docMezinárodní organizace a jejich rozvojová agenda: vybrané případy
download 
Stížnost Transkript
Mezinárodní organizace a jejich rozvojová agenda: vybrané případy
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ BAKALÁŘSKÁ PRÁCE 2010 Martina Králová VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů Obor: Mezinárodní obchod MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE A JEJICH ROZVOJOVÁ AGENDA: VYBRANÉ PŘÍPADY BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Autor: Martina Králová Vedoucí práce: Prof. Ing. Eva Cihelková, CSc. Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval/a samostatně a vyznačil/a všechny citace z pramenů. V Praze dne 7. listopadu 2010 ………………… podpis studenta Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucí práce paní prof. Ing. Evě Cihelkové, CSc. za vstřícnost, neocenitelné komentáře, rady a postřehy v průběhu přípravy a psaní této bakalářské práce. Obsah Seznam zkratek................................................................................................................................ 6 Seznam příloh .................................................................................................................................. 8 Úvod................................................................................................................................................. 9 1. Nerovnoměrný vývoj světové ekonomiky a jeho dopad na rozvojové země .................. 11 1.1 Příčiny a formy dnešního nerovnoměrného rozvoje světa .............................................. 11 1.2 Rozvojová politika – volné trhy nebo pomoc? .................................................................. 15 2. Rozvojová spolupráce a pomoc v činnosti mezinárodních organizací ........................... 22 2.1 Mezinárodní organizace jako součást globální governance ............................................ 22 2.2 Rozvojová agenda mezinárodních organizací ................................................................... 27 3. Rozvojová agenda v činnosti Organizace spojených národů ........................................... 30 3.1 Organizace spojených národů ............................................................................................ 30 3.2 Rozvojový program OSN ..................................................................................................... 32 3.3 Konference OSN o obchodu a rozvoji ................................................................................ 35 3.4 Ekonomická a sociální rada ................................................................................................ 36 3.5 Světová banka ..................................................................................................................... 37 Závěr ............................................................................................................................................. 41 Seznam pouţité literatury ............................................................................................................. 44 Přílohy ............................................................................................................................................ 50 Seznam zkratek Státy Afriky, Karibiku a Tichomoří ACP African, Caribbean and Pacific States DAC Development Assistance Committee ECOSOC EDF EU HDI HDP HNP HPI Economic and Social Council European Development Fund European Union Human Development Index IBRD ICSID IFC IDA ILO IMF MDGs NGO ODA OECD TDB UNCTAD Human Poverty Index International Bank for Reconstruction and Development International Centre for Settlement of Investment Disputes International Finance Corporation International Development Association International Labour Organization International Monetary Fund Millennium Development Goals Non-Governmental Organizations Official Development Assistance Organization for Economic Co-operation and Development Trade and Development Board Výbor pro rozvojovou pomoc OECD Hospodářská a sociální rada OSN Evropský rozvojový fond Evropská unie Index lidského rozvoje Hrubý domácí produkt Hrubý národní produkt Index lidské chudoby Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů Mezinárodní finanční korporace Mezinárodní sdruţení pro rozvoj Mezinárodní organizace práce Mezinárodní měnový fond Rozvojové cíle tisíciletí Nevládní organizace Oficiální rozvojová pomoc Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj Rada pro obchod a rozvoj United Nations Conference on Trade and Development Konference OSN pro obchod a rozvoj 6 UNDP UNESCO UNGA UNICEF UNO UNSC WB WHO WTO United Nations Development Programme Rozvojový program OSN United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization United Nations General Assembly United Nations Children’s Fund United Nations Organization United Nations Security Council World Bank World Health Organization World Trade Organization Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu Valné shromáţdění OSN Dětský fond OSN Organizace spojených národů Rada bezpečnosti OSN Světová banka Světová zdravotnická organizace Světová obchodní organizace 7 Seznam příloh Příloha č. 1: Bohatý Sever a chudý Jih Příloha č. 2: Rozvojová pomoc Příloha č. 3: Oficiální rozvojová pomoc nejvíce přispívajících zemí v absolutních číslech v miliardách (2010) Příloha č. 4: Orgány OSN zabývající se rozvojem 8 Úvod Podmínky pro vznik prvních mezinárodních organizací se vytvořily v druhé polovině 17. století po uzavření Vestfálského míru. Vídeňský kongres dal později v polovině 19. století za vznik novému charakteru mezinárodních ekonomických, politických a bezpečnostních vztahů, a tím pádem také novým mezinárodním organizacím, které začaly působit na světové scéně. Institucionalizaci světové ekonomiky významně podnítila zkušenost z 2. světové války a následný vznik řady nových nezávislých států. Od 40. let 20. století lze zaznamenat také počátky rozvojové pomoci a spolupráce. Nově vzniknuvší organizace se měly zabývat řešením poválečné situace. Nastal boom vzniku regionálních organizací. Rozpad bipolárního světa v 90. letech 20. století s sebou spolu se vznikem nových států vnesl do mezinárodní rozvojové agendy nová témata. Nový impuls pro řešení rozvojových otázek přišel konečně s ukončením soupeření tehdejších supervelmocí. Od konceptu rozvoje, který se prosazoval po 2. světové válce, a kladl velký důraz na ekonomickou stránku rozvoje, se dostáváme aţ ke konceptu 21. století s řadou dimenzí vyjadřujících vliv na kvalitu ţivota. Definice rozvoje je předmětem diskuze řady autorů i mezinárodních organizací. Role mezinárodních organizací se v průběhu času měnila. S dnešními globálními poţadavky se jejich role stává stále důleţitější. Jejich významnou roli na světovém poli dokládá růst jejich počtu a stále se rozšiřující záběr jejich témat a problémů. V posledních desetiletích jsme zaznamenali zejména růst počtu mezinárodních nevládních organizací. Trendy v mezinárodní politice podněcují vznik nových „vzdorovitých“ nevládních organizací. Role států jako iniciátorů vzniku mezinárodních vládních organizací má klesající tendenci. Mezinárodní organizace jsou dnes nezávislými aktéry, kteří si utváří vlastní strukturu. Účast mezinárodních organizací v rozvojové agendě dostala multilaterální podobu a představuje granty a zvýhodněné půjčky rozvojovým zemím. Nejdůleţitějším tématem rozvojové pomoci a spolupráce se stal boj proti chudobě. Mezinárodní organizace a ostatní aktéři rozvojové agendy zaujímají koordinovaný přístup v řešení problémů rozvojového světa v rámci efektivní spolupráce. Zajištění účelnosti rozvojové agendy je nezbytné jak ze strany vyspělých zemí, tak ze strany rozvojových zemí. 9 Cílem této práce je analyzovat rozvojovou agendu mezinárodních organizací v obecné i případové rovině. Téma první kapitoly zahrnuje široký záběr faktů, který jsem se pokusila uvést stručně a dostatečně pro navázání dalších dvou kapitol a pochopení celé problematiky. Široký záběr představují zejména globální problémy, jejichţ interpretaci jsem z důvodu limitujícího rozsahu práce musela omezit na populační problém, chudobu a důleţité vzdělání. V této části práce také uvádím charakteristiku rozvojových zemí a jejich dvě všeobecně uznávaná pojetí. Přiblíţila jsem zde také problém efektivnosti rozvojové spolupráce a pomoci. Čím jsou způsobeny rozdíly mezi bohatým Severem a chudým Jihem? Jaké jsou nástroje nerovnoměrného rozvoje světa? Je dnešní rozvojová pomoc skutečně „pomocí“ rozvojovým zemím nebo je třeba zefektivnit rozvojovou politiku? Do jaké míry je pomoc skutečně nezištná – jde o strategický nástroj zajišťující moc a přízeň rozvojových zemí? První kapitola si klade za cíl zodpovědět uvedené otázky. Ve druhé kapitole řeším otázku pozice mezinárodních organizací v globálním vládnutí – jak se podílejí na globální governanci a jaká je tedy jejich role na poli aktérů mezinárodního systému. Z důvodu porozumění dalšímu textu jsem stručně uvedla základní charakteristiky týkající se mezinárodních organizací – jejich definici, členění, role a teoretické přístupy. Dále se věnuji samotnému globálnímu vládnutí a pokouším se analyzovat efektivní architekturu globální governance a roli mezinárodních organizací v něm v kontextu dnešních problémů vyţadujících globální řád. Nastínila jsem aktuální problém týkající se reformy OSN. OSN je organizace, která má velký vliv na světové dění. Její význačné postavení předznamenává nutnost akutního řešení její zastaralé struktury, které zatím nepřichází. Při řešení globálních problémů jsem uvedla organizace, které se nejvíce angaţují v rozvojové agendě a jejich společný postup v řešení problémů rozvojového světa. Poslední kapitola představuje případovou studii Organizace spojených národů. Konkrétně se jedná o Rozvojový program OSN, Konferenci OSN pro obchod a rozvoj, Ekonomickou a sociální radu OSN a Světovou banku. V této kapitole uvádím Rozvojové cíle tisíciletí, které poskytují kostru pro celý systém OSN, tak aby byly soudrţně dovršeny společné cíle. Jednotlivé podkapitoly analyzují přístupy k rozvojové agendě a řešené problémy v rámci celé Organizace spojených národů. 10 1. Nerovnoměrný vývoj světové ekonomiky a jeho dopad na rozvojové země 1.1 Příčiny a formy dnešního nerovnoměrného rozvoje světa Termín globalizace lze interpretovat více způsoby. Globalizaci v kontextu rozvoje definuje např. Weiss (2002: 140) jako „prudký nárůst toku zboţí, sluţeb, kapitálu a technologií mezi národními státy ve světové ekonomice“. Globalizace je proces vytváření jednotné globální ekonomiky, kterému významně napomáhá zjednodušení pohybu zmíněných výrobních faktorů. Roste vzájemná závislost a propojenost jednotlivých ekonomik světa. Jak uvádí Weiss (2002: 140), je tento proces „poháněn technologickým pokrokem a sniţováním nákladů mezinárodních transakcí, které rozšiřují technologii a nápady, zvyšují podíl obchodu ve světové produkci a zintenzivňují mobilitu kapitálu. Proces je odrazem šíření globálních standardů a hodnot, šíření demokracie a rozmachu globálních smluv a dohod o lidských právech.