Texty k referátům - Historie a Geografie

Komentáře

Transkript

Texty k referátům - Historie a Geografie
Artušovské legendy
Úkoly:
Jak vypadala Británie v 5. a 6. století?
Odkud se vzali Anglosasové a jak se zapsali do dějin Britských ostrovů?
Legenda o Merlinovi
(příběh kouzelníka Merlina a krále Artuše)
Za tisíc let od vzniku legendy o Merlinovi a králi Artuńovi se jejich příběhy obohatily
o velké mnoņství různých epizod a dnes uņ je téměř nemoņné sepsat vńechny příběhy, které se
jich týkají. Proto se zde pokusím popsat alespoň tu nejzákladnějńí verzi legendy o Merlinovi.
Celý příběh začíná v 5. století v Británii za vlády tyranského krále Vortigerna. Násilím
se zmocnil vlády a vyhnal právoplatné následníky trůnu bratry Ambrosia Aureliana a Uthera
ze země. Vládce vńak byl slabý a království se začínalo rozpadat. Situaci vyřeńil pozváním
saských vojsk pod vedením bratrů Hengista a Horsy, kteří mu měli pomoci potlačit nepokoje
a udrņet hranice království.
Sasové pomohli Vortigernovi nejen s nepřáteli, ale i s královskými povinnostmi. Jejich
síla narůstala a král se začal obávat o svůj ņivot. Na radu svých kouzelníků utekl do Walesu,
kde si chtěl v horách na Dinas Emrys postavit nedobytnou pevnost. Začala stavba věņe.
Veńkeré zdi, které byly přes den postaveny, vńak v noci vņdy zmizely nebo bylo vńe
nalezeno v troskách. Král postavil stráņe, ale ty nic nezpozorovaly a ráno mohli opět začít se
stavbou od základů. Vortigern tedy opět povolal své kouzelníky a poņádal je o radu. Ti dońli k
závěru, ņe základy věņe udrņí pohromadě jedině krev muņe, který neměl smrtelného otce.
Vojáci vyslaní králem prohledávali království, aņ přińli do města Caer Myrddin (Caerfyrddin,
v překladu Merlinovo město, dneńní Carmarthen), uņ téměř bez naděje na úspěch procházeli
ulicemi. Najednou uslyńeli hádku dvou chlapců, ze které vyrozuměli, ņe jeden z nich nemá
ņádného otce. Vojáci se zaradovali a vyhledali matku chlapce, princeznu Dyfedu, která ņila v
kláńteře. Ta jim potvrdila, ņe její syn nepochází ze spojení se ņádným muņem. A tak byl
sedmiletý chlapec Merlin předveden před krále Vortigerna.
Jeho kouzelníkům se Merlin vysmál a odhalil pravou příčinu hroucení věņe. Hluboko
pod základy stavby leņeli dva spící draci, jeden červený a druhý bílý. Kdyņ byli vykopáni,
probudili se denním světlem a pustili se do boje. Červený drak symbolizoval lid Británie a
bílý zastupoval Vortigerna a nepřátele Sasy a Pikty. Červený drak porazil v boji bílého a na
svá zranění také zemřel. Merlin z jejich zápasu vyčetl budoucí osud Vortigerna i celého světa.
Podle Merlinova proroctví jeńtě téhoņ dne přistál u anglických břehů Ambrosius Aurelianus a
zaútočil na královské pevnosti. Sám Vortigern byl v jedné z pevností při dobývání zaņiva
upálen.
Ambrosiovi se podařilo vyhnat saská vojska a stal se novým právoplatným Nejvyńńím
králem. Začala obnova země po dlouhých letech zmatků a bojů. Na paměť svého vítězství
chtěl Ambrosius postavit velkolepý památník, který by přečkal věky a navņdy připomínal jeho
triumf. Poņádal tedy Merlina a ten se hned pustil do práce. Spolu s královým bratrem Utherem
odjel do Irska, kde stál na hoře Killaraus mohutný kruh vysokých kamenů. Merlinovi se
podařilo kameny pozvednout a přenést přes moře do Británie. Znovu je postavil na pláni
nedaleko dneńního města Salisbury. Ambrosius Aurelianus vńak zemřel před dokončením
stavby a byl Merlinem pochován právě pod nový Tanec obrů neboli dneńní Stonehenge.
V okamņiku jeho smrti se na obloze objevila zářící hvězda s mohutným ohonem ve
tvaru draka. Nový král Uther byl podle toho nazván Pendragon, coņ znamená dračí hlava.
Sasové vyuņili nezkuńenosti nového krále a znovu zaútočili. Utherovi se je podařilo porazit a
na oslavu vítězství a své korunovace uspořádal hostinu pro vńechny velmoņe své říńe. Na
slavnost byl samozřejmě pozván i králův věrný spojenec vévoda Gorlois z Cornwallu, který
přijel se svou manņelkou Ygernou (Igrain), údajně nejkrásnějńí ņenou Británie. Král se do ní
okamņitě zamiloval a prokazoval jí různé pozornosti. To neuńlo jejímu manņelovi, takņe ihned
po hostině odjeli, aniņ by poņádali krále o propuńtění. Kdyņ druhý den Uther zpozoroval
zmizení milované ņeny, poslal za Gorloisem posly, aby se okamņitě vrátil. Vévoda odmítl a
králi nezbylo nic jiného, neņ proti němu zahájit válku.
Gorlois zanechal manņelku na svém nedobytném hradu Tintagel a sám odjel na jiný
hrad Dimilioc, kde se chystal na bitvu. Král Uther Pendragon pevnost oblehl, ale samou
touhou po Ygerně se ani nedokázal účastnit bojů. Jeho rytíř Ulfin mu navrhl, aby vyhledal
kouzelníka Merlina, ten určitě situaci vyřeńí. Merlin uzavřel s králem dohodu – umoņní mu
strávit jednu noc s Ygernou a král mu za to dá do výchovy chlapce, který bude té noci počat.
Král okamņitě souhlasil a jeńtě té noci byl proveden jejich plán.
Merlin dal králi podobu Gorloise a společně s Ulfinem se také proměnili ve vévodovy
rytíře. Vńichni tři dojeli na mořské pobřeņí, kde stál vysoko na skále hrad Tintagel. Moře ho
obklopovalo po vńech stranách a jediný přístup byl po úzké pěńině, kterou by ubránili tři muņi
proti celé armádě. Král Uther se ani nezastavil a ihned vjel do hradu. Byl bez obav vpuńtěn.
Té noci byl počat budoucí král Artuń.
Vńe by proběhlo bez problémů, kdyby vévoda Gorlois na Dimiliocu nezpozoroval
nepřítomnost krále a nerozhodl se zaútočit. V boji byl vńak zabit a několik jeho vojáků
okamņitě vyrazilo oznámit smutnou zprávu manņelce. Jaké bylo jejich překvapení, kdyņ nańli
na Tintagelu svého pána zdravého po boku Ygerny. Vévoda se jejich zprávě vysmál a rychle
odjel z hradu, aby se za chvíli vrátil ve své skutečné podobě jako král a vítěz.
Byl uzavřen mír a na jeho upevnění se Uther Pendragon oņenil s Ygernou. Kdyņ se
jejich společné dítě narodilo, bylo ihned odevzdáno Merlinovi. Ten je předal vévodovi
Ectorovi z Divokého lesa, jehoņ manņelka vychovávala malého Artuńe společně s vlastním
synem Kayem. Nikdo nevěděl o jeho skutečném původu a tak byl opatrován Merlinem mimo
dosah intrik královského dvora.
Uther Pendragon vńak po čase zemřel a nezanechal po sobě ņádného legitimního a
uznaného muņského dědice. Mnoho muņů se svévolně prohlásilo za krále a pracně udrņená
říńe se začala rozpadat. Merlin musel zakročit. Na Vánoce svolal vńechny rytíře do Londýna
na turnaj, kde měl být odhalen pravý král. Ráno se na náměstí objevil kámen s kovadlinou. V
kovadlině byl zaraņen meč a u něj nápis: "Kdo z tohoto kamene a kovadliny meč vytáhne,
bude králem Anglie podle práva i rodem." Mnozí se o získání meče pokouńeli, ale nikomu se
to nepodařilo.
Na turnaj se přijel podívat i vévoda Ector se svým synem Kayem a chráněncem
Artuńem. Kay se chtěl zúčastnit klání, ale nechal doma svůj meč. Poslal tedy Artuńe zpět, aby
mu ho přinesl. Artuń si vzpomněl na meč v kameni. Dońel na náměstí, hladce ho vytáhl a
donesl nevlastnímu bratrovi. Kay se podivil a vńichni se ke kameni vrátili. Artuń ho na
Ectorovu ņádost znovu zarazil do kamene, ale nikdo ho opět nedokázal vytáhnout. Jedinému
Artuńovi se to podařilo, a kdyņ jeńtě přińel Merlin a prozradil vńem tajemství jeho původu,
nezbylo jim nic jiného, neņ uznat ho za svého právoplatného krále.
Artuń se ujal vlády po svém otci a pod svou vládou sjednotil Anglii, Skotsko i Wales.
S Merlinovou pomocí a radou vybojoval mnoho bitev a přemohl mnoho nepřátel. Největńí
vítěznou bitvu vńak vybojoval proti Sasům na Mons Badonicus, čímņ odrazil jejich útoky na
velmi dlouhou dobu a své zemi zajistil mír, který nepoznala po stovky let.
V jednom ze soubojů se Artuńovi zlomil jeho meč vytaņený z kamene. Merlin ho tedy
zavedl k jezeru, v jehoņ středu čněla z vody paņe drņící nádhernou zbraň. Artuń po ní
okamņitě zatouņil. Najednou se objevila krásná dívka, Dáma z jezera a majitelka meče. Král ji
o něj poņádal a ona mu ho darovala. Meč se jmenoval Excalibur a Artuń ho nosil aņ do své
poslední bitvy, kdy byl vhozen zpět původní majitelce do jezera.
Na začátku Artuńovy vlády naléhalo mnoho rytířů na krále, aby se oņenil. Nechtěli
zaņít dalńí spory o dědictví trůnu, a tudíņ si přáli co nejdříve muņského dědice. Artuń uņ sice
dítě měl, ale utajované. Zplodil ho se svou nevlastní sestrou Morganou v době, kdy jeńtě
nevěděl o svém původu. Tento syn Mordred měl podle Merlina způsobit Artuńovu smrt, ale
přesto ho nechal naņivu. Později se Mordred stal plnoprávným královským rytířem. To vńak
nemohlo vyřeńit problém manņelství.
Artuń se rozhodl pro Gueneveru, dceru krále Leodegranse, i přesto, ņe ho před ní
Merlin varoval. Na jeho radu tentokrát nedbal a slavila se svatba. Jako svatební dar dostal od
otce nevěsty Kulatý stůl. Merlin ho vytvořil pro Uthera Pendragona a ten ho daroval
Leodegransovi. Mohlo okolo něj sedět 150 rytířů (údaje o počtu se lińí), kteří si u něj byli
navzájem rovni. Nikdo nemohl říci, ņe sedí na přednostním místě. Merlin sezval nejlepńí
rytíře z celého království a jejich jména se objevila napsaná zlatými písmeny na stolcích
okolo něj. Kulatý stůl se stal symbolem Artuńova dvora a od něj rozhodoval král vńechny
záleņitosti království. Mladý vládce se rozhodl postavit i nové sídlo. Hrad dostal jméno
Camelot. Na něj byl převezen i Kulatý stůl a hrad se tak stal stálým sídlem celého dvora,
odkud podnikali rytíři své výpravy.
Se svými rytíři proņil král mnohá dobrodruņství. Jednoho dne přivedl král Pellinore na
Artuńův dvůr jezerní pannu Vivianu (také Nimue). Stalo se něco, co nikdo neočekával –
Merlin se do ní bláznivě zamiloval. Oba byli neustále spolu a on ji naučil vńechna svá kouzla.
Tuńil svůj blíņící se konec, a proto svěřil Artuńovi mnohá tajemství budoucnosti. Do té doby
se král vņdy řídil kouzelníkovými radami, ale od té chvíle se bez nich musel obejít. Merlin
věděl, ņe bude pohřben zaņiva, ale přes vńechnu svou moc tomu nemohl nijak zabránit. S
vílou Vivianou cestoval po světě a ona ho donutila přísahat, ņe svá kouzla nikdy nepouņije
proti ní. Nakonec se vrátili zpět do Anglie. Merlin jí chtěl ukázat mocné kouzlo skryté pod
kamenem. Kdyņ pod něj veńel, uvěznila ho tam Viviana svými kouzly. Podle jiné verze okolo
něj postavila Skleněnou věņ nebo ho učinila neviditelným pro vńechny kromě ní. Moņná uņ se
chtěla zbavit starého nebezpečného kouzelníka, moņná ho chtěla mít navņdy jen pro sebe.
Merlin zůstal pohřben zaņiva.
Později se vrátil mezi ņivé. Po Artuńově poslední bitvě proti synovci a zároveň synovi
Mordredovi u Camlannu ho společně se třemi královnami provázel na ostrov mrtvých Avalon.
Na něm se měl Artuń uzdravit ze svých smrtelných zranění a vrátit se do své země, aņ jí bude
nejhůře.
Král Artuš
Ņil skutečně král Artuń, který sjednotil keltské kmeny a postavil se proti nájezdům
anglosaských dobyvatel? Existoval hrad Camelot a kulatý stůl? Kde se vzaly pověsti o svatém
grálu? První písemné zmínky o králi jménem Artuń pocházejí z 8. a 9. století n. l. a jsou
obsaņeny ve spisech Annales Cambriae (Velńské letopisy) a předevńím pak v Historia
Brittonum. Autorem byl údajně mnich Nennius a jde o vůbec nejstarńí pramen. Přímá písemná
svědectví o Artuńovi vńak chybějí. Autoři píńící v 6. století, kdy měl král ņít a vládnout, se o
jeho osobě vůbec nezmiňují. Mlčení historických dokumentů podle některých odborníků není
rozhodující. Legendy o králi Artuńovi a kouzelníku Merlinovi (v díle Historia Brittonum je
jeńtě nazýván Ambrosius) mohly přeņívat v ústním podání aņ do 12. století, kdy se jim dostalo
větńí pozornosti. Ti, kdo příběhy legendárního krále vyprávěli, je postupně doplňovali motivy
z bohaté keltské mytologie.
Katalaunská pole, 451 n.l.
Úkoly:
Odkud přińli Hunové, a proč?
Kdo to byl Attila?
Jaký byl význam bitvy na Katalaunských polích pro dalńí vývoj Evropy?
Attila a Hunové
Průběh bitvy
Stav Attilova vojska tehdy nebyl nejlepńí; trpělo hladem, nemocemi a útěky dezertérů.
Podle Jordanese prý tudíņ Attila nechal o výsledku bitvy věńtit ńamana. „Zatímco přemýšlel o
útěku – větší pohromě, než je smrt – rozhodl se obrátit na vykladače budoucnosti. Jak bylo
jejich zvykem, zkoumali vnitřnosti dobytka a určité čáry na kostech, jež byly zbaveny masa, a
prorokovali Hunům zkázu. Avšak jako malou útěchu předpověděli, že vůdce nepřátel, se
kterými se měli utkat, padne a svojí smrtí pokazí vítězství a triumf nepřátel.“
Podle církevní tradice (legenda o Sv. Memoriovi) prý vojáci jakéhosi barbarského
krále z Attilova vojska zavraņdili v předvečer bitvy poblíņ obce Brolium presbytera
Maximiana s jeho druhy, kteří z pověření Sv. Lupa, biskupa z Troyes, chtěli s Attilou
vyjednávat. Na paměť mučedníka od té doby nese Brolium název Saint Mesmin.
Sv. Lupus údajně zachránil svojí přímluvou u Attily město Troyes, které bylo uńetřeno
loupení. Poté hunského krále doprovázel k Orleánsu a na zpáteční cestě aņ k Rýnu. Zde prý
ho dokonce Attila poņádal, aby se za něj modlil. Za tyto "sluņby" Hunům musel biskup strávit
dva roky mimo město, neņ se mohl vrátit zpět.
Attila se prý domníval, ņe tímto padlým vůdcem bude Aetius a rozhodl se obětovat
výsledek bitvy za smrt svého nejschopnějńího protivníka. Ze svého tábora, krytého vozovou
hradbou a zákopy, se rozhodl vystoupit aņ kolem deváté hodiny denní (asi dvě hodiny po
poledni), aby jej v případě neúspěchu zachránila tma. Na pravém křídle velel vojsku různých
barbarských národů král Gepidů Ardarich, na levé vůdce Ostrogótů Valamir, oba spolehliví
muņové, kterým Attila velmi věřil. (Podle germánských eposů měl být Ardarich otcem matky
Attilova vnuka Munda.). Sám Attila byl ve středu, obklopen svými vlastními hunskými
bojovníky. U spojenců velel pravému křídlu Theodorich a levému Aetius. Doprostřed umístili
nespolehlivého Sangibana a jeho Alany.
Bitva začala sráņkou o výhodnou polohu na vrcholu kopce, který se tyčil nad pravým
křídlem hunské armády. Theodorichův syn Thorismund a Aetius dosáhli vrcholu dříve a
odrazili Huny sprńkou střel. Attila vńak povzbudil své vojsko a zareagoval mohutným útokem
do středu nepřátelské armády. Rozhořela se nevídaná řeņ. „A střetli se čelem v bitvě, a byla to
bitva litá, zmatená, krvavá a úporná. Jí rovné do té doby neznala celá minulost. Vypráví se o
takových činech, které se v ní odehrály, že nemohl ve svém životě spatřit nic pozoruhodnějšího
ten, komu nebyl dopřán pohled na tento div. Lze-li věřit vyprávění starců, pak se říčka,
tekoucí podél té pláně nízkým korytem, rozlila z břehů naplněná krví z ran mrtvých
bojovníků… A ti, kteří byli díky svým zraněním žízniví a vyprahlí, nabírali vodu smíšenou s
krví. Řízením smutného osudu byli tak nuceni pít krev, o které tušili, že ji sami prolili“
(Jordanes, Getica 207).
Uprostřed boje, kdyņ objíņděl vojsko a dodával svým muņům odvahy, byl sraņen
(údajně kopím Ostrogóta Andagise) visigótský král Theodorich a zahynul pod kopyty koní
vlastních vojáků. Visigóti vńak pokračovali v boji a objeli levé křídlo nepřátel. „A tu se
Visigóti oddělí od Alanů, napadnou Huny a málem by zabili samotného Attilu, kdyby
prozíravě neprchl a neuzavřel se i se svými muži do ohrady tábora, jenž byl obehnán vozy.
Třebaže to bylo opevnění chatrné, přece v něm hledali záchranu ti, jimž před krátkou dobou
nemohl odolat žádný zděný val.“ (Jordanes, Getica 210). Mezitím se na bojińtě snesla tma a
rozpoutaly se chaotické sráņky. Aetius s Thorismundem se chtěli spojit s visigótskými oddíly
a dokončit obklíčení, ale místo toho dorazili k nepřátelským řadám. Kdyņ byl Thorismund
zraněn na hlavě a strņen z koně, rozhodl se zanechat boje; podobně i Aetius bloudil ve tmě
mezi nepřáteli a nakonec se dostal k visigótskému táboru, kde strávil noc.
Kdyņ se nad bojińtěm rozbřesklo, výsledek bitvy byl nejasný. „Když druhého dne na
úsvitu viděli, že pláně jsou pokryté hromadami mrtvol a že se Hunové neodvažují vyrazit,
domnívali se, že vítězství je jejich, neboť věděli, že se Attila vyhýbá boji jen tehdy, je-li zničen
velkou porážkou. I když však byl poražen, nepočínal si pokorně, ale řinčel zbraněmi, troubil
na polnice a hrozil výpadem. Jako lev, který byl zasažen loveckými šípy, obchází kolem
vchodu jeskyně a neodváží se sice zaútočit, ale ani nepřestává děsit své okolí řevem, tak i
nejbojovnější král, ačkoli byl uzavřen v táboře, znepokojoval své přemožitele…“ (Jordanes,
Getica 212).
Gótové a Římané se seńli k poradě, co udělat s Attilou. Jeho tábor nebylo moņné
dobýt, protoņe Attila nechal rozestavit kolem jeho obvodu lučińtníky, kteří zasypávali
útočníky sprńkami ńípů a byl rozhodnut bojovat aņ do konce. Jak píńe Jordanes, „… říká se, že
král, který si zachoval i v tomto postavení hrdost, dal vystavět hranici z jezdeckých sedel a
chtěl se vrhnout do plamenů, kdyby do tábora vtrhli nepřátelé, aby nikdo nejásal nad jeho
smrtelnou ranou, nebo aby on sám, pán nad tak velkými národy, neupadl živý do rukou
nepřáte“ (Jordanes, Getica 213). Zvaņovalo se tudíņ jej oblehnout a vyhladovět, protoņe
neměl dostatek potravin. Patricius Aetius se vńak obával, ņe by se po zničení Hunů stali
Visigóti hrozbou pro říńi (kdo zná historii tehdejńích visigótsko-římských vztahů v Galii, jistě
jeho úvahy pochopí), a proto navrhl lstivě Thorismundovi, aby se co nejrychleji vrátil do
Tolosy, neboť by některý z jeho mladńích bratrů mohl uchvátit královskou moc. Stejným
způsobem se zbavil také krále ripuarských Franků (Chronica minora 1,302). Po odchodu
spojeneckých vojsk zůstával Attila jeńtě nějaký čas v leņení, protoņe se obával léčky; kdyņ
vńak viděl, ņe definitivně odtáhli, rychle se stáhl za Rýn, kde začal okamņitě připravovat
odvetu.
Ztráty v boji musely být strańlivé, předevńím u Hunů a jejich spojenců, o čemņ
nepřímo svědčí i Jordanův nadnesený údaj „165 000 na obou stranách.“
Attilovo taţení do Itálie (452)
Podle soudobých kronikářů Attila „zuřil nad neočekávanou porážkou, kterou utrpěl
v Galii“. Vztahy s východní říńí se navíc dramaticky zhorńily, neboť Marcianus stále odmítal
obnovit kaņdoroční tribut. Pro výstrahu vyslal Attila v září 451 do východního Illyrica plenit
menńí skupinky Hunů a byl rozhodnut tento spor později řeńit vojensky. V té době vńak pro
něj byla mnohem důleņitějńí pomsta západním Římanům za neúspěch, který utrpěl v Galii.
Někdy koncem jara či počátkem léta překročil snadno prostupné Juliánské Alpy a vtrhl do
Itálie. Kronikář Prosper píńe: „Jak se Attila vzpamatoval ze ztrát utrpěných v Galii, zamýšlel
napadnout Itálii přes Pannonii. Náš generál (Aetius) nepodnikl žádná opatření, jak to udělal
při první válce (451), takže ani nezajistil průchody v Alpách, kde by mohl být nepřítel
zastaven. Domníval se, že jedinou věcí, ve kterou mohl doufat, bylo opustit Itálii společně s
císařem. Ale to se zdálo tak hanebné a nebezpečné, že strach byl přebit smyslem pro čest.“
Snad někdy koncem května 452 oblehl Attila město Aquilea. Jeho obránci urputně
odolávali Hunům po tři měsíce. Po masivním útoku obléhacích strojů byly nakonec hradby
prolomeny a obyvatelstvo zmasakrováno. Hunové dobyli i Concordii, Altinum, Patavii
(Padua), Vicentii (Vicenza), Veronu, Berexii (Brescia), Bergamus (Bergamo) a Mediolanum
(Milán) – kde se Attila zmocnil císařského paláce – Ticinum (Pavii) a řadu dalńích měst v
severní Itálii. Poté překročili Pád a devastovali provincii Aemilia. V hunském vojsku, které se
– obtíņeno kořistí – pomalu pohybovalo po kraji, vńak vypukla morová epidemie. Navíc se
nedostávalo potravin. Do situace zasáhli i východní Římané, kdyņ na Huny v Karpatské
kotlině zaútočilo vojsko vedené východořímským comitem Aetiem, jmenovcem
západořímského patricije. „Huny, kteří poplenili Itálii a vyvrátili také množství měst, stihl
trest boží, neb je navštívily pohromy z nebe seslané: hlad a jákási nemoc. Nadto byli pobiti
pomocnými vojsky, jež vyslal císař Marcianus a která vedl Aetius, a tak byli zároveň ve
vlastních sídlištích rozdrceni jak pohromami z nebe seslanými, tak armádou Marcianovou.“
(Chronica minora 2,26) (Bóna a Maenchen-Helfen nicméně citát vykládají tak, ņe Marcianus
poslal posily patriciovi Aetiovi na Západ. Tento zásadní problém mi zatím není jasný.)
Attila neměl příliń moņností na výběr a odhodlal se k vyjednávání s poselstvem, které
z Aetiovy iniciativy vedli konzul Avienus, zkuńený vyjednavač Trygetius a papeņ Lev. Podle
Jordana se setkání konalo na brodu přes řeku Mincius v Ambulejském okrsku Venetie.
Legenda vypráví, ņe se během vyjednávání Attily se Lvem I. zjevili hunskému králi Sv. Petr a
Sv. Pavel. Z pozdějńích zpráv ovńem vysvítá, ņe se jednání mezi papeņem a Attilou týkalo
předevńím vydání zajatců. Attila se poté vrátil zpět na sever. Výprava tak prakticky skončila
neúspěchem, který mohl být vyváņen pouze ziskem velké kořisti.
Attilova smrt (453)
Zdráhání východořímského císaře Marciana, který odmítal platit tribut, vedlo k novým
vojenským přípravám proti Východořímské říńi. Jiņ na podzim 453, po svém návratu z taņení
do Itálie, vyslal Attila posly k Marcianovi a vyhroņoval novým pustońením Thrákie, pokud
nebude obnoveno placení tributu. Dostalo se jim vńak jeńtě ráznějńího odmítnutí neņ několik
let předtím. Ačkoliv byl císař Huny znepokojen, citelné ztráty v Galii a Itálii značně otřásly
Attilovým renomé. V době příprav na novou válku nakonec hunský vládce zemřel neńťastnou
náhodou při svatební noci s germánskou dívkou jménem Ildico (udusil se v opilosti vlastní
krví, která se mu spustila z nosu).
Vzpoura podrobených národů a bitva na řece Nedao (454 nebo 455)
Po Attilově smrti okamņitě vypukly spory mezi jeho početnými syny o rozdělení vlády
nad hunskými i ostatními barbarskými kmeny. To se vńak znelíbilo králi Gepidů Ardarichovi,
který údajně nesnesl, aby se s nimi zacházelo jako s otroky a vedl proti Hunům úspěńnou
vzpouru, která vyvrcholila bitvou na blíņe neidentifikované řece Nedao v Pannonii. Přes
pomoc Ostrogótů byli Hunové poraņeni. Mezi údajně 30 000 padlými na hunské straně byl i
Attilův syn Ellac (Jordanes, Getica 262).
Po bitvě se Hunové a jednotlivé národy jim podrobené (zřejmě předevńím ty, které jim
v bitvě na Nedao stály po boku) rozprchly po celé Evropě. Podle Jordana se část Attilových
synů uchýlila do Černomoří, ale jiní Hunové nańli nový domov na území Romanie (římské
říńe). „Když byl zabit Ellac, jeho zbývající bratři se dali na útěk do blízkosti pobřeží Pontu,
kde, jak jsme řekli, kdysi sídlili Gótové… Ale Sauromati, které nazýváme Sarmati, a Cemandri
a někteří z Hunů přebývali v Castra Martis, městu jim daném na území Illyrika. Z tohoto rodu
byl Blivila, hrabě z Pentapolis a jeho bratr Froila a také Bessa, v našich časech patricius.
Skirové navíc a Sadagarii a část Alanů se svým vůdcem jménem Candac obdrželi Malou
Skythii (Scythia Minor) a dolní Moesii (Moesia Inferior)… Rugiové nicméně a také jiné
národy požádaly, aby mohli obývat Bizye a Arcadiopolis. Hernac, mladší Attilův syn se svými
lidmi si vybral domov v nejvzdálenější části Malé Skythie. Emnetzur a Ultzindur, jeho
soukmenovci, vydobyli Oescus a Utus a Almus v Dácii na břehu Dunaje, a mnoho z všude
rozptýlených Hunů se uchýlilo do Romanie a z nich, jak se říká, pocházejí dnešní
Sacromontisi a Fossatisii.“ (Jordanes, Getica 263-266) Část Hunů pod vedením jistého
Kelkala byla tehdy zařazena do východořímské armády. Setkáváme se s ní koncem 60. let,
kdy bojovala proti Ostrogótům v Moesii. Na podzim 455 císař Avitus (resp. některý z jeho
vojevůdců) údajně získal zpět Pannonii "pouhým pochodem" (Sidonius Apollinaris,
Panegyrika na císaře Avita). Jiņ roku 456 její jiņní část (někdejńí Pannonii Secunda) se
svolením východořímské vlády obsazují Ostrogóti, které chtěl císař Marcianus vyuņít jako
protiváhu Gepidům.
Hunové se marně pokouńeli obnovit svoji moc nad jim kdysi podrobenými národy. S
Ostrogóty vedli celkem dvě války (poslední v letech 464-466/467), avńak obě pro ně skončily
těņkými poráņkami. Attilův syn Dengizich nakonec zahynul roku 469 ve válce proti
Východořímanům v Thrákii a Hunové tím fakticky mizí z dějin. Jejich jméno vńak bude jeńtě
po staletí ņít v antické literatuře pro pojmenování rozličných kočovných skupin v Černomoří.
Nejoblíbenějńí Attilův syn Hernac, v němņ mělo podle předpovědi po svém úpadku najít
pokračování hunské plemeno, vńak nejspíńe přece jen věńtbám dostál: jmenný seznam
bulharských chánů totiņ na jednom z předních míst obsahuje jméno Irnik, které působí velmi
povědomě.
Zdroj: http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1686
Koncil v Chalcedonu
Úkoly:
Čím se proslavil papeņ Lev I.?
Jak vypadala hierarchie křesťanské církve?
Co je to koncil (synoda)? Co je to hereze, a jak se s ní koncil srovnává?
Jednání na synodě (koncilu) v Chalcedonu
Zde se tedy konala synoda. Přítomni byli v zastoupení biskupa Lva, jak jsem řekl, ze
starého Říma biskupové Paschasius a Lucentius s knězem Bonifácem. Dále biskup
konstantinopolské církve Anatolius, představený alexandrijské církve Dioskoros. Přítomni
byli také biskup Maximus z Antiochie a jeruzalémský biskup Juvenalis. Téņ byli přítomni
biskupové, kteří s nimi byli, a ti, kteří zastávali přední místa v senátu královského města.
Zástupci Lva jim řekli, ņe Dioskoros nesmí zasedat na synodě, ņe jim to totiņ nařídil jejich
biskup. Kdyby se tak nestalo, ņe ihned odejdou z kostela. Kdyņ se senátoři ptali, co mají proti
Dioskorovi, odpověděli, ņe Dioskoros se musí zodpovídat ze svého jednání, protoņe
neoprávněně vzal na sebe úlohu soudce bez svolení římského velekněze. Kdyņ pak Dioskoros
z rozhodnutí senátu povstal, ņádal Eusebius, aby byla přečtena jeho stíņnost, kterou poslal
imperátorovi. Řekl toto: „Dioskoros mne urazil. Víře se stala velká křivda. Biskup Flavianus
byl zabit a spolu se mnou byl nespravedlivě sesazen. Přikaņte, aby byla přečtena má stíņnost.“
A kdyņ se soudci mezi sebou poradili, byla Eusebiova stíņnost přečtena. Zní takto: „Milujícím
Krista nańim velmi zboņným imperátorům Flaviovi Valentinianovi a Flaviovi Marcianovi,
doņivotním Augustům, od nejponíņenějńího biskupa v Doryleu Eusebia za sebe, za
pravověrnou víru a za svatou památku konstantinopolského biskupa Flaviana. Vańe výsost se
rozhodla starat se o vńechny poddané a podat pomocnou ruku vńem, kterým se stala křivda,
zvláńtě kněņím. Tak totiņ ctíte Boha, který vám dal moc vládnout a být pánem světa. Protoņe
Kristova víra a my sami jsme velmi trpěli protiprávně a nespravedlivě od nejdůstojnějńího
biskupa z velkého města Alexandrie, přicházíme k Vańí zboņnosti se ņádostí, aby nám bylo
zjednáno právo. Důvodem ņádosti je toto: Na synodě konané předtím v metropoli Efezu – kéņ
by se nikdy nekonala; svět by nebyl naplněn zlem a zmatkem – onen dobrý Dioskoros, který
nemá ņádné oprávnění ani strach před Bohem, protoņe stejně smýńlí a je téhoņ názoru jako
proradný heretik Eutyches, se neprojevil tak jasně jako později. Kdyņ jsem obvinil Eutycha a
jeho společníka z bludu a z toho, co jsem se dozvěděl o Eutychovi od blahé paměti biskupa
Flaviana, shromáņdil kolem sebe mnoņství buřičů. Dioskoros si za peníze koupil tyranskou
moc a svaté náboņenství, jak jen mohl, zviklal. Potvrdil zvrácený názor mnicha Eutycha jiņ
dříve hned na počátku odsouzený svatými Otci. Není to nic bezvýznamného, oč se pokusil
proti Kristově víře i proti nám. Proto poklekáme před Tvým majestátem a prosíme, abyste
velmi zboņnému biskupu Dioskorovi přikázal odpovědět na nańe námitky. Aby totiņ přečetl
před velmi svatou synodou, co napsal proti nám. My mu pak můņeme dokázat, ņe se on
odcizil pravé víře a potvrdil herezi plnou bezboņnosti, ņe nás nespravedlivě sesadil a velmi
těņce nás potrestal. Dejte úctyhodný příkaz svatému, Bohu velmi milému shromáņdění
biskupů, aby vyslechli důvod sporu mezi námi a jmenovaným Dioskorem a oznámili Vańí
zboņnosti vńe, aby tak mohla Vańe nesmrtelná duńe rozhodnout. Kdyņ toho dosáhneme,
budeme, velmi zboņní imperátoři, stále prositi Boha za Vańi trvalou vládu.“
Potom na ņádost Dioskora i Eusebia byly přečteny zápisy z jednání druhé efezské
synody. Nyní jen stručně, o čem se jednalo na chalcedonském koncilu. Kdo se chtějí
podrobně dozvědět o závěru jednání na chalcedonském koncilu, připojil jsem to k této druhé
knize svých Dějin. Kdo si přejí vńechno podrobně poznat, těm dávám moņnost přečíst si to a
podrobně se s tím seznámit. Zatím stručně připomenu, co pokládám za důleņité. Ņe totiņ
Dioskoros byl usvědčen, ņe nepřijal list biskupa ve starém Římě Lva. Ņe biskupa nového
Říma během jednoho dne sesadil a ņe shromáņdění biskupové podepsali čistý papír, jako by
tam bylo Flavianovo jméno uvedeno. Pak ti ze senátu rozhodli takto: „Při včerejńím zasedání
velkého koncilu jednajícím o pravé a katolické víře jsme shledali, ņe je třeba to velmi pečlivě
prońetřit. Co se týče zboņné paměti Flaviana a velmi zboņného Eusebia z prońetření zápisů a
rozhodnutích synody i z řečí těch, kteří tehdy synodě předsedali a kteří přiznali svůj omyl i ņe
je zbytečně sesadili, při tom vńak naprosto nepochybili ve víře, se shledává, ņe Flavianus a
Eusebius byli nespravedlivě sesazeni. Podle Boņí vůle se nám zdá, ņe je spravedlivé a ņe
velmi znamenitý a zboņný pán brzy rozhodne, aby nejdůstojnějńí alexandrijský biskup
Dioskoros, nejdůstojnějńí jeruzalémský biskup Juvenalis, nejdůstojnějńí biskup v Ancyře
Eusebius, nejdůstojnějńí biskup v Berytu Eustathius a nejdůstojnějńí biskup v izaurické Seucii
Basilius, kteří tehdy předsedali synodě, byli potrestáni stejnou mírou od přesvatého koncilu
podle svatých, kánonů a zbaveni biskupské hodnosti a vńe, co se následovně stalo, bylo
zasláno na vědomí nejdůstojnějńímu imperátorovi.“
Druhý den byla projednávána obņaloba proti Dioskorovi vinící jej z různých provinění
a z úplatkářství. Byl dvakrát či třikrát předvolán, a nikdy nepřińel. Vymlouval se na různé
příčiny. Proto zástupci římského biskupa Lva rozhodli takto: „Ņe Dioskoros, předtím biskup
velkého města Alexandrie, jednal proti kánonům a proti církevní kázni, je jasné jak z toho, co
jiņ bylo prońetřeno na prvním zasedání, tak z toho, co se dnes stalo. Tento (Dioskoros) – přijal
do společenství stejně smýńlejícího Eutycha, řádně sesazeného vlastním biskupem velmi
svatým Otcem nańím a biskupem Flavianem jeńtě dříve, neņ se seńel v Efezu z ostatními Bohu
velmi milými biskupy. Těmto biskupům apońtolský stolec udělil milost, protoņe nejednali
dobrovolně. Ti aņ dosud zachovali posluńnost biskupu Lvovi a svatému vńeobecnému koncilu.
Poněvadņ se Lvem sdíleli tutéņ víru, přijal je do svého společenství. Dioskoros aņ do dneńka
se nepřestal honosit tím, nad čím by měl bědovat a sklonit se aņ k zemi. Nedovolil vůbec číst
list blaņeného Otce Lva, který napsal blaņené paměti Flavianovi, přestoņe jej poslové často o
to ņádali a přestoņe se zapřísahal, ņe přikáņe jej přečíst. Dopis nebyl vůbec přečten a velmi
svaté církve na celém světě se nad tím pohorńovaly. Ač se velmi provinil, přece jsme s ním
chtěli přes jeho dřívějńí bezboņné chování stejně laskavě jednat jako s ostatními Bohu milými
biskupy, třebaņe oni neměli tutéņ moc soudit jako on. Svou dřívějńí nespravedlnost pozdějńím
jednáním daleko překonal. Odváņil se exkomunikovat nejsvětějńího a velmi zboņného biskupa
starého Říma Lva. Na svatý koncil přinesl písemnou stíņnost plnou potupných obvinění proti
Lvovi. Třikrát byl předvolán Boha velmi milujícími biskupy, jak stanoví kánony.
Neuposlechl, protoņe měl výčitky svědomí. Konečně přijal do společenství nezákonně ty,
kteří byli na různých synodách spravedlivě sesazeni. Proti sobě samému vynesl rozhodnutí
církevních zákonů, které často pońlapával. Proto nejsvětějńí a nejblaņenějńí biskup velkého
starého Říma Lev prostřednictvím nás a přítomného synodního shromáņdění spolu s
nejblaņenějńím a vńí chvály nejhodnějńím apońtolem Petrem, který je skálou a základem
obecné (katolické) církve a základem pravé víry, Dioskora zbavil biskupské hodnosti a
rozhodl zbavit jej vńí kněņské povinnosti. Nechť tedy svatý a velký tento koncil podle kánonů
rozhodne nad jmenovaným Dioskorem.“
Koncil to potvrdil a v dalńím jednání na ņádost koncilu a na pokyn imperátora byli
znovu dosazeni na svá dřívějńí místa ti, které Dioskoros sesadil. Po jeńtě nějakých dodatcích k
dřívějńímu jednání, bylo vyhláńeno o víře toto: „Náń Pán a Spasitel Jeņíń Kristus, kdyņ
učedníkům potvrdil víru, řekl: Pokoj svůj vám dávám, pokoj svůj vám zanechávám (J 14,27).
Řekl to proto, aby se nikdo neodchýlil od rozhodnutí o víře a vńem aby byla hlásána stejná
víra“. Potom bylo čteno nikajské vyznání. K tomuto vyznání víry, symbolu, 150 svatých Otců
dodalo toto: „K potvrzení pravé víry stačilo sice ono moudré a spasitelné symbolům (vyznání
víry) Boņí milosti. Ono totiņ o Otci, Synu a Duchu svatém předává dokonalou nauku, poučuje
o vtělení Pána ty, kteří jej přijímají s vírou. Nepřátelé pravdy ve snaze vlastními herezemi
rozvrátit Kristovo učení vytvořili si nová slova. Jiní se odváņili pokazit tajemství Boņího
vtělení, které se stalo kvůli nám, a odpírají Panně Marii titul Bohorodička. Jiní zavádějí
sloučení a smísení (přirozeností u Krista) a pońetile si myslí, ņe Kristus má jednu přirozenost,
a mylně se domnívají, ņe boņská přirozenost Jednorozeného trpěla, tím ņe se sloučila (s
lidskou přirozeností). Proto tato svatá, velká a vńeobecná synoda ve snaze překazit cestu
podvodu a machinacím proti pravdě a hájíc jiņ od samého začátku neotřesitelnou pravdu,
stanovila: Předevńím aby víra 318 svatých Otců zůstala nedotčena a kvůli těm, kteří napadají
Ducha svatého, potvrzuje nauku o podstatě Ducha svatého, kterou předalo 150 Otců
shromáņděných v královském městě. Tuto nauku oni ohlásili vńem. Ne ņe by něco přidali, co
dříve chybělo, ale aby vyjádřili svědectvím Písem svůj názor na Ducha svatého proti těm,
kteří se pokouńeli vyvrátit moc Ducha svatého.
Někteří se odvaņují pokazit víru v tajemství spásy a o tom, který se narodil ze svaté
Panny Marie, nestoudně mluví, ņe je pouhým člověkem. Proto synodální listy pastýře
alexandrijské církve Cyrila zaslané Nestoriovi a východním biskupům uznal koncil za
správné, neboť vhodně vyvracejí bláznivý názor Nestoriův a vysvětlují spasitelné symbolům
k uņitku těch, kteří ve své svaté horlivosti touņí je poznat. Rovněņ na potvrzení správného
učení schválil i list nejblaņenějńího a nejsvatějńího Lva, biskupa velmi velikého starého Říma,
napsaný svatému biskupu Flavianovi, aby uhasil zlovolné počínání Eutycha. Ten dopis je v
souladu s vyzváním blaņeného Petra a je jakýmsi opěrným sloupem proti těm, kdo ńpatně
smýńlejí (o Kristu). Lev se staví i proti těm, kteří se pokouńejí tajemné vtělení rozdělit ve dva
Syny. Kdo se neostýchají tvrdit, ņe boņství Jednorozeného trpí, ty vyloučil ze shromáņdění
svatých. Staví se proti těm, kteří dvě přirozenosti Krista slučují či směńují. Rovněņ vylučuje
ze společenství ty, kteří bláhově tvrdí, ņe přirozenost sluņebníka, kterou Kristus vzal na sebe z
nás, má nebeskou či nějakou jinou podstatu. Konečně vyslovuje anathema proti těm, kteří sice
mluví o dvou přirozenostech Pána před sjednocením, říkají vńak, ņe po sjednocení je jen jedna
přirozenost. Jdouce tedy ve ńlépějích svatých Otců, jednohlasně vńichni učíme, ņe je třeba
vyznávat, ņe náń Pán Jeņíń Kristus je jeden a týņ Syn, ņe je dokonalý Bůh a dokonalý člověk,
ņe je opravdovým Bohem a opravdovým člověkem, který má rozumovou duńi a tělo, ņe je
jedné podstaty s Otcem vzhledem k boņství a stejné podstaty vzhledem k lidství, ņe je nám
vńem podobný jako člověk krom hříchu, ņe se sice před věky vzhledem k boņství narodil z
Otce, v poslední době kvůli nám a pro nańi spásu se narodil z Panny a Bohorodičky Marie, ņe
je jeden a týņ Jeņíń Kristus, Syn Pán, Jednorozený, ve dvou přirozenostech, neměnný,
nerozdělený a neodlučitelný; ņe sjednocením rozdílnost přirozeností nebyla nijak zruńena, ale
obě přirozenosti si zachovávají obě své vlastnosti a jsou současně v jedné osobě či hypostasi;
ņe není rozdělen ve dvě osoby, ale je to jeden a týņ Syn, jednorozený Bůh Slovo, Pán Jeņíń
Kristus, jak nás o tom poučili proroci i on sám a předali nám to v symbolu (vyznání) víry.
Toto jsme tedy se vńí pečlivostí a pílí stanovili a svatá vńeobecná synoda (koncil) rozhodla,
aby nikomu nebylo dovoleno jinou víru hlásat, sepisovat, skládat, jinak smýńlet či jiné tak
učit. Kdokoli se tedy odváņí jinou víru skládat, hlásat, učit či předkládat jiné symbolům
(vyznání víry) těm, kteří by se chtěli obrátit z pohanství, judaismu (ņidovství), či z kterékoli
jiné sekty k poznání víry, biskupové ať jsou zbaveni biskupské hodnosti, a jsou-li to klerici, ať
nejsou počítáni mezi klérus. Byli-li to mnińi nebo laici, ať jsou stiņeni anathematem.“
Kdyņ tento výnos byl předčítán, imperátor Marcianus přińel do Chalcedonu a účastnil se
koncilu. Po své řeči k biskupům záhy odeńel. Téņ Juvenalis a Maximus po jisté dohodě
přeruńili své spory týkající se nějakých provincií. Mimo to Theodoritus i Ibas byli znovu
dosazeni na svá místa. Bylo jednáno o jiných záleņitostech, které, jak jsem řekl, najde čtenář
na konci této knihy. Konečně bylo rozhodnuto, ņe biskupský stolec nového Říma, protoņe je
druhým po starém Římu, má přednost před ostatními biskupskými stolci.
Zdroj: http://www.fatym.com/taf/knihy/patrol/p_cdej3.htm#2-
Povstání Nika, 532 n.l.
Úkoly:
Čím byl významný Justinián I.?
Jaké náboņenské problémy přispěly k povstání?
Civilizace na pokraji zániku.
Kdo bojoval: Císařská vojska (velitel Justinián)
Konstantinopoli (vůdcové Zelených a Modrých).
proti
lůze
v
Popravčí byl zřejmě zcela nezkuńený. Ve svém řemesle se očividně nevyznal. A jeho
neschopnost bezmála zahubila civilizaci Západu. Roku 532 nańeho letopočtu nebylo potřeba
mnoho, aby západní civilizace zanikla. Ve vzdálené Británii, kde neviděli římského vojáka uņ
víc neņ století, se uņ Sasové stačili vzpamatovat z poráņky, kterou jim před ńestnácti lety u
Mount Badon uńtědřil muņ, řečený Voják Arthur. Jejich náčelníci Cynrik a Keawlin se
připravovali k nové invazi. Ale Arthur v té době myslel na jiné záleņitosti – chystal se k bitvě
s vlastním synem Medrautem (či Modredem). Divokým Frankům patřila Galie a západní část
Germánie. Vizigóti, kteří Frankům podlehli, panovali ve Ńpanělsku. Na druhé straně
Gibraltarské úņiny ovládli Vandalové někdejńí africkou provincii, která byla sýpkou Římské
říńe a celého Středomoří. Itálii včetně velkého Říma ovládali Ostrogóti.
Kdysi mocná Římská říńe zahrnovala pouze Balkánský poloostrov, Malou Asii, Sýrii a
Egypt. Ohroņovali ji nejen barbaři na západě, ale téņ civilizovaná a mocná Perská říńe na
východě. Na severu panovali Hunové, kteří navzdory tomu, ņe Attilova říńe byla rozmetána,
zůstali nejlepńími jezdci v Evropě. Spolu se svými spojenci Heruly, coņ byl Huny podrobený
germánský kmen, představovali stálé ohroņení, k němuņ se přidala dalńí zlá hrozba. Na
balkánských hranicích se shromaņdovali Slované, lid tak divoký, ņe ve srovnání s ním byli
Hunové celkem civilizovaný národ.
Avńak pro obyvatele Konstantinopole, hlavního města říńe, nebyla tato vnějńí hrozba
tak tísnivá jako vnitřní potíņe. Císař Justinián během pěti let, co nosil vladařský purpur,
dokázal úspěńně čelit problémům vyvstávajícím za hranicemi říńe. Vedl si v tom aņ
překvapivě dobře. Kdyņ na říńi zaútočili Perńané, pověřil velením císařské armády mladého a
vcelku neznámého důstojníka jménem Belisarius. U Darasu se Belisariovi podařilo vlákat
Perńany do pasti a potom jejich armádu rozpráńit.
Jiné císařské jmenování, které se týkalo Jana z Kapadocie, vńak znamenalo pro domácí
záleņitosti hotovou pohromu. Jako prefekt pretoriánů a stráņce říńského pokladu vyrovnával
Jan rozpočet tím, ņe vybíral kruté daně a omezoval ņivotně důleņité státní sluņby. Janova
opatření přiváděla na mizinu drobné rolníky. Ti se začínali stahovat do Konstantinopole, kde
přespříliń zatěņovali sociální strukturu a měli na svědomí narůstající kriminalitu.
Jeńtě váņnějńí byly náboņenské sváry. Pohanství typické pro Římany uņ zaniklo. Dvě
hlavní konstantinopolské křesťanské sekty k sobě navzájem neprojevovaly ani v nejmenńím
křesťanskou lásku. Třenice mezi katolíky a monofyzity nebraly konce a často je provázelo
násilí. Za vraņdy spáchané při jedné takové sráņce měli být oběńeni tři muņi.
Frakce
Tito tři muņi patřili k pouličním gangům, které byly ve spojení se dvěma frakcemi
známými jako Modří a Zelení. Toto označení se odvozovalo z barvy vozů, s nimiņ přijíņděli
do hipodromu závodit. Vláda obě skupiny brzy identifikovala a ustanovila z nich občanskou
domobranu pověřenou obranou městských hradeb. Po tomto oficiálním uznání přińlo i
politické rozčlenění, přičemņ poté, co se křesťanství stalo oficiálním náboņenstvím říńe, ńlo
nutně o rozdělení na skupinu prokatolickou a protikatolickou. Modří byli katolíky a
podporovali katolické císaře, Zelení byli naopak monofyzity a podporovali zase svoje císaře.
Obě frakce za sebou měly početné pouliční gangy, jejichņ přísluńníci se označovali
jako přívrņenci. Oblékali se jako Hunové, holili si vlasy nad čelem, zato v týle si nechávali
růst vlasy dlouhé, jeņ jim spadaly aņ na záda. Přívrņenci nosili kalhoty, boty a końile s
ńirokými rukávy staņenými v zápěstí, zrovna jako Hunové, a v rukávech schovávali dýky.
Desátého ledna roku 532 se shromáņdil velký dav, aby sledoval popravu. Tři muņi
vyńli na popravińtě a kat jim navlékl na krk oprátky. Kdyņ pod nimi povolilo propadlo, tři těla
klesla dolů.
Jenomņe dva popravovaní dopadli aņ na zem. Jejich provazy se přetrhly. Po chvilce
plné rozpaků kat a jeho pomocníci vyvlekli oba odsouzence – jednoho Zeleného a druhého
Modrého – zpátky na popravińtě a pokusili se je pověsit znovu. Provazy se znovu přetrhly.
Popravčí i jeho pomocníci ztuhli ohromením. Zato v davu se začalo ozývat zlověstné hučení.
Neposílá jim snad Bůh nějaké znamení? Zástup mnichů z nedalekého kláńtera přispěchal k
odsouzencům, odvedl je na člun a převezl přes záliv Zlatý roh. Na druhém břehu jim mnińi
poskytli úkryt v jedné ze svatyní. Městský prefekt, který muņe odsoudil k smrti, poslal stráņe
ke kostelu, aby oba zadrņely, jakmile z chrámu jen vykročí.
Nika!
To se ovńem nelíbilo ani Modrým, ani Zeleným. Tři dny nato začínaly lednové idy,
coņ byl tradiční termín konání vozatajských závodů. Jak vyņadoval zvyk, dostavil se na
hipodrom i císař. Jak Modří, tak Zelení na něho naléhali, aby dal oběma uprchlíkům milost.
Neodpověděl jim. Při startu dvaadvacátého závodu se ozval ze vńech úseků hipodromu křik:
„Ať ņijí soucitní Zelení a Modří!“ Pro nezaujatého pozorovatele (byl-li tam takový) to musel
být skutečný ńok, protoņe do té doby se Modří se Zelenými nedokázali nikdy na ničem
shodnout.
V noci zástup Modrých i Zelených poņadoval, aby prefekt odvolal svoje stráņe.
Odmítl. Zástup vtrhl do budovy jeho ńtábu, pobil několik úředníků, otevřel vězení a pustil ven
vńechny vězně. Potom vzbouřenci zapálili několik budov. Oheň se rychle ńířil a zachvátil jeńtě
řadu dalńích staveb, které zničil, mezi jinými i velký chrám Hagia Sofia.
Nepokoje pokračovaly stále dál a davy v ulicích byly dobře organizovány. Zaslouņili
se o to vůdcové Modrých a Zelených, kteří vńichni patřili mezi vysoko postavené Římany, ti
se chopili vedení rozjitřené lůzy. Přívrņenci, rolníci zbavení půdy a ozbrojení nevolníci
mocných pánů jim dodali potřebnou masu lidí. Aby se navzájem rozeznali, volali na sebe
vzbouřenci tradiční oslavný pokřik vítězné frakce ze závodů v hipodromu: „Nika!“
(Vítězství!). Historikové později toto hnutí pojmenovali „povstání Nika“.
Dva pluky vojska, které byly ve městě, odmítly nastoupit. Belisarius, který se právě
triumfálně vrátil z války s Perńany, vedl proti vzbouřencům malou soukromou armádu
slouņících a oddaných přátel a stejně i druhý generál Mundus, který dorazil v čele oddílu
sloņeného z vojáků herulských pomocných sborů. V uličkách města, které připomínaly
bludińtě, se vńak zástup rebelantů nakupil vńude kolem vojáků a zaútočil na ně ze vńech stran.
Pěńáci proti útočníkům nic nezmohli.
Osmnáctého ledna, týden po nezdařené popravě, se Justinián, jeho choť císařovna
Theodora, Belisarius, Mundus, jejich jednotky a pár vybraných úředníků skrývali v paláci,
zatímco Modří a Zelení na hipodromu provolávali nového císaře. Jan z Kapadocie na císaře
naléhal, ať uprchne.
I kdyņ si to zřejmě ņádný z účastníků neuvědomoval, tato chvíle byla klíčovým
historickým okamņikem. Kdyby byl Justinián uprchl, zřejmě by se jiņ nikdy nedostal k tomu,
aby uskutečnil svůj plán – kodifikaci římského práva. Justiniánův zákoník je podnes
základním kamenem trestního i občanského práva větńiny Evropy, Afriky i Ameriky. Právo
ve Spojeném království, větńí části Spojených států a zbytku světa, byť nevychází přímo z
římské kodifikace, bylo tímto dílem přesto zásadně ovlivněno.
Podoba civilizace pro příńtí dvě tisíciletí závisela na jednání tak sobě navzájem
nepodobných osobností, jaké jen dokázal osud svést dohromady.
Předevńím zde byl císař Justinián, který se narodil jako Petr Sabbatius na malém statku
v Ilýrii na severu Řecka. Jeho strýc Justin slouņil uņ řadu let v armádě. Justin sotva uměl číst a
psát, ale naučil se dost o vojenské taktice, aby se stal velitelem stráņí, jedné z elitních jednotek
armády. Kdyņ byl posádkou v hlavním městě, poslal pro svého synovce a zařídil mu
vzdělávání. Petr se stal Justinovým tajemníkem. Navíc Justinovi slouņil jako spolehlivý agent.
Nástupnictví na římském trůnu se nezakládalo na dědickém nároku. Teoreticky
provolávaly císaře Senát, armáda a lid. Ve skutečnosti zpravidla rozhodovala o osobě císaře
armáda, přičemņ značnou úlohu sehrávaly její jednotlivé frakce. Kdyņ starý císař zemřel, stal
se císařem Justin, a to předevńím díky Petrovým intrikám s vojenskými a církevními
hodnostáři. Justin obdařil Petra titulem patricia a prohlásil jej vrchním velitelem čili velícím
důstojníkem vńech ozbrojených sil. Poté, co Justin onemocněl, jmenoval Petra svým
spolucísařem. Petr Sabbatius si změnil jméno na Iustini-Rus. Posléze Justin zemřel a Justinián
se stal svrchovaným císařem. Vysoký, mrtvolně bledý a stále váņný muņ sdílel trůn se svou
manņelkou Theodorou, která měla jeńtě podivnějńí původ neņ on sám.
Císařovna, pohledná tmavovlasá ņena, byla podstatně mladńí neņ Justinián, kterému v
té době bylo asi padesát let. Kdysi bývala herečkou, coņ v těch dobách znamenalo totéņ co
prostitutka. Vyznávala monofyzitismus, zatímco Justinián byl katolík. Kdyņ se s ní vńak
seznámil, coņ se odehrálo dávno předtím, neņ se stal císařem, k zbláznění se do ní zamiloval.
Chtěl se s Theodorou oņenit, ale tehdejńí císařovna Euphemia – sama bývalá otrokyně – mu
sňatek zakázala. Byzantský patricius a někdejńí prostitutka se vzali poté, co Euphemia
zemřela.
Bez ohledu na jejich vzájemnou odlińnost a bez zřetele na svůj původ byla Theodora
po celý ņivot Justiniánovi oddaně věrná a císař jí oplácel stejným. V oné kritické chvíli to byl
její hlas, který vńechno rozřeńil: „Jestli si přejeń zachránit ņivot, můj císaři, nic ti nestojí v
cestě,“ řekla. „Máme neomezené prostředky. Tamo leņí moře, na něm spousta lodí. Vńak
pomysli na to, zdali poté, co se ukryjeń na bezpečném místě, bys raději nedal přednost smrti
před bezpečím.“
Justinián s ní souhlasil. Nehodlal ovńem jen tak poloņit ņivot. Měl v hlavě plán, v
němņ klíčovou roli hráli dva velmi rozliční muņi: Belisarius a císařův osobní tajemník Narses.
Belisariovi nebylo jeńtě třicet let a rovněņ se oņenil s herečkou, která byla přítelkyní
Theodory. Uzavřeli sňatek krátce před vypuknutím nepokojů. Antoniina příchylnost k
Belisariovi ovńem mohla mít souvislost s narůstajícím věhlasem mladého důstojníka. Ve
válce proti Perńanům plně splatil důvěru, které se mu ze strany císaře dostávalo. Jeho zákroky
v Konstantinopoli vńak zatím vycházely naprázdno. Úspěch Belisaria při realizaci
Justiniánova plánu závisel na činech muņe, který měl sehrát nejtěņńí úlohu, a tím byl právě
Narses. Z celé této skupiny lidí byl rozhodně nejzvláńtnějńí.
Justinián měl v úmyslu udělat z něho velkého kancléře, druhého nejmocnějńího
civilního úředníka říńe. Jenomņe Narses býval kdysi otrokem. Nejen to, byl to i eunuch,
protoņe ho v rodné Persarménii (část Arménie okupovaná Persií) jako chlapce vykastrovali,
aby mohl slouņit v perských harémech. Stalo se, ņe skončil na otročím trhu v Konstantinopoli
a tam si ho povńiml Justinián.
Na Justiniána dělala velký dojem otrokova inteligence, věrnost a ochota tvrdě
pracovat. Císař nepotřeboval stráņného do harému, ale vņdycky se mu hodil bystrý mozek.
Narses, který byl asi o čtyři roky starńí neņ Justinián, dostal svobodu a rychle stoupal po
ņebříčku císařských úřadů. Nebyl jenom chytrý, ale rovněņ velkoduńný a druņný. Tyto osobní
vlastnosti z něj udělaly jednoho z nejoblíbenějńích úředníků císařského dvora. A jak se
ukázalo tentokrát, byl i naprosto nebojácný. Justinián přikázal Belisariovi a Mundovi, aby
přivedli své jednotky k oběma vchodům do hipodromu. Znovu se střetnou s povstalci, ale
tentokrát jim Narses připraví cestu.
Narsovi pak dal měńec zlata. Malý kostnatý eunuch veńel do hipodromu sám a beze
zbraní, procházel hlučícím davem, který uņ usmrtil několik stovek lidí. Prodíral se mezi lidmi
natlačenými v sekci Modrých, mával na známé a oslovoval významné přísluńníky Modrých.
Připomínal jim, ņe císař Justinián je katolík a ve své vládě upřednostňoval vņdycky Modré.
Naproti tomu Hypatius, kterého právě provolávali za císaře, patřil k Zeleným. Pohorńoval se,
jak mohou podporovat Zelené a diskrétně rozdával zlato. Vůdcové Modrých se navzájem tińe
radili. Potom nevtíravě a klidně promlouvali ke svým přívrņencům. Znenadání uprostřed
korunovace se vńichni Modří obrátili a odcházeli z hipodromu. Zelení zůstali jako omráčení.
Neņ se dokázali vzpamatovat z překvapení, zaútočili na ně vojáci vedení Belisariem a
Mundem. Zelení neměli ńanci zorganizovat nějakou obranu. Vojáci na hipodromu pobili na
30 000 lidí a Justinián uņ neměl napříńtě ņádné potíņe se zuřivým davem rozděleným na
náboņenské frakce.
Císař měl moņnost znovu vystavět ohněm poničené město a zbudovat i nový chrám
Hagia Sofia, který se dodnes povaņuje za jeden z divů světa. Mohl také začít s dobýváním
Afriky a Itálie, coņ byl úkol vskutku herkulovský, který ve skutečnosti padl na bedra Belisaria
a skvělého Narsa. Justinián se konečně dostal k tomu, aby zahájil své největńí dílo: kodifikaci
tehdejńího práva. Díky tomu se západní civilizace napříńtě řídila normami práva a pořádku,
nikoli proměnlivými vrtochy tyranů.
Zdroj: Dějiny bitev II
Konstantinopol, 1205 n.l.
Úkoly:
Kdo to byl Enrik Dandolo?
Jaké byly důsledky dobytí Konstantinopole křiņáky?
Nevýhodná smlouva
Kdo bojoval: Křiţáci a Benátčané (velitel Enriko Dandolo) proti východním
Římanům (velitelé Alexius III. a Alexius IV.).
Za daných okolností se smlouva mohla zdát ńtěstím spadlým z nebe. Skupina
francouzských rytířů ņádala o přepravu do Egypta, aby mohli začít s novou kříņovou
výpravou. Skončilo pětileté příměří, jeņ podepsal Richard Lví srdce se Saladdínem, a oba, jak
Saladdín, tak Richard Lví srdce, byli mrtví. Vůdce rytířů Bonifác z Montferratu byl ochoten
Benátčanům dobře zaplatit, pokud převezou jeho armádu přes Středozemní moře. Bonifác
vysvětloval benátskému dóņeti, ņe Egypt je nejzranitelnějńím místem islámského světa a je
také klíčem ke Svaté zemi.
Pro dóņete Enrika Dandola vńak Egypt znamenal něco jiného: byl hlavním obchodním
partnerem Benátek.
Být na místě dóņete jiný muņ, zřejmě by obětoval buď smlouvu o přepravě rytířského
vojska, nebo lukrativní obchod s Egyptem. Ne tak Dandolo. Poslal zprávu Saladdínovu
bratrovi Safadínovi, který byl tehdejńím egyptským sultánem, a ujistil ho, ņe se nemá čeho
obávat. Potom rokoval se svou radou.
Dandolo se o kříņové výpravy nezajímal. Jeho jediným zájmem byly Benátky. Ve
věku 80 let se mu podařilo porazit Pisany, Janovany i Byzantince v boji o ovládnutí
východního Středomoří a jeho město se tak stalo největńí středozemskou námořní mocností.
Při jedné z bitev s byzantskými Řeky utrpěl zranění hlavy, které ho připravilo o zrak. Ačkoli
byl Dandolo slepý, o to více mu slouņil dar předvídání a o to lépe vnímal poučení z minula.
Zamýńlel se nad uplynulými roky, kdy hořel spor mezi Benátkami a Konstantinopolí, při
němņ mimo jiné byli zmasakrováni vńichni italńtí obchodníci působící v byzantském hlavním
městě. Vzpomínal si také, jak římský císař Izák II. Angelos posílal Saladdínovi blahopřání,
kdyņ se muslimům podařilo dobýt Jeruzalém. Plánoval rovněņ vznik benátské talasokracie,
jejímņ základem by se stalo ekonomické ovládnutí Kréty, Rhodu, Kypru a řeckých ostrovů.
Velká rada, jeņ vládla Benátkám, schválila plán, který dóņe vymyslel.
Armáda drţená jako rukojmí
Dandolo se s křiņáky dohodl, ņe přepraví přes moře do Egypta 4500 rytířů, 4500 koní,
9000 panońů a 20 000 těņce obrněných vojáků zvaných serņáni. Dále poskytne 50 válečných
korábů i s posádkami a zajistí armádě zásoby na devět měsíců. Za to křiņáci zaplatí Benátkám
85 000 stříbrných marek – čtyři marky za kaņdého koně a dvě za kaņdého muņe – a předají
Benátkám polovinu kořisti, kterou se jim podaří získat. Smlouva měla platit jeden rok ode
dne, kdy flotila vypluje na moře. Křiņáci si od benátských bankéřů vypůjčili 5000 marek,
které sloņili jako zálohu. Dandolo nechal křiņáky převézt na ostrůvek Lido několik mil od
Benátek a začal tam stavět flotilu. Kdyņ byla flotila hotová, ņádal Dandolo své peníze, ale
křiņáci je neměli.
„Z tohoto ostrova neodjedete, dokud nám nezaplatíte,“ trval na svém Dandolo. Pak jim
ale učinil jinou nabídku. Uherský král zabral město Zara, o němņ Dandolo tvrdil, ņe dříve
patřilo Benátkám. (Ve skutečnosti Zara nikdy Benátkám nenáleņela, ale to venkované ze
severu Evropy nemohli vědět.) Kdyņ křiņáci dobudou město zpět, Dandolo jim dluh odpustí.
Křiņáci Zaru oblehli. Někteří z nich utekli a vydali se do Svaté země na vlastní pěst,
ale větńina jich zůstala. Obsadili Zaru a ņádali o slíbenou přepravu do Egypta.
Dandolova kříţová výprava
Dóņe namítl, ņe je uņ pozdě. Kvůli zimním bouřím je cesta do Egypta nemoņná –
budou muset počkat do jara. Je to koneckonců jejich vina, říkal, ņe nebyli schopni zaplatit.
Mezitím papeņ Inocenc III. exkomunikoval vńechny křiņáky, kteří napadli Zaru, protoņe
prolili křesťanskou krev poté, co přísahali na kříņ. Poněkud později si uvědomil, ņe k oné
bandě seveřanských balíků se přidalo nemálo jeho zlovolných italských krajanů, a tak
exkomunikaci odvolal, ale varoval křiņáky, aby uņ nikdy nic podobného nepodnikali.
Pak se v táboře křiņáků objevil mladík jménem Alexius Angelus. Byl to syn řeckého
císaře nedávno svrņeného uzurpátorem, který se rovněņ jmenoval Alexius. Křiņáci o tom
neměli tuńení, ale princ Alexius byl součástí intrik, které snoval slepý Dandolo. Kdyby se
dóņeti podařilo pouņít křiņáků k tomu, aby mladého Alexia dosadili na konstantinopolský
trůn, stal by se princ loutkou ovládanou Benátčany.
Ovńem získat pro mladého Alexia trůn nebyl jednoduchý úkol. Konstantinopol
představovala bezpochyby nejodolnějńí pevnostní město na světě. Celá století odráņelo Góty,
Huny, Avary, Slovany, Maďary, Rusy i Araby, kteří se je pokouńeli dobýt. Na druhé straně
Dandolo ovládal nejmocnějńí loďstvo světa a nyní i nejsilnějńí armádu.
Princ Alexius působil přesvědčivě. Jeden z křiņáckých vůdců, Geoffroi de
Villehardoin, zaznamenal Alexiovu nabídku:
„Nejprve, dá-li Bůh, aby pro něho zajistili dědičný trůn, svěří celé své císařství pod
správu Říma, jemuņ bylo dlouhou dobu odcizováno. Dále, protoņe si dobře uvědomuje, ņe
utratili vńechny své peníze a nemají vůbec nic, vyplatí armádě 200 000 stříbrných marek a
zajistí obņivu pro celou armádu, pro kaņdého důstojníka i vojáka. Navíc osobně s 10 000
muņi odjede s křiņáky do Egypta, nebo bude-li jim to vyhovovat lépe, pońle stejný počet
vojska jako součást kříņové výpravy a jeńtě po celou dobu svého ņivota bude na vlastní
náklady udrņovat 5000 rytířů v zámoří, aby chránili tamní drņavy.“
Křiņáci na takovou nabídku mohli odpovědět jedině tím, ņe se vypravili na cestu do
Konstantinopole.
Útok
Křiņáci vypravili k uzurpátorovi Alexiovi III. do Konstantinopole posla, aby mu
vyřídil, ņe přicházejí nastolit na trůn prince Alexia. Pokud současný císař abdikuje, proņije
zbytek ņivota jako bohatý člověk. Pokud nikoli, nebude ņít vůbec. Alexius III. se vńak trůnu
nevzdal. Poté útočníci přivezli na malé lodici prince Alexia aņ před zdi města.
„Zde je váń pravý pán,“ oznámili zástupům shromáņděným na koruně zdi. „Připojte se
k němu a vyvarujete se vńeho zlého.“ Zástupy nedaly v nejmenńím najevo, ņe by Alexia
poznaly.
Příńtího dne se Dandolovy hordy vrhly do útoku. Byzantská armáda se vyrovnala na
břehu, aby jim čelila. Křiņáci zaváhali, ale Dandolo slíbil, ņe jeho lodě jim udělají prostor.
Katapulty a balisty umístěné na předních a zadních kastelech benátských lodí metaly na řecké
vojáky balvany a ońtěpy. Střelci z kuńí nastoupení na bojových plońinách a palubách
zasypávali nepřítele mračny ńipek. Řekové ustupovali. Na břehu zaskřípěly přídě útočných
křiņáckých lodí a spustily můstky. Na pevninu vyjeli obrnění rytíři s namířenými píkami.
Řekové vzali nohy na ramena a uprchli do města, přičemņ za sebou strhli most, který vedl k
bráně. Řecké síly vńak stále drņely přístav, úzký záliv řečený Zlatý roh. Napříč přes záliv
natáhli z města do pevnosti Galata na druhé straně řetěz. Křiņáci pevnost oblehli. Řekové
podnikli výpad, ale byli obráceni na útěk. Křiņáci je pronásledovali tak úporně, ņe Řekové ani
nestačili zavřít bránu pevnosti. Zatímco francouzńtí rytíři dobývali pevnost, Benátčané se
obořili na řetěz. Posílali jednu galéru za druhou, aby do něho plnou silou naráņela, aņ se řetěz
přetrhl.
Dandolo chtěl zaútočit na hradbu, která chránila město od moře. Stála tam jediná zeď,
zatímco od pevniny chránila Konstantinopol zeď dvojitá, přičemņ mezi první a druhou
hradbou byl takový volný prostor, ņe překonat druhou zeď bylo nanejvýń obtíņné. Francouzi
vńak namítali, ņe jsou pozemní vojsko. Při boji potřebovali cítit pevnou zemi pod nohama.
Křiņáci seřadili své obléhací stroje a velké samostříly, spustili palbu a současně zaútočili na
bránu ņebříky. Věņ s bránou hájila varjaņská garda, tvořená anglickými a skandinávskými
ņoldnéři, kteří byli v císařských sluņbách od dob Vikingů. Varjagové byli vyzbrojeni velkými
dánskými válečnými sekyrami, které děsivě snadno pronikaly křiņáckým brněním. Francouzi
ustoupili.
Zatím Dandolovy síly vedly útok proti nábřeņní hradbě. Benátčané zhotovili
přepadové ņebříky vybavené můstky a zvedali je přímo z palub svých lodí. A znovu stříleli z
katapultů a samostřílů a přibliņovali se k hradbě. Tentokrát Řekové odpovídali střelbou z
vlastních strojů a z luků. Benátské posádky couvly.
Starý dóņe přikázal námořníkovi, aby mu přinesl korouhev svatého Marka, vlajku jeho
městského státu. Dandolo ji zvedl vysoko nad hlavu a křičel na námořníky, které neviděl:
„Pusťte mě na břeh, vy zbabělí psi!“
Loď přirazila k patě hradby. Desítka muņů vyskočila, aby chránila svého dóņete, který
seskočil z lodi. Z paluby se zvedl ņebřík s můstkem, zaduněl na koruně zdi a benátńtí vojáci
po něm rychle vyńplhali na hradbu. Vzápětí se připojily i dalńí lodi a zanedlouho bojovali
Řekové s Benátčany po celé přímořské hradbě. Dandolovi muņi dobyli 25 věņí na hradbách a
hrnuli se do města. Císař odvolal muņe, kteří vzdorovali Francouzům, aby zastavili
Benátčany. Italové sice před protiútokem ustoupili, předtím vńak zapálili domy stojící mezi
nimi a Řeky. Vítr od moře hnal oheň proti císařským jednotkám a Benátčané se zatím
opevňovali v dobytých věņích. Poté císař vedl svou armádu do útoku proti Francouzům.
„Neměli jsme víc neņ ńest oddílů, zatímco Řekové jich měli skoro ńedesát a ani jeden z
nich nebyl méně početný neņ nańe,“ vzpomínal Villehardoin. „Zaujali jsme vńak takovou
sestavu, ņe na nás mohli útočit pouze čelně.“
Křiņáci „sebrali vńechny pacholky od koní a kuchtíky, kteří mohli nést zbraň, a
navlékli je do pokrývek a koňských čabrak (místo brnění) a měděných kotlíků (místo přileb),“
napsal Robert de Klari, jeden z křiņáckých rytířů. Křiņáci nemohli postupovat vpřed z obavy,
aby nebyli obklíčeni, a Řekové zase vůbec netouņili po boji v úzkém prostoru, kde nemohli
vyuņít své početní převahy. Císař se pozvolna stáhl do města.
Té noci Alexius III. se svou rodinou potají uprchl z Konstantinopole. Lidé ve městě
osvobodili starého císaře Izáka z kobky a otevřeli městské brány. Neporazitelná
Konstantinopol padla.
Druhé obléhání
Izák byl oslepený a zlomený na duchu, a tak se k němu princ Alexius připojil jako
spolucísař. Skutečná moc v Konstantinopoli ovńem náleņela Enrikovi Dandolovi, který byl
zrovna tak slepý jako Izák a daleko starńí.
Křiņáci ņádali po princi Alexiovi, nyní Alexiovi IV., slíbené peníze a vojsko. Alexius i
Dandolo vńak namítali, ņe uzurpátor ovládá stále jeńtě větńinu císařství. Aņ se to změní, bude
moci Alexius zaplatit, co slíbil. Jak Dandolo, tak Alexius ovńem věděli, ņe ve státním pokladu
ņádných 200 000 stříbrných marek není. Nebylo tam ani dost peněz na zaplacení deseti tisíc
ņoldnéřů, které Alexius přislíbil.
Někteří z křiņáků ņádali Dandola, aby je převezl do Egypta i bez peněz a ņoldnéřů.
Dandolo odpověděl, ņe by to bylo moņné, ale do vyprńení jejich původní smlouvy zbývají
pouhé dva měsíce. Po jejich uplynutí uņ jim nebude moci dopravovat zásoby. Připomněl jim,
ņe od Alexia uņ dostali 100 000 marek (z nichņ polovina podle smlouvy připadla Benátkám).
Kdyby měl nový císař moņnost dát svou říńi do pořádku, jistě by mohl zaplatit i zbytek. Třeba
by mu v tom mohli křiņáci pomoci. Pokud to udělají, dá jim bezplatně k dispozici svou flotilu
na dalńí rok. Křiņáci souhlasili.
Mezitím se vńak o útoku na Konstantinopol doslechl papeņ. Rozzuřilo ho to, ale bylo
mu řečeno, ņe útoku poņehnal jeho vlastní papeņský legát, a tak nemohl křiņáky
exkomunikovat. Usoudil, ņe nejlepńí bude vyuņít Alexiovy nabídky a vzít tamní ortodoxní
církev zpět pod křídla papeņského Říma.
V Konstantinopoli zatím neutichaly rozmíńky mezi Francouzi a Řeky. Nakonec uņ
měli křiņáci dost císařových průtahů a prohlásili, ņe si dluņné peníze vezmou násilím. Císař
svolal své vojsko a vyhnal křiņáky z města. Poté Alexius Dukas, zeť Alexia III., jemuņ
přezdívali Murcuphlus, zorganizoval převrat a svrhl Izáka i Alexia IV. Prvý zemřel
přirozenou smrtí, druhého uńkrtili.
Benátčané s křiņáky znovu zaútočili na přímořskou hradbu, byli vńak s těņkými
ztrátami odraņeni. Řekové byli stále schopni převýńit počtem útočníky přebíhající můstky z
hradebních věņí. Dandolo nechal své lodi svázat do skupin, aby z nich mohlo zaútočit
dvojnásobné mnoņství muņů. Útočníci vńak stále nebyli schopni postupu, aņ silný závan větru
přirazil dvě lodě těsně ke zdi a vojáci z nich se rychle dostali na korunu hradby. Řekové si
tohoto útoku nevńimli, a tak si křiņáci a Benátčané vytvořili opěrný bod. Kdyņ se řecké
jednotky soustředily na toto nebezpečné místo, zaútočily ostatní benátské lodě na nebráněné
úseky hradby. Do večera se bojovníkům ze Západu podařilo obsadit tři věņe. Otevřeli několik
městských bran a obrnění rytíři zaútočili na řecké pěńáky v ulicích. Za soumraku uprchl z
Konstantinopole Murzuphlus i se svými vojáky.
Trpké ovoce vítězství
Francouzi a Benátčané si mezi sebe rozdělili kořist, francouzńtí rytíři zaloņili v Řecku
léna a zapomněli, ņe se chystali na kříņovou výpravu. Benátky se zmocnily Egejských
ostrovů, a tím se splnil Dandolův sen. Vztahy Řeků k "latiníkům", jak přezdívali Francouzům
a Benátčanům, nikdy nebyly dobré. Teď se vńak zhorńily do té míry, ņe uņ ani horńí být
nemohly. Papeņi se nikdy nepodařilo dosáhnout vysněné jednoty křesťanstva.
Konstantinopol byla po několik století bańtou křesťanského světa proti islámským
silám. Dandolovo křiņácké taņení vńak zničilo infrastrukturu řecké říńe a tak ji vlastně
připravilo osmanským Turkům, aby ji po několika stech letech dobyli (viz kapitolu
Konstantinopol, 1453 n.l.). Jeńtě horńí vńak bylo, ņe dobytí Konstantinopole zaloņilo
nebezpečný precedent. Papeņ s ním sice nesouhlasil, uznal vńak novou Latinskou říńi. A tím
byl dán příklad, jak vést kříņové výpravy proti křesťanům. V dalńích letech svého pontifikátu
Inocenc schválil kříņovou výpravu proti albigenským heretikům ve Francii. Církev namísto
morálního přesvědčování sáhla k nepokrytému násilí. Zanedlouho si tento zvyk osvojily
vńechny křesťanské skupiny, ať propapeņské, či protipapeņské. Ke kulminaci tohoto jevu
dońlo v podobě strańných náboņenských válek v ńestnáctém a sedmnáctém století, které, brány
společně, představovaly jednu z nejzhoubnějńích událostí v historii západní civilizace.
Zdroj: Dějiny bitev III
Sirat Rasoul Allah - Ţivot proroka Mohameda
Úkoly:
Co je to hidņra?
Proč se Mohamed znelíbil Kurajńovcům?
Jaké jsou hlavní zásady islámu?
7 - Hidţra
Poté, co jeho přátelé odeńli ze země, zůstal Alláhův prorok v Mekce, kde čekal na boņí
povolení k odchodu. Nezůstal nikdo z jeho následovníků – nezmiňujeme-li odpadlíky nebo ty,
kterým v odchodu násilně zabránili Kurajńovci – aņ na Alího, syna Abu Taliba a Abu Kar,
Alláh je oba odměň. Abu Bakr často ņádal proroka o povolení k odchodu, ale vņdy se mu
dostalo odpovědi: „Nepospíchej tolik; třeba ti Alláh seńle přítele“, a Abu Bakr doufal, ņe by
jím mohl být sám Mohamed.
Kdyņ Kurajńovci viděli, ņe prorok Alláhův shromáņdil jednotnou skupinu a získal
stoupence v cizině, a kdyņ viděli jeho přátele do této země odcházet, uvědomili si, ņe nalezl
útočińtě a ochranu. Proto se začali obávat, aby se prorok Alláhův nepřidal ke svým přátelům,
přičemņ věděli, ņe nyní byl odhodlán bojovat, pokud by to bylo nezbytné. A tak se seńli, aby
se poradili, co dělat.
Na smluveném místě setkání na ně čekal sám Satan v podobě starého ńejka zahaleného
v rouńce. Kdyņ se ho zeptali kdo je, odpověděl: „Ńejk, který se doslechl o vańí plánované
schůzce a přińel vám naslouchat; moje názory a rady vám jistě budou uņitečné.“ A tak byl
přizván.
Kdyņ začali diskutovat o Mohamedovi, jeden z nich řekl: „Dejte ho do ņelez, uvězněte
ho a nechte zemřít, tak jako jiné básníky před ním.“ Nato vykřikl ńejk: „Při Alláhovi, jen to
ne! Kdyņ ho uvězníte, tak jak navrhujete, zprávy o tom prosáknou k jeho přátelům a ti vás
bezpochyby přepadnou a osvobodí ho. Ti se potom jeho vlivem rozrostou tak, ņe vás porazí.
Tak to nedělejte; musíte sestavit jiný plán!“ Znovu se radili, kdyņ jiný muņ řekl: „Vypovíme
ho z nańeho středu a vykáņeme ze země. Pokud se budeme moci starat o vlastní záleņitosti a
znovu nastolit mír, nebude nás uņ zajímat, kam půjde ani co se s ním stane.“ Ńejk ale znovu
řekl: „Při Alláhovi, jen to ne! Coņpak si neuvědomujete, ņe svými jemnými a sladkými řečmi
a silou, kterou si získává srdce muņů, by si mohl podmanit kaņdou arabskou osadu, v které by
se usadil; lidé by ho pak následovali, táhli by proti vám a připravili vás o nadvládu. Pak by s
vámi naloņil podle svého. Proto vymyslete jiný plán.“
Nakonec vykřikl Abu Jahl: „U Alláha, já mám plán, jaký jeńtě nikoho z vás nenapadl!“
Ostatní se ptali: „Co je to, ó moudrý otče?“ A on řekl: „Navrhuji vzít z kaņdého kmene
jednoho mladého, silného muņe dobrého původu. Kaņdému z nich bychom dali dobrý meč,
kterým by napadli Mohameda. Tak se ho zbavíme, jeho krev bude rozdělena mezi vńechny
kmeny a jeho následovníci nebudou mít dost sil válčit proti tolika nepřátelům.“ Ńejk na to
řekl: „Nenapadá mě lepńí plán.“ Návrh byl tedy schválen a lidé se rozeńli.
Avńak k proroku Alláhovu přińel Gabriel a varoval ho: „Dnes v noci nespi ve své
posteli.“
V noci se spiklenci shromáņdili před Mohamedovým domem, kde vyčkávali s
úmyslem přepadnout ho ve spánku. Kdyņ je prorok Alláhův uviděl, řekl Alímu: „Lehni si na
mou postel a přikryj se mým zeleným pláńtěm. Nic ti neudělají.“ Prorok obvykle spával v
tomto pláńti. Mezitím Abu Jahl posměńně řekl čekajícím spiklencům: „Mohamed říká, ņe
pokud ho budete následovat, stanete se vládci Arabů i ne-Arabů, po smrti vstanete z mrtvých
a budou vám dány zahrady takové jako zahrady jordánské; ale kdyņ ho nebudete následovat,
zabije vás, po smrti vstanete z mrtvých a budete hořet v ohni pekelném.“
Nato prorok vyńel ven a řekl: „Ano! To je pravda“, a Alláh je oslepil, aby ho neviděli.
Mohamed jim poté vysypal na hlavy prach, zarecitoval několik verńů z Koránu a ńel si po
svých.
Po chvíli ńel kolem muņ a zeptal se jeńtě stále čekajících spiklenců: „Na co tu
čekáte?“, a oni odpověděli: „Na Mohameda.“ „Ať vás Aláh zatratí!“, vykřikl muņ. „Mohamed
vyńel ven, kaņdému vám vysypal na hlavu prach a pak odeńel. Coņpak jste neviděli, co se
stalo?“ Kdyņ si sáhli na hlavu, nalezli na ní prach. Nato začali prohledávat okolí. Kdyņ nańli
Aliho spícího v prorokově pláńti, řekli: „Mohamed tady stále spí ve svém pláńti.“ – a tak
setrvali na místě aņ do rána. Avńak kdyņ ráno vstal z postele Ali, pochopili, ņe muņ jim nelhal.
Alláh nyní dovolil prorokovi odejít ze země. Abu Bakr byl velice zámoņným muņem a
pro tento případ jiņ koupil dva velbloudy, které choval připravené v pohotovosti. Prorok vņdy
navńtěvoval Abu Bakra buď ráno, nebo večer, avńak toho dne, kdy obdrņel Alláhovo svolení k
odjezdu ze země, přijel neočekávaně v poledne. Prorok řekl Abu Bakrovi: „Alláh mi dovolil
odjet ze země“, načeņ se Abu Bakr zeptal: „V doprovodu, ó proroku Alláhův?“ A on
odpověděl: „Ano, v doprovodu.“ Abu Bakr se radostí rozplakal a řekl: „Chovám pro tento
případ tyto dva velbloudy.“ Poté si za průvodce najali modlosluņebníka a zanechali u něho
velbloudy, dokud nebyli připraveni k odjezdu z kraje.
Nikdo kromě Aliho, Abu Bakra a jeho rodiny nevěděl o prorokovu odjezdu. Alimu
bylo nařízeno setrvat v Mekce, dokud nevrátí veńkeré zboņí, které lidé prorokovi svěřili; díky
Mohamedově věhlasné spolehlivosti a čestnosti nebylo v celé Mekce muņe, který by se
obával o svůj majetek, jenņ mu svěřil.
Kdyņ nadeńel čas odjezdu, prońli prorok a Abu Bakr otvorem v zadní části Abu
Bakrova domu a zamířili do jeskyně v hoře Thaur nacházející se pod Mekkou. Abu Bakr řekl
svému synovi, aby ve dne dával pozor, co se o nich bude mezi lidmi v Mekce říkat a aby jim
večer tyto zprávy přinesl. Také přikázal svému bývalému otroku Amirovi, aby během dne
pásl ovce a poté jim je přivedl do jeskyně; a své dceři Asmě řekl, aby za soumraku přinesla
jídlo.
Prorok Alláhův zůstal s Abu Bakrem v jeskyni po tři dny. Kdyņ Kurajńovci zjistili, ņe
Mohamed zmizel, vypsali odměnu sto velbloudů tomu, kdo ho přivede zpět; zprávy o tom
přinesl syn Abu Bakra Abduláh. Bývalý otrok Amir pásl své ovce společně s ostatními pasáky
z Mekky, ale za soumraku přivedl stádo k jeskyni, kde ovce podojili a některé zabili. Kdyņ se
Abduláh vracel ráno do Mekky, Amir ńel za ním se svým stádem tak, aby zahladil jeho stopy.
Po třech dnech, kdy po nich lidé přestali pátrat, přijel najatý průvodce s dvěma
velbloudy a jedním vlastním. Dcera Abu Bakra Asma přinesla zásoby jídla. Zapomněla vńak
přinést provaz, kterým by přivázali jídlo na velbloudy, a tak si odepnula opasek, který pouņili
jako lano; proto se Asmě začalo říkat „Ta s opaskem“.
Abu Bakr nabídl lepńího velblouda Mohamadovi, avńak prorok odpověděl:
„Neosedlám si velbloudici, která není moje.“ Abu Bakr na to řekl: „Je tvoje, vņdyť jako bys
byl otcem mým i matkou mou.“ Prorok dar odmítl a zeptal se, kolik za velbloudici Abu Bakr
zaplatil a na to řekl: „Za tuto cenu ji přijmu.“ Kdyņ se takto dohodli, nasedli na velbloudy a
vydali se na cestu; bývalý otrok Amir na jednom velbloudovi společně s Abu Bakrem.
Mezitím v Mekce několik Kurajńovců navńtívilo Abu Bakrův dům. Kdyņ Asma, „Ta
s opaskem“, vyńla ven, zeptali se jí: „Kde je otec tvůj, ó dcero Abu Bakra?“ Ona odpověděla:
„Nevím, kde je můj otec.“ Nato Abu Jahl, brutální a ńílený muņ, zvedl ruku a udeřil ji do tváře
tak silně, ņe jí odlétla náuńnice.
„Po tři noci jsme nevěděli, kterým směrem prorok Alláhův odeńel, aņ dorazil dņin ze
spodní části Mekky, recitujíc arabské verńe. Od něho jsme se dozvěděli, kam prorok Alláhův
odeńel a ņe jeho cílem je Medina.“
„Abu Bakr s sebou odvezl veńkeré své vlastnictví v hodnotě pěti nebo ńesti tisíc
dirhamů. Můj slepý děd nám řekl: ,Myslím, ņe Abu Bakr vás opustil a připravil o majetek’,
ale já řekla: ,Tak to není, dědečku. Nechal nám toho hodně.’ Poté jsem ukryla několik kamenů
do díry, v které můj otec uchovával cennosti, a zakryla ji látkou; vzala jsem děda za ruku,
říkajíc: ,Poloņ sem ruku, dědečku.’ Kdyņ udělal, jak jsem ho poņádala, řekl: ,Tak to je v
pořádku; jestliņe vám zanechal toto, zachoval se dobře; to vám bude stačit.’ Ale ve
skutečnosti nám nenechal nic a já jsem lhala, abych utińila starcovu mysl.“
Muņ jménem Suraka se odhodlal získat slíbenou odměnu sta velbloudů za chycení
