2/2013

HLAS MUÈEDNÍKÙ
Č L E N
M E Z I N Á R O D N Í
K Ř E S Ť A N S K É
A S O C I A C E
I C A
2 / 2013
Pamatujte na vězně, jako byste byli uvězněni s nimi; pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás
může potkat utrpení. – Židům 13,3
Naše absolutní potřeba Boha
Východní Afrika – vzrůstající hrozba islámu
Zprávy ze světa
N A K L A DAT E L S T V Í S T E FA N OS N A B ÍZ Í :
Rasooli & Allan – Lékaø z Kurdistánu
Pøíbìh o obrácení muslimského mullaha.
A5, 134 stran, cena 77 Kè.
Richard Wurmbrand – Vítìzná víra
Inspirující ètení na téma køesanské víry a svìdectví. 12×18 cm, 176 stran, cena 120 Kè.
Ken Anderson – Smìlý jako beránek
Životní pøíbìh známého èínského køesanského
disidenta. A6, 170 stran, váz. 137 Kè.
Pavel Rejchrt – Dvanáct kázání
Sbírka kázání èeského malíøe, básníka a literáta z posledních deseti let, ve kterých se autor
zamýšlí nad duchovní situací souèasného køesanstva i spoleènosti.
Váz. brožura, 14×19 cm, 96 stran, 147 Kè.
John Bunyan – Milost pøehojná
Duchovní autobiografie Johna Bunyana.
11,5×17,5 cm, 192 stran, cena 157 Kè.
John R. Weinlick – Hrabì Zinzendorf
životní pøíbìh hrabìte Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa, nejvýznamnìjšího pøedstavitele
Obnovené Jednoty bratrské.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 232 stran,
cena 175 Kè.
Hermann Hartfeld – Víra navzdory KGB
Autentické vyprávìní o pronásledování køesanù
v Sovìtském svazu v šedesátých letech.
12×19 cm, 304 stran, cena 177 Kè.
Richard Wurmbrand –
Kristus na židovské cestì
Autor sám židovského pùvodu uvažuje na židovské téma. 12×18 cm, 248 stran, cena 175 Kè.
Sam Wellman – William Carey
Kniha o životì anglického misionáøe v Indii.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran,
cena 167 Kè.
Hans Martin Braun – Let pøes hranice
Napínavý román z prostøedí ruské podzemní
církve se špioná�ní zápletkou.
Vázaná, 11,5×17 cm, 120 stran, 2.vydání,
cena 138 Kè
Mike Fearon – Martin Luther
Beletrizovaná biografie jedné z klíèových postav
historie køesanství.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 112 stran,
cena 165 Kè.
Anatolij Granovskij – Byl jsem agentem
NKVD
Memoáry agenta sovìtské tajné služby, pùsobícího krátce také v pováleèném Èeskoslovensku.
Vázaná s pøebalem,
12×19 cm, 288 stran, cena 245 Kè.
Tom White – Akce Kuba
Po sedmnácti mìsících vìzení na Kubì vypráví
autor vzrušující pøíbìh církve trpící za „tøtinovou
oponou“.
A6, 230 stran, cena 83 Kè.
Darlene Deiblerová-Roseová –
Ve stínu vycházejícího slunce
Podivuhodný pøíbìh americké misionáøky
v japonském zajetí za druhé svìtové války.
Vázaná s pøebalem, 12×19 cm, 288 str.,
cena 248 Kè.
Richard Wurmbrand – Vìzeòské zdi kdyby
promluvily
Autorova kázání, sestavená na samovazbì, která
jsou pozoruhodným a jedineèným dokumentem
o hlubinách køesanské víry uprostøed nelidského teroru a zoufalství.
Vázaná, 12×18 cm, 136 stran, cena 185 Kè.
Sam Wellman – Jan Kalvín
Biografie slavného reformátora.
Vázaná brožura, 12×19 cm, 160 stran,
cena 225 Kè
Bratr Andrew – Pašerákem ve službách
Nejvyššího
Kniha popisuje zaèátky služby bratra Andrewa.
Díky této knize se mnozí západní køesané zaèali
zajímat o utrpení svých spoluvìøících v totalitních zemích a mnohým rovnìž pomohla nalézt
víru v Ježíše Krista.
Vázaná s pøebalem, 12×19 cm, 262 str.,
cena 245 Kè
Nabízené knihy z nakladatelství STEFANOS si mùžete objednat na naší adrese, uvedené na zadní stranì obálky.
Poštovné ani balné není úètováno. Ukázky knih naleznete na internetové adrese www.hlas-mucedniku.cz)
HLAS MUÈEDNÍKÙ 2 / 2013
FOTO NA PRVNÍ STRANĚ VAZBY:
Pastor Elijah prohlašuje, že on i jeho kongregace v Zanzibaru setrvají a budou zde vyhlašovat Boží slávu
SABINA WURMBR ANDOVÁ NAPSAL A
Naše absolutní potřeba Boha
„Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho,
který si nás zamiloval.“.
(Řím 8,37)
Drazí bratři a sestry,
Byla jsem otrockou dělnicí v rumunském
komunistickém vězení a pracovala jsem s tisíci dalších žen na stavbě ohromného dunajského průplavu. Všechny jsme byly smutné
a skleslé, ale měly jsme mezi sebou mladší Židovku, původně lékařku,
která byla snad ze všech nejzoufalejší. Jen mlčela a nikdo se s ní už ani
nepokoušel navázat rozhovor.
Pak se stalo, že jsem jednoho dne seděla na své slaměné matraci a kousek
ode mě odpočívala právě ona židovská doktorka. Chtěla jsem ji nějak potěšit,
a tak jsem jí řekla: „Jste přece Židovka, neměla byste být tak zoufalá. Vždyť
Bůh našemu praotci Abrahamovi zaslíbil, že židovský národ bude mít zářnou
budoucnost. Budeme jako písek na mořském břehu a hvězdy na obloze.“
Podívala se na mně svýma nádhernýma smutnýma očima, ze kterých jí
po tvářích stékaly slzy a prohlásila: „Jistě, jako písek na mořském břehu, po
kterém všichni šlapou, stejně jako tady po nás šlapou komunističtí dozorci…
už mi o tom vašem Bohu raději nic neříkejte.“
Po těchto slovech se zvedla a šla pryč, zcela uzavřená do sebe. O několik dnů později jsem velmi těžce onemocněla a vypadalo to, že se přiblížila
má poslední hodina. Abych nezemřela v obyčejné cele, naložili mě dozorci
do dodávky a odvezli na zvláštní barák, kterému říkali nemocnice. Bylo
tam mnoho umírajících žen, které ležely po dvou nebo dokonce po třech na
malých postelích a vlastně jen čekaly, až je odnesou na nedaleký hřbitov.
Tak na takovém místě jsme byly. Večer se na nás přišel podívat velitel věznice společně s asi desítkou svých důstojníků. Prohlížel si umírající
ženy. Vypadaly jsme jako duchové (takhle mohou dnes vypadat křesťanské
ženy zavřené třeba v pracovních táborech Severní Koreje). Velitel pak k nám
začal promlouvat následující slova: „Vidíte, my komunisté máme nyní ve
svých rukách veškerou moc. Zvítězili jsme. Jsme silnější než Bůh, ve kterého
věříte. Máme léky, nemocnice, máme lékaře a už vašeho Boha nebo Krista
nepotřebujeme. Zde, v naší nemocnici, vás už ani nenapadne připomenout
si Boha nebo Krista.“
Následovalo veliké ticho. Nikdo se neodvážil odpovědět, ani ženy, které
ještě měly sílu mluvit. Ale Duch svatý byl přítomen i takovém místě. Dal mi
sílu i správná slova. A tak jsem se přihlásila a řekla: „Pane veliteli, pokud
budou na zemi nemoc a smrt, a jak vidíte, jsme zde všichni smrti blízko,
1
je nám Bůh absolutně potřeba. Potřebujeme Ježíše Krista, jediného dárce
života.“
Velitel se rozčílil a začal se mnou diskutovat. Ale když už nevěděl, co by
dalšího řekl, odešel a práskl za sebou dveřmi. Přítomné ženy byly nadšené.
