učební pomůcka.“ (str. 7) Je
to dáno nejen rozsahem a rozměry, ale i poutavostí,
se kterou o jednotlivých příbězích pojednávají. Styl
Civínova a Chavalkova psaní připomíná publikace
z pera Umberta Eca – a to i proto, že se jedná o jakési sémiotické ochmatávání – jen si přiznejme, že
Hrdinové modernity obsahují o něco více srandy
a o něco méně muziky, než Ecovy knihy. Je to však
na škodu? A tak, kdo chce trochu přemýšlet, sáhne
v létě místo Daniel Steel po Civínovi s Chavalkou.
knihy / recenze
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Odilo Stradický ze Strdic
Druhé město 2010,
64 stran
Knihy nejsou jen o příbězích, ale své příběhy také
mají. Každý takový příběh přitahuje pozornost, neboť
lidé příběhy žijí. Proto první, co mne na nové – a údajně „definitivně poslední“ – knize Odilla Stradického
ze Strdic uchvátilo, byl příběh knihu obestírající.
Je naprosto irelevantní, zda byl nedávno zesnulý
Stradický bytostí z masa a krve či fikcí. Vždyť příběh nefascinuje svou pravdivostí, pravděpodobností.
Naopak svou nepravděpodobností fascinovat může.
Proto je pro mne příběh Virgonauta (tedy jakéhosi
plavce pannami) zejména příběhem umělce, který se
nedokázal vyrovnat se světem a tento pocit vtisknul
do veršů, načež neslavně skončil v hotelovém pokoji
v Sezimově Ústí. Stradický není literárně netknutým, knih má na pažbě značný počet, přesto jeho epitaf v podobě básnické sbírky je nanejvýš důstojnou
tečkou za pohnutým životním osudem. A snad Pánu
Bohu můžeme děkovat za to, že se kniha neztratila
během sporů o Stradického dědictví – povšimněte si,
zájem o poezii existuje, když se o ni lidé soudí – či že
rukopis nezanikl během požáru Průmyslového paláce v Praze roku 2008. I tak se nám do ruky dostává
svazeček více než tenký. Co tedy editor Petr Stančík
ze Stradického pozůstalosti vytěžil?
Již úvodní báseň, jako celá sbírka pojmenovaná Virgonaut, nám dokazuje, že máme tu čest s duchem
bystrým. Stradický přes zjevný odpor k písmu, které
„považoval za hlavní příčinu úpadku lidské civilizace“, psaní rozumí. Oproti většině současné básnické
produkce se autor nebojí rýmu, a tak je celá sbírka ve verších. Verše dávají sbírce patinu něčeho na
jednu stranu vznešeného, na stranu druhou vzešlého
z dávných časů. Je to tak, verš je v současné básnické produkci jakýmsi symptomem staroby, se vším,
co k ní patří. Stradický viditelně na tento symptom
navazuje a umělecky jej rozvíjí.
Na první pohled je patrná konfrontace klasických
postupů a forem a – černého – humoru. Autor si pohrává s aluzemi, jazykem i odvěkými tématy. Láska
a smrt jsou zastoupeny v každé básni, někdy se doplňují, a za závojem metafor se skrývá erotika oděná
v rouchu pornografie a naopak. Není jistě od věci
zmínit, že mrtvý autor užívá mrtvého jazyka. Latina
je ve Virgonautovi hojně užívána i zneužívána. Přístup k jazyku je poněkud anarchistický. Novotvary
v mrtvém jazyce nejsou výjimkou, spíše pravidlem.
O hraní si se vznešeností, ale i o hraní si s hraním
své vypovídá například strofa z básně Sasanctus:
Bože jsi tak dobrý
zjev se nám v celé své lahodné podobě
chceme mlsat tvoji krásu
dřív než se nás nasytíš
Obdobně anarchisticky je přistoupeno k formám. Asi
nejzásadnějším textem sbírky je (pseudo)mše Missa Vegetabile s podtitulem Druhá sadba. Stradický
téměř do písmene dodržuje formu klasické duchovní skladby, ale již úvod Introitus photosyntheticus
o lecčems vypovídá. Vždyť introitus jde přeložit jako
úvod, vjezd, ale také jako vchod poševní. A na podobném slovíčkaření je celá mše vystavěna. Setkáme se
tak s částmi: Kyrie zelenino, Floria, Cremo, Sasanctus, Benesexus, Coffertorium a Champagne Dei.
Stradického epitaf je dílem dekadentně rozervaným. Na jednu stranu je z něj cítit bolest duše zmítané útrapami, která nebyla s to ani knihu náležitě ukončit, na straně druhé cítíme jasný výsměch
a škleb, který snad sloužil jako ochrana proti všemu
zlému. Nezbývá než poděkovat Petru Stančíkovi, že
nám toto drobné, přesto však velmi podnětné, dílo
uchoval.
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
foto Trignom
10 /
foto Trignom
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
Virgonaut
knihy / recenze / 11
Lásku lze dát najevo
nejrůznějšími způsoby
Simonův kocour
Simon Tofield
Paseka 2010, 236 stran
/Stefan Segi/
autor studuje bohemistiku
a komparatistiku na FF UK
foto archiv autora
Lásku lze dát najevo nejrůznějšími způsoby. Máme
tu hlazení, krmení, drbání a pochopitelně čištění
záchodu. Simon Tofield se rozhodl dát najevo svoji
náklonnost ke kočkám animovanou sérií, která udělala velikou díru do Youtube světa (to je něco jako
obyčejný svět, ale trvá nanejvýš deset minut). Nyní
se na trh dostává série stripů, které na animovanou
sérii navazují.
Jaký je Simonův kocour na papíře? Ovšemže také
kouzelný. Tak už to u koček bývá. Ovšem takové břichopopadání jako na videu to zase není. Oproti, dejme tomu Garfieldovi, je kocour o něco méně cynický,
zato však nepostrádá eleganci a pružnost. Samozřejmě jistá škodolibost k ní tak nějak z podstaty věci
patří, ale ta už je diktována přirozeností.
Při četbě Simonova kocoura vyvstává především
otázka: Proč. Proč si doma chovat stvoření, které
kromě vylučování a přijímání potravy věnuje svůj
čas především spaní a destrukci nábytku, přírody
i svého majitele. Po pravdě, myslím, že by si na mě
můj kocour s radostí pochutnal, kdybych mu dennodenně nekupoval Whiskas.
Každopádně, Simons cat je nejvtipnější, když týrá
svého nebohého majitele. Lovení ptáčků je fajn, sledování ježku už je horší. Zato pořádně drápnout nebohého chovatele po hlavě, to se smíchy neudržíte.
Vážně. Hlavní devizou Tofielda zůstává pak schopnost několika málo tahy naznačit celou řadu prvků
řeči kočičího těla. Tofield je mistr jednoduchých linií,
které ovšem dokáže podat tak přesvědčivě a dynamicky, že se žádný kočkofil neudrží nepoznat v onom
nezbedovi kočku vlastní.
Pravda je taková, že je krmit, vynášet jim záchod,
drbat je na nejrůznějších místech a obecně snášet
hrozná příkoří. Proč to vše? Simonův kocour mlčí.
Pánská jízda po španělsku
David Trueba
Paseka 2009, 260 stran
přeložila Denisa Škodová
Cuatro amigos – čtyři kamarádi. Ano, snad trochu
otřepaný titul pro knihu. Nebudu tvrdit, že děj není
také otřepaný. Ale přeci jen se tu najde něco, co
čtenáře přitáhne.
12 /
knihy / recenze
Blas, Raúl, Claudio a Sólo se vydávají na velkou
prázdninovou cestu po Španělsku. Každý z nich
je rozdílný a každý má také rozdílnou představu
o průběhu tohoto posledního společného výletu.
Posledního proto, že všichni už totiž tak nějak tuší,
že by se měli usadit a začít žít jinak, „dospěle“.
Jejich představou o ukončení tohoto bezstarostného
období mládí je potloukání se po barech, užívání si
s dívkami,... Během toho všeho každý z nich hledá
smysl svého života a také smysl přátelství. „Vždycky
(str. 11)
Vypravěč Sólo je synem uznávaného literárního
kritika, matka je zase známou kritičkou umění.
A kdo z nás to nezažil? – na svého syna kladou velké
nároky. Možná proto se rozhodne odejít z novin, ze
zaměstnání, které ho nenaplňuje, ve kterém se mu
příliš nedaří, a to hlavně díky jeho schopnosti dostat
se do trapných a někdy až komických situací.
Ano, ti naši milovaní rodiče. Rodiče, kteří zapříčinili
osudy svých dětí. Osudy, se kterými se hrdinové
knihy nechtějí příliš smířit. Snad i tato skutečnost
drží ty čtyři rozdílné lidi pohromadě, v nezničitelném
přátelství.
Čtyřka se v knize objeví také v souvislosti s ženskými
postavami. Hoši se na své cestě setkávají s mnohem
vyšším počtem žen, ale jen na čtyři se autor skutečně
zaměří. Elena, nikdy se s ní doopravdy nepotkáme.
Pouze víme, že je Raúlovou manželkou. Je právě tou
osobou, kvůli které si ho ostatní dobírají. Vyčítají
mu – jak jinak – že už o kamarády nejeví tolik zájmu
jako dříve. Sonja, česká prostitutka, které pomohou
při útěku z jednoho bordelu. Na zaplacení nemají
samozřejmě peníze, a tak se klidí a klidí se i se
Sonjou, která se najednou, nechtíc, stane vlastnictvím
Blase. Ostatní mají sice námitky, ale naoko se s tím
smíří, protože tlouštík Blas v lásce zrovna velké
štěstí nemá. Ale nebude ho mít ani teď, protože
Sonja, zbavená nucené práce prostitutky, při první
příležitosti bere nohy na ramena. Estrella, postarší
žena, se kterou se setkají v hotelu v nejzapadlejším
městečku Španělska. Zde se musí na chvíli usadit
kvůli rozbitému autu. Estrella tu představuje něco,
čím se rozhodně nechce ani jeden z nich stát. „Když
se dívám na svůj život s odstupem, nedosáhla
jsem jediného pitomého cíle, co si člověk zamlada
stanoví. Chtěla jsem dělat spoustu věcí, ale nikdy
jsem se je nenaučila, nemám kamarády, rodinu,
dům, nic z toho, na co jsem kdy pomýšlela. Ani ta
sebevražda mi ne a ne vyjít. Jen tak jsem prošla
životem, pro svět nic neznamenám.“ (str. 171).
A nakonec Bárbara. Sólova životní láska. Dávno
spolu už nejsou, ale její svatební oznámení mu stejně
začátek prázdninové cesty zkazí. Ale kamarádi jsou
tu přeci od toho, aby si pomáhali. A tak se Sólo ocitá
na Bárbařině svatbě a s vypětím všech sil se ji snaží
překazit.
„Poslouchal jsem hluk vlaku vprostřed mohutné
letní bouřky, jak se tryskem žene po kolejích, zvuk,
který chce vždy sdělit cosi osobního každému, kdo
naslouchá. Podíval jsem se na Claudia a Blase po
mém boku... Něčí přítomnost, která sice nezabrání
tomu, aby se člověk necítil sám, ale díky ní je každá
cesta snesitelnější.“ (str. 250).
Spisovatel, scénárista a filmový režisér David
Trueba nám doslova servíruje osudy několika
lidí přemýšlejících o své minulosti i budoucnosti,
o smyslu přátelství a lásce. Sólo je jediným, kdo
může smysl přátelství objevit. Dokáže to?
/Michaela Uhlířová/
autorka je studentkou
bohemistiky na PF UJEP
foto archiv autorky
Čtyři kamarádi
vždycky považoval za sirku, kterou je lepší sfouknout
dřív, než si o ni člověk spálí prsty, ale tehdy v létě
bych se bez mých kámošů prostě neobešel.“
jsem měl pocit, že se přátelství přeceňuje. Stejně
jako studium na vysoké škole, smrt nebo velký
pinďoury. My lidé prostě určitým věcem přikládáme
velkou důležitost, jen abychom se vyhnuli pocitu
nicotnosti vlastního života. ... Já jsem přátelství
h_aluze číslo 12 / léto 2010
knihy / recenze / 13
Občankovitě strohá sbírka?
Místo trvalého pobytu
Petr Váradi
Nomisterion 2009,
59 stran
někoho mrtvého, / někoho, kdo kdysi dávno zemřel.
/ Potichu a velmi sám. (str. 11) Antonomasií vtahuje čtenáře zpět do historické minulosti: Byl trouba
hlásná / Slova přesná, klíčivá / nepolykal. (str. 17)
Využitím dialogů, které sám odžil, vtahuje čtenáře
ještě více do svých pocitů. A ten bezděky začíná lačnit po dalších verších.
V druhém oddílu Lomcován vydává se autor na
cestu další, existencionálněji vypjatější. Náhle balancuje na okraji šílenství, vzápětí laskavě konejší
uslzené, aniž pochroumá jejich individualitu. Kůže
kolem jeho očí / připomíná kůru na místech, kde
byly odřezány větve. (str. 26)
Domovským prostorem pro třetí oddíl Město je Dě-
čín. Ne ledajaký. Je to Děčín Petra Váradiho. Prostorové souvislosti putování jsou rozmanité, ale kontextuálně vytvářejí ucelenou dominantu. Hluboká
je řeka v zimě. / Osudová. / Velké lodi na ní. / A vše
co se kdy stalo, / pluje dolů po proudu v prázdném
proutěném košíku. (str. 35) Děčín jako by získal
měkčí podušku a nezakotvená putování snad nalezla cíl.
/Alice Prajzentová/
autorka je studentkou
bohemistiky na PF UJEP
foto archiv autorky
Zatím poslední sbírkou, která vyšla v lednu v děčínské edici Nomisterion, je Místo trvalého pobytu
od roudnicko-děčínského autora, Petra Váradiho.
Název evokuje popis místa bydliště, ani ne snad
rodného města, domova, ale zkrátka občankovitě
strohý údaj. Při bližším nahlédnutí zjistíme, že ač je
Váradi autorem mladým a sbírka je prvotinou, jeho
poezie vypovídá o pravém opaku.
První oddíl Příběhy toto tvrzení spolehlivě dokládá. Prolínání kulturních a citových vazeb k místům
podpořené občasným nevtíravým vulgarismem vynáší na světlo rozporuplné situace doby, ve které
Váradi hledá spočinutí. Přičemž konstatování jsou
sdělována elegantně a citlivě. Každý v sobě nosí
Časopisecké orgie v Brně
BigMag – Alternativní časopisy
v České Republice po roce 1989
23. 6. - 3. 10. 2010
Pražákův palác, Atrium, Husova 18, Brno
Na brněnské Bienále jsem se vydal ze dvou příčin,
tou první byla výstava afrického pouličního plakátu,
na kterou jsem se kvůli té druhé ani nedostal. Druhou akcí byla výstava BigMag s podtitulem Alter-
nativní časopisy v České Republice po roce 1989.
O projektu jsem se dozvěděl začátkem roku 2009
a jeho záměry mne v pravdě nadchly. BigMag se snažil zmapovat prostředí časopisů, „které jsou jinak
těžko k nalezení, protože nikdy nebyly na stáncích
ve výšce očí“ 1. Projekt vznikl v hlavách výtvarníka,
grafika Aleše Najbrta a Michala Nanoru, který je
v povědomí především dík svým svébytným hudebním článkům v Živlu. Později se k e dvojici iniciátorů
přidal Bohumil Vašák, grafický designér. Krom sympatické počáteční myšlenky bylo sympatické i získávání jednotlivých titulů. Byly založeny internetové
stránky BigMag.cz, na které si každý vydavatel mohl
dle své vůle svůj časopis umístit. Tedy nikdo nikoho nikam netlačil. Škoda, že se stránkám nedostalo
přílišné publicity, tudíž některé zajímavé časopisy
jistě chybí. Osobně jsem postrádal jak obsahově, tak
graficky kvalitní HOST. Jenže BigMag neměl za úkol
vytvořit kompletní soupis časopisů, jež vycházely od
roku 1989 po současnost, ale šlo spíše o počin „nadšenecký“. Jenž měl jednotlivá periodika zviditelnit.
Sami autoři se vyznávají k zájmu o podobná média:
výstava ve chvíli, kdy jsem ji navštívil, neoplývala
právě návštěvníky, a tak jsem si mohl, spolu s paní,
jež expozici hlídala, udělat čtecí intimčo. V prosvětleném podkroví se rozkládala kožená sedací souprava – číst se dalo vsedě, vleže, vestoje. Lákadla k přečtení se nacházela na stolku, na zemi i na stěnách...
Čas plynul a na již zmíněné africké plakáty se nedostalo. Předem musím říci, že jsem si výstavu BigMag
nanejvýš užil. Od myšlenky až po samotnou prezentaci tiskovin se jedná o kvalitně zpracovaný projekt,
který potěší nejen množstvím sehnaných materiálů,
ale i způsobem jejich vystavení. Ten je vkusný, účelný a uživatelsky velmi příjemný (viz. fotografie níže).
„…takovou vášeň je třeba pěstovat, dokumentovat
a propagovat. Vytvořili jsme proto platformu, kde
mohou tvůrci „jiných“ časopisů dát o své práci vědět svým potenciálním fanouškům, konkurentům,
ale třeba i akademikům a sběratelům.“ 2 Přesto je
počet časopisů a fanzinů, jež se podařilo sehnat,
úctyhodný. Na internetových stránkách jich najdete
kolem 130 a na výstavě je zastoupeno na 56 časopisů
a přes 100 zinů 3. Zvláště u zinů (většinou černobíle
tištěné a sponkami sešité A4), o kterých z vlastní
zkušenosti vím, že se často šíří „z ruky do ruky“ a z
koncertu na koncert, bych se nikdy nenadál, že jich
uvidím tolik pohromadě.
Na BigMag jsem si vyhradil pouze hodinu času, chyba, zůstal jsem zde daleko déle. Časopisy vystavené
se totiž dají nejen okukovat, ale člověk si může jednotlivými čísly zalistovat a počíst si. Navíc samotná
14 /
knihy / recenze
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Pohled do instalace výstavy BigMag / foto Miloš Makovský
zamyšlení / 15
je na BigMagu k nalezení minorita. Tyto časopisy se
totiž stále primárně zaměřují na informační stránku
a grafická složka je spíše jakousi třešničkou na dortu. Přitom ve světě, i alternativních tiskovin, funguje
pravý opak. I samotné texty jsou stylizované tak, aby
zaujaly na první čtení. V tomto ohledu jsem od BigMagu čekal trochu víc než množství pěkně vypadajících katalogů. Grafik, designér či typograf si jistě
přijdou na své (což je možná dáno i samotnými kurátory, kteří mají pravděpodobně blíže ke grafice, než
k textu), leč čtenář bude trochu zklamán. Tendence
nahrazovat psaný text obrazovou přílohou, tak patrný na současném internetu, se promítá i do světa
tištěných médií.
Poznámky
1 BIGMAG [online]. 2008–2010 [cit. 2010-08-13].
O projektu. Dostupné z WWW:
<http://www.bigmag.cz/?page=about=cs>.
2 Tamtéž.
3 Zdroj na stránkách archivu radia Wave:
http://www.rozhlas.cz/radiowave/session/_zprava/755666
Vizuální „strategie“ alternativních časopisů / foto Tomáš Čada
zamyšlení
/Miloš Makovský/
autor je studentem
výtvarné výchovy na PF UJEP
foto archiv autora
16 /
/Tomáš Čada/
autor je studentem bohemistiky na
PF UJEP a Filmových studií na FF UK
foto Trignom
Přesto si neodpustím malé rýpnutí.
Nerad sumíruji, neboť člověk často nemá dostatek
informací na to, aby mohl dělat obecné závěry, přesto se o časopisech vystavených v expozici dá mluvit
obecněji. Opomenu-li fanziny, jež mají svou osobitou grafickou podobu, dal by se u většiny časopisů
najít jednotící prvek. Velká část z nich je zaměřena
na grafickou stránku, užity jsou pak vždy prvotřídní
a moderní fonty, kvalitní papír, grafická i fotografická příloha ad. Co však povětšinou pokulhává, je text.
Převládají totiž časopisy zaměřené na vizuální účinek, ať už se jedná o módu, design, graffity, či architekturu. Prvotní snaha zaujmout je vždy silnější, než
samotná obsahová složka. Navíc jsou stránky vesměs
prošpikovány reklamami, byť vkusnými. Časopisy se
tak stávají spíše luxusními katalogy, než čtením. V tu
chvíli mi došlo, jak daleko od ostatního dění jsou publikace literární, a obecně časopisy kulturní, z nichž
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Barva na duši jednoho města
Hledání nového historického románu v díle
Orhana Pamuka
Turecko postihla na počátku dvacátého století překotná, doslova krkolomná ideová proměna. Ze země
prastarých tradic, slavné historie, uzavřené specifické identity a přesně určených, zvykem kodifikovaných norem se přes noc stala moderní evropeizovaná část světa, kam některé prvky politického života
(volební právo žen) pronikly mnohem dříve, než do
jiných částí Evropy a euroatlantické civilizace. Je
samozřejmé, že tato radikální změna neproběhla se
souhlasem naprosté většiny obyvatelstva, je rovněž
jisté, že nikdy neproběhla v takovém rozsahu, v jakém si ji její organizátoři představovali, dokonce se
může mnohdy zdát, že liberální republikánský experiment v Turecku nevyšel.
Nebudeme se pouštět do politických aspektů tohoto
problému, jejichž rozbor zaujímá tisíce stran politologických příruček, ale zaměříme se na průvodní
a přesto zásadní jev - vztah současného Turecka k osmanské minulosti. Osmanskou kulturu a její odkaz
zasáhly kemalistické reformy takřka násilně. Obecně známé jsou některé charakteristiky, na prvním
místě slavný přechod z arabského písma na latinku,
za jejíž pomoci byl rekonstruován turkický jazyk,
který je blízký oghuzské jazykové skupině. Vytvoření moderní spisovné turečtiny a zavržení arabského
vlivu je však bezesporu prvním výrazným signálem
citelných kulturních proměn. Turci obrátili svůj pohled k přítomnosti, k budování nového prozápadního
a pozápadnělého světa, který se na stránkách dějepisných učebnic obíral pouze dávnou předislámskou
historií. Do popředí zájmu se tak dostali Lýdové,
Řekové, Peršané, Římané a zejména Chetité. Přesun
hlavního města z přirozeného centra v Istanbulu do
nepříliš výhodně položené Ankary ve střední Anatolii, centra někdejšího chetitského osídlení, byl pak
symbolickým završením snah o rozchod s odkazem
osmanského impéria. Rozpačitost a jakýsi těžko zachytitelný stud nad historií slavných sultánů a pašů
se pak realizoval pouhým povrchním hledáním slavných momentů dějin a heroickým vyzdvihováním
dílčích aspektů historie, zejména výrazných vojenských vítězství. Kritický pohled na dějiny 15. - 20.
století chyběl, a do jisté míry chybí dodnes. Nejinak
je tomu na poli krásné literatury, tedy v žánrovém
podtypu historického románu. Tomu dominoval charakter dobrodružného, ideového a didaktizujícího
pisálkovství, do umělecky ambiciózní tvorby téměř
nepronikal a setrvával spíše v pozici četby pro děti
a mládež. Podobně jako v české literatuře v době
po vzniku ČSR chybělo i tureckému historickému
románu zejména ono velké téma. Přesto, že od této
doby uplynulo již skoro sto let, teprve dílem Orhana
Pamuka se pocit historické autenticity osmanského
ideového dědictví aktualizuje i ve změněných podmínkách postmoderního románu. Pamuk ale neotevírá pouze tabuizovanou kapitolu národních dějin,
nýbrž důsledně přetváří chápání historického románu jako samostatné žánrové formy. Jeho přístup je
inspirativní nejen pro úzký regionální rámec, ale pro
celou současnou literaturu. Celé Pamukovo literární
úsilí směřuje k propojení současnosti s minulostí ve
specifickém nadžánrovém útvaru, který dokáže odpovědět na krizi identity, kterou jedinec musí zvláště
na takto multikulturně exponovaném místě pociťovat.
Neodvážil bych se tvrdit, že například román Nový
život je historickým románem. Naopak, je plně zakotven v současnosti svého vzniku (80.- 90. léta) a řeší
zejména současná traumata moderního Turecka,
přesto ale v knize čteme o dobách křížových výprav,
o mladoturecké revoluci, o Mohamedovi, o Mustafu
Kemalovi, studené válce a stavbě anatolského železničního projektu. V memoárové kompilaci Istanbul,
vzpomínky na město jsme zas konfrontováni s celou
plejádou momentů 20. století, které se zapsaly do
tváře města na Bosporu, stejně je tomu tak v románu Černá kniha. V historických románech Jmenuji se
Červená a Bílá pevnost jsme sice přehlceni reáliemi
vrcholné Osmanské říše, čteme takřka „tradiční historický román“, a přesto je leitmotiv a základní problém zcela shodný s Novým životem. Je samozřejmé,
že se Pamuk dovolává o pomoc dějin, jelikož vlastní
dějinnost je jeho nejpalčivějším trápením.
Samozřejmě je možné namítnout, že asi stěží nalezneme román, ve kterém se vypravěč alespoň na
chvíli neobrátí k historii, což samozřejmě neklasifikuje příběh automaticky jako příběh historický.
U Pamuka je ale dějinnost důležitou složkou, takřka
z literární teorie / 17
Orhan Pamuk / foto www.en.wikipedia.org
základním stavebním kamenem při konstruování rozporu Západ - Východ. Toto téma je stále přítomno ve
všech Pamukových knihách, proto se odvážím tvrdit,
že i v tomto případě píše nové historické romány.
Historii volně využívá k řešení problémů, které se
jak neviditelná niť táhnou napříč staletími, a jejich
stálá společenská závažnost ho utvrzuje ve snaze
zaujmout k nim vlastní postoj. Rozpaky nad slavnou
minulostí a bídnou přítomností výmluvně dokládá
i citát z knihy Istanbul, vzpomínky na město:
„Při pohledu do jejich obrovských starých hlavní
(do děl Mehmeda Dobyvatele vystavených na Bosoru, pozn. recenzenta), kde přespávali opilci a bez-
domovci - plných výkalů, rozbitého skla, prázdných
plechovek a cigaretových špačků - jsme se neubránili pocitu, že naše „velkolepé dědictví“ je - alespoň
pro nás, kdo žijeme v přítomnosti - mimo veškeré
chápání.“
18 /
z literární teorie
mistr Osman, My dva potulní derviši, Budou mi říkat vrah, Já pes, Já strom atd. Bizarnost některých
vypravěčů podtrhuje fakt, že stromy a psi nejsou
živými entitami, ale symbolickými malbami v kavárně, kterými meddah baví své posluchače. Mluví zde
i mrtvola, strom a titulem knihy se stala promluva
sytě červené barvy. Navíc všichni vypravěči trpí slabostí v oslovování recipienta, k vysvětlování svých
podobenství, k ironickým narážkám a rovněž anticipují fakta, která ještě nejsou známa.
Tímto postupem dochází k výrazné destrukci vyprávění a fabule se rozpadá mezi mnoho na první
pohled nesouvisejících střípků. Jejich sestavení dohromady vyžaduje určitou čtenářskou pozornost, ale
na druhé straně umožňuje vypravěčům vkládat do
svých promluv celé znění mnoha perských a tureckých pohádek a příběhů, které se vztahují zejména
k iluminátorskému umění. Tmelícím prvkem je pak
stále vracející se přítomnost některých původně
bezvýznamných mluvčích - strom, pes, kůň. Opa-
h_aluze číslo 12 / léto 2010
kují se rovněž odkazy na příběhy Chusreva a Šírin,
Josefa a Zulajky či Mohameda a jeho bájného koně
Buráka. Pamuk, který v dětství sám imitoval perské
miniatury, je zajímavým dokladem symbiózy moderního autora s tradiční perskou malbou, tedy doslova
historickým a snad už i pro Osmany staromódním
kulturním činitelem.
Příběhu dominuje nostalgie nad něčím, co se nenávratně ztrácí. Je to vzpomínka na vlastní kulturní
kořeny, které lacinou nápodobou cizích vzorů (zde
benátské portrétní malby) ničí cosi pravého, jakýsi
pocit dětství a nevinnosti, který není možné přesně
popsat. Tímto melancholickým pocitem je i duše mimořádného města, která zůstává skryta někde pod
fasádami dřevěných domů, špinavých bosporských
náplavek a velkých mešit. Tři mistři iluminátoři s poetickými jmény Motýlek, Oliva a Čáp zjišťují svoji
vlastní zradu na tomto dávném a opravdovém světě
a jejich rozčarování z nadcházejícího je takové, že se
jeden z nich odhodlá pro jeho domnělou záchranu
vraždit. Implicitním protagonistou a nepromlouvajícím vypravěčem je zde samotný Istanbul, ostatně
jako skoro v celé Pamukově tvorbě. Rozpadající se
dvory a řádové domy nejsou realitou 16. století, ale
vzpomínkou malého Orhana z padesátých let dvacátého století. Že se Karova vytoužená žena jmenuje
Şeküre a její synové Şevket a Orhan, stejně jako
matka a bratr Orhana Pamuka, je již tradiční autorova hra se čtenářem.
Rozebíral jsem zde knihy Sníh a Nový život. Myšlenka knihy Jmenuji se Červená i souboru vzpomínek
Istanbul je stejná. Je to hledání cest mezi Východem
a Západem. Snahou najít to dobré z toho, co jsme si
osvojili, ale zároveň znovu oživit to nejlepší z toho,
co jsme zavrhli. Pamuk si uvědomuje osudovost
této existence s pouhou polovinou duše, neucelené
a nedefinované identity sekularizovaného Turecka.
Zároveň však nepřestává být básníkem, jehož celoživotním tématem je jedno úžasné město. Propletenec
těchto vztahů a okamžiků plných okouzlení realizuje Pamuk v románech ze současnosti i v románech
historických. Avšak jeho věčné téma zasazené do
osmanského Istanbulu mezi barevné miniatury dávných mistrů zpochybnilo tezi o úpadku žánru historického románu. Společně s knihou Bílá pevnost je
Jmenuji se Červená vrcholným představitelem nové
podoby tohoto žánru, která může nejen v Turecku
udávat v budoucnu jeho směr.
