Michelangelo

Ján Lukáč, 7. ročník I. stupně
Výtvarný obor
uč. Jana Holcová
Michelangelo
Michelangelo měl život plný práce a triumfu,ale jinak nevyužitý.
Matka mu zemřela, když bylo Michelangelovi pouhých šest let a otec se o nej zřejmě příliš nestaral.
Jediná žena jeho života, básnířka Vittorie Colonne zemřela mnohem dříve než on a Michelangelo
sám zemřel bezdětný, bez manželky a jenom jeho rodina s ním byla v stálém kontaktu.
Michelangelo toto prázdné místo ve svém životě cítil až příliš dobře. Z jeho básní i soch piety, vždy
s dokonale krásnou Marií, je cítit pocit bolestné osamělosti a palčivé touhy po lásce ženy, které se
mu nedostávalo ani od matky, ani od jiné ženy.
Michelangelo byl geniální sochař, malíř a architekt. Sám o sobě prohlašoval, že je božím nástrojem
na zemi a toužil po dokonalosti. Možná tím víc, že sám byl postavy nevysoké, černé mastné vlasy
mu padaly do očí a nepořádně oholená brada výsledný zjev jen podtrhovala. Navíc mu trvalou
vzpomínkou na den, kdy se porval s konkurentem, jenž nechtěl uznat jeho genialitu, zůstal zlomený
nos. Sám, jako protiklad svého dokonalého Davida, toužil, ba přímo prahnul po slávě, zvěčnění
svého jména, po respektu a uznání své geniality. Jeho touha a potřeba slávy pro něj byla jako droga.
Bez ní nemohl žít, ona ho poháněla kupředu a spolu s jeho talentem mu dovolovala vytvořit díla,
jako nikdo předtím. Své nedokonalé výtvory ničil, aby nikdo nemohl zpochybnit jeho prvenství,
a své žáky nikdy nepouštěl k důležitějším pracím. Proto, když ještě málo známý Michelangelo
vytesal nádhernou Pietu Florentini, a lidé ji přirazovali jeho konkurentovi Christoferu Solarimu,
v záchvatu vzteku udělal to, co se žádný jiný umělec neodvážil, a také za to poté zaplatil velkou
pokutu! Ačkoliv již pieta zdaleka nepatřila jemu, ale papeži, vydal se v noci do baziliky sv. Petra,
kde byla pieta umístěna, a vytesal na podstavec sochy své jméno. Od té doby už nikdy nepodepsal
své dílo, ale ani nedovolil světu, aby mu je ukradl.
Michelangelo byl neskutečně proměnlivé povahy. Byly týdny, kdy jako v horečce pracoval dnem
i nocí a nedbal žízně, hladu, zimy či horka. No jindy se celý měsíc nedotkl dláta ani štětce, a jenom
zaraženě pozoroval co namaloval a seškrábaval nespokojeně svou práci. Často se hádal, a nedokázal
přijmout cizí názor. Nikdy nedal na rady jiných umělců, a dokud nebyl donucen, ani příkazů svých
zákazníků. Vždyť on byl božím nástrojem! Kdo jiný by mohl vědět lépa, jak má ono dílo vypadat!
Již před smrtí jeho jediné lásky Vittorie Colonne se začínají do jeho děl promítat emoce a po její
smrti již mnohé nabývají hrůzný charakter.
Například socha Vězení- Prigione. Je to socha, jež zobrazuje herkulovskou postavu, jejíž ruce
a nohy jsou však uvězněny v neopracovaném kameni. Ta bezmoc! Člověk, jenž kdysi plně určoval
svou cestu nyní nemůže nic dělat! V Michelangelově případě se jedná o neschopnost člověka
ovlivnit smrt a chod času.
Socha Mojžíš stojí na náhrobku Julia II. Je to socha muže, o němž se píše, že „zemřel syt svých
dnů“.
Má zřejmě představovat Michelangelův autoportrét, a v jejich očích se zračí vědomí, že zemře
a obrovská bázeň. Je to pohled člověka, jenž si je vědom, že po smrti prožije strašná muka, ale jenž
si je jist, že po nich přijde spása a nepředstavitelný pokoj a radost. Kdo tento stav neprožil až do
morku kostí není schopen jej tak mistrně vetknout mramoru.
Démony na obrazu posledního soudu, jenž vévodí Sixtínské kapli, musel Michelangelo ztvárnit
v záchvatu hrůzy, kdy mu vlastní tělo vypovědělo službu, a vtisklo fresce podobu nejtemnějších
hrůz, jež hlodaly a sžíraly Michelangela v nejskrytějších zákoutích duše, když měl pocit, že ho
jeho Bůh opustil a opovrhuje jím.
I dnes, když se člověk vžije do autora těchto výtvorů, může cítit obrovský smutek, strach a paniku
ze smrti a bezmoci, ale i rezignovanost Michelangela.
Avšak, když se člověk podívá na jeho poslední dílo, Pietu Rondanini, pochopí, že Michelangelo
zemřel smířen se svým osudem, se světem, bohem, ale i se sebou samým a „syt svých dnů“.