Jak jsem v Libyi čaj vařil

Komentáře

Transkript

Jak jsem v Libyi čaj vařil
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Motto: „Když flus“…
„Dřít jako
barevný???“
„Šveja, šveja!“
Africká anabáze…
Kor. 5.2004
1
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
2
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
3
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Na pláži byly v písku hroudy mazutu.
4
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Sněhobílý písek a v pozadí modré moře.
5
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Vstup do moře byl po ostrých kamenech.
6
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pláž-džezíra. V pozadí konzervárna ryb.
7
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pláž.
Pláž.
8
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pobřeží.
9
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pláž.
10
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Krajina z jedoucího auta.
11
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Krajina u Misuraty.
12
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Brána do římského města Leptis Magna.
13
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Lázně.
Sál.
14
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Sál.
Hala.
15
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Hala.
Císař Severus.
16
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Sladkovodní řeka a říční přístav. Leptis Magna.
Zámek v Leptis Magna.
17
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Brána do sálu.
.Brána do sálu.
18
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Zbytek sochy.
Mramorové sochy.
19
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Divadelní sál.
Lázně.
20
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Císař Severus.
21
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
V laboratoři.
Spolupracovníci v laboratoři.
22
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Řezník měl pouze hovězí maso.
23
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Úplně nahoře svítí měsíc.
24
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Mešita.
Náměstí v Misurátě.
25
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
V parku se každý večer zalévalo.
26
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Oleandry v parku Misuráty.
27
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Náměstí v Misurátě.
Ulice v Misurátě.
28
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Ulice v Misurátě.
29
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Ulice v Misurátě.
30
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Náměstí v Misurátě.
31
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Park v Misurátě.
32
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Park v Misurátě.
33
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Moře za městem.
34
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
1Na pláži.
35
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pohled na moře.
36
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pláž.
37
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pohled na moře.
38
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pohled na pobřeží.
39
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Měsíční svit.
40
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Datlový sad.
Tekuté písky.
41
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pobřeží.
Tekuté písky.
42
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Havarovaný a opuštěný automobil.
Krajina z auta.
43
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Vrátil jsem se jako přesvědčený rasista. Ne protiarabský ale protiindický.
Výše jsem popisoval jen proţitá fakta. I za tu krátkou dobu pobytu jsem
poměrně dost pochopil miliardový ţivot světa islámu. Nejde tam jako u nás o hrabání
mamonu. Mají ho na ţivobytí dost. Kdyţ ne, uskromní se. Největší radost ţití vidí
v počtu svých dětí. Manţelky pravidelně obdarovávají zlatem. Mají na ně peníze.
Jeden večer jsme byli zvlášť nervózní. Nevěděli jsme proč? Pohádali jsme se
kaţdý s kaţdým. Pak proběhlo noční spaní. Ráno bylo vše opět dobré. Vyšli jsme
pěšky do práce. Písek byl ale nějak mokrý. Došlo nám to. V noci asi trochu pršelo.
To se tu dělo asi jednou za dva roky. Vše se najednou uklidnilo. Znovu jsme našli
nějakou tam moţnou ţivotní rovnováhu.
Před odjezdem. V práci se mě ptali, co v Africe budu jíst? Prasata tam
neznají, kravské se asi neseţene, rybičky mi nechutnají? Říkal jsem, ţe budu
kupovat a vařit kozy. Ty tam určitě prodávají.
Nikdo mi tam neřekl: „Ty křesťanský pse!“
Po návratu jsem se musel naučit pít pivo.
Před odjezdem nás zkoušeli ze znalostí angličtiny. Nakonec mi řekla: „Vy
se domluvíte jakoukoliv řečí!“ Pustila mě bez obav do světa.
Lahůdkové jídlo. Nevěděl jsem co si o páteční dţumě uvařit? Měl jsem v bytě
nudle a belgický slunečnicový olej. Těstoviny jsem uvařil ve vodě a zalil to tímto
olejem. Začal jsem to jíst s nevalnou chutí. Byl jsem ale udiven? Jak mimořádně
dobré to bylo díky tomu kvalitnímu oleji. Uţ nikdy v ţivotě ani na světě se mi
nepodařilo nakoupit tak dobrý olej.
Zůstal mi návyk na pocení. Stačí sníst horkou polévku a zpotím se po celém
těle. Asi uţ to nikdy nepřestane. Inu, návyk na subtropy je neodstranitelný.
Z arabštiny jsem rozuměl jenom dvě slova. Ta byla ještě z italštiny.
Mangare – jíst a benzino – benzín. To první jsem vůbec nepotřeboval (ţádná jídelna
tu nebyla), auto jsem tu neměl a tak se nemělo cenu bavit o současné ceně benzínu
ve městě.
Závěr Zaţil jsem tu, já ze středu Evropy přebohatý ţivot. Tam, v Africe jsem
proţil za pár měsíců ještě jeden, stejně bohatý.
Pokrok? Ţádný, jako by ještě faraoni ţili.
V laboratoři. Musel jsem mozek neustále přepojovat. Jena věta byla arabsky,
té jsem nerozuměl, druhá anglicky, téhle uţ jsem rozumět uţ musel. Tedy mozek
zapojit a v druhé větě zase odpojit. Musel jsem můj subtropický mozek zapojit a hned
v v arabské větě ihned odpojit. Ostatní jsem si musel uţ domyslet. V principu se
nemluvilo o ničem podstatném, stačilo jen udrţovat hovor. Jinak by se urazili, ţe se
s nimi nebavím.
44
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Většinu ţivota jsem strávil na praţském Ţiţkově. Jen na chvíli jsem si
zaskočil pracovat do Afriky. To jsem si ale dal! My, co jsme se tam sešli, jsme
měli stejný cíl. Všichni jsme potřebovali dolarovou injekci! Potřebovali jsme tedy
rychle a hodně peněz. Také na zaplacení dřívějších dluhů. Například za dům, auto
či chalupu. Nezbylo nám nic jiného, neţ je vydělat v Africe. Vydali jsme se proto,
v postkoloniální době, po stopách tam kdysi dobře placených lékařů. Tady doma se
daly pořád vydělat peníze jen na to nejnutnější. Přišli jsme tam pracovat bez ohledu
na tamní politiku. Jen pro peníze. Pracoval jsem tam v 90. roce minulého století. V té
době mi bylo 45 let. V naší republice právě skončil socialismus. Mzdy ale zůstaly
socialistické. A práce tu uţ přestávala být pro kaţdého.
Cesta
Před výjezdem jsem se chtěl naučit arabsky. Odpověděl jsem na inzerát.
Zavolal jsem na inzerované číslo. Na druhém konci drátu mi Arab lámanou češtinou
řekl, ţe on bude učit jenom ţenskou. Koupil jsem si tedy učebnici arabštiny a
slovník. V učebnici byl uţ na začátku souvislý text, psaný foneticky - latinským
písmem. Bez překladu. Nic jsem se nenaučil.
Teprve v Africe jsem pochopil myšlení Arabů. Nemají tak obyčejné starosti
jako my. Netrpí nedostatkem peněz. Nemusí chodit do práce 40 let. Nemusí platit
nájemné. Mohou si dovolit povít dítě kaţdý rok. V zimě nemusí topit a skoro nikdy jim
tam neprší. Netouţí nikam cestovat a neprahnou po poznání moudrosti. Pro radost
jim stačí jen povídání, čaj a sex. Pracují-li, bývají trhovci nebo prodavači čehokoliv,
na písku rozloţeném.
Na všechny mé doklady jsem musel mít soudně ověřené kopie. Přeloţené do
angličtiny a arabštiny. Přeloţené musely být úředním, u soudu evidovaným
tlumočníkem. Tak jsem jednou stál frontu v soudní kanceláři. Kdyţ úřednice uviděla
můj utrápený výraz, zeptala se mě, co chci? Řekl jsem, ţe potřebuji potvrzení, ţe
soudní tlumočník je soudní tlumočník. Celá fronta se rozesmála. Kancelářská
potlačila smích a řekla, ţe mě chápe. Dala mi ke jmenovce překladatele ještě jedno
soudní razítko. Zkasírovala mě o 5 Kčs a přilepila kolek.
Překladatel z arabštiny mi v Praze ještě stačil poradit, ţe kdybych byl opravdu
nemocen, abych šel k indickému nebo ţidovskému lékaři. Ti prý medicínu
opravdu umí! Později jsem poznal, ţe jinde moţná, snad?
Letadlo do Afriky mi letělo v 7 hodin ráno. Vstával jsem uţ ve 4 hodiny. Pak
mě odvezla kolegyně na letiště do Ruzyně. Tam na mě čekal ještě další kolega ze
zaměstnání. Pomalu vycházelo slunce. Popovídali jsme si, rozloučili se a já odešel
k celnímu odbavení. V tašce jsem měl knihy, kastroly a rádio. Celník se mě ptal, na
45
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
jako dlouho jedu? Odpověděl jsem, ţe na dva roky. Nelíbil se mu rozhlasový
přijímač. Musel jsem ho před ním zapnout. Kdyţ opravdu hrál, uklidnil se. Nebyla
v něm bomba. Ještě se mu nelíbil vyskakovací nůţ v kapse. Ten uloţil do zvláštního
sáčku a předal tajnému policistovi. Kdyţ letadlo vzlétlo, ještě velmi dlouho jsem viděl
mávající kolegy na letišti. Celkem za chvíli jsme přistáli v Římě. Tam, na letišti
hlídkovalo mnoho tlustých a zakrslých policistek s policejními „čůbkami“. Bylo tam
tehdy mistrovství světa ve fotbale. Měli jsme přestávku asi 7 hodin. S novými kolegy
jsme se vydali vlakem do města. Mou mizernou italštinou jsem objednal jízdenky
k římským hradbám. Průvodčí nepřišel a jízdenky nám neoznačil. Vlak jel ty dvě
stanice velmi dlouho. Věčné Město v poledním ţáru spalo. Chtěli jsme dojet ke
Koloseu. Nebylo koho se zeptat, jak jet dále. Muselo se totiţ jet ještě několik stanic
metrem. Ptal jsem se místního metaře. Ten mi to řekl jednou, italsky. Nerozuměl
jsem mu, ale zopakovat to uţ nechtěl. Toulali jsme se kolem Pyramidy. Říkali jsme si,
ţe to hezké je právě tady a teď. Později, ţe nás čeká asi jen to ošklivé. To jsme se
své budoucnosti ještě smáli. Popili jsme limonádu a vrátili se opět vlakem na letiště.
Jeden z nás v Římě zabloudil a ztratil se nám. Vrátil jsem zpět do pokladny jízdenky
za italské liry. Získal jsem tím respekt kolegů. Kdyţ jsem v Římě vstupoval do
libyjského Boeingu 747, nelíbil jsem se arabskému policistovi. Musel jsem mu,
jenom já, ukázat pas. Tímto letadlem jsme k večeru doletěli do Tripoli. Město má přes
půl milionu obyvatel. Letadlo dosedalo mezi písečná, zeleninou osázená pole. Byla
to provincie zvaná Tripolsko. Tamní letiště bylo malé. Asi jako bratislavské. Bylo
tam také strašlivé vedro. Stejné jako v Římě. Po letišti se pomalu procházeli místní
vojáci v uniformách. Měli tropické klobouky. Oči jim divně planuly. Vůbec nevypadali,
ţe by chtěli střílet. Čekal na nás autobus. Nakonec se podařilo „nahodit“ motor a my
se vydali noční pouští asi 250 kilometrů východně po pobřeţí. Skončili jsme
v provincii Syrta. Tady se uţ v písečných pláních nic nepěstovalo. Ubytovali nás ve
společných loţnicích. Museli nám vařit, protoţe jsme neměli ţádné peníze. K jídlu
bývaly kuřecí vnitřnosti s rýţí. Po několika dnech jsme dostali byty v docela pěkných
nových domech, ale o tom podrobněji aţ dále. Během prvních dnů jsme si vyřizovali
administrativní formality. Nejdůleţitější byla kopie pasu, kterou jsme museli nosit
stále s sebou. Policista by nám originál pasu zabavil a nikdy bychom uţ nenašli
policistu ani pas. Museli nás vodit po městě. To uţ nám vydali nějaké místní dináry.
Město Misuráta na nás začalo působit trochu přívětivě. Prodavači se na nás usmívali
a chtěli za zboţí jen málo peněz. Ptali se odkud jsme a podávali nám ruce. Konečně
jsem si mohl koupit i první karton místních cigaret. Jmenovaly se Mája. Znamená to
arabsky voda. Byly velmi dobré a levné. Prodavači cigaret byli různí. Někteří je rádi
prodávali jen našim ţenám, za niţší cenu. Jiní i muţům, dráţe. Nebo naopak!
Nakonec jsem si našel síť místních prodejců, kteří mi vyhovovali a měli pro mě
cigarety vţdycky.
Tak jsme se ocitli v písku mezi historickým Kartágem a Kyrenaikou. Ani
školní znalosti dějepisu nám nemohly pomoci orientovat se ve zdejší reálné situaci.
Ptali jsme se chvílemi, zda se tu od té doby vůbec změnil letopočet? Obyvatelstvo
Libye bylo dříve známo svým válečným uměním. Její chrabří bojovníci byli najímáni
jako ţoldnéři mnoha mocnými a slavnými panovníky.
Dnes o této zemi máme jenom zkreslené informace. Většinou z překladů
bulvárních světových tiskovin. Není totiţ snadné tam vstoupit. Vízum se nevydává
kaţdému! Země je oficiálně socialistická. Ve skutečnosti je tam funkční trţní
hospodářství. Byly tu dva druhy obchodů. Ve státních měli toaletní papír, papírové
plenky a zeleninové konzervy. Vše velmi levné. Na trhu – suku, bylo v písku na zemi
vše. Od hodinek aţ po barevné televizory. O něco dráţe.
46
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Země byla zdravotně velmi bezpečná. Před odjezdem nebylo nutné ţádné
očkování. Po příjezdu po zjištění situace jsem se bál jen dvou chorob. První byl
trachom. Oční choroba. Nemoc ze špíny. Chorobou, u nás uţ neznámou, trpělo
poměrně dost místních lidí. Bylo to vidět na ulici na kaţdém kroku. Druhou, místní
nemocí byla tuberkulóza. Chodci takto nemocní byli také zřejmí uţ na první pohled.
Kouřívala se tu vodní dýmka. Stačilo si ji jen v restauraci pronajmout. I já jsem si ji
pronajal. Nechal jsem se s ní vyfotografovat, ale do úst jsem ji nevzal.
Místních, sexuálních radovánek jsem se nezúčastňoval a tak jsem se ničím
nenakazil! Naše zdravotní sestry však ano. Některé se vracely domů HIV pozitivní.
Ale s trochou dolarů.
MISURATA-město
Má několik desítek tisíc obyvatel. V asi třímilionové Libyi je to třetí největší
město. V době, kdy jsme přijeli do Misuraty, byl muslimský svátek. Občané rituálně
zabíjeli ovci podřezáním. To prováděli večer, přímo na vozovce. Nebyla – li ovce
správně podřezána, podřízli další. Na ulici ji stáhli a kůţe nechali leţet na vozovce.
Válely se tam několik dní.
Město mělo nejen středověké budovy a jejich zříceniny. V jiné jeho časti bylo
panelové sídliště, připomínající cikánský Chánov. Ale mělo také reprezentační čtvrť
s budovami srovnatelnými se současnou evropskou špičkou architektury.
Jednou jsme na ulici zaslechli češtinu. Dali jsme řeč a dotyčná paní nás
pozvala do svého bytu. Rodina uţ byla v Misuratě zabydlená. V bytě chovali
kocourka, který se procházel po místním koberci. Byli tam se vším smíření. Zato
jejich kocourek ne, byl nervosní a kousl mě. O obyvatelích města nám řekli, ţe kdyţ
nás lépe poznají, snesou nám všechno. Byla to pravda. V naší době uţ
československá komunita nevařila pivo jak tomu bylo dříve a tak nebylo po večerech
co pít. Sladká limonáda před spaním pivo nenahradila.
Pracovníci z Československa měli v Libyi dobrou pověst. Kdyţ jsem si chtěl
vyfotografovat nějakou pro ně choulostivější záleţitost (řeznictví, vodárnu, přístav),
raději jsem se zeptal. Většinou to nechtěli dovolit. Pak se zeptali, ze které země
jsem. Kdyţ jsem řekl, ţe z Československa, fotografovat jsem směl. Tak jsem si
mohl třeba vyfotit řeznický krám z blízka. Nad pultem visela čerstvá kravská hlava.
Mouchy na fotografii ale vidět nejsou!
Arabi z našeho města ţili v představě, ţe jejich město je to nejkrásnější na
světě. Hlavně mladí si v něm libovali jeho krásy. Nejkrásnější nebylo, ale my jsme
jim tento názor nebrali!
Obyvatelstvo této ropné země bylo vypláceno částkou 100 dinárů
měsíčně. Od plnoletosti aţ do smrti. Ţeny tyto příspěvky dostávaly prostřednictvím
muţů.
Ruch na ulicích byl jiný neţ je v Evropě. Procházeli se tu jenom muţi. Byli
navonění a mnozí měli vlasy obarvené henou. Chodili většinou v párech, drţíce
se za ruce. Takové drţení se za ruce ve světě islámu nemusí, ale i můţe něco
znamenat. Takové muţské páry byly pochopitelně po 30. roku věku uţ doma ţenatí a
měli kupu dětí. Mezi sebou si povídali důvěrnosti o manţelkách a občas spolu zašli
do zlatnictví. Tam svým ţenám kupovali zlato na váhu. Tamní šperky byly osazeny
barevnými, ale jen skleněnými kameny. Pokud se ve městě procházely ţeny, byly to
Indky, a jen v doprovodu manţelů. Šly-li po ulici naše ţeny bez muţe, v klasických
šatech s krátkými rukávy a středně dlouhými sukněmi, místní kluci po nich házeli
47
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
kameny! Okřikly-li je arabsky, kluci byli udivení, ţe ţena zná odpor a dokonce v
arabštině. Neţ si to kluci srovnali v hlavě, byly uţ naše bílé ţeny pryč!
Jednou jsem si nic netuše sedl na zem, před pergolu u obchodu. Čekal jsem
na uvnitř nakupujícího kolegu. Najednou mě drţel někdo za ruku. Kdyţ jsem se
podíval, uviděl jsem na jejím konci nezletilého místního kluka. Vytrhl jsem se a byl
rád, ţe uţ kolega vychází. Nemusel jsem mít přece všechno.
Všude ve městě i na okolních silnicích byla k vidění mapa miliardového
islámského světa na zeměkouli. Zelenou, pro Islám posvátnou barvou bylo
zakresleno pouze území islámu. Bez hranic mezi jednotlivými arabskými státy. Kaţdý
Arab v něm můţe cestovat kam chce a kdy chce. I bez pasu! Ostatní státy nebyly
znázorněny vůbec! Jiný svět totiţ pro Araby neexistuje!
Museli jsme si zvyknout, ţe Arab má dost času a nikam nespěchá. Šlo to jen
těţko, byli jsme uspěchaní z Evropy. Kdyţ někdo moc pospíchá, odpoví mu Arab
„bukra“ . Znamená to zítra. Kdyţ naléhá, řekne mu „bad bukra“. Tedy pozítří. To se
projevovalo, kdykoli člověk něco potřeboval. Kdyţ jsme se měli ubytovat, museli
jsme si to zařídit sami. Spočívalo to v tom, ţe si najdeme ubytovacího referenta a
toho poţádáme o přidělení samostatných bytů. S kufry v ruce jsme našli tlustého
chlapa, válejícího se v písku. Neuměl ţádnou řeč a po mé ţádosti leţel dále. Dlouze
si nás měřil pohledem. Nakonec ale přece vstal a vydal nám unaveně klíče. Byty byly
v novostavbách a výborně vybavené. Hned jsme měli z chmurného pobytu o trochu
lepší dojem.
Měl jsem dobré bydlení, vodu i elektřinu zdarma. V místní měně jsem
pobíral sulfu-zálohu. Tu jsem si musel vţdycky předem objednat a následující týden
si pro ni dojít. Na muratbu – správu zdravotnictví města. Musel jsem kvůli tomu
utéci z práce. Po naší pracovní době uţ tam měli zavřeno. Kdyby se to zjistilo,
vyhodili by mě! Jednou jsem tam došel a všude byl dým. Chytil jim papír na podlaze.
Od nedopalků cigaret. Při návratu jsem potkal kolegu, který si také šel pro sulfu.
Varoval jsem ho, aby se raději vrátil, ţe muratba je v plamenech! Nevěřil mi. Ale
večer mi dal za pravdu.
Přestěhovat se do lepšího bytu bylo neobyčejně snadné. Touţili jsme po
prostornějších bytech a hlavně takových, co byly ve vyšších patrech. Kdyţ někdo
z našich odjíţděl, stačilo vzít si od něj klíče. Večer si pak do novéh o bytu přinést věci.
Nikdo to nekontroloval a nájemné bylo pro nás stejně zadarmo.
Po práci jsem se uklidňoval večerní procházkou po bazaru-suku nebo
návštěvou pláţe-dţezíry. Tato místa jsem navštěvoval aţ po odpoledním spánku, to
jest k večeru. Měl jsem zásadu být doma před setměním. Tedy před osmou hodinou
večerní. Vyvaroval jsem se tím nepříjemných incidentů, spíše milostných neţ
zlodějských. Pak jsem v bytě poslouchal stanici Svobodná Evropa a listoval jsem si
v atlasu světa. Po 20. hodině uţ byla velmi dobře slyšet i na středních vlnách. Přes
den ji poslouchali kolegové na krátkých vlnách. Ve 23 hodin jsem si chytil v češtině
stanici vysílající z Toronta. Tak jsem získával informace - třeba o nepokojích
indiánů-Mohawků. Také byla slyšet druhá polovina vysílání bratislavského pořadu
Zákruta. Na krátkých vlnách byla výborně slyšet stanice Československo. Ta byla
určena jen pro poslech v zahraničí. Byl to reprezentační program - bez jakýchkoliv
politických informací. K mým nejlepším záţitkům patřil právě poslech rádia. Spojoval
mě s mým bývalým světem. Ţivot v arabské Africe má ale úplně jiné hodnoty, neţ
nám prezentují bělošské sdělovací prostředky. Snil jsem, ţe kdyţ uţ jsem v Africe,
mohl bych se snad dostat k lepšímu zaměstnání - v Jihoafrické republice. Později
mě uklidnili, ţe z téhle země nesmí nikdo odletět a do Jiţní Afriky uţ teprve ne! Ani
dopis tam nesměl být odeslán!
48
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Jak uţ jsem řekl, velmi jsem závisel na poslechu tranzistorového rádia.
V tom pařáku se v něm ale něco stalo a uvnitř mi spadla nitěná řemenička. Byl jsem
z toho zoufalý. Opravna nikde a tak jsem ho musel sám rozebrat a řemeničku znovu
nasadit. Její vedení, po mnoha kladkách bylo ale sloţité a nedalo se jen tak
z vypadlých kladek pochopit. Po několika hodinách se mi podařilo ji navléci zpět a
rádio se mi pak odvděčilo mnohaměsíčním bezporuchovým poslechem.
S kolegou jsme se později vypravovali rozptylovat do pouště. Tam nebyli
lidé, ţivočichové ani rostliny. Byli jsme bez dolarů, bez ţen, bez alkoholu a bez auta.
Po chmurných záţitcích z pracovišť a z ještě chmurnější budoucnosti se nám
vybavila pubertální píseň. Zpívali jsme si ji hlasitě: „ Teď uţ mě vezou, tou starou
cestou, kterou jsem chodíval, s poblitou vestou. Za rakví kráčí, ten starý přítel,
s kterým si za mlada …. . Na hrob mi dejte, jeden sud píva, a místo faráře, ať ku…
zpívá!“ Píseň plně vystihovala naší situaci.
Vyjít si na procházku do města mělo svá pravidla. To, ţe nám bylo horko,
neznamenalo, ţe bychom si mohli podle logiky obléci krátké kalhoty. Okamţitě by
nás zatkla policie. Za morální pohoršení. Raději jsme se o to ani nepokusili.