Když jsem loňské léto přijel do Istanbulu a v nepopsatelném nepořádku jedenáctimilionového orientálního velkoměsta jsem ve čtvrti Karaköy šlapal
po křupajících slupkách od pistácií a skořápek od
slávek, zahlédl jsem výlohu knihkupectví plnou knih
Orhana Pamuka. Vzpomněl jsem si na studii Petra
Kučery, který tvrdí, že Pamuk je nejznámější turecký
spisovatel, skoro všichni ho čtou a přitom mu skoro
nikdo nerozumí. A okamžitě jsem si vzpomněl na Pamukův Istanbul, který jsem se pak několik dní snažil nalézt v chudých arménských čtvrtích, továrních
mešitách a zapadlých koutech, kam turisté obvykle
nepřicházejí. Nejsem si jistý, zda jsem viděl to, co
jsem měl spatřit, ale jsem si jistý, že nikdy nedokážu
popsat prchavé okouzlení z těchto míst.
Pamukovi se to podařilo v jeho vzpomínkové knize,
která s románem Jmenuji se Červená úzce souvisí.
Není proto náhodou ani paradoxem, že onu velkou
cenu dostal Pamuk právě za vzpomínku na svoje
město, za poetické a barvité vykreslení jeho duše
a ne za své pozoruhodné romány. Ono ale vše, co
píše, je plné Istanbulu a dominující barvou tohoto
pocitu může být klidně třeba červená. Říká se, že
ona velká cena se politizuje a ztrácí lesk, nicméně
jsem přesvědčen, že její udělení za ten kratičký,
křehký a do jisté míry neopakovatelný dojem z oparu
nad městem, jehož existencí se prolíná současnost
s minulostí, výrazně ocenění pana Nobela oprášilo.
/Jan Tětek/
autor se zaobírá problematikou
historického románu a vztahy
mezi dějinami a literaturou
foto archiv autora
Výše načrtnuté schéma funguje ale i přesně naopak romány zasazené pevně do minulostních skutečností
řeší i zcela současné problémy. Obě linie autorovy
tvorby pak spojuje základní myšlenka, která upoutává pozornost bez ohledu na to, zda se jedná o vyprávění ze současnosti, nebo o historický příběh. Přitom
Pamuk ale píše opět zejména příběhy pojednávající
o spalující touze, naději, velké lásce, lidské ješitnosti
i závisti a také o zuřivé snaze hledat to, co je již nenávratně ztraceno.
Podobně koncipován je román Jmenuji se Červená.
Pamuk zasadil děj svého „historického příběhu“ do
Istanbulu, konkrétně do malířských dílen paláce
Topkapi a okolí náměstí Sultan Ahmet. Román se
odehrává na konci 16. století, v době vrcholící moci
Osmanské říše, kdy do mysli vypravěčů vplouvá již
nelítostný pocit doby na přelomu, charakteristický
nastupujícím úpadkem impéria a přesunem geopolitické iniciativy na bedra evropských námořních velmocí. Kara efendi, veterán perských válek, se vrací
z Íránu do rodného Istanbulu ke svému strýci s mlhavou nadějí na návrat ke svojí lásce z dětských let,
krásné Şeküre. V komorním příběhu dojde během
několika dnů k vraždě iluminátora, vraždě Karova
strýce, k rozřešení detektivní zápletky a ke sňatku
Kary se Şeküre.
Příběh povstává z tradice arabské, turecké a zejména perské literatury a knižní malby. Perský, v současnosti íránský, vliv bývá v kulturní tradici Turecka
neprávem přehlížen. Základním rysem románu na
pomezí klasické arabesky, pohádky, legendy, vyprávění s poučením, podobenství a postmoderní detektivky se silnými poetickými prvky rozpadajícího
se Istanbulu je mnohohlasost vypravěčů. Polyfonní
kompozici výpovědi tvoří celá plejáda narátorů, kteří
se liší nejen žánrově a formou vyprávěcích technik,
ale rovněž použitými jazykovými prostředky, větnou
stavbou a lexikální zásobou. Kapitoly jsou titulovány právě dominující úlohou vypravěče, jmenujme
například Jmenuji se Kara, Jmenuji se Motýlek, Já
z literární teorie / 19
Katarína Molčanová
foto archiv autorky
Úplněk II.
Katarína Molčanová se narodila
v roce 1981 (ve znamení ryb)
na jihovýchodě Slovenska, její
kořeny sahají přes Maďarsko až
do Chorvatska. Někdy se cítí jako
kosatka, jindy je pouhou akvarijní rybkou. Na Slovensku
mj. absolvovala Základní uměleckou školu, obor výtvarný
a literárně-dramatický. Je absolventkou pražské Literární
akademie (2006). Během studia hostovala v divadelním
souboru Roztroušená symbióza, účastnila se autorských
čtení. Vydala básnickou sbírku A ryba riekla... (2005).
Na ni navazuje diplomová práce s názvem: „Premeny
ryby“. V r. 2006 v rádiu Lumen (Banská Bystrica) tvořila
a moderovala umělecko-publicistické pořady: Literární kavárna, Lupa, Karmel, Písně na přání, apod. Od r. 2007 se
věnuje překladatelským, tlumočnickým a reklamním službám, korekci textů a vyučování anglického jazyka. Je
členkou společnosti Litterula.
Měsíc dozrál
jako šťavnatá bobule vína.
Stromy ke mně natahují
tmavé hřbety rukou,
růžové dlaně lůna.
Hrozná je představa
ztratit mech náruče,
proutěný košík přání,
hladkost a drsnost,
měkkost a pevnost
a jiné protiklady.
Zlehka, jako řeka na jaře
obepíná mohutný strom,
tak tě obepnu.
A budu ti zpívat
větrné, vodní, živelné
písně
jako lék
na korunu,
nitro kmene,
mízu i kořeny.
Úplněk I.
Spln II.
Šikmo slunce padá
na zralé kukuřičné lány.
Lehkovážný vítr
se povaluje v trsech barevných trav.
Na zoraných polích
je vylitá krev a mlíko.
Odlétám
i zůstávám.
Dozrel mesiac
sťa šťavnatá bobuľa hrozna.
Stromy ku mne naťahujú
svoje tmavé chrbty rúk,
svoje ružové dlane lona.
Hrozná je predstava
stratiť mach náruče,
prútený košík prianí,
hladkosť a drsnosť,
mäkkosť a pevnosť
i iné protiklady.
Poľahky, ako rieka z jari
obopína mohutný strom,
tak teba obopnem.
A budem ti spievať
veterné, vodné, živelné
piesne
ako liek
na korunu,
vnútro kmeňu,
miazgu i korene.
Spln I.
Koso padá slnko
na zrelé kukuričné lány.
Ľahkovážny vietor
hádže sa do trsov farebných tráv.
Na zoraných poliach
je vyliata krv a mlieko.
Odlietam
aj zostávam.
20 /
poezie / cizojazyčná
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Že opravdu existuje
fúze blízká dokonalosti,
to jsem se,
dost zaskočená,
dozvěděla teprve teď.
A že může trvat déle,
než jsem si kdy představila.
A že může být silnější,
než v něžných filmech,
variabilní jako sen,
plná jako jasný úplněk měsíce.
A čistá zevnitř
a čistá navenek,
vizualizace,
kterou se často bojíš
Konkretizovat.
A že skutočne jestvuje
fúzia blízka dokonalosti,
to som sa ja,
úplne prekvapená
dozvedela iba teraz.
A že môže trvať dlhšie,
ako som si kedy predstavila.
A že môže byť silnejšia,
než v nežných filmoch,
variabilná ako sen,
plná ako jasný mesačný spln.
A čistá zvnútra
a čistá zvonka,
vizualizácia,
ktorú sa často bojíš
konkretizovať.
Tmavá vlhká hlína
čerstvě zoraná
mohutnou čepelí pluhu.
Vystavená vzduchu,
odhalená, konečně zhluboka dýchá,
citlivá, po čase opět zranitelná.
Zašli jsme příliš daleko.
Džbánem z vypálené hlíny
sáhli do hloubky,
zčeřili jemnou hladinu.
Kvůli doušku vody?
Tmavá vlhká pôda
čerstvo zoraná
mohutnou čepeľou pluhu.
Vystavená vzduchu,
odhalená, konečne zhlboka dýcha,
citlivá, po čase opäť zraniteľná.
Zašli sme priďaleko.
Džbánom z pevnej hliny
do hĺbky načreli,
jemnú hladinu rozčerili.
Kvôli dúšku vody?
Zašli jsme příliš hluboko,
až to bolí.
Ty jsi zašel,
já ti dovolila zajít.
Na slova vděčnosti nezbyl čas.
Teď je třeba vyjasnit tmavá místa.
Tichá ozvučit.
Ale nejdřív je nutné
zastavit krvácení z rány.
Zašli sme prihlboko,
až to bolí.
Ty si zašiel,
ja som ti dovolila zájsť.
Na slová vďak´ nezostal čas.
Teraz treba vyjasniť tmavé miesta.
Ozvučiť mĺkve.
Ale najprv je nutné
z rany zastaviť krvácanie.
poezie / cizojazyčná / 21
Hra
Hra
Potom tě přivážu
K lodnímu stožáru
A budu se před tebou
Svíjet
Jako žena ohně
oblečená do plamenných šátků,
lesklých náušnic, náramků
a potu.
Na vlhké palubě
z měkkých desek
je příjemné tančit,
je snadné po tobě
klouzat,
otírat se
o opáleného otroka.
Není dobré setrvávat
v mokrém –
Ty jsi můj muž a já tvoje žena
Zpečeťme to voskem
Polejme naše těla...
Už zbývá
jen tymián.
Zahalme se jeho kouřem
a vykročme
jedním směrem
k pobřeží hloubky
k hladině pevniny
k vrcholu kotliny
ke dnu hory.
A hrajme si dál...
Teprve až přijde bouřka
povolím ti
lana
aby si dostal
další možnost
žít,
další způsob
jak vylepšit
naši HRU –
viset přes palubu,
vychutnávat si
déšť,
vychutnávat si
bouřku
mokré šaty
ze sebe navzájem
strhávat
22 /
poezie / cizojazyčná
Poďme sa hrať.
Ja budem tvoja žena
a ty budeš môj muž.
Hodím ťa morským penám,
dám ťa do nich navlieknuť,
nechám ťa nimi nasiaknuť.
Budeš môj muž
a budeš sa na mňa dívať zhora.
Potom ťa priviažem
o lodný stožiar
a budem sa pred tebou
zvíjať
ako žena ohňa
odetá do plamenných šatiek,
lesklých náušníc, náramkov
a potu.
Na vlhkej palube
z mäkkých dosák
je príjemné tancovať,
je ľahké sa o teba
kĺzať,
o opáleného otroka
sa otierať.
Až keď príde búrka,
až vtedy ti povolím
laná
aby si dostal
ďalšiu možnosť
žiť,
ďalší spôsob
ako vylepšiť
našu HRU –
visieť cez palubu,
vychutnávať si
dážď,
vychutnávať si
búrku
mokré odevy
zo seba navzájom
strhávať
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Nie je dobré zotrvávať
v mokrom –
Ty si môj muž a ja som tvoja žena.
Spečaťme to voskom.
Polejme naše telá......
A už zostáva
iba tymián.
Zahaľme sa jeho dymom
a vykročme
jedným smerom
k pobrežiu hĺbky
k hladine pevniny
k vrcholu kotliny
ku dnu hory.
A hrajme sa ďalej...
Překlad
Milan Hrabal
foto archiv autora
Pojďme si hrát.
Já budu tvoje žena
a ty budeš můj muž.
Hodím tě mořským pěnám,
dám tě do nich navléci,
nechám tě jimi nasáknout.
Budeš můj muž
a budeš se na mě dívat shora.
(nar. 10. 1. 1954 ve Varnsdorfu)
Básník, překladatel, publicista.
Vydal knižně desítku básnických
sbírek, sbírku lyrických povídek,
knížku pro děti a překlady z lužické srbštiny. Časopisecky
publikuje vedle vlastní tvorby překlady lužickosrbské
a polské poezie, recenze. Podílí se na pořádání literárních
soutěží pro děti i dospělé a na práci v odborných porotách. Dlouhá léta vedl poetické studio Doteky. Významná
je jeho spolupráce s Lužickými Srby (např. spoluorganizátor tradičního Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu,
autor a hlavní organizátor výzvy Varnsdorfská solidarita
na záchranu lužickosrbské školy v Chrósčicích, autor
antologie současné lužickosrbské poezie Jazyk, jímž
porozumíš větru). Edičně připravil více než tři desítky
rozsáhlejších i drobných publikací. Člen Obce spisovatelů,
čestný člen Zwjazku serbskich wuměłcow, člen správní
rady Akademie literatury české, člen Českého centra
Mezinárodního PEN klubu a Severočeského klubu spisovatelů. Ukázky jeho literárních prací byly přeloženy do
němčiny, lužické srbštiny, polštiny a bulharštiny.
poezie / cizojazyčná / 23
foto archiv autora
Tomáš Fomín
Tomáš Fomín (* 1983)
Narodil se a od dětství žije
v Praze. Povoláním je internetový
redaktor, hraje na bicí v kapele
Kedluband a píše pro ni písně, je
zakladatelem a čestným předsedou Klubu mladých důchodců a ve volném čase působí jako vědecký pracovník
na Ústavu olivounistiky FF UK. Pestrému životu odpovídají i jeho verše – některé byly psány pro jediný večer,
aby se koncertní publikum zasmálo, někdy jsou to glosy
mladého kverulanta, jindy nonšalantní polibek poslaný světu. Teorii rytmu a rýmů ani dějiny poetiky nikdy
nestudoval, ale je básníkem v tom smyslu, že vidí věci po
svém a nově.
Doktor Šíma (2005)
Čaj o páté
(Ze sbírky Na vlnách THC, 2004)
Doktor Šíma při rození
utrhl mi přirození
Bez ohledu na ztráty
dělá z lidí kastráty
Piju Assam sám a sám
z yixigské konvice
Až ho celý vysosám
budu vědět více
Petřínská rozhledna (2007)
I
66
m
stačí
aby byl
Eiffel
o kus slávy
///// kratší \\\\\
Z cyklu Kybernetické parlamentování (2008):
Tautologie pana Taua
Na pařezech tiše sedí
dendrolozi s notebooky
od sluníčka celí hnědí
berou modem do ruky
Mongoli vraj majú hubu
že jim tam pět krav dá!
Viděl jsem to na YouTubu
tak to bude pravda
Toť opravdová romantika
o které se jiným nesní
Faciesfagus sylvatica
po domácku Facebook lesní
Honím čas
Bude život po životě?
do Googlu jsem zadal
odpověď se objevila
nežli jsem se nadál
Zákon bytí odkrývá se
přede mnou – i s kresbama!
Než to načte, zabavim se
nad fotkama s lesbama
24 /
poezie / česká
Z cyklu Povánoční delirium (2009):
Ježíškův flashback
Nadávkami plním blogy
zlostí přitom blednu
když pročítám katalogy
drastických slev v lednu
Uspokojen sám ze sebe nejvyšší měrou
Stálo to spoustu jehličí
větviček, svíčiček, balastu
než jsem děrou zvící lahve
narval stromek do plastu
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Říjnové haiku (2006)
Zesláblé listy
Padají z učebnice
Křídla podzimu
Jakub Kostelník
Ukázky ze sbírky Ptáci v orchestřišti
foto archiv autora
Droga dendrologa
Vědět více o světu
o bozích a lidech
Snad to zatím nespletu
Nádech – buket – výdech
Jakub Kostelník (*1982)
Vystudoval rusistiku a teatrologii
na Filozofické fakultě Masarykovy
univerzity. V současnosti
pokračuje v doktorském studiu
ruské literatury na téže univerzitě. Jeho experimentální
poetickou skladbu Brna uvedl voicebandový soubor
Ústa(f). Publikoval knižně překlady z ruské poezie
(Z. Gippiusová, M. Lermontov) a zabývá se překlady
z německé poezie (P. Celan). Jeho verše byly otištěny
časopisecky v Aluzi a ve Welesu. Rád se toulá po lesích
a prochází se v nočním dešti.
Noc
Ztrátami nás poznamenal čas
Dlaněmi voní zem
Kamením voní zem
a k zemi padá celý sad
Žijeme ze získaných ztrát
a z darovaného rána
Listí se plaší na stromech
věštiště kořenů vzal břeh
do země zeje rána
poezie / česká / 25
Poliklinika Zahradníkova
***
Potkal jsem na ulici starce
a v jeho očích bylo vidět
že brzy zemře
a soucitně si prohlížel
rozkvétající stromy
Po svých tatíncích
děti dědí hřích
Po svých maminkách
děti dědí strach
Věčně se vrací
strach
a touha ptáků
po výškách
Omyl
Práh
Mrtvý chodil přes práh v předsíni
Zůstaly po něm pantofle
a kapesníky ve skříni
Po ubruse rozlil čaj
Na botníku leží lístek
na tramvaj
Vendulčina písnička
Vendule Ježkové Kasalické
A své vlasy rozpletla si
a své vlasy splétá dál
Na milého vzpomněla si
jak jí jednou růži dal
A své vlasy česala si
a své vlasy češe dál
Na malíře vzpomněla si
jak ji nahou maloval
A své vlasy zapletla si
a své vlasy splétá dál
Na jednoho vzpomněla si
jak ji strašně zfackoval
26 /
***
Zdeňku Volfovi
poezie / česká
Po řece plavou labutě
divná je doba dneska
Velice nerad zklamu tě
jsou to jen pytle z Tesca
Cestou
Krajina se odevzdává
očím
Mlčím
Lístky růží
plavou po kaluži
Na Kotlářské
Otakaru Blahovi
Za oknem zvoní nádobí
zčernaly kostry stromů
zrezivěl okapový plech
a na dně nádoby
s rourovou vodou
se utopila konev po dětech
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Samomluva
Potkal jsem na ulici zanedbanou ženu
krmila masem opuštěné kočky
Vráskami zaplatila za mládí
Potkal jsem na ulici zoufalého muže
byl omámený mužolapkou
a odhazoval do odpadků růže
Óda na lunu
Na vyděšených zdích
po noci zůstávají znamení
a smrt jsme zdědili po předcích
Lunu zhasni
Straší všude
V každé básni
Pane
Podzimní sonáta
Dej mi svou vůli Pane
ať prosadí se čestný um
ať kaolínek z dlaní vstane
jak pocta starým hrnčířům
Ze zahrad zní tóny podzimní sonáty
odlesky léta se utápí v nočním listí
na konci října je habroví plné můr
za pravdu vrací se nenávistí
Dej mi svou sílu Pane
a mrtví ujídali jíl
a vlastní ješitnost nás klame
a pláč nám rány zahojil
Ze zahrad zní tóny podzimní sonáty
a úspěch vyvolá zavilou závist
Ještě je naděje ještě je naděje
dokud se na větvi zachvívá list
Dej mi svou moudrost Pane
Splatíme třikrát každý hřích
a děti válkou polekané
dál brouzdají se v kalužích
Ze zahrad zaznívá poslední sonáta
podzimní větroví rve větve k zemi
a pozdní cesty se propadly do bláta
a stromy mávají perutěmi
Dej mi svou víru Pane
a mnozí o podobách sní
bych smutky znovu prožívané
s radostí vložil do básní
poezie / česká / 27
foto archiv autora
Dominik Melichar
Dominik Melichar (9.12. 1987)
Od prvního roku života koukám
oknem do bohnického areálu, což
možná o něčem svědčí. Téměř
dennodenně dojíždím na Filosofickou fakultu, kde se druhým rokem věnuji českému
jazyku a literatuře; každé pondělí pak dáváme s kolegy
hlavy dohromady nad dalším číslem Literárních novinek
(www.litenky.cz), kde plním funkci redaktora a editora.
Letos jsme s klukama obnovili hudební těleso Frutas del
Ecuador, kde jsem textařem, hráčem na kytaru, foukací
harmoniku a dešťovou hůl.. A abych si to všechno vůbec
mohl dovolit, prodávám a trhám lístky v kině Světozor.
Občas mě slovy Karla Plíhala „posere v letu múza“,
a když se mi podaří výsledek zapsat, považuji se hned
za nejlepšího básníka současnosti. Nejlepších básníků je
fůra.
Čtyři ženy
Přišly k nám včera čtyři ženy
byl to den jako kterýkoliv jiný
a v tom k nám přišly čtyři ženy
čtyři ženy každá měla jiný vlasy
každá měla čtyři ženy prošly jaro
tálo a zem padla
včera k nám přišly čtyři ženy řekly ne
pěkně jedna po druhé
včera večer bylo teplo čtyři ženy kdo by…
včera k nám přišly čtyři ženy
kukačka ryla mi díru do těla
ženy však měly těla pěkně celá
včera k nám sedněte si nepojíte
popijete
čtyři ženy
Zdravím vás
V závějích tvých havraních
Zdravím vás na všechny vaše výletní lodě
zdravím vás na vaše letní byty
zdravím vás na vaše rozkvetlé zahrady
a na vaše v písku ponořená lehátka.
V závějích tvých havraních
a sametových konečcích
odehrávají se tajemné
Zdravím vás i otisky vašich zadnic
ve zmrzlém kameni hned vedle hvozdíku
zdravím vaše hřebeny na stolcích
v hotelových pokojích.
Zdravím vaše úprky do vlhkých lesů
vonících houbami a příbytky veverek
vaše propletené prsty s jinými
za zvuků tanga a opálených stánkařů.
Zdravím vás…
Mimetika lesa:
pierot natáhl hodiny
na křídlech soupeřů
zavoněly údery
pierot natáhl hodiny
a les se nemoh smát
Pierote lesa:
z mechu rostou bodliny
a koule padaj do keřů
stále voní údery
z mechu rostou bodliny
a les...
Ptačí brku lesa:
v krkupa
řezu
dým
V mlholitých vrcholcích
z ledukřelých vztyčených
dál jen pole svalemné
Obejmout tě v šalmaji
růžokteré zpívají
lechtyky tvé malcové
V závějích tvých moruší
brvníme až do umření
v závějích tvých havraních
kdy ti srdcevánek
sfouknul hlavu ke mně
a chmýří kolibříka
zamávalo
vrtkavé šťopce lipístku
v rozhodnutí smítka
jestli červy
nebo pubertální kouř
splétal
srdcevánek
tvoje
vlasy
Čekání na přívoz
ku ku
ku – –
uto
pil jsem
v panteřím
pot
oku
Jako kapka co
roztříští se na
tisíce dalších
Chytnu babí let
a když se vrátím
je z ní jenom pára
flíček
jak stín zmrzlinových paraplíček
jsou místa, kde jen stěží ptáci pláčou
jsou místa, kde motýli nosí růžový plášť
kde fouknout do jehličí neznamená zákon
a z ocelových kapek odlít
lidem co se musí
svatozář
28 /
poezie / česká
h_aluze číslo 12 / léto 2010
poezie / česká / 29
foto archiv autorky
Pavla Šilhavá
Pavla Šilhavá (*1990, Vyšší Brod,
Jihlava, Praha, České Budějovice)
Chodím do školy pro krasoduchy.
Píšeme tu zeleným inkoustem,
který po několika letech mizí ze
stránek. Z opět bílých papírů pak vyrábíme loďky do
fiktivních světů.
Večery trávím dupáním do podlahy. Viva el arte.
Chci vědět všechno o tanci, o černých dírách, o vlcích, o
vorvaních, o barvách, o zvuku a o tichu.
Hrávám si s vlky z černých děr, s tančícími vorvani, svatojánskými skřítky a s Moranou.
„A ticho stálo prostřed vod jak rybí katedrála.“
Týna
Vnímám tě
V našich polovinových pokojích
Jejichž otvory vržou jako roky
Kdy jsem dýchala po někom
Jinačím
Moje čtyřboké tělo se omílá
Ve tvé bezelstnosti
Jakoby hrany mých vnitřností byly vyplněny
plyšem
Kozí noc
Plastik
Pilíře z plastiku
Čirá zoufalost spojující
Zemi s povzdechem
A ano
Vypadají jako
Prezervativy
V tomhle moučném podnebí
Se krmím slaností
Loňské svatojánské noci
A ano
Je mi jako bych nosila
Tlusté děcko
Ve tmě klína
Říkáme
Zrůda
Je to
A ano
Je
Je mi jako bych ji nosila
Devatenáct let
Nevědoucí
Zdá se mi trhaně
Každou odbitou noc
O všech možných otcích
Mojí zrůdy
A ano
Vypadají jako
Prezervativy
30 /
poezie / česká
Na bortícím se letohrádku
Jsem šlapala po sirkách
Tvá otevřená ústa
Mi ukázala podstatu slasti
Ránu v pohybu vně
V pohybu vstříc
Zvyku
Pokouším se zůstat ve svých obrysech
A ty je vytahuješ z šedi
Ztichlým prstem
Namočená
Barvím
První noc je
Posolené pole
Lepí se v pokleku
Měkká strana jistoty
K povrchu věcí
Klečím u ní
Zpívám
Polední píseň hladu
Od pokladu
Ku pokladu
Nikdo nesmí brát
Poleptané smysly utíkají z řad
Utěšených vrahů
Sto oplátek za námahu
Spát
V poli lehá zvadlý slunovrat
Mám osm dlouhorukých těl
Kdo má strach ať stráví v lese
Osm pořezaných nocí
Věci na světle
Slábnou
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Volám příliš
Volám bitě
Polosytě
Čpící
Den
Usnesen
Pozdrav pradlenkám
Tvoje ženy
Kádě uschlého prádla
Březost popraskaných prodavaček mýdla
Jídla
Se ani nedotknu
Maže se po stěnách
Vůně vláken
Sliby napuštěné
Lákem
Skutečnosti
Opálené ruce
Tlučou
Záda přes kabát
Kyslost uschovaných kostí
Venku trojrozměrný chlad
Zápach paměti a hmoty
Čtverec
V rozích
Tvoje staré šaty
Na mě porostou
Hmatám se
Jimi obtloustlou
Zuby
Kroky
Minulostí
Barvy s pachem
Barvy s pocitem ostříhaných vlasů
Osm nabarvených pramenů
Nechť je mi učiněno zadost
Voda v prostoru
Živé volání běžící úžlabinou
Mezi prsem a bradou
Srst
a
Strach
Vytloukávám
Klíny
Ze tvých
Myších děr
Co klín
To zvuk
To skrytý sten
Hluše prší
Zevnitř
Ven
poezie / česká / 31
Vůle
Paradox tělesného chtíče
Ve městech je
Srdcervoucí světlo
Nakřáple modrosytá noční tma
Mraky nahrazuje dýmovitá úzkost
Prosím o tělesné proporce noci
O hranatost snů
Uzavřený popud kroutí svislost stěn
Ztracený ráj
Byl nalezen
V intimitě svobody
Kdysi bylo škoda zalít noc
Kdysi bylo líto neuživit den
Zlovolně podveden
Můj smysl všehovůle
Z košatých lip padají trosky záměrů
Moje uhranuté rysy těl
Jakoby barvou natřít
Zapomněl
Spal v osamělém stanu věr
Můj smysl všehovůle
Uprostřed stlaný kořen něhy
Uprostřed schován od posledy
Rozbalených plodů
Světelně přinucených ke zrání
Ke ptaní
Po původu
Jména
Vůle
hapax legomenon*
potkal jsem v zrcadle pána
marně hledané celý den
celou věčnost jazykem převracené
po lesních cestičkách pryskyřice
lidé jsou rostliny
dýně ve vzduchu nezesílí
nevydoluješ ze země jablko
tulí se pán
(jmenuje se narcis) k sobě sám
třebas obrostlé mechem
tak tiché až až až nevyslovitelné
*slovo jen jednou řečené
jen škoda že bondy zrušil metaforu
ten karafiát v klopě ega
rumpál
pouhé smočení
montymu bartoňkovi ze samé lásky k psům
točit hřebenem navíjet provázek
tahat skleničku z čistého pramene
vložit stoudně do vody prst
řekněme v řece té
v níž kačeny místy prohání pes
Jan Spěváček
včera jsme něco vypili . spolu
dotýkáme se pravdy . snad i nechtěné
leckdy zůstávají . zjevené
když ráno prší
foto archiv autora
a ucítit
*jan spěváček*
*hluchý spěvný pták, žďár nad
sázavou, rebabarbora, rozkvetlé
akáty, angrešt, huang shan
mao feng, olam, olomouc,
česnek, etymologie, slownjk, pohanka, pelhřimovský
poutník, skácel, slivovice, hrabě, světlo, fischl, problém
s akceptací ježíše, tanach, wilde, dýchat, nasávat, sosák,
cucák, kokot (ve smyslu kohout), žádný kapoun, fialová,
hnutí neohippie, flexaret, dnes: pravěk - olga tokarczuk,
déšť, mokré boty, březová voda*
šplouchání vod oceánu
ožužlávání nehtu velrybou
a nevinnost pramene
kdy utrhne se provázek kdo vyloví
skleničku kdo učeše mou žízeň kdo
zaprší abych se ukonejšil
líčidla
vrkoče
malinká možnost
jinovatka maluje tenkou rtěnkou
Tvé rty polomáčené vášní
lenivě rozpustila vrkoče
peřeje vln rozlily záňadří
jestli zůstanou po nás
jen poušť a skaliska
začne pravý masopust
řasenka též škrábe
(prý dveře v pantech nemazané)
((až sousedé stěžují si))
peřeje vln zakryly rozkvetlé sasanky
zakryly nevinné veřeje očí
možná však možná zůstane
jedna malá oáza
s ženou mužem a hladem
32 /
poezie / česká
a pudřenkou říkají červánky
že jsme zapomněli jít spát
ženo krásně nenalíčená
h_aluze číslo 12 / léto 2010
miniatura
dnes třeba je velikých žízní
ne hasit ale doušek po doušku
skládat hlavu na huňatou podušku
její tělo vonělo šeříkem
v překrásném příšeří
poezie / česká / 33
Čtenář
Tomáš Blažek
foto archiv autora
Narozen 1972 v Lukách nad
Jihlavou, žije v Jihlavě. Fotí, píše,
živí se v novinách. Rozvedený,
třináctiletá dcera.
