O slavnosti v otcovskékm domě

Transkript

O slavnosti v otcovskékm domě
Blahoslavův dům 28. června 2009 (3. po sv. Trojici).
O SLAVNOSTI V OTCOVSKÉM DOMĚ
Čtení Písma sv.: Ez 18,21-23.29-32; 1J 2,1-3.
Text kázání: Lukáš 15,11-32
Řekl také: "Jeden člověk měl dva syny. Ten
mladší řekl otci: `Otče, dej mi díl majetku, který
na mne připadá.´ On jim rozdělil své jmění. Po
nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj
majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel
a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho
poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit
žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.
Tu šel do sebe a řekl: `Jak mnoho nádeníků u
mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu ke svému otci a řeknu mu:
Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem
už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako
jednoho ze svých nádeníků.´ I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a
hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.
Syn mu řekl: `Otče, zhřešil jsem proti nebi i
vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem.´ Ale otec rozkázal svým služebníkům:
Písně: Ž 85., 243., 649., 385., 487.
`Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte
mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí,
protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.´ A začali se veselit.
Starší syn byl právě na poli. Když se vracel a
byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal
si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to má
znamenat. On mu odpověděl: `Vrátil se tvůj bratr,
a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že ho zase má
doma živého a zdravého.´ I rozhněval se a nechtěl
jít dovnitř.
Otec vyšel a domlouval mu. Ale on odpověděl:
`Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil
žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle,
abych se poveselil se svými přáteli. Ale když přišel
tenhle tvůj syn, který s děvkami prohýřil tvé jmění, dal jsi pro něho zabít vykrmené tele.´ On mu
řekl: `Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co
mám, je tvé. Ale máme proč se veselit a radovat,
poněvadž tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije,
ztratil se, a je nalezen.´"
Marnotratný syn. Po staletí se to tak nadepisuje. I leckterou dobrou příčinu má takový nadpis. A přece je potřeba občas si vzpomenout, že synové jsou tam ve skutečnosti dva. – Jednoho z nich si to vyprávění ovšem chvíli
všímá víc. To, co ho potkalo, je jaksi viditelnější. Když se něco nepodaří, dokonce zle nepodaří, je to vidět víc. A
jemu se v životě cosi těžce nepovedlo. Vposledu se to asi dalo vnímat i jinými smysly než zrakem. Dny a noci už
trávil jenom mezi prasaty. Někdo ho možná i politoval, určitě si ho kdekdo ošklivil.
Když to v otcovském domě začalo, nic nebylo dopředu jisté. Pravda, postavení těch dvou synů nebylo stejné.
Jeden je starší, druhý mladší. Starší má výhody. Plynou mu z toho, že je prvorozený. Zdědí otcovský majetek.
Tomu mladšímu bude potřeba dát podíl. Bude na něm, aby se s tím osamostatnil, začal sám podle svého. Ani
jeden ani druhý to nakonec nebudou mít lehké. Starší se nadře na zděděném, mladší si bude muset dát práci, aby
uplatnil, co získal. Myslím, že ještě za časů mých prarodičů to tak nějak bývalo – dnes je leccos jinak. Ale beze
změny platí, že lidé nemají stejné postavení na startu. Pro někoho to bývá zřetelně těžší než pro jiného. A beze
změny platí, že je potřeba, aby ten znevýhodněný, ten neprvorozený, měl šanci začít.
Tak se to jevilo v otcovském domě. Otec dával najevo, že oba syny bere vážně v tom, jak jsou každý jiný.
Rozhodně se neprojevil jako lakomec, v rozdělení majetku pro syny byl velkorysý. Netrvalo to dlouho, a mladší
