Blízký východ - Společně k rozmanitosti

Komentáře

Transkript

Blízký východ - Společně k rozmanitosti
P E
PØES
ročník IV / číslo 11
Ó
Ó
Ó
ce
ky
hr sud t
s
ed jno
ø
p
e
st
o
lh
i
an
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
cena 15 Kč
(předplatné 10 Kč)
ÔKurdská cesta do neznáma
ÔMezi Araby byl antisemitismus importován z Evropy…
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
ÔNěmecká azylová politika ve slepé uličce
Ô
Ô
ÂÚvodník
„Izraelsko-palestinský konflikt není western. Není to boj mezi dobrem a zlem, ale spíš tragédie v tom nejstarším a nejvlastnějším smyslu
slova: totiž střet mezi jedním a druhým právem, střet mezi jedním silným, historicky podloženým a přesvědčivým nárokem a velmi odlišným,
ale o nic méně přesvědčivým, o nic méně silným a lidským nárokem druhým.“
Amos Oz
 Východ až příliš blízký …
Pronikavá slova izraelského spisovatele mohou platit i pro celý Blízký východ, nikoliv pouze pro izraelsko-palestinský konflikt, na který si
složitou blízkovýchodní realitu leckdy redukujeme. Blízký východ je paradoxním místem. Oblast, v níž se – chtělo by se říci až v jakémsi
požehnaném závanu božské i lidské tvořivosti - zrodilo zemědělství, písmo, nejstarší lidské civilizace a tři velká monoteistická náboženství
hlásající lásku, mír, naději a soucit, je dnes pařeništěm nenávisti, konfliktů, beznaděje a destrukce. Právě proto však může být nám Středoevropanům svým způsobem blízký. Blízký východ je totiž jakousi Střední Evropou u bran Asie. Stejně jako se kulturně a etnicky pestrá středoevropská mozaika začala sypat s pádem habsburské říše, která vymezila její politické i civilizační hranice, právě tak Blízkým východem otřásl
rozpad osmanské říše. Ten spustil procesy, jejichž důsledky tato oblast sklízí dodnes.
Od počátku historie je Blízký východ nejen kolébkou civilizace, ale zároveň její otevřenou křižovatkou. Všichni, kdo jí prošli, tu zanechali
historii, která obohacuje, ale i tíží a bolí. Suezský průplav a později ropa, na níž je naše industriální civilizace až drogově závislá, ji pak proměnily
ve strategickou oblast globálního významu. O kohoutky ropovodů se dnes svádějí stejně urputné boje jako kdysi o klíče k branám zdejších
obchodních cest. Proto o této oblasti a v této oblasti vždy chtěli rozhodovat jiní. Od Peršanů a osmanských Turků přes evropské koloniální
mocnosti až po supervelmoci studené války, z nichž jedni tu zanechali doutnající trosky nepodařených socialistických experimentů, druzí pak
studený lesk globálního kapitalismu. Nelze se tedy divit, že zrovna v této historií a starými konfliktními zájmy zvrásněné krajině se dnes
k druhému životu probouzí islámský fundamentalismus, prožívající namísto renesance nový středověk, aby v něm hledal baštu jistoty před
nesrozumitelným globalizovaným světem.
Blízkovýchodní konflikty vyhánějí z domovů statisíce lidí. Masový exodus iráckých uprchlíků zvýšil v posledních letech klesající celosvětovou bilanci uprchlíků – a to v míře blížící se nejhorším číslům z dob tragických konfliktů na Balkáně, ve Rwandě a Kongu. Právě proto nejnovější
číslo PŘESu věnujeme této fascinující, ale výbušné oblasti. Jako skromný příspěvek ke společnému přemýšlení nad možnostmi návratu míru
do této části světa. Je jisté, že toho nedosáhnou jednoduché recepty džihádistů zneužívajících moudrost koránu, ale ani křižácké výpravy
misionářsky vyvážející dnes místo křesťanství demokracii. Mír je cosi, co dost dobře
nelze přivézt v diplomatickém kufříku z Bruselu, Moskvy či Washingtonu, ani na
e
hlavních tanků, ale ani v batozích aktivistů, kteří si v dobré víře před tanky lehají. Je
c
i
y
an
to stav duše, k němuž musejí dospět lidé, jichž se týká. Jednou z nutných podmínek
hr sudk t
ed jnos
ø
k
tomu je však možnost, aby si konečně o vlastních věcech mohli rozhodovat sami.
p
ste
o
h
l
Lubor Kysučan
Autor působí na FSS MU a FF UP.
Čtvrtletník PŘES vydává
PØES
NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ,
tř. Kpt Jaroše 31, 602 00 Brno,
tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected],
http://pres.nesehnuti.cz.
Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko
redakce ani vydavatele.
Redakce:
Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Radim Ošmera,
Milan Štefanec, Katerina Dimovska
Redigují:
Milan Štefanec
Sazba:
Dušan Rosenbaum
Jazykové korektury:
Radim Ošmera
Grafické korektury:
Milan Štefanec
Přepisy textů:
Olga Kozáková
 OBSAH
BLIZKÝ VÝCHOD
Být uprchlíkem není žádný med… natož palestinským ............................................ 2
Kurdská cesta do neznáma ......................................................................................... 4
Blízký východ v zrcadle výzkumů veřejného mínění ................................................ 7
„Mezi Araby byl antisemitismus importován z Evropy…,“ říká znalec Blízkého
východu Marek Čejka .......................................................................................... ........8
Tolerance po česku aneb kdo může do party ............................................................ 9
AZYLOVÁ POLITIKA
Německá azylová politika ve slepé uličce ................................................................ 11
Azylová politika České republiky .............................................................................. 13
Návrh novely zákona o azylu: omezení svobody žadatelů ..................................... 15
Ukrajina bez hranic? aneb No Border camp na Ukrajině, 11.- 20. srpna ............. 17
SLAVNÍ UPRCHLÍCI
Ovidius – doživotní vyhnanec ................................................................................... 18
Fotografie na titulní straně:
Jitka Adamčíková (Hra na izraelské vojáky)
Registrace:
MK ČR E 15578
Tištěna verze:
ISSN 1214-9640
On-line verze:
ISSN 1801-0296
Guantánamo – pět let bezpráví ................................................................................ 18
Burani v salonu aneb konec jedné iluze .................................................................. 19
AKTIVITY
Nejen o aktivitách kampaně Bezpečí pro uprchlíky ............................................... 21
RECENZE
Neobjednaná recenze ................................................................................................ 21
Současné Rusko očima Anny Politkovské ................................................................ 22
Vytištěno na recyklovaném papíře.
1
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
BLÍZKÝ VÝCHOD
Ó
Ó
Ó
 Být uprchlíkem není žádný med…
natož palestinským.
Nepokoje v uprchlických táborech v Libanonu
opět přivedly pozornost médií k problematice
palestinských uprchlíků na Blízkém východě,
kteří již několikátou generaci pobývají na území
mimo své původní domovy. Jejich počet překročil hranici sedmi milionů, Palestinci se statutem
uprchlíka či tzv. vnitřně přesídlené osoby tak dnes
představují 70 % celkové palestinské populace.
Nejvíce registrovaných uprchlíků pobývá na území Jordánska, Sýrie, Libanonu a samozřejmě bývalé velké Palestiny. A nejedná se o skupinu, které by se obzvlášť dobře dařilo. Nemožnost
návratu a diskriminace v hostitelské zemi, které Palestince často zneužívají jako nástroj své
mocenské politiky vůči Izraeli, z nich činí na
jedné straně utlačovanou populaci, která si právem zaslouží pozornost lidskoprávních aktivistů, zároveň ale také představuje výrazný zdroj
nepokojů na Blízkém východě. Média však zaplňují spíše informace o bezpečnostní anarchii,
kterou frustrovaní Palestinci rozpoutávají, než
o okolnostech, které takový život uprchlíka
z okupované země provází.
Vysídlování Palestinců začalo již koncem devatenáctého století. Od vzniku britského mandátu v roce 1920 jich do konce roku 1947
odešlo z původních domovů kolem 150 000.
Hlavní uprchlická vlna nastala po roce 1948.
Vyvolalo ji napadení palestinské vesnice Dejr
Jásín nedaleko Jeruzaléma, kde izraelské jednotky zmasakrovaly přes stovku obyvatel. Následovalo přepadávání, znásilňování a rabování dalších obyvatel ve městech i na venkově.
Například ve vesnici Dawajíma tak Izraelci zabili 80-100 mužů, žen a dětí, jejichž těla následně naházeli do masových hrobů. Skupinu
starých žen zahnali do domu a ten pak zapálili. Kromě strachu o vlastní bezpečí se na exodu podílela také propaganda okolních arabských států, které se snažily mediálně
propíraným zobrazením sionistického násilí povzbudit nenávist Arabů vůči Izraeli.
Do konce první izraelsko-arabské války počátkem roku 1949 odešlo z území dnešního
státu Izrael 85 % původního arabského obyvatelstva. Počet uprchlíků včetně vnitřně přesídlených osob, které pobývají na území Západního břehu, pásma Gazy a dnešního
Izraele, překročil 900 000. Potomci této skupiny uprchlíků z roku 1948 dnes zahrnují více
jak 6 000 000 Palestinců. Většina z nich (4,3
mil.) je registrována a podporována humanitární organizací UNRWA (United Nations Relief and Works Agency), kterou na pomoc
palestinským uprchlíkům zřídilo OSN již
v roce 1950. Další velká migrační vlna nastala po šestidenní válce roku 1967, kdy Izraelci
obsadili Západní břeh včetně východního
Jeruzaléma, pásmo Gazy, Sinajský poloostrov
a Golanské výšiny. Dnes tato uprchlická skupina přesahuje jeden milion osob.
Největší skupina uprchlíků pochází
z území, kde se dnes rozprostírá stát Izrael.
Jejich pozemky byly vyvlastněny a staly se
majetkem nových židovských obyvatel. Přes
pět set arabských vesnic bylo zcela vysídleno a následně zničeno, aby se tak znemožnil
návrat uprchlíků. Palestinci vysídlení v letech
1948 až 1967 se stejně vrátit nemohou, protože Izrael definuje sám sebe jako židovský
stát, a odmítá tak uznat právo návratu nežidovských uprchlíků na svoje území. Návrat
na okupovaná území také není možný, protože izraelská vláda se systematicky snaží bránit nárůstu tamní palestinské populace.
Další přesuny
Ani okolní země však neposkytují palestinským uprchlíkům pocit bezpečí. V sedmdesátých letech došla trpělivost jordánskému
králi Husajnovi, který stále více ztrácel kontrolu nad situací v palestinských utečeneckých táborech na území Jordánska ovládaných ozbrojenci z Organizace pro osvobození
Palestiny (OOP). V září 1970 se Palestinci
dostali do potyčky s jordánskými bezpečnostními složkami a vypukl konflikt, který zapříčinil vysídlení 20 000 Palestinců a zničení několika utečeneckých táborů. Události tzv.
„Černého září“ vedly k vypovězení OOP
z Jordánska a jejímu přemístění do Libanonu, který se stal v sedmdesátých letech hlavním bojištěm izraelsko-arabského konfliktu.
Původní vyvážené soužití libanonské prozápadní křesťanské většiny s muslimy (a také
relativně dobré vztahy s Izraelem) se v důsledku přílivu palestinských uprchlíků změnily. Útoky různých skupin OOP směřované
na izraelská území z jižního Libanonu vedly
k ochlazování izraelsko-libanonských vztahů
a následné izraelské invazi do Libanonu v roce
1982. V září 1982 zmasakrovali proizraelsky
orientovaní křešťanští falangisté několik tisíc
Palestinců v uprchlických táborech Sabra
a Šatíla na jihu Bejrútu. Tato událost vzedmula vlnu demonstrací na podporu palestinských
uprchlíků v celém světě a také v Izraeli, kde
na 400 000 Izraelců požadovalo stažení Izraele z Libanonu. Mnoho Palestinců opustilo
v osmdesátých letech Libanon a zamířilo do
Skandinávie a Severní Ameriky.
Po vypuknutí války v Perském zálivu byli
palestinští uprchlíci vyhoštěni z Kuvajtu, jako
trest za to, že OOP podporovala Saddáma Husajna. 280 000 uprchlíků, kteří byli držiteli jordánských či egyptských pasů, odešlo do Jordánska a do Iráku a 40 000 Palestincům bylo
umožněno vrátit se na palestinská území.
V září 1995 se rozhodl vyhnat Palestince
libyjský prezident Muammar Kaddáfí. Tisíce
uprchlíků byly násilím nahnány na lodě
a nákladní auta a vyhoštěny z libyjského území. Některým se podařilo dostat do Jordánska, Sýrie, Libanonu a Palestiny. Osoby bez
platných cestovních dokladů byly internovány v nelidských podmínkách uprchlického
tábora Saloum na hranici Libye a Egypta. Po
šestnácti měsících pobytu v táboře jim bylo
umožněno navrátit se do Libye.
Poslední přesuny palestinských uprchlíků
se odehrály v souvislosti s ozbrojeným konfliktem v Iráku, kde jsou často terči útoků
a výhrůžek.
Život občana druhé kategorie
Většina palestinských uprchlíků na Blízkém
východě je usídlena v lokalitách vzdálených
do 100 km od svých původních domovů.
Pětina uprchlíků žije v utečeneckých tábo-
Palestinský plakát na zdi Betléma.
Foto: Marek Čejka
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
2
Ô BLÍZKÝ VÝCHOD
Ô
rech. Hustota osídlení v táborech
například v pásmu Gazy se odhaduje na 50 000 obyvatel na km2
(pro srovnání v Praze je to 2 300).
Přelidněnost však není hlavním
problémem. Mnohem závažnější
je omezení volnosti pohybu, s tím
související nezaměstnanost a chudoba. S příjmem menším než dva
dolary na den musí vystačit třetina uprchlické populace. Ekonomicky nejlépe jsou na tom Palestinci v Sýrii, nejhůře v Libanonu,
v pásmu Gazy a ve venkovských
oblastech kolem měst Hebron,
Džanín a Tubas na Západním břehu. Není náhodou, že většina konfliktů se koncentruje právě
v těchto oblastech a místní tábory tvoří základny, odkud pronikají
na izraelská území sebevražední
atentátníci.
Beznadějnost místní situace je
nejzřetelnější na životě mladých
lidí. V letech 2005 a 2006 monitorovala autorka tohoto článku
Veřejné vystoupení přívrženců hnutí Hamás.
prezidentské a parlamentní volby
na Západním břehu. Její palestinská spolupracovnice Abeer byla
na 2007 bylo izraelskými jednotkami zničevelmi inteligentní dívka s téměř stejnými pláno 86 domů, 69 obchodů, mešita, kostel, tony jako její vrstevníci kdekoliv jinde ve světě
várna na mýdla, elektrický transformátor, vo– vystudovat, najít si dobrou práci a založit
dárna a další složky infrastruktury ve městě
rodinu. Pro Palestinku s místem bydliště vzdáNábulus. Radnice odhaduje škodu na 75 000
leného od hlavního města pouhých dvacet
USD. Vodovodní potrubí bylo zničeno také
kilometrů, ale také několik checkpointů, však
v Tulkaremu. Izraelské jednotky zaútočily na
ambice ne zcela reálná – tedy kromě možnospalestinskou rybářskou loď u břehů Rafahu.
ti vdát se. Cesta na univerzitu do Ramalláhu,
Čtyřiapadesátiletá žena z Hebronu byla zrakterá mně coby držitelce českého pasu cesněna při demonstraci arabských zemědělců,
tující vozidlem mezinárodní organizace trvakterým byl znemožněn přístup na jejich pole
la patnáct minut, zabrala Abeer až tři hodiny.
židovskými osadníky. Vojenský výcvik izraelDélka záležela na momentální průjezdnosti
ských složek, který byl prováděn na zemědělči uzavření jednoho stálého betonového checské půdě vesnice Džinba v Hebronu zničil
kpointu a několika tzv. létajících checkpoinveškerou úrodu. Zákaz vycházení platil ve
tů, což jsou v podstatě vojenské hlídky nevesnicích Huwwara a Bejta v blízkospravidelně rozmístěné na silnicích
ti Nábulusu. V těchto dnech bylo také IzraZápadního břehu. Podle nálady hlídkujícíelci uzavřeno centrální tržiště a čtyřem stům
ho izraelského vojáka se dále odvíjela doba,
prodejců zamezen přístup do města. Někona kterou byl Abeerin autobus zastaven. Dolik checkpointů je uzavřeno nejen pro všechjíždění do školy byla její rodina schopna finy Palestince včetně vozidel záchranné služnančně zabezpečit po dobu jednoho roku,
by, ale také pro humanitární organizace.
ale pak již byla situace neúnosná. PřestěhoUzavřena byla silnice do vesnice Qaryut, ktevat se ze svého bydliště do Ramalláhu však
rá umožňuje obyvatelům přístup k pitné
Abeer nemůže. Bohužel i při hledání zaměstvodě a spojení s hlavní silnicí. Izraelci uzanání naráží na stejné problémy, a tak dál sní
vřeli také silnice využívané zemědělci
svůj sen o cestě do Ameriky, kde by mohla
v oblasti As Sahel, což znemožňuje práci na
svobodně žít.
polích a přístup k zavlažování zemědělcům
Omezení pohybu po druhé intifádě však
z okolních vesnic….A následuje dlouhý výnemá negativní dopad pouze na plány mlačet vesnic se zablokovanými vozovkami
dých Palestinek. Podle výzkumu provedev tomto týdnu. Školáci ve vesnici Qabatíja
ného Světovou zdravotnickou organizací
se kvůli probíhajícím vojenským operacím
(WHO) a Organizací pro výživu a zemědělnedostali do škol, stejně jako studenti
ství (FAO) poklesl příjem potravy u 90 % obyv dalších oblastech paralyzovaných přítomvatel okupovaných územích. Podíváme-li se
ností izraelských vojenských složek. A tak
do posledních zpráv Úřadu pro koordinaci
dále a tak dále.
humanitárních záležitostí při OSN (OCHA),
který vydává pravidelná týdenní hlášení
Neveselé vyhlídky
o situaci na okupovaných územích, pochopíKvůli pokračující izraelské okupaci narůstá
me dopad izraelské okupace na palestinskou
dále i počet palestinských uprchlíků. Odhaekonomiku. V týdnu od 30. května do 5. červ-
3
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
Foto: Jitka Adamčíková
duje se, že kvůli stavbě separační zdi již bylo
přesídleno na 15 000 osob (36 % z nich tvoří
uprchlíci) a dalších 49 000 obyvatel bude
muset opustit vojenská území mezi zdí a tzv.
zelenou linií, která tvoří hranici Západního břehu po šestidenní válce (stavba zdi na mnoha
místech přesahuje tuto hranici směrem do
palestinských území). Celkově však výstavba
bezpečnostní bariéry postihne půl milionu palestinské populace, která zůstane oddělena od
vodních zdrojů a hlavní infrastruktury.
Nejistý je také osud 70 000 – 100 000
palestinských rezidentů východního
Jeruzaléma. Pětina přesunů Palestinců
v rámci svatého města je zapříčíněna stavbou
separační bariéry. Po jejím dokončení zůstane
88 % arabských domácností na východní
straně bez přístupu k lékařské péči, která je
v centru města. Pětina rodin celého východního Jeruzaléma bude odělena od svých
příbuzných.
Loňské vítězství Hamasu navíc ještě více
odklonilo přízeň Evropy, která omezila
finanční podporu palestinské samosprávy.
Právo uprchlíků na návrat je však klíčovým
bodem všech jednání, které v tomto bodě
zpravidla ztroskotají. Poslední návrhy
umožňují návrat arabských obyvatel pouze
do budoucího Palestinského státu, ale nikoliv
na území státu Izrael. Najít v této věci
konsensus bude nejtěžší otázkou všech
dalších arabsko-izraelských pokusů o mírové
soužití.
Jitka Adamčíková
Autorka je spolupracovnicí Poradny pro
uprchlíky. V letech 2005 a 2006 působila
na Západním břehu coby pozorovatelka
volební monitorovací mise EU.
BLÍZKÝ VÝCHOD
Ó
Ó
Ó
ÂKurdská cesta do neznáma
„Naše minulost je smutná, naše současnost tragická. Naštěstí nemáme budoucnost,“ říká postava kurdského hraného filmu Nultý kilometr, který byl před dvěma lety
uveden na festivalu v Cannes a několikrát
se promítal i v České republice. Paradox tvrzení je zřejmý na první pohled: jestliže dnes
Kurdové mohou natočit celovečerní film (byť
v evropské koprodukci), jejich úděl nemůže
být tak bezútěšný. Cesta k těmto možnostem však byla dlouhá a její pokračování zůstává nejisté.
Kurdové jsou často označováni za největší
národ bez vlastního státu. Zmíněný film vznikal v kurdském samosprávném území Iráku.
Právě k autonomii v Iráku dnes obdivně vzhlížejí Kurdové z ostatních zemí, kam je politika
20. století nemilosrdně rozdělila – z Turecka,
Íránu, Sýrie a části bývalého Sovětského svazu. Ale začněme popořádku.
Kurdský dávnověk
Slovo ve tvaru Kurd (nebo Gurd) se objevovalo už ve starověkých nápisech. Jeho význam
se obvykle chápe jako „silný“. Dlouho však
zároveň platilo – podobně jako slova Arab nebo
Turek – coby obecné označení venkovského
neotesance, s jakým by vzdělanci a obyvatelé měst nechtěli mít nic společného. Nicméně Kurdy jako zcela konkrétní skupinu kmenů v pohoří Zágrós (severně a východně od
starověké Mezopotámie) chápali už arabští
kronikáři – třeba v 10. století al-Masúdí, který
předpokládal, že Kurdové jsou potomky démonů. Běžně se také uvádělo, že jedním
z Kurdů je muslimský vojevůdce Saláhaddín,
v Evropě známý jako Saladin, který ve
12. století definitivně porazil křižáky v Palestině. Jím založený stát pak ovládal také Egypt
a Sýrii. Může být překvapivé, že zdaleka ne
všichni Kurdové jsou dnes na Saladina hrdí.
„Když založil stát, proč to neudělal v Kurdistánu?“ můžeme dodnes slyšet zvláštní historickou (nebo ahistorickou?) výčitku.
Název Kurdistán, tedy „země Kurdů“, se
objevoval už od Saladinových dob, ale ne vždy
se jím označovalo stejně velké území. Jeho
hornatá krajina se navíc stávala nárazníkem
mezi velkými říšemi Blízkého východu – procházela tudy hranice římsko-parthská (3.stol.
př.n.l. – 3.stol. n.l.), byzantsko-perská (3. –
7.stol.) a byzantsko-muslimská (7. – 11.stol.).
Následovala staletí neklidu, kdy ze Střední
Asie směrem na západ – právě přes Kurdistán – proudily nájezdy Turků (11.stol.), Mongolů (13.stol.) a krvavého Timura Lenka (14.–
15.stol.). Potom, od 16.století, se do
Kurdistánu přesunuly hraniční boje mezi Osmanskou říší, která po Arabech převzala stráž
nad mocí sunnitského islámu, a jejími šíitskými rivaly z perské dynastie Safíjovců. Když se
linie oddělující oba státy jakž takž ustálila,
setrvala beze změny až do první světové války. Vlastně ne tak docela.
Neklid na hranici
Osmanští Turci a safíjovští Peršané potřebovali své pohraničí spolehlivě zajistit. K tomu
jim měly pomáhat kurdské vazalské státečky,
kterých postupem času vzniklo kolem tuctu
na osmanské straně a k tomu tři v Persii. Prav-
Tady začíná kurdská autonomie v Iráku.
Foto: Petr Kubálek
da, tu a tam se některý kurdský velmož dočasně přidal k „nepříteli“, pokud to právě bylo
výhodné, nicméně Osmanům i Safíjovcům
