Shaw_Druhe prechodne obdobi

POUZE PRO STUDIJNÍ ÚCELY POSLUCHACU PREDNÁŠKOVÝCH
KURZU EE 1 A DSE 1
Oxfordské dejiny starovekého Egypta
usporádal Ian Shaw
preložila Daniela Feltová
8.
2. PRECHODNÁ DOBA
(cca 1650-1550 pr. Kr.)
Janine Bourriau
2. prechodná doba je definovaná rozdelením Egypta - rozpadem na dve zeme. „Chci vedet,
nac je mi má síla. Jeden Velký muž sídlí v Avaride a druhý v Kúši, a každý z nich má svuj díl
Egypta, zatímco já tu sedím mezi Asijcem a Núbijcem.“ Tak si v Thébách posteskl poslední
král 17. dynastie Kamose (1555-1550 pr. Kr.).
2. prechodná doba zacíná opuštením rezidence v Lištu, ležícím 32 km jižne od Memfidy, a
prenesením královského dvora do Théb na jihu Egypta. Ukoncilo ji dobytí hlavního mesta
hyksóských králu Avaridy ve východní delte thébským králem Ahmosem. Tomu se podarilo
Egypt znovu sjednotit a zeme pak byla jednotná po 400 let. Tyto dve události delí zhruba 150
let. Posledním faraonem sídlícím v Lištu byl pravdepodobne Merneferre Aj (cca 1695-1685
pr. Kr.), protože byl posledním panovníkem 13. dynastie (podle seznamu králu uvedeného na
Turínském papyru). Nápisy z jeho vlády se zachovaly na monumentech v Dolním i Horním
Egypte. Dobytí Avaridy mužeme datovat daleko presneji, mezi 18. a 22. rok vlády Ahmose,
tedy v rozmezí let 1532-1528 pr. Kr. podle zde použité chronologie.
V prubehu pouhých šesti generací (pokud budeme za prumernou délku jedné generace
považovat 25 let) se odehrály hluboké kulturní a politické zmeny, ale vzhledem k tomu, že byla
zeme rozdelená, probíhaly na ruzných místech odlišným zpusobem i jinou rychlostí. Zdá se
tedy lepší nepojímat dejiny této doby jako jednolité vyprávení, ale spíše popsat jejich prubeh v
jednotlivých hlavních oblastech Egypta od severu na jih. Pri rozdelení na jednotlivé regiony se
mužeme rídit pouze dostupnými zdroji, ale vzhledem k mezerám v dukazech je docela dobre
možné, že zeme byla ješte více roztríštena, než si dnes myslíme. Teprve po zacátku války mezi
thébskými a hyksóskými králi, která se týkala celého Egypta, je možné popsat dejiny zeme
jednolitým vyprávením.
Mimorádným problémem jsou písemné prameny - ani ne tak pro jejich nedostatek, jako spíš
pro jejich nadbytek - ale velké obtíže nám ciní také zarazení toho, co nám ríkají, do rámce
archeologických dukazu. Mužeme je rozdelit do šesti kategorií: seznamy králu, z nichž je
1
nejdetailnejší hieratický papyrus známý pod názvem Turínský (sestavený z predchozích
seznamu v Memfide za vlády Ramesse II.); Manéthónova Aigyptiaka, dejiny sepsané ve
tretím století pr. Kr., jež se však dochovaly pouze ve fragmentech prejatých pozdejšími
kronikami; z této i pozdejší doby pocházející královské nápisy, zapsané za úcelem
„propagandy“ a tvorící práve proto živou a dramatickou mise-en-scéne; dobové soukromé
nápisy, zvlášte „pohrební životopisy“; administrativní záznamy, jak verejné, tak soukromé; a
konecne literární a vedecké texty, jako jsou Sallieruv papyrus I a Rhinduv matematický
papyrus. Tyto texty jsou samozrejme cenné za každých okolností, ale zpusobují mnoho
nejasností, nebot ty nejvýznamnejší z nich, tedy královské nápisy, se casto dochovaly vytržené
ze svého puvodního kontextu. Vetšina thébských královských stél se nalezla znicená ci znovu
použitá pri stavbe pozdejších budov, zatímco v Avaride se v monumentálních cihlových
stavbách hyksóských králu nenalezla ani jedna popsaná kamenná památka ve vrstve, do které
puvodne patrila.
I archeologické dukazy mají své vlastní lécky. K nejvetším patrí velké mezery zpusobené
bud to špatným stavem nálezu nebo nesouvislými vykopávkami. Dosud žádné lokality z této
doby nebyly odhaleny v centrální a západní nilské delte, ani ve stredním Egypte mezi Majjánou
a Dér Rífou. Pevnosti postavené ze sušených cihel v oblasti druhého kataraktu v Dolní Núbii
dokládají historii vztahu mezi Egyptem a zemí Kúš, ale po zahájení vykopávek z popudu
UNESCA v 60. letech minulého století byly památky pohrbeny ve vodách Násirova jezera.
Zbývá proto obsáhlá, ale velmi deravá slátanina informací. Regionální prístup k dukazum tedy
zdurazní stále se opakující téma egyptských dejin: rivalitu mezi Horním a Dolním Egyptem,
která vyvrcholila bitvou mezi panovníky Théb a Avaridy na konci 2. prechodné doby.
Avaridské teritorium
Otázkou, která leží v samotném srdci 2. prechodné doby, je povaha Hyksósu. Vetšina historií
cerpá z písemných pramenu, a ty - až na nekolik výjimek (napr. Rhinduv papyrus) - pocházejí
z egyptské strany. Neexistuje žádný hyksóský protejšek ke Kamosovým textum. Místo nich
však máme dukazy ze systematických vykopávek v jejich hlavním meste, Avaride (Tell edDabáa). Víme dnes, jak vypadaly jejich paláce, chrámy, domy a hroby a mužeme na nich
sledovat, jak se vyvíjela jejich kultura, ale Hyksósové nebyli jednotným nebo jednoduchým
fenoménem.
Tehdejším termínem pro odlišení lidí žijících v Avaride od ostatních Egyptanu byl název aamu.
Používal se dlouho pred 2. prechodnou dobou, stejne jako dlouho po ní (kupríkladu Ramesse
II. se takto vyjadruje o svých souperích v Kádeši) k oznacení obyvatel syrsko-palestinské
oblasti. Egyptologové tradicne prekládají výraz aamu jako „Asijec“ (tj. obyvatel západní
Asie). Termín Hyksós je naproti tomu reckou zkomoleninou egyptského hekau chasut,
„vládcové cizích (doslova. hornatých) kraju“ a oznacoval pouze asijské panovníky. Sám o
sobe nemel pejorativní význam, pouze oznacoval nižší postavení než meli egyptští králové, a
používali jej jak Egyptané, tak samotní hyksóští králové.
Tam, kde se dá zjistit etymologie, jsou všechna osobní a královská jména Asijcu žijících v té
dobe v Egypte odvozena ze západosemitských jazyku. Drívejší názory, že by se mohlo jednat
o Churijce nebo dokonce Chetity, se nepotvrdily. Ze Strední ríše se dochovaly cetné zmínky o
Asijcích: pracovali v ruzných zamestnáních, nekdy prijímali i egyptská jména a u Egyptanu si
vysloužili oznacení „Asijci“ (aamu). Zdá se, že tito pristehovalci byli migrantní delníci, ale nápis
panovníka 12. dynastie Amenemheta II. se zcela jasne vyjadruje o námorní válecné výprave
2
na pobreží Libanonu, jejímž výsledkem byl seznam válecných zajatcu, mezi kterými bylo i
1554 Asijcu. Tyto zprávy se shodují s archeologickými nálezy z Tell el-Habua, dokazujícími,
že východní hranice Egypta byla stejne silne opevnená jako jižní. Tell el-Habua je rozsáhlá
lokalita ležící na východ od Tell ed-Dabáa, osídlená od Nové ríše. Archeolog Mohammed
Maksoud nalezl pod vrstvou sídlište 2. prechodné doby zbytky velké stavby, pravdepodobne
pevnosti, soude podle tlouštky zdí. Podobne jako v núbijských pevnostech u druhého
kataraktu, i zde hlídky nepochybne vycházely do okolní poušte, aby do zpráv, které pak
posílaly do hlavního mesta, zaznamenaly pohyb všech lidí, kterí chteli „prejít hranici do
Egypta“.
Z Tell ed-Dabáa máme dukaz, že zde už na pocátku 13. dynastie existovala komunita Asijcu,
byt velmi poegyptštených. Je to ovšem jediný presvedcivý archeologický dukaz o populaci
Asijcu uvnitr Egypta (žijících odlišným zpusobem života než Egyptané) ze Strední ríše. V
textech té doby se také vyskytují zmínky o „táborech asijských delníku“.
Je pravdepodobné, že nejstarší sídlište v Tell ed-Dabáa, pocházející z 1. prechodné doby,
bylo úmyslne postaveno jako soucást obranného systému, který mel zajistit východní hranici.
Za 12. a 13. dynastie se sídlište velmi rozrostlo a jednu cást osídlili Asijci. Z rozvržení domu
(stavených podle syrského modelu) a ze skutecnosti, že hroby byly zacleneny do obytné cásti
místo toho, aby byly umísteny na hrbitove mimo osadu, je evidentní, že tato komunita nemela
egyptský charakter. Rozdíly jsou patrné nejen v materiální kulture, definované typem keramiky
a zbraní, ale také ve zpusobu pohrbívání, který je smesicí charakteristických rysu egyptských a
palestinských. Z jámy, kterou prokopali zlodeji do kaple jedné hrobky, pocházejí fragmenty
vápencové sochy sedícího muže nadživotní velikosti s vrhací tycí v ruce; umelecký styl a
oblecení nepochází z Egypta a velikost naznacuje, že se jedná o nejakou duležitou osobnost.
Zajímavé je, že nejvernejším protejškem této sochy je malá drevená figurka asijské ženy s
dítetem, nalezená v jedné hrobce v Bení Hasanu ze Strední ríše.
V další vrstve (d/1) je dobre zretelná kultura strední doby bronzové a v hrobech jsou pohrbeni
i osli, nekdy ve dvojicích. Mezi další nálezy patrí otisk válcovitého pecetidla severosyrského
typu, úlomky mínójské keramiky kamarského typu a zlatý pektorál se dvema psy stojícími
proti sobe, o nemž se také domníváme, že je mínójský. Tyto predmety spolu s „bežnými“
ukázkami dovezené keramiky strední doby bronzové a egyptských napodobenin potvrzují
smíšený charakter osídlení. Není ovšem snadné urcit puvod techto Asijcu - pokud ovšem meli
všichni tentýž puvod. Vrstvu asijské kultury do urcité míry znehodnocuje egyptská vrstva ležící
pod ní, nejvetší podíl má keramika egyptská (i když ve vrstve d/1 klesá její podíl z 80% na
60%). Administrativní aparát, soude podle titulu úredníku na skarabech, byl vybudován podle
egyptského modelu. Obdobné neegyptské prvky byly zaznamenány v nekterých lokalitách na
jihu Palestiny, napr. v Tell el-Ajjúlu, v syrské Eble a v Byblu (v dnešním Libanonu). Jelikož
mesto Tell ed-Dabaa cerpalo na konci Strední ríše své bohatství ze zámorského obchodu,
který se soustredil na levantském pobreží, z karavanních cest vedoucích pres severní Sinaj do
Palestiny ( a zrejme také z výprav do tyrkysových lomu), nemela by nás prekvapovat
výstrední kultura jejích obyvatel.
Tato kultura nebyla statická, ale rychle se prizpusobovala novým vlivum a opouštela staré.
To usnadnuje urcení každé vrstvy po stránce architektury, pohrebních zvyklostí, keramiky,
železných a jiných výrobku, ale nechává otevrenou otázku proc a jak docházelo k takovému
kulturnímu mísení a k tak rychlému vývoji. Podle jedné hypotézy se základní egyptská
populace cas od casu mísila s novým prílivem pristehovalcu, nejprve z oblasti Libanonu a Sýrie
3
a následne z Palestiny a Kypru. Jejich elita se ženila s místními Egyptankami. Tento názor
podporuje i predbežný výzkum lidských pozustatku, i když se zachovalo jen málo kostí.
