docLiteratura - 2. ročník - Čeština
download 
Stížnost Transkript
Literatura - 2. ročník - Čeština
Evropský romantismus Evropa, 1. třetina 19. století -‐ Umělecký směr, reakce na porážku myšlenek Velké francouzské revoluce – lítost, smutek -‐ Heslo revoluce – rovnost, svornost, bratrství -‐ Po revoluci naopak došlo k utužení absolutismu Znaky: -‐ důraz na city, převaha citů nad rozumem -‐ vyjímeční hrdinové – tajemné postavy -‐ časté téma příroda, nešťastná láska (příroda slouží jako útočiště nešťastně zamilovaného – být vyjímečný znamenalo nemít normální vztah) -‐ splývání autora s hrdinou – promítání sebe sama -‐ hrdina bývá duševně rozervaný – souboj protikladů (život x smrt, rozum x cit, láska x nenávist, krása x ošklivost) -‐ vznik nových forem – byronská povídka – tvůrce Byron; lyrickoepická povídka s větším množ-‐ stvím lyriky -‐ vyvinul se ve dvou podobách • revoluční – typický bojovný a aktivní hrdina (sice prohrává, ale bojuje do poslední chvíle) • planný pláč – vzdávající se hrdinové Anglický romantismus -‐ Anglie kolébkou, vznikl směr titanismus – tendence oslavovat silné, schopné a nezdolné osob-‐ nosti G. G. Byron (lord Byron) – zakladatel revolučního romantismu, on sám byl romantickým hrdinou; emigroval, často pobýval v Itálii, chtěl bojovat za Řeky proti Turkům – onemocněl na mor a umřel -‐ největší dílo – epos „Childe Haroldova pouť“ – splývá s autorem – utíká z ošklivé Anglie a cestuje po Evropě hledajíc čistou nádhernou zemi. Nenachází ji, svět je zkažený, jediná krása je příroda. -‐ „Korzár“, „Džaur“, „Lara“, „Dnes završuji 36. rok svého života“, „Má duše temná je“ Percy Bysshe Shelley – jeho kolega, významý titanista; „Odpoutaný Prometheus“ – oslavuje sílu člověka, který se vzepřel bohům – udělal z něj romantického hrdinu Walter Scott – dobrodružné příběhy a příběhy z evropské historie – 48 děl; -‐ „Ivanhoe“ – nejslavnější skotská hrdina; „Kenilworth“; -‐ Psal pod pseudonymem, teprve 5 let před smrtí se přiznal k autorství – měl strach o úspěch dal-‐ ších děl Francouzský romantismus -‐ Typické prolínání romantismu s realismem – rozdíl je v tom, že hrdinové jsou reální Victor Hugo – známý prozaik, básník a dramatik; „Legenda věků“ – básnický cyklus, ve 3 částech mapuje dějiny Francie, řada básní věnovaná revoluci (Za jednou z barikád, Vzpomínka na noc ze čtvrtého) -‐ V dramatu ne moc známý – „Cromwell“ – v úvodu sepsal Manifest francouzského romantismu -‐ Prózy – „Chrám Matky Boží v Paříži“ – láska extrémně ošklivého, ale uvnitř krásného Quasimoda k Esmeraldě, je nenáviděný a souzený; „Ubožáci“ / „Bídníci“ – dobrodružný román, hlavní posta-‐ va Jean Valjean; „Dělníci moře“ – hamingwayský příběh, prostý rybář každý den bojuje o život na rozpadlé loďce, je součástí moře; „Devadesát tři“ – román z Velké francouzské revoluce Stendhal (vlastním jménem Henry Beyle) – bojoval po boku Napoleona za revoluci; opustil Fran-‐ cii a zbytek života strávil v Itálii a v Německu (přijímá jméno podle města Stendhal); -‐ Povídky na téma hrdina zklamaný světem; „Červený a černý“ – červená symbolizuje uniformu napoleonských vojáků, černá církev – hlavní hrdina je mladý vzdělaný muž vstupující do života – chce být úspěšný – nadchne ho armáda, ale pak se mu v ní nelíbí -‐> vstoupí do církve s vírou, že je spravedlivá, ale opět je zklamán -‐> dostane se do vězení, odmítne milost a je popraven; „Kar-‐ touza parmská“ Alfred de Musset – Pařížan, velký bohém, spousta milostných afér; „Zpověď dítěte svého věku“ – autobiografický román o chlapci z lepší rodiny, který nenachází smysl života, touží po lásce – za-‐ miluje se, ale je podveden -‐> zklamán se rozhodne to světu vrátit a odvrhuje své milenky, cíleně jim ubližuje, cynický; osobní příběh – Musset byl zamilovaný do V. Sandové Německý romantismus Novalis – zakladatel, tragický život, zasnouben s 12letou dívkou, v 13 letech mu zemřela, pak mu zemřel mladší bratr -‐> celý život píše o smrti a smutku; zemřel v 29 letech; -‐ Básník – „Hymny noci“ Jakob a Vilhelm Grimmovi – dva bratři, psali pohádky, obdivovali folklór – „Pohádky pro děti a celou rodinu“ – 200 pohádek Heinrich Heine – největší básník, zabýval se starogermánskými a židovskými pověstmi (za Hitlera se nesměl vydávat); „Lorelei“ – o dívce, která na Rýnu pobluzovala loďaře; „Kniha písní“, „Nové básně“ Ruský romantismus -‐ Prolínání romantismu s realismem; nový typ hrdiny – tzv. ‚zbytečný člověk‘ – vyznačoval se po-‐ stojem protikladným vůči ostatním – vzdělaný, pracovitý, chtěl se uplatnit, být užitečný, ale nikdo o něj nestál; tento typ jen v Rusku -‐ -‐ -‐ -‐ A. S. Puškin – tragický život, velký kritik carismu a nevolnictví – za trest byl poslán do vyhnanství na Kavkaz (Michajlovskoje – tam žil a má tam památník); nedal si pokoj a dál provokoval – napsal sérii 5 romantických poem – tzv. ‚jižní poemy‘ – 3 nej-‐ slavnější – „Kavkazský zajatec“ – popisuje nespravedlnost od cara, stěžuje si; „Bachčisarajská fontána“ – obdivuje krásy Kavkazu, hrdina utíkající z civilizace; „Cikáni“ – vzorový typ romantic-‐ kého hrdiny; Puškin nesměl do Moskvy, ale vrátil se do Petrohradu a pořád provokoval -‐ > byl hlídán policí a díla vydával tajně -‐> car se ho chtěl definitivně zbavit, proto podplatil svůdníka Dantese, aby sve-‐ dl Puškinovu manželku -‐> Puškin ho musel vyzvat na souboj, který prohrál; „Evžen Oněgin“ – román ve verších, stvořil ukázkový typ zbytečného člověka – Evžen pochází z bohaté rodiny, má skvělé vzdělání, je čestný poctivý, chce se uplatnit, ale nejde mu to – carské služby se mu hnusí. K čemu je vlastně vzdělání? Je všem jen pro smích -‐> začne utrácet peníze, vede život k ničemu. Jeho přítel Larin ho pozve na vesnici. Má dvě dcery – Olga chce Evžena, aby se podívala do světa, Taťána se do něj ale doopravdy zamiluje a vyznává se mu. Oněgin se jí jen vysměje, opět odjíždí a pokračuje se svým marným životem. Po letech se znovu potkají, Taťána už je provdaná, a tehdy Oněgin prohlédne, jak byl hloupý – zamiluje se do ní a požádá ji o ruku, ale ona ho odmítne, přestože ho pořád miluje – chce být věrná. „Piková dáma“ – Puškin stihl uplatnit i realismus -‐ -‐ Michajl Jurjevič Lermontov – básník, prozaik, dramatik; tragický život, honba za ideály, kritika re-‐ žimu, také umřel v souboji; Poema „Démon“ – vrcholné dílo, čerpá ze starých biblických legend – zavržení andělé + legenda z gruzínského folklóru – kněžna Tamara se vdává, ale v den svatby jí manžela zabijí loupežníci –> zklamaná odchází do kláštera. Do snu jí promlouvá démon a vyznává se jí z lásky (démoni by měli škodit, ale tenhle se zamiluje doopravdy). Přemůže Tamařinu lásku k manželovi a ve snu se políbí -‐> Tamara umírá. „Hrdina naší doby“ – v 5 příbězích Polský romantismus -‐ Znakem je touha po svobodě, hrdost na národnost (Polsko tehdy bylo okupováno, rozdělené na 3 části) Adam Mickiewicz – vlastenec, bojoval proti okupaci -‐> byl zatčen a odvezen do Ruska, nesměl domů, ale povolili mu západní Evropu – žil ve Francii; zajímaly ho vzpoury – vydal se do Turecka a umřel na choleru; -‐ Lyrickoepická skladba „Dziady“ – lidové oslavy v Polsku, kde se vyvolávají mrtví – připomíná Po-‐ lákům minulost, vyzdvihuje sebevědomí; „Konrád Wallenrod“ – byronského typu, vlastenecká; „Pan Tadeáš“ – nebojovná, jako Romeo a Julie, ale příběh skončí šťastně – výzva ke sjednocení Polska Juliusz Slowacki – básník a dramatik – „Kordian“ Třetí generace národního obrození (1830 – 1848) – romantická, spisova-‐ telská -‐ -‐ -‐ Čeština je zachráněna a zkvalitněna, je plnohodnotná -‐> spisovatelé tvoří V Evropě je romantismus, ale u nás ho považovali za nevhodný směr, škodlivý, ubrečený, k ničemu – chtěli vychovávat k vlastenectví Romantici u nás – jen Mácha a jeho přívrženci – J. V. Frič, Karel Sabina, V. B. Nebeský Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856) – narozen v Kutné hoře, studoval u klicpery v Hradci, ale nedo-‐ končil studia a dal se ke kočovné společnost, kde hrál a psal; -‐ 1842 povolán do Prahy – dostal na starost česká představení u Stavovského divadla (vedlejší scé-‐ na byla česká) -‐ Přezdívalo se mu miláček národa – vlezlo mu to do hlavy a zvoral jednu povídku. Za to ho Borov-‐ ský zkritizoval, Tyl se urazil a až do konce života s ním nechtěl být ‚v jedné místnosti‘ -‐ Dal se na politiku a prosazoval naše zájmy – štval Rakušany -‐> po revoluci ho nechal Bach vyhodit z divadla a pronásledoval ho -‐ Vrátil se ke kočovníkům, umírá v bídě a zapomnění -‐ Dramatik, prozaik, literární kritik, publicista – časopisy Květy, Pražský posel, Vlastimil -‐ Psal jen povídky, žádné romány a) Ze současnosti -‐ Dva Tylovy spory – bylo okolo nich hodně hádek, proto spory: „Rozervanec“ – parta chytrých kamarádů se schází v hospodě, dva z nich vynikali – Karel – nad-‐ šený vlastenec, chce bojovat za češtinu, -‐ Hynek – rozervanec, slabý, opíjí se, pesimista, ostatní mu nadávají; -‐ útok