ukázka - Alexander Stainforth

Alexander Stainforth
PÁD NOCI
Alexander Stainforth
PÁD NOCI
Copyright © Alexander Stainforth, 2015
Editor © Josef Pepson Snětivý, 2015
Cover © Karri Klawiter, 2015
Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2015
© Nakladatelství ČAS, 2015
ISBN 978-80-7475-080-9
Prolog
Před dvanácti lety
Držel ji v temné a studené kobce celý den. Přišel jen jednou, oslnil
ji světlem baterky a položil na podlahu lahev vody a nějaké sušenky. Rachel je nechtěla jíst, nehodlala si od něj vzít nic, ale něco ji
nabádalo, aby se najedla, a tak si zachovala alespoň trochu sil pro
případ, že by se jí podařilo uprchnout. Ale jak by to mohla dokázat? Už o něm přece slyšela. Rodiče si sice vždy šeptali, jenomže
ona poslouchala tajně za dveřmi a dozvěděla se všechny ty strašné
věci, které se před ní snažili utajit. Zašli nakonec tak daleko, že
ji odstřihli i od internetu. Ovšem ve škole se nemluvilo o ničem
jiném, nemohli ji před tím uchránit. Navíc v jejím věku a v téhle
době, kdy se k internetu může připojit kdekoli…
Posadila se do kouta a upřela oči na temný bod, kde tušila dveře. Občas vedle ní zapištěly myši, ale po několika hodinách už ji
přestávaly děsit. Neublíží jí, chtějí jen ty sušenky. Daleko větší
hrůzu přinášel muž v rudé kápi – takové, kterou spatřila v učebnicích na obrázcích znázorňujících katy.
Proč se to přihodilo právě jí? Proč nikdo z jejích spolužáků něco
neudělal, když u chodníku se skřípěním brzd zastavilo auto a z něj
vyběhl muž v rudé kápi, který ji nejprve několikrát udeřil a pak
strčil do kufru? Možná se to odehrálo rychleji, než to připadalo jí
5
samotné. Modlila se, aby si spolužáci zapamatovali alespoň značku
auta, pokud vůbec nějakou mělo.
Nejhorší na tom bylo, že všichni žili v domnění, jak jsou cesty
do školy a její bezprostřední okolí bezpečné. Kdepak. Dokonce
ani za bílého dne.
Udělá to brzy, pomyslela si náhle s naprostou jistotou. Unesl ji
před svědky, přestává být opatrný, tlačí ho čas. Ví, že po něm jdou.
Už to nepotrvá dlouho, a policie se chytí nějaké stopy, která ji dovede přímo k němu. Jen doufala, že pro ni nebude příliš pozdě.
Zastavila se prsty na víčku lahve s vodou. Co když do ní přimíchal nějakou drogu? Co když jsou sušenky napuštěné látkou, která ji znehybní, a on si s ní pak bude moci dělat cokoli? Zachvátila
ji panika. Mozek jí ovládly představy, jak ji, neschopnou pohybu,
ale zcela při vědomí, pokládá na nerezový stůl a připravuje si chirurgické nástroje.
Pevně stiskla víčka, aby takové představy zaplašila. Pak zariskovala. Napila se jen trochu, uhasila sžíravou žízeň, dotáhla víčko
pet lahve a skrčila nohy. Objala si kolena a začala se mírně pohupovat do melodie, která se jí rozezněla v hlavě. Byla to stará písnička z šedesátých let. . Mr. Sandman, Bring Me a Dream…
Zarazila se. Až nyní si s hrůzou uvědomila, že si svého „pana
Sandmana“ do života sama přivolala. Jako by se zformoval z jejích
obav a nočních můr, které ji často nenechávaly klidně spát.
Nemohla pochopit, jak někdo může ubližovat dětem jejího
věku. Vždyť jí minulý týden bylo teprve patnáct! Jak prohlásila
její máma, ten muž je stvůra, nehodná lidského zacházení. Měli
by mu udělat přesně to samé, co on způsobil svým nebohým obětem.
Polekal ji zvuk generátoru. Místností se náhle rozlilo prudké
světlo, které ji v prvním okamžiku oslepilo. Už ve tmě strávila několik hodin a oči si na ni rychle přivykly. Vyskočila na nohy a přitiskla se ke zdi, jako by se do ní mohla vtěsnat a najít v ní útočiště.
Přicházel.
6
Zdálky slyšela, jak k ní míří sebejistým krokem. Neunikne mu.
Patří mu – jako jeho další trofej.
Tělo jí naplňovala hrůza, dech se zrychlil a v uších jí zběsile
bubnoval tep. Nechtěla se už ani domýšlet, jaká muka ji čekají.
Věděla, jak skončily předchozí unesené děti. U kamarádů na internetu často sledovala novinky o vrahovi, který měl na svědomí
už šest obětí. V novinách se objevilo několik snímků, pořízených
na místě činu. Nejdříve nezachycovaly mrtvé, jenže pak nějaké fotografie unikly z policejních složek…
Odemkl a sestupoval k ní po betonových schodech. V ruce podél těla si nesl řeznický nůž. Na obličeji měl rudou kápi, která odhalovala jen oči a masité rty.
„Maličká,“ zašeptal sladkým hlasem.
Strach se znásobil. Nebylo kam se hnout. Za Rachel byla jen
ta zeď a před ní on. Kdyby… Ne, na to nemohla ani pomyslet.
Nepodaří se jí ho srazit k zemi a proběhnout kolem něj. Dům je
určitě dobře zabezpečený. Dřív, než by našla cestu ven, by jí byl
v patách. A byl to zřejmě jeho dům, našel by ji kdekoli.
„Nechte… nechte mě… jít…“ zavzlykala a cítila, jak jí po tvářích kanou slzy.
Muž v kápi zamlaskal, pod schodištěm se zastavil a o chvíli později postoupil o dva kroky vpřed. Hrál si s ní. Vychutnával si její
strach, kterým doslova nasáklo celé sklepení.
„Prosím…“
Tentokrát učinil další tři kroky dopředu. Roztřásla se a zmlkla,
protože jí to došlo. Nevěděla jak, ale měla silný pocit, že už to
někdy prožila. Byla to hra. Kdykoli Rachel promluví, bude to pro
něj pokyn k tomu, aby se přiblížil. A až bude stát krok před ní,
bude mu stačit jen se rozmáchnout a uštědřit jí první řeznou ránu.
Znehybněl asi tak na pět minut. Měla tedy pravdu. Odhalila
ho. Teď už jen zbývalo dál mlčet, zůstat co nejdéle naživu. Musela si několikrát zopakovat, že ji hledají. Možná jsou už velmi
blízko a od záchrany ji dělí jen několik okamžiků, které nesmí
7
promrhat. Tohle bylo její jedinou nadějí na přežití – použít jeho
hru proti němu.
Rudá kápě tak vydržel stát možná čtvrt hodiny. Proměnil se
v sochu, od které se lišil jen tím, že dýchal.
Jenomže potom hluk generátoru přerušily sirény policejních
vozů. A to byl pokyn, který její mlčení nemohlo zastavit. Hra
skončila.
Bodná rána do paže. Pořezané dlaně, jak si chránila obličej.
Nůž se do ní zařezával tak zběsile, že už ani nevěděla, kde všude
ji zasáhl. A pak, když se ostří dostalo k její krční tepně, se vzduch
v místnosti proměnil. Už zde nebylo chladno a vlhko, naopak.
A žár sílil. Neměla nejmenší tušení, zda je to přicházející smrt,
jestli se před ní objeví jasná zář a odvede ji z téhle příšerné místnosti, kde strávila poslední hodiny svého života, ale cosi jí napovídalo, že je pravdě velmi vzdálená.
Světlo zhaslo, sklep se ponořil do temnoty. Za Rudou kápí se
náhle cosi objevilo. Nejdříve spatřila jen tmavé obrysy postavy,
která se k nim prudce blížila od dveří. A pak pocítila další příval
horka, jak se bytost rychle pohybovala. Nevnímala už Rudou kápi,
soustředila se jen na bytost, která její zájem vycítila a stačila se s ní
střetnout očima, než popadla jejího kata.
Ty oči… Nebyly lidské… Žhnuly rudě, jako kdyby za nimi hořely krvavě rudé plameny. V tu chvíli se jí podlomila kolena, klesla
k zemi.
Bytost začala s mužem v kápi zápasit. I přes zranění, která utrpěla, si Rachel nemohla nevšimnout, že jejího únosce přítomnost
oné bytosti vůbec nepřekvapila. Jako by se už někdy setkali. Jako
by už tušili, kde má protivník silná i slabá místa. A jako by její
únosce věděl, že si nemůže dovolit prohrát. Ale přesto se tak stalo. Zůstal ležet na zemi a všechno na krátkou chvíli pohltila hustá
temnota, která jí znemožňovala cokoli zahlédnout.