“ Schopnost národního státu či regionu zapojit se do procesu globalizace určuje jejich socio-ekonomický vývoj. Industrializací, urbanizací a modernizací byly postupně prostoupeny všechny lokality. Zapojení se do trţní ekonomiky však nezpůsobuje jen pozitivní efekty. Např. v některých rozvojových zemích lidé sice získají snadno levně oblečení, ale k čemu jim je tato výsada, kdyţ si nejsou schopni zajistit základní potraviny pro ţivot (ceny potravin na světových trzích kolísají), protoţe nemají moţnost, jak se k nim dopracovat. Absence pravidel podnikání, jak uvádí Volfová (2008: 18), je pro obyvatele méně vyspělých států demotivující, nenaléhá na podniky v oblasti odpovědného chování při přístupu k zaměstnancům, podpory okolních komunit a vlivu na ţivotní úroveň. Převáţná většina lidstva ţije v oblasti globálního Jihu (tzv. Brandtovo dělení světa) 1 – viz Příloha č. 1, jíţ je však dopřávána pouze nevýznamná část ze světových zdrojů v porovnání s jejich protějšky ve vyspělém světě. Rozdíly mezi těmito dvěma póly se neustále prohlubují. Přetrvávající nepokoje v politické, sociální a ekologické oblasti jsou příčinou zhoršování uţ tak dost poznamenané ţivotní úrovně obyvatel zemí Jihu a také masové migrace (Volfová, 2008: 18). Bohaté země v zastoupení svých 1 Význam pojmů globální Sever a Jih (někdy jen Sever a Jih – v daném kontextu) dnes zachycuje spíše sociální hledisko (v dekolonizačním období měly pojmy geografický význam – hranice byly vymezeny geograficky). Dochází tedy k posunu významu. 11 vlád, firem a zainteresovaných skupin mnohdy nehospodárně vyuţívají přírodní a lidský kapitál Jihu ke svým vlastním ekonomickým zájmům, coţ v důsledku znamená, ţe nemalý podíl kapitálu, který je rozvojovým zemím prostřednictvím rozvojové pomoci poskytnut, se ocitá znovu v ekonomikách zemí Severu 2. Významně na globální nerovnost působí nerovnoměrný populační vývoj. Zatímco v zemích Severu se projevuje spíše stagnace aţ klesající tendence, na Jihu dochází k nepřetrţitému nárůstu počtu obyvatel. Ekonomika Jihu pak společně s přírodním kapitálem těchto zemí zaţívá rostoucí pnutí, jak uvádí Volfová (2008: 18) a často není neschopna zajistit obyvatelstvu nutné základní potřeby, vzdělání a zaměstnání. Díky pokračujícímu procesu globalizace dochází ke stírání hranice mezi Severem a Jihem. Příčinou sociálního střetu v rozvojových zemích se stávají právě vnitřní rozdíly, které mají rostoucí tendenci – na určitých místech se zde vyskytují lidé ţijící v blahobytu, kteří uţívají výhod globální civilizace, zatímco ostatní obyvatelé země jsou nuceni ţít s minimem. A naopak i v bohatých zemích Severu se objevují regiony, kde vládne chronická chudoba, nezaměstnanost a kde obyvatelé zaţívají sociální úpadek, jak uvádí Volfová (2008: 18). Které země jsou rozvojové? Při tématu pojednávajícím o problémech rozvojového světa je potřeba nejprve upřesnit definici rozvojových zemí – určit, které země a podle jakých kritérií se do rozvojového světa řadí. Mezi odborníky nepanuje zcela jasná shoda názorů na to, které země do rozvojových řadit a které ne. V minulosti byla definice rozvojových zemí stanovena na základě hospodářského růstu a míry industrializace země. Dnes existuje celá řada koncepcí prezentovaných mezinárodními organizacemi, přičemţ pro zjednodušení vykládáme často jen uţší a širší pojetí 3. Tato odlišná členění pak způsobují nepříliš přesnou vypovídací hodnotu některých statistik a zkreslené informace4. K rozvojovým zemím podle uţšího pojetí, které uznává Konference OSN pro obchod a rozvoj (United 2 Více o tomto problému pojednává podkapitola 1.2. Více kritérií a hledisek uvádí UN (2009): regionální (např. dle kontinentů), stupeň zadluţení, významní vývozci ropy, sociální a politická orientace. 4 Za diskutabilní se povaţuje zejména zařazení asijských nově industrializovaných zemí a některých zemí vyváţejících ropu. 4 Za diskutabilní se povaţuje zejména zařazení asijských nově industrializovaných zemí a některých zemí vyváţejících ropu. 3 12 Nations Conference on Trade and Development, UNCTAD) (UNCTAD, 2010) patří bývalé kolonie a polokolonie, které se staly politicky nezávislými, ale nedosahují doposud parametrů vyspělých zemí, přičemţ zde nejsou zastoupeny země socialistické alternativy. UNCTAD tedy uplatňuje kritérium politické samostatnosti a charakter ekonomických vztahů. Dle uţší koncepce patří do rozvojového světa přes 130 různorodých zemí. Jsou to země Afriky, jiţní, východní a část západní Asie a Latinské Ameriky. Naproti tomu širší koncepci prezentuje Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development, IBRD), podle jejíţ definice jsou za rozvojové země povaţovány země s nízkým a středním důchodem. Určujícím faktorem je zde ukazatel ekonomického růstu, a to HNP na obyvatele vyjádřený v USD 5. Za rozvojové země je dle IBRD povaţováno 149 zemí světa 6 s HNP niţším neţ 10 115 USD (IBRD, 2008). Dnes se za rozvojové země pokládají země s nízkou úrovní rozvoje. Ta se obvykle vyjadřuje pomocí indexu lidského rozvoje (Human Development Index, HDI). HDI bere kromě ekonomického hlediska v úvahu i aspekty sociální (Kunešová, Cihelková a kol., 2006: 249). Pro rozvojové země je typická nízká hodnota indexu. Globální problémy Poté, co rozvojové země dosáhly politické nezávislosti, byl v popředí zájmu těchto zemí jejich ekonomický růst, zatímco sociální problémy, na které si země nevyčlenily dostatek pozornosti, přetrvávají dodnes (Kunešová, Cihelková a kol., 2006: 249 a 251). Tyto problémy dnes dosahují obrovských rozměrů. Jedním z problémů rozvojového světa je vysoký růst populace. Populační problém má přímou souvislost s většinou ostatních sociálních problémů rozvojového světa a tento problém se stále nedaří účinně řešit. Sice dochází ke zpomalení tempa populačního růstu, absolutně však počet obyvatel na Zemi neustále dynamicky roste. Vysoká plodnost způsobuje zpomalení tempa populačního růstu dnes i v rozvojové části světa. V periodiku Dlouhodobá populační projekce OSN předpokládá Aleš (2004: 147–150) 5 6 Případně HDP na obyvatele v USD. Výpočet vyuţívá metodu atlasu Světové banky, tj. přepočet podle váţeného průměru kurzu národní měny k americkému dolaru za několik posledních let. Ekonomické ukazatele (HNP, HDP – viz výše) skupin zemí s nízkým, středním a vysokým důchodem vyčleněné IBRD jsou kaţdým rokem znovu poměřovány a dochází proto k početním změnám v jednotlivých skupinách. 13 jeho zpomalování i nadále7. Dnes ţije na světě 7 050 000 tisíc obyvatel 8. Dle internetového serveru EconomicTimes.com (2010) dosáhne v příštích 25 letech počet obyvatel na Zemi 8 miliard. Stav populace v roce 2050 je dle stejného zdroje odhadován na 9,4 miliardy lidí. Jak uvádí Jeníček (2003: 95), předpovědi se různí v rozmezí 8–11 miliard. Z tohoto počtu je také odhadováno, ţe devět z deseti lidí z počtu 9 miliard budou tvořit obyvatelé rozvojového světa. Chudoba představuje další globální problém, který patří k nejpalčivějším problémům rozvojových zemí, přičemţ definovat chudobu je velmi obtíţné – chudoba je relativní pojem. „Být chudý“ znamená ţít bez základních práv a svobod, bez moţností volby. Chudým se nedostává základních potřeb – stravy, vzdělání a zdravotní péče. Dimenze tohoto problému uvádí Exnerová (2008: 24–25) v manuálu Globální problémy a rozvojová spolupráce, která tyto rozměry chudoby vyčlenila následovně: zdraví, vzdělání, přístup ke sluţbám, infrastruktura, bezpečnost, sociální vyloučení, další dimenze. Měření chudoby je sloţité. Alternativním ukazatelem je index lidské chudoby (Human Poverty Index, HPI)9. Tento ukazatel ekonomické vyspělosti, který byl vypracován OSN, náleţí intervalu 0 aţ 100. Se stoupající hodnotou HPI se zvyšuje i úroveň chudoby v dané zemi. Důsledky chudoby způsobují zrod chronického hladu spojeného s podvýţivou, coţ se projevuje nízkou střední délkou ţivota. Lidí, kteří trpí hlady, ţije jen na africkém kontinentu, nemluvě o dalších částech rozvojového světa, aţ na 100 milionů, přičemţ statisíce z těchto lidí kaţdoročně v důsledku chudoby zemřou. Mezi lidmi zasaţenými chudobou, se všemi jejími následky, zaujímají velké procento také děti. Oblasti, které chudoba postihla nejhorším moţným způsobem a jejichţ 7 Více o prognózách vývoje světové populace dle OSN ve studii World population in 2300 (UN, 2004). Informace dostupná z automatického počítadla. Zaokrouhleno z čísla 7 050 093 650 dne 3. 10. 2010. Aktuální stav počtu obyvatel na Zemi viz http://euroekonom.com/population/population.html. 9 Výpočet HPI zahrnuje: pravděpodobnost nedoţití se čtyřiceti let, míra gramotnosti (u dospělých), podíl 8 14 obyvatelé se nacházejí ve skutečně nejzuboţenějším stavu, zahrnují Afriku, jiţní Asii a východní Asii, a patří mezi regiony, které hospodaří s méně neţ 1,25 USD na den 10. Obyvatelé Země ţijící v těchto podmínkách čítají na 18 % (Kunešová, Cihelková a kol., 2005: 253). Velmi ambiciózní cíle v boji proti chudobě stanovil program Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals, MDGs). Tyto cíle, vytvořené na Summitu tisíciletí OSN v roce 2000, byly časově vymezeny na 15 let. Jiţ v tuto chvíli je ale pravděpodobné, ţe se je do roku 2015 nepodaří splnit. Více viz podkapitola 3.2. Vzdělání je pro mnoho obyvatel rozvojového světa nedosaţitelné, ale rozhodující pro změnu kvality ţivota. V rozvojových zemích chybí finanční prostředky na vybudování kvalitního školství, stejně jako odborníci. Značný význam vzdělání pro rozvoj země udává HDI, poněvadţ tvoří jednu třetinu hodnoty tohoto ukazatele 11. Největší problémy v této oblasti jsou dostupnost bezplatného základního vzdělání v kontextu dlouhodobé udrţitelnosti a tvorba pracovních míst a uplatnění mladých vzdělaných lidí na trhu práce (Exnerová, 2008: 29). Skutečnost, jestli je vzdělání v místních podmínkách pouţitelné a správně zaměřené, je nutnou otázkou při budování vzdělávacího systému. 1.2 Rozvojová politika – volné trhy nebo pomoc? Rozvojová politika spočívá ve schopnosti vyspělých zemí disponovat prostředky 12 a těmito prostředky ovlivňovat světové dění řešením rozvojových otázek. Správně prováděná rozvojová politika můţe propastné rozdíly v dnešním světě zmenšovat a úspěšně tak řešit neutěšenou situaci světa. Rozvojová pomoc nebo spolupráce? Značnou část rozvojové politiky tvoří rozvojová spolupráce. Spíše neţ o rozvojové pomoci se dnes bavíme právě o rozvojové spolupráci. Tyto pojmy bývají někdy v literatuře pouţívány jako synonyma, v jiných případech jsou jejich nestejné, i kdyţ velmi podobné, definice rozlišovány. Termín rozvojová spolupráce je obecná forma populace ţijící bez upravené pitné vody, podíl podvyţivených dětí. Tzv. hranice absolutní chudoby, kdy se lidem nedostává základních ţivotních potřeb. 11 Zbylé dvě třetiny tvoří HDP na obyvatele (v paritě kupní síly) a střední délka ţivota. 12 Tj. finance, globální instituce. 