soubor - Opatovice nad Labem

Josef Matěásko -2010.
Vážený čtenáři,
předkládám písemné materiály posbírané po internetu a archivech,
které jsou málo známé. Doplnil jsem je pro ilustraci portréty některých
aktérů, rovněž získaných z internetových stránek. Na závěr jsem si
dovolil zveřejnit svůj názor na dobu heydrichiády v Opatovicích nad
Labem po provedené analýze některých faktů.
Tato analýza mě přesvědčila, že „krabička zápalek pro Ležácký
požár“ mohla pocházet z Opatovic !?
Proto jsem tento soubor nazval, že asi CESTA DO LEŽÁKÚ
VEDLA Z OPATOVIC.
Josef Matěásko
Pannwitzova zpráva, která nebyla v Česku dosud publikována,
vyvrací mnohé mýty o tom, jak se Češi chovali za nacistické
okupace. A nacista Pannwitz v ní bezděčně vyjadřuje obdiv ženám,
které pomáhaly parašutistům.
Heinz Pannwitz vedl skupinu odborníků proti sovětské
špionážní síti, která měla agenty po celé Evropě, nejenom ve
Francii. Pannwitz byl na konci války zatčen francouzskou policií.
Na vlastní žádost byl předán do SSSR, kde chtěl, podle vlastního
záznamu (záznam byl zveřejněn ve studii DEPEŠE NA PŘÁNÍ
JINDRY, 1987), pokračovat v desinformační hře a protihře, ve
snaze posílit, v zájmu budoucího Německa, nedůvěru sovětských
orgánů vůči západním válečným spojencům. Prožil si své v
moskevské Ljublance a v sibiřském gulagu. Vrátil se do Západního
Německa v r. 1965. Zemřel v r. 1975
Konrad Adenauer v r. 1955 vyjednal s Moskvou repatriaci
všech Němců, zadržovaných či vězněných v SSSR. Ze sibiřského
tábora ve Vorkutě se vrátil do Německa i Pannwitz.
Stanislav František Berton, narozený jako Stanislav František
Brzobohatý, (* 2. března 1924 Brno) je český exilový vydavatel,
historik, editor, básník, překladatel a ochotník. Maturoval v roce
1943 v Brně. Počátkem října 1947 odjel do Velké Británie a v březnu
1948 ve stejné zemi požádal o politický azyl. Roku 1957 si oficiálně
nechal změnit příjmení na Berton. V roce 1964 se s rodinou
přestěhoval do australského Sydney. Dnes žije v australském
Coolum Beach.
2
Záznam o atentátu na Heydricha - složka Prag betreffend
Heinz Pannwitz
1
Předmluva Stanislava Bertona k překladu
ekladu záznamu Heinze Pannwitze o
2
atentátu na Heydricha
Koncern roku 1977 jsem obdržel paměti
ěti generála Františka
Moravce nazvané „Špion, jemuž nevěřili" a „Pláč koruny české" od prof.
dr.
Václava
Černého,
erného,
vydané
českým
nakladatelstvím 68 Publishers, Inc. v Kanadě.
Kanad Při
čtení obou knih mně nemohl ujít velký po
počet
nepřesností
esností o atentátu na zastupujícího, ale ve
skutečnosti úřadujícího, říšského
íšského protektora v
Čechách a na Moravě,, generála policie a SS Obergruppenführera
Reinharda
Heydricha.
Zejména v díle generála Moravce, šéfa čs.
Generál
zpravodajské skupiny během
hem II. sv
světové války v
František Moravec
Londýně,, který na rozkaz prezidenta Beneše atentát
zorganizoval, jsem našel na první pohled tolik nepřesných
nepř
údajů, že
jsem oprávněn
n pochybovat, zda celé vzpomínky, které p
připravila ke
zveřejnění
ní generálova dcera paní Hana Disherová, jsou z pera anebo
podle diktátu jejího otce. Jde o nedbalost v přípravách
ípravách rukopisu anebo o
nepochopitelnou snahu zamlžit snadno prokazatelné okolnosti kolem
atentátu? Co je pravda?
Rozhodl jsem se prostudovat literaturu faktu.
Přátelé,
átelé, které jsem požádal o pomoc, mě
m od
úmyslu zrazovali s poukazem na to, že ze Sydney
- a pouhou korespondencí - se historický průzkum
pr
dělat nedá. Proč ztrácet čas
čas a peníze studiem
senzačního incidentu, o kterém už všechno bylo
dávno a do nejmenších podrobností napsáno?
Bude to pouhé drolení starých písemností,
slovíčkaření.
ení. Nedal jsem se odradit. V roce 1977
obergruppenführer SS
jsem samozřejmě netušil, že se mn
mně podaří
Reinhard Heydrich
vypátrat autorům a historikům
ům neznámé materiály,
které je přinutí
inutí podívat se na dosavadní díla znovu. Vždyť
Vždy v mnoha
případech spoléhali na výpovědi svědků, kteříí své vzpomínky zkreslili
1
Kriminální komisař gestapa, hauptsturmführer SS ,velel oddílům SS a gestapa, které
útočily na parašutisty skryté v kostele sv. Cyrila a Metodě
ěje.
je. Vyšetřoval atentát na
Heydricha. Heinz Pannwitz se dožil klidného důchodu.
2
Stanislav František Berton, narozený jako Stanislav František Brzobohatý,
Brzobohatý (* 2. března
1924 Brno) je český exilový vydavatel, historik, editor, básník, přřekladatel
ekladatel a ochotník
3
podle subjektivních potřeb nebo podle potřeb
eb komunistického režimu. I
hlavním zdrojem „zaručeně spolehlivých" informací o pražském atentátu
byl muž, který ve hře
e o život byl ochoten spolupracovat s gestapem. A
také se Státní hezpečnosti.
V poválečném Československu
eskoslovensku bylo politické zákulisí atentátu
tabu. Dr. Edvard Beneš, prezident republiky, nevěděl jak byla Kubišova
akce a její následky posuzovány českým
obyvatelstvem, ře
ekl
kl v první audiencí vedoucím
činitelům domácího odboje do očí,
čí, že o
připravovaném útoku na Heydricha nevědě
ěděl! Vůdce
komunistů Klement Gottwald opěvoval
voval v roce 1942
v moskevském rozhlase hrdinství parašutistů,
parašutist po
uchopení totální moci v únoru 1948 však KSČ
KS
nařídila úřední mlčení
ení o akci, kterou uskute
uskutečnili
bojovníci vycvičení
ení ve Velké Británii. Na po
počátku
Dr.Edvard Beneš
50. let uvažoval sovětský
tský diktátor J. V. Stalin o
vpádu do západní Evropy. Z hlediska kremelské strategie bylo nutno
likvidovat v zázemí všechny nespolehlivé vojáky a odbojáře,
ře, kte
kteří nabyli
praktické zkušenosti v boji proti nacistům.
m. Vojáci ze Západu,
nekomunisté, byli na základě falešných obvinění
ní odsouzeni k
mnohaletým žalářům. Jakýsi František Ťopek
opek dokonce obvinil
parašutisty, jimž říká
íká podle nacistické terminologie „padákoví agenti“, že
prý nebojovali proti hitlerovcům,
m, ale jenom pro návrat kapitalistického
systému do Československa.
Průkopnická práce o atentátu na R. Heydricha (J. Drejs: Za
Heydrichem stín), vyšla však již v roce 1947. Další stěžejní
žejní dílo vydal
roku 1963 Miroslav Ivanov. V knize Nejen černé
erné uniformy zaznamenal
výpovědi pamětníků. kteříí v roce 1942 pomáhali parašutistů
parašutistům a měli
štěstí, že v údobí zostřeného teroru po Heydrichově smrti nebyli
vypátráni nebo zrazeni. Po prostudováni Ivanovovy publikace upozornil
parašutista kpt. Oldřich Pelc, člen
len skupiny POTASH, který žil v Sydney,
na monology profesora chemie, tj. Ladislava Vaňka,
ka, vedoucího činitele
domácí sokolské odbojové organizace, jehož krycí jméno znělo
zně Jindra.
Písemně jsem se spojil s dr. M. Ivanovem, od něhož
hož jsem se v roce
1981 dověděl,l, že v Praze kolovala mezi historiky fáma o snaze L.
Vaňka
ka navázat kontakt s bývalým kriminálním radou Heinzem
Pannwitzem, který byl od roku 1940 šéfem oddělení
lení G/II pražského
gestapa, které mělo na starosti atentáty, ilegálně držené zbran
zbraně a
sabotáže. Prof. Vaněkk prý požádal Pannwitze o pomoc p
při psaní
memoárů. To se mně zdálo neuvěřitelné.
Požádal jsem přítele Hanse Fiedlera, německého
meckého sociálního
demokrata, spolupracovníka Seliger-Archivu ve Stuttgartu, aby zjistil,
zda Pannwitz dosud žije. Přišla odpověď, že zemřel
el v roce 1975, ale
jeho vdova je naživu. Napsal jsem paní Pannwitzové a vysvětlil jí, proč
pro
4
bychom ji rádi vyhledali. Při první návštěvě se můj přítel jen tak jakoby
náhodou otázal, zda pro ni něco znamená jméno Jindra. Bez rozmýšlení
odpověděla, že si na toto jméno dohře pamatuje. To bylo slibné
znamení. Po několika měsících se uskutečnila další návštěva. Po
značném váhání zapůjčila paní Hannah Pannwitzová H. Fiedlerovi spisy
v desce Prag betreffend se slovy, že je první osobou, které povolila
pořídit fotokopie. Vyslovila přitom obavu, zda nemáme v úmyslu zneužít
záznamy k osobním útokům proti jejímu zesnulému manželovi. Oba
jsme ji ujistili, že něco podobného nám ani nepřišlo na mysl. Z toho
důvodu jsem se zdržel vyslovit ve svých poznámkách jakýkoliv posudek
a odsudek o Panmvitzově činnosti v Praze.
V materiálech Prag betreffend jsou dva záznamy o atentátu. První,
bez data, má 11 stran. Pannwitz jej napsal 6 měsíců po návratu ze
sovětského zajetí do Spolkové republiky Německo v lednu 1956. Druhý
spis, jehož překlad chci veřejnosti přiblížit, má v originále 40 stran a je
datován březnem 1959. Pannwitz musel tehdy spoléhat hlavně na svou
paměť. Zveřejněné článk y a vzpomínky posoudil takto: „Po návratu ze
zajetí jsem zjistil v několika mezitím vydaných knihách, že jejich autoři
neměli žádné odborné znalosti, jejich líčení byla naprosto překroucená a
nesouhlasila s výsledkem vyšetřování atentátu na Heydricha." V
Pannwitzově knihovně se nalézal mimo jiné i německý překlad knihy
Dušana Hamšíka a Jiřího Pražáka Bomba pro Heydricha, Praha 1963.
Bývalý kriminální rada udělal na mnoha stránkách vlastnoruční
poznámky: „Ha, ha! Omyl! Nesmysl!" Kdybych byl autorem Bomby pro
Heydricha, propadl bych se studem.
Pannwitz byl krátce po 27. květnu 1942 jmenován šéfem zvláštní
komise pro vyšetření atentátu. On koncipoval dobře známou
Závěrečnou zprávu (Abschlußbericht) o atentátu,
uloženou v newyorském historickém ústavu YIVO
(Institutefor Jewish Research). Byla napsána na
psacím stroji s velkými písmeny pro Adolfa Hitlera,
který měl špatný zrak. Pro neshody s nadřízenými v záležitosti prof. L. Vaňka - Jindry - požádal
Pannwitz v září 1942 o přeložení na východní frontu.
Na počátku roku 1943 - tvrdí, že proti své vůli - byl
povolán do Berlína a krátce na to jmenován šéfem
Adolf Hitler
Zvláštní komise, která sledovala, potírala a do
značné míry - od konce roku 1943 - kontrolovala činnost sovětské
zpravodajské sítě v Evropě, tzv. Rudé kapely. Pannwitz řídil rádiové
protihry s moskevskou centrálou.
Počátkem května 1945 byl zatčen francouzskou vojenskou policií v
Rakousku ve společnosti „Malého šéfa" Rudé kapely Viktora Sukolova,
což bylo poslední z mnoha krycích jmen A. M. Gureviče (v Paříži vydal
paměti Un certain monsieur Kent). Pannwitz byl na vlastní žádost v
5
červnu 1945 předán spolu s Gurevičem do Sovětského
tského svazu. Jeho
nepochopitelné rozhodnutí se stalo předmětem
tem mnoha dohad
dohadů.
Naprostá většina německých vojáků se snažila dostat do zajetí
západních spojenců. Pannwitz vysvětlil svůj počin
in v nedatované
vzpomínce o 15 stránkách, nadepsané Rote Kapelle. Tvrdí, že měl
m v
úmyslu rozehrát operaci PHOENIX - vrazit klín mezi válečné
né spojence.
Pannwitzova zpráva o atentátu obsahuje pro
českého čtenáře řadu
adu dosud neznámých detail
detailů,
například
íklad
o
lidickém
masakru.
Nacistická
propaganda tvrdila, že v Lidicích bylo 6 úkrytů
úkryt pro
parašutisty. V zmíněné pozůstalosti
stalosti H. Pannwitze se
nalézá opis Závěrečné zprávy s jeho vlastnoručními
vlastnoru
poznámkami. Zde škrtl u Lidic číslo
íslo 6 a př
připsal „jen
d
vě".
"
.
Z
další
jeho
poznámky
vysvítá,
že Jozef
K.H.Frank
Gabčík
ík a Jan Kubiš (ANTHROPOID) se v Lidicích
neskrývali. Odvlečení lidických žen a dětí a vyvraždění
ní lidických muž
mužů,
stejně jako zapálení obce řídil
ídil Horst Böhme, šéf všech nacistických
policejních orgánů v protektorátu, nikoliv státní tajemník SS Gruppenführer Karl Hermann Frank.
Bezesporu největším překvapením
ekvapením jsou pasáže, v nichž Pannwitz
popisuje vyjednávání s prof. L. Vaňkem, kterého zatkl počátkem
čátkem zá
září
1942. Vaněk - Jindra byl ochoten spolupracovat s gestapem. V
monolozích profesora chemie (v knize M. Ivanova nejsou jména
pamětníků uváděna),
na), jsme spolu s kpt. Pelcem našli mnoho nepřesných
nep
údajů. Ty však nenaznačovaly, že by Jindra zradil své sokolské
spoluodbojáře. První otřesné svědectví
dectví jsem získal od bývalé ná
náčelnice
sokolských žen Marie Provazníkové (viz její pamětiti To byl Sokol). Pak
následovaly další, o nichž se ještě zmíním v poznámkách.
V zájmu pravdy a na radu JUDr. Jiřího
ího Ludikara, v jehož vile v
Hloubětíně očekával Vaněk -Jindra 27. května
tna 1942 výsledek útoku na
Heydricha, jsem poslal Pannwitzův spis L. Vaňkovi
kovi do Prahy. Shodou
okolností byl mým profesorem chemie v záříí 1941 v IV. reálném
gymnáziu v Brně -Židenicích (před okupací v Křenové
enové ulici). Slíbil
nejprve podrobný rozklad a vysvětlení,
tlení, ale po delší odmlce mně napsal:
„S ohledem k mému vážnému onemocnění
ní byl projeven seriózní zájem
o odkoupení všeho mého materiálu z odboje, včetně literatury. A dále,
asi vlivem Vaší rozsáhlé iniciativy, jsem dostal možnost k vydání
pamětí. To obé předpokládá, abych si důležité věci
ci nechal pro sebe."
Což byla další z jeho mnoha lží. Vzdor „vážnému onemocnění"
onemocn
zorganizoval dlouhou debatu v kanceláři Českého
eského svazu
protifašistických bojovníků a přednášky v několika odbočkách
kách Svazu, na
nichž polemizoval s mými odhaleními. V Pardubicích ho představil
p
přítomným dnes již zesnulý PhDr. Zdeněkk Jelínek jako „živou legendu",
6
přesto, že mu byla známa Vaňkova zrada sokolských podzemních
činitelů.
Prof. L. Vaněk se pokusil zastavit zveřejnění Pannwitzova spisu.
Pohrozil mně žalobou, poslal varovný leták Josefu Škvoreckému (68
Publishers, Inc.). Slíbil rozpoutat v domácím i zahraničním tisku kampaň
proti „válečnému zločinci", jemuž v roce 1964 poslal nejméně tři dopisy
a „herzliche Grüße" - srdečné pozdravy.
Nedal jsem se zastrašit. Německý originál byl zveřejněn v č.
4/1985 mnichovského čtvrtletníku Vierteljahrhefte für Zeitgeschichte,
vydávaným Ústavem pro soudobou historii (Institut für Zeitgeschichte).
Autorský honorář obdržela paní H. Pannwitzová, honoráře za své
poznámky jsem se vzdal ve prospěch německého Červeného kříže.
Napsal jsem paní Pannwitzové, že jsem neměl zájem těžit z písemností
jejího manžela. Český překlad jsem vydal v malém vlastním nákladu v
roce 1986. Díky PhDr. Vilému Prečanovi se dostal tajnou cestou do
Československa, kde koloval mezi historiky jako samizdat. Slovenský
překlad byl předán potají v roce 1987 plk. Jiřímu Šolcovi, u příležitosti
tryzny za padlé parašutisty v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově
ulici v Praze.
Stanislav Brzobohatý - Berton Text Heinze Pannwitze:Co
předcházelo Aktivní odpor českého národa na počátku II. světové války
nebyl značný. S výjimkou demonstrace lidu 28. října 1939 na
Václavském náměstí v Praze se podobné projevy odporu nevyskytovaly
V sabotážích dopravy, zbrojního jiného průmyslu byl poměr těchto akcí
z hlediska německých zájmů a vzhledem k velikosti země a počtu
obyvatelstva sotva znatelný. Ale od 22. června 1941, tj. od počátku
války se Sovětským svazem, se situace rázem změnila. Systematické
sabotáže nabyly na významu, jejich počet vzrostl během několika týdnů.
Referát gestapa pro sabotáže nemohl všechny případy včas vyřešit a
musel se spokojit pouhým registrováním. Časem stoupl průměr těchto
případů na 80 denně. Cíli se staly mosty, kolejnice, výhybky,
opravárenské dílny, železniční transporty, tankové sklady, stožáry
vysokého elektrického napětí, sklady obilí, dřeva a průmyslových
součástek. Speciální sabotáže byly provedeny na tepelných a kotelních
zařízeních ve zbrojním průmyslu. Tato činnost vážně ohrožovala celý
válečný průmysl a to žádný stát nemůže ve válce tolerovat.
K objasnění vzedmuté vlny sabotáží došlo zcela náhodou. Referát
gestapa pro boj proti komunistické straně zatkl při pátrání po ilegálních
skupinách osobu, jež předávala moderní sabotážní materiál. Ten zcela
odborně vyráběli v českých továrnách členové ilegální komunistické
strany. Až do počátku války se Sovětským svazem však o aktivní
činnosti českých komunistů nebylo nic známo. Pakt Hitler - Stalin byl
navzdory protektorátu, jistě na pokyn Moskvy, dodržován. Ale nyní se
ilegální komunistická strana stala iniciátorem sabotáží proti Němcům.
7
Nadešel den „X", kdy komunisté, připraveni na možnost občanské
čanské války,
uposlechli rozkaz z Moskvy a zahájili sabotážní činnost.
Německé
mecké vedení protektorátu bylo nuceno zastavit tento
nebezpečný vývoj. Tehdejší říšský protektor, diplomat staré školy
svobodný pán von Neurath, nebyl vhodnou
osobou, jež by zavedla zostřená
ená zákonná
nařízení.
ízení. A tak byl poslán na „zdravotní
dovolenou". Hitler pověřilil Heydricha, aby se
ujal role zastupujícího říšského
íšského protektora.
Heydrich se uvedl v úřadu
adu vyhlášením
stanného práva (28. záříí 1941) a ustavením
zvláštních stanných soudů (Standgerichte).
Lidový soudní dvůrr (Volksgerichtshof)
odsoudil k trestu smrti ministerského
předsedu
edsedu protektorátní vlády gen. Aloise
Eliáše a pražského primátora dr. Otakara
Konstantin von Neurath
Klapku za ilegální styky s čs.
s. exilovou vládou
a za nepřátelské jednání proti Německu.
mecku. Rozsudek proti Eliášovi nebyl
vykonán, protože se zjistilo, že přerušil styky s Londýnem asi půl
p roku
před odsouzením. Hitler nařídil
ídil jeho popravu až po atentátu na
Heydricha. Po uplynutí období stanného práva, které skončilo
čilo 20. ledna
1942, jednal zastupující říšský
íšský protektor se zástupci pr
průmyslu,
zemědělství a dělníků. Žádal je, aby český
eský národ nepoškozoval
německé válečné zájmy, protože pro Německo se jedná o bytí či
č nebytí.
Če
eši
ši nemusejí posílat vojáky na frontu a prolévat krev. Heydrich tvrdil,
že je ochoten hovořit s Čechy o jejich potřebách
ebách a požadavcích, ale byl
také připraven zlomit jakýkoliv odpor. Skutečně zavedl různá
ůzná sociální
opatření, zvláště ve prospěch dělnictva, a to přineslo
ineslo pozitivní výsledky,
mimo jiné i fakt, že až do jara 1942 nebyly
zaznamenány žádné sabotáže. Komunistická
iniciativa
byla
zlomena,
sabotáže
nekomunistického odporu byly sotva znatelné.
