Manifest ceskoslovenskeho vecera aneb dosla mi trpelivost

1150 Wien, Reichsapfelgasse 9/24
+43 1 920 70 48
+43 699 12 64 29 38
[email protected]
www.sebelova.at
ATU 62 19 74 01
Manifest československého večera aneb došla mi trpělivost
Československý večer (cz-sk-večer) se koná od podzimu 2003. Vznikl náhodou, nikdo nic moc
neplánoval. Z toho důvodu do dneška neexistuje exaktní definice. Když se mě lidé ptají, co to
vlastně je, říkám jim, že se jedná o setkání česky a slovensky mluvících lidí (žijících) ve Vídni (a
okolí), že se to odehrává v hospodě tak jednou za měsíc a že tam můžou přijít. Jsem si vědoma
toho, že tato definice je velice nekonkrétní. Pokusím se ji tedy konkretizovat:
1) Synonyma slova setkání jsou např. sraz, pokec, večírek, besídka. Někteří lidé pro
pojmenování takových akcí používají anglické slovo „networking“. Někdo to chápe jako
„seznamku“, „burzu pracovních míst“ atd. V podstatě mají všichni pravdu. Sem tam přijde
někdo udělat reklamu na nějakou jinou českou nebo slovenskou akci. I tu kulturní vložku
jsme tam už měli. Jednou přišel kouzelník (fakt), jeden ze stálých hostů někdy zahraje na
klavír. Po několika pivech se to většinou rozproudí, vykládají se vtipy a tragikomické
historky ze života. Viewegh by z nás měl radost. (To je důvod, proč tam chodím já. Miluji
český humor.) Poslední dobou se tam nějak rozmnožily diskuse typu: „Co řešís, vole /
krávo. To neřeš. Já bych to neřešil(a).“ Děti promiňte, já to řešit budu. Československý
večer není „dětský koutek“.
2) Česky a slovensky mluvící lidé jsou lidé, kteří jsou schopni komunikovat v českém nebo
slovenském jazyce. Národnost, státní občanství, kdo se kde narodil, jak dlouho žije v
Rakousku atd. nehraje roli. Na večer více méně pravidelně docházejí lidé, kteří se naučili
(pozor: NAučili, ne učili) mluvit česky. Prosím Vás neposílejte / nevoďte na večer lidi, kteří
umí česky nebo slovensky deset slov. Nehledejte za tím nějaký rasismus nebo
nacionalismus. Je to, jako kdybyste nadávali prodavačce v drogerii, že je nacionalistka,
protože v té drogerii neprodává boty.
3) Vždy uvádím adresu hospody, kde se setkání koná. Nestepujte mi, prosím, v noci před
barákem, v té Reichsapfelgasse 9/24 mám byt a kancelář. Najít hospodu, kde akceptují
rezervaci typu „někdy je nás patnáct, někdy dvacet, ale někdy je nás i třicet“ je velký
problém. Zimní řešení se už našlo. Zimní setkání se konají v „Kleines Wiener Café“.
Majitelem je Čech, servírka je Češka, vaří se tam česky a slovensky. Nevadí jim, že řveme
na celou hospodu, že protahujeme do půlnoci a že přijde neurčitý počet lidí. Vadí jim
pouze, že někteří lidé odcházejí bez placení. Letní řešení se ještě hledá. Všichni jsme se
shodli na tom, že chceme sedět na zahrádce v české hospodě. Nejvíce lidí hlasovalo pro
„Schweizerhaus“. Pokusím se to ještě jednou zorganizovat, ale jestli to zase bude na
žaludeční vředy, tak to vzdám definitivně. Problém spočívá v tom, že tam v létě mají
narváno a akceptují pouze rezervace pro konkrétní počet lidí (např. 20) a na určitou
hodinu (např. 19 hodin). Když v 19:15 nesedí u stolu dvacet lidí, tak přijde číšník a začíná
odnášet nadbytečné židličky. Já pak celý večer řeším židličky. Všechny mé snahy o
organizaci židliček ztroskotaly. Není to tím, že bych nebyla schopnou organizátorkou.
Když se cz-sk-večer koná ve Schweizerhausu, rozesílám pozvánku s žádostí o potvrzení
účasti. Dostanu asi padesát odpovědí, které si roztřídím do tří hromádek: hromádka
„přijdu určitě“, „přijdu možná“ a hromádka „nepřijdu“. Za ta léta jsem se naučila
odhadnout, kolik z těch lidí, kteří napsali, že přijdou určitě opravdu přijde (je to cca. 50%).
Pak k tomu připočítám svobodomyslné lidi, kteří potvrzení o účasti považují za
1
adr
tel+fax
mobil
e-mail
web
uid
omezování lidských práv. Vyjde mi pak nějaké číslo např. 18 nebo 28. Bohužel jsem se
ještě nenaučila předpovídat počasí. Když mi vyjde 18 a je hezké počasí, tak dorazí 30 lidí.
Když mi vyjde 28 a prší, tak dorazí 16 lidí. A já celý večer řeším židličky a naštvané číšníky,
kteří mi vynadají (všichni a několikrát), že jsem neschopná předem odhadnout, kolik
přijde lidí. Nemám to moc ráda, když mi někdo nadává a akceptuji to pouze od lidí, které
jsem si pozvala. Když mi někdo z hostů vynadá, že tři dny smrděl, protože se v hospodě
kouřilo, tak se omluvím. Omlouvám se i za to, že akci organizuji jen na večer, kdy mám
sama čas přijít. Vím, že je to ode mne velice egoistické. To víte, jsem jedináček.
4) Tak jednou za měsíc je opravdu velice nekonkrétní časový údaj. Sem tam někdo navrhne,
abych to organizovala častěji. Padl už i návrh, abych to organizovala na neděli odpoledne
v Schönbrunnu, aby mohly dorazit maminky (a tatínkové) s kočárky. Dlouhou dobu se
večer konal ve čtvrtek večer. Chlapi v tom hledali logiku a vypočítali si, že se to koná
každý třetí čtvrtek v měsíci a byli naštvaní, když pak seděli v hospodě jen dva. Pánové,
žádná logika v tom není. Já jsem ženská. Já prostě otevřu kalendář a dívám se, kdy mám
tak nějak přibližně za měsíc čas. Dlouho to tedy bylo ve čtvrtek večer. Já teď ve čtvrtek
večer nemám čas, protože mám pracovní termín. Nesnažte se o tom se mnou diskutovat,
ani půlhodinová diskuse na tom faktu nic nezmění. Momentálně pracuji od nevidím do
nevidím a těch volných večerů mám opravdu málo. Nemám ani čas odepisovat na emaily, kdy a kde se večer bude konat. Aktuální termín najdete vždy na mých stránkách:
www.sebelova.at/czskabend.html. Neptejte se mě prosím, jak se do té hospody
dostanete a jestli „ú šestka“ je tramvaj. Nejsem informační kancelář. A složte se, prosím,
alespoň jednou za čas každý po desetníku a zaplaťte mi jedno pivo. Uděláte mi tím
velkou radost.
Doufám, že na příštím večeru nebudu sedět sama ...
sylvie
2