Sultán SulejmanI

Sultán SulejmanI
Narodil se 6.listopadu 1494 v Trabzonu na pobřeží
Černého moře
Doba vlády 1520 - 1566
Úmrtí 6.září 1566 v Szigetváru
Pokud se podíváme na dějiny Osmanské říše ve středoškolských učebnicích,
mnoho se toho nedozvíme. Dostaneme obraz hordy divokých Turků, kteří
dobyli civilizovanou Byzanc, ohrožovali díky svým velkým počtům a divokosti i
Evropu.
Centrem našeho zájmu se stává mladý princ Sulejmán jemuž se dostalo
přídomků jako Nádherný, Veliký, či Zákonodárce.
Říká se o něm, že byl moudrým pánem, oddaným studiu, vždyť ve věku sedmi
let byl poslán z rodného Trabzonu do Istanbulu, aby v sultánském paláci
Topkapi studoval vědu, dějiny, literaturu, náboženskou nauku a samozřejmě
vojenství. To se projevilo na jeho pozdější vládě, která byla na svou dobu
poměrně osvícená.
Je příkladem pozvolného přechodu Osmanů z kmenového společenství na
moderní dynastický stát. Ve svých sedmnácti letech odchází Sulejmán z
Istanbulu zastávat pozici správce krymské Kaffy, poté Manisy a Edirne.
Říši vládne Sulejmánův děd, Bajazíd II. a na pozadí hoří boj mezi jeho syny,
Selímem a Ahmetem. Selím I. se říše zmocňuje právě v roce 1512 za pomoci
janičářů. Byl to vznětlivý pragmatik. Aby upevnil svou moc, donutil k abdikaci
vlastního otce a následně jej nechal zabít. Zlikvidoval též tři bratry a nemálo
mužských příbuzných.
Rodina Sulejmana I
Matka Ayse Hafsa Sultan [ajše hafsa sultan].
Matky vládnoucích sultánů byly titulovány Valide (Valide Sultan)
Jeho - konkubíny -haseki -byl titul konkubíny Osmanského sultána, jež
porodila prince).
Ty z nich, s nimiž měl žijící děti - zejména syny, požívaly vyššího postavení.
Titul sultán pravděpodobně podle práva patřil Valide - matce vládnoucího
sultána a dcerám - přímým příbuzným sultána.
Sultánovým - konkubínám - - haseki se pravděpodobně také, zejména těm
vlivným, ke jménu přidával titul Sultan, aniž by na to měly výslovné právo.
Často se také k jejich jménům přidával přídomek Hatun - miláček, ale nejen
jim, ale i jiným příslušnicím harému a jiným ženám.
Roxelana
Haseki Hürrem Sultan; známa také jako Roxelana
Do sultánova harému, se Roxelana dostala jako prostá
konkubína, záhy se však stala Sulejmanovou velkou
láskou. Sultán jí dokonce věnoval své verše Zakrátko
dosáhla toho, že po léta byla jeho jedinou ženou.
Podle zákonů islámu mohl mít sultán čtyři zákonité ženy a tolik souložnic,
kolik byl schopen uživit. Podle tradice se však sultánové do Sulejmana I.
neženili. Fakticky se Roxelana stala první oficiální manželkou Sulejmana I.
Před svatbou, jež se uskutečnila v roce 1530, přijala samozřejmě islámskou
víru.
Po oficiálním svatebním obřadu Sulejman pozvedl Roxelanu do pozice hlavní
ženy. Nenazval ji jinak, než "Haseki" (Milá srdci) a "Hürrem (Radostiplná).
Pokud v něčem tento neortodoxní sultán popudil některé své turecké
soukmenovce, byla to volba manželky. Když krymští Tataři unesli Ukrajinku
jménem Alexandra či Roxelana , nikdo z nich asi nečekal, že bude za pár let
rozhodovat o jejich domovině. Otrokářskou sítí se dostala, stejně jako mnoho
jiných, až do sultánova harému, kde velmi rychle upoutala Sulejmánovu
pozornost nejen svou krásou, ale i povahou a získala tak výjimečné postavení.