Krédo: „Poezie je mrtvá.“
Josef Kobliha, důchodce a písmák z Čížova u Jihlavy,
mi vyprávěl příběh, který mi přišel vcelku zajímavý,
a i když jsem se nedokázal zbavit jistých pochyb
o jeho autenticitě, včera večer jsem se při pohledu
na slunce padající za bělokamenský lom rozhodl
vám jej převyprávět tak, jak mi byl přednesen. Koblihovým letitým přítelem byl Ladislav Jarolím z Vílance a už od mládí, vyprávěl mi Kobliha, byl neduživý a patřil také k nejhubenějším chlapcům
z vesnice, kde se narodil jako syn bezmajetné děvečky Anny Jarolímové a neznámého vojáka, který
se ve vsi objevil spolu s dalšími, jež se vraceli ze
světové války kdesi z ruského zajetí, přičemž se ve
vsi onen vojín, o němž Jarolímova matka nikdy nemluvila, zdržel pouze na jedinou noc, plnou zpěvu
a bezstarostné úlevy ze skončených válečných let
a také pocitu vítězství, to když se v zasedací místnosti vílaneckého obecního úřadu jednoho dne objevil mezi lipovými listy ze zlaceného papíru portrét
tatíčka Masaryka, vyprávěl mi s přátelskou ironií
Kobliha, co slyšel od Jarolíma ze strohých vzpomínek jeho matky... poslouchat vyprávění byla Jarolímova radost od dětství: když ve světnici za občasného svitu hromniček nebo docela potmě zpoza peřiny
poslouchal vyprávění draček, měl pocit, že mu po
zádech běhají mírní černí mravenci: chtěl jsem se
v těch vyprávěních, v těch pavučinách slov, utopit,
říkal prý Jarolím, chtěl jsem v nich přestat dýchat,
nechtěl jsem vdechovat těžký vzduch pod peřinou,
byl mrtvolně sladký a já jsem jako jediné dítě v chalupě neměl rád sladké, už ve čtyřech letech jsem
jako uhranutý listoval jednou z mála knih, co byly
v chalupě, ohmatanými ilustrovanými Pohádkami
Matky Rusi, hleděl jsem do řádek a litoval, že nerozumím, co je tam psáno, a věděl jsem, že umět číst
je jednou z věcí, které se chci co nejdříve naučit...
když se Jarolím naučil ve stonařovské škole číst, vyprávěl Kobliha, byly Pohádky Matky Rusi první knihou, kterou přečetl, dokonce několikrát, tenkou knihu si bral s sebou každé ráno pod košilí, když hnal
34 /
próza
čtyři nebo šest krav se svítáním před cestou do školy na stráně pod Vraním kopcem - četl jsem, protože
jsem nechtěl pást krávy, nechtěl jsem vidět páru
pod svahem, potřeboval jsem číst, aby z mlh do mě
vstoupila skutečnost, až pak jsem mohl odložit už po
desáté a po třicáté přečtené Pohádky Matky Rusi
a mohl jsem zavřít oči a znovu je otevřít a pak jsem
teprve byl schopen vidět krávy takové, jaké byly,
a Vraní kopec takový, jaký byl, studený a pevný, rostoucí v zakaleném ranním světle, vzpomínal prý Jarolím, jehož matka Anna se v sedmém roce po konci
války vdala za zedníka z Cerekvičky a je třeba říct,
že Jarolímův nový nevlastní otec nebyl zlý, ale Anna
jej pro samou zedničinu příliš často neviděla, a dva
roky poté, co mu povila dceru Aničku, se s ním také
jednoho jitra loučila naposled, protože při opravě
stonařovské fary se na něj při snímání starých krovů
zřítila zvětralá štítová zeď; těžké cihly z dob, kdy
krajem táhla kolem Jihlavy švédská vojska, mu rozdrtily hrudník, a protože po své matce Aloisii Láníkové, silné a autoritativní selce, která se dožila 101
let, Anna Jarolímová dostala věnem část polí, malý
opuštěný výměnek, který obývaly už několik let kozy
a prasata, a též povinnost dál vést staleté hospodářství, měl mít Ladislav Jarolím budoucnost předurčenou, ale právě z předurčení, vzpomínal prý Jarolím,
rostl můj odpor k sedláckému životu a rostl tím víc,
čím mi přibývalo roků; zbožňoval jsem knihy, půjčoval jsem si je od stonařovského učitele, a když už
jsem po velkém úsilí mohl začít studovat jihlavskou
obchodní akademii, jednu ze dvou těžkých dubových truhel, darovaných coby součást věna matce
babičkou na ošacení, jsem se rozhodl co nejdříve zaplnit vlastními knihami, protože pro mě bylo nějak
důležité knihy mít, vyprávěl Jarolím, a dělal jsem
pro to všechno, co bylo možné, i když matka zpočátku trvala na tom, abych vystudoval školu, ale vrátil
se pak k hospodářství, ale snad sama ani příliš nevěřila, že to bude někdy skutečností, ale kupodivu se
tak stalo, i když její přesvědčování, ostatně velmi
duševně vysilující, protože jej provázely vyčítavé
pohledy jejích velkých hnědých očí, kterým jsem říkal vraní; má matka je ubohá unavená vrána, říkal
jsem si někdy s upřímným soucitem, časem sláblo,
až ustalo docela... faktem je, pokračoval Kobliha, že
okupační správa brzy akademii uzavřela a Jarolím
h_aluze číslo 12 / léto 2010
se v druhém roce druhé války vrátil natrvalo zpět do
Vílance, což by ho zřejmě stejně neminulo, protože
jeho matka prodělala krátce po sobě několik neléčených zápalů plic, z nichž vyšla jen s posledním zbytkem fyzických sil, a práci na malém hospodářství už
nebyla schopna zastat sama ani z větší části jako ve
dvou letech Ladislavova studia, ani později z menší
části; a faktem je, pronesl Kobliha, že Jarolím se už
od poloviny války začal víceméně sám starat o zvířata i pole i dospívající sestru, jenže jaký on byl hospodář? ptal se mě řečnicky Kobliha: věčně ležel v knihách a když někoho sjednal na pomoc při senech
nebo žních, dobře se odměnil obilím nebo bramborami, když byla skoro všechna práce odvedena za
něj, a sám po většinu času odpočíval ve stínu, protože se mu na slunci dělalo zle, do rudého čela měl
naražený slamák a hleděl do knížek, které všude nosil s sebou, až si o něm lidi začali šuškat, že přivede
hospodářství na hunt – a to se taky stalo, ale dřív,než
se to stalo, tak hned s koncem války zbídačené hospodářství i s rozpadajícím se výminkem prodal sedláku Konířovi, který ostatně o všechno přišel o čtyři
roky později, protože se z něj i díky odkoupení Jarolímova gruntu po Únoru stal kulak a pro neplnění
dodávek a urážky předsedy ONV byl odsouzen k pokutě a propadnutí celého majetku a byl vypuzen ze
vsi, a tak nakonec Jarolím i se sestrou a churavou
matkou skončil v Jihlavě v bytě v Husově ulici, kde
nejdřív žili Löwovi, pak čtyři roky rodina bratrance
jihlavského vládního komisaře Franze Czerwinky;
už tehdy jsem jej navštěvoval, protože jsem pracoval poblíž náměstí jako poštovní úředník, podobně
jako byl Jarolím nižší úředník bankovní, vyprávěl mi
Kobliha, nebyl jsem schopen už žít na vesnici, jsem
rád, že osud zařídil, že jsem odtud musel odejít, říkal mu prý Jarolím, nedokázal jsem a nechtěl jsem
se odtrhnout od nových a nových knih, které se mi
dostávaly do rukou, líčil Jarolím, měl jsem žít jeden
jediný život, ale v knihách jsem mohl žít tisíce jiných
životů - a já chtěl žít všechny životy, citoval mi Kobliha Jarolíma, ale lidé na vesnici to nedokázali pochopit a říkali mi, že se sem snad někdy ani vlastně
nehodím proto, abych žil, protože svůj vlastní život
nežiju, já jenom čtu a já věděl, že je to skoro tak, ale
že pravdivější by bylo říct, že se chci přiznat k tomu,
že zatímco jiní své životy žijí, já svůj život čtu,
a s ním čtu všechny životy jiných, protože já strašně
moc chci žít, ale proto, abych mohl žít, musím prožít
všechny možné životy, abych mohl umřít, zhasnout
uprostřed věty, a pak už od života osvobozený prostě dál nějak existovat a třeba si občas ještě něco
přečíst, ale na tom už ostatně vůbec nesejde, alespoň ne teď, když se teprve dávám do čtení těch druhých životů, přiznal se prý jednou Koblihovi Jarolím,
každá kniha představuje jeden život, ploché životy
pomíjím, zajímám se jen o životy, které se mi jeví
vysoké a prostorné, ale to nikdy nevím při zrození
života, ve chvíli, kdy poprvé vezmu neznámou knihu
do ruky, to nevím, to zjistím až později někdy na
páté stránce a někdy až v epilogu, pak poznám, jestli jsem život té knihy měl prožít, nebo ne, ale dopředu to nikdy nemohu tušit, proto mě děsí představa, že jsou zde životy, které opominu a nestihnu je
pročíst, protože život je krátký jak vlas a můj život je
četba a já se bojím, že jednou zhasnu uprostřed
věty, ale uprostřed zbytečné věty, ne uvnitř věty,
která je životně důležitá, odejdu uprostřed jedné
z neviditelných šedivých vět, ta představa mě budí
za noci ze spaní a pak se procházím bytem, potichu
otvírám knihovnu a hladím hřbety knih a skrčený
úzkostí přemýšlím, zda jsem už konečně všechny
nejlepší možné životy shromáždil tady v knihovně
poblíž sebe, zda náš dům nelehne popelem nebo tisíciletou povodní dřív, než nahmátnu ten nejpravdivější z životů, zda jsem některé z životů nezapomněl
do knihovny vřadit a jestli ano, tak které, a kde bych
je mohl sehnat, tak za nocí přemýšlím a sepisuji si
životy, o nichž bezpečně vím, že v knihovně dosud
nejsou, a nebudu po nich moci sáhnout, až ucítím,
že se čas mého čtení nachýlil a já jednou nohou
v druhém světě matně, ale určitě uvidím, který ze
životů si právě teď naposledy musím vzít a narodit
se v něm, kterou knihu mám otevřít, a tak se v mé
knihovně hromadí knihy, které nečtu, protože nejsem schopen se začíst ani do prvních řádek, řekl mi
Jarolím a svraštil obočí, vyprávěl mi Kobliha, nejsem
schopen zachytit počátek nitě ze žádného z těch příběhů, protože společně s množstvím knih a životů se
zvyšuje má nejistota, že právě kniha, do které se
chystám ponořit, je vůbec ta alespoň trochu správná v té chvíli, a pak mě napadne další možný život,
další varianta, a já ji připisuji do seznamu a ještě
próza / 35
Elpaso
čili literární přepadení
36 /
próza
mysl, která někdy zajde tak daleko, že jsem vržen do
úzkostných úvah, že nikdy všechny knihy ve své
knihovně nepřečtu a že má knihovna nikdy nebude
úplná a uzavřená a knihy v ní dokonale chráněny
před možným poškozením nebo dokonce ztrátou,
těžko říci, co z toho by bylo horší, ještě by se snad
dala přijmout ztráta několika málo knih takovým
způsobem, že bych se o ní vůbec nedověděl, protože
bych nepřišel na to, že některé již dříve získané knihy nyní v knihovně nejsou, ale jen náznak podezření, že možná je chybějících knih v knihovně mnohem
víc, než jen tuším, by měl pravděpodobně osudné
následky pro mé zdraví, proto nechci na tyto věci
myslet, alespoň pokud to není nutné, nechci se jim
opravdu věnovat více, než je nezbytně nutné, zdůraznil prý docela nakonec Jarolím a pak si ještě
vzpomněl, že prý někde v Třebíči existuje Klub osahávačů knížek, založený jakousi studentkou bohemistiky, ale dosud o tomto klubu pouze slyšel,
a i když prý zřejmě nepodnikne žádné kroky k tomu,
aby se stal jeho členem, jedná se o sdružení, které
by mu mohlo být poměrně velmi blízké, i když se
obávám, řekl Koblihovi Jarolím, že úroveň knihoven
členů takového spolku bude ve shodě s vulgárním
názvem klubu pouze průměrná.... - takto zapsal Jarolímův snad trochu podivný, ale vlastně spíše nudný příběh pod ještě méně zajímavým názvem, Čtenář koncem května roku 2003 Josef Kobliha; v půli
června téhož roku prý náhle Jarolím v čtyřiaosmdesáti letech za dusného poledne na nečekanou zástavu srdce zemřel na zápraží zchátralého selského
stavení v Čížově, jen pár desítek metrů od formanského hostince U Býka... - nejsem si docela jist, zda
si celé to vyprávění Kobliha nevymyslel, a dost možná, že Jarolím nikdy nežil a příběh byl krátkým záznamem Koblihova vlastního života; ale to je jedno,
své pochyby jsem Koblihovi nikdy nenaznačil, i když
v posledních týdnech mám chuť to udělat, bohužel
jsem jej už jistý čas neviděl, tak jen doufám, že mu
slouží zdraví a jen co přejdou vražedná horka těchto
dní, budeme se moci opět setkat...
noc z 19. na 20. června 2003
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Petr Pazdera Payne
foto Tomáš Pergler
v noci přemýšlím, kde tu knihu seženu, a pak mě
napadne, že se další den vydám například do knihkupectví Suzanne Renaud a tam si koupím nejen
životy, o nichž už vím bezpečně, ale i knihy dalších
životů, které se mi ozřejmí až tam na místě, a druhého dne opravdu dojedu pomalým ranním vlakem do
Havlíčkova Brodu; sotva dojdu na náměstí, ale tam
opravdu najdu knihkupectví Suzanne Renaud a dvě
hodiny dokážu obcházet police s knihami a nakonec
si koupím Pornografii od Witolda Gombrowicze, Šifry transcendence od Karla Jasperse, Přebytečný rok
od básníka Rulfa, Filosofické listy od Ladislava
Klímy, Brochovy Dopisy o Německu, Nesmrtelnost
Jorge Borgese, Vyhlazení Thomase Bernharda a Příběhy příběhů Jiřího Kratochvila a už v obchodě knihy ohmatávám, několikrát se musím posadit, protože se mi začne v horkém dni točit hlava, ujistím se,
že jsem si nezapomněl vzít prášek na posílení srdce,
ještě než zaplatím tím, co mi ještě zbývá z důchodu,
ale co si mohu dovolit, protože pobírám vdovecký
důchod a jídla sním jen málo, taky za vodu se snažím platit co nejméně; pak zaplatím a ještě před
knihkupectvím se posadím pod slunečník na lavici,
protože hrozně pálí slunce a já nemohu moc chodit
na slunce, dám si minerálku, trochu si s ní navlhčím
kapesník, který si pak na chvíli dám na čelo, sním
housku, co jsem si vzal na cestu a z tašky vyložím
těžké knihy na stůl a jednu po druhé si je prohlížím,
čtu si jejich první věty, nahlížím do jejich živůtků,
a když dopiju, plný radosti zase knihy vrátím do tašky, říkal prý Koblihovi Jarolím, zaplatím kyselku
a pomalu jdu na první odpolední vlak a vracím se
domů a cestou na nádraží i z nádraží v Jihlavě musím ještě několikrát odpočívat, ale doma co nejdřív
knihy rozložím po stole, nejraději bych si je vyfotografoval, protože není jisté, že můj byt do druhého
dne nevyhoří a pak by byly zničeny i mé knihy, pochopitelně bych se pak snažil knihovnu obnovit, ale
protože já stále nemám soupis všech svých knih, taková činnost by mi zabrala roky úsilí... ostatně by to
byly krásné roky, plné naděje, že jednou knihovnu
obnovím v její původní podobě, svěřil se prý Koblihovi Jarolím, takové úvahy mi běží hlavou, už to tak
mám trochu připraveno, abych krotil rozběhlou
se narodil 28. června 1960 v Praze. (Pazdera je rodné příjmení
otce.) Absolvoval řádku různých
zaměstnání (sanitář, topič,
pracovník pečovatelské služby,
noční hlídač, vychovatel v Jedličkově ústavu, závozník
v Národní galerii, evangelický farář v Kadani a v Chomutově, odborný asistent v humanitních oborech na ČVUT,
koordinátor v Nadaci Člověk v tísni, nakladatel a jediný
zaměstnanec nakladatelství MEDARD). Žije v Praze.
Knižně vydal: Nečekaný čekaný a jiné variace na staré
biblické příběhy (povídky, Cherm, Praha 1999), Kol dějů
(povídky, Cherm, Praha 2001), Zvěsti (povídky, Cherm,
Praha 2002), Dramolety (divadelní hry, Větrné mlýny,
Brno 2002), Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? (soubor
kázání, Eman, Benešov 2002), Lyonský omnibus (novela,
Cherm, Praha 2003), Figury, figurace, figuranti a figuríny
(povídky, Medard, Praha 2005), Cirkus Hippolyt (pohádka, Cherm Medard, Praha 2005), Slepicmo koňmo
(texty k obrazům Michala Machata, Železný Brod, 2007),
Maskovaná milost (eseje o teologii a literatuře, Kalich,
Praha 2009).
osoby:
spolužáci
spolužačky
zločinci
policisté
Scénu představuje přístavní restaurant. Restaurant
je zatopený po kotníky vodou, ale nikdo neodchází.
Všichni se baví jakoby nic.
spolužák 1: Co dělá Šíma?
spolužák 2: Bubnuje na břicha těhotných.
spolužák 1: Cože?
spolužák 2: To je nový obor akustické medicíny,
něco jako prenatální vítání občánků.
spolužák 1: Co děláš ty?
spolužák 2: Poradenství v oboru dislokace
nemovitostí.
spolužák 3: V čem a komu radíš?
spolužák 2: Když chce někdo přestěhovat dům, tak
mu poradím, aby to nedělal.
spolužák 1: A hele, proč ty jsi tenkrát vlastně odjel
pryč?
spolužák 3: Nesouhlasil jsem s politickým
vývojem. Opustil jsem zemi a zároveň ten milostný
trojúhelník.
spolužák 2: Že ti to stálo za to?
spolužák 1: Tak vítej zas doma, po létech.
spolužák 2: Na to se napijeme!
spolužák 3: Jako by se nic ani nezměnilo. Všichni
pořád stejný vtipy.
spolužák 1: Tak na zdraví!
spolužák 3: Vrátil jsem se, abych potkal aspoň
někoho z toho dávného sporu. Poslední živou duši.
A nikdo z nich tu není. Vzali se aspoň potom?
spolužák 2: Na zdraví všech nepřátel, přítomných
i nepřítomných!
spolužák 3: Zbabělci, ani se neobtěžovali přijít.
spolužačka 2: Když přijde překvapení, tvař se
znuděně.
Zábava spolužáků pokračuje zvesela. A tak si
nejprve ani nikdo nevšimne, že do restaurantu
vnikne skupina ozbrojených zločinců. Brodí se
vodou, vykřikují, až na sebe konečně upoutají
pozornost spolužáků.
zločinec 1: Tohle je literární přepadení. Ruce
vzhůru!
Všichni zvedají nejistě ruce nad hlavu.
spolužák 2: Nejsme žádní básníci
spolužák 1: Žádní literáti.
spolužák 3: To bude asi nějaký omyl.
spolužák1: Všechno se jistě vysvětlí.
zločinec 2: Měl tu přece být sraz básnické skupiny
Haluze!
spolužák 1: Tohle je setkání abiturientů po čtyřiceti
létech.
zločinec 1: Tak to je teda špatný vtip.
zločinec 2: Dostali jsme špatný tip.
próza / 37
zločinci váhají, podívají se na sebe, pak…
policista 2 (ke spolužákovi 3): Tak proč jste zvedal
zločinec 1: Básničku! Neumíte žádný básničky?
zločinec 2: Kdo neumí básničku, ruce za hlavu
spolužák 3: Dneska člověk neví.
policista 1 (rozváže mu pouta): Tak spusťte!
spolužák 3 (zmateně):
a k zemi!
spolužák 3: Vyprávíme si tu jen starý vtipy.
zločinec 2: Se mnou nejsou žádný žerty! Jak jsem
řek. Kdo neumí básničku, ruce za záda a k zemi!
spolužák 1: Nevidíte, že je tu po kotníky vody.
Začíná povodeň. Vždyť se utopíme.
zločinec 2: Držte hubu a básničky na stůl! Kdo
neumí, k zemi!
(vystřelí z pistole do vzduchu a takřka všichni
padnou k zemi, až to šplouchne)
(ke zločinci 1:) Takhle se na ně musí.
ruce?
A sníh padal opačným směrem
zločinec 1: …mimo rytmus
splužák 3: A sníh padal mimo rytmus…
a sníh padal mimo rytmus…
a sníh padal mimo rytmus…
pes mizí v oblacích.
Nanebevzetí jezevčika!
policista 2: Je to fakt dojemný. (přisedá)
zločinec 1: Přisedněte, stejně se blíží povodeň.
ležící spolužáci kloktají vodu
Pomalu se zvedají mokří spolužáci ze země.
spolužák 3 (stojí nehnutě a statečně na místě)
zločinec 1: Tak ty (ukáže na stojícího spolužáka
hlavní), sem s básničkou!
spolužák 3 (začne, poněkud nejistě, jako by si
vymýšlel, recitovat báseň:)
spolužák 2: Na zdraví našemu básníkovi!
spolužák 1: Je to náš zachránce!
spolužák 4: Ať žije básník!
spolužák 2: Vida ho, jak se vybarvil.
A sníh padal mimo rytmus…
a sníh padal mimo rytmus…
a sníh padal mimo rytmus…
pes mizí v oblacích.
Nanebevzetí jezevčika.
zločinec 2: Dojemná básnička
zločinec 1: A kde je pointa?
zločinec 2: Docela mě to vzalo. (usedá a bezděčně
přestává mířit pistolí na spolužáky, ať už na ležící
nebo na stojícího) Ty to nechápeš? Jde o obraz.
zločinec 1: Jo, jasně obraz, chápu. Já to bral moc
doslovně.
Tak ještě nějaký veršík, než vás všechny
postřílíme.
zločinec 2: Nech to být, polož to. Stejně se blíží
povodeň. Všichni se nakonec utopíme.
spolužák 3: Radši přisedněte. Ještě se nachladíte.
Vtom vtrhne do lokálu policie. Brodí se vodou.
policista 1: Ruce vzhůru!
(Všichni zas zvedají ruce.)
ptáka!
všichni: Taková ohavnost! Zakryjme jeho nahotu!
spolužák 3: Chtěl jsem říct: Noe vypustí ptáka!
A až bude po všem, holub se vrátí.
všichni: Holub se vrátí, až opadnou vody!
spolužák 3: Dobří holubi se vracejí!
spolužák 1: Vody je ale pořád po kotníky!
konec
Adamita v Amsterdamu
avanturistický rozhovor na jedno na dvě pivka
motto:
Gast: Potřeboval bych mluvit s van Woestijnem. Ne-
adam první člověk
Stamgast: Nevím, naposledy ho někdo viděl v Me-
víte, kde ten chlap bydlí?
zločinec 3 (ke zločincům 1 a 2): Proč jste nesplnili
kaze
xiko-City.
Gast: A ta hospoda ještě existuje? Nemůžu ji najít.
Stamgast: V tomhle městě se člověk nesmí vracet.
Pilíře, na kterých je vystavěno, drží jak kalvínská
víra, ale jinak je všecko na vodě.
…
kvazi
Mám rád tohle pivo, jmenuje se Jedenáctý přikázání.
mani
Gast: Piju spíš tohohle Grolsche.
další pády
amster
Stamgast: A co Amstel, Heineken?
úkol? Kryjeme vám záda. Čekáme na vás v autě.
Máte básničky?
zločinec 2: Držíme vám místa.
zločinec 1: Zatkla nás policie
zločinec 2: Bylo to tak dojemný.
policista 2: Přisedněte, stejně se blíží potopa.
spolužák 2: Ať žije poezie!
spolužáci recitují:
kami
„
Nanebevzetí jezevčika!
Stamgast,
Gast čili gastarbajtr
zločinci recitují:
zločinec 2: Ještě než nás odvedete, měli byste si
polechnout básníka. Krom toho k nám ani nepatří.
kokosový ořech.
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Gast: Mám radši česká a německá piva, a pořádný
půllitr.
dámy
A sníh padal mimo rytmus…
a sníh padal mimo rytmus…
a sníh padal mimo rytmus…
pes mizí v oblacích.
policista 1: A sníh padal stále stejným směrem.
spolužák 3: Na svět se valí potopa.
spolužačka 1: Budeme se koupat v tichu.
spolužačka 2: Jako v akváriu!
próza
spolužák 3: Na svět se valí potopa. Však Noe ukáže
albert kamy pád
spolužák 3: Dva mraky se sešly,, aby roztloukly
38 /
alepoň pro něco umřít!
spolužák 2: Nasadit konečně sprchu na trychtýř!
spolužačka 1: Viděla jsem kytaru s nekonečně
dlouhým krkem.
spolužák 1: Vody ale nepřibývá. Nic se neděje.
spolužák 4: Život je vleklá konečnost.
policista 2: Však ona přijde, velká voda.
spolužačka 2: Když přijde překvapení, tvař se
znuděnně.
Všichni připíjejí na zdraví básníkovi. Též policisté
a zločinci se želízky na zápěstích.
Vtom vtrhne do lokálu zločinec 3 a 4
Tak kdo tady střílel?
(Zatýká nejprve spolužáka 3, potom i oba zločince,
nasazuje jim pouta)
spolužák 1: Když jsme nevěděli pro co žít, tak
(Jan van Woestijn)
osoby:
Stamgast přichází s pivem od baru a přisedne si
k osamělému hostu.
Stamgast: Měl jsem dnes v noci prorocký sen o pivu,
vidíte, a piju pivo, proroctví se naplnilo.
Stamgast: A co máte s Woestijnem? Je to divnej
chlap. Všichni ho znají, ale nikdo neví, kde bydlí.
Gast: Měl jsem s ním dnes sraz na Jižním nádraží.
Zeptal jsem se černochů, jestli to jede na Amsterdam-Jih, a oni že jó. Odeslali mě prostě někam “na
jih”, tak, jižním směrem. A já prošvih schůzku s Janem van Woestijn...
Stamgast: Jo, černý vědí, kde je jih. Na to maj čuch.
Gast: ...dojel jsem na předměstí, kde jsou samí
černí. I skulptura černošky v nadživotní velikosti
tam stojí uprostřed jezírka, v bílých šatech.
próza / 39
Stamgast: Nevšim jste si, že černoši mají rádi bílou
barvu. Černé dámy si teď pořídily bílé pudly.
Gast: Viděl jsem ovšem dneska krásnou dívku: hnědý oči, hnědý vlasy, hnědá pleť, hnědý kalhoty – kožený hnědý kalhoty, hnědá bunda s hnědou kapucí,
hnědý boty. Tmavohnědou tužkou si právě obtahovala hnědé rty. Jen bělma a zuby měla bílý.
Stamgast: Nesmíte v tom hledat pravidlo, asi byla
ze Surinamu, zatímco ty ženy s pudly jsou z Afriky.
Gast: A co ty nahé holky ve výlohách tady za rohem,
nebo na náměstíčku kolem kostela, jakoby diakonky při svatyni, sestry utěšitelky.
Stamgast: Jsou z Indonésie nebo z Malajsie, taky
z východní Evropy a z Ruska, i když móda z nejbližšího východu pomalu přechází. Ale nechme těch antropologických řečí, je vidět, že přicházíte z nějaké
podivné monokultury. Povídejte raději, jak to bylo
dál s tím van Woestijnem.
Gast: Když jsem vystoupil z metra tam na jižním
předměstí, přepadli mě kluci s pistolkama a obrali
mě.
Stamgast: Neříkejte, to byli asi malí Marokánci.
Včera se rozpumpovali v Atlasu, policejní šéf si zapomněl doma mobilní telefon, nemohli ho sehnat,
nikdo nevěděl co a jak, ale nakonec jich pár zatkli,
když házeli na policajty kameny.
Gast: Fakt?
Stamgast: Ty nejmladší zase pustili. Mluvil jsem
s jedním starým fotrem, syna už měl odrostlého,
a ten se rozhorlil: “V Maroku, když někdo něco takovýho udělá, tak ho zavřou do kobky hluboko pod
zemí, až mu krysy sežerou varlata. Policie v Amsterodamu je moc měkká. Podejte jim prst a utrhnou
vám celou ruku. Já tu žiju třicet let, pracuju... a tihle fakani nám kazí model. Říkám vám, že policie je
moc měkká.” – Ukradli vám toho moc?
Gast: Skoro všechny peníze.
Stamgast: A kam jste pak dojel?
Gast: Neměl jsem pochopitelně na hotel, chtěl jsem
zín. A pak sochu připomínající mnohočetný rozvětvený penis. Ale nenapadlo mě, oč běží. Pak jsem
musel před nimi prchat, prodrat se křovisky, houštinou, která kde se vzala tu se vzala – protože v Holandsku jsem zatím ještě moc křoví neviděl. Běžel
jsem kolem nějakých komfortních cikánských osad,
kolem zahrádek s boudami, se stany a karavany,
s figurínami, se starými americkými auty a jiným
harampádím, jako jsou zarezlé šicí stroje, zarezlá
váha – tma za moc nestála – viděl jsem kanoi v bažině, pak demontovaný větrný mlýn, nějaká bývalá
kasárna, homelesové v nich asi ještě spali a já jim
záviděl... až jsem došel k první vesnici za městem.
Stamgast: Do Slotenu! Znám ta místa, také se rád
toulám po otrhaném lemu velkoměsta. V té vsi stojí
starý TERMINUS PROSCRIPTIONIS, za který byli
vykazováni zločinci ještě v roce 1800. Když překročili ten patník a vstoupili do města, riskovali své
hrdlo. Snad ale klatba svou silnou radiací působila,
že přestupník, jak se tak toulal za hranicí pro vykázané, býval naopak vtahován; nakonec neodolal
a vstoupil.
Gast: A pak byl popraven.
Stamgast: Vás také tohle město přitahuje, ačkoli
s ním máte samé špatné zkušenosti.
Gast: Myslete si o mně, že jsem xenofil.
Stamgast: Chci jen říct, že na to, že jste tu teprve
čtyřiadvacet hodin, zažil jste toho až až. Možná jste
si toho kamene všiml?
Gast: Nevšim jsem si. Je mi líto.
Stamgast: Nevadí. Však je docela schovaný mezi
domky. Byl jsem se tam onehdá podívat. Zvláštní
je, že původní terminus byl nahrazen tím dnešním,
ale až tehdy, kdy už se od poprav pomalu upouštělo.
Jak jste si všiml, zajímají mě poenitentiální otázky.
I vy jste se stal obětí zločinů; zítra se doufám zase
setkáme, abyste mi mohl povyprávět, jaké budete
mít další zážitky. Měl byste ale zajít na policii, sepíší s vámi protokoly a dají vám brožurku pro oběti
trestného činu. Jsou na to školení, jak se k takovým
obětem ohleduplně chovat.
přespat v jakémsi lesíku na západním předměstí.
Kolem projde číšník.
Stamgast: Tam je tuze nebezpečno chodit, jste-li
Můžu vás pozvat? Dejte si pivo na mě. A jak to bylo
dál? Vyprávějte, odžité příběhy lze už jen vypravovat.
A ty vaše mají pointu. Proto ani nemusíte toho říkat
tolik, jen nepřítomnost pointy je třeba nahradit
výřečností.