Mohameda. Poté, co zaslechl fámy o tom, kudy prorok cestoval, nechal si přivést svého koně.
„Nasadil jsem zbroj a hovořil se ńípy, které předpovídají budoucnost. Avńak dostal jsem
odpověď, kterou jsem si nepřál. Ńípy řekly: ,Mohamed unikne.’ Kdyņ jsem nasedl na koně,
abych se ho vydal pronásledovat, kůň klopýtnul a já spadl na zem. Řekl jsem si: ,Co to má
znamenat?’ a znovu jsem vyndal ńípy. Dostal jsem stejnou odpověď. Přesto jsem pokračoval
v pronásledování; můj kůň ale znovu klopýtl a upadl. Jeńtě jednou jsem se zeptal ńípů a znovu
se mi dostalo stejné odpovědi. Přesto jsem se vydal dál. Kdyņ se přede mnou jiņ objevila
skupinka uprchlíků, můj kůň klopýtl a propadl se do písku tak, ņe jsem z něho spadl; a kdyņ
kůň vytáhl přední nohy z písku, na povrch vyńel prach jako za písečné bouře. Tehdy jsem
poznal, ņe Mohamed je přede mnou chráněn a ņe by nade mnou zvítězil.“ Prorok dorazil do
Mediny osm dní poté, co opustil jeskyni, v pondělí, kdyņ Slunce bylo blízko poledníku.
Zdroj: http://info.pravdaoislamu.cz/index.php/2006/06/19/zivot-proroka-mohameda-7-hidzra/
Tours, 732 n.l. .
Úkoly:
Kdo to byly Merovejci?
Jak se členila Franská říńe?
Kdo to byly majordomové?
Rozmach půlměsíce
Kdo bojoval: Frankové (velitel Karel Martel) proti Maurům (velitel Abd ar
Rahmán první).
Během sta let Prorokovi synové dobyli větńinu známého světa. Z Arábie, vyprahlé,
neúrodné země s nedostatkem zdrojů, se přehnali přes Sýrii, Mezopotámii a Persii, aby
dorazili aņ k hranicím Číny. Pokud jde o ostatní směry expanze, dobyli Egypt a zbytek severní
Afriky, překročili Gibraltarskou úņinu a pak za jediný rok dobyli Ńpanělsko. Postup Arabů
zastavilo pouze obrovské a mocné čínské císařství. Totéņ se podařilo vysoce organizované
Východořímské říńi. Ale islám se ńířil dál. Maurńtí muslimové zabírali stále větńí kus Afriky.
Ostatní Maurové ņádostivým okem hleděli na úrodná pole zemí, které kdysi patřily římské
Galii. Sami sebe podněcovali tvrzením, ņe úspěchy muslimského dobývání světa uņ
prokázaly, ņe jejich bůh je s nimi. A Galie, od níņ je dělily pouze Pyreneje, jim připadala jako
směr, který naznačil právě on.
Galie měla daleko k organizovanému státnímu celku. Vizigóti porazili Římany a
zabrali jejich provincii, byli vńak vypuzeni Franky do Ńpanělska, kde si je vńak vzápětí
podmanili Maurové. Franńtí merovejńtí králové, jejichņ rod údajně pocházel od mytického
franského krále Merovecha, který se podílel na poráņce Attily (viz kapitolu Chalons, 451 n.l.),
degenerovali v řadu neschopných floutků, kterým se někdejńí moc rozloņila pod rukama.
V té době se Galie a přilehlá část Germánie proměnily ve změť panstvíček neustále
spolu válčících baronů. Frankové představovali dominantní část obyvatelstva. K moci se
dostali dvěma způsoby. Předevńím se přiklonili ke katolické víře, namísto k ariánskému
křesťanství, které do své věrouky vstřebalo původní náboņenství galské populace. Za druhé si
zachovali dávnou tradici pěńího vojska. Ostatní germánńtí vetřelci na území Římské říńe byli
předevńím jezdci. Franským pěńím formacím se neustále dařilo poráņet nepřátelskou
kavalerii. Na franskou taktiku dokázali najít protizbraň jen původní Hunové a Byzantinci pod
Narsovým velením (viz kapitolu Busta Gallorum, 552 n.l.). Ovńem i kdyņ Frankové byli
jednotným národem, nevytvořili jednotný stát. Panovalo jim mnoho drobných vladařů, kteří
na sebe navzájem ņárlili. Zbytky germánského lidu se nevytratily. Zůstávali zde Vizigóti na
jihu, Ńvábové a Bavoři na východě. Těsně vedle území, která zabrali Merovejci, sídlili na
severu pohanńtí Sasové a Dánové, kteří s oblibou podnikali loupeņivá taņení mimo své
hranice. Zkrátka Galie se zdála jeńtě příhodnějńí pro dalńí expanzi neņ dříve Ńpanělsko.
Muslimské výboje začaly obvyklým způsobem: výpady za kořistí. Mauři, potomci
Hannibalových Numidů, měli odjakņiva zálibu v plundrování sousedů. Kořistné výpravy
ovńem sledovaly i dalńí cíl: oslabovaly vládu okolních zemí a terorizovaly nepřátelské
obyvatelstvo. Musa, dobyvatel Ńpanělska, zahájil loupeņné výpady do Galie roku 711, tedy
bezprostředně poté, co zničil vizigótské království.
Po těchto nájezdech následovalo zabírání sousedních území. Roku 719 Maurové
okupovali Narbonne, roku 725 obsadili Carcassonne a Nimes. V následujícím roce Maurové
podnikali výpady do údolí Rhony a dorazili aņ k pohoří Vogézy. Oblehli Bordeaux, ale
porazil je vévoda Eudo z Aquitánie.
Majordom
Zatímco ńpanělńtí Vizigóti podléhali muslimům, Frankové, Vizigóti a přísluńníci
ostatních kmenů usazených v Galii čelili jiným potíņím. Začaly dlouho předtím, neņ Tarik
Maur přistál s prvními muslimy na skále, která od té doby nesla jeho jméno – na Gibraltaru
(tedy Gebel al-Tarik, coņ přeloņeno je Tarikova hora). Germánńtí náčelníci se povýńili na
malé krále a franský král přestal vládnout. Moc přeńla na jeho prvního ministra, zvaného
majordom.
Tento titul neměl nic společného s anglosaskými starosty (mayor) a velmi málo s
paláci. Pocházel z dávného římského titulu major domus, který označoval hlavního slouņícího
v domě boháčů, doslova nejdůleņitějńí osobu v domě. Správce paláce pak byl nejdůleņitějńím
ze vńech králových muņů. Jeho povinnosti se blíņily těm, jeņ spočívaly na bedrech vrchního
velitele armády za dob Římské říńe.
Roku 687 se Pipin II. Střední prohlásil za vládce tří hlavních provincií v Galii:
Austrasie, Neustrie a Aquitánie. Kdyņ vńak roku 714 Pipin II. zemřel, celá Galie upadla do
stavu anarchie. Ve zmatených bojích, jeņ následovaly po vladařově skonu, nastoupil do jeho
místa jako majordom nelegitimní Pipinův syn Karel, a vévoda Eudo z Aquitánie prohlásil své
území za nezávislé. Karel svolal vojsko. Podle franského práva mohli být k vojenské sluņbě
povoláni vńichni svobodní muņi, i kdyņ ve skutečnosti museli k boji nastoupit jen někteří z
nich. Karel nejprve začal s Neustrií a brzy dobyl i Austrasii. Potom se obrátil proti Aquitánii a
přinutil vévodu Euda, aby se mu podrobil. Karel se pak vydal na taņení proti Sasům a
Ńvábům, tu se vńak doslechl, ņe Mauři plení území v údolí Rhony. Neņ proti nim stačil něco
podniknout, Maurové se zase ztratili. Ale měli se zanedlouho vrátit.
Cesta k Toursu
Maurové obvykle obcházeli východní výběņky Pyrenejí. Středomořské pobřeņí Galie
tak pomalu obsazovali ńpanělńtí muslimové, kteří se odtud ńířili na východ a na sever k
Narbonne. Ovńem roku 732 se objevila hrozba ze západních krajů. Maurský náčelník Othman
ben abi Neza se stal spojencem a zetěm vévody Euda. Othmanovo panství leņelo v jiņní
Galii. Spojenectví s mocným křesťanským vévodou a horské pásmo, jeņ ho dělilo od
Ńpanělska, vzbuzovaly v Othmanovi faleńný pocit bezpečí. Vyhlásil proto svou nezávislost.
Ńpanělský emír Abd ar Rahmán I. překročil hory, aby se s rebelem vypořádal, a to
zřejmě průsmykem Roncevalles, kde se později odehrála poslední Rolandova bitva. Othman
raději utekl do hor a spáchal sebevraņdu, neņ by se nechal zajmout. Abd ar Rahmán, kdyņ uņ
byl i s vojskem na severní straně Pyrenejí, se rozhodl postupovat do srdce Galie. Podle
muslimských zdrojů ńlo o generála, který spoléhal na pečlivé plány, takņe zřejmě neńlo
rozhodnutí z okamņitého popudu.
Abd ar Rahmán vedl část své armády podél atlantského pobřeņí na sever, ale zároveň
vyslal druhou výpravu směrem k Arles, aby křesťany dostatečně zaměstnal. Eudo povolal své
odvedence a střetl se s hlavní maurskou armádou poblíņ Bordeaux. Druhá bitva u Bordeaux
byla zcela odlińná od té první. Maurska jízda větńinou neobrněná a sedlající rychlé koně
obklopila ze vńech stran Eudovy muņe, vrhala na ně ońtěpy, napadala je kopími a sviņně
ustupovala, aby vzápětí jinde zasadila nový úder. Eudova armáda se dala na chaotický úprk.
Abd ar Rahmán vyplenil Bordeaux a poté pokračoval dál na sever.
Karel byl tentokrát připraven. Svolal své ozbrojence, pochopitelně vesměs pěchotu, a
k nim se připojili i ti, kteří zůstali z Eudova vojska. Eudo znovu Karlovi přísahal věrnost a
Karel se dal na pochod k Toursu, aby se střetl s muslimy. Tours leņí od Bordeaux daleko na
sever a Karlova armáda se pochopitelně pohybovala mnohem pomaleji neņ vojsko Abd ar
Romana. Kdyņ Karel dospěl aņ k Toursu, nańel uņ město vydrancované muslimy. Abd ar
Rahmán stačil svůj pochod obrátit na jih k Poitiers. Maurové totiņ tak spěchali vyloupit
bohaté opatství v Toursu, ņe cestou Poitiers minuli, a teď hodlali město oblehnout.
Karlovi muņi s vypětím sil spěchali za Maury. Abd ar Rahmán vńak neměl naspěch.
Před nikým neutíkal. Vyslal po okolí skupiny vojáků, aby v bohatém kraji nevěřících loupili,
masakrovali a ničili v ńirokém pásu kolem města. Kdyņ se doslechl, ņe se blíņí Frankové,
přivolal plenící jednotky zpět.
Muţi ze severu
Obě armády se střetly nedaleko Poitiers. Zachovalo se nám jen málo podrobností a
informace o početnosti vojsk obou protivníků jsou divoce přemrńtěné jak na straně
muslimských, tak u křesťanských kronikářů. Zdá se vńak jisté, ņe na tu dobu ńlo o neobyčejně
velké armády. Zhruba týden se obě strany pouńtěly jen do drobných ńarvátek a víceméně se
navzájem zkoumaly. Potom Abd ar Rahmán vyslal své jezdce, aby zaútočili na těsně
nahloučenou masu franských pěńáků. Arabové a Berbeři se blíņili k nepříteli a metali ońtěpy,
ale vńichni Frankové měli rozměrné ńtíty. Větńina si chránila hlavy kovovými přílbami a ti v
předních řadách na sobě měli i drátěné końile. Frankové na útok jízdy odpověděli svou
národní zbraní řečenou francisca, coņ byla vrhací sekera na krátké rukojeti. Francisca vrņená
zkuńeným bojovníkem dokázala rozńtípnout ńtít či proseknout větńinu tehdejńích brnění.
Ovńem jen málokterý Maur měl ńtít či brnění.
Muslimové se rozprchli a zaútočili znovu. Někteří vrhali ońtěpy, jiní napadali Franky
krátkými kopími. Avńak jen málokterý kůň se nechal donutit k útoku proti husté hradbě kopí.
Maurové se o to pokouńeli několikrát, ale řady franské armády zůstávaly neporuńené.
„Muņi ze severu stáli nepohnutě jako zeď,“ zapsal mnich-kronikář. „Připomínali
ledový pás, jak byli semknutí pospolu, a nebylo je moņno rozloučit, kdyņ pobíjeli Araby
ostřím mečů.“
Naopak muslimský kronikář zaznamenal, ņe „srdce Abd ar Rahmána i jeho kapitánů,
kteří stáli v čele svých vojsk, byla naplněna zlobou a hrdostí. Muslimńtí jezdci se neustále a
plnou silou vrhali proti praporům Franků, kteří muņně odolávali, a mnoho jich padlo mrtvých,
neņ se slunce sklonilo k západu. Noční tma oddělila obě armády, avńak za ńerého svítání se
muslimové vrátili do bitvy. Nejskvělejńí z nich si rychle vynutili cestu aņ do středu
křesťanských nepřátel.“
Pokud se jim skutečně něco takového zdařilo, nevydrņeli tam dlouho. Podle
křesťanských zdrojů se dokonce následujícího dne vůbec nebojovalo. Frankové se sice ráno
znovu seřadili k boji, ale po muslimech nebylo ani vidu ani slechu. Karel vyslal zvědy, a ti
přinesli zprávu, ņe muslimský tábor je opuńtěný. Maurové s sebou dokonce ani neodnesli
kořist, kterou zatím nashromáņdili.
Jisté vńak je, ņe Abd ar Rahmán s nimi neutíkal. Podle jednoho křesťanského autora
„muņi z Austrasie, početná skupina bojovníků s paņemi jako ze ņeleza, si v lítém boji počínali
nad jiné srdnatě, byli to právě oni, kteří nańli a zabili saracénského krále.“
Kdyņ Maurové zjistili, ņe jejich emír padl, kvapně uprchli na jih. Nikdy uņ se nevrátili.
Znovu se podařilo zastavit příliv dobyvatelsky naladěných muslimů. A tentokrát je nezarazila
ņádná mocná říńe, ale zástup napůl barbarských domorodců, kteří byli za normální situace
vńechno, jen ne organizovaní.
Mnoho let historikové přezírali tvrzení Gibbonse a některých dalńích, ņe bitva u
Toursu zachránila západní civilizaci. Tvrdili, ņe Abd ar Rahmánova výprava nebyla ničím víc
neņ prostým loupeņivým výpadem. V nynějńí době se vńak věrohodnost teorie o „pouhém
výpadu“ vńeobecně zpochybňuje.
Kaņdému, kdo by hodnotil tehdejńí situaci v Galii z pohledu, jaký se naskýtal Abd ar
Rahmánovi, nabízela tato země jeńtě příhodnějńí podmínky pro dobytí neņ předtím Ńpanělsko.
A pokud ńpanělský emír neměl jiný cíl neņ obrovský loupeņivý nájezd, pak nelze zapomínat,
ņe takové nájezdy byly v arabském podání víceméně pravidelnou předehrou ke skutečnému
dobytí země. Po bitvě u Toursu uņ se muslimský výpad v podobném měřítku jako onen Abd
ar Rahmánův nikdy neopakoval. Větńina loupeņivých výprav se konala v opačném směru,
kdyņ se Frankové vypravovali plenit do Ńpanělska.
Pokud jde o Karla, po bitvě u Toursu ho jeho krajané nazývali Charles Martel, čili
Karel Kladivo, tedy shodou okolností stejnou přezdívkou, jakou Hebrejci poctili Judu
Makkabejského (viz kapitolu Emauzy, 166 př. n.l. ). Karel Martel zavedl reformu franského
vojenského systému. Dospěl k poznání, ņe pěchota můņe vést efektivní boj v pravidelné bitvě,
avńak je příliń pomalá na to, aby uchránila jeho království před mnohými hrozbami – Maury,
Sasy, Dány, Ńváby, Langobardy a ostatními sousedy, kteří na ně mohli zaútočit z kteréhokoli
směru. Proto zorganizoval jednotku jízdy jako svou osobní gardu, jeņ se postupně vyvinula
tak, ņe byl-li národ povolán do zbraně, musel se kaņdý Frank, který si to mohl dovolit,
dostavit ozbrojený a na koni. Karlova podpora jízdního vojska byla jedním z primárních
faktorů, které vedly ke vzniku rytířstva, jeņ mělo zásadní vliv na historii západní civilizace po
následujících 700 let. Karel po vítězství u Toursu pokračoval v taņení proti Maurům, aņ je
vypudil z celé Aquitánie.
Karel Martel byl stejný náboņenský fanatik jako jeho muslimńtí protivníci, uņíval vńak
poněkud jiných metod. Vysílal irské a anglosaské mnichy na východ a na sever, aby obrátil na
víru pohanské Germány. Karel se rozhodl stát králem i co do jména, nejen co do faktické
moci, a zaloņil karolínskou dynastii. Jeho vnuk, známý jako Karel Veliký neboli Charlemagne, zaloņil císařství, jeņ prohlásil za obnovenou Západořímskou říńi. To se později stalo
politickým základem západní civilizace.
Zdroj: Dějiny bitev II
Karel Veliký
Úkoly:
Kdo to byli Avaři?
Co měl hrabě za funkci ve správě Francké říńe?
Jaká byla povaha Karla Velikého?
Jaký význam měla císařská korunovace Karla Velikého?
Ţivot Karla Velikého od Einharda
Předmluva Einhardova
Potom co jsem se v duńi rozhodl popsat ņivot a prostředí a v nemalé míře i činy mého
pána a ņivitele Karla, nejlepńího a po zásluze nejslavnějńího krále, shrnul jsem vńechno v
největńí moņné krátkosti. Vynaloņil jsem úsilí, aby z toho neopomněl nic z toho, s čím jsem se
mohl seznámit, a abych nepopuzoval rozvláčným vyprávěním ducha těch, kteří si ońkliví nové
věci. Snad je moņno vyhnout se nějakým způsobem tomu, aby nebyli novým sepsáním
pohorńeni ti, kdo si ońkliví i staré, učenými a výkladů znalými muņi sepsané dokumenty.
Nepopírám, ņe jsou mnozí, kteří se v ústraní věnují studiu věd, a při tom nepokládají
stav přítomného věku za nehodný povńimnutí, tak aby téměř vńechno, co se nyní děje, se
přenechalo mlčení a zapomenutí jako nehodné jakékoliv paměti, a spíńe, uchváceni láskou k
trvání věcí, chtějí vloņit slavné činy jiných do jakýchkoliv spisů, neņ – nic nepíńíce – uchrániti
před pamětí budoucnosti svou pověst. To mne od psaní nezdrņovalo, protoņe jsem si byl
vědom, ņe nikdo nemůņe ty věci napsat pravdivěji neņ já, protoņe jsem byl přítomen a na
vlastní oči je viděl a věrně jsem je poznal. Nemohu určitě vědět, zda jsou jiným popsány nebo
ne. Ale usoudil jsem, ņe je lépe, kdyņ toto i jiné předám paměti potomků svěřené písmu, neņ
abych strpěl, ņe by byl zahalen stíny zapomnění slavný ņivot vynikajícího krále, větńího neņ
vńichni v jeho době, a vynikající činy, které lidé moderní doby stěņí napodobí.
Byl zde i jiný důvod, ne nerozumný, jak se domnívám, který sám by mohl stačit, aby
mne donutil toto psát, totiņ výņiva na mne vynaloņená a stálé přátelství s králem a jeho dětmi
od té doby, co jsem začal pracovat na jeho dvoře. To mne tak zavázalo a učinilo dluņníkem
jak ņivému, tak mrtvému, ņe bych se po zásluze pokládal za nevděčného, jestliņe bych
nepamětliv tolikerého dobrodiní, které mi bylo uděleno, přeńel mlčením nejslavnějńí a
nejvýznamnějńí činy člověka tolik o mne zaslouņilého a strpěl, aby jeho ņivot zůstal bez
záznamu a zaslouņené chvály, i kdyņ by bylo přiměřené ne mým schopnostem, které jsou
slabé, malé, ba téměř nulové, popsat a vysvětlit jeho ņivot, ale věnovat se mu s ciceronskou
výmluvností.
6
Kdyņ uspořádal věci v Akvitánii a skončil tamní válku, a kdyņ byl jeho
spoluvládce jiņ odňat z tohoto světa, vyzván ņádostí a prosbami Hadriána, biskupa města
Říma, začal válku proti Langobardům. Tu uņ totiņ dříve i jeho otec na prosby papeņe Ńtěpána
vedl s velkými nesnázemi.
Karel pak válku, kterou začal, neukončil dříve, neņ získal do područí krále Desideria,
kterého unavil dlouhým obléháním. Jeho syna Adalgisa, ke kterému se zřejmě upínala naděje
mnohých, donutil opustit nejen království, nýbrņ i Itálii. Vńechno, co bylo Římanům urváno,
restituoval. Porazil Hruotgausa, prefekta friulského vévodství, který usiloval o změny. Celou
Itálii si podřídil a podřízeným ustanovil za krále svého syna Pipina. Jak nesnadný byl přechod
Alp pro ty, kdo vstupovali do Itálie, a jakou námahou Franků byly překonány bezcestí
horských hřbetů a ńtítů čnějících k nebi i příkré soutěsky, vypsal bych na tomto místě,
kdybych si nebyl, předsevzal, ņe v předloņeném díle zachovám paměti způsob Karlova ņivota
a ne výsledek jeho válek. Konec této války byl: podmaněná Itálie a král Desiderius
deportován do věčného vyhnanství, jeho syn Adalgisus vyhnán z Itálie a věci, které byly
vyrvány langobardským králům, byly vráceny Hadriánovi, správci římské církve.
7
Po jejím ukončení se obnovila válka saská, která se zdála jaksi přeruńena.
Ņádná jiná válka nebyla tak vleklá, tak tvrdá a pro francký lid tak namáhavá. Neboť Sasové,
jako téměř vńechny národy obývající Germánii, jsou od přírody divocí, oddaní kultu démonů
a nańemu náboņenství nepřátelńtí a nepokládají za nečestné boņská i lidská práva zneuctívat a
překračovat.
Byla tedy vedena proti nim válka po celých třiatřicet let za velkého vzájemného
nepřátelství, přece vńak s větńí ńkodou pro Sasy neņ pro Franky. Byla by mohla skončit dříve,
kdyby tomu nebránila proradnost Sasů.
Ale velkoduńnost krále a trvalá stálost jeho mysli jak v protivenstvích, tak v úspěchu
se nedala ņádnou jejich vrtkavostí přemoci a odradit od toho, co bylo započato. Nestrpěl, aby
se o něco takového beztrestně pokouńeli a buď sám s vojskem, které sám vedl nebo pomocí
svých hrabat s vyslaným vojskem pomstil jejich zradu a vynutil od nich přiměřenou pokutu.
Aņ kdyņ vńichni, kdo se odváņili odporovat, byli poraņeni a přivedeni do jeho moci, deset tisíc
lidí z těch, kteří obývali oba břehy řeky Labe, zvedl a přesunul a rozdělil je různým způsobem
po Galii a Germánii A za těch podmínek králem navrņených a jimi přijatých se ukončila
válka, která se táhla po tolik let: ņe se odřeknou kultu démonů a zbývajících domácích obřadů,
přijmou svátosti křesťanské víry a náboņenství a připojen k Frankům se stanou s nimi jedním
národem.
9
Mezi tím, co se zápasilo se Sasy v dlouhé a téměř nepřetrņité válce, Karel
rozloņil stráņe na vhodná místa hranic. Pak vtrhl do Ńpanělska s nejlepńí válečnou výzbrojí
překonav hřeben Pyrenejí a přijal do područí vńechna města a hrady, do kterých vstoupil.
Vrátil se se zdravým a neporuńeným vojskem, kromě toho, co byl nucen zakusit na samém
hřebenu Pyrenejí od zrádných Basků. Neboť kdyņ na dlouhém pochodu ńlo vojsko roztaņené,
jak si to vynutila poloha místa a soutěsek, je to totiņ místo velmi vhodní pro kladení nástrah
pro tmavé lesy, kterých je tam mnoho. Nejzazńí část zadního voje a ty, kteří provázeli zadní
voj a tvořili ochranu těch, kdo ńli vpředu, Baskové sbíhajíce shora zatlačili do níņe leņícího
údolí, svedli s nimi bitvu a téměř do jednoho vńechny zabili. Uloupili zavazadla a pod
ochranou noci, která jiņ nastávala, se s největńí rychlostí rozptýlili na různá místa. V tom jim
pomáhala jejich lehká výzbroj i poloha místa, na němņ se to stalo. Naopak tíha zbraní a
nepřízeň místa způsobila, ņe se Frankové Baskům nevyrovnali. V této bitvě byli zabiti
Egginhart, králův stolník, Anselm, správce paláce a Hruotlant (Roland), prefekt bretaňské
hranice.
13
Po této válce následovala největńí válka ze vńech, které on vedl, s výjimkou
války saské, totiņ ta válka, která byla podniknuta proti Avarům neboli Hunům. Tu on řídil
jednak srdnatěji neņ války ostatní, jednak s daleko větńími přípravami. Osobně podnikl
alespoň jednu výpravu do Panonie – neboť ten národ tehdy obýval onu provincii –, ostatní
svěřil k vykonávání svému synu Pipinovi a správcům provincií a téņ hrabatům a vyslancům.
Tito řídili válku s velkou rázností a v osmém roce ji nakonec ukončili. Kolik v ní bylo
svedeno bitev a jak mnoho prolito krve, o tom svědčí jak Panonie zbavená vńech obyvatel, tak
i to, ņe místo, na němņ bylo kaganovo sídlo, je do té míry opuńtěno, ņe tam není ani stopy po
lidském sídle. V této válce zhynula celá hunská ńlechta a zanikla vńechna sláva Hunů.
Veńkeré peníze i poklady, za dlouhá léta nashromáņděné, byly rozchváceny. A lidská paměť
si není s to vzpomenout na ņádnou válku vzniklou proti Frankům, v níņ by se byli oni více
obohatili a bohatstvím povznesli. Vņdyť kdeņto se aņ do té doby zdáli téměř chudými, nalezli
v (kaganově) sídle tolik zlata a stříbra a uchvátili v bitvách tolik cenné kořisti, ņe se právem
mohlo věřit, ņe Frankové spravedlivě odňali Hunům to, co Hunové dříve nespravedlivě vzali
jiným národům. Toliko dva z franských ńlechticů zahynuli v té válce: Erik, vévoda čedadský,
byl usmrcen úklady místního obyvatelstva v Liburnii u přímořské obce Tharsatiky a Gerold,
správce Bavor, byl zabit, nejisto kým, v Panonii, kdyņ seřazoval ńik k boji proti Hunům, a to
pouze se dvěma (muņi), kteří jej doprovázeli, jak objíņděl (vojsko) a povzbuzoval jednotlivce.
Jinak byla tato válka pro Franky téměř nekrvavá a měla velmi úspěńný konec, i kdyņ se pro
svou mohutnost dosti dlouho protahovala. Po ní i válka saská dońla konce, který odpovídal
jejímu zdárnému průběhu. Také (války) s Čechy a Liňany, k nimņ poté dońlo, nemohly dlouho
trvat. Jedna i druhá byla pod vedením Karla mladńího rychle skončena.
15
… po něm (si podmanil) obojí Panonii i Dácii, leņící na druhém břehu Dunaje,
a také Histrii a Liburnii i Dalmácii, s výjimkou přímořských obcí, jeņ na základě přátelství a
uzavřené smlouvy dovolil drņet konstantinopolskému císaři; potom vńechny cizí a divoké
národy, které obývají Germanii, sídlíce mezi řekami Rýnem a Vislou a mezi oceánem a
Dunajem, a jeņ se sice jazykem téměř sobě podobají, avńak zvyky a zevnějńkem jsou si velmi
nepodobné, zkrotil do té míry, ņe tyto národy učinil poplatnými; mezi nimi jsou vcelku
nejvýznamnějńí Veleti, Srbové, Obodrici a Čechové – s těmito se totiņ srazil ve válce. Ostatní,
jichņ je daleko větńí počet, přijal v poddanství.
22
Karel měl tělo oblé a silné, vynikající postavu, která vńak nepřekračovala míru,
neboť jeho postava byla vysoká sedm jeho stop. Hlavu měl okrouhlého tvaru, oči vyvstalé a
ņivé, nos poněkud překračující prostřední míru, vlasy krásně ńedivé, obličej ņivý a veselý.
Nejvíce mu získávala autoritu důstojnost jeho postavy, ať stál nebo seděl, třebaņe tělo měl
dost tlusté a krátké a břicho vystupující, to vńak překrývala úměrnost ostatních údů. Krok měl
pevný, celý vzhled těla muņný, hlas poněkud vyńńí, neņ jaký by odpovídal formě těla.
Zdraví měl výtečné aņ na to, ņe neņ zemřel, trpěl po čtyři léta častými horečkami. Ke
konci také napadal na jednu nohu. Ale i tehdy více dělal podle svého rozhodnutí neņ podle
rady lékařů, které téměř na smrt nenáviděl, protoņe mu zakazovali pečeně, na které byl
zvyklý, a přemlouvali ho, aby uņíval léky. Cvičil stále při jízdě na koni a při lovu, coņ mu
bylo vrozeno, protoņe se těņko najde na zemi jiný lid, který by se v tom mohl rovnat
Frankům. Měl také potěńení z par přírodních teplých vod. Otuņoval své tělo stálým koupáním,
na které byl tak zvyklý, ņe nikdo ho v tom nepředčil. Proto také vystavěl královský palác v
Cáchách a v posledních letech svého ņivota aņ do své smrti tam stále bydlel. Zval ke koupání
nejenom své syny, ale i předáky a přátele, někdy dokonce druņinu svých průvodců a tělesných
stráņců, takņe někdy sto i více lidí se najednou koupalo.
24.
Karel byl střídmý v jídle a pití, střídmějńí ovńem v pití, neboť v nejvyńńí míře
hnusilo se mu opilství na kaņdém člověku, coņ teprve kdyņ ńlo o jeho blízké. V jídle ovńem
nemohl být tak zdrņenlivý, často si stěņoval, ņe půst jeho tělu ńkodí. Velmi zřídka pořádal
hostiny a jenom při zvláńtních oslavách, tehdy vńak s účastí mnoha pozvaných hostů. Při
obyčejném jídle si dával předkládat pouze čtyři chody kromě pečeně, jiņ mu myslivci měli ve
zvyku přináńet na roņni a kterou jedl raději neņ kterékoliv jiné jídlo. Při jídle rád poslouchal
hudbu nebo předčítání. Dával si také předčítat dějiny nebo vyprávění z minulosti. Měl zálibu
v knihách sv. Antonína, zvláńtě v těch, které nesou titul „O státě boņím“. V poņívání vína a
jiných nápojů byl tak střídmý, ņe při obědě zřídkakdy pil více neņ třikrát. V létě po poledním
jídle si bral jen trochu ovoce a pil jedenkráte, pak odkládal ńat a boty, jak to činil v noci, a
odpočíval dvě aņ tři hodiny. V noci přeruńoval spánek čtyřikrát aņ pětkrát, přičemņ se nejen
probouzel, ale i vstával.
25.
Karel měl bohatou a plynulou výmluvnost, vńechno dovedl vhodně vyjádřit.
Nespokojil se jen s otcovskou řečí, věnoval úsilí tomu, aby se naučil cizí jazyky. Z nich se
latinu tak naučil, ņe jí dovedl mluvit stejně jako otcovskou řečí, řecky spíńe rozuměl, neņ
mluvil. Třebaņe byl výmluvný, uměl také být i ņákem. Svobodná umění snaņivě pěstoval,
jejich doktory velmi ctil a obdařoval je mnohými poctami. V umění gramatickém poslouchal
starého jáhna Petra Pisánského, v jiných disciplínách Albina, příjmím Alquina, také jáhna, z
Británie, člověka saského původu, muņe vńeobecně nejučenějńího, jehoņ měl za učitele. U
něho se učil rétoriku a dialektiku, předevńím vńak astronomii, čemuņ věnoval mnoho času a
námahy. Učil se i umění počítat a zkoumal pečlivě běh hvězd s důvtipem a úsilím. Pokouńel
se i psát, tabulky a kníņky k tomu měl ve zvyku nosit na krku pod ńaty a na loņi, aby, kdyby
měl volný čas, zvykal ruku tvoření písmen. Ale málo byla úspěńná práce příliń pozdě k stáru
započatá.
Neznámý autor
Začátkem srpna přińel (král Karel) do Mohuče. Odtud táhl do Itálie … a dorazil se
svým vojskem do Ravenny. Tam plánoval výpravu proti Beneventu. Po osmidenním pobytu
se obrátil do Říma, zatímco vojsko vyslal pod vedením svého syna Pipina vyplenit Benevento.
Den před jeho plánovaným příjezdem do Říma mu vyńel papeņ Lev s Římany naproti aņ k
Nomentu a pozdravil jej s velkou pokorou a úctou. Papeņ s ním na jmenovaném místě pojedl,
pak před ním odjel do města (Říma) a pozdravil ho, kdyņ následujícího dne sestoupil z koně a
vystoupil po schodech do baziliky sv. Petra, osobně, spolu s biskupy a klérem. To se stalo
osmého dne před prosincovými kalendami (24. listopadu). O sedm dní později svolal král
shromáņdění a vysvětlil, proč přijel do Říma. Od té doby se denně věnoval těmto cílům.
Nejtěņńí a nejrozsáhlejńí část, do které se pustil, bylo vyńetření obvinění, vznesených proti
pontifikovi. Kdyņ nikdo nechtěl zločiny dosvědčit, vzal papeņ před lidem, přítomným ve
svatopetrské bazilice, do rukou evangelium a za vzývání Nejsvětějńí Trojice se očistil
přísahou ze vńech zločinů, které mu byly připisovány… Slavnost narození Páně oslavil (král)
v Římě. Kdyņ se na hod Boņí vánoční zvedl po modlitbě od hrobu apońtola (Petra), vloņil mu
papeņ Lev na hlavu korunu a vńechen římský lid se dal do křiku: „Karlu, zboņnému
Augustovi, Bohem korunovanému, velikému a mírumilovnému císaři, ņivot a vítězství.“ Po
tomto oslavném volání mu holdoval po způsobu starých císařů nástupce apońtolů a nahradil
jeho titul ,Patricius‘ (Ochránce) titulem ,Imperátor a Augustus (císař)‘.
Zdroj: http://www.cormier.cz/a_oslav.htm
http://www.historie.upol.cz/old/fondy/EinhardiVitaCaroliMagni.html
http://ao-institut.cz/texty/krestanstvi/09-temny-stredovek-cirkve.html
Rozpad říše Karla Velikého
Úkoly:
Jaké byly důvody pro rozdělení říńe?
Kterými smlouvami bylo uskutečněno rozdělení říńe?
Jak byla vyřeńena otázka císařského titulu?
Rozpad říše Karla Velikého
Kdyņ byl Karel Veliký r. 800 korunován Lvem III. na císaře, byli oba jeho synové jiņ
korunováni: Ludvík na krále Aquitánie a Pipin na krále Langobardů. Celou Franskou říńi
vńak drņela pohromadě vlastně jen osobnost samotného Karla Velikého. Po jeho smrti
(pohřben v Cáchách) se celá říńe prakticky okamņitě rozpadla. Vládu převzal jediný přeņivńí
syn Ludvík, pouze Itálie zůstala v moci nejstarńího Pipinova syna Bernarda.
Ludvík byl korunován jiņ jako tříletý r. 781, s jeho jmenováním spoluvládcem zdá se
Karel dlouho váhal, aņ jej jím r. 813 nakonec provolal a tak zajistil nástupnictví. Zdánlivě je
nyní císařství (Ludvík je korunován papeņem r. 816 v Remeńi) na vrcholu moci, avńak od
začátku Ludvíkovy vlády se začínají projevovat obtíņe nejrůznějńího druhu. Zpočátku se zdá
být Ludvík tvrdým panovníkem, jeņ nemilosrdně potírá povstání synovce Bernarda, kterého
pak oslepí, čímņ mu přivodí smrt, avńak právě z tohoto činu se o pět let veřejně kaje. Je vńak
závislý na hrabatech a biskupech, kteří jsou zároveň nejvyńńími úředníky u jeho dvora. Právě
tato povolnost biskupům vynesla Ludvíkovi přízvisko Poboţný, uņívané jiņ od 9. století. Jeho
nejvýznamnějńím činem je zavedení nové kláńterní reformy. Roku 817 vystupuje
duchovenstvo s poņadavkem navrácení církevních statků, které kdysi uchvátil Karel Martel, a
Ludvíkova snaha vyjít těmto poņadavkům vstříc, ho uvrhla do konfliktu se ńlechtou. Říńe je
také napadána zvenčí – pirátské nájezdy Normanů ničí severní část říńe – obsazují ústí Rýna a
Frísko a na jihu se snaņí Arabové ovládnout Sicílii. Situaci jeńtě komplikují dynastické boje,
zprvu v souvislosti s nařízením o nástupnictví na trůn „Ordonatio imperii“, vydané Ludvíkem
r. 817, později s jeho poruńením samotným Ludvíkem. Toto nařízení říkalo, ņe kaņdý
z královských synů – jak to bylo zvykem ve Francké říńi – dostane svůj úděl, kde bude
vládnout jako král, po jejich smrti obdrņí jednotlivý trůn vņdy nejstarńí syn, vrchní moc si
vńak uchová sám císař, který má právo rozhodovat o otázkách války a míru, zahraniční
politice a o věcech týkajících se celé říńe. Jemu má také patřit nedělitelná Itálie s Římem jako
sídlem císařů. Tehdy byly také určeny úděly Ludvíkových synů a nejstarńí z nich, Lothar, byl
otcem korunován na císaře a vládl spolu s ním. Mladńím synům Pipinovi a Ludvíkovi připadla
Aquitánie a Bavorsko. A právě toto nařízení bylo příčinou zmatků v Itálii – opomenutí
Bernarda vyvolalo jeho smrtí potrestanou vzpouru, jak uņ jsem říkala, kterou následně
urovnal Lothar a zároveň vydal „Constitutio Romana“, určující ve prospěch císaře – vztahy
císaře a papeņe, území celé říńe, poměr jeho obyvatelstva k císaři… K novým, tentokrát
silnějńím bojům dońlo po r. 829, kdy Ludvík poruńil vlastní nařízení a dal úděl svému
nejmladńímu synovi Karlovi (z druhého manņelství s Juditou z rodu Welfů). Z vnitřních
zmatků těņila předevńím ńlechta, jejíņ přízeň a pomoc pro jednotlivé měnící se strany
získávali králové pomocí udělování statků a propůjčování výnosných úřadů. Roku 833 se
dokonce Lothar s bratry při vystoupení proti otci odvolali k papeņovi Řehořovi IV., aby
rozhodl o sporu. Ludvík utrpěl tehdy těņkou poráņku – jeho vlastní vojsko ho zradilo, byl
zbaven trůnu a poslán do kláńtera, kde musel vykonat veřejné pokání. Trůn mu byl pak vrácen
mladńími syny, kteří se s ním spojili proti Lotharovi. Propukly nové dynastické boje. V r. 839
dońlo k novému rozdělení říńe, na které císař přistoupil. A tím pohřbil myńlenku na jednotný
stát.
Ke klidu nedochází ani po Ludvíkově smrti v r. 840 – padl v taņení proti svému synovi
Ludvíkovi, kterého původně dosadil na východ francké říńe – protoņe Lothar začal usilovat o
neztenčené dědictví. Mladńí bratři ho vńak společnými silami porazili 25. 6. 841 v bitvě u
Fontenoy, při níņ zahynulo velké mnoņství ńlechty. Tyto vnitřní dynastické boje uspíńily
rozklad říńe. Mimo jiné tu byla také nejednotnost národa – ve francké říńi se scházela
nejrůznějńí etnika, nejednotnost jazyka, ekonomiky a kultury.
Oba vítězní synové si r. 842 rozdělili zemi, coņ bylo stvrzeno slavnostními přísahami
ve Ńtrasburku. Tehdy poprvé se při státoprávním aktu mluvilo dvěma jazyky – staroněmčinou
a franńtinou. Je to jeden z prvních písemných dokladů v němčině a vůbec první text ve
francouzńtině. Ńtrasburské přísahy nejsou tedy pouze památkou literární, ale také dokládají, ņe
oba císařńtí synové politicky závazným způsobem nekonali osamoceně, neboť v tom případě
by nemusela být smlouva ve dvou jazycích, lze naopak říci, ņe existoval určitý okruh
posluchačů těchto přísah, něco na způsob veřejnosti – různí velmoņi říńe, vlivní lidé –
potentes, kteří radili, jednali, ale předevńím vedli zápas s panovníkem. Neńlo o přísluńníky
více neņ 50-ti rodů, jeņ byly navzájem propojeny sňatky. Lothar byl původně z dělení
vyloučen, na novém uspořádání se podílel aņ r. 843 ve Verdunské smlouvě.
Podle této smlouvy bylo území Francké říńe rozděleno na tři části:
Lothar:
obdrņel střední díl od Severního moře přes Burgunsko aņ ke Gaetskému zálivu – toto
území zahrnovalo vńechna klíčová místa říńe – Řím, Pávii, Cáchy. Jednalo se tedy o dneńní
Itálii + pásmo spojující Alpy s pobřeņím Severního moře. Také mu bylo ponecháno
přednostní právo a císařský titul.
Ludvík Němec:
dostal Východofranckou říńi – pravý břeh Rýna a jako „zásobárnu vína“ i část jeho
levého břehu. Toto území bylo obydleno germánským obyvatelstvem.
Karel Holý (nazvaný tak proto, ţe kdysi neměl ţádný úděl):
dostal Západofranckou říńi – s povodím řek Ńeldy, Seiny, Loiry a Garonny. Zde bylo
obyvatelstvo románského původu.
Tyto tři celky měli být shodné politicky i ekonomicky. Zatímco Ludvíkova i Karlova
část byla etnicky jednotná, Lotharova byla velmi nesourodá jak etnicky tak geograficky –
bydlelo tu jak románské tak i germánské obyvatelstvo, země se skládala jak z níņin tak i
z velmi vysokého pohoří.
Poslední pokus o sjednocení celého území byl proveden Karlem III. Tlustým (876 –
887). Tento vńak prakticky ztroskotal. Právě smrt Karla povaņuje řada historiků za datum, kdy
se toto impérium s konečnou platností rozpadlo.
Další dělení jednotlivých částí říše
Lotrinsko
Po smrti Lothara r. 855 bylo toto území rozděleno mezi jeho tři syny:
Ludvík III. dostal Italské království a titul císaře. Později se snaņil o sjednocení
tohoto území.
Lothar II. dostal území na severu.
Karel získal jiņní část starého Burgundského království.
Po smrti Karla (863) a Lothara (869) si země rozdělilo jejich příbuzenstvo. Je
pozoruhodné, ņe i přes tyto změny Lotrinsko přeņilo jako celek a stalo se vévodstvím a
dokonce královstvím pro Zwentibolda (895 – 900), syna Arnulfa. V r. 911 se vrátilo pod
Karlovskou vládu přijetím Karla III. Francouzského.
Německo
Právě zde se nejdéle udrņela tradice císařského titulu. Posledním jeho nositelem byl
Arnulf Bavorský.
Ludvík Němec své království rozděluje r. 865 mezi své tři syny. Spíńe řízením osudu
bylo Německo znovu sjednoceno r. 882, kdy Karel Tlustý zůstává jako jediný přeņivńí. Kdyņ
byl tento r. 887 sesazen, získává území Arnulf Bavorský (= Korutanský), nelegitimní
Karlovec. Po smrti Arnulfa r. 899 přeńla vláda na jediného a posledního ņijícího Karlovce
Ludvíka Dítě, který se k moci skutečně dostává jako malé dítě a po celou dobu své vlády je
pouhou figurkou v rukách mocných velmoņů. Jeho smrtí r. 911 vymírá rod Karlovců.
Arnulfovi se jeńtě za jeho ņivota podařilo dosadit na trůn ve Frankách svého příbuzného a
právě r. 911 byl tento vévoda Konrád z rodu Poponů zvolen panovníkem Německa. A ten si
nástupcem zvolil Jindřicha Saského.
Francie
Karel Holý (843 – 877) vládne státu, který se bortí. Vzpourou jeho příbuzných
odpadá od státu Aquitánie a pak také Bretaňsko. Dalńím problémem jsou boje s Normany a
Saracény.
V letech 885 – 886 zajistila obrana Paříņe proti Normanům jmenování jednoho
z obránců – Oda – franckým králem v r. 888. Stal se nejmocnějńím pánem západní Francké
říńe a jeho potomci se měli stát v budoucnu francouzskými králi, ale po jeho smrti v r. 898 se
stal králem syn Ludvíka II. Karel Prosťáček. Tento uzavírá dohodu s Normany a za slib
vazalské věrnosti jim podstupuje území na severu. Karel přińel o korunu sedm let před svou
smrtí r. 929, a ačkoli byl jeho syn Ludvík Zámořský nakonec r. 936 dosazen na trůn,
obnovená Karlovská linie ņila ve strachu z dalńího sesazení. Kdyņ r. 987 umírá Ludvík V.
(vnuk Ludvíka, syn Lothara), nastupuje na trůn Hugo Kapet, jímņ začíná linie Kapetovců,
původně vojevůdců, drņící se na francouzském trůně do r. 1792.
Zdroj: www.mravenec.cz
Ţivot sv. Metoděje
Úkoly:
Jaký byl vztah Metoděje k jeho bratrovi Konstantinovi?
Jak dopadla Konstantinova a Metodějova návńtěva papeņe?
Jaký osud měli Metodějovi ņáci po jeho smrti?
Měsíce května 6. den
Paměť a ţivot blaţeného
učitele našeho Metoděje
arcibiskupa moravského
Pane! Poţehnej, Otče!
I
Bůh dobrotivý a vńemohoucí stvořil vńecky věci, které nebyly a nyní jsou, viditelné
i neviditelné, a ozdobil je vńelikou krásou. Kdo o ní poněkud přemítá, můņe částečně pochopit
a poznat toho, jenņ takováto podivuhodná a mnohá díla stvořil. Neboť z velikosti a krásy děl
se obdobně poznává jejich původce. Toho andělé opěvují trojsvatým hlasem a my vńichni
pravověrní jej slavíme ve svaté Trojici, totiņ v Otci i Synu i Duchu svatém, to jest ve třech
hypostazích, které můņeń nazvat třemi osobami, ale v jednom boņství. Před jakoukoli zajisté
hodinou a jakýmkoli časem a rokem, způsobem nedostupným rozumu a smyslu i bytostí
netělesných, Otec sám zrodil Syna, jak dí Moudrost: Před vńemi pahorky mne rodí, a jak
v evangeliu samo Slovo Boņí, učiněné v poslední čas tělem pro nańi spásu, řeklo přečistými
ústy: Já v Otci a Otec ve mně. Z tohoto Otce vychází i svatý Duch, jak dí sám Syn hlasem
Boņím: Duch pravdy, jenţ z Otce vychází.
Tento Bůh učinil vńechno stvoření, jak praví David: Slovem Hospodinovým jsou
utvrzena nebesa a dechem úst jeho vńecka síla jejich, on řekl, a stalo se, on přikázal, a bylo
vytvořeno. Přede vńemi věcmi stvořil člověka tím, ņe vzal prsť ze země a vdechl do ní
dechnutím ņivota duńi. Tím mu dal soudnou mysl a svobodnou vůli. A uvedl jej do ráje, na
zkouńku pak mu stanovil přikázání, aby, zachová-li je, zůstal nesmrtelným, pakliņe je
přestoupí, aby smrtí zemřel, nikoli z rozkazu Boņího, ale ze své vůle. Tu ďábel, kdyņ viděl
člověka takto poctěného a pobízeného na místo, z něhoņ sám svou pýchou spadl, způsobil, ņe
přestoupil zákaz. I vyhnal Bůh člověka z ráje a odsoudil jej na smrt. Od té chvíle zlý duch
počal mnohými úskoky ponoukat a svádět lidské pokolení.
Ale Bůh z velikého milosrdenství a lásky neopustil lidí docela, nýbrņ pro kaņdý rok
a čas vyvolil muņe a ukázal lidem jejich skutky a ctnosti, aby se vńichni jejich příkladem
povzbuzovali k dobrému. Takovým muņem byl Enos, který první s důvěrou vzýval jméno
Páně. Potom Enoch se zalíbil Bohu a byl přenesen do ráje. Spravedlivým v svém pokolení
byl shledán Noe a vyvázl z potopy v arńe, aby se země opět naplnila a ozdobila tvorstvem
Boņím. Po rozdělení národů, kdyņ vńichni pobloudili, Abraham poznal Boha a nazván byl
jeho přítelem a dostalo se mu zaslíbení: v semeni tvém budou poņehnány vńechny národy.
Izák jakoņto předobraz Kristův byl vyveden na horu, aby byl obětován. Jákob zničil modly
tchánovy a spatřil ņebř od země do nebes a vystupující a sestupující po něm anděly Boņí a ve
svých poņehnáních svým synům prorokoval o Kristu. Josef ņivil lid v Egyptě a tím se zdál být
boņským. Joba Ausitského líčí Písmo spravedlivým, pravdomluvným a bezúhonným; kdyņ
obstál ve zkouńce naň seslané, bylo mu poņehnáno od Boha. Mojţíš, který s Aronem patřil
mezi kněze Boņí, nazván byl bohem faraonovým, stíhal Egypt ranami, vyvedl lid Boņí ve dne
oblakem světlým a v noci sloupem ohnivým a moře porazil, ņe přeńli po suchu, Egypťany pak
potopil a v bezvodé pustině napojil lid vodou a nasytil andělským chlebem a ptáky, a po
rozmluvě s Bohem, tváří v tvář, pokud je moņno člověku mluvit s Bohem, dal lidu zákon
napsaný prstem Boņím. Jozue, syn Nunův, porazil v boji nepřátele a rozdělil zemi mezi lid
Boņí. Taktéņ soudcové dobyli mnohých vítězství. Samuel Bohem milovaný pomazal
a ustanovil krále slovem Páně. David pásl v tichosti a naučil jej písním Boņím. Šalomoun
nadaný moudrostí od Boha nad vńechny lidi sepsal mnoho dobrých naučení s příslovími, ač
sám je neplnil. Eliáš hladem usvědčil lidskou zlobu, vzkřísil mrtvého hocha, svedl oheň
z nebe a mnohé přitom popálil, seņehl tímto zázračným ohněm ņertvy, mrzké pak kněze pobil
a vystoupil do nebe na ohnivém voze a koních, svému pak učedníku dal dvojnásobného svého
ducha. Eliseus přijal jeho pláńť a vykonal pak dvojnásob divů. Ostatní proroci kaņdý v svůj
čas prorokovali podivuhodné věci, jeņ se měly stát.
Po nich veliký Jan, prostředník mezi Starým zákonem a Novým, stal se křtitelem
Kristovým a svědkem i kazatelem pro ņivé i mrtvé. Svatí apońtolé Petr a Pavel s ostatními
učedníky Kristovými jako blesky prostoupili celý svět a osvítili celou zemi. Po nich
mučedníci svou krví smyli poskvrnu, nástupci pak svatých apońtolů pokřtili císaře
a s mnohým úsilím a námahou vyhladili pohanství.
Ctihodný Silvestr s třemi sty osmnácti Otci s pomocí velikého císaře Konstantina
shromáņdil první sněm do Niceje, zvítězil nad Ariem a proklel jej i jeho blud, který podnítil
proti svaté trojici, podobně jako kdysi Abraham s třemi sty osmnácti junáky pobil krále a od
Melchisedecha, krále salemského, přijal poņehnání a chléb i víno. Bylť on zajisté knězem
Boha nejvyńńího.
Damas pak a Řehoř Bohoslovec se sto padesáti Otci a velikým císařem Theodosiem
v Cařihradě potvrdili svaté vyznání víry, to jest „Věřím v jediného Boha“, vyobcovali
Makedonia a prokleli jej i s jeho rouhačstvím, jeņ mluvil proti Duchu svatému.
Celestin a Cyril s dvěma sty Otci a s jiným císařem v Efesu potřeli Nestoria i se vńím
bludem, který hlásal proti Kristu.
Lev a Anatol s pravověrným císařem Marciánem a s ńesti sty třiceti Otci
v Chalcedoně prokleli bláznovství a bludařství Eutychovo.
Vigil s bohumilým Justiniánem a sto ńedesáti pěti Otci uspořádali pátý sněm, a (kde
se byla nějaká bludná nauka ukryla), vyńetřili ji a prokleli.
Apońtolský papeņ Agathon s dvěma sty sedmdesáti Otci a ctihodným císařem
Konstantinem na ńestém sněmu vyhnali a prokleli mnohé strůjce nepokojů se vńemi
účastníky (bludařských) sněmů, totiņ Theodora Faranského, Sergia a Pyrrha, Cyra
Alexandrijského, Honoria Římského, Makaria Antiochijského a ostatní jejich pomocníky,
a upevnili křesťanskou víru tím, ņe ji postavili na pravdě.
II
Po těchto vńech milosrdný Bůh přející si, aby kaņdý člověk byl spasen a dospěl
k poznání pravdy, za nańich let pro náń národ, o který se nikdy nikdo nestaral, povolal nańeho
učitele blaņeného Metoděje k vzneńenému úkolu. Přirovnáme-li vńechny jeho ctnosti a veliké
činy k těmto světcům jednomu po druhém, nebudeme se muset hanbit, neboť jedněm byl
rovný, neņ druzí byl o málo menńí, opět neņ jiní byl větńí, výmluvné překonal pracovitostí
a činné výmluvností. Tím, ņe se vńem připodobnil, jevil se na něm obraz vńech: bázeň Boņí,
zachovávání příkazů, tělesná čistota a horlivé modlitby a posvátné úkony, mocné na
protivníky a líbezné k přijímajícím pokárání, ráznost, milosrdenství, láska, váńnivost
i trpělivost. Stával se vńechněm vńím, aby vńechny získal.
Byl pak z rodu po otci i matce nikoli nepatrného, nýbrņ velmi dobrého a vzneńeného,
známého předevńím Bohu a císaři a veńkerému kraji soluňskému, jak to bylo vidět i na jeho
tělesné podobě. Proto si ho téņ právníci oblíbili od dětství a vyslovovali se o něm s pochvalou,
aņ konečně i císař se dověděl o jeho bystrosti a svěřil mu správu slovanského kníņectví, já
bych řekl, jako by předvídal, ņe jej bude chtít poslat Slovanům za učitele a prvního
arcibiskupa, aby se předem naučil vńem slovanským obyčejům a pomalu si je osvojil.
III
Kdyņ v této kníņecí hodnosti strávil mnoho let a byl svědkem mnoha nezřízených
zmatků v tomto ņivotě, zaměnil zálibu v pozemské temnotě za myńlenky nebeské, neboť
nechtěl drahocennou duńi zneklidňovat věcmi, které netrvají na věky. Jakmile nańel příhodnou
chvíli, zbavil se vladařství a odeńel na Olymp, kde ņijí svatí otcové, přijal tonzuru, oblékl
černý ńat a s pokorou se podroboval a zachovával úplně vńecek mnińský řád a pilně se obíral
studiem.
IV
Naskytla se pak taková příleņitost, ņe císař poslal jeho bratra filozofa, aby ńel k
Chazarům, a ten si ho vzal s sebou na pomoc. Byli pak tam Ņidé velmi ostouzející
křesťanskou víru. Tu on řekl: „Jsem hotov zemřít za křesťanskou víru“, a nezpěčoval se, ale
ńel, slouņil svému mladńímu bratru jako otrok a poslouchal ho. On modlitbou je přemůņe
a filozof svými řečmi. A zahanbili je. Kdyņ císař a patriarcha viděli jeho skvělý prospěch na
cestě Boņí, doléhali naň, aby se dal vysvětit na arcibiskupa na čelné místo, kde je potřebí
takového muņe, a kdyņ nesvolil, přinutili jej a ustanovili opatem v kláńteře zvaném Polychron,
který se odhaduje na čtyřiadvacet měr zlata a otců v něm bývá víc neņ sedmdesát.
V
Stalo se v ty dny, ņe Rostislav, kníņe slovanský, se Svatoplukem vypravili poselství z
Moravy k císaři Michaelovi a pravili takto: „Jsme Bohu díky, zdrávi. Přińlo k nám mnoho
křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, a ti nás rozličně učili. My Slované vńak
jsme lid prostý a nemáme, kdo by nás vedl k pravdě a její smysl vyloņil. Nuņe, vzneńený
pane, pońli takového muņe, který nám pořídí »vńecku spravedlnost«“.
Tehdy císař Michael řekl filozofu Konstantinovi: „Slyńíń, filozofe, co praví? Jiný to
nemůņe vykonat, leda ty. Hle tu máń hojné dary, vezmi si svého bratra Metoděje a běņ. Vy
oba jste Soluňané a Soluňané vńichni mluví čistě slovansky“. Tu neodváņili se odříci ani
Bohu, ani císaři podle slov svatého apońtola Petra, jenņ dí: Boha se bojte, krále mějte v úctě, –
ale kdyņ vyslechli tu velikou věc, jali se modliti i s jinými, kteří byli s nimi téhoņ ducha. A
tehdy zjevil Bůh filozofovi slovanské knihy. A on ihned sestrojil písmena a zhotovil překlad a
vydal se na cestu na Moravu. Metoděje si vzal s sebou, a ten opět s pokorou se mu podroboval
a jemu slouņil a s ním učil. A po uplynutí tří let, kdyņ vyučili ņáky, vrátili se z Moravy.
VI
Kdyņ se apostolik Mikuláń dověděl o takovýchto muņích, přál si je vidět jako anděly
Boņí a poslal pro ně… [Papeņ Hadrián] posvětil jejich učení tím, ņe poloņil slovanské
evangelium na oltář svatého apońtola Petra, a blaņeného Metoděje vysvětil na kněņství. Bylo
tu mnoho vńelijakých lidí, kteří tupili slovanské knihy, ņe prý se nesluńí, aby nějaký jiný
národ kromě Hebrejů, Řeků a Latiníků měl své písmo, podle nápisu, jejņ Pilát dal napsat na
kříņ Páně. Ty nazval apostolik pilátníky a trojjazyčníky a proklel je. Mimo to poručil jednomu
biskupovi, který byl stiņen týmņ neduhem, aby ze slovanských učedníků vysvětil tři kněze
a dva lektory.
VII
Kdyņ po mnohých dnech odcházel filozof na soud Boņí, řekl svému bratru Metoději:
„Hle, bratře, my dva jsme byli souspřeņí a táhli jsme jednu brázdu, a já jsem skončil svůj den
a padám na líńe. Ty pak velmi milujeń horu, ale kvůli hoře neopouńtěj své učení. Neboť
čímpak můņeń být spíńe spasen?“
VIII
Kocel vypravil poselství k apostolikovi a prosil, aby mu postoupil blaņeného nańeho
učitele Metoděje. A apostolik řekl: „Nejen tobě samému, ale vńem těm krajům slovanským jej
posílám jako učitele od Boha a od svatého apońtola Petra, prvého náměstka a klíčníka
království nebeského“.
A kdyņ jej poslal, napsal tento list:
Biskup Hadrián, sluha sluhů Boņích, Rostislavovi, Svatoplukovi i Kocelovi. Sláva na
výsostech Bohu a na zemi mír, mezi lidmi dobrá vůle.
Doslechli jsme se nyní o vańich duchovních snahách, jimņ jsme s touhou a modlitbou
přáli vańe spasení, neboť Pán probudil Vańe srdce, abyste ho hledali, a ukázal Vám, ņe nejen
vírou, ale i dobrými skutky je třeba slouņit Bohu: neboť víra bez skutků je mrtvá a odpadají ti,
kteří míní, ņe Boha znají, avńak skutky se ho zříkají.
Nejen u tohoto velekněņského Stolce jste ņádali učitele, ale téņ u blaņeného císaře
Michala, takņe vám poslal blaņeného Filosofa Konstantina i s bratrem, kdyņ my jsme jeńtě
nemohli [někoho poslat]. Oni dva pak, kdyņ seznali, ņe vańe země přísluńí Apońtolskému
stolci, nic neučinili proti kánonu, nýbrņ přińli k nám, přináńejíce ostatky svatého Klimenta.
My naplnění trojnásobnou radostí, kdyņ jsme prozkouńeli a vysvětili Metoděje i s učedníky,
jsme se rozhodli poslat ho, syna nańeho, muņe svrchovaně moudrého a pravověrného, do
vańich zemí, aby vás učil, jak jste prosili, aby překládal knihy do vańeho jazyka v rozsahu
veńkerého církevního řádu úplně i se svatou mńí, to jest sluņbou a se křtem, jak to započal a
Boņí milostí a na přímluvy svatého Klimenta Filosof Konstantin. Dále, můņe-li jeńtě kdo jiný
důstojně a pravověrně vykládat [Písmo], abyste se snadno naučili Boņí přikázání, bude to
svaté a poņehnané Bohem i námi a celou obecnou apońtolskou církví. Zachovejte vńak ten
jediný obyčej, aby se při mńi četl apońtol a evangelium nejprve římsky [latinsky] a potom
slovansky, aby se vyplnilo slovo knih: Chváliti budou Pána vńechny národy, a jinde: Vńichni
budou mluvit o velkých skutcích Boņích rozličnými jazyky, jak jim dal vykládat Duch svatý.
Kdyby se někdo z učitelů u vás shromáņděných, kteří lahodí uńím a odvracejí od
pravdy k bludům, opováņil a začal vás rozeńtvávat tím, ņe by haněl knihy vańeho národa, ať je
vyobcován nejen od přijímání, ale i z církve, dokud se nepolepńí. Neboť jsou [to] vlci a ne
ovce a ty je třeba poznávat podle jejich plodů a uchránit se jich… Vy pak, dítky milené, buďte
posluńni učení Boņího a neodmítejte církevní nařízení, abyste byli opravdovými ctiteli
Boņími, nańeho Otce nebeského se vńemi svatými. Amen.
I přijal jej Kocel s velikou úctou a vypravil jej znova k apostolikovi s dvaceti
urozenými muņi, aby mu jej vysvětil na biskupství v Panonii na stolec svatého apońtola
Andronika, jednoho ze sedmdesáti. Coņ se i stalo.
IX
Potom starý nepřítel, závistník dobra a odpůrce pravdy, podnítil proti němu srdce
krále, nepřítele moravského, se vńemi biskupy, kteří pravili: „Učíń v nańí eparchii“. On vńak
odpověděl: „Kdybych byl věděl, ņe je vańe, byl bych ji pominul, ale je svatého Petra.
A právem. Přecházíte-li vy z řevnivosti a lakoty proti kánonům přes staré hranice a tím
bráníte učení Boņímu, dejte si pozor, abyste svůj mozek nerozlili, budete-li chtít kostěnou
lebkou proraziti ņeleznou horu“. Odpověděli mu hněvivě: „Zlým to odpykáń!“ On odpověděl:
„Mluvím pravdu před císaři a nestydím se. Vy vńak si čiňte se mnou, co vám libo, neboť
nejsem lepńí neņ ti, kteří proto, ņe mluvili, co je spravedlivé, i o tento ņivot přińli v mnohých
mukách“. Kdyņ mnoho řečí bylo chvatně prosloveno, aniņ co zmohli proti němu, řekl král
ńibalsky: „Netrapte mého Metoděje, vņdyť se uņ zpotil jako při peci“. On řekl: „Tak jest,
pane. Kdysi potkali lidé zpoceného filosofa a tázali se ho: Pročpak se potíń? On dí: S hrubými
lidmi jsem se přel“. O tomto výroku se pohádali a rozeńli. Jeho pak vyhostili do Ńvábska
a drņeli ho tam půl třetího roku.
X
Zpráva o tom [o Metodějově konfinaci bavorskými biskupy] pronikla k apostolikovi
[papeņi Janu VIII.]. Kdyņ se o tom dověděl, dal je do klatby, aby ņádný z biskupů
královských [Ludvíka Němce] nezpíval mńe čili sluņby, pokud by jej drņeli ve vazbě. A tak
jej pustili, ale řekli Kocelovi: „Budeń-li ho [Metoděje] mít u sebe, tak snadno nám
neunikneń!“ Zatím vńak oni sami neunikli soudu svatého Petra, neboť čtyři z těchto biskupů
zemřeli.
Stalo se tehdy, ņe Moravané zpozorovali, jak němečtí kněņí u nich ņijící jim nepřejí,
ale kují proti nim pikle, a proto je vńechny vyhnali. A k apostolikovi vyslali poselství:
„Poněvadņ jiņ dříve nańi otcové přijali křest od svatého Petra, dej nám tedy Metoděje za
arcibiskupa a učitele“. Apostolik jej tam ihned odeslal. I přijal jej Svatopluk se vńemi
Moravany a svěřil jeho péči vńechny kostely a kleriky na vńech hradech.
Od toho pak dne počalo učení Boņí velmi vzrůstat a kleriků přibývat ve vńech hradech,
a pohané se zříkali svých bludů a přijímali víru v pravého Boha. I moravské panství se začalo
tím víc ńířit na vńechny strany a [Moravané] úspěńně poráņet své nepřátele, jak sami vņdy
vyprávějí.
XI
Byl u něho také dar prorocký, neboť mnohé z jeho předpovědí se splnily. Uvedeme z
nich jednu nebo dvě. Jeden velmi mocný kníņe pohanský sídlící na Visle tupil křesťany a činil
jim násilí. Metoděj mu vzkázal po poslech: „Dobré ti bude, synu, dáń-li se pokřtít dobrovolně
v své zemi, abys nemusel být pokřtěn násilně jako zajatec v cizí zemi. Pak si vzpomeň na
mne“. To se i stalo.
Jindy zase bojoval Svatopluk s pohany a neměl ņádný úspěch, ale otálel, tu Metoděj,
jeņto se blíņila mńe svatého Petra čili sluņba, poslal mu tento vzkaz: „Jestliņe mi slíbíń, ņe
strávíń svátek Petrův se svými vojíny u mne, důvěřuji v Boha, ņe ti je vbrzku vydá“. Coņ se i
stalo.
Jeden člen kníņecí druņiny, velký boháč a rádce, oņenil se s matkou svého křtěnce a
Metoděj, ač jim mnoho domlouval, je poučoval a utěńoval, nemohl toho docílit, aby se rozeńli.
Neboť jiní, vydávajíce se za sluhy Boņí, potají je kazili a lichotili jim pro majetek, aņ je
konečně vyloučili z církve. I řekl Metoděj: „Přijde čas, kdy tito pochlebníci vám nebudou
moci přispět, ale kdy si vzpomenete na má slova, jenņe se pak nedá nic dělat“. Tu znenadání,
kdyņ je Bůh opustil, na oba padla pohroma a nenańlo se místo jejich, ale jako kdyņ vítr prach
zvíří a rozvěje. A mnoho jiných případů těmto podobných, které zjevně vykládal v
podobenstvích.
XII
To vńe nestrpěl starý nepřítel, závistivý lidskému pokolení, a podnítil některé proti
němu jak Dathana a Abirona proti Mojņíńovi, jedny zjevně a druhé potají. Byli to lidé
nakaņení bludem iopatorským, kteří slabńí odvraceli k sobě z pravé cesty a říkali: „Nám dal
papeņ moc a jeho poroučí vyhnat ven i jeho učení“. Shromáņdili pak vńechen moravský lid a
nařídili přečíst před nimi list, aby sami slyńeli jeho vyhnání. Lidé, jak bývá jejich zvykem,
vńichni se rmoutili a bědovali, ņe ztrácejí takového pastýře a učitele, kromě slabochů, jimiņ
lest zmítala jako vítr listím. Kdyņ vńak četli list apostolikův, nańli tam psáno: „Náń bratr
Metoděj je svatý a pravověrný a koná dílo apońtolské, v jeho rukou jsou od Boha a od
apońtolského stolce vńechny slovanské kraje, aby koho prokleje, byl proklet, a koho posvětí,
byl posvěcen“. I zastyděli se a s hanbou se rozeńli jako mlha.
XIII
Ani zde se vńak nezastavila jejich zloba. Pomlouvali ho a pravili: „Císař se naň hněvá,
a dopadne-li ho, odpyká to ņivotem“. Ale milosrdný Bůh nechtěl ani v tom pohanět svého
sluņebníka, a jeņto srdce císařovo je stále v ruce Boņí, vloņil císaři do srdce, ņe poslal
Metodějovi list: „Ctihodný otče, velmi tě touņím spatřit. Buď tak dobrý a vyprav se k nám,
abychom se s tebou viděli, dokud jsi na tomto světě, a přijali tvé poņehnání“. Metoděj tam
ihned ńel a císař jej přijal s velikou poctou a radostí, pochválil jeho učení a podrņel si z jeho
učedníků kněze a jáhna s knihami. Vńe mu učinil po vůli, co chtěl, a v ničem ho neoslyńel.
A hojně jej obdaroval a doprovodil ho opět slavně do jeho sídla. Podobně i patriarcha.
XIV
Na vńech svých cestách upadal do mnohých nebezpečenství od ďábla, v pustinách
mezi zbojníky, a na moři do bouřlivých vln, na řekách do nenadálých mělčin, takņe se na něm
splnila slova apońtolova: „Nebezpečí od loupeņníků, nebezpečí na řekách, nebezpečí od
lņivých bratří, v pracích a svízelech, v bdění mnohokrát, o hladu a ņízni mnohokrát“,
a v jiných strastech, které apońtol připomíná.
XV
Potom, kdyņ se oprostil od vńeho shonu a péči svou uvrhl na Boha, posadil napřed ze
svých učedníků dva kněze, zdatné rychlopisce, a přeloņil vbrzku vńechny knihy Písma, kromě
Makabejských, z řeckého jazyka na slovanský v osmi měsících, od měsíce března, kdy začal
překládat, do dvacátého ńestého dne měsíce října. Po ukončení pak vzdal náleņitý dík a slávu
Bohu, jenņ dává takovou milost a zdar, a obětoval se svým duchovenstvem svatou a tajemnou
oběť a oslavil svátek svatého Dimitrije. Neboť dříve s filozofem přeloņil toliko evangelia
s „apońtolem“ a vybranými sluņbami církevními. Tehdy pak přeloņil i nomokánon, to jest
pravidlo zákona, a knihy Otců.
XVI
Kdyņ franský král přińel do krajin dunajských, přál si ho [Metoděje] vidět, a on,
ačkoli někteří říkali a myslili, ņe od něho bez muk nevyvázne, odebral se k němu. On vńak jej
přijal, jak se sluńí na biskupa, čestně a slavně s veselím, porozprávěl s ním, jak se sluńí
takovým muņům spolu rozprávět, objal a políbil jej a propustil s velikými dary. Řekl mu:
„Pamatuj na mne vņdy, ctihodný otče, ve svých modlitbách“.
XVII
A tak kdyņ kolem pozutínal vńechny viny a zacpal ústa mnohomluvných, běh ņivota
dokonal, víru zachoval a očekával korunu spravedlnosti. A poněvadņ se tak zalíbil Bohu a byl
jím milován, počal se přibliņovat čas, aby přijal odpočinutí od utrpení a odměnu za mnohé své
námahy. I otázali se ho: „Koho pokládáń, otče a ctihodný učiteli, mezi svými učedníky za
hodného, aby se stal tvým a tvého učení nástupcem?“ Metoděj ukázal jim na jednoho ze
svých spolehlivých učedníků, zvaného Gorazd, a řekl: „Je to muņ svobodný a z vańí země,
dobře obeznalý v latinských knihách a zboņný. To budiņ Boņí vůle a vańe láska, jakoņ i má!“
Kdyņ se na Květnou neděli shromáņdil vńechen lid, veńel Metoděj do chrámu,
a poněvadņ byl nemocen, vyslovil poņehnání císaři a kníņeti i duchovenstvu a lidu, a řekl:
„Opatrujte mne, dítky, do třetího dne“. Tak se i stalo. Kdyņ svítalo na třetí den, řekl naposled:
„V ruce tvé, Pane, poroučím svou duńi“. Zesnul v rukách kněņí v ńestý den měsíce dubna
v třetí indikci roku ńest tisíc tři sta devadesát tři od stvoření světa (tj. 6. dubna 885). Učedníci
jej zavinuli do rubáńe a učinili mu důstojné pocty, smuteční obřady vykonali latinsky, řecky
a slovansky a pochovali jej v katedrálním chrámu. I přidruņil se k svým otcům a patriarchům
a prorokům a apońtolům, učitelům a mučedníkům. Lidí pak se seńel nesčíslný zástup,
provázeli jej se svícemi a oplakávali dobrého učitele a pastýře, muņské pohlaví i ņenské, malí
i velcí, bohatí i chudí, svobodní i otroci, cizí i tuzemci, nemocní i zdraví, vńichni toho, který
se stal vńechněm vńím, aby vńechny získal.
Ty pak z výńe, svatá a ctihodná hlavo, shlédni svými přímluvami na nás, kteří touņíme
po tobě, a zbav své učedníky od vńelikého nebezpečí a rozńiřuj učení, kacířstva vńak vyhlaď,
abychom zde ņili důstojně podle svého povolání a potom stanuli s tebou, tvé stádo, po pravé
straně Krista Boha nańeho a přijali od něho ņivot věčný. Jemu zajisté náleņí sláva a čest na
věky věků. Amen.
Zdroj: http://www.moraviamagna.cz/legendy/l_zm_1.htm
I. staroslověnská legenda o sv. Václavu
Úkoly:
Vyhnal Václav opravdu svou matku bezdůvodně?
Jaký byl Václavův vztah k německému králi Jindřichovi Ptáčníkovi?
Jaké jsou dneńní představy o Boleslavových důvodech k Václavově vraņdě?
„Sě nyně“
V 28. den měsíce září
Zabití svatého Václava, kníņete českého.
Pane, poņehnej, Otče.
Hle, nyní se naplnilo prorocké slovo, které řekl sám náń Pán Jeņíń Kristus: Přihodí se
zajisté v posledních dnech, a ty, jak se domníváme, jsou právě nyní, povstane bratr proti
bratru svému a syn proti otci svému, a člověku budou jeho domácí nepřáteli. Neboť lidé
budou k sobě nemilosrdní, ale Bůh odplatí jim podle skutků jejich.
[1] Byl jeden kníņe v Čechách jménem Vratislav a jeho ņena se zvala Drahomíra.
I narodil se jim prvorozený syn a na křtu dali mu jméno Václav. Kdyņ povyrostl a bylo třeba
mu udělit postřiņiny, otec jeho Vratislav pozval k nim jednoho biskupa s jeho notářem
i s jeho duchovenstvem. V chrámě svaté Marie byla proň odzpívána mńe, a potom biskup vzal
hocha a postavil jej na rohu stupně před oltářem a poņehnal jej slovy: „Pane Jeņíńi Kriste,
poņehnej tohoto hocha, jakos poņehnal vńechny své spravedlivé.“ A tak s poņehnáním byl
postřiņen. Proto se domníváme, ņe hoch poņehnáním tohoto biskupa a jeho zboņnými
modlitbami počal růst chráněn milostí Boņí. Jeho bába Ludmila dala jej vyučit v knihách
slovanských pod vedením kněze, a on si dobře osvojil jejich smysl. Vratislav pak jej poslal do
Budče, tam se hoch počal učit knihám latinským a osvojil si je dobře.
[2] Kdyņ otec jeho Vratislav zemřel, dosadili Čeńi na dědičný trůn jeho syna, kníņete
Václava. Jeho bratr Boleslav vyrůstal pod ním, neboť oba byli jeńtě malí. Ale matka jejich
Drahomíra zajistila zemi a spravovala lid, dokud Václav nedospěl, a kdyņ dospěl, sám se jal
spravovat svůj lid. Měl čtyři sestry, ty provdali a vybavili do různých kníņectví.
Milostí Boņí vskutku kníņe Václav nejen se dobře naučil knihám, ale i ve víře byl
dokonalý. Vńem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal
podle slov evangelia, vdovám nedával ukřivdit, vńechny lidi chudé i bohaté miloval,
přisluhoval sluņebníkům Boņím, kostely zlatem zdobil. Jeņto věřil celým srdcem v Boha,
konal za svého ņivota vńechny dobré skutky, jaké jen mohl.
[3] I zpychli muņové čeńtí, vņdyť kníņe jejich byl jeńtě mlád, a ďábel vnukl jim do
srdce dřív jako do srdce Jidáńovi, zrádci Páně, aby povstali proti svému pánu Václavovi jako
Ņidé proti Kristu. Neboť je psáno, ņe kaņdý, kdo povstává proti svému pánu, podoben je
Jidáńi. Ti tedy namluvili Boleslavovi: Bratr Václav tě chce zabít a dohodl se o tom se svou
matkou a se svými muņi.
Ti zlí psi i Václava před tím navedli, aby vyhnal svou matku bez viny. Ale Václav
byl si vědom, co je to bázeň Boņí, a ulekl se slova, jeņ dí: „Cti otce svého i matku svou
a milovat budeń svého bliņního jako sebe samého.“ Aby splnil vńelikou spravedlnost Boņí,
přivedl svou matku nazpět a velmi se kál a s pláčem pravil: „Pane Boņe, nepokládej mi to za
hřích.“ A připomínal si téņ slova proroka Davida, jenņ řekl: „Hříchů mé mladosti a mých
nevědomostí nevzpomínej, Pane.“
Kál se tedy a ctil svou matku, ona pak se radovala z jeho víry a z dobroty, kterou
konal. Neboť nejenņe chudým a ubohým a pocestným a mnohým jiným prokazoval dobrodiní,
jakoņ jsme shora řekli, nýbrņ vykupoval i ty, kteří byli prodáni do otroctví. Na vńech hradech
vystavěl kostely velmi krásně a v nich se postaral velkolepě o sluņebníky Boņí z mnohých
národů, kteří tam konali bohosluņby dnem i nocí podle ustanovení Boņího a jeho sluņebníka
Václava. A jak mu Bůh vloņil do srdce, vystavěl kostel svatého Víta.
[4] Boleslavovi vńak, bratru jeho, který byl proti němu naveden, zasel ďábel zlobu do
srdce, aby jej zabil, a tak nebyla spasena jeho duńe na věky. Kdyņ se přiblíņil den svatého
Jimrama, jemuņ byl svatý Václav zboņně oddán a veselíval se v tento den, ti zlí psi pozvali
Boleslava a konali s ním ďábelskou poradu o jeho bratru Václavovi jako kdysi Ņidé o nańem
Pánu Jeņíńi Kristu.
Kdykoli se někde slavilo posvěcení chrámu, jezdíval Václav do vńech chrámů. I veńel
do hradu Boleslavova v neděli na svátek Kosmy a Damiana. Kdyņ vyslechl mńi, chystal se
vrátit domů do Prahy. Ale Boleslav jej zadrņel s podlým úmyslem a řekl mu: „Proč odcházíń,
bratře? Vņdyť máme i zdravý nápoj.“ On tedy neodřekl bratru, ale vsedl na kůň a zahájil hru
se svou druņinou na hradě Boleslavově.
A tu se domníváme, ņe mu pověděli: „Bratr Boleslav tě chce zabít.“ Ale on tomu
neuvěřil a poručil to Bohu. Kdyņ nastala noc, shromáņdili se ti zlí psi na dvorci jednoho
z vrahů Hněvsy, zavolali Boleslava a s ním se usnesli na onom ďábelském záměru proti jeho
bratru. Neboť jako se kdysi Ņidé shromáņdili a kuli pikle proti Kristu, tak se tito zlí psi sešli
a radili, jak by svého pána kníņete Václava zavraņdili. I řekli: „Aņ půjde na jitřní, tehdy si naň
počíháme.“
[5] Časně zrána zvonili na jitřní. Jakmile Václav uslyńel zvon, řekl: „Díky tobě, Pane,
ņe ses mi dal dočkat tohoto jitra.“ I vstal a ńel na jitřní. Hned v bráně jej dostihl Boleslav.
Václav se naň ohlédl a řekl: „Bratře, včeras nám dobře poslouņil.“ K uchu Boleslava se
naklonil ďábel a zkazil jeho srdce, ņe mu odpověděl: „Nyní ti chci lépe poslouņiti.“ Po těch
slovech udeřil jej mečem po hlavě. Václav se obrátil a řekl: „Co ti to napadlo, bratře?“ A po
těch slovech jej uchopil a srazil na zem. Tu přispěchal jakýsi Tuņa a ťal Václava do ruky. Ten
poraněn na ruce pustil bratra a běņel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Česta ubili jej
v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil
svou duńi se slovy: „V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého (Luk. 23, 46).“
V tom hradě zabili i jakéhos Mstinu, urozeného muņe Václavova, ostatní pak hnali do
Prahy, některé povraņdili a jiní se rozprchli po zemi. I nemluvňátka kvůli němu povraņdili.
Mnohé ņeny provdali za jiné muņe, sluņebníky Boņí vyhnali a kdejakou ďábelskost napáchali.
Tira pak řekl Boleslavovi: „Pojďme a zabijeme téņ i vańi matku, tak nejednou oņelíń
bratra i matku.“ Boleslav vńak řekl: „Nemá, kam by se poděla, dokud nebudeme hotovi
s jinými.“ A odeńli a nechali Václava rozsekaného a neuklizeného.
[6] Tu kněz jeden Krastěj vzal a poloņil jej před chrámem a přikryl jej plachtou.
Jakmile uslyńela matka, ņe její syn byl zavraņděn, přińla a hledala jej. A kdyņ ho spatřila,
s pláčem padla na jeho srdce a posbírala vńechny údy jeho těla, neodváņila se vńak je odnést
k sobě domů, ale umyla je a oblékla v příbytku knězově, a pak jej zanesla a poloņila do
chrámu. A poněvadņ se bála, ņe bude zavraņděna, utekla do Charvat, takņe Boleslav ji tu uņ
nezastihl. I povolal jednoho kněze jménem Pavla, aby vykonal modlitbu nad tělem
Václavovým.
Pohřbili potom úctyhodné tělo Václava, dobrého a spravedlivého ctitele Boņího
a milovníka Kristova, duńe pak jeho odeńla k Bohu, jemuņ slouņil s náboņností a kázní. Krev
jeho vńak po tři dny nechtěla vsáknout do země. Aņ třetí den, jak vńichni viděli, krev jeho se
ztratila a vzeńla v chrámě nad ním, takņe se vńichni divili. Doufáme vńak v Boha, ņe se na
přímluvy zboņného a dobrého muņe Václava ukáņe jeńtě větńí zázrak. Neboť jeho utrpení se
vpravdě vyrovnalo utrpení Kristovu a svatých mučedníků. Vņdyť i o něm konali poradu jako
Ņidé o Kristu, rozsekali ho stejně jako Petra a nemluvňátka kvůli němu povraņdili jako i kvůli
Kristu.
Byl pak zabit kníņe Václav 28. dne měsíce září. Bůh udělil pokoj jeho duńi na místě
věčného odpočinutí se vńemi spravedlivými, i s těmi, kteří kvůli němu byli pobiti, ač byli
nevinni.
[7] Bůh vńak nezanechal své vyvolené na posměch nevěřících, ale shlédl na ně svým
milosrdenstvím a obrátil jejich kamenná srdce na pokání a doznání hříchů (Ezech. 11, 19; 36,
26). Tak i Boleslav se rozpomenul, jak veliký hřích spáchal, modlil se k Bohu a vńem jeho
svatým a přenesl tělo svého bratra, spravedlivého muņe Václava, do Prahy a řekl: „Zhřeńil
jsem a svého hříchu jsem si povědom (Ņ 50, 5-6).“
Uloņili jej v kostele svatého Víta po pravé straně oltáře dvanácti apońtolů, kde sám
řekl při stavbě chrámu. Bylo pak přeneseno tělo kníņete Václava, milovníka Kristova, 4. den
měsíce března. Ať Bůh umístí jeho duńi v lůně Abrahámově, Izákově a Jakubově, kde
odpočívají vńichni spravedliví a čekají na vzkříńení svých těl v Kristu Jeņíńi, Pánu nańem,
jemuņ sláva na věky. Amen.
Zdroj: http://www.moraviamagna.cz/legendy/l_1st_r1.htm
Kosmova kronika – Boleslav II.
Úkoly:
Kdo to byl Strachkvas?
Jaký byl vztah kníņete Boleslava II. a biskupa Vojtěcha?
Jaký byl Boleslav II. jako vládce?
Boleslav II. a sv. Vojtěch
XXIX.
Nesmím ani přejíti, co jiní, jak vidím, vynechali. Biskup Vojtěch totiņ, vida, ņe stádo
jemu svěřené stále upadá do zkázy a ņe je nemůņe obrátiti na pravou dráhu, obával se, aby
také sám s hynoucím lidem nezahynul. I neměl odvahu dále s nimi zůstati a nesnesl, aby jeho
kazatelská činnost dále přicházela nazmar. Ale kdyņ se jiņ chtěl dáti na cestu do Říma,
ńťastnou náhodou právě tehdy přińel Strachkvas, o němņ jsme se výńe zmínili, s povolením
svého opata z Řezna navńtívit po mnoha letech drahou vlast, příbuzné i svého bratra, kníņete
českého.
S ním měl muņ Boņí, biskup Vojtěch, vzav ho stranou, rozmluvu a mnoho naříkal na
nevěru a ničemnost lidu, na hříńné sňatky a nedovolené rozvody nestálého manņelství, na
neposluńnost a nedbalost duchovenstva, na zpupnost a nesnesitelnou moc předáků. Nakonec
mu zcela vyjevil úmysl svého srdce, ņe chce jíti do Říma k apońtolskému otci se poradit a k
vzpurnému národu nikdy se nevrátit. Mezitím a k tomu doloņil: „A je dobře, ņe tys znám jako
bratr kníņete a pocházíń z pánů této země; tebe tento lid raději chce míti za pána a poslouchati
neņli mne. Ty budeń moci s radou a s pomocí svého bratra pyńné potlačovati, nedbalé kárati,
neposluńné trestati a nevěřícím domlouvati. Svou důstojností, učeností a svatostí svého
chování dobře se hodíń k biskupskému úřadu. A aby se to stalo, já tobě s vůlí Boņí a svou
mocí dovoluji a vńemoņnými prosbami se zasadím u otce apońtolského o to, abys směl býti za
mého ņivota zde biskupem.“ I vloņil mu biskupskou berlu, jiņ právě v rukou drņel, do klína.
Ale on ji, jako by byl ńílený, pohodil na zemi a k tomu prohodil: „Nechci míti ņádnou hodnost
na světě, důstojenstvím se vyhýbám, světskou nádherou opovrhuji; pokládám se za nehodna
biskupské výsosti a nestačím unésti tak těņké břímě pastýřské péče. Mnich jsem, mrtev jsem,
mrtvé pohřbívati nemohu.“ K tomu biskup odpověděl: „Věz, bratře, věz, co nyní nechceń
učinit k svému dobrému, ņe později učiníń, avńak k své převeliké ńkodě.“
Potom se vydal biskup, jak si umínil, na cestu do Říma a opustil lid, jenņ nechtěl býti
posluńen jeho příkazů. Protoņe toho času kníņe nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli
předáci, tito obrátivńe se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorńí synové, vykonali
velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne kradmo vnikli do hradu Libice, v
němņ bratří svatého Vojtěcha a hradńtí bojovníci vńichni jako nevinné ovečky stáli při slavné
mńi svaté, slavíce svátek. Oni vńak jako draví vlci ztekli hradní zdi, muņe i ņeny do jednoho
pobili, a sťavńe čtyři bratry svatého Vojtěcha se vńím potomstvem před samým oltářem, hrad
zapálili, ulice krví zkropili, a obtíņeni krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili domů.
I bylo zabito na hradě Libici roku od narození Páně 995 patero bratří svatého Vojtěcha. Jména
jich jsou: Soběbor, Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav.
XXX.
Po této události kníņe Boleslav, uradiv se s duchovními, prosil arcibiskupa
mohučského těmito slovy: „Buď k nám pastýře nańeho Vojtěcha zpět povolej, čehoņ si více
přejeme, nebo jiného nám na jeho místo vysvěť, čehoņ jen neradi ņádáme. Neboť ovčince
Kristovy v nańem národě jsou dosud nové u víře, a nebude-li u nich bdělé stráņe pastýřovy,
stanou se vpravdě krmí krvavým vlkům.“ Tehdy metropolita mohučský z obavy, aby národ,
nedávno Kristu získaný, upadna do starých bezboņných řádů, nezahynul, vypravil posly k otci
apońtolskému důtklivě ņádaje, aby buď navrátil ovdovělé církvi praņské manņela, nebo
dovolil jiného na jeho místo vysvětiti. A poněvadņ sluņebník Boņí Vojtěch, z rozkazu otce
apońtolského byv zprońtěn hlídání stáda Páně, ņil v kláńteře svatého Alexia, obcuje s nebeskou
radou starńích bratří v líbezném dvoře pozemského ráje, sám jej velebný papeņ a jeho téņ
poboņný opat takovou domluvou vlídnou se snaņí smutného těńit: „Nejdraņńí synu a nejmilejńí
bratře! Pro úctu k Bohu snaņně tě prosíme a pro lásku k bliņnímu tě zapřísaháme, aby ses ráčil
vrátiti do své diecéze a ochotně se uvázal znova v řízení svých oveček. Uposlechnou-li tebe,
Bohu díky; pakli ne, prchni od těch, kdoņ od tebe prchají, abys nezahynul s hynoucími, a měj
povolení kázati u cizích národů.“ Biskup, jsa velmi potěńen tímto výrokem, ņe mu totiņ bylo
dáno povolení učiti pohany, opustil k velikému zármutku bratří líbezné obcování s nimi. A
dońed s muņem svrchovaně rozváņným, biskupem Nothariem, k arcibiskupu v paláci města
Mohuče, prosil ho, aby mohl skrze jeho posly zvěděti, zda ho chce jeho stádo zase přijmouti.
Kdo si přečte Ņivot neb umučení svatého Vojtěcha, bude moci zvěděti, co mu potom
jeho stádo odpovědělo nebo proč ho zase přijmouti nechtělo či ke kterým národům odtud
odeńel, jak skromně ņil po vńechny dni svého biskupství a jakou se skvěl poctivostí mravů;
neb se mi nezdá vhodným jiņ řečené vyprávět dvakrát. Tehdy Strachkvas, bratr kníņete, o
němņ jsme se výńe zmínili, vida, ņe biskup byl jaksi spravedlivým pořadem od svého lidu
