Benátky - História

Benátky
Benátky - História.....................................................1
Kudy do Benátek......................................................2
Procházka městem Bentáky......................................2
Gondola.....................................................................2
Náměstí svatého Marka............................................2
Chrám sv. Marka.......................................................3
Zvonice Campanile di San Marco............................3
Mostu vzdechů - Ponte degli Sospiri........................3
Dóžecí palác..............................................................3
Benátčané ve svém městě.........................................4
Galerie a muzea........................................................4
Benátské mosty.........................................................4
Most Academia
Most Academia je dřevěný most z roku 1854,
důležitá spojnice centrální části Benátek s jižní
částí města............................................................4
Most Rialto
Most Rialto, místní o něm říkají, že je to
romantika oděná do kamene. Faktem je, že je to
nejfotografovanější most na světě. Postavený byl
roku 1592.............................................................4
Ponte degli Scalzi.................................................4
Most nový............................................................4
Benátky z Wikipedie, otevřené encyklopedie...........4
Historie......................................................................5
Náboženství..............................................................5
Kanály a mosty.........................................................5
Pamětihodnosti..........................................................6
Benátské kostely.......................................................6
Benátské gondoly......................................................6
Historie......................................................................7
Vzestup (8. až 10. století).....................................7
Námořní velmoc (11. až 15. století).....................7
Ústup ze slávy a zánik (16. až 18. století)............8
Revoluční republika 1848 až 1849.......................9
Politický systém........................................................9
Ekonomika..............................................................10
Benátský obchod a obchodní flotila...................10
Měna a finančnictví............................................10
Kultura...................................................................11
mapa........................................................................12
Benátky - História
422 – podľa legendy Benátky založili rímski utečenci.
5. stor. – na neobývané ostrovy sa uchýlili obyvatelia okolitých pevninských miest pred nájazdmi barbarov, ktorí tu založili niekoľko
osád.
697 – osady sa spojili do Benátskeho námorného zväzku na čele s dóžom.
775-776 – v meste sa zriadilo sídlo Helibolis.
8. stor. – dóžu menuje zhromaždenie ľudu. Benátky sa tak vymanili spod vplyvu Byzancie a stávajú sa nezávislou republikou, čo je
prvý krok k ich politickému a hospodárskemu vzostupu.
829 – previezli sa relikvie evanjelistu sv. Marka, ktoré boli ulúpené v Alexandrii. Odvtedy je tento svätec patrónom republiky a bdie
nad jej ďalším rozkvetom.
10.-11. stor. – Benátky zaznamenali prudký hospodársky rast, ktorý bol spojený s ich územnou expanziou. Najskôr obsadili ostrovy v
Jadranskom mori a pobrežie Dalmácie.
1204 - Benátčania v známej IV. krížovej výprave dobyli Konštantínopol. Získali oporné body na Peloponéze, ďalšie územia na
Balkáne a prakticky všetky ostrovy východného Stredomoria.
Do Benátok sa dostala aj bohatá korisť, ktorú uložili v pokladnici chrámu sv. Marka. Súčasťou vojnového „lupu“ boli aj bronzové
pozlátené kone zo štvorzáprahu, umiestneného pôvodne v konštantínopolskom hippodrome (dnes sú v pokladnici chrámu, na priečelí
chrámu sv. Marka sú len kópie).
1381 – skončili sa dlhodobé spory s Janovom, nebezpečným obchodným súperom, a to veľkolepým víťazstvom benátskych lodí pri
Chioggie.
15. stor. – benátska republika je na vrchole svojej moci. Výboje sústredila na taliansku pevninu. V tomto období bolo v meste
postavených mnoho prekrásnych stavieb v štýle jedinečnej benátskej gotiky a vzniklo veľa hodnotných umeleckých diel.
S prenikaním Turkov od východu, objavením Ameriky a nových námorných ciest do Orientu Benátky strácajú svoje výsadné
postavenie a začínajú upadať. Snaha udržať si rozsiahle územie odčerpávala množstvo síl v častých vojnových konfliktoch.
1700-1800 – Benátky sa stali najelegantnejším mestom v Európe poznačené majstrovským umením, architektúrou a literatúrou.
12. máj 1797 – Benátky dobyl Napoleon a prišli o samostatnosť zmluvou podpísanou v Campo Formio, stali sa súčasťou rôznych
1
štátnych celkov. Francúzski dobyvatelia ukončili ich najfascinujúcejšie storočie.
18. január 1798 – kontrolovalo mesto Rakúsko.
1866 – mesto sa pripojilo k Talianskemu kráľovstvu.
Kudy do Benátek
V Benátkách se chodí buď pěšky anebo se jezdí po Canale Grande, který je nejvytíženější dopravní tepnou ve městě. Vozí se po něm
všechno – lidé, nábytek, stavební materiál, potraviny… prostě všechno.
Autem se do Benátek dostanete z Mestre přes dálniční most. Nejdál jak to jenom jde, ale dojedete jen k náměstí Piazzale Roma, kde
je velké několikapodlažní placené parkoviště. Když přijdete do Benátek vlakem, pak vás hned před budovou čekají lodní taxíky,
anebo se zase můžete do města vydat už jenom pěšky.