8
Pak se bytost k Rachel otočila a znovu se s ní střetla ohnivýma
očima. Má z ní mít strach? Má se pokusit utéct? Ani jedno neměla
v plánu. Nikdy v životě se totiž necítila bezpečněji.
Běž, ozval se odněkud mužský hlas. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že zazněl pouze v její hlavě. Ačkoli ji nohy zpočátku vůbec nechtěly poslechnout, zvedla se a zamířila malátně ke dveřím.
Sotva viděla na krok, ale pokoušela se představit si místnost, jak
vypadala zalitá světlem, a snažila se nezpanikařit, když se vydala
po schodech nahoru.
Neohlížej se! promluvila na ni bytost znovu poté, co na prahu
zaváhala a chystala se ještě jednou otočit.
Chvíli s tím bojovala a pak se k ní alespoň natočila pravým ramenem. Chtěla si vtisknout do paměti, jak vypadá. Vždyť jí zachránila život, ať už byla kdokoli a odkudkoli. Její oči a hlas...
Běž!
Opřela se celým tělem do dveří a pak uslyšela výkřiky.
„Nestřílejte! Nestřílejte! To je ta dívka! Našel jsem ji!“
Omdlela.
9
Kapitola 1.
Současnost
Edmonton, Kanada
Rachel Adamsová se probudila v sobotu ráno s kocovinou. Sotva
otevřela oči, udeřilo ji do nich prudké světlo, takže si je rychle zaclonila pravou rukou a vztekle vydechla. Bolela ji nejen hlava, ale
i celé tělo. Natáhla se pro mobil na nočním stolku a zamžourala
na displej, který ukazoval pět minut po dvanácté. Prudce ze sebe
strhla deku a posadila se. Na podlaze se povalovala prázdná lahev
od whisky. Ne že by ji vypila celou, to by se teď nejspíš probrala
na onom světě, ale když se včera vrátila domů, půlka v ní jistě byla.
Pomalu vstala a přešla do koupelny. Měla pocit, že při jednotlivých krocích vnímá každou kost ve svém těle, každý rozbolavělý
sval. Potřebovala horkou sprchu. Možná se po ní trochu vzpamatuje a pak se bude moci pustit do práce.
Když o půl hodiny později vyšla s rozčesanými kaštanovými vlasy
z koupelny, zamířila rovnou k pracovnímu stolu a posadila se před
notebook. Zkontrolovala příchozí zprávy a pak otevřela dokument
s článkem, na kterém pracovala. Otráveně si rukou podepřela bradu
a sledovala, co včera před nočními orgiemi s whisky zpracovala. Nestálo to za nic: některé věty vůbec nedávaly smysl, jiné působily jak
z motivačních příruček. Nejlepší bude smazat to celé a začít znovu.
11
Očima zapátrala po kabelce. Měla v ní blok s poznámkami týkajícími se dobročinné akce místní školy. Bylo jí z toho na zvracení. Strávila několik let studiem žurnalistiky ve Washingtonu,
aby nakonec psala pro zdejší plátek, ve kterém je víc inzerce než
zajímavých zpráv. Jenže: měla na výběr? Bydlela tam po promoci
– neustále atakovala životopisy šéfredaktory novin, pokoušela se
protlačit dokonce i několik hotových článků, ale všichni ji ignorovali. Našlo se pár takových, kteří jí slíbili, že si její kontakt zanesou
do databáze a v případě potřeby se ozvou. Zůstalo však u prázdných frází. Rodiče ji ve Washingtonu udrželi ještě pár měsíců,
posílali jí peníze a povzbuzovali ji. Jenomže jednoho rána se probudila s myšlenkou, že takhle to už dál nejde. A do toho zavolal
Charlie Parker, její jediný kamarád ze studií, který se vrátil do rodného Edmontonu v Kanadě a založil týdeník Our Time. Potřeboval
někoho do kulturní rubriky a Rachel byla jeho okamžitou volbou.
Vzpomněla si, jak ji ta nabídka naplnila nejen úlevou, ale i hrůzou. Věděla, že když odjede do Edmontonu, vzdá se svého velkého
snu. Jinak to ale nebylo možné. Rodiče už využívat nechtěla a nájem ve Washingtonu byl drahý i v těch nejhorších částech města.
Charlie jí nenabídl velký plat, ale dalo se z něj přežít do dalšího
výplatního dne. Navíc jí zajistil i ubytování za směšnou cenu
v domě, který patřil jeho rodičům.
Vzdychla si. Občas měla pocit, že tenhle druh článků nedá nikdy dohromady. Chtěla psát o světovém dění, o politice… Měla
by si konečně připustit, že se tento sen nikdy nenaplní. A ke všemu nikde nevidí tu zatracenou kabelku. Přitom by přísahala, že si
ji přinesla do pokoje.
Před domem zatroubilo auto a Rachel přivřela víčka. Panebože,
ať se mýlí, ať to není Charlie! Jenomže to byl on, protože se nepříjemný zvuk ozval za několik vteřin podruhé. Seběhla po schodech
rovnou do předsíně, když si uvědomila, že má na sobě jen dlouhé
tričko a kalhotky. Vydala se tedy zpátky a vytáhla ze skříně černé
tepláky, ve kterých občas chodila běhat.
12
„Myslel jsem, že už se ani nedočkám,“ vyhrkl Charlie, když mu
konečně otevřela dveře.
„Je tady i zvonek. Nemusíš na mě pokaždé troubit.“
„Každý muž má svůj typický pozdrav.“
„Takže ty troubíš?“ Zavrtěla hlavou a pokusila se usmát, třeba tím
ze sebe setřese špatnou náladu. Pozvala Charlieho dál a ani si nevšimla, že v ruce něco drží, dokud jí před nosem nezamával její kabelkou.
„Kde jsem ji proboha nechala?“
„Zapomnělas ji na tom dobročinném večírku a Clarke Stuartová byla tak hodná, že mi ji dnes ráno přivezla domů.“
Rachel povytáhla obočí a zavedla Charlieho do kuchyně, kde se
posadili ke stolu na židle, potažené tmavě hnědou látkou.
„Žádné lívance? To jako vážně?“
„Před chvílí jsem se probudila,“ hájila se.
„Nech mě hádat,“ řekl Charlie a na chvíli se naoko zamyslel.
„Dlouhá noc strávená s tvojí nejlepší přítelkyní whisky?“
„Mohla bych se ptát, zda ti Clarke Stuartová přivezla tu kabelku opravdu ráno,“ podotkla Rachel provokativně a dlouhým pohledem Charliemu naznačila, že čeká na odpověď.
„Rachel, to snad ani nemůžeš myslet vážně.“ Charlie Parker se
teatrálně chytil za hrudník a mrknul na ni. „Ty přece víš, komu
patří mé srdce.“
„Otázka nezní, komu patří tvé srdce…“
Vstala, aby oběma udělala kafe. Potřebovala dávku kofeinu.
Špičkování s Charliem ji sice dokázalo vzpružit a nastartovat
její mozek na plný výkon, jenomže se pořád necítila ve své kůži
a doufala, že ji dobrá káva povzbudí.
„Přiznávám, že se Clarke vážně snaží dostat do mých kalhot, ale
já nikdy nejsem nevěrný.“
Rachel se k němu otočila a se smíchem zavrtěla hlavou. Pravda však byla, že Charlie podobné narážky vyslovil už několikrát.
A kolegové v redakci si neustále špitali, jak je do ní zamilovaný
a že Rachel musí být naprosto slepá, když to nevidí. Byla nucena
13
si přiznat, že ji svým způsobem přitahuje. Převyšoval ji nejméně
o deset centimetrů, což jí imponovalo. Postavu měl štíhlou – ne
příliš svalnatou, a obdivovala ho, jak je neustále vzpřímený, i když
sedí za pracovním stolem několik hodin v kuse. Hnědé vlasy nosil
nepatrně delší, což dokonale kontrastovalo s jeho výraznými rysy.
Krátké strniště ho dělalo o pár let starším a také mužnějším. Kdyby měla dojmy o Charliem shrnout do několika slov, prohlásila
by, že je to velmi přitažlivý a zábavný muž. Jenomže ne pro ni.
Vážila si jejich přátelství a se svými obavami, týkajícími se vztahů
s muži, nechtěla riskovat, že ztratí právě jeho.
„Být tebou, byla bych trochu opatrnější.“
„Jak to myslíš?“ Zavrtěl se na židli, zatímco zapínala kávovar.