10 15 spolupráce mezi vyspělým a rozvojovým světem, která vede k podpoře trvale udrţitelného rozvoje a klade důraz na partnerství v řešení rozvojových otázek (Adamcová, Němečková a kol., 2009: 304–305). Rozvojová spolupráce podle Volfové (2008: 18) sleduje sociální a ekonomickou situaci rozvojového světa v dlouhodobém horizontu a pátrá po cestě, jak dosáhnout lepších výsledků v globálním kontextu. Etapy rozvojové pomoci a jejich ekonomické motivy viz Příloha č. 2. Rozvojová pomoc představuje redistribuci prostředků od bohatých směrem k chudým. Zajišťuje tedy příliv peněz, materiálu a toku know-how. Prostředky jsou zajišťovány vyspělými zeměmi z jejich veřejných rozpočtů (Volfová, 2008: 18). Rozvojová pomoc je ekonomy běţně definována jako tok kapitálu, který představuje granty a půjčky do daných zemí, přičemţ má splňovat dva předpoklady (Adamcová, Němečková a kol, 2009: 304): Poskytovaný kapitál nemá slouţit dárci ke komerčním účelům. Při poskytování půjček podléhá tento zapůjčený kapitál zvýhodněným podmínkám13, které se obvykle uplatňují. Jedná se o výhodnější úrokovou míru a dobu splatnosti. V souvislosti s rozvojovou pomocí, jako relativně obecným pojmem, se bavíme o oficiální rozvojové pomoci (Official Development Assistance, ODA), která účelově s přesným záměrem rozřazuje kapitálové transfery daných subjektů. Největší světoví přispivatelé viz Příloha č. 3. Definici ODA předkládá Výbor pro rozvojovou pomoc OECD (Development Assistance Committee, DAC) ve svém dokumentu DAC Statistical reporting directivess (2000)14: „ODA představuje soubor transferů (půjček, grantů) do rozvojových zemí, který splňuje následující kritéria“: 1. Je poskytován oficiálními místy, jako jsou vlády států či místní vlády, nebo jejich výkonnými orgány, 2. je poskytován s cílem podpořit ekonomický rozvoj a blahobyt v rozvojových zemích, 3. je koncesionální (tj. nemá komerční charakter) a obsahuje grantovou sloţku, která tvoří minimálně 25 %, 4. je poskytován pouze zemím uvedeným v seznamu DAC jako příjemci ODA. 16 O humanitární pomoci rozvojovým zemím mluvíme v souvislosti s jednorázovými akcemi, kdy se jedná o krátkodobou pomoc v souvislosti s přírodními katastrofami (zemětřesení, vlny tsunami) nebo s následky válečných konfliktů. Zahraniční rozvojová spolupráce je realizována ve dvou podobách, a to bilaterální (dvoustranná) a multilaterální (mnohostranná). Prostřednictvím bilaterální pomoci putují prostředky od země dárce přímo do země recipienta (prostřednictvím rozvojových agentur). Multilaterální pomoc se uskutečňuje prostřednictvím mezinárodních organizací. Kromě spolupráce jsou sloţkou rozvojové politiky i opatření v oblasti obchodu a jiná opatření (zemědělská, v oblasti migrace), stejně tak jako rozvojové projekty a také politika oddluţení nejchudších zemí. Hlavními tématy rozvojové spolupráce podle pravidelného periodika Rozvojovka (ČvT: 2008a) se staly následující tři globální problémy: populační exploze, ekonomická nerovnováha, ţivotní prostředí a energetické zdroje. Aktéři rozvojové spolupráce 15 Jako hlavní aktéři rozvojové spolupráce vystupují vlády vyspělých západních zemí, na opačné straně figurují rozvojové země a konkrétní příjemci. Ti, kteří o rozvojové spolupráci rozhodují a kteří v této oblasti významně působí, tvoří však velmi početnou sestavu, a kaţdý z těchto početných aktérů rozvojové spolupráce má v této oblasti specifickou úlohu, uplatňuje svou konkrétní politiku a vnáší svůj jedinečný přínos. Kromě národních států vystupují jako aktéři rozvojové spolupráce i mezinárodní organizace. Více o mezinárodních organizacích a jejich strategii rozvoje viz podkapitola 2.2. Jedním z aktérů z této skupiny jsou mezinárodní finanční instituce. Na světové dění zde významně působí klíčové subjekty rozvojové spolupráce v zastoupení Světové banky (SB) a Mezinárodního měnového fondu (International Monetary Fund, IMF). Stejně tak zde hrají velkou roli ostatní mezinárodní organizace a nadnárodní instituce. 13 Stejně tak se poţívá termín koncesionální podmínky. Také dostupné z literatury Adamcová, Němečková a kol. (2009: 305). 15 Tato část statě pojednávající o aktérech rozvojové spolupráce byla zpracována na základě zdroje ČvT (2008a), není-li uvedeno jinak. 14 17 Nadnárodní instituce regulují a rozvíjejí globální ekonomický trh a současně podporují rozvojovou politiku. Rozvojovým otázkám se věnují i agentury OSN. Ty mají avšak menší vliv na řešení zásadních rozvojových otázek díky tomu, ţe jsou financovány z členských států, kdy časté odlišné názory brání razantnějšímu řešení problémů. Z agentur OSN se v této oblasti zejména uplatňují Rozvojový program OSN (United Nations Development Programme, UNDP), Světová zdravotnická organizace (World Health Organization, WHO) a Dětský fond OSN (United Nations Children’s Fund, UNICEF). Více o činnosti UNDP viz podkapitola 3.2. K aktérům se rovněţ řadí samotné národní státy, respektive vlády národních států. Největšími poskytovateli pomoci a současně největším zdrojem pro multilaterální organizace (Adamcová, Němečková a kol., 2009: 313) jsou členské státy OECD, ale také např. Čína, Indie, Jiţní Korea a některé arabské státy. Ve většině vyspělých zemí fungují rozvojové agentury, jejichţ úkolem je koordinace rozvojových aktivit. Země Severu a Jihu uplatňují svá politická rozhodnutí a jako členové mezinárodních organizací rozhodují o budoucím vývoji a konkrétním postupu v rozvojové politice. Rozhodnutí, která padnou, mohou postup rozvojové spolupráce ovlivnit jak příznivě, tak i nepříznivě. Na vlády národních států významně působí veřejnost stejně jako různé neziskové organizace, v jejichţ zájmu je lobbování za rozvojová témata. Vlády mají na zřeteli především účelnost, systémovost a uplatňování udrţitelného rozvoje při rozhodování o objemu prostředků a mechanismu jejich vyuţívání na rozvojové účely. Hlavní příjemci (vlády Jihu) kladou důraz zejména na transparentnost, účelnost a náleţitou správu přijatých prostředků. Mezi největší poskytovatele vnější pomoci patří Evropská unie (European Union, EU) 16, která projevovala své zájmy v této oblasti jiţ od svého zaloţení. Evropské hospodářské společenství aplikovalo řadu speciálních dohod na své vztahy s koloniemi členských zemí a později i na nezávislé státy. Kromě toho, ţe EU usiluje o zachování vazeb se svými dřívějšími koloniemi, se zaměřuje na rozvoj v oblasti hospodářské a sociální. Tradiční vztahy udrţuje EU se státy Afriky, Karibiku a Tichomoří (African, Caribbean and Pacific States, ACP). Poskytování prostředků 16 Členské země EU přispívají více neţ polovinou objemu pomoci poskytované prostřednictvím zemí OECD. 18 na rozvojovou spolupráci se zeměmi ACP je úkolem Evropského rozvojového fondu (European Development Fund, EDF). V dnešní době roste význam veřejnosti, občanských hnutí a nevládních organizací (lokálních aktivit) v rozvinutých zemích. V jiţních zemích veřejné mínění nemá na rozhodování vlád velký vliv (prosazují se zde autoritativní reţimy). Nevládní organizace a občanská hnutí na Jihu si ale pomalu nacházejí své místo. Vliv nevládních organizací v západních rozvinutých zemích je natolik velký, ţe je jejich přístup, prezentovaný rozvojovými studiemi a kampaněmi, povaţován ze strany národních vlád i mezinárodních institucí za dostatečně seriózní. Efektivní rozvojová politika 17 Vliv globalizace způsobuje v dnešním světě rozdělení světa na dva póly, bohatý Sever a chudý Jih, jak uţ bylo uvedeno výše. Rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi narůstají ve stále větším měřítku. Rozvojová pomoc samotná, mezivládní či nadnárodní, tedy pouhé přerozdělování bohatství z vyspělého světa do rozvojových zemí, v dlouhodobém horizontu nic neřeší. Faktem je, ţe existují příjemci rozvojové pomoci – jedná se zejména o případy některých zemí v subsaharské Africe – kteří dokonce zchudly, neţ aby jim poskytnutá pomoc byla ku prospěchu. Co je tedy příčinou selhání rozvojové pomoci? Kam směřují prostředky a kde jsou prokazatelné výsledky? Problémem je špatné nakládání s poskytovanými prostředky vlivem chování lobbistů. Donátorské země se starají především o svůj prospěch. V jejich zájmu je ztenčení zahraniční pomoci na minimum. Příkladem je politika potravinové pomoci Spojených států amerických, kde figurují jako dodavatelé pouze američtí farmáři, moţnost dováţení zboţí je realizována pouze loděmi zaregistrovanými v USA a distribuci zajišťují humanitární organizace sídlící v USA. Téměř všechny peníze vynaloţené USA na rozvojovou pomoc jsou navráceny znovu do domácí ekonomiky. Následně se ozývají lobbisté, kteří se ohrazují proti veškerým změnám daného stavu. Syndrom závislosti těţce dopadá na chudé země, které potřebné prostředky nezískají a jsou zároveň neschopné si dostatečné mnoţství produkce 17 Tato část statě pojednávající o efektivní rozvojové politice byla zpracována na základě textů ze sborníku Rozvojové země: potřebují pomoc nebo volné trhy?, ze kterého následující text statě rámcově vychází (není-li uvedeno jinak), a to zejména s pouţitím textu následujících autorů: Hampl (2009: 25– 27), Duba (2009: 14–15), Louţek (2009: 81–82), Klaus (2009: 35-37) a Fajmon (2009: 17–18). 19 potravin samy zajistit. Jsou tu další případy zemí se stejným principem „vyuţívání“ rozvojové pomoci ve svůj vlastní prospěch. Příkladem je investice do rozvoje infrastruktury v zemích Afriky. Plány ale realizují domácí stavební firmy, které si diktují i ceny a nasazují své odborníky monitorující práci na projektu a pobírající neodpovídající odměny. Kdyţ se takto okleštěné finanční příspěvky do dané země dostanou, vyvstává otázka, jak rozvojové země s poskytnutým kapitálem nakládají. Vláda a její političtí vůdci, vystupující jako příjemci pomoci, přivádějí místo správné alokace prostředků svou zemi pomalu do záhuby vyuţíváním poskytnutých financí na své soukromé účely, dobýváním své renty. Chyba tedy nastává i na straně příjemce. Přísun financí je snadný způsob získání kapitálu, coţ umocňuje demotivaci politiků vyhnat bídu ze své země. Je téţ známa řada případů, kdy poskytnuté dotace byly vyuţity na „spásné“ projekty, které si získaly důvěru lidí, kteří věřili v rychlé vysvobození ze své neutěšené situace. Důleţitá schopnost pro určení toho, komu se má pomoc poskytnout je tzv. good governance („dobré vládnutí“). Je to schopnost, kterou by měl ovládat příjemce rozvojové pomoci. Paradoxem je, ţe čím lepší politika good governance se v dané zemi uplatňuje, tím menší pomoci se zemi dostane. Čím horší uplatňování „dobrého vládnutí“, tím méně pomoci by se zemi mělo dostat, a to proto, ţe veškerá pomoc, kterou taková země dostane je zbytečná, neúčelná a v horších případech i zhoubná. Více o hlavních zásadách realizace rozvojové agendy viz podkapitola 2.2. Podle teorie komparativní výhody platí, ţe země s různým vybavením přírodními zdroji, pracovní síly a kapitálu získávají ze specializace vývozem v těch oblastech, kde jsou jejich výrobní náklady nízké, a dovozem v oblastech s vysokými výrobními náklady. Čím větší rozdíl ve vybavenosti výrobními faktory mezi zeměmi, tím větší zisky ze směny. V dnešním světě, kdy země, např. Saúdská Arábie, disponuje přebytkem určitého výrobního faktoru, v tomto případě ropy, v takovém měřítku, ţe není schopna tento faktor uţít pro své vnitřní účely, zuţitkuje tento přebytkový zdroj, který není vyuţitý v domácí ekonomice, vývozem, přičemţ doveze artikl potřebný pro domácí ekonomiku (Gillis, 1992: 240). M. Gillis také poukázal na to, ţe zapojení do mezinárodního obchodu je výhodné pro všechny zúčastněné. I pro zemi, která v produkci obou obchodovaných artiklů zaostává, je obchod výhodný. Země se zaměří 20 na oblast, ve které vystupuje alespoň relativně lépe neţ partnerská země a obchod mezi bohatými a chudými, průmyslovými a zemědělskými státy se můţe rozvinout. Světový obchod je tím, co pobízí ekonomický růst. Ti, co se do obchodu zapojili, vykazují současně zvyšování ţivotní úrovně. Od dob počátků rozvoje světového obchodu v 18. století za přispění Adama Smithe rozvojem ekonomického myšlení je znatelný spor, který je veden dodnes, v době největšího rozmachu v oblasti světového obchodu, a to spor příznivců volného obchodu a příznivců protekcionismu. To, co dnes pozorujeme, a co vychází především z institucí EU, je narůstající protekcionismus, projevující se v současné době také zaváděním fair trade. Tato opatření povedou pouze ke zpomalování ekonomického rozvoje a k odkládání řešení problémů zemí méně vyspělého světa. 21 2. Rozvojová spolupráce a pomoc v činnosti mezinárodních organizací 2.1 Mezinárodní organizace jako součást globální governance Ohledně činnosti i samotné existence mezinárodních organizací vyvstává řada otázek. Potřebujeme vůbec mezinárodní organizace? K čemu nám jsou dobré, jakou roli hrají a jakou pozici zastávají v globálním vládnutí? Mezi aktéry mezinárodních vztahů se řadí národní státy, mezinárodní (vládní) organizace, NGO, nadnárodní korporace 18, jednotlivci a mnozí další aktéři 19. Klíčovými aktéry na mezinárodním poli zůstávají stále, i přes vzrůstající význam ostatních aktérů, národní státy, jak uvádí např. Keohane a Nye (2001: 260). Vedle národních zájmů však existují témata všem společná – problémy, které vyţadují mezinárodní součinnost, kterou zajišťují právě mezinárodní organizace (ČvT, 2008b). Ty nemají nahrazovat suverenitu národních států, ale usnadňovat spolupráci v mezinárodních vztazích a jsou také samotnými vztahy mezi státy formovány. Lze proto jednoznačně konstatovat, ţe pro dnešní globální svět jsou mezinárodní organizace nezastupitelné. Definice a klasifikace mezinárodních organizací Definice mezinárodních organizací se různí. Podle V. Rittbergera (1995: 15) je mezinárodní organizace „sociální instituce, která můţe vůči svému okolnímu prostředí vystupovat jako aktér. Má interně přijaté a závazné normy, které přijaly členské státy. Normy pevně určují jednání států v opakujících se situacích a vedou k předvídatelnosti chování. Mezinárodní organizace se navenek vyznačují schopností vystupovat vůči svému okolí, tedy např. státům, jako samostatní aktéři.