Byla to ta nejkrásnější událost, kterou ve svém smutném vězeňském životě
zažily. Některé se dokonce radostí objímaly nad tím, že viděly někoho se
postavit komunistické zvůli.
Časně zrána následujícího dne, ještě před úsvitem, se objevila dozorkyně
a přečetla tři jména žen, které mají nastoupit do práce. První jméno bylo
moje, třebaže jsem byla umírající pacientkou. Ale žádná diskuze neměla
smysl. Strčili mě do dodávky a odvezli zpátky do vězeňské cely. Když mě uviděly ostatní ženy z cely, začaly plakat. Snažily se sehnat nějakou pomoc, ale
všechno bylo marné. Následujícího rána, když tisíce zubožených žen nastoupilo do práce, aby odešly pracovat na pole, musela jsem jít s nimi. Po cestě mi
ostatní ženy doslova nesly. Jak popsat co znamená každodenně pochodovat
nemocný, o hladu, v doprovodu dozorců s puškami a cvičenými psy. Už jen
kdybyste to spatřili na vlastní oči, bude vaše srdce obcházet mráz.
Když jsme dorazily na místo, musely mě ženy položit na zem. Nikdo mi
nesměl nějak pomáhat, všichni jsme musely pracovat. Taková byla moje
situace. Moje kolegyně plakaly, protože byly přesvědčené, že na konci dne
mne budou ukládat do hrobu. Třebaže dozorci nařídili, že nesmí nikdo stát
blízko mne, aby mi nemohl práci nějak ulehčit, Ježíš stál přesto při mně. Prošel kolem stráží a dotkl se mého umírajícího těla a toho dne večer, když se
tisíce uvězněných žen vracelo do svých cel, byla jsem s nimi i já. Ženy tomu
nemohly skoro uvěřit a vyprávěly si o tom snad po celém táboře.
Pozdě večer, když jsem ležela již na své slaměné matraci, přišla ke mně ona
židovská lékařka. Přiznala, že to, co se stalo se mnou, je skutečně zázračné
uzdravení, a že věří nyní v Mesiáše, který se mě dotkl a uzdravil mě.
Za druhé světové války jistý americký velitel řekl svým mužům: „Nepřátelská armáda stojí před námi – je napravo, nalevo a je i za námi. Jsme úplně
obklíčeni. Tentokrát nám nepřítel již neunikne!“
Příležitost pomáhat je nevyčerpatelná. Zoufalí lidé jsou všude kolem nás.
Zapomeňme navždy na hříchy, které Hospodin odpustil. Zapomeňme na
všechnu hašteřivost i technické vymoženosti, které se ukazují tváří tvář
skutečnému zoufalství lidského srdce jako bezmocné. Na druhé straně nezapomínejme na toho, kterého potřebujeme mít na paměti stále – na našeho
milovaného Pána Ježíše Krista!
Díky všem vám, kteří pracujete ve prospěch našich spoluvěřících, kteří
zakoušejí pronásledování na mnohých místech země.
V Kristu vaše
[Sabina Wurmbrandová (1913–2000) – prožila čtyři roky v rumunském komunistickém žaláři, a později v době kdy její manžel
Richard nadále zůstával ve vězení, se starala o ilegální společenství
křesťanů. Po odchodu na Západ založili manželé Wurmbrandovi
v roce 1967 mezinárodní misijní organizaci, jejímž cílem je pomáhat pronásledovaným křesťanům. Tento článek pochází z amerického zpravodaje ze srpna 2000.]
2
PRONÁ SLEDOVANÁ CÍRKE V DNES
Vzrůstající hrozba islámu
Sedmatřicetiletý ugandský pastor Umar Mulinde ze sboru Gospel of Life
Church International v Kampale obdržel ručně psaný výhrůžný dopis (viz
obrázek), ve kterém stálo: Umaru Mulinde, pamatuj, že nejsme s tebou ještě
u konce. Nemysli si, že náš přežiješ, tvoje děti jsou zde v Ugandě a tvoje žena se
vrátí. My musíme dokončit, co Alláh řekl.
Když tento anonym došel, byl pastor Umar
právě v Izraeli, kde prodělával operaci kvůli
zraněním, které utržil o sedm měsíců předtím.
A nyní titíž útočníci slíbili, že své hanebné dílo
dokonají.
Umar vyrostl jako syn muslimského učitele
v Ugandě. Když se stal křesťanem, zůstal v úzkém kontaktu se svoji rodinou. Sbor, kde se
Umar stal pastorem, se rozrostl na kongregaci
o více než tisíci členech. Místní extrémisté ale
tento misijní úspěch nesli pochopitelně nelibě.
Na Štědrý den roku 2011, když Umar právě krá- Část výhrůžného dopisu, který
čel do svého sboru na slavnostní bohoslužby, obdržel sbor pastora Mulinde.
přistoupili k němu ze zadu nějací muži a jeden
z nich zavolal: „Pastore!“
V okamžiku, kdy se Umar za volajícím ohlédl, vychrstl mu útočník do
obličeje množství jakési tekutiny a druzí muži mu vylili další dávku na záda.
Muži přitom křičeli: „Allahu Akbar!“ (Bůh je veliký!)
Ukázalo se, že útočníky použitá tekutina byla kyselina, která Umarovi
poleptala kůži na hrudníku, rukách a tváři a připravila ho o pravé oko.
Lékařská péče v Ugandě není na takové výši, aby si zde dokázali poradit s podobným zraněním. A tak díky několika sponzorům byl Umar poslán
do Izraele do jedné světově vyhlášené kliniky.
V době, kdy jeho sbor obdržel zmíněný výhružný anonym, se Umar připravoval na třetí z celkem šesti plastických operací, které měly napravit škody napáchané na jeho obličeji. Hlas
mučedníků společně s několika dalšími skupinami pomohl s úhradou Umarových léčebných
výdajů, a také podporujeme jeho rodinu, která nadále zůstává v Ugandě. Pastor Umar stále ještě pobývá v Izraeli, daleko od své ženy
a šesti dětí. Vzhledem k další léčbě tam pobude ještě několik příštích měsíců. Podobných výhrůžných dopisů již během jeho nepřítomnos- Umar v nemocnici krátce po
ti přišlo několik.
útoku.
3
V únoru byl sbor Gospel
of Life Church napaden opětovně. Nikdo však nebyl
naštěstí zraněn. Útočníci
tentokrát vylili kyselinu
jen před církevní budovou, protože křesťané ve
sboru byli ostražití a navíc vyhlásili nepřetržitou
modlitební stráž. Umarova
manželka uvedla, že někteří
představitelé jejich kongre- Pozdější fotografie Umara se stahovací bandáží na obličeji
gace, zejména někdejší mus- společně se svou manželkou a dvěma dětmi.
limové, jsou celou situací
velice znepokojeni a hrozby proti svému pastorovi berou naprosto vážně.