„No, Clarke je očividně velmi cílevědomá a trpělivá žena. Nakonec tě užene, jako každého, to se klidně vsaď.“
„Nejsem jako ostatní,“ namítl Charlie dotčeně.
„To mi povídej, až se probudíš vedle odlíčené Clarke v posteli
a vykřikneš hrůzou.“
Když před ně postavila dva šálky, ze kterých se kouřilo, zamrzelo ji, že Charliemu nemůže nabídnout nic k zakousnutí. Málokdy
nakupovala, stravovala se prakticky za pochodu a udržovala si jen
zásobu alkoholu. Ne snad že by byla na alkoholu závislá, ale v pátek nebo v sobotu se ráda napila a politovala.
„Děkuji za tu kabelku.“
„Rádo se stalo. Poslyš, co vůbec děláš dneska? Napadlo mě, že
bychom mohli vyrazit do horské chaty mých rodičů a vrátit se až
zítra večer.“
Rachel odmítavě zavrtěla hlavou. „Mám spoustu práce. Představ si, můj šéf je tak urputný, že musím pracovat i o víkendu.“
„Tys to nedopsala? Myslel jsem, že už máš skoro všechno hotové a zbývá jen doplnit pár odstavců o té dobročinné akci.“
Napila se kávy a polkla. „Než jsi přijel, procházela jsem celý článek. Je to hrůza. Připadalo mi, že to psala školačka a prošpikovala
to všemi začátečnickými chybami, které tě napadnou.“
14
„Můžu se na to podívat? Určitě to není tak zlé.“
Zavrtěla hlavou. „Vyděsilo by tě to, Charlie. Raději zůstanu
celý víkend zavrtaná v posteli s notebookem a budu se snažit odevzdat ti článek, za který bych mohla dostat Pulitzerovu cenu.“
„Přece nemůžeš být pořád zavřená doma a pracovat. Vždyť…“
Odmlčel se a přiložil si hrnek k ústům. „Vždyť to jsi dělala už
na vysoké.“
Rachel upřela pohled na stůl. Ano, tohle je celá ona. Uzavřená
před okolním světem, soustředěná jen a jen na práci. Věděla, kdy
se to stalo. Věděla, kdy od sebe odehnala všechny přátele a pustila si do života jen jediného člověka, který to s ní nikdy nevzdal
a právě teď tu s ní sedí. Zachvěla se při vzpomínce na muže v rudé
kápi a na přízrak s ohnivýma očima, jenž ji zachránil. Nikdy
o něm nikomu neřekla. Jak by to lidé zhodnotili? Jako posttraumatický stres?
„Haló, jsi tady?“ Charlie ji vzal za ruku, načež se Rachel okamžitě stáhla. Zamračila se, rozhodně se ho nechtěla dotknout.
„Omlouvám se, neber si to prosím osobně. Já jen… Však víš,
o co se jedná.“
Charlie byl jediný, komu se na vysoké svěřila se svou minulostí.
Nemohl pochopit, proč tak krásná dívka, jako je Rachel, vysedává každý večer nad učebnicemi, sleduje okolní dění a prakticky se
odmítá zapojit do společenského života – musela s pravdou ven,
pokud o něho nechtěla přijít. Nikdy ji neopustil, a jí teď přišlo
hloupé, jak se zachovala. Vzala ho tedy za ruku a podívala se mu
zpříma do tváře.
„Ještě jsem se z toho nedostala, Charlie.“
Nadechl se a něžně jí přejel palcem po zápěstí. „Je to už dvanáct
let, Rachel. Měla bys jít dál, jinak se v tom utopíš.“
Přikývla. „Jenomže ono to není tak jednoduché. Když si projdeš skutečným peklem, zanechá to na tobě stopy.“
Charlie mlčel. Zřejmě netušil, co na to říct, a Rachel zalitovala, že
o tom vůbec začala mluvit, protože se rozhostilo nepříjemné ticho.
15
„Proto by ti možná prospěl výlet do hor. Nenech se přece přemlouvat,“ prohlásil po pár vteřinách a tvář mu rozjasnil úsměv.
Rachel si v tu chvíli uvědomila, že si ho vlastně nezaslouží. Nejenže ho neustále odmítala a veškeré narážky obracela v žert, ale
navíc mu nevěnovala ani příliš volného času.
„Jsi ten nejlepší chlap, jakého jsem kdy potkala,“ řekla, naklonila se přes stůl a vtiskla mu polibek na tvář.
Charlie se na okamžik zarazil. Byl to první spontánní polibek,
kterého se v Edmontonu od Rachel dočkal. Ty předchozí by spočítal na prstech jedné ruky. Říkal jim „narozeninové polibky“,
protože právě v den jeho narozenin se k němu Rachel alespoň trochu přiblížila.
„Pořád to ale znamená ,ne‘, viď?“
„Někdy příště, Charlie. Vážně bych ráda dodělala ten článek.
Nejde mi to. Připadám si strašně, když ti to přiznávám, ale poslední týdny mám pocit, jako bych se neustále opakovala, jako bych
ve všech článcích používala jedny a ty samé fráze.“
„Potřebuješ se uvolnit, o ničem jiném to není. Nemůžeš se pořád věnovat jen práci, to tě zničí, věř mi. A když budeš neustále
odmítat mou společnost, pozvu do chaty nakonec Clarke Stuartovou. Možná tě tak díky žárlivosti nakonec dostanu za město.“
„Už jsem ti někdy řekla, jak jsi nesnesitelně domýšlivý?“ usmála se.
„Počkej, podívám se do diáře, vedu si o tom přesné záznamy.
Ano, naposledy včera večer.“
„Měl bys vyrazit, abys z toho něco vůbec měl.“
Charlie zavrtěl hlavou. „Právě jsem změnil plány.“
„Vážně?“ podivila se.
„Večeře. Dnes u mě doma. Přátelská večeře,“ upřesnil pro jistotu. „A nesnaž se z toho vykroutit tím, že budeš pracovat. Do osmi
máš času až až. A profík, jako jsi ty, to jistě zvládne levou zadní
za dvě hodiny.“
Odevzdaně na Charlieho pohlédla. Ne, tentokrát se z toho už
nemohla vyvléknout. Navíc to ani nešlo, protože by se zprotivila
16
sama sobě. Večer by se dostavily výčitky svědomí a stejně by Charliemu zavolala.
„Fajn, domluveno.“
Charlie strnul, jako by vůbec nemohl uvěřit tomu, že to Rachel
odsouhlasila bez jediného mrknutí. Očekával nejméně tucet námitek a řadu výmluv, proč nebude moci přijít. A ona místo toho
jednoduše souhlasila. Dvě slova.
„Vážně?“ ujistil se ještě. Bylo mu teprve dvacet devět let, ale to
neznamenalo, že se mu nemohl zhoršit sluch.
„Ano, mám ti to zopakovat ještě jednou?“ usmála se na něj.
„Ne, to je dobré. Raději zmizím a vypnu si mobil, abys to nemohla odvolat.“ Skutečně se zvedl ze židle a odcházel. „Vyprovodím se sám, nedělej si starosti. Takže v osm!“ zavolal na ni ještě
z chodby a zavřel za sebou dveře.
Rachel se rozhlédla kolem sebe a úsměv z tváře jí pomalu vyprchával. Nebyla příliš nadšená, když Charlie oznámil svůj příjezd
tím svým klasickým způsobem, ale nyní jí připadalo, jako by společně s ním odcházela i dobrá nálada, kterou do domu vnesl.
Popadla kabelku a zamířila zpátky do ložnice, kterou používala
zároveň jako pracovnu. Doufala, že neudělala chybu, když Charlieho pozvání přijala. Obávala se, aby v tom neviděl víc, než je
ochotná připustit. Přátelská večeře. Přátelská večeře, kdy si zřejmě
uvědomí, o co v životě přichází. Jenomže je tak složité pustit si
do života neznámého muže! Otevřít se mu, sdílet s ním celý svůj
život, a přitom vůbec netušit, co se odehrává v jeho nitru, jaké
myšlenky se mu honí hlavou a jaké plány s ní nakonec může mít.
Masona Davise, muže, který ji unesl a chtěl zavraždit, znali všichni sousedé jako vzorného občana. Miloval svou ženu, s láskou
pečoval o jejich tříletá dvojčata – chlapce a dívku. V zaměstnání
patřil mezi nejdochvilnější a nejspolehlivější, ve společnosti se stával středem pozornosti jako nejlepší bavič. A přesto se tento muž
dopustil šesti vražd dospívajících ve věku od čtrnácti do sedmnácti let. Nikdo nic netušil. Nic nenapovídalo tomu, jaká temnota se
17
skrývá v jeho duši. Ve volném čase, který údajně trávil na služebních cestách, si však nemusel hrát na spořádaného rodiče, manžela
ani souseda. Mohl být jen sám sebou. Zavolal domů, starostlivě se
zeptal, jaký měla žena den a zda jsou dvojčata v pořádku. A sotva
položil telefon, vydal se na lov.
