Hutuská krize předmětem vášnivých debat

DOPLŇUJÍCÍ TEXT PRO DĚTI VE VĚKU 12 - 14 LET
PRO PŘEDMĚT: Dějepis - RWANDSKÝ KONFLIKT 1994
Hutuská krize předmětem vášnivých debat
Uprchlíci chycení v chaosu východního Zairu
Lynne Duke, Washington Post Foreign Service, Sunday
24. listopadu 1996, The Washington Post
NYABIBWE, Kongo, 23. listopadu - Vysoko v horách na východě Zairu, tam kde
se země dotýká nebe, zazněl na zelených svazích praskot výstřelů. Schovávalo
se zde velké množství Rwandských uprchlíků, jejich počet byl odhadován na 150
000 až 400 000. Jako dobytek je sem zavedli bývalí rwandští vojáci, kteří
používali bezbranné lidi jako živé štíty při drancování měst a vesnic.
Vesnička s osmi tisíci obyvateli hluboko dole vypadala, jako kdyby se stala
terčem božího hněvu. Malé dřevěné domky byly vypáleny a zničeny. Zuhelnatělé
a pokroucené vraky tří desítek aut a cisteren blokovaly nezpevněnou hlavní
silnici, po které se povalovaly šrapnely a nevybuchlé granáty. Muži kopali hroby
pro ty, kteří byli zabiti při středečním nájezdu ozbrojených Rwanďanů. Ti vesnici
vykradli a co nemohli odnést, to zničili. Až potom přišli zairští rebelové sjednat
pořádek.
V pátek, kdy Nyabibwe stále ještě doutnalo, uprchl John Demescene
Baragondoza se skupinou dalších sedmdesáti lidí. Bylo mezi nimi i dvacet malých
dětí. Nechali záplavu zmatených lidí za sebou a vydali se na dlouhý pochod zpět
do Bukavu, 65 mil na jih. Když cestou narazili na skupinu novinářů, vystoupil
před ně zaprášený, ale důstojný bývalý zaměstnanec pošty Baragondoza ve
dvouřadovém obleku. Jeho slova byla jednoduchá: "Můžete říct lidem, že
potřebujeme pomoc? Potřebujeme něco k jídlu. Jsme velmi unavení." Na
bezmocné rwandské uprchlíky, kteří zůstali ve východním Zairu, zřejmě nečeká
nic jiného než týdny či měsíce bloudění a strádání. Jsou chyceni v síti politických,
etnických a vojenských konfliktů Zairu, Rwandy a světových center, kde politici
nepřestávají diskutovat o faktu, jestli takový počet běženců už zakládá nárok na
poskytnutí pomoci.
Při cestování odlehlejšími oblastmi Zairu přijde mnoho lidí na to, že velká část
zdejších obyvatel přežívá v naprosto zoufalých podmínkách. Jejich počet je
neznámý, ale jisté je, že se jejich podmínky budou bez cizí pomoci neustále
zhoršovat a můžou se stát zárodkem budoucí nestability celého regionu velkých
jezer ve středí Africe.
Podle OSN se v roce 1994 uchýlilo do táborů ve východním Zairu 1,1 miliónu
Hutuů. Tito Hutuové prchli z Rwandy, když extremisté v jejich vlastních řadách
začali vyvražďovat Tutsijskou menšinu. Dnešní uprchlíci v Zairu jsou
pozůstatkem i připomínkou těchto rwandských Hutuů. Asi 500 000 běženců se v
nedávné době vrátilo do vlasti při mamutím přesunu přes Zairský hraniční
přechod v Gomě. Původně jich bylo 1,1 miliónu, nyní jich stále zbývají statisíce.
Exodus přes Gomu však měl za následek polevení pozornosti světových center
vůči tomuto regionu. Plánovaná mezinárodní mírotvorná mise je pozastavena v
očekávání dalšího vývoje. Spojené státy věří, že většina uprchlíků se již dostala
domů a že jich v Zairu zbývá jen asi 200 000. Podle OSN jich zde však zbývá
kolem 700 000 - tedy víc, než kolika se podařilo vrátit. Rebelské hnutí
kontrolující východní Zair tvrdí, že na jeho území již žádní další uprchlíci nejsou.