Místní mě na ulici zdvořile oslovovali indicky slovem sáhibe. Párkrát jsme
poţádali neznámé obyvatele města o vodu- máju. Pak následoval rituál. Pozvali
nás dovnitř a museli jsme si sednout. V další fázi se hostitel Arab zvedl a někam
odešel. Teprve za dlouhou chvíli se vrátil. Na stříbrném tácu přinesl dţbánek s vodou
a několik sklenic. Pak ji pomalu nalil a podal nám sklenice. Vypili jsme ji všechnu na
ex a pak i zbytek vody ve dţbánku. Chtěli jsme ještě další. Musel se pro ni vypravit
znovu. Kdyţ se s ní podruhé vracel, stále se tvářil vlídně a trpělivě. Měl zjevně radost
z toho, ţe nás mohl pohostit.
Obchodníci otevírali krámy v 5 hodin odpoledne a zavírali v 8 hodin. To
uţ byla úplná tma a nakupující byli doma. Pak začínal noční rej místních muţů. Vozili
se v autech a v nich také popíjeli alkohol. My, zahraniční pracovníci jsme na to ale
nebyli zvědaví, a tak jsme se nezúčastňovali. Byla tu často vidět auta s černou
tunisskou poznávací značkou. Seděli v nich tamní mladíci. Přijeli sem uţít si
několikadenní výlet. Mluvili jen arabsky či francouzsky.
Motorismus tu byl velmi populární. Jezdilo se ve starých autech na směšně
levný benzín. Jezdilo se jen tak. Z dlouhé chvíle. Kamkoliv a dopředu. Arabové byli
ochotni komukoliv zastavit a svézt ho zdarma k jeho cíli. Při nastupování nám hned
nabídli odvoz i zpět. Řidičský průkaz se tu studoval čtvrt roku. Platilo tu ale zřejmě
jenom jedno pravidlo silničního provozu. Přednost má vţdycky ten, kdo přijíţdí
zprava. Naši lidé to pochopili rychle. Arabové si to museli ale dlouho zapamatovávat.
Proto tu docházelo, byť ve slabém provozu, ke smrtelným nehodám. Jízdu vpravo tu
sice dávno zavedla italská koloniální správa. Ale ani za desítky let se to místním
nevţilo. Pro islám to byla pořád úplná novinka! Silniční pravidlo bylo asi moc sloţité!
Nezřídka tu bylo moţno potkat protijedoucí auto v témţe jízdním pruhu! Muselo se
rychle zareagovat. Třeba dlouho troubit. Pak se řidič probral a přejel na svůj pravý
pruh vozovky. Bohuţel se nezřídka stávalo, ţe chtěl-li si někdo zdřímnout, lehl si
doprostřed silnice. Nejen ovce, ale i lidé. Řidič je ale uprostřed vozovky nečekal
spící. Zaskočilo ho to a přejel je. Ale také zatáčka arabského řidiče udiví tak, ţe se
vybourá. Není divu, ţe tu tak často docházelo ke smrtelným autonehodám.
Limonádu měli na ulicích všude. Nakonec jsem si na ni zvykl. Byla dobrá,
levná a vychlazená. Pila se přímo z láhve u stolků před kioskem. Výhled byl na
49
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
silnici. Na té jezdilo obrovské mnoţství aut s vysokou spotřebou benzínu. Hodně
čoudila, ale proudící vzduch od moře dým rychle odvál.
Také měli nealkoholické, maltózové pivo. Jednou jsem si je koupil a s chutí
polkl první hlt. Vytřeštil jsem oči a zbytek okamţitě vyplivl. Láhev jsem pak věnoval
kolegovi. Ten s ní odešel a tak nevím jak skončila. Uţ nikdy se tamního belgického
piva ani nedotkl. I jako pivař jsem dával přednost místní limonádě.
Jednou jsme seděli odpoledne v kavárně na náměstí. Arabové u vedlejšího
stolku dlouho tiše mluvili a pili kávu. Najednou dva vyskočili ze ţidlí, roztříštili dvě
skleněné láhve a s jejich ostrými konci se chystali k nebezpečné rvačce. Pochopil
jsem, ţe se hádají o to, ţe jednomu z nich dal hospodský slabou kávu. Druhý byl
s hospodským, poškozený proti němu. Hrozně na sebe křičeli. I hospodský křičel. Ale
po chvíli se uklidnili a znovu usedli. Nikdy bych neřekl, ţe se muţi mohou porvat při
pití kávy kvůli její kvalitě!
V místní kavárně na náměstí jednou seděl Arab ve velmi pěkné „sulice“.
Pochválil jsem mu ji. Byl zjevně potěšen a řekl mi, ţe ho stála 200 dinárů. Byla tak
drahá, jako 5 starých ledniček či nový, barevný televizor.
Teprve v Libyi jsem poznal, co je to nuda. Ve volném čase nebylo co dělat.
Měl jsem ho habaděj. Od 14.30 aţ do půlnoci. Nic mě tam nerozptylovalo. Televize,
telefon, kultura, ani návštěvy.
Poţíval jsem v naší skupině značné popularity. Byl jsem o deset let starší
neţ ostatní a ještě k tomu z hygienické sluţby. Tedy v nadhledu nad věcmi. Aţ mi to
záviděli. Některé naše zdravotní sestry se mi chtěly přiblíţit. S nimi bych dopadl !
Musel bych s nimi chodit na vycházky do města. Pak by mi po večerech vyprávěly o
svých problémech na pracovišti. Měl jsem dost svých starostí!
Kouřil jsem cigarety Mája. Byly velmi levné. Karton stál dva dináry. Pobíral
jsem sulfu 180 dinárů měsíčně. Kouřil jsem hodně, aţ mi doktor Seth říkal, ţe co tu
vydělám, prokouřím! Kolegové, místní laboranti mi občas řekli o cigaretu. Musel jsem
jim nabídnout. Podle toho nás Evropany hodnotili. Zda nejsme „hladoví“. V tamním,
horkém a vlhkém vzduchu kouření zdraví opravdu neškodilo. Nezakašlal jsem si ani
jednou. Později se porouchala linka v Tripolské továrně a cigarety na trhu najednou
chyběly. Prodavači je měli pod pultem. Jen pro někoho. Našel jsem si tedy
prodavače, kteří mi je chtěli prodat (draho). Karton mi schovali do papírového sáčku.
Ale stalo se jednou, ţe jsem nemohl nikde sehnat ţádný karton cigaret. Naříkal jsem
si svému fotografovi, který mi často zhotovoval fotografie. Zamyslel se. Odešel ke
svému autu a podal mi karton vlastních cigaret. Marně jsem mu za ně nabízel
peníze.
Jak uţ jsem řekl, filmy se dávaly vyvolat k fotografovi. Film i s fotografiemi mě
stál celkem 13 dinárů. Místní obvykle ihned na svou zakázku zapomněli. Aby se
fotograf dočkal peněz a „neprodělal kalhoty“, bral si předem zálohu 5 dinárů. Zbytek
se doplácel aţ při převzetí. Nám je ale ze známosti dělal na počkání a bez příplatku.
Arabové jsou veselí a bezstarostní. Je to vidět na jejich tvářích. Nemají
pracovně utrápené obličeje jako běloši.
V Libyi jsem měl pocit v Evropě neobvyklý: Nikdo mi nic nechce ukrást.
Opravdu se tu nekradlo. Nijak zvlášť jsem si proto neschovával peníze. Místní jich
měli dostatek. Na trţišti tu kradly jenom naše zdravotní sestry. Ukradly třeba
rajské jablíčko, jeden citron či hrozen vína. Arabští prodavači to nemohli pochopit a
jenom nad námi, bělochy-zloději, kroutili hlavami. Pozor jsem si ale musel dávat na
cizince. Araby z jiných, chudších zemí. Ti sem přicházeli za obchodem. Byli dobře
rozpoznatelní od místních. Nosili jiný oděv.
50
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Jednou, v noci, jsem pozoroval z okna svého bytu rvačku místních. Na
vozovce. Z nějakého tlachání u svých aut se najednou začali prát. Nejdříve se jenom
strkali. Později popadli laťky z hromady dřeva a mlátili se s nimi po hlavách. Laťky
byly dlouhé a tenké. Neţ rána dopadla, mohl dotyčný uhnout. Tyčka se pak zlomila o
zem. Více křičeli neţ se mlátili. Kdyţ byly všechny laťky zpřelámané, rvačka skončila.
Všichni pak tiše nasedli a společně auty odjeli jakoby nic.
Severokorejská komunita bydlela ve vedlejším domě. Pozorovali jsme je
s údivem. Byla to opravdu komuna. Vše dělali společně. Po práci si vařili domácí jídla
- pro všechny. Společně jedli a zbytky kolektivně vyhazovali z oken. Jeden den
v týdnu měli sanitární den. To všichni vyběhli před dům a odpadky posbírali a odnesli
do kontejnerů. Pak společně myli podlahy a prali.
Z vyšších pater městských domů byl na město zajímavější pohled. Bylo
totiţ vidět do dvorků místních domů. Za vysokými zdmi arabských domů jsme viděli
jinak neviditelné hemţení domácích obyvatel. Pobíhalo po nich mnoho dětí a bosých
ţen. Sedící muţi se na ně se zalíbením dívali. Někteří se vyţívali ve „štelování“
našich motocyklů JAWA. Dohromady byli z toho obyčejného ţivota přešťastní.
Při jednom libyjském svátku měl mít na náměstí našeho města projev
premiér Muamar Kaddáfí – světový naftový magnát. Na slavnostní projev, v den
pracovního volna, se tam sešlo mnoho lidí. Chtěli ho osobně vidět. Naši mi řekli, ţe
to stejně bude jen jeho dvojník. Nepřijel ale nikdo, ani dvojník. Dav místních se pak
tiše rozešel.
Často jsme se dívali na silnici, vedoucí k letišti a do Evropy. Byla široká a
potaţená tropickým asfaltem. Ten se ani v ţáru přes 100 stupňů neroztékal. Silnice
byla ale nebezpečná. Pospávali na ní ovce a lidé. I ve dne. Jak uţ jsem řekl, tamní
řidiči nebyli dobří. Za jízdy se zapovídali či rozezpívali tak, ţe sjeli nejen do
protisměru, ale mnohdy i do pouště. Mnoho lidí se tam zabilo ! Také se na ní
zbláznila naše lékařka. Zapomněla, ţe tu má dvě děti a vydala se pěšky na letiště,
do 250 km vzdálené Tripoli.. Naši lidé ji ale včas dohonili a zachránili. Zklidnili ji a
v noci, pod dekou, ji odvezli na letiště do Tunisu. Blázinec absolvovala aţ v Praze!
Po večerech jsme si vyprávěli hrůzostrašné historky, které se staly našim
kolegům. Uţ odjíţdějící kolega seděl večer se svým arabským domácím - sadikem.
Ten chtěl, aby mu pravdivě řekl, co si myslí o Arabech? Nerad, ale nakonec mu to
řekl. Od srdce. Jeho arabský sadík odešel beze slova z místnosti. Za chvíli se vrátil
v policejní uniformě. Řekl mu, ţe je tajný policista a ţe ho neudá jen proto, ţe je
jeho sadík! Tak se nakonec do kalabuš - vězení nedostal! Jiný náš kolega si šel pro
roční mzdu za minulý rok. Tam, na muratbě mu řekli, ţe si mysleli, ţe uţ dávno odjel
domů. Mzdu pro něj neměli! Vrátil se tedy zpět do republiky na vlastní náklady!
Také nebylo neobvyklé, ţe se někomu přeloţené doklady o praxi a
kvalifikaci na muratbě ztratily. A prý aby si je z domova opatřil znovu. To bylo na
takovou vzdálenost prakticky nemoţné! Tak se někteří z nás vrátili zpět bez výdělku!
Jeden náš lékař ošetřil nohu arabskému pacientovi po autohavárii a
zasádroval ji. Po měsíci mu sádru sejmul a pacientova noha byla černá. Prý to
zavinil náš lékař! Byl soud a lékař šel na rok a půl do vězení.
Dětské lékařce zemřelo dítě-pacient. Také byl soud a následovalo vězení rok a půl.
Jedna naše sestra se tu vdala za Araba. Brzy po svatbě se zbláznila a manţelství
trávila v českém blázinci.
Také jsme se děsili historkou jak pozval Arab jednoho Čecha na výlet. Odvezl
si ho do svého vzdáleného domu.Tam ho hostil několik měsíců. Pořád si s ním
povídal. Čech nevěděl, kde v poušti je a tak se ani nemohl dostat do zaměstnání.
51
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Nakonec se mu jednou podařilo vrátit se s kolem jedoucí velbloudí karavanou.
V práci měl průšvih za neomluvenou několikaměsíční absenci.
Prý jednou šli po ulici dva čeští lékaři. Oslovili je místní dva sadici a pozvali je
na pánský mejdan. Dotklo se jich to a udali je místní policii. Ta zatkla všechny čtyři
a nechala si je přes noc v policejní cele. Přes noc všechny zatčené několikrát
znásilnila celá policejní posádka. Ráno je propustili a Češi si uţ nikdy nestěţovali!
Jeden doktor z naší skupiny se nedávno vrátil z práce v Latinské Americe.
Jednoho dne byl v ordinaci a uslyšel venku střelbu. Kdyţ se začalo střílet i v čekárně,
nelenil a v bílém pracovním oděvu vyskočil z okna. Dole tekla řeka. Plaval
instinktivně dopředu a po proudu. Na krokodýly neměl čas ani pomyslet. Doplaval tak
do sousední země. Tam se později dozvěděl, ţe v jeho působišti došlo k revoluci,
vláda byla postřílena a nemocniční personál i s pacienty také! Jen on se zachránil.
My bychom takovou moţnost úniku z téhle země neměli. Všechny řeky byly daleko
a v létě byly vyschlé!
Někdo nám jednou vyprávěl o svém spoluţákovi ze studií medicíny. Ten se
nijak netajil tím, ţe ho léčení lidí vůbec nezajímá. Dával přednost dobrodruţství ve
světě. Překonal Atlantik a skončil v Latinské Americe.Vypracoval se na pobočníka
jednoho tamního mocného diktátora. Viděli jsme ho na filmových záběrech po
jeho boku a ve slušivé uniformě.
Takovýmito a podobnými historkami jsme se spíš děsili neţ bavili před
spaním.
Ve městě jsem kamarádil s prodavačem bot, Mohamedem. Lišil se od
ostatních Arabů. Nic ode mne nechtěl. Své zboţí mi nevnucoval. Nechtěl ani, abych
ho seznámil s našimi zdravotními sestrami. Za děvčaty jezdil do sovětské posádky.
Měl dost peněz. Dvě auta a dva domy.
Jednou jsme se s mým arabským sadíkem - Mohamedem vydali vykoupat se
na dţezíru-pláţ. Vše jsme si dobře naplánovali. Pátek byl náš jediný volný den.
Mohamed přijel svým pěkným autem. Vypil u mne kávu a vydali jsme se na cestu.
Ujeli jsme asi 10 kilometrů. Zastavila nás policie. Chtěla vidět jeho řidičský průkaz.
Ten si pochopitelně zapomněl doma. Ţe prý si pro něj dojede domů. Já jsem musel
na silnici zůstat jako rukojmí. Policisté se na mě chvíli usmívali. Pak mávli rukou a
odjeli. Znamenalo to, abych si klidně zmizel. Stoupnul jsem si na opačnou stranu
vozovky. První auto mi hned zastavilo a jeho řidič mě odvezl aţ před náš dům.
S Mohamedem jsme se sešli aţ po několika dnech. Celé situaci jsme se zasmáli.
Nejspíš byl ve sluţbách KGB, tak jako ostatní, nebo v jiných tajných sluţbách.
Hovořil jsem s ním mnoho hodin v ruštině. Měl-li před svým krámem jiné, lepší hosty,
mluvili jsme anglicky či jinými řečmi. Byl to bohatý obchodník. Pozval mě do svého
domu. Pozvat si cizího muţe do domu je u Arabů projevem opravdového přátelství!
Dům byl vybaven dřevěnou latrínou. Hned vedle měl Mohamed rozestavený další
dům, do kterého se po svatbě přestěhuje. V místnosti, kde jsme seděli, byl skrovný
nábytek a kovová pokladna. Jeho malá sestra mi zatím přinesla malé občerstvení.
Vysedával tam také jeho bratr. Váţil jeden a půl metráku a neuměl ţádnou řeč.
Mohamed se mě zeptal, zda se přede mnou můţe pomodlit po islámsku? Souhlasil
jsem. Chtěl jsem tu motlitbu vidět. Zatím ať si povídám s jeho bratrem. Jejich
modlitba probíhá na modrém koberečku. Je v ní také gymnastika a mluvení. Trvá asi
deset minut. Nezmáhala mně ani tolik délka modlitby jako zoufalé mluvení s bratrem.
Soukal jsem ze sebe arabská slova a skládal je do nějakých vět. Uţ jsem se i já
jsem skoro modlil po křesťansku, aby se uţ konečně domodlil a já nemusel tlachat o
ničem s bratrem!. Nebylo o čem hovořit a od modlícího se přítele jsem se nemohl
doţadovat ţádného překladu!
52
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Stalo se, ţe se mnou chtěl kamarádit místní mladík s odstálýma ušima. Prý
si odpoledne, aţ skončím práci, budeme spolu povídat anglicky. Neměl jsem zájem.
Potřeboval jsem si odpočinout. Pozval mě na svatbu své sestry. Nevěděl jsem, jak se
vymluvit. Nakonec jsem se spolubydlícím lékařem sehrál průjem. Lehl jsem si do
postele a poloţil si na hlavu a břicho mokrý ručník. Na noční stolek u postele poloţil
roli toaletního papíru. V podpaţí jsem drţel teploměr. Svatebčan pro mne osobně
přišel a chvíli jsem s ním musel povídat. Pak smutně odešel. Později večer a potmě
jsme se šli podívat k svatebčanům. Venku u stolu seděli jenom muţi. Na stole měli
před sebou čaj a dorty. Byli ale z toho jejich čaje aţ moc veselí. Za plentou seděly
ţeny. Ty ječely štěstím ještě více. Asi si tam směly poprvé v ţivotě cvaknout
alkoholu.
Místní lidé jsou dobří a přátelští. Vyzkouší si bělochovu hamiţnost ţádostí
o cigaretu. Poznají-li, ţe není lakomý, snesou mu modré s nebe.
Po pochopení arabské mentality jsem uţ měl mezi nimi stále lidsky dobrý
pocit. Přestal jsem se třeba obávat, ţe mi ukradnou peníze z kapsy, hodinky s ruky
nebo zděděný zlatý prsten. Vůbec jsem se nebál chodit mezi nimi i v tlačenici na ulici.
Nikdo mi nevrazil nůţ do zad. To se odehrává v biografu ve filmech, které vymyslel
bílý reţisér.
Arabové mají rádi blýskavé věci. Zlaté brýle, zlatý prstýnek. Vše jsem jim
musel půjčit a oni si to osahali a na sobě vyzkoušeli. Pak mi to s poděkováním vrátili.
Půjčením jsem získal jejich další důvěru. Také mají rádi barevné ţárovkové šňůry
přes ulici. Ty tam visí několik let. Většinou aţ do prvního deště. Pak vše vyhoří.
Pršívá tu však jen jednou za dva roky!
Učit se arabsky aţ v arabském světě je uţ pozdě. Umět, alespoň trochu,
musí člověk uţ z domova. To se mi však tehdy v Praze nepodařilo.
Po nuceném hovoru v angličtině a arabštině jsem touţil po hovoru i v jiných
jazycích. Podařilo se mi to jen několikrát. S Rakušany v poušti jsem si pohovořil
v němčině. Také s jedním dělníkem z potravinářského závodu ve Švýcarsku jsem
mohl mluvit německy. V tichu pouště se mi vybavovala dávno zapomenutá německá
slova. S prodavačem bot jsem mluvil rusky. Do hodně uţ zapomenuté ruštiny jsem
se dostal poměrně rychle.
V Libyi bylo strašlivé horko. Potil jsem se nepřetrţitě několik měsíců. Mé
tělo si na teplo zvyklo tak dokonale, ţe i tady, na severu, se ještě zpotí po snědení
horké polévky. Zůstane mi jejich termoregulace asi aţ do smrti!
Nadměrné horku nám zeštíhlilo postavu. Pomyšlení na jídlo vymizelo a pocit
hladu byl skoro neznámý pojem. Kdo chce zhubnout, ať jede do Libye! Můţe sníst
vše, na co si pomyslí. Také si to můţe všude koupit a to dosti levně. Zdejší pobyt je
nejzdravější redukční dietou! Ţaludek se mi v tom pařáku scvrkával. Vůbec
netouţil po jídlu, natoţ po objemném. Obvyklé evropské a nadměrné fedrování
jídlem jsme tu rychle zapomněli! Pekelný ţár nám dodával energii. Zvykl jsem si
na pálivou papriku. Tu tady hodně pouţívali Indové při přípravě svých specialit. Na
trhu se někdy dalo koupit i čerstvé maso. Pouze hovězí, skopové, drůbeţ a ryby.
Bylo na něm ale tolik much, ţe jsem si ho raději odepřel a jedl neţ masné konzervy.
Poznal jsem tam pro mne dosud neznámou potravinu. Byl to belgický slunečnicový
olej. Například nudle s olejem byly neobyčejně dobré! Nikdy později jsem uţ tak
dobrý olej nejedl!
53
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
V našem novém bytě nám začalo kapat z bojleru. Musel jsem opravu
objednat v arabštině. U správce sídliště. Pak jsem se musel domluvit s místním
instalatérem, aby přišel s nářadím - zítra večer. Slova jsem si musel najít ve slovníku.
Zítra je bukra, večer amsa. Fungovalo to. Opravdu přišel a vše mi rychle a dobře
opravil.
Z dlouhé chvíle jsem se učil další slovíčka z arabského slovníku. Nejraději
jsem se učil slova začínající na „g“. Bylo jich celkem pět! Mezi nimi slovo guvernér.
Hovor se tu vede podle obvyklého schématu. Jak se ti daří? Má tvá matka
ještě průjem? Bolí tvého otce ještě hlava? Má tvá sestra ještě horečku? Bolí tvého
bratra záda? Má tvůj syn ještě kašel? A tak podobně. Nekonečně dlouho. Stejné
téma probírá i spolubesedující. Mezitím přijde další návštěvník a začíná se znovu.
Od začátku. Nemohl jsem ani naťuknout jiný problém. Z vysvětlovacího hovoru bych
se byl uţ nikdy nedostal!
V obchodech byli nám uţ známí prodavači. Nebylo moţné projít kolem a
nepohovořit! Stačilo do krámu nahlédnout, pozdravit a prodavač hned vyběhl ven a
třepal nám rukama. Stačilo potlachat na téma je horko, ţízeň, jdeme se podívat na
trh. U dalšího krámu totéţ.
Na trhu byl místní trhovec vţdy ochotný a usměvavý. S neznámým bělochem
a při prvním nákupu cenu „natáhl“ pěkně vysoko. Při druhé návštěvě si cizincovu tvář
uţ pamatoval a cena byla poloviční. Při třetím nákupu skoro uţ o peníze vůbec nešlo.
Lidské přátelství je přece více neţ vlastní nákup. Arab uţ peníze vůbec nechtěl!
Bělochovi bylo trapně a peníze Arabovi vnucoval. Šlo o přesilovku. Arab si je
nakonec nerad vzal. Vţdyť si arabský prodavač přece chtěl hlavně pokecat a s bílým
cizincem obzvlášť!
Na ulicích, při kouření vodních dýmek, se večer muţi dívali na televizní
program. Mlčky a vzrušeni se dívali na film s „nahými ţenami“. To znamenalo, ţe v
nich měly ţeny jen krátké sukně a obnaţené ruce.
V Misuratě se cosi tradovalo o rebelii místních panen. Ty se rozhodly ţít po
evropsku. Začaly nosit na ulicích sukně a trička. Byly zatčeny, odsouzeny, zavřeny a
později prý popraveny.
Přijel jsem do Libye jako Středoevropan. Ze země se značnou spotřebou
alkoholu. Tady ale byl alkohol dle islámu naprosto zakázán! Popíjí se tu často,
hodně a významně čaj či káva. Je to čest, kdyţ vám takový nápoj někdo místní
nabídne. Je to rituál, který trvá dlouho. Něţ voda začne vřít na elektrickém vařiči. Pak
vše přinese na stříbrném tácu. Při pití čaje se hovoří o váţných věcech, jako je třeba
okamţité vyrobení dítěte a pozdější svatba. Myslí to smrtelně váţně. Obojí! Obdivují
zvláště zrzavé ţeny a chtějí s nimi mít zrzavé děti. Jsou ochotní se s českou ţenou
opravdu oţenit! Kdyby mu nevěřila, ujistí ji tím, ţe se oţení i s její kamarádkou!
