(5. října 2007) – 50 let kosmonautiky

Transkript

(99942) Apophis
7. číslo :: 5. října 2007
50 let kosmonautiky
●
●
●
●
●
●
●
Úvodník
Před 50 lety odstartoval Sputnik
Apollo
KSC se připravuje na program Constellation
Několik vět: Karel Pacner, Pavel Toufar, Milan Halousek
Z archivu: John Fitzgerald Kennedy k národu
Patnáct milníků v kosmonautice
1
Úvodník
Kosmonautika byla od svých počátků úzce spojena z armádou a zbrojením. Konec druhé světové
války pozvolna přešel do války studené. Obě velmoci chtěli mít taktickou převahu, což mimo jiné
znamenalo vlastnit jadernou zbraň a prostředek, jak ji co nejrychleji dopravit do týlu nepřítele.
USA i Sovětský svaz proto usilovně pracovali na vývoji raket s co největší nosností a především
co největším doletem. Jakmile byl tento úkol splněn, stačilo jadernou hlavici vyměnit za družici a
vyslat ji do vesmíru. Úspěch měl přisoudit jedné či druhé velmocí převahu a prestiž. V Sovětském
svazu si pro západ neznámý muž v té době plnil svůj odvěký sen, ačkoliv věděl, že neúspěch ho
může stát všechno, šel si tvrdě za svým. Píše se 4. říjen 1957 a v pustinách Kazachstánu se
odehrává drama, o kterém ví jen hrstka zasvěcených. V 19:28 UT se od zemského povrchu
odlepuje raketa R-7. Její konstruktér Sergej Koroljov dobře ví, že tahle šance je jeho poslední. O
více než hodinu a půl později vcelku primitivní vysílač oznamuje celému světu, že Sputnik je na
oběžné dráze (mp3), že se právě zrodil nový obor lidské činnosti, že se zrodila kosmonautika, že
začaly závody o dobytí vesmíru…
Po první družici následoval do vesmíru i první živý tvor a první člověk. Jurij A. Gagarin nám
ukázal, že člověk může ve vesmíru žít a už v roku 1969 učinil Neil Armstrong svůj malý krok na
Měsíci. Od té doby ustalo soupeření o nadvládu nad vesmírem, ale kosmické lety pokračují.
Stavbou Mezinárodní kosmické stanice se člověk zřejmě natrvalo zabydlet ve vesmíru. V letech
následujících nás čeká návrat na Měsíc a možná i pilotovaný let na Mars.
Přestože že veřejnosti připadá kosmonautika nepotřebná, drahá a přespříliš nebezpečná,
setkáváme se s ní každý den. Stačí si doma pustit sportovní utkání z druhého konce světa, nebo
obyčejnou předpověď počasí. Kosmonautika pomáhá zachraňovat životy v oblastech postižených
přírodními katastrofami. Z družicemi nad hlavou se můžete dovolat i z těch nejzapadlejších míst
této planety a nikdy se neztratíte. Kosmické sondy pak dnes a denně prozkoumávají tajemné a
fascinující světy a pomáhají nám lépe porozumět naší minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
Na druhou stranu je zde i opačná strana mince. Při dobývání vesmíru už člověk mnohokrát
zaplatil daň nejvyšší. Už jen s úctou k těmto obětem musíme pokračovat dál…Per aspera ad
astra!
Naše planeta je kolébkou rozumu, ale nelze žít věčně v kolébce.
Konstantin E. Ciolkovskij
„Jediným způsobem, jak zjistit hranice možného, je zkusit aspoň malý krůček za hranice
nemožného.“
Arthur C. Clarke
Petr Kubala
2
Autor: Petr Kubala
Zdroj: Wikipedia, mek.kosmo.cz, history.nasa.gov/
Dne 4. října 1957 zažil svět šok. Slavné pípání oznámilo, že Sovětský svaz vyslal do vesmíru
první družici. Zrodil se nový obor, bez kosmonautiky se dnes už člověk neobejde, i když si to
paradoxně možná ani neuvědomuje. Startem Sputniku začaly závody o dobytí vesmíru, které
skončily několik set tisíc kilometrů od Země, v Moři klidu na Měsíci v roce 1969. Dnes si celý
svět připomíná výročí Sputniku a naše pozornost opět směřuje k Měsíci.
Člověk odjakživa snil o letech do vesmíru, o tom jak jednou jeho noha stane na Měsíci a ostatních
planetách naší Sluneční soustavy. Zřejmě nejpůsobivějším a na svou dobu nejpřesnějším
způsobem popsal lety do vesmíru Jules Verne. Průkopníkem v oblasti raketové techniky se pak
stal Konstantin Eduardovič Ciolkovskij.
Závody o dobytí vesmíru
Říká se, že v době války mlčí múzy a zřejmě tomu tak opravdu je. Přesný opak ale v době
válečných konfliktů zažívá technika, pochopitelně především ta vojenská. Nacistické Německo se
na konci války pokoušelo zaskočit svou tajnou zbraní. Raketa s označením V2 měla sloužit mimo
jiné k ostřelování Velké Británie. Ke konci války chtěli plány k této balistické raketě ukořistit jak
USA tak Sovětský svaz. Zájem byl nejen o výrobní plány, ale i samotné rakety a jejích
konstruktéry, kteří byli známí jako „raketový tým“. Nejznámějším představitelem raketového
týmu byl Wernher von Braun. O životě von Brauna se toho napsalo více než dost. Podle jedněch
byl vypočítavým kariéristou a za války poměrně aktivním nacistou. Jiní zase tvrdí, že se mu
vojenské využití jeho raket nelíbilo a mnohokrát měl před gestapem namále. Ať už tak, či onak,
byl von Braun geniálním konstruktérem, který snil o cestách do vesmíru, snil o využití svých
raket nikoliv k zabíjení lidí, ale k cestám na oběžnou dráhu, Měsíc a dál. Ke konci války von
Braun dobře věděl, že pokud si chce tento svůj sen splnit, pak to jistě nebude ve válkou
zdevastovaném Německu. Jen dvě země v té době mohly von Brauna zaměstnat a umožnit mu
vyslat první družici do vesmíru. V červnu 1945 se von Braun vzdal americkým jednotkám a brzy
nato odcestoval do USA společně s dalšími německými vědci a cennými plány.
Obr.1.: Sputnik 1, zdroj: html.rincondelvago.com
3
Při příjezdu do USA pracoval von Braun a jeho tým pro americkou armádu na vývoji balistických
raket. I přes velké přesvědčování svých nadřízených o prospěšnosti kosmických letů spadl von
Braun opět do vojenské mašinérie. K plnění svého snu se dostal až počátkem 60. let, kdy přichází
do nově vznikajícího Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA). Byl to právě von Braun,
kdo zkonstruoval první americké kosmické nosiče – včetně legendárního Saturnu V, který v roce
1969 dopravil člověka na Měsíc.
Rusové naproti tomu ukořistili jen „zbytky“ von Braunovy technologie a museli z větší části začít
s vlastním vývojem balistických raket. K tomu jim měl pomoct zapomenutý geniální konstruktér
Sergej Pavlovič Koroljov. Ten se stal v roce 1938 obětí Stalinových čistek a byl poslán do gulagu.
Po 6 letech se z vězení vrátil, aby pomohl Sovětskému svazu postavit účinnou balistickou raketu.
Paradoxně byl jeho hlavním spolupracovníkem Valentin Gluško, konstruktér raketových motorů a
člověk, který ho při stalinských čistkách udal.
Obr.2.: Sergej Pavlovič Koroljov
Koroljov a jeho tým měl využít nalezenou německou technologii a rakety V2 k postavení
balistických raket. Několik raket sice skutečně tým postavil, ale úspěšnou se stala až raketa R-7.
Ta byla schopná zasáhnou jakékoliv americké město. Společně s nosností a spolehlivostí to byl
také hlavní úkol, který Koroljovův tým měl. Po dokončení rakety R-7 se Koroljovi otevírá
možnost, splnit si svůj dávný sen – vyslat družici na oběžnou dráhu kolem Země. Důležitým
mezníkem se stal 21. srpen 1957, kdy raketa s maketou vodíkové bomby úspěšně zasáhla cvičný
cíl na Kamčatce. V tu chvíli dostal Koroljov zelenou a mohl začít připravovat v tajnosti družici.
Stejně jako byly utajeny plány na vyslání první družice, bylo utajeno i jméno Koroljova. Uznání
se mu dostalo teprve po smrti v roce 1966, kdy se svět dozvěděl jméno legendárního ruského
konstruktéra a otce ruské kosmonautiky. Koroljov měl státní pohřeb s těmi nejvyššími poctami.
Vraťme se ale zpět ke startu první umělé družice Země. Sověti s vysláním své družice poměrně
spěchali. Zatímco oni celý program přísně tajili, Američané museli téměř vše zveřejňovat. Rusům
4
bylo jasné, že USA svou první družici chtějí rovněž vypustit co nejdříve. Start americké družice
byl sice stanoven na březen 1958, ale Koroljov si myslel, že to může být kamufláž a ve
skutečnosti odstartuje americká raketa Vanguard s družicí už 6. října. Ten den se totiž ve
španělské Barceloně konal kongres a Koroljov se obával, že na něm chtějí Američané oznámit
svůj velký úspěch. Přípravy na nově postavené odpalovací základně v Kazachstánu, která dostala
název podle blízkého města Bajkonur, proto intenzivně pokračovaly. Koroljov nakonec
preventivně posunul datum startu rakety R-7 s družicí z 6. října na 4. října.
Obr.3.: Wernher von Braun
Sputnik 1
Vytoužený okamžik nastal 4. října v 19 hodin 28 minut 34 sekund světového času, kdy se raketa
R-7 odlepila od země z kosmodromu Bajkonur. Na potvrzení svého úspěchu si ale musel
Koroljov a jeho tým počkat více než 90 minut. Tak dlouho trvalo Sputniku, než dokončil svůj
první oběh kolem Země a dostal se znovu téměř nad místo startu. Úspěch pak byl potvrzen
signálem v podobě slavného pípání, které bylo později zaznamenáno po celém světě a byl to v
podstatě jediný důkaz o sovětském úspěchu.
Sputnik byl velmi jednoduchou družicí. Jeho hlavní úkol spočíval v tom, že měl být první družicí
na oběžné dráze a měl dokázat, že to „funguje“. Měl být jednoduchou a spolehlivou družicí, která
vydrží pracovat na oběžné dráze alespoň několik týdnů. Sputnik 1 byl tvořen hermeticky
uzavřenou schránkou kulovitého tvaru o průměru 58 centimetrů s charakteristickými anténami.
Uvnitř schránky byly přístroje, zabezpečující výrobu energie z chemických zdrojů, vysílač a
aparatura, která zajišťovala vhodnou teplotu. Anténní systém byl tvořen 4 pruty o délce 2,4 a 2,9
metrů.
Sputnik 1 byl po startu naveden na oběžnou dráhu ve výšce 227 až 945 km nad zemským
povrchem se sklonem 65° vůči rovníku. Oběžná doba činila 96 minut. Oběžná dráha Sputniku se
ale vlivem tření o vrchní vrstvy atmosféry postupně měnila. Dne 4. ledna 1958 přišlo
nevyhnutelné – Sputnik 1 shořel v atmosféře. Celkem oběhla první umělá družice naší planetu
více než 1 400x.
5
Doba po Sputniku 1
Po Sputniku 1 následovaly ještě další dvě družice téhož názvu. Dne 3. listopadu 1957 odstartovala
do vesmíru družice Sputnik 2. Na její palubě se nacházel první živý tvor ve vesmíru – pes Lajka.
Dne 15. května 1958 pak odstartovala vědecká družice Sputnik 3. V mnoha encyklopediích a
přehledech se můžeme setkat ještě s dalšími družicemi Sputnik, jedná se ovšem pouze o označení
jiných kosmických lodí.
První americká družice Explorer 1 se vydala do vesmíru 1. února 1958. Už v dubnu 1961 se do
vesmíru podíval i první člověk. V reakci na to vyhlásil americký prezident John Fitzgerald
Kennedy závody o Měsíc.