na Máchu a romantiky „Poslední Čech“ – mladý muž vychovávaný k úctě k němčině, musí nenávidět Čechy. Zničehonic začne být vlastencem a miluje češtinu, jen tak ze dne na den. – Tyl chtěl poučit Čechy, ale zvolil špatný způsob b) Historické -‐ 2 typy – historie cílem (poučuje o historii) a historie prostředkem (používá historii jako příklad); Tyl nebyl žádný historik, chtěl dodat Čechům sebevědomí, proto vybíral důležité události z minulosti – používal historii jako prostředek „Dekret kutnohorský“ – chtěl upozornit, jak jsme bojovali a vyhráli „Rozina Ruthardova“ – dívka, která nenávidí vše německé a bojuje za práva Čechů -‐ Tyl – dramatik: a) Dramata z jeho mládí -‐ Nezkušený, trochu kopíroval německé vzory -‐ „Fidlovačka“ – významná kvůli naší hymně -‐ „Paní Marjánka, matka pluku“ b) Dramatické obrazy ze života -‐ Ze současnosti, sociální problémy té doby; znakem je, že Tyl umí vyhrotit konflikt, ale na konci je smírné řešení -‐ „Pražský flamendr“ – opilec, který propije rodinné jmění, zadluží se, ale nakonec si uvědomí, že má žít jinak -‐ „Paličova dcera“, „Bankrotář“, „Chudý kejklíř“ c) Dramatické báchorky -‐ „Strakonický dudák“ – považována za nejlepší, využil folklór, s citem vylíčil obdiv k české krajině a Čechům, vychovává, ale tak, že si toho nevšimneme, a přesto to má účinek; příběh z české vesni-‐ ce, hlavní hrdina dudák Švanda, má Dorotku a přítele Kalafunu. Švandova maminka je víla a vdechne jeho dudům kouzelnou moc, je trestána tím, že se stane divoženkou. Švanda se stane slavným a chce do světa – Kalafuna s Dorotkou mu to rozmlouvají, svět je zlý. Ve světě se na něj nalepí Vocilka (poněmčený Čech) a obírá ho, sjednává mu vystoupení a sám bohatne. Švanda se dostane do vězení, jeho maminka to řekne Dorotce, a ta ho s Kalafunou zachrání. Dudy ztrácí moc a Vocilka jde do vězení. – poučení, že svět je zlý -‐ „Jiříkovo vidění“, „Tvrdohlavá žena“, „Čert na zemi“, „Lesní panna“ d) Historická dramata -‐ Historie prostředkem – „Kutnohorští havíři“, „Krvavé křtiny“ -‐ -‐ Karel Jaromín Erben (1811 – 1870) – měl zájem o historii – seznámil se s Palackým, a ten mu sjednal místo sekretáře Národního muzea; navazuje na Čelakovského a sbírá ÚLS „Písně národní v Čechách“, „Prostonárodní české písně a říkadla“ – poněkud ‚lechtivá‘ témata, Erbenova teorie národa – kritizoval českou minulost a folklór, byl přesvědčen, že v ÚLS je charak-‐ ter lidí, že odráží všechny problémy; označil národ za švestku – chtěl se dostat k pecce -‐> řekl, že Češi jsou holubičí povahy „Kytice“ (1853) – jediná básnická sbírka, balady, vycházely napřed samostatně (první byl Poklad); vrcholné dílo, podporuje odpůrce romantismu, určena mladé generaci, vychovává k úctě k nadosobnímu řádu a tradicím – člověk je musí respektovat, nesmí jít vlastní cestou – pokud ano, je exemplárně potrestán. Velký kontrast mezi vinou a smrtí – malá vina a neúměrně velký trest. Kytice není vhodná pro děti, balady jsou poněkud zvrhlé, vychovávají k pasivitě, viníky jsou vždy ženy – používal je jako slabé hrdinky. Místní a časová neurčitost – chtěl, aby povídky působi-‐ ly nadčasově. -‐ -‐ Karel Hynek Mácha (1810 – 1836) – první básničky psal už když studoval – měl pseudonym Ignác Mácha; několik let hrál v ochotnických divadlech, rád cestoval – hledal tajemná místa v přírodě Prozaik – chtěl napsat čtyřdílný román „Kat“ – každý díl měl mít název podle hradů Křivoklát, Valdek, Vyšehrad a Karlštejn; dílo nedokončil – umřel moc mladý. Stihl napsat jen Křivoklad – po-‐ jednává o skutečné historii (věznění Václava IV. Na Křivoklátě) V dílech se vyskytují autobiografické prvky – „Obrazy ze života mého“, „Pouť krkonošská“, „Márinka“, „Návrat“ -‐ -‐ 31 let po jeho smrti jeho přítel Karel Sabina přinesl do nakladatelství údajně Máchovo rukopis „Cikáni“ – dodnes nevíme, jestli byl skutečně od něj Básník – „Máj“ – skládá se z Věnování, 4 zpěvů, 2 intermezz; lyrickoepická báseň, epická rovina minoritní – Vilém má Jarmilu, ale svede mu ji jeho otec, a Vilém se stává otcovrahem. Do posled-‐ ní chvíle neuznává vinu – vzdoruje. Po sedmi letech místem děje projíždí autor. – vrcholná část Máje jsou Máchovy metafory -‐ Karel Sabina – významný politik, do roku 1848 kritik Rakousko-‐Uherska, potom se do něj pustil Bach a na 8 let ho nechal zavřít. Poté Sabina pracoval pro tajnou policii a udával naše vlastence – to se provalilo a do konce života žil v opovržení – stal se symbolem zrádcovství „Oživené hroby“ – autobiografický vězeňský deník; „Cikáni“ -‐ Václav Bolemír Nebeský – literární kritik a učitel Němcové Josef Václav Frič – oběť Bacha, zatčen, emogroval, ale vrátil se a dal dohromady (redigoval) al-‐ manach „Lada Nióla“ – první hromadné vystoupení českých autorů po revoluci 1848, psycholo-‐ gický význam; autobiografické dílo o čtyřech částech – „Paměti“ První počátky realismu v české literatuře -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ realismus – nový umělecký směr, vznikl v Evropě na konci první třetiny 19. století vystřídal romantismus, je to jeho pravý opak – cílem je objektivně a nezúčastněně vylíčit realitu kolem nás (základní metoda přírodních věd) autor nesmí splývat s hrdinou, hlavní hrdina je typický – obsahuje v sobě většinové vlastnosti so-‐ ciální skupiny, do které patří převažuje rozum nad citem 2 stupně – nižší (popisný), vyšší (kritický) Nižší stupeň popisuje realitu objektivně, nezúčastněně, autor řekne vše, co ví (40. léta 19. století) Vyšší stupeň kritizuje, nezúčastněně, ale autor neřekne vše, jen to, co chce, aby vyniklo (80. léta 19. století) Popisný realismus v Čechách 40. léta 19. století -‐ Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856) – vystudoval gymnázium, nedostudoval filozofii, vstoupil do kněžského semináře, ale neuspěl, protože měl v povaze říkat své myšlenky nahlas a natvrdo za každou cenu – odporoval dogmatismu -‐ 1842 byl vyhozen ze semináře a potřeboval se nějak uživit – uvažoval o teriích panslavismu, chtěl vědět, jak vypadá Rusko -‐> vydal se tam a živil se jako vychovatel -‐ 1844 prchá z Ruska, je zděšen, začíná kritizovat panslavismus; dílo „Obrazy z Rus“ – nedokončený soubor tzv. ‚cestopisných črt‘ – bez podrobností, zvenku -‐ Téhož roku zkritizoval Tyla, věnuje se politice, dostal se do říšského sněmu, podporuje austrosla-‐ vismus, po roce 1848 spolu s Palackým odsuzují Rakousko, za to ho Bach nechá 1851 unést do Brixenu, kde se mu žilo dobře, ale nesměl do Čech -‐ Po pěti letech umírá na suchotiny, ale těsně před smrtí ho Bach pustil domů -‐ Celý život psal tzv. ‚epigramy‘ – krátká epická báseň, ve které autor kritizuje to, co se mu nelíbí -‐ Vrcholem tři brixenské skladby – „Tyrolské elegie“ – básnický popis zatčení a odvozu do Brixenu, silně satirická báseň, pohrdání Bachem – jeho počínání označuje za srabárnu, používá nespisovná slova, chladný styl; „Král Lávra“ – král má oslí uši a nechce, aby t někdo věděl – popravuje svoje holiče. Jen jednoho nepopraví a ten to pošeptá vrbě. Někdo si z té vrby udělá píšťalku a všichni se tajemství dozví. Na základě alegire – předlohou je stará irská pohádka -‐> parafrázuje; „Křest svatého Vladimíra“ – travestie – zesměšnění historické události, staví na parodii; ze-‐ směšňuje pokřtění tehdejší Kyjevské Rusi (popsané v Nestorově letopisu) – v Rusi šířili křest svě-‐ cením řek, protože měla mnoho obyvatel. Křtili je násilím, lidé to nechtěli -‐> pousta utopených. – Borovský neměl rád církev, Rusko a absolutismus -‐ Kritik bachovského absolutismu, autor užívající ke kritice humor, střídá satiru, parodii a sarkas-‐ mus; staví na jednoduchém verši; první průkopník popisného realismu, literární kritik – slavná kritika Posledního Čecha -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ Božena Němcová (1820 – 1862) – symbol statečnosti, za druhé světové války ji napodobovali – dodávala odvahu; říkalo se jí ‚první žena-‐spisovatelka‘ Její pravé jméno je Barbora Panklová, narozená ve Vídni, její otec byl sluha šlechtičny Zaháňské Žila v Ratibořicích, vychovávala ji babička Magdaléna Novotná V 17 letech se musela provdat za Josefa Němce – úředník státní správy, hrubián, nesnášenlivý, trestán za vlastenectví – Rakušané ho přesouvali z místa na místo a Němcová musela s ním 1842 ‚První pražský pobyt Boženy Němcové‘ – tehdy ještě nepsala, ale přátelila se s Nebeským 1845 ‚Chodský pobyt Boženy Němcové‘ – první díla, sběratelské období – Chodsko bylo revoluční oblastí před rokem 1848 – protesty, demonstrace J. Š. Baar o ní napsal román Paní komisarka 1850 měla odjet s manželem do Uher, což odmítla -‐> odjíždí do Prahy s dětmi – ‚Druhý pražský pobyt Boženy Němcové‘ Musela si sama shánět vydavatele, veřejně střídala milence výrazně mladšího věku; umírá její syn Hynek „Národní báchorky a pověsti“ a „Slovenské pohádky a pověsti“ – výsledky sběratelské činnosti na Chodsku a na Slovensku Psala jen povídky na téma česká vesnice (tradice, zvyky) – „Obrázek vesnický“, „Pan učitel“ – oslava, obdiv ke vzdělanému člověku; „Dobrý člověk“ V druhé fázi psala na téma vesnice + ženské hrdinky – „Divá Bára“, „Karla“, „Barunka“, „Rozár-‐ ka“, „Babička“ (1855) – napsaná v nejhorších chvílích, když jí zemřel syn Hynek; idealizace venko-‐ va – nerealistické dílo, chtěla vytvořit stylizovaný obraz moudrého venkovského člověka, chtěla ukázat české vesnické zvyky a tradice, to co ve městě neznáme; Poté už jen samostatné povídky – „Pohorská vesnice“, „V zámku a v podzámčí“ – sociální kritika – nespravedlnost vůči chudým lidem, nezasloužené bohatství, ale konec je přesto smírný -‐> nepatří do realismu, Němcová jen vyjádřila naději, chtěla dát příklad; „Chyže pod horami“ – závěr tvorby; Její slavná věta – „Člověk je zlý jen proto, že sám poznal málo lásky.