Někteří naši spolupracovníci se vydávali na výlety auty do okolí. V provincii
Syrta je jedinou zajímavostí římské město Leptis Magna. Je to památka chráněná
OSN. V době Římské říše slouţilo pro pobyt starých a vyslouţilých legionářů. Bylo
zaloţeno přibliţně ve 3. století našeho letopočtu. Současný tamní reţim ho chtěl
zbourat poroto, ţe nemá nic společného s arabskou historií. Bylo vzdálené od
Misuraty jen asi 50 kilometrů. Po rozpálené silnici. Ta měla ve dne přes 100 stupňů
Celsia. Asfalt na ní ale netekl, jak uţ jsem řekl, byl speciální pro tropické silnice.
Řidičům na ní ale za jízdy praskaly pneumatiky. Takové nehody často končily
smrtelně. Nikdo si totiţ havárie nevšiml a pomoc nezavolal, protoţe často na silnici,
54
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
ve dne i v noci polehávali lidé i ovce a hluboce spali. Přijíţdějící auta spáče vůbec
neočekávala. Jen neradi se probouzeli a odcházeli spát do okolního písku.
Další větší města byla Benghází a Tobruk. Ta byla vzdálená asi 800 – 900
kilometrů. Nedostal jsem se do nich pro značnou vzdálenost a nemoţnost uvolnit se
z práce na několik dnů. Taxík by nás tam bezproblémově odvezl, ale muselo by se
několikrát přespat u silnice nebo improvizovaně jinak.
Městem Misurata projíţděl tropický autobus Gazela. U nás ale nezastavil.
Často jsem se na něj díval. Vyjíţděl z města Alger, stavěl ve městech Tunis, Tripoli,
Benghází, Tobrúk, Alexandrie a v Káhiře. Měl kouřová okna a dovnitř nebylo vidět.
Prý tam byli dva řidiči. Jel dnem i nocí. Jeden řídil a druhý spal. Jízda jedním směrem
byla dlouhá asi 3000 kilometrů.
Několik našich kolegů se vydalo autem do oázy, vzdálené 1000 kilometrů.
Cestou je zastihla písečná bouře. U oázy pootevřeli dveře auta. Dovnitř se vevalil
oblak písku. Tak je hned zavřeli a jeli zpět. Zase těch 1000 kilometrů.
Pobřeţí bylo opevněno malými betonovými pevnostmi. Nevyzbrojenými,
bez střech. Byly volně přístupné. Uvnitř bývalo jen lidské lejno.
Někteří naši kolegové si zase vyjeli k dunám. Statečně se drali v poledním
ţáru na jejich asi 100-metrový vrchol. Nahoře měli radost a plni sil se vraceli dolů.
Dost jich ale ve svahu padlo. Nemohli ani dojít k blízkému autu. Museli je doslova
odtahovat! Jejich kolegové, také lékaři, je pak v nemocnici prohlédli. Nic podstatného
na nich nenašli. Stav se jmenuje minerální rozvrat. Naši lidé se tu špatně stravují a
vynechávají místní, infikovanou zeleninu. Pak jim ale chybí minerály! Porucha se
projeví aţ po několika měsících. Nečekaně a z plného zdraví. V netušené situaci.
Vše se poměrně rychle upraví. Stačí se hodně napít mléka a sníst zeleninu
vydrhnutou kartáčem pod tekoucí vodou.
V té zemi bylo neuvěřitelně mnoho světla. Tolik ho tu na severní polokouli
neznáme. Kaţdý den zaručeně slunečno. Museli jsme venku stále nosit tmavé brýle.
50 procent absorpce. Sneslo by se ale i 75 procent. Po delší době se nám začaly
kazit oči a přibývaly nám dioptrie. Fotografovat se dalo jen s úplně zavřenou clonou,
tedy nastavenou na 22.
Ropné studny a zdroje zemního plynu jsou hluboko na jihu pouště.
Zemní bohatství je vedeno tisícikilometrovými ropovody a plynovody aţ k pobřeţí
středozemního moře. Nikdy jsem se do těchto končin nedostal.
Letiště v Tripolisu bylo tehdy velmi významnou křiţovatkou Evropy, Afriky i
Asie. Trasy vedly do Říma, Paříţe, Frankfurtu, Vídně, Londýna, do Abu Dhabí a
Delhi a do dalších severoafrických měst. Přilétaly sem spoje i z Dálného Východu.
Jednou jsme jeli s dr. Sethem pro jeho manţelku. Na letiště v Tripolisu. Letadlo z
Indie mělo pochopitelně zpoţdění několik hodin. On netrpělivě poslouchal hlášení v
arabštině. Uměl arabsky poslechem i hovorem. Zdůvodňoval to tím, ţe je
„východňár“. Tam prý umí arabsky kaţdý! Poslouchal hlášení v arabštině a byl
vystrašený ze zpoţdění letadla s jeho manţelkou. Bál se o ni. Ptát se kaţdou
půlhodinu kdy uţ přiletí letadlo z Abu Dhabí se ale neodváţil. Měl barevnou pleť!
Posílal mě ptát se. Já měl kůţi dost bílou, aby mi Arabové zdvořile odpověděli.
Nakonec manţelka přiletěla. Byla na rozdíl od Setha velmi sympatická a milá. Vydali
jsme se na zpáteční cestu rozpálenou silnicí. Po břehu moře a pouště. Pochopitelně
nám došly cigarety. Ty se tu v noci nedaly koupit nikde. Měsíc svítil a cikády bzučely.
Vrátili jsme se aţ po půlnoci. Kdyţ měl Seth doma manţelku, kamarádi uţ nesměli k
němu chodit na mejdany.
55
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Chtěl jsem se telefonicky dovolat do Prahy. Večer z městské pošty. Prý se to
některým povedlo. I já jsem se o to několikrát pokoušel. Seděl jsem na poště a
hodiny pokuřoval. Pak úředník vstal a řekl: „Čechoslofákija mafiš!“ (dost, konec).
Znamenalo to, ţe uţ to dál marně nebude zkoušet.
Kdyţ jsem dostal dopis z domova, četl jsem si ho v některé městské
restauraci. V tom tichu pouště jsem vnitřně slyšel hlasy jejich pisatelů.
Kdyţ jsem uţ byl v Africe a alespoň v nějakém postavení, začal jsem snít o
místě lepším. Po večerech jsem si dlouze prohlíţel mapu Jihoafrické republiky. Ta
se mi nezdála příliš vzdálená. Stačilo jen sednout do levného letadla. Včas mě ale
upozornili, ţe z téhle země nesmí nikdo odletět do JAR. Cizinec si také nesměl koupit
letenku za místní dináry, ale jen za dolary! Zůstalo jen u krásného snění. Nakonec
jsem byl rád, kdyţ mě letadlo odvezlo aspoň do potemnělé a chudé Prahy.
ŢENY
Muţi tu byli všichni ţenatí. Při nákupu se mne ptali, zda mám také babu na
krku? Odpovídal jsem, ţe ještě ne. Záviděli mi to. Prý uţ mají své baby aţ po krk!
Ţeny jsou tu tlusté, plaché, zahalené. Arabové mají ţeny hlavně na rození
dětí. A někdy jim také uvaří k večeři nudle (ale jenom nudle !). Nakoupit je ale musí
muţ. Jídlo v tom jejich horku není takovou nutností, jako je známe z našeho,
„mrznoucího mírného pásma!“ Ţeny z domu nevychází! I k popelnici před domem
smí pouze v doprovodu jiné ţeny z domu! Umýt nádobí po jídle a vyměnit dětem
papírové plenky zapomínají skoro denně. Manţel jim to ale občas připomene.
V rodinném ţivotě je nejdůleţitější mít alespoň jedno dítě ročně. Narodí-li se
dvojčata, je to ještě radostnější rodinná událost! Jinak by nebylo s kamarády o čem
mluvit! Kdyţ se dítě ztratí v poušti nebo utopí v moři, nic se neděje. Příští rok se
stejně narodí další. V domě nikdo neví kolik mají doma dětí! Je-li manţelka hodná,
slíbí ji muţ, ţe ji příští rok odveze autem na návštěvu ke svému bratrovi! Můţe se tak
povozit v manţelově autě, za záclonkami a zahalená! I bratrův dům má vysoké zdi,
přes které není nic vidět. Našim feministkám by se tu určitě vrátil jejich vytracený
rozum!
Jak uţ jsem řekl, místní ţeny na ulici nesměly. Tajně si však ale vyběhly, třeba
právě s těmi odpadky. V doprovodu sestry. Byly celé zahalené v bílém. Koukaly jim
jen oči. Z nich jim planulo slunce a touha po kolemjdoucích muţích. Proto na
vysypání odpadků většinou zapomněly a vrátily se s nimi opět do domu. Odpadky
pak večer za ně vyhodil manţel.
Libyjští muţi si velmi povaţovali svých manţelek. Měli většinou jenom jednu.
Před námi bělochy, ale i před místními muţi, je schovávali. Ve svých domech. Za
vysokou arabskou zdí. Ale nám se nelíbily.
Naše sestry bydlely ve společných pokojích. Po šesti. Polovina z nich si
přivydělávala v noci prostitucí. Druhá polovina byla „počestná“ a chtěla v noci jen
spát. Ty slušné chodily pro mne ve 2 hodiny v noci, abych vyřešil situaci s neznámým
muţem v jejich bytě. Tedy abych vyhnal Araby z dámských loţnic! Některým bych se
zavděčil a jiné by byly na mne naštvané! Dělal jsem, ţe spím tak hluboce, ţe
neslyším jejich hlasité klepání. Ty „aktivní“ opravdu dostávaly od Araba po kaţdé
návštěvě zlato. Láska ale skončila a pak jim vše darované při poslední návštěvě zase
vzal. Zůstala jim jen HIV pozitivita. Některé si přesto „narazily“ zase jiného Araba.
Šťastnější byly ty, které se seznámily s tam pracujícími Turky. Ty byly vrcholně
spokojené a ţádné reklamace neměly.
56
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Naše zdravotní sestry mě měly rády a také se mnou nebály vydávat do města.
Šel-li jsem s nimi městem, arabští muţi je nekamenovali! Po mém boku si ještě
mohly s Araby, bez společenského rizika popovídat. Já jsem pak zůstal pro obě
strany hrdinou. Ţeny mi děkovaly za společenskou událost a Arabi za seznámení
s bílou ţenou. Moc jsem o to nestál. Ani o jedno!
Ţena, ani ve funkci zdravotní sestry, tu nic neznamená. Hovoří-li s ní muţ,
patří k přesvědčovacím metodám kopance. Problém jedné kolegyně byl v tom, ţe
řekla primáři, ţe dává výpověď. Primář ţe to nesmí a hned ji nakopl. Ona mu pak
dala facku po česku. To je ve světě islámu nemoţné. Zopakovali si to asi třikrát.
Vyřešila to tím, ţe uţ nepřišla do práce. Nikdo si toho ani nevšiml. Znala se s jedním
dřívějším, německým, pacientem. Ten jí nabídl zaměstnání v německé nemocnici.
Podmínkou bylo, aby se za několik měsíců naučila německy nebo anglicky. Bydlela
v jeho bytě zdarma a v posteli se učila cizí řeč. Příjmy u Němců byly asi 10x vyšší a
vyplácené kaţdý měsíc. Ne kaţdá měla takové štěstí!
Věznice pro ţeny. Důvodem k zavření ţeny do vězení bylo třeba
nemanţelské dítě. Tam byla bita dozorkyní několikrát denně. Délka trestu bývala asi
jeden a půl roku. Po propuštění z věznice se musela vdát. Jiný Arab by si ji s dítětem
nevzal, tak se s ní ze soucitu oţenil její bratr nebo otec. Pak uţ bylo všechno
formálně v pořádku! Dítě mělo otce a ţena muţe! Jinak by uţ vůbec neexistovala!
Libyjští muţi si velmi povaţovali svých manţelek. Měli většinou ale jenom
jednu. Před námi bělochy, ale i před místními muţi je schovávali. Ve svých domech.
Za vysokou arabskou zdí. Doma byly jen na plození dětí. Kdyţ jim manţel připomněl,
uvařily mu nudle. Nám se nelíbily. Byly to hrnce sádla 37 stupňů teplého!
POČASÍ
Kaţdé ráno bylo „zaručené počasí“. Slunce praţilo od rána aţ do večera.
Místní vyprávěli, ţe naposledy pršelo před dvěma roky.
Chtěl-li jsem vidět mrak, musel jsem si dojet taxíkem na pláţ ke
Středozemnímu moři. Od Malty se občas přibliţoval mráček. Jakmile se dotknul nebe
nad Afrikou ihned zmizel. Jeho voda ale zůstala ve vzduchu. Vlhkost byla nejméně
86 procent. My, Evropané, jsme to pocítili na nemocech svých kloubů.
V Libyjské poušti se však velmi dobře dýchalo. Vzduch tam byl voňavý a
proudící. Ani nevadilo, ţe kolem nás jezdila auta se spotřebou aţ 40 litrů na 100
kilometrů. Vánek všechny zplodiny hned odvál. Mé evropské dýchací obtíţe zmizely
za dva dny a trvale! Nadměrné kouření mi vůbec nevadilo. Ani jsem si nezakašlal!
Byl tam pěkný pařák. V noci jsem míval v pokoji 29 0C. Spal jsem jen ve
slipech, přikrytý prostěradlem. To bylo tak akorát. Nepotil jsem se tolik a nekousali
mě komáři. Vzduch tu byl tak horký, ţe bylo nutné ho vdechovat opatrně. Kdyţ se
vdechoval pomalu, neublíţil a prohříval dýchací cesty. Byl čistý a léčil všechny naše
z Evropy přivezené chronické záněty dýchacích cest. Při rychlém vdechnutí ale
v nosních dírkách spálil sliznici! Tělo se jen vařilo. Začalo se měnit na arabské.
Obrůstalo dlouhými, černými chlupy. Mé tělo Evropana se postupně začalo měnit na
tělo Araba.
Písečný prach byl všude. Nepociťovali jsme ho však ani v očích ani v plicích.
Zato v bytě i přes zavřená okna leţel všude. Na nábytku i na podlaze. Začala-li
písečná bouře, Arabi hned věděli, co dělat. Na hlavu si uvázali turban a obličej
zakryli černým šátkem. Koukaly jim jen oči. My, Evropané, jsme se nezakrývali a
velmi brzy jsme toho litovali. V okamţiku jsme měli písek v očích, nose i v uších. Po
57
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
pár krocích procházky jsme se vrátili domů a písek si pod sprchou ze všech otvorů
vyplachovali.
Jednu noc asi dokonce pršelo! Déšť měl na nás blahodárný účinek. To ráno
jsme se probudili uklidnění a šli jsme do zaměstnání v dobré pohodě. Bohuţel za
celou dobu mého pobytu pršelo jen jednou!
Bylo-li větrno, utopilo se za den v moři třeba i několik dětí (chlapců). Ve
vysokých vlnách. Arabové většinou neumí plavat.
NEMOCNICE
V předvečer nástupu na pracoviště jsme byli všichni představeni vedoucím
zaměstnancům nemocnice. Na stupínek jsme přicházeli podle abecedy a museli
jsme souvisle v angličtině hovořit o práci, kterou umíme.
Na naše jednotlivá pracoviště nás druhý den uváděla polská vrchní sestra.
Mluvil jsem s ní polsky a ona se dušovala, ţe v laboratoři mi bude dobře. Neměla
pravdu. Sama se za pár dnů urychleně vrátila do Polska. Byla ráda, ţe do vězení
místo ní zavřeli jinou vrchní sestru. Prý otrávila ředitele nemocnice pitnou vodou.
V umělohmotném kanystru, umístěném v ledničce byl nějaký sediment. Ten vytvořil
zákal v ředitelově sklenici. Hned ji policie zavřela. Za otravu ředitele pitnou vodou
bylo vězení - kalabuš. Věřili přece řediteli nemocnice. Ta další sestra - nešťastnice
byla ze Sýrie.
V nemocnici jsem se z počátku téměř neorientoval. Všechny nápisy
oddělení byly v arabštině. Té jsem nerozuměl ani slovem, natoţ písmem. Arabové
mne proto po ní museli doslova vodit. Jinak jsem se musel jenom dohadovat, kde to
vlastně jsem. Bylo-li tam hodně dětí, bylo to dětské oddělení. Belhalo-li se na chodbě
mnoho muţů, bylo to muţské oddělení. Nebyl-li přede dveřmi nikdo, bylo to ţenské
oddělení. Ţeny nesměly vycházet z pokojů ven!
Nemocnice byla celkem moderní. Vystavěná Italy. Měla jenom jeden psací
stroj s latinským písmem. Na něm se rozepisovaly sluţby našich pracovníků. Texty
v arabštině se psaly ručně. Nejel-li výtah a lapiduch musel vláčet pacienta na vozíku
po schodech nahoru, nakopal vzteky dveře výtahu!
Příjem na jednotlivá oddělení připomínal recepci v hotelu. Byl tam
vyvýšený dřevěný pult jako bar. Za ním seděl lékař. Ostatní, níţe postavení lékaři,
seděli pod pultem. Všichni z dlouhé chvíle silně vykuřovali.
Místní pacienti byli čistotní a nepáchli. V rámci islámu se museli několikrát
denně omývat na těch důleţitých místech. Měli nenucené způsoby. Z čekárny do
ordinace vjel např.beznohý pacient na benzinové tříkolce. A ţe prý má kapavku. Ta
jeho trojkolka byla ještě asi z arzenálu maršála Rommela. Lékař-nekuřák pak
muselo ordinovat v jeho výfukových plynech.
Soubor pacientů, kteří se u nás léčili, byl neobvyklý. Vcelku byli zdravější neţ
my, zdravotnický personál. Jeden pacient se přišel léčit po nedávném sňatku ve
svých 115ti letech neplodnost! Léčba se ale nezdařila. Dědečka v noci unesli
příbuzní a odvezli si ho neznámo kam. To tu bývalo obvyklé. Unést trpícího
nemocného domů k rodině.
Také přelehávání si pacientů v noci na sousední lůţka patřilo
k běţným způsobům. Nebyla s nimi ţádná řeč. Nevěděli jak se jmenují, kdy se
narodili, natoţ kolik je jim let. Neznali místo svého narození a kočovníci
samozřejmě ani své bydliště. Tvrdili, ţe jsou nemocní. Jaké mají příznaky ale
nevěděli. Snad je arabština ani nezná. Nebo je neznali oni. Veškerá léčebná
evidence byla proto podle čísla postele a čísla pokoje. Nemocní si občas pamatovali
58
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
jen jméno, příjmení uţ zapomněli. Kde se narodili a který den a rok, to uţ dávno
nevěděli. Také nevěděli, kde bydlí. Ţádné dokumenty u sebe neměli. Ba ani doma.
Byli tedy na průvodkách biologického materiálu identifikováni jménem a číslem
pokoje a postele. Sestra, alespoň ta evropská, si jakţ takţ pamatovala jejich tváře.
Sluţbu měla ale jenom 12 hodin. Pak přišla jiná sestra a nevšimla si, ţe si přelehli.
Vzorky odebrala a my jsme se v laboratoři uţ jenom divili? Jak přišel pacient ve věku
24 hodin ke smrtelné infekci, jejíţ inkubační doba je nejméně 14 dnů? Zdvořile jsme
pak na výsledek laboratorního vyšetření napsali: „Pohleďte na věk“! Nikdo se pak
uţ neozval a opakovaný odběr neprovedl!
Zdejší nemoci se ani moc neléčily. Bakteriální infekce se přecházely.
Obyvatelstvo mělo na ně uţ od nepaměti imunitu. Bylo asi opravdu úplně jedno, jak
jsem ty baktérie pojmenoval já. Se správným názvem mikroba jsem se trápil
zbytečně; jak se skutečně jmenoval kdo ví? Zato tu byla oblíbená léčba parazitů
(prvoků a červů). Obyvatelstvu trochu a na čas skutečně pomohla. Za pár týdnů je
ale měli zase. To je ale léčili uţ jiní lékaři a v jiném městě.
Nemocniční lékaři tu byli primadony. Svá postavení si tvrdě vydobyli. Letitým
pobytem. Uměli uhádat kaţdou situaci, v arabštině i angličtině. Hádky končívaly
slovy: „Bukra, mafiš!“ Tedy zítra a konec! Jen ten nejhádavější mohl být mudír primář! Nemusel být ale mudírem dlouho. Třeba jím byl jenom dva týdny. Pak ho
suspendovali a byl zase jenom řadovým lékařem. Plat mudíra mu ale byl zachován
na celý rok. Krutě se tu trestalo opuštění pracoviště, třeba s cílem vyzvednout si
sulfu-zálohu peněz. Pracovník se mohl sice pro ni dojít, ale musel se dovolit ředitele
nemocnice. Jeden náš lékař to jednou neudělal a hned z něj uţ nebyl mudír.
Lékaři se tu báli sloţitějších výkonů. Kdyţ se některý nepovedl, byl lékař
zavřen do vězení na mnoho měsíců. Nekompromisně! Vykonávaly se tedy nanejvýše
operace slepého střeva, ţlučníku a tajně obřízky. Sloţitější případy se odesílaly do
nemocnice v Tripolisu (cca 250 km daleko). Důsledky neúspěchu pak uţ byly
vzdálené a pro lékaře trestně nevymahatelné.
Kdyţ tu někomu v nemocnici uřízli slepé střevo, byla to událost. Střevo bylo
naloţeno do láhve od marmelády, autem odvezeno a slavnostně předáno pacientově
rodině. Ta ho uloţila do jeho budoucího hrobu. Střevo vezlo několik Arabů, to proto,
aby si předání orgánu mohli společně dosvědčit!
Naši kliničtí kolegové těţko snášeli sekýrování od „barevných“ primářů.
Ani náš očař neměl poklidnou ordinaci. Sotva prohlédl pacientovi oční pozadí,
přišel ředitel nemocnice a ţe ho teď bude témuţ pacientovi prohlíţet on. Vůbec to
neuměl, ale chtěl si to zkusit. Pak s dvakrát atestovaným lékařem o svém nálezu
dlouze diskutovat.
Pobyt v téhle zemi nebyl o jazykových problémech. Největší problém bylo
napětí, provokované indickými lékaři. Jim šlo o vítězství v hádce. S jinými
lékaři. Mnozí moji kolegové neuměli ţádnou řeč. Přesto byli také nervózní. Ani naše
zdravotní sestry nemluvily anglicky. Byly rovněţ ve stresu.
Není divu, ţe moji kolegové, kliničtí lékaři, byli často frustrovaní. Vysedávali
na posteli, dívali se do dálky, s nikým se nebavili a do práce přestali chodit. Po třech
měsících uţ byl ale návrat zpět domů zdarma nemoţný! Dolary na zpáteční letenku
si ještě nevydělali. V místní měně mohl letenku koupit jenom Arab. Běloši si museli
koupit letenku za dolary. Ty ale neměli. Pracovní smlouva se sepisovala aţ po roce
práce a antedatovala se. Pak teprve přišly peníze na pracovníkovo konto v Praze.
Přes Velkou Británii.
Bzlo dobré si uvědomit, ţe v islámských zemích je zelená barva barvou
posvátnou. Kdyţ lékař předepsal zelené tablety, byl dobrým lékařem. Kdyţ
59
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
předepsal ţluté tablety, byl to špatný člověk. Jeho tablety byly vyhozeny ihned! Do
kanálu před lékárnou!
Po čase se po městě rozkřiklo, ţe v nemocniční laboratoři pracuje bílý
doktor. Začali za mnou chodit zdravotničtí pracovníci z Evropy. Ptali se mě na rady
ohledně léčení svých infekcí. Uměl jsem jim poradit evropskými jazyky a tak
spokojeně odcházeli. Měl jsem z toho dobrý pocit. Jeden z mála!
Vedení nemocnice se na mne často a přátelsky usmívalo. Věděli, ţe
s alkoholikem, dr. Sethem to v laboratoři mám velmi těţké. Stejně jako to měl
můj slovenský předchůdce. Seth mi předhazoval, ţe ho brzy propustí ze zaměstnání
a ţe já převezmu jeho místo. Věděl, ţe po návratu do rodné Indie z něj bude
nezaměstnaný a těţko tam uţiví své děti a manţelku.
JÍDLO
Nejedl jsem místní zeleninu, protoţe jsem se bál infekčních nemocí. To se mi
ale nevyplatilo. Přišla na mne v Evropě neobvyklá choroba - minerální rozvrat!