Přestože Koroljov zemřel už roku 1966 a von Braun v roce 1977, jejích odkaz najdeme i dnes. Již
10. října se má k Mezinárodní kosmické stanici vydat se dvěma novými členy stále posádky ruská
loď Sojuz. Právě tato loď i stejnojmenná raketa jsou dílem Koroljova. Pochopitelně od té doby
prošly mnohokrát modernizací, ale hlavní koncept zůstal. NASA pak vyvíjí nový nosič Ares,
který má znovu dopravit člověka na Měsíc už ve druhé polovině příštího desetiletí. Při stavbě
nové rakety se přitom vychází z osvědčených technologií, mimo jiné i von Braunovy rakety
Saturn V.
Kosmický věk pokračuje. Každý den můžeme díky družicím sledovat předpověď počasí,
sportovní utkání, či přímý přenos ze závodů F1. Družice nám také umožňují lokalizovat naší
polohu, dovolat se na opačný konec světa a mnoho dalšího. Kosmické sondy v těchto chvílích
zkoumají Sluneční soustavu a přinášejí nám cenné informace o cizích světech a naší minulosti.
Člověk se brzy vrátí na Měsíc, který nabízí tolik možností. Další za
stávkou bude Mars a pak směle dál. Koroljov a von Braun nám ukázali cestu…Země je naše
kolébka, ale vesmír je náš domov.
Obr.4.: Sputnik 1
6
Apollo
Autor: Marcel Kukuricáš
Prvé krôčiky človeka na inom vesmírnom telese sa stali veľkým historickým míľnikom nielen v
histórii pilotovanej kozmonautiky, ale celkom určite aj v dejinách ľudskej civilizácie. V priebehu
krátkej doby s maximálnym technickým vypätím skupina, nadaných a odvážnych ľudí dokázala
raz a navždy zmeniť povahu našich schopností napĺňať si svoje túžby a prekonávať aj tie
najväčšie prekážky, slovami prezidenta Kennedyho: „...nie preto, že je to ľahké ale preto, že je to
ťažké!“
Obr.6.: Štart rakety Saturn 5 na misiu Apollo 11
Prečo práve Mesiac?
V dobe úspechu veľkých sovietských rakiet, ktoré dokázali vyniesť na obežnú dráhu prvú družicu
Zeme (Sputnik) a o štyri roky neskôr aj prvú kozmickú loď s človekom (J. Gagarin) na palube,
bolo rozhodnuté, aby svetová superveľmoc akou Amerika bola, ukázala celému svetu a hlavne
komunistickému bloku, že aj Američania sú tu od toho, aby dokázali zbierať kozmické prvenstvá
a že sú schopný dosahovať grandiózne ciele nadpozemského charakteru. Nešlo o to len tak
predbehnúť sovietsky národ v hocičom. Muselo to mať význam porovnateľný s letom prvého
človeka do vesmíru. Preto prezident Kennedy zvážil všetky aspekty, ktoré súviseli s možným
letom na Mesiac, a bezprostredne po lete Gagarina učinil prejav, ktorým vyzval celý americký
národ, aby sa zjednotil v mene získania sebadôvery a dohnania sovietského kozmického náskoku
a motivoval ho na tak nebezpečnú, komplikovanú a nákladnú cestu na Mesiac. A americký ľud
dokázal, že dozrel „čas pre nové veľké americké podujatie.“
7
Obr.7.: CSM nad povrchom Mesiaca zachytený na snímke z LM
Predohra k mesačnej lodi
Prejav s definitívnym rozhodnutím letieť na Mesiac sa učinilo ešte pred prvým letom Američana
na orbitu Zeme, avšak len 20 dní po lete Sheparda po balistickej dráhe v lodi Mercury. Boli to
lode, ktoré mali za hlavný cieľ dokázať, že človek je schopný lietať a žiľ vo vesmíre, teda aspoň
po dobu, ktorú tieto lode umožňovali. A tak Američania začali lietať na orbitu v rokoch ´62 a ´63.
To však nestačilo, a dva roky na to predviedli Američania novú kozmickú loď Gemini, s ktorou
mali otestovať na zemskej orbite väčšinu nevyhnutných technických zariadení, prvkov, postupov
a činností, ktoré musia byť nevyhnutnou súčasťou koncepcie letu človeka na mesačný povrch a
späť. Najdôležitejšie bolo dokázať asi tieto tri aspekty kozmického letu:
1. výstupy z kozmickej lode v skafandroch – bez toho by nebolo možné, aby sa astronauti prešli
po mesačnom povrchu a pracovali na ňom.
2. spájanie kozmických lodí na orbite (rendezvous) – nie je to bezprostrednou nevyhnutnosťou
pre umožnenie letu na Mesiac (pretože je možnosť priameho letu v jednej kozmickej lodi na
lunárny povrch), ale uprednostnenie koncepcie rozdelenia mesačnej lode na dve časti (pre
manévre na zemskej, mesačnej a translunárnej orbite a pre pristátie na Mesiaci) významným
spôsobom šetrí hmotnosť a palivo potrebné pre štart a manévrovanie vo vesmíre a tým sa znižujú
nároky na hlavnú nosnú raketu (Saturn 5).
3. dlhodobý pobyt – aspoň na čas nevyhnutný pre let na mesiac, prácu na povrchu a let späť.
8
Obr.8: Neil Armstrong chvíľu po dosadnutí Orla na povrch Mesiaca
Mesačná loď
Veliteľská sekcia CM:
Veliteľská sekcia CM má tvar kužeľa, je to hlavný obytný priestor astronautov, z tohto miesta sa
riadia všetky štartovné, orbitálne, medziorbitálne a spojovacie operácie.
Servisná sekcia SM:
- ej pevne spojená s veliteľskou sekciou až do samotného záveru letu, jej obsahom je hlavne
palivo a energetický systém.
Lunárny modul LM:
Horná časť - je určená pre pobyt astronautov a štart z mesačného povrchu na mesačnú orbitu, má
všetky riadiace funkcie kozmickej lode potrebnej pre pobyt na povrchu.
Dolná časť – je určená pre pristátie na mesačný povrch a sú na ňom umiestnené vedecké prístroje
a náradia určené pre použitie iba na povrchu (napr. Lunárny Rover).
Mesačné vozidlo:
Mesačné vozidlo je určené pre zefektívnenie práce a vedeckovýskumnú činnosť na povrchu. Bolo
použité iba pri misiách Apollo 15, 16 a 17.
9
Obr.10.: V tejto chvíli delia ľudstvo už len posledné sekundy od zmeny svojej tváre
Schéma letu
Let človeka na Mesiac sa začína štartom majestátnej rakety Saturn 5, ktorá zatiaľ drží svetový
rekord v nosnosti spomedzi všetkých kozmických nosičov a jej najväčšou prednosťou je, že je
schválená pre let s ľudskou posádkou. Bohužiaľ, dnes už takúto raketu nepostavíme, pretože na
dnešné pomery je technicky zastarala a bolo by jednoduchšie vyvinúť novú raketu (Ares 5, ktorá
sa plánuje pre projekt návratu ľudí na Mesiac). Počas štartu sa spotrebuje palivo v dvoch
stupňoch, ktoré sa v priebehu štartu postupne odhodia a spotrebuje sa časť paliva v treťom stupni
rakety. Tým sa raketa navedie na zemskú orbitu. Začne sa previerka všetkých systémov lodí
nevyhnutných pre pokračovanie misie. Po cca 2 obletoch Zeme sa opäť „naštartuje“ tretí stupeň
rakety a navedie kozmickú loď na cca dvojdňový let k Mesiacu. Potom kozmonauti oddelia
veliteľskú a servisnú sekciu od zbytku rakety, na ktorej je ešte stále pripojený lunárny modul.
Kozmickú loď otočia o 180º a spoja veliteľskú sekciu s lunárnou. Nasleduje odhodenie tretieho
stupňa rakety a tým je cesta na Mesiac otvorená. Po priblížení sa k Mesiacu astronauti spomalia
komplex pomocou servisnej sekcie a navedú ho na mesačnú orbitu. Dvaja astronauti sa
premiestnia do lunárneho modulu a jeden ostáva osamotený vo veliteľskej sekcii. Nasleduje
pristátie a prieskum mesačnej krajiny. Po ukončení pracovnej náplne na povrchu posádka odlieta
iba v hermetizovanej časti lunárneho modulu. Časť určená na pristátie ostáva na povrchu a slúži
ako štartovacia rampa. Na mesačnom orbite sa obe kozmické lode spoja, dvaja astronauti (spolu s
mesačným materiálom) sa premiestnia do veliteľskej sekcie a nepotrebnú lunárnu loď „odhodia“.
Potom sa na chvíľ zažnú motory servisnej sekcie a loď sa tým nasmeruje na spiatočnú cestu na
Zem. Po dvoch dňoch letu od Mesiaca k Zemi sa astronauti usadia v skafandroch do kresiel,
odhodia servisnú sekciu a pristanú vo vodách tichého oceánu. Tým sa ukončí let celej jednej
slávnej misie Apolla.
Urýchlené Apollo
Spolu s vývojom projektu sa obe súťažiace strany pozorne sledovali na poli kozmických
ne/úspechov. V roku 1968 sa Sovieti chystali realizovať mesačnú misiu použitím kozmickej lode
Zond (čo bola v podstate upravená loď Sojuz). Posádku mal tvoriť iba jeden kozmonaut a malo sa
jednať iba o oblet Mesiaca. Zond bola už niekoľko krát otestovaná na daný let v nepilotovanom
režime a teraz nasledoval už len let s posádkou. Termín štartu mal byť tesne pred letom Apolla 8.
10
Ale počas predštartovných testoch sovietov sklamala technika a let odvolali až pokiaľ sa
neodstránia dané opravy. To nemalo trvať dlhšie ako pár týždňov, a Sovieti by opäť získali
prvenstvo – sovietsky človek by bol prvým človekom v histórii ľudstva pri mesačnom telese. Let
Apolla 8 bol pôvodne plánovaný ako misia na zemskej orbite, ale keďže z technologického
hľadiska nič nebránilo tomu, aby sa uskutočnila misia na mesačnú orbitu, tak ju tak aj naplánovali
a celú pripravili. Uskutočnili tak aj v snahe predbehnúť sovietov pred plánovaným letom k
mesiacu. Šťastena praje pripraveným a americkému plánovaciemu manažmentu to naozaj
perfektne vyšlo, hoc len o chlp. Potom ako americký astronauti oslavovali Vianoce pri Mesiaci, sa
Sovieti rozhodli na Mesiac neletieť, pretože osamotený sovietsky kozmonaut len oblietajúci
Mesiac by vyzeral (aj vzhľadom na nekvalitnú telemetriu) ako nešťastný príbuzný. A ako je
možné, že Američania boli predčasne pripravený letieť k Mesiacu? Trochu tomu dopomohla
tragédia Apolla 1. Totiž pri analýze príčin nehody sa odhalili nedostatky, ktoré by sa inak
postupne riešili počas ostrých pilotovaných misií a tak táto nešťastná udalosť umožnila urýchliť
niektoré aspekty a napredovanie celého programu. Nakoniec bolo rozhodnuté, že v urýchlenom
slede sa budú opakovať iba tie misie, ktoré neprevedú daný test úspešne. Ak bol let úspešný, tak
nasledoval ďalší krok. S najväčšou pravdepodobnosťou je možné konštatovať, že ak by nedošlo k
nehode Apolla 1, tak prvá prechádzka po Mesiaci by sa realizovala o pár rokov neskôr (možno
jeden a možno až dva roky, kto vie...).
Obr.11.: Rozmiestnené vedecké experimenty sady ALSEP
Jednotlivé misie
Apollo 1-6:
Bezposádkové, testovacie lety na obežnej resp. parabolickej dráhe.