nárazníková knížectví dlouhodobě vyhovovala jako převodní páky státní moci. Problém
nastal, když severně od kurdských sídlišť začal na muslimská impéria tvrdě dotírat jeden
probuzený soupeř – ruské samoděržaví. Pádišáhové si především v konfrontaci s carem
uvědomili, že jejich vlastní armády vězí oběma nohama ve středověku. Cesta k novodobé palebné síle měla vést přes zásahy do státní správy a hospodářství. Následným snahám
o modernizaci a centralizaci státu padly za
oběť všemožné lokální dynastie, tedy i ty kurdské: poslední knížectví Kurdů na osmanské
straně zaniklo v roce 1848, na straně perské
v roce 1867. Na to, co následovalo, řada současných Kurdů nepohlíží se zalíbením.
Miniaturní panovnické dvory, které sponzorovaly místní kulturu včetně rodící se kurdské literatury, byly pryč. Jejich odstranění se
odrazilo i na bezpečnostní situaci: dýchavičný aparát Osmanů a Peršanů byl stále příliš
slabý na to, aby ve všech koutech svých rozsáhlých držav zjednal pořádek, takže místo
utužení vlastní moci v Kurdistánu se paradoxně dočkal nárůstu přepadávání na cestách,
a tím i ustrnutí místní ekonomiky. Mocenské
vakuum začaly zaplňovat dříve oslabené kmenové struktury. Ty navíc doplnila další síť autority: mezi Kurdy, kteří byli dříve známí jako
spíše vlažní sunnitští muslimové, prudce získala na popularitě bratrstva islámské mystiky,
která pěstovala obřady s prvky meditace
a extáze, ale zejména zdůrazňovala úctu k zasvěceným předákům bratrstva, u nichž se věřilo v divotvorné schopnosti. Náčelník v kmenové hierarchii (nazývaný ágá) vyhledával
spojenectví mystického mistra (nazývaného
šéch). Mezi těmito světskými a náboženskými
rody se uzavíraly sňatky a vznikala tak svérázná kmenově-islámská šlechta.
Kurdové jako by ztráceli půdu pod nohama. Na osmanském území dokázala islámská
mystika oživit loajalitu Kurdů k sultánovi, ale
také u nich vydatně podněcovala obavy
z rozpínavosti křesťanů – na Kavkaze sílila
moc Ruska a přímo v Kurdistánu se objevovali zejména američtí misionáři. Terčem nových
frustrací se stali početní křesťanští sousedé
Kurdů, většinou Arméni, ale vedle nich také
vyznavači náboženství jezídů – kurdsky mluvících členů kastovního společenství, které
kvůli své komplikované a částečně utajované víře muselo čelit podezřením, že uctívá
ďábla a provozuje orgie.
Zatímco jezídi dříve žili spíše stranou většinové kurdské společnosti a v některých
oblastech představovali nezanedbatelnou
vojenskou sílu, křesťané obvykle zůstávali
v podřízeném, fakticky vazalském postavení vůči muslimským Kurdům, kteří si jich
však vážili jako zkušených rolníků a zručných řemeslníků. Snad i proto nebyly vzájemné vztahy dlouho nijak dramatické. Vše
se zlomilo teprve pod dojmem měnící se
geopolitické konstelace.
Osmanský sultán Abdülhamid II. nabídl
pokračování zašlé éry kurdských státečků:
oficiálně kvůli ostraze hranic, ale ve skutečnosti i pro utužení své kontroly nad Kurdistánem nechal v roce 1891 podle vzoru ruských
kozáků ustavit zvláštní jízdní oddíly, které byly
pojmenovány po něm – Hamidiye. Právě tyto
jednotky, složené převážně z kurdských kmenů, stály na počátku masakrů arménského
obyvatelstva v letech 1894-1896. Zabíjení
začalo poté, co Arméni v okolí města Mu
(v dnešním Turecku) odmítli zaplatit daň,
a následně se přeneslo do měst. Mnohem horší
vlna násilí proti Arménům, tentokrát už v hlavní režii osmanské armády, propukla při jejich
odsunu (směrem na území dnešní Sýrie)
v roce 1915, kdy Kurdistánem procházela osmansko-turecká fronta první světové války.
Na dosud diskutované genocidě Arménů tak
měli Kurdové aktivní podíl, byť ne všeobecný. Brutalita byla největší kolem frontové linie; naopak dále od ní přibývalo příkladů
obětavé pomoci a záchrany.
Jako u nás ve střední Evropě, tak i na Blízkém
východě měla z válečné vřavy povstat nová
doba. Její zárodky se v osmanském státě utvářely v řadách absolventů jeho modernizovaného školství. Vedle tureckých nacionalistů, kteří
už v roce 1908 získali moc nad Osmanskou říší,
nezaháleli ani stoupenci emancipace dalších
národů, Armény a Kurdy nevyjímaje. Nová městská elita zakládala tajné obrozenecké spolky,
a nezřídka se proto musela uchýlit do emigrace. To byl i případ kurdské knížecí rodiny Badrchán, jejíž členové v exilu vydali roku 1898
první kurdský časopis.
Stát odepřený
Z tezí amerického prezidenta Wilsona
o právu národů na sebeurčení měli mít prospěch také Kurdové a Arméni: mírová smlou-
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
4
Ô BLÍZKÝ VÝCHOD
Ô
va podepsaná v srpnu 1920 v Sčvres u Paříže předpokládala, že na troskách Osmanské
říše vzniknou jejich vlastní státy. Co na tom,
že plánovaný Kurdistán měl pokrýt jen část
území obývaných Kurdy, zatímco Arménie
byla projektována v oblastech, kde po válečných deportacích a řežích skoro žádní Arméni nezbyli. Zásadní formality pro vytvoření
obou nových států však smlouva neurčila.
Složitá jednání mezi západními mocnostmi a
jediným zástupcem Kurdů (byl jím někdejší
osmanský generál Muhammad Šaríf-paša)
nakonec předběhl vývoj v samotné Anatolii,
kde se turecký vojevůdce Mustafa Kemal vzepřel ustanovením ze Sčvres a rozhodl se –
nejprve vojensky, posléze i diplomaticky –
bojovat za jejich zrušení. Dostatečně silné lidové hnutí, které dokázal zmobilizovat mezi
tureckým obyvatelstvem, mu zajistilo úspěch
a v roce 1923 vyústilo v založení Turecké republiky. Dlužno připustit, že Mustafa Kemal
(později známý jako Atatürk) zpočátku neměl
cíle, které by se mnoha kurdským náčelníkům (ágá) a hodnostářům mystických bratrstev (šéch) příčily. Dokonce existují předpoklady, že za svého působení na východní
frontě během světové války dal kurdským
předákům příslib autonomie.
Zvrat nastal, když kvůli Atatürkově protináboženské politice roku 1925 zosnoval povstání kurdský šéch Saíd. Poté turecký režim zakázal všechna islámská bratrstva, ale
zejména utužil státní nacionalismus. Represe se projevily hlavně v jazykové a ideolo-
gické rovině: bylo přísně zakázáno mluvit
kurdsky (až do roku 1991 mohlo být v Turecku trestné používat kurdštinu i v soukromí) a vláda podporovala „vědecké“ studie, podle kterých kurdština ani Kurdové
neexistují. Součástí asimilačních snah bylo
poturčování jmen osob a místních názvů,
stejně jako vysídlování Kurdů do západního Turecka. Povstání ve 20. a 30. letech
byla potlačována zvlášť razantně, s desetitisíci oběťmi. Přitom formálně provedené pozemkové reformy nezbavily vlivu tradiční
kurdské velmože, kteří mnohdy ochotně
spolupracovali na vládní politice. Kromě liberálnějších období v 60. a 70. letech byly
v Turecku pravidlem přísné tresty vězení
pro politiky a novináře, kteří se pokusili
hovořit o kurdské problematice.
sům turistů a vazbám na organizovaný zločin zařadila na světové seznamy teroristických organizací. Vůdce strany Abdullah
Öcalan od 90. let prohlašoval, že je připraven zříci se násilí. Od jeho dopadení v roce
1999 PKK několikrát změnila název a evidentně se rozštěpila na frakce různého stupně radikálnosti. Přítomnost PKK zvláštním
způsobem ovlivnila turecký oficiální postoj
k dlouho tabuizované kurdské otázce: zčásti
sice zablokovala jakoukoli debatu o Kurdech v Turecku, kdy jen letmá či nepřímá
zmínka o nich mohla být nově vyložena jako
podpora terorismu; přesto však po Öcalanově zadržení a za současných snah o přiblížení se k Evropské unii Turecko částečně
uvolnilo někdejší omezení svobody projevu ve vztahu ke Kurdům.
Kurdové v Turecku tvoří odhadem 15 %
obyvatel. Jejich situace se dále zkomplikovala v roce 1978, kdy v zemi začala operovat Strana pracujících Kurdistánu (zkratka
jejího kurdského názvu je PKK), a otevřela
tak možná nejrozporuplnější kapitolu kurdských dějin. Na jednu stranu se jí okázalé
akce v duchu „revoluční spravedlnosti“ proti svévoli místních kmenových bossů postaraly o širokou oblibu na kurdském venkově. Na druhou stranu však odvetná
opatření vlády (dlouhodobý zákaz letní pastvy dobytka, nucené vystěhovávání z vesnic, benevolence nad řáděním provládních
milic) tento venkov značně zdevastovala.
PKK se navíc díky bombovým útokům, úno-
Část Kurdů se po první světové válce ocitla
v Sýrii, kde dnes tvoří kolem 8 % populace.
Správu tohoto území si už za války nárokovala Francie, takže ani nemělo být začleněno
do slibovaného kurdského státu. V roce 1944
francouzský mandát skončil a vlády se ujal
arabský, čím dál více nacionalistický režim.
Kurdové se zde ocitli v podobné situaci jako
v Turecku; represe proti samotnému užívání
kurdštiny snad nebyly tak přísné, ale mnohem pronikavější roli než v Turecku zde od
70. let hrála téměř všemocná tajná policie.
Tradičně žily kurdské části Turecka spíše
z chovu dobytka, zatímco Kurdové v Sýrii byli
usedlí zemědělci. O to více je postihly účelové konfiskace půdy a její dosídlování arab-
Údolí Láliš v Iráku je ústřední svatyní náboženského společenství jezídů. Britská spisovatelka Agatha Christie zde byla ve 30.letech a Láliš označila za jedno z nejkrásnějších míst světa.
Foto: Michal Hájek
5
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
BLÍZKÝ VÝCHOD
Ó
Ó
Ó
skými rodinami, zejména v 60. letech, kdy
byla na převážně kurdském severovýchodě
Sýrie objevena nafta. Ve stejném období přišla syrská vláda se specialitou: nemalé části
Kurdů odepřela syrské občanství pod záminkou, že se původně přistěhovali z území dnešního Turecka – což mnohdy byla pravda,
ovšem taková migrace probíhala nějakých sto
let před vznikem nezávislé Sýrie. Tito Kurdové, jichž je dnes podle OSN asi 200 000, tak
mají v Sýrii odepřena veškerá základní občanská práva. Ostatní Kurdové v zásadě nemusí být omezeni, pokud si jich nevšimne
všudypřítomná tajná služba pro „podezřelý“
zájem o kurdskou kulturu. Světové organizace evidují případy, kdy byli takoví nešťastníci
zadrženi a už je nikdo nespatřil. Přitom o vymahatelnosti práva v Sýrii nemůže být řeč.
potomci žijí v České republice. Potíže dnes v Íránu mají také kurdští novináři a kulturní aktivisté.
Řadoví Kurdové si stěžují
na diskrimaci při zaměstnávání ve státních službách, ale také na ekonomickou zanedbanost
svých území, kdy během
dlouhých zim, které jsou
nezřídka chladnější než
ve střední Evropě, musí
čelit výpadkům v dodávkách energie – a to ve státě, který má druhé největší zásoby zemního plynu
na světě.
Zhruba stejný podíl na celkové populaci,
jaký mají Kurdové v Sýrii, tvoří také v Íránu,
dříve nazývaném Persie. V tomto státě žijí
Kurdové takřka beze změny jeho vnějších
hranic už od 16. století. Snad proto se vzdělanější íránští Kurdové, mnohem více než Kurdové v jiných státech, ztotožňují s většinovou společností a kulturou této země (nikoli
však nutně s jejím politickým režimem). Svou
roli v tom zřejmě sehrála i blízkost obou jazyků, kurdštiny a perštiny, které se shodně řadí
do indoevropské jazykové rodiny, na rozdíl
od zcela odlišné arabštiny a turečtiny. První
světová válka v Íránu mnoho nezměnila, ale
obrat přišel v roce 1925, kdy se k moci dostali noví monarchové: vládnoucí rod Kádžárovců nahradila dynastie Pahlaví, jejíž zakladatel se inspiroval nacionalistickou a modernizační politikou sousedního Turecka.
V Íránu to znamenalo především snahu o usazení kočovných kmenů (včetně kurdských)
a izolaci jejich náčelníků ve vyhnanství hlavního města.
Největší podíl Kurdů
mezi svými občany má Irák
– jednu pětinu až jednu
Muži z náboženského společenství jezídů v iráckém pohoří Šingál (též Sindžár).
čtvrtinu. Po první světové
Foto: archiv české kurdoložky Adély Křikavové (1938-2003).
válce Irák spravovala Británie, která přítomnost
Kurdů nebrala na lehkou váhu. Šécha Mataktéž mohli spolupracovat s nepřítelem.
hmúda Barzindžího, který se – podobně jako
A protože Saddám Husajn cítil hrozbu v kažSimkó v Íránu – na svém malém území prodém alespoň potenciálně podezřelém, začal
hlásil za „krále Kurdistánu“, sice roku 1927
jednat ve velkém: kurdské rolníky a pastevposlali do vyhnanství na Cejlon, ale současně
ce z asi čtyř tisíc vesnic sestěhoval do „komzavedli používání kurdštiny ve státní správě.
plexů“, kde neměli vodu ani půdu; v řadě
Doporučení komise Společnosti národů z roku
vesnic nechal otrávit studny a do země byly
1925 výslovně nabádalo Británii, aby „zarunakladeny miliony nášlapných min; přes pět
čila kurdskému obyvatelstvu místní samotisíc kurdských civilistů zemřelo při útocích
správu“. To se však nestalo: na rok 1932 Brichemickými zbraněmi; další tisíce mají trvatové naplánovali otevřít Iráku cestu k nezálé následky, včetně dětí narozených s postivislosti a jeho převážně arabští politici žádžením; zastřeleny nebo zaživa pohřbeny byly
nou autonomii pro Kurdy nechystali. Proto
dokonce desetitisíce lidí, z toho jen osm tinásledovala série kurdských povstání, střídasíc z širší rodiny Bárzání. Bilance Husajnova
ných vyjednáváními s vládou. Klíčovou roli
přístupu ke kurdské otázce v Iráku nemá
v tomto vývoji sehrála rodina Bárzání, rekruv jiných zemích obdoby – odhaduje se na
tovaná z šéchů jednoho z mystických bratrs180 000 mrtvých.
tev. Agilní Mistafá Bárzání působil v roce 1946
jako vrchní velitel vojsk mahábádské repubZáblesk naděje pro Kurdy znamenala dalliky v sousedním Íránu (viz výše). Irák přislíbil
ší válka: Saddám Husajn v letech 1990Kurdům autonomii až v roce 1970. Projekt
1991 okupoval Kuvajt a doma se proti němu
řídil tehdejší irácký viceprezident Saddám
vzbouřili jak šíitští Arabové, tak i Kurdové,
Husajn. Bárzání však odmítl – hlavně proto,
mezi nimiž povstání paradoxně zahájily prože samosprávné území mělo zahrnout jen asi
vládní milice vyzbrojené původně samotným
polovinu reálné rozlohy iráckého Kurdistánu.
diktátorem. Irácká armáda však navzdory anMimo to marně očekával, že Kurdové budou
gažmá ve vzdáleném Kuvajtu reagovala přemít větší finanční samostatnost včetně podíkvapivě rychle. Kolem milionu Kurdů se dalo
lu z příjmů na ropě z města Karkúk (též Kirna útěk, neboť již dost slyšeli o hrůze chekúk), kde tvořili nadpoloviční většinu obyvamických zbraní. Státy NATO ve snaze zabrátel. Partyzánské boje proti irácké armádě
nit humanitární katastrofě vyhlásily nad čás(nikdy však proti civilním cílům!) pokračovatí iráckého Kurdistánu ochrannou zónu,
ly. Saddám Husajn, když pochopil důležitost
kterou leteckými hlídkami zajišťovaly po celá
Karkúku, začal z oblasti masově vyhánět Kur90. léta. Část iráckého Kurdistánu – zhruba
dy a do jejich domů nastěhoval arabské rodita polovina, kde měla platit autonomie podny z jižního Iráku. Totéž prováděl i obráceně,
le plánu z roku 1970 – zůstala de facto odkdy se rodiny z kurdských oblastí snažil rozdělena od zbytku Iráku. Tento takzvaný Reptýlit v nížinách a polopouštích arabského
gion Kurdistán byl velkou zkouškou
Iráku. To hlavní teprve mělo přijít.
historické dospělosti pro Kurdy: stejně jako
celý Irák, také Region Kurdistán byl podroSaddám Husajn se v roce 1979 stal preziben sankcím OSN, avšak zatímco z Bagdádu
dentem Iráku a napětí ve vztazích se soupřicházely alarmující zprávy o strádání řasedním Íránem se rozhodl řešit válkou. Sám
dových občanů a zejména o raketovém nápodporoval některé skupiny Kurdů z Íránu
růstu podvýživy a úmrtnosti dětí, Region
a obdobně se obával, že Kurdové v Iráku by
Kurdistán hlásil úspěšné projekty na rozvoj
Stát téměř nalezený
Se všemi tradičními předáky Kurdů nemohl Írán zúčtovat snadno. Část z nich už
totiž vznášela otevřeně nacionální požadavky. Ještě před nástupem dynastie Pahlaví
prohlásil kmenový náčelník Simkó své území za „nezávislý Kurdistán“. Udržel nad ním
kontrolu v letech 1918-1922. Podobná zkušenost přišla po druhé světové válce, kdy
část Íránu obsadil Sovětský svaz. V roce
1946 toho využili Kurdové ve městě Mahábád a vyhlásili samostatnou republiku. Po
necelém roce se Rudá armáda z Íránu stáhla a s kurdským snem o správě vlastních
věcí byl konec. Mahábádskou republiku
však v ilegalitě přežila Demokratická strana
íránského Kurdistánu, která dále volala po
autonomii. Novou příležitost pocítila až
s islámskou revolucí v roce 1979. Šíitští duchovní si však původně zamýšlené ústupky Kurdům záhy rozmysleli a naopak se zaměřili na fyzickou likvidaci exilových vůdců
Demokratické strany. První obětí se v roce
1989 stal ekonom Rahmán Kásimlú (v západním přepisu jména Abdul Rahman Ghassemlou), jehož manželka byla Češka a jeho
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
6
Ô BLÍZKÝ VÝCHOD
Ô
hospodářství a obnovu venkova pod přímým
dohledem agentur OSN a západních nevládních organizací. Zakládaly se kurdské školy,
televize, kulturní instituce a občanská sdružení, přičemž obdobný prostor dostali i příslušníci menšin v rámci Region Kurdistán –
Turkmeni, křesťané a jezídi. Slušnou bilanci
zkazila až vnitřní občanská válka mezi dvěma vládnoucími frakcemi Regionu Kurdistán v letech 1994-1995. Rivalové se však
později dokázali dohodnout. Kurdové v Iráku si uvědomovali, že nebýt bdělosti západních armád, mohl Saddám Husajn jejich oázu
kdykoli rozprášit. Také proto byli po svržení
jeho režimu v roce 2003 kurdští politici jedinými z bývalé irácké opozice, kdo se nestyděl děkovat Američanům a Britům za invazi
do Iráku, která Kurdy zbavila jejich noční
můry – všeho schopného Saddáma Husajna. I řadoví návštěvníci ze Západu, Američany nevyjímaje, si pak v Region Kurdistán pochvalovali přátelství místních lidí,
nezatížených politickými a kulturními předsudky, tolik rozšířenými jinde na Blízkém
východě.
Kurdové se po roce 2003 dostali do hlavního proudu irácké politiky, nikoli však irácké každodennosti. Díky fungujícím správním
a bezpečnostním strukturám, propracovaným v 90. letech, se do Regionu Kurdistán
ve větší míře nedostalo bezuzdné násilí, které dnes ovládá Bagdád a další irácká města.
Region Kurdistán zcela obrátil typickou pozici Kurdů vůči státu, ve kterém žijí: zatímco
výseče Kurdistánu, které podléhají Turecku,
Sýrii a Íránu, jsou v rámci těchto zemí zanedbanými perifériemi, Region Kurdistán se
najednou stal jedinou fungující, ba dokonce prosperující částí Iráku. Je však otázka,
zda to lze považovat za dlouhodobé štěstí –
právě kvůli bezpečí dnes do Regionu Kurdistán směřují rostoucí zástupy arabských
uprchlíků a není jasné, jak jejich příliv zvlád-
nou místní omezené zdroje. Politický zítřek
Kurdů v Iráku je jistý ještě méně: po třiceti
letech se znovu otevřela otázka města Karkúk a dalších částí Iráku se souvislým osídlením Kurdů, kteří podle všeho chtějí patřit
k autonomnímu Regionu. Část iráckých politiků už troubí na poplach, že prý hrozí rozdělení státu. Kupodivu nejsou úplně vedle:
totiž nemálo prostých Kurdů v Iráku se netají tím, že nezávislost by jim nevadila, a také
jejich oficiální zástupci si budoucí Irák představují jako dosti volnou federaci. Problémem obou variant však je, jak v napjaté současnosti vytyčit hranice Kurdistánu tak, aby
nebyly krvavé.
Petr Kubálek
Autor je redaktorem internetových
stránek Kurdové a Kurdistán
na adrese www.kurdove.ecn.cz.
 Blízký východ v zrcadle výzkumů veřejného mínění
O Blízkém východě jednají diplomaté,
své názory na stránkách masmédií vyslovují komentátoři, na mezinárodních konferencích politici, do podpůrných či protestních akcí se zapojuje pestrá paleta
aktivistů. Jak ale situaci na Blízkém východě vnímají občané? Následující článek si
všímá několika tematických výzkumů, které v průběhu několika minulých let na blízkovýchodní téma provádělo Centrum pro
výzkum veřejného mínění Sociologického
ústavu Akademie věd ČR (CVVM). Cílem
následujícího textu není snaha absolutizovat výsledky výzkumů veřejného mínění, ale poskytnou určitou reflexi pro ty, kteří
se daným tématem zabývají (vč. naší redakce) a přispět k zamyšlení nad tím,
v jakém kontextu se diskuse o Blízkém východě odehrávají.
Pokud se podíváme na nejžhavější dění
na Blízkém východě – tedy na situaci v Iráku
– zjistíme, že názor občanů ČR je vcelku
jednoznačný. Z výzkumů na dané téma prováděných od ledna do dubna r. 2003 (irácká válka svrhnuvší Saddáma Husajna začala 20. 3. 2003) vyplynulo, že proti útoku na
Irák se vyjádřilo na 70 % občanů. Stejně
vysoký počet občanů ČR vyslovil tehdy také
názor, že útok nepřispěje k potlačení terorismu, což byl jeden z jeho veřejně proklamovaných cílů. Proti útoku na Irák se v roce
2003 i v roce 2005 většinově stavěli voliči
všech relevantních parlamentních stran –
nejméně proti útoku byly voliči ODS, ale
i tak jich bylo v r. 2005 proti 55 %. V roce
2005 zůstával počet příznivců iráckého tažení stále stejný – čtvrtina populace – procento odpůrců se mírně snížilo (na 64 %),
stejně jako se zmenšuje i intenzita nesouhlasu (přesun s kategorie rozhodně nesou-
7
hlasím do kategorie spíše nesouhlasím).
K výrazným změnám nedošlo v hodnocení
úspěšnosti války v Iráku z hlediska boje
s terorismem.
CVVM zkoumá postoje populace v ČR také
k dalšímu dění na Blízkém východě. Z jejich
výzkumů se můžeme mj. dozvědět, že nezájem o dění v této oblasti v roce 2005 přiznalo 69 % dotazovaných. Ve výzkumu
z roku 2002 označilo více než 22 % občanů
za hlavního viníka izraelsko-palestinského
konfliktu Palestince, hlavního viníka
v Izraeli vidělo jen 5 % občanů a více než
41 % tázaných označilo za viníka obě strany. Lidé účastníci se výzkumu také mohli
hodnotit roli organizací a států v tomto konfliktu – nejhůře z tohoto hodnocení vyšly
Spojené státy (41 %), následovány OSN
(37 %) a Evropskou unií (31 %). Přesto si
však většina občanů (48 %) myslí, že by
vyšší míra zapojení mezinárodního společenství do řešení krize dané věci prospěla.
Nejnovější tematický výzkum CVVM pochází ze září roku 2006 a zkoumá pohled
