Wylie-jayel-falcons-2-nebezpecne

Jayel Wylie
THIS DANGEROUS MAGIC
Copyright Jayel Wylie, 2002
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část léto publikace nesmi být bez písemného svolení
nakladatele reprodukována jakoukoliv formou ani prostředky
mechanickými nebo elektronickými, ani fotokopírováním nebo
zaznamenáváním na jakýkoliv nosič informací.
Poděkování
Mé nekonečné díky patří vydavatelce Lauren McKennové, která
byla od začátku tou nejlepší kmotrou mé knihy a pomáhala mi
tvůrčím přístupem, vhledem a trpělivostí, dále mému agentovi
Timothymu Seldesovi, jehož laskavá podpora a brilantní úsudek pro
mě představují dary, které budu vždy oceňovat, a modlím se, abych o
ně nikdy nepřišla. Polibky a vděčnost posílám svému prvnímu,
druhému, třetímu a dalším čtenářům rukopisu – matce, Sarah,
Ráchel, Petemu a Isabel, jež všechny miluji. Děkuji také Marcii
Addisonové za vyhledání veškerých informací, o něž jsem ji
požádala.
Drahé památce
Williama A. Wylieho seniora,
vysoce vzdělaného muže,
který miloval knihy, rodinu a zejména svoji ženu.
Úvod
Hrad Falconskeep, 1132
Blanche stoupala po schodech nahoru do věže. Jakmile došla na
vrchol, uvolnil jí vítr ze spletených copů několik pramenů. Na
popraskaném bidýlku seděl sokol a hleděl na ni zlatýma očima.
„Našel jsi ho, příteli?“ zeptala se Blanche tiše a zachvěla se nadějí i
chladem. Tento posel byl poslední z dvanácti sokolů, které vyslala
minulý týden. Všichni se vrátili s nepořízenou… „Našel jsi moji
lásku?“
Dravý pták si nechal odvázat z nohy úzkou roličku, jen se přitom
poněkud odvrátil. Ale když Blanche rozvinula roličku se zprávou,
srdce jí posmutnělo, protože věděla, co objeví. Nejdražší manželi, kdy
se vrátíš domů? stálo zde jejím písmem. Její slova se k ní vrátila, aniž si
je někdo přečetl. Unikl jí vzlyk a papírek spadl na zem. Sokol vyrazil
hlasitý skřek, jako by jí chtěl vyjádřit sympatie, a odletěl.
„Nevadí,“ řekla Blanche a obrnila se proti slzám, o nichž věděla,
že jí stejně nepomohou. „Mám jiné možnosti.“
Jako v odpověď se z nádvoří ozval dětský smích. Blanche se
usmála a pohlédla dolů. Alista si hrála s bratrem Paolem, italským
knězem, a jak matka viděla, běžela před ním s veselým smíchem –
snad si hráli na slepou bábu? Mladý muž žil na Falconskeepu od
narození malé Alisty a dívenka ho zbožňovala. Byl něžný jako dívka,
ale mel silné tělo a velké srdce. Za Alistu a její matku by neváhal
položil živni a Blanche si ho za to velmi vážila. Ale nebyl to Mark.
Nebyl to její manžel; nebyl její láska. Mark byl daleko od
Falconskeepu – už tři roky bojoval za svého krále. Odešel, když byla
Alista pouhým batoletem; holčička si už ani nepamatovala otcův
obličej. Ale Blanche si pamatovala vše…, jeho tvař , paže…, polibky.
Slzy jí stékaly po tvářích. Zaštípaly ji na kůži a vzápětí je vysušil vítr.
Nedokázala se k němu přiblížit, dokonce ani jeji sokoli ho nenašli, už
tolik měsíců. A něco se blížilo, nějaká katastrofa. Cítila ji ve větru.
Pozorovala skotačící Alistu, tu drobnou osůbku dole na zemi,
v tom se rozhodla. Seběhla dolů ze schodů, běžela rychleji a i rychleji.
Věděla, co musí udělat. Aniž se zastavila a s kýmkoli promluvila,
vyběhla z hradu a pustila se dolů po schodech, které vedly na pláž a
ke skalám. Opatrně našlapovala mezi kluzkými kameny a brzy došla
k puklině v balvanu, kterou hledala. Byla to Úzká štěrbina, jíž by si
náhodný kolemjdoucí ani nevšiml. Ohlédla se, aby se ujistila, že ji
nikdo nepozoruje, a rychle vklouzla dovnitř. Stěny se zpočátku
zužovaly, ale po několika krocích vešla Blanche do prostornější
chodby, která prudce klesala dolů do tmy. Blanche nenavštívila tuto
jeskyni od doby, kdy se narodila Alista, ale cestu ve tmě našla
snadno, protože cítila chladný proud vzduchu, jenž byl jako dech
víly, kterou hledala. Na chvíli se zastavila a zavřela oči; jednou rukou
se opřela o kamennou stěnu, hladkou jako sklo. Musí být klidná.
Čáry, které měla v úmyslu, byly nebezpečné dokonce i při pokojné
meditaci; v panice by následky mohly být fatální. Musí zapomenout
na svůj strach, musí zapomenout na všechno kromě své vůle vědět;
jedině tehdy bude mít úspěch. Znovu se zhluboka nadechla, otevřela
oči a vtom se jí zdálo, Že se tma před ní rozplývá, a její ustrašené oči
uviděly úzký paprsek světla, který jí ozařoval cestu. Rukou si
mimoděk sáhla na přívěsek, který nosila na krku. Byl to kámen ve
tvaru srdce a teď jí zahříval dlaň. Srdce bylo vytesáno z kamene, jenž
pocházel Z této jeskyně. Byl to dar víly vody a země, za kterou sem
spěchala, kterou Blanche z Falconskeepu hledala. Snad ji kámen
ochrání, pokud jí nebudou stačit vlastní síly.
Chodba se najednou rozšířila a před Blanche se objevila
prostorná jeskyně, jejíž stěny byly tvořeny stříbřitě šedivou skálou.
Světlo teď bylo silnější, protože se odráželo od tisíců malých
výstupků, jež byly ohlazeny a zářily jako drahokamy. Zdroj světla
byl tady, vyzařoval z tůňky, která omývala stěny jeskyně. Světlo
dopadalo zpět do středu tůňky do nepředstavitelné hloubky, kterou
se žádný člověk neodvážil prozkoumat. „ Sestro,“ vzdychl ženský
hlas v magické řeči vil, když se Blanche přiblížila k tůňce. Hladina se
poněkud zvedla a zachvěla se, jakoby radostí.
„Sestro,“ odpověděla Blanche a cílila, že ji naplňuje nebezpečná
radost. Poklekla na břehu. Na stěnách kolem tůňky byla magickým
písmem napsána pravda o jejím sokolím původu, pověst o tom, jak
královna větru na sebe vzala lidskou podobu, kterou jí dala darem
zdejší víla, a našla Falconskeep. Byly zde zaznamenány ještě další
legendy v jazycích, jimiž hovořili předkové. Jeskyně představovala
originální záznam kouzel. Než se Blanche provdala, strávila spoustu
hodin přepisováním těchto slov do knihy, aby měla kouzla stále po
ruce. Knihu a kamenné srdce opatrovala víc než cokoli jiného, ale
ještě se nestačila naučit všechno, co si zapsala. Kouzlo, které nyní
hledala, bylo nepochybně tady, jen kdyby měla čas je najít. Ale
věděla, že čas vypršel.
„Sestro, potřebuji tvoji pomoc,“ řekla a ponořila ruce do ledové
vody. „Potřebuji tvé kouzlo.“
„Jakou moc ještě nevlastníš? „ zasmála se víla a Blanche cítila, že se
dotkla její ruky, jako by byla lidská bytost.
„Moc vidět budoucnost,“ odpověděla Blanche. „Potřebuji, abys
mi ukázala mého milovaného.“
„Znáš jeho tvář.“ Víla nenáviděla Marka, jako nenáviděla všechny
lidské bytosti, protože lidé ji zahnali před mnoha staletími do
podzemí. „Máš jeho dítě.“
„Je daleko a já se o něho bojím,“ pokračovala Blanche a srdce jí
zoufalstvím bilo rychleji. Předstíraný klid zmizel. „Ukaž mi ho, chci
vidět, že je v bezpečí. Ukaž mi, kdy se vrátí…“
„Nemohu, „ přerušila ji víla, teď už skoro rozzlobeně. „ Mé oči
nejsou stejné jako tvoje,“
„Pak si vezmi moje oči,“ trvala na svém Blanche. Voda jí teď
dosahovala k pasu. „Pomoz mi, dovol mi ho spatřit.“
Hladina vody se zčeřila, ale hlas se odmlčel. Blanche slíbila
matce, že se o tohle kouzlo nikdy nepokusí, poněvadž jí mohlo
přinesl smrt, stejně jako bláznivým a marnivým ženám z vílího rodu,
které bažily po moci. Podzemní víla byla bytostí věčnou, navždy
uvězněnou v tůni vnitru skal, zatímco svět nahoře se měnil. Smrtelná
žena z vílího rodu znala svět, chápala běh času, ale její tělo bylo
uvězněno v její realitě. Čarodějka z Falconskeepu byla lidskou bytostí
i vílou zároveň, byl to vílí duch v něžné lidské slupce. Díky tomuto
duchu ovládajícímu kouzla viděla skrze čas a prostor, mnohem dál,
než dohlédne lidské oko. Mohla spojit svoji duši se starobylou silou,
pohlédnout za hranice smrtelného života. Ale její smrtelné tělo
nemohlo sdílet tuto sílu příliš dlouho. Mohlo by jí poškodit mozek a
přivodit šílenství nebo způsobit, že by jí puklo srdce. Blanche to
věděla a znala strašlivou hrozbu, ale strach a láskají nedovolily, aby
se otočila a odešla.
„Prosím,“ téměř šeptala. „Nemohu žit, pokud se nedozvím, že se
vrátí.“ Světlo v tůni se smrštilo a klesalo dolů, až, vypadalo jako
měsíční kotouč zaříci v nekonečné hloubce. Víla měla ráda čarodějky,
milovala ženy z vílího rodu, které přišly před Blanche a zničily se
kvůli svému nerozumu. Nebyla ochotná znovu riskoval takovou
tragédii. „Prosím,“ opakovala Blanche. Posunula se po kolenou
hlouběji a do vody jí kanuly slzy. „Jen tohle jediné kouzlo, a už tě
nebudu obtěžoval.“ Záře se začala zvětšovat a stoupala z hlubin k ní.
„Jen jednu otázku,“ slíbila Blanche, když se jí dotkla prsty. „Zjev mi,
kdy se Mark vrátí domů.“
Ledový chlad vody jako by jí pronikal do krve a protékal jí, až už
nakonec nevěděla, kde končí její tělo a začíná voda. Otevřela oči a
uviděla bránu hradu Falconskeep. Padací mříž stoupá nahoru a
cestou se blíží vojsko. Mark prochází branou – to je budoucnost a její
muž žije. Ale nikdo mu neběží v ústrety. Kráčí po nádvoří sám a tvář
má zkřivenou vztekem nebo žalem. Kde je ona? Proč k němu neběží,
aby ho přivítala? Proč je její hrad opuštěný?
„Ne,“ řekla a její hlas byl nyní hlasem víly. „Ukaž mi mě… Co
přináší takovou bolest do mého domu?“
Obraz se změnil. Teď už neviděla Falconskeep, ale malou, krásně
zařízenou komůrku. Bylo v ní horko, protože od ohně se šířil velký
žár. Stála v ní žena, kterou nepoznávala-královna; na stole vedle ní
trůnila její koruna a na druhém stole ležela Blanchina kniha kouzel
Falconskeepu. Blanche připadalo, jako by byla vedle ní; cítila zlost a
strach, ale zároveň byla sama – jako by byla najednou rozdvojena.
Chtěla si vzít svoji knihu, ale nemohla se pohnout; někdo nebo něco ji
pevně drželo. Na protější straně pokoje viděla zrcadlo a v jeho
odrazu spatřila dlouhé zlaté vlasy a pak ženskou tvář zkřivenou
zlobou. Vše tonulo v záři pochodní, které drželi muži kolem ní, a v
záři krbu. Je ona tou ženou? Snažila se vytrhnout ze sevření mužů,
kteří ji drželi, a odraz se také pohnul. Najednou padla kniha do
plamenů. Hodila ji tam ta zvláštní královna. „Ne!“ vykřikla Blanche a
náhle se obraz roztříštil a Blanche vyskočily před očima plameny.
Padala skrze svoje vidění zpět k sobě, zpět do přítomnosti.
V okamžiku padla zády do vody, protože duch ji opustil a
vzápětí měla hlavu pod hladinou. Byla tak unavená, a vůbec nic se
nedozvěděla. Potápěla se hlouběji, cítila, jak kolem ní víří voda,
vnímala doteky ducha, který se ji snažil pozvednout nad hladinu.
„Alista, „ řekl duch a tímto jménem označil ženu z budoucnosti.
Připomněl jí její dítě.
Blanche se nutila plavat, přiměla strnulé údy k pohybu. Tůň se
neočekávaně vzedmula a voda v okamžení vyplnila skoro celou
jeskyni. Zoufalství z toho, co spatřila, trhalo Blanche srdce a proud ji
stále stahoval dolů a nutil ji, aby se vzdala. Ale ona se nevzdávala.
Musí zachránit Alistu; musí si uchovat své kouzlo. Vidění se nikdy
nesmí naplnit. Otevřela oči a uviděla záři, která jí ukazovala malý
otvor ve skále. Věděla, že vede do studny, která je uvnitř jejího
hradu. Přinutila se plavat směrem k otvoru, ale plíce Ji pálily a ona
toužila po vzduchu. Když konečně doplavala k dvířkům, která
zakrývala otvor, měla prsty tak strnulé, že nedokázala odsunout
závoru. S rizikem, že dvířka znovu nenajde, se vynořila nad hladinu.
Ruce i nohy měla těžší a těžší a mysl zahlcovalo vyčerpání a bolest.
Několikrát se rychle nadechla a opět se ponořila. Věřila víc svému
instinktu než očím. Doufala, že ji přivede zpátky k dvířkům.
Tentokrát je otevřela snadno a proud ji okamžitě vrhl vpřed. Proplula
otvorem, který byl jen o něco širší než její ramena.
Ve studni bylo málo vody, takže ji proud málem vtáhl dolů ke
dnu studny. Byla by navždy ztracena. Ale nějak se jí podařilo sevřít v
ruce závoru z vnitřní strany dvířek, a ačkoli je její váha obrátila ke
zdi, dvířka vydržela. Blanche vystrčila hlavu z vody, nadechla se
sladkého vzduchu a snažila se najít sílu k tomu, aby se vyšplhala
nahoru. Konečně se mohla pohnout. Prsty nahmatala malou puklinu
v kamenné stěně studny a pak další a další. Z posledních sil se
vytáhla přes okraj studny a zhroutila se na podlahu místnosti pod
věží.
Zároveň uslyšela ženský hlas. „Má paní!“ Alistina chůva
Gwyneth běžela dolů po schodech. Blanche se jí snažila odpovědět,
ale z hrdla jí nevyšlo ani slovo. Pokusila se zvednout hlavu, ale svaly
ji odmítly poslechnout: „Nevadí,“ řekla Gwyneth a přehodila přes ni
plášť. Ale Blanche slyšela, že zadržuje pláč. „Budeš v pořádku.“
„Ne,“ zašeptala Blanche tak tiše, že ji Gwyneth nemohla slyšet.
„Ne, nebudu.“
1. kapitola
Montferrand, Francie
Vánoce 1172
Vánoční hostina u dvora Jindřicha II. byla pro všechny
zúčastněné dalším triumfem královy slavné dvacetileté vlády. Po
Jindřichově boku seděla královna Eleonora Akvitánská, stále
nadzemsky krásná, a kolem stolu seděly jejich děti, potomstvo, které
by králi mohl každý závidět. Nejstarším z nich a právoplatným
dědicem trůnu byl Jindřich, který byl již přede dvěma lety korunován
„mladým králem“ a o něco déle byl ženatý s Margaret, dcerou
francouzského krále. Další dva synové byli zasnoubeni s princeznami
a už měli vévodské tituly: Richard Akvitánský a Geoffrey z Británie.
Jindřich měl žoviální zvyk rozdávat pozemky, kdykoli se mu zlíbilo.
Nejmladší královský syn Jan byl známý svou zlostnou povahou a
nevlastnil žádné pozemky, ale byly mu teprve čtyři roky, takže se
předpokládalo, že své bratry později dohoní. I dcery Matylda a
Eleonora se zdály dokonalé, protože zdědily velký podíl matčiny
vyhlášené krásy – ale velmi málo z její utajované inteligence.
Rodina tvořila pro shromážděné šlechtice nádherný obraz, který
byl hoden obdivu.
I kdyby bylo známo, že královna svým manželem pohrdá do
stejné míry, do jaké ho zbožňuje, nevadilo by to – koneckonců byli
svoji víc než dvacet let a Jindřich se stále ještě pyšnil značným
šarmem. A kdyby se vědělo, že princové kují pikle proti králi i proti
sobě navzájem, očekávalo by se to. Byli skoro ještě děti a otec by je
udržel na uzdě. Jindřich dokázal silou vůle udržet mír v království
déle než, kterýkoli jiný anglický král. Jistě si dokáže poradit i se svojí
rodinu. O tom byli oné vánoční noci přesvědčeni všichni Šlechtici,
když připíjeli bohu a svému králi.
Malnula Brinlawová o ničem nepochybovala; večer se jí zdál
dokonalý. Seděla se svými rodiči a sestřenicí Nan u stolu poblíž
královského stupínku a cítila se volně, jako doma a připíjela
královské rodině, která byla v jejích očích neposkvrněná. Král byl
nádherný a vypadal poněkud hrozivě, tak jak má vypadat vladař;
princové a princezny byli příliš krásní, než aby byli skuteční. A
královna Eleonora byla jejím idolem – dokonalá v každém směru.
Malinda znala každý romantický detail jejího úžasného životního
příběhu. Věděla, že kdysi byla královnou Francie a přijela, aby se
provdala za Jindřicha, který byl tehdy jen vévodovým mladším
synem. Zažila jeho korunovaci na krále Anglie a viděla, jak se
Eleonora obklopila dvorem plným lásky a rytířství a změnila tak tvář
světa. Pro Malindu byla Eleonora ženou, která dosáhla všeho, v co
mohla doufat, a dívka si velmi přála, aby ji poznala osobně.
Obdivovala ji pro její hrdost, krásu, a dokonce i pro výbušnou
povahu. Malindiným největším přáním bylo, aby se stala
královninou dvorní dámou, aby mohla pobývat v jejím stínu a
vdechovat vzduch jejího bizarního a nádherného dvora. Rodiče
naneštěstí nesdíleli její úctu a lásku ke královně. Otec se netajil tím, že
považuje královnu za bezvýznamnou. Will Brinlaw jako jeden z
Jindřichových oblíbených dvořanů mohl zajistit dceři i neteři Nan
dobré postavení ve službách královské rodiny, ale taková pocta nijak
nelákala jeho ani Alistu. Ale Malinda byla rozhodnuta. Nikdy v
životě jí nic neodpírali, takže očekávala, že k tomu nedojde ani teď.
„Nejsou krásní?“ zašeptala jí do ucha nejlepší přítelkyně Lis-bet,
která se právě vrátila z tanečního parketu a sedla si vedle ní. „Koho
by sis vybrala, Malindo?“
„Jak to myslíš?“ zasmála se Malinda a otočila se k přítelkyni.
„Kdyby ses měla vdávat,“ zasmála se Lisbet. „Teď, když jsi
konečně u dvora, je na čase rozhodnout se pro některého prince.“
„Jindřich už je ženatý,“ řekla Malinda a vzala si cukroví z
podnosu před sebou, „a Richard i Geoffrey jsou zasnoubeni s
dívkami, které mají korunu.“ Zakousla se do cukroví a nechala si jeho
sladkost rozplývat na jazyku. Bylo mnohem jemnější než to, které
jídávala doma.
„Ať sejdou se svými korunami vycpat,“ broukla Lisbet, vzala si
rohlíček a vsunula ho do úst. „Tvůj palec na noze je krásnější než ony
obě dohromady a kromě toho ovládáš kouzla.“ Lisbet si spokojeně
olízla prsty. „Můžeš si vybrat, koho chceš, a ten chudák nic
nenadělá.“
Malinda se usmála. Byla v rozpacích, ale zároveň ji chvála velmi
potěšila. „Je nežádoucí mluvit o kouzlech, vzpomínáš?“ upozornila
Lisbet tiše a dloubla ji do žeber, načež se Lisbet zachichotala.
Pohlédla znovu ke stupínku a předstírala, že si prohlíží královskou
rodinu. „Škoda že Jindřich je nejstarší a nejhezčí,“ vzdychla si.
„Richard je téměř stejně hezký, ale zdá se příliš vážný – málokdy se
usmívá.“
„Možná je stydlivý,“ zamyslela se Lisbet.
„Možná, ale přece… může to být taky pěkný mrzout.“
Zamyšleně si poklepala ukazováčkem na bradu. „A Geoffrey je
opravdu příliš mladý…“
„Na prince ne,“ usmála se Lisbet. „Okouzli ho, a pak ho ohneš,
jak budeš potřebovat.“
„To máš pravdu,“ rozesmála se Malinda, která si naprosto
nesmyslnou hru užívala. „Ne, nemůžu si vybrat,“ povzdychla si.
„Vyber si ty a já vezmu, co zůstane.“
„Velkolepý plán,“ vložila se do hovoru Nan. „Jen to neříkejte
strýci.“
„Ne, to neříkejte,“ ozval se Will Brinlaw, který uslyšel konec
rozhovoru. „Ať je to cokoli, raději to nechci vědět.“
„Buď opatrná,“ varovala Malindu matka, která naopak slyšela
všechno. „Tvá slova tě mohou později mrzet.“ Lady Alista byla
známá svojí otevřenosti stejně jako svojí krásou a svého manžela
málokdy Šetřila, přestože ho velmi milovala. „Brzy před tebou
budeme všechny něco tajit.“
„To je nějaká novinka?“ zamumlal.
„Nan li důvěřovala celým srdcem,“ poznamenala Alista a vzala
si kousek cukroví. „Přišla za tebou v dobré víře…“
„Nemluv o tom zase,“ zarazil ji Will uprostřed věty. „Dnes no,“
„Pokud ne dnes, tak kdy?“ dožadovala se odpovědi Nan.
„Každou vteřinu jsem starší.“
„Ale ještě nevypadáš jako stařena,“ odpověděl jí strýček s
mírným úsměvem.
„Nezdá se to tobě ani mně, ale co zbytek světa?“ vložila se do
hovoru jemně Alista. „Čtyřiadvacet je věk, v němž už je většina žen
provdaných, drahý.“
„A Guy de Lancey je dokonce starší,“ chtěla pomoci kamarádce
Lisbet, která seděla vedle Malindy. „Bude-li se věc protahovat, může
si najít nějakou jinou.“
„Ne, nenajde si ji, protože jestli čekáš na tohle, strýčku, tak se
nedočkáš,“ vyhrkla Nan a tváře jí zrudly zlostí, která nebyla
namířena proti Lisbet, ale proti Willovi. „Guy mě miluje, nikdy by si
nevzal žádnou jinou, i když tomu nevěříš. A já ho miluji.“
„Ale proč, proboha?“ zeptal se Will. „Nepochybuji, že de Lancey
na tebe počká, i když bude mít pramalou naději, ale proč ho chceš?
Ten muž je nudný a nezajímavý jako plaňka.“
„To ne,“ opáčila Nan. „Je stydlivý, ale ne se mnou.“
„Kromě toho, drahoušku, když jsem se s tebou setkala poprvé,
byl jsi laky takový,“ poukázala Alista bez jakéhokoli náznaku
úsměvu, který by naznačoval, že ho jen škádlí. „A jak pěkně ses
vybarvil.“ Malinda se zachichotala do ubrousku – bitva byla vyhraná.
„Ať se stane, co se má stát,“ utrousil Will suše a z jeho výrazu
bylo znát, že ví, že je poražen.
„Mami, podívej se sem,“ přerušila Malinda rozhovor a obrátila
pozornost rodiny na dva rytíře, kteří přecházeli hodovní síní tak
rychle, jak jen to dvorská etiketa dovolovala. „To je Mark!“
„A Filip!“ dodala Lisbet a vyskočila.
„Konečně,“ vydechla Alista a vstala.
Malindin mladší bratr Mark a Lisbetin starší nevlastní bratr Filip
byli toho léta pasováni na rytíře. Tři roky sloužili jako pážata a teď
patřili ke králově osobní gardě. Oba už nebyli dlouho doma a všichni
se na ně těšili a chtěli je vidět – zejména jejich sestry. Když jejich
rodiny den před hostinou přijely, účastnili se hoši lovu. Konečně byli
tady. „Veselé Vánoce,“ zahlaholil Filip a sevřel Lisbet v objetí.
„Tobě taky,“ zasmála se Lisbet, když se s ní zatočil dokola. „Tolik
jsi mi chyběl.“
„Oba jste nám chyběli,“ řekla Malinda, když Mark objal otce a
pak políbil matku na tvář. „Jen se na sebe podívej, obře. Ty jsi ale
veliký!“
„Jen ve srovnání s tebou,“ popíchl ji Mark a políbil ji.
Od minulého léta, kdy se viděli naposledy, Mark nevyrostl, jen
se změnil. Filip vypadal skoro stejně – byl možná trochu štíhlejší, ale
hezký, jako vždy. Tmavovlasý idol. Ale Mark vypadal jako jiný
člověk. Přesněji řečeno, vypadal jako mladší verze svého otce.
Nemotorný dospívající hoch byl nahrazen dokonalým rytířem – od
ušlechtilého čela až po opotřebované brnění. „Podívej na něho, tati,“
řekla Malinda. „Už je skoro tak vysoký jako ty.“
„A útlý jako proutek,“ dodala Alista. „A Filip taky – vždyť se
zlomíte, když foukne vítr. Copak vám nedají najíst?“
„Není to tady jako doma,“ připustil Mark a znovu matku ob-jal.
„Jsi příliš hubený,“ trvala na svém Alista.
„To je všechno tím, že pronásleduje děvčata,“ smál se Filip. „Při
běhu ztrácí tuky.“
„A jaká je tvoje výmluva?“ obrátil se k němu Mark, začervenal se
a na okamžik vypadal zase jako hoch.
„Já zase shazuji, když před nimi utíkám,“ odpověděl Filip bez
váhání.
„Tomu věřím,“ houkla roztrpčeně Lisbet.
„Ale já ne,“ usmála se Alista uličnicky. „Od té doby, co jsme
přijeli, posloucháme jen to, jakými vzory slušných mladých mužů jste
Se stali. Chcete říct, že vaši přátelé lhali?“
„To v žádném případě, mami,“ ujistil ji Mark.
„Jen jsme ztratili hlavu, když jsme vás uviděli,“ řekl Filip, objal
Lisbet kolem ramen a políbil ji na temeno hlavy.
Malinda mezitím pozorovala otce a Nan. Will k dívce tiše hovořil
a Nan poslouchala se špatně skrývanou netrpělivostí. Bylo viděl, že je
připravená protestovat. Ale najednou jí unikl radostný výkřik a
oběma pažemi objala strýce kolem krku. „Děkuji!“ vykřikla a
radostně opakovala slovo díků znovu a znovu a prokládala je
polibky. „Děkuji, děkuji, děkuji!“
„Teď mi děkuješ,“ zabručel Will a objal ji. „A ode dneška za rok,
až budeš nešťastná, bude všechno moje vina.“
„Ode dneška za rok budu šílet radostí,“ slibovala Nan.
„A to bude, drahý manželi, taky tvoje vina,“ řekla spokojeně
Alista a vzala manžela s úsměvem za ruku. „Nan, kde je tvůj
milovaný teď?“
Will se zamračil. „Jak by to mohla vědět…?“
„Má službu, je přece gardista,“ odpověděla Nan okamžitě.
„Požádal o službu na dnešní večer, aby nemusel do hodovní síně,
protože se bál…“ Nan zmlkla a pak pokrčila rameny. „Nechtěl
hádku.“
„Musíme pro něho někoho poslat,“ rozhodla Alista.
„Měl bys pro něho zajít,“ navrhl Filip Markovi.
„Jo, určitě,“ usmál se Mark. „Přivítat ho do rodiny.“
„Chovej se slušně,“ varovala ho Lisbet.
„Neboj se, bude,“ uklidňovala ji Malinda. „A Filip taky. Vědí, že
Nan by jim byla schopna natlouct, kdyby nebyli slušní.“
„A udělala bych to bez váhání,“ potvrdila Nan s nebezpečným
zábleskem v očích. Jako nejstarší z dětí Brinlawova rodu byla zvyklá
vládnout železnou rukou, bylo-li to nezbytné.
„Pozdravím ho, jako by byl mým bratrancem, sestřenko,“ slíbil
Mark.
„Řekni mu, že budeš jeho služebníkem,“ navrhl Filip.
„Samozřejmě,“ souhlasil Mark. „Kdyby náhodou spadl do
vodního příkopu.“ Než mohla Nan zareagovat, už kráčel hodovní
síní. Zatímco jeho otec s Filipem se smáli, ženy soptily. „Neopovažuj
se,“ zavolala za ním Alista a dloubla Willa pod žebra.
„Neboj se, Nan,“ chlácholila sestřenici Malinda. „Jen tak
žertoval.“
„Holomek,“ dodala Lisbet.
„Zajisté, dámo,“ ozval se Filip a políbil Nan ruku. „Pokud je de
Lancey tvojí volbou, víš, že ho zahrneme láskou.“ Otočil se k
Malindě. „Zatančíš si?“
„Ne,“ zaprotestovala Malinda, když ji vzal za paži. „Nemůžeme
tady nechat Lisbet…“
„Já jsem tě tady taky nechala, ty hloupá,“ řekla Lisbet. Podívala
se na Malindina otce a usmála se. „Nechceš, aby tě viděl Richard?“
zeptala se tiše. „Nebo to byl Geoffrey?“
„Ani jeden z nich,“ zasmála se Malinda a dovolila Filipovi, aby ji
odvedl mezi tančící páry. „Moje srdce patří malému Janovi.“
Prostor uprostřed síně byl přeplněn tanečníky, ale Filip ji vedl
snadno davem. „Mimochodem, vypadáš dobře,“ zapředl konverzaci,
když ji uchopil do náruče.
„Děkuji, pane,“ uklonila se Malinda. Kolem nich přetančila
nějaká dívka a vrhla na Filipa obdivný pohled. „Ale určitě ne tak
dobře jako ty,“ zasmála se Malinda. „Jak to, že jsi stále tak hezký?“
„To díky šarmu danému od boha a pevné helmě,“ usmál se. „Ale
nediv se – mladé maso je vždycky vítáno.“ Kývl ke skupině rytířů,
kteří stáli poblíž muzikantů. „Dívají se na tebe.“ Všichni muži hleděli
na Malindu a ani se nesnažili maskovat svůj zájem. Jeden z nich na ni
dokonce ukazoval prstem!
„Tomu říkám drzost,“ vyhrkla a začervenala se.
„Nejraději by tě utrhli.“ Filip se zasmál. „Ještě ti to nikdo neřekl?
Jsi jako broskvička.“
„Dokonce,“ vydechla, potěšena komplimentem, přestože byl
sdělen škádlivým tónem. Nejvíc milovala staršího ze svých bratrů,
ale Filip ji byl drahým přítelem, stejně jako jeho sestra Lisbet, a hodné
ji chyběl. Klepny si bezpochyby budou myslet, že jsou milenci,
pomyslela si s úsměvem. Nechaje. Bude to brát jako kompliment. „V
domě mého otce mají muži lepší způsoby.“
„Ve vašem domě znají všichni muži tvého otce,“ poznamenal
Filip se smíchem. „Když už o tom mluvíme, informuj mě,
sedmikrásko. Jaké jsou novinky na Brinlawu a Bruelu?“
„Tvoje matka i Raynard se mají na Bruelu dobře, stejně jako tví
sourozenci,“ stačila říct, než se při tanci dostala před jiného muže.
„Ale na Brinlawu se nic zajímavého nestalo,“ dokončila, když se opět
ocitli proti sobě.
„Ubohá sedmikrásko,“ povzdychl škádlivě. „Kveteš osamoceně
uprostřed divočiny.“
„Nejsem tak sama,“ ohradila se. „Lisbet kvete vedle mne.“
Královna Eleonora ze stupínku sledovala hezkou bytůstku, která
vířila v tanci s nemanželským synem Geoffreyho ďAnjou. Její věk
neodpovídal tomu, že by byla u dvora nová – bylo jí tak dvacet. Její
tělo bylo zralé a mělo ženské tvary, zdaleka ne dívčí. Pohybovala se
se sebedůvěrou, očima hltala hezký obličej svého partnera a ani se
nesnažila předstírat cudnost. A způsob, jakým pohazovala zlatými
kudrnami – krása. Oči měla veliké a jasně zelené. Když pár tančil pod
Eleonorou, která seděla na stupínku, všimla si královna, že dívka je
má zastíněné dlouhými tmavými řasami. Necudné oči – uvědomila si
a najednou pocítila sklíčenost. Krásná mladá žena, kterou nikdy
předtím neviděla, tančí v krásné nákladné toaletě se šlechtici. Byla to
Jindřichova poslední milenka, kterou někdo uvedl ke dvoru jejího
manžela schválně, aby královnu mučila žárlivost? Teď kráska
vzhlédla. Všechno na ní se zdálo stvořeno k milování, dokonce i ústa
– plné, smyslné rty a malé bílé zuby, které ukazovala, kdykoli se
zasmála hrdelním ženským smíchem, jenž končil laškovným
zachichotáním.
Královna pohlédla na druhý konec královské tabule ve smutné
rezignaci. Ano, zatraceně, Jindřich ji také pozoruje.
Mark se vracel v doprovodu Guye ke stolu Brinlawových. V té
chvíli si Alista taky dobře všimla Jindřichova pohledu. „Wille,“ šeptla
tiše a dotkla se paže svého manžela. „Podívej se na krále.“
Will pohlédl na stupínek a pak mezi tančící dvořany a úsměv mu
zmrzl na rtech. Jindřichovi se v těchto dnech těžko dalo věřit, i když
byl střízlivý, ale jakmile se opil, byl opravdu nebezpečný. Znal
Malindu od dětství, ale to by ho nezastavilo, kdyby teď pohled na ni
rozjitřil jeho fantazii. Nezastavilo by ho ani celoživotní přátelství s
jejím otcem. „Nan, dojdi pro sestřenici,“ nařídil Will.
„Počkej,“ řekla Alista. „To je v pořádku. Je tam Mark.“
Malinda dokončila druhou figuru a zjistila, že na ni hledí Mark.
„Moc ti děkuji,“ zamumlal a prudce jí vytrhl ruku z Filipovy. „Jsem
pryč pět minut, a ty už hraješ divadlo s mou sestrou.“ Jeho tón byl
sice lehký, ale jen díky velkému přemáhání. Tvář měl vážnou.
„Máš pocit, že bych ji nedokázal ochránit?“ zareagoval Filip,
jehož úsměv byl přirozenější, ale nepostrádal vyzývavost.
„Pojďme si promluvit s Guyem,“ odpověděl Mark, vzal sestru
pod paži a odváděl ji pryč. Filip je následoval.
Eleonora viděla, že oběť její žárlivosti se vrací k rodičům, a s
ulehčením se hlasitě zasmála. Brinlawova dcera – samozřejmě.
Dokonce podobou připomíná otce; Eleonora věděla, že podobná ústa
už u někoho obdivovala. Byla si dobře vědoma toho, že ji Brinlaw
nemá rád, a věděla, jak hodně je oddán jejímu manželovi. Příliš si
však cenil své cti a nenechal by dceru, aby si hrála na děvku, třebaže
před králem. Ale bylo podivné, že tato dívka se ještě nikdy neobjevila
u dvora. Její dvacet, nebo téměř dvacet, a ještě není zasnoubená. Se
dvěma bratry a matkou, která ještě může mít další děti, nebude její
věno nijak veliké. Navíc tu bylo ještě něco jakési stigma rodiny…
Šeptalo se o nich, zejména mezi staršími rytíři. Brinlaw sám byl velmi
obdivovaný a mezi rytíři oblíbený, ale bylo tu něco, na co si teď
nemohla vzpomenout.
„Malinda a Lisbet už půjdou spát,“ nařídil Will, sotva k němu
dcera došla. Řekl to tiše jako vždycky.
„lati, to ne!“ zaprotestovala Malinda, která nemohla uvěřit svým
uším. Teprve se začalo tančit a s chlapci se neviděli dlouhé měsíce.
Nan mela být za chvíli zasnoubena. To nemůže myslet vážně, posílaje
nahoru jako nějaké zlobivé děti.
„Malindo, udělej, co po tobě otec žádá, prosím,“ obrátila se na ni
Alista ještě tišeji. Její tón neumožňoval další debatu. „A prosím,
podívej se na malého Willa.“
„Jsem taky malá?“ zeptala se Malinda roztrpčeně a tak ostře, jak
jen se odvážila. Stále ještě nemohla uvěřit tomu, že rodiče myslí
příkaz vážně, a neviděla žádný důvod, proč by jí a Lisbet nemohli
dovolit zůstat. Nikdo nenavrhl, aby šel spát Mark, a to byl mladší než
obě dívky.
„To se uvidí,“ odpověděl Will a jeho oči i výraz byly natolik
přísné, že by ukáznily i silnějšího protivníka, než byla jeho dcera.
„Běž, Malindo. Hned.“
„Půjdeme, můj pane,“ slíbila Lisbet a varovně dloubla přítelkyni
do žeber. „Dobrou noc, má paní.“
„Dobrou noc,“ zavrčela Malinda a s hranou upřímností políbila
oba rodiče.
„Dobrou noc, děvčata,“ popřála dívkám Alista a stiskla dceru v
objetí. „Vyspi se dobře.“
„Nejsem ospalá,“ zamumlala Malinda, když se objaly. Stále ještě
doufala.
„Ale budeš,“ usadila ji Alista. „Tak už běž.“
Lisbet vzala Malindu za ruku a táhla ji pryč, aby situaci ještě
nezhoršila. „Nevím, proč se čertíš,“ řekla, když se prodíraly davem.
„Máš nejlepší rodiče na světě, ale nemohou vždycky změnit názor jen
podle toho, co ty si přeješ.“
„Ano, a to je špatné,“ stěžovala si Malinda. Vtom se před nimi
uklonili dva mladíci, ale dívky je minuly, aniž na ně pohlédly. „Jsem
žena, dost stará na vdavky, a to už dlouho. Dnes je to poprvé, co se
účastním vánoční hostiny u dvora královny Eleonory, poprvé jsem
jedla v přítomnosti krále a to je můj otec jeho osobním přítelem. To
tedy pěkně děkuji. Je to absurdní. Proč mě pořád zavírají na
Brinlawu? Proč bych jim měla hlásit, kam jdu a co budu dělat?“
„Protože jsi příliš hezká a neumíš se krotit,“ odpověděla Lisbet,
která nikdy nešetřila vůči přítelkyni káravými slovy. „Vždyť doma
máš za sebou pěknou řádku uličnictví. Jen si představ, co bys mohla
vyvést tady, u dvora!“
„Děkuji ti velice, ty dračice,“ houkla Malinda a vykulila na ni oči.
„To je tedy potěšení, mít tě tady.“
„Já jsem na tvé straně, ty fúrie,“ vrátila jí Lisbet poklonu
úsměvem. „Myslím, že tvoji rodiče mají na mysli hlavně tvoji
bezpečnost.“
„Nesnáším to,“ zamumlala Malinda a otočila se.
Královna Eleonora zavolala svého oblíbeného trubadúra.
„Gastone!“ Mladík vzhlédl, přestal zpívat píseň královnině snaše a
přispěchal. „Ta Brinlawova dcera,“ vyhrkla dřív, než mohl
promluvit. „Jak se jmenuje?“
„Malinda, Veličenstvo,“ odpověděl.
„Malinda,“ zopakovala královna a zamyslela se. Brinlaw a jeho
žena asi vykázali svoji dceru z hodovní síně a jí se to zřejmě nelíbilo.
A královna je jistě víc než otec…
„Budete si něco přát?“ zeptal se Gaston, který toužil vrátit se zpět
ke své loutně.
„Ano,“ broukla Eleonora, jíž se v hlavě zrodil plán. Jindřich měl
ve zvyku využít každou hezkou dívku, která byla povolná; po tolika
letech manželství se už vzdala pokusu zastavit ho. Ale pokud byly
ženy v králově posteli věrné královně, bylo jí to spíš ku prospěchu.
Kromě toho Brinlaw je zmetek a zaslouží si trochu ponížení. Malinda
se zastavila a obrátila se, jako by na sobě cítila Eleonořin pohled.
Královna se usmála a pozvedla pohár. „Přiveď ji zpět,“
rozkázala. „Malindu Brinlawovou. Pověz jí, že ji chce vidět
královna.“
Gastonovi se rozšířily oči, ale byl příliš chytrý, než aby
protestoval, „Jak moje královna nařizuje,“ řekl a hluboce se před
Eleonorou uklonil. Pak se začal prodírat davem.
„Říkala jsem ti, že si tě všimne,“ podotkla Lisbet, která spěchala
po schodech Malindě v patách.
„Nemůžu lomu uvěřit,“ vyslovila Malinda poněkud strnule.
Královna se na ni dívala a pak zvedla pohár, jakoby na rozloučenou.
„A proč ne?“ ptala se Lisbet. „Jen pomysli, Malindo, požádá-li tě,
aby ses stala její dvorní dámou, tvůj otec nebude moci říct ne.“
„To neznáš mého otce,“ zažertovala Malinda a ušklíbla se. Pak
začala hledat v záhybech sukně malý sametový váček.
„Přesto…“ Lisbet si všimla, co Malinda dělá, a zasmála se.
„Malindo, ne! To nemůžeš!“
„A proč ne?“ zeptala se Malinda a pohlédla dolů, aby se ujistila,
že je nikdo nenásledoval.
„Protože jsi to slíbila své matce,“ připomněla jí Lisbet a vešla za
ní do výklenku na vrcholu schodiště, zakrytého závěsem.
„Moje matka si myslí, že jsem hloupá,“ posteskla si Malinda.
„Malindo, to určitě ne.“ Lisbet pozorovala přítelkyni, jak
vytahuje z váčku různé předměty, s nimiž dokázala dělat kouzla. „Ty
darebnice – můžeš mi aspoň slíbit, že budeš opatrná?“
„Samozřejmě.“ Malinda se usmála. „Slibuji, že se tam jen krátce
podívám. Vrátím se za chviličku.“
„To bys měla,“ řekla Lisbet a pak Malindu objala. „Jestli nebudeš
v našem pokoji, až tam přijdu, budu se velice zlobit.“
„Přestaň mě strašit,“ žertovala Malinda. Naposledy se objaly a
Malinda Lisbet pustila. „Přijdu za chvíli.“
Jakmile Lisbet odešla, Malinda si za lehkým závěsem dřepla,
protože se blížil trubadúr, který právě vyšel po schodech. Prošel a
naštěstí si jí nevšiml. Malinda sevřela kouzelné předměty pevně v
dlani a zašeptala zaklínadlo, které jí umožnilo stát se neviditelnou.
Byla dcerou své matky, což znamenalo, že byla napůl vílou a byla
schopna s použitím kouzla splynout s prostředím, takže to vypadalo,
jako by se vypařila. Ale nadpřirozené čáry nepůsobily na šaty. Jako
dítě řešila Malinda podobné situace tak, že se prostě svlékla do naha
a schovala šaty dřív, než použila kouzlo. Když byl Mark už dost
velký a věděl, co sestra dělá, ze žertují šaty sebral a Malinda se
musela naučit víc. Tehdy ukradla matce kouzelnou knihu a přečetla
si, jak lze zmizet i v šatech. Kouzlení jí šlo celkem snadno; zaklínání a
čáry byly těžší a potřebovala k němu různé pomůcky – proto s sebou
nosila malý váček s kouzelnými předměty. Na toto kouzlo
potřebovala úlomek kamene ohlazený proudící vodou v potoce na
Brinlawu a trochu popele z hedvábí spáleného v dutém dubu.
Zaslechla odkašlání a přitiskla se ke stěně ve chvíli, kdy někdo
odhrnul závěs. Byl to trubadúr, kterému utekla. Vstoupil do
výklenku a Malinda zadržela dech. Mladík se tvářil zmateně a
Malinda se musela kousnout zevnitř do tváře, aby se nezasmála.
Trubadúr se rozhlédl a vzdychl si. „Proboha,“ zamumlal, otočil se na
patě a rozzlobeně zatáhl závěs. Malinda vydechla, protože pocítila
ulehčení. Kdyby se o ni otřel, byla by asi ve velkých rozpacích. Šaty
pomocí kouzla zmizely a zůstaly by neviditelné, i kdyby se jí dotkl,
ale tělo by se mohlo snadno objevit.
Znala spoustu dalších kouzel a zaklínadel, vždycky byla schopná
naučit se je rychle nazpaměť, takže mohla vrátit kouzelnou knihu
zpět do matčiny truhlice dřív, než ji Alista začala postrádat.
Matka neměla žádné námitky proti tomu, aby Malinda používala
nevinná kouzla, pokud byla opatrná, neděsila lidi a nezneužívala je k
uličnictvím, ale určitě by ji potrestala, kdyby bez dovolení
praktikovala náročnější zaklínadla a čáry, a to i teď, když jí bylo
dvacet. „Čáry jsou nebezpečné,“ varovala Malindu nejméně tisíckrát.
„Já sama se je neodvažuji provozovat a nemohu je s čistým
svědomím nechat dělat ani tebe.“ Malinda vždycky tvrdila, že matku
chápe, a samozřejmě věděla, že má pravdu. Čáry byly nebezpečné,
zejména zaklínadla, která měla sílu vyvolat mocné duchy. Ale přesto
je považovala za velmi prospěšná.
Malinda se naposledy zhluboka nadechla. Přesvědčila se, že
vzduch je čistý, vyklouzla na schodiště a seběhla po schodech k
hodovní síni. Zastavila se přede dveřmi, uchýlila se do kouta a
přemítala, jaký postup bude nejlepší. Čekala, až získá dost odvahy.
Když použila tohle kouzlo, bylo to, jako by se stala úplně jinou
bytostí. Cítila se lehčí, byla si méně vědoma vlastních smyslu a víc
vnímala svět kolem sebe. Když se v tomto stavu dostatečně
soustředila a dotkla se zdi, cítila všechno, co prožíval zedník, když ji
stavěl. Tak byla schopna stát se svědkem velmi emotivních scén,
které se udály na daném místě před mnoha staletími. Viděla je tak
jasně jako lidi, kteří se teď pohybovali kolem ní. Matka vždycky
nenáviděla tuto část jejich zděděné schopnosti; byl to hlavní důvod,
proč ji tak zřídka užívala. Občas, když byla Malinda v zajetí kouzla,
vnikla jí minulost do podvědomí, ať chtěla, nebo nechtěla. Ale přesto
Malinda kouzla milovala; měla ráda všechno nové. Byla nekonečně
zvídavá a ochotně se učila čemukoli, co jí kouzlo umožnilo poznat, ať
to bylo jednoduché, nebo složité. Jako dítě říkala své matce, že bude
největší čarodějkou, která se v jejich rodině zrodila. Ale jak rostla,
viděla často v očích rodičů starost a naučila se mlčet nebo alespoň
předstírala opatrnost. Ale uvnitř necítila strach.
Opatrně se přesunula do rohu hodovní síně a zastavila se poblíž
stolu rodičů. Guy s Nan přijímali gratulace – nedělo se nic
neobvyklého. Nechápala, proč musela s Lisbet opustit místnost. „Tak
kdy se vezmete?“ zeptal se Filip a dolil všem víno do pohárů.
„Co nejdřív,“ odpověděl Guy, který jednou paží objímal Nan
kolem pasu. Mírně se začervenal.
„Ale svatba nebude dřív než na jaře,“ ozvala se Nan. „Musíme
počkat na Tarquina.“
Will s Alistou se na sebe podívali. „Miláčku, vždyť už je pryč víc
než deset let,“ upozornila ji jemně Alista.
„Přijede domů na moji svatbu,“ vyhrkla Nan a tvrdohlavě zvedla
bradu. „Odvede mě k oltáři. Slíbil mi to.“
„Pak tedy určitě přijede,“ řekl Guy a políbil ji na temeno.
„Dá-li bůh,“ dodala Alista, ale její slova nezněla příliš nadějně.
„V každém případě počkáme do jara,“ uzavřel Will a vzal Alistu
za ruku.
Malinda se otočila a pokračovala v procházce po hodovní síni.
Tarquin FitzBruel byl Nanin nevlastní bratr a Nan ho velmi
milovala… Malinda si na něho skoro nepamatovala, ale její rodiče ho
měli rádi. Nan byla dědičkou, byla z urozeného rodu. Její otec, Bruel,
byl rytíř, alespoň podle jména, a matka byla sestrou Willa Brinlawa.
Bruel zemřel poté, co se opilý svalil ze schodů, a Nan po jeho smrti
osiřela. Matka jí zemřela, když byla ještě malá, a Malinda věděla, že s
její smrtí souviselo něco velmi špatného, protože otec o ní nikdy
nemluvil. Nan byly po otcově skonu čtyři roky a jediný, kdo s ní
zůstal na hradě Bruel, byl Tarquin, nevlastní syn jejího otce, kterého
porodila místní prostá žena. Tarquinovi bylo teprve deset, ale ukradl
ze stáje koně a odvezl malou Nan uprostřed tuhé zimy přes celou
Anglii ke strýci, u něhož našla bezpečí.
Obě děti zůstaly na Brinlawu. Nan říkala, že už si na svůj
předchozí domov ani nepamatuje. Tarquin se stal Willovým pážetem
a dostalo se mu dobrého vzdělání, jako by pocházel ze šlechtické
rodiny. Malinda si ho matně vybavovala jako stydlivého hocha, který
uměl všechno – od opravy rozbité panenky až po zastavení
splašeného koně, k němuž se nikdo neodvážil přiblížit. Když byl
Tarquin dost starý na to, aby vždy na jaře doprovázel jejího otce do
války, byla Malinda pouhým batoletem, takže její vzpomínky na
něho byly nejasné. Věděla, že byl dobrým vojákem, a slyšela, že mu
bylo nabídnuto privilegium nechat se pasovat na rytíře, přestože byl
– stejně jako Filip – nemanželským synem. Ale Tarquin se nikdy
rytířem nestal. Když bylo Malindě osm a Tarquinovi osmnáct,
rozhodl se kněz bratr Paolo k návratu k rodině do italské Florencie a
Tarquin se nabídl, že ho doprovodí.
Od té doby uplynulo víc než deset let, a Tarquin se ještě nevrátil.
Bratr Paolo napsal po příjezdu do Florencie Malindiným rodičům a
Alisla i Nan dostaly několik dopisů od Tarquina. Ale pak o něm už
nikdo neslyšel. Malinda věděla, že její rodiče si velmi přejí, aby se s
ním mohli znovu setkat. Matka za jeho návrat každý den zapalovala
v kostele svíčku. A Nan byla zřejmě stále přesvědčená, že Tarquin se
domů vrátí.
Kolem Malindy prošlo páže. Bylo tak blízko, že cítila jeho dech,
takže se raději přitiskla ke stěně. Srdce měla až v krku. Pohlédla na
členy své rodiny, kteří byli stále ponořeni do šťastného rozhovoru, a
náhle ji přešla radost z kouzla. Co je to za zábavu, pozorovat oslavu,
když se jí nemůže zúčastnit? A co kdyby ji chytili? Najednou se cítila
zase jako dítě, za něž ji rodiče považovali. Vždyť špehuje dospělé!
Vrhla na rodinu poslední smutný pohled a vydala se zpět ke
schodišti.
„Vaše Výsosti, prosím vás o trpělivost,“ řekl Gaston, jakmile se
rozmrzelý vrátil ke královně. „Nemohu tu dívku za nic na světě
najít.“
Eleonora na trubadúra nezapomněla, přestože byl dlouho pryč.
„Tak rychle zmizela?“ zeptala se hocha a zvedla obočí.
„Nikde jsem ji neviděl!“ hlesl vystrašeně. Pak královně vysvětlil,
že následoval obě dívky ke schodišti, ale nahoře našel jen jedinou.
„Hledal jsem ji nahoře i dole, ale nebyla po ní ani stopa,“ skončil.
„Jako by opravdu zmizela z povrchu země.“
„Myslím, že jsi vypil mnohem víc vína, než se zdá,“ pokárala ho
královna s úsměvem, ale po pravdě řečeno byla rozzlobená. Pohlédla
na Alistu Brinlawovou, která byla i po třech dětech a dvacetiletém
manželství stále hezká. Na ženách z této rodiny, na lady Alistě, bylo
něco zvláštního. A náhle si královna vzpomněla, co to je. Říkalo se o
ní, že je čarodějnice.
2. Kapitola
Severní Afrika. Středozemní moře Vánoce 1172
Moře bylo tiché a loď se jen jemně pohupovala v zajetí
uvazovacích lan. Její příď narážela na stěnu doku a odírala se o ni v
pravidelném rytmu zvláštní ukolébavky. Ale Tarquin nemohl
usnout. Vedle hrubě otesané pryčny svítila lampa. Vzal ji a přistoupil
k trámu, kde si značil dny. Když přejel konečky prstů po
rozpraskaném dřevě, aby spočítal zářezy, smutek, který mu
zabraňoval usnout, ještě vzrostl. Byla to poslední stopa citu, o němž
si myslel, že už ho dávno opustil. „Vánoce,“ zamumlal. „Jsou
Vánoce.“
Žena, která tiše ležela mezi polštáři, na něho pohlédla a v jejích
ebenových očích byla otázka. Ale neřekla nic. „Nic se neděje,“
promluvil k ní arabsky a vrátil se na pryčnu. Žena ho objala medově
hnědými pažemi kolem pasu a Tarquin zhasl lampu. Ale pak ji od
sebe něžně odstrčil. Nechal ji tady tak dlouho jen proto, aby se
nemusela potulovat po přístavu. „Spi.“
Je na Brinlawu někdo vzhůru? ptal se sám sebe a hleděl do
neproniknutelné tmy. Po mši se ve venkovském kostelíku
shromáždila celá vesnice, ale teď už jsou vesničané doma a rodina
zůstala o samotě. V duchu je všechny viděl shromážděné v soláriu –
některé děti se ještě batolily, tak jako když od nich odjel, a jeho Nan z
nich byla nejstarší. Ale tak to už dávno není. Děti, které znal, jsou teď
velké a z Nan je mladá dáma – dědička. Zámek Bruel bude brzy její.
Willu Brinlawovi se blíží padesátka, je to skoro starý muž – to je
nemožné! A jeho žena… Laciný parfém malé prostitutky, kterou měl
v posteli, mu byl najednou nepříjemný, protože se smísil s potem.
Tarquin se od dívky odsunul a umístil mezi ni a sebe polštář. Alista
zůstane v jeho mysli navždy mladá.
Sáhl po blízké láhvi, tak jako dítě sahá po oblíbené hračce. Od
chvíle, kdy získal loď a vyplul na Středozemní moře, neměl z Anglie
žádné zprávy. Žil v odlišném světě a myslel si, že má to, po čem
toužil. Domníval se, že je nejblíže štěstí. Ale dnes večer ho přepadl
smutek, který ho nutil vzpomínat na domov. Už si nemohl vybavit,
proč tak moc toužil být volný. Neměl snad v úmyslu zůstat pryč
navždy. Nebo ano? Chtěl jen utéct. Byl tehdy už dost velký a zkušený
bojovník, než aby zůstal pážetem a cítil, že budoucnost se k němu
tiskne jako železná tyč mučitele. Představa, že bude pasován na
rytíře, mu byla nepříjemná stejně jako ruka, která by mu svírala hrdlo
a zbavovala ho možnosti nadechnout se.
Neexistoval žádný rozumný důvod, aby se takto cítil. Will mu
dokonce chtěl věnovat část vlastního panství, nabízel mu, že využije
vlivu, který má na krále Jindřicha, a požádá panovníka, aby mu
povolil postavit si hrad. Ale přestože Tarquin prahl po těchto
privilegiích, toužil po hradu, po statutu rytíře i přízni krále, nemohl
je mít. Pouhé pomyšlení na to způsobovalo, že se začal třást
strachem. Miloval svůj domov, rodinu i svého poručníka – podle
Tarquina byl Will Brinlaw vždycky nejlepším rytířem na světě a
nejlepším mužem. Ale věděl, že on sám není jako Will a nikdy takový
nebude. Nikdy nebude patřit do jeho světa. Nezáleželo na tom, jak
dlouho žil v míru a lásce na Brinlawu. Nikdy nezapomněl na hrad
Bruel, na rodiče a na krev, která mu proudila v žilách – krev
popanštělého hrubiána a děvky.
Jako dítě ještě míval naději. Alista ho přesvědčila, že má
ušlechtilou duši, která nemá nic společného s jeho zrozením;
Will s ním zacházel jako se synem. Tarquin si osvojil všechna
pravidla rytířství a naučil se věřit, že muž by měl bojovat za boha,
právo a krále, chránit slabé a sloužit dobru. Ale v bitvě zapomínal na
všechny lekce ušlechtilosti. Bil se dobře, ale bojoval se vztekem, o
pouhé přežití. A nebylo to jen v bitvě, kdy v sobě cítil zlo. Dokonce i
doma, když byl v bezpečí a měl být spravedlivý, ho ovládaly nejhorší
instinkty. Nutily ho cítit a dělat věci, které by nikdy neměl cítit nebo
dělat pravý rytíř. A zdálo se, že si toho nikdo nevšiml. To bylo
nejhorší ze všeho. Když se o sobě dozvěděl krutou pravdu, zoufale
toužil odejít. Říkal správné věci, zabíjel správné muže a udržoval
svoje hříchy v tajnosti, takže si o něm nikdo nemyslel, že je špatný,
dokonce ani Will – jeho idol a hrdina, jemuž věřil, že ho ochrání před
minulostí.
Jako osmnáctiletý nezvratně pochopil, že nemá naději. Přišlo léto,
ale tentokrát nešli do války. Zůstali doma na Brinlawu, protože
neměli s kým bojovat. Tarquin byl neklidný, ale to bylo přirozené;
všichni vojáci se tak cítili a ti, kteří neměli ženy a děti, trávili dny na
polích, jezdili na koních a po nocích navštěvovali krčmy ve vesnici.
Tarquin chodil s nimi. Jedna dívka, která obsluhovala v krčmě, mu
věnovala svoji přízeň a snažila se ho přesvědčit, aby si s ní někdy
večer vyšel. Nikdy to neudělal, jen ji škádlil, ale líbila se mu, protože
byla hezká. A pak, jednoho večera už v krčmě nebyla a majitel mu
sdělil, že se provdala. Byl šťastný za ni a po zbytek léta ji pustil z
hlavy. Ale když přišly žně, vypravil se do vesnice na jarmark a tam ji
uviděl. Její tvář, před několika měsíci tak hezká, byla nateklá k
nepoznání. Na jednom oku měla modřinu. Když ho uviděla, otevřela
překvapením ústa a Tarquin si všiml, že jí chybí zub. „Kdo ti to
udělal?“ zeptal se a chytil ji za paži, aby mu neutekla.
„Nikdo,“ odpověděla a ve zdravém oku měla strach. „Já sama.“
„Můj pane?“ ozval se vtom její manžel. Byl to nevysoký, ale
rozložitý muž se širokými rameny a silným zátylkem pracanta. Jeho
ruce se sevřenými pěstmi připomínaly telecí kýty, jediným úderem
by zasáhl polovinu ženiny tváře. „Urazila tě moje žena?“
Tarquin si stěží pamatoval, co se stalo potom; v duchu viděl jen
šmouhu vzteku a krve. Možná tomu muži řekl, že není žádný pán.
Matně si vybavoval, jak pocítil první úder a pak prasknutí zlomené
kosti. Přestože bitka musela nějakou dobu trvat, Tarquinovi se zdála
velice krátká. Muž se hranil a Tarquin měl spoustu modřin a ran,
které se mu dlouho hojily. Ale vůbec si nepamatoval, že by dostal
nějaký úder. Všechno bylo zahaleno šarlatovou mlhou, v níž mu ležel
u nohou mrtvý muž.
„To nevadí,“ uklidňoval ho starosta vesnice, který odvedl
Tarquina do své malé chatrče. Jako by vrah byl ten, kdo potřebuje
utěšil. „Ten muž nebude nikomu scházet.“
„Kde je můj pán Brinlaw?“ zeptal se Tarquin. Hleděl na podlahu
a chvěl se jako v horečce. „Kdo pro něho šel?“
„Nikdo,“ uklidnil ho starosta přátelským tónem. „Nikdo ho s tím
nebude obtěžovat – vždyť šlo jen o nevolníka.“
Tarquin na něho mlčky zíral a cítil se příliš zle na to, aby
promluvil. Zavraždil člověka na návsi vesnice, a nebude potrestán?
„Tady, pane rytíři,“ oslovila ho starostova žena a postavila na stůl
před ním vědro s vodou.
„Já nejsem rytíř,“ vyštěkl Tarquin a střelil po ní pohledem.
„Ne,“ vyjekla žena a uskočila od něho, jako by byl sám ďábel.
„Vezmi si tohle,“ řekl starosta a podal Tarquinoví kus plátna.
„Umyj se, takhle nemůžeš jít domů.“
Tarquin pohlédl dolů a spatřil na svém oděvu krev mrtvého
muže. Ruce měl taky lepkavé od krve. Pohlédl do vědra a kromě své
tváře uviděl i obličej svého otce a zlé oči matky. Jeho srdce křičelo, ale
nikdo je neslyšel…
„To je v pořádku, chlapče,“ pokračoval starosta laskavě jako
strýček, který uklidňuje zlobivé dítě. „Pan Brinlaw se o tom
nedozví.“
A Will se o tom opravdu nedozvěděl. Kdyby mu to Tarquin
oznámil sám, pak by musel čelit následkům svého činu a mohl doufat
v nápravu. Kdyby byl mužem, který je schopen svěřit se, že má na
svědomí takové zlo, a který za ně dokáže zaplatit, možná by stálo za
to, zachraňovat ho. Ale to on nedokázal. Nemohl se podívat do očí
svému poručníkovi, který netušil, jak málo dobra v něm jeho láska
vzbudila. Věděl, že Brinlawovi mu nikdy nemohou porozumět.
Alista by obviňovala sebe, vyčítala by si, že ho dostatečně
nemilovala, ale Will by na tom byl ještě hůř, protože věděl, jaké to je,
být mužem, a znal správnost i špatnost takového zločinu. Will věděl,
co je to, být bojovný, ale nepoznal vztek, který by neměl žádný
důvod a hořci člověku v krvi jako požár, jenž nemohl být nikdy
uhašen a neměl žádný oprávněný podklad – jen vlastní potěšení. Will
věděl, jaké to je, zabíjet, ale nikdy neměl v zabíjení zálibu a nikdy
netoužil po moci, která vycházela z toho, že měl v rukou život jiného
člověka. Will věděl, co je to láska, ale jeho láska byla spojena s
rozumem a dobrotou; nikdy nešílel touhou někoho vlastnit za
každou cenu, nikdy se nebál, že by mohl zničit objekt své touhy,
nikdy necítil neodůvodněné nutkání k pomstě, která nemůže zůstat
nevykonána. Will znal Tarquinova otce a nenáviděl ho jako zvíře,
které je příliš kruté na to, aby žilo. Kdyby Will věděl, co Tarquin
udělal, kdyby věděl, jaký Tarquin opravdu je, nenáviděl by ho stejně.
Tarquin se ve svých osmnácti letech nebál fyzické bolesti, kterou by
mu mohl způsobit člověk. Nebál se ani smrti a v bitvách byl
nebojácný. Ale nedokázal by snést Willovu nenávist. Proto mlčel a
ztratil veškeré naděje na spasení duše. V té chvíli poznal, že jeho
špatná matka měla pravdu, že je opravdu tím, čím mu prorokovala,
že se stane, a čím ho chtěla mít bez ohledu na to, v co věřila Alista.
Věděl, že je démon.
Mučen tímto vědomím se stále víc vzdaloval od těch, které
miloval a když bratr Paolo prohlásil, že pojede domů do Florencie,
viděl v jeho cestě možnost úniku. Poprosil o povolení provázet kněze
jako jeho ochránce a od té doby se nikdy neotočil zpátky. Až dnes v
noci.
Z paluby se ozval opilý smích a Tarquinovi připadlo, jako by
sem zavítal duch jeho otce. Jeho námořníci mu sloužili, tak jako rytíři
sloužili jeho otci. Ne z oddanosti a lásky, ale ze strachu a chamtivosti.
Dalo sc to čekal; stěží by získal svoje postavení kapitána díky cti
a šlechetnosti. „Co za to chceš?“ zeptal se stařec, kterému loď
původně patřila a jenž mu byl vděčný za to, že mu mladý Angličan
zachránil vzácný náklad před piráty.
Tarquin pohledl na stohy hedvábí, balíky s kořením, soudky s
vínem a olejem a neviděl nic než zbytečnosti, pro které neměl použití.
„Chci loď,“ prohlásil a v očích měl výzvu. Věděl, že stařec bude příliš
slabý, než aby se mu postavil. „Vezmu si tvoji loď.“ Muž sebou
poděšeně trhl a Tarquin zase viděl svůj obraz, tentokrát v
cizincových očích. Tehdy už byl dospělý, stal se z něho dokonalý obr,
který hlavou i rameny převyšoval většinu mužů. Během posledního
desetiletí, kdy se zúčastnil mnoha bitev, získal mohutná a široká
ramena jako medvěd. V dřív rezavých vlasech, které mu ztmavly do
mahagonového odstínu, probleskovaly měděné proužky. Vlasy nosil
volně svázané clo dlouhého nedbalého ohonu. Tváře mu pokrýval
pichlavý třídenní vous, protože byl příliš líný na to, aby se holil
každý den, a příliš marnivý, aby si nechal narůst plnovous. Před jeho
impozantním zjevem se třásli všichni muži, ale cizince nejvíc děsily
Tarquinovy oči. Byly zlatavě hnědé a kolem zornice měly černý kruh.
Byly to zvířecí oči – jediný rys, který zdědil po matce. Oči
čarodějnice, jak vždycky říkala, a jen tehdy se na něho usmívala,
protože v nich viděla důkaz svého úspěchu.
Starý kupec se podíval do těch očí a vzdal se lodi bez reptání.
Zůstala na ní i většina posádky. Na Tarquina se znovu usmál ďábel.
Dlouho byl světoběžníkem, který nikam nesměřoval, a teď měl
najednou zaměstnání i domov.
Než získal loď, byl jen námezdním vojákem, jehož služby si
kupovali slabší a méně odvážní muži, které potkával na cestě do
Jeruzaléma, kde měli bojovat ve jménu Boha. Ještě předtím byl
křižákem, což byl jeho poslední pokus o získání Boží milosti.
„Musím se o něco pokusit,“ řekl bratru Paolovi, když stál na
nádvoří starého kláštera ve Florencii, který byl domovem mnichů.
Toužil odejít. „Musím být k něčemu dobrý.“
„Jsi lepší, než si myslíš,“ odvětil bratr Paolo a podíval se na něho
mírnýma hnědýma očima, které v něm neviděly žádné zlo. „Běž
domů, Tarquine, prosím tě o to. Budu se modlit za tvůj osud.“
Tarquin však odešel do Jeruzaléma, aby ho Bůh použil, pokud
bude chtít. Ale Bůh tam nebyl, alespoň ne tam, kam došel, a muži,
které potkal, mu nabídli zlato dřív, než mohl získat spasení. Na
východě se stal sám sebou, nechal se ovládat démonem, kterému
nemohl uniknout, a naučil se vychutnávat si to. Nemohl být tím, čím
ho chtěla mít Alista, takže musel pryč. Byl-li ve světě, nemohlo to, co
dělal, ublížit ani jí, ani Nan. Ať si Brinlaw a jeho rodina myslí, že je
mrtev; chlapec, kterého milovali, vlastně nikdy nežil. Zůstane sám,
ale bude sám sebou a lidé, které miluje, budou v bezpečí.
Byl to dobrý plán a fungoval roky. Kdykoli měl Tarquin
pochybnosti, nechal vzplanout svůj temperament, pustil démona z
řetězu a byl spokojený, protože věděl, že jedná správně. Jako
námezdní voják měl pár přátel, ale většinou to byli muži stejně špatní
jako on. Posádka jeho lodi se naučila znát jeho nálady a dovedla
předvídat jeho výbuchy vzteku stejně jako mořské bouře. Muži mu
trpěli jeho výlevy kvůli zlatu, kterým jim platil – pokud měl někdo
náklad, který musel být doručen bez otázek a za všech okolností,
jedinou volbou byla loď Falcon. Ale člověk si musel dát pozor, aby
nerozzuřil kapitána.
Hluk z paluby se ozval znovu a tentokrát hlasitěji. Námořníci
byli podle všeho v dobré náladě. Tarquin se zamračil, vstal a vyšplhal
se po žebříku na palubu. Dívka se jen obrátila na druhý bok.
Posádka byla shromážděna v hloučku na zádi, kde byli otroci v
řetězech. Tarquin chytil za krk prvního muže, který byl v dosahu, a
smýkl jím. Námořník vykřikl a tím ohlásil Tarquinovu přítomnost.
Ostatní členové posádky se obrátili jako jeden muž, a když se
zadívali kapitánovi do očí, jejich smích ustal. Blížila se bouře. Všichni
muži se najednou snažili najít bezpečné místo, aniž by na sebe
upoutali pozornost.
Před posádkou seděla velká skupina mužů v řetězech. Byli
pečlivě vybráni pověřencem jednoho španělského šlechtice. Jejich
vůdce, starší muž s bílým knírem a ohnutými zády, byl jediný, kdo
neprojevil strach a nebojácně k Tarquinovi vzhlédl. Před ním na
palubě ležely vyleštěné kůstky. Tarquin se zamračil ještě víc a muž se
usmál.
„Je to věštec,“ začal Tarquinovi vysvětlovat muž, kterým Tarquin
zacloumal. „Tímhle nám předpovídal osud.“ Sklonil se, sebral kůstky
a podal je Tarquinovi.
„Celý váš osuti je v tomhle?“ zeptal ‚se ‚Tarquin a hleděl na
kůstky ve své dlani spíš překvapeně než rozzlobeně. První důstojník
byl nejméně o dvacet let starší než on, ale vypadal jako kárané dítě.
„Asi nebylo mnoho co odhalit,“ houkl Tarquin a sevřel drobné
předměty v pěsti.
Muži se znovu zasmáli a rozešli se po své práci. Měli z toho
divný pocit a věděli, že bude lepší rychle se někam schovat, dokud
mají možnost. „Doufám, že ti zaplatili,“ řekl Tarquin, když osaměli, a
hodil kůstky věštci do klína.
Otrok se usmál a jeho oči se setkaly s Tarquinovýma.
„A co ty?“ zeptal se. „Tvoje budoucnost má v sobě kouzla,
kapitáne. Dej nám svobodu a já ti způsobím velkou radost.“
„A co muž, kterými zaplatil, abych vás dopravil do Španělska?“
zeptal se Tarquin. „Ten mi taky způsobí radost?“ Tarquin zavrtěl
hlavou a otočil se. „Nechej si svoje řeči, starce.“
„Tvůj obchod pro tebe znamená víc než duše.“ Tarquin se
zamračeně obrátil, ale neodpověděl. Otrok se stále usmíval. „Takže ty
nevěříš, že člověk může nahlédnout do budoucnosti?“ zeptal se.
„Věřím, že lidský osud je plný chaosu,“ odpověděl Tarquin,
který se zmítal mezi chutí ukončit tenhle rozhovor a perverzní
touhou vyslechnout mužova slova. „Žádný člověk nemůže poznat
budoucnost, dokud ji neprožije.“
„Na zločince jsi moudrý,“ utrousil otrok a úsměv mu propůjčil
laskavý výraz. Jeho oči jako by ožily.
Tarquin se téměř usmál. „Nejsi příliš dobrý věštec, pokud si
myslíš tohle,“ odsekl a teď chtěl opravdu odejít.
„Ale ano,“ trval na svém muž a vstal. Navzdory svému věku byl
silný a dobře stavěný, a přestože měl ohnutá záda, byl vysoký jako
Tarquin. Když tak před Tarquinem stál a už se neusmíval, vypadalo
to, že vzápětí přetrhne řetězy, jako by ani nebyly ze železa. „Ty se
budoucnosti bojíš,“ řekl a tmavé oči se mu zaleskly ve svitu měsíce.
„Ještě víc než minulosti.“ Zvedl ruku a Tarquin sebou trhl a ruka mu
sjela k noži. Ale stařec držel malou skleněnou lahvičku.
„Komediantský trik,“ houkl Tarquin, rozzlobený sám na sebe.
„Kouzlo,“ opravil ho otrok. „Ukáži ti budoucnost.“
„Moji a všech ostatních,“ odpověděl Tarquin, vzal skleněnou
lahvičku a zkoumavě si prohlížel temně hnědou tekutinu. „Jed
přináší smrt,“ konstatoval a podal mu lahvičku zpátky. „To je stejný
osud pro každého.“
„To není jed,“ opravil ho otrok. Naléhavost tónu jeho hlasu
mohla stejně dobře znamenat, že lže, jako že říká pravdu.
„Tak proč mi to nabízíš?“
„Protože ty nejsi zločinec, jak si o sobě myslíš. Nejsi takový.“
Sevřel bolestivě Tarquinovi zápěstí a v té chvíli mezi nimi proběhlo
krátké a urputné měření sil. Tarquin zatoužil starce uhodit, zabít ho.
„Vezmi si to, kapitáne,“ trval na svém stařec a vložil Tarquinovi
lahvičku zpět do ruky. „Podívej se, čím se můžeš stát.“
Tarquin přiblížil lahvičku k lampě, zatřásl jí a uviděl, že
jantarová tekutina se pohybuje pomalu jako sirup. Takový lektvar už
kdysi ochutnal, bylo to kouzlo úplného zapomnění. Takové nabízel
kdejaký šarlatán v Africe. Jako chlapec viděl v Anglii opravdové
kouzlo, z černé a bílé a se všemi odstíny mezi nimi. Věděl, že takové
kouzlo nepochází z lahvičky, ale musí být zrozeno v krvi. Stařec ho
chce otrávit. Podal mu lahvičku zpátky a řekl: „Nejdřív ty.“
Starý muž se znovu zasmál a odhalil překvapivě bílé zuby. „Jak
chceš,“ souhlasil. „Můžeme to udělat společně… za protislužbu.“
Vzal si od Tarquina lahvičku. „Budu tvým průvodcem; napijeme se
společně. Probudíme-li se s bolavou hlavou a nebudeme-li si nic
pamatovat, odvezeš nás do Španělska. Pokud oba zemřeme, tvoji
muži zabijí moje.“ Setkal sc s Tarquinovýma očima a už se
neusmíval. „Ale jestli li ukáži pravdu, dáš nám svobodu.“
Tarquin přimhouřil oči. Pravda tě osvobodí… Žert, další z
velkých hříček Boha. Všechny řetězy stahující mu duši byly ukovány
z pravdy o tom, kým byl a kým se musí stát. Jak by mu mohlo tohle
kouzlo ukázat, že se tyhle řetězy dají roztavit? Smrtí? Podíval se za
starého muže na ostatní otroky, jejichž životy dal v sázku.
Naslouchali mu absolutně tiše, ale zdálo se, že se nebojí. Možná
považovali smrt za lepší osud než otroctví. Možná pocítil totéž. „Jak
mi ji ukážeš?“ zeptal se.
„Pojď,“ vyzval ho věštec a posadil se na palubu. Tarquin udělal
totéž. První důstojník se pohyboval za nimi a zvědavě se po nich
díval, ale Tarquin na něho vrhl přísný pohled a muž rychle odešel.
„Vezmi nůž, který tak miluješ,“ nařídil otrok. Odloupl voskovou
pečeť na hrdle lahvičky a Tarquin ucítil příjemnou vůni skořice,
silnou a sladkou. „Pokud mám vkročit s tebou mezi světy, musíme
být bratři.“ Zvedl ruku a otočil k Tarquinovi vrásčitou dlaň. Tarquin
se zarazil jenom na chvíli a pak do dlaně řízl. Stařec sebou jen
nepatrně cukl. Pak nechal stéci pár kapek krve do hrdla lahvičky.
„Udělej totéž.“
Tarquin nejdřív otřel ostří o rukáv, řízl se do dlaně, vzal lahvičku
a nechal do ní padnout pár kapek krve. Podal lahvičku zpět starci a
ten s ní zatřásl, aby krev promíchal s elixírem. „Napij se první,“
vyzval starce Tarquin.
Kouzelník se usmál. „Samozřejmě.“ Obrátil lahvičku dnem
vzhůru a napil se. Tarquin ho chvíli pozoroval a viděl, že se mu
rozostřil pohled a panenky se mu roztáhly navzdory tomu, že je tma.
„Tvoje tma je příliš temná, můj bratře,“ řekl stařec a po tvářích mu
kanuly slzy. „Pojďme hledat světlo.“
Tarquin si od něho vzal lahvičku a zvedl ji ke rtům. Vůně skořice
zaútočila na jeho smysly. Taková vůně může maskovat jakýkoli jed,
může osladit chuť smrti. Dokonce i smrt může být sladká… Je smrt
tím, co hledá? Myslel na to už dřív, když se vrhal nedostatečně
ozbrojený do největší bitevní vřavy nebo stál sám na vysokém útesu
a představoval si pád, držel se zábradlí své lodi během divokých
bouří, při nichž všichni muži z posádky zalezli jako krysy. Ale smrt
ho nenacházela. Možná tentokrát… Ale možná je elixír starého muže
opravdu kouzelný. Obrátil lahvičku dnem vzhůru a nechal kořeněný
lektvar splynout do úst, ochutnal svoji krev a byl ztracen. Oči měl
najednou slepé; v uších mu znělo šumění moře. Jakoby z dálky
zaslechl, že se lahvička rozbila, ale neměl pocit, že padá, nevěděl nic
než to, že přichází sladké zapomnění, a cítil jen hořkou chuť krve.
Když znovu prozřel, stálo slunce nad horizontem a pomalu
padalo do moře. Loď byla pryč, stál na pevné zemi a stařec byl vedle
něho. Bílý vous mu vlál v mírném větru. „Kde jsme, můj bratře?“
Tarquin se nadechl mořského vzduchu. Jeho vůně se taky
změnila, byla svěžejší. Ocitli se na velké pláži, na té, na níž si
zamiloval moře. Stál na pláži pod Falconskeepem – ale to je nemožné.
„Nikde,“ odpověděl, „já nevím…“ Vtom uslyšel dětský smích a
rychle se otočil. Ve vlnách příboje si hrála malá holčička. Chytala
pěnu. „Nan,“ vydechl Tarquin a srdce se mu sevřelo. Falconskeep…
Vrátil se na Falconskeep.
„Pamatuje si tvůj slib,“ poznamenal stařec. „Bojí se, že jsi
zapomněl.“
„Slib mi, že se vrátíš zpět,“ říkala teď starší Nan, která ho držela
za ruce v zahradě na Brinlawu. To byl skutečný okamžik z jeho
minulosti, předchozí obraz vybledl. „Tarquine, k mé svatbě – slib mi,
že mě povedeš k oltáři.“
„Slibuji,“ odpověděl Tarquin. Mluvil hlasitě a byl současně
chlapcem i mužem. Najednou zahrada zmizela a slunce zapadlo za
horizont. Obloha se zbarvila do purpurová a opět se objevil obraz
pláže.
„Potřebuje tě,“ naléhal stařec. „Musíš jít domů.“
„Ne.“ Najednou na ně padl stín. Rozlézal se po písku a dostával
strašidelný tvar. Tarquin ztratil představu o tom, kde je, jak se sem
dostal, co je skutečné a co ne. Vítr ho štípal do tváří a cítil kouř. V
dálce na pobřeží planuly ohně a vzhůru k černé obloze stoupaly
sloupy oranžových jisker. Z neznámého důvodu se v Tarquinovi
vzňal šílený vztek, nenávist k bytostem, které zapálily ohně a v jejich
záři na něho čekaly. „Tamhle…“
„Ne,“ odpověděl starý muž a chytil ho za paži. „To není naše
místo – tam nejsme vítání.“
„Já jsem vítán.“ Vztek v něm stoupal, byl to vztek probuzený ze
strachu, který nemohl zastavit. Kráčel po pláži stále rychleji, teď už,
běžel. Slyšel křik sokolu, kteří vždycky bývali na tomto místě, ale bylí
tady také lidé a sahali po něm, když se přiblížil k jejich ohňům. Byli
bledí, bledší, než on kdy byl, bledší než kdokoli z lidí. Jejich bledá
kůže zářila modře a zlatě ve tmě stínů a v záři tančících plamenů.
Bytosti se usmívaly, když k nim došel, mluvily k němu, ale Tarquin
jejich slovům nerozuměl. Snažily se ho chytit a on je nenáviděl. Ohně
byly jejich, ale něco mu ukradly. Slyšel, jak na něho stařec volá,
poznal v jeho hlase strach, ale nezajímalo ho to ani se neohlédl. To, co
mu bylo ukradeno, byla žena. Hledal ji, zoufalý láskou a posedlý
nenávistí k těmto bytostem, které se ji snažily odlákat pryč od něho.
Usmívaly se a byly krásné, ale chtěly ji pro sebe. Nějaká žena se
dotkla jeho paže a pokusila se ho vtáhnout do víru tance, ale nebyla
to ta, kterou hledal. „Nechej mě!“ Opět byl současně dvěma lidmi,
Tarquinem z lodi a tím druhým mužem, jehož neznal, člověkem,
který ještě neexistoval, zoufalým a plným strachu. Vykřikl ještě něco,
jméno, které zapomněl, sotva je vyslovil, třebaže bylo zoufale
důležité, protože bylo klíčem ke všemu.
„Tarquine, počkej!“ zvolal stařec, nyní zblízka. „Vrať se zpátky,
jinak budeš ztracen!“
„Já jsem ztracen,“ odpověděl Tarquin a otočil se zpět k
rozbouřenému moři. „Vždycky jsem byl ztracen…, moje láska jé
ztracena.“ Tanečnice se rytmicky pohybovaly a svítícími prsty ho
chytaly za ramena. A pak ji uviděl, jak stojí v příboji.
Nevypadala jako ostatní; byla to lidská bytost s dlouhými
zlatými kudrnatými vlasy, volně rozpuštěnými na zádech. Nový
Tarquin ji znal jako svoje srdce a znovu vykřikl její jméno, ale
Tarquin z lodi si je nemohl zapamatovat. Dívku nikdy předtím
neviděl.
Když se přiblížil, otočila se k němu. Vlasy jí rámovaly tvář,
krásnou tvář, sladkou, ale také prohnanou. Byla to žena, nikoli dítě.
Ale byla tak křehká a bledá, stejně bledá jako bytosti u ohňů. Oči jí
jiskřily, jako by ho znala, ale nepromluvila, a když se přiblížil,
couvala dál do vln příboje. „Pojď zpátky,“ zvolal a v hlase mu
zazníval vztek a zoufalství. „Pojď zpátky ke mně,“ vyslovil její jméno
znovu, jako kdyby je znal, a natáhl k ní ruku. Zamračila se a po
tvářích jí začaly stékat slzy – bylo to proto, že se tak bála jeho? Co
udělal, že jí ublížil? Zvedla ruku, jako by ho chtěla zahnat – nehty
měla polámané, prsty zkrvavené a na tváři modřinu. Udělal to on?
Jak to mohl udělat? Je mi to líto! chtěl vykřiknout skutečný Tarquin,
ale muž ze sna to neřekl.
„Pojď za mnou, „ řekla tak tiše, že se její slova téměř ztratila v
řevu vlnobití. „Pojď a odveď mě domů.“
„Tarquine!“ ozval se znovu hlas Nan, dítěte Nan, které
představovalo paprsek světla z minulosti. Otočil se a uviděl ji. Byla
malé útlé dítě, stála daleko na pláži a vztahovala k němu paže.
„Neopouštěj mě!“ křičela. „Prosím, vrať se zpátky!“ Stařec stál vedle
ní, vzpřímený a vysoký, a také k němu vztahoval ruku. Tarquin se
otočil k oběma zády a hleděl na svoji lásku. Ale ta mizela, všechno
mizelo, křik sokolů ve větru utichal…
Tarquin otevřel oči. Téměř se dusil zápachem. Tvář měl
přitisknutou k dřevěné palubě a do zad ho pálilo slunce. Bylo ráno;
musel zřejmě usnout. Vtom se zvedl vítr; Tarquin uslyšel skřípání
stěžňů. Obrátil se na záda a uviděl nad sebou v jasném světle svítání
sokola.
„Takže žijeme.“ Stařec seděl na palubě jako předtím a opět byl
ohnutý v zádech. „Pamatuješ si, co jsi viděl?“
„Svoji sestru Nan,“ odpověděl Tarquin. Jazyk měl suchý a
naběhlý. „Je na Bruelu.“ Jak to ví? Přece ji tam neviděl…, ale věděl to.
Nan byla na Bruelu, v místě, kde se narodili, a chtěla, aby se k ní
vrátil.
„V tvém domově,“ řekl stařec.
„Ne.“ S námahou se posadil, protože se mu svíral žaludek. Část
snu se mu už vytrácela z paměti; něco živoucího bylo ztraceno,
nějaká velmi důležitá věc. „V domě mého otce. Je to teď její domov,
pokud žije.“ Nan už je dospělá, už není dítětem. Zdědí hrad Bruel,
který bude patřit jí a jejímu manželovi… Slíbil jí, že ji odvede k oltáři.
„Žije,“ řekl stařec. „Potřebuje tě. To ona tě vyhledala ve snu.“
„Ano.“ Nan ho našla. Nan byla na Bruelu, ale bylo tam ještě něco
jiného. Někdo jiný, koho našel na jiném místě, na místě, o němž se
domníval, že je miluje. Snažil se zaměřit svoji mysl na tuto část snu a
bylo to jako snažit se zachytit prchavý okamžik.
„Měl by ses vrátit k Nan,“ poradil mu stařec. „Jdi domů.“
„Pojď za mnou,“ promluvil hlas v jeho mysli, ženský hlas. „Pojď
a odveď mě domů.“
„Co ještě?“ zeptal se starce a chytil ho za spoutaná zápěstí. „Co
jsme ještě viděli?“
Chvíli se Tarquin domníval, že mu stařec neodpoví. „Podivné
kouzlo,“ řekl muž nakonec. „Sílu, jíž jsem se nemohl dotknout.
Poslouchej mě, bratře. Nechej to být.“
„Řekni mi to,“ trval na svém Tarquin. „Pomoz mi vzpomenout
si.“
„Nevidím to,“ odpověděl kouzelník. „Vzpomínám si jen na
podivná světla a křik ptáků…, opustil jsi mě a já jsem neviděl, kam jsi
odešel.“
V Tarquinovi se opět vznítil vztek. Měl chuť starce uškrtit, ale
viděl, že nelže. „Takže jsem viděl pravdu?“ zeptal se a vstal. „V tom
snu, který jsi ty neviděl a já si ho nepamatuji?“
„Ty víš, že jsi to viděl,“ odpověděl kouzelník a jeho hořký úsměv
se změnil v laskavý. „Budoucnost je chaos, pamatuješ?“
Tarquin kopl do strážného, který dřímal u zábradlí. „Dej mi
klíče.“
„Kapitáne?“ vyhrkl ohromeně, ale podal mu klíče.
„Potřebují se najíst. Zajdi pro jídlo.“ Tarquin začal odemykat
pouta a ignoroval námořníkovo překvapené zajíknutí, než se otočil,
aby šel provést rozkaz.
„Jsi muž, který umí držet slovo,“ řekl stařec, kterého Tarquin
osvobodil jako posledního.
„Ne,“ odpověděl Tarquin. „Ne vždycky.“
Věštec se usmál. „Takže už jsi novým mužem.“ Zvedl zápěstí,
zjizvená, ale volná. Jeho soukmenovci se shromáždili kolem něho a
tiše se bavili mezi sebou. „Neboj se toho, co jsi viděl, můj bratře,“
pokračoval. „Tvůj osud si tě najde, ať se ho bojíš, nebo ne. Raději bys
mu měl čelit, prožít si svůj chaos.“
Tarquin zavrtěl hlavou se smutným úsměvem. Dal slib Nan;
pronásledovala ho ve snech, aby mu připomněla, že ho má splnit. A
ještě něco… Bál se, bál se své vize i sebe sama. Ale cítil se téměř
šťastný, tak živý, jak to nepoznal už roky. Jako tihle otroci se vracel
domů.
3. kapitola
Pozvání přišlo za úsvitu a Malinda o něm neřekla nikomu, ani
Lisbet. Oblékla si oblíbenou jasně červenou toaletu lemovanou zlatou
výšivkou a vlasy si zahalila jemným zlatým závojem. Otřela ze
stříbrného zrcadla ranní mlhu a zkoumavě se zahleděla na svůj
obraz. Ostřížím zrakem prohlížela nedostatky. Neobjevila však nic
nového. Nos měla příliš široký – byl to dokonale vhodný nos pro
jejího otce, ale pro ženu jí připadal moc svérázný. Jak toužila mít
matčin malý ženský nosík! Ale to by jí stejně nepomohlo. Zdědila
také otcova ústa, příliš plná na to, aby byla delikátní, ačkoli zuby
měla malé a rovné a na jedné tváři se jí při úsměvu tvořil dolíček.
Pleť měla hladkou – byla to pleť víly, jak by řekla Lisbetina matka.
Alista se nikdy příliš nestarala o vlastní krásu a ani o krásu své dcery,
ale Druscilla, matčina nejlepší přítelkyně z dob ještě před narozením
Malindy, byla na krásu odbornice. Kdyby tady jen byla tetička Dru,
dokázala by ji proměnit v princeznu nebo alespoň ve dvorní dámu.