zapuzen, v naduté pýńe zahořel po biskupství. A protoņe jest lehko chtícího nutit, ihned
darebný lid pozdvihl tohoto nevědomce a pleticháře na biskupský stolec. Tak totiņ, tak Bůh
často dopouńtí v své prozřetelnosti, aby zesílila moc ńpatných lidí, jakoņ v této vadné volbě
převahy nabyly hříčky zetě Cereřina. Neboť byl tento biskup Strachkvas v ńatě marnivý, v
mysli nadutý, v činech rozptýlený, v očích těkavý, v řeči prázdný, v mravech pokrytec a ve
vńelikém bludu pastýř a ve vńech zlých skutcích arcikněz neńlechetníků.
Více psát o Strachkvasu se stydím, biskupu lichém. Postačí málo slov za mnohá. Přińli
do sídla arcibiskupa mohučského. Kdyņ se tam řádně dokonalo vńecko, co se mělo vykonati,
kůr zpíval po biskupské zkouńce, jak bývá zvykem, litanii a arcibiskup infulovaný, za nímņ
stál mezi dvěma biskupy svěcenec Strachkvas, vrhl se na koberec před oltářem. V té chvíli,
kdy Strachkvas tak po něm učinil – běda hrozného losu! – popadl ho krutý ďábel. A co mu
někdy sluņebník Boņí Vojtěch předpověděl v soukromí, to se stalo veřejně před
duchovenstvem a veńkerým lidem.
Tato vloņka nechť postačí.
XXXI.
ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 996
Kdyņ slavný praporečník Kristův, biskup Vojtěch, sítěmi víry ulovil Panonii [Uhry] a
s ní i Polsko, nakonec, rozsévaje slovo Boņí v Prusích, tento vezdejńí ņivot pro Krista ńťastně
zaměnil za mučednickou smrt v pátek dne 23. dubna. Toho roku byl Boņí hod velikonoční dne
25. dubna.
ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 997
Často zmíněný kníņe Boleslav vida, ņe církev praņská ovdověla, ztrativńi svého
pastýře, vypravil své posly k císaři Otovi III. s prosbou, aby dal církvi české ņenicha
zásluhami důstojného, aby se stádo, nedávno Kristu získané, nevrátilo k bývalým bludným
obřadům a k nepravostem; přiznával se totiņ, ņe není tou dobou v celých Čechách
duchovního, který by byl hoden biskupství.
Císař Ota, rozmnoņitel říńe, jsa v duchovních i světských věcech velmi rozváņný,
ihned svolil k jejich ņádosti a jal se bedlivě přemýńleti, kterého ze svých duchovních by
nejspíńe vypravil k tomuto tak namáhavému povolání. Právě byl u dvora královského kaplan
Thegdag, ńlechetnými skutky i mravy ozdobený, v svobodných uměních obzvláńtě vzdělaný,
rodem ze Saska, jazyka slovanského dokonale znalý. Kdyņ ho osud objevil, celá rada
královského dvora i císař sám, maje velikou radost, zvolí ho a povýńí za velekněze kostela
praņského, a poslav ho k arcibiskupu mohučskému, poručil mu, aby ho brzy vysvětil na
biskupa.
ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 998
Dne 7. července vysvěcen byl Thegdag a uctivě jest přijat od duchovenstva i lidu
praņské církve a za veliké radosti posazen na trůn biskupský u rohu oltáře svatého Víta. Kníņe
byl tomu velmi rád, ņe se dobrý pastýř usmíval na své stádo a ņe stádo radostně vítalo nového
pastýře.
XXXII.
Tento Boleslav spravoval kníņectví po smrti otcově třicet dvě léta jako kníņe
nejvýtečnějńí; bylť ve věcech spravedlnosti, katolické víry a křesťanského náboņenství
nejhorlivějńím vykonavatelem a u něho nikdo nedosáhl církevní, nikdo světské hodnosti
penězi. Byl také, jak skutky svědčí, v bojích vítězem nejvítěznějńím, ale k přemoņeným
slitovníkem nejmilostivějńím a zvláńtním milovníkem míru. Největńím bohatstvím mu byla
válečná výzbroj a sladké zalíbení ve zbraních. Neboť více miloval tvrdost ņeleza neņ lesk
zlata; v jeho očích se ņádný schopný muņ neznelíbil a nikdy se mu neschopný nezalíbil, k
svým lidem byl mírný, k nepřátelům hrozný.
Tento přeslavný kníņe byl v manņelství spojen s Hemmou, jeņ byla rodem nad jiné
uńlechtilejńí, a coņ zasluhuje jeńtě větńí chvály, uńlechtilostí mravů mnohem výtečnějńí. S ní
zplodil dva syny výborného nadání: Václava a Boleslava; Václav vńak jiņ v útlém mládí
křehký ņivot zdejńí zaměnil za věčnost; Boleslav pak po úmrtí otcově uvázal se v moc
kníņecí, jak se v dalńím vypravování ukáņe.
Zdroj: http://www.manuscriptorium.com/Site/CZE/volne_dostupne_dokumenty.asp
Bitva na Lechu, 955 n.l.
Úkoly:
Jak vypadalo Německo v 1. polovině 10. století?
Kdo to byl Otto I. Veliký a čeho dosáhl?
Má bitva na Lechu nějakou spojitost s českými dějinami?
Na cestě do propasti.
Kdo bojoval: Němci (Otto I. Veliký) proti Maďarům.
V době, kdy se chýlilo ke konci první tisíciletí nańeho letopočtu, se západní a střední
část Evropy nacházela ve zdánlivě nezadrņitelném úpadku do chaosu. Západořímská říńe
nezanikla naráz. Rozplynula se po částech. Justinián obnovil své panství v Africe a Itálii, ale
kdyņ jeho vicekrál Narses (viz kapitolu Busta Gallorum, 552 n.l.) odeńel z Itálie, pronikli do
země Langobardi a větńinu jí obsadili. Nato muslimńtí Arabové napadli severní Afriku a
pokračovali dobytím Ńpanělska. Odtud podnikali výboje do Galie, přičemņ se dostali aņ do
dneńní střední Francie. Skandinávńtí Vikingové napadali prakticky celou Evropu. Vytvořili si
základny v Británii a Skotsku, zaloņili města v Irsku, vybudovali státy v Anglii, Normandii a
Rusku, odkud dále expandovali vńemi směry.
Kdyņ začala Evropu ze vńech stran suņovat pohroma nájezdníků, konglomerát
kmenových náčelníků a římských velmoņů nebyl schopen se sjednotit ke společnému vedení
obyvatel západní Evropy. Franský král Karel Veliký (Charlemagne) se pokusil znovu
vybudovat Západořímskou říńi, avńak jeho panství zahrnovalo pouze některé části bývalého
Římského císařství – Galii, západní část Německa a severní Itálii. Království Karla Velikého
se rozpadlo jednak v důsledku rivality jeho dědiců a jednak pod útoky Arabů a Vikingů.
Nejlepńí taktika, jak loupeņivým nájezdníkům čelit, spočívala ve vyuņití těņké jízdy, vysoce
vycvičené a neustále připravené k boji. Ovńem jediným způsobem, jak mohla primitivní
ekonomika podporovat nákladné obrněné jezdce, bylo vyuņití výsledků práce rolníků
usazených na území přísluńného válečníka. Tehdejńí Evropa byla po staletí osídlená v
podstatě pouze vlastníky půdy a rolníky, kteří na ní pracovali. Zcela přirozeně se z lenních
pánů stali rytíři a z rolníků nevolníci. Proti těmto ozbrojeným a z valné části soběstačným
ńlechticům bylo prakticky nemoņné prosadit nějakou centrální vládu.
Začalo desáté století a občasné nájezdy Vikingů se přeměnily v regulérní invazi,
protoņe po kraji se potulovaly doslova armády severských pirátů, které zimovaly v
opevněných táborech. Arabńtí korzáři suņovali pobřeņí Středozemního moře a jedna z
arabských flotil vypudila Franky z Baleárských ostrovů. Slovanské kmeny, nyní organizované
ve skutečná království, se tlačily na germánské území z východu. Potom se vńak objevil dalńí
nepřítel.
Maďaři
Mezi nomádskými národy ņijícími v eurasijských stepích znovu začal velký pohyb.
Ujgurńtí Turci sice vytlačili Araby z Tarimské pánve (coņ bylo místo nejzazńího průniku
Arabů do Střední Asie), ale poté byli sami naopak poraņeni kyrgyzskými Turky. A tak
ujgurńtí Turci tlačili své příbuzné pečengské Turky na západ. Jejich příliv zahnal Maďary
přímo do ráje vńech nomádů, na uherské planiny, kde se smísili s potomky Attilových Hunů.
Maďaři, kteří se do té doby zdánlivě mírumilovně starali jenom o své koně a dobytek,
se při kontaktu s usedlým obyvatelstvem zachovali přesně tak, jako vńichni ostatní eurasijńtí
nomádi uņ od dávnověku: při kořistných výpadech znásilňovali, loupili, zabíjeli a vypalovali.
Maďaři zachovávali dávný vojenský systém obvyklý ve stepích. Vńichni muņi byli
bojovníci a vńichni bojovníci byli jenom jízdní. Měli jen lehké brnění a jejich hlavní zbraní
byl kompozitní luk, jehoņ lučińtě se skládalo z vrstev ńlach, dřeva a rohoviny. Luk byl dost
krátký, takņe se z něho dalo střílet při jízdě na koni, ale dostatečně silný, aby ńípy dokázaly
proniknout brněním. Pro boj zblízka byli vyzbrojeni meči a válečnými sekerami. Dokázali
jezdit v kruzích kolem pěchoty a neustálou střelbou z luků ji rozloņit, aniņ by se dostali na
dosah kopí. Bojovali v jednotkách po desítkách, stovkách a tisících bojovníků a před útokem
těņké kavalerie se bránili tak, ņe se rozprchli na vńechny strany.
Maďaři otevřeli nové století tím, ņe roku 900 napadli Bavorsko. O ńest let později
zahájili útok na moravské markrabství a vypudili Slovany z údolí Dunaje a Tisy. Maďarńtí
králové obnovili také dalńí ze stepních tradic: vybírání poplatků za poskytnutí ochrany, krátce
řečeno výpalné. Pokud usedlý lid bude kaņdoročně platit stanovenou dávku, maďarńtí
bojovníci jejich ves vynechají z loupeņivých přepadů. Roku 910 několik německých ńlechticů
přestalo platit a sebrali vojsko, aby se Maďarům postavili. Nomádńtí bojovníci snadno unikali
útokům těņkých rytířských koní a stříleli na jejich jezdce, ale častěji na koně z luků. Rytíře
bez koní pak pobíjeli a jejich pěchotu jakbysmet. Potom se vrátili ke své standardní
proceduře: vńechny muņe pobili, ņeny odvlekli do otroctví, dobytek a vńe, co mělo nějakou
cenu, ukradli a pak vsi vypálili. V roce 924 podnikli Maďaři dalńí rozsáhlou ofenzívu proti
usedlému lidu a táhli vzhůru údolími Dunaje a Rýna. Postupovali dál a dál od svých bývalých
domovů, takņe napadli i sever Itálie a podél pobřeņí
Středozemního moře postoupili aņ do Provence. Největńí tlak maďarského moru
ovńem směřoval proti východním zbytkům říńe Karla Velikého – proti Germánii.
Germánie
Na německém území existoval stát spíńe teoreticky neņ ve skutečnosti. Germánie měla
svého krále voleného vévody, ale germánńtí vévodové k ústřednímu vladaři neměli příliń
respektu. Samotní vévodové navíc měli dost problémů s tím, aby prosadili svou autoritu u
hordy drobnějńích ńlechticů, kteří svým poddaným rolníkům vládli vskutku ņeleznou rukou.
Objevovaly se i sporadické pokusy obnovit bývalé císařství. Arnulf Korutanský,
levoboček německého krále Karlomana, se sám prohlásil císařem. Povzbuzoval Maďary k
útokům proti Slovanům, aniņ by si uvědomil, oč větńí hrozbu kočovníci představují právě pro
jeho lid. Nicméně podařilo se mu zakročit proti Vikingům.
Norńtí piráti nabyli přílińné sebedůvěry. Zprvu přepadali osady v malých skupinách,
pobili obyvatele, vesnici vyloupili a odpluli dřív, neņ se stačila dát dohromady nějaká obranná
síla. Teď uņ operovali doslova v pirátských armádách, stavěli si opevněné tábory a po kraji se
projíņděli na koních. Nebyli vńak zvyklí bojovat jako jízdní vojsko, neuměli vést obléhání či
se obleņení bránit. Roku 891 zaútočil Arnulf na opevněnou vikinskou základnu u Louvainu
(Lovaň) v dneńní Belgii a tamní piráty zcela zničil. Tím téměř skončily nájezdy Vikingů proti
Germánii.
Nekončilo ovńem ohroņení ze strany Dánského království, odkud mnoho Vikingů
pocházelo. A ńlo o váņnějńí hrozbu, protoņe celá dánská armáda by nadělala daleko větńí
ńkody neņ bandy pirátů.
Po jedenácti letech vlády Arnulf zemřel a Germánie se navrátila k obvyklému chaosu.
Sańtí králové se snaņili udrņet Dány mimo své hranice a králové, vévodové a hrabata vńech
německých států a státečků dál platili Maďarům výpalné.
V roce 918 zemřel Konrád I., který byl jako německý král tak slabý, jako by ani
nepanoval. Germánské volitele snad osvítil zdravý rozum, kdyņ za jeho následníka prohlásili
saského krále Jindřicha I. Ptáčníka, který byl znám nejen úspěńnou obranou proti Dánům, ale
téņ velkou zálibou v sokolnictví, zejména v lovu s velkými dravci. Roku 933 Jindřich Ptáčník
poblíņ Erfurtu napadl maďarské výběrčí výpalného. Maďaři nebyli připraveni k boji ani
nečekali, ņe by se mohl objevit nějaký ozbrojený nepřítel. Před útokem Jindřichových
obrněných rytířů utekli a toto vítězství bylo natolik významné, ņe zajistilo Jindřichovu synovi
Ottovi následnictví.
Otto I. Veliký, dobrosrdečný obr s ryńavými vlasy, se stal králem ve věku 28 let. Byl
to zkuńený voják a kvůli svému rychlému rozhodování v bitvě a divokým útokům, které často
podnikal, byl občas povaņován za zbrklého. Otto ovńem nebyl ņádný "prostý jednoduchý
voják". Věřil, ņe mu osud svěřil velké poslání – obnovit říńi Karla Velikého. Pustil se do díla,
které mu zabralo řadu let. Kdyņ se uvolnil stolec nějakého vévodství, Otto buď vévodství
zruńil a připojil je ke svým drņavám, nebo na stolec dosadil některého ze svých příbuzných.
To se přirozeně neobeńlo bez bojů. Otto jich absolvoval mnoho, avńak nakonec byl natolik
mocný, ņe dokázal svou vůli prosadit nejen v Německu, ale i ve Francii a Itálii.
Znovubudování císařství zabíralo Ottovi vńechen čas a Maďaři se rozhodli jeho
zaneprázdnění vyuņít. Roku 937 v touze po nové kořisti začali napadat území Itálie, kde se
dostali aņ na jih k Monte Cassinu, i západní německé kraje a pronikli aņ na současné území
Belgie a do střední Francie. Roku 954 překročili Rýn a napadli Mety, Cambrai, Remeń a
Chalons. Na jaře 955 do Německa znovu vpadlo 100 000 maďarských jezdců a oblehlo
Augsburg. Tentokrát na ně vńak byl Otto I. připraven.
Rozhodující boj
Otto sestavil osm samostatných armád. Vńechny se spojily kolem maďarské armády
na březích řeky Lech. Obrnění rytíři i pěńí kopiníci, kteří je doprovázeli, sevřeli Maďary v
pevném obklíčení. Nomádńtí jízdní lučińtníci neměli dost prostoru ke své oblíbené taktice
"vystřel a uteč". Bojovalo se muņ proti muņi a obrnění němečtí rytíři měli výhodu oproti lehce
obrněným Maďarům. I tak boj trval deset hodin. Kdyņ skončil, byli téměř vńichni kočovníci
pobiti. Zbytek utekl zpátky do Uher. O patnáct let později přestoupili Maďaři na křesťanskou
víru a maďarská hrozba navņdy skončila.
Roku 962 papeņ korunoval Ottu prvního císařem římským. Otto, zvaný později
Veliký, se stal nástupcem Karla Velikého a teoreticky i vńech římských císařů. Císařství, které
vybudoval, později dostalo podivné jméno: Svatá říńe římská národa německého. Přeņívalo
stovky let jako duch říńí zaloņených válečníky od břehů Tibery. A tento duch nezanikl aņ do
příchodu Napoleona I.
Jeńtě důleņitějńí neņ obnovení císařství je skutečnost, ņe bitva na Lechu navņdycky
skoncovala s útoky kočovníků z eurasijských stepí na západní Evropu. Začali s nimi staří
Kimmeriové jeńtě před zaloņením Říma. Od dob Attily se výpady nomádů opakovaly v
pravidelných intervalech a uvrhly Evropu na pět set let do doby temna.
Zdroj: Dějiny bitev III
Kosmova kronika – Vratislav II.
Úkoly:
Jaké měl biskup Gebhard vztahy ke kníņeti/králi Vratislavovi II., a jak tyto vztahy
řeńili?
Za co dostal Vratislav II. od císaře Jindřich IV. královskou korunu?
Vratislav II.
XXXVII.
ROKU OD NAROZENÍ PÁNĚ 1086
Z rozkazu a úsilí císaře římského Jindřicha III., rozmnoņitele říńe, byla konána veliká
synoda ve městě Mohuči, kde čtyři arcibiskupové a dvanáct biskupů, jejichņ jména později
oznámíme, spolu s opaty kláńterů a s ostatními věřícími zasedajíce, písemně potvrdili velmi
mnohá ustanovení o stavu svaté církve.
V tomto shromáņdění týņ císař se souhlasem a schválením vńech nejlepńích muņů své
říńe, vévodů, markrabí, dvořanů a biskupů, učinil kníņete českého Vratislava vládcem jak
Čech, tak i Polska, vloņil mu vlastní rukou na hlavu královskou čelenku a přikázal
arcibiskupu trevírskému Egilbertovi, aby ho v jeho hlavním sídle Praze pomazal za krále a
vsadil mu korunu na hlavu.
V témņe sněmu biskup praņský Gebhart písemně předloņil svou starou ņalobu stran
svrchuřečeného biskupa moravského Jana. Ač ten jiņ téhoņ roku odeńel z tohoto světa, přece
řečený biskup, maje velikou starost do budoucnosti a jednaje skrze přátele, bil v sluch císaři,
aby nebyl na to místo opět dosazován nový biskup. I rozvinul přede vńemi privilegium
(vydané) někdy od svatého Vojtěcha biskupa, svého předchůdce, a potvrzené jak od papeņe
Benedikta, tak od císaře Oty I. K jeho spravedlivé ņalobě císař, byv pohnut prosbami kníņete
Vratislava, bratra tohoto biskupa Gebharta, a na radu arcibiskupa mohučského Vezila a jiných
dobrých přátel spravedlnosti přidal k starému privilegiu nové, skoro téhoņ znění, a potvrdil je
znakem císařským, jak se dále ukáņe. Opis tohoto privilegia nepokládáme za zbytečné vloņiti
do tohoto nańeho díla, obsahuje totiņ toto nebo asi takové znění:
„Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice. Jindřich Třetí, z přízně milosti Boņí císař
římský, rozmnoņitel říńe. Víme, ņe přísluńí jménu královskému a důstojnosti císařské,
abychom vńude, pomáhajíce prospěchu církví Boņích, odvraceli od nich ńkody nebo křivdy,
kde by bylo potřebí. A proto chceme, aby bylo vńem věrným Boņím i říńe nańí známo,
budoucím i nynějńím, ņe věrný náń biskup praņský Gebhart často ņaloval svým spolubratřím a
spolubiskupům i ostatním kníņatům nańim a naposledy nám, ņe biskupství praņské, jeņ bylo
od počátku zřízeno po celém kníņectví českém a moravském jako jediné a nerozdílné a tak
bylo i od papeņe Benedikta i od císaře Oty Prvního stvrzeno, potom bylo se svolením jeho
předchůdců rozděleno a uvnitř hranic svých zmenńeno tím, ņe byl pouhou mocí panovníků
nový biskup dosazen. Kdyņ pak [biskup Gebhart] v Mohuči před legáty stolice apońtolské v
přítomnosti nańí i mnohých nejlepńích muņů říńe nańí vznesl touņ ņalobu, byla od arcibiskupů:
Vezila Mohučského, Sigevina Kolínského, Egilberta Trevírského, Liemara Brémského a od
biskupů Tiederika Verdunského, Konráda Utrechtského, Oldřicha Eichstädtského a Oty
Řezenského se souhlasem laiků: kníņete českého Vratislava a bratra jeho Konráda, vévody
Fridricha, vévody Litolta, falckraběte Rapoty a vńech, kteří se tamņe seńli, ona prvotní osada
se vńím obvodem svých hranic přisouzena stolci praņskému.
Hranice pak její na západ jsou tyto: Tuhońť s krajem, jenņ dosahuje rozhraní řeky
Kouby, Sedlec a Lučané a Děčané, Lutoměřici, Lemuzi aņ ke středu lesa, jímņ jsou Čechy
ohraničeny. Potom na půlnoc jsou tyto hranice: Pńované, Chorvati a druzí Chorvati, Slezané,
Třebované, Bobřané, Dědońané aņ ke středu lesa, kde přicházejí hranice Milčanů. Odtud na
východ má tyto řeky za hranice: Bug a Styr s hradem Krakovem a krajem, jehoņ jméno je
Váh, se vńemi krajinami, jeņ náleņí k dříve řečenému hradu, jímņ jest Krakov. Odtud
připojením pomezí uherského rozńířena, táhne se aņ k horám, jeņ slovou Tritri [Tatry]. Potom
na té straně, jeņ jest obrácena na poledne, táņ biskupská osada s připojením země moravské
táhne se aņ k řece, jeņ slove Váh, a ke středu lesa, jenņ slově More, a téņe hory, která hraničí s
Bavory.
A tak se stalo prostřednictvím nańím a s přibylým společným souhlasem kníņat
skrze…, ņe kníņe český Vratislav a jeho bratr Konrád znova přiznali a vrátili svrchu řečenému
biskupu praņskému, bratru svému, nerozdílně onu osadu, soudním pořadem poņadovanou. A
proto, byvńe prosbou téhoņ biskupa důvodně k tomu přiměni, stvrzujeme jemu i nástupcům
jeho výrokem nańí císařské moci opět sjednocení praņského biskupství a ustanovujeme,
nařizujíce nezruńitelně, aby se v budoucím čase neosměloval niņádný člověk kteréhokoli
stavu nebo ņádný spolek lidský odcizovati cokoli praņskému kostelu z jeho práva v svrchu
označených hranicích. A aby moc tohoto sjednocení a potvrzení zůstala po vńechny věky stálá
a nezvrácená, proto jsme kázali sepsati tento list, a jak jest dole viděti, vlastní rukou jej
potvrdivńe, dali jsme jej přitińtěním nańí pečeti označiti. Dáno dne 29. dubna léta od narození
Páně 1086, indikce 9., roku pak 32. kralování pana Jindřicha, roku císařství jeho třetího.“
Znamení pana Jindřicha III. císaře římského, rozmnoņitele říńe.
To znamení jsem viděl já, jak císař vlastní rukou připojil na privilegium praņského
biskupství.
XXXVIII.
A rovněņ téhoņ roku potvrdil papeņ Kliment na ņádost císaře Jindřicha a na přímluvu
arcibiskupa mohučského Vezila po apońtolských legátech, kteří se této synody účastnili, svým
privilegiem praņské biskupství v řečených jeho hranicích, na ņádost a přičinění biskupa
Gebharta, skrze kaplana jeho jménem Albina, kterého s apońtolskými legáty poslal z této
příčiny z Mohuče do Říma.
Téhoņ roku, dne 9. června, zemřel Ota, kníņe moravský, bratr Vratislava, kníņete
českého.
Mezitím Egilbert, arcibiskup trevírský, jsa posluńen císařova rozkazu, přijel do
hlavního sídla Prahy a dne 15. června při slavné mńi svaté pomazal Vratislava, oděného
královskými odznaky, na krále a vloņil korunu na hlavu jeho i na hlavu jeho manņelky
Svatavy, oblečené v královské roucho. Přitom duchovní a vńichni dvořané třikrát volali:
„Vratislavu, králi českému i polskému, vzneńenému a mírumilovnému, od Boha
korunovanému, ņivot, zdraví a vítězství!“ Potom třetího dne arcibiskup, byv obohacen
nesmírným nákladem zlata a stříbra, hodným královské vzneńenosti, a obdařen i jinými
výsluņkami a dary, vrátil se potěńen s velikou poctou domů.
Zdroj: http://www.manuscriptorium.com/Site/CZE/volne_dostupne_dokumenty.asp
Vladislav II.
Úkoly:
Za co dostal Vladislav II. od císaře Fridricha Barbarossy královskou korunu?
Jak to bylo ve skutečnosti s dědičností královského titulu?
Jak vypadala účast českého vojska při taņení proti Milánu ve stejném roce?
1158 leden 18, Řezno
Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice.
Fridrich z boņí milosti římský císař, rozmnoņitel.
Ačkoliv nás zákon přirozený i psaný nabádá prokazovati dobro vńem, zvláńtě jsme
uznali za sluńné předností zvláńtní pocty vyvýńiti předevńím ty, kteří ve spravování císařství a
obce pospolité pravdivou radou a neúnavným přičiněním při nás stojí a pro rozńíření slávy
císařství velmi statečně bojujíce vystavují se vńem útokům nepřátel a jakýmkoli nebezpečím,
aby nemusili pozbývati důvěry v odměňování ctností a v slávu koruny ti, kteří řádně zápasili.
Proto budiņ známo vńem Kristu i říńi nańí věrným, jak přítomným, tak i budoucím, ņe
jsme Vladislavovi, jasnému a přestatečnému kníņeti českému, pro vynikající zásluhy sluņeb a
oddanosti, jak jeho, tak i vńech Čechů, odznak důstojnosti, kterým jeho děd a ostatní předkové
jeho, kníņata česká, přízní císařské Výsosti nad ostatní kníņata vynikali, totiņ čelenku, nositi
povolili a skrze něho vńem jeho nástupcům na věky.
Rozhodujeme tedy a nezruńitelným zákonem ustanovujeme, aby řečený český kníņe
Vladislav směl nosit čelenku v ty časy, kdy my nosíme korunu a odznaky slávy, totiņ o
Narození Páně, o velikonocích a o letnicích, a nadto o svátku svatého Václava a svatého
Vojtěcha, protoņe celé Čechy k vůli svým ochráncům ty svátky s větńí úctou a slávou světí.
Jako se pak slavnost a vloņení nańí koruny na hlavu nemají díti leč rukama arcibiskupů a
biskupů, tak řečenému kníņeti českému nebudiņ čelenka vkládána ņádným jiným člověkem
neņ milým nańím Danielem, důstojným biskupem praņským, a Janem, biskupem
olomouckým, a jejich nástupci. Kdyby snad olomouckého biskupa nebylo, nicméně nechť
vykoná to za oba praņský biskup pro vyńńí důstojenství své stolice; podobně má vńak učiniti
olomoucký, kdyby praņského nebylo.
Nadto řečenému kníņeti českému a jeho nástupcům přidáváme a povolujeme poplatek
ze země polské, který je jeho předchůdcové, kníņata česká, od dávných časů z Polska
dostávali.
Aby pak toto nańe darování a ustanovení výńe jmenovanému kníņeti Vladislavovi,
nańemu nejmilejńímu, a jeho nástupcům po vńecky časy zůstalo platné a nezvrácené, tento list
jsme o tom sepsati a pečetí nańí zpečetiti rozkázali, přibravńe vhodné svědky, jejichņ jména
jsou tato: Eberhard, arcibiskup solnohradský, Wichman, arcibiskup magdeburský, Hertvík,
biskup řezenský, Eberhard, biskup bamberský, Konrád, biskup pasovský, Otto, biskup
frisinský, Daniel, biskup praņský, Jindřich, kníņe rakouský, Fridrich, kníņe ńvábský, Ludvík,
lantkrabí durynský, Adebert, markrabí saský, Otto, markrabí míńenský, Otto a Fridrich,
falckrabata.
Znamení pana Fridricha, nejnepřemoņenějńího císaře římského. Já, Reinald, kancléř,
místo Arnalda, arcibiskupa mohučského a arcikancléře, jsem ověřil.
Dáno v Řezně 15. den před kalendami únorovými, v 5. indikci, léta vtělení Boņího
1157, za vlády pana Fridricha, nejslavnějńího římského císaře, 6. roku jeho vlády, císařství
pak 3.
Zdroj: http://natura.baf.cz/natura/1997/2/9702-1.html
Románský sloh
Románská architektura
Úkoly:
Vyberte si nějakou českou románskou stavbu, kterou představíte (včetně obrázků,
měla by být k dispozici multimediální učebna) a demonstrujete na ní znaky románského
slohu.
Doporučené stavby: bazilika sv. Jiří na Praņském hradě, praņské rotundy (sv. Kříņe,
sv. Longina, sv. Martina a pozůstatky sv. Víta), císařská falc v Chebu, bazilika sv. Prokopa
v Třebíči (Pozor! Má jiņ raně gotické znaky) a rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě (Pozor! Můņe
být pouņitá u malby).
Románská malba nebo sochařství
Úkoly:
Na základě maleb nebo soch demonstrovat vývoj malířství nebo sochařství v Českých
zemích v románském období. Měla by být k dispozici multimediální učebna.
Svatováclavský chorál
Úkoly:
Na základě nějakých hudebních skladeb demonstrovat vývoj románské hudby a
vysvětlit postavení chorálu v tomto vývoji. Měla by být k dispozici multimediální učebna.
Text Svatováclavského chorálu je na wikipedii a mp3 je na adrese:
Magna charta libertatum
Úkoly:
Proč byla Magna charta vydána?
Kdo to byli peerové, bailivové, justiciáři a ńerifové?
O čem rozhodoval sněm a kdo se na něm scházel?
1216 červen 15, Runnymede
Jan, z Boņí milosti král Anglie, pán Irska, vévoda normandský a akvitánský, hrabě z
Anjou. Arcibiskupům, biskupům, opatům, pánům, baronům, justiciářům, lesníkům, správcům,
ministeriálům a vńem jejich bailivům a věrným, pozdravení.
Dáváme před Bohem, pro spasení nańí duńe a spasení duńí nańich předků a dědiců, ke
slávě Boņí, velebení svaté církve a lepńí uspořádání nańeho království, na radu nańich ctěných
otců, Ńtěpána, arcibiskupa v Canterbury, primase celé Anglie a kardinála svaté římské církve,
Jindřicha arcibiskupa v Dublinu, Williama z Londýna, Petera z Winchestru, Jocelyna z Bath a
Glastonbury, Hugha z Lincolnu, Waltera z Worchesteru, Williama z Coventry a Benedikta z
Rochesteru, biskupů, mistra Pandulfa, subdiakona a člena dvora pana papeņe, bratra
Aymerica, mistra řádu Templářů v Anglii a vzneńených muņů Williama Marshala hraběte z
Pembroke, Williama hraběte z Warenne, Williama hraběte z Arundel, Alana Gallowaye
konstábla Skotska, Warina syna Gerolda, Petera syna Herberta, Huberta de Burgh, seneńala
Poitou, Hugha de Neville, Matthewa syna Herberta, Thomase Basseta, Alana Basseta, Philipa
de Aubeney, Roberta z Ropsley, Johna Marshala, Johna syna Hugna a dalńích, nám věrných.
1) Na prvním místě připusťme Bohu, a touto nynějńí listinou potvrzujeme pro nás a nańe
dědice navņdy, ņe anglická církev musí být svobodná a musí mít svá práva v plné míře a
svoje svobody nedotčené, a je nańí vůlí, aby to tudíņ bylo pozorovatelné, jak je zřejmé z
této skutečnosti, neņ spory mezi námi a nańimi barony začaly. My ochotně a spontánně
udělili a nańí listinou potvrdili svobody voleb – tato práva povaņuji za největńí nutnost a
důleņitost anglické církve a obdrņené potvrzení toho od pana papeņe Inocenta (III.), které
my zachováváme a my si přejeme, aby nańi dědici zachovávali, to v dobré víře na věky
potvrzujeme vńem svobodným muņům nańeho království, nám samotným a nańim
dědicům. Vńechny svobody napsané níņe, jsou dány a drņeny jimi a jejich potomky, námi
a nańimi potomky.
2) Jestliņe nějaký z nańich hrabat nebo baronů nebo jiných nańich sluņebníků, jako velitel v
rytířské sluņbě, zemře a jeho smrtí jeho dědic bude plnoletý a dluņen vojenské sluņby, on
musí ze svého dědictví vyplatit starou sluņbu, jmenovitě dědicové hraběte L100 za
kaņdého hraběcího barona, dědicové barona L100 za barona, dědicové rytíře 100s,
nanejvýń za rytířský plat. A kdo dluņí méně, musí dát méně podle starodávné drņby lén.
3) Jestliņe dědic nebo nějaký podobný bude neplnoletý a svěřenec, on získá svoje dědictví v
okamņiku, kdy se stane plnoletým, bez vyplacení sluņby a bez konce.
4) Stráņci země, jako dědici, kteří nejsou plnoletí, mohou si vzít část země ze svého dědictví,
ne vńak více, neņ nezbytné výnosy. Přiměřené běņné odměny a přiměřené sluņby, a to bez
ńkodách na lidech a zboņí; a jestli my odevzdáme opatrovnictví nad zemí nebo něčím
podobným ńerifovi nebo někomu dalńímu, on je nám odpovědný za odměny. A pokud on
bude ničit to, co je mu přiděleno do opatrovnictví, my zaplatíme kompenzaci za něj a
země bude propůjčena dvěma spravedlivým a rozváņným muņům toho léna, kteří budou
odpovědní za náhrady nám nebo tomu, koho jim přidělíme. A kdyņ my dáme nebo
prodáme opatrovnictví nad tou zemí a on dopustí zničení přiděleného, ztratí opatrovnictví,
a to bude přiděleno dvěma spravedlivým a rozváņným muņům z toho léna, kteří budou
podobně odpovědni nám, jak je výńe řečeno.
5) Kromě toho, po celou dobu opatrovnictví, stráņce musí drņet opravené domy, parky,
hájemství, rybníky, mlýny a ostatní věci náleņící k zemi, kromě náhrad, a musí navrátit
dědici, kdyņ se stane plnoletým, jeho zemi plně zásobenou, s pluhy a s majetkem
hospodářství podle toho, co rolnická sezóna vyņaduje a důvodné náhrady si můņe nechat.
6) Dědicové se mohou oņenit bez hany, jeńtě před svatbou musí být sjednáno nejbliņńími
pokrevními příbuznými oznámení dědiců.
7) Vdova můņe uņívat svého věna a dědictví okamņitě a bez obtíņí po smrti svého manņela,
nebude platit nic ze svého věna nebo jejího vdovského podílu drņeného v den smrti jejího
manņela a ona zůstane v domě svého manņela 40 dní po jeho smrti; během té doby jí bude
připsán její vdovský podíl.
8) Ņádná vdova nesmí být přinucena k sňatku tak dlouho, dokud chce ņít bez manņela, bude
jí zajińtěna moņnost nevdat se bez nańeho souhlasu, pokud je v nańem drņení, nebo bez
souhlasu jejího pána, který ji drņí, pokud patří dalńímu.
9) Ani my, ani nańi bailivové neuchvátí za ņádný dluh, ņádnou zemi nebo rentu, tak dlouho,
dokud statky dluņníka jsou schopné splácet dluh, ani toho, kdo se zaručil za dluņníka
zástavou na tak dlouho, dokud hlavní dluņník je mu schopen platit dluh, a pokud je hlavní
dluņník neschopný platit dluh, nemá prostředky k platbě, potom můņe záruky vypovědět
za dluh, a oni mohou, pokud chtějí, mít země a renty dluņníka aņ do té doby, neņ
nenahradí dluh, který mu měli zaplatit, pokud nemůņe ukázat, ņe hlavní dluņník nevyplatil
svoji pohledávku ve věci řečených záruk.
10) Pokud si někdo půjčí od Ņidů jakoukoli sumu, velkou či malou a zemře předtím, neņ je
zaplacena, dluh nebude důleņitý tak dlouho, dokud je dědic neplnoletý, nebo kdokoli ho
drņí, nebo jestli dluh padne do nańich rukou, my nebudeme dělat nic, vyjma hlavního
zmíněného v záruce.
11) A jestliņe zemře někdo zadluņený u Ņidů, jeho ņena bude mít svůj vdovský podíl a
nezaplatí nic z dluhu a jestliņe mrtvý muņ opustí nezletilé děti, oni budou mít poskytnuto
nezbytné zabezpečení z majetku zesnulého a dluh bude vyplacen zůstatkem,
rezervovaným, nicméně, sluņbou patřící pánu země; dluhy jiným neņ Ņidům budou řeńeny
stejně.
12) Ņádná rytířská daň nebo jiná rytířská sluņba nebude uloņena v nańem království bez
běņného sněmu nańeho království, vyjma výkupného nańí osoby, pro pasování nańeho
nejstarńího syna rytířem a pro svatbu nańí nejstarńí dcery, jen pro tyto důvody pomoc
můņe být vybírána. Stejně se budou řeńit pomoci z Londýna.
13) A město Londýn bude mít vńechna starobylá práva a zvyklosti jak na zemi, tak na vodě.
Nadto my chceme a udělujeme vńem ostatním městům, hradům, vesnicím a přístavům
vńechny jejich svobody a zvyklosti.
14) A opatření běņného sněmu království ohledně zhodnocení pomoci (vyjma tří případů výńe
řečených) nebo rytířské daně, my budeme mít důvod k svolání arcibiskupů, biskupů,
opatů, hrabat a větńích baronů, individuálně nańimi dopisy --- a, v dodatku, my svoláme
obyčejně přes nańe ńerify a bailivy k danému datu, jmenovitě, po uplynutí posledních 40
dní a na určené místo, a ve svolávacích dopisech my osvětlíme důvody pro svolání. A
kdyņ svolání proběhne, záleņitost postoupí k určenému dni, shodně se sněmem těch
přítomných, skrz listy mají přijít ti, kdo byli pozváni.
15) My nevydáme v budoucnu ņádné právo k vzetí sluņby od svobodného muņe, vyjma pro
výkupné jeho osoby, pro pasování jeho nejstarńího syna rytířem a pro svatbu nejstarńí
dcery, a pro tyto jenom důvodné pomoci můņe být vybrána.
16) Nikdo nebude donucen dělat větńí sluņbu za rytířskou gáņi nebo za ņádné jiné svobodné
drņení, neņ je odměna za to.
17) Prostí lidé nebudou následovat náń dvůr, ale zůstanou na určeném místě.
18) Zjińtění odnětí drņby, smrti potomka, úplné ņaloby, nebude oznámeno jinde neņ v krajích,
jimņ náleņí, a to tímto způsobem – my, nebo pokud my budeme mimo oblast, náń vrchní
justiciář, pońle do kaņdého kraje 4x do roka dva soudce, kteří spolu se 4 rytíři z kaņdého
kraje, mohou vynést verdikt v kraji v den a v místě konání sněmu kraje.
19) A jestliņe rozsudek nemůņe být proveden v den konání krajského sněmu, tam musejí
zůstat stejně jako mnoho rytířů a svobodných drņitelů, kteří jsou tehdy na krajském sněmu
toho dne, jak je nezbytné pro vynesení rozsudku podle významu vyřeńení záleņitosti.
20) Svobodný muņ nemůņe být potrestán za lehký přečin, za velký přečin můņe být potrestán
v souladu s jeho váhou. Tak zachrání ņivobytí a kupec stejně zachrání svůj kapitál,
nevolník můņe být potrestán stejně, zachrání své prostředky k ņití – jestliņe se jim dostane
nańe milost: nikomu z výńe řečených trest nesmí být uloņen, kromě případu přísahy
dobrých muņů ze sousedství.
21) Hrabata a baroni nesmějí být potrestáni od nikoho jiného kromě jejich peerů, a jen podle
stupně jejich přečinu.
22) Hrabata a baroni nesmějí být potrestáni od nikoho jiného kromě jejich peerů, a jen podle
stupně jejich přečinu.
23) Ņádný klerik nesmí být potrestán v respektu k jeho světskému postavení, vyjma po
způsobu dříve řečeném, v souladu s jeho církevním beneficiem.
24) Ņádná vesnice nebo jedinec nebude přinucen k stavbě mostu na říčních březích, vyjma
těch, kteří jsou odedávna s tím svázaní.
25) Ņádný ńerif, konstábl, koroner nebo jiný z nańich bailivů, nebude moci být potěńen
drņením nańí koruny.
26) Vńechna hrabství, setniny, wapentakii a trethingy budou na starých rentách bez přidané
platby, vyjma nańeho vlastního panství.
27) Jestliņe někdo, drņící od nás světské léno, zemře a náń ńerif nebo bailiv ukáņe nám dopisy
zjevné pobídky dluhu, který zesnulý dluņil nám, bude legální pro nańeho ńerifa nebo
bailiva získat a udělat seznam movitostí zesnulého nalezených na světském lénu hodnoty
dluhu pod dohledem spravedlivých muņů. Nic z movitostí nebude vyjmuto aņ do chvíle,
kdy nám bude splacen dluh úplně a zbytek bude odstoupen exekutorům k provedení vůle
zesnulého. A jestliņe nic nám nedluņil, vńechny movitosti nám připadnou po zesnulém,
zachovávajíc jeho ņeně a dětem jejich důvodný podíl.
28) Jestliņe svobodný muņ zemře bez sepsání poslední vůle, jeho majetky budou předány jeho
nejbliņńím příbuzným a přátelům pod dohledem církve, splácející kaņdý dluh, který dluņil
zesnulý.
29) Ņádný konstábl nebo jiný bailiv náń nevezme něčí obilí nebo jiné majetky, pokud onen
zaplatí na místě v hotovosti nebo můņe odloņit platbu dohodou s prodávajícím.
30) Ņádný konstábl nebude nutit rytíře k darování peněz namísto hradní stráņe, pokud chce
stráņ vykonávat sám nebo skrz jiného dobrého člověka, jestliņe pro nějaký dobrý důvod to
nemůņe dělat sám a pokud ho můņeme vést nebo poslat na vojenskou sluņbu, on bude
osvobozen ze stráņe, protoņe je uņ ve sluņbě.
31) Ņádný ńerif nebo bailiv náń nebo kdokoli dalńí nemůņe vzít koně nebo vozík od nějakého
svobodného muņe pro přepravu bez dohody se svobodným člověkem.
32) Ani my ani nańi bailivové nevezmou pro hrady nebo jinou nańi práci, dřevo, které není
nańe, vyjma dohody s tím, čí to dřevo je.
33) My nebudeme drņet více neņ rok a den země usvědčené ze zrady, pak budou země
předány pánům lén.
34) Od nynějńka vńechny rybí zábrany budou odstraněny od Temņe a Medway přes celou
Anglii, vyjma těch, které jsou podél pobřeņí.
35) Ņaloba zvaná Praecipe nebude v budoucnu brána nikým v úvahu, jehoņ pomocí můņe
nějakou drņbu ztratit svobodný muņ při soudu.
36) Nechť je jedna míra pro víno po celém nańem království, jedna míra pro pivo, jedna míra
pro obilí, jmenovitě "Londýnská čtvrtka" a jedna ńířka pro látky, které jsou barveny
červenohnědě nebo "halberget", jmenovitě dva lokty s okraji. Nechť je to stejné s váhami
jako mírami.
37) Nic nesmí být dáno nebo vzato z ņivota nebo údů v budoucnosti pro obņalobu z inkvisice.
Místo toho bude udělena volnost obvinění a ne odmítnutí.
38) Jestliņe někdo má od nás propachtovaný statek, jako sokagium nebo burgagium a drņí
dalńí zemi za rytířské sluņby, my nebudeme chtít, z důvodů propachtovaného statku,
sokagium nebo burgagium, mít opatrovnictví nad jeho dědicem nebo zemí nebo jiným
lénem, ani nebudeme mít péči o propachtovaný statek, sokagium, burgagium, ledaņe by
propachtovaný statek dluņil rytířskou sluņbu. My nebudeme mít v opatrovnictví dědice,
ani zemi, kterou drņí dalńí za rytířskou sluņbu z důvodu drobného serņantství, které on
drņí nám za sluņbu převedenou nám noņi nebo ńípy nebo podobnými.
39) Ņádný bailiv nemůņe v budoucnosti vzít nikoho k soudu na základě svého nařčení, bez
věrohodných svědků pro tento úmysl.
40) Ņádný svobodný muņ nemůņe být potrestán, uvězněn, zbaven majetku, prohláńen
psancem, vyhnán ze země nebo jinak pronásledován, nikdo ho nemůņe napadnout nebo
poslat někoho k napadnutí jeho, vyjma spravedlivého rozsudku jeho peerů nebo práva
země.
41) Nikomu neprodáme, nikomu neodmítneme nebo neodloņíme právo a justici.
42) Vńichni kupci mohou odejít a přijít do Anglie jistě a bezpečně a zůstat a cestovat celou
Anglií, jak po zemi, tak po vodě, pro kupování a prodávání starými a pravými svobodami
proti clům, vyjma období války a jestli je jejich země s námi ve válce. A jestliņe oni
přijdou do nańí země na začátku války, oni budou přijati bez zranění na jejich osobách a
zboņí, aņ my nebo náń vrchní sudí budeme vědět, jak s kupci v nańí zemi zacházet, kteří se
objeví v zemi ve válce s námi, kdyņ válka skončí a jestliņe zde bude bezpečno, ostatní
mohou zůstat bezpečně v nańí zemi.
43) Bude spravedlnost v budoucnosti pro kaņdého, bez předsudků očekávané věrnosti nám,
kdo chce opustit nańe království a vrátit se bezpečně po zemi i vodě, bezpečně v obecném
zájmu, za krátkou dobu během války – vyjma uvězněných nebo psanců v souladu se
zákony království a rodáků země, která je s námi ve válce a kupců (se kterými je
zacházeno, jak bylo řečeno výńe).
44) Jestliņe někdo, kdo drņí nějakou odúmrť jako čest ve Wallingfortdu, Nottinghamu,
Boulogne, Lancasteru nebo jinou odúmrť, která je v nańich rukou a baroni zemřou, jeho
dědic nedá dalńí pomoc a neudělá jinou sluņbu nám, neņ by se stal baronem, jestliņe
baronství bude v baronových rukou a on je bude drņet za stejných podmínek, jako by je
drņel baron.
45) Muņi, kteří ņijí mimo les, nepotřebují od nynějńka přijít před nańe soudce lesa na hlavní
výzvu, jestliņe oni nejsou stíháni soudně nebo jsou záruky za nějakou osobu nebo osoby,
které jsou připojené k lesním přečinům.
46) Nebudeme jmenovat soudce, konstábly, ńerify nebo bailivy jinak podle známého práva
království a míníme to dobře sledovat.
47) Vńichni baroni, kteří objeví opatství, která mají výsady od králů Anglie nebo starobylá
léna, musejí je ochránit během interregna, jak oni mohou.
48) Vńechny lesy, které jsou lesy v nańem čase, budou okamņitě odlesněny, a tak bude
uděláno i s říčními břehy, které budou chráněny námi v nańem čase.
49) Ńpatné zvyklosti spojené s lesy a baņantnicemi, lesníky a lovčími, ńerify a jejich úředníky,
říčními břehy a jejich správci, budou okamņitě vyńetřovány v kaņdém kraji 12
přísahajícími rytíři toho kraje, kteří jsou vybráni jako dobří muņi toho kraje. Během 40 dní
po dokončení vyńetřování s tím bude naprosto skoncováno a nikdy to jiņ nebude
nastoleno, postaráme se my, nebo náń sudí, pokud nebudeme v Anglii, kdyņ to bude vědět
první.
50) My okamņitě vrátíme vńechny zajatce a výsady dané nám anglickými muņi, jako záruku
pro mír nebo věrnou sluņbu.
51) My odstraníme kompletně z úřadů příbuzné Gerarda de Athee a v budoucnosti nebudou
mít ņádný úřad v Anglii, jmenovitě Engelarda de Cigogne, Petera a Guye a Andrewa de
Chanceaux, Guye de Cigogne, Geoffreye de Martigny a jeho bratry, Philipa Marc a jeho
bratry a jeho synovce Geoffreye a vńechny jejich následovníky.
52) Aņ bude mír nastolen, odstraníme z království vńechny cizí rytíře, střelce z kuńí, serņanty
a kupce, kteří přińli s koňmi a zbraněmi k újmě království.
53) Jestliņe někomu bude odňata drņba nebo bude drņen mimo své země, hrady, svobody nebo
jeho práva námi bez legálního rozsudku jeho peerů, my mu to okamņitě napravíme:
jestliņe nastanou okolo toho rozepře, potom rozhodne rada 25 baronů, kteří jsou míněni
níņe k zajińtění míru: pro vńechno, nicméně, co bylo odňato nebo drņeno mimo bez
spravedlivého rozsudku jeho peerů, krále Jindřicha, nańeho otce nebo krále Richarda,
nańeho bratra, které máme v rukou, nebo jsou drņeny jinými, které my svázali potvrzením
jim, my máme běņnou dobu k odloņením nároků křiņáků, vyjma těch věcí kolem kterých
pře začala nebo pátrání jsme nařídili před nańím přijetím kříņe; kdyņ nicméně jsme se
vrátili z nańeho putování nebo jestliņe nebyla ńance neudělat nic k tomu, my chceme
jednou udělat plný rozsudek v tom.
54) My dáme stejný odklad stejným způsobem v konání justice v otázce odlesnění nebo
zadrņení lesů, které Jindřich náń otec nebo Richard náń bratr zalesnili a v způsobu
opatrovnictví zemí, které byly lény jiných, opatrovnictví, jehoņ druh jsme měli aņ dotud z
důvodu léna, které někdo drņel za vojenskou sluņbu, a v případě opatství zaloņeného na
léně někoho, ne na léně nám patřícím, ve kterém pán léna prohlásil za legální. A kdyņ
jsme se vrátili nebo jestliņe bychom se nevydali na nańe putování, my chceme jednou
udělat plný rozsudek tomu, kdo to vysvětlí v těch věcech.
55) Nikdo nebude potrestán nebo uvězněn na základě ņaloby ņeny za smrt někoho, vyjma
jejího manņela.
56) Vńechny závěry, které jsme vykonali nespravedlivě a proti právu země a vńichni
potrestaní neprávem a proti právu země, budou zcela odńkodněni, nebo se podrobí
rozsudku 25 baronů, kteří jsou uvedeni níņe pro zachování míru, nebo rozsudku větńiny
stejných spolu s výńe řečeným Ńtěpánem, arcibiskupem Anglie. Jestli bude moci, a jinak
jemu podobní mohou se spojit s ním za tímto záměrem, a jestliņe on přesto nebude moci
tuto záleņitost vyřeńit, bude to provedeno jedním nebo více výńe řečenými barony v
podobném sloņení, oni mohou být vyjmuti ze soudu v případě pochybností a ostatní
vybraní, budou přísahat a zasednou na svá místa v pořádku ze stejných 25 pro tento
případ.
57) Jestliņe my odebereme drņbu nebo budeme drņet Welńana mimo země nebo práva nebo
jiné věci bez legálního rozsudku jeho peerů v Anglii nebo ve Walesu, bude okamņitě
odńkodněn jimi a jestliņe bude s tím nesouhlasit, bude rozhodnuto v March rozsudkem
jeho peerů – pro majetky v Anglii dle práva v Anglii, pro majetky ve Walesu dle práva
Walesu, pro majetky v March dle práva Marche. Welńané mohou udělat to samé u nás.
58) Pro vńechny věci, nicméně, které mu byly zabaveny nebo drņeny bez legálního rozsudku
jeho peerů krále Jindřicha, nańeho otce, nebo krále Richarda, nańeho bratra, které jsou v
nańich rukou nebo rukou někoho jiného, které my svázali potvrzením jim, my máme
běņnou dobu k odloņení nároků křiņáků, vyjma těch věcí, kolem kterých pře začala, nebo
pátrání jsme nařídili před nańím přijetím kříņe; kdyņ nicméně jsme se vrátili z nańeho
putování nebo jestliņe nebyla ńance neudělat nic proti tomu, my chceme jednou udělat
plný rozsudek dle zákonů Walesu nebo výńe řeńených regionů.
59) My propustíme syna Llywelyn a vńechny zajatce z Walesu a privilegia, kterými
zajińťujeme bezpečnost pro mír.
60) My sjednáme s Alexandrem, králem Skotska, záleņitosti návratu jeho sester a zajatců a
záleņitosti jeho svobod a práv, tak jak jsme sjednali s nańimi barony Anglie, ledaņe by to
nějak bylo jinak neņ listiny, které máme od Williama jeho otce, kdysi krále Skotska, a to
bude podmíněno rozsudkem jeho peerů na nańem dvoře.
61) Vńechny tyto výńe řečené zvyky a svobody, které jsme udělili k zachování v nańem
království tak daleko, jak se týkají nás společně s nańimi muņi, vńemi z nańeho království,
kleriky i laiky, budou zachovány, tak jak se to bude jich a jejich muņů týkat.
62) Od té doby, nadto, pro Boha a rozmoņení nańeho království a pro lepńí uklidnění svárů
mezi námi a nańimi barony, my jsme slíbili vńechny tyto věci výńe řečené, přející si je k
neporuńenému a neotřesitelnému uņitku provņdy, my dáváme a udělujeme je podepsaným
bezpečně, jmenovitě, z baronů bude vybráno 25 baronů z království, kteří chtějí, kteří
musejí se vńemi zachovávat, drņet a vytvářet podmínky k zachovávání míru a svobod,
které jsme udělili a potvrdili jim tímto nańím privilegiem.
Jestliņe my, nebo náń sudí, nebo náń bailiv nebo někdo z nańich sluņebníků prohřeńil se
proti někomu nějak nebo by překročil nějaký z článků míru a bezpečnosti a obņaloba bude
potvrzena 4 z výńe řečených 25 baronů, tito 4 baroni přijdou k nám, nebo k nańemu
sudímu, pokud budeme mimo království a vznesou ņalobu pro přečin před námi, ņaloba
nás donutí řeńit přečin bezodkladně.
A pokud my nenapravíme přečin, nebo jestliņe budeme mimo zemi a sudí nenapraví
přečin během 40 dní od přinesení ņaloby nám nebo nańemu sudímu, pokud nebudeme v
království, výńe řeční 4 baroni přednesou případ k projednání 25 barony a těchto 25
baronů společně s komunitou té země exekuují a zabaví nám jako oni mohou, jmenovitě,
uchopitelné hrady, země, majetky, jinak jak mohou, chráníc nańi osobu a osoby nańí
královny a nańich dětí, aņ do doby, dokud podle jejich názoru náprava bude vykonána, a
kdyņ bude vykonána, oni uposlechnou nás, jak měli udělat předtím.
A kdokoli v zemi, kdo chce vzít přísahu k podrobení se rozkazů řečených 25 barony k
exekuci z výńe uvedených důvodů a s nimi zabaví tolik, kolik můņe a my veřejně a volně
umoņníme komukoli zříci se přísahy, kdo to chce a my nebudeme zakazovat to komukoli.
Vskutku, vńichni v zemi, kteří se budou vzpírat jim a jejich dohodě k přísaze 25 baronům
k pomoci jim k exekuci a zabavení nám, my jim přísaháme, jak bylo výńe řečeno, na náń
rozkaz.
A jestliņe nějaký z 25 baronů zemře nebo opustí zemí, či jinak bude předejito výńe
řečenému, zbytek z řečených baronů můņe vybrat dalńího vhodného na jeho místo a on
můņe přísahat jako zbytek.
V případě exekuce, která je svázaná s těmito 25 barony, jestliņe mezi těmito 25 barony
najednou v něčem bude nějaká neshoda, nebo jestli nebudou svoláni vńichni, oni se
rozhodnou a ustanoví větńinou, co učiní a rozkáņou, přesně jako kdyby se na tom shodlo
vńech 25 baronů, a řečených 25 bude přísahat, ņe budou věrně zachovávat výńe řečené
věci a umoņňovat jejich zachovávání.
My nepřimějeme někoho k něčemu, jednoho osobně skrz někoho jiného, čímņ nějaké z
těchto koncesí nebo svobod můņe být odvoláno nebo pozměněno, a jestliņe nějaká z věcí
je prosazena, nechť je zruńeno a my nikdy neuņijeme to osobně nebo skrz někoho jiného.
63) A my plně odpouńtíme a omilostňujeme kaņdého ze záńtí, rozhořčení a zahořklosti, které
vzplálo mezi námi a nańimi muņi, kleriky i laiky, z časů sporů. Nadto my plně odpouńtíme
vńem, klerikům i laikům, tak jak náleņí nám úplným odpuńtěním, vńechny protichůdné
příleņitosti při stejném sporu mezi Velikonoci v ńestnáctém roce nańeho panování a
nastolením míru. A, kromě toho, my pověříme vyhotovením pro ně dopisů jasné
osvědčení pana Ńtěpána arcibiskupa z Canterbury, Jindřicha arcibiskupa z Dublinu a výńe
zmíněné biskupy a mistra Pandulfa ohledně jejich bezpečí a výńe míněných výhod.
64) Pročeņ si přejeme a pevně přikazujeme svobodu anglické církve, a muņi nańeho království
nechť drņí výńe řečené svobody, práva a výhody dobře a pokojně, svobodně a tińe, plně a
kompletně, pro ně a jejich dědice od nás a nańich dědiců ve vńech způsobech a na vńech
místech, jak je řečeno výńe. Přísahy, nadto, budou dány, jak námi, tak nańimi barony, ņe
vńechny tyto věci výńe řečené budou zachovávány v dobré víře a bez zlých snah. Svědky
jsou výńe zmínění a mnoho dalńích. Dáno nańí rukou na louce zvané Runnymede mezi
Windsorem a Staines patnáctého dne června v 17. roce nańí vlády.
Bouviens, 1214 n.l.
Úkoly:
Jaké jsou kořeny sporu Francie s Anglií, proč tedy dońlo k bitvě u Bouviens?
Co to je rytířský stav (výchova, příbuzenství, erb, zbroj apod.)?
Jak vypadala středověká bitva?
Jaké zisky přineslo vítězství u Bouvienes Francouzské koruně?
Bitva jako turnaj
Kdo bojoval: Francouzi (král Filip II. August) proti koalici Anglie,
Německa a Flander (císař Ota IV. Brunšvický).
Byla letní neděle a schylovalo se k bitvě, ačkoliv v onen den neměl dobrý křesťan
válčit, ale vzpomínat v míru a modlitbě Kristova utrpení. Uņ takřka dvě stovky let
prosazovala církev poņadavek treuga Dei, Boņího míru, přičemņ hrozila tresty tomu, kdo mezi
poslední hodinou sobotní a první hodinou pondělní pozdvihl zbraň a napadl svého soka.
Francouzský král Filip II., jemuņ se dostalo přízviska August, tj. Vzneńený, to věděl a ctil,
stejně jako celé jeho vojsko, jeņ se právě nacházelo v srdci Flander. Ve sváteční den nehodlal
prolévat krev a i ráno věřil, ņe k tomu nebude nucen. Jeńtě včera večer pobýval ve městě
Tournai na pomezí Flander a lén Svaté říńe římské národa německého, odkud chtěl vyrazit
proti spojenému vojsku svých nepřátel. Moment překvapení, s nímņ král počítal, byl ovńem
ten tam, neboť jakýsi zvěd přítomnost francouzského vojska zjistil a hlásil. Ota Brunńvický,
jenņ nepřátelskou armádu vedl, mohl podniknout účinná protiopatření. Přesunul se zhruba
patnáct kilometrů jiņně od Tournai k hradu Mortagne, leņícímu, podobně jako Filipem
obsazené město, na řece Eskat (německy Schelde, česky Ńelda). Tím zaujal, řečeno jazykem
moderní strategie a taktiky, postavení bokem k protivníkovi, kterému začal ohroņovat
operační linii, tedy hlavní komunikaci skrze Flandry k Francii. Pravda, tehdejńí války se vedly
v duchu dobových pravidel a strategický manévr, jenņ by otevíral cestu do protivníkova týlu,
měl velmi omezenou platnost i vyuņití.
Toho sobotního večera 26. července se král Filip dozvěděl o Otově přesunu a svolal
válečnou radu, jeņ měla rozhodnout, co počít dál. Tři návrhy zahrnovaly vńechny moņnosti,
které Francouzi měli: útok na Mortagne, defenzivní setrvání v hradbách Tournai a ústup k
Francii aņ do míst, jeņ by se jevila jako vhodná a výhodná pro svedení bitvy. Král sice byl pro
vyraņení na Mortagne, přítomní velmoņové jej ale přesvědčili, aby dal přednost ústupu,
přičemņ Girard Skrofe, řečený dle erbu, La Truie, coņ v překladu značí Svině, navrhl jakousi
dílčí variantu. V podání Mousquetovy rýmované kroniky, pravil rytíř Girard svému králi toto.
"Sire, nechoďte tím směrem, je to cesta trudná a na mnoho kroků. Jsou tam navíc tři
velké vsi a dvě říčky, v oněch místech se těņko prochází. Vyrazte jen směrem ke svým
zemím, ukaņte nepříteli záda, válkychtiví Vlámové řeknou, ņe utíkáte, a vydají se pyńně,
namyńleně a nespořádaně za vámi. Vy ale nařiďte vytvořit silný zadní voj, který se neoddělí
od jádra sil. Skryté ńiky nechte seskupeny a pěńí nechť mají zbraně po ruce, tak budeme
připraveni, kdyņ na nás zaútočí…"
Přebereme-li si květnatý obsah a jeho pokračování, spočíval návrh v odchodu z
Tournai na západ tak, aby vńe vypadalo jako poněkud chaotický spěńný ústup s prvky paniky,
coņ mělo Otovy ńiky přimět, aby vyrazily od Mortagne za Francouzi. Ti by ale zastavili v
rovinatém terénu mezi říčkami Elnon a Marcq, kde se rozkládaly ony "tři velké vsi": Gruson,
Bouvienes a Kysoin. Celé vojsko by se tu rozvinulo do sestavy pro rytířskou bitvu, jíņ by se
pronásledováním roztaņené vojsko Oty Brunńvického nedokázalo vyhnout.
Mohla to být krásná bitva, podle vńech pravidel a rytířských zvyklostí, navíc s
výhodou pro francouzskou stranu, řeņ jako při turnaji, kdy se jedni nechají strhnout k honbě
za druhými, přičemņ ti se náhle otočí a vyrazí se zaloņenými kopími na roztaņené
pronásledovatele. Jenņe onen plán měl jednu vadu, nazítří byla neděle, čas treuga Dei, a Filip
II. jako dobrý syn církve nehodlal Boņí mír poruńit.
V neděli ráno vyrazilo Filipovo vojsko z bran Tournai tempem, o němņ kronikář zvaný
Anonyme de Béthune napsal.
„Avńak byl to tak velký chvat, aņ vńichni ti, co to viděli, říkali, ņe nikdy ņádné vojsko
nejelo s tak velikánským spěchem.“
Ota IV. Brunńvický, císař Svaté říńe římské národa německého, se o vyklizení Tournai
dozvěděl zanedlouho a začal rychle jednat. Tento vladař, kterého papeņ zbavil pro
neposluńnost i hříchy císařské koruny a uņ dvakrát exkomunikoval, rozhodně nebyl muņem,
který by bral na treuga Dei ohled. Nechal hned vyhlásit poplach a kolem sedmé ranní začal
Filipovy ńiky pronásledovat.
Francouzi zatím nejspíń zvolnili krok pěńích i koní a kolem deváté přicházelo jádro
jejich batailles po hlavní cestě k vesnici Bouvienes. Od Tournai je dělilo zhruba třináct
kilometrů, dost na to, aby mohli trochu nabrat dech. Tempo se krom toho muselo jeńtě víc
zvolnit, neboť hned za Bouvienes tekla plochým korytem říčka Marcq, která vytvářela
severně od vsi mokřiny tak rozlehlé, ņe ji bylo radno přecházet jen po zdejńím mostě.
Začínalo být horko, král Filip sesedl u řeky z koně a skryl se do stínu jasanu, vedle
nějņ stála kaplička zasvěcená svatému Petru. Modrá královská korouhev se zlatými liliemi,
kterou vedle něj zatkli do země, se odráņela od zeleného listoví. Tělo odpočívalo, hlavu vńak
zavalovaly starosti. Bratr Gérin, biskup ze Senlis a rytíř templářského řádu v jedné osobě,
totiņ přijel před chvílí celý zapráńený od zadního voje a tvrdil, ņe pouhé tři míle od něj uņ se
blíņí protivníkovy ńiky s rozvinutými korouhvemi, v plné zbroji a zjevně připraveny zaútočit.
Ota Brunńvický se musel hnát jako ďábel, neboť to měl od Mortagne k Bouvines dobrých
třiadvacet kilometrů, tedy téměř dvojnásobek toho, co od úsvitu urazili Francouzi, a přesto je
doháněl.
Vńe nasvědčovalo tomu, ņe první část plánu rytíře Girarda, řečeného Svině, vyńla tak
dobře, ņe nebylo oč stát. Císař Oto moņná svoje síly zarputilým pronásledováním rozptýlil,
krále Filipa ale zastihl jednou nohou na pravém a druhou na levém břehu říčky. Bezprostřední
nebezpečí sice nehrozilo, bylo vńak třeba rychle rozhodnout, na jaké straně řeky se armáda
shromáņdí. Pravý břeh znamenal bitvu v neděli, levý dalńí ústup k Francii a odklad. Pod
stromem se svatopetrskou kapličkou se rychle seńla válečná rada a začala rokovat tak, jak to
líčí kronika Guillauma le Breton (či česky Viléma Bretaňce, jak kdo chce):
„Kdyņ to král uslyńel, zavelel, aby vojsko zastavilo, a potě svolal barony a poradil se,
co počnout dál. Avńak baroni se příliń neshodovali na bitvě a radili, aby se pokračovalo dál.“
Podle téhoņ líčení dostal král v průběhu porady zprávu, ņe Ota Brunńvický pomalu
překročil říčku (čímņ byl nejspíńe míněn jeńtě několik kilometrů vzdálený Elnon, který mu ve
směru od Mortagne na Bouvienes kříņil cestu). Pak se začal stáčet k severu a moņná i k
severovýchodu, jako kdyby si za dalńí cíl vybral v onen Boņí den nikoliv bitvu, ale Francouzi
vyklizené Tournai.
„Tehdy Francouzi začali říkat, ņe jejich nepřítel odchází do Tournai. Avńak bratr Gérin
vycítil, ņe se děje opak, a s rozhodností tvrdil, ņe přísluńí svésti bitvu, nebo odejít a vystavit se
pohaně i ńkodám. Nakonec převáņil názor větńiny nad míněním jednotlivce. Tak se vydali
znovu na cestu a docválali aņ k malému mostu, jenņ slove most u Bouvienes. Větńina vojska
uņ tento most přeńla a král odloņil zbroj, ale nebyl jeńtě na druhé straně, jak se jeho nepřátelé
domnívali.“ pokračuje kronika Guillauma le Breton.
Jenņe obrat Otových ńiků – to byla lest, o nic horńí či lepńí neņ ta, kterou včera navrhl
Girard. Kronikář z Bretaně dodává, k čemu měla slouņit:
„Jejich záměrem bylo vrhnout se ve chvíli, kdy král přejde most, na ty, kteří zůstali na
druhé straně, povraņdit je a naloņit s nimi dle vlastní libosti.“
Zanedlouho dorazili ke králi Filipovi poslové ze zadního voje, coņ vylíčil kronikář
Guillaume takto:
„ Mocným a hrozivým hlasem křičeli, ņe se nepřátelé blíņí, mocně se připravují k boji
proti těm z posledního řadu a vikomt z Melunu a ti s ním, lehce vyzbrojeni, i střelci z kuńí,
kteří čelili jejich pyńnému vzdoru a bránili se jejich zteči, jsou ve velkém nebezpečí a
nedokáņí příliń dlouho zadrņovat jejich smělý a náruņivý nápor. Tehdy král vstoupil do
kapličky, o níņ byla řeč výńe, a krátce se pomodlil k nańemu Pánu. Kdyņ z ní vyńel, nechal se
rychle obléci do zbroje, poté hbitě vyskočil na svého koně s takovou radostí, jako by jel na
svatbu nebo na slavnost, na kterou byl pozván.“
Byla to svrchovaně nepříjemná situace, téměř krizová, francouzské vojsko se teď
nacházelo po obou stranách říčky Marcq a ta část, jeņ uņ byla na západním břehu, se musela
chvatně vracet. Nevíme, jak byl most u Bouvienes ńiroký, jedna zpráva sice hovoří o tom, ņe
byl rozńířen, aby se tudy dalo projet ve čtyřstupu, i tak ale musel být vzhledem k blízkosti
vesnice ńpatně průchodný. Navíc bylo mnoho rytířů včetně krále nuceno oblékat těņkou
bitevní zbroj a nechat si přivést oře, coņ jistě zabralo dosti času.
Filipa II., v tom se vńechny kroniky shodují, mrzelo, ņe se bude bojovat právě v tento
den, leč nebylo vyhnutí. Král měl podle vńech pravidel počkat na korouhev svatého Divińe.
Tento rudý praporec, zvaný Oriflamme, v časech míru uchovávaný v remeńské katedrále,
patřil ve chvílích bitvy do předního ńiku tam, kde byl panovník! Jenņe Filip nečekal, aņ dorazí
posvátná zástava, ba nepočkal ani na vńechny rytíře, nedbal na vlastní ostrahu ani bezpečí,
zasadil koni ostruhy, rychle jej pobídl do cvalu a hnal se zpět, k poslednímu ńiku zadního
voje, z nějņ se zatím stal voj první. Slunce ukazovalo polední čas a jeho paprsky rozpalovaly
rytířům ņeleznou zbroj, aņ jim začínal po hlavách a zádech stékat pot.
Král dorazil tam, kde uņ pojíņděli s kopími v ruce bratr Gérin a Adam z Melunu.
Přilby jim zakryly tváře a rozpoznat se dali jen podle erbů, praporců, gambesonů či čabrak.
Tři králové
Kdo a proč si vlastně oblékal v den Boņího míru zbroj a ńikoval se k bitvě, jeņ měla
mít pro dalńí osudy Francie zcela klíčový význam? Doposud jsme mluvili o dvou
panovnících, francouzském králi Filipu II. Augustovi a císaři Svaté říńe římské Otovi IV.
Brunńvickém, jehoņ papeņ císařského důstojenství zbavil, takņe byl de facto rovněņ jen král.
V pozadí vńak stála dalńí korunovaná hlava, anglický král Jan, zvaný Bezzemek, poslední ze
synů Jindřicha II. Plantageneta a Eleanor Akvitánské.
„Pohledný muņ hezké postavy, veselé tváře, s pleńí, brunátnou pletí, který se rád
napije a dobře nají,“ říká kronika o francouzském králi Filipu II. Augustovi, čímņ navozuje
dojem rozverného a dobrosrdečného chlapíka falstaffovského typu.
Opak byl pravdou, pod dobrosrdečnou slupkou se skrývalo tvrdé, houņevnaté a
současně silně neurotické jádro, o čemņ kroniky dodávají:
„Prozíravý, zatvrzelý, rychlého a lehkého úsudku…“
Filipovi táhlo v době bitvy u Bouvienes na padesátku a korunu Francie nosil na hlavě
uņ pětatřicet let. Za tu dobu nepamatoval takřka rok, v němņ by nemusel oblékat krouņkovou
zbroj a sedlat oře. Válčil a zase se smiřoval v mnoha potyčkách, obléháních i větńích bitvách
ve Francii i v krajích, které k ní tehdy bezprostředně nepatřily: v Poitou, Anjou, Normandii,
Bretani, Akvitánsku, Languedocu i Flandrech. V roce 1190 dokonce vytáhl na kříņovou
výpravu, jíņ se účastnil i jeho střídavý protivník a spojenec, anglický král Richard Lví srdce.
Zpět domů se vrátil od Akkonu s podlomeným zdravím a bez jednoho oka. Byl třikrát ņenatý,
z toho druhou choť, Ingeborg Dánskou, zapudil hned o svatební noci, kdy k ní pojal
nepřekonatelný odpor, o jehoņ důvodech se nic bliņńího nikdy nedozvíme. Jeho vztahy k
církvi nebyly vņdy idylické, protoņe Ingeborg poslal do kláńtera a bez rozvodu se oņenil
potřetí, coņ papeņové nikdy neuznali. Teprve onoho roku 1214, kdy mělo dojít i k bitvě u
Bouvienes, třináct let po smrti své třetí choti, se s Římem smířil a vzal Ingeborg z kláńtera ke
dvoru jako královnu.
Návrat Ingeborg ke dvoru představoval politický tah v důsledku dohody s papeņem
Inocencem III., o citovém sblíņení s královnou francouzský panovník vůbec neuvaņoval!
Papeņ vzápětí vyhlásil anglického krále Jana Bezzemka za sesazeného z trůnu a posvětil plán
invaze přes La Manche, na niņ se začal Filip August připravovat. Nedońlo k ní, neboť
anglický král dokázal zareagovat rychle. Získal na svoji stranu flanderského hraběte Ferranda,
dalńího mocného vazala francouzského krále, čímņ protivníka zaměstnal na pevnině.
Jan Bezzemek, hlavní Filipův nepřítel, byl o dva roky mladńí neņ francouzský král.
Historie jej líčí jako obojetníka a slabocha, v čemņ se nemýlí. Jan, nejmilejńí syn Jindřicha II.,
zradil uņ svého otce, jenņ měl z toho zklamání, tak to alespoň kroniky vyprávějí, smrt. Bratru
Richardovi se pokusil uloupit trůn v době, kdy Lví srdce válčil ve Svaté zemi. Vyslouņil si
opovrņení mnoha svých baronů, které zrazoval stejně jako vlastní krev, a za to, ņe zdědil po
Richardově smrti trůn, vděčil jen zásadovému postoji Guillauma le Maréńala, vńemi
respektovaného prvního rytíře Anglie. Jan, tvrdí memoáristé, byl svárlivý, chlípný, ve slovu
nestálý, krutý a proradný. Nedbal na rytířskou etiku ani křesťanskou morálku a za spory s
církví dopadly na něj exkomunikace a na království interdikt. Teprve před rokem se s
papeņem smířil, nikoliv ale z vlastní vůle, ale pod tlakem odporu, jenņ se vůči němu v celé
Anglii zvedl.
Třetí postava, excísař a německý král Ota IV. Brunńvický z rodu Welfů, je okrajově
znám i z českých dějin. Byl synovcem Jana Bezzemka, přesněji synem Janovy sestry a
saského vévody Jindřicha Lva, přičemņ vyrůstal na dvoře Richarda Lví srdce. Vazby, jeņ král
Richard na kníņata v Porýní měl, přispěly k tomu, ņe se z Oty stal roku 1198 německý král.
Nikoliv jediný, neboť sněm v Cáchách jej zvolil jako vzdorokrále proti Filipu Ńvábskému z
rodu Ńtaufů, s nímņ měl Lví srdce hodně nevyřízených účtů… Po deset let spolu oba králové
Svaté říńe římské válčili, aņ ruka vraha ukrátila Filipův ņivot. Ota jednal chytře, vzal si
Filipovu dceru, s pomocí anglického zlata získal jeho bývalé rádce a papeņe přesvědčil, ņe on
je tím správným dědicem koruny Karla Velikého. Vypravil se do Itálie, tam byl korunován na
císaře, načeņ se postavil proti papeņovým záměrům, coņ mu vyneslo dvě exkomunikace za
sebou, první roku 1210 a druhou o rok později. Nyní musel počítat s dalńím vzdorokrálem,
neboť papeņ prosadil (na radu francouzského Filipa II.) ve Svaté říńi římské volbu nového
kandidáta, Fridricha z rodu Ńtaufů, krále Obojí Sicílie. Tomu bylo teprve patnáct a nikdo
netuńil, ņe dospěje v jednu z největńích a nejmocnějńích postav na říńském trůně.
Datum Otova narození není známo, někteří uvádějí rok 1175, jiní rok 1182, coņ v
obou případech značí muņe v rozpuku sil.
Pyńný, hloupý, ale odváņný, píńe o něm Urspergská kronika, coņ nezní právě lichotivě.
Jeden z oněch tří králů, právě ten, který představuje hlavního hybatele a iniciátora
války s Francií, u Bouvienes není. Jan Bezzemek se nachází zeměpisně na opačné straně
Francie, blízko atlantického přístavu La Rochelle. Chtěl by táhnout na hrabství Anjou, ba i na
Paříņ, jenņe v cestě mu stojí vojsko prince Ludvíka, prvorozeného syna a následníka Filipa
Augusta.
Válka mezi Janem Bezzemkem a Filipem Augustem (neboť konflikt se vyvinul mezi
těmito dvěma a Ota Brunńvický v něm hraje jen úlohu figury, jeņ sebou nechává pohybovat za
anglické peníze po ńachovnici) má jeden a půl století staré kořeny. Jsou hluboké, přímočaře
vzrostlé, a přesto sloņitě propletené. Sahají do XI. století, do doby vzniku normandského
vévodství na severu Francie. Toto území, patřilo k Francii, severský válečník Rollo, jej vńak
dobyl. Francouzský král, který Rollona nedokázal porazit, nepříjemný vpád vyřeńil tak, ņe mu
propůjčil dobyté části v léno, přičemņ z něj udělal vévodu, svého poddaného, tedy vazala.
Jenņe v roce 1066 dobyl Rollonův potomek Vilém Anglii, stal se anglickým králem a
zakladatelem dynastie. Angličtí králové (či přísluńníci jejich rodiny) přitom zůstávali vévody
z Normandie, tedy vazaly krále francouzského, jemuņ nadále skládali lenní přísahu. Tento
vztah se zkomplikoval, kdyņ se francouzský král Ludvík VII. rozvedl s Eleanor Akvitánskou a
ta si obratem vzala Jindřicha Plantageneta, jenņ se zanedlouho stal anglickým králem
Jindřichem II. Ten náhle vládl nejen nad Anglií, ale i nad územím, které prostorově čítalo
pětatřicet z pětadevadesáti současných francouzských, departementů. Tehdy ńlo o vévodství
Normandie a Akvitánie i hrabství Poitou a Anjou, budeme-li jmenovat jen ty největńí, k
čemuņ Jindřichův syn Godefroy přidal sňatkem jeńtě vévodství Bretaň.
Anglický král byl od dob Viléma Dobyvatele sám o sobě suverénním vladařem,
současně vńak představoval skrze drņavy ve Francii vazala krále francouzského. Ne
ledajakého, ale toho největńího a nejmocnějńího. Přitom Filip II. August vládl ve Francii
menńímu území neņ tři angličtí králové, kteří byli jeho současníky: Jindřich II., Richard Lví
srdce a Jan Bezzemek. Jaký div, ņe francouzská dynastie Kapetovců chtěla dobýt to, co patřilo
ve Francii anglické dynastii Plantagenetů, a naopak.
Král Filip dělal vńe pro to, aby tento poměr sil ve vlastním království změnil. Proti
Anglii se sblíņil s německými Ńtaufy a měl prsty i v tom, ņe byl Richard Lví srdce při návratu
ze Svaté země v Rakousích zajat a uvězněn. Kdyņ se Richard dostal na svobodu, vedl s ním
Filip rok co rok vyčerpávající boje, které k ničemu nevedly, kdyņ ale Lví srdce zemřel a na
jeho trůn usedl Jan Bezzemek, začaly se věci měnit. Jakmile se francouzskému králi naskytla
první příleņitost a záminka, nechal anglického krále jako svého vazala odsoudit pro felonie,
neposluńnost a nedodrņení feudálních závazků, ke ztrátě vńech lén. Toto rozhodnutí okamņitě
podpořil silou a s vojskem obsadil jak vévodství Normandii na severu, tak i hrabství Anjou na
západě, na řece Loiře. Právě za tyto činy mu začali současníci říkat August, Vzneńený.
Ztráta Normandie a Anjou představovala současně i hlavní důvod, kvůli němuņ Jan
Bezzemek vytvořil roku 1213 pestrou protifrancouzskou koalici. Získal do ní nejen svého
příbuzného, německého krále Otu IV. Brunńvického, ale i severovýchodní sousedy Francie v
čele s hrabětem z Flander a nejednoho francouzského barona.
Je v Bezzemkově povaze, ņe hlavní úder nechá vést jiné, tj. ty, které získal na svoji
stranu. Ať se ve Flandrech bijí, rád jim přenechá aktivitu i rizika. Sám se sice s vojskem
vylodil na francouzském pobřeņí uņ 16. února 1214, ne vńak ve Flandrech, ale na západě, v La
Rochelle. Chtěl odtud postupovat k Loiře, do Anjou a odtud na Paříņ, sotva ale dostal zprávu,
ņe král Filip proti němu vytáhl ze sídelního města s vojskem, zatroubil na ústup k Saintonge.
Jakmile Filip August zjistil, ņe Jan Bezzemek ustupuje k Atlantiku, předal velení spolu
s částí vojska synu Ludvíkovi, načeņ se sám vrátil se zbývajícími silami do Paříņe, odkud
pokračoval k silám shromáņděným na východě, v Champagni. Pak vtrhl do Flander hraběte
Ferranda, aby zrádného vazala ztrestal ohněm a mečem podobně jako loni, kdy vypálil Lille,
Kassel a Douai. Jenņe v létě se trestná výprava do Flander změnila v pravidelnou válku, neboť
německý král Ota IV. vyrazil na počátku července z Cách k Nivelle a krátce poté, co mu
dorazily z Anglie slíbené peníze na ņold, pokračoval k hradu Mortagne na soutoku řek Skarpe
a Ńeldy. Tady se spojil s flanderským vojskem hraběte Ferranda a oddíly hraběte z Boulogne.
Vojsko Filipa Augusta zatím postoupilo od Lille přes Bouvienes do Tournai. Filipa Augusta a
Otu IV. v té chvíli dělily tři francouzské míle, tj. zhruba dvanáct kilometrů.
Jan Bezzemek tou dobou přeńlapoval na místě dobrých 500 kilometrů na jihozápad
odtud, na pomezí hrabství Poitou, které stále patří jemu, a hrabství Anjou, jeņ mu Filip odňal.
Po zprávě o Otově postupu k flanderské hranici sice zahájil ofenzívu na Paříņ, obával se vńak
vojska dauphina Ludvíka a krom toho dával přednost čekání, jak se na severovýchodě věci
vyvinou. Zatím se rozhodl, ņe oblehne pevnost La Roche nedaleko od Angers. Posádka
pevnosti pod velením Guillauma des Roches, seneńala hrabství Anjou, se vńak bránila
houņevnatě, a kdyņ jí vyrazilo od Chinonu na pomoc vojsko dauphina Ludvíka, dal se Jan
Bezzemek raději znovu na kvapný ústup k oceánu.
Král Filip August zatím, jak uņ bylo řečeno na počátku, dospěl k rozhodnutí Tournai
vyklidit, stáhnout se do nitra Flander, respektovat nedělní Boņí mír a svést v pondělí s Otou v
příhodném terénu před městem Lille bitvu. Jenņe Ota vyrazil z Mortagne za Filipem, přičemņ
nedbal, čeho si treuga Dei ņádá. Bitva měla být svedena v neděli, proti vůli bohabojných
Francouzů. Francouzńtí kronikáři tuto skutečnost později patřičně zdůrazní, aby mohli
výsledek boje názorně interpretovat jako vítězství dobra nad zlem!
Strana dobra a strana zla
Pro francouzské kronikáře bude bitva, k níņ se nyní ve Flandrech neodvratně schyluje,
turnajem a bojem jak na ńachovnici. Vńichni se budou pohybovat podle pravidel, přičemņ
bílou, tedy stranou, na níņ je spravedlnost a Bůh, v jejich očích jednoznačně představuje Filip
II. August. Černá, to je strana exkomunikovaného krále Oty, strana nájezdníků, nevděčníků a
"přeběhlíků" typu hraběte Ferranda či hraběte z Boulogne, kteří poruńili lenní přísahu králi
Francie. Téměř vńichni vńak budou bojovat přísně podle rytířských pravidel, a pokud se od
nich odchýlí, stihne je po zásluze trest. Kroniky nám onen střet vylíčily jako okázalou
slavnost, v níņ zůstala zaznamenána jen jména hlavních aktérů. Bude těņké z popisů, v nichņ
se to doslova hemņí výčtem hrdinských činů a osobních soubojů, vyčíst jakousi taktiku a
moņný průběh bitvy.
Ve vojsku krále Oty se shromáņdila přepestrá společnost, kterou pojí jediná věc,
nenávist vůči králi Francie. Nejsilnějńím z těch, kteří přivedli své rytíře a kmány k Bouvienes,
je osmadvacetiletý Ferdinand (Fernando) Portugalský, řečený Ferrand, syn portugalského
krále, jenņ se stal sňatkem hrabětem z Flander. S francouzským Filipem vedl válku, která
poplenila jeho statky, on sám se nakonec musel pokořit a přijmout Flandry od Filipa v léno,
za podmínek, které pro něj nebyly právě výhodné. Od té doby sice uplynuly dva roky, ve
Ferrandovi vńak kypí krev, kdykoliv si na to vzpomene.
Z Angličanů má korouhev mezi Otovými ńiky Guillaume, hrabě ze Salisbury, jemuņ se
říká Longue-Epée (česky Vilém Dlouhý meč), nemanņelský syn anglického Jindřicha II. a
tudíņ nevlastní bratr Jana Bezzemka, muņ chvástavý a bojovný, schopný tasit meč pro
sebemenńí záminku, bývalý turnajový borec.
Renaud z Dammartinu, hrabě z Boulogne, představuje třetího velmoņe v Otově vojsku.
Má kolem padesátky, je pohledný, skvělý bojovník, mořeplavec a také trochu pirát, neboť
Boulogne tvoří nejpříhodnějńí přístav na "francouzské" straně průlivu La Manche. V mládí
býval přítelem krále Filipa, který jej pasoval na rytíře. Krátce poté Renaud Filipa v mladické
nerozváņnosti zradil, uprchl pod ochranu Angličanů, francouzský panovník jej vńak vzal na
milost a navíc bohatě oņenil. Jenņe Dammartin zatouņil v pětadvaceti letech po výhodnějńí
partii, choť zapudil a unesl zralou ņenu, vdovu po hraběti z Boulogne. Vypálil tak rybník
jiným nápadníkům, z nichņ někteří patřili k Filipově rodině, z čehoņ se zrodily mnohé váńně a
záńti. Přesto prokazoval i nadále Filipu II. nesmírně cenné sluņby a ten jej za ně zahrnoval
přízní. Teprve před pěti lety se vztah hraběte z Boulogne ke králi zkalil, coņ vedlo k tomu, ņe
se Dammartin před rokem přidal na stranu Filipových protivníků.
Jsou tu i dalńí páni zvučných jmen, brabantský vévoda Henry de Louvain, lotrinský
vévoda, fríský hrabě Guillaume le Velu, hrabata saská a porýnská i dobrodruņný pikardský
rytíř Hugo de Boves, zvaný psanec. U vojska je podle kroniky Guillauma z Bretaně i Hugova
sestra, konkubína hraběte z Boulogne, coņ jen čtenáře utvrzuje o nemravnosti
protifrancouzské strany.
Pod francouzským praporem a válečnou zástavou Oriflamme se nenachází o nic méně
urozených i statečných pánů a rytířů. Na přední místa patří rodem dva Filipovi bratranci,
starńí Robert de Courtenay, hrabě z Dreux, a mladńí Pierre de Courtenay, hrabě z Auxerre,
budoucí císař v Konstantinopoli. Z vládnoucího rodu Kapetovců pochází i burgundský vévoda
Eudes, zhruba stejně starý jako král Filip. Pak tu je Raoul, hrabě de Soissons, jinak ńvagr
Roberta z Dreux, Jan, hrabě de Beaumont a králův bratranec Gauthir de Châtillon, hrabě de
Saint-Pol. Zajímavou postavou je Arnoul, hrabě z Guines, který před rokem bojoval proti
