ORL číslo 2013-6

O
tevřený
R
ozšalovávací
kognitivně disonantní občasník, informační destilátor,
splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů,
surreálný, ale milý
číslo 2013-6
Motto:
Přináším odpovědi těm, kteří se neptali
http://orl.bloger.cz/
L
ist
Obsah čísla
Václav Cílek: Nechci bouře v ulicích. Doufám, že se politici proberou včas............................................................3
Sametová revoluce: Všechno bylo (trochu) jinak......................................................................................................... 4
Ezechiel a jeho tajemná kniha......................................................................................................................................... 6
Svobodu pro Smetanu!................................................................................................................................................... 11
Všechno dle plánu: Nákaza houstne............................................................................................................................ 12
Jan Keller: Mladí konzervativci a staří chaoti............................................................................................................. 13
Mohly by osoby jako Jindřich Šídlo někdy vyjít mezi normální lidi?.......................................................................15
Gorbačovovi při pádu berlínské zdi telefonovali zděšení Thatcherová a Mitterrand, aby použil vojsk...........16
Snadné charakteristiky................................................................................................................................................... 17
Pravicový bolševismus................................................................................................................................................... 19
Pivo bylo v klášterech vždy doma!............................................................................................................................... 21
O jalové snaze našich politiků zrušit anonymní akcie............................................................................................... 22
Ostré vyhlásenia Lasicu: Našu spoločnosť ovplyvňujú finančné skupiny..............................................................23
Psychedelics and Religious Experience....................................................................................................................... 23
Svatá Terezie a mystika jako cesta k Bohu.................................................................................................................. 29
Špinavá tajemství války proti terorismu..................................................................................................................... 31
Západ a ropné monarchie vyostřují informační válku o Sýrii..................................................................................32
Režisér, který šéfoval komunistům: Havel mě nezajímá, vždyť jen plnil zadání jiných.......................................33
Profesorka Dvořáková: Politici mluví jako za normalizace. To už musí skončit....................................................34
Výhled pro 21. století: Spor mezi USA a zbytkem světa........................................................................................... 35
Videonářez....................................................................................................................................................................... 38
Hergot!: Duchovní čtyřhra s Igorem Chaunem................................................................................................................................................... 38
Stopy fakta tajemství Apoštolové temných sil.................................................................................................................................................... 38
ANDĚLÉ a dějiny lidstva - Jarda Dušek a Emil Páleš............................................................................................................................................ 38
RNDr. Václav Cílek, CSc, Dobrý život v obtížné době........................................................................................................................................... 38
ORL číslo 2013-6
Václav Cílek: Nechci
bouře v ulicích.
Doufám, že se
politici proberou
včas
Asi proti žádné vládě v posledních
dvaadvaceti letech vývoje české
společnosti se nevyrojilo takové
množství protestních akcí z nejrůznějších vrstev jako proti té vedené
Petrem Nečasem. Ale paradoxně čím
více se o nespokojenosti mluví, tím
méně viditelné jsou její projevy, které svou účastí často jen vzbuzují
úsměšky mocných.
Filosof Václav Cílek v rozhovoru pro
ParlamentníListy.cz vysvětluje, že o
možných nepokojích nemluví proto,
že by si je přál, ale proto, že je vnímá
jako reálný proces destabilizace
společnosti. Mentální příprava na nepokoje pro něj znamená čekání, že v
takovém okamžiku demonstrací, jako
teď byly v Maďarsku nebo hodně
velké v Rumunsku, se objeví některé
pozitivní, ale i některé destruktivní
tendence. A je třeba se připravit se
na to, jak v okamžiku chaosu vyhmátnout to pozitivní.
Dá se vzhledem k tomu, že se o nespokojenosti lidí s vývojem ve
společnosti jen diskutuje na internetu a svolávané protestní demonstrace mají žalostnou účast, mluvit o
tom, že lidem u nás stačí chléb a hry?
Tedy přeneseně slevové akce v
hypermarketech coby chléb a vyměňování názorů u počítače coby hry,
takže žádné masové bouře nehrozí?
Větší části národa se daří pořád ještě
dobře, ale právě příklady, kdy se to
nečekalo, jako třeba v USA, nebo teď
v Rumunsku, ukazují, že k sociálním
bouřím zoufalých lidí může dojít. Nemyslím si, že to bude hned, proto
také mluvím s perspektivou dvou či
tří let. Zmiňoval jste chléb a hry, ale
to má ještě třetí člen, a to jsou dluhy.
Jde o klasický způsob, jak ovlivnit,
aby se lidi nebouřili. Když máte hypotéku, tak se bojíte o to, že ztratíte
práci a příjem. Narazil jsem na to v
okamžiku, kdy jsme s kolegyní rozebírali model „české pampy“. Je to
model podobný jako v Argentině,
kde máte velké chovatele dobytka.
Tihle velcí latifundisté, kteří jsou u
moci zhruba dvě stě let, potřebovali,
aby země měla rozvinutou
infrastrukturu, tzn. železnici a přístavy.
Takže bohaté rodiny se nesmírně zasloužily o rozvoj dopravní infrastruktury země. Ale postupně se ukázalo,
že oni potřebují poměrně malé
množství chytrých lidí. To znamená,
že na rozvoji státu jako celku jim vůbec nezáleží. Pár chytrých lidí si najdou a naopak potřebují velké množství pracujících lidí s menším rozhledem, a tyhle lidi – to je klasický
model v 19. století – se zadluží a
stávají se někým takovým jako bývali
nevolníci.
K něčemu podobnému už dochází,
nebo může dojít i u nás?
Vidíme to i v Evropě – na jednu
stranu máme soubor občanských
svobod, na druhou stranu se mnozí z
nás cítí v ekonomické pasti. Roste nezaměstnanost, bojíme se o místa a o
mnoho svobod přicházíme. Evropský
model přitom proti modelu pampy
stojí na tom, že existuje velké množství malých firem, které absorbují
velké množství chytrých lidí. Stát je v
tomto případě rozvíjen z mnoha
center. A teď k té české pampě. My
jsme totiž možná na rozcestí. Buď se
spokojíme s tím, že několik velkých
podniků lobbisticky ovládá českou
scénu a že na zbytku – třeba vzdělání
středních tříd – zas tak moc nezáleží.
Ale je třeba si uvědomit, že model
„pampy“ je poměrně nestabilní, protože stojí na několika exportérech,
které ohrozí třeba slintavka nebo
cena ropy. Ale je tady klasický evropský model, který počítá s velkým
http://orl.bloger.cz
množstvím malých firem, z nichž některé zanikají, jiné vznikají, ale celkově potřebují dobré vzdělání. Vedou ke vzniku široké střední třídy a
vytvářejí
stabilnější
model
společnosti právě proto, že všechno
nezanikne hned. To je průběžný neskokový model vývoje společnosti.
Objevují se názory, které u nás vylučují ostřejší nepokoje s odkazem, že
jsme národ s holubičí povahou a
společenské změny, které zcela jistě
nastanou, proběhnou podle nich bez
násilí. Jsou podle vás možné změny
jinou než násilnou cestou?
Možná by byl dobrý kombinovaný
model. Mně se docela líbí akce ve
stylu Occupy Wall Street, to znamená, že lidé vyjdou do ulic, není to
násilné, ale je to důrazné varování. V
tom okamžiku společnost, která má
zpětnou vazbu, a já jen doufám, že
naše společnost neztratila zpětnou
vazbu mezi vládou a lidmi, si řekne:
„Ano, něco se děje a může to být
ještě mnohem horší, tak pojďme
něco udělat.“ Určitou paralelou je západ za studené války, když kapitalismus sváděl souboj se socialismem.
Západ viděl, že výhody socialismu
jsou v určitém typu sociálního státu,
tak už jen tenhle příklad donutil nejhrubší formy tehdejšího kapitalismu,
aby se přetvářely více sociálním způsobem. Já bych vlastně jako každý –
až na nějaké anarchisty – dával
přednost pozvolné evoluci systému,
ale zároveň někdy vidíte, že ti naši
politici potřebují doopravdy silný
signál, aby vůbec zareagovali, protože jsou zapouzdření v tom svém
světě. Takže máme pocit, že ti bohatí
ztrácejí zpětnou vazbu k těm
chudším. Ale to není jen u nás, ale
všude na světě.
Kromě výše zmíněného se jako faktor smíření s osudem zmiňuje výrazné zhloupnutí českého národa. To se
projevuje jednak hladem po jednoduchých řešeních a také myšlenkou,
že moje problémy za mě vyřeší kdosi
jiný. S tím pak jde ruku v ruce hledání
snadno odlišitelného viníka, jako
jsou menšiny, nezaměstnaní nebo
bezdomovci. Dá se o čemsi takovém,
jako je zhloupnutí národa, v nějaké
historické epoše vůbec mluvit?
strana 3
ORL číslo 2013-6
Jde o celoevropský proces. Pěkně to
popisuje Thilo Sarrazin v knize Německo páchá sebevraždu. On tam
uvádí, že když si vzal učebnice za posledních dvacet let, tak zejména u
exaktních předmětů, jako jsou matematika, fyzika nebo chemie, se nároky změkčují a změkčují. Učebnice
jsou barevnější a mají čím dál víc obrázků, ale chtějí toho mnohem méně.
Dá se to ukázat na dříve středoškolské matematice, která je dnes vysokoškolská a podobně. Sarrazin zmiňuje příhodu, kdy na německé škole
při nějaké oslavě pronášejí rodiče děkovné proslovy na adresu školy. A
najednou vystoupí Číňan, jehož děti
tam také studují, a říká, že to takhle
dobře není a že se obává o osud Německa. Zdůvodňuje to tím, že když
jeho děti studovaly v Šanghaji, tak na
ně byly kladeny mnohonásobně vyšší
nároky než teď na Němce. Říkal, že
chce žít v Německu, ale bojí se
zhloupnutí Německa jako takového
právě proto, že je čím dál méně nároků. Už my jsme zhýčkaná generace a
naše děti ještě mnohem víc. Panují
obavy, jestli jsme schopní udržet
konkurenceschopnost ve vzdělání
vzhledem k Asiatům, kterých je nejen
hodně, ale je mezi nimi hodně nadaných a pracovitých lidí. Celkově se
dá říci, že konkurenceschopnost Evropy vůči zbytku světa klesá. A to se
netýká jenom Česka.
Často se mluví o tom, že nadšení z
pádu komunistů vystřídala naštvanost a skepse. Lidem vadí obrovské zlodějny, za které nebyl nikdo
- a těžko asi někdy bude - potrestán.
Politické strany si rozparcelovaly
zemi a vysávají peníze vybrané z daní
hlavně pro sebe a své spřátelené firmy. Říká se, že svrhnout vládu není
řešením, že další strany nejsou o moc
lepší. Jak ale donutit vládu, úředníky,
hejtmany, primátory a další k zodpovědné práci ve prospěch společnosti,
a ne svůj?
Řešení jsou dávno známá. Hlavní příčinou korupční situace je financování
politických stran. Dlouhé roky tu politické strany tolerovaly nějakou formu rozkrádání. Lidé, kteří do toho
vidí, říkají, že dvě třetiny až tři čtvrtiny vytunelovaných peněz míří k řetězci soukromníků a zhruba třetina
až čtvrtina jde na financování vo-
lebních kampaní. Budou-li jasně dané
mantinely vlivu lobbistů, bude-li
jasně dáno financování politických
stran už třeba jenom tím, že bude
strop na volební kampaň ve spojení s
transparentností volební kampaně,
korupce se výrazně omezí. Další věc,
o které roky mluvím a sním, je zákon
o státní službě. Musí platit jasná kontinuita na ministerstvech, aby do
funkce ředitele odboru daného ministerstva to byly funkce apolitické a
odborné. Ministr má mít právo přivést si své náměstky, ale tam někde
to končí. Existuje celá řada drobných
prozkoušených řešení, některá jsou
známa od 19. století, která mohou
postupně tento systém doopravdy
vylepšovat.
Najde se hodně lidí, kteří jsou rozčarováni z vývoje společnosti po roce
1989 a dokonce říkají, že je to teď
horší. V parafrázi na události roku
1968, kdy se ozývalo volaní po socialismu s lidskou tváří, lze čekat i sílící
volání po kapitalismu s lidskou tváří?
Ono je vůbec otázkou, co ten dnešní
kapitalismus je vlastně zač. Lidé, kteří studují politické systémy, říkají, že
dnešní kapitalismus už vlastně ani
moc kapitalistický není. Že jsou to
hybridy se socialismem a myslí se tím
nikoliv péče o lidi, ale přerozdělování
ve prospěch bank a podobně. Myslím
si, že pro začátek by úplně stačilo,
kdyby platila zákonnost. A pod tím si
představuji i takové drobnosti, že
lidé i firmy se naučí platit včas faktury. Nemám představu, že by se mělo
budovat něco nového, jiného, ona už
žádná alternativa ani není. Modely
jsou takové: mít právní stát, kde doopravdy věci platí, ale potom – jak
zmiňuje zpráva Světového ekonomického fóra o globálních rizicích na
rok 2012 – je nutný princip „průběžného dohledu“. To znamená, že
jsou si všichni vědomi, že zavedení jakéhokoli opatření může mít nechtěné nebezpečné následky. S tím
nic nenaděláte. Ale jde o sledování
dopadů, tedy zpětnou vazbu, a zabudování opravného mechanismu. U
nás se vydá špatný zákon a až když už
to je po pěti letech hodně zjevné, že
to nefunguje, tak se napůl opraví.
Mezitím lidé ztratí jakoukoli důvěru v
zákony. Ale pokud vydáte nějaký zákon či regulaci a máte mechanismus
http://orl.bloger.cz
monitoringu a mechanismus rychlé
opravy, tak můžete v tom systému
pokračovat poměrně dál. K tomu ale
musíte mít omezenou moc lobbistických skupin a politická strana musí
být odříznuta od starosti o své financování. To znamená, aby tu nebyla
forma politické korupce, aby se politici starali o dění ve státě. Nikoli o to,
jak získat prachy k tomu, aby byli
znovu zvolení.
http://www.parlamentnilisty.cz/zpra
vy/Filosof-Cilek-Nechci-boure-vulicich-Doufam-ze-se-politiciproberou-vcas-221325
Sametová revoluce:
Všechno bylo
(trochu) jinak
Jan Schneider se zamýšlí nejen nad
skutečnou rolí sovětských vojsk v
Československu v listopadu 1989.
Jak to rozhodně nebylo
Zatím byla historie novodobými „popularizátory“ (dříve se jim říkalo „politruci“) zjednodušeně („aby to lidi
pochopili“) vykládána v tom smyslu,
že jak skončila druhá světová válka,
nastala v Československu demokracie. Dnem „Vítězného února“ (25.
února 1948) však potáhla naší zem z
ničeho nic a jedním vrzem těžká deka
totality, která tu nepřetržitě (pri sám
baču! je na to zákon!) trvala až do 17.
listopadu 1989. Byla tak těžká, že 99
procent národa pod ní úpělo a „muselo“ volit komunisty. Pak ale nějak ti
voliči zjistili, že ten hrůzný režim stojí
na hliněných nohách. A stal se zázrak.
Poprvé od stvoření světa nikdo s
nikým nic nepiklil, neintrikoval, nevystrana 4
ORL číslo 2013-6
jednával, nekonspiroval, nedomlouval ani nesmlouval, všichni ustali se
svými čachry a čekali, až přijdou do
sametu oblečení hrdinové a zazvoní
klíči na Václaváku. A hnedle bylo po
režimu!
Jenže hrdinům práce nekončila, museli nás ještě uchránit od nepřátel
vnitřních i vnějších, a co jich bylo! Byli
tu dokonce sovětští vojáci. A hodně
jich tu bylo, že by nás čepicemi umlátili. Jeden z těch hrdinů-osvoboditelů
proto prozíravě ty čepice od Rusů vykoupil, a pak je s mírným ziskem prodával na Karlově mostě a v přilehlých
buticích. Tím vtipně odzbrojil sovětskou armádu a ta musela s hanbou
táhnout domů. Od té doby je tu zase
demokracie.
Pak byly vytvořeny všelijaké vyšetřovací komise, aby osvětlily, co se
vlastně toho 17. listopadu 1989 událo. Pak vznikl dokonce úřad na vyšetřování onoho předchozího režimu.
Pak byl – zřejmě z nejistoty, jak se ty
věci budou vyvíjet – uzákoněn pohled na minulost. Pak ještě pro zabezpečení ideologicky správného pohledu na minulost (a na občasné
hrátky s kompromitujícími materiály)
vznikl dokonce samostatný státní výzkumný ústav. Čtvrt století se dařilo
chválit císařovy nové šaty, až – zase
to proklaté Rusko! – se začaly v zahraničí, mimo působnost našich politruků, publikovat archivní materiály,
které leccos odkrývaly i o naší uzákoněné minulosti.
A tak bylo třeba chytit tygra za ocas
a konat.
roku ale překvapivě na straně reformních sil. I tato informace se objevuje v dokumentech vyšetřovací
komise pro objasnění událostí 17. listopadu. Kdysi tajné materiály teď vydává Ústav pro studium totalitních
režimů.“
Na obrazovce se dokonce objevila
příslušná citace z oněch nyní publikovaných materiálů: „(...) pokud by ze
strany Lidových milicí mělo k něčemu
dojít, tak sovětská posádka u nás silou proti nim zasáhne (...)“.
Poté se na obrazovce objevil Pavel
Žáček, protagonista (bývalý ředitel)
onoho státního ústavu na výzkum jedině správného pohledu na minulost
a autor inkriminované publikace Vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Z
Žáčkovy dosavadní činnosti soudě,
dalo by se předpokládat, že případný
zásah sovětských vojsk na ochranu
československých obyvatel popře,
odmítne a vysměje se tomu coby
spikleneckým teoriím, a svět bude
zase takový, jaký býval.
Jenže saturninovské „uvedení na
pravou míru“ se nekonalo, a šok
pokračoval, neboť takto pravil Žáček:
„S poměrně dlouhým odstupem můžeme konstatovat, že zapadají do
kontextu těch materiálů archívních,
které už byly publikovány v Rusku
(...)“.
Takže toto byl ten zcela pragmatický
důvod náhlého prozření Pavla Žáčka.
Člověka, který měl dlouhodobě přístup k většině materiálů, které nyní
tak pozoruhodně – téměř po čtvrt
století! – vyvzlínávají na světlo boží.
Velikonoční šoking
Na velikonoční pondělí, v hlavní
zpravodajské relaci veřejnoprávní televize, uvedl moderátor „nové informace o 17. listopadu 1989“ těmito
šokujícími slovy:
Proč to tak dlouho trvalo? Nu,
předběhneme dobu, a nabídneme
jednu „konspiračně“ tradovanou odpověď: „Ono to totiž s tím strašákem
komunismu tak krásně fungovalo,
když bylo třeba.“
„Pokud by v roce 1989 došlo v Československu k ozbrojeným střetům
mezi komunisty a opozicí, byla prý
sovětská armáda připravena zasáhnout. Na rozdíl od osmašedesátého
Jenomže nyní se v zahraničí objevují
materiály, v jejichž světle už nebylo
možno ony hloupoučké teze o zvoněních klíči udržet. A protože by se docela trapně ukázaly všechny nedohttp://orl.bloger.cz
statky ve „vědecké“ práci ústavu,
bylo třeba chytit vítr do plachet.
Jak v oněch televizních Událostech
pravil člen vyšetřovacích komisí Milan Hulík, „ (...) půl roku, rok předtím,
z jiných materiálů, se ví, že Sověti
měli zájem na změnách tady (...) nějaký vliv na převrat u nás měli (...)“.
Prostě jedna etapa skončila a bylo
třeba přehodit výhybku.
Jistě se ozvou hlasy, že historici dělají, co mohou, a že určité závěry vyžadují určitý čas. Obecně je to pravda,
ale neplatí to v tomto případě. Naprostá většina skutečností týkajících
se Československa, které teď zmiňují
v Rusku, byla vypovězena přímými
účastníky ve slyšeních před oněmi
komisemi, úřady a ústavy. Je dohledatelné, že byly řečeny v podstatě již
bezprostředně po onom „sametovém“ listopadu.
Proč už dávno nebyly zveřejněny?
Zřejmě proto, že bylo třeba prodloužit ono „bilakovsko-husákovské“ ticho a z něho vytvořený černobílý obraz světa o zlém Východě a dobrém
Západě. To aby se podařilo počátkem
devadesátých let bez zbytečného
přemýšlení
prudce
překlopit
společnost zleva doprava.
Dobový kontext změn
Jak to vidí bývalý aktivní účastník
oněch stydlivě odkrývaných dějů,
bývalý příslušník zpravodajské služby
a diplomat Miroslav Polreich? Sovětská okupace Československa v srpnu
1968 nebyla vedena geostrategicky,
byť měla samozřejmě důsledky i v
tomto směru. Byla motivována
ideologicky, k likvidaci něčeho, co
bujelo nejen v Československu, ale co
rezonovalo po celém světě. Množily
se totiž pokusy o nové vidění problémů světa, když se obě strany studené
války ocitly v těžké ideové krizi.
Mnozí sovětští diplomaté a zpravodajci tehdy v osmašedesátém soukromě vyjadřovali společenskému
pohybu v Československu nejen postrana 5
ORL číslo 2013-6
chopení, ale i podporu. Smutnou
podporu, protože si uvědomovali, že
doba pro takové změny ještě nebyla
příhodná a že to prostě nemůže dopadnout dobře. Měli pravdu. Invaze v
srpnu 1968 zabránila mnohému přemýšlení nad „třetí cestou“, a vrhla
společnost hodně doleva.
Měli pravdu i v tom, že příhodný čas
nastal později. V polovině osmdesátých let se něco podobného začalo
odehrávat v Sovětském svazu. Rázy z
tohoto pozoruhodného vývoje se začaly přenášet z mocenského centra
na střední Evropu, kde způsobily či
přispěly k vytvoření vhodných podmínek pro změny režimů. A opět –
aby se zabránilo zbytečnému přemýšlení nad variantními (tentokrát
možná již „čtvrtými“ a dalšími) cestami, byla společnost onou „sametově
revoluční změnou“ rychle vržena,
tentokrát hodně doprava.
Dobře utajená milovická jednání
Důležité pro osvětlení pozadí oněch
listopadových událostí je pak to, že
kontakty mezi reformně uvažujícími
lidmi v Československu a v Sovětském svazu nikdy zcela neustaly, byť
byly udržovány velmi zřídka a s maximální obezřetností. Je však také
pravdou, že v druhé půli osmdesátých let byli takzvaní „eurokomunisté“ v Československu precizně informováni o dění v Sovětském svazu
někdy ještě dříve než politbyro KSČ.
Tyto kontakty byly vázány (nikoliv
přímo prováděny) na dvě osoby. Jiřího Hájka zde a Zdeňka Mlynáře v
emigraci. O kontaktech se (zřejmě
zpravodajskými) složkami sovětské
armády v Milovicích píše zcela jasně
Miroslav Polreich (Utajená zákulisí,
2009). Bylo při nich domluveno, že
sovětská reprezentace (perestrojkového Gorbačovova režimu) dá československé reprezentaci (Jakešovu
konzervativnímu režimu) zcela jasně
najevo, že by v případě zásahu československých ozbrojených sil sovětská
vojska
chránila
československé
obyvatele.
1989, 2012) pak cituje zmínky Milouše Jakeše o dopise sovětské vlády z
20. listopadu 1989, v němž právě
toto stanovisko zaznělo.
Ezechiel a jeho
tajemná kniha
Veřejná pochvala Žáčkovi
A nyní – jak říkají Francouzi, s hořčicí
po večeři – najednou ÚSTR publikuje
údajně plné znění protokolů vyšetřovací komise pro objasnění oněch
listopadových událostí. Co tomu
bránilo? Šetřili si badatelé tento materiál, aby „nevystříleli všechen
prach“, aby jim ony státem placené
„výzkumné“ posty co nejdéle vydržely?
Každopádně je třeba Pavlu Žáčkovi
vyslovit pochvalu, jakkoliv limitovanou, že svým jménem zaštítil objevení se střípku pravdy pronikající
doposud neprodyšným ideologickým
sametem. Konečně.
S klidem pak můžeme přejít závěr,
jejž televizní moderátor uvedl takto:
„Ihned po roce 1989 se objevila
spousta konspiračních a spikleneckých teorií o sametové revoluci.
Tato kniha má na ně odpovědět.“
Na to pravil Žáček: „Ta bohatá dokumentace té komise a ty protokoly nasvědčují, že žádné spiknutí nebylo.“
Ezechiel, psáno též Ezekiel. Jeden z
nejsilnějších symbolů setkání lidí a
možných
mimozemšťanů.
Tedy
alespoň pro teoretiky podporující
starověkou astronautiku (archeoastronautii), čili kontakt lidí a cizích
bytostí během starověku. A že jde o
opravdu silný symbol, dokládá i ten
fakt, že se nachází přímo v Bibli! Kacířské řeči? Vůbec ne. Samozřejmě se
ale různí výklady jeho příběhu. Zatímco právě teoretikové archeoastronautie (včele s Erichem von Dänikenem) tvrdí, že popisuje jeho setkání s mimozemšťany, skeptici jim
oponují, že jde o pouhou představu
(!) setkání s Bohem. Kdo má tedy
pravdu? Pojďme se na Ezechiela podrobněji podívat.
Panenko skákavá! Takže historik Žáček vyvozuje, že když v dokumentech
není zmínky o spiknutí, žádné
spiknutí nebylo. Teď už poznáváme
bezpochyby, že to je onen starý Žáček, že za něj nebyl nastrčen nějaký
dvojník, jak by se snad mohlo zdát po
Žáčkově potvrzení skutečné role
sovětských vojsk v Československu v
roce 1989. O to zajímavější však bylo
toto Žáčkovo přitakání.