Procházka městem Bentáky
Do Benátek se dostaneme autem, autobusem, vlakem, lodí nebo letadlem, ale jen k jeho branám. Ať tedy přijedeme jakkoliv, vždy mu
musíme vyjít vstříc pěšky anebo lodí, jakousi lodní tramvají z přístavu Punta Sabbioni, anebo nastoupit na kterékoliv stanici ve
městě. Za zpáteční jízdenku do Benátek a do přístavu zaplatíte 6 eur, plavba trvá asi čtyřicet pět minut. Doporučujeme ale, abyste
podnikli alespoň jednu cestu pěšky. Jinak byste přišli o jedinečnou atmosféru Benátek. Nejčastěji turisté volí cestu pěšky tam, tedy
benátskými uličkami na náměstí sv. Marka, odkud se pak vydají lodní tramvají zpět.
Doprava v Benátkách je vůbec jednou z jeho úžasných atrakcí. Můžete si zvolit i cestu vodním taxíkem, jehož stanoviště najdete
téměř na každém kroku, anebo gondolou, tou typickou benátskou dlouhou a špičatou vodní kolébku, jíž bravurně dokáže vést po vodě
zručný, fešný, veselý, zpěvný, hovorný a urostlý gondoliér v pruhovaném tričku a ve slamáčku. A pokud se necháte svést, pak byste
jistě tento výčet jeho vlastností dokázali ještě doplnit. Gondoly zdobí barevné střapce, starobylé židličky pro turisty jsou vystlané
barevnými polštářky.
Gondola
Gondola, jeden ze symbolů Benátek, je úzká a lehká lodice asi 9 m dlouhá, jíž se
užívá se výlučně v Benátkách a také výlučně k plavbě kanály. Je neobyčejně ladná, její
přední část je vyzvednuta do tvaru labutího hrdla a železem okována na způsob sekyry;
ve středu je klenutá stříška, tak zvaná felza, která se dá sejmout. Pod ní sedí
cestovatelé; veslaři, tedy po benátsku gondolieři, jsou buď dva, jeden vzadu, druhý
vpředu, nebo jen jeden vzadu. Veslují neobyčejně rychle a turista musí jen v duchu
smeknout na jeho šikovností a obratností. V době rozkvětu Benátek bývaly felzy
některých gondol zařízeny s neobyčejným přepychem, ostatně také v současnosti v
době festivalů a slavností si gondoliéři svoje gondoly vyšperkují neobyčejně okázale a
vkusně. Možná by se někomu mohlo zdát, že černá barva gondol nekoresponduje s
veselostí, která jejich plavbu provází. Je to ale zvyk, už od 15. století se gondoly
natírají na černo. Vyrobit gondolu trvá až rok a jejich výrobci jsou sdruženi v cechu.
Náměstí svatého Marka
Všichni míří na náměstí svatého Marka, je to centrum historické části města, doslova meta, které chce každý dosáhnout. A tak se
řeka turistů valí benátskými uličkami, tu se jich pár zastaví u rybího stánku, někdy u zeleniny a ovoce, jindy zase v butiku nebo v
suvenýrech a u zmrzliny neomylně vedena tabulkami s označením Piazza san Marco.
Náměstí upoutá především svojí rozlohou, atmosférou, kterou jakoby každý chtěl
vmáčknout i do svých fotoaparátů a kamer. Je výhodné zajít si nejdříve do zdejšího
informačního centra a koupit si podrobnou mapu Benátek. Vzhledem k jejich členitosti
se vám bude rozhodně hodit. Zaplatíte za ni asi necelé tři eura. Atmosféru náměstí
ještě dokreslují zahrádky restaurací, u mnohých z nich hrají na pódiu v býlích fracích
oblečení muzikanti třeba jazz anebo ty nejtklivější romantické melodie.
Pokud byste si chtěli něco na náměstí koupit, pak počítejte s tím, že tady zaplatíte za
cokoliv mnohonásobně vyšší částku, než kdekoliv jinde v Benátkách nebo v Itálii
vůbec. Ale dopřejte si to pochutnání. Pizzu a špagety, to samozřejmě, ale také italská
kávička nemá konkurenci, třeba takové kafé latte, nebo lahodný croasan s úžasnou
chutí s nejrůznějšími náplněmi. A samozřejmě nezapomeňte na zmrzlinu, ta je
absolutně jedinečná, s neopakovatelnou chutí. Ať si dáte cokoliv, určitě nebude těch
peněz litovat, dostanete kvalitu, a s úsměvem případně i s nějakou průpovídkou.
2
Chrám sv. Marka
To, co uchvátí turistu na náměstí sv. Marka je především velkolepý Chrám sv. Marka. Ten původní byl na tomto místě postaven už v
roce 830, ten současný je už třetí zdejší stavbou, jeden totiž vyhořel a druhý byl stržen. Fasádu zdobí mozaiky a reliéfy, nad hlavním
vchodem se vypínají čtyři pozlacení koně sv. Marka a o kousek výš je jeho socha s anděli. Baziliku zdobí pět mohutných kopulí a
mozaika ze 13. století.
Také interiér chrámu bere dech, čtyři tisíce metrů čtverečních je pokryto zlatou mozaikou, je tu také drahokamy posetý oltář Pala d
Óro, zlatý přenosný oltář. Je to částečně benátská a částečně byzantská zlatnická práce z roku 976. Povrch je tvořen safíry, smaragdy,
granáty, rubíny a perlami. Zlatý oltář bývá nezřídka označován jako nejvzácnější poklad v bazilice.