“ Generace májovců 50. -‐ 60. léta 19. století -‐ 1848 poražena buržoazně-‐demokratická revoluce, Bach ministerským předsedou -‐ Tlak na českou kulturu – zakazování autorů, pronásledování, persekuce -‐ 1859 sesazení Bacha kvůli prohrané válce Rakouska s Itálií -‐ 1860 František Josef I. Vydává tzv. ‚říjnový diplom‘ – v bodech slíbil Čechům politická a ekono-‐ mická práva -‐> obživl kulturní život -‐ 1867 vyhlášení dualismu – rozdělení Rakouska a Uherska -‐> omezení práv Čechů a Slováků, ale to nás nezastavilo -‐> rozvoj společnosti v Čechách -‐ Vznikla Umělecká beseda – něco jako ministerstvo kultury, byla tu pro české umělce, založena Ví-‐ tězslavem Hálkem -‐ Sokol – tělovýchovná jednotka, zároveň vedl k vlastenectví, založen Tyršem -‐ Vznikla pěvecká organizace Hlahol – vlastenecké zpěvy, národní písně -‐ Nové časopisy a noviny – Lumír (básničky), Světozor (zeměpisný), Květy, Národní listy -‐ Nová nakladatelství a vydavatelství -‐ Rakušanům se to nelíbilo -‐ Zatím největší vědecké dílo „Riegrův slovník naučný“ -‐ Chybělo jen divadlo jako symbol češství -‐> 1862 bylo otevřeno tzv. ‚Prozatímní divadlo‘, ale nena-‐ šla se v historii jediná vhodná hra k přiležitosti otevření divadla -‐> Hálek proto napsal novou hru „Král Vukašín“ – historická hra ze srbských dějin. Spílali mu, že nenapsal něco o Češích, ale údaj-‐ ně nechtěl naštvat Rakušany -‐ Sbírka na Národní divadlo – ‚národ sobě‘, 1868 položili základní kámen, 1881 se otevřelo a ná-‐ sledně vyhořelo; 1883 druhé otevření -‐ ND zvedlo lidem sebevědomí a povzbudilo je k psaní her -‐ V. Hálek, J. Barák – almanach „Máj“ – lepší než Lada Nióla, sbírka povídek od aktuálních autorů; almanach se jmenuje Máj, protože se hlásí k Máchově revolučnosti, ale nesouhlasí s jeho ‚ubre-‐ čených stylem‘ -‐ Májovci chtějí: psát popisný realismus, psát aktuální literaturu (ne historickou), kosmopolitismus (inspirace v zahraniční literatuře), odstranit tabu -‐ Členové – Hálek, Neruda, Hejduk, Mayer, Šolc, Světlá, Arbes, Pfleger-‐Moravský Vítězslav Hálek (1835 – 1874) – básník, prozaik, dramatik, kritik, novinář, organizátor -‐ „Alfréd“ – romanticky laděná báseň, ne moc povedená -‐ „Večerní písně“ – velký úspěch, lyrické verše na téma šťastné, čisté a věčné lásky – nedodržuje pravidlo popisného realismu, idealizuje, ale právě proto má úspěch -‐ „V přírodě“ – opět intimní lyrická báseň, obdiv k přírodě -‐ „Pohádky z naší vesnice“ – realističtější, je o nenávisti, chamtivosti a nevraživosti; jeho poslední sbírka, téhož roku zemřel -‐ Jediný román „Komediant“ – nepovedený, autobiografický, z uměleckého prostředí -‐ „Muzikantská Liduška“ – zfilmována, příběh z vesnice o dvou mladých lidech – Liduška a Toník. Toník je chudý, hraje na tancovačkách, Liduška je bohatá a rodiče jí zakážou si Toníka vzít. Toník -‐ -‐ -‐ -‐ se necá naverbovat do armády na hodně dlouhou dobu -‐> Liduška se z toho zblázní, běhá po vesnicích po tancovačkách a hledá ho. Je všem pro smích. „Na statku a v chaloupce“ – podobrá V zámku a v podzámčí; „Na vejminku“, „Pod pustým kop-‐ cem“ -‐ všechny jsou o negativních vztazích na vesnici „Poldík rumař“ – jediná povídka z města; Poldík je muž s koňmi a valníkem, odváží odpad, je slušný, ochotný, pracovitý, oblíbený. Zamiluje se do dívky ze sousedství, ale ona si vybere lepšího – pískaře. Poldík ho zná a přeje jim to. Pískař záhy umírá, ale Poldík necítí škodolibost, je smutný jako ta dívka, dokonce se začne starat o její dítě a nic za to nechce. Drama – „Král Vukašín“ Literární kritika – velmi dobrý, vynikal; díky němu k nám přišel kritický realismus – chtěl zvýšit ro-‐ vinu; „Gogola hledám“ – studie o kritickém realismu, první požadavek kritického realismu v Čechách -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ Jan Neruda (1834 – 1891) – básník, prozaik, fejetonista, literární kritik, dramatik Jeho básně mají dvě fáze: I. Období „Hřbitovní kvítí“ – provokace, cynický, byl odsouzen lidmi jako prokletí básníci; sbírka je kritická, vzteklá, odsuzuje lidi a svět „Knihy veršů“ – výběr z poezie vydané v tisku a almanaších; 3 části – Kniha veršů výpravných (pů-‐ sobí vzletně, pateticky), Kniha veršů lyrických a smíšených, Kniha veršů časových a příležitostných (reaguje na aktuální dění, je to pokračování Kvítí, ale poprvé si váží jedné věci – mateřství, vztahu dítěte k matce II. Období Není už tak temné a beznadějné, je optimističtější „Písně kosmické“ – víra v klad, v budoucnost lidstva, je přesvědčen, že technika pomůže člověku ke zlepšení života, působí vizionářsky „Balady a romance“ – cíleně zaměnil názvy – balada má být smutná, tragická, epická báseň a ro-‐ mance lyrická, kladně vyznějící, netragická, nostalgická, melancholická – to on obrátil „Prosté motivy“ – tradiční básně, koloběh roku přenáší na lidský život „Zpěvy páteční“ – vyšly z pozůstalosti, patetické, monumentální, alegorické -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ Jako prozaik byl úspěšnější – soubor povídek „Arabesky“ – povídky z Malé strany, fejetony; povídka „Trhani“ – oslavuje dělníky na železnici v Rakousko-‐Uhersku; „Povídky malostranské“ – celkem 13 povídek na stejné téma; základním znakem je plastické zob-‐ razení prostředí = ze všech úhlů – střídá 2 formy vypravěče, 3 tóny (vážný, humorný, satirický); povídky vyprávějí o typických postavách z Malé strany, o mizejícm světě Malé strany, nebo jsou to povídky s jednou konkrétní scénou V dramatu neuspěl, jen několik komedií – „Francesca di Rimini“ – z italského středověku Fejetony – asi 2000 článků, vydány i knižně – 5 dílů „Studie krátké a kratší“ – nejslavnější fejeton „Kam s ním?“ -‐ -‐ Adolf Heyduk – nedoceněný básník, vydal přes 60 básnických sbírek, srovnáván s Hálkem, ale pí-‐ še tzv. ‚bolavý smutek‘ – prožil smrt dvou dcer; „Hořec a srdečník“, „Zaváté listy“, „imbál a husle“ Václav Šolc – opak Heyduka, jen 1 sbírka „Prvosenky“ – celá řada básnických útvarů – sonet, chanson, styl ÚLS; vyhlášený bohém, zemřel mladý Rudolf Mayer – jedno dílo, sociální balada „V poledne“ – topič pracující u bohatého továrníka, který je krutý k zaměstnancům – topič ho chce zabít, hraje si s myšlenkou nechat bouchnout ko-‐ tel, ale rozmyslí si to, protože by ho stejně nahradil jiný zlý člověk. – myšlenky anarchismu, May-‐ er je odmítá Karolína Světlá – z bohaté germanizované rodiny (vlastním jménem Johanna Rottová); odmítla přepych a vdala se z lásky, žila v chudobě na vesnici, velmi mravná. Odmítla Nerudu, i když svého muže časem přestala milovat. ‚ještědské prózy‘ – ženy, které ve jménu ideálu všechno obětují a jsou šťastné v bídě – „Franti-‐ na“, „Kříž u potoka“, „Nemodlenec“, „Vesnický román“ Z městského prostředí, silné ženy bouřící se povrchnostem – „Zvonečková královna“, „Černý Pet-‐ říček“ -‐ Jakub Arbes – volně přiřazen k májovcům, je mladší, byl přítelem Nerudy, obdivoval Máchu Nový útvar ‚romaneto‘ – epická povídka s tajuplným dobrodružným dějem, který je v závěru ra-‐ cionálně vysvětlen – „Svatý Xaverius“, „Newtonův mozek“, „Ďábel na skřipci“, „Sivooký démon“, „Etiopská lilie“ -‐ Sociální romány – „Kandidáti existence“ – utopický socialismus; „Štrajchpudlíci“, „Mesiáš“ – životní osud J. V. Friče -‐ -‐ Gustav Pfleger-‐Moravský – volně přiřazen, nechtěl být s májovci – obdivoval romantismus Báseň „Pan Vyšínský“ – zbytečný člověk Próza – sociální romány – „Z malého světa“ – odehrává se v roce 1844, stávky, demonstrace; „Paní fabrikantová“ – nejlepší, psychologický román o dvané nespokojené ženě, která si najde milence; „Ztracený život“ – také o Fričovi, ale Arbes byl údajně lepší Ruchovci a lumírovci 70. – 80. léta 19. století -‐ Almanach Ruch – kolem něj vznikla literární skupina ruchovci v čele se Svatoplukem Čechem; chtěli psát literaturu zaměřenou jen na české tradice a tématiku, odmítali kosmopolitismus -‐ Časopis Lumír – konkurenční skupina lumírovci, navázali na májovce, obohacení české literatury, kosmopolitismus; v čele Jaroslav Vrchlický, kolegové J. V: Sládek, Julius Zeyer -‐ Splynuly v ruchovce a lumírovce, spolupracovali, protože