králi a plenil jeho panství, pak se ale přidal na jeho stranu, za coņ pro změnu Vlámové, jeho
bývalí spojenci, vyplenili nedávno panství jemu. Mezi velmoņe patří i Mathieu z
Montmorency a jeho příbuzný, vikomt z Melunu, dále Jean de Nesle a Barthlémy de Roy.
Z rytířů ční nade vńemi Guillaume des Barres, králův majordomus, turnajový borec a
veterán kříņové výpravy, jehoņ pověst skvěle stoupla před Akkonem, kde se utkal v turnaji s
Richardem Lví srdce. Tehdy vyhrál, krále Richarda srazil k zemi, coņ Plantageneta rozzuřilo
natolik, ņe se mu pan des Barres musel dlouhou dobu obloukem vyhýbat.
Rytíři tvoří kastu propojenou mnoha pouty, rodovými i sňatkovými, vědomím
stavovské výlučnosti, mnoha přátelstvími, řada z nich vyrůstala a získávala ostruhy pospolu.
Vzájemnost se utuņila rytířským slibem, vazalskými holdy a přísahami společným lenním
pánům, sousedskými vztahy, proņitými bitkami, válkami, taņeními, turnaji, lovy i pitkami. Je
to bratrstvo výjimečných par excellence, které dokáņe ctít i stejně postaveného protivníka.
Zvláńtní místo v ńicích krále Filipa zaujímají dva sluhové Boņí, preláti, kteří by neměli
vzít zbraň do ruky, jsou vńak oděni po rytířsku a uchystáni do boje. Philippe, biskup z
Bayeux, bratr hraběte Roberta z Dreux, sice nevytasí meč, aby neprolil krev, bude vńak kolem
sebe buńit kyjem. Guérin, nevysvěcený biskup ze Senlis, meč třímá a je mu to dovoleno,
protoņe patří k rytířskému řádu templářů. Představuje nejen dlouholetého králova druha, rádce
a kancléře, ale i uznávaného vojenského odborníka a navíc Nestora taņení, neboť ve svých
osmapadesáti letech je nejspíń ze vńech velmoņů na francouzské straně nejstarńí.
Obě strany disponují i oddíly neurozených, jak pěńích, tak i jízdních. Z jízdních tu jsou
sergeants, serņanti, válečníci-profesionálové odění jako rytíři, avńak neurození a nepasovaní,
bez erbu a tudíņ nehodní toho, aby je psané slovo zaznamenalo pro budoucí generace. Aņ na
jednu výjimku, na serņanta Pierra de La Tournelle, chrabrého tak, ņe si podle kronikáře
zaslouņí pozornost, věnovanou jinak výhradně rytířstvu.
Zbroj a rytířské zbraně doznaly od dob, kdy Guillaume le Maréchal ńířil slávu svého
jména po turnajích a v bitvách, jen nepatrných změn. Rytířský meč trochu změnil základní
tvar a proporce, kopí zůstalo nejspíńe stejné. Moņná se trochu zjemnily a sofistikovaněji
spojovaly dílky krouņkové końile, hauberku. U jejího "střihu" se uņ obecně rozńířilo podbradí,
díl, který před bojem volně visí pod krkem, pak se ale připne tak, ņe kryje krk a bradu. Dobrý
nový hauberk má i kapuci, jíņ se chrání temeno hlavy a zátylek. Na dobových vyobrazeních
přibyl ke zbroji dalńí ochranný prvek. Jsou to ņelezné nárameníky, jimņ se říká aillettes, neboť
připomínají křidélka. Podobně si nejbohatńí rytíři začínají chránit lokty i kolena.
Mezi těmi, kteří na to mají, se uņ běņně rozńířily hrncové helmy, které byly v dobách
Maréchalova mládí naprostou novinkou. Název má tato přilba příznačný, vskutku připomíná
hrnec s malými průzory pro oči a dýchacími otvory. Omezuje výhled i sluch, je v ní dusno a
vedro, vahou spočívá jen na hlavě, neboť se neopírá o rytířova ramena jako pozdějńí helm
kbelcový. Vzhledem k sloņitému systému uvazování se dá ńpatně sejmout, vńechna ta
nepohodlí ale vyváņí ochranné vlastnosti. Hrncový helm skvěle odolává sekům a vystýlka na
temeni tlumí i údery, které by jinak způsobily otřesy mozku. Má ovńem dvě nevýhody. Dobrá
rána jím můņe pootočit, čímņ průzory změní polohu a rytíř nic nevidí. A pokud není materiál
či konstrukce, nýtovaná z několika dílů, dost kvalitní, můņe se přilba deformovat tak, ņe nejde
sejmout. To pak musí rytíř po bitvě pokleknout, dát hlavu na ńpalek či kovadlinu a svěřit svůj
osud do rukou kováře, jeho nůņek i perlíku!
V rytířské zbroji se uņ těņko hledá skulina, tu tvoří jen očnicové otvory, průduchy,
mezery mezi hauberkem a drátěnými nohavicemi, rozkrok. Proto bude mrtvých rytířů v bitvě
u Bouveines velmi málo. Z takto oděného bojovníka není pod zbrojí nic vidět, nelze jej
rozpoznat, proto se uņ hromadně rozńířily heraldické prvky, jeņ usnadňují identifikaci:
znamení na ńtítu, klenot na přilbici, erb na koňské čabrace či na varkoči, bojové suknici, jiņ
rytíř navléká přes zbroj. Jej i látka chrání nositele před ņárem slunce a zbroj před vlhkem, ve
které i kujné ņelezo, méně náchylné ke korozi neņ ocel (o níņ nelze v raném středověku příliń
hovořit), přece jen rezaví.
Těņký rytířský bojový kůň, destrier, česky oř, je nesmírně nákladnou záleņitostí jak po
stránce chovu, tak i výcviku, proto i jeho tělo začíná chránit zbroj, v této době stále
jednoduchá, koņená nebo látková v podobě čabrak, které nebrání pohybu a přitom přece jen
nějakou tu ránu ztlumí či odvrátí.
Kaņdý velmoņ má kromě svého oddílu i osobní druņinu nejen z pasovaných rytířů, ale
i z écuyers, ńtítonońů či panońů, a damoiseaux, korouhevníků. Jsou to mnohdy zkuńení
bojovníci urozeného původu, avńak dosud je jejich seigneur, lenní pán, na rytíře nepasoval.
V horńím postavení se ocitají uņ jen ti chudńí, nebo neurození a nebohatí, kteří mají
staré ńpičaté přilby, mnohdy snýtované z více kusů a často jeńtě bez nánosníků, tedy takové, v
jakých Normanďané dobývali Anglii. Jejich hauberky nekryjí krk ani zátylek. Často drátěnou
końili nahrazují plechovými díly pokrytým koņeným, nebo jen vycpaným krznem. Novinku
pro pěńí a chudńí, byť nepříliń rozńířenou, představuje typ přilby, jemuņ se říká ņelezný
klobouk. Jeho střecha dokáņe chránit tvář, obličej či zátylek před sekem, vedeným jezdcem
shora. Pěńáci jsou pak vyzbrojeni, jak se dá, neboť na výzbroj nemají. Větńinou dostali do
rukou zbraň, protoņe to tak pán nařídil a oni nestihli včas zmizet.
Na francouzské straně tvoří část vojska miliční jednotky králi věrných městských obcí
z příhraničních oblastí, jejichņ účast posvětili biskupové. Jsou to tudíņ vojáci spravedlivé a
chvályhodné věci. Cottereaux, váleční nádenici, profesionální ņoldnéři, námezdní
"brabantská" pěchota z flanderských měst, bojuje jen na nepřátelské straně a jsou to tudíņ
muņi v podání francouzských kronikářů zlí. Vńak je také najal zatracení-hodný Renaud z
Boulogne a bezectný Hugo z Boves, jejņ titíņ ņoldnéři o dva roky později utopí v moři…
Cottereaux mají ńpatnou pověst, celá Evropa ví, ņe zabíjejí bez milosti jak ozbrojené, tak i
bezbranné, přičemņ neńetří ani urozené a vzneńené! Znásilňují, neńanují faráře, ani kostely a
církevní zboņí, kradou meńní roucha, kteráņto dávají, řečeno slovy papeņe Inocence III.,
namířenými právě proti ņoldnéřům z Brabantska, "svým děvkám a courám", ba i po hostii
ńlapou a z kalichů chlastají.
Ve skutečnosti je mnohý z brabantských pěńáků stejným zverbovancem městských
obcí jako pěńáci na francouzské straně. Věrně plní povinnost k vrchnosti, svému lennímu
pánu, jímņ je flanderský hrabě. Ņe se Ferrand zpronevěřil svojí lenní přísaze svému lennímu
pánu, francouzskému králi? To není věc Brabantských. A ņe je historie (v podání
francouzských letopisců) zatratí? Vae victis! Běda poraņeným! Tak to chodí s těmi, kteří
prohrají…
Pokud jde o vńechny prosté pěńáky a serņanty bez původu, kronikáři bitvy u
Bouvienes jimi pohrdají, jako jimi opovrhoval trubadúr Bertrand de Born, jen to otevřeně
neříkají. Chámové jim nestojí za jmenovitou zmínku, aņ na jednoho, jenņ se zachoval nízce,
coņ značí, ņe poruńil pravidla a pokusil se zabít velmoņe, hraběte Flanderského.
Kolik muņů se na loukách před mostem u Bouvienes seńikovalo? Nic není tak
ońidného, jako odhady počtů bojujících ve středověkých bitvách, neboť kronikáři dokáņí
úņasným způsobem nadsazovat. Moderní (sloņitě prováděné a přesto diskutabilní) interpolace
říkají, ņe Filip II. August shromáņdil ve svém vojsku minimálně 1300 rytířů, k tomu přibliņně
stejný počet serņantů a 4000 aņ 6000 pěńích. Vojsko krále Oty mělo nejspíń rytířů o něco
méně a v pěchotě (jeņ nehrála v polní rytířské bitvě rozhodující roli, její chvíle přicházela při
obléhání a dobývání) Francouze převyńovalo. Dvě více neņ desetitisícová vojska, to je na raný
středověk hodně veliká síla!
Přípravy podle pravidel
Bitva i turnaj představují, řečeno slovy francouzského medievalisty Georgese Dubyho,
kolektivní rytířský sport. Rytířská bitva je v očích těch, kteří do ní vyjíņdějí, zpravidla jen
velkým turnajem. Zbroj ani zbraně se nelińí, neboť turnaje dvanáctého a třináctého století
nepouņívaly ztupené hroty ani ostří. Jednotlivé batailles, ńiky rytířského vojska, tvořené z
několika conrois, se houfují pod praporci a chystají k rozjezdu podobně jako "muņstva" na
turnajovém poli. Cti dbalý rytíř vyjíņdí do bitvy jako na turnaj, výchova a stavovská etika mu
velí zvítězit, přemoci, srazit a zajmout protivníka, nikoliv jej zabít, pokud to nebude nezbytně
nutné! Měří síly se sobě rovnými co do společenského postavení, ti ostatní jej nezajímají,
stejně jako ho nezajímali serņanti na okraji turnaje! Předem počítá, ņe se mu neurození
nebudou plést do cesty a do řemesla, pokud tak učiní, je to jejich velký prohřeńek proti fair
play a patří je ztrestat mečem, nebo alespoň hlubokým opovrņením! Tak se to patří, a aņ
neurozená chátra jednoho dne uplatní, ať uņ u Courtrai, Kresčaku, či Agincourtu, vlastní
pravidla, nevyjdou rytíři zděńením a údivem z překvapení!
Na turnaj i do bitvy vyjíņdějí rytíři, kteří tvoří válečnickou kastu a společenstvo
současně. Mají stejnou výchovu, zásady, pýchu i krev, bojují stejnými zbraněmi a kryjí je
podobná odění. Mnozí se znají, jsou spojeni pouty příbuzenství, přátelství, společných
proņitků. Aņ na výjimky je jim cizí nenávist vůči protivníkům, neboť ani ti se nelińí. Proto
taková bitva končí, podobně jako turnaj, přehledem bodových zisků, tedy vykonaných
rytířských činů, ze sedel sraņených soupeřů a zajatých muņů, kteří pro vítěze představují slávu
i zisk. Zajatci znamenají kořist, neboť vítězi připadnou jejich oři, zbroj, zbraně a u "nejlepńích
partií" tučné výkupné. Dobrý rytíř se ovńem peněņním ziskem nechlubí, jeho stavu se to
nesluńí, neboť není kupec a kramář, byť kořistí nepohrdne.
Nezáleņí tolik na tom, která strana zvítězí, ale kdo si chrabře dobude čest. Ta patří
oběma, vítězům i poraņeným, přičemņ existují toliko dvě hlavní kriteria: odvaha jako ctnost a
zbabělost jako neřest! Kaņdý správný rytíř chce být Artuńem, Lancelotem, Gawainem,
Parsifalem, Rolandem, neboť tato jména důvěrně zná z chanson de geste, hrdinských zpěvů,
rytířských románů, které se poměrně nedávno objevily. Krom toho je v době bitvy u
Bouvienes větńina rytířů na území Francie zběhlých ve slovu i v písmu. Jak píńe Georges
Duby, jen nemnoho rytířů nedovedlo ne-li skládat, tedy alespoň recitovat a zpívat. Patřilo to k
jejich výchově stejně jako zručnost v ovládání zbraní a jízdě na koni! Málokterý se chová
"tělesně nezřízeně", nezřízenost je nepatřičná a oslabuje tělo. Zboņnost je samozřejmostí.
Být rytířem bez bázně a hany bylo obtíņné a bázeň, prostý lidský strach se zmocňoval
nejednoho z muņů zahalených zbrojí. Byl to strach, jejņ znali téměř vńichni vojáci v jakékoliv
době: buńení srdce před střetem, jeņ zmizí v rozjezdu a s prvním úderem, neboť stoupající
vzruńení jej překryje, strach ve chvíli, kdy se ńik trhá a hroutí, kdy nepřítel nabývá vrchu,
strach, jenņ velí trhnout uzdou a obrátit koně na útěk. Dobová mentalita se vńak rychle
měnila. Sto let před bitvou u Bouvienes (o čemņ nejlépe vypráví Gesta Francourum, sepsaná
neznámým rytířem, členem druņiny Bohemunda z Tarenta) středověký rytíř jeńtě přiznával
otevřeně svoje pocity. Útěk nebyl pauńálně odsuzován, chápal se spíńe jako projev rozvahy a
předvídavosti, pokory vůči nebesům, jeņ rozhodla, ņe tento den nebude dnem vítězným. V
době Guillauma le Maréchala a bitvy u Bouvienes uņ ale zapustily kořeny zvyky, jeņ rytíři
velí, aby strach skrýval, stejně jako skrývá tvář pod přilbici. Dokonce úzkostlivě dbá, aby
bojoval čestně a v rámci dané rytířské etiky, neboť poruńení něčeho z toho by mohlo být
vykládáno jako projev zbabělství. Guillaume le Maréchal v bitvě, jeņ se nevyvíjela dobře,
odmítl hledat útočińtě za vozy vlámské pěchoty, tam se bránit a vyráņet k výpadům. Jistě,
bylo by to taktičtějńí a účelné, čest vńak velela rozvinout se nekrytě v poli a s důvěrou v Boha
i vlastní sily přijmout, co osud určil!
Počítání mrtvých do rytířské bitvy oné doby nepatři. Pokud jde o rytíře, bývá jich
velice málo, a kdo by počítal osoby bez původu? Krveprolití se v bitvě rovnocenných, tj. dvou
rytířských vojsk, nekonají, na to jsou rytíři příliń dobře chráněni. Dokáņí krotit váńně a
větńinou i nenávist k nepříteli, nedají se strhnout, rozváņně postupují i ustupují. Přemoņení a
sraņení větńinou vyváznou s polámanými kostmi, podlitinami a ńrámy. Mrtvoly urozených se
začnou vrńit a počítat, aņ kdyņ do bitev zasáhnou lidé bez pravidel, lučińtníci, střelci z kuńí,
pěńáci s dlouhými noņi a mlaty. V době bitvy u Bouvienes je tato doba jeńtě dosti daleko…
Je rozdíl mezi válkou a bitvou: válka, ať uņ se vede "spravedlivě", či "nespravedlivě",
má mnoho nehezkých průvodních jevů, vypalování, drancování, pustońení, znásilňování a
zabíjení, mnohdy chladnokrevné, neboť cílem je "nepřítele" co nejvíc ztrestat. Bitva sama
vńak představuje slavnost s pravidly, větńí turnaj, obohacený jen o politické a etické
pohnutky. Je současně duelem dvou stran, představovaných vladaři, a někdy i ordálií, tedy
Boņím soudem, jenņ má rozhodnout, na čí straně se nachází pravda a spravedlnost.
Představuje formu hry a jako hra se podobá ńachové partii, v níņ je cílem dát mat. Pak se vńe
uzavírá, končí, není uņ proč bojovat a zbývá uzavřít mír.
„Bitva je jakýmsi druhem léku na válku,“ říká Georges Duby.
Král představuje na ńachovnici bitvy figuru číslo jedna, a třebaņe mravní zásady na
jedné straně hlásají posvátnost jeho osoby, coņ značí, ņe by se neměl zabíjet, vńichni se snaņí
jej srazit, zajmout a eventuálně i zlikvidovat. Výběr je snadný, vńude ho označuje jeho
korouhev. U Bouvienes se ocitnou v nebezpečí "matu" jak Filip August, tak i Ota, oba ale
vyváznou. Anglosas Harold u Hastingsu, Pedro II. Aragonský u Muretu, či český Přemysl II.
Otakar na Moravském poli uņ takové ńtěstí neměli!
V onu neděli 27. července Léta Páně 1214, v hodinách, kdy francouzské vojsko
vyklízelo Tournai a ustupovalo na západ, aby zaujalo výhodné postavení s vyuņitím mokřin
kolem řeky Marcq, ńlo stále jeńtě jen o válku. Francouzi se stahovali a Otovo vojsko za nimi
vyrazilo jak honící psi, přičemņ se muselo dosti roztáhnout a ztratilo do určité míry
soudrņnost. Válkou zůstávaly tyto dramatické události i v době, kdy vikomt z Melunu a bratr
templář Gérin v zadním voji zjistili postup Otova předvoje, načeņ vyrozuměli krále Filipa.
Změnila se teprve ve chvíli, kdy ve stínu stromů odpočívající vladař Francie s těņkým srdcem
dospěl k rozhodnutí, ņe přijme navzdory treuga Dei boj. Vlámové, Němci, Angličané i vńichni
dalńí v Otově vojsku se k bitvě rozhodli uņ v okamņiku, kdy vytrhli z Mortagne a jali se
Francouze pronásledovat. I oni vńak, třebaņe Boņí mír vědomě ruńili, vzdali hold nebesům a
prosili o jejich podporu. Moņná proto, nebo jen kvůli snadnějńímu rozpoznání v bitevní vřavě,
si Otovi rytíři označili předek a zadek pláńťů malými kříņi, čímņ nabyli vzhledu válečníků
bohabojných. I oni spoléhali nejen na sílu zbraní a paņí, ale i na vyńńí moc, která při Boņím
soudu rozhodne v jejich prospěch.
Filip August, abychom se vrátili na začátek tohoto příběhu, zatím svolal u kapličky
své nejbliņńí, neboť by se provinil hříńnou pýchou, kdyby sám rozhodl, ņe válka přejde v
bitvu! Vńechny nechal, ať vyjádří své mínění, a sám za sebe jako primus inter pares, první
mezi rovnými, pravil, ņe v neděli by se bitva svádět neměla. Robert de Courtenay nicméně
oponoval. Ano, krev by se dnes v boji prolévat neměla, avńak kdo se útočníkovi brání,
dopouńtí se menńího hříchu neņ ten, který na něj dotírá. Nebránit se navíc znamená buď
projev hlouposti, nebo přiznání poráņky.
Vévoda z Burgund hraběte z Courtenay jistým způsobem podpořil, neboť dodal, ņe
bitva nebude takovým hříchem, pomine-li se úvodní, takřka ceremoniální fáze, tedy
uspořádání, v němņ v čele prvního sledu proti sobě stanou pod válečnými zástavami dva
králové. Nechť se Filip bitvy neúčastní, ať se s druņinou odebere na hrad Lens a tam vyčká,
bitvu zatím svedou jeho vévodové a baroni.
Přítomní nejspíń diskutovali jeńtě ve chvíli, kdy se v oblaku prachu přiřítil bratr Gérin
a zarazil před panovníkem koně. Přináńel zvěst, ņe zadní voj uņ zkříņil zbraně. V té chvíli bylo
rozhodnuto. Král kategoricky odmítl odjet na hrad v Lensu a poručil, ať mu ihned přinesou a
obléknou bitevní zbroj. Burgundský vévoda vyrazil s posilami a bratrem Gérinem k zadnímu
voji na pomoc a ta část francouzského vojska, která uņ byla na západní straně mostu u
Bouvines, dostala rozkaz přecházet spěńně na stranu východní. Klerik Guillaume de Bretagne,
autor líčení bitvy u Bouvines, v té chvíli zanotoval Ņalm 144:
„Poņehnán buď Hospodin, má skála, který učí bojovat mé ruce a mé prsty válčit…“
Případný zpěv, po němņ následoval Ņalm 68:
„Povstane Bůh, a rozprchnou se jeho nepřátelé, na útěk se před ním dají, kdo ho
nenávidí…“
Zboņný zpěv před bitvou, která bude mít charakter Boņího soudu, uzavírají pokorné
verńe Ņalmu 21:
„Hospodine, král se raduje z tvé moci, nad tvým vítězstvím vděčně jásá…“
Poté vejde Filip August do kaple, kde se pomodlí.
„Se sevřeným srdcem,“ praví Relatio Marchiensi
„Tonul v slzách,“ konstatuje Flandria Generosa.
Přesto král podle téņe kroniky pevným hlasem prohlásí:
„Zvykem Francouzů je nikdy neprchat, nýbrņ v bitvách vņdy zvítězit, nebo zahynout!“
Podle klerika Guillauma z Bretaně dodá svým věrným slovem odvahu, neboť i to je
součástí rituálů před bitvou:
„Páni baroni a rytíři, nańe důvěra a naděje jsou cele vloņeny v Boha. Ota a celá jeho
druņina jsou nańím apońtolským otcem exkomunikováni, neboť to jsou nepřátelé a ńkůdci věcí
církve svaté…“
Sotva domluvil, klečící baroni jej poņádali, aby jim poņehnal. Podle Remeńského
ņakéře následovala scéna, ztvárněná v XIX. století na monumentálním plátně Paula Delaroche
Bataille de Bouvienes, umístěném v Gallerie des Batailles zámku Versailles:
„Jménem Boņím vás dnes vńechny prosím, abyste střehli mé osoby a mé i své cti. A
myslíte-li si, ņe by koruna sluńela lépe někomu z vás neņ mně, přiznám vám ji rád a souhlasím
s tím z ochotného srdce a dobré vůle.“ Kdyņ jej baroni slyńeli takto mluvit, dali se dojetím do
pláče a pravili: „Sire, pro milosrdenství Boņí, nechceme jiného krále neņ vás. Vyjeďte směle
proti svým nepřátelům, jsme odhodláni za vás zemřít.“
Lze pochybovat, ņe by k této scéně skutečně dońlo, spíńe jde o legendu, jeņ měla
dotvrdit pravost Filipových nároků na královský titul.
Otovo vojsko sice zatím na zadní voj dotíralo, přesto ale nezaútočilo plnou silou a
nevyuņilo situace, v níņ říčka Francouze rozdělovala. I to patřilo k pravidlům. Sluńelo se
zůstat stát a čekat, aņ dorazí vńichni vlastní, aby je nepřipravili o slávu bitvy, hlavně vńak na
to, aņ se Filipovo vojsko seřadí na pláni u Cysoignu a Bouvienes, jako by to bylo turnajové
pole.
Stejně jako na turnaji dělil obě ńikující se vojska prostor, potřebný k rozjezdu
rytířských koní. Uspořádání bylo nejspíń naprosto klasické liniové o ńířce tří tisíc kroků a ve
třech ńicích či řadech "na počest Nejsvětějńí Trojice", s králi na středu. Král Filip měl po boku
Guillauma des Barres, rytíře nad rytíře, a větńinu nejurozenějńích, jenņe posvátná korouhev
Oriflamme zůstala vzadu a chvíli trvalo, neņ ji přivezli. Ota IV., hrabě Ferrand a dalńí si proto
zpočátku mysleli, ņe se francouzský král bitvy neúčastní. Otovu přítomnost na nepřátelském
středu jasně vyznačoval na jednom z povozů za ním vztyčený praporec s říńským orlem a pod
ním plastická či na praporci vyńitá heraldická figura draka.
„Kdyņ Ota a jeho lidé viděli, ņe se král vrátil, coņ nepředpokládali, byli zaskočeni
náhlým Strachem. Tehdy se obrátili k pravé straně cesty tak, ņe směřovali k západu, a
rozvinuli se do takové ńířky, ņe zaplnili velkou část pole. Zastavili se směrem na sever, takņe
jim slunce svítilo přímo do očí. Ten den byla jeho zář jasnějńí a vydatnějńí neņ kdy dříve. Král
seřadil své ńiky a postavil je na polední straně přímo proti nepříteli, čelo proti čelu tak, ņe
Francouzi měli slunce v zádech,“ říká Guillaume de Bretagne.
Zdá se, ņe z poněkud matoucího textu plyne ńikmé uspořádání se středem na cestě od
Tournai k Bouvienes. Otův ńik má pravé křídlo na severozápad, u severních mokřin, levé na
jihovýchod aņ k lesu, nad nímņ se ve slunném a horkém poledni moņná válí kouř z jeńtě
neuhaslých milířů. Filipovo vojsko stojí rovnoběņně s nepřítelem, levým severozápadním
křídlem ke vsi Gruson, pravým jihovýchodním před vsí Cysoign. Pěchota se shromáņdila
nejspíń před francouzským levým a německo-flanderským pravým křídlem. Rozhodně není na
jiņní straně, směrem k lesu, kde proti sobě stojí na dobrou délku rozjezdu jen páni rytíři. Obě
strany jako kdyby pojaly úmysl prorazit po křídle toho druhého a zatlačit protivníka zády buď
k řece, nebo k baņinám! Městské pěńí jednotky na straně Francouzů moņná teprve dobíhají,
neboť jim to zpoza druhého břehu řeky trvá nazpět déle neņ jezdcům. Za francouzským
rozvinutím zůstaly stát dva oddíly sloņené ze sergeants, neurozených ozbrojenců na koních.
Tvoří zálohy, jednu na středu před vsí Bouvienes a druhou za pravým křídlem. Střední se
skládala ze čtyř stovek muņů královy osobní gardy, jimņ velel Philippe de Dreux, biskup z
Beauvais.
Nastal čas vydat povel. Kronikáři Guillaumu z Bretagne uņ zbývalo jen dodat:
„Rozezvučely se trubky a rohy, a poté zaútočili na své nepřátele s obdivuhodnou a
nezměrnou odvahou.“
Kaţdý myslete na svou milou!
„K první bitevní zteči nedońlo v místech, kde stál král, protoņe neņ se ti z jeho řady a
ti, kteří stáli opodál, pustili do tlačenice, někteří jiní jiņ začali bojovat proti Ferrandovi a jeho
druņině na pravé části,“ pokračuje líčení Guillauma de Bretagne.
Podle tohoto kronikáře a očitého svědka bitvy se jednalo o francouzské pravé křídlo,
roztaņené do linie v ńíři tisíc čtyřicet kroků. Tady se objevil bratr Gérin, templář, králův
kancléř a biskup ze Senlis v jedné osobě. Nevelel křídlu a neměl ani bojovat, na muņe církve
se dnes nesluńelo prolít krev, jen jako zkuńený bojovník organizoval, přičemņ nařídil, aby se
dva sledy spojily v jeden dońiroka roztaņený, čímņ chtěl čelit moņnosti obchvatu. To se
nejspíń nelíbilo hraběti de Saint-Pol, královu příbuznému, jehoņ mnozí podezírali, ņe se
předem dohodl s nepřítelem. Saint-Pol samozřejmě nedůvěru vycítil a vylil si hořkost na
Gérinovi, jemuņ řekl cosi v tom smyslu, ņe pokud se dnes někdo projeví jako zrádce, pak to
rozhodně nebude on, ale Gérin. Cti dbalého templáře to popudilo tak, ņe se rozhodl zahájit
akci, jeņ jediná mohla učinit přítrņ rozbrojům, pochybnostem, nervozitě a strachu. Poslal, snad
vyprovokován hrabětem de Saint-Pol, sto padesát jízdních serņantů z druhého sledu, aby
ńikem projelo a zaútočilo na levé nepřátelské křídlo.
„Udělal to se záměrem, aby urození francouzńtí bojovníci nalezli protivníka trochu
zmateného a znervóznělého,“ dodal Guillaume z Bretaně.
Vlámů i Němců se takové otevření partie dotklo, neboť pravidla vyņadovala, aby
útočil rytíř proti rytíři, rovný proti rovným.
„Proto se neuráčili pohnout z místa a přijali je pěkně zostra. Zabili jim větńinu koní a
způsobili jim četné rány, avńak nikdo kromě dvou nebyl zabit,“ pokračuje klerik Guillaume.
Serņanti útočili statečně, bylo jich ale málo a nepochybně měli horńí zbroj. Ferrandovi
a Otovi rytíři je nepoctili rytířským rozjezdem v ústrety, pohrdavě si na ně se zaloņenými
kopími počkali, načeņ udeřili z místa naprosto bezohledně. Jean Buridan, flanderský rytíř,
tedy přísluńník "černé strany" na ńachovnici bitvy, první pobodl koně proti serņantům a na své
druhy zvolal jako na turnaji:
„Kaņdý myslete na svou milou!“
Po serņantech se rozjel do útoku na povel hraběte de Saint-Pol rytířský ńik a od toho
okamņiku se bitva změnila v nepřehlednou kakofonii třesku, křiku lidí a rņání koní. Ņádný
kronikář ji nezaznamenává jako souslednost dějů, nebylo to ostatně jejich cílem. Popisují boj
jinak, obdobně jako turnaj, tedy jako souhrn vynikajících činů jedinců a sérii osobních
soubojů, v něņ se skutečně vńechny akce rozpadly krátce poté, co se rytířské ńiky střetly.
Dozvíme se, ņe Jeana Buridana a Gauthiera z Ghistelle zajal rytíř Pierre de Remy. Dočíst se
můņeme o rytíři Eustachu z Malenghinu, který propadl krvelačnosti a řval z plna hrdla:
„Smrt Francouzům! Smrt Francouzům!“
Guillaume z Bretaně k tomuto rytíře nedůstojnému projevu záńti se zadostiučiněním
dodává:
„Francouzi jej sevřeli mezi sebou tak, ņe ho jeden chytil a sevřel mu hlavu mezi paņí a
loktem, strhnul mu přilbici z hlavy a druhý jej noņem rozříznul mezi bradou a dýchacími
otvory přilby aņ k srdci a dal mu za veliké bolesti pocítit, jak chutná ta smrt, kterou hrozil ve
své zpupnosti Francouzům.“
Hrabě de Saint-Pol se na francouzské straně projevil nadmíru statečně a navíc rytířsky
zmuņile, neboť nehleděl na osobní bezpečí a vrhl se na pomoc jednomu ze svých rytířů, jenņ
se ocitl v klubku nepřátel:
„Hlavu sklonil aņ k ńíji koně a objal jej oběma rukama, pobídl koně a projel přes
vńechny nepřátele tak, ņe se dostal aņ ke svému rytíři. Tu se napřímil ve třmenech, vytasil meč
a rozdával takové rány, ņe naruńil a prorazil houf nepřátel. Kdyņ osvobodil svého rytíře z
jejich rukou za cenu vlastního ohroņení, díky vlastní smělosti nebo snad díky ńílenství, vrátil
se ke svému ńiku a byl přijat svou druņinou.“
Pod burgundským vévodou Eudem, jehoņ druņina vyrazila po boku druņiny hraběte de
Saint-Pol, klesl kůň, jeho rytíři a ńtítonońi jej vńak okamņitě obklopili, kryli a přivedli mu oře
nového. Sotva se tělnatý vévoda ocitl v sedle, celý brunátný zlostí vyrazil s novým kopím do
nejhustńího klubka nepřátel:
„Nedával pozor, kam dopadají jeho rány, ani s kým se utkává, ale vńem dával rovným
dílem zakusit svoji záńť, jako by kaņdý z nepřátel zabil jeho koně.“
O kus dál vedl útok vikomt z Melunu, v jehoņ druņině kdosi z nepřátel přibil rytíři
Michelu de Harmes kopím nohu doslova k sedlu.
Ńik flanderského hraběte Ferranda, který musel čelit soustředěnému náporu
francouzského pravého křídla, se bránil udatně, zasazoval i přijímal rány se stejnou zmuņilostí
i dovedností, francouzské kroniky mu vńak věnovaly mnohem menńí pozornost, neboť
"zrádce" Ferrand, jenņ poruńil lenní přísahu, si to nezasluhoval.
V boji byla zatím jen jedna ze tří francouzských batailles, ta pravokřídelní. Střed s
králem se dosud nehnul a vladař pod modrou zástavou se zlatými liliemi, jiņ třímal Galon de
Montigny, nejspíń vyčkával, aņ nad ním rozvinou rudou Oriflamme. Dřív ale dorazily pěńí
houfce městských milicí z Arrasu, Corbie, Amiensu, Beauvais a Compiègne, které rytířským
ńikem prońly a zaujaly postavení uprostřed před prvním sledem. Krátce poté zavlál nad
místem, kde stál Filip August, posvátný válečný praporec a řady na obou stranách se zavlnily.
Na německé straně se pohnul Otův střed, zaduněla kopyta koní, rytířský ńik nabíral rychlost z
kroku do cvalu, kopí opisovala čtvrtoblouk, oči v průzorech přilbic si vńak zatím soupeře
nevybíraly. Koňská kopyta a hrudě musely nejprve prorazit masou pěńáků, kteří před tou
dunící obrněnou záplavou padali na zem, prchali, přičemņ jen nemnozí měli tolik odvahy, aby
zapřeli svá kopí nohou o zem a vytrvali.
Teprve kdyņ byla pěchota rozpráńena, nadeńel čas rytířského útoku, pro německé a
vlámské rytíře vńak uņ méně výhodného. Chyběl rozjezd, navíc se mnohá kopí zlomila, či
zůstala zabodnuta v tělech nebohé pěchoty, pročeņ nejednomu rytíři nezbývalo neņ tasit meč,
sekyru či biják. Kopí Francouzů ovńem zůstala neporuńena…
Útok Otova středu měl zjevně jeden společný cíl, rudý plamenec Oriflamme, zřetelně
označené místo, kde byl i francouzský král. To si uvědomili Guillaume des Barres, Guy
Malvoisin, Girard řečený Svině, Guillaume de Garlande, Henri de Bar a dalńí urození rytíři z
královy druņiny, kteří vyjeli před vladaře, aby jej chránili. Jenņe němečtí pěńí zbrojenci
odváņně pronikli skrze rytíře, zaujaté osobními souboji.
„Dosáhli najednou aņ ke králi a povalili jej kopími a ņeleznými háky na zem. Kdyby
jej nechránila svrchovaná milost a zvláńtní zbroj, jíņ bylo jeho tělo kryto, na místě by ho
zabili,“ popisuje Guillaume de Breton svrchovaně kritickou chvíli, v níņ král dostal od pěńců
ńach a hrozil mu mat.
Rytíř Galon de Montigny mával královskou korouhví, aby naznačil nebezpečí a
přivolal pomoc, Pierre Tristan se svezl ve zbroji ze sedla na zem a vlastním tělem kryl
panovníka. Byla to zlá chvíle, neboť směrem k rudé Oriflamme a zástavě s liliovými květy se
draly i ty oddíly z levého křídla Ferrandova a pravého křídla Renauda z Dammartinu, které se
dokázaly vymanit z boje s křídly francouzskými. Hrabě Robert z Dreux nańtěstí Dammartinův
pokus zachytí, přičemņ mu od Bouvienes na pomoc chvátá se zálohou sergeants královy
gardy biskup Philippe z Dreux, jeho bratr. Ctihodný prelát se rázem změní v bojovníka, meč
sice netasí, ohání se vńak palcátem či podobnou zbraní. Na křídlo hraběte Ferranda se vrhá
druņina Mathieua z Montmorency spolu s rytíři kraje Champagne.
Pomoc přicházela ze vńech stran, Filip August toho vyuņil, navzdory pěti kříņkům a
váze zbroje vylezl "s větńí lehkostí, neņ by si kdo dokázal představit" do sedla, nejspíń jiného
koně, kterého mu kdosi přivedl. Knechti leņeli porubáni na zemi, neboť rytířský hněv nad
takovou drzostí musel být převeliký. Ńik jezdců zakutých do ņeleza se vyrovnával, ne vńak
beze ztrát:
„Přímo před králem byl zabit Etienne de Longchamp, byla mu zasazena rána noņem
očnicí přilby aņ do mozku.“
Je to druhý urozený mrtvý v bitvě, o němņ se hovoří. Padl nerytířskou ranou, nańel si
jej couteau, tenký a dlouhý nůņ "se čtverhranným ostřím od ńpičky aņ po střenku", zbraň
podle kronikáře nevídaná.
Důleņité vńak bylo to, ņe útok Otova středu ztroskotal a střed krále Filipa nyní
přecházel do protiútoku. Bitva kulminovala a po celé délce bitevní linie se nesly bojové
výkřiky, burgundské „Montjoze Saint-André“, Montmorencyho „Dieu aide!“ a „Moi,
Melun!“ vikomta z Melunu, hlavně ale panovníkův pokřik, jenņ se vznesl u králových zástav
a letěl dál:
„Montjoze Saint-Denis!“
Vńechny tři Filipovy batailles, střední i obě krajní, se valily proti Němcům,
Flanderským a oplácely nejen ránu ranou, ale i taktiku taktikou, neboť se soustředily na
Otovu zástavu s říńským orlem a s drakem.
„Tuze bojovali, ņe donutili k ústupu celý Otův ńik a dostali se tak blízko k císaři, ņe
Pierre Mauvoisin, který byl více obdařen silou neņ světskou moudrostí, chytil Otova koně za
uzdu a myslel si, ņe jej vyvede z té tlačenice. Záhy vńak zjistil, ņe se mu pro vřavu a mnoņství
bojovníků namačkaných kolem něj nepodaří naplnit svůj záměr. Gérard La Truie, který byl
poblíņ, dal Otovi ránu noņem do prsou, ale kdyņ zjistil, ņe nedokáņe prorazit, pokusil se
zasadit ránu podruhé, aby napravil, co prve pokazil. Zatímco myslel, ņe zasáhne Otovo tělo,
narazil na koňskou hlavu, která byla vztyčena do výńe, zasadil jí ránu přímo do oka a nůņ,
velkou silou vrņený, se zaťal aņ do mozku. Kůň ucítil tu silnou ránu a začal se vzpínat,“ líčí
Guillaume le Breton dalńí kritickou chvíli, tentokrát na straně "černých figur".
Smrtelně zraněný, vyděńený oř rņál bolestí, jíņ se snaņil utéci, přičemņ unáńel Otu
Brunńvického z boje. Za zády exkomunikovaného císaře zůstal povoz s říńskou zástavou i
drakem, coņ král Filip s potěńením komentoval:
„Ota prchá, dnes jej jiņ neuvidíme stát proti nám čelem.“
Kůň německého krále padl, Ota vsedl na jiného, neņ se mu to ale povedlo, dostihl jej
Guillaume des Barres:
„Dvakrát jej drņel pod krkem, ale nemohl ho pořádně chytit, protoņe jeho kůň byl silný
a hýbal se a Otova druņina jej také tísnila,“ říká Bretoncova kronika.
Němečtí rytíři svého krále v neńtěstí neopustili, semkli se a zabili osamocenému des
Barresovi, jenņ vyjel při pronásledování daleko před své druhy, koně. Proslulému
francouzskému rytíři uņ uņ hrozilo zajetí, kdyņ tu se přihnal s padesátkou rytířů Thomas de
Saint-Valéry, před nímņ se dala Otova druņina i s králem na dalńí útěk. Znovu se rozpoutal
boj, ve kterém němečtí rytíři Bernard z Ostemale, Ota z Tecklemburgu, Konrád z Dortmundu
a dalńí kryli Otův útěk z bojińtě, za coņ nejeden z nich zaplatil zajetím.
„Povoz, na němņ se nacházela zástava, byl rozbit na kusy, drak zlomen a zlatý orel,
jehoņ křídla byla ulomená a poničená, byl přinesen před krále. Takto byl Otův ńik zcela
zničen poté, co Ota uprchnul,“ pokračuje Bretoncovo líčení.
Útěkem a rozvratem Otova středu se obnaņily boky obou křídelních batailles, o jejichņ
osudu bylo, stejně jako o celé bitvě, nyní rozhodnuto.
Pravá (severní) bataille Renauda z Dammartinu, hraběte z Boulogne, nevěrného vazala
a zrádného přítele francouzského krále, na tom byla stejně jako předtím, musela čelit jen
soustředěnému útoku bratří Roberta a Philippa de Dreux, ze středu krále Filipa Augusta se k
nim přidala nejspíńe jen část. Hrabě Renaud zpočátku nesouhlasil se svedením bitvy a moņná
měl i jisté zábrany vůči francouzskému panovníku, jenņ býval jeho dobrodincem i přítelem.
„ Tuto bitvu, ke které nabádáń a kterou prosazujeń, já neprosazuji ani k ní nenabádám.
Stane se, ņe ty prchneń jako ničema a zbabělec a já budu bojovat o holý ņivot a moc dobře
vím, ņe budu zajat, nebo zemřu,“ vmetl podle Bretoncovy kroniky králi Otovi před bojem do
tváře.
Teď se bil zarputile, neboť mu nic jiného nezbývalo, přičemņ vytvořil obranu, jejíņ
charakter kronikáře Guillauma le Breton udivil. Zbývalo mu nemnoho rytířů v sedlech, avńak
notně opěńalých sergeants, které seskupil ve dvojřadu do kruhové obrany.
V tomto kruhu byl pouze jediný průchod, kudy se do něj dalo vstoupit, kdyņ si
Renaud chtěl odechnout nebo kdyņ byl příliń tlačen svými soky. Několikrát toho vyuņil.
To jen dokládá, ņe i středověká taktika byla mnohotvárná a daleko propracovanějńí,
neņ nám to povrchní knihy líčí.
Uņ prchli hrabě z Louvain i vévoda z Limburku, ba i Hugo z Boves jedna z
nejčernějńích figur na nepřátelské ńachovnici. Damrnartinovi zbývalo vńehovńudy ńest rytířů a
onen kruh sergeants, otrlých, leč vojácké cti dbalých ņoldnéřů, kteří se bránili a nemínili sloņit
zbraně.
„Aņ nakonec jeden statečný a odváņný serņant jménem Pierre z La Toumelle, který
bojoval pěńmo, protoņe mu jeho nepřátelé zabili koně, dostal se k hraběti, nadzvedl zbroj
chránící jeho koně a zasadil mu ránu zespodu tak, ņe meč ponořil aņ po záńtitu do jeho
vnitřností,“ pokračuje Guillaume z Bretaně.
Jeden z Dammartinových rytířů vńak skočil po uzdě bolestí ńílícího oře, pobodl svého
koně ostruhami a vyváděl hraběte Renauda z boje, přičemņ jemu i sobě klestil mečem cestu.
Bratři Jean a Quenon de Coudune se nicméně pustili za ním a smělého rytíře srazili.
Dammartinův smrtelně zraněný kůň zatím klesl, hrabě nestačil vytáhnout nohy ze třmenů a
uvázl pravým stehnem pod koňskou ńíjí. Vńichni, kdo jej viděli padat, se k němu vrhli, neboť
to byl skvělý zajatec a proslulý nepřítel, jenņ mohl vynést tomu, kdo se jej zmocní, slávu,
bohatství i králův vděk. Nároky si na vzneńeného protivníka činili Hugo a Gauthier de
Fontaines, Jean z Rouvray i oba Coudunové, mezi nimiņ vypukla nad bezmocným Renaudem
prudká hádka. Vzápětí se do ní vloņil i Jean de Nesle, o němņ kronikář praví, ņe byl pohledný
a urostlý jeho udatnost ale neodpovídala ani kráse, ani tělesným rozměrům. Toho dne
nezkříņil kopí ani meč s jediným rytířem a nyní si chtěl přisvojit nezaslouņený triumf, přičemņ
se oháněl zejména svým vzneńenějńím původem.
Hádka byla tak prudká, ņe se rytíři přestali starat o muņe pod koněm a přilákala i
pozornost bratra templáře Gérina.
Jakmile jej hrabě spatřil, vydal mu svůj meč a prosil, aby mu zachoval holý ņivot,
vypráví kronika.
Chvíle, v níņ bratr Gérin prosazoval svoji autoritu, vńak vyuņil jakýsi jinoch jménem
Commotus, jenņ strhl hraběti helm z hlavy tak hrubě, ņe jej přitom zranil, načeņ mu zvedl
drátěnou końil a začal bodat bezbranného noņem. Ten si nańtěstí nedokázal prorazit cestu
mezi ņeleznými pláty, nańitými na drátěnou zbroj. Pak si někdo vńiml, co se děje a brutálního
jinocha odtrhl. Ostatní začali Dammartina rvát zpod mrtvého oře, v té chvíli se ale přihnal
Arnioul z Audenarde, Dammartinův vazal, s několika rytíři, kteří nedbali nebezpečí a chvátali
svému lennímu pánu na pomoc. Jenņe protivníků byla přesila a ńlechetný rytířský záměr vyńel
nazmar. Dammartina přehodili vítězové jako pytel přes něčího koně a spolu s ním odváděli do
Gérinova zajetí i Audenarda s jeho druhy. Na severním křídle uņ kladl odpor jen kruh
sergeants.
„Poté tam zůstalo jeńtě sedm set pěńích serņantů, odváņných a chrabrých, narozených
v brabantské zemi. Král, který je dobře viděl, proti nim poslal Thomase de Saint-Valéry.
Tento Thomas měl v druņině padesát zdatných a věrných rytířů, pocházejících z jeho kraje, a
dva tisíce pěńích serņantů. Vrhli se na nepřítele jako vlk na ovce, vńechny nepřátele porazili a
zajali díky mimořádné udatnosti.“
Kolik mrtvých stál brabantské ņoldnéře jejich poslední boj, o tom kronikář z Bretaně
mlčí, tvrdí vńak, ņe na Saint-Valéryho straně byl zraněn jen jediný muņ, jenņ se z ran vyléčil.
Nyní uņ zbývalo jen poslední dějství střetu, dokonání poráņky levokřídelní bataille
hraběte Ferranda, a takřka obřadné ukončení bitvy.
Vítězství na sklonku dne
Osmadvacetiletý Ferdinand Portugalský, hrabě z Flander, jemuņ se říkalo Ferrand,
nesl tíhu boje jako první a měl ji nést aņ do samého konce. Do Otova útěku čelil útokům
celého francouzského pravého křídla, pak se na něj snesl i úder hlavní části středu Filipa
Augusta. Guillaume le Breton k tomu říká:
„Nakonec veńkeré břemeno padlo na Ferranda a jeho doprovod. Sraņen k zemi, zraněn
řadou hlubokých ran, byl zajat a svázán s mnoha rytíři. Tak dlouho se bil, ņe vyhlíņel jako
polomrtvý a nemohl jiņ v boji pokračovat, kdyņ se vzdal do rukou Huga z Mareuil a jeho
bratrance Jeana. Jakmile byl Ferrand zajat, vńichni, kteří bojovali na jeho straně, byli pobiti
nebo zajati.“
Závěrečný úder patřil podle Remeńského ņakéře hraběti de Saint-Pol, hlavnímu z
velmoņů na pravém křídle:
„Hrabě ze Saint-Pol totiņ obeńel vojsko a napadl je zezadu. Vřítí se do jejich středu
jako hladový lev…“
Tímto obchvatem bylo dobojováno. Filip August dal znamení trubkám, aby vyhlásily
vítězství a svolaly rytíře nazpět.
„Král si nepřál, aby jeho lidé pronásledovali prchající dál neņ jednu míli kvůli
nebezpečí neznámých cest a tmě, která se blíņila…“
Jeho ńlechta poslechla jen nerada, byla rozpálená rytířským bojem, o němņ vńichni,
můņeme-li věřit kronice Anonyma z Béthune, po tříhodinové bitvě svorně prohlańovali:
„Chrabří páni, kteří se tam nalézali, prohlásili, ņe tak skvělý turnaj nezaņili.“
Kroniky uvádějí jen dva urozené mrtvé, Eustacha z Malenghinu, ztrestaného právem
za nerytířský pokřik, a Étienna de Longchamps, zasaņeného neńťastně noņem do očního
průzoru helmu. Na bojińti zůstali leņet v krvi jako potrava pro havrany jen neurození sergeants
a bezejmenní pěńáci, kteří nestáli kronikářům za zmínku.
Pod vlající rudý pruh posvátné Oriflamme a zástavu posetou královskými liliemi
přiváděli rytíři před panovníka vzneńené zajatce, jichņ bylo, jak říká kronika, třicet, z toho pět
hrabat a pětadvacet korouhevníků, tedy muņů "tak urozených, ņe nesli na bojińti kaņdý svou
zástavu".
„A kdyņ stáli vńichni před ním, vńem jim ze své velkoduńnosti a z nesmírného
milosrdenství svého srdce daroval ņivot. V řetězech a poutech byli naloņeni do povozů, v
nichņ byli rozvezeni na různá místa do vězení.“
Zloduchu Dammartinovi král podle kronikáře Guillauma pravil:
„Zlými skutky jsi mi oplatil má dobrodiní, a přesto tě nepřipravím o ņivot, ale vsadím
tě do takového vězení, odkud neutečeń, dokud si neodpykáń vńechny ohavnosti, které jsi mi
provedl.“
Načeņ přisoudil hraběti jako ņalář donjon v paříņském Louvrů, kam jej poslal s
řetězem na nohou tak krátkým, ņe Renaud nemohl udělat "ani jediný půlkrok". Nejlépe dopadl
Guillaume ze Salisbury, řečený Longue Epée, jehoņ král věnoval Robertu z Dreux, aby jej
mohl s anglickým králem vyměnit za svého syna.
Po velkomyslnosti vůči zajatcům, z nichņ nejeden poruńil lenní přísahu a vedl boj proti
svému králi, čímņ měl propadnout hrdlem, následovaly odměny věrným. Pak uņ zbýval jen
slavný návrat do Paříņe, ovace vítězům, vyzvánění zvonů, bohosluņby díkuvzdání o to
vroucnějńí, ņe válka skončila i na západě, v údolích Loiry, jimiņ se dal Jan Bezzemek před
synem francouzského krále na ústup.
„Pan Ludvík, jeho syn,“ říká kronikář z Bretaně o princovi, synu Filipa Augusta, „stál
v Anjou proti králi Janovi a lidu z kraje Poitou. Krále Jana donutil upustit od obléhání hradu
La Roche jeńtě předtím, neņ tam Ludvik vůbec dorazil, a potupně Jana i celé jeho vojsko
vyhnal.“
Od břehů Atlantiku pak vyslal Jan Bezzemek poselstvo s prosbou o mír, či alespoň
příměří. Král Filip souhlasil jen s druhou moņností a příměří trvalo pět let. Po tu dobu budou
obě strany soupeřit jen v soudních síních a na turnajových kolbińtích. Posvátný praporec
Oriflamme se opět mohl vrátit tam, kam patřil, do katedrály Saint-Denis v Remeńi.
Koncem podzimu Léta Páně 1214 projevil Filip August slitovnost, která měla politické
pozadí, neboť vńechny uvězněné pány propustil. Od některých nevěrných vazalů si předtím
vyņádal slavnostní přísahu lenní věrnosti, místo hraběte Ferranda chtěl na pět let rukojmí,
jakoņ i slib zničení pevností ve Flandrech a Henegavsku, postavených proti Francii.
Válka skončila, ozvěny bitvy vńak bylo slyńet dál i poté, co odeńli hlavní aktéři. Jan
Bezzemek zemřel dva roky poté, Léta Páně 1216, jako vyhnanec. Syn Filipa Augusta,
budoucí Ludvík VIII., se pokusil zaujmout na anglickém trůně jeho místo, nepodařilo se mu
to vńak. Ota IV. Brunńvický se uņ z poráņky u Bouvienes nikdy po mocenské stránce
nevzpamatoval. Rok po bitvě byl v Cáchách slavnostně korunován jako král Svaté říńe římské
jeho hlavní protivník a protikandidát, Fridrich II. z rodu Ńtaufů, do té doby vládce Království
obojí Sicílie. Ota zemřel roku 1218, dva roky po Janu Bezzemkovi. Filip August zvětńil svoje
království o drņavy, jeņ Janu Bezzemkovi odňal, a upevnil svoji moc nad velmoņi natolik, ņe
přestal být prvním mezi rovnými. Stal se králem nad vazaly, coņ o sobě jeho předci jeńtě říci
nemohli. Pod jeho ņezlem obhájila francouzská koruna svůj lesk a Francie se stala
respektovanou feudální mocností. Zemřel 14. července roku 1223 v Mantes, jeho tělo spočívá
v hrobce francouzských králů v Saint-Denis.
I pak, kdyņ pamětníci zmizeli, se zvěst o bitvě u Bouvienes nesla dál, přičemņ
nejednou nabývala rysů národní bitvy se vńemi legendami a mýty, které takovéto klíčové
události provázejí. Dodnes patří ona neděle 27. července 1214 mezi těch několik desítek dní,
o nichņ se říká, ņe stvořily Francii.
Zdroj: Dějiny bitev III
Las Navas deTolosa, 1212 n.l. .
Úkoly:
Co je to reconquista a kdy začala?
Kdo to byl el Cid?
Jaké křesťanské státy existovaly okolo r. 1200 na Pyrenejském poloostrově?
Jaké byly důsledky bitvy u La Navas de Tolosa?
Potíţe ve světě islámu
Kdo bojoval: Španělé (velitelé Alfonso Kastilský, Pedro Aragonský a
Sancho Silný) proti Maurům (velitel Muhammad al-Nazir).
Drtivá poráņka muslimských vojsk u Toursu (viz kapitolu Tours, 732 n.l.) byla první
událostí z řetězce pohrom, které postihly Mohamedovy následovníky. Ujgurńtí Turci pod
velením Číňanů porazili Araby roku 730 u Samarkandu a znovu v roce 736 u Kańgaru. V téņe
době (731 aņ 732 n.l.) pronikli přes Kavkaz do arabských zemí chazarńtí Turci a dostali se aņ
do Mezopotámie, neņ se je podařilo zatlačit zpět. Přes řadu let trvající pokusy se muslimským
Arabům nepodařilo dosáhnout dalńích postupů v bojích proti Východořímské říńi.
Během sta let Arabové dokázali vydobýt na sousedech největńí říńi, jakou kdy svět
viděl. Překotný růst muslimského panství nenaruńovaly ņádné vnitřní třenice ani vnějńí
nepřátelé.
Navzdory proklamované náboņenské politice říńe – jíņ mělo být bratrství vńech
věřících – byla to říńe předevńím arabská, nikoli pouze muslimská. Arabové zastávali nejvyńńí
funkce jak v občanských úřadech, tak i u armády. Uprostřed osmého století zorganizovali
potomci Mohamedova strýce al-Abbáse povstání ve Střední Asii. Povstalci, vesměs etničtí
Perńané, svrhli chalífu z dynastie Umajjovců, který o sobě tvrdil, ņe je potomkem
Mohamedova zetě Omara. Zaloņili nový abbásovský chalífát.
Ve Ńpanělsku a severní Africe (západně od Egypta), v zemi známé jako el Maghrib
(Západ) vládl mezi obyvatelstvem také nepokoj. Libyjská pouńť oddělovala el Maghrib od
zbytku islámského světa. Tamní muslimové, vesměs afričtí Berbeři, neměli ņádné vztahy k
Perńanům, ovńem ani k ostatním Arabům, a proto abbásovský chalífát neuznávali. Různí
berberńtí náčelníci nezávisle vládli malým okrskům země, zatímco arabńtí vůdcové usazení ve
městech vládli městským státům. Berbeři nakonec objevili jiného Omarova potomka a
vyhlásili nový umajjovský chalífát. Umajjovci pak za své hlavní město zvolili ńpanělskou
Córdobu.
Noví chalífové se napřed pokouńeli oņivit svatou válku proti křesťanům v severním
Ńpanělsku, ale brzy je od toho odvedly jiné zájmy. Ńpanělsko, jemuņ dlouhou dobu vládli
Římané, bylo zemí daleko víc městskou – a uhlazenou – neņ Afrika. Arabové sem přinesli
svou poezii, umění a architekturu, které pochytili od Perńanů, a vědu včetně matematiky, které
se naučili od Řeků, Mezopotámců a Indů. Vizigóti měli vlastní literaturu a navíc si přisvojili
starou kulturu Říma. Pod muslimskou vládou měli křesťané i Ņidé svobodu náboņenských
obřadů a byli schopni se zapojit do řemeslné výroby. Mnoho Ņidů přińlo do Ńpanělska z méně
tolerantních zemí severnějńí Evropy. Zanedlouho se muslimské Ńpanělsko stalo střediskem
civilizace, a to nejen v Evropě, ale v celém muslimském světě. V umajjovském Ńpanělsku
vzkvétala literatura, malířství, architektura, věda i filozofie.
Ve zbytku Ńpanělska, tvořeném několika drobnými kníņectvími na severu země, bylo
daleko méně projevů civilizace a neporovnatelně méně náboņenské snáńenlivosti, zvláńtě k
muslimům, kteří ukradli křesťanskou půdu.
Zbytek Španělska
Muslimům se nikdy nepodařilo dobýt celý Iberský poloostrov. V severozápadním cípu
země, Galicii, ņili zarputilí Keltové (Ńpanělé jim říkali Gallegos), jimņ se zamlouvalo
nevlídné keltské počasí. Podnebí v mlņnaté Galicii na pobřeņí Biskajského zálivu, kde velmi
často prńelo, by se zdálo zcela normální kaņdému Irovi či Skotovi, ale vůbec se nezamlouvalo
synům sluncem rozpálené pouńtě. Východně od zarputilých Gallegos ņili jeńtě urputnějńí
Baskové. Hovořili stejným jazykem jako jejich předkové v době kamenné. Odolali vńem
pokusům o asimilaci, které podnikali Galové, Římané, Vizigóti i Frankové. Rozhodně
nehodlali připustit, ņe by si je jako první podmanili Arabové a Berbeři.
V mimońpanělském světě dlouho panovala představa, ņe křesťané z Francie postupně
zatlačovali muslimy zpátky. Tyto představy zřejmě začali ńířit sami Frankové. Kaņdý čtenář
mistrovského Cervantesova díla Don Quijote vńak ví, ņe Karel Veliký a Frankové nikdy pro
Ńpanělské křesťany neplatili za kdovíjaké hrdiny. Dokázali to například Baskové, kteří bez
rozpaků ze zálohy přepadli a zcela zničili zadní voj armády Karla Velikého, kdyņ ustupovala
průsmykem Roncevalles. Východně od Baskicka se rozkládala dvě původní království,
Kastilské a Aragonské A vńude po tomto pásu země obydlené křesťany bylo v mnohých
hradech usazeno tolik vévodů, hrabat a dalńích velmoņů, ņe se to ani spočítat nedá.
Po dlouhou dobu neexistovala ņádná organizovaná reconquista. V křesťanském
Ńpanělsku nebylo totiņ organizováno vůbec nic. Ńpanělńtí páni nejen ņe ņárlili jeden na
druhého, ale přispívali k rozdělování křesťanského Ńpanělska jeńtě tím, ņe dělili svá panství
mezi své syny.
Tato situace naopak připravovala podmínky k dalńímu muslimskému rozpínání, avńak
sám umajjovský chalífát se rychle rozpadal na jednotlivé taifas, nezávislé berberské kmenové
státečky. Roku 1031 koncil taifských králů oficiálně chalífát rozpustil. Následovalo mnoņství
nájezdů z obou stran. Ukrást něco člověku jiného náboņenství se nepovaņovalo za hřích ani u
křesťanů, ani u muslimů.
Veńkeré válčení ve Ńpanělsku se vńak neomezovalo na střety muslimů s křesťany.
Berberńtí náčelníci, proti nimņ zaútočili jiní berberńtí náčelníci, najímali na pomoc křesťany.
A naopak křesťanńtí páni se v nejmenńím nerozpakovali hledat pomoc u muslimů, kdyņ měli
čelit křesťanským nepřátelům. Velkým ńpanělským hrdinou té doby byl Rodrigo Diaz de
Vivar, známý jako el Cid Campeador. Jeho přezdívka hovoří sama za sebe. "Cid" je zkratka
arabského "sidi", coņ znamená "pán". "Campeador" pak znamená obránce, titul, který dávali
křesťané svým hrdinům. Ņárlivý kastilský král vyhnal Cida ze svého panství, a tak rytíř nabídl
svůj meč muslimům. Vyslouņil si slávu jako velký bojovník, který sklízel jedno vítězství za
druhým. Nicméně křesťané vytlačovali stále rozháranějńí muslimy ze ńpanělské půdy. Roku
1085 dobyli Kastilńtí Toledo, starou metropoli Vizigótů, nyní hlavní město velké taify.
Poté taifstí králové podnikli velmi nebezpečný krok. Poņádali o pomoc z Afriky, načeņ
jim Cid odmítl poskytovat dalńí sluņby. A co bylo z jejich hlediska jeńtě horńí, sami se tím
připravili o svou nezávislost a pohodlný ņivot.
Almorávidé
Maghrib a značnou část západní Afriky jiņně od Sahary ovládali Almorávidé. Zatímco
muslimńtí vládcové ve Ńpanělsku popíjeli víno, přihlíņeli produkcím mladých tanečnic a
rozprávěli o filozofii, saharńtí Tuaregové se upjali k náboņenství. Tuaregové jsou berberńtí
nomádi, jejichņ nuzný ņivot v té době neměl v muslimském světě srovnání. "Tuareg" je
arabské pojmenování (jednotné číslo zní "Targui") a znamená "opuńtěný bohem". "Berber" je
arabským výrazem přejatým z řečtiny a znamená "barbar". Tuaregové vodili karavany napříč
pouńtí. Jeden z nich, Abdulláh ibn Yásin, zvláńť ostře vnímal propastný rozdíl mezi způsobem
ņivota v arabských městech a ņivořením kočovníků, v němņ tůňka čisté vody byla téměř
nepředstavitelným přepychem. Dospěl k závěru, ņe poņivační muslimové té doby kazí islám.
Blahobyt je odvrátil od boha. Aby tento neńvar napravil, přepadal s vojskem Tuaregů
západoafrické oázy a později i města na severu. Poté zaloņil dynastii Almorávidů.
Almorávidé brzy dobyli celý Maghrib a své království rozńířili aņ k hranicím
černońských království v Súdánu. Kdyņ je ńpanělńtí muslimové poņádali o přispění, byla
almorávidská říńe nejmocnějńím muslimským státem světa.
Kdyņ Almorávidé, muslimská obdoba puritánů, uvaņovali nad tím, jaký ņivot vedou
jejich souvěrci ve Ńpanělsku, usoudili, ņe je čeká dvojí úkol: nejenņe musí zahnat nevěřící, ale
je také třeba napravit pochybivńí bratry. Muslimské Ńpanělsko uzpůsobené představám
Almorávidů vńak Cida ničím nelákalo, a tak se zase přidal na stranu křesťanů. S ním přeńlo do
tábora protivníků několik tisíc Mozarabů, jak se nazývali křesťané ņijící na muslimském
území, ale také Ņidů. Barbaři, například Tuaregové a později Turci, neměli pochopení pro to,
ņe Prorok hlásal jakési výjimky pro "lid Knihy". Kastilský král opět vypověděl Cida ze země,
tentokrát se vńak Rodrigo neuchýlil k muslimům. Zorganizoval soukromou armádu sloņenou
z křesťanů i muslimů a vydobyl si vlastní království. Do konce ņivota byl králem Valencie.
Kdyņ Cid zemřel, Almorávidé se znovu zmocnili Valencie a jeńtě něčeho navíc. Avńak
také bojovníci ze Sahary rychle podlehli relativnímu přepychu a hojnosti, kterou nańli v alAndulus, jak muslimové nazývali Ńpanělsko. Znovu se rozpoutaly vzájemné loupeņivé
přepady a vzhledem k emigraci z muslimské části Ńpanělska nabývala křesťanská část země
převahu v lidském potenciálu, kultuře a dokonce se přiblíņila i sjednocení. Konečným cílem
křesťanů se stala takzvaná reconquista.
Almohádé
A znovu se kdesi v zálesí objevil muslimský prorok. Tentokrát to byl Abú Muhammad
ibn Túmari, syn lampáře z pohoří Atlas. Začal kázat proti přepychu a zanedlouho pro svou
víru získal i muņe jménem Abd el Mumin, který měl velký přirozený vojevůdcovský talent.
Abd el Mumin sebral armádu a převzal vedení celého hnutí. Roku 1149 se prohlásil
marockým emírem. Zaloņil dalńí, almohádskou dynastii, a kdyņ v roce 1163 zemřel, vládl
větńímu území, neņ kdysi drņeli Almorávídé. Taifský král, který očividně nebyl schopen se
poučit ze zkuńenosti, znovu pozval africké reformátory, aby přińli do Ńpanělska zachránit jeho
lid. A tak přińli, viděli a Ńpanělsko dobyli. Roku 1172 uņ ovládali celou al-Andulus (dnes
Andalusii) a nejdřív ze vńeho se pustili do potírání prostopáńnosti u svých souvěrců.
Almohádé vńak nepodlehli svodům blahobytného ņivota. Své hlavní město ponechali v pohoří
Atlas. Uņ roku 1195 byli připraveni táhnout na nevěřící. Almohádský vladař Yacub sebral po
celé Africe a ve Ńpanělsku armádu z čistě islámských jednotek, aby mohl napadnout Kastilii,
nevětńí a nejrozpínavějńí z křesťanských ńpanělských států.
Alfonso Šťastný
V té době v Kastilii vládl Alfonso VIII. řečený Ńťastný. Po prvém střetnutí s
Yacubovou armádou měl ńtěstí, ņe zůstal naņivu. Muslimové zahnali křesťany na útěk a
Alfonso musel uzavřít s Yacubem potupnou smlouvu. Náhoda tomu chtěla, ņe almohádský
panovník věděl, ņe se blíņí jeho smrt, a chtěl se vrátit umřít do svých milovaných hor. Druhý
příhodný okamņik byl dán prozíravým tahem Alfonsa VII. Kastilského, jemuņ se podařilo
provdat svou dceru za Alfonsa Aragonského. Aragonský král zemřel těsně před bitvou s
muslimy. Královská koruna připadla jeho synovi Pedrovi II., coņ posílilo Alfonsa
Kastilského. Aragonie, leņící na pobřeņí Středozemního moře byla relativně mocným
ńpanělským státem a Pedro II. byl známý jako bludný rytíř. Pokračovat v taņení proti Kastilii
a Aragonii současně by vyņadovalo více energie, neņ byl starý Yacub ochoten vynaloņit.
Yacub nakonec roku 1199 zemřel. Jeho synovi Muhammadovi se nikdy nelíbil smír s
křesťany a se znepokojením sledoval, jak narůstá moc Kastilie. Co se Alfonsa týkalo, uņ se
zase cítil připravený napadnout muslimy. Odvolal platnost mírové smlouvy, načeņ mu
Muhammad al-Nazir vyhlásil svatou válku. Ńpanělńtí křesťané odpověděli tím, ņe vyhlásili
muslimům vlastní svatou válku. Lledský arcibiskup pak přesvědčil papeņe, aby vyhlásil "…
opravné taņení proti muslimům ve Ńpanělsku." Obě strany ze vńech sil začaly verbovat
vojsko.
Muhammad začal najímat nezaměstnané vojáky z daleké Persie a Turkestánu, a také z
Núbie leņící při horním toku Nilu. Alfonsovi verbíři obcházeli evropské dvory a svolávali jak
jezdecké rytíře, tak i pěńí válečníky. Křesťané jako vņdycky spatřovali hlavní oporu v těņké
jízdě, kterou tvořili jezdci v brnění, vyzbrojení kopím a mečem. Muslimové naopak sázeli na
lehkou jízdu, jízdní lučińtníky, kteří sice nebyli tak silně obrnění, zato mnohem pohyblivějńí
neņ jejich nepřátelé.
Sancho přetnul řetěz
Al-Nazir měl v plánu odlákat nepřátele daleko od jejich základen a střetnout se s nimi
v místě, kde by měl vybudovanou silnou pozici, kterou by křesťané nedokázali prolomit.
Počítal s tím, ņe jim zanedlouho dojdou zásoby – ve středověku byl systém dopravy hodně
těņkopádný. Nepřátelé budou muset ustupovat, čímņ se rozloņí jejich bojová sestava a stanou
se snadnou kořistí agilních muslimských jezdců. Opevnil horské průsmyky v pohoří Sierra
Morena severně od řeky Guadalquivir a města Córdoby a čekal. Kdyņ Alfonsovi spojenci –
jeho bratranec král Pedro Aragonský a navarrský král Sancho Silný – viděli, jaká je situace,
radili Alfonsovi, aby ustoupil, ale Alfonso chtěl v taņení pokračovat.
Pak se v táboře křesťanů objevil jakýsi ovčák a ukázal jim nestřeņenou pěńinu, kterou
se daly průsmyky obejít. Rytíři po pěńině prońli a znenadání se objevili na kopcích za zády
číhající muslimské armády. Hlavní síly al-Nazirova vojska byly soustředěny na nevelkých
plońinách uprostřed hor, kterým se ve ńpanělńtině říká "navas".
To, jak Muhammad al-Nazir vylákal křesťanskou armádu daleko od zásobovacích
základen, bylo opravdu chytré, právě jako její plánované zadrņení v opevněných průsmycích,
umístění jeho rozhodujících sil na horských navas vńak bylo velmi nemoudré. Malé planiny
nedávaly lehkým koním dostatek místa k účinnému boji. Naopak tyto plońiny byly ideálním
bitevním polem pro drtivé útoky těņké jízdy a boj z bezprostřední blízkosti, coņ byla
nejefektivnějńí válečná taktika křesťanů. Avńak muslimská armáda byla tak početná, ņe
křesťané věnovali dva dny modlitbám, neņ se pustili do boje.
Muslimská armáda byla obrovská. Uprostřed ní se zdrņoval Muhammad al-Nazir.
Panovník stál pod obřím slunečníkem, který zároveň slouņil jako jeho standarta, skrytý za
palisádou z kmenů svázaných dohromady řetězem. V jedné ruce drņel meč, ve druhé korán.
Vńude kolem něho se kupili vojáci jeho gardy, zvláńť vybíraní z nejlepńích jednotek. Al-Nazir
nebyl ņádný Alexandr Veliký, aby jel v čele své jízdy do útoku. Je ovńem pravda, ņe byl
přítomen v bojové linii – coņ je postavení, v jakém se v moderní době neocitne ņádný velící
generál či hlava státu.
Křesťanská armáda byla jako obvykle rozdělena do tří batalionů. Alfonso velel středu,
Pedro Aragonský levému křídlu a Sancho Silný pravému. Křesťané zaútočili. Byl to boj, jaký
jim vyhovoval: divoký zápas muņe proti muņi. Jenomņe muslimů bylo nesmírné mnoņství.
Ńlo o největńí muslimskou armádu, jaká byla do té doby v Evropě k vidění a jaká se tam
neobjevila jeńtě několik století poté. Křídla vedená Pedrem a Sanchem pomalu zatlačovala
muslimy do skalnatých zalesněných kopců, které měli al-Nazirovi vojáci za zády a v nichņ
nutně ztráceli výhodu své pohyblivosti. Avńak ve středu, kde vojáci bojovali před zraky svého
panovníka, naopak muslimové zatlačovali křesťany. Při tom téměř vybili rytíře calatravského
řádu.
"Arcibiskupe, tady je místo, kde máme zemřít!" křičel Alfonso na arcibiskupa z
Toleda, kdyņ se hnal na nepřátele.
"Ne, pane, na tomto místě máme přeņít a porazit nepřítele!" opáčil kněz. Ukázal na
místo, kde Alfonsovi pěńí kopiníci zastavili nápor muslimské jízdy, do níņ z boku sekali rytíři
svatého Jakuba.
Alfonsova standarta, která se drņela těsně u krále, postupovala kupředu. Muslimové
pomalu ustupovali. První vńak nedosáhl palisády Alfonso, nýbrņ Sancho Silný. Rovnou na
místě ukázal, jak přińel ke své přezdívce. Prosekal se skrz palisádu a obořil se na al-Nazirovu
osobní stráņ. Královský slunečník, pod nímņ se muslimský panovník ukrýval před horkem,
padl na zem.
"Ńach – mat," říkávali perńtí ńachoví hráči. Z tohoto úsloví pochází i nańe ńachmat, coņ
původně znamenalo "král je mrtev" – konec hry. Také na Las Navas de Tolosa přińel konec
hry. Muslimská armáda propadla panice a pokouńela se o útěk. Větńina z jejích vojáků se
daleko nedostala. Rozpoutalo se hrůzné krveprolití. V jeho důsledku téměř vyhynula válečná
aristokracie nejen v muslimském Ńpanělsku, ale také v severní Africe. Ztráty utrpěly i Egypt s
Arábií a byly patrné aņ ve Střední Asii.
Dál do Ameriky
Události, které následovaly po takové strańlivé bitvě, by se mohly zdát nepřiměřené.
Křesťanská armáda obsadila několik měst a hradů, načeņ se vrátila domů. Pedro Aragonský
zahynul v bitvě následujícího roku, Alfonso Kastilský zemřel rok po něm a křesťanské
Ńpanělsko se navrátilo ke svým sporům mezi malými panstvími.
Muslimská hrozba byla zaņehnána. Okamņitě po bitvě se začalo rozpadat Almohádské
království jak ve Ńpanělsku, tak v Africe a padesát let po bitvě zcela zaniklo. Muslimské
taifas platila tribut křesťanským králům. Nejdůleņitějńí bylo, ņe křesťané drņeli ńpanělskou
centrální plońinu, kde pramení vńechny ńpanělské řeky a kde se kříņí vńechny hlavní cesty. Ve
Ńpanělsku odjakņiva geografické poměry nesvědčily centralizaci, ale nyní tato překáņka
odpadla.
Muslimské státy postupně zanikaly, aņ zůstala jediná Granada daleko na jihu.
Necelých tři sta let po bitvě na Navas de Tolosa se Isabela Kastilská provdala za Ferdinanda
Aragonského, a tím bylo téměř dosaņeno sjednocení celého Ńpanělska. Isabela s Ferdinandem
pak vyslali společné vojsko, které Granadu napadlo a vyhnalo posledního muslimského
panovníka ze země. To se stalo roku 1492. Ńpanělsko se začalo rozhlíņet po novém území,
které by mohlo dobýt. Nańlo je na druhé straně Atlantiku.
Zdroj: Dějiny bitev III
Fridrich I. Barbarossa
Úkoly:
Co je to klatba a exkomunikace?
Kdo volil římského krále a jak se z něj stane císař?
Jaké byly hlavní cíle vlády Fridricha Barbarossy, a dosáhl těchto cílů?
Ţivotopis
Vzestup Štaufů
První Ńtaufové pocházeli z Bavorska, kde byli druņiníci císaře Jindřicha II., a v první
polovině 11. století si zde vytvořili sňatkovou politikou dobře zajińtěnou mocenskou pozici.
Od sňatku Fridrichova praděda Fridricha z Bürenu se na území Alsaska vytváří druhé
mocenské centrum rodu, majícího základnu moci jiņ ve Ńvábsku. Důleņitou událostí v historii
rodu byl roku 1079 sňatek Fridrichova děda Fridricha von Staufen s Agnes, dcerou císaře
Jindřicha IV. Tehdy se téņ stal ńvábským vévodou. Po smrti Fridricha si vzala Agnes za
manņela Babenberka Leopolda IV., vévodu bavorského, a dońlo tak k navázání příbuzenského
vztahu Ńtaufů s Babenberky.
I Fridrich II. podporoval dalńího císaře Jindřicha V. Ten se rozhodl pověřit ńtaufského
vévodu centrální říńskou agendou, coņ dokazuje důvěru mezi sálskou dynastií a Ńtaufy.
Fridrich získal titul vévody alsaského a oņenil se s Juditou z rodu Welfů, dcerou bavorského
vévody.
Po smrti císaře Jindřicha roku 1125 vymřela sálská dynastie a Ńtaufové díky blízkému
příbuzenství s královským rodem byli reálnými adepty na korunu. Pro odpor mohučského
arcibiskupa ale nakonec zvítězil saský vévoda Lothar. To byl zárodek sporů mezi Ńtaufy a
císařem předevńím o říńský a rodový majetek. V prosinci 1125, kdyņ nechtěl vydat říńský
majetek, byla na Fridricha dokonce uvalena klatba, jeho bratr Konrád byl zvolen
vzdorokrálem, ale oba se nakonec museli císaři podřídit. Po smrti Lothara roku 1137 se
snaņili Ńtaufové opět o získání koruny, a tentokrát se to podařilo. Zvolen byl Konrád III.,
původní vzdorokrál. Svých nároků se vńak nevzdali ani Welfové.
Fridrichovo mládí
V této rozvrácené době vystupuje poprvé do popředí Fridrich řečený Barbarossa –
nalezneme jej na panovnických listinách jako svědka. O mládí Fridricha I. Barbarossy se neví
téměř nic, ani se neví přesné datum jeho narození, snad ńlo o prosinec 1122. Jeho vzdělání
bylo vedeno v rytířském duchu – velký důraz byl kladen na zacházení se zbraní a tělesnou
zdatnost. Byl bystrého rozumu, rychle se dokázal rozhodnout, měl mimořádné válečné ńtěstí,
odpor vůči nespravedlnosti, byl ńtědrý a přístupný a měl rétorické nadání, to o něm řekl v jeho
třiceti letech opat Widabald ze Stavelotu a Corvey.
Někdy ve čtyřicátých letech byl Fridrich Barbarossa pasován na rytíře a od roku 1147,
kdy slíbil účast na kříņové výpravě, začal vystupovat jako vévoda ńvábský. Počátkem dubna
1147 převzal správcovské pravomoci po svém zemřelém otci a začal uņívat téņ titul vévoda
alsaský.
Na kříņové výpravě se osvědčilo jeho válečné nadání. Poprvé téņ vstoupil na pole
říńské zahraniční politiky, kdyņ byl přítomen podepsání smlouvy mezi Konrádem a
byzantským císařem Manuelem. Po návratu z kříņové výpravy se Fridrich oņenil s Adélou,
dcerou markraběte Diepolda z Vohburgu a rozńířil své území dále na východ.
Fridrichova vláda
Ihned po smrti jeho strýce Konráda III. začal jednat s kníņaty, a připravil si tak
diplomaticky půdu pro volbu krále ve Frankfurtu, která se konala 4. března 1152. Výhodou
pro něj byl příbuzenský vztah s oběma významnými ńlechtickými rody – Welfy a Ńtaufy.
Barbarossa byl ve svém jednání nakonec úspěńný. Kdyņ se ujal vlády na jaře 1152,
měl jiņ bohaté politické i vojenské zkuńenosti a byl muņem v nejlepńích letech. Fridrich byl
přesvědčen o tom, ņe převzal říńi z boņí vůle, za integrující součást či jádro své panovnické
moci povaņoval neomezené vládnutí nad Římem. Korunován byl, jak bylo tradicí, 9. března
1152 v Cáchách.
K papeņi Evņenovi III. vyslal po korunovaci poselstvo, které mu předalo dopis,
v němņ formuloval vzájemný vztah jako rovnoprávný, zaloņený na učení o dvojí moci –
světské a církevní. Během návńtěvy v Utrechtu, krátce po korunovaci, dal ale najevo, ņe si
chce ponechat vliv na uvádění biskupů do úřadu v Říńi.
Jeho prvním úkolem ale bylo uklidnit napjatou vnitřní situaci v Říńi. Vydal se proto na
okruņní jízdu po zemi, při níņ se mu podařilo vyřeńit nejeden spor a posílil tak vlastní
panovnickou pozici. Ve vnitřních záleņitostech stavěl hlavně na přátelství se strýcem Welfem
VI.
Jiņ pět měsíců po svém zvolení se mohl pochlubit mnoha úspěchy a na zemském
sněmu v Ulmu vyhlásil zemský mír. Vztahy s papeņem si vńak od začátku své vlády rozházel,
kdyņ byl zvolen za magdeburského arcibiskupa Wichmann. Roku 1153 byla po jednáních
s papeņem uzavřena tzv. kostnická smlouva – Fridrich se v ní zavazoval k podpoře římské
církve proti hnutí římských měńťanů, sicilskému králi Rogerovi a eventuální byzantské
expanzi do Itálie, papeņ na oplátku přislíbil císařskou korunovaci, exkomunikaci nepřátel říńe
a podíl na zásahu proti expanzivním silám Byzance v Itálii. Vztah s papeņem byl poté na čas
vynikající.
Druhou polovinu roku 1153 se Barbarossa věnoval přípravám na taņení do Itálie.
Roku 1154 vytáhl s nejmocnějńími kníņaty přes Brennerský průsmyk na jih. Koncem
listopadu se pak usadil nedaleko Piacenzy, leņící na Pádu. Zde se téņ konal první dvorský
sněm na italské půdě. Na vojenské akce proti vzpurnému Milánu, ale neměl dostatečnou sílu,
a tak se omezil na menńí akce. Úspěńný byl ale při obléhání Tortony, spojence Milána, a
město bylo zničeno. V Pávii na řece Ticino se po triumfu nechal Fridrich okázale korunovat.
Poté táhl s vojskem na Řím, kde se měl setkat s papeņem. Mezi císařem a papeņem ale
panovala i přes velké mnoņství poselství nedůvěra. Císařská korunovace proběhla 18. června
1155 v chrámu sv. Petra v Římě pod silnou ochranou vojska a po ukončení ceremoniálu
propukly ve městě boje.
Do léta 1155 byla jeho politika v podstatě určována spory s Normany, ve kterých měl
vńak podporu papeņe i Byzance. Po urovnání sporů v červnu 1156 slavil svatbu s neteří
byzantského císaře Viléma Beatrix, dědičkou burgundského hrabství.
Situace v Itálii se ale začala komplikovat, Říńi předevńím znepokojovaly bojové akce
Řeků v jiņní Itálii a neposluńnost Milána. To pohnulo říńská kníņata k souhlasu k taņení do
Itálie. Koncem května 1156 navíc porazil sicilský král Vilém I. Byzantince a papeņ Hadrián
IV. uzavřel s Vilémem I. smlouvu. To vńe značně omezovalo dalńí východiska Fridrichovi
politiky.
Na říńském sněmu ve Wormsu na přelomu března a dubna 1157 přislíbila říńská
kníņata svou účast na novém taņení do Itálie, přítomni byli i někteří italńtí odpůrci Milána.
Nyní se Fridrich snaņil o zajińtění ńirńí podpory plánované akce. Podpořili ho český kníņe
Vladislav, uherský král Gejza II., polský král Boleslav IV., anglický král Jindřich II. a přísahu
sloņili i italńtí reprezentanti vysokého říńského duchovenstva. Nedůvěru vyjadřoval
francouzský král Ludvík VII., proti byl i papeņ. Milán se vńak ani pod tlakem nepodvolil
Následující měsíce charakterizovala výrazná diplomatická aktivita císařských legátů
na jihu a řada středoitalských měst podpořila Fridricha financemi i vojenskými oddíly. Pro
spolupráci byla nakonec získána i Piacenza – tradiční spojenec Milána. Pak ustoupil i papeņ
Hadrián IV. a lenní svrchovanost potvrdil přísahou dánský král Waldemar.
Taņení zahájil Fridrich roku 1158 přechodem Brennerského průsmyku. Tentokrát měl
k dispozici rozsáhlou vojenskou sílu. Díky činnosti císařských legátů byl prvotní postup
rychlý a bezproblémový a na konci července dońlo k prvním bojům u břehu Addy. Prvním
klíčovým vítězstvím bylo dobití hradu Trezzo leņícího mezi Milánem a Brescií. Dne 6. srpna
zahájily říńské jednotky obléhání Milána, k nim se připojily i kontingenty z říńské části Itálie.
Na konci srpna bylo obléhání zastaveno a začalo se jednat. Kapitulace Milána byla vyjednána
1. září 1158. Milán musel zaplatit vysokou pokutu (9120 hřiven stříbra), byla mu odňata
regália a zakázána stavba falce, město si mohlo nechat opevnění a podrņelo si právo volit své
konzuly, které vńak musel potvrdit císař.
V listopadu 1158 svolal císař na Roncaglijská pole u Piacenzy sněm. Ústředním
tématem bylo uspořádání vztahů mezi císařskou mocí a italskými městy. Císař vyhlásil
připravený program, který měl řídit normy vzájemných vztahů. Dosavadní praxí bylo, ņe císař
uzavřel spojenectví s jednou skupinou měst proti druhé, novým programem byla zdůrazněna
nejvyńńí autorita říńe vůči komunám jako celku. Přijaty byly tři zákony – zákon o vedení
jurisdikce a výkonné moci říńe, zákon umoņňující císaři budování falcí a zřizování úřadů
vńude, kde to uzná za vhodné, a zákon definující jednotlivé druhy daní. Snaha o aplikaci
těchto zákonů tvořila páteř Fridrichovy politiky v následujících letech.
Situace se ale znovu zkomplikovala, kdyņ Milánńtí zpět dobili hrad Trezzo a na město
byla opět uvaleno klatba. Mezitím jeńtě císař stačil uniknout atentátu, který zosnovali
Milánńtí. Pak se zhorńili i Fridrichovi vzájemné vztahy s papeņem kvůli sporu o nástupnictví
na arcibiskupský stolec v Ravenně. Fridrich zruńil kostnická ustanovení a papeņ uzavřel
spojenectví s císaři nepřátelskými městy
Papeņ vńak 1. září 1159 zemřel. Novým papeņem se měl stát dosavadní kancléř
Roland jako Alexandr III. Fridrich vńak prosadil na církevním koncilu v Pavii prońtaufského
Viktora IV. Rozhodnutí z Pavie odmítli Francie a Anglie.
V Miláně se na přelomu let 1161-62 opět měnila situace. Předevńím k tomu vedl fakt,
ņe město uņ bylo vyčerpáno bojem, a tak Milánńtí nabídli sami podmínky kapitulace –
nabízeli zboření hradeb, poskytnutí rukojmí, přijmutí lombardského nebo německého
správního úředníka, zaplacení finanční pokuty, postavení falce na vlastní náklady a zřeknutí
se regálií, hodlali téņ ukončit styky s dosavadními spojenci a vyhostit z města 3000 obyvatel.
Císař ale rozhodl o bezpodmínečné kapitulaci – byly strņeny hradby a císařské vojsko vpadlo
do města. Dne 19. března byl vydán rozkaz k opuńtění města a Milán byl srovnán se zemí. Po
poráņce Milána se ocitl Fridrich Barbarossa na vrcholu své moci.
Po pacifikaci Milána teď Fridricha nejvíce trápilo papeņské schizma. Vzdoropapeņ
Alexandr III. unikl do Francie a celý spor se měl řeńit smírčím soudem, jemuņ měla
předcházet schůzka s Ludvíkem VII. v Burgundsku. Plán na potvrzení Viktora IV. v úřadu
papeņe realizoval Fridrich v září 1162, ale schůzka s Ludvíkem skončila krachem. Teprve
v srpnu 1163 se na dvorském sněmu v Norimberku objevili vyslanci Alexandra III. a zahájili
jednání, které vńak na nátlak Ludvíka VII. ztroskotalo. Situace se pak opět změnila po smrti
Viktora IV. V dubnu 1164 císařský legát ihned a bez předběņné porady s Fridrichem prosadil
zvolení nového Alexandrova protivníka Paschala III. a tím se rozplynuly jakékoliv vyhlídky
na ukončení schizmatu.
Na jaře 1165 změnil Fridrich vztah k západním královstvím – předevńím dosáhl
dohody s Anglií, která do té doby podporovala Alexandra III., spojenectví potvrdil sňatkem
anglické princezny se svým synem Fridrichem. V květnu se pak císař zavázal, ņe nikdy
neuzná Alexandra III. za papeņe, k přísaze se připojili i angličtí vyslanci a některá říńská
světská i duchovní kníņata. Povinně byla přísaha uloņena vńem říńským kníņatům a císař tvrdě
zakročil proti těm, kteří přísahu odmítali sloņit.
V listopadu se Fridrichovi narodil druhý syn – Jindřich, který se měl stát jeho
nástupcem.
Po březnu 1166 začal Fridrich plánovat znovu taņení na jih. Pro taņení byly i příznivé
podmínky – v květnu totiņ zemřel sicilský král Vilém I. Císař chtěl tentokrát udeřit veńkerou
silou, a definitivně tak pokořit normanskou říńi, zároveň chtěl zakročit proti Alexandrovi,
který se mezitím přestěhoval zpět do Říma.
Na taņení vyrazilo velké vojsko v říjnu 1166 – poprvé byli součástí vojska také
ņoldnéři. V Itálii ale mezitím stále více sílila kritika říńské správy a některá města se
sjednotila do tzv. Veronské ligy, ke které se přidal i Milán. Vzbouřená města se s velkým
úsilím Fridrichovi podařilo pacifikovat, ne vńak nadlouho.
Na konci července 1167 dorazil císař do Říma, kde propukly těņké boje, ale
Alexandrovi se nakonec podařilo uniknout, alespoň ale nastolil papeņem Paschala III. Pak ale
stihla Fridrichovo vojsko katastrofa – epidemie malárie a za oběť padla část vojska i některá