Toto tvrzení jasně popírá příběh z Nyabibwe. Rebelové dále prohlašují, že zastaví
mezinárodní humanitární pomoc i za cenu použití zbraní. "Nechceme zde
mezinárodní pomoc, protože věříme, že nevinní lidé, kteří se nepodíleli na
masakrech ve Rwandně, již odešli domů," prohlásil Jonas Sebatunzi, mluvčí
rebelské aliance. "Ostatní jsou vrazi." Namísto humanitární pomoci chce, Tutsii
vedená, "Zairská Aliance demokratických sil pro osvobození Konga - Zairu"
přivést do země mezinárodní jednotky, aby odzbrojily a předaly soudu hutuské
bojovníky a bývalé vojáky skryté mezi běženci.
Velké množství uprchlíků je ovládáno hutuskými vojáky z bývalé rwandské
armády a bojovníky Interahamwe. Obě tyto skupiny patřily pod starý hutuský
režim ve Rwandě a je jim připisována účast na genocidě v roce 1994.
Obhájci lidských práv obviňují bývalé příslušníky armády z toho, že používají
Zairské uprchlické tábory jako základny pro etnické čistky vůči Tutsiům ve
východním Zairu a pro ozbrojené výpady proti Rwandské vládě vedené Tutsii. Ve
východním Zairu jsou Tutsiové menšinou mezi mnoha dalšími etniky včetně
zairských Hutuů.
Nestabilita ve východním Zairu umožnila růst tutsijského hnutí Banyamulenge. S
výcvikem a podporou rwandské vlády začalo toto hnutí na konci října mohutnou
ofenzívu proti zairským vládním jednotkám a zabralo pás území podél hraničního
jezera v Zairu. Jakmile byla Zairská armáda zahnána na útěk, povstali bývalé
rwandské armádní jednotky a bojovníci Interahamwe skrytí mezi uprchlíky a
postavili se rebelům sami. Konflikt mezi těmito dvěma skupinami stále
pokračuje. Uprchlíci podávají zprávy o tvrdé represi ze strany ozbrojených
jednotek a Interahamwe. Lidé, kteří nedodržují příkazy, jsou zabiti.
"V horách je mnoho mrtvých těl.", řekl Baragondoza, uprchlík od Interahamwe,
zatímco čekal na cestě, než si jeho skupina zabalí na měsíční pochod k hranicím
a snad i zpátky domů. Boje vypuklé před měsícem vyhnaly lidi z téměř všech
čtyřiceti táborů OSN. Uprchlíci následně zaplavili největší z táborů Mugunga v
blízkosti Gomy. Zde je jednotky Interahamwe držely pod kontrolou až do doby
před devíti dny, kdy začal masivní exodus.
Od té doby se vede vášnivá debata, kde a kolik uprchlíků ještě zůstává. Objevily
se zprávy o pochodu hutuských uprchlíků přes Nyabibwe na severozápad. Tato
skupina je jednou z mnoha dalších, které jsou dosud na pochodu. Další, menší
skupina se zřejmě vydala na západ z Bukavu, kolem rebelského území směrem
do opuštěné džungle. Uprchlíci v počtu kolem třiceti tisíc směřující na západ se
již setkali s tvrdým odporem i útoky místních obyvatel, kteří mají strach z
vydrancování svých vesnic. Dále se objevují zprávy, že někteří lidé dokonce
zničili mosty, aby zabránili uprchlíkům v příchodu.
Ředitel nemocnice ve městě Walungu, asi 30 mil východně od Bukavu, přinesl
zprávy o vzájemných bojích v řadách Interahamwe. Válčilo se o potraviny a o
léky, předtím než se bojovníci vydali dál na západ. Humanitární pracovníci se
obávají, že kombinace války, podvýživy a nedostupnosti dané oblasti by mohly
zpečetit osud uprchlíků, pokud nebude rychle nalezena cesta, jak jim pomoci.