Nárůst islámu
Útok na pastora Umara souvisí s nárůstem islámského extremismu ve třech
dříve poklidných převážně křesťanských zemích východní Afriky – Ugandě,
Keni a Tanzanii. Tyto země byly vůči křesťanství, misionářům a biblickým
překladatelům velmi vstřícné a byly základnou různým křesťanským organizacím pro další aktivity v Africe. Způsob, jakým zde za posledních dvacet
let rostlo a rozvíjelo se křesťanství, byl obdivuhodný. V ugandské Kampale
chodilo na evangelikální bohoslužby více jak polovina obyvatelstva. V Keni
se v roce 1960 hlásilo k protestantismu asi sedmnáct procent obyvatelstva,
zatímco v současnosti je to zhruba padesát procent. V Tanzanii se přiblížil
počet evangelikálů k osmnácti procentům tamního obyvatelstva.
Islamisté ze severu Afriky a ze Středního východu o těchto počtech dobře
vědí. Uvolňují peněžní prostředky pro východní Afriku a snaží se všemožně
radikalizovat zdejší muslimské obyvatelstvo s cílem vyhnat z těchto končin všechny křesťany.
Výsledkem tohoto tříletého brutální úsilí je množství útoků na křesťany. Některé nedávné násilí v Keni bylo motivováno politickým napětím mezi vládou a militanty ze skupiny al-šabáb, kteří se do země dostávají ze Somálska, ale také
strachem ze šíření křesťanství v zemi. V červnu 2012 zaútočili teroristé granáty a střelnými zbraněmi v keňském městě Garissa na dva
křesťanské sbory. Při útoku přišlo o život patnáct lidí. Hlas mučedníků nyní podporuje několik zdejších osiřelých dětí.
Garissa leží asi jen sto padesát kilometrů od
hranic ze Somálskem. V listopadu minulého roku byl zabit jeden pastor při bombovém útoku
na křesťanský sbor, který se nacházel poblíž
sídla místní policie. 7. února tohoto roku za4
střelili tři útočníci pastora
Abdi Welli v Garisse. Tento věřící somálského původu konvertoval z islámu ke
křesťanství v roce 1992. Po
několika letech misijní činnosti přesídlil se svou ženou
do Garissy, kde oba pokračovali v křesťanské práci a mnohým zde posloužili k víře.
Helen, vdova po Abdim,
Keňský policista vyšetřuje uvnitř kostela jedné z církví,
která byla cílem útoku militantních islamistů v červnu nedávno pro pracovníky
minulého roku.
naší misie uvedla, že odpůrci křesťanů jejího manžela často napadali. „Když jsme od nich obdrželi výhrůžky, že nás zabijí,
společně jsme se modlili. Přitom nás naplnil pokoj, protože Bůh řekl, že bude s námi.“ Helen také vyprávěla o svých synech, jak jsou plně přesvědčeni, že jejich otec je nyní v nebi u Boha, a rovněž že jeho smrt má vyšší význam. „Máme triumfujícího Boha,“ prohlašuje Helen. „Víme, že on je Pánem
i v takových situacích.“
Kromě útoků v Garisse bylo napadeno i několik dalších sborů v Nairobi.
Militantnost, která je na postupu v Keni a Ugandě, se rovněž přenáší i do
Tanzanie. Ve snaze zvrátit trend nárůstu křesťanů přecházejí islamisté do
útoku. Během minulého roku bylo napadeno mnoho sborů a během posledních pěti měsíců přišli násilně o život dva církevní představitelé. Vdova po
jednom z nich se nyní musí sama starat o dvanáct dětí.
Mučednictví v Tanzanii
Generosa Kachiliová připravovala toho dne ráno pro svých dvanáct dětí
k snídani hrnec vařené rýže a konvici černého čaje.
Generosa musela nepřetržitě myslet na množství protivenství, které
v posledních letech prožila se svým manželem
Mathayo v severozápadní
Tanzanii. Vzpomíná na
tři po sobě jdoucí dny, kdy
neměli peníze ani na jídlo
a trpěli hladem. Ale za
všech okolností skládali
svoji důvěru v Boha, že je
neopustí. A vždycky jim
také pomohl.
V jedné takové situaci
šla Generosa se svým manPříslušníci militantní islamistické skupiny al-šabáb
želem do kostela, aby se tam
5
modlili za potravu pro své
děti. Když se vrátili domů,
zjistili že jim obětaví spoluvěřící dali na schody tašku
s jídlem.
Začátkem února tohoto
roku se však stalo něco jiného. Generosa se obávala
o bezpečí svého manžela.
Mathayo právě vyprovodil hostujícího britského
pastora, když se od řeznického krámku v sousedství začal ozývat nějaký
Stovky lidí se přišlo rozloučit se zavražděným pastorem křik rozhněvaných musliMathayo Kachili na jeho pohřeb v Buseresere.
mů. Mathayo tomu zprvu
nevěnoval pozornost. Tito
muslimové se zlobili, že nějací křesťané tam poráželi dobytek. Ačkoli to
zdejší zákon křesťanům nezakazuje, jsou zde tradičně muslimové považováni za jediné, kdo smějí porážet a prodávat maso, neboť takové maso je zde muslimy považováno za rituálně nezávadné. A kromě toho to
samozřejmě znamená lukrativní obchod, ze kterého jsou takto křesťané „vyšachováni“.
„Vím o koho šlo – kdo byli ti útočníci – byli roztroušeni po celé ulici a nechtěli nechat lidi projít. Proto jsem nechtěla manžela pustit z domu,“ vzpomíná Generosa. Třebaže Mathayo hlasitě obhajoval práva křesťanů i to aby
směli porážet a prodávat maso, připomněl své manželce, že ho ve městě
znají a vědí, že by nikomu nechtěl ublížit. A tak Mathayo pokynul své ženě
na rozloučenou a spěšně se vydal do města.
Generosa právě dovařila oběd a chystala prostírat, když do dveří vtrhla
se slzami v očích jejich sousedka Rebeka a volala, že Mathayo byl napaden.
„Šla jsem zrovna na tržiště, když jsem uviděla shluk lidí kolem sanitky. Zdravotníci manžela právě obvazovali a odváželi!“
Generosa běžela okamžitě do nemocnice, ale nemohla s manželem hovořit, protože byl v bezvědomí. Krátce nato zemřel. Svědkové vyprávěli, že
Mathayo zastavili čtyři militantní muslimové. Jeden z nich bydlel v sousedství a Mathayo znal. Tento muž prý vykřikl: „To je on, ten křesťanský
pastor!“
Útočníci následně pastora chytili za ruce a odvlekli ho stranou, kde mu
zasadili několik ran mačetou. Rozběsnění násilníci se mu zřejmě snažili
useknout hlavu, ale ve spěchu se jim to nepodařilo.
Ezekiel Meshach, jeden z členů sboru pastora Mathayo, byl mezi těmi,
kteří s pastorem hovořili jako poslední.
Podle jeho slov ležel na ulici a pravou ruku měl skoro useknutou, jak se
bránil před údery mačety. Ezekiel uvedl, že pastor své vrahy znal, a že mu
řekl: „Tohle mi udělali lidi, které znám, včetně Abdallaha.“
6
Ezekiel pro Hlas mučedníků uvedl, že tím
nebyl příliš překvapen. Abdallah byl původně křesťanem, který konvertoval k islámu.
Ezekiel zná Abdallaha velmi dobře a před
útokem ho zahlédl u řeznického krámku stát
s mačetou. Často měl na sobě vestu a kalhoty, které připomínaly bojovníky Talibanu.