Tell ed-Dabáa nám poskytla stovky artefaktu, které se jasne dají zaradit do známého období
II A-C strední doby bronzové v Sýrii-Palestine. Tento materiál se vyskytuje v devíti vrstvách
(H-D/2), jejichž horní a dolní hranici priradil rakouský archeolog Manfred Bietak k vládám
dvou egyptských králu Amenemheta IV. (1786-1777 pr. Kr.) a Ahmose (1550-1525 pr.
Kr.). Výslednou dobu 248-82 let vydelil devíti a každé vrstve pak priradil zhruba tricet let,
címž získal rámec absolutních dat pro své relativní postupné datování. Když však byla tato
data porovnána s lokalitami v Sýrii a Palestine, kde byly rovnež nalezeny predmety podobné
artefaktum z Tell ed-Dabáa, došlo k nekolika neshodám s již existující chronologií. Pro
vyrešení vzniklých ostrých debat bude treba radikálne zrevidovat nejen datování vrstev v Tell
ed-Dabáa, ale i metod použitých pri datování pro strední dobu bronzovou v celé oblasti
východního Stredomorí.
Pocátecní expanzi v Tell ed-Dabáa docasne zastavila epidemie. Na nekolika místech této
lokality nalezl Bietak velké spolecné hroby, kam byla tela mrtvých uložena bez nejakých
viditelných stop obradu. Pozdeji, tedy od vrstvy F, naznacují typy sídlište i hrbitovu méne
rovnostárskou spolecnost než predtím. Velké domy obklopené menšími, propracovanejší
budovy uprostred sídlište než na jeho okraji, sluhové pohrbení pred hrobkami svých pánu, to
všechno poukazuje na nadvládu bohaté elitní skupiny.
V tomto okamžiku historie mesta zacíná být zrejmé, že je totožné s písemne doloženým
hlavním mestem Hyksósu Avaridou. Nalezly se zde dva vápencové sloupky dverí, na nichž je
jmenován „dobrý buh, pán dvou zemí, syn Reuv podle tela, Nehesej“. Na popsaných
fragmentech z Tell el-Habua, Tanidy a Tell el-Mukdam jsou ješte další tituly a prídomky
tohoto muže, „oblíbence Sutehova, pána Avaridy, nejstaršího králova syna“. Poslední
prídomek je vysokou vojenskou hodností, ale neznamená, že jeho držitel byl skutecne „synem
krále“. Zmínka o bohu Sutehovi dokládá, že zde již existoval jeho kult a že byl místním bohem
Avaridy, jako byl Amon ochranným bohem Théb. Sutehuv kult se mohl vyvinout smísením
kultu, který již existoval v Héliopoli, s kultem severosyrského boha Baala-Sápána, který sem
zavlekli Asijci.
Nehesej je zapsán na seznamu Turínského papyru ve skupine, která bývá obvykle
ztotožnována se 14. dynastií a jejímž hlavním mestem byla - podle Manéthóa - Xois v západní
delte. Nehesej byl vysokým hodnostárem, který na krátkou dobu získal v Avaride postavení
krále (pocet roku jeho vlády neznáme). Byl to Egyptan, nebo snad Núbijec (což je doslovný
význam jeho jména); jeho nápisy nic jiného nenaznacují. Král, jemuž puvodne sloužil, snad
nadále vládl z Ictaueje poblíž Lištu, která byla opuštena až po r. 1685 pr. Kr., ale posledním
skutecne mocným králem 13. dynastie byl Sebekhotep IV. (cca 1725 pr. Kr.). Je
pravdepodobné, že po Sebekhotepove vláde vzala jednota zeme zasvé a zrejmým kandidátem
povýšení na nezávislé království bylo bohaté a mocné mesto Avaris.
Kam až sahala autorita krále Neheseje? Pokud se budeme rídit nálezy, kde se objevuje jeho
jméno, zahrnovalo jeho teritorium východní deltu od Tell el-Mukdamu po Tell el-Habua, ale
všeobecne rozšírený zvyk rozebírání a prisvojování starších monumentu ponekud komplikuje
situaci. Vzhledem k tomu, že jediné památky nalezené tam, kde puvodne stály, pocházejí z
Tell el-Habua a Tell ed-Dabáa, mohlo být jeho království ve skutecnosti mnohem menší.
Jeden z hrobu z 2. prechodné doby v Tell ed-Dabáa zrejme potvrzuje domnenku, že v
Avaride ješte existovala struktura egyptské byrokracie. Majitele hrobky identifikuje skarab na
jeho prste jako námestka pokladníka, aamu („Asijce“). Jeho hrobka byla neobycejne bohatá,
4
ale charakterizuje ji nekolik neegyptských znaku: telo leželo ve skrcené poloze (nikoli v
natažené, jak to bylo bežné u egyptských pohrbu), zbrane a hrncírské zboží jsou syropalestinského typu a pred hrobkou bylo pohrbeno pet nebo šest oslu. Za normálních okolností
by byl tak vysoký úredník pohrben v blízkosti svého krále a svuj život by strávil v okolí
královské rezidence, sídla vlády, kterým pro nej byla Avaris.
Pokud prijmeme rekonstrukci Turínského papyru od dánského egyptologa K. S. B. Ryholta,
ve všech sloupcích pridelených skupine králu, kde figuruje i Nehesej, je celkem 32 jmen, 17
ztracených jmen a dve mezery, z nichž jedna pokrývá pet predchudcu Nehesejových. Druhá
mezera pochází z rukopisu, podle nejž byl Turínský papyrus opsán a písar ji naznacil jako
mezeru neznámé délky.
U všech jmenovaných králu krome peti délka vlády budto schází nebo je kratší než jeden rok.
Krome Neheseje se jen tri z nich objevují i jinde: králové Nebsenre a Secheperenre na
nádobe a skarabu v uvedeném poradí, a král Merdžedefre, který je zobrazen na stéle
pocházející z jeho doby v doprovodu „nosice královské peceti, pokladníka Ranisoneba“.
Místo puvodu je nejasné, ale nekterí badatelé navrhují východní deltu, presneji Saft el-Hennu,
ležící asi 30 km severne od Tell el-Jahúdíje. Král je zobrazen, jak obetuje Sopduovi, Pánovi
východu - bohu, jehož polem pusobnosti byly pouštní cesty k Rudému mori a k tyrkysovým
lomum na Sinaji. Strediskem jeho kultu byla za 22. dynastie Saft el-Henna. Význam
Merdžedefreovy stély spocívá v tom, že potvrzuje existenci méne významných králu, nebot
dokládá, že jména králu 14. dynastie nejsou smyšlená, ackoli je nepravdepodobné, že
predstavují jednu rodovou linii králu vládnoucích po sobe z jednoho místa.
Nehesejuv nápis je prvním dokladem z té doby o rozpadu egyptského království. Podle
Bietaka spadá Nefertejova vláda v relativní chronologie v Tell ed-Dabáa do vrstvy F (nebo
b/3), odpovídající konci 13. dynastie. Od té doby až do dobytí Avaridy neovládal žádný král
celý Egypt. Z této doby se dochovalo pres 105 jmen králu a vetšina z nich pochází z
Turínského papyru. Muže to znamenat, že v Memfide se zaznamenávala jména všech králu, at
byla jejich vláda sebekratší a jejich moc omezená na sebemenší území. Ryholtova pracná
rekonstrukce poškozeného papyru, založená na sestavování vláken a textové analýze, nám
poskytuje mnohem souvislejší záznam. Podle nej jsou královská jména rozdelena do ctyr
skupin, které odpovídají Manéthóove 14. - 17. dynastii. 14. a 15. dynastie vládly ve východní
delte ze svého hlavního mesta Avaridy (i když 15. dynastie rovnež kontrolovala cást Egypta
jižne od Memfidy, viz níže), a strediskem 16. a 17. dynastie byly hornoegyptské Théby. I v
prípade, že prijmeme Ryholtuv zrekonstruovaný papyrus, jeho útržkovitá povaha stejne
umožnuje více než jednu interpretaci. Jednou z jeho nejspornejších a nejvýznamnejších
myšlenek je zaradit starší skupinu thébských králu do Manéthóovy 16. dynastie. Africanus,
nejpresnejší z excerptoru, popsal 16. dynastii jako dynastii „pasteveckých (hyksóských)
králu“, zatímco Eusebius je oznacuje za krále thébské. My se budeme rídit Ryholtovou
interpretací.
Existuje nekolik králu, jejichž jména se objevují na monumentech, ale nevyskytují se na
Turínském papyru (snad byli zapsáni na fragmentech, které se nedochovaly). Jedním z nich je
Sekerher, který užíval celou egyptskou titulaturu (tri z jeho peti jmen se zachovala), ale popsal
sám sebe jako heka chasut („vládce cizích kraju“); jeho nápis se zachoval na zárubni dverí
nalezené v Tell ed-Dabáa, kde byla opetovne použita v 18. dynastii. Bietak ho ztotožnuje se
Salitisem, jehož jméno se dochovalo v Josephove verzi Manéthóových dejin, kde je oznacen
za dobyvatele Memfidy.
5
Krome toho ovšem existuje ješte velká skupina asi 15 královských jmen, která se vyskytují
pouze na skarabech. Nekterá z nich jsou egyptská, nekterá západosemitská, a jsou
doprovázena prídomky jako „dobrý buh“, „syn Reuv“ a „vládce cizích kraju“. První dva
prídomky užívali egyptští králové mnoho staletí a všeobecne oznacovaly status krále.
Termínem nesu („král“), který se používá v egyptských pramenech, jako napr. na Turínském
papyru, není oznacen ani jeden z techto vládcu. Stylisticky patrí skaraby k typum, které se
vyrábely a používaly v Egypte i Palestine. Podle archeologického kontextu patrí do období po
13. dynastii a stylem se podobají skarabum se jmény králu 14. a 15. dynastie. Je možné, že tu
máme další príklady úredníku s ciste místní autoritou, kterí pro sebe zrušili královské prídomky
na svých pecetích v dobe a na míste, kde za normálních okolností prísné protokoly už nebyly
vynutitelné.
Bez potvrzení z jiných zdroju se zdá být nejisté používat rozšírení skarabu jako ukazatele
rozsahu moci takových „králu“ nebo zarazovat je podle vzoru a tvaru do postupné
chronologie. Ani nálezy z Tell ed-Dabáa nám zatím nepomohly s jejich zarazením - snad jen
neprímo. Vzhledem k modelu Palestiny strední doby bronzové IIB a doslovnému prekladu
jmen, která prijal Sekerher, je pravdepodobné, že byl nejvyšším vládcem, jemuž méne
významní králové platili poplatky. Pokud by tomu tak bylo, vysvetlovalo by to použití titulu
„vládce cizích zemí“ jak na skarabech jinak neznámých mužu, tak na nápisech avaridských
panovníku.
Bietak spojuje poslední hyksóskou fázi v Tell ed-Dabáa (vrstva b/1-a/2; E/2-D/2; VI-V) s
Manéthóovu 15. dynastií a na Turínském papyru se dochoval záznam o „6 panovnících cizích
zemí, kterí vládli 108 let“. Citelné je pouze jméno posledního z nich, Chamudiho. Sekerher,
Apopi a Ienses, syn Chaianuv, jsou zaznamenáni v Tell ed-Dabáa, a první a poslední mohou
být ztotožneni s Manéthóovým Salitisem a Iannasem. Všechny dukazy, jak písemné tak
archeologické, svedcí o tom, že autorita techto panovníku byla mnohem vetší než autorita
jejich predchudcu. Dva prípady následnictví z otce na syna a neobvykle dlouhá vláda Apopiho
(nejméne ctyricet let) dokazují, že v Avaride v té dobe vládla skutecná dynastie ve smyslu
kupríkladu egyptské 12. dynastie.