Chrám sv. Marka je nejvýznamnější budovou Benátek a také jejich duchovním centrem. Bazilika dříve sloužila k obřadům při
jmenování dóžat. Původně to byla kaplička pro dóžata, ovšem její význam vzrostl tehdy, když se Benátčané v Alexandrii v roce 829
zmocnili ostatků sv. Marka, který se tak stal patronem města. Uložení jeho ostatků do baziliky znamenalo její rozsáhlou modernizaci,
přesto si zachovala charakteristický vzhled byzantského kostela. Koncem 11. století byla vysvěcena a stala se oficiálním státním
chrámem, což v praxi znamenalo, že se na jejím vnitřním vybavení se museli podle zákona podílet všichni obyvatelé Benátek.
Například také každá loď vracející se do přístavu musela přivézt do chrámu nějaký dar. Jen díky takové prozíravosti někdejších
vládců Benátek můžeme dnes obdivovat její bohatost. V průběhu 15. a 16. století byla bazilika doplněna o další výzdobu, o oltář,
křtitelnici.
Pokud se sem vypravíte, pak počítejte s tím, že vcházíte do kostela, a tak je třeba mít zakrytá ramena a kolena, a že si zavazadla
odložíte ve zdejší úschovně.
Zvonice Campanile di San Marco
První zmínky o stavbě zvonice spadají až do 9. století. Kampanila sahá přesně do výšky 98,6 m a díky své pozlacené špici sloužila v
minulosti také jako orientační bod pro lodě na moři, a také pro obyvatele města, její zvony se rozezněly vždycky, když bylo třeba
informovat Benátčany o hlavních událostech ve městě včetně vyhlášení poplachu.
Podívat se na Benátky z ptačí perspektivy nabízí téměř sto metrů vysoká Zvonice – Campanile di San Marco. Za 6 eur se dostanete
výtahem na vrchol vyhlídkové věže, odtud máte celé město jako na dlani a pokud už máte po ruce mapu Benátek, pak se dokážete
přesně orientovat i při pohledu na okolní ostrovy. Tak nádhernou podívanou si ovšem musí turiosta zasloužit. Než se vám podaří
dostat se do výtahu, je totiž třeba vystát mnohdy až několik desítek metrů dlouhou frontu. Ale těch pár desítek minut rozhodně stojí za
to pokochání.
Na náměstí se ještě můžete podívat na renesanční orloj Torre dell'Orologi, který byl postaven už v 15. století. Zajímavostí je, že
zlacené hodiny zobrazují čas, fáze měsíce i zvěrokruh. Každičkou hodinu odbíjejí na věži dvě bronzové sochy. Hodiny byly původně
vyrobeny pro potřeby mořeplavců.
Dva sloupy na nábřeží mezi Dóžecím palácem a knihovnou jsou z 12. století. Na jednom z nich stojí okřídlený lev, symbol Benátek.
Odtud se otevírá krásný výhled na lagunu a ostrov San Giorgio Magiore se známým kostelem od slavného renesančního architekta
Palladia.
Mostu vzdechů - Ponte degli Sospiri
Když zabočíte z náměstí sv. Marka směrem k přístavišti, pak se nutně musíte zastavit u Mostu vzdechů - Ponte degli Sospiri, který
vede z Dóžecího paláce do věznice. Přes tento most byli odsouzenci přiváděni k soudu, který velmi často vyřkl velmi nemilosrdný a
tvrdý trest.
Zdejší vězení bylo postaveno mezi lety 1563 až 1614. Nejvíce obávané byly mezi vězni, tak zvané olověné komory, což byly malé
úzké cely těsně pod olověnou střechou, které se zejména v období horkého léta proměňovaly v rozžhavené pece. Vězení bylo spojeno
s Dóžecím palácem, kde sídlily soudy.
Dóžecí palác
Dóžecí palác - Palazzo Ducale, tato rozsáhlá budova jakoby splývala s bazilikou sv. Marka. Palác sloužil od 12. století nejen jako
sídlo dóžete, ale také jako vládní sídlo za dob Republiky, dále jako sídlo státních úředníků a soudů.
Dóžecí palác byl původně postaven jako hrad v 9. století a stejně jako bazilika sv. Marka prošel v průběhu dějin několika
rekonstrukcemi. Sídlem dóžete se tato stavba stala díky dóžeti jménem Sebestiano Ziani, také Velké a Malé rady a soudu.
V současné době je Dóžecí palác využíván především pro nejrůznější výstavy a je sídlem benátských ekologických společností a
architektů.
Benátčané ve svém městě
Až si unaveni po celodenní chůzí sednete do některé z typických kavárniček, abyste si utřídili dojmy a vstřebali zážitky, zkuste se
také porozhlédnout kolem sebe po tom normálním všedním životě města a jeho obyvatel. Je jako každý jiný, jen je ilustrován
desetitisíci turisty, kteří denně procházejí jeho uličkami a mořem, které ho oblévá. I zdejší lidé chodí nakupovat, do práce, děti do
3
školy. A přizpůsobují se svým podmínkám, podmínkám výjimečného města. Třeba vysoko v oknech s dřevěnými žaluziemi pěstují
nespočet květin, současně v nich plápolá prádlo, zavěšené díky dokonalému systému šňůr přes kanál, od domu k domu.
Galerie a muzea
S klidem můžeme říct, že Benátky jsou jedno muzeum, i tak se ale sluší si několik těch, které chrání umělecké sbírky představit.
Gallerie dell'Accademia, galkerie světového jména, v níž je nejdůležitější a nejúplnější sbírka umění v Benátkách od 12. do 18.
století.