Ezechiel (jeho jméno znamená „Bůh
posiluje“) byl židovský kněz a prorok,
který se podle všeho narodil okolo
roku 623 př. n. l. a zanechal nám velmi podivnou zprávu, či chcete-li, příběh. A podle všeho zprávu (údajně ji
ale nesepsal sám) o kontaktu s bohy
Vladimír Čermák (Operace listopad
http://orl.bloger.cz
strana 6
ORL číslo 2013-6
humanoidních rysů (člověk se tedy
podobá bohům, respektive bohové
se podobají lidem – pozn.). Zhruba
kolem roku 597 př. n. l. byl Ezechiel s
tisíci dalšími židy na rozkaz krále Nebukadnesara II. deportován do
Babylonu. Právě v jeho okolí se měl
poprvé setkat s podivnými bytostmi,
„nebeskými návštěvníky“. Vše je pak
zapsáno v Knize Ezechielově, jež je
součástí Starého zákona, a tudíž je
známá všem (a nelze ji jen tak označit
za výmysl, jak to bývá v jiných případech). Zajímavostí ale je, že nedošlo
jen k jednomu setkání, ale podle všeho hned ke čtyřem! První je datováno
do roku 593, dvakrát v roce 592 a naposledy v roce 572 př. n. l. U všech
figuroval Ezechiel. Setkat se přitom
vždy měl s jakýmsi objektem, který
přilétl z nebe. Nebeští návštěvníci
pak udělili Ezechielovi rady a příkazy.
Jenže jak si tento objekt a setkání s
jeho „posádkou“ vysvětlit? Erich von
Däniken nabízí tři výklady, jež připadají v úvahu: 1) nevědecký, náboženský výklad – věc víry; 2) názor,
že popisované děje mají psychologické příčiny, jsou tedy do jisté míry
výplodem fantazie; 3) realistický výklad událostí, přičemž je třeba brát v
úvahu psychologické a náboženské
komponenty dotčeného. Záhadný je
také skon Ezechiela. Neví se totiž jistě, kde se nalézá jeho hrob. Údajně
by to mělo být v Al Kiflu jižně od
Babylonu.
Že vám to pořád přijde jen jako plácání do vody bez nějakých konkrétních důkazů? V tom případě přinesu
ty největší. Ezechielův popis! A že jde
o něco výjimečného, dokládá i ten
fakt, že Ezechiel jako vůbec první používá osobní styl psaní „já jsem viděl,
já jsem slyšel“, atd.:
uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.
(1,5) Uprostřed něho bylo cosi velmi
podobného čtyřem bytostem, které
se svým vzhledem skutečně podobaly člověku.
(1,6) Každá z nich měla čtyři tváře a
každá čtyři křídla.
(1,7) Nohy měly rovné, ale chodidla
byla jako chodidla býčka, jiskřila jako
vyleštěný bronz…“
Co z předchozích Ezechielových vět
můžeme vydedukovat? Nejprve se
zkusme zaměřit na ono místo setkání, průplav Kebar. Dnes samozřejmě takovýto průplav neznáme, ale
kdysi skutečně existoval. Historicky
se totiž „průplav Kebar“ podařilo
identifikovat s kanálem Kabaru u
Nippuru nedaleko Babylonu. To znamená, že se jedná o reálné místo, ne
smyšlené! Jdeme tedy dále. Ezechiel
opakovaně nazývá (nejspíše) velitele
lodi mužem nebo člověkem. Jak uvádí von Däniken, muselo být Ezechielovi jasné, že nestojí před bohem. Ve
svém komentáři k Ezechielovi poukazuje rabín dr. Solomon Fisch na to,
že Ezechiel pro svůj popis používá
slovo „Adam“, což znamená „člověk“.
A že se nejspíše jedná o skutečnost,
to prý dokládá ono co nejpřesnější
datování, o které se Ezechiel pokusil.
Proč by totiž něco takového dělal,
kdyby si vše jen vymýšlel? Navíc se
snažil co nejpřesněji popsat to, co viděl, samozřejmě dle tehdejších znalostí a zvyklostí. Šlo by i v tomto případě jen o pouhé fantazírování? Odpověď možná nabízí další detailní popisy toho, co Ezechiel vidí:
(1,15) Když jsem na ty bytosti hleděl,
hle, na zemi u těch bytostí, před každou z těch čtyř, bylo po jednom kole.
(1,1) Třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne toho měsíce, když
jsem byl mezi přesídlenci u průplavu
Kebaru, otevřela se nebesa a měl
jsem různá vidění od Boha.
(1,16) Vzhled a vybavení kol bylo
toto: třpytila se jako chryzolit a
všechna čtyři se sobě podobala;
jejich vzhled a vybavení se jevilo tak,
jakoby bylo kolo uvnitř kola.
(1,2) Pátého dne toho měsíce, byl to
pátý rok přestěhování krále Jójakína.
(1,17) Když jela, mohla jet všemi
směry, ale při jízdě se nedalo zatáčet.
(1,3) Událo se slovo Hospodinovo ke
knězi Ezechielovi, synu Buzího, v kaldejské zemi u průplavu Kebaru. Tam
na něm spočinula Hospodinova ruka.
(1,18) Jejich loukotě byly mohutné a
šla z nich bázeň; ta čtyři kola měla
loukotě kolem dokola plné očí.
(1,4) Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a
šlehající oheň; okolo něho byla zář a
(1,19) Když se bytosti pohybovaly,
pohybovala se s nimi i kola, a když se
bytosti vznášely nad zemí, vznášela
se i kola…“
http://orl.bloger.cz
Proč pořád zmiňuje slovo „kolo“? Vysvětlení je poměrně jednoduché. V
té době je totiž kolo jako jedna z
mála technických vymožeností už
všeobecně známé. Zároveň to ale
ukazuje na fakt, že tam kola skutečně
viděl. A co jejich materiál? Uvedl jsem
chryzolit. V různých vydáních a překladech Bible je tento materiál vždy
(!) přirovnáván k blyštivému taršíši,
tyrkysu, topasu či již zmíněnému
chryzolitu. Zajímavostí je, že všechny
tyto minerály mají zelené, lehce
modravé zabarvení. Náhoda? Příběh
ovšem pokračuje:
(1,22) Nad hlavami bytostí bylo cosi
podobného klenbě jako třpyt oslňujícího křišťálu rozpjatého nahoře nad
jejich hlavami.
(1,23) Pod tou klenbou pak byla
jejich křídla vztažena jedno k druhému; každá bytost měla dvě křídla, jimiž přikrývala své tělo.
(1,24) I slyšel jsem zvuk jejich křídel
jako zvuk mnohých vod, jako hlas
Všemocného, když se pohybovaly;
bylo to jako hřmění, jako zvuk válečného tábora; když stály, svěsily
křídla.
(1,25) Zvuk se šířil svrchu nad klenbou, kterou měly nad hlavou; když
stály, svěsily křídla.
(1,26) A nahoře nad klenbou, kterou
měly nad hlavou, bylo cosi, co vypadalo jako safírový kámen podobný
trůnu, a na té podobě trůnu, nahoře
na něm, bylo cosi, co vypadalo jako
člověk.
(1,27) I viděl jsem, jako kdyby se třpytil oslnivý vzácný kov; vypadalo to
jako oheň uvnitř i okolo; směrem od
toho, co vypadalo jako bedra, nahoru
a směrem od toho dolů jsem viděl, co
vypadalo jako oheň šířící záři dokola.
(1,28) Vypadalo to jako duha, která
bývá na obloze za deštivého dne, tak
vypadala ta záře dokola; byl to
vzhled a podoba Hospodinovy slávy.
Když jsem to spatřil, padl jsem na
tvář a slyšel jsem hlas mluvícího…“
Šlo tak i v tomto případě snad o jakousi vizi? Vždyť přece vnímal i
akustické a další vjemy! Ezechiel totiž
cítí vítr, slyší hřmění a další zvuky.
Ano, možná některé vize mohou být i
akustické, ale co to cítění větru? Takové věci známy z vizí nejsou! A zažít
strana 7
ORL číslo 2013-6
je podle všeho nelze ani během obzvláště silných snů (tzv. „živých snů“).
Přesto se často tvrdí, že Ezechiel měl
jen vize, nic víc. Jenže to je opravdu
velmi nepravděpodobné. Ezechiel
musel dané věci vidět i cítit, aby je
tak dokonale popsal! A že jde dodnes
o kontroverzní „nejasnost“, hovoří i
následující fakt – podle Slovníku
teologie a církve vydaného ve Freiburgu byla „pozdějším židům četba
úvodní a závěrečné kapitoly Knihy
Ezechiel zakázána pro její nejasnost“.
Patrně totiž ani rabíni nedokázali pochopit její smysl. A to už je co říct!
Někteří teologové proto vnímají
Ezechielovo líčení jako zčásti reálné,
a zčásti obrazné (tedy jakýsi kompromis). Švýcarský teolog profesor
Othmar Keel ho chápe jako
ideogramy, dr. Alfred Guillaume jako
líčení přírodních událostí, teolog dr.
Walter Beyerlin v něm zase vidí náznaky jakéhosi kultu Izraelitů. Dr. Fritz Dummermuth to ale vidí jinak.
Podle něj je nutné se na text dívat ze
zcela nového úhlu pohledu. Z pohledu preastronautiky (archeoastronautie). Z tohoto pohledu je totiž
Ezechielova zpráva popisem přistávacího modelu kosmické lodi „bohůastronautů“. Ezechiel ale ve svém příběhu pokračuje dále:
(8,1) Šestého roku v šestém měsíci,
pátého dne toho měsíce, jsem seděl
ve svém domě a přede mnou seděli
Judští starší. Tam na mne dolehla
ruka Panovníka Hospodina.
(8,2) Měl jsem vidění. Hle, cosi vzhledem podobného ohni. Od beder dolů
to vypadalo jako oheň a od beder nahoru to vypadalo jako záře, jako třpyt
oslnivého vzácného kovu.
(8,3) Vztáhl cosi, co se podobalo
ruce, uchopil mě za kštici na hlavě a
duch mě vynesl mezi zemi a nebe; v
Božích viděních mě přivedl do Jeruzaléma ke vchodu vnitřní brány,
která je obrácena na sever, v níž je
modla žárlivosti, která vyvolává žárlivost Hospodinovu.
(8,4) A hle, byla tam sláva Boha Izraele. Vypadala jako tehdy, když jsem ji
viděl na pláni…“
Ezechiel tedy popisuje druhé, další
setkání s „Hospodinem“. Dokonce jej
popisuje jako toho stejného co posledně. A pokud budeme považovat
onu „slávu Boha Izraele“ (či někdy
také překládáno jako „sláva Boží“) za
stroj, viděl stejný stroj jako prvně.
Nehledě na to, že celý popis působí
jako jakási halucinace, či snad dokonce únos nebo levitace (že by narážka
na dnes známé „únosy do UFO“?). Zatímco s halucinací, a eventuálně i s
levitací, nemá církev a skeptici až takový problém, s možností, že by snad
mohlo jít o stroj, už problémy mají. A
vědci (historikové) také. Vždyť v tehdejší době přece žádné stroje znát
nemohly! A už vůbec ne takové, aby
snad uměly přilétat z nebes! Dlouho
proto byla tato možnost zcela zavrhována. Vše se změnilo až tehdy, kdy
inženýr NASA Josef F. Blumrich tuto
„mezeru“ zaplnil. A to technicky a
matematicky fundovanými doklady!
Ve své knize Tu se otevřelo nebe systematicky a s vědeckou precizností
zkoumá prorokovu zprávu. Zjišťuje
přitom, že ona kola otáčející se všemi
směry lze zkonstruovat! Je to možné
proto, že do kola jsou zabudovány
segmenty otáčející se kolem sebe.
Blumrichovo řešení pak dokonce
bylo v USA roku 1974 patentováno a
NASA je používá! Záhadná „kola
uvnitř kol“ tedy lze také logicky a reálně vysvětlit. Z popisu noh (cherubové dle Ezechiela) tohoto „dopravního prostředku“, jeho žhnoucí
spodní strany a křišťálové vrchní strany, zkonstruoval Blumrich model starověkého přistávacího modulu na
reaktivní pohon. Celková hmotnost
stroje pak byla stanovena na 100 000
kg, a průměr měla mít 18 metrů. Zajímavé je, že podoba Blumrichova
modelu by při určitém odmyšlení si
(můžete to také chápat jako další výhttp://orl.bloger.cz
voj této kosmické lodi, ne jen jako
smazání detailů) pár detailů vypadala
prakticky jako popisy „dnešních“
UFO! Je zde nějaká souvislost, nebo
ne? To se prokázat nepodařilo (žádné
oficiální UFO totiž neznáme). Blumrich ale nebyl sám, kdo se pokoušel
vytvořit podobu onoho podivného
stroje. Podobnou kosmickou loď vyvinul v roce 1962 také rakouský paleontolog a geolog dr. Herbert Schaffer. I u jeho modelu najdeme vrtulníkové rotory, ústřední pohon a na
horní straně stroje velitelskou kabinu. Ezechiel ovšem neviděl jen stroj
„boha“. Byl také svědkem nejasných
aktivit tohoto „nebešťana“, které
zcela nechápal:
(9,1) I zavolal na mne mocným hlasem: ,Blíží se ti, kteří budou trestat
toto město; každý se svou zkázonosnou zbraní v ruce.‘“
Blumrich ale třeba s tímto překladem
nesouhlasí. Podle něj je konstatování
„blíží se ti, kteří budou trestat“
špatné, a má se nahrazovat rozkazem
„…pojď“. A „zkázonosná zbraň“ zase
mohla být technickým předmětem jiného významu, jenže Ezechiel díky
své neznalosti nebyl schopen tento
předmět jinak popsat. Má Blumrich
pravdu? Nebo je původní překlad
správný? Ezechielův příběh každopádně pokračuje dále:
(9,2) A hle, šest mužů přichází cestou
od horní brány, obrácené k severu,
každý se svou ničivou zbraní v ruce.
Jeden z nich je oděn lněným šatem a
má na bedrech písařský kalamář.
Když přišli, postavili se u bronzového
oltáře.
(9,3) Tu se přenesla sláva Boha Izraele z cheruba, na němž spočívala, k
prahu domu. Hospodin zavolal muže
oděného lněným šatem, který měl na
bedrech písařský kalamář.
(9,4) …a poručil mu: „Projdi středem
města, středem Jeruzaléma, a označ
znamením na čele muže, kteří
vzdychají a sténají nad všemi
ohavnostmi, které se v něm páchají.“
(9,5) A slyšel jsem, jak ostatním poručil: „Procházejte městem za ním a bijte bez lítosti a bez soucitu…“
(9,11) A hle, muž oděný lněným šatem, s kalamářem na bedrech, podal
zprávu: „Provedl jsem, co jsi mi přikázal.“
strana 8
ORL číslo 2013-6
Celý tento popis tak vypadá jako jakási trestná výprava. Blumrich ale
tvrdí, že se spíše jednalo o jakousi
technickou akci, a ne výpravu. Navíc v
jeho prospěch hovoří ten fakt, že takováto „trestná výprava“ není ani
doložena historicky, a dokonce ani v
legendách. Minimálně v tomto případě má tedy Blumrich pravdu. Onen
psací kalamář by tak mohl být technickým (mimozemským) zařízení, jež
se nejspíše podobalo psacímu náčiní
Ezechielovy epochy. A Ezechiel
opravdu popisuje velmi zvláštně:
(2,8 a následující) „… Rozevři ústa a
sněz, co ti dávám!“ Tu jsem viděl, že
je ke mně vztažena ruka, a hle, v ní
knižní svitek. Otevřel jsem tedy ústa
a on mi dal ten svitek sníst…
Tady asi mnoho lidí ihned pochopí, že
toto Ezechiel opravdu nemyslel a nepsal doslovně. Určitě nebyl „donucen“ strojem k tomu, aby snědl jakýsi
svitek! Přesto se nabízí hned několik
možností, jak to vlastně Ezechiel ve
skutečnosti myslel. Jednou je to, že
převzal cosi (buďto svitek, či něco
tomu podobného) z jakési přihrádky,
druhá zase hovoří o tom, že byl
Ezechielovi podán lék (svitek), a tím
by se dalo vysvětlit i ono Ezechielovo
otevření úst a pozření „svitku“. Je to
skutečně tak? Erich von Däniken pak
dokonce spekuluje, že mohlo jít o jakýsi lék, který mu byl podán v souvislosti s navazujícím letem, možná kosmickým. Možná jste si ale všimli, že
Ezechiel opět hovoří o jakési „ruce“.
Je nutno říci, že tento obrat používá
vždy (!) při setkáních s oním „božským objektem“. A to ve všech
čtyřech případech:
1. setkání: (1,3) „Tam na něm spočinula Hospodinova ruka…“
2. setkání: (3,22) „I spočinula tam na
mně Hospodinova ruka…“
3. setkání: (8,1) „Tam na mne dolehla
ruka Panovníka Hospodina…“
4. setkání: (40,1) „…spočinula na
mně ruka Hospodinova…“
já jsem šel v duchu roztrpčen a rozhořčen, ale Hospodinova ruka na
mně pevně spočívala…“
Podle Dänikena zde Ezechiel dokonce popisuje pocit „gravitace“. To je
ovšem těžké posoudit. Jisté jsou
další konkrétní údaje, které uvádí
Ezechiel. Konkrétně pak o městě a
kraji, kam dolétl. Zajímavostí na tom
ale je, že se nejedná (!) o Jeruzalém a
Izrael, které samozřejmě znal:
(40,1-4) Desátého dne toho měsíce
na začátku roku, dvacátého pátého
roku našeho přesídlení a čtrnáctého
roku po dobytí města, právě toho
dne spočinula na mně ruka Hospodinova, a uvedl mě tam. Uvedl mě ve
vidění Božím do izraelské země a postavil mě na velmi vysokou horu
(vesmírná loď? – pozn. autora), na
které bylo z jižní strany zbudováno
cosi jako město. Uvedl mě tam, a hle,
byl tam muž, který vypadal, jakoby
byl z bronzu. Stál v bráně, v ruce měl
lněnou šňůru a prut k měření. ,Lidský
synu,‘ oslovil mě ten muž, ,pozorně
se dívej a napjatě poslouchej a vezmi
si k srdci všechno, co ti ukážu; kvůli
tomu, co ti bude ukázáno, byl jsi sem
přiveden. Oznam domu izraelskému
všechno, co uvidíš.‘
A aby toho nebylo málo, podle popisu Ezechiela možná byla na této „kosmické lodi“ provedena nějaká
oprava! Podle popisu by se dokonce
mohlo (snad) jednat o nějaký radioaktivní díl:
(10,1) „Tu jsem uviděl, hle, na klenbě
nad hlavou cherubů bylo cosi jako
safírový kámen; ukázalo se nad nimi
cosi, co se vzhledem velmi podobalo
trůnu.
(10,2) I řekl Hospodin muži oděnému
lněným šatem: ,Vstup do soukolí pod
cherubem, naber si plné hrsti žhavého uhlí z místa mezi cheruby a rozhoď jej po městě!‘ I vstoupil tam před
mýma očima.
(10,3) Cherubové stáli po pravé
straně domu, když ten muž vstupoval, a vnitřní nádvoří naplňoval oblak.
Jen při prvním setkání Ezechiel ale
reaguje vzrušeně a šokovaně. Při
zpátečním letu pak přiznává:
(10,4) Hospodinova sláva se vznesla
od cheruba k prahu domu, takže dům
byl naplněn oblakem a nádvoří bylo
plné jasu Hospodinovy slávy…
(3,14) „… Duch mě zvedl a odnesl a
(10,6) I přikázal muži oděnému lněhttp://orl.bloger.cz
ným šatem: „Naber oheň ze soukolí, z
místa mezi cheruby.“ On vstoupil a
stanul u kola.
(10,7) Tu jeden z cherubů vztáhl ruku
z místa mezi cheruby k ohni, který
byl mezi cheruby, nabral z něho a dal
do hrsti muži oděnému lněným šatem. Ten to vzal a vyšel…
(10,18) I vyšla Hospodinova sláva od
prahu domu a stanula nad cheruby.
(10,19) Cherubové zvedli křídla a
vznesli se před mýma očima ze země.
Spolu s nimi se hnula i kola. Sláva
stanula u vchodu východní brány
Hospodinova domu; sláva Boha Izraele byla nahoře nad nimi.
Může tento text odkazovat na to, že
ještě dnes snad v nějakém chrámu
najdeme stopy po radioaktivitě právě
od této „kosmické lodi“? Jenže kde
takový chrám, jak jej popisuje
Ezechiel, je? Německý amatérský badatel Karl Maier tvrdí, že takovýto
Ezechielův židovský chrám by se
mohl nalézat v blízkosti Šrinagaru v
Kašmíru. Usuzuje tak dle prorokova
popisu, kdy se hovoří o čtvercovém
areálu s několika nádvořími. Problém
ale je, že chrám měl být postaven až
v 8. století našeho letopočtu. A určité rozpaky budí také ten fakt, že by
poté museli židé být i v Indii. Vypadá
to opravdu zvláštně, ale u Kašmířanů
lze prý ještě dnes najít stopy židovského původu. Celá věc ale vypadá poněkud nejistě. Přesto Däniken a
archeolog profesor R. K. Kaul Bhatt
radioaktivní stopy. A to v linii hlavní
brány, zcela podle prorokova popisu.
Právě tam totiž mělo být registrováno intenzivní záření. Podobných
úspěchů bylo ale dosaženo také na jiném místě v Kašmíru, ve zříceninách
Parahaspuru. Tam se zdá, že zdroj záření je uzavřen v kamenných kvádrech! Podaří se snad při dalším bádání zjistit jeho příčinu? Přesnou rekonstrukci chrámu dle Ezechielova
popisu provedl německý inženýr
Hans Herbert Beier. K jeho překvapení, což se však dozvěděl až později (!), se rekonstrukce lodi J. F.
Blumricha hodila do areálu ve tvaru
stadionu.
Popisuje tedy Ezechiel skutečné setkání s bohem nebo snad dokonce s
mimozemšťany, či jejich nějakým
strana 9
ORL číslo 2013-6
strojem? Kdo ví. Není ovšem sám! Už
jsem zde zveřejnil článek o Henochovi (zde). I ten se totiž podle všeho
setkal se „strojem z nebes“. Jenže
zatímco Ezechiel v současné Bibli zůstal, Henoch byl z Knihy knih (Bible)
vyřazen. A možná právě kvůli jeho
kontroverznosti. Ostatně posuďte
sami: „Viděl jsem plápolající oheň,
který nepřetržitě hořel sem a tam a
jeho pravidelný běh neustával ve dne
ani v noci. Ptal jsem se: ,Co je to za
věc?‘ Reguel, jeden ze svatých andělů, mi odpověděl: ,Tento rotující
oheň, který jsi viděl směrem na západ, je ohněm, jenž zásobuje všechna nebeská světla.‘“ Viděl tak
Henoch samotné Slunce přímo ve
vesmíru? Nejspíše ano, protože podle
jeho popisu se také proletěl mezi
planetami
ve
„vznášejícím
se
chrámu“. Jiný příběh z Bible dokonce
hovoří o konkrétním místě přistání!
Nalézt lze v 19. kapitole starozákonní
knihy Exodus a popisuje sestup
samotného Všemohoucího (Boha):
„Hora pak Sinai všecka se kouřila,
proto že sstoupil na ni Hospodin v
ohni, a vystupoval dým její jako dým
z vápenice, a třásla se všecka hora
velmi hrubě.“ Jak tedy chápat všechny tyto příběhy?
Je zde ale ještě jedna velmi záhadná
věc okolo Ezechiela. Upozorňuje na
ni David H. Childress:
(26,19) Toto praví Panovník Hospodin: „Učiním z tebe město ležící v
troskách stejně jako města dávno neobydlená, přivedu na tebe propastnou tůň, přikryje tě obrovské
vodstvo.“
Co nám to Ezechiel zmiňuje? Vždyť to
vypadá jako jakási výhrůžka od Boha
směrem k lidstvu, podle všeho k jakémusi konkrétnímu městu. Ale jakému? A proč jej vůbec hodlá zničit? A
to dokonce způsobem takovým, že
jej „přikryje“ (tedy ne jen zaplaví a
voda pak odteče) masa vody? Příběhů o potopených městech je poměrně mnoho, a jsou známy z celého
světa, ovšem takových měst, které
má „ztrestat“ samotný Bůh evidentním potopením města, už tak mnoho
(asi) není. Samozřejmě zde mohou
někteří spatřovat jakýsi odkaz na biblickou potopu. Pak by ale byla na
místě otázka, proč byla zaplavena
velká část země kvůli jednomu městu. Má tedy toto podivné potopení
města souvislost s biblickou potopou? Anebo je zde možná ještě
jiná, mnohem záhadnější možnost?
Mohl se Ezechiel tímto odkazem zmínit o bájné Atlantidě? Tuto variantu
nabízí například americký badatel
(narozen ale ve Francii) David
Hatcher Childress ve své knize Atlantida – po stopách zmizelých měst v
Evropě a Středomoří (2010). Někteří,
například řecký seismolog profesor
Angelos Galanopulos či americký
oceánograf James W. Mavor Jr., jdou
ještě dál a spojují Atlantidu a její potopení s výbuchem sopky (podle odhadů zhruba okolo 1630 př. n. l.) na
dnešních řeckých ostrovech Santorini
(starořecky Théra), a tím i odkazem
na její zničení a potopení, jelikož část
tehdejšího ostrova se „propadla“ pod
vodu. Zmiňuje tedy Ezechiel výbuch a
následné částečné potopení ostrova
Théra? A nacházela se právě na něm
Atlantida? Někteří badatelé přikyvují,
jiní zase tvrdí, že v době výbuchu
zdejší sopky byla Atlantida již dávno
potopená, jelikož se tak tomu mělo
odehrát zhruba okolo 9000 př. n. l.