Dala by ruku do ohně, že Charlie Parker nic neskrývá. Nepřetvařuje se, je citlivý a starostlivý. Temnotu by v jeho duši hledala marně. Ovšem přesně totéž si myslela i manželka Masona
Davise.
Zavrtěla hlavou, když usedala před počítač. Tohle přece není
o Charliem. Z něj nemá skutečný strach. Znají se už mnoho let,
ví, jak na kterou situaci zareaguje, nebo si to alespoň myslí. Strach
má z ostatních mužů, z toho, že by je měla pustit do svého života,
a teprve pak odhalovat jejich skutečnou povahu. Bylo by to jako
loupat cibuli – slupku po slupce se dostávat do jejich nitra – a přitom s hrůzou zjišťovat, že je ve skutečnosti nikdy nepozná.
Dost už myšlenek o vztazích. Zakázala si je. Ne že by byla nedotčená – na vysoké zkusila několikrát překlenout tu protivnou
propast, ale nikdy z toho nevyšla jako vítěz. Charlie se jí nesnažil
dostat do postele, naslouchal jí, chtěl se zkrátka posunout dál než
všichni ostatní. A zřejmě se mu to podařilo, přestože spolu neměli
intimní vztah.
Rachel zalovila v kabelce a vytáhla z ní diář se všemi důležitými
poznámkami. Otevřela si nový dokument a pustila se do práce.
Bylo už skoro šest hodin večer, když ji z psaní vytrhlo pípnutí
esemesky. Přečetla si zprávu a usmála se.
Vse se pripravuje, cekam te a vypinam konecne mobil, abys mi nemohla dat kosem.
Protáhla se na židli a rozhlédla se kolem. Měla by se někdy
pustit do úklidu. Prádelní koš v rohu místnosti už pomalu nešel
dovřít a na koupelnu také nesáhla celý týden. Nebyla zrovna přebornice v udržování domácnosti. Když se nad tím tak zamyslela,
vlastně si sem nepořídila skoro žádný vlastní nábytek – jen pra18
covní stůl a židli. Všechno ostatní tu zanechali Charlieho rodiče
před odjezdem do Austrálie, kde měli kořeny a kam se rozhodli
načas vrátit a zkusit nějaký nový druh podnikání.
Vůbec netušila, co si vezme na sebe. Šaty zamítla, připadalo by
jí to příliš společenské a možná i matoucí. Charlie by si ještě mohl
myslet, že večeři bere jako jejich první oficiální rande. Ne, zvolí
něco méně formálního. Džíny a černý rolák budou naprosto dostačující.
Vyrazila v půl osmé. Nasedla do černé Jetty a rozjela se přes
Quesnell Bridge přímo k Charlieho domu. Venku už se pomalu
začalo stmívat, a přestože si v autě zatopila, vůbec nelitovala, že
zvolila rolák. Jakmile totiž v Západním Edmontonu vystoupila
z vozu, aby na čerpací stanici Esso koupila nějakou pozornost,
okamžitě se do ní opřela zima. Teplota na konci října klesla pod
deset stupňů a Rachel si v duchu pomyslela, že to nebude trvat
dlouho, a každé ráno bude muset škrábat čelní sklo.
Když procházela mezi regály s alkoholem a automaticky sahala
po víně, uvědomila si, že vlastně vůbec neví, zda ho Charlie pije.
Na večírcích ho vídala jen se sklenkou whisky nebo brandy. Jenomže víno by se mohlo hodit k jakékoli večeři, pokud tedy Charlie neudělal pizzu nebo se nenechal inspirovat čínskou kuchyní.
Vzala lahev červeného a zamířila k pokladně. Trvalo jí ještě dalších pět minut, než zaparkovala před Charlieho domem v klidné
čtvrti na Jednaosmdesáté Avenue. Domy tu nebyly nalepené přímo na sobě, což budilo dojem částečného soukromí.
Zhluboka se nadechla a zadívala se do jednoho z osvětlených
oken. Zamkla vůz dálkovým ovládáním a přeběhla silnici. V tu
chvíli už Charlie otevíral dveře, a jak tam tak stál, v černém obleku s rudou košilí bez kravaty, ozářený světly z domu a s úsměvem, který jen dokazoval, jak je potěšený její přítomností, měla
sto chutí vrátit se do auta a rychle odjet. Vyděsilo ji, jak bere tu
večeři vážně, a tedy, jak ho může zklamat. V jednom okamžiku se
jejich cesty mohou navždy rozejít. Charlie si uvědomí, že se Ra19
chel nikdy nestane jeho přítelkyní, a ona odejde z práce, aby se
znovu ocitla na začátku.
Možná bys neměla tolik přemýšlet, pokárala se v duchu. To je
přesně tvůj problém – nad vším moc uvažuješ. Nedáváš věcem
volný průběh a pořád se necháváš svazovat tím, co se stalo před
dvanácti lety.
„Vypadáš nádherně!“ zvolal Charlie, když je od sebe dělilo několik kroků.
„Jako bys mě už takhle neviděl. Ale tobě to sluší a přímo záříš,“
oplatila mu lichotku a protáhla se kolem něj, když jí udělal místo.
V Charlieho domě byla kupodivu poprvé. Mistrně se vždy vymluvila z každého jeho pozvání, a proto si teď se zájmem prohlížela, jak je zařízený. Prošla úzkou chodbou, osvětlenou čtyřmi bodovými světly a vedoucí rovnou do prostorného obývacího pokoje
a odtud do kuchyně, s níž by se spokojila i osmičlenná rodina.
Všechny spotřebiče dokonale ladily k sobě – nerezovou ocelí se
to v kuchyni přímo lesklo. A za dlouhý odkládací pult by mnoho
žen vraždilo, většina edmontonských hospodyněk si musela vystačit se stísněným místem. Vše bylo navíc tak dokonale čisté, jako
by Charlie celý den nedělal nic jiného, než uklízel. Ale vůně ryb,
která se kuchyní linula, tomu rozhodně neodpovídala.
„Copak jsi uvařil?“ Rachel položila na pult lahev vína a obrátila
se k Charliemu.
„Děkuji, to jsi nemusela. A nech se překvapit. Pár minut to ještě potrvá, zatím si udělej pohodlí,“ řekl a ukázal směrem do obývacího pokoje.
Rachel pokrčila rameny a nahlédla do místnosti, kterou předtím
jen prošla. Zamířila kolem bílé kožené sedačky, před níž stál nízký
skleněný stůl, a se zaujetím si prohlížela obří plazmovou obrazovku. Charlie tu měl vlastně takové menší kino, nemusel ani vyrážet
na premiéry, pokud vydržel čekat na uvedení filmu na DVD.
S trhnutím se otočila, když se za ní rozezněla hudba. Charlie se
na ni usmál a zamával na ni dálkovým ovladačem.
20
Marně doufala, že Charlie dnešní večeři nebere jako jejich první oficiální rande. Dokonale se oblékl, uvařil a ještě k tomu pustil romantickou písničku. Zvuk byl hodně ztlumený, ale přesto
rozeznala hlasy Joe Cockera a Jennifer Warnesové. Up Where We
Belong – jeden z nejhezčích romantických songů, jaké kdy slyšela.
Znervózněla. A cítila, jak se jí napjalo celé tělo. Nevěděla, jak
Charliemu vysvětlí, že nemá zájem o milostný vztah, až k tomu
dnešní večer dospěje. Neumí to. Nikdy to neuměla.
Posadila se na sedačku a překvapilo ji, že nedosedla až k zemi.
Prsty do ní zatlačila, aby zjistila, zda je skutečně z pevného materiálu, který hosta nevcucne do sebe v závislosti na jeho váze.
Očima těkala po místnosti a zjistila, že nikde nevidí ani jedinou
květinu. Obývací pokoj byl vůbec pojatý stroze, což jí ale nevadilo. Kdyby si zařizovala byt sama, nejspíš by volila stejně minimalistický styl. Neměla ráda byty, kde se člověk bojí otočit, aby
neshodil některý z desítek doplňků, které k sobě navíc ani neladí.
„Neuteklas mi?“ ozval se Charlie z kuchyně.
„Jsem pořád tady. A právě poslouchám písničku z Hříšného tance,“ odpověděla mu a položila si ruce do klína. Udivilo ji, jak moc
je nervózní. Setkává se s Charliem každý den, a přesto si teď připadá jako patnáctiletá holka na prvním rande s klukem, po kterém šílí všechny roztleskávačky. Zamračila se a opřela se o sedačku
s nadějí, že tak najde větší sebejistotu.