Ale teď už se nedá nic dělat.
Nejhezčí má oči, říkala si. Matka má oči tak tmavě hnědé, že
vypadají spíš, jako by byly černé. A otce je má tmavě modré. Malinda
jakýmsi zázrakem měla oči zelené se zlatými flíčky. V koutcích byly
mírně pozvednuté, což jí dodávalo kočičího vzhledu, ať se tvářila
jakkoli. Podle Malindy vyjadřovaly oči její skutečnou povahu.
Zamrkala a pak na sebe ještě jednou mrkla pro štěstí. Bude je
potřebovat.
Dokonce i v tuto časnou ranní hodinu bylo v komnatách
královny Eleonory rušno. Malinda vešla do předpokoje právě ve
chvíli, kdy kolem ní procházelo páže prohýbající se pod náručí
prázdných misek. Mladíkovi se podařilo uklonit se, když ji míjel, ale
jinak si jí vůbec nikdo nevšiml. Dva úředníci něco náruživě
zapisovali v paprscích prvního světla, které sem pronikaly přes okno,
a tři mladé ženy Malindina věku se chichotaly jako děti nad košíkem
štěňat španělského kokršpaněla na rohožce před krbem. Několik
mužů čekalo na královnu s peticemi – dva zablácení rytíři, kteří
vypadali velmi unaveně a ospale, dva dvořané odění do sametu, kteří
spolu hovořili italsky, a sám biskup, který se tvářil otráveně. Kromě
nich proudily sem a lam davy sloužících i urozených lidí. Procházeli
dveřmi zasazenými do hlubokého výklenku – ty vedly přímo do
královniných soukromých komnat, jak Malinda pochopila. Rozhlédla
se kolem, aby našla někoho, komu by mohla předložit pozvánku, ale
všichni byli zaneprázdněni a navíc tady nikdo k tomuto určený
nebyl. Malinda právě zamířila k děvčatům, když se dveře znovu
otevřely a objevila se v nich sama královna Eleonora, doprovázená
úředníkem, dvěma dvorními dámami a třemi rytíři v královské
livreji. Jedním z nich byl Malindin vlastní bratr Mark. Když uviděl
svoji sestru, rozšířily se mu oči překvapením a Malinda nemohla
odolat a mrkla na něho. Pak se uklonila před královnou, stejně jako
ostatní přítomní.
„Lady Malinda, díkybohu,“ utrousila Eleonora, když ji míjela.
Přes rameno podala úředníkovi velký svitek papíru. „Pojď, drahá.“
„Veličenstvo, musím trvat…,“ začal biskup, ale Mark a ostatní
rytíři mu zastoupili cestu.
„Později, Eminence,“ vydechla Eleonora unaveně a postrčila
úředníka k Italům. „Pánové velvyslanci, předejte své dopisy Denisovi
a on se postará, aby se dostaly k mému manželovi. Z politiky už mě
bolí hlava.“ Mírně se usmála na Malindu, aby dodala svým slovům
věrohodnosti – jako kdyby Eleonora Akvitánská někdy mohla ztratit
zájem o intriky. „Sire Rogere, mondieu, vy i váš přítel vypadáte tak
vyčerpaně!“ Klečící rytíři zvedli hlavy a začali se neohrabaně zvedat.
Malinda se musela kousnout zevnitř do tváře, aby se nerozesmála. Ta
si dokáže udržet jejich poslušnost, pomyslela si a pocítila ke svému idolu
ještě větší obdiv. Její matka vládla na Brinlawu jako druhá autorita po
otci, ale nikdo se nepřetrhl, aby ji poslouchal, kromě manžela.
„Pokud nepřinášíte zprávy o invazi, prosím, odpočiňte si,“
pokračovala Eleonora v rozhovoru s rytíři. „Pošlu pro vás později a
pak mi podáte zprávy.“
Sir Roger vypadal trochu zmateně, ale měl na tváři i ulehčení.
„Jak moje královna nařizuje,“ odpověděl a znovu se uklonil. Dívky,
které si hrály se štěňaty, se zařadily k dvěma dvorním dámám za
královnu a Malinda se k nim připojila. Cítila se jako střevle v proudu.
Jedna z dívek se na ni povzbudivě usmála. „Máš velmi pěkné šaty,“
zašeptala spiklenecky.
„Děkuji,“ zašeptala Malinda.
„Ano,“ souhlasila Eleonora, která se náhle otočila a podívala se
na nijako by ji ostatní záležitosti vůbec nezajímaly. „Velmi pěkné
šaty, opravdu. Ale kde je tvoje matka, má paní?“
„Odpusť mi, Veličenstvo,“ zakoktala Malinda zmateně. „V
pozvánce ses nezmínila…“
„Ne, nezmínila jsem se o lady Alistě,“ souhlasila Eleonora a
usmála se. „Ale byla jsem zvědavá na tvoji odvahu, Malindo. Většina
dívek by se neodvážila přijít sem sama.“
„Odvaha mé sestry je legendární, Veličenstvo,“ promluvil Mark
a jeho úsměv nebyl tak laskavý jako královnin.
„Pak ji budu mít ještě radši,“ prohlásila Eleonora a natáhla k
dívce ruku. „Jaká jsi hezká dívka,“ pokračovala, když se jí Malinda
chytila. „Pojď, projdeme se spolu.“
„Jak si přeješ, Veličenstvo, samozřejmě,“ řekla Malinda a cítila,
jak se jí točí hlava. Včera večer šla spát jako neznámá příslušnice
venkovské šlechty, a teď má osobní audienci? To není možné.
Podívala se na Marka a zjistila, že se mračí. Vypadal skoro jako otec,
což bylo téměř komické. Není pochyb, že tuhle pěknou historku
předloží rodičům a nebude šetřit detaily. Musela odolat, aby na něho
nevyplázla jazyk, a pak následovala královnu do sloupové chodby.
„Tak jak se ti líbí dvůr mého manžela?“ zeptala se příjemně
Eleonora, když byly v jistém soukromí – dokonce i v této chodbě
pobíhalo sem a tam mnoho lidí.
„Velice, protože je tady Veličenstvo,“ odpověděla Malinda
odvážně.
„Nezajímáš se o krále?“ zeptala se Eleonora. „Nezdá se ti hezký?
Doneslo se mi, že se líbí většině dívek.“
„Král Jindřich je nádherný, samozřejmě,“ odpověděla Malinda,
která si v duchu říkala, že Jindřich je příliš starý na to, aby o něho
měla zájem, ale nechtěla královnu urazit. „Ale…,“ snažila se vyjádřit
svoje myšlenky co nejlépe, ale nedokázala to. „Je přítelem mého
otce,“ dostala ze sebe nakonec, čímž zopakovala známou pravdu. „U
jeho dvora jsem stále dítětem.“
„A přeješ si to změnit?“ zeptala se Eleonora a zahleděla se na ni
pozorně zpod sklopených řas.
„Přání s tím nemá nic společného; už nejsem dítě.“ Hluboko v
srdci vždycky věděla, že pokud někdo porozumí jejímu neklidu,
bude to královna Eleonora. Teď už se nedokázala zastavit, musela
říct všechno. „Nejsem dítě –je mi skoro dvacet! Ještě jsem neměla
nápadníka, nepotkala jsem jediného muže, jehož dvornosti bych
chtěla slyšet. Nikdy jsem se s nikým nescházela a vždycky jsem se
snažila nerozčílit matku a cítím…“ Najednou neměla daleko k pláči a
musela se odmlčet. Pocítila silné rozpaky.
„Zdá se ti, že celý svět je nádherné tajemství a je před tebou
zavřený,“ zakončila Eleonora za ni a v očích měla poprvé vážný
výraz. „Máš veškeré dary – jsi opravdu velmi krásná, Malindo – a
všechno je to k ničemu, nebo se ti to alespoň zdá. A když o tom
přemýšlíš, víš, že pokud se brzy neosvobodíš, zešílíš.“ Usmála se. „A
kdykoli se to snažíš vysvětlit, lidé, kteří by ti měli rozumět, jsou buď
vyděšení nebo se zlobí a říkají ti, abys žila dál v klidu a prosila Boha,
aby tě požehnal pocitem vděčnosti za to, co máš.“
„Ano,“ odpověděla překvapená Malinda. Když poslouchala tato
slova, zdálo se jí, že se jí ze srdce odvalil obrovský kámen. Jako by
tato žena prohlédla knihu její duše a četla v ní. „Ty víš…“
„Samozřejmě že vím, drahá,“ zasmála se královna. „Tohle je
příběh mého života.“ Popleskala Malindu po tváři a ignorovala
dvorní dámu v krásných šatech, která se před ní ukláněla. „Mluvila
jsi o nápadnících,“ pokračovala. „Patří láska mezí tvé ambice?“
Malinda okamžitě pomyslela na svoje schopnosti, na svoji
neklidnou touhu vědět všechno, co ji kouzla mohou naučit. Toužila
to také vyslovit, ale opatrnost a věrnost zvítězily – matka by byla
zlostí bez sebe. „Teď ano,“ řekla plaše a sklopila zrak. „O ničem
jiném jsem vlastně nepřemýšlela.“
Eleonora se znovu zasmála. „To je přirozené,“ připustila. „Ve
tvém věku jsem byla stejná. Dobře tedy.“ Znovu se zastavila. „Pokud
si přeješ nápadníky, budeš je mít – nebo možná jen jednoho, opravdu
nádherného, to v každém případě. Bude lepší než ve tvých snech, to
tě ujišťuji.“ Malinda se zamračila a královna se zasmála. „Netvař se
tak starostlivě, drahá, bude se ti líbit, to ti slibuji.“ Chytila ji za bradu,
otočila jí tvář zprava doleva a prohlédla si ji. „Mohla bys být
princeznou,“ uvažovala nahlas.
Než mohla Malinda odpovědět, dveře, kterými prošly, se znovu
otevřely a přistoupil k nim Mark. „Odpusť mi, Výsosti,“ řekl. „Chce
tě vidět král.“
„Jaká zdvořilost,“ řekla Eleonora lehce a obrátila se. „Zdá se, že
jsem byla pozvána k audienci.“ Usmála se. „Mnoho štěstí, dítě. Vše
zařídím.“
Malinda čekala, že Mark odejde s královnou, ale bratr zůstal s ní.
„Měla jsi s sebou vzít matku,“ pokáral ji, když Eleonora odešla.
„Proč to říkáš?“ zeptala se rozmrzele, rozzlobena jeho tónem.
„Dokázala by tě ochránit před nástrahami té ženy,“ odpověděl, vzal ji
za paži a vedl ji zpět směrem k pokojům, kde byla ubytovaná jejich
rodina. „Co po tobě chtěla?“ zamračil se. „Doufám, že se tě neptala
na kouzla. Nebo ano?“ domáhal se odpovědi a otočil ji k sobě. „Snad
jsi…“
„Samozřejmě že ne.“ Malinda byla zvyklá na zcela jiného Marka
– na rozpačitého hocha, který ji zbožňoval a věřil jejím názorům,
ačkoli nebyla neomylná. Ale kdo je tento blahosklonný cizinec? „Co
je to s tebou? Proč se mnou takhle zacházíš?“
„Zacházím s tebou nějak zvláštně?“ zeptal se poněkud zaraženě.
„Nevšiml jsem si.“ Zastavil se a zdálo se, že se vzpamatovává.
„Promiň mi to,“ poprosil ji. „To je tím místem… Nemáš představu,
Malindo, jak to tady chodí.“ Malinda si všimla, že z něho nemluví
nenávist. Byl jen upřímně rozhorlený. „Matka říkala, že se chceš stát
dvorní dámou, ale nestaneš se jí, to přísahám,“ pokračoval.
„Domníváš se, že je to tady ohromující a zajímavé, ale to je jen…
Doma budeš šťastnější.“
„Marku, co se stalo?“ zeptala se ho. „Kdo ti ublížil?“
„Nikdo,“ zamračil se. „To není… Všichni tady jen lžou, nic není
takové, jaké si myslíš, že to je, a když li řeknou pravdu, byla bys
raději, kdybys ji neznala.“
„Jakou pravdu?“ tlačila na něho teď už mírněji, protože při
pohledu na něho se jí svíralo srdce. Chtěla ho chytit za ruku a
přinutit ho, aby se jí svěřil se svým trápením, tak jako to dělávala,
když ještě byli spolu doma, ale Mark už byl muž a nesvěřoval by se jí
tak snadno.
„Lhali, Malindo,“ posteskl si a obrátil k ní černé oči, jako byly oči
matčiny, které se na ni dívaly z tváře připomínající otce. „Myslím, že
se domnívali, že to dělají pro nás, pro Filipa, ale…“ zarazil se a zdálo
se, že se vzpamatoval. Zbledl. „Na tom nezáleží,“ dodal a obrátil se.
„Záleží.“ Dotkla se jeho tváře a přinutila ho, aby se na ni podíval.
„Řekni mi to. Co je s Filipem?“
„Nic,“ odpověděl úsečně. „Pojď. Máma si o tebe určitě dělá
starosti.“
„Marku…“
„Malindo, já nemohu!“ hlas se mu zlomil v mučivé úzkosti, ale
jeho výraz byl najednou neproniknutelný. „Neměl jsem ti nic říkat,“
zamumlal, otočil se a odstrčil ji. „To nic není, opravdu.“
„Nevěřím ti,“ zvolala, teď už rozčilená stejně jako on. „A
nerozumím tomu, proč mi prošlé nemůžeš říct, co ti vadí.“
„Vadíš mi ty, protože tak zoufale chceš z domu, protože chceš
následovat Eleonoru jako psík,“ houkl. „Kdybys měla jenom
polovinu chytrosti, kterou předstíráš, běžela bys co nejrychleji zpět
na Brinlaw a zapomněla bys na královský dvůr. Našla by sis
nějakého pohledného panáka jako Nan a byla bys šťastná.“
Malinda nemohla chvíli ani promluvit, jak byla vzteklá. „To je
hrozné, co jsi řekl, vůči mně, i vůči nám,“ řekla nakonec.
„Opravdu?“ zeptal se. „Pokud dosáhneš toho, co chceš, a
zůstaneš u dvora, zeptám se tě za měsíc, jestli se cítíš stejně.“ Položil
jí ruce na ramena a jeho rozmrzelost nahradila úzkostlivost.
„Poslouchej mámu a tátu a věř tomu, co ti říkají,“ zaprosil a ona
nepochybovala, že svá slova míní vážně. „Nechej je, ať se o tebe
postarají.“
„Kdo se má o koho postarat?“ zeptala se Lisbet, která vyšla
zpoza rohu. „Tady jsi, ty nezbednice. Všude tě hledám, stejně jako
tvoje matka.“ Teprve teď si Lisbet všimla výrazu tváří sourozenců.
„Co se stalo?“
„Nic,“ odsekl Mark a pustil Malindu. „Musím se vrátit za
královnou.“
„Marku, počkej!“ zvolala Malinda a přistoupila k němu.
„Nemohu,“ zavolal na ni a ani nezpomalil.
„Povinnost volá, řekla bych,“ vzdychla si Lisbet. „Tak o co jde?
Pohádali jste se?“
„Ne tak docela,“ odpověděla Malinda. Věděla, že by měla běžet
za Markem a přinutit ho, aby jí řekl, co tím vším myslel, proč ji tak
nekompromisně posílá zpět na Brinlaw. Ale nechtěla to vědět. Chtěla
se radovat ze svého úspěchu u Eleonory. Chtěla si představovat, jak
bude šťastná u dvora. Buď šťastná, nařídila jí Eleonora. Chtěla ji
poslechnout. „Jen se na mě trochu zlobí,“ vysvětlila Malinda Lisbet.
„Šla jsem sama za královnou.“
„Ty lžeš!“ vykřikla Lisbet a chytila Malindu za paži. „To není
možné!“
„Samozřejmě jsem ráno obdržela pozvánku, a tak jsem šla,“
odpověděla Malinda, která se už cítila trochu lépe. „Byla úžasná…“
„Slíbila ti, že se staneš dvorní dámou?“ přerušila ji Lisbet.
„To přímo neřekla,“ připustila Malinda a mírně se zamračila, jak
se snažila vzpomenout si, co přesně jí královna pověděla. Předtím se
jí všechno zdálo tak jasné, ale teď bylo těžké uvědomit si, zda bylo
vůbec něco rozhodnuto. Kdyby jen král Jindřich neposlal pro svoji
ženu právě v tom okamžiku, bylo by všechno vyjasněno, Malinda by
měla jistotu a Eleonora by mohla v rozhovoru s králem dát všechno
do pohybu. „Ale mám dojem, že to tak myslela,“ pokračovala
Malinda. „Popřála mi štěstí a ať prý si s ničím nedělám starosti.“ Její
úsměv byl trochu rozpačitý. „Řekla mi, že bych mohla skončit jako
princezna.“
„Věděla jsem to!“ vykřikla Lisbet a vzbudila lak pozornost
mladého pážete, které po nich stále pokukovalo. „Ty se určitě
provdáš za Richarda!“
„Lisbet, neblázni a buď zticha,“ pokárala dívku Malinda, vtáhla
ji do jejich pokoje a zavřela dveře.
„Já neblázním, není to nemožné,“ trvala na svém Lisbet s
vědoucím úsměvem.
„Samozřejmě že je,“ odpověděla Malinda, která se snažila
neusmívat se. „Richard už je zasnouben s Alicí Francouzskou…“
„Která je milenkou krále Jindřicha,“ dokonči la Lisbet. „Všichni
to říkají. Prozradil mi to Filip u snídaně.“
„Opravdu?“ zeptala se Malinda s náznakem hrůzy v hlase. Alice
žila u Jindřichova dvora od dětství. Opravdu by mohla být jeho
milenkou?
„Lisbet, jsem skutečně překvapená,“ řekla Nan, která právě vešla
vedlejšími dveřmi s hromádkou složených šatů v náruči. „Opakuješ
takové klepy. Nemohu věřit tomu, že by se ti Filip svěřil s něčím
takovým.“
„Zeje to tak strašné, ještě neznamená, že to není pravda,“
podotkla Lisbet docela rozumně.
„Ano, ale taky to neznamená, že to pravda je.“ Nan vrhla na
Lisbet káravý pohled a v té chvíli vešla do pokoje Alista s malým
Willem, který se ji držel Z8 sukni.
„Co je pravda?“ zeptala se Alista a dodala na hromádku svoje
šaty. „Malindo, už jsi sbalená?“
„Sbalená?“ zopakovala zmatená Malinda.
„To jsem ti právě chtěla říct,“ vyhrkla Lisbet. „Odjíždíme, jen co
se tvůj otec rozloučí s králem.“
„Podívej, Malindo,“ oslovil sestru malý Will a zvedl dřevěnou
hračku. V druhé ruce držel provázek. „Tohle mi vyrobil Mark. Zeje
hezká?“
„Je krásná, Willie,“ přitakala Malinda, uchopila hračku a
provázek a hbitými prsty ho k ní přivázala. Pětiletý Willie byl
sestřiným miláčkem, velmi zbožňovaným, ale často ignorovaným.
„Mami, teď nemohu odjet. Byla jsem na audienci u královny.“
„Teď tam byla,“ dodala Lisbet.
„Ano, já vím,“ odpověděla Alista. Nemračila se nevypadala ani
roztrpčeně, ale taky se nezdálo, že by byla nějak nadšená.
„Podívej, jak jede!“ vykřikl Willie radostně a táhl za sebou
hračku. „Podívej, Malindo!“
„Vidím,“ odpověděla Malinda, aniž na hračku pohlédla.
Zadívala se na matku. „Myslím, že mě má ráda, mami.“
„Proč by tě neměla mít ráda?“ zeptala se Alista. „Jsi velmi
příjemná žena.“
„Ano, ale ona je královna,“ připomněla Lisbet.
„Ano,“ souhlasila Alista a s úsměvem si vyměnila pohled s Nan.
„Pojď, Willie,“ vyzvala Nan hocha. „Půjdeme i s Lisbet najít
Filipa a ukážeme mu tvoji hračku.“
„Ale on už ji viděl,“ namítl Willie.
„Ale možná ji neviděl Guy,“ přidala se Lisbet. „Nechceš se s ním
rozloučit?“
„Třeba jo,“ zamumlal Willi a poslušně se odšoural s děvčaty.
„Malinda nepůjde?“
„Ještě ne,“ řekla Nan a otevřela dveře.
„Ty víš, že jsem byla u královny?“ zeptala se Malinda, sotva
odešli.
„Myslela jsem si, že tě pozve,“ odpověděla Alista. „Jindřich
oznámil tvému otci, že královna si přeje, abys tady zůstala jako
dvorní dáma.“
Takže od chvíle, kdy se setkala s královnou, jsou věci v
pohybu… „A co na to řekl otec?“
Alista uchopila dceru za ruce. „Řekl ne, drahoušku.“
„Ne?“ hlesla Malinda slabým hlasem.
V té chvíli nebyla schopná vypravit ze sebe cokoli jiného. Ještě
nikdy v životě nebyla tak zklamaná – tak silně a kvůli něčemu tak
důležitému. Tohle byla největší příležitost v jejím životě. To nemohou
myslet vážně! Že by jí odmítli zrovna tohle, když jí jen vzácně
odmítali plnit její přání? „To nemohl říct!“ vyrazila ze sebe a zavrtěla
hlavou.
„Měl dobrý důvod,“ odpověděla Alista. „Malindo, nepatříš
sem…“
„Jak to víš?“ vybuchla a vytrhla se matce. „Jen proto, že ty jsi
vždycky nenáviděla dvůr a nechtěla jsi být mimo domov,
předpokládáš, že já cítím totéž, ale to není pravda. Já to tady miluji.
Líbí se mi být mezi mnoha neznámými lidmi, netušit, s kým se toho
dne setkám nebo co se stane. Mami, prosím…“
„Malindo, poslouchej mě…“
„Proč neposloucháš ty mě?“ obořila se na ni Malinda příliš
rozčilená na to, aby byla poslušná. Zoufale si přála, aby ji matka
pochopila. „Někdy večer ležím a přemýšlím o tom, co se stane příští
den, a víš co? Vždycky mám pravdu – vždycky vím dopředu, co se
přihodí.“
Alista se usmála. „Ale to není tak špatná věc.“
„Možná pro tebe…“
„Malindo, je mi líto, že se doma nudíš, opravdu.“ Alista se na
dceru podívala, jako by se nenáviděla za to, co musí říct. „Ale
nenechám tě riskovat jen proto, aby ses pobavila.“
Malinda cítila, jak bledne, ale byla připravená bojovat.
„Nemyslím si…“
„Co kdyby ti to včera večer nebylo vyšlo?“ přerušila ji Alista.
Hlas měla klidný, ale v očích měla opravdovou starost. „Co kdyby tě
zradila schopnost soustředit se nebo kdyby se tě někdo dotkl?“
Malinda se občas dokázala vykrucovat, ale nikdy nelhala. „Jak to
víš?“
„Willie mi řekl, že tě včera večer neviděl. Přišla za ním jen
Lisbet,“ vysvětlila jí Alista. „Věděla jsem, že ses vrátila do hodovní
síně.“
„Jen jsem chtěla vidět…“
„A kdyby tě chytili, uvedla bys nás všechny do nebezpečí – a
zejména sebe,“ přerušila Alista dceru dřív, než mohla začít
vysvětlovat, jak byla opatrná. „Po Becketově vraždě pomlouvali
dokonce samotného Jindřicha, že se spolčil s ďáblem. A co si myslíš,
že se stane hloupé dívce, která v tomto hradě provozuje
čarodějnictví?“
„To není čarodějnictví…“
„My dvě to víme, ale…“
„Už nejsem hloupá, malá holka!“ Malinda se vztekle podívala na
matku. Poprvé v životě se odhodlala k otevřenému odporu. Věděla,
že ji Alista miluje a že pro ni chce jen to nejlepší, ale popuzovalo ji to.
Neměli by s ní zacházet jako s dítětem, to už nedopustí, ne bez boje.
„Pro případ, že by sis nevšimla –jsem už o celý rok starší než ty, když
jsi mě porodila!“
„Ano, věkem jsi starší,“ odpověděla Alista klidně. „Ale sou-dímli tě podle rozumu, někdy se mi zdáš mladší než Willie. Žena by
nikdy neměla provádět taková kouzla uprostřed královské hostiny
jen proto, aby se tam podívala, a zejména ne poté, kdy jí to bylo
opakovaně zakázáno…“
„Takže abych dokázala, že jsem žena, musím dělat to, co se mi
přikáže?“ vyštěkla Malinda.
„To ne, drahá,“ řekla Alista s hořkým pousmáním. „Abys
dokázala, že jsi žena, musíš dělat to, co je správné, aniž ti to někdo
bude muset přikazovat.“
„A správné je to, co chceš ty a otec,“ soptila Malinda.
„Bohužel, Malindo,“ vzdychla si Alista.
„Promiň mi to, mami, ale všechno je to tak nespravedlivé…“
„Je to nespravedlivé!“ vykřikla Alista s náhlým vztekem, který
její dceru zaskočil a taky umlčel. Matka téměř nikdy neztrácela
rozvahu, ale když se to stalo, byl na ni strhující pohled. „Je
nespravedlivé, že Jindřich je takový darebák a obrátil církev proti
sobě a svému království. Je nespravedlivé, že kvůli tomu a kvůli
nějaké mystické kletbě, o niž jsem nikdy nežádala, se musím bát
nejen o sebe, ale i o své dítě. A taky že po dvaceti letech, kdy jsem
dceru, drahou mé duši a mému srdci, ochraňovala a učila ji, kým je a
jak se má postarat o své bezpečí, mi teď tato dcera odporuje a zachází
se mnou, jako bych byla blázen.“
„Ale to není kletba, mami,“ trvala na svém Malinda, zvikla-ná,
ale nepřesvědčená. „Je to dar…“
„Myslíš si, že i biskup má takový názor?“ odpověděla Alista.
Vztek ustoupil a nahradila ho únava. „Kdyby tě chytili, nařkli by tě,
že jsi spolčena s ďáblem…“
„Tomu nevěřím…“
„Samozřejmě že tomu nevěříš, ale je to tak,“ pokračovala Alista.
„Lidé se bojí, drahoušku, dokonce i král. Thomase Becketa prohlásili
za svatého. Říkají, že jeho smrt vystavila celé království Božímu
hněvu, když ho ti rytíři zavraždili. Ať už to Jindřich věděl, nebo ne…,
Anglie se cítí prokleta a kněžím to vyhovuje, protože věří, že takto
dosáhnou toho, po čem prahnou. Použijí cokoli, aby podpořili toto
bláznovství, a Jindřich se nebude namáhat jim v tom zabránit.“
„Nevidím, co to má společného s námi,“ zamumlala Malinda.
„Vždyť neprovádíme černou magii…“
„Na Brinlawu nás lidé znají a vědí, kdo jsme. Tam jsme v
bezpečí,“ vysvětlovala Alista. „Ale kdyby tě chytili při jakémkoli
kouzlu u dvora, ať už by to byla magie černá, bílá nebo purpurová,
vůbec by ti nedovolili něco vysvětlovat, a i kdyby, nikdo by ti nevěřil.
Žena, která dokáže zmizet, je pro ně čarodějnice, a tedy je spolčená s
ďáblem. Jakékoli řeči o vílách jsou pro ně jen nesmyslné pověsti
anglických prosťáčků.“
„Je mi to líto, mami,“ vzdychla Malinda, upřímně pohnutá.
„Neuvědomila jsem si…“
„Kdyby tě včera v noci odhalili, otec by tě pravděpodobně
zachránil. Asi by dokázal přesvědčit Jindřicha, aby se za tebe
přimluvil,“ řekla Alista. „Ale co kdyby tady nebyl? Co kdyby tě
chytili při podobném uličnictví jako dvorní dámu a otec by byl na
Brinlawu? Obvinili by tě, mučili a potom upálili dřív, než bychom se
o tom dozvěděli.“
„Nedovolila bych to,“ řekla Malinda. „Kdyby se mě pokusili
uvěznit, změnila bych se v sokola a odlétla bych.“ Tohle bylo největší
tajemství falconskeepských žen. V každé generaci se narodila jedna,
která měla tuto schopnost. Dědila se po první lady z Falconskeepu,
po víle, která se převtělila v lidskou bytost z lásky k člověku. S
lidským tělem dostala i kámen ve tvaru srdce, který nosila na krku,
předala ho své dceři a ta zase své. Dokud měla lady z Falconskeepu
na hrdle kamenné srdce, zůstávala ženou a její duch byl svázán s
lidským tělem. Ale když si ho sňala, byl její duch rázem svobodný
jako sokol. Alistina matka Blanche dokázala, že tato schopnost
funguje i po stovce generací, protože se převtělila v sokola na
smrtelné posteli v přítomnosti své čtyřleté dcery Alisty. Jakmile byla
Malinda ve věku, kdy mohla kouzlo pochopit, pověděla jí Alista, co
se to stalo a proč, a taky jí prozradila, že ona sama se při dvou
příležitostech převtělila: jednou díky nehodě ještě předtím, než
dostala kámen, a podruhé za okolností, které jí nikdy blíž nepopsala.
Ale zjistila, že Malinda tuto schopnost chápe – a to byla její první
lekce ve studiu kouzel.
Teď byla Alista bledá jako smrt, oči měla široce rozevřené a byla
ochromená tím, jak lehce hovoří Malinda o tomto tématu. „Pak bys
pro nás byla navždy ztracená,“ pokračovala a snažila se ze všech sil,
aby se jí nechvěl hlas. „A otce by potrestali místo tebe. Přinejmenším
by mu zabavili panství.“
„Nikdy to nenechám dojít tak daleko, mami, opravdu,“ dušovala
se Malinda, která teď litovala neuvážených slov. „Nepoužiji jediné
kouzlo, zaříkávání nebo zaklínadlo. Vím, že jsem byla nezodpovědná
a že často mluvím dřív, než si vše promyslím, ale budu opatrnější.“
Poklekla u matčiných nohou a sevřela jí ruce do svých, jak to
dělávala, když byla ještě dítě. „Prosím, promluv s otcem. Řekni mu,
že víš, že budu v bezpečí,“ přemlouvala ji. „Pokud řekneš ty, že budu
v pořádku…“
„Ale drahoušku, já nemohu,“ řekla Alista smutně. Vytáhla jednu
niku z dceřiných dlaní a chytila Malindu za bradu. „Nevěřím, že
budeš v bezpečí, ať se budeš snažit jakkoli. Tvoje schopnost je tak
hodně částí tebe samotné, že tomu dokonce nerozumím ani já…“
„Ty mi nevěříš.“ Malinda vstala a ustoupila od matky. Zlost ji
uzavírala před vším kromě její touhy.
„Nevěřím tvé kouzelné schopnosti,“ vysvětlovala Alista. „A otec
nevěři Eleonoře. Dokonce i kdyby kouzlo neexistovalo, nevím, jestli
by…“ Nechala větu nedokončenou.
„Co?“ vyhrkla Malinda a otočila se. „Co si myslí, že se mnou
královna udělá, předhodí mě drakovi?“
„Možná ano,“ zamumlala Alista s hořkým úsměvem.
„Co to znamená?“ vykřikla Malinda, napůl bez sebe frustrací.
„Proč mi prostě neřekneš pravdu, celou pravdu, aniž by ses snažila
chránit mě před mým vlastním životem! Je to můj život, mami, není
ani tvůj, ani tátův…“
„Je to tak,“ řekla Alista. „Ano, má drahá, jsi žena, navíc velmi
krásná a nemysli si, že si toho Eleonora nevšimla. Jindřich si toho
všiml také. Viděli jsme s otcem, jak tě pozoroval.“
„A co?“ zeptala se Malinda s vzdorovitým pokrčením ramen.
„Král Jindřich si všímá mnoha děvčat.“
„A mnohá skončí v jeho posteli,“ vykřikla Alista. „A když ho pak
přestane bavit, provdá ji za nějakého urozeného hlupáka,
většinou s královským bastardem na cestě. Po takové zábavě
toužíš, tohle ti chybí na Brinlawu?“
„Mně by se to nemohlo stát,“ odporovala Malinda. Matčina slova
ji vyděsila, ale odmítala si to připustit. Máma se ji jen snaží postrašit,
aby byla poslušná – zůstaňte doma, dětičky, les je plný vlků.
„A proč ne?“ zeptala se Alista. „Protože jsi tak rozumná?“
„Protože to nedovolím.“
Alista otevřela ústa, aby ještě něco dodala, ale pak je zavřela a
potřásla hlavou. „Dost,“ řekla nakonec a přistoupila k truhlici.
„Pojedeš s námi domů, to je všechno. Pokud jsi tak nešťastná…“
„Můžu se vyplakat do polštářku a vrátit se na Brinlaw, protože
už je všechno jedno,“ dokončila Malinda za ni. Lisbet měla pravdu,
tohle si mohla ušetřit, nemusela se hádat. Pro rodiče bude stále
dítětem, hloupou a křehkou bytostí, která není k ničemu a která musí
být ochraňována, dokud se neobjeví nějaký panák, kterému ji předají
– tak jak to řekl Mark. Já ne, přísahala si tiše. Nikdy, nikdy, nikdy.
„Takže předpokládám, že se můžu jít balit.“
„Ano,“ odpověděla Alista krátce, aniž vzhlédla. „Měla bys.“
4. kapitola
Tarquin vplul do přístavu na Korsice, když se slunce klonilo k
západu. Cesta z Russadiru byla dobrodružná. Španěl, jehož otroky
pustil Tarquin na svobodu, byl samozřejmě rozlícený a měl dost
peněz na to, aby mu způsobil problémy. Vrátili mu peníze a pak
zmizeli námezdním žoldákům, kteří měli Falcon potopit. Pak už
probíhala cesta dobře. Tarquinovi sc dokonce podařilo naložit velmi
výhodný náklad, čímž uspokojil posádku. Přede dvěma dny ji
dopravili na Kypr. Ale nemohl doplout až do Bruelu. Věděl, že loď
bude muset někde nechat, a proto potřeboval Davida.
Když byl Falcon bezpečně ukotvený, vydal se Tarquin spletí
úzkých vesnických uliček. David byl jediný člověk, kterého
považoval za přítele od chvíle, kdy opustil Anglii. Byl to Arab
muslimského vyznání a Tarquin se s ním setkal během jednoho
křižáckého tažení v kalifově vězení. V opilosti zbil do bezvědomí
nějakého ubožáka, a zatímco úředníci zjišťovali jeho totožnost, musel
za mříže. David svedl kalifovu dceru. Oba byli v zoufalé situaci.
Společně se jim podařilo z vězení uprchnout a stali se z nich přátelé.
Někdy se dokonce spolu nechávali najímat k úkolům, které nebyly
konány ve jménu Všemohoucího. Ale když Tarquin získal loď, David
sc s ním nevydal na moře, protože se v té době zajímal o nějakou
šlechtičnu, která nemohla opustit manžela. Tarquin tušil, že dnes už
je Davidova láska zapomenuta stejně jako všechny předešlé, takže
bylo pravděpodobné, že přítel je doma. Davidova matka měla na
Korsice dům, který jí syn koupil za nepoctivě vydělané peníze, a i
když tam David nebude, řekne ta žena Tarquinovi, kde ho má hledat.
„FitzBruel!“ Výkřik zazněl ze střechy domu. Tarquin vzhlédl a
uviděl muže, kterého hledal. David byl vysoký a měl vlasy do půl
pasu, černé jako havraní křídla. „Ať mě Alláh ochrání, ty žiješ!“
„Ale ne díky Alláhovi!“ křikl Tarquin s úsměvem a přivřel oči
před sluncem.
Setkali se na dvoře, kde Davidova matka připravovala večeři.
„Můj příteli,“ usmíval se David a v tmavé vousaté tváři mu svítily
bílé zuby.
„Můj příteli,“ opakoval Tarquin a objal ho.
„To je Boží prozřetelnost, že jsi tady,“ řekl David. „Taky se chceš
nechat najmout těmi Francouzi?“
„Jakými Francouzi?“
„Tak ty jsi o nich neslyšel?“ Pokynul Tarquinovi, aby se posadil.
„Na ostrově právě přistála malá skupina francouzských rytířů, kteří
tu hledají žoldáky.“ Nalil do sklenic víno a Tarquin se napil. „Říkají,
že potřebují armádu.“
„Jsou to křižáci?“ zeptal se Tarquin zmateně. Korsika byla
islámská; proč by tady Francouzi najímali žoldáky?
„To si nemyslím,“ odpověděl David a černé oči mu zajiskřily.
„Určitě půjde o nějakou lumpárnu, jinak by přece použili svoje
vojáky. A slibovaná odměna je pozoruhodně vysoká, zejména pro
kapitány, kteří mluví francouzsky, anglicky a arabsky.“ Usmál se.
„Mohli bychom si vydělat hromadu peněz.“
„Další hromadu peněz, chceš říct,“ poopravil ho Tarquin. David
byl známý tím, že si žold šetřil, zatímco jiní námezdní vojáci svoje
mzdy většinou promrhali za víno a prostitutky ještě dřív, než si je
vydělali. „To tedy znamená, že asi nebudeš mít zájem pomoct mi.“
„Možná můžeme pomoct jeden druhému,“ řekl David. „Co
potřebuješ?“
„Člověka, kterému mohu věřit.“ Úklonou hlavy poděkoval
Davidově matce, která před ně postavila podnos s jídlem. „Jedu
domů, příteli, do Anglie.“
„Krásná zpráva!“ David nevěděl, proč Tarquin odešel z domova,
ale věděl, že okolnosti jeho odchodu nebyly šťastné, protože v Anglii
zůstali lidé, které Tarquin miloval. „Co tě k tomu přimělo?“
„Dal jsem slib sestře,“ odpověděl Tarquin. Na chvíli zvažoval, že
by Davidovi řekl všechno o svém vidění, ale nebyl si jistý, jak by
přítel zareagoval. Nan byla nejzřetelnější postavou z jeho snu, který
měl stále v paměti: byla na Bruclu a potřebovala ho. Slíbil jí, že se
vrátí, a to byl dostatečný důvod, aby čelil svému strachu. Ale od
chvíle, kdy opustil Russadir, se mu stále vracely další detaily z jeho
„osudu“. Tyto představy v něm probouzely prudké a bolestivé
emoce, které neměly žádný smysl – pláž, bledé postavy u ohňů.
Ženský obličej… Nejvíc ho pronásledovala ta ženská tvář s velkýma
zelenýma očima… Něco na ní bylo známé, ale ať se snažil jak chtěl,
nemohl si vzpomenout, kde ji předtím viděl. Ale znal ji, tu ženu ze
sna. Toužil po ní a bál se jí. Byla jeho radostí i bolestí, strachem i
radostným vzrušením. Představovala odraz všeho dobrého a zlého v
jeho srdci, hříchy i spásu. Byla součástí jeho potřeby vrátit se domů.
„Ataky z jiných důvodů,“ dokončil. „Je načase vrátit se.“
„To bych řekl,“ souhlasil David a podíval se na přítele se
zájmem. Většinou měl Tarquin kamennou tvář pohanského boha a k
něžnosti měl daleko, ale teď mluvil v hádankách a ve tváři se mu
zračily emoce. Kdyby ho David tak dobře neznal, myslel by si, že se
zamiloval. „Tak co bys ode mě potřeboval?“
„Pojď se mnou,“ vyzval ho Tarquin vážně. „Popluj se mnou do
Anglie. Tam mě vysadíš a vezmeš si na čas moji loď. Vrátíš se pro mě
před další zimou.“
„To je tedy laskavost,“ řekl David. „A co z toho budu mít kromě
potěšení, že pomohu příteli?“
„Loď,“ odpověděl Tarquin s úsměvem. V duši však měl pocit,
jako by ho trhali na kusy. „Jestli se rozhodnu zůstat v Anglii, bude
Falcon tvůj. Jinak budeš mít zisk z toho, že ho budeš používat.“
„To by šlo,“ souhlasil David. „Ale co ti Francouzi? Mám se s nimi
dnes večer sejít a projednat cenu, což bude s mojí špatnou
francouzštinou a jejich idiotickou arabštinou těžké.“ Vytrhl si několik
vousů. „Hodně by mi pomohlo, kdybych měl někoho, kdo by mi
tlumočil a kdo by mi později pověděl, o čem se bavili mezi sebou v
domnění, že jim nerozumím.“
„Co navrhuješ?“ zeptal se Tarquin.
„Pojď dnes večer se mnou,“ odpověděl David. „Pomoz mi zjistit,
co mají za lubem, jestli mi jejich zlato stojí za námahu. Pokud ano,
poděkuji ti a pomohu ti najít někoho, kdo se ti postará o loď. Ale
budou-li chtít, abych udělal něco hodně špatného nebo se mě pokusí
podvést, popluji s tebou.“
Tarquin byl spokojen. Na Davidové místě by udělal totéž.
„Souhlasím,“ řekl a natáhl k němu ruku. „A děkuji ti.“
Schůzka probíhala v hedvábném vojenském stanu na pláži. Byl
tam Tarquin, David a tři francouzští rytíři. Jeden byl velmi starý,
druhý velmi mladý a třetí ve středním věku. Ten mluvil nejvíc.
Projednával s Davidem detaily smlouvy směsicí arabštiny a
francouzštiny, takže David mohl předstírat, že nerozumí detailům,
které se mu zrovna nehodily. Tarquin seděl a mlčky naslouchal. Ve
tváři měl nezúčastněný výraz a nejevil žádné známky toho, že by
rozuměl. Přestože měl opálenou kůži námořníka, nemohli ho
považovat za Araba, spíš za Itala nebo Spaněla. Ale nejstarší rytíř ho
zpytavě pozoroval, jako by přemýšlel, odkud ho zná. Jeho pronikavé
černé oči při prvním pohledu na Tarquina ožily zájmem a úzké rty
skryté ve špinavém vousu se po chvíli zvlnily do vědoucího úsměvu.
Tarquin se na něho zadíval, ale pak stočil pohled jinam.
Mladý muž Tarquina taky pozoroval, ale když se na něho
Tarquin podíval přímo, uhnul očima. Byl oblečený lépe než oba starší
rytíři, kožené brnění měl zdobené stříbrem. Ale moc mu nepadlo,
alespoň se nezdálo, že by se v něm mladík cítil pohodlně. Stále si
okusoval nehty a občas ruku odtrhl od úst, jako by si uvědomil, že
projevuje nervozitu. Náhle vytáhl dýku a Tarquin strnul. Chlapec se
na něho nevinně usmál a začal si s dýkou hrát. Zapíchl ji do opěradla
židle a otáčel s ní stále dokola. Tarquin se skoro usmál. Alista tohle
taky dělávala a zničila tím polovinu židlí na Brinlawu.
„Mluvíš o armádě, jako by tvůj nepřítel byl velmi početný,“ řekl
David. „Budou naši vojáci…“
„Je to démon,“ promluvil náhle hoch francouzštinou, kterou
hovořily vyšší vrstvy a která byla velmi vzdálená od prostého jazyka,
jímž se vyjadřoval jeho přítel. Oči měl stále upřené na otáčející se
dýku. Odrážela na jeho naducanou hladkou tvář odlesky plamenů.
„Jeho babička byla strašlivá ježibaba a jeho strýc se narodil s tváří
vepře.“
Rytíř středního věku sek hochovi otočil s ustaraným úsměvem.
„Ano, můj pane, to je pravda,“ přitakal opatrně, jako by byl
chlapcovým sluhou. „Ale on sám je jen člověk…“
„Ne!“ mladík vzhlédl a Tarquin spatřil v jeho očích plamen
šílenství. „Králem ho učinil Satan –jeho krev poskvrňuje boží zemi a
brzy bude příliš pozdě! Copak nevíš, že má hodně synů? Viděl jsem
to!“
David pohlédl na Tarquina a zvedl koutek v náznaku úsměvu a
chlapec vyskočil na nohy. „Krev hříšných!“ vykřikl Davidovi do
tváře.
„Můj pane, prosím,“ ozval se mladší rytíř. Starý muž se usmíval.
„Tito muži nám chtějí pomoci.“
„Pohané,“ zamumlal chlapec a jeho tvář se zachmuřila
pohrdáním. Ale posadil se.
„Nějaký problém?“ zeptal se David mírně a dával si pozor, aby
se znovu nepodíval na Tarquina. Chlapcovým ohnivým slovům
mnoho nerozuměl, ale slyšel dost a v duchu se rozhodl, že raději
popluje do Anglie. Úmluvy s fanatiky nikdy nedopadaly dobře.
„Vaše účast na naší věci bude docela malá,“ promluvil znovu
rytíř a zamračil se. „Jen jedna bitva.“ Položil na stůl těžký váček.
„Pokud ji přežijete, budou z vás boháči.“
„A když nepřežijeme, tak na tom nezáleží,“ souhlasil David s
úsměvem. Zvedl váček, podíval se dovnitř a pak opět pohlédl na
Tarquina. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se rychle arabským dialektem
nomádů, který se velmi lišil od zjednodušené verze arabštiny, kterou
Francouzi ovládali nedokonale.
„Dělej, jak chceš, ale já do toho nejdu,“ odpověděl mu Tarquin
klidně. „Ten kluk je šílenec a já vím, o kom mluvil – o mém králi.“ O
Jindřichovi se vyprávělo, že měl démonické předky už od své
korunovace králem Anglie, a protože Tarquin měl co dělat s jeho
příbuznými, skoro tomu věřil. Přesto se nechtěl účastnit spiknutí
proti němu.
„Nevěděl jsem, že máš krále,“ řekl David.
„Nemám,“ připustil Tarquin, „ale můj patron ho má a bude za
něho bojovat.“
„Ach tak,“ přikývl David. Něco málo z Tarquinovy minulosti
znal a věděl, že jeho přítel jednou sloužil muži, kterého měl stále rád.
Proto odmítal některé možnosti výdělku a David respektoval jeho
loajalitu, přestože ji nechápal. „Bohužel, pánové,“ vrátil se zpět k
jednoduché francouzštině. „Nemůžeme vám pomoci.“
„Jaký otec, takový syn,“ promluvil náhle stařec a jeho protivný
úsměv se rozšířil. „Věděl jsem, že ve tvé tváři vidím Bruela, teď ho
poznávám i z tvého jednání.“
Mladší rytíř se podíval z Davida na Tarquina a chlapec vzhlédl.
„Ty ho znáš?“
„Znal jsem jeho otce,“ odpověděl stařec. „Gaston Bruel. Kdysi
jsem mu sloužil, když byl tenhle ještě klukem.“
V tom okamžiku se v Tarquinovi probudil každý nerv. Ten muž
byl na Bruelu v době, kdy jeho otec spadl ze schodů a zemřel. Tento
takzvaný rytíř patřil k lidem, kteří chtěli provdat Tarquinovu
nevlastní sestru Nan. Ta byla v té době teprve čtyřletá, ale byla
jedinou dědičkou rodu Bruelů.
„Dědičkou byla dívka,“ pokračoval stařec, jako by navázal na
jeho myšlenky. „Tenhle kluk byl bastard – Bruel by ho byl utopil,
kdyby se nebál ďábla. Jeho matkou byla vesnická čarodějnice, žádná
jiná z vesnice by s ním nespala.“ Znovu se usmál. „Nebo jsem si tvoji
tvář spletl?“
„Ne,“ odpověděl Tarquin a jeho vlastní hlas mu zněl hluše a
vzdáleně. Tehdy jim Nan ukradl, podařilo se mu převézt ji k bratrovi
její mrtvé matky, k Williamu z Brinlawu, a už nikdy nechtěl ani
pomyslet na smečku, kterou nechali za sebou. Willův přítel Raynard
se vypravil na Bruel a vybojoval hrad pro Nan, rozprášil tuhle
smečku. Ale teď je jeden z nich na opačné straně světa a dívá se na
něho, jako by vystoupil ze zlého snu. „Nespletl sis mě,“ řekl Tarquin
hlasitě a chladně. Ruka ho pálila, chtěl uchopit meč, ale nesáhl na něj.
Nechtěl by znovu zabíjet bez příčiny, ještě k tomu starce. Ať ho raději
skolí revmatismus.
„Špeh,“ vyrazil ze sebe náhle chlapec a zadíval se na Tarquina
očima rozšířenýma strachem. „Jeden z Jindřichových patolízalů.“
Vstal tak rychle, že ~e židle převrhla. „Já tě zničím,“ vykřikl a zvedl
dýku. „Ďáble, kliď se mi z očí! Tu autem effugare, diabole!“
„Můj pane, nechej toho,“ řekl rytíř a odtáhl se od chlapce, jako by
se ho bál dotknout.
„Jeho matka byla čarodějnice,“ mumlal mladý muž. Tarquin
vstal a mladík couvl a zapotácel se. V obličeji měl hrůzu. „Říkal to.“
„Lže,“ promluvil Tarquin stejnou urozenou francouzštinou a
téměř laskavě. Po pravdě řečeno, necítil vůči té ubohé bytosti
nepřátelství. Chlapec měl pohled šílence a vlastně mluvil pravdu.
Proč by ho za to měl trestat?
Hoch se náhle vymrštil a zašermoval dýkou, ale Tarquin se jí
snadno vyhnul. David taky vstal. „On jen žertoval,“ pokračoval
Tarquin stejně laskavým tónem.
„Ano, můj pane,“ souhlasil stařec, ale stále se usmíval a díval se
na všechny s živým zájmem.
„Tak vidíš,“ uklidňoval mladíka druhý rytíř, ale Tarquin viděl v
jeho očích hrozbu. Chlapec vykřikl Jindřichovo jméno; Tarquin a
David věděli příliš mnoho. Tarquin pohlédl na Davida a věděl, že
situaci taky chápe.
„Opravdu?“ chlapec se obrátil na starce a stále se ještě chvěl. „Ty
ho neznáš?“
„Samozřejmě že ne,“ konejšil ho znovu rytíř a objal ho paží
kolem ramenou. „Jak bych mohl?“
David byl najednou zmatený. Tarquin se mu zdál klidný, ale v
očích mu hořelo podivné světlo, které u něho viděl už dřív – když
zabíjel. Vzplanulo kvůli něčemu, co řekl ten stařec, ne ten chlapec, ale
co to bylo? „Copak se děje?“ zeptal se arabsky a jeho ruka pomalu
putovala k jilci meče, skrytého pod dlouhým pláštěm.
„Nic,“ odpověděl Tarquin. Oči měl upřené na mladšího rytíře,
nejpravděpodobnějšího protivníka. Do stanu nepřišel nikdo další, ale
ostatní kumpáni se mohli skrývat ve skalách. Šílenství toho mladého
zběsilce by jim mohlo dobře posloužit.
„Pak jsi slepý!“ vykřikl náhle chlapec a znovu se vymrštil proti
Tarquinovi. „Ve jménu Krista, zemřeš!“ Plnou vahou dopadl na
Tarquina a ten padl na záda. Měl v úmyslu jen odtlačit chlapce od
sebe a vyhnout se oblouku, který opisovala hochova dýka nad jeho
tváří, ale když zvedl pravou paži, aby ho odstrčil, chlapec sebou trhl,
prudce se otočil doleva a nabodl se na Tarquinovu dýku. Znovu
vykřikl, tentokrát bolestí. Po tvářích se mu řinuly slzy, ale stále ještě
útočil a řízl Tarquina do paže. Mezi vzlyky mumlal nějaká latinská
slova, kterým nebylo rozumět. Tarquin se stále ještě snažil zachránit
ho. Chytil ho za mastné černé vlasy a uhodil ho pěstí do čelisti.
Chlapec převrátil oči v sloup a padl vedle něho. Tvář měl zkřivenou
a cenil zuby.
Tarquin se od něho odkulil, hbitě vstal a vytasil meč. Mladší rytíř
stál proti němu s nataženým mečem a Tarquin zaútočil. Jediným
švihnutím mu rozřízl tvář až na kost. Zase ho posedl démon, ve svém
vzteku byl neporazitelný a necítil strach. Meč nepřítele se zaleskl
před Tarquinovým břichem, ale Tarquin se mu rychlým uskokem
vyhnul. Pak se lehce otočil a zaútočil na ramenní kloub oběti. Jeho
meč prorazil drátěnou košili a vražedné ostří oddělilo paži od těla.
Ozval se výkřik a rytíř padl na kolena, prosil o slitování a modlil se k
Bohu. Tarquin mu švihnutím meče prořízl hrdlo.
Další zvuk se ozval přes šarlatovou mlhu. Byl to smích – starý
muž se smál. Tarquin pocítil nával vzteku a poslední zbytky jeho
soudnosti vzaly za své. Odhodil meč a vrhl se na starce holýma
rukama. Cítil, že starcovy křehké kosti praskají jako větvičky, viděl,
že kaliči se oči se obrátily v sloup, ale nepustil. Sevřel ruku v pěst,
přestože cítil bolest v rameni, a udeřil jednou a pak znovu a znovu.
Stále měl před očima otcův obličej.
„Tarquine, dost!“ David ho chytil za paže a tiskl mu je za záda.
Byl stejně silný jako Tarquin. „Nechej ho být!“ Tarquin se k němu
otočil a v očích měl šílenství. Stařec padl na zem. „To je v pořádku,“
uklidňoval přítele David. Při pohledu do Tarquinových očí potlačil
zachvění. V té chvíli skoro věřil, že mrtvý chlapec měl pravdu. Pustil
Tarquina a položil mu ruku na rameno. Tarquin se otočil a zdálo se,
že vášeň už vyprchala z jeho těla, stejně jako zlý výraz z tváře. „Svatý
Alláhu,“ zamumlal David a odvrátil se.
Tarquin potřásl hlavou, neschopný promluvit. Stěží viděl a
slyšel. V burácení krve vnímal svoje vzlyky. Cítil, že se něco dotklo
jeho kotníku, a podíval se dolů. Chlapec se k němu pomalu a
neohrabaně plazil a chytil se jeho boty. Tarquina přešel veškerý
vztek. Uviděl šílencovy oči, z nichž čišela nenávist.
Padl na kolena a bránil se pocitu nevolnosti, který vždycky
provázel démona zlosti. Nařídil Francouzi: „Lež klidně.“ Rozvázal
chlapci šňůrky žíněné košile a nadzvedl ji. Téměř se otřásl při
pohledu a zápachu, který objevil pod ní. Chlapec nosil žíněnou košili
kajícníků a ta byla z vnitřní strany plná kroutícího se hmyzu, který
způsoboval, že chlapcova kůže byla popraskaná a pokrytá boláky.
Ale ještě horší byl pohled na spáleninu ve tvaru kříže na jeho srdci,
která vypadala, jako by byla mnohokrát vypalována znovu a znovu
rozžhaveným ostřím, aby se nikdy nezahojila. Hluboké zranění, které
mu způsobila Tarquinova dýka v břiše, vypadalo ve srovnání s
křížem jako malé a nenápadné říznutí. „Znamení mého otce,
démone,“ zachroptěl hoch s podivným úsměvem ve tváři. „On
ospravedlňuje moje vraždy.“ Tarquin vzhlédl otřesen jeho slovy
stejně jako zraněním.
„Svatý otče, zachraň ho,“ zamumlal v rodné angličtině, aniž si
byl vědomý, že slova vyřkl. Přitiskl na ránu kus košile, který svíral v
ruce, protože se jí nechtěl dotknout, ale také nechtěl vidět, jak umírá
nevinný blázen, kterého probodl. „Ušetři ho, ve jménu Krista…“
Chlapec se usmál. Na chvíli upřel oči na Tarquina. „Může se
démon modlit?“ uvažoval. „Nebo jsem tě zachránil?“ zvedl ruku a
udělal znamení kříže. „In nomine Patris, et Filií…“ Jeho hlas slábl,
vzápětí ruka padla na zem a oči dostaly skelný výraz. Byl mrtev.
„Syn neznamenal nic,“ ozval se hlas starce, dutý a slabý, jako by
patřil duchovi. „Ale otec, o němž mluvil…“ Jedno oko, které neměl
po Tarquinových úderech opuchlé, se zaměřilo na Tarquinovu tvář.
„Jeho otec tě bude pronásledovat po zbytek tvých dnů, synu
Bruelův,“ prorokoval o něco hlasitěji. „Narazí ti hlavu na kůl.“
Nechám ho, pomyslel si Tarquin a tvrdě dosedl na zem. Pohlédl
na své ruce pokryté krví, na drobné škrábance, které mu uštědřila
hochova dýka na pažích. Chlapec ležel vedle něho, s otevřenou ránou
v břiše, a vypadal jako zabité zvíře. Stařec utichl a jen hvízdavě
oddechoval. Tarquin kdysi slyšel podobný hvízdavý zvuk z úst své
matky. Tehdy cítil, jak mu svírá zápěstí a jak její sevření postupně
slábne a slábne… Od té doby už uplynulo víc než dvacet let, a on je
stále cítil. Teď byl skoro překvapený, že ji nevidí ležet před sebou
mezi starcem a chlapcem.
David přítele pozoroval a byl zmatený jeho chováním a zřejmou
bolestí v jeho tváři. Proč ho tato smrt tak ovlivnila, když už zabíjel
tolikrát a nijak to na něho nepůsobilo? „Pojď,“ řekl nakonec a sevřel
Tarquinovi paži. „Půjdeme odtud.“
Nemohu, pomyslel si Tarquin, ale neřekl nic. Jsem syn svého otce.
5. kapitola
Hrad Bruel, Anglie květen 1173
Malinda byla venku už při východu slunce. Přeběhla padací
most a vešla do lesa, pryč z bezpečí domova. Rodina žila na Bruelu
už přes měsíc. Čekali na Guye de Lanceyho, který se měl oženit s
Nan, ale zatím se neobjevil. Svatba byla naplánována na duben, měla
se konat první neděli po Velikonocích, ale Guy byl s králem a král byl
ve válce. Tři nejstarší princové se začátkem roku vzbouřili a nadělali
svému otci víc starostí, než by tušil. Mark s Filipem se objevili o
velikonoční neděli, jak bylo plánováno, ale Guye ani krále neviděli už
týdny, takže nedokázali říct, kdy přijedou. V hradu nemohli dělat nic
jiného než čekat. Nan byla bez sebe starostí, ale Malinda se nudila.
Už od Vánoc se cítila izolovaná od rodiny, z ničeho neměla radost a
všechno se jí zdálo špatné. Dokonce i Lisbet ztrácela kvůli jejím
náladám trpělivost. Když jednou řekla Nan, že by možná bylo lepší,
kdyby Guy padl v bitvě, pohrozil jí otec, že ji pošle kvůli vlastnímu
bezpečí do kláštera. Krátce řečeno, stávala se z ní opravdu zlá
čarodějnice. Nechtěla jí být a v duchu se jí nelíbila slova, která jí
vycházela z úst, ale nemohla si pomoci a ode dne, kdy se vrátili na
Bruel, se chovala ještě hůře.
Rozvázala si tkanice pláště, protože se ocitla na pasece, ozářené
jarním sluncem. Na Brinlawu znala široko daleko každý strom, ale
tento les byl pro ni neznámý. Když vyrůstala, pobývali na Bruelu jen
zřídka, protože její otec ho nenáviděl. Dokonce i Lisbet s Filipem
považovali Brinlaw za svůj domov. Ale Nan se chtěla vdávat ve
vlastním sídle a strýček nakonec souhlasil. Malindě se tady líbilo víc,
protože les byl hustší ave vzduchu voněla sůl. Ale při všech
přípravách na svatbu byla tohle její první příležitost, kdy mohla
prozkoumat okolí.
Její oblíbený sokol Rufus slétl dolů, aby se prošel světlezelenou
trávou a našel si něco k snídani. Malinda byla stejně jako její matka
vždycky schopná ochočit si jakéhokoli divokého ptáka – tato
schopnost byla součástí jejího daru po předcích. Rufus byl však její
oblíbenec. Vybral si ji za svou paní sám, když byl ještě malým
ptáčetem. Teď ho zavolala a on přestal lovit v trávě a usedl jí na
sevřenou pěst. Pootočil hlavu na stranu, aby ji lépe viděl. „Díky,
dobrý vojáku,“ zamumlala a pohladila ho po hlavě. Pták měl měkké,
světlehnědé peří s červenozlatými konečky a kolem očí měl bílé
kruhy. „Krasavce,“ mazlila se s ním. „Ty mě máš přes to všechno
rád.“
Rufus otevřel nebezpečný, zahnutý zobák a vydal chraptivý
skřek. Stejný používal, když chtěl vyděsit svoji oběť. Mrkl na ni ještě
jednou a pak vzlétl. Malinda se zasmála. Už se zase cítila sama sebou.
Mohlo to být horší, říkala si a kráčela dál pasekou. Dlaněmi hladila
vrcholky vysokých travin. Mohla by žít jako ubohá královna
Eleonora, zamčená před světem. Mark s Filipem museli zůstat ve
Falaise, protože patřili k její gardě. Říkali, že královna si ještě pořád
drží svůj dvůr, ale Malinda přemýšlela o tom, že musí vést velmi
prázdný a smutný život. Jaký význam má takový dvůr, pokud rytíři,
kteří mají ženu obdivovat, jsou vlastně jejími žalářníky?
Malinda se přiblížila ke kraji lesa a uviděla rozvaliny malé
chaloupky. Zaraženě se zastavila. Co dělá rolnická chatrč tak daleko
od zámku? Střecha byla shnilá a dávno se propadla, ale kamenné zdi
se nezdály tak staré. Určitě nebyly starší než stěny domků ve vesnici.
Přišla blíž a vtom se ze dveří chalupy vyvalil horký vzduch, jako by
se otevřela dvířka pece. „Rufusi?“ zavolala tiše, ačkoli pták před
chvílí odlétl. „Cítíš to?“
Když procházela dveřmi, udělala se neviditelnou a skoro si to ani
neuvědomila. Ponořila se do minulosti a v jediném okamžiku ji
obklopil kouř. Musela si rukou zakrýt nos i ústa. Náhle bylo všechno
pryč a zápach kouře nahradila vůně sušených bylin. Malinda
přistoupila ke krbu, položila ruku na hrubě otesaný kámen a náhle
padala dopředu… Ne, někdo jiný padal. Prolétl skrze ni, nějaký duch
se řítil k zemi skrze její neviditelné tělo. Otevřela ústa, aby vykřikla, a
uslyšela ženský výkřik. Žena s rezavými vlasy padala před krb k
jejím nohám. Narazila hlavou do kamene a ozvalo se děsivé
křupnutí. V krbu planul oheň a nad ním visel kotlík. Jinak místnost
tonula ve tmě.
„Čarodějnice!“ ozval se nějaký hlas. Malinda se otočila a chtěla
znovu vykřiknout. Blížil se k ní nějaký muž, obr s jizvou na tváři.
Obličej měl zkřivený vztekem. Prošel skrze Malindu stejně jako
předtím žena. Křičeli na sebe slova o vraždě. Muž ženu popadl a
znovu ji uhodil pěstí do tváře. Malinda se cítila moc špatně. Zase
uslyšela zapraskání zlomené kosti a chtěla se rozběhnout pryč, ale
zůstala na místě jako přimražená. Není to skutečnost, přesvědčovala
samu sebe a začala ustupovat. Narazila však do dřevěné postele,
která byla ještě před chvílí hromadou shnilých prken. Je to jen přelud z
minulosti… Minulost – už se to stalo, už je po tom. Ale ještě žádná vidina
jí nezaplavila smysly tak úplně a tak rychle. Většinou vídala jen stíny,
avšak tentokrát byla chata jako skutečná. Nemohla utéci, nemohla se
dívat jinam. Muž bil ženu až k pokraji smrti. To, že se bránila, nic
neznamenalo, protože on si přál, aby zemřela. „Budu volný,“
opakoval ve stejném rytmu, jakým do ženy bušil, ale ona se s ním
stále stále potýkala. Vykřikovala slova, jimž Malinda nerozuměla. Její
řeč zněla podobně jako jazyk vil, avšak z úst šílence.
Najednou jí prošel další duch, menší, ale intenzivnější. Bylo to
dítě a Malindě se sevřelo srdce, když ho ucítila. Pokusila se ho chytit,
ale hoch běžel k muži a v obou rukou držel silné poleno.
Uhodil muže přes záda tak silně, že se zakymácel. Ale obr byl
příliš velký a chlapec malý. Svíral poleno ze všech sil, přestože muž
se snažil vytrhnout mu je. Malinda zaslechla, jak chlapci prasklo v
zápěstí. „Ne!“ vykřikla, když muž uchopil dítě za hrdlo a zvedl je do
výšky. „Pomoz mu!“ Ale žena ležela zkroucená u krbu a Malinda
viděla její světle zlatavé oči s černými kroužky kolem duhovky.
Dítě nevydávalo žádné zvuky, jen zuřivě kopalo nohama a
jednou rukou svíralo muži zápěstí ruky, kterou je držel pod krkem.
Nebylo to však nic platné – chlapcovy rty postupně modraly. „Pusť
ho!“ vykřikla Malinda znovu a vrhla se na muže, ale v tomto světě
byla duchem, neměla pevnou formu. „Nechej toho,“ rozplakala se a
klesla na podlahu. Chlapec přestal bojovat a převrátil oči v sloup.
Omdlel. „Je mi to tak líto,“ vzlykala Malinda. Muž odhodil nehybné
tělíčko na zem. Pak si Malinda všimla, že chlapcovy oči se pomalu
otevřely. Byly stejné jako oči ženy – světle zlaté s černými kruhy
kolem duhovky. S pláčem pozorovala, jak se hoch dívá na umírající
matku. Malinda zavřela oči, protože už nebyla schopná déle snášet
strašný pohled. Znovu ucítila vůni kouře, vnímala teplo plamenů.
Otevřela oči a uviděla, že místnost pohlcuje oheň. Dítě zíralo skrze ni
na tělo hořící na zemi před krbem. V ruce drželo louč. „Uteč!“
vykřikla Malinda, když plameny začaly vyskakovat kolem chlapce a
postupně mu zabraňovaly v přístupu ke dveřím. „Utíkej!“
Chlapec vzhlédl, jako by ji slyšel, panenky se mu zmenšily, jako
by se jí díval do tváře. „Utíkej pryč,“ zopakovala. „Uteč, a budeš v
bezpečí.“ Otevřel ústa a pak sc mu rozšířily oči, ale nevyšel z něho
ani hlásek, neuronil ani slzu. Otočil se a vyběhl ze dveří. Sotva
překročil práh, jeho postava zprůsvitněla. Plameny najednou také
zmizely, stejně jako mrtvé tělo a všechno ostatní. Zůstaly zase jen
ruiny, na něž zářilo slunce.
Malinda pohlédla dolů a uviděla svoje prázdné rukávy. Silou
vůle se opět změnila v lidskou bytost. Někde v dálce zaslechla
triumfální skřek Rufuse – asi chytil myš. Nohy se jí ještě třásly. Jaké
vidění… Musí si pamatovat, že sem se už nikdy nesmí zatoulat. Na
tohle nemůže nikdy zapomenout. Rozběhla se, zoufale prchala z
tohoto místa a ani si neuvědomila, že plášť zapomněla v chatrči.
Tarquina probudil z neklidného spánku vzdálený ženský výkřik.
„Pust ho!“ křičela žena. Ležel na vlhké zemi a zavíral oči před jasným
ranním světlem. Ještě asi s ním, pomyslel si a položil si paži přes oči.
„Utíkej!“ křičel hlas a znovu rušil jeho sen. ,, Utíkej pryč!“
Posadil se a zamrkal. Hlava se mu točila, ale smysly měl bdělé.
Ptáci zpívali, vítr šeptal v čerstvě zelených listech. Už neslyšel lidský
hlas… Vstal a šel ke koni, který se spokojeně pásl opodál. Asi se mu
to zdálo.
Před třemi dny ho David vysadil v malé zátoce ve vesničce
poblíž Southamptonu. Slíbil, že se pro něho vrátí posledního
listopadu. Tarquin jel na koni, dokud se nedoslal na dohled hradu
Bruel. To bylo včera po západu slunce. Chvíli pak v bezpečí lesa
pozoroval, jak tma houstne, a nemohl se přinutit jet až do cíle své
cesty. Na nejvyšší věži vlál praporec s erbem Brinlawu. Jeho zlatý
drak se leskl v paprscích zapadajícího slunce. Will Brinlaw a jeho
rodina byli tady, jak Tarquin předpokládal. Ale mihotavé světlo v
oknech bylo příliš známé. Díval se na ně a jediné, co viděl, byla
otcova hodovní síň, jeho vlastní představa pekla.
Než se setmělo, rozhodl se, že počká do rána. Ještě jedna noc
svobody – tu mu osud určitě neodepře. Chtěl vidět Nan a Alistu, ale
teď, když už je měl na dosah, se začal bát. Až je uvidí, už nebude
moci svoje rozhodnutí změnit.
Utábořil se v hustém křovisku, které si pamatoval ještě z dětství.
Bylo tak neprostupné, že ze stezky nikdo neviděl, že tam má i koně.
Domov nebyl daleko – Tabbina chata byla odtud jen kousek. Teď se
díval skrze spletené větvoví na stezku, protože uslyšel drobné a lehké
kroky, které se k němu blížily. Předtím něco slyšel. Tiše čekal, napůl
připravený, že spatří ducha. Vykročil ze stínu podrostu právě v
okamžiku, kdy se na cestičce objevila žena.
Ten muž před ní stanul zničehonic. Zjevil se tak náhle, že
Malinda leknutím málem upadla. Rychle se vzpamatovala a chtěla
něco říct, ale slova jí uvízla v hrdle. Její vidění ji snad pronásleduje!
Byl to stejný muž, kterého viděla v chatrči, jen o něco děsivější. Nebyl
vyšší, ale mohutnější a rozložitější. Tyčil se nad ní jako obr a stál jí v
cestě. Jeho vzezření bylo divoké, vlasy měl dlouhé a šaty úplně
rozedrané.
Ale ne, nebyl to stejný muž… Tvář měl podobnou, to ano, ale
když se Malinda trochu uklidnila, všimla si, že má jemnější rysy a
lícní kosti mu vystupují zřetelněji. Dlouhé vlasy měl tmavohnědé, s
rezavými prameny a mnohem hustší než muž z chatrče. Byly stejně
husté jako její a cizinec je měl svázané do neuspořádaného ohonu.
Vypadal jako vikinský válečník ze staré pověsti a byl také tak
oblečen. Měl na sobě kožené brnění zdobené stříbrnými cvočky a
ozbrojen byl mečem a dýkou. Ne, to není ten muž, ale Malinda má
stejně důvod bát se. Násilník z jejího vidění ji nevnímal; tento muž se
na ni díval. Hleděl na ni světle zlatýma očima s černě lemovanými
duhovkami, stejnýma, jaké mělo dítě.
„Svatý Kriste,“ vydechl Tarquin. Byla to ona. Veškeré detaily z
jeho vidění, které už skoro zapomněl, se mu vrátily a byly ostré jako
nůž. „Pojď za mnou, „ říkaly tyto rty. „Pojď a vezmi mě domů. „ Ty
zelené oči zahleděné do jeho tváře, plné strachu a úzkosti, volně
rozpuštěné zlaté vlasy… Byla to ona.
„Kdo jsi?“ zeptala se Malinda, neboť při zaznění jeho hlasu
pocítila odvahu. Muž vlastně vypadal stejně vyděšeně jako ona. „Co
tady děláš?“
Z větve nad ní slétl Rufus a posadil se jí na rameno.
Ať byla kdokoli, byla skutečná, protože mluvila lidským hlasem.
„Proč jsi vykřikla?“ zeptal se jí, protože podle hlasu poznal, že ho
probudil její výkřik. Vybavil si pláž. Všechno měl spletené
dohromady: vidění, sen i realitu této chvíle, v níž ho ještě neznala.
„Kdo je s tebou?“
„Nikdo,“ odpověděla Malinda zbrkle, než si uvědomila, že tohle
neměla říkat. Je to pravděpodobně nějaký selský rebel, který se
skrývá v lese, a ona mu prozradila, že je sama. „Co chceš?“ zeptala se
chladně. Maskovala strach útočností.
„Tebe,“ odpověděl bezděčně Tarquin a zalomcovalo jím něco
jako známý vztek, zesílený touhou. Volala ho a teď s ním chce
zacházet, jako by byl ten nejbídnější z bídných. Vidění se k němu
vrátilo, cítil se jako opilý. Nebyl schopen jasně uvažovat, když hleděl
do těch zelených očí. „Přišel jsem pro tebe.“
Malinda se zajíkla a srdce se jí divoce rozbušilo. Jakožto dcera
urozeného muže často slýchala o nebezpečenstvích, která jí hrozí od
cizinců potulujících se po lese, zejména od mužů, kteří vypadají jako
tento. Ale nikdy by neočekávala, že násilník bude lak přímý a sdílný.
Kdyby ji chtěl znásilnit, proč by ztrácel čas mluvením? Ale pokud
nechce tohle, co vlastně chce? „Ne,“ odpověděla a couvla. „Nechej
mě být.“
„Nemohu.“ Musel se jí dotknout, musel si být jistý, že je
skutečná. „Pojď za mnou,“ poručila mu ve snu a on si nedovedl
představit, že by ji neposlechl… „Neublížím ti,“ slíbil a přiblížil se k
ní. Mluvil pravdu. Nechtěl jí ublížit, to by nedokázal; ve snu viděl na
její tváři modřinu a cítil se mizerně při pomyšlení, že to byl on, kdo ji
udělal. Ale musel se jí dotknout, zkrotit ji tak, jako ona zkrotila
sokola, který jí seděl na rameni.
Uteč, křičelo něco v Malindě, stejně jako to křičelo na ducha
dítěte. Rufus vylétl, jako by to slyšel, ale Malinda se nemohla
pohnout. Cítila se zajatá, jako by zkameněla. Mužův pohled náhle
změkl. „Přišel jsem pro tebe… „ Jestli se jí dotkne, bude ztracená.
Sáhl jí na tvář a cítil, jak se chvěje, slyšel její rychlý dech. Ale
nehýbala se. Velké zelené oči hleděly do jeho. „Jsi skutečná?“
zamumlal a pohladil ji prstem po tváři. „Jsi moje?“
„Ne,“ odpověděla a prudce vydechla. „Jsem svá.“
Pomalu se sklonil, aby ji políbil. Nemohl odolat a ona se
nebránila. V očích měla porážku. Tarquin zavřel oči a vzápětí se jeho
dech smísil s jejím.
Ano, pomyslela si Malinda, jejíž smysly se probudily. Ten muž
voněl jako divoký les. Když přistoupil až k ní, byla vůně silnější.
V jeho dechu – teplém, sladkém a jemném plameni, mohla
ochutnat jeho duši. Náhle po něm zatoužila, chtěla být strávena jeho
plamenem. „Ne!“ vykřikla hlasitě, sotva se jeho ústa dotkla jejích.
Odstrčila ho od sebe a on by se zapotácel, kdyby nebyl tak silný. Měl
na ni záhadný vliv a Malinda se cítila ztracena. Rufus nad ním
zamával křídly a vyrazil divoký výkřik. Malinda se rozběhla. Větve jí
trhaly šaty a zaplétaly se jí do vlasů. Slyšela za sebou jeho kroky a
zoufale se snažila běžet rychleji. V plicích ji pálilo.
„Malindo!“ Markův hlas zazněl tak nečekaně, že Malinda
nemohla uvěřit svým uším, dokud mu nevběhla do náruče. „Co
tady… Co se děje?“ zeptal se bratr a zachytil ji, aby neupadla.
„Já… tam je muž,“ koktala. „On… nevím, kdo to je a odkud
přišel, ale je za mnou.“ Otočila se a očekávala, že uvidí
nadpřirozeného svůdce, jak se žene za ní. Musel být nadpřirozený,
nebyl to obyčejný muž, protože ten by ji nikdy neuvedl do takového
zmatku a neprobudil by v ní strach a zároveň vzrušení. „Viděla jsem
ho, Marku, přísahám.“
„Věřím ti,“ ujistil ji bratr a vytasil meč. „Běž domů…“
„Ne!“ chytila ho za paži, ačkoli nevěděla proč. Měla toužit po
Markově ochraně, měla chtít, aby Mark toho tuláka podřízl za to, že
se jí dotkl. Ale nedovedla si to představit, nedovedla si představit, že
by mu Mark, přestože rytíř, mohl ublížit. „Prosím, pojďme domů.“
„Nebuď blázen,“ pokáral ji. „Je opravdu tak strašný?“ Marka to
skutečně zajímalo. Malinda nebyla dívka, která by se sesypala strachy
před nějakým potulným pobudou. „Ublížil ti?“ zeptal se.
„Ne,“ řekla. „Jen jsem se lekla… Marku!“ Mark se rozběhl po
stezce tak rychle, že mu Malinda skoro nestačila.
„Kde to bylo?“ zeptal se a zastavil se v místě, kde se stezka
ztrácela v lese.
„Tady.“ Malinda se zmateně rozhlédla. „Šla jsem tudy, vlastně
jsem běžela, a on najednou stál přede mnou.“
„Proč jsi běžela?“ zeptal se Mark.
„Něco jsem viděla,“ vysvětlovala mu. Mark věděl o jejích
schopnostech, alespoň to, co věděla ona sama. „Vidění něčeho, co se
muselo stát v minulosti. Rozrušilo mě to, běžela jsem pryč a ten muž
se prostě objevil… Proč se směješ?“
„Ale to nic,“ vydechl Mark s ulehčením. „Vesničané často tvrdí,
že v těchto lesích straší. Možná mají pravdu.“
„Ty si myslíš, že jsem viděla ducha?“
„A neviděla?“
„Ne… Já nevím.“ Malinda se znovu rozhlédla, ale po muži
nebylo ani stopy. Viděla ho snad jen v představách? „Přišel jsem pro
tebe.“ Přiložila si prst na ústa a stále ještě cítila, jak po jeho lehkém
polibku hoří. Matčina kniha kouzel se zmiňovala o nadpřirozených
bytostech, které pobývají na pamětních místech, o démonech a duších
lidí, kteří už dávno zemřeli… Vždyť ona sama patřila k rodu vil.
Možná že muže, kterého viděla, přivolala svým vlastním kouzlem.
Pomyslela na jeho oči, stejné jako oči dítěte, které před jejíma očima
málem zabil muž v chatrči…
„Malindo?“ ozval se Mark.
„Já nevím,“ zopakovala a zavrtěla hlavou. „Ať to bylo cokoli, je
to pryč.“ Pohlédla na Marka. „Co tady děláš?“
„Hledám tě,“ odpověděl. „Dostali jsme zprávu od de Lanceye.
Dorazí i s králem Jindřichem zítra večer.“ Dotkl se její paže. „Jsi
opravdu v pořádku?“
„Ano,“ ujistila ho. Náhle si uvědomila, že nikde nevidí sokola.
„Rufusi!“ otočila se kolem dokola a pak zvedla hlavu a hleděla do
korun stromů. „Rufusi, pojď sem!“ zavolala jazykem vil.
„Asi jsi ho vyděsila, když ses ve zmatku prodírala lesem,“ řekl
Mark. „Vrátí se.“
Sokol přece slétl k tomu muži, když se Malinda obrátila na útěk.
„Rufusi!“ zavolala znovu a v hlase měla zoufalství.
V té chvíli Tarquin ve své skrýši zvedl ruku a pohladil sokola po
měkkém peří na hrudi. Ležel na břiše v nejhustší části křoví a
pozoroval dva mladé lidi, kteří se dohadovali, zda dívka potkala
ducha. Ten hoch nemůže být nikdo jiný než Brinlawův syn – když ho
spatřil, jako by viděl Willa v dobách, kdy byl sám ještě dítětem. Sokol
seděl na větvi nad jeho rukou a mladé lidi taky soustředěně
pozoroval. Když se Malinda rozběhla po stezce, pták se k Tarquinovi
choval přátelsky… Malinda?
„Malindo, pojď,“ zavolal Mark. „Asi pronásleduje nějakého
králíka. Však víš, že se brzy vrátí.“
Malinda vypadala, že se rozpláče, ale přikývla. „To doufám,“
odpověděla a následovala bratra ven z lesa.
Malinda Brinlawová… Tarquin se otočil na záda a pozoroval
sluneční paprsky probleskující mezi zelenými listy. Vybavil si
svéhlavou holčičku s neustále rozcuchanými vlasy, která často
dupala nožkou a všechno chtěla dělat po svém… První dítě Willa
Brinlawa. „Nemám tě ráda,“ řekla mu s rukama v bok v den, kdy
opouštěl Brinlaw. „Kvůli tobě máma a sestřenice pláčou.“ Alistina
dcera, dědička Falconskeepu. Pláž v jeho vidění byla pláž na
Falconskeepu, místo, které viděl naposledy ještě před Malindiným
narozením. Malinda… Smutně se usmál. Žert, který nebyl žertem.
Vidění ho pronásledovalo celou cestu z Russadiru. Malinda nebyla
jeho a nikdy nebude. „Jsem svá,“ řekla mu ve chvíli, kdy se jí dotkl.
Ale to bylo také špatně. Patřila Brinlawu. Kdyby mu neutekla… Ale
ona utekla, oba utekli.
Posadil se a sokol rozepjal křídla, jako by ho chtěl následovat.
„Rufusi,“ řekl tiše a zvedl pěst. Pták usedl, jako by byl na jeho ruku
zvyklý. Alista krotila sokoly a její dcera byla stejná. Pohladil Rufuse
po hrdle. Malindin miláček… Musí dodržet slib, který dal Nan,
krátce s ní pobude a pak půjde. Neodvážil by se udělat nic jiného.
Kdyby zůstal v blízkosti Malindy… Okamžitě myšlenku zavrhl.
Jedna krátká návštěva a pak odejde navždy. Bude to dobré pro ni i
pro něho.
Když Malinda s Markem došli domů, našli hrad vzhůru nohama.
Přípravy na svatbu a na příjezd krále byly v plném proudu. Mark
trval na tom, aby Malinda podala rodičům zprávu o svém
dobrodružství s cizincem. Ale vidění a polibek si nechala pro sebe.
Will i Filip byli nejdřív rozčilení, ale Raynard je přesvědčil, že šlo jen
o nějakého rolníka, který v lese pytlačil. Alista s Dru pokáraly
Malindu za to, že nebyla opatrnější. Lisbet se líbil Markův žert a byla
přesvědčená, že opravdu šlo o ducha. Ale nakonec na to všichni
zapomněli. Will trval na tom, aby Mark s Filipem doprovázeli Nan,
Malindu a Lisbet na výpravě za lesními plody na dort pro krále
Jindřicha. Přípravy pokračovaly stejně jako předtím, jen s malými
změnami.
„Tak co, byl hezký?“ zeptala se Lisbet, pohupující košíkem, když
sbíraly u rybníka.
„Kdo?“ zeptala se Malinda. Willie držel její košík a vyprazdňoval
ho téměř tak rychle, jak ho ona naplňovala, ale Malinda si toho skoro
nevšímala. Nejdřív nechtěla rodině říct o setkání. Ale když ji Mark k
tomu přinutil, mrzelo ji, že se nezajímali trochu víc. Ten muž ji mohl
zabít nebo znásilnil! Cítila větší tíseň než obvykle – nehledě na to,
jakou změť pocitů v ní setkání probudilo.
„Tvůj duch,“ dráždila ji Lisbet, která se natáhla daleko nad vodní
hladinu, aby dosáhla na zvlášť velký střapec malin.
„Ne,“ odpověděla Malinda. „Byl špinavý a otrhaný.“ Pozorovala
přítelkyni, jak se nahýbá ještě dál, a najednou nemohla odolat…
„Ty blázne!“ vykřikla Lisbet a už byla ve vodě. Vlasy i šaty měla
olepené blátem.
„Malindo!“ vykřikla Nan vyděšeně, ale Malinda vypukla ve
smích.
„Já taky!“ zaječel Willie a běžel k rybníku.
„Ne, ty ne,“ ozval se Mark a chytil ho.
„Ne, Willie, ty ne,“ řekla Lisbet a přistoupila k Malindě se
zřejmým úmyslem.
„Lisbet, neopovažuj se,“ varoval ji Filip a postavil se mezi svoji
mokrou sestru a smějící se přítelkyni.
„A proč ne?“ zeptala se Malinda a popadla ho za jednu paži a
Lisbet za druhou.
„Ne!“ vykřikla Nan, ale to už se všichni tři máchali ve vodě.
Ubohý rytíř v brnění stál mokrý mezi dvěma smějícími se vodními
nymfami, které se náramně bavily.
„To se mi povedlo!“ pochválila se Lisbet, stojící vedle Malindy
do půl pasu ve vodě. Chytila přítelkyni za ruku a triumfálně ji
zvedla.
„No vy jste dámy,“ zavrčel Filip a hrabal se na břeh ve vrzajícím
brnění. „Co by tomu řekla královna Eleonora?“
„Eleonora ať jde do háje,“ vypískla Nan a zasmála se.
„Amen,“ dodala Lisbet. „Nelíbí se mi být stále dámou.“
„Ty nejsi dáma skoro nikdy,“ obořil se na ni Mark a pomáhal
příteli, který se šplhal po kluzkém břehu. Sám se div nezřítil do vody.
„I to je hodně,“ odpověděla Lisbet vesele a ponořila se až po
bradu.
„Chci si zaplavat,“ protestoval Willie a snažil se vytrhnout Nan.
„Ale my neplaveme, Willie, opravdu,“ ujišťovala ho Malinda,
protože se už skoro vzpamatovala. Dětský křik jí trochu pročistil
hlavu.
„Malindo, podívej,“ upozornila ji Lisbet a štípla ji do paže. „Je to
on?“
Loukou se k nim blížil muž oblečený jako tulák a vedl za sebou
koně s arabskou pokrývkou místo sedla. I na tuhle vzdálenost si
Malinda všimla, že je oholený a oblečený o něco čistěji. Ale byl to
stejný muž, jehož potkala v lese. Muž, který se ji pokusil políbit…
„Tarquine!“ vykřikla Nan a rozběhla se k cizinci. Než ji mohl
kdokoli zarazit, padla mu do náruče.
Tarquin se rozesmál, objal nevlastní sestru a zvedl ji k sobě.
„Věděla jsem, že se vrátíš,“ volala a znovu a znovu ho líbala. „Věděla
jsem to.“
„Pardon, mademoiselle, my se známe?“ popíchl ji a přitiskl k
sobě ještě těsněji. Neuvědomoval si, jak velice mu scházela. Vyrostla
do krásy a stále ho měla ráda – na chvíli skoro zapomněl, kým je. „To
je v pořádku,“ ujistil ji a políbil na ucho.
„Bože, to je Tarquin,“ rozesmál se Filip. Malinda s Lisbet chvatně
vylézaly z rybníka. „Sedmikrásko, je to ten muž, kterého jsi viděla?“
„Ne,“ zalhala Malinda a snažila se, aby se nezačervenala. To
nemohl být Tarquin, Nanin bratr. To není nikdo zvláštní. Ten s ni
nemá nic společného, ten by ji nevyděsil. „Přišel jsem pro tebe, „ řekl
však a ta slova jí zněla v hlavě, když se dívala, jak objímá její
sestřenici.
„Vzpomínáš si na Filipa?“ zeptala se Nan a vzala bratra za ruku.
„A Mark byl taky malý, když jsi odešel.“
„Ano,“ souhlasil Tarquin. Levoboček Geoffreyho ďAnjou
vypadal stejně jako jeho otec – vždycky tak vypadal, dokonce i jako
dítě. Stejně tak Mark byl kopií svého otec. Hezká zmáčená dívka s
Druscillinou svůdnou postavou a Raynardovým uličnickým
úsměvem byla Lisbet, jak si vzpomínal. Pak tady byl boubelatý
chlapec s Alistinými černými kudrnami. A samozřejmě Malinda…
„Všichni jsme byli malí,“ smála se Lisbet a přistoupila k
Tarquinovi, aby ho políbila. „Vítej doma, Tarquine.“
„To je Lisbet, samozřejmě,“ pokračovala Nan. „A vzpomínáš si
na Malindu?“
„Malinda…, ano, samozřejmě,“ odpověděl a setkal se s očima,
které viděl ve snu.
„Možná si mě pamatuje příliš dobře,“ řekla Malinda lehce. Díval
se na ni a pohledem ji ponoukal, aby všem řekla o jejich setkání. Popře
to? ptala se sama sebe. Náhle si byla velmi dobře vědoma toho, že je
mokrá a že má na sobě zplihlé a špinavé šaty.
„Vypadáš příšerně,“ popíchl ji Filip a objal ji kolem ramen. Filip
byl od chvíle, kdy se s Markem vrátili domů, poněkud odtažitý,
jakoby ztracený ve svých myšlenkách, ale teď se zdálo, že vycítil
rozpaky přítelkyně a rychleji nabídl pomoc, byť ji s okouzlujícím
úsměvem poškádlil. „Varuji tě, Tarquine, dokáže být ještě horší.“
„Budu si to pamatovat,“ ujistil ho Tarquin a usmál se. Pak odtrhl oči
od jejích. Je snad ten hoch jejím milencem? Dovolil by Brinlaw něco
takového? Démon v něm se při tom pomyšlení začal probouzet do
vzteku. Skoro zapomněl na Nan, kterou ještě objímal a tiskl si k boku.
Z myšlenek ho probral křik sokola. Rufus se snášel dolů.
„Rufusi!“ vykřikla Malinda a radostně natáhla ruku. Ale pták na ni
neusedl. Doletěl k Tarquinovi a usadil se na zádech jeho koně.
„Rufusi!“ opakovala zaskočená Malinda.
„To je sokol mé sestry,“ informoval Willie Tarquina, aby byl
nějak užitečný.