Generosa našim pracovníkům řekla, že
odpustila Abdallahovi i ostatním, kteří se
na vraždě jejího manžela podíleli. „Provedli
něco, co ani nechápou; nevědí, co spáchali.
My v Písmu čteme, že Bůh chce, abychom
odpustili těm, kteří nám činí zlé.“
Generosa prohlašuje, že chce zůstat i nadále ve svém městě a pracovat ve sboru
svého manžela. Jelikož dosud rodina bydlela na faře, musí si nyní s dětmi najít nové
bydlení. Přiznává, že má starost, jak se bez
manžela sama postará o svých dvanáct dětí. Generosa důvěřuje Bohu, že ji bude
jako vdově pomáhat s výchovou
Zatímco je pastor Mathayo pro svou rodinu nyní
dvanácti dětí. Na obrázku je s dcerou
nenahraditelným, může naše misie pomoci Harrietou.
příslušníkům této rodiny přece jen o něco
zmírnit jejich utrpení. Obstarali jsme jim dočasný domov, obživu a další
nezbytné potřeby. Také jsme Generose poskytli menší obnos, aby si mohla
zařídit skrovnou živnost stánkového občerstvení.
Podobně jako mnoho jiných křesťanů v Tanzanii domnívá se i Generosa,
že pronásledování křesťanů ze strany islamistů paradoxně působí v jejich
zemi lepší jednotu církve. Prohlašuje, že i smrt jejího manžela jejich sbor
evidentně stmelil. Generosa je přesvědčena, že tato událost otevřela mnohým křesťanům oči a že Pán má moc vypůsobit, aby se stala duchovním
požehnáním pro tamní věřící.
Také prosila, abychom se za ní modlili, aby byla posilněna ve víře. Když
měli Generosa a její manžel nedostatek jídla, důvěřovali Bohu a on si použil
vždy někoho z věřících, který jim pomohl. I nyní žije Generosa v pevné víře,
že budoucnost její i jejích dvanácti dětí je v Božích rukách.
Extremismus v Zanzibaru
V době kdy pastor Mathayo žil ve vnitrozemské Tanzanii, docházelo
v Zanzibaru k nejvážnějším případům pronásledování církve. Zainteresovaní křesťanští pracovníci uvádějí, že na tomto ostrově žije maximálně
deset tisíc křesťanů, kteří se doslova ztrácejí v téměř 99 % muslimské populaci.
Islámští extrémisté se na ostrově objevili v roce 2012. Přidali se ke
snahám místních militantů, jejichž cílem je vyčistit Zanzibar od veškerého západního vlivu a eliminovat všechny křesťany a odstranit jejich
kostely.
7
K jednomu z nejhorších útoků došlo 26. května 2012. Toho dne biskup
Dickson Kaganga sloužil při sobotních večerních
bohoslužbách ve své kongregaci Assemblies of God.
Pojednou uslyšel jak venku skanduje dav lidí „Allahu Akbar!“ a „Zničte ten
kostel nevěřících!“ Biskup
Dickson ještě pomáhal členům sboru při útěku nouzovým východem, ale sám se
Militantní muslimové sice v kostele schovaného pas- rozhodl, že v kostele setrvá.
tora Dicksona neobjevili, zato jeho auto jejich běsnění
„Jako by mě něco vedlo, co
neuniklo.
mám dělat. Ptal jsem se sám
sebe, proč? Mám ještě příležitost utéci, ale já vím, že tento kostel miluji.“
Když Dickson v roce 1988 přijal Krista, rozhodl se, že v Zanzibaru založí
nové církevní společenství. Zpočátku do shromáždění chodila jen hrstka
obrácených. Dnes se každý týden schází k hlavním bohoslužbám kolem osmi
set věřících. Tato církev však byla napadena již dříve. 31. prosince 2011 hodili
militantní muslimové ke vchodu do kostela podomácku vyrobenou nálož,
která sice nevybuchla, ale policejní expert prohlásil, že kdy se tak stalo,
výbuch by zničil celou budovu a zabil by většinu těch, co by byli uvnitř.
Dickson byl ve své kanceláři právě ve chvíli, když dav asi tří stovek
muslimských
extrémistů vyzbrojených železnými tyčemi provalil zídku
a vtrhl do kostela. Pastor
slyšel, jak útočníci rozbíjejí okna kostela a pak,
jak jeden vykřikl: „Kde je
ten pastor! Podáme si ho!
Touhle dobou tady obvykle bývá.“
Dicksonovi začalo divoce bušit srdce. V tu chvíli
ani nebyl schopen se modlit. „Věděl jsem, že jestli je
Naši pracovníci se v Tanzanii setkali s Victorem Ligalou, který byl učitelem na základní škole. Ten opustil své tohle moje poslední hodina,
zaměstnání a domov kvůli hrozbám ze strany militantních pak se to zítra doví moje žemuslimů. Tito extrémisté totiž zjistili, že Ligala natáčel na. Nedokázal jsem nic jinéna video nepokoje v Buseresere a později zachytil i zraně- ho než bezradně sedět. Ale
ného pastora Mathayo Kachili, o kterém jsem výše referovali. Hlas mučedníků poskytl Ligalovi dočasné útočiště někde hluboko uvnitř jsem
cítil pokoj a měl jsem důa finanční výpomoc.
8
věru v Boží pomoc. Věděl
jsem, že i tuto situaci má
Bůh pod kontrolou.“
Pak mohl Dickson slyšet,
jak útočníci snesli na jednu
hromadu všechny plastické
židle, přidali k nim elektrické varhany, mikrofony
a další elektronické přístroje, všechno polili benzinem a zapálili. Podobně
naložili i s pastorovým
autem. Pak odešli z budovy Navzdory přestálým útokům prohlašují příslušníci konaniž by věděli, že v ní biskup gregace biskupa Dicksona Kagangy, že budou pokračovat
v konání pravidelných bohoslužeb.
Dickson stále je.
Následujícího rána přišlo
mnoho věřících na nedělní bohoslužby, protože se k nim ještě nedonesla
zpráva o řádění militantů. Když viděli všechnu tu zkázu, mnozí zármutkem
plakali. Pastor Dickson je ale utěšoval a povzbuzoval poukazováním na příběh starozákonního Joba. „Říkal jsem jim: »Víte proč se to stalo? Jsem přesvědčen, že z toho důvodu, jelikož nám Bůh důvěřuje. On nám zachovává
věrnost a my tohle strpíme a projdeme tím a tak zakusíme vítězství naší víry
a množství dobrých věcí z toho vzejde, a proto radujme se!“«
Dokud se zde bude ukazovat Boží sláva
Členové letničního sboru v Kianga prohlašují, že zůstanou v Zanzibaru
i přes dva útoky, kterými sbor již prošel.
K prvnímu incidentu došlo v listopadu 2011, necelý rok poté, co byl tento
kostel vystavěn poprvé. Zástup asi osmdesáti útočníku obklíčil na celou
noc kostel a místní islámský vůdce požadoval, aby mu pastor Elijah ukázal
povolení ke stavbě budovy. „Řekl jsem mu, že není důvod, abychom takové
povolení ukazovali neúřední osobě.“
Pastor Elijah vyjádřil přesvědčení, že toto setkání i načasování útoku
spolu souvisejí. Dav militantů následně zničil kladivy celou budovu. Zbyla
jen střecha, která byla přivařena k železným pilířům.