“ Spíše se přikláním k definici, kterou prezentuje C. Archer (2001: 3): „Mezinárodní organizace je formální 18 Mezi autory nepanuje shoda, zda řadit nadnárodní korporace k mezinárodním organizacím. Např. církve, média, poradenské firmy, separatistická hnutí a revoluční hnutí a další. 20 Pro pochopení role mezinárodních organizací (viz následující odstavec) uvádím ještě definici Malenovského (1997: 96), který prezentuje mezinárodní organizace jako subjekty mezinárodního práva: Je to „sdruţení (minimálně tří) států, které na základě právního aktu, jímţ bylo zřízeno (většinou mezinárodní smlouva), trvale vykonává pro členské státy určité úkoly, a to vlastním jménem a prostřednictvím vlastních orgánů.“ 19 22 kontinuální struktura vytvořená na základě dohody mezi členy, a to buď vládními či nevládnímim zástupci, z minimálně dvou suverénních států s cílem dosáhnout společného zájmu členů“.20 Mezinárodní organizace lze klasifikovat dle tří kritérií 21, a to dle: typu členství, rozsahu členství a dle cílů a pole působnosti. Dle základní klasifikace z hlediska typu členství existují mezinárodní vládní organizace (členy jsou státy) a mezinárodní nevládní organizace (členy jsou naopak nestátní aktéři) 22. Na základě rozsahu členství se uvádí rozdělení regionalismus (členy pocházejí z určité geografické oblasti) versus universalismus (členství není závislé na geografické oblasti). Cíle a pole působnosti se obvykle uvádí v samotném zakládajícím dokumentu dané organizace – viz např. Charta Organizace spojených národů (OSN, 2005: 5)23. Náplň činnosti organizací určují jejich hlavní zájmy, a to zájmy směru: ekonomického, sociálního, bezpečnostního, kulturního, atp. IGO lze dělit na: univerzální, funkcionální, regionální a organizace regionálního a funkcionálního charakteru zároveň 24. Prudký nárůst počtu mezinárodních organizací a nejvýraznější posun v rozvoji mezinárodních organizací nastal po 2. světové válce, v době, kdy vznikla řada nových nezávislých států. Hlavní impuls pro institucionalizaci světového řádu byl dán naléhavými poţadavky poválečné doby v ekonomické, sociální a politické oblasti. Tyto poţadavky se také staly hlavními zájmy většiny v té době vzniknuvších organizací, a to mimo jiné těchto nejvýznamnějších: Organizace spojených národů, Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj. Druhá vlna růstu počtu mezinárodních organizací i růstu jejich členů dorazila po rozpadu bipolárního světa. Role mezinárodních organizací a teoretické přístupy Teprve v druhé polovině 17. století po transformaci světového řádu, začaly státy navazovat vztahy v moderním mezinárodním systému. Tento systém, který se 20 Viz poznámka pod čarou na straně 22. Lze uváţit i více kritérií, např. podle rozsahu členství, cílů a pole působnosti, stupně institucionalizace nebo časového hlediska. 22 Pro úplnost je třeba uvést i další typy: transvládní (např. euroregiony, Meziparlamentní unie, Evropský výbor guvernérů centrálních bank), nadnárodní korporace (např. Google, Shell) a hybridní mezinárodní organizace (např. Mezinárodní organizace práce, Mezinárodní výbor červeného kříţe). Hybridní mezinárodní organizace lze vysvětlit trendem sbliţování vládních a nevládních organizací. 23 Více o cílech OSN definovaných Chartou v podkapitole 3.1. 24 Přehledná klasifikace IGO viz obrázek Klasifikace IGO č. (Waisová, 2005: 108). 21 23 vyznačoval relativní stabilitou, se opíral o dohodu velmocí, tj. nejsilnějších států systému (Cihelková, 2009: 161). Od vzniku prvních mezinárodních organizací a reţimů, který započal od Vídeňského kongresu25 na počátku 19. století, zaznamenala řada mezinárodních organizací v průběhu historie značnou změnu ve své roli. V první polovině 19. století působily na mezinárodní scéně jako politický nástroj svých vlastních členů. Poté měly úlohu fóra, kde se jejich členové setkávali a kde měli prostor pro vyjednávání a artikulaci svých poţadavků. V současné etapě svého vývoje jsou mezinárodní organizace chápány také jako autonomní aktéři mezinárodních vztahů. Všechny tři role zahrnuje obecná koncepce mezinárodních organizací v mezinárodních vztazích. Existuje několik organizacím: realismus, a sociální dalších neorealismus, konstruktivismus26. teoretických přístupů (institucionální) Většinou se setkáváme k mezinárodním liberalismus, idealismus s přístupem liberálním a realistickým. S představou mezinárodních organizací jako nástroje svých členů, tj. první rolí, se ztotoţňuje realistická koncepce, která silně upřednostňuje roli státu v mezinárodních vztazích a anarchickou podstatu mezinárodního společenství. Ve větší míře se pouţívá při zkoumání IGO. K třetí roli mezinárodních organizací – nezávislým aktérům – přistupuje naproti tomu liberální koncepce, předpokládající racionálně jednající stát ve vztahu k mezinárodním organizacím. Liberálnímu přístupu můţeme vytknout přílišný optimismus, co se týče snahy mezinárodních organizací ovlivnit jednání států „donucovací“ formou. Státy jsou těmi aktéry, které disponují pravomocemi a v tomto směru mezinárodní organizace samotné mnohé nezmůţou. Naopak realistický přístup bych kriticky zhodnotila jako „egoistický pohled“ na mezinárodní vztahy a představu mezinárodního systému jako „mocenského boje“. Tento „egoistický pohled“, který klade důraz na národní zájmy a neochotu ke spolupráci vysvětluje teorie her. Oba přístupy jsou předmětem diskuze, která pravděpodobně ještě dlouhou dobu potrvá. Dnešní roli mezinárodních organizací si vyţádala řada naléhavých výzev vyţadujících globální řád. V následujícím textu se proto zaměřím na roli a 25 Kongres proběhl ve Vídni po napoleonských válkách v Evropě v roce 1815. Výsledkem tohoto setkání byla úprava mezinárodních vztahů, která umoţnila vznik první mezinárodní organizaci Společnost národů. 26 Představitelé jednotlivých teoretických směrů: Realismus – E. Carr, H. Morgenthau, R. Niebhura, neorealismus – K. Waltze, J. Mearsheimer, R. Gilpin, idealismus – W. Wilson, funkcionalismus – D. Mitrany, neofunkcionalismus – E. Haas, neoliberální institucionalismus – R. Keohane a J. Nye, S. Hoffman, marxismus. 24 postavení mezinárodních organizací na globální scéně a dále na (ne)efektivnost OSN v globálním vládnutí ilustrovanou její reformou. Globální řád V dnešním globálním uspořádání vzniká z „asymetrické interdependence mezi rozvinutými, nově industrializovanými a nerozvinutými zeměmi“ (Habermas, 1998: 87) řada neutuchajících poţadavků a konfliktů27, které nutně posunují mezinárodní vztahy na úroveň vyţadující globální řád. Aktéři se na globálním poli stále více sbliţují a napětí také díky polarizaci a nerovnoměrnému rozloţení moci mezi aktéry vzrůstá. Činnost všech výše zmíněných aktérů musela nutně vést k institucionalizaci politického jednání na globální úrovni – řadu sektorů upravují systémy pravidel, tzv. mezinárodní reţimy.28 Globální vládnutí nebo také globální governance 29, je poměrně široký koncept, který z teoretického a praktického hlediska zkoumá řada autorů, institucí a specializovaných orgánů 30. Různé koncepty tohoto termínu jsou zaloţeny na lišících se pohledech na samotné slovo „governance“, přičemţ ohledně slova „globální“ panuje více méně shoda názorů (Cihelková, 2007: 5, 7). O. Císař (2004: 34) uvádí definici J. Rosenaua, dle kterého je governance „sumou myriád – doslova miliónů – kontrolních mechanismů poháněných různými historiemi, cíli, strukturami a procesy“. Rosenau současně tvrdí, ţe „systém Spojených národů a národní vlády jsou při výkonu globálního vládnutí jistě centrální, ale jsou pouze částí celkového obrazu.“ V tom se Rosenau shoduje s dalšími autory. S nástupem nového tisíciletí se vedle původních výzev objevují nové a naléhavé problémy, vyţadující globální řešení. Hlavní výzvy současné doby uvádí skupina odborníků na otázky governance v rámci OSN a brettonwoodských institucí (Messner, Maxwell, Nuscheler, Siegle, 2005: 5 a 12–14). Jde o: chudobu a sociální 27 Jsou jimi globální problémy a problémy související s globalizací jako např. terorismus a ekonomická polarizace. 28 Jde např. o „reţim lidských práv, reţimy upravující mezinárodní obchod, mezinárodní leteckou dopravu, nešíření jaderných zbraní a korupční chování“ (Císař, 2004: 33). 29 Z angl. global governance. Ve stati budu pouţívat všechny modifikace termínu se stejným významem. 30 Významní autoři: J. Rosenau, J. Bhagwatti, R. Keohane, J. Nye a mnoho dalších. Instituce: Centre for the Study of Globalization and Regionalisation působící na univerzitě ve Warwick, F. Kennedy School Government na Harvadské univerzitě. Specializované orgány: U.N. Commission on Global Governance (Cihelková, 2007: 5). 25 polarizaci, globální populační růst, selhávající státy 31, nové války a soukromé násilí, nedostatečné zásobování pitné vody, klimatické změny a zmenšující se biologická rozmanitost (biodiverzita), nestálé mezinárodní finanční trhy a ekonomickou marginalizaci skupin zemí a regionů 32. Nutnost vládnout globálně (Balabán, Potůček, 2009: 1). je indukovaná Globalizace především nemá přímou procesy globalizace 33 spojitost s globální governancí, a to ze dvou důvodů, které uvádí Cihelková (2009: 10): „proces globalizace stále mění podmínky pro efektivní odpověď společnosti v zájmu řešení problému a globální governance ve smyslu utváření vlády ve světovém měřítku mění podmínky, za kterých se globalizace rozvíjí“. Tato nespojitost je předmětem řady diskuzí. U tématu efektivní architektura globálního řízení se setkáváme s řadou názorů. O principech a nástrojích efektivní architektury globálního vládnutí pojednává Messner, Maxwell, Nuscheler a Siegle (2005: 18-19)34. Globální poţadavky dnešní doby vytvářejí obrovský tlak na všechny aktéry globálního vládnutí a vyţadují jejich efektivnost při řešení mezinárodních otázek. Předmětem diskuzí se stala zejména OSN, která se potýká s institucionální krizí 35. Reformě OSN se přisuzuje velká důleţitost, neboť je nevyhnutelná. „Poţadavek reformovat OSN, aby byla efektivnější, reprezentativnější a odpovědnější je dnes vzhledem k nastalým změnám naléhavější neţ dejme tomu před pětadvaceti lety“ (Kennedy, 2009: 226). Činnost dnešní OSN nemůţe být efektivní, kdyţ její struktura stále funguje v podobě z roku 1945. Faktem je, ţe se rychle mění rovnováha světové hospodářské síly (silného ekonomického potenciálu dosahuje Indie a Brazílie) a rovnováha sil mocenských. Sloţení Rady bezpečnosti neodpovídá ekonomické a politické realitě. Nutno dodat, ţe ke „strnulosti“ OSN přispívají samy členské státy, které nedovolují racionální změny pod střechou OSN. Hlavní oblasti vyţadující změny se tedy týkají mocenské 31 Tematika selhávajících (zhroucených, slábnoucích) států má souvislost také s mezinárodním terorismem a organizovaným zločinem. 32 Více viz uvedený zdroj a také Cihelková a kol. (2009: 180). 33 Více viz Potůček a kol. (2007). 34 Jejich výklad zahrnuje na toto téma obecně nejčetnější názory. Tyto názory sumarizuje také Cihelková (2009: 182-183). 35 Pokus o její reformu selhal jiţ v roce 2005. Otázkou zůstává, zda se pokus o další reformu OSN podaří vůbec oţivit. 