Nechci nyní ale moc rozebírat téma
Atlantidy, proto mi snad prominete,
že dále v rozboru nebudu pokračovat. Chci se totiž vrátit k původnímu tématu o Ezechielovi. Proto na
závěr shrnující otázka: Zmínil se
Ezechiel o zničení (potopení) Atlantidy, nebo nějakého jiného města? A
aby záhad nebylo málo, věděl snad
Ezechiel o tomto zkázonosném potopení ještě dříve, než se tak tomu
skutečně stalo? Pak by asi nejednoho
z vás zajímalo, kde k takovéto informaci vůbec přišel. Byl snad prorokem? Někteří záhadologové tvrdí,
že možná dokonce nebyl jediným,
kdo psal „předem“ o „zániku“ jakéhosi města. Zmiňuje se totiž například také prorok Sofoniáš (prorokoval zničení Jeruzaléma), Jeremjáš,
a zmínky se údajně nachází také ve
http://orl.bloger.cz
starozákonních biblických knihách
Genesis a Exodus, či tzv. Královských
knihách (ty měl údajně sepsat právě
Jeremjáš). Zdrojů tedy poměrně
mnoho, otázkou je, zda jen „neopisovali“ z jednoho zdroje. Přesto to
vypadá, že se kdysi dávno potopilo
jakési významné město (osvětlení mé
myšlenky – „významné“ z toho důvodu, že se o něm vůbec zmiňují).
Problém je, že nevíme kdy, kde a ani
jaké. Vše tak zůstává jen v legendách
a bájích. Stejně jako Atlantida. Přesto
se pořád musím ptát, zda Ezechiel
skutečně nehovoří o Atlantidě. A v
souvislosti s ní mě rovněž napadá,
zda Ezechiel mohl být v přímém
kontaktu s touto bájnou říší. Co myslíte, mohl? A pocházejí jeho neskutečné vědomosti právě odsud? Toto
myslím tak, že Atlantida oplývala vědomostmi nepocházejícími z tohoto
světa, a Ezechiel se k takovýmto vědomostem dostal. Vždyť prorokoval
zničení města Týr zhruba o 300 let
dříve, než se tak tomu skutečně
stalo. Měl jen „dar“ proroka, nebo jakési vědomosti? A co si o Ezechielovi
myslíte vy?
***
Použité zdroje: vlastní myšlenky,
DAVID H. CHILDRESS – Atlantida: Po
stopách zmizelých měst v Evropě a
Středomoří, ULRICH DOPATKA – Velká
encyklopedie Ericha von Dänikena,
LUCY DONCASTER a ANDREW
HOLLAND – Největší záhady světa, časopis Enigma, wikipedia.org, zahadolog.webnode.cz,
maerchenquelle.ch, allmystery.de, thelivingmoon.com
http://petrczernek.wordpress.com/20
13/02/22/ezechiel-a-jeho-tajemnakniha/
strana 10
ORL číslo 2013-6
Svobodu pro
Smetanu!
Jan Čulík
Po vynikajícím filmu Spřízněni přímou volbou, o panoptikální reklamě
a drsné manipulaci českého občanstva během nedávné prezidentské kampaně, o zhoubné síle "reklamokracie" v dnešní České republice se nezapomeňte podívat na další
výborný film této filmařské dvojice,
snímek Svobodu pro Smetanu!, který
se bude vysílat tuto neděli 14. dubna
večer na ČT 2. Je to opět časosběrný
dokument, který nestranně zaznamenává skoro celou historii bývalého
olomouckého řidiče autobusu Romana Smetany, který pokreslil před volbami na jaře 2010 předvolební plakáty ODS, vylepené na jeho autobuse,
tykadly, která fixem přikreslil na
hlavy politiků, především velmi
kontroverzního Ivana Langera. V šokujícím střetu
zájmu Romana
Smetanu bezostyšně odsoudila jeho
manželka, soudkyně Langerová!
Úroveň české justice a samotné paní
Langerové je tak otřesně nízká, že jí
vůbec nenapadlo, že se děsným způsobem octla ve střetu zájmů. Zdiskreditovala tak nadobro českou justici a není divu, že Roman Smetana od
té doby její procedury, připomínající
tupého
úředního
šimla,
začal
bojkotovat.
Jeho zásluhou a především v důsledku jeho odvahy byl tematizován
a medializován otřesný stav české
justice a zejména neuvěřitelně politováníhodný stav českých politických
i intelektuálních elit. Nikdo se totiž z
pražských intelektuálů či spisovatelů
či herců nepostavil na obranu proti
této do nebe volající nespravedlnosti.
Hovořil jsem v těchto dnech s kýmsi
v Parlamentu ČR, a ten se vyjádřil, že
podle jeho zkušenosti jsou činitelé
současné vlády ještě tvrději ideologicky zabednění než byli představitelé někdejšího komunistického režimu
kolem Miloše Jakeše. Byl jsem také
informován, na základě osobního
svědectví tohoto politika, s nímž
jsem hovořil, že Petr Nečas je zbabělec.
Ve filmu to tak skutečně vypadá. Vrcholem dokumentárního snímku je
samozřejmě setkání Romana Smetany s Petrem Nečasem v ústředí ODS
těsně po té, co loni na podzim ODS
drsně prohrála regionální volby.
Mimo jiné tímto Smetanovým proniknutím přímo do centra ODS ve
chvíli jejího nevětšího volebního ponížení prokázala ODS i naprostou nekompetenci - přestože se předtím
bezpečnostní složky zjevně snažily
Romanu Smetanovi zabránit, aby se
dostal do přímého styku s Petrem
Nečasem, podařilo se to, přímo před
zraky televizních kamer, a Nečas, s
odpuštěním, reagoval velmi trapně.
Pozoruhodně ideologicky zdiskreditovanou argumentací od politiků
ODS proti Romanu Smetanovi bylo,
že Smetana údajně "poškodil" namalováním tykadel "cizí majetek".
Samozřejmě, že každý slušný soud v
civilizované zemi by takovou argumentaci vyhodil - aspekt veřejného
zájmu drtivou měrou převážil v tomto případě jakékoliv ódéesácké kňučení o majetku.
Šokující ve filmu jsou především
právě odpovědi Petra Nečase - ten v
rozhovoru se Smetanou přiznává, že
by on sám ho za tykadla k soudu nepohnal. Ne proto, že to bylo nemorální a nespravedlivé, ale proto, že to
pro ODS bylo nevýhodné - mediální
skandál, který tak vznikl, se Nečasovi
a ODS nevyplatil. Skutečně otřesný
způsob vyjadřování.
Jiným pozoruhodným případem jsou
vytáčky a demagogie Ivana Langera,
který tvůrcům věnoval "patnáct minut svého života" i tehdejšího ódéehttp://orl.bloger.cz
sáckého ministra spravedlnosti Pavla
Blažka - argumentace těchto lidí je
otřesná.
Politováníhodnou roli však v tomto
dalším příkladu českého tragikomediálního panoptika hraje i veřejnost.
Ta
samozřejmě
s
Romanem
Smetanou sympatizuje, ale jen odsud
až posud. Veřejnost je zbabělá. Někteří účastníci loňské dubnové odborové demonstrace deklarují, že
Smetanu od policie osvobodí, nebo
že se nechají za něho také zavřít. Neudělají však nakonec nic. Pozoruhodné je, že policisté, zřejmě v
zájmu zachování svého zaměstnání,
se podílejí na frašce zatýkání a věznění Romana Smetany, přestože si
musejí být vědomi, že se tím český
stát i policie hrubě diskredituje.
Během dlouhé historie pronásledování Romana Smetany se vyskytly i
názory, že je to prý kýmsi - možná
opozicí? - nastrčený provokatér.
Dokonce jsem zaslechl i názor, že
celou jeho osobnost i případ "vytvořili" právě Klusák a Remunda.
Zřejmě z tohoto důvodu byla do poslední verze tohoto dokumentárního
filmu (která je zaostřenější a
pádnější, než byla předchozí verze z
loňského podzimu) začleněna i
stručná sekvence, kde Roman Smetana vyjadřuje nechuť, že ho Klusák a
Remunda neustále natáčejí, a vyjadřuje také pochybnosti, zda jim může
důvěřovat, že natočený materiál nezmanipulují a že ho sestřihají seriózně. Seriózně ovšem sestřihán byl.
Zajímavým způsobem využívá nový
Klusákův a Remundův film hudbu.
Kritikové mohou namítnout, že rozhodnutí použít v celém dokumentu
hudbu od Bedřicha Smetany, když se
hovoří o případu jiného Smetany, je
možná tak trochu mechanické. Není
tomu tak. Zaprvé, využívání klasikovy
hudby jaksi povyšuje samotný dokument do kategorie "klasického" díla,
využíváním Smetanovy hudby se tento dokument jaksi stává podprahově
součástí české národní integrity, jde
až na dřeň češství. Tou hudbou film
naznačuje, že jde o ryze české rysy,
které se týkají nás všech. Kromě citastrana 11
ORL číslo 2013-6
cí z Mé vlasti (když v závěru filmu
Klusák a Remunda ničí billboard Tomáše
Töpfera,
přizvali
si
k
happeningu soubor hudebníků, kteří
jim k tomu na kraji ulice hrají
Smetanovu Vltavu) používá například
film sekvenci recitativu Kecala z Prodané nevěsty o tom, jaká se hraje a
může hrát komedie - a to pro záběry,
kdy policie odvádí v Praze Romana
Smetanu do cely předběžného zadržení a jeho stoupenci z řad veřejnosti je doprovázejí a (nepříliš
efektivně) proti tomu protestují.
Ano, česká komedie.
Docela neuctivým způsobem je využita hudba v záběrech těsně před
tím, než v ústředí ODS osloví Roman
Smetana po jeho volební porážce
Petra Nečase. Před tím, než Roman
Smetana k Nečasovi přikročí, vidíme
Nečase, jak vysvětluje reportéru České televize svou volební porážku.
Jsou to nepřesvědčivé, typické řeči
žvanivého politika, a Klusák a Remunda jim vyjadřují neuctivost tím,
že je téměř úplně zahltí hudební zvukovou stopou. Nečasovi sice při vysvětlování své volební porážky v televizi je jakžtakž rozumět, ale protože Smetanova hudba v této sekvenci je skoro tak silná, nebo možná
ještě silnější, než Nečasův hlas, filmoví tvůrci tou hudbou naznačují, že
naprosto nezáleží na tom, co v tomto
záběru Nečas říká, a užitím hudby
divákovi sdělují, že tohle je také součást smutné české komedie.
Dokument Svobodu pro Smetanu!
má jeden zvláštní rys, je podstatně
výraznější než tentýž rys ve filmu
Spřízněni přímou volbou. Oba dokumentaristé totiž zároveň fungují jako
přímí účastníci, přímí protagonisté
příběhu. Toho je dosaženo tak, že
přestože Klusák a Remunda mají oba
na ramenou kameru a příběh tak vytvářejí před našima očima, na natáčení se podílel ještě třetí kameraman, který ve filmu většinou nevystupuje (když tak se v něm jen tak
mihne). Ve filmu tedy divák vidí, že
se Klusák a Remunda AKTIVNĚ PODÍLEJÍ na vytváření narativu tím, že ho
sami natáčejí a provádějí rozhovory
zpoza své kamery. V závěru filmu
sami vstoupí do příběhu tím, že
demonstrativně zničí nakreslením
tykadel jeden politický billboard.
Vstup obou dokumentaristů do příběhu je stimulativní - je nesmírně zajímavý. Je explicitním přiznáním, že
dílo obou tvůrců je SUBJEKTIVNÍ.
Neznám jiného současného českého
filmaře či televizního pracovníka, který by to přiznal. Přitom je film natočen nesmírně férově.
http://blisty.cz/art/68141.html
Všechno dle plánu:
Nákaza houstne
Tohle nemá být šíření poplašné
zprávy. Tohle je míněno jako dání si
dvou a dvou dohromady. Tak tedy
první střípek: Před pár dny jsme se v
našich kancelářích bavili „kvízem“,
který jsme si dávali sami mezi sebou.
„Je to evropská země. Dnes po náhlém a prudkém nárůstu nabízí své
státní dluhopisy za výnos o plných
pět procentních bodů vyšší, než je
výnos srovnatelných dluhopisů německých. Jaká země to je?“ Než
uhádnete, vězte, že podobně prudký
nárůst výnosů státních dluhopisů
většinou předznamenává problémy.
Většinou se v minulosti taková země
neubránila žádosti o pomoc. A pohled na graf výnosů jejích dluhopisů
říká, že by bylo divné, kdyby tato
země buď nezbankrotovala, anebo si
alespoň s bankrotem nezahrávala
jako Kypr.
Graf totiž ukazuje něco podobného,
čím si prošlo Řecko, Portugalsko i
Kypr. Tato země ale není ani jedna z
nich. Je to země, která má srovnatelný (respektive jen nepatrně vyšší)
poměr veřejného dluhu k svému HDP
než Česká republika. Ovšem má
banky, ve kterých má vysoký
vlastnický podíl stát, které masívně
investovaly za hranicemi a trochu se
http://orl.bloger.cz
s tím přepočítaly. Takže dnes se odhaduje, že mají zhruba 7 miliard eur
ztrátových úvěrů. Už víte? Je to
Slovinsko. (Taktně teď pomineme
úvahu o tom, co srovnání s výší veřejného dluhu říká o České republice.)
Druhý střípek: Pamatujete si loňské a
mediálně dost provařené zátěžové
testy bank v eurozóně i u nás? Úkolem těchto testů oficiálně bylo
proklepnout banky a vyvrátit obavy,
že by mohly neustát krizi. Neoficiálně
ještě druhým úkolem bylo v zárodcích udusit případnou paniku veřejnosti. A pamatujete si, jak tehdy
testy dopadly? Dovolím si připomenut. Takzvané „závažné nedostatky“ našly jen u osmi evropských
bank. Jedna byla řecká (nepřekvapivě), pět jich bylo španělských
(nepřekvapivě), dvě byly rakouské
(pro zasvěcené nepřekvapivě, pro
část veřejnosti překvapivě) a tím to
končilo (velmi překvapivě). Kde byly
banky kyperské? Kde byly banky italské? A kde byly banky slovinské…?
Co asi nám vlastně testy měly říct,
ale neřekly?
A můžeme přidat i slušnou hromádku
dalších střípků:
Irsko se snažilo jak blázen udělat
ekonomický pokrok od doby, co
dostalo pomoc. Poněkud frustrující
ovšem je, že přesto podle ratingové
agentury Moody’s v nejbližší době
nemá šanci na zlepšení ratingu, protože je ohroženo – zcela mimo své
možnosti ovlivnění – šířením krize z
Kypru.
Itálie je už víc než měsíc v patové
situaci, neschopna sestavit vládu.
Pokud se nakazí od Kypru (či Slovinska…?), nebude nikdo, kdo by ji pilotoval. Zhoršení ratingu je na
spadnutí.
Francie nedokázala udržet své veřejné finance pod kontrolu a za loňský rok přednedávnem vykázala deficit rozpočtu k HDP 4,8 % místo 4,5 %.
Zhoršení ratingu je na spadnutí.
Portugalsko čelí politické krizi. Konstrana 12
ORL číslo 2013-6
senzus o protikrizových opatřeních
vzal za své. Jenomže krizovým
plánem byla podmíněna pomoc od
MMF. Ztratí ji Portugalsko? Pokud
ano, znamenalo by to bankrot.
Německá Bundesbank přišla se studií, že Němci jsou překvapivě chudší
než Italové či Španělé, jejichž ekonomiky se topí v krizi. Jak to? Protože
nevlastní v takové míře nemovitosti,
nemají žádné „solidní“ zabezpečení.
Zatímco v Německu má svůj dům
nebo byt 44 % domácností, ve
Španělsku je to skoro 83 procent.
Holt Němci se cítili příliš silní a svůj
majetek projedli.
Netřeba pokračovat, i když střepů se
tu válí ještě hodně. Stačí jen těchto
pár smést na jednu hromadu a už
vznikne dostatečně jasný obraz: Eurozóna drží pohromadě jen na základě důvěry ve svou vlastní sílu. (Víra
tvá tě uzdraví.) Semínko nedůvěry
sice již bylo zaseto, ale dosud nevyklíčilo v silnou rostlinu. Pokud se
ovšem nedůvěra rozbují jako plevel,
Slovinsko skončí jako Kypr. Italské
banky začnou bankrotovat. Portugalsko přijde o mezinárodní pomoc.
Francie přijde o rating a možnost
levného financování. Rakouské banky
začnou mít problémy. Španělské
banky začnou mít problémy. Němci
tu spoušť odmítnou platit. Budou se
zestátňovat vklady (jako na Kypru),
penzijní fondy (jako v Maďarsku) a
státní dluhopisy (jako v Řecku).
Pokud se vytratí důvěra…
Co s tím? Je to prostší, než se může
zdát. Na úrovni jednotlivců a firem
raději opatrně s úsporami v euru,
které nejspíš z velmi dlouhodobého
pohledu musí oslabit. Držet se koruny, dolaru, skandinávských měn,
hmatatelných hodnot… A na úrovni
států pokojně eurozónu rozdělit.
Ostatně všechno vychází podle plánu
- tuhle melu jsme s Pikorou předpovídali už v roce 2011 v knize Všechno
je jinak. A recept je od té doby stále
stejný.
Markéta Šichtařová
Jan Keller: Mladí
konzervativci a staří
chaoti
Šedesátá léta minulého století přinesla v Evropě řadu výrazných kulturních změn, jejichž dědictví se v té
či oné podobě projevuje dodnes.
Tehdy bylo radikálně odmítnuto pohlížet na společnost tak jako doposud, tedy jako na celek složený z
vrstev či tříd s odlišnými zájmy. Byla
to doba vzestupného blahobytu, kdy
se i nižším příjmovým vrstvám
dostalo možnosti pořídit si statusové
symboly, které byly do té doby vyhrazeny pro vrstvy vyšší a střední.
Dělníci si koupili automobil a začali
jezdit na dovolenou. Stačilo to k
tomu, aby je přešla revolučnost.
Štafetový kolík revoluce od nich
převzali studenti. Poté, co byly ve
všech zemích různými prostředky potlačeny koncem šedesátých let revolty mladých, začali jejich poražení
stoupenci na západ od našich hranic
rozvíjet nová sociální hnutí. Vznikala
v době, kdy se soudilo, že sociální
problémy jsou definitivně na ústupu
a že společenské konflikty se budou
nadále odehrávat již jen v rovině
hodnot, vkusu, životních orientací a
životního stylu.
Mladí a vzdělaní příslušníci středních
vrstev, kteří byli v průběhu šedesátých a sedmdesátých let hlavními
protagonisty těch to hnutí, sami
sebe viděli jako subjekt revoluce zcela nového typu. Revoluce, která v
rámci nebrzděného individualismu
osvobodí všechny z područí institucí,
jako jsou rodina, církve či politické
strany. Namísto přízemních materiálních a sociálních zájmů, které ovlá-
http://orl.bloger.cz
daly jejich rodiče, vyzdvihovali ideu
seberealizace. Chtěli rozvinout svou
individualitu a osvobodit touhu.
Na rozdíl od minulých revolucionářů
nepovažovali za hlavního nepřítele
kapitalismus, nýbrž systém. Všechno
organizované a hierarchicky uspořádané se pro ně stalo synonymem disciplinizace, útlaku a potlačování růzností.
Tito mladí revolucionáři věděli, že
mají do budoucna zajištěnu víceméně spolehlivou kariéru. To je však příliš neuspokojovalo. Za důležitější považovali otázky „vně práce“: volný
čas, sexualitu, životní styl. Protože
změnu institucí jim v osmašedesátém
nepovolili, chtěli radikálně změnit
alespoň své zvyky a svůj každodenní
život. Toužili praktikovat novou alternativní životní zkušenost, život
„vně systému“.
Skutečnost, že materiální zájem byl v
roli nositele radikální změny vystřídán nehmotnou touhou, zachytil počátkem devadesátých let 20. století
ve své knize Společnost zážitků německý sociolog Gerhard Schulze.
Tento zlom je generační záležitostí.
Příslušníci starší generace jsou
vnějšně orientovaní. Vycházejí z
toho, jak na ně působí okolní svět, a
snaží se mu vhodně přizpůsobit.
Mladší jsou naopak vnitřně orientovaní, jejich zájem patří převážně
jejich vnitřní skutečnosti. Vycházejí
sami ze sebe, z toho, co pociťují, co si
přejí a co očekávají. Okolní svět se
má jejich pocitům a očekáváním nějak přizpůsobit.
Zatímco starší jsou konzervativní a
zakládají si na dosaženém postavení,
hmotném zabezpečení a zaručených
jistotách, pro mladší je mnohem více
vzrušující neusměrněná, chaotická
touha a její naplnění. Zdaleka nejde
jenom o oblasti sexuální. Jsou plně
zaujati svým vnitřním životem, svým
nitrem. Schulze zdůrazňuje, že v této
zaměřenosti na sebe sama nemusíme hledat jen obyčejný egoismus
nebo narcismus, či dokonce prvky autismu. Je v tom přítomen také určitý
strana 13
ORL číslo 2013-6
pocit nezávislosti a víra ve vlastní
možnosti. Usilují o autenticitu. Jsou
krajně skeptičtí vůči jakýmkoliv autoritám. To proto, že nejvyšší autoritou
jsou pro ně oni sami.
Nemají pocit, že by jejich seberozvoj
nějak výrazně (pokud vůbec) závisel
na stavu okolního světa. Proto chtějí
měnit k lepšímu sebe, nikoliv vnější
svět. O politiku se buď nezajímají vůbec, anebo je přitahují právě nejrůznější hnutí. Angažují se v nich opět
nikoliv kvůli tomu, aby změnili
společnost, ve které žijí, nýbrž proto,
že v nich nalézají jedince podobně
smýšlející. Proto je jejich angažovanost krajně přelétavá a v kombinaci s odporem vůči pevnějším organizačním strukturám vytváří poněkud chaotický obraz.
Jestliže se nepodařilo mladým na Západě v roce 1968 svrhnout kapitalismus, podařilo se alespoň mladým na
Východě o dvacet let později svrhnout reálný socialismus. Na první pohled by se řeklo – systém jako systém. Je však velký rozdíl mezi tím být
revolucionářem, který neuspěl, nebo
se stát revolucionářem vítězným. Ti
druzí to mívají mnohem těžší.
Na Západě rozptýlila neúspěšná
revolta mladé lidi do pestré směsi
nových sociálních hnutí. Nebyli v nich
sice ani v nejmenším nebezpeční systému, mohli však po libosti a zcela
svobodně ventilovat svou touhu a radovat se z toho, že žijí „vně systému“.
Úspěšní revolucionáři z Východu museli o dvacet let později naopak začít
pracně pojišťovat své zcela konkrétní
zájmy v rámci systému nově vznikajícího.
Bylo logické, že role se oproti poměrům na Západě vyměnily, a tak u nás
máme dnes mladé konzervativce a
staré chaoty. Nedávné prezidentské
volby to potvrdily v plném rozsahu.
Mladí volili konzervativně. Své hlasy
odevzdávali člověku, kterého i v
demokracii uctívají titulem kníže a
který je pro ně symbolem toho, že
tradice se vyplácí.
Političtí komentátoři vyzvedávali, že
týmu Karla Schwarzenberga se dokonale podařilo oddělit osobu kandidáta od silně konzervativní politické
strany, jejímž je předsedou. Klidně si
mohli tu námahu ušetřit. Dnešním
mladým, především těm se středním
a vyšším vzděláním, toto spojení ani
v nejmenším nevadí. Přivítali by
naopak, kdyby se Karel profiloval
více monarchisticky, a mnozí z nich
by možná neměli ani nic proti tomu,
pokud by se prezidentská funkce
ustavila v jeho rodě dědičně.
Starší generace v těchto volbách potvrdila, že se skládá z dokonalých
chaotů. Nebyla schopna dohodnout
se na společném kandidátovi, rozhádala se mezi sebou a v den sčítání
hlasů se pak už jen tiše modlila, aby
kandidát vlády, která má ve
společnosti jen minimální podporu,
nakonec ještě nevyhrál.
Naše země se podobá bájnému ostrovu Puntanela. Lidé se tam rodili
staří, v průběhu života stále mládli a
umírali jako děti. Také u nás není nic
konzervativnějšího než mládež a
nejsou výjimkou scény, kdy patnáctileté paničky vyhubují své spolužačce
za to, že mluví nedostatečně uctivě o
knížeti. Příslušníci starších generací
jsou naopak rozjívení, nedisciplinovaní a rozháraní jako nezbední bakaláři. Nestačí jim být organizováni
ve dvou politických stranách, které
se navzájem hašteří a pomlouvají. V
každé z nich potřebují rozvinout co
nejvíce frakcí, jež si jdou po krku a
navzájem se škodolibě diskreditují.
Založení vlastní strany po ukončení
svého předsednictví ve straně parlamentní je u české levice bráno jako
podmínka váženosti.
Tato situace dokonale vyhovuje těm,
kdo dokázali prosadit své zájmy v
novém systému po roce 1989. Tito
lidé totiž nejsou ani staří, ani mladí.
Generaci, která jako první mohla využít dříve netušených možností, je
dnes kolem čtyřicítky. Ti nejúspěšnější z nich během posledních
třiadvaceti let ještě ani nevykoukli z
oken parlamentu. Jejich kolegové
mezitím ovládli lukrativní příležitosti
v sektoru soukromém a obsadili dobře honorované židle v oblasti vehttp://orl.bloger.cz
řejné. Drží při sobě a navzájem si
mezi oběma sektory pomáhají. Závistivci označují tuto hlavní podobu solidarity, jež se v naší společnosti ujala,
nepěkným slovem korupce.
Chceme-li pochopit, co se u nás děje
pod povrchem soupeření mladých a
starých, musíme nahlédnout do staré
řecké mytologie. Jak známo, Kronos
vykastroval svého otce Urana a potom začal pojídat své děti v obavě,
aby mu neoplatili stejným. Dnešní
střední generace se zřekla svých rodičů (takzvaných starých struktur) a
odsoudila je k politické impotenci.
Zároveň zabrala místo generaci mladé. Obrazně řečeno – sežrala jí budoucnost. Denně se o tom můžeme
přesvědčovat při pohledu na statistiku tempa růstu zadlužení země.
Tento dluh nebudou splácet politici
střední generace. I s úroky ho pěkně
do poslední koruny zaplatí dnešní
mladí konzervativci. Podobně nebudou hradit třeba církevní restituce
současní senioři. Po celou dobu své
ekonomické aktivity se na ně budou
skládat nadšení obdivovatelé Karla
Schwarzenberga. Ti, kdo jim to zařídili, zařazují zároveň s nemalou dávkou
cynismu do jejich učebních osnov
nový předmět – finanční gramotnost.