Tarquin pohlédl na Malindu. Z jakéhosi důvodu byla rozčilená,
nemohl se mýlit. Viděl v jejích očích vztek. Byla nádherná. Když se
na ni díval, měl dojem, že se mu srdce rozpadne na tisíc kousků. Stále
se ještě tiskla k Filipovi a on ji objímal jednou paží. Náhle to Tarquin
nesnesl. Musel jí ublížit, stejně jako ona ubližovala jemu. „Ach to si
nemyslím,“ prohlásil nadutě. „Patří mně.“
Malindě se rozšířily oči. Lhář! chtěla vykřiknout. Jak se
opovažuje? Copak nestačilo, že se ji pokusil znásilnit? Teď ji musí
ještě okrádat? To bylo příliš, nemohla mlčet. „Opravdu?“ zeptala se a
zlostně se nad jeho absurdním tvrzením rozesmála. „Jak podivné,
když patří mně.“
„Je to opravdu podivné,“ odpověděl Tarquin, klidně se jí díval
do očí a hladil sokola na hrudi. „Ale myslím, že tě nezná.“
„To je divné,“ řekla Lisbet.
„Rufusi,“ zvolala Malinda znovu, protože ztrácela trpělivost. Pak
se odmlčela, ale tvář jí hořela vztekem. Nan se stále dívala na bratra a
připadalo jí, jako by svět kolem ní náhle rozkvetl. Její štěstí bylo
konečně dokonalé.
„To je v pořádku, Willie,“ uklidňovala chlapce Malinda a
naladila svůj nejsladší a nejnebezpečnější úsměv. „Pokud chce být
Rufus s Tarquinem, nevadí mi to.“
„Jsem rád, že to slyším, má paní,“ odpověděl Tarquin se stejným
úsměvem.
„Já taky,“ odpověděl zmatený Mark. Jestli jeho sestra někoho
velmi milovala, byl to sokol. Nechtěla se o něho s nikým dělit.
„Pojďte, řekneme otci a matce, že se Tarquin vrátil domů.“
Na hradu Bruel vrcholily přípravy. Urození i sluhové nervózně
chystali poslední nezbytnosti k přivítání krále. Ale Will s Alistou
mohli být klidně sami na světě a stejně by si toho nevšimli, tak byli
zaujati jeden druhým. Když spolu hovořili, tvořili uzavřenou dvojici.
„Alespoň teď víme, že Guy je v pořádku,“ řekla Alista a podala
manželovi Jindřichův dopis.
„Ano, alespoň to,“ souhlasil Will. Na čele jeho milované se
objevila starostlivá vráska a on ji letmo políbil. „To bude v pořádku.“
„Ano,“ souhlasila Alista s povzdechem a na chvíli se opřela o
manželovu hruď. Schválně pustila z hlavy návštěvu, která byla před
nimi. Někdy si říkala, že Will strávil během manželství víc času s
Jindřichem než s ní, ale s tím se nedalo nic dělat. Pokud král chtěl
vést válku dobře, musel mít po boku Willa Brinlawa, jinak by
neuspěl.
„Willie může jet s námi,“ prohlásil Will, který snadno uhodl její
myšlenky.
„Ano,“ zopakovala a váhavě ho pustila. „Ale co Malinda?“
Než mohl odpovědět, ozval se hlasitý štěkot psů a křik dětí.
„Lady Alisto, podívej se!“ křičela Lisbet. „Podívej se, kdo se
konečně vrátil domů.“
Tarquin nesl na jedné paži malého Willa, ale jakmile vešel do
hodovní síně, zapomněl na něho, ztracen ve vzpomínkách na dobu,
kdy byl sám dítětem. Když byl v této místnosti naposled, byla
ozářena ohněm z krbu, z něhož se linul černý kouř, a podlaha byla
kluzká a plná shnilé sítiny a bláta. Stěny byly skoro černé a za
otcovou židlí visel jediný goblén s emblémem vlka. „Přestaň se na mě
dívat!“ vykřikl tehdy otec s podivným strachem v opileckých očích a
hodil na svého levobočka rezavý štít. Nan se choulila na zemi za
Tarquinem a třásla se zimou, protože krb nemohl vyhřát velkou síň.
„Je to tady úplně jiné, že?“ zeptala se Nan tiše a postavila se
vedle něho.
Tarquin se na ni podíval a opět byl překvapen, že vedle sebe vidí
dospělou ženu místo malého poděšeného dítěte. Znovu se rozhlédl
kolem sebe a uviděl veselý oheň v krbu, na zemi byla natažena
čerstvá sítina, po stěnách visely bohaté goblény a všude se ozývaly
známé zvuky domova. „Ano,“ odpověděl a přitiskl ji k sobě volnou
paží. Willie ho teď objímal oběma rukama kolem krku. „Úplně jiné.“
„Tarquine!“ Najednou se ocitl v měkkém objetí. Druscilla jako
vždycky flirtovala. „Mon Dieu, ty jsi úchvatný,“ poškádlila ho. „A
vypadáš tak nebezpečně – při pohledu na tebe se třesu strachem.“
„Mami, nechej toho,“ napomenula ji Lisbet a vzala malého Willa.
„Přivádíš ho do rozpaků.“
„Není v rozpacích,“ řekla Alista a vykročila k Tarquinovi. „Je
zcela vyvedený z míry.“
Tarquin na ni pohlédl a chvíli nemohl promluvit. Miloval ji od
chvíle, kdy ji spatřil poprvé, a přísahal si, že nikdy nebude milovat
jinou. Když se dozvěděl, jaký vlastně je, věděl, že je navždy ztracený.
Alista byla jediný člověk, kterého potřeboval chránit. Tuto lásku se
nejvíc bál zničit. Teď se na ni díval a zjistil, že je stejně krásná jako
kdysi a že ji miluje stejně intenzivně, ale k svému překvapení zjistil,
že jeho láska se změnila. Setkat se s jejíma očima už pro něho
neznamenalo muka, ale spíš návrat domů, jistotu. Byl to jiný druh
lásky.
„Načasoval sis to dokonale,“ řekla Alista a usmála se. V očích
měla slzy. „Ale Nan nikdy nepochybovala, že přijdeš včas.“ Objala
ho a náhle se Tarquin dokázal pohnout a prudčeji stiskl. Věděl, že ji
to muselo zabolet, ale nemohl se udržet.
„Budu se vdávat,“ oznámila mu Nan.
„Přes moje varování,“ dodal Will Brinlaw. Taky Tarquina objal a
Alista se na chvíli ocitla mezi nimi.
„Vdávat?“ zopakoval zmatený Tarquin. Slíbil, že přijde domů na
Naninu svatbu. Jeho vidina přišla právě včas, bylo to nepochopitelné.
„Od začátku ti to chci říct,“ promluvila Nan. „Čekala jsem, až se
vrátíš domů.“ Usmála se a byla to zase ta malá holčička. „A vidíš,
povedlo se.“
„Svatý Kriste!“ zvolal Raynard, který právě vešel. „Ztracený syn
se vrátil.“ Objal Tarquina a pak si ho podržel před sebou na délku
paže. „Tak jak se ti líbilo ve světě?“ zeptal se.
„Všude je chleba o dvou kůrkách, řekl bych,“ odpověděl
Tarquin.
„Doufám, že jsi nepřišel domů odpočívat,“ zasmál se kastelán
apopleskal ho po tváři. „Wille, dorazil další posel. Král se utábořil,
ale zítra tady určitě bude.“
„Vybral sis správný den k návratu domů, mon cher“ usmála se na
Tarquina Druscilla.
„Vybral si nejdokonalejší den,“ zhodnotila Alista a znovu ho
objala.
Tarquin pohlédl přes Alistino rameno na Malindu. Pozorovala
ho s napjatým výrazem ve tváři a zelené oči měla chladné. Pak se
otočila a vyšla ze síně.
6. kapitola
Hodovní síň se vyprázdnila. Tarquin seděl u ohně a nabíral si
jídlo z velkého podnosu, který mu přinesla Druscilla. Nan seděla
vedle něho a znovu pročítala dopis od Guye. „Tak co je to za
chlapíka?“ zeptal se jí Tarquin.
Usmála se, protože věděla, koho má na mysli. „Guy de Lancey.
Je úžasný,“ řekla. „Nemůžu se dočkat, až se s ním seznámíš.“
„Určitě?“ dráždil ji.
„Ano.“ Mluvil jako obvykle a ona v něm stále viděla toho
hezkého hocha, kterým býval, než odešel. Ale nebylo pochyb, že se
změnil. Nebýval bezstarostný, nikdy mnoho nemluvil, ale teď byl
příliš tichý a ponořený do sebe. Zdálo se, že jeho myšlenky nejsou
šťastné. Kde jsi byl? toužila se ho zeptat. Co se ti stalo? Ale bála se
odpovědi. „Až ho poznáš, věřím, že se spřátelíte. Jen mu musíš dát
trochu času –je podobně plachý jako ty.“ Dotkla se jeho ruky.
„Doufám, že máš čas.“ Stiskl jí ruku a Nan si v duchu oddychla. „Byl
jsi pryč tak dlouho,“ pokračovala. Opatrně volila slova, téměř se
obávala cokoli říct. „Vrátil ses natrvalo?“ Pohlédl stranou a Nan se
rozbušilo srdce. „Tarquine?“
„Já nevím,“ odpověděl nakonec. Nechtěl jí ublížit, ale taky jí
nechtěl lhát. A nemohl zde zůstat, ani v otcově sídle, ani na Brinlawu.
Přestože Nan velice miloval a stejně tak její tetu a strýce, nepatřil sem.
Ve skutečnosti sem vlastně nikdy nepatřil, ale teď ještě méně.
Jediným skutečným spojením s rodinou byla Nan, a ta se teď vdá.
Založí si rodinu, tady, na svém hradě, na místě, kde on už nikdy
nebude žít. A kromě toho její manžel by si stěží přál, aby s nimi
bydlel toulavý nevlastní bratr, bez ohledu na to, jak se spřátelí.
Takže Bruel pro něho nebyl. A Brinlaw… Na Brinlawu byla
Malinda a tu nemohl mít. Věštec přivolal společné vidění Tarquinova
osudu… Bylo spíš jako krutý žert, Boží pomsta na synu ďáblovu.
Nan viděla emoce zračící se v bratrově tváři, sledovala jeho
měnící se pohled. „Proč ses tedy vrátil, když nechceš zůstat?“ zeptala
se. „A proč jsi odešel?“ Odmlčela se, protože věděla, že nemá právo
ptát se, ale nedokázala se ovládnout. „Ty už mě nemáš rád?“
Podíval se na ni zřetelně otřesený. Objala ho oběma pažemi a
přála si, aby mohla vzít svá slova zpátky. „Samozřejmě že tě mám
rád,“ ujistil ji, když se k němu přitiskla. „Vždycky…“
„Já vím,“ hlesla. „To je jen tím, že jsi mi tak dlouho chyběl.“
„A tys chyběla mně,“ řekl. Políbil ji do vlasů a ona sc na něho
usmála skrze slzy. „Ještě nikam nejdu,“ ujistil ji. Kouzlo, osud,
loajalita – všechno ať jde k šípku. Tady je jeho malá sestra a on jí
nesmí ublížit. „Nejmíň do svatby určitě zůstanu.“
„Slibuješ?“ zeptala se.
Usmál se. „Slibuji.“
Will vešel do hodovní síně a zaslechl konec jejich rozhovoru.
Vždycky je to stejně, pomyslel si s povzdechem. Když je poprvé uviděl,
dělala totéž. Prosila ho, aby s ní zůstal, zatímco on toužil po svobodě.
Tehdy byli dětmi a Will s Alistou se dohodli, že Tarquin u nich
zůstane, dokud nevyroste ze svého neklidu. Will si stále myslel, že by
měl zůstat, ačkoli teď mu rozuměl lépe, protože ho viděl v pozici
muže. „Vypadá dobře,“ řekl Raynard, který jako obvykle četl Willovy
myšlenky. „Nikdy bych neřekl, že bude tak vysoký. Je urostlý skoro
jako ty.“
„Já jsem to tušil,“ usmál se Will, ale oči měl smutné. „Jeho otec
byl zbabělec, ale on není žádný slaboch.“
„A Tarquin ti ho připomíná?“ zeptal se Raynard. Will byl kdysi
pážetem u starého Bruela, ale jednoho dne mu utekl. Jeho sestra byla
Bruelovou ženou a unikla Bruelovi tím, že se oběsila.
„Jen vzhledem,“ odpověděl Will. „Netuším, jestli o tom ví.“
„Pak ho musíme přesvědčit, že není jako on,“ pokračoval
Raynard. Will se na něho podíval a jejich oči se setkaly v dokonalém
porozumění. Kastelán se usmál. „Myslím, že ten hoch je odpovědí na
tvůj problém.“
U večeře Tarquina překvapilo, kolik se toho změnilo od dob, kdy
býval chlapcem, který tu kdysi žil. Když byli s Nan dětmi, chovali se
ke svým poručníkům, jako by byli prostého původu, oslovovali Willa
a Alistu jmény a vměšovali se do rozhovorů stejně jako urození rytíři,
kdykoli byla rodina pohromadě. Ale Mark s Malindou se chovali k
rodičům velmi formálně. Oslovovali je „má paní“ a „můj pane“ nebo
„matko“ a „otče“ a posluhovali jim spíš jako dvořané než jako děti.
Každý měl u stolu své místo, a ačkoli rozhovor plynul lehce, všichni
měli vybrané způsoby, dokonce i malý Willie. Seděl po matčině levici
a ospale klimbal nad hrníčkem, ale byl to dokonalý malý lord.
Tarquin vzpomínal na Alistiny filozofické hádky s bratrem Paolem,
které byly často tak hlučné, až cinkaly talíře, na Nan, jak sedala
Willovi na klíně a krmila se z jeho misky, na Raynarda, který
pomáhal Tarquinovi krást zbytky pro psy a házel je pod stůl. Alista
chodila často v kalhotách a Will nosíval dopisy ke stolu, aby o nich
hovořil s ostatními.
V tomto světě se Tarquin cítil bezpečný a vítaný. Teď se Will s
Alistou chovali vznešeně, jako by byli z královské krve. Jejich
domácnost byla impozantní a dokonalá a on si připadal jako barbar,
který přijel dobýt hrad.
„Promiň, Tarquine, ale kde všude jsi pobýval?“ zeptal se Mark,
když přinesli další chod. „Bratr Paolo říkal, že ses účastnil křižáckých
výprav. To jsi tak žil celou dobu?“
„Ne,“ odpověděl Tarquin. Nebyl si zcela jistý, jak by měl
pokračovat. Jak jim má vysvětlit, jaký život vedl ode dne, kdy je
opustil, aby je nezdrtil? „Před rokem jsem byl v Jeruzalémě.“
„Líbilo se ti tam?“ zeptal se Will a pohlédl na svoji paní.
„Ani trochu, bylo to přesně tak, jak jsi mi říkal,“ uvedl Tarquin.
„Snažil jsem se porozumět, řekl bych, ale bylo to zbytečné – tady
nikdy nevyhraje ani jedna strana.“
„Chceš říct, že bychom se měli vzdát Svaté země našeho Pána?“
zeptal se vyděšeně Filip.
„Je svatá taky pro Turky,“ poznamenal Tarquin. „I pro Araby.
Proč by se jí měli vzdávat?“
„Protože my vyznáváme pravou víru,“ odpověděl Filip a
rozhlédl se po ostatních, jako by nemohl uvěřit svým uším.
„Tomu věříme a možná máme pravdu,“ odpověděl Tarquin,
kterého téma rozehřívalo navzdory jeho vůli. „Ale oni tam žijí.“
„A mohou tam žít dál, pokud přestoupí na naši víru,“ podotkl
Mark.
„A jak je k tomu přimějeme?“ zeptal se Tarquin. „Tím, že
probodneme jejich děti svými meči?“
„To není moc účinná metoda, že?“ přerušila muže Alista a
chytila pod stolem Willa za ruku. Její manžel se jednou ještě jako
svobodný muž zúčastnil křižácké výpravy a došel ke stejnému
závěru jako Tarquin. Ale byl natolik uvážlivý, že si své názory nechal
pro sebe. „Nechejme už křižáky, Tarquine. Kde jsi byl pak?“
Malinda, vyvedená z míry a neschopná slova, pozorovala matku,
jak se snaží věci urovnat. Nikdy v životě neslyšela nikoho mluvit tak,
jak mluvil Tarquin. Zpochybňoval pravdu církve, mluvil o Arabech a
Turcích, jako by to byli dokonalí a krásní lidé, kterými by se nemělo
pohrdat víc než Francouzi. Mark s Filipem na něho zírali, jako by mu
vypučely rohy. Ale zjistila, že jí už vůbec nepřipadá nebezpečný,
alespoň ne díky tomu, co říká. Vypadal lépe než odpoledne – určitě
se vykoupal a úplně si oholil neudržovaný vous. Dokonce si nechal
zastřihnout vlasy. Měl na sobě čisté obyčejné šaty a u stolu se choval
jako každý jiný rytíř. Ale i přesto nevypadal moc civilizovaně, spíš jí
připadal jako divoké zvíře, které předstírá, že bylo ochočeno. Oči měl
stále stejné a jako jeho slova byly divoké, ohromující a osobité. „Ano,
kde?“ zeptala se a přilákala jeho oči opět k sobě. „Vrátil ses do
Florencie?“
Tarquin se na ni překvapeně podíval. Promluvila na něho
zdvořile. Od chvíle, kdy přišli do hradu, se mu Malinda vyhýbala, za
což se na ni nemohl hněvat. Ale teď se na něho obrátila, jako by byl
přece jen lidská bytost. „Jen krátce,“ odpověděl. „Nikde jsem se
nezdržel příliš dlouho. Když jsem opustil Svatou zemi, nechal jsem se
najímat různými pány a bojoval jsem za ně. Šel jsem vždycky tam,
kam mě poslali, kamkoli, kde jsem měl práci.“
„Můj chlapec,“ usmál se Raynard. Sám byl námezdním vojákem,
když se setkal s Willem Brinlawem.
„To neříkej,“ pokárala ho Druscilla. „Tarquine, překvapuješ mě.“
„Mě taky,“ souhlasila Nan. „Co by tomu řekl bratr Paolo?“
„Nepochválil by mě,“ připustil Tarquin. Bylo to podivné. Kárali
ho za profesionální vraždění, jako by ukradl kousek koláče. Ale
nebylo to tak nepochopitelné, byl to stejný starý problém. Měli ho
rádi, protože ho znali, a chlapec, kterého znali, přece nemohl být
skutečně zlý. Asi jen na chvíli sešel z pravé cesty. Trochu ho
pokáráme, budeme mu věnovat něco pozornosti a více modliteb před
snídaní a on se navrátí mezi spravedlivé. Podíval se na Marka a
Filipa, dokonalé produkty tohoto systému, a pocítil téměř závist.
Co by dal za to, aby mohl být jako oni, byť jako chlapec Druscilly
se šlechtickou krví? Věděli, co se od nich očekává, a dělali to, čistí
duchem a dokonale klidní. Je ve spánku nepronásledovali démoni,
nikdy je nebudou pronásledovat, ať už budou staří jako on nebo jako
bratr Paolo, který teď nepochybně spí spánkem spravedlivých někde
ve Florencii. Malinda se vrhla do náruče svého bratra, když před ním
hledala ochranu v lese, a Filip ji objal jednou rukou u rybníka, aby ji
chránil… Tohle potřebovala, takovou lásku musí najít. Jeho nikdy…
„Nechejte ho být,“ řekl Raynard.
„Ano, nekárej ho, mami,“ přidala se Lisbet a zasmála se. „Řekni
nám raději, kde ještě jsi byl, Tarquine.“
„Chceš popsat všechno?“ zasmál se Tarquin. „Kolik máš času?“
Páže mu naplnilo pohár a on pokývl místo poděkování, protože
nebyl zvyklý na takové posluhování. „Itálie je veliká,“ pokračoval.
„Florencie je opravdu nádherná, Alisto, taková, jak ji popisoval bratr
Paolo. Aleje tam mnoho lidí – ani Londýn se I ní nemůže měřit,
dokonce ani Paříž.“ Nožem naznačil na hodovní tabuli mapu. „V
Africe může člověk volně dýchat, zvlášť na poušti.“
„Líbilo se ti tam?“ zeptal se Raynard a podíval se na Willa.
„Miloval jsem ji,“ odpověděl Tarquin. „Jsou tam také města, a krásná,
jako například Alexandrie…“
„Alexandr Veliký,“ zamumlal klimbající Willie. „Ano,“ usmál se
Tarquin. „Všechny budovy jsou tak bílé, že vás až bolí oči, když se na
ně díváte, a je tam takový jas… Řecko je stejné – jednoduché a krásné.
Domníváme se, žc Anglie je starobylá, ale historii cítíte teprve tam!
Chodíte po ulicích a musíte myslet na všechny, kteří tudy prošli před
vámi…“ Hlas se mu zlomil v rozpacích. „Je tam vedro,“ dokončil.
„Na to si dobře pamatuji,“ ozval se Will. „Ale nikdy jsem nebyl
tak daleko. Musel jsi strávit hodně času na lodích.“
„Víc než půl života,“ odpověděl Tarquin a přikývl. „Zejména
posledních pár let jsem se plavil často. Mám loď jménem Falcon. Na
plachtách je sokol.“
„Mám se cítit poctěna?“ usmála se Alista. „Ano, madame, měla
bys,“ odpověděl a taky se usmál. „Je to na tvoji počest.“
„A kde je tvá loď teď?“ zeptala se Malinda chladně a zdvořile.
„Nevím,“ odpověděl Tarquin. Znovu ho překvapilo, že se na něho
obrátila, a dokonce takovým tónem. Měla chování princezny a
vyzařovala z ní nedotknutelnost, které její matka nikdy nedosáhla, ať
byla jakkoli krásná. Znovu si vzpomněl na svoji vidinu, na cit v očích
mladé ženy. Který zlý duch mu mohl ukázat takový klam? „Půjčil
jsem ji příteli.“
„Takže se na ni míníš vrátit,“ podotkla Malinda a podívala se na
Nan.
„Ještě se nerozhodl,“ odpověděla Nan dřív, než mohl Tarquin
promluvit.
„Ještě není rozhodnuto o ničem,“ dodal Will. „Až nám Jindřich
zjeví svá přání, pak teprve můžeme plánovat my a taky Tarquin.“
„Půjdeš s Jeho Výsostí do války?“ zeptala se Malinda a obrátila
se k otci. Její chování se změnilo.
„Pokud mě požádá, tak ano,“ odpověděl Will. „Samozřejmě.“
Malinda se zarazila. „Pojede máma s tebou? A můžu taky?“
vyhrkla.
„Ty zůstaneš v Anglii,“ oznámil jí Will s kamenným výrazem.
Setkal se s dceřinýma očima. Tarquin si do této chvíle neuvědomil,
jak hodně jsou si podobní.
„Jak říkáš, drahý, ještě se o ničem nerozhodlo,“ vložila se do
hovoru Alista a položila manželovi ruku na paži. „Není třeba se
dohadovat.“
„Ne,“ souhlasila Malinda a zadívala se do talíře. „Není třeba.“
Když vzhlédla, viděla, že Tarquin se na ni znovu dívá. Měla chuť
hodit po něm lžíci nebo vlézt pod stůl. Plavil se po světě, a ona
nemůže ani vyjít z domu. Snažila se představit si Alexandrii. Jaké to
musí být, chodit po těch starobylých ulicích a dívat se na čistě bílé
domy nebo plavit se na lodi po Středozemním moři pod plachtami s
našitým sokolem. Nedovedla si to ani představit. Na Tarquinovi ji
všechno rozčilovalo a dráždilo, cítila se ubohá a politováníhodná
kvůli tomu, jaký šedivý život musí vést. „Přišel jsem pro tebe, „ řekl.
Proč? Aby jí bylo ještě hůř?
„Ubohý Willie si zlomí vaz,“ zasmála se najednou Dru.
Nejmladší Brinlaw konečně usnul a jeho kudrnatá hlava se
nebezpečně nakláněla k opěradlu židle, na níž seděla jeho matka.
„Probuď se, drahoušku,“ zvolala Alista a pokusila se ho
napřímit, ale chlapec byl bezvládný. „Willie,“ zasmála se a něžně jím
zatřásla.
„Odnesu ho,“ nabídl se Tarquin a vstal.
„Ne, já to udělám,“ řekl rychle Mark.
„Prosím, nechej mě,“ požádal ho Tarquin. Vzal dítě od matky a
Willie mu bezvládně klesl na rameno. Začal dokonce chrápat. „Jen mi
povězte, kam ho mám uložit.“
„Zavedu tě tam,“ prohlásila Malinda a vstala.
Alista pohlédla na dceru a marně se snažila něco vyčíst z jejího
výrazu. Lisbet se tajemně usmívala, ale Malinda vypadala jako
nevinné jehňátko. „Dejte ho do našeho pokoje,“ řekla Alista. „Brzy
půjdeme nahoru, než se nadějeme, bude ráno.“
„Mluv za sebe, lásko,“ vzdychl si Will a vstal. „Musíme ještě s
Raynardem uložit vojáky.“ Položil ruku Markovi na rameno. „Pojď
nám pomoci, synu.“
„Samozřejmě,“ odpověděl Mark a vstal.
Malinda vedla Tarquina po schodech nahoru. „Tady,“ řekla a
otevřela dveře do malého pokoje, kam se kvůli návštěvě krále
Jindřicha přestěhovali rodiče. Pozorovala ho, jak ukládá Willieho do
malé postýlky u nohou velké postele a pak ho pečlivě přikrývá. „Chci
zpátky svého sokola.“
„Pššš,“ sykl Tarquin. „Probudíš ho.“
„Ten by se neprobudil, ani kdybych mu*u hlavy bušila do
gongu,“ utrhla se Malinda. „Kde je Rufus?“
„To jméno se mi nelíbí.“ Podíval se na ni a musel se usmát.
Možná ji u stolu špatně odhadl.
Veškerá nadutost se rozplynula a na její místo nastoupil vztek.
„Myslím, že ho změním.“
Malinda by ho nejraději uhodila, aby mu úsměšek zmizel z tváře,
ale to by nejednala jako dáma. „Dej mi ho zpátky,“ rozkázala a zaťala
zuby.
„Já jsem ho nevzal,“ ohradil se Tarquin. „Přilétl ke mně…“
„Tys ho očaroval…“
„To těžko.“ Napřímil se a tyčil se před ní v celé své výšce. „K
tomu máš talent ty, já ne.“
„Jako bys o tom něco věděl,“ osopila se na něho. „Proč ses mě
pokusil políbit?“
Jeho výraz se změnil a z tváře se vytratil veškerý humor.
„Nepokusil jsem se o to,“ houkl a obrátil se k odchodu.
„Prosím?“ Vyšla za ním na chodbu. „Ale ano, určitě jsi mě chtěl
políbit.“
„Ne.“ Zastavil se a probodl ji pohledem. „Něco se ti zdálo. A
mně taky.“
Než mohla odpovědět, otočil se na patě a odešel. Nechal ji dusit
se vlastním vztekem.
Will Brinlaw šel spát až po půlnoci a s manželkou mohl hovořit
až v loži, když už všichni klidně spali. Pod ochranou tmy jí sdělil svůj
plán. Neviděl jí do tváře, ale jakmile skončil, vytušil její
pochybovačný úsměv. „Jsi si jistý, že je to moudré?“ zeptala se a
zvedla se na lokti.
„Proč ne?“ zavrčel rozmrzele. Vymyslel dokonalé řešení něčeho,
co se jim jevilo jako zapeklitý problém, a jeho žena na něm přirozeně
našla něco špatného. „Tarquin vyrostl vedle tebe, byl na
Falconskeepu. On ví, co je v sázce.“
„To je pravda,“ připustila Alista. „Ale… nemyslíš si, že uděláš
kozla zahradníkem?“
Teď se na lokti vztyčil Will. „Odkdy nevěříš Tarquinovi?“
„Samozřejmě že mu věřím.“ Alista stlačila manžela zpět na
polštář a schoulila se mu pod rameno. „Ale pokud sis nevšiml, naše
dcera už není dítě.“
„Jako bych si mohl nevšimnout,“ zamumlal Will a obtočil si
kolem prstu pramen jejích vlasů. „Ale Tarquin je její bratranec…“
„Ne, není,“ namítla Alista dřív, než mohl dokončit větu. „Nan je
její sestřenice a Tarquin je Nanin nevlastní bratr, ale Malinda s
Tarquinem nejsou pokrevní příbuzní. Tvoje sestra byla Naninou
matkou, ale ne Tarquinovou.“
Will se na chvíli zamyslel, ale ať se snažil, jak chtěl, nemohl najít
protiargument. „Zdá se, že jsi o tom už přemýšlela.“
„Vlastně ani ne. Napadlo mě to teď.“ Podívala se na něho,
protože její oči byly ve tmě bystřejší. „Pokud požádáš Tarquina, aby
zůstal, a řekneš mu, aby hlídal Malindu v době, kdy budeme pryč,
nepochybuji, že položí život, aby dostál svému úkolu,“ pokračovala.
„Jen chci, abys věděl, co po něm žádáš.“
„A já chci, abys přestala hledat problémy tam, kde nejsou,“
odpověděl a objal ji. „Tarquin potřebuje vědět, že mu věřím, že mu
všichni věříme, a já zas potřebuji na Brinlawu někoho, komu Malinda
nemůže rozkazovat nebojím manipulovat. Poslední, co jsem zaslechl,
bylo, že má políčeno na prince Richarda. Nemyslím si, že by mohla
propadnout šarmu toulavého korzára, jakkoli ho my máme rádi. A
Tarquin bude jednat poctivě, ať už o tom bude vědět nebo ne. Ten
naši důvěru nezradí.“ Slyšel, jak se manželka nadechla, aby něco
namítla, a raději ji rychle políbil. „Až přijde čas, Malinda si vybere
správného muže,“ chlácholil ji po polibku. „Je to dcera své matky.“
Alista se pro sebe usmála. „Ano, je,“ vzdychla rezignovaně.
„Toho se právě bojím.“
Malinda byla v pokoji, který sdílela s Lizbet, a chystala se na
lůžko, když tu zaslechla za oknem křik sokola. „Rufusi!“ Přiběhla k
oknu, otevřela je a vyklonila se. Pták před ní zakroužil, ale jakmile
natáhla ruku, ztratil se ve tmě. Pak spatřila obrys jeho křídel ve světle
linoucím se z otevřeného okna na protější věži, kde byl Tarquinův
pokoj. „Zatraceně!“ zaklela a bylo jí jedno, kdo ji slyší. Rozzlobeně
zabouchla okno.
„Je to jen sokol,“ konejšila ji Lisbet, která ji pozorovala při
rozčesávání vlasů. „Jako by sis nemohla najít jiného.“
„Lisbet!“ okřikla ji Malinda užasle. „To jsi tedy kamarádka, když
jsi na Tarquinově straně.“
„Nevím o tom, že byste byli oficiálně protivníky,“ řekla Lisbet a
odložila kartáč.
„No, už je to tak,“ odpověděla Malinda a ušklíbla se. U večeře
zjistila, že se jí Tarquin skoro líbí, jako by zapomněla na muže, který
ji vystrašil v lese. Rychle se to změnilo, když spolu osaměli. Nebyl to
žádný tajemný duch, jen bezduchý chlap a ona byla rozhodnuta
nemyslet na něho.
„Tarquin ti ho opravdu vzal?“ zeptala se Lisbet. „Mám na mysli,
jestli ti ho nějak sebral?“
„On jen… Nevím, jak to udělal. Prostě to udělal,“ zamumlala
Malinda.
„Dobrá, udělal to,“ řekla Lisbet rychle. „Taky mě to zlobí – kvůli
tobě. Ale přesto…,“ začervenala se a naladila uličnický úsměv.
„Nemyslíš, že je docela zajímavý?“
„Trochu možná ano, ale… ach.“ Taky se začervenala. „Dobrý
bože, ne!“ Jsi si jistá? zašeptal jí v hlavě skrytý hlásek. Ale bylo to
hloupé – chtěla pro život někoho ušlechtilého a laskavého, jako byl
otec, a ne jakéhosi polovičního zločince. Musí se nad tím zamyslet.
Pokud měla být zcela upřímná, musela si připustit, že na chvíli v lese
chtěla polibek, a dokonce po něm toužila. Ale to byl jen moment,
jiskřička, která rychle zhasla, a teď už po ní nebylo ani památky.
Musela přiznat, že Tarquin je „zajímavý“, jak řekla Lisbet. To však
ještě neznamenalo, že by polibek chtěla opakovat.
„Je moc hezký,“ dráždila ji Lisbet. „A Rufus je jen sokol.“
„Rufus je můj,“ odpověděla Malinda tiše spíš k sobě než k
přítelkyni, „a já ho dostanu zpátky.“
7. kapitola
Tarquin zavřel okno a sokol mu usedl na sevřenou pěst. Pták se
mihl kolem okna před hodinou a Tarquin se domníval, že odletěl
pryč. Vrátil se však. Zřejmě snadno našel cestu. „Tvoje dáma není
nadšená,“ promluvil k němu a posadil ho na bidýlko, které mu
laskavě poskytla Alista. Musel se usmát. Brinlawova dcera byla
mimo jeho dosah, ale měl aspoň jejího miláčka.
Zapálil oheň v malém krbu spíš kvůli světlu než kvůli teplu.
Pokoj byl útulný a pohodlně zařízený. Měl tady všechno, co si mohl
přát. Určitě dostal lepší místnost, než by očekával v situaci, kdy měla
přijet královská návštěva. Ale stále nemohl zapomenout, že je v
otcově domě, v hradě plném duchů. Odhodil vypůjčené šaty a padl
na postel. Kdy naposledy spal v pořádné posteli? Hádanka ho
uklidňovala, takže nad ní začal přemýšlet… V domě bratra Paola ve
Florencii mu nabídli podobný pokoj, ale to určitě nebylo naposledy.
David ho vzal do arabského nevěstince, kde byly měkké pohovky, ale
ty se nedaly považovat za postele… Vdova z Alexandrie, která
tvrdila, že ho miluje, měla taky postel, ale on v ní vlastně nikdy
nespal… Při vzpomínkách upadl do neklidného spánku a duchové
minulosti byli na chvíli zapomenuti.
Malinda ležela v posteli a naslouchala Lisbetinu rytmickému
oddechování. Rozhodovala se, co udělá. Obrátila se k oknu. Než si
lehla do postele, otevřela okno znovu dokořán. Doufala, že se Rufus
přece jen vrátí. Teď vycházel měsíc a jeho stříbřitě krémová tvář
prozářila temnotu. Malindě připadalo, že se na ni uličnicky šklebí.
Který Tarquin je pravý? Jeho způsoby byly stejné jako jeho vzhled,
chvíli divoké a vzápětí civilizované. Ale jaký byl, když ho nikdo
nepozoroval, když neměl koho strašit nebo uchvacovat? Myšlenka ji
zaujala natolik, že se posadila. Slíbila matce, že už nebude používat
kouzla, to je pravda. Dodrží to, alespoň když budou mimo Brinlavy.
Matka se teď o tom nedozví. Jen k němu nahlédne a pak se vrátí.
Odnese si Rufuse. Usmála se a tiše vylezla z postele. Vezme si, co je
její, a nikdo nic nezjistí. Může Tarquina trochu postrašit za to, co jí
udělal v lese. Patřilo by mu to, pomyslela si, když si rozvazovala
tkanice košile. Myslí si, jak je chytrý a odvážný. Vyděsil ji v lese,
ukradl jí vzácný majetek a domnívá se, že ona proti němu nic
nezmůže. Věří tomu, že ji porazil, protože nechtěla ublížit Nan
zbytečnými řečmi. Skoro má pravdu. Ale ona není tak bezmocná, jak
se Tarquin domnívá. Je víla. Nechala košilku spadnout na zem a
pomalu zmizela.
Chodby byly prázdné. Všichni kromě strážných už dávno
odpočívali. Když Malinda míjela ložnici rodičů, slyšela jejich tlumené
hlasy a na chvíli se zastavila a uvažovala. Ale rychle se rozhodla, že
půjde dál. Špehování rodičů už dávno ztratilo své kouzlo.
Dveře do Tarquinova pokoje nebyly zajištěné závorou – měla
štěstí. Vklouzla do pokoje a zadržela dech, protože kožené panty
dveří vrzly. Ale muž na posteli se ani nepohnul. Oheň ještě hořel a
Malinda se na chvíli zastavila u krbu, aby se ohřála a aby do svého
nehmotného těla nabrala trochu oranžového světla z plamenů. Pak se
otočila k posteli.
Tarquin spal. Ležel na boku a pokrývka mu sahala jen do pasu.
Jednu paži měl pod tváří. Přiblížila se k němu. „Je moc hezký,“ řekla
Lisbet. Nebyl jen hezký, byl krásný. Ve vlasech mu zářily zlatavé
prameny a ona zjistila, že se jich touží dotknout, shrnout mu je z čela
a cítit je mezi prsty. Byl to stejný instinkt, který ji táhl k sokolovi a
nutil ji volat ho z oblohy… Rufus.
Rozhlédla se po setmělé místnosti a v koutě spatřila pár zářících
očí. „Tady jsi,“ zašeptala. „Pojď sem, okamžitě.“ Ale sokol jen
zamrkal a zůstal na bidýlku. Pohnula se k němu a Rufus mávl křídly.
„Rufusi!“ řekla lítostivě, když usedl na čelo postele mimo její dosah.
„Měla bych tě tu nechat.“ Natáhla ruku, ale sokol couval po čele
postele. Věděla, že ji vidí, že cítí její přítomnost, dokonce i když
nechce poslechnout. Nebál se. Byl jen zatvrzelý. Jako každý samec,
řekla by Druscilla.
Malinda pohlédla na Tarquina. Stále spal. Musí být velice
unavený… Představila si, jak rychle překonal vzdálenost od pobřeží.
Řasy měl černé, ale měly nazlátlý tón, stejně jako vlasy. Měl je delší,
než muži většinou mívají. Husté obočí jako by se zamračilo. Možná
má zlý sen. Malinda zadržela dech a každý nerv měla napjatý. Zdál
se jí nebezpečný, dokonce i když spal. Byl jako dravec: vždy
připravený zaútočit. Pokusil se ji políbit a ona ho málem nechala…
Co by ještě chtěl, kdyby neutekla? Poprvé si to představila… Lehký
dotek jeho rtů se prohloubil v polibek, cítila na sobě silné ruce, které
jako by ji tvarovaly podle jeho vůle. Dech se jí zrychlil. Vztáhla ruku
k jeho hrudi a ve vzduchu kopírovala její obrys. Téměř se dotýkala
jemných zlatých chloupků, které byly na břiše tak husté a leskly se v
odlescích ohně. Kdyby se ho dotkla, kouzlo by mohlo zmizet… Ale
taky nemuselo. Její kouzlo bylo iluzí, jak říkala matka. Kromě toho
Tarquin spal… Sklonila se níž a ucítila na ústech jeho dech. Byla
zvědavá… Jeden polibek přece nikomu neublíží. Sklonila se níž,
oběma rukama se opřela o polštář u jeho hlavy a dotkla se jeho úst.
Tarquin se okamžitě probudil. Měl pocit, že od něho odskočil
nějaký duch. V ruce se mu zaleskl nůž. „Kde jsi?“ houkl do tmy.
Srdce mu bušilo. Když byl dítě a Alista se začala učit používat
kouzla, zmizela jednou před ním, Nan a Druscillou.
Dotkla se ho a on pocítil její lehké pohlazení po vlasech a málem
omdlel. Bylo mu, jako by mu někdo sáhl do těla a dotkl se jeho duše.
Tento polibek byl stejný, navíc rozhojněný o další pocity. Ještě teď se
chvěl, když si ho vybavil. Na sen úplně zapomněl. „Vím, že jsi tady,“
pokračoval a stále držel nůž. „Ublížil jsem ti?“
„Ne.“ Hlas byl ženský, vzdorovitý a trochu vystrašený. Malinda.
„Ublížila jsem ti?“
Musel se usmát. „Ne,“ odpověděl a nechal nůž padnout na zem.
„Jen jsi mi zrychlila tep.“ Zaslechl šramot u nohou postele a zadíval
se tam. „Ukaž se, Malindo.“
„Nemůžu.“ Hlas se teď ozval od okna a Tarquin se zmatené
otočil. „Nemám na sobě šaty.“
Tarquin nasadil neproniknutelný výraz. To, že ji nevidí, ještě
neznamená, že ona nepozoruje jeho. Co by si pomyslela? Co udělal,
že si přeje přivést ho k šílenství? Může být Alistino dítě tak kruté?
„Tak si na sebe něco hoď,“ navrhl a snažil se, aby jeho hlas zněl jako
hlas staršího a moudřejšího muže, který je zcela imunní vůči
představě nahé krásky u své postele, jež ho líbá ve spánku.
Na věšáku u krbu visela jeho vypraná košile. Tarquin uviděl, jak
se košile sama zvedla, rozprostřela a začala dostávat tvar ženského
těla. „Ty taky nejsi oblečený,“ poznamenala, když se posadila do
nohou postele. Polekaně na sebe pohlédl, ale pokrývka byla bezpečně
na svém místě a zakrývala mu dolní polovinu těla. Když znovu
vzhlédl, byla tam, stočená jako kočka u jeho nohou a tvář měla mírně
pootočenou.
Malinda zaťala zuby a silou vůle ovládla chvění. Na chvíli si
pomyslela, že ji bodl, když tak rychle vytasil nůž. „Nechtěla jsem tě
vyděsit,“ omlouvala se a přinutila se pohlédnout mu do očí.
„A co jsi chtěla?“ Jeho otázka zněla vztekle a taky tak vypadal.
Malinda se v duchu zaradovala. Alespoň k sobě přilákala jeho
pozornost a trochu jím otřásla. „Vědí tvojí rodiče, že se uprostřed
noci procházíš nahá po hradu?“
„Moji rodiče s tím nemají nic společného,“ odsekla. „Přišla jsem
si pro Rufuse.“
„A co by řekli, kdyby se dozvěděli, že jsi tady byla?“ zeptal se.
Je tak silný – určitě by neobemkla jeho paži oběma dlaněmi.
Nepotřeboval nůž, pomyslela si, klidně by mě přelomil vejpůl jako
větvičku. Zaťala pěsti, protože se stále chvěla jako králík. Proč ho
políbila? Jak mohla být tak hloupá? Teď jí nezbývá, než sebrat
veškerou odvahu a zahrát na něho, že je mnohem silnější, než se cítí.
„A co by řekli, kdyby věděli, že ses mě pokusil políbit v lese?“
řekla útočně a bojovně vysunula bradu. „Já jsem vždycky dělala
kouzla, mizela jsem a moji rodiče o tom věděli. Sama matka mi
ukázala, jak se to dělá, ještě když jsem byla malá holka.“
„Což je na mou věru velice dávno,“ podotkl ironicky.
„Je to dávno,“ trvala na svém. „Už nejsem dítě.“
„Podle tvého chování bych ani neřekl,“ odsekl. Zahalená do jeho
košile s nohama skrčenýma pod sebou a proudy zcuchaných zlatých
vlasů na ramenou skutečně nevypadala jako dítě a Tarquin se musel
odvrátit. „Hraješ si s kouzly, abys získala zpět svoji hračku, chodíš po
lese bez doprovodu – myslel bych si, že Willova a Alistina dcera
bude mít víc rozumu.“
„Willova a Alistina dcera má rozumu dost,“ odpověděla a
zapomněla na strach, protože znovu ztratila trpělivost.
„Nevšiml jsem si…“
„Nejsi tady moc dlouho,“ přerušila ho.
„To ne,“ souhlasil, zhluboka se nadechl a snažil se ovládnout.
Tohle je špatné. Hádat se s ní je to poslední, co by měl dělat. Měl by ji
poslat do postele, i kdyby ji měl vyhostit ze své ložnice. „Takže tvé
matce nevadí…“
„Moje matka si stejně jako ty myslí, že jsem dítě,“ přerušila ho
znovu Malinda. „Naučila mě jen tolik, abych si nešťastnou náhodou
neublížila.“ Musí se uklidnit a přestat se hádat. Kdyby řekl rodičům,
co udělala, nikdy by se už z hradu nedostala. Ale on ji natolik
rozčiloval, že si nemohla pomoci. „Nenávidí kouzla,“ dokončila
myšlenku a odvrátila se.
„Já taky,“ odpověděl. „Zvlášť pokud je někdo praktikuje na mně.
A tvůj otec?“
„Je ve všem stejný jako máma,“ odpověděla nasupeně. Tarquin
znal její rodiče stejně dobře jako ona, může mu říct pravdu. „Když se
matka nadechne kouře, Brinlaw kýchne.“
Málem se usmál. Byla tak rozzlobená. „Nebylo tomu vždycky
tak,“ ujistil ji a zavzpomínal. Když přišel na Brinlaw, Will s Alistou
spolu v ničem nesouhlasili a skoro si nedokázali vyměnit ani pár
zdvořilých slov. Jejich vztah se však během několika měsíců
dramaticky změnil a on byl rád, když viděl, že tak už to zůstalo. Ale
zdálo se mu divné, že jejich dítě je tak málo zná. „Nesouhlasili spolu
už z principu.“
„Tomu nevěřím,“ odpověděla. „Jsou jako dvojčata – to si neumíš
představit. Ona s ním dokonce chodí do války.“
„Od kdy?“ zeptal se překvapeně. Když byl Willovým pážetem,
nechával Will Alistu doma, což je oba trápilo.
„Od té doby, co málem zahynul v bitvě.“ Malinda se snažila
uvolnit, jako by bylo dokonale přirozené povídat si polonahá s
mužem uprostřed noci, když všichni v hradu spí. Nanin bratr, říkala
si přísně. Tarquin je jen Nanin bratr. „Bylo mi čtrnáct a Markovi
dvanáct. Otec a Raynard se vydali s králem Jindřichem do Walesu
potlačit rebelii. Velšský lučištník střelil otce šípem přímo sem.“
Dotkla se místa na hrdle vedle klíční kosti a Tarquin sebou trhl. Takto
raněný muž by se mohl zalknout vlastní krví, kdyby mu nepomohl
felčar. „Raynard ho přivezl domů zemřít a mámu to málem zabilo.
Otevřela knihu kouzel a ze všech sil hledala nějaké zaklínadlo. Nikdy
předtím nepraktikovala tak mocné kouzlo. A potom taky ne.“
Zachvěla se. „Báli jsme se, že zemřou oba.“
Tarquin ji přikryl cípem pokrývky. „Musela ses o ně bát.“
„Všichni jsme byli vystrašení, hlavně Mark. Ten se v otci vidí a
myslí si, že je to nejlepší rytíř, jaký kdy žil.“ Malinda si upravila
pokrývku kolem těla a pak si všimla, že se Tarquin usmívá. „Co je?“
„Já si to myslím taky,“ přiznal se Tarquin.
„Ach.“ Její plán se úspěšně naplňoval, cítila se volně a on se tvářil
téměř přátelsky. „Jak vidíš, nezemřel. Dařilo se mu stále lépe a mámě
taky, když už věděla, že nebezpečí je zažehnáno. Ale vymínila si, že
pokud chce dál chodit do válek, bude ji brát s sebou. Řekla, že se bojí,
aby nezemřel někde daleko od ní, a on se toho asi taky bál, protože
souhlasil. Malý Will se narodil rok poté na tažení ve Francii.“
„Ty s Markem jste zůstali na Brinlawu?“ zeptal se Tarquin.
Malinda už byla klidnější, méně rozzlobená a skoro přátelská.
Přesvědčila se, že je s ním v bezpečí, že pro ni není hrozbou. Démon
v něm se usmíval, protože cítil, že kořist ztrácí ostražitost. Tarquin
zavřel oči, aby myšlenku potlačil.
„Já jsem byla tady,“ odpověděla. „Přijela tetička Dru s Lisbet a
strávily se mnou léto. Naučila jsem se, jak být zámeckou paní. Mark s
Filipem vstoupili toho roku do služby jako pážata. Teď jsou od té
doby poprvé doma.“ Vzhlédla k němu a něco v jejích očích ho
rozechvělo. „A ty jsi tady taky.“
„Zatím,“ utrousil.
„Skoro si na tebe nepamatuji,“ přiznala. Nepřiblížila se ani
nezměnila výraz, neudělala vůbec nic, čeho by si mohl všimnout. Ale
démon v něm si jí byl vědom, cítil její kůži, viděl odlesky zlata ve
velkých zelených očích a toužil po ní. Zdálo se, že by ho i chtěla – ale
bylo to šílené. Jen další trik jeho mysli. Možná že je napůl duch, ale
stále je to nevinná dívka. Vůle, která ho nutila zničit ji, byla jeho
vlastní, a ne její. „Pamatuješ si ty na mě?“
„Vybavuji si malou holku,“ odpověděl. „Nepoznal jsem tě.“
„Ne?“ zeptala se Malinda. „Ale říkal jsi…“
„Vím, co jsem říkal,“ přerušil ji. „Ale nevěděl jsem, kdo jsi.“
„Takže jsi to nemyslel vážně.“ Najednou se jí nedíval do očí. Teď
to byl náhle Tarquin, kdo se bál. Ovládl ji podivný pocit moci, který ji
nutil přiblížit se k němu.
„Ne,“ řekl a zavrtěl hlavou.
„Tarquine, proč jsi přišel domů?“ zeptala se. „Byl jsi volný. Měl
jsi loď, patřil ti svět. Proč ses vrátil?“
„Přišel jsem na Naninu svatbu.“ Přinutil se setkat s jejíma očima,
ale nemohl vydržet její pohled. Ztratil by nad sebou kontrolu. „Než
jsem odešel, slíbil jsem jí, že se vrátím a odvedu ji k oltáři.“
„Ale jak jsi věděl, že se bude vdávat?“ pokračovala ve výslechu
Malinda. Bylo to přesně jako krocení sokola. Podrobovala své vůli
nebezpečnou a divokou bytost. Ublíží jí? Vzdá se jí? Dotkla se jeho
tváře. „Proč ses vrátil právě teď?“
Chytil její ruku a odhodil ji. Nebála se; netušila, koho se dotýká.
„Malindo…“
„Ne,“ vydechla tiše jako víla. „Prosím, neodháněj mě.“ Než mohl
odpovědět, zajala jeho ústa v polibku. Držela jeho tvář v dlaních a
vnímala, jak se jí vzdává, jak jimi oběma prochází chvění. Cítila je v
jeho paži, kterou ji tiskl k sobě, i v jeho jazyku, když rozevřela rty. Byl
její…
Byla jeho… Její tělo se k němu vzpínalo a tisklo. Pažemi ho
objímala kolem krku a on ji líbal a ochutnával. Z vlasů jí voněly
květiny a její kůže ho omamovala sladkou pižmovou vůní. Zvedl
hlavu a přerušil polibek. Usmála se a oči měla plné uličnické
nevinnosti. Nebyla to Alista. Byla svá: tvrdohlavá a nebezpečná žena,
téměř stejně nebezpečná jako on, rovněž schopná ničit. Chtěla
promluvit, a on ji znovu políbil. Tentokrát vášnivě drtil její ústa
svými.
Je můj, říkala si Malinda, zmalátnělá a vzrušená zároveň. Být
líbána bylo jako být neviditelná, bylo to vzdání se mocnější než vůle.
Měla pocit, jako by se rozpouštěla, ale místo aby zmizela, stávala se
novou bytostí, kterou ještě neznala. Sama sebou byla jen zpoloviny;
druhou polovinu představoval on, ten vzrušující muž. Přitiskl ji k
posteli a ona mu to dovolila, přestože se nad ní vznášel strach. Byl
její, mohla ho ovládat podle své vůle.
Vzdávala se mu a on byl ztracen. Démon, který ho ovládal, teď
toužil jen po jejích polibcích a hebkosti kůže. Mohla si ho vzít, zničit
se v jeho objetí a poslední cáry jeho duše by byly ztraceny. A démon
by byl lhostejný…
„Malindo.“ Jeho hlas zněl cize. Zvedla se, aby ho znovu políbila,
ale on jí položil dlaň na ústa, přestože démon v něm zuřil. „Nemůžeš
tady být,“ zašeptal drsně a vnímal, jak mu v uších buší krev. „Musíš
jít pryč.“
Malinda se na něho dívala strnulá, jeho slova ji drtila. Tohle se
nemělo stát, nemůže ji posílat pryč. Nabídla se mu; dobyla ho, byl
její. Neodváží se ji odmítnout. „Ne,“ vykřikla. Chytila ho za vlasy,
sevřela je do pěstí a přitáhla si jeho ústa ke svým.
Políbil ji, ale jen krátce, a pak jí stiskl zápěstí železnou rukou.
„Ano,“ řekl a jeho výraz byl neproniknutelný, stejně jako tón jeho
hlasu. „Pusť mě…“
„Pusť mě!“ vykřikla a odtáhla se od něho. V očích jí hořel vztek
stejně divoký, jaký cítil on. „Ty prevíte!“
„Malindo, přestaň.“ Vstala, aby byla mimo jeho dosah, a on se
přinutil zůstat klidný. „Probudíš rodiče…“
„No a co?“ zaječela. Nechal ji, aby si myslela, že ho krotí, ale byla
to lež, past, jeho způsob potrestání, další ponížení. „Co chceš?“
vykřikla bez sebe vzteky.
„Políbilas mě, pamatuješ?“ připomněl jí a jeho tvář opět
vypadala nezúčastněně jako maska, kterou by Malinda nejraději
roztrhala na kusy. Nemohla odpovědět. Teď ji nic nezachrání, nic jí
nevrátí ztracenou pýchu. Měl pravdu, políbila ho, a ne jednou, ale
dvakrát. Asi ztratila rozum. Tarquin je snad čaroděj, a to mnohem
lepší, než kdy bude ona.
„Proč?“ zeptala se ochraptělým hlasem. „Proč jsi to udělal? Proč
mě nenávidíš?“
„Jdi spát,“ nařídil jí, a když spatřil v jejích očích bolest, bylo mu,
jako by jím projel nůž. „Nenuť mě, abych o tom informoval tvého
otce.“
Otevřela ústa k odpovědi, ale nevyšla z nich žádná slova. Zůstala
bez dechu, jako by ji uhodil. Najednou se ozval Rufus a Malinda na
něho pohlédla. „Pojď,“ řekla a natáhla k němu paži. Vůlí přinutila
sokola, aby poslechl a slétl jí na ruku. Otočila se, a aniž na Tarquina
pohlédla, vyšla se vztyčenou hlavou z pokoje. Však ona ho zkrotí.
Přinutí ho platit.
Tarquin ji pozoroval. Dýchal ztěžka jako schvácené zvíře. Ona
byla bohyně, nadlidská bytost, a jeho polibky byly urážkou její
nebeské čistoty. Zavřel oči. Cítil, jak mu v žilách vře krev, jak v něm
stoupá šílenství a vztek, které ho stravují. Ale tentokrát mu odolá. I
kdyby měl démon roztrhat jeho duši na kusy, odolá. Malinda bude v
bezpečí.
8. kapitola
Tarquin vyjel po padacím mostě za úsvitu. Bez povšimnutí minul
hlídkující vojáky. Král se blížil a s ním i Guy de Lancey. Nan se za
Guye provdá, jakmile se král trochu občerství, a Tarquin bude vedle
ní. Ale nejdřív musí vykonat návštěvu.
Očekával, že polorozbořená chatrč se mu bude zdát menší, když
už je dospělý, ale jakmile ji uviděl, byl otřesen. Kdyby byla střecha
ještě pokryta došky a dveřní trámy byly zachované, musel by se
sklonit, aby mohl vejít. Chaloupka vypadala jako z pohádky o
trpaslících, z moc smutné pohádky. Nechal koně pást se na malé,
dávno zarostlé zahrádce a vykročil k chatrči. Na chvíli se zachytil
rámu dveří a pak vstoupil dovnitř. Jednou zjara tady seděl před
krbem a dveře byly dokořán. Byl malý, na sobě měl jen dětskou
košilku a bosé nohy měl špinavé. Hrál si s kouskem dřívka a
představoval si, že je to člověk. Najednou místnost potemněla a
Tarquin se se strachem otočil. Ve dveřích stál muž, stejně jako teď on.
Byl to jeho otec, sir Gastón Bruel. Když o tom teď uvažoval, nemohl
si vzpomenout, kdy ho viděl před tím. Rozplakal se, protože pocítil
instinktivní strach. Matka mu nařídila, ať jde ven, ale on se bál projít
kolem obra stojícího ve dveřích a obr se odmítal pohnout. Malý
chlapec pobíhal dokola po místnosti a Tabby ho švihala proutkem po
holých lýtkách, až urozeného rytíře přestalo představení bavit. „Pojď
sem, ty,“ houkl a chňapl po Tarquinovi. Zvedl ho k sobě a hoch ucítil
zkažený dech páchnoucí po víně. „Zatím je tě jenom kousek,“
zašklebil se rytíř. Jeho tvář byla téměř hezká, jen oči měl opuchlé a
jakoby neživé. „Nechám tě trochu povyrůst.“ Když už si Tarquin
myslel, že buď omdlí, nebo se vzepře, vyhodil ho rytíř ze dveří jako
kočku. Kutálel se v trávě a slyšel Bruelův smích. Rychle se vyškrábal
na nohy a rozběhl se do lesa. Běžel, co nejdále mohl, a zastavil se
doslova před zhroucením. Bosé nohy měl rozedřené do krve. Skrýval
se v lese po zbytek dne a ještě celou noc, chvěl se, vzlykal a mezi
nadávkami Bruela proklínal. Ale ráno, jakmile vyšlo slunce, vrátil se
domů – kam jinam mohl jít? Ona byla jeho matkou. Neměl nikoho
jiného.
Zastihl ji na zápraží. Seděla a drtila něco zeleného a voňavého
mezi prsty a postupně přidávala zelenou kaši do sklenice s vodou.
„To nic, Tarquine,“ řekla, když se zastavil se sklopenou hlavou na
malé pasece. „Až vyrosteš, pomstíš nás oba.“ Nešel k ní a ona
vzhlédla a usmála se. „Pojď a polib mě.“
„Ne.“ Bylo to tehdy, kdy se vrátil domů takto vzdorovitý, nebo
to bylo později? Nebyl si jistý. Doba dětství byla v jeho mysli
zmatená a celé roky takzvané nevinnosti mu splývaly v pár
vzpomínek.
„Dobře.“ Přimhouřila oči a jemu se zastavila krev v žilách.
„Políbíš mě, ty malý ďáble, protože tě vychovávám.“ Natáhla ruku s
prsty zelenými od rostlin a on se k ní náhle rozběhl, skryl tvář na
jejím krku a rozvzlykal se. Nechala ho u sebe jen chvilku a pak ho
odstrčila. „Jdi dovnitř.“
Překročil práh domu – zároveň muž i dítě. Staré trámy měl těsně
nad hlavou a rostliny, které na ně Tabby zavěšovala, aby je usušila,
by mu teď šustily kolem hlavy. Komín byl ještě zachovaný, ale
podlahu pokrývala tráva a v místě, kde stála Tabbina postel, kvetl
trnkový keř…
Bylo to dávno, co přiložil planoucí pochodeň k vycpanému
slamníku. Snažil se nedívat do vyhaslých očí, které na něho upírala,
snažil se nevidět její nateklý obličej a hrdlo zarudlé od Bruelova
smrtelného sevření. Suché byliny visící vedle postele zajiskřily a
vzplanuly. Od nich chytila i došková střecha. Měl
v úmyslu zůstat mezi plameny, chtěl, aby ho taky pohltily, ale v
poslední chvíli musel ven. Někdo na něho volal; slyšel nějaký hlas…
„Tarquine.“ Will Brinlaw se sehnul a prošel dveřmi do chatrče.
„Nechtěl jsem tě polekat.“
Tarquin si setřel slzy. Ani si neuvědomoval, že mu stékají po
tvářích, dokud neuslyšel Willův hlas, ale nesnažil se je schovávat.
„To nic.“
Will přikývl a rozhlédl se po malé zchátralé místnosti. „Alista
věděla, co to bylo za místo,“ řekl. „Chtěli jsme, abys byl s námi,
kdyby ses někdy vrátil.“ Zvedl kousek černého dřeva, jako by ho
zajímalo, a věnoval Tarquinovi další chvilku. „Hodně jsme o tom
mluvili, když jsi byl ještě chlapec.“
„Opravdu?“ zeptal se překvapený Tarquin. Brinlawovo
postavení a jeho nové způsoby propůjčovaly všemu kolem něho punc
podivnosti a to, že on a jeho žena věnují darebákovi, jako je on,
jedinou myšlenku, se mu zdálo zvláštní a nesprávné.
„Když to tu navštívila poprvé, byl jsem ve válce a ty jsi mě
doprovázel jako moje páže,“ odpověděl Will. „Napsala mi o tom a
ptala se mě, jestli bych tě dokázal přesvědčit, abys sem po návratu
přišel a čelil vzpomínkám, protože pak bys mohl na všechno
zapomenout.“ Will odhodil dřevo. „Ale já jsem si nebyl jistý a ty ses o
té hrůze nikdy nezmínil. Zdálo se mi kruté probouzet v tobě takové
vzpomínky. Kdybys řekl, že si to přeješ…“
„Nechtěl jsem,“ vyrazil ze sebe Tarquin.
Will se usmál, ale oči měl smutné. „My jsme si přáli, abys byl
šťastný,“ řekl s povzdechem. „Ale oba jsme věděli, že nebudeš moci
zapomenout. Když jsi byl tak dlouho pryč, Alista se domnívala…“
Nedořekl. „Na tom nezáleží,“ dokončil po chvíli. „Teď jsi doma.“
„Wille, nemohu tady zůstat.“ Najednou se mu zdálo, že se
polorozpadlé zdi kolem něho stahují, a musel vyjít ven, aby se
neudusil.
„Tady na Bruelu?“ zeptal se Will a následoval Tarquina na
dvorek. Jejich koně se spokojeně pásli vedle sebe. „Nebo tady v
Anglii?“
„Nepatřím sem,“ snažil se mu vysvětlit Tarquin. „Nan se vdá…“
„Chyběl jsi jí…“
„Myslíš si, že to nevím?“ Tarquin najednou nebyl schopen
podívat se staršímu muži do očí a stočil pohled k lesu. Nad vrcholky
stromů se objevilo slunce jako zvědavé rudé oko. „Myslíš si, že ona
mi nechyběla?“ zeptal se ještě tišeji. „A vy všichni?“
„Ne.“ Will se téměř usmíval. Stále nechápal. „To si nemyslím.“
„Ale nic se nezměnilo.“ Nebyl schopen vysvětlit svůj problém
ani před jedenácti lety, ještě než se stal tím, čím byl teď, ale věděl, že
sem nepatří, a věděl, že Will to nechápe. Teď, kdy už mu mělo být
všechno jasné, mu stále nerozuměl a Tarquin to stále nedokázal
vysvětlit. Jak by mohl? Musel by mu říct všechno, ale to by jím pak
jeho učitel pohrdal. Ale možná je to jediné řešení. Měl by mu říct
pravdu – jsem monstrum, vrah a zbabělec, jako byl můj otec. A víš, po čem
prahnu nejvíc na světě? Po tvé vzácné dceři.
Tím by zmizely všechny Brinlawovy pochybnosti týkající se jeho
odchodu. Ale Tarquin to nemohl udělat, nemohl se přinutit vyslovit
ta slova. Může odejít a zůstat navždy sám, ale nemůže odhalit své
pravé já. Dokonce ani teď, protože potřeboval vědět, že někdo na
světě o něm smýšlí dobře a má ho rád, i když všechno, co na něm
miluje, je lež.
„Všechno se změnilo,“ zareagoval Will na Tarquinova slova.
„Teď jsi muž a já tě potřebuji.“ Tarquin zavrtěl hlavou a otevřel ústa
k protestu. „Myslím to vážně, Tarquinc,“ přerušil ho Will dřív, než
mohl promluvit, protože věděl, že nemá mnoho času a že protivník je
tvrdohlavý. „Slyšíš mě?“
Tarquin váhavě přikývl. „Samozřejmě.“
„Musím jet do Francie a Alista pojede se mnou,“ začal Will.
„Nechtěl bych ji opustit, ani kdyby mi to dovolila.“ Uviděl v
mladíkových očích záblesk porozumění a dodal si odvahy. Tento
chlapec s ním byl od začátku, byl Brinlawovi a jeho lásce skoro bližší
než jeho vlastní děti, ať byl pryč jakkoli dlouho. „Raynard souhlasil,
že zůstane na Bruelu, než se Nanin manžel rozhodne, kde bude žít. Je
dědicem svého otce a jejich sídlo je ve Francii – ale někdo musí zůstat
na Brinlawu a dát pozor na Malindu. Můžeš to pro mě udělat?“
Tarquinova tvář byla jako vytesaná z kamene. Dokonce přivřel oči,
aby Will nemohl číst jeho myšlenky. Když byl malý, vždycky tímto
trikem Willa rozčílil a ani teď se mu to nelíbilo. „Tarquine?“
„Ne,“ odpověděl. „Vezmi ji s sebou…“
„To se neodvažuji,“ řekl Will přímo. Byl překvapený. Očekával
nějaký menší protest, ale tak příkré odmítnutí nikoli. „Je čarodějkou
víc než Alista a nedokáže…, není dost opatrná. A to už se nezmiňuji
o tom, že je ve věku, kdy by se mohla vdávat.“ Při té myšlence se
zamračil. „Jindřichův válečný tábor není vhodným místem pro mladé
neprovdané dívky.“ Jeho oči se setkaly s Tarquinovýma. „Takže ji
musíme nechat na Brinlawu. Ale nebude tam bezpečná, nebude-li s
ní někdo, kdo by dokázal krotit její divokou povahu. Kastelán Ranulf
je zcela v její moci a klidně by přestavěl hrad kámen po kameni,
kdyby si to přála.“
„Malinda už není dítě, Wille,“ upozornil Willa Tarquin. „Ty jí
nevěříš?“
„Věřím zcela jejímu srdci. V její poctivost věřím víc než ve svou,“
odpověděl Will. „Mám jen pochybnosti o její soudnosti.“
Tarquin chtěl instinktivně Malindu bránit. Alista byla mladší,
když zůstala sama na Brinlawu a musela se postarat o všechno,
včetně Nan a Tarquina. Ale po včerejší noci věděl lépe než Will, jak
hodně potřebuje Malinda ochranu. Po včerejšku taky věděl, že je
posledním mužem na zemi, kterému by měla být svěřena do péče.
Byla by určitě bezpečnější ve stanu samotného krále Jindřicha. „Tak
nechej doma jejího bratra,“ navrhl s upřímnou snahou pomoci.
„Mark musí jet s Jindřichem,“ konstatoval Will a potřásl hlavou.
„A Malinda by si z něho stejně nic nedělala, to vím. Nemám nikoho
jiného, Tarquine, musíš to být ty.“
„Ne,“ trval na svém Tarquin. „Já nemohu.“
„Tarquine, prosím.“ Vyslovit prosbu bylo pro Willa vždycky
obtížné a Tarquin se na něho podíval zviklán. „Chápu, že chceš
odejít, možná víc než si myslíš,“ pokračoval Will, „ale nemám jinou
volbu. Za nás všechny tě prosím, abys zůstal.“
„Wille, ty mě neposloucháš,“ řekl Tarquin. „Já nejsem muž,
kterého potřebuješ. Ty nevíš, co jsem…“
„Ano, jsi temperamentní, ano,“ skočil mu do řeči Will. „Jak si
vzpomínám, byl jsi takový už jako dítě. Ubohý Tom ze stáje se málem
nedožil mužného věku.“
„Ne,“ řekl Tarquin a zavrtěl hlavou. „Ty jsi temperamentní,
Wille. Ale já jsem šílenec. Neumíš si představit…“
„Myslíš, že ne?“ Will se zasmál. „Když jsi mě poprvé uviděl, byl
jsi dítě. Je toho hodně, co o mně nevíš.“ Položil mu ruku na rameno.
„Věřím ti, Tarquine, víc než komukoli. Nemůžeš se snažit věřit sám
sobě alespoň kvůli mně?“
Tarquin měl pocit, že je trhán na kusy. Will si myslel, že mu
rozumí, ale vůbec ho nechápal. Myslel si, že objevil dno Tarquinova
zla, když tehdy zbil hocha ze stáje, a jeho názor nemohlo nic změnit.
Alespoň nic, co by se mohl Tarquin odvážit říct. Will ani neměl v
povaze hned porozumět. Ale ujal se ho, když Tarquin neměl vůbec
nic. Ujal se prostého bastarda, dítěte muže, kterého nejvíc ze všech
nenáviděl. Přijal ho pod svoji střechu a pak z něho udělal svoje páže,
jako by k tomu byl Tarquin zrozen, jako by si to byl zasloužil. Dal
Tarquinovi domov, když hladověl a hrozilo, že někde zmrzne.
Staral se o něho, zacházel s ním jako s vlastním synem. Snažil se
poskytnout mu život, který by měl smysl, dal mu prospěšnost a čest.
Jak by mu mohl odmítnout službu? Všechno zničím, chtěl
protestovat. Ublížím jí, zničím všechno, budeš proklínat den, kdys mě
spatřil.
Ale nemohl to vyslovit. Byl zbabělec. „Jak si přeješ, můj pane,“
pronesl nahlas. „Pokud mě opravdu potřebuješ, nemohu říct ne.“
Willie Brinlaw nutně potřeboval někoho, kdo by mu pomohl
zavázat tkaničky bot. Se šaty se vypořádal vcelku dobře, protože si
oblékl svoji nejlepší tuniku bez pomoci, ale sváteční boty měly
komplikované šněrování a po několika marných pokusech pochopil,
že musí někoho požádat o pomoc. Svázal šňůrky obou bot a přehodil
si je přes rameno jako čerstvě zabité králíky. Natáhl si zablácené
jezdecké boty a vydal se hledat někoho, kdo by mu pomohl. Ale
nikdo nebyl k máni. Všichni byli příliš zaměstnaní, nemohl najít ani
matku, ani sestru. Lady Dru byla v kuchyni, ale vůbec ho
neposlouchala, když ji žádal o pomoc; vrazila mu do ruky talířek s
rybou a poslala ho ven v domnění, že má hlad. Takže teď měl přes
rameno svázané boty a v rukou rybu, kterou nechtěl.
Mark s Filipem a s ostatními rytíři byli venku. Willie si pomyslel,
že otec je možná v hodovní síni, ale když tam vešel, vrazilo dovnitř
páže a vykřiklo: „Král přijíždí!“ a všichni vyběhli na nádvoří. Teď
stál Willie na stupínku a snažil se vymyslet, co dál.
„Pěkná ryba,“ ozval se za ním nějaký hlas. Otočil se a zjistil, že za
ním stojí Tarquin. Usmál se, protože věděl, že je konečně zachráněn.
Tarquin snad není příliš zaneprázdněný…
„Není,“ řekl a podíval se na chladnoucí snídani. „Nemám rád
ryby.“ Pohlédl na Tarquina a přátelsky se na něho usmál. „Chceš ji?“
„Ani ne,“ odpověděl Tarquin a taky se usmál. Včera večer slyšel
Willie rozhovor svého bratra s Filipem. Mluvili o tom, jak se jim
Tarquin zdá drsný a zkažený. Willie si říkal, že Tarquin vypadá
přísně, ale když se usmál, zdál se mu hodný. Pak na něho přátelsky
zamrkal, vzal rybu a hodil ji jednomu z Raynardových psů, velkému
vlkodavovi, který ji spolkl najednou, jako by ani neměla kosti. „Ale
zdá se, že psovi chutnala,“ řekl Tarquin a pak vytáhl kapesník a otřel
Williemu ruce. „Lepší?“
Willie přikývl.
„Můžu se tě na něco zeptat?“
Willie znovu přikývl.
„Proč nemáš ty boty na nohou?“
Tarquin byl chytrý a navíc hodný. „Protože je neumím zavázat,“
vysvětlil chlapec. „Snažil jsem se někoho sehnat…“
„Počkej, něco s tím uděláme.“ Posadil dítě na stůl a zul mu
jezdecké boty. Pak mu obul sváteční. „Ten uzel jsi udělal sám?“
„Ano,“ odpověděl Willie s obavou, že mu Tarquin vyhubuje. Při
pouti hradními chodbami se uzel pěkně utáhl.
„To se ti povedlo.“ Tarquin rozvázal uzel jakoby nic a ani
nezaklel. „Určitě bych pro tebe našel práci na lodi.“
„Ty máš loď?“ zeptal se fascinovaný Willie.
„Má,“ řekla Malinda, která vešla dveřmi za stupínkem. Ve svých
nejlepších šatech vypadala nádherně. Byla tak hezká, že Willie pocítil
radost, jen se na ni podíval, a podle pohledu, který na ni vrhl
Tarquin, usoudil, že cítí totéž. „Říkal nám to včera večer, ale ty už jsi
spal.“
Tarquin od ní s námahou odvrátil oči a soustředil se na Willieho
tkaničky. „Má pravdu,“ usmál se. „Usnul jsi, jako by tě do vody
hodil.“
„To ne!“ protestoval divoce Willie.
„Ale ano,“ potvrdila Malinda a snažila se uhladit si neposlušné
kudrny do tvaru, který by aspoň zdánlivě připomínal účes. „Tarquin
tě odnesl do postele.“ Pohlédla na Tarquina se zlostným
zablýsknutím v očích. „Jsem překvapená, že tě vidím, Willie. Bála
jsem se, že mi tě snad ani nevrátí.“
„Tvoje sestra šla se mnou – pro případ, že bych tě chtěl ukrást,“
řekl Tarquin. „Nehrozilo ti žádné nebezpečí.“
Willie se díval z jednoho na druhého úplně zmatený. Malinda
mluvila tak, jako by někdo zradil její city a zkazil jí celý den. Ale co jí
mohl Tarquin provést? „Král už je lady,“ oznámil sestře.
„Ano, já vím,“ odpověděla. „A Guy taky.“
„De Lancey?“ zeptal se Tarquin a vzhlédl. „Kde?“
„Asi venku se svou družinou,“ odpověděla. Tarquin měl
najednou zájem, možná že mu na Nan opravdu záleží. A na Willieho
byl velice hodný.
Možná že Malinda je jediný člověk, kterého chce ponížit. Většinu
noci probděla a snažila se přemýšlet o logice jeho chování k ní a
naopak, ale k ničemu nedošla. Od chvíle, kdy se setkali, neudělali a
neřekli nic, co by mělo nejmenší smysl. Jisté bylo jedno – přinutí ho
zaplatit. Nechá ho trápit se nejistotou, v jaké tone sama, přinutí ho,
aby ji chtěl, a pak ho vyžene. Bolest, kterou bude cítit, bude tisíckrát
větší než její. Jeho neukojená touha bude tisíckrát silnější. Je přece
napůl čarodějka, dokáže to. „Nan už je připravená,“ prohlásila. „Ale
zdá se, že Guy má času dost.“
„Skočím pro něho,“ nabídl se Willie a seskočil ze stolu.
„Ne,“ řekl Tarquin a laškovně rozcuchal hochovi vlasy. „Půjdu
já.“
Hodinu po příjezdu krále Jindřicha se pole kolem Bruelu změnilo
v živé stanové městečko. O králi se vědělo, že cestuje se všemi
ministry a úředníky, a když byl ve válce, jeho dvůr ještě zbytněl. V
žádném případě by se všichni nemohli ubytovat v jednom hradu,
zejména ne v malé tvrzi, jako byl Bruel. Mnozí rytíři a všichni pěšáci
byli nuceni utábořit se v podhradí, a dokonce i tam bylo plno.
Tarquin se prodíral přelidněným místem. Pokud si ho vůbec
někdo všiml, pokládal ho za jednoho z Brinlawových rytířů nebo
možná za žoldáka. Zastavil se u dvou mladých vojáků, kteří kolem
něho táhli koš s chlebem. „Kde je Guy de Lancey?“ zeptal se.
Jeden z nich zamrkal, fascinován cizincovou statnou postavou a
jeho vážnou tváří. Chudák de Lancey, pomyslel si v duchu. „Tamhle na
západním konci. Mluví s kapitánem,“ odpověděl. „Chceš…“
„Díky,“ pokývl Tarquin a šel dál.
Byl dost překvapený mohutností královské armády. Jeho vlastní
problémy ho pohlcovaly natolik, že mnoho nepřemýšlel o
Jindřichově válce, ale když teď viděl dobře vyzbrojenou armádu,
vzpomněl si na tragédii na Korsice a na chlapce, kterého zabil.
Nespokojenost s Jindřichovou nadvládou nebyla ničím novým,
zejména ze strany evropské šlechty. Jediným spojením mezi mrtvým
hochem a mladíky, kteří teď vedli válku proti vlastnímu otci, byla
pravděpodobně Tarquinova smůla, že se ho obojí osobně týkalo. Ale
taková náhoda ho přece jen překvapila.
Zahnul do západní uličky mezi stany a uviděl mladého rytíře v
nablýskaném brnění, který stál mezi zablácenými vojáky a vypadal
poněkud odtažitě, přestože bylo jasné, že jim velí. Brinlaw i jeho syn
popsali Guye de Lanccyho jako nepřístupného člověka, a když
Tarquin sledoval mladého šlechtice, jak hovoří s kapitánem, byl si
téměř jistý, že našel, koho hledal. Když se přiblížil, rytíř si sňal helmu
a v rozčilení si stáhl kapuci drátěné košile, ale jeho tvář byla přívětivá
jako tvář jehňátka a téměř stejně výmluvná.
„Dej mu příležitost, „ nařídila Nan Tarquinovi. Rozhodl se, že jí
vyhoví, a proto se odhodlal jejího vyvoleného pozdravit. „Sire Guyi!“
Mladý muž otočil hlavu. „Ano?“ řekl a pohlédl na Tarquina,
který se k němu blížil s kamennou tváří.
„Jsem Tarquin FitzBruel,“ představil se Tarquin a podal
mladíkovi ruku. „Proč jsi…“
Než mohl dokončit větu, rytíř ho rozpačitě, ale vřele objal.
„Bratře,“ zvolal Guy a políbil udiveného Tarquina na obě tváře.
„Konečně jsi doma.“ Ustoupil o krok dozadu a hezkou tvář mu
prozářil úsměv. „Ani nevíš, jak jsem rád, že tě vidím.“
„Opravdu?“ zeptal se Tarquin, teď už úplně zmatený. „Proč?“
„Moje láska se bez tebe nechtěla vdávat,“ vysvětloval Guy. „Už
jsem si myslel, že ji budu muset unést a podat jí nějaký omamující
lektvar, abych ji dostal k oltáři.“ U přirozeně veselého muže by bylo
jasné, že žertuje, ale v případě Lanceyho si Tarquin nebyl jistý. „Ale
přišel jsi včas,“ dodal a znovu se usmál.
„Ale ty ne,“ řekl Tarquin, který si vzpomněl na svůj úkol. „Moje
sestra na tebe čeká v hradu a chce se vdát ještě dnes. Co děláš tady
venku?“
„Ještě musím vyřešit poslední podrobnosti,“ odpověděl s
povzdechem Guy. „Až konečně uvidím svoji lásku, zůstanu s ní,
dokud se nevydáme do Francie. Potřebuji ještě promyslet…“
„Tvůj kapitán si jistě poradí a zařídí všechno nezbytné,“ přerušil
ho Tarquin s přátelským, ale varovným úsměvem. „Chtěl bych si s
tebou promluvit,“ chytil Guye za paži a odváděl ho k tvrzi.
„Samozřejmě,“ přikývl Guy. Jeho hlas zněl trochu překvapeně,
ale souhlasně. Kráčel vedle Tarquina táborem a ani se neohlédl.
„Moje sestra chce, abych ji přivedl k oltáři,“ začal Tarquin.
Zastavil se na mostě nad vodním příkopem a opřel se o zábradlí.
„Říká, že tě miluje.“
„Já ji miluji víc než svoji duši,“ odpověděl Guy a svit v jeho očích
dodal jeho slovům pravdivost. „Nemusíš mít obavy.“
„To ti věřím,“ usmál se Tarquin. „Aleje tvoje láska trvalá? Budeš
vždycky cítit totéž?“
„To ti přísahám,“ vyhrkl Guy bez přemýšlení.
„Opatrně,“ varoval ho Tarquin. „Nepřísahej tak zbrkle…“
„To není zbrklé.“ Konečně vypadal rytíř rozzlobeně, což
Tarquina povzbudilo. „Nan je veškerá moje radost. Jak by se mohla
moje duše změnit?“
„Možná bys byl překvapen.“ Tarquin se podíval na hrad, domov
s hnědými věžemi, který znal jako dítě, a vzpomněl si na všechny
změny, které se tam odehrály. „Řekla ti Nan všechno o své matce?“
Guy taky pohlédl na hrad, jako by viděl to, co Tarquin. „Něco
ano,“ řekl. „Co mi chceš povědět?“
„Našeho otce zpočátku oslnila,“ začal Tarquin. „Byla krásná jako
Nan – krásnější nevěsta, než jakou si zasloužil nebo v jakou doufal.
Velmi se jí dvořil, přísahal jí lásku až za hrob.“ Tarquinova vlastní
matka žila v té době ve velkém nebezpečí. Kdyby Bruelovi
nevyhrazovala, že proti němu použije svoje čáry, pravděpodobně by
ji nechal vyhnat ze svého panství. „Ale velká láska, o níž mluvil,
nepřetrvala ani zimu,“ pokračoval Tarquin. „Do jara už svojí ženou
pohrdal. Udělal jí ze života peklo, protože v něm objevila muže,
kterým skutečně byl. Než přišla zima, její krása uvadla, trápení ji o ni
připravilo. Pak nastala drahá zima a další a další a ona věděla, že se
nic nezmění, že jí nikdo nepomůže. Proto si sáhla na život. Oběsila se
v kostele.“ Podíval se na Guye a viděl mu na očích, že tohle ví. Nan
mu věřila, to
mluvilo pro něj.
„Byla jeho obětí,“ dokončil Tarquin nepříjemné vzpomínání.
„Když se její bratr dozvěděl, co se stalo, bylo už příliš pozdě.“
„Já nejsem jako tvůj otec,“ promluvil Guy. „Nan možná nebude
šťastná po celý život, ale nikdy to nebude moje vina. Budu se snažit
ze všech sil, abych ji zbavil všech starostí.“
„Ano, to budeš,“ řekl Tarquin a jeho hlas nezněl nijak radostně,
ale taky v něm neozývala hrozba. Vyřkl jen to, o čem byl přesvědčen.
„Nan je veškerou mojí radostí, a když cítí bolest, vím o tom, ať jsem
kde jsem.“ Tarquin pohlédl na rytíře očima zděděnýma po matce –
čarodějnici. „Kdokoli by jí přinesl bolest, bude mít co dělat se mnou.“
Guy se nezasmál, ale ani se nepolekal. „Pak bude opravdu v
bezpečí,“ uzavřel a podal Tarquinovi ruku.
Tarquin se usmál. „Bude,“ řekl a objal Guye jako prve on jeho.
„Pojď, bratře, potřebují nás v kostele.“
9. Kapitola
Malinda pozorovala Druscillu a matku, které oblékaly Nan do
svatebních šatů. Na rtech měla mírný úsměv, avšak srdce se jí svíralo.
Nan byla tak šťastná – za nic na světě jí nesmí zkazit dnešní den. Ale
nemohla sdílet její radost. Všechno se měnilo. Nan se stane vdanou
paní a Malindini rodiče a bratr odjedou na válečné tažení. Jen
Malinda zůstane. Jediná bytost, která toužila po změně, bude žít stále
stejný život. A Tarquin… Nemohla na něho ani pomyslet. Ne ve
chvíli, kdy se blížila Nanina svatba. Bude si muset promluvit s otcem
o samotě, pryč od matčina vlivu, a pokusí se ho přesvědčit, aby ji vzal
s sebou…
Jako na zavolání se ozvalo těžké zaklepání na dveře. „Nan!“
ozval se Tarquinův hlas. „Jsi připravená?“
Lisbet se rozběhla ke dveřím a otevřela je. „Je dokonalá,“ řekla a
vrhla na Tarquina zářivý úsměv. Hned za ním vešel Will. „Pojďte a
podívejte se.“
Nan vstala a Tarquin k ní přistoupil se zatajeným dechem
„Vypadám dobře?“ zeptala se s laškovným úsměvem.
„Ano,“ přikývl, protože na víc se nezmohl. Vlastně vypadala
skoro stejně jako její matka, když ji uviděl poprvé. Byla jako anděl,
příliš něžný a jemný pro brutální svět, který je obklopoval. Podíval se
na Brinlawa a poznal, že si myslí totéž. „De Lancey je v kostele,“
oznámil jí, když konečně dokázal promluvit. „Sám jsem ho tam
přivedl.“
„Nevyděsil jsi ho k smrti?“ usmála se.
„K. smrti ne,“ připustil a usmál se. „Zdá se, že je přesně takový,
jak jsi říkala.“ Vzal ji za ruku, stále ještě okouzlený. Byla tak dospělá,
tak klidná… „Dokonce říká, že tě miluje, ačkoli nevím proč.“
„Tarquine!“ oslovila ho káravě Alista.
„Asi dobře nevidí,“ řekla Nan nevzrušeně. „Ale on se brzy
probere.“
„Král s dvořany je na cestě do kostela,“ informoval všechny Will,
a aby skryl pohnutí, začal organizovat odchod. „Hlavní přístupová
cesta bude asi přeplněná lidmi, ale můžete přijet zezadu. Nan ti
ukáže…“
„Wille, neblázni,“ protestovala Alista. „Nan musí jet v kočáře…“
„Ne,“ vyhrkla Nan rychle. „Pojedu s Tarquinem na koni.“
„Ale tvoje šaty…,“ zaprotestovala Druscilla. „Máme svatbu, nebo
ne?“ zahalekal Raynard a vešel do pokoje.
„Ano,“ odpověděla Nan a zavěsila se do Taiquina. „Řekni jim, že
už jsme na cestě.“
Malinda sledovala otce, který ještě otálel v místnosti, když už
všichni vyšli ven. Matka se zastavila a usmála se na něho, ale vyšla za
Nan. „Bude v pořádku, lati,“ konej šila Malinda otce a chytila ho za
ruku. „Je šťastná.“
„Ano,“ přitakal Will a usmál se na ni. „Doufám, že šťastná
zůstane.“ Přitáhl ji k sobě a krátce j i objal. Malindu to překvapilo a
chytilo za srdce. Když byla malá, otce se k ní choval velmi pozorně a
láskyplně. Její matka žertem říkávala, že je to zázrak, že se Malinda
vůbec naučila chodit, tak vzácně se její nožky dotkly podlahy. Ale jak
vyrůstala, stával se jejich vztah formálnějším a jejich objetí byla stále
řidší. Malinda se změnila v živel, který musel otec usměrňovat, a on
zase pro ni představoval překážku, jíž se vyhýbala. Ale jejich
vzájemná láska zůstala nedotčená a teď ji na chvíli živě pocítili.
„Pojď,“ řekl a pustil ji. „Musíme do kočáru za matkou.“
„Tati, počkej chvíli, prosím.“ Další vhodný okamžik už možná
nepřijde, musí se ho zeptat hned. „Vím, že teď se to nehodí, protože
Nan se má za chvíli vdávat. Slibuji, že nebudu odmlouvat, ať řekneš
cokoli, ale prosím…“ Znovu ho chytila za ruku. „Vezměte mě s sebou
do Francie.“
Will chvíli neříkal nic a jen pohlédl na dveře, jako by doufal, že
se tam objeví její matka a odpoví za něho. Pak ji k sobě přitiskl. „To
nemůžeme, Malindo,“ řekl. „Nebylo by to pro tebe bezpečné, já bych
tě nedokázal ochránit,“ zarazil se, protože Malinda chtěla promluvit.
„Slíbila jsi, že se spolu nebudeme přít, vzpomínáš?“ připomněl jí se
smutným úsměvem. „Válka se nevyvíjí dobře. Nemáme ponětí, kam
nás osud zavane a jak budeme žít.“ Uchopil ji za bradu, aby se
neodvrátila. „Nebo s kým,“ pokračoval. „Ty budeš na Brinlawu v
bezpečí. Přál bych si, abych tady s tebou mohl nechat Willieho, nebo
aby tu zůstala Lisbet. Ale její otec ji chce mít doma a já ho za to
nemohu odsuzovat – taky si přeji, aby moje dcera byla doma.“
„A co když vojsko princů přitáhne na Brinlaw?“ zeptala se.
Nehádala se, jen zmínila možnost, kterou otec možná nezvážil. „Ještě
nikdy jsem nezažila obléhání.“
„Ne,“ souhlasil s úsměvem. „Ale Tarquin ano. Myslím, že s ním
to zvládneš.“
„S Tarquinem?“ Pomyslela si, že snad špatně slyší. „Tarquin
bude na Brinlawu?“
„Ano. Souhlasil, že tam zůstane jako kastelán, dokud se s matkou
nevrátíme.“ Vzal ji za paži a vedl ke dveřím. „Teď pojďme, ať si Nan
nemyslí, že jí nechceme jít na svatbu.“ Malinda se nepohnula a Will
se zastavil. „Malindo?“
Zděsila se. Tarquin bude dělat kastelána na Brinlawu? Na
zlomek vteřiny si pomyslela, že by měla otci o všem povědět – o
setkání v lese, o Rufusovi i o včerejší noci. Kdyby toužila po pomstě,
tím jí dosáhne zcela jistě. Otec by určitě nenechal Tarquina hlídat její
ctnost, kdyby věděl, co udělal… a co udělala ona. Ale to byl právě
problém. Nemohla říct otci o Tarquinově činu a přitom zamlčet, co
udělala sama – a to bylo velmi nevhodné. Pokud by Brinlaw věděl,
jak se chovala, možná by nechal Taiquina spoutat řetězy, ale ji by
zamkl do věže. Asi na velmi dlouho. Nikdy by už nezískala ani tu
trochu svobody, kterou měla teď. „Ano,“ vypravila ze sebe a nasadila
opět mírný úsměv, který používala od rána. „Pojďme.“
Tarquin s Nan vyjeli na koních na návrší a shlédli dolů na vesnici
Bruel. Viděli, že svatebčané vcházejí do kostela přímo pod nimi.
Památník, který nechal Will postavit na počest své zemřelé sestry,
byla miniatura katedrály z bílého kamene, která zářila v dopoledním
slunci. „To je krása,“ vydechl Tarquin, skutečně oslněný.
