Uve˘zne˘n Popraven. Odsouzen

Transkript

Politická justice
v
Drážďanech 193
3 – 1945 || 1945
en.
Popra
v
Uvĕz
nĕn.
SAN DSTEI N
Ods
ouz
en.
– 1957
Odsouzen. Uvězněn. Popraven.
Český

Odsouzen.
Uvĕznĕn.
Popraven.
Politická justice
v Drážďanech
1933–1945 || 1945–1957
Na úvod
Milí návštěvníci,
tento průvodce Vám napomůže ve snadné orientaci ve stálé expozici památníku Gedenkstätte Münchner Platz v Drážďanech.
Výstava s názvem »Verurteilt. Inhaftiert. Hingerichtet. Politische Justiz in Dresden
1933 – 1945 || 1945 – 1957« (česky: Odsouzen. Uvězněn. Popraven. Politická justice v
Drážďanech 1933–1945 || 1945–1957) je rozdělena do čtyř částí. První tři se týkají nacistické trestní justice (1933–1945), trestní justice sovětské okupační mocnosti (1945–1950)
a východoněmecké trestní justice (1945–1957) a mají stejnou strukturu. Podle funkcí,
které plnily do konce 50. let 20. století, jsou rozčleněny na tři dějiště, a to na soudní
dvůr, vězení a popraviště. Tyto funkce jsou představeny pomocí odlišných modulů,
které se opakují: Soudní dvůr představují skříně s vitrínami a zasouvacími přihrádkami, vězení zastupuje pryčna a popraviště stolové skříňky s fotografiemi na skleněných
stélách. Poslední, čtvrtá část výstavy se zabývá dějinami památníku jako takového.
Úvodní texty do celé expozice, přehledové texty k jejím čtyřem částem a dále texty popisující konkrétní funkci soudního dvora, vězení a popraviště byly v prvních třech částech výstavy v úplnosti přeloženy do češtiny, resp. polštiny. Anglické verze těchto textů
jsou zakomponovány do výstavy a zároveň přetištěny v anglické verzi průvodce.
Co se týče předmětů, vybírali jsme podle obsahu, který v sobě skrývají. Zvláštní pozornost jsme věnovali životním příběhům českých a polských vězňů. Češky a Češi tvoří
zdaleka největší skupinu osob popravených v Drážďanech v období nacistické diktatury.
Poláci byli mezi oběťmi třetí největší národní skupinou po Němcích. Vysoký počet českých popravených byl ovlivněn kompetencemi drážďanské justice, resp. soudů zasedajících v Drážďanech v rámci justiční podpory okupační politiky v »Protektorátu Čechy a
Morava«, v »Říšské župě Sudety« a v »Říšské župě Povartí«.
2
Kontextové informace související s Drážďanami jako popravištěm jsou znázorněny
pomocí grafických přehledů a map. Po celé expozici jsou rozmístěna stanoviště, kde si
můžete pustit audio nebo videonahrávky. V převážně míře zde byly použity svědectví a
rozhovory s oběťmi trestní justice v Drážďanech, které byly sestříhány tak, aby promlouvaly k tématu expozice. V části výstavy věnované nacistické trestní justici najdete
také zvláštní stanoviště věnované dopisům na rozloučenou popravených osob. Další
stanoviště, které je začleněno do všech tří částí expozice věnovaných trestní justici
v konkrétních časových obdobích, se zabývá popravenými. Ti jsou zde – pokud to bylo
možné – uvedeni jmenovitě a k některým z nich se podařilo zpracovat krátkou biografii.
Pro tým, který expozici připravoval, byla při koncipování tohoto stanoviště a pro celou
výstavu obecně zcela zásadní Všeobecná deklarace lidských práv. Ta přiznává každému
člověku právo na život. Byla přijata v roce 1948 Organizací spojených národů v reakci na
systematické porušování lidských práv nacionálněsocialistickým nebo také nacistickým
režimem.
3

Expozice vypráví o různých skupinách obětí, které byly pronásledovány nacistickou
justicí, pomocí vybraných osobních příběhů. Pro lepší pochopení celkové situace jsou
u jednotlivých soudů doplněny v samostatných zasouvacích přihrádkách související
informace o platných právních předpisech, zejména o formálně-právním podkladu
konkrétního trestního stíhání (konkrétní paragrafy). Výstava ukazuje také osobní východiska právníků, kteří v Drážďanech působili.
Obsah
vstup
Skupinová plastika
Arnda Wittiga s
názvem »Odbojoví pracovníci«
4
1933 – 1945
Trestní justice v období
nacionálního socialismu
09
10
12
16
24
28
32
Před soudem
Právníci v Drážďanech
Levicový odboj
Odboj vůči cizí nadvládě
Zakázané vztahy
Zakázané názory
Kriminalita
35 Ve vězení
36 Podmínky ve vězení
38 Utvrzení se o sobě
41 Popraven
42 Drážďanské popraviště
46 Poslední útěcha
48 Poprava
50 Naděje na omilostnění
52 Zvláštní stanoviště:
Dopisy na rozloučenou
56 Příbuzní
58 Zacházení s mrtvými těly
60 Zvláštní stanoviště: Popravení
61 Konec války
1945 – 1950
Trestní justice okupační
mocnosti
67 Před soudem
68V sovětských rukách:
pachatelé-oběti-odpůrci
72 Ve vězení
75 Popraven
76 Umírání a smrt
76 Tábor a káznice
78 Žít dál po návratu z vězení
80 Zvláštní stanoviště: Popravení
1945 – 1957
Trestní justice v sovětské
okupační zóně a v počátcích NDR
83 Před soudem
84Justice mezi obnovou
a politickým pronásledováním
91 Ve vězení
95 Popraven
96 Popraviště
98 Trest smrti na rozkaz
100 Utajení
10 1 Zvláštní stanoviště: Popravení
1959 – 1990
Památník
103 Vznik památníku
104Místo uctění památky pro oběti
a jejich rodinné příslušníky
106Uctění památky jako rituál
a politická propaganda
108 Místo paměti socialistického ražení
110 Zlom v práci památníku
5
Odsouzen. Uvězněn. Popraven.
Politická justice v Drážďanech
1933–1945 || 1945–1957
Verurteilt. Inhaftiert. Hingerichtet.
Politische Justiz in Dresden
1933 – 1945 || 1945 – 1957
Mezi lety 1907 a 1956 sloužil komplex budov na Münchner Platz jako sídlo několika
soudů, jako vězení a jako popraviště. Na tomto místě zneužívaly právo ke svým politickým účelům dvě diktatury.
Expozice se soustředí na zneužívání moci prostřednictvím trestní justice. Proto může
ukázat jen část bezpráví, jehož se dopustil stát. Masové vraždění v řádu milionů spáchané nacionálními socialisty se totiž odehrávalo mimo výkon jakékoliv soudní pravomoci.
Expozice zkoumá roli justice při zavedení a udržení nacistické diktatury a později režimu »Sozialistische Einheitspartei Deutschlands« (česky: Jednotné socialistické strany Německa). Jasně se přitom ukazují podobnosti a rozdíly v obou totalitách.
První a největší část výstavy se soustředí na využívání areálu na Münchner Platz nacionálněsocialistickou justicí. Další dvě pak představují z části se časově překrývající využívání tohoto místa sovětskou okupační mocností a východoněmeckou justicí v sovětské
okupační zóně a v počátcích existence »Deutsche Demokratische Republik« (česky: Německé demokratické republiky, krátce NDR). Jednotlivé části expozice jsou členěny
podle funkcí, které komplex budov na Münchner Platz plnil, a to na soudní dvůr, vězení a
popraviště. Pozornost se upírá především na biografie osob, které byly v Drážďanech
souzeny, vězněny nebo popraveny.
Závěrečná, čtvrtá část expozice pak osvětluje dějiny památníku, jenž byl na tomto místě
zřízen za časů NDR, konkrétně v roce 1959.
7
1933 – 1945
Trestní justice v období nacionálního socialismu
Nationalsozialistische Strafjustiz
Po převzetí moci 30. ledna 1933 přestali nacisté respektovat důležité zásady demokratického právního státu. Zatímco v období tzv. Výmarské republiky byly ochrana jednotlivce a rovnost všech občanů před zákonem považovány za nejvyšší právní hodnoty,
nacistické chápání práva se nyní soustředilo na ochranu zájmů »Volksgemeinschaft«
(česky: národní pospolitosti). Lidé byli posuzováni rozdílně, na základě své »rasové«
příslušnosti. Do koncentračních táborů byli mnozí posláni na příkaz gestapa přímo,
bez jakéhokoliv právního podkladu. Rostoucí počet nových zákonů byl namířen také
proti »Volksgenossen« (česky: příslušníkům národní pospolitosti).
Budova Zemského soudu na Münchner Platz sloužila jednáním berlínského »Volksgerichtshof« (česky: lidového soudního dvora). V přilehlé věznici pro vyšetřovací vazbu
čekali vězni na svůj proces nebo na vykonání rozsudku smrti. Dvě třetiny z přibližně
1300 zde popravených osob byli Češi.
8
Před soudem
Vor Gericht
Nacionální socialisté ovládli po 30. lednu 1933 postupně i právní systém. Právníci se
povětšinou přizpůsobili nové politické situaci. Jejich výklad práva se nyní řídil ideologií režimu.
Jedním z nejdůležitějších nových úkolů justice bylo od roku 1933 pronásledování politických odpůrců. V Drážďanech soudily »Sondergerichte« (česky: mimořádné soudy), dále
Vrchní zemský soud v Drážďanech a Lidový soudní dvůr v Berlíně příslušníky politické
levice. Lidé ale byli trestněprávně stíháni i z »rasových« důvodů.
S expanzí Německé říše se od roku 1938 rozšiřovala německá soudní pravomoc i na obsazená území. V Drážďanech bylo odsouzeno také velké množství Čechů a Poláků.
Tresty se zpřísňovaly i pro Němce: za projev pochybností o německém válečném vítězství nebo za kontakty s válečnými zajatci jim hrozila káznice i smrt. I drobné majetkové
delikty měly za následek tvrdé tresty.
9
➔
Právníci v Drážďanech
1933 – 1945
Juristen in Dresden
Fotografie budov (➔ vitrína vlevo)
Fotografie ukazují Zemský soud v Drážďanech (➔ 1 ) a Vrchní zemský soud v Drážďanech (➔ 2 ). Lidový soudní dvůr v Berlíně vedl v budově drážďanského zemského soudu
procesy proti českým a německým odbojářům, Vrchní zemský soud Poznaň proti polským odbojovým pracovníkům. Vrchní zemský soud v Drážďanech odsoudil také řadu
českých a německých odbojových pracovnic.
Ernst Friesicke (zasouvací přihrádka ➔ 3 )
a dr. Rudolf Frommhold (zasouvací přihrádka ➔ 4 )
Předseda Mimořádného soudu ve Freibergu Ernst Friesicke (1885 – 1944, ➔ fotografie)
a státní zástupce u Zemského soudu v Drážďanech dr. Rudolf Frommhold (1898 – 1947,
➔ fotografie) podobně jako většina ostatních německých právníků aktivně podporovali
nacistický režim. Soudci a státní zástupci, kteří vesměs pocházeli ze středních vrstev a
byli národně-konzervativního smýšlení, byli v justiční službě činní již před rokem 1933.
Aby dokázali svou loajalitu vůči novému režimu, vstoupili do »NSDAP« (Nationalsozialistische deutsche Arbeiterpartei, česky: Nacionálněsocialistická německá dělnická
strana) a pokračovali v profesní kariéře.
10
7
2
4
3
5
6
8
9
Ruth und Otto Jahrreiß (vitrína uprostřed)
Pozdní příklad »čistek« zaměřených proti politicky a rasově nepohodlným právníkům
představuje drážďanský advokát Otto Jahrreiß (1900 – 1971, fotografie ➔ 5 ). Ten odmítl
dát se rozvést se svou židovskou manželkou Ruth (1902 – 1942, fotografie ➔ 6 ). Manželé
byli zatčeni v srpnu 1942. Když byla Ruth Jahrreißová o něco málo později zavražděna
v Osvětimi, nechal její manžel vytisknout toto úmrtní oznámení (➔ 7 ): »23. prosince
nám byla krutě odervána moje vroucně milovaná žena, naše předobrá matka, paní Ruth
Jahrreißová, rozená Mannheimová.« I kvůli vcelku nepokrytě vyjadřované kritice nacistického režimu ztratil Otto Jahrreiß o něco později povolení vykonávat advokátní praxi.
Řízení justice (vitrína uprostřed)
V dubnu 1942 zkritizoval Adolf Hitler (fotografie ➔ 8 ) v projevu v Říšském sněmu
(audionahrávka) rozsudky vynášené německými soudci jako příliš mírné a pohrozil,
že je zruší a příslušné soudce propustí. Na základě Hitlerovy hrozby zesílilo „Reichsjustizministerium“ (česky: Říšské ministerstvo spravedlnosti) své úsilí o řízení justice.
Jedním z nových nástrojů byly tak zvané »Richterbriefe« (česky volně: soudcovské
listy), zde titulní list prvního soudcovského listu (➔ 9 ) z 1. října 1942. Listy přinášely
v anonymizované podobě vzorové rozsudky připravené v duchu nacionálního socialismu.
Soudcovské listy demonstrovaly dokončení odklonu režimu od nezávislosti soudů.
11
Před soudem
1
➔
Levicový odboj
1933 – 1945 Linker Widerstand
§
Velezrada ústavy (zasouvací přihrádka ➔ 10 )
Verfassungshochverrat
Zákon proti tvorbě nových stran ze 14. července 1933
Gesetz gegen die Neubildung von Parteien vom 14. Juli 1933
Reichsgesetzblatt 1933, část I, s. 479
»V Německu existuje jako jediná politická strana Nacionálněsocialistická německá
dělnická strana. Kdo podnikne kroky k zachování organizačního sjednocení jiné strany
[…] bude potrestán […] až třemi roky káznice.«
Zákazy namířené proti politickým odpůrcům
Politická levice byla na začátku 30. let 20. století roztříštěná i v Drážďanech. Komunisté,
sociální demokraté, socialisté a trockisté soupeřili o přívržence. Převzetí moci nacionálními socialisty je zcela zaskočilo.
V naději, že se Hitlerova vláda brzy zhroutí, se navzdory zákazu stran pokoušeli uchovat svou členskou základnu. Důležité nyní byly kontakty do sousedních zemí, odkud
exilová vedení koordinovala stranickou práci.
Taktika zapojit do odboje masy však čelila dilematu: Tím, že byla veřejnost oslovována
prostřednictvím stranického tisku či letáků, dostávala zároveň policie informace o
vlastní struktuře strany. Zatčení byli v mnoha hromadných procesech před mimořádnými soudy odsouzeni na základě »zákona proti tvorbě nových stran«.
12
10
§
Před soudem
§ 80 Velezrada říšské ústavy
Hochverrat gegen die Reichsverfassung
§ 83 Příprava velezrady
Vorbereitung zum Hochverrat
Strafgesetzbuch in der Fassung vom (ve znění z) 24. 4. 1934
»Smrtí […] bude potrestán ten, kdo násilím nebo pod pohrůžkou násilí usiluje o změnu
ústavy říše.«
Odboj jako velezrada
Politická levice se od roku 1935/1936 organizovala v malých, z větší části izolovaných
skupinkách. Ty poslouchaly zahraniční rozhlas, vyměňovaly si informace a vedly diskuze o politické situaci.
Prostřednictvím Lidového soudního dvora v Berlíně, který byl zřízen v roce 1934, chtěli
nacisté rychle a tvrdě trestat vůdčí oponenty režimu. Podkladem k tomu byla skutková
podstata trestného činu »velezrada«, která mohla být od roku 1934 trestána smrtí.
Při širokém výkladu trestního práva bylo za »přípravu velezrady« považováno už jen
rozšiřování textů, které se o režimu vyjadřovaly kriticky.
Po přepadení Sovětského svazu v roce 1941 ilegální skupiny opatrně rozšiřovaly existující struktury. Iniciátory byli často funkcionáři propuštění po několikaletém pobytu
z vězení. Odboj byl posilován také očekávanou vojenskou porážkou Německa.
13
1933 – 1945 Ruth Menzer (zasouvací přihrádka ➔ 11 )
Školačka Ruth Menzerová (1917 – 2008, na fotografii stojí uprostřed) patřila k těm, co se
v raném období nacionálněsocialistického režimu zapojili do odboje. V roce 1931 vstoupila do organizace »Kommunistischer Jugendverband Deutschlands« (krátce: KJVD,
česky: Svaz komunistické mládeže Německa). Poté, co nacisté svaz zakázali, vykonávala Ruth Menzerová až do svého zatčení v listopadu 1933 funkci kurýra při rozšiřování
ilegálních letáků. Mimořádný soud ve Freibergu odsoudil v květnu 1934 Ruth Menzerovou spolu s dalšími 67 členy KJVD na základě zákona proti tvorbě nových politických
stran k trestu odnětí svobody.
Eva Schulze-Knabe und Fritz Schulze (zasouvací přihrádka ➔ 12 )
➔ Na fotografii jsou Eva Schulze-Knabeová (1907 – 1976) a Fritz Schulze (1903 – 1942), jak
si prohlížejí svá umělecká díla. Umělecká dvojice žijící v Drážďanech se i po uzurpování moci nacionálními socialisty nadále angažovala v mezitím zakázané komunistické
straně. Na živobytí si vydělávala ve své dílně na malovanou reklamu a reklamní grafiku,
jak dokumentuje tato ➔ vizitka. Jejich umělecká díla se jim dařilo prodat jen zřídka.
Jejich ateliér se stal místem setkávání politických přátel. Na jaře roku 1941 byli manželé zatčeni.
Prodejem svého linorytu ➔ »Diváci na býčích zápasech« (1936) z cyklu »Něco ze Španělska« a dalších prací chtěl Fritz Schulze podpořit demokraticky zvolenou vládu
lidové fronty vůči pučistickému generálu Francovi. Občanská válka, která ve Španělsku vypukla v roce 1936, měla pro komunisty a socialisty v Německu velký význam.
Solidarita s obhájci španělské republiky se vyvinula v symbol boje proti evropskému
fašismu. Příjmy z prodeje předával Fritz Schulze při setkáních německým emigrantům
v Československu. Výtěžky z prodeje jiných děl byly určeny na podporu rodin zatčených.