„Už můžeš, právě servíruju.“
Rachel se zvedla, a přestože podle vůně tušila, co Charlie uvařil,
překvapilo ji, jak dokonale ozdobil talíře s grilovaným lososem,
olivovým salátem a bramborami.
„Páni!“ vydechla. „Nevěděla jsem, že jsi skvělý kuchař.“
Charlie se skromně usmál. „Jen nepřeháněj. Vůbec netuším,
zda to bude k jídlu. A recept jsem našel na internetu.“
„Právě jsi vyzradil kuchařovo tajemství.“
„Pojď.“ Charlie jí odsunul židli a Rachel na chvíli připadalo,
jako by se proměnil v gentlemana ze stříbrného plátna. K dokona21
lé romantice snad už nic nescházelo. Charlie ještě zamířil do obývacího pokoje a zesílil hudbu, aby ji mohli poslouchat i v kuchyni.
„Možná bychom se měli pomodlit,“ řekl poté, co se usadil.
„Nikdy jsem tě neviděla modlit se před jídlem,“ zarazila se.
„Tohle ale možná bude naše poslední večeře, pokud nás včas
nenajdou. Otrava…“
Pochopila, že žertuje, a usmála se. Jídlo nejenže vypadalo výborně, ono tak i chutnalo. A salát z černých oliv byl opravdovou
lahůdkou.
„Kde ses naučil tak dobře vařit? Ale vážně, ne že mě zase odkážeš na internet.“
„V tom případě budu muset mlčet,“ prohlásil Charlie s plnou
pusou. Zvedl se a nakonec se omluvil, že zapomněl na víno. Otevřel lahev, kterou přinesla, a z kuchyňské linky vyndal dvě sklenky, které postavil na stůl. Zatímco naléval, Rachel si všimla, jak se
mu chvějí ruce. A její nervozita byla zpět.
„Jak ti šel článek?“ zeptal se, když se znovu posadil.
„Celkem fajn. Dodám ho včas, jako vždy,“ odpověděla a křečovitě se usmála. Charliemu to pochopitelně neuniklo. Rychle se
napila vína, aby potlačila rozechvění.
„Poslyš, jestli je ti tohle celé nepříjemné…“
„Mohla bych si odskočit?“ vyhrkla najednou. Nechtěla mu odpovídat na nic, čím by ho ranila, čím by sebe sama vystavila výčitkám svědomí.
„Jasně. Projdi obývákem a pak zaboč vpravo.“
Rachel se prudce postavila. Cítila, že celá hoří. A zcela určitě
to nebylo vínem, kterého si před chvílí trochu lokla. Spěchala
z kuchyně tak rychle, že málem zakopla o práh. Když se konečně ocitla v chodbě, stanula přede dvěma neoznačenými dveřmi.
Chtěla na Charlieho zavolat, které z nich vedou na toaletu, ale
nakonec se rozhodla pro instinkt. Otevřela první a nahmatala vypínač. Světlo v malé obdélníkové místnosti se okamžitě rozzářilo.
Nebyla to toaleta, připadalo jí to jako místo, kam Charlie odklá22
dal všechny nepotřebné věci, ale… Proč je na zemi sedm kufrů?
Jako novinářka měla smysl pro detail, takže je okamžitě spočítala.
A podle jejich vypouklosti usoudila, že jsou plné.
„Myslel jsem, že netrefíš,“ ozval se za ní Charlie a Rachel sebou
polekaně trhla.
„Panebože, Charlie!“ vykřikla. Srdce jí zběsile bušilo a prudce
zbledla.
„Omlouvám se, nechtěl jsem tě polekat.“
Rachel přikývla a krátce pohlédla na zavazadla. Věděla, že nemá
právo na cokoli se ptát, ale stejně tomu nemohla zabránit.
„Ty se někam chystáš?“
„Já? Ne – a je to na delší povídání.“ Zavřel dveře a s rozpačitým
úsměvem řekl, že hledaná místnost je hned vedle.
23
Kapitola 2.
Tak už se konečně vzchop, opakovala si Rachel v duchu. Strávila na toaletě přinejmenším pět minut, a stále se neodhodlala vyjít
ven. Nevěděla, jak se k Charliemu vrátit a chovat se, jako by se nic
nestalo, jako by Charlie nechtěl svést rozhovor k přiznání, jak vnímá dnešní večeři. Neměla na ni nikdy přistoupit, neměla! Proč se
jen tentokrát nedržela svého pravidla číslo jedna? Dosud se jí dařilo
vyhýbat se vztahům a vůbec všemu strachu, který s nimi přicházel.
Od chvíle, kdy ji Mason Davis unesl, už nikdy muže nevnímala
tak jako předtím. Samozřejmě to nebyla její vina, ale svým způsobem na tom měla také svůj podíl. Mohla se pokusit to překonat,
docházet i po střední škole k psychiatrovi a snažit se prolomit bariéru, jež v ní vyrostla. Neudělala to. A věděla proč. Nikdy nebude
muset přemítat nad tím, co právě teď její manžel nebo přítel dělá.
Nebude si představovat, jak tráví chvíle, kdy nejsou spolu. Nebude
ho zpovídat nebo se vrhat do neznámé propasti.
Ale tohle je přece smrt zaživa, zakřičelo na ni její druhé já. Ano,
je to smrt zaživa, věděla to. Možná proto se tolik upínala ke studiu, proto byla tak zdrcená, že se jí nepodařilo sehnat žádné skvělé
místo ve Washingtonu a skončila tady.
Měla bys dát Charliemu šanci. Trochu se uvolnit, zjistit o něm
víc, než že je jen dobrý kamarád, který ti podal pomocnou ruku.
Obrátila se k zrcadlu obdélníkového tvaru, umístěnému nad umyvadlem, a podívala se sama sobě do tváře. Připadalo jí, jako by pozorovala cizí ženu. Z jejích smaragdových očí čišel strach, tvář jí pobledla a dokonce ani červeně obtažené rty ji příliš nezvýrazňovaly. Když se
zaposlouchala do rytmu svého srdce, zjistila, jak splašeně buší.
24
Měla bys s tím skoncovat, pokračovalo její druhé já v našeptávání. Měla by ses tomu konečně postavit, hodit minulost za hlavu a jít dál. Přestat se ohlížet na vzpomínky, které stejně nemůžeš
změnit. Jdi za Charliem a žij. Uvolni se a pro jednu chvíli nemysli
na to, že by to mohl být sériový vrah.
A co potom ty jeho kufry? oponovala. Co když někoho zavraždil?
Zkrátka se ho na to zeptej. Řekl, že je to na delší povídání, ale
máte před sebou přece celou noc. A ty rozhodně nikam nespěcháš. Článek máš dopsaný, můžeš tu být až do rána. Doma tě stejně nikdo nečeká.
„Rachel? Jsi v pořádku?“ ozval se za dveřmi Charlie. Jeho hlas
zněl starostlivě.
Polkla a potřásla hlavou, jako by toto jediné gesto stačilo na to,
aby uklidnilo zběsile bušící srdce.
„Ano, hned budu venku.“
„Fajn,“ hlesl a zřejmě ještě nějakou chvíli postával za dveřmi,
protože klapot jeho bot zaslechla až o minutu později.
Pustila si na ruce ledovou vodu, nabrala ji do dlaní a opláchla
si obličej. Teď půjdeš ven a budeš se chovat jako normální sedmadvacetiletá ženská, přikazovala si v duchu. Zkusila se na sebe
usmát, ale vypadala při tom příšerně. Mávla rukou, odemkla a vyšla na chodbu. Vracela se pomalu do kuchyně a krátce před tím,
než vstoupila, si odkašlala.
Charlie seděl u stolu a v ruce křečovitě svíral poloprázdnou
sklenku vína.
„Omlouvám se, že jsi musel tak dlouho čekat.“
„To je v pořádku.“
Posadila se proti němu a pokračovala v jídle, i když měla žaludek tak stažený, že jí připadalo, jako by každé sousto vážilo přinejmenším tunu. Nechtěla však působit nezdvořile a večeři nedojíst.
Právě se nadechovala, aby přerušila rozpačité ticho, když se z reproduktorů rozezněl hit z filmu Top Gun.
Rachel se náhle spontánně rozesmála a položila vidličku na talíř.
25
„Vážně? Sehnal jsi snad všechny popové slaďáky?“
„Jen mi to přišlo jako dobrý nápad. Pro uvolnění atmosféry,“
omlouval se a trochu zčervenal. Zvedl se, aby hudbu vypnul, ale
Rachel ho zarazila.