Galleria Franchetti – Ca'd'Oro, tedy Zlatý dům. Je výstavný gotický palác, kolem kterého zcela jistě pojedete, pokud se vydáte po
kanálu lodí. Sídlí zde muzeum, ve kterém můžete vidět, jak vypadal benátský palác 15. století.
Guggenheim Collection, zde je jedna z nejznámějších sbírek umění v Benátkách, kterou nashromáždila americká milionářka Peggy
Guggenheimovou.
Museo d'Arte Moderna, obsahuje umění po roce 1850 od italských, ale také zahraničních umělců.
Biblioteca nazionale Marciana, je to knihovna sv. Marka z roku 1537 a představuje sbírku starých tisků a rukopisů, ale také obrazy od
Tiziana v překrásném renesančním sále.
Benátské mosty
Neodmyslitelnou součást života tvoří v Benátkách mosty, nelze se bez nich obejít a pro turisty navíc představují dobré orientační
body, současně i místa, odkud se dá nejlépe přehlédnout všechno hemžení na Canale grande.
Most Academia
Most Academia je dřevěný most z roku 1854, důležitá spojnice centrální části Benátek s jižní částí města.
Most Rialto
Most Rialto, místní o něm říkají, že je to romantika oděná do kamene. Faktem je, že je to nejfotografovanější most na
světě. Postavený byl roku 1592.
Most je nejenom místem, kde si Benátčané dávají schůzky asi tak často jako Pražané u sv. Václava, je také místem, kde se dá vybírat
ze spousty suvenýrů. Současně je odtud úchvatný pohled na Velký kanál, odtud můžete sledovat provoz na kanálu, kde se kromě
lodních tramvají prohánějí také motorové čluny policie nebo ambulance s modrým majákem, stejně tak je samozřejmé, že po kanále
uhánějí i popelářské čluny.
Ponte degli Scalzi
Most Ponte degli Scalzi, je u nádraží a je důležitý jako spojnice do rušné střední části města.
Most nový
Most nový, byl postavený v létě roku 2007 a jeho stavba rozdělila Benátky na dva nesmiřitelné tábory. Jedni byli pro, druzí zásadně
proti stavbě, kterou označovali jako bradavici na krásné tváři města. Jeho autorem je světoznámý španělský architekt Santiago
Calatrava.
Dopravní tepna Canal Grande je dlouhý téměř čtyři kilometry a široký až sedmdesát metrů. Přemosťuje ho v centru obchodní čtvrti
právě nejznámější most Ponte Rialto, u kterého je nejlevnější trh s ovocem a zeleninou v Benátkách.
Benátky z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Stát
Oblast
Provincie
Souřadnice
Výška
Rozloha
Itálie
Benátsko
Venezia
45° 26' s. š., 12° 19' v. d.
0 m n. m.
412 km²
4
Obyvatelstvo
• Počet obyvatel: 271 251
• Hustota zalidnění: 646/km²
Části obce
Mestre, Marghera, Murano, Burano, Giudecca, Lido di Venezia
Sousední obce
Campagna Lupia, Cavallino-Treporti, Chioggia, Jesolo, Marcon, Martellago, Mira, Mogliano Veneto
(TV), Musile di Piave, Quarto d'Altino, Scorzè, Spinea
PSČ
30100
Telefonní předvolba
+39 41
Benátky (italsky Venezia, benátsky Venesia nebo Venexia) je hlavní město severoitalské oblasti Benátsko. Je to ostrovní město. Jeho
historické jádro se nachází na mělké laguně, novější části města pak byly vybudovány na rozsáhlém břehu. Kdysi středisko sklářství a
obchodní velmoc. Benátky mají podstatný historický, kulturní, společenský i administrativní význam.
Ve středověku byly centrem Benátské republiky, dnes jsou středem své oblasti, probíhá tu bohatý kulturní život. Nachází se zde velký
přístav (na západním kraji) a letiště (na pevnině). Od roku 1987 jsou Benátky jako jedna z nejnavštěvovanějších italských destinací
památkou UNESCO. Město žije převážně z turistického ruchu. Každý rok je navštíví přibližně 12 milionů turistů z celého světa.
Důležitou roli přitom hraje Biennale di Venezia, prestižní přehlídka současného výtvarného umění pořádaná v každém lichém roce.
Ve městě sídlí benátský patriarcha.
Historie
Počátky Benátek spadají do období stěhování národů, kdy barbary ohrožené obyvatelstvo hledalo útočiště na
bahnitých ostrůvcích Laguny; z osady prostých chýší na dřevěných pilotách (založené údajně r. 421) se
postupně vyvinulo sebevědomé město, sice bez pozemkového a surovinového zázemí, ale orientující se
výhodně na obchod s Orientem. Ten Benátčané brzy dokázali chránit jak mocným válečným loďstvem, tak
obratnou diplomacií, těžící i z nejaského postavení mezi sférami zájmu západního a východního císařství;
velkou roli zde hrál i státní kult sv. Marka. Benátky se tak staly bohatou a sebevědomou patricijskou republikou
s vlastními volenými orgány (v čele s dóžetem - prvně zmíněným k roku 679) a s ohromným vlivem ve
východním Středomoří, posíleným četnými obchodními osadami a vojenskými základnami. Už ve středověku
se Benátčané vypořádali s většinou soupeřů (Janov, Pisa), aktivně se podíleli na organizaci křížových výprav
(dóžata Enrico Dandolo, Francesco Morosini ad.) a dlouhá staletí dokázali čelit i tlaku Osmanské říše. Vrcholu
moci dosáhla republika sv. Marka na přelomu 15. a 16. století, kdy se město stalo též významnou metropolí
výtvarného umění, hlavně malby (rodina Belliniů, V.Carpaccio ad.) a po přílivu umělců z Říma, roku 1527
vypleněného vojsky Karla V., také architektury (V.Scamozzi, J.Sansovino, A.Palladio. Malba si pak držela svoji
vedoucí roli od 16. až do 18. století (Tizian, Paolo Veronese, Tintoretto, G.B.Tiepolo), kdy výrazně ovlivnila i tvorbu v našich zemích
a nakonec dosáhla prahu moderního impressionismu (F.Guardi). A nelze přitom zapomínat ani na tradici benátského divadla - z
Benátek pocházel např. dramatik Carlo Goldoni, stejně jako hudebník Antonio Vivaldi. Významnou roli v životě města hrály tvz.