české veřejnosti na letní izraelsko-libanonský vojenský střet. Za hlavního viníka označilo v ČR 28,5 % občanů libanonské hnutí
Hizbaláh, viníka krize v Izraeli vidělo necelých 12 % dotazovaných a obě strany viní
z konfliktu 27 % občanů. Zajímavé jsou tyto
Turistický mikrobus v syrské Apemee ozdobený vlajkami libanonského šíitského hnutí Hizballáh.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
Foto: Milan Štefanec
BLÍZKÝ VÝCHOD
výsledky ve srovnání s výzkumy prováděnými v dalších středoevropských zemích
(v Polsku, Maďarsku, Slovensku). Ve všech
těchto zemích jsou občany většinově označovány za hlavního viníka obě strany, na
druhém místě pomyslného žebříčku viníků
se umístil Izrael a teprve za ním šíitské hnutí Hizballáh. Také nesouhlas s vojenskou
akcí Izraele je v těchto zemích výrazně vyšší – např. na Slovensku více než 74 %, v ČR
nesouhlasilo s postupem Izraele v konfliktu
58 %. Podobný názor ale vyjádřili obyvatelé
středoevropských zemí na možnost usmíření mezi Izraelci a Araby. Pouhá 3 % populace v ČR si myslí, že toto usmíření určitě na-
stane. Většina populace (v ČR 55 %,
v Maďarsku 59 %) se domnívá že doba smíření mezi Izraelci a Araby spíše či určitě
nenastane, jako největší optimisté v tomto
směru se ukázali obyvatelé Slovenska,
z nichž čtvrtina si myslí, že k tomuto usmíření v budoucnosti dojde.
Díváme-li se na výsledky „blízkovýchodních“
výzkumů, není bez zajímavosti se podívat také
na to, jak se obyvatelé naší země dívají na lidi,
kteří z této oblasti přicházejí k nám do země.
Z výzkumu prováděného v prosinci roku 2006
vyplynulo, že mezi nejhůře hodnocené (z hlediska sympatií k určitým národnostem) patří právě
blízkovýchodní Iráčané a Palestinci (pomyslné-
Ó
Ó
Ó
ho černého Petra s nimi drží ještě Afghánci
a Kurdové). Více než 69 % české populace
(z výzkumu z roku 2005) je také přesvědčeno,
že ČR nepotřebuje přistěhovalce, polovina občanů ČR si dle výzkumu z května 2007 myslí, že
počet cizinců žijících v ČR je vysoký, jen 3 % občanů si myslí, že počet cizinců v ČR je nízký.
Milan Štefanec
Autor je lidskoprávní aktivista a cestovatel.
zdroje:
Centrum pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu Akademie věd ČR,
http://www.cvvm.cas.cz
 „Mezi Araby byl antisemitismus importován
z Evropy…,“ říká znalec Blízkého východu
Marek Čejka
našel. Moje práce byla o věcech, které spolu
souvisí: vnitřní izraelská politika, role náboženství v Izraeli a vazba těchto věcí na izraelsko palestinský konflikt. Uvědomil jsem si, že ta
témata takto ještě nebyla u nás zpracována
a že by bylo zajímavé něco o tom napsat.
Marek Čejka.
Foto: Milan Štefanec
JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D., nar. 1975,
vystudoval právo a politologii na Masarykově univerzitě v Brně. V letech 2001 – 2002
absolvoval stáž na katedře politologie Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Mnohokrát
navštívil Blízký východ. Je vysokoškolským
učitelem a autorem knih „Judaismus, politika a Stát Izrael“ (2002), „Izrael a Palestina“
(2005) a řady vědeckých i populárních článků. Provozuje webové stránky věnované Blízkému východu (http://chunky.webpark.cz/
israel.html).
Na začátek osobní otázku: jak jste se k zájmu
o dění na Blízkém východě dostal, jaký byl
Váš prvotní osobní impuls?
V roce 1997 jsem se dostal do Izraele jako
turista a v té době jsem také hledal téma pro
svou diplomovou práci. Studoval jsem práva
a politologii. A přímo na místě jsem to téma
Kdy poprvé začalo urputné židovsko-arabské (muslimské) nepřátelství, když je známo,
že ve středověku byly vztahy Židů s muslimy mnohem lepší než s křesťany?
To je zajímavé, hodně lidí se domnívá, že nepřátelství mezi Židy a Araby se datuje od nepaměti a že bibličtí Filištíni – pojmenování Palestinci je odvozeno od tohoto slova – jsou vlastně
ti samí, jejichž vzájemné boje jsou popisovány
už ve Starém zákoně nebo Tóře. Faktem ale je,
že tyto historické příběhy s dnešním děním
prakticky nesouvisí. Naopak např. středověký
islám byl tolerantní vůči ostatním náboženstvím
– a nejen vůči Židům, ale také vůči křesťanům.
Byl daleko tolerantnější než tomu mnohokrát
bylo ve stejnou dobu v Evropě, kde bylo v té
době daleko více antisemitismu. Moderní židovsko-arabský spor prakticky nesouvisí s historií,
není to ve svém původu náboženský spor, ale je
to spor nacionalistický. Je to spor o území a jedná se v podstatě o srážku dvou nacionalismů.
Nacionalismu židovského (sionismu) a nacionalismu arabského. Náboženství sice dnes hraje v tomto konfliktu důležitou roli, ale není to
původní příčina vzájemného sporu. Náboženství se k tomu spíše uměle připojilo ve dvacátém století právě díky vzestupu různých fundamentalistických hnutí na obou stranách a
částečné i v křesťanském světě.
Jak se dnešní veřejné mínění v arabských
zemích staví ke kontaktům svých představitelů s nacisty v době druhé světové války? Je tato skutečnost nějak kriticky reflektována?
Příliš se o tom nemluví a Arabové vnímají
druhou světovou válku jako něco, co se jich
moc netýká. Z jejich pohledu byl holocaust
víceméně evropská záležitost. Mám za to, že
mnozí Arabové ani příliš druhé světové válce
nerozumí. Nechci je tím omlouvat. Ale je to
možná něco podobného, jako když středoevropané příliš nerozumí konfliktům
z dvacátého století v jižní Americe. Každopádně je ale v arabské historii jedna výrazná negativní postava s vazbou na nacismus. Pochází
z palestinského prostředí a jedná se o velkého jeruzalémského muftího hadžiho Amína
al-Husajního. Už v předválečné Palestině to
byl velice vlivný a mezi palestinskými muslimy oblíbený muž. On pak ale za druhé světové války spolupracoval s nacisty. Setkával se
s Adolfem Hitlerem, Himmlerem a některými
dalšími nacistickými pohlaváry. A vyvíjel
i vlastní aktivity – např. spolupracoval na zorganizování muslimské divize SS v Bosně. Každopádně si ale nemyslím, že by antisemitismus v arabském světě měl stejný původ jako
antisemitismus v Evropě. Mezi Araby byl antisemitismus spíše importován z Evropy. Prvky jako představa židovské světovlády, věci
převzaté z „Protokolů sionských mudrců“
apod. nebyly v původně velice tolerantním
arabském prostředí do začátku 20. století
„doma“.
Jakou roli hrají v dnešním židovsko-palestinském konfliktu environmentální faktory,
např. spor o vodu?
Vodní zdroje jsou jak jádrem řady sporů,
tak mohou být i jedním z důležitých bodů
potenciálního urovnání – vlastně v tomto případě nejde jenom o Izraelce a Palestince. Jde
i o konflikt mezi Izraelem a sousedními arabskými zeměmi. Například v minulosti to byl
spor s Jordánskem a Sýrií o přítoky do řeky
Jordán. Dnes jde spíš o konflikt o vodu na
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
8
Ô BLÍZKÝ VÝCHOD
Ô
palestinských územích. Židovské osady mají
několikanásobně vyšší spotřebu vody, než je
tomu v případě Palestinců na okupovaných
územích. To je v oblastij kde je kritický nedostatek vody, vnímáno z palestinského pohledu jako velká nespravedlnost.
Izraelská společnost je pestrá, existují tam
také občanské organizace, které kritizují třeba násilné akce ze strany Izraele vůči palestinským civilistům. Existuje i na palestinské
straně nějaké sdružení nebo síly, které třeba kritizují teror a které se snaží o mírové
soužití se Židy?
Ano, existují. Ale zatímco v Izraeli těch organizací jsou desítky, v Palestině je těch nevládních organizací méně, i když některé jsou
velice dobré. Problém je, že palestinské i izraelské nevládky nemají moc vliv na politiky
ani na jedné straně. Sice upozorňují na různé
závažné problémy, nabízejí řešení, ale výrazný vliv na přijímaná rozhodnutí nemají.
Když se podíváme na současné dění – pásmo Gazy ovládané Hamásem a Západní břeh
hnutím Fatah – myslíte si, že rozpad Palestiny na dva státy je reálný scénář?
Samozřejmě prakticky to možné je, protože
ta území jsou oddělená vlastně už desítky let.
Původně byla součástí mandátu Palestina,
ale od roku čtyřicet osm je mezi těmi územími komunikace velice složitá a tato území se
vyvíjela dost odlišně. V enklávě Gaza je také
hospodářská situace a životní úroveň horší, a
proto ty větší sympatie k radikálům z Hamásu. Částečně je to i problém současné západní a izraelské zahraniční politiky, které si vybraly jednu ze stran konfliktu, kterou
podporují, čímž ale vlastně dochází k větší
polarizaci a k prohlubování konfliktu.
Náš časopis je zaměřený na uprchlíky, takže
si nemůžeme odpustit otázku na toto téma.
Myslíte si, že existuje nějaká reálná možnost
návratu všech palestinských uprchlíků na
území Izraele či Palestinské autonomie?
A jak hodnotíte situaci palestinských uprchlíků v jiných zemích (Jordánsko, Libanon,
Sýrie, Libye ad.) a jak si myslíte, že tato skupina ovlivňuje (ovlivňuje-li) dění v pásmu
Gazy a Západním břehu?
Postavení palestinských uprchlíků v arabských státech v okolí Izraele je dost odlišné.
Relativně nejlépe jsou na tom v Jordánsku,
kde jim bylo umožněno získat zdejší občanství. Naopak třeba v Libanonu jsou na tom
podstatně hůře. Otázka budoucnosti palestinských uprchlíků je jedním z klíčových bodů
izraelsko-palestinského urovnání. Izrael se
odvolává na demografické důsledky návratu
milionů lidí, který by zásadně změnil charakter „židovského státu“. Z těchto důvodů se i
umírnění izraelští politici staví proti návratu.
Naopak palestinští politici na návratu větši-
nou trvají, což potenciální dohodu komplikuje. Mnoho z uprchlíků má stále uschováno
klíče od svých starých domovů (které jsou
dnes již většinou pobořeny), nebo schraňují
staré listiny dosvědčující jejich vlastnictví
půdy. Zůstává otázkou, kolik uprchlíků by
skutečně mělo zájem o návrat do dnešního
výrazně většinově židovského Izraele a kolik
do případného Palestinského státu. Mnozí se
také již zřejmě nebudou chtít vrátit vůbec,
protože zapustili kořeny jinde. Není tak vyloučeno, že mnohým z běženců by mohla stačit třeba jen symbolická výzva k návratu či
finanční kompenzace jako jisté morální zadostiučinění.
Jak si vysvětlujete, že při výzkumech veřejného mínění v ČR patří Palestinci (společně
s Íránci a Afghánci) mezi nejméně oblíbený
či nejhůře přijímaný národ?
Netuším, jakým způsobem tento průzkum
probíhal, ale podle mého názoru to je důsledek toho, jaký je obecně zažitý mediálně-propagandistický obrázek Palestinců, tedy jako
„národ teroristů“. Takový obraz je ale zkreslující a není spravedlivý. Bohužel teroristé, sebevražedné útoky a krveprolití jsou vždy ve
zprávách vidět velice zřetelně. Že však velká
část Palestinců s těmito věcmi nemá mnoho
společného a že i v Palestině (a Izraeli) existuje také „normální život“, to si už mnoho lidí
neuvědomuje.
Závěrečná otázka – mohl byste si na závěr
zahrát na prognostika a pokusit se předpovědět další vývoj konfliktu?
Přiznám se, že jsem ohledně prognóz vývoje na Blízkém východě dost skeptický. Už tolikrát se ukázala nevypočitatelnost zdejšího
dění. Dnešní vnitropolitická situace v Palestině a Izraeli příliš optimistická není. Možná se
ale dočkáme nějakého překvapení. Každopádně k obnovení izraelsko-palestinské důvěry toho bude zapotřebí udělat velmi mnoho – najít kompromis v budoucnosti
Jeruzaléma, vyřešit otázku židovských osad,
spravedlivě přerozdělit vodní zdroje atd.
I pokud k tomu ale vůbec někdy dojde, bude
pak nalezení vzájemné důvěry nikoliv otázkou několika let, ale celých generací.
Rozhovor připravil
Lubor Kysučan a Milan Štefanec.
Hlavní ulice Betléma poničená od izraelských tanků.
Foto: Marek Čejka
ÂTolerance po česku aneb kdo může do party
Církevní školství je v Evropě již po dlouhá
staletí zárukou kvality a vysoké úrovně.
O tom úsměvně svědčí i pikantní skutečnost,
že např. v Maďarsku v době komunistického režimu na těch nemnoho církevních škol,
které v zemi zůstaly povoleny, posílali své
děti studovat i vysoce postavení komunističtí prominenti. Na tuto dobrou tradici na-
9
vázaly i církevní školy, které po listopadovém převratu vznikly v České republice a
záhy se po právu zařadily v různých přehledech kvality škol na nejvyšší příčky, ať již
jde o školy základní či střední. Toho si byla
vědoma i patnáctiletá Palestinka, jejíž rodina před pěti lety požádala v Česku o politický azyl. Třebaže se jedná o cílevědomou a
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
vytrvalou dívku, která by ráda žila v ČR a má
jasné představy o svém budoucím povolání,
brněnská Cyrilometodějská církevní základní škola, kam se přihlásila, ji odmítla
s tvrzením, že pro děti jiné víry je obtížné
přizpůsobit se řádu křesťanské školy. Prý
v žádném případě nejde o náboženskou diskriminaci.
BLÍZKÝ VÝCHOD
Z právního hlediska nelze nic namítat. Zřizovatelem školy je církev a je opravdu v její
pravomoci, koho ke studiu přijme či nikoliv,
ať už by kritériem výběru bylo třeba zakřivení
nosu. Ve svobodných společnostech žádná
autorita nemůže nestátním institucím určovat jejich chování. Právě proto je možné, že
např. ve Spojených státech, nalézajících se
na špici světového vědecko-technologického
rozvoje, nalezneme školy, kde je i dnes, osmdesát let od pověstného opičího procesu a
v sedmém roce třetího tisíciletí, zakázáno vyučovat evoluční teorii. Z jednoho prostého
důvodu – rodiče a místní komunity si to nepřejí. Ačkoliv zdánlivě to může připomínat
talibanský středověk, ve své podstatě je to
výraz svobody tamní společnosti, v níž vedle
sebe v klidu žijí konzervativní tradicionalisté
i extrémní liberálové.
Jenže vedle právního aspektu má celá záležitost svou obecně lidskou stránku. Katolická církev, která velmi ráda a mnohdy s notnou
dávkou povznesené nadřazenosti kdekoliv na
světě zasahuje z pozice morální autority do
debaty o otázkách týkajících se celé společnosti (která přitom již dávno většinově katolická není), jako jsou potraty, registrované
partnerství, euthanasie a jiné, zde v tomto
konkrétním případě z morálního hlediska prohrála. Odmítnout nadanou dívku přežívající
v uprchlickém táboře jen kvůli odlišnému
náboženství je z principu ostudné. Svědčí to
– navzdory všem mediálním vyhlášením –
buď skutečně o nesnášenlivosti, anebo přinejmenším o byrokratickém školometství vedení školy. Právě to nakonec dívku odmítlo,
naopak školní farář důrazně doporučoval její
přijetí ke studiu na škole.
Navíc v daném případě se církev zříká nezastupitelné pozitivní role, kterou by
v moderní evropské společnosti mohla sehrát.
V době, kdy se migrace v Evropě vymkla jakékoliv kontrole a kdy se otázka kulturního
střetu v některých zemích stává skutečně
O Ayat se zajímají média již dlouho.
vážnou hrozbou, je vcelku nabíledni, že žádný stát není schopen tyto problémy řešit. Ani
ten nejliberálnější stát nemůže jakožto mocenská instituce již ze samotné své podstaty
nabídnout jiné řešení než represivní. To sice
může krátkodobě fungovat, nakonec však
vlastní podstatu problému nevyřeší. Naproti
tomu instituce, jako jsou církve, občanské
komunity, nevládní organizace mohou mnoho zmoci nejen na půdě humanitární pomoci, ale především v rámci dialogu, každodenní komunikace, integrace příchozích do
normálního života. V rámci integrace, která
se nesnaží předělat muslima na křesťana nebo
ateistu či Turka na Čecha, ale která muslimovi a Turkovi ukáže, jak může jako Turek a
muslim být Evropanem a občanem svobodné společnosti se všemi právy i závazky z toho
plynoucími. Ono se totiž ukazuje nad slunce
jasněji, že kulturní střety, rozdělující dnešní
svět, s náboženstvím úzce souvisejí. Nejen Karel Marx, ale i klasičtí liberálové byli velmi
špatnými psychology, pokud ve svém laciném
pokrokářství předpokládali, že tato otázka
přestane být pro lidi důležitou. Předchozí
papež, navzdory svému rigoróznímu konzervativismu v jiných otázkách, tuto úlohu katolické církve jasnozřivě pochopil a lze říci, že
znovu začlenil Vatikán do nepolitické politiky, která se zdaleka neomezila jen na nezpochybnitelnou a záslužnou roli v rámci studené války. Ne náhodou se na jeho pohřbu sjely
celebrity z celého světa, které by si jinak sotva ruku podaly. Před nosem přibouchnuté
dveře školy dívce, která se navíc nalézá ve
zrovna ne lehké životní situaci, s tímto všeobjímajícím poselstvím míru do celého světa
jaksi nejdou dohromady. Třebaže pod vlivem
terorismu a sektářského násilí od Palestiny až
po Irák jsme si zvykli stereotypně pohlížet na
islámskou civilizaci jako na iracionální a nesnášenlivou, naskýtá se otázka, kdo se v daném okamžiku zachoval netolerantně. Dotyčná dívka, pro kterou je její náboženská víra
Foto: Kateřina Krásová
Ó
Ó
Ó
jistě velmi důležitou záležitostí, byla schopna
tuto bariéru překročit a vcelku pragmaticky
dala přednost studiu na konfesní škole před
sekulární školou státní, protože je dobrá a
splňuje její představy o kvalitním vzdělání.
Stejně tak jako když např. v šestnáctém století, v době, kdy Evropou zmítala jedna
z největších vln náboženské netolerance
v podobě krvavých náboženských válek, inkvizičních procesů a masové perzekuce jinověrců, studovali na nově založené jezuitské univerzitě v Olomouci studenti z řad německých
protestantů a dokonce i Tatarů. Z jedno-ho prostého důvodu – škola měla dobrou pověst. Ani
pro jednu ze stran v tom nebyl problém.
V jednadvacátém století to zřejmě problém je …
Nakonec se jistě tolik nestalo. Cílevědomá
dívka, jejíž rodina dala před přežíváním na bezperspektivním násilnickém pařeništi za izraelským plotem přednost pokusu o normální život
(bohužel zatím vzhledem ke stavu české azylové politiky stejně bezperspektivnímu) si jistě
nakonec cestu najde, jak vystudovat
a splnit si svůj životní sen. V konečném soudu
ztratí škola. Nejen svůj morální kredit, ale
i obohacující příležitost, jak rozšířit obzory svých
žáků. Připraví je tak o možnost toho nejpřirozenějšího kontaktu s odlišnou kulturu, mentalitou a tradicí. O možnost, jak se bez zdviženého
palce učit toleranci a soužití v rámci stále pestřejší lidské společnosti. Namísto k životu ve světě, který je a stále více bude – ať se to někomu
již líbí či nikoliv – multikulturní, bude své žáky
vychovávat sice na nezpochybnitelné akademické úrovni, nicméně v izolované a zatuchlé
monokultuře. Nejen proti duchu doby, ale i proti duchu evangelia a křesťanství, které se zrodilo v multikulturním světě antického starověku
a jako druhé vedle stoické filozofie začalo hlásat v dané době revoluční myšlenku o rovnosti
všech lidských bytostí bez rozdílu. Není to však
bohužel první případ, kdy se na provinčním
českém dvorku katolická církev jednáním některých svých institucí a představitelů sama
redukuje na partu „kluků, co spolu mluví“, či
na lokální spolek, jak ji kdysi k velké nelibosti
českých katolíků označil Václav Klaus. Spolek,
jemuž – nejinak než např. nereformované a nereformovatelné komunistické straně – nestačilo zřejmě ani sedmnáct let k tomu, aby se naučil chápat principy, na nichž stojí otevřená
společnost a chovat se podle nich. Takové chování je o to smutnější, že vrhá stín na katolíky
jako celek. A to je škoda – protože mezi nimi je
jistě většina těch (včetně již zmíněného školního faráře), kdo by se od podobné institucionální necitlivosti distancovali a kdo naopak mohou naší rozviklané společnosti leccos
podstatného sdělit.
Nicméně navzdory zavedenému stereotypu
o islámu prožívajícím svůj středověk a tolerantní západní společnosti lidských práv vyrůstající z židovsko-křesťanského dědictví si nelze
závěrem nepoložit otázku v duchu názvu vynikajícího amerického filmu o již zmíněném
opičím procesu – kdo že to vlastně seje vítr?
Lubor Kysučan
Autor působí na FSS MU a FF UP.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
10
Ô AZYLOVÁ POLITIKA
Ô
ÂNěmecká azylová politika ve slepé uličce
Ali Mashata z Kinshasy (Demokratická republika Kongo) může poskytnout „rozvojovou
pomoc“ Německu. Je uznávaným vědcem
v oboru zemědělských věd a asistujícím profesorem na univerzitě v Bonnu. V době hrozící změny klimatu začal s experimenty zaměřenými na vysazování sladkých brambor
běžně pěstováných v Africe a Asii, které by se
případným proměnám klimatu v Evropě mohly připůsobit lépe než domácí brambory. Celá
věc má však jeden háček: žádost profesora
Mashaty o azyl v Německu byla zamítnuta.
V Německu zatím získal jen statut „strpění“.
Už déle než jeden rok je mu tento statut prodlužován jen na krátkou dobu…1
Berlínský spolek pro kulturu mládeže KULT
uspořádal poslední víkend v květnu demonstraci proti vyhostění kurdského Turka Yilmaze Sama. Sam v Německu žije už mnoho let,
má ukončenu německou školu a je dlouholetým spolupracovníkem multikulturního projektu YAAM.2 Podobných příkladů bychom
našli mnoho a všechny jen ukazují, jak je německá azylová politika represivní a nelidská.
Čtvrtinu žadatelů o azyl v Německu tvoří
migranti z Iráku a Srbska, na třetím místě,
pokud jde o zemi původu, je Turecko se zhruba 10 % žadatelů. Mnoho lidí přijíždí ze zemí,
jako jsou Rusko, Vietnam, Sýrie, Libanon, Indie, Irán a Nigérie. Roku 2006 podalo žádost
o azyl 21 029 osob. V roce 2003 jich bylo
ještě dvakrát tolik (50 563); v roce 1997 pětkrát tolik (104 353). V souvislosti s touto statistikou je třeba poznamenat, že čtvrtina žádostí o azyl je podána „z úřední moci“ pro
novorozené děti rodičů, kteří podali svou žádost už dříve.3 V důsledku neustálého posilování vnějších hranic „Pevnosti Evropa“ velký
počet uprchlíků vůbec nemá šanci podat žádost o azyl na teritoriu států Evropské unie.
Roku 2006 bylo uznáno jen 251 žádostí o
azyl (0,8%).4 Tento ubohý počet je výsledkem
zavedení řady bezohledných zákonů a časté
lhostejnosti a svévole při jejich realizaci. Pro
čtvrtinu žadatelů o azyl německý stát není