Starý vesnický kostelík byl jen chatrč s doškovou střechou, která
se od ostatních domků lišila dřevěným křížem. V době, kdy panství
patřilo jejich otci, se z něho stala ruina. Ale tento bílý kostel byl stejně
krásný jako kterýkoli městský chrám.
„Že?“ obrátila se k němu Nan. „Strýček nechal starý kostel
strhnout, dřevo spálit a popel zakopat.“ Před kostelem se
shromáždila většina vesničanů. Přivítali krále, a když se objevila
rodina Brinlawových, vypukli v jásot. „To je zvláštní, že?“ uvažovala
Nan. „Jak se věci mění.“
„Ano.“ Když byl Tarquin malý, házeli na něho někteří z těchto
lidí kamení, žehnali se proti ďáblu, když je míjel, a Nan nazývali
„ubohá zatracená duše“ a křižovali se, kdykoli se o ní zmínili. „Pojď,
ukážeme jim, jak jsi hezká.“
„Počkej,“ řekla a její klisna couvla.
Zastavil se. „Snad se nebojíš?“ Nan se usmála.
„Nezměnila jsi rozhodnutí?“
„To ne,“ odpověděla. „Já ti chci jen poděkovat.“
„Za co?“ zamračil se rozpačitě. „De Lancey čeká…“
„Za to, že jsi dodržel slib,“ přerušila ho. „Za to, že jsi tady a
odvedeš mě k oltáři.“ Oči měla vážné. „Ale hlavně za to, že jsi mě
zachránil.“
Chtěl protestovat, ale Nan zavrtěla hlavou a on zmlkl. „Štěstí,
kterého jsem dosáhla, jsi mi dal ty, protože jsi mě odsud odvezl na
Brinlaw,“ pokračovala a natáhla k němu ruku. „Kdy už uvěříš, že jsi
byl hodný a jsi takový pořád?“
Zvedl její ruku ke rtům. Jako by k ní mohl být jiný než hodný,
když ji tak miloval. „Zachránil jsem spíš sebe než tebe,“ vydechl.
„Opravdu?“ Pohlédla stranou, jako by pečlivě volila slova. „Jak
si vzpomínám, tak jsme oba…“
„Ne.“ Stiskl jí silně ruku a pak ji pustil, protože si to uvědomil.
„Ty jsi nevinná.“
„A ty… vždyť on by…“ Zmlkla a zadívala se dolů na kostel.
Slova zůstala nevyřčená. Věděla, že má pravdu, že hřích oné noci je
jen jeho, ať ho milovala jakkoli. „Guy mě odvede do Francie,“ řekla
nakonec. „Chce, abych mu byla nablízku, aby mě mohl občas vídat.
Jen nebesa vědí, jak dlouho válka potrvá. Jeho otec je příjemný starý
muž, ráda tam budu s ním.“ Jejich oči se setkaly. „Můžeš jít s námi.“
Usmál se. „Nemohu.“ Chtěla něco říct, ale on ji přerušil. „Už
jsem slíbil Brinlawovi, že zůstanu a dohlédnu na Malindu.“
Oči se jí rozšířily překvapením, ale Tarquin se usmál. „To je tedy
úkol,“ rozesmála se. „Ať jsi jak chceš dobrý voják, nejsem si jista, že
to zvládneš.“
„Já taky ne,“ souhlasil s vážnou tváří. Vtom je uviděl někdo z lidí
před kostelem a hned zaznělo hlasité volání. Nanini poddaní tak
oslavovali radostnou událost své paní, jak si zasloužila. Příliš málo a
příliš pozdě, uvědomil si Tarquin. Znovu pomyslel na noc, kdy
odtud prchali – párek opuštěných běženců, kteří neměli nic než jednu
pokrývku a kradeného koně. Kolik lidí z tohoto jásajícího davu by
nabídlo dvěma dětem alespoň plesnivou skývu chleba? Při
vzpomínce mu bylo hořko. Ale Nan byla vždycky lepší duše než on –
usmívala se, mávala a vracela všem lásku. Prominula jim minulost a
zapomněla na ni. „Jsi krásná,“ řekl. Byla to slabá slova k vyjádření
toho, co cítil.
Otočila se k němu s úsměvem a on spatřil v jejích očích slzy
štěstí. „Děkuji ti, bratře,“ řekla. „A teď mě odvez k mému
vyvolenému.“
Malinda stála v přední části kostela mezi Lisbet a Filipem. Po
boku Lisbet stál Mark a vedle něho rodiče s malým Willem. Král stál
za Guyem, na místě určeném otci ženicha, což byla opravdová pocta.
Potvrzovala, že Brinlaw i de Lancey jsou královými oblíbenci. Kostel
byl plný urozených rytířů, kteří se chystali s králem na válečné
tažení. Obřad vykonával biskup těšící se králově přízni. Vesnický
kněz se třásl obavami po levici výše postaveného hodnostáře,
připravený asistovat mu. Čekalo se jen na nevěstu. Malinda se otočila
ke dveřím a zajíkla se. Do kostela vstoupili Nan s Tarquinem. „Není
krásná?“ vydechla Lisbet, když procházeli uličkou.
„Ano,“ zašeptala Malinda a na chvíli zapomněla na svoje trápení.
Nan byla vždycky hezká a Guy byl také pohledný. Tarquin vložil
Naninu ruku do Guyovy a Malinda pocítila, jak se jí do očí derou
slzy. Ženich s nevěstou vypadali tak šťastně a spokojeně. Jaké to asi je,
být si tak jistá? pomyslela si s utajeným povzdechem. Její pohled sjel k
Tarquinovi, který ustoupil o krok vzad. Jejich oči se na okamžik
setkaly, ale Malinda je rychle sklopila. Včera v noci, když se políbili,
si téměř pomyslela… Ale to bylo šílené. Když znovu vzhlédla, měla
oči suché a dívala se na Nan a Guye. Oba se mírně mračili, jako by se
soustředili. Je Tarquin smutný, že se Nan vdává? Když Guy
odříkával slib, hleděl Nan do očí a jeho hlas, většinou silný, byl
rozechvělý. Nan se usmívala, jako by mu dodávala odvahy, a když se
jí kněz otázal, zda jeho slib přijímá, zněla její odpověď jasně a zvučně.
„Ano,“ řekla a všichni shromáždění se usmáli – od krále až po
malého Willa. Biskup dokončil latinskou verzi požehnání a pak
předstoupil vesnický kněz s hrdlem sevřeným rozpaky.
„Ve jménu Anglie a svaté matky církve vás prohlašuji za muže a
ženu,“ zakoktal slova, kterým všichni rozuměli. Guy nevěstu vřele
objal a jeho přátelé vykřikli radostí, když ji políbil.
„Nádhera,“ řekl Filip, když se dav začal rozcházet.
„Opravdu,“ vzdychla si Lisbet. Will s Alistou přistoupili k
novomanželům, aby jim pogratulovali, a Mark se otočil k ostatním.
„De Lancey vypadá téměř jako živý,“ zaspětkoval a nabídl Lisbet
rámě. „Mademoiselle, smím vás doprovodit na hostinu?“
„Proč ne?“ usmála se a zavěsila se do něho. „Jdete taky?“ zeptala
se Filipa a Malindy.
„Samozřejmě,“ odpověděl Filip.
„Za chvíli,“ přerušila je Malinda. „Běž s ostatními, Filipe, chci si
promluvit s Nan.“
„Ale pospěš si,“ zavolal na ni. „Chci první tanec.“
„První i druhý,“ slíbila mu a nechala se políbit na tvář.
„Nedávej sliby, které nemůžeš splnit,“ zasmála se Lisbet, když
odcházeli.
Alista objala Tarquina ve chvíli, kdy se k nim přiblížila Malinda.
„Jsi v kostele skoro půl hodiny a nevidím žádné blesky,“
zažertovala.
„Bůh byl zaměstnán žehnáním Nan,“ řekl Tarquin a objal ji.
„Mnou se bude zabývat později.“
„Nepochybně,“ usmála se Nan a pustila Guyovu ruku, aby
mohla obejmout bratra.
„Tarquin se taky oženil?“ zeptala se Malinda lehce. „Proč mu
gratulujete?“ Jakmile Nan bratra pustila, sevřela Tarquina do
stejného sesterského objetí a on je opětoval. Její tělo se k němu tisklo
jen o chvíli déle, než bylo nutné, a jemu se najednou zatočila hlava a
na chvíli zapomněl na všechno ostatní.
„Možná ho všichni jen litujete,“ dodala a odstoupila od něho.
„Slyšela jsem, že zůstane se mnou.“
„On to určitě zvládne,“ řekla Nan a zatahala Malindu za loknu.
Malindina schopnost flirtovat byla legendární, stejně jako její divoký
temperament, a Nan by nevadilo, kdyby si ji vyzkoušela právě na
Tarquinovi.
„Cože?“ zeptala se Alista a zatvářila se zmateně.
„To mi oznámil otec,“ vysvětlila jí Malinda. Will se právě bavil s
Jindřichem a nevšiml si pohledu své ženy, jinak by mu ztuhla krev v
žilách. „Já zůstanu na Brinlawu, zatímco vy ostatní odjedete do
Francie, dokonce i Nan, to vám tedy děkuji. A k mému ponížení a
jeho újmě mě dostal ubohý Tarquin na starost.“ Její slova byla
vyčítavá, ale tón hravý. Vrhla na Tarquina vyzývavý pohled. „Na
Brinlawu,“ dodala s tajemným úsměvem.
Alista se podívala z manžela na dceru. Velmi se sobě podobali,
přestože měli odlišnou barvu vlasů a očí, povahy měli skoro stejné.
Willovo dědictví žilo v Malindě… „Jsem ráda, že ses podvolila,“
řekla Alista. „Netušila jsem, že ti to otec už oznámil.“
„Řekl mi to těsně před svatbou,“ vysvětlila jí Malinda. „Nějaké
námitky, má paní?“
Alista se usmála. „Samozřejmě žádné,“ odpověděla. „Teď
pojďme, Druscilla nás bude potřebovat v hodovní síni.“
„Ano, mami,“ řekla Malinda, ztělesněná poslušnost. Ale když
odcházela, podívala se za matčinými zády na Tarquina a v jejím
pohledu zdaleka nebyla porážka. Po pravdě řečeno vypadala, jako by
mu chtěla proklát srdce dýkou.
„Trochu tě lituji,“ zašeptala Nan Tarquinovi do ucha. „Malinda
dala jasně najevo, že si nepřeje zůstat doma a že je zcela zvyklá dělat
si všechno po svém. Bude vůči tobě cítit zášť, propadne-li představě,
že je odstrčená.“ Odmlčela se a ujistila se, že Will je ještě ponořen do
rozhovoru s králem.
„Opravdu?“
Guy chytil Nan za ruku a byl připraven odejít. Co na to mohl
Tarquin říct? „Uvidíme,“ prohlásil.
Když se přiblížil večer, byla atmosféra svatební hostiny
slavnostnější. Jako by si všichni uvědomili, že zítra se jede do války.
Hodovní síň hradu Bruel málokdy hostila tak urozenou společnost
rytířů a dam, kteří vesele tančili, smáli se a ze všech sil se snažili
prožít život během jediné noci. Žádná z dívek nebyla tak oblehána
ctiteli jako Malinda. Ať se otočila kamkoli, vždycky spatřila něčí
svádivý úsměv nebo extravagantní poklonu nebo dostala vyzvání k
tanci. Až se jí z toho točila hlava. Ale ať se snažila jakkoli, nemohla se
radovat. Ještě před týdnem by si zábavu zvlášť užívala – byla to její
představa života u dvora. Ale Tarquin všechno zkazil. Nebyl
okouzlující, nevysekával jí komplimenty a netančil. Dokonce i teď
viděla, jak stojí stranou s Raynardem a dívá se na všechny, jako by je
považoval za hloupé blázny. Jen počkej, pomyslela si a usmála se na
mladého rytíře, který jí právě přinášel nápoj. Brzy budeš za blázna ty.
„Má paní?“ Rytíř, který jí přinesl pohár, se dotkl její paže.
„Zatančíme si?“
Otočila se k tančícím párům a pak znovu vyhledala očima
Tarquina. Díval se na ni z protější strany sálu s podivným svitem v
očích. Koutek úst měl zvednutý nahoru, jako by se pokoušel o
úsměv. „Ano,“ přikývla a odměnila rytíře jedním ze svých
nejlíbeznějších úsměvů. Postavila pohár na tác a zavěsila se do
mladého muže. „Zatančíme.“
Tarquin sledoval urozeného rytíře, jak si odvádí Malindu, a srdce
se mu sevřelo nenávistí, kterou ze všech sil potlačoval, takže se
projevila jen krátkým úšklebkem. V jeho vidění tančila sama – divoká
víla na pobřeží magického moře, čekající jen na něho. Tady tančila s
mladými urozenými ctiteli, s ubohými jehňátky, která byla na cestě
na porážku. Kolik z těchto ušlechtilých mladých hlav bude sťato na
zelených polích Francie a skončí na zemi s očima doširoka
otevřenýma z hrůzy nad krvavou pravdou rytířské přísahy? Ale
jeden z nich určitě přežije a pojme ji za ženu. A Tarquin bude hlídat
brány Brinlawu a čekat, až ji bude moci vydat do správných rukou,
jako protektor nedotknutelného pokladu.
„Dobrou noc,“ rozloučil se s Raynardem a odešel dřív, než se
Raynard vzmohl na odpověď.
Malinda kráčela k tanečníkům a přitom byla otočená zády k
Tarquinovi. Ale když se při tanci obrátila, uviděla, že Tarquin
vychází z hodovní síně. Výraz jeho tváře ji přinutil zastavit se.
„Promiň,“ omluvila se partnerovi. „Nemohu…“ Nechala ho stát na
místě a spěchala ke dveřím.
Nádvoří bylo zaplněno davy lidí, stejně jako hodovní síň. Tito
hosté už nebyli tak urození, aby mohli slavit v přítomnosti krále.
Tarquin došel k vrcholu schodiště a zavřel oči. Snažil se ovládnout,
ale bylo to nemožné. Cítil žárlivost doprovázenou vztekem na
Malindu, která tančí s někým jiným, a zlostí na sebe, že touží vůbec
se jí dotknout.
„Můžeš uhnout?“ zaslechl opilé zamumlání a někdo do něho
strčil tak silně, že málem spadl ze schodů. Zakolísal, popadl muže
vrávorajícího před ním a mrštil jím o stěnu.
„Ty uhni,“ vyštěkl a výraz ohromení v zarudlých očích jeho oběti
byl balzámem na jeho poraněné srdce. Nebyl to nikdo důležitý, mohl
by ho zbít a nikdo by se 0 to ani trošku nestaral. Zvedl pěst a skoro
nezaslechl, jak rytíř tasil meč…
„Pěkný večer,“ pozdravil zdvořile Filip a namířil svůj vlastní
meč proti útočníkovi. Mark chytil Tarquina za paži. Filip odrazil meč
útočníka a věnoval mu jen zběžný pohled. „Už jsi večeřel?“
„Chtěl mě zabít!“ vykřikl rytíř a opilecky komíhal mečem.
„Má pravdu,“ potvrdil Tarquin a rty se mu zkřivily pohrdáním.
„To jsem chtěl.“
„Na zápraží našeho patrona?“ zeptal se Filip mírně a zesílil
sevření. „Na svatbě milované Nan? To jistě ne.“ Obrátil pohled k
opilému rytíři, jako by si teprve teď všiml, že tam je. „Ty asi opravdu
zasloužíš zabít.“
„Vždyť jsem na něho skoro nepromluvil!“ protestoval rytíř a
bylo vidět, že strachy vystřízlivěl. Opravdu to byl nedůležitý muž,
syn nějakého obchodníka, který byl před několika lety pasován na
rytíře za to, že poskytl králi Jindřichovi levné hedvábí na lodní
plachty. Chystal se na první válečné tažení a svého rytířského stavu
si náležitě užíval. Ale zatímco Tarquina neznal, poznal Brinlawova
syna a nemanželského syna starého Marka Brinlawa. A i kdyby
nebyli tak důležití, měli jeden druhého a on tady neměl přátele ani
někoho, kdo by se za něho postavil, kdyby došlo k boji. V duchu si
přál, aby byl raději zůstal ve stanu a pomáhal svému pážeti leštit
brnění. Ale kdo je tenhle chlap, který na něho zaútočil? Proč ho
brání?
„Pojď,“ vyzval Mark Tarquina a objal ho jednou paží. „Pojďme
dovnitř. Ať řekl cokoli, jsi pomstěn.“
Tarquin se na něho podíval stejně jako rytíř, kterým tak pohrdal,
a jeho vztek se na chvíli obrátil jinam. Ale Marka miloval, ať se tomu
jakkoli bránil. Byl to Willův syn a chránit ho patřilo do malého
okruhu Tarquinových misantropických povinností. Nemohl ho
zranit, nemohl dopustit, aby se toho chlapce dotklo jeho zlo. A Filip
měl v každém případě pravdu; nemůže zneuctít Willa nebo Guye de
Lanceyho nebo kohokoli, kdo dostane toto prokleté sídlo, tím, že
zabije na zápraží jeho hradu člověka. Daleko od tohoto místa mezi
cizinci by mohl dát volný průchod svému vzteku, mohl by pustit
démona z řetězu, ale tady ne.
„Neřekl nic,“ sykl a pohlédl na svoji napůl zapomenutou oběť.
Zjistil, že mladík vypadá téměř komicky – byl to vystrašený malý
opilec, který mával mečem jako rybářským prutem při nahazování.
„Byla to moje chyba,“ zamumlal Tarquin a otočil se ke schodišti.
„Tarquine, počkej.“ Filip se rozběhl po schodech za ním, zatímco
Mark tiše hovořil s rytířem.
„Nechceš mi říct, co se stalo?“ zeptal se, sotva Tarquina dohonil.
Tarquin měl pocit, že mu v žaludku roste lepkavá koule – známý
následek jeho vzteku. Ale usmál se. Když byl Filip ještě dítě,
pozoroval ho jako jestřáb a hledal v něm stopy zrádné povahy,
dědictví špatného otce v nevinném synovi. Dokonce i včera ho
sledoval s podezřením a neviděl v něm součást jeho zidealizované
rodiny, ale její hrozbu. Ale přestože Filip velice připomínal
Geoffreyho, protože vypadal jako jeho dvojče, měl úplně jinou
povahu. Stejně jako Malinda, její bratři a Lisbet vyrůstal v lůně
láskyplné rodiny a nedotklo se ho žádné zlo. „Nic se nestalo, Filipe,“
řekl. „Všechno je v nejlepším pořádku.“
Na Filipově hezké tváři se objevil podivně smutný úsměv. „No,
bratrance,“ odpověděl. „Přál bych si, aby to byla pravda.“ Zamával
Tarquinovi, otočil se a popošel zpět k Markovi. Tarquin je dlouho
pozoroval. Měl touhu vrátit se dovnitř, připojit se k rodinnému
kruhu ve slavnostně osvětlené hodovní síni a předstírat, že je jedním
z nich. Ale nemohl by se dívat na Malindu a něco hrát. Proto se otočil
a zmizel ve tmě.
Malinda, skrytá ve stínu, pozorovala, jak Tarquin odchází. Byla
zmatená a vyděšená. Jeho oči… Výraz se mu nezměnil, ani když
zvedl pěst, ale oči vyjadřovaly pocity, které nechápala, přestože na ni
působily. Byl to vztek, ano, ale také bol a ještě něco, co tam viděla už
dřív. Srdce se jí rozbušilo, protože si vzpomněla. „Ten chlapec,“
zašeptala a v duchu před sebou zase viděla hořící chatrč a dítě
uprostřed plamenů. „Samozřejmě…, ten chlapec byl Tarquin.“
„Mylady,“ pronesl někdo za ní. Ohlédla se v očekávání, že spatří
nějakého mladého rytíře, který ji chce požádat o tanec. Ale tento muž
byl starší, mohlo mu být kolem Čtyřicítky, a podle jeho oděvu bylo
zřejmé, že je mnohem bohatší než obyčejný rytíř. „Cítíš se dobře?“
zeptal se.
„Ano,“ řekla a silou vůle se přenesla do reality. Znala tu tvář,
patřila jednomu z Jindřichových rádců. Seznámili je ráno, Malinda si
však nedokázala vybavit jeho jméno.
„Robert Farrars,“ představil se s úsměvem. „Jsi opravdu v
pořádku, lady Malindo?“
Tarquin už zmizel do noci a tento muž byl králův přítel a vážený
dvořan, jako její otec. „Jsem v pořádku,“ odpověděla. Usmál se a
rázem vypadal mladší, přestože měl ve vlasech stříbrné proužky.
„Děkuji za starostlivost, lorde Farrarsi.“
„Není zač.“ Farrars pohlédl na přeplněné nádvoří. „Není tam
tvůj bratr?“
„Ano, s bratrancem,“ dodala. Mark s Filipem spolu nehovořili
právě přátelsky. Hádali se.
„Sira Filipa znám,“ přikývl Farrars. „Ale kdo je tvůj druhý
bratranec?“
„Je to nevlastní bratr mé sestřenice,“ odpověděla Malinda, ale ke
zdvořilosti se musela nutit. „Jmenuje se Tarquin FitzBruel.“
„FitzBruel,“ uvažoval Farrars nahlas. „Asi jsem o něm už
slyšel… Patří k jeho jménu ještě nějaký přídomek?“
„Máš na mysli titul?“
„Odpusť mi, má paní,“ omluvil se Farrars a úsměv mu ztuhl na
rtech. „Nechtěl jsem o tvém příbuzném mluvit neomaleně. Musím ti
připadat jako velice zvědavý, dokonalý senilní stařec.“ Stáhl rty do
kroužku, aby naznačil omluvu, a Malinda si nemohla pomoci a
musela se usmát. Jiný muž jeho věku by raději zemřel, než by udělal
takový obličej. Zjistila, že Farrars se jí docela líbí. „Prosím, promiň mi
to.“
„Samozřejmě,“ odpověděla s upřímným úsměvem. Podala mu
ruku a on ji po dvorském způsobu políbil. „Vlastně bych ti měla
poděkovat za péči.“
„Bylo mi potěšením.“ Nabídl jí rámě. „Dovolíš mi, abych tě
doprovodil?“
Pohlédla do přeplněné hodovní síně. Druscilla si přisedla ke
svému manželovi a pozorovala Malindu s vědoucím úsměvem na
hezké tváři. Všichni si myslí, že Malinda prožívá nejkrásnější den
svého života. „Ne, můj pane, ale děkuji ti,“ řekla. „Jsem dost
unavená. Půjdu si odpočinout.“
„Pak ti přeji dobrou noc.“ Podal jí ruku a ona ji stiskla.
„Dobrou noc, lorde Farrarsi,“ zašeptala s malou úklonou.
„Robert, mohu-li prosit,“ opravil ji. „Až se setkáme příště,
budeme vědět, že jsme přátelé.“
„Dobrá, Roberte,“ souhlasila. „Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ zopakoval, zamrkal na ni a uklonil se. „Přeji ti
hezké sny.“
„Já tobě taky,“ odpověděla Malinda nepřítomně. „Ach, věřím, že
budou krásné,“ usmál se a Malinda se začervenala.
„No tak, můj pane,“ pokárala ho jemně. „Dobrou noc.“
10. kapitola
Svatební hostina se chýlila ke konci. Will Brinlaw vzhlédl a zjistil,
že před ním stojí starší syn s Filipem. „Promiň, otče,“ promluvil Mark
a pohlédl na Alistu a Nan, které si povídaly. „Můžeme s tebou mluvit
o samotě?“
Mark by určitě nevyrušoval na stupínku pro nejurozenější
panstvo zbytečně. Dokonce i Filip se tvářil napjatě. „Jistě,“
odpověděl, uklonil se Jindřichovi a zamířil s chlapci do solária.
„Promiň mi, že jsem tě vyrušil,“ spustil Mark sotva se za nimi
zavřely dveře.
„Už jsem ti prominul, Marku,“ ujistil ho Will a položil mu ruku
na rameno. Kdy se stal pro svoje děti takovým postrachem? Nebylo
to onoho dne, kdy pocítil zvláštní píchnutí smutku nad tím, že jejich
dětství skončilo? Ještě nedávno byli jako Willie a měli snadno
splnitelné dětské touhy a jen drobné nesnáze, jež se lehce řešily. „Co
tě trápí?“
„Tarquin,“ pronesl Mark vážně. „Jsi přesvědčen, že on je tím
správným mužem, který by měl zůstat s Malindou na Brinlawu?“
„Jsem,“ odpověděl Will. „Proč by to neměl být on? Co provedl?“
V hlavě mu vytanuly různé možnosti, ale nenechal se zviklat.
„Nic, co by mělo nenapravitelné následky, můj pane,“ promluvil
Filip. „Šlo jen o malou neshodu…“
„Neshoda byla malá, to ano, ale Tarquin reagoval nepřiměřeně,“
přerušil bratrance Mark. „Náhodou do něho narazil nějaký rytíř a
Tarquin se na něho vrhl, jako by ho chtěl zabít holýma rukama. Otče,
ten muž měl meč. Kdybychom s Filipem nezasáhli, bojím se
pomyslet, co se mohlo stát.“
„Ten muž byl velmi špatný šermíř a navíc byl namol opilý,“
upřesnil Filip. „Přinejhorším by mu vypadl meč k Tarquinovým
nohám, kdyby ho Tarquin uhodil do tváře.“
„A to nás má uklidnit?“ osopil se na něho Mark. „Tarquin byl
rozhodnutý toho chudáka zabít – dokonce to přiznal. Proč?“
„Možná jste s Filipem stihli jen konec hádky,“ vmísil se do
hovoru Will. V duchu si oddychl, že nejde o nic vážnějšího, ale pocítil
stín starosti.
„To jsem si taky říkal,“ pokračoval Mark. „Proto jsem vyslechl
toho rytíře a kapitána Raynarda, který byl s Tarquinem, než opustil
hodovní síň, a několik dalších mužů z nádvoří. Nic neviděli a
nemohli dosvědčit, že by mezi mužem a Tarquinem proběhla větší
hádka. Jen do sebe narazili na schodech. Ten rytíř přísahá na svoji
čest, že Tarquina nezná.“
„Jeho čest,“ vyštěkl Filip. „Za jeho čest si nekoupíš na trhu ani
jablko. No tak nezná Tarquina – další důvod věřit, že hádka nic
neznamenala.“
„Hádka neznamenala nic,“ zopakoval Mark a sevřel čelisti. „Ale
Tarquinova přemrštěná reakce stojí za povšimnutí. Promiň mi, otče,
vím, jak moc ho máš rád. Ale je to muž, jemuž můžeš svěřit Brinlaw –
a co víc – moji sestru?“
„Ano,“ odpověděl Will. Otřesený Mark zavrtěl hlavou. „Znám
Tarquina od dětství a vím, že temperament byl vždycky
nejnebezpečnějším rysem jeho povahy,“ usmál se Will.
„Nepochybuji, že se hádka seběhla tak, jak ji popisujete, a Tarquin
toho rytíře napadl kvůli malé provokaci s úmyslem ztrestat ho za ni.
Domnívám se však, že k vraždě by se neodhodlal.“
„A proč tedy…?“ začal Mark.
„Protože nepochybuji, že bude stejně zavilý a nebezpečný,
zaútočí-li někdo na Brinlaw,“ vysvětloval synovi Will. „Je stejně
prudký v lásce a naštěstí nás všechny miluje. Brinlaw je jeho domov,
má ho rád stejně jako my.“
„Ale já myslím…“ Mark se zarazil a chvíli hledal nejvhodnější
slova. „Možná máš pravdu, můj pane,“ začal jinak. „Někdo jiný by
však určitě…“
„Nikdo jiný tu není,“ přerušil ho Will.
„Jak to můžeš říct?“ otázal se Mark, neboť city v něm zvítězily
nad smyslem pro povinnost. Pohlédl na Filipa a zarazil se. Tvář mu
zrudla. „Promiň mi to,“ zamumlal a odvrátil zrak.
„Neudělal jsi nic, za co by ses měl omlouvat,“ chlácholil ho Will,
velkorysý ve své lásce k synovi. „Filipe, omluvíš nás?“
Filip přikývl. „Ano, můj pane.“
„Marku, můžeš mě přesvědčovat, jak chceš,“ řekl, sotva Filip
odešel. „Asi bys chtěl vědět, proč tvrdím, že Tarquin jc moje jediná
volba, když ty, můj syn, jsi stejně chrabrý, a kromě toho jsi rytíř.“
Mark hleděl na plápolající pochodeň v držáku na stěně. „Ano.“
„Máš právo zeptat se mě na to – na tvém místě bych se taky
ptal,“ pokračoval Will. Pokynul Markovi, aby si přisedl k němu na
vypolštářovanou lavici. „Nemůžeš zůstat na Brinlawu kvůli
rytířskému stavu, který je pro tebe důležitou hodnotou,“ začal, když
se Mark posadil. „Tahle válka znamená mnohem víc než pouhý boj o
území nebo peníze, ačkoli i sám Jindřich to popírá. Třenice jednou
skončí a král se se syny smíří. Nemá jinou šanci. Jsou to jeho
dědicové, on je jejich otec a vladař. Ani kdyby zvítězili, neodvážili by
se ho sesadit, protože pak by jim nezbyla říše, kterou by mohli
zdědit.
Eleonora je ve své zemi milovaná, ale Akvitánie není tak velká,
aby tam mohla vládnout královna a její tři synové. A angličtí lordi
mají po krk francouzských štěňat. Nebudou-li mít jednoho mocného
vládce, budou se bouřit.“
„No a co?“ zareagoval Mark. „Je to válka pro válku – nic nového
pod sluncem.“
„Pravda,“ souhlasil Will. „V takové válce nezáleží na výsledku,
ale na boji samotném. Až skončí, ať už zvítězí kdokoli, nebudou se
počítat ztráty území, ale budou se hodnotit zásluhy pánů. To, jak si
urození rytíři vedli ve válce, určí jejich postavení v době míru.“
„A ty věříš, že zvítězí král Jindřich.“
„Já to vím,“ odpověděl Will s neradostným úsměvem. „Ale na
Brinlawu bych tě nenechal, i kdybych v to nevěřil. Bez ohledu na to,
kdo válku vyhraje, musí být o tobě známo, že jsi bojoval za svého
krále. Než zůstat doma, to už by bylo lepší, kdyby ses přidal k
mladému následníkovi nebo k Richardovi. Vypadalo by to, jako by
ses vůbec nezajímal, kdo zvítězí, a jako by tvojí jedinou starostí byl
náš hrad.“
„Ty jdeš do války i přesto, že tě vůbec nezajímá, kdo vyhraje,“
uzavřel Mark s porozuměním.
„Máš pravdu. A ze stejného důvodu do ní musíš jít i ty,“
odpověděl Will. „Tarquin netouží stát se rytířem. Ať jsem se snažil,
jak chtěl, odmítal přičinit se o rytířský stav a vlastní sídlo. Jen se bojí,
aby neztratil svobodu.“
„To zní docela lákavě,“ zamručel Mark.
„Opravdu?“ usmál se Will. „Ale ty máš navíc jméno. Jsi můj syn,
a zůstane-li Brinlaw v mém vlastnictví, jednou ho zdědíš.“ Will zvedl
ruku posetou jizvami z bitev, které musel vybojovat, aby si udržel
rodinný majetek. „Bereš?“
Mark sevřel otcovu ruku železným stiskem a na okamžik se mu
stáhlo hrdlo. „Ano, tatí,“ vypravil ze sebe nakonec. „Beru.“
Malinda seděla na posteli, jednu botu měla vyzutou a celá se
chvěla. Šla nahoru už asi před hodinou a cítila se docela dobře. Měla
v úmyslu jít hned spát. Ale když se začala svlékat, myšlenky jí opět
zabloudily k nedávnému vidění. Opakovalo se jí v hlavě
donekonečna. Chlapec, kterého viděla v chatě, byl malý Tarquin.
Mohutný muž tedy musel být jeho a Nanin otec, Bruel, urozený, ale
krutý muž, který udělal něco hrozného Malindině tetě. Co to bylo?
Po děsivém vidění věřila, že byl schopen všeho. Chlapec Tarquin byl
svědkem vraždy své matky, ale utekl. Slyšel Malindin hlas, volající
ho skrze bariéru času a nabádající ho, aby unikl a zachránil se před
plameny… Je to vůbec možné? A viděla-li minulost, mohla ji také
změnit? Jaký to všechno má význam? Ale pokud je všechno pravda,
dostala-li se do doby před svým narozením a hovořila-li k
Tarquinovi, znala ho ještě dřív, než se narodila. Ba ne. On znal ji.
Pak vyběhla z chaty do lesa a narazila na dospělého Tarquina.
Bála se ho, ale on ji znal. „Přišel jsem pro tebe, „ řekl a sáhl na ni,
navzdory jejímu strachu. Ale ona ho neznala a utekla před ním.
Později ho však políbila, neboť ji k němu přitahovala zvláštní síla,
která byla mimo její kontrolu. Tarquin jí polibek vrátil a síla byla
přemožena, ale Malinda zůstala ztracená, rozhněvaná a zbavená
svého obvyklého klidu. Všechno ostatní – Nanina svatba, otcova
povinnost ke králi – to všechno byly jen maličkosti, jen tenoučká
vlákna proti silným provazům, z nichž byla spletena síť Tarquinovy
duše. A ta se ovíjela kolem její vlastní. Dnes večer na nádvoří viděla
toho chlapce znovu, ztraceného, zlostného a bezmocného. Viděla
muže, posedlého vražedným vztekem, jenž zoufale toužil ničit a tím
se osvobodit od něčeho, co nechápal. A přesto ji stále přitahoval.
Přála si dotknout se ho, zachránit ho, ale cítila strach. Zdálo se, že
nikdo jiný ho nevidí jako ona, nikdo mu nerozumí. Neviděli výheň, v
níž byl vykován jako smrtonosná zbraň.
Vtom se ozvalo zaklepání. „Malindo?“ ozval se matčin hlas.
„Ano, mami.“ Malinda si obula botu, právě když Alista vešla.
„Lisbet mi sdělila, že jsi šla spát,“ začala matka. Měla s sebou cosi
zabaleného v hedvábí. „Taky poznamenala, že jsi byla poněkud
nesvá.“
„Byla,“ připustila Malinda. „A stále jsem.“
Alista se usmála. „Myslela jsem si to.“ Posadila se na postel.
„Proto jsem ti přinesla dárek.“ Položila Malindě do klína balíček.
„Co je to?“ zeptala se Malinda, ačkoli odpověď znala. Držela to v
rukou už nejméně stokrát. Pod hedvábím se skrývala kouzelná kniha
Falconskeepu.
„Chci, aby sis ji nechala,“ řekla Alista a pozorovala Malinou, jak
snímá hedvábí. „Máš stejnou moc jako já. Kniha ti možná ukáže, jak ji
nejlépe využít. Ale ať uděláš cokoli, bude to na tvoji zodpovědnost.
Kniha už patří tobě.“
Malinda se dotkla tajemného písma, vyrytého hluboko do kůže a
nedotčeného časem. Jak dlouho po knize toužila, jak litovala, že ji
nemůže používat! Ale teď, když jí ji matka dávala, pocítila strach.
Bála se nejen knihy, ale také důvodů, kvůli nimž jí matka kouzelnou
knihu svěřovala. Proč náhle změnila rozhodnutí? „Proč?“ zeptala se.
„Protože už jsi žena,“ odpověděla Alista. „Je to tvoje právo. Ale
musím se tě zeptat, zda spolu s knihou přijmeš také závazek.“ Sňala
si z krku řetízek s kamenem a navlékla ho Malindě na hrdlo.
„Mami, to ne.“ Malinda se dotkla stříbřitěrůžového přívěsku. Byl
zahřátý matčiným tělem. „Nemohu – tyhle věci jsou tvoje…“
„Už ne. Od nynějška patří tobě,“ přerušila ji Alista s úsměvem.
„Ty jsi víla Falconskeepu, stejně jako já, a máš mnohem větší
čarodějnou moc. Potřebuješ obojí – kniha ti pomůže kráčet cestou,
kterou sis už vybrala, a kámen tě bude chránit.“ Dotkla se
Malindiných vlasů. „Vypadáš úplně jako moje matka,“ vzdychla. „Už
jsem ti to někdy řekla?“
„Ne,“ odpověděla Malinda. „Bratr Paolo tvrdil, že mám stejné
oči jako ona, ale ty jsi o naší podobnosti nikdy nemluvila. Myslela
jsem, že jsi zapomněla, jak vypadala.“
„Občas zapomenu,“ přiznala se Alista. Vytáhla Malindě zpod
řetízku pramen vlasů a upravila jí přívěsek na hrudi. „Ale přichází ke
mně ve snech, dokonce i nyní. A bratr Paolo měl pravdu, máš její
oči.“ Usmála se. „Taky se nebála kouzel.“
Malinda pohlédla na kámen a připomněla si dávnou událost.
Babička si kámen sňala z hrdla a svěřila ho bratru Paolovi, aby ho
bezpečně ukryl. Sotva opustil její komnatu, proměnila se v sokola a
tak kouzlem přelstila smrt. Pozorovala ji Alista, malé dítě, které nic
nechápalo. Bez kamene byla babička volná a mohla odletět. „Nikdy
ho nesundám,“ slíbila Malinda. „Ale co když budeš kámen nebo
knihu potřebovat?“
„Tvůj otec mě ochrání lépe než kámen a kniha,“ usmála se Alista.
„Vždycky to dokázal.“
„Já vím.“ Malinda pomyslela na klidný úsměv, který zdobil
Naninu tvář v kostele. Připomínal jí matčin. Ani jedna necítila
zmatek, strach nebo šílenství, kterým by jim pukalo srdce. Ale bylo
tomu vždycky tak?
„Mami, můžu ti položit pošetilou otázku?“
„Jistě,“ přitakala Alista.
„Vždycky jsi říkala, že láska je určena osudem a že na světě je jen
jediný muž, kterého budu moci milovat,“ začala Malinda a snažila se
pečlivě volit slova. „Tvrdila jsi, že to tak u nás bylo vždycky díky
našemu původu. Byli jste na tom s otcem stejně?“
„Ano,“ přikývla Alista.
„A byla vaše láska vždycky stejná? Milovala jsi tátu od první
chvíle, kdy jsi ho spatřila?“
„Vůbec ne,“ přiznala Alista se smíchem. „Setkali jsme se na naší
svatbě. A pak, když jsem Willa poznávala, byla jsem stále nešťastnější
– nenáviděla jsem ho.“
„Mami, to snad ne!“
„Ale ano, moje drahá. Bylo to tak,“ pokyvovala hlavou Alista.
„Jednou jsem se ho dokonce pokusila zabít a potom jsem mu utekla…
Ale po celou tu dobu jsem ho taky milovala.“ Usmála se. „To zní asi
velmi hloupě.“
„Vlastně ani ne,“ broukla Malinda. „A jak jsi na to pak přišla?“
„Že ho miluji?“ Alista se kousla do rtu. Bylo to dívčí gesto, které
ji rázem omladilo. Jako by byla v Malindině věku. „To přesně nevím.
Pamatuji si, že jsem si to nechtěla přiznat. Připustila jsem to až po
dlouhé době, ale domnívala jsem se, že Will mě nemiluje. Teď se mi
to zdá směšné, ale tehdy…“ Hlas jí selhal. „Rozhodně se nemusíš
obávat. Ať je ti předurčen kdokoli, najde si tě. A nezáleží na tom, co
uděláte nebo jaké překážky mezi vás osud postaví. Nakonec budete
spolu.“
Malinda se zachvěla a vybavila si Tarquinovy oči. „Když se nad
tím zamyslím, děsí mě to.“
„Nedivím se,“ pronesla Alista se smíchem. „Děsí tě to víc než
kouzla?“
Ano, pomyslela si Malinda, ale nahlas řekla: „Myslím, že ne.“
„Teď jdi spát.“ Alista vstala a Malinda ji následovala. „Jen nebesa
vědí, kdy se král rozhodne vyrazit. Možná vyjedeme hned ráno.“
Alista zvedla přívěsek na dlani. „Přísahej, že ho nikdy nesundáš.“
„Přísahám.“ Náhle si Malinda uvědomila, jak je smutné, že ji
rodiče tak brzy opustí. Válka může trvat roky, kdoví kdy je znovu
uvidí. Roztřásl ji podivný chlad. Objala matku co nejpevněji. „Je mi to
líto, mami. Chovala jsem se příšerně, já vím.“
„Ale ne, nic takového,“ uklidnila ji Alista a přitiskla ji k sobě. Pak
se odtáhla a zahleděla se dceři do očí. „Jen mi slib, že budeš opatrná.“
„Budu,“ slíbila Malinda a znovu sevřela matku v objetí. Nebyla
ctnostná ani moudrá a začínala věřit, že jí osud připravil tvrdou
zkoušku. Ale bude natolik opatrná, nakolik jí to povaha dovolí.
„Nezklamu tě, mami.“
Druhý den ráno byli vojsko i dvořané krále Jindřicha připraveni
vyrazit. Opodál stála malá skupina, která měla zamířit na Brinlaw.
„Budeš velet dvanácti mužům, kteří budou podléhat jen tobě,“
oznámil Will Tarquinovi uprostřed hlučného davu.
„I rytířům?“ zeptal se Tarquin s pokřiveným úsměvem.
„Zejména rytířům,“ odpověděl Will a usmál se. „Jsou jenom čtyři
a není jim víc než šestnáct – rádi budou někoho poslouchat. Ale
ostatní muži jsou zkušení vojáci. Neměly by tě potkat žádné nesnáze,
ale pokud přece jen, budeš připraven jim čelit.“ Podal Tarquinovi
srolovaný pergamen. „Kastelán na Brinlawu by tě měl poznat, ale pro
všechny případy si vezmi oficiální pověření.“
Tarquin přijímal svoji úlohu s těžkým srdcem. Tohle bylo špatné.
On není vhodný muž pro takový úkol. „Wille, máš jistotu…“
„Ano.“ Will vzhlédl, protože k nim přistoupil nějaký rytíř. „Rád
tě vidím, lorde Farrarsi.“
„Hezký den, lorde Brinlawe,“ odpověděl příchozí s příjemným
úsměvem. „Jeho Veličenstvo se ptá, zda už jsi připraven k odjezdu.“
„Skoro ano,“ odpověděl Will. „Ale odkdy máš postavení
pouhého herolda, můj pane?“
„Víš to stejně dobře jako já,“ zasmál se Farrars. „Ale kdo je tohle?
Tvůj syn?“
„To je bratr mé neteře, Tarquin FitzBrucl,“ odpověděl Will.
„Tarquine, představuji ti lorda Roberta Farrarse.“
„Můj lorde,“ uklonil se Tarquin.
„Těší mě, Tarquine,“ uklonil se Farrars. „Myslím, že už jsem o
tobě slyšel.“
„Pak o mně asi nesmýšlíš dobře,“ odpověděl potěšený Tarquin,
ale zůstával ostražitý.
„Ujišťuji tě, že je to naopak,“ zasmál se Farrars. „Brinlawe, bereš
mladého rytíře s sebou do Francie? To by nebylo hezké vůči
mladému králi a jeho bratrům, nemyslíš?“
„Tarquin jede na Brinlaw. Bude tam zatím dělat kastelána,“
vysvětlil mu Will.
„Velmi dobře,“ řekl Farrars. „Učinil jsi správně, tím jsem si jistý.“
„Vynasnažím se, abych nezklamal,“ promluvil Tarquin. Něco na
tom muži mu připadalo povědomé, ale nedokázal si uvědomit, co.
Nebyl schopen někam ho zařadit. Will ho znal dobře, ale představil
mu ho, Což znamenalo, že se s ním Tarquin nemohl setkat v době,
kdy byl Willovým pážetem. Účastnili se snad stejné křižácké
výpravy? Ale to ne, Farrars neměl na plášti kříž. Nicméně Tarquin
také ne.
„Povím králi Jindřichovi, že čekáme jen na jeho rozkaz,“ ukončil
Farrars rozhovor a uklonil se. „Ještě se uvidíme, Tarquine,“ dodal s
úsměvem a odešel.
Malinda slyšela hádku Lisbet a její matky až na chodbu.
Zaklepala a vzrušené hlasy zmlkly. Lisbet otevřela dveře. „Pojď dál,“
pozvala ji. „Přesvědč matku, ať přemluví tátu, aby mě nechal jít s
tebou na Brinlaw.“
„Dovol jí to, Druscillo,“ zaprosila Malinda. Jak jinak snese
samotu?
„Je mi líto, zlatíčka, ale otec už se rozhodl,“ usmála se Dru s
povzdechem. „Mimochodem, Malindo, viděla jsem, jaký jsi měla
včera večer úspěch.“ Malinda se na ni nechápavě podívala.
„Robert Farrars.“
„Ach,“ zatvářila se Malinda odmítavě. „To se dá stěží nazvat
úspěchem.“
„Nevím, proč,“ namítla nesouhlasně Dru. „Je docela příjemný a
hledá ženu, jak jsem slyšela. A je hezký.“
„Mami, nechej toho,“ pokárala matku Lisbet.
„On ještě není ženatý?“ zeptala se Malinda.
„Jeho manželka zemřela při porodu, když byl ještě velmi
mladý,“ vysvětlovala Dru. „Měl dva syny ve věku Filipa a Marka, ale
oba padli na křižácké výpravě ve stejném roce.“
„To je strašné,“ vzdychla Lisbet. „Chudák.“
„Ano, to je,“ souhlasila Dm. „Aleje poměrně mladý a má prý
obrovské jmění. A to už nemluvím o tom, že je královým oblíbencem.
Nějaká urozená dívka bude mít velké štěstí, až se s ní lord Farrars
ožení.“
„Nepochybně,“ špitla Malinda a vrhla pohled na Lisbet. Ta
převrátila oči v sloup, aby jí vyjádřila sympatie.
„Haló!“ Do komnaty vběhl Willie. „Už jedeme. Táta říkal, že se
máte přijít rozloučit.“
Malinda s Lisbet vyběhly na nádvoří s malým Williem v patách.
Will Brinlaw stál včele průvodu vedle krále a jeho žena hovořila
opodál s Tarquinem a Raynardem. „Tak brzy?“ postěžovala si
Malinda a objala matku.
„Jindřich už chce vyrazit,“ vzdychla si Alista. „Říká, že do pátku
musíme být v Southamptonu, jinak válku prohrajeme.“
Vtom k nim přistoupili Will, Mark a Filip. „Viděl někdo de
Lanceyho nebo Nan?“ zeptal se Will. Malý Willie na něho začal
šplhat jako na strom.
„Viděla jsem je u snídaně,“ odpověděla Alista. „Nejedou snad s
námi?“
„Už jdou,“ zvolal Tarquin. Sotva se Nan objevila ve dveřích věže,
zmocnil se jejího závoje vítr. Guy se zastavil na schůdku vedle ní a
připjal jí ho.
„Konečně jste tady,“ vyrazil ze sebe Will. Jeho slova zněla přísně,
ale usmíval se.
„Omlouváme se,“ zamumlal Guy, když došli s Nan až k nim.
„Měli jsme nějaké těžkosti při balení.“
„Spíš při oblékání,“ zasmála se Nan a novomanžel se začervenal.
„To už jsou všichni připraveni?“
„Vypadá to tak,“ odpověděl jí strýc a zamračil se.
„Netrap je, Wille,“ vložila se do věci Alista. „Už jsou tady a
můžeme vyrazit.“
Počkat! chtěla vykřiknout Malinda. Najednou se všechno dálo
příliš rychle. Matka se začala loučit s Druscillou, Lisbet políbila
Filipa. Za chvíli budou pryč a ona netušila, co s ní bude. Celý svět se
obrátil vzhůru nohama a ona už nemohla dělat nic.
„Malindo,“ hlesl Willie a stiskl jí ruku. Poklekla před ním a
objala ho. „Chtěl bych, abys jela s námi,“ vypravil ze sebe a bylo znát,
že polyká slzy.
„Já taky, příšerko,“ zašeptala Malinda a políbila bratra na tvář.
„Ale brzy se zase uvidíme.“
„Slibuješ?“ zeptal se a ustoupil o krok dozadu, aby na ni lépe
viděl. „Slibuješ, že tu budeš, až se vrátíme?“
„Samozřejmě. To ti slibuji,“ prohlásila Malinda. „Kde jinde bych
byla?“ Chlapec vypadal najednou tak polekaně, že jí ani nepřipadal
jako jejich malý Willie.
„Vrátíme se, než se naděješ,“ zahlaholil Mark. Podal Malindě
ruku a pomohl jí vstát. „Willie, běž za mámou a řekni jí, že už
musíme vyrazit.“
„Nechají tě s otcem?“ zeptala se Malinda, když malý Willie
odběhl. Bylo toho tolik, co chtěla Markovi říct. Měla na srdci spoustu
otázek, ale během posledních dnů byla roztěkaná a teď už nebyl čas.
Mark se jí zdál šťastnější než o Vánocích, přestože šel do války, ale
ona stále netušila, co ho tehdy mučilo. Přešlo ho to, nebo svoje
trápení jen lépe skrývá?
„Kdoví,“ pokrčil rameny. „Ale na tom nezáleží.“ Pohlédl přes
rameno na Tarquina, který se loučil s Nan a s Guyem. „Slib mi, že ho
nebudeš dráždit.“
„Až budeme na Brinlawu?“ zasmála se. „Dobře, ty mentore,
slibuji.“
„Myslím to vážně, Malindo.“ Dotkl se lokny, která jí vyklouzla
zpod roušky. „Tarquin není táta nebo Raynard, ten nebude vědět, jak
má reagovat na tvé vylomeniny.“
„Vylomeniny?“ zopakovala a zvedla obočí.
„Neuraz se – ty víš, co mám na mysli,“ zamračil se. „Má tě
ochránit a zajistit ti bezpečí, a to ty nechceš. Musíš mi slíbit, že mu
umožníš splnit úkol.“
„Oba moji bratři ode mě vyžadují sliby,“ utrousila Malinda s
lehkým úsměvem, ale zamrazilo ji. Mark vyslovil příkrá slova, v
očích však měl obavy.
„Malindo, prosím,“ naléhal. „Slib, že ho nebudeš zbytečně
provokovat.“
„Dobře,“ vyhrkla Malinda a popleskala Marka po tváři, což mu
dělávala, když byl malý. „Slibuji.“
Jindřichovi trubači zaduli a armáda se pohnula kupředu.
Zanedlouho se vinula v podhradí jako dlouhý had. „Určitě jsem něco
zapomněla,“ řekla rozčileně Nan a naposledy objala Tarquina.
„Koupím ti to, ať je to cokoli,“ sliboval Guy a odváděl ji ke
kočáru.
Malinda šla z jednoho objetí do druhého. Mark s Filipem se
rozloučili a rozjeli se ke svým družinám. „Buďte opatrní!“ zavolala
na ně.
„Napište brzy!“ dodala Lisbet.
„Napíšeme!“ odpověděl Filip a v trysku otočil koně, aby jim
naposledy zamával. Byl to bláznivý trik, při kterém by méně zkušený
jezdec přeletěl koni přes hlavu. „Ty taky napiš, sedmikrásko!“
„To ti slibuji!“ zavolala na něho Malinda.
„Pojďme,“ vyzval Will manželku a vzal ji za ruku. Pak se dotkl
Malindiny tváře. „Už jsi nám odpustila?“
„Samozřejmě.“ Malinda se mu vrhla do náruče a bojovala se
slzami. Je už přece dospělá žena, a ne dítě, které pláče, když je rodiče
nechávají doma. „Brzy se vraťte!“
Alista je pozorovala a u srdce cítila podivné chvění. Také kdysi
takto líbala svého otce na rozloučenou, a pak už ho nikdy neviděla.
Nepůjdeme? zeptala se málem nahlas. Ale bylo to pošetilé.
Pohlédla na Tarquina a viděla, že rovněž pozoruje Malindu a Willa.
Na jeho hezké tváři byla kamenná maska jako vždycky, když byl
silně dojatý. Měla by s ním promluvit, přinutit ho, aby si s ní
popovídal. Ale už není čas…
„Šťastnou cestu, mami,“ vzlykla Malinda.
„Tobě taky,“ odpověděla Alista. Měla pocit, jako by jí rvali srdce
z těla, ale pláč by nepomohl. „Brzy se uvidíme, zlato.“
Když se dal průvod do pohybu, Tarquin pozoroval, jak se
Malinda brání slzám. Byla tak krásná a tolik se snažila být statečná.
Najednou ho zavalila vlna ochranitelského citu. „To bude v
pořádku,“ promluvil k ní.
Obrátila k němu oči chladné jako smaragdy. „Ano, bude,“
souhlasila a její tón byl stejně chladný jako oči. „Nerozumím ti.
Nevím, co chceš. Nevím, co jsi napovídal otci, že tě učinil kastelánem.
Ale ani na chvíli si nemysli, že já jsem něco jako hrad. Nade mnou
moc nemáš, já se nenechám ovládat.“
„Myslíš, že to mám v úmyslu?“ zeptal se a v hlase mu zazníval
vztek. „Domníváš se, že jsem sám požádal Willa, aby mi svěřil hrad a
s ním i rozmazlenou dceru? Proč bych to dělal? Věř mi, Malindo,
kdybych si mohl vybrat, byl bych teď na moři a nemířil bych na
Brinlaw. Nenávidím hrady a…“ Zmlkl. Poprvé v životě ovlivnilo cosi
jeho vztek dřív, než ho zcela ovládl – byla to náhlá zranitelnost v
jejích očích.
„A nenávidíš mě?“ dokončila větu za něho jako otázku.
„Ne,“ odpověděl rychle a vztek ho opustil. „Samozřejmě že ne.
Ale nežádal jsem o to. Tvůj otec mě poprosil, abych po dobu jeho
nepřítomnosti chránil tebe i Brinlaw, a já jsem nemohl odmítnout.“
„Ale kdybys mohl, udělal bys to,“ pronesla ostrým tónem.
„Ano.“ Pohlédl za ni, neboť nebyl schopen pohlédnout jí do očí.
„Nemám ti za zlé, že mi nedůvěřuješ. Nepatřím sem. Určitě bych tě
neměl hlídat právě já. Ale jsme spojeni.“ Lisbet stála se svými rodiči
jen několik kroků od nich a Tarquin viděl, že je pozoruje. „Takže ti
navrhuji tohle,“ pokračoval. „Budeš se snažit nedělat nebezpečné a
bláznivé věci a já tě nechám na pokoji.“ Malinda se začervenala.
„Domnívám se, že ti nemohu nabídnout nic lepšího.“
Co chceš? ptala se v duchu Malinda. Sotva ji políbí, hned ji od
sebe odvrhne. Věděla, že jsou nějak spojeni, a děsilo ji to k smrti. Jistě
měla víc důvodů k obavám, třebaže on toužil utéci a nechat ji
samotnou. „Vypadá to, že se budu muset podřídit,“ vyslovila
pomalu, otočila se a vešla do hradu.
Když se za několik dnů družina ubírala k Brinlawu, měl Tarquin
už tisíc důvodů, aby litoval svého rozhodnutí a proklínal svoji
oddanost Willu Brinlavvovi.
Malinda vždycky odmítala podřídit se autoritám, ale vůči
Tarquinovi byla zvlášť vzdorovitá. Pokud navrhl, aby ženy
nastoupily do nosítek, v nichž by byly bezpečné před případnými
potulnými rytíři, postavila si Malinda hlavu a zůstala sedět na koni.
Navrhl-li Tarquin, aby jeli všichni na koních, protože chtěl
dorazit na určité místo před setměním, byla Malinda najednou ospalá
a trvala na tom, že si potřebuje zdřímnout v nosítkách. Mladí rytíři,
kteří je doprovázeli, tonuli v rozpacích. Tarquina se báli a
respektovali ho, ale Malindu zbožňovali a její drzý postoj jen
zdůrazňoval fakt, že přijímají rozkazy od podřízené osoby. Pěšáci
byli přesvědčeni, že lady Malinda má převahu, a začali uzavírat
sázky na to, kdy Tarquin prohraje.
Třetí den cesty předjela Malinda se dvěma rytíři družinu, aby
mohla pustit sokola na lov v lukách, třebaže jí to Tarquin zakázal.
„Odvažuji se doufat, že sir Harold a sir Bruče mě ochrání před
vrahouny, ukrývajícími se v trávě,“ zasmála se, když ho míjela.
„Ty nejsi ve své kůži, takového tě neznám,“ broukl sir Artur,
nejmladší z Brinlawových rytířů, který jel vedle Tarquina.
„Ale jsem,“ utrousil Tarquin se smutným úsměvem a pozoroval
sokola, jak slétá a usedá na Malindinu pěst. Dravý pták, a je krotký
jako holub. Není pochyb, že jeho zkrotila stejně. Díval se jen na ni a
nedokázal myslet na nic jiného. Její úsměvy, útočné poznámky a
pohazování zlatými kudrnami představovaly drobné háčky, jimiž si
zachytávala jeho duši a přitahovala ji blíž k sobě. Přiváděla ho tím k
šílenství. Navíc si byl jistý, že to Malinda ví. Ponížil ji a ona ho teď za
to trestala. Nedivil se jí, měla si však uvědomit, že mu nic jiného
nezbývalo. Ale byla ještě dítě, zlobivé a zároveň přitažlivé dítě s
ženským tělem. Musím ji bezpečně dopravit domů, říkal si znovu a
znovu a bylo to jako zaříkadlo, které mu udržovalo duševní zdraví.
„Už se stmívá,“ řekl Artur a pohlédl veliteli do očí.
„Ano,“ přitakal Tarquin a pohlédl na oblohu, na níž se kupily
mraky. „Měli bychom se utábořit, než se dá do deště.“
„Pojedu to oznámit své paní,“ rozhodl se Artur a rozjel se za
Malindou. Muži sesedli z koní a začali budovat tábor.
„Zastavujeme,“ zavolal Artur.
„Už?“ vyhrkla nešťastně Malinda a pohladila Rufuse po hrdle,
aby ho po lovu uklidnila.
„Bude pršet,“ uvedl na vysvětlenou Artur.
„Zbytečné obavy,“ vyhrkl Harold. „Pojď, má paní. Pokud je rytíř
tvého otce tak bázlivý, doprovodíme tě sami a zbytek družiny nás
dostihne zítra ráno.“
„Já nevím,“ řekl Bruče nejisté a pohlédl na olověnou oblohu.
„Myslím, že to je náramný nápad,“ vydechla Malinda. „Déšť
může být osvěžující.“ Odměnila Harolda svým nejsladším pohledem
a přidala úsměv. „Jsem si jistá, že budu v dobrých rukou.“
„Na to vsadím život, má paní,“ odpověděl Harold, ale v krku
cítil knedlík. „Dobře,“ souhlasil Artur s ďábelským úsměvem.
„Oznam to veliteli, sire Harolde.“
Arturova poslední věta vrátila rytíře nohama na zem tak rychle,
jak jeho přítel čekal. „Ale zdá se, že mraky jsou příliš temné,“ řekl
Harold a začervenal se.
„Ano,“ přidal se Bruče s omluvným úsměvem. „Opravdu
vypadají dost zlověstně.“
„Zbabělci,“ rozesmála se Malinda. „Stydím se za vás oba.“
Otočila koně a pustila se cvalem k táboru.
11. Kapitola
Malinda seděla ve stanu a naslouchala šumění deště. Byla
znechucená. Nenáviděla se za to, jak hanebně se chová. Dobře věděla,
co o ní muži říkají, a zcela s nimi souhlasila. Ale věděla, že nedokáže
přestat. Nedělala to proto, aby vzbudila pozornost rytířů, naopak. Ve
srovnání s Tarquincm jí sir Bruce se sirem Haroldem připadali jako
malí chlapci. Nezajímali ji, chtěla Tarquina a toužila po něm každým
dnem víc. Ale on neprožíval totéž. Plnil svoji povinnost a jí si
nevšímal. Proto se rozhodla, že mu co nejvíc zkomplikuje život.
Služebná přinesla jídlo a Malinda se na ni usmála. „Děkuji,
Hildo, běž si odpočinout.“
„Děkuji, má paní.“ Služka zapálila svíčky vedle Malindina lůžka
a položila na malý stolek knihu kouzel. Na této cestě začal nový
rituál. Jako většina služebných na Falconskeepu znala i Hilda
tajemství své paní alespoň natolik, aby věděla, že kniha slouží ke
studiu kouzel. „Není pochyb, že velitel vyrazí, jakmile přestane
pršet.“
Malinda pozorovala dívku, jak rozestýlá postel. Poté se Hilda
usmála, uklonila se a vyšla ze stanu. Malindě chyběla Lisbet. Kdyby
tak byla tady… Ale ne. Lisbet by ji vyplísnila za nevhodné chování.
Její pronikavé oči by žádaly pravdu a přinutily by Malindu vše
vysvětlit. A ona nechtěla vysvětlovat nikomu, ani sobě.
Vybavila si první setkání s Tarquinem, zneklidňující touhu v jeho
očích. Domnívala se, že je duch, který ji přišel zabít, nebo tulák, který
ji hodlá připravit o čest. Ale měl složitější a nebezpečnější povahu než
muži, jež znala. Sám byl vystrašený. Byl vyděšený hoch, který vyběhl
z hořící chaty v její vidině, rváč, jenž chtěl pro nic za nic zabít cizího
muže na svatbě sestřenice, ataky zakázaný milenec, rozpalující ji
svými polibky. Rovněž byl otcovým důvěryhodným kastelánem,
který ji poslal spát jako zlobivé dítě. Nemohla by se za něho provdat,
nemohla by se přinutit ho milovat. Byl sluhou jejího otce, takže jejich
spojení by bylo nevhodné, a kromě toho ji děsil k smrti. Ale chtěla ho
a dostane ho. Zahoří pro ni stejně, jako plane ona pro něho, a pozná,
jak trpké je odmítnutí. Možná je dětinská, přeje-li si to, možná je
rozmazlená holčička, jak ji nazval, ale na tom nezáleží. Přinutí ho,
aby byl její, a pak ho pošle pryč. Sama rozhodne. Jen ona bude mít
možnost volby.
Déšť ustal po půlnoci. Mraky se roztrhaly a odhalily kulatý
měsíc. Malinda si přehodila plášť přes noční košili a bosá vyšla do
vlhké noci.
Většina mužů už spala ve stanech pevně uzavřených proti dešti.
Minula dva rytíře, kteří měli hlídku. Uklonili se jí a Malinda se na ně
usmála. Asi si pomysleli, že její vycházka je poněkud neobvyklá. „Je
všechno v pořádku, má paní?“ zeptal se jeden z nich. „Můžeme pro
tebe něco udělat?“
Vtom spatřila Malinda Tarquina. Stál pod starým dubem na
okraji kruhu ozářeného ohništěm.
„Ne, děkuji,“ odpověděla. „Všechno je v pořádku.“ Tarquin byl
otočený zády k táboru a vycítil, že se k němu blíží, třebaže její malé
nohy našlapovaly velmi tiše. „Tentokrát nejsem neviditelná,“
zašeptala a položila mu ruku na paži. „A jsem oblečená.“
Podíval se na ni a usmál se. „Téměř ano,“ odpověděl.
„Mimochodem, ještě jsi mi nevrátila košili.“
„A taky ti ji nevrátím.“
Tarquin pohlédl stranou a úsměv mu zmizel ze rtů. „Chci se ti
omluvit,“ pokračovala Malinda, neboť se nemínila nechat odradit.
„Vím, že jsem se chovala nesnesitelně.“ Tarquin neodpověděl. ,,
Omlouvám se,“ dodala škádlivým tónem, který se pro omluvu vůbec
nehodil.
„Opravdu?“ obrátil se tváří k ní a zkřížil paže na hrudi.
„Nevšiml jsem si, že bys byla někdy jiná, ale je pravda, že zas tak
dobře tě neznám.“ Vypadala jako princezna ze starodávné pověsti,
jako víla, zrozená z vodních par. „Měla bys jít spát,“ ponoukl ji a opět
se zadíval jinam.
„Ty taky.“ Les byl plný zvuků. Ptáci a cvrčci oslavovali konec
deště. Mladí lidé stáli pod nebesy z lesknoucích se listů a zdálo se
jim, že jsou na světě sami. „Měla jsem přinést Rufuse,“ zauvažovala
Malinda nahlas a vzhlédla k němu.
„Proč mu říkáš Rufus?“ zeptal se. „Proč ne třeba Hannibal,
Buzzy nebo Jack?“
„Já nevím,“ zasmála se. „Prostě jsem měla dojem, že Rufus je
jeho jméno.“
„Mluvíš jako Nan,“ usmál se. „Měla současně tři různé psy a
všem dala jméno Virgil.“
„Ano, já vím,“ řekla Malinda. „Pokud se během posledního
měsíce nestalo neštěstí, čeká nás jeden z těch Virgilů doma.“
„To nemyslíš vážně…“
„Ale ano.“ Malinda se natáhla k nejbližší větvi a setřásla na ně
spršku dešťových kapek. „Nan plakala, když ho opouštěla, ale ten
chudák by nezvládl cestu na Bruel, a do Francie už vůbec ne. Je starý
jako Metuzalém, napůl slepý a odporně páchne. Ale Nan ho přesto
zbožňuje.“
„To je její dar,“ odpověděl Tarquin. „Má ráda stvoření, která
nedokáže milovat nikdo jiný.“
„Zřejmě máš na mysli sebe.“
„Ano.“
„A co moje matka? Má stejnou schopnost?“
„Ano.“
„Chápu.“ Toužila dotknout se ho, byť si to asi nepřál. Udělala by
to jen proto, aby ho potrápila. Pomyslela na dítě, které viděla v hořící
chatrči. Mělo stejný pohled. Vybavila si dotek Tarquinových rtů při
setkání v lese, než se dala na útěk, a pak znovu v jeho komnatě na
Bruelu. Tehdy ho políbila jako první a její opatrné plány na pomstu
se změnily v něco mnohem vážnějšího. „Proč mě nechceš?“ slyšela
samu sebe.
Tarquin se na ni jen díval, neschopný odpovědět.
Otázka zněla tak něžně a upřímně! Chci tě, toužil odpovědět. Měl
touhu vzít ji do náruče a líbáním ji zbavit strachu. Najeden prchavý
okamžik si představil, jaké by to bylo, kdyby mu patřila. Vzpomněl si
na první polibek, nevinný a váhavý. Malinda Tarquina znala – ba ne,
poznala jen jeho lživou podobu, kterou oklamal i její rodiče. Jen
jednou spatřila záblesk jeho pravého já. Bylo to v lese na Bruelu.
Dotkl se jí a ona se dala na útěk. „Proč to chceš vědět?“ zeptal se
nahlas.
„Já… nechci,“ zakoktala a nasadila si obvyklou masku. Zase byla
tím lehkomyslným děvčetem, ale bylo to zbytečné. On už spatřil
pravdu. Pokoušela se vymyslet něco, co by ho ranilo, aby znovu
vybudovala obranný val, ale políbil ji dřív, než mohla promluvit.
Byla ztracená.
Neměl v úmyslu dotýkat se jí. Když k ní vztáhl ruce, jako by ani
nebyly jeho. Sotva však okusil její ústa, začala ho unášet zoufalá
touha. Prožíval ten okamžik plně, omámen jejím sladkým dechem.
Laskal křivku jejího hrdla a čelisti, hladil pleť hladkou jako hedvábí,
která pokrývala jemné, jakoby ptačí kůstky… Sokolí víla.
Malinda pocítila slabost v kolenou a zdálo se jí, jako by se s ní
zatočil svět. Neobjal ji, jen ji líbal. Její vlastní trik se obrátil proti ní.
Přerušila polibek a s pootevřenými rty ustoupila dozadu. Zahleděla
se mu do očí. Nesnažil se ji zadržovat, nevztáhl k ní ruku, zrak však
neodvrátil. Malindě se sevřelo srdce. V této chvíli byl jak chlapcem z
chatrče, tak mužem z lesa. Chtěla ho jako ještě nikdy. „Tarquine,“
oslovila ho a vztáhla k němu ruce. Chytil ji za zápěstí a sevřel je tak
silně, až vyjekla. Domnívala se, že ji odstrčí, a už se obrňovala proti
vlně ponížení a vzteku, která ji hrozila zavalit. Ale on ji jen držel a
vpíjel se očima do jejích. Trvalo to celou věčnost. „Tarquine?“
zašeptala znovu a s námahou se nadechla. Zavřel oči a rychle sklonil
tvář k jejím dlaním. Políbil je a klesl na kolena. Malindou proběhlo
zachvění, a když přitiskl tvář k jejímu lůnu, zapotácela se. Dosud se jí
nikdo takto nedotýkal, nedokázala si to ani představit. Jeho horký
dech ji zahříval i přes plášť a Malinda se musela opřít zády o strom,
aby neupadla. Položila mu ruce na ramena. Tarquin pomalu vstával,
líbal ji po celém těle a přitom ji objímal kolem pasu. Toužil po ní, teď
už to nemohl popřít. Přála si, aby ho dokázala potrestat a odstrčit.
Ale nemohla. Zvedl hlavu, aby se na ni podíval, a Malinda uchopila
jeho tvář do dlaní, opilá touhou, kterou spatřila v jeho očích.
Ticho přerušil zvuk napínaného luku a Malinda vylekaně
pohlédla stranou. Tarquin ji bleskově strhl k zemi. Vystřelený šíp
minul těsně jeho rameno a zapíchl se do silného kmene stromu.
Najednou se odevšad začaly ozývat výkřiky vítězné i zděšené. „Sehni
se,“ nařídil Tarquin a popadl Malindu za zápěstí. Rozběhli se těsně
vedle sebe.
Malinda klopýtla, ale snažila se udržet tempo. V jediném
okamžiku se ocitli uprostřed bitvy. Malinda nemohla pochopit, co se
děje. Naštěstí Tarquin dobře věděl, co má dělat. „Držte se
pohromadě!“ vykřikl na své muže. Okamžitě ho poslechli. Oba rytíři,
kteří měli hlídku, krváceli. Ze stanů vybíhali napůl odění bojovníci s
tasenými meči. Ze tmy vyskakovali muži, oblečení do kůží a
odraných šatů, rozmetávali ohniště a vystřelovali šípy na všechny
strany. Byli to snad potulní lapkové? Zdálo se však, že plní jisté
poslání. Byli velmi dobře zorganizovaní a obklíčili tábor ze všech
stran. Jeden z útočníků se natáhl po Malindě, ale Tarquin jí smýkl za
sebe, zvedl meč a vzápětí ležel muž na zemi v tratolišti krve.
Nekřič, napomínala se Malinda a snažila se zůstat klidná. Nekřič,
nekřič, nekřič. Za Tarquinem se objevil další muž a Malinda vykřikla,
ale Tarquin se otočil včas. Mečem prudce sekl po útočníkových
pažích a pěstí ho udeřil do tváře. Malinda uslyšela křupnutí a muži
vystříkla krev z nosu i z úst. Padl na kolena a přitom chytil Malindu
za košili. Tarquin ho odmrštil kopnutím a oběma rukama mu vrazil
meč do hrudi takovou silou, že ho přibodl k zemi.
„Hildo,“ zvolala Malinda ve snaze překřičet hluk. „Musím…“
„Ty!“ Tarquin popadl za rukáv sira Bruče. „Běž s ní a najděte
komornou. Odveď je odtud.“
„Ne!“ zvolala Malinda.
„Udělej, co říkám,“ nařídil Tarquin a vložil její ruku do rytířovy
dlaně.
„Ano,“ vyhrkl mladík a táhl Malindu pryč.
Její stan byl roztržený a pod zmuchlanou plachtovinou se něco
pohybovalo. „Hildo!“ vykřikla Malinda, vytrhla se Brucemu a
přiskočila ke stanu. Náhle plachtou projela dýka a v otvoru se
objevila vystrašená tvář komorné. „Jsi v pořádku?“
„My… myslím, ž… že ano,“ vykoktala Hilda a s námahou se
postavila. V náruči svírala Malindiny věci. „Co se stalo, má paní?“
„Já nevím,“ řekla Malinda. „Strhlo se to z ničeho nic.“
„Má paní, pojď,“ poháněl ji Bruče. „Musím pro tebe najít nějaký
bezpečný úkryt…“
„Ale kde?“ zeptala se Malinda. Kolem nich zuřil boj, ale Malinda
si všimla něčeho zvláštního. Podle zvyklostí měly být ohrožovány
ony dvě s komornou. Pokud je napadli lapkové, což se zpočátku
zdálo, byly by pro ně dvě ženy nejvzácnější kořistí. Ale když teď
nebyla s Tarquinem, nezajímal se o ni nikdo kromě Bruče. Tarquin…
Podívala se za sebe a zaměřila pozornost situaci kolem něho. Sleduj
detaily, slyšela v duchu otcův hlas. Najdi klíč.
Útočníci utvořili kruh, což dávalo smysl, protože tábor měl tvar
kruhu. Na některých místech se dostali hlouběji, protože obránci
padli. Ve středu stál Tarquin a odrážel útoky ze všech stran. To on
byl klíč, muži tady byli kvůli němu. Nyní se bil se dvěma současně a
Malindě bušilo srdce strachem. Ale nezdálo se, že by mu nerovný
souboj činil problémy. Jeho meč opisoval lehké oblouky jako
smrtonosná kosa. Vzápětí mu jeden soupeř padl mrtvý k nohám a
jeho hlava se odkutálela do tmy. „Tarquine!“ vykřikla Malinda
zděšeně.
Tarquin ji neslyšel, nevnímal vůbec nic. Teď na něho najížděl
jezdec nahrbený v sedle. Tarquin se právě zbavil druhého útočníka
tím, že ho sekl do nohou. Hbitě se otočil a chytil uzdu koně. Jakmile
měl jeho hlavu přímo nad sebou, trhl uzdou vší silou, ramenem
uštědřil koni nečekanou ránu.
„Udělej něco,“ zamumlala Malinda a s hrůzou v očích
pozorovala Tarquina. „Musíme něco udělat.“
„Tady.“ Hilda jí podávala knihu kouzel. „Pomůže to?“
„Já nevím.“ Malinda se mohla udělat neviditelnou, ale nedostala
by se z kruhu, protože kolem ní bylo nejméně dvanáct mužů. Mohla
udělat Tarquina neviditelným, ale to by musela najít zaříkadlo a
vyslovit je. Na to nebyl čas. Přitiskla si knihu k hrudi a rychle
přemýšlela. Najednou se znovu zatáhlo a v dálce se ozval rachot
hromu.
Tarquin se překulil na záda a spatřil, jak kopyta koně dopadají
na ležícího protivníka a dupou po něm. Jezdec však divoce trhal
uzdou, aby koně obrátil. Tarquin se dostal do dřepu, vytáhl dýku, a
když se kůň otočil, vrazil ji jezdci hluboko do nohy. Muž zavyl
bolestí. Tarquin se mu pověsil na zraněnou nohu, aby ho stáhl ze
sedla, a muž zvedl luk a vystřelil. Šíp škrábl Tarquina do ramene a
rozřízl mu kůži. Jezdec spadl z koně a v příští vteřině se oba muži
váleli v blátě. Padaly na ně první kapky deště.
Rozpršelo se a oblohu proťal blesk. „Výborně,“ zabručel Bruče
ironicky. „Přesně tohle potřebujeme.“
„Ano,“ řekla Malinda a pohledem se vpíjela do Tarquina. Stalo se
něco podivného a způsobila to ona. Cítila, jak v ní pulzuje síla.
Tarquin už stál na nohou a kolem něho se vršila bezvládná těla. Ale
stále se na něho vrhali noví a noví útočníci, další temné postavy
přicházely ze tmy. Zachvěla se chladem. Znovu se zablýsklo a
zahřmělo tak silně, jako by pukala země.
Tarquinovi zvonilo v uších. Cítil, že ztrácí sílu. Sval v rameni měl
natržený, jak prudce zastavil koně, a paže mu nebyla k ničemu.
Zranění způsobené šípem začínalo bolet. Vrhl se na něho stejně
vysoký, ale silnější hromotluk. Tarquinovi připadal jako býk.
„Nechceme tě zabít,“ ušklíbl se obr. Byla to první slova, která
Tarquin uslyšel od začátku útoku. Bláznivě se mu ozývala v hlavě.
„To chce někdo jiný.“ Kroužili kolem sebe s pozvednutými meči.
Tarquin zaútočil jako první, avšak neobratně. Muž se rozehnal a
zasáhl ho pěstí do čelisti tak silně, až se Tarquinova hlava zaklonila
dozadu. Zapotácel se. Malinda… Kde je Malinda? Snažil se
rozhlédnout a vtom ho soupeř zasáhl jilcem meče do spánku.
Tarquin se zapotácel a padl. Viděl oslepující záblesk, jak muž zvedl
meč.
Hilda chytila svou paní za paži, ale Malinda byla klidná. „Pojď,“
promluvila tajemnou řečí vil a nastavila tvář větru. Slova se jí tvořila
v mysli. „Pojď sem.“ Hromotluk se chystal Tarquina znovu udeřit a
Malinda vykřikla slova znovu, aby přehlušila bouři. „Pojď sem!“
Do meče uhodil s ohlušujícím zapraskáním blesk. Zbraň zazářila
bělomodrým plamenem a poté explodovala. Muž vzplál jako
pochodeň. Hilda křičela. Tarquin se roztřeseně postavil ve chvíli, kdy
útočník dopadl s očima rozevřenýma úděsem na zem. Jeho rty se
ještě pohybovaly a plameny mu olizovaly tvář, Pak byl konec.
Jeho kumpáni strnuli hrůzou a muži z Tarquinovy družiny také
hleděli na velitele se strachem. Najednou se nepřátelé rozběhli do
lesa. „Počkat!“ vykřikl Tarquin na jednoho ze svých rytířů, který se
chtěl vydat za nimi. Chytil ho za rameno. „Nechejte je jít.“
Brinlawova družina převyšovala počtem tlupu násilníků, ale ti by
měli v lese výhodu. Z úkrytů za stromy by mohli zabíjet rytíře
jednoho po druhém.
„Co jsi udělala?“ zeptal se Bruče Malindy, příliš otřesený, než
aby byl zdvořilý. Viděl, jak přivolala z oblohy blesk. „Jak…?“
„Já jsem neudělala nic,“ odpověděla Malinda svým prostořekým
tónem. Bylo jí špatně, země se jí pod nohama houpala, ale snažila se
nedat to najevo. Ubohý rytíř se na ni díval, jako by byla samotná
Hekaté a vystoupila z pekla.
Tarquin k nim potácivě přistoupil. „Běž pomoci ostatním,“
přikázal siru Brucemu. „Zjisti, kolik máme raněných a kolik
mrtvých.“
„Myslíš, že se vrátí?“ otázala se Hilda Tarquina.
„Ne,“ odpověděl. Byl slabý, jako by příliš pil nebo pozřel
ledovaté byliny. Nepříjemný pocit se zhoršoval. „Zdá se, že je lile.sk
pěkně vyděsil.“
„Ani se nedivím,“ zamumlal Bruce, vrhl významný pohled na
Malindu a šel splnit rozkaz.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tarquin. „Jste obě v pořádku?“
„Ano,“ odpověděla Hilda.
„Nám je dobře,“ řekla Malinda. „Ale tobě ne.“ Tarquin krvácel m
škrábance na čele a bylo jasné, že sotva stoji na nohou. „Pojď sem,
posaď se.“
Tarquin chtěl odporovat, ale nohy ho neposlouchaly, takže se
těžce sesul k zemi na místě, kde právě stál. „Řekni jim, ať složí
stany,“ obrátil se k Hildě. „Za úsvitu vyrážíme.“
„Běž,“ vydechla Malinda a začala rozepínat Tarquinovi košili.
„Zvládnu to sama.“
„Ano,“ odpověděla Hilda a vydala se za sirem Brucem.
„Co vlastně děláš?“ zeptal se Tarquin, když mu Malinda
trhnutím rozevřela košili ještě víc.
„Jsi otrávený.“ Malé škrábnutí na krku začínalo rudnout.
„Musíme zkontrolovat ostatní. Dokáži si s tím poradit, ale jen v
případě, že se jed nedostane do krve.“
Tarquin pozoroval, jak Malinda opatrně zkoumá okolí rány.
Obočí měla nakrčené soustředěním a její pohyby byly lehké, ale jisté.
„Zdáš se mi docela klidná.“
„To je jen zdání, ujišťuji tě,“ usmála se Malinda. „Jakmile
budeme na Brinlawu, mám v úmyslu změnit se v hysterku.“
„Díky za varování.“ Nadzvedla si okraj pláště a uchopila malý
sametový váček, který měla ovázaný kolem stehna. „Co je to?“ zeptal
se. Chtěl pokračovat v rozhovoru, aby si nemusel všímat její nohy
nebo mokré lněné košile, která se jí lepila na tělo.
„Kouzlo,“ odpověděla. „Musíš mi jen věřit a vydržet to.“
Vytáhla z váčku svazeček sušeného listí omotaný jasně rudou
přízí a podržela ho na dlani, aby nasákl deštěm. „Vlastně je to úplně
obyčejný léčivý prostředek z bylin. Já jen zařídím, aby působil
poněkud rychleji.“ Malinda sevřela listy v dlaních a mnula je v
prstech, aby změkly. „Takže si opravdu myslíš, že jsme v bezpečí?“
„Alespoň pro dnešní večer.“ Tarquin měl hlavu těžkou a musel
bojovat, aby udržel otevřené oči. „Ale hned ráno se vydáme na cestu
a zastavíme až na Brinlawu.“
„Doma,“ opravila ho. „Proč nemůžeš říct prostě doma?“ Přitiskla
mu hustou zelenou kaši z listí na ránu a pod špičkami prstů cítila, jak
pulzuje. „Cítíš to?“
„Ano.“ V celé paži cítil pálení, jako by mu v žilách proudily
drobné ledové krystalky, ale postupně se zbavoval malátnosti. „To
není můj domov.“
„Samozřejmě že je. Prožil jsi tam většinu života.“ Malinda tušila,
že jed přestává působit. Viděla, jak z rány vytéká zelenobílá tekutina,
na pohled odporná, ale neškodná. Ať to byl jakýkoli jed, nebyl
smrtelný, neboť tělo se ho zbavilo příliš snadno. „Ale zapomněla
jsem, ty jsi jako vítr.“
„Něco takového,“ usmál se. Tato nová Malinda ho vlastně
překvapila. Nebyla to ani mystická žena-víla, ani tvrdohlavý spratek.
Nová Malinda byla dospělá, schopná a klidná žena. Neplakala
hrůzou a po útoku nepropadala záchvatům vzteku. Dělala, co bylo
třeba. „Nemusíš si se mnou dělat starosti,“ dodal.
„Ale musím.“ Okrajem košile otřela jed v okolí rány a přitom tiše
odříkávala kouzlo, jež mělo zabránit infekci, aby vnikla do krve.
„Čaruji s tebou, takže teď jsi můj.“
Něco v jejím hlase mu nepochybně připomnělo, co dělali, když
útok začal – líbali se pod dubem. Jak se mu vyjasňovala mysl,
pročišťovala se mu paměť. „Malindo, neříkej takové věci,“ začal.
„Pššt, prosím,“ napomenula ho tiše. „Snažím se soustředit.“ Měl
nutkání znovu jí zopakovat, že ho nemůže mít a že jejich polibek byl
omyl, ale ona si to nepřála slyšet.
„To není tím, že bych po tobě netoužil,“ vysvětloval. „Jak můžeš
nevědět, jak moc tě chci?“
„Třeba proto, že mi stále tvrdíš, že mě nechceš,“ odsekla. Rána
už byla čistá a Malinda Tarquina prohlédla, zda nemá další zranění.
Za uchem objevila podobné škrábnutí. „Myslím, že přestává pršet.“
„Jsi krásná a moc dobře to víš,“ řekl a trhl sebou, protože mu
zmáčkla bouli na hlavě. „Ale i kdyby tvůj otec nebyl nejdražším
přítelem, jakého jsem kdy měl, dokonce i kdyby mě nepožádal, abych
tě chránil, budeš stále urozená žena, a já pouhý žoldák. Nemohla bys
žít po mém boku…“
„A kdo o tom rozhoduje? Ty? Můj otec?“ otázala se Malinda
naléhavě. Nad stejnou překážkou si lámala hlavu ani ne před
hodinou, ale od té chvíle se všechno změnilo. Copak to Tarquin
nevidí? Celé týdny se ho snažila přinutit, aby si s ní promluvil o
svých citech a vysvětlil jí, proč ji po políbení vzápětí odstrčí. Teď,
když byla polovina rytířů z družiny raněných nebo mrtvých a celý
tábor tonul v chaosu a obavách z nového útoku, má najednou
potřebu něco jí vysvětlovat. Malinda byla rozčilená a musela bránit
svoji vlastní pozici. Přála si, aby pochopil její pravdu, třebaže
nevěděla jistě, jaká vlastně je. Nechtěla se za něho provdat. Nebo
ano? A jestli ne, co vlastně chtěla? Poskvrnit otcovo jméno tím, že by
z Tarquina učinila svého milence? To jistě ne, ale… teď, když je
všechno tak zmatené, to nevyřeší. Není to spravedlivé, protože není
připravená. On jí však nedal jinou šanci. „A co já, Tarquine?“ vyhrkla
a ustoupila o krok zpět, aby mu pohlédla do tváře. „Nemám k tomu
co říct?“
„Ne, opravdu ne,“ odpověděl. „Ty mi nerozumíš. Myslíš si, že
mě znáš, že víš, co chceš, že víš, co děláš…“
„Samozřejmě že to vím, ale nikdy jsem ti neřekla, co chci,“
obořila se na něho Malinda, ještě víc zmatená. Choval se, jako by ho
požádala, aby si ji vzal, a on ji odmítal. Jako by byla zoufalé
zamilované děvče upínající se k němu, a on se jí nemohl zbavit.
Snažila se v sobě znovu probudit trpkost, která ji ovládala dřív, zlost,
která ji nutila svádět ho a pak odmrštit.
Ale předešlé pocity byly pryč, nahradily je podivnější a
bolestnější.
„Nic nevíš,“ odpověděl Tarquin. „Neznáš to hlavní: kdo jsem a
odkud pocházím. Myslíš si, že…“
„Ano, myslím!“ vykřikla. „Viděla jsem tě.“ Neměla v úmyslu říct
mu o své vidině, pokud byly věci mezi nimi tak zmatené. Nebyla si
jistá, zda mu o ní vůbec někdy řekne. Ale možná právě to potřeboval
slyšet, aby jí uvěřil, aby se ji nesnažil stále chránit. Chtěla mu
zabránit, aby s ní dál zacházel jako s dítětem. „Tehdy v lese na
Bruelu, když jsem se tak bála, jsi mě nepoděsil ty, ale tvůj otec.“
Tarquin směřoval k jasnému a jedinému cíli, k poslední větě,
kterou by celou záležitost jejich absurdní přitažlivosti ukončil jednou
provždy. Teď byl zmatený.
„Co jsi…“
„Měla jsem vidinu,“ vysvětlovala Malinda překotně. „Ocitla jsem
se ve staré chatrči tvé matky.“ Najednou si vybavila i její jméno.
„Byla to Tabbina chatrč,“ pokračovala. „Viděla jsem, jak Tabby zápasí
s tvým otcem…“ Jeho pohled byl odstrašující. Viděla v něm zlost a
nevěřící úžas. Očima muže, který před chvílí sám zabil půl tuctu
nepřátel, se na ni díval chlapec z chatrče. „Viděla jsem, jak ji zabil,“
pokračovala Malinda a položila mu ruku na paži. „A viděla jsem
tebe…, jak se ho pokoušíš zastavit. Nenáviděla jsem ho. Chtěla jsem
ho zabít stejně jako ty.“
„Nechej toho,“ zavrčel Tarquin.
„Pozorovala jsem, jak zapaluješ chatrč,“ mluvila Malinda dál.
„Bála jsem se o tebe a volala, abys utíkal, aby ses zachránil. A ty jsi
mě slyšel. Viděla jsem tvoje oči. Vím, že jsi mě slyšel…“
„Řekl jsem dost!“ Chytil ji za ramena a silněji stiskl. Toužil s ní
zatřást, uhodit ji, udělat jí cokoli, jen aby zmlkla. Znala všechno, co
tak pečlivě skrýval, veškerou bolest a hrůzu, které chtěl za každou
cenu utajit. Měl pocit, jako by mu puklo srdce, jako by někdo rozsekal
dveře do jeho duše a pozoroval démona uvnitř. A tento zloděj, ten
ničitel, nebyl kněz ani nepřítel, kterého by mohl zničit, ale Malinda,
jeho jediná čistá naděje, jeho dokonalý poklad.
„Jsme spolu spojeni,“ dodala Malinda. Svíral ji, až to bolelo, ale
ona to nevnímala. Dotkla se ho, protože teď už jí záleželo jen na tom,
aby všemu porozuměl. „Sama to nechápu, ale vím, že je to pravda.
Můj otec, náš urozený původ – na ničem z toho nezáleží, ani na tvé
minulosti. Záleží jen na lom, co chceme my dva. Musíme se
rozhodnout, společně…“
„Ne!“ zatřásl s ní tak prudce, až ho zabolelo poraněné rameno.
Malinda umlkla a její zelené oči se rozšířily strachem. „Já už jsem se
rozhodl,“ promluvil o něco tišeji a pustil ji. „Ať si přejeme cokoli, ať
jsi viděla kohokoli, nejsme spojeni. Nemůžeme být. A nikdy
nebudeme.“ Chtěla protestovat, ale Tarquin jí sevřel tvář v dlaních.
„Ty víš, kdo jsem, Malindo,“ řekl. „Jsem vším, co jsi viděla a co
nenávidíš.“
„Ne,“ zašeptala a zavřela oči. Po tvářích jí kanuly slzy.