Stamgast: Nebylo to u Badhoeve dorp?
Gast: Přesně tak nějak se to jmenovalo.
sám a jste-li muž.
Gast: Viděl jsem tam zaparkovaných spoustu limu-
40 /
próza
Gast: Pak jsem dospal ve Vondelparku. Snědý atlet
tam skákal na trávě salta, jedno za druhým, jak dětská loutka, dokonalý strojek. Když jsem se probudil, ještě pořád skákal. A lidí přibylo. Krásné vysoké
mulatky, obrněné černými chrániči a poletující na
kolečkových bruslích, milující se páry v trávě, Holanďané oranžoví až za ušima, piknik homosexuálů,
misionáři z Ameriky, folková hvězda z Belgie, děvčata na rámech, na řidítkách, na nosičích... roztouženě a nepatrně cenící své zoubky, zatímco chlapci
se zvolna, pravidelně nohama a celým tělem opírají
do pedálů.
Stamgast: Tak se podívejme, jak se zas jednou vyklubal A´dam! Ne nadarmo se mu říká pupečník
světa.
Gast: Pak ještě bubínky, kytary a oblaka marihuanového kouře. A pak opět spánek u jezírka a bušení
srdce. Vstal jsem a vydal se do centra. Prošel jsem
nějakou budovou, vyšel mezi sloupy, nahoře na architrávu bylo vepsáno latinsky velkými písmeny:
PROTI VĚTRU NEVYMOČÍŠ. Nejsem si ale jist, zda
se mi to jen nezdálo.
Stamgast: Ne ne, příteli, to se vám nezdálo, a navíc
je vidět že jste klasicky vzdělaný.
Gast: Všechno mi připadá jak sen. Jako ve snu jsem
také pochopil, co to znamená, i když jsem se latině
neučil.
Stamgast: Taková budova s pasáží tu vskutku stojí,
je to přestavěné vězení. Ten architekt věděl, proč
tam nechal nápis vytesat. Ještě vám toho musím
hodně vyprávět. Ale myslím, že byste se měl už konečně pořádně vyspat.
…
Představte si, teď najednou mám úplně déjà vu,
jako bych už jednou kdysi tady pil tohle pivo,
a nevím kdy! A vám nesou to další pivo... Jedl jste
něco, pane?
Gast: Děkuji, měl jsem těžké jídlo v čínské restau-
raci, maso, ostré koření, kompresovaná rýže, bylo
tam dost dusno.
Stamgast: To znamená, že jste sehnal peníze.
Gast: Ani se mi nechce vyprávět, jak jsem přišel
h_aluze číslo 12 / léto 2010
k penězům. A jak jsem o ně zase přišel!
Stamgast: Pochybuji, že jste se nastříbrnil a nehnu-
tě představoval sochu na Leidse straat. Být nehybným panákem, který sebou mechanicky cukne, jen
když mince zazvoní o pixlu, to mi k vám nepasuje.
Povídejte, jak jste o peníze přišel, a já pak uhodnu
to první.
Gast: Šel jsem do kostela, abych se očistil...
Stamgast: Myslím, že je mi vše jasné. Už nemusíte
nic říkat. Jídlo, pití, spánek, láska... takzvané základní životní potřeby – za to se vždycky bude platit. Kromě těch dívek, které jsou vystaveny, jsou tu
i dámy ve středním věku, které se samy poptávají.
Potulují se uličkami, kolem kanálů, zastavují se na
mostech a oslovují takové gastarbeidery, jako jste
vy. Chápu vaši potřebu očisty. Daleko zajímavější
ale bude, jak jste o peníze potom přišel. V kostele?
Gast: Když jsme zpívali po kázání píseň, konala se
sbírka, skutečné diakonky obcházely ovečky, měly
vaky na peníze s obouručnými madly. Bylo mi ze
všeho docela mdlo. Najednou jsem pochopil, že
budu očištěn, jen když alespoň polovinu odevzdám
Bohu. Pak ale šla ještě jedna sbírka a ještě jedno
kolo a další. Píseň byla proklatě dlouhá. Pak jsme recitovali “Lam van God” a šli polknout chléb a usrknout vína. Ale předtím jsme zas platili. A tak už mi
nezbylo skoro nic. Naštěstí jsem se najedl té číny.
Stamgast: Pozoruhodné. Říkáno bylo starými cosi
o jednom čertu a jedné hromadě, ale to tady přestává platit.
Gast: Nesmíme v tom hledat pravidlo.
Stamgast: Zapijte to ještě jedním Grolschem, nechám vám tu trochu peněz. Musím bohužel jít, mám
schůzku v restaurantu De jaaren. Je to tu blízko, ale
chci připlout člunem přímo ke stolku. Zkuste dnešní
noc raději na východ odtud. A zítra zase tady! Přijďte dřív a podíváme se společně po Woestijnovi.
Gast: Děkuju vám, opravdu.
Stamgast: Já děkuji vám, pobavil jste mě a poučil.
Gast: A jak se ten lokál tady vlastně jmenuje, kdy-
bych to hledal? Stále totiž bloudím. Camus měl
pravdu: koncentrické kanály Amsterdamu se podobají okružím pekla.
Stamgast: U anděla strážnýho, Beschermengel –
tady to máte napsáno. Není to hezké? Tak zítra nashledanou!
Stamgast seskočí do kanálu, je slyšet, jak se startuje
motorový člun a jeho zvuk se pomalu ztrácí ve všeobecně bujaré vřavě amsterdamské noci.
konec
próza / 41
Ze života barokního skladatele –
Hudební legendy a mýty
V šerých dobách sedmnáctého a osmnáctého století byly podivuhodné historky a fámy ze světa umění
součástí evropské mentality stejně neodmyslitelně
jako víra v zázraky nebo každodenní pověry. Pověstí, které obestírají životy slavných skladatelů a vznik
známých skladeb, se nám dochovaly do současnosti v takové míře, že dnes prakticky nejsme schopni
odlišit je od prokazatelných biografických údajů či
skutečných historických událostí. Bez ohledu na spolehlivost však mají svou hodnotu. Velice často se totiž
stává, že právě tyto neprokazatelné a vybájené fantazie jsou jedinými informacemi, které se nám o tom
či onom hudebním jméně dochovaly. A pokud nechceme seškrtávat barokní životopisy, již tak značně krátké, musíme legendám popřát sluchu. I přes drtivou
kritiku musíme uznat, že jsou nejen pozoruhodným
svědectvím o barokní době, ale také jemnou a leckdy
humornou povahokresbou, která odrážejí jak podobu
zobrazovaných, tak i tvář zobrazujících. Dnes vám
nabízíme některé z nich.
42 /
la follia
Zcela odlišný je příběh, který nám zanechal Giuseppe Tartini (1692 – 1770). Tento věhlasný houslový
virtuos a pedagog měl prý kdysi velice živý sen. Ve
snu k němu přišel ďábel a zeptal se mistra, zda by se
nemohl stát jeho žákem. Když mu Tartini podal své
housle, aby předvedl, co umí, pekelník prý začal hrát
tak brilantně a opojně, až improvizace vyburcovala
Tartiniho ze spaní. Dychtivě a překotně začal skladatel zapisovat pekelné trylky, které slyšel, ale protože
přerušil sen, mohl zaznamenat jen ubohé torzo. Tartiniho Sonáta pro sólové housle g moll „Ďábelský
trylek“ dodnes udivuje svou technickou vyspělostí.
Zklamaný skladatel však na její adresu jen poznamenal, že kdyby k němu ďábel přišel znovu a předvedl
mu svou sonátu, výměnou by klidně zničil své housle
a nenapsal by již do smrti ani jedinou notu.
Ne vždy přichází inspirace z nebes nebo pekel.
Úsměvnější příhodu nalezneme v životě Domenica
Scarlattiho (1685 – 1757), nejlepšího cembalisty
své doby. Jeho sbírka proslulých sonát (zkomponoval
jich přibližně 555) obsahuje i známou „Kočičí fugu“
(Fuga g moll, K30). Skladatelova kočka Pulcinella
prý v noci přeběhla po klávesách. Pobavený Scarlatti
druhého dne na ono nezvyklé téma napsal zajímavou
hudební hříčku.
h_aluze číslo 12 / léto 2010
britského impéria. Georg Friedrich Händel se snažil „přebít“ Arneho trumf jinou populární melodií,
avšak po několika marných pokusech kapituloval.
S písní „Rule, Britannia!“ vyplouvali na moře angličtí námořníci, pochodovali britští vojáci, hrála se pod
koloniálním sluncem i za polárním kruhem. V polovině 18..století rozhodoval se boj evropských velmocí
a různorodá Velká Británie navlékla jednotnou uniformu občanských ctností.
S oblibou anglického anthemu mohl o několik desetiletí později soupeřit teprve pochod revolucionářů
La Marseillaise nebo buřičská odrhovačka Ça Ira.
Ovšem zde již vznešené baroko odchází a nastává
doba převratů.
James Marshall: Tartiniho sen / www.freemusicinformationdownloads.com
Zcela svéráznou legendu představuje anglická píseň „Rule, Britannia!“ („Vládni, Británie!“). V jejím
příběhu nenalezneme ani záhadné ani sentimentální
ladění, Thomas Augustine Arne (1710 – 1778)
v této výrazné melodii, zkomponované na text populárního básníka Jamese Thomasona, složil první hymnu moderního světa, světa, který je řízen obchodem
a občanským cítěním. Poprvé byl tento air proveden
1.srpna 1740 v hudebním dramatu Alfréd konaném
na počest narozenin princezny Augusty. Patron obou
umělců, waleský princ Frederick, chtěl touto cestou
tak připomenout výročí nástupu na trůn krále Jiřího
I. Je sice otázkou do jaké míry sledoval čekatel na
trůn vlastní prospěch, ale jisté je, že píseň si získala
takřka přes noc místo v srdcích všech obyvatel Anglie. Zastínila všechny prastaré nápěvy a náboženské
písně a stala se duchovní sjednotitelkou rozsáhlého
/Adam Krupička/
autor studuje bohemistiku a historii
na PF UJEP v Ústí nad Labem, zajímá
se o klasickou hudbu a filozofii
foto archiv autora
Éru baroka, mystickou i asketickou, otevírá jedno
z nejpůsobivějších hudebních tajemství. Legenda
spojená se zpěvem papežského Miserere přežila neklidnou dobu třicetileté války a její příběh se uzavřel
takřka až na prahu 19..století, které nelítostně a s chirurgickou přesností odstraňovalo za pomoci vědy
lidskou touhu po nadpřirozeném. Ve třicátých letech
17..století nařídil tehdy vládnoucí papež Urban VIII.
jednomu duchovnímu skladateli, aby zhudebnil 51.
žalm pro Velikonoční svátky s příkazem, aby do své
skladby vtiskl celý význam jeho slov („Smiluj se nade
mnou, Bože!“). Gregorio Allegri (1582 – 1652) si
s prací dlouho nevěděl rady, až posléze zapsal na notové řádky skladbu tak čistou a dokonalou, že uvedla v úžas každého, kdo ji kdy uslyšel. Mimořádnou
kvalitu Miserere rozpoznal papež ihned a učinil z něj
jeden z pokladů Vatikánského chrámu. Každý rok jej
dal pro veřejnost provést jen dvakrát: o Škaredé středě a na Velký pátek při ranní mši v Sixtinské kapli.
Po zbytek roku byla kompozice uzamčena v papežské knihovně. Allegriho božskou inspiraci chránila
rovněž klatba: pod trestem exkomunikace bylo přísně zakázáno pořizovat opisy nebo po paměti hudbu
zapsat. A tak se zástupy poutníků, milovníků hudby
i odborníků dál tlačily o Velikonocích před Sixtinskou
kaplí. Tajemství geniální kompozice zůstalo bezpečně uchováno také díky její obtížnosti. Neboť mnoho
dobrodruhů a šarlatánů by nalezlo odvahu přestoupit
papežův zákaz, ale nedokázali si ze skladby zapamatovat než první takty. Za více než sto let vznikly pouze tři kopie partitury, které nesly papežův souhlas:
jedna byla pro císaře Leopolda I., druhá pro portugalského krále a třetí získal učenec Martini, který
studoval dějiny světové hudby. Všechny tři kopie tak
zůstaly opět mimo dosah běžných smrtelníků. Roku
1770 přichází do Říma čtrnáctiletý chlapec, zázračné
dítě, který si při Škaredé středě odnesl v hlavince celou skladbu, notu za notou. Když Leopold Mozart přivedl o dva dny později, na Velký pátek, svého synka
do Sixtinské kaple znovu, Wolfgang Amadeus Mozart
již jen opravil několik chyb ve svém zápisu. Tak bylo
tajemství navždy prozrazeno a Allegriho dílo může
vyslechnout každý z nás.
la follia / 43
Šakali ve Varech
foto archiv autora
Jaroslav Balvín
Jaroslav Balvín (1981) je
šéfredaktor Portálu české
literatury (www.czechlit.cz).
Na jaře 2010 mu v nakladatelství
Novela Bohemica vyšel jeho
prozaický debut Mácha: Deníky. Turistický průvodce. Žije
v Litoměřicích. www.jaroslavbalvin.cz
Jaroslav Rokoský (ed.): Sametová revoluce
v Ústí nad Labem. Svědectví studentů po dvaceti letech. Univerzita J. E. Purkyně, Ústí n. L. 2010
Jeden z těch, kteří v Ústí „dělali revoluci“, historik Jaroslav Rokoský, oslovil své tehdejší spolužáky
a další, kdo se angažovali na labskoústecké univerzitě, resp. tehdy ještě pouze Pedagogické fakultě.
Skoro dvacítka osobních vzpomínek studentů, kteří
dnes působí na různých frontách veřejného prostoru (historici, učitelé, publicisté, ale i živnostník), je
mozaikou, jež nezasvěceného modelového čtenáře,
dnešního studenta UJEPu, jistě vybaví notnou dávkou vědomostí z žité historie proložených leckdy
dobrodružnými nebo komickými storkami. Pamětník
nebo ten, kdo se o pohnuté události roku 1989 někdy otřel, ocení zejména příspěvky Radka Kotlaby
a Jana Šíchy, dvou ze tří hegemonů studentské revoluce v Ústí. Citelně chybí mnohde zmiňovaný třetí do
party, Michal Koleček, dnes děkan Fakulty užitého
umění a designu, který ovšem opakovaně řekl, že se
k tehdejším událostem nechce vyjadřovat. Potěší příspěvky „hračičky“ Jiřího Černického, který líčí, jak
přes noc „tetoval“ či „tagoval“ obří revoluční heslo
do tehdy funkční sjezdovky na Bukově, nebo Jana
Svitálského, legendárního „Otíka“ z Jatečního gymnázia, či publicisty Karla Vrány. Přestože je každý
příspěvek v publikaci stylisticky osobitý, svědčí jim
pečlivá redakce šéfredaktorky literární revue Pandory Kateřiny Toškové.
O sametové revoluci v Ústí vyšla některá svědectví
již v knize 100 studentských revolucí (NLN 1992),
která mapovala podobný terén, ale v celorepublikovém kontextu. Bizarnější, „punkovější“ pohled pak
nabídly rozhovory s Tomášem Veselým, Karlem Tománkem, Jiřím Řehákem a dalšími v knize rozhovorů
s představiteli labskoústecké kultury a umění Skryté
vrstvy (Grafobal Pres 2007).
44 /
...doporučuje
Dan Černý, Daniel Binko: Pohádky Českého
středohoří. Polart, Nový Bor 2010
Krásně vypravená kniha obsahuje vějíř smyšlených
příběhů, které se váží k význačným turistickým destinacím chráněné krajinné oblasti, jež je z Ústí, ale
i Litoměřic či Teplic co by kamenem dohodil. Mladí
autoři, kteří naprosto nejsou poznamenaní pedagogickou průpravou, překvapivě našli přístupný vyprávěcí styl, který dětem jistě sedne. Knihu doprovázejí
skvělé ilustrace jednoho z autorů, Dana Černého,
který dnes patří k první lize českého komiksu (nedávno vystupoval v pořadu České televize Meteory
českého komiksu např. s Jiřím Grusem, Vojtěchem
Maškem a Džianem Babanem nebo Toybox; když
zavedl režiséra do svého pokoje a rozplýval se před
kamerou nad sebranými čísly Kačerů Donaldů, režisér možná rozkryl, proč to Dan na děti tak umí, když
podotkl: „Ty jsi trošku infantilní, viď...“). Druhý z autorů, Daniel Binko, spoluuvádí kabaret Eňo Ňuňo
v ústeckém klubu Circusu a patří k oněm géniům,
sršícím scenáristickými nápady, neuvěřitelně empatickým lidem, kteří si vás omotají kolem prstu, a výborným hercům (ztvárnil mnohé hlavní role v amatérských filmech, které natočil Dan Černý); géniům,
kteří se každodenním životem bohužel protloukají se
značnými obtížemi.
Oba dva mají východní i západní středohoří prochozené, i když velmi „pivařský“ způsob jejich turistiky
(teprve Dan Černý mě zasvětil do diferenciace prázdných nebo plných obdélníčků s praporky – značek
„hostinec, občerstvení, bufet“ a „restaurace“ v turistické mapě; podle těchto značek si chlapci plánují
své trasy) vůbec nenapovídal tomu, že o kraji nakonec sepíší pohádky. Českému středohoří „pro mládež
a dospělé“ se ale věnovali již předtím v některých komiksech jejich fanzinu Sorrel nebo v kouzelném duchařském filmu Záhady milešovského středohoří.
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Letos jsem se po dlouhých dvou letech opět dostala
do Karlových Varů na MFF KV. Počasí bylo nádherné,
i když by pro tuto příležitost, přiznám se bez mučení,
byly teploty pod 30 °C snesitelnější. Čas a finance
mi bohužel vystačily jen na poslední dva festivalové
dny, které, jak známo, bývají poněkud utahané (letos, nejspíš v důsledku tropického počasí, ještě více
než kdy jindy). Přesto jsem se výborně bavila a už
se nemohu dočkat dalšího ročníku. Za svůj krátký
pobyt jsem stihla zhlédnout šest filmů, z nichž rovná
polovina rozhodně stála za to. Vybírat jsem si příliš
nemohla, protože lístků, jak se dalo čekat podle zkušeností z minulých ročníků, se opět nedostávalo.
Jestliže jsem chtěla vidět filmy, musela jsem chtě
nechtě zasednout do „ohrádky“ určené návštěvníkům čekajícím na to, zda budou do sálu vpuštěni na
akreditaci. Z minulých ročníků jsem s těmito „čekačkami“ měla velmi zajímavé zkušenosti. Baťůžkáři, kterých je ve Varech vždy požehnaně, měli ve
zvyku praktikovat adrenalinové sporty. Bezhlavě se
přetlačovali a strkali za účelem dostat se do sálu za
každou cenu. I když byly tyto situace mnohdy nepříjemné a někdy v nich nebylo daleko k ušlapání
slabších a méně vzrostlých jedinců, užívala jsem si
je. Byla z nich cítit vášeň a nadšení cinefilů, nezkrotná touha zhlédnout co nejvíce filmů. Letos jsem byla
konfrontována s realitou zcela odlišnou. Do sálů se
stály úhledné řady, ve kterých jednotlivci – připomínající roboty bez emocí – postupovali ukázněně jako
k přepážkám na poště. Snad to ale bylo způsobeno
hlavně tím, že se festival chýlil ke konci a všichni už
byli unavení a mnohdy i „přefilmovaní“.
Prvním filmem, který jsem ve Varech zhlédla, byl
belgický L´iceberg (Ledovec) z roku 2005. Natočila
ho skupina režisérů (Fiona Gordon, Dominique Abel
a Bruno Romy), jež se po celém světě proslavila svou
divadelní společnosti Courage Mon Amour. V programu byl snímek anotován jako „burleska inspirovaná Busterem Keatonem a Jacquesem Tatim“ 1
a měl být o ženě, kterou „náhle přitahují všechny
ledové a sněhové věci“ 2. Znělo to tak praštěně, že
jsem se ho nemohla dočkat. Následovalo však velké zklamání. Hned po několika minutách promítání
jsem uznala, že poetika a styl humoru jmenovaných
umělců nebude pro mě to pravé ořechové. Abych
však filmu nekřivdila, musím mu přiznat určité estetické kvality v rovině kompozice a barevného ladění
záběrů. Zatímco já jsem tiše trpěla, většina sálu se
– soudě podle hromového smíchu, který se ze všech
stran téměř nepřetržitě ozýval – brilantně bavila.
Nápad inspirovat se americkou filmovou groteskou
byl rozhodně zajímavý a oceněníhodný. Film však postrádal ucelenější příběhovou linii. Mnohdy dokonce
chyběly i logické přechody mezi jednotlivými skeči
založenými na přehnaném, groteskně laděném herectví a jednoduché situační komice. Na srdci mne
v průběhu představení hřála snad jen vzpomínka na
brilantní festivalovou znělku s Johnem Malkovichem
v hlavní roli. Indický taxikář se v ní trapně zalyká
v úporném snažení napravit svá neuvážená slova,
zatímco umělec si na něm vylévá vztek při přemítání
nad smyslem ceny za mimořádný umělecký přínos
světové kinematografii, již v roce 2009 ve Varech
obdržel.
Chuť mi naštěstí spravil thriller Der Kameramörder
(Vrah s kamerou) režiséra Roberta Adriana Pejoa natočený ve švýcarsko-rakousko-maďarské koprodukci
Festivalový Thermal / foto archiv autorky
film / reportáž / 45
46 /
film / reportáž
smrti a posmrtného života. Reakce přeživšího chlapce a všech pozůstalých na tragický konec života jednoho z přátel a celková tíživá atmosféra, která na
diváky z plátna dýchala, byla, jak se zdálo, v přímém
rozporu s náboženskými představami Indů o smrti,
již chápou jako vysvobození duše z pozemského utrpení. Film se tak pro mne stal jakýmsi svědectvím
existujícího konfliktu, který nejspíš v Indii (i v jiných
zemích a v jiných náboženstvích) v této době existuje
ve vztahu světského a duchovního života. Snímek se
paradoxně stal největším filmovým zážitkem mého
druhého festivalového dne. Doma mne navíc čekalo
další překvapivé zjištění. Režisérem zmiňovaného
filmu Divoký býk totiž není nikdo jiný než Umesh Vinayaka Kulkarni, tedy režisér Studny.
Další snímek, který jsem ve Varech toho dne navštívila, bylo rumunské psychologické drama Aurora režiséra Cristi Puiua. Film pojednával o „dvaačtyřicetiletém rozvedeném muži z předměstí Bukurešti, který
se chystá vraždit“ 3. V anotaci zmiňované téma filmu
Korzo před Thermalem / foto archiv autorky
bylo tou dobou už poloprázdné, ale stále žilo festivalovou rozbujelostí. Noc byla vlahá a velmi teplá,
a proto jsem ji spolu s přítelem oslavila zteplalým
pivem zakoupeným na nedaleké benzině a pár cigaretami. Následující pětihodinový spánek byl velice
„opojný“, a když mne ráno probudilo sluníčko, které
na stan pražilo takovou silou, že se v něm nedalo
dýchat, vzpomněla jsem si s jistou dávkou nostalgie
na předchozí ročníky. Spánkový deficit v nich byl
běžnou záležitostí. Neodmyslitelně k festivalu patřil.
Proto jsem byla ráda, že i když nemusím vstávat do
fronty na lístky na následující den, počasí mne o něj
nepřipravilo a já ho můžu „spokojeně“ dohánět na
některé z projekcí.
První byl toho dne na programu dvouhodinový indický film Vihir (Studna) režiséra Umeshe Vinayaka
Kulkarniho. Chápala jsem ho jako znouzectnost, protože s indickými filmy jsem na předchozích ročnících
neměla příliš dobré zkušenosti, a bála jsem se, že
ani tento snímek nebude výjimkou. Vzpomněla jsem
si na film Valu (Divoký býk), který na festivalu běžel
v roce 2008 a který byl pro mne svou délkou, tématem i indickým humorem alá Slunce, seno... nepřijatelný. Jaké překvapení mne ale čekalo hned v prvních
minutách snímku Studna. Téměř snová scéna hry na
schovávanou doprovázená uhrančivě meditativními
tóny indických strunných nástrojů mne okamžitě
vtáhla do příběhu. Na pozadí přátelského vztahu
dvou malých chlapců se zde rozvíjela úvaha na téma
h_aluze číslo 12 / léto 2010
mne zvráceně přitahovalo, a tak jsem se nemohla dočkat, až ho uvidím. Promítán byl v kině Drahomíra
(dříve Kino Panasonic), kde bohužel nefungovala klimatizace. Teprve když jsem do sálu usedla, jsem si
vybavila, že tento problém mne ve stejném kině trápil
i v roce 2008. Ve spojení s letošními tropickými vedry,
která festival provázela, však byla tato disproporce
téměř vražedná. Naneštěstí pro mě a všechny ostatní
diváky navíc činila metráž filmu rovných 181 minut.
Obecenstvo se zalykalo dusným vzduchem, snažilo
se ovívat všemi dostupnými proprietami a nakonec
jeho valná většina zvolila strategii „spícího diváka“.
Film, který letos ve Varech získal hlavní cenu v sekci
Na východ od západu, se vyznačoval pomalým tempem a minimalizovanými dialogy. Příběh se odehrával v necelých čtyřiadvaceti hodinách, které byly na
plátno převedeny opravdu zajímavým způsobem. Spíše než o vyprávění se jednalo o jakýsi syrový, všech
motivací prostý výsek ze života hlavního hrdiny, který
byl navíc po většinu času jediným objektem zájmu
filmové kamery. Zařazení projekce do neklimatizovaného sálu bylo vskutku velmi chybným organizačním
tahem. Diváci měli vedrem znemožněno snímek náležitě ocenit. Tiché, hudbou nedoprovázené záběry snímané voyaerskou kamerou na ně působily spíše jako
ukolébavka. Sálem se rozléhalo hlasité oddechování
a někdy dokonce chrápání. Ti méně odolní sál opustili a vzdali se tak možnosti film zhlédnout do konce.
V několika málo přehnaně hlasitých scénách, které
vždy přicházely nečekaně, se sálem neslo šokem
a leknutím způsobené hihňání, které spíše než na
film reagovalo na fakt, že náhlý hlasitý zvuk způsobil
probuzení některého z přítomných. I já měla co dělat,
abych film dokoukala a na půl hodiny jsem usnula,
proto ho nehodlám nikterak kriticky hodnotit.
Závěrečným filmem mého dvoudenního festivalu
byl španělský snímek La mujer sin piano (Žena bez
piana) režiséra Javiera Rebolla. Z počátku vypadal
film, zachycující znuděné jednání ženy v domácnosti, která se utápí ve stereotypu, zajímavě. Postupem
času však sklouzl do roviny tuctového filmu, který
neurazí, ale ani ničím nepotěší. Ani výkon českého
herce Jana Budaře v roli polského imigranta, který
se s Rosou seznámí na nádraží, nebyl oslňující a jeho
rádoby komické výstupy filmu nic nepřidaly, ba naopak. Film jen plynul a plynul, až doplynul a nakonec
splynul se všemi jemu podobnými, ničím nevybočujícími filmy, které jsem za svůj život zhlédla.
S trochu těžkým srdcem jsem toho večera opustila
sál Kina Čas. Rozloučení s mou oblíbenou kulturní
událostí neproběhlo tak, jak jsem si představovala.
Alespoň jsem té noci dohnala spánkový deficit a na
druhý den po obědě jsem vyrazila zpět domů. „Příjemnou“ hodinu jsem ještě strávila na Karlovarském
vlakovém nádraží, které mne svou oprýskaností
a ohyzdností, nehodnou festivalového a turistického
města, dodnes nepřestalo fascinovat.
Karlovy Vary jsou příjemnější za hezkého počasí. Člověk si tak může mezi projekcemi odpočinout na jinak
po celý rok nepřístupných trávnících parků a načerpat potřebnou energii. Tropická vedra však festivalu
nesvědčí, obzvlášť, když v některém ze sálů nefunguje klimatizace. I přes některé nepříjemné zážitky
jsem však na trochu snobský, avšak baťůžkářům stále
dostupný festival nezanevřela. Nyní už mi nezbývá
než doufat, že se tam příští rok my všichni filmový
nadšenci opět setkáme a zažijeme příjemné chvíle
v klimatizovaných a pohodlněji vybavených sálech.
Poznámky
1 Program: 45. mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
2010, ed. Marie Grofová – Agentura GRO, Film Servis Festival Karlovy Vary, a. s., červen 2010, str. 75.
2 Tamtéž.
3 Tamtéž, str. 36.
/Nelly Wernischová/
autorka studuje Filmová studia
na FF UK a Studium humanitní
vzdělanosti na FHS UK
foto archiv autorky
na břehu jezera Fertö. To se rozkládá na hranici Maďarska a Rakouska. Významnou roli ve snímku sehrála
kamera, která svou rozkolísaností a jakousi plíživostí
vyvolávala stísněný pocit, mrazení v zádech a nepříjemné šimrání u žaludku. A to se na plátně po celou
dobu promítání fakticky nic otřesného neodehrálo.
Mrazivou atmosféru podporoval i krásný, avšak chladný moderní dům, ze všech stran obklopený vysokým
rákosem povlávajícím ve větru, a také zvuková stopa,
která právě na zmíněný vítr kladla největší důraz.
I herecké výkony čtyř hlavních protagonistů pocházejících ze čtyř různých zemí (Maďarsko, SSSR, Švýcarsko a Rakousko) byly chvályhodné. Psychologické
drama, postavené na změti lží a povrchních intrik,
v nichž hrdinové otřeseni záhadným zmizením tří malých chlapců ze sousedství postupně odhalují bolestné pravdy, bylo v jejich podání až mrazivě uvěřitelné
a bolestně syrové. Můj zážitek ještě umocnil otevřený
konec filmu, který dovoloval mnoho různých výkladů
a svou nejasností podpořil celkově vyvolaný neklid.
Byl to ale obzvlášť příjemně nepříjemný neklid.
Třešničkou na pomyslném dortu mých festivalových
zážitků se stala půlnoční projekce osmdesátkového
australského horroru Razorback (Kanec) Russela
Mulkahyho. Snímek pojednával o obřím lidožravém
divočákovi, který tyranizuje australské městečko.
Film vynikal především vysoce vyestetizovanými,
snově osvětlenými a do filmu zcela nelogicky a nadbytečně zařazenými detailními záběry vodních čerpadel, zbraní a australské krajiny. Mé srdce si Kanec
získal především zběsilou psychedelickou scénou
putování hlavního hrdiny rozpálenou pouští a také
zcela nelogickými mentálními pochody podstav. Jejich účinkování na plátně bylo navíc často velmi záhy
násilně přerušeno poněkud komicky vyhlížejícím obřím vypelichaným exemplářem na kolečkách, kterého tvůrci nejspíš ukradli z přírodovědného muzea.