26 politiky a s ní souvisejícího výsadního postavení pěti stálých členů Rady bezpečnosti 36 – Čínské lidové republiky, Francie, Ruska, Spojeného království a USA – spočívající v právu veta 37. Myšlenka rozšíření stálých členů Rady bezpečnosti 38 se ovšem setkává s ostrou kritikou. Postavení OSN v globální vládnutí je proto oslabováno právě zatím neúspěšným uchopením její reformy. Před mezinárodním společenstvím stojí obrovský úkol, a to uzpůsobit původní OSN s uchopením změn na globální scéně ve prospěch vzniku nové efektivní struktury této organizace. Mezinárodní organizace, hrají ve světové ekonomice významnou roli a jejich postavení se stává v globalizovaném světě stále důleţitějším. S rozvojem globálního vládnutí dochází k proměnám rolí některých aktérů v mezinárodním systému. Ztotoţňuji se s odborníky, kteří predikují pokles vlivu USA jako „světového státu“, a kteří tvrdí, ţe globální vládnutí 21. století bude zosobňovat multipolární uspořádání, spočívající v „koncertu několika velmocí“, a to Číny, Ruska, EU a nejspíše i Indie. 2.2 Rozvojová agenda mezinárodních organizací Vlna oficiální rozvojové pomoci se rozpoutala po 2. světové válce, kdy po přijetí Marshallova plánu a podpisu brettonwoodských dohod nastal boom v institucionalizaci rozvojové agendy. Rozvoj v 50. a 60. letech byl chápán jako rozvoj hospodářský. Tento koncept byl odvozen od tehdejších ekonomických úspěchů západních zemí. Stádia ekonomického vývoje definoval W. Rostow39. Opomíjené sociální otázky vedly k problémům, které přetrvávají dodnes. Více o těchto problémech viz podkapitola 1.1. V 70. letech se projevila krize teorií a politiky rozvoje. Světový názor na rozvoj se proměnil v důsledku zjištění, ţe se nerovnost mezi rozvojovým a vyspělým světem prohloubila. Odborníci především z rozvojových zemí dali vzniknout teorii závislosti (R. Prebish, H. Singer, později A. Frank a další). Tato teorie vysvětlovala vztah jádra a periferie, a to jejich vzájemnou hospodářskou a politickou závislost. Později 36 Kromě pěti stálých členů je součástí Rady bezpečnosti deset nestálých členů, kteří jsou voleni Valným shromáţděním OSN. Jsou to: Bosna a Hercegovina, Brazílie, Uganda, Gabon, Japonsko, Libanon, Mexiko, Nigérie, Rakousko a Turecko (UN, 2010a). 37 Nejvýznamnější zvláštní pravomoc. Kaţdý z výše uvedených pěti států má právo anulovat jakékoli rozhodnutí Rady bezpečnosti, která je nejmocnějším orgánem OSN. 38 Uvaţuje se o Brazílii, Indii, Japonsku a Německu (event. EU místo Německa). 39 Hospodářský vývoj rozdělil do 5 fází: 1. tradiční společnost, 2. vytváření podmínek pro růst, 3. hospodářský růst, 4.zralost, 5. masová spotřeba. 27 se teoretici zabývali charakterem hospodářského růstu a jeho distribucí mezi obyvateli – tedy komu rozvoj přináší největší přínos. 80. léta byla nazvána „ztracenou dekádou“, neboť došlo k enormnímu zadluţení rozvojových zemí. Rozvojové země si na základně nízké úrokové míry na počátku 70. let začaly hromadně půjčovat. S příchodem 1. a 2. ropného šoku (1973–1974 a 1978–1979) narostly jejich dluhy do obrovských rozměrů a propastné rozdíly mezi Severem a Jihem se zvětšovaly. V 80. letech získal rozvoj další dimenze, které měly vyjádřit vliv na kvalitu ţivota. Kromě ekonomického a sociální hlediska zahrnují tyto dimenze materiální, environmentální, politické a kulturní aspekty (ČvT, 2007: 4). Všechny výše uvedené koncepty jsou předmětem diskuze řady odborníků od 90. let aţ dodnes. Také jednotlivé mezinárodní organizace upřednostňují různou definici rozvoje. V současné době můţeme registrovat velké mnoţství organizací vládního a nevládního typu zabývajících se rozvojem. Pro ilustraci uvádím orgány zabývající se rozvojem jen v rámci OSN – viz Příloha č. 4. Jak bylo uvedeno jiţ v kapitole 1, zahrnuje multilaterální podoba pomoci účast mezinárodních organizací v rozvojové spolupráci. Forma spolupráce, kterou uţívají mezinárodní organizace jsou granty a zvýhodněné půjčky poskytované rozvojovým zemím (půjčky realizují zejména mezinárodní finanční instituce jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka). Nově se objevila sektorová a rozpočtová podpora (poskytování finančních příspěvků přímo do státního rozpočtu). Za nejdůleţitější aktéry multilaterální spolupráce jsou povaţovány: OECD, OSN a její specializované agentury 40 – viz podkapitola 3.1, 3.2, 3.3 a 3.4, Světová banka – viz podkapitola 3.5, Mezinárodní měnový fond a Světová obchodní organizace. Nejdůleţitějším tématem politiky rozvojové spolupráce se stal boj proti chudobě, přičemţ je kladen velký důraz na koordinaci mezi aktéry rozvojové spolupráce. Mezinárodní organizace ve svých oficiálních dokumentech dokládají nutnost hospodářského růstu jako základ na cestě ke sniţování chudoby. Fakt, ţe dávka 40 Zejména jde o UNDP a UNCTAD. 28 rozvojové pomoci sama o sobě nastartuje hospodářský růst, dokázala minulá zkušenost vyvrátit. Myšlenka rozvojové pomoci je obhajována ve spojení se zásadami uvedenými níţe. „Budeme odměňovat národy, které mají otevřenější trhy a udržitelné rozpočtové politiky, národy kde lidé mohou začít provozovat malé podniky aniž by je svazovala byrokracie a úplatkářství.“ G. W. Bush (konference v Monterrey v roce 2002) Dárci rozvojové pomoci se shodují na hlavních zásadách realizace koordinované rozvojové agendy, které předurčují její úspěch. Dle pravidelného periodika Rozvojovka (2008) to jsou: partnerství – úzká spolupráce s místními subjekty (vládou, místním soukromým i neziskovým sektorem i přímo s lokálními komunitami), systémovost – projekt zasazený do konkrétních potřeb a priorit dané země, řešící problémy, které i místní lidé a úřady povaţují za důleţité, dlouhodobá udrţitelnost – snaha o zajištění trvalé udrţitelnosti dopadů daného projektu, i o to, aby i po skončení projektu měly jeho konkrétní výsledky vliv na situaci na místě a byly dlouhodobě vyuţitelné. 41 Ke koordinaci aktérů má slouţit strategie nazvaná Rozvojové cíle tisíciletí, která staví na těchto zásadách. Více o této strategii viz podkapitola 3.2. Nástrojem pro implementaci Rozvojových cílů se staly Strategické dokumenty pro sniţování chudoby (Poverty Reduction Strategy Papers, PRSPs), na jejichţ vzniku se podílely IMF a WB. Nástroj je vyuţíván jak multilaterálními, tak bilaterálními aktéry „s cílem podpory široce zaloţeného a chápaného růstu“ a je „jedním z nejhmatatelnějších výstupů nového přístupu k rozvoji definovaného Všeobecným rozvojovým rámcem Světové banky“ (BusinessInfo.cz, 2007). Více o PRSPs viz IMF (2010). 41 K dalším zásadám patří: rovnost pohlaví, ohled na ţivotní prostředí a lokální kulturu, transparentnost vyuţití finančních prostředků poskytnutých rozvojovým zemím a good governance (ČvT, 2008). 29 3. Rozvojová agenda v činnosti Organizace spojených národů 3.1 Organizace spojených národů Organizace spojených národů je globální mezinárodní organizací, která oficiálně vznikla v roce 1945 v San Francisku. V tomto roce se sešli zástupci 50 států na Konferenci Spojených národů o mezinárodním uspořádání a byla vypracována Charta OSN, ustavující dokument, který podepsalo 51 zemí 42. Mezi jinými signatářskými zeměmi OSN Chartu ratifikovaly dne 24. 10. 1945 Čína, Francie, Sovětský svaz, Spojené státy americké a Velká Británie. 24. říjen se proto slaví jako Den Organizace spojených národů. Charta zajišťuje fungování orgánů OSN a pojednává o právech a povinnostech členských států. Charta (OSN, 2005: 5) definuje cíle Spojených národů následovně: udrţovat mezinárodní mír a bezpečnost a za tím účelem konat účinná kolektivní opatření, rozvíjet mezi národy přátelské vztahy zaloţené na úctě k zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, spolupracovat při řešení mezinárodních ekonomických, sociálních, kulturních a humanitárních otázek a podporovat lidská práva a základní svobody, být středobodem, který by uváděl v soulad úsilí národů o dosaţení těchto společných cílů. Díky svému mezinárodnímu charakteru a pravomocem uvedených v Chartě, má OSN široký rozsah působnosti. „Jako jediná univerzální organizace pokrývá OSN svou činností prakticky všechna odvětví lidského konání,“ uvádí Broţa (2008: 69) v manuálu Globální problémy a rozvojová spolupráce a zároveň shrnuje základní oblasti působení OSN do pěti kategorií: ochrana mezinárodního míru a bezpečnosti, podpora ekonomického a sociálního rozvoje, 42 Polsko připojilo svůj podpis později a i přesto, ţe se konference nezúčastnilo, je povaţováno za jednu ze zakládajících zemí. 30 ochrana lidských práv, humanitární činnost, mezinárodní právo. Pro svých 192 členů 43 poskytuje prostor k vyjádření svých názorů prostřednictvím Valného shromáţdění OSN (United Nations General Assembly, UNGA), Rady Bezpečnosti OSN (United Nations Security Council, UNSC) a Ekonomické a sociální rady (Economic and Social Council, ECOSOC) a ostatních orgánů a komisí (UN, 2010). Systém OSN můţeme rozdělit na výše zmíněné hlavní orgány, kam patří ještě Mezinárodní soudní dvůr a Poručenská rada, v systému dále působí specializované agentury a programy a fondy. Mezi specializované agentury patří, kromě jiných, Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, UNESCO), Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization, ILO) a Skupina Světové banky (World Bank Group, WBG). Do programů a fondů se řadí např. Rozvojový program OSN (United Nations Development Programme, UNDP), Konference OSN o obchodu a rozvoji (United Nations Conference on Trade and Development, UNCTAD) a Dětský fond OSN (United Nations Children’s Fund, UNICEF). Kromě dřívějšího primárního úkolu, tj. zajišťování míru a bezpečnosti, se OSN od svého vzniku věnuje také ekonomickým, rozvojovým, sociálním, kulturním a environmentálním otázkám. Činnost OSN lze v zásadě rozdělit do tří okruhů: mezinárodní mír a bezpečnost, ekonomická a sociální oblast a okruh specifických témat (např. ochrana ţivotního prostředí, oblast lidských práv atd.). Oblast ekonomická a sociální v činnosti OSN dostala nový rozměr v období procesu dekolonizace, kdy se v druhé polovině 50. a na počátku 60. let, vlivem vzniku několika desítek nově vzniklých nezávislých států počet členů OSN téměř zdvojnásobil, jak uvádí Waisová (2009: 160–161). Toto období přineslo nová ekonomická a sociální témata a nový impuls do agendy Organizace spojených národů. Agenda se nově potýkala s problémy jako „podpora rozvoje, odstranění chudoby, podpora vzdělání, technická, humanitární a finanční pomoc rozvíjejícím se zemím, zajištění základních zdravotních opatření atd.“ (Waisová, 2009: 160–161). 43 Poslední rozšíření proběhlo v roce 2002 o Švýcarsko a Východní Timor a v roce 2006 se členem OSN stala Černá Hora (UN, 2009a). V současnosti jsou členy OSN téměř všechny státy světa. 31 Na konci 80. a počátku 90. let došlo vlivem konce bipolární konfrontace k obnovení akceschopnosti OSN a také se současně rozvíjely nové aktivity v rámci Organizace (Waisová, 2009: 161). Kromě aktivit politicko-bezpečnostních se jednalo o ekonomické a rozvojové aktivity. V 90. letech došlo k vypuknutí řady konfliktů 44 a kromě toho k prohloubení chudoby. Tento problém se týkal řady afrických a asijských zemí, navíc docházelo k tomu, ţe se rychleji zhoršoval stav ţivotního prostředí. Jedním z prosazených zájmů států Jihu byl vznik Programu OSN pro rozvoj v roce 1959 a Konference OSN o obchodu a rozvoji v roce 1964. Jejich cílem bylo podporovat ekonomický a sociální rozvoj, sniţovat chudobu, začlenit státy Jihu a jejich ekonomiky do procesu světové ekonomických ekonomiky, systémů, zajistit zjednodušit konkurenceschopnost přístup k pitné vodě a a stabilizaci vzdělání atd. (Waisová, 2009: 176). 