obě skupiny chtěly zkvalitnit češtinu -‐ Časopis Osvěta – třetí skupina, autoři staršího věku – Jirásek, Winter, Světlá, Krásnohorská – kon-‐ zervativní, neměli rádi lumírovce a bojovali s nimi -‐ Časopis Květy – žádná skupina, byl významný svou neutralitou, dával prostor všem Svatopluk Čech (1846 – 1908) – básník, prozaik; psal básně na téma a) Česká minulost a téma slovanské – „Husita na Baltu“ – velikost husitství, myšlenky pronikly spanilými jízdami až k Baltu; „Adamité“ – náboženská sekta, odmítali husity, bojovali nevo-‐ jensky -‐> husité je vyvraždili; „Evropa“ a „Slávie“ – alegorické – po moři pluje loď Evropa, námořníci převážejí násilím slovanské revolucionáře do vyhnanství. Nastane bouře, všichni se hádají -‐> loď se potápí. Slávie – to samé, ale vzpoura posádky a námořníky jsou tentokrát Slované a vzpouru potlačí -‐> loď pluje dál. – myšlenky panslavismu, kapitán je Rus b) Obrazy české vesnice – „Ve stínu lípy“ – idealizace; „Lešetínský kovář“ – ve stylu Posledního Čecha – bohatý Němec chce u nás podnikat a chce ovládnout kovárny – udělá kováři konku-‐ renci. Němec si to uvědomí a kovárnu prodá vesnici c) Politická lyrika – otázka nesvobody, úvahy o spravedlnosti k lidem, obyčejný chudý člověk je otrokem; „Jitřní písně“, „Písně otroka“ – představa ideálního státu ve středomoří – je tam hezky, všichni jsou si rovni; na konci příběhu čtenář zjistí, že to byl celé jen sen -‐ Próza – postava Matěje Broučka – pražský měšťan; celá řada povídek a románů – ‚broučkiáda‘ – téma maloměšťáctví – sobečtí, egocentričtí, namyšlení – na malém městě je to nejlíp vidět -‐ „Nový epochální výlet pana Broučka do Měsíce“ – bohatý Pražam, chodí do hospody Vikárka, mi-‐ luje jen jídlo a pití (primitivismus), nic jiného ho nezajímá. Usne v sudu a zdá se mu, že je na Mě-‐ síci, kde žijí Měsíčňané – poletují, živí se hudbou, pijí nektar z květin. Do tohoto ráje přistane primitiv Brouček. -‐ „Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do 15. století“ – stejný začátek, zdá se mu o husi-‐ tech, žije v rodině husitů a neumí přijmout jejich myšlenky. Je zbabělý, nechápe nadšení pro boj a službu husitům. Položit za ně život je pro něj nesmysl. -‐ Čech vytvořil celou řadu maloměšťáckých charakterů Jaroslav Vrchlický (1853 – 1912) -‐ vlastním jménem Emil Frída; obohacoval literaturu, pestrá tvorba, psal všechno – 80 básnických sbírek rozdílného charakteru, próza nic moc, literární kritik, dramatik – 40 her; -‐ Básnickou tvorbu dělíme na období I. -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ Období (70. – 80. léta) – šťastné období, zamilovaný, ženatý, uznávaný, oceňovaný jako Hálek; „Poutí k Eldorádu“ , „Dojmy a rozmary“ – sonety, vyznání lásky; „Selské balady“ – nápodoba ruchovců, chtěl být pestrý – ÚLS II. Období (90. léta) – rodinná krize, rozpad manželství; „okna v bouři“ III. Období (20. století do roku 1912) – období usmíření, rezignace, životní bilance; „Zlomky epopeje“ Překladatel – největší v celém 19. století, přeložil z 18 národních literatur – románské miloval Prozaik – málo děl, nevynikal – „Loutky“ Dramatik – všechny možné styly – „Noc na Karlštejně“ – komedie, „Hippodamie“ – tragédie o třech částech, téma antické drama (dnešní melodrama) Ohlas v kritice – 4 protikladné názory a) Věcná objektivní kritika – ideální, ale nejméně zatoupená, jediný Neruda byl objektivní b) Nekritická chvála – tzv. ‚epigoni‘ – slěpě napodobovali jeho vzor, hřáli se v jeho slávě, lichotili mu c) Nespravedlivá nesnášenlivost – tzv. ‚moravská kritika‘ – včele Leandr Čech, konzervativec; soustřeďovali se okolo osvěty – nesnášeli kosmopolitismus d) Mladí začínající lidé – česká moderna – nenávistní Josef Václav Sládek (1845 – 1912) – vedoucí redaktor Lumíru, ale sympatizoval i s ruchovskými idejemi; mluvčí lumírovců při sporech s osvětou; nejlepší autor poezie pro děti, básník, publicista (fejetonista), překladatel (32 z 37 Shakespearových děl), žádné drama, prózy bezvýznamné Poezie několik typů: a) Poezie ovlivněná pobytem v Americe – „Básně“, „Jiskry na moři“ – evropský pohled na Ame-‐ riku – bezpráví, jak vyhnali indiány, svoboda skrze vraždy; po jeho smrti se daly dohromady fejetony a glosy z Ameriky – „Americké obrázky“ b) Poezie o scénách z běžného života – velmi smutná, Sládek vidí jen bolest, smutek, bídu a beznaděj – život je boj o přežití – „Světlou stopou“, „Na prahu ráje“ c) Ruchovská poezie – napodobuje ÚLS, jednoduchá poezie – „Selské písně a české znělky“, „Starosvětské písničky a jiné písně“ d) Dětská poezie – „Zvony a zvonky“, „Zlatý máj“, „Skřivánčí písně“ Julius Zeyer (1841 – 1901) – úplně jiný než ostatní, drtivě v převaze prozaik, neoromantik, začínal jako básník a dramatik -‐ Poezie – sólové básně, velké, epické, rozsáhlé, na 3 témata: a) Česká národní minulost – „Vyšehrad“, „Čechův příchod“ b) Minulost slovanských dějin – ruský folklór – „Zpěv o pomstě za Igora“ c) Oslava evropské minulosti – „Karolinská epopeja“ – Karel Veliký a jeho družina, rytíři -‐ Próza – „Ondřej Černyšev“ – začínal, román není moc povedený, veskrze romantický příběh ode-‐ hrávající se na carském dvoře, láska, nenávost, intriky -‐ 3 vrcholné prózy – nazváno ‚Myšlenková krize Julia Zeyera‘ -‐ – „Jan Maria Plojhar“ – extrémně romantický příběh o muži žijícím v Praze. Rozervaný hrdina, je sám, zbytečný a v depresi. Chce se zamilovat, hledá ideál. Svět okolo je ošklivý -‐> prchá do Itálie najít lepší svět a nachází vysněnou ženu, anděla – Katherinu. Obrovká láska, čistá, opravdová. Plojhat ale umírá na nemoc a Katherina se zabije. – takhle vidí svět Zeyer, podle něj je zlý a nic krásného v něm neexistuje; -‐ „Dům U Tonoucí hvězdy“ – hlavní hrdina Slovák Rajko (od slova bláznit, šílet -‐> šíleně rozervaný hrdina) žijící v Praze, je zoufalý, nešťastný -‐> utíká do Paříže, která je ale stejná jako Praha. Začne pít a utrácet peníze, nemá žádný cíl. Skončí v chudobinci a umírá při požáru. – myšlenka, že není východisko z toho zkaženého světa -‐ „Tři legendy o krucifixu“ – soubor tří povídek – 1 česká, 1 španělská, 1 slovenská – nejslavnější, nejpovedenější -‐ Samko Pták – prosťáček, pokorný, věřící, hloupý, využívaný, myslí si, že roz-‐ mlouvá s ptáky. Odejde do kláštera, kde už mu sice neubližuí, ale stejně s emu smějí -‐> odchází do Ráje s Ježíšem, protože je smířený, plný dobroty a lásky Drama – jen jedna úspěšná hra „Radúz a Mahulena“ – na Slovensku, pohádka se scénickou hud-‐ bou – kulisa, doprovází, ale hra lze hrát i bez zní narozdíl od melodramatu; hudbu složil Josef Suk Evropský kritický realismus Evropa, kolem poloviny 19. století -‐ Navazuje na popisný realismus, reflektuje změny v Evropě – rozvoj kapitalismu vyžaduje po lite-‐ ratuře studii společnosti -‐> literatura pozoruje pomocí metod exaktních věd; stále typický hrdina Anglický kritický realismus Daniel Defoe – předchůdce ze 17. století – „Robinson Crusoe“ – realismus v části, kdy Robinson vzpomíná na rodnou Anglii – popis společnosti, kritika Charles Dickens – měl těžké dětství, osiřel, píše o osudech dětí bez domova – „Oliver Twist“, „Copperfield“, „Malá Doritka“ -‐ Díla zobrazující Anglii, mapuje společenské vrstvy – „Kronika Pickwickova klubu“ – ironický hu-‐ mor, zobrazuje povrchnost dělení lidí do vrstev podle majetku William Makepeace Thakeray – ne moc známý, málo překládaný – „Kniha o snobech“ – kritika bohaté vrstvy; „Trh marnosti“ – kritika kariérismu, úplatkářství, honby za majetkem Charlotte Bronteová – „Jana Eyrová“ Emily Bronteová – „Na větrné hůrce“ -‐ Obě psaly o mravných hrdinkách ve stylu K. Světlé -‐ Následující autoři nejsou kritičtí realisté Sir Arthur Conan Doyle – „Příběhy Sherlocka Holmese“, „Pes baskervillský“ Robert Lewis Stevenson -‐ neoromantik – „Podivuhodný příběh doktora Jekylla a pna Hydea“ – o schizofrenickém doktorovi; psal i dobrodružné romány – „Poklad na ostrově“ Lewis Caroll – „Alenka v říši divů“ Francouzský kritický realismus -‐ Prolíná se s romantismem Honoré de Balzac – hrubián, sprosťák, opilec, násilník (Roucho pana de Balzac – V. Neff) -‐ Celoživotní záměr – chtěl zachytit morálku doby a vývoj společnosti v 19. století, že o všem roz-‐ hodují jen peníze -‐ „Lidská komedie“ – cyklus o 90 románech a povídkách, např. Otec Goriot – z Paříže, otec a dvě dcery, které jsou velmi chamtivé. Otec by jim dal vše, ale pak umírá v chudobě a dcery ani nepři-‐ jdou na pohřeb, už nemá majetek -‐ „Ztracené iluze“ – lidé, kteří postupem života zjišťují pravdu o morálce – ztrácí iluze o světě -‐ „Lesk a bída kurtizán“ – o podsvětí, úplatcích, donášení na veřejné představitele -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ Gustav Flaubert – píše víc psychologicky, méně děje, víc vnitřních monologů „Madame Bovary“ – žena trpící pocitem zklamání z manželství – nuda, prázdnota -‐> najde si mi-‐ lence, zažívá dobrodružství, ale i to ji časem zklame -‐> zabije