scuoly, což nebyly školy v obvyklém smyslu, ale vlivné cechovní korporace s vlastními financemi, budovami...a potřebou
reprezentace. Od sklonku 16. století však benátská moc upadla, zejména po objevu plavebních cest kolem Afriky a v důsledku
neustálé turecké expanze, a definitivní konec Benátské republiky přinesla francouzská okupace roku 1797 (načas předány Rakousku,
ale po bitvě u Slavkova byly Benátky opět francouzské. Po Napoleonově pádu byly Benátky roku 1815 přiřčeny rakouskému
císařství, což bylo vnímáno jako akt další okupace, a bylo zcela logické, že nespokojení obyvatelé se bouřili a nezůstali stranou ani
revolučních událostí let 1814-49. Bezohledným ostřelováním města tehdy "nastolil pořádek" náš slavný maršál Radecký - a není divu,
že plebiscitem r. 1866 (674 426 hlasů proti 69) se město radostně připojilo k sjednocené Itálii.
Náboženství
Ve městě sídlí patriarcha benátského patriarchátu, který je metropolitou benátské církevní provincie a církevního regionu Triveneto.
Stolec benátského patriarchy je po římském, na němž sedí papežové, nejvýznamnějším diecézním stolcem Itálie a jen ve 20. století se
papeži stali tři z jeho držitelů (Pius X., Jan XXIII. a Jan Pavel I.)
Kanály a mosty
Hlavní ulice doplňuje asi stovka kanálů, kde je čilý dopravní ruch. Ve městě je překonává přes 400 kamenných mostů a asi 15 000
domů zde stojí na dubových kůlech zaražených do moře. Dopravní tepnou je Canal Grande, 4 km dlouhý a asi 70 m široký kanál,
který prochází přímo skrz město. Spojuje budovu hlavního nádraží a přístavu s historickým náměstím svatého Marka a centrem
města. Jeden s nejznámějších mostů je Ponte di Rialto, který jako jeden ze tří spojuje obě části města rozdělené kanálem. Mramorový
oblouk 48 m dlouhý, doplňují jej dvě řady obchodů. Ve městě zajišťují dopravu motorové lodě, které brázdí kanály, pro turisty jsou k
dispozici klasické gondoly.
5
Pamětihodnosti
Velký kanál v Benátkách
Vzhled Benátek je nasycen kulturou a uměním, počínající od roku 1063 kostelem sv. Marka pokračující Dóžecím palácem 12. – 15.
století, renesanční stavby - knihovna Sansovino a kostel svatého Giorgio Maggiore, z téže doby až k baroknímu kostelu sv. Marie
della Salute a zase zpět k Piazza před kostelem sv. Marka, zdobené arkádami – na každém kroku archeologické poklady, které uvnitř
uchovávají další mistrovské díla.
Benátské kostely
• Santi Apostoli - jeden z kostelů dle legendy založených svatým Magnusem
• Santa Sofia - kostel z 11. století
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
•
San Felice
Santa Fosca
Santa Maria della Salutte - byl postaven po morové ráně na znamení vděku Panně Marii.
Santa Maria Maddalena - stojí na místě oratoře z roku 1222
San Marcuola - pojmenovaný po mučedníkovi z Aquilei
Santi Geremia e Lucia - další z kostelů dle legendy založených svatým Magnusem
Santa Maria di Nazareth nebo také kostel Scalzi
Santa Maria Assunta - kostel v barokním stylu
Santa Caterina dei Sacchi - kostel s klášterem z 11. století
San Marziale
San Ludovico - kostel z první poloviny 15. století
Svatý Zachariáš - místo posledního odpočinku osmi dóžat
Benátské gondoly
Gondola
Gondoly tvoří neoddělitelnou součást života v Benátkách již od 11. století. Štíhlým trupem a plochým dnem jsou skvěle
přizpůsobeny pro plavbu úzkými a mělkými kanály. Gondola je směrem k přídi mírně zahnutá doleva, což zabraňuje tomu, aby
se točila pořád dokola.
V roce 1562 bylo vydáno nařízení, že všechny gondoly musí být černé, aby se zamezilo okázalým projevům bohatství. Při
zvláštních příležitostech je krášlí květiny.