„Ano.“ Prahl po tom, aby ji k sobě mohl přitisknout, slíbat jí slzy
a předstírat, že je oním mužem, jehož v něm viděla její nevinnost. Ale
nemohl, neudělá to. Po veškerém zlu mu zůstala jen pravda, kterou jí
mohl dát. „Spáchal jsem tolik špatností, že si to ani nedovedeš
představit. Mám na svědomí nejhorší hříchy a nemůže je smýt ani to,
co jsi viděla. Mám zlo v krvi, nemohu před ním utéci. Ale ty můžeš.“
Vtiskl jí na čelo polibek a vnímal, jak Malinda pevně svírá látku
košile. Na tváři cítil její slzy. „Ty mu unikneš,“ pustil ji. „Chováš-li ke
mně nějaké city, poslechni mě. Jen tak budeš v bezpečí.“
Věřil každému slovu, které vyslovil, a Malinda si to
uvědomovala. Mýlil se, ale věřil tomu. „A když, řeknu ne?“ zeptala
se.
„Pak jsem opravdu prokletý.“ Pohladil ji po tváři potřísněné krví
z jeho rukou. „Nemůžeš to odmítnout, Malindo. Tentokrát je to moje
rozhodnutí.“ Než se zmohla na odpověď, otočil se a odešel.
V té chvíli se vrátila Hilda a pohlédla na odcházejícího Tarquina.
„Je to zlé?“ zeptala se Malinda a vstala. Snažila se nemyslet na to, co
jí právě Tarquin řekl. Jen tak se dokáže soustředit na současnou
situaci.
„Je,“ odpověděla komorná. „Tři rytíři jsou mrtví a sir Harold
možná nedožije rána.“
„Podívám se na něho,“ prohlásila Malinda. „Sbal všechno, co
můžeš zachránit. Vrátím sc co nejdřív a pomohu ti.“
Tarquin už věděl, kdo z družiny chybí. Jak se mu vracela síla,
ožívaly v něm bolest a utrpení. Zabili asi dvanáct mužů z tlupy. Při
napadení jich bylo víc než rytířů z Brinlawu, ale utrpěli větší ztráty,
což znamenalo, že Brinlawovi lidé zvítězili. Na bojišti ležel jen jeden
raněný. Byl to jezdec, který napadl Tarquina na koni. Silně krvácel z
rány v břiše a na stehně, kam ho Tarquin bodl dýkou. Sir Bruče se
nad ním skláněl a svazoval mu ruce za silným kůlem, ale bylo to
zbytečné opatření. Ubožák byl na pokraji smrti.
Tarquin si dřepl vedle něho a pohlédl mu do očí. „Kdo jsi?“
zeptal se mírně.
„Tys mě zabil,“ vyštěkl bledý a zpocený chlap se zkrvavenou
tváří. „Skončíš v pekle.“
Tarquin zvedl houni nasáklou krví, kterou Bruče zakryl ránu.
„Mohu ti proříznout hrdlo,“ odpověděl. „Nebo tě můžu nechat
napospas vlkům.“ Raněný vyvalil oči, až mu zasvítilo bělmo. „Kdo
jsi?“
„Nikdo,“ odvětil muž. „Najali si mě…“ Zašklebil se bolestí a
Tarquin položil houni zpět na místo, aby ho netrápil. „Měli jsme tě
zajmout,“ řekl muž.
„Kdo vás najal?“ Tento mizera byl nájemný voják, stejně jako on.
Snadno mohl ležet s vyhřezlými vnitřnostmi na jeho místě. „Kam jste
mě měli odvézt?“
„Ubohá…, já nevím…,“ odpověděl. „Jen kapitán…“ Pohlédl na
mrtvolu bez hlavy, která ležela poblíž. „Varovali nás, že jsi ďábel.“
Tarquin přimhouřil oči, ale byl spokojený. „Díky,“ odpověděl,
zakryl muži rukou oči a jediným seknutím nože mu prořízl hrdlo a
tak ho navždy zbavil bolesti.
„Svatý Bože!“ Sir Bruče na něho rozhněvaně zíral. Najednou
vypadal velmi mladě, mladší, než si kdy Tarquin připadal. „Mohli
jsme ho zachránit.“
„Ne,“ řekl Tarquin a náhle pocítil velkou únavu. „Nemohli.“
„A co kněz…“
„Kněz by ho taky nezachránil.“ Tarquin vstal a otřel si ruce o
košili. Opodál kopali dva rytíři jámu v bahnité půdě. „Na co je to?“
zeptal se Tarquin.
Jeden z hochů vzhlédl. Praménky světlých vlasů se lepily na tvář.
Oči měl zarudlé. „Pro mrtvé, kapitáne,“ objasnil mu.
„Nechejte toho,“ nařídil Tarquin. „Naši mrtví pojedou s námi.“
„Tyje míníš prostě nechat…“ Všichni tři mladíci se na něho dívali
s očima rozšířenýma hrůzou.
„Jejich přátelé je buď pohřbí, nebo ne,“ odpověděl Tarquin.
„Nemáme čas. Pomozte ostatním s přípravami na cestu.“ Mladí rytíři
zaváhali. Ocitli se v rozporuplné situaci. Pravidla rytířství jasně
stanovovala, že padlí mají být pohřbeni a má se za ně odříkat
modlitba. Jinak by jejich smrt mohla být považována za hřích, za
poskvrnu na cti toho, kdo zabil. Ale chlapci zároveň věděli, že se
musí vydat na cestu, protože druhý útok by už nemusel skončit s
jejich převahou. „To je v pořádku,“ uklidnil je Tarquin. „Myslete na
lady Malindu a její komornou.“
Správně – starost o bezpečnost dam určitě převažovala nad
respektem vůči mrtvým. „Ano, kapitáne,“ odpověděl blondýn za
všechny.
Malinda zašila siru Haroldovi ránu a teď pozorovala Tarquina,
jak hovoří s rytíři. Jakmile jim přikázal, co mají dělat, objevilo se jim
ve tvářích ulehčení. Byl přirozený vůdce, ať se mu to líbilo nebo ne.
Vynikal statečností a silou. Jeho otec byl urozený muž a nezáleželo na
tom, jak špatnou měl povahu. Mohl by být rytířem… Ale ne.
Vzpomněla si, jak vypadala jeho tvář, když mluvil o poušti a o moři,
o zářících městech na východě. Byl jako sokol; potřeboval volnost.
Nikdy sc nestane urozeným rytířem, nemohl by být zavřený v hradu,
řešit nepokoje mezi nevolníky a účastnit se válek vedených pro
zábavu krále. „Nevadí,“ zašeptala si pro sebe a srdce se jí rozbušilo.
Hilda si poradila sama a nepotřebovala její pomoc. Všichni ostatní
byli zaměstnáni přípravami na cestu. Malinda najednou pocítila
slabost v kolenou a posadila se na povalený kmen. „Miluji ho,“
vyřkla tiše a její slova se nesla chvějícím se vzduchem. „Je moje
osudová láska.“ Vybavila si pohled, jakým se na ni díval, když se k ní
přibližoval, aby ji políbil. Viděla v jeho očích touhu, cítila něžné
pálení jeho doteků. Věděla, že ho zná, věděla, že jsou spojeni.
Přivolala blesk z nebe, aby ho zachránila. Vzpomněla si, jak vnímala
kouzlo ve chvíli, kdy jí procházelo, a slyšela matčin hlas: „Bez ohledu
na to, jaké překážky mezi vás svět postaví, budete nakonec spolu. „Ale
nebyl to svět, kdo se je snažil rozdělit. Byl to sám Tarquin. Na tom
však nezáleželo. „Budeš se mnou svázaný, drahý,“ zašeptala a dotkla
se kamene na hrdle. „Udělám to. Jsem čarodějka.“
Při prvních paprscích svítání byli připraveni. Sira Harolda
položili do dámských nosítek a omámili ho bylinami z Malindina
váčku, aby spal a necítil bolest. Ostatní ranění byli schopni jet na
koni. „Brinlaw je odtud vzdálený jen den a noc,“ oznámil jim
Tarquin, jakmile vyrazili. Malinda byla bledá, ale Tarquin se
přesvědčoval, že cestu zvládne. V zelených očích měla rozhodnost.
Hilda jela na koni sira Bruceho a hlava jí padala v dřímotě na
rameno. Pěšáci se střídali na koních Hildy a Harolda. Malá družina se
bez potíží blížila k cíli. Tarquin krátce zvažoval, zda by družinu
neměl poslat napřed, zdržet se a pokusit se vystopovat, kdo ho chtěl
zajmout, ale rychle myšlenku zahnal. Pokud byl opravdu jediným
terčem on, jsou ostatní v bezpečí. A jestli umírající muž lhal a tlupa je
napadne znovu, budou rytíři Tarquina potřebovat. Slíbil Willovi, že
se o jeho dceru postará. Až ji bezpečně dopraví na Brinlaw, bude mít
dost času, aby vyhledal své nepřátele.
„Chci jet s tebou,“ prohlásila Malinda a vyzývavě pohlédla na
Tarquina, který si kdysi přísahal, že se nebude starat o nic a o nikoho.
Teď‘ měl dojem, že mu na bedrech spočívá váha světa.
Podíval se na ni a ona mu položila ruku na paži v tiché prosbě,
tak protikladné k jejímu imperátorskému tónu. „Někdo může použít
mého koně.“ Cítila bolest, jakou nikdy předtím nezažila. Jako by
měla srdce rozdrcené na kousky. Byla tak fyzicky vyčerpaná, že by se
nevyspala ani v pohodlné posteli s péřovými pokrývkami. Tělo měla
unavené, ale všechno živě vnímala. Milovala ho a on ji musí milovat
také.
Podíval se na nijako by chtěl odporovat, ale pak přikývl.
„Dobrá.“ Chytil ji kolem pasu a zvedl do sedla. Pak si sedl za ni.
Opřela se mu tváří o rameno a užívala si sladké bolesti, kterou
cítila v kruhu jeho paží, když uchopil uzdu. Jen počkej, drahý,
pomyslela si, sotva se dali do pohybu. Jen počkej, až dojedeme domů.
12. kapitola
Malinda seděla v soláriu za otcovým velkým stolem. Právě
dokončila miniaturní psaníčko. „To bude stačit, Rufusi,“ vzdychla si
a odložila pero. „Dorazila jsem bezpečně na Brinlaw. Přála bych si,
abyste tady byli se mnou. M.“
Byli doma už skoro týden a všichni se zaběhli ve svých
povinnostech. Dokonce i Tarquin byl v lepší náladě a vykonával
funkci kastelána spolehlivě, třebaže s malým nadšením. Ale Malinda
odmítla vrátit jejich vztah do starých kolejí, odmítla vzdát se a být
zase tou nesnesitelnou dívkou, na kterou si hrála, než odjeli na
Naninu svatbu. Nemohla jí být, i kdyby chtěla. Všechno se změnilo.
Milovala Tarquina a byla přesvědčená, že on může milovat ji, že by
mohl, jen kdyby si to připustil. S každým dnem se cítila jistější, strach
ji opouštěl a ona čelila osudu statečněji. Tady si byla jistá, že ho
dokáže přesvědčit, že ho zcela zbaví strachu. Na Brinlawu byli v
bezpečí. Nebyli tady duchové, králové, rodiče ani kněží, nikdo z
vnějšího světa. Na Brinlawu se Tarquin naučí vzdát se toho, co je od
sebe odděluje, a nakonec přijme srdce, které mu nabízí. Potřebovala
jen čas – a možná svoji čarodějnou moc. Její kniha byla plná kouzel a
zaříkání určených k probuzení lásky. Bude-li to nezbytné, vybere si
to pravé.
„Pojď sem,“ řekla a natáhla ruku. Sokol slétl z bidýlka na okně.
„Děkuji ti,“ zašeptala a přivázala mu na nohu malé kožené pouzdro
se zprávou. V minulosti, když byla odloučena od nejlepší přítelkyně,
Rufus často přenášel zprávy mezi Brinlawem I Bruelem. Proto
Malinda věřila, že zase najde cestu. „Buď opatrný,“ nabádala ho a
pak ho vystrčila na sevřené pěsti z okna. „Leť přímo na Bruel a pak
hned domů.“ Vyklonila se a vypustila ptáka do vzduchu. „Bezpečný
let, Rufusi!“
„Kam letí?“ ozvalo se za ní. Otočila se a viděla, že na prahu stojí
Tarquin.
„Na Bruel,“ odpověděla Malinda. „Posílám zprávu Lisbet, aby
věděla, že jsme bezpečně dorazili domů.“
Tarquin přikývl. Nijak ho nepřekvapila. Vídal v poušti arabské
válečníky, kteří používali stejné posly. Jejich ptáci však nebyli tak
dobře vycvičení jako Rufus. „Proč Lisbet?“ zeptal se. „Proč ne
rodičům?“
„Protože nevím, kde jsou,“ vysvětlila mu. „A Rufus ještě nikdy
neletěl tak daleko. Nejsem si jistá, že by našel cestu zpátky.“ Všimla
si, že Tarquin je oblečený do cestovního oděvu – koženého brnění
znečištěného skvrnami, které měl na sobě tehdy v lese, když se
poprvé setkali. „Jdeš na lov‘/“
„Jak se to vezme.“ Tohoto rozhovoru se dlouho obával a
odkládal ho, jak mohl nejdéle. Ale stopa už vychladla a on nemohl
déle čekat. „Musím zjistit, kdo na mě poslal ty muže,“ začal.
„Ty odjíždíš?“ vyděsila se Malinda. Tím může všechno zničit.
„Sám jsi přece říkal, že to může být kdokoli, že máš stovky nepřátel,
protože jsi nájemný voják.“
„Ale velmi málo takových, kteří mají peníze na zaplacení tak
velké skupiny,“ vysvětlil jí. Znovu si vzpomněl na muže na Korsice a
na chlapce, kterého zabil. „ Ten kluk neznamená nic, „ řekl stařec. „Ale
jeho otec… „ Čím déle o tom přemýšlel, tím pevněji byl přesvědčen, že
muž, který na něho poslal žoldáky, byl otec toho chlapce nebo někdo
s ním spojený. Ať zosnoval spiknutí ve Středomoří kdokoli, měl
spoustu peněz a mohl si najmout bandu zabijáků. Teď se nemůže
vzdát. „Malindo, zabili naše muže,“ pokračoval. „Mohli tě zranit.“
„Ale nic se mi nestalo, protože jsi tam byl a chránil mě,“ namítla
Malinda. „Tady jsme v bezpečí. Pokud je půjdeš hledat…“
„Nemohu tady zůstat navždy…“
„Nevím, proč ne.“ Zarazila se, neboť si vzpomněla na jeho hlas,
když popisoval loď, život na moři a Alexandrii. „Vlastně to vím a
neočekávám, že tu zůstaneš navždycky,“ připustila. „Ale proč
nemůžeš počkat, než se vrátí otec a pomůže ti?“
„To není Brinlawova věc,“ řekl hrdě Tarquin a poněkud vysunul
bradu.
„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptala se. „Co když ty muže
opravdu najal někdo, kdo chce ublížit naší rodině, kdo tě chce
odklidit z cesty, aby pak mohl obléhat Brinlaw?“ Její argument zněl
logicky, ačkoli o něm ani moc nepřemýšlela. Musela myslet jen na to,
že ji chce opustit a že mu to nesmí dovolit. „Slíbil jsi mému otci, že mi
zajistíš bezpečí…“
„Jsi v bezpečí.“ Tarquin musel připustit, že Malinda mluví
rozumně, ale měl vlastní důvody. Možná k nim patřila i jeho
posedlost, která ho nutila pronásledovat ji jako unaveného jestřába.
Najednou se mu však myšlenka na odchod zdála nemožná.
„Teď ano,“ souhlasila. „Ale jak to budeš vědět, až tady nebudeš?
Kdyby mému otci stačilo, že mě někdo dopraví na Brinlaw, mohl to
udělat sám.“
„Otec se neobával, že by někdo mohl zaútočit zvenčí a ublížit ti,“
řekl Tarquin. „Bál se toho, co můžeš způsobit sama.“
„Ano a měl pravdu,“ odpověděla Malinda a začala mu
vyhrožovat i škádlit ho zároveň. „Můj úsudek je na úrovni právě
narozeného hříběte a vždycky zacházím příliš daleko. Zeptej se, koho
chceš. Necháš-li mě bez dozoru, obrátím hrad za půl dne vzhůru
nohama. Přiměji rytíře, aby se nenáviděli, jen tím, že nevinně
upustím rukavičku. Pouhým vařením vody probudím draka, který
zničí celý hrad.“ Usmála se a v očích jí nebezpečně blýsklo. „Jestli mě
opustíš, téměř ti za to ručím. A co pak řekne můj otec?“
Tarquin na ni jen užasle zíral. Na základě toho, co s ní už zažil,
nepochyboval, že by byla schopna udělat přesně to, co popisuje.
Zasejí podlehl. „Nechci jít,“ začal a bojoval se svou upřímností.
„Tak neodcházej,“ přerušila ho a odmítala se vzdát. „Udělej to,
co jsi slíbil. Zůstaň tady a ochraňuj mě na Brinlawu. Až se vrátí otec,
pomůže ti najít nepřátele.“
„Jestli neodjedu hned, najdou mě,“ namítl. Malinda vyhrávala
bitvu a zelené oči jí zářily triumfem, ale měla v nich také strach.
Nemohl ji nechat samotnou napospas obavám. „Ale máš pravdu,“
řekl. „Dal jsem slib.“ Usmála se a Tarquin odvrátil zrak. Co je to za
šílenství, co ji dělá tak šťastnou při představě, že bude s ním?
„Zůstanu.“
„To doufám,“ řekla nadutě. Nedokáže se na ni ani podívat… Jak
to má snést? Něco s tím udělám, slíbila si Malinda.
„Ale jen do návratu Willa a Alisty,“ dodal. „Pak odjedu a už se
nevrátím.“
„Nikdy, nikdy, nikdy, já vím,“ vyhrkla. Mýlil se, ale stejně ji
trápilo, že má touhu sdělit jí to. Ale kdyby mu to řekla, nijak by si
nepomohla, jen by přivedla sebe do rozpaků. „Budu ti zpívat na
cestu a házet před tebe růže – až se vrátí rodiče. Do té doby
zůstaneš.“
„Ano,“ slíbil. „Do té doby zůstanu.“
Will Brinlaw hleděl na krále a nemohl věřit svým uším.
„Jindřichu, nejsi nemocný? Copak jsi ztratil rozum?“
„Wille,“ pokárala ho Alista a položila mu ruku na rameno.
„Veličenstvo, Will by rád věděl, proč jsi dospěl k tomuto
rozhodnutí.“
Válka trvala už pět měsíců a pro Jindřicha se nevyvíjela moc
slibně. Neprohrál mnoho významných bitev, ale žádnou nevyhrál.
Nepodařilo se mu ani zajmout některého z nezdárných synů.
Geoffrey byl vždy mistrem úniků. Jako čaroděj opustil bitevní pole
vždycky těsně předtím, než, se jeho vojsko vzdalo. Mladý král
Jindřich se těšil ochraně francouzského krále Ludvíka, a kdykoli se
bitva obrátila v jeho neprospěch, unikl za hranice. A Richard
neprohrál ani jednu bitvu. Pokud nezvítězil, vyrazil hned druhý den
znovu do útoku. Díky této strategii se mu podařilo urvat otci velkou
část říše. Někdy si podržel dobyté území i několik týdnů, a jakmile za
ním král vypravil větší vojsko, zmizel. Jindřich si uvědomoval, že
není schopen na hlavu porazit trojici mladíků, což se od válečníka s
jeho zkušenostmi nesporně očekávalo. Dokonce se pokusil sjednat
mír a pozval syny najednání k starému stromu do vesnice Gisors, kde
se stvrzovaly podobné úmluvy. Ale pokus o smír dopadl špatně.
Někdo z jednoho tábora – nikdo nevěděl kdo a proč – urazil někoho z
druhé strany mumláním pod vousy a vypukla hádka. Mír byl
odložen, což bylo svatou tradicí velkého dubu.
Blížila se zima a Jindřich získával zemi postupně zpět
sporadickými bitvami. Lord Brinlaw nesouhlasil s jeho rozhodnutím
deportovat královnu.
„Je-li Eleonora v Evropě, má Richard převahu,“ prohlásil
Jindřich. „Je příliš blízko a může mu pomáhat. A pokud já vím, je
brilantní stratég a určitě má zásluhu na jeho válečných úspěších.“
„Vždyť je pod dozorem,“ odpověděl Will. „Tvůj člověk čte
všechny její dopisy. Nechodí k ní nikdo než tví…“
„Moji muži?“ Jindřich se zasmál. „Nevěřil bych jedinému muži,
že mi dokáže zachovat věrnost, půjde-li o Eleonoru.“ Pohlédl na
Alistu a nasadil rozpačitou grimasu. „Ty a tvoji synové nejste
výjimkou.“
„Pak je správné, že ji posíláš do Británie,“ souhlasila Alista. „Ale
proč na Brinlaw?“
„Protože nikdo neočekává, že bych to udělal, dokonce ani
Geoffrey,“ řekl Jindřich. „Je to izolované místo…“
„To je Skotsko taky,“ zavrčel Will.
„Dobrý bože, Wille, ona si nezaslouží takový trest,“ zasmál se
Jindřich. „Vždyť spáchala jen velezradu.“ Král se zatvářil rozpačitě a
pak se zamračil. „Musí to být Brinlaw. Žádný z mých synů tam ještě
nebyl a Eleonora také ne. Doprovodí ji Farrars a v případě obléhání
mu pomůže tvůj Tarquin. Mohu jim věřit stejně jako tobě.“
„Nepochybně,“ souhlasila Alista. „Ale stále nechápu, proč
nemůžeš královnu poslat na nějaké jiné místo.“
Teď byla řada na Willovi, aby byl diplomatický. „Opravdu sis to
dobře promyslel?“ zeptal se krále a vyslal ke své ženě unavený
varovný pohled. „Jsi přesvědčený, že je to nejlepší možnost?“
„Ano,“ odpověděl Jindřich.
Will vzal Alistu za ruku. „Pak je Brinlaw k tvým službám.“
Králův posel dorazil na Brinlaw ve chvíli, kdy byli všichni v
polích. Šlechtici, vojáci i nevolníci pomáhali při žních. „Kde je lady
Malinda?“ zeptal se posel jedné z žen, které stály za těžkým vozem.
„Tamhle,“ odpověděla žena a ukázala ke stromu.
Malinda pomáhala s chystáním společného oběda na kraji
největšího pole. Obloha se zatahovala a všichni věděli, že kdyby
přišel déšť, nesklizené obilí by bylo zničeno. Všichni pracovali dnem i
nocí, aby měli v zimě co jíst, i pánova dcera. „Má paní!“ zvolal posel,
protože nevěděl, která z žen je Malinda. Všechny byly oblečené skoro
stejně. „Lady Malindo!“
„Ano. Co se děj e?“ zeptala se Malinda a otře 1 a s i ruce do
zástěry. Přijala svitek, který jí muž podal. Poznala jeho livrej a srdce
se jí rozbušilo. Všechny zprávy, které dosud přišly z Francie, byly
špatné. Ale tato se netýkala rodičů nebo války. Na Brinlaw přijede
Eleonora! Dorazí s lordem Robertem Farrarsem, který ji má chránit.
Ochrana sídla je v souladu s instrukcemi lorda Brinlawa svěřena do
rukou Tarquina FitzBruela. „Kdy přijedou?“ zeptala se Malinda
heralda. Snažila se zachovat klid.
„Zítra, možná pozítří,“ odpověděl. „Lord Farrars tě žádá, aby
královnina návštěva zůstala utajena.“
„Samozřejmě,“ přikývla Malinda. „Takže mohou dorazit už
zítra?“
„Je to velmi pravděpodobné,“ řekl.
„Dobře.“ Už jí zbývá jen jediná noc? To není spravedlivé. Celé
léto se o něco snažila, a teď to má být zničeno? „Neseš mi dopisy od
rodičů?“
„Ne, má paní. Nechtěli mi je dát kvůli bezpečnosti. Věřím, že
lord Farrars…“
„Dobrá,“ přerušila posla Malinda. „Naše pohostinnost je dnes
poněkud chabá, ale určitě se tu pro tebe najde něco k snědku. Mary,
prosím tě, postarej se o toho muže.“ Herald jí vysekl poklonu.
Malinda kývla a šla vyhledat Tarquina.
Stál na jednom z vozů a chytal velké snopy, které mu ze země
házeli muži, a rovnal je na vůz. „Hádej, co nás čeká,“ zavolala na
něho Malinda a vyšplhala se na vůz po velkém kole jako po žebříku.
„Nebo raději hádej, kdo přijede.“
Tarquin se napřímil a otřel si z čela pot. „Svatý Jan Křtitel,“ řekl
schválně, protože byl příliš zaměstnaný, než aby se bavil.
„Tarquine, to je rouhání,“ pokárala ho. „A neuhodl jsi. Je to
Eleonora.“ Tarquin si už před několika hodinami svlékl košili a
Malinda zjistila, že ji fascinují potůčky potu, stékající mu po svalnaté
hrudi mezi lesknoucími se zlatými chloupky. „Královna Eleonora,“
upřesnila a s námahou se soustředila na rozhovor.
„Přijede sem?“ zeptal se Tarquin překvapeně. „Proč?“
„Král to nevysvětlil,“ odpověděla a podala mu dopis.
Tarquin četl královu zprávu se vzrůstajícím rozčilením. Královna
Eleonora přijede v doprovodu nějakého muže jménem Robert
Farrars. Není to ten šlechtic, s nímž se seznámil před odjezdem z
Bruelu? Urozená společnost sem vtrhne jako mračno kobylek a naruší
poklid na Brinlawu, změní ho v královský dvůr. Po třech měsících se
tady cítil dobře, konečně našel klid a mír. Byl sice kastelánem a měl
celý den co dělat. Večer se vyhýbal hodovní síni, aby se nesetkal s
Malindou. Ale teď se všechno změní. „Znáš toho Farrarse?“ zeptal se
nahlas.
„Ano, trochu. Jsem ráda, že ho uvidím,“ řekla Malinda. „A těším
se i na královnu.“
„Bude to pro tebe dobré.“ Lisbet se na Bruelu zmínila o tom, že
se Malinda chce stát dvorní dámou. Musí jí to připadat jako splnění
snu. „Možná se s nimi budeš cítit dost bezpečná a necháš mě odejít,
abych našel muže, který si přeje moji smrt.“
Malinda se zatvářila vyděšeně a zároveň zklamaně. Tarquin se
již týdny nezmínil o odjezdu. Brala to jako své malé vítězství,
domnívala se, že se té myšlenky úplně vzdal. Ale zřejmě se mýlila a
teď jí zbývá jen jediná noc. „Snad,“ odpověděla. „Možná náhle
pochopíš, jak se věci mají, a už nebudeš chtít odjet.“
„To není pravděpodobné,“ houkl Tarquin a vrátil se k práci.
Slunce se chýlilo k západu. Malinda seděla na kamenné podlaze
ložnice v nejvyšší věži a před sebou měla otevřenou kouzelnou
knihu. Měsíce studovala její stránky a snažila se uložit si do paměti
veškerá kouzla, která se týkala probuzení lásky, ale stále se bála.
Tarquin ji miloval, cítila to každým dnem víc. Vnímala lásku v tom,
jak se na ni díval, i ve zvuku jeho hlasu, když na ni promluvil.
Věděla, že se jí záměrně vyhýbá. Stále se k ní však přibližoval,
pomalu, ale jistě. Věděla, že kdyby měla víc času,,zvítězila by nad
ním přirozenou cestou. Ted1 už ovšem nebyl čas. Zítra přijede
královna Eleonora, hrad bude plný cizích lidí. Výsledek, kterého
dosáhla, by byl ztracen. Tarquin by jí opět unikl, protože by si
uvědomil, kým Malinda je a proč ji nemůže mít. Už zase mluvil o
odjezdu. Dorazí-li sem další šlechtici krále Jindřicha, aby střežili
hrad, bude mít dobrou výmluvu. Jestli bude Malinda otálet, ztratí ho.
Ať už má strach nebo ne, chce ho k sobě připoutat navždy a musí to
udělat dnes večer. ,,Nedělej si starosti,“ řekla jí matka. „Ať jsou překážky
jakékoli, tvůj vyvolený tě nakonec dostane.“ Ale matka nikdy nemilovala
muže, jako je Tarquin.
Malindin stín se na podlaze prodlužoval slunce už téměř
zapadlo. Bylo načase začít. Malinda uchopila kousek ohořelého
dřívka a začala na podlahu malovat znak. Byl to komplikovaný uzel
tvořící kruh. Výsledný obrazec vypadal jako had polykající svůj ocas.
Práce jí šla nejdřív pomalu, protože se musela často dívat do knihy na
předlohu. Ale jak se obraz postupně rýsoval, měla ruku jistější.
Spletitý kruhový znak kreslila kolem sebe. Po posledním tahu se jí
dřívko rozpadlo na prach a ten se rozplynul ve vzduchu. Vtom začal
ornament zeleně světélkovat. Malinda zadržela dech. Had se
najednou pohnul. Nebyl jen jeden, byla to stovka hadích těl,
zapletených do sebe a vlnících se za jedinou hlavou, na níž byly
oranžové oči. „Vítej, duchu,“ promluvila Malinda tajemným jazykem
a hlas se jí chvěl. „Pomoz mi uskutečnit moji vůli.“ Venku se
nakupily husté purpurové mraky a po chvíli začaly padat velké a
chladné kapky deště. Pronikaly oknem až k Malindě. „Jsi splétaný,
spleť mě s mojí láskou,“ zpívala a cítila, jak v ní stoupá síla jako
horečka. „Jsi zotročený, zotroč moji lásku.“ Malindu ovanul vítr
stovkami vzdušných paží, pocítila ve vlasech tisíce tajemných prstů.
Klekla na kolena a vztáhla paže. Kolem ní zpívaly hlasy faerským,
latinským a dalšími jazyky, které neznala, ale jež měla v srdci.
Věděla, že opakují její slova. Bála se toho, co dělá, ale nikdy v sobě
necítila takovou sílu. Byla čarodějka, dosáhne všeho, co si přeje.
„Tarquine!“ vykřikla poslední magické slovo.
Tarquin si přetáhl košili přes hlavu a vyšel ze stodoly ve chvíli,
kdy začalo pršet. „Máme to pod střechou, kapitáne,“ řekl jeden z
vojáků a zavřel za nimi dveře.
Ale Tarquin nemyslel na žně. Vzhlédl k nejvyšší věži hradu,
která se černala proti purpurovému soumraku. V oknech zářilo
podivné zelené světlo.
„Kde je Malinda?“ zeptal se Tarquin ženy, která nabírala vodu ze
studny.
„Ona… já nevím,“ odpověděla žena. Tarquin se tvářil nakvašeně.
Kdyby ho neznala, bála by se ho. „Co se stalo?“
„Nic.“ Tarquin uslyšel ve větru nějaký hlas. Byl to Malin-din hlas
a zpíval slova, kterým nerozuměl. Opakovala se znovu a znovu.
„Slyšíš to?“
„Co?“ zeptala se žena. Ale Tarquin už odcházel.
Když přecházel nádvoří, ozářil oblohu ostrý záblesk. Všichni se
běželi někam schovat.
Čím víc se blížil k hradu, tím byl zpěv hlasitější, ale zdálo se, že
nikdo kromě něho jej neslyší. Po schodech scházely dvě služebné a
povídaly si. Neslyšel je, ačkoli viděl, že pohybují ústy a smějí se. V
uších mu zněla jen melodie tisíců hlasů, zpívajících s Malindou. Ta
volala jeho jméno. Služky na něho zíraly a Tarquin poznal, že jedna
vyslovila: „Kapitáne?“ Neodpověděl, ale prošel kolem nich nahoru.
Had postupně mizel, spaloval sám sebe. Malinda zapálila svíčky.
Srdce jí prudce bušilo, protože slyšela, že někdo stoupá po schodech.
Teď skoro běžel. Malinda se otočila tváří ke dveřím. „Buď se mnou,“
zašeptala, ale nevěděla, komu to říká. „Ať jsem silná.“ Dveře se s
rachotem otevřely a stanul v nich Tarquin.
„Co jsi to udělala?“ Přistoupil k ní pomalu a v očích měl obavu.
Obcházel ji, jako dravé zvíře obchází svoji oběť. Snažila se mu
odpovědět, slova však nepřicházela a Tarquin se blížil. Otáčela se v
magickém kruhu a dech se jí úžil. Venku zuřila bouře, v jejím nitru
naopak teprve začínala. Natáhla paži a téměř se ho dotkla, ale on
ruku prudce odmrštil a hezkou tvář zkřivil v úšklebku. Tarquin šlápl
na hada a rozmazal ho. Oběma mladými lidmi projel záchvěv a
Malinda se hlasitě zajíkla. Tarquin pohlédl dolů, zřejmě vyděšený.
„Co jsi udělala, Malindo?“
Pomyslel na matku, která pálila kočičí ocasy a tančila ve světle
úplňku, uctívajíc démony. Ale ať dělala cokoliv, s tímto se to nedalo
srovnat. Měl pocit, jako by se mu krev vařila v žilách. Jen co se dotkl
nohou kouzelné kresby, připadalo mu, že omdlí, přestože byl tak
silný. Jaké démony vyvolala? Vypadá tak nevinně s obličejem anděla
a něžnýma očima. Chytil ji za zápěstí a trhl jí k sobě, aby ji dostal z
magického kruhu, ale kouzlo nezlomil. Bylo v něm, on byl démon,
jehož vyvolala.
Dotýkal se její tváře, prstem jí přejížděl po víčkách, nosu a rtech,
cítil na dlani její dech. Malinda otáčela tvář za jeho dotyky, oči měla
zavřené a on cítil palčivou touhu, která se nedala srovnat s ničím, co
dosud znal. Sklonil se a políbil ji, rukou jí vjel do hedvábných vlasů a
Malinda byla v jeho pažích najednou poddajná.
Cítila, jak ji jeho polibek spaluje a vzněcuje jí v krvi oheň. Byl
děsivý a sladký zároveň. Zpočátku se jí dotýkal, jako by byla křehká
víla, jíž se bojí, ale teď ji chtěl. Vsunul jí jazyk mezi zuby a Malinda
cítila, jak slábne v kolenou. Přitiskla se mu k hrudi a Tarquin se
sklonil a opatrněji položil na podlahu. Těžce dýchala, nedokázala
myslet a vracela se k ní slova kouzla… Zotroč mě, jako jsi sám
zotročený. Cítila jeho prsty na hrdle. Tarquinova ústa se pohybovala
dolů a přisávala se jí ke kůži.
Pod nimi jí pulzovala krev rychleji, a když se zastavila na
prohlubni hrdla, pocítil Tarquin slabou chuť potu. Měla na sobě jeho
košili – byla to součást kouzla? Roztrhl ji, aby mohl postupovat níž.
Přitiskl tvář k jejímu srdci, které teď silně a rychle tlouklo, a snažil se
najít nějaký důvod, proč přestat, ale bylo to zbytečné. Prohnula se
pod ním v nevinné touze a on ji znovu políbil na ústa a roztrhl jí
košili ještě víc.
Vznášela se. Tarquin byl celý svět, vesmír byl stvořen z jeho
doteků. Nikdy si nepředstavovala, že láska může být taková. Snažila
se dát smysl tomu, co cítila –jeho horkým ústům, chuti jeho jazyka,
tepu jeho rukou na své kůži, když hladil křivky jejích boků až k pasu.
Vlasy mu voněly obilím a deštěm, ale ještě něčím. Nemohla to
poznat, nedokázala na to přijít. Přitiskla si obličej k jeho tváři,
ochutnala sůl jeho kůže – a bylo to nádherné. Opíral se rukama o zem
a skláněl hlavu, aby ji políbil na ústa. Líbal ji vášnivě a pak zas něžně,
dráždil ji sladkými a něžnými doteky, které ji nutily toužit po dalších.
Kousla ho do rtu a ochutnala jeho krev, která se jí rozplývala na
jazyku jako sladká sůl. Přejížděla mu rukama po pažích a vnímala
tvrdé svaly, jež držely váhu jeho těla. Toužila roztrhnout mu košili,
aby byl nahý jako ona, ale nebyla na to dost silná. Hlasitě zaúpěla a
přimkla se k jeho hrudi a pak ho objala kolem krku. Pohnul se, jako
by chtěl polibek přerušit, a ona se nadzvedla, aby mu v tom
zabránila. Usmál se s ústy na jejích rtech a podložil ji paží, aby ji
podlaha netlačila do zad.
Tiskla se k němu, posedlá touhou, a on ji svíral v objetí. Cítil ji v
duši jako démona, který se v jeho pažích změnil v anděla. Měl myslet
na to, kdo Malinda je a co bude zítra, pokud nepřestanou. Ale
nemohl, neměl dost vůle ani chuti skončit, její vůle, probuzená k
životu, všechno spálila. Položila mu nohu na záda. Kůži měla jemnou
jako okvětní lístky. Ví, co dělá? Vykřikla, jako by mu chtěla
odpovědět. Byl to netrpělivý výkřik a Tarquin zvedl hlavu a pohlédl
jí do tváře. Usmívala se a v zelených očích jí to jiskřilo triumfem.
Projel jím vztek. Když ji znovu políbil, rozhněval se ještě víc, protože
poznal, že se směje. Však on jí ukáže démona, jehož vyvolala.
Předvede jí slepou a nebojácnou touhu. Chytil ji za zápěstí a odtlačil
ji od sebe. Přitom se vztyčil na kolenou. Malinda se posadila, aby k
němu měla blíž, a hladila ho 00 ruce, jíž si rozvazoval košili. Její
krásná tvář zářila touhou – kouzlo působilo i v ní.
„Nádherný,“ zašeptala, sotva spatřila jeho nahé tělo. Ani si
neuvědomovala, že mluví nahlas. „Jsi tak nádherný…“ Sáhla mu na
břicho a ucítila pod dlaní pevné svaly. Hladila ho po těle a přitom jsi
klekla na kolena.
„Jsi můj,“ šeptala a dotýkala se jeho ramenou, jako by si ho sama
vytesala. Dívala se mu do očí a chvěla se. Vypadal tak živočišně. Na
krátký okamžik pocítila strach. Tarquin ji znovu políbil a chytil ji za
obě zápěstí za zády. Nezáleželo jí na tom, že ji možná nenávidí.
Jednou rukou jí držel zápěstí a druhou jí vklouzl do klína. Vykřikla,
protože ji zalila vlna rozkoše. Odtrhla ústa od jeho rtů a on se jen
zasmál a zkoumal prsty tajnou skulinku. Sklonila hlavu k jeho
rameni, nevnímajíc nic jiného než sladká muka jeho dotyků.
„Tohle jsi chtěla?“ zavrčel na ni. „Splnil jsem ti přání?“
„Ano… Tarquine…“ Nemohl to snést. Přivinul si její hlavu k
rameni a cítil, jak ho ovíjí pažemi. Přestal ji laskal rukou. Otočila k
němu hlavu, aby ho políbila, a on se vrhl svými ústy na její a přitom
zápasil s tkanicemi kalhot. Po chvíli zjistil, že mu pomáhá a snaží se
je uvolnit. Jen ať se mne dotkne! Usmál se, protože se zajíkla. Teď
dostane strach. Cukla sebou a on ji chytil za paže a přitiskl ji k
podlaze. Koleno jí vsunul mezi stehna. Otevřela ústa k protestu, ale
umlčel ji polibkem. Zavřel oči a jednou provždy ji připravil o
nevinnost.
Tarquin, pomyslela si a z úst se jí vydralo zasténání. Chci vidět.
Ale Tarquin ji nepustil. Bez ohledu na to, zda pláče nebo ne, vstoupil
hluboko do jejího těla. Najednou nebylo nic důležitější, než co
Malinda cítí. Prohnula se pod ním, rozechvělá a vzrušená. Bolest,
pomyslela si, mělo by to bolet. Ale ne. Ten pocit se nepodobal žádné
bolesti, jakou kdy zažila. Byla ztracená, rozplývala se. Dokonce
nedokázala ovládat ani vlastní tělo. Tarquin se v ní pohyboval s
veškerou silou, kterou na něm milovala od prvního okamžiku. Byl
její, zajatý a bezpečný. Bojovala s jeho sevřením, snažila se vyprostit z
pasti jeho rukou a dotýkat se ho tak, jak se jí dotýkal on, ale nedovolil
to. Vnímala útržkovitá slova, která k ní pronikala skrze hlasité
pulzování krve… Andělí… Čarodějko… Milovaná. „Řekni mi…,“
vypravila ze sebe a znovu se prohnula, aby se přizpůsobila jeho
rytmu, který byl jako tlukot dračího srdce. „Řekni mi, že jsi můj.“
Téměř se usmál. Jako by mu zaryla do srdce ostří, bolest byla
nejsladší nadějí. „Jsem tvůj,“ odpověděl jako poslušný otrok. Pustil jí
ruce a uchopil její tvář do dlaní. Pohlédl jí do očí. „Jsem tvůj.“
„Ano…“ Znovu zavřela oči a projelo jí zachvění. Byla to
předzvěst vln, které měly přijít. Sklonil se, aby ji políbil na tvář, a pak
zrychlil rytmus. Zajíkla se a vzápětí vydala zvuk, který byl něco mezi
smíchem a vzlyknutím. „Miluj mě, Tarquine,“ zašeptala a vzdychla a
pak přitiskla tvář k podlaze. Čerň z kouzelného obrazu, který
namalovala, se jí otiskla na kůži. „Řekni, že mě miluješ…“
„Ano.“ Sklonil se níž, aby ji políbil, a Malinda zasténala. Její hruď
se přitiskla k jeho. „Ano,“ zamumlal a něžněji k sobě přivinul,
omámený jejím vzrušením. „Miluji tě.“ Cítil, jak se chvěje, a věděl, že
přicházejí první vlny sladkého uvolnění. Políbil ji na spánek a zjistil,
že se jí zrychlil pulz. Vtom Malinda zvrátila hlavu vzad a rozevřela
rty. Tarquin vnímal záchvěvy jejího těla, spočívala mu v pažích na
pokraji bezvědomí.
Umírám, pomyslela si. Srdce jí prudce bušilo. Pomoz mi… Nemohu
dýchat. Byl tady, všude kolem ní a v ní, dýchal za ni svými polibky a
ona byla v bezpečí. Najednou pocítila uvnitř obrovské teplo, které
jako by zažehl záblesk ze samotného středu její duše. Ničení se
změnilo ve zbožňování. „Prosím, Tarquine…“
Na okamžik strnul a pak jím začaly probíhat stejné záchvěvy. Její
se dostavily znovu, jakmile ji zalil horký proud jeho vyvrcholení.
Vykřikl její jméno a ona ho k sobě přitiskla. „Miluji tě,“ vydechla,
zcela omámená a přemožená citem. „To je v pořádku.“
Vyslovoval bláznivá dětinská slůvka, ale Malinda slyšela jen
tlukot jeho srdce. Ležel jí na prsou, dobytý a zotročený. Kouzlo se
podařilo. Zítra…, zítra už nebude působit. Tarquina napadla hloupá
myšlenka, ale zdála se mu pravdivá: v Malindiných pažích začínal i
končil svět. Zvedl hlavu, aby se na ni podíval. Ležela na chladné
kamenné podlaze – dítě, čarodějka, nevinná dívka. Stále jí nemohl
odolat, neměl vůli bojovat. Dotkl se její tváře. Sledoval prstem část
obrazu draka, který se jí obtiskl na kůži, když se milovali, a Malinda
se zasmála. Oči měla stále zavřené a choulila se jako kotě. Rozzlobeně
se pokusil setřít jí dlaní čerň z tváře. „Čarodějko,“ zašeptal a znovu ji
otřel. Bude také poznamenaný. „To je černá magie.“
„Ne.“ Otevřela oči a chtěla protestovat, ale pak se zarazila. Upíral
na ni pronikavý pohled, v němž hořel plamen rozhořčení. „Není to
nic takového,“ řekla jen, ale její slova bylo sotva slyšet, protože ji
znovu políbil. Líbal ji na hrdlo a postupoval až k rameni. Malinda se
pomalu posadila. Tarquin uchopil její prs. Ruce měl velké, a když
položila ruku na jeho, nepokryla mu dlaní ani prsty. Bradavka jí
ztuhla a ona se naklonila k němu. Přitiskla mu ústa na hrdlo,
nadechla se jeho vůně a koupala se v teple, vycházejícím z jeho těla.
Až se vyspí, bude kouzlo pryč. Tak to stálo v kouzelné knize.
Předtím sama sebe přesvědčovala, že když už se s ní jednou
pomiluje, připustí, že ji miluje, a její trápení bude minulostí. Tarquin
bude její, ať už působením kouzla nebo lásky. Ale teď, když už bylo
po všem, si tím nebyla tak jistá. Chtěl ji, nemohl jí odolat, ale nebyl z
toho šťastný. Dokonce i v nejsladším okamžiku uvolnění viděla v
jeho očích bolest a známý, sebou pohrdající vztek. Vnímala ho v jeho
dotecích – dokonce i teď ho poznávala v jeho polibcích na ramenou a
na krku. Objala ho oběma pažemi a na hruď mu dopadly její slzy. „Je
mi to líto.“
„Ne, Malindo.“ Odtáhl se a obrátil ji tváří k sobě. „Ty jsi vyvolala
démona. Není ti dovoleno, aby ti bylo něčeho líto.“ Políbil ji na tvář
zmučenou žalem a přitiskl ji k sobě. Zvedl ji a odnesl na lůžko.
Položil ji jako malé dítě a ona ho políbila.
Toužila pokračovat, chtěla zůstat vzhůru, ale byla velice unavená
a postel byla měkká a teplá. Za chvíli uslyšela jeho pravidelné
oddechování a cítila, že svaly má uvolněné. „To je v pořádku,“
zašeptala za oba.
13. Kapitola
Malindu probudil déšť. Netušila, kde je. Vzdálený zvuk hromu jí
připadal jako poslední tajemství jejího snu. Zavrtala se hlouběji pod
pokrývku a nadechla se nádherné vůně… Tarquin… Posadila se,
protože náhle si vybavila minulou noc. Byla však sama.
Odhodila pokrývku a v těle se jí ozvala bolest. Při vzpomínce na
příčinu se začervenala. Ale bylo to také pěkné… „Tohle jsi chtěla?“
zeptal se jí, plný vzteku a něžnosti zároveň. „Splnil jsem ti přání?“
Řekla by, že ano. Nebylo to milování, jaké si představovala,
připadalo jí mnohem děsivější a intenzivnější. Ale tím bylo právě
velice vzrušující. Lehla si na záda a protáhla se. Užívala si bolest a
chladný a vlhký vzduch proudící sem oknem. Usmála se téměř
nevinně. Měla by si dělat starosti z mnoha různých důvodů, protože
fakt, že se probudila sama, nebyl dobrým znamením. Nedokázala
však cítit nic jiného než radost. Miloval ji. Vyhrála.
Podívala se na zem a prohlížela si zbytky magického obrazce.
Zbyla z něho už jen černá šmouha. Není pochyb, že čerň měl na sobě
i Tarquin… Zasmála se a zakryla si tvář rukou, třebaže tady nebyl
nikdo, kdo by ji mohl vidět. Tarquinova košile se změnila v
roztrhaný hadr. A kniha? Zamračila se. Kde je kniha kouzel?
Vstala a pátrala po ložnici. Nechtěla zbytečně propadat panice.
Stůl, kde měla ležet, byl prázdný… Okenní římsa… Police nad
krbem… Truhlice v nohách postele… Stolek vedle postele… Kniha
nikde nebyla. „Vzal ji.“ Dotkla se stolu, jako by očekávala, že knihu
nahmatá, přestože ji nevidí. To nemohl udělat… „Tarquine!“
Rozběhla se ke dveřím. V letu popadla plášť a přehodila si ho přes
sebe. Ale kapuce jí přepadla přes obličej a Malinda narazila v běhu
do zavřených dveří. Vtom si uvědomila, že jsou zamčené. „Ne…“
Opřela se do dveří, ale nemohla je otevřít. Nalehla na ně prudce
ramenem, ale nepovolily.
„Ne!“ vykřikla a začala do nich bušit pěstmi. „Okamžitě mě pusť
ven, Tarquine!“ Neozvala se však žádná odpověď. Tato místnost byla
o tři patra výš než ostatní místnosti hradu. Malinda tušila, že ji nikdo
neuslyší, dokonce ani stráže, které hlídaly věž. Přeběhla k oknu.
„Haló!“ vykřikla a naklonila se do deště, jako by jí to mohlo pomoci.
„Haló, pomozte!“ Ale bylo to zbytečné – muži ani nevzhlédli. „Ach
prosím!“ křičela plna strachu.
Najednou uviděla, jak z lesa vyletěl sokol. Bojoval s deštěm a
blížil se k ní. „Rufusi!“ usmála se a oddechla si.
Rufus vlétl oknem dovnitř a setřásl si z křídel vodu. Usadil se do
nohou postele – malý voják, rozzlobený, že ho zavolali v dešti. „Je mi
to líto,“ řekla Malinda, „ale jsem moc ráda, že tě vidím.“ Sňala mu z
nohy malé pouzdro a rozvinula lísteček s textem. Stálo na něm: Oii
est Phillipe? napsáno Druscilliným úhledným písmem. Otočila ho.
„Nemám pero…“ Malinda si klekla na podlahu a nanesla si na špičku
prstu saze z dřevěného uhlí. Snad to půjde, napíše jen krátkou
zprávu. Chvíli přemýšlela a pak napsala dvě slova: Pohlédněte nahoru!
Tarquin pozoroval déšť oknem v soláriu. Nohy měl opřené o
okenní římsu. Falconskeepská kniha ležela na stole vedle něho a byla
předními deskami obrácená dolů, asi aby se nemohla působením
ďáblů sama otevřít. Tarquin tak seděl už hodiny, protože nevěděl, co
má dělat. Malinda byla zatím v bezpečí. Měl by odejít. Ale co ta
zatracená kniha? Máji tady nechat, nebo ji raději vzít s sebou?
Pomůže něčemu, když ji vyhodí?
Kdysi se pohádali, on a kniha. Bydlel u Alisty a Willa, když ji
našel ukrytou ve studni pod falconskeepskou věží. Souhlasil s
bratrem Paolem, který Alistu prosil, aby si knihu sice vzala k sobě,
ale už nikdy ji neotevřela. Viděl, jak ji Druscilla použila v sobecké
nevinnosti, aby pomohla svému milenci, Geoffreymu ďAnjou, udělat
z Brinlawu ruiny. Geoffrey se o to pokusil a neuspěl, ale pak se stalo
neštěstí. A teď sobecká, krásná a okouzlující Malinda použila knihu k
tomu, aby ho svedla, aby vyvolala jeho pravé já. Nemohl přestat
myslet na to, jak vypadala. Anděl s pozvednutými pažemi, vítající
své zničení. Zavřel oči a zoufale se snažil vytlačit vzpomínku z hlavy.
Musí se rozhodnout, musí to zvládnout. Nemohl však myslet na nic
jiného než, na to, jak rád by se jí znovu dotýkal. Jakékoli iluze o tom,
že má situaci pevně v rukou, se minulou noc rozpadly na tisíce
kousků. Malinda je opravdu čarodějka, včera v noci to dokázala.
Černá magie pro ni byla stejně snadná jako dýchání. Zasmál se nad
tím, jak to bylo ďábelsky dokonalé. Jeho matka v pekle se určitě
usmívá. Tabby čarovala, aby přivábila svého muže do postele.
Alistina kouzla Tarquina ukolébala a uvěřil, že je v bezpečí. A teď ho
Malinda zcela zajala svými kouzly a zastínila jimi všechny ostatní
síly. Ale necítil strach, jen známou bolest, která byla jeho přítelkyní.
Bolest, která byla vlastně láskou.
Najednou uslyšel na chodbě hlasy. Jeden patřil Malindě. „Kde je?
Odjel?“ Zazněla tichá odpověď a pak se dveře do solária se
zaskřípěním rozlétly. „Jak ses mohl opovážit?“ osopila se na něho.
„Jak ses mohl opovážit?!“
„Čeho jsem se opovážil?“ zeptal se Tarquin chladně. Jeho
tajuplná otrokářka vypadala, jako by se vrátila z bitvy. Vlasy měla
mokré a rozcuchané, plášť ledabyle přehozený přes ramena a byla
bosa. Obličej i ruce měla začerněny od prachu. Vypadala jako
opravdová čarodějnice. Ale nebyla o nic méně krásná.
„Zamknout mě ve věži…!“ vyhrkla Malinda rozhořčeně.
„Jak…?“
„Chtěl jsem tě zabít ve spánku,“ odpověděl Tarquin překvapený
tím, že jeho hlas zní tak klidně. Domníval se, že ji má bezpečně z
cesty, že bude mít čas všechno si promyslet, než ji znovu uvidí a
bude jí muset čelit. Najednou byla tady, a dokonce měla tu drzost se
na něho zlobit, jako by to byl on, kdo pochybil. Proč ho to
překvapuje? „Zamknout tě ve věži mi připadalo laskavější.“
„Opravdu?“ zeptala se ironicky, ale zbledla.
„Copak se takto nezachází s čarodějnicemi?“ zeptal se a
pozoroval záblesky vzteku v zelených očích. „Jak ses dostala ven?“
„Na tom nezáleží,“ vyštěkla Malinda. Když přiletěl Rufus a ona
věděla, že se dostane ven, cítila se lépe. Ale když se teď dívala na
Tarquina, jak se rozvaluje v soláriu s její knihou před sebou a myslí
si, že trpí zamčená ve věži, pocítila další nával vzteku. A ještě ji
nazývá čarodějnicí? Čekala, že se bude zlobit, ale tohle bylo příliš.
„Okamžitě mi dej tu knihu.“
„Ani nápad,“ obořil se na ni. „Královna s doprovodem už je na
cestě. To ji chceš přivítat takto? Otec by byl na tebe hrdý.“
„Jestli se má někdo bát mého otce, jsi to ty, a ne já,“ vykřikla na
něho. „Co sis vlastně myslel, když jsi mě zamkl ve věži?“
„Vlastně jsem nemyslel, jen jsem si chtěl zachránit život.“ Nebyla
to pravda, ale možná tím odvede její pozornost. „Co sis myslela, když
jsi začala malovat draky a šeptat ty faerské nesmysly…“
„Nesmysly,“ zopakovala. „Ale platily na tebe.“
„Jo, dámo, působilo to,“ odpověděl a vstal. Udělala krok dozadu
a Tarquin se musel ze všech sil držet, aby se k ní nevrhl a nestiskl ji v
objetí. „A měl jsem tě za to uškrtit.“ Zvedl knihu a při doteku
kožených desek se zachvěl. „A tohle hodím do nejbližšího ohně…“
„Opovaž se!“ Malinda se pokusila knihu mu vytrhnout, ale on ji
chytil za paži a odmrštil.
„Je moje!“
„Ne, není, patří tvé matce…“
„Ne!“ Malinda znovu sáhla po knize, ale Tarquin ji odstrčil, jako
by byla ztělesněním zla. „Dala mi ji,“ trvala Malinda na svém a třela
si bolavé zápěstí.
Co si Alista myslela? uvažoval. Copak vůbec nezná svoji dceru?
Malinda nelhala, na to byla příliš rozhořčená a plná spravedlivého
hněvu. Věřila ve falconskeepskou knihu a v její kouzla. Byla
přesvědčena, že je jejím právoplatným majetkem, stejně jako Rufus. A
jako Tarquin. „Vysvětlila ti matka, jak ji máš používat?“ zeptal se.
„Naučila tě, jak podle ní vyvolávat démony, nebo ses to naučila
sama?“
„Já jsem nevyvolávala žádné démony,“ řekla a pohrdavě
převrátila oči v sloup.
„A jak tomu říkáš?“ Už necítil žádnou lítost. „Malování draků na
zem…“
„A šeptání faerských nesmyslů, ano, to už jsi říkal,“ přerušila ho.
„Udělala jsem kouzlo, které jsem našla v knize. No a co? Kdyby ses
nechoval jako idiot…“
„Jak to je, můžu se zeptat?“ otázal se. Nemohl věřit svým uším.
„Zacházel jsi se mnou, jako bych byla ze skla. Tvrdil jsi, že jsi
tady jen proto, abys splnil svoji povinnost, a že se mě vůbec netoužíš
dotknout…“
„Snažil jsem se tě chránit!“ Netoužil se jí dotknout? Dokonce i
teď, když se na ni díval, měl chuť vrhnout se na ni bez ohledu na
svoji povinnost. „Netušil jsem, že jsi malá čarodějnice. Domníval jsem
se, že jsi nevinná…“
„Myslel sis, že jsem dítě,“ opravila ho a v jejích slovech znělo
pohrdání. „Nejsem…“
„Máš pravdu,“ souhlasil s hořkým pousmáním. „To jsi chtěla?
Byl jsem prostě jen po ruce? To pro tebe bylo panenství takovým
břemenem?“ Jak to, že je schopen říkat jí takové věci? Její přítomnost
ho natolik zmátla, že už ani nevěděl, čemu má věřit.
„Chtěla jsem, aby ses se mnou miloval,“ odpověděla a
nenáviděla ho za to, že ji nutí, aby takto mluvila. Znělo to lítostivě a
zoufale. Malinda však necítila ani lítost, ani zoufalství. Miloval ji,
včera v noci nepůsobilo jen kouzlo. Ale byl tak rozzuřený. Zamkl ji
ve věži a vzal jí knihu. Opravdu chce odejít? Myslí svá slova vážně?
Skutečně je přesvědčený, že je čarodějnice?
„A když jsem řekl ne, nezáleželo na tom,“ rozhořčil se. „Proč
myslíš, že jsem to řekl?“
„Já jsem věděla, že to myslíš vážně,“ pípla. „Líbal jsi mě…“
„Ano, zatraceně, líbal jsem tě,“ souhlasil a otočil se. Nebyl si jistý,
co by udělal, kdyby se neotočil. Určitě by ji znovu políbil. „A to bylo
špatně. Už předtím jsem ti řekl…“
„Ano, řekl jsi mi toho tolik, až se mi chtělo křičet, ale to ještě
neznamená, že to bylo správné.“ Následovala ho k oknu, chtěla se ho
dotknout, ale bála se, jak by mohl zareagovat. „Tarquine, jak se k
tomu můžeme vracet?“ zeptala se něžněji. „Jak to, že stále tvrdíš, že
je pro nás špatné být spolu. I po minulé noci, poté co jsi mi slíbil…“
„Nic jsem ti neslíbil,“ vyhrkl tvrdohlavě a hleděl ven do deště.
„Ale slíbil!“ Chytila ho za paži a pokusila se ho otočit k sobě, ale
bylo to, jako snažit se pohnout horou. „Říkal jsi, že mě miluješ. Říkal
jsi, že jsi můj.“
„Byl jsem pod vlivem kouzla, vzpomínáš?“ Znovu se proti ní
obrnil a odmítal nechat se ovlivnit jejími prosbami.
„To nevadí,“ prohlásila. „Nebylo to jen kouzlo, byla to pravda.
Vím, že to je pravda. Vím to, Tarquine. Jsme si určeni osudem, stejně
jako moje matka s otcem. Použila jsem kouzlo jen k tomu, abych tě
přinutila přiznat lásku.“
„A čeho jsi tím docílila?“ Otočil se a pohlédl jí do očí. „Použila jsi
kouzlo proto, že jsem tě odmítal,“ řekl. „Kdybych se ti nevzdal…“
Použila jsi kouzelnou moc, abys mě přinutila, chtěl říct, ale nemohl. Viděl
bolest v jejích očích. „Člověk není věc, Malindo,“ dokončil.
„Nemůžeš někoho mít jen proto, že si myslíš, že ho chceš.“
„Muž není majetek,“ opakovala a pohlédla stranou. „Ale žena
ano. Mluvíš o tom, že moje panenství je břemeno… Ano, drahý,
myslím, že bylo.“ Pomyslela na to, jak s ním ležela a jaké to bylo,
když ji miloval a šeptal jí slůvka lásky, a do očí jí vstoupily slzy.
„Pokud jsem je měla, byla jsem žádaná,“ pokračovala a každé slovo
vyslovovala s hořkostí. „Byla jsem majetek, který může patřit
nějakému muži. Takže ano, byl jsi po ruce. Proč bych nemohla být
volná? Není moje čest jen moje? Proč bych se jí neměla vzdát, kdy se
mi to hodí?“
„Protože ve skutečnosti není tvoje,“ odpověděl.
„A komu tedy patří, mému otci?“ zeptala se se smíchem. „Pak
tedy i mé matce, odvažuji se tvrdit.“
„Teď ses jí zbavila,“ připomněl jí. „Vybrala sis. A co já? Já jsem si
vybral, že ti neublížím. Nechtěl jsem ti dovolit, abys mě použila k tak
chybnému kroku, a ty…“
„Já jsem použila kouzlo, abys nekladl odpor. Ano, já vím,“
přiznala. „Zbavila jsem tě možnosti vybrat si. Ale ty si stále vybíráš
špatně, znovu a znovu a čas nám utíká.“
„Slyšíš se?“ zeptal se.
„Ano a zní to strašně,“ souhlasila. „Aleje to pravda. Tarquine,
poslouchej mě. Neexistuje důvod, proč bychom neměli být spolu,
proč bychom se nemohli vzít. Moji rodiče tě mají rádi, určitě se
nebudou zabývat tím, že nemáš titul, a i kdyby, můžeš ho získat…“
„Bože na nebesích,“ zavyl Tarquin a odvrátil se.
„Nebo ne,“ řekla a postavila se před něho. „Nezáleží mi na tom.
Nikde nebudu šťastnější než s tebou na tvé lodi. Uvidím všechna ta
místa, o nichž jsi mluvil. Líbí se mi, jak mluvíš o tom, že jsi svobodný,
a chci také takovou svobodu. Chci být s tebou…“
„Malindo, přestaň…“
„Proč?“ zeptala se. „Proč mám přestat?“
„Protože nemáš ani nejmenší představu, o čem mluvíš,“
odpověděl. Byla tak krásná a malovala si tak pěkný obraz… Jak
snadné by bylo uvěřit jí, zapomenout na všechno a předstírat, že její
fantazie jsou splnitelné. Ale kdyby to udělal a nechal se přesvědčit,
jak dlouho by trvalo, než by se krásný sen rozpadl, než by ho jeho
přirozená povaha rozbila na malé kousky? „Myslíš, že víš…“
„Ano,“ přerušila ho. „Nejsem křehká a drobná bytůstka, která
nikdy nevyšla z hradu, ať si rodiče myslí cokoli. Jsem…“
„Jsi čarodějnice,“ dokončil za ni.
„Nejsem!“ Hleděl na ni tak zvláštně. Už dvakrát ji nazval
čarodějnicí. To nemůže myslet vážně! Jen se jí snaží ublížit. „Ty víš,
kdo jsem,“ vyhrkla a vzala knihu. „Víš, co je tohle…“
„Ano, dámo,“ odpověděl. „Vím to lépe než ty.“ Náhle věděl, že
by ji ještě mohl zachránit, že ve skutečnosti nechápe, co udělala.
Nebyla zatracená. Byla sobecká, rozmazlená a svéhlavá, ale nebyla
zlá. Ne tak jako on.
„Matka mi tu knihu dala, abych se učila,“ řekla. „Chce, abych
rozuměla…“
„Chce, abys vyvolávala démony?“ přerušil ji.
„Neříkej to, je to hloupé,“ vyštěkla na něho. Chce ji jen polekat a
potrestat za to, že ho vystrašila a že mu odepřela jeho volbu, jak se
před chvílí vyjádřil. „Nikdy v životě jsem neviděla démona.“
„To jen dokazuje, jak málo toho znáš,“ odpověděl. „Protože
jednoho jsi viděla včera v noci.“
Znovu obrátila očí v sloup. „Byl to jen drak, a ne skutečné zlo, jen
malý faerský duch…“
„Nemyslím tu kresbu,“ přerušil ji. „Myslím sebe.“
Zírala na něho. Nechtěl ji jen postrašit – myslel to vážně.
Opravdu svým slovům věřil. „Tarquine, ty nejsi démon.“
„Ach ano, já jsem zapomněl,“ přikývl. „Ty to víš lépe než já.“
Pohlédl stranou a najednou pocítil, že má po těle husí kůži, ale už
začal. Teď musí zpověď dokončit. Jestliže chce Malindu opravdu
zachránit, musí jí říct pravdu. „Ve své vidině jsi viděla moji matku.“
„Ano.“ Dotkla se jeho paže, ale on se na ni nepodíval.
„Viděla jsi ji zemřít,“ pokračoval. „Ale neviděla jsi ji žít. Byla to
čarodějnice – ne tak nadaná jako ty, ale měla určitý talent. Nebyla
chytrá, ale byla zručná a znala starověké čáry… Za války trpěla,
protože ji zajali ve Skotsku, a tak se chtěla pomstít. Proto vyvolala
démona a uzavřela s ním úmluvu. Propůjčil jí moc, jíž si zotročila
muže, který ji zajal.“
„Bruel,“ zašeptala Malinda.
„Očarovala ho tak, že nemohl uniknout.“ Podíval se na
Malindinu ruku na své paži. „Tehdy byla asi hezká, ale neměla tu
krásu jako Nanina matka nebo jiné urozené dámy, které otec
potkával. Bez čar by se jí rychle nabažil. Ale kouzlo způsobilo, že ji
chtěl, cítil touhu, kterou nemohl ovládnout, takže s ním mohla mít
syna.“
„Tohle ti řekla?“ Malinda se chvěla, protože viděla v jeho očích
nesnesitelnou bolest. Jaké to musí být, když někdo věří takové
povídačce?
„Samozřejmě.“ Jeho úsměv byl hořký, bylo v něm ještě víc
bolesti. „Démon posedl Bruela a stvořili mě. Ona měla svoji pomstu a
démon syna.“ Konečně se jeho oči setkaly s jejíma. „Bruel ji zabil a já
jsem zabil jeho.“
„Ty ne,“ vydechla, neschopná uvěřil mu. „Zeptej se Nan,“
zasmál se. „Byla tam… Shodil jsem ho…“ Ještě nikdy to nevyslovil
nahlas, ani před A lištou, a dokonce ani před Nan. Stáli vedle sebe na
horním odpočívadle schodiště, drželi se za ruce a dívali se, jak otec
padá. Viděli, jak lapá po dechu s očima doširoka otevřenýma.
„Nikoho netrápilo, že si zlomil vaz,“ pokračoval Tarquin. „Řekl jsem
jeho mužům, že se opil a upadl, a oni mi uvěřili. Odvezl jsem Nan
sem a tvým rodičům jsem oznámil totéž. Také mi uvěřili.“
„Proč?“ Vyděšená se dotkla jeho tváře. „Proč jsi do něho strčil?
Chtěl ublížit Nan?“
Zavrtěl hlavou a odvrátil se. „Usmíval se na ni. Nazýval ji
holubičkou a ptal se jí, jestli by chtěla jet do Londýna navštívit
strýčka.“ Měl pocit, jako by umíral, rvalo mu to srdce, ale musel jí říct
všechno. „Právě jsme se doslechli, že se tvůj otec vrátil z křižácké
výpravy. Bruel se chtěl Nan zbavit, chtěl ji někomu dát. Udělal by to,
a to jsem nemohl dopustil.“ Pohlédl jí do očí, protože si přál, aby ho
viděla takového, jaký byl. Aby za maskou uzřela pravdu. „Nan jsem
miloval. Byla to jediné, co jsem měl. Nemohl jsem mu dovolit, aby ji
ode mě odloučil a nechal ji žít s někým jiným. Proto jsem do něho
strčil.“ Zavřel na chvíli oči a nadechl se. „Nan to nechápala – myslela
si, že jsem to udělal pro ni. Stále si to myslí. Řekla mi to v den své
svatby. Ale já jsem to udělal pro sebe, pro démona. Musela být v
bezpečí, abych nezůstal sám.“
Malinda se odvrátila. Ruce a nohy mela studené jako led.
Nevěděla, co si má myslet, co má povědět. Co by chtěl slyšet?
„Ublížil vám,“ řekla nakonec. „Báli jste se…“
„Zabil jsem ho, Malindo. Byla to kletba mé matky…“
„To ne, Tarquine.“ Otočila se k němu zády. „Snad nevěříš…“
„Proč ne?“ Byla tak sladká. Neutekla, a dokonce mu dovolila,
aby se jí dotkl. Na chvíli si vzpomněl, jak sladké uvolnění cítil v jejích
pažích. Ale tato milost, kterou mu nabídla, byla jen iluzí. „Které dítě
zabije svého otce, byť je zlý?“
„Ale ty nejsi démon,“ trvala Malinda na svém. „Jsi muž a já jsem
dívka…, žena.“
Usmál se. Tahle malá ironie byla nejhorší ze všeho. Je žena, už
není dívka. Zase jeho práce. „Jsem jako ty,“ souhlasil. „Jsi žena a víla
zároveň.“ Vzal ji za ruku, která byla tak jemná, a na chvíli ji sevřel v
dlani. „Já jsem muž a démon.“ Náhleji odstrčila Malindě bylo, jako by
ji bodl dýkou do srdce. Ale Tarquin už nemohl déle snášet napětí.
„Nechej mě jít, Malindo,“ řekl a položil jí ruce na ramena, aby dodal
důraz svým zoufalým slovům.
„Kouzlo vyprchalo,“ řekla. „Když jsem se vyspala, ztratila jsem
nad tebou moc.“
„Ne.“ Vtiskl jí na čelo polibek a Malinda se zachvěla. Bála se?
Samozřejmě že se bála. „Tvoje moc nade mnou nevyprchá.“ Políbil ji
a ona se ho dotkla. Stále ho ještě chtěla. Byla stejně prokletá jako on,
prokletá láskou k němu. „Mrzí mě to,“ zašeptal těsně u její tváře. „Je
mi to líto…“ Pohnula se, aby ho znovu políbila, ale odvrátil tvář.
„Tvůj otec se brzy vrátí,“ dodal a pustil ji. „Budeš v bezpečí.“
„Ne.“ Chytila ho oběma rukama za ruce, jako by ho mohla
zadržet. To nebylo spravedlivé – zase jí nedal čas a odháněl ji od
sebe. „Nemá to být takhle. Ať se tehdy stalo cokoli, dnes jsi jiný…“
„Ne, má lásko, nejsem.“ Dotkl se její tváře, na níž ještě měla
šmouhu z kresby. Měla v sobě sílu, ale může snadno padnout. „Vždy
zničím, co mám rád.“
„Ne,“ zopakovala. Neodpověděl, ale odvrátil se a odcházel.
„Tarquine!“ Malinda za ním vyběhla na chodbu. „Řeknu otci, že
jsi mě opustil,“ vyhrožovala mu. „Co tvoje povinnost?“
Pousmál se. „Řekni mu, co chceš. Pověz mu, co jsem udělal.
Bude-li mít štěstí, dožene mě a zabije.“
„To neříkej.“ Sedlové vaky už měl sbalené. Chtěl odjet, než se
probudí. „Tarquine!“ Běžela za ním na nádvoří, snažila se ho
dohonit. „Stůj!“ Osedlaný kůň už na něho čekal. Silně pršelo a bosá
Malinda se brodila po kotníky ve vodě. Vsakovala jí do pláště a
zpomalovala ji. „Tarquine!“ Vyšvihl se do sedla, než k němu stačila
doběhnout, a cvalem se rozjel k padacímu mostu. „Tarquine!“
zavolala zoufale, ale on se ani neohlédl.
14. kapitola
Malinda ležela na boku a dívala se na okno. Skoro nevnímala
déšť, který stále zuřil venku. Měla by vstát a připravit se na příjezd
královny. Ale nemohla se ani hnout.
„Malindo.“
Zamrkala. Víčka měla těžká a napůl spala. Viděla ložnici, okno i
déšť, ale někdo volal její jméno a jí to nepřipadalo vůbec divné.
Někdo ji pozoroval. Byla to žena se stejně světlými a dlouhými vlasy,
jako měla ona. Stála za oknem, ale tělo měla skoro průhledné. Skrze
ně zářilo matné světlo.
„Malindo.“
„Lady Malindo.“ Do dveří nahlédla Hilda. Malinda se podívala
zpět k oknu, ale žena byla pryč. „Už je spatřili, za chvíli jsou tady,“
řekla komorná. „Půjdeš dolů?“
Královský průvod dorazil po setmění v nejhorší bouři. „Tady,
má paní,“ řekl Farrars, jakmile přešel práh hodovní síně. Podával
Malindě balíček. „Dopisy od tvé matky.“
Malinda na něho chvíli mlčky hleděla, protože byla příliš dojatá,
než aby promluvila. Dopisy od matky… Máma všechno spraví.
„Děkuji,“ vyhrkla a impulzivně ho objala, což bylo poněkud
nepřístojné.
Urozený muž vypadal nejdřív zaraženě, ale rychle se opanoval a
se smíchem jí objetí oplatil. „Jsi velmi přívětivá,“ prohlásil a Malinda
ho v rozpacích pustila.
„Ty zřejmě také, můj pane,“ promluvila Eleonora s mírným
úsměvem.
„Promiň mi, Veličenstvo,“ řekla Malinda a uklonila se po
dvorském způsobu.
„Není zač se omlouvat, má paní,“ řekla Eleonora. „Prosím, vstaň.
To není nutné, opravdu. Nechej mě, ať si tě prohlédnu.“
„Ano, Veličenstvo.“ Královna se od jejich posledního setkání
hodně změnila. Malinda byla překvapená. Panovnice se jí zdála
menší a drobnější, jaksi ztracená ve velkém sametovém plášti. Tvář
měla starší, avšak stále byla krásná.
„Vypadáš unaveně, chérie, „ přivítala ji Eleonora. „Musíš víc spát
– taková krása se musí hýčkat.“
„Děkuji, Veličenstvo.“ Kdyby nebyla tak unavená a nešťastná,
cítila by se uražená. Ale takto nevěnovala invektivě pozornost.
„Půjdeš si prohlédnout své pokoje? Obávám se, že jsou příliš velké,“
řekla Malinda.
„Jsem si jista, že jsou krásné, Malindo, děkuji ti,“ odpověděla
Eleonora. „Může mě tam odvést nějaký sluha. Zůstaň tady a odpočiň
si.“ Podívala se na svého průvodce. „Půjdeš se mnou, Farrarsi, abys
prohlédl moje komnaty? Malinda mohla nechat ve skříni muže, kteří
by mi mohli pomoci v útěku.“
„Věřím jí z celé duše,“ odpověděl Farrars a mrkl na Malin-du.
„Pak si mohu jít v klidu odpočinout,“ utrousila královna a
pokývla hlavou. Přijala nabízené rámě jednoho z rytířů a zamířila ke
schodišti.
„Postarám se, aby jí poslali podnos s jídlem,“ nabídla se jedna
služebná.
„Děkuji,“ odpověděla vděčně Malinda. „Pojď, můj pane,“ podala
ruku Farrarsovi. „Tvoji rytíři budou jíst tady v hodovní síni, ale pro
tebe je prostřeno v soláriu.“
„Dokonalé.“ Následoval ji do příjemné komnaty a rozhlížel se se
zřejmým uznáním kolem sebe. „Jsi vynikající hostitelka, Malindo.
Matka tě dobře vychovala.“
„Děkuji, můj pane, ale v tomto případě nepatří chvála mně,“
odvětila, když se posadili na lavici. „Většinu práce zastali sluhové.“
„Jsi příliš skromná,“ škádlil ji. „A neříkala jsi mi náhodou
Roberte?“
„Roberte,“ opravila se a usmála se na něho. Byl opravdu docela
šarmantní. Měla by se snažit, aby byla také okouzlující. Koneckonců
je to její povinnost.
Farrars ji pozoroval, jak plní podnos jídlem. „Rád bych věděl,
proč tady není tvůj kastelán, aby nás také přivítal,“ podotkl, když
postavila podnos před něho. „Kde je FitzBruel?“
Malinda strnula, ale jen na okamžik. „Odjel,“ řekla nevzrušeným
tónem. „Vydal se na cestu, jakmile se dozvěděl, že přijedete.
Přesvědčoval mě, že jsi lepší než on a dokážeš hrad vést i bránit,
takže tady nebude potřebný.“
Farrarsovi zmizel úsměv ze rtů. „On tě opustil?“ zeptal se a
zbledl.
„Nikdy tady nechtěl zůstat,“ objasnila mu a snažila se, aby její
hlas zněl suše a nevzrušeně, jako by Tarquin pro ni nebyl ničím víc
než najatým vojákem jejího otce, navíc nepříliš loajálním. „Přijal tu
službu jen proto, že otec trval na svém a nikoho jiného nechtěl.“
Robert stále vypadal zaraženě, a proto Malinda změnila tón.
Poslouchat pomluvy na Tarquina bylo to poslední, co si přála. „Asi se
domníval, že s vámi přijede můj bratr Mark nebo alespoň bratranec
Filip.“
„Mark je s tvými rodiči,“ odpověděl Farrars a jeho hlas zněl opět
příjemněji. „A je to dobrý rytíř.“
„Samozřejmě,“ usmála se a naskládala jídlo na svůj podnos. „A
Filip? Má se dobře?“ Neodpověděl tak dlouho, že vzhlédla.
„Roberte?“ Znovu se zamračil. „Co se děje?“ Co se teď dozví? Copak
ten strašný den nikdy neskončí? „Je Filip v pořádku?“
„Pokud vím, tak ano.“ Farrars se napil z poháru a bylo vidět, že
se mu nechce pokračovat. „Je s Richardem.“
„S Richardem, vévodou z Akvitánie? S princem Richardem?“
Malinda tomu nemohla uvěřit. Filip přece nemohl zradit krále, svoji i
její rodinu. „Roberte, jak je to možné?“
„Neznám ani jednoho – Richarda ani tvého bratrance Filipa,“
odpověděl Farrars s povzdechem. „Ale říká se, že jsou velmi dobrými
přáteli.“
„Přátelé nebo ne, Filip je příbuzný mého bratra. Celý život
neudělali jeden bez druhého ani krok. Je prostě nemožné, aby měl
raději Richarda než Marka…“ Usmál se tak hořce, že se zarazila.
„Co… Co si o tom myslíš?“
„Nic,“ řekl. „Promiň mi, Malindo. Není na místě, abych ti říkal
takové věci.“
„Jaké věci?“ dožadovala se odpovědi. Posadila se vedle něho na
lavici. „Roberte, jestli chceš být opravdu mým přítelem…“
„Filip není příbuzný tvého bratra ani tvůj,“ prohlásil a odvrátil se
od ní. „Je to Richardův bratranec, nemanželský syn Jindřichova
nemanželského bratra, Geoffreyho d’Anjou.“ Jeho oči byly stále ještě
plné sympatií a ve tváři měl lítost. „Jistě sis všimla podobnosti, drahá.
On a Richard by mohli být dvojčata…“
„Roberte, to nemůže být pravda,“ přerušila ho Malinda. „Filip je
matčin bratr, říkala to sama víc než stokrát.“
„Nepochybně proto, aby chránila svou přítelkyni,“ odpověděl
Farrars jemně. „Říká se, že zachránila lady Druscillu před
potrestáním za její zločiny.“
„Jaké zločiny?“ zvýšila hlas Malinda. „Ne, to nedává smysl.
Druscilla byla milenkou mého dědečka, než se vdala.“
„Ano, byla,“ souhlasil Farrars. „Ale také… Geoffrey byl velmi
známý svůdník, jsem si jistý, že ji svedl také. Chtěl získat hrad tvého
otce.“ Odmlčel se a bylo vidět, že je mu trapně. „A rovněž jeho ženu.“
„Slyšela jsem ten hloupý klep už dřív,“ utrhla se na něho
Malinda. „Překvapuje mě, že věříš takové pomluvě, Roberte.“
„Znal jsem Geoffreyho,“ odpověděl Farrars. „Když se to stalo,
byl jsem s ním, s Willem Brinlawem a s králem. Geoffrey se snažil
Brinlawa zabít a pak využil Druscillu, aby ho vpustila do hradu, a
unesl tvoji matku. Proto ho tvůj otec zabil.“ Zarazil se. „Ale neměl
jsem ti to prozrazovat. Není to moje věc.“
„Doufám, že nelžeš,“ zašeptala Malinda. Pomyslela na Markovo
chování o Vánocích a na strašnou pravdu, před níž ji varoval. Zřejmě
šlo o tohle. Ale jestli je to pravda, pak nic není takové, jak si myslela,
dokonce ani matka s otcem. „Ne,“ vyrazil ze sebe. „Nelžu.“
„To se mi vůbec nezdá možné.“ Tarquin to ví, pomyslela si.
Tenkrát tady žil. Musel být svědkem všeho. Ani ne před rokem žili
všichni spolu a byli šťastní. Teď je Man vdaná a Tarquin… je pryč,
daleko, jen Bůh ví, kde. Na Malindu už zapomněl. „ Vždycky zničím,
co miluji, „ řekl jí, než odešel.
„Nemůžu tomu uvěřit,“ povzdychla si a vytáhla z balíčku
matčiny dopisy. „Promiň, Roberte,“ omluvila se a rozlomila pečeť. Jeli je Filip zrádce, matka se jí to pokusí vysvětlit. „Musím si přečíst, co
mi píše máma.“
„Samozřejmě,“ odpověděl. Malinda se posadila blíž k ohni, aby
lépe viděla na hustě popsané řádky, a ponořila se do čtení.
Ubohá matka musela spravovat nejen tátovy roztrhané košile, ale
také prádlo jiných rytířů. Dcera se musela zasmát. Máma nenáviděla
šití stejně jako biskup ďábla. Willie ztratil první mléčný zub a král se
bavil tím, že mu připomínal lorda Chamberlaina, který byl taky
bezzubý, ale už ne tak roztomilý. Otec si vedl v bitvách výtečně,
utržil jen pár modřin a škrábanců. Jeho nový kůň byl prý velmi
dobrý. A Filip… Máma jí vysvětlila, co se stalo a nabádala ji, aby si
nebrala jeho takzvanou zradu příliš k srdci. Pamatuj, drahoušku, že
Richard Akvitánský je Jindřichův syn, psala. Až tahle válka skončí, Filipovi
bude odpuštěno a vrátí se domů. Takže se o něho neboj a ani Lis bet ať si
nedělá starosti.
Pak pokračovala o Filipově otci a sdělila jí všechno, o čem ji
informoval Robert – nebo téměř všechno. Odpusť nám, naše drahá, že
jsme ti neřekli pravdu, napsala v závěru. Nebo spíš odpusť mně. Otec ti to
chtěl říct už dávno. Ale já jsem váhala. Všechno se to stalo dávno, když jste
byli děti. Byli jste všichni tak milí, spokojení, milovali jsme vás a já jsem
netušila, jak vám může minulost ublížit, pokud ji utajíme. Ale už nejste
dětmi a nikdo vás nebude chránit tak, jako jsme to dělali my. Teď vidím, jak
silně to zasáhlo Marka, který se o všem doslechl u dvora. Poskládal si pravdu
z krutých poznámek, v nichž se pomluvy mísily se lžemi, a já teď vím, že
jsem postupovala špatně. Jak mohli moji mazlíčci tak rychle vyrůst? Jak to,
že jsme zestárli? Mohu se jenom modlit, abychom se k tobě brzy vrátili a
abys nás pochopila. Nepochybuj o nás, má moudrá mladá ženo. Milujeme tě
a velice nám chybíš.
Malinda sklonila hlavu a rozplakala se. Nebyla moudrá a
nechápala to. Právě teď se skoro nezajímala o Filipa ani o minulost.
Tarquin ji opustil a ona nerozuměla ani jemu. Nechápala nic, byla
hloupá. Chtěla mít doma mámu a tátu, chtěla se vyplakat v jejich
náruči. Nechtěla znát všechna ta tajemství, jejich ani Tarquinova.
Nechtěla být dospělou ženou, chtěla ještě být dospívajícím dítětem.
Přitiskla si pěsti na tvář a vzlykala, jako by jí to mohlo pomoci.
„Malindo.“ Robert poklekl vedle ní. „Copak je ti?“
„To ti nemůžu říct.“ Měla by se uklidnit, chovat se v souladu se
svým věkem, být dámou. Vlastně na Roberta úplně zapomněla. Ale
nemohla přestat plakat. „Odpusť mi, můj pane.“
„Jsem Robert, vzpomínáš?“ pokáral ji jemně a objal ji. „Nebuď
hloupá.“ Hladil ji po vlasech a nechal ji, ať se vypláče. „Opravdu mi
nechceš říct, co se stalo? Nemůžu ti nějak pomoci?“
„Ne…“ Jak je laskavý! A je starší, skoro v tátově věku. Malinda
se cítila trapně, ale byla mu vděčná. Potřebovala někoho, kdo by ji
utěšil, kdo by vzal věci pevně do rukou a uklidnil ji, byť jen na chvíli.
„Můj ubohý anděli,“ utěšoval ji. „Jsi tady tak sama.“ Přitiskl jí rty
na spánek. Byly teplé a laskavé. Políbil ji s otcovskou něžností. „No
tak, pšš,“ zašeptal a ona se k němu přimkla a rozplakala se ještě víc.
„Neopustím tě, mé vzácné dítě. Už nebudeš sama.“
Malinda se teprve oblékala, když přišlo pozvání od královny.
„Má paní, její Veličenstvo královna žádá, aby ses k ní připojila ke
snídani v jejích komnatách,“ ohlásila jí komorná a ustrašeně si
přeměřila Malindiny obyčejné šaty.
„Ale ale, situace se mění,“ zamumlala Hilda, která splétala
Malindě copy.
„Ani moc ne,“ řekla Malinda a přísně se podívala do zrcadla.
„Vyřiď královně Eleonoře, že budu poctěna.“
„Děkuji, má paní,“ hlesla dívka, uklonila se a vyšla ven.
„Má paní,“ vydechla Hilda. „Gratuluji. Zdá se, že se konečně
staneš dvorní dámou.“
„Ano,“ přikývla Malinda a pozorovala se v zrcadle. Opravdu to
pro ni znamená tak málo? To není možné – ta dívka, na niž se dívá, je
někdo jiný. Ale tvář má stejnou. Eleonora jí řekla, že vypadá
unaveně. Opravdu, má kruhy pod očima, v podstatě však vypadá
jako jindy. Už nebude plakat, nebude. Tarquin se nikdy nevrátí.
Odvrátila se od zrcadla. „Musím jít za královnou.“
O několik minut později prošla známými dveřmi a lekla se, že asi
ztratila rozum. Kdyby nevěděla, že stojí v ložnici svých rodičů,
myslela by si, že je v jiném sídle. Goblény, nábytek, závěsy, rohože –
všechno se změnilo. „Malindo,“ oslovila ji královna a objala ji. „Jsem
ráda, že jsi přišla.“
„Děkuji, Veličenstvo,“ zamumlala Malinda, natolik otřesená
vzhledem pokoje, že ji objetí královny ani nepřekvapilo. „Kde jsou
věci mé matky?“
„Musíš mi prominout, chérie,“ zasmála se Eleonora. „Tohle je
bláznivý rozmar staré ženy. Musí mít vlastní hnízdo.“ Dnes ráno
vypadala zase jako tehdy o Vánocích. Byla svěží a krásná, ačkoli měla
na sobě jen župan. „Věci tvé matky jsem nechala odnést do místnosti
ve věži,“ pokračovala královna a posadila se ke stolu. „Vadí ti to?“
„Ne, samozřejmě že ne.“ Něco v té místnosti jí přece jen
připadalo známé. Dalo se to čekat, protože se v ní narodila. Ale bylo
tu ještě něco jiného, děsivého… Spatřila svůj odraz v dlouhém
zrcadle ve stříbrném rámu a vtom se jí rozbušilo srdce a zrychlil se jí
tep. Najednou zatoužila utéci. Na posteli se sametovým přehozem
ležel malý psík. Zvedl hlavu a zadíval se na ni inteligentníma očima.
„Jen mě to překvapilo,“ dodala a podivný pocit ji přešel.
„Nepochybně.“ Služebná dokončila přípravu tabule a odešla.
„Pojď a sedni si ke mně.“ Malinda poslechla a královna se na ni
zadívala. „Dnes je to mnohem lepší – asi jsi v noci dobře spala.“
„Ano.“ Vlastně skoro nespala. Robert seděl vedle ní v soláriu až
do půlnoci a pak ležela ve své ložnici s otevřenýma očima skoro až
do úsvitu.
„Dobře,“ usmála se Eleonora. Odmlčela se a namazala si krajíček
chleba máslem. Malinda vyčkávala. „Víš, chérie, pamatuji si, žes byla
sdílnější.“
„Promiň mi to, Veličenstvo,“ odpověděla Malinda nepřítomně.
Stále se ještě cítila podivně zaskočená, ale bylo to pošetilé. „Nevím,
co říct.“
„O tom nepochybuji,“ zasmála se Eleonora. „Upadla jsem do
politováníhodné situace, že? Zatracené Jindřichovy oči… Ale ty jsi
přece stále loajální, stejně jako tvůj otec. Nepochybuji o tom, že
takové pomluvy tě urážejí.“
„Jindřich je králem mého otce i mým,“ odpověděla Malinda.
„Ale já ho nemám moc ráda.“ Kdyby král nebyl takový sukničkář,
mohla dnes být s rodiči. Bylo pro ni těžké smýšlet o něm dobře.
„Jsem ráda, že to slyším,“ prohlásila Eleonora. „Těší mě to víc,
než mohu vyjádřit. Tak vezmi si něco, ať ti znovu zčervenají
tvářičky.“ Vzdychla si. „Kdybych ještě měla takovou tvář… Pověz
mi, jak se máš, chérie. Velmi jsem se hněvala, když ti otec nedovolil
zůstat o Vánocích u mne.“ Ukousla si chleba. „Ačkoli ve světle všeho,
co se seběhlo, si myslím, že to pro tebe bylo nejlepší.“
„Věděla jsi, že princové chystají válku?“ zeptala se Malinda.