V dobe nejvetšího rozmachu pokrývalo mesto plochu témer 4 km2, což byla dvakrát vetší
rozloha než za 13. dynastie a trikrát vetší rozloha, než mel Chasór, nejvetší palestinské mesto
strední doby bronzové IIA-C. V pozdejší hyksóské vrstve D/2 byla na neobydleném
pozemku na západním konci mesta postavena pevnost, která mela strežit reku, a asi 200 m na
jihovýchod od ní strážní vež, strežící prístup po souši. Kolem nich byla postavena obrovská,
6,2 m tlustá ohradní zed, rozšírená pozdeji až na tlouštku 8,5 m a místy podeprená. Opevnení
bylo vybudováno nad rozlehlými zahradami, které byly puvodne soucástí palácového
komplexu.
Zenitem doby Hyksósu je vláda Aauserrea Apopiho (cca 1555 pr. Kr.) navzdory tomu, že
proti nemu vedli válecné tažení dva thébští králové. Dochovaly se známky vedomého oživení
egyptských písarských tradic, které byly nezbytné pro vytvorení a ovládání složitého
úrednického aparátu, potrebného k egyptskému zpusobu vlády. Na palete písare jménem Atu
je Aauserre popsán jako „písar Reuv, vyucený samotným Thovtem...jenž dosáhl cetných
(úspešných) cinu v den, kdy verne cte všechny obtížné (pasáže) nápisu, jako když tece Nil.“ V
triatricátém roce jeho vlády byl opsán Rhinduv matematický papyrus, což je úkol, kterého se
mohl zhostit jen písar vyškolený na nejvyšší úrovni tohoto remesla, který mel prístup ke
specializovanému archivu matematických textu, jaký težko mohl existovat ješte jinde než v
Ptahove chrámu v Memfide. Stéla v Memfide z doby po Nové ríši zaznamenává genealogii
6
linie kneží sahající až do 11. dynastie. Jsou v ní zmínena i jména vládnoucích králu a v dobe
pred Ahmosem jsou uvedeni Apopi a Šarek. V Tell ed-Dabáa byly odhaleny zbytky svatyne
s nápisy oslavujícími Apopiho a jeho sestru Tanej, dedikované dvema Asijci, jejichž písari
upravili jejich západosemitská jména na egyptské hieroglyfické písmo. V hrobce Amenhotepa
I. (1525-1504 pr. Kr.), panovníka 18. dynastie, se nalezl talír Apopiho dcery Herity, popsaný
kvalitními hieroglyfy.
Jako kulturní fenomén byli Hyksósové popsáni jako „svébytne egyptští“. Smes egyptských a
syro-palestinských znaku - tak jak ji vidíme na predmetech z vrstev D/3 a D/2 (= vláda
Apopiho) v Tell ed-Dabaa - se dá nalézt na celém území delty od západu až na východ: v Tell
Fauzíja a Tell Gezíra el-Faras, západne od tanidské vetve Nilu vcetne Faraši, v Tell elJahúdíje, Tell el-Maschúte a Tell el-Habua. Všechna tato sídlište jsou mnohem menší než Tell
ed-Dabaa a vrstva, kdy byla obývána, se ve všech prípadech shoduje s poslední hyksóskou
vrstvou, ale dve z nich - Tell el-Maschúta a Tell el-Jahúdíje - zanikla ješte pred dobou, kterou
reprezentuje poslední hyksóská vrstva (D/2) v Tell ed-Dabaa. Tell el-Maschúta a její satelitní
sídlište leží ve Wádí Tumílátu, které vedlo k jedné z hlavních cest pres severní Sinaj do
Palestiny. Byla to malá osada, obývaná snad jen sezónne. Bohatství Avaridy plynulo nejen z
obchodu s Palestinou a Levantou, ale také z Kypru, a to zvlášte ve své poslední fázi.
Kamosova stéla vypocítává zboží dovážené Hyksósy („kocáry a kone, lode, drevo, zlato,
lapis lazuli, stríbro, tyrkys, bronz, bezpocet sekyr, olej, kadidlo, sádlo a med“), ale dochovalo
se velmi málo dokladu o zboží, za které je hyksóští králové smenovali.
Avaridský král se prohlašoval za vládce nad Dolním i Horním Egyptem, ackoli z Kamosovy
stély víme, že pomyslná jižní hranice probíhala kolem Hermopole a jejím nejjižnejším
výbežkem bylo Kusai. Do této oblasti patrí Memfis i Ictauej, hlavní mesto králu 12. a 13.
dynastie. Jak avaridský král uplatnoval na tomto území autoritu a mužeme tu rozpoznat
typickou kulturu východní delty?
Memfis - sídlo Ptahovo
Josephus ve svém vyprávení o dobytí a obsazení Egypta Hyksósy prohlašuje, že cerpá prímo
z Manéthóa:
Zmocnili se jej snadno svou silou, aniž by museli zasadit jedinou ránu; a když takto premohli
vládce naší zeme, nemilosrdne spálili naše mesta, srovnali se zemí chrámy našich bohu...
Nakonec ustanovili za krále jednoho ze svého poctu, jehož jméno bylo Salitis. Sídlil v
Memfide, vybíral poplatky z Horního i Dolního Egypta a vždycky za sebou nechával vojenské
posádky na nejvýhodnejších místech.
Tento obrázek hyksóské vlády ješte potvrzuje skutecnost, že thébský král Kamose odmítl
postavení vazala. Ve všech Kamosových textech jsou zmínky o prísné kontrole nad hranicí v
Kusai, o vybírání daní z veškeré dopravy po Nilu a o existenci asijských vojenských posádek,
jimž veleli egyptští velitelé. Zdá se, že hyksóští králové ovládali Núbii podle vzoru egyptských
králu 12. dynastie, nebot tam zrejme stále ješte fungovaly zavedené úrednické a vojenské
instituce. Z Kamosovy zprávy rovnež vysvítá klícové postavení Memfidy. Avaris byla
domácím mestem hyksóského krále a strediskem jeho moci, ale Egypt, a to ani pouze jeho
severní cást, nemohl být ovládán z východní delty. Ovládat Egypt znamenalo kontrolovat Nil a
každý vládce to cinil ze špicky delty, tedy z oblasti Memfidy a dnešní Káhiry.
7
Nepopiratelné dukazy hyksóského nicení a plenení jsou vzácné. V Tanide se nalezly ctyri
kolosální sfingy panovníka 12. dynastie Amenemheta III. a dve sochy krále 13. dynastie
Smencherea, popsané jmény Akenenrea Apopiho (jiné jméno Aauserrea Apopiho). Jejich
puvodní nápisy, dedikující sochy Ptahovi, naznacují, že byly urceny pro Memfis. Vetšina
badatelu predpokládá, že je Apopi uloupil , nechal prevézt do Avaridy a že pak byly v
ramessovské dobe dopraveny do Tanidy; jisti si však mužeme být pouze tím, že si je Apopi
prisvojil tak, že na ne nechal napsat své jméno, a je docela dobre možné, že až do
ramessovské doby vubec neopustily Memfis. Nicméne víme, že byl znesvecen prinejmenším
jeden královský monument krále 13. dynastie: pyramidion ze špice pyramidy krále
Merneferrea Aje, postavené pravdepodobne v Sakkáre, se nalezl u Fakusu poblíž Tell edDabáa.
Dodnes se nenalezlo nic, co by nasvedcovalo tomu, že si hyksóští králové nechávali v Západní
poušti nad mestem stavet pohrební monumenty v memfidské tradici. Musíme si ovšem
pripomenout, že vítezný král Ahmose nechal Tell ed-Dabáa znicit a že pozdejší králové
nenasytne prahli po stavebním kameni, než tak snadno prijmeme argument ex silentio. V
Hathorine chrámu v Gabalénu se napríklad našly dva vápencové bloky a jeden žulový se
jmény Chaiana (cca 1600 pr. Kr.) a Aauserrea Apopiho. Jelikož nemáme žádný jednoznacný
dukaz toho, že Hyksósové kdy ovládali tuto cást Egypta, o stavbe monumentu na tak
vzdáleném míste ani nemluve, je pravdepodobnejší, že bloky pocházejí z Memfidy a že byly
do Gabalénu dopraveny v Nové ríši.
V osmdesátých letech 20. století byla jako soucást výzkumu memfidských rozvalin, který zde
provádela Egyptská výzkumná spolecnost, odhalena malá cást mesta z vrstvy 2. prechodné
doby. Kultura této komunity je podle keramiky, architektury obytných domu, hlinených pecetí
s otisky skarabu, kovových výrobku a korálku zcela egyptská (zvlášte ve srovnání s kulturou
Tel ed-Dabaa) a vypovídá o neprerušeném kulturním vývoji od 13. dynastie. Podobnost
egyptské keramiky nám umožnuje uvést vrstvy v Memfide do souvislosti s vrstvami v Tell edDabaa. Toto srovnání odhaluje, že po poslední hyksóské vrstve, Tell ed-Dabaa D/2,
následovala na obou místech dlouhá prestávka. V Memfide je nad ní úsek písecných vrstev, v
nichž nebyly staveny žádné trvalé stavby, a jejich keramika obsahuje vzrustající podíl
hornoegyptských typu pocházejících z pocátku 18. dynastie. V následných fázích jsou budovy
razeny zcela odlišným zpusobem a keramiku mužeme zaradit do pocátku 18. dynastie. Tyto
písecné vrstvy zrejme odpovídají období hyksósko-thébských válek.
V Memfide ovšem scházejí znaky strední doby bronzové, jako jsou ty, které nacházíme v Tell
ed-Dabaa pocínaje 12. dynastií. Na obou místech se vyskytují dovezené výrobky a egyptské
napodobeniny palestinské keramiky, ale v Memfide tvorí méne než 2% repertoáru, zatímco v
Tell ed-Dabaa 20-40%. V Memfide není od nejstarší odhalené vrstvy, tedy od poloviny 13.
dynastie, až do konce 2. prechodné doby žádný kulturní zlom. Mužeme podobný vzor
pozorovat i v nekterém jiném duležitém stredisku této oblasti?
V Sakkáre, nekropoli, která leží nejblíž od Memfidy, byl ohniskem stavební cinnosti ve Strední
ríši zádušní chrám krále Tetiho (2345-2323 pr. Kr.). Soukromé hrobky se tu stavely až do
první poloviny 13. dynastie a do této doby tu také existují dukazy o nepretržitém slavení kultu
krále. Co se týce konce 13. dynastie a 2. prechodné doby, byl dosud nalezen jen jeden
samostatný neporušený hrob s mužem uloženým ve skrínové rakvi. Jeho jméno Abdu
naznacuje, že se jednalo o Asijce. Byl vybaven dýkou se jménem Nahmana, stoupence krále
Apopiho. Jelikož je dýka dosud jediným zverejneným nálezem, nevíme, zda se hrob podobá
stejne starým hrobum z Tell ed-Dabaa, ale skrínová rakev to spíše vylucuje. Stejne tak
8
nevíme, jestli je dýka z doby pohrbu, nebo jestli se jedná o zdedený predmet. Krome tohoto
nejednoznacného nálezu se v téže lokalite nalezly zretelné pozustatky rozsáhlého hrbitova s
bohatými povrchovými hroby, patrícími do vlád králu pocátku 18. dynastie Ahmose a
Amenhotepa I.
V Dahšúru, kde stály hrobní komplexy dvou velkých králu 12. dynastie Senusreta III. a
Amenemheta III., musela rituální cinnost pokracovat prinejmenším do pocátku 13. dynastie,
jelikož v té dobe zde byl pohrben král Auibre Hor. O neco pozdeji byla v hrobním komplexu
Amenemheta III. postavena velká sila ze sušených cihel . Když se sila zacala rozpadat,
obyvatelé nedaleké malé osady je zacali používat jako príhodné odpadní jámy na rozbité
hrncírské výrobky. Podobná keramika se vyskytuje v Memfide ve vrstve pod písecnými
nánosy a v Tell ed-Dabaa pocínaje vrstvou G/4. Pocházejí ze Strední ríše a jejich charakter je
nápadne egyptský. Zdá se, že na posvátném míste v Dahšúru se zacaly stavet budovy nekdy
po zacátku 13. dynastie; tyto stavby byly spojené se sídlištem, které bylo i nadále obýváno,
ale délku jeho osídlení mužeme urcit jen v relativních termínech. Od té doby tu nejsou žádné
stopy po cinnosti až do ramessovské doby. Keramika podobná té ze sila v Dahšúru se
vyskytuje rovnež v Láhúnu, na sídlišti, které vyrostlo vedle hrobního komplexu Senusreta II.