Na našem ostrově Puntanela generace seniorů s mladickým nadšením zachraňuje svým odporem proti reformám mladé starce a stařenky, kteří o
to vůbec nestojí. A nejméně ze všeho
stojí o to, aby jim to někdo vysvětloval.
Už se stalo tradicí, že v době voleb
jsou mladí lidé štváni proti seniorům.
Starají se o to naši přední umělci, kteří tím tak jaksi na vedlejšák hrají dnes
už hodně komickou roli svědomí národa. Pod jejich odborným vedením
mladí konzervativci svými hlasy zachraňují zemi, jako kdyby staří revoluční chaoti mohli někoho vůbec kdy
přehlasovat.
Až mladí jednou vyrostou, dozvědí se
sladké tajemství. Poznají, že v rozletu
jim vůbec nebránili senioři, nýbrž
střední generace, která dokáže zatrastrana 14
ORL číslo 2013-6
ceně dobře hájit své zájmy a která
bude mít ještě zhruba čtvrt století
obsazeny klíčové pozice a nejlukrativnější příležitosti. Ze svých dobře
zajištěných židlí budou pobízet mladé, aby drželi protestní hladovky proti starým. Karel je v tom jako správný
anarchista pokaždé podpoří.
Mladí lidé volící konzervativně se k
nerozeznání podobají Bolku Polívkovi, který poté, co přišel o všechno,
volá na svou zamilovanou, avšak náročnou krásku: „Já ťa mám rád aj tak,
bez peněz.“
V kapitalismu už to tak prostě chodí,
že jeho hodnoty vyznávají i ti, kdo nemají žádný kapitál. A na ostrově Puntanela je zase zcela logické, že
penzijní reformou jsou ohroženi nejvíce ti, kdo jsou mladí. Stanou se
hlavní obětí reformy prosazované
stranou Karla Schwarzenberga. Je to
dáno tím, že dnešní středoškoláci a
vysokoškoláci budou do důchodu odcházet těsně kolem poloviny tohoto
století. Právě v té době bude nejvíce
nepříznivý poměr mezi ekonomicky
aktivními a důchodci. Po roce 2060
se situace v tomto ohledu zase
zlepší, to už ale bude pro mnohé pozdě.
My staří snad stihneme umřít ještě
před krachem průběžného penzijního systému. Úspěšní ze střední generace si to jistě už nějak zařídí. Ale
generace mladých konzervativců na
tom nebude dobře. Dnes si ještě
nemohou odkládat z kapesného či ze
stipendia na spokojené stáří do soukromých penzijních fondů. Také jejich
o něco starší kolegové stojí na počátku profesní dráhy a zakládají rodiny,
takže peněz nazbyt rovněž nemají.
Až dnešním mladým uvolní lukrativní
pozice generace studentů z roku 89,
budou se už blížit věku, kdy začnou
být pro trh práce málo perspektivní.
V případě, že bude mít Karlova strana úspěch v příštích parlamentních
volbách, stihnou si ještě mnozí mladí
konzervativci za své celoživotní čekání na slušně odměňovanou práci
připlatit školné.
Přejme mladým jejich konzervatismus. Co jiného než hluboká víra v to,
že systém je správný, je může
ochránit v dobách, kdy už je nebudou
chránit rodiče. Devět z deseti mladých konzervativců prožije život v zaměstnaneckém poměru. Budou tedy
fungovat jako ten nejsnadněji zdanitelný subjekt. To bude v době, kdy
příležitostí ve veřejném sektoru ubude a sektor soukromý bude muset
kvůli tvrdé konkurenci stále více šetřit na platech. Po nich se přitom bude
chtít, aby si ze svých příjmů stále více
odkládali pro případ nemoci, nezaměstnanosti a na stáří.
Jak se v té situaci zachovají? Ze svých
trablů nebudou moci vinit staré
chaoty. My už tady nebudeme. Dost
možná budou kolísat mezi rezignací a
vlnami hněvu. Tyto reakce byly popsány u sociálních kategorií, které vyrůstaly s velkými očekáváními
ohledně budoucnosti a poté je čekalo tvrdé rozčarování. Reagují způsobem, který můžeme nazvat výbušná nostalgie.
Rozhodně se nevrátí k žádné formě
třídního vědomí. Nestanou se ani
součástí žádného hnutí. Ve vzniklém
prázdnu nedokážou ani pojmenovat,
co se s nimi vlastně děje a proti čemu
přesně jsou. Nebudou mít žádnou
ucelenější vizi světa a jejich postoje
nebudou vnitřně koherentní. Budou
jen navztekaní, jejich jednání se může
stát nepředvídatelným i pro ně
samotné.
Jejich pohled na svět se bude i nadále v zásadě krýt s neoliberálním viděním. I v případném neúspěchu budou
přesvědčeni, že každý má sledovat
jen svůj osobní zájem. Budou
uznávat, že boj každého jen za sebe,
ke kterému je vychovali, má své vítěze a své poražené. I ti, kteří spadnou
mezi poražené, odmítnou solidaritu s
druhými, protože jim také nikdo nepomohl.
I když se mnozí z nich začnou považovat za ovládané, nebudou tušit,
kdo a proč je ovládá. Jejich frustrace
nebudou mít žádný jasný cíl, případné výbuchy hněvu budou namířeny proti všemu a všem. Uvědomí si,
že v kapitalismu je možno zcela beztrestně zpochybňovat úplně všechno, s výjimkou kapitalismu. Ti tvrdší
http://orl.bloger.cz
si budou chtít stále znova a znova
dokazovat, že jsou schopni obstát ve
válce všech proti všem, že dokážou
být ještě tvrdší a surovější než svět,
ve kterém žijí. Těm měkčím a citlivějším nezbude nic než rezignace.
Stáhnou se do sebe, propadnou
trudnomyslnosti a budou dlouze a
zadumaně
prohlížet
zažloutlou
placku s Karlem. Pravda a láska v nich
zvítězí nad lží a nenávistí.
http://www.novinky.cz/kultura/salon
/294990-jan-keller-mladikonzervativci-a-stari-chaoti.html
Mohly by osoby jako
Jindřich Šídlo někdy
vyjít mezi normální
lidi?
Jan Čulík
Motto:
"'Antikomunismus' je naprosto normální, přirozenou a mnoha lidmi hluboce prožívanou reakcí v zemi, kde vedle sebe stále ještě žijí nepotrestaní
zločinci se svými oběťmi. Zpochybňovat to může jen primitiv.“
Jindřich Šídlo
Myslím, že o co ve skutečnosti jde,
nepochopili ani Jindřich Šídlo, ani
Boris Cvek.
Mám v současnosti v Praze jednoho
svého britského postgraduanta. Tématem jeho výzkumu je život v Československu v sedmdesátých a v
osmdesátých letech, Hovoří v ČR s
mnoha lidmi, v Praze i mimo Prahu.
Zřejmě to, co zaměstnanci pražských
pravicových deníků jako Jindřich Šídlo málokdy udělají. Protože jinak by
objevili to, co zjistí cizinec bez předsudků asi za pět minut:
V Česku existuje dvojí interpretace
historie. Obojí je zcela legitimní,
strana 15
ORL číslo 2013-6
nebo aspoň osoby, které se každé z
nich přidržují, tu svou interpretaci
považují za naprosto autentickou a
jedině platnou životní zkušenost.
Šídlo má samozřejmě pravdu, že v
České republice dodnes žijí lidé, které komunistický režim poškodil, nebo
jim dokonce úplně zničil život. Jejich
antikomunismus je naprosto legitimní.
(Pak
ovšem
existují
i
"antikomunisté", kteří zjevně brojí
proti komunismu pro své politické
cíle. Nikdo nemůže brát vážně jako
antikomunistu takového Petra Nečase, bývalého aktivistu SSM (!), Mirka
Topolánka, absolventa školy zelených mozků za komunismu, nebo
Jaromíra Štětinu, bratřícího se za komunismu se sovětskými soudruhy.
Jejich antikomunismus je prostě nepřesvědčivý.)
Jenže, jak mi připomněl můj britský
student to, co zjistil za pět minut: V
dnešní době žije v ČR velké množství
lidí, možná (podle výsledků voleb
soudě) většina, která zastává názor,
že režim před rokem 1989 byl režim
menšího útlaku, než režim dnešní.
Lidé jako Jindřich Šídlo se nad tím
mohou čertit, jak chtějí, jenže
problém je, že Česká republika je
(doufám) demokracie, a tito lidé mají
právo na to, aby jejich názor ostatní
občané respektovali a přijímali ho
jako zcela legitimní.
Pro zřejmě velké množství lidí v
dnešní České republice byl režim
před rokem 1989 daleko lidštější než
dnešní režim. Ano, nadšeně podporovali pád režimu r . 1989, avšak to,
co za posledních třiadvacet let v ČR
vytvořili politikové, je pro ně utlačitelský paskvil. Mnoho lidí dnes v ČR
uvažuje o tom, že svržení komunistického režimu - které je překvapilo nebyl zase tak dobrý nápad.
Můžeme proti tomu brojit, jak chceme - já osobně tento názor nezastávám, režim před rokem 1989 jsem
považoval za naprosto odporný.
Jenže jsou prostě lidé, kteří si zřejmě
něco málo z hlavy vytěsnili, něco si
zakázali a žili v komunistickém reži-
mu svobodně a spokojeně. Mému
studentovi mnozí argumentovali, že
měli za komunismu existenční jistotu
a proto se jim žilo daleko líp než v
dnešním brutálním kapitalismu.
Jak na to často upozorňoval
antropolog Ernest Gellner - nakonec
vždycky vítězí "argument ledničky".
Lidé podporují takový režim, v němž
se mají dobře.
činnosti místních disidentů. Ti byli –
snad s výjimkou Polska – na to příliš
slabí. Rozklad komunistického režimu způsobili sami jeho komunističtí
bossové, i když nechtěli – konec konců to byl jejich režim. V tom spočívá
paradox
pádu
komunismu
ve
středovýchodní Evropě v roce 1989,
uvedl na konferenci americké asociace slavistů v Bostonu v sobotu profesor Igor Lukeš z Bostonské univerzity.
Je naprosto nesporné, že velká část
národa se měla v režimu 1989 líp než
dneska, anebo na to alespoň dnes
velmi nostalgicky vzpomínají.
Osoby jako Jindřich Šídlo by se měly
tímto problémem seriozně zabývat.
Opravdu by stálo za to, kdyby s těmito lidmi hovořili a vyšli ze své pražské
bubliny, v níž mají tendenci veřejnosti kázat, co je správné a co je
pravda.
Potíž je, že velká část veřejnosti už
neposlouchá. A počet lidí, kteří jsou k
článkům jindřichů šídlů hluší, zjevně
pořád výrazně roste, přímou úměrou
nekompetenci a aroganci dnešní vlády.
http://blisty.cz/art/68209.html
Gorbačovovi při
pádu berlínské zdi
telefonovali zděšení
Thatcherová a
Mitterrand, aby
použil vojsk
Pád komunismu ve středovýchodní
Evropě nezpůsobil Západ. Ten požadoval stabilitu a změny režimu se
obával a s rozmontováním komunistického režimu nesouhlasil. Komunistické režimy ve středovýchodní Evropě se nerozložily ani v důsledku
http://orl.bloger.cz
Tehdejší vedoucí představitelé Spojených států, Británie a Francie Bush
senior, Thatcherová a Mitterrand v
žádném případě neusilovali o jakékoliv změny ve středovýchodní Evropě.
Sovětský vedoucí představitel Michail Gorbačov svědčí podle Lukeše v
rozhovorech,
které
poskytl
společnosti BBC, že když došlo k
otevření berlínské zdi, Thatcherová a
Mitterrand ho rozčíleně telefonicky
žádali, aby proti svobodomyslným
demonstrantům v Berlíně použil síly.
„Zastavte to,“ požadovali. „Jak?“ ptal
se Gorbačov. „Máte vojáky, ne?“ Gorbačov vojensky zasáhnout odmítl.
Thatcherová se podle Lukeše hystericky bála sjednoceného Německa a
přijela za Mitterrandem s různými
mapami Německa a vysvětlovala mu,
jak nebezpečné by sjednocené Německo bylo. Mitterrand souhlasil, že
„pokud by s Německem byly nějaké
problémy, my jsme s vámi, s Británií.“
Bylo to „jako v roce 1939“. Lidé žijí v
minulosti.
strana 16
ORL číslo 2013-6
Západ si nepřál destabilizaci komunistického bloku. Ještě v lednu 1989,
shodou okolností v tentýž den, kdy
byl naposled v Praze zatčen Václav
Havel, odcestoval do Kremlu z Ameriky Henry Kissinger a přivezl tam
tajné memorandum, v němž se pravilo, že pokud Sovětský svaz nebude
dělat mocenské výboje mimo vlastní
sféru vlivu, Západ bude plně respektovat sovětské zájmy ve středovýchodní Evropě. Bylo zjevné, že Spojené státy neměly naprosto žádný zájem o podporu hnutí za svobodu ve
střední a východní Evropě.
Francouzský prezident Mitterrand
měl plány proměnit Evropské společenství v mocný hospodářský celek a
případná nezávislost Polska a Československa by mu tyto plány zkřížila.
Thatcherová podporovala Gorbačova
(protože nebylo jisté, že nebude svržen), zároveň ale podporovala posílení a modernizaci Varšavské smlouvy – Evropa měla být dál rozdělena
mezi Varšavskou smlouvu a NATO.
Thatcherová, stejně jako dlouholetá
britská politika, podporovala v Evropě stabilitu. Britský ministr zahraničních věcí Douglas Hurd se vyjádřil, že „studená válka je systém, v
němž žijeme šťastně a spokojeně už
čtyřicet let“.
K pádu berlínské zdi došlo omylem –
média totiž začala vysílat zprávu, že
je berlínská zeď už otevřená,
přestože nebyla. Východoněmecký
kapitán, odpovědný za ostrahu hranice, zoufale telefonoval svým nadřízeným, protože měl rozkaz střílet
na kohokoliv, kdo by se pokusil
dostat se přes berlínskou zeď do západního Berlína, přitom však byl
obklopen pěti až sedmi tisíci demonstrantů, kteří mu pouštěli z tranzistorových rádií zprávu, že berlínská zeď
padla. Když se kapitán nedovolal, vydal rozkaz svým vojákům: „Všichni
pryč!“ – a tak berlínská zeď skutečně
padla.
Komunistické režimy ve středovýchodní Evropě se rozložily zevnitř.
Podle Igora Lukeše hrála velmi významnou roli skutečnost, že vyjednávání o změně režimu byla
pokojná. Vládnoucím komunistickým
nomenklaturám to totiž umožnilo
vzdát se pokryteckého předstírání o
vládě „socialismu“, uvědomily si, že
budou moci existovat pohodlněji a
příjemněji za nových podmínek, a tak
elegantně odešly od moci.
Roku 1947 napsal tehdejší americký
ministr zahraničních věcí Marshall, že
Sověti ovládli středovýchodní Evropu, ale dál už nepůjdou. Je však,
dodal, zcela zjevné, že Rusové budou
muset své zahraniční kolonie ovládat
tvrdými policejními metodami a že to
nebude jednoduché, protože 90 milionů Východoevropanů Rusy kulturně pohrdá. Nakonec dojde k rozkladu ruského koloniálního režimu a
až se sovětská moc začne rozpadat,
bude to obrovské nebezpečí pro stabilitu světa. Máme vlastně všichni veliké štěstí, že jsme pád komunismu
přežili, ukončil svou argumentaci Igor
Lukeš.
http://www.blisty.cz/art/68110.html
Snadné
charakteristiky
Ivan Štampach
Hlásí-li se člověk k určité politické
nebo náboženské skupině, vystavuje
se nebezpečí, že bude vnímán skrze
stereotypní představy o dané skupině, ba co hůře, že bude spojován s
aktuálními
negativními
projevy
uvnitř té které skupiny.
Po delším váhání a s opatrností vyvolanou předchozí špatnou zkušeností
http://orl.bloger.cz
jsem se před více než rokem zaregistroval na jedné internetové sociální
síti. Bez velkého uvažování jsem tam
uvedl některé požadované údaje o
sobě. Do rubriky vyznání jsem napsal
křesťan a jako politické přesvědčení
jsem uvedl socialista. Po dlouhé
době jsem si klikl na vybrané charakteristiky, a byl jsem překvapen, k
čemu že se to mám hlásit jako
křesťan a co mám zastávat a k jakým
zdrojům se mám přiznávat v roli socialisty. Ty dva výklady mluvily o dvou
různých osobách, a žádnou z nich
nejsem já.
Náboženská i politická charakteristika na síti pracuje s jednoduchými
schématy. Zdroje jsou americké a vše
je to v angličtině. Být křesťanem tam
v podstatě znamená být příslušníkem
směru, který je ve Spojených státech
nehlasitější a který snad nejmohutněji ovlivňuje i politiku. Popis
víceméně odpovídá americkému fundamentalismu, tedy hnutí náboženských konzervativců, které dal
dohromady miliardář Lyman Stewart,
zakladatel ropného gigantu Union
Oil (Unocal). Zejména prostřednictvím série 12 brožur zdarma šířených
v létech 1910 – 1915 v milionech
exemplářů prosadil náboženskou a
politickou agendu, která jde ostře
proti směru dějin, který naznačilo
americké Prohlášení nezávislosti a
které vyjadřuje americká Ústava.
Jsou to s překvapivou libovůlí formulovaná náboženská a politická
dogmata. Série vrcholí svazkem obsahujícím ostrou kritiku socialismu.
Socialismus je pro americké autory
charakteristik kuriozitou. Reálně se s
něčím takovým nesetkali. Neumí odlišit demokratický, pluralitní, samosprávný, decentralizovaný socialismus, který se po desetiletí postupně,
více či méně úspěšně prosazuje v některých částech světa, zejména ve
Skandinávii a nověji v Latinské Americe, od karikatury socialismu, jíž představovaly diktátorské režimy 20.
století ve střední a východní Evropě,
též v Číně a dalších zemích Asie a od
jejích ideologie.
Mohl jsem to tak nechat a spolehnout se, že čtenáři mého profilu na
sociální síti dají mým charakterisstrana 17
ORL číslo 2013-6
tikám vlastní význam podle znalosti
dějin a současnosti. Jenže obě charakteristiky se staly problémem i pro
mne. V poslední době vše nasvědčuje
tomu, že čas trhl oponou, a že je třeba znovu uvažovat, vybírat, znovu
souhlasit a odmítat. A nejde jen o to,
že jsem charakteristiky upravil, aby
byly aspoň relativně blíž tomu, co si
myslím.
V posledních dnech se mi přihodilo
něco, co zhuštěně představuje zkušenosti desítiletého politického vývoje. Odehrálo se to kolem zdánlivě
nevinné diskuse na téma vztahu Izraele k Palestincům. Zaujal jsem postoj, který mi připadal standardní a
normální. Podporuji existenci Izraele
a jeho obyvatel různých jazyků a náboženství v bezpečných hranicích a
zastávám se práva Palestinců na
domov. Tedy snad žádná krajnost. Jeden z diskutujících je novinář, který
kdysi opustil dráhu římskokatolického faráře, získal vzdělání v sociologii
a osciluje mezi různými mainstreamovými médii. Nepatří však k
novinářům, kteří si v nových podmínkách kladou nové otázky. Je mu totálně jasno. Karty jsou podle něj rozdány. Pozoruhodná jsou jeho východiska a závěry. Východiska v náboženství i politice jsou liberální,
konce šovinistické. Jeho pohrdání
Palestinci vyslovené v této diskusi
nejde jen za hranice politické korektnosti, nýbrž hraničí s hanobením
a podněcováním nenávisti podle
trestního zákona. Kdyby tak vypjatý
nacionalismus byl spojen se sociální
demagogií, nebylo by to daleko od
fašismu. Nedávno se týž diskutující
vyslovil proti liberální české konfesní
politice, tedy proti důsledně pojaté
svobodě vyznání.
Ač srdcem a přesvědčením socialista, jsem také liberál. Pro mne se to
nevylučuje. Naopak socialismus (ne
jeho zmíněná karikatura) umožňuje
převést deklarované ústavní svobody
a práva ve svobodu reálnou,
dostupnou všem, kdo o ní stojí. Kapitalismus a s ním jakási počáteční
demokracie vítězí od revolucí z konce 18. století nad vládou vyvolených,
postupně nad starým režimem, jak se
už tehdy říkalo, nad despocií či
tyranií. Tato emancipace zjevně není
dokončena. Demokratický a liberální
program vrcholí v programu socialistickém, a k tomu dochází zatím jen
experimentálně, metodou pokus
omyl a v ohrožení mocným okolím.
Jenže jsem se zhruba před týdnem
setkal se skupinou většinou mně už
dobře známých, sympatických lidí.
Jako obvykle v tomto proměnlivém
kroužku prakticky jediným tématem
byla politika. Tváře těchto lidí se objevují na pódiích protivládních
demonstrací, jména v titulech článků
nebo i knih na levicová témata. Respektuji různost odstínů socialistického programu, ale velmi daleko
za mou ochotou tolerovat byla více
než půl hodiny trvající debata na
téma, koho v případě vítězství pověsit a koho zastřelit. Podotýkám, že
nešlo o členy a snad ani o voliče komunistické strany. Kdybych se jich na
to dodatečně zeptal, řekli by možná,
že to nebylo myšleno vážně. Ale mně
se ani (polo?)žertovné koketování s
představou aktivního násilí nezamlouvá. Nejsem bezbřehý pacifista, ale etika úcty k životu je pro mne
základním principem jednání. Za
etický cíl pokládám ochranu života,
péči o něj a jeho rozvoj, a nejsem
ochoten od toho ustoupit. Jsou mi
nakonec tito moji myšlenkoví souputníci stejně vzdálení jako zmíněný
pravicový žurnalista? A ocitám se
mimo připravené bojové linie? Jsem
solitér, který nemá žádnou skutečnou niku a bez ní (ideově) zhyne?
I když nenacházím pro své osobní
vlastnosti a preference v žádné církvi
prostor pro systematické působení,
pokládám se stále za křesťana. Neznamená to, že jsem proti nekřesťanům na způsob sparťanů proti
slávistům či baníkovcům. Historické
snahy uchopit impuls Ježíše Krista
jsou pro mne zajímavé jen jako lidské
pokusy. Biblické texty, dogmata a
církevní struktury a ceremonie mají
pro mne jen tuto váhu.
Přesto pro mne v poslední době bylo
důležité se
identifikovat
jako
křesťan. Vidím totiž jaký děs a hrůzu
produkuje mocenská elita odpoutaná od křesťanských inspirací.
Zdálo se, že brutální moc nejbezohlednějších, kteří se prohlásili za aristokraty, vrchnosti a panovníky,
http://orl.bloger.cz
máme za sebou. Mohli bychom si
myslet, že vnitřně rozporné absolutistické režimy, které se snažily prosazovat pokrok reakčními autoritářskými postupy, jsou už také za námi.
Iluzi o pokroku narušily diktátorské
režimy 20. století, avšak zdálo se, že
jen dočasně. Vítězství pokroku se
však stále nedostavuje. Nastoupila a
trvá vláda mamonu, moc, prakticky (a
někdy i teoreticky) popírá ústavně
zaručené (např. podle Listiny základních práv a svobod, čl. 6, odst. 1)
právo na život. Je rozvrácen solidární
systém. To je situace, kdy je třeba zastávat nepopulární, alternativní postoje. Tady je třeba s Ježíšem stát na
straně chudých, slabých a marginalizovaných.
Někdy se ale stydím za to, že jsem
pokládán za křesťana. Zázrakem se
přihodilo, že na stolec římských nejvyšších pontifiků dosedl křesťan.
Papež František není modernista ani
liberál, a v tomto smyslu nepřišel vyhovět
preferencím
současných
mocných. Ale vypadá to, že následuje
Ježíše. Že uprostřed vatikánského
luxusu chce prosazovat to, co prý
řekl, když mu před prvním vystoupením na balkón svatopetrské basiliky chtěli na bílou papežskou kleriku
dát rudou mozetu lemovanou hermelínem: „Karneval skončil“. A co dal
najevo, když se rozhodl bydlet ve
dvoupokojovém bytě v domě, kde
bydlí kardinálové na návštěvě v Římě,
a ne v luxusním apartmá v apoštolském paláci, o kterém řekl, že by
tam mohlo bydlet 300 lidí. Pozoruhodné bylo i jeho setkání s reprezentanty jiných křesťanských vyznání
a jiných náboženství hned v prvních
dnech. Poprvé v dějinách pokládal za
možné přijet na inauguraci cařihradský patriarcha a ujmout se role zástupce všech pozvaných.
Reakce na křesťanské projevy
papeže z prostředí jeho církve eskalují během pouhých dvou týdnů od
údivu přes znepokojení k nepřímému
napomínání papeže a ostrou kritiku
jeho kroků. V diskusích kolem nového papeže se vylilo tolik sektářské
zloby, tolik pohrdání jinými křesťany
a příslušníky jiných náboženství, a
pak také chudými a potřebnými, že
se člověk o nového papeže až bojí.
Nebude to tak totiž jen u českých disstrana 18
ORL číslo 2013-6
kutérů nebo polských biskupů, ale i v
papežově bezprostředním okolí. S
touto zlobou nechci být spojován. Jeli toto křesťanství, nechci s ním být k
němu počítán a spokojím se s charakteristikou sekulárního humanisty.
Co tedy s jednoduchými charakteristikami? Někdy je asi nutné zjednodušení a prosté přiznání k určitému
programu, myšlence, osobnosti nebo
iniciativě. Asi je nutno vyvažovat a
doplňovat přiznání ke křesťanství a k
socialismu tak, že jedno bez druhého
neplatí. A že přednost má život, který se s jednoduchými schématy nesnáší.
http://denikreferendum.cz/clanek/1
5310-snadne-charakteristiky
Pravicový
bolševismus
Jakub Patočka
Míra iracionality a fanatismu, která
provází personální změny ve vedení
Ústavu pro studium totalitních režimů, svědčí o tom, že mentalita
mnoha z jeho vášnivých obhájců se
začíná k nerozlišení podobat původně zamýšlenému předmětu zkoumání.
