řevničovské koule aneb, jak jsem dostal chuť na borůvkový koláč z

ŘEVNIČOVSKÉ KOULE ANEB, JAK JSEM DOSTAL CHUŤ
NA BORŮVKOVÝ KOLÁČ Z MARSU
Řevničovské koule – můžeme je také nazvat džbánské koule – odborněji železité konkrece
(železivce). Místem výskytu těchto koulí je dle geomorfologického členění Džbánská vrchovina a
přesněji Řevničovská pahorkatina. Uloženy jsou v křídových pískovcích. Jejich stáří může být 60 až
25 milionů let.
Řevničovské koule
Chtěl bych nyní Vás, čtenáře Muzejního Věstníku, seznámit s místní řevničovskou raritou
opředenou pověstí, záhadou vzniku a možná i magií. Tyto koule znají zdejší rodáci již od pradávna
a ač se to nezdá, nebyly vyrobeny lidskou rukou. Nejčastěji je pojmenovávají Žižkovy koule. Proč
takový název? Koule prý Žižka používal při jakési bitvě u Řevničova. Tuto pověst musím ovšem
vyvrátit, protože bitva u Řevničova, která proběhla 9.6.1434 (Žižka už v té době nežil), vypukla tři
kilometry severozápadně od Řevničova v místě zvaném V lenesku (viz. foto).
V lenesku
Na tomto místě převažuje spongilit (opuka) a tyto koule se v této hornině nevyskytují. Navíc to
byla bitva čistě náhodná, kdy husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic pomstychtivě, z důvodu
napadení jeho hrádku v Řisutech, doběhl část vítězné koaliční armády vracející se domů po bitvě u
Lipan a svou zbrklostí, kdy opustil vozové hradby, přišel o 150 husitů, kteří jsou pohřbeni pod
kroučovským kostelem.To je tedy důkazem toho, že nemohli husité narychlo posbírat při své
horlivosti tyto koule, či zde dokonce vymodelovat tuto munici. Bitvu u Řevničova zdokumentoval
Bartošek z Drahonic, kronikář pocházející z rytířské rodiny sídlící na Karlštejnsku.
Samozřejmě jako bitevní munice mohly být tyto koule používány, a to třeba již v mladší době
kamenné (neolitu), kdy se na březích potoka Kačáku (Loděnice) objevují první stopy osídlení.
Tolik ke vzdálené minulosti.
A opět k řevničovským koulím. Jsou to železité konkrece, které mají tvrdou železitou slupku, kdy
slupka u větších konkrecí dosahuje až tloušťky dvou centimetrů. Uvnitř je křemičitý písek od bílé,
přes oranžovou až do rudé barvy v závislosti na barvě zdejších slínovců a jílovců. Velikostně
dosahují průměru od 1 do 30 cm. Konkrece jsou převážně kulaté, ale příroda je mocná čarodějka, a
proto se dají najít i velmi zajímavé tvary jako jsou slepence dvou a více koulí, či zdejší skvosty
Řevničovská Venuše a kamenné srdce (viz foto).
kamenné srdce, koule v řezu1, koule v řezu 2, Řevničovská Venuše
Jak jsem se dostal ke sbírání řevničovských koulí a jejich studiu, ač jsem naprostý laik? Svůj první
nález koule jsem kdysi bez zájmu vrhl při výběru brambor do nenávratna (po pěti letech jsem jsi
vzpomněl, kam asi dopadla a opravdu tam ještě byla, nelžu:) ). Po nějaké době mě ovšem zaujal
článek českolipských geologů, kde se pyšnili znovuobjevením českolipských bouřkových kuliček
(po bouřce, kdy je spláchl déšť, byly dobře vidět). Tyto kuličky byly podobné marťanským
kuličkám, nebo jinak podle dalšího názvu marťanským borůvkám (martian spherules nebo
blueberries). Proč borůvky? Protože na záběrech z Marsu, které pořídila sonda Opportunity v roce
2004, vypadají na místním povrchu jako borůvky na borůvkovém koláči a i barva konkrecí na
fotografiích je do modra.
Tyto českolipské kuličky se také podobají americkým koulím Moqui Marbles. Ale ten největší
startovní výstřel k mému zájmu o železivce vyprovokovala věta, že železité koule byly objeveny jen
na třech místech – Mars, americký Utah a Česká Lípa.