Z předchozích ročníků festivalu jsem byla zvyklá
na uvolněnou atmosféru, podpořenou alkoholovým
opojením většiny účastníků projekce, jež v tuto noční hodinu v sálech panovala. Proto jsem byla ráda,
že letošní festival v tomto směru nepřinesl žádnou
změnu. „Béčko“ jsem si tak mohla opět náležitě užít
ve společnosti zběsile tleskajících, hvízdajících a pokřikujících diváků.
Na kutě jsem se dostala až kolem třetí hodiny ranní,
po tom, co jsem na kruhovém objezdu zahlédla lišku. Snad to byla halucinace způsobená dojmy z nedávno zhlédnutého filmu, snad to ani nebyla liška,
ale jakýsi bizarně vyhlížející tvor, podobný šakalovi,
na onom místě zcela nepatřičný. Stanové městečko
film / reportáž / 47
Přes mexické telenovely, kolumbijské
partyzány až ke kubánským bubnům
foto archiv zpovídaného
Guillermo Iván
Narozen 19.1.1981 v Mexiku. Věnuje se herectví, režii a částečně
i scenáristice. Svou kariéru začal
již ve čtyřech letech. Hrál převážně v telenovelách a v divadle. Pracoval na více než třiceti filmech a krátkých videích. Delší
dobu natáčel na Kubě a v New Yorku, kde také studoval.
Má rád hudbu, zajímá se o psychologii a o film ze všech
úhlů pohledu. V současné době natočil tři filmy s mexickým režisérem Rafou Larou. Čeští diváci měli možnost
shlédnout film La Milagrosa – Panna Zázračnice, který se
promítal v rámci festivalu FEBIOFEST, jenž probíhal 25. 3.
až 3. 4. 2010 v Praze.
to, aby sis roli prostudovala a dostala se do stádia,
které potřebuješ k ukotvení charakteru. Avšak když
děláš u televize, máš na přípravu pouhých patnáct
minut po tom, co ti dají do ruky scénář.
Svou hereckou kariéru jsi započal již během
dětství. Docela hodně ses objevoval – a občas
stále objevuješ – v telenovelách. V naší zemi
nejsou pořady tohoto typu příliš kladně
hodnoceny, přičemž ve vaší zemi jsou jakýmsi
národním fenoménem. Zajímalo by mě, zda
shledáváš v tomto druhu seriálového žánru
nějaké umělecké kvality, a nebo ses pouze
chopil příležitosti zahrát si před kamerou?
Abych ti řekl pravdu, v Latinské Americe jsou telenovely velkou záležitostí. Jsou velmi svázané s charakterem domorodců a také s jejich náladou a jednáním
v určitých situacích. Jsou natáčeny pro masy. V současné době je to jedno z největších témat, kterým se
herci Latinské Ameriky zabývají. Opravdu velká většina z nás dvě nebo tři telenovely v minulosti natočila. Pokud se však herec dostane k velkému plátnu,
odmítá dále v tomto žánru nebo dokonce vůbec v televizi působit. Následně se v rozhovorech běžně vyjadřuje, že telenovely přímo nenávidí a distancuje se
od nich. Pro mě naopak představují obrovskou výzvu.
Ale prosím, nepochop mě špatně. Neznamená to, že
bych přímo chtěl na soap operách a jim podobných
žánrech pracovat. Chci tím říct, že v Latinské Americe mohou být vhodnou cestou za lepšími hereckými
výkony, i když víceméně zůstávají řemeslem. Herci
se naskýtá skvělá příležitost přetransformovat směšnou roli v telenovele v náležitý trénink. Když hraješ
divadlo, máš obvykle dva nebo tři měsíce k nastudování role nebo scény. Když děláš film, máš měsíc na
Ne, povídej.
Apuntador je takové směšné zařízení, které herec
používá při telenovelách. Dá si ho do ucha a jsou
mu předříkávány texty, zatímco hraje. Devadesát
procent herců v telenovelách ani nemusí znát text
zpaměti. Místo toho, aby kreativně pracovali na roli,
se z nich stávají roboti.
48 /
film / rozhovor
Myslíš si tedy, že jsou telenovely něco více než
jen konzumní a populární zábava, za což je
většina lidí pokládá? Mají podle tvého názoru
i nějaké umělecké kvality?
Neřekl bych, že mají nějaké umělecké kvality. Je to
pouze dobrá příležitost pro pravidelný herecký trénink. Tedy pokud herec nemá zrovna jiné možnosti.
Slyšela jsi o něčem, čemu se říká apuntador?
Chápu dobře, že podle tebe je tedy role
v telenovele účinnou průpravou k tomu, aby
se člověk stal dobrým hercem? Nepopírám, že
trénink získat můžeš, nicméně stále v extrémně
patetickém a hysterickém typu herectví.
Stoprocentně souhlasím. Ale povím ti něco, co mi
jednou vysvětloval můj učitel v New Yorku. Deset let
jsem se snažil zdokonalovat v hereckém projevu. Začal jsem na Kubě a poté pokračoval v New Yorku. Tam
jsem si musel platit školu a ubytování a z toho důvodu
jsem jezdil každých patnáct dní natáčet do Mexika
jednu příšernou televizní show. Byla žánrově velmi
blízká telenovele. Jednou, když jsem se po takovém
natáčení vrátil do New Yorku, jsem si ihned začal stěžovat svému učiteli, že se cítím příšerně a nemožně
a tohle už dělat prostě nechci. Řekl mi, že pokud jsem
si v tomto druhu víceméně ponižující zábavy schopen
představit a vytvořit něco kreativního, budu dobře
připraven a vytrénován na to, abych v budoucnu vytvořil, cokoli budu chtít. Od té chvíle se soap opery
staly „laboratoří“ mé kreativity a již ne pouze zaměstnáním, které mi zajistí peníze na vzdělání.
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Guillermo, je o tobě známo, že se nevěnuješ
pouze filmovému herectví, ale mnoho sil
vkládáš i do divadelního projevu. Příkladem
za všechny je hra Ellioko. Čemu však dáváš
přednost?
Oboje je mi blízké. Jsou to věci rozdílné a velmi krásné. Ale musím přiznat, že více pracuji na filmech.
Hrál jsi ve filmu La Milagrosa režiséra Rafy
Lary, který pojednává o komplikované
politické situaci v Kolumbii. Řekla bych, že
i samotný snímek se natáčel za velmi složitých
a komplikovaných podmínek.
To ano. Když jsem dostal nabídku na roli v tomto
filmu, situace v Kolumbii mi nebyla úplně známá.
Požádal jsem Rafu, abychom jeli do Kolumbie o dva
měsíce dříve. Tam jsme po celou dobu trénovali s armádou, cvičili si přízvuk a hlavně se setkávali s lidmi, kteří byli do partyzánských konfliktů zapletení.
Potřeboval jsem porozumět kolumbijské situaci a oni
mě do všeho zasvětili tak, že tento trénink změnil
můj život. I když to bude znít jako klišé, Kolumbie
nyní zastává velmi důležité místo v mém srdci.
mluvit o Lagartovi. Měl jsem možnost hrát člověka
žijícího v naprosto extrémní situaci a tím postava
upoutala mou pozornost hned na začátku. V Latinské Americe jsou v seriálech a ve filmech většinou
typické, jednoduché a stereotypní charaktery. Co si
budeme povídat, telenovely jsou skvělým příkladem.
Absolutně kladný hrdina, absolutně záporný hrdina
atd. Nejedná se o opravdový život. V opravdovém životě je lidská mysl komplikovaná. A tímto se Lagarto
pro mě stal výzvou. Když se v Kolumbii zmíníš o partyzánech a konfliktech, osmdesát procent lidí se na
tebe osočí, že jsou striktně proti nim. Rafa chtěl
vlastně udělat poctivý obraz toho, jak tyto skupiny
bez podmětného smyslu života ten svůj život vedou.
Když jsem trénoval v džungli, setkal jsem se s opravdovými partyzány a s vojáky z armády. Chovali se
k nám hezky, ale ve vzduchu bylo pořád to nepříjemné napětí. Oni v podstatě zabíjejí, kdykoli jim to
přijde nezbytné. Nejsmutnější na tom všem však je,
že jsou konfliktem natolik unavení, že mu již sami
přestávají rozumět. Většina z nich ani pořádně neví,
za co že to vlastně bojují. Nemají žádného vůdce.
Nebojují pro moc nebo pro peníze, bojují jen proto,
že se do téhle situace už narodili.
Unavení konfliktem? To mi připomíná Lagartovu
reakci na konci filmu.
Ano, rozhodně.
La Milagrosa (Panna zázračnice) / foto archiv zpovídaného
Nemohu se tě prostě nezeptat… Ve většině
filmech vystupuješ se zbraní v ruce. Dovoluji
si připomenout, že někdy až přehnaně často
míříš na kameru. Divák by si mohl myslet, že
jde o nějaký fetišismus, co se zbraní týče.
Jajajajajaj (smích). Tak teď jsi mě rozesmála. Nevím,
co na to říct. Carl Gustav Jung má na tohle skvělou teorii, ve které tvrdí, že se téměř všichni muži
identifikují se svými hrdiny a někde hluboko uvnitř
chtějí být jimi samotnými. Tak možná to bude i můj
případ?
Dovedu si představit, že takový zážitek může
někomu změnit život. Ztotožnil ses po tom
všem, čím jsi prošel, s postavou Lagarta snadno?
Řekla bych, že je to postava psychologicky
málo propracovaná. Je to spíš typ. Mohl bys
detailněji popsat, jak ses připravoval?
Každá postava, kterou jsem dosud hrál, byla silně
spjata s mou osobností. S mou duší. Avšak řekl bych,
že takovéto ztotožnění je většinou nepřímé a zároveň velmi hluboké a vážné. Obzvláště pokud mám
V roce 2009 jsi natočil s Rafou další film, který
teď půjde do kin (do České republiky se bohužel
pravděpodobně nedostane), a to je Quinto
Mandamiento, ve kterém hraješ sériového
vraha. Jaká byla spolupráce s režisérem na
těchto filmech?
Vlastně jsme spolu natočili 3 filmy. Pracoval jsem
zrovna v New Yorku a on mi zavolal a požádal mě,
jestli bych mohl přijet natáčet do Mexika. Od té doby
je mezi námi velmi silný vztah založený na kreativní
film / rozhovor / 49
jsem se rozhodl natočit niterný výlet bez návratu.
A přesně o tom je ten film, o rozhodnutí něco udělat. Otázkou však zůstává, která rozhodnutí jsou ta
správná a která nikoli.
Opravdu by mě zajímalo, jak ses na takovou
roli připravoval. Postava sériového vraha
vyžaduje rozhodně důslednější přípravu než
role partyzána, který nevystupuje sám za sebe,
ale jako součást skupiny.
Zajímám se o jakýkoli druh psychologie. V tomto případě jsem měsíc a půl trávil v léčebně, hovořil jsem
s vrahy a snažil se pochopit jejich myšlení. Vrah
z filmu Quinto Mandamiento navíc interpretuje svůj
vnitřní svět skrz Bibli, takže vše bylo komplikovanější, než se na první pohled zdálo. Emocionálně to
pro mě vyvrcholilo samotným natáčením. Postava se
mnou doslova otřásla. Stranil jsem se zbytku štábu,
uzavřel jsem se do svého vlastního světa a skoro vůbec jsem nemluvil.
Jaký druh umění je pro tebe inspirující? A jaké
filmy nejraději sleduješ?
Bez umění bych nemohl vůbec existovat. Moje matka
je hudebnice a otec malíř. Takže si můžeš představit,
že jsem vedle umění doslova vyrůstal. Celé dětství
jsem prožil mezi knihami, malbami, stále u nás hrála hudba. Umění je má potrava, nacházím ho úplně
všude. Ve filmech nejsem nějak speciálně vyhraněný.
Když se snímek dotkne mé duše a musím nad ním
přemýšlet, tak se mi líbí. Mám spoustu oblíbenců od
Města bohů až po Chaplina. Škála je opravdu široká.
To vysvětluje, proč miluješ hudbu. Slyšela jsem,
že hraješ na kytaru.
Hrával jsem na kytaru. Teď si občas zahraji na kubánské bubny. I ve svých filmech se soustředím na
hudební složku. Zvuková narace je pro mě na stejné
úrovni důležitosti jako složka vizuální nebo příběh
samotný.
Jak si představuješ svou budoucnost ve filmu.
Jediná budoucnost, která je mi jakžtakž známá, je zítřek. Zrovna něco natáčím v Mexiku, ale co se bude
dít potom, to opravdu netuším. Vždy se snažím soustředit hlavně na přítomnost. Jedno vím jistě. Chci
být dobrým člověkem a dobrým tvůrcem. A to mě
žene kupředu. Je pravda, že mám pár plánů, ale nikdy nic není jisté. Spíš se těším a očekávám, kam mě
osud zavede. Takhle je to přece i větší zábava, než
mít všechno nalajnováno a potom být nešťastný, že
to či ono nevyšlo podle představ.
Sin Retorno / foto archiv zpovídaného
50 /
film / rozhovor
/Tereza Kurečková/
autorka studuje
Filmová studia na FF UK
Robin Hood
akční / drama
USA, Velká Británie, 2010
140 minut
režie: Ridley Scott
scénář: Brian Helgeland
kamera: John Mathieson
hrají: Russell Crowe, Cate Blanchett, Mark Strong,
Oscar Isaac, William Hurt, Max von Sydow
Historické snímky Ridleyho Scotta kladly vždy důraz na velkolepou a dobově věrnou výpravu, v jejímž stínu se tyčily scenáristické prohřešky proti
učebnicím dějepisu. Platí to i pro jeho poslední
film, v němž se mísí úsměvně pozměněné historické reálie s mýtem o nejslavnějším anglickém zbojníkovi.
Příběh Robina Hooda v mnohém připomíná deset
let starého Gladiátora, jemuž se i přes „béčkovou“
patinu pomsty proti mocichtivé vrchnosti podařilo
ukořistit hned několik pozlacených Oscarů. Stejně jako Maximus i Robin Hood bojuje za svobodu,
přičemž se tentokrát musí bít se zrádcem v anglických řadách, francouzskými okupanty a králem
Janem Bezzemkem. Nový Robin Hood však paradoxně není o výpravných bitvách (byť na ně také
dojde), nýbrž o lásce ve středním věku a o tom, jak
se moc v nesprávných rukách snadno mění z pastýřského proutku na otrokářský bič.
Zatímco scénář Briana Helgelanda problematicky
zápolí s kombinováním historických faktů a zbojnické vyprávěnky, film myšlenkově sází na prověřené a stále funkční motivy z předchozích Scottových
snímků. Motiv svobodného lidu a rovnoprávnosti si
bere z Gladiátora, agitaci za mír a zbytečnost válek
zase z Království nebeského. Samotný Ridley Scott
pak činí moudrý tah, když místo prosluněného
lesa ukazuje zcela uvěřitelnou šeď a špínu středověku. Modelingové tvářičky typu Orlanda Blooma
a Sienny Miller nahrazuje mnohem věrohodnějšími (a skvěle hrajícími) Russellem Crowem a Cate
Blanchett. A namísto dobře známé legendy předkládá „původní“ příběh, jenž teprve dláždí cestu
k rozbrojům mezi Šerifem z Nottinghamu a Hoodovou družinou.
Robin Hood / foto www.allmoviephoto.com
Skutečnost, že jméno Robin Hood zazní až v samotném závěru, přitom určitě není na škodu. Ridley
Scott je konečně tím, kdo přináší osvěžující pohled
na známou postavu. A nebýt poněkud zbytečného
patosu, scenáristických úlev a velmi pravděpodobně i zásahů producentských nůžek v poslední
třetině filmu, mohl pomýšlet i na vyšší mety, než
jakou je možnost pokračování, byť již s cejchem
klasického Hoodova dobrodružství. Anebo znovu
překvapí?
foto archiv autorky
Dokonce ses s odvahou pustil i do režie a z toho
vznikl film Sin Retorno (No Turning Back), kde
sis také zahrál hlavní roli. Kde ses nechal
inspirovat pro svůj scénář?
Inspirace je všude. V přírodě. V lidech. Když mě
něco silně zasáhne, už se mě to nepustí. Tak to bylo
i s filmem Sin Retorno. Během svého pobytu na Kubě
jsem se rozhodl, že budu režírovat film, ačkoli to není
věc, která by mě teď nějak divoce lákala. Jednou, třeba až mi bude padesát let, budu už jen režírovat. Ale
teď ještě rozhodně ne. Sin Retorno jsem napsal ve
chvíli, kdy se kolem mě vše drasticky měnilo. Tehdy
Gladiátor z Sherwoodu
foto www.vhianzhee.wordpress.com
práci. Natočili jsme spolu tento film, což je psychologický thriller, La Milagrosu, což je válečné drama,
a romantickou komedii Labios Rojos. Jo, v tomhle
filmu nemám u sebe vůbec žádnou zbraň.
h_aluze číslo 12 / léto 2010
film / minirecenze / 51
foto www.goodfilmhunting.wordpress.com
Kick-Ass
akční / komedie / drama /
fantasy
USA, Velká Británie, 2010
117 minut
Bolestí nasáklé panoptikum Alice Nellis
Z potenciálně geniální odpovědi na dnešní komiksovou tvorbu se tím pádem stává pouze řemeslně
výtečně odvedená akčně-komediální jednohubka,
jíž lze velmi málo vytknout v technickém zpracování a hereckých výkonech. O to víc však bolí pohled
na nekonzistentnost scénáře a nedomrlou pointu.
Vždyť v závěru, v němž kreslený sešit nasadil hrdě
tvář drsné pravdě života, přichází film s růžovými
brýlemi, z nichž by bylo malovanému Kick-Assovi na
zvracení. Ba co hůř, za takovou urážku by Vaughnovi
pěkně nabančil.
režie: Matthew Vaughn
scénář: Jane Goldman, Matthew Vaughn
kamera: Ben Davis
hrají: Aaron Johnson, Mark Strong, Nicolas Cage,
Christopher Mintz-Plasse, Chloe Moretz
52 /
film / minirecenze
drama
ČR, 2010
110 minut
Režie: Alice Nellis
Scénář: Alice Nellis
Hrají: Zuzana Bydžovská, Martha Issová, Václav
Jiráček, Petr Franěk
Alice Nellis v nedávných rozhovorech pro média přiznala, že jako scenáristka postrádá fantazii, a proto
čerpá inspiraci z osudů svých kamarádů, jimž život
nevybíravě uštědřil direkt přímo na solar.
Její nejnovější snímek, Mamas & Papas, toto veřejné doznání víceméně potvrzuje. Nikoliv však způsobem, jemuž by se dalo tleskat ve stoje a zároveň
kývat hlavou nad tím, jak je ten život krutý. Povídkové vyprávění o několika párech a jejich problémech
v různých stadiích rodičovství totiž nenabízí nic jiného, než pouhé hledání kostlivců ve skříni, jemuž
chybí nadhled, promyšlená forma a – co je nejhorší
– punc realismu.
Poslední faktor je přitom pro uvěřitelnost příběhu
zcela zásadní, neboť pakliže nevěříte postavám jejich motivace a problémy, nejenže se jim nedostáváte takříkajíc „pod kůži“, ale stáváte se pouhými
„voajéry“, jimž jde o jediné: o zabití dvou hodin
v kině. A to je špatně. Obzvlášť, pokud ty dvě hodiny
utíkají kvůli místy nelogickému dějovému rozvrstvení, setsakramentsky pomalu a lemovány jsou kromě
mnohdy nevěryhodných známých herců v hlavních
rolích i klišovitými epizodami, které se hodí leda do
telenovel, anebo vyděračských pořadů, v nichž se ve
Vás Zdeněk Srstka snaží probudit emoce pomocí své
vady řeči a smutných zvířecích očí.
Největším průšvihem Mamas & Papas je však autorčin pohled na soužití dnešních párů. Muži jsou zde
líčeni zásadně jako „podržtašky“ a slaboši, neschopní udržet oheň v rodinném krbu. Ženy na druhou
stranu nesou rysy panovačných a kariérou posedlých meger, jimž jde pouze o peníze, sex a umlčení
biologických hodin.
Mamas & Papas / www.zena.centrum.cz
Mamas & Papas tak působí jako panoptikum zvrácených kreatur, jimž chybí lidský rozměr. Především
pak v rámci lásky k bližnímu, která v podání Alice
Nellis spočívá v kalkulování osobního profitu. Jako
by dítě nebylo životním darem, nýbrž rukojmím v rukou (ne)zodpovědných rodičů-únosců.
Kick-Ass / foto www.soundonsight.org
Mamas & Papas / www.webmagazin.cz
/Petr Semecký/
autor studuje Studium humanitní
vzdělanosti na FHS UK
a intenzivně se zajímá o film
h_aluze číslo 12 / léto 2010
foto archiv autora
Většina komiksů a jejich adaptací trpí tím, že se při
zobrazování zrodu ústředního hrdiny málokdy spoléhá na originalitu a raději se řídí zaběhlým schématem „loser-proměna-hrdina.“ Komiks Marka Millara,
Kick-Ass, však nechtěl být jen dalším z řady. Chtěl
být politicky nekorektním, komicky krvavým a žánr
reflektujícím zrcadlem. Na papíře se mu to víceméně povedlo, na celuloidu spíše ne.
Filmová verze Kick-Ass se přitom v jednotlivostech
drží předlohy jako klíště. Režisér Matthew Vaughn
(Po krk v extázi) převádí v prvním aktu děj takřka
doslovně. Včetně popkulturních odkazů, generačního humoru a záběrování. Od aktu druhého už ovšem
pomalu vytahuje tvůrčí nůžky a začíná Kick-Ass přetvářet k obrazu svému. Někdy se mu chirurgický zákrok do zdrojového materiálu vyplácí (například ve
výstavbě humorné mafiánské linie), mnohem častěji
(prakticky v celém zbytku filmu) však svými změnami podkopává původní Millarovu snahu stvořit něco
víc, než jen klasickou pohádku o puberťákovi, který
i přes svou naivitu a hloupost ke štěstí přišel.
Kouzlo předlohy spočívalo ve skutečnosti, že jsou
všechny postavy hlupáci, jimž postupně dochází, že
konat superhrdinské činy není v reálu možné. Ve
filmové verzi jim to dochází také. Vaughnova režie
však vytváří dojem, že jim chce v prohlédnutí reality
zabránit. Místo aby osvěživě vztyčil prostředníček
Hollywoodu, hází režisér Kick Ass na stejný výrobní
pás s těmi, jimž se nahlas posmívá.
Mamas & Papas
foto www.zena.centrum.cz
Kick-Ass kope sám sebe
film / minirecenze / 53
Hudební kulinářství po litoměřicku
I přes loňské spekulace o „posledním ročníku“ se
tradiční Litoměřický kořen konal znovu a s uplynulými roky si v ničem nezadal - program byl nabitý
tuzemskými i zahraničními perlami a na obloze se
neobjevil jediný mrak.
La Replik / foto Miloš Makovský
54 /
hudba / reportáž
h_aluze číslo 12 / léto 2010
of the Universe ukázali, že není důvod hrát stále ty
samé odrhovačky a že i v pokročilém věku (většiny
členů) není problém skládat novou a kvalitní muziku
– hráli zejména z nového alba Maska za maskou. Saxofonista Vratislav Brabenec přesto radši šetřil síly
a polovinu koncertu proseděl na plastové zahradní
židličce, ze které si prohlížel diváky a občas okázale
pokynul rukou. Jako přídavek se ozvaly legendární
Muchomůrky bílé.
Sedaa / foto Miloš Makovský
Nejexotičtější částí celého Kořene byli dozajista Sedaa – trojice Mongolců a jeden Íránec v lidových
krojích. S použitím tradičních nástrojů suverénně
roztančili všechny máničky pod pódiem. Jejich hudba chvíli mrazila v zádech, chvíli nutila do skoku.
Bylo to opravdu důstojné a dechberoucí zakončení
festivalu. Přestože vystoupila ještě další očekávaná
hvězda – one man show The Dad Horse Experience
(hlavní pořadatel festivalu Michal Hanzl se ho pokoušel zvát už loni), Sedaa pro mě byli vrchol.
Litoměřičký kořen nezklamal a ukázal, že se drží
svého unikátního a osvědčeného receptu: sežeň dvě
až tři provařené hvězdy české alternativní scény, přidej kupu tajemných interpretů zblízka i daleka a nalij to do amfiteátru letního kina na Ostrově. Ve finále
vše přiveď k varu spolu s dostatečným množstvím
zvídavých návštěvníků, kterým nevadí jít na festival,
kde neznají ani fň, protože mají
naprostou jistotu, že to, co uvidí
a uslyší, je rozhodně nezklame!
/Miloš Makovský/
Kuzmich Orchestra / foto Miloš Makovský
autor je studentem
výtvarné výchovy na PF UJEP
foto archiv autora
Sobotní program startovali Zouváci boží z Třebíče
– skočnou muzikou a úsměvnými básničkami zpěváka a textaře Kamila Foita navodili ideální podmínky
pro stavění stanů, procházení se po břehu Labe či
líné vysedávání v rozpáleném amfiteátru. O poznání
více lidí ale přitáhli až Ty Syčáci, a to i přes vedro,
které bylo opravdu k zalknutí, a přes poměrně brzké časové zařazení. Hráli hlavně z čerstvě vydaného
alba Krása, ale nezapomněli ani na staré hity, věnované např. nedalekým „lovosyčákům“. Svou kštici
rozpustil Petr Váša až při poslední písni Vlasy a perfektní koncert završil „čínskou“ skladbou o tom, že
„ne každý zná své strašidlo.“
Brněnští Poletíme? pobavili hlavně přímočarými
rýmovačkami („jednoho dne psal jsem esemesky/
holkám, který by mohly bejt ještě hezký“). Vyšla na
ně doba, kdy diváci v amfiteátru byli už schovaní ve
stínu, zato na pódium to pražilo naplno. „Běžte do
stínu, ať nedostanete úpal! Co tady vůbec děláte?!“
častoval frontman kapely návštěvníky. Po koncertě
si v zákulisí postěžoval, že s vedrem měl opravdu
fyzický problém a na pódiu se cítil jako na pánvičce.
A důkladným pitným (pivním) režimem se to řešit
nedalo - z Litoměřic tihle šoumeni jeli rovnou do
Hradce Králové zahrát na Rock for People.
Traband mě nikdy moc nebavil, a výjimkou nebylo
ani jejich vystoupení na Kořeni. Nástrojové obsazení
kapele samozřejmě sluší (nyní je to barytonová kytara, tuba, klávesy/trumpeta a bicí), ale slušely by jí
i komornější podmínky (klub, nebo alespoň tma).
Francouzským La Replik bylo naopak pódium trochu malé. A spíš než počtem členů (šest) to bylo
jejich dynamickým projevem. Zrak mi, asi stejně
jako ostatním divákům, nejčastěji padal na zpěvačku a zpěváka/kytaristu – pokérovaná dvojice sršela
energií a pěla hrubými hlasy vyžilých bretaňských
námořníků (a námořnic). Hráč na banjo ochotně
pózoval pokaždé, když zahlédl objektiv, přesto jsem
radši fotil velesympatickou akordeonistku.
Hvězdou prvního festivalového večera měli být rakouští Attwenger, a skutečně – dvojice muzikantů
(akordeon + bicí) předvedla nebývale pestrou muziku. Jejich aranže brousily od šansonu přes minimalistický underground až k lidovým motivům, a jejich
oděv, sladěný do zeleno/červena, mohl být stejně
dobře tyrolským krojem jako fotbalovým dresem.
Následující Fru Fru jsem proto pojal spíš jako odpočinek a čas na usazení zmatených dojmů. Později
jsem měl možnost s rakouským duem si popovídat
a přiznali inspiraci zejména kabaretem a nočním
životem „zábavních“ bulvárů, kde odehráli nejeden
koncert. Své oblečení ale volili zcela náhodně a přirovnání ke dresu se docela divili, přestože jsem nebyl jediný, koho to napadlo.
Vyčerpávající sobotní jízdu uzavíral Neočekávaný dýchánek – po loňské absenci na Kořeni vlastně dost očekávaný. Energií nabitý ansámbl koncert
pojal v duchu hesla „po nás potopa“ a předvedl hudební smršť plnou optimismu, nápadů, improvizace
a vokální exhibice zpěvačky Zuzany Hanzlové.
Neděli zahajovala divadla. Hrrrozné příběhy divadla Mimotaurus byly pohádkami spíše pro dospělé,
dávaly to tušit již rekvizity – nože s hlavičkami dětských panenek nebo samopal. Přesto se mezi diváky
ozýval především smích – trio herců z Prahy se totiž
náramně bavilo. Na závěr předvedli číslo, nazvané
„tančící opička“ - dekadentní loutka na podvozku
dálkově ovládaného autíčka se projížděla mezi hosty
a ti jí mohli dávat do kasičky drobné. Herci avizovali,
že toto číslo často trvá déle, než samotné představení, ale po pěti minutách „opičku“ přeci jen nechali
odpočinout.
První nedělní kapelou byli Kuzmich Orchestra.
Pro mě osobně obrovské překvapení. Oba muzikanty dobře znám z jejich předchozích (či současných)
projektů – Dorotu Barovou zejména z violoncellového dua Tara Fuki a Josefa Ostřanskáho z Dunaje
či Boo. Fakt, že všechny výše uvedené kapely mám
opravdu rád, napovídal, že i Kuzmich Orchestra se
mi budou líbit. Rytmicky netradičně členěná hudba,
nad níž se nesl éterický vokál Doroty Barové, byla
magickým úvodem do dalšího festivalového dne.
Dvojice hudebníků na pódiu kromě kytary a baskytary používala i laptop, převážnou většinu zvuků si ale
hravě produkovali sami. Vřele doporučuji vygooglit
jejich web a poslechnout si krátkou ukázku. Na to,
že hrají teprve od ledna, velice rychle získávají svůj
zvuk a tvář.
Květy zvolily svéráznou strategii, jak nalákat nesmělé fanoušky blíže k pódiu – na zídku před „kotlem“ položili krabici se svatebními koláči. Z altánku
se oproti loňskému ročníku přesunuli na hlavní stage a nesmělý folkový projev vyměnili za burácivou
rockovou image.
Václava Koubka nemusím, ale nikomu ho neberu.