kníņata. V této situaci povstala opět italská města – zvláńtě odbojní Milánńtí a císař se dostal
do těņké pozice. Fridrich se potřeboval stáhnout z Itálie, ale vńechny průsmyky byly
obsazeny, vsadil tedy na vyjednávání a dohodnul se se savojským hrabětem Humbertem, ņe
mu bude dělat přes průsmyk společnost. S jeho pomocí se mu podařilo v přestrojení z Itálie
uprchnout. Touto poráņkou se zhroutil rocaglijský systém, problematickou zůstala i církevní
otázka a krize Fridrichovi vlády v Itálii se projevila i v německých oblastech.
V září 1168 zemřel ńtaufský vzdoropapeņ Paschal III. a jeńtě koncem roku obnovil
Fridrich kontakt s kruhy kolem Alexandra III., dohodnout se vńak nedokázali. Docílil vńak
alespoň toho, ņe byl na říńském sněmu v Bamberku roku 1169 zvolen za krále jeho čtyřletý
syn Jindřch. V té době také uznal za papeņe Calixta III., zvoleného kardinály – přívrņenci
zesnulého Paschala III. Mladý král byl korunován v Cáchách 15. srpna 1169.
Roku 1170 se rozhodl navázat kontakty s Byzancí – těņińtěm jednání se stala sňatková
politika. Rozhovory se táhly aņ do roku 1174. Fridrich si téņ uspořádal vztahy s Anglií a
diplomatické styky navázal s Ludvíkem VII.
Na základě znovu upevněné moci v Říńi mohl jiņ roku 1172 znovu uvaņovat o taņení
do Itálie – rozvinul ńirokou diplomatickou aktivitu, protoņe bylo potřeba zajistit finanční krytí
celé operace, a také pacifikovat ohniska neklidu. O materiální základnu se nemusel Fridrich
strachovat, pokladna byla totiņ nedlouho před tím naplněna vysokým tributem z Polska,
k tomu přistupovala téņ četná dědictví, získaná z pozůstalostí po vymřelých ńlechtických
rodech.
V září 1174 vypálila císařská vojska město Susa a podrobila se města Turín a Asti, a
na území Piemontu se tak znovu podařilo nastolit moc říńe. Na přímou konfrontaci
s Lombardskými městy vńak nemohl pomýńlet. Při ústupu u Montobella byl konfrontován
s nepřátelskými vojsky a nezbylo mu nic jiného neņ vyjednávat. Mírem, uzavřeným v dubnu
1175, byly boje ukončeny a císař své vojsko rozpustil a dokonce se uvolil jednat
s Alexandrem III. Jednání u Motobella byla ale nakonec neúspěńná a boj byl jeńtě téhoņ roku
obnoven.
V květnu 1176 obdrņel císař dlouho očekávané posily, ale při přibliņování vojsk byl
Fridrich u Legnana poraņen. Dalńí období je pak vyplněno diplomatickými jednáními. Opět se
začalo jednat o míru s Alexandrem III. – oba se dohodli na kompromisu v otázce svěcení,
přijatému v době schizmatu a 24. července 1177 se nakonec na náměstí sv. Marka
v Benátkách Fridrich smířil s papeņem, proti kterému vedl po 18 let boj. Kromě míru
s papeņem byl v Benátkách uzavřen téņ mír s lombardskými městy a mír se sicilským králem
Vilémem II. Nová politická konstelace přece jen vedla k posílení autority císaře na území celé
Říńe.
Po taņení v Itálii se Fridrich věnoval vnitropolitické situaci, předevńím pak sporu se
silným Welfským vévodou Jindřichem Lvem, který byl nucen se císaři v polovině listopadu
1181 podvolit. Z celého majetku mu byly ponechány jen rodové statky, v rámci klatby byl
odsouzen do vyhnanství a uloņena mu byla povinnost vykonat pouť do Santiaga de
Compostella. Nejvýznamnějńí odpůrce Fridrichovi vlády byl tímto potlačen.
Během roku 1184 se uņ do politiky začal prosazovat následník Jindřich VI. a v tomto
roce vyrazil z pověření otce na taņení do Polska. V témņ roce začal Fridrich jednat se
sicilským králem Vilémem II. o spojenectví na základě sňatků a tato jednání dovedl do
úspěńného konce – teta normanského krále Konstancie byla zasnoubena s Jindřichem VI.,
v létě se pak konala jeńtě jednání s Angličany a snad jiņ v srpnu byl dohodnut sňatek Richarda
Lví srdce s jednou z císařových dcer.
V říjnu 1184 byl Fridrich informován o smrti své dcery Agnes, manņelce uherského
krále Bély III. a také o smrti své manņelky Beatrix, koncem listopadu navíc zemřela
Fridrichova dalńí dcera, zasnoubená s Richardem Lví srdce. Konec roku 1184 tak strávil
Fridrich sklíčen hlubokým zármutkem.
Vysoká politika mu vńak neumoņňovala odpočinek, následujícího roku vedl opět spor
s papeņem, ale úspěńný byl v jednání se severoitalskými městy, zvláńtě pak s Milánem, se
kterým navázal velmi dobré vztahy.
V červenci 1187 utrpělo vojsko západních rytířů těņkou poráņku ve svaté zemi v bitvě
u Hattínu, o něco později byla dobyta města Akkon, Sidon a Bejrút, pádu se nevyhnul ani
Jeruzalém a koncem října se papeņ Řehoř VIII. obrátil na německé biskupy s výzvou
k osvobození Boņího hrobu. Papeņ mezitím ustoupil a uvolil se jednat o nástupnictví Jindřicha
VI., a tak Fridrich jeho výzvu k taņení do Svaté země přijal. Před chystanou výpravou do
Malé Asie se císař věnoval zabezpečení uspořádání mocenských poměrů v Říńi, jeńtě před
začátkem výpravy se mu podařilo rozmnoņit rodové drņavy a upevnit v nich rodovou moc a
v prosinci 1187 přislíbil nový papeņ Kliment III. korunovaci následníka trůnu.
Počet shromáņděných bojovníků se odhaduje v dobových pramenech na sto tisíc,
v kaņdém případě se ale jednalo o 12-15 tisíc muņů. Vojsko vyrazilo roku 1189 přes Uhry
směrem do Byzance a v květnu 1190 dorazil Barbarossa před seldņucké hlavní město
Ikonium, které křiņáci dobili. Koncem května dosáhlo vojsko arménské hranice. Císaře vńak
v neděli 10. června 1190, kdyņ se chtěl schladit ve vlnách Salefa v Arménii, schvátil tepelný
ńok a zemřel. I přes Fridrichův vysoký věk to byla neočekávaná událost. Po Fridrichově smrti
se kříņová výprava rozhodla k předčasnému návratu domů.
Zdroj: www.mravenec.cz
První kříţová výprava
Úkoly:
Proč byla vyhláńena kříņová výprava a kdo jí vyhlásil?
Jaké byly důsledky první kříņové výpravy?
Kdo to byli templáři a jaké byli jejich úkoly?
Jaké jiné řády podobné templářům vznikly ve Svaté zemi?
Dobytí Jeruzaléma křiţáky
O obléhání Jeruzaléma a o jeho plenění nás informuje Fulcher z Chartres:
„… Frankové (tj. Francouzové) pohlíņející na město viděli, ņe bude nesnadné je dobýt,
proto velitelé nańi přikázali připravit dřevěné ņebříky, které by přistavili ke zdi a po nichņ by
lítým útokem přelezli zeď a veńli by s pomocí Boņí do města. Kdyņ to bylo učiněno, sedmého
dne po tom, na výzvu urozených velmoņů, za jasného rána zatroubilo se na rohy a ze vńech
stran se divoce vrhli na město. Ale kdyņ aņ do ńesté hodiny denní útočili, a přece po ņebřících
přistavených tam nemohli proniknout, poněvadņ ņebříků bylo málo, byli velice smutní a útoku
zanechali.
Seńla se rada a bylo rozkázáno, aby řemeslníci připravili stroje, jeņ by se přisunuly ke
zdi, a tak s Boņím přispěním se dosáhlo ņádaného účinku… Kdyņ pak byly přichystány stroje,
berany, připravili se k útoku na město. Mezi těmi obléhajícími věcmi sroubili věņ z mála
dříví, protoņe mnoho dřeva na tom místě není, a tu v noci přinesli na povel k jednomu rohu
města po kusech a také téhoņ rána přistrojili kamenomety a ostatní pomůcky; velmi rychle
sbili věņ dohromady a nedaleko hradby vztyčili. A takto vztyčenou a koņemi zevně dobře
ochráněnou pomalu postrkávali, aņ jí přirazili ke zdi. Tu pak nemnoho vojínů, ale udatných,
na znamení rukou vstoupilo na ní, ale Saracéni neméně odhodlaně se měli k obraně… A tak
na mnohé z obojí strany číhala smrt a stávali se rychle její obětí.
… Brzy tedy Frankové vstoupili velkolepě do města, v poledne, v den, který býval
Venuńin, ve který téņ Kristus na kříņi celý svět vykoupil, za zvuků rohů vńichni křičeli a
volali „Bůh pomoz“. Vztyčili korouhev na hradbách, čímņ pohany úplně vylekali, a ti svoji
udatnost proměnili v rychlý útěk. Ačkoliv rychle utíkali, jeńtě rychleji byli stíháni. A hrabě
Raimond, který útočil z druhé strany města s lidem svým statečně, jeńtě to ani nezpozoroval,
aņ spatřil Saracény vyskakovat přes zeď ven. To kdyņ uviděli, rozradostněni se hnali do města
a s ostatními proklaté nepřátelé pronásledovali a neustále je vraņdili. Někteří z nich, Arabové
a Etiopané, utíkali, vrhnuli se do Davidovy věņe, někteří se uzavřeli do chrámu Páně a
Ńalamounova; tam se na ně v síních útokem udeřilo. Nebylo místa, odkud by mohli Saracéni
uniknout nańim mečům. Na chrámu Ńalamounově, kam utíkajíce vstoupili, byli ubodáni ńípy a
smeteni ze střechy dolů a v chrámě téņ asi deset tisíc jich bylo sťato. Kdybyste tam bývali
byli, brodili byste se po kotníky v krvi zavraņděných. Co jeńtě vyprávěti? Ani jediný nezůstal
naņivu. Ba ani ņen a dětí neńetřili…
… Viděli byste něco úņasného, kdyņ nańi panońové a chudńí pěńáci prohlédli chytrost
Saracénů a mrtvé je párali, aby jim z vnitřností peníze vybrali, byzantiny, které zaņiva
spolykali ohavnými chřtány. Z tohoto důvodu po několika dnech snesli mrtvoly na velikou
hromadu a na popel je spálili, a takto v popelu snáze nalezli zlato. Tankred pak rychlým
během vstoupil do chrámu Páně a tam mnoho zlata a stříbra a drahého kamení uchvátil. Ale to
vńechno vrátil a věci samy nebo jejich cenu místu svatosvatému odevzdal…
… Po oné hrozné poráņce vtrhávali do domů občanů, brali vńe, cokoli tam nańli, ale
tak, ņe tomu, kdo první do domu vkročil, ať byl bohat či chud, nikterak se mu nečinilo příkoří,
mohl vzít nebo nevzít, stejně bylo jeho vńe, co v domě nalezl, tak jako by se ujal vlastní věci.
Usnesli se na takovém právu vespolek. Tím se stalo, ņe mnoho chudých lidí zbohatlo. Potom
se vypravili k hrobu Páně a k slavnému jeho chrámu duchovní i laikové a radostným zvučným
hlasem zpívali Hospodinovi píseň.“
Zaloţení templářského řádu
Vilém z Tyru (1130-1186), arcibiskup v Tyru a historik, popsal ve svém díle Historia
de gestis orientalium principum zaloņení templářského řádu:
„V témņe roce 1118 jistí vzneńení muņi rytířského stavu, poboņní muņi, Bohu
zasvěcení a bohabojní, se zavázali sluņbou Kristu z rukou patriarchy. Slíbili ņít navņdycky
jako řádní kanovníci bez vlastnictví, v čistotě a posluńnosti. Jejich předáky byli ctihodný
Hugo z Payns a Godefroi ze Saint Omer. Jelikoņ neměli ņádný kostel ani ņádné sídlo, dal jim
král dočasně obydlí jiņně od paláce, blízko chrámu Páně (dneńní meńita al-Aksá). Kanovníci
chrámu Páně dali jim pod jistými podmínkami náměstí blízko paláce, které vlastnili. Toho
rytíři uņívali jako cvičného pole. Král, jeho vzneńení muņi, také patriarcha a církevní preláti
jim svěřili úděly ze svých domén, některé na vymezený čas a některé navěky. Museli se
postarat rytířům o potravu a oblečení. Jejich plnou povinností, kterou jim patriarcha a ostatní
biskupové uloņili za odpuńtění hříchů, bylo, ņe budou chránit cesty a silnice proti útokům
lupičů a loupeņníků. To se dělalo na ochranu poutníků.
Kdyņ uplynulo devět let od jejich zaloņení, obdrņeli rytíři světský ńat… V devátém
roce jejich existence se konal ve Francii v Troyes koncil, kterého se zúčastnili arcibiskup
remeńský a ze Sens, jejich biskupové, jako byl biskup z Albana, který byl legátem apońtolské
stolice, a opati z Citeaux, Clairvaux, Pontigny a mnoho jiných. Tento koncil na rozkaz papeņe
Honoria a Ńtěpána, patriarchy jeruzalémského, zavedl řeholi pro rytíře a stanovil jim bílý
oblek.
Ačkoli byli rytíři potvrzeni na dobu desíti let, bylo jich dosud jen devět. Od té doby
dále jejich počet začal narůstat a jejich vlastnictví se zmnohonásobilo. Později za času papeņe
Evņena se říkalo, ņe jak rytíři, tak jejich oddaní sluņebníci, nazývaní serņanti (středověcí
zbrojní poddaní), začali upevňovat kříņe zhotovené z červené látky na své pláńtě, tak aby je
bylo moņno odlińit od ostatních. Nabyli velkého počtu, takņe dnes (1170-1174) má řád kolem
300 rytířů, kteří nosí pláńtě, a k tomu jeńtě přistupují bratři, kterých je téměř bezpočtu. Říkalo
se, ņe mají nesmírné bohatství jak zde, tak za mořem, takņe neexistuje země v křesťanském
světě, kde by bratři neměli podíl svých statků. Říká se dnes, ņe se jejich majetek vyrovná
pokladům králů. Protoņe mají hlavní stany v královském paláci poblíņ chrámu – templu, jsou
nazýváni bratři templáři.“
Hattin, 1187 n.l.
Úkoly:
Je moņno porovnat film Království nebeské s historickou realitou.
Jaké byli vztahy muslimů a křesťanů ve Svaté zemi po r. 1150?
Jak skončila třetí kříņová výprava?
Měly kříņové výpravy nějaký kulturní a ekonomický dopad na Evropu?
Vodu, vodu!
Kdo bojoval: Křiţáci (velitel Guy de Lusignan) proti muslimům (velitel
Saladin).
„Útok franského rytířstva s rovnými ńirokými meči, kopími a ńtíty je tak strańný, ņe je
lepńí vyhnout se přímé bitvě s nimi, pokud nemáte vńechny výhody na své straně.“
Tak zněla rada byzantského císaře Lva III. Syrského, řečeného Moudrý. Lev měl na
mysli rytíře velkokarlovské říńe, ale technika uņívaná rytíři Karla Velikého se na začátku
kříņových výprav rozńířila po celé Evropě. I tak, moņná proto, ņe první křiņáci byli z valné
části Frankové či Normané, mezi nimiņ Byzantinci a muslimové nerozlińovali, byli vńichni
bojovníci ze Západu označováni Frankové. A rada Lva III. měla stále své opodstatnění.
Válka v Evropě – která v té době měla podobu vlhké krajiny se spoustou poloostrovů
pokrytých lesy a rozdělené řekami a pohořími – určovala vedení boje v relativně uzavřených
prostorech. Rytíři se skrývali pod těņkým brněním a také pěńí bojovníci na sebe věńeli tolik
brnění, kolik si mohli dovolit. I těņcí koně zvaní dextrarius, kteří nosili rytíře, byli často
chráněni brněním. Sedlo takového dextraria umoņňovalo rytíři přenést velkou váhu své zbroje
i váhu hutného koně do bodnutí kopím. Kopí a meč byly jedinými zbraněmi, které západní
rytíři pouņívali, a kůň byl jejich jediným útočným prostředkem. Jezdci ze stepí, kteří se
nemuseli potýkat s lesnatým terénem a mnoņstvím řek, odbývali své ńarvátky na rozlehlých
územích. Jejich zbraní byl předevńím luk a ńípy a útočili zpravidla aņ poté, co svého nepřítele
zdeptali účinky střelby na dálku. Taktika Asiatů proto s pěchotou příliń nepočítala, snad
vyjma obléhání.
Franńtí pěńáci, kteří po staletí poráņeli Římany, Góty, Vandaly, Huny i Araby,
nezapomněli, jak se bojuje. Byli vyzbrojení ońtěpy i ńtíty a rovněņ jednou novou zbraní:
nedávno vynalezenou kuńí. Byzantská princezna Anna Komnénovna popisovala tuto zbraň,
jak ji viděla v rukou prvních křiņáků:
„Je to zbraň neznámá Řekům i barbarům. S touto strańnou zbraní se nezachází tak, ņe
by se drņela levou rukou a tětiva by se natahovala pravou rukou. Bojovník přińlápne lučińtě
nohama k zemi a natahuje tětivu plnou silou oběma rukama… Kdyņ tětivu vypustí, vyletí
ńipka z dráņky se silou, která nesnese srovnání. Nejenņe prostřelí ńtít, ale proletí skrznaskrz i
tělem a brněním vojáka.“
Vojenský systém křiņáků byl zaloņen na těsné spolupráci střelců z kuńí, pěńích
lučińtníků a těņce obrněných jízdních rytířů. Dobře vycvičení vrhači ońtěpů udrņovali turecké
jízdní lučińtníky mimo dosah rytířů, kteří museli na svých válečných ořích zajet aņ těsně k
nepříteli, aby se mohli zapojit do boje. Mezi dvěma vrhači ońtěpů stál vņdy jeden střelec z
kuńe, který sestřeloval Saracény dřív, neņ se dostali tak blízko, aby mohli účinně střílet ze
svých luků. Kdyņ se rozladění muslimové pokouńeli prorazit linii křesťanů masovým útokem,
rozevřela pěchota své řady a zaútočili rytíři na koních. Stejně jako u Marathonu měli
bojovníci ze Západu těņńí brnění a delńí kopí. Pokud muslimové neměli skutečně značnou
početní převahu, vņdycky prohráli.
Turci
Kdyņ se Mohamedovi následovníci rozjeli z Arábie do římských drņav v severní
Africe, Sýrii a Mezopotámii, tak nečekaně zjistili, ņe tam mají spojence. Konflikt mezi
katolíky a monofyzity (viz kapitolu Povstání Nika, 532 n.l.) dosud stále trval. Katolíci
ovládali Konstantinopol, a proto monofyzité na Blízkém východě viděli v muslimech své
osvoboditele. Jejich prorok Araby učil, ņe křesťané a Ņidé jsou "lid Knihy" a je třeba chovat
se k nim tolerantně, a tak probíhala expanze islámu vcelku hladce.
Kdyņ se muslimové pevně usadili v nových zemích, nakupovali pohanské Turky jako
otroky, převraceli je na svou víru a cvičili je jako vojáky, pro něņ se vņilo označení
mamlúkové. Během času mamlúkové své pány svrhli a stali se z nich vládcové.
V porovnání s Araby a Perńany byli Turci skutečnými barbary. Nechápali vńechny
jemné detaily islámského učení, jako například proč by se měli chovat s nějakými zvláńtními
ohledy zrovna vůči křesťanům a Ņidům. Právě to bylo jednou z příčin, proč se začaly
podnikat křiņácké výpravy do Svaté země. Druhou příčinou byl záměr papeņe vhodně
ventilovat přebytek energie ńlechty a rytířstva, kterou si urození vylévali ve vzájemných
půtkách, při nichņ pobíjeli křesťanské rolníky.
Turci, zrovna tak jako křesťanńtí rytíři, milovali boj, i kdyby to měly být bitky mezi
nimi navzájem. Takzvaná Seldņucká říńe se rozpadla v mnoņství soupeřících sultanátů,
ńejchátů a emirátů. K dovrńení vńech zmatků se objevili Frankové a začali budovat křiņácká
kníņectví.
Potom se přihlásil ke slovu nový vůdce, kurdský sultán, který si říkal Saláh-al-din
Júsuf ibn-Ajjúba. Frankové ho přejmenovali na Saladina.
Ten pak dobýval jeden drobný muslimský státeček za druhým. Poté obrátil pozornost
na křesťany. Jeruzalémský král Balduin IV., stiņený malomocenstvím, který si přisvojil
královskou moc v ńestnácti letech, dlouhých osm let velkého Saladina rozčiloval obratnými
vyhýbavými manévry. Potom se vńak Balduin Malomocný, jeden z historiky nejvíce
podceňovaných vojevůdců, začal rychle ubírat ke smrti. Kdyņ byl konec blízko, ustanovil
Balduin regentem svého ńvagra Guye de Lusignan, ale Guy si počínal tak neschopně, ņe ho
král zapudil a jmenoval místo něho hraběte Raymonda z Tripoli. Kdyņ vńak Balduin zemřel,
zosnovala jeho sestra Sybila státní převrat, kterým přivedla na královský stolec svého manņela
- odvrņeného Guye.
Víc neţ byzantská politika
Král Guy rychle ukázal, ņe není schopen udrņet na uzdě ani vlastní barony, natoņ
Saladina. Dvěma nejvzpurnějńími ńlechtici byli tripolský hrabě Raymond, který měl za to, ņe
by měl být králem právě on, a Reynald de Chatillon. Reynald, který strávil řadu dlouhých let
v muslimském vězení, byl fanatik, který prohlańoval, ņe ho nezavazuje ņádná přísaha, kterou
sloņil pohanovi. Působil téņ jako lupič a pirát, přičemņ olupoval a vraņdil křesťany stejně jako
muslimy.
Kdyņ Reynald poruńil příměří uzavřené se Saladinem a zaútočil na muslimskou
karavanu, oblehl sultán jeho hrad, ale král Balduin ho zahnal na útěk a přinutil podepsat dalńí
příměří. Neņ se to vńak stalo, Raymond k ochraně vlastních zájmů podepsal se Saladinem
separátní příměří.
Kdyņ se stal králem Guy, naléhal na něho velmistr templářů Gerard z Ridfortu, aby
vytáhl proti Raymondovi. Saladin vńak poslal vzkaz, ņe poskytne hraběti z Tripoli vojenskou
podporu. Poté Saladin poņádal Raymonda o svolení, aby mohl přejet přes jeho území a
napadnout přístavní město Akkon. Raymond souhlasil, ale dal si podmínku, ņe nájezd nebude
trvat déle neņ 24 hodin a nikomu z křesťanů se nepřihodí ņádná újma.
Saladin se vracel se sedmitisícovým oddílem jízdy z "návńtěvy" Akkonu, kdyņ u
Sephorie narazil na skupinu sto třiceti rytířů a asi sedmdesáti dalńích vojáků pod vedením
velmistra templářů. Rytíři tvořili poselstvo vyslané Guyem k Raymondovi. Gerard nezaváhal
a nařídil útok. Odváņnému ńtěstí přeje, nikoli vńak v absurdních případech. Téměř vńichni
křesťané byli pobiti, Gerard uprchl. Tím začala válka s muslimy, kvůli níņ se Raymond smířil
s Guyem a připojil se k armádě, kterou král sbíral. Odebral z hradů větńinu jejich posádek a
vyplenil státní poklad, aby měl dost hotovosti. Podařilo se mu shromáņdit 1200 rytířů, 2000
jezdců turkopolů (lehké kavalerie) a 10 000 pěńích vojáků. Saladin ovńem postavil mnohem
větńí armádu. Pak oblehl galilejské město Tiberias, kde leņel Raymondův hrad.
Raymond, pověstný oddaností vlastním zájmům, překvapivě ostatním křiņákům radil,
aby se nepokouńeli osvobodit Tiberias. Pevnost je silná, tvrdil, a jeho ņena, princezna
Eschiva, se v ní dokáņe udrņet dlouhou dobu. Vrcholilo léto. Saladin nebude mít pro svou
obrovskou jízdní armádu dost píce. Brzy se bude muset obléhání vzdát. A i kdyby město
Tiberias padlo, ztráta princezny Eschivy nebude tak krutá jako ztráta celé země.
Raymond radil dobře, ale nikdo mu nevěřil. Jak Reynald, tak Gerard z Ridfortu mu
oponovali. Reynald viděl smysl ņivota v bojích s muslimy a Gerard chtěl zaņehnat hanbu,
kterou si přivodil útěkem z boje u Sephorie. Nakonec Guy zvolil kompromis a odvedl svou
armádu k Sephorii. Město leņelo nedaleko Tiberiasu a byla tam k dispozici spousta píce i
vody. Kdyby na ně Saladin zaútočil zde, musel by prohrát. V noci se vńak Gerard vplíņil do
Guyova stanu a krále nakonec umluvil, aby se pokusili Tiberias osvobodit.
Vyschlá studna v Hattinu
Křesťanské vojsko mělo v plánu táhnout přímo ke Galilejskému (Genezaretskému)
jezeru, jeņ bylo zdrojem vody pro Saladinovu armádu. Bez vody budou muset muslimové
odtáhnout. Taktika měla spočívat v časem osvědčeném opakování hromadných útoků.
Kavalerie i pěchota byly těņce obrněné. I nejchudńí pěńáci měli prońívané či plstěné kabátce,
které překvapivě dobře odolávaly přilétajícím ńípům.
„Viděl jsem vojáky, kteří měli v těle zabodáno jedenadvacet ńípů a pochodovali stále
stejně snadno,“ napsal Beha ed-Din Ibn She-dad, muslimský úředník a Saladinův přítel.
Ovńem nemohl je vidět takto snadno pochodovat v červenci. Panovalo příńerné vedro.
Kovové brnění bylo na místech vystavených slunci rozpálené jako plotna. Mnoho muņů
vyprázdnilo své čutory jeńtě před polednem. A turečtí či arabńtí jezdci jako by byli vńude.
Prohnali se kolem křesťanů, vystřelili na ně z luků a zase zmizeli v oblacích prachu. Střelci z
kuńí se snaņili na jejich palbu odpovídat, nemohli vńak za pochodu zbraně natahovat. Střelec
se musel zastavit, nohama přińlápnout lučińtě a tětivu natahovat oběma rukama. Pokaņdé,
kdyņ se střelci zastavili, aby natáhli kuńe, musela zastavit celá armáda. Důvod spočíval v tom,
ņe základem křiņácké taktiky byla koordinace mezi jednotkami střelců z kuńí, pěńích kopiníků
a jízdními oddíly.
Turkopolská kavalerie bojovala sice po způsobu Turků, ale masy muslimské lehké
jízdy ji rozdrtily. Křesťanńtí rytíři se znovu a znovu vrhali do útoku, ale mnohem pohyblivějńí
koně muslimů před kaņdým útokem snadno ustoupili. Pro těņce obrněné rytíře bylo panující
počasí mnohem horńím nepřítelem neņ samotní muslimové. Někteří z rytířů se v uzavřených
přílbách doslova uvařili. Potom templáři, kteří tvořili zadní voj, poslali zprávu, ņe jejich koně
uņ nemohou dál. Guy zahlédl vesnici Hattin a řekl si, ņe kde jsou domy, tam musí být voda.
Přikázal zastavit ve vsi. Kdyņ vńak křiņáci dojeli do vesnice, zjistili, ņe studna je vyschlá a
osada opuńtěná. Křesťanńtí bojovníci vńak byli natolik vyčerpaní, ņe nemohli pokračovat dál.
Saladin vesnici obklíčil a zásobil své jednotky novými ńípy – přivedl na sedmdesát
velbloudů naloņených ńípy. Nechal vztyčit svůj stan na návrńí, odkud měl dobrý výhled na
bitevní pole. Na rozdíl od křiņáckých vůdců byl Saladin spíń stratég, nikoli bojovník.
Nenáviděl válku, se zbraněmi neuměl příliń zacházet a nikdy se nepostavil do čela svého
vojska.
Druhého dne bitvy podpálili muslimové křoví kolem osady a křesťané, které trápila
krutá ņízeň, se museli probojovávat ohnivou clonou. Kdyņ se Guy pokusil shromáņdit své
vojáky, jeńtě víc to naruńilo koordinaci mezi jednotkami a muslimské útoky byly daleko
účinnějńí. Křiņáci umírali ņízní a tři míle od nich leņelo Galilejské jezero, ke kterému by po
překonání nevysokého hřebene sestupovali stále z kopce.
„Zachraňme se!“ vykřikl jakýsi pěńák. Rozháraná masa pěńích bojovníků se rozběhla k
hřebeni. Ale kopiníci a střelci z kuńí nebyli schopni koordinovat své akce. Navíc byli příliń
unavení, neņ aby dokázali dál bojovat. Někteří uņ dokonce nemohli ani stát. Vzdávali se.
Beha ed-Din viděl jednoho muslimského vojáka, jak svázal a odváděl třicet křesťanských
pěńáků.
Raymond z Tripoli shromáņdil své rytíře, zaútočil na svírající je okruh jízdních
lučińtníků a prorazil. Guy se pokusil se zbývajícími muņi vybudovat nějakou obranu na kopci,
ale muslimové je smetli.
Bylo po bitvě. Byli v ní pobiti či zajati téměř vńichni křesťanńtí bojovníci přítomní v
Palestině. Saladin poslal větńinu přeņivńích pěńáků na trhy s otroky, vńechny templáře a
ńpitálníky z řádu sv. Jana vńak nechal stít. Ostatní ńlechtice zadrņel jako rukojmí. Příliń
vysoké výkupné za ně nedostal. Vězně, které měl v oblibě, jako například krále Guye,
propustil bez výkupného. A pokud výkupné za ostatní rytíře dlouho nepřicházelo, nechal je
zabíjet pro pobavení hostí, které pozval na večeři.
Ihned po skončení bitvy si nechal Saladin poslat do svého stanu vůdce křiņáků.
Guyovi podal pohár chlazené růņové vody. Guy z něho upil a pak pohár podal Reynaldovi de
Chatillon. Saladin se rozlítil, protoņe se zapřísáhl, ņe Reynaldovi osobně usekne hlavu.
„Upozorni krále,“ řekl Saladin tlumočníkovi, „ņe tomuto muņi dám napít já, ne on.“
Za chvilku Saladin poņádal Reynalda, aby se zřekl křesťanství. Křiņák to s pohrdáním
odmítl, přesně jak se očekávalo. Saladin vytasil meč, ale protoņe s ním příliń neuměl zacházet,
usekl Reynaldovi paņi namísto hlavy. Rozpačití sultánovi pobočníci barona okamņitě sťali.
Začátek konce
Saladin propustil Guye pod podmínkou, ņe opustí Svatou zemi. Guy ovńem ihned svůj
slib poruńil. Odeńel do Tyru v naději, ņe bude moci pokračovat v boji, ale tamní posádka ho
odmítla. Mezitím vńak v Evropě zahájili císař Svaté říńe římské a králové Anglie a Francie
novou křiņáckou výpravu. Císař zemřel po cestě, ale oba králové dorazili do Palestiny.
Richardovi Lví srdce se téměř podařilo dobýt Jeruzalém, ale uvědomil si, ņe zdejńí posádku
by turečtí a arabńtí jízdní lučińtníci snadno odřízli. Křiņáky usazené v Jeruzalémě by mohla
zásobovat jedině celá polní armáda. Proto Richard podepsal se Saladinem příměří. Křiņáci se
dokázali jeńtě dalńí století udrņet na omezeném území Svaté země, ale podstata křiņáctví
mezitím zanikla.
S ohledem na demografické podmínky byl takový konec nevyhnutelný. Největńí
význam bitvy u Hattinu spočíval v impulzu, který znamenala pro vńechny muslimy.
Přesvědčila je, ņe dávná taktika jízdních lučińtníků, jak ji předváděli jiņ před staletími Skytové
a Parthové, je neporazitelná. Arabové znali ledek, kterému říkali "čínský sníh", a jeho
pouņívání ve střelném prachu dávno před Evropany, o střelné zbraně se vńak nezajímali.
Tehdejńí děla a neohrabané muńkety vyráběné později Evropany byly pro jízdní vojsko
nepouņitelné a v boji proti němu zase neúčinné.
A tak byli islámńtí vůdcové přesvědčeni o své neporazitelnosti, spokojeně seděli a
tučněli z výnosných obchodů mezi Evropou a Dálným východem. Avńak o tři století později,
jak uvidíme z dalńí bitvy, narazila kosa na kámen.
Na závěr uvedu jeńtě několik historických drbů.
Drb první. Saladdin prý byl velmi lidský a nenáviděl násilí a války.
Při svém obléhání Tyberiady jednou prý uslyńel v leņení křik nějaké ņeny. Jeho vojáci
ji právě znásilňovali. Vyběhl ze stanu a ņenu zachránil. Ņena stále naříkala, a jak se Saladin
dozvěděl od tlumočníka - ņena byla křesťanka z Tyberiady - naříká pro své dítě. Vojáci je prý
někam odvedli. Saladin nařídil hledat malé křesťanské dítě po celém leņení. Nańli jej na trhu s
otroky (obchodníci s otroky byli zřejmě součástí kaņdého takového vojska). Saladin dítě
předal matce a s dary oba nechal odvést do Tyberiady. No a pak následovala exemplární
poprava vńech vojáků přistiņených při znásilňování.
K Tyberiadě se váņe jeńtě jedna pověst. Jednou prý poņádali obránci města o kratičkou
přestávku ve válce - ve městě se bude konat svatba. Saladin nařídil nejen tuto přestávku, ale
také ji patřičně prodlouņil - aby svatebčané měli nejen klidnou noc, ale i následující den - a
poslal svatebčanům do města dary.
Ostatně je vńeobecně známo, ņe Saladin poslal dary a ovoce i Richardovi Lví srdce kdyņ onemocněl.
Také nenechal povraņdit obyvatelé Jeruzaléma po jeho kapitulaci v září 1187.
Drb druhý. Saladin prý byl velmi krutý. Vņdyť po bitvě u Hattinu nechal popravit
vńechny Templáře a Johanity. No já si myslím, ņe to byl hlavně trest za rozpoutání války.
Vņdyť ta válka nevznikla jen kvůli Reginaldovi z Chátillonu, ale i kvůli útoku Templářů a
Johanitů, 1. května 1187, na Mamlůky u Nazaretu. Pro křiņáky byl tento útok hrdinským
činem – vņdyť křiņáků bylo asi dvě stě a Mamlůků několik tisíc. Pro Saladina to vńak bylo
jasné poruńení sjednaného příměří.
Saladin byl ale také stoupencem dņihádu a je pravděpodobné, ņe ke konečnému
zúčtování s křiņáky v Levantě by asi stejně později dońlo.
Zdroj: Dějiny bitev III
Zlatá bula sicilská
Úkoly:
Co to je zlatá bula?
Čím si Přemysl Otakar I. zaslouņil vydání Zlaté buly sicilské?
Kdo byl Fridrich, který tuto listinu vydal?
1212, 26. září
Fridrich, z boņí milosti volený císař římský a po vńechny časy rozmnoņitel, král
Sicílie, vévoda Apulie a kníņe Capue.
Poněvadņ ozdoba a moc císařská předchází náń stav, ņe nejen hodnosti ostatních
kníņat, ale také královská ņezla uděluje náń majestát, povaņujeme za slavnou a velikou věc, ņe
v tak velikém dobrodiní nańí ńtědrosti i jiným vzrůstá přírůstek královské důstojnosti, aniņ by
tím nańe vzneńenost trpěla nějakou újmu.
Proto my, přihlíņejíce k přeslavným sluņbám oddanosti. Které veńkerý lid Čechů od
dávného času věrně i oddaně prokazoval císařství římskému, a ņe jejich jasný král Otakar od
začátku mezi jinými kníņaty, zvláńtě před ostatními, nás zvolil císařem a při nańí volbě
ustavičně a uņitečně setrval; jako milý náń strýc, zboņné paměti král Filip, učiniv poradu se
vńemi kníņaty, ustanovil svým privilegiem, i my jej králem ustanovujeme a potvrzujeme, a tak
posvátné a důstojné ustanovení schvalujeme a České království svobodně a beze vńeho
vymáhání peněz i obvyklé spravedlnosti dvora nańeho jemu a jeho nástupcům na věky
propůjčujeme. Chtějíce, aby kdokoli od nich bude zvolen králem, k nám nebo nańim
nástupcům přijel a náleņitým způsobem odznaky královské přijal. Také povolujeme, aby on a
jeho nástupcové drņeli vńechny hranice, které zmíněnému království patří, ať by jakkoli byly
odcizeny. Také jemu a jeho dědicům úplně povolujeme právo a moc potvrzovati biskupy jeho
království; avńak tak, aby se těńili té svobodě a bezpečnosti, kterou mívali od nańich
předchůdců. Ustanovujeme potom z nadbytku nańí ńtědrosti, ņe řečený jasný král nebo jeho
dědicové nejsou povinni choditi na ņádný náń sněm, neņ který bychom svolali do Bamberka
nebo do Norimberka. Pokud bychom nařídili konat sněm v Merseburku, jen tehdy jsou
povinni přijíti, jestliņe kníņe polský, jsa pozván, přijde a mají mu poskytnout doprovod, tak
jako předchůdcové jeho, kdysi králové čeńtí, činívali. Avńak tak, aby jim napřed byla určena
lhůta ńesti neděl k příchodu ke zmíněným sněmům. S tou vńak výhradou, kdybychom my
nebo nańi nástupci byli v Římě korunováni, ponecháváme na vůli řečenému králi Otakarovi
nebo jeho nástupcům, zda nám pońlou tři sta oděnců nebo zaplatí tři sta hřiven.
K trvalé paměti a moci tohoto nańeho ustanovení a potvrzení poručili jsme toto
privilegium napsati rukou Jindřicha z Paříņe, notáře a věrného nańeho, a nańí zlatou bulou
utvrditi, roku, měsíce a indikce níņe psaných.
Této věci svědkové jsou tito: arcibiskup z Bari, biskup z Tridentu, biskup z Basileje,
biskup z Kostnice, biskup z Churu; opat z Reichenau, opat ze St. Gallen, opat z
Weissenburgu, Bertold z Neuffen, protonotář královského dvora; hrabě Oldřich z Kiburku,
hrabě Rudolf z Habsburku a lantkrabě z Alsaska, hrabata Ludvík a Heřman z Froburku, hrabě
Werner z Hohenburku, ńlechtic Arnold z Wartu, fojt Rudolf z Rapperswillu, Rudolf z
Ramensberku, komorník Albero z Tanenhausu a mnoho jiných velmoņů a ńlechticů a
svobodníků. jejichņ svědectvím je toto privilegium potvrzeno.
Stalo se léta od vtělení Páně tisícího dvoustého dvanáctého, v měsíci září, v patnácté
indikci. Skutečného království pána nańeho Fridricha, nejjasnějńího zvoleného císaře
římského a po vńechny časy rozmnoņitele říńe, krále Sicílie, roku patnáctého.
Dáno ve vzneńeném městě Basileji rukou místoprotonotáře Oldřicha dvacátého
ńestého září ńťastně. Amen.
Zdroj: Originál listiny je uložen ve Státním ústředním archivu Praha, fond Archiv České
koruny, inv. č. 2.
J. Žemlička, Zlatá bula sicilská, Praha 1987, s. 29.
Bitva na Moravském poli
Úkoly:
Kdo to byl zvolenec Rudolf (Habsburský)?
Proč dońlo k válce mezi Přemyslem Otakarem II. a Rudolfem I. Habsburským?
Jaké byly důsledky bitvy na Moravském poli a co to jsou „zlá léta“?
Léta páně 1278
Dne 27. června vyjel král Otakar na výpravu proti zvolenci Rudolfovi na Moravu a
zastavil se v Brně, čekaje na kníņata polská a jejich vojsko, také na urozené české a moravské,
s jejichņ pomocí doufal dosáhnout vítězství a země, jeņ mu byly odňaty, opět podrobiti svému
panství. Nepamatoval na to v své mysli, ņe pochybný bývá výsledek válek, neboť pochybný
bývá výsledek boje a brzy ti, brzy oni nabudou ve válce vrchu. A na koho jeho osud doléhá,
toho neustále vede nechtícího a chtícího táhne. Spojivńe tedy vojska, přitáhli k Lávě a tam
čekali, Aņ by si získali píci pro koně a pro sebe ņivobití olupováním poddaných. Potom se
přiblíņili k opevnění, které se nazývá Drozdovice, a tam zřídili tábor, tam vystavěli násep
kolem řečeného opevnění a postavili na něm obléhací stroje a jiná rozličná obléhací zařízení.
A kdyņ viděl, co se dálo, statečný rytíř Messover, jenņ byl velitelem toho opevnění, nemoha
odolati, vzdal město, sebe samého i vńe, co měl, panství královu. Kdyņ se o tom dozvěděl
zvolenec Rudolf, jenņ jiņ předtím sebral veliké mnoņství Uhrů, Kumánů, Ńvábů, Sasů,
Rakuńanů, Ńtýřanů, Kolínských a Rýňanů a jiných rozličných národů, přeńel Dunaj a přitáhl
mu vstříc. Král Otakar pak byl jiņ u toho místa, které se obecně nazývá „V sadu u králova
lovińtě“, a je to lesnatá hora u řeky Moravy.
Zatím zvolenec Rudolf jako muņ prozřetelný a opatrný v rozhodné chvíli, který uměl
luk napínati a povolovati v příhodný čas, zvěděv skrze své vyzvědače, ņe král se svými vojsky
nemá ani zdání o příchodu nepřátel a jsou rozptýlení sem a tam, za loupením kořisti, jak je
zvykem Čechů, a kdyņ král dlel jen s několika, náhle udeřil se svými vojsky na nic netuńící a
bezbranné, a obklíčiv je v polokruhu spořádanými ńiky v nesmírném počtu, porazil jejich
stany i jejich vojsko; i padl na vojsko krále Otakara strach a hrůza z velikosti ramene zvolence
římského a zděsili se a ulekli velmi, a nemohouce se postaviti na odpor jejich moci, dali se na
útěk. A jako se stává, ņe kdyņ lidé utíkají ze strachu, lekají se i hnutí vzduchu a úlek sám
zvyńuje jejich strach, vojska Rudolfova pronásledovala utíkající statečným a ozbrojeným
muņstvem a některá pobila, jiné ranila. Mnohou urozenějńích z Čech, Moravy a z Polska bylo
od nich zajato, neboť byli obklíčeni ze vńech stran a jako svině v chlívku zavřeni; z nich byli
vybráni mocnějńí, bohatńí a lepńí odvedeni do měst a opevnění zavřeni do vězení, spoutáni
ņeleznými okovy na rukou a na nohou a týráni velmi těņkými mukami a rozličnými tresty, aby
dali nemálo peněz ve stříbře a ve zlatě svým věznitelům. Zajatci pak vidouce, jak jsou na
vńech stranách souņením, bídou a mukami více a více trápeni a ņe nemohou ņádným
přispěním ani pomocí vyváznouti z rukou pronásledovatelů, chtíce zachrániti holý ņivot,
prodávali, pokud neměli peníze na hotovosti, statky po svých předcích a tak se vykupovali. A
co je, co by člověk nedal, visí-li mu nad ńíjí meč? Kdo by, octna se v tísni, nedal za sebe rád
vńe, co má? Někteří z utíkajících v naději, ņe útěkem uniknou pronásledování nepřátel, sami
se vrhli do řeky Moravy, protoņe zápas bitvy se sváděl u této řeky, a hned se utopili. Avńak o
zahynutí krále Otakara nemůņeme pověděti nic určitého, protoņe jedni tvrdí to, druzí ono, a
tak v těchto četných rozporech jde mezi lidem hlas, ņe zmizel mezi vojskem a jiņ se neobjevil.
Král Rudolf pak dobyl nesčetné kořisti, jeņ se skládala z vozů nepřátelské strany, ze zlata,
stříbra, koflíků, stříbrných misek, koberců, z jiných klenotů i z rozličných věcí, z výzdoby
královské kaple, zbraní, koní urozených s pokrývkami a z jiných koní větńí nebo menńí ceny;
tyto ńkody a ztráty nedovede lidský rozum oceniti ani spočítati.
I nastal veliký strach a zmatek po celých Čechách a Moravě, jakého nebylo od počátku
království českého. Neboť bylo spácháno mnoho loupeņí a nekonečný počet kostelů byl vybit
v kláńterech mnichů, kříņovníků, jeptińek, v domech bratří minoritů a ve sborech jiných
rozličných řeholí. Němci, vypudivńe, vyhnavńe a vyvlekńe za krk mnichy z Ostrova, přebývali
v kláńteře ńest neděl a vyjedli vńechno ņivobytí, jeņ bylo získáno k potřebě mnichů, kteří tam
konali sluņby Boņí a nepřestávali se k Bohu modliti za dobrodince a spasení ņivých i mrtvých.
Ve dvaceti čtyřech vsích toho kláńtera vyloupili vńechno movité i nemovité tak, ņe se
nenalezlo ani chloupku, ani zrnka. A co mám říci o jiných domech řeholníků? V Koruně, coņ
byl nově vystavěný dům, nelze najíti ani známky, kde byl dům kláńterní postaven. Co
řekneme o ńedých [mnińích] v Oseku, v Břevnově řádu svatého Benedikta, o paních v
Teplicích a ve Světci? Vńichni byli stiņeni v bolesti a hořkosti stejným utrpením a podobnými
bolestmi. Neodvaņuji se říci o kláńterech vzdálenějńích od města praņského, ņe by byly něco
podobného zakusily, protoņe trpěly mnohem hůře. Z nich nejvíce byl postiņen Vilémov,
protoņe u něho stál král Rudolf dvakrát s veńkerou svou mocí a braniborský markrabí a
kníņata polská se tam seńla. Také vznikl nesmírný počet poņárů po celých Čechách ve vsích i
v městech a chudí byli okrádáni o dobytek, koně i jiná zvířata, o rozmanitou drůbeņ, o ńatstvo,
obilí a o píci čtvernoņců. A stalo se toto rozervání království českého a roztrņení podle libosti
a vůle krále Rudolfa, zvolence římského. Braniborský markrabí dostal praņský hrad s větńí
částí Čech, kníņe polský kraj Kladský, královna podíl se synem Václavem. A naplnilo se ono
evangelické: „Kaņdé království rozdělené zpustne.“ A jeńtě horńí věci do budoucnosti věńtí
Čechům ńalby liché mysli. Také Morava byla na několik dílů rozervána. Ach běda! Jakou
úzkostí a jakým vzruńením byly zmítány Čechy a Morava, nedovedu ani já, ani sebevětńí
počet výmluvnějńích lidí vyloņit.
Toho roku Jindřich, kanovník praņský a notář královského dvora, byl dne 14. září zajat
na rozkaz královny Kunhuty a oloupen o mnoho věcí a peněz ve svém domě. Pro toto zajetí
biskup Jan uloņil dne 21. září interdikt v kostele praņském. Tento interdikt připadl okolo
svátku blahoslaveného Václava a dále. Týņ Jindřich byl dne 29. září propuńtěn z vězení a
sluņby Boņí v praņském kostele byly povoleny.
Téhoņ roku dne 21. října zemřel Jan, praņský biskup dvacátý čtvrtý. On, zastávaje úřad
biskupského stolce, řídil kostel praņský dvacet dvě léta. Byl to muņ postavy váņné, u
neznámých strach vzbuzující, k domácím vlídný, následovník pravdy, stoupenec
spravedlnosti neúnavný, na soudě prozíravý, ve vńeliké počestnosti mravů přeskvělý a
uńlechtilostí nesrovnatelný, hostů a cizinců laskavý přijímatel a navńtěvovatel. Jsa v řečnění
obojím jazykem, českým i latinským, velmi, výmluvný, svítelnice svítící v světě a hořící ne
pod kbelcem, ale na svícnu postavená, osvěcoval srdce lidské slovem pravdy, skutky a
příklady. Jiné jeho slavné skutky, ač velmi mnohé, skví se jako zaznamenání hodné, přece je
pomíjíme bez dotčení, protoņe někteří lidé, ač sami nic dobrého nečiní, nepřestávají závidět
jiným jejich dobré skutky. Měl ve zvyku často vyhledávat a vítat shromáņdění zkuńených,
jejichņ moudrostí rozveseloval svého ducha a od nichņ čerpal okrasy svých průpovědí sladčeji
nad plynný nektar.
A skvělo se arci i druhé světlo, zastiňující jako polední slunce vńechny krále, vévody a
kníņata leskem velkolepé moci, totiņ Otakar, nejjasnějńí krá1 český. Tento Otakar, jiņ od
chlapeckého věku skládaje vńechnu naději v ochranu Boha samotného, s muņnou statečností
spravoval panství svého království. Neboť byl kníņetem váņeným, králem nepřemoņeným,
vůdcem v táboře oblíbeným. On pokaņdé, kdyņ proti některému králi nebo vévodovi pohnul
ńikem válečným, vņdy se vesel vrátil s velikou vítězoslávou domů. Byl téņ za své kníņecí
vlády roznícen velkou horlivostí lásky, laskavě odpouńtěl těm, kdoņ své viny uznávali, nebyl
hluchý k prosbám vdov a ochotně pomáhal sirotkům. V čas postní v noci, maje dosti na
jednom sluhovi, tajně vcházel do kostela, a padnuv k zemi na dlaņbu, tak dlouho trval na
modlitbách, aņ země, na níņ leņel, byla mokrá od hojného pláče slz. Pak vstav k rozdávání
almuņny, volal před východem slunce úředníka, jemuņ svěřil péči o chudé, a ptal se ho, má-li
vńe připraveno k nasycení chudých. Neboť bylo jeho zvykem krmit po celý půst pět set
chudých a na Veliký pátek je ońatit. Také umíval chudým nohy na Zelený čtvrtek podle počtu
dvanácti apońtolů a poděloval kaņdého z nich solidem denárů. A kdykoli přińel v postě do
kostela praņského, osobně přistupoval ke kněņím a vyprońoval si od nich, aby zpívali mńe za
spasení ņivých, jiné za duńe věrných zemřelých, téņ i mńe votivní o sváté Trojici, o Duchu
svatém, o Paní, o patronech, o svatém Mikuláńi a jiných co nejvíce, jen kdyņ se mohlo najít
tolik kněņí. Do rukou kaņdého kněze, slouņícího mńi, pak obětoval dva zlaté nebo dvanáct
stříbrných denárů. To jsme viděli a vydáváme o tom svědectví.
Jak byl ten kníņe ńtědrý, nedovede lidská mysl ani pochopit, ani povědět. Co
nesčetných darů dal cizím vévodům a kníņatům ve zlatě, stříbře, koních, prstenech a ńatech,
vyjádřiti neumím. Jaký průvod rytířů, kníņat a střelců ho denně doprovázel, nebylo lze
vypočítat.
Urození země, plačte v hořkosti srdce nad svým králem, jenņ vás odíval ńarlatem
v rozkońích a poskytoval vám k ozdobě zlatá roucha; vy, kteří jste bývali oděni v nejdraņńí
roucha, na nichņ také vysívali třásně z nití, zbarvených zářícím nachem, vy, na něņ se nádhera
světská usmívala a jimiņ se vzneńenost pozemská pyńnila! Roucha kaple královské, kasule,
dalmatiky, kápě a jiné ornáty byly ńité jen z nejdraņńích balkinů, nachu a bavlny. Kalichy byly
některé ze zlata, jiné ze stříbra; i jiné nádoby určené k sluņbě Boņí, aņ po umývadla, byly
vńechny zrobeny ze zlata a ze stříbra. Téņ mísy, jemně vypracované z čistého zlata a stříbra,
nosily se k jeho stolu při vńech chodech, byť byly sebečetnějńí. Co více? Mezi králi od
východu slunce aņ na západ nebylo lze toho času najíti některého, aby se skvěl takovou
ńtědrostí, mocí a uńlechtilostí povahy. Aby se nezdálo, ņe upadám ve výtku pochlebenství, ač
se drņím pravdy, odloņím pero a zanechávám potomkům, aby vypsali jeho činy lépe a
pravdivěji, jak byl ńtědrý a marnotratný v svých darech a věnováních. Neboť měrou jeho darů
byla nezměrnost.
Téhoņ roku zima a podzim byly teplé a mlhavé, vlhké a s velikou sílou větrů, a nebylo
moņné přejíti přes led.
Také toho roku byly vykopány dva příkopy před praņským hradem, jeden s kameny a
jiný větńí bez kamenů v ńířce 40 loket a hloubce 30. Délka obou sahala od říčky Brusky aņ k
Oboře. Byl obnoven i starý, který je blíņe hradní zdi; z jedné strany byl opatřen vápennou zdí.
Jeho druhá strana nebyla obnovena. Jeho ńířka byla 40 loket a hloubka 50. Z druhé strany
hradu, kde se říká U menńí brány, byl vykopán příkop od říčky Brusky a veden přes horu
Opyń aņ ke dvoru pana biskupa u řeky Vltavy.
Léta páně 1282 (následující události se nejpravděpodobněji odehrály roku
1279)
Ota, markrabě braniborský, poručník kníņete Václava, syna Otakara, nejjasnějńího
krále českého, i celého království, poslal dne 7. ledna několik kanovníků praņských, svých
kaplanů, aby pátrali po některých privilegiích krále Otakara. Poslal téņ, puzen ostnem své
chtivosti a lakoty, rytíře a četné Němce se lstným a podvodným úmyslem, nepamětliv
věčného spasení, a nařídil jim tajně, aby hledali a pátrali, kde jsou uloņeny peníze Pruńenka,
číńníka a milce krále Otakara, a mnohých jiných. Neboť země česká byla tehdy jeńtě ve zlém
stavu, řádilo v ní plenění, loupeņení a ņhářství; proto mnozí světńtí i duchovní nesli své věci a
uloņili zlato, stříbro, knoflíky, prsteny, náhrdelníky a jiné vzácné kusy oděvu v pokladnici
praņské, protoņe nebylo moņno nalézt lepńí a bezpečnějńí úkryt ke schování uvedených věcí
neņ svatyni kostela praņského. Veńli tedy Němci do svatyně Jeņíńe Krista a svatých
mučedníků, pońlapali kněņská roucha, poskvrnili a vyházeli ostatky svatých, dotýkajíce se
jich bezboņnýma rukama, a hledali poklady peněz, pokládajíce za dovolené to, co jim
posvátnost místa nedovolovala. Popadali skříně, potěņkávajíce těņńí skříňky a sekyrou a
páčidlem je vylamovali.
Kanovníci praņńtí a jiní sluņebníci kostela, vidouce, jak páńe se takový zločin a
znesvěcují tak surově i svátosti Syna Boņího, byli sklíčeni převelikou bolestí a vzdychajíce
říkali: „Pane Jeņíńi Kriste, tvoje svaté věci pońlapány jsou a poskvrněny, kněņí tvoji leņí
v kvílení a v poníņení, a hle, národy se shromáņdili, aby nás pohubili.“ Ale oni, tvrdńí neņ
skály, jak jsou jiņ Němci přeukrutné povahy, zlostnou váńní podpáleni a o překot ochotni
páchat zlo, pohaněli, nedbajíce bázně Boņí, sluhy kostela láním, nadávkami a ranami, pěsti
jim pod bradu vráņejíce, jiné bijíce a nesluńně je vlekouce, a vzavńe sakristánovi násilně klíče
od sakristie, zavřeli a zamkli dveře, postavili u nich stráņe a odeńli. Potom vstoupili do kaple
svatého Václava, vrhli se na jeho hrob a ohledávajíce a ohmatávajíce jej ze vńech stran,
nahoře i dole, hledali peníze, ačkoliv se sotva nebo nikdy nemohou najít, kde nejsou. Tu jeden
z těch Němců, sluņebník ďáblův, z jeho ponouknutí tajně vzal stříbrnou kadidelnici v kapli
svatého Václava, ale milostivá přízeň Boņí a pomoc svatých mučedníků způsobily, ņe byv
velkým strachem vyděńen, vrátil ji neporuńenou a nedotčenou sluņebníkům kostela. Potom
jako slídící chrti veńli do krypty svatých Kosmy a Damiána, běhali po koutech sem a tam, a
kdyņ nic nenańli, spočítali skříně, které tam byly uloņené, váņíce zdvíháním těņńí, a pečlivě je
zaznamenávali, aby snad nebyly vyměněny a postaveny tam lehčí. Pak se radili o klíčích, zda
by si měli vzít klíče a odevzdati je markrabímu, či mají-li je ponechat sakristánovi. Nakonec
odňavńe násilím sakristánovi klíče od krypty a kaple, postavili stráņe uvnitř i vně kostela na
vńech stranách, a uloņivńe jim, aby bedlivě a pilně hlídaly, chtějí-li zachránit oči na svých
hlavách, odeńli.
…
Téhoņ roku dne 21. září obsadil Pavel Beruth násilím hrad pana biskupa Tobiáńe
v Roudnici i město a podrobil je svému panství. Obsadil i dvůr pana biskupa v městě
praņském, v němņ byla uloņena velká zásoba obilí, vína, uzenin a sýrů, a připojil jej k svému
panství. Rovněņ markrabí braniborský, necítě ani trochu lítosti, ņe páńe těņký zločin, a nechtě
ustati v své jeńtě stále divoké mysli od své zamýńlené ničemnosti, nezalekl se toho, ņe
vzbouřil ze spánku nejjasnějńí paní královnu českou s jediným a útlým synem Václavem za
hluboké noci, kdy bylo vńechno ticho, nestrachoval se vytrhovat je, pohříńené ve spánek,
poručiv svým rytířům a sluņebníkům, aby ji i s hońíkem, ač tomu nechtěli a vzpírali se, jen
chatrně oděné naloņili na vůz a dovezli na hrad Bezděz po příkrých cestách a tmavých
úvozech, přestoņe by taková jízda při neobyčejně rychlém cestování naháněla strach i hrůzy
lidem tak jemným i za nejjasnějńího dne. Jak se tehdy polekali a v srdcích zarmoutili, jak
naříkali a vzdychali paní královna a její syn i veńkeren královský dvůr a čeleď, nejvíce vńak
paní. Ani vraņdění mláďátek a synů Racheliných nepamatoval se tuńím takový nářek!
Odvezńe tedy paní královnu i s jejím nejdraņńím synem, usídlili ji podle rozkazu markrabího
na velmi pevném hradě Bezdězi v těsném vězení pod stráņí přeukrutných Němců cizozemců,
zakázavńe naprosto vńem Čechům přístup k nim s výjimkou málo, sotva tří osob, jeņ jim
donáńely stravu a jiné nezbytnosti, které náleņí k zachování lidského ņivota. A od té chvíle se
ztenčil a rozptýlil dvůr paní královny a její čeleď, jeņ vzrostly předtím do velikého počtu
urozených jinochů a slečen i jiných rytířů, sluņebníků a úředníků.
Vidouce tedy páni a starńí v Čechách, jak je paní královna se svým synem souņena
velikým hořem a sklíčena nesmírnou bolestí, a chtějíce jim nějak pomoci, dosáhli na obecném
sněmu, svolaném od Oty, markrabího braniborského, kde byly vyņadovány ode vńech
urozených přísahy o zachování věrnosti. Mezi jinými jednáními dosáhli na markrabím toho,
aby přivezl paní královnu a jejího syna zpět z hradu Bezděze a usadil je na praņském hradě,
kde je uznané sídlo českého krále a celého království a kde se téņ mladičký kněņic narodil a
byl vychován; neboť děti mají větńí potěńení z toho, meńkají-li ve svém rodińti. Pan markrabí
sice svolil k ņádostem ńlechty, ale co ochotně slíbil, ani dost málo nesplnil. Paní královna
tedy, přesvědčivńí se o lsti a klamu markrabího a o poruńení jeho vlastních slibů, ņe totiņ ani
jeden z nich se nestal skutkem, ņe nevyhověl ņádostem urozených a ņe, jsouce zavřena na
těsném místě, nemůņe ņádným způsobem uniknout útrapám a těņkým nesnázím, jeņ denně
snáńela, po tichých úvahách ve své duńi vymyslela, jak by mohla z oněch přehořkých trýzní
uniknout. Neboť se bále, aby ten nepříznivý začátek nenásledoval v zápětí jeńtě horńí osud,
protoņe i autorita praví: „Z tak nepříznivého začátku jest se do budoucna obávati jeńtě větńího
neńtěstí, neņ doufati v ńťastný konec.“ A jinde zas: „Jen stěņí se dokoná s dobrým výsledkem,
co se počne se ńpatným začátkem.“
Zdroj: Pokračovatelé Kosmovi.
Inaugurační diplom Jana Lucemburského
Úkoly:
Jak se Jan Lucemburský dostal na český trůn?
Proč musel Jan Lucemburský vydat inaugurační diplom?
K čemu se Jan Lucemburský zavázal v inauguračním diplomu?
1311, 18. Červen (verze pro Moravu)
Jan, z milosti boņí král český a polský, generální vikář svaté říńe za horami a hrabě
lucemburský, vńem věrným království a markrabství nańeho moravského, pro něņ bude
vhodné to znáti, pozdrav a známost věcí dole psaných. Řízením boņí milostivosti povzneseni
k důstojenství ņezlonosné koruny královské, o to se snaņíme usilovným přáním, aby se
v dobách nańeho panování dostalo kýņené svobody poddaným nańí vlády, aby se vyhnuli
nebezpečím a chráněni před útoky zlých lidí, klidně ņili v bohatství míru, v stáncích důvěry a
v hojném odpočinku od pozemských věcí, coņ se tehdy stane, jak věříme, s větńím
prospěchem a pohodlím, jestliņe bude komukoli uděleno jeho právo a nebude tísněn nad
povinnou míru. To věru pozorujíce a vlídně objímajíce zboņnou láskou vńechna kníņata
království nańeho českého a Moravy, duchovní i světská, pány, zemany, preláty, kleriky a
vńechny poddané nańí vládě, ráčili jsme jim slíbit, ņe chceme jejich práva a zvyklosti, jeņ
dostali a mají od nańich předchůdců, míti za platné, zachovávati a neporuńené udrņovati a také
chceme potrvditi nańí pečetí vńechna jejich privilegia, jeņ mají od nańich předchůdců.
Mimoto, aby nańi poddaní pocítili hojnějńí přízeň nańí lásky, slibujeme, ņe nebudeme od nich
vymáhati ņádnou berni nebo daň, jeņ se v obecné mluvě zve ber, leč při nańem sňatku nebo při
svatbě nańich synů a dcer. Dále, abychom obyvatele nańeho království přiměli k dobrovolným
sluņbám, slibujeme jim, ņe nikdy nesvěříme nikomu jinému neņ Moravanu na Moravě nějaký
úřad, spojený s důchody. Také milostivě souhlasíce s obecným přáním rodičů, touņících po
tom, aby jejich dědictví spadlo na jejich děti, nechceme, aby statky některého nańeho
poddaného spadly jako odumřelé na nás nebo byly připojeny k nańí komoře, kdyņ by ņily děti,
synové a dcery, nebo bratří a jejich synové do čtvrtého kolene, leč by byly zabaveny pro
zločin. Dále ráčili jsme udělit nańim poddaným, aby ve větńím pokoji usilovali o svůj uņitek a
pohodlněji poņívali klidu, tu zvláńtní milost, ņe naprosto je nemáme proti jejich vůli nutiti
k podmanění nějaké cizí země za hranicemi nańeho českého království a markrabství
moravského, jejichņ obraně nám věrně přislíbili kníņata, páni a zemané nańeho království a
markrabství moravského pomáhati. Konečně, kdyņ budeme vybírati berni, jeņ se lidově
nazývá ber, v potřebách výńe vyjádřených a také při korunovaci českého krále, kdy je také
třeba vybírat berni, nechceme, aby bylo ņádáno nebo nějak vymáháno více neņ čtvrt hřivny
stříbra z lánu. A tyto vńechny i jednotlivé věci kázali jsme utvrditi pečetí nańí výsosti. Dáno
v Brně, čtrnáctého dne před kalendami červencovými léta Páně třináctistého jedenáctého,
prvého roku nańeho království.
Zdroj: Veselý, Zdeněk: Dějiny českého státu v dokumentech. S. 54-55.
www.ksa.zcu.cz/studium/podklady/pcd1/Text%204.doc
Vita Caroli
Vlastní ņivotopis Karla IV.
Úkoly:
Jaký byl vztah Karla IV. k náboņenství a ke snům?
Kdo to byl Ludvík Bavor a jaké měl vztahy s Lucemburky?
Proč byl Karel IV. zvolen římským králem?
Kapitola jedenáctá
Kterak skrze naučenie ducha svatého ve sně jat sě vykládati čtenie svatého Matúše a procítiv
velmi umětedlně a mistersky to, což ve snách počal, na jevě dokonal.
Kdyņ pak přijedechme do Čech, uda sě nám přijeti z Boleslavě do Túńeně, a kdyņ sen
nás je sě trápiti, přijide nám silné myńlenie o onom čtení, jeņto čtú den svaté Ludmily:
„Podobno jest nebeské královstvie pokladu skrytému na poli, jenņ, který člověk nalezne,
skryje, a raduje sě jemu, prodá vńecko, coņ má, a kúpí to pole.“ Opět „podobno jest
královstvie nebeské člověku (kupci) hledajíciemu drahého kamene, a kdyņ nalezne jeden
drahý kámen, jde a prodá vńecko, coņ má, a kúpí jej.“ Opět „podobno jest královstvie nebeské
sieti vpuńtěné v moře, v niņ sě vńeliký národ rybí sebral, a kdyņ by naplněna, vytáhńe ji a na
břehu sediece, vybierachu dobré v své nadoby, ale zlé ven vypustichu. Takéņ bude na
skončení světa: vyndú andělé i rozdělé zlé z prostředka dobrých i pustie v komín ohnivý. Tu
bude pláč a skřípenie zubóv. Rozuměli-li jste tomu vńemu? Vecechu jemu: i ovńem. Vece jim:
Protoņ kaņdý mistr učený v nebeském království podoben jest člověku hospodáři, jenņ vynosí
z své pokladnice nové i staré věci.
A tak o tom čtení svatého Matúńe jev sě mysliti i usnuch a ve sně počech vykládati.
Procítiv pak, obdrņech rozum prvé strany čtenie, a tak z boņie milosti pomocí vńecko čtenie
skonach, jeņto sě takto počíná: „Podobno jest nebeské královstvie“ atd.
Vykládánie ńlechetného ciesaře Karla počíná sě na čtenie sv. Matúńe.
Bratřie! řeči svatého čtenie niņádný nemóņ svrchovaně vyloņiti; neb rozum jeho také
jest hlubokosti, ņe niņádný nemóņ jich hlubokosti dosieci ani jich smysla dokonale vypraviti.
A to svatý Pavel svědčí v své epińtole a řka: „Ó vysokosti bohatstvie, múdrosti a uměnie
boņieho! kterak neobsáhlí jsú súdové jeho a nestíhlé cesty jeho!“ A opět týņ: „Kto jest poznal
smysl páně, neb kto rádce jeho byl jest?“ Vńak jelikoņ mně jest dáno svrchu od boņie milosti,
od nieņto vńecko dánie najlepńie a vńeliký dar dokonalý s huory sstupující, jakņto píńe svatý
Jakub ve své kanonice: K rozumění tohoto svatého čtenie svatého Matúńe vám něco vypraviti
ņádám a prosím vás milí, abyńte to bratrsky přijeli a čistým srdcem věrně znamenali.
Slyńala jest vańe milost, ņe svatý Matúń v této pověsti královstvie nebeské ku pokladu
skrytému na poli přirovnává, skrze kterýņto poklad zvláńtě duch sě svatý znamenává, jejņ
člověk nalezne skrze lásku a milost Jezu Kristovu, jenņ jest slíbil svým věrným ve čtení
sv. Jana a řka: „budu prositi otce svého, jiného utěńitele dá vám, aby s vámi zuostal na věky,
ducha pravdy.“ Ale skrze pole nebo zemi, v níņto poklad onen byl nalezen, znamená sě srdce
člověčie, kdeņto seje člověk dobré i zlé své skutky, jeņto nesú ovoce duńi jeho naposledy tak,
jakņto jest sěl, jakņto zjevně ukazuje svatý Lukáń ve svém čtení, a řka: „Ale to jeņto jest padlo
v zemi dobrú, to jsú ti, jeņto srdcem dobrým a najlepńiem slyńiece slovo boņie, a obdrņie je, a
ovoce přináńejí v trpělivosti. „Poklad pak ten jistě skryt jest před hřieńnými a nedóstojnými,
jeņto nechtie poznánie mieti ani pokánie činiti, a tak ztracují oči milosti boņie, ņe pokladu
toho nalezti nemohú, jsúce oslepeni, o nichņto praví prorok: Oči mají a nemohú viděti.“ Neņ
člověk, jenņ má skrúńenie, nalezne ten poklad skrze milost Jezu Kristovu, jakoņ dřieve řečeno
jest. Nebo podle slova ņaltářového: „srdcem skrúńeným a pokorným buoh nezhrdá, ale svým
převelikým milosrdenstvím těńí je vņdy a pomáhá jim,“ jakoņto se čte v ņalmu: „Kochaj sě v
Hospodinu, a on tobě dá prosbu tvého srdce.“ Ale poklad ten kdyņ člověk skrúńený nalezne,
skryje jej v svém srdci, boje sě, a strachuje sě, střeņe jeho, aby ďábel, protivník náń, kterýņto,
jak praví svatý Petr v své kanonice, obcházie jakņto lev řeva, hledaje, koho by seņral, aby jeho
nevyňal z jeho srdce. Jakņ móņ rozuměno býti to, jeņto sě čte ve čtení svatého Matúńe: „nevěz
levice tvá, co činí pravice tvá.“ Ale máme znamenati to, jeņto die, ņe pro velikú radost toho
pokladu jde, to znamenává chvátánie; neb k dobrým skutkóm máme chvátati. Neb čte sě ve
čtení svatého Lukáńe: „Vejdi ruče do města a do ulic městských a chudé, mdlé, slepé a
chromé uveď sem.“
Potom pak praví v téņ pověsti, ņe člověk nalezl poklad, ńel a prodal vńecko, coņ měl,
to věz své hřiechy, odpoviedaje sě zlých skutkóv. Na svědectvie tomu čte sě ve čtení
sv. Lukáńe o Matúńovi, „jenņ vńecko opustil a ńel po něm,“ a to bez divu, neb jest řekl
spasitel: „dokavadņ sě kto neodpovie toho vńeho, coņ má, nemóņ býti mým učedlníkem.“ A to
jisté prodánie a odpověděnie má býti na trhu; ale ne na kaņdém trhu, ale na trhu svědomie, to
věz skrze pravú zpověď a vnitřnie zkrúńenie, a před knězem na to bohem zvoleným podle
naučenie Jezu Kristova, jakoņ jest psáno ve čtení: „jděte a ukaņte sě kněņím.“ K témuņ také
svatý Jakub v své epińtole napomíná nás a řka: „zpoviedaj sě jeden druhému (z) svých
hřiechóv.“ A za ty zlé skutky, jeņto jsú tak prodáni a tak sě jich odpověděl, má vzieti dobré
skutky a dědinu toho pole, to věz srdce, kteréņ srdce má býti chováno v milosti boņie a v
trpělivosti, aby v něm poklad dřieveřečený zachoval. Kterýņto poklad v nebeském královstvie
bude-li ustavičen, bude věčně mieti, jakoņ sě čte ve čtení sv. Matúńe: „čiňte sobě poklady v
nebesiech, kteréņto ani rez ani molové pokazie.“
Kapitola devatenáctá
Kterak Ludvík poslal posly k králi Janovi a k Karlovi, k markrabí moravskému, chtě jim to vše
odložiti, co proti ním učinil, a s nimi sě sjednati.
Potom Ludvík Bavorčic slovútné své posly k králi Janovi a Karlovi, markrabí
moravskému, posla, snaņně prose, aby s ním na rok smluvenie, sjeli sě: neb chtěl by jim ze
vńeho bezprávie a z násilé, jeņto Jan, syn jeho, skrze Ludvíka, syna jeho, pro odjetie ņeny a
hrabstvie Tyrolského ńkody přijal, ovńem cele dosti učiniti, a podobnú navrátiti odplatu.
Kterýchņto smluv rok byl na jistý den uloņen v Trýře před tryrským biskupem, jenņ strýc
bieńe krále Janóv. K kterémuņto roku mnozí páni a lidé velební s krále Janovy strany (sjeli
sě), a ti o veliké věci měli sú veliké pomluvy; neb tak toho skutku nepodobnost a učiněného
hřiechu a ohyzda nelidská potřebováńe. Neb od počátku světa neslýcháno jest, aby tak veliké
a urozené knieņe a pán tak ńlechetné země a ņeny své vlastnie úklady nepravými a radú
zradnú tak neńlechetně byl zbaven. A tak mnohých rad pokusivńe, vyneseno bylo z té rady
mezi ně, ņe knieņeti Janovi, kterýņto z hrabstvie Tyrolského a z jiných panství zlostivú a
lstivú radú skrze své vypuzen byl, nikteraké nesluńie ani poctivo jest, by sě do hrabstvie a
jiných panství opět zasě navrátil, ani také ņeny zasě přijímal. Neb tak cizoloņnú mrzkostí
pońkvrněnú nikdyby viec nemohl milým těńiti přijetím, ani ņádostí manņelskú bez zakrúcenie
ohyzdného milovati, jakņto ustavenie manņelské potřebuje. Potom pak k tomu přińlo, ņe
Ludvík z Bavor, jenņ sě ciesařem nazýváńe, k tomu sě vydal, ņe králi Janovi a synu jeho,
kterýņto z panstvie, jakņto dřieve jest bylo řečeno, byl vypuzen, chtělby dáti zemi Luņnickú,
to věz města Zhořelec a Budińín, aby ta města se vńím panstvím a se vńiem tiem, coņ k nim
sluńie, k království Českému byla přilúčena a po vńe časy budúcie ostala, a nadto dvaceti
tisícóv hřiven čistého střiebra, v kterýchņto penězích Berlín, Bramburk a Stendl ta města
markrabie chtěl je zastaviti se vńemi uņitky a úroky, coņ k těm městóm sluńie, aby tak dlúho
králem Janem aneb synem jeho Janem drņána byla a poņívána, aņby těch dvaceti tisíc hřiven
spolkem hotovými penězi v městě Praņském ovńem bylo zaplaceno. To jisté smluvenie král
Jan přijal jest, ale kdyņto Karla, markrabí moravského, a Jana synuov jeho donese sě to
smluvenie, nechtěli k němu povoliti, řkúce: Bude-li to, ņe otec vezme ty penieze, rozdá je
mezi Rýnskými Henníky, a tak ostanem oklamáni. Kdyņ tomu Ludvík urozumě, ņe krále
Janovi synové toho sjednánie nechtěli sú přijeti, ani svými listy potvrditi, a takto vńe, coņ bylo
umluveno a zjednáno, bylo zruńeno: to uslyńev Ludvík Bavorčic, velmi sě leče a násilně sě
velmi uņase, a je sě mysliti, ņe to jest zlé příhody zázrak, ņe synové krále Janovi smluvenie,
jeņto skrze veliká knieņata múdrú a opatrnú radú zpósobeno a zjednáno a jich otcem přijato,
přijieti nechtěli, a tak směle a hrdú myslí odpověděli.
Kapitola dvacátá a poslednie
Kterak král Jan jel do Aviona ku papežovi Benediktovi, a jednal s ním o Karlovi, aby byl
volen králem římským.
Potom král Jan jede do Aviona ku papeņovi Benediktovi, a s ním tak mnoho mluvi, ņe
on jemu poruči, aby szuově volenníky, přede vńemi zvěstoval, kterak Ludvík z Bavor nenie
pravý ciesař, neb stojí proti přesvatému římskému kostelu, vńeho křesťanstvie hlavě, a kterak
jest jednoho bratra z zákona menńieho, aby jeho korunoval, papeņem učinil. A tak ihned
volenci na volenie sedńe, Karla, markrabí moravského, králem římským sčastným osudem
zvolichu.
Tuto sě dokonává život toho šlechetného ciesaře, až do jeho korunovánie na římské
královstvie.
Zdroj: http://cs.wikisource.org/wiki/Vlastn%C3%AD_%C5%BEivotopis_Karla_IV.
Zlatá bula Karla IV.
Úkoly:
Kdo to byli kurfiřti?
Jaká čest náleņí jednotlivým kurfiřtům?
Jaká práva náleņí Českému králi?
Dokdy platila Zlatá bula Karla IV.?
Norimberský zákoník z r. 1356
II. O volbě římského krále
Poté, co výńe zmínění kurfiřti nebo jejich vyslanci přijdou do města Frankfurtu, mají
hned na začátku následujícího dne nechat zpívat v kostele sv. apońtola Bartoloměje v jejich
plné přítomnosti mńi, aby jejich srdce osvítil Duch sv. a jejich rozum naplnil světlem své síly,
aby se jim podařilo zvolit s jeho přispěním spravedlivého, řádného a ctnostného muņe
římským králem a budoucím císařem ke spáse (blahu) křesťanstva. A kdyņ mńe skončí, mají
kurfiřti nebo jejich poslové přistoupit k oltáři, kde byla zpívána mńe; zde mají duchovní
kurfiřti s uctivým strachem před Janovým evangeliem „Na počátku bylo Slovo…“, které je
před nimi poloņeno, zkříņit ruce na prsou, světská kníņata ale mají výńe zmíněné evangelium
tělesně (tj. přímo) vzít do rukou; vńichni sem mají přijít včetně svých druņin beze zbraní. A
mohučský arcibiskup má jim přednést formuli přísahy a společně s ním mají kurfiřti (nebo
jejich poslové) vykonat přísahu v zemské řeči tímto způsobem:
„Já … arcibiskup mohučský, arcikancléř svaté říńe německé a kurfiřt, přísahám na zde
přítomné a přede mnou leņící svaté evangelium Boņí, ņe podle věrnosti, ke které jsem zavázán
Bohu a Svaté říńi římské, podle veńkerého svého rozumu a svého smýńlení s Boņím přispěním
chci zvolit křesťanstvu světskou hlavu, tj. římského krále a budoucího císaře, která je k tomu
vhodný, tak jak mě k tomu vede můj rozum a moje smýńlení a výńe zmíněné věrnosti a ņe
svůj hlas a své volební rozhodnutí odevzdám beze vńech (předchozích) ujednání, odměn,
úplatků či slibů nebo jak se tomu vńemu můņe kdy říkat, tak mi dopomáhej Bůh a vńichni
svatí.“
Kdyņ kurfiřti nebo jejich vyslanci vykonají v uvedené podobě a způsobu tuto přísahu,
mají přistoupit k volbě a dříve jmenované město Frankfurt neopouńtět dříve, neņ by větńina
z nich nezvolila světu či křesťanstvu světskou hlavu, totiņ římského krále a budoucího císaře.
V případě, ņe by se přece snad do třiceti dnů, počítaje ode dne přísahy, tak nestalo, mají být
po dalńích třicet dnů ņiveni jen o chlebu a vodě a v ņádném případě neopouńtět město, neņ by
oni nebo větńina z nich vládce nebo světskou hlavu věřících zvolili, jak to stojí výńe.
Pokud ale na tom místě dojde k jejich volbě či volbě větńiny, musí se tato volba hned
dodrņet a respektovat, jako by byla jimi vykonána jednomyslně bez protihlasu. A kdyby
nějaký kurfiřt nebo jeho vyslanec po nějaký čas otálel, nepřicházel či se opozdil, potom – tak
stanovíme – má tento, pokud jeńtě dorazí, dříve neņ je výńe zmíněná volba dokončena, být
připuńtěn k volbě v tom stavu, v němņ se v tomto okamņiku právě nacházela.
Protoņe podle starobylého osvědčeného a chvályhodného zvyku zůstává beze změny
v platnosti, co bude podepsáno, i my stanovujeme a na základě plné císařské moci
rozhodujeme, ņe ten, kdo bude výńe uvedeným způsobem zvolen za římského krále, ihned po
skončení volby, neņ začne mocí Svaté říńe jednat v jiných případech či záleņitostech, vńem a
jednotlivým kurfiřtům církevním i světským, - protoņe představují, jak známo, základní
články Svaté říńe – bez průtahů a odmítání vlastními listinami a pečetěmi schválí vńechny
jejich výsady, listiny, práva, svobody, povolení, staré zvyklosti a také důstojenství a cokoli od
říńe obdrņeli a získali aņ do dne jeho zvolení; a je povinen jim vńechny jejich uvedené věci
obnovit, jakmile bude korunován císařskými infulemi. Ten, kdo bude zvolen, provede toto
stvrzení pro kaņdého z kurfiřtů zvláńť nejprve svým královským jménem a později je,
v císařské hodnosti, obnoví; je rovněņ povinen nečinit v těchto věcech vńem kníņatům
společně ani ņádnému jednotlivě ņádné potíņe, nýbrņ vyřídit jejich záleņitosti beze lsti a
milostivě.
Pro případ, ņe by tři přítomní kurfiřti, případně poslové nepřítomných, volili čtvrtého
ze svého středu neboli společenství, rozumí se kurfiřta, přítomného či nepřítomného,
prohlańujeme, ņe hlas onoho voleného, bude-li volený sám přítomen, nebo hlas jeho poslů,
stane-li se, ņe přítomen nebude, má plnou platnost, počítá se mezi hlasy volitelů a podílí se na
utváření větńiny, stejně jako hlasy ostatních kurfiřtů.
IV. O kurfiřtech obecně
Dále stanovujeme, ņe kdykoli od tohoto okamņiku do budoucna dojde k tomu, ņe
císařský dvůr se slavnostně sejde při nějakém zasedání, rozumí se jak při radě, tak u stolu a na
libovolných místech, na nichņ římský císař či král zasedne spolu kurfiřty, musí po pravém
boku římského císaře či krále, bezprostředně po arcibiskupu mohučském nebo kolínském –
rozumí se po tom z nich, jenņ bude právě v té době, v závislosti na místě a rozdílných krajích,
podle znění své výsady zasedat po pravém boku císaře – jako první obdrņet místo k sezení
český král, bude-li korunovaný a pomazaný, a hned vedle něj jako druhý falckrabě rýnský,
zatímco po levé straně, bezprostředně vedle toho z řečených arcibiskupů, který právě bude
sedět po levém boku, obdrņí první místo vévoda saský a po něm druhé markrabě braniborský.
Vņdy, kdyņ je Svatá říńe uprázdněná, má mít mohučský arcibiskup oprávnění, které on
měl pokud je známo od pradávna, ostatní výńe zmíněné kurfiřty, své kolegy při zmíněné
volbě, povolat dopisy, a kdyņ tito, nebo ti, kteří se mohou a chtějí zúčastnit, se ve volební den
shromáņdí, má se zmíněný arcibiskup mohučský a ņádný jiný zeptat kaņdého jednotlivého na
jeho hlas v následujícím pořadí: nejdříve se má zeptat arcibiskupa trevírského, kterému
přiznáváme první hlas, který mu, jak jsme zjistili, také dosud přísluńel, potom arcibiskupa
kolínského, kterému patří důstojnost a povinnost římskému králi nejdříve vloņit královskou
korunu, jako třetího českého krále, který mezi světskými kurfiřty díky královské hodnosti
(plným) právem a podle (vńí) sluńnosti potvrdil přednost, jako čtvrtého falckraběte rýnského,
pátého vévodu saského, ńestého markraběte brandenburského; vńech těchto se má zmíněný
mohučský arcibiskup v uvedeném pořadí zeptat na jejich hlas. Kdyņ se tak stane, mají se ho
ostatní kurfiřti zeptat také, aby i on vyslovil svoji vůli a vyjevil jim svůj hlas.
Dále má při konání říńského sněmu markrabě brandenburský císaři či římskému králi
donést vodu k mytí na ruce, první douńek ale král český, který vńak přece dle obsahu
privilegií svého království není povinen u výkonu této sluņby nést královskou korunu; to jen,
pokud tak učiní dobrovolně. Jídlo má přináńet falckrabě, a saský vévoda má vykonávat úřad
marńálka, jak se to dělo jiņ od pradávna.
VIII. O svobodě českého krále a obyvatel jeho království
Svatí římńtí císařové a králové, nańi předchůdci, poshověli kdysi milostivě a učinili
ústupek slavným českým králům, nańim předkům a předchůdcům, a také Českému království
a jeho koruně; chvályhodným zvykem – zachovávaným nepřetrņitě po dlouhé časy a
předepsaným zvyklostmi jeho uņivatelů, a to bez zábrany opačného názoru či přeruńování –
bylo v tomto království od doby tak dávné, ņe po jiné dnes není památky, zavedeno, ņe ņádný
kníņe, pán, ńlechtic, rytíř, man, měńťan, občan, zkrátka ņádná osoba v tomto království a na
zboņí k němu patřícím, ať se nachází kdekoli a je libovolného stavu, důstojenství, výtečnosti
či postavení, nemůņe být poháněna ani předváděna a nesmí ani nemůņe být po vńechny
budoucí časy předvolávána před libovolného ņalobce nacházejícího se u libovolného soudu
mimo toto království neboli nemůņe být poháněna jinam neņ před soud českého krále a
soudců královského dvora; a proto tuto výsadu, zvyklost a ústupek na základě císařského
vlivu a plné císařské moci s jasným úmyslem obnovujeme a také stvrzujeme a tímto svým
provņdy platným císařským ustanovením nařizujeme, ņe kdyby kdokoli z uvedených, ať uņ
kníņe, pán, ńlechtic, rytíř, man, hradní pán, měńťan, občan či venkovan nebo kterákoli jiná
osoba, byl pohnán či byla pohnána v libovolné době k libovolnému soudu mimo řečené České
království v jakémkoli případě trestním, občanském či smíńeném nebo ohledně jakéhokoli
jednání, naprosto není povinen či povinna uposlechnout nebo se před soudem zodpovídat.
Jestliņe se přihodí, ņe proti takto neposluńným či neposluńnému bude libovolný soudce,
ustanovený mimo České království a poņívající sebevětńího vlivu, soudně postupovat, konat
proces a v jakýchkoli uvedených případech či jednáních libovolným způsobem vynáńet a
vyhlańovat výroky předběņné či konečné, ať jeden výrok či více, pak na základě uvedeného
vlivu a výńe připomenuté plné císařské moci takovéto půhony, příkazy, jednání a výroky,
jakoņ i exekuce a vńe, co by z nich nebo z některého z nich mohlo jakýmkoli způsobem
plynout nebo mohlo být na jejich základě uskutečňováno či nastávat, prohlańujeme za zcela
neplatné a liché. A přitom výslovně dodáváme a provņdy platným císařským výnosem na
základě téhoņ vlivu a výńe uvedené plné moci nařizujeme, ņe tak, jak to bylo neustále
zachováváno v Českém království od doby tak dávné, ņe po jiné není památky, právě tak
nebude naprosto ņádnému kníņeti, pánovi, ńlechtici, rytíři, manovi, měńťanu, občanu či
venkovanu, zkrátka naprosto ņádné osobě neboli obyvateli jiņ víckrát připomenutého Českého
království, ať by byl libovolného stavu, výtečnosti, důstojenství či postavení, dovoleno, aby se
odvolával k nějakému jinému soudu kvůli jednání, výrokům předběņným či konečným nebo
nařízením českého krále či jeho libovolných soudců, jakoņ i proti jejich exekucím, které byly
proti němu u královského soudu nebo před soudem krále tohoto království či před soudy
přísluńných soudců učiněny či vyneseny, ať k nim jiņ dońlo, nebo teprve v budoucnu mají být
vyneseny nebo mají nastat. A rovněņ, takováto odvolání neboli apelace – stane-li se, ņe nějaká
budou, proti tomuto nařízení, podána – jiņ samotným tímto skutkem pozbývají platnosti a
sami odvolávající se vezmou na vědomí, ņe se svým činem vystavili trestu ztráty svých pří.
Dekret kutnohorský
Úkoly:
Jak to bylo s hodností krále římského a Václavem IV.?
Proč byl vydán Dekret kutnohorský a co si od něj král Václav IV. sliboval?
Kdo byl v té době rektorem praņské univerzity?
Jaké byly důsledky Dekretu kutnohorského pro praņskou univerzitu a České
království?
1409, 18. leden
Václav, z milosti boņí král římský, vņdy rozmnoņitel říńe, a král český.
Důstojní náboņní milí!
Ačkoli jsme vńeobecně povinní dbát o prospěch vńech lidí, přece jen nesmíme jim být
nakloněni natolik starostlivě, ņe by snad podléhal ńkodě a újmě prospěch těch, kteří jsou k
nám těsně připoutáni příhodností míst, časů nebo některými jinými okolnostmi. I kdyņ totiņ
kaņdý člověk je povinen milovat kaņdého člověka, přece jen je potřebí, aby samo toto
milování vycházelo toliko z náklonnosti náleņité; dávat přednost v lásce cizinci před domácím