Není mi známo, jednalo- li se o náhodu, nebo
zda-li si Benešova exilová vláda čii anglické vedení
války povšimly, že v protektorátu panuje klid a že
če
eský
ský národ nepomýšlí ani na povstání, ani na
partyzánskou válku. Dne 4. října
íjna 1941, tedy již
krátce po příjezdu Heydricha, byl vysazen u
Václav Morávek
Čá
áslavi
slavi první parašutista (svob. asp. František
Pavelka, operace PERCENTAGE). Měll navázat spojení s českým
odbojovým hnutím, předat vysílačku
ku a šifrovací materiál. 25. října byl
zatčen pražskou gestapem spolu s odbojáři, na něž byl napojen. Před
P
odletem do Čech se s ním rozloučilil tehdejší ministr národní obrany v
Benešově exilové vládě generál Ingr. Vysazením prvního parašutisty
8
začala nová éra zásahů ze Západu. Také Rusové se pozd
později pokusili
zasáhnout do akce svou Rudou kapelou. Čím
ím klidnější však bylo české
území, tím silnější
jší aktivitu projevoval Západ. Na jaře 1942 bylo možno
zaznamenat seskoky řady
ady parašutistických skupin z Velké Británie,
během času však byly téměř všechny zneškodněny.
Provedení atentátu
Po vyhlášení protektorátu se dostala velká část
část bývalých českých
vojáků přes Polsko, později přes Maďarsko
arsko a balkánské státy, p
přes Alžír
a také přes Káhiru a Cařihrad
řihrad do Anglie. Po
těchto
chto cestách jsme tehdy řídili
ř
„uprchlíky" do
české legie v Anglii. V jejich řadách si Angličané
Angli
vyhledávali ty nejspolehlivější
ější a vycvi
vycvičili je na
parašutisty schopné provádět vojenské úkoly v
protektorátu. Vybraní vojáci byli posláni do
šestitýdenní školy v Cammus Darrah ve Skotsku,
potom na povinný čtrnáctiden
trnáctidenní výcvik v
morseovce, v kartografii, v nauce o třaskavinách,
t
o používání jedů a bakterií a dostali instrukce o
Jan Zelenka-Hajský
boji zblízka. Po ukončení
ení kursu absolvovali
radiotelegrafisté týdenní výcvik v české
eské vysílací stanici ve vile Fanny
Newk ve Woldingu blízko Lond ýna. Po té šel takto vyškolený agent zpět
zp
ke své kmenové jednotce a čekal
ekal na odlet do protektorátu. P
Před
vysazením byli ve sběrném středisku
edisku ve vile Bellasis, 40 km
jihovýchodně od Londýna. Nejčastějiji se odlétalo z letišt
letiště u Bedfordu.
Úkolem agentů bylo zřízení zpravodajské sítě,, špionáž, sabotáže. Byly
připraveny dvě zvláštní akce - atentát na Heydricha a bombardování
Škodových závodů v Plzni.
29. prosince 1941 byli u Plzně
Plzn vysazeni
atentátníci Gabčík a Kubiš, zatímco tři
t další
pasažéřii téhož letadla, jeden z nich nadporu
nadporučík
Bartoš, velitel všech agentů
agent
v tehdejším
protektorátu, seskočili
ili u Kolína. Oba atentátníci,
jejich velitel a vedoucí podzemní organizace štábní
kapitán Morávek byl 21. března 1942 náhodou
zastřelen - byli jediné osoby zasvěcené
zasv
do plánu
atentátu. Vlastně mělili být, ale b
během příprav se
ukázalo jako nezbytné zasvětit
ětit ješt
ještě další. Celkem
asi 12 osob vědělo o přípravách
ípravách atentátu. Podle
Alfréd Bartoš
přísného
ísného rozkazu z Londýna atentátníci nesměli
nesm
být nasazeni do žádné jiné akce. Bombardování Škodovky v noci z 25.
na 26. dubna 1942 ukazuje, v jak těžké
žké situaci se octli parašutisté
(Fallschirmagenten) v protektorátu. Ačkoliv
koliv byli z Londýna vysazeni
9
ještě další, npor. Bartoš musel použít oba atentátníky, protože neměl
nem k
dispozici žádnou pomoc ani ze strany českého
eského obyvatelstva, ani z
podzemního hnutí! Akce se uskutečnila takto: před
ed Škodovými závody i
za nimi - ve směru letu bombardérů - byly zapáleny kvůlili jejich orientaci
dvě stodoly. Předtím parašutisté uvedli do provozu
zvláštní naváděcí přístroj Rebecca. Výsledek se
rovnal nule. Bomby minuly cíl, neboťť museli bez
cizí pomoci všechno dělat
lat sami a nemohli zapálit
stodoly ve stejný okamžik. Tak nepatrná byla
ochota českého obyvatelstva pomoci při
ři sabotáži.
Ze zpráv českého
eského vysílání z Londýna vyplývalo, že
čs. představitelé byli zcela mylně informováni o
pravé situaci v protektorátu. Npor. Bartoš musel
Jozef Gabčík
dokonce požádat Beneše, aby byly londýnské
zprávy zastaveny, protože parašutistům více šk odily, než prospívaly a s
tím přirozeně Beneš nesouhlasil.
Stejné potíže nastaly při přípravách
ípravách atentátu, jelikož okruh
zasvěcenců musel být co nejmenší. Do akce nesmělili být zapojeni jiní
parašutisté, přičemž kontakt atentátníků pro orientaci v Praze a pro
výběr spolupracovníků štábní kapitán Morávek byl mrtev. Zů
Zůstali tak
odkázáni sami na sebe a našli pomoc pouze v osobě
ě bývalého
sokolského funkcionáře, učitele
itele Zelenky, krycí jméno Hajský. Našli u
něho úkryt a dostali také jména spolehlivých Čechů, kteří
ří jim mohli
pomáhat. Zelenka-Hajský byl starý zpravodajec, jenž působil
sobil na českoněmecké hranici u Podmokel pro čs.
s. ministerstvo národní obrany.
Až do dne atentátu dostali agenti deset záchytných adres v Praze,
dvanáct v Pardubicích, šest v Lidicích, dvě v Ležákách (kde m
měli
vysílačku), po třech v Plzni a Hradci Králové, devětt v Bernarticích, po
jedné v Lázních Bělohrad
lohrad a ve Wence (ne
(nečitelné).
Jednalo se tedy celkem o 47 adres, což nebylo
mnoho vzhledem k rozsáhlým akcím, které měly
m
být vykonány. Celkovou organizaci atentátu také
ohrožovala skutečnost,
nost, že po zvýšeném po
počtu
výsadků vypracovala německá
mecká strana úsp
úspěšnou
metodu umožňující
ující rychlé vypátrání agent
agentů a
zabavení jejich materiálu.
Stručně lze tuto metodu popsat takto:
Jan Kubiš
Německá protiletadlová obrana měla
la v celé Evrop
Evropě
zorganizovanou službu, jež hlásila své ústředně směrr letu nepř
nepřátelských
letadel, místa přeletu a zdržení se v určitém
itém prostoru. Výšky byly
zaneseny na speciální mapu. Přii náletech jsem se ihned odebral do
poplachové ústředny a vypočítal si rychlost nepřátelského
átelského letounu mezi
jednotlivými oznámenými body přeletu. Pokud rychlost zůstala
ůstala stejná,
například 400 km, bylo vše v pořádku.
ádku. Když ale rapidně klesala,
10
například na 100 - 150 km, znamenalo to, že nepřáte
řátelské stroje snížily
výšku na 250 metrů a v tomto obvodu shodily agenty nebo záškodnický
materiál. Patřičný úsek byl okamžitě telefonicky alarmován a všechny
vojenské a policejní jednotky začaly pročesávat
esávat terén. V d
důsledku toho
jsme mohli zahájit pátrání již během
hem dvou hodin po vysazení. Téměř
Tém
vždy se nám podařilo zajistit shozený materiál a dokonce i některé
n
agenty. Protivníci - Anglie a Moskva - neprohlédli po celou válku naši
taktiku a používali přii vysazování stále stejnou metodu.
Když jsme vyhodnotili metodu vysazování, uvědomili
uvě
jsme si, že
letadlo musí před výsadkem na různých
zných místech oblet
obletět několik okruhů
a tím ztrácí čas, což při přesném zaměřování
ování pozemními orgány
naznačilo mnoho míst pravděpodobného
podobného seskoku. Obranné orgány byly
téměř okamžitě schopny prohledat prostor vysazení, avšak pro tyto
akce jsme neměli dost lidí.
Ze shozeného materiálu, který se nám dostal do rukou, se dalo
přesně zjistit, že agenti měli také vykonávat - kromě zpravodajských a
sabotážních úkolů - teroristické akce a atentáty. Našli jsme mimo jiné
výbušniny, které se daly pomocí magnetu připevnit
ipevnit na auta. Některé z
nich byly z černého
erného bakelitu a tvarem a velikostí se mohly použít jako
Situace na místě atentátu
podložka pod telefon. Přii sejmutí sluchátka vybuchla nálož asi 200
gramů plastické třaskaviny, postačující k zabití člově
člověka. Současně byly
nalezeny první bomby z téhož materiálu. Tehdejší šéf německé
n
policie
11
Himmler si 1. května 1942 vše prohlédl a nařídil, aby se zkušenosti
získané studiem tohoto materiálu, použily při výrobě protipancéřových
zbraní pro boj zblízka. A tak Angličané nevědomky přispěli k vývoji
německých protitankových nábojů.
Protože se počet výsadků během dubna a května zvýšil, nabyli
jsme podezření, že se připravuje atentát, a proto jsme přezkoušeli
všechna opatření. Ochranná služba říšského protektora byla zesílena,
Heydrich byl osobně poučen o všech opatřeních. Hitler nařídil jeho
zvláštní osobní doprovod. Zastupující říšský protektor byl se všemi
opatřeními srozuměn, ale přesto co nejrozhodněji odmítl osobní stráž s
odůvodněním, že by to uškodilo německé prestiži v protektorátu. (Von
Neurath vždy jezdil s osobním doprovodem). Heydricha vedla k tomuto
rozhodnutí pravděpodobně arogance a pýcha. Věřil, že mu nikdo z
Čechů nic neudělá Zapsali jsme do aktů jeho stanovisko a oznámili ho
Berlínu. Tím jsme byli chráněni, když došlo k atentátu.
Atentátníci měli různé návrhy k uskutečnění svého plánu, které
však nebyly snadno proveditelné pro zesílená bezpečnostní opatření.
Museli se například vzdát příprav k útoku u příležitosti Heydrichovy
návštěvy v Německém divadle.
Heydrich bydlel se svou rodinou v zámku v Panenských Břežanech
u Prahy, odkud denně jezdil v ranních hodinách bez doprovodu (do
Prahy). Zde byl případný útok znemožněn našimi zostřenými
bezpečnostními opatřeními. Přesto atentátníci studovali po několik
týdnů Heydrichovu rutinní cestu z Panenských Břežan do pražské
kanceláře. Podél silnice trhali trávu pro králíky a vždy ho zdravili, když
jel kolem, velmi uctivou až poníženou poklonou. Na volném úseku cesty
nemohl být atentát proveden, protože rychlost auta byla příliš velká, a
také proto, že otevřená krajina neposkytovala dostačující možnosti k
útěku. Jelikož atentátníci věděli, že Heydrich jezdil jen se šoférem,
rozhodli se zaútočit ve městě. Vybrali si místo v Praze-Libni, v prudké
zatáčce, kde vůz musel zpomalit.
27. května došlo k činu. V 10:32 hod. projížděl zatáčkou již z dálky
bezpečně rozpoznatelný vůz s číslem SS-3, v němž seděl dobře
viditelný Heydrich a uniformě SS-Obergruppenführera. Oba atentátníci
zaujali pozici bezprostředně na okraji ulice. Gabčík stál asi půl metru od
přijíždějícího auta. Přes ruku měl přehozený nepromokavý plášť a pod
ním ukrýval anglický stengun (samopal Sten Mk II). Když bylo auto na
jeho úrovni, zacílil automat na Heydricha, vzdáleného od něho nanejvýš
jeden metr. Zmáčkl několikrát spoušť, ale rána nevyšla. V normálním
případě by byl protektor zasažen 32 ranami. Gabčík zlostně odhodil
stengun a dal se na útěk. Heydrichův řidič všechno pozoroval. V
podobné situaci mají šoféři význačných činitelů za povinnost přidat plyn
a co nejrychleji odjet. A nic by se nestalo! Heydrich ale stručně rozkázal:
„Zastavit!". Řidič. zvyklý poslušnosti, splnil rozkaz, jenž podle předpisů
12
neměl uposlechnout. Vůzz zastavoval, když jej zasáhla u pravého
zadního blatníku bomba, hozená druhým atentátníkem Kubišem. Ten
byl skryt za sloupem elektrického vedení, asi pětt metr
metrů za Gabčíkem a
zasáhl, když stengun selhal. Musel běžet
žet za autem a nesm
nesměl s bombou,
mající vysoce citlivou rozbušku, příliš
íliš pohybovat, nebo
neboť při jejím vržení
stačilo jedno otočení,
ení, aby vybuchla. Kubišovy možnosti p
při tak citlivé
rozbušce byly tedy omezeny a při normální jízdě,, nemluv
nemluvě o tom, kdyby
auto jelo rychleji, by atentát nebyl proveditelný. Bomba tedy zasáhla
relativně nevhodný cíl. Výbuch utrhl dveře a střepiny
epiny prorazily opěradlo
op
Heydrichova sedadla. Dvě nevelké střepiny
epiny pronikly do jeho zad a jedna
z nich zasáhla slezinu. Se střepinami vnikly do těla
la také částečky
Poškozený mercedes po vhození bomby.
čalounění, koňské žíně, a ty způsobily
sobily otravu krve, jíž Heydrich za devět
dní podlehl. Ani zde nebyl dodržen předpis
edpis platný pro vedoucí osobnosti
- potáhnout sedadla vozidel ocelovým plechem, který by zabránil
průstřelu.
Kubiš se po hození bomby rozběhl ke kolu. Č
Češi,
eši, kteří
kte vystoupili z
okolo jedoucí tramvaje a viděli celý případ,
ípad, se mu postavili do cesty.
Kubiš několikrát vystřelil
elil kolem sebe, aby si zajistil únik. Tlak vzduchu
při detonaci jej poranil na levé straně obličeje
eje a na levém oku. Heydrich
hned vyskočilil z auta a pokusil se atentátníka pronásledovat. Z bo
boční
kapsy vozu vytáhl lehkou hliníkovou pistoli ráže 7,65 mm, zamířil
zamí na
Kubiše, ale rána nevyšla. Zapomněll zasunout zásobník. Jeho šofér SSOberscharführer Johannes Klein také vyskočil a pronásledoval Gabčíka,
Gab
jenž se nemohl dostat ke svému kolu a musel utíkat jiným směrem,
sm
než
Kubiš. Vysoký řidič v uniformě SS za ním běžel
žel jenom asi 15 metr
metrů a
13
skoro jej chytil, ale Gabčík po něm začal divoce střílet. Řidičč také vytáhl
svou pistoli a chtěl palbu opětovat,
tovat, ale rána nevyšla. V rozrušení stlačil
stla
pojistku, která uvolnila zásobník - když je zásobník uvolněn
ěn jen n
několik
milimetrů, pistole nevystřelí. Šofér neměll dostatek duchapřítomnosti,
aby se zastavil a zbraň zkontroloval. V tomto případě by závada mohla
být napravena jen jedním pohybem ruky - a atentátník by neunikl.
Neozbrojený řidič běžel za Gabčíkem, jenž vběhl
hl do jednoho obchodu v
naději,
ji, že najde zadní východ. Obchod zadní východ neměl,
nemě a tak
Gabčík musel vyběhnout zpět na ulici, kde se srazil s řidičem,
řidičem, který
právě přiběhl. Gabčík ho střelil do kolena, takže řidič nebyl schopen
dalšího pronásledování. Tak unikl i tento pachatel. Heydrich, svíjející se
bolestí, se nemohl udržet na nohou. Vrátil se ke svému vozu, kde se
položil na sedadlo. Byl sám, zraněn, bezmocná oběť jakéhokoliv dalšího
eventuálního útoku. Nic se však nestalo. Jedna Češka
eška zastavila
dodávkový vůzz a pomohla Heydrichovi nastoupit, aby mohl být odvezen
do nedaleké nemocnice. Seděll vzadu mezi bednami a mohl být snadno
unesen. Ale nic se nestalo.
Vyšetření atentátu
Bylo krátce po svatodušních svátcích 27. května
tna 1942. V
protektorátu byl klid. Krátce před
ed tímto datem se konala v Praze
konference několika stovek vedoucích činitelů abwehru a
Sicherheitsdienstu s Canarisem a Heydrichem v čele.
ele. K žádné rušivé
akci tehdy nedošlo. O svatodušních svátcích
byla vržena bomba na německé
mecké knihkupectví v
Praze, ale způsobila
sobila jen nepatrnou škodu ve
výkladní skříni a její původ
vod se nezjistil.
Pravděpodobně šlo o domácky vyrobenou
bombu. Příkladu se nepřikládal větší
ětší význam,
ačkoliv
koliv mnohé podobné rušivé akce na jiných
místech byly v té době přísné
ísné vyšet
vyšetřovány.
Jelikož tyto případy nepředstavovaly
edstavovaly vážné
poškození německých zájmů,, bylo vyšet
vyšetření
vcelku lehkomyslné. Není vyloučeno,
eno, že rušivé
akce znamenaly zkoušku pro opravdový
Wilhelm Canaris
atentát. Policie nesměla přehlížet
řehlížet ani
sebemenší případ.
ípad. Ale válka se svými
obrovskými problémy, k tomu snadno sváděla.
Několik
kolik minut po atentátu volal inspektor Ženatý, spojovací
důstojník mezi českou a německou
meckou policií, že dostal hlášení o atentátu,
při němž byl zraněn vyšší důstojník německé armády. Česká
eská policie,
pravděpodobně ze strachu, se chovala, jako kdyby šlo o bezvýznamnou
záležitost. Podobná nepřesná hlášení o přepadech příslušníků německé
n
14
armády jsme dostávali často, takže kancelář gestapa na ně
nereagovala. Čekalo se na další podrobnosti. Vedoucí referátu, do
jehož kompetence patřilo vyšetřování atentátů (tj. sám Heinz Pannwitz pozn. SB) se přece jen rozhodl vyhledat toto nepřesně udané místo
činu. Se dvěma úředníky se odebral na policejní okrsek, odkud přišlo
hlášení. Tam mu řekli, že zraněný generál je v nemocnici na Bulovce a
že to snad má být sám říšský protektor. V nemocnici ani vrátný, ani
nikdo jiný nevěděli o nějakém zranění. Úředníci se rozhodli prohlédnout
všechna chirurgická oddělení. Hned v místnosti před operačním sálem
našli Heydricha, jenž seděl s obnaženým trupem na operačním stole.
Ošetřovatelky mu daly ledové obklady na čelo a na spánky. Na jeho
zádech krvácely dvě rány. Heydrich se otočil, když poznal úředníka (tj.
Pannwitze - pozn. SB), otázal se ho, co se stalo s jeho aktovkou. Řekli
jsme mu, že vše je v nemocnici, ačkoliv jsme nic přesného nevěděli.
Heydrich měl totiž téhož dne odletět do Vůdcova hlavního stanu a
všechen materiál pro toto jednání - samé tajné říšské záležitosti - byly v
jeho tašce. Ve skutečnosti aktovka zůstala ležet ve voze (18). Neznámý
Čech ji laskavě přinesl do nemocnice. Profesor chirurgie oznámil, že
během 10 minut bude operovat.
Z politického hlediska byla situace velmi kritická. Odhodlaná
skupina mohla útok bez obtíži opakovat i v nemocnici. Dva úředníci
mohli až do příchodu jednotky SS hlídat pouze operační sál. Atentát a
jeho následky byly ihned telefonicky hlášeny gestapu. Vedoucí gestapa
myslel, že se jedná o žert a přes několikerá ujištění nechtěl zprávě
uvěřit. To byl vlastně jeden z důsledků klidné situace v protektorátu.
Konečně přijela na místo činu početnější skupina a zahájila vyšetřování.
Uzavřela okolí atentátu, vyfotografovala místo, vyslechla několik svědků
- mezi nimi také řidiče nákladního auta, který se vrátil z Bulovky prohlédla materiál zanechaný na místě atentátu a prozkoumala, pokud
to bylo možné, trasu, kudy pachatelé unikli.
Na místě atentátu bylo nalezeno:
1 dámské kolo
1 taška s pěti dalšími bombami (19), které byly připraveny k použití, jen
u jedné pachatel zapomněl dát rozbušku! Jak snadno mohl atentátník
použít bomby, která by nevybuchla
1 letní pánský plášť
1 anglický stengun a mnoho nábojů typu Kynoch, ráže 7,65 mm různé
střepiny, způsobené výbuchem bomby.
Nepoužité bomby byly zhotoveny ze známé plastické výbušniny
anglického původu, známé z války v Africe. Protože bylo použito
anglických zbraní, ani hodinu po atentátu se nepochybovalo, odkud byl
inscenován.
Heydrichrův zástupce SS-Gruppenführer Karl Hermann Frank,
státní ministr pro Čechy a Moravu, tak zněl tehdy jeho úřední titul
15
(správně státní tajemník - pozn. SB), přijel krátce po atentátu na místo
činu, vzápětí navštívil Heydricha v nemocnici a potom oslovil šéfa
vyšetřovací komise (tedy H. Pannwitze): „A co nyní uděláme?"