Ačkoliv jí to stálo mnoho střetů v harému s ostatními ženami, nakonec si
získala sultánovo srdce a stala se známou pod jménem Hürrem Sultan, ženou,
jíž sultán osvobodil od otroctví a pojal za manželku navzdory pohoršení.
Nešlo jen o atraktivitu. Sulejmán se doslova po uši
zamiloval, psal jí verše a nakonec se Hürrem stala
známou a významnou zákulisní hráčkou. Porodila
sultánovi pět synů a začala se angažovat v politice
vnitřní i zahraniční.
Jak si Hurrem mohla
podmanit mocného
sultána? Vypráví se,, že
počas jejího prvého
halvettu se sultánem si prsa potřela ópiem . V noci
nechala sultána poznat rozkoš!
Hürrem byla nejen zkušenou milostnicí, ale i
inteligentní, zajímavou společnicí, skvěle se
orientující v umění i státních záležitostech. Z její
iniciativy byla v Istanbulu postavena řada mešit, lázně a náboženské školy,
kromě Istanbulu pak i např. v Mekce, Medině a
Drinopolu.
Svého vlivu na sultána využívala v mocenském
boji o následnictví trůnu.
SULTÁNOVI POTOMCI
Fülane (1496?–1550)
syn Mehmed (1511–1521), syn Mahmud (22.9.1512–29.10.1521)
syn Abdullah (1514–28.10.1514),dcera Fatma (1516–1516)
Mahidevran Gülbahar (1498–1581, Bursa)
syn Mustafa (1515–1553), dcera Razije (1519–1561)
syn Murad (1519–1521)
Hürrem (známa jako Roxelana) (1506–1558)
syn Mehmed (1521–1543),dcera Mihrimah (1522–1578)
syn Abdullah (1523–1526),
syn Selim (1524–1574) - Sulejmanův nástupce jako Selim II.
syn Bayezid (1526–1561),syn Cihangir (1535–1553)
Syn Hürrem Sultan Mehmed zemřel na neštovice krátce potom, co ho
Sulejman jmenoval místo Mustafy sandžakbejem v Manise. Měl stejně jako
Mustafa titul Následník trůnu.
Dceru Mihrimah Sulejman v roce 1539 provdal za sandžakbeje Anatolie, svého
důvěrníka a vychovatele svých synů Rüstema Pašu, který se v roce 1544 stal
velkovezírem. Po smrti své matky Hürrem převzala její roli a stala se otcovou
rádkyní.
Syn Mahidevran Mustafa byl za velezradu na příkaz otce popraven.
Stalo se tak v září 1553 ve vojenském ležení v údolí Ereğli u Konye. Mustafova
tajná korespondence s Peršany s jeho pečetí a podpisem "Sultán Mustafa" je
dodnes uložena v archivu Topkapı. Historické prameny dokládají také
nezdařený pokus části armády izolovat Sulejmana v Dimetoce a dosadit
Mustafu na trůn.[3] Není jasné, zda Sulejmanovo rozhodnutí ovlivnila i smrt
jeho oblíbence, Hürremina syna Mehmeda, který zemřel přesně o deset let
dříve jako sandžakbej v Manise.
Bayezid zahynul v bojích o trůn se svým bratrem Selimem: s 12 tisíci svých lidí
uprchl do Persie na dvůr šáha Tahmáspa I. a v Osmanské říši, jež v té době
byla s Persií ve válečném stavu, byl považován za zrádce. Později Sulejman
uzavřel s Persií mír a dohodl se s perským šáhem, že Peršané za 4000 zlatých
mincí zabijí Bayezidovy spolubojovníky a jeho samotného i s jeho čtyřmi syny
předají sultánovým vyslancům.
Rozsudek smrti, který Sulejman nad synem vynesl, byl vykonán 28. listopadu
roku 1562.
Syn Cihangir zemřel v roce 1553 na vrozenou vadu (křivice).
Nástupcem Sulejmana na trůně Osmanské říše se stal v roce 1566 Selim II.,
který ho ze všech jeho synů jediný přežil. Nazýván byl Selim Opilec.