přislušný v důsledku platnosti nařízení známého jako Dublin II. Tito neúspěšní žadatelé
jsou často posíláni do jiných států Evropské
unie, aniž jsou přitom náležitě respektovány
humanitární předpisy.
Cizinci bez dokladů nemají právo pobytu,
a jsou tak úředně ilegalizováni. Podle odhadů
kolísá počet ilegalních migrantů mezi 500 000
a 1,5 mil. Část z nich přijede do Německa za
prací, další část dříve právo pobytu měla, ale
přišla o něj. Někteří z nich jsou neúspšní žadatelé o azyl, kteří se ukrývají poté, co jim
jejich žádost byla zamítnuta. Ilegální migranti žijí v těch nejobtížnějších sociálních podmínkách. Pokud pracují načerno, jsou často
zneužíváni, neboť v praxi nemohou požado-
vat sociální práva ani zdravotní zabezpečení.
Děti ilegalizovaných rodin dnes už často ani
nemohou chodit do školy, protože ředitelé škol
mají od nedávna povinnost hlásit všechny děti
navštěvující jejich školu. Rodinám takových dětí
tím ale hrozí odhalení jejich ilegálního pobytu.
Ilegalní status skončí až v okamžiku podání žádosti o azyl. Na dobu rozhodování o azylové žádosti dostává uprchlík takzvané povolení k pobytu (Aufenthaltsgestattung). Tento
dokument mu umožňuje legální pobyt v Německu, ale podlehá četným omezením. V prvním roce pobytu nemají žadatelé povoleno
pracovat, pozdějí jen s velkými omezeními.
Žadatelé o azyl mají povinnost žít v ubytovacích zařizeních, kam jsou posláni. Bez povolení nesmějí opustit okres, který je pro ně přislušný (Residenzpflicht). V zákonu o sociálních dávkách pro žadatele o azyl (Asylbewerberleistungsgesetz) je stanoveno, že žádatelé o azyl, cizinci se statutem „strpění“, ale
častečně i lidé s povolením k pobytu dostávají
zhruba o 30 % nižší dávky než Němci. Místo
peněz mají dostávat ceniny nebo balíky s potravinami či hygienickými potřebami. Ve skutečnosti lístky na potraviny platí často jen
v dražších supermarketech. Individuální potřeby lidí různých kultur ale dost dobře nemohou být pokryty takovými unifikovanými balíčky. Tyto dávky mohou být navíc sníženy až
na minimum umožňující jen základní obživu.
Cílem těchto diskriminačních opatření je snížení počtu žadatelů o azyl. Kvůli jeho diskriminujícím dopadům požadují však organizace pro
lidská práva zrušení tohoto zákona.
V Německu je člověk uznán jako uprchlík
tehdy, když jsou splněny podmínky Ženev-
ské dohody o uprchlících, kterou podepsalo i
Německo. Německé právo na pobyt stanoví,
že nikdo, kdo splňuje definici Ženevské dohody, nesmí být vyhoštěn.
Je-li uprchlíkova žádost o azyl uznána, získá
povolení k pobytu (Aufenthaltserlaubnis) a dostává dokument, podle kterého může žít legalně v Německu po dobu tří let. Pokud uznání
azylu není mezitím odvoláno, získají azylanti
po dalším prošetření povolení na usazování
(Niederlassungserlaubnis). Úřady udělují povolení pobytu i z humanitárních důvodů, když
platí úprava pro situaci sociální nouze. O tom
rozhodují ministerstva vnitra jednotlivých spolkových zemí na základě žádosti „komise pro
situace sociální nouze“ (Härtefallkommission)
nebo petičního výboru (Petitionsausschuss).
Avšak ne všechny spolkové země mají takovou komisi a v praxi se úprava pro situaci sociální nouze používá jen zřídkakdy.
Avšak ne všichni migranti mají možnost podat žádost o azyl „normálním“ způsobem. Tzv.
letištní řízení (Flughafenverfahren) jsou
zvláštní azylová řízení, která byla zavedena
roku 1992, když byl výrazně změněn zákon
o azylu. Týkají se žadatelů ze zemí původu,
které jsou pokládány za „bezpečné“, i všech
uprchlíků, kteří požádají o azyl přímo na letišti. Nesmějí opustit letiště, jsou ubytováni
v „tranzitní oblasti“ a vyslechnuti ve zrychleném řízení. Žadateli je vstup na vlastní německé území povolen a následující normální
azylové řízení umožněno jenom v připadě pozitivního azylového rozhodnutí, nebo když
BAMF5 nerozhodne během dvou dní. Lidem,
jimž je žádost o azyl v letištním řízení zamítnuta jako „jasně bezdůvodná“, hrozí vyho-
Ilustrační foto.
1) ZEIT 31.5.2007, s.15
2) TAZ BERLIN 29.5.2007, s.22
3) http://www.lebenshaus-alb.de/magazin/004159.html
4) všechna čisla: Bundesamt für Migration und Flüchtlinge:
http://www.bamf.de/cln_042/nn_564242/SharedDocs/Anlagen/DE/DasBAMF/Downloads/Statistik/statistik-auflage14-4-aktuell-asyl.html
5) Bundesamt für Migration und Flüchtlinge – Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky
11
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
Foto: internet
AZYLOVÁ POLITIKA
předtím úspěšně integrováni
v německých obcích. V těchto
centrech uprchlíci nedostávají nic jiného než postel a kantýnské jídlo. Je jim zakazáno
být zaměstnán a platí povinnost pobytu (Residenzpflicht).
Časté výslechy a další každodenní obtíže mají na lidi vyvolat psychický tlak do té míry,
aby sami aktivně spolupracovali při vlastním vyhostění.
Dobu do realizace vyhoštění řada lidí stráví rovněž ve
vazbě, která může trvat až do
18 měsíců. Nejčastěji jsou zatýkání muži, někdy však i celé
rodiny a osamělí mladiství od
16 let. Vyhoštění migrantů
jsou nejčastěji realizována letecky. Roku 2004 bylo vyhoštěno 22 000 lidí. VyhošťovaZ berlínské demonstrace proti zákonu omezujícímu svobodný pohyb uprchlíků.
né často doprovází policie
Foto: internet
a někdy se vůči nim používají
i donucovací prostředky jako
stění bez možnosti přezkoumání rozhodnutí
spoutání nebo uklidňující léky. Vyhoštění je
soudem. Dnes v Německu čeká v letištních
spojeno se zákazem opětovného vstupu na
tranzitech po celé týdny na své vyhostění celá
německé území.
řada neúspěšných žadatelů.
V minulosti působily regulace práva na setrMigranti, kteří z určitých důvodů nemohou
vání (Bleiberechtsregelung) v tom směru, že
být vyhostěni, získávají pouze status „strpělidé, kteří v Německu žili se statutem strpění již
ní“ (Duldung). Překážkou vyhoštění mohou
po dlouhou dobu, získali téměř samozřejmě i
být třeba chybějící doklady, neschopnost ciprávo k pobytu. Musela však k tomu být splnězince cestovat kvůli nemoci, nebo protože pro
na celá řada podmínek, např. nezávislost na
aerolinie neexsituje možnost přistání ve vásociálních dávkách. Už několik let však nebyla
lečné oblasti (jako by skutečnost, že oblast je
v tomto ohledu vydána žádná efektivní právní
tak nebezpečná, že v ní ani nemůže přistát
úprava. Organizace jako ProAsyl a odbory požáletadlo, nestačila jako dostatečný důvod
dovaly tedy změnu této situace. Po vydání rozk udělení azylu dotyčnému člověku). Tento
hodnutí o právu na setrvání na konci roku 2006
status spočívá ovšem pouze v tom, že vyhošhlásili ministři vnitra rozsáhlé zlepšení. Do 18.
tění je odsunuto na pozdější dobu. V Němec5. 2007 měli cizinci šanci podat žádost o povoku s tímto statutem žije zhruba 200 000 lidí,
lení k pobytu. Podmínky pro její uznání jsou
většina z nich už po mnoho let. Pro tyto lidi
však velmi restriktivní a často nesplnitelné. Mezi
znamená život v Německu často jen to, že
jiným se v nich požaduje, aby dotyčný cizinec
jejich status je znovu a znovu prodlužován.
žil v Německu nejméně 8 let. Pro rodiny s nezleNěkdy o několik měsíců, někdy o pár dnů,
tilými dětmi, které chodí do mateřské školy či
jindy vůbec. To ovšem nikdo dopředu neví.
do školy, stačí šest let. Žadatel dále musí být
I když jsou tito lidé často velmi dobře integrotrvale legálně zaměstnán, přičemž jeho plat jej
váni, nemohou žít normalní život. Mladý Armusí uživit. Výjimka platí pro rodiny či svobodtak Apresjan z Arménie sdělil v rozhovoru pro
né rodiče s dětmi, kteři jsou závislí na sociálorganizaci ProAsyl:6 Sice mohl maturovat, ale
ních dávkách jen přechodně. V mnoho regiopotom mu nebylo povoleno dokončit vzdělánech v Německu je nezaměstnanost tak vysoká,
ní, nesměl si udělat řidičský průkaz a dokonže cizinci vůbec nemají šanci práci najít. Na
ce mu pořadatelé televizní soutěže SuperStar
úřadech práce Němci mají přednost a status
nepovolili účast kvůli tomu, že má pouze sta„strpění“ udělovaný vždy jen na krátkou dobu
tus strpění. V den jejich naplánovaného vybrání hledání jakékoliv slušnější perspektivní
hoštění přijela pro rodinu celá kolona policejpráce. Kdo by zaměstnal člověka a dal mu časoních aut. Celá akce byla nakonec zrušena,
vě neomezenou pracovní smlouvu, když ani
protože matka se nervově zhroutila. Prodlouneví, zda třeba hned přiští měsíc nebude vyžený status strpění mu skončí za měsíc, jak
hoštěn? Dále musí takový cizinec mít dostatečbudou potom úřady rozhodovat, netuší.
ně velký byt pro celou rodinu. Návštěva školy
V několika spolkových zemích existují takškolou povinných dětí musí být doložena vyzvaná vyhošťovací centra (Abschiebezentren),
svědčeními. A navíc tito cizinci musí prokázat
v nichž jsou ubytováni lidé, jimž úřady kladou
určité znalosti němčiny.
za vinu, že neudali svou pravou identitu nebo
Důvodem k vyloučení z celého procesu može neudělali dost pro své vyhoštění (pořízení
hou být třeba úmyslné maření či zdržování
pasu). Přitom mnohdy jde o lidi, kteří byli již
úředních opatření k ukončení pobytu migran-
Ó
Ó
Ó
ta nebo spáchání trestných činů. Vyloučeny
jsou rovněž osoby, na něž se vztahuje podezření z extrémismu či terorismu. Především v Bavorsku je již nyní patrné, že uvedená klauzule
o terorismu je tu používána velmi extenzivně.
Nemusí se přitom ani jednat o konkrétní nebezpečí hrozící ze strany dotyčné osoby. Stačí
jen pouhý kontakt s osobami, na něž se podezření z terorismu již vztahuje. V případě vyloučení žádosti jednoho člena rodiny je automaticky vyloučena celá rodina.7
Mnohem více se naopak německý stát angažuje, pokud jde o odvolávání práva azylu.
Od 1. 1. 2005 je zákonem stanoveno, že status ochrany každého uprchlíka je po třech
letech znovu přezkoumán a případně může
být následně i zrušen. V minulosti k takovým
odvoláním téměř nedocházelo, v poslední
době se však počet podobných řízení rychle
zvýšil. V současnosti se stává, že uprchlíkům
je azyl odňat v případě, že důvody pro něj již
pominuly. V letech 1998 až 2002 bylo takto
zrušeno mezi 577 a 2 230 azylů každý rok.
Roku 2003 počet odňatých azylů stoupl již
na více než 8 300. V dalším roce se počet
odvolaných azylů ještě zdvojnásobil: Roku
2004 byl status ochrany odňat skoro 15 000
uprchlíkům. V mnoha případech šlo o lidi,
kteří v Německu žili již mnoho let. V důsledku
zrušení azylu jim hrozí ztráta práva k pobytu.
Zatím se to týká především úprchlíků z Iráku
a Kosova. Roku 2004 byl status azylanta zrušen 7 000 uprchlíkům z Iráku a 7 100 z Kosova. Podobná praxe úřadů ovšem postihuje
i lidi z Turecka, Afghánistánu, Iránu, Srí Lanky
a dalších států.
Odvolání azylu se již pravidelně zdůvodňuje tím, že politická situace v zemi původu azylantů se změnila k lepšímu. V připadě Iráku
pokládají úřady současnou situaci za dost
bezpečnou s ohledem na skutečnost, že předchozí režim Saddáma Husseina skončil. V připadě Kosova se odvolávání azylů zdůvodnuje koncem srbské správy v provincii, často se
však dostatečně nepřihlíží k etnické přislušnosti dotyčného uprchlíka a tomu, zda-li proklamovaná změna situace k lepšímu platí i
pro něho. Ve skutečnosti se věci mají tak, že
úřady posílají každý týden stovky stejně znějících rozhodnutí o odvolání azylu, aniž by
indivudálně přihlížely k jednotlivým případům. Takto zautomatizované vydávání příslušných rozhodnutí bezmála jako na běžícím
pásu svědčí o tom, že ke skutečnému přezkoumávání toho, zda-li migrantovi, který byl
dříve uznán jako uprchlík, dnes již v zemi jeho
původu skutečně žádné nebezpečí nehrozí,
v praxi vůbec nedochází.8 Všechny žádosti
organizace ProAsyl a dalších lidskoprávních
organizací usilující o zrušení daného zákona,
zatím byly bezvýsledné.
Antje Manteuffel
Autorka je dobrovolnice NESEHNUTÍ.
Další zdroje:
http://www.proasyl.de/de/informationen/
asyl-von-a-bis-z/index.html
6) http://www.proasyl.de/de/interview-artak/index.html
7) http://www.proasyl.de/fileadmin/proasyl/fm_redakteure/Dokumente_Infos/Bleiberecht/BleibeRBeschluss_IMK_17.11.06/Kurzinfo_Bleiberechtsregelung_22.12.2006_2.pdf
8) http://www.proasyl.de/de/informationen/themen/widerrufe/index.html
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
12
Ô AZYLOVÁ POLITIKA
Ô
ÂAzylová politika České republiky
Jaká byla azylová politika České republiky
v loňském roce? Z pohledu státu pravděpodobně uspokojivá, z pohledu občanské společnosti pak nevyvážená a poznamenaná stálým nenalezením požadovaného kompromisu
mezi ochranou práv cizinců a hostitelské společnosti, mezi efektivním nastavením spravedlivých pravidel ve vztahu k uprchlíkům,
schopných odlišit, které osoby naši ochranu
potřebují a které nikoliv, absencí rovnováhy
mezi snahou přiznat jim určitá oprávnění
a jistoty ponecháním si zásadního práva rozhodovat o jejich pobytu v souladu se svými
záj-my. Nikdo nepochybuje, že vyvážit tyto
principy je obtížné, to je zřejmé, avšak jejich
střet jde až příliš často k tíži cizinců. Není
proto těžké uhodnout, na čí stranu se váha
přiklonila i v loňském roce.
Rok 2006 byl ve znamení postupného klesání počtu žádostí o azyl, resp. mezinárodní
ochranu, na němž se podílela celá řada faktorů. Především šlo o stálé důsledky vstupu
České republiky do Evropské unie, resp. uplatňování tzv. dublinského systému, který určuje jen jednu členskou zemi odpovědnou za
vyřízení žádosti cizince o mezinárodní ochranu. Podle definic EU jsme bezpečnou zemí,
obklopenou samými bezpečnými zeměmi.
Uprchlíci se k nám tedy ani ve větší míře dostat nemohou, protože správně by měli požádat o mezinárodní ochranu v první členské
zemi, do které vstoupí. Tíha tak leží na hranič-
ních zemích, mezi něž Česká republika nepatří. V zásadě pak náš stát nevybočil ze současného evropského kontextu, kdy celkově
do zemí Evropské unie míří nižší počty uprchlíků ve srovnání s předchozími lety. Krom toho
nelze nezmínit i nepopiratelně větší stabilitu
regionu a s tím související absenci teritoriálně blízkých konfliktů a možných zdrojů masivnějších uprchlických exodů.
V roce 2006 požádalo o azyl 3 016 osob
(pro srovnání, v roce 2001 zde bylo 18 094
žadatelů, a dosáhlo se tak dosavadního maxima), z toho 268 osob uspělo a azyl skutečně
získalo. Celkem 59 osobám pak byla k rozhodnutí o neudělení azylu vyslovena překážka vycestování, od 1. září pak dalších 37 cizinců získalo doplňkovou ochranu (což je
institut, který nahradil dosavadní překážky
vycestování).
V posledních třech letech o nějakém přílivu uprchlíků nemůže být ani řeč. Azylová zařízení zejí prázdnotou, omezují svůj provoz či
se úplně zavírají. Není tedy důvod k panice
a obavám ze zavalení státu žadateli o mezinárodní ochranu. Bylo by pěkné si říci, že počet
žadatelů klesá, protože svět je na tom lépe,
ubylo válečných konfliktů a naopak přibylo
států, které se rozhodly pro demokratický
vývoj. To je však bohužel utopie. Klesající počet žádostí o azyl, resp. o mezinárodní ochranu je skutečně markantní, byť jak je výše
Ilustrační foto.
13
Zdroj: internet
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
naznačeno nejde jen o české specifikum, ale
o celoevropský vývoj a důsledek restriktivní
společné azylové politiky.
Když u nás před několika lety množství žadatelů o azyl stále stoupalo, mnozí „zastánci“
bezpečnosti a ochrany státu bili na poplach
a volali po okamžitém zpřísnění postoje státu
k migrantům, ke kterému také posléze došlo.
S ohledem na statistiky by se nyní chtělo
doufat, že díky mizivým počtům příchozích
uprchlíků stát přestane být rezervovaný
a částečně změkčí svá přísná pravidla alespoň v tom smyslu, aby byl u nás pobyt toho
mála uprchlíků více důstojný. Opak je však
pravdou. I přes výrazný pokles uprchlíků
v České republice i v Evropě je vývoj azylové
politiky našeho státu v poslední době charakteristický svým postupným zpřísňováním
norem dotýkajících se oblasti azylu, posilováním již tak dostatečně mocensky nadřazeného postavení státní správy ve vztahu
k žadatelům o mezinárodní ochranu a cizincům obecně a v neposlední řadě i alarmující
absencí nezávislé a účinné kontroly činnosti
exekutivy v této oblasti. Ruku v ruce se
s těmito skutečnostmi pojí i související rezignace na povinnosti vyplývající z mezinárodního práva v oblasti ochrany uprchlíků
i v oblasti ochrany základních lidských práv
jako takových. Stát tak i po letech zkušeností
dokáže překvapit svým originálním pojetím
těchto závazků a svým přístupem k osobám,
které potřebují ochranu. Je to sice absurdní,
ale čím méně je u nás uprchlíků, tím hůř k nim
stát přistupuje a na místo zlepšení vytváří další
a další mechanismy, které zhoršují jejich postavení, omezují je na svobodě a již předem
je kriminalizují a podezírají.
Reakcí státu na kritiku takového jednání je
takřka vždy odkaz na tlak ze strany Evropské
unie a stejné argumentace se dočkají i všichni ti, kteří dostanou do rukou důvodové zprávy k jednotlivým a každoročním zpřísňujícím
se novelám v oblasti azylu a migrace. Jistě,
Česká republika je součástí sjednocené Evropy a jako taková nemůže nereflektovat evropskou legislativu, která se snaží azylovou
problematiku řešit. Tento proces je složitý
a stále pokračuje. Snaží se – prozatím neúspěšně – najít rovnováhu mezi „potřebami“
států a jejich závazkem chránit uprchlíky.
Cesta je daná – od zakotvení minimálních
standardů ochrany až k jednotnému azylovému systému EU. Cíl je také nastavený –
vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti
a práva otevřeného těm, kdo pod tlakem okolností oprávněně hledají ochranu v Evropském společenství, v dlouhodobém plánu pak
vytvoření společné azylové politiky, která by
měla sjednotit systém vracení a přijímání
imigrantů a uprchlický statut. Jenže cíl je to
čím dál tím vzdálenější, protože bohužel jediné, čeho se prozatím daří dosáhnout, je uzavření Evropy před uprchlíky, nikoliv nalezení
AZYLOVÁ POLITIKA
spolehlivého mechanismu posuzování žádostí o mezinárodní ochranu. Doposud přijaté
evropské normy jsou výsledkem různě motivovaných kompromisů a nesplňují očekávání, jež na ně byla kladena před jejich vznikem. Česká republika je ale právoplatným
členem Evropské unie, a tudíž je to i ona, kdo
rozhoduje o zavírání pomyslných dveří uprchlíkům, a ať už je její role jakákoliv, svého dílu
odpovědnosti se jednoduše zprostit nemůže.
Otázkou zůstává, jaká je skutečná míra samostatnosti naší země v rámci společné evropské migrační politiky a zda je jí umožněno
nezávislé rozhodování. Teoreticky platí, že
Česká republika si – stejně tak jako i jiné evropské státy – může buď zavést či si ponechat příznivější kritéria, vstřícnější právní
úpravu k uprchlíkům, tedy jakousi nadstavbu nad minimálními standardy. V tomto ohledu je tudíž její rozhodování nezávislé. Nicméně, s ohledem na mnoho dalších faktorů,
zejména na geografické souvislosti tomu tak
úplně není. Jsme malý stát, ve srovnání
s ostatními „starými“ zeměmi se doposud
potýkáme s celou řadou problémů, které nejsme s to řešit, nejenom s nevyváže-ností azylové a migrační politiky. Svou roli, v tomto
případě vesměs negativní, hraje i pro české
poměry důležitý postoj těch nejtěsnějších
sousedů našeho státu k migraci, konkrétně
politika Německa a Rakouska, nehledě na to,
že vesměs celá Evropa i její jednotlivé státy
zpřísňují azylové a migrační politiky a minimální standardy ochrany tak v rozporu
s původními proklamacemi nevedou ke zlepšení situace uprchlíků, protože státy upouštějí od vstřícnějších podmínek než nezbytně
nutných a nastolují tvrdší linie ve vztahu
k migrantům. Ani náš stát nechce být vstupní branou cizinců do Evropy a podle toho se
i chová.
neměnným pravidlem a s nadsázkou se dá
říci, že i jedinou jistotou, kterou má žadatel
o mezinárodní ochranu v České republice.
Podívejme se ale zblízka do hrnce, v němž
se vaří česká azylová a migrační politika.
Mnohá ustanovení jsou i v dnešní době
poplatná (kromě již zmíněného tlaku Evropské unie) xenofobním názorům části české
společnosti, veřejnosti jsou neustále předestírány problémy zapříčiněné žadateli o mezinárodní ochranu a nelegálními migranty,
o pohnuté a mnohdy smutné příběhy uprchlíků v médiích nezavadíte. Nejčastěji se
v souvislosti s procedurou ve věci mezinárodní ochrany hovoří o jejím zneužívání či o zneužívání štědrého nastavení pravidel pro příchozí uprchlíky, a to ještě v lepším případě.
V horším se používají argumenty o kriminálních živlech, obchodování s lidmi, organizovaném zločinu a terorismu. Tomuto pohledu
v očích veřejnosti nahrál i fakt, že na konci
léta loňského roku došlo k mimořádným událostem a hromadnému útěku žadatelů o udělení azylu, resp. mezinárodní ochrany zejména egyptské státní příslušnosti z přijímacích
středisek. Reakce státu na sebe nenechala
dlouho čekat a v loňském roce přichystané
další zavádění restrikcí je pak označováno za
cestu, jak se s těmito negativními a pro společnost vysoce nebezpečnými fenomény vypořádat.
Typickou ukázkou je například zvláštní praxe ministerstva vnitra v případě žadatelů
o mezinárodní ochranu, kteří svůj úmysl projevili v tranzitním prostoru mezinárodního
letiště. Ministerstvo utvořilo svébytný typ řízení, a to řízení letištní, kde dochází
k významnému omezení práv žadatelů o mezinárodní ochranu, a pokoušelo se za každou
cenu zabránit těmto osobám, aby vstoupily
na české území. Cizinci, kteří u nás žádali o
ochranu, tak měli dvě možnosti – návrat domů
či neomezeně dlouhá detence, což takřka
nemá obdoby. Jistě, teoreticky by tu mohla
být i třetí možnost – krátký pobyt vystřídaný
uděleným azylem – tato možnost však snad
v případě letištního řízení ani nestojí za zmínku, neboť, pokud je známo, azyl loni nebyl
udělen nikomu, kdo požádal o ochranu
v tranzitním prostoru, což samo o sobě má