Zatímco většina návštěvníků vypustila Kuzmich Orchestru, na Koubka spěchala dovnitř. Já ho poslouchal jedním uchem z parku. Do toho druhého mi
hráli němečtí Die Wallerts, kteří Koubkův koncert
využili k akustické zvukové zkoušce pod stromy za
amfiteátrem. Skočné (při pohledu na ohoz muzikantů spíše „skopčácké“) předělávky známých hitů od
Beach Boys, White Stripes, Neny, Elvise a dalších
roztančily přední řady a kdyby bývali hráli za tmy,
určitě se strhne pořádná mela. Jejich drzá a sebevědomá image zabrala a coververze 99 Luftballons
taky.
Následoval poměrně dlouhý prostoj – to se chystalo
české undergroundové jádro. The Plastic People
hudba / reportáž / 55
Matný svit nového úplňku –
foto www.fullmoonmagazine.cz
zhodnocení prvních dvou čísel
hudebního měsíčníku Full moon
56 /
hudba / reflexe
h_aluze číslo 12 / léto 2010
rozhovorů (čtenářsky asi nejvděčnějšího útvaru publicistického stylu). Maxim Horovic se zde prezentuje
opět dlouhatánským textem, tentokrát o sludge metalovém duu Black Cobra (on nám ovšem vysvětlí,
že o žádný sludge vlastně nejde). Stejně jako v předchozím čísle nechybí článek o současném komixu,
ani závěrečná povídka. Minirecenze prezentované
rozhovorem Clevera a Smarta tu tentokrát nejsou.
Většinu článků pak tvoří recenze a reportáže z koncertů. Jeden článek většinou obsahuje jak recenzi,
tak reportáž. Struktura vypadá tak, že nejdřív je
představen interpret, pak zhodnocena jeho aktuální deska a nakonec nám autor přiblíží svůj zážitek
z nějakého nedávného koncertu daného hudebníka
či hudebního tělesa. V druhém čísle se krom Iggyho
a Black Cobry tak můžeme dočíst například o CocoRosie, Die Antwoord, Muse, The National, Hanku
Williamsovi III., The Tallest Man On Earth a mnoha
dalších. Vše se stále nese na vlně výrazné subjektivity v adoračním tónu. Texty jsou však mnohem čtivější a většina z nich perfektně plní popularizační
funkci. Pokud čtete o neznámém interpretovi, máte
chuť si jeho muziku sehnat. K větší orientaci slouží
i fullmoonovské výběry, které jsou ke stažení na internetu. Jde jednoduše o výběr skladeb hudebníků
obsažených v daném čísle časopisu. Máte tak alespoň jakous takous představu, o čem že to vlastně
čtete, a můžete se pak lépe rozhodnout, jestli má
autor článku pravdu a jestli dáte interpretovi další
šanci.
V těchto dnech vychází již třetí Full moon. Podle slov
redakce pokračuje vzestupná tendence a srpnové
číslo je tak prý zatím nejlepší. Měly by se snad prý
objevit i mnou tak žádané minirecenze. Dalším tahákem je debutové CD české stonerrockové formace
Saade přiložené k limitovanému množství výtisků.
Full moon je skutečně měsíčníkem především pro
hudební fajnšmejkry, ale i příležitostný hudební posluchač, který to s muzikou myslí vážně a nevnímá ji
jen jako příjemnou kulisu, si najde své a objeví nové.
Doufejme, že kvalita textů se bude i nadále zlepšovat. Já dávám Full moonu rozhodně ještě šanci, ba co
víc, vkládám do něj velké naděje. Předplatné si zatím
pořizovat nebudu, ale tu stovku zas obětuji a nechám
se opět velice rád ozářit plným
měsícem.
/Jakub Horák/
autor studuje bohemistiku
a ZSV na PF UJEP a zajímá se
o současné hudební dění
foto archiv autora
Věrný své snaze pohybovat se na hranici mezi hudbou a literaturou, rozhodl jsem se představit a lehce
zhodnotit nový hudební měsíčník Full moon, který
vychází, jak jinak, vždy, když měsíc dojde úplňku.
Co jiného totiž lépe prezentuje ono balancování na
vratké hraně mezi hudbou a literaturou, než hudební publicistika? Zdánlivě marná snaha přetavit těžko
postižitelné a navýsost individuální pocity vyvolané
poslechem do slov.
Na začátek je potřeba říct, že Full moon se do značné
míry vymyká hudební publicistice, jak jsme se s ní
mohli setkávat v různých periodikách doposud. Přístup nového časopisu v době, kdy většina hudebních
magazínů (nejen pro okrajové čtenáře) z finančních
i jiných důvodů vyklidila pole a kdy se velká část tvorby stěhuje na internet, musí být přeci v něčem jiný.
Čím chtějí čtenáře přilákat a zaujmout? Pro koho je
tento měsíčník vlastně určen? Pojďme se tedy zblízka
podívat na zářící úplněk.
Jak jsem již zmiňoval, Full moon začíná vycházet
v době, kdy to ostatní hudební a kulturní časopisy balí.
Za bláznivě hrdinským činem stvořit v dnešní době
měsíčník o hudbě stojí především dnešní šéfredaktorka Fullmoonu, hudební publicistka (dříve např. Freemusic, Lidové noviny), promotérka a dnes už i hudební
vydavatelka Jana Kačurová, alias Apačka. Podle historky, kterou opakuje ve všech rozhovorech, se myšlenka
na nový hudební měsíčník zrodila právě v návaznosti
na zprávu o konci jednoho z nejznámějších hudebních
časopisů poslední doby, Filteru. Přístup redakce Full
moonu je ovšem o poznání jiný, než způsob jakým dělal
hudební publicistiku Filter a jemu podobná periodika.
Full moon se především nesoustřeďuje na mainstreamovou produkci (zcela se jí však nevyhýbá). Vše se
děje, samozřejmě v rámci možností, ve jménu filosofie Do It Yourself. Okruh redakce tvoří jen pár lidí,
kteří jsou podporováni velkým množstvím externistů
a nárazových přispěvatelů. Redakce nemá stálé sídlo
a časopis nemá klasickou distribuci. Na novinových
stáncích Full moon neseženete. Těžištěm prodeje
jsou internetové stránky. Dále ho naleznete u, podle
slov redakce, velmi vybraných distributorů. V Ústí
například v Experimentálním prostoru Mumie. Přes
celý tento partyzánský přístup se jedná o regulérní
„velkej časopis“, žádný fanzin. Spíš než prostor po
zaniklém Filteru, vyplňuje podle mě Full moon, alespoň částečně, prostor po kultovním Živlu. Živel byl
ovšem kulturní občasník, nikoli hudební měsíčník,
nelze tudíž příliš dobře srovnávat (v oblasti hudebních recenzí se srovnání však nevyhnu). Podobnost
vidím především v atmosféře, v radosti z takového
papírového artefaktu, v novátorském přístupu k materiálu. Full moon je ve své cestě na začátku, budu
tedy ve svém hodnocení pokud možno shovívavý. Podívejme se tedy pozorněji na dvě zatím vyšlá čísla.
První číslo s Mikem Pattonem na obálce bylo distribuováno velice vstřícně zadarmo a ještě na požádání
do vašich schránek (u prodejců je ještě k sehnání).
Hned ze začátku je třeba pochválit formát a na první
pohled kvalitní grafiku, kterou má na svědomí studio
Carton Clan. Tvrdý matný povoskovaný papír, s kterým máte chuť se mazlit, a ta jedinečná vůně papíru!
Dokonalý artefakt. Zní to trochu zvráceně? Možná.
Vím však, že v této úchylce nejsem zdaleka sám. Na
grafiku a výtvarné umění vůbec nejsem žádný odborník, a tak své hodnocení zkrátka shrnu tak, že v tomto směru dávám nejméně šest hvězdiček z pěti.
Co se však týče obsahu prvního čísla, byl jsem mírně
zklamán. Až na výjimky (většinou články z pera šéfredaktorky) se jedná o dosti nezáživné čtivo. Několik
průměrných a často zbytečně dlouhých recenzí a reportáží. Vrcholem byly nic nového a zajímavého neříkající články o takzvaných legendách (článek o Bobu
Dylanovi a o metalových dinosaurech vystupujících
na festivalu Sonisphere). Titulní článek o Mikeovi
Pattonovi od Maxima Horovice je téměř k neučtení.
Ani ne tak kvůli své délce, jako kvůli Maximovu
přeplácanému stylu, který je plný samoúčelných
metafor, přirovnání a smysl nedávajících odboček
a zákrut. A to je vidět, že se oproti své internetové tvorbě pro D.I.Y.core. ještě dost omezoval. Další
velkou výtkou prvnímu číslu je velké množství překlepů a pravopisných chyb. Tiskařský šotek je sice
opravdu sviňák, já sám píšu jako prase, ale věřím, že
zodpovědná korektorka H_aluze si s tím z velké části
poradí. Full moon by takových korektorů potřeboval
malou armádu.
Za všechny lepší texty bych jako ústecký patriot
mohl vypíchnout článek od Jirky Imlaufa, zpěváka
a kytaristy Houpacích koní, v němž se na pozadí ústeckého místopisu vyznává ze své lásky k Frankovi
Blackovi a kapele Pixies. To, co jsem nejvíce miloval
na zmiňovaném Živlu, bylo množství minirecenzí na
aktuální desky. Full moon v prvním čísle formu minirecenzí ještě zkrátil a aktuální počiny shrnul v rádoby vtipném, jakože icq rozhovoru dvou jakože debilů,
Clevera a Smarta. Znalec se občas pousměje skrytému vtípku, ale i tak je to málo, nemluvě o tom, jak
text musí působit na čtenáře, který se v aktuální hudební tvorbě příliš neorientuje. To, co mě v prvním
čísle nakonec nejvíc zaujalo a pobavilo, byla rubrika
Backstage obsahující několik, dalo by se říci hudebních, povídek a fejetonů.
Jak už to tak bývá, první číslo si vysloužilo řadu reakcí vyslovujících jak absolutní nadšení, tak i kritické opovržení. Nejzajímavější kritikou byla nejspíš
ta na rádiu Wave. Full moon byl označen za časopis
určený hudebním elitářům shodujícím se výhradně
s hudebním vkusem redakce, za časopis obyčejnému
čtenáři nic nenabízející a nic neříkající. S tím musím
souhlasit. Full moon opravdu není pro obyčejného
čtenáře. Otázkou zůstává, není-li to spíše výhodou.
Druhé (červencové) číslo jsem si již zakoupil u jednoho z pražských distributorů. Z obálky se na mě šklebil Iggy Pop posedávající ve vyloženě letním prostředí. Jediným zklamáním pro mě byla tentokrát pouze
slabší vůně lepidla a skutečnost, že se stránky začaly po přečtení odlepovat a opouštět celek časopisu.
Jinak grafika stále perfektní. Nyní snad, především
díky fotografiím děl streetartového umělce Banksyho, které procházejí jako leitmotiv celým časopisem, ještě lepší. Co se týká textů, stále se orientují
na interprety, kteří jsou v nějakém směru aktuální.
To znamená, že v blízké době vydávají novou desku
nebo se u nás chystají hrát. Titulní téma bylo tentokrát svěřeno více autorům, a tak si můžete o Iggym
a Stooges přečíst z různých úhlů pohledu. Přibylo
hudba / reflexe / 57
Písně dýchající hudbou i slovy
Peřiny z vody
Žofie Kabelková
Malé vydavatelství
plovoucí na kře, 2009
celková doba trvání: 49:59
S jistým zpožděním se mi do ruky dostalo CD Žofie Kabelkové Peřiny z vody s vročením 2009. Dílem
proto, že je distribuováno „po vlastní ose“, a tedy
tak trochu nenápadně, dílem vinou mé neznalosti.
Ale k věci. Už balení CD zaujme – namísto obvyklého
digipacku je měkce ukryto v molitanové „podušce“
v pevné plastové síťce, se kterou se nedočkavé prsty chvíli potýkají. Ta drobná námaha stojí ovšem za
to. Autorská výpověď je silná a nápaditá. Kabelková
svou interpretací – sytým, příjemně zabarveným hlasem - podává převážně své melodie a texty nevídanou formou. Bez jakýchkoli výhrad lze říci, že je
to už hotová písničkářka, která má co sdělit. Jistě,
pomáhá jí parta výborných muzikantů a citlivá produkce Stano Palúcha. Ten se projevil i jako nápaditý houslista a klávesista. Připočteme-li podmanivé
pasáže kontrabasu Tomáše Baroše a příčné flétny
Petry Klementové, oživující vstupy dechů Miroslava
Hloucala, a v jedné skladbě i cimbál v rukou Marcela Comendanta, máme před sebou jednolitý opus,
kterému dominuje houpavý, dynamicky barevný
zpěv hlavní interpretky. A vůbec není na škodu, že
chvílemi připomíná lyrická místa z písní Joni Mitchellové, jinde se na okamžik mihne záblesk Zuzany
Navarové, a také energie třeba takové Jany Vébrové.
Žofie Kabelková totiž ani na chvilku nepřestává být
sama sebou. Bylo-li řečeno, že se jedná o jednolitý
opus, pak to neznamená, že by jednotlivé písně nebyly nápadité. Naopak, v každé se podařilo vytvořit
Rolo Tomassi – Anglický taveňák na tři
malý, autonomní svět, do kterého nás vtahuje nejenom zvuková stránka - vrcholy melodické linie jsou
kompozice Sestřička a Někde tady, písňové miniatury Zlodějka okamžiků, Moře a Rozloučení - ale rovnocenně i obsah sdělení. Texty jsou neprvoplánové,
pocitově hluboké. Kupříkladu píseň Moře se kontrapunkticky nese hladinou, beze stopy bouří a větru,
zatímco obrazy „umrzly lekníny leknutím…“, „tma
města spolykala… / drobky pouličních lamp“, „dnes
večer naposled čekám / svlečená do heřmánku“
dopřávají radost milovníkům neotřelého básnického
vyjádření. Jsou tu ovšem i místa tak naléhavá, až se
tají dech: „to je ta holka, co páchala sebevraždy/
a nad poli kroužili sokoli / co bolelo, dávno už nebolí
/ klidně jí naslibuj cokoli / poletuje chmýří topolí /
křičela tiše do kaluží / a vodě stejně bylo jedno / že
pro tu její tíhu už ji neuzvednou“. A proti tomu dívčí
něha: „chci / abys dýchal / slova / ustelu si v jejich
mechu / jako v peřinách… a v prapodivném chvění / strávím věčnost / co zbývá…“. Pozoruhodné je,
že ani dva texty Marcela Kříže nevybočují, neslevují
z vysoké úrovně a organicky zapadají do celku. Navíc kupříkladu obraz „na poli po kukuřici / jako by
vzplálo jezero z listí“ patří k nejsilnějším místům –
zde Kabelková volila nesobecky a šťastně. Booklet
obsahující všechny texty je drobnou, ale nadprůměrnou básnickou sbírkou – a doplněn i zrcadlovými
překlady Johanky Galatey i dost exkluzivní. Album
Peřiny z vody je víc než pozoruhodné a rozhodně
je umělecky srovnatelné s produkcí nastupující generace zahraničních písničkářek typu Alison Sudol,
stejně jako nejvýraznějších talentů v české kotlině
– Martiny Trchové, již zmíněné Jany Vébrové nebo
Jany Šteflíčkové, která svůj debut na CD teprve připravuje. Žofie Kabelková je dalším důkazem stále
rostoucí kvality ženské části české folkové scény
a na její příští tvorbu se lze jen těšit.
58 /
hudba / recenze
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Hassle Records, 2010
celková doba trvání: 35:50
„Rollo Tomasi is the reason I became a cop. I wanted
to catch the guys who thought they could get away
with it. It‘s supposed to be about justice…“ říká
detektiv Exley ve filmu L.A. Confidential. Rollo
Tomasi je tu čiré mystérium, zlý fiktivní charakter
- krypl naruby. Britská skupina upravená na tvar
Rolo Tomassi (aby se to nepletlo) je naruby zdá se
dost. Má koule a zrovna po srsti nejde.
Na ostrovech tak trochu vyhypovaní Rolo Tomassi
se s druhou deskou Cosmology začínají stávat nepřehlédnutelným punktem na čele současné vlny
math-coreového želé. Rozuměj, tvorby takových
hudebních uskupení, jejichž skladby jsou chaotické,
bez refrénů, disonantní, bez melodie; dost škaredé
obecně.
Pokud jde o Rolo Tomassi, ti rádi přisypávají 8bitová louskátka a jiná klávesová variéte, pro což se mimochodem v muzikálním slovníčku začala nedávno
ujímat taková šuplata jako cybergrind nebo nintendocore. Spousty jim podobných kapel se nechávají
štvát démonickým mustrem: „Nacpi do Vangelisova
hymnu tolik Mars Volta-uragánu, až se na pitchforku
zvencnou a dají devět bodů z deseti.“ Výsledkem je
tedy často jednak rytmicky nezvladatelná, druhak
posluchačsky nudná a šedivá kytarová šaráda.
Dost jako slepice po flusu, ale s patřičným nadhledem a sebeironií, si za syntézou velkého kytarového
umětelství a elektronické strusky jdou třeba HORSE
The Band nebo Genghis Thron. Rolo Tomassi vládnou také mladému frapantnímu hardcoru (který žádným hardcorem není). Mají ale křivou páteř a měkkou špičku nosu.
Po EP a první dlouhohrající desce přicházejí s Cosmology. Pro toho, kdo nejprve uslyší debut Hysterics, začne Cosmology v podstatě až sedmou stopou
Kasia. Do té chvíle zdá se být placka dost sprostě
prodlužovaným údem dva roky starého debutu Hysterics. Skoro jako schizofrenie starších Converge,
kteří na svá alba dovedli vždy vmíchat nezaměnitelné instrumentální záležitosti se silnou a přímou
gradací, tak i spoustu jednolitého minutkového
prasopalu. (na desce nevoní, v koncertním podání
ovšem vodu kalí a kélku jaksepatří nakopává, to
ano).
Zmíněnou první půlkou Tomassi zbytek trochu zabíjejí. Jejich potenciál je totiž v delších kompozicích,
ve vábných litaniích, kdy je zpěv nahrazován štěkáním mnohem decentněji a kdy si klávesista James
Spence uvědomuje, že nemusí hrát za každou cenu
epileptickou tlačenku a že sám jako boční vokál je
už úplně pasé.
Kasia a poslední song Cosmology jako by albu vlastně moc nepatřily. Rolo Tomassi jimi ukazují, jací by
mohli být celou půlhodinu a jací snad na příští nahrávce budou. Nynější cesta je totiž slepá. Stejně
jako vzpomenutí HORSE The Band nebo The Dillinger Escape Plan (RT jsou jejich support na právě
probíhající evropské tour), musejí skupiny podobného ražení v první řadě přelstít jednoho bubáka –
musejí být od prvního tónu poznatelní a sami o sobě
navýsost stylotvorní, jinak hrozí, že splynou v jeden
-core- hnůj s tisícem dalších, a to pak nepomůžou ani
vidle, natož vazké prsty producentovy.
/Ondřej Kamenický/
autor vystudoval estetiku na FF UJEP
foto archiv autora
autor je básník,
překladatel a publicista
foto archiv autora
/Milan Hrabal/
Cosmology
Rolo Tomassi
hudba / recenze / 59
Kvetoucí magnolie na mne působí
jako luxusní šperk
foto archiv autora
Karel Kunc
narozen 30.3 1987
Studující umělec, nemá rád
srandu a nebaví ho design.
Má rád přírodu a poezii.
Počátku léta loňského roku proběhl v ústeckém
Krásném Březně výtvarný happening ne nepodobný
Sázení stromů Josepha Beuyse ze sedmdesátých let
minulého století. Aktérem akce byl student pražské
AVU, Karel Kunc. V následujícím rozhovoru se díky
otázkám kladeným jeho spolužákem Alešem Čermákem dozvíme, v čem akce spočívala a v čem se vlastně té Beuysovy liší.
Monika Svobodová
Sázení magnólií, červen 2009 / foto Karel Kunc
60 /
výtvarné umění / rozhovor
Nemáš náhodou pocit, že si vůči něčemu, co je
potlačováno, začneme zákonitě vytvářet předsudky?
Nepřemýšlel si někdy o tom, zdali nejsme potlačováni my? Nebo spíše omezeni pohledem
na skutečnost?
Mám pocit, že omezeni jsme, proto jsem si vybral
místo, s kterým mám osobní zkušenost. Matiční je
také momentálně zajímavá tím, že se tam zástavba
a sociální situace neustále proměňuje. A já jsem pracoval jak s urbanizmem, tak i se specifickou společností lidí. Zabýval jsem se tím navíc jako experimentální umělec.
První myšlenka, která člověku při pohledu na
tvoji práci vyvstane, je, a to je asi naprosto
pochopitelné, Joseph Beuyse a jeho akce s názvem 4000 dubů, je v tvém počínání také podobná myšlenka přeměny společnosti podobně
jako v Beuysově socialní plastice?
Je to pochopitelné. I princip je stejný – sázení stromů. Hlavní rozdíl spatřuji v tom, že jsem se k tomu
dostal jako k možnosti, když jsem přemýšlel sám pro
sebe o členění prostoru vnější – vnitřní. Řekl bych,
že důvodem k tomu počinu byly poměrně formální
úvahy o architektuře.
Navazuješ ve své práci vědomě na J. Beuyse?
Jsem ovlivněn Beuysem a myslím, že v tomto projektu vycházím z jeho sociální plastiky. Možná by
se dalo říct, že sociální Beuysova plastika by mohla být obecným tématem tohoto projektu. Ale spíše
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Současný stav, květen 2010 / foto Karel Kunc
koncepčně, něž tím, že používám stromy – tedy druh
keřové magnolie – tato formální souvislost je spíše
implicitní.
Maš nějaký zvláštní vztah k magnolii, nebo
Tvoje rozhodnutí bylo čistě formalní?
Kvetoucí magnolie na mne působí jako luxusní
šperk. Taková zlatá mašlička, která má v tomto případě smysl.
Pro výsadbu byl nejvhodnější park s již vzrostlými
stromy, chtěl jsem také určitý formální kontrast jak
druhový, výškový i barevný. Také jsem nechtěl použít
rostlinu původní středoevropskou.
Jakým způsobem vnímáš svoje sociální intervence, jako umění?
Projekt již vznikal jako umělecký. Jednak jako formální prostorová práce, ve které jsem se původně spíše sochařsky zabýval vnitřním a vnějším prostorem
a stromy či keři jako stavebním materiálem. To, kde
s kým a proč, byl, řekněme, architektonický koncept.
Nevím, co mě zajímalo dřív, zda to byla jednoduchá
téměř archaická stavba, nebo akce s lidmi, jejichž rodiče či prarodiče byli uměle přestěhováni z východního slovenska do industriálního Ústí. Chtěl jsem,
aby si tamější děti našly určitý vztah k místu, kde žijí.
Touha po kolektivizaci, po jednotě v sobě, nese
určite znaky komunitarnosti, vnímáš to podobně jako já? Touha po tom si vytvářet místa či
nějaké ostrovy,jak to v tvé práci chápu, ty to
nazýváš „místa pro kontemplovaní”..
Myslím, že to vnímáš dobře, ta práce je komunitní.
Vytvářet místo jako ostrov je podstatou toho počinu.
Zároveň nutně nemusí jít o hmotný ostrov. Pro mě
byl ten projekt zdařilý už během sázení, ty děti si vážily jak těch malých keříků, tak mého času. A nutilo
je to přemýšlet o svém obytném prostředí. Některé
postřehy opravdu předčily mé očekávání. Zpětně
z toho mám velmi dobrý pocit. Ještě bych chtěl poděkovat kamarádům a lidem z městského úřadu, kteří
mi to sázení umožnili, bylo kolem toho hodně papírování a energie.
Myslím, že investovat enegii tímto směrem, je
velice dobrá cesta. Jaký je tvůj názor?
Mám pocit, že, je to možné, ale zároveň je takový
způsob umění tak trochu dvojsečná zbraň. Hlavně
ale může být snadno v nějakém zobecnění angažovanost v umění scestná.
Sázení Magnólií proběhlo v odpoledních hodinách
23. 6. 2009 v parku před zámečkem v Krásném
Březně.
/Aleš Čermák/
autor je studentem AVU v Praze
foto archiv autora
Ahoj Karle,
jsem moc rád, že se můžeme společně bavit
o tvé práci. Vysvětli mi prosím tě, co bylo prvotním impulzem pro to, zabývat se tímto tématem? Jak jsi přišel na to, pracovat s v jistém
smyslu utlačovanou menšinou a s lokalitou
s tím spjatou?
Deseti dětem jsem věnoval magnolie s tím, že si vlastní keřík zasadí, zalijí a možná jednou uvidí, že ten
jejich keř kvete... Hodně jsem přemýšlel o různých
druzích rostlin, třeba i o ovocných stromech. Deset
jsem použil proto, že jsem byl omezen vlastním rozpočtem a také proto, že bych dost těžko ukočíroval
víc než dvanáct, patnáct dětí venku na silnici.
Je to jednoduché: než jsem se přihlásil na AVU, měl
jsem skvělou možnost studoval v Ústí nad Labem výtvarku na Pedagogické fakultě, říkám skvělou, protože to je skvělá škola s kvalitními a zajímavými lidmi.
No a v rámci tehdejšího studia se mi naskytla příležitost učit nějaký volnočasový kroužek v Nízkoprahovém klubu v Matiční ulici, a tak jsem tam párkrát
zašel. Měl jsem jistou představu o lidech, co tam žijí,
o tom místě. Ten pozdější projekt nevznikl pro jedno
konkrétní místo, ale chtěl jsem začít tam, kde jsem
několikrát byl, pro začátek ideální.
výtvarné umění / rozhovor / 61
Dimenze školní brašny
Tajemství žluté aktovky
10.5.-2.6.2010
Galerie Jelení, Drtinova 15, Praha 5 – Smíchov
Galerie NoD, Dlouhá 33, Praha 1
Výstava s poněkud postkomunistickým názvem
Tajemství žluté aktovky, která se rozpíná hned na
dvou místech v Praze (v malé galerii Jelení a ve větším multikulturním prostoru galerie NoD), nemá
s tímto systémem pranic společného. Projekt vznikl
pod vedením Michala Pěchoučka a Dušana Zahoranského. Leckdo zná prvního z nich jako umělce,
ale ne každý ví, že je činný i v pedagogické branži.
Michal Pěchouček již odučil několik semestrů na
univerzitě v Plzni. Tento rok započal své učitelské
působení i na Katedře výtvarné kultury Univerzity
Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Podobně tak i Dušan Zahoranský, kromě vlastní umělecké
tvorby, působí externě na Ústavu umění a designu
Západočeské univerzity v Plzni.
Učitelská profese není žádný med. Boření prekonceptů, interpretační skoky do jiného tématu, než
které máte naplánováno v osnovách... Učíte středoškolské studenty spojovat věci, které na první
pohled spojit nejdou, a v rámci oživení výuky je tak
dostáváte z letargie a stereotypu. Podle jedné pedagogické metody nazval Michal Pěchouček i celou výstavu: Tajemství žluté aktovky. Žlutá aktovka v sobě
ukrývá spoustu témat, na která by se možná chtěl
student zeptat, ale nezeptá se. Tyto skryté rámce
však musí (a možná daleko více) používat i pedagog na vysokých školách. Často se totiž stává, že
vysokoškolský student chce při konzultaci mluvit
o věcech, které nejsou pro pedagoga zřejmé. Vyučující může buď improvizovat, nebo se dovzdělat,
každopádně ale musí studentovi pomoci k dalšímu
rozvoji. Vzdělávání je tedy nutné na obou stranách
a jedna bez druhé nemohou fungovat. Tato „celostní
výuka“ je pro posluchače pedagogiky samozřejmá,
pro diváky výstavy pak zašifrovaná v jejím názvu.
Koncept Tajemství žluté aktovky je jasný: „pedagog“ vybírá během svého semináře nejvhodnější
kandidáty pro výstavu. Poněkud jednostranný výběr
čtyř studentů z Ústí nad Labem (Miroslav Hašek,
Jan Hrubeš, Stanislav Pexa a Libor Uher) naštěstí
zachraňují dvě studentky z Plzně (Jana Bušková,
Veronika Pešková). Expozici doplňují jejich pedagogové: Michal Pěchouček v galerii Jelení (souborem
fotek chlapce, který si prohlíží příručku, jak správně zplodit dítě) a Dušan Zahoranský v galerii NoD
(představuje taktéž fotografie – nepoužitelné komunistické pomníky, které vtipně doplňuje o věci,
z nichž vytváří instalace, např. letící míč, klíč nad
kioskem či lepenkovou hlavu).
Většinu vystavujících najdeme v NoDu i v Jelení..
Pouze autorky z Plzně, Jana Burešová a Veronika
Pešková, se objevují jen na jednom z uvedených
míst. Jana Burešová představuje ve výstavním prostoru Jelení fotografie z cestovního deníku. Veronika Pešková se prezentuje dvěma videi v galerii NoD.
V nich vypraví o prožité studentské stáži a vztahu
mezi lidmi „tam v cizině“ a „tady v Čechách“. Zachycuje kontrastní momenty: odjezd do neznáma
(„za chvíli zase budu doma“) a návrat domů („ach
jo“).
62 /
výtvarné umění / recenze
h_aluze číslo 12 / léto 2010
mem. První z rámů má tvar jakéhosi vějíře – připomíná sušenku, avšak šedá barva tomu neodpovídá.
Druhý, žlutý, je asi nejklasičtější – jedná se o šestiúhelník. A třetí, černý, připomíná písmo, streetartový tag či snad obrys jídelního stolu. Je nejmenší
a nejužší. Libor Uher je k divákovi přísný, a proto
málokdo pozná, že jde o rozložené části dětské
hračky – pily. Obrazy přesto budí určitý respekt
a fungují jako samostatné závěsné médium – aniž
bychom v nich museli hledat původní význam.
Každý autor tak pracuje možná nevědomě, možná
vědomě s tvorbou jiných umělců. Videoart Miroslava Haška nasedá na estetiku Michala Pechoučka,
rychlovarná konvice s kelímkem na kafe Jana Hrubeše zase na „stroječkové“ hrátky Krištofa Kintery.
Výstava v NoDu na některých místech zeje prázdnotou, většina děl je totiž velmi drobná. Autoři využívají různé možnosti instalace – zem, strop, volný
prostor... Při pohledu na zdi se pak jeví, že galerie není adekvátně zaplněna. Nejde vůbec o počet
představených děl, jako spíše o jejich celkové rozmístění. Jiná varianta instalace by možná přinesla
větší ohlas.