Projevila se tím, ţe jsem jednoho rána nemohl vstát s postele. Ani kdyţ jsem si to
několikrát nahlas poručil. Nakonec se mi přeci jen podařilo opustit postel a odejít do
práce. Celý den jsem pak byl bez příznaků. Ale cestou ze zaměstnání jsem si hned
koupil krabici drahého mléka (nejspíše egyptského v ceně 1 dináru). Jako prevenci.
Jenom jsem tušil, ţe mi určitě pomůţe. A skutečně pomohlo. Pak jsem ho popíjel dál
a bezmocnost, připomínající mozkovou mrtvici se uţ nikdy neopakovala.
Chce-li někdo zhubnout, ať jede pracovat do Libye. Nějaké peníze se tu
přece vydělají. Na nákup jídla je to určitě dost peněz. Koupit si tedy můţe kaţdý,
na co si jen pomyslí. Bohuţel v tom horku není na jídlo chuť. V noci je v bytech 29
o
C; ve dne je venku mnohem více. I já jsem tady za pár měsíců dos áhl váhy chlapce.
Tedy 50 kilo! K obědu jsem jedl dvě ţemle pomazané máslem (belgického). K tomu
dvě dlouze vařená vejce. K večeři jsem jedl dvě ţemle, pomazané máslem a dva
sýry-trojúhelníčky. Z horka a nadměrného pití sladkého čaje jsem v noci nemohl spát.
Po celou dobu pobytu jsem se nepřetrţitě potil.
Ve městě se prodávaly také masové konzervy. Arabi ale vepřové nesmí jíst.
Aby nedošlo k omylu, byly na etiketách belgických konzerv nakresleny velké hovězí
hlavy. Pak je teprve místní kupovali. Jinak by je nevzali do úst.
Já jsem se Arabům líbil, vše pak bylo pro mě snadnější. Mám zelené oči, tedy
v barvě posvátné pro Araby. Říkali mi sáhibe nebo mudíre. Také ţe jsem byl muţ.
Ţeny se v arabském světě jenom nakopávají.
Musel jsem si odvyknout větu: „U nás je to takhle“ a „dělá se to jinak“.
Nikoho to nezajímalo. U nich se to prostě dělá opačně a není o čem dál mluvit!
Na vzdělání si tu moc nepotrpí. Není k jejich ţivotu vůbec potřebné. Peněz
mají dostatek a šťastný rodinný ţivot jim je vším. Má – li člověk v ţivotě dostatek a
nadbytek všeho, vzdělání mu netřeba! Kam by se měl hnát?
Hovor se tu vede jinak neţ v Evropě. Probírají se nemoci v jednotlivých
rodinách. Všichni mají mnoho sourozenců. Ti trpí bolestmi hlavy, břicha, zad, atd.
Neţ se nemoci proberou uţ je poledne. Při tomto hovoru si hodně potřásají rukama.
Já jsem byl jedináček, sirotek svobodný a bezdětný. Také jsem netrpěl ţádnými
chorobami. Nebyla se mnou tedy v jejich očích ţádná řeč! Jednou se při tlachání o
mé, vlastně ţádné rodině dokonce nad mým osaměním rozplakali. Velmi rychle se tu
na obsah hovoru zapomíná. Hned začnou mluvit o něčem jiném. Vděčným tématem
pak byl hovor o velikosti ňader našich zdravotních sester. Také se mě ptali na jejich
60
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
chtíč po arabských muţích. Neměl jsem o našich sestrách přehled. Ty říkaly něco
jiného neţ dělaly. Kaţdý den jinak.
LABORATOŘ
Z počátku jsem se mezi kolegy na pracovišti cítil jako hluchý. Arabsky
uměli všichni. Kromě mne. Mluvili na mne arabsky. Já jsem se mohl ale jenom
usmívat a vysvětlovat jim česky, ţe nerozumím ani jedno slovo v jejich jazyce. Bylo
to naprosto zbytečné. Tak jsem jim to chvilku říkal anglicky a tomu zase nerozuměli
oni. Nedalo se nic dělat. Musel jsem se naučit pár arabských vět a pouţívat je.
Vlastně ani nebylo třeba je zařazovat do souvislého hovoru. Stačilo, ţe jsem na ně
mluvil arabsky. Vystačil jsem s tímto druhem hovoru dost dlouho. Hovorem se stejně
neříkalo nic důleţitého!
Vedoucím laboratoře byl plavovlasý Arab - zdravotnický technik. Asi
potomek vojsk maršála Rommela. Kdo měl světlejší vlasy byl na vyšším postu.
Odborným vedoucím byl indický lékař Dr. Seth. Kdyţ mě poprvé uviděl řekl
„inšala - konečně, uţ jsem neměl dva roky dovolenou!“ V nemocniční
bakteriologické laboratoři nás pracovalo 17. Nebývalo tu ale zvykem, ţe by všichni
kaţdý den přišli do práce. Světlovlasý vedoucí laboratoře mne dlouho pozoroval. Při
odchodu z práce jsem mu musel ukazovat co mám za košilí. Já jsem chodil do práce
všech 6 dnů pracovního týdne. Po čase ke mně získal důvěru a dal mi klíče od
celého laboratorního objektu. Kaţdodenní a včasný příchod do práce se mi ale
nevyplatil. Začínalo se v 7.30 hodin. Přicházel jsem přesně. Bohuţel jediný. Před
laboratoří uţ čekaly desítky Arabů. Všichni mě radostně vítali a smáli se na mně.
Hned mi přistrkovali průvodky na laboratorní vyšetření. Mluvili jen arabsky. Průvodky
byly alespoň v nějaké, byť popletené angličtině. Jednalo se o výtěry z různých částí
těla. Nevěděl jsem co dělat, kdyţ jsem přišel do práce sám. Naučili mně, abych
v takové situaci říkal: „Šveja, šveja“ (= velmi sprostý ale zklidňující výraz ). Opravdu
jsem se stal pánem situace.Všichni Arabové i Arabky si hned lehli do písku před
laboratoří. Získal jsem tak několik málo minut času, abych mohl do laboratoře vůbec
vstoupit. Řinčelo hned několik telefonů najednou. Kdyţ jsem se představil anglicky,
hned na druhém konci někdo telefon poloţil. Tak jsem oběhl všechny aparáty. Na
druhém konci vţdy někdo zavěsil. Někdo si asi jen chtěl pokecat arabsky. Pak jsem
začal vytahovat plotny z termostatů. Na dveře začaly bušit sestry s výtěry
z jednotlivých oddělení nemocnice. Chtěly okamţitě otevřít dveře a předat mi
materiál.
Laboratoř byla stavba okálového typu. Uvnitř byla ale velmi prostorná a
s mnoha místnostmi. Měli jsme tam klimatizaci staršího typu, zcela funkční. Udrţela
teplotu kolem 20 0C. Kdyţ jsme odcházeli domů, vyjít ven bylo jako facka horkým
hadrem. Na slunci bylo asi 50 stupňů.
Budova laboratoře měla 4 stěny. A jedny dveře. Okna byla zavřena okenicemi.
Evropan toto uspořádání zná uţ po staletí. Arab je ale po staletí zvyklý uléhat do
písku. Dům i laboratoř jsou pro něj neznámou věcí! S vypětím všech sil hledá vchod
do laboratoře. Neví, ţe musí obejít dům kolem dokola. Obejde asi půl domu a kope
do stěn! Pak to vzdá! Odhodí vše a odchází. Na nemoc a nemocnici ihned a bez
hněvu zapomene.
Oddělení oţívalo po ránu svým obvyklým způsobem. Na začátku pracovní
doby nemělo cenu měnit místní zvyky. Nemělo cenu nic uspěchávat. Místní
pracovníci přicházeli aţ kdyţ se vyspali. Měli svůj původní pouštní rytmus. Také
nepřicházeli do práce třeba 14 dnů. Zato na oběd si přišli a hned se zase nenápadně
61
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
vytratili. Marné bylo opakované napomínání jejich arabského vedoucího. Někteří
technici byli úplně černí. Asi potomci uprchlých otroků z jiţnějších částí Afriky.
Odebrat stěr je v Evropě jednoduché. Ale v Africe se muţ ţeny nesmí ani
zdravotnicky dotknout! Jelikoţ u nás pracovala jenom jedna ţena a to jenom někdy a
na pár hodin, museli tyto odběry provádět laboranti. Ti se s pacientkou zamkli
v odběrové místnosti. Za zavřenými okenicemi. Po chvíli vylezli s vytřeštěnýma
očima a několik hodin nebyli schopni slova. Nikdy ve svém mládí neviděli nahou
ţenu. Tu poznali jen v laboratoři! Ţenili se aţ ve 30 letech. Jediná ţena pracující
v naší laboratoři se jmenovala Fathia. Spolehnutí na ni nebylo ţádné. Neměla ţádné
zdravotnické vzdělání. Anglicky sice rozuměla, psát ale neuměla. Musela-li psát,
dělala jen vlnovky. Musel jsem tedy za ni psát já. Anglické a latinské diagnózy mi
nedělaly potíţe ani při stovkách rychlých zápisů denně. Ale i v této jednoduché práci
jsem se topil. Problémem bylo jméno, příjmení a označení pohlaví. Podle jména jsem
neuměl rozlišit muţe a ţeny. Musel jsem si tedy na zvláštní papír poznamenat jména
muţská a ţenská. Celkem jich bylo dohromady asi 10. (Nejtěţší ale bylo sehnat v
laboratoři ten papír na napsání jmen! Nebyl tu!)
V naší laboratoři se pouţívalo mnoho barviček. Všechny byly v tmavých
lahvích a skoro stejné barvy. Nápisy byly barvami tak polité, ţe se nedaly přečíst.
Odstín barvy se určoval čichem! Dr. Seth vţdy vyčichal správnou barvu. Pro mne to
čichání bylo ale nad lidské síly. Kdyţ jsem vyčichal špatně, hned mě shazoval před
ostatními. Myslím si, ţe se ale často i on mýlil. Tvářil se však suverénně. Vůbec byla
v Sethovi skrytá nenávist. Vůči bělochům. Asi ještě z dob Britského Impéria.
Nepěkně mluvil o Ghándím. Prý jim rozvrátil velkou Indii.
Vyčítal jsem dr. Sethovi, ţe u nás umíme pracovat v tomto oboru lépe.
Vzal mě za rukáv a odvedl do skladu laboratoře. Ukázal mi bohatě zásobený sklad.
Ať si vezmu co chci a začnu si pracovat po svém. Ţe on měl jenom takovéto
podmínky. V těch musel řídit chod této laboratoře. Nakonec se rozplakal. Uvědomil
jsem si, ţe někdy je moudřejší nic neměnit. Laboratoř měla svůj obvyklý chod. Také
bych z těch svých novot mohl zůstat ze 17 lidí sám!
Ve vysvětlování latinských diagnóz v angličtině a odesílání arabských
pacientů do ostatních laboratoří jsem se stal mezi místními bakaláři uznávaným
odborníkem. Nevěděli si rady kaţdé dvě minuty. Váţil si mne za znalost diagnóz i
Rommelův potomek -vedoucí laboratoře - zdravotnický technik. Já jsem zase
nevěděl, kde je která laboratoř v téhle nemocnici. Jelikoţ se nikdy odeslaný nevrátil
zpět, byl jsem ceněn!
Jednou přišli sovětští důstojníci. Jejich řeč jsem uměl uţ od základní
školy. Měli však takový přízvuk, ţe jsem jim nerozuměl ani slovo. Tak to zkusili
anglicky a to bylo ještě horší. Měli kapavku. Doktor Seth, na konci pracovní doby uţ
ţádné vzorky nechtěl přijímat. Zrovna zase hrál karty a strašně řval. (Prý se tím
uklidňoval!) Moc jsem ho musel přemlouvat, aby je odebral!
Kdyţ je v laboratoři veškeré potřebné vybavení, je se zapracovaným
personálem radost pracovat. Je-li obojího jen polovina, je velmi těţké pracovat. Jeli toho jen třetina, je práce uţ téměř nemoţná. My jsme měli k dispozici ještě méně.
Přesto jsme pracovat museli. Dodávka objednaného laboratorního zboţí tu trvala tři
roky!
Další částí práce laboratoře byla serologie. Na tu chybělo skoro vše. Proto
tedy Dr Seth diagnostickou práci improvizoval. Ředění lidských sér mi ukazoval
v předklonu a zády ke mně. Lidské sérum HIV pozitivní odstřikoval pipetou přímo
na podlahu. Na stejné místo podlahy si také zároveň odplivl. Dívali jsme se na
výsledek aglutinační reakce. V laboratoři bylo světlo jenom ze zářivek. Nebylo
62
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
dostatečné! Odečíst výsledek potřebovalo silné světlo. To bylo denní světlo. Okenice
od laboratorního domku jsme museli mít zavřené! Jinak by na ně tloukli pacienti a
doţadovali se různých odběrů. Ti, jak jsem uţ řekl, také do stěn laboratorního domku
neustále kopali, protoţe nemohli najít vchodové dveře. Pro odečet této reakce jsme
se nakonec domluvili, ţe ji budeme odečítat při otevřené okenici a s mou kapesní
lupou. Dr. Seth to předváděl svému kamarádovi z Pakistánu, Dr. Hassanovi. Pouţíval
při tom mou lupu a zdůrazňoval, ţe ji pouţívá poprvé v ţivotě! Nejdříve se ptal mne
na výsledek. Pak řekl svůj – opačný. Nakonec jsem pochopil, ţe jsem jeho sokem.
Jenom jeden z nás bude moci dále pracovat; indický doktor to ale uţ určitě nebude!
Zbýval jsem na vítězství jenom já! To ale nemohl dopustit. Konečné vítězství však
bylo spíše Pyrrhovo. On se vrátil do Indie jako nezaměstnaný, já do ČSSR, také
jako nezaměstnaný.
Jak se ty baktérie tenkrát jmenovaly doopravdy, zůstává mi otázkou ještě
dnes. Vlastně o jejich názvy opravdu vůbec nešlo. Tatáţ slova mi řekl i ředitel
nemocnice, při vstupním představováním. Řekl „Naši lidé mají na mikroby
imunitu!“ Chtěl mi tím říci, ţe si s nimi nemusím dělat hlavu! „Vykašli se na názvy
mikrobů a věnuj se našim oblíbeným parazitům!“ Ty léčíme rádi a bez rizika
komplikací! Jak se která baktérie jmenovala nebylo u tamních pacientů vlastně
důleţité. Naši bílí kolegové mi radili, abych se moc nesnaţil a psal názvy neutrálních
mikrobů. Třeba zlatý stafylokok. Ţe mé výsledky stejně nikdo nečte! Souvislost
mezi mikrobem a nemocí v arabském světě přece neexistuje! Měli pravdu. Opravdu,
zdraví a nemocní měli stejnou mikrobiální škálu. Přičítat tu patogennímu mikrobu
patogenní činnost bylo přinejmenším nepatřičné.
Dr. Seth se rád a zuřivě s kaţdým hádal. Chyběly-li mu argumenty tak to
dořval. Tlačili na něj, aby rozšířil a upřesnil spektrum diagnostikovaných mikrobů.
Přišli na mě, abych jim ukázal názvy a čísla kmenů, diagnostikovaných v Evropě.
Kdyţ jsem jim to přeloţil, zařval Seth: „Ty jsou v Evropě, tady je Afrika!“ Zase měl
pravdu!? Bylo po jeho. Dr. Seth ale také věděl, co má na pracovišti řídit. Své
laboranty hned po jejich příchodu zpraţil, aby začali myslet na práci a ne na sex! Po
příchodu na pracoviště by hned zahájili sexuální radovánky! Dle principu – kaţdý
s kaţdým!
Pouţité plotny s namnoţenými patogenními mikroby jsme vysypávali do
uličního kontejneru. Někdy jsme se do něj s odpadem trefili, někdy ne. Pak padaly
plotny přímo na chodník. Kdyţ byl kontejner plný, vrhali jsme odpad přímo na zem.
Ty mikroby byly stejně arabské a tak jsme je Arabům zase jenom vrátili.
Do naší laboratoře jednoho dne nastoupil Dr. Kim Juan Čang. Byl
profesorem virologie v Phong Pjangu. V Severní Koreji. Byl úplně ztracen. Neuměl
anglicky ani rusky. Nepřečetl latinské písmo. Medicínu uměl jenom korejsky a
v korejském písmu. Bylo pro něj nepředstavitelně těţké přečíst a vyslovit jméno
nejběţnějšího mikroba - Escherichia coli. Jejich korejská skupina měla dva
tlumočníky. Mladší tlumočil korejsky-arabsky, starší korejsky-anglicky. Druhému jsem
dobře rozuměl. Prý nám přidělený doktor v laboratoři nebude pracovat. Bude se
jenom dívat a mlčet. A my abychom na něj jen mluvili. On nám ale nebude nic říkat.
Já osobně mu prý mám pomáhat nejvíce. Slíbil jsem to. Dr. Seth a arabský vedoucí
laboratoře nad tím odborníkem jen kroutili hlavou a skrze zuby procedili: „Ten tu
není na práci, doktor Roman je tu na práci!“ Neměl jsem z té pocty radost. Pak
jsem s ním předčítal z jeho sešitku jím a latinkou napsané názvy mikrobů a hlasitě
vyslovoval jejich názvy. Opakoval to po mně ale já mu nerozuměl. Hlavu si s tím na
rozdíl ode mě nelámal. Kdyţ začal mluvit korejsky, nerozuměli mu ani všemu
rozumící naši indičtí „východňáři“.
63
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Potřásání rukama patřilo k místnímu folklóru. Já jsem se jim líbil a tak se na
mě chodilo dívat mnoho místních občanů. Pochopitelně jsem je neznal a ani je
později uţ nikdy nepotkal. Rukou jsme si ale potřást přece museli. Třepal jsem rukou
s neznámými muţi asi 150 -200 krát denně. Ruce měli vlhké a jejich stisk nebyl
pevný. Můj stisk byl ale pevný. Snad také proto si mě váţili. Měl jsem často ruce
infikované od salmonel a shigel. Přesto jsem jim ruku musel podat a něco s nimi
poţvatlat. Nakonec jsem se s nehygienou smířil. Ty infekce na mých rukou byly
přece z jejich země! Nadměrným třepáním rukou jsem se však nakazil místními
bradavicemi. Na kaţdém prstě mé pravé ruky! Ty jsem si vypaloval kyselinou
dusičnou aţ později. V Praze.
Laboratoř pracovala jen tolik, kolik povolil doktor Seth. Navrhl jsem zavést
další diagnostickou metodu. Dokonce jsem nakoupil nezbytné za své peníze. Kdyţ
jsem měl připravené soupravy pro mnoho dětských pacientů a pochlubil se mu s tím,
okamţitě mou iniciativu zamítl! Prý by bylo mnoho telefonátů, které by nás rušily
v hraní karet (kanasty a ţolíků) ! Neprotestoval jsem.
Jednou mě laboranti pozvali do odlehlé místnosti. Tam ţe si uděláme
„chambre separée.“ Pobývat tam prý budou smět jen vyvolení. Já také. Pustili mi
tam tranzistorové rádio s arabskou hudbou. Začal jsem jim předvádět břišní tanec.
Hrozně se tomu smáli a celý den bylo o čem mluvit. Aţ nadměrně veselým
spolupracovníkům jsem vyprávěl, ţe my seveřané jsme „psí čumáci“. Málo se
usmíváme a neradi dlouze mluvíme. Říkali mi, ţe já nejsem psí čumák!
S lidmi v laboratoři jsem se musel domluvit jakýmkoli způsobem. Podle
principu: Pomoz si jak můţeš! Neznámý na mě vţdycky spustil arabsky. Já mu
odpověděl anglicky. Moţná nebo spíše určitě na jiné téma. Byl-li někdo poblíţ,
přeloţil mu to do arabštiny. Také moţné špatně. On ale dychtivě čekal na mou
odpověď. Trpělivě a dlouho. Těšil se na to, jak se s ním budu dál vybavovat. Chlubil
se hovorem se mnou před svými kamarády. Viděl mě přece rád a s chutí si povídal.
Kdyţ uţ jsem nemohl dál, nabídl jsem mu cigaretu. Vzal si ji a hned na vše
zapomněl. Zase jsem měl na chvíli vzácný pokoj.
Musel jsem si oţivit svou středoškolskou, ţiţkovskou angličtinu. Arabsky
se jen tak rychle na místě naučit nedá a spolupracovníci jinou řeč neţ angličtinu
neuměli. A arabština nemá slova v medicíně uţívaná! Za dva dny jsem se uţ
anglicky rozpovídal. Postupně jsem se dostával do sloţitějších obratů a pouţíval
bohatšího slovníku. Dr. Seth mi rozuměl, ale technikům mé věty musel překládat do
arabštiny. Arabština je řeč monotónní. Bez přízvuků a pauz mezi slovy. Kdyţ v té
době mluvili o Kuvajtu, byli místní opravdu rozhněvaní a na hlas přitlačili. Také
„tleskali“, jako projev hněvu před rvačkou.
.
Svačina v laboratoři. Té jsme říkali oběd. Jídlo jsme si v laboratoři vařili sami.
Rozmačkaly se melouny a rajčata. Holýma rukama, kterými jsme před chvílí
zpracovávali salmonelové kolonie. Pochopitelně jsme si ruce neumyli. Pak jsme si
namáčeli do jídla v lavóru středy „ţemle“.Bylo to divoké! Tvrdé okraje se házely za
nás. Na zem. Uklizeč je druhý den ráno uklidil. Někdy sousto letělo nevyzpytatelně.
Musel jsem uhýbat. Palestinec Dţamil, také Arab říkal: “Ţerou jako zvířata, jako
zvířata!“ Pak uţ ale více neříkal. Ke slušnosti patřilo hlasité říhání. Musel jsem se to
doučit.
Pomocná laborantka Fathia s námi muţi jíst nesměla! Nosili jsme jí jídlo do
místnosti, kde se zpracovávaly stolice. Tam se najedla sama.Ke svačině se
nakupovalo 10 vek. Asi pro 20 lidí. I já jsem je šel jednou koupit do blízkého krámu.
64
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pekař se mě ptal odkud jsem? Kdyţ jsem řekl, ţe z nemocnice, usmíval se. Na ceně
však neslevil. To dopoledne slunce strašně praţilo. Sotva jsem se s horkými vekami
doplazil zpět. Doktor Seth si po jídle významně hladíval plné břicho. Jednou navrhl,
ţe my cizinci bychom kaţdý měli jeden den uvařit své národní jídlo. Já jsem si vybral
rajský salát s cibulí. Sladkokyselý. Kolegové ho sice jedli, ale hodně si odplivovali.
Teprve později mi řekli, ţe Arabové neznají kyselou chuť. Korejskému doktorovi také
nabídli, ţe by mohl uvařit jejich jídlo. Třeba rýţi. Nepochopil to v ţádné řeči! Ani z mé
gestikulace!
Svačili jsme ve zvláštní místnosti. Byla tam mimo jiné černá školní tabule s
křídou. Jednou se tam objevila naše jména. Za jmény byly napsány latinkou názory
na naše jednotlivé osobnosti. Dr. Seth byl madţún-blázen. Já jsem byl napsán aţ
jako poslední - bambino! Hovory bývaly i hlučné. Třeba o fotbalu (občas ho na
plácku hráli). Nikdy mi ale neřekli nadávku: Ty křesťanský pse!
Moji spolupracovníci byli po ránu hladoví. Kdo si přinesl jídlo, svačinu či
oběd, a neprozřetelně je poloţil někde na stůl, bylo mu snědeno. I on mohl jídlo
beztrestně sníst někomu jinému. Nic se nevyšetřovalo ani nehledalo. Platil tu zákon
smečky. Spolupracovníci byli přátelští. Ptali se mě, zda mám dost peněz? Byli
ochotní mi půjčit. Já jsem tu ale netrpěl nedostatkem. S povděkem jsem jim
poděkoval za upřímnou nabídku.
Spolupracovníci. Dţamil byl laborant a rád mluvil i v evropských obratech.
S oblibou říkal arabsky „půl na půl“ /nus va nus/. To měl asi z němčiny. Také rád
mluvil „filantropicky“. Prý je mu jedno co je to za člověka, ať je to Arab, křesťan, ţid
nebo Ind. Nic proti nikomu nemá, jen kdyţ je to dobrý člověk. Dţamil nám povídal o
svém pohnutém ţivotě v Palestině. Kdyţ se narodil v roce 1948, uţ se to tam
jmenovalo Izrael. Celé období, aţ do dospělosti bydlel v oploceném táboře. Bylo tam
ale dost vody a jídla. Také tam měli arabské školy. Celý ţivot pak cestoval a pracoval
po Blízkém Východě. Domov neměl nikde! Odkud bude brát penzi jsem se ho
neodváţil zeptat. Chudý ale určitě nebyl. Měl auto a nejspíš naspořeno na stáří.