A1 - štart 26. 2. 1966
A6 - štart 4. 4. 1968
11
Apollo 7:
posádka: Walter Marty Schirra, Walter Robert Cunningham, Donn Fulton Eisele
let: 11. - 22 .10. 1968
trvanie letu: 260 h 9 min
Skúšobný let na obežnej dráhe okolo Zeme (raketa Saturn 1B)
Apollo 8:
posádka: Frank Borman, James Arthur Lowell, William Anders
let: 21. - 27. 12. 1968
Prvý let k Mesiacu, 10 obletov Mesiaca, (raketa Saturn 5)
Apollo 9:
posádka: James Alton McDivitt, David Randolph Scott, Russel Luis Schweickart
let: 3. - 13. 3. 1969
loď: GUNDROP (Karamela)
LM: SPIDER (Pavúk)
Skúška lunárneho modulu a stretávanie sa s materskou loďou na obežnej dráhe okolo Zeme
Apollo 10:
posádka: Thomas Patten Stafford, John Watts Young, Eugene Andrew Cernan
let: 18. - 26. 5. 1969.
loď: CHARLE BROWN
LM: SNOPPY
31 obletov Mesiaca, zostup mesačného modulu do výšky 16 km od povrchu Mesiaca (presne 15
196m)
12
Apollo 11:
posádka: Neil Alden Armstrong, Edwin Eugen Aldrin, Michael Collins
let: 16. - 24. 7. 1969
loď: COLUMBIA
LM: EAGLE (Orol)
pristátie: 20. 7. 1969 (23,5 st VD, 0,7 st SŠ)
pobyt na Mesiaci: 21 h 35 min
Prvé pristátie ľudí na Mesiaci, 2 h 16 min práce na mesačnom povrchu v oblasti Mora Pokoja
Apollo 12:
posádka: Charles Conrad, Allan Bean, Richard F. Gordon
let: 14. - 24. 11. 1969
loď: YANKEE CLIPPER
LM: INTERPIDE
pristátie: 19. 11. 1969 (23,4 st ZD, 3,2 st JŠ)
Pristátie na Mesiaci, 2x4 hodiny práce na povrchu v oblasti Oceánu Búrok
Apollo 13:
posádka: James Arthur Lowell, Fred Wallace Haise, John Leonard Swigert
let: 11. - 17. 4. 1970
loď: ODYSSEA
LM: AQUARIUS (Vodnár)
Oblet Mesiaca, pre výbuch v kyslíkovej nádrži návrat bez pristátia na Mesiaci
13
Apollo 14:
Obr.12.: Poškodený servisný modul Apolla 13
posádka: Alan Bartlett Schepard, Edgar Dean Mitchell, Stuart Allen Rossa
let: 31.1. - 9. 2. 1971
loď: ANTARES
LM: KITTY HAWK
pristátie: 5. 2. 1971 (17,5st ZD, 3,7 st JŠ)
- 9 hod práce na povrchu v oblasti Fra Mauro, použitý dvojkolesový vozík MET (na náradie –
výprava do okolia pešo).
Vedecké misie
Pre ne bolo príznačné, že astronauti mali omnoho viac vedeckých úloh a boli špeciálnejšie
trénovaný na výskum. Okrem toho tieto misie štartovali pomocou mierne upravenej rakety rakety
Saturn 5 verzia J. To preto, lebo boli na 100% zvládnuté všetky aspekty štartu tejto rakety a boli
nájdené miesta, ktoré sa dali využiť v prospech nosnosti (hmotnosť komplexu CSM+LM tak
vzrástla z 45 t na 47 t), čo umožnilo dopraviť na mesačný povrch viac vedeckého vybavenia,
rover a zefektívniť tak výsum.
14
Apollo 15:
posádka: David Randolph Scott, James Benson Irwin, Alfred Merrill Worden
let: 26. 7. - 7. 8. 1971
loď: ENDEAVOUR (Snaha)
LM: FALCON
- vyše 18 h práce na mesačnom povrchu v oblasti Hadleyho brázdy – Mare Imbrium, po prvý krát
použitý mesačný automobil (Tulák)
Apollo 16:
posádka: John Watts Young, Charles Moss Duke, Thomas Kenneth Mattingly
let: 16. - 27. 4. 1972
loď: CASPER
LM: ORION
pristatie: 21. 4. 1972 (15,5 st VD, 9,0 st JŠ)
- 20 h páce na povrchu v oblasti kráteru Descartes (Pevnina)
Apollo 17:
posádka: Eugene Andrew Cernan, Harrison Hagan Schmitt (geológ), Ronald Edwin Evans
let: 7. - 19. 12. 1972
loď: AMERICA
LM: CHALLENGER (Cudzinec)
- 22h práce na povrchu v oblasti krátera Littrow (kotlina Taurus - Litrow) v Mori Jasu
15
Zrušené lety
Boli ešte naplánované ďalšie tri lety na Mesiac. Avšak nemilosrdné škrty v rozpočte, rozhodnutie
kongresu a iné nariadenia prinútili vedenie NASA k zrušeniu týchto posledných misií. Škoda to
bola obrovská, pretože kozmické lode, rakety a aj iné vybavenie bolo už vyrobené. Stačilo to
poskladať, pokračovať vo výcviku ďalších posádok a letieť. Nakoniec, keď bol projekt letov na
Mesiac zrušený, analýzy ukázali, že zrušením troch letov došlo k ušetreniu cca 200 miliónov
dolárov. To je však dosť slabý argument, vzhľadom na to že na celý program bolo vynaložených
cca 24 miliárd dolárov.
Koniec projektu a jeho dôsledky
Do projektu bolo zapojených 400 000 Američanov, pomáhali univerzity a približne 20 000
najrôznejších spoločností. Astronauti priviezli na Zem 378,1 kg mesačných vzoriek a vyše 30 000
fotografií, nahrali 20 000 cievok magnetofónových pások a na povrchu rozmiestnili šesť
automatických staníc ALSEP (ich činnosť bola ukončená jednorázovým povelom zo Zeme 1.
októbra 1977). Okrem toho vedci dokázali rekonštruovať geologické dejiny Mesiaca dosť
podrobne.
Kozmické lode Apollo boli ešte tri krát použite v rámci projektu Skylab a raz v rámci spoločného
americko - sovietského letu ASTP/EPAS.
Pre úspech program bolo potrebné vytvoriť nové organizačné štruktúry firiem a organizácií, ktoré
sú dnes bežne využívané po celom svete. Nehovoriac o nových materiáloch používaných
každodenne v domácnostiach a mnoho ďalších príkladov.
Avšak filozofický význam prvých krôčikov človeka na inom vesmírnom telese je neopísateľne
obrovský. Myšlienka, že ľudská civilizácia sa dokáže odpútať od miesta, kde sa 10 000 rokov
kreovala niekedy až krvopotne ťažko, je nesmierne oslobodzujúca a inšpirujúca. Mnoho ľudí stále
ešte nedokáže doceniť význam toho, čo sa stalo pred takmer 40 rokmi a zrejme to nám všetkým to
bude robiť ešte nejakú tu dobu veľké problémy, pretože to vôbec nie je jednoduché.
Hovorí sa, že v noci z 20. júla 1969 sa na hrobe zavraždeného prezidenta Johna F. Kennedyho v
Arlingtone objavila kytička a na lístku krátky text: „Pán prezident, Orol pristál“. Je krásne veriť,
že sa to naozaj stalo.
Autor: Petr Kubala
Zdroj: NASA
Kennedy Space Center na Floridě, odkud startují americké raketoplány, kosmické sondy a většina
družic, se již pomalu začíná připravovat na program Constellation. V rámci programu hodlá
NASA vyvinout dva nové nosiče, novou kosmickou loď a vrátit se na Měsíc. Přípravy potřebné
infrastruktury na Mysu Canaveral již začínají. První zkušební start z odpalovací základny 39B je
naplánován již na duben 2009.
V dubnu 2009 plánuje NASA první zkušební start nové rakety Ares I. Cílem tohoto testu bude
vyzkoušet motory a chování rakety v prvních okamžicích letu. Raketa se bude pohybovat po
balistické dráze a dopadne do Atlantského oceánu. Další větší test je naplánován na rok 2012.
První ostrý let s posádkou by měl proběhnout někdy okolo roku 2015.
16
Přestože jsou raketa i kosmická loď nové, NASA při jejích stavbě využívá mnoho osvědčených
technologií z raketoplánu a dalších nosičů. Obdobná situace bude také u infrastruktury. Přesto
bude potřeba přímo na Mysu Canaveral provést celou řadu změn.
Proč nelze provozovat raketoplán a Orion současně?
Mnoho příznivců amerického raketoplánu stále věří, že NASA po roce 2010 provoz kosmických
korábů neukončí a bude je provozovat souběžně s kosmickou lodí Orion. Taková možnost je ale v
podstatě vyloučena. Důvodů je hned několik. Tím prvním jsou pochopitelně finance. Finální
příprava nových nosných raket Ares a lodi Orion bude stát velké množství peněz, proto je nutné
ukončit lety raketoplánu už v roce 2010, tedy přibližně 4 až 5 let před prvním ostrým startem nové
lodi. Provozovat obě lodi by bylo rovněž nesmírně drahé. Raketoplány požírají velké množství
peněz, i když jsou na Zemi. Nesmíme zapomínat také na kapacitní důvody. Ares bude startovat z
nových odpalovacích ramp, které budou stát na místě dnešních ramp, používaných pro
raketoplány. Stavba odpalovacích ramp na zcela novém místě by byla nejen dražší ale technicky
náročnější. Také montážní hala VAB, řídicí střediska apod. budou muset být přebudována a jejích
případné používání pro dvě lodě současně by stálo spoustu peněz a v mnoha ohledech by se
jednalo o skutečný technický oříšek.
Obr.13.: Kresba: raketa Ares 1 na startovací rampě
Jedním z hlavních důvodů je také nepotřebnost raketoplánu po roce 2010. V současnosti je
raketoplán využíván k dostavbě Mezinárodní kosmické stanice (ISS) a pro tento účel je
nenahraditelný. V roce 2010 ale bude ISS dostavěna a pro kosmický raketoplán již nebude žádný
úkol. Dopravovat pomocí něj například zásoby či posádku k ISS by bylo velmi drahé a
nebezpečné. Tyto úkoly hravě zastanou lodě Progress, ATV, Sojuz a další. Musíme si uvědomit,
že jedna mise raketoplánu vyjde v průměru na 500 milionů dolarů a to je opravdu příliš. Je zcela
jasné, že posledním letem raketoplánu spadne mnoha lidem v NASA kámen ze srdce.
17
Obr.15.: Kresba: raketa Ares 5
Startovací rampy
Zbývající mise raketoplánů budou startovat z odpalovací základny 39A. Druhá ze základen 39B
bude ale ještě příští rok využita. V září 2008 odstartuje na servisní misi k Hubblově kosmickému
dalekohledu raketoplán Atlantis a na startovací komplex 39B bude v pohotovosti pro případnou
záchranou misi. Ihned poté se začne 39B připravovat na první let rakety Ares.
Základna 39A je v současnosti stále aktivně využívána ke startům raketoplánů. Až raketoplány
ukončí provoz, začne její přestavba. Právě z 39A mají do vesmíru startovat rakety Ares V, které
mimo jiné dopraví do vesmíru lunární modul.
Vehicle Assembly Building
Montážní hala VAB se využívala již za dob Apolla. V současnosti se v hale montuje sestava
raketoplánu (orbiter, ET, SRB). Hala bude pochopitelně přestavěna pro účely nosných raket Ares.
Jejích montáž bude velmi podobná kompletaci raket Saturn V.
Launch Control Center
Launch Control Center (LCC) zajišťuje přípravy kosmických lodí na start a první okamžiky jejích
letu do doby, než úlohu převezme řídicí středisko v Houstonu. Pracovníci, kteří budou v nově
upraveném středisku pracovat, zahájí již v létě příštího roku výuku na novém hardware. Zatímco
ve starém LCC pracuje více než 200 lidí, nyní by to mělo být méně než 50. Důvodem je
především fakt, že vypouštění raket Ares a lodí Orion bude méně komplikované než je tomu dnes
u raketoplánů.