Členové sboru však budovu během dvou měsíců opět vystavěli, ale v únoru
2012 došlo ke druhému útoku, v tentýž den, kdy byl v Zanzibaru zabit jistý
katolický kněz. V tomto případě útočníci snesli na hromadu všechno zařízení a zapálili je.
Pastor Elijah spatřuje v tomto počínání islámských extrémistů snahu
eliminovat ze země křesťanství. Pronásledování ale podle jeho slov víru
křesťanů spíše posiluje, a říká, že i kdyby žádnou budovu neměli, budou Pána
Boha i tak chválit a uctívat třeba na holé zemi a pod širým nebem.
Křesťané z tohoto sboru, který prožívá mnohé těžkosti, prohlašují, že
chtějí v Zanzibaru založit další sbor. „Kvůli tomu jsme sem přišli, abychom zdejším lidem svítili jako světlo ve tmách,“ prohlašuje pastor Elijah.
9
„Zůstaneme tady, dokud se bude sláva Boží ukazovat na tomto místě, na
této půdě.“
Hlas mučedníků cítí povinnost stát při pronásledovaných křesťanech
v Tanzanii, Ugandě a v Keni. Budeme se i nadále modlit za ty, kteří zde čelí
násilným útokům, zastrašování, a kteří se na každém kroku potýkají s militantní snahou o naprostou islamizaci své země.
– Hlas mučedníků, USA, červen 2013
S V Ě D EC T V Í P RO N Á S L E D OVA N ÝC H K Ř E S ŤA N Ů
Írán
Hrozba nebo příležitost
„Mohammed“, člověk,
který v současné době žije
v Íránu, patří k těm, kteří
nikdy nedělají nic polovičatě. Klade si za cíl, aby
každé jeho úsilí bylo úplné,
vše dělá tak říkajíc s plnou vervou. V době kdy byl Íránští křesťané společně při studiu Písma
ještě narkomanem, zkoušel
na sobě každou drogu, která mu byla v dosahu. Od chvíle, kdy došel poznání
Krista, snaží se pracovat pro evangelium s podobným zanícením. Po čtyři
roky, od první chvíle, kdy uvěřil, hovoří o své víře doslova s každým, koho
potká. Mohammed prohlašuje, že se již modlil s více jak tisícovkou lidí, kteří
toužili po obrácení. Takovéto hojné rozsévání evangelia v islámském Íránu
musí počítat s pronásledováním. Přesto nečekaně Bůh dává větší příležitosti pro zvěstování svého slova právě v obtížných dobách.
Mohammed právě vydával svědectví lidem na pláži, když byl poprvé zatčen policií. „Když mě zatkli… byl jsem přesvědčen, že mě Bůh posílá na
místo, kde mám vydat svědectví,“ komentoval tuto zkušenost Mohammed.
„A proto jsem se nikterak nevzpouzel ani nehájil… Vsadili mě do vězení,
kde jsem potkal dva lidi, kteří tam byli trvale spoutáni kvůli velmi vážným
zločinům. Ve vhodnou chvíli jsem jim řekl: »Bůh mě poslal, abyste byli spaseni.« A tak jsem jim co možná nejrychleji zvěstoval evangelium, měli jsme
jen asi patnáct minut… ti lidé pak přijali v modlitbě Ježíše Krista!“
Mohammed si dobře uvědomuje nebezpečí – zatčení, hrozby, pronásledování – ale strach přitom vůbec nepociťuje. Tam, kde by mnozí spatřovali
jen nebezpečí a utrpení, dává Bůh Mohammedovi schopnost spatřovat otevřené dveře k misijní příležitosti.
– Hlas mučedníků, USA, květen 2013
10
Demonstrace nesobecké lásky
„Hussein“ okusil drogy poprvé ve dvanácti letech a v sedmnácti byl již
narkomanem. Jednoho dne sledoval televizní vysílání, kde uslyšel poselství evangelia. V tomto programu se mimo jiné pravilo, že Bůh miluje
i narkomany, a že je chce vysvobodit z jejich návyku. A tak se Hussein,
zasažen touto zvěstí, modlil k Ježíši Kristu a vyslovil i rozhodnutí, že ho
bude následovat. Výsledkem této modlitby pak bylo i podivuhodné zlomení jeho závislosti.
Avšak místo aby se jeho rodiče zaradovali, že se situace jejich syna obrátila
k lepšímu, začali mu naopak vyhrožovat a posmívat se mu. A jejich pobouření se neomezovalo jen na slova. Husseinův otec oznámil věc na úřadech
a to vedlo k Husseinově zatčení. „Doufám, že se rozhodnou tě za tvé odpadlictví pověsit,“ řekl Husseinovi jeho otec. „A jestli to udělají, budu první, kdo
ti omotá smyčku kolem krku.“ A pak na něho ještě zakřičel: „Raději bych byl
otcem narkomana než křesťana!“
Soudce však v Husseinově případu nevynesl nejvyšší trest, zřejmě i s ohledem na skutečnost, že jeho Husseinův otec byl vyznamenaným veteránem
íránsko-irácké války. Ale místo toho, aby ho zabili, rozhodli se, že s ním
budou jednat tak, že si sám bude přát být mrtev. Hussein nejdříve dostal čtyřicet ran bičem. Pak mu na pravé ruce zlomili všech pět prstů. To mu udělali
i z toho důvodu, že Hussein hrál na několik hudebních nástrojů a oni věděli,
jak jsou pro něho zdravé prsty důležité. Následně mu také zlomili nohu.
Když ho nakonec propustili, vyloučili ho ze střední školy, nesměl studovat
vysokou školu a neuznali mu naprosto žádné vzdělání. Ale Hussein i uprostřed nejhorších muk se dělil o svoji víru s ostatními. Po svém propuštění
napsal e-mail naší partnerské organizaci, která vysílala onen pořad, který
tak ovlivnil jeho život. V dopise uvedl, že ve vězení velmi mnoho vytrpěl.
Ale to nebyl ten hlavní důvod jeho psaní. Především prosil o radu ve svých
těžkostech.
„Nic z toho, co mi udělali, mě tak nebolí jako to, že nemohu nyní hrát
hudbu, která oslavuje Pána,“ uvádí ve svém dopise. „Píši vám, abych vám
jednak podal o sobě zprávu, ale také, zda byste mi neporadili v jedné záležitosti. Když jsem byl ve vězení, měl jsem možnost hovořit s jedním dozorcem, který byl přítomen při mém týrání. Byl mým případem hodně pohnut
a dal mi své telefonní číslo, abych ho po své propuštění z vězení kontaktoval, neboť se prý chce dovědět něco více o víře v Krista. A tak se vás nyní
ptám, zda mám v této záležitosti riskovat a zatelefonovat mu?“ Hussein již
obětoval pro evangelium svou pozemskou budoucnost i utrpěl řadu poranění, které poškodily jeho zdraví. Nyní se zajímá, zda má zatelefonovat
onomu dozorci a tím riskovat další těžkosti. Co když je dozorce prostě jen
policejním špehem? Co když ten telefonát povede k tomu, že Husseinovi
polámou další kosti? Hussein i další íránští křesťané naléhavě potřebují
naše modlitby.