Česká pravice v době Topolánkovy
vlády zřídila Ústav pro studium totalitních režimů se zřejmým politickým
zadáním. Měl se snažit kodifikovat
vyklad československé poválečné mi-
nulosti tak, aby podporoval její mocenské zájmy.
Oč šlo, mohlo být každému, kdo o to
stál, od počátku jasné: vykládat československé období 1945-1989 jako
temný monolit (odtud slovo totalita).
Účel takového plánu je také zcela
zřejmý: pravice, která zde stvořila
systém institucionalizované korupce
a začala se propadat do marasmu, jehož současnou míru půvabně ilustrovala Mladá fronta dnes hlavním
titulkem svého čtvrtečního vydání:
„Členové ODS pláčou. Mezi lidi nemůžeme,“ potřebovala co nejpevněji
ukotvit velkovyprávění, jehož pointou by byla věta: „I když pláčem, i
když nemůžeme mezi lidi, jsme
aspoň lepší než komunisté.“
Kvůli tomu ÚSTR vznikl: aby připravoval munici tohoto druhu, disciplinoval veškerou českou principiálně přemýšlející levici jako potenciální nositelku „nové totality“ a konečně aby umožňoval před každými
volbami české pravici provést znovu
a znovu totožný trik: „Možná, že krademe, možná, že si děti nemohou
dovolit školní obědy, možná, že důchodci z hladu kradou jídlo v samoobsluhách, možná, že jsme rozvrátili
všechno, co se dalo, ale: Pořád a
provždy jsme lepší než komunisté,
kteří jsou naší jedinou alternativou.“
Nebyl to úplně špatný plán, zvláště v
situaci, kdy už vůbec jiný plán nezbýval. Narazil ale na několik úskalí.
Za prvé: česká pravice si bůhví proč
myslela, že Senát zůstane v jejích rukou navždy, a tak kontrolu na
Ústavem svěřila právě této instituci.
Dnes v něm má ovšem většinu sociální demokracie a tak radu ÚSTR obsazují lidé vybírání sociálně-demokratickou většinou. Tak to – pravicový –
zákonodárce zamýšlel. To jsou účinky
demokracie.
Za druhé: začalo se ukazovat, že
slova „studium“ a „totalitní režim“ se
k sobě mají jako voda a oheň. Zvláště
vtipný příklad badatelsko-ideologického karambolu popsal minulý týden v textu prodchnutém půvabnou
ironií Jan Schneider v České pozici:
Popisuje
zde,
jak
dokumenty
http://orl.bloger.cz
střežené ÚSTR, před časem zveřejněné v Rusku a pod tímto tlakem tedy
konečně – jako „hořčice po večeři“ – i
u nás, potvrzují to, o čem se dříve jen
tu a tam spekulovalo: sovětská okupační vojska byla v listopadu 1989
připravena chránit civilní obyvatelstvo před případným pokusem režimu utopit cinkání klíči v krvi.
Jinak řečeno pojem „totalitní režim“
je už sémanticky vadný, pojem totalita, úplnost nikdy nemůže společenskou skutečnost adekvátně popsat. Po čtyřicet let tu panoval autoritářský režim komunistické strany,
který ovšem procházel různými fázemi: jiná byla padesátá léta charakterizovaná bolševickým fanatismem a
jeho postupným slábnutím; jiná léta
šedesátá, v nichž se postupně sbíraly
síly k okouzlujícímu jaru 1968 s jeho
tragickým vyústěním a marným,
avšak původně nikoli beznadějným
bojem o uchování co nejširšího
prostoru svobody.
I za Husákovy normalizace byla jiná
léta sedmdesátá počínající ohavným
lámáním páteří a nastolováním režimu sobectví a přetvářky, a zase jiná
byla léta osmdesátá postupně se
ubírající k perestrojce, na jejímž konci
přišla revoluce, o níž, jak již dnes
víme, můžeme hovořit jako o sametové nejen díky Václavu Havlovi, ale
také díky Michailu Gorbačovovi.
Snad proto musel ředitel Herman obměňovat personál, snad proto v
Ústavu pracuje tak málo odborně
kompetentních lidí: úlohu propagandistickou a úlohu badatelskou je velmi těžké ve svobodných poměrech
skloubit. Čím člověk více ví, tím méně
je ochotný sloužit propagandě.
Pokud tedy přistoupíme na výzvu
jednoho z nových radních Lukáše Jelínka, zveřejněnou v Deníku Referendum, abychom dali Ústavu, který
vznikl se špatným úmyslem a s popsaným neudržitelným paradoxem
zabudovaným do základů své konstrukce, ještě jednu šanci, musíme
bez nadsázky říci, že snaha o její využití by musela začít tím, že sama instituce
navrhne
zákonodárcům
změnu svého absurdního názvu.
strana 19
ORL číslo 2013-6
Zde se dostáváme ke třetímu a vůbec
nejvážnějšímu úskalí, na nějž antikomunistická strategie narazila: lidé
čím dál víc berou výzvu ke srovnávání
minulého a současného režimu vážně
a pro soustavně rostoucí počet pozorovatelů výsledek takového srovnání
přitom nevychází pro současné poměry nijak znamenitě. V loňských
krajských volbách získala KSČM větší
počet hlasů než strany vládní koalice
dohromady.
Znamená to, že si tak velké množství
lidí přeje návrat poměrů před rokem
1989? Asi se najdou i tací, ale je pošetilé myslet si to o celku voličstva komunistické strany. Stejně pošetilé
jako myslet si to o vedení KSČM. Přemýšlejme ale nad jinou otázkou: k
čemu dokázal dospět od puče v únoru 1948 komunistický režim a k čemu
jsme za dvacet let svobodné samostatné České republiky dospěli nyní
my?
Jak bylo možné, že se z lůna
bolševického režimu v satelitním státě surové sovětské diktatury zrodil
mezi lety 1948 a 1968 tak kulturně,
sociálně, občansky, stručně řečeno
civilizačně vyspělý pokus o uskutečnění toho, co nakonec bylo prapůvodním ideálem Masaryka a jemu
blízkých zakladatelů Československa:
spojení socialismu s demokracií? Velmi podstatnou součástí mýtu o čtyřiceti letech monolitního totalitního
režimu je snaha, abychom se takto
vůbec neptali a inspiraci v tomto
úctyhodném a demokratickou levicí
celého světa podnes obdivovaném
pokusu o překonání sovětského i
tržního modelu něčím hlubším a pronikavějším ani nepokoušeli hledat.
A tak tu máme panoptikální děj
věrně odrážející českou současnost,
kterou charakterizuje vskutku mimořádná míra odtrženosti od reality.
Čím více totiž o reálném dění v ÚSTR
víme, tím více je zřejmé, že architektkou současných změn je Petruška Šustrová, protože noví radní zvolení sociálně-demokratickou senátní
většinou se zde teprve rozkoukávají.
Je evidentní, že nová prozatímní ředitelka ÚSTR Pavla Foglová byla její
návrhem.
Petruška Šustrová je člověk, který od
roku 1989 konzistentně projevuje
pravicové názory, v minulosti mimo
jiné redigovala názorovou stránku Lidových novin, ale vždycky si uchovala
smysl pro věcnou podstatu problému
a respekt k odlišným stanoviskům, na
němž byla založena vnitřní kultura
Charty 77, v níž spolu v součinnosti
působili lidé svými ideovými východisky tak protikladní jako Jiří Dienstbier či Jaroslav Šabata a Václav
Benda nebo Jan Ruml.
Pokud tedy lze o nějakém posunu v
koncepci ÚSTR hovořit, je to posun
od ryze ideologického, politicky
předpojatého přístupu k poválečným
dějinám k přístupu, jenž odpovídá
postojům kultivované, s evropským
diskursem obeznámené liberální
pravice. Principiální postoj demokratické levice k institucím typu ÚSTR
nemůže být totiž jiný, nežli ten, že by
vůbec neměly existovat: zůstat by
měl jen všem co nejpřístupnější archiv a bádání by mělo být zcela svobodné, jak jsme zde popisovali před
týdnem a jak v současné diskusi
správně a důsledně připomněl Martin Hekrdla.
Současný postoj levicovou senátní
většinou zvolených radních ÚSTR
Lukáše Jelínka, Michala Uhla či Jana
Bureše tudíž nelze charakterizovat
jinak než jako vstřícně kompromisní.
Fakt, že jsou přesto vystavování hysterickému štvaní z nejrozmanitějších
antikomunistických koutů, počínaje
Respektem, v těchto věcech vždy
spolehlivě zpátečnickým, nejrůznějšími bloggery Bakalova vydavatelského domu, valnou většinou českého
pravicového
komentátoriátu
a
dokonce i veřejnoprávních zpravodajů, přes Jaromíra Štětinu či Petra
Nečase až po jistě jen ideovými motivy poháněnou družinou kolem odvolaného ředitele Hermana, nutí k
zamyšlení nad tím, kde jsme se s takovým typem mentality setkali. Jak
přesně ho popsat?
Interpretativní sociologie líčí, jak
snadno se mentalita lidí může sblížit
s objekty vlastního odporu, pakliže
se příliš ponoří do jejich světa.
Jenomže popsat současné antikomunistické fanatiky jako protějšek kohttp://orl.bloger.cz
munistů by nebylo dost přesné,
páchali bychom tím křivdu na
úctyhodných osobnostech Pražského
jara, ani u nikoho z dubčekovců, natožpak u demokratických komunistů,
jako byli Kriegel, Šabata či Vaculík,
bychom si míru fanatismu, kterou
nyní předvádějí Monika Pajerová,
Erik Tabery či Petr Nečas neuměli
představit.
I oni nyní bezděčně poskytli důkaz o
neudržitelnosti konstrukce monolitního totalitního režimu. Máme-li k
jejich třeštění nalézt případnou paralelu, je třeba vypátrat v dějinách československého komunistického režimu údobí, v němž byl tento typ zaslepenosti a hysterie normou. Tak
zjistíme, že skutečným protějškem
dnešních zuřivých antikomunistů
nejsou
prostě
komunisté,
ani
úctyhodná generace roku 68, ani zcyničtělé
duchaprázdné
Husákovy
živoucí mumie, nýbrž horkokrevní,
vášniví bolševici z padesátých let. Pojem pravicový bolševismus, kterým
vystihl tuto stránku současné půtky
o ÚSTR Jiří Dienstbier, tak nalézá své
opodstatnění, s „pravicovými komunisty“ či „svazáky“ bychom zkrátka
nevystačili.
Fakt, že se tato zdivočelá mentalita z
pravicových médií, vcelku zákonitě a
instinktivně hájících zájmy současné
mocenské elity, do značné míry přelila i do médií veřejnoprávních, jen
znovu podtrhuje nutnost, aby si
demokratická
levice,
nechce-li
rezignovat na ambice proměnit podstatně zdejší poměry a zásadně
změnit naše směřování, stanovila reformu médií jako jednu ze svých stěžejních priorit. Ve společnosti, kde
mediální obsahy vykazují tak frivolní
vztah k realitě, je totiž krajně obtížné
provozovat věcnou politiku.
Zbývá poslední věc: povšimnout si
možných politických důsledků a souvislostí panoptikálních dějů kolem
ÚSTR. Je přece podivuhodné, jak Miroslav Kalousek a jeho TOP 09 k celé
záležitosti významně mlčí. Kalouskovi se právem vyčítá kde co, mnoho
temnějších postav nežli on v české
politice věru nepůsobí, a to už je co
říct, ale zřídka mu někdo upře, že vidí
o dost dál, než většina jeho kolegů.
strana 20
ORL číslo 2013-6
Musí vidět, že jediná šance, jak může
pro TOP 09 udržet sebemenší podíl
na moci po příštích volbách, spočívá
v naději, že sociální demokracie v případě svého předpokládaného vítězství bude odsouzena k tomu hledat
spojence buď u komunistů, anebo
přes politický střed. Současný antikomunistický vřískot, který je reakcí na
krotkou zprava vedenou snahu o
depolitizaci ÚSTR, lze chápat jako
malý nácvik toho, co nás pravděpodobně čeká po příštích volbách.
TOP 09 na sociální demokracii už
prakticky vůbec neútočí, naopak se
snaží zničit ODS. A Petr Nečas, jehož
ODS čím dál rychleji míří pod hladinu,
zdá se má ještě právě tak dost sil,
aby ochotně pro Kalouska vykonal
špinavou antikomunistickou práci.
ČSSD k většině nemusejí ovšem stačit ani zemanovci, jejich bublina
ostatně může do voleb docela
splasknout a ve Sněmovně vůbec nemusejí být. A je dost možné, že ani
nikdo další už do Sněmovny nepronikne.
Kalousek je chladnokrevný a praktický vyjednavač: nebude skoro nic
chtít; třeba jenom ta ministerstva,
jejichž stínoví sociálně-demokratičtí
ministři budou překážet i pánovi na
Pražském hradě. Nic si nenamlouvejme, v sociální demokracii se oportunistická většina, jíž by se takové řešení mohlo zamlouvat, najde snáz,
než si teď dokážeme představit. S
pravicí ČSSD vládne ve spoustě měst
a krajů.
Prakticky kompletní český mediální
provoz by takovou vládu popsal jako
střízlivou, proevropskou, v ekonomice rozumnou. A i kdyby se nakonec
mělo jednat o obdobu opoziční
smlouvy, počítejme s tím, že by se jásalo i v Respektu.
A tak celá bouře kolem ÚSTR má
vlastně jen málo překvapivou pointu:
antikomunističtí svazáci a pravicoví
bolševici, ať už si to uvědomují nebo
ne, reálně pracují v zájmu udržení co
největšího podílu TOP 09 na dalším
směřování českých zemí a na
oslabení idealistického křídla ČSSD.
Antikomunismus zkrátka svůj účel,
jímž je konzervovat privilegia stávající mocenské elity, stále ještě plní.
http://denikreferendum.cz/clanek/1
5343-pravicovy-bolsevismus
Pivo bylo v
klášterech vždy
doma!
Ladislav Jakl
ného soudku, tedy spíše ležáckého
tanku, než běžná tovární spotřební
tekutina. A co teprve Imperial Pilsner! Ten se nepije, ten se skoro kouše. A ta vyváženost chutí a plnost, že
se ani do velké pusy skoro nevejde.
Člověk se nediví, že po jeho
ochutnání prohlásil pan opat Siostrzonek, že se zamiloval do dvacítky. Tolik stupňů totiž tenhle pivní
skvost má. A to je teprve začátek. V
příštích
týdnech
chystá
tým
pivovarského odborníka Jana Šuráně
další a další pivní novinky. A to je
dobře. Pivovarská tradice českých
klášterů si žádá pokračování.
Někteří pivopisci uvádějí, že zrovna
Břevnovský klášter je prvním místem
u nás, kde je doložena výroba piva.
Jiní pivopisci celkem po právu namítají, že to není tak úplně pravda, protože ony nejstarší záznamy z jedenáctého století se týkají obchodu s
chmelem, nikoli přímo piva.
Loňského roku, o druhém červnovém
víkendu, proběhla za krásného počasí na unikátním místě v zahradách
Pražského hradu přehlídka českých
mikropivovarů s rozhodným názvem
„Pivo na Hrad!“
Se svou degustační sklenkou jsem
tam hned v prvních minutách narazil
na úplně nové pivo úplně nového
pivovaru, který v posledních měsících
vyrostl v benediktinském klášteře na
Břevnově.
Nese název Břevnovský klášterní
pivovar sv. Vojtěcha a přišel na svět
po dlouhém a těžkém těhotenství.
Co
razítek, co povolení,
co
úřednických obstrukcí! Ale pivovar
nakonec v někdejších barokních stájích pivo přece jen vaří a v těchto
dnech se otevírá veřejnosti. A jak
jsem si ověřil na hradním pivním
festivalu, mají se znalci na co těšit.
Už klasický světlý ležák je úplně z jihttp://orl.bloger.cz
Chmel totiž není odvěkou součástí
piva. Aromatickou a hořkou složkou
byly v různých krajích a různých
mravech všelijaké byliny a jiné roztodivné přísady. Pravidelné a soustavné vaření piva s chmelem a hospodářskou produkci chmele mají na
svědomí podle mnoha záznamů
právě kláštery, a to v pásu od Flander
až po Čechy a zhruba od jedenáctého
do čtrnáctého století.
Pro kláštery bylo vaření piva především významným hospodářským
přínosem. Kláštery disponovaly potřebným zázemím a také – na rozdíl
od měst – nepotřebovaly k vaření
piva várečné právo od světské moci.
Některé řády se však rozhodně neodříkaly ani mohutné konzumace piva,
přičemž – jak plyne z některých záznamů – jejich výkony v přepočtu na
hlavu a s přihlédnutím k síle tehdejších piv byly velmi mužné. Je také
třeba dodat, že pivo bylo především
v zimním období zásadní položkou na
jinak kaloricky chudém jídelníčku
mnichů.
Však také některé klášterní pivovary
ze Švýcarska či Belgie dělají v Ameristrana 21
ORL číslo 2013-6
ce díru do světa pomocí pověstí, jak
před staletími obyvatelstvo v nich
ukryté přežilo obléhání kořistnických
dobyvatelů jen díky místnímu vydatnému pivu. Inu, pohádky mají
Američané rádi a rádi si je zaplatí.
Pivo bylo pro mnichy bezpečné i ze
zdravotního
hlediska.
Pivo
převařené, navíc se živými kvasinkami, s aseptickým efektem chmelu a
alkoholu dávalo choleře či úplavici
mnohem menší šance než podezřelá
voda z dešťových cisteren.
Zajímavé je, že mniši po celé Evropě
vařili pivo poněkud odlišných charakteristik než várečné domy ve
městech. V klášterech nebyla tak populární lehká či pšeničná piva, daleko
častěji se u mnichů setkáváme se silnými až velmi silnými pivy. Po invazi
spodně kvašených piv se přízeň mnichů mnohde přiklonila k těžkým a
hutným pivům typu bock. Nad důvody nehodlám spekulovat.
Charakterističnost klášterních piv
byla leckde tak výrazná, že vedla k
samostatnému druhovému označení.
Například v Belgii se jako „klášterní“
obvykle označují i ta silná svrchně
kvašená piva, která vaří někdo jiný
než sedm privilegovaných trapistických klášterů.
Ty jsou ovšem ve světě piva samostatnou kapitolou. Rochefort, Orval,
Westvleteren,
Chimay,
Achel,
Westmalle a La Trappe (ten jediný z
nich je v Nizozemí). Jde o úžasná originální piva s přísně dodržovanou recepturou a také s dokonalým marketingem. Zde je možná na místě malá
spekulace. Po vyhnání trapistů z
Francie se část z nich usídlila v
Kladrubech u Plzně a na Buštěhradě.
Část z této části po několika generacích zamířila právě do Flander a
Brabantu. Přímo se tak vnucuje myšlenka, že v trapistických pivech se
možná odráží i cosi ze starých českých pivních tradic.
Kláštery v Belgii a Německu jsou skoro jedinými místy, kde se v Evropě
udržela piva svrchně kvašená ještě
před moderním boomem mikropivovarů, protože jinak téměř
celou Evropu a vlastně skoro celý
svět zválcovalo nové tovární pivo
typu ležák, které svou expanzi zahájilo v roce 1842 v Plzni. Právě v klášterech přežila původní pivovarská kultura, v některých ohledech přímo doslova, pokud pod slovem kultura rozumíme i kultury kvasinkové. Mnohé
klášterní pivovary v Bavorsku (například Adrechs, krásný klášter kousek na jihozápad od Mnichova) nakonec stejně přešly na ležáky, vaří je
však osobitě a s nefabrikovou péčí.
U nás sice máme dokonce pivo s názvem Klášter (z pivovaru v Klášteru-Hradišti),
žádný
klášterní
pivovar však nástup ležáků nepřežil a
klášterní pivovarskou tradici tak je
nyní nutno obnovovat od nuly. Zkusili
to například v Želivě, kde se však po
nepovedených obchodech v Kanadě
pivovar utopil v dluzích, aby poslední
dobou znovu začal dýchat.
To jiný vývoj mělo obnovení
pivovarnictví na Strahově. Pivovar sv.
Norbert prosperuje velmi dobře, vaří
skvělý ležák, jantar, tmavé, pšeničné
a také mnoho titulů sezónních, třeba
každoroční „vánočku“, kterou si chodívám dávat vždy 18. prosince v 18
hodin a 18 minut, neboť to bývá obvykle osmnáctka. Výborné je i místní
ale, na žízeň to nejlepší.
Jestli čeká českou klášterní pivní tradici nějaká renesance, těžko říci. Založit nový mikropivovar není žádná
legrace a udržet ho rentabilní už vůbec ne. Pivo ke klášterům však historicky patří, a pokud se tam alespoň
někde vrátí, jistě si vzpomene, že
tam bývalo doma. Pivo má totiž moc
dobou paměť.
Když se kdysi pivo vyrábělo v
otevřených spilkách spontánním
kvašením (jako dodnes piva typu
lambic), záležela jeho kvalita na tom,
jaké neviditelné kvasinkové spory zavane vítr ve správnou chvíli na to
správné místo. Jednou to vyšlo, jindy
ne. A protože pivovarníci dávno věděli, že náhody neexistují, začali se
mezi sebou zdravit „dej Bůh štěstí“.
A zůstalo jim to dodnes. Proto se v
pivu nemůže ukrývat žádná čertovina…
http://orl.bloger.cz
Dej Bůh štěstí
http://protiproud.parlamentnilisty.cz
/stopy/pamet/tradice/140-ladislavjakl-pivo-bylo-v-klasterech-vzdydoma.htm
O jalové snaze
našich politiků zrušit
anonymní akcie
Majitel serveru Bankovnipoplatky.com Patrik Nacher natočil první díl ze
série videí Peníze až na prvním místě
o jalové snaze našich politiků zrušit
anonymní akcie. Vládní návrh zákona,
který v únoru schválila Poslanecká
sněmovna, totiž tuto praxi ruší jen
formálně, ale fakticky na základě různých úhybných manévrů bude současná praxe pokračovat (pokud zákon zůstane v dnešní podobě).
Fakt, že se v České republice mohou
účastnit veřejných zakázek i firmy s
nedohledatelnými majiteli, je ve světě raritou (ještě ostrovy Marschalovy
a Nauru) a podle zIndexu se takto za
poslední čtyři roky vysoutěžilo přes
123 miliard korun. Na straně druhé je
návrh zákona zbytečně přísný či lépe
řečeno extenzivní v tom, že by se zákaz anonymních akcií měl týkat totálně všech, tedy i společností, které
peníze daňových poplatníků nežádají.
Takže opět typicky po česku: polovičatě, neefektivně, ale na oko drsně.
http://www.ceskapozice.cz/video/ojalove-snaze-nasich-politiku-zrusitanonymni-akcie
strana 22
ORL číslo 2013-6
Ostré vyhlásenia
Lasicu: Našu
spoločnosť
ovplyvňujú finančné
skupiny
Dokumentárny film Kríza slovenských elít z cyklu Colnica prináša
názory mnohých významných a tiež
známych osobností slovenského šoubiznisu na fungovanie štátu.
povedal pár slov na nejakú tému. Tak
prišla za mnou do divadla, povedal
som a to je všetko,“ doplnil Lasica.
V dokumentárnom filme si zaspomínal aj na staré časy po boku svojho
hereckého kolegu. „Neviem, či by sa
to, čo sme so Satinským hovorili, dalo
nazývať pravdou, ale vtedy za tých
starých čias bolo jasné, že sa to neoplatí, že tým si človek škodí, že nielen sebe, pravdaže. Zaujímavé je, že
mnohým tento pocit zostal a už nie
sú staré časy,“ dodal na záver Lasica.
Čo je projekt Colnica?
Svoju kritiku v premiérovom diele otvorene vyjadril aj herec Milan Lasica
(73), ktorý si servítku pred ústa rozhodne nedával.
Milan Lasica je známy svojím humorom, ale taktiež aj otvorenosťou,
ktorú často vôbec netají. V novom
cykle Colnica, ktorý v sebe spája niekoľko dokumentárnych filmov, sa
obul do tých, ktorí podľa neho vedú
štát. Herec sa svojej úlohy chopil a
svoj názor pred kamerou neskrýval.
„Túto spoločnosť ovplyvňujú temné
sily, pod nimi myslím určité finančné
skupiny, alebo skupiny ľudí, ktoré
majú takú moc cez financie, že môžu
dokonca ovplyvňovať aj politikov,“
hovorí Lasica.
Cyklus 26 dokumentárnych filmov od
renomovaných českých a slovenských
tvorcov
v
novom
spoločnom projekte Colnica prinášajú na obrazovky RTVS a Česká
televízia. Programom budú divákov
sprevádzať
moderátorka
Adela
Banášová a český hudobník a moderátor Michal Prokop. V cykle predstavia autorské dokumenty a živé diskusie o témach charakterizujúcich
českú a slovenskú spoločnosť. Ku
každej téme ponúknu vždy jeden slovenský a jeden český dokument, ktoré budú súčasťou talkshow. 13-dielny
cyklus Colnica začnú obe verejnoprávne televízie vysielať už túto
nedeľu 14. apríla - Dvojka o 20.00 a
ČT 2 o 20.55 hod.