Mohamed byl bakalář a díky svým světlým vlasům vedoucím laboratoře. Měl
tlumený hlas a dobře vyslovoval. Bašír - plný sexu, hudby a tance. Musafa byl
urostlý, uhrovatý a vlastenec. Staral se o neplýtvání pitnou vodou. Dozíral hlavně na
zavírání vodovodních kohoutků. Saja by rád zápasil s kaţdým. Harareis rád lovil
říční ryby. Omoran byl černoch. Někteří laboranti si se mnou chtěli změřit sílu, hrou
zvanou přetlačovaná. Zamítl jsem to. Zlomit si ruku v těchto podmínkách bylo velmi
nebezpečné.
Dr. Seth byl odborným vedoucím laboratoře. Proto, ţe byl cizinec, nemohl
být v té době vedoucím natrvalo. Bál se o místo. Byl Ind a uţ si tu vydělával 10 let.
Všichni ho měli dost. Byl vzteklý a hádavý. Tekly mu nervy. Měl na tuto zemi příliš
indickou pleť - barevnou. To měli místní sice také. Ale v té době uţ tahle Dţamahírie
chtěla bílého doktora. Adeptem jsem měl být já. Líbil jsem se jim. Měl jsem zuby
v ústech, vlasy na hlavě a byl jsem docela urostlý. Měl jsem Dr. Setha nahradit. To
jsem se ale dozvěděl aţ později. On byl místní primadona. Kdyţ řekl, ţe se ta
bakterie jmenuje tak a tak, pevně stál na svém. Uměl to uhádat hlasitě a
nekompromisně. Arabsky i anglicky. Nešlo mu oponovat. Kdyţ řekl její název on, bylo
to vţdycky dobře. Kdyţ někdo jiný, bylo to špatně. Kdyţ zdravotničtí technici,
zaručeně s řevem špatně. Dr. Seth uměl neobyčejně rychle přečíst průvodku
biologického materiálu. Četl ji asi setinu vteřiny. Plotnu s mikroby odečítal asi půl
vteřiny. Hned výsledek napsal na druhou stranu průvodky. Kupodivu si jméno
65
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
pacienta i jeho diagnózu pamatoval. Ukazoval mi plotny vpravo a já byl vlevo. Hned
plotnu vyhodil. Přeběhl jsem vpravo a on napsal výsledek vlevo. Doběhl jsem vlevo,
ale průvodku s výsledkem uţ laborant rychle odnášel. S druhou plotnou předvedl
totéţ, ale na opačných stranách. Nic jsem na plotnách neviděl a ani na průvodkách
nepřečetl! Nakonec se mě zeptal, zda jsem bakterii viděl a přečetl si její název? Kdyţ
jsem řekl, ţe ne, bral to jako ano. Pak měl důvod k mému pomlouvání. Věděl, ţe
Libye je jeho poslední pracovní šance. Po návratu do Indie se uţ pracovně neuchytí.
Proto se tu drţel svého jakţ takţ dobře placeného místa. Dělal vše pro to, aby tu
zůstal pracovat co nejdéle. Já mu byl sokem, který ho měl z místa vypíchnout!
Všechny své dosavadní soky odrovnal. Věděl, ţe po návratu domů umře hlady. I se
svou rodinou!
Mnohé se dalo vysvětlit tím, ţeDr. Seth byl těţký alkoholik. Pálil si doma
kořalku sám. Do práce nám donesl jen zbytkovou přiboudlinu, za kterou jsme mu byli
velmi vděční. Hlavní zásoby měl doma. Pro své indické kamarády. V práci ale nepil.
Pro laboratorní spolupracovníky měl vţdy v ledničce láhev čistého lihu. Řval jako
zvíře! Jinak ani mluvit neuměl. Připomínalo to řev restaurace čtvrté cenové skupiny.
Jeho domácí popíjení bylo slyšet na barvě hlasu. Měl neposazený hlas.
0 Arabech. Arabové jsou lidé veselí, přátelští, pohostinní a pozorní.
K oblíbeným cizincům. Ty pak na ulici zdraví, jako dávno známé a navţdy přátelské
bělochy. Často se mne ptali, co si o nich myslím? Říkal jsem jim, ţe jsou veselí,
přátelští, pohostinní. Dlouho si to nepamatovali. Proto se mne na toto stejné téma
ptali skoro kaţdý den znovu. Arabi berou dnešní den jako ten nejkrásnější v jejich
pozemském ţivotě. Umějí ho vychutnat po všech stránkách.
Hodně se tu pouţívalo arabské slovo inšala v souvislosti „konečně, zaplať Pánbůh“.
Arabové mají rádi blýskavé a barevné věci. Líbily se jim třeba mé zlaté brýle. Musel
jsem jim je půjčit a oni si je vyzkoušeli. Také můj zděděný, zlatý prsten si nasazovali
na prsty. Vše mi ale hned vrátili.
I přes mé bohaté ţivotní zkušenosti jsem musel připustit, ţe v téhle zemi bylo
vše obráceně. Býval jsem zvyklý se celý ţivot drbat pravou rukou za pravým uchem.
Tam ale ne! Musel jsem se to naučit po jejich; jinak to tu ani nešlo. Na novoty nebyli
zvědaví.
V pracovním procesu byly také volné chvíle. Hovor o nemocích jsem
za sebe nemohl absolvovat. Byl jsem zdráv, sirotek a svobodný. Uměl jsem ještě
ze školy dvě kouzla se sirkami. Tak jsem jim je předvedl. Hrozně se jim to líbilo.
Také jsem uměl sloţit papírovou vlašťovku. To také ocenili. Tento repertoár mi ale na
měsíce volných chvil na pracovišti nevystačil.
Ptali se mne, jestli tu uţ mám nějakou lásku? Odpovídal jsem, ţe má jediná
láska je láska k práci v laboratoři - mikrobiologii. Nevěřili mi, chechtali se, mávali
rukama a s úsměvem odcházeli jinam.
Ropné studny a zdroje zemního plynu jsou hluboko na jihu pouště.
Zemní bohatství je vedeno tisícikilometrovými ropovody a plynovody aţ k pobřeţí
Středozemního moře. Nikdy jsem se do těchto končin nedostal. Země je ještě mladá
a mnohé jí musíme odpustit. Budiţ jí ke cti, ţe po přiblíţení se k úrovni bělochů
prahne. Má na to dostatek peněz z ropných výnosů.
Návštěvy v laboratoři. Přicházeli lékaři, pacienti, příbuzní i známí
spolupracovníků. Také přicházeli třeba jen na jídlo. Ptali se mě jak se mám? Říkal
jsem, ţe půl na půl /nus va nus/. To ale nemohli pochopit. Oni se měli pouze
báječně /katir quois/. Vysvětloval jsem jim, ţe jsem nervózní z mnoţství práce. To
66
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
ale nemohli pochopit. Oni nepracovali a tedy neměli být proč nervózní. Jednou k nám
přišel nemocniční doktor. Mladý Ind. Mlčel a jenom se na mě dlouze díval. Bylo
trapné ticho. Zvyklý na obvyklé tlachání se zdravotnickými techniky jsem mu poloţil
nepromyšlenou otázku: „ Narodil jste se v tomto městě?“ Odpověděl mi: „Neumíte
rozpoznat můj obličej?“ Byl to Ind. Hned a beze slova uraţeně odešel! Jindy přišel
pakistánský lékař. Chtěl vidět jak se my v Evropě modlíme? Předvedl jsem mu náš
Otčenáš. V pokleku. Ještě, ţe mi nerozuměl. Uţ jsem ho totiţ zapomněl..
K místnímu rituálu patřilo uvařit ráno čaj. Pro všechny a na celý den. Čaji se tu říká
„šahí“. Jednou jsem jej vařil já. Namíchal jsem směs čaje a cukru poctivě a vařil
dlouho. Byl moc dobrý. Přicházející hosté si nalili a řekli: Ten čaj je dobrý! Kdo vařil
ten čaj? Odpovídali jim: Doktor Roman. Tak se tahle věta opakovala ten den asi
150krát. Kdo vařil dnes čaj? Doktor Roman. Ten čaj je dnes dobrý. Na jídlo přišel
další. Nejdřív dostal čaj. Hned začal. Ten čaj je dobrý, kdo ho vařil? Doktor Roman.
Tak se tento rozhovor opakoval několik hodin. Vţdy s novým příchozím. Uţ mě to
unavovalo a tak jsem raději druhý den uvařil čaj mizerný. Hned byl konec s tímto
úmorným tlacháním.
Laboratoř byla vlastně dost dokonalá. Byla připravená i na diagnostiku
cholery! Svého času tam řádila! Infekce tehdy pocházela z místní zubní pasty.
Připravovali jsme si citlivé půdy na kultivaci mikrobů. V miskách se gely musely opálit
nad plamenem kahanu. To proto, aby se na jejich površích nezachytily neţádoucí
vzdušné mikroby. Při tomto úkonu je nejlepší nemluvit a ve chvíli opalování ani
nedýchat. Lidské horní cesty dýchací jsou plné mikrobů nejen u Arabů ale u všech
lidí. Arabové si ale při opalování povrchu plotny zpívali písně. Čím delší tón byl
v písni, tím déle plotnu opalovali. Aţ z ní roztavená půda kapala! Nic jsem jim raději
neříkal. Nedalo se nic dělat!
Přihodily se i hrozné maléry. Jednou napsal náš laborant do výsledku
sternálního punktátu, ţe nalezl kvasinku Candida albicans. Ta tam ale nemohla být.
Český hematolog tomu dal korunu tím, ţe do chorobopisu upozornil na kontaminaci
při odběru. Ten ale prováděl on sám. Dozvěděl se to ředitel nemocnice a na
kobereček šel nejen Dr. Seth ale i tento český lékař. Seth se bránil tím, ţe výsledek
podepsal jeho laborant a on o tom nevěděl. Hematolog tvrdil, ţe on prováděl odběr
sterilně a kvasinku do materiálu dodala naše nesterilně pracující laboratoř.
Z nadměrné konverzace s laboranty v mixu arabštiny a angličtiny jsem
byl časem úplně zblblý. Byl jsem mluvením uţ tak zpitomělý, ţe jsem si
v angličtině pletl mouchu s blechou. Hovor byl v první větě arabský, ve druhé v
angličtině, ve třetí větě zase arabský. Plynul pořád dále. Já jsem ale rozuměl jen
anglickým větám. Musel jsem si domýšlet obsah vět arabských. Nakonec uţ jsem si
pletl i myš s mouchou. Při nějakém pracovním průšvihu jsem si říkal nahlas:
„Jéţíšmarjá!“ Arabové to po mně opakovali. Bylo to trapné, ale i veselé!
Kaţdý den ráno vznikal problém „jaké datum vlastně dnes je?“ Já jsem
prosazoval evropské, podle Gregoriánského kalendáře. Ani se moc nebránili té mé
novotě. Stejně nevěděli kolikátého to dnes vlastně je. Islám má počátek letopočtu
od Proroka Mohameda a je teď asi v 15 století. Místní Arabové byli v celku pro,
abych na průvodky psal mé evropské datum. Musel jsem jim ve čtvrtek připomínat,
ţe zítra je dţuma – pátek. Tedy den pracovního volna! Přišli by do práce. Jinak jim
na dni v týdnu ani moc nezáleţelo, nebyli zvyklí chodit do zaměstnání 6krát týdně.
Nedělal se z toho problém. Zaplaceno stejně dostali za plný počet dnů,
odpracovaných i neodpracovaných.
Můj předchůdce v téţe laboratoři byl Slovák. Pamětníci mi řekli, ţe byl
nejnervóznější z celé předchozí skupiny. Jak jsem tedy já měl být klidný? Jeden
67
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
spolupracovník, evropský Arab Ilja se mě jízlivě ptával: “Těţko se vydělávají
dolárky, viď Románku?“
Pro odečet stanice jsem měl nakreslené pracovní schéma odečtu. Bylo to
účinné, v popletenosti průvodek a vzorků jsem si tím v povídavé situaci kolegů
pomáhal. V osudný den mi ho zuřivý Seth roztrhal. Byla to poslední kapka pro mé
rozhodnutí, vrátit se domů. Bylo nás více. Výpověď jsem musel napsal arabsky i
anglicky. Pak jsem ji oficiálně podal v sekretariátu ředitele nemocnice.
Pracoval jsem tam ve strašlivém stresu. Naprosto nic ze svých ţivotních
zkušeností jsem tam nemohl uplatnit. Vše se tam dělalo úplně jinak. Také tam byl
zmatek a to ve všem obrovský. Opravdu jsem si nevěděl rady po celou pracovní
dobu. Jen občas se mi podařilo alespoň něco málo přeorganizovat k lepšímu. Druhý
den to ale zase šlapalo postaru. Byl jsem z toho bezradný a znechucený a vzdal
veškerou iniciativu.
VOLNÝ ČAS
Jezdili jsme se koupat na dţezíru - pláţ. Ta ale nebyla hezká. Na břehu leţelo
mnoho barevného odpadu ze Středozemního moře. Jednou moře vyvrhlo poloplnou
láhev whisky. Tak jsem si ji později doma vypil. Jezdili jsme na dţezíru taxíkem. Byl
to dodávkový automobil s plachtou. Dříve asi slouţil jako zásobovací vůz paříţské
trţnice, řečené Břicho Paříţe. Cena za jízdu byla jednotná. Sednout si mohlo tolik
cestujících, kolik se jich tam jen vešlo. Důleţité bylo říci něco jako:“Kdyš flus“.
Znamenalo to, ţe se pro nás taxi vrátí v určitou dobu a teprve po návratu se bude
platit. Pro jistotu jsme hodinu návratu vyrývali do písku. A taxíkář pro nás opravdu
vţdycky přijel. Pak se teprve platilo.
Pláţ nebyla zdaleka tak nevinná jak vypadala. Písek byl tak horký, ţe se na
něj bez bot nedalo stoupnout. Nahoře byl zdánlivě suchý. O pár centimetrů níţe byl
ale mokrý od mořské vody. Arabové mají plíseň mezi prsty nohou. Všichni jsme se
dlouhodobě nakazili!
Pobřeţí bylo lemováno malými pevnůstkami. Připomínaly vyhlídkovou věţ na
praţském vrchu Vítkově. Byly odkryté a nevyzbrojené. Uvnitř býval nejeden
„podpapírník“, ale bez papíru. Tímto obsahem pevnůstky neodpuzovaly jen
nepřátele!
Stáli jsme s kolegy v moři po krk ve vodě, odháněli medúzy a naříkali na stres
na pracovištích. Jeden z nás byl ale statečný a střízlivě situaci rozebral. Prý jsme se
rozhodli vydělat peníze a tak to musíme vydrţet! Připomněl maršála Rommela, který
to tu také musel vydrţet a v daleko horších podmínkách. On prý musel pouţívat k pití
lidskou moč. My jsme ale pili vodovodní vodu! Jeho tanky neměly naftu! My jsme se
vozili taxíky. On spal pod stanem! My v pěkných loţnicích. Kdo se to tedy měl vlastně
špatně? Jednou jsme zašli do místního hotelu. Byl velmi luxusní a s bazénem. Plaval
v něm Němec. K plavání si velel německy.: „Eins, zwei, eins, zwei…“!
Z dţezíry jsme se vraceli zotavení a opálení. Další den ale účinek rekreace
rychle pominul. Na pracovištích probíhaly nekonečné hádky v angličtině střídané
arabštinou. Na vrcholu hádky byla jedna věta anglická a následující arabská. Tak se
naši cizinečtí kolegové vydrţeli hádat několik hodin! Hádky provokovala hlavně
indická komunita. Arabové jim byli ale rovnocennými odpůrci. My jsme v hádkách
vůbec nebyli rovnocennými soky. Pouţívané jazyky jsme totiţ ještě dobře neuměli.
BYDLENÍ
68
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Po práci jsem si musel dojít nakoupit. Obchod byl vzdálen asi tři minuty
chůze. V teplotě asi 40o C to bylo neuvěřitelně namáhavé. Musel jsem vyvinout
neobyčejnou vůli, abych odpoledne do obchodu vůbec došel. Míval jsem s sebou
slovník a co jsem chtěl koupit, to jsem si nalistoval. Arabští prodavači se mi smáli.
V krámě jsem se slovníkem v ruce jmenoval arabsky potraviny, které jsem chtěl
nakoupit. Kdyţ uţ leţely na pultě, vyjmenoval mi je arabský prodavač česky. Pak
mi řekl jejich cenu. Také v češtině. Zase jsem vypadal jako blbec.
Neměl jsem ledničku a tak jsem si potraviny schovával ve skříni na šaty.
Meloun mi tam vydrţel asi tři hodiny. Pak ho pokryla vrstva plísně. Také hrášek
z konzervy zplesnivěl za pár hodin. Dlouze a smutně jsem se díval do konzervy
s vrstvou plísně. Kolegové mi nakonec mi poradili, abych to za plynulého míchání
spláchl do záchodu.
Začínal tu místní bufet s hamburgery. Neměl jsem však důvěru v list
hlávkového salátu v ţemli. Ti, co tu pojídali místní zeleninu skončili velmi špatně a
potupně. Nakazili se salmonelózou či prvoky. Pak se mne jako laboratorního
diagnostika ptali, co mají dělat? Odpovídal jsem jim, aby nejedli zeleninu. Já jsem
zeleninu nejedl a tak jsem se nenakazil.
Nebezpečné tu bylo pít vodovodní vodu. Ta byla sice z artézských vrtů, ale
byla shromaţďována v odkryté vodárenské nádrţi. Do té káleli ptáci. Po vypití
způsobovala bělochům střevní obtíţe. Vyvaroval jsem se těchto nepříjemností tím, ţe
jsem do sušeného mléka napouštěl horkou vodu z bojleru.
Bývaly tu časté výpadky dodávek vody a elektřiny. Proud pouštěli asi po
hodině tmy. Pro vodu jsme si museli chodit s vědrem do rozvodu uprostřed sídliště.
V bytě mě navštěvovali arabští spolupracovníci. Ti po chvíli odešli, ale blechy
z nich mi v bytě zůstaly ! Z podlahy se rychle stěhovaly do mé postele. S kolegy
jsem se proto zařekli, ţe Araby do našich bytů nebudeme vpouštět.
MÉ NEMOCI
Naše pevné zdraví si s námi v tomto subtropickém městě pěkně pohrálo.
Kolegy začaly zlobit klouby. Byli asi o 10 let mladší neţ já. Přesto kulhali jako staří
dědci! Mně povolila na břiše rána po operaci slepého střeva. Stará asi 30 let.
S doktorem Sethem jsme zašli do nemocniční chirurgie. Dva indičtí chirurgové tam
pokuřovali do společného popelníku. Dívali se sobě do očí nebo spíše skrz oči. Za
nimi asi viděli svou rodnou a milovanou Indii. Po našem příchodu přestali kouřit a
hned se mi věnovali. Ohledali mi ránu, asi jeden centimetr v průměru. Došli k závěru,
ţe tam mám ještě starý steh. Navrhoval jsem jim aby mi steh vytáhli a díru do břicha
znovu zašili. To prý neudělají. Starý steh je kdoví kde. Nejlépe mi prý pomůţe
opalování se na sluníčku. Na pláţi. Tak jsem je poslechl. Plavky jsem si stáhl pod
krvavou ránu. Moji kolem se koupající přátelé mi říkali, ţe rána vypadá opravdu
strašně. Za několik týdnů se rána opravdu sama zahojila. Teprve později jsem se
dozvěděl, ţe operace nemocných byly zakázány. Pro nedostatek vybavení! Chyběly
jehly, nitě a podobně. Další choroba, která se mi v tomto vraţedném klimatu objevila
byla luxace mandibuly. Při jedné svačině. Pojídala se vţdy kobza (veka), namáčená
v drti melounů a rajčat. Musela se při tom hodně otevírat ústa. Jednou jsem je otevřel
a v čelistním kloubu mi prasklo. Uţ jsem nemohl ústa ani zavřít a ani otevřít. Trvalo to
několik dnů. Kdyţ jsem se zamyslel nad svým zdravotním stavem (nezavíratelná
ústa, otevřené břicho, tělesná váha 50 kg), došel jsem k závěru, ţe dolary tak moc
nepotřebuji! Zůstat ještě pár měsíců a jel bych zpět v zinkové rakvi!
69
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
KAMARÁDI
LEŠEK. Potkal jsem ho jednou večer na suku - trţišti. Zaslechl jsem jeho polštinu
a hned jsme dali řeč. Uměl jsem polštinu hovorově, z cest do polských Krkonoš.
Skamarádili jsme se. Měl uţ zkušenosti s Araby z dřívější práce v Iráku. Byl tu
zaměstnán v městské čističce odpadních vod. Obýval velký byt, do kterého Arabové
nesměli vstoupit ! Byl úplně plešatý a měl auto. S ním mohl volně jezdit jen do
vzdálenosti 50 kilometrů. Jel-li dále, musel to oznámit svému nadřízenému. To proto,
ţe kdyby se mu něco stalo, jeli by ho hledat. Nakonec to byl on, kdo mne odvezl při
zpáteční cestě na daleké letiště.
Lešek se jen tak s někým nevybavoval. Arabům-spolupracovníkům tvrdil, ţe
arabsky vůbec neumí. S arabskými policisty ale hovořil plynně. Nikdy mu před námi
nedali pokutu. Do jeho bytu Arab nesměl nikdy vstoupit. Také od své polské komunity
drţel odstup. Hovořil sluţebně jen se svými nadřízenými. S Hubertem a
se mnou se ale vybavoval rád. Ochotně nás bral do sluţebního auta a vyjíţděl s námi
na výlety. Litoval nás trpící při práci v nemocnici. Prý by v ní nechtěl pracovat ani za
milion dolarů!
Kdyţ jsem chtěl Leškovi něco sdělit, musel jsem mu napsat dopis. Ten jsem
pak zastrčil pod dveře jeho bytu. Psát polsky jsem neuměl a tak jsem se vyjadřoval
foneticky podle svých představ o polštině. Po dopisu se vţdycky ozval a přijel k nám
autem.
Leškova polská komunita drţela při sobě. Neţ přijeli pracovat do Libye,
ujistili se, ţe libyjská strana bude mít Poláky ráda. A ţe tedy bude tolerovat jejich
vodkový alkoholismus. Rád vzpomínal na polský klub v Tripoli. Ten měl kliku jen
z ulice. Zevnitř byla pouze koule. To proto, ţe Poláci se rádi a rychle v tomto horku
vodkou opijí. Uvidět je na ulici opilé by pro ně znamenalo jistý kalabuš. Proto, kdyţ
se v klubu večer opili do němoty, museli se tam i prospat. Ráno v 5 hodin je střízlivé
vypouštěli do zaměstnání ve městě.
Lešek nám ve svém bytě naléval alkohol ředěný pitnou vodou a ochucený
ovocným sirupem. V horku jsme se velmi rychle opili takţe jsme se při zpáteční cestě
sotva udrţeli na nohou. Teprve den před mým návratem do Prahy mi ukázal svůj
polský, destilační přístroj. Měl ho ve zvláštní zamčené místnosti. Byly to měděné
trubky a kotlíky. Rozšroubované, pro případ, ţe by přišla policejní kontrola. Tvrdil, ţe
kdyţ je přístroj rozšroubovaný tak případná policejní kontrola nepochopí, ţe je určen
na destilaci kořalky. Destiloval si obyčejný, rýţový zákvas a jiné sladké ovoce. Byl uţ
zběhlý ve věcech alkoholu. Nedávno měl průšvih. Chytli ho na trhu opilého, za
volantem auta. Tam právě koupil láhev čistého alkoholu. Byl z toho soud, se soudním
tlumočníkem. On, jako řidič dostal 8 dnů vězení, ostatní spolujezdci z jeho auta
jenom 5 dnů vězení. Kriminál byl drsný. Jídlo jednou denně. Z lavóru. Pro všechny.
Nejvíce se z lavóru najedl ten, který si rukama nahrnul do úst nejvíce. Jídlo trvalo jen
několik sekund. Jinak mohl jíst, pít a kouřit co měl a chtěl. To mu nosili kamarádi.
Návštěvy mohl přijímat kdykoliv a na jakkoliv dlouhou dobu. Třeba i přes noc.