Mnoho faktorů však záchranným sborům v přístupu k postiženým obyvatelům
brání.
Zairští rebelové, ovládající východní Zair, byli až donedávna ochotni povolit
humanitárním pracovníkům vstup na vlastní území. I tak je zde ovšem mnoho
uprchlíků, kteří byli zatlačeni tak hluboko na západ, že se ocitli zcela mimo
jakýkoliv dosah. A uprchlíci jsou stále na pochodu. Pro většinu světa jsou to jen
uniformní masy lidí. Lidé je vidí maximálně na satelitních snímcích nebo se
doslechnou o jejich počtech. S malým množstvím jídla, bosi a shrbeni pod tíhou
svého nevelkého majetku, pochodují nahoru a dolů podél jezera Kiwu, do hor a z
hor, hluboko do džungle.
Krize a její kořeny Nedávná krize ve středoafrických republikách Rwanda,
Burundi a Zair má svůj původ v mezietnických konfliktech, které se silně
rozrostly v období kolonizace. Od získání nezávislosti v 60. letech 20. století
dochází v této oblasti k neustálým střetům a ztrátám na životech. Výsledkem
bojů jsou vlny uprchlíků, které se valí se do sousedních států a často je tím do
konfliktu také zatahují.
POPULACE
RWANDA
6 miliónů (846 na čtvereční míli)
BURUNDI
7 miliónů (583 na čtvereční míli)
NÁRODNOSTNÍ SLOŽENÍ
RWANDA
85% Hutuové, 14% Tutsiové, 1% Twaové
PŮVODNÍ VLÁDY
RWANDA
Hutuové, kteří se postavili proti monarchii tutsijské menšiny v r. 1959, sestavili
po získání nezávislosti v r. 1962 vládu a udrželi se u moci až do roku 1994.
BURUNDI
Tutsijská monarchie zde existovala ještě tři roky po získaní nezávislosti (1962).
Povstání Hutuů roku 1965 sice přivedlo vládu k zániku, ovšem Tutsiové moc
znovu získali a upírali Hutům podíl na správě země až do svobodných voleb v r.
1993.
SOUČASNÁ VLÁDA
RWANDA
Hutuský prezident Pasteur Bizimungu; tutsijský viceprezident Paul Kagame, který
v roce 1994 vedl puč proti Hutuské vládě.
BURUNDI
Vojenská vláda vedená bývalým majorem Paulem Buyoyou, který se dostal k
moci při červencovém násilném převratu.
NÁRODNOSTNÍ SKUPINY
HUTUOVÉ: Původem zemědělci, do oblasti přišli ze severozápadu v období kolem
2. století n.l.
TUTSIOVÉ: Původem pastevci, do oblasti přišli z Etiopie a ze Súdánu v 16.
století.
HISTORIE
Po staletí žili obě skupiny v relativní harmonii ve dvou oddělených královstvích.
Přestože Hutuů bylo v obou zemích více, Tutsiové jim vždy vládli.
EVROPŠTÍ KOLONIZÁTOŘI: Němci a poté i Belgičané, kteří přišli v 19. století,
upřednostňovali Tutsie. Těm bylo často zajišťováno vzdělání a pak i vysoká
funkce ve vládě nebo v armádě. Koloniální síly navíc zpočátku vydávaly
identifikační karty s vyznačením etnického původu. Brzo se tak vyvinulo silné
nepřátelstvím k Hutuům, kteří byli považováni za podřadné.
SOUČASNÁ KRIZE
Po získání nezávislosti v roce 1962 otřáslo těmito státy mnoho bojů a převratů,
které bezprostředně souvisí s rivalitou mezi zde žijícími etniky. Pokusy o koaliční
vlády byly většinou zadušeny extremními frakcemi na obou stranách. Každé další
vyhrocení situace spojené se zabíjením mělo přitom za následek nové vlny
uprchlíků směřujících do Zairu, Ugandy a Tanzánie.