Dnes stojí plavba gondolou hodně peněz a obvykle ji využívají turisté. Mnohem výhodnější je použít tzv. traghetto (přívoz).
zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ben%C3%A1tsk%C3%A1_republika
Benátská republika
Nejjasnější republika benátská
Serenissima Repubblica di Venezia
697 – 1797
vlajka
znak
Benátská republika (plným jménem Nejjasnější republika benátská, italsky Serenissima Repubblica di Venezia nebo též
Nejjasnější republika sv. Marka, Serenissima Repubblica di San Marco) byla italský stát vytvořený kolem města Benátky a
existující od 8. století do roku 1797. Později nakrátko existovala republika s centrem v Benátkách ještě v revoluční době 1848 až
1849.
6
Na vrcholu své moci ovládaly Benátky kromě svého okolí také Dalmácii (v dnešním Chorvatsku), Krétu, část
řeckého pobřeží a další opěrné body a ostrovy ve Středomoří. Šlo o významnou námořní mocnost, která
zajišťovala především obchod mezi Evropou a Blízkým Východem. Politicky šlo po většinu času o smíšenou
formu vlády, v níž mělo vliv měšťanstvo i aristokracie a již zastřešoval doživotně volený dóže, ústavou
omezený panovník. Benátský stát a jeho vládnoucí třída byli rovněž významnými mecenáši umělců, a zapsali
se tak do dějin evropské architektury, hudby a výtvarného umění.
Historie
Vzestup (8. až 10. století)
Když v severní Itálii začala v 7. století slábnout moc Byzantské říše, začalo město Benátky postupně vystupovat stále samostatněji. To
se jasně projevilo v byzantském sporu o ikonoklasmus kolem roku 726, kdy se postavilo na stranu papeže. V téže době město
uzavřelo smlouvu s Langobardy, první samostatnou mezinárodní dohodu neschválenou byzantským císařem. Místní vládce, dux
(latinsky kníže, místní poitalštěná varianta zní doge, česky dóže), volený z řad patricijů, tak postupně z postavení byzantského
místodržícího přecházel do role samostatného činitele mezinárodní politiky. Město však ještě po nějakou dobu zůstávalo formálně
součástí Byzantské říše, což mu umožňovalo nestát se součástí jiných politických celků. Pax Nicephori z roku 803, mírová smlouva
mezi byzantským císařem Nikeforem I. a franským císařem Karlem Velikým, uznala Benátky jako de facto samostatné, avšak
formálně náležející k Byzanci.
Okřídlený lev sv. Marka, od 9. století znak Benátské republiky (sloup na Náměstí sv. Marka v
Benátkách)
Růst sebevědomí a moci Benátek demonstrovalo i prohlášení sv. Marka patronem města poté, co
údajné světcovy ostatky byly uloupeny roku 828 z Alexandrie. Symbol evangelisty Marka,
okřídlený lev, od té doby zdobil znak města i celého benátského státu. Přítomnost ostatků
důležitého světce a jeho symbolická ochrana zároveň Benátkám pomohla uvolnit se i z moci
duchovní autority, patriarchy z Aquileje. V devátém století se zároveň ze shluku jednoduchých sídel
začalo rodit skutečné město, s opevněními, mosty a kamennými stavbami. S tím narůstala i
vojenská síla Benátek, které se zapojily do boje proti Saracénům na Sicílii i proti slovanským a
muslimským pirátům v Jaderském moři.
V desátém století se Benátky ubránily převzetí ottonskými císaři a získaly první opěrný bod v Istrii, důležité obchodní místo
Capodistria (dnešní Koper).
Námořní velmoc (11. až 15. století)
Benátská republika (červeně) kolem roku 1000
Za vlády dóžete Pietra II. Orseola (991-1008) začal vzestup města
do postavení námořní velmoci. Kolem roku 1000 proběhlo
úspěšné vojenské tažení proti chorvatské Dalmácii a v letech
1002-1003 benátská flotila porazila Saracény obléhající byzantské
Bari. Pietrovi II. se připisuje také vytvoření každoročního obřadu
zásnub s mořem, tradice trvající 800 let; během obřadu, který se
později odehrával na palubě vládní galéry jménem Bucentaur, vrhl
dóže do moře posvěcený prsten se slovy „Disponsamus te, Mare,
in signum veri perpetuique dominii,“ česky „Bereme si tě, moře,
za manželku, na znamení [své] skutečné a trvalé nadvlády“.
Dóžata si od 11. století také připisovala titul Dux Veneticorum et
Dalmaticorum, vévodů benátských a dalmátských.[1]
Benátský obchod podporovala od 11. století důležitá privilegia, rovnající se monopolu na obchod mezi Svatou říší římskou a
Orientem. Město je získalo od německého císaře Jindřicha IV. za podporu ve sporu o investituru proti papeži Řehoři VII. a od
byzantského císaře Alexia I. za válečnou pomoc proti tureckým Seldžukům a Normanům, ohrožujícím Byzanc zároveň z východu i
západu.
Benátky však brzy začaly upadající Byzanci přerůstat přes hlavu a ohrožovat její ekonomiku, k prohloubení rozporů navíc přispělo
církevní schizma mezi Římem a Konstantinopolí roku 1054 i aktivní účast Benátčanů na křížových výpravách, zahájených koncem
11. století, počínaje druhou z nich. Nové křižácké státy v Levantě však zároveň Benátkám otevřely nové obchodní i politické
možnosti. Napětí mezi Byzancí a Benátkami vyvrcholilo ve druhé polovině 12. století. Roku 1171 nechal císař Manuel I. Komnenos
(1143 - 1180) během překvapivé akce zatknout všechny Benátčany na svém území a zabavit veškerý benátský majetek. To a
7
neschopnost benátského loďstva se pomstít vedlo k občanským nepokojům v Benátkách, při nichž byl zabit tehdejší dóže. Od té doby
pokračovaly napětí a konflikty, jako byl velký pogrom Byzantinců na latinské věřící za císaře Alexia II. Komnena roku 1182 nebo
čtvrtá křížová výprava (1201-1204), jež vyústila v dobytí a vyrabování Konstantinopole, kam křižáky nasměrovali právě Benátčané.