11
Slepí prohlédnou
Místo hrozeb a zainteresování úřadů, se ve snaze navrátit svoji dceru
islámské víře, uchýlil otec Shahnazy k jinému plánu – chtěl využít úkladů
lásky. Když se před více jak dvěma lety stala Shahnaz křesťankou, domníval se její otec Ebi, že se jedná pouze o přechodný výstřelek mládí. Na
místo toho však víra dcery rostla a dokonce přivedla k víře několik svých
vrstevníků a společně pak založili malé křesťanské shromáždění. Proto
její rodiče, coby horliví muslimové, vymysleli úskočný plán, jak svoji
dceru přimět, aby se stala zase muslimkou. Ještě než se Shahnaz uvěřila
v Krista, zamilovala se do jednoho mladíka ze sousedství. V té době ale
její rodiče nesouhlasili, aby se za něho provdala. Nyní je však napadlo, že
by kvůli své pozemské lásce mohla Shahnaz zapomenout na Ježíše. Proto
pozvali na návštěvu onoho mladíka i s jeho rodiči. Po nějaké chvíli společného hovoru odvedl Ebi svoji dceru stranou a zeptal se jí, co si myslí
o možnosti, aby se za toho mladého muže provdala. „Omlouvám se otče,
ale jsem nyní křesťankou,“ odpověděla Shanhaz, „nemohu se provdat
za muslima.“ Když rodiče mladíka pochopili, že jejich syn byl odmítnut, rozhněvaní odešli okamžitě domů. Rodiče Shahnaz byli jako opaření. V návalu vzteku začal Ebi svou dceru bít. Křičel na ní: „Víš, že kdybych tě nyní zabil, že by to bylo podle zákona? Jsi křesťanka, odpadlice,
kvůli tobě budeme zneuctěni! Budu tě mlátit tak dlouho, dokud se nevrátíš k islámu.“ A tak Ebi bil zuřivě svoji dceru, která přitom volala o pomoc
k Bohu. Náhle zčistajasna otec přestal dceru bít, a začal si sám zasazovat
rány řemenem. I jeho hlas se úplně změnil.
„Jsem zlý člověk,“ říkal, „jsem nečistý, hloupý a bojuji s Bohem!“ Pak se
svezl na zem a začal volat k Bohu za odpuštění. V ten okamžik přišla jeho
manželka a polekaná se ptala, co se stalo. Shahnaz jen zírala, a řekla matce,
že nechápe, co se děje.
Obě ženy chtěly zavolat záchranku, ale Ebi se vzchopil a prohlásil, že doktory nepotřebuje. Pak se obrátil k Shahnaz a řekl jí: „Zlatíčko, odpusť mi.
Pros za mne svého Ježíše, aby mi odpustil,“ škemral Ebi. „Teď je mi jasné,
že jsem bojoval proti němu.“
Pak Ebi vyprávěl, jak mu Bůh otevřel oči. Když tloukl svoji dceru, náhle
měl vidění, při kterém spatřil Ježíše, který měl levou ruku položenou na
rameni Shahnaz a pravou rukou Ebimu naznačoval, aby přestal s bitím. Ebi
pak uslyšel, jak mu je řečeno: „Nebij svou dceru, patří mně.“ V tu chvíli Ebi
pochopil, že jeho rány dopadaly i na Ježíše.
Shahnaz svému otci nejen odpustila, ale radostně ho utěšovala, že přece
nevěděl, co činí. A tak se stal křesťanem i Ebi, a dnes se v jejich domě schází
křesťanské shromáždění.
- Hlas mučedníků, USA, květen 2013
12
Etiopie
Rozdělená rodina
Podobně jako jiní zdejší křesťané ví dobře
i Musa, co má za následky přijetí Ježíše jako
Spasitele, jaké hluboké rozdělení rodiny
tím může vzniknout. Musa, otec šesti dětí,
se rozhodl následovat Krista v roce 2007.
Až do této doby byl Musa vůči křesťanství
poměrně nepřátelský. Pak se ale dostal do
obtížné životní situace, kdy byl nezaměstnaný a potřeboval práci. Později našel místo
v jednom holičství, kde jeho novým šéfem
byl jistý křesťan. „Začal mi vyprávět o Kristu Etiopský křesťan Musa zakusil po
od prvního okamžiku, kdy jsem tam začal svém obrácení pronásledování od
svých nejbližších členů rodiny.
pracovat,“ vzpomíná Musa. „Dost mě to rozčilovalo. Odpovídal jsem mu hodně ostře, ale
on na to říkal: »Bůh vám to odpustí«, a když jsem odcházel domů, řekl mi:
»Bůh vám žehnej«. Cestou domů jsem byl z toho značně rozrušený, protože
jsem si uvědomoval, že mi ani jednou neopověděl na moje příkrosti jakkoli
ve zlém.“
Musa šel na druhý den opět do práce a požádal svého nového zaměstnavatele, aby se na něho nezlobil, že s ním včera hovořil tak nezdvořile a také
se ho zeptal, jak je možné, že mu odpovídal tak laskavě bez sebemenšího
náznaku hněvu. Od tohoto člověka se Musa poprvé dověděl, že Ježíš je jediná
cesta k Bohu a slyšel také od něho odcitovat všechna hlavní místa z Bible,
která vydávají svědectví o Kristu. Pak od svého šéfa dostal Janovo evangelium, které si již přečetl s velkým zájmem. Později se ho jeho šéf zeptal, jak
na něho četba evangelia zapůsobila. Musa na to vzpomíná: „Řekl jsem mu,
že se po četbě cosi v mém životě změnilo. A on se mě zeptal, zda bych chtěl
činit pokání a věřit. Namítl jsem, že to přece nemohu jen tak, aniž bych
dříve něco viděl.“
Té noci, když Musa spal, měl sen, který následně dramaticky změnil jeho
život. „V tomto snu jsem byl na nějakém prostranství s velmi vysokou ohradou, na kterém pobíhali lidé sem a tam a nevěděli jak se mají odtud dostat.
Když jsem se podíval k nebi, uviděl jsem na vrcholu hrazení nějakou postavu,
která mě vzala za ruku a žádala, abych řekl, »Ježíš je Pán«. Nejprve jsem
mlčel, ale když jsem byl takto žádán dvakrát, řekl jsem nakonec »Ježíš je
Pán«. V tom okamžiku jsem se probudil.“
Po tomto krásném prožitku si byl Musa nade vší pochybnost jist, že se
stal skutečně křesťanem. Ihned o svém obrácení pověděl nadšeně své manželce, ale ta tím byla velmi zneklidněna. Ještě toho rána se Musa vydal do
kostela. Mezitím však jeho manželka zavolala některé členy rodiny a také
muslimského duchovního, aby Musu přiměli k návratu k islámu. Musa to
13
ale odmítl. Tím však svou
ženu pohněval natolik, že
mu začala nadávat a spílat. Nakonec odešla z domu
se dvěma z jejich šesti dětí
a prohlásila, že s ním již
nikdy nepromluví jediné
slovo. Se slzami v očích ji
Musa na rozloučenou ujistil, že vrátí-li se někdy, bude
doma vždycky vítána. „Stále
ji ještě miluji a moc bych si
přál, aby se vrátila. Je biblickou pravdou, že může dojít
k rozdělení manželů, otce
Etiopská křesťanka Kedija patří k těm etiopským věřícím, se synem, matky s dcerou.
kteří jsou podporováni naší misií. Již v osmi letech uvěřila Stalo se mi přesně to, co
díky svědectví jednoho příbuzného v Ježíše.