syn měl do samostatných začátků zřejmě velmi slušné vybavení.
To se to odchází do velikého světa. Najednou člověk má na to, aby si sám určoval pravidla. Pravidla otcovského domu jsou přece neúnosně sevřená, to každý prožil. Když odchází, je si jist: Tam přede mnou, tam to bude
podle mě. Však na to má. Dá si záležet.
Dočetli jsme se, že v tom velikém světě vedl rozmařilý život. Ježíš to tak vyprávěl. Byl dost důsledný? Neměl
marnotratného syna rovnou tvrdě pokárat? My přece rozmařilý život odmítáme. Prosím, abych se směl vyhnout
úvahám, kdy jde o odmítání a kdy třeba jde jenom o závist. Protiví se mi zaměstnávat se tím. Zůstaňme u toho,
že Pán Ježíš tu rozmařilost nehodnotí. Nechválí, neproklíná. Prostě se dovídáme, že kdosi nežil šetrně, nehlídal si
výdaje, možná špatně investoval – vím já? Sečteno a podtrženo, zbyla mu nakonec úhrnem nula, a to je
v pravidlech toho velikého světa mnohem méně než nic.
Nutí mě to myslet na lidi, kterým v uplynulém týdnu za jediný večer a noc skutečně nic nezbylo. Některým
museli lidé darovat i oblečení, i o to přišli. Nutí mě to myslet na ně a uvědomit si, jak je dobře, že při prosbách o
pomoc, se – snad až na opravdu malé výjimky neozývá škodolibost. Je dobře, když si odpustíme myšlenku, že
když někdo utrpěl otřesnou životní ztrátu, zavinil si to prý sám. A je dobře dát si nahlodat sebevědomí toho, kdo
prostě ví, že jemu se to stát nemůže.
Jsem si jist, že mladší syn tehdy měl jinou představu o tom, co chce. Těžko mě kdo přesvědčí, že to byl ve
skutečnosti horlivý příznivec zdravé výživy, tudíž chtěl jíst jenom to, co se hází vepřům. Možná jenom jedno se
mu splnilo tak, jak si to přál. Byl hodně daleko od otcovského domu. Všecko to tu bylo jinak.
Kdosi chvíli žil s jistotou, že stačí, aby se vzdálil pravidlům Božího slova. Stačí, aby si říkal, že tohle má už
dávno za sebou. Jenže čím víc si jich to říká, tím zřetelněji tu pak začne chybět ani ne tak náboženství, jako spíš
lidskost. Jako mezi občany té země, kam se marnotratný syn s veselou myslí dostal. A zjistil, že ovšem na něm
samém nikomu nezáleží. Bylo tomu tak už dřív. Když měl peníze, záleželo na jeho peněžence. Když o ně přišel,
záleželo pro změnu na prasatech. O vepře musí být postaráno. O lidi už ani tolik ne. Proč také? Jaká je asi tržní
hodnota kohosi, komu se všecko rozbilo, beze zbytku?
Jenže zrovna tam začnou vycházet na povrch pozoruhodné věci. Například prý: když člověk jde do sebe a
když se vrací, odkud vyšel, není to výraz prohry. Je to nová možnost, nová možnost nového života. Tam doma,
tam je vyhlížený a vítaný. Přednese sice vše, co si chystal jako kajícnickou řeč, ale otec odpoví od základu jinak.
Prý, pojďte, dáme mu to nejlepší, co tu máme. Začněte chystat slavnost. Bude hostina na oslavu toho, že se znovu začíná.
Otec, u něhož zjistíme, že celou dobu toho syna vyhlížel. Čekal, že přijde, a zdálky mu šel naproti. A syn,
jemuž nic nezbylo, je přijat jako vítaný, vzácný, kdeco je pro něj. Než se kdo nadál, je tu slavnost na jeho počest.
Vyprávěl prý pan katecheta dětem příběh o marnotratném synovi. A když jej s nimi opakoval, ptal se: Ale
děti, někdo z návratu mladšího syna neměl radost. Nelíbilo se mu to. Kdo to byl, děti? A děti říkaly: To bylo to
vykrmené tele, tomu se to nelíbilo. – Není to sice omyl, ale Ježíšovo podobenství zná ještě jednu postavu, které
se to zle nelíbí. Velmi výrazně tam jeden dává najevo: Tak tohle už je příliš.
Je to podobenství o marnotratném synu, ale vzpomeňme ještě jednou: ti synové jsou tam dva. Starší z nich
byl méně vidět, a také do té doby nepromluvil. Teď se to změnilo. Starší syn promluví. Je to řeč hořká, plná
zlých výčitek. Co se na tom otcovském majetku napracoval. A nikdy prý jsi mi za to nic nedal. Ani kůzle jsem
za to neměl. A přesně ví, jakých odporných nemravností se ten mladší bratr kde dopouštěl. Skoro jako kdyby ho