V Láhúnu následuje mezera až do pocátku 18. dynastie, kdy se objevuje nová keramika.
V Lištu, nekropoli ležící nejblíž u Ictaueje (královské rezidence 12. a 13. dynastie), je celkový
obrázek ponekud složitejší. Kolem pyramidy Amenemheta I. vznikl velký soukromý hrbitov,
který nakonec pronikl i do samotného královského hrobního komplexu. K temto pozdejším
hrobum patrí i nekolik pomerne bohatých hrobu, obsahujících typy „tell el-jahúdíjské“
keramiky, které se vyskytují jednak v Tell el-Jahúdíje, ale také v Tell ed-Dabaa v hrobech
vrstvy D/3 a D/2 (jedná se o vrstvy konce hyksóské doby). Tyto poslední lištské hroby jsou
typicky egyptské. Na tomtéž míste vyrostlo v prubehu 13. dynastie sídlište delníku pracujících
v nekropoli a na pozemcích domu bylo vykopáno nekolik pohrebních šachet, a to jak v dobe
osídlení, tak po ní. Tento neegyptský zpusob pohrbívání má paralelu v Tell ed-Dabaa, ale
žádné další dukazy nenasvedcují tomu, že by zdejší obyvatelé nebyli Egyptané. Mezi
povrchovými nálezy v domech a hrobech byly nalezeny dva skaraby se jménem krále 16.
dynastie Suadženrea Nebereraua I. (cca 1615-1595 pr. Kr.) I když je datum jeho vlády
nejisté, spadá do rozmezí vrstvy D/3 podle Bietaka. 18. dynastie je v Lištu zastoupena až
vládou Thutmose III.
Ani tyto dukazy využití nekropole v Lištu a nepretržité kultury, která zacala ve Strední ríši a
trvala hluboko do 2. prechodné doby, neodpovídají na otázku, kdy se král se dvorem
prestehoval z Ictaueje do Théb. Posledním králem 13. dynastie, o nemž se ví, že si v této
oblasti nechal postavit monumenty, je Merneferre Aj (cca 1695-1685 pr. Kr.). Je tu také
svedectví úredníka jménem Horemchauef, vrchního dozorce kneží, který byl vyslán pro sochy
Hora z Nechenu (místní buh Elkabu) a bohyne Esety. Jeho pohrební stéla, nalezená na nádvorí
jeho hrobky v Elkabu, popisuje, jak cestou za svým úkolem navštívil Ictauej:
Hor, mstitel svého otce, me vyslal do Rezidence, abych odtud privezl Hora z Nechenu
spolu s jeho matkou Esetou... Ustanovil me velitelem lodi a její posádky, protože o mne
vedel, že jsem schopným úredníkem jeho chrámu, bdelým vykonavatelem jeho úkolu.
Tehdy jsem se vydal dolu po proudu s dobrou zprávou a dostal jsem do rukou Hora z
Nechenu spolu s jeho matkou, tou bohyní, od dobrého úradu v Ictaueji v prítomnosti
samotného krále.
9
Sochy bohu, které privezl Horemchauef, byly budto nove vyrobené nebo už byly použité pri
nejaké královské oslave. Je tedy významné, že Rezidence byla v té dobe zrejme jediným
místem, kde byli remeslníci, písari a kneží-lektori, schopní vyrobit takové sochy. Tím by se
vysvetlovalo, proc musel Horemchauef podniknout takovou dlouhou cestu a proc byl tak
pyšný na svuj úspech. Je jen škoda, že nejmenuje krále, který ho vyslal. Zhotovování
takových soch bylo jedním z nejvýznamnejších cinu egyptských panovníku a umožnovalo jim
potvrdit vlastní božský status. Zmínky o tom, že králové tvorili takové sochy, se vyskytují ve
všech dochovaných královských análech až do zacátku Staré ríše. Tradice posvátného umení,
jehož byl král dozorcem, byla evidentne prerušena v dobe, kdy byla Rezidence opuštena a
pouta s Memfidou prerušena.
Jedním z dusledku ukoncení této umelecké tradice je prestávka v tradici, jež bývá oznacována
jako „hieroglyfická“. Zmenil se zápis formulí používaných k pohrebním nápisum, protože
jejich psaní ovlivnili písari vyškolení ve spojovaném hieratickém písmu (používaném pri psaní
úredních dokumentu), zatímco predtím tvorili nápisy písari vyškolení prímo k tesání
hieroglyfických nápisu na kamenné monumenty. Tato zmena ve psaní pohrebních formulí se dá
použít jako prostredek datování nápisu do období pred nebo po konci Strední ríše. Nápis na
Horemchauefove stéle patrí k typu užívanému po Strední ríši, což snad naznacuje, že k
politické fragmentaci docházelo již za jeho života. Z genealogií úredníku, zaznamenaných na
nápisech v Elkabu, byla vytvorena chronologie, na jejímž základe usuzujeme, že
Horemchauefova hrobka byla pripravena nekdy v letech 1650-1630. Pokud se jeho návšteva
Rezidence uskutecnila na pocátku dvacetiletého výkonu úradu, mužeme ji datovat do let
1670-1650, tedy nejméne 15 let po skoncení vlády Merneferrea Aje v r. 1685.
Tri malé hrbitovy ležící pri ústí Fajjúmské oázy (Majjána, Abúsír el-Melek a Gurob) pocházejí
z období válek mezi Hyksósy a Thébany, které je jinak zastoupeno jen v Memfide. Tyto
fajjúmské hroby jsou egyptského typu a tela mrtvých jsou natažena ve skrínových rakvích. V
Gurobu obsahují dva hroby keramiku kultury Kerma, z cehož usuzujeme, že by mohly patrit
Núbijcum z Kermy, sloužícím v thébské armáde (viz níže). Jeden neporušený hrob v Abúsíru
obsahoval skarab hyksóského krále Chaiana, který je pro tento hrob terminus post quem.
Mezi keramiku nalezenou v Majjáne (malý hrbitov s muži, ženami i detmi ležící poblíž Sedment
el-Gebelu) patrí válcovité džbánky s hrebenovým vzorem tell el-jahúdíjského typu, podobné
keramice z vrstvy D/2 v Tell ed-Dabáa, a dovážené kyperské džbánky s kroužkem ve spodní
cásti, jaké se vyskytují v nejstarší vrstve z 18. dynastie v Tell ed-Dabáa a v Memfide. V
hrobech se nenašly žádné zbrane krome vrhacích tycí, ale užití ovcích kuží a zdobení mrtvého
pery a kvetinami je typicky egyptské. Zdá se, že je tento malý hrbitov památkou na
krátkodobou existenci cizí komunity, ale jiné, než byla ta, která vzkvétala v Avaride.
Malá skupina hrobu na velkých hrbitovech Nové ríše v Haráze a Rikce je paralelou korpusu
keramiky z Majjány, Gurobu, Abúsír el-Meleku a Memfidy a potvrzuje, že prechod mezi
poslední etapou 2. prechodné doby a pocátkem 18. dynastie je v této oblasti vyznacen
krátkodobou, ale výraznou archeologickou fází. Zhruba 130 let pred tímto prechodem král
prestehoval svou rezidenci z Ictaueje do Théb. Ješte než došlo k této vymezující události,
posvátné prostory zádušních komplexu králu 12. dynastie byly postupne zabírány, jak se
prestával slavit kult královských predku. V Lištu byl ovšem hrbitov (a zrejme i prilehlé sídlište)
bez prerušení užíván až do konce 2. prechodné doby. Pokud byl život nekropole soubežný s
životem královské rezidence, pak i on musel nejakým zpusobem pokracovat.
Kusai - hranice mezi egyptským a asijským Nilem
10
Rádcové poskytli thébskému králi Kamosovi tuto informaci: „Stred zeme až po Kusai je s
námi.“ Texty z doby Kamosovy vlády patrí k našim nejlepším písemným pramenum dejin
stredního Egypta v 2. prechodné dobe. Nápis královny Hatšepsuty (1473-1458 pr. Kr.) ve
Speos Artemidos, 100 km severne od Kusai (Kúsíja), zaznamenává intenzivní obnovu a
opetovné zasvecování chrámu v této oblasti: „Pozvedla jsem to, co bylo rozpadlé od chvíle,
kdy Asijci prišli do Avaridy ze Severní zeme (s) potulnými hordami ve svém stredu, které
nicily všechno, co bylo do té doby vytvoreno... Chrám Paní z Kusai... byl rozpadlý, zeme
pohltila jeho slavnou svatyni a deti tancily na jeho streše.“ Tato ukázka královské propagandy
mela Hatšepsut ukázat v tradicní královské roli obnovitele porádku po období chaosu. Její
písar text sepisoval více než osmdesát let po hyksósko-thébských válkách a „potulné hordy“
mohly znamenat stejne dobre thébskou armádu jako avaridskou. Pozoruhodné je to, že ješte
tak dlouho po vypuzení Hyksósu se egyptští panovníci touto událostí chlubili.
Kusai leží asi 40 km na jih od Hermopole (Ešmunén), která byla ve Strední ríši správním
strediskem této oblasti. Když Horemchauef navštívil nekdy v letech 1670-1650 pr. Kr.
rezidenci v Lištu, reka byla ješte otevrená, ale krátce poté byla v Kusai vytvorena hranice, kde
musel každý, kdo se plavil z jihu, zaplatit dan panovníkovi Avaridy, pokud chtel pokracovat
dále.
Soude podle Kamosovy zprávy o uveznení posla, který nesl dopis od krále Apopiho králi
Kúše, ovládali Hyksósové cestu vedoucí ze „Sako“ (snad dnešní Kes) pres oázy Západní
poušte do núbijského Tumasu, ležícího uprostred mezi prvním a druhým nilským kataraktem.
Touto cestou získal avaridský král prístup ke spojencum - ke krutým králum Kuše - a ke
zlatu. Nejméne tri z pevností u kataraktu (Buhén, Migrissa a Uronarti) byly stále ješte v
provozu, i když se dnes debatuje o tom, zda je ovládal egyptský panovník ci král Kuše;
nicméne z pevnosti byla kontrolována cesta vedoucí pres oázu (od jejího jižního konce) a
vysílaly se odtud výpravy do zlatých dolu. Pravidelný kontakt mezi Dolním Egyptem a Núbií
pokracoval i navzdory hranici v Kusai, a to po ceste pres oázu. Dokládají to nálezy keramiky
a hlinených pecetí jak z pevností u kataraktu, tak z Kermy, hlavního mesta Kuše.
Prinejmenším v Buhénu navíc tento kontakt trval bez prestávky od 13. dynastie do pocátku
hyksóské 15. dynastie (viz níže).
Náš obrázek stredního Egypta mužeme ješte obohatit pohledem na skupinu hrbitovu,
vykopaných asi 50 km jižne od Kusai v Dér Rífy, Mostagedde a Kau. Hrbitov S v Dér Rifá
obsahuje hroby skupiny Núbijcu, známých jako lid „pánvových hrobu“ (podle pro ne
typických melkých oválných hrobu), polokocovných chovatelu dobytka žijících na okraji
poušte. Jejich hroby a sídlište se v Egypte objevily v prubehu 13. dynastie, a ztotožnujeme je s
Medžaji z Kamosových textu, kterí byli vysláni na výzvedy pred Kamosovým lodstvem. Jejich
charakteristická rucne vyrábená keramika se vyskytuje na všech sídlištích Strední ríše a
nacházíme ji dokonce až v Memfide. V Dér Rífe obsahují jejich hroby tell el-jahúdíjskou
keramiku, srovnatelnou s typy, jež nacházíme ve vrstve E/1 v Tell ed-Dabaa a které datujeme
do poloviny 15. dynastie. Príbuzná egyptská keramika patrí ke stylu memfidské oblasti
Strední ríše a naznacuje, že hrbitov muže pocházet z pocátku 13. dynastie.