3.2 Rozvojový program OSN Rozsáhlou rozvojovou činnost pod záštitou OSN provádí od roku 1966 Rozvojový program OSN. Ve 166 zemích usiluje o řešení globálních problémů i problémů místního charakteru rozvojového světa. Jak uvádí UNDP (2006a), ve své činnosti zaměřuje pozornost zejména na otázky demokratického vládnutí, sniţování chudoby, předcházení krizím a jejich eventuální pozdější obnovu, vzdělávání, ţivotního prostředí a energetických zdrojů a onemocnění AIDS resp. viru HIV. UNDP prosazuje ve svých aktivitách zohlednění lidských práv a rovnoprávnosti ţen. Činnost UNDP je závislá na fondech, které jsou podporovány vyspělými státy, konkrétní projekty jsou pak zajišťovány spolufinancováním. Ve výkonné radě UNDP je zastoupeno 36 členů, kteří zastupují vyspělé a rozvojové státy. UNDP kaţdoročně vydává studii Zpráva o lidském rozvoji (Human Development Report), která pojednává o klíčových tématech rozvoje. Blíţe viz UNDP (2009a). Řešením problémů rozvojového světa se zabýval v roce 2000 tzv. Summit tisíciletí. Na tomto významném summitu byly definovány tzv. Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals, MDGs), které jsou v současné době významným 44 Šlo o nacionalistické, autonomistické a nebo o separatistické konflikty (Waisová, 2009: 161). 32 tématem na poli rozvoje. MDGs byly konzultovány a přijaty 189 členskými zeměmi OSN dne 23. prosince 2000. Cíle, které jsou definovány v Deklaraci milénia spojených národů, jsou zahrnuty v 8 základních okruzích s 21 dílčími konkrétními měřitelnými úkoly45, kterých má být dosaţeno do roku 2015. „Vynaloţíme maximální úsilí na to, abychom osvobodili všechny muţe, ţeny i děti z drtivých a poniţujících podmínek extrémní chudoby, kterým je v současnosti vystavena více neţ miliarda lidí. Jsme odhodláni kaţdému poskytnout právo na rozvoj a osvobodit celý lidský rod od nedostatku.“ (UN Millenium Declaration, 2000). Tyto ambiciózní závazky jsou tedy výsledkem konsenzu všech tehdejších členů OSN (přičemţ ke spolupráci se přihlásily i Švýcarsko a Vatikán). Rok 1990 je stanoven jako výchozí pro poměření indikátorů k roku 2015. Rozvojové cíle tisíciletí jsou dle UNDP (2004) definovány následovně: 1. Sníţit chudobu a sociální vyloučení, 2. Dosáhnout univerzálního primárního vzdělávání, 3. Prosazovat rovnost pohlaví a poskytovat ţenám více moţností prosadit se ve společnosti, 4. Sníţit dětskou úmrtnost, 5. Zlepšit zdraví matek, 6. Aktivně bojovat s HIV/AIDS, malárií a dalšími nemocemi, 7. Zajistit environmentální udrţitelnost, 8. Vybudovat globální partnerství pro rozvoj. MDGs poskytují platformu pro koordinované řešení vytyčených cílů. United Nations Core Strategy on MDGs je strategií, pomocí které je činnost UNDP v oblasti MDGs řízena. Blíţe viz UNDP (2009b). Role UNDP (2006c) spočívá v propagaci MDGs, dále UNDP zkoumá a sdílí strategie pro dovršení vytyčených rozvojových cílů, sleduje a zaznamenává pokrok v jejich řešení a podporuje státy v přizpůsobení Rozvojových cílů tisíciletí místním podmínkám. UNDP přiznává velké nezdary při plnění cílů, ale také dokládá, ţe se objevují významné pokroky. Kaţdá lokalita čelí místním specifickým výzvám. Ačkoli je cesta 45 Těchto 21 konkrétních úkolů zohledňuje celkem 60 ukazatelů. 33 k dosaţení cílů daleká, UNDP tvrdí, ţe cíle jsou splnitelné. Plnění MDGs také významně ovlivňuje světová ekonomická krize 46. V roce 2001 byl představen Generálním tajemníkem OSN Návod pro implementaci Deklarace tisíciletí OSN (Road Map Towards the Implementation of the United Nations Millennium Declaration), kde je podán vyčerpávající přehled o situaci47. Tento dokument navrhuje potenciální strategie postupu plnění cílů a závazků, které Deklarace milénia stanovila. Kritikové vytýkají Rozvojovým cílům tisíciletí opomenutí některých témat a přílišné ambice některých cílů. Podle jejich prognóz je uţ teď zřejmé, ţe se tyto cíle nepodaří splnit. Aktuální informace o postupu řešení rozvojových cílů a jejich plnění reflektuje Zpráva o Rozvojových cílech tisíciletí za rok 2009 (The Millennium Development Goals Report 2009). Více viz UN (2009b). Zpráva uvádí, ţe pomalý ekonomický růst, spolu s menšími obchodními moţnostmi pro rozvojový svět, zredukovanými zdroji a ztenčenými moţnými příspěvky od dárcovských zemí, v současnosti ohroţuje pokrok směřující k cílům. Navíc se jiţ značně intenzivně projevují následky změny klimatu s moţnými devastačními dopady na vyspělé a rozvojové země, jedná se zejména o odlesňování a zánik rostlinných a ţivočišných druhů, které pokračuje rapidním tempem a postup nárůstu hladiny oceánů. Ačkoli zpráva zcela neuvádí úplné dopady současné ekonomické krize na řešení MDGs, vypovídá o oblastech, kde se pokrok dosaţení cílů zpomalil nebo kde se postup uţ dotýká negativních výsledků. Zpráva se vyjadřuje např. k problému extrémní chudoby, kdy uvádí, ţe obrovské pokroky od roku 1990 do roku 2005 se nedaří dále udrţovat. Počet lidí, kteří hospodaří s méně neţ $1.25 denně se ve výše uvedených letech sníţil z 1,8 miliardy na 1,4 miliardy. V extrémní chudobě bude ţít podle odhadu o 55 aţ 90 milionů lidí více neţ se předpokládalo před krizí. Rozvojové cíle tisíciletí si stanovily aţ příliš ambiciózní závazky. Výsledky, které byly dosud dosaţeny v této strategii bohuţel neodpovídají dílčím cílům. Je zapotřebí celosvětově obrovského úsilí v rozvojové agendě, aby bylo moţno cíle účinně plnit. 46 Více o dopadu krize na MDGs viz Global Monitoring Report 2010:The MDGs after the Crisis (WB, 2010a). 47 Viz UN (2001). 34 Při cestě k lepšímu světu si musíme poloţit otázku, zda je prováděná politika skutečně účinná. O účinnosti rozvojové politiky pojednává podkapitola 1.2. 3.3 Konference OSN o obchodu a rozvoji V roce 1964 se konala první Konference OSN o obchodu a rozvoji v Ţenevě, jejíţ svolání se svolením Valného shromáţdění OSN podnítily tehdy nové nezávislé státy. Motivace rozvojových zemí k tomuto důleţitému kroku, který znamenal nový impuls v rozvojové agendě OSN, vyplývala z jejich přesvědčení, ţe OSN nevěnuje dostatečnou pozornost rozvojovým otázkám v porovnání se sledováním zájmů vyspělých zemí. Prostor věnovaný dialogu mezi zeměmi Severu a Jihu zastřešila tzv. G77, kde byly zastoupeny méně rozvinuté země UNCTAD. Tato skupina zemí měla tvořit politickou protiváhu bohatých severských zemí (Hitzgerová, 2003: 38 ). UNCTAD prosazuje integraci rozvojových zemí do světové ekonomiky prostřednictvím debat a doporučení teorií a postupů na cestě ekonomického vývoje. Činnost UNCTAD ve své knize výstiţně charakterizuje Hitzgerová (2003: 37). „V rámci systému OSN usiluje UNCTAD o integrovaný přístup k rozvoji a souvisejícím otázkám v oblasti obchodu, financí, technologií, investic a udrţitelného rozvoje. Své cíle sleduje prostřednictvím výzkumu, analýzy, mezivládních jednání, technické spolupráce a vzájemných konzultací s občanskou společností a podnikatelskou sférou.“ Hlavní orgány představují Konference, Rada pro obchod a rozvoj (Trade and Development Board, TDB) a Sekretariát s generálním tajemníkem48. UNCTAD spolupracuje se Světovou obchodní organizací, brettonwoodskými institucemi – Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, a v rámci OSN také s UNDP a jejími regionálními komisemi atd. Pravidelně vydává publikace Zpráva o obchodu a rozvoji (Trade and Development Report), Zpráva o Review), Zpráva o světových a globalizace: Fakta obchodu a čísla a ţivotním investicích prostředí (World (Development and Figures), a další. 48 Tuto funkci jiţ od roku 2005 zastává Dr. Supachai Panitchpakdi. 35 (Trade Investment and Environment Report), Globalization: Rozvoj Facts and Nejnovější vydání Zprávy o obchodu a rozvoji (UNCTAD, 2009) se zabývá současnými ekonomickými trendy a analyzuje je, a záleţitostmi v mezinárodní politice, přičemţ navrhuje řešení těchto záleţitostí na více úrovních. Nejnovější vydání této publikace se zabývá globálními ekonomickými výhlídkami v kontextu současné hluboké globální finanční ekonomické krize. Zkoumá cesty, jimiţ se krize šíří z vyspělého světa do ekonomicky málo rozvinutých zemí a tranzitivních ekonomik. Kromě toho se zabývá hrozbou globálního oteplování. Rozebírá, jak lze zvýšené úsilí vynakládané na zmírnění klimatických změn skloubit se strategií budoucího rozvoje a rychlým růstem rozvojových ekonomik. 3.4 Ekonomická a sociální rada ECOSOC byla zaloţena při Chartě Organizace spojených národů jako hlavní orgán a stala se důleţitým aktérem v oblasti rozvoje a mezinárodní spolupráce. V celém systému OSN zaujímá Ekonomická a sociální rada dle UN (2009c) přes 70 % lidských a finančních zdrojů, coţ dokazuje její obrovský rozsah působnosti. O ECOSOC uvádí Waisová (2009: 178): „Hlavním hybatelem OSN v ekonomické, sociální a rozvojové oblasti je v současné době ECOSOC, který spolupracuje se skupinou Světové banky, Mezinárodním měnovým fondem, UNDP, Organizací pro výţivu a zemědělství (FAO) a konferencemi věnovanými postavení ţen a dětí ve společnosti (např. UNIFEM a UNICEF).“ ECOSOC propaguje jako jeden ze svých hlavních cílů podporu rozvoje ve světových nejchudších oblastech, dále podporu blahobytu a bezpečnost jedinců. Se svými 54 členy 49 poskytuje prostor pro mezinárodní debatu o ekonomických a sociálních otázkách, kromě toho formuluje a poskytuje doporučení systému OSN jako celku i jednotlivým členským státům50. Funkce ECOSOC jsou dle UN (2009c) následující: 49 50 Členové jsou voleni na tříleté období. Činnost ECOSOC se provádí v přidruţených a pomocných orgánech, kam patří: 9 výkonných komisí (Komise pro sociální rozvoj, Komise pro populaci a rozvoj, Komise pro udrţitelný rozvoj atd., 5 regionálních komisí (Ekonomická komise pro Afriku, Ekonomická komise pro Latinskou Ameriku a Karibik atd.), 3 stálé výbory (např. Výbor pro nevládní organizace) a řada expertních orgánů (např. Výbor pro ekonomické, sociální a kulturní práva). 36 podpora vyššího ţivotního standardu, plné zaměstnanosti, hospodářského a sociálního rozvoje, určení postupu při řešení mezinárodních ekonomických, sociálních a zdravotních otázek, podpora mezinárodní kulturní a vzdělávací spolupráce, zachovávat respekt při základních svobodách a lidských právech. V jejích pravomocech je započít a provádět výzkumné studie a zprávy, které se týkají výše zmíněných oblastí, zároveň je příjemcem významných zpráv vydávaných jedenácti fondy a programy OSN. V ekonomických a sociálních otázkách přispívá k přípravě a organizaci významných mezinárodních konferencí (UN, 2009c). Organizační otázky se řeší na zasedáních se zástupci občanské společnosti, se kterými se Rada schází několikrát ročně. Důleţitou roli hraje ECOSOC ve spojení s mezinárodními, regionálními a lokálními nevládními organizacemi. Má schopnost udělovat těmto organizacím tzv. konzultativní status, který má v současné době přes 3 200 nevládních organizací (UN, 2009d). Tento status umoţňuje nevládním organizacím spolupráci v rámci systému OSN, moţnost informovat Radu o nových zprávách a událostech a při zavádění a realizování rozvojových programů umoţňuje působit jako „velvyslanec“ ECOSOC (Waisová, 2009: 178). V současné době spočívá hlavní úkol ECOSOC v zefektivnění práce v rozvojových programech OSN. Další reformní snahy, jak uvádí Waisová (2009: 180), jsou „efektivně rozdělovat a investovat finanční prostředky z rozvojových fondů, posílit kontrolu těchto investic a vytvořit jednotný komplex programů a fondů OSN, které budou svou činnost navzájem koordinovat.