18
Mobile Launch Platforms
Mobile Launch Platforms (Mobilní vypouštěcí zařízení) bude složit k přepravě nosné rakety na
startovací rampu. Pro zkušební start v roce 2009 bude upravena jeden ze tři současných mobilních
vypouštěcích zařízení a od roku 2012 mají být k dispozici zcela nové.
Autor: redakce
V souvislosti s naším mimořádným vydáním jsme položili několik otázek některým naším
předním odborníkům na kosmonautiku…
Karel Pacner
1. Myslíte si, že by se kosmonautika zrodila výrazně později, nebýt druhé světové války a
především studené války
To je přesné. Ano. Raketovou techniku zrodila druhá světová válka a rozvinuly ji potřeby války
studené. Jakmile byly k dispozici nosiče, mohli vědci žádat, aby se začaly vypouštět družice.
Dělali to z ryze vědeckých zájmů, ale jakmile odstartoval Sputnik 1, uvědomili si sovětští a
američtí politici, že starty do vesmíru jim mohou přinášet propagandistické body. Sovětský vůdce
Nikita Chruščov mluvil o tom, že „rakety jsou poháněné socialismem“. Prezident John Kennedy
zase chtěl vrátit sebedůvěru Američanům tím, že vytýčil za cíl vysazení prvních lidí na Měsíci a
jejich bezpečný návrat zpátky do konce šedesátých let, protože mu odborníci řekli, že to Sověti v
tak krátkém termínu nezvládnou. Myslím, že oběma se tahle propaganda ve své době vydařila.
Navíc my, rok okupovaní sovětskou armádou, jsme s chutí tleskali Armstrongovi a Aldrinovi na
Měsíci, protože jsme to považovali za velkou porážku Kremlu a aspoň malé pofoukáníčko na
velkou bolest.
2. Která událost v kosmonautice vás během života nejvíce zasáhla, ovlivnila? Případně na ni
nejraději vzpomínáte?
Nikdy nezapomenu na start Apolla 11, který jsem sledoval ze vzdálenosti asi pěti kilometrů na
floridském kosmodromu. Úžasné nebylo jenom to, že jsem viděl start největší rakety světa na
vlastní oči, ale především to, že jsem byl svědkem nástupu lidí na Měsíc. To je můj největší
životní zážitek. Psal jsem o něm už několikrát, teď bych se jenom opakoval.
3. Před pár dny odstartovala k Měsíci sonda Kaguya, podle mnohých začaly nové závody o dobytí
Měsíce. Své plány v oblasti automatických sond má řada států, stejně tomu tak je i v oblasti
pilotovaných letů k Měsíci. USA svůj přesný koncept mají, jak se díváte na plány Ruska, Číny a
Evropy?
Také si myslím, že začaly druhé závody o Měsíc. Ale jsou to spíš závody o druhé místo, protože
bychom neměli pochybovat o tom, že Američané tam ve druhé polovině příštího desetiletí
opravdu dorazí. A ostatní – tím myslím především Rusy a Číňany – počítají s termíny pozdějšími.
Evropa se nemůže vzpamatovat ze strategie svých „sociálních států“, je nemohoucí a roztříštěná,
proto nemá naději, že by se do toho nějak výrazněji zapojila. Jen se podívejte, jak plní program
tzv. libanonské strategie týkající se výzkumu a vývoje, kterým chtěla do deseti let dohnat USA.
Evropa může – bohužel – v tomto úsilí jenom přicmrdovat.
19
4. Jaký je váš názor na připravenou kosmickou loď Orion a nosiče Ares? Není to až příliš velký
návrat k Apollu?
Jistě, je to určitý návrat k Apollu, vždyť to ředitel NASA Griffin taky řekl. Ale nic lepšího se asi
nedá v tak krátké době vymyslet. A proč by měla být koncepce, která se už dřív osvědčila, a teď
se použije na vyšší úrovni, špatná?
5. Astronom Sir Martin Rees nedávno prohlásil, že je dobře, když se Evropa (ESA) zaměřuje
především na výzkum Sluneční soustavy kosmickými sondami, namísto pilotovaných letů. Máte
podobný názor? Nebo si myslíte, že by se měla Evropa pustit do vlastního programu pilotovaných
letů?
Pro Evropu je průzkum sluneční soustavy automaty jediným řešením. Na víc nemá. Je to z nouze
ctnost.
Doporučené:
•
•
Wkipedia – Karel Pacener
www.karelpacner.cz
Pavel Toufar
především studené války?
Tato otázka ve stylu "kdyby" je obtížná, protože "kdyby nedošlo k druhé světové válce", jak by se
asi vyvíjela předválečná technika? Pomaleji? Rychleji? A nejde pouze o rakety, které otevřely
cestu do vesmíru. Současně je to velice citlivá otázka, protože rozmach poválečné raketové
techniky, umožnil válečný vývoj nacistické rakety A4/V-2 a pochopitelně i poválečné rozdělení
celého světa a ambice obou hlavních velmocí získat mocenskou převahu - povšimněme si, jak
Starý kontinent z tohoto soupeření zcela tehdy vypadl, a to před válkou i krátce po válce měli
například v Anglii značné ambice, když světu představili projekt kosmické lodi určené k letu na
Měsíc (výsadkový modul našel svou skutečnou podobnou v americkém LM) . Obdobně je tomu s
takzvanou studenou válkou, byť do vesmíru "bylo našlápnuto" už předtím, než spadla železná
opona a studená válka začala naplno. Podstatné je, že ač chceme nebo nechceme, u zrodu
kosmických letů stáli vojáci a jejich technika, současně samozřejmě také politici, jejich mocenské
potyčky a také jejich rozhodnutí uvolnit potřebné finanční prostředky. Ale co by se stalo, kdyby
nebyla válka a naopak po celém světe panoval mír, jak se zpívávalo v optimistických písničkách,
zda by výlučně přátelsky naladěné lidstvo spojilo ruce a vysypalo pokladnice na jednu
hromadu,aby se mohlo vydat ke hvězdám, to si myslím je spíše tématem pro science fiction
nepravděpodobného příběhu.
Na Apollo 11, ale nikoli z důvodu opojení pohledu okouzlení ze vstupu prvních pozemšťanů na
povrch Měsíce, ale se vzpomínkou na ryze osobně bezprostřednější tehdejší opojení či spíše
okouzlení k jehož naplnění rozměrů vesmírných došlo právě té noci - než jsem posléze pospíchal
zapisovat z rozhlasové reportáže, co jsem pak jako studentík tehdy již píšící do novin, druhý den
musel zapracovat do obsáhlého zpravodajství, na které čekali čtenáři deníku Svobodné slovo. Ale
jinak to byl nejspíš už start první umělé družice. Bylo mi devět a ještě jsem ani v nejmenším
netušil, že ta zpráva, uložená v paměti zdárně masírované Verneovkami spíše jako zajímavost
oněch dnů, o níž se mezi dospělými hodně mluvilo, způsobí, že kosmické téma se pro mne
později stane tématem celoživotním a pracovním.
20
Evropy?
Nemyslím, že by dnes začaly nějaké v pravém slova smyslu nové závody o dobytí Měsíce,
protože Měsíc byl už dávno dobyt, byť jsme ho na nějakou chvíli opustili, což je navíc pouze
zdánlivé, protože takové "opuštění" spojujeme s nepřítomností kosmonautů na měsíčním povrchu.
V uplynulých letech se sice snížila intenzita průzkumu Měsíce bezpilotními prostředky, protože
přednost dostal především Mars, ale ani to ještě neopodstatňuje k tvrzení, že jsme Měsíc opustili a
teprve se na něj začínáme vracet. Zmiňovaný "návrat na Měsíc" je logický, zejména u Američanů,
kteří ohlásili velkolepý program zakončený vybudování lunární základny. Před lety dalších
kosmonautů budou muset nové průzkumné sondy řádně upřesnit a aktualizovat naše znalosti.
Neřekl bych však, že program vycházející ze známého prohlášení amerického prezidenta George
Bushe je zcela přesným konceptem, jak uvádíte v otázce, protože stále ještě jde o základní rysy,
jež se mohou dočkat - a nepochybně také dočkají - upřesnění i změn. Je zcela přirozené, že se k
nové lunární aktivitě připojily i další státy se svými vlastními samostatnými projekty. Vedle
Japonců mají zájem o průzkum Měsíce bezpilotními sondami Číňané, kteří nedávno dokonce
představili animaci svého kosmonauta na měsíčním povrchu, což je ale přece jen hudba poněkud
vzdálenější budoucnosti. Zájem mají také v Indii, stranou nehodlá zůstat Evropa, která však
poněkud přešlapuje a zvažuje, zda se připojí k některému programu mezinárodní spoluprací,
anebo se pustí do vlastní koncepce, která bude nepochybně notně drahá, jak už to ostatně u
velkých projektů bývá. Prestiž samozřejmě láká pustit se do vlastního programu, rozum však velí
myslet na peníze. S financemi se potýkají také Rusové, kteří se pro některé projekty nepochybně
spojí s dalšími partnery. Pomohou Indii, pustí se do spolupráce s
Čínou, ale velmi vážně koketují s Evropou. Kdyby záleželo na vědcích a technicích, patrně by se
už dohodli, ale o financích rozhodují politikové, takže jak už to bývá, dohody nemusí být
jednoduché, protože většina politiků se často až náruživě hašteří. Na co bych chtěl ale nejvíce
upozornit je zpráva, že americká organizace X PRIZE Foundation spojila své síly se softwarovým
gigantem Google a vyhlásila Google Lunar X Prize. Uspěje projekt, který bude financován z 90
procent ze soukromých zdrojů a jemuž se podaří dopravit na měsíční povrch průzkumný vozík,
jenž ujede alespoň půl kilometru. Cenou je 20 milionů dolarů. K ní ovšem náleží ještě bonus ve
výši 5 milionů dolarů, které získá ten, jehož vozík překoná vzdálenost přes 5 km, vyfotí některou
část, jež na měsíčním povrchu zůstala po programu Apollo, anebo přežije v drsných lunárních
podmínkách dva týdny lunární noci, případně nalezne na Měsíci led. Ještě v 80. letech jsem četl
scifi povídku o závodech jednomístných pilotovaných lodí do oblasti Měsíce a rozhodně mne ani
ve snu nenapadlo, že by za několik málo let bylo s naprostou vážností vyhlášeno klání o
"soukromé" dobytí Měsíce. Považuji to za užitečnější a především více inspirující, než kšeftařské
nápady s prodejem pozemků na Měsíci, jejichž předpokladem je, že jim naletí buď důvěřiví
hlupáci, anebo zbohatličtí snobové, aniž by kdo uvažoval o mezinárodně právním statutu
podobného kosmického podnikání a třeba také už jen tom, že bychom pozemské nešvary
nemuseli tahat přes práh do vesmíru.
návrat k Apollu?
Nemyslím, že by šlo o velký či malý návrat k Apollu. Nejde o Apollo. Jde o nový projekt, který
se jmenuje Orion a Ares. Zdánlivá podobnost není důsledkem toho, že bychom opisovali od
minulosti a neměli dostatek nějakých nových nápadů, ale pokud bylo rozhodnuto upustit od
transportního prostředku s křídly, příliš mnoho nových tvarů - navíc přece jej již ověřených neexistuje. Inspiraci tím, co se osvědčilo, nepovažuji za nějaký krok zpátky, naopak jde o
rozumnou a ekonomickou cestu. Rusům se už v minulosti to vyplatilo, když neodvrhli kosmickou
loď Vostok jako zastaralou a po modernizacích a úpravách létají dodnes s bezpilotním
prostředkem, který slouží různým úkolům, od vědeckých až po ryze vojenské. Ale přece jen mne
u Orionu překvapují například některá omezení pro posádku, která si vyžádala zvolená koncepce
21
startu, letu a zejména přistání, současně však si uvědomuji, že to je důsledek rozhodnutí odejít z
cesty transportního prostředku s křídly zpátky na cestu klasické kosmické lodě. Takže nelze v
podstatě jinak než navázat tam, kde skončilo Apollo. Proto shoda podoby, proto i ona omezení pokud budeme porovnávat s raketoplánem... Přesněji řečeno, pokud budeme nesprávně
porovnávat s raketoplánem.
letů?