Kamarádi ho v cele křísili neustále.Ve stejné místnosti s ním byli vrahové a zloději.
Například ze Sudánu. Měli usekané ruce, nohy i odříznuté jazyky.
Leškovým autem jsme se vydali na výlet do římského města Leptis Magna.
Říše Římská si ho vystavěla uţ v našem letopočtu pro vyslouţilé legionáře. Bylo
vzdálené asi 50 kilometrů. Leţelo na sladkovodní řece. Neţ jsme prošli paláce,
domy, stále ještě začouzené lázně, divadlo, přístav, uplynulo asi 5 hodin. Pozorovali
jsme tamní dělníky jak odklízeli písek. V podstatě ho házeli jen o kousek dále.
Nesmyslně. Vítr ho za chvíli navál zase na původní místo. Byli jsme po prohlídce
70
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
úplně vysušení. Vypili jsme naráz kaţdý několik litrů limonády. Pak přišli místní
stráţci a prohlédli nám tašky. Vybrali nám z nich kamenné pravěké mince se
středovými otvory a pohrozili nám kalabušem - vězením. Pak odešli.
Kdyţ jsme vyjíţděli na výlet do pouště, brali jsme si s sebou jídlo, pití, lopaty,
motyky a zrcátko. Tím se v nebezpečí dá viditelně signalizovat o pomoc na
vzdálenost mnoha kilometrů. Vjeli jsme na tekuté písky. Pod pískem byla mořská
voda a auto se do ní mohlo probořit a i s lidmi utopit. Nějaké volání o pomoc by bylo
marné. V okruhu mnoha kilometrů nebylo ţiváčka. My jsme tenkrát projeli bez
problému. Kousek dál na nás ale mával bílý chlapec. Jeho rodiče se v písku uţ bořili.
Pomohli jsme jim ven. Vyklubali se z nich Rakušané z Lince. Čekali jsme, ţe nám za
odměnu dají alespoň láhev piva. Místo toho jsem ale s nimi musel německy tlachat o
krásách Českých Budějovic.
Jindy jsme v osamělých dunách pozorovali jak se koupala celá arabská
rodina. Tedy i s matkou. Muţi a děti byli v plavkách. Tlustá matka v dlouhém,
černém hábitu. Byl to v jejich očích vrchol obnaţenosti. Hrozně a výhruţně na nás
křičeli a hrozili rukama. Abychom jim tu jejich tlustou maminu neokoukali! Stejně byla
šeredná! Zajímal nás spíše jejich koupelový návyk, neţ ta hrouda sádla. Pak jsme
raději odjeli jinam.
Také jsem kamarádil s doktorem Bundou. Rád jsem s nim hovořil, ale na
procházky městem jsem s ním chodil nerad. Chodil totiţ ze široka a velmi rychle.
Znenadání se zastavoval. Také hodně rozhazoval rukama. Na zdůraznění svých
slov. Po svém náročném zaměstnání jsem ale potřeboval klidnějšího kolegu.
Dále jsem se přátelil s košickým internistou Milanem. Pracoval v ambulantní
sluţbě. Měl strašlivé problémy s pacienty. Jeho syrská sestra nad ním v ambulanci
doslova plakala. Přišli k němu třeba dva sadici - přátelé. Hned mu oba podávali
ruce. Vysvětlil jim, ţe podávat si ruce znamená přenášet infekční nemoci. První
chyba. A oni, ţe ten jeden nemocný, ţe prý bude mlčet a ten zdravý, ţe za něj bude
mluvit. Hned si je srovnal, po slovensku. Mluvit bude ten nemocný! Druhá chyba!
Nakonec mu napsal tablety. Ţluté. On chtěl ale přece zelené. Pacient se vrátil, praštil
s tabletami před Milanovy nohy a vynadal mu! V čekárně se Milanovi jiný den ozývalo
dunění. Vběhl tam a zjistil, ţe se mu tam na podlaze pacient modlí. Řekl mu, ať se
modlí doma a ne v jeho čekárně! Zase to bylo špatně. O svých pracovních
neúspěších řekl jedině mně! Byl jsem totiţ uţ na odchodu ze země. Jinak byl ale od
přírody zdatný. V našem činţáku se usadil toulavý pes; s drátem na krku. Nikdo
z nás si s ním nevěděl rady. Pes je v arabském světě opovrhovaným zvířetem. Tak
kam s ním? Milan se s ním skamarádil a dával mu ţrádlo. Kdyţ jednou odpoledne
přijeli popeláři a odjíţděli s poloprázdnou korbou, hodil ho na ni a uţ jsme psa nikdy
neviděli. Z pacienta se mu dařilo jen těţko něco vytáhnout o jeho potíţích. Na dotaz
jakou má barvu moče a stolice pacient odpovídal, ţe chodí v noci a po tmě. Na
latrině prý nemá světlo a ţe nic neví! Doma byl Milan profesorem ale tady, v Libyi, se
musel vrátit do svých medicinských začátků.
Ilja byl oční lékař. Původem Arab ze Sýrie, ale ţenatý v Bratislavě. Netajil se
tím, ţe v téhle zemi se mu vůbec nelíbí a ani si nepočká celý rok na slibované dolary.
Uměl slušně slovensky a výborně arabsky. Rád jsem s ním jezdil taxíkem na pláţ.
Uměl po jízdě v arabštině umluvit taxíkáře na nízkou taxu.
Mustafa, majitel BMW, mi často ve své garáţi naléval čistý alkohol.
S pitnou vodou ve dţbánku. V garáţi postávali jeho bratři. Pravověrní muslimové.
V bílých oblecích. Byli naprostí abstinenti. Dívali se na mne, se sklenicí alkoholu
v ruce s vytřeštěnýma očima. Nepochopil jsem, jestli mě chtějí okamţitě zabít nebo
znásilnit! S Mustafou jsem hovořil některou z řečí bývalé Jugoslávie. Nikdo z jeho
71
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
rodiny nám nerozuměl. Svým bavorákem mne vozil večer na vyjíţďky do pouště.
Chtěl ode mne kontakty na naše zdravotní sestry. S Mustafou jsem vycházel
v dobrém. Hovořili jsme spolu třeba na téma harare. To znamená horko. Bylo to
vděčné téma. Kaţdý den bylo zaručeně harare. Byl místní, příleţitostný podnikatel.
Chtěl jsem prchnout v noci okénkem od WC do sousedního Tunisu. Byl to právě on,
který mi je den před mým plánovaným útěkem odpoledne opatřil mříţemi.Vězení se
řekne arabsky kalabuš. Řekl jsem mu, ţe mi udělal z bytu kalabuš. Smál se. Já ale
ne!
Mohamed byl místní prodavač bot. Byl mladý, krásný a bohatý. Měl dva domy
a několik aut. Byl určitě angaţován v několika špionáţních sluţbách. Určitě v tehdejší
KGB a pozdější GRU. A nejspíš také v místní arabské síti. Sadik Mohamed mi při
návštěvě utrhl fík ze zahradního stromu a podal mi ho. Pak se teprve začal modlit.
Hubert byl slovenský urolog. Byl původem Němec ale svou mateřštinu uţ
vůbec neuměl. Ze svého oboru měl tady hrůzu. Často ho v noci vzbudili a odvezli do
operačního sálu k těţkým autonehodám. Pacient na operačním stole měl otevřené
břicho a v břiše fašírku. Operatér tvrdil, ţe on operovat urogenitální orgány neumí.
Musel se v situaci rychle zorientovat a provést v této oblasti operaci sám. Neměl
z domova takové zkušenosti a tak se je tu snaţil dostudovat z knih. Zdejší učebnice
byly sice dokonalé, ale ve zdejší praxi byly jejich moudrosti skoro nepouţitelné. Bál
se kaţdý den víc a z té hrůzy přestal chodit do práce. Byl to ten, o němţ jsem jiţ řekl,
ţe jen posedával na posteli a díval se do dáli. Tím si velmi zašmodrchal ţivot. Ze
země se uţ po zkušební lhůtě nemohl legálně dostat. Jako cizinec si mohl koupit
letenku jen za dolary. Ty měl ale dostat aţ po odpracování jednoho celého roku. On
ale přestal pracovat a tak nepobíral ani místní sulfu na jídlo a ošacení. Po několika
měsících ho přemluvili a tak začal znovu chodit do práce. To proto, aby se ze země
vůbec dostal.
NÁVRAT
Měli jsme moţnost odejít do tří měsíců po nástupu do práce. Bez udání
důvodu. Arabská strana nám musela zaplatiti zpáteční letenku. Poznal jsem teprve
tady, co to je opravdová byrokracie. U nás ve srovnání s nimi není ţádná! Musel
jsem mít asi 50 razítek; ţe jsem vystoupil z různých institucí, jako třeba z Červeného
půlměsíce, do kterého jsem nikdy nevstoupil. Za kaţdé razítko jsem mus el zaplatit
5 místních dinárů. Asi po měsíci jsem měl všechna razítka a šel si pro zpáteční
letenku. Sotva jsem s ní v bytě usedl, přišli mi kolegové říci, ţe mi vydali špatnou
letenku a abych tam šel znovu. Tentokrát pro tu správnou letenku. Odvoz na
vzdálené letiště jsem si zajistil u Leška. Arabský taxikař okamţitě na objednávku
zapomene a letadlo přece nepočká!
Poslední noc jsem před odletem popíjel ve svém pokoji čistý, vodou ředěný
líh. Darovaný od Sovětské armády. Rozjímal jsem, zda je správné odjet a nepočkat si
ještě rok na vydělané peníze. Zjevila se mi zinková rakev s okénkem a uţ jsem
neváhal. Najednou se začalo rozednívat. Přijel Lešek s autem. Šel jsem vzbudit
kolegyni. Nastoupili jsme a vyjeli do daleké Tripoli. Na silnici bylo rozednívání
nádherné. Rozmýšlel jsem se, zda se přece nemám vrátit. Na letišti jsem uţ chtěl
doopravdy odletět. Řekl jsem si sám pro sebe inšala. Libyjský celník nerad viděl
v mé tašce láhev. Kdyţ jsem řekl, ţe je v ní jen mája - voda, hned mě propustil.
Při zpáteční cestě seděl vedle mě rodilý Skot. Byl povídavý a vyprávěl mi o
Lochnesské příšeře. Prý je to dobrá reklama na turistiku. Rozloučili jsme se s ním v
Zurichu. Jeho čekala ještě dlouhá cesta do Edinburgu. Na sedadle přede mnou
72
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
seděl Němec. Jeho nervy uţ měly také dost. Vybuchl, kdyţ jsem si zapálil. Měl
z tamního světla zkaţené oči. Se mnou do Evropy cestovali převáţně libyjští občané.
Někteří z nich byli zjevně nemocní. Jeli v doprovodu příbuzných, asi do Švýcarska,
na operaci očí.
V letadle se mi vrátil pocit hladu. Nabízeli jen sladké a čaj. Na severu Itálie
uţ bylo vidět lesy, řeky a jezera. Přestupovalo se v Zürichu. Měli jsme zpoţdění a
přesto na nás švýcarské letadlo do Prahy počkalo. V něm uţ podávali salámy a vuřty.
Snědl jsem je na jedno kousnutí. Kdyţ mě okolní cestující viděli tak vyhládlého,
nabízeli mi své porce. Ani jsem se za hlad nestyděl. Něco jsem jim říkal německy, ale
to je nezajímalo. Byli evropsky neteční.
V Praze-Ruzyni bylo tma a poprchávalo. Lidé v autobuse se mě ptali, co se
to děje mezi Irákem a Kuvajtem? Kdyţ jsem řekl, ţe nic, měl jsem pravdu !
V době Irácko-Kuvajtského konfliktu byla vyhlášena dobrovolná
mobilizace. Jen pro Araby. Bylo to napsáno v arabštině a moji kolegové mi leták
nechtěli přeloţit. Prý nic pro tebe! Nedůvěřovali mi. Tabule na silnicích byly zatřeny
bílou barvou. Povídali si významně přede mnou, ţe Irák a Kuvajt je jedna velká
arabská rodina a strýček Sam do toho nemá co mluvit! Jeho země je vzdálená
tisíce kilometrů! Je to věc arabského světa, ne bělošského! Významně se na mě
dívali. Styděl jsem se za to, ţe jsem běloch, byť z Evropy! Bylo mi trapně. Neměl
jsem co moudrého odpovědět!
Kdyţ jsem vystoupil na letišti v Ruzyni, hned se mě Praţané ptali, odkud
se vracím a jaké to tam opravdu bylo. Nějak poznali, ţe se vracím z arabského světa.
Mysleli si, ale ţe z Kuvajtu. Snad to na mě poznali podle mé váhy; 50 kilo a opálený
obličej. Uklidňoval jsem je tím, ţe v zemi, odkud se vracím byla jen dobrovolná
mobilizace. O pár dnů později jsem si došel na zdravotní kontrolu v jedné praţské
nemocnici. Tam mne zastavil lékař navrátivší se z Kuby. I on hned poznal, ţe
nepřicházím z dobrého. Říkal, ţe na Kubě nejsou pneumatiky pro letadla a ani
kerasin do jejich motorů. Tak se domů vracel lodí. Přes Latinskou Ameriku a Afriku.
ZAMYŠLENÍ o cestě do Libye
Z téhle africké země jsem si přinesl do dalšího ţivota mnohá poučení a jiný
pohled na svět a ţivot. Třeba to, ţe peníze nejsou všechno. Tam jsem jich měl
poprvé v ţivotě nadbytek. V poušti se dát ţít skrovněji a i místní radosti jsou jiné.
Prostší. Třeba jen probudit se ráno v poušti je radost, v očekávání nového slunného
dne. Co asi přinese? Nové známé, zajímavé jídlo, pěkný výlet?
Někteří z našich tamních zbohatlíků potom doma umřeli na exotické
choroby. Nepomohly jim ani těţce vydělané dolary.
Po návratu se mne ptali, jaká zvěř tam ţila a jaké rostliny tam rostly? Byl
jsem ale jenom v její severní, arabské poušti. Byli informováni z TV a z kin o bohaté
flóře a fauně. Vzpomínal jsem na Darwina. Jak by se tu nevyřádil! Ţily tu mouchy,
komáři, blechy a jedna velbloudice. Rostly tu palmy datlová a banánová, opuncie,
oleandry a vřes. Toť vše! Tady by se určitě neproslavil. Chtěl jsem vidět alespoň
hady. Tak jsem šťoural klacíkem do roští, aby vylezli. Ţádný tam ale nebyl.
S postupem času jsem dospěl k názoru: Všude špatně, doma nejmíň!
Zaţil jsem bohatých 45 let ţivota v Evropě. Za 4 měsíce v Libyi jsem proţil
svůj ţivot ještě jednou. S jinými dojmy.
Ptali se mne, co jsem viděl v Libyi skutečně nejkrásnějšího. Byla to ţlutá
barva. Nikdy jsem jí tolik neviděl. Jednou jsme jeli s Leškovým autem večerní pouští
podél moře. Slunce zrovna zapadalo a všude bylo ţluto. Ţlutá barva padala na ţlutý
73
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
písek. Ţluť s nebe se odráţela na moře. To bylo také ţluté. Tolik ţluté jsem opravdu
nikdy neviděl. Jen v Libyi!
Přivezl jsem si do Prahy cibule tamních ocúnů. Tam kvetly bíle. Tady jsem je
zasadil ale nevyrostly. Je tu na ně opravdu zima. Byly zvyklé růst v 60 stupních
Celsia.
Nakonec jsem ze země, která mě chtěla a přála mi zbaběle utekl! Zradil jsem
je! Stejné krize proţívali i moji kolegové. Plánované mé setrvání tam - 2 roky - jsem
nevydrţel. Později jsem se dozvěděl, ţe tahle naše nemocnice byla opravdu
nejdrsnější! V době, kdy jsem tam působil, byli v tamní věznici dva naši lékaři.
Zváţil-li jsem, ţe materiál k diagnostice, který jsem dostával, byl popletený ještě
dříve, neţ jsem se ho dotkl, viděl jsem svou budoucnost ve vězení zcela jasně!
Vrátil jsem se jako rasista. Ne protiarabský ale protiindický
Tam, v poušti, jsem přehodnotil mnoho věcí ve svém ţivotě. Po návratu jsem
dokonce začal mít rád dechovku a folklórní hudbu. Uvědomil jsem si, ţe doma
jsem tady!
Trochu jsem si opravil úsloví: „Dřít jako barevný!“ Tamní barevní nedřeli;
spíše se ze ţivota, na rozdíl od bělochů, radovali. Dřeli jsme my, bílí! Tedy bylo to
opačně!
Po návratu do Prahy se mi vrátila chuť k jídlu. Koupil jsem si kilo hovězího
masa. To jsem v remosce upekl a celé najednou, bez chleba snědl. Tak jsem byl
vyhládlý.
Uţ na letišti v Ruzyni mi začalo být zima a zdálo se mi, ze tady, na severu je
málo světla. Také mi zůstala trvale porušená termoregulace. Stačí mi sníst horkou
polévku. Po ní se hned zpotím. Stejně jako v Africe. Musel jsem si tu znovu zvykat
na chuť piva a syté jídlo. Jen pomalu jsem přibíral na původní váhu. Přesto na svůj
pobyt tam dole vzpomínám s trochou trpkosti. Měl jsem to tam vydrţet a té zemi
svými zkušenostmi pomáhat alespoň jeden rok.
Po návratu do Prahy jsem si zajel na rodinnou chatu. Dlouho jsem stál na
zahradě a něco mi říkalo, ţe jsem tady uţ někdy byl. Tak moc se mi za pár měsíců
v Africe vzdálila rodná Evropa!
Kolega se vrátil z Libye do Prahy aţ po roce práce. Jeho ţena chtěla,
abych se s ním sešel v Praze. Povídal si nahlas, sám pro sebe: „Pozor, jede auto!“
„Uţ je večer, uţ půjdeme domů, spát“! Začal se tu tedy on, odborník se dvěma
atestacemi, znovu učit mluvit a chodit!
Kdysi o Libyi hezky psali cestovatelé Hanzelka a Zikmund. Ani já,
s odstupem asi 40 let se vlastně nemohu vyjádřit špatně. Afrika člověku opravdu
poznamená. Na celý ţivot. Uţ na ni do smrti nezapomene a na obyčejné věci se
dívá s neevropským nadhledem.
…….
[email protected]
74
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Neobyčejně jsem si pochutnal také na pomerančovém džemu, na vejcích a
kobze s máslem.
Na pláži-džezíře jsem si skoro vždycky sedl do písku, pod kterým byl asfaltový
bobek z mazutu. Frankofonní mladíci mi ho pak odrbali potíráním pískem. Více než
moc, se na mě usmívali!?
Dětí bylo ve městě jako smetí. Pro Araby je radostí, když se narodí dítě
každý rok. Nejlépe dvojčata. Některé z nich se ztratí v poušti nebo je roztrhají divocí
psi. Rodiče je moc nehledají. Stejně nevědí kolik jich na svém dvorku mají. Příští rok
je přece zase další dítě. Arabský muž je uživí snadno. Vše je levné - plenky, jídlo i
šaty.
Sexuální šance tu byla na každém kroku. Ne však se ženami! Bránil jsem se
slovy, že jsem přišel vydělávat dolary a ne pro jejich podivnou lásku! Pro místní to
bylo jenom obojí dohromady. Oddělit to od sebe bylo pro ně nepochopitelné!
Jezdili jsme na pláž taxíkem. Jeden taxíkář uměl trochu česky a italsky.
Jmenoval se Ismail. Byl tlustý a teplý. Mně si zvlášť oblíbil. Za jízdy jsem musel
sedět vedle něho. Vyprávěl jsem mu, že jeho jméno je starobiblické. On ale Bibli
stejně neznal. Rád vzpomínal na návštěvu města Brna. Bál jsem se ho a tak jsem
k němu přisazoval našeho slovenského urologa. Ten od něj ale také utíkal. Ismailovi
nešlo vůbec o naše peníze za dopravu
!
6. 2005
ZAMYŠLENÍ
Z téhle africké země jsem si přinesl do dalšího ţivota mnohá poučení a jiný
pohled na svět a ţivot. Třeba, ţe peníze nejsou všechno. Tam jsem jich měl poprvé
v ţivotě nadbytek. V poušti se dát ţít skrovněji a i místní radosti jsou jiné. Prostší.
Třeba jen probudit se ráno v poušti je radost, v očekávání nového, slunného dne. Co
asi přinese? Nové známé, zajímavé jídlo, pěkný výlet?
Někteří z našich tamních zbohatlíků pak doma umřeli na exotické choroby.
Nepomohly jim ani těţce vydělané dolary.
Po návratu se mne ptali, jaká zvěř tam ţila a jaké rostliny tam rostly? Byl
jsem ale jenom v její severní, arabské poušti. Byli informovány z TV a z kin o bohaté
flóře a fauně. Vzpomínal jsem na Darwina. Jak by se tu nevyřádil! Ţily tu mouchy,
75
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
komáři, blechy a jedna velbloudice. Rostly tu palmy datlová a banánová, opuncie a
vřes. Toť vše! Tady by se určitě neproslavil!
Chtěl jsem tam vidět alespoň hady. Tak jsem šťoural klacíkem do roští, aby
vylezli. Ţádný tam ale nebyl.
S postupem času jsem dospěl k názoru: Všude špatně, doma nejmíň!
Zaţil jsem bohatých 45 let ţivota v Evropě. Za 4 měsíce v Libyi jsem proţil
svůj ţivot ještě jednou. S jinými dojmy.
Ptali se mne, co jsem viděl v Libyi skutečně nejkrásnějšího. Byla to ţlutá
barva. Nikdy jsem jí tolik neviděl. Jednou jsme jeli s Leškovým autem večerní pouští
podél moře. Slunce zrovna zapadalo a všude bylo ţluto. Ţlutá barva padala na ţlutý
písek. Ţluť s nebe se odráţela na moře. To bylo také ţluté. Tolik ţluté jsem opravdu
nikdy neviděl. Jen v Libyi!
Přivezl jsem si do Prahy cibule tamních ocúnů. Tam kvetly bíle. Tady jsem je
zasadil ale nevyrostly. Je tu na ně opravdu zima. Byly zvyklé růst v 60 stupních
Celsia.
Nakonec jsem ze země, která mě chtěla a přála mi zbaběle utekl! Zradil jsem
je! Stejné krize proţívali i moji kolegové. Pravděpodobné mé tamní setrvání - 2 roky
jsem nevydrţel. Později jsem se dozvěděl, ţe tahle naše nemocnice byla opravdu
nejdrsnější! V době, kdy jsem tam působil, byli v tamní věznici dva naši lékaři.
Zváţil-li jsem, ţe materiál k diagnostice, který jsem dostával, byl popletený ještě
dříve, neţ jsem se ho dotkl, viděl jsem svou budoucnost ve vězení zcela jasně!
Vrátil jsem se jako rasista. Ne protiarabský ale protiindický
Tam, v poušti, jsem přehodnotil mnoho věcí ve svém ţivotě. Po návratu jsem
dokonce začal mít rád dechovku a folklórní hudbu. Uvědomil jsem si, ţe doma
jsem tady!
Trochu jsem si přerovnal výraz: „Dřít jako barevný!“ Tamní barevní nedřeli;
spíše se ze ţivota, na rozdíl od bělochů radovali. Dřeli jsme my, bílí! Tedy opačně!
Po návratu do Prahy se mi vrátila chuť k jídlu. Koupil jsem si kilo hovězího
masa. To jsem v remosce upekl a celé najednou, bez chleba snědl. Tak jsem byl
vyhládlý.
Uţ na letišti v Ruzyni mi začalo být zima a zdálo se mi, ze tady, na severu je
málo světla. Také mi zůstala trvale porušená termoregulace. Stačí mi sníst horkou
polévku. Po ní se hned zpotím. Stejně jako v Africe.
Po návratu jsem si tu musel znovu zvykat na chuť piva a syté jídlo. Jen
pomalu jsem tloustl na původní váhu.
Přesto na svůj pobyt, tam dole vzpomínám s trochou trpkosti. Měl jsem to tam
vydrţet a té zemi svými zkušenostmi jim pomoci alespoň jeden rok.
Po návratu do Prahy jsem si zajel na rodinnou chatu. Dlouho jsem stál a
zahradě a něco mi říkalo, ţe jsem tady uţ někdy byl? Tak moc se mi za pár měsíců
v Africe vzdálila rodná Evropa!