14
14
13
12
Obraz (vitrína uprostřed, za textilní ochranou ➔ 13 )
V obraze »Jednání lidového soudu« zpracovala po skončení války Eva Schulze-Knabeová
formou dramatické scény vzpomínky na soudní proces. Lidový soudní dvůr za předsednictví viceprezidenta Karla Engerta odsoudil v březnu 1942 v Drážďanech jejího manžela
Fritze Schulzeho k trestu smrti. Eva Schulze-Knabeová dostala za spoluúčast na ilegální
komunistické práci doživotní trest odnětí svobody v káznici. Teprve po skončení války se
dostala na svobodu a mohla se opět věnovat své umělecké tvorbě.
Karl Engert (zasouvací přihrádka ➔ 14 )
Právník Karl Engert (1877 – 1951) se osobně znal s Adolfem Hitlerem. Již v roce 1921
vstoupil do NSDAP. Tento ➔ plakát propagoval vystoupení Karla Engerta jakožto stranického řečníka v bavorském městě Weiden v roce 1932. V SS (z německého Schutzstaffel, ozbrojená složka NSDAP) se Karl Engert vypracoval až na hodnost oberführera.
V roce 1936 přišel k lidovému soudnímu dvoru do funkce předsedy senátu, v roce 1939
se stal jeho viceprezidentem. Proces vedený proti Karlu Engertovi americkým vojenským tribunálem byl v roce 1946 pro jeho nemoc zastaven. ➔ Na fotografii je při svém
zatčení.
15
Před soudem
11
➔
Odboj vůči cizí nadvládě
1933 – 1945 Widerstand gegen die Fremdherrschaft
Mapa (vitrína vlevo ➔ 15 )
K zachování »klidu a pořádku« probíhalo trestní stíhání odbojných Čechů i mimo
hranice »Protektorátu Čechy a Morava« (na mapě vyznačen šedou barvou) zřízeného
v roce 1939, a to i v Drážďanech. Také Poláci z »Říšské župy Povartí« (na mapě vyznačena
červenou barvou), jež byla vytvořena ve stejném roce, byli souzeni v Drážďanech.
Drážďany jako sídlo zemského a vrchního zemského soudu se dvěma připojenými
věznicemi disponovaly infrastrukturou potřebnou k přijetí větších skupin vězňů a pro
procesy vlastních a cizích soudů. Lidový soudní dvůr v Berlíně, kterému striktně vzato
příslušely, delegoval případy velezrady a vlastizrady na vrchní zemské soudy v Drážďanech, Vratislavi a Litoměřicích. Vrchní zemský soud Poznaň předával procesy
z »Říšské župy Povartí« do Drážďan, protože tamní věznice byly přeplněny.
Podnikový průkaz a povolení k jízdě na kole
(vitrína vpravo, za textilní ochranou ➔ 16 )
Podnikový průkaz patřící Karlu Tomsovi (1893–1944) a povolení k jízdě na kole pro Józefa Grzymski (1901–1944) ozřejmují rozdíly v okupačních režimech v »Protektorátu
Čechy a Morava« a v »Říšské župě Povartí«. Ústředním cílem nacistické okupační politiky v protektorátu bylo vytěžení vysoce rozvinutého průmyslu. Proto nepodporovala
realizaci radikálních přesídlovacích a poněmčovacích plánů. Obyvatelstvo polského
původu v »Říšské župě Povartí« bylo oproti tomu vystaveno silné diskriminaci. Nacistická germanizační politika byla zaměřena na zbavení domácích Poláků všech práv a
jejich vytlačení za hranice území. Jiné než německé obyvatelstvo bylo neustále ohroženo vyhnáním a vyvražděním.
16
15
16
17
§
Před soudem
Velezrada území (zasouvací přihrádka, přední strana ➔ 17 )
Gebietshochverrat
§ 80 Velezrada proti říšskému území / Hochverrat gegen Reichsgebiet
§ 83 Příprava velezrady / Vorbereitung zum Hochverrat
§ 89 Vlastizrada / Landesverrat
§ 91b Zvýhodňování nepřátel / Feindbegünstigung
Strafgesetzbuch in der Fassung vom (ve znění z) 24. 4. 1934
»Kdo se […] násilím […] pokusí včlenit […] říšské území […] do jiného státu, bude potrestán smrtí.«
Proti cizí nadvládě
Český odboj chtěl odstranit nacistickou nadvládu cizí země, aby získal zpět vlastní
národní nezávislost. Občansko-národní organizace vycházely ze společenských a politických myšlenek československé republiky. Komunistický odboj usiloval o »diktaturu
proletariátu«.
Z pohledu nacistů bylo propojení Říše a protektorátu do jednoho správního celku
nerozpojitelné. Justice proto posuzovala odboj na obsazených územích jako »velezradu území«; potrestána mohla být smrtí. To platilo i pro výrobu a rozšiřování ilegálních
tiskovin. Jako »zvýhodňování nepřátel« byla stíhána podpora německých odpůrců války.
Kontakty se zahraničními zpravodajskými službami byly považovány za »vlastizradu«.
17
1933 – 1945 Grafický přehled
(zasouvací přihrádka »Gebietshochverrat«, zadní strana ➔ 17 )
Grafický přehled ukazuje vysoký podíl českých obžalovaných před nacistickým lidovým
soudním dvorem. Téměř každý třetí obžalovaný byl české národnosti. Po přepadení
Sovětského svazu Německem v červnu 1941 a po atentátu na zastupujícího říšského
protektora Reinharda Heydricha v květnu 1942 museli čeští obžalovaní počítat s rozsudkem smrti ještě častěji. Lidový soudní dvůr postihoval odbojové hnutí tresty, které
měly sloužit k odstrašení. Trest smrti se stal z výjimky pravidlem.
Milena Jesenská (zasouvací přihrádka ➔ 18 )
Novinářka Milena Jesenská (1896 – 1944) psala od jara 1939 do ilegálního časopisu
»V boj«. Byla silně ovlivněna podzemní organizací Obrana národa, kterou vedli důstojníci rozpuštěné československé armády. Pražské gestapo zatýkalo spolupracovníky
tohoto časopisu, mezi nimi také Milenu Jesenskou, od listopadu 1939. Při zatčení
vznikla tato ➔ policejní fotografie. Po předání do Drážďan vystavil tamní vyšetřující
soudce lidového soudního dvora v Drážďanech dr. Risse tento ➔ »Haftbefehl« (česky
volně: příkaz k vzetí do justiční vyšetřovací vazby). Když byl proces pro nedostatek
důkazů zastaven, byla Milena Jesenská znovu předána pražskému gestapu. To ji jako
»vězně v ochranné vazbě« nechalo převézt do ženského koncentračního tábora Ravensbrück, kde 17. května 1944 zemřela.
Fritz Risse (zasouvací přihrádka ➔ 19 )
Fritz Risse (1899 – 1944, ➔ fotografie) působil v Drážďanech jako soudce trestního
soudu od roku 1932. Od roku 1940 vedl služebnu berlínského lidového soudního dvora
»ve zvláštní věci Čechy a Morava« v budově drážďanského zemského soudu. Jako vyšetřovací soudce vystavoval příkazy k vzetí do justiční vyšetřovací vazby na Čechy zatčené
a vyslýchané gestapem kvůli politickému odboji. Případy následně předával říšskému
18
19
18
20
vrchnímu státnímu zastupitelství, vznášel obžalobu, případně proces zastavil. ➔ Hodnocení z 9. ledna 1943 charakterizuje Fritze Risseho jako »stets einsatzbereiten, gründ
lich arbeitenden Richter« (česky: stále připraveného, důkladně pracujícího soudce).
Milada Horáková (zasouvací přihrádka ➔ 20 )
Již v období československé republiky se Milada Horáková (1901 – 1950, na fotografii
s manželem Bohuslavem Horákem a dcerou Janou) angažovala v ženském hnutí a
v sociálních otázkách. Po okupaci se tato promovaná právnička připojila k odbojové
skupině, která měla blízko k odborům. Starala se o rodinné příslušníky politických
vězňů, získávala nové členy a organizovala konspirační schůzky. Ilustruje to výňatek z
➔ komiksu, který vydal »National Comitee for a free Europe« (česky: Národní výbor
pro svobodnou Evropu) v roce 1950. Pod názvem »Od včerejška k dnešku« vypracovali vedoucí členové této skupiny koncept uspořádání poválečné společnosti. Spolupráce
Milady Horákové na sociální části programu skončila s jejím zatčením v polovině
roku 1940.
Gestapo věznilo Miladu Horákovou bez obžaloby čtyři roky, a to v Praze a Terezíně.
Teprve v květnu 1944 byla dopravena do Lipska, do vyšetřovací vazby. V ➔ »Anklageschrift« (česky: obžalovací spis) byla Milada Horáková viněna ze spolupráce s odbojovou organizací »Petiční výbor Věrni zůstaneme«, známou také jako »Odboráři«.
23. října 1944 ji lidový soudní dvůr v Drážďanech odsoudil k osmiletému trestu káznice.
Po skončení války byla Milada Horáková členkou Prozatímního národního shromáždění v Praze a angažovala se v oblasti právního státu a demokracie. Po převzetí moci
českými komunisty v únoru 1948 přešla do ilegality a bojovala proti etablující se komunistické diktatuře. V září 1949 byla zatčena a v květnu 1950 v zinscenovaném procesu
odsouzena za »antisovětskou konspiraci« k smrti. Milada Horáková byla popravena
27. června 1950 v Praze na Pankráci.
19
Před soudem
17
1933 – 1945 Videonahrávky ➔ 21
Marta Morávková, rozená Köhlerová (*1921), a Jiří Honzík (*1924) hovoří o svém zapojení
do komunistického odboje ve východočeském městě Vysoké Mýto a o trestním stíhání
svém i svých spoluobžalovaných přátel.
§
Nařízení o trestním právu proti Polákům
(zasouvací přihrádka, přední strana ➔ 22 )
Polenstrafrechtsverordnung
Nařízení o trestním soudnictví proti Polákům a židům v přičleněných východních
oblastech ze 4. 12. 1941 (krátce: Nařízení o trestním právu proti Polákům)
Verordnung über die Strafrechtspflege gegen Polen und Juden
in den eingegliederten Ostgebieten vom 4. 12. 1941 (Polenstrafrechtsverordnung)
Reichsgesetzblatt 1941, část I, s. 759-761
§ 80 Velezrada říšského území / Hochverrat gegen Reichsgebiet
§ 83 Příprava velezrady / Vorbereitung zum Hochverrat
Strafgesetzbuch in der Fassung (ve znění z) 24. 4. 1934
»Poláci a židé […] budou potrestáni smrtí, v méně závažných případech trestem odnětí
svobody, pokud budou nenávistnou nebo štvavou činností projevovat smýšlení nepřátelské vůči Němcům, zejména se dopouštět výroků nepřátelských vůči Němcům […].«
Proti cizí nadvládě
Polský odboj byl zaměřen na obnovení národní suverenity. Jeho centrem byla nadregionální »Armia Krajowa« (česky: Armáda vlasti). Tato ozbrojená podzemní organizace
působila i na území »Říšské župy Povartí«. Jiné skupiny bojovaly proti okupační mocnosti slovem a písmem. Komunistický odboj, jenž by stál za zmínku, neexistoval.
Na polské obyvatelstvo byly uplatňovány speciální a velmi přísné právní předpisy. Polští odbojoví pracovníci byli souzeni za velezradu nejen na základě trestního zákoníku,
20
22
23
ale také podle Nařízení o trestním právu proti Polákům z prosince 1941. To zavazovalo
údajně méněcenné Poláky k poslušnosti vůči Němcům. Soudní procesy probíhaly ve
zkráceném řízení, trestní právo bylo zostřeno velmi široce chápanými skutkovými podstatami trestných činů (generální klauzule). Tresty odnětí svobody byly odpykávány
v trestních táborech. Pohlednice
(zasouvací přihrádka »Polenstrafrechtsverordnung«, zadní strana ➔ 22 )
Vrchní zemský soud Poznaň (➔ zde na pohlednici z roku 1910) byl centrální instancí
trestního stíhání odboje v »Říšské župě Povartí«. Byl kompetentní k souzení deliktů
velezrady na podkladě Nařízení o trestním právu proti Polákům. Toto dalekosáhlé obcházení lidového soudního dvora v Berlíně prosadil říšský místodržící Arthur Greiser,
kterému šlo o to, aby justici na území župy řídil v intencích své bezohledné germanizační politiky. Část svých procesů soudil Vrchní zemský soud Poznaň v zahraničí.
V rámci Saska zasedal v letech 1942 a 1943 v Budyšíně, Cvikově a Drážďanech. Rozsudky smrti byly vykonávány v Drážďanech.
Walter Borck (zasouvací přihrádka ➔ 23 )
Již před svým vysláním do »Říšské župy Povartí« v srpnu 1940 byl dr. Walter Borck
(1890 – 1955, ➔ fotografie) považován svými nadřízenými za přísného soudce. V nově
vytvořeném obvodu Vrchního zemského soudu Poznaň patřil k těm soudcům, kteří zde
byli od úplného počátku. Jako předseda senátu u Vrchního zemského soudu Poznaň se
podílel i na justičním pronásledování Poláků v Drážďanech. Prezident soudu, jak dokumentuje ➔ hodnocení z ledna 1943, oceňoval přísné tresty, jež Borck uděloval odbojářům. Walter Borck získal zkušenosti v »Deutschtumskampf« (česky: boji za němectví) již před svým přeložením do Poznaně: jako zemský soudní rada v polském městě Piła,
německy Schneidemühl, se ve 20. letech 20. století podílel na tajném vojenském výcviku mladých německých mužů a na »ochraně hranic« u nové německo-polské hranice.
21
Před soudem
21
1933 – 1945 Janina und Maria Lech (zasouvací přihrádka ➔ 24 )
Věřící katolička Janina Lechová (1919–1942) byla v katolickém spolku mladých dívek ve
svém rodném městě Włocławek aktivní již jako mladá dívka, vyobrazena byla dokonce
na této ➔ výzvě ke sbírce. Po příchodu německých vojsk se zapojila do skautské podzemní organizace »Szare Szeregi« (česky: Šedé zástupy).
S dalšími mladými přáteli z tohoto okruhu se Janina Lechová (➔ na fotografii vpravo
na kraji) setkávala od počátku roku 1940 v literárním kroužku. Ten se pravidelně scházel u obchodníka Eugeniusza Kłosowskiego (1911 – 1942, ➔ na obrázku dole uprostřed)
ve Włocławku. Z kroužku se následně vyvinul »Kujawski Związek Polityczno-Literacki«
(česky: Kujavský politicko-literární spolek), který chtěl prostřednictvím slova posilovat
patriotismus polského obyvatelstva. Janina Lechová byla v jednom z několika drážďanských procesů proti kujavskému spolku odsouzena v říjnu 1942 k smrti a popravena. Její mladší sestra Maria Lechová
(1923 – 1943, ➔ fotografie) dostala šest let odnětí svobody v trestním táboře, protože
nadále distribuovala ilegální tiskoviny této skupiny. Tábor jako tvrdou formu trestu pro
Poláky nařizoval zákon. Přes ženskou káznici ve Fordonu na Visle a trestní věznici ve
Wronki u Poznaně byla tehdy devatenáctiletá dívka poslána v únoru 1943 do koncen
tračního tábora Osvětim. V dopisech prosila svou matku o potraviny a peníze. Peníze,
které jí matka poslala prostřednictvím ➔ »Postanweisung« (česky: poštovní poukázka),
však nemohly pomoci. Maria Lechová zemřela 22. dubna 1943 v důsledku katastrofálních životních podmínek v Osvětimi.
22
26
Franciszek Kęsy und Marian Kiszka (zasouvací přihrádka ➔ 25 )
Na základě iniciativy Czesława Jóźwiaka (1919 – 1942, ➔ na fotografii druhý zprava
v horní řadě) se na počátku roku 1940 připojilo v Poznani sedm mladých Poláků
k odboji. Soustředili se na sledování budov, které byly využívány německou wehrmacht.
Franciszek Kęsy (1920 – 1942, ➔ na fotografii druhý zprava ve spodní řadě) tímto způsobem pozoroval poznaňskou ➔ strojírenskou školu a informoval o přemístění německých oddílů, které se tam nacházely.
Marian Kiszka (1921 – 1942) sledoval prostor poznaňské ➔ pevnosti, která sloužila jako
kasárna. Vrchní zemský soud Poznaň zasedající ve Cvikově odsoudil v červenci 1942
oba mladíky za jejich odbojovou činnost k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v Drážďanech 24. srpna 1942.
Název ➔ komiksu »Piątka« (česky: Pětka) – je narážkou na počet členů odbojové skupiny a jejich nezlomnou víru. Czesław Jóźwiak, Edward Kaźmierski, Franciszek Kęsy,
Jarogniew Wojciechowski a Edward Klinik byli ve svém rodném městě všichni žáky
Oratoria Salesiánů Dona Boska, katolického řádového společenství. V roce 1999 papež
Jan Pavel II. všech pět mladíků blahoslavil, protože až do své násilné smrti zůstali
věrní víře. Komiks z roku 2010 interpretuje odboj, pronásledování a zavraždění mladých
mužů jako křesťanské martýrium.
Videonahrávky ➔ 26
Marian Grzymski (*1927) vypráví o působení svého otce Józefa Grymskiego v polovojenské polské odbojové skupině. Antonina Komorowska-Grześ, rozená Chybińska (*1924)
se společně se svou spolužačkou Janinou Lechovou a dalšími angažovala v odbojovém
literárním kroužku. Začátek války v roce 1939 zhoršil atmosféru v její škole, kam
chodily polské i německé děti. Bolesław Drożak (*1923) se ve městě Kórnik nedaleko
Poznaně zapojil do odbojové skupiny, kde přebíral stále více úkolů při výrobě letáků.
23
25
Před soudem
24
➔
Zakázané vztahy
1933 – 1945 Verbotene Beziehungen
§
Zákon na ochranu krve (zasouvací přihrádka, přední strana ➔ 27 )
Blutschutzgesetz
Zákon na ochranu německé krve a německé cti
Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutschen Ehre
»Uzavírání manželství mezi židy a státními příslušníky německé nebo druhově příbuzné
(například nordické, poznámka překladatele) krve je zakázáno. Manželství uzavřená
navzdory tomu jsou neplatná, a to i kdyby […] byla uzavřena v zahraničí […]. Mimomanželský styk mezi židy a státními příslušníky německé nebo druhově příbuzné krve je
zakázán.«
Zákon na ochranu krve
V roce 1935 přijal říšský sněm na říšském sjezdu NSDAP v Norimberku »Gesetz zum
Schutze des deutschen Blutes und der deutschen Ehre« (krátce: »Blutschutzgesetz«,
česky: Zákon na ochranu německé krve a německé cti). Výběr partnera nyní podléhal
státní kontrole. Párům, které to nerespektovaly a nechaly se oddat, hrozil trest káznice. Vyšetřování gestapa bylo většinou vyvoláno udáním.