se „Citová výchova“ – jako Iluze – hrdina si buduje charakter hajzlíka, jinak v této době žít nemůže, musí lhát, uplácet „Salambo“ – historická próza z Kartága Emile Zola – vytvořil směr naturalismus – krajní pól kritického realismu – vybírá si z reality jen to nejděsivější, nejtemnější – nemoc, umírání, bolest, krev – válečné události On sám to označuje za ‚živočichopis‘ – člověk se liší od zvířat tím, že má vůli – to naturalisté popí-‐ rají 3 determinace (určení), kterými je dán osud – rasa, prostředí, geny – podle naturalistů to nelze změnit, čemuž navíc napomáhá prostředek ‚zlá náhoda‘ – člověk se snaží mít vůli, ale něco ho vždycky zlomí Paralela člověk-‐zvíře „Nana“, „Germinal“, „Zabiják“ Guy de Maupassant – také naturalista, ale mírnější – „Kulička“ – tvrdě zobrazený příběh prosti-‐ tutky, která je mravnější a lidštější než boháči a smetánka „Miláček“ – osud jednoho novináře-‐hajzlíka, chce jen úspěch a kariéru Jules Verne – není kritický realista; „Dvacet tisíc mil pod mořem“, „Cesta kolem světa za 80 dní“, „Dva roky prázdnin“ Ruský kritický realismus Nikolaj Vasilijevič Gogol – „Revizor“ – tragikomedie (= smích skrze slzy), drama; próza – „Mrtvé duše“ Ivan Andrejevič Gončarov – „Oblomov“ – zbytečný člověk Ivan Sergejevič Turgeněv – „Lovcovy zápisky“ – natvrdo ukazuje život v Rusku metodou kontras-‐ tu; „Otcové a děti“ – typ hrdiny nihilista Bazarov – pasivní rezostence, odmítá společenské zása-‐ dy, nedělá nic Lev Nikolajevič Tolstoj – několik desítek románů a povídek – „Vojna a mír“ – ‚encyklopedie Rus-‐ ka v době napoleonských válek‘ – široké zobrazení Ruska, demokratické pojetí historie (= dějiny tvoří masy lidí); -‐ „Anna Karenina“ – prototyp Madame Bovary – taky se zabije, ale moderní metodou – skočí pod vlak; inspirace Chelčickým -‐ -‐ -‐ -‐ F. M. Dostojevskij – největší autor psychologické prózy; rozpor – na jedné straně tvrdý nesmlou-‐ vavý realista, ale v závěru děl vždy odmítá násilné řešení, věří ve víru a pokoru „Zločin a trest“ – schopný a inteligentní student Raskolnikov je chudý, všichni se mu smějí -‐> to chce změnit násilím, on se považuje za vyvoleného, chce vystoupit proti světu -‐> zabije zlou li-‐ chvářku, ale jelikož ho přistihne její sestra, musí zabít i ji. Z toho má výčitky, protože byla nevin-‐ ná. Objeví se Soňa – prostitutka, ale nejkladnější postava děje. Zasahuje mu do života a chce, aby se přiznal a očistil se tak. Raskolnikov se přizná, i když by na něj jinak nepřišli. Je zatčen a odvezen na Sibiř. Soňa ho následuje. „Běsi“ – prostředí anarchistů v Rusku, stejný jako Traktát o boji duchovním – souhlasí s myšlenkami, ale odmítá sílu a násilí „Idiot“ – román, zdramatizován; vynikající kvalitní dílo o slušném a poctivém knížeti, který pomá-‐ há lidem, je užitečný -‐> společnost ho vidí jako idiota. Lidé ho chtějí okrást -‐> označí ho za blázna, tidíž musí do ústavu, a lidi ho mezitím vyrabují „Bratři Karamazovi“ – jako Otec Goriot + otcovražda k tomu navíc Polský kritický realismus Henry Sienkiewicz – „Quo vadis“ – nejlepší román z antického prostředí Říma, pronásledování křesťanů Neroem -‐ „Ohněm a mečem“ – povstání šlechty proti Ukrajincům v 17. století -‐ „Křižáci“ Boleslav Prus – „Farao“ – román z Egypta Český kritický realismus 80. léta 19. století -‐ Navazuje na český popisný realismus, hlásí se k Borovskému, Němcové a Nerudovi -‐ (nejen u nás) ve třech proudech Městský kritický realismus -‐ U nás skoro nebyl Ignát Herrmann – „U snědeného krámu“; série povídek na téma otec Kontelík a zeť Vejvara Historický kritický realismus -‐ Velmi oblíben, dodává sebevědomí Alois Jirásek (1851 – 1930) – narodil se v Hodoníně ve východních Čechách, vystudoval historii, byl profesorem na gymnáziích v Litomyšli a v Praze -‐> odborník na historii, jeho díla mají historii za cíl -‐ Inspirován Tolstým – demokratické pojetí dějin -‐ Zdeněk Nejedlý z KSČ jeho pojetí dějim zneužil -‐> ‚Jiráskovská akce‘ – propagoval ho v každé ro-‐ dině, nechal jeho díla vydávat za pakatel, aby ho mohli číst všichni; Nejedlého triáda – určil tři vzory, podle kterých se smělo psát a skládat – Němcová, Jirásek, Smetana -‐ Psal prózy a dramata; v románech se věnoval třem obdobím – husitství, po Bílé hoře, Národní obrození -‐ Vychází z Palackého, je přesvědčen, že husitství je vrchol, každé z etap věnoval dílo – trilogie „Mezi proudy“ – počátky, osudy obyčejných venkovanů, ale i skutečných postav, vyzdvihuje lid; trilogie „Proti všem“ – průběh válek; trilogie „Bratrstvo“ – doznívání válek; poslední nedokonče-‐ né torzo „Husitský král“ -‐ Po Bílé Hoře podle něj přichází nejhorší období v Čechách – „Temno“ – řádění jezuitů, jako první dobu označil za dobu temna; tři povídky – „Psohlavci“, „Skály“, „Skaláci“ -‐ O národním obrození pentalogie „F. L. Věk“, tetralogie „U nás“ – z východních Čech, „Filozovská historie“ – povídka ze studentského prostředí, studentská idylka -‐ Drama – „Lucerna“ – pohádka, vlastenecká, největší úspěch; -‐ historické hry – „Jan Hus“, „Jan Roháč“, „Jan Žižka“; -‐ venkovské téma – „Vojnarka“, „Otec“ -‐ pro mládež – z Kosmovy kroniky „Staré pověsti české“, „Z Čech až na konec světa“ Zikmund Winter (1846 – 1912) – jiný než Jirásek, psal jen povídky a pouze o jediném období – 16. – 17. století (před a po Bílé Hoře); na prvním místě historik a nadruhém spisovatel (Jirásek obráceně) – žádné vymyšlené postavy, pouze dal faktům literární podobu -‐ jediný román „Mistr Kampanus“ – životopisný román o slavném humanistovi – kolaborant x hr-‐ dina? -‐ Desítky etnografických studií o krajových zvycích z různých oblastí Čech -‐ „Nezbedný bakalář“, „Rakovnické obrázky“, „Pražské obrázky“, „Rozina Sebranec“ Vesnický kritický realismus -‐ Nejoblíbenější, tradice, lid na vesnici, sedláci; většina autorů je z venkova Tereza Nováková – z východních Čech; „Maloměstský román“ – přesahuje východní Čechy, je o dveři K. H. Borovského – Zdeňce -‐ Skutečně existující postavy z 17. – 18. století z východních Čech, které se snažily formovat svět k lepšímu, ale prohrávaly – „Jan Jílek“ – přesvědčený evangelík, za jezuitů nemohl konat svou ví-‐ ru, vyřešil to emigrací;, -‐ „Jiří Šmatlán“ – studuje katolictví a nelíbí se mu, a s evangelickou vírou dopadne stejně -‐> stane se z něj ateista a východisko nachází v socialismu; -‐ „Na Librově gruntě“ – nadšenec, tentokrát neprohrává, je pokrokovým statkářem, hodný na po-‐ druhy; -‐ „Drašar“ – kněz, vlastenec, slouží lidem, ale po roce 1848 ztrácí víru a smysl života; -‐ „Děti čistého živého“ – o náboženské sektě Karel Václav Rais – podkrkonoší a českomoravská vysočina; povídky – „Výminkáři“ – otec dal sy-‐ novi všechno, co měl, ale když zestárl, syn ho chtěl ze statku vyhnat, chtěl, aby umřel, aby získal výminek pro další dobytek, a vydělal víc peněz -‐ „Rodiče a děti“ – vztahy založené na ziskuchtivosti, o lidech s těžkým životem v horách – dřina, bída -‐ Přirovnáván k Hálkovi, ale je radikálnější -‐ Romány – „Kalibův zločin“ – jeho prvotina, ale úspěšná, ‚skorodetektivka‘ o sedlákovi, který má ženu, kterou miluje, ale ona je zdeptaná venkovem, chce bohatý městský život -‐> najde si několik milenců. Kaliba na to ale kašle, miluje ji, dře pro ni ještě víc, ale jednoho dne to v něm vybouchne a zabije ji sekerou. Svůj čin nezapírá a přiznává se. Román prolamuje rozdíly mezi městem a ven-‐ kovem – všude je to stejné, ani na vesnici nejsou lepší lidé -‐ „Zapadlí vlastenci“ – poděkování vzdělancům národního obrození, kteří odmítli život ve městě a ve jménu češství hlásali o češtině v zapadlých vesničkách -‐ „Západ“ – podle Nejedlého ‚nejsmutnější román české literatury‘ – o zapadlém vlastenci, mladý kněz pomáhající na venkově v Krkonoších, tráví tam celý svůj život, ale když zestárne, napíšou mu, že musí uvolnit místo mladšímu nástupci. Kněz nemá kam jít, lidem hodně pomáhal, ale teď ho k sobě nikdo nechce -‐> je z toho nešťastný, smrt by pro něj byla východisko, musí zemřít dřív, než bude vyhnán z vesnice. To se mu podaří. Teprve na pohřbu se lidé začnou kát, ale to už je pozdě. -‐ „Pantáta Bezoušek“ – napůl román, napůl povídka, idealizace venkova – Bezoušek je starý děda, klidný, pohodový. Chce navštívit svého syna v Praze. Přijede do Prahy a je tam zmatený, všude kolem hodně lidí, kteří pospíchají, nedají s ním řeč -‐> chce domů. Tradiční pohled na vesnici, hu-‐ moristický příběh. Josef Holeček – jižní Čechy, jeden z největších panslavistů – psal studie o Slovanech; jeho největ-‐ ším dílem je desetdílný román ve 12 knihách – „Naši“ – historie několika vesnic z okolí Vodňan a Písku, zhruba prvních 50 let 19. století -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ Antal Stašek – vlastním jménem Kamil Zeman, podkrkonoší; „Blouznivci našich hor“ – ústřední téma spiritismus – lidé vyvolávající duchy, v podkrkonoší se scházeli často – život byl těžký, hle-‐ dali naději „V temných vírech“, „Na