V Mostagedde, ležící proti Dér Rífe na pravém brehu Nilu, se rovnež nalezly hroby lidu
pánvových hrobu, které se dají zaradit do postupné chronologie podle toho, do jaké míry
zachovávají egyptské nebo núbijské pohrební zvyklosti (hrbitov v Dér Rífe je málo
zdokumentován na to, aby se tam dalo provést totéž). V Mostagedde se pred zacátkem 18.
dynastie vyskytují ješte dve fáze a obe obsahují egyptskou keramiku, jež se výrazne liší od
11
keramiky z Dér Rífy. Tyto dve fáze spolu s ješte staršími se také nalezly na velkém egyptském
hrbitove v Kau, vzdáleném 15 km na jih od Mostageddy a Dér Rífy. Pro tuto keramiku je
typický peclive vypracovaný rytý dekor, užití písecné slínové hlíny, zásobnicové nádoby s
úzkým hrdlem a vysoko položenou kuželovitou cástí a také žebrované nádoby. Tento korpus
keramiky patrí zcela jasne k tradici Horního Egypta a obsahuje prototypy nádob, které se
objevují v Memfide a Tell ed-Dabaa ve zcela rozvinuté forme ve vrstve z pocátku 18.
dynastie.
Hrbitovy v Dér Rífe a v Mostegedde ležící na protilehlých brezích reky patrily do stejné
núbijské kulturní skupiny, ale rozdíly v hrobní výbave dokazují, že Dér Rífa byla v kontaktu s
memfidskou oblastí, zatímco Mostagedda byla spojena s Horním Egyptem. Núbijské
artefakty z obou míst jsou si natolik podobné, že mužeme prohlásit, že rozdíly mezi nimi nejsou
casové, ale že jsou zpusobené bohatstvím, postavením (Mostagedda je celkove bohatší), ale
predevším regionálními svazky. Jejich umístení naznacuje, že v Kusai byla skutecne hranice
mezi Dolním a Horním Egyptem, jak se praví v textech, a že ta hranice zde existovala nejméne
do pocátku 13. dynastie. Mužeme také spekulovat o tom, že zde máme hrbitovy dvou skupin
medžajských žoldnéru, strežících pohranicní oblast: jedna skupina sídlící v Dér Rífe strežila
západní breh pro Hyksósy, zatímco druhá se starala o protilehlý breh pro thébské krále.
Hornoegyptské Théby - pocátek 16. a 17. dynastie
Na základe Ryholtovy rekonstrukce Turínského papyru dnes mužeme identifikovat jména 15
králu (Manéthóova 16. dynastie) jako predchudce králu 17. dynastie. Pet z nich se objevuje
v dobových pramenech, které uvádejí, že strediskem jejich moci byl Horní Egypt. Nemáme
jistotu, zda všichni vládli z Théb, a nekterí z nich mohli být místními vládci v neduležitých
mestech, jako byl Abydos, Elkab a Edfu. Král Vepuauetemsaf, o kterém se Turínský papyrus
nezminuje a který zanechal skromnou stélu v Abydu, mohl být jedním z techto místních králu;
na stéle je zobrazen, jak obetuje místnímu bohu Vepuauetovi, po nemž byl pojmenován. Styl
písma, celkový koncept a královské regálie radí stélu do vývojové linie mezi 13. - 17.
dynastii.
Král Iichernefert Neferhotep, který urcite vládl z Théb, po sobe zanechal daleko impozantnejší
stélu, na níž sám sebe popisuje jako vítezného krále milovaného svou armádou a jako živitele
svého mesta, který vítezí nad povstalci a privádí zpet vzbourené cizí zeme. Neferhotepa na
stéle ochranují bohové Amon a Moncu a bohyne, která je personifikací mesta Théb. Je
ozbrojená zakrivenou šavlí, lukem a šípy. Jazyk úvodní chvaloreci už dobre známe ze starších
hymnu skládaných pro krále, ale i pro nomarchy, mocné vojenské velitele, kterí v 1.
prechodné dobe vládli jako místní králové. Podobne jako Kamosova stéla, i tato byla
vztycena k oslave konkrétní události, jíž mohlo být skoncení obléhání Théb. Nevíme, jestli
Neferhotep bojoval s Hyksósy, se svými egyptskými vazaly, ci s ostatními místními králi, kterí
byli jeho souperi, ale kanadský egyptolog Donald Redford zaznamenal v cásti mesta, ležícího
pod východním Karnakem, nad vrstvou 13. dynastie vrstvu vypovídající o destrukci.
Neferhotepovo jméno známe rovnež z dobových monumentu v Elkabu a Gabalénu. V tech
nejistých dobách byla role krále coby velitele armády stále duležitejší a tak se i uchovala v
královských litaniích. Ideologie a nekteré fráze se zachovaly až do 18. dynastie.
Na rozdíl od královských monumentu se dochovalo mnoho pomníku úredníku, kterí jim
sloužili, a z genealogií, které jsou na nich zaznamenány, byla sestavena relativní chronologie. V
královské službe casto po otcích nastupovali synové a králové si vybírali manželky z rodin
12
slavných úredníku, takže král byl postupne sítí vzájemné závislosti vázán k domovským
mestum svých úredníku, jak v Elkabu, tak v Edfu a Thébách. Genealogické dukazy svedcí o
tom, že jen tri generace delily opuštení Ictaueje od vlády krále Nebereraua I., šestého krále
16. dynastie, a že skupina králu mezi 13. a 16. dynastií nebyla oficiálne zaznamenána úredníky,
kterí jim sloužili.
Daleko více toho víme o devíti králích patrících (podle Ryholta) do 17. dynastie, ale dosud
víme jen o dvou králích, kterí byli v príbuzenském svazku: Nubcheperre Antef VII. a
Sechemre Antef VI. byli bratri. Je možné, nikoli však prokázané, že jejich otcem byl
Sebekemsaf I. Na Turínském papyru scházejí, jelikož byl odpovídající oddíl odríznut již ve
staroveku, ale objevují se na jiných seznamech králu z Théb; z pozdejších staveb se dochovaly
znovu použité královské stély a vykopávky odhalily v jejich hrobech bohaté nálezy. V Dér elBahrí se v úkrytu pro královské mumie nalezla tela Sekenenrea Taa (cca 1560), jeho
manželky Ahhotepy a snad jeho matky, královny Tetišeri. Raritou tohoto nálezu je popis
hrobu krále Sebekemsafa II. a jeho manželky, který zde zanechali vykrádaci hrobek a který
byl ješte po 600 letech, tedy ve 20. dynastii, zcela zachovalý. Jména králu také nacházíme na
soukromých hrobkách a na ruzných predmetech. Máme za to, že tito thébští králové byli
soucasníky hyksóské 15. dynastie, ale nemáme žádný pevný bod, podle nejž by se dal datovat
pocátek 17. dynastie. Mužeme datovat jen její konec, a to smrtí krále Kamose ve tretím roce
jeho vlády nebo po nem. Štestí králu bylo vrtkavé: zatímco Nubcheperre Antef je zminován na
více než dvaceti dobových monumentech, Antefa VI. známe jen podle jeho rakve, která se
dnes nachází v Louvru.
Pokracující vojenský étos doby ilustruje oblíbenost vojenských titulu, jako napr. „velitel
panovníkova mužstva“ a „velitel mestského pluku“. Vypovídají o obranném seskupení
vojenských jednotek kolem krále a potvrzují duležitost místní domobrany, organizované v
jednotlivých mestech. Nestabilita zustala pro Horní Egypt typická až do konce 2. prechodné
doby.
Rahotep, první král 17. dynastie, se chlubí obnovou chrámu v Abydu a Koptu a z nápisu
Sebekemsafa II. se dozvídáme, že vyslal výpravu o sto triceti mužích do lomu Wádí
Hammámátu. Tyto lomy ovšem byly v thébském teritoriu a pocet vyslaných mužu se zdaleka
nedá srovnat s tisíci delníku, kterí byli do Wádí vysláni za 12. dynastie. Nicméne sebeduvera
vzrustala a rozpínalo se jak teritorium, tak králova cinnost. Sebekemsafova výprava mela
výrazný ráz ad hoc: pouze jeden muž je držitelem titulu „dozorce prací“, zatímco zbývající
mají cestné tituly nebo úrady spojené se zásobováním. Písar ve svých seznamech nedodržuje
prísnou hierarchii postavení a používá smes hieroglyfických a hieratických znaku. Zdá se, že se
po citelné prestávce museli znovu naucit tradicní dovednost a protokol. V galenitových
lomech v Gabal Zétu, ležících nad Rudým morem, se našly dve skromné stély zaznamenávající
výpravy za vlád Nubcheperrea Antefa VII. a Suaserenrea Bebiancha ze 16. dynastie. O
druhém z nich není krome Turínského papyru nikde ani zmínka. V lomech se rovnež nalezlo
velké množství strepu pocházejících z pánvových hrobu, které naznacují, že thébští králové
využívali núbijské žoldnére ješte k jiným úcelum.
Théby byly odríznuté od Dolního Egypta a byl jim upren prístup do strediska písarské
vzdelanosti v Memfide. Tato strediska a jejich archívy nebyly zniceny a za vlády Hyksósu
mohly dokonce vzkvétat, ale Thébané je nemohli využívat, což si možná vynutilo nové
shromaždování textu potrebných pro tak duležité pohrební rituály. Jednou z prvních sbírek
zaríkadel, kterou známe pod názvem Kniha mrtvých, pochází z 16. dynastie, z rakve
královny Mentuhotepy, manželky krále Džehuteje. Thébská pohrební kultura, ochuzená o
13
drívejší prameny, se vyvíjela i jiným zpusobem. Velké skrínové rakve z cedrového dreva
nahradily hrube tvarované antropomorfní rakve ze dreva sykomory zdobené malovanými
pérovými vzory, ale tak necesaným a osobitým stylem, že ani dve z nich nejsou stejné. Tento
rys prozrazuje neškolenost v kdysi prísných konvencích pohrebního umení, po nemž v té dobe
zrejme nebyla velká poptávka. Na nekterých rakvích je však dobre patrné, že v nekolika
thébských dílnách tradice výroby rakví ze Strední ríše prežila až do 18. dynastie.
V Abbottove papyru, obsahujícím záznam soudního vyšetrování vyloupení hrobky, které vedl
za 20. dynastie starosta Théb, je popsáno, kde se nachází pet královských hrobek 17.
dynastie, a sice králu Nubcheperrea Antefa VII., Sechemrea Antefa, Sebekemsafa II.,
Sekenenrea Taa a Kamose. V r. 1923 se Herbert Winlock znovu pokusil lokalizovat hrobky
za použití itineráre vyšetrovatelu, popsaného v papyru. Inspirovala ho také skutecnost, že se
ve dvacátých letech 19. století a v letech 1859-60 prodávalo mnoho predmetu z královských
hrobek pocházejících z nelegálních vykopávek z této doby. Lupici z 20. dynastie popsali, jak
nalezli hrobku Sebekemsafa II.:
Byl vyzbrojen mecem a... na krku mel radu zlatých amuletu a ozdob; na hlave mel
korunu a diadémy ze zlata a ... mumie krále byla celá pokrytá zlatem. Jeho rakve byly
zevnitr i zvenku obložené zlatem a stríbrem a posázené všelijakými krásnými a drahými
kameny... ukradli jsme i jiné veci, které jsme u nich našli, vázy ze zlata, stríbra a
bronzu.
Koncem dynastie utráceli králové a jejich úredníci vzrustající majetek nikoli za hrobky
samotné, ale za jejich vnitrní vybavení. Zdobené hrobky jsou vzácné; používají se spíše
prevzaté a znovu použité hrobky. Chceme-li zjistit, odkud se bralo bohatství, musíme se
podívat na jih, k Elefantine, na pevnosti strežící druhý nilský katarakt, a nakonec také do
Kermy, hlavního mesta Kúše, ležícího asi 800 km jižne od Théb.