je proto zvrácením náleņité náklonnosti, jeņto pravá láska začíná vņdy u sebe sama a potom se
přenáńí na potomky podle příbuzenství.
Protoņe pak národ německý, který nemá vůbec ņádného obyvatelského práva v
Českém království, v rozličných záleņitostech na praņském vysokém učení si osvojil k uņívání
tři hlasy, jak nás o tom dońla věrohodná zpráva, a poněvadņ národ český, téhoņ království
pravý dědic, těńí se a uņívá toliko jednoho hlasu, my tedy, povaņujíce za nespravedlivé a
značně nevhodné, aby z prospěchu obyvatel, kteří po právu na něj mají nárok, těņili nadměrně
cizinci a přistěhovalci, a oni pak aby se cítili být utiskováni nedostatkem a nevýhodami,
přikazujeme vám mocí tohoto listu mocně a přísně, chtíce tak rozhodně míti, abyste ihned, jak
jej spatříte, bez vńelikého odporu a zdráhání připustili národ český vńím způsobem ke třem
hlasům při veńkerých poradách, soudech, zkouńkách, volbách a jakýchkoli jiných jednáních
řečené univerzity podle vzoru zřízení, kterému se těńí národ francouzský na univerzitě
paříņské a jehoņ uņívají ostatní národy v Lombardii a v Itálii, a ponechali jej od této chvíle na
věčné časy klidně uņívat a těńit se z výsady těchto hlasů, nečiníce jinak, ačli se chcete
vyvarovat nańeho nejprudńího hněvu.
Dáno na Horách Kutných, osmnáctého dne měsíce ledna, v čtyřicátém ńestém roce
nańí královské vlády v Čechách, v říńi římské pak v třicátém třetím.
Důstojným rektoru a celé univerzitě praņské, náboņným nańim milým.
Zdroj: Veselý, Zdeněk: Dějiny českého státu v dokumentech. S. 78-79.
Grunwald, 1410 n.l.
Úkoly:
Jak se Řád německých rytířů ocitl v Prusku?
Proč panovala taková nevraņivost mezi Řádem a Polskem?
Jaké byly důsledky bitvy u Grunwaldu?
Pád Řádu německých rytířů
Kdo bojoval: Řád německých rytířů (velitel Ulrich von Jungingen) proti
vojskům polsko-litevské koalice (velitelé král Jagiello a kníţe Vitold)
Bitva u Grunwaldu, nazývaná taktéņ bitva u Tannenbergu nebo bitva u Ņalgirisu, se
odehrála 15. července 1410. Byla to bitva mezi Řádem německých rytířů a polsko-litevskou
koalicí, výrazně podpořenou českým vojevůdcem Janem Sokolem z Lamberka a Janem
Ņiņkou z Trocnova, který zde, podle některých historiků, mohl přijít o oko. Veliteli vítězné
polsko-litevské koalice byl polský král Vladislav II. Jagellonský a litevský velkokníņe Vitold,
zatímco řádové rytíře v bitvě vedl jejich velmistr, Ulrich von Jungingen. Jednalo se o
rozhodující bitvu polsko-litevsko-teutonské války (1409-1411) a jednu z největńích bitev v
dějinách středověké Evropy.
Po poráņce v této bitvě jiņ nikdy Řád německých rytířů nezískal zpět svůj bývalý vliv.
Svědectví mála přímých svědků této bitvy jsou vesměs protikladná.
Vzhledem k tomu, ņe se vojsko Řádu německých rytířů ńikovalo u vesničky
Grunwald, koaliční polsko-litevská vojska u Tannenbergu, pouņívají se pro tuto bitvu v
jednotlivých zemích různé názvy. V německé dějepravě se bitva později nazvala bitvou u
Tannenbergu, Poláci a Čeńi o ní mluví jako o bitvě u Grunwaldu a Litevci jako o bitvě u
Ņalgirisu.
Příčiny konfliktu
Ve 13. století byl Řád německých rytířů pozván mazovským kníņetem Konrádem, po
zničujícím nájezdu Prusů z roku 1218, do Pruska k boji proti pohanům (Prusům). Ten se
chopil příleņitosti a díky Riminské bule od císaře Friedricha II. a listině potvrzené od papeņe
Řehoře IX. získal absolutní svrchovanost nad zemí vyrvanou pohanům a zemí Chelmskou jak
po stránce světské, tak i po stránce duchovní. Někteří historikové dodnes tvrdí, ņe se tak stalo
na základě podvodu ze strany německého řádu. Tato rozhodnutí vńak byla v rozporu s
původním záměrem Konráda, který usiloval o to, aby dobytá pruská území byla připojena k
Polsku. Řádu se během pěti desetiletí podařilo Prusko za cenu těņkých bojů ovládnout a
přinutit místní obyvatelstvo k přijetí křesťanství. Na dobytí Pruska se vńak podílely i kříņové
výpravy, které do této oblasti směřovaly. Podobně se řád po sloučení s řádem mečových rytířů
roku 1237, kdy převzal jeho závazky, začal snaņit o christianizaci Pobaltí
Řád se stal brzy po svém příchodu do Pruska soupeřem polských kníņectví, zvláńtě
Mazovska. Jeho iniciativa se brzy zaměřila nejen na východ, ale i na jih a západ. K
největńímu napětí mezi sjednocujícím se Polskem a Řádem dońlo na počátku 14. století.
Jednalo se o spor o Pomořany, na které si činilo nároky Polsko, kterému do roku 1226 patřilo,
Braniboři a samotný Řád. Ve chvíli, kdy se braniborská markrabata pokusila ovládnout
Pomoří s Gdaňskem, byl Řád polskou stranou poņádán o pomoc pro ohroņený Gdaňsk. Řád
německých rytířů situaci vyuņil k obsazení Pomořan (v roce 1309), díky čemuņ Polsko
ztratilo na více neņ 100 let přístup k Baltskému moři. Pomořansko se tak stalo sporným
územím a předmětem sporů mezi Řádem a Polskem ve čtrnáctém a patnáctém století.
Ve druhé polovině 14. století, po dohodě s Polskem v Kalińi roku 1343 a uzavření
míru na dobu 66 let, dosahuje Řád zenitu a snaņí se ovládnout na východě území Ņmudě, na
které si vńak dělá také nárok v té době pohanská Litva. V roce 1385 přijal litevský velkokníņe
Jagiello a s ním i formálně celá Litva křest. Tím pominuly pro řád důvody snaņit se o její
christianizaci, přesto se vńak Řád nadále snaņil definitivně připojit Ņmuď k Řádovému státu.
Díky křtu se zároveň Jagiello stává i jedním ze dvou nápadníků dědičky polského trůnu
Hedwiky (Jadwigy) a dne 13. dubna 1385 se tak zvanou Krevskou smlouvou, díky volbě
polských stavů, stává i polským králem. Korunovací Jagiella o rok později jako Vladislava II.,
vzniklo polsko-litevské soustátí, jedna z největńích zemí v tehdejńí Evropě, která se rozhodla
vńí mocí zastavit expanzi Řádového státu.
Dříve vńak musely být vyřeńeny vnitřní rozpory, které byly vyvolány mezi
Vladislavem Jagellonským a jeho bratrancem Vitoldem, který byl opomenut při obsazování
úřadu zemského správce na Litvě. Ten sice dvakrát přeběhl na stranu rytířů, ale vņdy je
posléze zradil. Definitivní smír mezi Vitoldem a Vladislavem Jagellonským nastal teprve
poté, co byla Vitoldova moc podlomena poráņkou ve válce s Tatary. Díky tomu se otevřela
cesta ke kompromisu mezi Vitoldem a Jagiellem, který byl zpečetěn dohodami ve Vilně a
Radomi (Vilniusko-radomská smlouva). Litva získala uznání své svébytnosti v rámci unie a
Vitold se po získání vytouņeného titulu doņivotního zemského správce angaņoval ve
vyvolávání nepokojů v křiņácké Ņmudi. Jako reakci na tyto nepokoje vyhlańuje 14. srpna
1409, teprve před dvěma lety zvolený velmistr Řádu, Ulrich von Jungingen, Polsku a Litvě
válku. Stalo se tak po ujińtění polského vyslance, ņe Polsko splní své závazky vůči Litvě,
pokud Řád zasáhne, v odvetu za podporu vzbouřené Ņmudě, proti Vitoldovi.
Cílem Řádu německých rytířů v nastupující válce bylo upevnění svých drņav,
ovládnutí celé Ņmudi a případné dalńí získání území na úkor Polska, Litevské kníņectví
naopak povaņovalo Ņmuď za součást svého území a chtělo ji dostat zpět pod svůj vliv. Polsko
mělo zájem získat zpět po sto letech Pomořansko a také Řádem údajně neoprávněně obsazené
Drezdenko, v konečné fázi pak definitivní rozbití nebezpečného sousedního Řádového státu.
Drezdenko drņel Ulrich van der Ost, který se uznal za polského vazala a odkázal ho roku 1402
polskému králi, ale za tři roky nato ho v rozporu s předchozí dohodou postoupil Řádu
německých rytířů.
Prolog
Ihned po vypovězení války obsadili teutonńtí rytíři Dobrzyňsko, přičemņ dobyli tvrze
Dobrzyň, Rypin a Lipno. Jagiello se snaņil pouze se svým vojskem manévrovat, protoņe
litevská vojska nebyla na válku dostatečně připravena a nemohla mu tak přispěchat na pomoc.
I proto se polský král dvakrát vyhnul jiņ nabízené bitvě. Posléze po dobytí Borowniků a
Złatoryjí řádem bylo na konci září prostřednictvím českého poselstva sjednáno mezi
znepřátelenými stranami 9 měsíční příměří do 24. června 1410.
Příměří vńak samozřejmě neznamenalo konec této tzv. Velké války. Strany ho pilně
vyuņívaly k přípravě na nadcházející střetnutí. V zimě 1409-1410 byl na poradě v BrestLitevsku přijat unijní plán ohledně dalńího pokračování války. Polské vojsko se mělo sejít ve
Wolborzi, litevská část vojska u řeky Narvy a pak po spojení společně táhnout na sídelní
řádové město Malbork. Mezitím bylo českým králem, Václavem IV. rozhodnuto ve sporu
mezi Německými rytíři a Polskem. Rozhodčí výrok z února 1410 přiznával nárok na
Dobrzyňsko Polsku a nárok na Ņmuď Řádu. Pro oba rivaly, ale zvláńtě pro unii, byl tento
výrok neakceptovatelný a bylo jasné, ņe po vyprńení příměří dojde k rozhodujícímu střetnutí.
Jagiello a Vitold sestavili obrovskou armádu, tvořenou převáņně Poláky, Tatary, Rusy,
Valachy a Litevci. Dále unie najímala vojáky v Čechách a na Moravě, Rakousech,
ńvýcarských oblastech a i ve Francii. Jagiello také vyslal na území řádu spoustu ńpehů, kteří
ho měli za úkol informovat o pohybu a počtech řádového vojska. Řád německých rytířů se při
doplňování armády soustředil a najímání ņoldnéřů a tzv. řádových hostů převáņně z řad
říńského rytířstva. Dalńí vojenskou pomoc hledal v zemích Koruny české (Braniborsko,
Luņice, Slezsko), a podobně se obrátili s ņádostí na vńechny západoevropské dvory. Války se
tak na řádové straně účastnili angličtí lučińtníci, dánńtí, ńpanělńtí, francouzńtí a italńtí ņoldnéři
a samozřejmě mnoņství Němců. Řád také jiņ na sklonku roku 1409 uzavřel v Końicích
spojeneckou smlouvu s uherským králem Zikmundem Lucemburským, který si ji dal ale
pořádně zaplatit. Zikmund se měl pokusit vojenskou silou odlákat Vitolda od polského
vojska, coņ se vńak nepodařilo. Řád se musel potýkat i s problémy ve vlastních řadách. Svůj
nesouhlas s válkou, vyhláńenou svými bratřími, totiņ vyjadřovali i někteří vysoce postavení
němečtí rytíři, jako např. livonský zemský mistr, sídlící na hradě Wenden. Němečtí rytíři
očekávali moņnost útoku na řádový stát ze dvou směrů, útok polských sil na Pomořansko a
Gdaňsk, pro jehoņ obranu byla vyčleněna podstatná část řádové armády pod vedením
Heinricha von Plauen a útok litevských sil na Ņmuď, které měla čelit část armády, která
zůstala v hradech na východě řádového státu, jako byly Ragaine, Ryn, Giżycko a Klajpeda.
V červnu 1410 bylo příměří mezi řádem a unií prodlouņeno jeńtě o 10 dní díky
diplomatické iniciativě uherských vyslanců. 26. června vytáhlo polské vojsko z Wolborzi a
přes Sajmice na Biskupec. Zde také Jagiello obdrņel zprávu, ņe litevské vojsko je
shromáņděno u Narvy. 30 června začal Jagiello přepravovat své vojsko pomocí tajně předem
připraveného mostu, poloņeného na lodích a prámech, přes Vislu u Kozienic poblíņ kláńtera
Czerwieňska. Během třídenní přepravy se zároveň dostavila k Jagiellovi druhá část vojska,
vedená Vitoldem, která za doprovodu dvanácti polských korouhví dorazila z prostoru nad
řekou Narvou. Poté unijní vojsko táhlo přes vsi Ņochow, Jeņow a Bedzinu aņ 9. července
překročilo hranice a vstoupilo na území řádu. Vrchním velitelem polské části vojska byl při
tom zvolen korunní marńálek Zbigniew z Brzezie, litevské části pak velel velkokníņe Vitold.
Zaskočená řádová armáda se rozhodla zabránit protivníkovi překročit řeku Drwęc. Unijní
vojsko zatím dále pokračovalo přes Ludborze k městečku Kurzetnik, leņící na břehu řeky
Drwęc. Na její druhé straně se vńak jiņ usadila řádová armáda, která vybudovala na břehu
řeky palisádová opevnění s připravenými děly a houfnicemi, a tak se Jagiello rozhodl vrátit a
táhnout se svým vojskem k prameni řeky, aby se vyhnul jejímu zdolávání. Přes Ludborze a
Działdow se unijní vojsko přepravilo aņ k Dąbrownu, které za pochodu 13. července dobylo.
Větńina obyvatel byla pobita, upálena v kostele nebo zajata. Pouze malá část se zachránila
pomocí člunů na Dabrowském jezeře. V tuto chvíli jiņ bylo veliteli řádového vojska Ulrichovi
zřejmé, ņe cílem unijního vojska je centrum řádu – město Malbork. Velmistr vydělil jednotku
v síle 3000 muņů k posílení posádky Malborku a na 12 místech překonal řeku Drwęcu.
13. července se také v Pomoří udála bitva mezi unijním pohraničním vojskem pod
vedením Matěje z Wąsosze, které vtrhlo na území řádu, a vojskem německých rytířů, jemuņ
velel narychlo povolaný Michal Kuchmeister. Bitva vyzněla ve prospěch řádových vojáků,
Matěj z Wąsosze údajně bojińtě uprostřed bitvy opustil a demoralizované unijní vojsko pak
utrpělo poráņku. Mezi zajatými polskými rytíři byl i Jaroslav Iwiňski, poznaňský praporečník,
který bojoval aņ ve Ńpanělsku. O poráņce v Pomoří vńak bylo pomlčeno a král Jagiello se o ní
dozvěděl aņ po bitvě u Grunwaldu.
Řádové vojsko se rozhodlo přehradit unijnímu vojsku cestu a přinutit Jagiella k
rozhodující bitvě a tak táhlo přes Lubawu směrem ke Grunwaldu.
V noci ze 14. na 15. července postihla oba znepřátelené vojenské tábory prudká
vichřice. Nad polským táborem létaly stany a vytvářely obrazce, které byly vysvětlovány jako
znamení osudu. Některým z unijního vojska se zdálo, ņe na bílé plońe měsíce vidí boj krále a
mnicha, který král vyhrál a shodil mnicha z měsíce, coņ bylo povaņováno za dobré znamení.
Hůře dopadl oné noci jeńtě křiņácký tábor, který byl celý zdevastován, a vojáci v táboře se
před rozhodující bitvou vůbec nevyspali. 15. července po předchozí vichrné noci se obě
vojska setkala u vsi Grunwald v dneńním severovýchodním Polsku na Mazurské jezerní
plońině, jihozápadně od dneńního města Olsztyn. Unijní vojsko se poloņilo po ranním
dvoumílovém pochodu nad jezerem Lubienem v lesním porostu, kde kázal Jagiello postavit
polní kapli, která by byla chráněna před prudkým větrem. Velitel Zbigniew zatím vyslal
několik hlídek severním směrem k vesnici Grunwald. Postupně jak se hlídky vraceli, se
dozvídal o stoupajícím počtu korouhví řádového vojska, které přibylo do prostoru vsí
Grunwald a Tannenberg. Začala se chystat rozhodující chvíle Veliké války – oběma stranami
dlouho očekávaná bitva jejich hlavních sil.
Síly protivníků
Časného rána, 15. července 1410 se obě armády setkaly poblíņ vesnic Grunwald,
Tannenberg a Łodowigowo (Ludwigsdorf). Obě armády byly rozmístěny v liniových
formacích. Polsko-litevská armáda se rozloņila před vesnicemi Łodowigowem a
Tannenbergem. Její levé křídlo bylo sloņeno převáņně z polské těņké jízdy. Na pravém křídle
unijních sil byla rozmístěna vojska litevského velkokníņete Vitolda, sloņená převáņně z lehké
jízdy. Mezi silami na pravém křídle byly prapory z celého Litevského velkovévodství včetně
tatarských houfů a pravděpodobně i moldavských ņoldáků. Opoziční řádové síly se převáņně
skládaly z těņké jízdy a pěńích oddílů. V jejich řadách se bitvy účastnilo mnoho ņoldnéřů z
celé západní Evropy, kteří byli voláni „hosté řádu“.
Přesné mnoņství vojáků na obou stranách se těņko odhaduje. Známe pouze dva
spolehlivé zdroje popisující bitvu. Nejlépe dochovaný a nejkompletnějńí byl napsán Janem
Długoszem, který se v něm ale nezmiňuje o přesných počtech účastníků bitvy. Ostatní zdroje
z 16. století poskytují jen krátké a neúplné údaje. Pět měsíců po bitvě, v prosinci 1410, nový
řádový velmistr Heinrich von Plauen zaslal západoevropským vládcům dopisy, ve kterých
bitvu popisuje jako boj proti zlým pohanským silám. Tento úhel pohledu byl pak sdílen
mnoha kronikáři. Od té doby je toto střetnutí předmětem propagačních kampaní na obou
stranách, mnoho autorů např. zveličuje velikost unijních polsko-litevských sil, aby snáze
vysvětlilo pro ně nečekaně dramatický výsledek bitvy.
V jedné z pruských kronik je zmíněno, ņe síly polského krále byly tak početné, ņe je
nedokáņe vyjádřit ņádná dost vysoká číslice v lidském jazyce. Jeden z anonymních kronikářů
německého hanzovního města Lübecku se zmiňuje, ņe síly Jagiella dosahovaly velikosti
1.700.000 vojáků, síly Vitolda na 2.700.000 vojáků (právě tak jako Rusů), kromě 1.500.000
Tatarů. Mezi silami, které pravděpodobně pomáhaly, polsko-litevské armádě byli „Saracéni,
Turkové, pohané z Damańku, Persie a jiných zemí“. Podle Enguerranda de Monstrelet, Řád
postavil okolo 300 000 lidí, zatímco jeho nepřátelé 600 000 vojáků. Ondřej Řezenský
odhaduje polsko-litevské síly na 1.200.000 muņů ve zbrani.
Současní historikové odhadují velikosti nepřátelských sil v na mnohem menńí úrovni.
Ludwik Kolankowski odhaduje velikost unijních polsko-litevských sil na 16.000 aņ 18.000
polských jezdců a 6.000 aņ 8.000 jezdců lehké litevské jízdy. Řádové síly pak podle něj
mohly mít velikost 13.000 aņ 15.000 těņkých jezdců. Jerzy Dabrowski odhaduje celkovou sílu
Jagiellova vojska na 18.000 jízdních Poláků a 11.000 Litevců a Rusů, zatímco síly protivníka
na 16.000 vojáků.
Obě armády byly organizovány do praporů. Kaņdý prapor těņké jízdy byl sloņen
přibliņně z dvou set čtyřiceti rytířů na koních a jejich zbrojnońů a ńtítonońů. Kaņdý prapor měl
své označení a bojoval nezávisle. Litevské prapory byly obvykle menńí a sloņené přibliņně ze
sto osmdesáti lehkých jezdců. Sloņení pěńích jednotek (kopiníci, lukostřelci, střelci z kuńí) a
dělostřelectva není známo.
Síly na obou stranách byly sloņeny z vojáků mnoha národností a pocházejících z
různých zemí. Nehledě na jednotky postavené Polskem, Litevským velkovévodstvím a
Německým řádem, bitvy se zúčastnilo mnoho ņoldnéřů z celé Evropy (nejvíce z Alsaska,
Lotrinska, německých zemí, Slezska, Moravy, Čech a pravděpodobně i Moldavska).
Historikové v bývalém Sovětském svazu se pokouńeli neúspěńně zdůrazňovat ruskou roli v
bitvě. Například zahrnovaly některé prapory, jako např. Smolenský, mezi ruské síly. Snaņily
se také popisovat bitvu tak, aby z ní vyplynula rozhodující pomoc ruských sborů. Ve
skutečnosti je moņné povaņovat za smutný vtip tvrzení, ņe „bitvu proti fańistickým
teutonským silám vyhrály spojené polsko-sovětské síly“ (větńina území Litevského
velkovévodství byla ve 20. století součástí Sovětského svazu).
Vrchním velitelem polsko-litevských sil byl král Vladislav Jagiello, velitelem
polských sil spojeného vojska byl korunní marńálek Zbigniew z Brzezie a litevských sil pak
velkokníņe Vitold. Donedávna se věřilo, ņe vrchním velitelem unijních vojsk byl krakovský
mečník Zyndram z Maszkowic, ale tento předpoklad byl zaloņen na ńpatném překladu popisu
boje od kronikáře Jana Długosze. Silám Řádu německých rytířů velel jejich velmistr, Ulrich
von Jungingen.
Bitva
Do bitvy se sjeli rytíři z celé Evropy, dokonce velmistr řádu poņádal Vladislava
(polského krále) o odloņení bitvy o dva týdny z poloviny června, aby mohl dopřát „čest
evropskému rytířstvu zúčastnit se vymýcení pohanů“. Vladislav souhlasil, protoņe i jemu ta
doba poskytla moņnost dalńí konsolidace armády. Výzbrojně tedy byla převaha na straně řádu
a například kanónů měla koalice ńestnáct, zatímco řád přes stovku. Nicméně zdroje se v
číslech rozcházejí, udává se často vyńńí poměr pro koalici, to bylo ale se započítáním v bitvě
nepotřebného trénu.
Nejhorńí pro koalici bylo, ņe křiņáci v poli platili za nejlepńí rytíře světa, a například
Kuno von Lichtenstein byl mistrem meče, o němņ letěly neuvěřitelné zkazky. Také výzbroj a
výstroj byla na straně křiņáků lepńí.
Po zjińtění, ņe Řádové vojsko se blíņí na dohled k tábořícím unijním vojákům, začal
Vitold přesvědčovat Jagiella, aby ukončil účast na mńích v polních kaplích a sám začal řadit
své vojsko. Jagiello vńak prý dále pokračoval ve mńi. Zatím Vitold a Zbigniew začali
urychleně ńikovat odpočívající vojsko, které bylo rozloņeno v hájích a křovinách u jezera
Lubna. Oblast okolo jezera byla kombinací otevřené pláně, mokřin a lesíků. Zvláńtě
bezprostřední okolí jezera bylo silně zalesněno a obsahovalo velké mokřiny, tvořené říčkami,
napájejícími jezero.
Německé vojsko zatím zaujalo pozice na vyvýńenině východně od Poláků, mezi
vesnicemi Tannenberg a Lodwigowo, seńikováno do dvaapadesáti praporů. Poblíņ
Tannenbergu bylo rozmístěno levé křídlo řádové armády a u Lodwigova, leņícího poblíņ
mokřin, pak pravé. V tuto chvíli nastala pro Řád ta nejvýhodnějńí chvíle na úder proti
nepřipravenému polsko-litevskému vojsku a v tomto smyslu začali i někteří z velitelů naléhat
na velmistra von Jungingena. Ten se ale rozhodl pro defenzivní strategii, kdyņ před svými
rytíři dal rozestavit řadu překáņek, které měly zadrņet nebo zpomalit postup nepřítele. Za
těmito překáņkami pak byli rozmístěni střelci z kuńí, angličtí lučińtníci, pěńáci a
dělostřelectvo. Za nimi pak ve dvou řadách nastoupilo rytířstvo. Pravému křídlu velel velký
komtur Kuno von Lichtenstein, levému pak velký marńálek Fridrich von Wallenrode.
Velmistr von Jungingen pak řídil celou bitvu ze středu křiņácké formace. Záloha o velikosti
zhruba 16 oddílů byla umístěna za středem formace poblíņ vesnice Grunwald.
Zatímco velmistr vyčkával a Jagiello dlel na mńi, objíņděl Vitold spolu s dalńími
veliteli unijní vojsko a ńikoval ho k boji. Rozmístění unijních vojáků je ze starých kronik
méně zřejmé. Zřejmé je to, ņe litevské síly tvořily pravé křídlo unijního vojska, přičemņ na
jeho samém kraji byly rozmístěny tatarské jednotky. Ruské (Smolenské) prapory byly
rozmístěny mezi litevskými a polskými silami. Litevńtí vojáci byli připraveni k boji v mnoha
řadách. Větńina polské jízdy byla umístěna na levém křídle a středu a stejně jako jejich
protivníci stála ve dvou či třech řadách. Ukazuje se také, ņe byly vyčleněny a připraveny
přinejmenńím dvě zálohy za hlavní linií vojska. Jedna z nich byla připravena zasáhnout na
levém křídle a druhá přímo ve středu bojové linie. Kromě toho měla unie jeńtě několik
praporů poblíņ jezera spolu s pěńími oddíly. Poblíņ těchto oddílů měl se svou osobní stráņí své
stanovińtě také samotný Jagiello.
Jakmile Vladislav Jagiello skončil s modlitbami, oblékl si nádhernou zbroj a připojil
se k Vitoldovi pozorujícímu německé ńiky. Oba velitelé se nemohli odhodlat k vydání
rozkazu k bitvě. Ulrichovi von Jungingen bylo zřejmé, ņe pokud chce uspět se svou strategií,
musí vyprovokovat unijní vojska k útoku. Proto podle legendy poslal k polskému králi dva
rytíře s obnaņenými meči. Ti nabídli Vladislavovi své meče a sluņby, protoņe zjevně nemá
nikoho, kdo by po jeho boku bojoval. Zatímco polńtí rytíři byli touto uráņkou rozzuřeni, král
Vladislav klidně oba meče přijal jako příslib budoucího vítězství. Bylo jasné, ņe bitvu nelze
dále odkládat. Král, obklopený svou ńedesátičlennou gardou, sloņenou z předních rytířů, dal
rozkaz k zahájení bitvy. Vitold ochranou pohrdl, projíņděl mezi svými vojáky a povzbuzoval
je.
Úvodní fáze
Krátce po deváté hodině byly fanfárami vydány unijnímu vojsku povely k útoku.
Vńichni polńtí rytíři byli pro odlińení od nepřátel označeni svazkem slámy na paņi a po
vyhláńení hesla zapěli svatovojtěńský chorál „Bogurodzici“. Boj začal oboustrannými
potyčkami lehké jízdy na obou křídlech a následnou střelbou řádového dělostřelectva na
unijní jednotky. Střelba vńak výjimečně neměla skoro ņádný účinek. Snad to bylo způsobeno
zvlhlým střelným prachem, coņ mohla způsobit velká bouře z předeńlé noci.
Poté jako první zahájily svůj výpad proti protivníkovu levému křídlu poblíņ
Tannenbergu litevské jednotky, s cílem zničit protivníkova děla a pěchotu. Útok litevské jízdy
byl podporován několika polskými prapory. Jejich divoký nápor nezastavily ani vytvořené
překáņky a Litevci smetli v divoké jízdě německé pěńáky a rozmetali jejich děla. Postupně se
do boje vydaly i polské prapory. Proti litevské lehké jízdě se do protiútoku vydala těņká jízda
levého křídla křiņáků pod vedením pruského velkého marńálka Friedricha von Wallenrode.
Některé zdroje uvádí, ņe právě ta způsobila prchající německé pěchotě větńí ztráty, neņ
pronásledující Litevci. Tatarská jízda byla náporem Wallenrodových rytířů buď rozbita anebo
předstírala poráņku a ustoupila.
Ústup litevské lehké jízdy
Litevská a tatarská jízda se dala cestou směrem k mokřinám a lesíkům, kde byla více
ve výhodě. Tento manévr byl údajně často pouņíván na východních hranicích Litvy Mongoly.
Vitold, který měl zkuńenosti z bitev s nimi, ho tak prý vyuņil v bitvě u Grunwaldu.
Kaņdopádně se jeden nebo více praporů řádového vojska pustila za ustupujícími tatarskými
voji. Wallenrod s větńinou svých rytířů zatím začal získávat na bojińti převahu a litevské i
ruské prapory začaly ustupovat podobně jako Tataři. V této fázi boje byl nucen Vitold povolat
záloņní jednotky, čímņ se snaņil stabilizovat pozici.
Ve stejné době, kdy von Wallenrode zaměstnával Litevce, von Jungingen nařídil
vńeobecný útok proti polské linii. Sráņka mezi oběma armádami byla tak silná, ņe byla slyńet
na míle daleko. Bitevní linie se zmítala po celé délce fronty asi 3 aņ 5 km a ņádné z obou
vojsk nedokázalo postupovat vpřed. V této fázi boje byly obě strany plně zaneprázdněny
těņkým bojem, ale na obou stranách jeńtě nebyly nasazeny zálohy.
Střední fáze
V této fázi von Wallenrode nasadil část své druhé formace do boje proti Litevcům.
Zvýńený tlak ze strany řádového vojska donutil Litevce k postupnému ústupu. Vitold a jeho
Litevci se pak dali na skutečný útěk nebo je také někdy uváděno, ņe se jednalo o předstíraný
ústup (viz poznámky). Vitold a větńina Litevců prchali zpět směrem k lesům poblíņ jezera,
jiní se obrátili směrem k močálům u řeky Marozka. Někteří z těchto vojáků se údajně jiņ do
boje nevrátili a prchali aņ na území Litvy, kde prý rozhlańovali faleńné zvěsti o průběhu bitvy
a smrti obou nejvyńńích unijních velitelů. Řádové prapory, bojující s Litevci, je sledovali na
jejich útěku.
Von Wallenrode a zbývající prapory z druhé útočné vlny místo stíhání prchajících
litevských vojsk zaútočily na pravé křídlo polských vojsk. Stále vńak byl ve spojení s prapory
pronásledujícími Tatary. Okamņitému zhroucení pravého křídla pomohly zabránit tři
smolenské prapory a některé litevské jednotky. Tyto prapory zvládly obranný ústup,
stabilizující pravé křídlo, s obratem o 90 stupňů oproti jejich původní počáteční pozici. Jeden
ze tří smolenských praporů tento manévr zaplatil úplným zničením. Jejich akce vńak dovolila
veliteli polského vojska přivést část podpůrných formací na ohroņený úsek a králi nasadit část
záloh.
Krakovský komoří se zároveň pokusil zabránit, se svou korouhví, obklíčení pravého
křídla, ale byl napaden německými silami. On sám a jeho korouhevník, Marcin z
Wrocimowic, byli zraněni, korouhev spadla na zem a zdálo se na chvíli, ņe se dostala do
rukou německých rytířů. Korouhev komořího krakovského byla hlavní korouhví armády a
zároveň byla větńí verzí korouhve polského krále. S jejím pádem si mnoho řádových vojáků
myslelo, ņe s ní padl i polský král a stoupla tak zároveň jejich víra ve vítězství v této bitvě.
Záloņním praporům polského vojska se vńak následně povedl protiúder a podařilo se jim
zachránit jak komořího, tak i Marcina s korouhví (viz poznámky).
Prapory, pronásledující litevské vojsko, se začaly shromaņďovat a znovu se
zapojovaly k jednotkám na bojińti. Jejich zvýńené mnoņství začalo nepříznivě působit na
polské řady, které začaly před vzrůstajícím tlakem ustupovat. Král Jagiello byl nucen vyslat
do bitvy vńechny zbylé zálohy, přičemņ část jich měla stabilizovat pravé křídlo unijní armády,
část pak vyvinout tlak na střed a pravé křídlo křiņáckých vojsk. Díky tomu se bojová linie
opět stabilizovala.
Závěrečná fáze
Křiņácké korouhve, pronásledující litevskou jízdu, se dostaly k zalesněným okrajům,
kde byly napadeny z boku skrytými polskými rytíři a znovu se formující litevskou kavalérií.
Část křiņáků skončila v močálech, kde byli pobiti.
Von Jungingen, který pozoroval problémy unijních vojsk na pravém křídle, nařídil
nasazení svých 16 záloņních praporů. Jeden z těchto praporů objíņděl polskou linii. Tento
prapor se dostal do blízkosti krále Jagiella a jeho doprovodu, který ho ihned obklopil, aby
zabránil jeho poznání. Zároveň byla také skryta královská korouhev, aby král nebyl poznán.
Jeden z německých rytířů se prý od korouhve oddělil a zaútočil na samotného krále. Byl vńak
sraņen z koně Zbigniewem z Oleńnice a na zemi pak členy královské druņiny zabit.
Útok polsko-litevského pravého křídla
Tato příhoda spadá údajně do klidnějńího období bitvy, které podle jednoho zdroje
bylo způsobeno průtrņí mračen. Obě strany během ní přeskupily své řady před vlastním
vyvrcholením bitvy. Vitold vyuņil toto období relativního klidu k novému zformování
rozptýlených litevských vojsk a jejich přesunu do týlu řádového vojska. Po rozhoření se boje
Jagiello nechal vniknout mezi zaklíněná rytířská vojska polský pěńí pluk. Pěchota byla velmi
efektivní a způsobila protivníkovi velké ztráty. V dané situaci si velmistr uvědomil nejisté
postavení svých vojsk a rozkázal zahájit ústupové boje. Vitold vńak mezitím zaútočil s
litevskou jízdou do zad řádové armády. Zároveň se mezitím podařilo polskému středu prorazit
linii řádových vojsk. Řádová armáda byla rozdělena do dvou obklíčených skupin.
Průnik polské těţké jízdy
Bitva se změnila na zabíjení obklíčených řádových vojáků, zabit byl i po staņení ze
svého koně pěńáky velmistr von Jungingen, po jehoņ smrti byl odpor větńiny německých
vojáků zlomen. Poté co padli nebo byli zajati velitelé, dali se řadoví bojovníci na útěk,
pronásledovaní litevskou jízdou. Části řádových vojáků se podařilo uniknout, mnozí, zvláńtě
pěńáci, se rozhodli bránit v křiņáckém táboře se zásobami za hradbou zásobovacích vozů
svázanými řetězy. Zde se prý strhla asi největńí řeņ a zahynulo zde více vojáků neņ na
samotném grunwaldském poli. Unijní jízda pronásledovala mnoho mil prchajícího nepřítele a
podařilo se jí tak pobít nebo zajmout mnoho z řádových vojáků. Stíhání přeruńilo aņ
nastupující ńero. Po dobytí tábora přikázal polský král rozbít vńechny nalezené sudy s vínem,
neboť se obával moņného útoku řádových vojáků na opilé unijní vojsko. Rozlité víno po
bojińti pak prý dalo vzniknout pozdějńí pověsti o potocích krve.
Počty padlých v bitvě se značně lińí podle jednotlivých autorů a navíc jsou uváděny
větńinou pouze pro poraņenou stranu. Polská strana tvrdila, ņe řád ztratil 18.000 vojáků a
dalńích 14.000 bylo zajato, přičemņ unijní vojsko přińlo o 5.000 mrtvých a 8.000 zraněných. Z
bitvy se prý stěņí zachránila desetina řádových bojovníků. Polsko-litevská vojska dobyla v
tomto boji 52 nepřátelských korouhví.
Podle Andrzeje Nadolského bylo zabito 8.000 řádových vojáků v boji a dalńích 14.000
vzato do zajetí. Větńina z 250 členů řádu byla také zabita, včetně velké části vedení
německých rytířů. Nehledě na Ulricha von Jungingen, polsko-litevské síly zabily také velkého
marńála Friedricha von Wallenrode, velkého komtura Kuno von Lichtensteina a Albrechta
von Schwartzburg , velkého pokladníka Thomase von Merheim.
Markward von Salzbach, brandeburský komtur a major Schomberg ze Sambie byli na
Vitoldův rozkaz popraveni po bitvě. Stalo se tak podle polského historika z 19. století Karla
Szajnochy proto, ņe nařídili vraņdu dvou Vitoldových synků, drņených Řádem jako rukojmí,
kdyņ roku 1392, po Ostoroņském míru, uzavřeném s Jagiellem, Vitold vystoupil proti Řádu.
Jediným vysokým hodnostářem Řádu, kterému se podařilo uniknout, byl vrchní ńpitálník a
komtur z Elbingu Werner von Tettinger. Takové velké zabíjení urozených rytířů bylo ve
středověké Evropě dost neobvyklé. To bylo moņná způsobeno velkou účastí rolníků na straně
unijního vojska, kteří se zapojili v pozdějńí fázi boje a účastnili se likvidace obklíčených
skupinek teutonského vojska. Sedláci, na rozdíl od ńlechticů, nemohli přijímat výkupné za
zajaté bojovníky a neměli tím takový stimul brát zajatce. Mezi těmi, kterým se pońtěstilo, ņe
nebyli zabiti, ale pouze vzati do zajetí, byli Kazimír V., vévoda ńtětínský nebo Konrád Bílý,
vévoda oleńnický.
Některé nejasnosti
1. Litevský ústup
Zde se velmi lińí přesný popis toho, co se ve skutečnosti stalo. Jan Dlugosz to vlastně
popisuje jako úprk. Také se nezmiňuje o ņádném útoku Litevců na týl německých rytířů,
naopak tvrdí, ņe Litevci byli kompletně rozpráńeni. Ostatní zdroje přesto tvrdí, ņe se jednalo o
fiktivní ústup. Nejpřesvědčivějńím důvodem pro to, ņe se jednalo o taktický trik, je dopis
psaný velmistrovi řádu někdy mezi lety 1413 a 1417. Ten můņe být přisuzován očitému
svědkovi nebo dokonce účastníkovi, ale je bohuņel nepodepsaný. Dopis v podstatě varuje
před příliń rázným pronásledováním Litevců a opuńtěním formace, coņ můņe vyústit v
pohromu jako u Tannenbergu. Pro tuto variantu hodnocení ústupu litevských vojsk údajně
mluví i to, ņe podobná taktika byla také pouņívána ze strany Litevců v bojích s Tatary.
2. Boj o standardu
Někteří historikové se domnívají, ņe tato událost je pouhým výmyslem kronikářů,
podobně jako u některých jiných bitev. Zdroje vńak potvrzují, ņe němečtí rytíři věřili, ņe se
něco takového v dané fázi boje událo. Pád nebo ukořistění hlavní standardy bývalo obvykle
povaņováno za konec boje. Zdroje zde uvádí, ņe bojovníci řádu začali zpívat v domnění svého
vítězství triumfální píseň Christ ist erstanden a v této chvíli zdvojnásobili své úsilí v boji proti
unijní armádě. Zdá se, ņe tato píseň byla pouņívána v případě vítězství Řádu. Pokus o
ukořistění krakovské standardy zřejmě motivoval řádové vojáky ke zvýńenému úsilí.
3. Útok na krále
Kolem útoku na krále je mnoho nejasností. Podle jedné varianty se král ubránil sám,
kdyņ nepřátelského rytíře sám srazil na zem a Zbigniew z Oleńnice ho na zemi dobil. Podle
druhé varianty naopak právě Zbigniew, ve chvíli kdy král s napřaņeným kopím očekával útok
křiņáckého rytíře, v polovině zlomeným dřevcem udeřil do boku rytíře a svalil ho z koně. Král
ho pak udeřil do tváře, aņ mu odskočila přilba. Poté ho prý nechal, ale vojáci z jeho tělesné
stráņe ho na místě zabili a pěńí vojáci z něj strhali zbroj i oděv. Za odměnu pak Zbigniew byl
vyzdviņen na krakovský biskupský stolec a papeņ Martin V. mu přitom dal dispens od
pomazání na kněņství.
Po bitvě
Poráņka řádového vojska byla senzací. Po celou noc se vracely do tábora na
grundwaldském poli skupiny pronásledovatelů se zajatci a kořistí. Král Jagiello po bitvě z
neustálého udílení příkazů zcela ochraptěl a ani druhý den mu nebylo dobře rozumět. Přes noc
se spustil déńť, který měl na svědomí smrt mnoha dalńích raněných na bojińti.
Následující tři dny zůstalo unijní vojsko na bojińti. Někteří královi rádci na krále
naléhali, aby vyuņil vítězství a co nejrychleji táhl k Malborku, ale král se rozhodl jinak. Den
po bitvě byla slouņena velká polní mńe na oslavu vítězství a uctění mrtvých na obou stranách.
Větńina zajatců byla po jejich přehlídce propuńtěna kromě těch nejbohatńích a
nejurozenějńích, kteří zůstali jako rukojmí. Jejich propuńtění bylo provedeno větńinou za
podmínky, ņe se 29. září 1410 vrátí zpět do Krakova. Nalezená těla nejvyńńích představitelů
řádu byla uloņena do vozů k převozu do Malborku, těla ostatních komturů a rytířů byla
pochována ve farním kostele v Timbargu.
18. července se král dal se svými vojsky na pochod směrem k řádovému sídelnímu
městu. Táhl cestou přes Morąg a Hohenstein (19. července), Preussmarkt (20. července),
Dzierzgow (23. července), Starytarg (24. července) aņ 25. července dorazil po sto dvaceti
kilometrovém pochodu k Malborku. V té době vńak byl jiņ Malbork na obléhání unijními
silami připraven. Jindřichu z Plavna (Heinrich von Plauen) se do něho podařilo rychle
stáhnout se svými 5000 jezdci a pěńáky, jakmile se dozvěděl o katastrofickém výsledku bitvy
u Grunwaldu. Zatímco Jagiellovi se cestou k Malborku poddávaly postupně jeden hrad a
jedno město po druhém, Heinrich von Plauen se rezolutně chopil obrany křiņácké pevnosti.
25. července dorazil Jagiello k Malborku a následujícího dne dobyl od Němců vypálené
město. Samotný zámek byl obléhán aņ do poloviny září 1410. Dne 11. září opustil Vitold pole
a rozhodl se s litevskými vojsky ukončit obléhání. Po dalńích 8 dnech odtáhl od Malborku s
polským vojskem i samotný král Jagiello.
Při zpátečním pochodu pak jeńtě král obsazoval některá města a hrady. Na konci září
pak rozpustil větńinu svého vojska, ale nechal hlídkovat na hranicích, aby byl připraven na
odvetu ze strany řádu. Řád se opravdu rozhodl dobýt zpět ztracené pozice a tak dońlo k dalńím
menńím a větńím bitvám, jako např. bitvě u Koronowa či u u Tuchole. 25. a 26. prosince dońlo
k jednání mezi velmistrem řádu a polským králem v Raciąņi ohledně uzavření dočasného
příměří, ale k dohodě se nedospělo. Teprve později bylo prostřednictvím pana Petra Safraňce
sjednáno měsíční příměří. Trvalého míru bylo dosaņeno aņ 1. února 1411 v Toruni.
Důsledky
Bitva u Grunwaldu změnila po dneńní časy politickou mapu Evropy, zejména té
střední a východní. Polsko se definitivně etablovalo jako samostatný a suverénní stát a
nějakou dobu dokonce aspirovalo na velmocenskou politiku. Spolu s Litvou se vymanilo z
vlivu Řádu německých rytířů, kterému bitva zlomila vaz. Z ńedesáti představených řádu jich
padesát v bitvě nańlo smrt, padl i velmistr řádu Ulrich von Jungingen. Na nedaleký řádový
hrad Malbork se stáhli členové řádu, kteří přeņili. A byl to Jan Sokol z Lamberka, který
nabídl, ņe domluví vydání hradu zradou českých ņoldnéřů bojujících na straně Řádu.
Vladislav II. Jagellonský tuto moņnost odmítl, nezdála se mu příliń čestná a tak se o vydání
Malborku s Řádem dohadoval dalńí dvě desetiletí, protoņe dobýt jej útokem nebylo
představitelné. Řád německých rytířů dostal ránu, ze které se uņ nikdy nevzpamatoval a na
mapě evropských dějin od té doby prakticky nikdy nehrál významnou roli jako jednotící síla.
Bitva u Grunwaldu byla totiņ rozhodující bitvou „Velké války“ a znamenala, ņe
iniciativa ve střetech mezi Řádem a Polským královstvím přeńla definitivně na polskou stranu.
Toruňský mír totiņ nesplnil hlavně polská očekávání a tak bylo jasné, ņe v budoucnosti musí
dojít nutně k dalńím bojům. Díky této dohodě získala Litva Ņmuď, ale pouze dočasně po dobu
Vitoldova a Vladislavova ņivota. Polsko pak obdrņelo území Dobrzynska, ale muselo vyklidit
vńechny obsazené řádové hrady.
Bitva u Grunwaldu měla také dopad na české dění, byť si to uņ dnes neuvědomujeme.
Předevńím: o dalńích deset let později Řád se svojí tehdy propracovanou logistikou a
výraznou vojenskou silou nemohl přispěchat na kříņovou výpravu proti Českým zemím. Proti
husitským vojskům se tak postavily méně kvalitní křiņácké sbory, a ačkoliv v některých
momentech nasbíral Zikmund veliké vojsko (např. bitvy na Vítkově se účastnilo zhruba 30
000 vojáků), nedaly se tyto sbory s vojskem pod velením Řádu rovnat.
Řád ztratil nejenom část svého území a své nejvýznamnějńí představitele, ale utrpěl
také obrovskou finanční újmu. Ulrich von Jungingen například uzavřel na sklonku roku 1409
v Końicích spojenectví s uherským králem Zikmundem. Ten si za něj samozřejmě nechal
bohatě zaplatit. Rozhodně vńak nepodpořil Řád tak, jak si řádoví rytíři na základě úmluv o
spojenectví představovali. Poslal sice Stibora do jiņního Polska, kde následně obsadil Starou
Sandoměř, ale Stiborova armáda byla postupně z Polska vytlačena. Za 40.000 zlatých tak
křiņáci nezískali tu podporu, kterou jim Zikmund sliboval.
Řád byl ustanovením prvního Toruňského míru přinucen zaplatit vítězům také vysoké
reparace. Jednalo se o částku 100.000 hřiven praņských grońů.
Z důvodů zadluņení u českého krále Václava IV. dońlo z jeho strany roku 1411 k
sekularizaci předních řádových drņav v Českém království. Zemský komtur Oldřich z Ústí
sice proti tomuto kroku oficiálně protestoval, ale nakonec se řád musel podřídit. Ostatně nic
jiného se ani nedalo dělat, protoņe v té době měl na území Českého království zhruba 115
bratří a na pomoc z Prus samozřejmě nebyla ņádná naděje. Navíc po prohrané válce nebylo na
splacení dluhu ani pomyńlení a tak si ho král Václav IV. vybral tím způsobem, ņe zabavil
řádové komendy na českém území včetně opevněného sídla zemského komtura v Chomutově
(komenda v Praze vńak zůstala uńetřena).
Bitva u Grunwaldu také zachránila české země od příchodu křiņáků, kteří by mohli
naprosto změnit následný sled revolučních událostí. Nejen to. V této bitvě se Zikmundovi
zkomplikovalo dosaņení české koruny a také definitivní přijetí koruny říńské. Tu si sice
nechal odhlasovat podvodem, ale dělil se o ni s Jońtem i Václavem IV., navíc Václavův i
Jońtův vliv byl nepopiratelný a bez opory v Řádu musel Zikmund podstoupit české taņení, v
němņ utratil jmění, aby korunu nesporně získal na poslední rok svého ņivota.
Na druhou stranu ani polská strana nechtěla a nemohla výrazněji zasáhnout za
husitských bouří do bojů v Českém království. Polský král Vladislav se snaņil vyuņívat
českou kartu k diplomatickému nátlaku na císaře Zikmunda a papeņskou kurii v pokračujícím
konfliktu s Řádem. Z pochopitelných důvodů odmítl nabídku kalińnických pánů a měst na
českou korunu, ale souhlasil s tím, aby husitská delegace o ní jednala s jeho bratrancem
Vitoldem. Roku 1423 dokonce polský král slíbil účast na dalńí kruciátě proti kacířským
Čechům, ale slib nikdy nedodrņel. Husitské bouře zaměstnávaly císaře Zikmunda a jeho
spojence, takņe nemohl účinně pomoci řádu, coņ samozřejmě vyhovovalo polským plánům.
Grunwaldská bitva také znamenala neocenitelné zkuńenosti pro některé z českých
ņoldnéřů, které pak mohli zuņitkovat za nadcházejících husitských bouří. Některé spekulace
předpokládají, ņe právě zde se Jan Ņiņka poprvé detailně seznámil při dobývání řádového
tábora s provizorní vozovou hradbou ze spíņních vozů, jejíņ pouņití pak sám zdokonalil.
Podobně se zde mohl setkat i s palcátem, které byly do té doby předevńím pouņívány v
polském a ruském prostředí.
Česká účast v bitvě
Donedávna se mluvilo o české účasti v bitvě pouze na straně unijních vojsk. Sluņba
českých vojáků v polsko-litevském vojsku byla větńinou líčena jako akt slovanské
vzájemnosti v boji proti germánské expanzi. Ve světle nových výzkumů je vńak třeba varovat
před přílińným důrazem na myńlenku slovanské vzájemnosti v boji proti německým rytířům.
Ņoldnéři, zvláńtě ze severní Moravy a Slezska, byli totiņ bohatě zastoupeni i v řádovém
vojsku.
Verbování do obou vojsk započalo jiņ roku 1409, po vyhláńení války řádem a před
rozhodnutím krále Václava IV. ve sporu o Ņmuď a Dobrzyńsko. Český král nekladl oběma
protivníkům ņádné překáņky při sjednávání pomoci v Českém království. Za polskou stranu se
angaņoval při sjednávání vojenské pomoci polský ńlechtic Záviń Černý z Garbowa, který byl
vedoucím poselstva polského krále. Lackem z Kravař mu byl představen budoucí velitel
českých a moravských ņoldnéřů Jan Sokol z Lamberka. Ten pak najal pro polské sluņby
stovky lidí, mezi nimi i známé přísluńníky lapkovských tlup, například Jana Ņiņku či Suchého
Čerta. Řádové vojsko se snaņilo také najímat ņoldnéře ze zemí Koruny české. V Čechách a na
Moravě nemělo aņ takový úspěch jako ve Slezsku, obojí Luņici nebo Braniborsku. Němečtí
rytíři platili ņoldnéřům dvakrát větńí ņold neņ Poláci, ale nehradili jim, na rozdíl od unie,
ńkody, které v průběhu vojny utrpěli.
Zdroj: Dějiny bitev IV
Lehnice, 1241
Úkoly:
Odkud se vzali Tataři (Mongolové)?
Jak vypadalo Polsko kolem r. 1240?
Jaké byly důsledky bitvy u Lehnice?
Střet dvou světů
Kdo bojoval: Poláci (kníţe Jindřich II. Poboţný) proti Mongolům (Bátůchán ).
V prvních desetiletích třináctého století končilo v Evropě to, co historikové nazývají
obdobím feudální roztříńtěnosti. Roku 1226 usedl na francouzský trůn Ludvík IX., vnuk Filipa
II. Augusta, vítěze bitvy u Bouvienes. Zpočátku za mladičkého krále vládla spíńe Blanka
Kastilská, která dokončila přičlenění kacířského jihu k Francii. Sám Ludvík IX. proslul
zejména jako vůdce dvou neúspěńných kříņových výprav, coņ mu spolu s velikou zboņností
vynese po smrti kanonizaci a přídomek Svatý.
Jan Bezzemek, Filipův anglický protivník, musel dát zemi Léta Páně 1215, rok po
Bouvienes, Magnu chartu libertatum, Velkou listinu svobod, a Velkou radu, předzvěst
anglického parlamentarismu. Zemřel, jak zasluhoval, opuńtěn téměř vńemi; zmatky a
nebezpečenstvími pak provedl zemi v čele oné Velké rady Guillaume le Maréchal. „Nejlepńí
rytíř na světě“ a regent v době nezletilosti Jindřicha III., navíc odrazil v bitvě u Lincolnu
francouzský pokus o ovládnutí Anglie.
Postavení Svaté říńe římské upevnil císař Fridrich II., král Obojí Sicílie a muņ, který
bez války otevřel křesťanstvu Jeruzalém. I tento vzdělaný a arabským světem značně
ovlivněný vladař se dostal později do klatby, z níņ si dělal pramálo. V Itálii bojoval s papeņi,
v Německu se musel potýkat se vzpourami i vzdorokráli; úspěńnějńí byl ve Ńvýcarsku, kde si
přímo podřídil tři ńvýcarské kantony, na něņ do té doby uplatňoval vliv nepříliń mocný
hraběcí rod Habsburků.
V severní Itálii vedla politika Fridricha II. ke vzniku strany ghibellinů (stoupenců rodu
Ńtaufů, z nějņ pocházel Fridrich) a guelfů (přívrņenců Velfů, hlavních Fridrichových
protivníků). Obě strany spolu budou vést po celé třinácté století kruté boje, v jejichņ důsledku
zůstane Itálie na rozdíl od větńiny Evropy rozdrobená.
Za Pyrenejemi se roku 1230 definitivně sjednotily Kastilie a Leon; toto království pak
roku 1236 dobude Córdobu, někdejńí centrum umajjovského chalífátu. Aragonsko k sobě
přičlenilo roku 1238 Valencii a Maurům tak zanedlouho zbyla jen dneńní Andalusie, její:
vládce přijal titul krále granadského.
Zvolna začínal rozkvět vzdělanosti; ve Ńpanělsku vznikla universita v Salamance, v
Itálii universita v Padově.
I království České upevňovalo svoje postavení; po Přemyslu prvním následoval
právem primogenitury jeho syn Václav I. Za vlády tohoto panovníka, s nímņ přińla do
českých zemí rytířská i dvorská kultura, začal český král zasahovat dokonce do mocenských
poměrů ve Svaté říńi římské.
Na jihovýchod od Čech upevňoval moc uherský král Béla, Polsko na severu vńak
zůstávalo rozdrobené na údělná kníņectví a navíc tu sílil vliv Řádu Nejsvětějńí Panny Marie,
který si začal podmaňovat pohanské Prusko. Za tohoto stavu věcí se z rozdrobených ruských
kníņectví na Evropu valilo nebezpečí, s jakým se křesťanský svět dosud nesetkal.
Jezdci z Apokalypsy
Na východě Evropy, v Mazovsku, Haliči, ve Slezsku, jedním slovem v celém
rozděleném Polsku, ba i království Českém a v Uhrách se vědělo, ņe přijedou, přesto vńak
vńichni doufali, ņe zamíří jinam, k sousedům, a jejich kraj minou. Zpočátku, koncem roku
1240, se objevily jen nevelké oddíly. Jezdci, kteří je tvořili, projíņděli krajem na malých
konících s dlouhými vlajícími hřívami, se vztyčenými kopími, na nichņ v divoké jízdě
povlávaly koňské ņíně a ohony, a kdo se jim vzepřel, toho bleskem proklály jejich ńípy.
Vynořovali se jako zjevení, jako první z jezdců, o nichņ svatý Jan vyprávěl, ņe budou
počátkem hrůz, aņ nadejde čas před dnem posledního soudu:
„A hle, bílý kůň, a na něm jezdec s lukem; byl mu dán věnec dobyvatele, aby vyjel a
dobýval.“
Přesně tak vyhlíņeli v koņených kabátcích a suknicích i v pláńtích pobitých plechy či v
krouņkové, ńupinové a destičkové zbroji, s vysokými přilbami, z nichņ splývala a vlála kůņe
chránící zátylek i líce před nepohodou, horkem a ranami, s luky neobvykle chráněnými v
toulcích, z nichņ je vyjímali s nebývalou rychlostí. Tváře pod přilbami měli ņluté, brady řídce
porostlé vousem, oči ńikmé a ústa vyráņela jekot, kterému ņádný dobrý křesťan nerozuměl, a
přesto z něj dostával husí kůņi. Podivné vńak bylo, ņe tito první jezdci zmizeli tak rychle, jak
se objevili; v lednu uņ po nich nebylo památky.
„S nebývalou rychlostí přibyli do Polska a vyloupili i zpustońili dvě v té době lidnatá
místa v Polsce: Lublin a Zawichost i s nimi sousedící vsi a kraje, a kdyņ viděli, ņe jsou
obtěņkáni ohromnou kořistí zajatců obého pohlaví, jeņ pobrali mezi Poláky a Rusíny, vrátili se
touņ cestou, kterou přińli, na Rus,“ psal o dvě stě let později kronikář Dtugosz.
Zatím nepustońili, nedbali na dobývání valů a hradeb, nevypouńtěli na střechy
červeného kohouta, neničili úrodu ani sýpky, nepobíjeli stáda. Počínali si systematicky,
roznáńeli zkázu a zmar v omezené míře, avńak důsledně, a zdálo se, ņe ti, kteří jim velí,
dovedou udrņet mezi jezdci se ņlutavou pletí ņeleznou kázeň. Jako kdyby potvrzovali to, co o
jejich mravech, způsobech a vedení války napíńe později frantińkán a cestovatel Di Piano
Kaprini:
„Neberou s sebou nic, kromě svých jurt, koní a zbraní. Neplundrují, nepodpalují
domy, nezabíjejí zvířata, jen lidi zraňují a pobíjejí, a kdyņ nemohou jiného dosáhnout,
zaņenou je alespoň na útěk…“
I to je ovńem v očích vyděńených venkovanů a měńtěnínů stavělo na roveň pohromám
ze Zjevení svatého Jana, jeņ dopadnou, aņ zatroubí pátý anděl:
„Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemńtí
ńkorpióni. Dostaly rozkaz neńkodit trávě na zemi ani ņádné zeleni ani stromoví, jenom lidem,
kteří jsou označeni Boņí pečetí na čele. Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrņ aby
je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako kdyņ ńkorpion bodne člověka. V ty dny budou
lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.“
Zasévali hrůzu a zmar mezi křesťany, z nichņ značnou část odvlekli, a pádili s větrem
o závod. Nikdo je nedohnal, pokud je chtěl stíhat, neboť jejich koně dokázali ujet aņ padesát
kilometrů denně. Nebyli ničím jiným neņ předvojem, průzkumem, jenņ dostal za úkol
zmapovat terén, bojem vyhodnotit mnoņství sil, které se mohou postavit nájezdu na odpor, a
zjistit, zda kraj uņiví vńechny, kdoņ vtrhnou do prozkoumaných krajů vzápětí. Měl to být vpád
rychlý, zdrcující a tak mohutný, ņe jej nikdo v Evropě po desítky pokolení nepamatoval. Jen
učení mnińi v kláńterních bibliotékách a skriptoriích vzpomínali na staré zápisy, jeņ říkaly, ņe
s takovou silou a stejně divoce vytrhl z Panonie jen divoký král Hunů Attila a snad jeńtě
Saracéni, kteří se kdysi dávno přelili přes Pyreneje do země Franků.
V únoru se jezdci, kteří zmizeli za ńirokým korytem Bugu, objevili znovu a se
znásobenou silou. Tentokrát si počínali uņ jako druhý jezdec z Apokalypsy:
„A vyjel druhý kůň, ohnivý, a jeho jezdec obdrņel moc odejmout zemi mír, aby se
vńichni navzájem vraņdili…“
Tentokrát to byl velký nájezd hlavních sil se vńím vńudy a podobal se pohromám, jeņ
se snesly na zem, kdyņ sedm andělů vysypávalo jeden za druhým sedm nádob Boņího hněvu:
„Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté
věnce, tvář měly jako lidé, hřívu jako vlasy ņen, ale zuby měly jako lvi. Měly jakoby ņelezné
pancíře a jejich křídla hřmotila, jako kdyņ mnoņství spřeņení se řítí do boje.“
Přijíņděli z krajin tak nepředstavitelně vzdálených, ņe jim lidé dali jméno podle
řeckého slova „tartaros“, okraj světa, coņ pro středověk znamenalo i peklo. Byli to Tataři,
divocí kočovníci, zdánlivě divońi a barbaři, kteří si přesto stačili podmanit tak obrovská
území, aņ to těm nemnoha učencům, kteří měli ponětí o velikosti a vzdálenostech, bralo dech.
Uņ staletí vńak ņádný cestovatel nepronikl do hlubin Asie, aby se dokázal i vrátit, a tak si
obecný lid nájezdníky ztotoņnil s potomky biblického Goga a Magoga.
Strach před Tatary se hnal jeńtě rychleji neņ jejich koně, proletěl od východu, z
ruských kníņectví a dorazil aņ tam, kde oceán omýval západní břehy Evropy, konec tehdy
známého světa. V kníņectvích rozdrobeného Polska, jeņ bylo jako jedno z prvních na ráně,
jako by se čas zastavil. Přestaly se zakládat města, kolonizovat území a budovat vesnice.
Věřící se poděńeně ptali svých pastýřů a ti nejvyńńí, shromáņdění na koncilu ve francouzském
Lyonu, přirovnali tatarské nebezpečí k jedné z pěti ran Kristových.
Nic nevedlo zpočátku k tomu, aby světńtí feudálové odloņili v zájmu obecného
ohroņení své vlastní zájmy, a nebylo nikoho, kdo by burcoval či sjednocoval. Ve Svaté říńi
římské dál soupeřili guelfové s ghibelliny, v části Německa řinčeli zbraněmi míńeňńtí Wettini
a braniborńtí Askánci, i na česko-rakouské hranici probíhala drobná válka.
Teprve koncem roku 1240 pozvedl hlas český král Václav I., který dostával alarmující
zprávy z první ruky, neboť ze sousedních zemí, z Haliče, tehdy zvané Červená Rus, z
polských kníņectví i z Uher přicházeli na Moravu uprchlíci, kteří zaņili nájezdnickou válku na
vlastní kůņi.
Český král pochopil, ņe do jeho země mohou Tataři vpadnout jak od severu, skrze
Slezsko, tak z jihovýchodu, od Dunaje. Varoval nejprve kníņata v Německu, zejména v
Durynsku, a vyzval je ke spojenectví. Z Durynska pak jeho zprávy letěly dál, do Itálie k
Fridrichovi II., císaři Svaté říńe římské, do Francie ke zboņnému králi Ludvíkovi IX., ba i do
Anglie k Jindřichovi III. Ozvěnou se vracely nadějné ohlasy: Fridrich II. vyzval k
shromáņdění německých vojsk pod velením svého syna Konráda. Říńskoněmecký sjezd se
chystal, ņe vyhlásí novou kříņovou výpravu proti Tatarům. Ludvík IX. přeruńil přípravy na
osvobození Jeruzaléma a hodlal obrátit své síly na východ. Jenņe zatím zůstávalo jen u slov…
Pro bezbranné a slabé se blíņil konec světa, pro statečné a bojovníky nadcházel čas
nevídaného střetu, sráņky dvou světů, civilizací, kultur a způsobů válčení. Tataři postupovali
rychle, mnohem rychleji neņ sjednocovací snahy evropských panovníků. Udeřili dřív, neņ
dokázali mocní vládci Evropy najít první slova společné řeči. Těm nejohroņenějńím, polským
kníņectvím, nakonec vytáhly na pomoc jen hrstky rytířů z nejbliņńích německých zemí na
západě a nevelké oddíly bratří rytířských řádů, jejichņ komendy se na území Polska
nacházely. Z panovníků sebral patřičné vojsko jediný, český Václav I., který vyrazil na jaře
Léta Páně 1241 přes Ņitavsko na pomoc svému příbuznému a severnímu sousedovi, manņelu
své sestry Anny, slezskému kníņeti z rodu Piastovců Jindřichu II. Poboņnému.
Čingischánovi vnuci
Odkud se vzali ti divocí jezdci, které předcházelo tolik strachu? Jeńtě čtyři desetiletí
předtím o nich nikdo v Evropě nevěděl. Kdo něco tuńil o nějakém Tataru Temudņinovi, synu
Jesigejovu, který v hlubinách západním křesťanům naprosto neznámé Asie, severně od Veliké
čínské zdi, vedl sám za sebe i ve sluņbách Číňanů válku proti kmenům jiných stepních
kočovníků, Keraitům, Merkutům, Dņujtarům, Tadņiutům a Ujgurům? Kdo věděl, ņe si rodoví
náčelníci zvolili roku 1206 tohoto devětačtyřicetiletého nadaného válečníka na kurultaji,
shromáņdění za kagana či chachana, to jest chána chánů? Uplynula jeńtě víc neņ dvě
desetiletí, neņ se k uńím západních světských i duchovních kníņat doneslo jméno, které
Temudņin onoho roku 1206 přijal. Znělo cize a temně: Čingischán. Kdyņ se zvuk onoho
jména donesl do Evropy, mohl připomínat větu ze Zjevení svatého Jana:
„Nad sebou měli krále, anděla propasti, hebrejsky jménem Abaddon – to znamená
Hubitel.“
Jednotící ideou mongolských kmenů, které si vyvolily Čingischána za svého
svrchovaného vládce, byla dobyvatelská a kořistnická válka:
„Pokolení po nás bude nosit oděvy vyńívané zlatem, jíst pokrmy tučné a sladké, jezdit
na uńlechtilých koních a objímat spanilé ņeny,“ sliboval chán chánů.
Nepromlouval jen k bohatým nojonům, kníņatům, či bojechtivým nukerům, členům
osobních druņin chánů, ale i k chudým charaču, prostým lidem. Nikterak se jim nepokouńel
vnutit systém poddanství, naopak, nabídl jim takřka revoluční vymoņenost, svobodu, a krom
toho i moņnost získat si slávu, proslulost a bohatství:
„Buďte svobodní. Kořist, které jste na výpravách dobyli, a zvířata, jeņ jste v
rozvalinách pochytali, vezměte pro sebe samé,“ tak zaznamenala Čingischánova slova Tajná
kronika Mongolů.
Válce podřídil Čingischán uspořádání vńech Mongolů, celého kmenového svazu.
Vńechny kmeny rozdělil tak, aby mohly sdruņováním či dělením vytvářet armádní sestavu,
tvořenou násobky desítek. Desítka (harban) byla základní vojenskou jednotkou pod velením
desátníka (harban nojan), deset desítek vytvářelo stovku (dņaun) pod velením setníka (dņaun
nojan), deset stovek pak tisícovku (mingan) pod velením tisícníka (mingan nojan). Deset
tisícovek tvořilo tumen pod velením desetitisícníka (tumen nojan), obdobu armádního sboru,
jeņ se objeví v dějinách evropského vojenství aņ za napoleonských válek.
„Ty, kdo spolu s ním zakládali říńi a spolu s ním nesli veńkerou tíhu, jmenoval veliteli
tisíců. Při dělení po tisících jmenoval velitele tisíců, setnin, desítek. Při dělení po desetitisících
jmenoval velitele desetitisíců,“ píńe se v Tajné kronice Mongolů.
Celé vojsko, tedy souhrn tumenů, se prostorově dělilo z Čingischánova rozhodnutí na
tři „armádní skupiny“, na střední voj (kelj), na voj východní (levé) strany (dņungar) a na voj
západní strany. Armádu v armádě tvořil gardový tumen, jehoņ jádrem se stala Čingischánova
osobní druņina, přičemņ celá garda podléhala jen jemu:
„Vańich deset tisíc muņů tělesných stráņí nechť je silným oddílem a jádrem vojska…
Muņ mé tělesné stráņe je výńe postaven neņ vnějńí velitel tisíce,“ tak pravil podle Tajné
kroniky Mongolů Čingischán.
Do zbraně mohli být povoláni vńichni bojeschopní Mongolové, vņdyť kaņdý chlapec
byl odmalička vychováván, aby se stal válečníkem. Vyrůstal v dokonalého jezdce, jenņ
doslova srůstal s koněm a lukem. Krom Mongolů se vńak v průběhu taņení, neboť tumeny
ztrátami řídly, zařazovali i „cizinci“ a vytvářeli takzvané kořistné mingany.
V celém mongolském vojsku vládla ņelezná kázeň a disciplina, přičemņ
samozřejmostí bylo vzorné udrņování výstroje a výzbroje. Menńí prohřeńky se trestaly bitím,
odebráním práva na kořist, degradací, váņnějńí jako dezerce, útěk z boje a nesplnění rozkazu
smrtí. Neuplatňovaly se jen tresty individuální, ale i kolektivní.
„Jestliņe z desítky utíkají jeden, či dva, nebo tři, anebo více, vńichni budou zabiti, a
jestli uteče celá desítka a jiní ze stovky nezběhnou, budou vńichni zabiti, a krátce řečeno …,
jestliņe by ustoupili vńichni, pak vńichni, kteří utíkají, budou zabiti, a podobně, jestliņe by
jeden, anebo dva, nebo více bojovalo odváņně a z desítky je jiní nenapodobí, budou tito
rovněņ zabiti; jestliņe se pak jeden z desítky, nebo i více, dostane do zajetí a zbylí druzi je
nevyprostí, budou taktéņ zabiti,“ hlásaly mongolské zásady.
Uņ Čingischán nařizoval:
„Kdo rozkaz Náń poruńili, pokud Nám známi jsou, Nám pońlete! A těm, které
neznáme, na místě hlavu setněte!“
Podle Tajné kroniky Mongolů se k ņelezné disciplíně a k výńe uvedeným trestům
zavázali uņ Temudņinovi spolubojovníci ve chvílích, kdy jej prohlásili kaganem a on sám
sebe začal zvát Čingischánem:
„V den boje tvých rozkazů neuposlechneme-li, od nańich manņelek a ņen nás odtrhni,
černě hlavy nańe na zemi povrhni!“ taková slova jim vkládá Tajná kronika do úst.
Mongolské vojsko bylo svrchovaně bojovná, pohyblivá, zdatná a v porovnání s
ostatním světem nesmírně moderně organizovaná síla; v dějinách evropského vojenství
nacházíme její srovnatelnou obdobu aņ o ńest století později, v armádě císaře Napoleona, a
podobně jako jeho Grande Armée ani armádě chána chánů nic neodolalo. V letech 1207-1209
si Mongolové podrobili Kirgizy v povodí Jeniseje, načeņ se vrhli na Čínu. Roku 1215 dobyli
Pejpin (Peking) a o tři roky později vyrazili proti Chorezemu. V něm otevřela roku 1219
Mongolům bez boje brány Buchara, a nedlouho poté, po pouhém pětidenním obléhání, padl
Samarkand. Po rychlé poráņce chvárizmńáha Alá-ad-Dína Muhammeda II. (jakkoli v odporu
jeńtě po řadu let pokračoval jeho syn Dņalá ad-Dín) následovaly útoky na Arménii a poté na
Gruzii.
V roce 1222 podnikli dva nejschopnějńí Čingischánovi vojevůdci, Dņebe a Subotaj,
průzkumnou vojenskou výpravu na severozápad, do stepí Donu a na Krym. Měla prosondovat
moņnosti, zmapovat území a stanovit cíle pro dalńí velké taņení. Prvním terčem se stala území
kočovných Polovců (Kipčaků, jimņ bude Evropa říkat Kumáni), jejichņ volání o pomoc
vyslyńeli tři ruńtí Mstislavové: kyjevský Mstislav Romanovič, haličský Mstislav Udatný a
černigovský Mstislav Svjatoslavovič.
Polovecko-ruské vojsko narazilo na mongolské předvoje za Dněprem, osm dní je
pronásledovalo a 16. června 1223 se u řeky Kalky přiblíņilo k hlavním mongolským silám.
Haličský kníņe Mstislav Udatný nepočkal na ostatní, zaútočil spolu s Kipčaky, ti vńak pod
deńtěm mongolských ńípů propadli panice, dali se na útěk a strhli haličské bojovníky s sebou.
Mstislav Udatný se zachránil jen s hrstkou druņiníku, přičemņ jej mongolńtí jezdci
pronásledovali aņ k Dněpru.
Kyjevský kníņe Mstislav Romanovič, jenņ dorazil druhý, viděl zkázu Haličanů, pomoc
jim vńak neposkytl. Zaujal obranné postavení na hřebeni Zalozného ńlajehu, kde se začal
kvapně opevňovat. Tři dny se tu bránil mongolským útokům, pak uvěřil slibům „stepních
tuláků“, mongolských spojenců, a vzdal se. Dņebe ani Subotaj ovńem nic neslíbili, jejich
vojáci se na Rusy vrhli, pobili je a Mstislava Romanoviče údajně umučili rozmačkáním mezi
prkny lavic, na niņ vńichni mongolńtí velitelé usedli k hostině na oslavu vítězství. Pak se
Mongolové stočili na západ, k území Bulharů, tady vńak narazili na odpor tak silný, ņe se
vrátili do Chorezemu.
V roce 1227 zemřel dvaasedmdesátiletý Čingischán, jak se na válečníka sluńelo, sice
věkem, avńak na vojenském taņení, tentokrát proti říńi Tangutů na pomezí Mongolska a
Tibetu. Mongolská říńe byla poté rozdělena na ulusy, úděly, mezi Čingischánovy potomky, ti
vńak zůstali nadále podřízení kaganovi, chánu chánů, jímņ se stal Čingischánův nejstarńí ņijící
syn Ógedej (Ógedoj, Ugedej, Ogotaj). Výboje tím zdaleka neskončily, jen se na pár let
soustředily na severní Čínu. Pak nadeńel rok 1236 a mongolský svaz se začal chystat k
největńímu taņení, k útoku na západ, který předznamenala jeńtě za Čingischánova ņivota
výprava k Dněpru.
Dņihangirem, Nejjasnějńím, vůdcem a vrchním velitelem „Velké výpravy na západ“,
se stal Čingischánův vnuk (syn jeho jiņ zemřelého prvorozence Dņučiho) a vládce západního
ulusu Bátů. Jím vedené tumeny se přehnaly přes povolņské Bulhary a vpadly na rozlehlou, leč
nejednotnou a na mnoho údělných kníņectví rozdělenou Rus. Nejprve porazily v bitvě na
Divokém poli spojené oddíly několika ruských kníņat, poté padla roku 1237 Rjazaň, bráněná
kníņetem Romanem Ingvarevičem, v roce dalńím dobyly Moskvu, hájenou Vladimírem
Georgijevičem, synem suzdalského kníņete, pak Kolomnu a nakonec Vladimír, sídelní město
velkého kníņete Georgije Vsevolodoviče Suzdalského. Bátů sice zamířil od Vladimíru na
sever, na bohatou kupeckou republiku Novgorod Veliký, taņení vńak, snad pro zlá znamení a
nepochybně kvůli chladu i neprůchodnému, baņinatému terénu, přeruńil. Vrátil se vojskem
zpět, avńak sotva se zotavilo a doplnilo ńiky, zahájil v roce 1239 od dolní Volhy druhou část
„Velkého taņení na západ“. V říjnu 1239 dobyl Černigov a 6. prosince 1240 Kyjev, z nějņ
stihl kníņe Danilo Romanovič včas uprchnout.
„Kdyņ jsme jeli odtud jejich územím, nacházeli jsme v ńirém poli leņet nesčetné hlavy
a kosti mrtvých, neboť to bývalo město převeliké a velmi bohaté, kdeņto nyní je téměř
shlazeno z tváře země,“ napsal frantińkánský mnich Piano Caprini, který navńtívil Kyjev pět
let poté.
Poté zamířil Bátů přes Kamenec a hrad Halič k Uhrám, část sil ale poslal přes Izjaslavl
a Vladimír Volyňský do haličsko-volyňského panství kníņete Daniela Haličského. K
piastovským polským kníņectvím uņ to měli mongolńtí zvědové a přední voje jen skok.
Co bylo bezprostřední příčinou, ņe se Bátůovo vojsko nespokojilo s obsazením větńiny
ruských kníņectví a směřovalo dál, „aņ k poslednímu moři“? Hnala chána a dņihangira jen
vrozená bojovnost válečníka a touha dobýt víc světa, neņ to dokázal Iskander Dvourohý, jak
říkaly asijské národy Alexandru Velikému? Západní kronikáři a diplomaté se uņ v době
mongolského nájezdu shodli, ņe příčinu zavdali jihoruńtí Polovci a uherský král Béla.
Polovci (Kipčaci, Kumáni) se Mongolům nejprve poddali, pak ale povstali, byli
poraņeni, načeņ opustili své domovy, rozsáhlé prostory volņských stepí aņ k východním
Karpatům. Jejich část, vedená chánem Kuthenem (ruské prameny mu říkají chán Koťan),
poņádala krále Bélu roku 1239 o azyl s tím, ņe mu sloņí slib posluńnosti a přijme křesťanství.
Uherský panovník nabídku přivítal, neboť pod jeho ņezlo přiváděla několik desítek tisíc
zkuńených bojovníků, načeņ nechal Kipčaky usídlit mezi Dunajem a Tisou. Příliń si tím
nepomohl, neboť uherská ńlechta projevila ostrý nesouhlas s osídlením rozlehlých krajů
divokými kočovníky, chána Kuthena zavraņdila, načeņ velká část Polovců zamířila po Dunaji
na jih.
Nebylo divu, ņe Bátů, vrchní velitel „Velké výpravy na západ“, zuřil. Polovci tvořili
nejlepńí lidské zdroje pro doplňování mongolského vojska, neboť jim byl vlastní obdobný
způsob boje. Gujuk (Kujuk, Gu-juk), syn mongolského kagana Ogedeje a jeden z chánů,
táhnoucích na západ pod Bátůovým velením, poslal Bélovi Uherskému jakéhosi mnicha
Juliana s poselstvím, v němņ se proti královu jednání ohrazoval.
V listu stálo, ņe Polovci jsou mongolskými poddanými, kteří se provinili odbojem,
přičemņ popravili mongolské vyslance. Krom toho Béla IV. poskytl azyl dalńím osobám, jeņ
byly Bátůovi trnem v oku. Jednalo se o černigovského kníņete Michaila Vsevolodoviče,
jemuņ se podařilo před Mongoly uprchnout i se synem Rastislavem (coņ byl otec budoucí
české královny Kunhuty, manņelky Přemysla Otakara II.), a kyjevského Danila Romanoviče.
Michail Vsevolodovič vzbudil navíc Bátůuv velký hněv, neboť nechal před časem utopit
mongolské posly, kteří ņádali, aby se Černigov vzdal.
Nelze vyloučit, ņe jsou tyto zprávy pravdivé, dokonce se to ve větńině historických
pojednání předpokládá. Kromě války, jeņ se ņivila válkou a byla podstatou i hnací silou
mongolské říńe, tak vstoupily do hry dva mongolské politicko-strategické záměry, jeņ Evropu
ohrozily: snaha přetnout spojení mezi uherským královstvím Bély IV. a Kumány a touha
ztrestat z Černigova a Kyjeva uprchlá kníņata. Tomu napovídal i směr mongolského útoku,
který vedl do Uher přes Červenou Rus (Halič).
Mongolský způsob války
Epické pasáņe Tajné kroniky Mongolů popisovaly mongolského vojáka a jeho odjezd
do války vzletnými slovy takto:
„Na svého černého koně jsem nasedl.
Ocelový ńat jsem si oblekl.
Ocelové kopí jsem uchopil,
své ńípy s broskvovou korou jsem vyřezal.“
Mnohem pregnantnějńí popis vńak lze nalézt v kronice mnicha ze Splitu, v níņ se
praví:
„Oděvem Tatarů nepronikne chlad ani vlhkost; je uńit ze dvou nastavených koņí, srstí
navrch, takņe se zdá, ņe je pokryt ńupinami. Přilby mají ze ņeleza nebo z kůņe. Jsou ozbrojeni
křivým mečem, toulcem a lukem. Jejich ńípy mají ostré ńpičky ze ņeleza a z kosti.
Tatarské ńípy jsou o čtyři palce delńí neņ nańe. Na svých černých korouhvích mají
Tataři dlouhé chocholy z koňských ņíní. Koně, na nichņ Tataři jezdí často také bez sedla, jsou
nevelcí, zvyklí namáhavým denním pochodům a hladu. Ačkoliv nejsou podkováni, lehce
stoupají do hor, skáčou tam jako srny a po třídenní usilovné jízdě se spokojí s krátkým
odpočinkem a skrovnou pící. Ani jejich lidé se zvláńť nestarají o své zásobování…; chleba
neznají, potravou jim je maso a nápojem kobylí mléko a krev.
Tataři s sebou vedou mnoho zajatců, obzvláńtě mnoho ozbrojených Kumánů; ty při
útoku ņenou před sebou, ale jakmile zpozorují, ņe se nevrhají slepě do boje, zabíjejí je. Sami
neradi chodí do boje jako první. Není téměř řeky, kterou by Tataři neuměli na svých koních
přeplavat. Nicméně přes velké řeky se obyčejně přepravuji na koņených ovčích měńích,
nafouknutých vzduchem, nebo na rákosových vorech. Jejich stany jsou zrobeny z tkanin nebo
z kůņe. Ač jsou válečné houfy Tatarů obrovské, nedochází v jejich táborech k reptání nebo ke
svárům; nedostatek i útrapy snáńejí muņně a v boji jsou vytrvalí.“
Mongolský voják představoval předevńím jezdce s lukem jako hlavní zbraní; kaņdý
Mongol měl dva aņ tři, někdy i více. Luk chránil za přesunu sajdak, orientální pouzdro, v
toulci (kor) se vozilo na ńedesát ńípů (téměř trojnásobek obsahu toulců evropských), které se
dělily na ńípy pro daleký dostřel (kočak) a ńípy pro blízko (odora). Krom toho existovaly
speciální ńípy, např. signalizační (hvízdající), zápalné, atd.
Mongolský luk byl podstatně kratńí neņ proslulý luk anglický, jemuņ se později říkalo
longbow. Na rozdíl od rovného (přímého) luku anglického se jednalo o luk zvratný (reflexní),
coņ znamenalo, ņe se lučińtě při sejmuté tětivě obracelo do protioblouku. To násobilo energii,
dodanou ńípu při výstřelu; nevymrńťovala jej totiņ jen napnutá tětiva, ale i samo lučińtě.
Mongolové ve střelbě z luku soutěņili podobně jako Angličané; nejlepńí mongolský střelec
dostával čestný titul mergen. Bojové zkuńenosti, rozvaha, statečnost a dalńí vlastnosti jej pak
mohly ověnčit tituly baatur (bahatur), bohatýr, seczen, moudrý, či boko, silák.
Druhotnou zbraň tvořily palice, sekery, předevńím pak zakřivený meč, podobný
tureckému kiliči či arabskému sajfu, a kopí, nejednou s hákem na hrotu, či se smyčkou, coņ
usnadňovalo sráņení protivníka ze sedla. Nezbytnou součást výbavy mongolského jezdce
představovalo laso. Ńtíty byly malé kulaté kalkany, větńinou potaņené kůņí či mědí.
Ochranná zbroj závisela, podobně jako u válečníků evropských, na postavení i
bohatství toho, jenņ ji nosil. Do značné míry přitom napodobovala vzory zbrojířů čínských,
chorezemských a ruských. Nejrozńířenějńí druh se vyráběl z koņených tvarovaných pásků,
vzájemně pospojovaných řemínky. Luxusnějńí byl ńupinový krunýř z kovových destiček
upevňovaných řemínky, nejdraņńí pak ńupinový pancíř nýtovaný. Přilba se podobala čínské,
mohla mít náznak nánosníku či stínítka, v kaņdém případě ale měla i prońívaný a za jízdy
povlávající týlní kryt.
I jízdní armáda Mongolů měla pěchotu, jeņ se skládala převáņně z „pomocných“ sil, z
přísluńníků podrobených národů. Byla hnána do masového útoku podobnému tomu, jakým v
Evropě útočili enfants perdus, ztracenci.
Pokud nastaly problémy s dobýváním hrazených míst, nasazovali Mongolové
„inņenýrské“ sloņky s obléhacími stroji, konstruovanými, ovládanými a rozmisťovanými
Číňany. Jednalo se jak o zbraně neumobalistické (neum = struna), tedy s tětivami, tak
barobalistické (baros = závaņí, břemeno), tedy k metání s pomocí protiváhy. K palbě na
obleņené se pouņívaly kromě kamenů, ońtěpů a velkých ńípů i projektily Evropanům pramálo
známé. Ńlo o hořlavé, zápalné a výbuńné směsi, připomínající buď řecký oheň, nebo
předchůdce mnohem pozdějńích dělostřeleckých granátů, to jest ņelezné, papírové či hliněné
nádoby, naplněné střelným prachem.
V pramenech se objevují nejasné zmínky o jiném typu mongolských zbraní, o pouņití
otravných látek. Podle čínského válečnického spisu z 11. století se jednalo o směs pro Číňany
běņného střelného prachu, oměje, případně o sirníky arzénu, jimiņ se plnily trubky z papíru,
napuńtěného rostlinnými oleji. Tato směs vybuchla v oblak dýmu, který mohl zahalit
nepřítele. Účinnost nejspíń nebyla velká, silně ji sniņovalo hoření a výbuch, u střelného
prachu probíhající v teplotě 300-400 °C, coņ je minimálně o 100 °C více neņ teplota, při níņ
se ony otravné látky spalují. Uplatnit se ale mohly i látky dráņdivé (např. sirný dým, rostlinné
oleje); jejich dým se dal lapat do měchů a pak dmýchat do přísluńného směru.
Strategie a taktika mongolského vojska se od evropských rytířských armád lińily stejně
podstatně jako výzbroj. Velkou pozornost věnovali velitelé průzkumu do hloubky i ńíře, který
předcházel nejen vlastnímu postupu, ale celému taņení. Strategický průzkum měl charakter
systematické ńpionáņe, jeņ si vńímala geografie, lidnatosti, stavu a mnoņství cest, způsobu
výzbroje a válečných zvyků, zdrojů, jeņ kraj skýtá atd. První průzkum prováděly zpravidla
osoby nikoliv mongolského původu, často řadu měsíců, ba i let před vlastním taņením. Česká
Kronika tak řečeného Dalimila v souvislosti s tatarským vpádem píńe:
„Přes hranice české země tińe víc neņ pět set Kartasů k nám kvačí. Zpytáci, tatarńtí
vyzvědači hýli to. Chodili v hloučcích, měli mońny, krátké taparty nohavice vńak aņ na
nárty…“
Dalimil říká těmto zvědům „Kartasi“ podle jejich pozdravu „Kartas bóh“, coņ je výraz
romský; z toho se usuzuje, ņe jde o vůbec první zprávu o přítomnosti Cikánů v Evropě.
„Věru Čeńi hloupí byli,
ņe cizincům dovolili
po své zemi jen tak bloumat
a co kde v ní leņí, zkoumat,“ dodává kronikář.
Moņná se mýlí, o tatarských vyzvědačích se vńak mluví i v Polsku a v Uhrách. Po
těchto osobách, tvářících se pokojně, následovalo vyhodnocení získaných informací, příprava
vlastního postupu a průzkum bojem. Ten zaséval strach, zajímal obyvatelstvo, kořistil, neničil
vńak, neboť vńe na polích i pod střechami mohlo vojsku poslouņit. Průzkumným odřadům
říkal uņ Čingischán „psi války“; vypuńtěná smečka, pekelní jezdci, ńířící strach a zmar,
neuplatňující vńak taktiku spálené země. Pokud narazili tito jezdci na odpor, zmizeli, načeņ se
objevili znenadání jinde.
Podobné vycouvání, ať uņ ve strategickém, či taktickém měřítku, tvořilo jeden z
hlavních charakteristických rysů mongolského způsobu boje. První nápor prováděl zpravidla