Kolega se vrátil do Prahy aţ po roce tamní práce. Jeho ţena chtěla, abych
se s ním sešel v Praze. Povídal si nahlas, sám pro sebe: „Pozor, jeďe auto!“ „Uţ je
večer, uţ půjdeme domů, spát“! Začal se tu tedy, po dvou atestacích znovu učit
mluvit a chodit!
Kdysi o Libyi hezky psali cestovatelé Hanzelka a Zikmund. Ani já, s odstupem
asi 40 let se vlastně nemohu vyjádřit špatně.
Afrika člověku opravdu poznamená. Na celý ţivot. Uţ na ni do smrti
nezapomene a na obyčejné věci se dívá s neevropským nadhledem.
76
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
P.S.
V poušti jsme se snaţili vybavit slova z rychle zapomínané češtiny. Šlo to
čím dál hůře. Tahali jsme je doslova aţ z paty.
V bytě mě navštěvovali arabští spolupracovníci. Ty po chvíli odešli ale blechy
z nich mi v bytě zůstaly. S podlahy se rychle stěhovaly do mé postele. S kolegy
jsem se zařekli, ţe Arabi do našich bytů nebudeme vpouštět.
Sadík Mohamed mi při návštěvě utrhl fík ze zahradního stromu a podal mi
ho. Pak se teprve začal modlit.
Ropné studny a zdroje zemního plynu jsou hluboko dole v poušti. Zemní
bohatství je vedeno tisícikilometrovými ropovody a plynovody aţ k pobřeţí
středozemního moře. Nikdy jsem se do těchto končin nedostal.
Pobřeţí bylo opevněno pevnůstkami a v nich byly místo zbraní
„podpapírníci“. Stejné, jako ty evropské.
Země je ještě mladá a mnohé jí musíme odpustit. Budiţ jí ke cti, ţe po
přiblíţení se k úrovni bělochů prahne. Má na to dostatek peněz z ropných výnosů.
Arabština je řeč monotónní. Bez přízvuků a pauz mezi slovy. Kdyţ v té době
mluvili o Kuvajtu byli místní opravdu rozhněvaní a na hlas přitlačili. Také „tlaskali“,
jako projev hněvu před rvačkou.
K 2003
Přes silnici poklidně a pomalu občas přecházelo stádo ovcí. Auta bez výhrad
zastavila a počkala si aţ přejdou. Ovčák řidičům pak přátelsky zamával.
O nový byt se bylo nutno postarat. Třeba nám kapala voda z bojleru. Musel
jsem objednat instalatéra ale jak ho poznat. Pak mu vysvětlit závadu a domluvit si
termín. On mluvil jen arabsky a já anglicky. Instalatérskou terminologii jsme neuměli
oba. Nakonec jsme to druhý den večer zvládli.
První týden jsme spali společně. Jako vojsko v garnizóně.
Přes den jsem na pracovišti nadměrně popíjel čaj. V noci jsem pak nemohl
také kvůli němu spát.
Při návratu na letišti si mě všiml mladý tajný policista. Nelíbila se mu plná
láhev v tašce. Kdyţ jsem mu řekl ţe je v ní mája - voda. Pustil mě.
Na ulicích nás oslovovali místní muţi. Pozvali nás do kanceláří a dlouze nám
připravovali čaj. My ale měli hlavně ţízeň. S nelibostí nám přinesli na stříbrném tácu
dţbán vody a sklenice. Hltavě jsme vše naráz vypili. Chtěli jsme ještě druhou rundu.
Tu nám uţ tak ochotně nepřinesl. V jejich očích jsme nadměrně chlemstali vodu.
Kupoval jsem si ve státním krámě velkou krabici sušeného mléka. Velmi levně.
Bylo na něm napsáno, ţe se můţe ředit jen převařenou vodou. Pak by lidé obviňovali
výrobce, ţe se nakazili mlékem a ne vodou.
Ocitli jsme se ve světě Islámu.
Na sever bylo moře, na jih poušť Sahara, východně Kyrenaika, západně
Karthágo.
Během výpovědní lhůty jsem se z dlouhé chvíle učil ze skript anglicky.
V laboratoři jsme museli udělat a vše vyřešit sami. Sporné případy nebylo
odesílat kam.
Obyvatelstvo bylo neurostlé a spíše zavalitějších postav.
Uţ tu nebyla malárie, tuberkulóza, tyfus, malomocenství ani cholera. Jen
četné salmonelózy a střevní parazité. Omývat zeleninu a ruce tu nebylo tak snadné.
77
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Začal jsem si vzpomínat na kdysi opovrhovanou rostlinu - zelenou trávu. Tady
nerostla.
Školní děti byly ráno sváţeny zvláštním autobusem do škol. Byly pěkně
oblečené.
Na pláţi nás Arabi upozorňovali na nebezpečné medúzy v moři. Mohl se po
dotyku s nimi vyvinout alergický šok. Arabsky jsme nerozuměli ale přesto jsme
nebezpečí pochopili i v jejich řeči.
Matematika tu stačila počítáním čísel do tří.
I tady byl chleba o dvou kůrkách.
V Leptis Magna jsem prvně viděl chameleona ve volné přírodě. Byl
v římských sutinách malý ale strachem z nás hrozně řval.
Před odchodem jsem tam musel podepsat arabský text. Prý v něm bylo
napsáno, ţe uţ nepoţaduji další peníze.
Vyjeli jsme si člunem na ostrůvek. Byly na něm ostré kameny a při kaţdém
kroku píchaly do chodidel. Arabi měli tvrdá chodidla a v chůzi jsem jim nestačil.
Ceny byly nízké. Za dinár se dalo koupit šest litrů limonády nebo jeden
zapalovač piesso.
Zatouţil jsem opět po ksichtech našich lidí.
Internista musel denně vyšetřovat ţenám břicho.Ty byly cudné a od cizího a
ještě bílého chlapa se nechtěly osahávat. Lékař tahal jim sukni nahoru a ony ji
stahovaly dolů. Opakovalo se to kaţdý den. Marnost.
V poušti nás stopoval blonďatý chlapec. Lešek měl v autě několik lopat na
písek.
Vedoucí lékárny byl Arab. Po probdělé noci na pracovním stole okázale
pospával. Ve skutečnosti vedla apatyku Češka. Ta ho při významnější návštěvě
budila drbáním ve vlasech. Trochu a na chvíli se probudil.
Za Misurátou k večeru místní kluci hráli fotbal. V tom pařáku.
Po návrtu jsem poslouchal naše rádio. O čem se tu tlachalo jsem nechápal. O
ţabomyších problémech.
Běloch smí vstoupit do světa Islámu jen jako přítel či pomocník. Poznají
neupřímnost Jinak mu rozbijí auto nebo ústa. I tady je planeta Země. I kdyţ
miliardový svět Islámu.
V lab. jsme se rozpovídali o lidnatosti světa. Dr. Seth hovořil o původní 1,5
miliardě obyvatelstva Indie. Libye měla tehdy jen dva miliony.
Jednou v noci se místní porvali před našimi okny. Mlátili se dřevěnými
laťkami z hromady. Na to jak byly tenké křičeli bolestí aţ moc. Najednou nastoupili
do aut a odjeli. Jako by se nic nestalo.
Misurata místní měli díry v kalhotách, v rozkroku zašité různobarevnými
nitěmi. Pak s nimi vysedávali v pouličních restauracích.
Misurata Městští obchodníci nám nabízeli koberce. Zvedali je před nás a
rozvinovali je. My jsme ale mysleli jen na zachování vlastního ţivota.
To jsou vaši Cikáni!
Zdejší autoškola trvala tři měsíce. Studovala se tu přednost jízdy zprava. Ne
všichni se tohle jediné pravidlo za tak krátkou dobu naučili. Získali ho aţ pozdější
praxí za volantem.
Lékařka zešílela a vydala se sama pěšky na letiště v Tripolisu. Bylo vzdálené
asi 250 kilometrů. Nepředvídala, ţe by ji znásilnili kaţdých deset minut.
Po návratu z práce jsem v bytě dlouho vysedával na ţidli. Jen jsem dýchal a
vzpamatovával se z pracovního procesu. Po těch rozhovorech v babylonských
řečech jsem se snaţil vzpomínat na česká slova.
78
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Před odchodem jsem musel podepsat mnoho dokumentů v arabském písmu.
Nerozuměl jsem tomu. Nějakou angličtinou mi řekli jejich obsah. I kdyţ jsem je
v nevědomí podepsal neoţulili mě.
Pas nám nechali ale pracovní smlouvu nedali. Předchozí skupina měla
smlouvu z Prahy a měsíční vyplácení do Británie. Ale zabavený pas. Co asi bylo
lepší?
V laboratoři mě kolegové učili arabsky vyslovit slovo dľa - meloun.
Nenaučil jsem se jejich výslovnost. Tedy měkké l.
Ve zdejším počasí se nám kůţe vytahovala a vrásky zmizely. Za to nám
bujel porost chlupů na prsou a nohou.
Arabové mi nikdy neřekli Ty křesťanský pse!
Dr. Seth se v Indii neučil dějiny starého světa. Neměli to v osnovách výuky.
Tedy o starém Řecku a Římě. U nich je to tam vzdálený a nevýznamný svět.
Mohamed mi jednou po zhlédnutí mého výrazu v tváři řekl: „Tobě se tu u nás
nelíbí!“ Marně jsem mu to vyvracel.
Vyjít na ulici v krátkých kalhotách nemohli ani muţi. Islám takovou nahotu
nepřipouští ani u nich. Byli by místními výrostky ukamenováni.
V tichu pouště bylo slyšet pohyb jídla v břiše.
Při setkání se hodně a dlouho třepalo rukama. Kdyţ se pustili pokládali si
ruce na srdce. Na důkaz, ţe setkání myslí srdečně.
Přírodovědec Darwin by se tu nevyřádil. Rostlo u asi pět rostlin a ţilo pět
ţivočichů. Jinak tu byl písek v mnoha tvarech.
Arabi si zuby nečistili celý ţivot. Přesto se jim nekazily ani jim nepáchlo
z úst.
Arab bere křesťany jako bratry. Z Abrahama byli synové Isak a Ismail.
Z jednoho byl Ţid, z druhého předek Arabů.
Museli jsme s sebou nosit je fotokopii pasu. Policie by nám originál zabavila
a uţ nikdy bychom ho zpět nedostali.
Lešek rád v ţáru pouště vzpomínal na polské mraz. Dvacet pod nulou.
Seth po odečtené výsledků nasadil profesionální úsměv herce. Tvářil se
navenek spokojeně ale uvnitř byl naštvaný.
Místní ne ruce nenosili náramkové hodinky. Evropská čísla na ciferníku
stejně neznali. Přesný čas je nezajímal. Často se nás proto na ulici ptali kolik je
hodin? Informaci ale hned zapomněli. Kdyţ někdo moc spěchal nabádali ho slovem:
“Šveja, šveja!“ Pomalu!
Paničky dlouho drbaly na chodníku. Oběd pak uvařily na elektrickém vařiči.
Lešek tu vzpomínal na polské mrazy 20 stupňů pod nulou.
Petr při mém návratu poslal po mně zlato své manţelce.
Československý motocykl JAWA byl ozdobou dvorku místního boháče.
Z Leškova horního bytu bylo vidět na jejich dvorek. Tam ho mezi hrajícími se dětmi
nastartoval a motor nechal hodiny běţet. Celá rodina všeho nechala a dlouze běţící
motor pozorovala. Muţ ji měl raději neţ vlastní dům a rodinu.
Plný odpadkový koš jsem musel vynášet 60 metrů daleko. V tamním
pařáku to byl téměř atletický výkon. Musel jsem se na tu cestu ustrojit. Krátké kalhoty
tu bylo společensky nemoţné nosit.
V pobřeţních betonových bunkrech bez střechy býval mohutný, česky řečený
„podpapírník“. Bez krycího papíru. Bylo to vskutku mírumilovné obranné bojiště!?
Byl jsem tu v té době poslední koloniální doktor –„pardál“!
79
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Ve zpátečním letadle v Zurichu seděli uţ bílí Evropané. Něco jsem jim
povídal na omluvu našeho zpoţdění. Vyslechli mě ale otráveně odvrátili hlavy. Uţ
z principu. Po evropsku.
Zkušenější ţeny z minulého turnusu nám o Arabech hezky mluvili. Poznají – li
v nás dobré lidi snesou nám prý modré z nebe. Měly pravdu. Byli opravdu přátelští
a pohostinní.
Pařák tu byl takový, ţe voda se z těla odpařovala jenom kůţí. Moč se skoro
vůbec nevytvářela. Pouliční záchodky tu vůbec nebyly. Nebylo jich zapotřebí.
Po opakovaném předčítání této povídky v čekárně u lékaře uţ jedna ţena
zemřela. S úsměvem v tváři. I s těţkou nemocí takovéto hrůzy u nás na severu
nezaţila!
Vedoucí laboratoře, blonďatý potomek vojsk maršála Romela mě při
odchodu z pracoviště mě opakovaně šacoval. Netušil jsem proč. Najednou mi podal
svazek klíčů od všech místností laboratoři. Byl to projev důvěry k jeho budoucímu
odbornému šéfovi laboratorního kolosu. Asi jinde uţ bylo rozhodnuto mé nástupnictví
po dr. Sethovi. V téhle době jsem ještě váţil více neţ 50 kilo.
Indická komunita se tu cítila jako doma. Zdejší teplo bylo jako u nich v Indii.
Arabsky a anglicky uměli uţ z domova. Na hádavost byli zvyklí. My jsme tu proti nim
byli úplně ztracení.
Na pláţi si francouzsky povídali mladíci. Přijeli sem na výlet z Alţírska.
V autech s černobílými poznávacími značkami.
Město bylo v noci jako pravěké. Na ulicích se povalovali muţi a povídali si.
Nikam nespěchali a povídali si rozvlekle.
Zde pracující Češka se vdala za místního Araba. Tři měsíce po svatbě se
zbláznila. Skončila v blázinci hlavního města. Mezi Arabkami. Ani tam si nepomohla.
Pak ji naši lidé v noci unesli a pod dekou, přes hranice do města Tunis a tajně
odvezli do československého blázince.
I tady byl chleba o dvou kůrkách.
[email protected]
80
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Sexuální šance tu byla na každém kroku. Ne však se ženami! Bránil jsem se
slovy, že jsem přišel vydělávat dolary a ne pro jejich podivnou lásku! Pro místní to
bylo jenom obojí dohromady. Oddělit to od sebe bylo pro ně nepochopitelné!
Jezdili jsme na pláž taxíkem. Jeden taxíkář uměl trochu česky a italsky.
Jmenoval se Ismail. Byl tlustý a teplý. Mně si zvlášť oblíbil. Za jízdy jsem musel
sedět vedle něho. Vyprávěl jsem mu, že jeho jméno je starobiblické. On ale Bibli
stejně neznal. Rád vzpomínal na návštěvu města Brna. Bál jsem se ho a tak jsem
k němu přisazoval našeho slovenského urologa. Ten od něj ale také utíkal. Ismailovi
nešlo vůbec o naše peníze za dopravu!
Chtěl jsem se před odjezdem naučit alespoň trochu arabsky. Koupil jsem si
v Praze učebnici arabštiny. Byla špatná. Hned na začátku byl latinkou a foneticky
arabský rozhovor. Bez překladu!
Začal jsem tedy chodit do ţiţkovské restaurace U studentské koleje. Tam
vysedávalo mnoho barevných studentů. Vyjmout z Ţiţk. Pov.
Zdání rekreace v Africe je jen mylné. Být na dovolené, jak to znáte z filmů,
či tam pracovat je veliký rozdíl.
Ilja byl oční lékař. Původně Arab ze Sýrie. Byl uţ v Československu
naturalizovaný. Dávno se Slovenkou ţenatý v Bratislavě. Pomohl mi tam se
sepsáním výpovědi v arabštině.
Pracovní, jazyková a lidská mela tu byla aţ na prasknutí bělošského
mozku.
Řidičský kurz tu trval půl roku. Studovalo se tu jen jedno místní pravidlo
silničního provozu. Přednost má ten přijíţdějící zprava. I běloši ho tu museli
absolvovat. Celkem bez duševní újmy. Místní se na sloţení zkoušek z pravidla
silničního provozu museli ale intenzivně učit. Nakonec prošli všichni.
Sulfa – měsíční záloha na mzdu byla pro nás na místní poměry poměrně
vysoká. Mohl jsem si za ní koupit 55 dvouhektolitrových sudů zdejší limonády.
Po návratu do Evropy mi navţdy zůstalo pocení na jakýkoliv horký podnět.
U nás je ale většinou zima a dlouhodobě prší. Na subtropickou termoregulaci mi tady
stačí jen horká polévka. Zpotím se po ní jako v Africe.
Mohl jsem si za měsíční sulfu koupit sedm dvěstělitrových sudů místní
limonády. Prodávala se po třetinkách litru. Byla typu prášku Tang ve vodě.
Napětí nás Čechoslováků , v nemocničních pracovištích narůstalo. Na
jedno odpoledne jsme svolali schůzi na střechu jednoho panelového domu. Tam
jsme křičeli hněvy jeden přes druhého. Vypadalo to na vzpouru. Oficiální zástupci
obou stran tam tehdy ale nebyli. Po nějakém čase přiletěli zástupci Polytechny.
Chtěli nás uklidnit. Vysvětlovali nám jak je těţké tady naši delegaci udrţet. Tvrdili, ţe
kdyţ náš tehdejší prezident „Venca“ poplácává vysněné nesmysly na tribunách
světa, má to negativní důsledky na evropsko - arabské vztahy. Dopad prý je doslova
likvidační.
81
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pro naše uklidnění byla svolána byla svolána další zklidňovací schůze. Tam
byly hlasitě vyvolávány roční výdělky uţ odcházejících našich pracovníků. Bylo to
jako od pouťového vyvolávače. Na místo radosti z cifer se však ozývaly výkřiky jejich
nespokojenosti. My, začínající jsme byli rozladění o to více. Klonili jsme se
k urychlenému odchodu odtud.
Chtěli jsme se podívat na ropné studny a tedy proudící bohatství téhle země.
Byly ale daleko, aţ na jihu. Asi 2000 kilometrů autem. Skoro aţ u hranicích Sudánu.
Líbil se mi jejich upřímný ranní pozdrav. Arab nejprve poloţil pravou ruku na
své srdce. Upřímně a dlouho se díval zdravenému do očí. Při tom něco arabsky
povídal. Pak teprve ruku podal. Stisk ale nebyl pevný a dlaň měl lepkavou.
Od doby mého návratu uplynulo čtrnáct let. Kolik se v té zemi asi změnilo?
Naučil jsem se po návratu vychutnávat kdysi nesnesitelné koření - pálivou
papriku.
Proţil jsem v Československu za desítky let bohatý ţivot. Co jsem proţil v
Africe v pár měsících byl ještě jeden; další.
Vdaná a dospělá ţena nemohla jen tak a sama vyjít s odpadky
k popelnici před dům. Jen s doprovodem matky či sestry. Navíc zahalené. Jen oči
měly odkryté. Arabský dům má vysokou zeď. Přes tu není nic viděl oběma směry.
Kdyţ uviděly na ulici kolemjdoucí muţe začaly jim planout oči. Okamţitě na odhození
odpadků zapomněly. Po minutě se vrátily do domu s odpadky v ruce. Ty pak manţel
v noci odhodil sám.
Seděli jsme s neznámými Araby v jídelně a sledovali Mistrovství světa ve
fotbalu.
Řím policistky s čubkami si nás nevšímaly. Byli jsme pěkně oblečení a zjevně
nebyli teroristé. Letadlo mělo letět aţ za sedm hodin a tak jsme se domluvili, ţe se
pojedeme podívat do věčného města. Mohli jsme ven ale museli projít detektorem
kovů. I můj fotoaparát projel na pásu rentgenem. Zpátky tatáţ kontrola.
Ve zdejším ţáru se tu naše severská těla doslova vařila.
V laboratoři běţela nepřetrţitě klimatizace. Nebyla nijak moderní ale
nakonec funkční. Udrţela nepřetrţitě dvacet stupňů Cesia. Po pracovní době jsme
vyběhli na cestu domů. Venku byl příšerný ţár. Vzduch nás doslova opařil. Jako
bychom byli politi vařící vodou.
Závěr: Dodatečně jsem porovnával mentalitu Arabů a naši. Kdyţ bílý potká
našince zamračí se a dělá jako by ho neviděl. Muslim je ze setkání se
soukmenovcem blahem bez sebe.Uţ z dálky se na něj směje, mává rukama a
nadšeně mluví.
Přijel jsem tam vydělat víc peněz neţ jsem měl doma. Vracel jsem se ale
domů s ještě chudší.
Líbil jsem se tu a to mi naši spolupracovníci záviděli. Prý umím vyjít s kaţdým
a dobře se domluvit.
V nose jsem si přinesl infekci zlatým stafylokokem.
Do práce jsem měl asi deset minut pěšky. Ráno to bylo ještě poměrně
snadné. Nebylo ještě takové vedro. Za to při odchodu ve 14 hodin to bylo peklo. Vyjít
ven z klimatizované laboratoře po práci bylo jako polití horkou vodou. Rozpálený
vzduch pálil na odryté kůţi. Také se pořádně nadýchnout znamenalo spálit si
sliznici v nose.
V babylonu řečí jsem se naučit rozumět jakémukoliv jazyku. Byl jsem
schopen odpovídat i francouzsky i kdyţ neumím ani slovo. Tajemství rozumět
jazykům je asi také v intonaci a pohledu očí.
82
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Byl tu všude jen písek a písek. Převaţoval všude v krajině. Byl
krajinotvorný. Tvořil roviny i kopce. Uklidňoval nás i rozčiloval.
Pochopil jsem moudrost proroka Mohameda o zákazu pít alkohol. V tomhle
pařáku se opravdu pít nedá!
Poslední noc jsem nechtěl spát. Hubert mi dal láhev sovětského lihu. Drţel
jsem teď uţ správnou letenku v ruce. S ní a při láhvi jsem rozjímal o rozhodnutí
předčasně se vrátit. Co jsem to tu vlastně proţil zlého a zda je něco dobrého proč
snad zůstat? Pro peníze snad? Uţ se sem nikdy nevrátím.
Spolupracovníci mi tvrdil, ţe tu jsem všeobecně populární. Uměl jsem se
tak aspoň tvářit. Ve skrytu jsem ale také dusil hněv. Navenek jsem ale drţel blaţený
výraz. Do hněvů jsem se nepouštěl. Stejně by vedly k ničemu. Jen bych si rozlil ocet.
V laboratoři byly zásoby čaje a cukru ve velkých pytlích. Bralo se to po
hrstích.
V téhle zemi naměřili nevyšší teplotu na zemi. Bylo tu ve stínu 56 stupňů
Celsia. Kaţdý den jsem si myslel, ţe to měřili v mém okolí. Kolik tu asi bylo na
slunci?
Nedalo se to tam přeţít!
Městští Arabi odpoledne posedávali ve stínu domu. Udiveně se dívali kam
se to my pěšky ţeneme. Oni se bez auta nikam nehýbali.
Běloch má radost z neštěstí druhého člověka. Chce aby se měl ještě hůře.
Arab tohle nerad vidí. Trpí-li člověk pomůţe mu.
Poušť vydává svůj téměř neslyšitelný hluk. Nejsou na něj slova. Slyšet ale
je.
Češka se tu vdala za Araba. Zešílela uţ po pár měsících.
V Leptis Magna vznikla otázka na jaký se to sloup se to tu vlastně díváme?
Zda dórský nebo …jónský.
Po vyjití z klimatizované laboratoře venkovní vzduch doslova spálil. Nejen
kůţi obličeje. To se ještě dalo vydrţet. Horší byl nádech nosem. Spálil sliznici.
Dýchání ústy pálilo krk. Jinak uţ se dýchat nedalo.
Měli jsme jet druhý den s doktorem Sethem přes vedlejší město Homs. Těšil
jsem se, ţe uvidím něco velkolepšího neţ byla Misuráta. Byly tam kolem silnice ale
jen rozvaliny. Snad ještě horší neţ v tom našem.
Seth neměl o evropské historii ani ponětí. Na dálném východě se neučili ve
škole pravěký a starověký dějepis Evropy. Zaváděl jsem marně hovor na pravěkou
Římskou říši ani o Řecku.
Seth mne zpraţoval kaţdou chvilku. Ptal jsem se ho co mám dělat. Prý sedět
a pracovat dále.
Seth byl zahořklý. Vzali mu funkci vedoucího laboratoře. Plat mu zůstal stejný
ale vedoucím byl jmenován místní arabský laborant. Blonďák. Tahle barva vlasů se
tu velmi cenila. Kdo ji měl, měl šanci na nejvyšší posty ve správě města. Nevadilo, ţe
to byl potomek vojsk maršála Rommela.