Za mimomanželské vztahy mohli být podle tohoto zákona odsouzeni pouze židovští a
nežidovští muži. Ženy byly trestány za křivou přísahu, pokud milostný vztah popřely,
aby nepřitížily svému partnerovi. Zákon v rozhodující míře přispěl k rostoucí sociální
izolaci židovských Němců. Většinou přežili pouze nežidovští odsouzení. Většina židovských odsouzených byla po odpykání trestu zavražděna v koncentračních a vyhlazovacích táborech.
24
28
Rodina Bergerova (vitrína vlevo, za textilní ochranou ➔ 28 )
Aby mohli obejít zákaz sňatku a také kvůli rostoucímu pronásledování židů v Německu,
emigrovali Dora Kretzschmarová (1904 – 1980) a její židovský partner Herbert Berger
(1894 – 1943) v roce 1939 do Belgie. Tam se vzali. Poté, co Německo v roce 1940 obsadilo
Belgii, Nizozemí, Lucembursko a Francii, byl Herbert Berger odvezen do jihofrancouzského tábora Gurs. Tam vichystický režim kolaborující s Německem internoval židovské rodiny. Dora Bergerová i s dcerou Myriam, která přišla na svět v roce 1941, následovala svého muže do Gurs v roce 1942. Krátce nato byla rodina převezena do tábora
Noé u Toulouse. Tam vznikla tato ➔ rodinná fotografie.
Švýcarský Červený kříž se snažil zajistit pro děti umístěné v internačních táborech
kmotry. Na základě této ➔ fotografie si žáci jedné základní školy v Curychu vybrali
malou Myriam za svou kmotřenku. Žáci sbírali peníze a psali rodině Bergerových dopisy. V ➔ dopise ze srpna 1942, který je umístěn ve vitríně, jejich učitel otevřeně mluvil o
deportací hrozící Herbertu Bergerovi. Ten byl v únoru 1943 odvezen do koncentračního
a vyhlazovacího tábora Majdanek a tam zavražděn.
Po deportaci svého muže se Dora Bergerová s dcerou Myriam vrátila zpět do Německa.
Tam byla okamžitě zatčena. V ➔ dopise z vyšetřovací vazby ze srpna 1943 marně prosila o přerušení vazby. V říjnu 1943 odsoudil drážďanský zemský soud Doru Bergerovou za
uzavření manželství s židem k 18 měsícům káznice. Myriam Bergerové se ujali příbuzní
ve Freibergu u Drážďan. Díky bombardování Drážďan unikla tato »poloviční židovka«
deportaci do vyhlazovacího tábora.
25
Před soudem
27
1933 – 1945 §
Zakázaný kontakt (zasouvací přihrádka, zadní strana) ➔
Verbotener Umgang
Nařízení k doplnění trestních předpisů
na ochranu obranné síly německého národa
Verordnung zur Ergänzung der Strafvorschriften
zum Schutz der Wehrkraft des Deutschen Volkes
29
Nařízení o styku s válečnými zajatci
Verordnung über den Umgang mit Kriegsgefangenen
»Pokud není styk s válečnými zajatci nevyhnutelně podmíněn výkonem služební nebo
profesní povinnosti nebo pracovním vztahem, je každému jakýkoliv styk s válečnými
zajatci a jakýkoliv vztah s nimi zapovězen.«
Zakázaný styk
Statisíce válečných zajatců musely vykonávat nucenou práci v průmyslu nebo zemědělství. Mnoho táborů válečných zajatců se nacházelo v bezprostřední blízkosti domácího obyvatelstva. Nevyhnutelně tak docházelo ke kontaktům s nimi. Styk s válečnými
zajatci však byl německému obyvatelstvu podle »nařízení na ochranu obranné síly«
zapovězen. Nařízení z května 1940 zákaz styků konkretizovalo.
K odsouzeným patřili němečtí kolegové zajatců z práce. Obzvláště silně byly nařízením
postiženy ženy, které měly přátelské nebo milostné vztahy s válečnými zajatci. Nacisté
se obávali demotivace jejich manželů, kteří bojovali na frontě. Navíc chtěli zachovat
vytvořený obraz nepřítele. Obvinění váleční zajatci byli vydáni vojenským soudům.
26
30
Richard Emmrich (zasouvací přihrádka ➔ 30 )
Nástrojář Richard Emmrich (1899 – 1957, ➔ fotografie) byl zaměstnán v továrně Astra
v Saské Kamenici. Od roku 1943 tam museli nucenou práci vykonávat sovětští váleční
zajatci a totálně nasazení. Skupina politicky stejně smýšlejících kolegů sdružených
kolem Richarda Emmricha je zásobovala zprávami, oblečením a potravinami. On sám
navíc sovětským válečným zajatcům předal mapu a kompas, aby jim pomohl k útěku.
O jeho zatčení v červenci 1944 informovalo vedení továrny formou ➔ Aushang (česky:
vývěska). Richard Emmrich byl v únoru 1945 odsouzen Vrchním zemským soudem
v Drážďanech k trestu smrti. Soudci interpretovali jeho skutky jako velezradu. Při
bombardování v únoru 1945 se Richardu Emmrichovi podařilo utéci.
27
Před soudem
29
➔
Zakázané názory
1933 – 1945 Verbotene Meinung
§
Kritika režimu (zasouvací přihrádka, přední strana ➔ 31 )
Regimekritik
Zákon proti zákeřným útokům na stát a stranu a na ochranu stranických uniforem
Gesetz gegen heimtückische Angriffe auf Staat und Partei und zum Schutz der
Parteiuniformen
Nařízení o mimořádném trestním právu ve válce a při zvláštním nasazení
§ 5 Rozklad obranné síly
Verordnung über das Sonderstrafrecht im Kriege und bei besonderem Einsatz
§ 5 Zersetzung der Wehrkraft
»Za rozklad obranné síly bude potrestán trestem smrti: […] kdo veřejně vyzývá nebo podněcuje k odpírání splnění služební povinnosti v německé […] armádě, nebo jinak zkouší
ochromit nebo rozložit vůli německého […] lidu bránit se prostředky vojenského boje.«
Kritika režimu
Takzvaným zákonem proti zákeřným útokům učinila vláda z kritiky sebe sama a organizací NSDAP trestný čin. Odpovídající nařízení z března 1933 se stalo v roce 1934 zákonem. Každý se mohl provinit vyprávěním vtipu nebo rozšiřováním fámy. Vyjádření byla
považována za veřejná, pokud daná osoba musela počítat s tím, že její slova mohou být
dále sdílena. Pro trestní stíhání deliktů podle tohoto zákona byly kompetentní mimořádné soudy.
Vyšetřování bylo většinou zahájeno na podkladě udání z okolí dotyčné osoby. Se začátkem války byly projevy kritických názorů v přibývající míře interpretovány jako »rozklad
obranné síly« a trestány trestem smrti. To platilo také pro odpírání vojenské povinnosti nebo pro snahu se jí vyhnout. Od roku 1943 převzal stíhání všech případů »veřejného
rozkladu« lidový soudní dvůr.
28
32
33
34
Alojs Andricki (zasouvací přihrádka ➔ 32 )
Lužický Srb Alojs Andricki (1914 – 1943) se jako kaplan katolického dvorského kostela
v Drážďanech staral od léta 1939 o duchovní péči o mládež. Na ➔ fotografii s mládežnickou skupinou před jedním z farních kostelů stojí úplně vpravo. Když byla v tomto
kostele uvedena v lednu 1941 hra na téma narození Ježíše Krista, dostal se Alojs An
dricki pod dohled gestapa. Před svými mladými průvodci kritizoval toto chování jako
příklad nepřátelského postoje režimu k církvím. Drážďanský vrchní státní zástupce
Arno Viermetz zdůraznil v ➔ dopise z 6. března 1941 adresovaném Říšskému ministerstvu spravedlnosti nutnost zahájit proti němu trestní stíhání. Mimořádný soud Drážďany odsoudil Alojse Andricki v červenci 1941 podle zákona proti zákeřným útokům
k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců.
Po odpykání trestu byl kněz předán gestapu a v říjnu 1941 jako takzvaný »vězeň
v ochranné vazbě« převezen do koncentračního tábora Dachau. Tam Alois Andricki
3. února 1943 za nevyjasněných okolností zemřel. Jeho rodina dostala od správy tábora
poštou jeho urnu. V ➔ úmrtním oznámení zvala k účasti na pohřbu. Tento ➔ plakát zval
na oslavy blahoslavení Alojse Andricki konané 13. června 2011.
Přístroj na měření krevního tlaku patřící Margarete Blankové (vitrína uprostřed ➔ 33 )
Přístroj na měření krevního tlaku patřil lékařce MUDr. Margarete Blankové (1901 – 1945). Své pacienty přijímala v ➔ ordinaci ve své praxi nebo je navštěvovala doma.
V roce 1944 byla za »rozkládání obranné síly« odsouzena k trestu smrti.
Margarete Blank (zasouvací přihrádka ➔ 34 )
V lednu 1944 se Margarete Blanková (➔ na fotografii u zahradního plotu kolem roku
1940) dala do hovoru s jednou ženou, o jejíž děti se starala. Lékařka pocházející
z Pobaltí se přitom pozitivně vyjádřila o Rusku a kritizovala nedostatečnou vůli k míru
hitlerovského Německa. Matka jejích pacientů o tom vyprávěla svému manželovi a ten
udal Blankovou gestapu.
29
Před soudem
31
1933 – 1945 Vyobrazený ➔ výňatek z rozsudku dokumentuje trest smrti vynesený nad Margarete
Blankovou lidovým soudním dvorem za »schwer zersetzende Äußerungen« (česky:
rozkladné výroky těžkého charakteru). ➔ Fotografie z procesu ve zprávě v dobových
novinách ukazuje matku pacientů Eriku Benneovou a vedoucí místní nacistické ženské
organizace. Ta vypátrala další pacientky, které v roce 1944 vypovídaly proti Margarete
Blankové. Obě ženy dostaly v roce 1946 před porotou v Lipsku vysoké tresty odnětí
svobody. Skutečný udavač, Werner Benne, byl považován za nezvěstného.
§
Poslech rozhlasu (zasouvací přihrádka, zadní strana ➔ 35 )
Rundfunkverbrechen
Nařízení o mimořádných opatřeních týkajících se rozhlasu
Verordnung über außerordentliche Rundfunkmaßnahmen
»Úmyslný poslech zahraničních vysílačů je zakázán. Jednání v rozporu s tímto zákazem bude potrestáno káznicí. […] Kdo úmyslně rozšiřuje zprávy ze zahraničních vysílačů, které by mohly ohrozit odolnost německého národa, bude potrestán káznicí,
v obzvláště těžkých případech smrtí.«
Zakázané vysílače
Se začátkem války bylo zakázáno poslouchat vysílače států, s nimiž bylo Německo ve
válečném stavu. Nařízení mělo izolovat obyvatelstvo od vlivu nepřátelského zpravodajství. Tímto způsobem měla být znemožněna tvorba vlastního a nezávislého názoru.
Posluchači »nepřátelských vysílačů« se chtěli o válečné situaci informovat i mimo
německou propagandu. Vůči nacistickému režimu byli většinou kritičtí až odmítaví.
30
36
37
Trestní stíhání bylo obvykle zahájeno na základě udání.
Tresty udílené ženám byly zpravidla nižší, než tomu bylo u mužů. Jejich konání bylo
posuzováno jako méně ohrožující systém. Čechům byl na rozdíl od Němců ze zásady
podsouván úmysl provést puč. Proto byli souzeni rovnou i za velezradu. Rozsudek smrti nebyl v jejich případě žádnou výjimkou.
Rádio (vitrína vpravo ➔ 36 )
Tak zvaný ➔ lidový přijímač (Volksempfänger) byl od roku 1933 vyráběn ve velkém počtu a měl sloužit k poslechu režimní propagandy. Přivěšený štítek, zde v češtině, varoval od počátku války před poslechem zahraničního rozhlasu. Gestapo kontrolovalo jeho
správné umístění na rádiu. Zadní stranu ➔ stvrzenky za zaplacení poplatku využíval
režim k pohrůžce vysokými tresty sahajícími až po trest smrti za poslech a rozšiřování
zpráv ze zahraničí.
Bedřich Suchý (otec a syn) (zasouvací přihrádka ➔ 37 )
Příkladem přísného trestního stíhání neněmeckých »rádiových zločinců« jsou Bedřich Suchý (1890 – 1943, ➔ malá fotografie vlevo) a jeho syn stejného jména (1918 – 1943,
➔ malá fotografie vpravo). Rodina Suchých provozovala vyobrazený ➔ hostinec v Obytcích, malé vesnici v okrese Klatovy. Otec a syn na svém rádiu pravidelně ladili londýnský vysílač a nechali hosty hostince, aby poslouchali s nimi. Jejich chování nebylo na
obsazených územích žádnou výjimkou. Právě v hospodách se vytvářela společenství
posluchačů. U Suchých vyšetřovalo gestapo 50 dalších hostů, které uvedlo ve vyobrazeném ➔ seznamu. Lidový soudní dvůr v Drážďanech odsoudil v květnu 1943 Bedřicha
Suchého a jeho syna k trestu smrti. Oběma bylo kladeno za vinu, že z hostince udělali
»centrálu nepřátelské propagandy«. Rozsudek byl vykonán 8. října 1943.
31
Před soudem
35
➔
Kriminalita
1933 – 1945 Kriminalität
§
Kriminální delikty ➔ 38
Kriminelle Delikte
Nařízení proti škůdcům lidu
Verordnung gegen Volksschädlinge
§ 20a Reichstrafgesetzbuch (»Gewohnheitsverbrecher«)
in der Fassung vom (ve znění z) 4. 9. 1941
§ 211 Reichstrafgesetzbuch (»Mörder«)
in der Fassung vom (ve znění z) 4. 9. 1941
»Kdo s využitím mimořádných poměrů způsobených válečným stavem úmyslně spáchá další trestný čin, bude při překročení obvyklého trestního rámce […] potrestán
smrtí, pokud to bude vyžadovat […] zdravý selský rozum.«
Kriminální delikty
»Verordnung gegen Volksschädlinge« (česky: Nařízení proti škůdcům lidu) bylo vydáno
5. září 1939. Jeho prostřednictvím mohli být přísnými tresty potrestáni ti, kdo využili
válečné situace k trestné činnosti. Typickými delikty bylo rabování ve vybombardovaných
domech nebo při náletech. Jednotlivé skutkové podstaty trestného činu byly úmyslně
definovány obecně. V důsledku toho mohl být trest smrti udělen i za nepatrné prohřešky.
Během druhé světové války se velká část rozsudků smrti vynesených civilními soudy
opírala právě o »nařízení proti škůdcům lidu«.
32
39
40
Od podzimu 1941 platil trest smrti i pro ty osoby, které byly vícekrát odsouzeny k trestu
odnětí svobody; označeny byly za »gefährliche Gewohnheitsverbrecher« (česky: nebezpeční chroničtí zločinci). Věznice neměly být přetíženy dlouhodobě vězněnými pachateli
trestných činů.
Stejně jako předtím byli po roce 1933 trestáni smrtí i vrazi.
Václav Holý (zasouvací přihrádka ➔ 39 )
Automechanik Václav Holý (1921 – 1944) byl jedním z mnoha cizích dělníků, kteří v drážďanských podnicích nahrazovali německé frontové vojáky. Pocházel ze severočeského
Turnova. Václav Holý spáchal několik vloupání a ukradl drobná zvířata, jak je zaznamenáno na ➔ lístku z kartotéky drážďanské kriminální policie z června 1943. Stejně jako
u většiny cizinců bylo jeho jméno »poněmčeno«: z »Václava« se stal »Wenzel«. Mimořádný soud v Drážďanech jej jako »škůdce národa« odsoudil k smrti. 28. ledna 1944
zemřel Václav Holý pod gilotinou.
Jadwiga Żurek (zasouvací přihrádka ➔ 40 )
Polka Jadwiga Żureková (1912 – 1943, ➔ fotografie) pracovala v zemědělství a od roku
1940 žila se svou rodinou v saském Dittmannsdorfu. Byla velmi vznětlivé povahy a po
jedné hádce s bratrem nad sebou ztratila kontrolu. Jak informoval deník ➔ »Meißner
Tageblatt«, podřízla svému staršímu dítěti hrdlo, zapálila byt a pokusila se oběsit na
dveřích. Mimořádný soud v Drážďanech vysvětlil tento čin »duševní a charakterovou
méněcenností« a »cizorodým národním duchem« obžalované. Bez zohlednění jejího
psychického stavu a s tím související značně snížené příčetnosti byla tato třicetiletá
žena odsouzena 12. března 1943 k trestu smrti.
33
Před soudem
38
Ve vězení
In Haft
V drážďanské hlavní věznici v ulici George-Bähr-Straße a v pobočné věznici v ulici
Mathildenstraße byli umístěni především vězni ve vyšetřovací vazbě. Odsouzení byli po
odpykání svých trestů často odesláni do koncentračních táborů. V hlavní věznici čekali
také odsouzení na smrt na výkon popravy.
Nacionálněsocialistický vězeňský režim byl charakterizován dvěma cíli: vytřídit a
oddělit od společnosti. Za porušení vězeňského řádu hrozily tvrdé tresty. Dostávali je
i vězni v Drážďanech. Během 2. světové války výrazně stoupl počet onemocnění a případů úmrtí v důsledku přelidnění, hladu a nedostatečné hygieny.
Umělecká tvorba a výměna dárků dodávaly drážďanským vězňům odvahu a posilovaly
jejich vůli přežít. Kontakt s rodinami mohli udržovat jen v omezené míře, některým se
dařilo při obejití cenzury dopisů odesílat i tajné vzkazy, motáky.
35
➔
Podmínky ve vězení
1933 – 1945 Haftbedingungen
Fotografie vězení (➔ sloup)
Drážďanská věznice v ulici George-Bähr-Straße 5 patřila v době svého otevření v roce
1906 k nejmodernějším a největším soudním věznicím v Sasku. V období nacistického
režimu se počet vězňů v George-Bähr-Straße pohyboval mezi 700 a 1300. Počet odsouzených na smrt mezi nimi neustále stoupal. Pobočný ústav věznice se nacházel v ulici
Mathildenstraße 59. Během druhé světové války byl tento ústav přetížen až 800 věznimuži. Většina z nich byli čeští vězni ve vyšetřovací vazbě.
Pod dohledem
Unter Bewachung
Svazek klíčů ➔ 41 patřil dozorcům, kteří byli zodpovědní za cely v křídle C hlavního
zařízení v ulici George-Bähr-Straße.