Začal jsem tedy hledat a seznamovat se blíže s těmito konkrecemi, jak povrchovým sběrem, tak i
drobnými výkopovými pracemi. Při povrchovém sběru jsem nacházel koule dotvořené s tvrdou
slupkou, ale náhoda dala tomu, že jsem mohl být při kopání výtahové šachty do sklepa až do
hloubky 2,5 metru (no náhoda, věděli, co hledám, a tak mě snadno přesvědčili k výpomoci : )).
Zhruba ve dvoumetrové hloubce jsem objevil koule, které nebyly zřejmě dotvořeny, protože jim již
v dnešní době chyběla určitá teplota nebo jistá složka gelu, která by je stmelila jako u koulí, které
jsou o několik metrů výš.( viz. foto).
výkopové nálezy - Řevničov
Následně jsem odeslal fotky řevničovských koulí do geologického ústavu Akademie věd ČR panu
Mgr. Jiřímu Adamovičovi, Csc., který je specialistou na pískovce a jejich proželeznění v Čechách.
Dále jsem fotky zaslal panu RNDr. Günteru Kletetschkovi (specialistovi přes magnetismus
železitých konkrecí a mimozemskou geofyziku) a Ph.D. a Dr. Marjorie A. Chan (profesorce
geologie a geofyziky na utažské univerzitě v Salt Late City), která prováděla v Americe výzkum
Moqui Marbles. Pan Adamovič a pan Kletetschka si přijeli ověřit mé nálezy a poznatky a převzali si
vzorky k dalšímu, již odbornému výzkumu. Při korespondenci s Dr. Marjorie A. Chan docházelo k
údivným reakcím na velikost řevničovských koulí. Zajímavostí je, že pro tuto geoložku je Řevničov
a Česká Lípa jedna malá lokalitka. Mimochodem lokalit s podobnými konkrecemi je v Čechách
ještě několik.
Pana Adamoviče a pana Kletetschku jsem požádal o odborné vyjádření k tomuto článku a o jejich
poznatky. Ale ještě předtím bych vás chtěl blíže seznámit s Moqui Marbles – americkými
konkrecemi – a s marťanskými borůvkami.
Moqui Marbles (viz foto) jsou staré zhruba 20 mil. let. Říká se jim také šamanské kuličky nebo
hopi kuličky, kdy název je odvozen od indiánského kmene Hopi. Tyto kuličky se používaly k
šamanským rituálům. Indiáni je měli ve svých příbytcích, aby je mohly navštěvovat duše
zemřelých. S trochou nadsázky, jak píší některé internetové servery, mají tyto koule (v páru mužské
a ženské), schopnost vydávat energii a ovlivňovat harmonii těla. Co ovšem koule řevničovské?
Někteří senzibilové tvrdí, že tyto nepotřebují být v páru. a že malé jsou mrštnější ve vydávání
energie oproti těm větším, které jsou údajně líné, ale když se rozjedou, energie z nich opravdu sálá.
Schopnosti senzibila ovšem nemám, takže informace nemohu potvrdit ani vyvrátit.“Taky si nyní
představujete ten energický pohyb“?
Ještě tedy něco k marťanským borůvkám (viz foto), které jak jsem již uváděl, objevila americká
sonda Opportunity v roce 2004. Tento nález byl spouštěčem k výzkumu kulovitých železitých
konkrecí v Utahu, v České Lípě a později tak trošku i v Řevničově :-). Výzkum způsobu vzniku
zemských konkrecí a podíl vody na jejich tvorbě měl dokázat, zda na Marsu bývala voda. Poté co
ovšem další sonda řízeně trefila Mars a objevila stopy vody, o další hloubější výzkum přestal být
zájem. Což je určitě velká škoda, nemyslíte?
Moqui Marbles
Martian Sphelures ( Blueberries)
Left image by Marjorie Chan and Brenda Beitler, University of Utah. Right image by NASA-Jet
Propulsion Laboratory-Cornell University.