rozhraní“ – řeší sociálně opravné myšlenky, utopický socialismus „O ševci Matouškovi a jeho přátelích“ – skutečný příběh o velkém vlastenci Jan Herben – jižní Morava; do časopisu Čas jednou přišel anonymní dopis s pěti básněmi o těž-‐ kém životě ve Slezsku od Petra Bezruče – nikdo ho neznal a Herben po něm pátral. Udal ho Nor-‐ bert Mrštík. „Do 3. a 4. pokolení“ – románový cyklus o životě lidí okolo Hodonína v první polovině 19. století Karel Klostermann – ‚básník Šumavy‘ – i když psal romány a ne básně – „Skláři“, „Voraři“, „Ze světa lesních samot“ Jindřich Šimon Baar – západní část Šumavy, pocházel z Klenčí pod Čerchovem; „Pani komisarka“ + „Osmačtyřicátníci“ + „Lůsy“ – trilogie; byl knězem, pomáhal lidem, miloval zvířata – „Pro kravičku“ Realistické drama -‐ frašky, jednoduché hry, často překlady z němčiny -‐ nevzdělaní diváci -‐> nebylo možné hrát hry na úrovni -‐ v 80. letech náhlé zlepšení -‐ poprvé v Národním divadle díky novému řediteli – František Adolf Šubert – příznivec realismu, první průkopník – „Jan Vávra“, „Drama čtyř chudých stěn“ – tragédie, nic extra, ale byly první Ladislav Stroupežnický – dramaturg, autor komedií, napsal první kvalitní hry – „Naši furianti“ – venkovská komedie o volbě vesnického ponocného – nadčasová zápletka – zájem o místo, úplat-‐ ky, podvody; „Zvíkovský rarášek“ Gabriela Preissová – prostředí slovácké vesnice – „Její pastorkyňa“ (poručnice); „Gazdina roba“ Alois a Vilém Mrštíkové – „Maryša“ Alois Jirásek – „Vojnarka“, „Otec“ Soumrak století 90. léta 19. století -‐ období pesimismu, nejistoty, zmatku, nárůst sebevražd -‐ Vědeckotechnická revoluce – vývoj techniky, lidé se jí bojí, protože díky ní přicházejí o místa -‐> ničí stroje -‐ Vznikla filozofická škola ‚Pesimističtí filozofové‘ – Schopenauer, Nietzsche, Bergson – hledali ces-‐ tu, jak zbavit lidi strachu – Nietzsche měl teorii nadčlověka, Bergson teorii hybatele světa – ‚elan vital‘ – silná vůle, touha po moci, potencionál -‐> všichni z nás ho mají -‐ Reakce umělců – chtěli vyjádřit nesouhlas s dobou, kde o všem rozhodují peníze, kde lidé myslí jen na investice a zisk, kupují stroje a kašlou na dělníky -‐ Negace – vztah umění k období 90. let, odmítání doby, ale nic tím nezměnili, neoddělili se od společnosti -‐ Bohémství – odmítání pravidel a morálky, provokativní životní styl – u nás výtržnictví, ve Francii i drogy, homosexualita, vztahy mezi různými rasami,... -‐ Projevy v próze byly jiné než v poezii Próza soumraku století Čeští naturalisté -‐ Naturalismus – metoda míjení – štěstí vás míjí a vy to ani nevíte, vše závisí na náhodách a dob-‐ rých rozhodnutích Alois a Vilém Mrštíkové – Vilém napsal oslavný román „Santa Lucia“ – brněnský student gymná-‐ zia Jiří Jordán má životní lásku Prahu, sní o ní, Praha je jeho kamenná milenka. Odjede tam na podzim na vysokou – tehdy je Praha chladná, šedivá, necitelná -‐> zklame ho to, jako kdyby ho odmítla dívka -‐> chodí pít, upadá, chudne. Nastydne a onemocní, umírá na chrlení krve. – obraz lidského úpadku -‐ Tři roviny – 1. Realistická část – popis Prahy na počátku 20. století; 2. Naturalistická část – vztah k Praze a Jiřího úpadek; 3. Impresionistická část – směr poezie a malířství, založeno na impresi (= dojmu) -‐> cílem je zachytit okamžitý dojem. Mrštík to dokázal barevností pohledu – všechno je šedé (mlha, kameny, kouř, voda,...) ale v umírání je rudá barva krve – výrazná. J. K. Šlejhar – „Kuře melancholik“ – kalendářový konec (= brakový, neumělecký) – vzniklo z toho, že v 19. století kupovali knihy všichni kromě žen na vesnici -‐> začaly se prodávat kalendáře s krátkými jednoduchými příběhy Karel Matej Čapek – Chod – největší český naturalista co do množství děl; 3 roviny – zobrazuje prostředí staré Prahy (konkrétně místa, o kterých ví, že brzy zaniknou), zobrazuje tehdy klasické profese a jejich život, byl to mistr zlé náhody -‐ Nejslavnější dílo „Kašpar Lén mstitel“ – mladý zedník, jeho determinace je mstitel, už od dětství nesnášel nespravedlnost, zastává se ublížených -‐> přátelé mu říkají mstitel. Má mladou dívku, -‐ hodlá si ji vzít, ale napřed musí na vojnu. Dívka má otce-‐opilce, který vyrabuje sklep konzumu. Dívka dostane od majitele podmínku – buď si majitele vezme, nebo půjde její otec do vězení. Ona se tedy provdá a stane se z ní prostitutka. Kašpar se vrátí a chce se mstít. Dívka ho prosí a pře-‐ svědčí, aby to nedělal, ale zlou náhodou se mu to podaří. „Antonín Vondrejc“ – profese básník, determinace – ve snaze odlišit se a žít bohémský život du-‐ ševně upadá, protože hodně pije Ženy spisovatelky -‐ Řeší otázku emancipace žen, jejich nerovnoprávné postavení ve společnosti Růžena Svobodová – „Černí myslivci“ – označení pro elitní jednotku mužů z bohaté šlechty – ob-‐ hospodařovali panství, byli krásní a urostlí – na vesnicích snadno navazovali známosti, oblbovali dívky, ale pak byli povoláni jinam a na známosti se vykašlali. Dívky za to byly odsuzovány, že se nechají poblouznit, ale myslivcům nikdo nic nevytknul. Braková literatura, přesto úspěšná Anna Marie Tilschová – umělecky zdatnější, psala lépe; „Haldy“ = vytěžená hornina; o těžkém ži-‐ votě na ostravsku, silně naturalistický román, bezvýchodný život rodin, horníci pijou, jsou suroví a hrubí k ženám Božena Benešová – psychologická novela „Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášková“ – příběh do-‐ spívající dívky, zmatky dospívání, dívky to mají těžší než kluci; jména v názvu jsou její hračky z dětství Helena Malířová – známější tím, že byla manželkou Ivana Olbrachta; „Dědictví“ – líčí její komu-‐ nistické přesvědčení, kritizuje kapitalismus, vypráví příběhy žen, které dělají revoluce Poezie soumraku století -‐ -‐ -‐ Vzniká celá řada uměleckých směrů, v poezii nejvíc vyniká odpor, pohrdání, negativní postoj, více než v próze Používá negaci, bohémství Nonkonfortismus – odmítání formy, konformní člověk dodržuje pravidla, snaží se zapadnout -‐> nonkonformisté nerespektují pravidla, jdou proti společnosti, provokují ve svých dílech Symbolismus -‐ Od 80. let ve Francii, básnický umělecký směr založený na užívání symbolů – symbol je slovo ma-‐ jící více významů, které nabízí čtenáři řadu asociací závislých na jeho osobnosti (každý si ten vý-‐ znam vyloží jinak) -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ Henry Bergson – odporuje filozofii elan vital, vytvořil idealistickou filozofii – představa o existenci dvou světů vzájemně oddělených – 1. Hmotný, ten, ve kterém žijeme, nedokonalý; 2. Svět myš-‐ lenek a idejí – absolutně dokonalý, pro běžného člověka nedosažitelný Teorie: „Jen básník-‐symbolista je schopen pomocí intuice pozvat (nechat nahlédnout) do světa idejí člověka pomocí symbolů.“ – projev aristokratismu znaky – aristokratismus, subjektivismus, nová obraznost, hudebnost verše – jsou rytmické Edgar Alan Poe (1809 – 1849) – předchůdce symbolismu, hlavně prozaik – horory, detektivky; vynikající básník „Vražda v ulici Morgue“ – záhada vraždy v zamčeném pokoji „Jáma a kyvadlo“ – nejslavnější horor Báseň „Havran“ – jeho poezie je plná smrti a smutku – "ákladní vlastností poezie je smutek.“, „Krásné je to, co je smutné.“ – jeho citáty „Lenora“, „Anabel Lee“ – věnováno zemřelým milým, jeho milenky umírali mladé „Matce“, „Eldorádo“ – symbol smysl života Prokletí básníci -‐ Básnická skupina z druhé poloviny 19. století, ve Francii, jejich označení vymyslel jeden z nich – Paul Verlaine -‐ Společnost je odmítala, často je i žalovala, protože byli morálně nezpůsobilí, psychicky nemocní, úchylní, odlišovali se od pařížské smetánky -‐ Žili bohémsky – jiné oblečení, jiný životní styl, nerespektovali pravidla společenského chování, pili alkohol -‐ Přinesli nové téma – hledání krásy v ošklivosti – psali l’art port l’art (umění pro umění) = „Zbavme poezii reálných vazeb a hledejme krásu.