Emailový štítek ➔ 42 informuje o předpisové obsluze výtahu, v němž byli vězni transportováni do jednacích sálů soudu.
Kolem roku 1943 zhotovil český vězeň Adolf Bureš (1911 – 1992) tuto kresbu ➔ 43 své
cely ve věznici v ulici Mathildenstraße.
Pracovní nasazení
Arbeitseinsatz
Pro nedostatek pracovních sil byli od počátku války nasazováni na práce pro zbrojní
průmysl nebo pro wehrmacht i drážďanští vězni ve vyšetřovací vazbě. V Mathildenstraße byl k tomu účelu využíván zde vyobrazený pracovní sál ➔ 44 .
Na tomto »Aufnahmeanweisung« (česky: pokyn k přijetí) ➔ 45 zaznamenal vyšetřující
soudce, že Karel Tomsa (1893–1944) nesmí pracovat mimo svou celu. Pro vězně ve vyšetřovací vazbě, jimž hrozil trest smrti, platily zvláštní bezpečnostní předpisy.
36
44
42
41
43
46
47
50
49
48
51
Kresbou elektromotoru »Made in Matylda« ➔ 46 blahopřáli spoluvězni Adolfu Burešovi u příležitosti jeho narozenin k vyrobení jeho tisící »kotvy«, což byla špulka s železným jádrem. Ty musel vyrábět pro firmu Elbtalwerk Heidenau, která se specializovala
na výrobu elektromotorů a ve vězení na Mathildenstraße provozovala své vlastní dílny.
Strava
Ernährung
Jídelníček ➔ 47 z roku 1942 ukazuje skrovnou stravu chudou na vitamíny. Situace v zásobování se v následujících letech nadále zhoršovala. Lístek s pokyny ➔ 48 zakazoval
rodinným příslušníkům vězňů posílat jim vánoční balíčky nebo potraviny.
Nemoc a umírání
Krankheit und Sterben
V důsledku špatné stravy a hygieny přišel v posledních letech války o život neznámý
počet vězňů. Německý dělník Paul Prothmann zemřel podle »Sterbefallanzeige« (česky:
oznámení o úmrtí) ➔ 49 na bronchitidu.
Vězeňská psychóza
Haftpsychose
Česká odbojová pracovnice Růžena Vojtěchová (1903–1943, fotografie ➔ 50 ), která dostala trest smrti, byla přeložena do Zemského ústavu Arnsdorf, což byla psychiatrická
klinika. Tam jí ošetřující lékař diagnostikoval vězeňskou psychózu, kterou zaznamenal
do karty pacienta ➔ 51 . 30. listopadu 1943, dva roky po svém zatčení, byla nakonec
Růžena Vojtěchová popravena na Münchner Platz. Podle protokolu popravy se »naprosto zhroutila« a musela být ke gilotině »odnesena«.
37
Ve vězení
45
➔
Utvrzení se o sobě
1933 – 1945 Selbstbehauptung
Kontakt s příbuznými
Kontakt zu den Angehörigen
Německá komunistka Ruth Menzerová (1917–2008, fotografie ➔ 52 ) se snažila udržovat se svou matkou Rosou (1896–1944, fotografie ➔ 53 ), která byla ve stejné době vězněna v drážďanském vězení pro vyšetřovací vazbu, kontakt prostřednictvím dopisů.
Český odbojový pracovník Karel Tomsa (1893–1944, fotografie ➔ 54 ) psal nesčetné motáky ➔ 55 své manželce Josefě. Když při tom byl přistižen, byl mu špaček tužky
➔ 56 zabaven a za trest mu byly zostřeny podmínky vazby. I po tomto incidentu v psaní motáků pokračoval a vyjadřoval v nich naději, že trestu smrti ujde. Utvrzení se o sobě
Selbstbehauptung
Aby unikli skličujícímu a monotónnímu každodennímu režimu ve vězení, vyžívali se
vězni umělecky. Jiní se odreagovávali vlastnoručně vyrobenými hrami, například kartami. Umělkyně Eva Schulze-Knabeová (1907–1976) nakreslila ve vyšetřovací vazbě
tento a další autoportréty ➔ 57 na zadní stranu dopisních obálek. Tím se snažila utvrdit
se sama o sobě.
Josef Skupa (1892 – 1957, fotografie ➔ 58 ) zhotovil pro vězeňské úředníky velký počet
obrazů. Protislužbou směl tvůrce známých loutek Spejbla a Hurvínka využívat vězeňskou dílnu ke kreslení. Zde vznikla také kresba Spejbla a Hurvínka ➔ 59 určená jinému
vězni – Skupovu kamarádovi Adolfu Burešovi.
38
53
55
54
60
57
59
61
56
62
58
Sebevražda
Suizid
Drážďanský lékař MUDr. Otto Kastner (1880–1938, na fotografii se svým synem ➔ 60 )
se v únoru 1938 oběsil v drážďanském vězení vyšetřovací vazby. Jako žid byl v roce 1933
zbaven úřadu městského školního lékaře. V roce 1937 následovalo jeho zatčení pro
podezření z »hanobení rasy«. Z dopisu na rozloučenou ➔ 61 , z nějž jsou zde prezentovány úryvky, je cítit starost o jeho rodinu.
Videonahrávky ➔ 62
Čeští vězni Lubor Zoufal, Jaroslav Šmitmajer, František Nepeřený a Jaromír Lisý
hovoří o svém věznění v Drážďanech.
39
Ve vězení
52
Popraven
Hingerichtet
V období nacistické diktatury ztratil trest smrti svůj výjimečný charakter. Zapletení justice do zločinů režimu zřetelně vyplývá právě z vysokého počtu poprav provedených
během 2. světové války.
K centrálním popravištím v Německé říši patřil také Münchner Platz. Spádová oblast
drážďanské gilotiny ale brzy sahala daleko za hranice Saska. Navíc zde byli popravováni
vojáci odsouzení na smrt justicí německé wehrmacht.
Tresty smrti byly vykonávány ve stále kratší lhůtě od vynesení rozsudku. Právní pojistky, jako například žádost o milost, byly stále častěji zamítány. Připravit se sám nebo
s pomocí duchovního na smrt bylo pro odsouzené stále obtížnější. Přání pozůstalých,
aby se mohl konat řádný pohřeb, zůstalo většinou nenaplněno. Mrtvá těla byla místo
toho v mnoha případech odevzdána do Anatomického institutu univerzity v Lipsku.
Tam sloužila výuce a výzkumu lidského těla.
41
➔
Drážďanské popraviště
1933 – 1945 Die Dresdner Hinrichtungsstätte
Až do centralizace justice v nacistickém Německu v roce 1936 byla drážďanská gilotina
využívána jen velmi zřídka. Rozsudky smrti nebyly vykonávány pouze na nádvoří drážďanského zemského soudu (fotografie) ➔ 63 : častěji byla gilotina převážena k provedení trestu na jiná místa. Marinus van der Lubbe (1909–1934, fotografie) ➔ 64 , který
byl odsouzen k trestu smrti jako jeden z těch, co zapálili budovu Říšského sněmu, byl
například na začátku roku 1934 popraven drážďanskou gilotinou v Lipsku.
V roce 1936 se Drážďany staly jednou z jedenácti věznic justice rozmístěných po celém
říšském území, v nichž se mělo nadále popravovat. Odsouzení na smrt byli nyní převáženi do Drážďan.
Od roku 1940 byly v Drážďanech vykonávány také rozsudky smrti z obvodu Zemského
soudu v Praze. Kvůli tvrdému přístupu k udělování trestu smrti na straně mimořádného soudu v Praze počet kandidátů na smrt v drážďanském vězení neustále narůstal.
1. dubna 1943 proto bylo otevřeno další popraviště v německé věznici vyšetřovací vazby
v Praze na Pankráci (fotografie) ➔ 65 .
42
65
64
66
67
Mezi dubnem a zářím 1943 bylo z Drážďan převezeno zpět do Prahy k popravě 81 odsouzených na smrt. Jak vyplývá z transportního seznamu ➔ 66 , byl mezi nimi i českožidovský inženýr dr. Oskar Löwenstein (1897–1943, fotografie na skleněné stéle). Nový
kat v Praze, Ernst Weiß, měl na přání pražských justičních úřadů dostat příležitost se
»zapracovat«.
Od roku 1943 byly rozsudky smrti vynesené vojenskými soudy vykonávány na popravištích justice, tedy i v Drážďanech. Pod drážďanskou gilotinou zemřelo do konce války
46 vojáků. Více než polovina z nich byla odsouzena za »zběhnutí«. Ferdinand Meindl
(1909–1943, ➔ fotografie na skleněné stéle) vědomě bránil zaléčení rány po zranění, jak
zaznamenal »Vernehmungsprotokoll« (česky: protokol z výslechu) ➔ 67 . Divizní soud
v Praze jej za »sebemrzačení« odsoudil na smrt. 5. května 1943 byl Ferdinand Meindl
v Drážďanech popraven.
43
Popraven
63
1933 – 1945 68
69
Grafické přehledy na stěnách
➔ 68 »Drážďanské popraviště ve srovnání« »Die Dresdner Hinrichtungsstätte im Vergleich«
V Drážďanech se nacházelo jedno z několika centrálních justičních popravišť v Německé říši. Grafický přehled uvádí počty poprav v nejdůležitějších místech, kde se konaly.
➔ 69 »Rozsudky smrti vykonané v Drážďanech podle sídel soudů«
»In Dresden vollstreckte Todesurteile nach Gerichtsorten«
Mapa ukazuje místa, v nichž sídlily soudy, od nichž byli odsouzení převáženi na popravu
do Drážďan.
44
71
➔ 70 »Důvody rozsudku 1933–1945«
»Urteilsgrund 1933 – 1945«
Grafický přehled objasňuje důvody udělených rozsudků smrti a ukazuje jejich kvantitativní zastoupení:
52 %= politické delikty
21 % = lehká kriminalita (= krádeže, rabování)
9 % = delikty týkající se smýšlení
(= projevy kritických názorů, bez aktivního zapojení se do odboje)
7 % = hospodářská kriminalita
4 % = vraždy a loupežné vraždy
3 % = těžká kriminalita (= delikty spojené s fyzickým násilím)
3 % = trestné činy příslušníků wehrmacht
1 % = nezjištěno
➔ 71 »Národnost osob popravených mezi lety 1933 a 1945«
»Nationalität der zwischen 1933 und 1945 Hingerichteten«
Grafický přehled ukazuje národnostní složení obětí drážďanského popraviště: 848 osob,
tedy téměř dvě třetiny všech obětí, bylo české národnosti. 339 osob byli Němci. 107 bylo
Poláků. Přitom je však třeba vzít v potaz, že mnoho Poláků bylo stíháno mimo justici a
zavražděno v koncentračních táborech.
45
Popraven
70
➔
Poslední útěcha
1933 – 1945 Letzter Beistand
Vězeňští kaplani měli tradičně úlohu poskytnout vězňům včetně těch odsouzených na
smrt duchovní útěchu. Nepřátelský postoj vůči církvím ze strany nacistů a jejich rasověideologické představy výrazně omezily prostor kněží. Duchovní péče o osoby odsouzené k smrti se pro justiční úřady stala s ohledem na rostoucí počet poprav provedených
od roku 1942 rušivým faktorem.
Páter Franz Bänsch (1899–1961, ➔ 72 ) pracoval na vedlejší pracovní úvazek jako katolický pastor ve vězení. V tomto šanonu ➔ 73 ukládal páter Bänsch své poznámky o
posledních hodinách odsouzených na smrt nebo dopisy od příbuzných. Potají dával
kandidátům na smrt cigarety nebo jim půjčoval českou modlitební knížku s názvem
»Pán nás volá« ➔ 74 , jako je tato vystavená. S několika českými odsouzenci na smrt
se spřátelil. S polskými vězni se dokázal dorozumět v jejich mateřštině.
Podle církevního pojetí měly přijaté svátosti a společné modlitby odsouzené na smrt
posílit. Bohuslava Bártu (1923 – 1943, ➔ fotografie na skleněné stéle) se páteru Bänschovi
podařilo získat pro vstup do katolické církve. Pokřtil jej jménem »Adalbertus« podle
patrona české země sv. Vojtěcha, kterého připomíná socha ➔ 75 u pomníku sv. Václava
na pražském Václavském náměstí.
46
73
76
78
74
75
77
V září 1944 požádala Anna Šedivcová (na fotografii vlevo ➔ 76 ) v dopise ➔ 77 o duchovní podporu pro svého syna Vojtěcha (1921 – 1944, ➔ fotografie na skleněné stéle)
odsouzeného k smrti. Dva měsíce po jeho popravě vyřídil páter Bänsch rodině poslední
pozdravy a přání Vojtěcha Šedivce.
Po popravě Jaroslava Vacka (1894 – 1944, ➔ fotografie na skleněné stéle) požádal evangelický vězeňský pastor Mielsch svého kolegu – faráře v Táboře, aby nejmladší dceři
Jaroslava Vacka předal vystavenou rodinnou fotografii ➔ 78 a aby se o ni postaral.
Manželka Jaroslava Vacka a obě jeho starší děti byly zavlečeny do koncentračního tábora. Fotografie doprovázela Jaroslava Vacka až do cely smrti.
47
Popraven
72
➔
Poprava
1933 – 1945 Die Hinrichtung
Pouta a tištěné pokyny ➔ 79 pro personál věznice reprezentují zvláštní bezpečnostní
opatření týkající se odsouzených na smrt.
Grafický přehled ➔ 80 sleduje dva poslední měsíce českého odbojového pracovníka
Karla Tomsy (1893–1944) od jeho odsouzení přes smrt až k pohřbu.
Poslední dva měsíce Karla Tomsy 1944
Die letzten zwei Monate von Karel Tomsa 1944
15. srpen dopoledne: Vrchní zemský soud Drážďany odsuzuje Karla Tomsu za jeho odbojovou činnost namířenou proti okupační mocnosti k trestu smrti.
13 hodin: Karel Tomsa přichází do věznice v ulici George-Bähr-Straße a je umístěn
v křídle B, 4. patro, cela číslo 27 do samovazby.
20. srpen: Karel Tomsa píše své manželce Josefě.
24. srpen, 17.15 až 17.30: Manželka navštěvuje Karla Tomsu za přítomnosti dozorce a
překladatelky ve vězení.
Začátek září: Drážďanský obhájce zvolený Karlem Tomsou, JUDr. Joachim Vogel, podává žádost o milost.
17. září: Karel Tomsa píše svému právníkovi.
22. září: Manželka Karla Tomsy sepisuje vlastní žádost o milost.
6. říjen, 11.00 až 11.15: Josefa Tomsová navštěvuje svého manžela podruhé v cele smrti.
Doprovází ji její dospělá dcera Marie.
9. říjen: Karel Tomsa píše své manželce.
10. říjen: Karel Tomsa píše svému právníkovi.
48
80
81
82
83
18. říjen, 10.30: Vedoucí úřadu příslušného k provedení výkonu rozhodnutí, vrchní státní
zástupce Schuricht, sděluje Karlu Tomsovi, že udělení milosti bylo zamítnuto, a čas
výkonu rozsudku.
po 10.30: Karla Tomsu odvádějí dozorci spolu s dalšími 17 odsouzenými na smrt do cel
pro kandidáty smrti v přízemí věznice.
po 10.30: Karel Tomsa píše dopis na rozloučenou adresovaný jeho ženě. Navečer se
spolu s dalšími osmi českými odsouzenými na smrt modlí.
18 hodin: Popravy 18 kandidátů smrti začínají.
kolem 18.15: Dozorci obnažují Karlu Tomsovi horní polovinu těla a poutají mu ruce za zády.
kolem 18.25: Karel Tomsa je jako poslední ze skupiny odveden na popraviště na nádvoří
zemského soudu. Vrchní státní zástupce Schuricht předává Karla Tomsu katovi Alfredu Roseliebovi.
kolem 18.30: Karel Tomsa je popraven. Jeho mrtvé tělo je následně uloženo do rakve.
19. říjen:Cenzorský úřad povoluje odeslání dopisu na rozloučenou.
24. říjen: Drážďanská zdravotní policie vyzvedává tělo k pohřbu na hřbitově Johannis
friedhof.
List z kalendáře ➔ 81 z října 1944 ukazuje vysoký počet poprav provedených v jednom
jediném dni. V tomto měsíci přijel kat do Drážďan pětkrát.
Protokol popravy ➔ 82 českého odbojového pracovníka majora Josefa Matohlíny
(1897–1943) detailně zachycuje průběh popravy. Byrokraticky korektní podoba propůjčovala soudnímu procesu a následně výkonu trestu zdání právnosti.
Johann Reichhart (1893 – 1972, fotografie ➔ 83 ) byl jako kat posledním článkem výkonu
trestu smrti. Až do podzimu 1942 měl na starosti drážďanské popraviště.
49
Popraven
79
➔
Naděje na omilostnění
1933 – 1945 Hoffnung auf Begnadigung
Mnozí z odsouzených na smrt a jejich rodinných příslušníků doufali v udělení milosti,
jako například otec Ladislava Vojtěcha (1919 – 1940, ➔ fotografie na skleněné stéle),
který žádost o milost ➔ 84 podal z neznalosti teprve v den popravy. Žádost byla odmítnuta jako »opožděná«. Mimořádný soud v Praze odsoudil tehdy dvacetiletého elektrotechnika v březnu 1940 k trestu smrti, protože pomohl na útěku kamarádovi hledanému gestapem. Udělení milosti nepřicházelo v úvahu, protože »pasivní rezistence«
českého obyvatelstva měla být zlomena odstrašujícím rozsudkem, jak sdělilo ve svém
stanovisku k otázce milosti ➔ 85 státní zastupitelství.
50
84
86
87
88
V některých případech byla odsouzenci na smrt skutečně udělena milost, což se stalo
Františku Nepeřenému (* 1924, fotografie ➔ 86 ). U obžalovaných, kteří nebyli Němci,
tuto šanci skýtalo věrohodně doložené »přátelské smýšlení vůči Němcům«. Drážďanský obhájce přidělený Františku Nepeřenému požádal jeho rodiče dopisem ➔ 87
z června 1944 o odpovídající svědectví. V dalším dopise ➔ 88 o dva měsíce později
v nich vzbudil naději na udělení milosti. O něco málo později byl trest smrti změněn na
trest odnětí svobody v káznici, který si František Nepeřený odpykával až do konce války
v bavorských káznicích v Ebrachu a Ambergu. Ve ➔ výňatcích z rozhovoru hovoří František Nepeřený o tom, jak prožíval popravy v Drážďanech a jak došlo k jeho omilostnění.