Bible předpovídá.“
Musa se nyní sám stará o čtyři děti. Rozpad rodiny byl pro jejich děti nesmírně bolestivý. Kromě toho čelil Musa násilí ze strany svých bratří. „Jakmile můj otec uslyšel,
co se stalo, zavolal si k sobě mé bratry a společně se radili, co se mnou udělají. Když jsem se pak jednou vracel do svého domu, náhle se objevil jeden
z mých bratrů a začal mě bít holí. Pak se přihrnuli ostatní bratři a drželi
mě, aby mě ten první mohl lépe mlátit. Nakonec jsem upadl na zem a jeden
z bratrů mě ještě kopal do hlavy.
Sousedé, kteří rvačku pozorovali, pak přivolali policii. Ta odvezla Musu,
jeho bratry i jejich otce na policejní stanici k výslechu. „Tam jsem byl otcem
a bratry obviněn, že vnáším rozkol do rodiny a to také uvedli jako důvod,
proč se na mě osopili. Policisté pak otce s bratry propustili a mě si tam na
tři dny nechali. Ale vzhledem k tomu, že jsem byl zraněný, mě nakonec také
propustili.“
Musa rovněž vyprávěl, že následně přišel i o svou obživu. „Obdělával
jsem pole, které mi vyhradil můj otec, ale když jsem se stal křesťanem, tak
mi to pole zase vzal.“ Nakonec ale jeho otec ustoupil a dovolil Musovi zase
pole obdělávat. Avšak s platem v holičství, kde byl jen na částečný úvazek
měl velké existenční potíže. „Kvůli nedostatku peněz musela má nejstarší
dcera pracovat u jedněch lidí jako služka… Avšak díky pomoci Hlasu mučedníků, který mi poskytl menší půjčku, se mohla dcera zase vrátit domů a žije
zase s námi.“
Musa se rovněž aktivně zapojuje do misijního úsilí. Když jsme se s ním
setkali poprvé, vyprávěl nám, jak přivedl dva muslimy ke Kristu. Pak vyjádřil
vděčnost, že od nás dostal finanční půjčku na založení vlastní živnosti.
„Modlil jsem se za zlepšení naší situace, a tohle považuji za odpověď na své
prosby. Nyní jsem velmi šťastný.“
– Hlas mučedníků, Kanada, duben 2013
14
Nepál
Příběh Bhagaily
Pro Bhagailu znamená
velký rozdíl „před“ a „po“.
Než se stala křesťankou
měla hlavní těžiště problémů výhradně doma. Byla
chudá a navíc její manžel je
násilnický pijan. Ale i poté,
co se stala křesťankou, je Bhagaila při modlitbě s pracovníky Hlasu mučedníků
Bhagaila nadále chudá a její
muž je pořád pijan. A přesto se všechno změnilo. „Nyní už nemám ty problémy, co jsem měla dříve,“ prohlašuje. „Nyní jsem vnitřně šťastná.“
Poté, co Bhagaila opustila hinduismus a konvertovala ke křesťanství, jí
začal manžel fyzicky týrat. Jednoho dne prohlásil: „Už tě nechci, když ses
dala na tu svou víru. Ať se o tebe postarají ty, co s tebou chodí do kostela.“
Při jednom svém výstupu jí manžel poranil levé ucho, ale ani tak se Bhagaila
nevzdávala naděje. Hlas mučedníků jí později financoval lékařský zákrok,
při kterém jí byl napraven poškozený ušní bubínek.
Podobně jako řada dalších nových věřících v Nepálu se i Bhagaila potýká s mnohými obtížemi, které jí působí rodinní příslušníci, sousedé anebo
místní úřady. Kromě toho tito věřící vědí, že pokud se dostanou do nějakých
těžkých životních situací, jednoznačně nemohou počítat s žádnou podporou
od státu. Z vnějšího hlediska se život Bhagaily může po její konverzi zdát
obtížnější. Přesto však radostně prohlašuje: „Od chvíle, kdy jsem uvěřila,
jsem velice šťastná.“ Tato laskavá žena prosí pouze o modlitby. „Modlete se
za mne, abych byla silná a zachovala si víru, ať se stane v mém životě cokoli. Můj manžel v současnosti bloudí v temnotě. Prosím
zejména o modlitby za něho, aby
poznal Pána Ježíše. Byla bych nesmírně šťastná, kdybych ho viděla jak kráčí cestou života.“
Pamatujme ve svých modlitbách nejen na Bhagailu a jejího
muže, ale také na další křesťany
v Nepálu, kteří se setkávají s nevolí svých bližních, s výsměchem
a pohrdáním sousedů a známých
anebo se šikanováním úřadů.
Hlas mučedníků financuje pro tyto nepálské věřící
– Hlas mučedníků, Kanada, kvě- výstavbu jejich kostela, který byl zničen při žhářském útoku.
ten 2013
15
Z P R ÁV Y Z E S V Ě TA
INDIE
Křesťanští pastoři hospitalizováni po
útoku extremistů
Hinduističtí extremisté provedli 4. června
brutální útok na dvacet baptistických pastorů
v jihoindickém státě Ándhrapradéš.
Asi padesátka militantů zaútočila holemi
a obušky a za pokřiku různých urážek na modlitební setkání baptistických pastorů v jednom
sboru v městě Meheshwaram Mandal (okres
Ranga Reddy). Militanté také obvinili křesťanské představitele z násilného obracení lidí ke
křesťanství.
Sedm z napadených křesťanů muselo být
kvůli různým poraněním ošetřeno v nemocnici. Všeindická křesťanská rada (VKR) vydala
prohlášení, že všichni napadení pastoři pocházeli z denominace Telugu Baptist Church a pravidelně se každý měsíc scházeli ke společným
modlitbám.
VKR také v prohlášení uvedla, že asi tisíc
místních křesťanů se na protest vůči tomuto
napadení sešlo na pokojné demonstraci. Případ rovněž vyšetřuje místní policie.
– Release International, 5. června 2013
SRÍ LANKA
Křesťané pod tlakem
V posledních měsících se zintenzivňuje pronásledování křesťanů na Srí Lance. V pozadí tohoto neblahého procesu nárůst tamního buddhistického nacionalismu.
Extremistické buddhistické skupiny jako jsou
Bodu Bela Sena (Mocná buddhistická armáda)
nebo Sinhala Rawaya rozněcují náboženské
nepokoje a organizují útoky, jejichž cílem jsou
tamní křesťanské a muslimské menšiny.
Jen v tomto roce bylo již na Srí Lance napadeno asi třicet křesťanských sborů. V roce 2012
bylo pak hlášeno dvaapadesát útoků na církev.
Co je však mimořádně alarmující je úplná beztrestnost pro pachatele těchto incidentů, kteří
vesměs nejsou voláni k odpovědnosti.
16
Kromě zmíněného násilí čelí tamní církve
navíc i úřední šikaně a tlaku na jejich rozpuštění. Například místní samosprávy a policie již
přikázaly množství sborů uzavřít s odůvodněním, že nejsou státem povolené.
Při nedávném incidentu v okrese Hambantota vyzvaly úřady některé tamní evangelikální sbory, aby doložily svoji legálnost s varováním, že pokud tak neučiní, mohou být úředně
uzavřeny.
– World Evangelical Alliance,
15. května 2013
TURKMENISTÁN
Policejní zátah, konfiskace a veřejné
zostouzení
Členové dvou protestantských komunit ve
dvou vesnicích ležících v oblasti Lebap na východě země se stali předmětem úřední šikany.
V prvním případě obdrželi někteří věřící pokutu, která přesahuje částku dvou měsíční průměrných platů poté, co přišlo udání na policii, že jistý člen církve čte v práci křesťanskou literaturu.