„Ne, nech to prosím. Mám ty písničky ráda. Jen mě nikdy nenapadlo, že je někdy uslyším jinde než ve svém bytě.“
„Chceš říct, že jsi ještě nezažila romantickou večeři s nepřeberným množstvím ploužáků?“
„Ne, nikdy,“ hlesla a na její rozjasněné tváři se pomalu objevovaly temné mraky.
„Poslyš, Rachel, je mi vážně líto, že na tebe… tohle všechno
působí tak špatně. Asi jsem si neuvědomil, jak moc tě poznamenalo, co jsi prožila před lety.“
Rachel zavrtěla hlavou. „Charlie, ty se přece za nic nemusíš
omlouvat. Jsi ten nejlepší chlap, jakého jsem kdy poznala.“
„Vážně?“ Zdálo se, že mu opět svitla naděje, protože se mu rozzářily oči.
„Vážně,“ ujistila ho.
„Mrzí mě, že ti to tak zničilo život.“
Napila se vína a přikývla. Váhala nad slovy, která se jí kradla
na jazyk. Když jim dá zelenou, nebude už cesty zpět. Těžko se pak
z toho bude vylhávat. Jenže právě teď ji přestalo bavit se kontrolovat. Pokud Charlieho jednou provždy odmítne, kdy se jí naskytne
další příležitost k normálnímu, hezkému vztahu? Kterého muže
neodradí její odstup? Zpočátku to bude vnímat jako zábavu – dobývat ji, pokusit se proniknout za její ocelovou bariéru –, ale když
po nějaké době zjistí, že se neposunul ani o milimetr, vzdá to.
„Pořád mi to ničí život, Charlie. Ale teď jsem tady. S tebou.
A moc si vážím toho, že jsi tohle celé připravil jen pro mě.“
„Takže se nechystáš odstrčit od sebe talíř a říct, že už musíš jít,
protože jsi unavená a brzo ráno tě čeká nějaká práce?“ nadhodil
žertovně. Rachel však za jeho slovy vnímala nejistotu, obalenou
do humoru, aby se příliš neztrapnil, pokud by přikývla.
26
„Je to sice lákavá představa, Charlie, jenomže mně se tu celkem
líbí.“
Přimhouřil oči a několik vteřin ji sledoval. Ujišťoval se, že nepropukne v smích a neřekne, že je jí to líto, ale skutečně už bude
muset jít.
„Takže: jaký další program jsi nám naplánoval?“ zeptala se
a nyní od sebe talíř skutečně odstrčila. Nechtěla si ani představit,
jak po polovině porce vypadá její žaludek.
„Myslel jsem, že…“ zarazil se.
„Myslel jsi, že…“ pomáhala mu Rachel a naklonila hlavu v očekávání zběsilé bouře těch nejúžasnějších nápadů.
Charlie se nadechl a vzápětí rozhodil rukama. „Upřímně? Nenapadlo mě, že bys po večeři nechtěla odejít.“
Rachel se narovnala a s předstíraným dotčením pronesla: „To nebylo právě taktně řečeno. Znělo to, jako by ses mě nemohl zbavit.“
„Promiň. Víš, že tak jsem to vůbec nemyslel. Zkrátka jsem
ve svých představách nedošel tak daleko.“
„Fajn. Máš nějaké filmy? Ptám se hloupě, viděla jsem tvoji plazmu, takže jich někde tady musí být nepřeberná sbírka.“
Charlie se usmál. „Jo. Ale obávám se, že to nebudou zrovna filmy pro tebe.“
„To máš samé porno?“
Rozesmál se a opět zčervenal, jako by ho nachytala při něčem
zakázaném.
„Ne, samozřejmě že nemám porno. Měl jsem na mysli akční filmy, horory. Asi nic, co by se hodilo na… takovýhle večer,“ dodal
opatrně.
„Mrknu se na tvoji kolekci.“
„Jasně, pojď.“ Vstal a zavedl ji do obývacího pokoje. Hned
za plazmovou televizí byla zabudovaná bílá skříň, která barvou
splývala se stěnou. Možná proto si jí předtím nevšimla. Charlie
otevřel dvířka, a jak o krok ustoupil, aby jí uvolnil místo, dotkl se
mimoděk její ruky.
27
„Promiň,“ zašeptal a rozpačitě ji pobídl k výběru.
Rachel naklonila hlavu na stranu a popošla blíž, aby mohla přečíst názvy filmů na hřbetu plastových krabiček.
„Top Gun je podle tebe akční film?“ skoro vykřikla a okamžitě krabičku vytáhla. Vtiskla ji Charliemu do ruky a posadila se
na pohovku.
„Jo, je to klasika. Přece po mně nechceš, abych se přiznal, že
taky občas rád sleduju filmy s romantickou zápletkou.“
Když Charlie vložil DVD do přehrávače a zapnul televizi,
posadil se vedle ní. Ale ne blízko. Měla pocit, že je od sebe
dělí přinejmenším metr a půl. Najednou zjistila, že nemá vůbec chuť se na něco dívat. Přála si o Charliem zjistit něco intimnějšího.
„Takže…“ začala a přemítala, kde začít.
„Takže to začíná,“ pronesl Charlie, který nepochopil, kam Rachel míří.
„Mohl bys to trochu ztlumit?“ zeptala se po chvilce. Nejistě se
na ni podíval, ale sáhl po ovladači a zeslabil zvuk.
„Řekneš mi o těch kufrech? Chystáš se někam? Je to pro mě
důležitá informace. Jako pro tvou zaměstnankyni.“
Charlie si položil ruce na stehna a předklonil se. Když se jí zadíval do očí, zjistila, jak jsou tmavé a jak se v nich zračí něco, co by
označila jako bolest.
„Když jsi ještě studovala ve Washingtonu, měl jsem tu vážný
vztah.“
„Proč jsi mi o tom nikdy neřekl? Volali jsme si třeba i kolem
půlnoci, a to… To jsi přece musel být s ní,“ zhrozila se a náhle si
připadala strašně hloupě. Kdyby to věděla, rozhodně by nepřipustila, aby jejich hovory probíhaly v tuto pozdní dobu.
„Jo, ona… Nejspíš to byl jeden z důvodů, proč jsme se rozešli.“
„Charlie, to nemůžeš myslet vážně! Zapříčinila jsem tvůj
rozchod s přítelkyní, aniž bych o ní měla vůbec tušení? Proč jsi mi
ji tajil?“
28
„Je to už dlouho, Rachel. Prostě jsem nechtěl, abys o ní věděla.
Potřebovala jsi skutečného přítele. A tak nějak jsem se obával, aby
ses nestáhla příliš do sebe.“
„Odkdy jsi můj psychiatr?“
Ignoroval její narážku. „Potřebovala jsi skutečného přítele,“ zopakoval. „Někoho, kdo tě vyslechne, když máš problém. Ve dne
i v noci. Ne že bys volala příliš často, ale já jsem se zkrátka bál, že
bys pak nevolala už vůbec, a kdykoli bych volal já, snažila by ses
hovor ukončit co nejdřív, abys mě od ničeho nerušila.“
Rachel nevěděla, co na to má odpovědět. Připadalo jí to bláznivé, avšak současně dojemné. A uvědomila si, že Charlie je mnohem víc než jen přítel, který jí podal pomocnou ruku v nouzi. On
ji zřejmě celou tu dobu skutečně miloval. Jinak si jeho jednání
neuměla vysvětlit.
„A co s tím mají společného ty kufry?“
„Zkrátka mě jednoho dne vyhodila z jejího bytu, kde jsem s ní
bydlel, a já… Když jsem se vrátil sem, nechtělo se mi vybalovat
všechny ty věci, připomínat si tím různé události a přemýšlet, zda
jsem někde neudělal chybu. Já… Nechtěl jsem ti to říct, Rachel.
A bojím se i teď.“
„Z čeho máš strach?“
„Že odejdeš.“
Rachel se mu zadívala zpříma do očí a přisedla si blíž. „Nejsem
dokonalá, sám moc dobře víš, kolikrát jsem se vymluvila z nějakých tvých plánů. Prostě jsem uzavřená a je obtížné to překonat.
Ale… Zkrátka se ti snažím říct, že ke mně můžeš být upřímný.“
„Nevím, jak se ti bude má upřímnost líbit.“
„Tak to zkus,“ pobídla ho.
Promnul si ruce. Vypadalo to, že je neskutečně nervózní –
a upřímný byl už jen tím, že jí odhalil tuto svou skrytou stránku.
Stránku plnou nejistoty a strachu z odmítnutí.