51
Popraven
85
1933 – 1945 89
90
91
52
Arthur Hoffmann ➔ 89
Moje milá Doro, děti a rodiče!
Jestliže obdržíte moje řádky, pak už byl rozsudek proti mně vykonán, a sice od 18 hodin.
Je to tedy již skutečnost, že Vy svůj pozdější život musíte pokračovat beze mě. Nesmíte
teď před tímto životem stát bezmocně a plačící, nýbrž musíte přes to všechno tento
osud zvládnout zmužile a odhodlaně. Spoléhám tímto a všemi ostatním způsoby na
Vás, to nechává i mě klidnějším a vyrovnanějším. Rodičům z obou stran opravdu srdečné pozdravy a mnoho díků, i oni musí věci zpracovat statečně. Ty, milá Doro, žij blaze,
nesmíš však klesat na mysli, neboť musíš dětem ještě dlouho pomáhat.
Vy, milé děti, se prosím snažte, abyste se ve svém životě stali opravdu dokonalými lidmi. Přeji Vám k tomu ze srdce vše nejlepší. Také já jsem přesvědčen, že budete naší
drahé mamince vždy podle svých nejlepších sil pomáhat. Z Tvé návštěvy ve středu, milý
Heinzi, jsem měl ještě velkou radost. Že Gerhard nesměl s Tebou, je velká škoda. Žijte tedy všichni opravdu blaze, tisknu Vám všem na rozloučenou pevně ruce a zůstávám s mnoha srdečnými pozdravy a polibky.
Váš Arthur a otec
Mnoho srdečných pozdravů mým bratrům s rodinami, jakož i všem známým a příbuzným. Ti, co byli odsouzeni se mnou, jsou se mnou a sdílí týž osud.
Arthur Hoffmann píše své manželce, dětem a rodičům (překlad z němčiny)
12. 1. 1945, kopie, soukromý majetek Elfriede Geißenhainerové
53
Popraven
➔ Zvláštní stanoviště: Dopisy na rozloučenou
Odsouzení na smrt směli několik hodin před popravou napsat dopis na rozloučenou
ve své mateřštině. K těmto dopisům patří ➔ dopisy Arthura Hoffmanna, Karla Tomsy
a Bohdana Weychana, které si zde můžete přečíst.
Mnohé dopisy obsahují začerněná místa, která zabarvila cenzura. Někdy převzal poslední pozdravy pro příbuzné vězeňský kaplan. Z některých dopisů se dochovaly už
jen opisy. Myšlenky pisatelů dopisů se často soustředily na to, aby se jejich rodinám
vedlo dobře. Věřící katolící, jako například Jan Kaźmierczak, nacházeli útěchu a oporu
ve své víře.
1933 – 1945 Karel Tomsa ➔ 90 Moje nejdražší mamko.
Děvenko moje nejdražší. Odcházím dnes v 6 h ku věčnému spánku. Jak bych rád žil
ještě s Tebou. Zdravím Vás všechny a loučím se s Vámi se všemi. Děkuji Ti, mamko, za
Tvoji snahu mě zachránit. Jest vše ztracen[o]. Mé plány, jak ti vynahradím láskou vše i
Tatínkovi a Mamince. Nedři se již tak, odpočin si již. Mančinko moje drahá, neopouštěj
nikdy drahou Mamku a drahého Karlíčka. Zdravím všechny své bratry, sestry, moji Maminku a švakry, švakrové. Mamko moje, co jsem od Tebe, jsem duší u Tebe. Teď teprve
vím, jak Tě mám rád. Posílám Ti (nečitelné) v této obálce část vlasů.
Odpusť mě, mamko, že jsem Tě tak připravil smutné stáří. Nežel dlouho, buď zmužilá.
Až Tě přejde ta největší bolest a až budeš osamocena, kdyby se Ti někdy nahodil dobrý
přítel, který by s Tebou, duše má dobrá, chtěl poctivě sdílet další život, nebraň se.
S Bohem, duše má, jest po mě památek dost. Stromky na zahradě, a vše, co jsem zbudoval svojí rukou. Nedá se nic proti osudu činit. Bůh Vás všechny opatruj a posilniž.
Buď zmužilá, máš ještě pro koho žít!! Buď opatrná na své zdraví, žij pro děti a Tvoji
sestru Márí, ta potřebuje také Tvé pomoci. Buď opatrná, nic nerozvážného nevyslovuj,
ani v rozčilení. Žij, Mamko! Žij dlouho. Nemohu Vám již oplatit lásku, ale duše má bude
stále s Tebou, Mamko, duše dobrá. Buď zmužilá. Tvůj Karel
Líbám tento dopis, odcházím zmužile.
Po stranách připsáno: 18. X. 44
O vánoce již neplač / pozdrav Kladenským.
Karel Tomsa píše své manželce
18. 10. 1944, kopie, Gedenkstätte Münchner Platz Dresden
(zakoupeno od Karla Klvaně)
54
Ukaž tento dopis Sławkovi. Tvůj velmi Tě milující Bohdan.
Moje milá sladká Lilko, milá dceruško, jsi malá holčička a nerozumíš tomu, co se stalo s Tvým tatínkem. Až budeš větší, maminka Ti vysvětlí, co a jak bylo. Pak tatínka pochopíš. Mám přání, buď hodná, poslouchej maminku a táta bude Tobě a mamince žehnat shora. Tvůj tatínek byl slušný člověk a Tebe a Tvoji matku velmi miloval. S tím také
umírá. Modli se za něj. Říkej modlitbu za jeho duši.
Žij blaze, moje dceruško, sladká Lilko.
Tvůj tatínek a otec, Bohdan
Bohdan Weychan píše své manželce a dceři
8. 7. 1943, kopie, soukromý majetek Marie Weychan-Nowakové
55
Popraven
Bohdan Weychan ➔ 91
Moje milá ženo, moje nejsladší Helenko,
Dnes v šest hodin budu popraven. Loučím se s tebou, milovaná průvodkyně života.
Vychovej dobrou a slušnou ženu z naší Lilky. Jsi volná, ale bylo by dobře, kdyby ses
vdala za Sławka. Dítě by mělo dobrého otce a ty muže. Byla jsi mi dobrou, čestnou
ženou. Kdybych tě byl poslouchal, nebyl bych tady. Ale takový je osud. Žijte blaze, babičko a dědečku, táto, Sławku, Marylko. Vy všichni v Swarzedzi / nečitelné /.
Modlete se za moji duši.
➔
Příbuzní
1933 – 1945 Die Angehörigen
Justiční úřady informovaly příbuzné o vykonání rozsudku smrti jen v tom případě, když
byli popravení německými státními příslušníky. Rodinní příslušníci ostatních, jako například vdova po Karlu Tomsovi, se proto na věznici obraceli i po popravě. Svůj dopis obdržela zpět se strohou poznámkou na obálce ➔ 92 : »Tady nesedí.«
56
94 95
93
97
96
Józef Świgoń (1903 – 1943, ➔ fotografie na skleněné stéle) pracoval jako myslivec v polské osadě Drapałka. Myslivna se stala krystalizačním bodem jedné odbojové skupiny.
V roce 1940 vznikla tato fotografie ➔ 93 Józefa Świgońe s jeho manželkou Czesławou
Świgońskou a oběma syny Tadeuszem und Witoldem. Otec byl v květnu 1943 odsouzen
Vrchním zemským soudem Poznaň v Budyšíně k trestu smrti a 8. července 1943 v Drážďanech popraven. Na začátku roku 1944 obdržela vdova poštou jeho hodinky s vystaveným přípisem ➔ 94 . Nejprve ale musela drážďanské věznici poukázat poplatky za poslání balíku, jak jí bylo sděleno v dopise ➔ 95 z listopadu 1943.
Berta a Karel (fotografie, sedící na schodech ➔ 96 ), děti Jindry Jaklové (1894–1943) a
Karla Jakla (1890–1943, fotografie na skleněné stéle), rozeslaly v září 1943 příbuzným a
přátelům toto úmrtní oznámení ➔ 97 . Soukromé oznámení v novinách bylo zakázáno.
Z důvodů odstrašení však byla poprava toho manželského páru z českých Hořic veřejně oznámena v Hořicích a v sídle soudu na ➔ plakátě, který je instalován na stěně.
Ostatní plakáty oznamovaly popravy dalších českých, polských a německých obětí.
57
Popraven
92
➔
Zacházení s mrtvými těly
1933 – 1945 Umgang mit den Leichen
Většina obětí poprav byla pohřbena na evangelickém hřbitově Johannisfriedhof a na
Neuer Katholischer Friedhof (česky: Nový katolický hřbitov). Popravení katolící byli
předtím položeni na máry v márnici (fotografie ➔ 98 ) a bylo jim uděleno poslední pomazání. »Mitteilung« (vlevo na vnější straně, česky: sdělení) ➔ 99 informuje o posledním pomazání uděleném čtrnácti členům polské odbojové skupiny z oblasti Kutna.
Tímto situačním plánem ➔ 100 informovala v roce 2008 správa hřbitova Johannisfriedhof synovce Joachima Katzera (1899–1943) o tom, kde je umístěn hrob jeho strýce. Stejně
jako většina popravených byl tento český odbojový pracovník pohřben do společného
hrobu na pohřebním poli. Z důvodů nákladů bylo vždy několik rakví naskládáno na sebe,
a to až ve čtyřech vrstvách. Joachim Katzer byl pohřben do společného hrobu se dvěma
dalšími Čechy, kteří byli popraveni týž den. On sám je uložen úplně dole.
Po skončení války chtělo množství příbuzných pohřbít své popravené rodinné příslušníky do rodné země. V květnu 1946 se proto manželka Karla Votroubka (1894–1943) obrátila dopisem ➔ 101 na pátera Bänsche. Potíže při vyzdvižení a identifikaci ostatků
však převozu zabránily. Karlu Votroubkovi a dalšími českým a polským popraveným
byla v roce 1976 vztyčena na hřbitově Johannisfriedhof pamětní stéla. Pro domácího
faráře vystavil páter Bänsch »Sterbeurkunde« (česky: úmrtní list) ➔ 102 Karla Vo
troubka.
58
99
98
101
102
103
106
107
104
Mrtvoly drážďanských popravených byly v případě potřeby předávány Anatomickému
ústavu v Lipsku. Klíč ➔ 103 a zřejmě i tato skleněná nádoba ➔ 104 pocházejí z pitevny, která se nacházela v bezprostřední blízkosti nádvoří, kde se konaly popravy. Pracovníci ústavu ji využívali k odběru orgánů.
Těla obětí předaná Anatomickému ústavu v Lipsku, který vedl profesor Max Clara (1899–
1966, fotografie ➔ 105 ), hrála důležitou roli v základním vědeckém výzkumu institutu.
V ➔ anatomických odborných časopisech představovali pracovníci institutu výsledky
svého výzkumu.
»Převoz byl proveden na anatomii Lipsko« – toto sdělení ➔ 106 a »Sterbeurkunde«
(česky: úmrtní list) ➔ 107 obdržela matka Edwarda Krychowski (1918–1943, ➔ fotografie na skleněné stéle), když se u drážďanské matriky dotazovala na svého syna. Mladý
polský odbojový pracovník byl jedním z nejméně 70 popravených, jejichž mrtvola byla
prokazatelně odevzdána do Anatomického institutu v Lipsku. Příbuzní Edwarda Krychowski dodnes pátrají po jeho tělesných ostatcích. Je možné, že jeho mrtvola byla
následně předána do krematoria v Lipsku. Tam byla přinejmenším některá pitvaná
těla spálena a následně pohřbena.
59
Popraven
105
100
1933 – 1945 ➔ Zvláštní stanoviště: Popravení
V ➔ kartotéčních zásuvkách u stěny jsou jmenovitě uvedeni všichni lidé, kteří byli popraveni v Drážďanech nacionálněsocialistickou justicí. Vybrané ➔ krátké biografické
texty s fotografií dokumentují různé důvody rozsudku. Tyto texty jsou neustále rozšiřovány. Čísla na jednotlivých kartotéčních zásuvkách ukazují, kolik osob bylo v daném
roce popraveno. Zřetelný je extrémní nárůst poprav ve válečném období, kdy se stal
trest smrti především za politické delikty, ale i za stále menší kriminální prohřešky
pravidlem. Okna vedou na nádvoří, kde se tehdy konaly popravy.
60
Konec války
Das Kriegsende
Při rozsáhlém bombardování Drážďan v únoru 1945 byla věznice v ulici Mathildenstraße zcela zničena. Na Münchner Platz mohlo být nadále používáno jen jedno ze čtyř
křídel budovy. O život tehdy přišel nezjištěný počet vězňů.
Jiní vězni, mezi nimi i odsouzení na smrt, využili chaosu po náletech k útěku. Mnohým
z nich se s pomocí přátel a příbuzných podařilo až do konce války skrývat, jiní byli znovu chyceni. Po bombardování bylo více než 1000 vězňů evakuováno do Lipska. Tam a
v Halle byly následně vykonány popravy některých odsouzených na smrt z Drážďan.
Podmínky ve vězení na Münchner Platz se nadále zhoršovaly. Tváří v tvář hrozící prohrané válce se zcela zhroutila i právní fasáda justice. Rozsudky smrti vykonávala policejní
komanda na nádvoří věznice. Zbývající vězni byli propuštěni na svobodu 7. května 1945.
61
1933 – 1945 ➔
Vratislav / Vyklízení
Breslau / Räumung
Na konci ledna 1945 přijala věznice na ulici George-Bähr-Straße asi 300 vězňů z Vratislavi. Většina z nich byli čeští odbojoví pracovníci, kteří tam čekali na odsouzení. Patřili k transportu přibližně 1300 věznů z vratislavského vězení, které bylo v reakci na postup Rudé armády vyklizeno. Co se týče polských vězňů, byl jejich počet zanedbatelný,
protože byli justicí stíháni ve stále menší míře. Místo toho nechávalo gestapo polské
odbojové pracovníky zastřelit podle stanného práva nebo je posílalo do koncentračních
táborů. Dopis z 31. ledna 1945 ➔ 108 informuje o rozdělení tohoto a jiných transportů
vězňů mezi jednotlivá saská vězení.
Drážďany / Zničení a další využívání
Dresden / Zerstörung und Weiternutzung
Tři křídla vězení na Münchner Platz (fotografie vlevo) ➔ 109 ze čtyř byla stejně jako gilotina zničena při bombardování Drážďan v únoru 1945. Nejméně pět z přibližně 1300
vězňů zemřelo v důsledku zásahu bombou. Asi 150 vězňům, mezi nimi i odsouzeným na
smrt, se podařilo uprchnout. Pobočná věznice v ulici Mathildenstraße (fotografie se sedícím mužem) ➔ 110 byla zcela zničena. Z přibližně 700 většinou českých a polských
vězňů jich kolem 30 zemřelo při bombardování. Asi dvěma třetinám vězňů se podařilo
uprchnout. Poznávací známky ➔ 111 , jako je tato patřící českému vězni Luboru Zoufalovi, mnozí odsouzení na smrt zahodili, aby zabránili jmenovité identifikaci.
62
Drážďany / Příběhy útěku
Dresden / Fluchtgeschichten
Mezi vězni, jimž se bezprostředně po bombardování podařilo uprchnout, byl i Pavel
Turek (* 1923) který byl kvůli své aktivitě v jedné české odbojové skupině vězněn od
listopadu 1944 na Münchner Platz. Společně se dvěma přáteli se přihlásil v táboře
nacionálněsocialistické jednotné odborové organizace »Deutsche Arbeitsfront« (česky:
Německá pracovní fronta) v Glashütte. Zde byl přidělen do zbrojního podniku. Dostal
»Gefolgschaftsausweis« (česky: průkaz o příslušnosti k podniku) ➔ 115 a později povolení k cestě do Drážďan. Odtamtud se Pavel Turek vydal do Prahy a pak se ukryl
v jihočeském Týně nad Vltavou, kde se dočkal konce války.
63
Konec války
Lipsko / Vězení a smrt
Leipzig / Haft und Tod
Po přesunu drážďanských vězňů přes Míšeň do Lipska chtělo státní zastupitelství co
možná nejrychleji vykonat rozsudky u vězňů, kteří byli odsouzeni k trestu smrti, takzvaných kandidátů smrti. Několik dní před koncem války zastřelilo komando wehrmacht 32 kandidátů smrti na střelnici v lipských kasárnách. Kriminální policie v Lipsku
o tom vyhotovila 8. září 1945 zprávu ➔ 112 . Zastřelení byli povětšinou Češi, kteří byli
okupační mocností odsouzení k trestu smrti za odbojovou činnost. Jejich tělesné
ostatky byly pohřbeny na hřbitově Ostfriedhof v Lipsku. V roce 1956 byl »hrob 32 osob«
upraven jako pomník (fotografie ➔ 113 ). K popraveným patřil i Josef Dostál (1891 – 1945,
fotografie ➔ 114 ). Za první světové války bojoval na ruské straně za nezávislost Československa. V Československé republice dosáhl Josef Dostál hodnosti generála. Po
německé okupaci přešel do odboje. V září 1944 odsoudil lidový soudní dvůr v Drážďanech Josefa Dostála k trestu smrti. Bývalému generálovi bylo kladeno za vinu, že
plánoval vybudování vojenské organizace.
1933 – 1945 114
113
112
109
64
110
115
108
111
65
1945 – 1950
Trestní justice okupační mocnosti
1933 – 1945 Strafjustiz der Besatzungsmacht
Po skončení války v sovětské okupační zóně a v počátcích existence »Deutsche Demokratische Republik« (česky: Německá demokratická republika, krátce: NDR) založené
v říjnu 1949 byly ve »zvláštních táborech« internovány nebo sovětskými vojenskými
tribunály odsouzeny desetitisíce lidí. Procesy se soustředily na potrestání válečných
zločinů, vojenské zajištění okupace a prosazení komunistického režimu.
Řada zadržených byla z provizorních věznic, takzvaných »sklepů GPU (z ruského Gossudarstvennoje političeskoje upravljenije, sovětská tajná policie)« přeložena do větších
zařízení. Výslechy se vyznačovaly týráním. V Drážďanech využívala okupační mocnost
komplex budov na Münchner Platz a Heidehof v ulici Bautzner Straße. Na obou místech
zasedal také vojenský soud. V Drážďanech a od roku 1950 pak v Moskvě byl vykonán
nezjištěný počet rozsudků smrti.
Sovětský vojenský tribunál vyklidil Münchner Platz v létě roku 1950. Další tribunály
soudily na území NDR až do roku 1954.
66
Před soudem
Vor Gericht
Od konce války v roce 1945 do jara 1950 byl justiční komplex na Münchner Platz sídlem
sovětského vojenského tribunálu.