MARŤANSKÉ BORŮVKY NA POVRCHU MARSU
foto: Courtesy NASA/JPL-Caltech
TISÍCE MOQUI MARBLES V UTAHU
Foto: článek GEOSPHERE
Geosphere 2006;2;324-332 doi: 10.1130/GES00051.1
Marjorie A. Chan, Clark M. Johnson, Brian L. Beard, John R. Bowman and W.T. Parry
Jak tedy vznikly zdejší koule? Vznikly geotermálními erupcemi, plynnými erupcemi, nebo přímo
erupcí sopečnou, anebo prostým průtokem vody horninou?
Nyní tedy pan Kletetschka a pan Adamovič s jejich názory a dílčími výsledky jejich výzkumu:
Pane Kletetschko:
Konkrece, o kterých čtete, jsou obestřeny tajemstvím, jak vznikají? Z čeho jsou tvořeny? Při
zkoumání mikroskopem či lupou zjistíme, že jsou to proželeznělá zrníčka písku, co se staly součástí
pískovcové horniny před dávnými lety, a to buď nafoukáním písečných dun anebo jako materiál
usazený řekou či velkou vodní plochou (jezerní, či mořskou). Ale co ten kulovitý tvar?
K pochopení jedné z hypotéz jejich vzniku si představme, že jsme uvnitř pískového pole. Písek je
jak nad námi, tak i pod námi a všude okolo nás. Taková písková moře, před tím než jsou erodována,
jsou naplněna vodou, tedy prostory mezi zrníčky vyplňuje dokonale voda. Voda je něco, co všichni
známe, ale pokud se podíváme na vodu podrobněji, zjistíme, že voda je zajímava tím, že obsahuje
různé množství rozpuštěných sloučenin. Pokud se chemie této vody maličko změní, z vody mohou
vznikat krystalky pevné látky, ale také třeba bublinky plynu. Dobře známe nasycenou bublinkatou
balenou vodu, kterou si kupujeme v samoobsluze. Je v ní spousta kysličníku uhličitého, jeho objem
může být několikanásobně větší nežli objem lahve, ze které vodu pijeme. Ale vraťme se k našemu
moři písku..
Jak se do písku dostane voda, tak je ze začátku bohatá na rozpuštěné plyny. Ryba by v takové vodě
klidně mohla plavat a vstřebávat kyslík v ní rozpuštěný. Za nějaký čas se ale tyto rozpuštěné plyny
z vody dostávají pryč, jak jsou zpracovávány buď mikroorganismy, nebo pomalu pronikají k
povrchu. Hlubší partie vody se stávají chudšími na rozpuštěné plyny a voda, která má najednou
prostor k rozpouštění jiných látek, začíná reagovat s železitými minerály. Voda v pískovém moři
začne mít v sobě stále větší obsah železa.
Nyní si představme, že voda v tomto pískovém moři klesá a stoupá v závislosti na tom, jestli je
sucho nebo jestli je hodně srážek. V případě, že je sucho, vodní hladina v písku postupně klesá.
Neklesá ale všude stejně, v případech, že je v písku nějaké větší tělísko, třeba kousek dřeva, voda
udělá kolem tohoto tělíska vodní kouli, zatímco všude v okolí voda klesá pod úroveň této vodní
koule. Jak tato vodní koule postupně vysychá, zvětšuje se v ní koncentrace solí železa a ty se
začnou srážet a vytvářet železité minerály. V případě konkrecí jsou to hlavně goetit, magnetit a
hematit. To, který minerál se vysráží, záleží na tom, kolik ještě ve vodě je rozpuštěného kyslíku.
Pokud je ho stále dostatek, vytváří se hematit a goetit. Když je kyslíku málo, vzniká magnetit.
Proč ale prevážně nacházíme kulové tvary konkrecí? Souvisí to s povrchovým napětím vody a s
minimálnim vypařovacím povrchem. Pokud při poklesu vodní hladimy zůstanou v pískovém moři
„mokrá tělesa“ nad postupně klesající hladinou (v důsledku sucha) vody, tato tělesa se vypařují
mnohem rychleji tam, kde je nějaký mokrý výčnělek. Tím pádem se při vypařování vytváří
dokonalé kulovité mokré útvary v pískovém moři a ve fázi, kdy dochází k téměř úplnému vysušení,
zbyde v písku kulovitý železitý útvar. Při budoucím zaplavení tento útvar bude už vždy
koncentrovat vlhkost a situace se bude opakovat s výsledkem stále intenzivnějšího proželeznění (viz
příklad pískovce v kopaném sklepě).