Znepokojen eventuálními následky tohoto tak významného případu šéf
komise odpověděl: „Pane státní ministře, chcete odplatu nebo
vyšetření?" Frank reagoval bez váhání: „Přirozeně vyšetření." Později
se bohužel ukázalo, jak oprávněná byla kriminalistova otázka položená
politickému zástupci vlády.
Jedním z prvních opatření byl zákrok k znemožnění útěku
atentátníků na venkov. Z psychologických důvodů bylo nařízeno
uzavření města Prahy. Německá armáda obklíčila celé čtvrti, takže
opustit město úředně nebylo možné a neoficiálně velice ztížené. Provoz
vlaků byl na 24 hodin zastaven. Bylo možné se dostat do Prahy, avšak z
Prahy již nikoliv. Přísné kontroly osobních průkazů způsobily, že se
atentátníci rozhodli zůstat ve městě. Téhož večera bylo prohledáno 36
000 domů. Noční razie si vyžádala nasazení 12 000 mužů ze všech
uniformovaných jednotek, dokonce i z řad české policie. Od samého
počátku se nepočítalo s úspěchem. Obyvatelstvu se jenom mělo dát
najevo, jaké riziko na sebe bere při ukrývání pachatelů. Během
odpoledne se objevily vyhlášky o stanném právu. Pro tu noc (tj. 27.
května - pozn. SB) byl zákaz vycházek z domů a po delší dobu byla
zakázána veřejná shromáždění. Později jsme zjistili, že při prohlídce
došlo k prohledání bytu, v němž se skrýval jeden pachatel. Vojenské
jednotky ovšem postrádaly výcvik v kriminalistických metodách. Měly
jen rozkaz kontrolovat osobní průkazy. Na vynalézavé kryty přirozeně
nepomyslely. Pachatel se při prohlídce spustil ze záchodu nebo z
koupelny do světlíku a visel téměř 10 minut na okenním rámu. Oné noci
bylo zadrženo asi 650 osob, které se nemohly legitimovat. Některé z
nich hledala česká policie, o další se komise nezajímala a propustila je.
V den atentátu, kolem 15:00 hod., byli předvoláni k státnímu
ministrovi Frankovi šéf vyšetřovací komise (tedy H. Pannwitz), šéf
oddělení pro parašutisty (Wilhelm Schultze - pozn. SB), šéf pražského
gestapa (dr. Otto Geschke - pozn. SB) a velitel Bezpečnostní policie
(SIPO) a Bezpečnostní služby (SD) SS-Standartenführer Horst Böhme.
Frank přijal čtyři ustarané muže s těmito slovy: ,,... velké svinstvo.
Vůdce nařídil jako odplatu zastřelit 10 000 Čechů." Šéf gestapa i
brutální Böhme se neměli k řeči. Byli si jasně vědomi obludnosti
Hitlerova rozkazu. Šéf vyšetřovací komise položil šokující otázku: „Proč
jen Čechy? Vezměte také Němce!" Frank ho napomenul, aby nedělal
hloupé žerty. Šéf komise odpověděl: „Myslím to úplně vážně, nežertuji.
Na místě činu bylo nade vší pochybnost zjištěno, že pachatelé použili
anglický stengun, anglickou pistoli, anglickou munici, bombu s anglickou
výbušninou s anglickou izolací. Kde je řečeno, že se jedná o české
pachatele? Mohli to být němečtí emigranti dopravení z Anglie nebo akce
16
britských commandos." Frank se otázal, zda je to skutečně možné.
Kriminalista (H. Pannwitz - pozn. SB) mu předložil spis s prvními
výsledky vyšetřování. Frank nato zatelefonoval Hitlerovi a zařídil
odvolání rozkazu. To ukazuje, jakého úspěchu lze dosáhnout, když se
správně odhadne mentalita druhé strany. Teprve provedením Hitlerova
šíleného rozkazu by se stal atentát pro Spojence stoprocentně úspěšný.
Krvavá oběť českého národa by jistě vedla k trvalým nepokojům. Kdyby
nebyl Vůdcův nesmyslný rozkaz odvolán, potvrdilo by se v budoucnu,
že spolupráce kriminalistů s politickým vedením nebyla prakticky
možná. Kriminalisté byli často stavěni před hotovou věc a to nesmírně
ztěžovalo jejich práci. Důležité závěry z průběhu vyšetřování, o nichž
samozřejmě vedoucí gestapa a SD věděli, byly učiněny bez porady s
kriminalisty. Obsah této zprávy dokazuje, jak se to ve skutečnosti
projevilo.
Ihned po atentátu dostala vyšetřovací komise k dispozici velký
počet úředníků z říše. Přijeli z Drážďan, Lipska, Berlína, Hannoveru,
Mnichova, Norimberka atd. Také Pořádková policie (Ordnungspolizei)
dostala posily, údajně na přímý rozkaz z politických míst, aniž to dala
kriminalistům z vyšetřovací komise (VK) na vědomí. Tento dvojí postup
vyšetřování nebyl praktický. Úředníci přidělení z říše neznali ani češtinu,
ani podmínky, za nichž se muselo v protektorátu pracovat. Proto sloužili
jen jako pomocné síly nebo jako doprovod místních úředníků. VK se
značně rozrostla, měla kolem 1200 zaměstnanců. Všichni vedoucí
různých oddělení i všichni úředníci byli této komisi podřízeni. Každou
stopu nebo udání dostávalo speciální oddělení, kde se zpracovávaly.
Jednotlivá oddělení posílili noví pomocníci. Každá zpracovaná stopa
putovala do centrály, kde se rozhodovalo, zda má být dále sledována.
Vše, co se netýkalo atentátu, se vracelo příslušným oddělením. Komise
pracovala rychle, soustředěně a bez odpočinku. Byly použity všechny
dostupné technické prostředky. Kriminálně-technický ústav SIPO v
Berlíně prohlédl munici nalezenou na místě činu, plášť i aktovku. Zpráva
o zdánlivě čisté aktovce zaplnila přes 20 stran strojopisu. Vyšlo najevo,
že aktovka byla používána pro přenos krmiva pro králíky a její dřívější
majitelkou byla dámská krejčová, jež šila hedvábné šaty. Při pozdějším
vyšetřování se ukázalo, že tyto údaje byly mimořádně prospěšné. Hlínu
z jízdního kola prozkoumal geolog a na základě jeho rozboru se
vymezila oblast, ve které bylo kola použito. „Životopis" kola připravila
zvláštní komise kriminální policie během 48 hodin.
Vyšetřovací komise (VK) vybrala nejschopnější úředníky a
sestavila z nich speciální jednotku (Schnellkommando), která prováděla
naléhavá šetření. Komise dostala např. hlášení o podezřelém cyklistovi.
Třicet úředníků ho v ruchu milionového města vypátralo za dvě hodiny.
Speciální jednotka zasahovala ve všech možných situacích kontrolovala osobní průkazy a propustky u holičů, v tramvajích, na
17
trzích, v hospodách a na nádražích. Od atentátníků (? - pozn. SB) a
jejich pomocníků jsme se dověděli, že činnost těchto speciálních
jednotek přiměla velitele parašutistů npor. Bartoše k vydání rozkazu,
aby se všichni agenti pobývající v Praze (sedm mužů) skryli v
katakombách kostela Karla Boromejského. V prvních dnech po atentátu
se jednomu atentátníkovi podařilo jen s největším úsilím uniknout
speciální jednotce. Protože žárlivost mezi SD a jinými odvětvími policie
a gestapa byla běžná (zprávy SD byly často nepodstatné a z taktických
důvodů překrucované), zřídila si vyšetřovací komise vlastní čilou
zpravodajskou službu z česky mluvících úředníků, kteří se vměšovali
mezi české obyvatelstvo a přesně hlásili skutečnou náladu. Díky těmto
opatřením docílila VK pozoruhodných úspěchů.
Za stanného práva byla uvedena v platnost celá řada nařízení,
která byla často nevyhnutelná a spojená s výhrůžkou „bud' a „nebo" trestem zastřelení celé rodiny. To vše navodilo atmosféru strachu a
zoufalství. Vedení komise se několikrát pokusilo objasnit politickému
vedení, že se český národ naučil od legionářů z I. světové války, jak se
chovat, aby přežil. Tito legionáři, přeběhlíci z rakousko-uherské armády,
spolu s muži Maffie podporovali myšlenku založení samostatné české
republiky a později se ujali moci. Z toho důvodu ani dnes žádný Čech
nedokáže odmítnout pomoc pronásledovanému. Trest smrti za
poskytnutí pomoci znamenal mučednictví a dohnal by český národ do
beznadějného zoufalství. Politické vedení odmítlo naše připomínky s
poukazem, že se kriminalisté nemají míchat do politických záležitostí.
Naše logické závěry, vyplývající z vyšetřování, jsme nemohli během
prvních dnů po atentátu využít.
Německá i česká vláda vypsaly na dopadení pachatelů celkovou
odměnu ve výši dvou milionů marek. Jaký to mělo vliv? Informovali jsme
veřejnost uspořádáním výstavy v největším obchodě na hlavní třídě v
Praze (u firmy Baťa na Václavském náměstí - pozn. SB), kde mohli
obyvatelé shlédnout různé předměty nalezené na místě atentátu.
Fotografie byly zveřejněny v tisku, v kinech a na plakátech. Každý muž
od patnácti let se musel hlásit na policejní stanici. Protože všichni!!!
(vykřičníky od H. Pannwitze - pozn. SB) parašutisté z Anglie dostali
falešné legitimace s razítkem Brno, musely být všechny brněnské
průkazy za nejpřísnější kontroly během 48 hodin obnoveny. Všech 7000
lékařů v protektorátu muselo písemně potvrdit, že neošetřili muže s
poraněním na obličeji a oku, jaké měl Kubiš. Lékařka, která ho ošetřila
(24), prohlášení rovněž podepsala. Každá rodina dostala list s popisem
předmětů nalezených na místě činu a s popisem pachatelů. Musela
prohlásit, co o nich ví. Bohužel, vše bylo doprovázeno hrozbami trestů
stanného práva, neboť mezitím docházelo k popravám lidí za jeho
nedodržování. Tato průvodní hudba byla nesnesitelná. Za takového
teroru nebylo možné vykonávat kriminalistickou práci.
18
Atentátník Kubiš uprchl na jízdním kole. Směr, jímž unikl, mohl být
proto přesně zjištěn, Kubiš přikrýval kapesníkem zraněné oko. Byl proto
všude nápadný. Postavil kolo na rohu jedné ulice a pokračoval v útěku.
Ženy, které si tam povídaly, si ho všimly a asi po 10-12 minutách uviděly
děvče (26), jež kolo odvezlo. Hlášení o dívce nepřineslo výsledek, proto
byl od místa, kde kolo stálo, vyměřen okruh asi ve vzdálenosti
osmiminutové cesty všemi směry (cesta trvala atentátníkovi a dívce
zhruba 12 minut, dobrá polovina tohoto času naznačila, kde se ukrýval
atentátník). Tento prostor v ranních hodinách uzavřely jednotky SS a
všechna děvčata, která vypadala jako čtrnáctiletá, byla zatčena. Jedna
dívka po druhé musela vzít kolo a projít sálem, kde je pozorovaly
zmíněné dvě Češky okénkem pro promítání filmů. Po prvním
předvedení byly všechny - s výjimkou dvanácti - propuštěny. Útraty za
jídlo a cestovní výlohy jim byly uhrazeny. Zbylých dvanáct muselo
procházku s kolem ještě několikrát opakovat. V dalším výběru jich
zůstalo jen pět. Všechny dívky pak byly s omluvou propuštěny, ale
rodiny posledních pěti zůstaly pod přísným dohledem. Jak reagovala na
tuto akci česká veřejnost? Naše zpravodajská služba přinesla během tří
hodin šeptandu českého obyvatelstva: SS vybralo několik tisíc českých
dívek, aby je umístilo do nevěstinců.
Šéf gestapa, i když s vyšetřováním atentátu neměl nic společného,
si předvolal asi po deseti dnech vedoucího vyšetřovací komise a ostře
mu vytknul, že pachatelé ještě nejsou dopadeni. Obával se, že ztratí
svou pozici. Šéf VK mu naznačil, že takové následky by ho mohly
postihnout jen kvůli vlastní neschopnosti. Pochybené stanovisko
politických kruhů způsobilo, že jakákoliv spolupráce s českým
obyvatelstvem vlastně neexistovala. Nic nepomohlo. Konečně přijel z
Berlína šéf říšské kriminální policie Artur Nebe, aby přezkoumal
výsledky práce vyšetřující komise. Postupoval důkladně, ale
kamarádským způsobem, jak je mezi kriminalisty zvykem. S naší prací
byl velice spokojen. V důvěrném kroužku prohlásil, že to není poslední
atentát, bude-li se i nadále pokračovat v tak nesmyslné politice. Nebe
poskytl komisi velmi cennou pomoc v tom, že naše závěry a žádosti
předal politickým představitelům Böhmovi a Frankovi a požádal je, aby
je brali v úvahu.
Od atentátu uplynulo 15 dní. Po návštěvě Nebe, jemuž se podařilo
zvýšit význam komise, jsem mohl předložit návrh na další postup ve
vyšetřování. Ve srovnání s dřívějšími případy jsme udělali špatnou
zkušenost. Kdyby byla v Berlíně vypsána odměna 2 milionů marek,
mohli bychom očekávat kolem 50 000-100 000 udání. Český národ byl
až do nejmenších detailů informován a vyzýván. Naše zpravodajská
služba potvrzovala názory kriminalistů, že strach a starosti o
budoucnost zdržují i ty, kteří by byli ochotni - ať už z jakéhokoliv důvodu
- vypovídat. Sami jsme přezkoumali přes 1000 stop. Od českých lidí
19
přišlo během 14 dnů celkem 309 otevřených
ených i anonymních informací
týkajících se atentátu. Šéf vyšetřovací komise chtěll vyvinout s pomocí
kriminálního rady Lysse nátlak (na odpovědná
dná místa) s cílem dosáhnout
zrušení stanného práva. Podařilo
ilo se dosáhnout toho, že Frank vydal 13.
června 1942 prohlášení o amnestii a to s časovým omezením do 20:00
hod. 16. června. Do té doby měl být každý Čech,
ech, jenž se jakkoliv
provinil, zproštěn trestu. Úspěch byl obrovský. Během tříí dnů přišlo z
české strany přes 2000 udání, z nichž velký počet přispěl
ěl 18. června
1942 k vypátrání atentátníků. O průběhu této akce bude pojednáno
později. Nejdříve přesný popis zničení
ení Lidic, které se stalo pro
vyšetřující komisi podnětem k návrhu amnestie.
Lidice
V továrně na kapesní baterky ve Slaném dostala jedna
zaměstnankyně dopis od svého milého, jenž bydlel v Lidicích. Napsal jí,
že se tam skrývá mnoho parašutistů vyslaných z Londýna. Z
Postřílení lidičtí muži za Horákovým statkem.
neznámých důvodů se děvče
e obrátilo na svého šéfa a majitele továrny
Pálu, hovořilo s ním o tomto případu
ípadu a ukázalo mu dopis. Továrník
dostal strach a předal psaní českým četníkům
m ve Slaném. Jak se zdá,
Pála se obával v této nebezpečné válečné době provokace. (Po válce
20
byl Čechy zatčen
en a tak zbit, že ohluchl. V roce 1956 byl ještě ve vězení).
Pálovi bylo tehdy přes 60 let. Ve svém životě měl
ěl mnoho nep
nepříjemných
zkušeností s lidmi a pravděpodobně tehdy myslel na svou vlastní
bezpečnost. Stejnou obavu z provokace mělo
lo také ččeské četnictvo ve
Slaném, a proto předalo dopis gestapu v Kladně.
To byla předehra
edehra k Lidicím. Vedoucí kladenského gestapa (28)
poslal hlášení o této záležitosti dvojí cestou. Za
prvé vyrozuměl příslušného
íslušného šéfa, kriminálního
radu Schulzeho, který měl
m
na starosti
parašutisty. Ten okamžitě
ě zjistil u zat
zatčených
parašutistů,, že jejich kamarádi ukrytí v Lidicích (v
Lidicích ale žádní parašutisté ukryti nebyli).
nemohli mít s atentátem nic společného.
spole
Podle
Schulzeho ústního sdělení
lení se nejednalo o
spojitost s atentátem . Za druhé informoval šéf
gestapa na Kladně i svého osobního p
přítele H.
B
öhma.
To
byla
do
jisté
míry
soukromá
Heinrich Himmler
záležitost, která se vymykala úřednímu
ú
postupu.
Určité typy v Třetí říši, jimž se lidově říkalo
íkalo Rabauken, ignorovaly
všechny předpisy. Tito lidé měli pramalé či spíše vů
ůbec
bec žádné svědomí.
sv
Nebrali ohled ani na zásady lidskosti, ani na německou
meckou prestiž. Bohužel
k těmto typům patřilil jak vedoucí kladenského gestapa, tak i jeho
nadřízený
ízený Böhme. To byl pravý krvavý pes protektorátu.
Musím o něm říci několik slov. Narodil se v roce 1911, vychodil
obecnou školu a v období velké nezaměstnanosti
stnanosti p
před rokem 1933
vstoupil, sotva dvacetiletý, do NSDAP a měll hlavní podíl na velkých
pouličních šarvátkách. v době politických rozporů zcela obvyklých.
Působil v Drážďanech a byl považován za pravou ruku Killingera (ten
byl v roce 1944 vyslancem v Bukurešti, kde spáchal sebevraždu) a SAObergruppenführera Beneckeho, drážďanského
anského šéfa SA. Po nastolení
nacionálně socialistického režimu udělal
lal rychlou kariéru. Dostal se do
ústředního úřadu SD v Berlíně,, kde se stal vedoucí odd
oddělení Černá
fronta , kde působil
sobil Otto Strasser a jeho stoupenci. Když Strasser uprchl
do Prahy a začal se svou vysílačkou dělat
lat propagandu proti Hitlerovi,
Böhme dostal za úkol vysílačku zničit.
it. Ing. Formis, vedoucí vysílání, byl
při její likvidaci zastřelen. Böhme byl údajně střelen
elen do nohy p
při útěku
zpět na německé území. To se mu připočítalo
ítalo za zvláštní zásluhu (30).
Protože úroveň jeho vzdělání nebyla dostačující,
ující, byl poslán do kursu
pro vedoucí úředníky gestapa, kde se setkal s pozdějším
pozd
vedoucím
kladenské úřadovny, s nímž se spřátelil. Když se při
ři invazi do Rakouska
přihodila Heydrichovi určitá
itá nehoda, Böhme vzal odpov
odpovědnost na sebe
a od té doby se stal Heydrichovým protekčním dítětem.
ětem. (Tato verze není
prokázána, ale kolovala v tomto znění).
21
Do protektorátu Böhme přišel v roce 1939 a stal se velitelem SD v
Praze. Tím měl zajištěn velký vliv a moc jako šéf gestapa. Krátce nato
byl jmenován zplnomocněncem SIPO a SD v Čechách a na Moravě. I
nejvyšší úředníci se Böhma báli pro jeho krutost, bezohlednost a pro
dobré vztahy s Heydrichem. V červeném sportovním automobilu
projížděl pražskými ulicemi stokilometrovou rychlostí. Byl to muž, jenž
srazil sluchátkem telefonu vrátného v prvotřídním pražském hotelu,
protože se mu nelíbila jeho odpověď a svévolně ho poslal do
koncentračního tábora, kde brzy na to zahynul. Když jsem opustil
Prahu, učinil jsem proti Böhmovi hlášení pro zločin v úřadě. Jeho
jednání bylo vyšetřováno. Tolik ve stručnosti k životní dráze jednoho z
povýšenců oné doby, který patřil k obzvlášť brutálním typům.
Když Böhme dostal asi 9. června 1942 hlášení kladenského
gestapa o Lidicích, jeho ochránce Heydrich byl již mrtev. Böhme věděl,
že vzhledem k svému chování má kolem sebe samé nepřátele. Jeho
kariéra byla u konce. Vedoucí činitelé protektorátu odjeli do Berlína, aby
se účastnili Heydrichova státního pohřbu, jenž se konal 10. června 1942
v budově říšského kancléřství. Odjel tam i Frank s celou protektorátní
vládou a Böhme se stal automaticky nejvyšším zástupcem moci v
protektorátu. Co jej popudilo k strašnému plánu proti Lidicím, zda to bylo
opojení mocí, či pomsta za mrtvého Heydricha, to jsme se už
nedověděli. Böhmovi byly vlastní instinktivní pudy vnitřních zákonů
diktatury a vždy dobře věděl, jak na sebe strhnout pozornost. Informoval
Himmlera o svém úmyslu a určitě také navrhl postup proti Lidicím.
Doklad o jeho jednání s Himmlerem se bohužel nezachoval.
To, co se v těch hodinách připravovalo, proniklo až k vyšetřovací
komisi. Její šéf vyhledal velitele gestapa a otázal se ho, zda se tento
plán zakládá na pravdě. Dostal neuspokojivou odpověď, proto rozhodně
trval na tom, aby se zastavilo připravované šílenství. Poukázal na
politické následky, varoval před vytvářením mučednických symbolů,
hovořil o vině nepřátelské propagandy, která bude následovat a
zdůraznil, že za těchto okolností je kriminalistické vyšetření atentátu
takřka nemožné. Vše bylo marné.Tento muž (Geschke) byl prostě příliš
zbabělý a Böhma se bál. V tu dobu bylo zřejmě o všem již rozhodnuto.
Himmler prý podal Hitlerovi zprávu o Lidicích a tak nakonec Böhme
jednal se zplnomocněním Vůdce.