Člověk na oběžné dráze, člověk na Měsíci, na Marsu, na povrchu asteroidu či třeba jen při průletu
sluneční soustavou je samozřejmě nesmírně úchvatný obraz, ale ruku na srdce, byť moje
romantická duše takové projekty vítá, musím uznat, že bez velkých snů bychom sice asi
přešlapovali v kdo ví jak vzdálené minulosti, ale k jejich naplnění musíme přece jen uvažovat
ekonomicky. Mnohé zatím skutečně zvládnou nepilotované průzkumné sondy a účast člověka by
byla přepychem či neuvážlivou touhou pochlubit se nějakým novým prvenstvím. Jistě si dokážu
představit, že z kosmodromu v Kourou by mohly startovat ruské rakety kategorie Sojuz i s
nějakou evropskou kosmickou lodí, případně by mohla být použita i nově vyvinutá odpovídající
varianta rakety Ariane, ale to vše stojí nesmírné prostředky, protože nejde logicky pouze o nosnou
raketu a kosmickou loď, ale o vše další, co k tomu patří od řízení letu až po zajištění bezpečného
návratu kosmonautů. Rád vzpomínám na evropský miniraketoplán Hermes, který byl zajímavý a
jistě by stál za realizaci, ale budu-li střízlivě uvažovat, musím si položit otázku, co by Evropa s
tímto miniraketoplánem dělala, k čemu všemu by ho využila či spíše nepoužila. Potřebné úkoly se
zatím podařilo splnit zakoupením letenek, ať už za peníze nebo spoluprací na vědeckém programu
a přístrojovém vybavení, na palubu ruských lodí Sojuz i stanic Saljut a Mir, a současně také na
palubu amerického raketoplánu STS a do pracovních prostor mezinárodní stanice ISS. Výzkum
planetární soustavy vlastními průzkumnými sondami je zajímavou cestou, ale je třeba upozornit,
že pokračuje i program pilotovaných letů, byť ne vlastními kosmickými transportními
prostředky., ale pronájmem míst ve zmíněných Sojuzech, raketoplánech a pobytem na
mezinárodní kosmické stanici. To je pro Evropu podle mne výhodná cesta i do budoucnosti.
Navíc je jasné, že spolupráce vyžaduje odkrývat karty a nikoli zavírat jeden před druhým dveře,
což je prospěšné nejen pro kosmický výzkum.
Doporučené:
•
•
mobaknihy.cz – Pavel Toufar
Nakladatelství Aldebaran
Milan Halousek
především studené války?
Ani ne tak druhá světová válka jako právě následná válka „studená“ byla hlavním hnacím
motorem kosmonautiky. Začátky kosmonautiky v Sovětském svazu i ve Spojených státech byly
jednoznačně pod taktovkou armády – obě velmoci potřebovaly kosmonautiku a tedy i hrozbu
možností zásahu protivníkova území balistickými nebo kosmickými raketami s (především)
jadernými hlavicemi. Co měla jedna strana, musela mít i strana druhá – proto ten velice rychlý
posun vpřed ve všech oborech kosmických technologií. Bez té permanentní hrozby možného
získání technologického (a tím i vojenského) náskoku z druhé strany by se kosmonautika určitě
nevyvíjela tak rychle. Především v bývalém Sovětském Svazu, po II.světové válce úplně
zdecimovaném lidsky a materiálně, je úžasné, že dokázali už po 12 letech od konce války vypustit
Sputnik. Amerika na tom byla ekonomicky i technologickou základnou úplně odlišně, přesto je
Sověti dokázali předběhnout.
22
Narodil jsem se dva měsíce po startu Jurije Gagarina – takže tu nejvýznamnější událost
kosmonautiky jsem nestihl. Když přistálo Apollo 11 na Měsíci tak mě bylo 8 roků a pamatuji si z
toho pouze rozmazané postavičky v černobílé televizi – a že jsem nemusel jít večer spát a mohl se
koukat na televizi – i když jsem tehdy nechápal co je na tom tak zajímavého. Doufám tedy, že mě
ta „moje“ největší událost teprve čeká. Třeba opětovné přistání lidí na Měsíci, nebo start expedice
k Marsu.
Nejvíc mě ale zasáhly dvě tragické havárie amerických raketoplánů – Challengeru v roce 1986 a
Columbie v roce 2003 – to ovšem nejsou okamžiky na které bych rád vzpomínal. Naopak! Ale
bezesporu ve mně zanechaly hluboké stopy.
A co se týče příjemných vzpomínek? Určitě spousta osobních setkání s kosmonauty a astronauty,
kterým jsem mohl podat ruku a získat do své sbírky jejich vlastnoruční podpis – například
„apolláci“ Eugene Cernan, Jim Lovell, Charles Duke – nebo v minulých dnech přes 60 veteránů
kosmických letů kteří se sešli na kongresu Asociace kosmických cestovatelů (ASE) ve skotském
Edinburgu. Pozdravit se s Alexejem Leonovem, Rustym Schweickartem či Walterem
Cunninghamem – to jsou chvíle na které se nezapomíná. Vždyť tam v sále seděla pětina všech
žijících kosmonautů světa pohromadě. Proto je krásné „dělat“ kosmonautiku…
Evropy?
Dřív byla hnacím motorem kosmonautiky studená válka, tedy politika a vojenství. Dnes je to
národní prestiž. A hlavně čínské ambice stát se významným hráčem na této šachovnici. Myslím
ale, že reálně mají šanci dostat lidskou posádku na Měsíc pouze USA. Nepilotované expedice
určitě brzy (co je to ale v kosmonautice brzy?) zkusí i Čína. Rusko v současné ekonomické a
politické situaci šanci nemá. A Evropa se do toho, zdá se, příliš nehrne. Zde jsou priority někde
jinde – především Galileo je to, co evropskou kosmonautiku teď nejvíc trápí a rozděluje.
Shrnu-li to tedy: USA ano, Čína asi také, ale Evropa a Rusko se k Měsíci příliš brzy nepodívají. A
pokud tam někdo poletí, tak pouze pod „vlastní“ vlajkou. Výrazná mezinárodní spolupráce
(samozřejmě s výjimkou Evropy sdružené pod vlajkou EU, resp. ESA) se asi očekávat nedá –
projekt Mezinárodní kosmické stanice ISS ukázal, že to zatím příliš nefunguje.
návrat k Apollu?
Je to výrazný návrat k Apollo – tedy ústup od opakovaně použitelných nosičů zpátky k
jednorázovým. Raketoplány byly krásnou myšlenkou – akorát, že se jí nepodařilo dotáhnout do
zdárného konce především ekonomicky. Takže z toho zbyla jen technická unikátnost a
ekonomická katastrofa.
Ukázalo se, že hlasy – tehdy označované za škarohlídské – o bezpečnostní a ekonomické
nevhodnosti společného vynášení posádky a nákladu, měly bohužel pravdu.
V tom je tedy nový koncept Orionu progresivní – zase budeme vynášet zvlášť posádku (a určitě jí
snadněji zabezpečíme v malé kabině) a zvlášť „železo“ – náklad. Bude to lacinější a bezpečnější.
Mě osobně se celý koncept Orionu, tak jak je v současné době presentován, velice líbí. Otázkou
ale je, zda-li se podaří dodržet stanovené termíny a jak dlouho zůstanou Spojené státy po
odstavení posledních raketoplánů bez kosmických nosičů schopných dopravovat do vesmíru
lidskou posádku.
23
letů?
Souhlasím se sirem Reesem. Evropa nemá s pilotovanou kosmonautikou zkušenosti ani tradici a
naopak programy kosmických sond zvládá relativně dobře. Asi by nemělo smysl začít teď
připravovat vlastní pilotovaný program. Ten je doménou USA, Ruska, nově i Číny. Pokud bude
Evropská kosmická agentura dělat dobře meziplanetární sondy bude to významný příspěvek do
poznávání tajemství vesmíru. A věřím, že to bude i s výrazným přispěním České republiky.
Doporučené:
•
http://halmil.blog.cz/
John Fitzgerald Kennedy k národu
Zdroj: Výňatek ze zvláštního proslovu prezidenta Johna F. Kennedyho ke Kongresu USA z 25.
května 1961. Volně přeložila Jana Rychlá.
V pátek 25. května to bylo čtyřicet roků, co americký prezident John Fitzgerald Kennedy přednesl
členům Kongresu USA a tak i celému lidstvu ambiciózní americké plány na výzkum vesmíru. Jak
vlastně vypadaly?
Když už vítězíme v celosvětovém zápasu mezi svobodou a tyranií, měly by nám nedávné
vzrušující úspěchy ve vesmíru usnadnit rozhodování o cestě našeho dalšího vývoje. Stejně jako to
udělal nepřehlédnutelný Sputnik v roce 1957. Náš vesmírný program kriticky hodnotíme již od
počátku mého volebního období. Spolu s viceprezidentem, který je předsedou National Space
Council, jsme zvážili naše přednosti i slabosti, kde můžeme uspět a kde ne. Nyní nastal čas
dalších kroků -- čas nové, skvělé americké podnikavosti -- čas tohoto národa převzít vedoucí roli
při pronikání do vesmíru. Můžeme tak v mnoha směrech převzít klíč k naší budoucnosti na Zemi.
Jsem přesvědčen, že i když disponujeme nezbytnými zdroji a nadáním, ve skutečnosti jsme se
jako národ k tomuto kroku nikdy neodhodlali a ani nikdy neshromáždili dostatek zdrojů
nezbytných pro takovou úlohu. Nikdy jsme nekonkretizovali dlouhodobé cíle, ani náležitě
nevyužili naše zdroje a čas.
V tváří tvář prvním startům silných raket, které Sovětům na několik měsíců zajistily vedoucí
postavení, a v tváří tvář faktu, že budou tohle vedení i nadále rozšiřovat stále dokonalejšími a
působivějšími úspěchy, musíme my sami vynaložit další úsilí. Nemůžeme samozřejmě slíbit, že
budeme jednou první, ale vím jistě, že když se o to nepokusíme, budeme bezesporu poslední.
Navíc tím riskujeme blamáž před celým světem.
Ale i naopak. Jak ukázal výkon astronauta Sheparda, úspěchy rapidně zvýší naše postavení.
Ovšem nejde jen o závod. Otevírá se nám vesmír a naše nedočkavost sdílet ho, není řízena pouze
úsilím ostatních. Ať už ve vesmíru převezme lidstvo cokoli, vždy se na tom musí podílet i
svobodní lidé.
Tímto žádám Kongres, aby k předchozím výdajům na vesmírné aktivity poskytl další vyhrazené
prostředky. Ty jsou nezbytné k dosažení následujících národních cílů:
Za prvé, věřím že tento národ může ještě před koncem následujícího desetiletí zajistit přistání
člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat zpět na Zemi. Žádný jiný vesmírný projekt nebude v
tomto období více působivý nebo více důležitý. Žádný nebude tak obtížný a nákladný.
Navrhujeme urychlit vývoj vhodné měsíční sondy. Bylo by dobré připravit alternativní raketové
24
motory na pevná a kapalná paliva. Mnohem větší, než jakými disponujeme dnes, do té doby, než
budeme mít ty nejlepší. Nabízíme dodatečné finanční prostředky na vývoj dalších přístrojů pro
automatický výzkum -- výzkum, který je zvlášť důležitý pro přežití člověka, který tento let na
Měsíc absolvuje. Ve skutečnosti to však nebude pouze jeden let člověka na Měsíc -- pokud se
shodneme, bude to celý národ. My všichni se musíme podílet na tom, abychom ho tam dostali.
Za druhé, dodatečných 23 milionů dolarů spolu s dalšími již uvolněnými 7 miliony dolary umožní
rychlejší vývoj nukleární rakety Rover. Ta slibuje, že jednou bude objevování vesmíru více
ambiciózní a vzrušující než nyní, dostaneme se dál než je Měsíc, možná k samotnému okraji
sluneční soustavy.
Za třetí, dodatečných 50 milionů dolarů zlepší naše postavení tak, že využijeme kosmické satelity
pro komunikaci na celém světě.