Psychedelics and
Religious
Experience
Aj keď vyjadrenie z úst hereckej
legendy znie kontroverzne, Lasica
svoj názor nemení: „Myslím, že to nie
je nič prevratné, každý deň sa o tom
môžete dočítať v novinách. Nikto,
samozrejme, nič konkrétne nepovie,
ale ten pocit, že nejaké finančné skupiny rozhodujú o zásadných veciach,
na to som ja neprišiel. Povedal som
to, čo sa hovorí a čo si môžem prečítať,“ povedal Novému Času herec,
ktorý sa rozhodol vystúpiť v projekte
po tom, ako ho oslovila režisérka
Zuzana Piussi. „Chcela, či by som nehttp://orl.bloger.cz
by Alan Watts
The experiences resulting from the
use of psychedelic drugs are often
described in religious terms. They
are therefore of interest to those
like myself who, in the tradition of
William James,1 are concerned with
the psychology of religion. For more
than thirty years I have been studying the causes, the consequences,
and the conditions of those peculiar
states of consciousness in which the
individual discovers himself to be
one continuous process with God,
with the Universe, with the Ground
of Being, or whatever name he may
use by cultural conditioning or personal preference for the ultimate and
eternal reality. We have no satisfactory and definitive name for experiences of this kind. The terms "religious experience," "mystical experience," and "cosmic consciousness" are
all too vague and comprehensive to
denote that specific mode of consciousness which, to those who have
known it, is as real and overwhelming as falling in love. This article
describes such states of consciousness induced by psychedelic drugs, although they are virtually indistinguishable from genuine mystical
experience. The article then discusses objections to the use of psychedelic drugs that arise mainly from
the opposition between mystical
values and the traditional religious
and secular values of Western society.
The Psychedelic Experience
The idea of mystical experiences resulting from drug use is not readily
accepted in Western societies.
Western culture has, historically, a
particular fascination with the value
and virtue of man as an individual,
self-determining, responsible ego,
controlling himself and his world by
the power of conscious effort and
will. Nothing, then, could be more
repugnant to this cultural tradition
than the notion of spiritual or psychological growth through the use of
drugs. A "drugged" person is by definition dimmed in consciousness,
fogged in judgment, and deprived of
will. But not all psychotropic (conscistrana 23
ORL číslo 2013-6
ousness-changing) chemicals are narcotic and soporific, as are alcohol,
opiates, and barbiturates. The effects of what are now called psychedelic (mind-manifesting) chemicals
differ from those of alcohol as laughter differs from rage, or delight from
depression. There is really no
analogy between being "high" on
LSD and "drunk" on bourbon. True,
no one in either state should drive a
car, but neither should one drive while reading a book, playing a violin, or
making love. Certain creative activities and states of mind demand a
concentration and devotion that are
simply incompatible with piloting a
death-dealing engine along a
highway.
I myself have experimented with
five of the principal psychedelics:
LSD-25, mescaline, psilocybin, dimethyl-tryptamine
(DMT),
and
cannabis. I have done so, as William
James tried nitrous oxide, to see if
they could help me in identifying
what might be called the "essential"
or "active" ingredients of the mystical experience. For almost all the
classical literature on mysticism is vague, not only in describing the experience, but also in showing rational connections between the experience itself and the various traditional methods recommended to induce
it:
fasting,
concentration,
breathing exercises, prayers, incantations, and dances. A traditional
master of Zen or Yoga, when asked
why such-and-such practices lead or
predispose one to the mystical experience, always responds, "This is
the way my teacher gave it to me.
This is the way I found out. If you're
seriously interested, try it for yourself." This answer hardly satisfies an
impertinent, scientifically minded,
and intellectually curious Westerner.
It reminds him of archaic medical
prescriptions compounding five salamanders, powdered gallows rope,
three boiled bats, a scruple of
phosphorus, three pinches of
henbane, and a dollop of dragon
dung dropped when the moon was in
Pisces. Maybe it worked, but what
was the essential ingredient?
It struck me, therefore, that if any of
the psychedelic chemicals would in
fact predispose my consciousness to
the mystical experience, I could use
them as instruments for studying
and describing that experience as
one uses a microscope for bacteriology, even though the microscope is
an "artificial" and "unnatural"
contrivance which might be said to
"distort" the vision of the naked eye.
However, when I was first invited to
test the mystical qualities of LSD-25
by Dr. Keith Ditman of the Neuropsychiatric Clinic at UCLA Medical School, I was unwilling to believe that any
mere chemical could induce a genuine mystical experience. At most, it
might bring about a state of spiritual
insight analogous to swimming with
water wings. Indeed, my first experiment with LSD-25 was not mystical.
It was an intensely interesting
aesthetic and intellectual experience
that challenged my powers of analysis and careful description to the
utmost.
Some months later, in 1959, I tried
LSD-25 again with Drs. Sterling
Bunnell and Michael Agron, who
were then associated with the
Langley-Porter Clinic, in San Francisco. In the course of two experiments
I was amazed and somewhat embarrassed to find myself going through states of consciousness that
corresponded precisely with every
description of major mystical experiences that I had ever read.2 Furthermore, they exceeded both in depth
and in a peculiar quality of unexpectedness the three "natural and
spontaneous" experiences of this
kind that had happened to me in
previous years.
Through subsequent experimentation with LSD-25 and the
other chemicals named above (with
the exception of DMT, which I find
amusing
but
relatively
uninteresting), I found I could move
with ease into the state of "cosmic
consciousness," and in due course
became less and less dependent on
the chemicals themselves for "tuning
in" to this particular wave length of
experience. Of the five psychedelics
tried, I found that LSD-25 and cannabis suited my purposes best. Of
these two, the latter—cannabis—
which I had to use abroad in counhttp://orl.bloger.cz
tries where it is not outlawed,
proved to be the better. It does not
induce bizarre alterations of sensory
perception, and medical studies indicate that it may not, save in great excess, have the dangerous side effects of LSD.
For the purposes of this study, in
describing my experiences with psychedelic drugs I avoid the occasional
and incidental bizarre alterations of
sense perception that psychedelic
chemicals may induce. I am concerned, rather, with the fundamental
alterations of the normal, socially induced consciousness of one's own
existence and relation to the external world. I am trying to delineate
the basic principles of psychedelic
awareness. But I must add that I can
speak only for myself. The quality of
these experiences depends considerably upon one's prior orientation
and attitude to life, although the
now voluminous descriptive literature of these experiences accords quite remarkably with my own.
Almost invariably, my experiments
with psychedelics have had four dominant characteristics. I shall try to
explain them-in the expectation that
the reader will say, at least of the second and third, "Why, that's obvious!
No one needs a drug to see that."
Quite so, but every insight has
degrees of intensity. There can be
obvious-1 and obvious-2, and the latter comes on with shattering clarity,
manifesting its implications in every
sphere and dimension of our existence.
The first characteristic is a slowing
down of time, a concentration in the
present. One's normally compulsive
concern for the future decreases,
and one becomes aware of the enormous importance and interest of
what is happening at the moment.
Other people, going about their
business on the streets, seem to be
slightly crazy, failing to realize that
the whole point of life is to be fully
aware of it as it happens. One therefore relaxes, almost luxuriously, into
studying the colors in a glass of wa-
strana 24
ORL číslo 2013-6
ter, or in listening to the now highly
articulate vibration of every note
played on an oboe or sung by a voice.
From the pragmatic standpoint of
our culture, such an attitude is very
bad for business. It might lead to
improvidence, lack of foresight, diminished sales of insurance policies,
and abandoned savings accounts.
Yet this is just the corrective that our
culture needs. No one is more fatuously impractical than the "successful" executive who spends his
whole life absorbed in frantic paper
work with the objective of retiring in
comfort at sixty-five, when it will all
be too late. Only those who have cultivated the art of living completely in
the present have any use for making
plans for the future, for when the
plans mature they will be able to enjoy the results. "Tomorrow never comes." I have never yet heard a preacher urging his congregation to
practice that section of the Sermon
on the Mount which begins, "Be not
anxious for the morrow...." The truth
is that people who live for the future
are, as we say of the insane, "not quite all there"—or here: by overeagerness they are perpetually missing the point. Foresight is bought at
the price of anxiety, and when overused it destroys all its own
advantages.
The second characteristic I will call
awareness of polarity. This is the
vivid realization that states, things,
and events that we ordinarily call
opposite are interdependent, like
back and front, or the poles of a
magnet. By polar awareness one
sees that things which are explicitly
different are implicitly one: self and
other, subject and object, left and
right, male and female-and then, a
little more surprisingly, solid and
space, figure and background, pulse
and interval, saints and sinners, police and criminals, in-groups and outgroups. Each is definable only in
terms of the other, and they go together transactionally, like buying and
selling, for there is no sale without a
purchase, and no purchase without a
sale. As this awareness becomes
increasingly intense, you feel that
you yourself are polarized with the
external universe in such a way that
you imply each other. Your push is its
pull, and its push is your pull—as
when you move the steering wheel
of a car. Are you pushing it or pulling
it?
At first, this is a very odd sensation,
not unlike hearing your own voice
played back to you on an electronic
system immediately after you have
spoken. You become confused, and
wait for it to go on! Similarly, you
feel that you are something being
done by the universe, yet that the
universe is equally something being
done by you-which is true, at least in
the neurological sense that the
peculiar structure of our brains
translates the sun into light, and air
vibrations into sound. Our normal
sensation of relationship to the outside world is that sometimes I push
it, and sometimes it pushes me. But
if the two are actually one, where
does action begin and responsibility
rest? If the universe is doing me, how
can I be sure that, two seconds hence, I will still remember the English
language? If I am doing it, how can I
be sure that, two seconds hence, my
brain will know how to turn the sun
into light? From such unfamiliar
sensations as these, the psychedelic
experience can generate confusion,
paranoia, and terror-even though the
individual is feeling his relationship
to the world exactly as it would be
described by a biologist, ecologist, or
physicist, for he is feeling himself as
the unified field of organism and environment.
The third characteristic, arising from
the second, is awareness of relativity. I see that I am a link in an infinite
hierarchy of processes and beings,
ranging from molecules through bacteria and insects to human beings,
and, maybe, to angels and gods-a hierarchy in which every level is in effect the same situation. For example,
the poor man worries about money
while the rich man worries about his
health: the worry is the same, but
the difference is in its substance or
dimension. I realize that fruit flies
must think of themselves as people,
because, like ourselves, they find
themselves in the middle of their
own world-with immeasurably greater things above and smaller things
http://orl.bloger.cz
below. To us, they all look alike and
seem to have no personality-as do
the Chinese when we have not lived
among them. Yet fruit flies must see
just as many subtle distinctions
among themselves as we among ourselves.
From this it is but a short step to the
realization that all forms of life and
being are simply variations on a
single theme: we are all in fact one
being doing the same thing in as
many different ways as possible. As
the French proverb goes, plus ca
change, plus c'est la meme chose
(the more it varies, the more it is
one). I see, further, that feeling
threatened by the inevitability of death is really the same experience as
feeling alive, and that as all beings
are feeling this everywhere, they are
all just as much "I" as myself. Yet the
"I" feeling, to be felt at all, must
always be a sensation relative to the
"other"-to something beyond its
control and experience. To be at all,
it must begin and end. But the intellectual jump that mystical and
psychedelic experiences make here
is in enabling you to see that all
these myriad I-centers are yourself—
not, indeed, your personal and superficially conscious ego, but what
Hindus call the paramatman, the Self
of all selves.3 As the retina enables
us to see countless pulses of energy
as a single light, so the mystical experience shows us innumerable individuals as a single Self.
The
fourth
characteristic
is
awareness of eternal energy, often
in the form of intense white light,
which seems to be both the current
in your nerves and that mysterious e
which equals mc2. This may sound
like megalomania or delusion of
grandeur-but one sees quite clearly
that all existence is a single energy,
and that this energy is one's own being. Of course there is death as well
as life, because energy is a pulsation,
and just as waves must have both
crests and troughs, the experience
of existing must go on and off. Basically, therefore, there is simply
nothing to worry about, because you
yourself are the eternal energy of
the universe playing hide-and-seek
(off-and-on) with itself. At root, you
strana 25
ORL číslo 2013-6
are the Godhead, for God is all that
there is. Quoting Isaiah just a little
out of context: "I am the Lord, and
there is none else. I form the light
and create the darkness: I make peace, and create evil. I, the Lord, do all
these things."4 This is the sense of
the fundamental tenet of Hinduism,
Tat tram asi—"THAT (i.e., "that subtle Being of which this whole universe
is composed") art thou."5 A classical
case of this experience, from the
West, is in Tennyson's Memoirs:
A kind of waking trance I have
frequently had, quite up from boyhood, when I have been all alone. This
has generally come upon me thro'
repeating my own name two or three
times to myself silently, till all at
once, as it were out of the intensity
of the consciousness of individuality,
the individuality itself seemed to dissolve and fade away into boundless
being, and this not a confused state,
but the clearest of the clearest, the
surest of the surest, the weirdest of
the weirdest, utterly beyond words,
where death was an almost
laughable impossibility, the loss of
personality (if so it were) seeming no
extinction but the only true life.6
Obviously, these characteristics of
the psychedelic experience, as I have
known it, are aspects of a single state of consciousness—for I have been
describing the same thing from different angles. The descriptions attempt to convey the reality of the
experience, but in doing so they also
suggest some of the inconsistencies
between such experience and the
current values of society.
Opposition to Psychedelic Drugs
Resistance to allowing use of psychedelic drugs originates in both religious and secular values. The difficulty in describing psychedelic experiences in traditional religious
terms suggests one ground of opposition. The Westerner must borrow
such words as samadhi or moksha
from the Hindus, or satori or kensho
from the Japanese, to describe the
experience of oneness with the
universe. We have no appropriate
word because our own Jewish and
Christian theologies will not accept
the idea that man's inmost self can
be identical with the Godhead, even
though Christians may insist that this
was true in the unique instance of
Jesus Christ. Jews and Christians
think of God in political and monarchical terms, as the supreme governor of the universe, the ultimate
boss. Obviously, it is both socially
unacceptable and logically preposterous for a particular individual to
claim that he, in person, is the
omnipotent and omniscient ruler of
the world-to be accorded suitable recognition and honor.
Such an imperial and kingly concept
of the ultimate reality, however, is
neither necessary nor universal. The
Hindus and the Chinese have no difficulty in conceiving of an identity of
the self and the Godhead. For most
Asians, other than Muslims, the Godhead moves and manifests the world
in much the same way that a centipede manipulates a hundred legsspontaneously, without deliberation
or calculation. In other words, they
conceive the universe by analogy
with an organism as distinct from a
mechanism. They do not see it as an
artifact or construct under the conscious direction of some supreme
technician, engineer, or architect.
If, however, in the context of Christian or Jewish tradition, an individual
declares himself to be one with God,
he must be dubbed blasphemous
(subversive) or insane. Such a mystical experience is a clear threat to traditional religious concepts. The
Judaeo-Christian tradition has a monarchical image of God, and monarchs, who rule by force, fear nothing
more than insubordination. The
Church has therefore always been
highly suspicious of mystics, because
they seem to be insubordinate and
to claim equality or, worse, identity
with God. For this reason, John Scotus Erigena and Meister Eckhart
were condemned as heretics. This
was also why the Quakers faced
opposition for their doctrine of the
Inward Light, and for their refusal to
remove hats in church and in court. A
few occasional mystics may be all
right so long as they watch their
language, like St. Teresa of Avila and
http://orl.bloger.cz
St. John of the Cross, who maintained, shall we say, a metaphysical
distance of respect between themselves and their heavenly King.
Nothing, however, could be more
alarming to the ecclesiastical hierarchy than a popular outbreak of
mysticism, for this might well
amount to setting up a democracy in
the kingdom of heaven-and such
alarm would be shared equally by
Catholics, Jews, and fundamentalist
Protestants.
The monarchical image of God, with
its implicit distaste for religious insubordination, has a more pervasive
impact than many Christians might
admit. The thrones of kings have
walls immediately behind them, and
all who present themselves at court
must prostrate themselves or kneel,
because this is an awkward position
from which to make a sudden attack.
It has perhaps never occurred to
Christians that when they design a
church on the model of a royal court
(basilica) and prescribe church ritual,
they are implying that God, like a human monarch, is afraid. This is also
implied by flattery in prayers:
O Lord our heavenly Father, high
and mighty, King of kings, Lord of
lords, the only Ruler of princes, who
dost from thy throne behold all the
dwellers upon earth: most heartily
we beseech thee with thy favor to
behold....7
The Western man who claims consciousness of oneness with God or the
universe thus clashes with his society's concept of religion. In most Asian cultures, however, such a man will
be congratulated as having penetrated the true secret of life. He has
arrived, by chance or by some such
discipline as Yoga or Zen meditation,
at a state of consciousness in which
he experiences directly and vividly
what our own scientists know to be
true in theory. For the ecologist, the
biologist, and the physicist know
(but seldom feel) that every organism constitutes a single field of
behavior, or process, with its environment. There is no way of separating what any given organism is doing from what its environment is doing, for which reason ecologists
speak not of organisms in environstrana 26
ORL číslo 2013-6
ments but of organism-environments. Thus the words "I" and "self"
should properly mean what the whole universe is doing at this particular
"here-and-now" called John Doe.
The kingly concept of God makes
identity of self and God, or self and
universe, inconceivable in Western
religious terms. The difference between Eastern and Western concepts of man and his universe,
however, extends beyond strictly religious concepts. The Western scientist may rationally perceive the idea
of organism-environment, but he
does not ordinarily feel this to be
true. By cultural and social conditioning, he has been hypnotized into experiencing himself as an ego-as an
isolated center of consciousness and
will inside a bag of skin, confronting
an external and alien world. We say,
"I came into this world." But we did
nothing of the kind. We came out of
it in just the same way that fruit comes out of trees. Our galaxy, our
cosmos, "peoples" in the same way
that an apple tree "apples."
Such a vision of the universe clashes
with the idea of a monarchical God,
with the concept of the separate
ego, and even with the secular,
atheist/agnostic mentality, which derives its common sense from the
mythology of nineteenth-century
scientist. According to this view, the
universe is a mindless mechanism
and man a sort of accidental microorganism infesting a minute globular
rock that revolves about an unimportant star on the outer fringe of one
of the minor galaxies. This "putdown" theory of man is extremely
common among such quasi scientists
as sociologists, psychologists, and
psychiatrists, most of whom are still
thinking of the world in terms of
Newtonian mechanics, and have never really caught up with the ideas of
Einstein and Bohr, Oppenheimer and
Schrodinger. Thus to the ordinary institutional-type psychiatrist, any patient who gives the least hint of
mystical or religious experience is
automatically diagnosed as deranged. From the standpoint of the
mechanistic religion, he is a heretic
and is given electroshock therapy as
an up-to-date form of thumbscrew
and rack. And, incidentally, it is just
this kind of quasi scientist who, as
consultant to government and lawenforcement agencies, dictates official policies on the use of psychedelic chemicals.
Inability to accept the mystic experience is more than an intellectual
handicap. Lack of awareness of the
basic unity of organism and environment is a serious and dangerous
hallucination. For in a civilization
equipped with immense technological power, the sense of alienation between man and nature leads to the
use of technology in a hostile spirit—
to the "conquest" of nature instead
of intelligent co-operation with nature. The result is that we are eroding
and destroying our environment,
spreading Los Angelization instead
of civilization. This is the major
threat overhanging Western, technological culture, and no amount of
reasoning or doom-preaching seems
to help. We simply do not respond to
the prophetic and moralizing techniques of conversion upon which
Jews and Christians have always relied. But people have an obscure sense of what is good for them-call it
"unconscious self-healing," "survival
instinct,"
"positive
growth
potential," or what you will. Among
the educated young there is therefore a startling and unprecedented interest in the transformation of human consciousness. All over the
Western world publishers are selling
millions of books dealing with Yoga,
Vedanta, Zen Buddhism, and the chemical mysticism of psychedelic drugs, and I have come to believe that
the whole "hip" subculture, however
misguided
in
some
of
its
manifestations, is the earnest and responsible effort of young people to
correct the self-destroying course of
industrial civilization.
The content of the mystical experience is thus inconsistent with both
the religious and secular concepts of
traditional Western thought. Moreover, mystical experiences often result in attitudes that threaten the
authority not only of established
churches, but also of secular society.
Unafraid of death and deficient in
worldly ambition, those who have
http://orl.bloger.cz
undergone mystical experiences are
impervious to threats and promises.
Moreover, their sense of the relativity of good and evil arouses the suspicion that they lack both conscience
and respect for law. Use of psychedelics in the United States by a literate bourgeoisie means that an important segment of the population is indifferent to society's traditional rewards and sanctions.
In theory, the existence within our
secular society of a group that does
not accept conventional values is
consistent with our political vision.
But one of the great problems of the
United States, legally and politically,
is that we have never quite had the
courage of our convictions. The
Republic is founded on the marvelously sane principle that a human
community can exist and prosper
only on a basis of mutual trust.
Metaphysically, the American Revolution was a rejection of the dogma
of Original Sin, which is the notion
that because you cannot trust yourself or other people, there must be
some Superior Authority to keep us
all in order. The dogma was rejected
because, if it is true that we cannot
trust ourselves and others, it follows
that we cannot trust the Superior
Authority which we ourselves conceive and obey, and that the very idea
of our own untrustworthiness is
unreliable!
Citizens of the United States believe, or are supposed to believe,
that a republic is the best form of
government. Yet vast confusion arises from trying to be republican in
politics and monarchist in religion.
How can a republic be the best form
of government if the universe, heaven, and hell are a monarchy?8 Thus,
despite the theory of government by
consent, based upon mutual trust,
the peoples of the United States
retain, from the authoritarian
backgrounds of their religions or
national origins, an utterly naive faith in law as some sort of supernatural and paternalistic power. "There
ought to be a law against it!" Our
law-enforcement officers are therefore confused, hindered, and bewildered—not to mention corrupted—
by being asked to enforce sumptuary
strana 27
ORL číslo 2013-6
laws, often of ecclesiastical origin,
that vast numbers of people have no
intention of obeying and that, in any
case, are immensely difficult or
simply impossible to enforce—for
example, the barring of anything so
undetectable as LSD-25 from international and interstate commerce.
Finally, there are two specific objections to use of psychedelic drugs.
First, use of these drugs may be
dangerous. However, every worthwhile exploration is dangerous—
climbing mountains, testing aircraft,
rocketing into outer space, skin
diving, or collecting botanical specimens in jungles. But if you value
knowledge and the actual delight of
exploration more than mere duration of uneventful life, you are willing to take the risks. It is not really
healthy for monks to practice
fasting, and it was hardly hygienic
for Jesus to get himself crucified,
but these are risks taken in the course of spiritual adventures. Today the
adventurous young are taking risks
in exploring the psyche, testing their
mettle at the task just as, in times
past, they have tested it—more violently—in hunting, dueling, hot-rod
racing, and playing football. What
they need is not prohibitions and policemen, but the most intelligent encouragement and advice that can be
found.
how what William Blake called that
"energy which is eternal delight" can
consist with the misery and suffering
of everyday life.9
dia (1951), pp. 355-463. A popular
version is in A. Watts, The Book—On
the Taboo Against Knowing Who You
Are (1966). —back
The undoubted mystical and religious intent of most users of the psychedelics, even if some of these
substances should be proved injurious to physical health, requires that
their free and responsible use be
exempt from legal restraint in any
republic that maintains a constitutional separation of church and state.10
To the extent that mystical experience conforms with the tradition of
genuine religious involvement, and
to the extent that psychedelics induce that experience, users are entitled to some constitutional protection. Also, to the extent that research
in the psychology of religion can utilize such drugs, students of the human mind must be free to use them.
Under present laws, I, as an experienced student of the psychology of
religion, can no longer pursue research in the field. This is a barbarous restriction of spiritual and intellectual freedom, suggesting that
the legal system of the United States
is, after all, in tacit alliance with the
monarchical theory of the universe,
and will, therefore, prohibit and persecute religious ideas and practices
based on an organic and unitary vision of the universe.11
Isaiah 45: 6, 7. —back
Footnotes
Second, drug use may be criticized as
an escape from reality. However, this
criticism assumes unjustly that the
mystical experiences themselves are
escapist or unreal. LSD, in particular,
is by no means a soft and cushy escape from reality. It can very easily
be an experience in which you have
to test your soul against all the
devils in hell. For me, it has been at
times an experience in which I was at
once completely lost in the corridors
of the mind and yet relating that
very lostness to the exact order of
logic and language, simultaneously
very mad and very sane. But beyond
these occasional lost and insane episodes, there are the experiences of
the world as a system of total harmony and glory, and the discipline of
relating these to the order of logic
and language must somehow explain
See W. James, The Varieties of Religious Experience (1902). —back
An excellent anthology of such experiences is R. Johnson Watcher on the
Hills (1959). —back
Thus Hinduism regards the universe
not as an artifact, but as an immense
drama in which the One Actor (the paramatman or brakman) plays all the
parts, which are his (or "its") masks or
personae. The sensation of being only
this one particular self, John Doe, is
due to the Actor's total absorption in
playing this and every other part. For
fuller exposition, see S. Radhakrishnan, The Hindu View of Life
(1927); H. Zimmer, Philosophies of Inhttp://orl.bloger.cz
Chandogya Upanishad 6.15.3. —back
Alfred Lord Tennyson, A Memoir by
His Son (1898), 320. —back
A Prayer for the King's Majesty, Order
for Morning Prayer, Book of Common
Prayer (Church of England, 1904). —
back
Thus, until quite recently, belief in a
Supreme Being was a legal test of valid conscientious objection to military
service. The implication was that the
individual objector found himself
bound to obey a higher echelon of
command than the President and
Congress. The analogy is military and
monarchical, and therefore objectors
who, as Buddhists or naturalists, held
an organic theory of the universe often had difficulty in obtaining recognition. —back
This is discussed at length in A. Watts,
The Joyous Cosmology: Adventures in
the Chemistry of Consciousness
(1962). —back
"Responsible" in the sense that such
substances be taken by or administered to consenting adults only. The
user of cannabis, in particular, is apt
to have peculiar difficulties in establishing his "undoubted mystical and
religious intent" in court. Having committed so loathsome and serious a felony, his chances of clemency are better if he assumes a repentant demeanor, which is quite inconsistent with
the sincere belief that his use of
cannabis was religious. On the other
hand, if he insists unrepentantly that
he looks upon such use as a religious
sacrament, many judges will declare
that they "dislike his attitude," finding
it truculent and lacking in appreciation of the gravity of the crime, and
strana 28
ORL číslo 2013-6
the sentence will be that much
harsher. The accused is therefore put
in a "double-bind" situation, in which
he is "damned if he does, and damned
if he doesn't." Furthermore, religious
integrity—as in conscientious objection—is generally tested and established by membership in some church
or religious organization with a
substantial following. But the felonious status of cannabis is such that
grave suspicion would be cast upon all
individuals forming such an organization, and the test cannot therefore be fulfilled. It is generally forgotten that our guarantees of religious
freedom were designed to protect
precisely those who were not members of established denominations,
but rather such (then) screwball and
subversive individuals as Quakers,
Shakers, Levellers, and Anabaptists.