„Podezřívala jsi je?“
„Doufala jsem,“ zasmála se královna. „Jindřich se začal chovat
nemožně. Potřeboval, aby s ním někdo zatřásl. Ale ne, nevěděla jsem
o tom – nemyslím si, že moji hoši vůbec rozumějí sami sobě. Mladý
Jindřich se náhle rozhodl odjet do Paříže, a najednou jsme byli ve
válce. Mladší hoši byli se mnou, když jsme se o tom doslechli, a mně
se podařilo poslat je pryč. Ale když jsem je chtěla následovat…“ Se
smutným úsměvem se odmlčela. „Nepochybně už jsi slyšela, co bylo
dál.“
„Ano,“ zašeptala Malinda a usmála se. „Chybí ti synové?“
„Velmi. Mladá dívka jako ty si jen těžko může představit, jak je
postrádám.“ Zaměřila svoji pozornost na mísu s lesními plody, která
stála na stole. „Ale doufám, že mi pomůžeš.“
„Já?“ zeptala se Malinda s ustrašeným pohledem. „Já ti stěží
mohu pomoci.“
Královna se pousmála. „Už jsi vyrostla, cherie, „ řekla. „Jsi
dospělejší než při našem posledním setkání.“ Odložila nůž. „Tvůj
přítel Filip mi řekl, že máš cvičeného sokola jménem Rufus.“
„Filip ti řekl o sokolovi?“ Filip o ní mluvil s Eleonorou? Vyprávěl
královně o Rufusovi? Copak s ní kul pikle? To ona ho poslala za
Richardem?
„Tvrdil, že jste ho používaly s jeho sestrou, aby přenášel zprávy
mezi vaším hradem a Bruelem,“ pokračovala Eleonora. „Je to
pravda?“
„Ano je,“ připustila Malinda. „Ale…“
„Myslíš si, že by tvůj sokol dokázal Filipa najít?“ V
tmavěmodrých očích jí zajiskřilo. „Zná ho dobře?“
„Já nevím,“ hlesla Malinda a vstala. „Ale i kdyby mohl…“
„Malindo, jsem zoufalá,“ přerušila ji královna. „Musím vědět, co
je s mým synem…“
„Nemohu to udělat,“ přerušila ji znovu Malinda. „Nechtěj po
mně takové riziko.“
„Jaké riziko?“ vyštěkla Eleonora. „Ty bys podezírala cvičeného
sokola? Chci jen Richardovi poslat dopis a v něm mu sdělit, že se mi
daří dobře…“
„A prozradit mu, kde jsi.“ Myslí si ta žena, že Malinda je úplný
blázen? Ale proč ne? Všichni ostatní tomu také věří, protože se ze
všech sil snažila je o tom přesvědčovat. „Promiň mi, Veličenstvo, ale
tuto službu ti poskytnout nemohu,“ pronesla rozhodně.
„Nepoužiji svého oblíbence proti otci a jeho králi, dokonce ani v
případě, že bych tě potěšila.“
„Je to laskavost, za jejíž výsledek se nemůžeš zaručit.“ Starší žena
se zasmála, ale výraz v jejích očích nebyl nikterak vřelý. „Můj bože,
jak jsme zestárly. Opravdu jsi mě zaskočila.“ Prohlédla si Malindu od
hlavy k patě. „Kdo je to? Jak se jmenuje?“
„Promiň, Veličenstvo,“ vyhrkla Malinda a zrudla. „Nevím, co
máš…“
„Tvůj milenec, chérie“ odpověděla Eleonora. „Muž, který v tobě
zabil iluze. Minulé Vánoce jsi mi řekla, že toužíš po nápadníkovi. Teď
už jsi moudřejší.“
„Mýlíš se,“ lhala Malinda. „A Filip se také mýlil, pokud tě
přesvědčoval, že by ti mohl pomoci můj cvičený sokol.“
„Ne cvičený, Malindo. Kouzelný.“ Královna si zkřížila paže na
hrudi, jako by přemýšlela o ženě před sebou. „Ráda bych věděla, jaká
další kouzla umíte – ty a tvá hezká matka. Zachrání tvého hloupého
otce, pokud Jindřich po boku s Willem prohraje válku?“
Malinda se na ni chladně zadívala. „Můj otec neprohraje.“
Eleonora pokrčila rameny. „Možná ne,“ připustila. „Pověz mi,
chérie, co si myslíš o lordu Farrarsovi?“
Zmatená Malinda se zamračila. „Proč to chceš vědět‘.‘’„
„Zdá se, že se o tebe zajímá,“ odpověděla královna příjemně, v
rozporu s předchozím chováním. „Věděla jsi, že oba jeho synové
padli na křižácké výpravě? Drahý byl vlastně kněz, ale když zemřel
jeho bratr, Farrars syna přinutil, aby opustil církev a stal se křižákem.
Přesvědčil ho, že Bohu bude lépe sloužit jako voják. Nenávidí
kacíře.“ Usmála se. „Umíš si představit, jak by reagoval, kdyby slyšel,
že jsi čarodějnice?“
„Nejsem čarodějnice!“ Malinda najednou věděla, proč otec touto
ženou pohrdá. Když si pomyslela, že jejím největším přáním bylo
sloužit jí…
„Řekla jsem, že jí jsi?“ Královna vypadala zcela klidně, když
vyslovila svoji hrozbu. Ani nezvedla hlas.
„Nevěřil by ti,“ prohlásila Malinda. Robert určitě chová vůči
královně stejnou nedůvěra jako otec. Ví, že jí nemůže věřit.
„Nebuď si tak jistá, Malindo,“ varovala ji královna, jako by
dovedla číst myšlenky. „Asi by tě překvapilo, o čem dokážu muže
přesvědčit.“ Otočila se k snídani a poněkud zmírnila. „Jsi velmi
krásná, chérie, ale v téhle hře jsi nová. Jsi mladá čarodějka. Já už jsem
stará.“ Ukázala na židli. „A teď přestaň bláznit, prosím tě. Nežádám
po tobě, abys posílala zprávu o pohybu vojsk nebo o počtu mužů v
armádě. Jen chci dát vědět Richardovi, že jsem v pořádku.“ Setkala se
s Malindinýma očima. Malinda usedla. „Ataky, kde jsem. To jsi
uhodla.“
„Nejsem si jista, že můj sokol Filipa najde.“ Eleonora měla
pravdu – Malinda nemohla odmítnout. Matka jí vysvětlila příliš
jasně, co by se mohlo stát, kdyby ji obvinili z čarodějnictví. Robert
Farrars byl laskavý člověk, aspoň se jí takový zdál, ale stěží mohla
očekávat, že by pochopil její zděděné čarodějné schopnosti.
„Odsoudili by tě k smrti upálením dřív, než bychom se o tom dozvěděli, „
slyšela v duchu matčin hlas. „Co když ho nenajde?“ zeptala se
nahlas.
„Tak ho nenajde,“ odpověděla Eleonora s nepřátelským
úšklebkem. „Žádám tě jen, abys to zkusila.“
15. kapitola
Po čtyřech dnech opíjení vystřízlivěl Tarquin natolik, aby
dokázal zjistit, kde je. Kdy odešel z Brinlawu před měsícem, nebo
před dvěma? Neměl žádný určitý plán a nezastavil se, aby si mohl
promyslet, co dál. Ale čas ubíhal rychle. Vypotácel se z krčmy, která
vypadala spíš jako chlívek a byla zastrčená v úzké uličce. Všude se
procházel dobytek a mezi ním pobíhaly špinavé děti, které se teď
shromáždily u vesnické studny a sledovaly Tarquina ustrašenýma
očima. „Tohle místo,“ vyslovil ztěžka a podíval se z jednoho konce
ulice na druhý, „má nějaké jméno?“
Děti se na sebe chvíli dívaly. „St. Anne’s Mercy,“ řekl konečně
nejvyšší hoch. „Jmenuje se podle kláštera.“ Usmál se. „Hledáš
jeptišku?“ Jeho kamarádi se rozesmáli a Tarquin pobaveně zavrtěl
hlavou. „Londýn je tamhle, asi čtyři dny cesty,“ pokračoval výrostek
a ukazoval na jihovýchod. „Chester je tam, dva dny cesty,“ a ukázal k
západu.
„Díky.“ Tarquin hodil dětem minci a otočil se, aby se nemusel
dívat na to, jak se o ni v prachu perou. Alespoň míří správným
směrem. Byl domluvený s Davidem, že se setkají v poslední
listopadový den. Podle výpočtů by měl mít ještě týden čas. Přetřel si
tvář. Jeho vlastní obličej se mu zdál cizí, protože byl ještě napůl
strnulý z přemíry pití. Rád by věděl, kde dostane koupit další
láhev…
Chová se hloupě, věděl to. Někdo velmi bohatý a mocný ho chtěl
zabít a teď nebude těžké, aby Tarquina našel. Muž už musel být
informován, že jeho muži nepochodili, když doprovázel Malindu na
Brinlaw. Od té doby uběhlo téměř půl roku. Tarquin se zastavil,
protože ho to překvapilo. Před půl rokem doprovázel Malindu na
Brinlaw? Nikdy ho nenapadlo, že vedle ní žil tak dlouho. Když
nakonec prohrál, zachoval se královsky, neučinil žádnou chybu. V
příštím okamžiku mu proběhla hlavou myšlenka, že začal tak hodně
pít proto, aby unikl… Malindině tváři vzdálené jen pár centimetrů od
něho, rozevřeným rtům nabízejícím se k polibku, očím, planoucím
láskou… Zatřásl hlavou, aby si ji pročistil, a pocítil bodavou bolest.
Musí jet dál… Musí si sehnat další láhev.
Odpoledne jel pomalu po lesní cestě a láhev měl napůl vypitou.
Kůň mířil k jihu. Svět byl opět rozmazaný a Tarquin mohl snít.
Malinda… Ale něco bylo špatně, bylo to jiné než předtím. V tomto
snu byl sám Malindou a kolem něho byly vlhké stěny potřísněné
krví. Všude se ozývaly nějaké hlasy. Hrdlo ho bolelo od křiku,
zaplavovala ho mořská voda a ohlušovalo ho úpění mrtvých. Něco
rozčeřilo okolní vzduch a on se rozplakal, ale stále ho svíraly
kamenné stěny. Voda pořád stoupala – nebylo úniku.
Náhle otevřel oči. Zamrkal ve slunečním světle a srdce se mu
rozbušilo v hrudi. Byl opilý, nedokázal jasně myslet. Pobídl koně a
vyrušil ho tak z poklidného tempa. Přinutil ho ke cvalu. Musí se
vrátit za Malindou, musí ji zachránit! Ale najednou se před ním
objevil napjatý provaz, zařízl se mu do hrudi a strhl ho ze sedla.
„Drž to!“ vykřikl nějaký muž a předal konec provazu
kumpánovi. Přibližoval se k Tarquinovi. „Je prohnaný, nesmíme
udělat chybu.“
„Je to určitě on?“ zeptal se pořízek, který držel provaz, a zvedl
meč v druhé ruce. „Je to on,“ přitakal první. „Po tom, co se stalo
kapitánovi, bych se určitě nespletl.“
Tarquin muže skoro neviděl, protože sotva stál na nohou. Asi se
uhodil do hlavy nebo byl opilejší, než si myslel. Padl do pasti. Sáhl po
meči, ale ten byl ještě v držáku sedla a kůň s ním běžel pryč.
„Londýn…, čtyři dny cesty,“ vzpomněl si a místo meče vytáhl dýku.
„Pozor,“ varoval první muž svého druha. Asi ho sledovali, museli jít
za ním do poslední vesnice a nalíčili past na jediné cestě, která odtud
vedla. Ale byli jen dva… Tarquin se snažil zaostřit zrak a soustředit
se.
„Nezabíjej ho,“ řekl druhý, zřejmě pan Úzkostlivý.
„Nebudu nikoho zabíjet,“ odpověděl pan Opatrný. „Jen si dej
pozor, ať nezabije on tebe.“
Tarquin se vymrštil k Opatrnému a chytil ho za krk, ale v té
chvíli mu chlapův meč rozsekl kůži na rameni. Svět najednou
zčernal.
Když Tarquin přišel k sobě, měl ruce svázané za zády a ležel na
zemi tváří dolů. „Pořád říkám, že jeden z nás by měl říct ostatním, že
ho máme,“ mudroval Úzkostlivý. „Může zemřít, než ho dopravíme
zpátky. Musíme si pospíšit.“
„Nevypadá dobře,“ přidal se Opatrný. Muži byli asi tři metry za
Tarquinem – nemohl to říct s jistotou, ale nechtěl ani nepatrným
pohybem prozradit, že už není v bezvědomí. „Zůstaň tady a hlídej
ho,“ rozhodl Opatrný. „Pojedu za ostatními.“
„To ne,“ namítl Úzkostlivý. „Pojedu já.“
„Ne, ne,“ bránil se Opatrný. „Nenecháš mě s ním přece
samotného.“
„Je svázaný, proboha,“ přesvědčoval ho Úzkostlivý. „Jestli zemře
dřív, než se spojíme s ostatními…“
„Vím, vím. Tak budeme losovat. Kde jsou kostky?“
Tarquin pochopil, že jsou stále ještě sami, ale brzy přijdou
ostatní. Kdyby počkal, až los rozhodne o tom, kdo z mužů odejde,
zůstal by jen jeden, s nímž by se musel vypořádat. Budou-li však hrát
příliš dlouho, mohou je ostatní najít. Stále nedokázal jasně myslet, ale
věděl, že se musí osvobodit. Ale jak? Nohy neměl svázané, což bylo
dobré. Muži byli obyčejní pěšáci, hloupí a nezkušení. Nikdo nečekal,
že by ho našli právě oni. Nemohl však jen vyskočit a začít bojovat,
protože měl svázané ruce. Musí je nějak přilákat k sobě, a to velmi
blízko.
„Svatý Kriste!“ zařval a začal se třást a válel se po zemi jako
posedlý. „Zatraceně, to bolí!“ Uhodil hlavou o zeď, jako by z ní chtěl
vyhnat démony. Bolest mu vehnala slzy do očí. „Co je s ním?“ zeptal
se Úzkostlivý.
„Asi má záchvat,“ odpověděl Opatrný a přiblížil se o krok k
Tarquinovi.
„Ty bastarde, nechej toho!“ ječel Tarquin a převrátil se na záda.
Podpatky bot bušil do země.
„Co budeme dělat?“ vyděsil se Opatrný a přišel blíž.
„Zabij mě!“ nařídil Tarquin a vycenil zuby.
„To ne, příteli,“ odpověděl Úzkostlivý. „Uklidni se, proč…“
Tarquin ze sebe vydal zvířecí zavytí a vyvalil oči. „Ježíši!“ zařval
Úzkostlivý polekaně.
„Musíme něco udělat,“ rozhodl Opatrný. Tarquinovi začaly
jektat zuby a celý se roztřásl. „Pojď mi s ním pomoci, posadíme ho.“
„Zatraceně!“ vyštěkl Úzkostlivý. „Já se ho nedotknu…“
„Pamatuj si tedy dobře, jak zemřel,“ řekl Opatrný. Chytil
Tarquina za paži a snažil se ho uklidnit. „Jeho lordstvo to bude chtít
vědět.“
„Ach zatraceně.“ Úzkostlivý přistoupil k Tarquinovi a chytil ho
za druhou paži. Konečně byli dost blízko.
Tarquin se vymrštil a hlavou narazil do lebky Opatrného tak
silně, že chlap se v bezvědomí svalil na záda. Úzkostlivý zaječel jako
vyděšená husa a snažil se rychle dostat ke svému meči, což se mu
podařilo. Ale Tarquin ho kopl do lýtka a muž spadl na zem. Než se
stačil postavit, vrazil mu Tarquin obě kolena prudce do žaludku. Meč
mu vypadl z ruky a Tarquin se skulil a odsunul zbraň ramenem.
Přitom se však škrábl a rána začala krvácet. Opatrný začal naříkat,
protože přicházel k sobě. Tarquin ho kopl do hlavy a pak mu sevřel
silnýma nohama krk. Tento trik ho naučil jeden námořník. Opatrný
vyvalil oči, otevřel ústa a lapal po dechu. Vtom Tarquin trhl nohama
a ozvalo se prasknutí. Muž měl zlomený vaz.
Úzkostlivému se s námahou podařilo dostat se do kleku. V ruce
třímal meč. Tarquin se posunul dozadu a zoufale hmatal za sebou po
meči mrtvého muže. Našel ho a pokoušel se přeříznout provaz na
zápěstí. Úzkostlivý se postavil a usmíval se. Jeho oči se zaměřily na
Tarquina a pohyby byly najednou jistější. Tarquin sebou trhl, protože
ostří meče se mu zařízlo do zápěstí. V dlani ucítil krev. Úzkostlivý
zvedl meč. „Mám dojem, že jste mě neměli zabíjet,“ řekl Tarquin a
zahleděl se mu do očí. Chlap nejisté zamrkal a Tarquin, který už měl
ruce volné, popadl meč za sebou a vrazil ho Úzkostlivému do
žaludku. Muž vykřikl, zaklel a padl na kolena.
Tarquin se rozhlédl. Ještě byl poněkud omámený. Nikde neviděl
svého grošáka, ale stáli tady koně obou mužů. Vzal meč jednoho z
nich a otřel ostří cípem košile. Mírně se zakymácel. Jestliže ho nechytí
cestou, ještě by stihl dostat se k Falconu včas. Ale bylo tady něco
jiného, sen, kvůli němuž padl do pasti… Malinda je v nebezpečí.
Znovu se mu vrátily vzpomínky na podivný sen, slyšel výkřiky a cítil
zápach smrti. Mohla to být vidina? Opustil Malindu, aby ji od sebe
osvobodil. Odjel od ní snad proto, aby ji potkalo ještě něco horšího?
Když na to pomyslel, ztuhla mu krev v žilách. Snažil se všechno dělat
dobře a démon se znovu probudil. Možná že ta vidina byla zlo, jeho
vlastní špatné touhy se ho snažily ošálit, aby udělal ještě něco
horšího. Ale jestli byl sen pravdivý a je-li Malinda opravdu v pasti…
Musí se přesvědčit. Sedl na jednoho z koní, druhého vzal za uzdu a
vydal se tmou zpátky.
Malinda vyšla ze stáje a sundávala si jezdecké rukavice, když
najednou pocítila slabost. „Má paní?“ vykřikl sir Harold a nabídl jí
rámě, protože se zakymácela. „Jsi v pořádku?“
„Cože?“ Svět najednou zčernal. Malinda měla pocit, jako by se k
ní země přibližovala. Spatřila cestičku v lese, zasypanou listím. Ale
vždyť stojí na nádvoří… „Ano, jsem v pořádku,“ řekla hlasitě a
přinutila se k úsměvu. „Děkuji, sire Harolde, je mi dobře.“
O něco později stála za hradbou nejvyšší věže Brinlawu. Plášť
měla těsně ovázaný kolem těla, ale chladný vítr jí přesto pronikal až
do kostí. Matka tady také jednou stála a málem se změnila v sokola,
tak zoufale chtěla odletět. Malinda nebyla tak daleko, ale rozuměla jí
lépe než kdykoli předtím. Podivná slabost, kterou předtím pocítila, ji
ještě neopustila. Bylo jí těžko. Hleděla na mraky a doufala, že spatří
Rufuse. Víc než před týdnem odletěl s královninou poslední zprávou.
„Vrať se domů, Rufusi,“ volala Malinda do větru faerským jazykem.
„Jestli ho nenajdeš, leť domů.“
Zespodu se ozvaly výkřiky stráží. Před branami stáli dva jezdci s
praporky Bruelu. Malinda se natáhla, aby viděla, kdo přijel, ale na
takovou vzdálenost je nepoznala. „To nemůže být…,“ vydechla a
srdce se jí rozbušilo. Jezdci seskočili z koní a Malinda si všimla, že
jsou oba menší postavy než vojáci na stráži. Ani jeden z nich nemohl
být Tarquin. Ale přijeli z Bruelu… Malinda se obrátila a běžela ze
schodů.
Objevila se na nádvoří právě ve chvíli, kdy hosty uváděli do
hradu. „Malindo!“ vykřikla Lisbet a sňala kapuci.
„Lisbet!“ Malinda objala přítelkyni a pak jejího mladšího bratra
Paula, který stál za ní. Potom k sobě znovu přitiskla Lisbet.
„Díkybohu! Konečně jste přijeli.“
Tarquin jel celé dny bez zastávky a byl zmatený. Domníval se, že
se pohybuje v kruhu. Bylo to zvláštní, protože vždycky měl
neomylný smysl pro orientaci, dokonce už jako dítě. Ale nikdy dřív
necestoval tak zbědovaný. Hlava na tom byla trochu lépe, avšak
zranění, které si přivodil mečem na zápěstí, když se osvobozoval z
provazů, dlouho krvácelo, než si dovolil zastavit se a ovázat je.
Obával se infekce, která se mohla dostat do ran na zápěstí nebo do
menších škrábnutí na pažích a hrudi. Cítil, že má horečku, a bylo mu
mdlo, v noci se třásl zimou. Ale neodvážil se zastavit, třebaže ani
nevěděl, kam vlastně jede. Občas měl pocit, že jede za Malindou a
následuje její volání. Jindy se od ní pokoušel utéci, protože si
uvědomoval, že by se měl setkat s Davidem. Ale stále věděl, že se
nesmí zastavit.
Zase nastal nový den. Sluneční světlo se na čerstvě napadaném
sněhu zdálo růžové. Sníh… To už je zima? Jeho kůň pomalu vyšel z
lesa. Tarquinovi už hodiny klouzala uzda v ruce, možná celé dny.
Druhý kůň kráčel vedle svého druha, ale teď ho předešel a pil vodu z
řeky. Řeka… ano, chtěl najít řeku. Měl v úmyslu najmout si člun, aby
cestoval rychleji. Konečně si vzpomněl. Ale kam se chtěl dostat?
Na břehu stála malá chatrč, z jejíhož komína stoupal k nebi úzký
proužek dýmu. Pod ní byl malý přístav s uvázanou lodí. Byla to spíš
pramice, přesně taková, jakou potřeboval… Ale kam vlastně jede?
Malinda, jede za Malindou… Ale to ne, to je špatně. Měl být od ní co
nejdál, vždyť jí jen ubližoval. Ale ona ho potřebuje! Jakmile zavřel
oči, slyšel, jak volá jeho jméno…
Na obloze zakřičel dravý pták. Tarquin vzhlédl a uviděl, že nad
ním krouží sokol. Asi pátrá po nějakém hlodavci. Tarquin zaklonil
hlavu a pootočil se vsedle. „Rufusi!“ vykřikl radostně a vzápětí
sklouzl z koně a svalil se do trávy. Uslyšel ještě Rufusův skřek a pak
obloha zčernala…
Kdyby nebylo koní, chlapec by ho nenašel. Sel právě k lodi, když
je spatřil – dva hezké koně potulující se po břehu asi dvě stě metrů od
přístavu. Položil na zem rybářskou síť a vydal se k nim. Bryon neměl
koně moc rád a netušil, jak je chytí. Ale zdálo se, že zvířata nejsou
vyděšená, spíš zvědavá. „Tak klid, klid,“ zamumlal hoch a chytil
bližšího koně za uzdu. „Kde jste se tu vzali?“ Poškrábal hřebce na
krku a vtom si všiml, že opodál v trávě se něco zalesklo… Byla to
leštěná ocel. Bryon se pomalu přibližoval, až uviděl na zemi muže a
vedle něho meč. Druhý kůň stál nad ním a něžně ho šťouchal hlavou
do ramene. Ale muž se ani nepohnul. Bryon se zachvěl. Možná je
mrtev! Padl na čtyři a přilezl blíž. Viděl, že cizincova hruď se
pravidelně zvedá. Muž byl těžce raněný – rukáv měl od ramene až k
zápěstí nasáklý krví a jedno oko měl oteklé. Po chvilce horečného
uvažování šťouchl Bryon muže dřívkem, ale ten se nepohnul.
„Mami!“ vykřikl chlapec a vyskočil. „Mami, našel jsem rytíře!“
Sníh teď padal hustěji. Alista, procházející zahradou hradu
Falaise, si nasadila kapuci. Přijeli sem přede dvěma dny a Jindřich už
byl opět připraven vyrazit dál. Tentokrát měl alespoň namířeno zpět
do Anglie. „Mohli bychom se stavit na Brinlawu,“ navrhla Alista
manželovi, když byli sami.
„Možná to vyjde,“ broukl Will a upřel na ni unavený pohled.
Alistě se chtělo nad ním plakat. „Ale nemůžeme s tím počítat najisto,
drahá. Víš, že bych chtěl…“
„Já vím, že ano,“ řekla a stiskla mu ruku.
Soudě podle událostí, které se seběhly během posledních měsíců,
nemohla počítat s ničím. Ale srdce jí i tak poskočilo radostí. Toužila
jet domů, neboť každou noc měla horší sny. Na dnešek skoro
nespala. Položila si ruku na zakulacené břicho… je-li ve svém věku
těhotná, nemůže plnit všechny Jindřichovy příkazy.
Její mladší syn si hrál ve sněhu. Pobaveně ho pozorovala, jak se
točí dokola jako čamrda. Zvykl si na všechno tak snadno! Když se k
němu přiblížila, zpomalil pohyb a Alista zadržela dech nad tím, co
uviděla. Sněhové vločky tvořily kolem něho jakousi svatozář, která
ho rámovala od temene hlavy kolem napjatých prstů na rukou až
dolů k chodidlům a připomínala rozevřené okvětní lístky.
„Sedmikráska, mami, podívej!“ uslyšela Alista v duchu hlas
Malindy, když jí byly tak tři roky. Tohle bylo Malindino první
znamení, podle něhož rodiče poznali, že je částečně vílou s
kouzelnou mocí. Alista sama takové kouzlo nikdy neuměla.
„Podívej, mami,“ zvolal Willie a vytrhl Alistu ze vzpomínek.
Jeho hlásek zněl smutně a unaveně. Stále se točil dokola. „Vidíš to?“
„Ano,“ odpověděla. „Kdy ses to naučil?“
„Právě teď.“ Roztočil se rychleji a sněhové vločky mu zahalily
tvář. Vypadal jako pod závojem, dokud se zase nezpomalil. „Ukázala
mi to babička, než odešla.“
„Kdo?“ Alistě zemřela matka ve čtyřech letech a Willova matka
zemřela dávno předtím, než se manželé poprvé setkali. Ale možná to
byla jiná žena…
„Tvoje matka,“ vysvětloval hoch. „Někdy mě navštěvuje.“
Najednou se přestal točit a rám ze sněhových vloček zmizel. Útlá
ramena mu poklesla, jako by na nich držel váhu celého světa. „Teď
šla za Malindou.“
Znělo to tak věcně, jako by ji to nemělo překvapit. „Willie, tvoje
babička je mrtvá…“
„Trochu ano,“ přikývl. „A trochu ne. Snažila se zemřít jako sokol,
ale nemohla, vlastně… je to moc zmatené, že?“
„Ano,“ přitakala Alista a měla pocit, že se s ní všechno točí.
Raději se posadila na lavičku. Viděla umírat sokola, když její otec
odcházel ze světa. V srdci věděla, že to je matčin duch, ale…
Nemohla na to myslet, zešílela by.
„Mami, je ti dobře?“ zeptal se Willie a dotkl se její paže. Pak se
zamračil.
„Ano, chlapče,“ ujistila ho.
„Malinda bude v pořádku,“ řekl, jako by ji chtěl uklidnit. Položil
jí ruku na břicho. „To dítě je holčička.“
„Willie, jak to můžeš…?“
„Ale já nechci novou holčičku,“ zaprotestoval a pocítil smutek a
zlost zároveň. „Chci Malindu.“ Objal ji a přitiskl se k ní vší svou
dětskou silou. Alistě stékaly na hrdlo jeho horké slzy. „Slíbila to,“
vzlykal. „Slíbila, že tam bude, až se vrátíme.“
„A taky bude,“ těšila ho Alista a přitom ho hladila po vlasech.
„Asi se ti něco zlého zdálo…“
„Ne, mami.“ Odtáhl se a podíval se na ni. V očích měl obvinění.
„Ty víš, že mluvím pravdu.“
„Ano.“ Znovu ho k sobě přitiskla a políbila ho na vlasy. „Bojím
se, že ano.“ Po tvářích jí také začaly stékat slzy, protože si vybavila
svoje zlé sny. „A co se podle babičky stalo?“
„Nic mi neřekla,“ odpověděl hoch a jeho hlas už zněl méně
zoufale, protože teď ho matka brala vážně. „Ale ještě to neskončilo,
nevěděla, jak to dopadne. Ptal jsem se, jestli se vrátí a řekne mi to, a
ona se jen usmála, ale byla smutná. Myslím, že už odešla navždy.“
„To je v pořádku.“ Alista pohlédla na jeho ruku ve své, na krátké
silné prstíky. Byla jako ruka jejího otce, nikoli Willa.
Všimla si toho někdy? „Pamatuji si, že byla velmi moudrá. Jsem
si jistá, že ví, co má dělat.“
„To doufám.“ Opřel se jí o rameno. Byl už příliš velký, než aby se
jí vešel do klína. Kdy tak vyrostl? „Ale můžeme jet domů?“
„Ano.“ Znovu ho políbila a srdce jí přetékalo láskou k němu a k
ostatním dvěma dětem, které nemohla takto sevřít. „Myslím, že to
musíme říct tátovi a Markovi.“
16. kapitola
Eleonora pohlédla na zprávu a z obličeje jí zmizela veškerá
barva. Na tvářích se jí objevily zarudlé skvrny. „Můj syn je potěšen,
že se mi daří dobře,“ řekla rychle. „Myslí si, že bych tu měla zůstat.
Jsem přece jen žena a tady jsem v bezpečí.“
„Je mi líto, Veličenstvo.“ Malindě to však nebylo ani trochu líto.
Nechce-li Richard mít matku u sebe, aspoň nebude obléhat Brinlaw a
Malindina zrada vůči králi nebude tak zřetelná. Bála se o Rufuse. Od
návratu se choval velmi podivně. Přilétl k ní do věže a nechal si vzít
zprávu, ale sotva to udělala, vylétl ven a křičel jako na poplach.
Malindě trvalo nejméně hodinu, než ho přilákala zpět, a i potom
chvíli neposeděl a stále nervózně poskakoval na bidýlku.
„Nevděčný bloud!“ vyštěkla Eleonora a vytrhla Malindu z
přemítání. „On si prostě neuvědomuje…“ Pohlédla na dívku, „Můžeš
pro mě udělat ještě něco? Znáš nějaké kouzlo, které mi umožní ošálit
stráže…“
„Ne,“ přerušila ji Malinda a zavrtěla hlavou.
„Nelži, vím, že je znáš,“ trvala na svém královna. „Umíš zmizet.
Udělala jsi to o Vánocích na Montferrandu.“
Jak to ví? „Proč si to myslíš?“
„Poslala jsem za tebou minesengra, drahoušku,“ ušklíbla se
Eleonora. „Nenašel tě. Vyšla jsi z hodovní síně a v příštím okamžiku
jsi byla pryč. Prozraď mi, jak jsi to udělala.“
„Není to tak jednoduché,“ bránila se Malinda.
„Malindo, prosím!“ Eleonora se snažila uklidnit. „Nechci videi,
jak si ubližuješ, nechci ti vyhrožovat nebo tě strašit, ale musím se
dostat za synem. Nemohu tady být zavřená, jinak zešílím.“ Natáhla
paži a chytila mladou ženu za ruku. „Vím, že mi rozumíš, chérie.
Věděla jsem to hned, když jsme spolu mluvily poprvé. Vzpomínáš?“
„Ano.“ Tehdy Malinda milovala královnu celým srdcem. Zdálo
se, že Eleonora ji chápe lépe než kterákoli jiná duše na světě, dokonce
lépe než vlastní matka. Taji však varovala, aby nepoužívala u dvora
žádná kouzla ani jednoduché praktiky zmizení. Věděla, co by jí
hrozilo. Naštěstí tady nebyla a nevěděla, že její předpověď se splnila.
„Víš, jaké to je, být vězněm?“ pokračovala Eleonora. „Netušíš, co
jsem schopna obětovat, abych byla zase volná!“
Ta slova pronikla Malindě hluboko do srdce. Nepocítila ani tak
sympatie, jako spíš něco temnějšího, co souviselo více s ní než s
královnou. „Ano,“ odpověděla a posadila se na židli.
„Pomysli, co ti mohu nabídnout: krásný život, který by tě čekal,
až ta hloupá válka skončí a Jindřich zemře,“ pokračovala Eleonora.
„Richard si nemůže vzít Alici, ať je princezna, nebo ne. Byla příliš
dlouho Jindřichovou milenkou. Nevidím důvod, proč by se nemohl
oženit s tebou. Jsi dost krásná a chytrá, abys ho okouzlila, a
spojenectví s tvým otcem by mu mohlo pomoci, až tady Jindřich
nebude.“
Malinda se na ni zaraženě podívala. Kdyby jí někdo před rokem
řekl, že jí Eleonora Akvitánská nabídne něco takového, byla by bez
sebe radostí. Stala by se princeznou, snad i královnou… Co víc by si
mohla přát? Ale byla to jen iluze, pouhá dětinská fantazie. Při
pomyšlení, že by tohle přijala, se roztřásla. Pak se rozesmála. „A ty
bys to udělala?“ zeptala se nakonec. „Dokázala bys mu navrhnout…“
„Já bych mu to nařídila,“ vyhrkla Eleonora s očima zářícíma
triumfem. „A on tě bude milovat, ma belle, to přísahám. Jak by tě
mohl nemilovat?“
Něco Malindu přinutilo přestat se smát. „Já… Musím si to
rozmyslet, Veličenstvo,“ řekla a doufala, že jí v hlase zaznívá spíš
věcnost než pobavení. Bylo to vlastně směšné. Musí si promyslet, co
udělá, protože královna čeká na odpověď. Ale teď ji nenapadlo
žádné řešení. Bylo to také opojné. Vyvolala ducha draka se záměrem
přinutit muže, aby ji miloval, a jak to dopadlo? Co by musela udělat,
aby získala srdce budoucího krále?
Zaklepání na dveře přišlo dřív, než mohla královně odpovědět.
„Nezlob se, že ruším, Veličenstvo,“ omluvila se Lisbet a uklonila se.
„Královský posel ti přinesl soukromou zprávu.“
„Poslední poškádlení mého manžela,“ odpověděla Eleonora s
pokřiveným úsměvem. „Dobře, chérie, promysli si moji nabídku. Ale
prosím tě o rychlou odpověď.“
Jakmile byla pryč, Malinda se zhroutila na zem a bezmocně se
rozesmála. „Mám přivést kněze?“ zeptala se Lisbet suše a zvedla
obočí.
„Ano, a hned,“ vzdychla si Malinda a přestala se smát. „Řekni
mu, že jsem mrtvá.“
„To ne,“ řekla Lisbet a sedla si na rohož vedle ní. Byla na
Brinlawu déle než týden a znala téměř všechna Malindina tajemství.
„Věděla jsem to!“ vykřikla, když se jí Malinda svěřila s láskou k
Tarquinovi. „Vrátí se, sedmikrásko, uvidíš. Nemá jinou možnost.“
Neodsoudila ji, když se dozvěděla, že Malinda použila kouzlo k
probuzení Tarquinovy lásky. „Jste si souzeni,“ trvala na svém. „A
nakonec budete spolu.“
„Myslím, že zprávy od Filipa se Jejímu Veličenstvu moc nelíbí,“
řekla teď.
„Máš pravdu,“ souhlasila Malinda a otřela si slzy smíchu.
„Richard ji u sebe nechce, takže si přeje, abych ji udělala
neviditelnou. Pak se prý mohu za něho provdat.“
Lisbet se na ni užasle podívala. „Můžeš mi to zopakovat,
prosím?“
„Richard chce, aby Eleonora zůstala tady a šla mu z cesty. Nemá
v úmyslu ji odtud odvézt,“ vysvětlovala Malinda. „Ale ona se
domnívá, že Richard uvažuje špatně a že si neuvědomuje, jak mu
může jako matka pomoci. Chce, abych ji udělala neviditelnou, aby
mohla nepozorována projít kolem stráží a uprchnout. Nějak se
dozvěděla, že jsem se o Vánocích na Montferrandu stala
neviditelnou.“
„Říkala jsem ti, ať to neděláš,“ kárala ji Lisbet. „Ale co jsou to za
řeči o sňatku s Richardem?“
„Eleonora tvrdí, že pokud jí pomohu uprchnout, přinutí
Richarda, aby se se mnou oženil.“ Náhle už se jí ta myšlenka nezdála
ani trochu zábavná, spíš jí z ní bylo do pláče. „Ale já si nechci vzít
Richarda.“
Lisbet jí stiskla ruku. „Samozřejmě že ne.“
„Chci se provdat za Tarquina.“
„Jistě.“
„Ale Tarquin tady není.“ Malinda vstala a přistoupila k oknu.
Zadívala se do tmy. Přála si, aby mohla zavřít oči a tohle všechno
zmizelo. Kdyby tak znala slova, kterými by mohla všechno změnit!
Otočila by se a Eleonora se svým nábytkem by byla pryč. Místo ní by
tu Malinda měla rodiče a všechno by bylo zase v pořádku. To se
ovšem nestane. Rodiče ji svěřili Tarquinovi a ona ho vyhnala. Teď už
nemůže vrátit minulost ani s veškerou magií světa. „Co myslíš, kam
šel?“ vzdychla si. „Kde je teď, Lisbet?“
„To bych taky ráda věděla.“ Přítelkyně k ní přistoupila a objala ji.
„Možná ho najdeme,“ těšila ji. „Eleonora nemůže odejít, ale my ano.“
„A kam bychom šly?“ zeptala se Malinda. „Zní to nádherně, ale
vůbec netuším, kde ho hledat.“
„Rufus to jistě ví,“ přesvědčovala ji Lisbet. „Když našel Filipa,
určitě najde i Tarquina.“
„Tarquin už může být v Africe,“ poznamenala Malinda. „Kromě
toho nechce, abych ho našla. A i kdyby byl tady, nemohl by nic
dělat…“
„Tomu nemůžu uvěřit,“ vyhrkla Lisbet. „Miluje tě stejně, jako ty
miluješ jeho.“ Kousla se do rtu a zamyslela se. „Vždyť znáš kouzla,“
připomněla jí, „víš, jak ho najít. Určitě musí existovat nějaký způsob.“
„Možná,“ zašeptala Malinda, neboť jí svitla nová naděje. „Stálo
by za to něco zkusit, že?“
Ve stínu se ozvalo slabé zadrnčení táců. To služebná se zachvěla
blahem. Zadržela dech, otočila se a vyklouzla ven dřív, než mohly
dívky zjistit, že vše vyslechla.
„Jediný muž.“ Farrars se znovu podíval na svitek před sebou,
jako by nemohl věřit tomu, co si přečetl. „Jediný muž – opilý,
osamocený, který neví, že ho sledují. Nájemný voják, který odešel z
určitého místa v určitém čase, což bylo jeho pronásledovatelům
známo, a přesto ho nemohou najít. Víme, že žije, víme, že to není
žádný fantom.“ Smetl svitek ze stolu. V soláriu hořel v krbu oheň a
jediná svíčka. Hrad byl tichý, všichni už dávno spali. „Chvíli jsme ho
měli, byl raněný a sám. Víme to, protože jsme našli muže, které zabil
– oba – a utekl. A přesto ho nemůžeme najít.“ Podíval se na sluhu a
jeho hezká tvář byla zkřivená vztekem. „Jediný muž.“
„Ne, můj pane,“ usmál se stařec. Nos měl zlomený po úderu
Tarquinovy pěsti při setkání na Korsice. Ramena se mu uzdravila, ale
zůstal pokřivený. Jen jeho smysl pro černý humor zůstal nedotčený.
„Tarquin FitzBruel není jen muž. Je to démon.“
„To je mi jedno!“ Farrars se odsunul od stolu tak prudce, že židle
pod ním zavrzala. „Musíte ho chytit v zájmu svaté věci…“
„Nemůžeme ho chytit,“ stěžoval si stařce. „Kdyby ho moji muži
mohli prostě zabít a přinést ti jeho hlavu nebo srdce nebo obojí…“
„Ne!“ Farrars chytil starce pod krkem a trhl jím k sobě, až ho
ovanul jeho smrdutý dech. „Ten muž – ten démon, jak mu říkáš –
zabil mého syna, mého jediného syna. Já ho chytím, potrestám ho,
vykastruji ho a přivedu zpět k Bohu. Všemohoucí je mi svědkem, ať
je to démon nebo ne, uvidím ho mrtvého.“
„Promiň mi, můj pane.“ Služebná Nikol špehovala v
Eleonořiných komnatách většinu svého mladého života. Pohybovala
se tam tiše jako kočka jen v punčochách. Teď se sladce usmála,
protože měla pánovu plnou pozornost. „Myslím, že ti mohu
pomoci.“
Malinda seděla na posteli v nejvyšší komůrce věže a před sebou
měla otevřenou kouzelnou knihu. Rufus seděl na bidýlku a dřímal.
„Ukaž mi moji lásku,“ zpívala Malinda tiše faerským jazykem a
vzpomínala na poslední noc, kterou strávila v této místnosti v
Tarquinově objetí. „Dnes budu ležet se svou láskou…“
„Stejně tak já,“ promluvil ženský hlas někde za ní. Byl ženský,
něžný a smutný. „Ale vždycky se nám nepodaří prosadit svoji vůli, třebaže
známe ta nejlepší kouzla.“
Malinda otočila hlavu a ve stínu spatřila postavu. Byla to stejná
žena, kterou zahlédla ve svém pokoji po Tarquinově odchodu. „Asi s
ním,“ zašeptala si pro sebe a vstala.
„Budeš snít,“ přikývla žena. „Nemůžeš tu zůstat, Malindo. „ Oči
měla stejně zelené jako Malinda a vlasy stejně zlaté, ale byla starší a
její rysy byly jemnější.
„Mami…,“ řekla Malinda a pocítila slabost. Místnost se kolem ní
zatočila. „Máš tvář mé matky.“
Žena se usmála. „Ne, drahoušku, je to moje tvář.“ Malinda
přistoupila blíž a žena ucouvla. Její tělo začalo mizet. „Ne, drahoušku,
nechoď ke mně, „ varovala Malindu. „Nechoď ke mně. „ Její postava se
zcela rozplynula, ale hlas zůstal. Zpíval píseň ve faerském jazyce.
„Falconskeep. Musíš jít na Falconskeep.“
Malinda se rozběhla vpřed. „Nerozumím!“ Ale žena už byla pryč
a stěna za ní také. Brinlaw zmizel. Malinda stála ve velké síni jiného
hradu, byla to obrovská místnost plná cizích lidí. U ohně seděla žena
s kudrnatými rezavými vlasy a spravovala malý plášť. Kolem stolu
seděli rytíři ve staromódním brnění a sluhové běhali sem a tam s tácy
jídla. Náhle žena proběhla kolem Malindy dost blízko na to, aby se jí
Malinda mohla dotknout. Teď už byla skutečná. „Má paní!“ zvolala
Malinda, ale žena šla dál a tvář měla plnou starostí. „Počkej!“ Ale
paní zmizela v křížové chodbě, a jak ji Malinda následovala, místnost
se začala měnit. Goblény najednou vybledly a zůstávaly z nich pouhé
cáry, visící ze stěn. Na zemi se začal objevovat prach, pokrýval také
stoly a židle. „Počkat!“ vykřikla Malinda znovu a otočila se dokola.
Zdálo se však, že ji nikdo neslyší. Lidé se rovněž proměnili v prach a
ona zůstala samotná v tmavé a ztichlé zřícenině. Jedna zeď se s
příšerným rachotem zřítila a Malinda najednou uviděla na obloze
hvězdy a v dálce slyšela hučení příboje. Byla v hradu u moře.
„Falconskeep,“ zašeptala. „Jsem na Falconskeepu.“
Opřela se do dveří, které visely jen na dvou závěsech, a ocitla se
pod spirálovým schodištěm. Schody byly vlhké, kluzké a pokryté
plísní. Z puklin ve zdi vyrůstaly útlé úponky vína a světlemodré
kvítky, které zářily ve svitu měsíce. Dotkla se kvítků a lístky se jí
sevřely kolem prstu, jako by ji chtěly uvěznit. Ale někdo ji volal,
někdo, koho chtěla, na ni čekal na vrcholu schodiště.
Pootevřené dveře do horní komůrky byly ještě zachovalé.
Škvírou se linulo světlo. Malinda dveře otevřela a objevila útulný
pokojík s hořícími svíčkami ve svícnech na stěnách a hřejícím krbem.
Vešla dovnitř, posadila se na měkkou postel s červenými a zlatými
závěsy. Srdce jí bilo rychleji. Pod pokrývkou někdo ležel.
„Tarquine…“ Malindě kanuly po tvářích slzy. „Prosím, Bože, ať je to
pravda.“ Spal a zlaté řasy mu vrhaly na tvář stín. Sklonila se a
políbila ho na ústa stejně jako na Bruelu. Ale tentokrát se probudil,
políbil ji a přitiskl k sobě. „Ano,“ zamumlala mezi vzlyky a schoulila
se mu v náruči.
Po chvíli se odtáhl, zvedl se na lokti a díval se na ni. „Nebuď
smutná,“ řekl s úsměvem a setřel jí slzy. „Myslím, že tvůj sen se mi
líbí.“
„Mně taky,“ zašeptala a nemohla se ani nadechnout. „Ani se
nechci probudit.“ Pohladila ho po ramenou a po těle a nahmatala
obvazy. „Ale ty jsi zraněný.“
„To je v pořádku,“ ujistil ji a posadil se. „Už se to hojí.“ Vztáhla
ruku a znovu ho políbila. Posadil si ji do klína a přitiskl k sobě.
Přitulila se mu tváří k hrdlu a nadechla se jeho vůně – dokonce i ta
byla skutečná.
„Miluji tě,“ zašeptala a políbila ho do vlasů. „Je mi jedno, kdo jsi
nebo co jsi udělal. Miluji tě.“
Položil ji na postel a políbil na ústa. „Miluji tě.“ Pak jí slíbal lizy a
jeho ruce nedočkavě zaútočily na její tělo, byly však něžné, laskajíci a
měkké. Malinda mu vjela prsty do vlasů a políbila ho vášnivěji. Jeho
doteky byly prudší, pálily ji na kůži i přes košili.
„Potřebuji tě,“ zamumlala se rty na jeho tváři. „Chci tě cítit…“
Chvíli bojovala s tkanicemi jeho kalhot Tarquin se zasmál., rychle ji
políbil a sáhl dolů, aby jí pomohl. Malinda mezitím vyklouzla z
košile a on se zbavil své. Pak už si užívala tepla jeho kůže. líbala ho
na rameni pod obvazem, tiskla se mu k hrudi a cítila jeho vzrušení
jako něžnou hrozbu na stehně.
„Malindo,“ zamumlal a horčeji dýchl na krk. „Nemůžu se tě
vzdát…, nemůžu… Myslel jsem, že to půjde, ale ne…“
„Jsem tvoje,“ ujistila ho. Bolest v jeho hlase jí lámala srdce. „Jen
tvoje a navždy… Prosím, pojď ke mně.“ Cítila, jak vstupuje do jejího
těla, a zajíkla se. Zavřela oči a přijala ho. Paže jí bezvládně ležely
podél boků. Nadzvedla se, aby mu šla vstříc. Krev v jejích žilách se
změnila v tekutý oheň. Najednou uslyšela sokoly, křičící její jméno ve
větru. „Tarquine…“ Objala milence pažemi a on ji přitiskl ještě silněji,
aby se dostal dál do jejího těla. Vykřikla a byl to výkřik triumfu.
Vzápětí pocítila horké vlny, které ji vynášely vysoko k nebi. Cítila, že
ji líbá, vnímala jeho jazyk ve svých ústech, ale všechno začínalo
blednout a sen se začal rozplývat.
„Ne!“ vykřikla a snažila se Tarquina pozdržet. On ji také svíral v
pažích a volal její jméno, ale stejně od něho odcházela. Svět zmizel a
Malinda se propadla do tmy. Smysly jí zaplavila vůně soli, hniloby a
zkaženého masa. Stěny se kolem ní uzavřely. Byla v naprosté tmě a
křičela, křik jí trhal hrdlo…
Tarquinův sen odplynul, pokoj ve věži na Falconskeepu zmizel a
Malinda se změnila ve fantóma. Vykřikl a zavolal její jméno, ale slyšel
jen výkřiky bolesti a hrůzy. Byly tak blízko, jako by vycházely z jeho
vlastního hrdla, ale postupně se vzdalovaly. Věž se vypínala nad ním
a on stál sám na pláži. Na východě svítalo a kolem kroužili sokoli a
poplašeně křičeli. „Malindo!“
Obrátil se k útesům a k věži za sebou a všiml si, že plátno oblohy
se roztrhlo a tmou pronikly paprsky úsvitu. Stále slyšel Malindin
křik, hlas jeho lásky se mísil s hlasy sokolů. Tarquin se rozběhl jako
smyslů zbavený. Na útesech stála nějaká postava, její stín se barvil v
záři vycházejícího slunce do růžová a Tarquin cítil, že toho muže
nenávidí jako nikoho. „Zabiji tě!“ vykřikl a probudil se v něm démon
vzteku. Ale nohy ho neposlouchaly, písek mu uhýbal pod nohama a
stahoval ho dolů jako bažina.
„Je pozdě,“ vzdychla si povědomá žena, když se ponořil do
prázdna. Její hlas zněl smutně. ,, Už je příliš pozdě.“ Uviděl záblesk
zlatých vlasů, jiskru v zelených očích a pak žena zmizela a on měl
prázdnou náruč.
„Ne!“ vykřikl. A potom se probudil.
Otevřel oči do tmy. Srdce mu bušilo a potil se, přestože venku
byla zima. Ležel v malé chatrči s nízkým stropem, kde to páchlo
potem a suchou trávou. Výpary se mísily s vůní vařeného jídla. Ve
tmě někdo chrápal.
„Tiše. Jsi ještě velmi nemocný, rytíři.“
Zamrkal a nebyl si jistý, zda dobře vidí. „Asi sním,“ zamumlal.
Jazyk měl suchý a těžký. „Asi ještě spím.“ Na postel usedla žena.
Byla to ta, kterou viděl na konci snu a jíž se nemohl dotknout. Zlaté
vlasy se jí vlnily na ramenou a sahaly až na zem. Žena se dotkla jeho
čela rukou bílou jako měsíční svit. Usmála se Alistiným úsměvem a
pohlédla na něho Malindinýma očima. Ale Tarquin ji neznal. Za ní
hořel oheň v malém krbu… Viděl ho skrze ni!
„Musíš ještě usnout,“ řekla mu a její hlas jako by se mu ozýval
uvnitř v hlavě. „Budeš potřebovat veškerou sílu.“ Úsměv jí zmizel ze rtů
a v očích se objevily slzy. „Musíš zachránit Malindu. Přiveď ji domů, na
Falconskeep.“
„Jak?“ Tarquin se pokusil na ženu sáhnout, ale ta se začala
rozplývat. Bylo to nějaké Malindino kouzlo, další démon, vyvolaný,
aby ho našel a přivedl zpět do její náruče? Může to tak být. Malinda
ho potřebuje, cítil to. Dokonce i teď slyšel, jak volá jeho jméno.
Zatraceně, je její láskou a ví, že je v nebezpečí a že jí hrozí větší zlo,
než je on. Pomyslel znovu na postavu na útesu, na muže, kterého
neznal, ale kterého z celé duše nenáviděl. „Řekni mi, jak ji mám
zachránit,“ požádal mizející postavu a snažil se posadit.
„Já nevím.“ Žena se už téměř ztratila, rozplynula se v ohni. „Ale
přijdu za tebou znovu.“ Natáhl k ní ruku, byl však příliš slabý a
nemohl vstát. Zřítil se zpět na lůžko a svět mu před očima zčernal.
17. kapitola
Malinda stála u okna v soláriu, paže měla zkřížené na prsou a
chvěla se zimou. Venku padal sníh, chlad však přicházel zevnitř, ze
vzpomínky na noční můru, která jí svírala srdce jako v kleštích. Byla
tak šťastná, ale pak se všechno pokazilo. Obě vidiny byly pravdivé.
Tarquin ji miloval, dotýkala se ho, byl skutečný. Také druhý sen
byl pravdivý, byla to vize jejího osudu. Dokonce nyní, když byla v
bezpečí otcova hradu, měla pocit, jako by se stěny kolem ní uzavíraly,
cítila zápach smrti a mlhu, která se dotýkala její kůže.
Ještě nedávno stála na tomto místě s Tarquinem. Nazval ji
čarodějnicí a sebe démonem. „Vrať se ke mně, Tarquine,“ zašeptala a
přitiskla čelo na studený kámen. „Pokud jsi můj démon, přijď a
zachraň mě z tohoto pekla.“
„Malindo?“ Robert vstoupil tak tiše, že ho ani neslyšela.
Přistoupil k ní. „Malindo, co se děje?“
„Nic,“ odpověděla. Otočila se k němu a přinutila se k úsměvu,
aby skryla úlek. Ale když se jí dotkl, polkla výkřik. Najednou ji zalil
děsivý pocit hrůzy, cítila zlo tak ledové, až jí to vzalo dech. Silné
emoce překryly i její myšlenky. Vnímala stíny vycházející z jeho
srdce. Poznávala je díky své zvláštní duchovní podstatě. Nenávist…
On nenávidí tančící postavy s očima jako oheň. Viděl je ve svých
snech, bál se jich, bál se ďáblů, cítil jejich ledové prsty na svém srdci,
otřásaly jeho duší…, muž – chtěl zničit nějakého muže. Přiveďte ho ke
mně! Pomsta…
„Malindo?“ zopakoval a ve tváři měl soustředění. Na chvíli se
mu v očích objevil modrý plamen a Malinda málem vykřikla nahlas.
Pak vidina odplynula stejně rychle, jak přišla. „Drahoušku, odpověz
mi, prosím.“
„Jsem v pořádku,“ ujistila ho a srdce jí v hrudi divoce bušilo.
Ztrácí snad rozum? Robert Farrars je ten nejpříjemnější muž na světě.
Nikdy by nemohl cítit takovou zášť. Není tak krutý. Její duchovní
podstata si s ní jen hraje, zbytečně vyvolává démony. „Moc dobře
jsem se nevyspala,“ vysvětlila mu. Poodstoupila od něho, aby se jí
nedotýkal. Potřebovala se vzpamatovat. „Měla jsem zlé sny.“
„Ubohé dítě.“ Pozoroval ji, jak usedá k vyšívání. Jeho modré oči
byly vřelé a láskyplné a tvořily dokonalý opak nenávistných
plamenů, které viděla před chvílí. „Musíš mi říct, o čem se ti zdálo.
Vyslovíš-li to nahlas, bude to znít velmi pošetile…“
„Ne,“ řekla rychle a ostrý tón zjemnila úsměvem. „Promiň, ale
raději na to nebudu vzpomínat.“
„Jistě,“ přikývl a usmál se. Posadil se jí k nohám. Takové gesto se
nehodilo k jeho věku a postavení.
Je vždycky tak hodný – to slovo přesně vystihovalo jeho povahu.
Musela se mýlit. Ale copak její vize někdy předtím lhaly?
„Doufám, že to, co ti chci říct, tě uklidní,“ pokračoval. „Ale
možná tě to poleká.“ Roztržitě chytil lem její sukně a začal ho
potahovat, jako by byl nervózní. „Dlouho jsem to promýšlel a došel
jsem k závěru.“ Položil ruku na její, aby přestala vyšívat. „Chci, aby
ses stala mojí ženou.“
Kdyby náhle vyskočil a zamával jí nad hlavou mečem, nebyla by
víc otřesena. „Roberte… Nevím, co na to mám říct,“ začala zcela
zmatená. Kdyby se netvářil tak vážně, myslela by si, že žertuje. Ale
jak ji vůbec může chtít za ženu? Pomyslela znovu na svou vidinu – to
bylo zlo, před kterým ji měla varovat? Ne, jeho návrh byl nečekaný,
ale stěží ďábelský.
„Nemusíš se tvářit tak vyděšeně,“ zasmál se Robert, jako by četl
její myšlenky. „Vím, že je mezi námi velký věkový rozdíl, ale to
neznamená, že bychom nemohli být šťastni.“ Sevřel její ruku ve své.
„Nepřeješ si být šťastná?“
Trefná otázka, pomyslela si, ale neřekla nic. Robert Farrars byl
laskavý a bohatý muž, který by ji opravdu hýčkal. Určitě by jí nic
nechybělo, a kdyby se jí podařilo porodit mu jednoho nebo dva syny,
kteří by nahradili jeho zemřelé děti, miloval by ji ještě víc. No, možná
by ji nemiloval, ale postaral by se o ni. Neočekává snad tohle každá
urozená dívka? Není to dokonalá vyhlídka, která by ji měla učinit
šťastnou? Musela připustit, že od života s Tarquinem by neočekávala
štěstí. Možná ji dokázal povznést, rozzuřit, rozesmát a rozplakat a
také na něho křičela a vzdychala s ním v extázi. Ale milovala ho,
přestože ji nenáviděl. Chtěla ho, třebaže ji proklínal. Věděla, že cílí
totéž. Možná že s Tarquinem nebude šťastná, ale vždycky bude něco
cítit. Téměř se usmála. S Tarquinem nebude nikdy bezpečná.
„Roberte, prosím, nemysli si, že nejsem poctěna,“ začala a
sklonila se k němu. „Vím, že jsi vlivný a urozený muž.“
„Prosím, abych se nezačal nadýmat pýchou,“ poškádlil ji.
„Je mi líto…“
„Ne, Malindo, nemusí ti to být líto.“ Chytil ji za ruku, jako už to
udělal mnohokrát předtím, a Malinda neměla žádnou vidinu ani
nepocítila chlad. Byl to tentýž laskavý Robert jako jindy. Uklidnil ji,
když si myslela, že už nemůže dál, vždy byl laskavý. Neprovdá se za
něho, ale také ho nechce zranit. „Stěží mohu očekávat, že bys na mě
myslela jako na milence,“ pokračoval. „Jsem mnohem starší a
nudnější než tví vrstevníci a nejsem ani dost hezký. Moje dvoření je
ubohé. Z výrazu tvé tváře bych řekl, že sis ho ani nepovšimla.“
„Považovala jsem tě za přítele.“ Stiskla mu ruku a přinutila se k
úsměvu. „Považovala jsem za štěstí, že tě mám.“
„Jsem tvůj přítel, Malindo, a opravdu jsem jím vždycky chtěl být.
Máš pravdu, nejsem ideál milovníka, to uznávám.“ Zvedl její ruku ke
rtům, ale jeho polibek byl jen prázdným gestem. „Nemiluji tě o nic
víc než ty mě, takže nemusíš šetřit moje city.“
„Tak proč tedy…?“
„Protože potřebuji ženu.“ Byl věcný jako obvykle, ale úsměv mu
nezmizel ze rtů. „Potřebuješ manžela, někoho, kdo se o tebe postará a
nebude šílet žárlivostí, kdykoli pohodíš svými zlatými kudrnami.“
„Jsem ráda, že tě mé půvaby nechávají chladným,“ odpověděla a
usmála se, teď už víc od srdce. Žádný zloduch zmítaný nenávistí by
se nedokázal chovat tak přirozeně.
„Naopak,“ ohradil se. „Tvé půvaby se mi velmi hodí. Přál bych
si, aby je zdědili mí synové.“
„Chápu.“ Takže se nemýlila. Toužil po rodině, chtěl zpět to, co
mu osud sebral. Nemohla ho obviňovat. Kdyby byla v jiné situaci,
možná by jeho nabídku přijala. Dovolila by mu, aby z ní udělal
urozenou manželku, kterou by se jednou měla stát. Ale ona není tou
pravou ženou, je vílou z Falconskeepu. „Jsem poctěna, Roberte,“
odpověděla konečně. „Kterákoli dívka na mém místě by byla
nadšená, to určitě víš.“
„A přesto mě odmítáš,“ doplnil a jeho úsměv nedokázal
zamaskovat zklamání.
„Vůbec ne.“ Podívala se dolů na jejich ruce a rty se jí zvlnily v
plachém úsměvu. Byla čarodějka a kromě toho uměla flirtovat. Může
na čas předstírat. „Nemohu se přece provdat bez povolení otce, ať je
mír nebo válka. Jsi pro mě ten nejvhodnější nápadník, ale nezáleží jen
na mně. Musím počkat na otce.“
Uchopil ji dvěma prsty za bradu a obrátil její tvář k sobě. Oči měl
najednou vážné. „Je to tvoje poslední slovo, Malindo? Neřekneš mi
ano?“ Vypadal velmi smutně. V duchu mu žehnala. Byl něžný jako
jehně, ale panovačný jako lev. Kterákoli dívka, jíž by učinil takovou
nabídku, by mohla být opravdu šťastná.
„Ještě ne, Roberte,“ řekla a odtáhla ruku. „Nemohu.“
Usmál se. „Pak musím tvé rozhodnutí respektovat,“ povzdychl si
a narovnal se. „Mám další důvod k tomu, abych se modlil za brzký
konec války.“
„Amen.“ Opustila ho s úklonou a dveře se za ní hlasitě
zabouchly. Zachvěla se a otočila se k nim tváří. Dveře do domova,
dveře k rodině a ke všemu, co kdy znala. Už když se ráno probudila,
věděla, že nemůže zůstat na Brinlawu a čekat, až se vyplní její zlé
sny. Eleonora ji nutí ke zradě a Robert ji chce učinit svojí ženou.
Znovu pomyslela na sen, v němž je pohřbena zaživa v těsné kobce.
„Nemůžeš tady zůstat, „ varovala ji žena, kterou viděla. „Musíš jít na
Falconskeep.“ Vzpomněla si Tarquinův polibek, na pokojík ve věži
nad mořem. Bude muset uprchnout a najít svoji lásku, hluboko v duši
o tom byla přesvědčena. Tarquin je její osud, spojení s ním ji
osvobodí. „Promiň, Roberte,“ zašeptala a obrátila se.
Farrars seděl v soláriu u krbu a jeho ruce jako drápy pevně
svíraly opěradla židle zdobená rytinami dračích hlav. „Pokusil jsem
se tě zachránit, drahoušku,“ procedil tiše mezi zuby a zadíval se do
ohně. „Pamatuj si, že jsem se o to pokusil.“
Tarquin stál na malé pasece před venkovskou chatrčí a v obou
rukou pevně svíral meč. Vycházející slunce barvilo oblohu do růžová.
Tarquin měl slabé nohy, ještě se pod ním chvěly, ale poprvé po
mnoha týdnech měl v hlavě jasno. V hlavě se mu zrodil plán, který
měl kořeny v jeho horečnaté představě. Vzdá se duchům, kteří ho
pronásledují ve snech, a vrátí se k Malindě. Je v nebezpečí a on ji
musí zachránit. Vezme ji na Falconskeep, tak jak mu přikázal duch ze
sna. Jen nesmí dlouho otálet.
Zaměřil se na tmavý obrys stromu na kraji paseky a zvedl meč
nad hlavu. Pohyboval se pomalu a cítil každý sval. Švihl mečem ve
velkém oblouku a vyčistil si mysl. „Nauč se tento pohyb dokonale,“
poučila ho Alista, když byl ještě dítě a žil na Falconskeepu. „Pak ho
použiješ, až budeš v ohrožení.“ Později na východě sledoval rituální
tance arabských a asijských bojovníků, kteří zjemnili tento
jednoduchý bojový princip v umění. Předváděli elegantní pohyby,
které přeměnily nebezpečný souboj ve spirituální tanec. Tarquin se
nikdy nepokoušel tuto techniku zvládnout. Byl dost silný a
energický, aby se tomuto umění naučil, ale v mysli a v srdci nikdy
neměl klid, potřebný k jeho zvládnutí. Zabíjení pro něho bylo vášní, a
nikoli modlitbou. Ale osvojil si vlastní techniku a ta mu sloužila
dobře. Jen doufal, že mu pomůže i nyní.
Než cvičení dokončil, slunce jasně zářilo, ale Tarquin byl
spokojený. Paže i ramena ho bolely, protože už dlouho se nenamáhal,
nebyl však vyčerpaný ani se mu netočila hlava. Pocítil velký hlad, což
bylo další dobré znamení. Zasunul meč do pochvy a vrátil se do
chatrče.
„Vypadáš mnohem lépe,“ prohlásila jeho opatrovnice. Byla
laskavá, ačkoli k němu mluvila málo. Během dvou týdnů, co byl v její
chýši, spolu prohodili jen pár slov. Protože teď už byl Tarquin na
nohou, žena se domnívala, že je připraven promluvit si. „Myslím, že
máš silný důvod k životu.“
„Odcházím,“ odpověděl a posadil se ke stolu. Žena přikývla a
přinesla mu snídani.
„Můj syn říkal, že jsi bojoval s démony.“
Tarquin se usmál, podíval se na asi dvanáctiletého chlapce, který
u ohně splétal provaz. „To ano.“
„Myslí si, že jsi rytíř.“ Žena přinesla vodu a nový bochník chleba
– další překvapivá laskavost. Zacházeli s ním velice dobře, třebaže
byl pro ně neznámým cizincem, a on jim byl vděčen. Mohli ho nechat
zemřít. Chatrč stála u řeky, ale Tarquin nikde neviděl rybářské sítě,
políčko nebo zahradu. Přesto se zdálo, že žijí docela slušně. „Kluk se
ptá, jestli nepotřebuješ páže.“
„Nejsem rytíř,“ odpověděl rychle Tarquin a obrátil svoji
pozornost k talíři.
„Já myslím, že jsi.“ Chlapec vstal. Byl útlý jako rákos, ale
šlachovitý a jeho modré oči hleděly moudře. „Myslím, že bojuješ s
nějakou kletbou.“
Tarquin si nemohl pomoci a musel se usmát. „Někdo ti
navykládal pohádky.“
„Mohl bych pomoci tobě i tvé dámě,“ trval na svém chlapec.
„Můžu předávat zprávy, nebo dokonce bojovat.“ Zarazil se a zrudl.
Bylo však vidět, že je rozhodnutý. „Dokázal bych to.“
„Nepochybně.“ Tarquin odsunul židli, aby si chlapce znovu
prohlédl. „Proč si myslíš, že mám dámu?“
Chlapec se začervenal ještě víc. Řekl mu, jak se jmenuje? Jestli
ano, nepamatoval si to. „Volal jsi její jméno, když jsi blouznil,“
odpověděl hoch. „Včera v noci jsi ji volal také.“ Podíval se stranou.
„Nemohu její jméno vyslovit nahlas, protože je pro tebe vzácné a já tu
dámu neznám.“
„Často míváme v domě trubadúry,“ povzdychla si matka. „Když
ještě žil jeho otec, jezdil člunem na řeku a měli jsme mnoho
návštěvníků, třeba pocestných, kteří byli příliš chudobní, než aby
mohli přespat v krčmě.“
„Její jméno není tajné. Jmenuje se Malinda,“ prohlásil Tarquin,
který dostal nápad. „Já jsem Tarquin.“
„Já vím,“ odpověděl chlapec a široce se usmál. „Já jsem Bryon –
pro případ, že jsi zapomněl.“
„Bryon.“ Už musí být kolem Vánoc, možná je i po nich. David už
je dávno pryč. Ale pokud neodplul, nebude daleko. Tarquin musí jet
na Brinlaw, unést Malindu a zachránit ji před čímkoli, co jí hrozí. Pak
se vydá na Falconskeep. „Kde je člun tvého otce, Bryone?“
Alista na přídi pozorovala vzdálené pobřeží Anglie. Willie stál
vedle ní a držel ji za ruku. „Myslíš, že dorazíme včas?“ zeptala se ho,
jako by byl dospělý muž, a ne malé dítě. Její sny o matce a Malindě
pokračovaly a byly tak zmatené, že je nedokázala rozluštit. Ale Willie
si byl tak jistý…
„Já nevím,“ odpověděl.
„Co nevíš?“ zeptal se ho otec, který se objevil za nimi. Mark stál
vedle kapitána a povídal si s ním o tom, co je asi čeká na pobřeží.
Richardova armáda obsadila tuhle pláž během minulého roku víc než
jednou; mohli také plout do náruče nepřítele. Will objal Alistu a
přitiskl ji k sobě.
„Nevím, jestli je Malinda v pořádku,“ odpověděl Willie a chytil
otce za ruku.
„Malinda se má dobře,“ ujistil je Will. „Až se vrátíme, bude
doma a řekne nám, že jsme pošetilí.“
Alista se usmála a položila si hlavu na manželovu hruď. Věděla,
že nevěří svým slovům, ale žehnala mu za to, že zněla tak jistě. „Dá-li
Bůh.“
Tarquin stál v malém přístavu a pozoroval Bryona, jak luští
podivná arabská písmena z jeho zprávy. „A on to přečte?“ zeptal se
chlapec s pochybnostmi v hlase.
„Ano.“ Pohlédl na oblohu a podél páteře mu proběhlo
zamrazení. Čas pokročil a on už měl být dávno pryč. „Pamatuješ si,
co jsem ti pověděl o lodi?“
„Na plachtě je sokol,“ přikývl Bryon. „A muž jménem David
dokáže přečíst tuhle hatmatilku.“
Tarquin se pousmál a téměř si přál, aby byl rytířem a potřeboval
páže. Možná že Will by si Bryona vzal. Ale ne. Pokud uskuteční svůj
plán, nebude mít šanci doporučovat Willu Brinlawovi pážata. Co
však bude dál? Odveze Malindu na Falconskeep a zůstane tam s ní?
Raději na to nemyslet. Musí udělat cokoli, aby byla v bezpečí, a pak
může zápasit se svým démonem. Po vidinách, které měl, nemůže
dělat nic jiného.
„Pane rytíři!“ Chlapec ho zatahal za rukáv.
„Tohle nedělej,“ utrhl se na něho Tarquin a vytrhl se mu.
„Neříkej mi tak.“
„Tarquine,“ opravil se chlapec a pokrčil rameny. „Pochopil jsem
správně tvoje příkazy?“
„Pochopil jsi je dokonale.“ Rukou rozčepýřil chlapci vlasy a
snažil se nevzpomínat na to, že tohle mu kdysi dělal Will. Nechtěl
myslet ani na to, jak by Willa a Alistu zasáhla Malindina ztráta.
Nemohl nad tím hloubat, protože jinak by se mu znovu zakalil
rozum a on by se dostal zase na začátek, kdy byl opilý a zmatený, a
Malinda… Opět si vybavil konec snu, to strašlivé vidění, v němž měl
kolem sebe chladné vlhké stěny a cítil zápach mrtvých, kteří hnili v
kobce. „Musím jít,“ zamumlal spíš k sobě než k hochovi.
„Jak dlouho mám čekat?“ zeptal se ho Bryon a následoval
Tarquina ke koním. „Myslím na toho Davida?“
„Nečekej,“ řekl Tarquin a vyhoupl se do sedla. „Pokud tam loď
nebude, až dorazíš, vrátíš se domů k matce. Znamenalo by to, že už
dávno odplul.“
„Šťastnou cestu, Tarquine!“ zavolal chlapec, když kůň vykročil.
Přiložil si ruku na srdce v romantickém gestu minesengrů.
„Přísahám, že neselžu!“
Tarquin jen rozpačitě pokývl hlavou. Naposledy chlapci zamával
a rozjel se směrem k Brinlawu.
Malinda zastihla Lisbet, jak dělá svíčky v hodovní síni, což byla
jediná místnost s dostatečně velkým krbem. „Eleonora snad nikdy
nespí, a stejně tak její dvorní dámy,“ posteskla si Lisbet Malindě.
„Během uplynulého měsíce jsme spotřebovali víc svíček než jindy za
rok.“
„Pojedeme na Falconskeep,“ oznámila jí Malinda. „Večer, jakmile
to bude možné, vyklouzneme z hradu.“
„Dobrá,“ usmála se Lisbet a zapomněla na svíčky. „Jen mi řekni,
co mám připravit.“
Nahoře na galerii stál Eleonořin trubadúr Gaston a pozoroval
hradní paní a její přítelkyni, jak vycházejí obloukovitým průchodem
ze síně, a usmíval se. Byl na Malindino tajemství zvědavý už od oné
noci, kdy se mu ztratila na schodišti Eleonořina hradu. Teď měla zase
v úmyslu zmizet. Zvedl loutnu, kterou nosil stále s sebou, a pospíšil
si za královnou.
18. kapitola
Malinda s Lisbet už měly sbaleno a připravené čekaly jen na
půlnoční zvony, když tu se ozvalo zaklepání. „Dobrý večer, lady
Malindo,“ pozdravil trubadúr, jakmile otevřela dveře ložnice. Uklonil
se a skryl tak škodolibý úsměv. „Její Veličenstvo královna si tě přeje
vidět.“
„V tuto hodinu?“ zeptala se Malinda a žaludek se jí sevřel.
„Myslím, že…“
„Vždyť jsi oblečená, má paní,“ poznamenal trubadúr. „Její
Veličenstvo čeká.“
„Máš někam namířeno?“ zeptala se Eleonora kyselým tónem,
sotva Malinda vstoupila do dveří. Ani nečekala, až se trubadúr
vzdálí.
„Promiň mi, Veličenstvo,“ začala Malinda. „Musíš pochopit…“
„Jak se opovažuješ?“ sykla Eleonora a musela se snažit, aby její
hlas nezněl vztekle. „Jak se opovažuješ jen pomyslet na to, že bys mi
utekla?“
„A proč by neměla?“ zeptala se Lisbet, málo obezřetná ve svém
zklamání. „Proč by se měla starat o to, co s tebou bude? Vždyť tys ji
přivedla do této situace.“
„Děvko!“ procedila mezi zuby Eleonora.
„Buďte tiše, obě!“ zašeptala Malinda. „Vždyť probudíte celý
hrad.“ V duchu rychle hledala správné řešení. Musí odejít, a to co
nejdřív. Pokud královně odmítne pomoc při útěku, Eleonora se
postará, aby ji chytili. „Víš, kam půjdeš, podaří-li se ti uprchnout?“
zeptala se jí. „Máš přátele, kteří se o tebe postarají, poskytnou ti koně
a ochranu?“
„Dají nám všechno, co si budeme přát,“ odpověděla Eleonora a
oči jí zasvítily radostí.
„Pak ti pomohu,“ vzdala se Malinda. „Ale musíš dělat přesně, co
ti řeknu.“
O chvíli později stála se vzpaženýma rukama nad
falconskeepskou knihou, která ležela otevřená na stole. Hrad byl
tichý jako hrob. Lisbet chytila Malindu za jednu ruku. V misce blikal
malý plamínek, na okenní římse hořely dvě svíčky a v krbu planul
oheň. Na tvářích Eleonory a Lisbet, které stály každá z jedné strany
vedle Malindy, tančily stíny. Malindě se zdálo, jako by se kudrlinky
faerského textu na stránce pohybovaly. Kouzlo, jež vybrala, bylo
jedním z nejstarších v této knize, ale písmo bylo sytě černé, jako by
řádky byly dopsány před chvílí. Kouzlo se jmenovalo Plášť, který tě
neprozradí a bylo komplikovanější než ostatní. Mělo působit na její
společnice stejně jako na ni, byť by se kohokoli dotkly. Na stole
kolem misky s plamenem byl namalovaný drak. „Jsme připraveny?“
zeptala se Malinda tiše. Její hlas zněl podivně hluše. „Jsme
rozhodnuté?“
Lisbet jí stiskla ruku. Na tváři měla váhavý úsměv a v očích
strach. „Teď, nebo nikdy,“ zamumlala a nervózně se zasmála.
Rozhodly se, že Lisbet bude první, pak královna a nakonec Malinda.
„Věříme ti, Malindo,“ řekla Eleonora klidněji a vzala ji za druhou
ruku. „Spoléháme na tebe.“
„A my na tebe, Veličenstvo,“ odpověděla Malinda s
přikývnutím. Zavřela oči a zhluboka se nadechla kouře z kouzelného
plamene. Většina z toho byla jen komedie. Použila kadidlo a sladce
vonící byliny, aby její vystoupení bylo působivější. Chce-li královna
čarování, máje mít. Ale iluze pomáhala také Malindě, dávala jí pocit
nadřízenosti. Pustila Eleonoru, aby mohla vzít Lisbet za obě ruce,
zavřela oči a chvíli si pročišťovala mysl. Byla mystická nádoba, víla,
duch… V této chvíli byla moc v jejích rukou. „Nadechni se,“ poručila
přítelkyni a stiskla jí ruku, aby ji uklidnila. „Neboj se.“
„Já se nebojím,“ ujistila ji Lisbet chvějícím se hlasem.
Malinda se usmála a něžněji dlaní zavřela oči. „Dobrá.“ Venku se
ozval vzdálený hrom. Hrom v prosinci? Asi je to součást kouzla.
Modlila se, aby se neprobudily stráže. Zašeptala slova ve faerštině a
najednou z misky vyskočila sprška jisker, což královnu ještě víc
oslnilo. Malinda zvrátila hlavu vzad. „Opakuj po mně, Lisbet. Opakuj
moje slova.“
„Nevím, jak je mám vyslovovat,“ pronesla strnule Lisbet, která
měla úplně ledové ruce. „To je v pořádku,“ chlácholila ji Malinda a
najednou byla tak klidná, že by mohla usnout. „Jen je nechej přijít…“
Zdálo se jí, že slyší hudbu daleko sladší, než kdy hrála u královského
dvora, a starodávná slova z ní vycházela jakoby v písni. „Moje tělo je
břemeno,“ zpívala faerským jazykem.
„Moje tělo je břemeno,“ zpívala Lisbet, aniž si uvědomovala, co
vlastně říká, a jen opakovala zvuky, které slyšela.
„Rozpusť mě ve vzduchu…“
„Nechej mě být sama sebou, ale schovej mě před lidským zrakem…“
„Ukryj mě před mými sestrami…“
„Oči mých dětí mě budou marně hledat…“
„Poletím nad zemí jako vítr.“
„Ne!“ Eleonora náhle vzala Malindu za paži, jako by ji chtěla
zadržet, a Malinda otevřela oči a zůstala ve svém těle. Ale Lisbet
zmizela. „Svatý Bože,“ zamumlala královna a sevřela Malindě ruku.
„Snad nám odpustí a neurazí se,“ řekla Malinda s úsměvem. „Ty
jsi stará kouzelnice, Veličenstvo, ale já jsem mladá.“
„To jsi, chérie“ odpověděla Eleonora a pomalu Malindu pustila.
Usmála se. „Můžeme pokračovat?“
„Pospěšte si,“ ponoukl je Lisbetin hlas. Bylo to tak zvláštní, že se
obě ženy zasmály. „Je mi zima a trochu špatně.“
„Neboj se,“ uklidňovala ji Malinda. „To je v pořádku, ujišťuji tě.
Za hodinu budeš zase sama sebou.“ Chytila Eleonoru za ruku.
„Myslím, že bychom si měly pospíšit.“
„Je jedna hodina,“ vzdychla si Eleonora a uchopila Malindinu
druhou ruku.
Malinda znovu zavřela oči. Opět se ozval hrom jako echo její
písně. „Moje tělo je břemeno…“
Náhle se s rachotem otevřely dveře a místností se rozlilo světlo.
Závan větru způsobil, že plamínek v misce povyskočil. Eleonora se s
hněvivým výkřikem obrátila a hleděla na Farrarse a šest dalších
mužů.
„Jak se opovažuješ?“ obořila se na něho královna, když se
všichni nahrnuli do místnosti.
„Jak se opovažuji, Veličenstvo?“ Dva muži chytili Malindu a
táhli ji od stolu. Farrars se díval královně do očí. „Co je tohle za
čáry?“
„Pomalu, Roberte,“ varovala ho Eleonora a stěží potlačovala
smích. „Tahle moc může být nebezpečnější než tvoje.“
„Nechejte toho,“ křičela Malinda a chtěla se vysvobodit ze
sevření strážných. Oblohu náhle ozářil klikatý blesk a vzápětí otřáslo
hradem zahřmění. „Pusťte mě…“
„Co je to?“ Farrars se podíval na stůl, kde ležela kniha a miska s
ohněm, již obtáčel obrazec draka. Ucukl, jako by byl drak skutečný.
Tvář se mu zkřivila hrůzou. „Co jste to…?“
„Ukaž mu to, Malindo,“ zasmála se Eleonora. „Změň tyhle muže
ve vepře…“
„Nemohu…“ Bouře teď zuřila v plné síle, a když uhodil blesk,
vypadalo to, jako by projel Malindou. Zvrátila hlavu dozadu a
vykřikla. Muži ji pustili a uskočili, jako by se obávali, že shoří v
plamenech.
„Chyťte ji!“ nařídil Farrars bledý vztekem.
„Jestli se odvážíte…,“ vykřikla Eleonora a strhla závěs, jako by
chtěla přivolat bouři dovnitř.
Malinda měla pocit, jako by ji něco trhalo na kusy. Viděla ve
vrstvách –jeden pokoj na druhém, jeden okamžik za druhým. Její
matka v posteli zvedala malé dítě. Byla to ona, Malinda, nahá a
smějící se. Skutečná Malinda křičela a snažila se doběhnout k matce
kolem mužů, kteří ji však znovu chytili. „Mami, prosím!“ Ale stráže
byly příliš silné. Zmítala sebou v jejich sevření a najednou se jí zdálo,
že padá do tmy. Křičela, cítila ledovou vodu, která stoupala všude
kolem ní. Najednou zaslechla ženský hlas, jenž se ji snažil uklidnit.
Ale bylo jí zima, tak zima…
„Držte ji,“ rozkázal Farrars. Jediným pohybem smetl ze stolu
misku a zdusil plamen botou. „Prozraď mi, co jsi to dělala, Malindo!“
Přistoupil k ní. Jeden z jeho mužů ji chytil za vlasy a trhl jí hlavou
dozadu.
„Je to čarodějnice,“ varovala ho Eleonora. „Může tě pro-klít…“
„Tiše!“ vykřikl Farrars a otočil se ke starší ženě. „Jinak zaplatíš
jako ona.“ Eleonora zbledla a Malinda se rozesmála… Její
Veličenstvo, královna. V Eleonořině zrcadle viděla svoji tvář – další
vize ležela nad realitou. Tohle už kdysi viděla… Blanche to viděla.
„Odpověz mi, Malindo,“ nařídil Farrars a chytil ji za hrdlo.
„Pověz mi, co jsi dělala.“ V očích mu tančily modré plamínky a ona
se rozesmála ještě víc. Všechno tady bylo, pravda ležela před ní, ale
byla tak hloupá, tak slepá. Najednou se jí v hlavě vynořilo jméno,
jako by je vyvolal jeho hněvivý dotek – Tarquin FitzBruel. Tarquin je
ten muž, kterého Farrars nenávidí, muž, kterého chce zabít. Náhle to
všechno dávalo smysl. Byli nějak spojeni, tvořili dokonalý trojúhelník
bolesti a jen ona mohla dát věci do pořádku. Ale byla příliš sobecká a
teď už je pozdě. „Řekni mi to!“ vykřikl a jeho sevření na okamžik
zesílilo. Pak ji pustil.
„Vždyť to vidíš, nebo snad ne?“ vykřikla.
Oči se mu rozšířily a pomalu otevřel ústa. „Tak je to pravda?“
Zvedl knihu a pohlédl na text, kterému nerozuměl. „Démoni…“
„Blázne,“ vyhrkla. „Nepoznal bys démona…“
„Mlč!“ křikl a mrštil knihou do ohně.
„Ne!“ Viděla v zrcadle známou tvář, ale nebyla její. Jako by na
jejím místě stála jiná žena. Ústa měla otevřená hrůzou – byla to žena z
její představy. Když vykřikla, ozval se výkřik i z úst té druhé a jejich
hlasy souzněly. Vtom se zrcadlo rozbilo a střepy se rozlétly všemi
směry. Plameny svíček vyšlehly v náhlém závanu větru a přeskočily
na závěsy. Eleonora zaječela a padla na zem. Malinda se však
nedokázala vytrhnout mužům, aby zachránila svoje kouzlo. Když
kniha vzplanula jasným plamenem, vrhla se Malinda kupředu a
málem si vykloubila ramena, ale nepodařilo se jí osvobodit se ze
sevření stráží. „Promiňte mi,“ lkala faerským jazykem. „Promiňte mi to,
sestry – osvoboďte mě, ať nás mohu pomstít…“
Farrars zvedl pěst a udeřil Malindu do čela. Padla v bezvědomí
do náruče jednoho z mužů. „Odveďte ji,“ rozkázal Farrars, který se
chvěl po celém těle.
„Její matka je stejně nadaná nadpřirozenou mocí jako ona,“
rozkřičela se Eleonora, když Malindu odvlékali. „Její otec je mocnější
než ty.“
„Nikdy se to nedozví.“ Farrars se otočil a učinil jeden výhrůžný
krok ke královně. Pohled v jeho očích říkal vše. „Nebo ano?“
Královna se zasmála, ale humor ji opouštěl. „Nemyslíš si, že si
všimnou, že tady není, až se vrátí domů?“
„Jestli se vrátí.“ Farrars se obrátil a pohlédl na stráže, které
chvatně hasily planoucí závěsy, jež chytily od svíček. „Utekla…, ze
všech sil jsem se snažil najít ji.“ Podíval se znovu na královnu.
„Budeš mým svědkem.“
„Nebudu…“
„Budeš mým svědkem, jinak se Jindřich dozví, že jeho žena proti
němu používá černou magii,“ přerušil ji. „Kněžím by se to mohlo
líbit, nemyslíš? A Jindřichovi… Kdyby se tě zbavil, mohl by se oženit
s Alicí a jediným mistrovským tahem uzavřít mír s papežem.
Malinda Brinlawová byla jen nevinné dítě, které jsi zatáhla do svých
piklů. Řekněme, že jsi ji přinutila.“ Usmál se a kochal se strachem v
jejích očích. „Dokonce mohla být tak zděšená tím, co jsi ji přinutila
udělat, že si vzala život. Ať Brinlaw také touží po tvé krvi.
Koneckonců, to by byl uspokojivý konec tvého života, nemyslíš?“
Eleonora se zhluboka nadechla. V duchu už ustoupila. Farrars
nemluvil do větru. Už kdysi se s ním utkala. A mnohokrát byla v
horší situaci než dnes, zase se z toho dostane. Jestli bude dost chytrá,
možná dokonce zachrání Malindu. „Tak co mám říkat, Roberte?“
Eleonora se posadila na jedinou židli, která v místnosti stála. Byla
klidná jen díky silné vůli. „Proč utekla? Utekla před tvojí nabídkou k
sňatku?“
„Proč ne?“ odpověděl. „Utekla za svojí tajnou láskou – to bude
dobré.“
„Láskou?“ zeptala se užasle Eleonora. „A kdo by jí měl být?“
„Na to bys nikdy nepřišla,“ řekl. „Ale měla bys to vědět. Byla jsi
její důvěrnicí a ona tě obdivovala.“
„Obdivuje mě,“ opravila ho. „Ještě ji nepohřbívejme.“
Usmál se, a to nebylo dobré znamení. „Ten muž se jmenuje
Tarquin. Je to Brinlawův sluha.“
„Sluha,“ přikývla a skryla své překvapení. Malá Malinda měla
dobrodružnějšího ducha, než Eleonora tušila. „A jaký máš plán…?“
„Myslím, že to mám dobře vymyšlené,“ přerušil ji a nebezpečné
světlo v jeho očích ji umlčelo spíš než slova. „Možná že tě nebudu
potřebovat, ale kdyby přece jen, tohle svědectví bude stačit: Nechtěla
se za mě provdat a utekla za Tarquinem. Řekla ti, co má v úmyslu, a
ty ses ji pokusila odradit, ale ona se nenechala.“
„Navzdory mému velkému vlivu,“ přikývla. Bylo tu něco, co mu
uniklo. Někdo, s kým nepočítal. „Dokonce bych mohla napsat dopis,
v němž bych vyjádřila svoji lítost. Její otec mne nenávidí, ale její
matka by tohle gesto mohla ocenit. Vždyť jsem také matka.“
„Říká se to.“ Přimhouřil oči a ona nasadila krásnou masku, která
měla možná menší trhlinky, ale přesto přes ni nic neproniklo. „Napiš
ten dopis,“ nařídil. „A pak to tady nechej uklidit.“
Ladně přikývla a Farrars odešel. Nechal u ní jednoho strážného.
„Řekni mi, umíš číst a psát?“ zeptala se královna muže a přichystala
si papír a inkoust.
„Ne, Veličenstvo,“ odpověděl muž s kamennou tváří.
„Dobrá tedy,“ vzdychla si a usedla k psaní.
Lisbet se dosud choulila v koutě. Teď vstala. Byla příliš
rozzuřená, než aby se bála. Několikrát se pokusila protáhnout
dveřmi ven. Chtěla následovat Malindu tam, kam ji Farrars mohl
poslat, ale pokaždé se jí někdo postavil do cesty. A Eleonora –
Malinda riskovala život, aby jí pomohla, a ona teď bude lhát? Ale…
královna něco píše. Lisbet přistoupila ke stolu, dost blízko, aby viděla
na list, který Eleonora psala.
Lisbet, napsala královna. Buď připravená. Na chvíli ho zabavím a ty
můžeš utéci. Najdi Brinlawa a všechno mu řekni. V plášti mám zašité
drahokamy a peníze, použij je. Pokusím se zjistit, kam ji posílá, a pošlu
zprávu Filipovi.
Až si přečteš moje slova, dej mi nějaké znamení.
Lisbet se divoce rozhlédla. Co by měla udělat? Na stole vedle
Eleonořiny ruky stála na stole svíčka. Lisbet se rychle ohlédla na
strážného a pak svíčku srazila. Horký vosk stříkl královně na ruku.
„Dobrý bože!“ vykřikla Eleonora a vyskočila. Plamínek začal
olizovat list papíru a rozběhl se po stole. Strážný přiběhl královně na
pomoc a Lisbet se kolem něho šikovně protáhla. Když míjela
královnu, dotkla se její ruky. Eleonora vykřikla, aby udělala ještě
větší zmatek: „Rychle, než tady shoříme na popel.“ Dveře se
nepozorovaně otevřely a opět se tiše zavřely. Lisbet nejprve napadlo,
že vyrazí z hradu a poběží pryč, ale pak se přinutila zpomalit.