také svoji výpovědní hodnotu a otevírá prostor pro debaty o spravedlivosti proběhlých
procedur.
Je jasné, že v souvislosti s azylem a uprchlictvím takové problémy, z nichž má stát obavy existují a stát před nimi nemůže zavírat
oči. Nicméně, azylový zákon by měl v prvé
řadě sledovat jako svůj hlavní cíl ochranu
uprchlíků před pronásledováním a nikoliv
a priori podezírat všechny příchozí cizince,
kteří vstupují do režimu tohoto zákona. To se
mu bohužel nedaří a změny, které byly připravovány v loňském roce, byly koncipovány zřejmě pod známým sloganem o účelu,
který světí prostředky. Výše popsaný útěk jedné skupiny tak měl na výslednou podobu
předkládaných změn v azylové oblasti fatální následky a posloužil jako ospravedlnění
mnohých změn v neprospěch cizinců, které
jsou nyní do zákona o azylu i do souvisejících
zákonů navrhovány. Některé podstatné změny nejsou totiž ničím jiným nežli příliš restriktivní reakcí na soudobé události, které se týkaly výhradně určitých skupin cizinců na území
ČR, a nejsou tudíž dány povinností transpozice jakékoliv směrnice do české legislativy.
S politováním lze tedy konstatovat, že ministerstvo vnitra zde uplatňuje princip kolektivní
viny a za akci několika osob jsou trestáni všichni uprchlíci, přicházející k nám z celého světa.
Jakýkoliv zákon, a tedy i předpisy v oblasti azylu a migrace by však měly mít nadčasovou platnost, nikoliv reagovat ad hoc okamžitým zpřísněním na jednotlivé problémy aplikační praxe.
Tak jako každý rok byl i v roce 2006 novelizován zákon o azylu a v průběhu celého roku
probíhaly i práce na dalších zásadních změnách. Časté novelizace se už staly takovým
Společným jmenovatelem celé připravované novely je tak další omezování práv uprchlíků a jejich plošná kriminalizace, což
v konkrétní podobě představuje například
Ó
Ó
Ó
zákaz držení elektronických komunikačních
prostředků, okleštění dosavadní možnosti
požádat o trvalý pobyt po mnohaletém čekání na výsledek azylové procedury či bezprecedentní úprava už jednou v tomto článku
zmíněného tzv. letištního řízení – stát chce
mít absolutní kontrolu nad migrací a neváhá
kvůli tomu nasadit i tak silný kalibr, jako je
omezení svobody pohybu a pobytu. Na tomto konkrétním případě lze také dokreslit sílící
tendenci státu upřednostnit vlastní zájmy
před ochranou uprchlíků. Původně zkrácené
řízení, a to mj. i v prostoru mezinárodního letiště, bylo koncipováno k rychlému odlišení
osob, které ochranu zcela evidentně nezískají, od ostatních žadatelů, avšak z letištního
řízení se postupem času vyklubalo permanentní omezení na svobodě všech žadatelů
o mezinárodní ochranu, kteří si jako prostředek k útěku do hostitelského státu zvolili letadlo, což bylo oprávněně kritizováno.
Ministerstvo vnitra však na kritiku neuspokojivých poměrů reagovalo svérázným způsobem, kdy se rozhodlo přizpůsobit stav právní stavu faktickému a v tomto smyslu pak
navrhlo zcela bezprecedentní úpravy již tak
restriktivní procedury a navrhlo uzákonit dle
svých slov právní fikci přijímacího střediska
na letišti s jeho specifickým režimem i v jiných
zařízeních. Takové řešení však jde proti smyslu závazku státu poskytovat ochranu uprchlíkům a nerespektuje ani další mezinárodní
normy v oblasti lidských práv. V této souvislosti si zaslouží připomenout, že omezení svobody pohybu, jehož jediným legitimním důvodem je podání žádosti o mezinárodní
ochranu, se nejeví jako správné. Žadatelé
o mezinárodní ochranu, kteří se ocitnou v tzv.
letištním řízení, se nijak neodlišují od těch,
kteří se na naše území přepraví jinými způsoby, není tedy důvod tuto kategorii z obecné
úpravy vyjmout, omezit ji na svobodě a poskytnout jí méně záruk a menší práva nežli
osobám, které požádají na území. Ze samotné skutečnosti, že žadatel učinil prohlášení
o mezinárodní ochraně na mezinárodním letišti totiž nelze vyvozovat žádné negativní důsledky, a to ani pokud cizinec neměl platné
vízum při vstupu na naše území.
Krom toho je více než žádoucí, aby nezbytnost
omezení svobody pohybu a pobytu byla hodnocena individuálně v jednotlivých případech, nikoliv paušálně zavedena pro všechny příchozí.
Ve stejném duchu a za použití stejných argumentů je pak nezbytné hodnotit i navrhované nucené setrvání žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v (klasickém) přijímacím
středisku až do vycestování, a to zejména
v případě, že žadatel vstoupil na území neoprávněně nebo se bezprostředně před podáním žádosti na území zdržoval nelegálně. Taková konstrukce je totiž v hrubém rozporu se
smyslem Úmluvy o právním postavení uprchlíků, která zakotvuje, že smluvní státy se zavazují nestíhat uprchlíky pro nezákonný vstup
nebo přítomnost na území bez povolení. Nepřípustné je i navrhované nucené setrvání
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
14
Ô AZYLOVÁ POLITIKA
Ô
v přijímacím středisku v případech žadatelů
o udělení mezinárodní ochrany, u nichž nebude spolehlivě zjištěna jejich totožnost, jelikož
z podstaty institutu ochrany vyplývá, že osoby,
kterých se tato ochrana týká, často opouštějí
zemi svého původu bez cestovních či jiných
dokladů, které si nemohou obstarat či použít
právě z důvodů pronásledování, jež je proti nim
v této zemi vedeno, a tudíž je zcela nesmyslné
je za takové skutečnosti, nezávislé na jejich vůli,
jakkoliv trestat. Ve své podstatě chystané ustanovení umožňuje neomezené omezení osobní
svobody výše uvedených žadatelů, přičemž je
nutno zdůraznit, že v některých případech trvá
řízení o udělení mezinárodní ochrany i několik
let. Takový postup je však s šetřením mezí základních lidských práv a svobod neslučitelný.
Bylo by vhodné, aby stát, pokud jednou
přijal závazek poskytovat ochranu uprchlíkům, významnější měrou přispíval i ke zkvalitnění života těchto cizinců na našem území. Bohužel, většina české veřejnosti se
s restrikcemi ztotožňuje, ba co hůř, najdou
se i mnozí, kteří požadují přísnější postoj státu k příchozím cizincům. A jelikož mluvíme
o většině, ve stejném poměru je možné tyto
úvahy vysledovat i u většiny z těch, co tvoří
a přijímají zákony. Ti ostatní i při sebelepší
vůli podobným proticizineckým náladám zabránit doposud nedokázali.
Ač to možná bude znít krutě, oči by mnohým otevřely snad pouze nějaké krvavé konflikty v těsném sousedství. Jen za těchto okolností si lze představit, že by se Česká republika
alespoň na čas odklonila od restrikcí a vstřícně
a s otevřenou náručí by vítala uprchlíky. I když,
možná i to je naivní úvaha. Pevnost Česká republika přeci musí zůstat nedobyta. Co na tom,
že z vaničky při vylévání vody vylijeme i dítě,
tedy, aby bylo rozuměno, skutečného uprchlíka. Už dávno nám přeci nejde o poskytování
ochrany potřebným, ale o získání pochvaly
z Bruselu, jak jsme s těmi kriminálníky co zneužívají evropské pohostinnosti pěkně zatočili.
A jestli ztratili uprchlíci o Českou republiku
zájem? Pokud ano, nebylo by se čemu divit.
A tím lépe pro ně – u nás totiž doopravdy na
růžích ustláno nemají.
Pavla Hradečná
Autorka působí v poradně pro uprchlíky.
 Návrh novely zákona o azylu:
omezení svobody žadatelů
V Poslanecké sněmovně se projednává návrh zákona č. 325/1999 Sb., o azylu pod sněmovním tiskem č. 191. V tomto článku se
budu věnovat navrhovanému ustanovení
§ 46a zákona o azylu. Návrh rozšiřuje značně
možnosti zadržet žadatele o azyl.1
Dnes je možné omezit pohyb žadatelů ve
3 případech:
1. Žadatelé o azyl umístění do přijímacího
střediska letiště Praha Ruzyně jsou zadrženi, pokud jejich žádost rozhodne ministerstvo do 5 dnů a pak soud do 45 dnů od
žaloby, maximálně mohou být zadrženi
180 dnů.
2. Po opakovaném porušení cizineckého zákona nebo v případě ohrožení veřejného
pořádku, je možné zajistit cizince a umístit ho do detence, kde může podat žádost
o azyl. Může být zadržen maximálně po
dobu 180 dnů, bránit se může u soudu.
Kvůli pomalému rozhodování soudů je cizinec zpravidla zadržen minimálně 3-4
měsíce.
3. Cizinec již žádal o azyl v jiné zemi EU, vstoupil do České republiky přes jinou zemi EU,
nebo přes zemi, se kterou má ČR uzavřenou readmisní dohodu. Žadatel je zadržen, než je předán do jiné země.
Navrhované znění § 46a vnese do zákona další
možnost omezit svobodu žadatele za následujících podmínek:
„a) žadatel vstoupil na území neoprávněně
nebo se bezprostředně před podáním žádosti na území zdržoval neoprávněně,
b) nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žadatele,
c) žadatel se prokazuje padělanými nebo
pozměněnými doklady totožnosti, nebo
d) je důvodné se domnívat, že by žadatel mohl
představovat nebezpečí pro bezpečnost státu, pokud by takový postup nebyl v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.“
Na rozdíl od existujících způsobů omezení svobody by dle navrhovaného znění
žadatel mohl v přijímacím středisku zůstat
až do vycestování, což bude podléhat přezkumu ze strany ministerstva vnitra, zda
důvody pro zajištění trvají. Žadatel může
podat žalobu proti rozhodnutí o omezení
svobody k soudu do sedmi dnů od doručení rozhodnutí.
Omezení svobody kohokoli je v České republice možné za podmínek stanovených
v Listině základních práv a svobod v čl. 8 odst.
2 (zbavit svobody je možné jen na základě
zákona) a v čl. 14 (svoboda pohybu může být
omezena jen z určitých důvodů).2
Jeden z důvodů dle důvodové zprávy je
ničení dokladů žadateli a mizení žadatelů
po jejich propuštění z přijímacího střediska.
Pokud jde o mizení žadatelů, má ministerstvo
možnost zastavit řízení pro opakované nedostavení se k pohovoru.3
Navrhovatel odkazuje též na zajištění bezpečnosti území, což je povolený důvod pro omezení
svobody pohybu dle čl. 14 LZP. Uvádí, že omezení svobody je nutné kvůli boji s nelegální migrací
a organizovaným zločinem. Obstojí toto odůvodnění pro všechny vyjmenované podmínky?
1. POZMĚNĚNÉ DOKLADY A ZMĚNĚNÁ TOTOŽNOST
Není možné ospravedlnit detenci žadatelů na dobu neurčitou jen pro jejich nezjistitelnou totožnost nebo jen pro pozměněné cestovní doklady. Jedním z příkladů,
kdy jsou lidé donuceni si doklady změnit
a vystupovat pod cizím jménem z důvodu
vlastní bezpečnosti, je případ Iráku, kde
lidé v zájmu vlastní bezpečnosti mění
identitu. 4 Pokud Iráčané požádají o azyl
s pozměněným dokladem, který si vyhotovili, aby v bezpečí opustili zemi, v České
republice by mohli být zajištěni po nepřiměřeně dlouhou dobu.
2. NEOPRÁVNĚNÝ VSTUP NA ÚZEMÍ
Zadržení žadatele, který vstoupil na území neoprávněně, na dobu neurčitou také zasáhne skupiny skutečných uprchlíků, kteří
přicestují do země bez cestovních dokladů
nebo bez příslušného víza, neboť před útěkem ze země jim strach z úřadů nebo časová tíseň neumožnily si víza nebo cestovní
doklad vyřídit.
Tento důvod je výslovně zmíněn v Úmluvě
o právním postavení uprchlíků z r. 1951 (Ženevská úmluva, dále „ŽÚ“) v čl. 31 odst. 2,
kde se členským státům ukládá neuplatňovat omezení na pohyb uprchlíků, než která
jsou nezbytně nutná, a pokud, tak jen do doby,
než bude upraveno jejich postavení v zemi.
Omezení pohybu žadatelů je nutné do doby
provedení identifikačních údajů a provedení
pohovoru, což odpovídá současné praxi. Návrh tuto lhůtu prodlužuje na neurčito bez zdů-
1) V textu používám nepřesný, ale běžně používaný termín „žadatel o azyl“.
2) čl. 14 odst. 1: … jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu
ochrany přírody.
3) § 25 písm. d) z. o azylu. V 2006 bylo řízení zastaveno celkově v 351 případech a toto číslo zahrnuje i zpětvzetí žádosti o azyl nebo tzv. dublinské případy (dle statistik Dublinského
střediska 142 případů). V uplynulém roce tedy bylo zmizelých žadatelů pravděpodobně méně než dvěstě z počtu 3 016, tedy méně než 7 % žadatelů. Viz statistiky:
http://www.mvcr.cz/statistiky/index.html
4) Viz: Jak přežít v Iráku? Hrát šíitu i sunnitu. Hospodářské noviny. 11. 10. 2006. Cituji: >>Změnit si jméno, to je teď mezi Iráčany skutečným hitem. „Umar Salman oznamuje, že se odteď
jmenuje Samir Salman,“ cituje z iráckého deníku Al Táchí britský Guardian. Na stejné stránce jsou podobných inzerátů desítky. „Můj prvorozený syn se přejmenovává z Michaela na Alího,“
uvádí další.<<
15
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
AZYLOVÁ POLITIKA
vodnění, není tedy na základě čeho usoudit,
zda toto omezení je „nezbytné“.
Omezování svobody upravují též Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (čl. 9) (dále „MPOPP“) a Evropská úmluva o lidských právech (čl. 5) (dále „EÚLP“).
Interpretaci k čl. 9 MPOPP5 ohledně detencí žadatelů o azyl nalezneme v případu
A. proti Austrálii.6 Jednalo se o žadatele, který do Austrálie připlul na lodi z Kambodže. Dle
platné legislativy mohli být tzv. „boat people“
zadrženi až do vycestování.
V detenci byl A. zadržován
3 roky a 204 dní jen z důvodu
nezákonného vstupu na území Austrálie. Human Rights
Committee shledala, že čl. 9
odst. 1 a odst. 3 byly porušeny. Uvedla, že když se zakazuje svévolné zatčení, nemyslí se tím jen zatčení bez opory
v právu, ale výklad má být
širší a má znamenat nevhodné a nespravedlivé zatčení.
Také shledala, že jen nezákonnost vstupu není postačující,
aby ospravedlnila detenci na
neurčitou a neustále prodlužovanou dobu a že důvody
musejí být závažnější (např.
snaha žadatele utéct, nedostatek spolupráce ze strany
žadatele). Možnost žaloby
v australském právu existovala, ale nebyla účinná – soud Ilustrační foto.
zkoumal pouze, zda byl naplněn předpoklad pro detenci:
zda stěžovatel připlul na území na lodi. Takový přezkum byl formální
a nedostatečný z pohledu čl. 9 MPOPP.
Navrhované znění ustanovení § 46a by
pravděpodobně nezabránilo aplikaci
v obdobném duchu jako v Austrálii.
Jinou interpretaci detence nalezneme v čl. 5
odst. 1 písm. f) EÚLP.7 Článek 5 umožňuje několik výjimek ze zákazu omezit svobodu, jednou z nich je zbavení svobody, aby se zabránilo
nepovolenému vstupu na území. Předpokládejme, že znění § 46a sleduje tento cíl. Detenci
žadatelů o azyl z tohoto důvodu se věnoval ESLP
minulý rok ve věci Saadi proti Velké Británii.8
Pan Saadi přijel na mezinárodní letiště a požádal o azyl. Bylo mu několikrát prodlouženo dočasné povolení ke vstupu na území, poté byl
zadržen a umístěn do detenčního zařízení, aby
byl přítomen azylovému řízení a aby byla jeho
věc rychle posouzena. Po 8 dnech detence
a neudělení azylu byl propuštěn. Pan Saadi namítal, že jeho zajištění nebylo nezbytně nutné,
Podepište elektronickou petici PROTI diskriminační novele zákona o azylu a o pobytu cizinců.
neboť projevil vůli spolupracovat s orgány a na
požádání se vždy včas dostavil.
Dle Soudu čl 5 odst. 1 písm. f) EÚLP nevyžaduje, aby zbavení svobody bylo nezbytně nutné za účelem nepovolení vstupu nebo za účelem vyhoštění. Není nutné zkoumat, zda existují
účinné prostředky jak zajistit, aby žadatel nepovoleně nevstoupil na území, jež by méně zasahovaly do jeho svobody pohybu. V daném
případě neshledal Soud vzhledem k době zajištění (8 dnů) porušení čl. 5. V souhlasném sta-
Ó
Ó
Ó
zajištění opravňoval (například nebezpečí útěku žadatele).
3. čl. 5 odst. 1 písm. f) a čl. 5 odst. 4 EÚLP,
pokud nebude včas dostupná účinná obrana
před soudem a cizinci budou zadrženi nepřiměřeně dlouho. Soudní ochrana zůstává stejná jako v současné době, kdy většina rozhodnutí ve věci detence cizinců dle příslušných
ustanovení trvá 3-4 měsíce. Nemůžeme to pokládat za „neprodlené rozhodnutí soudu“.
Návrh opomíjí žadatele, kteří při útěku ze své
Zdroj: internet
novisku se však soudce Bratza vyjádřil, že zadržení ze stejných důvodů, jež by podstatně překračovalo uvedenou lhůtu osmi dnů, by bylo
neslučitelné s čl. 5.9 Dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy
musí být dostupný účinný prostředek nápravy,
jímž je možné rozhodnutí o zajištění napadnout
před soudem. Nestačí, aby byl prostředek nápravy uveden v zákoně, musí být reálný a účinný a musí být dostupný urychleně.
Z rozboru je zřejmé, že navrhovaná úprava
by mohla být v rozporu s mezinárodními závazky ČR v:
1. čl. 31 ŽÚ – ukládá sankci uprchlíkům
v rozporu s čl. 31 odst. 1 a omezuje jejich právo pohybu v rozporu s čl. 31 odst. 2 na delší
dobu, než do doby, kdy je upraveno jejich
postavení v zemi.
2. čl. 9 MPOPP – žadatelé o azyl budou zajištěni jen proto, že vstoupili nelegálně na území
České republiky, bez dalšího důvodu, který by
země zanechají své doklady doma a přicestují
do České republiky s nadějí, že zde budou
moci bezpečně pobývat, než se situace
v jejich zemi zlepší. Pro jejich zajištění
v detenci by měly být stanoveny: maximální doba zajištění, příklady výjimek ze zajištění a přesné předpoklady zajištění. Zákonodarce se může inspirovat svým zdůvodněním k § 73 zákona o azylu, dle něhož
uprchlíkům, uvádějícím azylově relevantní
důvody budou v souladu s čl. 31 ŽÚ, bude
povolen vstup na území. Toto znění je vhodné vložit do zákonného textu. Je s podivem,
že když zákonodarce dbá na omezení zajištění u § 73 (dbá na to, „aby nebylo bezbřehé“), nevadí mu to u ustanovení § 46a,
tedy u většiny dalších žadatelů.
Hana Tóthová
Autorka je pracovnicí SOZE.
WWW.PETICE.DISKRIMINACE.CZ
5) Čl. 9: 1. Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě
zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem. […] 4. Každý, kdo je zatčen nebo se nalézá ve vazbě, má právo na řízení před soudem tak, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení
o právoplatnosti jeho zadržení a nařídit jeho propuštění, jestliže vazba není zákonná.
6) A. v. Australia (560/1993) ICCPR (3 April 1997) http://www.refugeelawreader.org/index.d2?target=open&id=111
7) “1. […] Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: ... (f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody
osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.“
8) Saadi proti Velké Británii ze dne 11. 7. 2006. číslo stížnosti: 13229/03. Překlad rozsudku bude publikován v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 5/2007.
9) Rozhodnutí o neporušení čl. 5 bylo 4 : 3, tedy v případě jiného názoru soudce Bratza by soud byl shledal porušení článku 5 odst. 1 písm. f).
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
16
Ô AZYLOVÁ POLITIKA
Ô
 Ukrajina bez hranic?
aneb No Border camp na Ukrajině, 11.- 20. srpna
Do naší redakce dorazila mailem následující pozvánka na zajímavou mezinárodní
akci, která se letos v srpnu koná na Ukrajině. Pro případné zájemce uvádíme doslovný překlad pozvánky.
Buďte zdrávi! Zveme vás na No Border
camp na Ukrajině.
Pokud máte nějaké nápady, otázky nebo
nám již nyní chcete vypomoci s přípravou
setkání, pomoci se stavbou tábora týden před
jeho oficiálním zahájením a – což je nejdůležitější – přispět k programu vlastními workshopy, semináři, praktickým výcvikem či čímkoliv jiným, neváhejte nám napsat již nyní.
Chcete-li být pravidelně informováni o probíhajících přípravách a chcete-li se sami aktivně podílet na přípravě tábora, přispět
k jeho programu návrhy workshopů, seminářů, praktického výcviku atd., připojte se
k mezinárodnímu mailing-listu [email protected] Pracovním jazykem tohoto mailing-listu je angličtina.
Pomozte nám šířit tuto pozvánku všemi způsoby. Přeložte ji do jakéhokoliv jazyka a rozšiřujte ji ve vaší zemi či kdekoliv jinde budete chtít.
Proč No Border camp na Ukrajině 2007?
Tábor se bude konat od 11. do 20. srpna
2007 v hlavní oblasti tranzitní a pracovní
migrace na Ukrajině, v Zakarpatsku.
Rozšíření Evropské unie směrem na východ
vyústilo v posun hradebních zdí „Pevnosti Evropa“ až k západní hranici Ukrajiny. Ukrajinský region Zakarpatsko, jehož největšími městy jsou Užhorod a Mukačevo, se stal novou
hraniční linií, poznamenanou rostoucí militarizací a zvýšenou koncentrací detenčních táborů pro uprchlíky ze zemí globálního Jihu
a bývalého Sovětského svazu, kteří se snaží
uniknout před válkami, totalitarismem nebo
bídou do zemí Evropské unie. O podmínkách
ve většině z těchto táborů je jen velmi obtížné získat jakékoliv „otevřené“ informace“.
Situace uprchlíků na Ukrajině je velmi nestabilní: jejich svoboda pohybu je omezena;
je pro ně jen velmi obtížné získat přístup
k práci či lékařské péči, uprchlíci nemají zajištěnu žádnou sociální péči. Jakmile někdo
získá status uprchlíka, jedinou pomocí, jíž se
mu dostane ze strany státu, je jednorázová
platba směšných tří euro. V minulých letech
Ukrajina vydala žadatele o azyl do zemí, jako
jsou Uzbekistán, kde pak byli na dlouhá léta
uvězněni v nechvalně proslulých gulazích
tamního autoritativního režimu.
Zostření hraničních kontrol silně poznamenalo život místních obyvatel v upadajícím
regionu Zakarpatska. Oblast se nalézá na průsečíku hranic pěti zemí: Ukrajiny, Slovenska,
Polska, Maďarska a Rumunska. Čtyři z těchto
zemí jsou nyní členy Evropské unie, avšak
Ukrajina se jejím členem v dohledné budouc-
17
nosti jistě nestane. „Pevnost Evropa“ tak tedy
upevňuje své východní hranice právě na hraniční linii se Západní Ukrajinou. Až polovina
práceschopného obyvatelstva Západní Ukrajiny je zaměstnána v zahraničí. Ukrajina zrušila vízový režim pro občany zemí Evropské
unie, avšak naopak Unie nikterak nezjednodušila přístup Ukrajinců na evropský pracovní trh (či jen území evropských zemí), ačkoliv
je přitom dnes jen velmi obtížné představit si
současné zemědělství v Evropské unii bez
sezónních dělníků z Ukrajiny.
Současně Zakarpatsko představuje specifický region, vyznačující se unikátní atmosférou
místních kultur a tradic. S tím, jak se oblast
stala jednou z hlavních tras mezinárodní migrace, se situace ovšem rychle mění. A tak místní pohraničníci, bezpečnostní služby a média
používající xenofobní jazyk pomáhají mezi