přední voj (manglaj). Probíhal zdánlivě jako nájezd bez ladu a skladu, měl ale protivníkův ńik
obklopit a zasypat deńtěm ńípů. Manglaj se v určité chvíli obracel záměrně na útěk a lákal
nepřátelské síly k hlavním silám (kark), do léčky; v příhodné chvíli se Mongolové otočili a
notně posílení vedli rozhodující úder. V případě potřeby zasahovala záloha (čakdaul), která
nejednou prováděla obchvat.
Za přesunu předcházely hlavním silám na vzdálenost dvou denních pochodů
dvoučlenné jízdní hlídky (karaul); větńím oddílům předsunutého průzkumu se říkalo bolgaul.
Velitelé měli přísně nařízeno dbát, aby se nevyčerpali lidé ani koně:
„Uváņivńe, ņe vzdálenost je veliká, vojenské koně, dříve neņ zhubnou, musíte ńetřiti se
zásobami, dříve neņ dojdou, musíte ńetřit!“ nařizoval uņ Čingischán v Tajné kronice Mongolů.
Současně dbal, aby pochodující mohutné vojsko nezpomalovaly málo propustné cesty:
„Aņ řeku přebrodíte, rozdělte se a dál týmņ způsobem pochodujte. Za horami se
rozdělte! Nemyslete na nic neņ na svůj úkol!“
Co mohl proti tomuto vysoce organizovanému, početnému, disciplinovanému a
jednotným velením ovládanému vojsku postavit křesťanský svět? A jak se lińilo rytířské
vojsko v polských kníņectvích od zemí, jeņ představovaly kolébku rytířského válečnictví?
Polńtí historikové se domnívají, ņe kníņecí vojska tvořily v době vpádu Mongolů dva
druhy sil, profesionální a amatérská. Tu první představovali kníņecí dvořané, druņina a
ńlechta, tu druhou poddaní, svolávaní v případě potřeby do války jak útočné, tak obranné.
Pomineme-li, ņe se v Polsku dosud plně nerozvinul feudální systém strukturované lenní
závislosti a ņe vlastníkem veńkeré světské půdy byl stále kníņe, z čehoņ plyne, ņe rytířstvo tu
bylo méně početné, není mezi západní Evropou a Polskem podstatnějńí rozdíl.
Výzbroj polského rytíře byla v době střetu s Mongoly v podstatě totoņná s rytíři
západními. Hlavní zbraň jezdeckého útoku představovalo kopí, pak přicházel ke slovu meč či
bojová sekyra. Ochranná zbroj kopírovala nejnovějńí západoevropské vzory, tj. krouņkovou
końili s ochranou loktů a s ailettes na ramenou, krouņkové nohavice s nákolenkami, jen u těch
nejbohatńích a u rytířů řádových. Lze předpokládat, ņe notná část vojska měla zbroj typu
broigne, tj. ńupinový pancíř, nebo gambesony s přinýtovanými či uvazovanými kovovými
destičkami. Z Pobaltí a z ruských kníņectví se do Polska rozńířil pancíř z kovových lamel. Ani
typy přileb se nemohly lińit od západních, přičemņ převládaly z jednoho kusu kované nebo z
více dílů snýtované kónické přilbice s nánosníky, případně přechodné typy s přinýtovanou
ochranou obličeje, z nějņ se posléze vyvinul hrncový helm. Ten opět patřil spíńe k výstroji
nejbohatńích a řádových profesionálů. Opět je víc neņ pravděpodobné, ņe polńtí rytíři
pouņívali i typy přileb z Pobaltí a z Rusi. Těņký rytířský oř (dextrarius, destrier), podstatně
vyńńí a mohutnějńí neņ koně mongolńtí, rovněņ patřil k nezbytné výbavě rytíře. Střelba z luku
mohla rytíře a zejména jeho oře velice ohrozit, v boji chladnou zbraní vńak měl obrněný rytíř
jasně navrch.
U pěńích ozbrojenců, oděných, jak jim to zbrojnice pána či města dovolily, se největńí
oblibě těńila sekera bradatice a okovaný či hřeby pobitý kyj. Ze střelných zbraní pěchoty
připadaly v úvahu rovný luk a kuńe, přičemņ lze předpokládat, ņe praxí se nemohl polský
střelec mongolskému vůbec rovnat. Ńipka z kuńe ovńem spolehlivě pronikala prakticky vńím,
čím se mongolský válečník mohl chránit.
Pokud ńlo o taktiku, ovládali polńtí rytíři oba způsoby ńikování a z něj vyplývajícího
útoku, plot, tj. řidńí linii, i klínovou sestavu, případně jejich vzájemnou kombinaci. V čele
klínu či v první linii plotu stanuli ti nejudatnějńí a nejlépe vyzbrojení. Pokud by Mongolové
poskytli takové sestavě příleņitost dojet tělo na tělo, neměli by mnoho ńancí. Velitelé
tatarských hord si toho byli vědomi a jejich taktika jim velela uhýbat, obklopit z boků, střílet
mimo dosah kopí či mečů, předstírat útěk. Protoņe jezdci byli lehčí a jejich koně zpravidla
mrńtnějńí (a mnohdy i odpočatějńí), neměla rytířská taktika trvalejńí úspěch.
Obecně vzato se ve sráņce rytířského a kočovnického vojska střetla feudální
nedisciplinovanost s kázní asijských bojovníků. Mongolńtí velitelé zůstávali vzadu a s pomocí
kurýrů či signálních prostředků řídili boj. Rytířský velitel vyráņel se svojí druņinou osobně do
seče, byť se zpočátku drņel v záloņní bataille či aņ za prvním sledem. Kaņdý mongolský
tisícník tak měl víc moņností manévrovat svěřenými silami neņ kterýkoliv z křesťanských
kníņat. Křesťanský válečník byl navíc přivyklý na určitá pravidla, na to, ņe rytíř se má rozjet
proti rytíři a pěńák vyrazit proti pěńáku, přičemņ nesmí jezdci bránit v rozletu. Koordinaci
útoku, eventuálně obrany rytířského jezdectva a pěchoty i vzájemnou podporu tou dobou
ovládali jen řádoví rytíři, kteří se tomu naučili v trpkých a krvavých zkuńenostech válek ve
Svaté zemi. Snad proto bude u Lehnice bojovat pěchota ze Zlotoryje právě po boku templářů,
hrstky johanitů a moņná i rytířů Řádu Panny Marie, o jejichņ účasti se ovńem obecně
pochybuje.
V křesťanském rytíři byl zakořeněn „turnajový syndrom“, bitva pro něj představovala
velký turnaj, jak tomu bylo v bitvě u Bouvienes. Sebevědomí a bezpečí ochranné zbroje jej
navíc utvrzovaly, ņe je válečníkem, jemuņ nikdo neodolá. Sráņka s Mongoly měla (podobně
jako půl století předtím bitva u Hattínu) tímto sebevědomím notně otřást.
Mongolové nepodlehli válečnické pýńe, která by je svedla k podcenění protivníka,
třebaņe dobyli obrovská území. Jejich vojevůdci byli varováni, ņe narazí na zcela jiného
protivníka neņ v Číně, Chorezemu a na Rusi. V tom se znovu projevil Mongolům vlastní
způsob letitého sběru informací o územích a zvycích národů, na něņ se chtěli do budoucna
zaměřit. Ne nadarmo varoval kagan Ogedej před „Velkým západním taņením“ dņihangira
Bátůa, jemu podřízené chány a nojony slovy, která zůstala zaznamenána v Tajné kronice
Mongolů:
„Nepřátelé tam vzadu, to je mnoho států. V onom koutě jsou tvrdé národy, to jsou lidé,
kteří kdyņ se rozzuří, umírají vlastním mečem. Mají prý ostré meče, jak se mi sděluje.“
Zbývá jeńtě jedna věc, neņ přikročíme k vlastnímu průběhu mongolského vpádu a
bitvy u Lehnice: říci si, jak vypadala země, jeņ se na přelomu let 1240 a 1241 stala terčem
mongolského tumenu chána Ordua.
Nájezd na Slezsko
Polsko, jeņ bylo na počátku XII. století královstvím Piastovců, se po roce 1138
propadlo do stadia feudální rozdrobenosti. Umírající Boleslav III. Křivoústý totiņ rozdělil
zemi mezi své čtyři syny na kníņecí úděly, přičemņ podle práva seniorátu měl mít nejstarńí z
rodu titul velkokníņete: Vladislav dostal Slezsko a Krakovsko (čemuņ se dohromady říkalo
Malopolsko), Boleslav Mazovsko a Kujavsko (to jest část na střední Visle s Varńavou jako
centrem), Měńek Velkopolsko a Jindřich Sandoměřsko. Na dosud nedospělého nejmladńího
Kazimíra nezbylo nic, později, po Jindřichově smrti (1166), ale zdědil jeho Sandoměřsko.
Ačkoliv byly kníņecí úděly zhruba stejné, propukly mezi bratry nedlouho po smrti
Křivoústého spory. Nejstarńí z nich, velkokníņe Vladislav II., se pokusil změnit teoretickou
nadvládu nad ostatními sourozenci ve faktickou a obnovit království, byl vńak roku 1146
poraņen, musel uprchnout (pročeņ mu dala historie přízvisko Vyhnanec) a na velkokníņecí
stolec usedl druhorozený Boleslav IV. Kadeřavý. Kdyņ roku 1173 zemřel, zaujal jeho místo
třetí ze synů Křivoústého, Měńek III. Starý. I ten se pokusil ovládnout zbylé úděly a dopadl
stejně jako prvorozený Vladislav. Jeho vlastní ńlechta, kasteláni a vojvodové, se proti němu
vzepřeli, vyhnali jej z Krakova a místo něj provolali velkokníņetem sandoměřského kníņete
Kazimíra II. Spravedlivého, tedy posledního z Křivoústého muņských potomků.
Dalńí boje a změny mezi jednotlivými piastovskými kníņaty jsou stejně komplikované
a nepřehledné jako zápasy mezi posledními kníņaty z rodu Přemyslovců v Čechách. Po
Kazimírově smrti (1194) Měńek Starý znovu ovládl Krakovsko a přisvojil si i poručnictví nad
Kazimírovým nedospělým synem Leńkem. Pak následoval Kazimírův syn Vladislav
Laskonogi, toho ale vyhnal Leńek, který mezitím dospěl, načeņ sám usedl na krakovský
kníņecí stolec jako Leńek I. Bílý. Kdyņ ten roku 1227, zemřel, byl jeho synu Boleslavu, který
měl (pod jménem Boleslav V. Stydlivý) zdědit Krakovsko a Sandoměřsko, pouhý jeden rok.
Dostal poručníka, Piastovce Konráda Mazovského, o pět let později si ale poručnictví
vybojoval silou jiný Piastovec, vratislavský kníņe Jindřich I. Bradatý.
Slezsko v té době představovalo ze vńech piastovských kníņecích údělů, které vytvořil
Boleslav Křivoústý a jeņ bratrovraņedné spory posléze jeńtě víc rozdrobily, zemi
nejjednotnějńí. Ve chvíli, kdy si Jindřich Bradatý vybojoval poručnictví nad ńestiletým
Boleslavem V. Stydlivým, připojil ke Slezsku fakticky i Krakovsko a Sandoměřsko. Tím
sjednotil ve svých rukách dva z pěti kníņecích údělů a získal i titul velkokníņete. Kdyņ pak
Jindřich Bradatý opanoval roku 1234 i část Velkopolska aņ k řece Vartě, mohl si říkat, ņe
vládne dobré polovině bývalého polského království, a začít pomýńlet na jeho obnovu. Osud
vńak rozhodl jinak a o čtyři roky později, Léta Páně 1238, sklátil Bradatého do hrobu.
V načatém sjednocovacím díle chtěl pokračovat Bradatého syn, velkokníņe Jindřich
II., pro úctu k církvi, její podporu a ńtědrost, s níņ se věnoval kláńterům i kostelům, zvaný
Poboņný. Měl k tomu předpoklady politické i povahové; po otci převzal jak rodové úděly, tak
i úděl poručnický, neboť Boleslavu Stydlivému, teoreticky kníņeti krakovskému a
sandoměřskému, bylo dvanáct. Byl krom toho muņem odhodlaným, cílevědomým a
inteligentním zároveň, dalo se tedy předpokládat, ņe to bude on, kdo za pár let obnoví
jednotné království z času Boleslava Chrabrého a Boleslava Křivoústého. Jenņe mu na to
nezbyl čas; uņ v roce 1240, dva roky po smrti Bradatého zahájili Mongolové od Kyjeva přes
Halič dalńí část „Velkého západního taņení“.
„Bátů zamířil do Polska a Uher, na hranicích oněch dvou zemí svoje síly rozdělil a
deset tisíc svých válečníků poslal pod velením bratra Ordua proti Polsku,“ říká Hystoria
Tartarorum Bridia Monachiho.
Oněch deset tisíc bojovníků, tj. jeden tumen, se tedy na Volyni oddělilo od hlavních
Bátůových sil a vstoupilo na přelomu roku 1240 a 1241 na polská území. Pod vedením chána
Ordua vtrhlo na Lublin a přes Zawichost zamířilo k jihozápadu, na Sandoměř. Obklopilo
město i hrad, přivalilo k hradbám obléhací stroje i metací zbraně, vzalo vńe útokem pěńích a
(snad 13. února 1241) na Visle leņící srdce Sandoměřska dobylo.
„Na Popeleční středu zpustońili … město a v zemi sandoměřské nenechali ņivé duńe,“
povzdechla si Kronika Wielkopolska.
Po zpustońení Sandoměře se Mongolové vydali dál na jihozápad, na Krakov.
Krakovský vojvoda Vladimír prý uņ stihl svolat ve jménu dvou polských kníņat, Boleslava
Stydlivého i Jindřicha Poboņného, část rytířů a ńlechty. Nemohlo to být mnoho muņů, přesto
se s nimi pokusil klást u vsi Tursko Wielkie nájezdníkům odpor.
„Rozhodl se spíńe zahynout, napadl je znenadání s největńí odvahou a střetl se s nimi v
bitvě,“ vyprávěl Dlugosz.
Přepad se mu v první chvíli zdařil a nepřítel se dal na útěk, o němņ si vojvoda nejspíń
myslel, ņe je nefalńovaný. Moņná i byl, neboť rytířům a ozbrojencům padla do rukou část
obozu včetně křesťanských zajatců, kteří uņ předtím vyuņili zmatku, a pokud uvolnili pouta,
prchali pod ochranu okolních lesů.
„Zapomněli na boj, místo toho se raději věnovali kořisti a promarnili tak vítězství,“
posteskla si Dlugoszova kronika na adresu Vladimírových rytířů.
„Mnoho nepřátel padlo uņ na počátku boje a bylo pobito Poláky z kníņectví
Krakovského i Sandoměřského,“ tvrdí jiná pozdní kronika, jeņ tak potvrzuje obvyklou
nekázeň feudálních vojsk, která se zpravidla spokojila s prvním triumfem a oddala se
kořistění.
V té chvíli vyrazil nepřítel, moņná posílený druhým sledem, do nového útoku, jehoņ
výsledek znamenal pro Poláky katastrofu. Část rytířů klesla pod ńípy, kopími a zakřivenými
meči, zbytek včetně vojvody Vladimíra uprchl.
Je pravděpodobné, ņe po tomto střetu se tumen rozdělil na dva proudy: chán Ordu
postupoval na Krakov, chán Pajdar na Wroclaw. Ta část, jeņ jela směrem ke Krakovu, znovu
narazila (alespoň podle líčení Dlugoszovy kroniky) na oddíl krakovského vojvody Vladimíra,
který se stihl spojit se sandoměřským vévodou Pakoslavem. Snad k tomu dońlo 18. března u
vesnice Chmielnik, přičemņ se do značné míry opakovalo to, co zaņili krakovńtí rytíři a
zbrojenci u vsi Tursko. Nápor prvního mongolského sledu krakovńtí a sandoměřńtí ozbrojenci
odrazili, vzápětí ale následoval druhý mongolský útok, vedený znásobenými silami, který
polské rytíře převálcoval. Padli vńichni aņ na vojvodu Pakoslava a pár jeho druņiníků.
Dlugosz uvedl jména rytířů Krystyna Sulkowice, Wojcecha Stejowice, Mikolaje Witowice a
Sulislawa.
Uņ po pádu Sandoměře, o němņ se zvěst roznesla rychlostí lesního poņáru, začalo
pokojné obyvatelstvo vesnic i měst opouńtět domovy. Byl to biblický exodus v malém, neboť
z Krakova uprchlí takřka vńichni obyvatelé a Orduovi jezdci se na svých hřívatých koních
proháněli mrtvým městem, kde jediným zvukem byl tlukot kopyt, vrzání okenic a veřejí. Ta
část obyvatel, která zůstala, hledala podle Dlugosze útočińtě uvnitř hradeb, v Boņím stánku, v
kostele sv. Ondřeje. Byli to nemocní, mrzáci, starci, osamělé ņeny a opuńtěné děti, kteří se
sem uchýlili i se svými majetky. Vzhledem k rozloze románských kostelů jich nemohlo být
příliń a vńechny čekal nezáviděníhodný osud, smrt ńípem, mečem či ohněm, v lepńím případě
zajetí. Pár dnů nato se nad krakovské střechy vznesl ohnivý kohout a město lehlo popelem;
těņko říci, zda to byl tatarský záměr, či důsledek neopatrnosti Orduových nukerů.
Pajdarovy síly zatím dorazily (nejspíńe tomu bylo 7. dubna) k Wroclawi, jeņ leņí přes
sto kilometrů na severozápad od Krakova, čímņ se ocitly na linii Odry. Pokud hledal
zásobovací bod, dočkal se mongolský velitel nepříjemného zklamání. Spatřili jen obsazené
hradní valy a zavřené brány. Vńe, co bylo před nimi, se změnilo ve zčernalé spálenińtě. Hradní
posádka udělala nejrozumnějńí věc, jakou mohla, kdyņ sama vńe zaņehla. Proč?
„Aby Tataři nemohli uņívat jejich domy, vychloubat se jejich vypálením, nebo si v
nich zřídit leņení. Kdyņ Tataři uhlídali místa spálená, liduprázdná a zbavená jakéhokoliv
majetku, oblehli wroclawský hrad,“ píńe Dlugoszova kronika a dodává, ņe Mongolové krátce
hrad obléhali, kdyņ tu modlitby bratra Czeslava přivolaly ohnivý sloup s oslepujícím bleskem,
z čehoņ se Tatarů zmocnil strach a obléhání zanechali.
Skutečnost ovńem byla prostńí a Mongolové jednali podle svých válečnických zásad;
hrad s vypáleným okolím pro ně neměl strategickou ani taktickou cenu a vojsko se tu dalo
obtíņně uņivit. Krom toho není vůbec jisté, zda jsou Dlugoszovy informace pravdivé, nebo,
lépe řečeno, správně interpretované. Nelze totiņ vyloučit, ņe se před Wroclawi objevily jen
mongolské předsunuté oddíly, zajińťující bok Pajdarovi, jenņ podle některých historiků
nepostupoval na Wroclaw, ale po levém břehu Odry (asi míněna Visla) do tzv. Kujavska, to
jest zhruba na úroveň Toruně.
Jistá je opět jedna jediná věc. V prvních dubnových dnech obě dvě části rozděleného
mongolského tumenu vńeho nechaly a vyrazily, aby se znovu spojily. V prvním dubnovém
týdnu roku 1241 křesťanského kalendáře totiņ rychlí mongolńtí jezdci, onen skvělý, do ńíře i
do hloubky prováděný tatarský průzkum, museli ohlásit, ņe se v blízkosti pohybuje
křesťanské vojsko. Ordu a Pajdar moņná dostali zprávy, ņe jde o vojska dvě a na různých
směrech. Západně od Wroclawi se u města Legnica (jíņ se česky říká Lehnice a německy
Legnitz) soustřeďovaly menńí síly
hornoslezského kníņete Jindřicha II. Poboņného a od jihozápadu, od pohoří, jeņ
oddělovalo kníņectví Slezské od království Českého, postupovalo Jindřichovi na pomoc silné
vojsko českého krále Václava I.
Pajdar i Ordu učinili přesně to, co by udělal o několik století později kaņdý zkuńený
velitel, znající zásady a výhody pohyblivé útočné války. Soustředili obě uskupení u Wroclawi,
nebo toto soustředění dokončili u Krakova a k Wroclawi se rychle přesunuli. V kaņdém
případě tak přeťali pomyslnou spojnici mezi Jindřichovým a Václavovým vojskem. Pravda,
stanuli tak zdánlivě mezi dvěma mlýnskými kameny, coņ mohla být pro pasivního válečníka
past, Mongolové vńak nikdy pasivitu neprojevovali. Lehnice leņí 70 kilometrů od Wroclawi a
Ordu i Pajdar potřebovali k překonání této vzdálenosti o trochu víc neņ jeden denní pochod.
Objevili se tak rychle, ņe měli náhle moņnost zlikvidovat slabńího protivníka dřív, neņ mu
stihne silnějńí přijít na pomoc. Strategicky získali iniciativu a naprostou volnost dalńího
rozhodování: po poráņce slabńího vojska mohli volit, zda napadnou vojsko druhé, nebo se mu
jednoduńe vyhnou!
Na konci prvního dubnového týdne, nejspíńe vńak aņ 8. dubna, padlo na mongolské
válečné radě rozhodnutí vyrazit na Lehnici. Jejich přesun nápadně připomínal přesuny
Blitzkrigu dvacátého století, neboť k bitvě dońlo (jakkoliv je toto datum poněkud nejisté) uņ
9. dubna Léta Páně 1241.
Otazníky nad bitvou
Neņ se pokusíme vylíčit průběh bitvy, připomeňme, ņe boj u Lehnice patří sice k
proslulým středověkým střetům, není vńak o něm z dobových pramenů známo prakticky nic.
Nejpodrobnějńí informace přináńí mnohem pozdějńí Jana Dlugosze Roczniki czyli kroniki
slawnego Królewstva Polskiego, k jejíņ věrohodnosti je ve vztahu k událostem jara roku 1241,
(podle Mongoly uņívaného kalendáře se jedná o rok Hovada) značná část polských historiků
skeptická.
Nejasnosti začínají dnem bitvy, nelze totiņ se stoprocentní jistotou vyloučit, ņe se
neodehrála uņ 8. dubna; datum 9. dubna je nicméně obecně přijímáno. Nejasná zůstává
lokalita bitvy; nejčastěji se uvádí místo, zvané v kronikách „Walstat“, či „Waldstat“. Matoucí
je sám o sobě Dlugoszův záznam, který k lokaci říká:
„Na rovinách a polích, které omývá řeka Nysa…, na poli, jeņ sluje Dobré Pole.“
Mohlo by sice jít o říčku Nysa Szalona, která teče sedm aņ osm kilometrů jihozápadně
od města Lehnice a vlévá se do řeky Kaczawy, větńina historiků nicméně dává přednost místu
9 km na jihovýchod od Lehnice, tedy přesně na opačné straně, mezi řekou Wierzbiak, jejím
přítokem Biala Struga a potokem Strumieň Ksignicki, v prostoru vesnic Koskowice a
Gniewomierz.
Třetí diskutabilní otázkou zůstává, jak velké síly byl slezský kníņe Jindřich II.
Poboņný schopen mobilizovat a kdo mu přispěchal na pomoc.
„Vratislavský kníņe Jindřich se kojil pevnou vírou v poráņku Tatarů a povolal z
Velkopolska i Slezska stejně tolik rytířů a zbrojnońů jako kmánů a některé přilákal příslibem
peněz. Přihlásilo se k němu mnoho dobrovolníků a křiņáků…, opolský kníņe Mieczyslaw,
rovněņ markrabí moravský Boleslav, syn vyhnance Děpolda a rodem sestřenec Jindřicha
Bradatého, jenņ nosil přezdívku Szepiolka, se svými rytíři, a konečně Poppo z Ostern,
velmistr Řádu křiņáckého z Prus…,“ tvrdí Dlugosz.
Dalńí pasáņ Dlugoszovy kroniky mluví o rozdělení vojska na čtyři oddíly, tedy ńiky, či
batailles, současně vńak před nás staví dalńí problém, neboť v následujícím odstavci vypočítá
ńiků celkem pět.
První ńik se měl skládat z křiņáků (to jest těch, kteří vyrazili na různé výzvy k boji
proti mongolskému nebezpečí, byť kříņová výprava papeņem vyhláńena nebyla) a
dobrovolníků „různými jazyky mluvících“, tedy z rozličných zemí a národů. Protoņe jich
nebylo mnoho, doplnili je, aby se dalo vytvořit těsné seskupení, horníci ze zlatonosných dolů
z nedaleké Zloté Góry (Zlotoryja). Tuto bataille vedl Boleslav, Přemyslovec z větve
Děpolticů, snad syn Piastovny Adléty, jenņ uņ moņná měl bojové zkuńenosti s Mongoly z
prvních střetů v Opolí.
Druhou bataille tvořili podle Dlugosze rytíři z Krakovska a Velkopolska, jimņ velel
Sulislaw, bratr a dědic zesnulého krakovského vévody Vladimíra.
Třetí ńik se skládal z rytířů z Opolí pod velením opolského kníņete Mieczyslawa.
Ve čtvrté bataille byli členové Řádu německých rytířů z Prus pod velením velmistra
Poppa von Ostern.
Pátý ńik byl slezský a vratislavský, patřili ale do něj i význačnějńí rytíři z Velkopolska
a ti, které Jindřich Poboņný najal za ņold.
Problém čtyř či pěti houfců do jisté míry souvisí s tím, kdo z Dlugoszem uvedených
jednotek a vůdců v bitvě byl, a kdo ne. Následující odstavce moņná zklamou zejména ty
čtenáře, kteří mají v paměti román Vladimíra Körnera Písečná kosa, jehoņ závěr kulminuje
strohou a přesto epicky monumentální bilancí bitvy u Lehnice:
„Řádoví bratři Panny Marie Jeruzalémské si navlékli noc před bitvou pod svá brnění
rubáńe a do jednoho padli i se svým nově zvoleným velmistrem Konrádem Durynským, a
mezi nimi: Hermann Thier, Gottfried z Lohe, zemský mistr Ulrich Hunnenberk, komtur
Děpolt z Ragnic, komtur Tinno z Chelmna, řádový magistr Salzbach, Gottfried z Lemberka,
sklepmistr Werf…“
Mistr pera tu vypočítal přes čtyři desítky jmen, jejichņ přítomnost je ovńem čirou fikcí.
Bádání posledních desetiletí totiņ dospělo k přesvědčivému závěru, ņe rytíři s černým kříņem
na bílých ńtítech a řádových pláńtích se bitvy u Lehnice jako skupina nezúčastnili. Podle
polského historika Gerarda Labudy dopsal Dlugosz jejich účast aņ dodatečně, čímņ chtěl
moņná přispět k zlepńení koexistence mezi Polským královstvím a Řádem Panny Marie
Jeruzalémské. Dlugoszem uváděný Poppo von Ostern navíc v bitvě nepadl (stejně jako
Körnerův Konrád Durynský, coņ je Magister generalis Konrad von Thuringen, který zemřel
předchozího roku) a velmistrem se stal aņ roku 1252, tedy jedenáct let po bitvě. Pravdou je
toliko, ņe byl pochován ve frantińkánském kostele svatého Jakuba vedle ostatků Jindřicha
Poboņného, avńak teprve roku 1263.
Řádoví rytíři ovńem u Lehnice bojovali, avńak patřili k Řádu svatého Jana
Jeruzalémského, tedy k johanitům, a k Řádu Ńalamounova chrámu, to jest k templářům.
Nebylo jich mnoho, jen pár desítek, z kaņdého řádu tak patnáct aņ dvacet rytířů, k čemuņ je
nejspíńe nutno připočítat jejich servants darmes, zbrojnońe. Rytíři Řádu Panny Marie se mohli
účastnit nanejvýń jako jedinci.
Polského historika Jerzy Maroně mate, ņe do houfce k těmto rytířům, bojujícím
pochopitelně na koních, přiřadil kronikář (v čemņ se s velkou pravděpodobností nemýlil)
horníky-pěńáky ze Zlotoryje, aby řídký ńik nabyl na pevnosti a síle. Vskutku, na první pohled
taková sestava nemá logiku, pěńáci by jezdcům měli jen překáņet. Jenņe právě řádoví rytíři si
ve Svaté zemi osvojili taktiku součinnosti s pěchotou, jeņ se proti lehkým arabským jezdcům
ukázala jako účinná. Pěchota v takovém případě vytvořila spolu se střelci z luků a kuńí první
sled a rytíři na svých ořích stáli aņ za nimi. Pokud arabńtí či turečtí jezdci zaútočili, vykročila
pěchota vpřed, zakryla lučińtníky ńtíty a před sebe namířila hroty dlouhých pík. Rytíři pak
vyráņeli do útoku po stranách pěchoty s kopími zaloņenými pod paņí a snaņili se nepřátelský
ńik rozrazit. Proč by nemohly oddíly rytířských řádů uplatnit podobný způsob boje u Lehnice?
A jak jinak si vysvětlit, ņe právě tento houfec, nejslabńí co do počtu a údajně handicapovaný
pěchotou, vydrņel onoho 9. dubna Léta Páně 1241 vzdorovat nejvíce ze vńech?
Zbývá říci, kolik muņů měl Jindřich II. Poboņný k dispozici. Ponechme stranou
metody a postupy, jimiņ dospěli historikové k číslům, jeņ se beztak diametrálně lińí. Reálný
odhad dospívá k nevysokým počtům. Slezský kníņe mohl shromáņdit v samotném Slezsku na
500 rytířů domácích a 600 rytířů moņná v sousedství najal. Zhruba 200 ozbrojenců mohla
dodat města a obce. K tomu lze připočíst skupinu rytířů, kteří chvátali kníņeti na pomoc z
Velkopolska či ze zemí na západě, coņ vńak těņko činilo víc neņ pár stovek. Počty řádových
rytířů jsou nejasné. Medievalista Jerzy Maroň odhaduje, ņe se k Jindřichovu vojsku mohlo
přidat 36 templářů (vychází přitom z počtu komend na polském území) a pár johanitů, jiní
předpokládají, ņe johanitů bylo stejně jako templářů, těņko ale víc neņ čtyři desítky.
Celkově by mělo křesťanské vojsko čítat kolem 1400-1600 bojovníků. Ve skutečnosti
mohlo být Jindřichových válečníků jeńtě méně, neboť ne vńichni uslyńeli výzvy včas; cesty
byly dlouhé a mnohý zřejmě nestihl k hradbám Lehnice dojet. Tato hrstka nyní měla zastavit
Orduův tumen, teoreticky 10 000 válečníků, v reálu menńí a méně bojeschopný, sotva
osmitisícový, neboť oddíly během dlouhého taņení prořídly a část Mongolů nepochybně
nahradili přísluńníci podrobených národů. Dlugosz nám mnoho o počtu Mongolů neřekne, jen
poznamenává, ņe houfů nepřítele bylo tolik, co vlastních (tedy čtyři či pět), avńak
zkuńenějńích, bojovnějńích a mnohem početnějńích, přičemņ dodává:
„A kaņdý z těchto oddílů sám o sobě převyńoval vńechny ńiky Poláků.“
Padali jak uzrálé klasy
„Nuņe, 9. dubna vyjel kníņe Jindřich ve skvoucí zbroji do bitvy s Tatary. Kdyņ
projíņděl kolem kostela Zvěstování Panny Marie, sletěl ze střechy kámen a těsně minul jeho
hlavu. Bylo to povaņováno za Boņí znamení a přinejmenńím jako výstraha…“
Povel k útoku na Mongoly dal hned poté, co se jeho vojsko rozvinulo a seńikovalo:
„První začalo bitvu vojsko sloņené z křiņáků, dobrovolníků a kopáčů zlata. Obě strany
se střetly v prudkém útoku. Křiņáci a cizí rytíři rozbili kopími první ńiky Tatarů a postupovali
kupředu. Kdyņ vńak začali bojovat na místě, tatarńtí lučińtníci tak ze vńech stran obklíčili
oddíly křiņáků a cizozemských rytířů, ņe jim jiné polské oddíly nemohly přijít na pomoc, aniņ
by se vystavily nebezpečenství. Nakonec se zachvěli a padli pod spoustou střel, tak jako
uzrálé klasy řadem posekané (neb mnozí neměli krytý obličej a postrádali zbroj), a kdyņ pak
tam padli syn Děpoldův a jiní rytíři z prvních řadů, ti, co zůstali a rovněņ tatarskými střelami
prořídli, ustoupili mezi oddíly polské,“ píńe Dlugoszova kronika.
Polský historik Jerzy Maroň uvaņuje, zda rytíři vyrazili v klínové sestavě, v ńiku, nebo
zda vytvořili sestavu tvaru podkovy. Klín ale těņko přicházel do úvahy, na to bylo řádových
rytířů příliń málo. Počty v řadech klínu totiņ rostou geometricky; má-li první řad 2 rytíře (coņ
je minimum), činí druhý řad 4 muņe, třetí řad 8 muņů, čtvrtý 16 muņů, atd. Klín z pěti či ńesti
řadů (coņ odpovídá odhadovanému počtu řádových rytířů) by byl příliń slabý!
Instrukce Alfonse X., krále Kastilie a Leonu (vládl 1252-1284), jediné raně středověké
pojednání o taktice (je obsaņeno ve spisu Leye de las Partidas), ale jasně říká, ņe v úvahu je
nutno vzít mnohem více tvarů. Mluví se v ní o linii či ńiku (kdy oddíly vytvářejí řady),
kruhovém houfu (pro obranu ze vńech stran, jaký byl pouņit Dammartinem v závěru bitvy u
Bouvienes), klínu (útočném tvaru s větńí průrazností neņ linie), zdi (čtyřúhelníkovém útvaru,
pouņitém např. u Hattínu, předchůdci novověkého karé), plotu (k ohrazení určitého prostoru),
křídlech (z malých oddílů na bocích) a houfu (semknuté pohyblivé sestavě, předchůdci
kolony).
V součinnosti s pěchotou vypadá jako reálná sestava pěchota s lučińtníky v prvním
sledu a rytíři za ní, moņná ve dvou oddílech na křídlech, které by mohly pěchotu objet a
zaútočit. Jako nejlogičtějńí převod Dlugoszova popisu se jeví útok rytířů s kopími buď na
podporu postupující pěchoty, nebo před ní. Muselo ale jít o postup jediné ze čtyř či pěti
batailles Jindřicha Poboņného, jiņ dokázali Mongolové zastavit, obklíčit a pak ńípy likvidovat
kruhovou obranu. Pokud byly batailles jen čtyři, pak by ta pod velením Děpoltice Boleslava
zahrnovala jeho druņinu, vńechnu hornickou pěchotu, řádové rytíře a hosty, přičemņ by
logicky stanula na předsunutém středu. Pokud bylo batailles pět, naznačovalo by kronikářovo
líčení, ņe první útočníci stáli na křídlech, na jedné straně Boleslav s částí pěchoty, na druhé
straně templáři a johanité se zlotoryjskými horníky.
Úvaze o kombinaci pěchoty s rytíři v bataille, která se dostala do boje jako první,
napovídá kronikářova zmínka o ńpatné ochranné zbroji a nekrytých tvářích. Řádoví rytíři byli
nepochybně vyzbrojeni a oděni ze vńech nejlépe a „nejmoderněji“, „nekrytý obličej“ a tělo
bez zbroje mohli tedy mít jedině horníci ze Zlotoryje, vyzbrojení spíńe odvahou a vírou neņ
pancíři. Tato smíńená jednotka vńak musela mít vysokou bojovou morálku, kdyņ neutekla z
boje, probila se z obklíčení a vřadila se do polských batailles.
Existují i jiné moņné sestavy. Příklad uspořádání do čtyř batailles (vpředu Boleslavova
jako předvoj, dalńí dvě, Sulislawova a Mieczyslavova, za ní po stranách jako křídla a ochrana
boků, čtvrtá s kníņetem Jindřichem jako záloha) najde čtenář jako variantu v nákresech, nutno
vńak upozornit, ņe ņádná sestava na průběhu boje nic podstatného nemění.
Druhá bitevní fáze nastala po poráņce Boleslavově, tj. křiņáků a hornické pěchoty. Do
útoku nyní vyrazily dva polské houfce, které podle Dlugosze do té doby pasivně přihlíņely:
„Dva oddíly (…) rytíře Sulislawa jakoņ i opolského kníņete Mieczyslawa se pustily do
boje, jejņ by byly svedly ńťastně a vytrvale se třemi oddíly Tatarů, (…) protoņe je od
tatarských střel chránili polńtí střelci z kuńí. Tatarské ńiky musely nejprve ustoupit a poté,
kdyņ Poláci udeřili na ustupující silněji, utíkat. V té době kdosi z tatarských oddílů, neznámo,
zda ruského či tatarského původu, pojíņděl vskutku bystře tam a zpět mezi jedním i druhým
vojskem a do ochraptění křičel (…). Volal, pokud je mi známo, polsky „Biegajcie, biegajcie“,
coņ značí, Utíkejte, utíkejte a v Polácích vzbuzoval pocit poráņky, Tatary pak po tatarsku
povzbuzoval, aby se bili a vytrvali.“
Bitva se vyvíjela jak drama, nyní bylo na pořadu druhé dějství, útok dvou polských
houfců podporovaných střelbou z kuńí, sice pomalou, v Mongolech ale budila respekt, neboť
ńipky jejich zbrojí spolehlivě pronikaly. Pajdurový oddíly se nejspíń drņely mimo dotek,
moņná předstíraly útěk a jakýsi renegát se snaņil zasít do polských řad paniku. Nebyl
neobvyklým zjevem, podobní smělci, vykřikující výzvy, povzbuzení, uráņky a nadávky, se
vyskytovali v mnoha bitvách. Dlugosz nás ale chce přesvědčit, ņe křik onoho „odrodilce“
zvrátil tuto fázi bitvy v mongolský prospěch.
„Na ten křik si opolský kníņe Mieczyslaw pomyslel, ņe to není křik nepřítele, ale
vlastního a přítele (…), neprohlédl uskok, zanechal boje, dal se na útěk a strhl k útěku velký
počet bojovníků, obzvláńtě těch, kteří mu ve třetím oddíle podléhali.“
Třetí bataille kníņete opolského tedy utekla, a zdá se, ņe zarazila koně aņ ve městě
Lehnice. Mieczyslawových rytířů a jeho samotného se zmocnila panika (kníņe jí ovńem mohl
být i strņen, kdyņ se pokouńel ujíņdějící zastavit), čemuņ se nelze divit, neboť prolévali svoji
krev v neúspěńných bojích s Mongoly uņ na konci minulého roku; to se mohlo na jejich
morálce projevit. Kníņe Jindřich útěk viděl, coņ naznačuje, ņe zůstával se svojí bataille vzadu,
jako záloha, aby neztratil přehled o celkovém vývoji situace.
„Velký ņal na nás dopadl,“ zvolal prý při pohledu na útěk opolských rytířů, vzápětí se
ale pokřiņoval, pozdvihl zbraň a vedl svůj houf, celkově uņ čtvrtý, do bitvy. Směřoval útok do
míst, kde se stále bila Mieczyslawovými muņi opuńtěná bataille krakovského vévody
Sulislawa. Pokud byl vzadu jako záloha, měl to snazńí, mohl se prosmýknout prostorem, jejņ
uvolnil útěk jednotek z Opolí.
Nelze vyloučit, ņe i mongolské vojsko, alespoň ony tři ńiky, rovněņ procházelo krizí.
Chán Ordu musel podle Dlugosze v té chvíli nasadit vlastní zálohy, tj. čtvrté uskupení.
„Větńí neņ vńechny tři oddíly tatarské,“ tvrdí kronika o jeho síle.
A právě tehdy dońlo na nejdramatičtějńí a nejzáhadnějńí třetí dějství bitvy u Lehnice.
Plynový útok ve středověku?
„Byla ve vojsku tatarském mezi jinými korouhvemi jedna olbřímí, na niņ se vyjímalo
vymalované písmeno X. Na vrcholu ņerdi té korouhve byla figura odporné, černé hlavy s
vousisky na bradě. Kdyņ Tataři ustoupili o jednu koňskou délku a chystali se na útěk,
korouhevník té zástavy začal, jak nejsilněji mohl, třást tou hlavou, co trčela vysoko na ņerdi.
Vybuchla z ní a rozptýlila se nad celým polským vojskem pára, dým a mlha, jeņ smrděla tak
odporně, ņe z důvodu ukrutného a nesnesitelného smradu bojující Poláci téměř omdlévali,
zeslábli, sotva byli ņivi a válčit uņ nedokázali,“ píńe Dlugosz a celý podivný úkaz vysvětluje
tím, ņe Tataři ovládali kouzla, čáry, zlou moc i věńtění vńeho druhu, coņ pro ně bylo naprosto
běņné a obvyklé.
„Proto vojsko tatarské,“ pokračuje kronikář, „jemuņ se jevilo zcela normálním, ņe na
uņ vítězící Poláky padl pod účinkem mlhy, dýmu a smradu veliký strach a také zoufalství,
vyrazilo strańlivý křik, vrhlo se na Poláky a v ohromné řeņi rozbilo jejich ńiky, jeņ byly do té
doby pevné…“
Jednalo se vskutku o pouņití měchů či střel, jeņ vybuchovaly v oblaku dýmu a
vypouńtěly dusivý, páchnoucí i otravný dým? S největńí pravděpodobností ano, tento fakt
přijímá dnes větńina historiků, jen se dohadují, zda ńlo o otravné látky, páchnoucí a
dýmotvorné prostředky či o čínské rakety? Popis oné tajemné mongolské korouhve není jen v
Dlugoszovi, ale i ve starńím díle Tomáńe ze Splitu, které krakovský kronikář a kanovník
nejspíń znal. Moņná ņe z onoho díla opisoval, my ale víme, ņe Mongolové díky Číňanům
podobné zbraně znali. Nemusely být příliń účinné, ale pověrčivost Evropanů, zasaņených
neznámým a odporným dýmem, který vypadal jak vyvolaný černou magií, sehrála uņ své.
Dým ostatně ani nemohl mít otravné účinky, jinak by se těņko mongolńtí bojovníci, svobodní
lidé, vrhli vzápětí do hromadného útoku, a jaký by měl děsivý efekt výsledek, kdyby čekali,
aņ se mračno rozptýlí?
Byť to zní neuvěřitelně, zdá se, ņe neznámé zbraně z hloubi jihovýchodní Asie, jejichņ
účinky byly spíńe psychologické, rozhodly dosud nerozhodnou bitvu. To, co následovalo,
tvořilo uņ jen útěk, zoufalou obranu na místě, vyděńené, nebo snad i odevzdané a radostné
očekávání smrti, která křesťanské bojovníky zachrání před mocnostmi temnot a otevře jim
bránu nebeskou. Vzdorovali jen jedinci kolem válečné zástavy Jindřicha Poboņného,
krakovský vojvoda Sulislaw Hlohovský, vojvoda Klemens a rytíř Jan Swanowic.
Velmistr řádu Panny Marie, Poppo von Ostern, podle Dlugosze přesvědčil ostatní, aby
z boje utekli. Řekli jsme uņ sice, ņe dnes panuje přesvědčení, ņe se lehnické bitvy neúčastnil
jediný přísluńník tohoto řádu, podobnou roli ale mohl sehrát templář či johanita.
Vńak se také místu bitvy (dnes přesně neznámému) začalo říkat Wahlstat, Dobré pole,
pravděpodobně na znamení toho, ņe zde křesťané zemřeli za dobrou věc, za víru a Boha! To,
ņe král Václav projevil nad Jindřichovým rozhodnutím mírný podiv, uņ je jinou věcí, jeņ
souvisí se zodpovědností vladaře vůči svým vazalům a poddaným.
Co bylo dál? Chán Ordu se českému vojsku v Ņitavsku hbitě vyhnul a zamířil na
Moravu, coņ v ņádném případě nelze vykládat jako útěk. Morava netvořila cíl, jen prostředek
a cestu, neboť ńlo o strategický obrat, provedený po vojenské stránce s obdivuhodným
přehledem.
„Touņíc Vańi Výsost v souladu s jejím přáním vyrozumět o rozloņení a pochodu
plemene Tatarů, sděluji, ņe (…) se ta část vojska, která dorazila do Polska, po zabití kníņete a
velikého mnoņství tamějńího rytířstva stáhla na Moravu, k nańim zemím, a pustońí je nyní s
ukrutenstvím a zuřivostí tak velikou, ņe jejich meče nikoho neńetří a nedbají na rozdíly
pohlaví, věku ani stavu…,“ můņeme číst v jiném listu krále Václava.
Mongolové prońli Moravskou zemskou branou na Hanou, zničili kláńter Hradińtě a
dalńí, přičemņ podle Dalimila (coņ poměrně nedávné archeologické výzkumy potvrzují)
oblehli Olomouc:
„Dorazili k Olomouci.
Nemohli vńak ņádnou mocí
dobýt města, ba co více
ztratili tam kralevice.“
S velkou pravděpodobností se jednalo o chána Pajdara, jiné podrobnosti ale známy
nejsou a příběh o Jaroslavu ze Ńternberka, jenņ tu Tatary porazil, sepsal na lidové motivy
Hanka v podvrņeném Rukopise královédvorském. Králi Václavovi zatím přicházely posily z
německých zemí od landkraběte Heinricha Raspeho a dalńích, přičemņ na jihu se mohl opřít o
vojsko rakouského vévody Friedricha II. Bojovného. Orduův tumen na střet s takovými silami
nečekal, Moravu vyklidil a odtáhl do Uher, aby se spojil se silami Bátůovými.
Mongolské hlavní vojsko v Uhrách zatím ovládlo Budín i Peńť a pouhé dva dny po
bitvě u Lehnice změřilo síly s vojskem uherského krále Bély IV. Stalo se tak 11. dubna 1241
v bitvě u Mohi na říčce Sajo (česká historie jí dlouho říkala Slaná), kde byli Uhři na hlavu
poraņeni, a král Béla mohl mluvit o ńtěstí, ņe zachránil útěkem do Chorvatska holý ņivot. Pak
Bátů změnil směr. Nepokračoval do Rakous, kde mohl narazit na silná vojska Friedricha
Bojovného a Václava I., jeņ mohutněla, neboť papeņ Řehoř (jakkoliv zaměstnávaný v jiņní
Itálii bojem s císařem Fridrichem II.) konečně vyhlásil kříņovou výpravu proti Mongolům.
Místo toho zamířil na jih, kam prchli Polovci i král Béla.
Kolem Vánoc 1241 přeńli Mongolové zamrzlý Dunaj, vpadli do Chorvatska a
Dalmácie, podmanili si Split i Terst, načeņ se nečekaně, leč spořádaně začali vracet přes
území dneńního Rumunska a Bulharska do Povolņí. Důvodem k obratu byla hlavně zpráva, ņe
zemřel chán chánů, kagan Ogedej. Kurultaj, shromáņdění nejurozenějńích, muselo zvolit
nového chána chánů, vybrat mezi Bátůem, Giijúkem, Burim, Húlegíim a dalńími pretendenty
z rodu Čingischánova. Bátů, potvrzený jako vládce Modré hordy (Kok Ordu), tedy vńech
území, jeņ „Velké taņení na západ“ dobylo, zemřel v roce 1253, či 1255. Jím zaloņená
dynastie se udrņela do roku 1340, kdy byla Kok Ordu pod tlakem Litvínů nucena sloučit se s
Bílou hordou (Ak Ordu).
Zdroj: Dějiny bitev III
Uherské zlato
V první polovině 14. století byly na Slovensku a v Sedmihradsku, které byly součástí
Uherského království, objeveny rozsáhlá nalezińtě zlata.
Úkoly:
Jak významná byla tato nalezińtě v porovnání s jinými v Evropě?
Jaké to mělo hospodářské a politické důsledky pro Uherské království?
Gotický sloh
Gotická architektura
Úkoly:
Vyberte si nějakou českou gotickou stavbu, kterou představíte (včetně obrázků, měla
by být k dispozici multimediální učebna) a demonstrujete na ní znaky gotického slohu.
Doporučené stavby: Aneņský kláńter, kláńter ve Vyńńím Brodě, hrady Kost, Pernńtejn
a Ńvihov, dům U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí.
Gotická malba nebo sochařství
Úkoly:
Na základě maleb nebo soch demonstrovat vývoj malířství nebo sochařství v Českých
zemích v gotickém období. Měla by být k dispozici multimediální učebna.
Doporučená díla: oltář ve Vyńńím Brodě, dílo magistra Theodoricha, socha sv.
Václava v katedrále sv. Víta, výmalba starého paláce na zámku v Jindřichově Hradci a
„krásné Madony“.
Velcí stavitelé gotiky
Úkoly:
Představit krátce ņivot a hlavně dílo některého z architektů působících v Českých
zemích v gotickém období. Měla by být k dispozici multimediální učebna.
Doporučení architekti: Matyáń z Arrasu, Petr Parléř, Matěj Rejsek a Benedikt Ried
(Rejt).
Velký mor
Úkoly:
Co za nemoc je mor a jaké má formy a průběh?
Jak probíhala epidemie moru v l. 1347-52?
Jaké byly důsledky této morové epidemie?
Morová epidemie v l. 1347-52
Druhá polovina 14. století a první polovina 15. století jsou v dějinách
západokřesťanské Evropy dobou krize, která prostoupila vńechny oblasti ņivota. I kdyņ o
příčinách této krize se stále diskutuje, je zřejmé, ņe na této situaci se podílely vnitřní i vnějńí
faktory. Jejich propojení pak uvrhlo Evropu do prudkých vírů destabilizace. Období od
počátku krize, která se ve Francii ohlańovala jiņ na počátku 14. století, do jejího překonání na
sklonku století patnáctého, nazýváme pozdní středověk.
Za hlavní vnitřní příčinu krize se povaņuje vyčerpání stávající hospodářské dynamiky,
zvláńtě pak stagnace v zemědělské sféře, kdy se zastavila vesnická kolonizace, a pozemky se
ńpatnou kvalitou půdy byly opouńtěny a vznikaly tak poustky.
Z vnějńích vlivů, které prohlubovaly krizové poměry v Evropě, bylo dozajista
nejzávaņnějńí rozńíření moru, který zastihl Evropu proti této nemoci dosti nepřipravenou,
protoņe poslední atak černé smrti, jak se moru také poeticky říká, zaņila Evropa naposledy v
8. století.
Morový bacil se vyskytoval a dodnes zřejmě jeńtě vyskytuje mezi krysami a blechami
ve střední Asii. Při nakaņení člověk zpravidla do několika dní zemře. Řečí čísel vyjádřeno:na
dýmějovou formu moru umíralo 60-80% postiņených, v případě plicní formy byla úmrtnost
téměř stoprocentní.
Obě formy se roku 1347 znenadání rozmohly v přístavních městech severního
Středomoří. Z lodí se s nemocnými námořníky a nakaņenými krysami přenesly na pevninu a
nikdo si s tím nevěděl rady. Čtyřicetidenní izolace vńech nově připluvńích do marseilleského
přístavu byla z lékařského hlediska správná, ale přińla pozdě. To uņ se infekce ńířila po
hlavních obchodních komunikacích a zanechávala za sebou vylidněná území. Neutěńené
hygienické poměry v středověkých městech i vesnicích přispívaly k rychlému ńíření nákazy.
Vyčíslit počet obětí černé smrti je pro nedostatek statistických údajů značně nepřesné, ale
větńina odhadů se pohybuje okolo dvaceti pěti procentního úbytku západoevropské populace.
Při odhadovaném počtu 60-70 milionů obyvatel, tedy vychází, ņe za obět moru padlo během
první morové vlny v letech 1347-1352 okolo18 milionů obyvatel.
Odpověď na otázku, proč mor kosil Evropany v tak velkém počtu, vyzněla zatím ve
prospěch teorie, upozorňující na nedostatečnou výņivu a nevyhovující sloņení tehdejńí stravy.
Pozvolným rozńiřováním trojpolního systému, zavedením nesouměrného pluhu s kolečky a
radlicí a vzrůstajícím vyuņíváním ņeleza u zemědělského nářadí způsobilo v období od 10. 14. století demografický růst. Na počátku 14. století vńak jiņ oslabená půda nestačila uņivit
vńechny obyvatele a přińly hladomory, které se v předeńlých stoletích v západní Evropě téměř
nevyskytovaly. Hladomory v letech 1315-1317, 1340-1350 a 1374-1375 oslabují předevńím
ņeny a děti a snad právě proto si černá smrt vybírala oběti hlavně mezi nimi.
Uńetřeno zůstalo jen nemnoho krajů: například Čechy a Polsko. Naopak velmi
zasaņenými oblastmi byl Novgorod, západní Evropa a mor si své oběti nańel i na ostrovech –
v Anglii. Mor řádil v Evropě do roku 1352, pak se v téměř pravidelných intervalech neustále
vracel, v letech 1720-1721 postihl Evropu naposledy.
Obrana proti moru prakticky neexistoval. Nebezpečí infekce existovalo vńude tam, kde
lidé vzájemně přicházeli do styku. Ti lidé, kteří se snaņili pomoci nakaņeným, se infekci
bránili kouřem, který měl být bariérou proti nakaņenému dechu. Tato metoda vńak příliń
účinná nebyla. Jediné, co skýtalo určitou ochranu, byla obranná síla organismu, kterou
nedovede přesněji objasnit ani dneńní doba
Pronikavý pokles počtu evropského obyvatelstva a zánik mnoha vsí přinesly zákonitě
nepříznivé demografické i ekonomické důsledky. Zemědělci se z méně úrodných oblastí
stěhovali na uvolněné statky v úrodných krajích. Závaņnějńí neņ tato migrace vńak bylo, ņe se
sniņovalo mnoņství pracovních sil a klesal počet lidí, platících různé formy daní, jeņ poddaní
odevzdávali převáņně ve formě pravidelných peněņních dávek. Tím logicky klesaly i finanční
příjmy feudálních vrchností.
Úbytek plátců se v pozdně středověké Evropě prolínal s poklesem reálné hodnoty
mince, coņ jeńtě umocňovalo stupeň pońkození příjemců daní. Řada platů, včetně feudální
renty, byla totiņ stanovena jednou provņdy, bez ohledu na míru inflace, jejíņ existenci z
biblických principů vycházející morálka neuznávala.
S morovou epidemií zřejmě také souvisí i počátek výskytu společných hrobů. To byly
třicet stop hluboké jámy o rozměrech 5 krát 6 metrů, do kterých se veńlo aņ patnáct set mrtvol.
Jámy se pokrývaly jen tenkou vrstvou zeminy, a tak nebylo pro vlky obtíņné za krutých zim
mrtvoly opět vyhrabat. Nutno jeńtě podotknout, ņe to nebylo obtíņné ani pro zloděje, kteří tak
v 18. století zásobovali soukromé pitevny.
Reakcí na morovou ránu bylo různě. Někdo se v průvodu flagelantů snaņil
sebemrskačstvím vynutit Boņí slitování, jiní pátrali po vinících.
Zdroj: www.mravenec.cz
Husův proces
Úkoly:
Co to je papeņské schizma a jak se projevovalo?
Co to byly odpustky a proč byly kritizovány?
Co bylo hlavními úkoly Kostnického koncilu?
Kdo to byl John Wicklef, Jeroným Praņský a Křińťan z Prachatic?
Jaká byla opravdová role krále Zikmunda v Husově procesu?
Jak byl souzen a ţalářován
28. listopadu 1414 vynutili kardinálové na papeņi rozkaz zatykači a vyslali dva
biskupy do domu vdovy Fidy. Tito oznámili Husovi, postavivńe na ulici stráņné ņe si
kardinálové přejí s ním mluviti. Pan Jan z Chlumu, poznav hned, co se zamýńlí, bránil
odchodu Husovu, upozorňoval biskupy na glejt Zikmundův, ale marně. Hus nechtěl, aby se
zdálo, ņe ze strachu bojí se svou víru vyznati – a ńel s biskupy, rozņehnav se se svou
hostitelkou. Pan Jan ho provázel.
Kardinálové snaņili se ho usvědčiti z bludu; vyslali k němu, odeńedńe sami ku poradě,
učeného mnicha Didaka, jenņ zvláńtě snaņil se od Husa vyzvěděti, smýńlí-li pravověrně o
svátosti oltářní, tváře se přitom, jako člověk neučený. Hus nejen ņe ukázal, ņe smýńlí
pravověrně, nýbrņ usvědčil ho i z licoměrnosti: a tak učený Didakus odeńel zahanben. Ale
přes to kardinálové na nátlak Pálce a Michala, kteří radostí skákali v předsíni paláce, rozhodli
– přes veńkeré protesty Chlumovy, Husa podrņeti ve vazbě. A byl pak večer odveden do domu
jistého kanovníka, kam mu bakalář Mladoňovic přinesl koņich, 1. prosince jmenována
vyńetřující komise, 5. prosince připraven pro Husa ņalář a 6. prosince uvrņen do malé
podzemní kobky kláńtera Dominikánského na ostrově v jezeře bodamském.
Ņalář byl tmavý, zimavý, vlhký a nezdravý: zrovna vedle něho tekla do jezera stoka.
Hus upadl v zimnici, stonal i jinak: papeņ staral se, on dával mu jídla ze své kuchyně, posílal
své lékaře, ale arci Vyńetřování vedeného zadrņeti nemohl.
Toto vyńetřování dalo se i v nemoci Husové, kdyņ leņel v horečce, vyslýcháni před
ním svědkové, čteny články ņalobní; tyto byly jednak z výpovědí svědků, jednak vybrány z
jeho knih. Michal uváděl z bludných článků a vinil ze ńtvaní proti Němcům; Pálec vybral ze
spisů Husových 42 článků; kdeņto artikule Michalovy byly větńinou faleńné, byly články
Pálcovy vybrány správněji, ale nehleděly k určitým omezením, jeņ Hus do textu vloņil.
Uvěznění Husovo přes glejt královský vzbudilo rozhořčení nejen u Čechů v Kostnici,
ale i v cizině. Pan Jan z Chlumu 15. a 24. prosince přibil latinské a německé protesty proti této
nesprávnosti na vrata chrámů kostnických, psal Zikmundovi o pomoc; panstvo z Čech a z
Moravy ujímalo se Husa zvláńtními obecnými listy u krále i u koncilu; a mnozí odebrali do
Kostnice, jako Husovi staří přátelé Jan Bradatý, Křińťan z Prachatic, aby ho navńtívili v ņaláři.
24. prosince v noci přijel v slavném průvodě do Kostnice Zikmund, jejņ uvítal papeņ a
vedl do chrámu, kde slouņil půlnoční, při níņ Zikmund sám četl evangelium. V následujících
dnech sice činil pokusy Husa osvoboditi, ale brzy podlehl úsilí kardinálů; zůstavil nejen Husa
osudu, ale později zvláńtním patentem zruńil vńechny glejty pro koncil vydané.
Leč prosbám přátel se aspoň tolik zdařilo, ņe Hus byl 8. ledna 1415 převeden do ņaláře
snesitelnějńího. Odtud pomocí ņalářníků Roberta, Jiřího a Jakuba mohl často dopisovati
přátelům v Kostnici i v Čechách a brániti se důkladnými obranami proti ņalobám nepřátel.
Některé listy (jako 3. a 19. ledna psaný) padly do rukou nepřátel. Svým ņalářníkům sloņil
některé náboņné traktátky: Jakubovi sloņil 12. února „o pokání", Jiřímu koncem února „o
poznání a milování Boha" a „o třech nepřátelích člověka a o sedmi hříńích smrtelných",
Robertovi kolem 1. března traktátky „o manņelství", „o hříchu smrtelném", „o přikázáních
Páně" a 5. března „o svátosti těla a krve Páně".
V ņaláři ho tou dobou navńtívili přátelé Bradatý a Křińťan; Křińťan byl pak rovněņ
zatčen a jen velikému namáhání přátel Husových se podařilo, ņe mu vymohli propuńtění. 4.
března navńtívili Husa polńtí rytíři – a Čechové kostničtí návńtěvami i dopisy ulehčovali mu
v ņaláři, jak mohli. Pan Jan z Chlumu těńil ho zvláńtě – psal mu i výklad snu, jejņ Hus měl v
noci ze 4. na 5. březen. Zdálo se mu, ņe v Betlémě chtěli smazati obrazy Krista: ale ņe přińli
noví malíři, kteří učinili nové lepńí a četnějńí.
Zatím věc papeņova klesala níņe a níņe; roznáńeny o něm horńí a horńí hříchy – koncil
pomalu se chystal nehodného Jana XXIII. sesaditi, jakoņ i ostatní dva papeņe. Tu 20. března
papeņ v přestrojení prchl z Kostnice; dvořané jeho uprchli za ním a 24. března odevzdali klíče
ņaláře Husova Zikmundovi.
Zikmund mohl nyní bez nesnází Husa propustiti z vězení; ale jsa cele oddán
kardinálům, ustanovil stíhati uprchlého papeņe a klíče ņaláře Husova odevzdal biskupu
kostnickému. A ten dal v noci Husa pod stráņí odvézti na svůj hrad Gottlieben, kdeņ v
uzounké cele věņní byl uvězněn. Musil spáti na dvou kládách, ve dne spoután na nohou, v
noci i na rukou – po 73 dni v tomto hrozném ņaláři nedostal listu, ani neměl návńtěvy, vyjma
ņalobce a vyńetřující komisaře.
Po útěku papeņově koncil skutkem prohlásil se, sesadiv Jana XXIII., za vrchního
rozhodčího v církvi a jmenoval také pro Husa novou vyńetřující komisi 6. dubna, ale nahradil
ji 17. dubna opět jinou čtyřčlennou (pod předsednictvím biskupa dubrovnického) a tato jediná
v dlouhých těchto jarních měsících, kdy Hus opět v ņaláři se roznemohl, měla přístup na
Gottlieben.
Marně se snaņil Husa navńtíviti starý jeho přítel Jeroným, jenņ 4. dubna přińel do
Kostnice. Přátelé stěņí pohnuli ho k útěku, ale pozdě jiņ: Jeroným byl 25. dubna zatčen
v Hirńavě (Hirsau), v řetězech 23. května přiveden do Kostnice a uvrņen do ņaláře jeńtě
těņńího neņ Hus, z něhoņ nevyńel jiņ aņ do své mučednické smrti 30. května 1416.
Marně se snaņilo Husa ze ņaláře vyprostiti také panstvo české a moravské (svými
protesty ze dne 8. a 12. května) ve vlasti, marně se o to snaņili 13. května spojení páni čeńtí a
polńtí v Kostnici, jejichņ jménem stíņnost vedl v koncilu Petr z Mladoňovic. Teprve
opakované stíņnosti Čechů vymohly Husovi tolik, ņe mu bylo 1. června povoleno veřejné
slyńení.
Slyńení to musilo býti marno. Pokud ņaloby na Husa byly správné, vinily ho z článků
Viklefových, tyto články koncil 4. května 1415 jiņ odsoudil za kacířské a Hus tedy nesměl
jich jiņ hájiti, nechtěl-li sám býti kacířem. Hus ovńem mínil, ņe bude moci dokazovati jejich
správnost výroky Písma a sv. Otců; na to vńak koncil přistoupiti nechtěl a nemohl; neboť ústy
koncilu mluvil Bůh, Hus měl se koncilu podrobiti. Pokud ņaloby na Husa byly vylhané – a
těch bylo velmi mnoho – koncil věřil více svědkům neņli Husovi, i kdyņ se tento zaklínal
Bohem a svým svědomím, ņe nikdy tak neučil. Hus ņádal od koncilu při ņalobách správných
poučení – a toho mu koncil, maje za to, ņe ústy jeho mluví Bůh, dáti nemohl; při ņalobách
nesprávných ņádal Hus od koncilu víry a té mu koncil dáti nechtěl.
A tak Hus byl převezen z Gottliebenu, kamņ koncil dal 3. června vsaditi lapeného
papeņe Jana XXIII., do Kostnice, do kláńtera Frantińkánů. Poslední výslech na Grottlieben,
18. května 1415, vedl ke konečnému ustavení ņaloby, při které pracovalo 50 doktorů; vybráno
ze spisu jeho „o církvi" 26, „proti Pálci" 7, „proti Stanislavovi" 6 bludných článků, sebráno
dále mnoho artikulů z výpovědí asi dvou set svědků: z toho měl se Hus veřejné zodpovídati.
Přátelé Husovi, aby nebylo moņno artikule falńovati, předloņili koncilu vlastní
rukopisy Husovy – a to díla „proti Pálci", „proti Stanislavu ze Znojma", „o církvi" a „proti
skrytému protivníku." Hus si přál, aby poslední dvě díla raději nepředkládali; pan Chlum chtěl
je tedy opět vzíti, ale podařilo se skrýti jen traktát poslední. Také koncil se připravil: měl
napřed jiņ připraveny rozsudky; pro případ, ņe by Hus byl odvolal, měl do smrti činiti pokání
v některém kláńteře ńvédském za pohorńení, které byl dal – pro případ, ņe by v bludech
zatvrzele setrval, měl býti prohláńen za kacíře a vydán rameni světskému.
5. června bylo Husovi dáno první veřejné slyńení. Koncil začal vyslýchati svědky a
vésti při Husovu jeńtě neņ byl přítomen; teprve rozkaz krále Zikmunda toto nezákonné jednání
zastavil. Dali tedy uvésti Husa do refektáře, kde konána obyčejná sezení, a místo
pravidelného výslechu začal křik a lomoz. Kdyņ Hus (který osvědčil ochotně, ņe přijme kaņdé
poučení) počal se brániti, začali ho shromáņdění okřikovati a zakřikovati – a kdyņ k ņalobám
mlčel, povykováno opět, ņe tedy s bludy souhlasí. Hluk byl konečně tak veliký, ņe schůze
byla přeruńena; v celém shromáņdění Hus mimo jakéhos Otce a nějakého doktora polského
neměl jediného přítele.
7. června (ten den bylo veliké zatmění slunce) dáno tedy Husovi slyńení druhé a
Zikmund se postaral o větńí pořádek ve sboru. Král vzal s sebou do sezení také oba průvodce
Husovy a Petra z Mladoňovic. Hus odpovídal proti artikulům velmi statečně; ukázal např., ņe
se mu mylně připisuje Viklefovo učení o svátosti oltářní – ukázal, ņe svědkové nemluví
pravdy a dokládal se Boha i svého svědomí, ņe tento artikul připisuje se mu neprávem. Ale
kardinálové ďAilly a Zabarella obranu jeho zamítli, ņe prý více musí věřiti dvacíti svědkům
neņli jemu. A podobně zamítána i obrana jeho dalńí; častěji mu dáno na srozuměnou, ņe má se
prosté podrobiti, ku bludům přiznati a je po přání koncilu odvolati. Ņaloba nebyla dočtena;
konec odloņen na zítřek. Jeńtě krátce před ukončením schůze kardinál ďAilly se obořil na
Husa, ņe prý se chlubil, jakoby byl přińel do Kostnice dobrovolně a ņe by ho byli ani oba
králové (Zikmund a Václav) sem násilím nedopravili. Tu ujal se Husa pan Chlum: „Pravdu dí
a je to pravda: já jsem jen chudý rytíř v našem království a chtěl bych ho rok hájiti buď komu
libo, nebo žel, že by ho nemohl dostati. A jest mnoho velikých pánů, kteří ho milují, kteří mají
hrady přepevné a chránili by ho, jak dlouho by chtěli – i proti těmto oběma králům."
8. června bylo slyńení Husovo poslední. Byly čteny hlavně artikuly vybrané ze spisů
Husových a obrana jeho opětné odmítána. Při jednom artikulu (papeņ, král, prelát není
prelátem, je-li v hříchu smrtelném) zavolali kardinálové Zikmunda, jenņ Husovi řekl, ņe nikdo
neņije bez hříchu. Angličan Stokes pak vytkl Husovi, ņe se těmi naukami chlubí neprávem,
poněvadņ náleņí Viklefovi. Kdyņ pak dočteny vńechny artikule, snaņili se kardinálové i koncil
Husa příměti k tomu, aby se podrobil rozhodnutí koncilu a odvolal. Hus vńak věren svému
svědomí ņádal poučení z Písma – byl tedy na rozkaz králův jako zatvrzelý odveden zpět do
ņaláře. Na cestě potěńilo ho velice, ņe pan Jan z Chlumu mu podal ruku a těńil ho.
Kdyņ větńina přítomných odeńla, Zikmund vybízel kardinály, aby jen brzo Husa i
Jeronýma upálili je tak, ņe kacířství s nimi zahyne. A tak koncil dalńího slyńeni, jeņ Husovi
kardinálové nabízeli, jiņ neposkytl, nýbrņ dal mu 18. června poslati poslední formulaci ņalob,
s vyzváním, aby se podrobil. Hus 20. června předloņil koncilu svou obranu – a nepodrobil se,
ņádaje opět poučení.
V krásných a dojemných listech loučil se nyní s přáteli: zvláńtě srdečné a vděčné s
panem Janem z Chlumu, svým věrným ochráncem. Ale i s jinými praņskými přáteli: panem
Jindřichem Ńkopkem (a jeho manņelkou), jemuņ posílá básničku, kterou sloņil v ņaláři, s
mistrem Jesenicem, jemuņ radí, aby se oņenil, se svým ņákem Jiřím, bydlícím v Betlémě, s
pannou Petrou z Říčan, horlivou svou posluchačkou, se vńemi Čechy věrnými (10. června), se
vńemi posluchači betlémskými (16. června), se svými posluchači na universitě (27. června), s
přáteli v Kostnici (29. června). Vńude, ve vńech listech, jeví se táņ pevná důvěra ve vítězství
pravdy, táņ bázeň, aby nejednal proti svému svědomí, totéņ pevné odhodlání vyznati pravdu
aņ do smrti.
Přátelé, v Kostnici i v Čechách, snaņili se ovńem jeńtě v této poslední době Husa
vyprostiti; 12. června odeslán z Čech veliký list protestní, nesoucí 250 pečeti shromáņděného
panstva – ovńem marné. Jakýs Husův příznivec v koncilu snaņil se uńlechtilými listy pohnouti
Husa k posluńenství sboru, dávaje mu mnohé světce za přiklad: Hus děkuje za ochotu, ale
ukazuje, ņe by se odvoláním bludů, jimņ neučil, dopustil křivé přísahy a dal veliké pohorńení
lidu, jemuņ kázal. Ale také nepřátelé jeho chodili k němu do ņaláře: mnińi a knězi z koncilu,
nutíce ho vńelijak, aby odvolal; Michal de Causis, jenņ se radoval, ņe brzy toho kacíře upálí;
22. června navńtívil Husa bývalý přítel Pálec: setkání jeho bylo dojemné, oba plakali. Pálec ho
vybízel, aby odvolal: kdyņ vńak Hus se ho ptal, odvolal-li by on, čeho nedrņel, odpověděl:
„To je těņká věc!" Koncil mu dal i zpovědníka, jenņ Husa rozhřeńil.
To také učinil poslední pořízení; prosí, aby jeho knihy byly opatrovány; peníze, jeņ si
vypůjčil, aby bohatńí přátelé chudým splatili; děti bratrovy prosí, aby byly dány na řemeslo;
Petrovi z Mladoňovic odkazuje svůj koņich; písaři Jakubovi kopu grońů, jiņ mu slíbil pan Lefl
z Laņan; Praņany prosí, aby chránili Betlém; své posluchače, aby věrně plnili svou povinnost
(ņáci aby se dobře učili atd.). Vzkazuje pozdrav králi a královně – očekává denně jiņ smrt;
poznal, ņe mu nezbývá neņli se podrobiti (čehoņ učiniti nemohl) nebo zemříti.
A sláva hrdinské smrti jeho spočívá nyní v tom, ņe se nepoddal ani nejhrubńímu
nátlaku moci světské ani veliké autoritě, jakou měl koncil, zastupující celé křesťanstvo.
Učenci nejslavnějńí a duchovní nejvyńńí na Husa útočili, aby se podrobil: krátce před ním se
pokořil moci koncilu silný kníņe Fridrich Habsburský a nejvyńńí kněz, papeņ Jan XXIII., jejņ
koncil ņalařoval rovněņ v Gottlieben. U Husa vńechno nucení bylo marno: nemohl uznati, ņe
je pravda, co proti němu křiví svědkové vypovídali – a nemohl na pouhé slovo několika lidí
věřiti bez důkazu tomu, čemu nevěřil.
22. června koncil Husovy spisy odsoudil na hranici vńechny, české i latinské. Hus těńil
přátelé z toho zarmoucené. 1. července Hus naposled písemně koncilu oznámil, ņe odvolati
nemůņe; 5. července totéņ odpověděl biskupům, kteří ho přińli naposled přemlouvat. Bylo
tedy ustanoveno, jednati s ním dle předpisů církevních.
Hus dlel té noci na modlitbách a krásným listem rozloučil se se vńemi věrnými
křesťany.
Zdroj: http://cb.cz/praha2/hus_v_kostnici.htm
Konstantinopol, 1453 n.l.
Úkoly:
Jak vypadala Byzantská (Východořímská) říńe kolem r. 1450?
Jak probíhal vzestup říńe osmanských Turků?
Jaké byly důsledky dobytí Konstantinopole pro Evropu?
Piják krve
Kdo bojoval: Východní Římané (velitel Giovanni Giustiani) proti Turkům
(velitel Mehmed druhý Dobyvatel).
Mehmed II. se rozčílil pokaņdé, kdyņ mu padl zrak na hradby Konstantinopole. Kdyņ
jeho otec Murad II. válčil s koalicí křesťanských států, musel východořímskému císaři zaplatit
mýtné jeden dukát za kaņdého vojáka své armády, kterého nechal přepravit přes Bospor.
Konstantinopol se často označovala za východní bańtu křesťanství. Její význam nebyl
jen symbolický. Hradbami obklopená metropole ovládala Bospor, jedinou rozumnou cestu, po
níņ se dalo dostat z Anatolie na Balkánský poloostrov, a také jedinou mořskou cestu vedoucí z
úrodných krajů kolem Černého moře do Středozemí. Město ovńem nebránilo Turkům v
postupu do Evropy – výnos z přepravy tureckého vojska přes úņinu byl příliń lákavý. Přesto
Konstantinopol představovala příslovečný trn v patě osmanských sultánů, vņdy naladěných k
expanzi.
Teď byl dvaadvacetiletý Mehmed sám sultánem a hodlal tuto situaci napravit.
Mehmed nebyl rozhodně ņádný váhavec. První věcí, kterou učinil po svém korunování
sultánem roku 1451, bylo vyslání vraha, aby utopil malého nevlastního bratra, jenņ by mu v
dospělosti mohl být nepříjemným rivalem. Druhý jeho čin byl nasnadě – dal popravit vraha.
Třetí – nechal provdat matku usmrceného dítěte za otroka. Jeho vojáci mu přezdívali Piják
krve. Nevadilo mu to. Jedním z mála lidí, které obdivoval, byl transylvánský ńlechtic zvaný
Vlád Napichovač, přezdívaný také Dracula (podle řádu Zlatého draka). Kdyņ turečtí vyslanci
odmítli před Draculou sejmout turbany, nechal jim je hřebíky přibít k lebkám. Mehmed to
povaņoval za uńlechtilou myńlenku a sám se jí přidrņel. Samozřejmě docházelo i ke sráņkám
mezi Draculovými a Mehmedovými muņi. Ale kdyņ Dracula nechal nabodnout na kůly tisíce
tureckých zajatců, Mehmed prohlásil, ņe „není moņné vyhnat ze země kníņete, který provádí
takové grandiózní věci.“
Mehmedovi se dostalo výborného vzdělání. Hovořil turecky, řecky, latinsky, arabsky,
chaldejsky a dorozuměl se i slovansky. Studoval ņivotopisy slavných vůdců a měl velmi
bystré strategické myńlení. Prokázal to krátce po korunovaci tím, ņe podnikl invazi na
evropské pobřeņí Bosporu severně od Konstantinopole. Jeho jednotky tam vybudovaly
opevněný přístav, zvaný Rumeli Hisar, jehoņ hradby se jeņily dělovými hlavněmi. Nyní mohli
Turci odříznout Konstantinopol od Černého moře.
Konstantinopol
Od doby, kdy Konstantin Veliký přenesl své hlavní město z Říma do starého řeckého
města Byzantium a pojmenoval je svým jménem, prahla po dobytí nové metropole spousta
nepřátel. Obléhali je Rusové, Arabové, Madaři a Bulhaři, Vikingové a seldņučtí Turci.
Konstantinopol vńem odolala, ale roku 1203 ji dobyla kříņová výprava, odvedená od
původního záměru bojovat ve Svaté zemi, která zopakovala tento výkon jeńtě v roce 1204 (viz
kapitolu Konstantinopol, 1. dějství, 1205 n.l.). Ovńem to se přihodilo před mnoha a mnoha
lety. Hradby Konstantinopole uņ byly dávno opraveny.
Na severu města se hradba s věņemi táhla podél pobřeņí Zlatého rohu, potom zahýbala
kolem hrotu výběņku a pokračovala dál podél Marmarského moře na jiņní okraj města.
Západní okraj Konstantinopole, tedy leņící směrem k pevnině, obepínala věhlasná dvojitá
hradba. Vlastně ńlo o trojitou zeď, protoņe vnitřní okraj vodního příkopu před hradbami –
který byl osmnáct metrů ńiroký a čtyři a půl metru hluboký – se zvedal dost vysoko nad terén,
aby mohl slouņit jako předprseň. Za příkopem se zvedala první hradba, vysoká bezmála osm
metrů, zpevněná věņemi, které od sebe byly vzdáleny méně neņ na dostřel luku. Dvacet metrů
za touto zdí stála druhá, čtrnáct metrů vysoká hradba se 112 věņemi vysokými osmnáct metrů.
Roku 1203 benátský dóņe Enrico Dandolo, který fakticky velel kříņové výpravě, zvolil útok
od moře, protoņe tamní hradbu tvořila jen jediná zeď. Ovńem Dandolo měl k dispozici
mocnou flotilu. Naproti tomu Mehmedovo loďstvo bylo spíńe ņalostné.
Ačkoli materiální pońkození způsobené křiņáky bylo uņ dávno napraveno, psychické
důsledky byly stále váņné. Domorodí Řekové (vyznávající ortodoxní řeckou víru) nenáviděli
„latiníky“ (oddané římskokatolické víře). Latiníci jejich city plně opětovali. Město Galata
leņící na druhém břehu Zlatého rohu bylo obydleno Janovany, kteří v očekávané bitvě s
Tureckem halasně prohlańovali svou neutralitu. Císař Jan VI., předchůdce Konstantina XI.
Palailogose, ve snaze získat pomoc ze západu souhlasil s tím, ņe se podřídí papeņi. To ovńem
rozlítilo jeho poddané. Kdyņ Konstantin přijal pomoc latiníků, ortodoxní kněz jménem
Gennadij vyprovokoval nepokoje, při nichņ chátra před císařským palácem vykřikovala „Smrt
exkomunikovaným!“ (tedy latiníkům).
Z 25 000 muņů vojenského věku, kteří byli ve městě, bylo jen 5000 ochotno bojovat
proti Turkům. Papeņ poslal 200 muņů vedených kardinálem Isidorem a k obráncům se přidali
jeńtě dobrovolníci (větńinou z Itálie) a ņoldnéři. Ortodoxní kněņí naproti tomu prohlásili, ņe
odmítnou dát rozhřeńení kaņdému, kdo by měl jakékoli styky s latiníky. Konstantinopol tak
mohla čelit Mehmedově armádě o síle 200 000 muņů pouhými 8000 bojovníků.
Mehmedova armáda vyhlíņela ovńem daleko hrozivěji, neņ jaká byla její skutečná síla.
Podle florentinského vojáka Tedaldiho bylo z oněch 200 000 pouze 140 000 skutečných
vojáků, ostatní byli „zloději, lupiči, pouliční darmońlapové a povaleči, kteří ńli s armádou
jenom kvůli kořisti a zisku“. Nicméně 12 000 vojáků byli janičáři, nejlepńí pěchota v celé
Evropě. Janičáři pocházeli z dětí narozených křesťanským rodičům, jeņ si Turci odvedli jako
„daň krve“ a poté je vychovali podle islámu. Od dětství byli cvičeni jako vojáci, a to velmi
přísným, téměř mnińským způsobem. Zbytek vojska tvořili bańibozukové čili turecká feudální
kavalerie, a rolnická domobrana z Anatolie.
Nejpůsobivějńí částí turecké armády byla nepochybně artilerie. Mehmed měl
mohutnějńí děla a ve větńím počtu neņ kterýkoli panovník v Evropě či v Asii. Říkalo se mu
také „první velký dělostřelec světa“.
Jestliņe největńí Mehmedovou výhodou byla děla, pak Konstantinovou výhrou byli
dva muņi, oba cizinci a latiníci: Giovanni Giustiani z Janova, slavný velitel, který připlul na
dvou velkých galérách se 700 vojáky, a Johann Grant, německý vojenský inņenýr. Konstantin
jmenoval Giustianiho hlavním velitelem obranných sil.
Mehmed dobyl několik byzantských předsunutých stanovińť, přičemņ v jednom
případě vypudil posádku jedovatým plynem ze zapálené síry. Potom nechal vojáky z
dobytých pevnůstek nabodnout na kůly. Dalńím krokem bylo dopravit do příhodných pozic
velká děla. Kanóny se přesouvaly hlemýņdím tempem. Taņení jednoho z těchto děl
vyņadovalo sílu 50 taņných volů a 450 muņů. Nabít takové dělo trvalo téměř dvě hodiny,
takņe se z něho dalo vystřelit jen sedmkrát či osmkrát denně. Konstantin a Giustiani mohli z
řady příznaků usuzovat, ve kterém místě dojde k útoku na hradby. To bylo nanejvýń příhodné,
protoņe Konstantin měl tak málo muņů, ņe pokud by je měl rozmístit na hradby rovnoměrně,
připadal by jeden obránce na pět a půl metru hradeb. Za nynějńího stavu mohl Giustiani
omezit počet obránců ve věņích na jednotky tří či čtyř muņů.
Útok
Dvanáctého dubna zahájil Mehmed jako první na světě organizované dělostřelecké
bombardování. Měl tucet velkých bombard, obřích kanónů, z nichņ se vystřelovaly kamenné
kule o váze přes 635 kg, a 56 menńích děl. Střelba trvala den a noc, ale zprvu neměla ņádný
pozorovatelný efekt. Pak se turečtí dělostřelci zaměřili na jediný bod hradeb. Konečně vnějńí
hradba popraskala a sesula se, ale pak Turci zjistili, ņe za ní nepřátelé mezitím postavili novou
zeď.
Osmnáctého dubna netrpělivý Mehmed přikázal provést vńeobecný útok. Giustiani
neměl ņádná děla, která by se vyrovnala Mehmedovým, jeho vojáci vńak hradby bránili
malými kanóny, katapulty, muńketami, samostříly a „hradebními děly“, coņ byly malé
přenosné kanóny vystřelující při jedné ráně současně pět olověných kulí. Obránci kosili
turecké vojáky po desítkách. Mehmeda selhání jeho pěchoty tak rozzuřilo, ņe uvaņoval o tom,
jestli nemá do bombard nabíjet mrtvoly svých vojáků a vystřelovat je přes hradby do
Konstantinopole.
V téņe době se turecká flotila pokouńela přetrhnout řetěz nataņený přes Zlatý roh, jak
to provedli uņ kdysi Benátčané. Řetěz vńak zůstával neporuńený. Turecké námořnictvo mělo k
benátskému daleko. Prokázalo se to o dva dny později.
K přístavu se přiblíņily tři janovské válečné koráby naloņené vojskem a střelivem,
které doprovázely východořímskou obilnou loď. Turecký admirál Baltoglu, bulharský
odrodilec, vedl 145 tureckých galér, aby křesťanské lodi zajaly. Janované se vńak tureckou
flotilou prodrali, některé galéry nárazem potopili, jiným zlámali celé řady vesel.
Konstantinopolská posádka spustila řetěz, aby mohly křesťanské lodi vplout dovnitř, a potom
jej zase napnula. Mehmed znovu propadl návalu zlosti a přikázal Baltoglua nabodnout na kůl.
Jeho důstojníci, kteří se obávali nebezpečného precedentu, jaký poprava velícího důstojníka
nepochybně představovala, to sultánovi rozmluvili. Tak aspoň přikázal čtyřem otrokům, aby
drņeli Baltoglua na zemi s rukama i nohama roztaņenýma, a sám neńťastného admirála tloukl
těņkou holí.
Pak sultán poslal k císaři vyjednavače s nabídkou: ať se Konstantin přemístí na řecký
Peloponés a vládne odtud, ať vńak Mehmedovi přepustí město. Konstantin odmítl.
Protoņe Mehmed nebyl schopen přetrhnout řetěz přehrazující Zlatý roh, rozhodl se ho
obejít. Poslal dělníky, aby urovnali míli suché země mezi Bosporem a potokem zvaným
Prameny. Vystavěli dřevěnou dráhu, namazali tukem a přetáhli po ní 70 lodí. Potom z nich
sestavili plovoucí most přes Zlatý roh. Od té chvíle mohl sultán soustředit síly tam, kde bylo
třeba.
7. května Mehmed nařídil dalńí útok na hradby. Giustiani a jeho muņi Turky s těņkými
ztrátami odrazili. Mehmed to zkusil znovu 12. května a utrpěl jeńtě horńí ztráty. Ovńem
sultánovi neustále přicházely posily. Východořímané ņádné nedostávali.
18. května Turci přivlekli k vodnímu příkopu obléhací věņ. Střelci z jejího vrcholu
mohli střílet na ochozy na vrńku hradeb a zahnat z nich obránce. Útočníci se pokusili dostat
věņ přes příkop, Giustiani vńak nechal z druhé strany přivalit sudy se střelným prachem a
vyhodil ji do vzduchu.
„Dal bych cokoli za to, abych měl tamtoho člověka po svém boku,“ prohlásil
Mehmed. Pokusil se Giustianiho podplatit, ale ten se nedal ničím zlákat.
Kdyņ pozemní útoky selhaly, zkusil Mehmed podkopy. Johann Grant nechal kolem
hradeb zakopat napůl do země bubny. Vibrace jejich blan mu prozradily, kde nepřítel kope.
Pak začal kopat proti nim. Několik tureckých tunelů vyhodil do vzduchu a dalńí naplnil
jedovatými zplodinami síry spalované v ņelezných kotlích. Některé tunely také nechal zalít
vodou nebo do nich poslal pěńáky, aby turecké kopáče pobili.
Mehmeda se začínala zmocňovat úzkost. Obával se, ņe pokud město brzy nedobude,
mohly by se křesťanské národy přece sjednotit a poslat vojenskou pomoc. Proto nařídil, aby
29. května jeho vojsko podniklo útok na vńechny hradby. Útok měl trvat třeba celý den a noc,
dokud vojáci město neobsadí. Obránci uņ museli být k smrti unavení, ale přece stále dál
pobíjeli vlny tureckých útočníků.
Na severním konci hradeb oddělujících město od pevné země, v místě, kde se na ně
napojovala hradba vedoucí podél Zlatého rohu, vńak Turci přece prorazili. Od dávných dob
tam byla malá zadní branka vedoucí do příkopu. Při obléhání křiņáky v roce 1204 ji nechal
císař Isák II. Angelos zatarasit, ale v nedávné době ji znovu zprůchodnili – a zapomněli na ni.
Jednotka janičárů nebráněnou branku objevila a vtrhla jí do města. Jejich chamtivost bezmála
zmařila skvělou příleņitost, která se obléhatelům naskytla. Hned se pustili do plenění paláců,
zatímco obránci vedení bratry Bocchiardiovými, coņ byli italńtí dobrovolníci, zavřeli zadní
průchod a odřízli janičárům ústup. Turci vyhnaní z paláce pak běņeli na jih, ovńem uņ uvnitř
vnitřního pásu hradeb.
Mezitím Giustiani utrpěl smrtelné zranění, a to mezi jeho jednotkami vyvolalo zmatek.
V té chvíli je z boku napadli utíkající janičáři. Během bojů uvnitř hradeb se turecké jednotky
dostaly přes hradby, císař Konstantin vedl protiútok, byl vńak zabit a Konstantinopol obsadili
Turci.
Pochopitelně se rozpoutal masakr, ale Mehmed ho zastavil. Netouņil po tom, aby vládl
pustému městu. Dal křesťanům ve městě svobodu při vykonávání náboņenských obřadů a
patriarchou ustanovil Gennadije. Od těch dob byla Konstantinopol tureckým městem.
Konec Starého světa
Pád Konstantinopole ve skutečnosti znamenal konec Římské říńe. Město zaloņil
Konstantin v době, kdy Řím vládl území táhnoucímu se od Británie po Mezopotámii. Od těch
dob říńe přińla o velkou část někdejńího teritoria, ale stále to byla Římská říńe. Na západě se
objevily pokusy znovu říńi obnovit, počínaje Karlem Velikým, ale Konstantinovo město a
území jeho říńe stále existovaly. Teď bylo obojí ztraceno, a tak zanikl i poslední pozůstatek
klasického světa, který v týchņ končinách vzeńel o téměř 3000 roků dříve.
Současně to signalizovalo i vznik nové evropské mocnosti. Osmanská říńe přesunula
do Konstantinopole (Istanbulu) své hlavní město a odtud se ńířila dál, takņe opanovala Balkán
i větńinu východní Evropy.
Zrodil se také nový svět. Středověká společnost, která vznikla mimo území Římské
říńe, zanikla stejně jistě jako říńe samotná. V Itálii vńak začínal bujet nový zájem o klasickou
civilizaci, jehoņ počátky dnes nazýváme renesancí. V té době také učenci nasáklí klasickým
učením prchali před Turky na západ, do Itálie, coņ bylo dalńím impulzem k rozvoji
renesančního myńlení.
Turecké vítězství ve východním Středomoří pochopitelně vyvolalo u křesťanů reakci.
Na druhém konci vnitrozemského moře o generaci později Ńpanělé vyhnali z Iberského
poloostrova poslední muslimy. A národy západu ovládly moře (viz kapitolu Diu, 1509 n.l.).
Téhoņ roku, kdy Ńpanělé dosáhli konečného vítězství nad Maury, objevil janovský kapitán
plující pod ńpanělskou vlajkou Nový svět.
Zdroj: Dějiny bitev IV