„Neřekl jsem ti o ní, protože jsem tě miloval. A vztahem se Sophií jsem se snažil překonat pocity, které jsem nemohl ovládat.
29
Neměl jsem jistotu, že tě ještě někdy uvidím a dostanu šanci dokázat ti, že nejsem jako ostatní. A kdybych ty kufry vybalil, znovu
bych si připomněl, jak zoufale jsem se snažil překonat lásku k tobě
a ničil tak nejen sebe, ale i Sophii.“
Rachel potlačila nutkání zeptat se, kdo je Sophie. Zranila by
tím Charlieho city, protože by mu ukázala, co z jeho vyznání ji
zaujalo nejvíc.
Nejistě na ni pohlédl a hned se odvrátil.
„Nejspíš jsem teď zničil naše přátelství. Protože ty mě nemiluješ.“
„Nezničil jsi naše přátelství. A víš, že nejsem člověk, který by ti
něco v tuto chvíli nalhával, a další ráno se k tobě choval odtažitě.
Charlie, nebyla jsem na žádný vztah připravená. Nejspíš nejsem
ani teď. To ale neznamená, že… že to nechci zkusit.“
Zamračil se a pokoušel se z její tváře vyčíst cokoli, co nezaslechl
z jejích úst.
„Jak to myslíš, Rachel?“
Zavrtěla hlavou a pokrčila rameny. „Mám tě moc ráda, Charlie.
Možná je skutečně načase začít žít tak, jak to dělají normální lidé.
Zbavit se toho strachu a nedůvěry.“
„Nechci, aby ses tak chovala jen proto, že máš pocit…“
„Jsem sama,“ skočila mu do řeči. „Jsem celé ty roky sama, protože nevěřím mužům. A ty jsi jediný, kdo to se mnou nevzdal,
Charlie. Zůstal jsi, byls se mnou ve chvílích, kdy jsem tě nejvíc
potřebovala. Není to jen o… rozhodnutí zkusit žít jinak, zapomenout. Už na vysoké ses mi líbil. Jen jsem měla strach, kdy začneš
vytahovat kostlivce ze skříně.“
Charlie se prudce napřímil. „Vážně sis myslela, že bych mohl
být sériový vrah?“
„Nebo něco podobného,“ pokusila se o žert. „Nevíš, jak mi ten
únos ublížil, Charlie. Myslela jsem, že se z toho sklepa už nikdy
nedostanu živá, a pak… Pak mi také vadily ty jizvy. Nejsou jen
na rukou, i když po těch několika operacích nejsou skoro vidět.
30
Pár mi jich zůstalo na těle a já se nikdy necítila zcela uvolněná,
když jsem byla s nějakým klukem.“
„Proč jsem to nikdy nebyl já, Rachel? Proč sis hledala jiné, které
zajímala jen ta jedna noc?“ zeptal se a z jeho hlasu pochopila, jak
moc mu to ubližovalo.
„Protože jsem věděla, že se jich se po té jedné noci dokážu zbavit, a nezraním tím ani sebe, ani je. Nepotřebovala jsem je k životu tak, jako jsem potřebovala tebe.“
Charlie se postavil. Rozhodil rukama a pak naštvaně zavrtěl
hlavou.
„Rachel… Vždycky jsem měl pocit, že jsem to já, kdo tohle
přátelství udržuje naživu. Ze sedmdesáti procent jsem byl já ten
první, kdo zavolal, kdo napsal…“
„Já vím. Nejsem typ člověka, který dokáže dát najevo své skutečné city, Charlie. A…“
„Co tohle všechno znamená, Rachel?“ vykřikl.
Nevěděla, co na to říct. Očividně se jí podařilo Charlieho naštvat. Mračil se a obličejem mu probleskl vztek. Zmátla ho možná
víc, než byla zmatená ona sama. Dokonce se jí teď zdálo, že na vysoké k němu cítila víc, než si připouštěla, a…
„Měla bych jít,“ hlesla a zvedla se.
„Teď chceš jít?!“ vykřikl znovu. Rozčileně popadl ovládač
do ruky a vypnul film, který stejně ani jeden z nich nesledoval.
„Moc mě to mrzí, Charlie. Věř mi, že jsem nikdy neměla
v úmyslu ti ublížit. A pokud jsem to teď udělala, je mi to líto.“
Charlie zavrtěl odmítavě hlavou. „Miloval jsem tě od první
chvíle, kdy jsem tě spatřil. A nikdy jsem nepřestal, Rachel. Proto
jsem ti nikdy neřekl o Sophii. Přestože jsem se snažil překonat city
k tobě a vrhl se do vztahu, který nikdy nemohl fungovat, vždy jsi
pro mě byla, jsi a budeš na prvním místě. Já jen zkrátka nevím, co
má tohle všechno znamenat.“
Přikývla. Věděla, jaké má možnosti: buď odsud odejde, a navždy tak Charlieho ztratí, nebo se konečně pokusí zavřít tu noční
31
můru pod zámek a už ji nikdy nevypustí a nenechá si od ní dál
ubližovat.
Pomalu k němu přistoupila a vzala ho za ruku. Zachvěl se,
když se ho dotkla, a zmateně se jí zadíval do očí.
„Už se nechci bát, Charlie. Už nechci být ta, která se přede všemi zavírá. A hlavně ne před tebou.“ Vedla ho zpátky na pohovku,
kde si mohli o všem promluvit v klidu a bez zbytečných emocí,
které ani jednomu z nich neprospívaly.
Posadila se těsně vedle něj a propletla si prsty pravé ruky s jeho.
„Nikdo mi není bližší než ty, Charlie. Nikdo. A celou tu dobu
mezi námi udržuju… já nevím, jak to nazvat… Odstup? A zřejmě
jen proto, abych tě neztratila, pokud bychom spolu začali chodit
a něco by se pokazilo. A také ze strachu, co se stane, až budeme
každý sám. Jak budu přemýšlet o tom, co děláš.“
„Nikdy bych tě nepodvedl,“ vyhrkl.
„Toho se nebojím. Určitě víš, co mám na mysli. Hodně mě poznamenala skutečnost, že i manželka Masona Davise žila s pocitem, jak je její manžel dokonalý, a on přitom zavraždil šest sotva
odrostlých dětí.“
„Rachel…“ Charlie se napřímil. „Přece nemůžeš o všech mužích uvažovat stejně. Snad celé ty roky nežiješ s představou, že
jsme do jednoho vrazi?“ zasmál se křečovitě. Pochopil však, že
není daleko od pravdy, když se její vážná tvář nezměnila.
„Asi jsem nikdy zcela nepochopil, jak strašný zážitek to pro tebe
byl,“ řekl po několika vteřinách. „Ale já tě mohu ujistit, že nejsem
žádný zabiják. Rachel, musíš to překonat, jinak sama sebe zničíš
a život prožiješ jen v obavách.“
Uvolnila sevření, vstala a přešla k oknu. Dívala se na osvětlenou
ulici a přemýšlela, jaké by to bylo, jenom tak se s Charliem procházet po městě a nakupovat vánoční dárky, nebo si zajít na večeři
a pak se vrátit společně domů. Co se to s ní dnes děje? Proč ji právě teď takové představy lákají a zrazují od všech předsevzetí, která
si ohledně mužů dala? Možná, když nepřekročí vlastní stín, uvě32
domí si až příliš pozdě, jakou udělala chybu. Za pár let už Charlie
nemusí být přítomen v jejím životě, a ona bude jen litovat promarněné příležitosti na vztah s mužem, který ji miloval. A který jí
rozhodně nebyl lhostejný.
Udělá to. Začne znovu. Přestane se nechat ovládat minulostí.
Otočila se k Charliemu. Pozoroval ji a nejspíš se snažil uhodnout,
na co právě myslí.
„Mohla bych tu s tebou dnes zůstat?“
„Jistě,“ přitakal okamžitě.
„Myslím až do rána. Nechci se teď v noci vracet domů.“
„Rachel, budu šťastný, když tu budeme sedět třeba do svítání a pouštět si filmy. Ani nevíš, co pro mě znamená, když jsi se
mnou.“
Polkla. Charlie jí dnes večer odhalil tolik citů! A na co se zmohla ona? Jen obhajovala své chování, svou neproniknutelnost.
„Někdo mě před tím vrahem zachránil, Charlie. Někdo jiný
než FBI. S nikým jsem o tom nemluvila, bála jsem se, že by mě
všichni považovali za blázna.“
Charlie zpozorněl. Poposedl si a čekal, až Rachel bude pokračovat.