/Tereza Záchová/
autorka je studentkou výtvarné
výchovy na PF UJEP, bakalářkou
estetiky FF UJEP a chystá se i na
kurátorská studia na FUD UJEP
foto archiv autorky
Jan Hrubeš - Bez názvu, 2010 / foto archiv autorky
Také Miroslav Hašek se se svým videoartem představuje pouze v galerii NoD. Jeho snímky se vyznačují silnou dávkou přeestetizovanosti a banálních
životních příběhů. Video s jednoduchým názvem
Schody vypráví o tom, jak někteří mohou vnímat
chůzi po schodech jako velice komplikovanou činnost a pro jiné je to běžná denní rutina, nad kterou
se nemusejí pozastavovat. Autor představuje urči-
tý lidský handicap, který se nám nezjeví, dokud se
s ním nepotkáme. Už se před Vámi někdy plazila
mořská víla bez ocasu? Určitě by nebyla tou dánskou pohádkovou princeznou moře, kdyby se nešikovně zmítala na domácích schodech pokrytých
kobercem. Miroslav Hašek ve své práci poukazuje
na formy a emoční sílu estetiky 90. let v obraze.
Designovým, hravým a lehce ironizovaným objektem se prezentuje Jan Hrubeš. Jeho instalace, vytvořená z polystyrenových vrstev na sebe naskládaných, uvnitř „při správné teplotě“ izoluje běžnou
dělnickou svačinu – šest lahví s pivem. Autorova
všímavost poukazuje na zateplování domů, které je
nyní ve velké oblibě, a kritizuje spotřební chování
a práci, jež nebyla pečlivě odvedena již v dobách
předešlých. Zároveň odkrývá druhou stranu mince.
Je nutná jakási změna. Autor je, stejně jako ostatní vystavující, poměrně mladý. Jeho dětství se jen
částečně dotklo let socialismu. Vysokou školu studuje v kapitalismu. Je zde nějaká spojitost? Snaha
nechat konečně léta minulá být a posunout se nadobro kupředu? V „halabala“ navrstvených polystyrenových deskách se zřejmě skrývá hlavně kritika
špatně odvedené zednické práce.
Do klasického závěsného média se pustili dva zbylí
autoři, Stanislav Pexa a Libor Uher. Stanislav Pexa
je zastoupen nejen trojicí komiksových maleb, ale
také obrazem na skateboardu, mouchami na stropě
či houpačkou z plyšového psa.
U Libora Uhera divák trochu tápe. Autor prezentuje 3 obrazy, každý z nich má velice specifický rám.
Není na nich nic namalováno, jde pouze o plošné
nátěry vybraných tří barev – žluté, šedé a černé.
Zvídavý divák si jistě musí položit otázku, zda autor
k něčemu směřuje, nebo jde pouze o hrátky s rá-
výtvarné umění / recenze / 63
Heda méně formalistická
Heda Gablerová
Švandovo divadlo
premiéra 27. února 2010
autor: Henrik Ibsen
překlad: František Fröhlich
režie: Daniel Špinar j.h.
dramaturgie: Martina Kinská
scénografie: Iva Němcová j.h.
kostýmy: Linda Boráros j.h.
hudba: Jiří Hájek j.h.
hrají:
Dr. Jørgen Tesman – David Punčochář
Heda Tesmanová – Jana Stryková
Slečna Juliana Tesmanová – Apolena Veldová
Paní Elvstedová – Eva Leimbergerová
JUDr. Brack – Luboš P. Veselý
Eilert Løvborg – Martin Pechlát j.h.
Berta – Kristýna Frejová
64 /
divadlo / dvojrecenze
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Heda Gablerová / foto www.svandovodivadlo.cz
zorovaně dostává do Tesmanova domu, je postavou,
která se nijak nevyvíjí. Již od začátku víme, že se
jedná o vypočítavého, záletného manipulátora a zbabělce. Text ale opět dává širší možnost interpretace
postavy, přesněji ve zlomu v jeho charakteru poté,
co zjistí, že měla Heda podstatný vliv na Løvborgovu
smrt. V tomto okamžiku se odhalují Brackovy zvrácené touhy ovládat ostatní. V inscenaci se herec Luboš P. Veselý podobá spíše některé z postav snových
filmů Davida Lynche, než aby představoval dokreslenou a realistickou postavu.
Symboly a motivy, které tvůrci podpořili a nalezli
v textu, se projevují i v samotné scénografii. Rozčlenění prostoru na tři plány (zahrada za oknem, obývací pokoj, salón na forbíně) podporuje dojem uzavřenosti domu, kde je Heda „uvězněna“. Ve třetím
plánu se nachází díra v podlaze, jež působí jako další, čtvrtý prostor. Ten je nejhlubší a je to místo, kde
Heda může být sama a kam může utéci se svojí fantazií a iluzemi. Zahrada jako venkovní svět je od této
díry nejvzdálenější a je s ní postavena do kontrastu.
Právě nad touto dírou Heda sedí a trhá Løvborgovu
a Teinu knihu. Tento akt evokuje obraz Hedy sedící
na skále a házející papíry do moře právě tak, jak si
vymýšlel Løvborg.
Zároveň se hraje s nesourodostí prvků na scéně,
které by samy o sobě působily celkem příjemně, ale
dohromady tvoří značně neútulný obývací pokoj. Tapety představují kýčovitý obraz vodopádu a parníku
a tetička Julie Tesmanová, která byt sama vybavila,
přináší stejný obraz, akorát v menším provedení. Te-
tička zařídila interiér podle své představy tak, aby se
tam mladým novomanželům líbilo. Heda se ale snaží
prostor přetvořit, i když jí v tom stále někdo brání.
Před smrtí svého otce byla zvyklá na luxus, což také
vysvětluje některé její jednání v inscenaci.
Z jednotlivých motivů je postaven do popředí alkohol jako prostředek, který využívá Heda ke zničení
Løvborga. Je to spouštěcí element celé krize. Pistole
generála Gablera připomínají akční film a opět doplňují kontrast mezi reálným a iluzivním světem Hedy,
ale také dokreslují představu o jejím mrtvém otci.
Na konci hry si Heda dává pistoli do úst, což značí
její závěrečnou deziluzi.
Důležitým a hlavním symbolem v inscenaci jsou Hediny boty. Jedná se o něco, co dokresluje její osobnost. Heda je marnivá a potrpí si na luxus, a proto
má také mnoho párů bot. Ve chvíli, kdy komunikuje
poprvé s Brackem, dostává boty jako dárek. Obouvá si je, ale pouze na okamžik. Stejně jako rozmlouvá s Brackem, dokud ji neomrzí. Černé boty, které
obouvá na začátku inscenace, jsou velmi vyzývavé,
ale zároveň mají tak vysoký a špičatý podpatek, že
symbolizují Hedinu vratkost a křehkost. Na konci
inscenace si obouvá další boty, které představují její
rozhodnutí a připravenost na smrt.
Občasná přesycenost motivy a nesoulad jednotlivých hereckých osobností zasahují do temporytmu
inscenace, což je škoda. Přesto se jedná o inscenaci
velmi působivou.
/Zuzana Burianová/
autorka je studentkou režie
a dramaturgie ČD na DAMU
foto archiv autorky
Inscenace režiséra Daniela Špinara Heda Gablerová
ve Švandově divadle mě přivedla k přemýšlení nad
interpretací Ibsenova textu. Ve srovnání s Hedou
Jana Mikuláška je inscenace méně stylizovaná a formalistická, do popředí se dostávají samotné postavy
a jejich charaktery.
Heda (Jana Stryková) z jeviště vystupuje jako nejsilnější element inscenace. Dramaturgyně Martina
Kinská a režisér Daniel Špinar se uchylují k moderní interpretaci hlavní postavy. Heda ztělesňuje boj,
boj mezi jednotlivými lidskými principy i boj v postavě samotné. Obsahuje kontrast mezi sexualitou
a dětinskostí, mezi agresivitou a něhou, mezi vášní
a chladem. Zároveň je marnivá a jedná celé představení lehce iracionálně. Přesto se s ní divák velmi
dobře ztotožní. Špinarova Heda není zlá, pouze zoufalá mladá žena, zavřená ve vězení vlastních tužeb
a představ. To souvisí i s prostředím vily, ze které
ani jednou během děje neodejde a do které ji z jejího
rozmaru přivedl manžel, doktor Tesman.
Postava Jørgena Tesmana je určující pro kód celé inscenace, například v Mikuláškově podání je doktor
neurotický intelektuál, který ignoruje své okolí včetně manželky. Výraznou stylizaci postavy podkresluje
hromada knih, na jejímž vršku Tesman sedí a čte.
Tesman ve Švandově divadle zdůrazňuje téma nešťastného člověka a jeho problémy s tím, že je vždy
ten druhý. David Punčochář přichází na scénu jako
lehce nervózní, ale dobrosrdečný manžel. Neustále
má strach, že ho jeho Heda opustí, že k sobě nepatří
a že o ni přijde. Jørgen Tesman zastupuje pro Hedu
přítomnost, kterou ona ale nedokáže snést. Postavy
Hedy a Tesmana na jevišti žádným způsobem nesouzní, což je způsobeno disharmonií mezi herci Janou
Strykovou a Davidem Punčochářem. Tento pocit
umocňuje i konkrétní narežírování této dvojice.
Naproti tomu Eilert Løvborg představuje pro Hedu
silnou vášnivou minulost, kdy spolu prožívali něco
výjimečného. Martin Pechlát, představující Eilerta,
přichází a reprezentuje nový silný prvek v inscenaci.
Løvberg překonal své problémy a je vyrovnaný sám
se sebou. Po první polovině se nám nakonec přece
jen v důsledku svého jednání zdá jako pomstychtivý
a arogantní. V tu chvíli ale přichází se zkrvaveným
obličejem, pláče a prosí Hedu Gablerovou o radu, co
má dělat bez svého díla, které ztratil. Radikální změna navíc zdůrazňuje symboličnost knihy. Co je to za
knihu, která by mohla změnit svět? Přesně ta totiž
stojí mezi Eilertem a Jørgenem, mezi dvěma muži
a principy. Tesman by nikdy takovou knihu nebyl
schopen napsat. A Heda si to uvědomuje. Ve vrcholném bodě inscenace se opět projevuje záměr inscenátorů Hedu polidštit, protože se rozhodne knihu
Løvborgovi v poslední chvíli vrátit. Ten ale prohlásí,
že se v knize nachází celá Teina duše, a Heda místo
knihy vyndá ze skříňky pistoli.
Heda Gablerová s Teou Elvstedovou (Eva Leimergerová) představují dva odlišné principy, stejně jako
Eilert s Løvborgem. Ženy reprezentují přístup k celkové ženské existenci, muži naproti tomu k realizaci
v práci. Tea je typ ženy, která se dokáže cítit dobře
pouze skrze někoho jiného, je to čistá, bezelstná,
jemná žena. Právě proto, že Tea Elvstedová je natolik
jiná než Heda, je Heda neuvěřitelně žárlivá. Løvborg
v první polovině inscenace naznačuje, že s Teou má
trvalý milostný vztah a že ho tato žena inspiruje.
Eva Leimergerová má opět odlišné herecké tempo,
než herci zmínění výše. Je hysterická, až nekontrolovatelná, což s danou postavou lze sloučit, ale zároveň se tím inscenátoři připravili o celistvou a sympatickou Teu, jež by situaci obohatila o další velký
charakter.
Poslední postavou, která se aktivně podílí na vývoji
příběhu, je doktor Brack. Tančící sarkastický muž,
jenž jako jediný chodí přes zahradu a tím se nepo-
divadlo / dvojrecenze / 65
Heda Gablerová ve Švandově divadle
Heda Gablerová / foto www.svandovodivadlo.cz
66 /
divadlo / dvojrecenze
Heda Gablerová / foto www.svandovodivadlo.cz
uvěřitelná, což ovšem v tomto případě nemusí nutně znamenat plus.
Heda je oblečená v krátkých černých koktejlkách
odkrývajících celá záda. Boty na extrémně vysokých podpatcích v kombinaci s rafinovaným střihem
šatů z ní dělají dámu. Spolu s nimi si obouvá svou
důležitost a autoritu. Přidá-li k tomu ještě doplněk
v podobě revolveru, působí jako akční hrdinka z Tarantinova Kill Billa. Ale když se vyzuje, je z ní malá
holka. Slabá a napůl nahá.
Heda Jany Strykové je krásná mladá žena, která se
vdala, pak (bůhví s kým) otěhotněla, svého muže ale
nemiluje. Malé škodolibosti nebo kousavé poznámky
namířené proti němu i ostatním jí dostatečně neulevují. A tak Heda míří a střílí, jak jen to jde – když ne
slovem, tak pistolí, neboť to je jediná zábava a jediná úleva, kterou si umí dopřát. Heda touží po kráse,
které se jí uprostřed uměle pestrobarevného světa
nedostává. Život je nudný. Nešťastný a nudný. Heda
chce něco z toho, co nemá. A veškerý ten přepych
kolem by si ráda užila, na to se zdá být dostatečně marnivá, jenomže radost z něj tak rychle pomíjí. A zbývá jen to, co chybí. Heda touží po štěstí,
po moci nad ostatními, po lásce a obdivu. Eilert
Løvborg je muž, kterého kdysi ovládala, ale ztratila
jak moc, kterou nad ním měla, tak jeho lásku. Obojí
získala jiná žena. Žena s nádhernými vlasy!
Tento symbol ženství Daniel Špinar ve své inscenaci
téměř ignoruje. V Ibsenově textu je ale motiv vlasů jeden z motivů stěžejních, na jehož základě se
nejvýrazněji projevuje nejen Hedina závist, ale i její
zloba a krutost. Ibsenova Heda má v sobě mnohem
více zla než Heda Špinarova, zlo je její podstatou,
jejím tajemstvím, které jen zlehka vystrkuje růžky,
ale z velké části se stále ukrývá. Heda ve Švandově
divadle je spíše zoufalá manželka, která má za muže
ňoumu a žárlí na svou bývalou spolužačku, která jí
přebrala milence. Heda v podání Jany Strykové své
slabiny a svou zlobu odhaluje docela. Ibsenova Heda
si ale to nejhrozivější bere s sebou do hrobu.
Špinarova inscenaci má spád, je promyšlená, ucelená a vyladěná. Režisér pracuje s kontrasty (tapety
a židle), výstřednostmi (klavír položený „na znak“)
i detaily (kostýmy). Propojuje v prostoru výtvarnou
i hudební složku do celistvého originálního útvaru,
který je sám o sobě silně působivý, po okraj naplněný
svou vlastní náladou. Postavy Jany Strykové a Martina Pechláta jsou touto náladou pohlceny, jsou s ní
sžité a díky tomu působí přesvědčivě. Daniel Špinar
vytvořil Hedu, kterou stojí za to vidět. Z Ibsenovy
hry si ale podle mě vybral jen něco, nebo lépe řečeno – nevybral vše. Jako by raději někde potratil
to tíživé, hrozivé a nebezpečné, co v sobě Heda Gablerová nosí.
/Eva Petelíková/
Heda Gablerová / foto www.svandovodivadlo.cz
h_aluze číslo 12 / léto 2010
autorka je studentkou KTK
na DAMU
foto archiv autorky
Daniel Špinar se po režii Büchnerova Vojcka
a Schillerovy Marii Stuartovny, které uvádí divadlo
na Vinohradech, přesunul na scénu komornější a k
dramatu modernějšímu. Ve Švandově divadle na
Smíchově tak můžeme vidět Janu Strykovou, Martina Pechláta, Davida Punčocháře a Evu Leimbergerovou v hlavních rolích jeho nové inscenace – Ibsenovy Hedy Gablerové.
Henrich Ibsen bývá označován jako autor psychologického dramatu. Jeho hry jsou temné, postavy
nejednoznačné a nepředvídatelné. Co se odehrává
v jejich nitru, co se říká, co se tají a proč? Neexistují jednoznačné odpovědi a je potřeba si všímat, jak
dramaturgové a režiséři jeho her pracují se symboly
ukrytými v textu.
Jaká je inscenace Hedy Gablerové v pojetí režiséra
Daniela Špinara a dramaturgyně Martiny Kinské?
Všechna čtyři dějství se odehrávají ve velké společenské místnosti, která je celá od shora dolů, kolem
dokola oblepená tapetou zobrazující idylickou krajinu severských fjordů: skály, vodopády, horská chata
a azurové moře. V místnosti je několik retro židlí
a la 50. léta, černý klavír, bílý radiátor, obraz a nahoře na zadní stěně úzké podélné okno s výhledem
do zahrady. Odtud se do haly sestupuje po žebříku.
Místnost se dá rozdělit zatažením dlouhé bílé záclony. V přední části jeviště je otevřené propadliště
obdélníkového půdorysu, do kterého divák nevidí.
Tedy další prostor, ještě hlubší a temnější - hrob,
sklep, skladiště Hediných bot a jiných tajemství.
Všechno je barevné, samo o sobě krásné, ale do-
hromady nesourodé, působící chladně a nevkusně,
kýčovitě až k pousmání. A navíc ta zahrada! No není
to ráj? Z výtvarného pojetí scény a části kostýmů
(např. tety Julinky) čiší dávka ironie, stejně jako
z některých Ibsenových replik.
Podstatný podíl na celkové atmosféře Špinarovy inscenace má také hudba. Leitmotivem hry – „Hedinou písní“- je nostalgická Sunday Morning, jeden
z hitů The Velvet Underground z 60. let. Ve hře čas
od času zazní tóny piána. Jejich libozvučnost kontrastuje s nebezpečím, které předznamenávají. Je
otázkou, jestli ve hře působí jako zbytečně popisné
a hlučné vykřičníky, anebo naopak děj nenápadně,
ale účinně rytmizují. Odpověď musí najít každý sám.
Mě tento hudební motiv zpočátku nerušil a vnímala jsem ho víceméně podvědomě, ale čím častěji se
tóny klavíru ke konci hry ozývaly, tím více jsem na
ně ve vyhrocených situacích čekala. A před naplněným očekáváním bych raději bývala dala přednost
překvapení.
Herci se po jevišti pohybovali suverénně a přehledně. Využívali prostor k vyjádření vzájemných vztahů
i svých vnitřních rozpoložení. Nejvýrazněji čitelná
byla v tomto ohledu představitelka Hedy, herečka
Jana Stryková. Některé vedlejší postavy ale působily v kontrastu k ní groteskně a zkarikovaně (služka
Kristýny Frejové, tetička Apoleny Veldové a občas
i postava Tesmana Dadvida Punčocháře) a můj celkový dojem ze hry tím oslabovaly. Heda, bezesporu
nejvýraznější element představení, byla v podání
Jany Strykové nešťastná a plná svůdné ženskosti,
divadlo / dvojrecenze / 67
Obludky, obludičky a Obludárium
Obludárium
Divadlo bratří Formanů
premiéra 6. listopadu 2007 v Rennes
režie: Petr Forman
scénář: Ivan Arsenjev, Veronika Švábová,
Petr Forman
scénografie: Josef Sodomka, Anti Sodomková
kostýmy: Anti Sodomková, Josef Sodomka
choreografie: Veronika Švábová a company
hudba: Marko Ivanović, Jarda Svoboda, staří
mistři
účinkují:
Petr Forman, Matěj Forman, Veronika Švábová, Petr Píša, Vladimír Javorský/
Milan Forman, Kristýna Liška Boková/ Jitka
Štecová, Petra Brabcová/ Marta Trpišovská,
Miroslav Kochánek/ Michael Vodenka
Dnešní doba je expertem na jakékoliv fyzické anomálie a jejich postupnou eliminaci. Takovým vymítačem
je například plastický chirurg, který vás zkrášlí o nějaké to prso navíc, obere vás o nějakou tu vrásku,
ale co je nejdůležitější, přiblíží vás normě. Norma
v dnešní době znamená být normálním člověkem.
A být normálním člověkem zase znamená nevybočovat z davu. A to čímkoli a jakkoli. Vzhled, chování,
oblékání, pohyb, práce. Jednotou ale vzniká i jednota
myšlení. A jednota myšlení má za následek jednotu
v umění a na závěr jednota v umění znamená zánik
umění. Z čeho by čerpala dramata svou inspiraci,
kdybychom vystupovali všichni stejně? Z čeho by
čerpalo výtvarné umění, kdyby si všechno bylo po-
NordOst
Činoherní studio Ústí nad Labem
premiéra 7. listopadu 2008
autor: Torsten Buchsteiner
překlad: Michal Kotrouš
režie: Filip Nuckolls
dramaturgie: Johana Součková
scénografie: Štěpán Jirák
kostýmy: Filip Nuckolls
hudba: Patrik Charvát
hrají: Zuzana Onufráková, Nataša Gáčová,
Marta Vítů
Obludárium / foto www.formanstheatre.cz
dobné? A z čeho by vycházela hudba, kdyby věci i lidi
vydávali stejné zvuky?
A proto chvála Obludáriu. Světu, kde každý objekt
má svou kvalitu, kde pestrost a hra naplňuje jinak
prázdný prostor. Světu, kde je život. Jeho krásy, nebezpečí, bolesti, tajemství, strachu, radosti a pokušení. Chvála všem obludám, které z tohoto světa nešijí
pouze jednu velkou uniformu. Všem zvláštním, divným, nenormálním patří můj dík. Protože právě kvůli
nám, obludkám, vzniká hra.
„A přesto, že se za pár dní rozplyne stejně rychle,
jako se zjevil. Ani tak není náš svět nijak smyšlený. Je
reálný, i když je pouze otiskem našeho života a naší
fantazie, v níž proti poezii a naivitě stojí drzost a ošklivost, proti zábavě třeba i toho nejhrubšího zrna, cit
a úcta k věcem prostým a tajemným a nad tím vším
humor. Ten jediný nás, obludy, totiž při vší té vážnosti
drží při životě.“
Šapitó Divadla bratří Formanů bylo na začátku představení obklopeno uniformitou. Při odchodu už
odcházela ne armáda, ne dav, ale člověk. Člověk se
svými anomáliemi, člověk, který se nestydí za svou
jedinečnost. Jedinečnost, která druhé někdy rozpláče, ale taky utěší. Vyděsí, ale ochrání. Rozzlobí, ale
i rozesměje. Zkrátka člověk, který je hoden umění,
býti jeho součástí. Chvála Obludáriu i vám všem.
68 /
divadlo / recenze
autorka je studentkou KTK na DAMU
foto archiv autorky
/Zuzana Burianová/
Obludárium / foto www.formanstheatre.cz
NordOst ze Severu
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Středa 23. října roku 2002, Divadlo Na Dubrovce,
850 rukojmí a 100 čečenských vojáků. Z toho přes
40 černých vdov, sebevražedných atentátnic s tělem opásaným výbušninami. Stovka teroristů, kteří
moskevské divadlo obsadili na 57 hodin s jasným požadavkem: okamžité a úplné stažení ruských vojsk
z Čečenska. S tímto ne příliš pozitivním tématem
„obsadilo“ Činoherní studio Ústí nad Labem pražské
divadlo Kolowrat. Díky tomuto dobrovolnému útoku
na divácké smysly a především city se nám naskytuje příležitost nahlížet na tuto tragickou událost skrze tři páry ženských očí. Trojice naprosto rozdílných
žen, které na první pohled nic nespojuje. Přesto je
tento večer jejich osudy svedly dohromady u Divadla Na Dubrovce, kde se hrál muzikál NordOst.
Hra současného německého dramatika Torstena
Buchsteinera se odehrává na holé scéně Štěpána
Jiráka, která je doplněna pouze židlí a promítáním
neurčitých obrazů jak na zadní stěnu, tak na podlahu jeviště. V tomto prázdném prostoru se nejprve
seznamujeme se třemi hlavními postavami. Dozvídáme se něco málo o jejich minulosti. Tyto informace
se zprvu zdají být náhodné, avšak na konci samotné
inscenace se propojí v důmyslnou mozaiku.
První z žen, 23letá Čečenka Zura (Zuzana Onufráková), byla jednou z černých vdov, vražedkyň, které
ve válce přišly nejen o muže a rodiny, ale i o majetek
a zbytky lidské sebeúcty. Právě skrze Zuru máme
zprostředkované veškeré informace o přípravě útoku. Zurina víra, přesvědčení o správnosti svého počínání a touha pomstít ostatní čečenské ženy je sice
silná, avšak ne dostatečně. Přeci jenom je ve svém
nitru lidská bytost, která přirozeně pochybuje. Této
rozpolcenosti a obrovského strachu ze sebe samé se
Zuzana Onufráková zhostila skvěle. Převážnou část
inscenace odehrála zahalená v burku s pouhým průhledem na oči, přesto však dokázala zapůsobit na
diváky natolik, že se snad všichni v hledišti museli
zeptat sami sebe: „Co bych dělal v její situaci?“
Druhou ženou je Tamara (Nataša Gáčová), Lotyška
pracující jako lékařka v sanitě, která byla povolaná
na místo tragédie. To ovšem není jediné pojítko mezi
ní a divadlem. Ačkoliv ona sama měla představení
navštívit společně s dcerou a matkou, nestalo se
tomu tak, rozhodla se vzít za kolegu noční směnu.
Zbylé dvě se ale bez jejího vědomí na muzikál v poslední okamžik vydaly. Tamara se tak dostává do paradoxní situace. Zatímco se všichni touží dostat z divadla ven, ona chce pravý opak, aby zjistila, zda jsou
její blízcí v pořádku. Herecký výkon Nataši Gáčové
byl ze všech hereček nejpůsobivější. V obličeji se jí
odražel každý záchvěv strachu, obava, každé další
zdrcující zjištění nebo záblesk falešné naděje, a to
bez zbytečně velkých gest.
Poslední z trojice žen tvořila Ruska Olga (Marta
Vítů). Návštěva divadla pro ni a její rodinu znamenala velkou událost, neboť na lístky šetřila celý rok.
V den D, kdy mělo být vše perfektní, se jí zhroutil
svět. Ona sama byla postřelena a její muž byl jedním ze 150 lidí, kteří zemřeli na následky vpuštění
nespecifikovaného plynu do divadelního sálu během
třetího dne obsazení.
Všechny tři postavy jsou na jevišti současně a ve
svých monolozích se střídají. Ty na sebe plynule navazují a my si díky nim pomalu, ale jistě skládáme
všechny části do děsivého obrazu. To, že nám ženské
NordOst / foto www.cinoherak.cz
divadlo / recenze / 69
NordOst / foto www.cinoherak.cz
/Petra Lásková/
autorka studuje KTK na DAMU
foto archiv autorky
hrdinky své vzpomínky a pocity zprostředkovávají s odstupem, je ve výsledku mnohem působivější,
než kdybychom byli svědky pokusu o rekonstrukci
tohoto černého okamžiku. Herečky se vyhýbají patetickým gestům a výkřikům hrůzy, naopak se s nimi
setkáváme v okamžiku, kdy jim odstup a čas pomohl
získat jasnější pohled a názor na celou věc. Názor,
díky kterému se jedna druhé přiblíží víc, než by si
pomyslely. A vlastně jen my, diváci, na samotném
konci zjistíme, že jsou jejich osudy propojené více,
než by se na první pohled mohlo zdát…
Naléhavost inscenace, která se díky ženskému pohledu nestává ryze politickou, skvěle podtrhuje hudba Patrika Charváta. Z velké části je potichu a nenápadně dokresluje atmosféru, avšak ve správných
chvílích dolehne do diváckých řad jak svou hlasitostí, tak mrazivostí, kterou shluk tónu přivozuje. Inscenace NordOst v režii Fillipa Nuckollse se nesnaží vynášet soudy nad žádnou ze tří žen. Nepoukazuje na
to, co je správné a co není. Pokouší se nás vtáhnout
do nelehké situace každé z nich a apeluje na diváka
mnohými otázkami, které během večera nemusí být
ani vysloveny.
Dejvický muž bez minulosti
Muž bez minulosti
Dejvické divadlo
premiéra 21. ledna 2010
autor: Aki Kaurismäki
překlad: Pavla Arvela
dramatizace: Miroslav Krobot
režie: Miroslav Krobot
dramaturgie: Karel František Tománek
scénografie a kostýmy: Andrej Ďurík
hudba: Marek Doubrava
70 /
divadlo / recenze
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Muž bez minulosti / foto www.dejvickedivadlo.cz
mosféry prostředí a scény komplikovanější cestu
– zvlášť když je samotnou podstatou příběhu připravena o výrazný herecký projev, scénu, hudbu či
kostýmy. Miroslav Krobot se s tímto „handicapem“
vyrovnal velmi dobře a eliminoval jej na minimum.
Filmové oko kamery zachycuje také úzkost a stísněnost (typicky „severskou“). To je však díky výše
zmíněným fantasmagorickým výstupům v divadelní
adaptaci eliminováno. Vystřídáno jemným smíchem
a nežnou melancholií, které jsou českému obecenstvu bližší.
Inspirace filmem je zjevná a neoddělitelná. Když
použijeme slov: „převedení filmu na jeviště“, nebudeme daleko od pravdy. Avšak v divadelní adaptaci filmu není nikdy problém, pokud se představení
alespoň částečně oprostí od své předlohy a používá
prostředků sobě vlastních. Také pokud příběh posouvá – je jedno, zda dále či úplně jinam. To vše
Krobotova adaptace splňuje.
/Hana Lehečková/
Muž bez minulosti / foto www.dejvickedivadlo.cz
autorka je studentkou KTK na DAMU
foto archiv autorky
hrají
David Novotný, Martin Myšička, Ivan Trojan,
Jaroslav Plesl, Pavel Šimčík, Václav Neužil, Pavol
Smolárik, Tatiana Vilhelmová, Johanna Tesařová,
Lenka Krobotová /Petra Hřebíčková, Klára
Melíšková, Simona Babčáková, Martha Issová,
Jana Holcová, Zdeňka Žádníková Volencová
Muž bez minulosti vypráví příběh muže, který přišel o svůj předchozí život – ztratil paměť. A teď se
snaží žít a přežít ; vytváří si nový život – získává
přátelé, zaměstnání, lásku. A také své místo ve světě a v životech ostatních. Záhy se dozvídá svou skutečnou identitu. Nakonec se však navrací zpět ke
svému novému životu, který si během krátké doby
vytvořil a který, přestože je prostý, jej dělá skutečně
šťastným.
Muž bez minulosti je divadelní adaptací stejnojmenného filmu Akiho Kaurismäkiho, jejímž autorem je
Miroslav Krobot, režisér a umělecký šéf Dejvického
divadla. Můj první dojem z představení by se dal
jednoduše nazvat: „něco jiného“. Krobot nám předkládá minimalistický lyrický příběh oproštěný od jakýchkoliv expresivních hereckých projevů, výrazné
hudby, scény či kostýmů sázející čistě na civilnost
a na krásu tkvící v jednoduchosti. Všichni mluví
„obyčejně“, tváří se „obyčejně“, komunikují spolu
„obyčejně“. Ale přesto nemáme pocit, že by cokoliv
scházelo. Postavy si totiž rozumí i beze slov, gest či
čitelných výrazů v obličeji. Tato civilnost umožňuje
divákovi především jedno: nechat sebe sama bezmyšlenkovitě houpat na vlnách něžných a prostých
obrazů – prostě a jednoduše VNÍMAT.