tam býval chodil pravidelně kontrolovat. Závist, ušlápnutost, ublíženost, křivda. Hořkost člověka, který nikdy
neudělal chybu, a nikdo ho za to neodměnil.
O dvou synech je to podobenství. A nejsem si vůbec jist, pro kterého z těch dvou to Pán Ježíš vyprávěl a
evangelista zapsal. Je to skoro, jako by se tu kdosi bál o toho staršího. Ten mladší, ten ztracený, našel cestu do
otcovského domu. Ten starší tam odmítá vstoupit. Mělo mu tam všecko patřit, ale on ví, že člověk si to přece
musí nejdřív něčím zasloužit. Třeba tvrdou dřinou. Nebo trpitelskou odříkavostí. Tolik let si nedopřál ani ždibec
radosti, ani chvíli, kdy by se z něčeho těšil. A teď má místo odměny být na stejné slavnosti jako ten marnotratný
bratr? To je mi pěkná spravedlnost.
Otec vyšel vstříc tomu staršímu a domlouval mu, aby neodmítal pozvání. Otec, který prosí syna, aby nebyl
uražený. Přikázat mu, ať jde do vlastního domu a raduje se, to se skutečně nedá. Ale také není jak změnit otcův
postoj vůči tomu mladšímu. Kvůli němu prý se patří radovat, slavit, veselit se. Kvůli záchraně toho, na němž už
nikomu nezáleželo.
Rád bych věděl, jak to dopadlo. Dal se starší bratr přemluvit a šel dovnitř? Podal tomu mladšímu ruku a přivítal ho doma? Dal si ukrojit telecí pečeně a nalít galilejského červeného? Rád bych věděl, jak to tehdy dopadlo, a
nevím to, protože záleží na tom, jak to dopadá jindy a jinde. Pokaždé tam, kde se sejdou dobří a špatní křesťané,
vyznavači a váhavci, lidé ctnostní a lidé se škraloupy – přijmou ti lepší ty horší? Přijmou zasloužilí ty, kterým
nic nezbylo? Jak to asi skončí?
Nevím. Víme jenom to, co tu Ježíš vyprávěl. Jedněm i druhým Otec vychází vstříc a říká: Pojďte přece dál. Je
to tu pro vás. Už se pro vás připravuje veliká slavnost.
Mocný Bože, ty pro nás zůstáváš tajemstvím nad všechno naše pomyšlení.
Prosíme tě o pokoru, abychom netvrdili víc, než jsi nám ukázal.
Dej, ať my sami nejsme překážkou těm, kdo se rozhodují hledat cestu zpět k tobě.
Nauč nás Pane vděčně přijímat darovanou milost a nesrovnávat se přitom s bližními vedle nás.
Dej, ať se k tobě vždy znovu navracíme ze svých jistot a sebeuspokojujících samot.
Prosíme za všechny nešťastné, kterým uniká, kolika dary jsi naplnil jejich ruce.
Děkujeme ti za rodičovskou lásku. Často jsme ji přijímali se samozřejmostí.
Přimlouváme se za ty, kdo opravdový domov nepoznali.
Naplň láskou rodiny, kde člověk nepociťuje, že je pro někoho drahý.
Prosíme, nauč nás žít tak, abychom si zasloužili důvěru svých dětí.
Milostivý Bože, přimlouváme se za lidi postižené přírodními katastrofami.
Ty sám potěš zarmoucené a posiluj všechny postižené, ať dokážou unést tuto obtížnou situaci.
Nám i naší společnosti daruj vynalézavost k účinné pomoci.
Pane náš Ježíši Kriste, prosíme za tvou církev, aby dokázala promluvit i naslouchat v pravý čas a nepřitakávala zlu.
Učiň z nás, Pane, radostné křesťany. A dej, ať nezapomínáme, že tvou mocí
i slovo, stisk ruky nebo naše neumělá modlitba mohou druhému změnit život.
Společně k tobě voláme: Otče náš
modlitba Petra Zakopala

Podobné dokumenty

Evangelium

Evangelium Pán Ježíš jim proto pověděl tento příběh: „Jeden bohatý člověk měl dva syny. Jednoho dne řekl mladší syn otci: „Otče, chci si začít dělat věci po svém. Dej mi peníze, které mám zdědit.“ Otec mu ted...

Více

10 - 06.03.2016 - Římskokatolická farnost sv. Mořice Olomouc

10 - 06.03.2016 - Římskokatolická farnost sv. Mořice Olomouc reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‘Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.’ On tedy rozděli...

Více

Z dnešního evangelia

Z dnešního evangelia podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‘Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.’ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno,...

Více