[2] Ti pak z výpravy získali velkou kořist hmotnou i územní zisky na úkor své bývalé mateřské země. Opanovali zhruba tři osminy
území dobyté Byzance: Velkou část Konstantinopole a Adrianopolis, významné přístavy Dubrovník a Drač na Jadranu, Koron a
Modon na Peloponésu („oči Benátek“), Gallipoli na evropském břehu Dardanel a maloasijskou Héraklei a téměř všechny řecké
ostrovy včetně Kréty a Euboie. Tím získali i územní základnu pro své dominantní postavení ve středomořském obchodu. Synovec
benátského dóžete Marco Sanudo dále dobyl Kykladské ostrovy a založil zde vazalské křižácké panství Vévodství Naxos. Bronzová
kvadriga na benátském Dómu svatého Marka, uloupená z Konstantinopole, symbolizuje triumf tehdejšího dóžete Enrica Dandola.
Svůj válečný triumf Benátky v následujících desetiletích využily ke zřízení obchodního impéria a koloniální říše ve východním
Středomoří. Řetěz jejich pobřežních pevností se táhl od Dalmácie, Řecka a Kréty až do Černého moře a jejich obchodní stezky nyní
vedly až do nitra Asie. Hlavním rivalem Benátek se v té době stalo jiné italské obchodní město, Janov. S pomocí Janovanů dobyli
roku 1261 Řekové překvapivě Konstantinopol zpět a Benátky musely Janovu přepustit část kolonií a obchodních privilegií. Během
13. a 14. století pak obě italská města proti sobě vedla několik dalších válek, roku 1379 Janované spojení s Uhry bezmála Benátky
dobyli.
Zatím se pány Malé Asie postupně stávali Turci, kteří začali
ohrožovat životně důležité zájmy Benátčanů. Zejména možné
uzavření Bosporu bylo nepříjemné o to více, že roku 1291 padl
poslední opěrný bod Evropanů v Palestině, takže obchod s
Orientem byl možný prakticky jen přes Černé moře. Benátky
navíc postihl velký mor roku 1348, po kterém z asi 110 tisíc
obyvatel zůstalo asi 70 tisíc,[3] přesto si po celé 14. století
udržovaly svoje vůdčí postavení ve Středozemním moři. Nové
období prosperity začalo na konci 14. století. Roku 1386
Benátky zakoupily ostrov Korfu a získaly i další ostrovy a
opěrné body na albánském pobřeží. Janov byl oslaben vnitřními
boji a Benátčanům se podařilo obstát v bojích s Uhry na
Balkáně; mezi roky 1410 a 1420 dokonce drželi celou Dalmácii.
„Terraferma“ – severoitalské území benátského státu kolem roku 1450 (hranice vyznačeny červeně)
Zhruba v téže době začaly Benátky rozšiřovat svoje území i na severu Apeninského poloostrova, tedy na „Pevné zemi“, „Terraferma“,
což zákonitě vedlo ke konfliktům s dalšími italskými státy a s habsburskou říší. Benátčané dobyli už roku 1339 Treviso. Po roce 1402,
kdy zemřel milánský vévoda Gian Galeazzo Visconti, pán velké části severní Itálie, pak postupně získali Benátsko a Furlandsko.
Roku 1425 porazili Milán a posunuli hranici až k řece Adda, a tento územní zisk byl po vítězné válce proti spojeným severoitalským
státům dočasně stvrzen mírovou smlouvou z Lodi roku 1454.
Mezitím byla roku 1451 benátská církevní provincie papežem Mikulášem V. povýšena na patriarchát – formálně přenesením titulu
patriarchy z upadajícího Grada. Od té doby až dodnes patří benátský patriarchát k nejvýznamnějším diecézím Západu, jeho nositelé
bývají po zvolení jmenováni kardinály a mnozí z nich se později stali papeži.
Zatím osmanská vojska lámala odpor posledních zbytků Byzantské říše; Turci se tak stali bezprostředními sousedy Benátčanů a
podstatně ztížili jejich obchod s oblastí Egejského a Černého moře. Roku 1463 začala benátsko-turecká válka, která skončila roku
1479 vítězstvím Turků. Benátky ztratily řadu opěrných bodů ve Středomoří a zavázaly se platit Turecku každoročně 10 000 zlatých
dukátů. V téže době zároveň pokračovaly boje o rozšíření benátského panství v severní Itálii. Benátčané získali několik dalších měst a
v souvislosti s dobytím Neapolského království Španěly obsadili i velkou část pobřeží Apulie.
I když v 15. století ztratily Benátky postavení velmoci východního Středomoří, i nadále profitovaly ze zámořského obchody a stále
patřily k nejbohatším městům Evropy. Další zisky jim plynuly ze zemědělství na jejich severoitalském území, kde Benátčané
prováděli rozsáhlé zavlažování a zúrodňování půdy. Město v té době dosáhlo 180 tisíc obyvatel a v jeho středomořské koloniální říši
žily další dva miliony lidí.