místními lidmi šířit předsudky vůči migrantům,
což přispívá ke zvyšování napětí v oblasti.
Organizátoři tábora požadují právo svobodného pohybu pro každého člověka, právo azylu
pro všechny pronásledované lidi a právo lidí na
emigraci ze zaostávajících oblastí za prací do
jiných zemí, pokud to přispěje ke zlepšení jejich života. Požadujeme zrušení veškerého vízového režimu. Chceme zrušit dosavadní hraniční režim „Pevnosti Evropa“, který v posledních
letech vedl ke státem posvěceným vraždám tisíců lidí na jejich hranicích. Politika „globálního
apartheidu“ musí být zastavena.
Navazujeme na tradici „táborů bez hranic“
(No Border camps) ve východních pohraničních oblastech pevnosti Evropa, které byly
v letech 1998 – 2000 organizovány na hranicích Německa a Polska, v letech 2000 – 2003
na východní hranici Polska, roku 2001 ve Slovinsku, roku 2003 v Rumunsku, roku 2003
a 2005 na hranicích mezi Bulharskem a Řeckem a roku 2004 ve Finsku. Tyto tábory byly
rovněž pořádány na jižních hranicích Evropy na Sicílii roku 2000 a ve španělské Tarifě roku
2001. Rovněž tak jsou naše tábory organizovány v evropském vnitrozemí na letištích a hlavních místech evropského kontrolního a rozhodovacího systému (např. v roce 2002 ve
Štrasburku), nebo také na hranicích Mexika
a USA a v Austrálii. Tento rok naše mezinárodní
hnutí učinilo významný krok kupředu, neboť
tábor pořádaný na Ukrajině bude první akcí svého druhu na území bývalého Sovětského svazu.
Cíle tábora
1/ Vytvořit základ pro komunikaci mezi aktivisty z východní a západní Evropy a z dalších
míst: setkávání, navazování kontaktů, sdílení
dovedností, poznatků a zkušeností atd. (workshopy, diskuse, praktický výcvik, koncerty
a mnoho dalšího).
2/ Přilákat pozornost lidí na Ukrajině (ale
také v Rusku a ve světě vůbec) k rasistické
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
migrační politice; poukázat na otázky současných forem rasismu a xenofobie.
3/ Vytvořit kontakty s místními lidmi
v oblasti Zakarpatska: protirasistická výchova a vzdělávání, akce pod širým nebem, filmové projekce, výstavy, koncerty a diskuse
s cílem zlepšit postoj místních lidí
k migrantům, uprchlíkům a žadatelům o azyl.
4/ Vzájemná výměna informací mezi námi:
jak úřady v jednotlivých zemích kriminalizují
migraci, jaká je situace v deportačních věznicích a sdílení zkušeností s resistencí v různých
zemích. Jedním z praktických výstupů tábora bude publikace brožury obsahující informace o této tematice z jednotlivých zemí. Vydáváme ji se záměrem posílit náš boj (výzva
s příslušnými otázkami bude doručena!).
5/ Shromáždit více lidí z různých antiautoritářských skupin a hnutí na Ukrajině, v Rusku
a v dalších „postsovětských“ zemích, kteří se
věnují otázkám spojených s migrací; mobilizovat lidi v boji proti rasismu, kriminalizaci
migrace a systému deportačních táborů.
Zároveň budeme diskutovat o možných způsobech provedení přímých akcí a možná některé i podnikneme (nikoliv však v oblasti tábora); od všech lidí, kteří jsou v kontaktu s touto
oblastí, se nám dostalo rady, že jakékoliv konfrontační akce uskutečněné aktivisty „zvenčí“
v tak citlivé záležitosti, jakou je migrace, mohou
situaci jen zhoršit, rozhodně ne zlepšit. Prvořadě to tedy nebude tábor zaměřený na přímé
akce, ale na komunikaci, navazování kontaktů,
plánování a lidové vzdělávání.
Další akci, která by se v rámci tábora měla
uskutečnit, je mezinárodní shromáždění hnutí
Food Not Bombs. V současné době jsme svědky skutečné exploze aktivit tohoto hnutí
v celé východní Evropě. Jen v samotném Rusku pravidelně rozvíjí jeho aktivity na padesát
skupin. Již jsme začali připravovat program
workshopů, diskusí, praktického výcviku atd.
Dáváme však přednost tom, aby program tábora byl vytvářen přímo lidmi, kteří sem dorazí. Máte-li tedy cokoliv, co byste chtěli
s druhými sdílet či čím byste chtěli obohatit
jeho program – dejte nám, prosím, vědět již
teď. Může jít o jakékoliv téma, které vás zajímá, nikoliv jen hlavní téma tábora.
Berte, prosím, na vědomí, že Ukrajina již
zrušila vízový režim pro obyvatele Evropské
unie, USA a některých dalších zemí, takže
máte-li pas nějaké západní země, nebudete
pravděpodobně potřebovat vízum k tomu,
abyste se k nám mohli přidat. Předávejte toto
pozvání skrze vaše kontakty dále.
Podrobnější informace a kontakty:
[email protected]
Mezinárodní mailing-list:
[email protected]
SLAVNÍ UPRCHLÍCI
Ó
Ó
Ó
ÂOvidius – doživotní vyhnanec
Klasický básník zlatého věku římské literatury
Publius Ovidius Naso (43 př.Kr. – 18 po Kr.) nesporně náleží nejen mezi nejznámější antické
literáty, ale i uprchlíky. Přesněji vzato a současnou terminologií řečeno, nucené migranty, respektive vyhnance. Ovidiova postava je o to zajímavější, že své pocity ve vyhnanství literárně
ztvárnil ve vlastním básnickém díle, a podal tak
dodnes až drásavě aktuální a naléhavou výpověď o životních pocitech člověka, drasticky připraveného o domov, rodinu, přátele i všem možnostem otevřený způsob života. A samotná příčina
jeho vynuceného odchodu z Říma dodnes představuje záhadu bezmála detektivní, nad níž si
lámou hlavu historikové a popouštějí uzdu své
fantazii spisovatelé historických a biografických
románů.
Ovidius se narodil ve středoitalském městečku Sulmo (dnešní Sulmona) v dobře situované
středostavovské rodině. Prošel tehdy obvyklými
studiemi v Římě a Athénách. K nelibosti rodiny
opustil úřednickou kariéru, vstoupil do literární
družiny Messaly Corvina a začal se věnovat výhradně básnické tvorbě. Svým dílem si záhy vydobyl literární uznání, stal se přítelem nejvýznamnějších římských básníků a jednou z vůdčích
postav římské umělecké bohémy. Svým „renesančním“ životním stylem a smyslem pro rafinované požitkářství se v ní cítil jako ryba ve vodě,
o to bolestnější pak pro něj bylo nucené odloučení od světa, s nímž se bytostně identifikoval.
Odrazem básníkova životního stylu je jeho básnická tvorba. V jejím prvním období v ní výrazně
převládají milostné motivy, pojaté velmi odvážně a otevřeně. To platí jak pro jeho první sbírku
Amores (Lásky), tak Heroides (Listy heroin – fiktivní dopisy slavných ženských postav z antické
mytologie jejich vzdáleným a odloučeným milencům nebo manželům), zejména však pro nejznámější sbírky Ars amatoria (Umění milovat) a
Remedia amoris (Léky proti lásce).
V druhém období své tvorby se obrací
k antické mytologii. Tehdy vzniká snad nejklasičtější z jeho děl, rozsáhlá sbírka Metamorphoses (Proměny), obsahující na 250 antických bájí,
jejichž ústředním motivem a spojujícím článkem
je nějaká proměna. V nedokončené sbírce Fasti
(Kalendář) básnicky v chronologickém pořadí
zpracoval římské svátky a zvyky s nimi spojené.
Právě uprostřed práce na této sbírce a zároveň
v době, kdy pomalu opouští bouřlivý bohémský
život a ve svém třetím manželství konečně nachází klid a jistoty rodinného života, přichází
ovšem rána, která těžce poznamenala jeho život
i dílo. Z dosud ne plně vysvětlených příčin byl
Publius Ovidius Naso.
Zdroj: commons.wikimedia.org
básník vypovězen z Říma a odsouzen
k doživotnímu vyhnanství v Tomidě (dnešní rumunský přístav Constanca) na černomořském
pobřeží. Teorií o příčinách vyhnanství je hned
několik. Podle jedné z nich jej císař Augustus,
marně usilující o obnovu tradičních konzervativních starořímských mravů, potrestal za jeho nevázanou erotickou tvorbu. Podle jiné teorie, zřejmě nejvíce se blížící historické pravdě, se
Augustus básníkovi pomstil za to, že byl zapleten do skandálu spojeného s jeho vnučkou Julií
Mladší, která svým více než libertinským soukromým životem Augustovi přímo ve vlastní rodině
uštědřila políček jeho oficiální moralistní politice. Ovidius sám se zmiňuje o „carmen et error“
(básni a omylu), která byla bezprostřední příčinou jeho vynuceného odchodu z Říma.
Ovidiovo vyhnanství bylo na jedné straně mírné – na rozdíl od drsnějšího exsilia se jednalo
o tzv. relegatio, které neznamenalo ztrátu majetku a občanství. Avšak náhlé a trvalé odloučení
od milovaného Říma, živě tepajícího srdce tehdejší civilizace, do drsných končin až na samotné výspě antického světa, znamenalo pohromu
literární i lidskou, která snad výše zmíněné mož-
né ztráty ještě předčila. Italský literární historik
Gian Biagio Conte popisuje Ovidiovu situaci těmito výstižnými slovy: „Z římského výsluní se
náhle ocitl až na samém okraji impéria, mezi
primitivními národy, které latinu ani neznaly.
Ovidius, zvyklý na úspěch a obdiv publika,
okouzleného virtuozitou jeho umění, je náhle
osamocen a píše poezii jen sám pro sebe.“ V tomto
trudném rozpoložení vznikají jeho slavné sbírky
Tristia (Žalozpěvy), Epistulae ex Ponto (Listy
z Pontu), didaktický epos o rybářství zvaný Halieutica a báseň Ibis adresovaná nejmenovanému nepříteli. Rozpoložení nedobrovolného vyhnance nejlépe odrážejí první dvě ze jmenovaných děl. Výstižně je charakterizuje verš z Tristií
(V.1.5): „osud můj žalostný jest, i báseň žalostná
bude.“ Stesk po vzdáleném římském domově se
střídá s popisy nehostinné černomořské krajiny
a drsného života uprostřed barbarského národa
Getů, prosby o milost adresované císaři jsou prokládány obhajobami vlastního díla. Listy z Pontu
potom představují seriál fiktivních dopisů vzdáleným přátelům, jakýsi druh básnické samomluvy, jíž si Ovidius kompenzoval samotu a ztrátu
životního smyslu. Z psychologického hlediska je
toto poslední období Ovidiovy tvorby silnou osobní výpovědí, literární historikové však dokumentují neblahý vliv vyhnanství projevující se úpadkem básníkova jazyka a stylu. Všechny Ovidiovy
prosby o milost adresované Augustovi i jeho nástupci Tiberiovi však vyzněly naprázdno a básník dožil svůj život v trudném vyhnanství.
S pohnutým závěrem básníkova života však
kontrastuje jeho druhý život, který se od počátku až po dnešek nese ve znamení neutuchající
proslulosti. Široké obliby dosáhlo jeho básnické
dílo již v antice a překvapivě i ve středověku, kdy
se stal součástí kánonu školní latinské četby, v níž
si své čelné postavení zachoval až dodnes. Dvanácté a třinácté století bylo pro svůj obdiv k němu
přímo nazýváno „aetas Ovidiana“ (ovidiovský
věk). Ještě silnější je pak zájem renesance, jíž je
básníkova radostná životnost velmi blízká. Ovidiovo vyhnanství pak vstoupilo do dějin jako neodmyslitelný fenomén jeho osudu lidského i literárního, a podobně jako u dalších slavných
vyhnanců a psanců z nejrůznějších příčin, od
Abelarda přes Danta a Komenského až po moderní spisovatele 20. století, se stalo nejen tématem, ale i inspirací (byť bolestnou a místy problematickou) vlastní umělcovy tvorby.
Lubor Kysučan
Autor působí na FSS MU a FF UP.
ÂGuantánamo – pět let bezpráví
Ve věznicích na Guantánamu, které USA
navzdory mezinárodnímu tlaku dosud neuzavřely, bylo od roku 2002, kdy byly zřízeny, vězněno již více než 700 osob včetně několika dětí ve věku od 13 let. Nikdo
z nich nebyl řádně souzen dle mezinárod-
ních standardů a usvědčen. Americké úřady odmítají vězňům přiznat práva garantovaná Ženevskou konvencí, protože je
považují za „nepřátelské bojovníky“, na
něž se údajně mezinárodní právo nevztahuje.
Podle aktuálních zpráv, které má Amnesty
International (AI) k dispozici, se navíc zhoršují podmínky věznění. Po poslední reorganizaci tábora je většina vězňů v rámci maximálního zabezpečení držena 22 hodin denně ve
stísněných klecích z pletiva nebo ocelových
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
18
Ô
Ô
celách. Ty nemají okna ani přístup čerstvého
vzduchu. Vězni se nesmějí pohybovat, nepřetržitě osvětlené cely jsou pod neustálým dohledem skrz úzký otvor ve dveřích. Možnost
sociálního kontaktu a vykonávání jakýchkoli
činností je zcela minimální.
Asi 80 procent z přibližně 385 mužů nyní
držených na Guantánamu je vězněno v izolaci. Podle informací advokátů se nejistá budoucnost a neodpovídající podmínky vážně
podepisují na psychickém a fyzickém zdraví
vězňů. Před několika dny jeden z nich spáchal sebevraždu.
Americká administrativa vězňům na Guantánamu odmítá přiznat právo na řádný soud
a jejich případy nechává posuzovat před kontroverzními vojenskými tribunály, které se
neřídí platnou legislativou, ale ad hoc vytvořenými „manuály“. Přesto mají vojenské tribunály kritizované mezinárodním společenstvím i nevládními organizacemi možnost
odsoudit obviněné dokonce k trestu smrti.
Jedním z deseti vězňů, kteří dosud byli
postaveni před vojenskou komisi ustavenou
na rozkaz prezidenta Bushe z 13. listopadu
2001, byl Australan David Hicks. Ačkoli byly
procesy v listopadu 2004 pozastaveny a americký Nejvyšší soud prohlásil jeden z nich za
protiústavní, byl Hicks před dvěma měsíci
odsouzen formálně k devíti letům vězení „za
Guantánamo.
Zdroj: AI
materiální podporu terorismu“. Rozsudek,
který byl po dohodě s obžalobou snížen na
devět měsíců, byl vynesen na základě zákona, který prezident Bush podepsal 17. října
2006 a popřel jím výrok Nejvyššího soudu.
Hicks před tím strávil bez řádného obvinění v celách Guantánama několik let, stěžoval
si na špatné zacházení a mučení. V den procesu vyřadil předseda vojenské komise kvůli
formálním chybám z případu dva ze tří jeho
advokátů, ačkoli Hicks požadoval větší právní pomoc. David Hicks se sám přiznal k jednomu bodu obžaloby, existují však spekulace o tom, že jeho přiznání bylo vedeno snahou
dostat se po letech věznění na svobodu.
Amnesty International žádá, aby základna
Guantánamo byla okamžitě uzavřena a zadržovaní lidé buď řádně obviněni a souzeni
podle mezinárodního práva, nebo propuštěni. Do té doby musí americká vláda zajistit
zlepšení podmínek na základně. AI upozorňuje rovněž na nutnost soudit vězně z Guantánama před řádnými federálními soudy, nikoli vojenskými tribunály.
„Věznice Guantánamo je symbolem nezákonného jednání. Lidé jsou tam svévolně zadržováni bez přístupu k soudům,“ říká Irene Khan,
generální tajemnice Amnesty International. AI
hluboce odsuzuje brutální činy, které páchají
ozbrojené skupiny. V odpovědi na teror však
vlády nesmí porušovat lidská práva.
Ivona Novomestská a Helena Povolná
Autorky pracují v české pobočce
Amnesty International.
ÂBurani v salonu aneb konec jedné iluze
Když ještě před rozšířením Evropské unie
o postkomunistické státy střední a východní
Evropy varovali mnozí lidé na západě před
„burany z východu“, byla v tom spatřována
arogance a bohorovnost namyšlených zápaďanů. Ti korektnější pak sice uznávali východní deficit v oblasti demokracie a politické
kultury, doufali však, že se jim svým příkladem a řízeným tlakem podaří východ zcivilizovat. Dopadlo to však bohužel naopak a jak
to občas v dějinách chodí, realita překonala i
obavy těch největších skeptiků a pesimistů.
Arogantní buranství se v unii zabydlelo jako
veš v kožiše a viditelně proměňuje její někdejší slušné mravy. Netýká se to ani tak desetitisíců pracovních migrantů z nových členských
zemí, kteří si v bohatých západních státech
těžce vydělávají na svůj chléb vezdejší, jehož
se jim v jejich domácích více méně stále dysfunkčních státech nedostává – naopak, ti trpělivě vykonávají ty nejméně vábné práce
a nejsou-li přímo žádáni, rozhodně žádné těžkosti nevyvolávají a nikoho nepopuzují. Problémy však přicházejí z vyšších společenských a politických pater.
Když v devadesátých letech v Rakousku ve
volbách poprvé uspěli Haiderovi svobodní,
vyvolalo to v celé unii poprask. Unie přirozeně nemohla mluvit do výsledků demokratických a zcela korektních voleb, nicméně svým
bojkotem rakouských politiků dala vcelku jasně najevo, co si o nich myslí. Bojkot na jedné
straně a vytrvalá mediální pozornost na straně druhé nakonec vedly k tomu, že svobodní
19
se zřekli svého extremismu a naučili se chovat možná korektněji než leckterá zavedená
demokratická strana. Bublina ambiciózního
korutanského hejtmana v tichosti splaskla a
naopak politička z jejich středu je dnes respektovanou evropskou komisařkou pro mezinárodní vztahy. Východní Evropa je dnes
ovšem plná politiků, ve srovnání s jejichž projevy jsou někdejší proticizinecké výpady rakouských Svobod-ných v podstatě nevinným
hospodským hudrováním – nebojkotuje je
však už nikdo. Haider pobouřil Evropu výpady proti imigrantům, dnešní vlády za velkou
louží jinými politickými dobrodruhy kdysi tolik velebené „nové Evropy“ terorizují nejen
imigranty, ale i vlastní občany a vcelku jim to
prochází. Pár příkladů za všechny. Maďarský
premiér, usvědčený z politické lži, posílá na
své občany policejní těžkooděnce, na druhé
straně pak extrémní pravice vykřikuje antisemitská hesla a hanobí hroby. Slovenský premiér – populista bez idejí, čistí úřady
a státní instituce s vervou husákovského normalizátora a svou zahraniční politiku kormidluje mezi Bruselem, Moskvou a Ha-vanou.
Jeden z jeho koaličních partnerů pak chce
táhnout s tanky na Budapešť, vysocí církevní
hodnostáři velebí fašistický stát a spolu s národovci roní krokodýlí slzy nad právem odsouzeným válečným zločincem, který okradl
o majetek i o život desetitisíce vlastních občanů. V Polsku, pomineme-li tradiční antisemitismus a homofobii patřící již k místnímu
folklóru, vláda svou legrační snahou umrav-
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
nit mládež školními uniformami a neméně
obsesívním tažením proti rozvodům a potratům ukázala, že i ty nejintimnější otázky lidského života lze kontrolovat způsobem, jaký
by ve své antiutopii nevymyslel ani Goerge
Orwell, ba snad ani svatý Augustin, intelektuální otec křesťanské erotické pruderie.
A poslanci parlamentu, kteří se veřejně modlí
za déšť a vystupují s požadavkem prohlásit
Krista za krále Polska, dokazují, že návrat středověku není jen záležitostí Talibanu či amerického konzervativního jihu. K dokonalosti
chybí snad již jen zákaz předmanželskému
sexu a zákony proti čarodějnictví, které dodnes platí v několika afrických státech. Člověku se ani nechce věřit, že se tak děje
v zemi, která dodnes vyniká vyspělou kulturní a akade-mickou elitou, kdysi byla nebojácným hybatelem protikomunistické resistence v celém východním bloku a v době
renesance svobodnou šlechtickou republikou, kde našel azyl Komenský a jež svou všeobecnou tolerancí mohla směle konkurovat
Nizozemí. V těchto neveselých souřadnicích
jsou pak Topolánkovo neomalené buranství
a Čunkův slizký populismus opravdu jen
nevinnou lokální kauzou potvrzující, že Česko je skutečně nudnou a nezajímavou zemí,
kde se – s výjimkou jihoafrické kovbojky Radovana Krejčíře – nic zvláštního neděje.
Všechno toto tragikomické hemžení nezralých postkomunistických společností by mohlo být považováno za vcelku neškodné bizarní panoptikum, kdyby nemělo fatální dopad
AKTIVITY
na celou Evropu. Když se do elitní školy nahrne banda průměrných a podprůměr-ných
studentů, laťka se sníží pro všechny, to je vcelku jasná matematika. Východní a střední Evropa je stále nemocná, bohužel svou nemocí
nakazila i ty, kdo doufali, že ji vyléčí. Ačkoliv
novořeč unijní politiky a byrokracie stále hýří
politickou korektností a medotekou-cím humanismem, v reálné politice zavládly mravy
diametrálně odlišné – a to od východu až na
západ. Dánská vláda bez skrupulí zavírá alternativní kulturní centra, volební kandidáti v řadě západních zemí se předhánějí
v proticizinecké rétorice natolik okázale, že
je nakonec obtížné rozeznat pravici od levice, kdysi tolerantní Nizozemí otřesené traumatem etnických nepokojů a politických
vražd zostřuje azylovou politiku a Británie,
odvěká bašta liberalismu, deportuje neúspěšné azylanty už i do Zimbabwe a Súdánu. A Malta katolická v míře, že i rozvod je
na tomto malém ostrově dodnes tabu, bez
nejmenších skrupulí přehazuje na Libyi plukovníka Kaddáfího zodpovědnost za záchranu ztroskotavších afrických uprchlíků zmítajících se na otevřeném moři několik dní
mezi životem a smrtí. Do této rozjitřené celoevropské atmosféry potom vcelku pěkně
zapadá neokonzervativní tažení Vatikánu
proti všem, kdo se odlišují od jeho vidění
světa, jak to krásně dokresluje jeho trapné
angažmá v italských debatách o registrovaném partnerství či nedávné rozhodnutí zastavit jakoukoliv podporu Amnesty International kvůli odlišným názorům na otázku
potratů. Nezaujatý pozorovatel se jen
s údivem musí ptát, kde se v spasitelských
hlasatelích křesťanské lásky bere tolik urputné nenávisti proti lidem, kteří se neprovinili
ničím jiným než odlišným názorem na ty
nejintimnější a nejosobnější záležitosti lidského života.
Výsledný součet všech těchto krajových
zvláštností a specifik pak vytváří celkový obrázek mentálně dnes více rozdělené než sjednocené Evropy a její politiky, vyznačující se
především rozplizlostí. Výsledkem jsou paradoxy, jichž si nemůže nevšimnout i jen
velmi povrchní pozorovatel. Na jedné straně
štědrá rozvojová pomoc, líbivé mírumilovné
proslovy a bezmála spasitelská starost o osud
demokracie na druhém konci světa, na druhé straně však úderná komanda proti uprchlíkům. Na jedné straně obsesívní antiamerikanismus, na straně druhé neschopnost
vymezit se proti Rusku a zbavit se
z energetické závislosti na něm. Nadbíhání
arabskému světu, pokrytecká ostrakizace
Izraele – a přitom fatální neschopnost vyjít
s vlastními muslimskými menšinami a paranoidní strach z islámu. Rozpačitá nemohoucnost zastat se vlastních, jinými zeměmi šikanovaných států – konkrétně Dánska po
skandálu s Mohamedovými karikaturami.
Razantní zastání se Ruskem napadaného
Estonska po přestěhování okupačního pomníku bylo v tomto ohledu příjemným překvapením. K tomu pak neochota pochopit
politickou a kulturní realitu Turecka a zaujmout vstřícný postoj k jeho integraci do
unie.
Lze říci, že Evropa, která se zdravou kůží