10. června 1942 v poledních hodinách, po Heydrichově pohřbu,
oznámil Hitler českému státnímu prezidentovi Háchovi - v přítomnosti
ministerského předsedy Krejčího i K. H. Franka - že je pevně rozhodnut
evakuovat Prahu a dát ji srovnat se zemí německým letectvem, dojde-li
k dalším nepokojům. Hitler to údajně prohlásil bezprostředně po
Himmlerově zprávě o Lidicích, kdy padlo známé rozhodnutí. Böhme se
nepokusil o spojení s Frankem, jehož úplně vyřadil ze hry. Když se
Frank dověděl později odpoledne co se připravuje, jistě se neodvážil
22
vyslovit před Hitlerem své mínění, neboť byl svědkem
ědkem jeho proslovu k
Háchovi. Frank se nevrátil do Prahy ve zvláštním vlaku, jel autem a do
Lidic dorazil až když stály v plamenech.
Pod dojmem této události se konečně podařilo
řilo získat od Franka
výše zmíněnou třídenní amnestii, tak potřebnou
ebnou pro kriminalistické
vyšetření atentátu. 16. června se na jejím základě
ě př
přihlásil rozrušený a
vyděšený
šený muž. Tvrdil, že viděl
vid
aktovku, nyní
veřejně vystavenou. Byl ihned předveden
p
k
vedoucímu vyšetřovací
ovací komise. Musel mezi 20
aktovkami, které si byly velice podobné, vybrat tu
pravou. Udělal
lal to s naprostou jistotou a bez
váhání. Byl strašně rozrušen a ke všemu ješt
ještě
koktal. Po dlouhém a uklidňujícím
ňujícím rozhovoru se
konečně přiznal,
iznal, že je parašutista a - aby uchránil
své příbuzné od následků
ů pronásledování - se
rozhodl přihlásit.
ihlásit. Parašutisté prý byli v Londýn
Londýně
Dr.Emil Hácha
naprosto mylně informováni o poměrech
pom
v
protektorátu a jim svěřené
ené úkoly nebyly v zájmu českého národa.
Přihlášeným parašutistou byl Karel Čurda,
urda, narozen 10. října 1911 ve
Staré Hlíně. Byl vysazen 28. března
ezna 1942 u Telče, okres Jihlava. V
bývalé české armádě byl četařem.
Aktovku uviděl ve Svatošově rodině,, když ji Gabč
Gabčík opravoval. Paní
Svatošová byla dámská krejčová, jež hlavně šila hedvábné šaty.
Přilepovala na ně úlomky skla a perel, což vyvolávalo ttřpytivý efekt.
Kriminálně technický rozbor aktovky vše ověřil.
il. Kromě toho znal Čurda
záchytné adresy u paní Moravcové (majitelka dámského kola,
zanechaného Gabčíkem na místě atentátu), učitele
čitele Zelenky a další
adresy v Praze a na venkově.
Čurda byl důkladně prohledán - jako u MGB (reminiscence na
Pannwitzův pobyt v sovětském
tském zajetí). Musel odložit všechny části
oděvu a dostal jiné. Byla u něj nalezena ampulka s jedem. Řekl, že svou
výpovědí chtěl prokázat službu svým příbuzným
íbuzným a pak se otrávit. Znovu
se potvrdila zkušenost, na níž se vždy měll brát zzřetel - agent, i
dobrovolně se hlásící, může podlehnout panice.
Přepadení všech Čurdovi známých úkrytů a zat
zatčení odbojářů - o
Gabčíkovi a Kubišovi Čurda
urda nemohl podat žádné informace - bylo
provedeno příští
íští den v ranních hodinách. Protože bylo záhodno
uskutečnit
nit celou akci co nejrychleji a využít momentu překvapení,
p
postupovalo se na všech místech v přesně stanovenou dobu. Nevýhody
takového jednání byly známy, neboť v 5 hodin ráno chodí bu
buď mlékař
nebo GPU. Podezřelým
elým lidem mohlo být jasné, o co jde, když n
někdo
zazvoní v tu dobu u dveří.
í. V praxi je totiž velice obtížné získat dost času
k zabránění sebevraždy zatýkaného, obklíčeného
eného na ulici. Ú
Úředníci
jednak neznají všechny osoby podle podoby a jednak může
m
zatčení
23
jednoho podezřelého
elého vést k telefonickému varování druhého
ohroženého a tím k jeho útěku. Podobné případy
ípady se vyskytly v minulosti
a muselo se na ně myslet. Učitel
itel Zelenka a paní Moravcová (36) m
měli
jed už v ústech, když otevřeli dveře.
e. Rozkousání
jedu pak přirozeně nešlo zabránit a po dvou
minutách byli mrtvi. Přesto
esto všechna zat
zatčení
stačila k vypátrání dalších pomocníků
ů a nakonec
i atentátníků.. Syn paní Moravcové se krátce před
p
příchodem úředníků vypravil na cestu po
protektorátu. Byl však zatčen
en ve vlaku o pár
hodin později. Při výslechu popřel,
el, že by cokoli
v
ěděl
o
tom,
co
dělala
l
ala
jeho
matka.
Nakonec bylo
Karel Čurda
rozhodnuto oznámit mu, že je mrtva a ukázat mu
její tělo. Zhroutil se a přiznal,
iznal, že mu matka poradila, aby se v p
případě
nejvyšší nouze ukryl v katakombách kostela K. Boromejského. Údaj o
katakombách přišel rovněž z jiné strany. Bylo rozhodnuto prohlédnout je
příští den ráno. Dosud se však jistě nevědělo,
lo, kde se atentátníci
skrývají. Bylo kolem půlnoci 17. června 1942.
Podnikli jsme vše, abychom se obeznámili s plánem katakomb.
Museli jsme počítat s nejsilnějším odporem atentátníků,, kteří jist
jistě byli
dobře vyzbrojeni a museli jsme brát zřetel
etel na to, zda by mohli z podzemí
uniknout. Vytáhli jsme z postele mnoho lidí - šéfa městského
stského stavebního
úřadu, šéfa oddělení
lení chrámových staveb, šéfa kanalizace, historika
umění atd. Jejich výpovědí nebyly moc prospěšné,
šné, ale všichni
jmenovaní byli zadrženi až do zahájení akce. Jednotky SS se rozmístily
kolem komplexu kostela ve třech
ech velkých okruzích. Každý vývod
kanalizace do Vltavy byl jimi kontrolován, aby se zabránilo případnému
útěku.
ku. Pátrací skupiny obsadily také okolní budovy a to od sklepů
sklep až po
střechy.
Přesně ve 4:15 hod. 18. června 1942 se začal
al kruh obklí
obklíčení
uzavírat. Vnikli jsme do kostela. Byli předvedeni
edvedeni všichni p
přítomní
duchovní. Popřeli, že by něco vědělili o skrytých agentech. Když první
skupina úředníků v civilu vnikla do kostela, našla kostelníka spícího v
jedné postranní místnosti. Ten rovněž tvrdil, že o ničem
em neví. V jeho
místnosti chránily okna silné mříže. Na jednom okně byla mř
mříž zjevně
vylomena a odstraněna teprve před několika
kolika dny. Kostelník to neum
neuměl
vysvětlit. Úředníci začali s prohlídkou a asi dvě minuty po vstupu do
kostelní lodi se dostali do palby z kůru. Jeden úředník
edník byl zran
zraněn na
ruce. Vojáci se samopaly, kteří byli z opatrnosti rozestavěni
ni u vchodu do
kostelní lodi, okamžitě střelbu opětovali. Střelci na kůru
ru se kryli, takže
vojáci nemohli přesně zacílit, což bylo v časných
asných hodinách stejn
stejně velice
obtížné. Nato agenti hodili do oltářního
ního prostoru bombu. Ta sice nikoho
nezranila, ale zapálila záclony. Proniknout po úzkých kamenných
točitých schodech na kůrr nešlo, a tak nebylo jiného východiska, než
24
bojovat ručními granáty. Tímto způsobem byli agenti přemoženi a jejich
palba zvolna ustala. Pro jistotu byl nasazen také oddíl SS s ocelovými
přilbami, zatímco úředníci byli v civilu. Na kůru jsme nalezli tři agenty,
dva už byli mrtvi. Otrávili se. Třetí ještě žil. Jednalo se o Kubiše, který
hodil bombu na Heydricha. Chtěl se také otrávit, ale to se mu zřejmě pro
ztrátu vědomí nepodařilo. Ani okamžitý převoz do nemocnice a patřičné
lékařské zákroky ho však neudržely při životě, za 20 minut zemřel. První
korunní svědek byl mrtev. To znamenalo pro kriminalisty velkou ztrátu.
Chyběl však Gabčík, jenž měl Heydricha zastřelit. Ještě jsme
nebyli v katakombách. Kaplan Petřek, který vše pozoroval ze sakristie,
přiznal, že poskytl úkryt celkem sedmi mužům, tedy ještě čtyři zbývali v
katakombách. První tři, protože jim bylo zima, se přemístili na kůr, kde
spali a při příchodu úředníků se nemohli dost rychle stáhnout dolů.
Kaplan nás obeznámil s polohou katakomb a sdělil, k našemu velkému
úžasu, že z podzemí není únikový východ. Agenti vlezli do opravdové
myší pasti. Katakomby vlastně tvořila klenutá místnost pod kostelem,
jejíž boční stěny měly oddělení, do nichž byli v minulých stoletích
pochováváni duchovní. Některá oddělení byla otevřena a agenti si v
nich upravili prostor ke spaní. Schodiště, po němž se vynášely rakve,
bylo zazděno. Zůstal jen malý otvor, jímž se mohla jen stěží protlačit
zavalitější osoba. Jak však odtud dostat agenty živé? Kriminalisté
potřebují k vyšetřování svědky, ne mrtvoly! Kaplan byl poslán k
vstupnímu otvoru, aby vyjednával. Agenti odpověděli, že neznají
žádného duchovního, který se o ně stará, že jsou Češi a že Češi se
nikdy nevzdají! Byli dobře vyzbrojeni. Každý, kdo by prostrčil otvorem
jen nohu, mohl být postřelen. Nabídli jsme jim několik postupů, jak se
vzdát, ale všechny odmítli. Šéf komise se rozhodl dát jim čas na
rozmyšlenou a doufal, že některý z nich přijde na nápad, se kterým by
ostatní mohli souhlasit.
Svědci, zajištění den předtím, u nichž se agenti, respektive
atentátníci, po delší dobu ukrývali, vypověděli, že Gabčíka s Kubišem
před odletem do Čech osobně přijal Beneš a Churchill je osobně
dekoroval. Jak důležité mohly být jejich výpovědi. Mohli jsme je velice
jednoduše usmrtit, ale to jsme nechtěli. Hasiči dostali rozkaz katakomby
zatopit, což bylo agentům jistě velmi nepříjemné. Vylezli po krátkém
žebříku k větracímu okénku vedoucímu do ulice, které jsme předtím
násilně otevřeli, vyhodili z něho hadice a zahájili divokou palbu na
obkličující SS, ale bez úspěchu. Jednotky SS, z bojů na frontě zvyklé na
akce jiného druhu, okamžitě palbu opětovaly. Když vodní hladina
dosáhla asi jednoho metru, byl do místnosti vehnán slzotvorný plyn, ale
ten pronikal spárami podlahy zpět do kostela a ohrožoval tam přítomné
úředníky. Pod silným tlakem vody byly zničeny prostory pro rakve a
snad také vůle promočených a promrzlých bojovníků k odporu poklesla.
Bylo už 11:00 hod., obklíčení trvalo plných šest hodin. „Vyšší" páni a
25
velitel jednotek SS byli znepokojeni, ať už z neporozumění nebo z
hlouposti.
Šéf komise (Pannwitz) se odebral k telefonu, aby se poradil s
lékaři, zda by bylo možno za dané situace použít prudce omamný plyn,
který by se šířil nejen nahoru, nýbrž by mohl být i vehnán do sklepního
prostoru, eventuálně i pomocí detonace. Nic takového se provést
nedalo. Když se vedoucí komise vrátil, viděl, že se úderná jednotka SS
připravuje k vniknutí do katakomb. Okamžitá výměna názorů s velitelem
SS (myslím, že to byl SS-Brigadenführer von Treuenfeld) skončila velice
nekamarádským arogantním způsobem asi v tomto stylu: co má
bezvýznamný civilista co žvanit, když jedná ozbrojená moc. Po těchto
ostrých slovech poznamenal jakoby na omluvu: „Frank to nařídil". Šéf
komise ihned vyložil Frankovi nesmyslnost takového rozkazu a objasnil
mu, že atentátníci jsou důležití živí, usmrceni mohli být už před šesti
hodinami bez nasazení vojáků a bez nebezpečí ztrát. K zneškodnění
agentů stačilo hodit pár granátů do katakomb a jejich plíce by byly
rozervány na kusy. Vyšlo najevo, že von Treuenfeld řekl Frankovi asi
toto: „Gruppenführere, prosím, o povolení poslat do katakomb úderný
oddíl, jinak si uděláme ostudu!" Frank, nevoják, kapituloval před touto
vojenskou řízností a styděl se odvolat rozkaz. Tři muži byli v otvoru do
podzemí postřeleni a odvezeni do nemocnice. Abychom chránili členy
SS, byli jsme donuceni prolomit vchod do katakomb výbušninami. Čtyři
agenti se však sami zastřelili, ještě před tím, než jsme pronikli do
podzemí. Jedním z nich byl Gabčík. Půl hodiny na to poslal Himmler,
který byl mezitím o akci vyrozuměn, radiovou depeši asi tohoto znění:
„Atentátníky v každém případě uklidnit, abychom je dostali živé".
Dalo se předpokládat, že české vysílání Benešovy exilové vlády aby se udržely nepokoje v protektorátu - popře tvrzení, že pachatelé byli
dopadeni. Proto se musely získat přesvědčivé důkazy o tom, že mezi
mrtvými agenty byli opravdu atentátníci. Mrtvoly byly připraveny k
identifikaci v Ústavu soudního lékařství pražské univerzity. Mrtvá těla
byla očíslována 1 - 7. Každá osoba předvedená identifikovat mrtvoly,
musela říci, koho jednotlivá čísla představují a co může vypovědět o
stycích s dotyčným mužem. Dvacet osob, které atentátníky viděly anebo
se s nimi před, při a po atentátu setkaly, správně označilo mezi sedmi
mrtvými Gabčíka a Kubiše. Celkem bylo získáno přes 50 důkazů, že se
mezi sedmi mrtvými nacházeli atentátníci. Kromě toho bylo na kůru a v
katakombách nalezeno 11 pistolí, mezi nimi pistole Colt č. 539 370 a
540 416, z nichž Gabčík s Kubišem stříleli na místě atentátu. To také
potvrdil Kriminálně technický ústav v Berlíně. Důkladná vyšetřování
všech souvislostí s atentátem se táhla až do září 1942.
Jak se dalo očekávat, české vysílání z Londýna tvrdilo, že gestapo
nemohlo atentátníky dopadnout, a proto dalo v kostele K. Boromejského
26
zastřelit nahodilé Čechy
echy s tvrzením, že se jednalo o atentátníky a to vše
jen proto, aby neutrpěla prestiž obávaného gestapa.
Tato propaganda nutila německou
meckou stranu dokázat alespo
alespoň něme
cké a české veřejnosti,
ejnosti, že atentátníci jsou mrtvi. Uvažovalo se o
procesu, v jehož průběhu
hu by vyšla najevo žádoucí
fakta. Ministr propagand y Goebbels, který už
udělal
lal jednu špatnou zkušenost s plánovaným
soudem s Grünspanem (který zastřelil
zast
v roce
1938 v Paříži německého
meckého diplomata Ernesta von
Ratha), to však zakázal, protože se obával
eventuálních
českých
eských
demonstrací,
tak
nežádoucích před zástupci mezinárodních
tiskových
agentur.
Daluege
(Kurt,
SSOberstgruppenführer a generálplukovník policie,
Kurt Daluege
Heydrichův nástupce - pozn. SB) však prosadil
plán procesu u Hitlera, který nařídil,
ídil, aby soudní jednání s duchovními
kostela K. Boromejského bylo vyňato z komplexu stanných soudů
soud a aby
byli pozváni novináři místo veřejnosti.
ejnosti. To se také stalo. B
Během procesu
byly předvedeny milenky Gabčíka
íka a Kubiše, u nichž tito delší čas
bydleli, a pod jejichž lůžky mělili schované bomby. Jedna z dívek
očekávala dítě. Těhotenství bylo v zájmu atentátu přerušeno
p
. Tyto
svědkyně vylíčily před
ed soudem všechny podrobnosti od po
počátků svých
známostí, spolužití - také několik
kolik dní po atentátu - a musely též
identifikovat oba mrtvé. Byli souzeni duchovní stýkající se s atentátníky
během jejich ukrývání v kostele.
Kostel K. Boromejského byl stánkem pravoslavné církve, která
neměla velký počet věřících. Vznikla z potřeby
eby poskytnout duchovní
záštitu manželkám českých legionářů, kteří si je přivezli
řivezli po 1. sv
světové
válce z Ruska. Protože legionářii byli vládnoucí vrstvou první české
republiky, patřila k této pravoslavné církvi značná část
část prominent
prominentů. Její
biskup (Gorazd, občanským jménem Matějj Pavlík), který býval kn
knězem
pro vězně a duševně choré, přiznal přii procesu, že už od roku 1939
prováděl špionáž proti Německu ve prospěch
ch Ruska. Když mu kaplan
Petřek sdělil,
lil, že se v kostele ukrývají atentátníci, zeptal se jen, zda jsou
pravověrní;
rní; obával se však, že z toho budou potíže. Zatím, co se
atentátníci ukrývali v kostele, poslal kondolenci německým
ně
úřadům.
Zajel dokonce osobně do Berlína na RSHA, kde vyjád
vyjádřil svou soustrast
a vedl církevní jednání. Všichni duchovní byli toho názoru, že
pravoslavná církev poskytovala vždy azyl politickým uprchlíkům.
uprchlík
Kaplan
Petřek, vysoce vzdělaný člověk, oblečen
en v plném ornátě,
ornát zapřísahal
před oltářem oba kostelníky k mlčenlivosti.
enlivosti. Potom dal každému 50
marek. Duchovní hodnostářii a kostelníci byli odsouzeni k smrti; tuším,
že jich bylo sedm. Jiný soudní proces se neuskutečnil
neuskute
a ani další
rozsudky smrti nebyly vyneseny.
27
Himmler rozkázal zatknout a zastřelit příbuzné obou atentátníků.
Přestože tento rozkaz zněl hrozně, nemohl být splněn. Příbuzenstvo
Gabčíka jeho splnění uniklo, protože byl Slovák a zatčení na Slovensku
se nemohlo provést. Kubišovi příbuzní žili z velké části v různých krajích
Moravy a celá řada jich již delší dobu měla německou a říšskou
příslušnost. Byli členy NSDAP (Nazionalsozialistische Deutsche
Arbeiterpartei - pozn. SB) a jeden z nich byl dokonce vedoucím místní
odbočky NSDAP. Tento nesmyslný rozkaz často vyvolal smích a
zatýkání, než se mohla podat odpovídající hlášení. Spolu se šéfem
patřičného oddělení šéf komise (Pannwitz) zakročil v této věci u Franka
a to mělo za následek propuštění celého příbuzenstva.
Při zpracování celého komplexu vyšetřování atentátu nám padla do
rukou vysílačka se vším materiálem, kterou byly posílány depeše
atentátníků do Londýna. Mezi depešemi, které jsme rozšifrovali, jsme
našli jednu tohoto znění:
Před několika dny byla odeslána prezidentovi (dr. Edvardu
Benešovi - pozn. SB) depeše, ve které byl učiněn dotaz, zda muž s
krycím jménem Jindra může touto cestou poslat depeši prezidentovi.“
Odpověď byla kladná. Na to byla odeslána depeše asi tohoto znění:
„Pro prezidenta. Usuzuji z příprav dvou přátel, že se plánuje
atentát na H...". Nyní doslova: „Tento atentát by v ničem neprospěl
Spojencům a pro náš národ by měl nedozírné následky. Nejen, že by
ohrozil naše rukojmí a politické vězně, ale vyžádal by si i tisíce dalších
životů, uvrhl by národ do neslýchaného útisku, zároveň by také smetl
poslední zbytky jakékoliv organizace. Tím by byla znemožněna jakákoliv
další činnost pro Spojence.". Další přesný text není více znám. Doslova
dále: „Prosím proto naléhavě, aby bylo od atentátu na H. upuštěno a
přátelům dán patřičný rozkaz. Kdyby bylo uskutečnění atentátu přece
jen nutné ze zahraničních důvodů, nechť se podnikne na zdejšího
quislinga, v první řadě E. M. Jindra **)
Přes několikerou urgenci Jindry nedošlo k odvolání rozkazu.
Prezident mu poděkoval za otevřená slova a slíbil rozhodnout o žádosti
později.
Kdo odeslal tento telegram? Npor. Bartoš (Alfréd Bartoš, velitel
paraskupiny SILVER A, byl krátce po navázání spojení s Londýnem
povýšen na kapitána - pozn. SB) byl mrtev. Nikdo nemohl podat
informace. Konečně jsme zjistili, že by se pod jménem Jindra mohl
skrývat profesor Vaněk z Brna (narodil se asi roku 1906), vedoucí
sokolský činovník, hledaný více než dva roky brněnským gestapem.