RWANDA
Když hutuský prezident Rwandy zemřel při nevysvětleném zřícení letadla v roce
1994, obvinili Hutuové z jeho smrti Tutsie. Armáda, složená převážně z Hutuů,
zmasakrovala společně s dalšími ozbrojenými skupinami asi 500 000 Tutsiů a
umírněných Hutuů. Zabíjení přimělo k návratu Tutsijské bojovníky, kteří Rwandu
během předchozích převratů opustili. Nyní opět převzali vládu nad zemí a
nepřímo tak donutili k odchodu 1,1 miliónu Hutuů, kteří v obavě před jejich
pomstou prchli do Zairu.
ZAIR
Rwandští běženci se usadili v uprchlických táborech roztroušených podél podél
hranice. Hutuští vojáci a další ozbrojené jednotky se vmísili mezi obyčejné lidi a
začali obyvatele kempů terorizovat. Mnoho humanitárních organizací se snažilo
přemluvit uprchlíky k návratu domů a Tutsijská vláda v Kigali dokonce slíbila, že
se jim za masakry v roce 1994 nebude mstít. Avšak uprchlíci, kteří byli neustále
pod tlakem hutuských vojáků, měli z návratu příliš velký strach.
Před asi dvěma sty lety se ze Rwandy a Burundi dostalo do Zairu asi 400 000
tutsijských pastevců nazývaných Banyamulenge. V roce 1981 jim zairská vláda
odebrala občanství v naději, že je tak donutí vrátit se do Rwandy. Mezi Tutsii a
zairskými vojáky docházelo po léta k drobným střetům. V září se boje rozrostly a
na počátku tohoto měsíce obsadili Tutsiové Uviru a s pomocí rwandských vojáků i
Bukavu a Gomu. Špatně trénovaná a nedisciplinovaná zairská armáda se musela
dát na ústup.
UGANDA
Pro rwandské uprchlíky země zaslíbená, a to hlavně pro Tutsie, kteří uprchli sem
v roce 1994. Většina z nich je již zpátky ve Rwandě.
TANZÁNIE
Další ráj pro rwandské a burundské uprchlíky, především Tutsie. Většina z nich je
opět doma.
NÁVRAT UPRCHLÍKŮ
Během posledního měsíce donutily boje ve východním Zairu asi 500 000
hutuských uprchlíků k přesunu do největšího z táborů - Mugungy - poblíž Gomy.
Ve chvíli, kdy velká část hutuských ozbrojenců, terorizujících obyvatele
uprchlických táborů, vytáhla na západ směrem k Masisi, začali uprchlíci proudit
do Rwandy (obrázek dole).
Další hutuští uprchlíci - odhady o jejich počtech jdou do stovek tisíc - jsou
zaklíněni poblíž Bukavu. Na sever se nemohou vydat kvůli nepřetržitým bojům
nebo protože jim v odchodu brání hutuští extremisté.
BURUNDI
Burundská armáda, složená povětšinou z Tutsiů, zmasakrovala více než 100 000
Hutuů po povstání proti tutsijské vládě v letech 1972-73. V roce 1993 zvolili
Burunďané svého prvního hutuského prezidenta, ale Tutsiové se pokusili o
převrat a prezidenta zavraždili. Jeho nástupce se zabil roku 1994 při stejném
leteckém neštěstí, jaké stálo život prezidenta Rwandy. Tisíce Hutuů i Tutsiů bylo
zabito v roce 1993 a posléze v mnoha dalších bojích. Velké množství lidí odešlo
za hranice, hlavně do Zairu, popřípadě do Tanzánie. Na počátku tohoto roku
vyhnali Tutsiové hutuského prezidenta.