There is little question that those who
use cannabis or other psychedelics
with religious intent are now members of a persecuted religion which
appears to the rest of society as a
grave menace to "mental health," as
distinct from the old-fashioned "immortal soul." But it's the same old story. —back
Amerindians belonging to the Native
American Church who employ the psychedelic peyote cactus in their rituals,
are firmly opposed to any government
control of this plant, even if they
should be guaranteed the right to its
use. They feel that peyote is a natural
gift of God to mankind, and especially
to natives of the land where it grows,
and that no government has a right to
interfere with its use The same argument might be made on behalf of
cannabis, or the mushroom Psilocybe
mexicana Heim. All these things are
natural plants, not processed or synthesized drugs, and by what authority
can individuals be prevented from eating theme There is no law against eating or growing the mushroom Amanita pantherina, even though it is fatally poisonous and only experts can
distinguish it from a common edible
mushroom. This case can be made
even from the standpoint of believers
in the monarchical universe of
Judaism and Christianity, for it is a basic principle of both religions, derived
from Genesis, that all natural
substances created by God are inherently good, and that evil can arise
only in their misuse. Thus laws against
mere possession, or even cultivation,
of these plants are in basic conflict
with biblical principles. Criminal conviction of those who employ these
plants should be based on proven misuse. "And God said 'Behold, I have given you every herb bearing seed,
which is upon the face of all the
earth, and every tree, in the which is
the fruit of a tree yielding seed- to you
it shall be for meat.... And God saw
every thing that he had made, and,
behold, it was very good." —Genesis
1:29, 31.
http://deoxy.org/w_psyrel.htm
Svatá Terezie a
mystika jako cesta k
Bohu
španělského Zlatého věku, do jehož
prvního období řadíme například i
známého Miguela de Cervantese y
Saavedru s jeho Důmyslným rytířem
Donem Quijotem de la Mancha. Z
nejproslulejších
Tereziiných
děl
jmenujme Život, Cestu k dokonalosti
a Hrad v nitru. Kromě toho psala poezii a zachovala se nám i její četná korespondence.
Život Terezie od Ježíše se liší od jiných autobiografických děl tím, že se
spíše než na životní události soustřeďuje na duchovní život a na niterné
prožitky. Terezie v tomto díle vykreslila cestu do své duše, jak se měnil
její vztah s duchovnem a nahlížení na
Boha. Kniha končí založením kláštera
sv. Josefa, sídla bosých karmelitánek,
které představuje srdce jejího reformního úsilí.
Kdybychom chtěli hovořit o žánru
dalšího Tereziina díla, Cesty k dokonalosti, asi bychom se nedopátrali
jednoznačné odpovědi. Terezie v
něm provádí řeholnice, které jí byly
svěřeny, duchovním životem. Tento
spis obsahuje jednak rady pro "dobrý
duchovní život", ale také vlastní zkušenost, která je protkaná mystickými
zážitky.
V proslulém Hradu v nitru Terezie
vytváří alegorii duše, v níž přebývá
Bůh. Přirovnává lidské nitro k
opevněnému hradu, který má množství komnat. V jejím středu sídlí nejvyšší bytost. Avšak k tomu, aby bylo
možné navštívit onu poslední komnatu, je nutné projít dlouhou cestu všemi hradními pokoji. Tato cesta odpovídá mystické a asketické zkušenosti.
Povaha mystiky a asketiky
Svatá Terezie od Ježíše (zvaná též z
Ávily, 1515-1582) byla španělská karmelitánka, reformátorka řádu karmelitánů (větev bosých karmelitánů) a
jedna z nejvýznamnějších spisovatelek španělského mysticismu. V povědomí českého čtenáře je možná vnímána spíše jako světice, tedy
osobnost z jiné sféry než té literární.
Avšak je nutno říci, že jak ona, tak její
spisy patří mezi nejvýznamnější ukázky nejen mysticismu jako jistého
duchovního proudu, který zasahuje
do umění a literatury, ale také
http://orl.bloger.cz
Co je to mystika? Když významný literární badatel Helmut Hatzfeld (1)
mluví o mystice, vyzdvihuje jako důležitý aspekt zkušenost s Boží přítomností, kterou lidská duše zakouší
jako součást reality. Důležité je podtrhnout otázku osobního prožitku a
také zakoušení spojení s Bohem.
Přesto, že je tato zkušenost hluboce
prožívána, samotný mystik ji není
schopen popsat slovy.
strana 29
ORL číslo 2013-6
Ángel Cilvetti (2) ji přirovnává k vidoucímu, který se marně snaží vysvětlit slepci od narození, jak vypadají barvy. Stejně jako ten, kdo vidí,
není schopen dokonale nevidoucímu
popsat barevné spektrum, ani nevidomý nedokáže uchopit ve své obrazotvornosti vysvětlení, které mu vidoucí nabízí.
Problém mystiky je podobného rázu.
Člověk, který se dostal do přímého
kontaktu s Bohem a uzřel "barvy"
jeho
přítomnosti,
se
stává
"vidoucím". Nadchnutý krásou Boha,
je puzen k tomu, aby o tom vyprávěl.
Avšak brání mu v tom chudoba lidských slov, které nedostačují k vyjádření tajemného setkání, a zároveň je
omezen posluchačem - slepcem, jenž
i kdyby se mystik sebe víc snažil, nemůže nikdy pochopit. Proto se
mystik často utíká k paradoxům a k
symbolům, které můžou alespoň z
části napomoct ve vyjádření nepopsatelného.
Mystika je tedy spojení s bytostí,
která nás přesahuje. Není charakteristická jenom pro křesťanství, ale
také pro jiná náboženství (například
buddhismus). Je to také v širším
smyslu slova proces "duchovního růstu" skrze etapy mystické cesty, při níž
je nutné, aby si mystik prošel etapou
očišťování od hříchu a požitků tohoto
světa. Tomuto očistnému procesu se
říká asketika. Celý proces je vnímán
jako stoupání do nitra lidské duše,
jako sebepoznání a nahlédnutí do
vlastní reality, do středu svého bytí,
kde dochází k setkání mezi člověkem
a jeho stvořitelem.
tou pro své sestry. Její vliv nejenom
že přesáhl zdi jejich klášterů, ale
ovlivnil také duchovní život v Latinské Americe.
Svoji zkušenost chtěla předat i mužským členům církve a zároveň jako
návod na modlitbu pro svoje sestry.
Takový úkol však nebyl lehký, musela
totiž vyslovit to, co je slovy nevyslovitelné: niterný vztah s Bohem.
Protože se snažila co nejnázorněji
zobrazit svoje nitro pro potřeby
svých čtenářů, uchylovala se k obrazům z běžné reality, ze svého okolí.
Ve svém životopise (3) přirovnává
mystickou cestu k vodě a duši
člověka k zahradě, kterou je potřeba
zbavit nejprve plevele (nedokonalostí, hříchu), aby v ní mohl přebývat
Bůh:
Kdo začíná, musí počítat s tím, že má
z velmi zpustlé půdy, kde bují jen
plevel, vytvořit rozkošnou zahradu
pro Pána. (…) A nyní my, jako dobří
zahradníci, se musíme postarat s
Boží pomocí o to, aby ty květiny rostly: proto je třeba je zalévat, aby neuschly, a snažit se, aby vydávaly květy
plné úchvatných vůní, jež se líbí Pánu.
Za využití obrazu z běžného života,
který byl jak Terezii, tak jejím sestrám blízký, nastiňuje duchovní
problém a důležitost sebezapření,
tedy asketiky. Mystika je viděna jako
cesta nebo určité zdokonalování se v
modlitbě, které Terezie vyobrazuje
jako čtyři formy zavlažování zahrady:
Terezie a její obraz mystiky a asketiky
Jak jsem již zmínila, problém
mystické zkušenosti obecně tkví v její
nevyslovitelnosti. Proto spisovatelé,
kteří se ji snaží zachytit, pracují s obrazným jazykem. Důležitých je několik aspektů. Terezie od Ježíše psala
na žádost svých zpovědníků. Jakožto
řeholnice neměla právo vykládat
pravdy duchovního života, to náleželo jenom kněžím jako duchovním autoritám, přesto však popisuje svou
zkušenost s Bohem. Jako zakladatelka nové větve karmelitánů psala o
duchovním životě a stala se autori-
Mám dojem, že zahrada se může zalévat čtverým způsobem: čerpat
vodu ze studny, to je nejnamáhavější,
nebo načerpat vodu do vodních
kanálů pomocí řetězového čerpadla,
totiž otáčet velkým rumpálem, jak
jsem to mnohokrát dělala i já, a tak
mít víc vody s menší námahou, přivést vodu z řeky nebo potůčku, to je
lepší způsob, neboť půda zůstane napitá a není zapotřebí ji tak často zalévat a zahradník se nemusí tak namáhat, a konečně vydatný déšť, v tom
případě zalévá Bůh bez jakéhokoliv
http://orl.bloger.cz
našeho přičinění, a to je nejlepší způsob, který překonává všechny předešlé.
Vidíme tedy, že mystická cesta má
podobu určitého růstu. Čím je způsob zavlažování zahrady jednodušší,
tím jsme blíže Bohu, tedy tím víc práce za nás udělá Boží přítomnost.
Nadpřirozeným způsobem, ve kterém se projevuje Boží kontakt, je
déšť dopadající na zahradu bez přičinění zahradníka.
Mystičtí spisovatelé často opisují přítomnost Boha jako oheň, který působí v duši rozkoš: (Duše) má ohromnou radost, když vidí, že šlehající
oheň se mírní i rozdmychuje vodou.
Jejich prožitek je často doprovázen
ztrátou vědomí (tzv. extází či vytržením): Při vytržení tělo zmrtví, není
s to učinit jakýkoliv pohyb (…). Jinde
Terezie líčí, co se děje uvnitř duše
"zahleděné" na Boha: Dosti často se
stává, že jí zcela vyhasne pohled, zůstane zahloubaná a úplně bez sebe
údivem nad tolika vznešenými věcmi,
které vidí.
Zároveň autorka popisuje vize Boha,
které měla. Bůh se jí zjevoval jako
světlo, úplně odlišné od toho, které
můžeme znát. Tady vidíme problém
nepopsatelnosti
mystické
zkušenosti, jež vede k hromadění obrazů
a metafor ve snaze alespoň z dálky
zachytit odlesk toho, co mystik vidí a
prožívá:
Je to světlo, které neoslňuje, bělost
plná lahodnosti, vlitá zář, jež slastně
okouzluje pohled, aniž by jej unavila,
jako jej neunavuje jasnost, s jakou
vidí ono vznešenou krásu. To světlo
je tak odlišné od našeho, že se sluneční paprsky ve srovnání s ním zdají
velmi zakalené (…).
V knize Hrad v nitru (4) Terezie vytváří obraz duše jakožto pevnosti,
která se skládá ze sedmero komnat.
V jejím středu přebývá král neboli
Bůh. Jak jsme mohli vidět v příměru
o vodě, také pevnost je metaforou
mystické cesty, tedy cesty skrze sedmero komnat do středu hradu, kde
se duše spojuje s Bohem. Je nutné
strana 30
ORL číslo 2013-6
projít postupně všemi komnatami,
abychom konečně přišli do cíle naší
cesty. I tento obraz si Terezie půjčila
ze své "kastilské" reality, z četby
rytířských románů, Bible a možná i
muslimské tradice.
Mystici ve svém popisu zkušenosti s
Bohem, která je tak niterná, že se
stává nepopsatelnou, sahají k
metaforám a přirovnáním z běžného
života (zahrada, hrad), jež však ale
stále nestačí k vyjádření jejich hlubokého zážitku. Musí být proto modifikovány a přetvořeny, aby jim
umožnily mystický prožitek čtenářům
alespoň přiblížit.
Literatura:
(1) Helmut Hatzfeld: Estudios literarios sobre mística española. Gredos,
Madrid 1968.
(2) Ángel Cilvetti: Introducción a la
mística española. Cátedra, Madrid
1974.
(3) Sv. Terezie od Ježíše: Život. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní
Vydří 2006.
(4) Sv. Terezie od Ježíše: Hrad v nitru.
Karmelitánské
nakladatelství,
Kostelní Vydří 2003.
http://www.kulturninoviny.cz/nezavisle-vydavatelske-amedialni-druzstvo/archiv/2013/142013/svata-terezie-a-jeji-mystickacesta-k-bohu
Špinavá tajemství
války proti
terorismu
Více než čtyři roky poté, co Barack
Obama přislíbil, že uzavře americký
internační tábor na Guantánamo,
drží více než polovina tamějších
vězňů hladovku. Šestnáct z nich je
násilně vyživováno a vojáci minulý týden použili gumových projektilů proti
"neposlušným"
vězňům.
Guantánamo spolu s věznicí Abu
Ghraib se už před dlouhou dobou
stalo symbolem brutality a bezpráví
Bushovy války proti terorismu, píše v
deníku Guardian Seamus Milne.
Tábor v zálivu Guantánamo je
umístěn na území, které okupují Spojené státy. Byl naplněn údajnými "nepřátelskými bojovníky", zajatými v
poinvazním Afghánistánu. Většina
vězňů tam byla zadržována, aniž by
proti nim bylo vzneseno jakékoliv obvinění, byla brutalizována a mučena.
To všechno mělo po Obamově zvolení skončit.
Avšak tábor se nyní přestavuje.
Kongres hrál klíčovou roli v rozhodnutí
udržet
Guantánamo
otevřené. Avšak prezident se ho jen
pokusil přesunout do státu Illinois,
nezamýšlel ukončit skandál nekonečného věznění osob bez soudu. A
Obama osobně zablokoval propuštění desítek vězňů, přestože byli
shledáni nevinnými.
Hlavně proto drží vězni v
Guantánamo hladovku. Mezi vězni je
Shaaker Aamer, občan Saúdské Arábie s povolením k pobytu v Británii,
který je tam vězněn už 11 let, většinou na samotce. Stejně jako v případě poloviny ostatních vězňů, americké úřady nyní přiznávají, že proti
němu nemají žádné obvinění a Shaaker Aamer byl shledán nevinným a
měl být propuštěn před šesti lety.
Aamer neviděl svou rodinu od roku
2001 a nikdy neviděl svého jedenáctiletého styna Farise. Odmítá potravu
už 71 dní a o jeho případu bude
debatovat britská Dolní sněmovna v
reakci na petici, která shromáždila
více než 100 000 podpisů. Nyní se ale
ukazuje, že jako jediný vězeň Aamer
smí být propuštěn do jediné země:
do Saúdské Arábie.
Navzdory tomu, že britská vláda
údajně u Američanů lobbuje za jeho
návrat do Londýna, z důkazů vyplývá,
že si to ani Londýn ani Washington
http://orl.bloger.cz
nepřejí. Jak to vysvětlil Aamerův
právník, Clive Stafford Smith: "Jediným důvodem, proč má být Shaker
poslán do Saúdské Arábie je to, že
má být umlčen. Velmi pravděpodobně by tam byl po podvodném
procesu odsouzen k dlouholetému
věznění."
Důvod, proč má být Aamer umlčen,
jen jasný. Aamer říká, že ho krátce
poté, co byl zajat, mučili (aby falešně
přiznal své vazby na al Kajdu) za přítomnosti činitelů z britské MI6 američtí vyšetřovatelé na letecké základně Bagram v Afghánistánu. Byl
také přítomen, stejně jako britští
agenti, když byl v Bagramu mučením
přinucen Ibn al-Sheikh al-Libi k svědectví, že prý Saddam Husajn provádí
výcvik teroristů z al Kajdy. Byly to
lživé argumenty, jichž použili Bush a
Colin Powell k ospravedlnění invaze
do Iráku.
Londýnská Metropolitní policie nyní
zahájila tři nová vyšetřování spiknutí
amerických výzvědných agentů, kteří
páchali mučení a protizákonně unášeli osoby do třetích zemí, včetně Aamera. Už je známo, že se britská rozvědka MI6 podílela v roce 2004 na
únosu libyjských disidentů a jejich rodin, za což jim už britská vláda vyplatila odškodné ve výši více než 2 milionů liber.
Rozsah mučení, unášení a věznění
bez soudu, které spáchala americká
vláda po 11. září, je nyní, jak zjistila
minulý týden americká zpráva Constitution Project, "nesporný", A ve
všech etapách ho podporovali nejbližší spojenci Ameriky, kteří páchali
ještě větší zvěrstva. Nejméně 54 států, včetně Británie a dalších 24 zemí
v Evropě, ze podílelo na únosech,
které CIA organizovala do třetích
zemí. A britské jednotky se účastnily
na množství bití a mučení vězňů v
Iráku i v Afghánistánu, v součinnosti
s americkými a místními jednotkami,
jak to vyplývá z četných zpráv.
Není vzhledem k tomu překvapující,
že k západnímu tvrzení, že Západ hájí
lidská práva a zasahuje ve světě na
obranu lidských práv, se většina zemí
staví s posměchem. Avšak jak všechstrana 31
ORL číslo 2013-6
na tato špinavá tajemství vycházejí
najevo, válka proti terorismu se už
proměnila v něco jiného.
Obama nezlikvidoval Guantánamo
ani nepohnal mučitele k odpovědnosti. Avšak americké mučicí tábory se postupně likvidují. Nahrazují
je letecké údery a války vedené na
dálku, jako v Libyi a v Sýrii, a války vedené bezpilotními letadly, které už
usmrtily tisíce lidí v Pákistánu, v Jemenu a v Somálsku, avšak v Americe
jsou populárnější.
Neznáme dosud motivaci dvou lidí,
obviněných ze spáchání atentátu minulý týden v Bostonu. Víme ale, že
téhož dne zahynulo v Iráku 61 lidí v
útocích, z nichž je obviňována al Kajda, kterou do Iráku přivedla britsko-americká invaze. A 16 osob bylo
následující den usmrceno v Pákistánu
sebevražedným atentátníkem z pákistánského Talibanu, jehož podpora
obrovskou měrou stoupla v důsledku
americké invaze do Afghánistánu.
Je zjevné, že dokud budou Spojené
státy a jejich spojenci vést války v
arabském a muslimském světě - ať už
přímo nebo za pomoci zástupců či
bezpilotních letadel - takové atentáty budou pokračovat. Je to logika
války terorismu bez konce.
rii propaganda a dezinformace, za nimiž stojí jak válčící strany, tak zahraniční vlády, tajné služby či média.
Udělat si objektivní obrázek o skutečné situaci v zemi je pro nezasvěcené téměř nemožné.
Svůj pohled na věc přednesl tento týden šéf výboru pro informační politiku ruské Státní dumy Alexej Mitrofanov při setkání se syrskou vládní
delegací, jíž vedl ministr informací
Omram az-Zuabí.
Podle Mitrofanova vedou západní a
některé arabská média masivní válku
proti režimu prezidenta Bašára Asada.
Oficiální
syrské
sdělovací
prostředky nemají podle něj prakticky žádnou možnost informovat
svět o skutečném dění v zemi.
Zuabí zdůraznil, že podle poznatků
Damašku pochází až 85 procent válčících rebelů, respektive žoldáků, ze
zahraničí.
"Co se nyní děje kolem Sýrie je bezpochyby informační válka. Nasazují
se v ní všechny možné prostředky,
aby se zabránilo šíření informací
druhé strany. Syrské vysílače nemají
dnes prakticky žádný přístup k zahraničním satelitům. Jsou v podstatě
blokované," prohlásil syrský host.
http://blisty.cz/art/68265.html
Západ a ropné
monarchie vyostřují
informační válku o
Sýrii
Už od samého počátku před dvěma
lety provázejí ozbrojený konflikt v Sý-
Jeho návštěva v Moskvě je snahou
sdělit jinou pravdu. Ti, kteří konflikt
sledují, podle Zuabího vidí, že zprávy
západních masových médií jsou v rozporu s tím, co se v jeho zemi skutečně děje.
které nebyly ani natočené v Sýrii,"
pokračuje Zuabí.
Tvrdí dále, že některé západní a
arabské televizní stanice vědí o
místech možných teroristických útoků dříve, než k nim dojde. Je proto
podle něj možné je označit za spolupachatele krveprolití v Sýrii.
Zuabí pokračuje: "Saúdská Arábie a
Katar nabízejí syrským občanů, mezi
jinými novinářům, velké peněžní
sumy, aby přešli na jejich stranu a
produkovali
nepravdivé
zprávy.
Jejich verbování se jim občas daří,
bohužel. Převážná většina novinářů
však tyto nabídky nepřijala. Jedna
reportérka televize al-Arabíja informovala o jednom teroristickém
útoku dříve, než k němu došlo."
Ministr Zuabí prohlásil, že desítkám
pracovníků syrských rádií a televizí
vyhrožují. Musí dokonce se svou prací
v médiích skončit, protože se obávají
o svůj život.
Zhnusen. Založil si vlastní noviny
List New York Times otiskl tento týden článek o Absím Smasanovi, který
začal v Sýrii vydávat svůj vlastní týdeník. Má už prý dost dezinformací,
které se o Sýrii šíří.
Rozhodl se nechat za zády facebookovou fázi zpravodajství, jak říká
tomu, co se šířilo dosud, a poskytnout objektivnější obrázek o
tom, jak Syřané bojují proti prezidentovi Asadovi, napsal americký deník.
Ministr uvedl, že v uplynulých třech
měsících syrské vládní vojsko zaznamenává v bojích s ozbrojenými žoldnéři úspěchy. Asadovo vojsko si je
vědomo své síly a sebevědomě postupuje. "Západní média nicméně
uvádějí, že Damašek je už jen kousek
od pádu." Ostatně, to část médií ve
světě tvrdí už dlouho.
Smasan prý často nevěřil svým očím,
když sledoval zprávy satelitních televizí al-Džazíra nebo al-Arabíja, které zjevně straní opozici. Spoléhají se
na neověřované zprávy místních aktivistů, jež si najaly jako zpravodajce,
anebo zpracovávají cokoli, co najdou
na Facebooku.
"Hodně videí na internetu a dokonce
zprávy v televizi je zfalšovaných. Ně-
Když syrská armáda obsadila jeho
rodné město Binniš u turecké hrani-
http://orl.bloger.cz
strana 32
ORL číslo 2013-6
ce, jeden z takových "zpravodajců"
použil tamní výrok Dabahúna dbah,
což ve spisované arabštině znamená
Vraždí nás, avšak na severu Sýrie si to
překládají jako Nemůžeme dýchat.
Do několika minut televizní stanice
rozjely v pásu rychlého zpravodajství
informaci, že syrští vojáci v Binniši
páchají masakr.
"Musíme se dostat z této facebookové fáze, v níž se jenom skuhrá a nadává na režim," řekl šedivějící Smasam nad šálkem čaje v turecké Antakyji.
Al-Arabíja a al-Džazíra bývaly kdysi
považovány za stanice schopné objektivního pohledu na svět, v němž
sdělovací prostředky pracují většinou
na zakázku vlád. Tím, jak teď informují o Sýrii, ale tuto pověst ztratily a
mluví se o nich spíš jako o propagandě zahraniční politiky Kataru a Saúdské Arábie.
Tvrdí to ředitel programu blízkovýchodních studií na univerzitě George
Washingtona Marc Lynch. Změna je
prý patrná zejména v případě alDžazíry, jež byla kdysi nezbytným
zdrojem informací o regionu. "Už neposkytuje neutrální prostředí pro řešení otázek, o nichž se Arabové dohadují," řekl Lynch.
http://www.tyden.cz/rubriky/zahrani
ci/asie-a-oceanie/zapad-a-ropnemonarchie-vyostruji-informacnivalku-o-syrii_268239.html
Režisér, který
šéfoval
komunistům: Havel
mě nezajímá, vždyť
jen plnil zadání
jiných
Někdejší předseda KSČM, který v 90.
letech prosazoval její přejmenování a
slavný režisér Jiří Svoboda už pro
ParlamentníListy.cz nedávno shrnul
své mínění o domácí politice, Miroslavu Kalouskovi či krizi důvěry v
politiku. Nyní Svoboda mluví o prezidentu Zemanovi i bývalých prezidentech Havlovi a Klausovi.
S jakými pocity jste uvítal nového
prezidenta Miloše Zeman a co od
něho očekáváte?
Je potřeba brát v úvahu pravomoci,
které prezidentovi stanovuje ústava.
Miloš Zeman je obratný rétor a myslím si, že může více komunikovat s
parlamentem. Tedy, že nebude jen
používat veta, ale bude nejdříve chtít
parlament a vládu přesvědčit. To je
sice možné, ale řekl bych, že ta parlamentní smečka si nenechá nic vzít.
Když si něco myslí, prezident může říkat, co chce, ale parlament a koalice
se prosadí, co chce.
Nemyslím si, že manévrovací prostor
prezidenta je příliš velký. Oproti Václavu Klausovi bude Miloš Zeman
samozřejmě v mnoha věcech rozdílný. Už třeba pověsil na Hradě
vlajku Evropské unie. To jsem si hned
řekl, že si raději vyberu nějaké peníze
z banky, kdyby nás náhodou někdy
potkal scénář z Kypru a náhodou se v
parlamentu nehlasovalo, že mi zdaní
to, co jsem si vydělal a dají to bankéřům na hraní.
http://orl.bloger.cz
Takže Zemanův přístup vůči EU vám
asi moc nesedí…
Politika Václava Klause vůči Evropské unii mi připadala daleko
správnější. Hlavně v tom, že Klaus
trval na určitých demokratických
principech, protože EU je postavena
na nedemokratických principech.
Jako volič nemáte prakticky žádnou
moc, vždyť český parlament musí
schvalovat směrnice přijaté v Bruselu.
Nedávno jsem četl, že řady bruselských úředníků mají větší plat než německá kancléřka Merkelová. Takže
kapři si sami rybník nevypustí. Já
bych jim ho vypustil rád, a kdyby existovala možnost jak z EU vystoupit,
velmi bych to uvítal.