Elefantina a pevnosti u kataraktu
Elefantina, ostrov ležící proti modernímu mestu Asuán, je velmi výhodným místem, odkud se
dá studovat 2. prechodná doba. Jako provincní mesto tvorí protiváhu thébských pramenu a
dochovala se zde neprerušená rada soukromých a královských dedikací od 12. do 16.
dynastie. V soucasné dobe provádí vykopávky jednotlivých vrstev mesta a hrbitovu z této
doby Nemecký archeologický institut.
Osud Elefantiny je nerozlucne spjatý s osudem Núbie. Ve Strední ríši vubec nevyznacovala
jižní hranici; tu vytvoril Senusret III. v Samne, 400 km dále na jih. Je ovšem možné, že v
nejnižším bode moci thébských králu mela Elefantina nezávislou vládu a že mesto prepadali
cas od casu Núbijci. Skutecnost, že královská hrobka v Kerme z 2. prechodné doby
obsahovala sochy asjútského nomarchy a jeho ženy, kterí žili za vlády Senusreta I. (19561911 pr. Kr.), bývá s oblibou interpretována tak, že se jednalo o válecnou korist z útoku proti
Elefantine ci pevnostem.
Hodnota Dolní Núbie spocívala v jejích lomech, hlavne dioritových, žulových a ametystových;
v prístupu ke zlatým a medeným dolum; a ve výhodné strategické poloze, umožnující kontrolu
nad pouští a rícními cestami. Místní úredník z Elefantiny jménem Hekaib, který žil v 6. dynastii,
byl po smrti zbožšten a v jeho svatyni bylo odhaleno množství votivních stél a soch. Obzvlášt
14
dobre jsou zastoupeny 13.-16. dynastie a stejne jako v Memfide je kontinuita prerušena až s
príchodem 18. dynastie. Genealogie zaznamenané na nápisech dokazují, že tytéž rodiny
sloužily jak králum konce 13. dynastie, tak panovníkum 16. dynastie. Postavení starosty
Elefantiny mezi dvorany thébského krále se evidentne zmenilo z postu s velkou místní
duležitostí na vojenské postavení. Jedním z vysoce postavených mužu byl Neferhotep, který
králi zodpovídal za celou oblast od Théb až po Elefantinu. Po jeho dobe (radíme ho podle
ortografie jeho stély do 16. dynastie) dedikace v Hekaibove svatyni ustaly a nemusí být
náhodou, že se jednalo o dobu, kdy princ z Kúše dosáhl vrcholu své moci a pod jeho vládu
spadaly i pevnosti pri kataraktech.
Z dukazu, které dosud nebyly všechny publikovány, by se daly sestavit osudy jedné z
pevností., Buhénu. Po konci 12. dynastie byli vojáci a jejich rodiny pohrbíváni na hrbitove K v
Buhénu; pro tyto hroby je charakteristická keramika z memfidské oblasti, která nám
potvrzuje, že pevnost byla stále ješte zásobována z dílen královské rezidence. Hrbitov K byl
nepretržite používán dlouho do 2. prechodné doby a jsou zde nejméne dve skupiny
neporušených spolecných hrobu, obsahujících džbánky tell el-jahúdíjského typu vcetne
jednoho typu, který se v Tell ed-Dabáa objevuje až ve vrstve E/1 (pravdepodobne pocátek
15. dynastie). Jeden z mrtvých má kolem krku privázaný velký zlatý valoun, což muže
znamenat, že osadníci zustávali v Buhénu predevším proto, že nedaleko odtud byly zlaté doly.
V této dobe již existovala hranice mezi Horním a Dolním Egyptem, takže zásoby z Dolního
Egypta se sem daly dopravovat jedine po cestách vedoucích pres oázy, které se, jak víme,
využívaly za vlády Apopiho. Clovek si musí klást otázku, kdo organizoval tento obchod na
severním konci? Mužeme spekulovat, že v Ictaueji za Hyksósu nadále pracovali úredníci a
víme, že byl stále ješte používán hrbitov v Lištu. Samotná Avaris byla strediskem výroby a
distribuce tell el-jahúdíjských konvicek, jejichž obsah dosud nebyl identifikován, ale které byly
bezesporu velmi cenené.
Obyvatelé pevnosti museli pocitovat vzrustající izolovanost a zranitelnost navzdory svým
svazkum s Dolním Egyptem a museli se prizpusobit místní vojenské moci, kterou nevykonával
ani hyksóský král, ani thébský král, ale král Kúše. Pet generací jedné rodiny po sobe v
Buhénu zanechalo nápisy, které dokazují, že poslední dve generace sloužily králi Kúše a
dokonce se jeho jménem zúcastnily místních válecných tažení; toto období je archeologicky
vyznaceno prítomností keramiky dovezené z Horního Egypta, z oblasti Théb, místo keramiky z
Dolního Egypta. Reka mezi Thébami a pevnostmi byla otevrena, ale jak vysvetlují Kamosovy
texty, jen tehdy, když se pánu jižního Nilu, králi Kúše, zaplatily dane. Buhén byl nakonec
vyplenen (jsou zde stopy po velkém požáru), ale spíše armádou Kamosovou než Núbijci. I
ostatní pevnosti, tedy Mirgissa a Askut, vypovídající o podobné historii nepretržitého obývání
Egyptany, kterí zde až do konce 2. prechodné doby žili po boku Núbijcu. Nakonec se zacal
král Kermy, který zde vládl, chovat nesnášenlive vuci thébským panovníkum, jelikož
považoval za nezbytné, aby pevnosti dobyl zpet, bude-li se chtít cítit pred Hyksósy bezpecný.
Z tretího roku Kamosovy vlády pochází nejstarší dukaz o tom, že oblast byla opet pod
thébskou kontrolou. V Buhénu je zmínka o stavbe zdi, pravdepodobne obnove opevnení po
úspešném válecném tažení, o nemž se zminuje hyksóský král Apopi ve svém dopise
adresovaném králi Kúše.
Království Kúše
15
Králem Kúše nazývají egyptské prameny krále, jehož hlavním mestem byla Kerma.
Archeologové používají pro oznacení kúšské kultury termín kultura Kerma, kterým ji odlišují
od ostatních soucasných núbijských kultur, jako je kultura skupiny C a kultura pánvových
hrobu. Kerma leží jižne od tretího kataraktu u konce cest vedoucích pres západní oázy a v
soucasné dobe zde vede vykopávky Charles Bonnet ze Ženevské univerzity.
Obyvatelé Kermy neporizovali žádné písemné záznamy, ale víme, že jejich kultura,
roztroušená po celé Núbii, sahá až do pocátku Staré ríše. Její král mel nejvetší moc v klasické
fázi kultury Kerma, která zhruba odpovídá 2. prechodné dobe. Je možné, že Kamose dobyl
zpet Buhén, ale Kerma samotná byla dobyta mnohem pozdeji, za 18. dynastie, po nejméne
dalších trech válecných taženích. Mesto bylo tehdy zniceno tak dukladne, že je dnes obtížné
rekonstruovat jej tak, jak stálo za vlád posledních nezávislých králu. Víme jen, že velké
mohylovité hrobky, v nichž byli pohrbíváni panovníci, obsahovaly zavraždené služebníky a
velké množství zásob, mezi nimiž bylo mnoho predmetu dovezených z Horního Egypta.
Domníváme se, že tyto predmety mohly být daní vybíranou od tech, kdo chteli cestovat za
Elefantinu dále na jih. Nejméne do poloviny 13. dynastie král obchodoval jak s Horním, tak s
Dolním Egyptem a obchod byl pravdepodobne veden pres pevnosti u kataraktu.
Núbijci kultury Kerma byli chovatelé dobytka a bojovníci, proslavení predevším jako
lukostrelci. Luky a šípy nalezené v jejich hrobech a masivní opevnení Buhénu, navržené jako
speciální ochrana pred lukostrelci, tuto reputaci potvrzují. Palácem kermského krále byla
obrovská kulatá chata obehnaná palisádou. Ve meste také stály velké svatyne a administrativní
budovy. Rozsáhlý program stavení a prestavování v klasickém kermském období svedcí o
tom, že král disponoval obrovským množstvím materiálu i pracovní síly.
Prítomnost Núbijcu z Kermy v armádách Kamose a Ahmose je nezpochybnitelná - ovšem
není jasné, zda se tam hlásili dobrovolne, ci zda byli násilne rekrutováni pri Kamosove
válecném tažení. Je docela dobre možné, že kermští Núbijci tvorili kmenovým svaz a že ne
všechny kmeny musely nutne prijmout autoritu kermského krále a s ní politiku neprátelství vuci
thébskému králi. At už tomu bylo jakkoli, obchod mezi Kermou a Thébami na konci 2.
prechodné doby vzkvétal. Vymenovalo se zboží i lidé: egyptští remeslníci možná cestovali do
Kermy a kermští Núbijci urcite cestovali do Egypta. Mezi Thébami a Abydem bylo nalezeno
množství hrobu jednotlivcu. Jeden bohatý hrob, který byl nalezen v Thébách neporušený,
pochází z doby Kamosovy vlády a je v nem pochována žena s malým dítetem. Hrob je svým
stylem typicky egyptský a žena má na sobe královský dar, „cestné zlato“, náhrdelník složený z
mnoha malých zlatých kroužkových korálku. Vedle její rakve byla nosná tyc, z níž visely síte
obsahující šest kameninových poháru vyrobených ve stylu tak charakteristickém pro kulturu
Kerma, že se mu ríká „kermská keramika“. Zlato svedlo Thébany a kermské Núbijce k sobe,
nejprve jako spojence, ale nakonec nevyhnutelne jako neprátele.
Avaris a Théby ve válce
Válecná scenérie byla pripravena. Thébští králové ovládali svuj vlastní region; Kamose znovu
dobyl Buhén, takže mel otevrenou cestu ke zlatým dolum; kermští Núbijci byli zahnáni na jih; a
v záloze cekala válecná flotila. Jak napsal Kamose: „Vrhnu se na neho a rozpáru mu bricho.
Mé prání je zachránit Egypt a znicit Asijce.“
Vetšina našich písemných pramenu o válce pochází z thébské strany, a to znamená, že ukazují
Thébany jako silnejší a útocnejší z obou protagonistu. Válka musela trvat nejméne tricet let,
jelikož víme, že Sekenenre Tao, Ahmosuv otec, bojoval s Hyksósy, ale Avaris byla dobyta až
16
za Ahmose, nekdy mezi 18. a 22. rokem jeho vlády. Po vyplenení mesta, at už ihned nebo
po nejaké dobe, odtáhl Ahmose se svou armádou do Palestiny, kde tri roky obléhal Šaruhén,
ležící poblíž Gázy. Vetšina badatelu predpokládá, že Šaruhén byl poslední oporou hyksóského
krále, ale prameny o tom mlcí. Válka netrvala nepretržite: jednotlivá tažení byla krátká a
armády podle moderních merítek malé. Ahmose, syn Ibany, významný vojenský velitel, který
byl pohrben ve skalní hrobce u Elkabu, popisuje, jak zabil dva muže a jednoho zajal behem
bitev kolem Avaridy, které byly považovány za dostatecne duležité na to, aby mohl dostat od
krále za odmenu zlato.
K prvnímu známému stretnutí došlo za vlády Sekenenrea Taa (o nemž se dnes domníváme, že
je totožný se Senachtenreem Taem). Na papyru, který byl sepsán za vlády krále 19. dynastie
Merenptaha (1213-1203 pr. Kr.), tedy asi o tri sta padesát let pozdeji, se zachovaly útržky
vyprávení o sporu mezi Sekenenreem a Apopim. Rozepre zacala stížností Apopiho, že rvaní
hrochu v Thébách ho ruší ve spánku. Sekenenre je zde oznacen za „prince jižního mesta“,
zatímco Apopi je král (nesu), kterému musí celý Egypt platit dane. Povídka je prerušena v
míste, kde Sekenenre svolává své hodnostáre, ale narativní stavba, tak podobná strukture
Kamosových textu, budí dojem prologu k bitve.