Sovětská tajná policie se zpočátku soustředila na preventivní zatýkání osob, jež kvůli
jejich roli v nacionálněsocialistickém režimu považovala za nebezpečné. Konkrétní
vinu na nacistických zločinech se u nich podařilo prokázat jen zřídka. Další byli kvůli
svému domnělému nebo skutečnému podílu na nacistických zločinech uvězněni. Tribunály však odsoudily jen část vězňů; jiní byli dlouhá léta internováni ve zvláštních
táborech bez procesu.
Od roku 1947 se vojenské tribunály podílely na zřízení komunistické diktatury ve východním Německu. Tisíce údajných a skutečných odpůrců nového režimu dostaly za »protisovětskou činnost« a »špionáž« přísné tresty. Při procesech vedených v ruštině neměli obžalovaní k dispozici obhájce ani důkazní materiál, jenž by je mohl zprostit viny.
67
➔
V sovětských rukách:
pachatelé-oběti-odpůrci
1945 – 1950 In sowjetischer Hand: Täter – Opfer – Gegner
§
Internace (zasouvací přihrádka, přední strana ➔ 1 )
Internierung
Rozkaz NKVD č. 00315 z 18. dubna 1945
NKWD-Befehl Nr. 00315 vom 18. April 1945
Státní archiv Ruské federace (GARF), fond 9401,
jednotka 12, spis 178, list 30–32. Rozmnožený opis.
»Při postupu […] Rudé armády […] je třeba […] prostřednictvím frontových zmocněnců
NKVD vzít do vazby:
a) špionážní, diverzní a teroristické agentury německých tajných služeb;
[…]
d) aktivní členy nacionálněsocialistické strany;
e) vůdce fašistických mládežnických organizací na úrovni regionů, měst a okresů […].»
Internace
Rozkaz č. 00315 sovětské tajné policie NKVD z 18. dubna 1945 byl podkladem pro internování Němců v sovětské okupační zóně. Byli jím postiženi především nižší a střední
funkcionáři ve struktuře NSDAP stejně jako skuteční i domnělí odpůrci politického
vývoje v sovětské okupační zóně/NDR.
Zatčení zpravidla zůstávali nejprve několik dnů až týdnů v lokálních věznicích NKVD,
například na Münchner Platz v Drážďanech. Sovětský personál zaznamenával jejich
osobní data a prováděl první výslechy. Poté NKVD rozhodla, zda zatčeného odešle do
speciálního tábora bez procesu, nebo jej po provedeném vyšetřování postaví před vojenský tribunál.
Vězením na Münchner Platz prošlo v roce 1945 odhadem několik tisíc lidí, kteří nebyli
odsouzeni, ale odesláni přímo do speciálních táborů.
68
2
§
Odsouzení (zasouvací přihrádka, zadní strana ➔ 2 )
Verurteilung
Dekret Prezídia Nejvyššího sovětu SSSR z 19. dubna 1943 (Ukas 43)
Dekret des Präsidiums des Obersten Sowjets der UdSSR vom 19. April 1943 (Ukas 43)
Státní archiv Ruské federace (GARF), fond 7523, jednotka 67, spis 6, list 5 a následující.
Článek 58 trestního zákoníku RSFRS z 22. listopadu 1926
Artikel 58 des Strafgesetzbuches der RSFSR vom 22. November 1926
Převzato z německého překladu trestního zákoníku RSFSR ve znění platném k 1. lednu
1952: Strafgesetzbuch der Russischen Sozialistischen Föderativen Sowjet-Republik
vom 22. November 1926 in der am 1. Januar 1952 gültigen Fassung mit Nebengesetzen
und Materialien, übersetzt von Wilhelm Gallas, Berlin (West) 1953.
»58-6. Špionáž, tzn. předání […] zpráv […] ve prospěch zahraničních států, kontrarevolučních organizací […], má za následek – odnětí svobody […], ovšem v případech,
v nichž špionáž způsobila obzvláště těžkou újmu zájmům Svazu sovětských socialistických republik, […] zastřelení […].«
Odsouzení
Dekret Ukas 43 z roku 1943 měl za cíl odsouzení osob, které během druhé světové
války týraly nebo zabily sovětské civilisty nebo zajaté příslušníky Rudé armády.
Článek 58 sovětského trestního zákoníku vytvářel podklad pro odsouzení »kontrarevolucionářů«. I když sovětský trestní zákoník na německém území formálně neplatil, byl
článek 58 v sovětské okupační zóně/NDR často používán. Široké možnosti výkladu jeho
všeobecně formulovaných ustanovení umožňovaly sovětským vojenským tribunálům
potrestat jednotlivce za nejrůznější »přečiny«.
Od roku 1992 ruské vojenské státní zastupitelství rehabilitovalo, tj. prohlásilo za nevinné
více než 13 500 osob. Rozsudky byly zrušeny, protože obžaloba tehdy byla postavena na
nesprávných nebo nedostačujících základech.
69
Před soudem
1
1945 – 1950 Martin Mutschmann (zasouvací přihrádka ➔ 3 )
Saský župní vedoucí Martin Mutschmann (1879–1947) patřil ke skupině nacistických
pachatelů, kteří se museli zodpovídat před sovětskými vojenskými tribunály. V roce
1934 oslavovalo propagandistické dílo ➔ »Männer im Dritten Reich« (česky: Muži ve Třetí
říši) jeho »zásluhy« o nacionálněsocialistickou diktaturu. Svou rozsáhlou moc využíval
tento fanatický antisemita k pronásledování osobních nepřátel a k vlastnímu obohacení.
Martin Mutschmann také poháněl kupředu organizované zabíjení nemocných a postižených osob v Sasku.
Nějakou dobu po svém zadržení v květnu 1945, o kterém informuje tento ➔ protokol,
se Martin Mutschmann (➔ fotografie) dostal do vězení sovětské okupační mocnosti.
Po výsleších v Saské Kamenici a na Münchner Platz v Drážďanech byl bývalý župní
vedoucí převezen do Moskvy. Za týrání sovětských občanů v Sasku dostal Martin
Mutschmann na základě Ukas 43 v lednu 1947 trest smrti. O 14 dní později byl v Moskvě
zastřelen.
Mara Jakisch (vitrína uprostřed)
Operetní zpěvačka Mara Jakischová (1905 – 2005), zde na podpisové kartě ➔ 4 a při
pohostinském vystoupení v Drážďanech s programem »Bezauberndes Fräulein« (česky:
Okouzlující slečna) ➔ 5 , se stala obětí sovětské vojenské justice. Náhodou v Berlíně
navštívila večerní společnost, k jejímž hostům patřili také spolupracovníci americké
tajné služby. Po zatčení na konci prosince 1946 strávila Mara Jakischová téměř tři roky
na Münchner Platz v samovazbě. Za údajnou špionáž dostala od vojenského soudu
zasedajícího v Moskvě 25 let pobytu v táboře.
70
4
5
6
Harald Würz (zasouvací přihrádka ➔ 6 )
V roce 1949 rozdávalo dvanáct mladých lidí ➔ leták s ironicky míněným provoláním
»Heil dem Sowjetparadies!« (česky: Sláva sovětskému ráji!). K autorům tohoto a dalších ručně psaných letáčků patřil i osmnáctiletý zednický učeň Harald Würz (* 1931, ➔
zde na fotografii z vězení). Tato skupina mladých lidí se řadila k odpůrcům nového režimu a požadovala svobodné a rovnoprávné Německo namísto »Untergang im Chaos der
russischen Sklaverei« (česky: zánik v chaosu ruského otroctví). Po zatčení v září 1949
byl Harald Würz převezen přes Lipsko do Drážďan. Na Münchner Platz jej sovětský
vojenský tribunál pro Sasko odsoudil za »protisovětskou propagandu« k deseti letům
vězení. Po odpykání poloviny trestu byl Harald Würz na začátku roku 1954 propuštěn na
svobodu.
71
Před soudem
3
Ve vězení
1945 – 1950 In Haft
Na Münchner Platz drželi sovětští okupanti ve vězení internované osoby a ty, již měli
být postaveni před vojenský tribunál.
Věznice na Münchner Platz byla téměř úplně izolovaná od vnějšího světa. Vězni zůstávali v naprosté nevědomosti ohledně svého dalšího osudu. Jejich rodinní příslušníci
nedostávali žádné oficiální informace. Jen několika vězňům se tajně podařilo propašovat ven zprávy. Ubytování a strava byly v částečně zničeném vězení velmi špatné.
Vyšetřovaní vězni zůstávali na Münchner Platz déle než internovaní. Výslechy trvajícími celé noci z nich měla být vynucena přiznání, jež by vedla k odsouzení.
Internovaní i odsouzení se dostávali do speciálních sovětských táborů na území pozdější NDR nebo do pracovních táborů v Sovětském svazu, tzv. gulagů.
➔
Haftbedingungen
72
7
8
9
10
11
Haftbedingungen
Kresba ➔ 7 bývalého vězně ukazuje káznici v Budyšíně opatřenou zacloněním oken.
Zaclonění sloužilo k izolaci vězňů. Bylo charakteristické pro věznice využívané okupační
mocností.
V roce 2001 zanesl sochař Wieland Förster (* 1930, fotografie ➔ 8 ) zpaměti do plánu
➔ 9 situaci, funkci a obsazení cel a dále výslechové a soudní prostory na Münchner
Platz. Ve věku 16 let byl v roce 1946 zatčen za údajné držení zbraní. Jeho dvouměsíční
vazba se vyznačovala intenzivními nočními výslechy.
Během pobytu ve vazbě na Münchner Platz si Harald Würz ➔ (* 1931) vyrobil ze svého
ubohého přídělu chleba jehlu (kopie zde) ➔ 10 . Izolovaný ve své cele si s její pomocí
zašíval punčochy, aby nějak ukrátil dlouhou chvíli.
Nevědomost rodinných příslušníků
Unwissenheit der Angehörigen
V tomto dopise ➔ 11 žádal berlínský biskup kardinál Konrad von Preysing sovětskou
vojenskou správu o informace o místě pobytu Bernharda Stasiewskiego (1905 – 1995,
fotografie ➔ 12 ). V červenci 1947 sovětská tajná policie unesla tohoto katolického kněze
z britského sektoru Berlína. Zatčení pravděpodobně souviselo s jeho činností tlumočníka z polštiny u Wilhelma Canarise, vedoucího kontrašpionáže u vrchního velení
wehrmacht. Po několikaměsíčních výsleších byl Bernhard Stasiewski 14. června 1947
bez soudního procesu propuštěn z vazby na Münchner Platz.
73
Ve vězení
12
Popraven
Hingerichtet
Lidé odsouzení k smrti místním vojenským soudem byli až do roku 1947 popravováni
zastřelením v prostoru Drážďan. Přeživší vězni si pamatují i na střílení na Münchner
Platz. O konkrétním místě a počtu popravených je ale k dispozici jen málo informací.
Neznámý počet vězňů zemřel na Münchner Platz v důsledků podmínek panujících ve
věznici, především hladu a nemocí. Velké množství drážďanských vězňů nepřežilo
těžké životní podmínky v táborech, kam byli převezeni.
Po svém propuštění odešlo v 50. letech 20. století množství vězňů do »Bundesrepublik
Deutschland« (česky: Německá spolková republika, krátce: NSR). Jejich osudu se dostalo během studené války jistého uznání, v důsledku politiky zmírňování napětí v 70. letech 20. století ale opět upadl do zapomnění. V NDR byl naopak osud těchto lidí až do
roku 1989 tabuizován. O svých zážitcích mohli ti, již v NDR zůstali, otevřeně hovořit až
po pádu Berlínské zdi.
75
➔
Umírání a smrt
1945 – 1950 Sterben und Tod
➔
Tábor a káznice
Lager und Zuchthaus
Právník JUDr. Walter Schade (1883 – 1948, ➔ fotografie na skleněné stéle) zemřel
v roce 1948 ve věznici na Münchner Platz. Stejně jako neznámý počet dalších vězňů
přišel o život v důsledku katastrofálních podmínek ve vězení.
Martin Riedel (1894 – 1947, ➔ fotografie na skleněné stéle) nesl jako důstojník zodpovědnost za válečné zajatce. Kvůli této funkci byl v roce 1945 zatčen okupační mocností,
později odsouzen k trestu smrti a 17. ledna 1947 v »prostoru Drážďan« zastřelen. To se
jeho syn Hans-Joachim (fotografie ➔ 13 ) dozvěděl teprve v 90. letech 20. století,
v průběhu procesu rehabilitace (zde oficiální překlad »Rehabilitierungsbescheinigung«,
česky: osvědčení o rehabilitaci ➔ 14 ).
Je možné, že těla zastřelených a těch, kdo přišli o život ve vězení, se dostala na hřbitov
Coschütz (fotografie ➔ 15 ). Dodnes o tom ale není známo nic bližšího.
76
13
14
Popraven
15
16
18
17
Operetní zpěvačka Mara Jakischová (1905 – 2005, ➔ fotografie na skleněné stéle) byla v
roce 1949 prostřednictvím tak zvaného dálkového rozsudku z Moskvy potrestána za
údajnou špionáž 25 lety v pracovním táboře. Po zastávkách ve věznici na Münchner
Platz a ve zvláštním táboře Sachsenhausen u Berlína se umělkyně dostala na Sibiř, do
ženského tábora Rešoty v oblasti Krasnojarsku. Tam Mara Jakischová přednášela
svým spoluvězenkyním v ledové zimě písně. Protože zpočátku mohla zpívat pouze
rusky, naučila se řeč a sbírala překlady německých písní. Přitom vznikl tento notový
zápisník ➔ 16 . Otevřená stránka ukazuje text Heinricha Heineho s hudbou Petra Iljiče
Čajkovského. O propuštění »sibiřského slavíka« na podzim 1955 (fotografie z tranzitního tábora Friedland, třetí zprava ➔ 17 ) informovaly tyto a další noviny ➔ 18 .
77
➔
Žít dál po návratu z vězení
1945 – 1950 Weiterleben nach der Haft
Pod názvem »I was a slave in Russia« (česky: Byl jsem otrokem v Rusku) ➔ 19 vyšly
v roce 1961 vzpomínky Američana německého původu Johna Nobleho (1923 – 2007, fotografie na skleněné stéle a fotografie ve vitríně s jeho otcem Charlesem ➔ 20 ) na léta
strávená v táboře Vorkuta v první polovině 50. let 20. století.
Charles Noble získal v roce 1938 drážďanskou továrnu na výrobu fotografických aparátů,
o jejíž roli v období nacionálního socialismu je známo jen málo. Po zatčení a uvěznění
otce i syna, zpočátku na Münchner Platz, byla firma vyvlastněna. V roce 1991 koupil
John Noble rodinný podnik v Drážďanech zpět. Tímto prospektem ➔ 21 dělal reklamu
továrně »Kamerawerke Noble«, která šla na konci 90. let 20. století do konkurzu.
78
21
20
24
23
22
Friedrich Link (* 1929, ➔ fotografie na skleněné stéle), absolvent rychlokursů pro
»nové«, nacistickou ideologií nezatížené učitele, se připojil k odbojové skupině v Radebergu, která rozšiřovala letáky protestující proti hrozící diktatuře. V prosince 1947 jej
vojenský tribunál na Münchner Platz odsoudil za »protisovětskou propagandu« k 25
letům pobytu v táboře. Na začátku roku 1954 byl předčasně propuštěn z vězení. To dokumentuje »Haftzeitbescheinigung (česky: osvědčení o délce pobytu ve vězení)« ➔ 22 ,
které mu jako uprchlíkovi z NDR vystavil v březnu 1954 »Untersuchungsausschuß Freiheitlicher Juristen« (česky: Vyšetřovací výbor svobodně smýšlejících právníků), západoněmecká organizace zabývající se lidskými právy.
V ústředním tranzitním táboře pro uprchlíky z NDR v dolnosaském Uelzenu obdržel
Friedrich Link (na fotografii z roku 1956 se svou malou dcerou ➔ 23 ) v dubnu 1954
»Heimkehrerbescheinigung« (česky: osvědčení navrátilce) ➔ 24 , které zahrnovalo
povolení k pobytu v NSR a nárok na státní podporu.
79
Popraven
19
1945 – 1950 25
➔ Zvláštní stanoviště: Popravení
K osobám odsouzeným justicí sovětské vojenské správy v Drážďanech jsou k dispozici
jen zlomkovité údaje. Proto nejsou v této části uvedena žádná jména, nýbrž pouze
počty popravených osob pro oblast celé sovětské okupační zóny a NDR.
Grafický přehled na stěně
»Celkový počet prokazatelně provedených rozsudků smrti vynesených sovětskými
soudy nad německými civilisty v letech 1945–1953« (grafický přehled na stěně ➔ 25 )
»Gesamtzahl der nachweisbar vollstreckten Todesurteile sowjetischer Gerichte an
deutschen Zivilisten 1945 – 1953«
Grafický přehled ukazuje počty poprav v jednotlivých letech. Kvůli neukládání trestu
smrti v Sovětském svazu mezi květnem 1947 a lednem 1950 nebyly v tomto období
vykonány žádné rozsudky smrti.
80
1945 – 1957
Trestní justice v sovětské okupační zóně a v počátcích NDR
1933 – 1945 Strafjustiz in der SBZ und frühen DDR
Naděje na demokracii žila ve východním Německu jen krátce. Komunistická strana
začala formovat společnost podle svých představ. Tomu se musela podřídit i justice,
která po roce 1948 procházela procesem centralizace a politizace a ztratila svou už tak
omezenou nezávislost. Právníci oddaní zachování právního státu uprchli nebo byli propuštěni a nahrazeni politicky spolehlivým personálem.
Protože sovětská okupační mocnost obsadila zbytky drážďanského vězení, umisťovala
německá justice své vězně jinde. Soud a popraviště ovšem využívala i nadále.
Se vznikem NDR přešlo trestní stíhání vedené z politických důvodů ve velké míře
z okupační mocnosti na východoněmeckou justici. Vyšetřování převzalo »Ministerium
für Staatsicherheit« (česky: Ministerstvo státní bezpečnosti). Odpůrci diktatury byli
znovu postaveni před soud na Münchner Platz; někteří z nich zde byli pronásledováni
již nacisty.
82
Před soudem
Vor Gericht
Při budování nové veřejné správy v Drážďanech byli právníci zatížení nacismem nahrazeni »Volksrichter« (česky: soudci z lidu). Východoněmecké soudy brzy začaly se stíháním nacionálněsocialistických zločinů. Procesy režírovala v rostoucí míře komunistická
strana. Důležitější než dodržení právních zásad bylo propagandistické působení na
obyvatelstvo.