Za čtvrté, dodatečných 75 milionů dolarů, z čehož 53 milionů dolarů je určeno pro
meteorologický úřad, nám pomohou, abychom v nejbližší možné době disponovali satelitním
systémem ke sledování počasí na celém světě.
Je zřejmé, že -- a to je rozhodnutí, které musí nakonec učinit členové Kongresu -- žádám Kongres
a tuto zemi, aby se neodvratně vydala novým směrem, jenž zabere mnoho roků a bude hodně
nákladný: 531 milionů dolarů v rozpočtu roku 1962 a odhadovaných 7 až 9 miliard dolarů navíc
během dalších pěti let. Pokud bychom se shodli pouze na polovině nebo zredukovali naše výhledy
v tváří tvář obtížnosti, potom by podle mého bylo lepší se do ničeho nepouštět.
Jedná se o volbu, kterou musí provést naše země, a já jsem pevně přesvědčen, že pod vedením
komise pro vesmír v Kongresu a pod dalšími vhodnými úřady budou všechny návrhy pečlivě
zváženy.
Jedná se o nejdůležitější rozhodnutí, které jako národ provedeme. Vždyť každý z vás si během
posledních čtyř roků všiml významu vesmíru a dobrodružství v něm zažívaných a nikdo nemůže s
jistotou předvídat, co všechno kontrola nad ním přinese.
Věřím, že bychom měli letět na Měsíc. Ale myslím si, že každý občan této země, stejně jako
členové Kongresu, musí nejdříve předložené návrhy pečlivě zvážit. Stejně jako jsme se i my
rozhodovali řadu týdnů a měsíců. Je to těžké břímě, a proto nemá smysl toužit po tom, aby
Spojené státy zaujaly vedoucí postavení ve vesmíru, dokud nejsme všichni odhodláni pracovat
pro naplnění tohoto závazku. Pokud však nejsme připraveni, měli bychom se rozhodnout ještě
dnes, tento rok.
Tento úkol vyžaduje značné vědecké a technické úsilí, materiál a prostory. Řadu z nich přitom
musíme použít již z dnes dostupných zdrojů, které však investujeme do jiných činností. To ovšem
znamená určitý stupeň nadšení, organizace a disciplíny, které našemu výzkumu a vývoji občas
chyběly. Nemůžeme si dovolit nepřiměřené prodlevy v práci, nárůst nákladů na materiál a talenty,
bezdůvodnou rivalitu mezi jednotlivými úřady nebo velkou fluktuaci zaměstnanců.
Nové plány a nové peníze nemohou tyto problémy vyřešit. Dokonce je mohou ještě více
prohloubit -- dokud každý vědec, každý inženýr, každý opravář, každý technik, každý podnikatel,
každý státní zaměstnanec nedá svoji osobní záruku, že se bude národ pohybovat kupředu, s plnou
silou svobody, ke vzrušujícím vesmírným dobrodružstvím.
25
Autor: Petr Kubala
Zdroj: Archív IAN, http://history.nasa.gov
1. První umělá družice Země – Sputnik 1 (4.10.1957)
Více v článku Před 50 lety odstartoval Sputnik.
2. První živý tvor ve vesmíru – Sputnik 2 (3.11.1957)
Sputnik 2 odstartoval do vesmíru 3. listopadu 1957. Na jeho palubě byl první živý tvor ve
vesmíru – pes Lajka. S návratem Lajky na Zemi se tehdy nepočítalo, nicméně se očekávalo, že
vydrží při životě alespoň několik dní. Díky technické závadě ale pes zahynul už po několika
hodinách na oběžné dráze vlivem přehřátí a stresu.
3. První kosmická družice – Luna 1 (2.1.1959)
Prvním lidským vyslancem, který opustil oběžnou dráhu Země se stala Luna 1, která startovala
dne 2. ledna 1959. Průlet okolo Měsíce proběhl dne 4. ledna 1959 a to ve vzdálenosti 5995 km od
měsíčního povrchu. K zajímavému experimentu došlo dne 3. ledna, kdy sonda vypustila jeden
kilogram sodíku, jenž vytvořil za sondou ohon o délce několika stovek kilometrů, který bylo
možno spatřit i na 113 000 km vzdálené Zemi po dobu několika minut. Luna 1 se po obletu
Měsíce stala první umělou družicí Slunce, které oběhne za 446 dní.
4. První zásah Měsíce – Luna 2 (13.9.1959)
Luna 2 se stala první kosmickou sondou, která zasáhla Měsíc. Start proběhl dne 12. září 1959. Ke
srážce s povrchem Měsíce došlo již 13. září v oblasti Palus Putredinis (Bažina hniloby).
5. První fotografie odvrácené strany Měsíce – Luna 3 (4.10.1959)
Start sondy Luna 3 proběhl dne 4. října 1959 a jejím hlavním úkolem byl průlet kolem Měsíce a
pořízení vůbec prvních snímků odvrácené strany, kterou nemůžeme ze Země nikdy spatřit. Po
dvou denní pouti sonda prolétla 6. října 1959 asi 6 200 km nad měsíčním povrchem. Od 7. října
pak začala s fotografováním odvrácené strany Měsíce. Celkem Luna pořídila 17 snímků, které
mapovaly asi 70 % povrchu odvrácené strany. Zpracování snímků probíhalo poměrně zajímavým
způsobem. Luna 3 fotografie zaznamenávala na pětatřicetimilimetrový filmový pás, který byl
následně na palubě zpracován a odeslán pomocí foto - televizního záznamu na Zemi. Přestože
kvalita snímků byla nízká, jednalo se o historický okamžik – člověk poprvé spatřil odvrácenou
stranu Měsíce.
6. První člověk ve vesmíru – Vostok 1 (12.4.1961)
Dalším významným úspěchem Sovětského svazu bylo vyslání prvního člověka do vesmíru. Start
kosmické lodi Vostok 1 proběhl 12. dubna 1961. J.A.Gagarin učinil téměř jeden celý oběh kolem
Země a úspěšně přistál. Více v článku J.A.G.
26
Obr.16.: J.A.Gagarin
7. První žena ve vesmíru – Vostok 6 (16.6.1963)
První ženou ve vesmíru se stala Valentina Těreškovová. Do vesmíru odstartovala na palubě lodi
Vostok 6 dne 16. června 1963. Celkem strávila v kosmu téměř 71 hodin a učinila na 48 oběhů
okolo naší planety. Více v Instantním pamětníkovi.
8. První měkké přistání na povrchu Měsíce – Luna 9 (3.2.1966)
Start sondy Luna 9 proběhl dne 31. ledna 1966 a cílem bylo měkké přistání na povrchu Měsíce.
Zatímco předešlé pokusy selhaly, nyní slavila mise úspěch. Luna 9 přistála 3. února 1966 v oblasti
Oceánu bouří. Den po přistání bylo zahájeno snímkování okolí. Luna 9 pořídila celkem čtyři
panoramatické záběry okolí a to v průběhu dne (při různém slunečním osvětlení).
9. První umělá družice Měsíce – Luna 10 (4.4.1966)
Luna 10 se stala první umělou družicí Měsíce. Start proběhl 31. března 1966 a na oběžnou dráhu
Měsíce se dostala Luna 4. dubna 1966. Vědecké výsledky byly však poněkud skromnější. Sonda z
oběžné dráhy neodvysílala žádné záběry. Na palubě měla Luna 10 přístroje pro výzkum
slunečního záření, infračerveného záření, magnetického pole Měsíce a gama záření. Luna 10
učinila 460 oběhů kolem Měsíce a pracovala až do 30. května 1966. Zajímavostí je odvysílání
Internacionály ku příležitosti 23. sjezdu Komunistické strany a také detektor, který po dobu mise
zaznamenával počet mikrometeoritů, jenž do sondy narazily. Měření probíhalo po dobu 49 dní,
během nichž do sondy narazilo 198 mikrometeoritů.
10. První lidé na oběžné dráze kolem Měsíce – Apollo 8 (24.12.1968)
Start kosmické lodi Apollo 8 proběhl s úspěchem 21. prosince 1968 a posádku tvořili James A.
Lowell, Frank Borman a William A. Anders. Úkolem mise bylo otestovat Apollo na oběžné dráze
Země a po té se vydat k obletu Měsíce. K Měsíci se Apollo 8 dostalo na štědrý den 1968, během
deseti obletů Měsíce pořídila posádka 600 černobílých a 720 barevných fotografií. Dne 25.
prosince se pak vydala zpět na Zemi, kde přistála 27. prosince v oblasti Tichého oceánu.
11. První člověk na Měsíci – Apollo 11 (20.7.1969)
Start rakety Saturn V s lodí Apollo 11 proběhl 16. července 1969. Posádku lodi tvořili: Neil A.
Armstrong, Edwin E. Aldrin a Michael Collins. Velitelská sekce nesla název Columbia a lunární
modul Eagle (Orel). Dne 20. července 1969 ve 21:17:41 SEČ se Orel dotkl povrchu Měsíce –
člověk poprvé přistál na povrchu jiného kosmického tělesa. K přistání došlo v oblasti Moře klidu
(Mare Tranqullitatis). O tři a půl hodiny později - 21. července ve 3:56:21 SEČ se nohy Neila
27
Armstronga dotkly povrchu Měsíce. Při této příležitosti pak pronesl patrně nejslavnější větu všech
dob: „Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo“. Krátce po něm vystoupil Edwin E.
Aldrin, zatímco Michael Collins zůstal ve velitelské sekci na oběžné dráze Měsíce. Astronauti
rozmístili na Měsíci vědecké přístroje, odebrali vzorky měsíční horniny, vztyčili americkou vlajku
a po 2 hodinách a 13 minutách se vrátili do lunárního modulu. Dne 21. července 1969 ve 21:36
SEČ opustil lunární modul povrch Měsíce. Apollo 11 přistálo na Zemi 24. července 1969 a
přivezlo celkem 21,7 kg vzorků měsíční horniny.
12. První orbitální stanice – Saljut 1 (19.4.1971)
První orbitální stanicí se stal ruský Saljut. Do vesmíru ho vynesla nosná raketa Proton-K z
kosmodromu Bajkonur 19. dubna 1971. Příliš úspěchu ale stanice nepřinesla. První posádka v
Sojuzu 10 se s ní nedokázala díky technickým problémům spojit. Posádce Sojuzu 11 se to s již
povedlo a strávila na palubě Saljutu 1 více než 3 týdny. Při návratu atmosférou ale došlo k nehodě
a všichni tři kosmonauti zahynuli. Jedná se o doposud nejvážnější nehodou této lodi. Po Saljutu 1
následovalo ještě dalších šest stanic stejného názvu.
13. První družice na oběžné dráze Marsu – Mars 2 (27.11.1971)
Mars 2 se měl stát nejen první družicí Marsu, ale dokonce na Marsu přistát. Sonda se skládala ze
dvou částí: orbitální (ta která prováděla výzkum na oběžné dráze) a přistávací část. Přístroje na
orbitální části měli za úkol jednak výzkum prostoru mezi Zemí a Marsem (výzkum slunečního
větru) a pochopitelně výzkum samotné planety. Pro výzkum Marsu zde byly pochopitelně kamery
pro fotografování povrchu, dále infračervený radiometr (pro zjištění teploty – teplotní mapa),
infračervený fotometr (měření výškových rozdílů), zařízení pro měření rádiového záření, složení
atmosféry, apod. Přistávací modul pak byl vybaven především technikou pro snímkování
povrchu. Mars 2 se na oběžnou dráhu planety dostal 27. listopadu 1971. Hlavní cíle sondy se však
splnit nepodařilo. Fotografie z orbitu byly nekvalitní (pravděpodobně přeexponované) a přistávací
modul se kvůli chybné dráze ve stejný den, kdy bylo dosaženo orbitální dráhy roztříštil o povrch.
Přesto by mohla být tato mise označena za úspěšnou. Další přístroje fungovaly dobře a sonda
učinila více než 360 oběhů kolem planety. Navíc cenné zkušenosti se pak podařilo zužitkovat při
misi Marsu 3.