Bylo po něm zahájeno pátrání. Teprve v polovině srpna jsme mu přišli
na stopu. Několikrát se mu podařilo uniknout a byl zatčen až v září
1942. Žil ilegálně. Byl zatčen, když vyzvedával penzi pro manželku
přítele, důstojníka, který uprchl do Anglie (škpt. generálního štábu Alois
Šeda - pozn. SB). Když jsme ho v autě oslovili nejen jeho krycím, ale
28
též skutečným jménem, odpověděl: „A, tak vy jste pan Müller od
německé policie, který mě už osm týdnů hledá". Byl o nás velmi dobře
informován. Znal naše poměry, jednotlivá oddělení, spolupracovníky a
všechny možné detaily.
Po počátečním úleku byl natolik rozumný, že mluvil otevřeně,
zvláště po té, když jsme mu předložili jeho depeši Benešovi. Dělal
dojem příslušníka střední vrstvy, která se obávala po pravděpodobné
porážce Německa rozmachu komunismu v Československu. Byl toho
názoru, že Spojenci by neměli používat český národ pro válečné cíle,
když ho nechali v letech 1938-1939 tak hanebně na holičkách.
Mobilizace českého národa pro partyzánskou válku v zádech Němců by
si vyžádala mnohem větší krveprolití, než přímá vojenská účast. Češi
byli zproštěni vojenské povinnosti a v té době nemohli dělat nic jiného,
než vyčkávat. Německý válečný potenciál byl na českém území
dostatečně silný na to, aby v případě nepokojů neváhal použít
jakýchkoliv prostředků k udržení tohoto území. K tomu dále přispíval i
Hitlerův názor, že kdo má v rukou český prostor, ovládá Evropu. Toto
vše, promyšleno do všech důsledků, vedlo Vaňka k závěru, že nepokoje
nebo povstání proti Němcům by bylo holou sebevraždou českého
národa.
Vaněk vypověděl o svých rozhovorech s atentátníky (s Jozefem
Gabčíkem a Janem Kubišem - pozn. SB) a také s dalšími parašutisty,
kteří neustále hovořili o tom, jak byli v Londýně úmyslně falešně
informováni o poměrech v protektorátu a že byli - ještě častěji, než on názoru, že český národ by měl přečkat válečnou dobu v klidu. Jako
vojáci však složili přísahu, které se nemohli sami zprostit, a proto museli
vykonávat dané úkoly. Žádali však naléhavě Jindru, aby zařídil v
Londýně změnu rozkazu. A o to se také pokusil.
Jindra byl vysoce vzdělaný muž, kterému šlo především o blaho
národa. Byl hluboce přesvědčen, že český národ vůbec nemohl ovlivnit
výsledek války a chtěl jen zabránit nesmyslným obětem. V rukou
vyšetřovací komise byl pouze 24 hodin. Nakonec prohlásil, že je
ochoten se dohodnout a to za cenu, že on a jeho sokolská organizace
získají možnost podílet se na vytváření vnitřní politiky protektorátu. Při
tom by měl stálý osobní styk s K. H. Frankem, aniž se stal ministrem
nebo členem vlády. Za to nám dá k dispozici spojení s Anglií (52). Tímto
způsobem bychom mohli až dosud ilegální spojení (vysílačku atd.)
nadále používat jako protihru a nebyli bychom už více vystaveni žádným
překvapením. Agenti, kteří by byli prostřednictvím tohoto spojení
vysazeni v protektorátu, pokud by to byli Češi a Slováci, měli být po
dobu války internováni pod společným německo - českým dozorem a
nic proti nim nemělo být podniknuto.
Vedení vyšetřovací komise Jindrovi důvěřovalo a uvědomovalo si
nepředstavitelné výhody takového spojení. Koneckonců se při této
29
plánované dohodě nejednalo o výhradní Jindrův návrh, nýbrž o
společný výsledek čtyřiadvacetihodinového rozhovoru. Kdo by uvěřil, že
by proti tomuto návrhu mohly vyvstat překážky? Ale zase jednou vše
dopadlo jinak. O vyjednávání se dověděl šéf gestapa. Předvolal si šéfa
vyšetřovací komise a vyčetl mu svévolné jednání v politických otázkách.
Poručil také okamžité předání Jindry státněpolitickému oddělení, které
mělo na starost pronásledování ilegálního sokolského hnutí. Tak byl
Jindrův případ snížen na zatčení bezvýznamného ilegálního sokolského
funkcionáře. Po více než dva roky byl pak Jindra vyslýchán o
malicherných otázkách a ponižujících záležitostech. Tímto činem šéf
gestapa vskutku prospěl budoucím česko-britským akcím v protektorátu,
v tehdejším názvosloví to vlastně znamenalo „napomáhání nepříteli".
Neuvedl žádné vysvětlení pro své rozhodnutí - jednal pouze ze zlosti, že
záležitosti patřící pod jeho kompetenci, byly projednávány za jeho zády,
takže by mohl vypadat jako neschopný. V této věci - stejně jako v
případě Lidic - předvedli zástupci moci, šéf gestapa a šéf SIPO a SD,
nebezpečnou hloupost vůdcovského principu. Rozhodovali na základě
omezeného egoismu, podle jim dobře známých vnitřních zákonů
diktatury, na jejíž moci stavěli. Tato hloupá a zločinná rozhodnutí se
stala břemenem celému národu.
V oněch dnech byl dokončen koncept závěrečné zprávy o atentátu,
sepsaný - jak to u kriminalistů bývá zvykem - se všemi zkušenostmi a
také s vyskytnuvšími se chybami. V kapitole o motivech, které vedly
Čechy k tomu, aby před, respektive po atentátu, pomáhali pachatelům,
se bylo třeba zmínit o tom, že velká část pomocníků byli sokolové.
Počet zasvěcených, kteří přesně věděli, komu a za jakým účelem
pomáhali, byl velice malý, asi 50 osob. Jak se stalo, že právě příslušníci
Sokola - existovali i jiní, podstatně ostřejší odpůrci Němců - byli
zúčastněni v tak velkém počtu? Vždyť Sokol, původně založený
sudetskými Němci byla organizace podporující tělesnou výchovu a v
roce 1940 byl „českou vládou" (úvozovky H. Pannwitze - pozn. SB)
rozpuštěn. Tedy bez německé účasti - alespoň oficiálně! Pak přišla
Tajná státní policie (Gestapo), zabrala majetek právě rozpuštěné
organizace a během času zatkla celou řadu představitelů jako rukojmí.
Reakce na to bylo rozhořčení a počátek organizované ilegální činnosti,
která měla daleko více protiněmecký ráz, než dříve. Gestapo si těmito
opatřeními zorganizovalo proti sobě protivníky. To stálo ve zvláštní
zprávě o atentátu. Následovaly prudké útoky gestapa proti pisateli
zprávy s nařízením, aby byl tento poznatek vyškrtnut. Existovaly obavy,
že materiál, který půjde na vyšší místa, by tam mohl způsobit
nepříjemnosti. Text však změn nedoznal s vysvětlením, že byl připraven
tak, jak je obvyklé u kriminální policie, to znamená se všemi objektivními
poznatky plynoucími z vyšetřování a výpovědí svědků. Politické otázky
nejsou záležitostí komise, která dostala za úkol vyšetřit kriminální čin.
30
Kvůli rozepřím s Böhmem a Geschkem ve věci zvláštní zprávy a
Jindry se vedoucí vyšetřovací komise (H. Pannwitz) rozhodl zajet do
Berlína, aby podal hlášení šéfovi IV. oddělení RSHA SSGruppenführerovi Müllerovi. V záležitosti Jindry Müller souhlasil s
vedoucím vyšetřovací komise (VK). Nemohl však do věci zasáhnout,
protože dosud nebyl jmenován nový šéf SIPO. V boji různých skupin o
moc se necítil dost silným na to, aby si dovolil dávat protichůdné pokyny
různým služebnám v Praze. Pokud šlo o zvláštní zprávu, autor (tedy H.
Pannwitz) by neměl text měnit, protože to, co napsal, není vázáno
nařízením. Z postoje a odpovědí Müllera bylo zřejmé, že po
Heydrichově smrti začal boj o uvolněné místo a také o všechny ostatní
pozice, jež dosud nebyly obsazeny. Z taktických důvodů se každý držel
zpět, aby si nezpůsobil na žádné straně těžkosti a neuškodil si před
novým nadřízeným. Tyto zjevné i skryté ambice a touha po povýšení se
nazývaly „nacionálně socialistickou hrou o moc."
Díky Müllerově stanovisku zůstalo vše prakticky při starém. Z třídy
Prince Albrechta se vedoucí VK odebral k Nebe a vylíčil mu situaci.
Nebe mínil, že Müllerův vyčkávací postoj vystihoval daný stav. Každý
počítá s tím, že s novým šéfem SIPO a SD dojde k rozsáhlým
personálním změnám. To bylo ale bezvýznamné. Mnohem větší obavy
vyvstaly z možnosti, že Heydrichův nástupce nebude ani pozitivní,
rozumná, ani negativní postava, nýbrž bude pravděpodobně vybrán ze
štábu zcela bezbarvých osobností a bude schopen plnit roli pouhého
přisluhovače.
Vedoucí VK zašel ke svým přátelům v abwehru, do úřadu Canarise
a nechal se s jejich pomocí povolat do armády. Za 14 dní se stal
kriminální rada poddůstojníkem na východní frontě. Protože úřadovna
SIPO v Berlíně z nevysvětlitelných důvodů nebyla o věci informována,
zahájilo se proti němu stíhání pro dezerci. Číslo polního pluku, ke
kterému byl kriminální rada (Pannwitz) povolán, držela abwehr v
tajnosti, aby tím ztížila pátrání SIPO po úředníkovi, který jí uklouzl. To
bylo koncem září 1942.
Šéf VI. oddělení RSHA (Říšský hlavní bezpečnostní úřad)
Schellenberg napsal krátce před svou smrtí v Itálii knihu pamětí, která
byla přeložena do angličtiny. Píše: „Šéf IV. oddělení“ (tedy ústředí státní
tajné policie, gestapa) „Müller nebyl schopen chytit atentátníky, a proto
dal svými podřízenými nahnat 120 českých partyzánů do kostela K.
Boromejského a tam je zastřelit". Teprve po válce prý se ukázalo, že
mezi nimi byli náhodou také atentátníci. Šéf VI. oddělení“ (zahraniční
rozvědky SD) „byl bud' mylně informován nebo se v jeho nesmyslném
tvrzení projevily špatné osobní vztahy mezi ním a šéfy jiných oddělení.
Každopádně to dokazuje, že vedoucí činitelé nebyli příliš inteligentní. Při
afektovaném. sebejistém a teatrálním Schellenbergově jednání mě to
31
ostatně nijak nepřekvapuje. Z tohoto případu vyplývá, že tito lidé byli
velice omezení a neměli se brát vážně.
Poznámky Stanislava Bertona k textu Heinze Pannwitze:
(1) K první demonstraci došlo u příležitosti druhého pohřbu Karla
Hynka Máchy. Nejprve byl pochován 8. listopadu 1836 v Litoměřicích,
kde zemřel. Dne 1. října 1938 dostal litoměřický hrobník vládní příkaz,
aby provedl okamžitě exhumaci Máchových ostatků, neboť Litoměřice
se nalézaly na území, které - na základě mnichovského diktátu - bylo
odtrženo od ČSR. Zbytky rakve, kostí, část prsti a pomník byly téhož
dne dopraveny do Prahy. Pozůstatky prozkoumali vědci, byly
uspořádány a konzervovány. V neděli 7. května 1939 se konal druhý
pohřeb básníka z pantheonu Národního muzea na vyšehradský hřbitov.
Smuteční průvod přivítal před hřbitovem kanovník tamější kapituly
Msgre Bohumil Stašek. Praha tonula v záplavě českých praporů.
Pohřeb byl důstojnou demonstrací Pražanů proti německým okupantům.
K druhé demonstraci došlo 13. srpna 1939 u příležitosti výročí porážky
křižáckých vojsk u Domažlic v roce 1431. Ohlášená řeč kanovníka
Staška přivedla na Vavřineček u Domažlic na 100 000 Čechů. Msgre
Stašek byl krátce na to zatčen gestapem.
(2) Po okupaci Paříže německou armádou v červnu 1940 padla
gestapu do rukou část archivu zpravodajské skupiny Čs. národního
výboru (zmiňuje se o tom např. i FEIERABEND, Ladislav Karel, Politické
vzpomínky [I], Brno 1994, s. 292), v níž byly objeveny písemné doklady
o stycích gen. A. Eliáše, jakož i plk. gšt. Emanuela Moravce se
zahraniční akcí dr. E. Beneše. Gen. Eliáš byl pod dozorem gestapa od
srpna 1940.
4. června 1941 poslal dr. E. Beneš do Prahy depeši, v níž vyzval
protektorátní vládu k rezignaci. Dr. Emil Hácha a gen. Eliáš této výzvy
neuposlechli, a proto začali být považováni za kolaboranty.
(3) R. Heydrich byl jmenován „zastupujícím" protektorem 27. září
1941.
(4) Např. letec Augustin Přeučil. Pracoval pro gestapo již v Polsku
v roce 1939, potom ve Francii a ve Velké Británii, odkud odletěl se
stíhačkou hurricane do Belgie. Za odcizení letadla byl odměněn 10 000
markami. Po návratu do Prahy pracoval pro gestapo jako agent provokatér. V roce 1944 byl „vězněn" v Terezíně. Snažil se vypátrat,
zda měl doc. Vladimír Krajina z vězení styk s domácím odbojem. Přeučil
byl po válce odsouzen k trestu smrti a popraven 14. dubna 1947. (Podle
spisu v archivu Mirka Janečka, doplněného vlastnoručními poznámkami
prof. V. Krajiny.)
(5) Předpokládaným místem pro vysazení skupiny ANTHROPOID
byly Ejpovice u Plzně, skutečným pak Nehvizdy u Čelákovic.
32
II. oddělení hlavního štábu - kde byl odzbrojen a zatčen mjr. J.
Nechanským.
1 byl zatčen gestapem a přežil válku (Vladimír Škácha, SILVER B).
1 přežil válku na svobodě (Jan Zemek, SILVER B). 1 zatčen, ochotně
spolupracoval s gestapem, jímž byl náhodou zastřelen (Václav Kindl,
INTRANSITIVE). 3 byli zatčeni a popraveni (Jindřich Čoupek,
BIVOUAC, František Pospíšil, BIVOUAC a Oldřich Pechal, ZINC.
Zatčen a popraven byl i zmíněný František Pavelka). 2 zatčeni,
předstírali spolupráci s gestapem, byli odhaleni a popraveni (Bohuslav
Grabovský, INTRANSITIVE a Libor Zapletal, BIVOUAC).
3 byli zastřeleni při přestřelce s gestapem (nebo jinou ozbrojenou
složkou - Oldřich Dvořák, STEEL, Vojtěch Lukaštík, INTRANSITIVE a
Jiří Potůček, SILVER A).
2 se otrávili při zatýkání (aby ušli zatčení - Ivan Kolařík, OUT
DISTANCE a Bohuslav Kouba, BIOSCOP). se zastřelili při přestřelce s
gestapem (resp. při pronásledování gestapem nebo při střetnutí s
četnictvem - Alfréd Bartoš, SILVER A, Ludvík Cupal, TIN a Arnošt Mikš,
ZINC).
(14) To potvrzují vzpomínky paní Liny Heydrichové a Alberta
Speera (říšský ministr odpovědný za zbrojní výrobu).
(15) Heydrichova rodina se nastěhovala do Panenských Břežan o
Velikonocích, tj. v prvním týdnu dubna 1942.
(16) R. Heydrich zemřel 4. června 1942 v 9:24 hod
(17) Rudolf STRÖBINGER zveřejnil v knize Das Attentat von Prag,
Landshut 1976, s. 222, údajné vyprávění prof. L. Vaňka, podle něhož
prý Heydrich neměl být zastřelen, nýbrž unesen do Anglie. Toto tvrzení
bylo opakováno týmž autorem v televizním programu západoněmecké
televize 27. května 1982 a upoutalo pozornost západoněmeckého tisku.
K tomu mně sdělil L. Vaněk: „Nevím, jakým právem napsal Ströbinger
knihu tak, jako kdyby to byl interview se mnou. Únos byl Gabčíkem
zamítnut a již se o něm neuvažovalo. Na místě atentátu žádné auto
záchranné služby nebylo. Dr. Lyčka jel s Relou Fatkovou v obyčejné
Aerovce 30... Nikdy jsem nikomu neřekl, že jsem na místě atentátu měl
jako invalida nápadný sádrový obvaz. Kdyby byl (Ströbinger) doma, tak
ho za ty dvě stránky (222 a 223) žaluji."
(18) Podle vyprávění prof. L. Vaňka chtěli parašutisté dostat
Heydrichovu aktovku nepoškozenou Proto měl Gabčík střílet a Kubiš
dělat jenom zálohu a použít bomby pouze v nejnutnějším případě Viz
IVANOV Miroslav, Atentát na Reinharda Heydricha, Praha 1979, s. 142.
Svědkyně, která v momentu atentátu přecházela ulici, zahlédla aktovku
na zemi. IVANOV M., Atentát..., s. 160. Naproti tomu šofér firmy Holan,
který odvezl Heydricha na Bulovku, vypověděl, že Heydrich „v jedné
ruce držel revolver, ve druhé tašku, dával na ni velký pozor, celou cestu
ji tiskl k boku." Viz IVANOV M., Atentát..., s. 164.
34
(19) Podle jiných pramenů byla v zanechané aktovce jenom jedna
bomba. Podle sdělení kpt. O. Pelce se po válce bomba nacházela ve
zvláštní parašutistické kanceláři v II. oddělení.
(20) Podle gen. Františka Moravce: „Klíčovou myšlenkou operace
Heydrich bylo vyvolat dojem, že Heydrich byl popraven lidem doma,
jenž nemohl déle snášet jeho hrůzovládu". MORAVEC František, Špion,
jemuž nevěřili, Praha 1990, s. 314.
(21) Podle sdělení kpt. O. Pelce to byl K. Čurda. Prohlídky postihly
i byty Terezy Kasperové, kde se nacházel Adolf Opálka a Alžběty
Sahánkové, v němž se ukrývali Josef Bublík a Jan Hrubý.
(22) Podle brožurky Velký čin malé církve, Praha 1947, s. 42,
kterou připravil Sbor starších pravoslavné církve: „Němci úmyslně z
nenávisti proti slovanským věrozvěstům nazvali chrám kostelem K.
Boromejského, ač toho jména pozbyl již v roce 1783 při odsvěcení.
Chrám byl vysvěcen biskupem Gorazdem 28. září 1935 a nesl jméno
sv. Cyrila a Metoděje."
(23) Maffie byla organizace českého domácího odboje v 1. světové
válce.
(24) Oční lékařka MUDr. Milada Frantová. Zahynula 24. října 1942
v Mauthausenu.
(25) Podle sdělení dr. Arnošta Morgana museli toto prohlášení
podepsat i všichni židovští zajatci v Terezíně.
(26) Jindřiška Nováková. Matka ji dala pohotově ostříhat a udělat
trvalou. V poválečném výslechu vyslovil bývalý komisař Jantur obdiv
nad chladnokrevností čtrnáctileté, kterou svědkyně nepoznaly. Celá
rodina byla usmrcena 24. října 1942 v Mauthausenu.
(27) Pannwitzova verze je naprosto rozdílná od textu dopisu, jehož
průklep se zachoval. Podle M. Ivanova dopis zněl: „Drahá Aničko!
Promiň, že Ti píši tak pozdě a snad mne pochopíš, neboť víš, že mám
mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho
osudného dne jsem spal někde na Čabámě. Jsem zdráv. Na shledanou
tento týden a pak se již neuvidíme. Milan."
(Viz IVANOV M., A hořel snad i kámen, Praha 1975, s. 17.) M.
Ivanov první poukázal na to, že dopis byl napsán (autorem byl Václav
Říha) před atentátem a že tudíž s ním neměl nic společného (Poprvé se
o zmíněném dopise píše v publikaci Lidice. Čin krvavého teroru a
porušení zákonů a základních lidských práv. Ministerstvo vnitra, Praha
1945, s. 25-27. Podle tohoto zdroje byl dopis napsán až po atentátu, a
to 31. května 1942. Viz Lidice, s. 32-33). U poválečného soudu továrník
Pála vypověděl, že dopis, adresovaný A. Maruščákové, která 3. června
1942 nepřišla pro zranění do zaměstnání, dostal už otevřený.
Zatelefonoval na četnickou stanici ve Slaném, které oznámil, že se mu
dostal do rukou velmi závažný dopis, aby si pro něj poslali. Strážmistr
Vybíral vyslovil o dopisu názor, že ,,...šlo o docela obyčejný milostný
35
dopis, jemuž nezasvěcený samozřejmě dobře nerozumí". Pála prý na to
řekl: „Mýlíte se, já myslím, že to bude jeden z útočníků na Heydricha. Už
abyste ho měli, abychom měli jednou klid". Viz IVANOV M., A hořel..., s.
18. Dopis byl předán kladenskému gestapu, které zahájilo vyšetřování.
(28) SS-Hauptsturmführer (a kriminální rada) Harald Wiesmann.
Byl odsouzen k trestu smrti a spolu s dalšími 5 členy kladenského
gestapa 24. dubna 1947 popraven.
(29) Toto tvrzení se až dosud zveřejněnými zprávami o činnosti
parašutistů v českých zemích nedá prokázat. Na počátku června 1942
spolupracoval s gestapem pouze Viliam Gerik (člen skupiny ZINC,
vysazené u Ghel na Slovensku v noci z 27. na 28. března 1942). Gerik
se nedostal do kontaktu ani s Gabčíkem a Kubišem, ani se členy
skupiny SILVER A. Dva parašutisté, zatčení počátkem května na
Moravě (J. Čoupek a L Zapletal), nemohli vědět, kde se jejich přátelé
ukrývali na počátku června 1942.
