Lucius Annaeus Seneca: Útěchy

Absolonová Jana
5.B
Lucius Annaeus Seneca: Útěchy
Útěchy psány Senecou pro své blízké, kteří prožili nějaká utrpení.
Lucius Annaeus Seneca: (asi 4 př.n. l. – 65 n.l.)
Narodil se v hispánské Cordobě. Pocházel z váženého rodu.
Zabýval se studiem stoické filozofie. Byl také schopným
podnikatelem a dobrým řečníkem a právě to mu záviděl Caligula,
že se ho chtěl zbavit. Špatné vztahy měl i s následníkem trůnu
Claudiem. Na osm let byl vyhnán na pusté a necivilizované
prostředí Korsiky (41-49). Zde psal pojednání o geografii
a etnologii Korsiky a dvě části Útěch, útěšné listy své matce
a Polybiovi. Později, když byl zpět v Římě, byl obviněn
z protineronovského spiknutí a na příkaz císaře spáchal sebevraždu.
Kniha se skládá ze šesti útěch, a tak nevíme přesný rok vzniku. Jedná se o filosofické
dílo, Seneca se snaží pomoci od smutku svým blízkým. Nejprve nás vždy seznámí s událostí,
potom píše o příčinách smutku, dává příklady na jiných lidech, kteří zažili něco podobného.
Nějaké příklady později zpochybňuje. Nakonec osobě vnutí představu, že má být vlastně
šťastná, říká, že Marciin mrtvý syn se konečně dostal z toho trápení, jež představuje život, je
svobodný, volný a šťastný. Smrt je pro něho osvobozením.
Protože to je filozofické dílo, nemá děj ani hrdiny. A tak se pokusím charakterizovat
některé části Útěch. Poslední dvě jsem nestihla přečíst.
1) Útěcha pro Marcii - Marcii umřel syn. Už to jsou 3 roky a její smutek stále neslábne.
Seneca se jí snaží uklidnit tím, že dává příklady na dvou ženách. Ta
první, Octavia truchlila pro syna celý život. Držela se zpět od lidí,
nesnášela, když o něm někdo mluvil. Ta druhá, Livia syna pohřbila i se
svou bolestí. Byla šťastná, když na něho lidé vzpomínali. Seneca dává
Marcii na výběr, přitom odsuzuje první příklad. Říká, že si člověk sám
určí, jak dlouho se bude trápit. Vysvětluje jí, že už od jeho narození
musela vědět, že jednou umře, a tak by měla trpět pořád. Podle Seneca
je smrt pro všechny osvobozením, po smrti se člověk dostává tam, kde
si jsou všichni rovni, tam, kde nejsou války, hlad, nemoci,...
2) Útěcha pro matku Helvii - Tato útěcha je věnována Senecově matce, která se trápí právě
jeho vyhnanstvím. V této útěše Seneca vysvětluje, co je to
vyhnanství, mluví o bohatství a chudobě. Také říká, že všechny
lidi spojuje dohromady nebe, odevšad můžeme sledovat
nebeská tělesa, a tak se nikde nemůžeme cítit jako ve
vyhnanství. Nakonec matku utěšuje tím, že je šťastný, že se
konečně může zabývat tím, co ho baví.
3) Útěšný list Polybiovi - Polybius ztratil bratra. Seneca se v této útěše nejprve vcítí do
Polybia a nadává Štěstěně. Později říká Polybiovi, že si při svém
postavení nemůže dovolit být dlouho smutný, že má nějaké
povinnosti vůči lidem a zemi (byl to tajemník císaře). Nakonci se
Seneca omlouvá, že on sám je ve vyhnanství, a tak tato útěcha
nemusí být účinná.
4) O krátkosti života - V této útěše Seneca uvažuje o tom, jak si lidé stěžují na krátký život.
Jeho názor je, že máme hodně času, ale hodně ho ztrácíme
nicneděláním. Čas tu přirovnává k bohatství, někdo vyjde s trochou
peněz, někdo rozhází i velké bohatství.
Seneca dílo napsal nejspíš také kvůli sobě, myslím, že tím lépe strávil své bolesti. Útěchy se
mně celkem líbily, ale myslím, že nebylo nutné je číst všechny, protože jejich obsah byl téměř
stejný. Také se mi to špatně četlo, musí se u toho hodně přemýšlet, nějaké části jsem
nepochopila. Na druhou stranu mě zaujaly Senecovy citáty a názory. Líbilo se mi, jak Seneca
popisuje nebeská tělesa: „...dokud se budu moci dívat na tu spoustu hvězd třpytících se v noci,
z nichž některé jsou nehybné, jiné se pohybují, ne však nekonečným prostorem, ale krouží po
stále stejné dráze, některé náhle vzplanou, jiné oslní náš zrak ohnivým paprskem, jako by
padaly, nebo letí velký kus po obloze a táhnou za sebou světelný ohon...“
Myslím, že dílo stojí za přečtení, slyšela jsem, že Útěcha pro Marcii pomohla některým
matkám, které ztratily dítě.
Po fyzické stránce se mi dílo líbilo, vysvětlivky jsou srozumitelné. Ilustrace zde jen jedna, na
začátku knihy, ale nechyběly mi.
Překladatel: Václav Bahník
Doslov: Eva Kuťáková.
Ilustrace, vazba a grafická úprava: Aleš Krejča
Nakladatelství: Odeon (Praha 1977)
Počet stran: 268