Některé prameny Hürrem přičítaly podíl na Sulejmanově rozhodnutí o
popravě jeho nejstaršího syna Mustafy v roce (1553) a velkovezíra Ibrahima
(1536).
Okolnosti byly ale mnohem složitější. Hlavní přičinou Sulejmanova rozhodnutí
bylo v obou případech zneužití pravomocí, které vedlo k destabilizaci
osmanské říše a bylo odůvodněně považováno za velezradu. Tento vnitřní
mocenský boj podporovaly tajně i některé zahraniční mocnosti (císař,
Benátčané a Peršané).
Je doloženo, že Ibrahim používal během perského tažení (1534-35) titul a
pečeť "Sultán Ibrahim" a tajně jednal se zahraničními diplomaty.
Válečné výpravy sultána Sulejmana.
První velkou
Sulejmánovou
válečnou akcí bylo
dobytí Bělehradu, kde
se nacházely zbytky
srbských bojovníků.
To bylo v roce 1521.
O rok později zaútočil v mohutné operaci na Rhodos, kde ležela mohutná
základna rytířského řádu johanitů. Osobně vedl sto tisíc mužů, zatímco
mohutné loďstvo čtyř set lodí provedlo totální blokádu ostrova.Obléhání bylo
vpravdě epické, Turci využívali dělostřelectvo, obránci se zase bili, jak se na
válečný řád a obránce odříznuté od pomoci, sluší a patří.
Pravdou je, že dlouhou bitvu nevyhrál nikdo, alespoň ne silou. Johanité byli už
zcela vyčerpáni, tím spíše, že dobrá Sulejmánova diplomacie dokázala spolu s
oněmi čtyřmi sty loděmi, že nemohli očekávat žádnou pomoc. Turky zase
sužovaly nemoci v táboře. Nakonec Sulejmán nabídl velmi štědré podmínky
kapitulace, které johanité přijali. Tady se poprvé výrazně projevila jeho
inteligence a taktické smýšlení. Ačkoliv mu mnozí velitelé kladli na srdce, že
může johanity vyhladovět a pobít, odmítl to. Neviděl důvod, proč ztrácet
vlastní muže a pořádat zbytečné masakry, místo nichž může vytěžit politické
body u některých evropských vládců.
Nabídka byla přitom štědrá. Rytíři mohli odejít do dvanácti dnů se zbraněmi a
koňmi. Obyvatelé mohli odejít, pokud si to budou přát, i s majetkem během
následujících tří let, kdy nebudou spadat pod osmanské právo. Daně nemuseli
platit po dalších pět let a žádný z kostelů nebyl přeměněn na mešitu.
Pro Osmany šlo i tak o skvělý zisk. Rhodos byl strategicky důležitý pro expanzi
a kontrolu Levanty a námořního obchodu ve Středozemním moři.
Mimochodem, johanité se nakonec usadili na Maltě a stali se z nich známí
maltézští rytíři.
Jak už bylo řečeno, Sulejmán byl chytrý politik a neměl nejmenší potřebu
válčit s celou Evropou. Potřeboval se zaměřit jen na zabezpečení Uher a
oslabení Habsburků, takže navázal silné partnerství s Francií .
Spojenectví vyústilo v řadu
dohod a kapitulací, které
umožňovaly francouzským
obchodníkům na území
Osmanské říše provozovat
své řemeslo. Stejně jako s
Francouzi, vycházel Sulejmán
dobře i s Benátčany a
Ruskem.
František I. Francouzský a Sulejmán Překrásný, dva význační vládci a spojenci
své doby
František I., francouzský král, požádal Sulejmána o pomoc, která měla
spočívat v napadení Svaté říše římské z východu – kam vedla cesta přes Uhry.
Ludvík dokázal shromáždit takřka 30 tisíc vojáků, včetně pomoci z Polska,
Chorvatska a papežského státu. Sulejmánova armáda obsadila většinu Uher
bez boje a k Moháči dorazilo cca 50 tisíc mužů.
Ludvík během střetu ukázal, že je stále nezkušeným, dvacetiletým mladíkem.