(30) „Zajatý člen SS Alfred Helmuth Naujocks vypověděl 5. března
1945 při výslechu v Londýně, že byl na počátku roku 1935 pověřen R.
Heydrichem unést ing. R. Formise. O vraždě ing. Formise v hotelu
Záhoří u Štěchovic pojednává kapitola v knize M. IVANOVA Noc
hnědých stínů, Praha 1966.
(31) 3. září oznámil pražský list Der Neue Tag, že H. Böhme byl
přeložen do Bukurešti. Celá řada vedoucích nacistických činitelů byla
krátce po atentátu přeložena na nová působiště.
(32) Hlášení se nezachovalo, bylo však odesláno do Prahy den
dva po prohlídce Lidic, která byla provedena 4. června 1942, v den
Heydrichovy smrti.
(33) Hitler oslovil protektorátní vládu klidným, skoro tichým hlasem,
který se během řeči stupňoval do neobyčejné síly. Podle záznamu K. H.
Franka mimo jiné řekl: „Tuto válku vedu proto, abych poskytl Evropě
konečně klid a mír. Rušitele míru, kteří stojí mému dílu v cestě,
odstraním všemi prostředky... Nic mi nemůže zabránit, abych z Čech a
Moravy vysídlil několik milionů Čechů, nepřejí-li si klidné spolužití. V
tomto prostoru má místo jen jeden. Z obou národů musí jeden ustoupit.
Jsem pevně rozhodnut nikdy již nevydat Čechy a Moravu a německý
národ neustoupí... Vím, že se domníváte, že zamýšlím omezit nebo
zrušit vaši autonomii. Toto tlachání dokazuje, že mne naprosto
nechápete. Mně již dnes nejde o nějaké směšné formálnosti, jako je
autonomie apod., nýbrž v sázce je osud, život a budoucnost českého
národa. Bud' se stanou poměry v Čechách a na Moravě pro mne
únosné... anebo nechápete vážnost situace a nedovedete změnit
poměry, pak bude český národ z Evropy vymazán." Viz AMORT Č., c.
d., s. 209-210.
36
(34) Ze záznamu H. Böhma však vysvítá, že mu K. H. Frank 9.
června 1942 v 19:45 hod. telefonicky z Berlína nařídil, aby byla - na
základě Vůdcova rozhodnutí - provedena akce v Lidicích.
(35) Protože L. Heydrichová byla ve vysokém stupni těhotenství,
doprovázel její dva syny na Heydrichův státní pohřeb v Berlíně K. H.
Frank. Letěli ve zvláštním letadle, v němž se druhý den před polednem
vrátili do Prahy. Frank předal - podle sdělení paní L. Heydrichové - děti
jednomu ze svých pobočníků, který je odvezl do Panenských Břežan, a
zajel do Lidic vykonat inspekci akce, kterou na místě a od samého
začátku řídil H. Böhme. Z neznámých důvodů podal Böhme dvě hlášení
o akci v Lidicích. Z textu vyplývá, že odvlečení žen a dětí, masakr
lidických mužů a zapálení obce bylo skončeno kolem 10:00 hod. Viz
Zločiny nacistů za okupace, Praha 1961, dokument č. 7, s. 43-45. K. H.
Frank byl v poválečném procesu obžalován dr. Jaroslavem Drábkem,
vedoucím státním žalobcem, že celou akci proti Lidicím na místě řídil od
samého počátku. Viz Český národ soudí K. H. Franka. Ministerstvo
informací, Praha 1947.
(36) Podle vzpomínek Josefa Chalupského, tlumočníka pražského
gestapa, se paní Moravcová otrávila v koupelně. Její manžel a syn
Vlastimil byli přítomni. Viz IVANOV M., Atentát..., s. 245.
(37) Viz pozn. 36 („Aťa” Moravec byl zatčen doma spolu se svými
rodiči, viz DREJS Jan, Za Heydrichem stín, Praha 1947, s. 305-306).
(38) Podle sdělení prof. L. Vaňka ukázali gestapáci V. Moravcovi
amputovanou hlavu jeho matky, kterou přinesli v akváriu.
(39) K. H. Frank uvažoval o vyplacení půl milionu marek
Vlastimilovi Moravcovi, protože „prozradil závažné stopy, třebaže ne z
vlastní iniciativy a ihned." Frank později škrtl Moravcovo jméno a
rozhodl vyplatit odměnu „padákovému agentu Gerikovi, který poskytl
podstatné údaje a dobrovolně se vzdal." Viz AMORT C., c. d.; s. 223.
Bývalý komisař gestapa Jantur vypověděl před soudem v roce 1945, že
dvě osoby, které Čurda jmenoval, prozradili po zatčení jméno kostela, v
němž se ukrývali parašutisté. Viz KETTNER Petr, Konec černého vraha,
Praha 1971, s. 121.
(40) Jednalo se o npor. Adolfa Opálku. velitele skupiny OUT
DISTANCE a čet. asp. Josefa Bublíka, člena skupiny BIOSCOP.
(41) Byli to rtm. Jozef Gabčík, skupina ANTHROPOID, rtm. Josef
Valčík, SILVER A, čet. Jan Hrubý, BIOS-COP a rtn. Jaroslav Švarc,
TIN. Z hlášení velitele jednotek SS von Treuenfeld vyplývá, že na
pravděpodobnost dalších ukrytých parašutistů upozornil čtvrtý oblek
nalezený na kůru. Viz AMORT Č., c. d., s. 241.
(42) To potvrzuje F. Moravec v c. d., s. 288. Dr. E. Beneš prý při
loučení slzel.
(43) Podle J. Drejse se Gabčík a Kubiš svěřili prof. Ogounovi, u
něhož se skrývali těsně před atentátem, že si na jedné londýnské
37
recepci podali ruce s tehdejším britským ministrem zahraničních věcí
Anthony Edenem. Viz DREJS Jan, Za Heydrichem stín, Praha 1947, s.
180.
44) Z početné Kubišovy rodiny přežil pouze jeho nejmladší bratr
František. Identifikaci vylíčil takto: „Nevím, kterého to bylo dne, když
bachař vyslovoval jména bratrů, otce i moje. Museli jsme nastoupit do
připraveného antonu . Za jízdy jsme spolu nemohli promluvit půl slova.
Hlídali každý náš pohyb. Přivezli nás do nějaké vily, ve které už bylo
hodně lidí z většího okruhu naší rodiny. Stáli jsme v chodbě vedle sebe
hlavami ke zdi. Všiml jsem si, že lidé po zvolání jména vcházejí
jednotlivě do nějaké místnosti. Pak přišla řada na nás. První šel dovnitř
Ruda, za ním Jarek. pak táta. Když šel Jarda zpět kolem mne, nahrál
zakopnutí o koberec a šeptl: Nepoznáváš! Zavolali mé jméno. Vešel
jsem do velké půlkruhové dobře osvětlené místnosti. Uprostřed stál
dlouhý oplechovaný stůl a po stranách stáli gestapáci a civilové.
Německý tlumočník mi řekl, abych šel okolo stolu a pečlivě se díval.
Hrůzou se mi zastavil dech. Na stole bylo sedm lidských hlav,
naražených na podstavcích. Jako ve snách jsem prošel kolem nich.
Znáš někoho?, zařval esesák. Odpověděl jsem mu, že ne. Musel jsem
kolem stolu nazpět. Ukázali mi jednu z hlav, jestli mně něco
nepřipomíná. Řekl jsem, že nikoho neznám a nikdy jsem neviděl... Díval
jsem se do tváří mrtvých hrdinů... Jendova hlava byla třetí z pravé
strany. Bezpečně jsem ho poznal. Také podle jizvy, kterou měl na
spánku po úrazu. Znovu dotaz a moje záporná odpověď. Někdo na mne
zařval: Abtreten! Musel jsem se moc ovládat, abych došel ke dveřím...
Po této lekci přestaly výslechy úplně a zanedlouho nás všechny převezli
do Malé pevnosti v Terezíně." Viz ŽUREK Miroslav, Jen jediný přežil,
Hlas revoluce, 1982.
(45) J. Gabčík se zasnoubil s Liběnou Fafkovou. Viz IVANOV M.,
Atentát..., s. 204, sdělení žižkovského evangelického faráře P.
Lanštjáka (Pannwitzem zmiňované ženy se jmenovaly Anna Malinová a
Marie Kovárníková. Nutno je však také podotknout, že přelíčení nebylo
vyjmuto z komplexu stanných soudů, bylo pouze „veřejné", tj. pro
předem vybrané osoby. Pannwitz by to mohl vědět, neboť u tohoto
přelíčení vystupoval v roli přísedícího spolu s W. Schultzem, předsedou
byl šéf pražského gestapa dr. Geschke. Viz SLÁDEK Oldřich, Zločinná
role gestapa, Praha 1986, s. 224).
(46) Byli to biskup Gorazd, farář Václav Čikl, kaplan dr. Vladimír
Petřek a předseda sboru starších Jan Sonnevend. Soud se konal 3. září
1942. V 22:00 hod. 4. září oznámil pražský rozhlas, že obžalovaní byli
odsouzeni k trestu smrti a jejich majetek zabaven, přičemž dodal, že
rozsudek byl 4. září vykonán. Ve skutečnosti byl kaplan Petřek
popraven 5. září 1942, neboť 4. září byl konfrontován s právě zatčeným
Jindrou - prof. L. Vaňkem.
38
(47) Pannwitz měl na mysli veřejné soudy. Stanný soud odsoudil
29. září 1942 k trestu smrti 252 příbuzných a pomocníků parašutistů
(seznam v příloze c. d. J. Drejse). Všichni byli usmrceni v Mauthausenu.
(Poslední zasedání pražského stanného soudu proběhlo 5. října 1942.
Viz SLÁDEK O., c. d., s. 224). Muži byli zastřeleni, ženy a nezletilí šli do
plynových komor. Věkové složení zavražděných bylo následující: do 14
let ... 1 (J. Nováková), od 15 do 16 ... 4, od 17 do 18 ... 9, od 18 do 19 ...
8, od 21 do 25 ... 20, od 26 do 30 ... 32, od 31 do 35 ... 32, od 36 do 40
... 42, od 41 do 50 ... 58, od 51 do 60 ... 36, od 61 výše ... 10. Dále 48
dětí ve věku od 2 do 14 let bylo během války internováno v zámečku na
Jenerálce, mezi nimi i Kubišův bratr František. Od října do konce
prosince 1942 bylo veřejně oznámeno 494 poprav českých mužů, žen a
nezletilých. Viz TOMÁŠEK Dušan, Tečka za Heydrichiádou, Hlas
revoluce, č. 47/1982.
(48) Na výstavě Velká Británie a evropská rezistence 1939-1945,
kterou uspořádalo Britské imperiální muzeum v Londýně roku 1985, byl
J. Gabčík označen za Čecha.
(49) V seznamu 252 zavražděných je uvedeno 13 Kubišových a 13
Valčíkových příbuzných.
(50) Pannwitz napsal 20. dubna 1956 Sociálnímu soudu
Schleswig-Holsteinska, který prošetřoval žádost paní L. Heydrichové o
penzi válečné vdovy, že dr. Beneš slíbil odpovědět na depeši Jindry do
17:00 hod, 27. května 1942! (Text depeše uveden v c. d. Č. Amorta, s.
236 a v práci Zdeňka JELÍNKA Operace SILVER A, Praha 1992, s. 95 a
mírně se od Pannwitzovy verze liší). Ve svědecké výpovědi před
stejným soudem Pannwitz prohlásil: „My jsme každopádně o ní“ (tedy o
odpovědi dr. E. Beneše) „nebyli informováni, ani německá
odposlouchávací služba (Funkabwehr). Viz Nedatovaný zápis soudního
řízení, 1 .senát, LI-W 1014/15/54.
List Lidová demokracie (Praha) otiskl 30. října 1963 dopis prof. L.
Vaňka, v němž mimo jiné napsal: „Na Jindrův telegram o odvolání
příkazu k atentátu odpověď přišla, i když nebyla adresována jemu.
Nebyl to kategorický příkaz. Tento údaj potvrdil plk. Emil Strankmüller,
za války vedoucí šifrovacího oddělení (plk. S. zastával funkci přednosty
1. [ofenzivního] oddělení II. [zpravodajského] odboru MNO) v Londýně:
„Byla odeslána depeše, která teď však není k nalezení. Šla přes stanici
Libuši, čili přes SILVER A, kde domů dávána taková nemastná neslaná
odpověď asi v tom smyslu, že kdyby jednání s domácím odbojem
dospělo k názoru, že skutečně takové nebezpečí by zde hrozilo, že by
muselo být znovu uvažováno o tom, jak dál - asi v tom smyslu." Viz
STRANKMÜLLER Emil, Československé ofenzivní zpravodajství od
března 1939, Odboj a revoluce - Zprávy, č. 1/1970, s. 228. Podle
sdělení prof. L. Vaňka rozhodující příkaz k vykonání atentátu přišel
Arnoštu Heidrichovi (představiteli odbojové organizace Ústřední vedení
39
odboje domácího [ÚVOD]) od britské Special Operations Executive
(SOE). V této záležitosti pravil gen. Moravec v rozhovoru s André
Brissaudem: „Ukázal jsem depeši prezidentu Benešovi a šéfovi britské
tajné služby (SIS). Beneš dal rozkaz, abych neodpovídal. Šéf SIS neřekl
nic, ale po válce jsem se dověděl, že Britové nejen operaci nezastavili,
ale trvali na to, aby byla uskutečněna." Viz BRISSAUD André, Canaris,
London 1970, s. 273. Na dotaz, proč v práci Špion, jemuž nevěřili není o
depeších proti atentátu žádná zmínka, paní H. Disherová odpověděla,
že v písemnostech gen. Moravce o této věci nic nenašla.
(51) Čurda prozradil mj. úkryt kpt. A. Bartoše u manželů
Krupkových v Pardubicích. Gestapo vpadlo do bytu dopoledne 21.
června 1942, ale nikoho nenašlo. Kpt. Bartoš přišel k domu k 19:00 hod.
Postřehl v okně neznámého muže a dal se na útěk. Když mu hrozilo
dopadení, sám se zastřelil. Viz AMORT Č., c. d., s. 233234.
(52) Jindra mohl v září 1942 popravdě vypovědět, že měl pouze
spojení na vysílačku. Přesto SD hlásila 10. října 1942 do Berlína, že
Jindra udržoval na vině 3900 radiové spojení s cizinou. Viz Meldungen
wichtiger staatspolizeilicher Ereignisse, Institut für Zeitgeschichte,
München, FA 500. V rozhovoru s Januszem Piekalkiewiczem v roce
1967 prof. Vaněk pravil mj.: „Vyvinula se komplikovaná situace. Kubiš a
Gabčík trvali na provedení atentátu, přestože naše organizace byla
koncem března 1942 vážně ohrožena zatčením radiotelegrafisty a
několika spolupracovníků." Viz PIEKALKIEWICZ J., Spionen, Agenten,
Soldaten, München 1969, s. 120. Zvukový záznam rozhovoru použil R.
Ströbinger ve zmíněném televizním programu o atentátu 27. května
1982.
Koncem března 1942, pokud je dodnes známo, nebyla v provozu
ani jedna vysílačka pod kontrolou českého podzemí. Různé okolnosti
naznačují, že v blízkosti Prahy fungovala vysílačka pod cizí kontrolou.
(53) Pannwitz musel být zajisté udiven, když v roce 1964 dostal
několik dopisů od prof. L. Vaňka - Jindry, žádajících o pomoc při psaní
vzpomínek.
(54) Jindřich Fügner, první starosta Sokola v roce 1862, pocházel z
německé rodiny, vystudoval německé gymnázium, ale považoval se za
Čecha. Miroslav Tyrš, první náčelník Sokola, pocházel z německé
rodiny, ale maturoval česky.
(55) Rozpuštění Sokola a zabavení sokolského majetku bylo
uskutečněno na rozkaz R. Heydricha 12. listopadu 1941. Viz Der Neue
Tag, 12. 11. 1941
(56) H. Pannwitz byl po 5 měsících na východní finsko-sovětské
frontě odvelen zpět do Berlína. Po studiu materiálu o sovětské
špionážní síti v Evropě, tzv. Rudé kapele, byl jmenován vedoucím
zvláštní komise zabývající se výhradně činností Rudé kapely. Pannwitz
slíbil zatčeným vedoucím činitelům záchranu života za cenu spolupráce
40
s jeho komisí. Naprostá většina řadových členů však byla popravena
(toto jeho pracovní zařazení vysvětluje, proč měli o Pannwitze po válce
takoví zájem Sověti). Viz HÖHNE Heinz, Coderword: Director, London
1973, s. 229-233.
A na závěr ještě několik poznámek:
V zájmu historického bádání a protože mám smysl pro „fair play",
jsem poslal část Pannwitzova záznamu prof. L. Vaňkovi do Prahy.
Slíbený delší rozklad sice dodnes neposlal (a už ani nepošle, neboť
zemřel v roce 1993), ale dal mně k dispozici vlastnoruční opisy dvou
svědeckých výpovědí.
První je od Josefa Chalupského, datovaná 16. únorem 1946 v
Praze: „Týká se profesora Vaňka. V srpnu 1939 jsem byl přidělen
policejním ředitelstvím v Praze jako tlumočník pražskému gestapu,
oddělení III (protišpionážní), kde jsem tlumočil u bývalého komisaře
Oskara Fleischera.
Pamatuji se dobře, že někdy koncem srpna nebo začátkem září
1942 byl jednoho dne ráno předveden prof. Vaněk k výslechu ke
komisaři Fleischerovi. Byl zatčen oddělením II G (komisař Pannwitz),
kde byl celou noc vyslýchán a kde spáchal sebevražedný pokus
použitím jedu.
Když byl druhý den ráno vyslýchán kom. Fleischerem, byl úplně
vyčerpán. Gestapo tehdy dlouho po něm pátralo v souvislosti s
atentátem na Heydricha a bylo známo pouze jeho krycí jméno Jindra.
Při výslechu se choval hrdě a nikoho neprozradil, ačkoliv kom. Fleischer
byl znám svou krutostí a bezohledností. Prof. Vaněk přiznával pouze to,
co mu bylo prokázáno. Jinak, když mu bylo řečeno, že musí vědět
jména svých spolupracovníků a dále také, kde bydlí, šikovně odpovídal,
že znal pouze krycí jména a scházel se s nimi vždy venku a o žádném
bytě neví. Opak tohoto tvrzení mu nemohl být prokázán.
Gestapo našlo v Pardubicích u kpt. Bartoše (správně v bytě
manželů Krupkových, kde se kpt. Bartoš skrýval - pozn. SB), krycím
jménem Kapo, mnoho písemného a dešifrovaného materiálu, týkajícího
se prof. Vaňka. Mezi tímto materiálem se také nacházel telegram,
odeslaný již kpt. Bartošem do Londýna, v kterém prof. Vaněk žádal, aby
rozkaz k provedení atentátu byl odvolán, ježto by to mělo nedozírné
následky pro český národ. Prof. Vaněk byl přesto odsouzen stanným
soudem k smrti, ale nějakým vyšším místem mu byla, myslím, že to bylo
snad na návrh K. H. Franka, udělena milost. Tento nalezený telegram
mu zachránil život."
Prof. Vaněk mně doporučil, abych výpověď J. Chalupského vzal na
vědomí ve smyslu směrnice K. H. Franka z 19. června 1942:
41
„Aby se vzal vítr z plachet nepřátelské propagandy, jež se neustále
zaměřuje v určitých směrech, pokládám nyní v zájmu naší politiky a naší
propagandy za nutná dvě opatření: 1. Určitý počet osob zatčených v
souvislosti s atentátem, který je ještě třeba blíže stanovit, nebude
potrestán. Budeme se tím chlubit, abychom si zachovali dobré jméno
pro budoucí akce podobného stylu. (Výnos o beztrestnosti). Viz AMORT
Č., c. d., s. 223.
Prof. Vaněk vypověděl M. Ivanovovi, že se pokusil o sebevraždu již
po vystoupení z auta, před vchodem do Petschkova paláce. Viz
IVANOV M., Nejen černé uniformy, Praha 1965, s. 237-238. Vyprávění
prof. Vaňka bylo zaznamenáno v pátém monologu, který M. Ivanov celý
vyškrtl ve vydání z roku 1979.
Faktem je, že 9. října 1942 šlo z Prahy do Berlína hlášení o pokusu
prof. Vaňka se otrávit. Viz Meldungen wichtiger..., s. 9, mikrosnímek č.
5490646.
Prof. Vaněk mi dále poslal opis výpovědi Waltra Jakobiho,
zaměstnance pražského gestapa. Je to záznam výslechu z 27. října
1946 na ředitelství Národní bezpečnosti v Praze. Jazykové nepřesnosti
jsou v originálu:
„Telegram do Londýna - odklad atentátu. Ilegální radiový zpravodaj
pro Londýn, příslušník domácího odboje. Vysvětlení těchto spojitostí se
docílilo zatčením jednoho z vůdců domácího odboje Vladimíra Krajinu.
Byl zatčen asi počátkem 1943, tedy již delší dobu po atentátu. Na
základě tohoto objasnění byl dotyčný radiový zpravodaj pro Londýn,
který odrazoval od atentátu na Heydricha a který potom byl dopaden
kvůli jiné ilegální činnosti a za níž byl berlínským Lidovým soudem
odsouzen k smrti - omilostněn."