Malinda jí řekla, že kouzlo působí jen hodinu, takže jí zbývá ještě
několik minut. Možná že Malinda je ještě v hradu, ale kde? Rufus,
vzpomněla si Lisbet. Otočila se a rozběhla se do ložnice, kterou
sdílela s Malindou.
Rufus byl rozdivočelý. Malinda ho přivázala k bidýlku, protože se
bála, že by je jeho křik prozradil. „Nechtěla tě opustit,“ zašeptala
Lisbet a pomalu se k němu přibližovala. Snažil se vzlétnout a bil
křídly do vzduchu. Když na něho sáhla, jeho drápy se jí zaleskly před
očima. „Ach ne.“ Podívala se do zrcadla, ale neviděla žádný odraz.
Ještě pořád byla neviditelná. Ale Rufus byl také kouzelný, a proto ho
možná její neviditelnost nezneklidňovala. Rozčilovalo ho, že je
přivázaný. „Musíš mě nechat, abych ti pomohla,“ zaprosila Lisbet.
„A drž zobák, proboha. Jestli probudíme celý hrad, nebudeme mít
čas, abychom zachránili Malindu.“ Zdálo se, že pták dostal rozum a
utišil se. „Teď tě odvážu…, doufám…“ Chvějícími se prsty začala
rozvazovat kožený řemínek. Jak sebou Rufus zmítal ve snaze
osvobodit se, utáhl uzly ještě víc. „Zatraceně…“ Lisbet vytáhla malou
dýku a přeřízla řemínek. Sokol vyskočil a zamával jí perutěmi nad
hlavou tak blízko, že cítila, jak jí peřím zavadil o vlasy. Přiletěl k
oknu a začal bít křídly do okenic, jako by je chtěl rozbít na kousky.
„Ale já tě potřebuji,“ protestovala Lisbet. „Nemůžeš jen tak odletět.“
Zvedla paži a snažila se ptáka přilákat zpátky, ale bylo to zbytečné.
„Dobrá, pokud musíš…“ Zvedla závoru a rozevřela okenice. Pták
vyletěl, zakroužil a zmizel v temné noci. „Najdi ji,“ zašeptala a dívala
se, jak mizí. „Já půjdu hledat Tarquina.“
19. kapitola
Malinda měla pocit, že se topí. Jako by už po tisící plula zpátky k
hladině a pak se znovu potopila. Hlava ji bolela po úderu Robertovy
pěsti. Měla strach, že umírá. Ale ne, spíš se cítila jako opilá a bylo jí
špatně od žaludku. Asi ji něčím omámili. Svět se jakoby kolébal sem a
tam, je v kolébce… Ne, je to kočár. Jede v kočáře. Nacházela se v
nějakém transu… Vzpomněla si, že se pokusila utéci, ale chytili ji a
svět se rázem rozpadl na tisíc kousků. Tarquín… Farrars nenávidí
Tarquina. Řekl jí tolik strašných věcí. Nazval ji čarodějnicí a uhodil ji.
Ale povídal něco o Tarquinovi? Na Brinlawu ne. Byla v tom
zvláštním stavu už dlouho a slyšela mluvit muže, kteří ji odváželi.
Hovořili mezi sebou a pak s Farrarsem. Byl vedle ní. Farrars ji odváží
pryč.
Uvědomovala si, že má svázané ruce i nohy, v ústech cítila
roubík a na očích měla pásku. Něco jí přehodili přes hlavu. Dokázala
trochu pohnout hlavou a prsty, ale jinak se nemohla hýbat. Proč je
svázaná, jako by byla nebezpečná… Ach ano. Ona je nebezpečná!
Vylekala je. Objevil se blesk a rozbilo se zrcadlo. V Eleonořině zrcadle
v matčině komnatě viděla nějakou jinou ženu. Spatřila taky matku.
Zavřela oči pevněji a snažila se uspořádat si myšlenky. Ta žena v
zrcadle… nebyla skutečná. Kromě Malindy ji nikdo neviděl. Byla to
Blanche, Malindina babička – víla, která se změnila v sokola. Byly
jako dvě poloviny jedné ženy a společně rozbily zrcadlo. Tak moc se
zlobila…
Její kniha! Vzal kouzelnou knihu a hodil ji do ohně! Po tvářích se
jí začaly kutálet slzy, kterými neoplakávala sebe, ale knihu. Matka jí
důvěřovala, a ona ji ztratila, ztratila i sebe samu. Máma… Dozví se
někdy, co se stalo? Najde ji máma? Tarquin… Tarquin pro ni přijde,
musí. Ale jak bude vědět, kde ji má hledat? Vždyť sama neví, kam ji
vezou. Co s ní chce Farrars udělat? Pomyslela na jeho oči, na nenávist
a strach, který v nich spatřila, když se dozvěděl, že umí čarovat. A
Tarquin…, toho Farrars nenávidí. Věděla to, už když ji uhodil, cítila
nenávist k Tarquinovi v jeho vzteku. Ublížil jí tak, jak chtěl ublížit
Tarquinovi. Ale Tarquin ublíží jemu… Tarquin přijde. Musí přijít,
jinak je ztracená.
Srdce se jí rozbušilo rychleji a snažila se znovu pohnout, ale bylo
to zbytečné. Byla přivázaná k něčemu tvrdému, co bylo pod měkkou
matrací, na níž ležela. Najednou jí projel záchvěv paniky. Uvědomila
si, že je jí špatně. Musí odtud pryč. Snažila se vykřiknout, ale roubík
byl příliš těsný a v ústech měla sucho. Vyšel z ní jen ochraptělý skřek.
Pomozte mi, pomyslela si zoufale. Pomozte mi někdo, prosím. Tarquin s
ní byl v jejím zlém snu, věděl, že se Malinda bojí. Slyšela, jak ji volá,
když padala do tmy. Věděla, že se ji snaží zachránit. Tarquine!
vykřikla v duchu. Tarquine, jsem tady!
Najednou uslyšela podobný výkřik, o jaký se snažila sama. Byl to
křik sokola v letu. Rufus… Rufus je s ní. Najednou ji zalila vlna
podivného klidu a znovu ztratila vědomí. Alespoň není sama.
Lisbet se probudila, protože jí někdo zuřivě třásl. „Jsme tady,
chlapče,“ houkl farmář a otevřel boční stěnu vozu. „Pomoz mi s
koňmi.“
Lisbet vstala a přelezla postranici. Snažila se vypadat jako někdo,
kdo tohle dělá každý den. Zamrkala proti zapadajícímu slunci. Blížil
se večer. Musela spát několik hodin. Naštěstí si s Malindou sbalily na
chystanou cestu mužské šaty. Když kouzlo přestalo působit, oblékla
se do nich a přes ramena si přehodila Eleonořin plášť. Královnin
malý poklad ukryla do kapsy a rozběhla se, jak nejrychleji mohla,
pryč od hradu. Za úsvitu ji míjel farmář s nákladem medoviny a
nabídl jí, že ji sveze, pomůže-li mu vykládat náklad u hospod. Takže
mu pomáhala s těžkými soudky, aby neprozradila, že je dívka.
Musela zjistit, v jakém je místě, a najít někoho, kdo věděl něco o
Tarquinovi. Jdi za lordem Brinlawem, poradila jí Eleonora a byla to
dobrá rada. Mohla se také vydat za svým otcem, ale Malinda věřila,
že Tarquin se vrací na Brinlaw. Kdyby to byla pravda, bylo by lepší
jít mu naproti.
„Vyskoč nahoru,“ zabručel farmář a podíval se na ni, jako by si
myslel, že je hluchá. „Shoď jeden dolů.“
„Ano,“ odpověděla a snažila se mluvit hlubokým hlasem. Její
bratr Paul právě dospíval, takže Lisbet se snažila o klátivou chůzi,
kterou od něho odpozorovala. Paul s ní přijel na Brinlaw asi před
týdnem a pak se vrátil domů k otci a matce. Uvidí je ještě někdy?
Raději na to nemyslet. „Kterýkoli?“ zeptala se a pohlédla na soudky.
„Jo, kluku,“ zabručel farmář s přehnanou trpělivostí.
„Kterýkoli.“
„Dobře.“ Chtěla zvednout nejbližší soudek, snažila se ze všech
sil, ale bylo to beznadějné. Vypadalo to, jako by byl přibitý k soudku
pod ním. Nedokážu to, říkala si, ale pak se vzchopila. Kdyby se ten
člověk dozvěděl, že je žena a cestuje sama, žádal by vysvětlení. Mohl
by si myslet, že je služebná na útěku nebo ještě něco horšího. Než by
zapadlo slunce, stála by před šerifem a jak by pak skončila Malinda?
Pomyslela na přítelkyni, která před ni padla na zem jako mrtvá, a
viděla nenávist v Farrarsově tváři, když ji uhodil. „Buď silná,“
napomenula se a vší silou se opřela do soudku ramenem. Podařilo se
jí skulit ho do farmářovy náruče.
„Díky,“ zasmál se muž. „Teď jdi dovnitř a něco si zakousni.“
To znělo příjemně. Lisbet si uvědomila, že má hlad. Ráno tolik
spěchala, že nesnědla nic ze sbalených zásob jídla. Zavazadlo bylo
tak těžké, že si je nakonec nevzala. Proto ji výzva farmáře lákala.
V krčmě byli muži, ale jiní, než na jaké byla zvyklá. Sklonila
hlavu a snažila se na nikoho nedívat. Našla si temný kout a tam se
posadila. „To nic, hochu,“ řekla dívka, která se před ní objevila. Byla
asi v jejím věku a na sobě měla špinavou zástěru. Postavila před ni
tác s jídlem. „Nechej si chutnat.“
„Děkuji,“ odpověděla Lisbet. Zapomněla na dobré způsoby a
vrhla se na jídlo rukama jako vesnický hoch.
„Zpomal,“ zasmála se dívka. „Maso je ještě horké, měl bys je
nechat vychladnout.“
„To nevadí,“ vydechla Lisbet.
„Jak se jmenuješ, chlapče?“ Dívka se k ní naklonila, aby jí
naplnila pohár, a poskytla Lisbet pohled do plného výstřihu. Lisbet
se málem zasmála. Prosím, Bože, modlila se, nechej mě na živu, abych
tohle mohla vyprávět tátovi.
„Pa-Paul,“ řekla hlasitě.
„No tak, Paule, co tě sem přivádí?“ Děvče postavilo pohár na stůl
a Lisbet se napila. Byl to nejhorší nápoj, jaký kdy v životě ochutnala.
Nemohla si pomoci a odplivla si. „Vydal ses do světa?“
„Někoho hledám.“ Lisbet se rozhlédla po místnosti a v duchu si
povzdychla. Tohle bylo přesně místo, kde mohli Tarquina vidět.
„Neviděla jsi muže jménem Tarquin FitzBruel?“
„Kdo to chce vědět?“ ozval se opilecký hlas. Od nejbližšího stolu
se otočil zarostlý chlap a podíval se na ni. Servírka ustoupila. „Copak
je, dítě?“ Muž vstal a tyčil se nad ní. „Jaké je heslo, chlapče?“
„Já ne… Co tím myslíš?“ zakoktala Lisbet vyděšeně. Měla by
vstát a utéci? Nebo by měla zůstat sedět a doufat, že muž odejde?
Nevěděla, co má udělat, ale musela se rozhodnout.
„Jestli hledáš FitzBruela, musíš být jeden z nás,“ houkl muž a
opřel se oběma pěstmi o stůl tak, že Lisbet byla uvězněná mezi jeho
pažemi. „A jestli jsi jeden z nás, musíš znát heslo.“
„A jestli ty jsi jeden z nás, měl bys držet hubu,“ řekl jiný hlas
mnohem klidněji, ale s tak podivným přízvukem, že jeho slova zněla
stěží jako angličtina. Nad mužem, který Lisbet ohrožoval, se objevil
vysoký obr v dlouhém černém plášti. Tvář mu kryla kapuce. Lisbet
poskočilo srdce radostí – to je Tarquin! Ale ne, tento muž byl stejně
vysoký, možná i vyšší, ale neměl tak široká ramena a jeho přízvuk
nebyl hraný. „Ten chlapec je můj sluha. Paule, počkej na mě venku,“
nařídil a trhl hlavou ke dveřím.
„Tak kdo jsi ty?“ zeptal se první muž a obrátil svoji pozornost od
Lisbet k zahalenému muži.
„Světlo kříže,“ odpověděl tázaný a vytáhl meč. „Není to tvoje
heslo?“ Než mohl překvapený hromotluk zareagovat, vrazil mu
dlouhán meč do břicha a jediným pohybem ho připravil o život.
„Řekněte jeho lordstvu, že jsem mu ušetřil problémy,“ zvolal a hodil
na stůl před kumpány mrtvého hrst mincí. Z meče mu kapala krev.
„Pojď, Paule.“ Než se Lisbet vzpamatovala, chytil ji za límec a vlekl
ke dveřím.
Předtím byly věci špatné, ale teď byly horší. „Pusť mě,“ vykřikla
a snažila se osvobodit. Muž pustil límec, ale popadl ji za paži.
„Ať ses s tím chlapem nepohodl o čemkoli, nic o tom nevím.
Jsem rád…,“ začala Lisbet.
„Drž pusu, holka, a pojď,“ nařídil jí suše. „Jsem přítel.“
„Já znám své přátele,“ zamumlala Lisbet a do tváří se jí vhrnu-la
krev. Srdce jí začalo bít rychleji. Došli ke dveřím. Nezdálo se, že by je
chtěl někdo následovat. Co jí udělá, až budou venku?
„Jsem rád, že aspoň něco víš,“ odpověděl. „Jmenuji se David a
jsem Tarquinův přítel.“
David… Tarquin se o něm zmiňoval jako o muslimovi, který měl
zatím na starosti jeho loď. Vzhlédla, aby se podívala do tváře skryté
pod kapuci, a napůl očekávala démona. Byl opravdu snědý, ale
hezký. Zvláštní bylo, že jí připadalo, jako by ho už někdy viděla.
Téměř se na něho usmála. Ale je to opravdu Tarquinův přítel? „Já
ne…“ Muž ji vystrčil ze dveří na dvůr. „O čem to mluvil…?“
„Mluv tiše,“ nařídil a otřel si meč. „Jsi sama?“
„Ano – ne – proč se…?“
„Ten muž nebyl sám a jeho přátelé mě neznají,“ řekl a naklonil se
tak blízko, že cítila jeho sladký dech. „Znám jejich heslo, takže si
myslí, že jsem jedním z nich, ale nejsou si tím jisti. Za chvíli dají svoje
hloupé hlavy dohromady a přijdou na to, že bude lepší, když mě
zabijí.“ Lisbet udělala krok zpátky a muž se narovnal. „Tak si vyber,“
nabídl jí s pokřiveným úsměvem. „Můžeš utéci se mnou, nebo počkat
na ně.“
„Nebo můžu utéci sama,“ doplnila a udělala další krok zpět.
„Můžeš,“ souhlasil a zamířil ke stájím. „Ale to není moudré
rozhodnutí.“ Šla za ním do stáje a pozorovala, jak si přehazuje sedlo
přes rameno. Nenamáhal se dát ho koni na hřbet. Vyvedl ho ze stáje.
„Máš koně?“
„Ne,“ přiznala se. „Nemám…“
„Tak pojď.“ Chytil ji kolem pasu a vysadil na koňský hřbet.
„Cestou mi můžeš objasnit, kdo jsi a kam máš namířeno.“ Vyhoupl se
za ni. Těžké sedlo si nechal na rameni.
„Jsem Lisbet,“ představila se a přitiskla se zády k němu. V té
chvíli vyšli z krčmy kumpáni zabitého muže. Zastavili se na dvoře a
tvářili se hloupě a rozzlobeně. David pobídl koně a Lisbet skryla tvář
na jeho rameni. Když projížděli skupinou chlapů jako smečkou psů,
tiše odříkávala modlitbu. Necítila se o mnoho bezpečnější, ale aspoň
nebyla sama.
Malinda se probudila ve chvíli, kdy ji zvedaly něčí silné paže.
Cítila vůni moře a krev jí ztuhla v žilách. Její sen, tohle byl její sen.
Chtěla bojovat a paže zesílily sevření. „Opatrně, princezno,“ řekl
neznámý hlas docela laskavě. „Přece se nechceš zřítit z útesu.“
Podvolila se a snažila se nadechnout. Hlavně nesmí propadnout
panice. V pytli, který měla přetažený přes hlavu, bylo dusno a těsno.
Hrubá tkanina se jí lepila k tváři a Malindě se chtělo křičet. Věděla
však, že z ní vyjde jen zaúpění. Farrars může být nablízku, a ona by
raději zemřela, než by před ním naříkala. Konečněji únosce posadil
na židli. Stále byla svázaná a v ústech měla roubík. „Bude jíst?“ otázal
se.
„Ne.“ Byl to Farrarsův hlas, chladný jako smrt. „Je řádně
svázaná?“
„Takhle nikam nedojde. Mám zůstat?“
„Běž ven. Až tady skončím, budu tě potřebovat.“ Nastala dlouhá
pauza a ve vzduchu bylo znatelné napětí. Pak zazněla odpověď: „Jak
si přeješ, můj pane.“
Malinda se soustředila. Chtěla zůstat klidná, aby mohla
přemýšlet, jak z toho ven. Byla čarodějnice. Dokázala využít blesk,
aby zachránila milovaného muže, určité dokáže vymyslet něco, čím
zachrání sebe samu. Ale byla příliš vyděšená a bylo jí špatně. Nic
podobného se jí nikdy nestalo – ani ji nenapadlo, že by se to mohlo
stát. Chci se probudit, pomyslela si a přeříkávala si ta slova v duchu
jako zaklínadlo. Prosím, dej, ať se probudím z toho zlého snu! Ale
bohužel to nebyl sen.
„Myslí si, že jsi skutečná princezna,“ promluvil náhle Farrars.
„Domnívá se, že jsem schopen všeho.“ Dotkl se jejího ramene a ona
sebou trhla. „Ale to je dobré. Já s vojáky nezacházím jako tvůj otec,
strach je pro mé užitečný.“ Ruka mu vklouzla pod pytel a pohladila ji
po vlasech a pak po krku. „Ale ty se mě nemusíš bát, Malindo. Udělal
bych tě šťastnou, tak jak jsem ti sliboval.“ Proč mluví, když jí
nedovolí odpovídat? „Neměl jsem jinou možnost,“ pokračoval.
„Dokonce i teď váhám, zda ti mám pohlédnout do tváře, protože
vím, že mi to zlomí srdce.“
Jak mohla tomu ďáblovi věřit? Pomyšlení na jeho hrané něžné
přátelství pro ni teď bylo jako jed. Nemohla uvěřit, že je někdy
pokládala za opravdové. „Když jsem viděl, co jsi zač, nemohl jsem
uvěřit svým očím.“ Jeho slova zněla téměř lítostivě! Chtěla ho zabít,
toužila vytrhnout mu srdce z těla holýma rukama.
Najednou někdo rozpáral pytel a sňal jí pásku z očí a Malinda
prohlédla. Ucítila zápach, který převládal nad všemi ostatními vjemy.
Byli v polorozbořené místnosti kamenného sídla. Osvětlovaly ji
pochodně a propadlým stropem bylo vidět na chladnou hvězdnou
oblohu. Na stěně v řetězech přímo před ní visela rozpáraná mrtvola,
nebo spíš to, co z ní zůstalo. Malindě unikl slabý výkřik a Farrars se
dotkl jejích vlasů. „Neboj se, má drahá. Ten ti neublíží,“ uklidňoval ji.
„Nebo truchlíš?“ Dřepl si vedle ní a tváří se téměř dotýkal její. „Ať je
to jak chce, myslel jsem, že bys měla vědět, co se stalo s tvým
Tarquinem FitzBruelem.“
Lže, pomyslela si zoufale. Tarquin je naživu, věděla bych, kdyby
zemřel. Žije, viděla jsem ho.
„Malindo, nikdy jsem si vlastně neuvědomil, co pro tebe
znamená,“ pokračoval Farrars. „Nikdy jsem netušil, že by ti o něho
šlo. Domníval jsem se, že se o něho zajímám jen já. Ale malý ptáček
mi řekl, že to tak není, že ho miluješ a chceš se za něho provdat.“
Vstal. „Jak vidíš, nebude to možné. Promiň mi, nejdražší, dal bych ti
všechno na světě, ale tohle není v mých silách.“ Poprvé jí pohlédl do
tváře a Malinda se zachvěla nad nenávistí, kterou spatřila v jeho
očích. „Říkám ne tvému čarodějnictví a taky tomuhle.“
Snažila se vykřiknout, přestože měla roubík, a obhájit se, že není
čarodějnice. Chtěla mu říct, že je lhář, ale odvrátil se od ní.
„Nechej toho… Nejsem zvědavý na tvoje řeči.“ Dotkl se roubíku
v jejích ústech a ona ztichla. „Myslela sis, že ho znáš, Malindo, ale
neznalas ho. Kdybys ho znala, nemohla bys ho milovat – pokud tvá
duše není prokletá. Nevěděla jsi, že mi zabil syna.“ Prstem hladil linii
jejích čelistí, ale oči se dívaly jinam. „Můj syn byl svatý, byl knězem.
Ale když mu zabili bratra, nemohl jím zůstat. Neměl jsem jinou
možnost, Jindřich nesměl zůstat na trůně po tom, co způsobil. Můj
syn byl zodpovědný, Malindo. Nebyl jako ty, věděl, že musí splnit, co
mu bylo uloženo. Mířil do Svaté země, jak jsem ho požádal, kněz ve
zbroji vojáka. Určitě by zvítězil. Ale byl zavražděn dřív, než mohl
splnit svůj úkol.“ Chytil ji za bradu a prudce jí trhl hlavou, aby jí
viděl do očí. „Takže kvůli jeho nevinné duši musí jeho vrah…, musel
tvůj Tarquin zemřít.“
Málem se prozradil, pomyslela si a pocítila radost. Málem jí řekl, že
Tarquin ještě žije, že ten mrtvý není on. Chce ho zabít, ale zatím se
mu to nepodařilo.
„A teď ty,“ promluvil Farrars klidněji. „Co udělám s tebou?“
Přimhouřil oči, z nichž čišela nenávist, a usmál se. „Budeš se bránit?“
Vytáhl dýku a přeřízl kožený řemínek, jímž byl upevněný roubík.
Malinda se zajíkla. V ústech měla tak sucho, až to bolelo, a
nemohla popadnout dech. „Tak mi to řekni. Proč se věnuješ
čarodějnictví? A co se stalo s tvojí přítelkyní Lisbet?“
„Nejsem čarodějnice,“ podařilo se Malindě odpovědět. Polkla a
přála si, aby jí z žíznivého hrdla vyšla slova, která by zněla statečně.
„Lisbet… odešla…, nikdy ji nenajdeš a nenajdeš ani Tarquina.“
„Tarquina už jsem našel,“ usmál se uličnicky. „Lisbet také
najdeme, ale ty jsi ztracená.“ Uchopil dýku, kterou předtím použil k
přeřezání řemínku na roubíku, a vložil její ostří do ohně, který planul
v ohřívací pánvi. „Chci tě zachránit, Malindo, musím zachránit tvoji
duši. Nevěřím, že to všechno je jen tvoje vina. Ale musíš mi pomoci.“
Hřbetem ruky se dotkl její tváře. „Přiznáš svoji chybu? Dovolíš mi,
abych očistil tvoji duši?“
„Jako kdybys to mohl udělat,“ vyhrkla přezíravě. „To je jen v
moci Krista…“
„A já jsem jeho vyslanec,“ odpověděl.
„Jsi rouhač…“
Uhodil ji tvrdě do obličeje. Malinda měla pocit, že se jí duše
scvrkla v něco velmi maličkého. Za celý život ji ještě nikdo neuhodil,
a on to udělal už podruhé. „Můžeš mě zabít,“ řekla a snažila se
ovládnout chvění v hlase. „Ale slibuji ti, že můj otec zabije tebe. A
jestli ne on, tak můj bratr nebo…“
„Tvůj mrtvý milenec?“ skočil jí do řeči. „Myslím, že ne. Co se
týče tvého otce, bude rád, podaří-li se mu uniknout smrti.“ Vytáhl
dýku z plamene. Z kožené rukavice mu sálalo teplo, když jí dýku
držel před očima. Její rukojeť měla tvar krucifixu. Byla to svatá věc,
zneužitá k nesvatému poslání, Kristova bolest přeměněná v nástroj
smrti. „Patřila mému synovi,“ řekl. „Zemřel s touto dýkou v ruce,
marně se bránil. Byl to jeho cenný majetek.“ Volnou rukou jí rozvázal
košili. Jeho dotek byl jemný jako dotek dívky. „Vyznej se, Malindo.
Vyznej se ze svého zla. Zřekni se ho – teď už tě nezachrání. Pokud je
odvrhneš, půjde tvoje duše k Bohu.“
„Bůh dostane moji duši,“ odpověděla rozechvěle, ale rozhodně.
„Nemám žádné zlo, jehož bych se měla zříci…“ Farrars jí přiložil
dýku k prsům a Malinda vykřikla, otřesená strašnou bolestí a
zápachem spáleného masa. „Dost,“ prosila bez dechu. Po tvářích jí
stékaly slzy. Farrars zvedl dýku.
„Ano.“ Tvář měl bledou a oči unavené. Uchopil do dlaně
šedorůžový kámen, který měla Malinda na krku. „Ano, není naděje.“
Zatáhl za řetízek a roztrhl ho.
„Vrať mi to!“ dožadovala se Malinda, ochromená novým
strachem.
„Možná už chápeš svůj omyl,“ řekl a otevřel dřevěný poklop v
podlaze. „Budeš mít dost času o něm přemýšlet.“
„Co je to?“ zeptala se a hlas jí hrůzou přeskočil. Slyšela ozvěnu
bolestného křiku a začala se v provazech svíjet. Kopla přivolaného
Farrarsova pomocníka, který se ji snažil zvednout. „Nechej mě!
Nechej mě být!“
„To mám v úmyslu,“ řekl Farrars smutně. „Na shledanou,
Malindo.“
Otočil se a druhý muž si Malindu přehodil přes rameno a nesl ji
k otvoru. Zmítala sebou ze všech sil, ale ruce i nohy měla svázané a
nemohla ani sevřít ruku v pěst nebo škrábat. Kousla muže ze strany
do krku, ale on si ji jen posunul a se slovy „promiň, princezno,“ ji
spustil do otvoru.
„Ne!“ vykřikla a pak už jen padala do černočerné tmy.
20. Kapitola
Lisbet probudil křik. Muži se zdravili v jazyce, kterému
nerozuměla. Zvedla hlavu a přitom nebezpečně sklouzla k zadku
koně. Chvíli nevěděla, kde je.
„To je v pořádku,“ řekl David a chytil ji za paži, kterou ho objala
kolem pasu. „Jsme doma.“
„Cože?“ podívala se před něho na pláž, kde stálo asi šest
usmívajících se mužů. Pak uviděla loď. Plachta se sokolem byla
spuštěná a loď byla uvázaná v doku dost daleko od ní, ale Lisbet
věděla, že je to ona. „To je Tarquinova loď.“
„Samozřejmě.“ Sklouzl dolů a pomohl jí dolů z koně. „Pojď a
posaď se. Musíme si promluvit o tvé přítelkyni.“
„Nemusíme se o ní bavit, musíme ji zachránit,“ nabádala ho
Lisbet a kráčela vedle něho do tábora. Úsměvy námořníků
ignorovala. „Musím najít Tarquina…“
„Jak jsem ti řekl včera večer, já ho laky hledám,“ připomněl jí
David. Mávl k polštáři u ohně a sám se rovněž posadil. „Ti muži,
které jsme viděli včera v krčmě, pracují pro pána, jenž si přeje jeho
smrt. Po celé téhle strašné zemi jich jsou tucty. Snaží se ho vyslídit a
připravit o hlavu.“
„Ale proč?“ Jeden námořník přinesl Lisbet láhev vína a chléb.
Měla pocit, že je to snídaně hodná královny.
„Nevím to jistě, ale mám určité podezření.“ David si ukousl
chleba. „Tarquin nešťastnou náhodou zabil na Korsice mladého
muže. Chlapec se choval jako šílený a napadl ho. Jeho sluha pak
pohrozil Tarquinovi, že mladíkův otec ho bude pronásledovat až na
konec světa.“ Lokl si vína. „Ten hoch byl Angličan nebo Francouz a
nosil pod brněním kněžské roucho.“
„To je šílené,“ hlesla Lisbet. „Malinda se mi svěřila, že cestou na
Brinlaw je přepadla tlupa najatých vrahů, kteří chtěli zabít
Tarquina…“
„Pravděpodobně to byli stejní chlapíci,“ přikývl. „Hledají
Tarquina. My taky hledáme Tarquina. Ale proč na něho nikdo
nenarazil? Kde je?“
„To se ptáš ty mě?“ zeptala se Lisbet a pousmála se.
„Ptám se Alláha,“ usmál se. „Ale jestli to víš, prosím, řekni mi
to.“
„Přála bych si to vědět.“ Malinda teď už byla pryč několik dní;
mohlo se stát cokoli. „Ale i kdybychom ho nenašli…“
„Pokud ho nenajdeme, pochybuji, že objevíme tvoji přítelkyni,“
povzdychl si David smutně. „Dokonce i kdyby se nám to podařilo…“
Nechal větu nedokončenou.
„Určitě je naživu,“ vyjela na něho Lisbet. „Co navrhuješ? Chceš
trčet tady a doufat, že se Tarquin objeví?“
„Tarquin se tu neobjeví,“ promluvil jeden z mužů. „Poslal
zprávu, že se zdržuje na jiném místě.“
David se pomalu otočil a podíval se na muže. „Cože?“
„Přede dvěma dny připlul na pramici nějaký chlapec a doručil
nám zprávu,“ vysvětloval námořník. „Tvrdil, že mluvil s FitzBruelem
a ten ho požádal, ať tě vyhledá. Chtěl zůstat s námi, ale my jsme ho
poslali zpět k mámě. Mám ti tu zprávu přinést?“
David se podíval na Lisbet, jako by ji žádal o trpělivost. „Ano,“
řekl se vzrůstající zvědavostí. Muž z posádky se vydal směrem k lodi
a pak se vrátil se svitkem. „Děkuji ti.“
„Co píše?“ zeptala se Lisbet, nahlížející mu přes rameno. „Dobrý
bože, co je tohle za hatmatilku?“
„Civilizovaná hatmatilka,“ odpověděl David. „Je to arabsky.
Píše, že míří na místo zvané Falconskeep. Udává mi směr podle
systému, který známe jen my dva, ale musel se splést! Nemůže po
mně chtít, abych plul uprostřed prosince na sever.“
„Falconskeep je na severu,“ řekla Lisbet rychle. „Narodila se tam
Malindina matka. Je to blízko Walesu, severozápadně odtud.“
„Severozápadně,“ opakoval. „To není možné.“
„Proč?“ zeptala se. „Tahle loď dokáže plout jen na jih nebo na
východ?“
„Uprostřed zimy ano,“ odpověděl. „Zapadni pobřeží Anglie je v
tomto ročním období velice nebezpečné.“
„Ale Tarquin jede na Falconskeep. Možná že už našel Malindu,“
vykřikla a chytila Davida za paži. „To je dokonalá skrýš, kde mohou
zmizet. Kromě toho, co jiného nám zbývá? Copak ho nechceš najít?“
„Jistěže ho chci najít,“ zamračil se David a také jí stiskl ruku. „Jen
bych si přál, abych ho mohl hledal někde jinde.“
Malinda nahmatala oběma rukama zeď. Vykřikla ze všech sil,
které jí ještě zbyly. Hrdlo měla vyschlé a bolavé a cítila pachuť krve,
ale nemohla přestat, nemohla se vzdát. Kobka byla tak těsná, že v ní
mohla jen stát. Kamenné stěny ji svíraly ze všech stran. Ke kotníkům
jí sahala mořská voda a hladina s přílivem stoupala. Voda byla
ledová a Malindě pronikal chlad až do kostí. Když hladina stoupla
poprvé, pocítila Malinda paniku. Děsila se, že se utopí, ale hladina jí
dosáhla jen do pasu, a pak klesla. Teď, po třech přílivech, si málem
přála, aby se utopila. Protože horší než bolest, zima a fobie z
uzavřeného prostoru byly vidiny. Tato podzemní kobka byla velmi
stará, vybudovali ji v dobách, kdy Británii ovládali Římané. Stovky
lidí zde zemřely zimou a hladem. Malinda tak trpěla žízní, že si
navlhčila rty a jazyk mořskou vodou, přestože věděla, že žízeň bude
ještě horší. Cítila kolem sebe mrtvé, jako by ji obklopovali těsněji než
stěny. Občas křičeli latinsky, občas sasky, pak zase anglicky nebo
francouzsky. Někdy byla sama sebou, jindy někým jiným. Ale
vždycky umírala, protože to byla chvíle, která přetrvávala, chvíle,
kdy vězeň konečně unikl a jeho život pohltila tma.
„Prosím, pomozte mi,“ vzlykala s hlavou opřenou o stěnu a čelo
si odírala o drsný kámen. „Pomozte mi někdo… prosím!“ hlas jí
přerostl do dalšího zoufalého výkřiku. Farrars a jeho muži tady ještě
musí být. Určitěji tady nenechali samotnou. Shora se sem šířil zápach
těla, které hnilo v okovech na zdi… Mohl to být Tarquin? Předtím si
byla jistá, že to není on, ale teď jí všechno začalo dávat smysl. Její
život skončil a ona se ocitla v pekle. „Mami!“ vykřikla ochraptěle.
„Chci mámu…“ Chtěla se rozpomenout na Brinlaw a na matčinu
bezpečnou náruč, ale v tomto místě smrti si nedokázala vzpomínku
vyvolat. A Tarquin… Proč nepřišel Tarquin? „Protože je mrtvý,“
zašeptala a zvuk jejího hlasu se odrážel od špinavých a slizkých stěn.
„Všechno je mrtvé…“
Tarquin zpomalil koně, aby šetřil jeho síly, ale nejraději by ho
pobídl do cvalu. Tři dny a tři noci jel skoro bez zastávky, a přesto ho
něco pobízelo, aby si pospíšil. Pohánělo ho nadpřirozené nutkání,
které ho přepadlo ve snu o Falconskeepu a bylo stále silnější. Byl
však už hodně unavený a věděl, že brzy bude muset zastavit, aby se
najedl a vyspal. Ale ještě ne. Ještě se k tomu nemohl odhodlat.
Malinda ho potřebuje, je vyděšená a má bolesti.
V duchu se vrátil ke snu a znovu si ho přehrával v mysli,
nejméně posté. Probudil se v místnosti ve falconskeepské věži.
Pamatoval si ji z dob dětství. Malinda byla u něho. Otevřel oči a
viděl, jak nad ním stojí. Dokonce i nyní, třebaže byl vyděšený a
vzteklý, mu tahle vzpomínka povznesla srdce a on pocítil radost.
Požádala ho, aby se k ní vrátil, a pak se milovali. Kdyby tím vše
skončilo, věřil by, že je to pouhý sen, nic víc než zbožné přání.
Ale tak sen nekončil. To, co následovalo, zkalilo veškerou radost,
kterou cítil na začátku. Jakási neznámá síla mu vytrhla Malindu z
náruče. Nějaké zlo, temnější než jeho vlastní, vstoupilo mezi ně. Byl
to muž z útesu. Ať to byl kdokoli, vzal mu Malindu a vyhrožoval jí.
To kvůli němu Malinda volala Tarquina prostřednictvím kouzla na
neznámé místo. Jakmile zavřel oči, slyšel její křik. A nejhorší ze všeho
bylo, že věděl, proč křičí. Byla uvězněna v hluboké temné díře, plné
vody. Někdo ji tam zaživa pohřbil. Přestože měl zavřené oči, viděl to
stejně jasně jako stromy u cesty, když oči otevřel. Cítil smrt tak živě
jako vítr ve tváři. Patřila tahle představa do budoucnosti, nebo do
minulosti? „Je pozdě,“ řekla mu víla ze snu. ,, Už je příliš pozdě.“ Srdce
mu bušilo rychleji, vztek a strach mu pěnily krev jako ještě nikdy.
Nemůže přijít pozdě – ne, Bůh nemůže být tak krutý, ani k němu ne.
Je sice démon, ale Malinda trpí v bolestech. Kde je spravedlnost? Její
láska k němu jistě nemůže být tak velký hřích.
Věděl, že ho miluje z celé duše. Pomyslel na kouzlo, kterým ho
svedla. „Řekni, že jsi můj,“ nařídila mu a on poslechl. Potrestal ji za to,
opustil ji, obvinil ji z čarodějnictví a utekl. Doufal, že tím zachrání její
duši, ale bylo příliš pozdě. Stále ho ještě milovala. Znala jeho srdce,
slyšela ho, jak se vyznává z nejčernějšího hříchu, a přesto ho
milovala. A teď byla v pekle a on nevěděl, jak ji má zachránit. Víla ze
sna mu řekla, že je příliš pozdě…
„Falconskeep,“ zašeptal mu teď do ucha hlas víly. Temnota
Malindina pekla vybledla, ale Tarquin měl oči pořád zavřené. Snil,
stál na pláži pod Falconskeepem, tentokrát ve dne. „ Musíš ji najít,
Tarquine, přiveď ji sem,“ pokračovala víla, která stála vedle něho. Vítr
jí čuchal vlasy a nadouval šedozelené šaty. Obrátila se k němu a
usmála se, ale oči měla smutné. „ Tady bude v bezpečí.“
„Kde ji najdu?“ zeptal se. Něco bylo špatně, bylo tu něco, co mu
neřekla. Viděl v jejích očích lítost. „Není na Brinlawu?“
„Ne, není. Ale ty ji najdeš.“ Už začínala mizet, ale Tarquin sáhl
před sebe a chytil ji za paži. V tomto snovém světě byla stejně tělesná
jako on. „Nechej mě jít za ní, Tarquine. Počkáme na tebe, dokud nepřijdeš.“
„Ale kam mám jít?“ Sen začal blednout, Tarquin se probouzel.
„Řekni mi to!“ vykřikl. Vtom se nad ním ozval křik sokola a vyplašil
koně. Tarquin otevřel oči a opět uviděl cestu, skutečný svět
přítomnosti. Sokol stále křičel. Byl to skutečný pták, a ne sen. Tarquin
vzhlédl a uviděl ho. Kroužil nad ním a rychle mával křídly, aby se
udržel v letu. Tarquin zvedl ruku a srdce se mu rozbušilo prudčeji.
Rufus mu usedl na zápěstí. Peří měl sedrané, drápy pokryté krví, ale
byl to Rufus.
„Kde je?“ zeptal se a pohladil ptáka po bělostné hrudi, omámený
nadějí a překvapením. „Víš to?“ Pták vydal bolestný skřek. „Tak mě
veď,“ řekl Tarquin. „Zachráníme ji. Nepřijdeme pozdě.“
Malinda… Kdo je Malinda? Hlas stále vyslovoval její jméno, ale
nebyl skutečný. Ten hlas nebo jméno…, nic z toho nebylo skutečné,
jen chlad, tma a bolest. Bolest byla skutečná… Hrdlo ji bolelo a ruce
měla pokryté krví. Ano, krev byla také skutečná. Měla hlad… Měla
opravdu hlad? Olízla si krvácející dlaň a bolest v žaludku zesílila…,
ještě dokázala cítit hlad. A žízeň…, na tu nezapomněla ani na
okamžik. Ledová voda jí znovu sahala ke kolenům… Kolik už bylo
přílivů? Dávno je přestala počítat, možná deset – to nejméně. Určitě
jich bylo méně než sto, tím si byla jista. „Malindo… „ Přitiskla si pěsti
k uším a snažila se hlas překřičet. Jiné hlasy byly strašlivé, ale aspoň
nekřičely její jméno. Její jméno – Malinda. Zasmála se radostně jako
dítě, které poprvé předvádí nějaký kousek. Vzpomněla si na svoje
jméno.
„Malindo…, poslouchej mě, můj malý ptáčku. „ Otevřela oči a k její
radosti se tma nezměnila. Ale žena ze zrcadla k ní vztahovala ruce.
„Musíš jít ke mně.“
„Nemohu,“ vykřikla Malinda a pocítila bolest, jako by polkla
střepy. „Nemohu ven.“
„Můžeš vejít.“ Někdo se dotýkal jejích vlasů. Netahal ji za ně jako
jiní duchové, ale hladil ji, aby se uklidnila. Zavřela oči pevněji a
vzlykla. „ To je v pořádku, miláčku,“ utěšoval ji hlas a Malinda slyšela,
že také pláče. „Neopustím tě. Babička tě nenechá samotnou.“ Malinda
ucítila na čele polibek, a když se otočila, zdálo se jí, že se opírá o něčí
rameno. Kolem pasuji objímala štíhlá paže, ačkoliv kobka byla příliš
těsná a nikdo jiný by se do ní nevešel. „Neopouštěj mě,“ opakovala
Malinda a přimkla se k přeludu těsněji. Dokonce cítila ze šatů té ženy
levandulovou vůni. „Nenechej mě zemřít samotnou.“
„Ty nezemřeš, má vílo…, budeš žít.“ Ale neznělo to moc
přesvědčivě, spíš jako by se snažila uklidnit kromě Malindy i sebe.
Blanche…, jmenuje se Blanche. Začala zpívat ukolébavku, kterou si
Malinda pamatovala. Byla to matčina píseň. Bolest poznenáhlu
odplývala, stejně tak hlad a žízeň. Malinda zpívala také a zdálo se jí,
že se ukládá do postele na Falconskccpu, kde ji Tarquin něžně
miloval a kde byla v bezpečí. U brady cítila pokrývku. Mohu vejít,
pomyslela si a schoulila se. Pak už nemyslela vůbec na nic.
21. Kapitola
Ustaraná Alista přesvědčila Willa po dalším týdnu zlých snů,
aby odjeli na Brinlaw. Dorazili tam o půlnoci. Stráže byly překvapené
a chvatně otevřely bránu, aby mohly pozdravit svého pána.
Ale Alista mezi jejich muži spatřila také cizince. Pozorovala je
chladným a podezíravým pohledem a poznala je – byli to muži lorda
Farrarse.
„Můj pane, díkybohu, že ses vrátil,“ řekl sir Bruce, který vyběhl
na nádvoří v nezavázaných botách a špatně zapnuté tunice.
„Kde je Tarquin?“ zeptal se Will a pomohl Alistě sesednout z
koně.
Není tady, zašeptal Alistě v hlavě vílí hlas. Moje dcera tady není.
„Kde je Malinda?“ otázala se nahlas rytíře.
„Je pryč,“ odpověděl Bruče a pohlédl z Willovy tváře na její.
„Kdo?“ vyhrkl Mark.
„Oba,“ upřesnil Bruče. „A Lisbet taky. FitzBruel odešel první,
ještě před příjezdem královny, ale dívky…“ Ztichl. „Raději byste si
měli promluvit s Farrarsem.“
„Farrarse proklínám,“ sykla Alista, minula rytíře a zamířila ke
dveřím. „Kde je Eleonora?“
Královnu zřejmě probudil rozruch na nádvoří, protože už nebyla
na loži. Nepochybně však nečekala, že bude ve své komnatě přijímat
návštěvu, a už vůbec ne rozzuřenou Alistu. „Lady Brinlawová…,“
začala a oči se jí rozšířily údivem.
„Kde je moje dcera?“ přerušila ji Alista. „Kde je Malinda?“
„Abych řekla pravdu, má paní, nevím,“ odpověděla Eleonora a
vstala ze židle. „Lord Farrars se domnívá, že utekla z vlastní vůle, a
jak to tak vypadá, vzala s sebou i svoji malou přítelkyni.“
„Proč?“ vyštěkla Alista. „Tohle je její domov – proč by utíkala?“
„Svěřila se mi, že…“ Královna sc odmlčela, protože za Alistou se
zjevil Will a Mark s malým Williem v náručí. „Že chová city k
Tarquinovi FitzBruelovi,“ dokončila Eleonora. „Obává se, že byste
mohli mít námitky proti sňatku s ním. Pověděla jsem jí, že kdybych
byla na vašem místě, určitě bych je měla. Pak jí nabídl manželství
Farrars a myslím, že to mohlo…“
„Farrars nabídl Malindě manželství?“ přerušil ji vyděšený Mark.
„Vždyť by mohl být jejím otcem!“
„Myslím, že tvoje sestra se na to dívala stejně,“ řekla Eleonora.
Alista na ni stále upírala pronikavý pohled a královniny líce se
zbarvily do červena, což bylo patrné i navzdory silné vrstvě pudru.
„Otevřeně ho neodmítla. Prostě zmizela.“ Willie se vysvobodil z
bratrovy náruče a zadíval se na královnu. V očích měl podivnou
zlobu. „Je to velmi umíněná dívka.“
„Ano, Eleonoro, to je,“ souhlasil Will a v jeho hlase zněl vztek,
který se nenamáhal skrýt. „Ale není hloupá. Neopustila by domov
uprostřed zimy bez koně a ochranného doprovodu, bez ohledu na to,
jaké city ji ovládají.“ Na okamžik se odmlčel a zavrtěl hlavou. „Vždyť
ani nevěděla, kde by měla Tarquina hledat.“
„Farrars se domnívá, že to Malinda mohla udělat, Wille,“
prohlásila Eleonora familiárně. „Myslí si, že Malinda se účastnila
nějakého spiknutí, které má na svědomí FitzBruel s Filipem. Mohli ji
využít k intrikám proti koruně a poslat po ní nějakou zprávu
Richardovi. Možná proto ji FitzBruel nechal tady a utekl, aby se
připojil k Richardovi.“
„Vůbec se nestarám o to, co si myslí Farrars,“ obořila se na ni
Alista, které už došla trpělivost. Jako kdyby se Tarquin někdy
zajímal o nějaké politické spiknutí, jako by on nebo Malinda mohli
vůbec pomyslet na to, že by zradili Brinlawa a krále. „Ptám se tě,
Veličenstvo, co se stalo s mojí dcerou!“
„Její Veličenstvo to neví,“ ozval se za nimi mužský hlas. Všichni
se otočili a ve dveřích spatřili Roberta Farrarse. Oči měl zarudlé a
vypadal smutně, jako by před chvílí plakal. „Neřekl jsem jí…, nesnesl
bych to.“ Pohlédl na Willa, jehož bledý obličej zbělel ještě víc. „Vím,
že mi to nikdy neodpustíš, Brinlawe. Na tvém místě bych toho také
nebyl schopen.“
„Co jsi udělal?“ zeptala se Alista, která najednou viděla Farrarse
jako v mlze. Místnost se jí zdála přetopená a točila se jí hlava.
„Chtěl jsem ji jen chránit,“ odpověděl Farrars. „Ale zřejmě jsem
to nedokázal.“ Farrars něco svíral v ruce a Alistě se při pohledu na
předmět prudce rozbušilo srdce. „Šel jsem k ní, abych ji zadržel, ale
bylo příliš pozdě,“ pokračoval. „Než jsem mohl…“ Zvedl kámen ve
tvaru srdce.
Alista natáhla ruku, aby si ho vzala. K pohybu se přinutila jen
silou vůle. „Kde jsi to…?“ Hlas jí selhal, musela začít znovu. „Proč si
to sňala z hrdla?“
„Nesňala si to, má paní,“ opravil ji Farrars tiše. „Vzal jsem jí to.
Věděl jsem, že to poznáš. Malinda je mrtvá.“ Položil jí přívěsek na
dlaň. „Je mi to tak líto…“
„Dost!“ Kdyby řekl ještě slovo, Alista by ho snad zabila. Will se
na ni díval s bolestným výrazem ve tváři. Jeho utrpení bylo stejné
jako její. Sevřela v dlani kámen a přistoupila k němu.
Náhle jí jako blesk projela živá představa. Viděla tuto komnatu.
Závěsy planuly, zrcadlo bylo rozbité a kniha její matky ležela v
hořícím krbu. Na hrudi ucítila strašlivou fyzickou bolest, jako by se jí
dotkla rozžhavená ocel. Vykřikla. Will vyslovil její jméno a zachytil ji,
ale ona padala, padala do hluboké tmy.
Tarquin ležel na břiše a tiskl se k zemi. Kryla ho suchá mořská
tráva, ale také jako větve stromu, zohýbané jako údy starého muže.
Rufus znovu vzlétl a zakroužil nad polorozbořeným sídlem na útesu,
které se vypínalo přímo proti Tarquinovi. Malinda musí být tam.
V první chvíli se chtěl Tarquin vrhnout kupředu s taseným
mečem, ale zdravý rozum nakonec zvítězil. Teď už nejméně hodinu
zříceninu pozoroval. Kolem se pohybovalo pár mužů, ale nebylo jich
mnoho. Napočítal čtyři. Jeden byl sehnutý a pomalý, asi velmi starý
nebo tělesně postižený. Ostatní byli velmi dobře ozbrojeni, ale
nedbali na ostražitost. Zřejmě nečekali, že by sem kdokoli zavítal. Ale
po Malindě nebylo ani stopy.
Rufus usedl na větev nad ním, a ačkoliv se na Tarquina díval,
jako by se ho tázal, proč tak dlouho otálí, nevykřikl. Muži si ho vůbec
nevšimli. „Dělají velkou chybu,“ zamumlal Tarquin a odplížil se.
S prvním mužem si poradil rychle. Počkal, až si půjde ulevit, a
prořízl mu hrdlo. S dalšími dvěma to měl těžší, protože byli mladší.
Hráli karty a zdálo se, že zůstanou na místě před rozbitými dveřmi
navždy. Byli buď opilí, nebo hloupí, protože si neuvědomovali, že
jejich společník se nevrací. Stařec přecházel sem a tam, něco si pro
sebe mumlal a potřásal přitom hlavou. Teď ho Tarquin poznal. Byl to
stařec, kterému daroval život na Korsice, tentýž muž, jehož vídal jako
dítě na Bruelu. Člověk, který Tarquinovi usiloval o život, unesl
Malindu. Ale tohle už nebyla náhoda.
„Někdo by měl jít dovnitř,“ zaskřehotal náhle stařec.
„Běž ty,“ odpověděl jeden z mladíků a pohlédl na přítele. „Já už
jsem toho slyšel dost.“
„Já taky,“ přidal se druhý a otřásl se. „Jak dlouho to bude trvat?“
„Jak to mám vědět?“ zeptal se první. „Aleje to příšerné.“
„Půjdu ji zkontrolovat,“ podvolil se stařec a odšoural se dovnitř.
Tarquin už nemohl déle čekat. S děsivým výkřikem, který by
probudil i mrtvého, vyskočil z úkrytu, kopl menšího muže do tváře,
takže upadl, a s taseným mečem se vrhl na druhého.
Ubožák vůbec nekladl odpor, jak byl překvapený, a Tarquin ho
zabil jedinou ranou. Druhému se podařilo vstát a uhodit Tarquina do
tváře, ale vzápětí mu vězel v hrudi Tarquinův meč.
Sotva Tarquin prošel dveřmi, ucítil mrtvolný pach. Zneklidnil ho
stejně jako nečekaná tma. Jakmile si jeho oči zvykly, uviděl starce.
Ten se otočil a chtěl prchnout, ale Tarquin se vymrštil a popadl ho za
znetvořené rameno. „Kde je?“ vykřikl. Starý muž klesl na kolena a
pohlédl na něho očima plnýma hrůzy.
„Žije,“ vykoktal. „Je tam – ještě ji můžeš zachránit…“ Tarquin
nečekal, až větu dokončí, a uhodil ho jilcem meče do hlavy. Nestaral
se, zda ho zabil nebo jen omráčil, na tom nezáleželo.
Vstoupil do jediné místnosti, která zůstala zachovaná a
připomínala celu. Na jedné stěně visela hnijící mrtvola. Malindu však
nikde neviděl. „Malindo!“ Vykřikl a jeho hlas se odrážel od drobcích
se stěn. „Odpověz mi!“ Ale neozvalo se nic… Uvědomil si, že starce
udeřil příliš brzy. Měl se nechat přivést za Malindou. Najednou
uslyšel tichý hlas. „Malindo?“ Byl to lidský hlas, ale nezněl jako její.
Po pravdě řečeno, nezněl vůbec jako hlas lidské bytosti. „Malindo?“
Srdce se mu rozbušilo rychleji. Prohledával místnost a snažil se zjistit,
odkud hlas vychází. „Pověz mi, kde jsi, drahoušku!“ volal, ale
intenzita hlasu se neměnila, ne-ztišoval se ani nebyl hlasitější.
Malinda zpívala – alespoň to zpěv připomínalo. Tarquin spatřil v
rohu cely kovovou truhlici. Přistoupil k ní a měl pocit, jako by hlas
vycházel z ní. Ale Malinda přece nemůže být uvězněná v tak malé
truhlici. Zaposlouchal se. Hlas vycházel z místa pod truhlicí.
Vzpomněl si na děsivý sen… Malinda je opravdu pohřbená zaživa.
„Svatý Kriste.“ Tarquin klesl na kolena, aby truhlici odsunul.
Svaly se mu napínaly k prasknutí. Podařilo se! Pod truhlicí byl
poklop, sotva široký, aby jím prošla Tarquinova ramena. „Našel jsem
tě, anděli,“ vzlykl a hlas měl ochraptělý vztekem a slzami. „Už jdu.“
Otevřel poklop v podlaze a její hlas zazněl silněji. Byl však stále
slabý a jakoby vzdálený. Uchopil louč a přiblížil ji k otvoru, aby se
podíval dovnitř. Podzemní cela byla hlubší, než odhadoval. Někde v
hloubce spatřil letmý záblesk zlatých vlasů. „Malindo? Slyšíš mě?“
Neozvala se žádná odpověď, jen píseň. „Zatraceně, Malindo,
odpověz mi!“ Chtěl z jejích úst slyšet své jméno, přál si, aby se
podívala nahoru. Ale nic se nezměnilo. Zdálo se, že o něm vůbec
neví.
Něco se děje, pomyslela si Malinda a zavrtala se hlouběji do
polštářů. Někdo jiný na ni volá, někdo, koho by měla znát. Ale bylo jí
tak příjemně… Kdyby se pokusila odpovědět, probudila by se a
veškerá bolest by se ozvala znovu. Malinda by se vrátila zpět na… to
strašné místo, na něž nechtěla ani pomyslet. „Malindo, „ oslovila ji
babička a sklonila se k jejímu uchu. „Je načase, aby ses probudila,
holčičko.“
Ne, pomyslela si Malinda, neprobudím se.
Tarquin obtočil řetěz kolem zbytku sloupu a v duchu se modlil,
aby udržel jeho váhu. Kdyby se sloup zlomil, zemřeli by s Malindou
oba. Ovinul si řetěz kolem ruky a začal se pomalu spouštět dolů,
nohama se zapíraje o protější stěnu kobky. Doufal, že Malinda bude
schopna zvednout paže nad hlavu, aby ji mohl vytáhnout.
„Malindo? Neboj se…, to jsem já.“ Najednou se řetěz zadrhl a
Tarquin strnul. Na malý okamžik věděl, jak se Malinda cítí v této
hrozné pasti, a srdce se mu bolestně sevřelo. Zdálo se mu, že kolem
sebe slyší další zoufalé hlasy, prosící o milost a záchranu. Přitiskl se k
řetězu a mírně se nadzvedl, aby vyzkoušel, zda se dokáže vyšplhat
nahoru. Podařilo se, bude schopen vrátit se zpět. Snad mu síly
vydrží. Zacloumal řetězem, aby se uvolnil a pokračoval v cestě dolů.
Konečně se patou dotkl něčeho měkkého. Zpěv se mu zdál
nesnesitelný. Visel těsně nad Malindou, ale ta nepřestávala zpívat.
Její hlas zněl úplně jinak, bylo to spíš skřehotání než zpěv.
Pokračovala neúnavně, jako by zaklínala mrtvé. Slova teď byla
jasnější, ale Tarquin jim nerozuměl. Byla to píseň vil.
„Natáhni ke mně ruce, Malindo,“ zavolal. „Vytáhnu tě.“ Ale
Malinda neodpovídala. Vůbec si nebyla vědoma, že Tarquin je u ní.
Dost, pomyslela si Malinda a odmrštila babiččinu ruku. Nechci se
vrátit, nemůžeš mě nutit,
„Ne, „ řekla Blanche smutně. „Nemohu.“
Tarquin dával pozor, aby Malindě neublížil a opatrně se spustil
až na dno. Stáli těsně vedle sebe. „Malindo, poslouchej mě.“
Nahmatal její tvář a uchopil ji do dlaní. Zpěv ustal. „Vnímáš mě?“ Po
paměti jí ohmatal paže a zjistil, že má zápěstí svázaná před sebou.
„Proč neodpovídáš?“ Vyhledal svými ústy její, ale bylo mu, jako by
políbil mrtvou. Kdyby necítil tlukot jejího srdce, myslel by si, že je
mrtvá a že hlas, který slyšel, patřil duchovi „Mrzí mě to, drahá,“
vzlykl a přitiskl jí rty na čelo. „Je mi to tak líto…, už tě neopustím.“
„Neopouštěj ho, Malindo, „nabádala ji Blanche. „ Vrať se zpět, dokud
ještě můžeš.“
„Ne,“ odpověděla Malinda ave spánku se usmála. V dálce slyšela
hudbu… Víly přicházejí, už brzy půjde domů.
Tarquin ji zvedl a jednou rukou přitiskl k sobě. Druhou si
provlékl její svázané paže přes hlavu. Visela mu v objetí jako
bezvládná panenka. Uvědomoval si, že při lezení bude Malinda
představovat velkou zátěž. Ale musí to zvládnout. „Tak do toho,
anděli,“ zamumlal a začal stoupat vzhůru.
Vyšlo slunce a sněžilo. V jednom světě sněžilo. Malindin svět se
rozdělil na dva a ona je pozorovala z nicoty někde mezi nimi. V
jednom světě byl Tarquin –jeho jméno si pamatovala. Mluvil s
nějakým mužem, který měl koně. Mluvil o ní. Potřeboval koně,
protože musel cestovat rychleji a chtěl ji na něho posadit. Zamračila
se. Nestála o svého koně, chtěla jet s Tarquinem. To byla jediná
přednost v tomto světě, jediné, co snesla-jeho paže kolem pasu, když
seděli spolu na koni. Ale nedokázala na něho promluvit ani zastavit
ho. Kdyby promluvila, ztratila by druhý svět a musela by žít v tom
jeho. Musela by znovu cítit. V jeho světě se stávají zlé věci, mohl by ji
opustit. Ve světě duchů byla bezpečná.
Pozorovala ho zpovzdálí a bylo to krásné místo, kde nikdo necítil
bolest, protože se tam neumíralo. Zněla tam líbezná hudba. Když se
napjala, slyšela, jak se blíží. Její místo bylo v tomto světě, zde byla v
bezpečí. Tady jí nikdo neublíží, bude volná. Stačilo jen, aby počkala,
až se k ní kouzelný svět přiblíží. Za malý okamžik se oba světy
dotknou a ona bude moci odejít. Bude volná. Může do kouzelného
světa vstoupit navždy a pak už se nic nezmění. Ale nemůže s sebou
vzít Tarquina. ,, On není duch, můj malý ptáčku, „ říkala babička a
držela ji v prostoru mezi dvěma světy za ruku. „Budeš ho muset nechat
tady.“
„Opustím Farrarse,“ řekla Malinda vílím jazykem, tichou mluvou
svého vědomí. „ Opustím Eleonoru. Opustím tu strašnou tmu.“
„Ano,“ uklidňovala ji Blanche a hladila po vlasech. „Tihle všichni
tady také zůstanou.“
Tarquin se odvrátil od farmáře a zjistil, že ho Malinda pozoruje.
Aspoň to tak vypadalo. Hleděla na něho zelenýma očima tak
pronikavě, že se mu rozbušilo srdce. „Malindo?“ přistoupil k ní a
sáhl jí na ruku, která spočívala na koňské šíji. Ale její oči ho
nesledovaly, stále se upřeně dívala na místo, kde stál předtím. „To je
v pořádku,“ broukl spíš k sobě než k ní. „Všechno bude v pořádku.“
Včera v noci, když byli dost daleko od ruin sídla a Tarquin věděl,
že už může zastavit, prohlédl Malindu a zděsilo ho, co uviděl. Nehty
měla polámané a ruce i paže poškrábané od ostrých kamenů. Šaty
měla roztrhané a boty rozedrané od kostí, které ležely na dně kobky,
a rozežrané slanou vodou. V hrudi nad jedním ňadrem měla
vypálené znamení kříže, stejné, jako měl chlapec na Korsice. Když je
Tarquin spatřil, vykřikl a proklel Boha i muže, který je Malindě
udělal. Ale ona ani tehdy nepromluvila a nezvedla zrak. Při čištění
rány věděl, že ji to bolí, ale ani sebou necukla. Ožila jedině, jakmile jí
podal vodu, v té chvíli pocítil naději. Žíznivě pila tolik, kolik se
odvážil pustit jí do hrdla, a jen co jí přitiskl měch k ústům podruhé,
pila znovu. Skoro nejedla, potravu přijímala pouze tehdy, krmil-li ji
jako ptáče a vkládal jí do úst malé kousky chleba a masa. Polykala je
celé. Dokonce i Rufus se o ni staral; stále přinášel čerstvě zabité
králíky a myši, jako by v ní chtěl vzbudit chuť k jídlu. „Už je to za
tebou, Malindo,“ opakoval Tarquin zas a znova. „Jsi v bezpečí.“
Celou noc ji držel v náruči a šeptal jí do ucha slova, která se pro ni
stala jakýmsi zaklínadlem, kouzelnou formulí, která ji měla přivést
zpátky. „Zvítězíš, lásko, slibuji. Jsem tvůj. Vrať se ke mně. Já jsem pro
tebe přišel, jak sis přála. Jsem tady a jsem tvůj. Už tě neopustím.“
Byl unavený z toho, jak to stále opakoval. Sotva vyšlo slunce, jeli
dál. Tarquin Malindu prosil i cestou: „Vrať se ke mně, má lásko.“ Ale
ona jako by ho neslyšela.
Zvedl její ruku ke rtům a vtiskl jí do dlaně polibek. „Pojedeme
rychleji,“ řekl a doufal, že ho slyší možná někde hluboko uvnitř.
„Musíme se dostat na bezpečnější místo.“
Falconskeep, pomyslela si a zachvěla se strachem. Jedeme na
Falconskeep.
Ucítil její zachvění a vzhlédl, ale její tvář vypadala stále stejně.
„Promiň mi, anděli,“ zamumlal a přivázal jí ruce k uzdě. Nedělal to
rád, ale nemohl riskovat, že by v tomto stavu spadla z koně, protože
se nesnažila udržet v sedle.
Ne! vykřikla Malinda v duchu a na chvíli se vylekala, že bolest
přeruší její zvláštní otupělost. Nesvazuj mě, prosím. Neopouštěj mě. Ale
nemohla se přinutit vyslovit to nahlas. Nechtěla riskovat, že se vrátí
do reálného světa. Prosím. Tarquine, věz…
Tarquin se vyhoupl do sedla, narovnal se a podíval se na ni.
Viděl, že jí po tvářích stékají slzy. „Copak je? Ach ne…“ Rychle
seskočil z koně, přeřízl provaz a sevřel ji do náruče. „Je mi to líto,“
zašeptal a políbil ji na uslzenou tvář. „Je mi to tak líto… Už to
neudělám.“ Byla v jeho objetí stále jako hadrová panenka, ale přestala
plakat a Tarquinovi se zdálo, že mu lehce přitiskla tvář k hrdlu.
„Probudíš se,“ řekl a přivinul ji k sobě pevněji. „Vrátíš se ke mně,
Malindo. Patříš mně.“
Teď tiše, pomyslela si a užívala si tepla jeho náruče. Vezmi mě
domů.
Zvedl ji do sedla a vyhoupl se za ni. Druhý kůň mu poslouží, až
se první unaví. „Tak pojď, anděli,“ oslovil ji tiše. „Jedeme na
Falconskeep.“
Když Alista otevřela oči, viděla, že do malé ložnice ve věži se
dobývají první paprsky zimního rána. Ležela ve své posteli. Will stál
u okna a díval se ven. Mark seděl u krbu s hlavou v dlaních a Willie
vedle ní na posteli a v rukou svíral kámen ve tvaru srdce. Sotva si
všiml, že se pohnula, usmál se. „Tati, podívej!“ vyskočil z postele.
„Probudila se!“
„Alisto.“ Will k ní přiskočil se smutným výrazem ve tváři. Srdce
se jí nad ním sevřelo. „Omlouvám se, měl jsem vědět…“
„Tiše, lásko, tiše,“ uklidňovala ho. „To je v pořádku. Malinda
žije.“ Vzala z Willieho rukou přívěsek a podala ho Willovi. „Podívej
se na to. Pamatuješ si, jak ses bál, že jsem mrtvá, když jsem byla s
Geoffreym? Kámen vypadal stejně.“
Zamračil se, ale Alista spatřila v jeho očích naději. „Ale Farrars
tvrdil…“
„Farrars je lhář,“ prohlásila rozhodně. Pomyslela znovu na svoji
vidinu a ruka jí mimovolně putovala k místu na hrudi, kde pocítila
strašlivé pálení. „Kde je teď?“
„Táta ho poslal pryč,“ řekl Mark a také přistoupil k posteli. Oči
měl příliš velké a jasné. Byl stále otřesený.
„Zuřil jsem a stále zuřím,“ vyhrkl Will. „Řekl jsem mu, že se o
Eleonoru dokáži postarat, a poslal jsem ho za Jindřichem.“
„Mami, co udělal Malindě?“ zeptal se se strachem Willie.
„Nevím. Možná nic,“ odpověděla Alista. „Možná opravdu utekla
jen kvůli jeho návrhu.“
„A proč si myslíš, že lže?“ zeptal se Will a dotkl se její tváře.
„Protože prohlásil, že viděl Malindino mrtvé tělo, a já vím, že
Malinda žije,“ odpověděla a vzala manžela za ruku. „A nevěřím ani
dalším věcem, které nám napovídal. Tarquin by Malindě nikdy
neublížil a taky by nekul pikle proti Jindřichovi…“
„Jak si jím můžeš být tak jistá?“ otázal se Mark.
„Máma má pravdu,“ pokývl hlavou Will. „Ale pokud Malinda
utekla, stále může být ohrožena. Farrars ji může najít…“
„Ne,“ řekla Alista a zavrtěla hlavou. „Všechno si to vymyslel, jen
nevím proč. Malinda možná odešla z vlastní vůle a možná je s
Tarquinem, ale nebylo žádné spiknutí a Farrars ji neviděl mrtvou.
Ona se ho bála. Asi došlo k hádce…“ Alista se marně snažila přivolat
vidinu. Vždycky se jí stávalo, že znala jen část pravdy a nemohla se
dopídit zbytku. „Nevím, co se stalo, Wille, ale Malinda není mrtvá. Je
raněná a vyděšená, ale žije.“
„A kde je?“ zeptal se Will, připravený okamžitě hledat svoji
jedinou dceru a přivést ji domů. „Kam mohla jít?“
„Já nevím,“ začala Alista a pocítila v očích slzy. Ale najednou se
sen vrátil. Uslyšela tichá slova, pronášená matčiným hlasem.
„Falconskeep,“ zopakovala po ní. „Najdeme ji na Falconskeepu.“
„Dobře.“ Will vstal. „Ještě jsme si nevybalili, můžeme se hned
vydat na cestu.“
„Tati, počkej,“ zabrzdil otce Mark. „Matka nemůže v tomto stavu
cestovat. Kromě toho, co bude s Eleonorou? Někdo tu s ní musí
zůstat, přísahali jsme králi, že ji ohlídáme. Pusť za Malindou mě.“
„Nikdy jsi na Falconskeepu nebyl,“ začal Will.
„Můžeš mi vysvětlit, jak se tam dostanu,“ trval na svém Mark.
„Najdu to. Prosím, otče, nechej mě jít.“ Jeho oči prosily víc než slova a
Alistu pro něho bolelo srdce. Během posledních měsíců prošel tolika
svízelemi. Věděla, že Filipova zrada ho bolela víc než kohokoli z nich.
„Prosím.“
Will na ni pohlédl a v očích měl zoufalou prosbu. Ale Alista
souhlasně kývla hlavou. „Dobrá,“ vydechl Will rezignovaně. „Popíši
ti cestu.“
Na Falconskeep, Tarquinovo nejmilejší místo na světě, dorazili v
poledne. Rufus vzlétl z jeho zápěstí vysoko na oblohu a zakřičel na
pozdrav. „Chová se, jako by se vrátil domů,“ konstatoval Tarquin a
pohlédl na ženu ve svých pažích. Malinda měla oči zavřené, jako by
spala, a rty mírně pootevřené. „Jsme doma.“
Gwynethina lesní chatrč byla tam, kde si ji pamatoval, ale když
zaťukal, otevřela mu žena Malindina věku. „Proboha, podívejme se,
kdo přišel,“ vykřikla a objala ho kolem krku. „Tarquin!“
„Gwyneth?“ oslovil ji zmatený. Naposledy se s ní setkal, když se
narodila Malinda, a to byla ženou středního věku. Rezavé vlasy jí
prokvétaly šedinami a byla obtloustlá. Teď hleděl na ženu štíhlou
jako proutek s ohnivými vlasy, spadajícími jí volně na záda v
bohatých vlnách. Jen oči měla stejné – staré jako sama země a veselé.
„Jak…?“
„Příliš jsem zestárla, musela jsem začít znovu,“ rozesmála se.
„Ale koho to přivádíš? Ach ne…“ Zvážněla. Přistoupila k Malindě,
jež seděla na koni a zírala do prázdna. „Kdo tohle udělal?“ zeptala se
Gwyneth a hlas měla drsný, jak zadržovala slzy. „Má ubohá sladká
děvenka…“ Pohlédla na Tarquina. „Odnes ji dovnitř. Musíš mi
všechno povědět.“
Tarquin se jí svěřil se vším, co věděl o Malindině nedávném
osudu, a Gwyneth mezitím ošetřila dívce ránu, vykoupala ji, umyla jí
vlasy a oblékla ji do čisté bílé košile. Nejvíc plakala nad ránou
vypálenou na hrudi.
„Tohle se opovážili ti udělat,“ mumlala nazlobeně a byla to první
slova, která vyslovila, když Tarquin skončil. „Není divu, že je chceš
opustit,“ pohladila Malindu po kudrnách. „Neboj se, dítě. Zvládla jsi
to právě včas.“
„O čem to mluvíš?“ zeptal se Tarquin, jemuž strach sevřel srdce
jako ledová ruka.
„Dostala se mezi dva světy,“ vysvětlovala mu Gwyneth. „Jeden
je svět vil a druhý náš reálný svět. Proto nemluví a zdá se, že ani
nevidí a neslyší. Vzdala se smrtelného těla, opustila bolest.“
„Není mrtvá…“
„Samozřejmě že ne, nic takového.“ Gwyneth zvedla Malindě
ruku a ta zůstala trčet ve vzduchu. „Ale není tady.“
Tarquin položil Malindě ruku zpět do klína. „Poraď mi, jak ji
mám přivést zpět.“
Gwyneth zavrtěla hlavou, oči měla plné lítosti. „To nedokážeš,“
řekla tiše. „Raději ji nechej jít.“
„Nenechám.“ Tarquin přitiskl Malindu těsněji k sobě. Ležela mu
na hrudi a opět byla bezvládná jako panenka. „Prozraď mi kouzlo…“
„Na to není žádné kouzlo,“ přerušila ho víla. „Je příliš
vystrašená, má poraněnou duši. Kdyby byla pouhý smrtelník,
zešílela by. Takhle má aspoň kam jít.“ Pohlédla mu do tváře a srdce
se jí nad jeho bolestí sevřelo. Vypadal stejně jako kdysi, když byl ještě
chlapcem – prudký, rozzlobený a milující zároveň. „Ale ty jsi
unavený, drahý.“ Gwyneth vstala. „Pojď se vyspat. Podívej, tvoje
láska už taky spí.“
Malinda měla zavřené oči a hlava jí spočívala na Tarquinově
rameni. Přes košili cítil její teplý dech. „Nenechám ji odejít,“ opakoval
tvrdohlavě.
„Pak ji vezmi s sebou,“ řekla Gwyneth a ukázala na malou
ložnici. „Až se vyspíš, budeš mít dost času na starosti.“
22. Kapitola
Farrars se zastavil na křižovatce několik mil před Brinlawem.
Zase symbol kříže, pomyslel si s hořkým úsměvem. Na jih se jelo do
Londýna, Southamptonu a dál do Francie – cesta proti Jindřichovi.
Západním směrem byly Farrarsovy anglické državy a zřícenina u
moře. Brinlaw ho poslal zpět za Jindřichem, jako by měl nad ním
nějakou moc, jako by Brinlaw, syn zrádce zrozeného ze saské krve,
mohl ovládat potomka největších králů Francie. Kdyby se dřív
vzpamatoval, okamžitě by Brinlaw dobyl, měl dost mužů. Ale byl
příliš překvapen.
Brinlawův návrat jím otřásl. Farrars byl unavený, nebyl sám
sebou. Skoro týden špatně spal – vlastně od té nechutné záležitosti s
Malindou. Nastala krize a to byla příležitost. Všechny jeho plány se
teď mohly uskutečnit, všechny oběti měly být pomstěny. V
Jindřichově království vládl chaos, pár loajálních šlechticů, kteří králi
zůstali věrní, bylo rozptýleno po celé zemi. To, že se Brinlaw se
synem vrátili do svého sídla, bylo dostatečným důkazem. Teď nastal
čas k úderu a Farrars byl připraven. Vadil jen jediný detail. FitzBruel
stále žil.
„Skončí,“ zamumlal si pod vousy a jeho pobočník se na něho
překvapeně podíval ze sedla svého koně. „Musí zemřít – vrátí se k
pohanům.“ Vzhlédl a zamračil se. Musí se uklidnit, musí si
odpočinout. Mohlo by dojít k osudovému omylu. Byla chyba, že tak
dlouho pronásledoval FitzBrucla. Může ho najít později, až budou
Jindřich i jeho ďábelští potomci zničeni. A Brinlaw, ten přijde na řadu
potom…
„Můj pane.“ Jeden z vojáků držel za uzdu koně s malou Nikol,
která špehovala v Eleonořině ložnici. Měla na sobě velký černý plášť
s kapuci. „Ta dívka říká, že s ní budeš chtít mluvit.“
„Opravdu?“ Oči malé zmije skrývaly tajemství. „Možná má
pravdu.“ Farrars sesedl z koně, hodil uzdu vojákovi a odvedl dívku
stranou. „Máš pro mě nějakou zprávu?“
„Brinlaw nevěří, že jeho dcera je mrtvá,“ vysypala ze sebe Nikol
okamžitě. „Nevěří, že se její milenec účastnil spiknutí. Poslal syna na
hrad s názvem Falconskeep.“
Farrarsovi ze vzteku naskočila husí kůže, ale přinutil se, aby jeho
hlas zněl klidně. „A kde to je?“
„Nevím, ale chlapec právě odjel. Mířil na severozápad,“
odpověděla dívka. „Nebude těžké ho dostihnout.“
„Ne.“ Farrars se musel usmát. „Zachovala ses dobře, malá.“ Dal
jí minci. „Teď můžeš věnovat svoji plnou pozornost královně…“
„Ne.“ Vložila mu minci do ruky. „Mám už Jejího Veličenstva
dost. Chci jít s tebou.“
Nepotřeboval další komplikace. „Nebuď hloupá.“ Chtěl se otočit,
ale Nikol ho chytila za paži. „Zešílela jsi?“
„Vůbec ne,“ odpověděla s úsměškem, který ji příliš nezkrášlil.
„Vezmi mě s sebou, jinak uvidíš, jak jsem chytrá. Nemyslíš, že
Brinlaw by mi královsky zaplatit, kdyby se dozvěděl, co se stalo s
jeho dcerou?“
„Nepochybně,“ zasmál se a jeho vztek dosáhl vrcholu. V hlavě
mu hučelo. „Je to tak špatné, že ani netušíš jak.“
„To si myslím,“ řekla s úsměvem.
„Myslíš?“ Vytáhl dýku tak rychle, že ani nepochopila, co má v
úmyslu. Oči se jí rozšířily překvapením a otevřela ústa. Zavrávorala a
pak padla na zem. Její krev zbarvila čerstvě napadaný sníh. „Tak teď
už to víš,“ procedil mezi zuby a otočil se. Už ji nepotřeboval. Doba,
kdy bylo nutno poslouchat za závěsy v Eleonořiných komnatách, už
minula. „Ty, pojď sem,“ zavolal na pobočníka, který hleděl na
umírající dívku. „Slyšel jsi, co řekla o Brinlawově synovi?“
„Můj pane?“ Muž stál před ním a chvíli na něho tupě zíral, než
se vzpamatoval. „Ano, ano, můj pane, slyšel.“
„Pošli za ním někoho.“ Otřel si zkrvavené ruce do pláště a v té
chvíli už ani nevěděl, proč je má od krve. „Zbytek našich se k nám
přidá u zříceniny. Teď je na řadě král Jindřich.“
Tarquin seděl na zemi vedle postele a jednou rukou něžně hladil
Malindu po čele. „Opravdu spíš, anděli?“ Odhrnul jí ze spánku
zlatou loknu. Byla měkká a jemná jako hedvábí. „Nevěřím tomu.“
Malinda měla zavřené oči a rysy strnulé jako alabastrová maska.
„Chceš mě potrestat za to, že jsem tě opustil.“ Prstem jí přejížděl po
rtech a přitom cítil teplo jejího dechu, který prozrazoval, že je naživu.
„Chtěl jsem, abys byla v bezpečí.“ Malinda se mohla každou chvíli
probudit, mohla na něho upřít oči planoucí smaragdovým ohněm a
nazvat ho bláznem, začít prosazovat za každou cenu svoje. Plakal by
radostí, kdyby k tomu došlo, slíbil by jí cokoli. „Miluji tě.“ Položil jí
ruku na hlavu, sklonil se a políbil ji na ústa. Rozevřela rty a dovolila
mu, aby vnikl jazykem dovnitř stejně, jako když ji krmil, ale
neopětovala jeho polibek. Jeho víla a čarodějka byla pryč a místo sebe
tu nechala zlatovlasou panenku. „Není tady, „ řekla předtím
Gwyneth. „Raději bys ji měl nechat jít.“
„Nikdy,“ opakoval a pláč se u něho mísil se vztekem. Lehl si do
postele vedle ní a přitiskl si ji k hrudi. „Nikdy tě nenechám odejít.“
Malinda zaznamenala, jak se postel pod jeho vahou prohnula,
vnímala jeho paže kolem těla a na tváři cítila tlukot jeho srdce, když
konečně usnul. Tohle byl smrtelný svět, láska v něm byla stejná jako
bolest. „Stojí ti to za to?“ zašeptala její babička. „Ztratíš lásku, abys byla
bezpečná? „ Ale víly byly tak blízko, že se jich mohla téměř dotknout.
Slyšela hudbu, slyšela jejich hlasy, jak ji volají. My máme lásku, říkaly,
lásku, která nikdy nezanikne. Pojď a zpívej s námi.
„Je to pravda?“ zeptala se nahlas. V místnosti teď stála Blanche,
stejně smrtelná, jako byla ona a jako Tarquin, spící vedle ní. „Milují
víly?“
„Jen do určité míry, „ odpověděla Blanche. „Nevybírají si žádnou
zvláštní lásku, protože jejich život nemůže skončit.“
Malinda vstala z postele a zakryla milencovu tvář rukou, aby ji
neviděl odcházet. Ovládala svoje smrtelné tělo, ale stále se
pohybovala jako panenka. Cítila se vzdálená, jako by už ve svém těle
ani nebyla. Byl to podobný pocit, jako když byla neviditelná. Jen o
něco silnější. „Opravdu mohu jít za nimi?“
„Jestli si to přeješ, ano,“ přikývla Blanche. „Dnes večer se oba světy
překryjí a ty budeš mít vílí krev. Můžeš se stát sokolem nebo si můžeš nechat
svoji podobu. V jejich světě můžeš přecházet z jedné formy do druhé, jak se ti
zlíbí. Ale tvoje smrtelné já zemře.“
„A já budu bezpečná. „ Malinda zamířila ke dveřím. „Nebudu
postrádat tento svět? „ Dotkla se kliky a překvapilo ji, že po tolika
strnulosti ji najednou cítí.
„To nevím, „ řekla Blanche. „Budeš mít věčnost. Možná zapomeneš.“
„Zapomenu,“ zopakovala a pohlédla na Tarquina. Tolik ho
milovala! Milovala i ostatní – rodiče, bratry, Lisbet… Co se stalo s
Lisbet? Oni by ji však mohli opustit. Tarquin by od ní mohl odejít a
ona by zůstala znovu sama ve tmě.
Udělala krok směrem k posteli. Pohled na něho rozezněl v
chaosu její mysli nějakou strunu. Už kdysi ho takto viděla… Náhle jí
projela bolest, jako když jí Farrars vypálil do těla kříž. „Ne,“ řekla
lidským hlasem, který se jí prodral z hrdla skrze vzlyky. Svět bolesti
byl tak blízko, tak lehce mohla uvíznout v pasti. „Nechej mě…,
nechci.“ Zavřela oči a v duchu dosáhla světa vil. Smrtelná bolest
ustupovala. Opět byla duchem a pohybovala se jako panenka.
Obrátila se k Tarquinovi zády, otevřela dveře a vyšla ven.
Naslouchala hudbě a kráčela ke světu vil.
Tarquin otevřel oči, protože uslyšel jakýsi zvuk… Byla to hudba.
Zmatený chvíli ležel a snažil se pochopit, co se děje. Něco nebylo v
pořádku, ale hudba jako by to popírala a měla ho zase uspat…
Malinda! Malinda byla pryč.
Vyšel z ložnice a u dveří chatrče uviděl Gwyneth. Stála zády k
němu, jako by mu chtěla zabránit v odchodu. „Kde je?“ Divoce se
rozhlédl po místnosti. Jak daleko moli la v omámení dojít?
„Nechej ji jít, Tarquine,“ zaprosila Gwyneth. „Raději ať je vílou
než živou bytostí.“
Neposlouchal ji ani se nepokoušel pochopit, co říká. Bylo to
špatně a Gwyneth tomu nemůže nikdy porozumět. Byla vílou, stejně
jako bytosti, které na Malindu čekaly na pláži. „Jdi mi z cesty,“
poručil a chytil ji za rameno, aby ji mohl odstrčit, kdyby to bylo
nezbytné.
„Tarquine, ne!“ vykřikla Gwyneth a s překvapivou silou mu
sevřela paži. „Nemůžeš ji následoval. Světy se překrývají, na pláži
jsou víly. Půjdeš-li tam, budeš ztracen.“
„To je mi jedno…“
„Jsi smrtelný, nemůžeš zůstat v jejich světě. Pustí tě tam, je to
jejich oblíbený uskok. Ale ráno odejdou i s Malindou a ty tady
zůstaneš.“ Do očí jí vstoupily slzy. „Tvoje mysl to nesnese, zešílíš.“
„Já už šílený jsem,“ podotkl. „Je tam Malinda?“ Hudba byla
známá…, už ji kdysi slyšel.
„Pojď,“ zpívaly hlasy. „Najdeš vše, co oplakáváš… Mír, radost,
lásku… Pojď a tanči se svojí láskou.“
„Půjde s nimi,“ varovala ho Gwyneth. „Bude v bezpečí.“
„Nechci, aby byla v bezpečí,“ obořil se na ni. „Chci, aby zůstala
se mnou.“
„Jestli tam půjdeš, nebudu tě moci zachránit,“ varovala ho znovu
a vyšla za ním do sněhu. „Já tam nesmím, potrestali mě tak.“
„Nepotřebuji tě.“ Hudba slábla, snad nepřijde pozdě! Odmítavě
zavrtěl hlavou a rozběhl se k pláži.
U paty útesu se zastavil, ochromený hrůzou. Všechno se plnilo.
Začínala se odehrávat jeho vidina. Na pláži planuly ohně a nad
písčitou zátokou se vznášela modrozelená záře. Mezi ohni tančily
víly. Bylo velmi chladno, protože byl konec prosince, ale tam byl
vzduch teplý jako na jaře a vítr přinášel sladkou vůni květin.
„Tady je život, „ zpívaly hlasy vil doprovázené flétnou. „ Věnuj
život tanci.“
Tarquin se přiblížil k jedné skupině. Pulzoval v něm vztek.
Sladké písně ho nesváděly, nic mu nebylo protivnější než tyhle zářící
bytosti zpívající dětinsky o lásce. Hleděl do jejich nevinných obličejů
a necítil nic než pohrdání. Jakkoli byly staré, nevěděly nic o životě,
nerozuměly ničemu z tohoto světa. Tento svět byl bolest stejně jako
radost, smrt stejně jako život. Láska, o které zpívaly, byla jen
prázdnou emocí z nekonečné řady rozkoší. Skutečná láska žila z
bolesti a dosahovala až k smrti, aby dávala vzniknout životu.
Malinda to věděla, musela bojovat, aby ho to naučila. Nikdy by
nemohla žít mezi těmito vílami; ztratila by duši.
„Malindo!“ Jedna z vil se dotkla Tarquinova ramene, tak jako ve
snu, a vyzvala ho k tanci, ale on ji odstrčil. „Nechej mě!“ Zamračila
se, ale pak se pustila do tance s jednou ze svých družek. Další víla se
dotkla jeho ramene, on se však otočil k bouřícímu moři. „Malindo!“
Prodíral se řadou tanečnic a zářící těla ustupovala, aby mohl projít.
Stála ve vlnách, stejně jako v jeho snu, a pomalu se otáčela ve
vlastním rytmu. Když ho uviděla, zastavila se a ustoupila o krok do
moře. „Pojď ke mně,“ nařídil jí a vztáhl k ní ruku. Byla stále ještě
sama sebou, ještě měla smrtelnou podobu. Viděl modřinu na její
tváři, a když zvedla ruku, aby ho zastavila, spatřil polámané a
zakrvavělé nehty. Tabbiny ruce vypadaly po zápasu s Bruelem stejně,
měla nehty polámané od toho, jak se ho snažila rozdrásat. „Nechej ji
jít, démone,“ slyšel v hlavě Tabbin hlas, jako by byl součástí písně vil.
„Musíš ji vidět umírat? Copak jsi jí neublížil už dost? Musíš ji zničit
úplně?“
„Ne,“ vyslovila Malinda a mírně se zamračila. „Lhářko…, nechej
ho být.“ Vlna přinesla bílou pěnu, která se jí teď houpala u kotníků, a
Malinda se zakymácela, ale nespadla. „Ona lže,“ zašeptala tak tiše, že
ji sotva slyšel. Ale její oči se setkaly s jeho, konečně ho spatřila.
Malinda se dívala na svého smrtelného milence, který stál ve
světě vil a vypadal jako stín. Necítil radost z hudby, nevnímal teplo z
ohňů. Nenáviděl je; cítil jen bolest. Neměl chodit na tohle místo, měl
ji nechat jít. Zvedla ruku, aby ho zastavila… Ale zmýlila se. Tarquin
nebyl stínem, byl světlem. Temný stín stál za ním, a byla to ženská
postava. Začala kolem něho kroužit jako drak a šeptala mu do srdce
zlo. „Nechej ji jít, „ skřehotala a šermovala mu drápy kolem hrdla.
„Musik ji vidět umírat?“ Mluvila o Malindě, zneužívala ji k tomu, aby
Tarquinovi ublížila. „ Copak jsi jí neublížil už dost? Musíš ji zničit
úplně?“
„Ne,“ pronesla Malinda hlasitě svým pozemským hlasem.
„Lhářko…, nechej ho být.“ Něco chladného a vlhkého se jí prosmýklo
kolem nohou, něco z pozemského světa, co ji zkoušelo odnést zpět
tam, kde by mohla trpět. Musí odtud pryč, jinak si ji opět najde
bolest. Už ji zase cítila, vypálené znamení kříže na prsou se ozvalo.
Ale nemohla nechat Tarquina v zajetí zlého stínu. „Ona lže,“ řekla
mu, rozhodnutá, že mu pomůže.
„Malindo…“ Tarquinovi začalo bít srdce prudčeji a do očí mu
vstoupily slzy. Malinda také plakala, ale sotva udělal krok k ní,
ustoupila. „Malindo, prosím,“ žádal ji o návrat, zoufalý láskou.
Stín ho stále ještě obcházel. Malinda nechtěla Tarquina opustit.
„Pojď se mnou,“ vyzvala ho téměř šeptem. Bolest byla najednou
silnější a zpěv vil začal slábnout. Malinda pohlédla na pláž a přepadl
ji strach. Měla jít za nimi. „Pojď se mnou.“
„Nemohu.“ Natáhl k ní ruku, chtěl ji chytit. Ale co Malinda
udělá, když se mu to podaří? Najednou se nad nimi ozval křik
sokolů. Ještě stále mohla utéci, opustil ho a on by sevřel jen vzduch.
„Musíš zůstat tady.“ Slova jako by byla ozvěnou křiku sokolů, byla to
slova z jejího kouzla, pronesená jazykem vil. „Jsi splétaný, spleť mě s
mojí láskou.“ Tarquin opět promluvil v tajemném jazyce vil a
přistoupil blíž. Z jeho úst zněla slova překvapivě přirozeně. „Jsi
zotročený, zotroč mou lásku.“
Malinda viděla, jak se stín se zlobným syčením odvinil, a všimla
si, že její milý se blíží ozářený světlem. Slova, která pronášel, měla
svoji sílu, teplo a radost jako písně vil a jejich ohně. Jeho ruka sevřela
její a ona ho cítila, živého a teplého, nikoli vzdáleného, jako tolik dnů
předtím. Dotýkal se jejího těla i duše.
Tarquin si všiml, jak se při jeho doteku zajíkla, a v jejích očích
uviděl bolest. Ale neodtáhla se od něho. „Zůstaň se mnou, Malindo,“
řekl jazykem lidí a pohladil ji po tváři.