Miloš Zeman se bude pokoušet o
konformní
evropskou
politiku,
podobně jako dlouhodobě sociální
demokracie. To je cesta, která měla
jiné příčiny v době vzniku, kdy byl
tento projekt vymýšlen, aby pacifikoval Německo. Dneska se z toho vyvinulo monstrum, kde lidé bez odpovědnosti vymýšlejí zákony. Politika se
stává věcí úředníků, kteří mi nařizují.
Připomíná to totalitní strukturu, která vládne příkazy a je neodvolatelná.
Jak vidíte zahraniční politiku ministra
Karla Schwarzenberga a jeho orientaci v této oblasti?
Určitě by bylo správné reorientovat
ekonomiku na technologicky náročné
trhy, protože jen to je schopné pozvednout technologicky zaostávající
ekonomiku a dostat ji na úroveň západních zemí. Evidentním omylem na
počátku devadesátých let bylo, když
dvojice Havel a Dienstbier zlikvidovala zbrojní průmysl.
Buď to bylo naivní gesto, anebo úlitba zbrojařským firmám, které vstoupily na trh. Dneska vidíme, že produkce zbraní a jejich prodej vyspělými západními státy, s nimiž jsme v
jedné alianci, je na špičkové úrovni.
My jsme se toho zbavili humanitárním gestem.
strana 33
ORL číslo 2013-6
Když v pohledu na prezidenta Zemana vynecháme EU, tak třeba krátce
po nástupu do úřadu začal prosazovat Vladimíra Remka jako velvyslance do Ruska. Co na to říkáte?
Vladimír Remek má v Rusku vynikající kontakty a úctu. Když tu byl na návštěvě americký kosmonaut, s
Remkem komunikoval jako rovný s
rovným. Neptal se ho, za jakou
stranu je v Evropském parlamentu a
vnímal ho jako partnera. V Rusku je
jistě vnímán velmi pozitivně, těžko
tam někdo může udělat víc, než on.
Dá se tento prezidentův krok vysvětlovat i jako jeden ze signálů, že bude
v zahraniční politice hledět hlavně na
národní zájmy, než na situaci někde v
Tibetu, což českým lidem žádná pracovní místa nepřinese?
To nemohu komentovat moc odborně, ale já na vysoké škole přednáším, že 80 procent toho o dnešním
světě víme z médií a asi jen 20 procent známe z vlastní zkušenosti. My
se často vyjadřujeme k věcem, které
jsou tisíce kilometrů vzdálené, a známe o tom jen údajná fakta, která si
přečteme v novinách.
Třeba když v Číně byla naposled jako
ministryně zahraničí Hillary Clintonová, chovala se v otázce lidských
práv velmi opatrně, protože věděla,
že Čína je největším držitelem dolarových rezerv. My jsme malá země a
musíme se to respektovat.
Zmínil jste Hillary Clintonovou. Jak
vidíte dnešní Ameriku a její činnost v
zahraničí?
Značně se mi nelíbí, že Spojené státy
nastoupily politiku bombardování Jugoslávie. Za normálních okolností,
které přišly po druhé světové válce,
takoví lidé končili u Norimberského
tribunálu. Třeba lidé jako byl Richard
Holbrooke, který je už na pravdě
boží, nebo možná spíše v pekle, to já
nevím. Těch mrtvých jugoslávských
civilistů ale bylo velmi mnoho.
V Norimberku se to posuzovalo jako
zločiny proti míru, ale můžu to já sám
říkat i ostatní říkat stokrát, ale USA si
stejně budou dělat, co chtějí. Nebo
někteří říkají, že je třeba zvát dalajlamu a meditovat s ním. Tak pokud
není státním zájmem, abychom se
všichni stali buddhisty a koupili si
modlící mlýnky, tak k tomu nevidím
důvod.
Což je obecně směr, který razí dnešní
moderní západ, když tedy mluvíme o
napadání samostatných zemí a selektivní podpora lidských práv…
Však se podívejme na Libyii. Vůdci
západních zemí jako Francie či Itálie
se nejdříve s Kaddáfím kamarádili,
dávali mu vyznamenání a objímali se
s ním, a jak nakonec dopadl…
Dnes vůbec přestaly platit dohody,
které tu platily po staletí, tedy že suverenita zemí je nedotknutelná a
nyní, když máte dostatek zbraní, můžete se dělat, co chcete. Nelíbí se
vám vůdce v nějaké zemi, vymyslí se
tam vzbouřenecké hnutí, a pokud ta
země neposlechne po dobrém, pošlou se tam bombardéry a případně
se tam pak ještě vysadí kontingent
amerických vojáků. Třeba taková
válka v Iráku byla postavená na lži,
žádné zbraně hromadného ničení se
tam nenašly, stálo to životy statisícků Iráčanů…
Svět přestal být idealistický, stal se
naprosto cynickým. Jsme v absurdním světě, kde válka je mír a mír
je válka, jak to předpověděl Orwell.
Jinak si to neumím vysvětlit, protože
člověk, který o sobě říká, že vyznává
humanismus, by asi neuvažoval o
„humanitárním bombardování“ a rozhodně by to nepodporoval. Nebyl by
asi u výzvy k útoku na Irák. Stal se z
něho válečník. Zda to dělal z důvodu,
že ve svém věku ztratil náhled, nebo
proto, že vzhlížel k mezinárodní politické kariéře, to nevím. Václav Havel
pro mě tím skončil. Zajímavý pro mě
byl před rokem 1989. Pak se stal pro
mě nezajímavým politikem, který plní
zadání, jež mu někdo dává.
http://www.parlamentnilisty.cz/zpra
vy/Reziser-ktery-sefovalkomunistum-Havel-me-nezajimavzdyt-jen-plnil-zadani-jinych-268826
Profesorka
Dvořáková: Politici
mluví jako za
normalizace. To už
musí skončit
Stát je napaden chorobou, která se
jmenuje systémová korupce. Chybí
transparentnost v rozhodovacích
procesech a zákon o státní službě.
Argumentace politiků se podobá
normalizačním frázím, na jaké jsme
byli zvyklí u generálního tajemníka
ÚV KSČ Miloše Jakeše. A pro postup
v některých funkcích je důležité, aby
člověk byl líný a hloupý. V Olomouci
to v sobotu řekla na ideové konferenci hnutí Andreje Babiše ANO 2011
politoložka Vladimíra Dvořáková.
Mluvili jsme o Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi, tak bych se na závěr
zeptal na Václava Havla. Jak jeho
činnost hodnotíte?
Moc jsem ho nepochopil. Myslím, že
asi směřoval k nějaké jiné kariéře,
než v které skončil. Možná směřoval
k nějaké celoevropské kariéře, kde si
myslel, že právě podporou těch velmocenských stanovisek získá kreditibilitu a třeba se stane evropským
prezidentem.
http://orl.bloger.cz
Do Olomouce se v sobotu sjeli
členové, příznivci a hosté politického
hnutí ANO 2011, které chce uspět v
nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny. Cílem setkání
strana 34
ORL číslo 2013-6
byla diskuse o tom, co je v této zemi
špatně a co se s tím dá dělat. Po krátké úvodní řeči předsedy hnutí Andreje Babiše, který zde mimo jiné uvedl,
že je možné, aby tento stát fungoval
stejně dobře jako koncern Agrofert,
který vlastní, se dostala ke slovu politoložka a předsedkyně Akreditační
komise ČR Vladimíra Dvořáková.
Stát je nemocný systémovou korupcí
Ta hned v úvodu svého vystoupení
uvedla, že stát je napaden chorobou,
která se jmenuje systémová korupce.
„Nejde o to, že někdo chodí někam s
obálkou a strká ji nějakému úředníkovi do kapsy. Jedná se ale o to, že
celý systém je nastaven a ovlivňován
korupční logikou, kdy každý významný zákon má v sobě nejdříve zabudovánu možnost, jak státní peníze
vyvést a pro koho je vyvést,“ vysvětlila politoložka.
K tomuto stavu podle ní vedlo několik příčin. „Svět se proměnil. Nástup
neoliberalismu zeslabil stát. Děje se
tak od osmdesátých let, v té době se
ocitl sociální stát v hluboké krizi.
Ovlivňuje nás také finanční krize.
Kromě těchto vnějších příčin ale existují také příčiny vnitřní. Jedním z největších problémů této země je, že se
fakticky nebudoval právní stát a například Ústava se interpretuje mnoha
odlišnými způsoby. A v důsledku
toho vznikají nedemokratické režimy.
Pokud se nenaučíme, že pravidla platí pro všechny, tak se dál nedostaneme,“ zdůraznila předsedkyně Akreditační komise ČR.
nesmí být o tom, že my si rozdělíme
tyto dozorčí rady a vy támhlety a podělíme se o ty kšefty,“ řekla k asi
dvěma stovkám přítomných v sále.
Politické strany jsou slabé
„Státní správa je pod vlivem politiky
a často dochází k tomu, že profesionální podklady nejsou zapracovány
do zákonů,“ pokračovala politoložka.
Kontrolní instituce jsou pod vlivem
politiky. I toto je velký problém. Jsou
tu i mocenské konflikty o policii,
justici a zastupitelství,“ uvedla dále
Dvořáková.
Podle ní jsou také politické strany
velmi slabé. „Malá členská základna
se nakonec potýká s tím, že utváří
frakce, bojuje o moc a propojení s
ekonomikou,
regionální
kmotři
ovlivňují tyto frakce. A vedení stran
pak ztrácí kontrolu a je v zajetí různých regionálních zájmů,“ doplnila
profesorka.
Netransparentnost a zamlžování odpovědnosti
Poté hovořila o netransparentnosti.
„Nevím, proč smlouvy, které utrácejí
veřejné peníze, nemohou být veřejně
k dispozici. Proč mají být tajné
doložky, které se nesmějí zveřejňovat? Není nejmenší důvod, ale je to
naprosto běžné. Proč nemůžeme
znát platy vysokých státních úředníků? Proč nemůžeme vědět, jaké jsou
peníze sekretářky ministra? Navíc je
tu snaha procesy rozhodování tak zamlžit, že nevíte, kdo má jakou odpovědnost,“ krčila rameny politoložka.
Role konfliktu a kompromisu
Elita ? Genius průměrnosti
Dalším problémem je dle jejích slov
role konfliktu a kompromisu ve
společnosti. „V normální demokratické společnosti všichni vědí, že
konflikt je přirozený. Demokracie je
jediný systém, který má pravidla, jak
to vyřešit. Prostě někdy někdo vyhraje, jindy prohraje. Ta představa,
proč se politici hádají, protože je
jedno ideální řešení, je nesmysl. Totéž je kompromis. Politik schopný na
něj přistoupit je velmi ceněnou
osobností. Jenomže ten kompromis
V závěru své prezentace také uvedla, že to, co se dnes tváří jako elita, je
ve skutečnosti genius průměrnosti.
„Pro postup v některých funkcích
jsou důležité dvě vlastnosti - aby
člověk byl líný a hloupý. Hloupý proto, aby dělal, co se mu řekne, a líný
proto, aby se moc neptal,“ prohlásila
Dvořáková.
http://orl.bloger.cz
Roli hrají i média a ideologie politiků
Na této celkové situaci mají prý podíl
také média, která mají tendenci témata bulvarizovat a není zde prostor
pro seriózní diskusi, a to ani u veřejnoprávních médií. Nešťastná je
podle Dvořákové také výrazná míra
ideologizace, kdy politici nic neříkají
o problému. „Místo toho řeknou, že
druhá strana se chce zviditelnit, a použijí nějaké ideologické klišé. Argumentace současných politiků je
podobná jako v době normalizace,“
připomněla s tím, že odmítnutí této
ideologizace je strašně důležité.
„Dokud se společnost nezačne smát
těmto frázím a nebude chtít od politika seriózní odpověď, nezmění se
to,“ dodala.
Jak to změnit?
Ke kýženým změnám pak můžeme
dospět až za řadu let, když přijmeme
některá opatření, zejména zákon o
státní službě, budeme trvat na maximální transparentnosti rozhodovacích procesů a na nastavení kontrolních mechanismů.
Kromě Vladimíry Dvořákové na
konferenci z řad hostů vystoupili
také ekonomové Pavel Kohout, Petr
Zahradník nebo bývalý eurokomisař
Pavel Telička.
Výhled pro 21.
století: Spor mezi
USA a zbytkem
světa
George Friedman
Americký politolog George Friedman
podává poměrně drsně otevřenou
analýzu stavu a současných tendencí
USA.
strana 35
ORL číslo 2013-6
z něj čouhá jak sláma z bot. Friedman
hlásá, že při ohlédnutí zpět je nutné
konstatovat, že zdravý rozum se mýlí.
(Kdo by na konci roku 2000 tušil, v
jaké situaci bude svět na konci roku
2001?) To mu šikovně umožňuje
otevřít pole pro poměrně svévolnou
argumentaci. Friedman odmítá rozeznávat dějinné cykly. To mu však nezabránilo svou knihu v určitých cyklech pojednat.
Zásadní teze
Americký politolog George Friedman
založil a vede prestižní privátní
analytickou a prognostickou firmu
Strategic Forecasting (Stratfor) zabývající se především otázkami v
oboru působnosti ozbrojených a
zpravodajských služeb. Svou knihu s
podtitulem Předpověď pro 21.
století vydal sice již před čtyřmi lety,
ale vzhledem k jejímu názvu Příštích
sto let je zřejmé, že na kritickou recenzi je stále poměrně dost času.
Friedman postuluje, že po rozpadu
SSSR se všechno točí okolo USA a už
to tak zůstane. Celé 21. století bude
poznamenáno základním sporem
mezi USA a „zbytkem světa“. Ten se
bude snažit z „druhotných velmocí“
slepit koalici, která by „zkrotila a
kontrolovala“ USA. Ty budou „jednat
preventivně“ (!), aby tomuto úsilí zabránily. Klíčovou okolností bude, že
objem transpacifického obchodu se
vyrovná transatlantickému. A kdo
ovládá oceány, ovládá globální eko-
Válka je zabudovaná
do americké kultury
a hluboce zakořeněná v americké geopolitice
Friedmanův přístup i výsledek bude
zajímavé srovnat s více než 15 let starou geopolitickou analýzou a předpovědí Zbigniewa Brzezinského Velká
šachovnice. Už jenom pro tehdejší
podtitul K čemu Ameriku zavazuje
její globální převaha a s přihlédnutím
k nedávné Brzezinského práci Strategic Vision: America and the Crisis of
Global Power (Strategická vize: Amerika a krize globální moci). My se
spokojíme pouze s touto povinnou
zmínkou, práce to však bude pro odborníka politologa. A bude velmi zajímavá, zejména vezme-li v úvahu datum, kdy pustil knihu do tisku
Friedman (2009) a kdy Brzezinski
(2012), a co všechno se mezitím
stalo.
nomiku. Proto USA nikomu nedovolí
vybudovat srovnatelné námořnictvo
a ovládnout vesmírný prostor.
Friedmanův postoj je založen na geopolitických danostech, ale ideologie
Zásadní vztahy v 21. století se budou
odehrávat mezi USA, Japonskem, Tu-
Námořnictvo USA kontroluje všechny
oceány na světě a každá loď se pohybuje pod kontrolou amerických satelitů. Friedman tvrdí, že každá plavba je povolena – nebo odmítnuta –
na základě vůle námořnictva USA. Taková námořní dominanci nikdy dosud
v historii nenastala. Proto mohou
USA provést invazi kdekoliv na světě,
kdežto
žádná
země
nemůže
podniknout invazi do Spojených států amerických. Námořnictvo se stalo
základem americké bezpečnosti a
blahobytu.
http://orl.bloger.cz
reckem a Polskem. (Nelze nezmínit
protagonisty podle starší předpovědi
Brzezinského: Francie, Německo,
Čína, zatímco Velká Británie a Japonsko výslovně nikoliv!)
Infantilní Amerika
Friedman soudí, že americké výkyvy
nálad znemožňují charakterizovat
skutečný význam USA na počátku
století. Velkou roli hraje skutečnost,
že většina průmyslových velmocí prožila ve 20. století zničující válečný
konflikt. Zabralo jim čas, než se z
toho zotavily. Nikoliv USA – ty se díky
válkám rozvíjely.
Friedman tvrdí, že je nutné si zapamatovat rozdíl mezi americkou psychikou a geopolitickou realitou. A to
ze dvou důvodů:
za prvé to odhaluje nevyzrálost americké moci;
a za druhé její obrovskou sílu.
Psychologicky jsou prý USA bizarní
směsicí nadměrného sebevědomí a
hluboké skleslosti, což přesně odpovídá charakteristice adolescentní
mysli. (Přetrvávají-li však tyto příznaky v dospělosti, můžeme hovořit o
maniodepresivní psychóze, která nemívá dobrou prognózu.) Amerika je
podle Friedmana „barbarská“, což
používá jako popis, nikoliv morální
hodnocení, a přirovnává tento stav
Evropě 16. století.
(Nelze se vyhnout srovnání s jiným
„civilizačním skluzem“, a to islámského světa oproti Evropě – má jít o
skluz sedmi století. Střet USA s islámským světem je tedy souboj historických mastodontů, kterým trpí celý
civilizovaný svět. Takový popis, jakkoliv drsný až neuctivý, začíná ovšem
dávat smysl!)
Americká kultura se dosud nevytvořila, konstatuje Friedman. Americká
vůle je však silná a její emoce vystřelují různými a protichůdnými směry.
Američané se barbarsky domnívají,
že „zvyky z jejich vesnic jsou zákony
strana 36
ORL číslo 2013-6
přírody a že každý, kdo žije jinak než
oni, je opovrženíhodný a zasluhuje si
spasit nebo zničit“. (To není citace z
manifestu al-Kájdy, ale vyhodnocení
prestižního, hubatého analytika.)
Pět strategických cílů
USA zanechaly po první světové válce v Evropě časovanou bombu, která
jim zaručila moc po další válce, píše
Friedman. Tou bombou byla Versailleská smlouva, která sice ukončila
válku, ale neřešila podstatu konfliktu.
Friedman
se
tu
dotýká
tabuizovaného tématu, jímž je ekonomické pozadí druhé světové války.
Má pravdu, má strašnou pravdu!
Evropané tím podle Friedmana ztratili svoji říši. Částečně z vyčerpání,
částečně z neschopnosti nést náklady na její obnovu – a také proto, že
USA „prostě nechtěly, aby si ji Evropané nadále ponechali“!
USA jsou podle Friedmana historicky
„válečnickou zemí“. Jsou v neustálém
válečném stavu. Války jsou pro americkou zkušenost ústřední a jejich
frekvence stále narůstá. Válka je zabudovaná do americké kultury a hluboce zakořeněná v americké geopolitice. Amerika se zrodila z války,
pokračuje v boji až do dnešního dne
a vojenské tempo se stále zrychluje.
Americké strategické cíle a americká
rozsáhlá ambiciózní strategie mají
svůj původ ve strachu. USA mají nyní
pět strategických cílů:
•
Mít rozhodující
Severní Americe.
vliv
v
•
Eliminovat jakoukoliv hrozbu pocházející ze západní
polokoule.
•
Udržet ovládání světových
moří.
•
Ovládnout mezinárodní obchodní systém.
•
Preventivně zabránit komukoliv, kdo by chtěl ohrozit
americké globální námořní
síly.
Proměnlivé regionální aliance
Proto USA hodlají zaměstnávat potenciální
nepřátele
pozemními
konflikty, aby museli vydávat
prostředky na budování pozemních
vojsk, takže na námořnictvo jim už
nezbude. Za tímto účelem budou
USA podnikat i jemnější, preventivní
kroky
vůči
všem
eurasijským
mocnostem (včetně takzvaných spojenců).
USA budou neustále vytvářet různé a
velmi proměnlivé regionální aliance,
aby zabránily vzniku regionálního
hegemona. Jsou totiž odhodlány zablokovat vzestup kohokoliv kdekoliv.
USA zabránily vzestupu Iráku, zablokovaly Srbsko. Nyní je na pořadu Írán,
napadne každého, ačkoliv o něm
Friedman téměř nemluví. Je to vůbec
velmi
zajímavá,
až
podezřelá
okolnost. Pro Friedmana Írán není
téma. A Čína je pro něho „papírový
tygr“. Velmi osobité!
Rusko
Dle Friedmana Rusko bude neustále
ve zmatku a vlastně prý ani nebude
důležité. Alespoň zpočátku století.
Velmi brzy však prý USA začnou být
Ruskem posedlé! Jeden Friedmanův
výrok je třeba si zapamatovat: „Ruské akce se v budoucnu budou jevit
jako agresivní, i když budou vlastně
obranné.“
Je údajně „samozřejmě“ absurdní, že
by NATO představovalo pro Rusko
hrozbu. Rusové ale prý přemýšlejí v
20letých cyklech (?!) a „dobře vědí,
jak rychle se absurdní může stát skutečným“. Z ruského hlediska je totiž
rozšiřování NATO směrem k Ukrajině
ohrožením zájmů, srovnatelným snad
s rozšířením Varšavské smlouvy do
Mexika. Rusové jsou – prý nepochybně – paranoidní, aniž by to však
současně podle Friedmana znamenalo, že by neměli nepřátele,
nebo že by byli šílení.
http://orl.bloger.cz
Friedmanovy pointy jsou, jak vidno,
leckdy překvapivé. Věta začne v dobře známém propagandistickém duchu, pak se mu tam ale nějak dostane
pravda. Je dobré číst Friedmana pozorně!
Překvapivá strategie
USA podnikly invazi do islámského
světa. Jejich cílem však podle
Friedmana nebylo vítězství! Ono by
prý ani nebylo jasné, co by takové vítězství znamenalo. Skutečným cílem
prý bylo pouze rozložit islámský svět
a postavit jej proti sobě, aby
nemohla vzniknout islámská říše.
„Spojené státy nepotřebují vyhrávat
války. Stačí jim jednoduše rozložit
řád věcí, aby druhá strana nemohla
vybudovat dost velkou sílu, která by
jim mohla oponovat.“ A dále to
Friedman píše ještě polopatičtěji:
„Výše uvedené nám dovoluje porozumět americké reakci na islámské
útoky a další události. Spojené státy
systematicky dosáhly svých strategických cílů, takže posledním cílem
bylo zabránit vzniku nějaké výrazné
velmoci v Eurasii, která by mohla
ohrozit americké zájmy. Vzešel z toho
následující paradox: Cílem těchto intervencí nikdy nebylo něčeho dosáhnout – ať už byla politická rétorika jakákoliv –, ale něčemu zabránit.
Spojené státy chtěly zabránit stabilitě
v územích, kde by se mohla rozvinout
nějaká nová velmoc. Jejich cílem nebylo stabilizovat, ale destabilizovat. A
to vysvětluje, jak Spojené státy reagovaly na islámské zemětřesení –
chtěly zabránit vzniku velkého mocného islámského státu. Když pomineme
veškerou rétoriku, prvořadým cílem
Spojených států vůbec není dosažení
míru v Eurasii.
Spojené státy také nemají zájem, aby
naprosto jednoznačně vyhrály válku.
Stejně jako ve Vietnamu nebo v Koreji
je účelem těchto konfliktů prostě blokovat moc nebo destabilizovat region,
nikoliv nastolit pořádek. V příhodnou
dobu je dokonce přijatelná i přímá porážka... Nikdy se tyto intervence nevyvinou tak, aby dosáhly alespoň nějakého přibližného ‚řešení‘, a budou se
strana 37
ORL číslo 2013-6
vždy provádět s omezenými vojenskými silami, aby nebyly rozhodující.“
USA podle Friedmana vedou politiku,
kterou lze považovat za lehkomyslnou. Její výsledky jsou pro mnoho
zemí bolestné, ba zničující. USA se
však rozvíjejí dál a vzkvétají. Dotyčné
národy stojí bezmocně tváří v tvář
americkým akcím, a z této bezmoci
se rodí zášť a zlost a odpor. A velmi
to motivuje teroristy.
Videonářez
Hergot!: Duchovní čtyřhra s Igorem
Chaunem
Tendence
Jakou roli budou hrát Polsko, Turecko a Japonsko, nechť si čtenář vyhledá sám. Dočte se, že Japonsko
možná okolo poloviny století z
vesmíru napadne USA, Turci budou
válčit s Poláky a přeženou se za tím
účelem jen o fous vedle nás (chudáci
Slováci!). Dozví se o zvyšující se roli
populační imploze, o klíčových
změnách v imigrační politice a o nezadržitelném vzestupu Mexika na
konci 21. století.
Čím dále do budoucnosti, tím šprýmovnější čtení, fantazie puštěná na
špacír. Ale ani to není špatné cvičení,
cíleně se snažit uvidět některé zákonitosti z jiného úhlu, a zbavit se stereotypů. Nejhodnotnější částí knihy
však
zůstane
poměrně
drsně
otevřená analýza stavu a současných
tendencí USA.
http://www.rozhlas.cz/radiowave/he
rgot/_zprava/hergot-duchovnictyrhra-s-igorem-chaunem-1196528?
Stopy fakta tajemství Apoštolové
temných sil
http://youtu.be/Vw06ssZxArg
ANDĚLÉ a dějiny lidstva - Jarda
Dušek a Emil Páleš
http://youtu.be/6LGTNpKg7pM
Řeknu to také naplno. Zamrazilo mě
při té četbě. Když k nám, leckdy v
podobném smyslu hovořili komunističtí propagandisté, posílali jsme je k
šípku. Nyní je poctivé nezavírat oči a
položit si otázku: Byli to propagandisté, nebo velmi dobří analytici?
Příštích sto let. Předpověď pro jednadvacáté století
(The Next 100 Years: A Forecast for
the 21st Century, Doubleday 2009)
RNDr. Václav Cílek, CSc, Dobrý život v
obtížné době
http://www.cestyksobe.cz/vaclavcilek-dobry-zivot-v-obtizne-dobead2398/
AUTOR: George Friedman
VYDAL: Dokořán & Argo, Praha 2010
http://www.ceskapozice.cz/magazin/
recenze/vyhled-pro-21-stoleti-spormezi-usa-zbytkem-sveta?p
http://orl.bloger.cz
strana 38