O případu Jindry pojednám ve dvou studiích. V první se budu
zabývat depešemi, které žádaly odvolání rozkazu k atentátu na R.
Heydricha. Vzpomínky prof. L. Vaňka, jak byly zaznamenány M.
Ivanovem a dalšími autory, neodpovídají zápisu Arnošta Heydricha,
který je uložen v Hoover Institution pod názvem „A 54 a Jindra".
V druhé studii předložím veřejnosti dosud neznámé dokumenty a
svědectví o činnosti Jindry, o kterých prof. Vaněk z pochopitelných
důvodů zatím nehovořil.
Za osm let studia jsme shromáždil tolik materiálu, že není možno
vše zpracovat v jedné práci. Proto zveřejním kratší studie, týkající se
atentátu a postav 2. světové války. Budou to:
I. Kdo dal rozkaz k atentátu na Heydricha?
2. Depeše na přání Jindry.
. Zpráva o Jindrovi.
. Anketa o atentátu.
(Publikace pod č. 2. a 3. vyšly vlastním nákladem SB v roce 1987 v
Austrálii.)
42
Také o lidickém masakru jsem objevil dosud neznámé - anebo
úmyslně přehlížené - doklady a svědectví.
Připravuji studii na námět Lidice - fakta, fikce, záhady.
Uvítám věcné poznámky čtenářů.
Roseville, březen 1986
Historie3
Ležáky byly osadou chudých kameníků a drobných chalupníků.
Tvořilo ji osm domků, seskupených kolem mlýna; ten dal základ osadě,
nazývané podle potoka Ležáku. 15. březen 1939 den okupace českých
zemí a 27. září 1941 nástup říšského protektora R. Heydricha - to jsou
dva předstupně tragedie, nejen ležácké.
V noci na 29. prosince 1941 dopravil britský letoun Halifax s
kanadskou posádkou do protektorátu tři skupiny parašutistů: Antropoid
(Jan Kubiš, Jozef Gabčík měli uskutečnit atentát na říšského
protektora), Silver B (V. Škácha, J. Zemek) a Silver A (Alfréd Bartoš,
Josef Valčík a Jiří Potůček). Ani poslední skupina nebyla vysazena
přesně dle plánu místo u Heřmanova Městce až u Poděbrad. Valčík se
po mnoha nesnázích dostává s radiostanicí Libuše do Pardubic, kde se
znovu setkává s Bartošem a Potůčkem.
Obrací se na bývalého poručíka čs. armády Jindřicha Vaška,
správce lomu Hluboká u Dachova, vzdáleného jen několik set metrů od
Ležáků. Majitelem lomu je František Vaško. Vysílačce, obsluhované
Potůčkem, poskytli úkryt ve dvojitém stropě strojovny lomu. Od poloviny
ledna 1942 začala vysílačka každou noc podávat depeše
zpravodajského, vojenského i hospodářského charakteru. Dalším
stanovištěm vysílačky se staly Lázně Bohdaneč a Mnětice u Pardubic. V
polovině dubna 1942 se do lomu Hluboká vrátila, telegrafista Potůček se
usadil u mlynáře Švandy v ležáckém mlýně. Spolupracuje i vrchní
strážmistr Karel Kněz z četnické stanice ve Vrbatově Kostelci se svými
podřízenými.
27. května byl v Praze Libni spáchán výsadkáři Kubišem a
Gabčíkem atentát na Heydricha. 28. 5. je znovu vyhlášeno stanné právo
v Praze a 29. 5. v celém protektorátu. Hitler dává K. H. Frankovi souhlas
k likvidaci obce Lidice vyvraždění mužů a odvlečení žen a dětí, k
vypálení obce a jejímu srovnání se zemí. Vysílací stanice Libuše přes
stoupající teror denně volá Londýn a podává naší vládě zprávy,
většinou tragické. Začátkem června je nutno vysílačku přemístit,
3
Převzato z webu: http://www.koncentracni tabory.estranky.cz/clanky/koncentracnitabory/lezaky.
43
tentokrát do věže katolického kostela ve Včelákově, odkud se krátce na
to vrací přímo do ležáckého mlýna.
Nacisté vlákali do léčky štábního kapitána Václava Morávka. Ten
se na útěku zastřelil, avšak v dokumentech, jichž se předtím zbavil,
nalezli gestapáci fotografii J. Valčíka. Podle razítka na zadní straně
identifikovali někdejšího číšníka pardubického hotelu Veselka. Valčíkovi
se podařilo utéci na Moravu, podílí se na atentátu na Heydricha.
Společně s ostatními účastníky atentátu nalezl 18. června v
pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje v Praze smrt. Nacisté tušili
Valčíkovo spojení s ilegální vysílačkou, ale důkazy chyběly.
16. června se pražskému gestapu přihlásil Karel Čurda. Na
základě jeho udání násladuje vlna zatýkání. Bartošovi spolupracovníci
manželé Krupkovi jsou zatčeni 17. června v Polici. Luděk Matura
podniká třicetikilometrovou cestu na kole, aby varoval Potůčka a pomohl
odvézt vysílačku přes Mnětice do Bohdašína a Končin u Červeného
Kostelce. Devatenáctiletý Jan Třísko z Vrbatova Kostelce předává
varování strážmistra Kněze mlynáři Švandovi. V pátek 19. června
provádějí příslušníci pardubického gestapa důkladnou kontrolu přihlášek
k pobytu v Miřeticích a Louce, kam Ležáky katastrálně patřily.
Navštěvují i lom Hluboká. Ráno 20. 6. byl zatčen majitel lomu František
Vaško s manželkou.
V neděli 21.6. jsou zatčeni mlynář Jindřich Švanda, mechanik z
lomu Hluboká Karel Svoboda a správce lomu Jindřich Vaško. Na
kapitána Bartoše je nastražena past. Při pronásledování ulicemi
Pardubic se postřelí, krátce nato umírá. Nacisté získávají jeho aktovku.
V pondělí ráno 22. 6. se při služební pochůzce poblíž Habrovče zastřelil
vrchní strážmistr Karel Kněz. Gestapo prohledává mlýn v Ležákách.
Odjíždějí do Včelákova pro bratra mlynářovy ženy Josefa Šťulíka.
Protože není doma, dávají podmínku: nepřihlásí-li se do 12 hodin, bude
celý Včelákov srovnán se zemí. Zatčena byla Marie Šťulíková, rodiče
František a Františka Pelikánovi, patnáctiletý Václav. 23. června den
relativního klidu. Clages získává v Praze souhlas s likvidací Ležáků
24. června jsou zmobilizovány oddíly SS, polního četnictva a
ochranné policie v Pardubicích i posily z Hradce Králové, celkem na 500
nacistů. Kolony aut se blíží k Ležákům z obou stran od Dachova i od
Dřeveše. Území obklíčili policisté, těžké kulomety. Na znamení Waltera
Lehneho začíná útok několika stovek ozbrojenců na bezbranné Ležáky.
Všichni obyvatelé, zastižení v osadě, jsou spolu s dělníky z Černíkova
lomu shromážděni u silnice. Pro děti do včelákovské školy a do Skutče
odjíždějí policejní hlídky. Po důkladné kontrole přihlášek k pobytu jsou
vyhnáni přebývající. Celkem 47 osob je odvezeno do Pardubic. Vše
cennější gestapem uloupeno, osada zapálena. Domky hoří celou noc a
ještě dlouho zůstává údolí plné dýmu.
44
Na Zámečku v Pardubicích bylo 13 dětí
tí označ
označeno cedulkami s
osobními daty, odděleno od matek a odvezeno do pražského Rasového
a osídlovacího úřadu. Na pardubické popraviště byly odvád
odváděny nejdříve
ležácké ženy, potom muži. Až do svítání jsou pak těla
t
odvážena za
ozbrojeného doprovodu do tamního krematoria. Popel je gestapem
zabaven a rozmetán, jen část z něj zaměstnanci
stnanci dokáží uschovat.
Oficiální zpráva tisku z 26. 6. 1942: Dne 24. června
č
byla osada
Ležáky u Louky (okres Chrudim) srovnána se zemí. Dospělí
Dosp obyvatelé
Vypálená obec Ležáky.
45
byli podle stanného práva zastřeleni. Obyvatelstvo přechovávalo české
parašutisty, kteří měli vedoucí účast na přípravách atentátu na SSObergruppenführera Heydricha, a pokoušelo se je zachránit před
policejním zakročením Poslední zprávu do Londýna odesílá Potůček z
úkrytu v Bohdašíně 26. června: Ležáky u Vrbatova Kostelce, kde jsem
byl se svojí stanicí, byly srovnány se zemí. Lidé, kteří mi pomáhali, byli
zatčeni. Příští vysílání ve 23. hodin dne 28. června. Nedošlo k němu, u
obce Trnová byl zastřelen strážmistrem Půlpánem. Ke stržení trosek
došlo až před vánocemi 1943.
Ležácké děti byly převezeny do Lodže. Jarmila a Marie Šťulíkovy
byly uznány schopnými poněmčení a předány do německých rodin pod
cizími jmény. Až po válce je vypátral a přivezl zpět policejní inspektor
Josef Ondráček. Ostatní děti byly převezeny do Chelmna. Zde byly v
létě 1942 zplynovány stovky polských dětí, 82 dětí z Lidic i 11 dětí z
Ležáků.
2. července 1942 bylo popraveno na Zámečku v Pardubicích
dalších 40 osob, jež pomáhali Bartošově parašutistické skupině, mezi
nimi Mlynář Švanda z Ležáků se ženou i jejím bratrem, oba bratři
Vaškové.
Gestapácký komisař Clages byl za akci Ležáky povýšen a přeložen
do Budapešti ( 15. 10. 1944).
Eduard Beneš1
Narozen 28. 5. 1884 v Kožlanech, zemřel 3. 9. 1948 v Sezimově
Ústí, byl český politik a v letech 1935-1938 a 1940-1948 byl ČS
prezident. Studoval v Praze, v Dijonu, v Londýně a v Berlíně, v roce
1912 byl docentem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, a v
roce 1921 byl profesorem sociologie. Také spolupracoval s T. G.
Masarykem. Za 1. světové války se zapojil do protirakouského odboje. V
letech 1916-1918 se stává tajemníkem Národní rady československé v
Paříži; tam se zasloužil o vznik samostatného ČS státu. V roce 19181935 byl ministrem zahraničí. Stál u zrodu Společnosti národů a
významně se podílel na její činnosti. Také byl tvůrce československé
zahraniční politiky v meziválečném období, za 2. světové války a těsně
po ní. Před 2. světovou válkou se zdržoval ve Francii a spolupracoval s
Malou dohodu, roku 1935 uzavřel československo-sovětskou
spojeneckou smlouvu. Ve vnitřní politice byl jedním z představitelů
skupiny tzv. Hradu, roku 1923-1935 byl člen národně sociální strany a
18. 12. 1935 je zvolen prezidentem, v září 1938 pod nátlakem přijal
1
http://studentka.sms.cz/referat/eduard benes.
46
Mnichovský diktát. Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938
abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve
do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických,
kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Československa a
vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a
zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních
světových mocností.
V roce 1940 vytvořil v Londýně exilovou státní reprezentaci což
znamená, že převzal opět funkci prezidenta, 1943 uzavřel v Moskvě
novou československo-sovětskou smlouvu a zahájil jednání s komunisty
o poválečném uspořádání ČSR.
V dubnu 1945 jmenoval v Košicích vládu Národní fronty, a v květnu
1945 se vrátil do Prahy. Nastoupil na místo protektorátního prezidenta
Emila HÁCHY, který byl uvězněn. V říjnu 1945 je znovu prezidentem. V
letech 1945-1948 působil svou autoritou k obnově demokratického
zřízení a k jeho obraně před komunistickou totalitou. V únoru 1948
zprvu podpořil demisi demokratických ministrů, posléze však podlehl
komunistickému nátlaku a jmenoval komunistickou Gottwaldovu vládu.
V květnu 1948 odmítl podepsat novou Ústavu. 9. května 1948
abdikoval. Počátkem září 1948 umírá.
Anotace:
sláva, pád i omyly kontroverzního státníka : smolařský, či nerozhodný
prezident? : politik, který nedokázal řešit velké krize? : byl atentát na
Heydricha nutný? : Beneš versus Hácha : poválečný odsun Němců zločin, nebo akt spravedlnosti? : Benešovy dekrety - přežitý akt
minulosti? : Edvard Beneš a 'Vítězný únor' 1948
Čtyřiatřicetiletý se stal ministrem zahraničí a tuto funkci zastával
nepřetržitě od listopadu 1918 do prosince 1935. Byl skutečným tvůrcem
naší zahraniční politiky a ministrem diplomacie. Na Masarykův návrh byl
Beneš zvolen 14. 12. 1935 československým prezidentem.
V kritické situaci se stal bezmocným zajatcem dějin: 30. září byl
donucen přijmout mnichovský diktát. Vzápětí odstoupil z prezidentské
funkce a 22. října odletěl do Anglie. V r. 1941 dosáhl toho, že Británie i
USA uznaly československou emigrační vládu v Londýně. V letech 1942
až 1944 byl jeho zásluhou mnichovský diktát prohlášen za neplatný.
16. května 1945 se znovu triumfálně vrátil do vlasti a byl potvrzen
ve funkci prezidenta. Vzápětí zahájil svými dekrety odsun Němců i
rozsáhlé hospodářské a politické změny. Protože Západu již
nedůvěřoval, začal se stále víc orientovat na spojenectví se Sovětským
svazem a na spolupráci s KSČ. Běh dějin vyvrátil jeho naděje na
vytvoření "socializující demokracie" a Beneš mohl po "vítězném únoru"
47
1948 jen bezmocně přihlížet
ihlížet nastolení komunistické diktatury. 7. 6 1948
abdikoval a brzy poté v Sezimově Ústí zemřel.
Abdikační dopis, zaslaný dne 5. října 1938 předsedovi
edsedovi vlády ČSR
gen. Janu Syrovému
Pohnutá třii léta mého presidentství vyvrcholila v událostech
nedávných dnů, v událostech pro nás nadměrně smutných a pro náš
stát velikého dosahu. Drásaly nám všem duši, srdce, nervy i rozum.
Nezlomily však ani naši víru, ani věrnost ideálům
m našeho lidu, národa a
státu, ideálům, jejichž nositelem československý
eskoslovenský lid vždycky byl a jimž
zůstal věren. Tyto historické události změnily
nily ovšem skoro v základech
podmínky dalšího života a vývoje našeho státu. Měll jsem na tom všem
tak velký podíl, že nemohu neuvažovat o tom , co v nových poměrech
pom
mám dělat
lat já jako president republiky. Byl jsme zvolen za okolností
zcela jiných a za podmínek podstatně odchylných a nemohu to dnes
přehlížeti. Poměry se změnily
nily tak, že by moje osoba jako osoba politika
mohla být eventuelně překážkou
ekážkou vývoje, kterému se musí náš stát
přizpůsobovat,
sobovat, zejména také z hlediska mezinárodního a vzhledem k
potřebě získat rychle klid v celém našem okolí a dobrý poměr
pom
a
spolupráci se sousedy. Právě se nám podařilo
ilo sestavit vládu, která
bude v nových poměrech vládou klidu a pořádku,
ádku, vládou úsilí o
hospodářskou
skou a sociální rekonstrukci, vládou hledící si př
především
vnitřní práce, přerodu a celkové obrody. Věřím, že se jí práce bude
dařit.
it. Sám však pokládám za nutné pro sebe z nové situace vyvodit
důsledky a ze svého úřadu
adu odstoupit. Neznamená to opoušt
opouštět svou
povinnost v těžké době a nezůstat na palubě lodi v těžké
žké bou
bouři. Chci
prostě usnadnit vnitropolitický i vněpolitický další zdravý vývoj státu i
národa. Proto skládám svůj řad v ruce ústavních činitelů a prosím vás,
jako předsedu vlády, abyste podle předpisů ústavy zařídil
ídil vše, co je
nutno. Děkuji vám i vašim kolegům
m za všechnu spolupráci a př
přeji vám i
všem ostatním opravdový zdar v další vaší činnosti. Věřím
ěřím pevn
pevně a
hluboce, že brzy zase přijdou doby lepší, doby klidné a účinné
inné práce a
úspěchu pro nový stát a všechen náš československý lid.
Cesta do Ležáků vedla z Opatovic
Předmnichovská obec Opatovice nad Labem svým způsobem
zp
vybočovala
ovala nad okolními obcemi. Obec již nebyla ryze zemědělská.
zem
Začal se zde rozvíjet průmysl, zvyšoval se počet
et obyvatel. Zvyšovala se
ale také gramotnost a vyšší vzdělanost.
lanost. Obec byla centrem okolí. Byla
farní obcí, měla svou moderní školu a čilý
ilý kulturní a politický život. Žilo
48
zde mnoho legionářských rodin, byla zde velká činnost
č
sokolská a
divadelní. Obec měla svého lékaře.
Starostou obce již po několik
kolik období byl zkušený Jan Jozíf, který
vlastnil statek a současně provozoval hostinskou činnost. Jeho
místostarostou byl František Nyklíček, dělník-topič v místním podniku
Albis. Byl také současně knihovníkem. Na Obecním úř
ú adu pracovali
další dva zaměstnanci. Byli to tajemník Josef Benda a obecní strážník
Oldřich Perný.
V této době byl řídícím učitelem
itelem na zdejší Obecné škole Vincenc
Malý. Byl rozvedený z prvního manželství 4 děti a z druhého 2 děti. Do
Opatovic přišel
išel na vlastní žádost, aby mohl nechat studovat dv
dvě dcery
v Hradci Králové a v Pardubicích. Jednou z jeho sedmi dětí
d byla dcera
Ludmila, která se stala učitelkou.
V opatovické Obecné škole vyučoval Josef Janáček,
Janáč
učitel politicky
levicově orientovaný, jinak výborný divadelní herec a režisér. Ten se
také zapletl do milostných pletek s Ludmilou
Malou. Janáček odešel z Opatovic do Pardubic
v roce 1935. Byl také přítelem
př
Bohumila
Laušmana.
Tento
významný
sociáln
sociálně
demokratický politik emigroval do zahraničí
zahrani a
stal se v Londýně členem
lenem kabinetu Dr.Beneše.
Později také odešla učiitt a bydlet do Pardubic i
slečna Ludmila Malá. Laušman pocházel
z obce Žumber na chrudimsku a tak dal
pozdějším
jším výsadkovým agentům
agent
i řadu adres
na které se mohli obrátit po výsadku
Bohumil LAUŠMAN
v protektorátu. Nepochybně
ě jednou z nich byla
adresa na Josefa Janáčka.
Bohumil Laušman (poslanec sociální
demokracie) po okupaci Československa
odešel na západ do exilu, byl členem
če
eskoslovenské
skoslovenské státní rady v Londýně (19401945). Účastnil se Slovenského národního
povstání jako člen
len vojenské rady Hlavního
štábu partyzánského hnutí v Československu.
V samotné obci již tradičně
tradi
sídlila
četnická, stanice kde se po dobu okupace
vystřídala řada četníků.. Bydlelo zde i několik
n
rodin, jejichž příslušníci
íslušníci byli zaměstnaní na
úřadech i gestapu v Pardubicích a v Hradci
Arnošt KOŠŤÁL
Králové.
Starosta obce Jan Jozíf, který provozoval v obci hostinskou činnost
byl též členem okresní hospodářské
ské skupiny hostinských v Pardubicích
a velice dobře se znal i s hotelierem Arnoštem Košťálem.
ťálem.
49
Operace Silver A
Tento název je skutečnou
nou krycí akcí naší emigrač
emigrační vlády
v Londýně za 2. světové
tové války a jejím cílem byla fyzická likvidace
zastupujícího říšského
ř
protektora v Čechách
a
na
Morav
Moravě
Reinharda Heydricha,
za
pomoci
výsadkových agentů.
agent
Odpor občan
čanů vůči
německému
meckému fašizmu a
protektorátnímu
zřízení
ízení se stupňoval
stup
až
v
nenávist.
Nedávno
získaná
Jan JOZÍF
František NYKLÍČEK
samostatnost
byla
potupena, stát byl
ožebračen a život na lístkový přídělový
lový systém potravin byl jen na
přežití. Zvrat na válčících frontách a seskoky výsadkářů včetně
četně vzniku
partyzánského hnutí burcoval lid k odporu v každé vesnici.
V souvislosti s touto skutečností je třeba připomenout,
ipomenout, že
Pardubice v r.1941-1942 byly centrem londýnského ilegálního odboje a
přípravou atentátu na říšského
íšského protektora Heydricha, kterou vedl agentparašutista Alfréd Bartoš se svojí skupinou.
Ve skupině byl i výsadkář Valčík,
ík, který se znal z dř
dřívějška s
učitelem Josefem Janáčkem.
kem. Janáč
Janáček byl
pověřen Bartošem obstaráváním falešných
dokladů. A odtud je jen krůček
ek do Opatovic na
obecní úřad
ad ke starostovi Jozífovi a
knihovníkovi Nyklíčkovi. Představitelé
edstavitelé obce dali
odboji falešné doklady pro ilegální pracovníky,
(falešné domovské listy).
Z učitelky
itelky Ludmily Malé se stává spojka
rotmistra Josefa Valčíka
íka do kterého se zakrátko
zamiluje. Pomohla mu s útěkem z Pardubic a
nadále působí až do svého zatčení
ení jako kurýr
mezi Prahou a Pardubicemi. Od Valčíka
Val
Josef JANÁČEK
obdržela ampulku s jedem, kterou před
př
svým
výslechem použila a zakrátko zemřela.