Gunther Kletetschka
Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy a Geologický ústav AV ČR, v.v.i.
Pane Adamoviči a co Vaše výsledky výzkumu?
Příkladem kulovitých železitých útvarů – železitých konkrecí – v písčitých horninách jsou takzvané
řevničovské koule o průměru několika centimetrů až prvních decimetrů. Upoutají dokonale
kulovitým tvarem, kterým připomínají dělové koule. Jejich původ je ale ve skutečnosti zcela
přírodní. Vznikají totiž přímo uvnitř červenavých arkózovitých pískovců (t.j. pískovců bohatých
živcem) karbonského stáří. Vedle výskytů přímo na povrchu ornice, většinou po vydatnějších
deštích, je tak můžete nalézt i přímo ve skále, v jejich „matečné“ hornině. Bohatá sbírka železitých
konkrecí z Řevničova a jeho jižního okolí, kterou shromáždil Oldřich Štefek, nám poskytuje
informace o jejich složení, tvarové pestrosti i o jejich vzniku.
Po rozříznutí typické řevničovské koule lze odlišit načervenalý střed konkrece se slabým železitým
tmelem, který se snadno vydrolí. Směrem k obvodu přechází do sytě červené nebo nahnědlé slupky.
Rentgenografickou analýzou, provedenou na Geologickém ústavu Akademie věd ČR byla v této
slupce zjištěna vysoká koncentrace minerálu goethitu – vodnatého oxidu železa (FeOOH). Goethit
zde obaluje jednotlivá zrna křemene a živců nebo dokonce zcela vyplňuje prostory mezi nimi.
Zdrojem železa byla samotná pískovcová hornina: do ní se už v době jejího vzniku dostaly různé
minerály obsahující železo, které ale snadno podlehly rozkladu. Železo z nich se vyloužilo do
podzemních vod a spolu s nimi putovalo horninovým masivem.
Nálezy vzájemně prorostlých konkrecí – jakýchsi dvojkoulí, činek a podobně – ukazují, že
konkrece vznikaly za současného zvětšování svého průměru. Prvotní železité sloučeniny,
pravděpodobně ve formě gelu, se nejprve nabalily na nějaké krystalizační jádro. Takovým jádrem
mohl být drobný úlomek uhlí nebo velké zrno živce. V důsledku neustávajícího přínosu železa
podzemní vodou se celý útvar začal „nafukovat“ a růst. Různé tvarové nepravidelnosti se tímto
růstem vyrovnaly a obvod rostoucí železité konkrece získal pravidelný, tedy kulovitý tvar. Poté, co
přínos železa už nebyl dostatečně silný pro další růst, se konkrece zafixovala ve stávajícím tvaru a
velikosti a železité gely se přeměnily na relativně stabilní minerál goethit.
Jiří Adamovič
Geologický ústav AV ČR, v.v.i.
Vážení čtenáři, jak se Vám tedy líbí Řevničovské koule? Také se Vám nechce věřit, že koule
nejsou vytvořeny lidskou rukou? Mají opravdu nějakou energii či magickou moc? Jaká vlastně
kouzla prováděli indiánští šamani s americkými Moqui Marbles? A co říkáte borůvkám z marsu?
Otázek a názorů na vznik koulí je a bude ještě spousta. I hypotézy pana Adamoviče a Kletetschky
jsou trochu rozdílné. Svět kolem nás je propleten pavučinami plnými záhad a já jsem rád,
že jsem Vás mohl seznámit s jednou takovou z okolí Řevničova.
Mimochodem chuť na borůvkový koláč jsem si spravil zhruba v půlce článku koláčem od naší
babičky, která umí ty nejlepší na světě :):):) .
Děkuji panu Kletetschkovi a panu Adamovičovi za odbornou část a Vám čtenářům za pozornost .
Oldřich Štefek
Řevničov
Tento článek byl vytvořen pro MUZEUM RAKOVNÍK. Článek byl publikován v ročníkovém
vydání Věstníku Muzejního spolku 2014.