Podobné dokumenty

sborník - quonia.cz

sborník - quonia.cz Historicky nejstarńí osidlování Slovenska začalo v Podunají, a to na Trnavské a Nitranské tabuli. Jeńtě před příchodem Slovanů, v přibliņně druhé polovině 4. století př. n. l., obydlovali území dne...

Více

Církevní dějiny (Evagrius Scholasticus)

Církevní dějiny (Evagrius Scholasticus) antiochijského biskupa Gregoria při soudním sporu před soudem v Konstantinopoli r. 588. Že byl význačnou a váženou osobou, dosvědčuje jeho poznámka, že jeho druhou svatbu - po druhé se oženil r. 59...

Více

KopernÃÂk-Kepler, koneÄ ná verze

KopernÃÂk-Kepler, koneÄ ná verze 384 př.K. se narodil ve Stageiře jako syn Nikomachosův. Jeho otec byl osobním lékařem na dvoře krále Amyntase II. v Makedonii. V roce 367 př.K. v 17 letech vstoupil Aristoteles do Platonovy akademi...

Více

Razítka poštoven ŠUMBARK a DOLNÍ ŽUKOV

Razítka poštoven ŠUMBARK a DOLNÍ ŽUKOV Nahoře je reprodukce z Postilionu, kde kdysi publikovali ne moc kvalitně zhotovenou xerokopii. Napsal jsem panu Vostatkovi, zda by nám nepůjčil zásilku na skan do Syreny. Odpověděl mi, ņe lístek ji...

Více

Marek Hlavica: Performační studia - RTDS uvádí…

Marek Hlavica: Performační studia - RTDS uvádí… Část kapitol je zaměřena na přiblíņení současné14 podoby oboru. Pojmenováváme jeho strukturu, vymezujeme jeho podobu a umísťujeme ji do přísluńného kontextu. V tomto přístupu se metodologicky blíņí...

Více

Razítka poštoven ŠUMBARK a DOLNÍ ŽUKOV

Razítka poštoven ŠUMBARK a DOLNÍ ŽUKOV 8,095.300 kusů známek. Vńechny papír x). ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Známky vydání Kultura měly ...

Více

Minianalýzy situace v oblasti harmonizace práce a rodiny ve čtyřech

Minianalýzy situace v oblasti harmonizace práce a rodiny ve čtyřech má nárok na tu samou pozici, z které na mateřskou dovolenou odcházela. Po mateřské dovolené následuje rodičovská dovolená, která trvá do tří let dítěte. Osoba pečující o dítě můņe jeńtě zaměstnavat...

Více

1/2010 - XLinguae

1/2010 - XLinguae V predchádzajúcom článku (Adamka, 2009), zameranom na základné otázky klasifikácie vtipu ako ņánru sme poukázali na konfliktnosť „hlavných“ hrdinov ako na jednu z jeho základných čŕt – či uņ dochád...

Více