Další dukazy o Sekenenreove vojenské aktivite pocházejí z Dér el-Ballásu, sídlište
postaveného na panenské pude na okraji poušte, 40 km severne od Théb. Interpretace
zbytku, které vykopal George Reisner v r. 1900 a v letech 1980-6 prezkoumal Peter
Lacovara, není jednoznacná, ale nepochybuje se o datování první fáze do vlád Sekenenrea
Taa, Kamose a Ahmose. Za vlády Sekenenreovy zde byl postaven palác s obrovskou ohradní
zdí. Stejne jako všechny ostatní budovy v Ballasu byla i tato stavba postavena ze sušených
cihel a zárubne dverí a sloupy byly z vápence. Palác se skládal z rady nádvorí a dlouhé
vchodové chodby vedoucí kolem zvýšené centrální plošiny, kde se podle našich predpokladu
nacházel soukromý byt panovníka. Steny byly vymalované ponekud težkopádným stylem
scenériemi, zobrazujícími muže a zbrane, a ozdobené fajánsovými kachlíky. Uvnitr areálu, v
jeho západní cásti, byly velké ohrady pro zvírata. Za ohradní zdí stály náhodne roztroušené
skupiny velkých obytných domu, dále architektonicky rozvržená skupina menších domu pro
delníky, otevrené prostranství pro prípravu jídla a textilní dílna. V nejjižnejším výbežku, na
kopci ležícím nad rekou a okolní pouští, byla základna, na které stála budova (dnes již
znicená) k níž se vystupovalo po monumentálním schodišti. Zdá se, že se jednalo o vojenskou
pozorovatelnu.
Mezi keramikou z Ballasu bylo velké množství kermské keramiky, zvlášte nádoby používané
na varení a k uskladnování potravin. Není pochyb o tom, že spolu s Egyptany zde žilo znacné
množství kermských Núbijcu. Vnucuje se nám záver, že úcel tohoto sídlište, úmyslne
postaveného na odlehlém míste, byl ciste vojenský a sloužil snad ke shromaždování armády,
která zahrnovala i velký kontingent kermských Núbijcu.
Bližší ohledání Sekenenreovy mumie odhalilo, že zemrel násilnou smrtí. Na cele mel
vodorovnou secnou ránu, lícní kost byla roztríštena a na zadní cásti krku mel bodnou ránu od
dýky. Casto zaznívá argument, že tvar zranení na cele odpovídá použití sekery, jaké se
vyrábely ve strední dobe bronzové a podobaly se sekerám nalezeným v Tell ed-Dabáa.
Egyptské sekery - jako napríklad ty, které jsou zobrazené na stenách paláce v Ballasu - mely
jiný tvar. To je zatím nejvýmluvnejší dukaz toho, že nejvetší bitva proti Hyksósum se odehrála
za vlády Sekenenrea - a že v ní byl král brutálne zavražden. Úhel bodné rány od dýky
vypovídá o tom, že když byl úder zasazen, král již ležel tvárí k zemi.
17
Po Sekenenreovi Taovi nastoupil na trun Kamose. Casto cteme, že byl synem královým a
starším bratrem Ahmose, ale ve skutecnosti jeho rodice neznáme a na jeho rakvi schází kobra,
královský emblém. Doložen je pouze tretí rok Kamosovy vlády, a to na stéle z Karnaku a na
nápisu z Buhénu. Obe výpravy - jak do Buhénu, tak do Avaridy - se ve jmenovaném poradí
uskutecnily ve tretím roce jeho vlády nebo pred ním. Kamose byl predevším bojovník a
jedním z jeho nejcastejších prídomku je “Kamose Statecný“, ale zrejme zemrel krátce po
tretím roce vlády. Jeho zádušní kult, spojený s kultem Sekenenrea Taa, však pretrval až do
ramessovské doby a nejméne jedna z jeho stél stála ješte 200 let po jeho smrti.
Pro rekonstrukci jeho vojenské výpravy do Avaridy mužeme použít texty dvou „Kamosových
stél“ a témer soucasný opis, nalezený na tabulce z jedné thébské hrobky. Když si odmyslíme
nadsázku, nebylo toto tažení zdaleka definitivní - snad jen nejaký nájezd, nebot ke
konecnému znicení Avaridy došlo až o dvacet let pozdeji, kdy byl Kamosovým protivníkem
Aauserre Apopi, nejmocnejší a nejdéle žijící hyksóský král.
Kamose se svou armádou a válecnou flotilou se nejprve presunul na sever od Théb a núbijské
zvedy vyslal napred, aby prozkoumali rozmístení neprátelských posádek. Plenení Nefrusi,
ležícího severne od Kusai je názorne popsáno:„jako lvi s koristí, tak moje armáda zacházela s
jejich sluhy, s jejich dobytkem, jejich mlékem, tukem a medem, a s radostným srdcem si
rozdelila jejich majetek.“ Cestou na sever zachytil v Saku (Kes) posla, kterého vyslal Apopi
ke králi Kúše, a to ho primelo k vypravení vojáku do oázy Bahríja, aby prerušil jejich spojení
a aby „nemel žádné neprátele v zádech“. Ve vyprávení ted následuje mezera až do chvíle, kdy
Kamose dorazil do Avaridy, kde na rece kolem mesta vytvoril rozmístením své flotily blokádu,
zatímco vojsko strežilo brehy pred protiútokem. Popisuje, jak ženy z paláce vykukovaly na
Egyptany z citadely jako „mladé ješterky ze svých der“. Potom následuje tradicní chvástavá
rec urcená Apopimu: Hle, piju víno z tvých vinic... z tvého sídla delám trosky a porážím tvé
stromy“ a výcet jeho nicení. Navzdory této nabubrelosti je jasné, že na Avaridu nezaútocil a že
Apopi odmítl se s ním utkat. Kamosuv text koncí lícením králova štastného návratu: „všechny
tváre zárily radostí, zeme zažívala dny hojnosti, na brehu všechno jásalo a v Thébách se konala
slavnost.“
Je težké dnes odhadovat, jak velkou škodu zpusobilo Hyksósum válecné tažení Kamosovo.
Všechny jeho úspechy ovšem museli zopakovat jeho následníci a zmínený admirál Ahmose,
syn Ibanuv, se o Kamosovi vubec nezminuje, prestože on i jeho otec sloužili ve válecném
námornictvu Sekenenrea Taa i Ahmose. Thébané bezprostredne po tomto útoku žádnou další
akci nepodnikli a teprve po jedenácti letech zamírila armáda pod vedením Ahmosovým opet
na sever. Duvodem této prestávky byla smrt obou králu, Kamose i Aauserrea Apopiho. Po
nich nastoupili na trun Ahmose a Chamudi. Ahmose byl v té dobe ješte malý chlapec a
království udržovala v chodu jeho matka, královna Ahhotep. Dostala jedinecné prídomky:
„ta, která se stará o Egypt; stará se o vojáky... privedla zpet uprchlíky a shromáždila
dezertéry; usmírila Horní Egypt a vyhnala vzbourence.“
Konecná fáze války zacala v jedenáctém roce vlády neznámého krále, který nekdy bývá
oznacen jako Ahmose, jindy jako Chamudi. Dukazy cerpáme z útržkovitých poznámek na
zadní strane Rhindova matematického papyru. Prední strana byla opsána ve 33. roce vlády
Aauserrea Apopiho, tedy v dobe, kdy se všechny události datovaly podle roku vlády
hyksóských králu; odborné téma a vysoká kvalita papyru napovídají, že vznikl
pravdepodobne v Memfide. Na zadní strane je nekolik poznámek: „Jedenáctý rok vlády,
druhý mesíc šemu - vstoupili do Héliopole; první mesíc achet, 23. den - ten jižní princ napadl
Caru. 25. den - proslýchá se, že vstoupil do Caru.“ Caru je zrejme totožné s pevností Tell el-
18
Habua a podle postoje autora je „jižním princem“ mínen Ahmose, zatímco 11. rok vlády patrí
Chamudimu, jehož jméno je uvedeno na turínském papyru, ale bez délky vlády.
Ahmosovou strategií zrejme bylo vyhnout se Memfide, dobýt Héliopolis a po trech mesících, v
polovine ríjna (až zacaly vody Nilu opadávat a po údolí zase bylo možné jezdit s kocáry),
zaútocit na Tell el-Habua, a tím Hyksósum znemožnit ústup pres severní Sinaj do Palestiny.
Potom následoval útok na Avaris.
Máme tri dobové prameny o válecném tažení: životopis Ahmose, syna Abanova; fyzické
dukazy z Tell ed-Dabaa; a fragmenty reliéfu s popisem události z Ahmosova chrámu v Abydu.
Ahmose, syn Abanuv, se prirozene soustredí na svou vlastní roli, takže je jeho perspektiva
velmi zúžená - ovšem na druhou stranu není jeho text zatížen bombastickým zvelicováním,
kterého je Kamosuv text plný. Ahmosovy reliéfy z Abydu (odhalené v r. 1993) jsou zde
použity jednak v jednotlivých studiích, jednak v ilustracích, a to v predstihu pred jejich plným
publikováním s laskavým svolením jejich objevitele Stephena Harveye. Jsou to fascinující
obrázky protagonistu bitev: zobrazují egyptské kocáry a kone, královské válecné lodstvo,
vojáky sekající do obilí, hyksóského zajatce s vyholenou hlavou, strništem vousu a provazem
kolem krku, hyksóského bojovníka s rukama nad hlavou, v oblecení s dlouhými rukávy
lemovaném trásnemi, a zmet padajících a bojujících tel. Reliéf muže obsahovat i epizody z
králových pozdejších tažení do Sýrie a Palestiny, ale na ústredním narativním obrazu je válecná
flotila, takže se zcela urcite jedná o obléhání Avaridy.
Ahmose, syn Abanuv, popisuje nekolik bitev, které se odehrály v Avaride, ale jelikož nevíme,
jak dlouhá doba uplynula od obléhání do vyplenení mesta, muže jeho vyprávení zahrnovat
úsek nekolika let. Prímocarý narativní styl vypovídá zretelne o tom, že události jsou
vypravovány v chronologickém sledu. Podle toho tedy mužeme zrekonstruovat tažení
následovne: Ahmose, syn Abanuv, je clenem námorní vojenské posádky na lodi „Severní“
(snad králova lod), která vede celou námorní flotilu. Priplouvají do Avaridy a po bitve zacne
král mesto obléhat. Za pokracujícího obléhání se armáda snaží zpacifikovat okolní oblast.
Ahmose, syn Abanuv, byl prevelen na novou lod, príhodne nazvanou „Vycházející v
Memfide“ a pri námorní bitve u Avaridy zabil neprítele. Zúcastnil se dalších dvou bitev, jedné
„znovu na tomto míste“ - zrejme v Avaride - a druhé na jih od mesta. Po vyprávení o techto
bitkách lakonicky poznamenává: „Avaris byla vyplenena a já jsem si odtud privezl korist:
jednoho muže, tri ženy... Jeho Velicenstvo mi je vydalo jako sluhy.“
Jelikož Josephus považoval Hyksósy za zakladatele Jeruzaléma, jeho verze Manéthónových
dejin zahrnuje také detailní vyprávení událostí, které následovaly poté, co je Ahmose vyhnal z
Avaridy. O obléhání mesta praví: „Oni (Hyksósové) opevnili (Avaris) vysokou, silnou zdí, aby
ochránili svuj majetek pred plenením. Egyptský král se je snažil obléháním prinutit, aby se
vzdali, a obklícil pevnost armádou cítající 480 000 mužu. Nakonec se ze zoufalství obléhání
vzdal a uzavrel smlouvu, podle níž meli všichni odejít z Egypta.“
Dukazy z Avaridy potvrzují spíše tento obrázek masového exodu než hromadné vraždení,
které údajne následovalo po Ahmosove vítezství. V celé lokalite je zretelná kulturní prestávka
mezi poslední hyksóskou vrstvou a vrstvou 18. dynastie, projevující se predevším úplne
novým keramickým repertoárem. To samé platí pro Memfis (viz výše). Po této prestávce se
zde už nevyskytují žádné stopy po souvislém obývání lidmi smíšené kultury egyptské s kulturou
strední doby bronzové a nekterá místa úplne prestala být obývána. Na druhou stranu v Nové
ríši pokracoval a dokonce se šíril kult Suteha, obdareného atributy syrského boha bourí.