„Oficiální verze je zkrátka taková, že agenti vtrhli do sklepení,
kde mě Davis věznil, a zastřelili ho. Jenomže to bylo jinak. Ve chvíli, kdy se rozezněly sirény policejních vozů, na mě začal Davis
útočit nožem. Myslela jsem si: tohle přece nemůžu přežít. Chránila jsem se rukama,“ otočila dlaně, aby si je prohlédla, „ale věděla
jsem, že mi to nadlouho nepomůže. A pak se objevil on, Charlie.
To on Davise zastavil, to díky němu jsem dnes naživu.“
„Koho tím myslíš?“
„Sama nevím. Jako by se přede mnou zhmotnil z nějaké temnoty. Jeho oči žhnuly, Charlie.“
„Možná jsi měla jen halucinace. Byla jsi vyčerpaná, Davis se tě
snažil ubodat k smrti, ztratila jsi spoustu krve.“
„Já vím,“ souhlasila. „Jenomže ještě dnes si vybavím každý detail
toho okamžiku, a tak si říkám, zda to skutečně byla halucinace.“
33
„I kdyby nebyla, zachránilo ti to přece život,“ řekl a pozoroval ji
bez sebemenšího náznaku pochybností.
Rachel přikývla, překřížila si ruce na prsou a zhluboka si
vzdychla. O tomto zážitku ještě s nikým nemluvila, a teď se nedostavily obávané pochybnosti, ale jen úleva. Pomalu k Charliemu
přistoupila, posadila se a opět ho vzala za ruku.
„Moc pro mě znamenáš, to přece víš.“
Skoro neznatelně přikývl a něžně ji hladil palcem. Byl to tak
neznámý pocit, až se ho Rachel zpočátku zalekla. Ale nestáhla se,
tentokrát ne. Vychutnávala si jeho dotek a slastně při tom přivřela
víčka. Ještě nikdo se k ní tak nechoval. Ti kluci z vysoké – prostě ji začali divoce líbat a stahovali jí při tom kalhotky, aby o dvě
minuty později všechno skončilo a oni se vrátili do svého pokoje s uspokojeným výrazem ve tváři, jenž značil jediné: další zářez
do sbírky. Její jméno se tak ocitlo na seznamu s mnoha dalšími
dívkami, které po tom několikaminutovém aktu necítily nic jiného než zklamání.
Natáhla se k němu blíž, aby ho políbila. V okamžiku, kdy se
jejich rty setkaly, přivřela víčka a nechala se unášet spalující vlnou,
která jí vystřelila do celého těla. Připadalo jí, jako by se začala propadat do bezedné prázdnoty. A když se k ní Charlie vášnivě přitiskl a položil ji opatrně na záda, neměla strach. Poprvé v životě se
nezaprodala obavám a podvolila se touze, která ji ovládala. Líbal
ji jako nikdo před ním, pronikal do jejích úst jazykem, a když jí
dovolil nadechnout se, unikl jí ze rtů smyslný sten.
„Rachel,“ zašeptal Charlie a nadzvedl se na loktech, aby ji nedrtil celou svou vahou. Jak těžké bylo se ovládat, nezmocnit se
jí hned! Nemohl si však dovolit žádnou chybu. Musí postupovat opatrně, i když to pro něj bude znamenat držet svou vášeň
na uzdě.
Otevřela oči a Charlie v nich spatřil jedinou odpověď, po které
toužil. Dávala mu svolení, přála si to samé, co on.
Hlasitě polkl a odtáhl se od ní.
34
„Co to děláš?“ zeptala se zmateně.
„Chci vědět…“ zachraptěl. „Chci si být na sto procent jistý, že
přesně tohle chceš, Rachel. Ještě je čas to přerušit, ale pak…“
Objala ho kolem krku a přitáhla si ho zpět. Tentokrát to byla
ona, kdo ho zcela omámil vášnivostí, kterou u ní vlastně ani nečekal. Myslel si… Co si vlastně myslel? Že Rachel bude ostýchavá,
že přijde vteřina, kdy si to rozmyslí a uteče?
Zvedl se a jediným pohybem si ji přitáhl na klín.
„Miluji tě, Rachel,“ šeptal a připadal si jako malý kluk, který
nedokáže ovládat své myšlenky. Ještě nikdy nebyl tak šťastný, ještě
nikdy ho natolik nepohltila touha.
Rachel vzala jeho obličej do dlaní a prohlížela si ho. Přiznala si,
že se jí Charlie už na vysoké líbil. Jenomže nyní… Nyní to bylo
něco víc. Přejížděla mu prsty po obličeji a vnímala, že se jí žár nerozlévá jen po těle, ale i v její duši. Přála si být tak blízko, až by
mezi nimi nebyla žádná mezera. Dotkla se jeho plných rtů, které
se mírně pootevřely. Jsou stejně hladové jako má duše, říkala si
v duchu.
Stával se z ní jiný člověk. Musel ji ovládat chtíč, protože uvažovala jinak, vnímala jinak. Místnost kolem ní zmizela. Nezáleželo
na ničem jiném než na Charliem. Na jeho dotecích, na jeho vůni,
na jeho polibcích. Na jeho pevném objetí, které ji nenechá klesnout do žádné noční můry.
Políbila ho. Tiskla se k němu s takovou naléhavostí, až skoro
cítila bolest. A v okamžiku, kdy jí Charlie znovu pronikl jazykem
do úst, se svět kolem ní roztočil. Kdyby tohle mělo znamenat
smrt, zemřela by s úsměvem na rtech. Poprvé za dvanáct let se cítila šťastná. A milovaná. Její mysl o tom nepochybovala.
„Rachel,“ zašeptal omámeně, když se od ní odtrhl. Opřela si
hlavu o jeho rameno a on ji nechal, aby mu rozepnula knoflíky
košile. Jeden po druhém. Uvědomovala si, jak se jí chvějí prsty.
Nikoli nervozitou, ale vzrušením. Nemohla se dočkat, až mu rozepne ten poslední a přejede prsty po jeho hrudi.
35
Když se jí to konečně podařilo, vnímala každé jeho nadechnutí,
každý jeho sval. A fascinovalo ji, jak se ho může bezostyšně dotýkat. Patřil jen jí.
„Rachel,“ zašeptal. Okamžitě ho však umlčela polibkem a pomalu mu z ramen stahovala košili.
Náhle ji prudce uchopil za boky a zvedl se s ní z pohovky. Cítila
jeho přerývaný dech na své tváři a ani jednou neotevřela oči, aby
zjistila, kam ji odnáší. Přiměla se mu důvěřovat. Stoupali po schodech, tím si byla jistá, a o pár vteřin později už ji něžně pokládal
do měkké postele. Ale nelehl si k ní, váhal. A Rachel si uvědomila,
že má strach, co se stane, zda v noci neodejde a nepřestane mu
zvedat telefon. Zda ji tím nadobro neztratí.
Opřela se o levý loket a posadila se na kraj postele. Do místnosti pronikalo jen slabé světlo pouliční lampy, přesto viděla každý
pohyb jeho pevného břicha, když se nadechoval.
Natáhla k němu ruce a přiměla ho, aby k ní popošel blíž. Opřela se o něj hlavou a políbila ho na jemnou kůži. Oběma rukama
mu pomalu uvolnila pásek a stahovala mu kalhoty.
„Rachel,“ vydechl a jeho hlas se chvěl vzrůstajícím vzrušením.
Když už před ní stál téměř nahý, poklekl a začal jí vyhrnovat rolák. Počínal si při tom tak něžně, jako by se bál, že se v jeho rukou
rozplyne. Jakmile na sobě měla jen podprsenku, začal ji vášnivě
líbat a s Rachel se znovu zatočila celá místnost. Připadalo jí, jako
by byla pod vlivem nějaké omamné látky. Vnímání jejího těla
tak zintenzivnělo – kůži měla rozpálenou jako na letním slunci
a pokaždé, když se o ni Charlie otřel, zareagovala vzdechem a stále
naléhavější touhou. Už to nemohla déle vydržet. Rychle si sundala podprsenku a pak Charlieho nechala, aby si poradil i s jejími
kalhotami. Počínal si stejně něžně jako před chvílí ona. Líbal její
bříško a oběma rukama jí přitom uvolňoval nohy z těsných džín.
Jakmile položil dlaň na její podbřišek, vykřikla. Znepokojeně se
na ni podíval, ale ihned se uklidnil. V jejím výrazu, který ve tmě
jen taktak rozeznal, nezaznamenal žádné odmítnutí, žádný odpor,
36
jen výzvu, ať pokračuje, ať nepřestává. A Charlie rozhodně nechtěl
přestat, ani by to už nedokázal.
Když jejich těla konečně splynula, Rachel z očí vyhrkly slzy.
Charlie se s ní něžně, a přesto vášnivě miloval a ona si přála jediné: aby tato noc nikdy neskončila.
37