14. První start raketoplánu – Columbia (12.4.1981)
První start amerického raketoplánu proběhl 12. dubna 1981. Na palubě byli dva astronauti. K
přistání došlo 14. dubna 1981. Více v článku Obecně o projektu Space Shuttle
15. První vydání Instantních astronomických novin (9.10.1997)
Obecné shrnutí pilotované kosmonautiky od počátku do současnosti
Autor: Tomáš Kovařík
Zdroj: NASA - Mercury, history.nasa.gov
Jako začátek kosmické éry lidstva můžeme považovat rok 1957. Přesněji 4.10.1957 byla totiž
vypuštěna první družice světa - sovětský Sputnik. Toho roku začaly kosmické závody, ve kterých
byly dvěma hlavními soupeři Sovětský svaz a USA.
Sovětům se z počátku ve všem dařilo mnohem lépe - povedlo se jim jako prvním vypustit na
oběžnou dráhu Země první umělou družici a poté i prvního člověka. Američanům se to sice
povedlo také, ovšem vždy s určitým zpožděním. Absolutní převrat ale nastal, když se
Američanům povedlo dostat člověka na měsíční povrch… Samozřejmě, že soupeření mezi USA a
28
Sovětským svazem nebylo jen o pilotované kosmonautice. Byla vypuštěna řada družic
směřujících na oběžnou dráhu Země, Měsíce, Venuše, nebo ještě dále, ale v tomto článku se
budeme věnovat pouze pilotované kosmonautice a jejím vývoji od počátku do současnosti.
Na technické provedení kosmických lodí, které vynášely vesmírné cestovatele do vesmíru byly a
jsou vždy kladeny o mnoho větší požadavky než na nepilotované družice - není divu, vždyť v
družici nemusí být dokonale utěsněná přetlaková kabina, zásoby dýchatelné atmosféry a stovky
dalších zařízení zajišťujících život astronauta v kabině. Nyní se podíváme na používanou
kosmickou techniku nejdříve Sovětského svazu a poté Ameriky:
Sovětský svaz:
První kosmickou lodí Světa byla kabina Vostok. Pomocí stejnojmenné nosné rakety se jich
vydalo do vesmíru celkem šest. V samotné kabině bylo místo pro jednoho kosmonauta, kterému
dokázala ze svých zdrojů zajistit až 10 dnů letu (nejdelší let ale trval jen přibližně 6 dní). Po
rozhodnutí ukončit let byly zapáleny brzdící rakety (Vostok totiž neměl korekční raketové
motorky, takže nebylo možné měnit jeho orientaci v kosmickém prostoru). Po ukončení jejich
činnosti začala dráha kosmické lodi klesat, až nakonec dosáhla hustých vrstev zemské atmosféry.
Když loď prolétla atmosférou, tak byly asi ve výšce sedmi kilometrů vystřeleny brzdící padáky,
které zbrzdily loď natolik, že mohla bezpečně přistát kdesi v kazašské stepi. Kosmonauti měli
možnost se ještě před dosednutím lodi katapultovat a přistát na padáku nedaleko od lodi. Všechny
lety Vostoků dopadly úspěšně - bylo jimi mimo politických cílů potvrzeno, že je vůbec možné,
aby člověk pobýval v kosmickém prostoru.
Po ukončení provozu Vostoků bylo rozhodnuto rychle vyvinout nový typ kosmické lodi, která
byla později nazvána Voschod. Můžeme o ní víceméně mluvit jako o zmodernizovaném a
zvětšeném Vostoku. Byl to totiž jen velmi rychle vyvinutý meziprogram, který měl sloužit do té
doby, než bude vyvinuta nová kosmická loď (viz. níže). Mezi její novinky můžeme mj. považovat
možnost společného letu dvou kosmonautů, nebo krátkého výstupu do volného prostoru pomocí
malé skládací přechodové komory. Voschody absolvovaly jen dvě mise - při letu Voschod 2 byl
také proveden historicky první výstup do volného prostoru. Kosmonaut Alexej Leonov při něm
strávil celkem 24 minut v kosmickém vakuu (oproti plánovaným 10-ti minutám). Kvůli
problémům s "nafouknutím" skafandru se kosmonaut nemohl dostat do přechodové komory nakonec to vyřešil upuštěním vnitřní atmosféry skafandru a bez problémů se dostal do
přechodové komory, kde ukončil výstup.
Sovětský svaz už před začátkem vývoje Voschodů vyvíjel novou kosmickou loď známou pod
jménem Sojuz. Tato loď je velmi známá a to hlavně proto, že ji Rusko používá ještě v
současnosti. Skládá se ze tří oddělitelných částí - z přístrojové, návratové a obytné. V
přístrojovém úseku jsou uloženy všechny nádrže s pohonnými látkami, systémy zabezpečující
život astronautů (v hermetizované sekci), motory a další zařízení. Návratový úsek je vybaven na
překonání tepelného namáhání při průletu atmosférou a k následnému přistání. Kosmonauti v něm
také sedí při startu - je odtud celá kosmická loď řízena. V obytné části je místo pro spánek
astronautů, jsou zde uloženy zásoby potravin a vody a také je tato část vybavena stykovacím
uzlem používaným při spojování se stanicemi Saljut a poté s ISS. Sojuzy startovaly do vesmíru
vždy jako užitečné zatížení rakety Sojuz. Absolvovaly celkem 99 letů (stý let bude Sojuz TMA11) z nichž dva skončily havárií. První havárie byla hned při prvním letu této lodi, při vystřelení
hlavního padáku došlo před přistáním k zamotání jeho šňůr se stabilizačním padákem a tím byla
znemožněna jeho funkce - kosmická loď se vysokou rychlostí zřítila na Zemi a kosmonaut
Vladimir Komarov v ní zemřel. Druhá havárie se odehrála přibližně čtyři roky na to při letu Sojuz
11. Tam se asi 30 minut před plánovaným přistáním neplánovaně otevřely vyrovnávací ventily,
které velmi rychle vypustily z lodi atmosféru. Kosmonauti upadli do bezvědomí a poté zemřeli.
Loď s nimi přistála, ale byli pátracím týmem nalezeni mrtví. Sojuzy prošly několika výraznými
modernizacemi a v současné době jsou spolu z raketou Sojuz považovány za velmi spolehlivé
kosmické dopravní prostředky.
29
Po prohraném souboji o dostání člověka na Měsíc se Sovětský svaz rozhodl soustředit se na
dlouhodobé umístění obyvatelné kosmické stanice na nízké oběžné dráze kolem Země. Takové
stanice jsou velmi výhodné, protože je v nich mnohonásobně více místa na provádění vědeckých
experimentů, než v kosmické lodi. První taková stanice, která byla vypuštěna do vesmíru se
jmenovala Saljut. Šlo o stanici "z jednoho kusu" opatřenou jedním a od letu stanice Saljut 6
dvěma stykovacími uzly, na které se připojovaly kosmické lodě Sojuz s kosmonauty. Stanicí bylo
postupně vypuštěno celkem sedm a z toho jich bylo šest úspěšných (u stanice Saljut 2 se vinou
špatně provedeného manévru stanice uvedla do nestabilizovatelné rotace a později zanikla v
zemské atmosféře). Bylo v nich stálými posádkami provedeno obrovské množství vědeckých
experimentů a také získala sovětská kosmonautika mnoho užitečných informací a zkušeností pro
novou plánovanou kosmickou stanici.
Obr.18.: Schéma stanice Saljut, zdroj: www.astronomija.co
Po ukončení provozu Saljutů, které potvrdily, že má smysl pokračovat v projektech pilotovaných
kosmických stanic bylo rozhodnuto dostat na oběžnou dráhu Země jednu obrovskou modulární
stanici, která bude na rozdíl od Saljutů sloužit mnohem delší dobu. Stanice, která byla později
nazvána Mir se skládala celkem ze sedmi modulů. Každý z nich měl jinou specifikaci a byl podle
ní také používán - většina byla zaměřena na vědecké experimenty. Jeden modul měl ale úplně
odlišné poslání - byl to Docking module. Ten totiž zajišťoval spojení s americkými raketoplány
Space Shuttle. Amerika požádala Rusko o svolení s několika lety raketoplánů k Miru v rámci
testování a příprav na stavbu nové kosmické stanice (viz níže). Rusko (samozřejmě za přiměřený
poplatek) souhlasilo. Ke stanici bylo ale potřeba dopravit modul, který bude zajišťovat hermetické
spojení mezi raketoplánem a stanicí. Ten byl později nazván Docking module - byl vyroben v
Rusku, poslán do Ameriky, kde byl raketoplánem vyvezen a připojen k Miru. Raketoplány
zakotvily u Miru celkem devětkrát, přičemž tam při sedmi letech nechaly vždy jednoho člena
stálé posádky, který byl později při další misi vyměněn. Některé stálé posádky stanice neměly
svůj pobyt vůbec jednoduchý - staly se tam mnohé události, které v některých případech i
ohrožovaly životy kosmonautů. Ta asi nejvážnější byla srážka s kosmickou lodí Progress při
testování nového navigačního systému. Tehdy byla proražena stěna jednoho z modulů a začala z
něj unikat atmosféra. Kosmonauti rychle zareagovali a poškozený modul hermeticky uzavřeli.
Několik měsíců po nehodě vystoupili dva kosmonauti do poškozeného modulu (takové kosmické
vycházky se nazývají IVA - IntraVehicular Activity), a částečně ho opravili. Stanice tedy mohla
zase víceméně normálně fungovat. Mir fungoval na oběžné dráze Země přibližně 15 let. Za tu
dobu se tam vystřídalo 30 základních posádek. Po rozhodnutí, že už stanice není potřebná bylo
rozhodnuto její pouť po oběžné dráze Země ukončit. Pomocí motorů kosmické lodi Progress byla
30
snížena její dráha tak, že stanice začala rychle klesat, až nakonec z většiny shořela v zemské
atmosféře a menší část úlomků, které přežily průlet atmosférou dopadly do oceánu.
USA:
První kosmickou lodí Ameriky byla kabina Mercury. Byla to kosmická loď tvaru komolého
kužele s válcovitým zakončením na přední straně. Normálně dokázala ze svých zdrojů
zprostředkovat jednomu kosmonautovi až pět hodin letu, ale mohla být upravena a vydržela více
než 24 hodin (nejdelší let trval přibližně 34 hodin). Byla vynášena dvěma typy raket podle toho,
jaký byl cíl mise: K balistickým letům (viz. dále) byla použita raketa Redstone a k letům do
vesmíru byl použit silnější Atlas D. Amerika před samotnými kosmickými lety lidí tuto loď velmi
pečlivě testovala. Hned při prvním letu této kosmické lodi, která ale byla bez jakékoli posádky
došlo k explozi nosné rakety. Poté došlo k několika balistickým letům, kde byla v kosmické lodi
buď lidská figurína, nebo šimpanz a později absolvovala balistický let i lidská posádka. Až po
ukončení těchto testů byl vyslán na stabilní orbitální dráhu astronaut John Glenn. Stal se tak
prvním zástupcem Ameriky, který dosáhl oběžné dráhy kolem Země. Po něm se do vesmíru v
Mercury vydali ještě tři astronauti. Po ukončení misí se všichni nechali slyšet, že jejich dojmy z
mise jsou spíše negativní. Každou chvíli se totiž v kabině něco porouchalo - při letu Johna Glena
se porouchal systém automatické stabilizace a další poruchy, při dalších letech se např. porouchal
výměník tepla v skafandru, takže astronauti víceméně ani nemohli spát a museli ho stále
seřizovat. Pokud srovnáme Mercury s Vostokem po technické stránce, tak je jasným vítězem
Vostok. Nejen, že byl větší, umožňoval kosmonautům větší komfort a delší let, ale i jeho palubní
systémy byly spolehlivější.