“ – opak realismu, čistá poezie, je to nádherná poezie, i když popisují drsné věci Paul Verlaine – „Umění básnické“ – rozsáhlá stať, ve které vysvětluje pojem symbol -‐ Nejvýznamnější sbírky – „Saturnské básně“, „Galantní slavnosti“ – báseň Vánoční modlitba -‐ Společnost provokoval sexuálním vztahem s Rimbaudem Artur Rimbaud – dobrodruh, psal jen do 20 let, pak začal žít provokativně; -‐ Jediná sbírka – „Iluminace“, báseň Opilý koráb – symbol jeho života, napsal to v 19 letech Charles Baudelaire – velký bohém, známý kvůli drogám – opium, hašiš – ve svých dílech je obdi-‐ vuje; -‐ Měl vztah s mulatkou a vodil ji do společnosti – tehdy to byla nehoráznost -‐ „Květy zla“, „Mršina“ – hledal krásu v ošklivosti St. Mallarmé – „Faunovo odpoledne“ Impresionismus -‐ V 60. a 70. letech 19. století, ve Francii (před soumrakem století) -‐ Imprese = dojem -‐ podle obrazu Clauda Moneta; směr mající za cíl zachycení okamžitého dojmu, -‐ vznikl v malířství – nová metoda tečkování + zvláštní efekty vyžadující správné nasvícení obrazu -‐ v hudbě Claude Debussy -‐ v poezii krajinářská poezie – zobrazení pocitů autora v přírodě -‐ v próze mozaiková kompozice – nelíčí chronologický příběh, ale pocity a dojmy, mozaikovitě Expresionismus -‐ na konci 19. století, v Německu, maximální rozvoj po první světové válce -‐ exprese = vzrušení -‐> cílem je vzrušit čtenáře, nechat ho nahlédnout do nejtajnějších zákoutí lid-‐ ské duše; vybírá si duševně narušené hrdiny J. Weiss – „Bláznivý regiment“ – příběh z první světové války o situaci Rakousko-‐Uherska, kdy Ra-‐ kousku došli vojáci. Museli sehnat nové -‐> v ústavech duševně chorých byli silní a statní muži, jen duševně narušení, ale to nevadilo -‐> navezli je do Vídně na výcvik, poslali je na frontu se zbraně-‐ mi. Situace se zvrátila – již nejsou pod prášky a pod dozorem, jsou svobodní, nemají žádný re-‐ spekt ani strach -‐> vzbouří se, usadí se na zámku a zajmou svoje velitele, hrají s nimi sadistické hry. Robert Musil – „Zmatky chovance Törlesse“ Dekadence -‐ = úpadek, podobná symbolismu, postavená na symbolech, ale vybírá si jen to nejtemnější ze ži-‐ vota jako naturalismus -‐ ‚hodina mezi psem a vlkem‘ – vychází z přírodního náboženství, symbolizuje konec noci a začátek dne – kalné ráno, končí noc, ale ještě není světlo, je to mystické; kolem 4. – 5. Hodiny je bioryt-‐ mus maximálně utlumený, tehdy lidé umírají nejčastěji, a proto se té hodiny bojí – na to se sou-‐ střeďují dekadenti, zobrazují duševní únavu, bezbrannost, nahotu Civilismus -‐ Jediný optimistický směr, solavuje civilizaci a techniku -‐ mimoevropský směr, vzniklv USA jako reakce na konec války Severu proti Jihu -‐ K nám se dostává jen málo Walt Whitman – „Stébla trávy“; zakladatel směru S. K. Neumann – český spisovatel; „Nové zpěvy“ Česká moderna -‐ -‐ Neboli česká poezie soumraku století 1895 společné prohlášení mladých umělců – Manifest české moderny – ale říkají jen to, co ne-‐ chtějí, nevymysleli nic nového -‐> nevzešla z toho nová skupina, každý psal podle sebe a vznikla řada proudů – buřiči, dekadenti, symbolisté, J. S. Machár 1. Josef Svatopluk Machár -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ Josef Svatopluk Machár (1864 – 1942) – ‚první realistický básník‘ – dodržuje zásady realismu a přenese je z prózy do poezie Byl úředníkem ve Vídni, viděl události u nás ‚z dálky‘ – byl objektivní – „Confiteor“ – 3 sbírky, tvr-‐ dá kritika poměrů v Čechách (například proces s Omladinou) „Čtyři knihy sonetů“ – použil sonety, ale na politiku místo na lásku „Tristium Vindofona“ – žalozpěvy z Vídně, latinský název značí aristokratické smýšlení, dílo je sar-‐ kastické, kritizuje poměry v Čechách V druhé fázi psal básně, často jedna báseň zabrala celou knihu, vydávány samostatně Zabýval se postavením žen v době přelomu století – feministická literatura – „Magdalena“ – o prostitutce, která je mnohem čistší než její bohatí zákazníci, musí se tak živit, aby uživila rodinu „Zde by měly kvést růže“ – fiktivní příběh o staré tetě, která přijela za neteří do Prahy a vypráví jí o svém životě, jak se musí jednou neteř jako žena podřídit, ale ve skutečnosti to tak sama necítí a rozpláče se. Jdou pak spolu do Národního divadla na hru O lásce Ve třetí fázi se snažil filozoficky se zamyslet na vývojem lidstva – ‚Macharova koncepce dějin‘ – celkem 9 básnických sbírek, dohromady se jmenují „Svědomí věků“ – například básně V záři he-‐ lénského slunce, Jed z Judey,... v devátém dílu už líčí zánik lidstva, že se Země vychýlí z osy a spálí ji Slunce Dílo nepatřící do žádné fáze – „Konfese literata“ – autobiografické dílo 2. Český symbolismus -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ Antonín Sova (1864 – 1928) I. Impresionistické období báseň „Olše“ – krajinářská poezie z jižních Čech, chce navodit impresionistickou náladu; „Květy intimních nálad“ – sbírka; „Z mého kraje“, „Soucit a vzdor“ II. Symbolistické období „Soucit a vzdor“ – je zlomová, nese známky symbolismu, nespokojenost se stavem společnosti, pocity poutníka, samotáře. Tehdy se loučil s přáteli a odešel do izolace, uzavřel se do sebe „Zlomená duše“ – autobiografická část – líčí cestu od mládí (plné ideálů) přes dospívání (ztrácí ideály) až ke zlomené duši, jak se sám označuje; druhá část – Smetanovo kvarteto Z mého života – srovnává se se Smetanou -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ „Vybouřené smutky“ – symboly Poutník a Hora snů; nejsmutnější, vzdávající se. Poutník zklamaný životem nachází ideály na Hoře snů, kam utíká „Údolí nového království“ – Poutník si uvědomí, že na světě zůstalo něco hezkého, kvůli čemu stojí zato se vrátit – láska a žena -‐> vrací se z Hory snů „Dobrodružství odvahy“ (1906) – básně razantní, vyzývající k revolucím, novým začátkům,...; jsou útočné; vzniklo jako reakce na Krvavou neděli 1905 v Rusku (car nechal rozstřílet demonstraci mrzáků) „Ještě jednou se vrátíme“ (1912) – nejkrásnější, 90% impresionismu III. Období po roce 1910 – období usmíření a rezignace, hledá jistotu „Žně“ – obdiv věčného koloběhu života, uklidnění „Zpěvy domova“ – jistota domova, nálada první světové války – klidné vyrovnané, optimistické IV. Období od konce války do jeho smrti – stárne „Sloky spisovatelům“ (1919) – je nečekaně razantní, agresivní; reakce na VŘSR (1918) „Drsná láska“ – opět mírná, vyrovnaná, čekání na smrt Kromě poezie zkusil i prózu – „Ivův román“ – nepovedená, nevydává se, ale novinkou je lyrizace prózy, nový přístup -‐> ovlivnil jiné autory, a ti to vylepšili „Pankrác Budecius, kantor“ – z 18. století, nostalgické vzpomínky na staré dobré časy; o člověku z vesnice, který miluje muzicírování, učí děti zpívat, hraje na jarmarcích pro lidi; idealizace Otokar Březina (1868 – 1929) – symbolista, používá nejsložitější symboly, těžké filozofické otáz-‐ ky, temnost, bolest, smutek -‐> ovlivněno smrtí rodičů a nešťastnou láskou, přožívá to ale pře-‐ hnaně, přecitlivěle, patologicky „Tajemné dálky“ – nesymbolistická, intimní lyrika, smutek – báseň Moje matka „Svítání na západě“ – symbolismus, západ = smutek, temnota -‐> hledá v nich východisko „Větry od pólů“ – nejsložitější, filozofická, kosmické verše, náznak otpimismu – bratrství mezi lidmi, sounáležitost, samota není cesta „Stavitelé chrámu“ a „Ruce“ – symbol rukou v obou sbírkách 3. Česká dekadence -‐ Vznikla kolem časopisu Moderní revue – Karel hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka (sponzor, zakladatel) – vyznávali nejkrajnější pól dekadence – satanismus (= oslava zla) Karel Hlaváček (1874 – 1898) – nejlepší dekadent, 3 sbírky – „Pozdě k ránu“ – básně Večer teskné nálady a Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji – viola a hoboj byly symboly smutku; „Mstivá kantiléna“ – na téma španělských dobyvatelů, kteří porazili Holanďany v jejich vlastní zemi; „Sokolské sonety“; symboly aristokracie – štíhlé prsty a latina Jiří Karásek ze Lvovic – vlastním jménem Josef Karásek; „Sodoma“ – svět je zlý, naruby, temný; „Zazděná okna“, „Sexus necans“ – erotická tématika, nezvyklá na dekadenci; žádná citová rovina, jen boj dravců, vášeň 4. Generace buřičů -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ Ostře vystoupili proti poměrům v Čechách, byli stejně staří, kritizovali a bouřili se -‐> proto buřiči I. Etapa anarchistická / dekadentní (satanistická) – 90. léta – dělali alotria po Praze II. Etapa buřičská – ubrali plyn, trochu dospěli, začínají cíleně kritizovat – počátek 20. století III. Etapa usmiřovací, rezignující – došlo jim, že stejně nic nezměnili – po roce 1910 IV. Etapa hledání východiska František Gellner (1881 – 1914) – jeden z největších bohémů a provokatérů generace, nejvíc se odlišoval a psal tak, označován za cynika, za špatného člověka Dělá si srandu z posvátných pojmů (první láska,...) Psal dva tehdy nejpokleslejší útvary o laciných tématech – šanson a kuplet pro kabarety -‐> při-‐ sprostlé, drzé -‐> literární provokace, oslavuje opovrhovaná témata „Po nás ať přijde potopa“, „Radosti života“ – alkohol, tabák, hospoda, děvky Nenalezl východisko, zemřel za první světové války a nemá hrob Stanislav Kostka Neumann (1875 – 1947) – 4 tvůrčí období I. Období (do roku 1905) – typický buřič, používal latinu, vyznavač anarchismu a satanismu – „Nemesis bonorum custas“ (= Nemesis, ochránkyně nebohých / chudých) – sbírka psa-‐ ná ve vězení, byl vězněn na 14 měsíců v Plzni na Borech za své členství ve spolku Omladi-‐ na – diskuzní hnutí Fáze dekadentní – „Apostrofy hrdé a vášnivé“, „Satanova sláva mezi námi“ – díky ní se stal čle-‐ nem Moderní revue Fáze buřičská – „Sen o zástupu zoufajících“ – vybírá si sociální problémy doby, cíleně kritizuje, například báseň Stráň chudých lásek – úplně jiný Neumann, žádná agrese, jen soucit II. Období (1905 – 1918) – opouští Prahu a stěhuje se na jižní Moravu (Řečkovice, Bílovice) – ‚Neumannovo moravské období‘ „Nové zpěvy“ – civilismus – Zpěvy drátů, Zpěvy světel, Zpěvy z lomozu Nalezl východisko v komunismu Fráňa Šrámek (1877 – 1952) – básník, prozaik a dramatik -‐ „Života bído, přec tě mám rád!