Ačkoliv měl taktickou výhodu odpočatého vojska, které z vyvýšené pozice
sledovalo unavené Osmany pochodující močály, nezaútočil. Když pak došlo k
bitvě, ukázalo se, že osmanská armáda byla modernější a účinnější.
Ludvík měl na své straně evropský typ bojové elity. Tedy těžkou jízdu,
žoldnéře, lehkou pěchotu a slabou dělostřeleckou podporu. Osmanská
armáda byla v té době na vrcholu a představovala nejmodernější přístup k
válčení.
Osmané poslali do prvního útoku nepravidelné jednotky nabrané během
pochodu, které většinou velitelé využívali jako návnadu či potravu pro
střelecké jednotky. Ludvíkova jízda a těžká pěchota je rozdrtila a začala
pronásledovat. Při tomto tradičním masivním útoku „staré školy“ se dostala
uherská armáda příliš daleko (pravda, dle svých představ tam, kam chtěla –
což byla chyba) a narazila na janičáře, pravé srdce osmanského vojska.
Byl to brutální střet starého stylu a armády moderního typu.
Útok Ludvíka byl zastaven palbou z děl a mušket disciplinovaných řad
janičářů, kteří se pod tlakem nezlomili, ale zadrželi protivníka na místě, aby je
napadly záložní jednotky a zároveň nadále zpracovávaly pušky a děla.
Následně začali sami postupovat vpřed a dle dobových kronikářů nastal
masakr dezorientovaných Jagellonců. Kolem půlnoci (útok začal po poledni)
Ludvík uprchl, ale v noci spadl při přechodu řeky z koně a utopil se.
Poté, co bylo nalezeno Ludvíkovo tělo, prý smutně sultán pronesl:
„I když jsem proti němu stál ve zbrani, nebylo mým přáním, aby byl jeho život
tak brzo ukončen, když sotva poznal sladkost života a kralování“.
Nakonec byly Uhry turecké. Habsburkové ovšem o tři roky později dobyli
Budín, což vedlo k obnovení výpravy a znovudobytí města. Ostatně, o střet
Francie, Habsburků a Osmanů tu šlo především. Uhry měly tu smůlu, že byly
figurkou na šachovnici. 1529 přišla i první Sulejmánova porážka. Po dlouhém
pochodu skrz Evropu, tehdy ponořenou do nekončících dešťů, neúspěšně
obléhal Vídeň. Poté, co přišla zima a zásobovací stezky už nešlo udržovat, se
turecká armáda s nepořízením stáhla.
Historici ale konstatují, že šlo vlastně o tah úspěšný, pokud se na něj
podíváme z geopolitického hlediska.
Sulejmán měl jen snížit tlak na Francii, což se mu povedlo. Navíc jasně upevnil
svou pozici v Uhrách, kam dosadil sobě loajálního Jana Zápolského, čímž
vytvořil nárazníkový stát mezi důležitějšími částmi říše a Svatou říší římskou.
Přesto se Vídeň stala významným bodem, který nikdy Osmanům nepřinesl
štěstí, ale jen porážku.
Války pro Sulejmána nebyly to nejdůležitější.
Osmanská říše byla supervelmocí své doby a společně s Francií, Habsburky a
částečně Anglií diktovala dějiny Evropy. Ostatně, nemalou část Evropy
kontrolovala. A právě díky tomu došlo k vytvoření, na svou dobu revolučního
prvku, zákoníku „Kánúnu“, který v té době neměl ve světě obdoby.
Díky Kánúnu se dostalo Sulejmánovi přídomku Zákonodárce.
Sultán byl vzdělaným a inteligentním mužem. Viděl, s kolika vzpourami se
jeho děd a otec museli potýkat a chápal, proč se tak dělo. Jednotný právní
systém, který se navíc měnil dle toho, kdo vládl, prostě nemohl stačit pro říši,
v níž jste našli desítky národů s desítkami zvykových práv. Navíc Sulejmán
netrpěl předsudky jak vůči jiným národům, tak věrouce.