přežila nacismus i komunismus, dnes, ve
chvíli svého zdánlivě největšího úspěchu,
ztrácí sebe sama. Kulturně i politicky… Pod
tlakem globální ekonomiky, respektive vlastní neschopnosti v ní obstát. Pod tlakem strachu z terorismu, strachu z migrace, strachu
z odlišnosti, strachu ze sebe sama. A pod tlakem svých nových členů z divokého východu. Osciluje mezi hloupou nesnášenlivostí a
Ilustrační foto.
Zdroj: internet
neméně hloupou politickou korektností, zastírající vlastní tradice a bránící pojmenovat
realitu. Mezi extrémní pravicí odmítající jakoukoliv rozmanitost a zastydlou levicí, pro
kterou je i senilní diktátor Fidel Castro stále
hrdinou a ikonou. Mezi fanatickým sekularismem urážejícím duši a srdce a fanatickým fundamentalismem (zdaleka nejen islámským) urážejícím zdravý rozum. Na
západě Evropy se cenzurují články a učebnice, pokud nejsou dostatečně politicky korektní, v její východní výspě pak nejen klasická literární díla, nýbrž i dětské pohádky,
pokud vzbudí podezření, že přispívají
k propagaci homosexuality. Tatáž stupidita
se šíří celým starým kontinentem a jen se
v různých zemích odívá do různých podob.
Tolerantní liberální strany středu, kdysi ztělesňující politický odkaz Evropy, se stávají
stále větší raritou jak na východě, tak na západě. Absence politických idejí a názorová
rozplizlost vede potom na jedné straně
k hledání umělých společných témat, na
straně druhé k fatální neschopnosti identifikovat a rozplétat přinejmenším pro Evropu
skutečně klíčové politické otázky – vztah
k Turecku, vztah k Rusku, uspořádání Balkánu, vztah k USA, migraci. Neschopnosti nalézt důvody, proč se z některých muslimských migrantů, odcházejících do Evropy za
Ó
Ó
Ó
svobodou a materiálním blahobytem, jakousi
zvláštní zákonitostí stávají místo liberálních
Evropanů fanatici středověkého střihu. Neschopnosti zastavit prohlubující se ekonomickou nevýkonnost či rostoucí nekonkurenceschopnost evropských univerzit,
proměňujících se v jakási akademická muzea 19. století.
Šedivé a stále nekultivovanější politické
příšeří pak rodí stejně šedivé politiky bez tváře. Jsou více než osobnostmi spíše prázdnými loutkami bez idejí, někteří z nich možná
zajímaví pro média, určitě však ne pro historii. Sotvakterý z nich asi vstoupí do dějin
v míře, v níž se to podařilo dlouhé generaci
evropských otců-zakladatelů od Churchilla,
Adenauera, Brandta až po Kohla a Mitteranda. Namísto kurážných kapitánů objevujících nové světy se proměnili v ospalé kormidelníky ve stojatých vodách, jen tu a tam
záplatujících škuner, do něhož povážlivě teče.
Unie sice těžkou vahou své masivní byrokracie a dosud štědrých toků peněz nejen funguje, ale dokonce se i hrdě rozšiřuje, nicméně je to život z podstaty a ideje jsou dávno
ty tam. Hezký sen o sjednocené, tolerantní,
liberální Evropě pomalu, ale jistě bere za své.
Namísto pěkné iluze nastoupila realita
a ústup od myšlenek ke každodennímu pragmatismu přežití a podrážděné frustraci těch,
jimž to přežití dává zabrat. Životní strategie
vyhořelého úředníka v duchu známého hesla „mládí v …, do důchodu daleko“. Jenže
politický důchod Evropy by zároveň mohl
být i důchodem civilizačním – a to by bylo
smutné. Jaký ten důchod bude – byrokraticky řízená pevnost zježená zbraněmi obrácenými proti příchozím odkudkoliv a pálícími bez výstrahy? A neb o Euarabie
s univerzitami proměněnými v medresy a katedrálami v mešity, tak jako kdysi Hagia Sofia v Konstantinopoli?
Samozřejmě nadsazujeme. Dějiny většinou
neběží v tak extrémních polohách. Právě životní zkušenost onoho vyhořelého úředníka
ve středních letech napovídá, že se to nakonec vždycky nějak uhraje. Evropa jistě přežije, ale jako hráč třetího řádu někde na půl
cesty mezi globálními centry severní Ameriky, východní Asie a Číny. Jako stále docela
blahobytný, nicméně duchovně vyvanulý
kulturně-historický skanzen, turisticky atraktivní místo pro líbánky bohatých Japonců,
kteří si zamilovávají evropské starožitnosti
právě tak jako Evropané kdysi americké indiánské rezervace či poslední zbytky přírodních národů na Borneu a Nové Guineji. Byla
by to však škoda. Jak pro Evropu, tak pro
svět. Přece jen, dosud mu stále má co říci a
může mu zatím nabídnout snad něco víc než
jen starožitné turistické kulisy a politické buranství.
Lubor Kysučan
Autor působí na FSS MU a FF UP.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
20
Ô AKTIVITY
Ô
ÂNejen o aktivitách kampaně Bezpečí pro uprchlíky
Navzdory dlouhodobé finanční nepřízni
kampaň pokračuje ve svém fungování. Dík
za to patří všem dobrovolníkům, spřáteleným
organizacím i soukromým dárcům. S pomocí
všech jmenovaných se podařilo zorganizovat
nemálo volnočasových aktivit v táborech
i mimo něj. Zároveň jsme také mohli pomáhat při různých úředních věcech některým
žadatelům o azyl, zapojit se do činností, které
mají zamezit prosazení diskriminační novely
cizineckého a azylového zákona, a nakonec
také uspořádat velkou sérii akcí k Mezinárodnímu dni uprchlíků.
Mezinárodní den uprchlíků
Největší aktivitou uplynulého období byla
jistě zmíněná série k Mezinárodnímu dni
uprchlíků. Benefiční koncert na podporu
uprchlíků, projekce dokumentárního filmu,
návštěvy uprchlických táborů u Brna. Aktivity byly spojené zejména s propagací petice
týkající se restriktivní a diskriminační navrhované novely zákona o azylu a o pobytu ci-
Svérázná výtvarná dílna.
zinců. K tomuto tématu proběhla i beseda.
Ve středu 20. června, na kdy MDU připadá, jsme ve spolupráci s Diecézní Charitou
Brno, Střediskem pro integraci menšin a Správou uprchlických zařízení uspořádali oslavu
MEZINÁRODNÍHO DNE UPRCHLÍKŮ na Moravském náměstí v Brně. Na místě byl celý
autobus obyvatel uprchlického zařízení ze
Zastávky u Brna. Dopravu žadatelů o azyl zajistila Správa uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR. Hráli jsme nevšední hry, zpívali a tancovali, házeli talířem a hráli petanque
a prostě slavili.
Finančně veškeré aktivity podpořil Vysoký
komisariát pro uprchlíky OSN (UNHCR) a individuální dárcové.
K navrhované novele
Již několikrát jsem zmínil novelu cizineckého a azylového zákona. Aktivity NESEHNUTÍ se zatím omezily na sbíraní podpisů
pod petici, která má novele zabránit, a také
na medializaci a propagaci této petice.
Více o novele a petici na
straně č. 16, nebo taky na
www.petice.diskriminace.cz,
kde je možno petici podepsat elektronicky.
Foto: Kateřina Krásová
Realitní makléř a arabská
žena v šátku
Rád bych se Vám zde svěřil
s jedním svým zážitkem, který se týká, multikulturního
soužití cizinců a nás Čechů.
Stalo se, že jsme s jistou
arabskou rodinou navštívili
realitní kancelář. Lidé v realitkách jsou většinou zdvořilí
a příjemnější než lidé na úřadech. Pan makléř tomuto mínění plně dostál. Ve své vstřícnosti a velké ochotě se o nás dobře postarat,
vystartoval při našem vstupu do místnosti ze
svého drahého křesla s napřaženou pravicí.
Zdá se Vám to jako normální věc, že… problém byl v tom, že se mnou byli tři muslimské
ženy zahalené v šátku od hlavy dolů. Pro ně
je mužská napřažená pravice dost nezvyk. Pro
ně to bylo vyjádření neúcty, pro pána vyjádření úcty. Co s tím?
Ruku podala nakonec jen nejmladší z nich,
protože žije v Česku nejdéle a je zde poměrně
integrovaná, zachránila tak alespoň částečně situaci. Nicméně obě strany, bez ohledu
na dohodnutý obchod, odcházely kulturně
nepochopeny. Makléř nechápal, co ty ženy
vede k tomu, že stojí v koutě za mnou a klopí
oči, ony nechápaly, proč makléř je tak dotěrný a chce na ně sahat.
Kdo z nich měl pravdu? Nebo lépe: kdo
měl ustoupit? Ten více informovaný o kultuře toho druhého? Proč právě ten? Měli si to
vyjasnit? Kdyby se tak stalo, jak by se toto
podání ruky nakonec vyřešilo? Kde je kompromis, kde je řešení tohoto malého a titěrného kulturního střetu? Já si tyto otázky kladu
dennodenně a nemám na ně odpověď. A nemyslím si, že by to bylo nevýznamné (byť situace trvala jen několik sekund), protože toto
podání ruky v malé luxusní kanceláři, kde se
setkal slušný a bohatý český makléř se slušnou a bohatou arabskou ženou, je modelovým příkladem kulturních střetů dnešní doby.
Jaký na to názor máte Vy?
Radim Ošmera
Autor je t. č. koordinátorem kampaně
Bezpečí pro uprchlíky.
ÂNeobjednaná recenze
V našem časopise často tiskneme recenze
na zajímavé publikace, či upoutávky na jiná
zajímavá periodika či webové stránky. Tentokráte jsme se rozhodnuli udělat výjimku a otisknout recenzi přímo na náš časopis PŘES (konkrétně na jeho 8. číslo věnované problematice
neonacismu a xenofobie). Recenze pochází
z pera tiskového odboru Národní strany.
Jestli Vás recenzce zaujala a rádi byste se
zapojili do práce redakce PŘESu, jste
vřele vítáni. Ozvětě se nám na mail
[email protected] Těšíme se na spolupráci s Vámi.
Redakce
PŘES Radima Ošmeru
Na podzim loňského roku vyšlo další číslo
protinárodního občasníku, který si v ničem
nezadá s neonacistickou propagandou puberťáků z NO, i přebal tohoto plátku dekorují
hákové kříže; ignorování všeho konstruktiv-
21
ního a destrukce všeho českého je jejich společnou vášní. Goebbelsovské „stokrát opakovaná lež se stane pravdou“ se pokouší „časopis“ PŘES dotáhnout k novodobé dokonalosti.
A za peníze daňových poplatníků.
Národní strana a Národní politika musí Nesehnutým a především brněnskému Ošmerovi opravdu ležet na srdci :-), tolik prostoru
jsme neměli ani v Mladé frontě Dnes v kauze
Lety, a to je též ukázkový protinárodní plátek.
Je nám s podivem, že propagandistický šrot
skupiny Nesehnutí nebyl ještě zakázán, vždyť
i trestní oznámení na propagaci … atd. je málo.
Minulý měsíc jsme se této nečeské skupince (snad ani jeden z autorů není Čechem) také
věnovali – dovolujeme si text připomenout:
STOP IMIGRACI
Ukázka NGO-ismu podrývajícího již tak pochroumanou, lépe řečeno nedokonalou demokracii, ukázka pokusu o politické ovlivňování
cestami nepolitické politiky - Nesehnutí, hnutí,
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
jehož cílem je ponižovat český národ, ničit českou rodinu, českou budoucnost. Jejich činnost,
pročteme-li si pozorně výroční zprávy, by se měla
označit jedním výstižným slovem a… ukončit.
Tolik škody spáchané na mladých generacích,
tolik lží a promrhaných prostředků.
Spolek Nesehnutí se spolu s dalšími asociálními spolky loňského a předloňského roku
postavil proti projektu Národní strany STOP
imigraci, START repatriaci. Sice jim to nebylo
nic platné, neuškodily, ale alespoň se pokusily. Dalo by se říci, že dokonce prohrály. Zaplevelení naší vlasti nebezpečnými přivandrovalci v míře požadované „ohnutými nesehnutými“
se zatím nepovedlo a vzhledem k návrhu zákona, který má černou imigraci a její režiséry
silněji trestat, ani nepovede.
Výroční zpráva Nezávislého sociálně ekologického hnutí hovoří o jejich boji s Národní
stranou, ale nedodává, že se jednalo o boj
marný a prohraný. Nejspíše proto, aby se nový
sponzor, o kterého spolek Nesehnutí v závěru
Ó
Ó
Ó
RECENZE
zprávy žádá nemusel ptát, jak úspěšná je činnost, kterou má tak štědře dotovat.
Nestojíme o imigranty ani černé, ani bílé, ani v
povolených kvótách, ani propašované v kontej-
nerech na staré šaty, nestojíme o zárodky zla,
nepochopení a budoucích problémů. Víme jak
to dopadá, západní Evropa je nám jasným příkladem toho, že ONI sem nepatří a že ONI tady
neumí žít a že ONI představují rizika, kterým se
naše zhýčkaná, ohlupovaná a v pseudodemokracii žijící společnost neumí bránit a neubrání.
Tiskový odbor Národní strany
ÂSoučasné Rusko očima Anny Politkovské
ANNA POLITKOVSKÁ
…byla ruská novinářka silného protiputinovského ražení. Psala velmi nezávisle hlavně o Čečensku a okolních republikách, ale také o dění
v celém Rusku. Kritickým drobnohledem sledovala Putinův režim a snažila se všemožně ukazovat, jak se Rusko pomalu za obecného přihlížení
mění ve stalinismus nové doby. Byla odvážná a
nebála se vstoupit na zakázaná území, mluvit
s lidmi jí samé nebezpečnými, aby získala co nejvíce informací a utvořila z nich pravdě se blížící
obraz skutečnosti. Pro svoji angažovanost se
stala symbolem ochrany lidských práv, ikonou
svobody slova a lidé se na ni obraceli ze všech
koutů země, aby jim pomohla.
Pro svoji angažovanost se ale stala nebezpečím pro Putinův režim. Politkovská chtěla dialog, Kreml neotřesitelnou pozici v zemi, Politkovská chtěla pravdu, Kreml moc, Politkovská chtěla
dodržování zákonů, Kreml oddanost a podřízení
občanů. Politkovská chtěla a prosazovala demokracii, a tak byla na podzim roku 2006 brutálně
zavražděna.
Stalo se tak ve výtahu jejího domu, když se
vracela z nákupu. Její smrt otřásla celým světem
a potvrdila, že Rusko je pro novináře jednou
z nejnebezpečnějších zemí světa.
V její pozůstalosti se našel rukopis unikátní
knihy, která v první půli roku 2007 vyšla v češtině,
jmenuje se Ruský deník. Protože její obsah považujeme za velmi závažný a alarmující, rádi bychom s ním seznámili čtenáře časopisu PŘES.
DENÍK
... mapuje období od prosince 2003 (tedy konec prvního volebního a začátek druhého volebního období V. Putina) do léta 2006. Následující
text se v útržcích snaží vybrat to nejdůležitější,
ale nechce postihnout vše, co kniha nabízí1 .
Předvolební Putinova kampaň, resp. kampaň
proputinských politiků se nebránila žádným prostředkům: „[...] kampaň se přitom vyznačovala
vyloženou krvelačností. Nepohodlné mlátili >>neznámí pachatelé<<. Až nakonec všichni nepohodlní zmizeli – dobrovolně volební bojiště vyklidili. Kandidátovi, který v jednom volebním okrsku
[...] vzdoroval nejdéle, do okna jeho bytu dvakrát
hodili sáčky s lidskými orgány: jednou to byly
uši, podruhé dokonce vyříznuté srdce.“ (str. 8)
V jiných okrscích pak například uplácela strana Jednotné Rusko, která mělo v programu zvolení Putina, lidi například tím, že opravila vodovodní potrubí2 .
Samotná strana pak získávala peníze od podnikatelů, kteří si takto jednoduše kupovali její
pozdější přízeň.
Volby v roce 2003 dopadly tragicky: „[...] Proputinské politické organizace obsadily v parlamentu
absolutní většinu křesel. [...] Skutečný systém více
politických stran, o jehož zakořenění na ruské půdě
se tolik zasazovali demokraté a o nějž osobně usiloval i prezident Jelcin, se zhroutil [...]“ (str. 14)
Ale to není vše. Putinova nová vláda usiluje
o posílení pozice. Vytvořila výkonný orgán, který
má kontrolovat činnost guvernérů spravujících
jednotlivá území Ruské federace.
Asi za rok však prosadila zákon, kterým byla
zrušena přímá volba těchto guvernérů a Putin si
je od teď bude jmenovat sám!
Více než zarážející je vnitřní situace ruské armády. Naprosto běžná je šikana. Vojáci byli ponecháni několik hodin na mrazu a po několika dnech jich
veliká část zemřela na zápal plic. Nevšednější je ale
zneužívání vojáků základní služby k práci. Velitel
jednotky nechal své svěřence pracovat na poli
u místního zemědělce, který platil ne vojákům, ale
veliteli. Otřesné jsou ale další věci: umučený záklaďák je poslán domů v zabité rakvi s dokumenty,
kde je příčinou smrti sebevražda, po otevření rakve
se rodina dozví pravdu, ale spravedlnosti se nedobere. Do války jsou vybíráni zejména vojáci ze zapadlých oblastí venkova, kteří nemají žádnou perspektivu, a tak jsou jednoduše naverbovatelní.
Problém však spočívá v jejich návratu. Vracejí se
lidé zmrzačení na duši i na těle. Velká část není
schopná se vrátit do normálního života, buď se
zblázní, nebo se vrací zpátky bojovat. Navíc je zajímavé, že příspěvky na invalidní vojáky jsou rozdělovány ideologicky: nejvíc dostávají vojáci z tzv.
afghánské války, potom jsou ti ostatní. A co muži,
kteří se chtějí vojenské službě vyhnout? Mají problémy a mají problémy i ti, kteří se jim třeba falešným lékařským potvrzením snaží pomoci.
A jak armáda a ostatní silové složky státu
fungují? Generálové bez problémů nechávají bombardovat svoje vojáky. Konají se takzvané začistky – zde přeloženo jako dočišťovací akce, tedy
systematické vraždy čečenských mužů schopných
vojenské služby, a únosy.
Popisování Putinova režimu doplňují poznámky typu: „[...] A v Grozném mezitím ruští vojáci
za bílého dny unesli taxikáře Chaluda Edelchajeva, ročník 1956. Přímo na silnici [...]. Kde se v tuto
chvíli nalézá, se neví [...]“ (str. 90) Nebo: „Neznámí muži v maskovacích uniformách, kteří při-
jeli ve vojenském terénním mikrobusu UAZ, unesli
[...] Turpaka Baltebijeva, narozeného v roce
1980. Kde se v tuto chvíli nalézá, se neví [...]“
(str. 91) atd.
Drastický je popis „ruského Abú Ghreib“. Politkovská se dostala k filmu, na kterém jsou čečenští zajatci šikanováni federálními vojáky: „[záběry] připomínají filmy o nacistických
koncentrácích [...]. Všichni, které je na záběrech
vidět, jsou v zoufalém fyzickém stavu, některé
musejí kamarádi z aut vynést. Téměř všichni jsou
zranění. Jsou tu lidé bez nohou, bez rukou, jednomu se jen na cáru kůže houpá uříznuté ucho
(jeden federální voják mimo záběr, někde za kamerou říká druhému: >>Vidíš, tomu už to ucho
ušmiknout nestihli.<<) Někteří jsou úplně nazí,
bosí a zkrvavení. [...] Na konci záznamu je vedle
trati vidět hromada těl [...]“. (str. 163)
Další část se týká Putinovy antisociální politiky. Zrušil část sociálních dávek, zrušil daňové
úlevy pro lidi přispívající na dobročinnost.
Další například toho, jak fungují investoři chráněni politickou silou. Vypalují domy, kde bydlí
lidé, aby mohli stavět nové.
Další například státní kontroly soudnictví,
nebo neschopnosti Putina a jeho podřízených
vyšetřit teroristické činy nejen v Beslanu a na
Dubrovce, ale také mnoho dalších. Na místo toho
zesiluje takzvané protiteroristické akce na severním Kavkaze, tedy genocidu Čečenců a Ingušů.
Rasismus ale není namířen jen proti těmto národům. Politkovská popisuje rasismus rozmáhající
se po celém Rusku, který je namířen proti všem
cizincům – popisuje například ubodání malé uzbecké holčičky před očima jejího otce a další.
Spravedlnosti se opět rodina nedobere.
A kdo je proti Putinovi? Je proti němu nějaká
síla? Aktivisté, lidskoprávní a ekologičtí, včetně
samotné autorky, ale pak taky politická opozice.
Ta je však oslabena nedostatkem finančních prostředků, nedostatkem odvahy a vůle, ale taky
pochvalyhodným nedostatkem zlovůle k užití
nátlakových prostředků.
Putin postupně získal podnikatele, kontrolu
nad guvernéry, armádu, policii, zrušil pluralitní
politický systém i celostátní svobodná média.
A k tomu, jak chápe demokracii, se vyjádřil na
návštěvě v Bratislavě: „Základní demokratické
principy a instituce je třeba adaptovat na reálie
dnešního ruského života, smířit je s našimi tradicemi a dějinami. To si uděláme sami.“ (str. 319)
A komu Politkovská věří? „[...] Nevěřím nikomu vyjma Kasparova [...]“. (str. 481). Tím však
kniha končí, zda Garri Kasparov naplnil její očekávání či nikoliv, se už nikdy nedozvíme.
Nicméně, že má Garri Kasparov odvahu se
Putinovi postavit, jsme viděli v dubnových demonstracích, jak se mu povede dál, se uvidí. To je
však na jiný článek.
Připravil Radim Ošmera, na základě knihy:
Politkovská, Anna: Ruský deník. přel. Libor
Dvořák, Brno: Jota, 2007.
1) Důležité je tady podotknout, že zdrojem je právě jedna kniha, nejedná se tedy o názor či poznatky autora článku.
2) Neodpustím si zde čistě osobní poznámku. Před několika měsíci jsem se potkal s kamarádkou z Burjacka, autonomní oblasti Ruska na hranici
s Mongolskem. Ta popisovala, že aby bylo zajištěno vítězství proputinských guvernérů, jsou do oblasti nahnáni vojáci, kteří tam dostanou volební
právo, a volí tak, jak si přeje Vladimír Vladimirovič.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / léto 2007
Ô
Ô
Soutěž je otevřená profesionálním i amatérským fotografům, kteří se věnují tématům rozmanitosti a diskriminace na základě rasového či etnického původu, náboženství nebo víry, věku, zdravotního postižení či sexuální orientace v ČR.
Uzávěrka přihlášek je 30. srpna 2007.
Autor/autoři vítězného souboru obdrží finanční odměnu 2 000,- Euro na vytvoření nového (či zakončení již existujícího) fotografického cyklu na téma rozmanitost a diskriminace v ČR. Tento cyklus fotografií bude vystaven v druhé polovině roku 2008.
Vítězný soubor bude, spolu s dalšími fotografiemi přihlášenými v soutěži, představen na výstavě v Praze v listopadu 2007 v rámci festivalu Dialog kultur 2007
(Týden rovnosti).
Výstava by měla oslovit širokou veřejnost, poukázat na problémy a témata, o
kterých mnozí neradi přemýšlí a rádi je přehlížejí, a rozšířit povědomí o rozmanitosti a diskriminaci v české společnosti.
Rádi bychom zajistili nejen technickou a uměleckou úroveň fotografií, ale doufáme zejména v jejich vysokou výpovědní hodnotu, schopnost nabourávat zažitá klišé a předsudky, které v naší společnosti na téma rozmanitosti a diskriminace stále přetrvávají.
Podmínky soutěže ke stažení
www.mkc.cz/uploaded/vladni_kampan/podminky_fotogrsouteze.doc
Multikulturní centrum Praha
vyhlašuje v rámci
„Vládní kampaně na podporu rovných
příležitostí pro všechny v ČR“
fotografickou soutěž o nejlepší
dokumentární fotografický cyklus
s tématem rozmanitost a diskriminace
v české společnosti.
uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /léto 2007
Složení poroty:
• Anna Šabatová
• Jiří Stránský, spisovatel, prezident Českého PEN klubu
• Jaroslav Anděl, kurátor, fotograf a pedagog
• Viktor Kolář, fotograf a pedagog
• Martina Křížková, koordinátorka, MKC Praha
Přihlášky a fotografie posílejte na adresu:
Multikulturní centrum Praha
Fotografická soutěž
Vodičkova 36 (Palác Lucerna)
116 02 Praha 1
Fotografická soutěž a výstava je podporována Evropskou komisí a vládou ČR.