Policisté provedli prohlídku v některých křesťanských domácnostech, členům sboru vyhrožovali a zkonfiskovali nalezenou křesťanskou literaturu včetně osobních Biblí. Podle postižených
křesťanů policie prohlásila, že Bible byly vytištěny v Kyjevě na Ukrajině a proto jejich čtení je
zakázané. Soudce prý jednomu z pokutovaných
křesťanů řekl: „Pokud se chcete dovědět něco
o Bohu, čtěte korán.“ Ve druhé vesnici napsali
místní předáci turkmenskému prezidentovi stížnost na protestantskou komunitu, ve které tvrdí,
že je „velmi nebezpečná pro společnost“. Tamní křesťané navíc byli zostouzeni ne veřejném
shromáždění vesnickým imámem, který obyvatelům řekl, že „křesťané jsou špatní lidé, kteří zradili svoji vlast“. Vládní úřad pro náboženské záležitosti odmítl výzvu agentury Forum 18
a nechtěl celou věc komentovat.
– Forum 18, 17. května 2013
BIBLICKÉ ZAMYŠLENÍ
Láska k nepřátelům
„Ježíš řekl, milujte své nepřátele.“ (Matouš 5,44)
Pět století, před Ježíšem, prohlásil Sofokles ve svém dílu Antigona: „Jsem
zde nikoli pro nenávidění, ale pro milování.“ Rovněž Starý Zákon učil lásce
k bližnímu. Ježíš přivedl lásku k její vrcholné podobě demonstrováním toho,
že by měla zahrnovat i nepřátele.
Židovka Ilse Blumenthalová-Weissová, jejíž manžel přišel o život v plynové komoře a jejíhož syna zabili, napsala – rovněž v koncentračním táboře –
báseň, ve které říká: „Nedokážu nenávidět. Bijí mě, šlapou po mně. Nedokážu však nenávidět. Házejí po mně kameny. Nedokážu nenávidět. Dokážu
jen hořce plakat.“
To je mimořádný lidský výkon – být prost pocitů nenávisti. Bůh ale dává
ještě víc: sílu milovat nepřátele.
Láska k nepřátelům znamená rozumět jim lépe než oni rozumějí sobě
sami. Jejich nenávist je zaslepuje. Vy však dokážete hledět s nezaujatou
myslí na jejich situaci. Milovat nepřítele znamená, že se při vlastní obraně
neuchýlíte k jeho prostředkům. Milovat nepřítele znamená, že jako Ježíš,
na sebe vezmete jeho vinu; považujete jeho hříchy za své vlastní a usmíříte
je skutky dobroty jak k němu, tak k jeho obětem.
Budeme-li mít před svým zrakem příklad Kristův, pak dokážeme mocí
Jeho Ducha jednat tímto způsobem.
– Z knihy Richarda Wurmbranda Reaching Towards The Heights
Můžete nám psát na naši e-mailovou adresu:
[email protected] [email protected]
Navštivte nás na Facebooku: www.facebook.com/hlas.mucedniku
Další informace v angličtině lze najít na internetových adresách:
www.persecution.com www.persecution.net
Starší čísla v elektronické podobě naleznete na internetové adrese:
www.hlas-mucedniku.cz
MUČEDNÍCI KŘESŤANSKÉ VÍRY
Skryté kameny v základech církve
MISKENTA A TAMASGERD
rok 445
Kolem roku 445 perský šáh Jazdkart II.
pokračoval v rámci své říše v obvyklém pronásledování křesťanů, podobně jak tomu bylo i za
jeho předchůdců. V té době byla Mezopotámie
(území převážně dnešního Iráku) součástí Persie. Ačkoli Jazdkart I. vydal v roce 409 toleranční
edikt, který byl vůči křesťanům smířlivý, šáhové,
kteří přišli po něm, považovali nadále křesťany
za hrozbu svého impéria. Počet křesťanů narůstal a zoroasterští kněží chtěli zabránit odklonu
lidí od tradičního náboženství. Také nevěřili, že
by křesťané mohli být loajálními občany říše,
když odmítají účast na zoroasterské praxi uctívání ohně. Někteří křesťané vytušili nebezpečí
a uprchli, jiní však zůstali.
V reakci na tyto protikřesťanské nálady došlo v mezopotámském městě Kirkuk na jednom
vrchu za městem k masakru křesťanů. Odhaduje
se, že zde mohlo přijít o život až o 150 000 věřících, ačkoli jiní uvádějí, že toto číslo je značně
přehnané. Mezi těmito mučedníky byla také
žena jménem Miskenta (nazývaná také Scirin,
Sirin nebo Širin). Podle některých písemností
pocházela z Mosulu, kde pracovala jako pekařka. Ačkoli se zdroje liší v informacích o místě
a době jejího mučednictví, byla popraven jistým
velitelem jménem Tamasgerd.
Miskenta jako mladší žena a matka dvou
synů zřejmě slyšela, že do města táhne Tamasgerd se svými vojáky a mohla ještě uprchnout.
Místo toho však vzala své děti a šla sama vstříc
vojákům a řekla jim, že chce zemřít mučednickou smrtí a získat tak korunu slávy, která na ně
čeká. Tamasgerd ohromen její žádostí jí řekl,
že může být i se svými dětmi ušetřena, když
se podvolí k uctívání ohně. To však Miskenta
odmítla, a tak byla i se svými syny popravena.
Křesťané obdrželi zprávu o její smrti a její
ostatky pohřbili v Mosulu. Avšak smrt její i dalších křesťanů nebyla podle všeho zbytečná.
Podle písemných pramenů byl Tamasgerd tak
ohromen neohroženým svědectvím této ženy,
že záhy sám uvěřil v Krista, a později sám
zemřel jako mučedník, když se odmítl navrátit
k zoroastrismu.
Hlas muèedníkù Vychází pìtkrát do roka.
V prosinci vychází dvojèíslo.
Toto periodikum je registrováno u Ministerstva
kultury ÈR pod evidenèním èíslem
MK ÈR E 12970
Bulletin vydává obèanské sdružení
POMOC PRONÁSLEDOVANÉ CÍRKVI
K hlavním cílùm tohoto sdružení patøí:
• poskytovat hmotnou a duchovní pomoc pronásledovaným a potøebným køesanùm
• informovat veøejnost o pronásledování køesanù
• podporovat vydávání literatury, která vypovídá
o køesanských muèednících a svìdcích víry.
Obèanské sdružení úzce spolupracuje s celosvìtovou misijní organizací International Christian
Association (ICA).
Pìt hlavních zásad této misijní organizace je založeno na biblickém verši epištoly židùm 13,3:
1. Podporovat køesany v šíøení evangelia v oblastech, kde jsou pro své svìdectví o Ježíši Kristu
pronásledováni, prostøednictvím køesanské literatury, Biblí, rozhlasového vysílání, lékù a dalších forem pomoci.
2. Poskytovat v tìchto oblastech pomoc rodinám
køesanských muèedníkù.
3. Podporovat vìøící, kteøí osobnì prošli utrpením
v bývalých komunistických zemích.
4. Nejrùznìjším zpùsobem se snažit získávat pro
Krista ty, kteøí se podílejí na pronásledování
køesanù v totalitních zemích a problémových
oblastech.
5. Informovat veøejnost o krutostech páchaných
na køesanech.
Tento bulletin lze bezplatnì objednat na adrese:
Hlas muèedníkù
pošt. pøihrádka 21
377 01 Jindøichùv Hradec
Úèet pro dobrovolné pøíspìvky:
ÈSOB Jindøichùv Hradec
è. ú.: 131257607/0300