Seth musel na pracovišti komandovat. Jinak by mu podřízení, v pracovní době
přešli na sex. Laboranta poţádal o práci slovy „prosím!“ Ten váhal ale nakonec vstal
a vykonal ji. Pak mu hlasitě a před svědky poděkoval. Upevňoval si tak vedoucí
pozici.
Seth Vraceli jsme se, s jeho manţelkou z letiště v Tripolisu. Projíţděli jsme v
pozdní noci silnicí v severní poušti. Bylo ticho, i hluční muezíni uţ spali. Vzduch
voněl, jen cikády řvaly. Svítila jen oční bělma u silnice vyčkávajících Arabů. Ti čekali
na náhodné, kolemjdoucí ţeny. Ti se ale kolem téhle dopravní „tepny“ nepohybovaly
uţ od pravěku! Stále ještě v náhodné setkání s kolemjdoucí krasavicí doufali! Marně!
83
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
V laboratoři jsem se vyskytoval v podivných a nervózních situacích. Při
neznámé věci jsem musel otevřít ledničku a začít hledat neznámou věc v jejím
přeplněném prostoru. Kolemjdoucí na mě pokřikovali abych ji zavřel nebo vše
rozmrzne. Jiní abych hledal dále. Všichni to ale mysleli upřímně. Pak někdo přeběhl
a zpíval si arabskou píseň. Pak se přiblíţil pacient a chtěl ihned diagnózu. Do toho
začal vyzvánět telefon. Situace byla na zblbnutí.
Z hygienických laboratoří jsem byl zvyklí na opatrné závěry. Barevní lékaři
vyslovovali bombastické závěry rychle a suverénně. Jen kdyţ se vykřičeli a upoutali
na sebe pozornost. Jako by na tom závisel jejich plat.
Čaj byl v laboratorní kuchyni v několika jutových pytlích. Pro ranní dávku
stačilo do něj vstrčit ruku a hrst hodit do konvice. V sušině ale ţilo mnoho obrovských
mravenců. Raději jsem hrst vysypal na infekční stůl a vyčkal aţ odlezou. Pak jsem ho
teprve vhodil do studené vody v konvici a zapnul proud.
Host – cizinec byl v arabském světě posvátný. Nesmělo se u nic zlého stát.
Patřilo to ke zdejší dávné slušnosti.
Patřilo ke zdejším zvykům sníst kolegovi svačinu. Vůbec se o tom nemluvilo
a pachatel se nehledal. Jinak se tu nekradlo.
Sladkokyselý rajský salát přede mnou plivali na zem. Na otázku jak jim
chutný kývali ţe ano. Uţ nikdy ode mne nechtěli abych jim uvařil evropskou svačinu.
Dlabali si dál rozhňácané melouny s vekou. Na tom si oni pochutnali ale my ne.
U silnic visela mapa celého arabského světa. Miliardy obyvatelstva. Byla
v jejich posvátné zelené barvě. Zobrazen byl jen svět Islámu. Jen velká území ale
ţádné malé enklávy. Jiný svět jim nestál za zakreslení.
Pchongjangu
Vraceli jsme se autem z Tripolského letiště subtropickou noci s doktorem
Sethem a jeho manţelkou. Ve větších městech jsme si chtěli koupit krabičku cigaret.
Obchody měli sice otevřeno ale koupit cigarety nepatřilo k nočnímu zvyku.
Vzpomínali jsme na nedávný frajerský čin premiéra Khadafího. Ten chtěl
svého času vysvětlit svou ideologii světu. Pozval si do své země světové ţurnalisty.
Aby se dostali do Tripolisu, přistavil jim letadlo do Paříţe. Po dlouhohodinové
přednášce je tam zase vrátil. Udělal tak v té chvíli na bílý svět velký dojem.
NUDA…
Na ulici města se mě mnoho lidí ptalo kolik je hodin? Oni nenosili hodinky na
ruce protoţe čas je vůbec nezajímal. Lidský ţivot je přeci dlouhý. A ten posmrtný
ještě delší. Spíše se chtěli seznámit a povídat si. Tak hovorem utlouci dlouhou chvíli.
Soudní překladatel mi uţ v Praze říkal, tamní lidé jsou dobří bojovníci a
stateční bojovníci.
Opevnění pobřeţí mohutný „podpapírník“ bez českého papíru.
Fotografovat tady bylo moţné ale drahé. Vše tu bylo dostupné stejně jako
v tehdejší současné Evropě. Fotky ale byly stejně tak drahé jako šest plných nádrţí
benzínu do auta.
Lešek byl vázán smlouvou s polskou společností. Jejich autem si mohl odjet
kamkoliv ale jen do vzdálenosti 50 kilometrů. Delší cesty musel ohlásit svému
nadřízenému. Ne z důvodů špiclování. Měli o něj starost a v případě nenávratu by ho
jeli hledat a se snahou pomoci mu. V jeho zájmu.
V laboratoři vznikala kaţdý den otázka jaké je dnes vůbec datum. Zda podle
arabského letopočtu nebo Gregoriánského kalendáře. To jsme museli psát na
84
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
průvodky biologického materiálu s tím, ţe výsledek byl uţ odeslán. Často se tu totiţ
výsledek ztratil.
Byla tu strašlivá nuda. Chtěl jsem nějaké oţivení jako třeba biografové
dojmy, loveckého dobrodruţství, jak na mne třeba z vřesu vyskočí had či škorpión.
Šťoural jsem v pouštním roští klacíkem a čekal boj s nepřítelem. Nic ale nevylezlo.
Jen v okolí hráli Arabi vesele fotbal.
Pracovní smlouvy jsme stále neměli. Říkali nám různé výmluvy. Prý ten, co
nám je vezl autem z Tripoli se vyboural, uhořel a naše doklady shořely.
V tichu pouště se začnou lidské smysly zcitlivovat. Vrací se hlavně sluch,
zrak ba a čich. Vrací se i vzpomínky na dosud proběhlý ţivot. Probouzí se v nás i
pravěké lovecké pudy.
I na kůţi působila zdejší vlhkost vzduchu a teplota blahodárně. Všechny
vrásky se vytáhly a neviditelně zahojily. Tuk na těle zmizel a v postavách jsme tak
omládli.
V laboratoři nás doktor Seth volal jmény k hotové svačině. Někteří jsme
hněvem k jeho výpadům jíst nechtěli. Nakonec ale náš hlad zvítězil a pojedli jsme
nechutné jídlo. Jako by jsme se jím udobřili. Alespoň na chvilku.
Ke spřátelení s místními patřilo popíjení maja-vody a šahí-čaje. Byl to přípitek
na uzavření celoţivotního přátelství.
Kaţdou chvíli mě v laboratoři chytil za ruku či kolem ramen a začal mi do
ucha zpívat arabskou píseň. Tady to ale neznamenalo tolik co v Evropě.
Vynést trochu odpadků do sídlištního kontejneru byl také atletický výkon. Za
světla to bylo utrpení v ţáru slunce. Za tmy byl pouštní sálání jen o málo menší.
Jeden podvečer jsme se vydali Leškovým autem do rybí konzervárny. Byla
to malá továrna na pobřeţí. Mohli jsme vjet dovnitř a procházet se výrobnou.
Pracující Arabi se na nás usmívali a mohli jsme si prohlédnout co jsme chtěli.
Nepovaţovali nás za záškodníky. Jejich jedna velká konzerva ale stála na trhu 10
dinárů a to bylo i na nás dost peněz.
Po večer jsme vzpomínali na dávný Afrikakorps maršála Rommela. Ten tu
za druhé války bojoval s Brity. Tehdy tu nebylo ani těch pár studní jako jsme tu zaţili
my. Pitná voda v nich byl asi ve 40. letech značně infikovaná, i šigelami. Ty způsobují
lidem hrozné průjmy. Němečtí vojáci měli tehdy s sebou sulfonamidy a tak jim
prakticky neuškodila. Mohli bez problémů střílet a rychle postupovat východně - do
Egypta. Běda ale britská armáda. Trpěli průjmy hůře neţ zvířata. Pořád měli staţené
kalhoty a potupně….. V tomto posezení se vůbec nedalo střílet! Natoţ se do
nepřítele strefit! Museli stále ustupovat směrem k Nilu. Ani popíjení whisky je
nevyléčilo. Teprve později se fronta obrátila.
Neutralita dálného Východu. Jídla tu bylo dost. Prací se jen plísnili.
Nikdo mi tu neřekl nadávku: „Ty křesťanský pse!“ Ani se k ní neschylovalo.
Na zdejší pláţi trávili volný čas mladí muţi z Alţírska. Přijeli sem auty a
nikam nespěchali. Natoţ do zaměstnání! Stejně ţádnou práci neměli. Chudobní ale
nebyli.
V Římě jsme zaţili mistrovství světa ve fotbalu. Letiště Leonadro da Vinci bylo
plné krátkých a tlustých, italských policistek. V rukou drţely řemeny policejních psů.
Naše skupina ale nevypadala na výtrţníky. Tak se na nás dívaly jako by neviděly.
Byli jsme dobře oblečení a ještě jsme se v té době dokonce usmívali.
Vzpomínal jsem, před kolegy a nahlas, ponořen v moři, na dřívější čin
zdejšího premiéra - Muhamara Khadafhího. Kdyţ se světem trocho politicky
neshodl, vyřešil to po svém. Pozval si do Tripoli novináře. Bylo to daleko od Evropy a
tak jim přistavil letadlo do Paříţe. Pak je v hlavním městě pohosti a
85
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
v několikahodinovém projevu vše objasnil. Vraceli se s nějakým, a snad příznivějším
dojmem o jeho zemi. Tedy o jeho verzi „arabského socialismu.“
Byly jsme nervózní také proto, ţe jsme pořád neměli pracovní smlouvy. Ty
se tu sepisovaly zpětně, aţ po roční práci. Byla z toho nejistota a kaţdodenní
nervozita.
Místní nepáchly a byli čistí. Nepotili se jako my seveřané.
Brzy jsem získal pocit jistoty. Oni mě tu, za bílého dne nezabijí. To jsme znali
jen z biografu. Tak špatnou znalost Arabů.
Před odjezdem mě zkoušeli z angličtiny. Prý mám dobré základy ale před
odjezdem mám absolvovat dát rychlokurz. Také mne kádrovali v místě bydliště.
Navštívila m, doma, v bytě baba z místního výboru KSČ. Uvařil jsem jí kávu a
povídali jsme si spolu. Odešla s výkřikem: „Vás musí mít rád kaţdý!“ Pak na mě
poslala tak kladné a staromódní hlášení, aţ se komunisté, na mém pracovišti smáli.
Kdyţ jsem ve městě Misuráta viděl řeznictví, zklamalo i mé nejhorší,
předodjezdové představy. Sekali tam na pultě čerstvě zabitou ovci. Porcovalo se
sekerou, jak to na koho vyšlo. Také na mě zbyl kus masa. Odnesl ho domů a
v kastrolu uvařil. Vůbec mi maso nechutnalo a tak jsem nadále zůstal nuceným
vegetariánem.
Vzpomínali jsme, ponořeni v moři, na zde působící vojska maršála
Rommella. Válčil tu s britským maršálem Montgomerym. Byli tu poměrně nedávno
– ani ne před 50ti lety. Jejich velitel byl profesionální Hitlerův pověřenec, nebyl však
politicky smýšlející nacista. Oplýval mimořádnými válečnickými schopnostmi a tak mu
byla svěřena německá armáda, zvaná Afrikakorps. Maršál byl ryšavý a tak mu Brité
říkali : “Ryšavá liška pouště!“ Čítala skoro půl milionu muţů. Dovezli mu ji sem
německými loďmi. Pak uţ musela dále po vlastní ose. Brzy se v poušti dostavily první
potíţe. Ţár byl takový, ţe vajíčka si smaţili v pánvi, na pancíři tanku. Vařič nebyl
třeba. Pitná voda byla také nedostatková. Studny tu tehdy nebyly. I tanky neměly
naftu, přestoţe na ní vlastně stály. Nebyly tu tehdy ještě ani ropné studny.
Nepřítelem mu byli Britové. Ti před ním z počátku ustupovali. Spíše utíkali tisíce
kilometrů. Měli z pití zdejší vody hrozné průjmy a nemohli, se staţenými kalhotami
střílet. Spíše se trefit.
Němci měli uţ tehdy alespoň sulfonamidy a tak jim zdejší voda tolik neškodila.
Zato pyšní Britové trpěli potupnými průjmy. Ve vodě byla totiţ bakterie šigela. Většinu
času trávili sezením na bobku a se staţenými kalhotami. Z téhle pozice se špatně
střílí. Trefa i na pár metrů je prakticky nemoţná. Navíc zpětný ráz po výstřelu je
povalil zpět a upadli do …! Byla to situace k nebojování.
Maršál byl lstivý. Objednal si třeba lepenkové makety letadel. Ty rozestavil do
pouště a Angličané mu je s neuvěřitelnou pečlivostí zničili. On se na tu svou „zkázu“
díval dalekohledem a spokojeně se usmíval. Skutečná letadla měl jinde a
zamaskovaná. Válčit začínal za rozbřesku. Po 17. hodině zásadně nebojoval. Vojska
si musela odpočinout a věnovat se třeba alkoholu či ţenám. Jednou mu po páté
hodině přivedli britské zajatce. Byl zjevně rozčarován, ba zhnusen. V tuto dobu se
přeci nepřítel nezatýká. Se soumrakem v jeho očích nastupovalo příměří.
Svou lstivostí získal přízeň i Britských nepřátel. Jak mu to naletěli na takové
naivnosti? Zajatce nikdy netýral ani nemučil. Tak získal další přízeň nepřítele. I
v očích válečných nepřátel byl povaţován za mazaného ale dţentlmenského
válečníka.
Směrem k Nilu došel aţ ke zdejšímu Tobrúku. Pak uţ se jen a z posledních
sil vracel přes Lybii do Tunisu. Neměl uţ naftu. Tam ho měla čekat německé loďstvo.
86
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Něco mu naloţili ale lodě byla potopené spojeneckými ponorkami. On sám se vrátil
do Berlína letadlem.
Takto jsme si povídali o zdejším, dřívějším utrpení jiných. Jen trochu nás to
povzbudilo. Kolegové pak vyprávěli o podobném utrpení Britů. Ti si schovávali vlastní
moč, v rámci místních moţností ji předestilovali a nakonec místo vody vypili.
Neumřeli tak ţízní ale spíše někdy nepřátelskou kulkou.
Hovořili jsme po večerech to o tom, co v nouzi můţe ještě lékař pro pacienta
udělat. Třeba desetiprocentní roztok soli ve vodě se povaţuje za desinfekční. Sůl
má kaţdý. V případě hladu se bezpečně můţe, bez obav, sníst potravina s šedesáti
procenty cukru. I to je dokonalá konzervace.
Město Nečinilo mi obtíţ pozdravit v krámě „Salam alejkum“. Udiveně mi
odpověděli „ Alejkum salam“.
Město Stejně takto pozdravit, v ulici, kterou jsme procházeli na večerní
procházku bylo přínosné. Říkali jsme obyvatelům, stavícím si tu vilky. Všechno si
mezi sebou pověděli a ulička se pro náš průchod stala bezpečnou. Nikdo nás v ní
nepřepadl, ani neokrad. I v dalších. Stali jsme se „jejich“ obyvateli. Přesto na nás
udiveně zírali. Proč to chodíme pěšky a nejezdíme auty? Chůze je tu nesmyslná a
zdraví neprospěšná!
Město Po práci jsme byli nervózní ještě mnoho hodin. Některý den i víc.
Jeden podvečer jsem vysedával u kiosku a popíjel limonádu. Tak se mi třásly ruce,
ţe mi vypadla na beton a rozbila se. Prodavač reklamaci neuznal a tak jsem si musel
koupit jinou. Poznamenávám, ţe jsem tu byl naprostý abstinent a třes mých rukou
nebyl z absence alkoholu.
Pláţ Arab neumí plavat. Nepatří to k jeho civilizaci. Kdyţ jsou na moři vysoké
vlny, nechápe jejich nebezpečnost. Klidně a bezpečně do nich vleze a utopí se.
Stejně si jeho ztráty nikdo nevšimne! Některý den se v v moři utopilo aţ osm dětí!
Cestování Chtěl jsem se po zemi trochu podívat. Všechna zajímavá místa
byla ale asi 1000 kilometrů daleko. Znamenalo to několik dnů jízdy taxíkem. Neměl
jsem ţádnou dovolenou. Kdyţ jsem to řekl n pracovišti, řekli mi. Jsi tu u nás na
práci a ne na turistiku! Opustil jsem snění. Vystřízlivěl jsem!
Tobrúk
Rommel
Bengází
Afrika Korps, zpět přes Tunisko,
87
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
88
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
89
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Na pláži byly v písku hroudy mazutu.
90
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Sněhobílý písek a v pozadí modré moře.
91
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Vstup do moře byl po ostrých kamenech.
92
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pláž-džezíra. V pozadí konzervárna ryb.
93
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pláž.
Pláž.
94
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pobřeží.
95
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pláž.
96
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Krajina z jedoucího auta.
97
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Krajina u Misuraty.
98
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Brána do římského města Leptis Magna.
99
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Lázně.
Sál.
100
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Sál.
Hala.
101
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Hala.
Císař Severus.
102
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Sladkovodní řeka a říční přístav. Leptis Magna.
Zámek v Leptis Magna.
103
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Brána do sálu.
.Brána do sálu.
104
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Zbytek sochy.
Mramorové sochy.
105
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Divadelní sál.
Lázně.
106
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Císař Severus.
107
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
V laboratoři.
Spolupracovníci v laboratoři.
108
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Řezník měl pouze hovězí maso.
109
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Úplně nahoře svítí měsíc.
110
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Mešita.
Náměstí v Misurátě.
111
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
V parku se každý večer zalévalo.
112
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Oleandry v parku Misuráty.
113
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Náměstí v Misurátě.
Ulice v Misurátě.
114
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Ulice v Misurátě.
115
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Ulice v Misurátě.
116
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Náměstí v Misurátě.
117
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Park v Misurátě.
118
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Park v Misurátě.
119
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Moře za městem.
120
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
2Na pláži.
121
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pohled na moře.
122
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pláž.
123
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pohled na moře.
124
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pohled na pobřeží.
125
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Měsíční svit.
126
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Datlový sad.
Tekuté písky.
127
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Pobřeží.
Tekuté písky.
128
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Havarovaný a opuštěný automobil.
Krajina z auta.
129
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Vrátil jsem se jako přesvědčený rasista. Ne protiarabský ale protiindický.
Výše jsem popisoval jen proţitá fakta. I za tu krátkou dobu pobytu jsem
poměrně dost pochopil miliardový ţivot světa islámu. Nejde tam jako u nás o hrabání
mamonu. Mají ho na ţivobytí dost. Kdyţ ne, uskromní se. Největší radost ţití vidí
v počtu svých dětí. Manţelky pravidelně obdarovávají zlatem. Mají na ně peníze.
Jeden večer jsme byli zvlášť nervózní. Nevěděli jsme proč? Pohádali jsme se
kaţdý s kaţdým. Pak proběhlo noční spaní. Ráno bylo vše opět dobré. Vyšli jsme
pěšky do práce. Písek byl ale nějak mokrý. Došlo nám to. V noci asi trochu pršelo.
To se tu dělo asi jednou za dva roky. Vše se najednou uklidnilo. Znovu jsme našli
nějakou tam moţnou ţivotní rovnováhu.
Před odjezdem. V práci se mě ptali, co v Africe budu jíst? Prasata tam
neznají, kravské se asi neseţene, rybičky mi nechutnají? Říkal jsem, ţe budu
kupovat a vařit kozy. Ty tam určitě prodávají.
Nikdo mi tam neřekl: „Ty křesťanský pse!“
Po návratu jsem se musel naučit pít pivo.
Před odjezdem nás zkoušeli ze znalostí angličtiny. Nakonec mi řekla: „Vy
se domluvíte jakoukoliv řečí!“ Pustila mě bez obav do světa.
Lahůdkové jídlo. Nevěděl jsem co si o páteční dţumě uvařit? Měl jsem v bytě
nudle a belgický slunečnicový olej. Těstoviny jsem uvařil ve vodě a zalil to tímto
olejem. Začal jsem to jíst s nevalnou chutí. Byl jsem ale udiven? Jak mimořádně
dobré to bylo díky tomu kvalitnímu oleji. Uţ nikdy v ţivotě ani na světě se mi
nepodařilo nakoupit tak dobrý olej.
Zůstal mi návyk na pocení. Stačí sníst horkou polévku a zpotím se po celém
těle. Asi uţ to nikdy nepřestane. Inu, návyk na subtropy je neodstranitelný.
Z arabštiny jsem rozuměl jenom dvě slova. Ta byla ještě z italštiny.
Mangare – jíst a benzino – benzín. To první jsem vůbec nepotřeboval (ţádná jídelna
tu nebyla), auto jsem tu neměl a tak se nemělo cenu bavit o současné ceně benzínu
ve městě.
Závěr Zaţil jsem tu, já ze středu Evropy přebohatý ţivot. Tam, v Africe jsem
proţil za pár měsíců ještě jeden, stejně bohatý.
Pokrok? Ţádný, jako by ještě faraoni ţili.
V laboratoři. Musel jsem mozek neustále přepojovat. Jena věta byla arabsky,
té jsem nerozuměl, druhá anglicky, téhle uţ jsem rozumět uţ musel. Tedy mozek
zapojit a v druhé větě zase odpojit. Musel jsem můj subtropický mozek zapojit a hned
v v arabské větě ihned odpojit. Ostatní jsem si musel uţ domyslet. V principu se
nemluvilo o ničem podstatném, stačilo jen udrţovat hovor. Jinak by se urazili, ţe se
s nimi nebavím.
130
Jak jsem v Libyi čaj vařil
Povídky
ROMAN ROVENSKÝ
Po návratu. Tam mě pomstili. Inda vyhodili. Nezapracoval mě. Stejně uţ na
něj měly dlouho pifku.
Kobza Platil jsem ji uţ v krámě. Vyzvednout jsem si mohl ještě teplé venku,
z dřevěné bedny a bez kontroly kolik si jich skutečně odeberu.
V laboratoři. Musel jsem mozek neustále přepojovat. Jedna věta byla
arabsky, té jsem nerozuměl, druhá anglicky, téhle uţ jsem rozumět uţ musel. Tedy
mozek zapojit a v druhé větě zase odpojit. Musel jsem můj subtropický mozek zapojit
a hned v v arabské větě ihned odpojit. Ostatní jsem si musel uţ domyslet. V principu
se nemluvilo o ničem podstatném, stačilo jen udrţovat hovor. Jinak by se urazili, ţe
se s nimi nebavím.
Město. Panoval tu islám. Ani muţi si nemohli vzít na ulici krátké kalhoty.
Tolerovaly se u nich ale krátké rukávy. Jinak bychom byli kamenováni i my (stejně
jako naše bílé ţeny)!
V laboratoři. Arabům se líbí blýskavé věci. Rádi si osahávají. Musel jsem jim
třeba půjčit své zlaté brýle a zlatý prsten. Brýle si nasadili a skly nic neviděli. Prsten
také nasadili. Vše mi řádně vrátili.
Újmy po návratu Měl jsem ruce plné bradavic, podával jsem je přeci
několiksetkrát lidem denně. Blechy po arabských návštěvách v tamním bytu jsem
v Praze vyklepal uţ po několika dnech. Má dolní vypadávající dolní čelist se tady na
severu zase usadila v mých původních hlavových kloubech. Váhu 45 kilo jsem
pomalu začal nabírat na původních 70 kilo.
Pchjongjang
131

Podobné dokumenty

Boháč a Lazar

Boháč a Lazar ternetu můžeme o čemkoli s kýmkoli, ale máme tím k sobě blíž? Neznám na to od− pověď, ale jedno je jisté, má osobní odpovědnost za toho žebráka za dveřmi se ne− zmenšuje už tím, že moje dveře se ny...

Více

Zpravodaj č. 62 - Klub skalničkářů Brno

Zpravodaj č. 62 - Klub skalničkářů Brno Potom už jedeme do motelu Dlouhá Louka. Máme zde ubytování ve 2 a 3 lůžkových chatkách, které zde tvoří několik řad v prostředí lesoparku. Jsme překvapeni čistotou a vybaveností ubytování (televize...

Více