Podobné dokumenty

Untitled

Untitled 1.d4 d5 2.c4 c6 3.Nf3 dxc4 4.e3 Be6 5.Qc2 Nf6 6.Bxc4 Bxc4 7.Qxc4 Qa5+ 8.Nbd2 e6 9.0-0 Be7 10.a3 00 11.Qc2 Nbd7 12.b4 Qf5 13.e4 Qg6 14.Rb1 Rfc8 15.Re1 b6 16.Nc4 c5 17.dxc5 bxc5 18.b5 Qh5 19.Bf4 Nb6 ...

Více

gruzie čestmír huňát

gruzie čestmír huňát se do labyrintu skříněk, jejichž číslování končí

Více

podzim 2007

podzim 2007 evropských Turků. Nechybí ani pohled na kastovní systém v Indii, komentáře, rubrika Slavný uprchlík či informace o aktivitách uprchlické kampaně v NESEHNUTÍ. Nezbývá než vám popřát zajímavé počtení...

Více

jásir arafat

jásir arafat let) a dokonce v aktu osobního hrdinství zničil izraelský tank. Historici poukazují, že Izrael neměl v roce 1948 žádné tanky, takže tato zpráva o jeho odvaze je evidentně smyšlená. Nicméně jeho zap...

Více

Kurdové a Kurdistán: Politický vývoj a pozice v mezinárodních vztazích

Kurdové a Kurdistán: Politický vývoj a pozice v mezinárodních vztazích Kurdský národ osídluje území o rozloze přibližně 518 tisíc čtverečných kilometrů. Se svou celkovou odhadovanou populací 25 milionů lidí se jedná o největší národ na světě, který nemá vlastní stát. ...

Více