Není pak divu, že se jeho velkovezírem, tedy pravou rukou, stal bývalý otrok,
řecký křesťan, Ibrahím. Ten pak držel tento titul po třináct let, kdy vytvářel
zákoníky, uzavíral zahraniční smlouvy i vedl armády. To poslední mu bohužel
stouplo do hlavy. Prohlásil se před některými důstojníky sultánem a začal
plánovat uchopení moci. A tak Sulejmán, ač slíbil, že tak nikdy neučiní, musel
bývalého přítele z dětství zkrátit o hlavu, protože hrozilo vypuknutí další
občanské války.
Ibrahím Paša vyšší a pracoval na souboru Kánúnú, tedy zákoníků. V celé
Osmanské říši platilo islámské právo, samozřejmě modifikované tureckým
zvykovým právem. Sulejmán společně s poradci začal procházet legislativní
systémy svých předchůdců a hlavně systémy a zvyky dobytých území.
Následně došlo k vytvoření série unikátních legislativních soupisů, které v
sobě kombinovaly výše zmíněné a společně tvořily jeden legislativní kolos
zvaný Osmanský zákoník.
Nic z lokálního práva samozřejmě nesmělo odporovat islámskému právu, to
bylo nadřazené, ale celkově došlo k obrovskému pokroku v právech
jednotlivých oblastí. Šlo o změny, které upravovaly povinnosti i práva
obyvatelstva k jejich prospěchu a to jak v otázkách víry, tak daní a celkově
hospodaření.
Byl to nesmírně populární krok, kteří mnozí označují jako nejdůležitější
Sulejmánův čin. Navíc došlo k pořádné organizaci daňových soupisů a
centralizaci právního systému, což napomohlo upevnění moci a manipulaci s
prostředky.
Jedním z největších
architektů islámského
světa bude anatolský
křesťan jménem Josef.
Nevíme, zda byl Řek či
Armén, ale víme, že byl
synem kameníka,
odvedeným, aby sloužil
v janičářské armádě,
kde i přestoupil na
islám.
Byl poslán na výcvik do Istanbulu, kde poznali jeho talent pro vnímání
mechaniky a matematiky. Stal se, stále jako aktivní janičář, tedy vojákem,
architektem a vojenským inženýrem. Začal designovat projekty přestavby
vybraných kostelů na mešity a dostal se do osobní gardy sultána. Ve věku
padesáti let se pak stal hlavním architektem Osmanské říše a ovlivnil
architektonický styl velké části světa.
Jeho styl začali kopírovat architekti celého islámského, ale i křesťanského
světa, byť tak
ti druzí činili s
obtížemi,
protože nejde
všechny prvky
přenést. Sinán
stál u vzniku
takřka pěti set
staveb a stal
se legendou.
Křesťanští Slované měli ulehčenou situaci díky zákoníku, který je vyjímal z
vlivu řeckého patriarchy a dal jim vlastního, srbského patriarchu. Díky tomu
mohla východní křesťanská církev u Slovanů jít tím směrem, kam si přáli
právě Srbové, kteří měli k řeckému patriarchátu pořádné výhrady.
Navíc se Sulejmán rozhodl, že je třeba podpořit vzdělávání populace.
Zavedl vzdělávání pro chlapce v rámci maktabů, ekvivalentů základní školy,
kde se měli naučit číst, psát a samozřejmě vstřebávat věrouku. Revoluční byl
fakt, že vzdělání bylo zdarma a pro všechny.
Podpořil zakládání a rozvoj medres, kde už se větší děti mohly učit
matematiku, astronomii, astrologii a filosofii. Podporoval i přísun nových
intelektuálních elit. V dnešní době je to možná paradoxní pohled, ale útočiště
u něj našli Židé vyhnaní křesťany z různých koutů Evropy.
Sulejmán měl za osobního přítele a lékaře Žida, Moše Harmona, který přišel
ze Španělska a který jej upozornil na těžkou situaci pronásledovaných druhů.