„Ano,“ zašeptala a zahleděla se mu do očí. Jako by říkaly: Přišla
jsem pro tebe, stejně jako on řekl jí v lese, když se poprvé setkali.
Sklonil se a políbil ji na ústa a ona při jeho polibku zmalátněla.
„Ano…“ Stín se kolem nich ovíjel, ale obklopoval je i zpěv. Stáli na
rozhraní tmy a světla. Bolest teď byla silná a skutečná, jako
Tarquinův polibek, ale Malinda ji dokázala snést, protože byla skryta
v jeho pažích.
Zvedl ji do náruče a cítil, že ho objala kolem krku. Nesl ji na pláž
a ona ho hladila po vlasech. Vnímala ho a líbala, byla živá.
„Neopouštěj mě,“ zaprosila, když ji políbil na tvář. „Neopovažuj se.“
„Nikdy tě neopustím,“ slíbil a pohlédl jí do očí. „Už nikdy.“
Slíbával jí slzy a cítil, jak se chvěje. Přitiskl ji k sobě těsněji. „Slibuji,
anděli…, to ti slibuji.“
„Já tě také neopustím.“ Víly se najednou přiblížily. Viděla je přes
jeho rameno, v očích jim zářila zvědavost. Chtěly Tarquina. Ne tak
jako démon jeho matky, stín v podobě draka, který ho chtěl z
nenávisti. Ani tak jako ona, z lásky. Jejich zájem byl jiný. Jeho
smrtelná duše pro ně byla něčím novým, něčím zvláštním v jejich
světě, který byl stále neměnný. Chtěly ho jako hračku. „Věž,“ řekla a
objala ho pevněji. „Odnes mě do věže.“
„Určitě?“
„Miluji tě, Tarquine.“ Dotkla se jeho tváře a přinutila ho, aby jí
pohlédl do očí. „Budeme se milovat ve věži.“
„Miluji tě.“ Kráčel s ní pryč po kamenech a zapomněl na víly.
Jejich zpěv pro něho nebyl ničím víc než vzpomínkou. Nad hlavou
jim kroužili sokoli a vítězně křičeli. Hrad byl napůl zřícený, ale věž
stála nedotčená. Ze spár mezi kameny rašily drobné modré kvítky,
přestože byla zima. Malinda vztáhla ruku, aby se jich dotkla.
„Kouzlo,“ zašeptal Tarquin.
„Ano, má lásko,“ řekla a nastavila mu ústa ve chvíli, kdy
překračoval práh ložnice. Položil ji na postel a ona téměř omdlela
štěstím. Tohle bylo skutečné. Konečně je tady.
„Má lásko,“ zopakoval a ulehl vedle ní. Líbal ji na hrdle a na
hrudi a na kůži cítil slanost moře. Všechno, co kdy miloval, se
choulilo v jeho náruči. Jeho ústa vyhledala ňadra, tak měkká a hebká.
„Tarquine,“ vzdychla a vjela mu rukou do vlasů. Roztrhl jí šaty,
aby ji měl blíž, a Malinda zadržela dech, protože vypálené znamení
kříže začalo na vzduchu víc bolet. Líbal ji také na ně, velmi něžně a
jemně a ona cítila na kůži jeho slzy. „Pššt…, už je to pryč.“
„Je mi to líto,“ vzlykl a skryl tvář v oblině jejího hrdla. „To není
tvoje chyba,“ zašeptala. „Ty jsi to nezavinil.“
„Nechal jsem tě…“
„Vrátil ses.“ Zatahala ho za vlasy. „Vrátil ses,“ opakovala a
chytila jeho obličej do dlaní.
Usmál se jako slunce, které se vyhouplo z temnoty, a Malindě
poskočilo srdce radostí. „Jako bych měl jinou volbu,“ řekl, znovu se k
ní sklonil a políbil ji.
Rozevřela rty a objala ho kolem ramenou. Nohu ovinula kolem
jeho, jako by ho chtěla navždy zajmout. Byla tady, byla jeho. Nemohl
se jí vzdát. „Jsi můj,“ zašeptala, když přerušili polibek. Líbala ho na
tváře, bradu a hrdlo. „Miluj mě…, pojď.“
„Ano…“
Olízl jí ušní lalůček a Malinda se usmála. Když jí jeho ruka
vklouzla pod sukni a hladila křivku boků, vzdychla. Chtěla se ho
dotýkat, zaútočit na něho svými ústy, ale bylo příliš sladké být
líbána. „Malindo,“ vydechl její jméno jako modlitbu a v té chvíli
splynuli. Jsem tvoje, pomyslela si, tvoje.
Jsem tvůj otrok, pomyslel a jsem tvůj. To byla žena, která mu
učarovala. Malinda čarodějka, jež ho k sobě připoutala. Tohle byl
domov, který tak dlouho marně hledal, až se bál, že ho nikdy
nenajde.
Vykřikla jeho jméno a byl to výkřik sokola. Tiskla se k němu tak
silně, až ji bolely paže. Tohle byla svoboda, to byla láska. Při splynutí
s ním byla svobodná. Jeho ústa zajala její a ztlumila její výkřik.
Malinda objala Tarquina oběma nohama v zoufalé touze po
dokonalém splynutí.
Přitiskl ji k sobě a v té chvíli dosáhla vrcholu. Cítil ho, protože
byli jedno tělo a jedna duše, spolu byli spaseni i prokleti. „Malindo,“
vykřikl a konečně si dovolil vyvrcholení. V tom okamžiku mezi nimi
neexistovala žádná hranice.
„Ano,“ zašeptala, „má lásko.“ Klesl vedle ní, ona ho objala a
užívala si jeho blízkosti. Píseň začala slábnout. Oknem vnikl studený
vítr a svět vil byl nadobro ztracen. „Nevadí,“ zašeptala Malinda,
usmála se a usnula.
23. Kapitola
Mark stál na pláži a uvažoval, co by měl udělat. Něco se tady
stalo. Na písku byla černá ohniště, rozmístěná v pravidelných
vzdálenostech. Z některých ještě vycházel dým, protože příliv k nim
zatím nedosáhl. Ale teď nebyl nikdo v dohledu.
Mark se podíval zpět na útesy nad sebou a na zříceninu hradu.
Otec mu řekl, že sídlo je už dvacet let zanedbané. Ale bylo na něm
něco zvláštního, téměř zvoucího. Kolem věže kroužili sokoli. Když je
pozoroval, pocítil v srdci mír a klid, o který přišel ve chvíli, kdy se
dozvěděl, že Malinda odešla. Domov… Tohle místo bylo jako domov.
„Brinlawe!“ Blížila se k němu hezká dívka s rezavými
kudrnatými vlasy. „Bůh ti žehnej, jsi Brinlaw.“
„Nemýlíš se,“ usmál se Mark a vřelost, kterou cítil, se přenesla i
na ni. „Jsem Mark, syn Willa Brinlawa.“
„Mark,“ zopakovala a setkala se s ním na kraji pláže. „Vypadáš
stejně jako tvůj otec, když sem přišel poprvé.“
„Jako by sis to mohla pamatovat,“ poškádlil ji. Usmála se a on
úsměv opětoval, ale najednou pocítil chlad. Dívka vypadala mladě,
jako by jí nebylo víc než jemu, ale všiml si, že má staré oči. Něčím mu
připomínala matku, ale nebylo to uklidňující. A taky Malindu.
„Malinda,“ vyslovil nahlas. „Hledám svoji sestru Malindu.“ Úsměv jí
zmizel ze rtů a v očích se jí objevila lítost.
„Je to urozená dáma, je vyšší než ty a má světlé vlasy. Možná je s
mužem, s vojákem.“
„S Tarquinem,“ řekla dívka smutně. „Znám ho, Marku. A tvoje
sestra… Viděla jsem ji.“
„Kdo jsi?“ Chytil ji za ramena. „Kde je Malinda?“ Chtěla
promluvit, ale zarazil ji, protože spatřil dvě postavy, kráčející ruku v
ruce po pěšině od hradu. Muž byl velmi vysoký a ženu zdobily
dlouhé světlé vlasy. „Malindo!“ vykřikl Mark a rozběhl se k nim.
Malinda se chvíli domnívala, že má opět vidiny, ale pak uslyšela
bratrův výkřik a uklidnila se. Stiskla Tarquinovu ruku a oba se
rozběhli k Markovi. „Marku!“ vykřikla Malinda a vrhla se bratrovi
do náruče.
„Kde jsi byla?“ zeptal se a přitiskl ji k sobě. „Všechny jsi
vystrašila k smrti!“
„Já vím, já vím.“ Objala ho a odmítala cítit bolest, kterou v ni
stisk vyvolal. „Já jsem se bála nejvíc, ale teď jsem v pořádku, to tě
ujišťuji.“
„Ano,“ přidala se Gwyneth, která na ni zírala široce
rozevřenýma očima. „A ty také.“ Gwyneth se otočila a chytila
Tarquina za ruku. Potřásla jí, jako by si nebyla jistá, že je Tarquin
skutečný. „Jak jsi unikl?“
„Neunikl jsem,“ odpověděl Tarquin. Setkal se s Malindiným
pohledem a zamrkal. „Očarovala mě víla.“
„Malindo, podívej se, jak vypadáš,“ začal ji plísnit Mark a vrhl na
Tarquina obviňující pohled. Opravdu, jeho sestra vypadala
prapodivně, protože přes roztrhané šaty měla přehozenou pokrývku
a na nohách rozedrané boty. Také mu neuniklo, že má na tváři
modřinu.
„Marku, jsem v pořádku,“ uklidnila ho Malinda a vzala Tarquina
za ruku. „To neudělal Tarquin.“
„Dobře,“ houkl Mark, ale stále nevypadal přesvědčeně. „Stejně
bych chtěl, aby ses někam schovala.“
„Souhlasím s tebou,“ řekl Tarquin a zamířil cestičkou k lesu.
„To ne,“ namítla Gwyneth a postavila se před něho. „Do chaty
ne. Tahle dívka musí do své věže.“
Cestou do věže Gwyneth Markovi vysvětlila, kdo je. V ložnici
zapálila v krbu oheň a donesla Malindě šaty. Když byla kaše uvařená
a Malinda převlečená, Mark už nevydržel mlčet. „Teď vypadáš
mnohem lépe,“ obrátil se na sestru zamračeně. V té chvíli jí velice
připomněl otce. „Kdo tě tak zubožil? Malindo, Farrars má tvůj
kámen. Řekl nám, že jsi mrtvá. Jak ho získal?“
„Vzal mi ho,“ odpověděla Malinda a měla pocit, jako by se jí
chléb, který jedla, proměnil v ústech v písek. Ještě před chvílí měla
hlad, ale teď jí připadalo, že nepolkne jediné sousto. „Obvinil mě z
čarodějnictví.“ Podařilo se jí chléb polknout. Ale jak může mluvit o
tom, co se jí stalo? Pohlédla na Tarquina a viděla, že má v očích zlost.
„Uhodil mě, vypálil mi do hrudi znamení kříže a pak mě hodil do
kobky, abych tam zemřela.“
„Svatý Bože,“ vydechl Mark a zbledl, jako by měl omdlít.
„Farrars?“ Tarquin vstal. Čišel z něho vztek na sebe sama.
Malinda si to uvědomovala a srdce se jí sevřelo lítostí.
„Ano, Robert Farrars.“ Přistoupila k Tarquinovi a dotkla se ho.
„Nenávidí tě. Tvrdí, že jsi mu zabil syna. Lhal mi, že tě zabil. Ukázal
mi mrtvolu bez tváře, z níž visely cáry, a řekl mi, že jsi to ty.“ Viděla,
jak ho její slova zraňují, ale nemohla přestat. Byla vyděšená z toho, co
zažila, a potřebovala, aby Tarquin viděl její strach a zbavil ji ho. Přála
si, aby jí znovu zopakoval, že zlý sen skončil a že se konečně
probudila. „Nalhal mi, že jsi pryč. Tvrdil, že už se nikdy nevrátíš.“
„Ale já jsem myslel, že jsi utekla,“ řekl Mark, zmatený a otřesený.
„Nebyla jsi s Tarquinem?“
„Ne.“ Tarquin opět nasadil odmítavou masku, z jeho výrazu se
nedalo nic vyčíst. Uzavřel se před světem ve své bolesti. „Opustil
jsem ji.“ Obrátil se k nim zády, aby se od ní ještě víc vzdálil. „Nechal
jsem ji s Farrarscm.“
„Malindo, kde je Lisbet?“ zeptal se Mark. „Unesl ji Farrars také?“
„Ne, to si nemyslím,“ zašeptala Malinda a na chvíli zapomněla
na svoji lásku. „Co se stalo s Lisbet?“ Jak na ni mohla zapomenout?
„Neviděl ji. Učinila jsem ji neviditelnou. Lisbet, Eleonora a já jsme
chtěly uprchnout. Použila jsem kouzlo na Lisbet a pak měla přijít na
řadu královna…“
„Královna Eleonora byla u toho?“ zeptal se vyděšený Mark.
„Viděla tě čarovat? Tomu nemůžu uvěřit! Táta ji zabije, to přísahám.“
„A co se tím vyřeší?“ řekla hněvivě Malinda. „Nemohla proti
Farrarsovi bojovat lépe než já.“
„Měla nám říct pravdu,“ trval na svém Mark. „Otec by…“
„Otec jí opovrhuje a ona to ví,“ odpověděla Malinda, ale pak se
zarazila. Tarquin odcházel.
„Lhala, Malindo.“ Mark s ní mluvil jako s hloupou holkou.
„Řekla otci, že jsi utekla za Tarquinem.“
„Tarquine!“ zvolala Malinda a zapomněla na Marka. Tarquin
vyšel z místnosti a bez ohlédnutí se vydal dolů po schodech.
„Tarquine, počkej!“
„Nechej hojit, děvče,“ poradila jí Gwyneth a chytila ji za ruku.
„Musí se s tím vypořádat sám.“
„Ne,“ odmítla Malinda a odstrčila ji. V duchu si vybavila stín,
který ho ohrožoval, když byla na rozhraní dvou světů, zlo, jež ho
ovíjelo jako drak. Nechtěla je znovu spatřit. Přála si, aby ji konejšil a
léčil jí rány, toužila, aby o ni pečoval a miloval ji. Ale Tarquin teď
potřeboval ji. „Už se s tím vypořádává třicet let,“ křikla, popadla
Markův plášť a vyběhla za svým milým.
Našla ho na pláži poblíž místa, kde stál v noci, když ji volal zpět
do smrtelného světa. Odliv nechal na pláži tmavošedý pás chladného
písku, který připomínal poušť. Tarquin upíral oči k horizontu a
pozoroval ztrácející se vlny. Když k němu došla, ani nevzhlédl. „Chci
zázrak,“ řekla. Toužila dotknout se ho, ale neudělala to. Nesnesla by,
kdyby ji odstrčil. „Musím ti říct, že nic z toho není tvoje vina, a chci,
abys mi věřil.“
Pokusil se o úsměv, ale na tváři se mu objevila pokřivená
grimasa. „Přál bych si, aby to tak bylo.“
„Ano?“ Nebylo to poprvé, kdy ho zatoužila uhodit – bolestivě a
oběma pěstmi, ale byla příliš unavená a kromě toho by jí to
nepomohlo. Údery ho neuzdraví o nic lépe než polibky, potřebovala
silné argumenty. „Nemohl jsi vědět, co Robert udělá. Neznáš ho o nic
lépe než já.“
„Ale Malindo, copak to nechápeš?“ Maska, skrývající
Tarquinovy pocity, zmizela. Malinda to mohla brát jako šťastné
znamení, ačkoli bylo velmi těžké radovat se při pohledu na
nezměrnou bolest ve tváři nejdražšího. „Zabil jsem mu syna. Nechtěl
jsem…“ Znovu pohlédl na moře a bylo vidět, že bojuje, aby nad
sebou získal kontrolu. „Nikdy jsem to nechtěl.“
„Já vím,“ vydechla Malinda a zapomněla na svoji zlost, protože ji
pro něho bolelo srdce.
„Ale nemám jinou možnost.“ Dusily ho slzy. Stíny, které od rána
odmítal vidět, se k němu přibližovaly. Probudil se tak šťastný –
Malinda žila! Vrátila se k němu a oba byli v bezpečí. Ale teď znovu
pomyslel na sen o pláži, v němž k němu přišla Blanche, aby ho
varovala. Pohlédl na útes, který byl teď skutečný, a vybavil si temnou
postavu, která tam stála. Byl to muž a stál Tarquinovi v cestě. Bránil
mu jít k Malindě zavřené ve věži a křičící bolestí. „Mám špatnou
povahu,“ pokračoval. „Všechno, čeho se dotknu, se změní ve zlo, ať
chci, nebo ne.“
„Je to kletba tvé matky,“ dodala Malinda tiše a vložila ruku do
jeho.
„Věděl jsem to,“ řekl rychle. „Proto jsem musel odejít a nechat tě
samotnou. Kdysi jsem opustil tvoje rodiče, Nan i tebe, malou
dívenku, kterou jsi tehdy byla, milé dítě tvého otce. Domníval jsem
se, že pokud odejdu, budeš v bezpečí. Rozhodl jsem se, že zůstanu s
lidmi, které nikdy nebudu milovat a kteří si zaslouží, abych jim
ublížil. Ale nemohl jsem. Tys mi to nedovolila. Ty…“ Zmlkl a otočil
se k ní.
„Já?“ podivila se Malinda. „A čím?“
„Zavolala jsi mě zpátky,“ odpověděl, ale stále se jí nedíval do očí.
„Stalo se to před rokem v Africe, na mé lodi. Požil jsem jakýsi
lektvar.“ Snažil se vzpomenout si, proč si ho vzal. Bylo to zřejmé
řízení osudu. Musel se usmát, když na to pomyslel. Chtěl znát
budoucnost. „Měl jsem vidění. Viděl jsem všechno, co se odehrálo
minulé noci, víly i tebe.“ Dotkl se její tváře a na chvíli neviděl ženu,
kterou znal a miloval, ale osudovou krasavici ze své představy,
neodolatelnou neznámou, která se dotkla jeho srdce a změnila jeho
vůli v prach. Viděl svůj hřích i spásu. „Miloval jsem tě, aniž jsem
věděl proč, a nemohl jsem odolat tvé lásce. Musel jsem se vrátit.“
„Tarquine,“ vzdychla Malinda, když se opět odvrátil. „Tarquine,
copak to nevidíš?“ postavila se před něho.
„Tvoje vidina je stejná jako moje. Já jsem viděla tebe jako dítě v té
strašné chatrči na Bruelu. Tys spatřil mě, když jsem tě potřebovala
nejvíc a jen ty jsi mě mohl zachránit. Věděl jsi, že jsem tvoje, ještě
dřív, než jsi mě znal. Miloval jsi mě a zachránil. Kdyby ses nevrátil a
zůstal v Africe, zemřela bych v té kobce. Ale kdybys mě nemiloval
celou duší, stejně jako já miluji tebe, nemohl bys mě včera v noci
zastavit a já bych opustila tento svět.“
„Ale kdybych zůstal v Africe, nebyla bys nikdy vystavena
takovému nebezpečí,“ trval na svém. „Řekla jsi to sama: Farrars mě
nenávidí. Ublížil ti, aby ublížil mně, protože jsem mu zabil…“
„Nenávidí mě kvůli mě samotné, protože nejsem tím, čím by
chtěl, abych byla,“ přerušila ho. „Chtěl, abych se za něho provdala,
abych byla jeho poslušnou ženou, matkou jeho synů, kteří měli
nahradit oba prvorozené. Myslel si, že jsem nevinná dívka, což pro
něho znamenalo naivní dívka bez vlastního úsudku. Ale já taková
nejsem, ani bych to nechtěla. Jsem čarodějka a víla, a proto jsem v
jeho očích špatná. Považuje mě za nepřirozenou bytost, kterou je
nutno zničit.“ Podívala se mu do očí. „Myslíš si to taky?“
Podíval se na ni, jako by ho uhodila. „Samozřejmě že ne! Jak
můžeš říct něco takového?“
„Ty jsi to řekl.“ Dotkla se ho, aby zmírnila dopad svých slov.
Položila mu obě dlaně na hruď, ale mluvila dál. „Nazval jsi mě
čarodějnicí a měl jsi pravdu.“
„Ne…“
„Copak jsem tě nesvedla pomocí kouzel?“ zeptala se. „A ne
jednou, nejen abych tě dostala do postele, ale už předtím. Sám jsi to
teď řekl. Chtěl jsi zůstat mimo Anglii, byl jsi spokojený. Ale já jsem tě
zavolala, moje kouzlo tě přivedlo ke mně, ať si chtěl, nebo ne. A když
už jsi tady byl a věděl jsi, kdo jsem, snažil ses mě chránit, ale já jsem
tě nenechala. Pamatuješ? Dělala jsem všechno, co bylo v mé moci,
abys mě chtěl, a když to nepůsobilo…“
„Ale ono to působilo,“ zamumlal.
„Opravdu jsem tě očarovala. Vyhnala jsem tě tím, přestože jsi
chtěl, abych byla v bezpečí. Není to tak?“
„Ano, ale…“
„Kdybych na tebe nepoužila to kouzlo, zůstal bys na Brinlawu,“
dokončila.
„A udržel bych tě v bezpečí.“ Dotkl se její tváře a opět ji musel
obdivovat, byla tak krásná – princezna v přestrojení, energická a
milující. Pomyslel na bytost, kterou byla ještě včera, na panenku bez
života, v jejích očích se jevil jen strach, a srdce se mu sevřelo. Přitiskl
ji k sobě. „Nejsi čarodějnice,“ zašeptal a zavřel oči. Vnímal jen vůni
jejích vlasů.
„A ty nejsi démon.“ Přimkla se k němu vší silou a srdce jí prudce
bušilo, cítil to na hrudi. Najednou si uvědomil, že se na něho nezlobí,
ale bojí se o něho. „Ten démon nejsi ty,“ pokračovala mezi vzlyky.
„Ale nemůžu tě o tom přesvědčit. Ona tě nepustí.“
„Malindo, o čem to mluvíš?“ zeptal se zmateně. Podíval se jí do
tváře. „Koho máš na mysli?“
„Včera v noci, když jsi na mě volal a vztahoval ke mně ruce, jsem
viděla démona, který tě obtáčel. To nejsi ty.“ Dotkla se jeho tváře.
„Byl to stín v podobě draka.“ Vyděšeně na ni zíral a nemohl
promluvit. Chtěl jí říct, že se mýlí, že to není možné, ale byl na pláži a
spatřil svět vil. Vnímal světlo, které jí svítilo v očích, a věděl, že mluví
pravdu. „Jednou jsi mi pověděl o kouzlu, které použila tvoje matka,
aby očarovala Bruela. Říkal jsi, že bylo podobné jako moje dračí
kouzlo. Pamatuješ?“
„Ano.“
„Já jsem viděla zřejmě ducha tvé matky. Je to její zlo, její démon,
ne tvůj.“ Najednou se zvedl chladný vítr a rozcuchal Malindě vlasy.
„Přichází odněkud zvnějšku, nevychází z tebe,“ vysvětlovala mu.
„Malindo…“ Dívce stékaly po tvářích slzy – další bolest, kterou jí
způsobil.
„Ale ty mi nevěříš, nechceš.“ Otočila se od něho směrem k útesu
a k věži. „Pojistila si tě.“ Položil jí ruce na ramena a políbil ji na tvář.
Zoufale toužil, aby se uklidnila. Chtěl vyhnat z jejího srdce bolest,
která jí zaznívala v hlase. „Bojím se jí, Tarquine,“ hlesla tak tiše, že ji
skoro neslyšel. Obrátila k němu tvář a stiskla mu ruku. „Mnohem víc
než Roberta Farrarse.“ Zvedl se vítr a oblohu zakryly velké mraky.
Byly tmavé a ztěžklé ledovým deštěm. „On mě může jen zabít, ale
ona mi tě může vzít.“
„Ne.“ Otočil ji k sobě a uchopil její obličej do dlaní. „Ne, lásko,
ona ti mě ne…“
„Už se to děje, cítím to. Jakmile jsi uslyšel, že Farrars je muž,
který mi ublížil, začal jsi vinit sám sebe. Zapomněl jsi, že jsi mě
zachránil. Dokážeš myslet jen na to, že jsi mě vystavil nebezpečí.
Zapomněl jsi mne milovat, byl jsi příliš zaneprázdněný úvahami o
své vině.“
Usmál se. „Nikdy nezapomenu, že tě miluji.“
„Ano, lásko, budeš mě milovat navždy,“ přikývla, byla však
rozzlobená. „Ale nechal jsi mě samotnou kvůli sobě, protože sis
myslel, že jsi prokletý. Jak dlouho bude trvat tvé matce, než tě ode
mě znovu odtrhne, než tě znovu zavede do temnoty? Bude šeptat lži,
které já neslyším, přijde do tvého srdce, a já ji neuvidím. Přinutí tě
znovu věřit, že mi nemůžeš pomoci, a že pokud zůstaneš, zničíš mě –
už tomu zase skoro věříš. Nalže ti, že bych mohla být šťastnější,
kdybys mě opustil, že budu navždy bezpečná jen tehdy, když tě
ztratím.“
Už toho slyšel dost. „Na tom nezáleží,“ přerušil ji a chytil ji za
ruce. „Nestarám se, jestli jsi šťastná, nestarám se o tvé bezpečí.“
Vtiskl jí na tvář několik polibků. „Kdybych se o to staral, nechal bych
tě odejít s vílami. Chtěly tě ode mě odtrhnout a Gwyneth taky říkala,
že tě mám nechat jít…“ Políbil ji zase, protože mu došla slova.
Její milovaný ji líbal znovu a Malinda roztávala. Cítila sladké
uvolnění a slabost. Konečně zvítězila silou své lásky. „Viděla jsem
tě,“ špitla, když mu vrátila polibek. „Chtěla jsem zůstat s tebou, ale
bála jsem se.“ Přitiskla tvář k jeho srdci. „Je mi líto, že jsem se bála.“
„Tiše,“ uklidňoval ji a přivinul ji k sobě. Obestřel je první závoj
mlhy, která přicházela od přílivu, a Malinda se zachvěla. „Neboj se,
sladká vílo.“ Pohladil ji po vlasech. Chlad nebyl ničím proti vřelosti
jeho srdce. „Nevzdám se tě, ať jsou tady démoni, nebo ne.“
To byla, slova, která potřebovala. Ale zaslechla ještě jiný hlas a
vzhlédla. „Malindo!“ volal netrpělivě Mark. Odtáhla se od Tarquina s
očima upřenýma na útes. Viděla bratra, jak si tvoří z dlaní kornout a
rozzlobeně na ni volá. „Okamžitě se vrať!“ křičel, ale v hukotu
přílivu ho bylo špatně slyšet.
„Má pravdu,“ řekl Tarquin a usmál se. „Měli bychom jít, než
zmrzneme.“
„Počkej.“ Vzala jeho ruce do svých. Musela si být jistá. „Mark se
bude chtít vrátit na Brinlaw.“
„Ano.“ Tarquin věděl, že je-li v Anglii Mark, jsou zde i Will s
Alistou. Co mu Brinlaw řekne, až se setkají? Nedovedl si to ani
představit.
„A Farrars žije,“ pokračovala Malinda. „Může se stát cokoli.“
Znovu se zachvěla, protože její strach byl chladnější než vítr. Jen
jediný slib ji může uklidnit. „Ať se stane cokoli, vydržím to,
zůstaneme-li spolu.“ Vzhlédla k Tarquinovi a její oči se setkaly s jeho.
„Můžeš mi to slíbit? Slib mi, že mě nikdy neopustíš. Dokonce i
kdybychom zemřeli…“ Malinda větu nedokončila.
„Neopustím tě.“ Dotkl se její brady a tváře a chvíli jí hleděl do
obličeje. Dokud nás smrt nerozdělí… Málem se to stalo. „A
nedovolím, abys ty opustila mě.“
„Přísaháš?“ zašeptala.
Políbil ji něžně na rty. „Přísahám.“
Mark pozoroval z útesu sestru a jejího milence s rostoucím
zoufalstvím. „Varoval jsem tě, otče,“ vzdychl si a odvrátil se.
Sotva první paprsky svítání pozlatily věže, mířil Will Brinlaw
přes nádvoří do stájí. Než osedlá koně, vyjde slunce. Musí se chovat
tiše.
Zmrzlé závěsy těžkých dveří zavrzaly v protestu, když je otevřel.
Will by mohl přísahat, že zevnitř zaslechl něco spadnout. „Haló?“
zvolal a zamračil se. V tuto časnou hodinu by měli i podkoní ještě
spát. Zaslechl škrabavý zvuk, ale byl příliš hlasitý, než aby ho
způsobila krysa. „Kdo je tu?“
Obešel kotec a zvedl lampu. Na jednom z dřevěných trámů
visela menší lampička. Přistoupil blíž a postavil lampu na zem.
Uviděl sedlo, které někdo sundal z háku – to byl ten zvuk, který
slyšel. Ale nikoho neviděl. Zamračil se, levou rukou zvedl sedlo a v
pravici sevřel meč. Na Brinlawu se v poslední době děly podivné
věci. Nejhorší bylo zmizení Malindy, pak našli na křižovatce asi míli
od hradu mrtvou dívku, v níž poznali jednu z Eleonořiných
služebných. Teď někdo krade sedlo, nebo spíš koně, před úsvitem.
„Kdo je tu?“ zeptal se Will znovu a pomalu se otáčel.
Pak uviděl raneček.
Poznal, z čeho je sbalený – byl to jeho starý plášť, který používal
jeho syn na hraní. Když viděl plášť naposledy, představoval plachtu
válečné lodi. Byl přivázaný k dřevěné tyči trčící z díže v soláriu. Ale
teď byl poskládaný do překvapivě úhledného balíčku a svázaný
Alistiným starým šátkem. „Willie,“ řekl Will a sklonil meč. V
hromadě sena za ním to zašustilo. „Williame Brinlawe.“
Uslyšel přidušenou nadávku. Obrátil se po zvuku. „Pojď sem,“
nařídil a snažil se, aby jeho hlas nezněl pobaveně.
Hromada se zachvěla, část sena sklouzla dolů a před Willem se
objevila tmavá kudrnatá hlava. „Dobrý den, tati,“ zamumlal Willie a
vstal.
„Dobré ráno,“ odpověděl Will, který najednou nevěděl, co má
říct. Napadlo ho, že by mohl nařídit: Jdi se podívat za matkou. Ale
Alista už byla dost vystrašená a nepotřebovala vědět o dalším
pokusu o útěk. „Kam máš namířeno?“ zeptal se chlapce.
Willie chvíli neodpovídal a v očích měl světlo, které Will znal od
jeho matky. Hoch byl celý podobný Alistě, nebo spíš jejímu otci. Starý
Mark z Brinlawu a Falconskccpu byl kdysi pro Willa kletbou a jeho
vnuk vypadal stejně jako on. „Na Falconskeep,“ odpověděl chlapec
konečně. „Jdu zachránit Malindu.“
Will se posadil na stoličku, aby byl synovi blíž, a na chvíli se
zamyslel. Vlastně měl na mysli totéž. Taky by rád vyrazil za
Malindou. Ale Eleonora ještě prodlévala na Brinlawu, a on ji nemohl
nechat bez ochrany. A Alista byla v polovině těhotenství, mohla by se
odvážit na takovou cestu?
„Poslal jsem na Falconskeep Marka,“ připomněl Williemu otec a
zahleděl se mu do očí.
„Ale Mark nestačí, ani Tarquin nestačí,“ vykřikl Willie a
najednou se vrhl otci do náruče. „Viděl jsem to, tati. Viděl jsem to.“
„Já vím,“ zamumlal Will a objal ho, ačkoli netušil, o čem syn
mluví. „Věřím ti.“ Alistu také pronásledovaly sny o sokolech a věži a
vidiny, které nebyla schopna popsat. Tyhle schopnosti byly jen její a
Malindiny. Bylo to ženské tajemství, které vždycky přijímal, ale
nikdy se neodvažoval zkoumat je blíž. Alista si dokázala velmi dobře
poradit bez něho. Malinda byla její, chlapci jeho. Dokázala Malindu
zkrotit, aby neobrátila hrad vzhůru nohama, a on zase vychovával
syny ve šlechetné rytíře. Pokud šlo o Falconskeep, byl od nich
vzdálen přes půl panství a jeho legenda byla zapomenuta. Když
Alista zabila Geoffreyho ďAnjou a Will ji zachránil před proměnou v
sokola, nechal věž hradu navždy za sebou.
Ale Malinda byla nezvěstná a Alistu pronásledovaly zlé sny,
které ji volaly zpět do věže. A jeho malý syn, jeho jmenovec, byl
mučen podobnými vidinami jako jeho krásná matka. „To je v
pořádku,“ řekl a přitiskl si Willieho k sobě. „Nepůjdeš na
Falconskeep sám…“
„Ale tati, musím…“
„Pojedeme spolu.“
Farrars hleděl na těla tří mrtvých vojáků a šířil se v něm vztek.
První dva zabil někdo třetí, ale stařec se připravil o život sám. Vrazil
si do srdce vlastní dýku. Nepochybně si vybral raději smrt, než by se
zodpovídal svému pánovi. „První družina už je připravena, můj
pane,“ ohlásil pobočník. „Zbytek by měl dorazit po západu slunce.
Čekáme jen na tvůj rozkaz.“
„Čekejte.“ Farrars vešel do polorozpadlého hradu. Okamžitě
ucítil příšerný zápach hnijícího masa. Musí to vidět, musí si být jistý.
Ať zabil jeho muže kdokoli, musel přijít pozdě. Ta čarodějnice už
byla určitě mrtvá. Musí se však přesvědčit. Zdálo se, že se mu
všechno hatí, ale až uvidí její mrtvolu, bude vědět, že všechno je
správné. Uvidí ruku Boží, Bůh je na jeho straně.
Mrtvola, kterou nechal viset na stěně, byla odříznuta a ležela na
zemi přikrytá pokrývkou. Znepokojivá věc, ale nic strašného –
démon jen pocítil lítost. Farrars se otočil a na mrtvého zapomněl. Ale
na druhé straně místnosti uviděl něco mnohem znepokojivějšího.
Truhlice byla odtažená ze svého místa a poklop do podzemí
otevřený. „Ne,“ zamumlal Farrars a na čele mu vystoupil pot.
Přistoupil k otvoru. „Nemohla…, nemohla utéct…“ Hodil do kobky
hořící louč a pozoroval mizející plamen. Malinda tam nebyla.
„Je pryč…“ Jeho hlas zněl cize. Před očima se mu roztančily
modré plamínky a země se mu pod nohama zahoupala. Kristus
kráčel po hladině vody…, čarodějnice se nemůže utopit. „Uprchla…“
„Můj pane?“ ozval se za ním neznámý hlas. Farrars se vztekle
otočil a uviděl před sebou zvěda, kterého poslal za Brinlawovým
synem. Hoch hloupě hleděl na svého pána rozšířenýma očima.
Farrars uchopil dýku. „Můj p-pane, p-prosím,“ vykoktal mladík.
„Přináším dobrou zprávu!“
„A jakou?“ Farrars chytil hocha za košili pod krkem. „Tak
mluv!“
„Našel jsem je,“ vyrazil ze sebe hoch a mírným úsměvem dal
najevo, že překonal strach. „Našel jsem FitzBruela.“
24. Kapitola
Bouře zuřila už mnoho dní a útesy kolem falconskeepské věže
byly obtíženy modrobílým ledem, který se v měsíčním světle oslnivě
leskl. Tarquin seděl na široké okenní římse v nejvyšší místnosti a
díval se ven. Zimu skoro nevnímal. Ostatní spali. Mark byl schoulený
u ohně, Malinda s Gwyneth ležely v posteli. Tarquin se pro sebe
usmál, protože si vzpomněl, jak se tvářil Mark první večer, když
Malinda prohlásila, že bude spát s Tarquinem.
„Jen přes mou mrtvolu,“ řekl Mark a vrhl na sestřina milence
pohled, který ho nenechával na pochybách, že to myslí vážně.
Malinda chtěla prosadit svoje, ale Tarquin se nad hochem slitoval.
Ubohý chlapec už se tak s obtížemi vypořádával s ošklivou pravdou
a nemusel být ještě svědkem zneuctění své sestry. Bez ohledu na
bouři se chtěl vypravit na Brinlaw a Tarquin ho málem pustil. Ale
tentokrát vyhrála Malinda.
„Kromě mámy, táty a Willieho nikdo neví, že jsme tady,“
připomněla jim. „Robert tento hrad nezná a já jsem unavená.“ Řekla
to dokonale nevzrušeným tónem. Byla to zase ta tvrdohlavá Malinda,
odhodlaná prosadit svou. Ale Tarquin uviděl v jejích očích ještě něco
víc – stín, který ho nutil k zamyšlení. Třebaže už vypadá dobře, ještě
nedávno byla na prahu smrti.
„Počkáme, až skončí bouře,“ rozhodl Tarquin a Mark souhlasil.
Nepochybně také znal svoji sestru.
Tarquin teď otočil pohled do místnosti a oči mu padly na tmavě
hnědou skvrnu na kamenné podlaze, která byla ve světle ohně ještě
viditelná. Krev Geoffreyho ďAnjou.
„Copak to?“ zeptala se Malinda tiše a přerušila tím tok jeho
myšlenek. Vstala z postele a bosá přišla k němu. „FitzBruel se
usmívá? To snad nastane konec světa.“ Políbila ho na ústa.
„Ne.“ Vtiskl jí polibek na čelo. „Svět se právě zrodil.“ Zvedl ji k
sobě a ona se mu schoulila do náruče a vzdychla. „Jak to, že ses
probudila?“ zeptal se a pohladil ji po vlasech. Položila mu hlavu na
rameno.
„Myslela jsem na mámu. Měla bych jí po Rufusovi poslat
zprávu,“ odpověděla. „Mark říkal, že jsou s otcem vyděšení.“ Od
noci, kdy se Malinda málem proměnila ve vílu, prodléval sokol stále
v blízkosti své paní. Tarquin pochyboval, že by ji teď opustil, byť jen
kvůli doručení zprávy.
„Brzy budeš doma,“ chlácholil ji a sevřel ji pevněji. „Všichni tam
budeme.“
„Ano,“ přitakala Malinda a chytila ho za ruku. „Budou chtít,
abychom se vzali, víš?“
„Vím.“ Během několika posledních dnů o tom hodně přemýšlel.
Dnes večer ho vlastně probudila myšlenka na jejich sňatek. Zdálo se
mu, že je téměř zbytečné mít svatbu po všem, čím prošli. Byli spojeni
tak, že to žádný kněz nemohl provést lépe; navždy se zaslíbili jeden
druhému. „Dokonce i kdybychom zemřeli,“ řekla jeho láska a při
vzpomínce na její slova se ještě i teď zachvěl. Jako dítě toužil po
matčině lásce, později po Alistině úsměvu, když se k němu skláněla a
líbala ho na dobrou noc. Ale teď měl všechno, po čem toužil, zde.
Byla to Malinda. „Má nejsladší čarodějko,“ zašeptal jí do vlasů.
Obrátila k němu tvář, políbila ho a zahleděla se mu do očí. „Provdáš
se za mě?“
Její úsměv byl krásný jako měsíční svit. „Ano,“ zašeptala a
pohladila ho po tváři. „Samozřejmě že ano.“ Políbil ji a ona na
okamžik laškovně podržela mezi zuby jeho spodní ret. Pak řekla:
„Provdám.“
Ticho přerušilo Markovo chrápání, které znělo jako zvuk
poškozené trumpety. Malinda skryla tvář na Tarquinově krku, aby
zdusila smích, a Tarquin se musel kousnout zevnitř do tváře, aby se
taky nerozesmál. „To byl tvůj bratr,“ zamumlal, když se znovu
otočila.
„Ano.“ Propletla si prsty s jeho. „Teď mi něco vyprávěj.“ Přitulila se k němu. „Třeba o Alexandrii.“
„Dobrá,“ řekl a políbil ji na tvář. Bude jí vyprávět celou noc.
Probudil se za úsvitu a ucítil kouř. „Hoří,“ vykřikla Malinda,
která už byla vzhůru.
„Kde?“ Mark se rozběhl k oknu. „Dobrý bože…“
Věž olizovaly plameny. Podél stěn bylo navršeno chrastí a větve
nasáklé smůlou. „Zpátky,“ nařídil Tarquin a odtáhl Malindu od
okna. V této výšce byli z dosahu šípů, ale nechtěl riskovat.
„Kolik jich je?“ zeptal se Mark a vytáhl meč.
„Mračno,“ odpověděl zasmušile Tarquin. Vojáků bylo plné
nádvoří. Byli to většinou pěšáci, ale také několik mužů na koních –
vynikající obléhací síla, to musel Tarquin přiznat. Další skupina
dobře vyzbrojených jezdců čekala na kraji lesa. „Viděl jsem ho jen
jednou, ale myslím si, že je vede lord Farrars.“
Malinda se zajíkla a Gwyneth k ní přistoupila, aby ji uklidnila.
„To není možné,“ zašeptal Mark a zbledl. Protáhl se kolem Tarquina
a vyhlédl z okna. „Ne…, jak nás mohli najít?“ Podíval se na Malindu
a v hnědých očích měl hrůzu. „Přísahám, že jsem nikomu neřekl, že
sem jedu.“
„To je v pořádku.“ Tarquin mu chlácholivě položil ruku na
rameno. Hysterický rytíř bylo to poslední, co potřeboval.
„Co budeme dělat?“ zeptala se Malinda a nutila se do klidu.
Nemůže mi ublížit, říkala si v duchu. Nemůže mi udělat nic, proběhlo jí
hlavou. Teď‘ už mi nemůže nijak ublížit.
„Tahle věž je z kamene, nebude hořet,“ uvažoval nahlas Mark.
Zřejmě sbíral odvahu.
„Máš pravdu,“ souhlasil Tarquin. „Ale oni mají v úmyslu nás
vykouřit.“
„To se jim nepodaří, pokud tady nezůstaneme,“ prohlásila
Gwyneth a chytila Malindu za ruku.
„Na útěk je trochu pozdě,“ poznamenal Mark s hořkým
smíchem.
„Je tady studna, Tarquine,“ připomněla Gwyneth. „Můžeme
zmizet studnou.“
„Děkuji za radu, ale ne,“ zamumlal Tarquin, nabil kuši a hodil
ji Markovi. „Malindo, obleč se.“
„Cos tím myslela?“ zeptala se Malinda a začala se oblékat.
„Gwyneth, jak bychom mohli zmizet studnou? Neutopili bychom
se?“
„Kdepak,“ řekla Gwyneth, která jí pomáhala se šaty. „Několik
metrů pod hladinou je průchod, který vede do jeskyně pod hradem.
Zachránili bychom se a vojáci by vůbec netušili, kde nás mají hledat.“
Farrars může počkat, pomyslel si Tarquin, ale neřekl to a podíval
se znovu z okna. Z této vzdálenosti nemohl rozeznat, jaký výraz má
jeho lordstvo ve tváři, ale byl si jistý, že z něho vyzařuje nenávist. Byl
ochoten zabíjet, jen aby dostal svoji oběť. Teď, když ji dostihl, se jí už
nevzdá. Hledal Malindu a chtěl ji nechat zemřít, a to jen proto, že ho
zklamala.
Ne, Tarquin neuteče.
„Ve studni je průchod?“ zeptala se Malinda a snažila se, aby se jí
netřásl hlas. „A vede do jeskyně pod zemí?“ Při té představě se
otřásla, protože jí vytanula v mysli vzpomínka na Farrarsovu kobku.
Ale pokud je to jediná cesta k záchraně, musí ji podstoupit. Bude-li s
Tarquinem, udělá cokoli.
„To zvládneme,“ ujistil ji Tarquin. „Pojď.“
Vzduch na schodišti byl prosycen kouřem, skoro nic neviděli a
dýchali s obtížemi. Malinda se přidržovala stěny. Drobné kvítky,
které vyvolalo kouzlo lady Blanche, byly černé a mrtvé. Jejich stonky
se zkroutily a uschly. „Babičko, jsi tady?“ zašeptala. Pocítila
zoufalství. Tarquin ji vzal za ruku a pevně stiskl. Malinda se usmála.
„Všechno bude v pořádku.“
Najednou Tarquin zaklel a trhl paží. „Tarquine,“ vyjekla.
„O něco jsem zakopl.“ Sehnul se a zvedl ze země meč, který se
leskl i v zakouřeném prostoru jako nový. „Meč tvého otce.“
„A co tady dělá?“ zeptal se Mark. Protáhl se kolem Malindy, aby
viděl na meč, a málem přepadl dolů.
„Jako by na tom záleželo,“ plísnila je Gwyneth, která ho zachytila
v poslední chvíli.
„Brinlaw ho tady nechal, když tu byl naposledy,“ vysvětloval
Tarquin, vytáhl z pochvy svůj meč a zasunul do ní falconskeepskou
zbraň. Když svíral Willův meč v ruce, měl dobrý pocit. Byl klidnější a
odhodlanější udělat to, co musel. „Duch studny se ho snažil utopit na
schodišti a on ho tu odhodil.“
„Krásný příběh,“ zamumlal Mark. „A kde je ten duch teď,
Gwyneth? Proč neutopí nás?“
„S Malindou jste v bezpečí,“ odpověděla tajuplně Gwyneth.
Dole pod schody nebyl dým tak hustý. Jako by studna čistila
okolní vzduch. „Tady je to lepší,“ řekla Malinda a pustila Tarquinovu
ruku, aby mohla nahlédnout do studny. Najednou jí bylo lépe. To
místo jí připadalo známé a zdálo se jí, že ze studny vystupuje pocit
teplého bytí, úplně opačný, než očekávala. Vůbec jí nepřipomínala
podzemní hladomornu. Ale něco bylo špatně, něco, co neviděla. Ve
světle loučí se pohnuly stíny a vypadalo to, jako by na zeď sáhla ruka
s drápy. Když se však Malinda otočila, spatřila jen Tarquina.
„Nebude to tak zlé.“
„Ne,“ zalhal a přinutil se usmát na svoji milovanou. Ignoroval
studený pot, který mu stál na čele. Když viděl tuhle studnu poprvé,
její víla v podobě matky ho volala k sobě. Sáhl po ní a ona ho sevřela
a snažila se ho stáhnout dolů, utopit ho. Alista ho kopajícího a
křičícího odtáhla zpět. Podruhé tady byl s Willem a Raynardem a
tehdy voda vyrazila ze studny jako fontána z pekla. Přísahal, že sem
už nevkročí, a nemínil přísahu porušit. Ale to Malinda nevěděla.
„Bude to dobré.“
„Tady, děvče, vezmi si tohle,“ řekla Gwyneth a podala jí provaz,
který visel na zdi. „Pustí tě dovnitř a nechá tě najít průchod, dokonce
ti s tím pomůže. Ten provaz bude vodítkem pro nás ostatní.“
„Malinda nepůjde první,“ zaprotestoval Mark. „A proč ne?“
usmála se Malinda. „Nevěříš mi?“
Uchopila provaz a uvázala si ho kolem pasu. V očích jí ulič-nicky
zablýsklo. Poprvé od chvíle, co ji Tarquin našel, vypadala zase jako ta
stará Malinda a Tarquinovi se sevřelo srdce. „Až tam budu, provaz si
odvážu, pokud tam bude dost místa.“
„Buď opatrná,“ napomenul ji Tarquin a zkontroloval uzel.
„Opatrná? Já? To nemůžeš myslet vážné.“ Dotkla se jeho tváře.
„Ty buď taky opatrný. Myslím to vážně.“
„Budu.“ Políbil ji, ale jen letmo, aby to nevypadalo, že polibek je
něčím výjimečný. Nechtěl, aby si myslela, že může být jejich
posledním.
„Mnoho štěstí, děvče,“ vydechla Gwyneth.
Malinda se posadila na okraj studny a přehoupla nohy do šachty.
Dávala si pozor, aby už na Tarquina nepohlédla. Zhluboka se
nadechla a ponořila se.
Nejdřív byl šok z chladu tak silný, že ani nedokázala myslet, ale
za chvíli pominul a Malinda se najednou cítila podivně čiperná.
Zdálo se jí, jako by ji někdo nebo něco zkoušelo podržet. „Sestro,“
ozval se tichý ženský hlas. „Jsi v bezpečí. „ Znělo to spokojeně, jako by
se ta žena dlouho trápila starostmi.
„Vlastně ani ne,“ odpověděla Malinda ve své mysli. „Pronásleduje
mě muž, který mě chce zabít. Prchám před ním.“
„Tak pojď.“
Najednou Malinda nahmatala v hladké kamenné stěně výklenek
zahrazený malými dřevěnými dvířky. Vší silou na ně zatlačila, dvířka
se otevřela a Malinda jimi proplula na druhou stranu.
Tarquin by přísahal, že slyšel z vody hlasy, z nichž jeden patřil
Malindě. Ale Mark s Gwyneth si toho nevšimli, takže se rozhodl
mlčet. Náhle ucítil, že Malinda zatahala za provaz, jednou silně a
dvakrát slaběji. „Podařilo se,“ zvolal a otočil se ke Gwyneth. „Použij
provaz jen jako vodítko. Nevíme, jak dobře ho uvázala.“
„Budu opatrná,“ slíbila Gwyneth, lehce chytila provaz a ponořila
se do studny.
„Teď půjdeš ty,“ pokynul Tarquinovi Mark, když jim Gwyneth
poslala prostřednictvím provazu signál, že se jí podařilo dostat se do
chodby. „Malinda se nebude cítit dobře, dokud za ní nepřijdeš.“
„Já tam nepůjdu.“ Od vchodu do věže se ozvaly hlasy. Muži na
sebe pokřikovali, protože se v kouři neviděli. „Teď ty, pospěš si,“
houkl Tarquin a pošťouchl hocha ke studni.
„Zešílel jsi?“ zděsil se Mark. „Venku je celé vojsko! Nemůžeš…“
„Máš pravdu, nemůžu,“ přerušil ho Tarquin. „Farrars mě chce
zabít, Marku. Proto je tady, aby zabil mě.“
„A ty mu míníš dát, co chce.“ V očích mladého rytíře se objevilo
smutné porozumění, na něž byla jeho tvář příliš mladá.
„Ne, podaří-li se mi ho zabít,“ odpověděl Tarquin s hořkým
úsměvem. „Ale pokud se mi to nepodaří, zachráním alespoň
Malindu.“ Chytil Marka za paži. „Farrars se nevzdá a bude mě
pronásledovat až do konce, ale možná neví, že Malinda žije.“
„A až budeš mrtvý, přestane ji hledat,“ dokončil Mark.
„A Malinda bude v bezpečí,“ přikývl Tarquin. „Odvedeš ji
domů.“ Bude ho za to nenávidět a bude proklínat jeho jméno až za
hrob. Ale on se musí pokusit o její záchranu.
„Nechej mě jít s tebou,“ požádal ho Mark. „Dva jsou víc než
jeden…“
„Musíš zůstat s Malindou,“ poručil mu Tarquin. „Musíš ji
zadržet, aby se nevrátila za mnou. Teď si pospěš, ať si nedělají
starosti.“
Mark nevypadal šťastně, ale přikývl. „Svěřil jsi mi nejtěžší úkol,“
zamumlal. „Ona mě bude chtít zabít, víš?“ Tarquin přikývl a oba se
na sebe usmáli. „Šťastné pořízení, bratrance,“ řekl Mark a sevřel mu
paži. Pak zmizel ve studni.
Tarquin chvíli počkal, a když byl Mark pryč, sehnul se nad
studnu. Pamatoval si, že na stěně je páka, na niž v dětství nedosáhl –
ano, byla tam. Zatáhl za ni a voda začala mizet.
„Brzy, „ zdálo se mu, že volá z hlubin hlas jeho matky. „Brzy, má
lásko, budeme jako jeden.“
„Ne, pokud to dokážu,“ zamumlal a narovnal se. Tasil meč,
protože na schodech uslyšel klapot bot. „Ne, pokud zvítězím.“
***
Malinda stála v kruhové jeskyni ze stříbřitě černého kamene.
Stěny, strop i podlaha byla hladké a lesklé jako sklo. Povrch kamenů
pokrývala vyrytá slova v jazyce vil, která nebylo možno v tančícím
světle přečíst… Jak to, že je tady světlo? Dvířka ze studny vedla do
tůňky, která byla uprostřed této jeskyně. Malinda stála na jejím
okraji. Ze středu tůňky vycházela oslnivá záře. Bílé světlo se linulo z
obrovské hloubky a svým jasem osvětlovalo kouzelnou jeskyni.
„Sestro,“ zamumlala Malinda a natáhla ke světlu ruku.
„Je ti teplo, má paní?“ zeptala se Gwyneth, napřímila se a
ždímala si vodu ze sukně. „Tyhle jeskyně jsou pro lidské bytosti
chladné.“
„Je mi dobře.“ Za chvíli tu bude Tarquin a zahřeje ji. Dotkla se
stěny a špičkami prstů pohladila starobylé runy, ostré tak, jako by je
právě někdo vytesal. Její kámen ve tvaru srdce byl ze stejné horniny,
alespoň to tak vypadalo. Bude tvrdá jako diamant. „Kdo to vytvořil,
Gwyneth?“ zeptala se Malinda a zachvěla se. „Kdo vyryl tahle
slova?“
„Duch si vybudoval ve skále soustavu jeskyní,“ odpověděla
Gwyneth. „A co se týče rytin, říká se, že jsou také jeho dílem. Ale
někteří tvrdí, že je v dávnověku vytvořily ženy z věže a zaznamenaly
tak svá kouzla.“
„Takže to jsou zaklínadla?“
„Zaklínadla a příběhy, jak říkala tvoje babička.“ Gwynethin hlas
zněl smutně. „Studovala je a pak je přepsala do své knihy.“
„Tu knihu jsem ztratila.“
Mark proplul dvířky a vzápětí se vynořil před Malindou. „Mohl
sis svléknout brnění,“ popíchla ho.
„Mohl,“ zamumlal a zabouchl dvířka.
„Marku, počkej,“ protestovala Malinda. „Tarquin…“
„Tarquin nepřijde,“ oznámil jí se smutným výrazem ve tváři.
„Chce se utkat s Farrarsem.“ V očích mu zářila sympatie. „Vybral si
to, Malindo.“
„Ne!“ Malinda chtěla bratra odstrčit a prsty jí sjely po vlhké
drátěné košili. „On si nemá co vybírat. Nechej mě jít…“
„Ne, Malindo.“ Chytil ji oběma rukama, aby se mu nevytrhla.
„Nechej ho být…“
„Ne!“ vyškubla se mu a vší silou do něho narazila, ale on se ani
nepohnul. „Marku, prosím…“
„Nemohu, drahá.“ Objal ji a chvíli s ní zápolil. „Víš, že nemohu.“
Najednou byla v jeho pažích bezvládná a Mark uvolnil sevření.
Zjistil, že pláče. „Budeš v bezpečí,“ uklidňoval ji. „Chce, abys byla v
bezpečí.“
„Ubohé děvče,“ vzdychla Gwyneth a pohladila ji po vlasech.
Ne, pomyslela si Malinda, již ovládl vztek. Nebudu taková, jakou
mě chcete. Sebrala poslední zbytky sil a odstrčila Marka od sebe.
„Nebude si kvůli mně vybírat smrt,“ křikla a vrhla se do chodby,
která vedla do labyrintu dalších jeskyní.
„Má paní, buď opatrná,“ varovala ji Gwyneth, ale v očích měla
porozumění.
„Postarej se o bratra,“ odpověděla Malinda. „Drž ho v bezpečí.“
Než stačil Mark zareagovat, otočila se a rozběhla se co nejrychleji.
„Malindo, ne!“ vykřikl Mark a skočil k průchodu. „Kam vede ta
chodba?“ zeptal se Gwyneth.
„Je to marné,“ odpověděla mu víla. „Ztratil by ses během chvilky
a už nikdy bys nenašel cestu zpátky.“ Položila mu ruku na rameno.
„Ale víla svoji cestu najde.“
Lisbet stála na přídi Falconu a zoufale prohledávala zrakem
pobřeží, neuvidí-li obrys hradu Falconskeep. V ledové bouři ztratili
kurz a Davidovy mapy pobřeží byly nedokonalé. „Podívej se
tamhle,“ řekl David, položil jí ruku na rameno a otočil ji správným
směrem.
„Dým,“ vydechla. „Tam hoří.“
„Je dost hustý, mohla by to být vesnice,“ promluvil první lodník
a poškrábal se na zarostlé bradě. „Že by se Irové dostali tak
hluboko?“
„To si nemyslím,“ odpověděl David mírně. Nad útesy poblíž
sloupu dýmu kroužilo velké hejno ptáků. Je tam hrad, který hledají?
Náhle jeden z ptáků opustil hejno a zamířil k lodi. Snášel se dolů
se zřejmým úmyslem. „Rufusi!“ vykřikla Lisbet, když zakroužil
nízko nad palubou. Námořníci se rozběhli na všechny strany. „To je
Rufus!“ Natáhla paži a sokol jí usedl na zápěstí. „Je tady, Rufusi?“
zeptala se tiše a pohladila ptáka po měkkém peří na hrudi. „Našel jsi
Malindu?“
„Jestli ano, potřebuje pomoc,“ prohlásil David. Loď se mírně
otočila a všichni najednou uviděli hrad s věží částečně zahalenou
kouřem. Na pláži bylo vojsko pod vlajkou s černým křížem na zlatém
poli. „Světlo kříže.“
„Ach ne,“ zaúpěla Lisbet a Rufus znovu vzlétl. „Farrars!“
„To je ten muž, který chce zabít kapitána?“ zeptal se první
lodník. „To je jeho vojsko?“ usmál se. „Měla by ses za něho pomodlit,
milady.“ Pohlédl za sebe na námořníky, kteří už spouštěli na vodu
čluny. „Nastanou mu nesnáze.“
Tarquin srazil dalšího vojáka ze schodů a probojoval se nahoru.
Měl výhodu, protože schodiště bylo tak úzké, že tudy mohl projít jen
jeden muž. Navzdory kouři se pohyboval s jistotou, protože znal
cestu. Ale když se dostal do hodovní síně, vojáci poznali, že není
jedním z nich, a ze všech stran ho obklíčili. Falconskeepský meč se
jasně blýskal v temnotě a Tarquin jako by se bil ne s jednotlivými
muži, ale se storukým netvorem. Sekal kolem sebe, oslepený ohněm a
vztekem. Hodovní síň byla kruhem plamenů, drolící se zdi žhnuly.
Když se probil ke křížové chodbě, napadlo ho, že ho asi chtějí živého.
Přes řinkot mečů slyšel, jak na sebe vojáci křičí, a vnímal i svůj hlas
řvoucí nenávistí. Ale nenechá se chytit. Buď se dostane k Farrarsovi,
nebo zemře. Najednou se mu do ramene zařízlo ostří až ke kosti.
Zavyl bolestí, ale nepřestal se bít, ani nezvolnil. Byl démon, bolest
byla život.
Náhle se svět rozjasnil – Tarquin byl na nádvoří. Už neviděl
plameny, ale vojáků bylo mnohem víc a byli lépe organizováni.
Rozbořená brána starého hradu se na něho šklebila jako bezzubá
ústa a ledem pokryté kameny mu klouzaly pod nohama. Najednou se
na něho ze strany, kde měl zranění, vrhl rytíř v drátěné košili.
Tarquin sevřel meč oběma rukama, napřáhl se udeřil mečem naplocho muže do hlavy tak silně, že mu odlétla přilbice. „Farrarsi!“
vykřikl, znovu se rozehnal a usekl muži hlavu. „Zbabělce! Kde jsi?“
Malinda vyšla z jeskyní do chaosu. Na pláži byla spousta vojáků.
Farrarsovi rytíři bojovali s jinými muži, kteří přijeli na člunech.
„Tarquine!“ vykřikla, když se jí pod nohy svalili dva zápasící. Byl to
rytíř ve zbroji a námořník a oba měli v ruce dýku. „Co se děje?“
Malinda se otočila k oceánu a uviděla loď, jejíž plachta se sokolem se
třepotala ve větru. Tarquinova loď – to jsou Tarquinovi muži!
Zázrak! Přiložila si dlaně k tvářím a rozesmála se. Do očí jí vstoupily
slzy radosti.
„Dobrý den, Malindo.“ Něčí ruka jí sevřela paži a na krku ucítila
chladnou ocel. „Kde ses tady vzala?“ Malinda se nemohla otočit, ale
hlas bezpečně poznala. „Chytrá dívka,“ zašeptal Farrars tiše a téměř
potěšené. Vnímala, jak se chvěje. „Tak ty jsi utekla?“
„Pusť mě,“ vyslovila, klidná jako smrt.
„Nebuď hloupá,“ obořil se na ni. „Kde je ten ďábel, tvůj
milenec?“ Neodpověděla a on jí přitiskl ostří ke krku těsněji. Pocítila
ostrou bolest, která jí vehnala slzy do očí, a na hrdle ucítila tenký
pramének krve. „Nenuť mě, abych tě zabil.“
„Už jsi to udělal,“ řekla chladně. „Vzpomínáš?“
Z útesu nad bitevním polem se najednou rozlehlo troubení.
Pokusila se otočit hlavu, aby se tam podívala, ale Farrars ji držel
příliš pevně. „Pojď, má nejdražší,“ řekl a táhl ji pryč.
Alista se cítila špatně. Pozorovala bitvu z relativně bezpečné
vzdálenosti z útesu, který se vypínal proti věži. Willova družina
zasáhla do bitvy, v níž bojovali Farrarsovi vojáci proti skupině mužů,
kteří zřejmě patřili k Tarquinovi. Věž hořela a pohled na ni přenesl
Alistu do nejhorší chvíle jejího dětství. Její matka je mrtvá… Malinda
zemře. Přišli příliš pozdě.
„Tiše, malý ptáčku,“ promluvil najednou vedle ní ženský hlas a
Alista spatřila průsvitnou postavu se závojem zlatých vlasů, jakoby
utkanou z ranní mlhy. „Ještě to může dopadnout dobře.“
„Mami?“ zašeptala, protože se bála promluvit hlasitěji. Skoro se
neodvažovala dýchat. Vídala matku lak často ve snech… Ale
teď byla vzhůru.
„Pojď,“ vyzvala ji Blanche a vzala ji za ruku. Její dotyk byl teplý
jako sám život navzdory chladnému Světlu, které jí procházelo. „Ještě
je třeba hodně toho udělal.“
Tarquin ještě stále bojoval. Podařilo se mu doslat se na několik
kroků k bráně. Ale byl už unavený. Měl několik zlých zranění, kromě
rány do ramene utržil další do hrudi B do nohy a kožené brnění měl
nasáklé krví. Ale Farrars byl blízko. Tarquin to cítil. Muži, s nimiž se
bil, se kolem něho stahovali do kruhu a bylo jasné, že ho nechtějí
zabít. Vytvářeli kolem něho hradbu jako kolem medvěda nebo
divočáka. První lov zažil na Brinlawu. Will mu věnoval kopí na
divočáka…
Jeden voják udělal krok dopředu a Tarquin mu proklál hruď
falconskeepským mečem. Zarazil mu ho až po jilec a připíchl ho k
zemi. Ale když se sklonil, aby meč vytáhl, muž se zkroutil a zasáhl
Tarquina dýkou do žaludku.
„Dobrý bože,“ zamumlal Tarquin, zapotácel se a padl na kolena.
Toho chlapce na Korsice zabil stejně, díky náhodnému pádu. Ten
mladý šílenec byl Farrarsův syn. Tarquin se pokoušel postavit, ale
nohy měl slabé a tělo těžké jako z mramoru. Popadl meč, aby ho
vytáhl z těla mrtvého, a málem znovu upadl.
„Tarquine!“ Vzduch prořízl Malindin výkřik. Tarquin vyděšeně
vzhlédl a uviděl Malindu ve Farrarsově sevření.
„Ne,“ vykřikl a svět mu zčernal před očima. Jeho láska je v
nebezpečí.
„Pustím ji,“ řekl Farrars. Vypadá tak obyčejně, pomyslel si Tarquin,
kromě očí. Farrarsovy oči hořely plamenem. „Zemři, démone, a
Malinda bude žít.“
„Ne,“ křikla Malinda. Neplakala, nebála se. Vlastně se mírně
usmívala. „Nemůže mě přinutit žít,“ pronesla klidně. Věděla, co má
dělat. „Něco jsi mi slíbil, má lásko, „ pokračovala jazykem vil a věděla,
že v této chvíli jí její milý rozumí. „Dokonce i kdybychom zemřeli…“
Tarquin se usmál, opět ho porazila. Sevřel meč a poslušně
odpověděl. „Jsem tvůj otrok.“
„Dost,“ nařídil Farrars. V hlase mu zazníval strach. „Zemři,
démone, a ona bude svobodná.“
„Já jsem svobodná,“ řekla Malinda a zavřela oči. Cítila, že
přichází změna. Nad hlavou se jí rozkřičeli sokoli. Volali její jméno.
Bude to trvat jen chvíli.
„Pojď ke mně,“ vyzval ji Tarquin a jeho oči se zahleděly do jejích.
Přišel jsem pro tebe, vyslovil najednou nejpravdivější slova, která kdy
slyšela.
„Jsem tvůj otrok,“ řekla. Pak jí hlava klesla a tělo se sesulo k
zemi. K nebi vyletěl sokol.
„Ne!“ Farrars odhodil Malindino neživé tělo a zalkal jako žena.
„Čarodějnice!“ zařval, když mu sokol proletěl nad hlavou a uhodil ho
křídly do tváře. „Zabijte to!“ Divoce se ohnal nožem, ale sokol se mu
snadno vyhnul a zakroužil kolem něho.
Tarquin vstal. Pohled na Malindiny oči, bez života zírající k
obloze, mu dodal novou sílu. Sokol kolem něho proletěl a on se
napřáhl a vrazil meč Farrarsovi do srdce. „Ne!“ uslyšel ženský
výkřik. Byl to hlas, který znal a miloval, ale nezáleželo na něm. Teď
nezáleželo na ničem. Padl na Farrarse a svojí vahou ho povalil. Otočil
mečem v ráně, aby nic nenechal náhodě, a pak se z Farrarse odvalil.
Svět se s ním zatočil. Smrt byla tak blízko, že ji cítil ve vzduchu, vzdát
se jí bude snadné. A ještě musí splnit jeden úkol. Pustil meč a posadil
se. Sokol se snesl na zem vedle něho a on sáhl po té krásné bytosti, s
peřím barvy roztaveného zlata. Pták vykřikl a byl to vzteklý křik,
podobný lidskému hlasu.
Slíbil jsi…, pamatuj na svůj slib. Vzal sokola do náruče, přitiskl si
ho k hrudi a plazil se tam, kde leželo Malindino tělo. Dokonce i
kdybychom zemřeli…
Dotkl se jejích úst a projela jím bolest daleko silnější, než jakou
mu působila zranění. Ta žena předtím mluvila, tiskla se k němu…
Najednou se objevila Alista. Běžela k němu a vedle ní se vznášela
lady Blanche. Ale Tarquina už nemohlo nic zastavit. Dal slib. Vzal
dýku, která ho zranila a byla ještě potřísněná jeho krví. Dotkl se
Malindiných vlasů, zavřel jí nevidomé oči a zavzlykal jako dítě.
„Nechci to,“ mumlal si tiše. „Poruč mi, ať přestanu.“ Ale Malinda
měla oči zavřené a nedýchala. Sokol mu slétl na rameno a něžně se
dotkl jeho ucha.
„Tarquine, ne!“ vykřikla Alista sotva popadajíc dech. Běžela tak
dlouho, byla tak unavená, a přece ho nemohla zastavit. Tarquin
uchopil ptáka a probodl mu dýkou hruď. Jeho výkřik byl stejně
srdceryvný jako křik ptáka. Sokol se nebránil, složil křídla a stulil se
mu do náruče. „Ne,“ rozplakala se Alista a klesla na kolena.
„Počkej,“ zašeptala Blanche a zmizela v mlze.
„Počkej,“ zašeptala Malinda a otevřela oči. Pocítila bolest, jak se jí
znovu dostal do žil život. Byla naživu, mohla se pohybovat!
„Tarquine…“ Její milovaný ležel vedle ní zbrocen krví a ona se k
němu sklonila a zachvěla se hrůzou. „Tarquine, zůstaň se mnou.“
Tarquin si pomyslel, že snad sní. Bytost, kterou zabil, nemůže žít.
Takové milosrdenství není možné! Ale Malinda byla tady, jeho anděl
proléval skutečné slzy a on stále cítil bolest. Tohle nemůže být nebe,
ani peklo. „Malindo…“
„Zůstaň se mnou,“ nařídila mu. Políbila ho na ústa a ucítila na
nich krev. „Zůstaň se mnou.“ Zavřel oči. „Tarquine!“
„Bude v pořádku,“ řekla Alista a přistoupila k nim. Malinda
vzhlédla a nemohla věřit svým očím.
„Mami!“ Pevně Alistu objala. „Mami, pomoz mi, prosím.“
„Pomohu, drahoušku,“ uklidňovala ji Alista. „Všechno bude v
pořádku.“
25. kapitola
Bitva zuřila až do odpoledních hodin, ale Brinlawovo vojsko
nakonec zvítězilo. Farrarsovi rytíři ztratili po smrti svého vůdce
odvahu a vzdali se. Byli obklíčeni a odzbrojeni. David s velkým
úsilím přesvědčoval Tarquinovy námořníky, že není vhodné krást
rytířům brnění ani je brát do zajetí s vidinou výkupného. S
Brinlawovou pomocí se mu to nakonec podařilo. Mark zůstal jako
zázrakem nezraněn. Vyšel z věže jen několik minut po Tarquinovi a
probojoval se na pláž. Když už nehrozilo žádné nebezpečí, poslal
David k lodi člun pro Lisbet. Sotva uviděla Marka, propukla v pláč a
vrhla se mu do náruče.
Ale Malinda nic z toho neviděla. Byla s vílou Gwyneth a matkou
v Gwynethině chatrči a snažily se kouzly pomoci Tarquinovi.
Zranění na noze a na rameni byla vážná, ale dala se snadno sešít a po
jednoduchém zaříkávadle přestala krvácet. Ale rána v žaludku
vyžadovala mocnější kouzlo.
„Zvládneš to, Malindo,“ zašeptala Alista, položila dceři ruce na
Tarquinovo břicho a přitiskla je na krvácející ránu. „Zopakuj ta slova
znovu.“
„A co když je říkám špatně?“ zeptala se Malinda, neboť strach jí
odnímal sílu. „Nemáme knihu. Co když si to kouzlo nepamatuješ
správně?“
„Ale pamatuji,“ přesvědčovala ji Alista. „Věř mi, to nemohu
nikdy zapomenout.“
„Pak je chyba ve mně,“ trvala na svém Malinda. „Moje kouzelná
moc není dost silná. Co když to kazím sama?“ Ještě nikdy necítila
takové pochybnosti a výčitky. Vložila dlaň přímo do Tarquinova
zranění, jak jí matka poručila, a začala zpívat léčivé kouzlo.
Když skončila, cítila, jak slábne, jako by byla sama zraněná. Ale
Tarquinovi se nevedlo o nic lépe. „Umírá,“ vyslovila těžce, jako by
byla opilá. „To je moje vina. Nepůsobí to.“
„Působí, drahoušku,“ ujistila ji Alista. Když kdysi dávno
odříkala stejnou kouzelnou formuli, aby uzdravila svého manžela,
padla vysílená na písek pouště. Cílila veškerou vinu, kterou v sobě
nesl Will od chvíle, kdy vyrazil na křižáckou výpravu, společně se
strašlivým žalem a vztekem, který ho pronásledoval po smrti jeho
otce a sestry. Veškerá bolest jeho srdce ji málem zabila. O kolik horší
to musí být pro Malindu. Will prožil ve srovnání s Tarquinem
mírumilovný život. Ale Malinda byla silná, dokonce silnější, než
sama tušila. „Zvládneš to.“
„Nezvládnu.“ Malindě se v mysli rodily příšerné představy.
Viděla netvora, který vydechoval do tmy oheň. „Chci, aby přišla
Blanche. Potřebuji babičku, aby mi pomohla.“
„Nemůže,“ řekl Willie, stojící u nohou postele. Přišel už dřív, ale
všimla si ho jen Gwyneth, která ho pozdravila úsměvem. „Odešla,“
řekl. Malinda i matka se na něho otočily současně. „Zaujala tvoje
místo, když tě Tarquin zabil v podobě sokola,“ vysvětloval, jako by
šlo o nejběžnější věc na světě. „Také ji osvobodil.“
„Nádhera,“ zamumlala Malinda, která se ani nedivila, jak to, že
její malý bratr zná takové věci. „Je volná, já jsem volná, ale Tarquin
umírá.“
„Malindo,“ oslovil ji Willie a obešel postel. Jeho sestra byla bledá,
pohled měla divoký, byla vyděšená. Jaké je to, létat? toužil se jí zeptat,
ale neodvážil se. „Pomůžu ti,“ řekl místo toho. „Pověz mi, co mám
udělat.“
„Nauč mě, jak zabít draka,“ odpověděla hluše a očima se vpila
do tváře muže na posteli. „Nebo odejdi.“
„Jdi, drahoušku,“ pohladila hocha Gwyneth. „Nechej sestru v
klidu.“
„Mají pravdu, Willie,“ řekla matka a věnovala synovi unavený
úsměv.
Jak zabít draka, přemítal hoch a ustoupil od postele. Potřebuje
zvláštní meč. Náhle si na něco vzpomněl a rozběhl se k hradu.
Oheň už byl uhašen a nejníže postavení vojáci odnášeli z nádvoří
mrtvé. „Tvůj otec tady není, malý kapitáne,“ řekl jeden z nich s
přátelským úsměvem, jímž odhalil scházející zub. „Myslím, že je na
pláži.“
„Děkuji,“ odpověděl Willie. „Přišel jsem pro něco, co potřebuje
má sestra.“ Falconskeepský meč ještě ležel na místě, kde ho viděl,
když odnášeli Tarquina – na hromadě zbraní, které patřily mrtvým.
Chlapec se rychle rozhlédl, zda ho někdo nepozoruje, popadl meč a s
námahou ho za sebou vlekl do hradu.
Schody do věže byly zrádné a meč těžký. Ale čím níž Willie
scházel, tím se mu zdál lehčí, a když došel až dolů, nesl ho lehce, jako
by byl dospělý muž. „Nesu tenhle meč s vírou,“ zpíval v podivném
jazyce ze svých snů. Slova mu vycházela z úst bez přemýšlení.
„Použiji ho pro svou krev. „ Z otvoru studny stoupalo bílé světlo a
Willie se k němu přiblížil. „Dej mi moc sokola, „ zpíval a ponořil
zakrvavené ostří do vody. V zářivé bělosti se objevil karminový
filigrán. „ Obnov ji svým světlem. „ Paží mu procházelo chvění do
celého těla, ale hoch se nebál. Tohle bylo jeho právo, tuhle moc mu
propůjčila láska. „Děkuji ti,“ pronesl lidskou řečí, vytáhl meč z vody
a rozběhl se ke schodům.
Když se vrátil, narazil v přední místnosti chatrče na Lisbet. Vedle
ní stál vysoký cizince s dlouhými černými vlasy. „Kde se touláš,
příšerko,“ zeptala se ho laškovně a zamaskovala své starosti
smíchem. „Co zamýšlíš s tím mečem?“
„Musím… ho dát… Tarquinovi,“ odpověděl Willie, zadýchaný z
běhu.
„Tarquin nepotřebuje meč, drahoušku,“ řekla Lisbet a snažila se
mu zabránit, aby vešel do druhé místnosti.
„Nechej ho, Lis… Ach,“ vyhrkl cizinec a podíval se na Wil-lieho
černýma očima. „Kdo ví, co Tarquin potřebuje?“
Matka seděla na židli u ohně, ale Malinda byla stále na svém
místě a tiskla ruce Tarquinovi na břicho. „Potřebuje tohle,“ zvolal
Willie a přitáhl k ní meč. „Musí zabít draka.“
Malinda na něho chvíli překvapeně zírala. Ale zdál se jí tak
sebejistý a plný naděje! „Dobrá.“ Vzala meč do jedné ruky a druhou
nechala Tarquinovi na břiše. Nechtěla přerušit spojení, i kdyby jí
nemělo být k ničemu. Položila meč vedle svého milovaného a vložila
mu jilec do ruky. Tarquin teď vypadal dokonce hůř. Připomínal
mrtvolu pohřbenou se zbraní. Ale Malinda se najednou cítila lépe,
jako by se ve tmě rozzářila svíčka.
Tarquin pocítil, že má něco v ruce, a uviděl světlo, které
prosvítilo temnotu. Zdálo se mu, že už celé hodiny putuje slepý a
zmrzlý za nějakým hlasem. „Pojď,“ zval ho Tabbin hlas. Zněl mu v
uších jako tajemný sykot. „Je načase, aby se můj démon vrátil domů.“
Najednou Tarquinovi vyšlehlo z ruky modré světlo a on uviděl
draka, jenž ho ovíjel v tak důmyslných smyčkách, že by je nedokázal
rozmotat. Jeho šupiny měly barvu mědi a jeho oči byly zlaté. Modré
světlo vycházelo z meče, který Tarquin třímal v ruce. Ale nemohl
meč zvednout, protože netvor mu omotal paži těžkým ocasem. Na
zápěstí mu mířil drápem, na němž se třpytila kapka jedu.
„Vítej,“ syčela Tabby, proměněná v draka. Netvor vymršťoval
jazyk proti jeho tváři.,, Vítej doma, lásko. „Pokoušel se odpovědět, ale
slova mu uvízla v hrdle. Jeho hruď a krk ovíjely další smyčky
šupinatého těla. „Zabil jsi svoji vládkyni, „ zašeptal had. ,, Viděla jsem
to. Je mrtvá.“
„Ne,“ odpověděl Tarquin a měl pocit, že se dusí vlastními slovy.
„Malinda žije. Cítím ji…“
„To je jen iluze,“ vyštěkla Tabby a v této chvíli měla lidskou tvář,
ale hadí zuby. „ Jako ta hračka, kterou držíš.“
„Cože, tohle?“ Vší silou se napjal proti kličkám studeného
dračího těla a konečně zvedl meč. Drak ucukl a opět nabyl zvířecí
podoby. „Bojíš se ho, matko?“
„Je kradený,“ sykla Tabby a smyčka kolem zápěstí se utáhla.
Spousta smyček se mu najednou ovinula kolem nohou. „Nepatří ti.“
„To je dar.“ Osvobodil si druhou paži a sevřel meč oběma
rukama. Netvor vykřikl hrůzou. To nebyla jeho matka, ta byla už
dávno mrtvá. Ale on ještě žil. Malinda ho držela pevněji než tahle
příšera, držela ho srdcem. „Je to dar, který mi byl darován ze
svobodné vůle, ať si ho zasloužím, nebo ne.“ Zvedl meč a vší silou
sekl. Do tohoto pohybu vložil veškerý vztek, který v sobě měl. Drak
zařval a začal se divoce vlnit. Na Tarquina vystříkla horká krev.
Pak padal do tmy… Ne. Scházel dolů po schodech. Po
nekonečném schodišti scházel do nicoty, a čím níž kráčel, tím byl
menší. Meč v jeho ruce byl najednou měkký a teplý, byla to ruka,
Nanina ruka v jeho. Bylo mu deset a Nan byly čtyři. Scházeli dolů po
schodišti v Bruelu a jejich otec stoupal proti nim – ne, spíš se opilecky
potácel. „Nazdar, holubičko,“ vypravil ze sebe a pohlédl na Nan
malýma prasečíma očkama. „Chtěla by ses podívat do Londýna?“
„Ne,“ špitla Nan a couvla před ním. Pak si překřížila paže na
prsou, aby ji otec nemohl chytit za ruku, a skryla se za Tarquina.
„Chtěla bys vidět svého strýčka?“ dorážel Bruel. Sklonil se k ní a
pokusil se o úsměv, ale vyšla z toho jen grimasa. „Chceš se projet v
kočáře v pěkných nových šatech?“
„Jdi pryč,“ zaječela Nan.
„Bojí se tě,“ řekl Tarquin. „Nechej ji být.“
„Nestarej se o ni,“ obořil se na něho otec a udeřil ho tak silně, že
Tarquin upadl.
„Ne, to nesmíš!“ vykřikla Nan. „Mého bratra už víckrát
neuhodíš!“ Vrhla se s veškerou dětskou silou proti Bruelovi, který k
ní byl skloněný a navíc opilý. Šťouchnutí dítěte stačilo, aby se
zapotácel. Snažil se narovnat a něčeho se chytit, ale rovnováhu už
nezískal a vzápětí se řítil dozadu. Skulil se po schodech až dolů a
uhodil hlavou o podlahu. Ozvalo se křupnutí a byl mrtev.
„Musíme běžet, Tarquine,“ vykřikla Nan a chytila ho za ruku.
„Musíme pryč.“ Neodpověděl, protože vůbec nemohl promluvit.
Najednou začal růst a za okamžik z něho byl zase dospělý muž.
„Tarquine! Tarquine!“
„Tarquine!“ Skláněla se nad ním Malinda. Byla tak blízko, že by
ho mohla políbit. „Tarquine, prosím, probuď se.“
„Já jsem vzhůru.“ Otevřel oči a viděl, že Malinda má na tvářích
slzy. „Miluji tě,“ zašeptal a přitáhl ji k sobě, aby ji políbil.
„Miluji tě,“ odpověděla a rozplakala se. Ale cílila jen radost.
„Porušil jsi slib. Opustil jsi mě.“
„Ne, můj sladký anděli, neopustil jsem tě.“ Dotkl se její tváře
oslepený vlastními slzami. „A nikdy to neudělám.“
Alista se na ně chvíli dívala a pak vyklouzla ven. Will čekal s
ostatními v první místnosti. Opíral se o krbovou římsu. Ještě měl na
sobě špinavé a zakrvácené brnění. Když vešla, pohlédl na ni a ona se
na něho usmála. „Tarquin se probudil,“ oznámila mu a vrhla se mu
do náruče. „Oba budou žít.“
„Díkybohu.“ Pevněji stiskl a Alista pocítila na tváři jeho slzy. Ale
když ji nakonec pustil, oči měl suché a přísné. „Protože je mohu
vlastnoručně připravit o život.“
„Wille.“ Alista se snažila nesmát. „To nemůžeš.“
„Počkám do rána,“ řekl a přitiskl ji k sobě.
Ráno byl Tarquin už zase sám sebou. Rána v žaludku byla
vyléčená. „To bylo čarodějnictví,“ dobírala si ho Malinda, která mu
právě smyla poslední krvavou šmouhu, „to nejčernější čarodějnictví.“
„Mě nevyděsíš,“ odvětil. „Už jsem s tebou zažil horší věci.“
Náhle uslyšeli ode dveří hlasy. „Wille, ne,“ prosila Alista. „Potřebují
klid. Jsou vyčerpaní.“
„Možná jsou…,“ houkl Will a otevřel dveře ložnice. „Zdravím tě,
tati,“ řekla Malinda a vstala. Instinkt jí velel rozběhnout se k němu a
obejmout ho. Teprve teď si uvědomila, jak hodně jí otec scházel. Ale
zloba v jeho očích jí nahnala strach. „Tati, můžu ti vysvětlit…“
„Pochybuji,“ přerušil ji zamračeně. „Co bys mi chtěla říct?“
„Já… já nevím,“ zakoktala Malinda. Dopustila se vlastně všeho,
co jí otec s matkou zakázali, a ještě přidala pár hříchů, na které ani
nepomysleli. Vyústily ve strašné následky, jaké si rodiče ani
nedokázali představit. „Já… Je mi to líto, tati.“
„Ne, není,“ řekl Tarquin. Posadil se a díval se muže, který měl
právo potrestat ho. „Možná si myslí, že je jí to líto, ale není. Neví, co
cítí.“
„Tarquine!“ vykřikla Malinda zděšeně.
„A co ty?“ zeptal se Will.
„Já budu litovat celý život,“ odpověděl Tarquin. „Ale k ničemu z
toho, co se stalo, nedošlo mojí vinou.“
„Neopovažuj se…,“ vykřikla Malinda a podívala se na něho tak,
že mu ztuhla krev v žilách.
„Varoval jsem tě, že jestli mě uděláš kastelánem, obrátím
všechno naruby. Snažil jsem se ze všech sil dělat přesně to, o co jsi mě
žádal,“ začal Tarquin statečně. V očích mu tančily uličnické
plaménky. „Snažil jsem se chránit Malindu přede všemi, zejména
před ní samotnou, navzdory tomu, že ona se vždy postarala, abych se
cítil mizerně.“
„Malindo!“ Alista se káravě podívala na dceru.
„A pak, když už jsem si myslel, že jsem ji zkrotil, na mě použila
kouzlo, aby mě svedla,“ pokračoval.
Malinda pohlédla na otce a zbledla. „Tarquine FitzBrueli, jestli
okamžitě nezavřeš pusu…“
„Takže jsem odešel z Brinlawu, abych ji nezneuctil ještě víc,“
přerušil ji Tarquin. „A toho lituji.“ Chytil Malindu za ruku. „Nechal
jsem ji samotnou, navzdory tomu, co jsem slíbil, i přesto že jsem ji
miloval celou duší. Zachoval jsem se jako zbabělec, a ona za to
pykala.“ Jeho oči se setkaly s Malindinýma. „Ale nebyla to jen moje
chyba, že ne, lásko? Neříkalas to?“
„Říkala,“ zamumlala Malinda a stiskla mu ruku. „Ale nevybral
sis zrovna nejvhodnější chvíli, abys mi dal najevo, že se mnou
souhlasíš.“
„Gwyneth nám pověděla, co ti udělal Farrars,“ promluvil Will.
Jeho výraz změkl a pohladil dceru po tváři. „Ale oba nesete svůj díl
viny.“
„Ano, a já myslím, že znám dokonalý trest,“ vložila se do debaty
Alista s úsměvem. „Sňatek.“
„Oba budete trpět stejnou měrou,“ poznamenal Will a usmál se.
„To je spravedlivé.“
„Ano.“ Malinda se obrátila a políbila svého vyvoleného
navzdory tomu, že se rodiče dívali. „To zní opravdu spravedlivě.“
Epilog
Malinda FitzBruelová seděla na přídi manželovy lodi a četla
dopis z domova. V dálce zářil bělostný maják Alexandrie.
Jindřich se v záři smířil se syny, psala matka. Takže každý, kdo byl
považován za zrádce, je teď opět důvěryhodným a věrným přítelem koruny.
Jedinou výjimkou je královna. Tvůj otec říká, že Eleonora nezíská svobodu,
dokud bude její manžel naživu, a já mu věřím.
„Ubohá Eleonora,“ vzdychla si Malinda.
„To je zmatek,“ zamumlal Tarquin a začal se svlékat, protože si
chtěl zaplavat. Loď byla ukotvená v malém zálivu mimo městský
přístav, takže Tarquin se beze studu obnažil. Malinda jen zvedla
obočí a velmi se snažila, aby se nesmála. „Půjdeš se mnou?“ zeptal se
s výmluvným úsměvem. „Ne, děkuji,“ odpověděla vesele a otočila
stránku dopisu. „Odmítám být dnes nahá před posádkou.“
„Jen jsem to zkusil,“ podotkl s hranou lítostí a překročil zábradlí.
Mrkla na prvního lodníka a předstírala, že čte. Ale celou dobu se
dívala na Tarquina. „Jak roztomilé,“ zamumlala a vrátila se ke čtení.
Filip dostal hrad v Akvitánii, pokračovala Alista. Dál se přátelí s
princem Richardem, kterému zůstalo vévodství. Druscilla je na něho velice
hrdá.
Tvůj otec dostal darem pozemky Roberta Farrarse, jak v Anglii, tak i ve
Francii. Ruiny hradu byly strženy a pochybuji, že tam něco postaví. Nikdo z
naší krve by tam už nemohl žít, když víme, co ti tam Farrars udělal.
„Copak je ti?“ zeptal se Tarquin, když vyšplhal po žebříku
nahoru. „Jsi bledá.“
„Nic mi není,“ odpověděla Malinda. Skočil na palubu a vůbec se
nenamáhal nějak zakrýt. „Tarquine, tedy…“
„Čti si dopis,“ řekl a pohladil ji po bosé noze.
Francouzské statky muže jednou zdědit Willie nebo je dostane věnem
tvoje malá sestra Mary, četla dál. Daří se jí dobře a barva očí se jí mění z
modré v hnědou. Zdá se, že tato dcera bude podobná mně. Budeme z ní
muset vychovat velmi milou a dokonalou dívku, abychom zamaskovali
jakékoli nedostatky v jejím vzhledu.
„Co píše matka směšného?“ zeptal se Tarquin, který pozoroval
usmívající se manželku. „Nic.“
Tarquin chytil Malindinu nohu a začal jí masírovat jemný nárt.
„Nechej toho,“ nařídila mu, ale zasněný pohled jejích očí mu
prozradil, že si to vlastně přeje.
„Ne.“ Přejel jí prstem po lýtku. „Nejsem tvůj otrok.“
„Ale ano, jsi,“ usmála se Malinda a odložila dopis,, je to přesně
tak.“ Poklekl, aby měl tvář ve stejné úrovni jako ona, a Malinda ho
objala. „A na to nikdy nezapomeň.“
„Jak bych mohl?“ Políbil ji a věděl, že má v náruči ten největší
poklad. „Jako bych někdy mohl.“
nakladatelství OLDAG
Jayel Wylie
Nebezpečné Kouzle
Z anglického originálu THIS DANGEROUS MAGIC, vydaného
nakladatelstvím Pocket Books, New York 2002, přeložila Irena
Palová. První vydání. Edice Orchidej, svazek 41. Obálku navrhl a
zpracoval Zbyněk Janáček. Redakce Věra Slaninová. Vydalo
nakladatelství OLDAG 2007, jako svou 192. publikaci. Vytiskla Centa,
spol, s r, o., Brno.