řela.
V březnu 1942 se dařilo tříčlennému
lennému výsadku Silver A por.
A.Bartošovi a J. Valčíkovi vytvořit síť ilegálních spolupracovník
spolupracovníků mezi
něž patřili: učitel dívčí měšťanské školy v Pardubicích Josef Janáček
Janá
50
nar.1898 se svou ženou Ludmilou Janáčkovou,
Janá
r.Nováčková, herečka,
ka, nar.1912. bydlících
v Pardubicích Valdštejnova ul. č.1842.
č
Učitele Janáčka
ka charakterizuje un. prof. dr.
E. Nohejlová-Prátová ve svém příspěvku
p
ke 100.
výročíí divadelního souboru v Opatovicích jako:
člověka
ka dobrého, inteligentního a vkusného
interpreta mladších mileneckých rolí ve vlastním
hereckém projevu, který netušil, že jeho
nejslavnější
jší vystoupení bude kon
končit salvou
g
estapáckých
pušek.
Ludmila MALÁ
Občané
ané Jan Jozíf a František Nyklíček
Nyklí
byly
na Zámečku popraveni, Josef Benda a Oldřich
ich Perný asi po deseti
dnech věznění a výslechů, byli propuštěni
ni na svobodu.
V roce 1942 jím bylo:
Ludmila Malá 9.8.1909
Josef Janáček 1898
Alféd Bartoš 23.9.1916
Josef Valčík 2.11.1914
Bohumil Laušman 30.8.1903
Arnošt Košťál 26.6. 1904
33 roků
44 roků
26 roků
28 roků
39 roků
38 roků
MUDr Jan Hroch, nar.18.6.1899 v Pardubicích, po okupaci Teplic
v r.1938 kde působil, se s rodinou přestěhoval
hoval do Pardubic. Zde m
měl
svoji ordinaci. Byl lékařem městským
m
i
železničním,
ním, byl i policejním léka
lékařem. Znal se se
spoustou pardubických osobností, musel i často
služebně docházet na gestapo. Zemřel
Zem
11.2.1957.
Dr.Vostatek v nedávné době
dob navštívil syna
MUDr Hrocha v Teplicích, Ing. Ivana Hrocha,
který mimo jiné mu poskytl šest strojopisných
stránek pamětí
tí svého otce, které popisují události
i lidi během německé
mecké okupace. Sám do závorky
pod nadpisem uvedl: Hrst smutných vzpomínek.
MUDr. Jan HROCH
Tyto pamětiti napsal MUDr Hroch v r. 1955.
Z těchto paměti cituji pouze část mající vztah k obci.
Dne 2.ledna 1942 odpoledne vyhledal mne u kávy v hotelu na
2
Veselce v Pardubicích hoteliér Košťál , abychom si jako obvykle
vyměnili
nili zprávy. Bylo to naše pravidelné setkávání od počá
po tku okupace,
které jsme si dohovořili
ili tak, aby nevzbuzovalo pozornost. Erna byl
2
Arnošt (Erna) Košťál, nar.1904, majitel hotelu Veselka.
51
našich věrných pomocníků a spojek i některých příbuzných po
zatčených vlastencích. Děti popraveného bratra P. živil déle než rok. A
na to by se nemělo nikdy zapomínat.
„Tak jsem strčil hlavu do smyčky, ale co naplat, někdo to musí
dělat!“ To byla slova, kterými začal a řekl, že
29.prosince 1942 přistál jako parašutista Bartoš
s Jirkou Potůčkem v době hospodářské nouze a
hlavně lístkového systému stravovatelem a
Valčíkem1. Požádal mne o radu, jak opatřit
občanské legitimace, jaká je při tom manipulace
atd. Druhý den jsem mu přinesl přesné
informace, jak by je bylo možné získat a způsob
opatření přes pojišťovnu. Doporučil jsem menší
město např. Holice či Opatovice. Tam pomohl
Josef BENDA
bratr Pištora a další v Opatovicích 2. Košťál
dále líčil, jakou měli parašutisté těžkou úlohu v Chrudimi, kde jejich
kontaktní adresy nebyly potřebné, protože adresáti byli zatčeni již 1.září
1939 nebo později v průběhu chrudimské letákové aféry. Proto zaměřili
svoji pozornost z Chrudimě do Pardubic, kde měli adresu učitele
Janáčka3, u něhož Bartoš zřídil svoji štábní kancelář. U Janáčka se
shromažďovaly zprávy a jednou až dvakrát týdně si je Bartoš
vyzdvihoval a s Janáčkovou pomocí šifroval, vozil nebo posílal do
Ležáku k vysílání. Zprávy byly připraveny na proužcích hedvábného
papíru, aby se v případě nebezpečí daly spolknout. Přebírala je vzácná
4
choť Janáčkova a schovávala je hned za svou fotografii na malém
stolku u dveří do pokoje ve stojacím rámečku, kde při řádné prohlídce
by určitě slídilům do oka nepadl. Nabádal jsem k opatrnosti…
V sobotu dne 21.června asi o 16. hodině se do mé ordinace vřítili
dva šoféři od gestapa a dali mě rozkaz: „Pane doktore, vezměte svoje
injekce, jedete s námi!“ Teprve během jízdy mně sdělili, že se jim jedna
5
vězenkyně otrávila. Byla to slečna Ludmila Malá . Učitelka Malá se
znala s Valčíkem a měla zřejmě od něho pilulku nebo ampulku
s nějakým prudkým alkaloidovým jedem. Když ji zavolali k výslechu,
Když ji zavolali k výslechu, podařilo se jí pilulku spolknout. Soudím tak,
protože neměla v ústech sebemenší poranění. Nežli došla z druhého
poschodí věznice dolů na dvůr k autu, začal jed učinkovat a klesla do
1
.Paraskupina SILVER A ve složení npor. Alfréd Bartoš, nar.23.9.1916, des. Jiří Potůček
nar.12.7.1919, rotmistr Josef Valčík nar. 2.11.1914.
2
Antonín Pištora, nar.1905, úředník pardubické nemocenské pojišťovny.
3
Josef Janáček, nar.1898, odborný učitel v Pardubicích.
4
Ludmila Janáčková, manželka J.Janáčka – oba popraveni 2.7.1942.
5
Ludmila Malá – učitelka, spolupracovnice parašutistů, svobodná.
53
bezvědomí. Šoféři pro mne tedy jeli, jiní dozorci slečnu
nu Malou odnesli do
kanceláře. Našel jsem ji ve stavu hlubokého bezvědomí,
domí, tém
téměř bez
pulzu se zcela povrchním dýcháním a s postupující paralýzou
vzestupujícího typu. Konec nastal za 10 minut po
mém příjezdu. Když jsem ji zatlačilil oči,
oč dostal
jsem rozkaz, abych v 19 hodin přišel
př
do
kanceláře
e gestapa sepsat ohledací protokol…
Po zradě parašutisty Čurdy
urdy dochází
v červnu 1942 k zatýkání v Opatovicích. Zatčeni
Zat
byli občané:
ané: starosta obce Jan Jozíf,
místostarosta František Nyklíček,
ek, Josef Benda,
tajemník obecního úřadu a Oldřich
řich Perný,
zřízenec
ízenec OÚ. Všichni byli vyslýchání na gestapu
Oldřich PERNÝ
v Pardubicích nelidským způsobem.
sobem. Zat
Zatčení
seděli na lavicích k sobě přivázáni,
ivázáni, aby se nemohli pokusit o
sebevraždu. Janu Jozífovi byly vykloubeny obě ruce. Přibližn
řibližně ve
stejnou dobu byli zatčení další bývalí občané
ané obce Opatovic n.L.
Zápis kronikáře učitele R.Stehlíka v opatovické kronice na straně 210.
Jméno
Heydrich Reinhard
Obec Lidice
Jozíf Jan
Nyklíček František
Benda Josef
Perný Oldřich
Čurda Karel
Dobývání kostela sv.C.a M.
Manželé Krupkovi
Malá Ludmila
Bartoš Alfréd
Košťál Arnošt
Janáček Josef
Obec Ležáky
54
Datum zatčení
27.5.1942
10.6.1942
14.6.1942
14.6.1942
14.6.1942
14.6.1942
16.6.1942
17.6.1942
17.6.1942
20.6.1942
21.6.1942
22.6.1942
22.6.1942
24.6.1942
bydliště
ydlišt
atentát Praha
vypálena
Opatovice n.L.
Opatovice n.L.
Opatovice n.L.
Opatovice n.L.
Praha - zrada
Praha
Police n.M. – Pce.
Pardubice
Pardubice
Pardubice
Pardubice
vypálena
Cesta z Opatovic n.L. do Ležáků je dlouhá 44 km a historické
události na ni trvaly pouhých deset dnů.
55
Služební průkaz příslušníka gestapa
Některé publikované údaje z období heydrichiády:
6
Valčík v Mikulovicích potkal na zamrzlém rybníku houf kluků
kluk a
mezi nimi jedenáctiletého Adolfa Švadlenku mladšího, který ho odvedl k
nim domů. Unavený a promočený Valčík
ík usnul u teplých kamen. Když
se Adolf Švadlenka starší vrátil po osmé večer
er z práce, ponejprv nov
nově
příchozímu nedůvěřoval a až po poradě s dalším svým kamarádem a
bývalým vojenským radistou Valentou poskytli Valčíkovi
íkovi první rady a
hlavně obětavou nabídku spolupráce. Navázat Valčíka
íka na u
učitele
Janáčka z Pardubic byl šťastný nápad. Švadlenka s Janáčkem
kem byli velcí
známí předmnichovského sociálně demokratického poslance za zdejší
kraj-Bohumila Laušmana a člověk s jeho doporučením
ením byl tedy i jejich
přítelem.
----------------------------------------------První se zamiloval Jirka Potůček,
ek, a to hned v lednu,. do opušt
opuštěné a
zhrzené Věry Junkové, učitelka Ludmila Malá ja
ako neúnavná
spolupracovnice zase do nejstaršího Josefa Valčíka.
6
http://www.militaryzone.cz/view.php?cisloclanku=2006051901
56
7
Dne 17.6.1942 začíná zatýkání starosty a tří
ří dalších v Opatovicích
nad Labem. Dne 20.6.1942 bratři
brat
Vaškové1, paní učitelka
čitelka Malá2 a týž den
pan Pištora3, Šorm4, bratři
brat Tycové5,
Hladěna6
na6 s paní, MUDr. Bartoň7
Barto
s paní,
JUDr. Žváček8
ek8 s paní, hoteliér Košťál9,
Koš
učitelka
itelka Junková10 s matkou, u
učitel
Janáček11 s paní a celá řada dalších
8
Lidmila Malá (nar. 1908), učitelka
u
v
Mikulovicích a Pardubicích, spojka J.
Valčíka.
íka. Zapojena do odboje byla svým
kolegou J. Janáčkem.
čkem. Po zat
zatčení a
výslechu se otrávila sama jedem
20.6.1942.
Táňa Hladěnová * 20. 9. 1920
Ludmila Malá (*19.8.1909). Učitelka,
U
spojka rtm. Josefa Valčíka. V březnu
eznu mu pomáhala př
při útěku z Pardubic.
Po zatčení 20.6.1942 se otrávila.
9
Josef Janáček (nar.1898), učitel,
itel, sociální demokrat, osobní p
přítel
B. Laušmana. Roku 1941 k němu přivedl
ivedl A. Švadlenka z Mikulovic J.
Valčíka. Obstarával pro Silver A falešné průkazky,
kazky, zapojil do odboje L.
Malou. V jeho bytě (Havlíčkova
kova 1842, Pardubice) byla ur
určitou dobu
vysílačka
ka Libuše. Získal pro spolupráci i obecní funkcionáře
funkcioná
v
Opatovicích nad Labem, J. Jozífa a F. Nyklíčka (zatčeni
at
17.6.1942).
Sám byl zatčen
en 20.6. spolu se svou manželkou Ludmilou (nar. 1912),
roz. Nováčkovou, herečkou a zpěvačkou
kou divadla v Pardubicích. Oba byli
popraveni na Zámečku 2.7.1942.
Poslední aktérka heydrichiády
Hana Krupková pro záchranu holého života souhlasila se
spoluprací s gestapem. Ihned po osvobození je Hana Krupková
zatčena, krátce sdílí celu s herečkou
kou Lídou Baarovou. Prokážou jí sice,
že byla nasazena do továrny Waltrovka v Jinonicích, ale nikoho
neudala. Václav Krupka se z koncentračního
ního tábora Flossenburg, kde
přežil
ežil na konci války pochod smrti, vrátil do vlasti. Podobně
Podobn jako jeho
žena je zatčen i on a tuší, že Han a pravděpodobně
podobně s Němci za války
7
http://www.kraj.iipardubice.cz/arch/1181652973-svedectvi-pana-f--valenty-zmikulovic.html
8
(http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/13397)
9
Převzato z Vlastivědných listů Pardubického kraje číslo 2/2007.
57
spolupracovala. On nakonec vyvázne bez trestu. Hana je ale
odsouzena ke třem letům vězení.
zení. Zdrtí ji až to, že se s ní Václav
rozvádí. Paradoxně Hanu soudí lidé, kteří se v průběhu
ěhu války do
žádného odboje nezapojili. Nikdo také nepřihlédl k tomu, že gestapu
neřekla zdaleka vše, co mohla…
Hanu později vyděsí
sí informace o tom, že se chystá revize jejího
procesu. Její bývalá spoluvě
ězenkyn
zenkyně z
Pankráce na ni nachystá past. Slíbí jí zařídit
za
útěk za hranice, ale je to zpravodajská hra
StB. Její pracovníci zatknou Hanu na hranicích
a následně jí sdělí,
lí, že byla odsouzena k deseti
letům těžkého žaláře
e a vyvázne jedině
jedině, když s
nimi bude spolupracovat. Následně
ásledn
se
Krupková stane spolupracovnicí StB
Atraktivní a okouzlující ženy jsou totiž pro
každou zpravodajskou službu v každé době
dob
cenným artiklem.
Už podruhé se ocitá v náruči
náru
Hana Krupková
zpravodajské služby a ta jí zařídí
řídí život pod
falešným jménem. Jako Jana Králová pracuje pro komunistickou Státní
Bezpečnost až do chvíle, kdy se v Praze na Náměstí
stí Republiky
náhodně potkává se svým bývalým manželem. Tímto odhalením ztrácí
pro StB hodnotu. V roce 1955 je její proces podroben revizi a získává
zpět svou identitu, oficiálně pracuje jako tajná agentka až do roku 1961.
Před svou minulostí se pokusí ještě jednou utéci, na konci šedesátých
let odchází do západního Německa
mecka a s nikým z bývalé vlasti se nestýká.
Hana Krupková zemřela v roce 1997.
Václav Krupka nikdy proti své bývalé ženě nevypovídal. Zem
Zemřel
26.1.1994 ve věku nedožitých osmdesáti let.
-------------------------------------------
Velitel německé
mecké speciální zásahové jednotky Otto Skorzeny dostal
v říjnu 1944 pro své muže přímo
ímo od Hitlera delikátní úkol unést syna
maďarského
arského fašistického diktátora admirála Miklóse Horthyho. Hitler
potřeboval
eboval mladého Horthyho jako rukojmí proti admirálovi, aby ho
donutil k poslušnosti. Admirál, původně Hitlerůvv bezvýhradný spojenec,
totiž vycítil, že Hitlerově Třetí říši teče
e na všech frontách do bot, a proto,
aby si zachránil kůži, chtěl přejít na stranu spojenců.. Z toho dů
důvodu se
snažil navázat spojení s Titovými jugoslávskými partyzány. S
vyjednavačem partyzánů měll jednat mladý Horthy. Schů
Schůzka byla
stanovena na 15. října
íjna 1944 do budovy Dunajské paroplavby v
Budapešti. Byla však prozrazena a místo Titova vyjednavače
če p
přišel na
58
schůzku člověkk Skorzenyho, který mladého Maď
Maďara omámil a za
pomoci dalších dvou zabalil do koberce.
Nu, a pak se odehrála scéna jako vystřižená
řižená ze sou
současného
akčního filmu: z budovy vynášeli tři chlapíci stočený
čený koberec a mí
mířili s
ním k připravenému autu. Jejich počínání zajišťovalo
ovalo n
několik dalších
Gerhard Clages (za psacím stolem) a jeho zástupce Walter Lehne.
mužů Skorzenyho a také gestapáků,, stojících okolo auta se samopaly.
Akce se však neočekávaně zadrhla - než se mužům
ům podařilo
poda
koberec
hodit do auta, rozlétly se dveře
e paroplavebního paláce, z nich vyb
vyběhla
horthyovská ochranka a začala pálit do německého
meckého komanda. Únosci
střelbu opětovali. Po přestřelce zůstalo
stalo na chodníku n
několik mrtvých.
Když potom zjišťovali
ovali jejich totožnost, jeden z nich byl bývalý velitel
oberlandrátu gestapa v Pardubicích Gerhard Clages... Jeho nacistická
otrlost neznala mezí, šla tak daleko, že si na stráni pod lesem, pár
desítek metrů od Ležáků,, které nechal vypálit a obyvatele vyvraždit,
nechal postavit víkendové obydlí. Říkalo
íkalo se, že z Pardubic do hlavního
města Maďarska povýšil za odměnu za to, jak se v Pardubicích za
heydrichiády "skvěle vypořádal s tou českou
eskou pakáží". Z
Zřejmě to bylo
jinak, režim ho z Pardubic prostě uklidil, aby ho tu nepotkala pomsta
českého lidu.
W alter Lehne, který navrhl upálení Ležáckých ve svých domovech
a který řídil popravy na Zámečku,
ku, byl pod cizí identitou po válce
dopraven na nosítkách s tuberkulózou do nemocnice v Nechanicích,
kde zemřel.
59
Několik vět na závěr
Dnes se už nedozvíme podrobnosti počínání pardubického
gestapa v době heydrichiády. Z těchto událostí gestapo mnoho
písemných listin nepořizovalo a ty které existovaly, stačili zničit. Proto
vzniklo mnoho literárních prací většinou na podkladě pamětníků a
soudních spisů.
Je pochopitelné, že události ohledně obcí Lidice a Ležáky zaujaly
mnohé autory. Přečetl jsem asi 15 publikací a v žádné jsem se nedočetl
o faktech z Opatovic. Jsem přesvědčen, že k vyvraždění ležáckých
obyvatel a dalších občanů pardubicka byl dán podnět z Opatovic.
Na objasnění atentátu byly vypsané veliké finanční odměny. Do
Čurdovy zrady bylo gestapo ve slepé uličce. Čurda zradil příchodem na
pražské gestapo dne 16.6. Opatovičtí čtyři občané byli zatčeni a
odvezeni do Pardubic na služebnu gestapa už dne 14.6.1942. Malá
s Janáčkem a dalšími byli zatčeni ještě o několik dnů déle.
Tudíž opatovičtí nemohli být vyzrazeni vyšetřováním gestapa,
protože Čurda je neznal, písemnosti z bytu Bartoše získalo rovněž
gestapo o několik dnů později. Bez nějakých velkých spekulací to musel
být někdo z Opatovic, který věděl, že Jozíf s Nyklíčkem vydali bianko
domovské listy sloužící pro vydání dokladů totožnosti a potravinových
lístků. Pochybuji, že by tyto doklady oba podepsali, možná je opatřili
pouze obecní pečeti.
A omyl současný10
O ležácké tragedii hovořili v Historii.cs z 24. června 2010 badatel
Libor Pařízek (LP), historik Vojtěch Kyncl (VK) z Jihočeské univerzity a
historik Vojtěch Šustek (VŠ) z Archivu hlavního města Prahy. V Muzeu
Národní kulturní památky Ležáky se jich ptal moderátor pořadu
publicista Vladimír Kučera.
16. června Čurda zradil a 17. června mezi čtvrtou a pátou hodinou
ráno byli zatčeni manželé Krupkovi. Nebyli ovšem zatčeni
v Pardubicích, protože byli v Polici nad Metují na návštěvě u svých
známých, u Katchnerů, a nocovali v hotelu Pejskar na náměstí.
Nezávisle na zatčení Krupkových došlo k zatýkání v Opatovicích.
Byl zatčen starosta Jozíf, místostarosta Nyklíček, tajemník Benda a
obecní strážník Perný. Tito čtyři byli odvezeni 17. června do Pardubic na
gestapo. 18. června pak byli zatčeni manželé Josef a Zdeňka Hrdinovi
v Kerharticích u Ústí nad Orlicí, což byli lidé, kteří pomáhali získat pro
parašutisty falešné doklady.
10
60
http://www.ct24.cz/textove-prepisy/historie-cs-eu/94768-lezaky/
Takže poplach, který se 17. června v Pardubicích strhl, nevznikl
tím, že by byli zatčeni Krupkovi. Ti byli odvezeni přímo
římo do Prahy a nikdo
o tom v Pardubicích nevěděl.l. Domnívám se, že to byl práv
právě učitel
Janáček, který musel v tak malé obci, jako jsou Opatovice, zaznamenat
zatýkání čtyř občanů, a přivezl
ivezl tuto zprávu do Pardubic.
------------------------------------------
Tento archivní dokument je zajímavý ze dvou úhlu pohledu. Je
vystaven 12 listopadu 1945, již nese označení
ení SNB (Sbor národní
bezpečnosti),
nosti), je podepsán vrchním strážmistrem jako velitelem stanice
SNB, protektorátním četníkem
etníkem Schönem. Tento známý opatovický
občan se zakrátko po skončení války (asi v r.1946) nechal úředně
ú
přejmenovat na příjmení Horský.
61