Ve výsledku napsal Sulejmán rozhořčený dopis papeži, v němž požadoval
vydání Židů, kteří uprchli ze Španělska a dalších států do Itálie, kde se jim ale
dostalo podobného zacházení. Papež přání vyhověl, zčásti, protože se mu tím
vyřešil jeden problém, zčásti, protože neměl faktickou sílu oponovat
osmanskému sultánovi. Stejně tak si našli cestu do Osmanské říše i Židé
vyhnaní z Čech císařem Ferdinandem. Většina se usazovala v Istanbulu a měla
blahý vliv na ekonomický i kulturní rozvoj města.
Sulejmán byl i milovníkem umění. Pokud se projdete po Istanbulu, bude na
vás jeho vliv vyskakovat všude. Začal podporovat vznik nových uměleckých
cechů, kde shromažďoval nadané jedince ze všech koutů říše, což ve výsledku
dávalo vzniknout mixu všech kulturních prvků, od balkánských Slovanů až po
Peršany.
Kromě oživení velkých měst říše novou výstavbou nechal obnovit Skalní dóm
v Jeruzalémě, opravit jeruzalémské zdi, které stojí dodnes a zrenovovat
Ka´abu v Mekce.
Traduje se, že Hürrem stála za sultánovým rozhodnutím omezit Krymský
chanát v jejich výpadech proti tehdejšímu Polsku, což vyústilo v osmanskopolskou mírovou dohodu, tmelenou dopisy mezi Hürrem a polským králem.
Hürrem nakonec sehrála i důležitou roli v otázce nástupnictví. Dokázala
prosadit své syny, přičemž eliminovala i nebezpečného syna jiné konkubíny,
Mustafu, který byl všemi obdivovaný jako slibný materiál pro inteligentního a
silného panovníka. Není dodnes jasné, zda chtěl Mustafa skutečně otce zradit
a postavit se do čela revolty, nebo šlo o zákulisní politiku, ale ve výsledku
nechal Sulejmán vlastního syna popravit. Hürrem tak měla zajištěno, že nový
sultán bude z její krve a nakonec se jím, po několika válečných střetech s
bratrem Bajazídem stal Selím, řečený Druhý.
V září roku 1566 totiž Sulejmán zemřel z přirozených příčin při obléhání Sigétu.
Mnohými byla jeho smrt vnímána jako počátek pozvolného úpadku říše.
Společně se Sulejmánem se totiž Osmanská říše ocitla na vrcholu moci..
Osmanská říše se stala jedním ze středobodů civilizovaného světa a její vládce
ukazoval, že se dá vládnout tvrdě i rozumně, udržovat stabilitu i pokrok, válčit
a současně jednat a to bez ohledu na náboženské vyznání protějšku.
Více než vojenské akce ale jeho vliv dokumentují věci, jež můžeme vidět ještě
dnes. Krásné stavby, poezie i na svou dobu moderní legislativa. Pokud si
někdo zasloužil pojem „renesanční člověk“ a „Vladař“, byl to právě Sulejmán.
Paradoxně, většina se o něm u nás dozví jako o muži, kterému se pro
rozmařilost a lásku k přepychu říkalo Nádherný. A přitom jde o muže
výjimečného.
Přemýšlivý, ale i chybující. Rozhodný, ale i pochybující a vždy se dívající do
budoucnosti.
Mauzoleum Sulejmana I.
Hrobka Haseki Hürrem Sultan
Interier hrobky
"Až zemřu nechám mimo rakev jednu z mých rukou,
Ať všichni vidí, že i vládce tolika zemí
opustil tento svět s prázdnýma rukama." - Sulejman
Od Sulejmana pro Hürrem,
"Ej tvoje tvář usměvavá, láska moje,
krása ve světě proslulá,
jaká to krása, jaká to tvář, jaký to úsměv,
je to ambra, ptám se, kterou tak něžně voníš?
Překrásné vlasy krásné barvy večerního slunce,...
Moje mysl je plná tvých voňavých vlasů,
jaká to omamná vůně, jaká to esence, jaká to krása,
Ej, opíjím se vůní tvých nádherných vlasů,
jsi moje moře, moje jezero, i moje řeka,...
Básník Muhibbi se zamiloval, jaký to cit,
jaká to láska, jaká to žena"
I. (Muhibbi)