“ 3.5 Světová banka Světová banka (World Bank, WB) resp. skupina Světové banky se řadí mezi mezinárodní finanční instituce, kam patří mimo jiné i Mezinárodní měnový fond nebo Světová obchodní organizace. WB byla zaloţena v roce 1944 v USA na tzv. Brettonwoodské konferenci, kde se sešli zástupci 44 zemí, za účelem vybudování nového mezinárodního finančního rámce, který má, po zkušenostech s Velkou hospodářskou krizí v 30. letech, dalším takovýmto 37 krizím zabránit, a s úkolem nastolit rovnováhu ve světové ekonomice (Baňouch, 2001: 88). Výsledkem konference bylo vytvoření dvou mezinárodních organizací: Mezinárodního měnového fondu a Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development, IBRD). V roce 1945 pak vstoupila v platnost Dohoda o IBRD. Blíţe o cílech této dohody viz Agreement between UN and IBRD (1948). Sídlem Světové banky se stal Washington D.C. Původní IBRD se postupně rozrůstala o další instituce, které vytvořily skupinu světové banky. Světová banka je tvořena následujícími pěti organizacemi: Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, Mezinárodní rozvojová asociace (International Development Association, IDA), Mezinárodní finanční korporace (International Finance Corporation, IFC), Multilaterální agentura pro investiční záruky (Multilateral Investment Guarantee Agency, MIGA), Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (International Centre for Settlement of Investment Disputes, ICSID). Primárním úkolem v období vzniku Světové banky byla rekonstrukce zemí západní Evropy po 2. světové válce. Do Evropy směřovaly její počáteční úvěry – první úvěr ve výši 250 milionů dolarů poskytla Francii. Poté, co byl přijat Marshallův plán 51, zaměřila Světová banka svou činnost na strukturální a rozvojové programy. Vedle této činnosti poskytovala ještě do konce 60. let úvěry vybraným západním zemím. Původní IBRD se v roce 1956 rozrůstá o IFC. IFC byla vytvořena za účelem poskytování úvěrů rozvojovým zemím na soukromé investiční projekty. Ekonomiky těchto zemí podporuje k rychlému a trvale udrţitelnému rozvoji svým financováním a poradenskou činností (WBG, 2009: 1). Dnes působí IFC ve 130 zemích. K poskytování bezúročných úvěrů se banka zavázala ustanovením IDA v roce 160. IDA úzce spolupracuje s IBRD, s kterou sdílí společný personál, vedení a standardy. IDA 51 Tj. plán pomoci poválečné Evropě, který byl přijat v roce 1948. 38 zaměřuje svou pozornost na nejchudší země světa. Ze 79 nejchudších zemí, kterým poskytuje asistenci, leţí 39 zemí jen na africkém kontinentu. IDA je největším poskytovatelem dárcovských fondů základních ţivotních a sociálních potřeb (WB, 2010). V roce 1966 vzniklo ICSID, jehoţ úkolem je odstraňování hlavních překáţek a urovnávání sporů, které brání volnému pohybu investic. Od 70. let se Světová banka zaměřuje stále více na rozvojový svět a oprošťuje se od pomoci západní Evropě, která zaznamenává rychlý ekonomický rozkvět. 90 % půjček směřuje do zemí třetího světa, zbylých 10 % připadá na země střední a východní Evropy. Impulsem pro zavádění tzv. půjček na strukturální adaptaci v 80. letech byla neutěšená hospodářská situace rozvojových zemí. V roce 1988 vzniká Multilaterální agentura pro investiční záruky. Úkolem MIGA je poskytovat záruky proti nekomerčním rizikům pro zahraniční investory. Současným hlavním úkolem WB je podpora udrţitelného ekonomického růstu prostřednictvím poskytování úvěrů a technické a poradenské pomoci. S ohledem na členské státy směřuje svou činnost na odstraňování chudoby, zvyšování ţivotní úrovně, produktivity a lepších pracovních podmínek na území těchto států. Rozvojovým zemím poskytuje WB bezúročné úvěry, půjčky s nízkým úrokem a různé dotace. Činnost WB tímto podporuje: Vzdělávání, zdravotní péči, ekologii, zemědělství, infrastrukturu, telekomunikace, výrobu a dodávku elektrické energie, a další oblasti. Vzhledem k těmto cílům se zaměřuje na podporu růstu mezinárodního obchodu a rozvoj soukromých zahraničních investic a dohlíţí na vyrovnanost platebních bilancí 39 (Baňouch, 2001: 88). Současný počet členů Světové banky dosahuje 186 zemí 52. Počet hlasů kaţdé země je závislé na výši finančního příspěvku dané země 53. Správním orgánem WB je Rada guvernérů (Board of Governors), která je vrcholným orgánem. Jmenovaný guvernér, obvykle ministr financí dané země, působí ve všech jejích organizacích. Nejvyšší funkci v managementu WB zastává její Prezident. Na tomto postu v současnosti působí Robert B. Zoellick. Rada Guvernérů Světové banky se společně s Radou Guvernérů IMF schází pravidelně v ročních intervalech na výročních zasedáních. Rada Guvernérů schvaluje významné dokument (např. stanovy) a přijímá zásadní strategická rozhodnutí. O operacích prováděných WB rozhoduje Rada výkonných ředitelů (Board of Executive Directors). Na období dvou let je voleno devatenáct výkonných ředitelů (MFČR, 2005). Nejvýznamnější kaţdoročně vydávaná publikace WB je Zpráva o rozvoji světa (World Development Report). 52 Z toho patří do IBRD 186 členů, do IDA 169 členů, do IFC, MIGA a ICSID patří 182, 175 a 144 členů, v tomto pořadí. 53 Např. USA disponuje přibliţně 17 %, Česká republika ovlivňuje hlasování výší 0,40 % (Baňouch, 2001: 88). 40 Závěr Cílem této práce bylo analyzovat rozvojovou agendu mezinárodních organizací v obecné i případové rovině. Dnešní nerovnoměrný rozvoj světa představuje aktuální a velmi diskutované téma. Fakt, ţe nerovnoměrnost ve světě dnes dosahuje obrovských rozměrů lze dokázat empiricky. Empirických důkazů nalezneme bezpočet. Významně dnes působí proces globalizace a dochází ke stírání hranice mezi Severem a Jihem. K diverzifikaci hlavního společného cíle rozvojové agendy – chudoby – přispívá mocenský boj aktérů na mezinárodním poli. Protoţe aktéři se svými různými cíli bojují o politický vliv, přispívá střet všech účastníků na mezinárodním poli k chaosu v účinném řízení v rámci společné rozvojové politiky. Výsledek současného nerovnoměrného světa ovlivnila i minulost, přičemţ to bylo hlavně období 18. a 19. století, tj. období kolonialismu Jihu a průmyslové revoluce Severu, které nemálo přispělo k dnešnímu stavu nerovnoměrnosti. Za nejzávaţnější projevy dnešního nerovnoměrného rozvoje světa povaţuji socioekonomickou zaostalost projevující se děsivým způsobem v zemích, které dnes nazýváme rozvojovými. Nejpalčivějším problémem rozvojového světa se stala chudoba, která má souvislost s většinou ostatních globálních problémů. Teoretik globální spravedlnosti Thomas Pogge poukazuje na to, ţe následkem selhání globálního řešení chudoby dojde kaţdoročně k úmrtí 18 milionů lidí. Toto ohromující číslo potvrzuje váţnost situace, kterou je potřeba urgentně řešit účinnou rozvojovou politikou. Statistiky poukazují na mírné sniţování globální chudoby. Faktem je, ţe tento růst obstarává svým masivním hospodářským růstem progresivní Čína. Čína je jednou z mála rozvojových zemí, která se v rozvojové spolupráci angaţuje na pozici dárce. Statistiky, které máme k dispozici, nejsou schopny přesně zmapovat váţné důsledky nerovnoměrného rozvoje světa. Statistické chyby mohou ovlivnit mezinárodní organizace ve svých důleţitých rozhodnutích ohledně rozvojové spolupráce a výsledky těchto rozhodnutí pak nesou na bedrech samotní obyvatelé rozvojového světa. Dnešní roli mezinárodních organizací si vyţádala řada naléhavých výzev vyţadujících globální řád. Řada těchto výzev se týká rozvojového světa. Patrný je vliv OSN jako „světové organizace“ na mezinárodní rozvojovou agendu. V práci zmiňuji její nutnou reformu. Postavení OSN v globální vládnutí je oslabováno zatím neúspěšným uchopením její reformy. Před mezinárodním společenstvím stojí obrovský úkol, a to 41 uzpůsobit původní OSN s uchopením změn na globální scéně ve prospěch vzniku nové efektivní struktury této organizace. Cíle mezinárodní rozvojové politiky známé jako Rozvojové cíle tisíciletí byly formovány v Miléniové deklaraci v roce 2000 právě Organizací spojených národů. Jak jsem jiţ předeslala, stav dnešní rozvojové politiky není stále na takové úrovni, aby se cíle daly účinně řešit. Vţdyť zatím ani dílčí cíle stanovené na rok 2005 se nepodařilo splnit, ani příliš účinně řešit. UNDP však stále tvrdí, ţe cíle jsou splnitelné. Jedním z nejdiskutovanějších témat v rámci rozvojové agendy je efektivita poskytované pomoci. Domnívám se, ţe je potřeba osvěty široké veřejnosti bohatého Severu i chudého Jihu v oblasti rozvojových témat, protoţe v průběhu psaní této bakalářské práce jsem dospěla k zjištění, ţe ku příkladu čeští občané mají zkreslené představy a obrovské předsudky týkající se rozvojové agendy a nelidských ţivotních podmínek v rozvojových zemích. Občanská společnost by se měla dozvědět více i o působení mezinárodních organizací. Rozvojovou agendu přiblíţil ve své přednášce Sebastian Lindström, zakladatel organizací Light for Children a What took you so long, na Vysoké škole ekonomické dne 2. 11. 2010 a apeloval na správný výklad problematiky rozvojových zemí také vlastním autentickým filmem z prostředí různých koutů afrického kontinentu. Zdůraznil zejména poţadavek na individuální přístup rozvojové agendy v daných lokálních podmínkách, který přispěje k poţadované efektivitě. Je potřeba, aby rozvojové programy mezinárodních organizací pokud moţno odráţely místní problémy a komunity dostaly individuální pomoc šitou na míru. Pomoc by měla zosobňovat prostředky a poradenství motivující tamější obyvatele v jejich podmínkách k činnostem, které budou podporovat růst jejich ţivotní úrovně. Musí tak činit vlastními silami a konečně se oprostit od své závislosti na vyspělých zemích a přesvědčit tak sami sebe, ţe tato cesta vedoucí k lepším ţivotním podmínkám je reálná. Ztotoţňuji se s názorem odborníků, kteří tvrdí, ţe východiskem pro rozvojové země pak bude aktivní zapojení se do trţní ekonomiky. „Všechny země, které jsou dnes ekonomicky a technicky vyspělé začínaly jako země, které byly stejně tak chudé, jako jsou některé dnešní rozvojové země.“ (Bauer, Yamey: 1957, 131). Škoda, ţe se objevují nesmyslné názory zdůvodňující bohatství vyspělých zemí jako významný faktor, který působí proti rozvoji „chudé“ části světa. Jak potvrzuje Bauer (1981: 75): „Prosperita Západu byla vytvořena jeho vlastními lidmi a nebyla odebrána jiným.“ 42 Dnes je potřeba vytvářet takové mezinárodní organizace, které budou poskytovat takovou podporu, která nabídne individuální řešení s individuálními poţadavky korespondující s danou komunitou. Víc neţ kdy jindy je potřeba společného úsilí všech aktérů, nejen mezinárodních organizací, na mezinárodním poli v účinném řešení rozvojových otázek. 43 Seznam použité literatury [1] ADAMCOVÁ, Lenka; NĚMEČKOVÁ, Tereza a kol. (2009): Rozvojová ekonomika. 1. vydání. Praha : Oeconomica. ISBN 978-80-245-1515-1, s. 304–305. [2] Agreement between UN and IBRD (1948): University of Wisconsin Press; <http://www.jstor.org/pss/2704230>. [3] ALEŠ, Milan (2004): Demografie: Dlouhodobá populační projekce OSN. Populační divize OSN, roč. 46, č. 2, s. 147–150. [4] AMO (2009): Slovník vybraných pojmů pro ECOSOC a WTO. Model OSN, roč. 15, s. 15; <http://www.studentsummit.cz/data/1260815070578ECOSOC_WTO_ Slovnicek.pdf>. [5] ARCHER, Clive (2001): International Organizations. 3rd edition. London and New York : Routledge. ISBN 978-0415078375, p. 3. [6] BALABÁN, Miloš; POTŮČEK, Martin (2009): Aktuální stav a perspektivy globálního vládnutí. The Science for Population Protection. 2009, roč. 1, č. 1, s. 1, 7–15. ISSN 1803-568X. [7] BAŇOUCH, Hynek a kol. (2001): Mezinárodní organizace. 1. vydání. Brno : Mezinárodní politologický ústav. ISBN 80-210-2474-7. [8] BAUER, Peter T.; YAMEY, Basil S. (1957): The Economics of Under-developed Countries. Cambridge University press, s. 131. [9] BAUER, Peter T. (1981): Equality, the third world and economic delusion. London : University paperbacks 79. ISBN 0-416-34230-2, s. 75. [10] BROŢA, Michal a kol. (2008): Rozvojovka. Člověk v tísni. Organizace spojených národů; <http://www.rozvojovka.cz/organizace-spojenych-narodu_227_6.htm>. [11] BUSINESSINFO.CZ (2007): Strategie snižování chudoby a rozvojová asistence mezinárodních organizací. Businessinfo.cz; <http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/rozvojova-spoluprace/rozvojove-programmezinarodni-organizace/1001295/45901>. [12] CIHELKOVÁ, Eva (2007): Global Governance: Concept of the Worldwide Changes Identification. Working papers FMV, č. 2, s. 5–8. ISSN 1802-6591. 