Čím se liší divadelní představení od své filmové
předlohy? Sled scén, jejich lokace, charaktery postav i veškeré dialogy jsou totožné. Nechybí ani
minimalismus, civilnost a lehká pábitelská něžnost.
Avšak jsou zde drobné změny, které zásadním způsobem ovlivňují atmosféru příběhu. Vyjadřovací
prostředky, které může využívat pouze oko filmové
kamery, si divadelní představení plně vynahrazuje
samo a svým vlastním způsobem. Postava muže bez
minulosti prožívá všechny své pocity prvně. Když se
muž poprvé zamiluje a políbí svou vyvolenou, les,
ve kterém se zrovna nacházejí, začne ožívat a prohýbat se v základech – podobně jako srdce hlavního
hrdiny. Když našemu hrdinovi poprvé nezištně pomůže jiný člověk, jeho mysl je rozjařená, ale i zmatená – což dostatečně vyjadřuje následující scéna,
kdy se muž vozí po jevišti na ledničce. Tyto lehce
fantasmagorické (ale především „náladové“) obrazy nejsou jen pouhým samoúčelným výstřelkem.
Mají svůj specifický význam. Zásadním způsobem
ozvláštňují jinak pomalý tok děje. S pouhým civilním projevem si divadelní jeviště prostě nevystačí.
Zatímco oko kamery dokáže ozvláštnit i pohled na
zaprášené staveniště, divadlo má k vyjádření at-
divadlo / recenze / 71
„Propagace židovství, sexuality
a vulgárnosti v křížovkách“
aneb deník Vlajka na stopě temných rejdů
Ten, kdo čekal původně připravovaný článek s mnohoslibným názvem Pornografie za protektorátu,
bude jistě zklamán. Z nedostatku času (jsa štvancem
sexuálním, alkoholickým i úředním, dále pak oběť
generála vedra) musím dát své jméno všanc, navždy
se znemožnit v redakci H_aluze, doslova plivnout
dobrotivé Alici Prajzentové do tváře, obloudit spravedlivého Tomáše Čadu, pošlapat nesmrtelnou Sukovu památku a nabídnout tamtéž nechtěný příspěvek poněkud pitvorného obsahu. Pitvorného proto,
že nepůjde o slibované akční líčení temného zákulisí
válečného pornoprůmyslu, postelové scény, kde se
příslušníci domácího odboje utkávají s konfidenty, ani
proslavenými SM výslechy na gestapu, které v nejednom čtenáři vyvolají vzpomínku na v Petschkově
paláci oblíbený popěvek „Já viděl pitschku na gestapitschku.“ Nedojde ani k vylíčení pohnutých osudů
příjemců výsledných produktů pornoprůmyslu, tedy
exkursům do začasté nuzných staromládeneckých
doupat, kde se šero snoubí se šerem… Ne, ne, ctěný
čtenáři. Téma mého příspěvku je jiné. Odráží v sobě
věrně dobu svého vzniku – tzv. okurkovou sezonu
i s jejím oblíbeným atributem, čtením na deku. Budu
se zabývat, jak je již z nadpisu jistě zřejmo, hádankami, křížovkami i tajenkami. Tedy tématem, které
je v dekadentní H_aluzi dosud povýšenecky přehlíženo.
Krátce po německé okupaci začal v Praze opět vycházet „deník novodobého národovectví“ Vlajka. 1
Toto periodikum bylo hlásnou troubou stejnojmenného extrémně pravicového hnutí. Na jeho stránkách
docházelo k zuřivým výpadům proti Židům, svobodným zednářům, marxistům nebo představitelům první republiky. 2 V redakci se sešly postavy jako Jan Rys
Rozsévač (šéfredaktor), F. A. de la Cámara. (ředitel
tisku) nebo Josef Burda (ředitel tisku). Na bedrech
posledně jmenovaného spočívalo vydržování novin,
které se začasté neobešlo bez pozoruhodných praktik. Peníze byly získávány vydíráním ředitelů továren
či podniků, kteří neměli čistě „árijský původ“. Jinou
možností bylo vydírání pomocí vynucené inzerce
nebo příspěvků na tiskový fond Vlajky, které obstarávaly dvě spřízněné gorily. Posledním oblíbeným
72 /
zajímavosti
prostředkem byly tzv. krkací dýchánky, při nichž pětičlenná skupina „vlajkařů vešla do hodně obsazené
kavárny nebo restaurace, která odmítla abonovat
Vlajku, posadila se ke stolu a objednala si jedinou
láhev sodovky se skleničkami pro každého. Pak
si všichni nalili, upili a začali co nejhlasitěji říhat.
Po chvíli se zhnusení hosté začali ze sálu vytrácet
a majitel ještě na místě rád Vlajku abonoval.“ 3 (Ten-
to obraz vzdáleně připomíná dýchánky jistého časopisu, pořádané v nejmenované ústecké kafírně, kde
pivomilní hosté říhají z bídné smíchovské náhražky
známého belgického piva.)
potvrzení těchto slov jsou uvedeny některé ukázky
a citáty, které dokladují „úžasné komolení“ české
řeči a že znění některých hádanek, zvláště přesmyček, je slátanina. Pohoršení vyvolalo číslo, kde se objevil turnaj deseti hádanek o alkoholikovi, pijanovi,
opilci a rváči a jeho sestře. „Ani naši velikáni nejsou
ušetřeni hádankářských nechutností a nevkusu“,
píše v kanálním deníku Vlajka pohoršený hádankář
a cituje jeden z hádankářských „výtvorů“ lidového
autora: „Pojídá pohodníček oběd u nás a praví: Napsal jsem Temno, U nás. (Rozluštění – Jirásek).“
V možnostech autora prý není citovat „všechny obhroublosti a nechutnou erotiku“, která je součástí
rýmovaček, tedy jen pro ilustraci: „O tobě vím, že
jsi fešná a že lákáš hochy v sklep.“ Dále skandální:
„Pružná v trupu nemám kupu špeku kdesi v přebytku, tvary ladné, chybky žádné, to poznáš už na
lýtku.“ Či „Samou láskou, milá Máry, roztrhám tě
na cancáry.“ Nebo nakonec: „Staré mladé otrokyně,
budu houpat na svém klíně a cuchat jim frizúry.“
Jednou ze zásadních chyb časopisu prý je, že neuvádí klasická díla českého básnictví a uchyluje se
k amatérské tvorbě autorů-koníčkářů: „O vtipnosti
a pěknosti této vlastní tvorby podávají obraz citované úryvky.“ V závěru článku Hádankář bilancuje:
„Současný stav značné části hádanek ve jmenovaném týdeníku je ubohý. Slátaniny a vulgárnosti mají
přednost před díly našich básníků a komolení naší
řeči se všemi ostatními nesmysly je jejich věrnou
stráží‘!“ 8
Vlajka 1940 / foto archiv autora
Denunciace byla Vlajce vždy vlastní. 4 V každém čísle
se objevovala nápadná i méně nápadná upozornění
na nešvary týkající se židovství veřejně činných osob
nebo tzv. dobrého obecného vkusu. Tento jev však byl
v české společnosti za druhé republiky a protektorátu hojně rozšířen. 5 Jen u listu Vlajka (a částečně také
Arjiského boje) byl náplní takřka celého domácího
zpravodajství. Mezi všemi jejími útoky však vyčnívá
seriál článků, které se věnují hádankám, křížovkám
a tajenkám. 6
První vyšel na počátku října pod názvem „Úžasný
úpadek české hádanky“ a jeho autor, nápaditě podepsaný jako Hádankář, v něm dokazuje, že při čtení hádanek v časopise Křížovka a důvtip 7 si čtenář
může připadat, „jako by neviditelné židozednářské
ruce, jež záměrně otravovaly výtvarnictví, film a literaturu svým zvrhlým uměním, rozprostřely své
sítě i v oboru hádanek, aby rozsévaly i zde mravní
úpadek pod pláštěm zábavy, která kdysi sloužila jen
účelům ušlechtilým, poučným a vzdělávacím…“ Na
h_aluze číslo 12 / léto 2010
pak ještě vkus luštitele mrzačí vybrané křížovkářské
legendy jako: ožralý, spitá, lejno, výkal, kreten, nahota, nudita, hermafrodit, močení krve, starořecká
nevěstka aj. Zvláště zavrženíhodné jsou autoru bonzáckého článku argotové výrazy, maskované jako
„lidové výrazy“, ve skutečnosti však „všemožné zkomoleniny a vulgárnosti“ kupříkladu: amant, canc,
hec, kanape, klasa, knap, kukr, mord, šluk, švonepaj,
viks. Křížovky věnované památce „některých našich
velikánů“ byly vedle toho zapleveleny nepatřičnými
výrazy. V křížovce nazvané „Chodská“ vychází zavrženíhodné: Sára, pejz, Ezau a pózy nebo u křížovky
„Slova Tyršova“ pak: canc, čmýra, kabala, kravál,
kretén, pláč. Pro pohoršeného Křížovkáře je vše jistě dokladem temných rejdů, pro dnešního čtenáře
však především kouzlem nechtěného. Na druhou
stranu jistě právem byly časopisu vytýkány i některé
ledabylosti. Viz několik příkladů (za pomlčkou vždy
řešení legendy): asijský veletok - Nil, export – dovoz,
alpské údolí – averse, římský chrám – pagoda a choť
svatého Václava – Drahomíř. 9
Už následující den vyšel ve Vlajce článek nadepsaný
„Co se předkládá dětem v křížovkách“ s podtitulem
„Neuvěřitelný úpadek vkusu v oboru křížovek a hádanek“. Autor, signovaný jako H. A. K. (zřejmě tedy
kříženec Hádankáře a Křížovkáře), žasne nad neuvěřitelnou sprostotou dětské přílohy časopisu Křížovka
a důvtip – Besídky pro děti. „Tak rozumí jmenovaný
O necelé dva týdny později se k útoku na časopis,
tentokrát na jeho křížovkářskou část, připojuje autor
podepsaný jako Křížovkář. Křížovkářská část totiž
„zasluhuje bedlivé pozornosti neboť je to důkladně
sestrojený a stále doplňovaný slovník židovských
jmen i výrazů a snůška slov, která do rodinného
a společenského listu vůbec nepatří, zvláště když
mu redakce i vydavatelstvo přikládají poslání kulturní.“ V článku jsou opět poněkud mechanicky zmíněny „židozednářské ruce rozprostírající své sítě,
aby pod pláštěm zábavy a někdy dokonce i vlastenectví šířily v naší veřejnosti poznatky, o kterých
nelze říct, že patří k nezbytnostem všeobecného
vzdělávání arijských gójímů.“ Doložit to má něko-
lik skutečností: předně přítomnost jmen semitských
bohů (El, Ikos, Jehova, Moloch), králů (od Saula až
k Herodesovi), proroků, kněží a rabínů (mezi nimiž
nechybí ani Löw a jeho Golem), jmény různých semitských osob (nejčastěji Aron, Sára, Izák, Lot a Onan),
židovských jmen, židovských měsíců atd. Vedle těchto zřejmých příkladů „židozednářské propagandy“
Žak (Vlajka 1939) / foto archiv autora
zajímavosti / 73
v Křížovce a důvtipu setkáváme, dlužno uvésti ještě
jeden doklad z hádankářské části. Jsou to pseudonymy některých přispěvatelů, mezi nimiž čteme: Barbar, Čundrák, Flamen Dr, Indián, Lont, Pučmidrát
(člen hádankářského kroužku Přemyslovci), Smolař, Vrták aj.“ V této souvislosti je pisatelem článku
vnímáno jako věc nevkusná a takřka zločinná, když
si některý z přispěvatelů zvolí za pseudonym „jméno
buditele“ F. L. Věka a napíše-li pod ním následující
úryvek: „V starém hradě se strašidlem ohání se se-
stra šidlem. Spravuje ti, Doro, boty, abys mohla do
roboty. Pikle stará dorka kuje, ví že v řece sta raků
je: místo práce se střechy ti, zkouší, zda je sestře
chytí. Sestru při tom hrůza jímá, ač se o tu hru zajímá. Ale lovit za hájení, značí strastí zahájení, pro
hloupé však ne chytráky, z nichž též žádný nechyt
raky.“ Vlajkařský mudrlant jakoby popletl literární
postavu se skutečnou, protože píše: „Kdyby tak byl
F. L. Věk věděl, pro jaké hádankářské slátaniny křísil s jinými buditeli naši řeč.“ Zřejmě četl Jiráskovy
Karel Rélink (Vlajka 1939): „Viděl někdo u nás“ / foto archiv autora
list výchově dětí!“, spravedlivě se rozhořčuje autor
nad zakázanými termíny, které se v dětské příloze
vyskytují: bůžek lásky (Amor, Erot), bohové lásky
(Eroti), cigareta (retko), část těla (prs), druh kořalky
(alaš, arak), představitel Švejka ve filmu (Noll), tajný dopis vězňů (moták). 10 Ačkoli zmínky o kořalce,
cigaretách a božstvech lásky do dětských křížovek
patrně nepatří, všiml si autor nadto ještě vězeňského motáku a Švejka. Patrně proto, že dětský svět
nemá být rušen úvahami o protektorátním vězeňství
či pokleslou figurou dobrého vojáka Švejka. 11 Znovu
je uváděna výtka, že časopis neotiskuje „známé básně uznaných básníků“, ale pouze krkolomné, avšak
čtenářsky vděčnější dílka amatérských přispěvatelů.
Díky tomuto postupu je dětem určené periodikum
plněno „zkomolenou češtinou, slohovými i věcnými
časopis je moralizující tvrzení, které zajisté pobaví,
zvláště uvážíme-li, že je zveřejněno na stránkách listu, který falšuje, lže a pomlouvá: „Ke vkusu s jakým se
74 /
zajímavosti
náš list je pak směrodatnou povinností postarati se
o to, aby česká veřejnost, dětmi počínajíc, nebyla
nadále odváděna od správného chápání veřejné
morálky a zatahována do oblasti židozednářského
rozleptávání jemného citu a vkusu, jakož i smyslu
jen pro ušlechtilost a krásno.“ 12 A důkaz o tom, že
i výhrůžku lze vhodně stupňovat, přínáší poslední citát: „Proti tomu bude nutno energicky zakročiti pří-
slušnými místy, když ani vydavatelstvo ani redakce
nedbají na přátelská upozornění a věcné výtky a vedou hádanky po svém dále a nedovedou či nechtějí
uznati, že tak ostudnou literaturu nelze v našem
veřejném životě trpět.“ 13
Není zřejmé, jakým způsobem denunciace Vlajky
ovlivnila vycházení napadeného časopisu, ani důsledky, které to mělo pro členy redakce a přispěvatele. Faktem ovšem je, že křížovkářský časopis Vlajku přežil, vycházel až do roku 1945, zatímco hlavní
tiskový orgán hnutí Vlajka vycházel pouze do konce
h_aluze číslo 12 / léto 2010
Poznámky
1 Vlajka vycházela již na konci dvacátých let minulého
století. Tomáš PASÁK, Soupis legálních novin, časopisů
a úředních věstníků v českých zemích z let 1939-1945.
Praha 1980, s. 374-375.
2 Kupříkladu již v září 1939 Vlajka navrhuje zavést pro každého Žida viditelné označení, protože se údajně velmi často stává, „při známé drzosti Židů, že přes veškeré nařízení
a zákazy obsadí veřejné podniky a místnosti, spoléhajíc na
to, že třeba jejich vlastní nos není plně rozvinut do zřetelné
semitské bohatosti, nebo vlasy nejsou tak příliš kudrnaté,
aby to bylo nápadné.“ Proti podobné židovské zvůli prý
dosud není vybudována účinná árjiská svépomoc a „zřetelné označení rasy zkrotí trochu bezohledné a výstřední
chování nearijců, kterým se neustále honosí.“ Žádáme
židovské odznaky, in: Vlajka 10. září 1939.
3 Milan NAKONEČNÝ, Vlajka. K historii a ideologii českého
nacionalismu. Praha 2001, s. 132.
4 Proslulou postavičkou byl imaginární špicl Žan Kudla,
„populární figurka z výstavy r. 1898, o níž se domnívala
naše veřejnost, že jest již dávno mrtva“, který v každém
čísle (od 17. 7. 1939) několika větami upozorňoval na
„nepravosti“ v českém veřejném životě. V drtivé většině
šlo o smyšlenky a sprosté konfidentství. Vlajka ze 17.
července 1939.
5 Pravicovým tiskem byly často kritizovány rozšířené
literární žánry. Zejména brak, který v době protektorátu
představovaly milostné kýče, detektivky či cowboyky.
O kampaních proti nízké literatuře, braku a škváru viz Pavel JANOUŠEK, Literární brak. Operace vyloučení, operace
nahrazení 1938–1951. Brno 2004.
6 „Hádanka (řec. Ainigma) je vylíčení předmětu, aniž je
zatím jmenován, básnické opsání věci, kterou je posluchači nebo čtenáři doplniti, uhodnouti. Podle slovné povahy je
to buď šaráda, logogrif, anagram, palindrom, s přimísením
kresebného prvku také rébus. Patří sem též křížovky a tajenky. Hádanky skládány ve všech světových literaturách
za všech dob. Sbírky jejich jsou hojné zejména u Němců
a Slovanů, kdež nad umělé hádanky převládají ve starší
době hádanky lidové.“ Masarykův slovník naučný. Lidová
encyklopedie všeobecných vědomostí, díl 3. Praha 1927,
s. 12.
7 Časopis byl vydáván v Praze s týdenní periodicitou
v letech 1925-1945. Vydavatelem Quido Langhans, šéfr.
Alois Nolč. Tomáš PASÁK, Soupis legálních novin, časopisů
a úředních věstníků v českých zemích z let 1939-1945.
Praha 1980, s.195
8 Hádankář, Úžasný úpadek české hádanky, in: Vlajka z 8.
října 1939.
9 Křížovkář, Propagace židovství, sexuality a vulgárnosti
v křížovkách, in: Vlajka z 19. října 1939.
10 H. A. K., Co se předkládá dětem v křížovkách. Neuvěřitelný úpadek vkusu v oboru křížovek a hádanek, in: Vlajka
z 20. října 1939. Tento článek byl Vlajkou znovu otištěn
ještě 31. října 1939.
11 Způsob vnímání Švejka extrémní pravicí v době protektorátu lze nalézt v některých článcích Vlajky. Švejk se
objevuje kupříkladu v pomlouvačném článku proti legiiím,
kde při vysvětlování událostí z konce roku 1918 stojí: „Přichází doba největší potupy vojenské cti, korunovace hrdiny
Švejka a jeho kult. Národ je učen obdivovat zbabělost, mazanost, nekázeň… Švejk národa usedá na křeslo ministra
národní obrany. Klofáč /Václav Klofáč (1868-1942), národní
socialista, ministr národní obrany v letech 1918-1920/,
největší hrdina, který válku přečkal v bačkorách, dává se
do práce s vervou kozla, jehož udělali zahradníkem. Jeho
přehlídky, jež pořádal po vlastech československých, staly
se pro ‚domácké důstojníky‘ pramenem hrůzy a potupy.
S jakou mravní špínou, jedovatostí a otrlostí řádil tento
socialistický nabob…“ Odstraňte osvobozeneckou legendu
č. 2! Odvoďte důsledky z nařízení říšského protektora
o legionářských důstojnících! Z kruhů bývalé čsl. armády,
in: Vlajka z 1. října 1939.
12 H. A. K., Co se předkládá dětem v křížovkách. Neuvěřitelný úpadek vkusu v oboru křížovek a hádanek, in: Vlajka
z 20. října 1939
13 Hádankář, Úžasný úpadek české hádanky, in: Vlajka
z 8. října 1939.
14 Milan NAKONEČNÝ, Vlajka. K historii a ideologii českého
nacionalismu. Praha 2001, s. 222.
/Petr Karlíček/
autor je historik
foto archiv autora
výmysly, vulgárností erotiky a sexuality, nýbrž dokonce i některými výrazy nejen silnými, nýbrž hraničícími přímo s oplzlostí…“ Posledním z útoků na
spisky tak náruživě, že si neuvědomil, že předobrazem románového Františka Ladislava Věka byl skutečný buditel František Vladislav Hek (1769-1847).
Je otázkou, kam až by jej jeho fašistický myšlenkový
freestyle dovedl, kdyby informací o skutečném buditelově příjmení disponoval. Snad by se jméno snažil
upravit tak, aby nevzbuzovalo pohoršení. Hek totiž
může zvrhlíkům připomenout vzdechy a ty se začasté váží k věcem odporným, snad ještě děsivějším než
spáry židozednářstva, snad k „vulgárnostem erotiky
a sexuality“. Jedním ze společných znaků všech denunciačních článků Vlajky je výhružný závěr: „Pro
roku 1942. Na počátku roku byla Vlajka nacistickými orgány donucena k rozpuštění a někteří její představitelé internováni v koncentračních táborech. 14
Útoky proti křížovkám a tajenkám jsou zjevně více
než výplodem chorého mozku, který měl ve vyšinuté době protektorátu široké pole k vlastní realizaci.
Ačkoli nejsou přímé důkazy, lze dovozovat, že jakékoliv okázalé moralizování je podezřelé a je třeba jej
vnímat s nejvyšší ostražitostí.
A nač že jsem to pitváním shora uvedeného tématu
přišel? Čím jsem to obohatil čtenáře? Nu, až na přebohaté výrazivo fašistického plátku Vlajka, ničím.
Ale co, jde přec o kratochvilné pseudointelektuální
čtení na deku.
zajímavosti / 75
Horor, Pulp a další...
Dopřál jsem si drink. Je to tak, nikoli jeden, nikoli sám, byl jsem v půvabné společnosti inteligentní
dámy a během duchaplné konverzace jsme se dostali k anglosaské literatuře. Po společné shodě na
několika autorech logicky následoval rozpor, protože tak již to bývá. Každý má jiný vkus /případně nevkus/. Týkal se literatury hrůzné, makabrózní, tedy
hororu. Dáma soudila, že jediným kvalitním autorem
byl Edgar Allan Poe, okrajově snad Nathaniel Hawthorne, další autory si nevybavila, ba ani neznala.
Když jsem zmínil dalšího velikána, H. P. Lovecrafta,
mělo to jen velmi slabou odezvu. Pokusil jsem se
tedy navrhnout další dva: R. M. Jamese a A. Bierce,
a to již byl „čistý průstřel“. Zmínil jsem, že tito autoři
nepsali prvoplánově „Pulp“, což bylo komentováno
tak, že pulp jsou jen detektivky, „kliftonky a nikkártrovky“, případně „kovbojky“. To mocně otřáslo mou
představou o informacích, které mají dnešní třicátníci o literatuře, jíž lze zpětně nazývat „Pulp“. Obvykle
narážím na základní informaci, tj. Pulp = 1. dřeň,
2. brakovou literaturu, 3.( nejčastější odpověď) má
to cosi společného s Pulp Fiction... Řadí se sem ale
76 /
zajímavosti
H. P. Lovecraft / foto www.ryudaewan.tistory.com
mnohem víc témat a žánrů, které mají společné jedno
– mají pobavit, zaujmout a vyvolat u čtenáře, v tom
nejlepším slova smyslu, odezvu. Patří sem však hororová literatura? Mnoho z ní jistě ano, jsou však na literární úrovni třeba Příběhy Artura Gordona Pyma,
hororová klasika, srovnatelné s „ kliftonkou“?
Lidé mají strach daný, je archetypálním pudem, který máme všichni vrozený. Často slyším, že se bojíme
rádi či neradi, snažíme se použít termíny na úrovni
„libých či nelibých pocitů“, faktem ale je, že strach,
jako emoci, potřebujeme. Někteří z nás více, někteří
méně, ale rozhodně ji potřebujeme všichni. Bez strachu bychom totiž neznali naději... Zpět k literárnímu
hororu.
Jeho první odlesky můžeme nalézt v rituálních kresbách pravěkých umělců, v antice lze spatřit řadu
autorů píšících hororové povídky, nejzásadnějším
je však zcela jistě Plinius ml., který napsal několik
prototypů horrorových povídek. Ve středověku je
nadpřirozeno všudypřítomné: v „exemplech“, legendách, v kronikách, všude lze nalézt texty, které lze
při troše dobré vůle nazvat fantastické, případně
hororové. Kdo je však tím, kdo horor formoval k současným rozměrům fantastické hororové literatury?
Autorů bylo jistě víc, mým „horkým tipem“ je však
autor, který není všeobecně známý. Přesněji, on je
spíše neznámý – Pchu Sung- ling – který se narodil roku 1622 v Číně. Bohužel, mnoho o něm dodnes
není známo, neznáme ani datum jeho smrti. Jisté je
jen to, že byl úředníkem, sepsal řadu povídek a novel, které za jeho života vůbec nevyšly, a vydal je
až jeho vnuk někdy kolem roku 1740. Jeho povídky
plné záhrobních monster, upírů, lykantropů a démonů však nepostrádají jednu základní veličinu, kterou
„západní horor“ objevil až o více než sto padesát let
později – nadsázku. A rozhodně – humor /kde jinde
by více než komicky nepůsobil „děsivý soudce ze-
h_aluze číslo 12 / léto 2010
mřelých, který jest zkušený pijan, jenž zvládá vypít
více než patnáct kořalek a vesele skotačit?“/. Vý-
chod v tomto opět předstihl západ... Ačkoli lze směle
tvrdit, že vývoj makabrózní literatury se v počátcích
devatenáctého století přesunul jinam – do Anglie,
Francie, Německa a Ruska. Kupodivu i do tehdejšího
Rakouska-Uherska... Ale o tom snad příště...
/Oto Mašata/
autor je pedagogem, zajímá se
o komiks, černý román atd.
foto archiv autora
Edgar Allan Poe / foto www.en.wikipedia.org
Nathaniel Hawthorne / foto www.en.wikipedia.org
zajímavosti / 77
Indie omalovánky
foto archiv autorky
Zuzana Blažková
Jmenuju se Zuzana Blažková.
Kdybyste se mě snažili vygooglit,
zkuste spíš mou sestrou vymyšlený pseudonym Zuzka Buzka. Studuju na Katedře výtvarné kultury.
Mám ráda kresbu a muziku, občas každé zvlášť, častěji
dohromady. Kresbu mám ráda pro její možnost rychle
zaznamenat momentální nápady, takže často to, co mě
na hudbě zaujme, zvěčním do skicáku. U kreseb podle
hudby většinou vycházím ze tří alternativ, buď z toho, co
mi evokuje skladba jako taková, nebo z vizuálu klipu anebo z bookletu (tam se pak inspiruju asi nejvolněji). Často
a ráda používám fonty, ale většinou toho moc nenapíšu.
Ve výtvarné příloze tohoto čísla bychom Vám rádi
představili tvorbu studentky ústecké Katedry výtvarné kultury PF UJEP Zuzany Blažkové, alias Zet
Bí, alias Zuzka Buzka. Předkládáme Vám 14 kreseb
ze série Favstuff, která vzniká deníkovou formou již
třetím rokem. Zuzana staví své kresby na zdánlivém
rozporu „odfláknutosti“ a zároveň precisnosti detailů, a to co se týče tahů, perspektivy a plasticity, rozvržení i celkového pojetí námětu.
78 /
výtvarná příloha
Vychází z grafického designu, přesto přiznává rukodělnost. Vizuálně jde s dopovými trendy. Ilustruje
hudbu a pracuje i se samotnými texty. Když nechtěně vynechá písmenko, nevadí, jednoduše ho vsune
jako by se nic nedělo. Kresby působí, jako kdyby si
dělala středoškolská studentka čmáranice během
nudných školních hodin. Evokují prvoplánové náčrty nápadů, které by jako by se měly rozpracovat až
později. A v tom je jejich poetika. K tomuto pojetí
přispívá i medium kresby – propisky, fixy – i podklad
– vytrhané stránky linkovaných sešitů a jakási celková neukotvenost ve formátu.
Způsob, kterým kresby Zuzana prezentuje, jim dodává autenticitu. Jakási „estetická neestetičnost“ je
upřímná, nikoliv fingovaná. Může se zdát, že jsou
prvoplánovým výtvorem, čemuž by styl kresby nasvědčoval, ale jde spíše o subjektivně nejlepší možnost k reflexi smyslových i intelektuálních prožitků.
Jakési poznámky, které jsou povýšeny na samostatná
díla.
Monika Svobodová
h_aluze číslo 12 / léto 2010
výtvarná příloha / 79
80 /
výtvarná příloha
h_aluze číslo 12 / léto 2010
výtvarná příloha / 81
82 /
výtvarná příloha
h_aluze číslo 12 / léto 2010
výtvarná příloha / 83
84 /
výtvarná příloha
h_aluze číslo 12 / léto 2010
výtvarná příloha / 85
86 /
výtvarná příloha
h_aluze číslo 12 / léto 2010
výtvarná příloha / 87
88 /
výtvarná příloha
h_aluze číslo 12 / léto 2010
H _ALUZE
literárně kulturní časopis

Podobné dokumenty

Vystěhovalectví - Naši nebo cizí? | Židé v českém 20. století

Vystěhovalectví - Naši nebo cizí? | Židé v českém 20. století dostalo všech 39 členů skupiny. Poté jsme odtud odjeli do Antverp, kde jsme čekali na loď do anglického Harwiche. Myslím, že ostatní mladí členové naší skupiny na tom byli podobně jako já. Byli jsm...

Více

Vlková Dana - SOŠ ekologická a potravinářská, Veselí nad Lužnicí

Vlková Dana - SOŠ ekologická a potravinářská, Veselí nad Lužnicí med je výrazný chuťově i vůní. Relativně často začne krystalizovat. Naproti tomu jednodruhový lipový med má chuť ostrou. Vyskytuje se jen vzácně, jelikož není moc míst, kde by se nacházely jen lípy...

Více

klubovní hlasatel

klubovní hlasatel Je tu další pokračování nové rubriky Ze severní strany. Jistě jsi už někdy slyšel (a nebo slyšela) o klubovních funkcích. Není ti cizí slovo kronikář, vedoucí, nástěnkář? Nebo nevíš, o co jde? Tak ...

Více

media info 29:media info 21

media info 29:media info 21 rodiny žijící na malém městě. Každá ze čtyř hlavních postav žije svým ideálem, ať je to život daleko od domova, láska či jistota lepší budoucnosti; závislost jednoho z nich na výherních automatech ...

Více