Podobně jako u sovětského Voschodu byl v Americe vyvinut program Gemini, který byl jakýmsi
meziprogramem mezi Mercury a Apollo. Jeho úkolem bylo hlavně otestovat schopnosti
manévrování a spojování na oběžné dráze Země. Tvarově byl hodně podobný lodi Mercury, ale
mnohem větší. Do kabiny se vešli dva astronauti, kteří zde mohli pobývat až dva týdny. Kosmická
loď měla také přechodovou komoru pro jednoho astronauta. Během letu Gemini 4 byl proveden
první výstup Američana do volného prostoru - astronaut Edward White při něm strávil celkem 23
minut mimo kosmickou loď (původně bylo plánováno jen 15 minut). Výstup proběhl bez
problémů a astronaut ho asi 36 minut po zahájení ukončil - do časového údaje je počítán i čas,
kdy byl astronaut v přechodové komoře. Všechny kosmické lodě vynášela raketa Titan 2. Bylo
uskutečněno celkem 12 startů této lodi. Všechny byly úspěšné a Amerika jimi získala spoustu
cenných informací pro další plánovaný kosmický program.
V roce 1961 vyhlásil prezident USA John Fitzgerald Kennedy, že se Amerika pokusí dostat
prvního zástupce lidí na povrch Měsíce. Tím vlastně pomyslně nastartoval program Apollo. Jeho
hlavním cílem bylo dostat člověka na povrch Měsíce. K tomu byla použita samotná kosmická loď
Apollo, lunární přistávací modul a obrovská raketa Saturn V. Kosmická loď Apollo umožňovala
společný let až tří astronautů a byla používána jako hlavní obytná a řídící jednotka po víceméně
celou dobu letu i s přistáním (byla vybavena tepelným štítem a padákovým systémem). Lunární
přistávací modul měl místo pro dva astronauty a jeho úkolem bylo dostat je na měsíční povrch a
poté zpátky na oběžnou dráhu Měsíce, kde se spojil s kosmickou lodí Apollo, kosmonauti do ní
přelezli a přistávací modul byl odhozen. Raketa Saturn V vynesla celý tento komplex i se
zásobami paliva pro let k Měsíci a od něj. Před samotným začátkem pilotovaných letů na povrch
Měsíce byly uskutečněny čtyři testovací mise. Měly za úkol prověřit jednotlivé části sestavy na
oběžné dráze Země i Měsíce. Poté už přišlo na řadu samotné přistání na Měsíci. První člověk,
který se jako velitel mise Apollo 11 dotkl Měsíce byl Neil Alden Armstrong - při stejné misi po
něm ještě vystoupil Edwin Eugene Aldrin. Po tomto letu se na povrch Měsíce podívalo ještě 10
lidí z pěti misí Apollo. Letem Apollo 17 byla série letů na Měsíc ukončena. Havárie byly celkem
dvě a z toho jedna se smrtelnými následky - ta byla hned u mise Apollo 1, kdy při pozemních
přípravách lodi (kde byli astronauti hermeticky uzavřeni) jeden z přístrojů v kabině "hodil jiskru"
a v atmosféře čistého kyslíku to vedlo k okamžité iniciaci požáru, který uvolnil obrovské
množství dýmu, ve kterém se astronauti udusili. Druhá havárie s poněkud mírnějšími následky se
odehrála při letu Apollo 13. V dobách, kdy byla sestava na cestě k Měsíci vybuchla kyslíková
31
nádrž servisního modulu. To nejen, že znemožnilo přistání na Měsíci, ale i značně zkomplikovalo
návrat k Zemi. Nakonec se ale astronautům podařilo kosmickou loď navést na dráhu k Zemi a
následně přistát. Po ukončení měsíčních letů bylo rozhodnuto použít několik kosmických lodí
Apollo a raketu Saturn V na projekt první americké orbitální stanice (viz. níže) a poté jednu loď
Apollo vynesenou raketou Saturn I na první mezinárodní let Sojuz-Apollo. Po ukončení všech
těchto činností byl projekt Apollo oficiálně ukončen. Skončila tak nejslavnější etapa americké
kosmonautiky. Ale v té době již byl v plném proudu vývoj nové kosmické lodi, která
předznamenala další obrovskou etapu kosmonautiky.
Onou vyvíjenou kosmickou lodí byl raketoplán Space Shuttle. Oproti všem dosud používaným
pilotovaným lodím je tato absolutně odlišná. Jejím hlavním rysem je opakovatelná použitelnost
orbiterů (vlastních raketoplánů) a pomocných vzletových bloků. Startovní sestava raketoplánu je
tvořena dvěma pomocnými bloky na tuhé pohonné látky SRB (Solid Rocket Booster), nádrží ET
(External Tank) nesoucí zásoby pohonných látek pro hlavní motory umístěné na samotném
orbiteru raketoplánu, který se jako jediný dostane do vesmíru, kde může plnit velmi rozmanité
množství úkolů. Raketoplány slouží NASA od roku 1981 do současnosti a mají sloužit až do roku
2010. Bylo provedeno celkem 119 misí (což není konečný počet), z čehož skončily dvě havárií.
První proběhla u letu Challenger STS-51-L (51L) při vzletu. Vinou porušeného těsnění na jednom
pomocném vzletovém bloku SRB a následného úniku plamenů byla přepálena spodní držná
konstrukce bloku a ten se vysokou rychlostí zabořil do nádrže ET, která za několik setin sekundy
vybuchla a rozmetala orbiter Challenger. Samotná kabina s astronauty ale zřejmě při výbuchu
zničena nebyla - kosmonauti v ní zemřeli až při pádu na vodní hladinu. Druhá havárie již byla
podstatně později při letu raketoplánu Columbia STS-107. Tam byla při vzletu poškozena
náběžná hrana levého křídla orbiteru kusem odtrhlé izolace z nádrže ET. Řídící středisko o tom
sice vědělo, ale technici to vyhodnotili jako zanedbatelné. Ovšem při průletu atmosférou
nevydrželo poškozené křídlo obrovské teploty a odlomilo se. Orbiter začal velmi rychle rotovat a
později se pod náporem horké plasmy zcela rozpadl. Stejně jako po havárii Challengeru byly lety
raketoplánů dočasně pozastaveny, byla vyšetřena příčina havárie a na raketoplánech byly
provedeny úpravy zamezující dalším takovým problémům. Původně se s raketoplánem počítalo
jako s velmi levným kosmickým dopravním prostředkem, ale skutečnost byla opačná. Cena
provozu raketoplánu (jeden start stojí cca. 400-600 milionů dolarů) je také jedním z hlavních
důvodů, proč má být jejich provoz do konce finančního roku 2010 ukončen. NASA poté začne
vyvíjet novou kosmickou loď Orion a rakety Ares I a Ares V.
Nyní se ještě podíváme do poněkud vzdálenější minulosti a pozastavíme se nad vývojem
amerických kosmických stanic. Tou první byla jednomodulární stanice Skylab. Byla vytvořena z
posledního stupně rakety Saturn V, který by normálně měl komplex kosmické lodi Apollo a
lunárního modulu navést k Měsíci. Oproti sovětským Saljutům byl Skylab mnohem větší a byl
také jen jeden (kdežto Saljutů bylo postupně vypuštěno sedm). Na oběžnou dráhu Země byl
vynesen raketou Saturn V, což byl její navždy poslední let. Vystřídaly se tam tři stálé posádky
(každá po třech astronautech), kteří byli tam i zpět dopraveni v kosmické lodi Apollo vynesené
raketou Saturn I. Nejdéle ze všech posádek byla na stanici ta třetí - přibližně 84 dní. Všechny
posádky ve stanici prováděly vědecké experimenty s materiály, ale i přímo mezi sebou (bylo např.
zkoumáno chování a reakce člověka při dlouhodobém pobytu v kosmickém prostoru a mnoho
dalšího). Po posledním rozloučení třetí stálé posádky stanice se dlouho plánovalo co s ní dále
dělat. Skylab navíc třením o vrchní vrstvy atmosféry stále rychleji klesal k Zemi. Bylo
vypracováno několik řešení, jako byla např. možnost poslat ke stanici záchrannou misi
raketoplánu, ale kvůli stále se odkládajícímu startu raketoplánu Columbia STS 1 (což byl vůbec
první let) bylo nakonec rozhodnuto stanici nechat shořet v atmosféře. To se stalo 11. července
1979 - úlomky, které překonaly průlet atmosférou dopadly do části Austrálie a Indického oceánu
oceánu.
Přibližně za deset let po ukončení letu Skylabu vyhlásil president USA Ronald Reagan plán,
stavby další americké orbitální stanice. První slibovaný termín začátku stavby (rok 1992) nemohl
být dodržen a tak byl odložen. Po tomto odkladu se termín začátku stavby dočkal ještě dalších tří
odložení. V dobách odkladů se do stavby stanice přidalo Rusko společně s Evropskou a
32
Japonskou kosmickou agenturou. To zásadním způsobem změnilo představy o podobě stanice. Ta
také dostala konečné jméno - ISS (International Space Station) - Mezinárodní vesmírná
stanice. Z několika návrhů podoby a složení zvítězil ten jak ji známe dnes, tedy modulární stanice
s horizontální příhradovou konstrukcí s fotovoltaickými panely. V roce 1998 vypustilo Rusko
modul Zarja a asi o dva týdny startoval raketoplán Endeavour se spojovacím modulem Unity.
Tento zárodek stanice ale ještě nemohl být obydlen stálou posádkou. Startovaly k němu ještě dva
raketoplány s moduly SpaceHab naplněnými zásobami a přístroji pro stanici. Poté ještě k již
kompletně vybavené stanici startoval prostřednictvím rakety Proton modul Zvezda. Tento celek
už mohl být obydlen - byla k němu tedy vyslána první stálá posádka v kosmické lodi Sojuz
(tvořili ji dva rusové a jeden Američan). Výstavba stanice pokračovala pomocí raketoplánů až do
roku 2003, kdy havaroval raketoplán Columbia. Tehdy byly lety raketoplánů dočasně
pozastaveny do doby, než bude problém vyřešen. To se stalo až přibližně v polovině roku 2005,
kdy startoval raketoplán Discovery STS-114 (se zásobami v modulu MLPM Raffaello pro stanici
ISS). Ale opět bylo zaznamenáno další odpadávání pěny z externí nádrže (která ale v tomto
případě orbiter nezasáhla), takže byly lety znovu pozastaveny. Ke konečnému obnovení
pravidelných letů k ISS došlo v polovině roku 2006, kdy startoval raketoplán Discovery STS-121.
Tam se potvrdilo, že jsou již opatření proti odpadávání izolace dostačující, takže vydal NASA
souhlas se zahájením pravidelných misí k ISS. V současnosti je stanice ještě nedostavěna - chybí
jí několik modulů a jeden blok solárních panelů - to ale postupně obstarají raketoplány při svých
misích. Dokončení stavby ISS je plánováno na rok 2010, kdy také raketoplány definitivně skončí
svoji činnost.
Pilotovaná kosmonautika sice představuje pro samotné kosmické cestovatele poměrně velké
nebezpečí, ale na druhé straně přináší mnoho poznatků z větší části v podobě výsledků
experimentů, které se dají ve velké míře uplatnit i na Zemi.
Všechhny uvedené články vyšly v 687. vydání IAN, které bylo věnováno výročí startu první umělé
družice Země – Sputniku 1. Výběr článků v tomto magazínů není úplný, rovněž jsme vypustili
některé fotografie. Tento magazín má čtenářům ulehčit případný tisk článků z mimořádného
vydání IAN.
687. vydání [02. 10. 2007] - úvodník
●
●
●
●
●
●
●
●
●
●
Obecné shrnutí pilotované kosmonautiky od počátku do současnosti
Z archivu: J. A. G.
Instantní pamětník 18
Apollo
Interaktívne adresy
Z archivu: John Fitzgerald Kennedy k národu
© 2007 Instantní astronomické noviny, o.s.
33

(5. října 2007) – 50 let kosmonautiky

Transkript

Podobné dokumenty

Kosmický program

ke stažení - Obloha na dlani

Město oslovil zájemce o průmyslovou zónu

2014 - Dobrý den! Vítá vás Synology Web Station katedry

POZICE CENTRÁLNÍ BANKY PRIZMATEM ČESKÉ LEGISLATIVY