V politicky motivovaných procesech využívaly soudy trestní procesy z oblasti hospodářství k vyvlastnění a postátnění. Kritici a odpůrci nového režimu byli hnáni před soud
jako údajní špióni, sabotéři a váleční štváči. Díky úmyslně široce pojaté skutkové podstatě trestného činu »štvaní k bojkotu« byli postihováni tvrdými tresty. Vliv »Sozialistische Einheitspartei Deutschlands« (krátce: SED, česky: Sjednocená socialistická
strana Německa) na justici přitom sahal od výběru právníků přes vedení vyšetřování a
vynesení rozsudku až po rozhodnutí o udělení milosti.
Zemský a později krajský soud zasedal až do roku 1957 na Münchner Platz.
83
➔
Justice mezi obnovou
a politickým pronásledováním
1945 – 1957 Justiz zwischen Aufarbeitung und politischer Verfolgung
Martin Fischer (zasouvací přihrádka, přední strana ➔ 1 )
V sovětské okupační zóně byli reaktivováni juristé pocházející se středních vrstev, kteří nebyli zatížení svou nacistickou minulostí. JUDr. Martin Fischer (1883 – 1961, ➔ fotografie) byl dán v roce 1934 kvůli svému členství v sociálnědemokratické straně do výslužby. Po roce 1945 byl povolán zpět do justiční služby. O rok později se stal
prezidentem Zemského soudu Drážďany.
V roce 1951 byl Martin Fischer znovu penzionován. V ➔ dopise z roku 1959 se režim vyjádřil v tom smyslu, že již nebyl schopen držet krok s vývojem práva v NDR.
Linda Ansorg (zasouvací přihrádka, zadní strana ➔ 2 )
Reaktivace nezatížených právníků pocházejících ze středních vrstev nemohla východoněmecké justici odpomoci od nedostatku personálu. Mnozí soudci a státní zástupci
zatížení svou nacionálněsocialistickou minulostí byli nahrazeni »soudci z lidu«, kteří
se přednostně rekrutovali z »dělnické třídy«. K těmto soudcům patřila i Linda Ansorgová (1912 – 2012, ➔ fotografie), která v době nacistické diktatury musela studium práv
z politických důvodů přerušit. Po válce pracovala Linda Ansorgová nejprve jako učitelka, pak se zúčastnila kurzu pro »soudce z lidu«, který se konal v lázeňském domě
v Žadnově, německy: Bad Schandau (➔ fotografie). V březnu 1946 tam byl zahájen první
studijní běh pro Sasko. V těchto rychlokurzech, například ve 4. studijním běhu z roku
1948 (➔ fotografie), měli být mimo univerzity vychováni budoucí soudci a státní zástupci.
Mezi účastníky časem začali dominovat členové německé vládnoucí strany SED. Linda
Ansorgová byla jedním z mála východoněmeckých soudců, kteří si uchovali nezávislý
úsudek.
84
2
3
§
Zločiny proti lidskosti (zasouvací přihrádka, přední strana ➔
Verbrechen gegen die Menschlichkeit
Zákon Spojenecké kontrolní rady č. 10
Kontrollratsgesetz Nr. 10
Amtsblatt des Kontrollrats z 20. 12. 1945, list 50
Kontrollratsdirektive č. 38
3
)
Před soudem
1
»Každá z následujících skutkových podstat představuje zločin:
[…] c) Zločiny proti lidskosti: násilné činy […] včetně následujících příkladů: […] vražda
[…] nebo jiný nelidský čin spáchaný na civilním obyvatelstvu; pronásledování z politických, rasových nebo náboženských důvodů.«
Zločiny proti lidskosti
Nejdůležitějším právním podkladem pro potrestání nacionálněsocialistických zločinů
byl zákon kontrolní rady č. 10, který byl společně přijat spojenci. Jeho článek IIc o »zločinech proti lidskosti« měl pojmout hromadné zločiny spáchané na civilním obyvatelstvu.
Direktiva č. 38 Spojenecké kontrolní rady vydaná v říjnu 1946 dělila německé obyvatelstvo do pěti kategorií od »hlavních viníků« až po »zproštěné« a stanovila katalog trestů
odstupňovaný podobně. V Německu převzaly stíhání nacistických zločinů nejprve spojenecké vojenské tribunály. Sovětská okupační mocnost svěřovala tyto trestní procesy
od léta 1947 v rostoucí míře do východoněmeckých rukou.
85
1945 – 1957 ➔ Proces týkající se eutanázie (2. vitrína zleva)
Euthanasie-Prozess
Od 16. června do 7. července 1947 se na Münchner Platz konal proces proti 15 lékařům,
zdravotním sestrám a ošetřovatelům, kteří se v Sasku podíleli na vraždění nemocných.
Vyobrazení z dobového časopisu ➔ 4 ukazuje pohled na lavici obžalovaných. V letech
1940 a 1941 bylo v bývalém léčebném a pečovatelském ústavu Pirna-Sonnenschein
zavražděno více než 14 000 mentálně postižených nebo psychicky nemocných osob.
Lékaři je v souladu s nacistickou ideologií zařadili do kategorie »života nehodní«. Do
roku 1945 zemřely v jiných ústavech v Sasku na podvýživu a cílené předávkování léky
další tisíce pacientů.
Proces týkající se eutanázie (zasouvací přihrádka, přední strana ➔ 5 )
Euthanasie-Prozess
K obžalovaným v drážďanském procesu týkajícím se eutanázie patřil psychiatr prof.
Paul Nitsche (1876 – 1948, ➔ fotografie). Jako ředitel léčebného a pečovatelského ústavu
Pirna-Sonnenstein (➔ fotografie) se mezi lety 1928 a 1939 vyvinul v aktivního příznivce
rasověhygienických opatření. Dostatečné zaopatření svých pacientů tak činil závislým
na jejich šanci na uzdravení. V letech 1940/1941 rozhodl Paul Nitsche jako vrchní znalec
na základě nahlášených údajů o zavraždění tisíců osob z léčebných a pečovatelských
ústavů. Poté byl až do konce války zodpovědný za decentrálně organizovanou »eutanazii
léky«. Paul Nitsche byl podobně jako tři další odsouzen k trestu smrti a 25. března 1948
v Drážďanech popraven.
Na ➔ »Strafanträge« (česky: návrhy trestů) poznamenalo státní zastupitelství rukou
požadované tresty. Z jedenácti zamýšlených trestů smrti vynesl soud pouze čtyři.
Zvláště u zdravotních sester nakonec rozsudky dopadly mnohem mírněji. Soudci zohlednili různý podíl lékařů a sester na činech. Na rozdíl od pozdějších procesů s nacistickými pachateli byl drážďanský proces týkající se eutanázie mnohem slučitelnější
s právními zásadami. Individuální zodpovědnost obžalovaných zde byla pro vynesení
rozsudku důležitější než propagandistické působení na veřejnost.
86
3
4
5
§
Před soudem
Štvaní k bojkotu (zasouvací přihrádka, zadní strana ➔ 3 )
Boykotthetze
Direktiva Spojenecké kontrolní rady č. 38 / Kontrollratsdirektive Nr. 38
Článek 6 Ústavy NDR / Artikel 6 der Verfassung der DDR
Gesetzblatt der DDR, 1949, s. 5
»Štvaní k bojkotu proti demokratickým zařízením a organizacím, štvaní k vraždám proti demokratickým politikům, projevy nenávisti vůči víře, rase, národům, militaristická
propaganda a válečné štvaní […] jsou zločiny ve smyslu trestního zákoníku.«
Štvaní k bojkotu
Direktiva kontrolní rady č. 38 byla vydána spojenci kvůli stanovení směrnic pro denacifikaci Německa. Vztahovala se tedy na zločiny spáchané před koncem války. Článek
III.A.III direktivy byl zaměřen i proti propagandistickým deliktům, které byly spáchány
po 8. květnu 1945. Rozšiřování odlišujících se názorů tak mohlo být ve východním Německu dáváno do souvislosti s nacionálním socialismem.
Článek 6 první ústavy NDR z roku 1949 stanovil nový druh skutkové podstaty trestného
činu: »štvaní k bojkotu«, »štvaní k vraždě« a »válečné štvaní«. Od roku 1950 se z článku
6 ústavy vyvinul nejdůležitější trestní předpis v politických procesech. Velmi flexibilní
skutkovou podstatou trestného činu »štvaní k bojkotu« mohlo být potrestáno jakékoliv
opoziční konání a jakýkoliv odlišný názor, a to káznicí nebo trestem smrti.
87
1945 – 1957 Hermann Flade (1. vitrína zprava)
Před volbami do Lidové sněmovny NDR v říjnu 1950 rozdával žák vyšší školy Hermann
Flade (1932 – 1980) v Olbernhau tento a další vlastnoručně psané letáčky ➔ 6 . Protestoval tím proti »volebnímu podvodu«. Poprvé neexistovaly žádné rozdílné stranické
kandidátky, jak to bylo původně v ústavě NDR zamýšleno, nýbrž pouze jedna »jednotná
kandidátka«. Když byl Hermann Flade při rozdávání překvapen, zranil na útěku kapesním nožíkem policistu.
Tímto pátracím plakátem ➔ 7 dala policie Hermanna Fladeho hledat. Z lehkého
zranění udělala »pokus o vraždu«. Zemský soud Drážďany zinscenoval v lednu 1951
v Olbernhau ukázkový proces. Hermann Flade se neprojevoval kajícně, ke své akci se
hlásil. Saská SED a Státní bezpečnost do procesu zasahovaly a domluvily s předsedajícím soudcem rozsudek. Osmnáctiletý muž dostal 10. ledna 1951 trest smrti.
Po prvních zprávách v médiích se v západním Německu zvedla vlna protestů proti rozsudku smrti. I v NDR žádali mladí lidé na letácích »Gebt Flade frei« (česky: Pusťte
Fladeho) ➔ 8 . Taková reakce vládnoucí stranu SED překvapila. Ještě v lednu 1951 tak
dostal Vrchní zemský soud Drážďany pokyn, aby trest zmírnil na 15 let káznice. V listopadu 1960 byl Hermann Flade na základě amnestie propuštěn. Spolu se svou rodinou
přesídlil do NSR. Na fotografii ➔ 9 je se svou matkou.
88
7
8
6
10
Wilhelm Grothaus (zasouvací přihrádka ➔ 10 )
I v Drážďanech byli v roce 1953 mnozí lidé nespokojení s vládou strany SED. Když sem
17. června 1953 dorazily zprávy o protestech berlínských dělníků, došlo ke stávkám i
v Drážďanech. Wilhelm Grothaus (1893 – 1966, ➔ fotografie) byl ve svém podniku známý
jako dobrý řečník. Po volbě mluvčím shrnul požadavky svých kolegů a pokusil se propojit stávkující závody.
Jak tendenčním způsobem informovaly komunistické noviny ➔ »Sächsische Zeitung«, odsoudil Krajský soud Drážďany Wilhelma Grothause 23. července 1953 k 15
letům káznice. Bývalý odbojový pracovník proti nacistickému režimu byl prohlášen vinným ze »štvaní k bojkotu a fašistické propagandy«. Po amnestii v listopadu 1960 uprchl
Wilhelm Grothaus do západního Německa.
➔ Dopis z 21. července 1966 informoval Státní bezpečnost o přání bývalého drážďanského primátora, aby mohl nahlédnout do procesních akt Wilhelma Grothause. Chtěl totiž
vymazat odbojovou činnost Wilhelma Grothause proti nacismu ze standardního díla o
dějinách NDR. Režim dezinterpretoval lidové povstání ze 17. června 1953 jako »fašistický
puč«. Líčení Wilhelma Grothause jako antifašisty s tím bylo v nápadném rozporu.
Uznáván jako »oběť fašismu« přestal být Wilhelm Grothaus ihned po svém odsouzení
v roce 1953.
89
Před soudem
9
Ve vězení
In Haft
Vězení se v poválečné době vyznačovala přeplněností a životem ohrožující nedostatečnou stravou. Protože věznici na Münchner Platz obsadila v roce 1945 Rudá armáda,
musela se justice přesunout do věznic v ulici Fabricestraße a v Radebeulu u Drážďan.
Justiční úřady se nejprve řídily reformními koncepty Výmarské republiky. V paralelně
provozovaných zařízeních policie oproti tomu panoval rigidní, vojenský režim.
Po odchodu okupační mocnosti umístily justiční úřady své vězně znovu do budov na
Münchner Platz. V létě 1952 byl výkon trestu v Drážďanech s konečnou platností podřízen
»Volkspolizei« (česky: lidová policie). Političtí vězni ale většinou zůstávali pod dozorem
Ministerstva státní bezpečnosti.
V roce 1957 musela být věznice na Münchner Platz ze stavebních a bezpečnostních
důvodů uzavřena. V Drážďanech bylo i nadále k dispozici policejní vězení v ulici Schießgasse a vězení Ministerstva státní bezpečnosti v ulici Bautzner Straße.
91
➔
1945 – 1957 Haftbedingungen
Přerušené reformy
Abgebrochene Reformen
Drážďanská justiční správa zpočátku ve svých věznicích sledovala koncept zaměřený
na reformy. Věznici vyšetřovací vazby v ulici Proschhübelstraße v Drážďanech vedl až
do konce roku 1946 třiašedesátiletý Walther Schulz (fotografie ➔ 11 ), bývalý sociální
pracovník pečující o vězně.
Strava
Ernährung
V říjnu 1946 potvrdil lékař drážďanského policejního vězení v dopise ➔ 12 , že Eduard
Reinicke není schopen vazby. Bývalý ředitel věznic vyšetřovací vazby v Drážďanech,
který se nyní musel zodpovídat za špatné podmínky v nacistických věznicích, zemřel
v roce 1948 v důsledku zcela nedostatečného stravování ve vězení.
92
11
16
13
12
14
15
Péče o duši
Seelsorge
Církevní duchovní péče navázala v justičních vězeních na svou práci před rokem 1945.
O katolické vězně se opět staral páter Franz Bänsch, o evangelické Johannes Ungethüm (na fotografii zcela vpravo ➔ 13 ). V policejních věznicích byla duchovní útěcha
v rostoucí míře znemožňována.
Vyšetřovací vazba u Ministerstva státní bezpečnosti
Untersuchungshaft beim MfS
Devatenáctiletý Heinz Reinkober (*1937, fotografie ➔ 15 ) patřil k politickým vězňům,
kteří ve vězení státní bezpečnosti na ulici Königsbrücker Straße 125 v Drážďanech
(fotografie, pořízená tajně v roce 1954 ➔ 14 ) převažovali. V rozhovoru hovoří o podmínkách v tamní vazbě.
Předání Technické univerzitě Drážďany
Übergabe an die TH Dresden
Stále ještě z části zničená věznice (fotografie, zničená hospodářská budova, 1957
➔ 16 ) byla v roce 1957 uzavřena. Tento »Übernahme-Übergabe-Protokoll« (česky:
protokol o převzetí a předání ➔ 17 ) zpečetil její předání »Technische Hochschule
Dresden« (česky: Technická univerzita Drážďany).
93
Ve vězení
17
Popraven
Hingerichtet
Již několik měsíců po skončení války vykonávala východoněmecká justice rozsudky
smrti. V poválečných letech byli popravováni převážně ti, kdo se podíleli na nacistických zločinech.
Mezi lety 1952 a 1956 sloužil Münchner Platz jako centrální popraviště. Rozsudky smrti
vynesené všemi soudy v NDR byly vykonávány právě zde. V té době zemřelo pod gilotinou
66 osob. Skuteční a domnělí političtí odpůrci tvořili největší část popravených. Režim
vládnoucí strany SED nepoužíval trest smrti často. Ten sloužil spíše cíleně uplatňovanému odstrašování a politické propagandě.
Samotný výkon trestu byl ale režimem držen v tajnosti. Úmrtní listy byly falšovány a
pozůstalí ponecháváni v nejistotě. Obraz NDR jako »lepšího« Německa totiž neměl být
narušen používáním trestu smrti, který NSR zrušila již v roce 1949.
95
➔
Popraviště
1945 – 1957 Die Hinrichtungsstätte
Protože gilotina byla v únoru 1945 zničena, využívaly drážďanské justiční úřady k vykonání rozsudků smrti nejprve gilotinu vypůjčenou z Berlína. V roce 1947 zhotovil Zemský
stavební úřad Drážďany fotografie ➔ 18 a technickou kresbu ➔ 19 gilotiny, která stávala na drážďanském popravčím nádvoří. S touto pomocí byla postavena gilotina nová.
Souběžně s dalším využíváním nádvoří jako popraviště se zde od konce války konaly
vzpomínkové akce za oběti nacionálněsocialistického režimu, jak ukazují obě fotografie ➔ 20 z roku 1950. Bývalí odbojoví pracovníci a rodinní příslušníci obětí se brzy zasadili o to, aby byl na Münchner Platz zřízen památník. Se svým požadavkem, aby byly
na tomto místě popravy zastaveny, ale neuspěli. Od roku 1952 se dokonce Drážďany
staly centrálním popravištěm pro celé území NDR. Fotografie ➔ 21 ukazuje příchod
k místnosti, kde se popravovalo. Na konci 50. let 20. století bylo popraviště přesunuto
do Lipska. Kvůli bezprostřední blízkosti Technické univerzity Drážďany hrozilo riziko,
že popravy již nebude možné utajit (fotografie ze studentských protestů, 1956 ➔ 22 ).
Také úřady v sovětské okupační zóně a v NDR potřebovaly katy pro vykonání poprav.
V tomto telegramu ➔ 23 potvrzuje kat Gerhard Ronzoschek drážďanskému státnímu
zastupitelství svůj příjezd na popravu, která proběhla následující den v Drážďanech. Po
pokojné revoluci v roce 1989 reagoval bulvární tisk na zájem veřejnosti o toto dlouho
tabuizované téma: Deník »Super Illu« ➔ 24 informoval v lednu 1991 v honbě za senzací
o drážďanském »posledním katovi«.
96
22
23
18
20
21
24
Grafické přehledy na stěnách
»Důvody rozsudku u poprav provedených v Drážďanech v letech 1945–1951« ➔ 25
»Urteilsgründe für Hinrichtungen in Dresden 1945 – 1951«
Grafický přehled ukazuje, že z celkem 17 poprav provedených mezi lety 1945 a 1952
byly dvě vykonány kvůli vraždě, resp. loupežné vraždě a ostatní kvůli podílu na nacionálněsocialistických zločinech.