Poslední hyksóská vrstva byla, jak jsme videli, svedkem nejvetší expanze mesta a stavby
mohutných obranných opevnení. Chamudi možná na pocátku své vlády pokracoval v jejich
19
stavbe, ale ani tak nebyla dostacující. Porážka se také dá vysvetlit skutecností, že v dobe
konecného thébského útoku neodpovídal ideál hyksóských elitních bojovníku realite. Válecné
sekery a dýky z vrstvy D/3 byly vyrobené z cisté medi, zatímco zbrane ze straších vrstev byly
vyrobené z pocínovaného bronzu, z nehož se daly vyrobit zbrane daleko ostrejší. Prerušení
dodávek cínu se dá vyloucit a vysvetlení se proto týká spíše funkce zbraní, které prestaly být
praktickým nástrojem a staly se odznakem postavení a ozdobným predmetem. Naproti tomu
zbrane Thébanu se v té dobe vyrábely z pocínovaného bronzu, a to mohlo být prícinu jejich
prevahy pri boji muže proti muži.
Je všeobecne uznávaným názorem, že Hyksósové zavedli v Egypte užívání koní a kocáru,
jelikož o nich ze Strední ríše nemáme žádné dukazy a objevují se od pocátku 18. dynastie. V
Tell ed-Dabaa se nenalezly žádné stopy po kocárech a prítomnost kostí koní je
nejednoznacná. Úplná zvírecí kostra, nalezená v Tell el-Habua v kontextu poslední fáze 2.
prechodné doby, byla ovšem jednoznacne identifikována jako kostra kone. Kamosuv text se
zminuje o neprátelských koních a kocárových spreženích z Avaridy, které Kamose ukoristil, a
to mužeme považovat za jejich zavedení do Horního Egypta. Jak samotní kone, tak kone
zapražení do kocáru se objevují na Ahmosových reliéfech v Abydu; navíc kocáry nejsou
nejakým jednoduchým prototypem, ale jsou srovnatelné s kocáry, které se nalezly v zádušním
chrámu Thutmose II.
Navzdory porážce Hyksósu je chvástání královny Hatšepsuty: „Vypudila jsem ty, kterými
bohové opovrhují, a zeme pohltila jejich stopy“ v rozporu s doslova mravencí prací Bietaka a
jeho týmu v Tell ed-Dabaa.
Znovusjednocení obou zemí za vlády Ahmosovy
Dobytí Avaridy bylo jen prvním krokem v rade válecných tažení, která mela zajistit jednotu
Egypta. Na sledu událostí nejsou všichni sjednoceni, ale podle vyprávení Ahmose, syna
Abanova, následovala po tažení na Avaris válecná výprava do jižní Palestiny, pri které byl
dobyt Šaruhén. Nevíme, zda úmyslem thébského krále bylo znicit zbytky Hyksósu, ci zda jen
chteli prozkoumat prázdná místa, která po sobe zanechali, když odtáhli dál do Palestiny a
dokonce až do Libanonu. Z pozdejších dob máme zmínky o dovozu cedru z Libanonu a
vykleštených býku z „Fenechu“ - tímto termínem je zrejme mínena Foiníkie. Ahmose, syn
Abanuv pokracuje: „Nyní, když Jeho Velicenstvo pobilo asijské nomády, plavilo se na jih do
Chent-hen-neferu (pod druhým kataraktem), aby znicilo núbijské lukostrelce.“ Máme
potvrzeno, že král Ahmose obnovil (pokud to bylo nutné) egyptskou kontrolu Buhénu,
protože na sloupku dverí je výjev, jak on a jeho matka obetují Minovi a Horovi (z Buhénu), a
zmínka o veliteli Buhénu jménem Turo.
Když se Ahmose vrátil z Núbie, musel se vyporádat s dvema povstáními. První z nich bylo jen
menší vzpourou, pri níž nejaký cizinec (snad Núbijec) jménem Aata privedl od severu do
Horního Egypta menší ozbrojený oddíl. Snad to byl jen nejaký loupežný nájezd , jelikož Aata
se nechtel utkat s královou armádou. Byl dopaden a poražen a jeho muži byli zajati. Dva
mladé bojovníky dostal za odmenu Ahmose, syn Abanuv. Je možné, že skupina techto
Núbijcu se mohla pokusit využít královy neprítomnosti v Núbii a vydat se na loupežný nájezd
do Horního Egypta - ovšem za predpokladu, že Aata byl Núbijec a že kermští Núbijci sloužili
v armáde v Avaride a Memfide a disponovali dostatecným majetkem na to, aby si zajistili
solidní hrobky.
20
Druhé povstání melo jiný charakter. Vedl ho Egyptan jménem Teti-an, který „kolem sebe
shromáždil rebely; Jeho Velicenstvo ho zabilo; jeho vojsko bylo rozdrceno“. Vážnost tohoto
povstání dokazuje prísný trest. Mužeme jen spekulovat o tom, že rebely jsou myšleni ti, kterí
do té doby sloužili Ahmosovu souperi, králi Avaridy. Posledních pet let života zasvetil Ahmose
rozsáhlému stavebnímu programu ve velkých kultovních centrech (Memfis, Karnak, Héliopolis
a predevším Abydos) a na severních a jižních hranicích Egypta, v Avaride a Buhénu.
Nejstarší vrstva vykopávek v Tell ed-Dabaa, pocházející z 18. dynastie, vydala nálezy, které
jsou mimorádné i v kontextu této jedinecné lokality. Jako bezprostrední dozvuk plenení bylo
systematicky zniceno i opevnení a palác posledních hyksóských králu. Ahmose je nahradil
podobným opevnením a palácovými budovami, jež mely stejne krátké trvání a dnes se dají
zrekonstruovat jen podle základu a fragmentu nástenných maleb, nalezených na skládkách,
které vznikly pri nicení budov. Styl nástenných maleb je mínójský, ale odborníci na egejskou
oblast se dosud neshodli, zda je malovali mínójští umelci nebo zda se jedná o egyptské
napodobeniny. Našly se stovky fragmentu, ale ve velmi špatném stavu, a jejich plné
zhodnocení bude vyžadovat léta konzervacních prací a studií. Nicméne jejich prítomnost v
archeologických kontextech o sto let dríve, než se v thébských hrobkách objevují první
zobrazení Krétanu a také dríve, než vznikly zachovalé fresky z Knóssu, s nimiž sdílejí
podobný námet, prináší prevratné myšlenky o vztazích mezi Egyptem a Krétou.
Jednou z budov, z níž fresky pocházejí, byl královský palác a jedinou srovnatelnou budovou z
té doby je Severní palác v Dér el-Ballásu. Tech nekolik fresek, které se zde zachovaly, má
úplne jiný charakter - jsou namalované jednoduchým stylem, podobným malbám v tehdejších
hrobkách. Fresky z Tell ed-Dabaa cerpají, jak se zdá, velmi málo z tradice egyptských
nástenných maleb, která sahá do pocátku Staré ríše. Obdobne jako fresky z Knóssu mely i
tyto fresky zrejme sloužit rituálním úcelum a jsou plné symbolických odkazu na kult krétského
panovníka. Skákaci pres býky a akrobaté, spojení s motivy býcích hlav a vzor bludište
(labyrint) - to vše je nerozlucne spjato s egejským svetem. Menící se škály fresek, jejich námet
a pozadí prozrazují, že schéma výzdoby bylo neobycejne složité a že pokrývalo ne jednu, ale
celou radu budov. Další fresky, méne složité a zretelneji napodobující mínójský styl, se našly v
Tell Kabri v Palestine. Na freskách z Tell ed-Dabaa je nejzáhadnejší to, že se jakoby objevují
ve vakuu. Je zde malé množství krétské keramiky kamarského typu, ale ta pochází z vrstvy z
pocátku 13. dynastie a mezi touto vrstvou a vrstvou s freskami není žádná kontinuita - ani v
budovách, ani v artefaktech. Nejzvláštnejší je ovšem to, že ve vrstve, z níž fresky pocházejí,
se nevyskytují žádné jiné krétské výrobky, jež by s freskami souvisely.
Nález techto fresek oživil staré názory, které dnešní badatelé odmítali, že Ahmose byl
spojencem krétského krále a že si mohl vzít za ženu nejakou krétskou princeznu. Jejich
dukazem mel být mínójský gryf na Ahmosove sekere a skutecnost, že Ahhotep, králova
matka, mela titul „paní z Haunebutu“, o nemž se puvodne soudilo, že se vztahuje na recké
ostrovy, ale v poslední dobe zaznívají argumenty, že je tato interpretace nepravdepodobná.
Fresky v každém prípade dotvrzují prítomnost Mínójcu v Tell ed-Dabaa, at už to byli umelci
samotní nebo umelectí poradci, dohlížející na egyptské umelce.
Otázky kolem fresky nevyhnutelne vedou k jinému problému, a sice k datování erupce sopky
na ostrove Théra, jelikož dosud nejlépe zachovalé fresky se nalezly práve na tomto
kykladském ostrove, neprodyšne uzavrené pod vrstvami lávy. Erupce má klícový význam pro
usporádání chronologických souvislostí mezi egejskou oblastí a východním Stredomorím i pro
absolutní chronologii. Pokusy identifikovat událost v egyptských pramenech, aby mohla být
datována podle let vlády nekterého z panovníku, už stály mnoho úsilí. Zmínky o bourích v
21
Rhindove papyru a popis nicivých otresu na Ahmosove stéle se zdají být jakýmsi svedectvím,
ale prozatím nejvýmluvnejší dukaz pochází z Tell ed-Dabaa. Ve vrstve se zbytky sídlište,
zarazeného do doby mezi vládami Amenhotepa I. a pocátkem vlády Thutmose III., se nalezla
pemza, která podle rozboru pochází ze sopky na ostrove Théra. Pemza se ovšem našla v
dílne, kde byla používána jako surovina, a tento kontext nám poskytuje pouze terminus ante
quem, jelikož pemza mohla být sbírána napríklad na pobreží již dríve a predtím tam mohla
ležet dlouhou dobu. Všechna pemza nepochází z Théry: puvodem jednoho ze vzorku byla
napríklad erupce v Turecku, ke které došlo pred 100 000 lety. Je pozoruhodné, že dosud se
ve starších vrstvách v Tell ed-Dabaa nenalezla žádná pemza a rovnež nebyla nalezena žádná
vrstva popela („spad“ pri erupci). Za použití kombinace dukazu, zahrnující i údaje z vrstev ve
vzorcích ledovce a z letokruhu stromu (mimorádné atmosférické jevy se dají nekdy dát do
souvislosti s historickými událostmi) jsme došli k záveru, že k výbuchu sopky na ostrove Théra
mohlo dojít v r. 1628 pr. Kr. Interpretace dukazu z Tell ed-Dabaa spíše podporuje tradicní
datování, tedy približne r. 1530 pr. Kr. (vláda Ahmose), ale k objasnení interpretace
vedeckých údaju bude potreba ješte hodne práce a v soucasné dobe nám nezbývá nic jiného,
než nechat tuto otázku otevrenou.
Z Ahmosovy vlády po dobytí Egypta se toho dochovalo jen málo. Mnoho stavebních projektu
zustalo nedokonceno, ale všude bylo videt, že sjednocení bylo velkým prínosem.
Pozoruhodné predmety z královských hrobu a seznamy daru thébským bohum dosvedcují
rostoucí bohatství a umeleckou zrucnost. Fragmenty reliéfu z Abydu, které zbyly po
drancování ramessovských stavitelu, nám dokazují, že styl, který mužeme snadno priradit 18.
dynastii, se zacal vyvíjet už na konci jeho vlády.
22