©Copyright 1996 The Washington Post Company
Rwanďané se obávají návratu Hutuů ze Zairu
Sam Kiley, Taba
ELIZABETH, hutujská žena, zírala s hrůzou v očích na příslušníky svého kmene,
kteří se právě vraceli zpět do města. Sama byla provdána za Tutsije, který byl
zabit během genocidy v roce 1994 a od té doby žila v obavách z trestu za to, že
se odmítla angažovat. Včera si všimla, jak se někteří z nejvyhlášenějších vrahů
vracejí domů.
Taba, která leží 20 mil na jih od Kigali, rwandského hlavního města, byla
dějištěm strašlivých zločinů, během kterých Hutujští extremisté zavraždili milion
Tutsiů a hutujských umírněnců. Tato zvěrstva zahrnovala masové vraždění,
systematická hromadná znásilňování a únosy tutsijských žen.
Jean-Paul Akeyesu, bývalý starosta Taby, je ve vězení OSN v Arshe, kde čelí
obvinění z genocidy a zločinů proti lidskosti. Elizabeta, která bude svědkem
procesu, byla doma v Tabě opakovaně zastrašována Hutuji. Ani teď, kdy se na
200 dalších Hutuů vrátilo z uprchlických táborů východního Zairu, se necítí
bezpečně, a to ani přesto, že žije hned vedle místního úřadu pod celodenním
dozorem ozbrojené stráže. "Co se stane, když půjdu na tržiště? Lehce se mě
mohou zmocnit, unést mě do buše a tam mě zabít. Nikdo veřejně nevystoupí,
aby se mě zastal," říká. "Od skončení genocidy se ze všeho nejvíc bojím právě
teď." V roce 1994 zabili její vlastní bratři tři z jejich dětí, protože byly podobné
svému otci. Včera se tváří v tvář setkala s mužem, kterého viděla vraždit její
přátele a rodinu.
"Některé z těchto mužů znám. Jsou to zabijáci. Kde teď mám žít? Chci svědčit v
Arushe (místo v Tanzánii, kde probíhají soudní procesy OSN zaměřené na
genocidu), ale jsem si jista, že se toho nedožiji," říká, pokradmu přitom
pokukujíc na skupinu hutujských uprchlíků, kteří před chvílí vešli do vesnice.
Nebyla jediná ve vesnici, kdo byl sužován plíživými obavami. Skupina Hutuů,
která právě vešla, byla lidmi v obavách označena za zabijáky. Přeživší Tutsiové,
kteří společně žijí pod dohledem ozbrojené stráže, a kteří si nemohou dovolit
návrat domů ze strachu před hutujskými sousedy, je pozorovali s vědomím, že
genocida ještě neskončila. "Stále se bojíme interahamwů (hutujských milic).
Vraždili nás po dobu uplynulých dvou let a nyní jich do města přichází stále více,"
řekl osmatřicetiletý Joseph Habimana, jeden z dvou set Tutsiů, kteří žijí pod
ochranou.
Zatímco mluvil, Rosanna a Georges, kteří za sebou skrývali pětiletého Philipa,
dorazili do vesnice a přidali se k dalším bývalým hutujským uprchlíkům do malé
skupiny vedle tutsijské tlupy. Tito manželé mnoho nenamluvili. Oba byli v
obavách, zpocení a udýchaní, ustavičně pozorováni Tutsiji, které znali, a kteří
byli odděleni jenom několika yardy trávníku. Georges zíral do země v obavách,
aby se pohledem nesetkal s některým z bývalých sousedů. Ve Rwandě je v
současnosti zadrženo 85 tisíc údajných vrahů v přeplněných věznicích. Nikdo z
nich zatím nepřistoupil před soud, protože soudní systém byl zlikvidován
současně s Tutsiji.
Rwandská vláda vstoupila do velké sázky tím, že podporovala rebely, kteří
vyčistili Hutujské tábory v severním Kivu a zaútočili na příslušníky interahamwe.
Přestože si nikdo nemůže být jist počtem extremistů, kteří se vrátili s Hutujskými
civilisty, nikdo nepochybuje o tom, že masový příliv uprchlíků byl užitečným
krytím pro příslušníky interahamwe.