»Důvody rozsudku u poprav provedených v Drážďanech v letech 1952–1956« ➔ 26
»Urteilsgründe für Hinrichtungen in Dresden 1952 – 1956«
Grafický přehled ukazuje, že z celkem 66 poprav provedených mezi lety 1952 a 1956, kdy
byly Drážďany centrálním popravištěm, bylo 39 rozsudků smrti motivováno politicky.
15 osob bylo popraveno za podíl na nacionálněsocialistických zločinech a 12 za vraždu,
resp. loupežnou vraždu.
25
26
97
Popraven
19
➔
Trest smrti na rozkaz
1945 – 1957 Todesstrafe auf Befehl
Gerhard Benkowitz (1923 – 1955, fotografie na skleněné stéle) pracoval jako učitel na
škole ve Výmaru (na fotografiích mezi svými žáky a s manželkou Erikou ➔ 27 ). Při
hledání svého otce, kterého zatkla sovětská tajná policie, se Gerhard Benkowitz dostal
do kontaktu se západoněmeckou antikomunistickou odbojovou a špionážní organizací
»Kampfgruppe gegen Unmenschlichkeit« (krátce: KgU, česky: Bojová skupina proti
nelidskosti). KgU disponovala kartotékou, v níž se daly vyhledávat pohřešované osoby
(fotografie ➔ 28 ).
Leták s výzvou »Sinnvoller Widerstand« (česky: Smysluplný odboj) ➔ 29 je zde vystaven jako příklad odbojových akcí KgU. I Gerhard Benkowitz viděl v práci pro KgU možnost, jak vyjádřit svůj odpor k režimu vládnoucí strany SED. V okruhu svých známých
vybudoval v roce 1950 ilegální skupinu. Ta na principu tajné služby dodávala KgU použitelné informace z prostoru Výmaru. Kvůli militantnímu postupu KgU, který stál i
lidské životy, naplánoval vládnoucí režim NDR proti této organizaci zinscenovaný politický proces. Volba padla na skupinu kolem Gerharda Benkowitze. O trestu smrti pro
Gerharda Benkowitze rozhodly příslušné justiční orgány dopředu, ještě před začátkem
procesu. Ústřední výbor SED vypsal v červnu 1955 do interního sdělení ➔ 30 určeného
Walteru Ulbrichtovi zamýšlené tresty, mezi nimi také trest smrti pro Gerharda Benko
witze. Doživotní trest, který Ústřední výbor SED navrhoval pro dalšího z obžalovaných, Hanse-Dietricha Kogela, změnil šéf strany Ulbricht rukou na trest smrti. Jednomu
z důstojníků Stasi (z německého: »Staatssicherheit«, česky: Státní bezpečnost) a přidělenému obhájci se před procesem podařilo přesvědčit Gerharda Benkowitze (na fotografii v rozhovoru se svým právníkem ➔ 31 ), že když učiní plné doznání a přizná i to, co
nespáchal, a když projeví lítost, může si zachránit život. Benkowitz proto před Nejvyšším
soudem NDR připustil, že plánoval odstřelení mostů a přehrady.
98
31
30
27
28
32
33
Zpráva o procesu v novinách »Thüringische Landeszeitung« ➔ 32 zdůrazňovala nutnost odstrašujících trestů. Gerhard Benkowitz byl popraven 29. června 1955 v Drážďanech. Již o den dříve zemřel pod gilotinou Hans-Dietrich Kogel. Brožura »In Sache
Benkowitz und andere« (česky: Ve věci Benkowitze a ostatních) ➔ 33 , kterou vydal
Ústřední výbor vládnoucí strany SED, líčila dramatickým způsobem a s pomocí vyobrazených dějišť útoky, které odsouzení údajně plánovali.
99
Popraven
29
➔
Utajení
1945 – 1957 Geheimhaltung
Justice NDR držela popravy v maximální možné míře v tajnosti. Výměna informací
mezi instancemi, které se na nich podílely, se odehrávala v šifrované podobě. Ukazuje
to telegram ➔ 34 generálního státního zastupitelství adresovaný místně příslušnému
drážďanskému krajskému zastupitelství o nadcházející popravě Paula Rebenstocka
(1905 – 1954, fotografie ➔ 35 ), která zde byla označena jako »Hochzeit« (česky: svatba).
Slovním spojením »Utensilien vom Standesamt« (česky volně: »povrzení z matriky«)
byl označován úmrtní list, výrazem »Feierstätte« (česky volně: »místo oslavy«) byla
míněna místnost, kde se popravovalo.
»Bestattungsschein« (česky: úmrtní list) ➔ 36 Joachima Flegela (1925 – 1956, fotografie
➔ 37 ) byl stejně jako u všech ostatních obětí centrálního popraviště zfalšován. Násilný
způsob úmrtí zůstal tímto způsobem utajen. Jako oficiální příčina smrti byla udána
»Pneumonie« (česky: zápal plic).
Hans-Dietrich Kogel (1924 – 1954, na fotografii společně s manželkou Christou a dcerou
Gudrun ➔ 38 ) byl za spolupráci se západoněmeckou organizací »Kampfgruppe gegen
Unmenschlichkeit« (česky: Bojová skupina proti nelidskosti), odsouzen v zinscenovaném procesu k trestu smrti. Jeho manželka dostala trest odnětí svobody v délce dvanácti let. O aktivitách svého muže toho mnoho nevěděla, byla ale zahrnuta do »Sippenhaft« (trest pro rodinného příslušníka pachatele podle principu kolektivní odpovědnosti).
Obě děti manželů Kogelových byly vychovávány svými prarodiči v západním Německu.
Západoněmecký tisk ➔ 39 informoval v prosinci 1961 o jejich marných pokusech dosáhnout toho, aby byla matka dětí propuštěna z vězení dříve. Ve skutečnosti směla
Christa Kogelová vycestovat na západ teprve v roce 1967.
100
38
35
34
37
36
➔ Zvláštní stanoviště: Popravení
Prostor podél oken vedoucích na bývalé popravčí nádvoří dokumentuje jména všech
osob, které byly východoněmeckou justicí a policií v sovětské okupační zóně a v NDR
popraveny v Drážďanech. Vybrané krátké portréty zmiňují důvody rozsudku. Po roce
1956 byly všechny tresty smrti vynesené soudy v NDR vykonávány v Lipsku.
101
Popraven
39
1959 – 1990
Památník
1933 – 1945 Die Gedenkstätte
Již krátce po skončení války vyzývali bývalí vězni a rodinní příslušníci obětí ke zřízení
památníku popraveným za nacistického režimu. Jeho otevření se na Münchner Platz
konalo v roce 1959 poté, co byla budova přebudována pro účely technické vysoké školy.
Bývalé popraviště je dodnes místem piety a uctívání památky.
Až do podzimu 1989 se památník snažil uctíváním komunistických odbojových bojovníků podpořit politický systém NDR. Jiným skupinám obětí se sotva dostalo pozornosti.
Využívání komplexu budov k politické perzekuci po roce 1945 bylo zamlčováno. Uctění
památky se dělo v ritualizovaném rámci. Návštěva památníku patřila k povinnému
programu mnoha mládežnických skupin a kolektivů závodů.
Po roce 1989 si památník našel novou pozici. Její východisko tvoří intenzivní výzkum
justičních zločinů, jež byly na tomto místě spáchány, a jejich obětí, a to v různých obdobích perzekuce.
Vznik památníku
Die Gedenkstätte entsteht
102
1
2
3
5
6
Bezprostředně po skončení války se v Drážďanech konaly první vzpomínkové akce za
oběti nacistického režimu. Ty probíhaly nejprve v zahradě Japonského paláce (na fotografii kladení věnců v září 1945 ➔ 1 ) jakožto ústředním místě uctění památky.
Po předání budov Technické univerzitě Drážďany rozhodla v září 1958 vládnoucí strana
SED o trvalém zřízení památníku popraveným odbojovým pracovníkům. Noviny »Hochschulzeitung« ➔ 2 informovaly o těchto plánech na začátku roku 1959.
11. října 1959 byl památník slavnostně otevřen. Uvažovaná skupinová plastika je na fotografii z otevření ➔ 3 vidět pouze v podobě transparentu, protože tehdy ještě nebyla
hotová. V souladu s politickými cíli NDR byla v projevech pronesených při otevření památníku zdůrazněna role komunistického odboje.
U příležitosti odhalení skupinové plastiky s názvem »Widerstandskämpfer« (česky:
Odbojoví pracovníci) od Arnda Wittiga v listopadu 1962 bylo vydáno toto album ➔ 4 .
Skupina postav od Arnda Wittiga (1921 – 1999, na fotografii při práci na sádrovém modelu
plastiky ➔ 5 ) ukazuje různé postavy tváří v tvář jejich blížící se smrti pod gilotinou. Na
základě požadavku kuratoria pověřeného zřízením památníku (na fotografii při kolaudaci ➔ 6 ) doplnil Arnd Wittig truchlící ženu o další bojovnou postavu ženy. Plastika
»Odbojoví pracovníci« dodnes stojí na nádvoří budovy.
103
Památník
4
Místo uctění památky pro oběti a jejich
rodinné příslušníky
1959 – 1990 Ort des Gedenkens für Opfer und Angehörige
Od 60. let 20. století navštěvovali památník příbuzní členů a přeživší z odbojové skupiny
»Czarny Legion« (česky: Černá legie) z polského města Gostyń. Kladli věnce ➔ 7 jako
je tento vystavený a navštěvovali hřbitov Neuer Katholischer Friedhof v Drážďanech.
Tam od roku 2005 připomíná památku popravených pomník.
Město Gostyń ležící v blízkosti Poznaně bylo již v polovině 19. století centrem výroby
skla. Několik foukačů skla bylo členy odbojové skupiny »Černá legie« a v roce 1939
se podíleli na odboji proti německým okupantům. Patřil k nim také Jan Poruczek,
na fotografii třetí zleva ➔ 8 .
Dvanáct odbojových pracovníků skupiny »Černá legie« zemřelo 23. a 24. června 1942 na
popravišti na Münchner Platz. »Bekanntmachung des Todesurteils« (česky: oznámení o
rozsudku smrti) ➔ 9 bylo k odstrašení obyvatelstva vyvěšeno v Gostyńiu a okolí.
Přeživší členové odboje, jako například učitel Florian Wichłacz, pátrali, jak vyplývá z dopisu zaslaného mu památníkem v roce 1967 ➔ 10 , po hrobech svých přátel.
Článek v polském regionálním deníku »Głos Wielkopolski« ➔
jednu takovou návštěvu.
104
11
vylíčil v červnu 1968
7
12
10
8
9
11
13
Tuto sklenici ➔
12
z gostyńské sklárny předali polští návštěvníci památníku jako dar.
Konec NDR na přelomu let 1989/90 zpochybnil samozřejmou existenci památníku. Nejistota, jak bude práce pokračovat, je patrná z dopisu vedoucího památníku Wernera
Webera adresovaného Józefu Kordusovi v Gostyńiu ➔ 13 . Ten jezdil jako přeživší člen
skupiny »Černá legie« do Drážďan na návštěvu pravidelně. Přání spolupracovat i přes
politické změny se naplnilo. Ještě dnes navštěvují každý rok zástupci Gostyńia památník na Münchner Platz.
Marian Sobkowiak, přeživší ze skupiny »Černá legie« sbíral na konci 90. let 20. století
v Gostyńiu dary na znovuvybudování drážďanského kostela »Frauenkirche« (česky:
Kostel Matky Boží). S pomocí těchto peněz vytvořil polský sochař Henryk Szkudlarski
jeden z historických architektonických prvků, vázu završenou plamenem, ve štítu kostela. Na fotografii je delegace z Gostyńia v dubnu 1999 ➔ 14 při jeho předání.
➔ Publikace »Gostyń und Dresden. Begegnungen« (česky: Gostyń a Drážďany. Setkávání)« na lavici vrhá světlo na dlouhou historii vzájemných vztahů mezi Gostyńiem
a Drážďanami.
105
Památník
14
Uctění památky jako rituál
a politická propaganda
1959 – 1990 Gedenken als Ritual und Proganda
Tento snímek ➔ 15 vznikl v roce 1967 během apelu studentů Technické univerzity
Drážďany. Byl pořízen přes nohy čestné stráže východoněmecké »Nationale Volksarmee« (česky: Národní lidová armáda).
Na těchto kartotéčních lístcích ➔ 16 evidovalo vedení památníku návštěvníky. Když byl
památník v roce 1963 zahrnut do oficiálního turistického programu krajského města
Drážďany, jejich počet strmě vzrostl. Podle statistiky navštívilo památník mezi lety 1963
a 1978 přes pět milionů osob.
Vedení památníku vyprávělo nacistickou minulost místa z perspektivy komunistického
odboje. Cílem bylo identifikovat se s NDR a tím udržet diktaturu při životě. Tento cíl a
záměr osvětluje »Informationsblatt zur Vorbereitung der Jugendweihe« (česky: Informační leták k přípravě slavnostního přijetí čtrnáctiletých mezi dospělé) ➔ 17 . Toto
přijetí vyznačovalo přechod do dospělosti a mladé lidi zavázalo přísahou socialistickému státu. V památníku se za tím účelem konaly hodiny pro mládež.
106
15
16
18
19
V září 1981 vyjádřili žáci a rodiče z Freitalu svůj protest proti plánovanému umístění
amerických raket středního doletu v západní Evropě v návštěvní knize ➔ 18 památníku.
Mimo uctění památky organizované státem přicházeli lidé do památníku i z vlastních
pohnutek. Tento pár vyhledal památník na Münchner Platz v den svého sňatku. Důvodem byla vzpomínka na odbojového pracovníka z rodiny nevěsty. V návštěvní knize
památníku zanechali tento záznam a fotografii ➔ 19 .
Aby posílil slavnostní atmosféru akcí konaných na nádvoří, instaloval památník v polovině 80. let 20. století toto ➔ zvukové zařízení (vpravo na stěně). Podle konkrétní příležitosti byly na výběr čtyři různé hudební skladby. 107
Památník
17
Místo paměti socialistického ražení
1959 – 1990 Erlebnisort sozialistischer Prägung
Při své návštěvě památníku v listopadu 1966 se šéf vládnoucí strany SED Walter Ulbricht (na fotografii s manželkou Lotte ➔ 20 ) zapsal do návštěvní knihy památníku.
V traktu s celami připomínala vyobrazená busta Georga Schumanna (1886–1945) ➔ 21
vedoucí postavu důležité komunistické odbojové skupiny v Lipsku. Vládnoucí strana
SED odvozovala od jeho osoby pojetí sebe sama jakožto dědičky komunistického odboje.
Bývalý justiční komplex dostal jeho jméno. Na pamětní desce na bývalém nádvoří s popravištěm byla vyryta jeho údajně dochovaná poslední slova.
108
20
22
23
24
V 80. letech 20. století nechal památník vyrazit čestnou medaili ➔
komunistických odbojových pracovníků.
22
k uctění památky
Na 11. října 1989 zvala technická univerzita a památník k odhalení stély Georga Schumanna (fotografie ➔ 23 ). Zatímco straničtí a komunální politici již vyjednávali s demonstrujícími odpůrci státní moci v NDR, zde se ještě drželi tradovaného obrazu dějin.
Stálá expozice otevřená v listopadu 1986 měla rovněž zvýšit atraktivitu památníku.
Na fotografii ➔ 24 je jeden z pracovníků památníku při provádění »muzeem antifašistického odbojového boje«. Návštěvníci měli být dovedeni k »identifikování se s ideály
zavražděných odbojových pracovníků a k uchování jejich odkazu v NDR«.
109
Památník
21
Zlom v práci památníku
1959 – 1990 Bruch der Gedenkstättenarbeit
»Napsat nově!« poznamenal si jeden z pracovníků na začátku 90. let 20. století k textu
o památníku v muzejním průvodci ➔ 25 . Pro nové vydání vyškrtl z dosud používaného
textu marxistickou terminologii a přehnané zdůraznění komunistického odbojového
hnutí.
V květnu 1990 navštívil památník John Noble (1923–2007, vlevo vedle vedoucího památníku Wernera Webera ➔ 26 ), který byl v červenci 1945 spolu se svým otcem vězněn na
Münchner Platz sovětskou okupační mocností. Teprve v roce 1954 byl propuštěn na
svobodu. Jeho návštěva konfrontovala památník s do té doby tabuizovaným bezprávím
spáchaným po roce 1945.
110
25
28
26
29
Také na Technické univerzitě Drážďany, k níž památník od svého založení patřil, se
probudila vůle k politické obnově. Na konci května 1990 vyzvala »Initiative für die Umgestaltung der TU« (česky: Iniciativa k přeměně technické univerzity) touto pozvánkou
➔ 27 k pamětnímu setkání za oběti komunistické diktatury na Münchner Platz.
Od roku 1997 stojí socha s názvem »Namenlos – Ohne Gesicht« (česky: Beze jména –
bez tváře, fotografie ➔ 28 ) od Wielanda Förstera na severovýchodním nádvoří bývalé
věznice. Touto plastikou navázal sochař (na fotografii v roce 1976 ➔ 29 ) na témata
svých raných prací. Teprve po roce 1989 však směl prolomit několik desetiletí trvající
vynucené mlčení o svém vlastním věznění na Münchner Platz. Jako mladého muže jej
zde sovětský vojenský tribunál odsoudil k sedmi a půl letům pobytu v táboře.
111
Památník
27
Výstava
Průvodce k výstavě
Vedoucí projektu
Birgit Sack
Vydavatel
Gedenkstätte
Münchner Platz Dresden
Architektonické a grafické řešení
gewerk design GmbH & Co. KG
Technické řešení
Firma Paul Klier
Média
Audiovisuelle Medienproduktion,
Martin Klentzke / René Dittmann
Spolupráce na koncepci
Gerald Hacke, Ewa Hajdas,
Katja Happe, Andrea Riedle,
Magda Veselská, Daniel Ziemer
Koncepce a text
Birgit Sack
Redakce textu
Birgit Sack, Gerald Hacke
Grafické řešení
Norbert du Vinage,
Sandstein Kommunikation
Výroba
Sandstein Kommunikation
© 2014
Stiftung Sächsische
Gedenkstätten / Gedenkstätte
Münchner Platz Dresden
112

Politická justice
v
Drážďanech 193
3 – 1945 || 1945
ni.
Strac
e
Uvĕz
nĕn.
SAN DSTEI N
Ods
ouz
en.
– 1957
Osązeni. Aresztowani. S1traceni.
Český

Uve˘zne˘n Popraven. Odsouzen

Transkript

Podobné dokumenty

KOSTEL SV. BARTOLOMĚJE A KAPLE PANNY MARIE

1768_SOA CK_Reitinger_Tištěný popis slavnosti z roku

zde

szkola ceglarska

highlights

Frauenfußball in Österreich