“ – anarchistická sbírka plná ironie a kritiky; báseň Ada, Minka, Marta – o třech prostitutkách, nesouhlasí se systémem, který je nutí dělat to, co dělají -‐ „Modrý a rudý“ – sbírka, verš modrý rezervista (starší voják, záložák) a rudý anarchista (rudá byla jejich barva) -‐> první projevy antimilitarismu; báseň Raport (= hlášení) -‐ Po 10 letech napsal „Splav“ – vitalismus – oslava života, žen, všeho krásného; básně Splav a Čtr-‐ náctiletý -‐ Ve stáří napsal „Rány a růže“ – literatura z konce války – oslavná, radostná -‐ Próza – „Prvních jedenadvacet“ – soubor prvních 21 povídek, doposud jen samostatně v novinách, všechny do roku 1914 (předválečné), anarchistické, kritické, útočné -‐ „Stříbrný vítr“ (1910) – rok, kdy se buřiči začínají vzdávat; impresionistický román – první impre-‐ sionistická próza; hlavní hrdina Jan Ratkin studuje na malém městě na gymnáziu a má problémy se svým tátou, který mu sice platí peníze, ale jinak se o něj nestará a nevšímá si ho. Mladý student tím trpí a trpí i ve škole, kde si připadá osamělý. Jediný, s kým si rozumí, je jeho strýc Jiří. Jiří je černou ovcí rodiny, nikdo ho nemá rád, v průběhu děje se zastřelí a Jan zůstane definitivně sám. – název je metafora – touha, mládí. Vylíčení zmatků dospívání, nesouvislý román, mozaiková kompozice. -‐ „Tělo“ – vitalistický román, oslava mládí, kritika války -‐ Próza „Žasnoucí voják“ – naturalistický pohled na válku, něco mezi novelou a románem -‐ Drama – „Léto“ – vitalismus, impresionismus, hra bez děje – 1 letní večer, 2skupiny postav – ro-‐ diče (dospělí) a děti, povídají si mezi sebou, dospělí jsou vyhořelí, unavení, ničemu nevěří; děti jsou opak -‐> opět obdiv k mládí, až lehce naivně; neoblíbený -‐ „Hagenbek“ – satira na nenáviděného rakouského generála; nehraje se -‐ „Měsíc nad řekou“ – impresionismus, utlumený vitalismus; o sjezdu abiturientů s dětmi 30 let po absolvování gymnázia; podobný Létu, ale poprvé se na mládí dívá kritičtěji – mládí je přechodné, jednou budeme taky staří a vyhořelí -‐ Nalezl východisko v antimilitarismu a vitalismu Viktor Dyk (1877 – 1931) – vyčleňuje se tím, že byl neoromantik – vypjaté city, láska až za hrob, ro-‐ zervaný hrdina, ideály – Dyk má jako ideál národ -‐> ‚romantická služba národu‘ (jeho východisko) -‐ Býval českým politikem, měl krajně pravicové názory, neměl daleko k fašismu – tvrdě se chtěl vy-‐ pořádat s každým, kdo škodil národu (stávkující – narušovali jednotu) -‐ Básník, prozaik, dramatik -‐ Poezie – používal latinu – „A porta inferi“ (= před branami pekla), „Síla života“, „Marnosti“ – silně dekadentní; více anarchistické – „Milá sedmi loupežníků“, „Buřiči“ – obdiv k anarchismu; všech 5 jsou sbírky -‐ „Satiry a sarkasmy“ – umírněnější, ale ironický -‐ V usmiřovací fázi přepracoval Buřiče, zjemnil, ubrečenější, nové poznatky – „Buřiči a usmíření“ -‐ Od roku 1914 napsal 4 sbírky na téma hrozná válka – ‚válečná tetralogie‘ – „Lehké a těžké kroky“, „Anebo“, „Okno“, „Poslední rok“ -‐ Poslední sbírka „Devátá vlna“ (1930) – romantické, smutné, intimní – tušení smrti; báseň Ga-‐ lantní píseň z tragédie – inspirace Rousseauovou Novou Heloisou -‐ Próza – „Krysař“ (1910) – vycházel z německé pověsti o Krysaři z Hameln ze středověku – pověst je jiná. Podle pověsti za to, že mu nezaplatili, vyvedl krysař z Hameln 130 dětí. Dyk to upravil a ne-‐ chal vyvést všechny obyvatele Hameln. Navíc přidal postavu Agnes – ona a krysař jsou milenci, je to romantické -‐> láska, která nemůže dobře skončit. Krysař je tajuplná postava, nevíme o něm nic, je volný, nemůže být s Agnes, to by musel zakořenit ve městě. Agnes navíc čeká dítě s Dlouhým Kristi-‐ ánem. Je z toho zoufalá, chystá se skočit z kopce Koppeln do propasti (o něm vypráví pověst, že za propastí je zaslíbená země sedmihradská -‐> bere to jako vysvobození), ale cestou se utopí v řece. Teprve tehdy se hodlá krysař pomstít a vyvede celé město na Koppeln. Jenže tím se nepomstí, pro-‐ otže těm lidem vlastně ulehčí, narozdíl od pověsti to město neporazil, umožnil jim vstoupit do ráje. Krysař napřed hodí do propasti píšťalku a pak sám skočí. -‐ Píšťalka v Krysařovi funguje jako symbol umění (vypadá jako psací pero -‐> krysař zahazuje to, pro co žil = symbol toho, že se buřici vzdávají), nebo symbol života -‐ Narozdíl od pověsti dva lidé přežijí – Sepp Jörgen (hlupák, zpomalený, nevnímal kouzelnou melo-‐ dii píšťalky) a nemluvně, které Sepp zachránil -‐ Krysař je vlastně buřič, musí prohrát -‐ „Akta působnosti čertova kopyta“ – měla být série, ale jen dva romány; vývoj anarchistického hnutí v Čechách -‐ Drama – „Zmoudření dona Quijota“ – použil rys snílkovství, bez děje. Odehrává se ve chvíli, kdy starý don Quijot umírá, uvažuje nad tím, jestli byl hrdina, nebo ne. Až teď přijímá myšlenky Sancho Panzy, omlouvá se, že vyváděl takové hlouposti. -‐ „Revoluční trilogie“ – hrdinství bojovníků za Velké francouzské revoluce -‐ Pro Dyka je typické donquijotské rytířství Petr Bezruč (1867 – 1958) – vlastním jménem Vladimír Vašek, narozen v Opavě, nedostudoval, pra-‐ coval na poště v Brně a Místku -‐ 1889 Jan Herben obdržel jeho básně a začal po něm pátrat -‐> udal ho Norbert Mrštík -‐ 1903 vyšel soubor 51 básní – „Slezské číslo“ – trochu amatérské, musel je přepracovat -‐ „Slezské písně“ (1909) -‐ Už nenapsal nic významného, celý život jen přepracovával písně – 40 verzí, ale ta první je nejlepší -‐ Považována za jednu z nejlepších sbírek 20. století, vytvořil 20 stylizací (umělecký prostředek, kdy si autor na někoho hraje, stylizuje se jako hrdina, kterým není -‐ Plastické zobrazení Slezska právě díky stylizacím -‐ Stylizace do postavy svědka / komentátora z povzdálí – báseň Kantor Halfar -‐ Stylizace do útočného lidového pamfletisty – obyčejný Slezan, útočník, má toho plné zuby -‐> kri-‐ tizuje a nadává – báseň Markýz Géro – skutečná postava, vlastnil doly, zlý zaměstnavatel -‐ Stylizace do kritika vládnoucích vrstev – větší intelektuál než pamfletista, kritizuje smetánku, ve-‐ směs Pražáky (těch se to dotklo) – báseň Praga caput regni (= Praha hlava království) -‐ Stylizace do postavy fantóma – skřeti z podzemí Ostravska, podzemí plné krve havířů – jendou se ta krev vylije ven a skřeti se pomstí -‐ Stylizace do pstavy lidového mýtu – loupežník, který bohatým bral a chudým dával – Ondráš – báseň Ondráš -‐ Stylizace do postavy antického hrdiny – Leonidás – srovnává se s ním – báseň Leonidás -‐ Rovina dokumentární – pravdivě a drsně zobrazený těžký život ve slezském kraji (macharovská rovina) -‐ Rovina imaginativní – stylizace, vymýšlí si (sovovská rovina -‐ „Stužkonoska modrá“ – sbírka, zklamání z hospodářské krize (1930) Karel Toman (1977 – 1946) – vlastním jménem Antonín Bernášek, narodil se u Slaného, hodně ces-‐ toval, nalezl východisko v domovu, předtím táhl k anarchismu -‐ Obdivoval filozofii Nietzscheho (dekadentní filozofie), toužil po svobodě jednotlivce -‐ Časopis Nový kult (s Neumannem) -‐ Motivy tuláka, vagabunda – sám se tak označuje -‐ Sbírka „Pohádky krve“ (1898) – báseň Fin de siécle – dekadence, anarchismus, cynický, tehdy bylo stále velké procento věřících – stavěl se proti řádu. Později se k této sbírce už nevracel -‐ Sbírka „Torzo života“ (1902) – protest proti stereotypnímu životu, už tehdy sympatizoval s lidmu na kraji společnosti; erotická témata, smyslnost žen, anarchismus ustupuje -‐ Sbírka „Melancholická pouť“ (1906) – skoro žádný anarchismus, báseň Píseň -‐ Přežíval v západní Evropě jako tulák, hladověl -‐> začal objevovat kouzlo domova -‐ Sbírka „Sluneční hodiny“ (1913) – žádný anarchismus, usmíření, báseň Tuláci -‐ Sbírka „Verše rodinné a jiné“ – mišmaš všeho možného, věří ve vznik republiky, v nový řád světa -‐ Sbírka „Měsíce“ (1918) – poválečná, 12 básní na každý měsíc v roce, všechny mají 13 veršů, vko-‐ loběhu roku zobrazuje lidský život; přírodní lyrika, obrací se k významným světcům – symboly (sv. Václav, Jan Hus) -‐ Sbírky „Hlas ticha“ a „Stoletý kalendář“ – vrátil se k motivu tuláctví Jaroslav Hašek – řadí se k buřičům, nalezl východisko ve Švejkovi, ale budeme ho probírat později, protože patří do poválečné literatury Literární kritika konce 19. století -‐ Neexistuje jako věda, několik autorů mělo ve sbírce kritizující díla, ale nebyli to kritici -‐ Díky Františku Xaveru Šaldovi se stala vědou – začínal v 90. letech jako příznivce české moderny, chtěl se stát spisovatelem -‐ „Analýza“ (1894) – do té se pustili spisovatelé a tvrdě ji odsoudili -‐> rozhodl se ji bránit a od-‐ pověděl první kritickou studií – „Syntetismus v novém umění“ – obhajoba, vysvětlení částí Anazýly -‐> vznikla z toho vynikající studie o směrech, kterém koncem 19. století vznikly -‐ Povýšil kritiku na vědu a stal se doposud nejlepším kritikem