44 [13] CIHELKOVÁ, Eva a kol. (2009): Světová ekonomika. Obecné trendy rozvoje. 1. vydání. Praha : C.H. Beck. ISBN 978-80-7400-155-0, s. 10 a 161. [14] CÍSAŘ, Ondřej (2004): Transnacionální politické sítě: Jak mezinárodní instituce ovlivňují činnost nevládních organizací. 1. vydání. Brno : Mezinárodní politologický ústav. ISBN 80-210-3591-9, s. 34. [15] ČvT (2007): Novinář, rozvojová spolupráce a humanitární pomoc: Příručka rozvojového vzdělávání Pro studenty mediálních oborů. Rozvojovka. ISBN 97880-86961-31-6, s. 4; <http://www.rozvojovka.cz/download/skripta_rozvojovka_student.pdf>. [16] ČvT (2008a): Humanitární pomoc a rozvojová spolupráce. Rozvojovka; <http://www.rozvojovka.cz/humanitarni-pomoc-a-rozvojovaspoluprace_228_2.htm>. [17] ČvT (2008b): Organizace spojených národů. Rozvojovka; <http://www.rozvojovka.cz/organizace-spojenych-narodu_227_6.htm>. [18] DAC Statistical reporting directivness (2000): Paříţ : OECD. [19] DUBA, Nomsa (2009): Rozvojové země potřebují obchod, ne pomoc. In: DUBA, Nomsa a kol. Rozvojové země: Potřebují pomoc nebo volné trhy? 1. vydání. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku. s. 14–15. ISBN 978-80-86547-74-9. [20] ECONOMICTIMES.COM (2010): World population to reach 9.4 billion by 2050, India to clock 1.7 billion. EconomicTimes.com; <http://economictimes.indiatimes.com/news/news-by-industry/et-cetera/Worldpopulation-to-reach-94-billion-by-2050-India-to-clock-17billion/articleshow/6232812.cms>. [21] EXNEROVÁ, Věra (2008): Chudoba. In: BARTÁK, Miroslav a kol. Globální problémy a rozvojová spolupráce : Témata, o která se lidé zajímají. 2. vydání. Praha : Člověk v tísni. ISBN 978-80-86961-55-2, s. 24–25. <http://www.rozvojovka.cz/download/pdf/pdfs_136.pdf>. [22] FAJMON, Hynek (2009): Cestou z chudoby je rozvoj obchodu. In: DUBA, Nomsa a kol. Rozvojové země: Potřebují pomoc nebo volné trhy? 1. vydání. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku. ISBN 978-80-86547-74-9, s. 17–18. 45 [23] GILLIS, Malcolm a kol. (1992): Economics of Development. 3rd Edition. New York : Norton & Company. ISBN 0-393-96156-7, p. 240. [24] HAMPL, Mojmír (2009): Proč pomoc nepomáhá. In: DUBA, Nomsa a kol. Rozvojové země: Potřebují pomoc nebo volné trhy? 1. vydání. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku, s. 25–27. ISBN 978-80-86547-74-9. [25] HABERMAS, Jürgen (1998): Aus Katastrofen lernen? Ein zeitdiagnostischer Rückblick auf das kurze 20. Jahrhundert. In.: HABERMAS, Jürgen, Die Postnazionale Konstellation. Frankfurt/M., Suhrkamp, s. 87; http://books.google.cz/books. [26] HITZGEROVÁ, Gabriela (2003): Instituce ve světové ekonomice. 1. vydání. Praha : Oeconomica. ISBN 80-245-0551-7, s. 37–38. [27] IC OSN v Praze (2005): Praha : United Nations House. O OSN; <http://www.osn.cz/system-osn/o-osn>. [28] IBRD (2008): Country Classification. IBRD; <http://www.worldbank.org>. [29] IMF (2010): Factsheet – Poverty Reduction Strategy Papers; <http://www.imf.org/external/np/exr/facts/prsp.htm>. [30] JENÍČEK, Vladimír; FOLTÝN, Jaroslav (2003): Globální problémy a světová ekonomika. 1. vydání. Praha : C.H. Beck. ISBN 80-7179-795-2, s. 95. [31] KENNEDY, Paul (2009): Parlament světa: OSN a hledání světové vlády. 1. vydání. Praha: Nakladatelství LN, Edice světová diplomacie. ISBN 978-80-7106423-7, s. 226. [32] KEOHANE, Robert; NYE, Joseph (2001): Power and Interdependence. 3rd edition. New York : Longman. ISBN 978-0321048578, p. 260. [33] KLAUS, Václav (2009): Západ a rozvojový svět. In: DUBA, Nomsa a kol. Rozvojové země: Potřebují pomoc nebo volné trhy? 1. vydání. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku. ISBN 978-80-86547-74-9, s. 35–37. [34] KUNEŠOVÁ, Hana; CIHELKOVÁ, Eva a kol. (2006): Světová ekonomika : nové jevy a perspektivy. 2. vydání. Praha : C. H. Beck. ISBN 80-7179-455-4, s. 249, 251 a 253. 46 [35] LOUŢEK, Marek (2009): Falešná pomoc rozvojovým zemím. In: DUBA, Nomsa a kol. Rozvojové země: Potřebují pomoc nebo volné trhy? 1. vydání. Praha : Centrum pro ekonomiku a politiku. ISBN 978-80-86547-74-9, s. 81–82. [36] MALENOVSKÝ, J. (1997). Mezinárodní právo veřejné. 1. vydání. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity. ISBN 978-80-72391-60-7, s. 96. [37] MESSNER, Dirk, MAXWELL; Simon, NUSCHELER; Franz, SIEGLE Joseph (2005): Governance Reform of the Bretton Woods Institutions and the UN Development System. Occasional Papers. Dialog on Globalization, no. 18, May, Washington : Friedrich-Ebert-Stiftung. ISBN 3-89892-365-7, p. 12, 14, 18–19. [38] MFČR (2005): Skupina světové banky; <http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/mfo_wbg.html#doctop>. [39] OSN (2005): Charta Organizace spojených národů a Statut mezinárodního soudního dvora. Informační centrum OSN v Praze; <http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/charta-organizace-spojenych-narodua-statut-mezinarodniho-soudniho-dvora.pdf>. [40] POTŮČEK, Martin a kol.(2007): Strategické vládnutí a Česká republika. Praha : Grada. ISBN 978-80-247-2126-2. [41] RITTBERGER, Volker (1995): Internazionale Organisationen – Politik und Geschichte. 2. Auflage. Opladen : Leske und Budrich. ISBN 978-3810035820, s. 15. [42] UNCTAD (2009): Trade and Development Report 2009. Geneva a New York : UNCTAD; <http://www.unctad.org>. [43] UN (2000): UN Millenium Declaration (2000); <http://www.un.org/millennium/declaration/ares552e.pdf>. [44] UN (2001): Road map towards the implementation of the United Nations Millennium Declaration; <http://www.un.org/documents/ga/docs/56/a56326.pdf>. [45] UN (2004): World Population In 2300. New York : UN; <http://www.un.org/esa/ population/publications/longrange2/WorldPop2300final.pdf>. [46] UN (2009a): Growth in United Nations membership, 1945 – present; <http://www.un.org/en/members/growth.shtml>. 47 [48] UN (2009b): The Millennium Development Goals Report. New York : UN; <http://www.un.org/millenniumgoals/pdf/MDG_Report_2009_ENG.pdf>. [48] UN (2009c): ECOSOC; <http://www.un.org/en/ecosoc/about/index.shtml>. [49] UN (2009d): About us; <http://www.un.org/esa/coordination/ngo>. [50] UN (2010a): Membership in 2010; <http://www.un.org/sc/members.asp>. [51] UN (2010b): UN at a Glance; <http://www.un.org/en/aboutun>. [52] UNbulletin (2006): Pět ponaučení. IC OSN v Praze, č. 12, s. 1; <http://www.osn.cz/zpravodajstvi/casopis/soubory/OSN_2006_12_k5.pdf>. [53] UNDP (2004): Rozvojové cíle tisíciletí. CESES; <http://mdgr.undp.sk/DOCUMENTS/MDG_Czech_CZ_1.pdf>. [54] UNDP (2006a): About UNDP; <http://www.undp.org/about>. [55] UNDP (2006b): About the MDGs: Basics; <http://www.undp.org/mdg/basics.shtml>. [56] UNDP (2006c): About the MDGs: UNDP's Role; <http://www.undp.org/mdg/undps_role.shtml>. [57] UNDP (2009a): Human Development Report 2009 – Overcoming barriers: Human mobility and development. New York : UNDP; <http://hdr.undp.org/en/media/HDR_2009_EN_Complete.pdf>. [58] UNDP (2009b): The UN and the MDGs: A Core Strategy. New York : UNDP; <http://www.undp.org/mdg/core_strategy.pdf>. [59] VOLFOVÁ, Andrea (2008): Globalizace, Rozvoj. In: BARTÁK, Miroslav a kol. Globální problémy a rozvojová spolupráce: Témata, o která se lidé zajímají. 2. vydání. Praha : Člověk v tísni. ISBN 978-80-86961-55-2, s. 18; <http://www.rozvojovka.cz/download/pdf/pdfs_136.pdf>. [60] WAISOVÁ, Šárka (2009): Úvod do studia mezinárodních vztahů. 3. vydání. Plzeň : Aleš Čeněk, s.r.o. ISBN 978-80-7380-177-9, s. 160–161, 176, 178, 180. [61] WEISS, John (2002): Industrialization and Globalization : Theory and evidence from developing countries. 1st edition. New York : Routledge. ISBN 0-415-18018X, p. 140. 48 [62] WBG (2009): IFC’S Role and Additionality: A Primer. IFC: International Finance Corporation; <http://www.ifc.org/ifcext/about.nsf/AttachmentsByTitle/ AdditionalityPrimer/$FILE/AdditionalityPrimer.pdf>. [63] WB (2010a): The MDGs after the Crisis. Global Monitoring Report 2010. World Bank; <http://siteresources.worldbank.org/INTGLOMONREP2010/Resources/ 6911301-1271698910928/GMR2010WEB.pdf>. [64] WB (2010b): What is IDA? International Development Association; <http://go.worldbank.org/ZRAOR8IWW0>. 49 Přílohy Příloha č. 1: Bohatý Sever a chudý Jih – Brandtovo dělení světa Zdroj: The Brandt Line. <http://www.geographyalltheway.com/ib_geography/ib_development>. Příloha č. 2: Rozvojová pomoc od 50. let 20. století až dodnes období charakteristika období 50. léta 20. stol. období relativní 60. léta 20. prosperity stol. 70. léta 20. období cyklických a stol. strukturálních krizí ekonomické motivy rozvojová pomoc jako důleţitý zdroj kapitálu rozvojová pomoc jako rozvojová pomoc je důleţitý zdroj kapitálu zbytečná a neuţitečná rozvojová pomoc je zbytečná a neuţitečná rozvojová pomoc jako faktor 80. léta 20. "ztracená dekáda" stol. makroekonomické stabilizace zemí (rozvojových i vyspělých) 90. léta 20. období stol. dynamických změn 2000 – dnes nová etapa rozvojová pomoc je zbytečná a neuţitečná mnohotvárnost rolí rozvojové pomoci Zdroj: Vlastní zpracování na základě literatury ADAMCOVÁ, Lenka a kol. (2009): Rozvojová ekonomika. 1. vydání. Praha : Oeconomica. ISBN 978-80-245-15151. Příloha č. 3: Oficiální rozvojová pomoc nejvíce přispívajících zemí v absolutních číslech v miliardách (duben 2010) 1. Spojené státy americké – $28.67 2. Francie – $12.43 3. Německo – $11.98 4. Spojené království – $11.50 5. Japonsko – $9.48 6. Španělsko – $6.57 7. Nizozemsko – $6.43 8. Švédsko – $4.55 9. Norsko – $4.09 10. Kanada – $4.01 11. Itálie – $3.31 12. Dánsko – $2.81 13. Rakousko – $2.76 14. Belgie – $2.60 15. Švýcarsko – $2.31 16. Finsko – $1.29 17. Rakousko – $1.15 18. Irsko – $1.00 19. Jiţní Korea – $0.82 20. Řecko – $0.61 21. Portugalsko – $0.51 22. Lucembursko – $0.40 23. Nový Zéland – $0.31 Zdroj: Na základě dat OECD a Wikipedia: <http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_most_charitable_countries>. Příloha č. 4: Orgány OSN zabývající se rozvojem FAO IFAD ILO UNAIDS UNCTAD UNDP UNEP Organizace OSN pro výživu a zemědělství Mezinárodní fond pro zemědělský rozvoj Mezinárodní organizace práce Světový program OSN pro HIV/AIDS Rozvojový program OSN Program OSN pro životní prostředí Program OSN pro životní prostředí UNFPA Populační fond OSN UN Habitat UNHCR Program OSN pro lidská sídla UNICEF UNIDO UNIFEM WFP WHO Vysoký komisariát OSN pro uprchlíky Dětský fond OSN Organizace OSN pro průmyslový rozvoj Rozvojový fond OSN pro ženy Světový potravinový program OSN Světová zdravotnická organizace Zdroj: Vlastní zpracování na základě literatury: ČvT (2008b): Organizace spojených národů. Rozvojovka; <http://www.rozvojovka.cz/organizace-spojenychnarodu_227_6.htm>.
Podobné dokumenty
Kapitola 9.: Globální přístup k migraci a rozvoji a postoj
Zajímavé diskuze se rozvinuly okolo témat kulatého stolu k minimalizaci
náklad! na migraci a maximalizaci lidského rozvoje. Bylo doporu#eno, aby
zprost"edkovatelské agentury byly zapojeny do lepší ...
Dopady výroby kožešin na ŽP a nebezpečí pro lidské
Energie je spotřebovávána ve všech fázích kožešinové výroby a k tomu je ještě zapotřebí
připočíst vysoké energetické nároky na přepravu surové zvířecí kůže a hotových
kožešinových oděvů po celém sv...
Ochrana menšin - Open Society Foundations
• je nutné dát jasně najevo, že politická kritéria pro členství v Evropské unii platí
stejně pro kandidátské státy jako pro státy členské
• je nutné nepřetržitě provádět systematické monitorování v...
indikátory lidského rozvoje se zaměřením na chudobu v české
významné mezinárodní organizace, především Světová banka (WB) a Rozvojový program
OSN (UNDP), věnují velkou pozornost. Sledování výskytu světového bohatství a chudoby je
předpokladem stanovení podm...
Stáhnout v PDF
Hospodářské noviny přišly v únoru se zajímavou
zprávou, že české firmy
přeplácejí absolventy. Co
je k tomu vede? Proč tento
trend dosahuje v posledních letech takového boomu?
HDI