Ústup ze slávy a zánik (16. až 18. století)
Císař Svaté říše římské Maxmilián I. a francouzský král Ludvík XII. uzavřeli roku 1508 ligu v
Cambrai, jejímž cílem bylo dobytí území benátské republiky v horní Itálii. Ke koalici se připojili
papež Julius II., český a uherský král Vladislav Jagellonský, anglický král Jindřich VIII. a španělský
král Ferdinand II. Aragonský a liga drtivě porazila Benátčany v bitvě u Agnadella 14. května 1509.
Územní ztráty Benátek však byly jen dočasné, liga se brzy rozpadla a papež se r. 1511 spojil s
Benátkami a Švýcary proti Francouzům, aby je vypudil z Lombardie. Přesto tato událost znamená
konec územní expanze Benátské republiky - ta se na italském území od té doby snažila zachovávat
neutralitu.
8
Jacopo Tintoretto: Sebastiano Venier, pozdější benátský dóže, jako velitel u Lepanta. Na pozadí je vidět výjev z bitvy.
Turci posilovali svoji námořní moc. Roku 1538 poprvé porazili Benátčany na moři v bitvě u Prevesy a odebrali jim Vévodství Naxos
a pak i další území včetně Kypru, poslední významné državy Benátek v Levantě. Poslední geopolitickou roli pak Benátky sehrály
roku 1571, kdy zajistily více než polovinu z lodí Svaté ligy, které pak zvítězily nad Turky v námořní bitvě u Lepanta. Toto vítězství
však již Benátkám žádné významnější zisky nepřineslo.
V desátých letech 17. století se Benátky dostaly do konfliktů se španělskými i rakouskými Habsburky a počátkem 30. let tohoto
století jejich sílu dále podryl 16 měsíců trvající mor, jemuž padlo za oběť kolem 50 tisíc obyvatel. Roku 1638 se obnovil konflikt
Benátek s Osmany, když do Jaderského moře pronikla tunisko-alžírská korzárská flotila operující s tureckou podporou. Benátské
námořnictvo sice piráty zničilo, ale následná 25 let trvající válka přinesla dobytí Kréty Turky. Jistý obrat znamenalo oslabení turecké
moci po porážce osmanské armády u Vídně roku 1683. Benátská armáda získala mezi roky 1685 a 1699 řadu vítězství a dobyla
některá území na Balkáně, včetně Peloponéského poloostrova zpět. V poslední benátsko-turecké válce v letech 1714 až 1718 však
toto území Benátky opět ztratily.
Benátská republika v poslední fázi své existence sice ztratila dřívější vojenskopolitické postavení, i nadále však byla ekonomicky
úspěšná a pokračovala v provozování mezinárodního obchodu. Její existence skončila italským polním tažením Napoleona Bonaparta,
který Benátky obsadil 14. května 1797. Mír v Campo Formio poté 17. října 1797 předal většinu dosavadního benátského území pod
svrchovanost rakouských Habsburků, zatímco Jónské ostrovy si ponechala Francie.
Revoluční republika 1848 až 1849
Během revolučního roku 1848 proběhla vlna odporu proti Habsburkům i severní Itálií. Benátští revolucionáři pod vedením Daniela
Manina vyhlásili 23. března vlastní nezávislou benátskou republiku. Ta se udržela jako poslední bašta odporu italských vzbouřenců až
do 23. srpna 1849, kdy ji zničila rakouská armáda. Revoluční benátská republika z roku 1848 však přímo nenavazovala na politické
tradice předchozího benátského státu zrušeného Napoleonem.
Rakušané pak benátské území drželi až do roku 1866, kdy připadlo sjednocenému Italskému království.
Politický systém
Doživotně volený dóže, na počátku dějin vybíraný z několika místních aristokratických („apoštolských“) rodin, měl původně téměř
absolutní moc. Postupně však byla omezována a v Benátkách se vyvinul složitý politický systém, ve kterém moc společně vykonávala
řada orgánů. Nejdůležitější z nich byly:[4]
• Velká rada (Maggior Consiglio) reprezentující celý benátský
•
patriciát. Při svém vzniku v roce 1172 měla 35 členů, postupně se
však stala masovým shromážděním, které jeden čas mělo přes 2000
členů. Roku 1297 bylo uzákoněno, že členem Velké rady se nesmí
stát žádný člen rodiny, jejíž členové zde již dříve nezasedali. Tím
byla na dlouhá staletí definována obchodní aristokracie, vládnoucí
třída Benátek.
Senát (Senato) či do roku 1250 Rada poradců (Consiglio dei
Pregadi) volená Velkou radou, vzniknuvší roku 1229, sestávající ze
120 patricijů a zastupující hlavně zájmy benátské aristokracie,
rodin zapsaných v takzvané Zlaté knize (Libro d'oro).
Francesco Guardi: Audience vyslanců u dóžete (kolem r. 1770)
•
•
•
•
•
•
Quarantìe (Quarantìa, celým jménem Supremo Tribunale della Quarantia), volená Velkou radou, byl čtyřicetičlenný soudní
dvůr republiky.
Rada deseti (Consiglio dei Dieci) od roku 1310 každoročně volená Velkou radou se zabývala otázkami bezpečnosti a
veřejného pořádku, na vrcholu své moci disponovala rozsáhlou sítí špiónů a zvědů a podílela se na celé řadě vládních
záležitostí. Ze svých řad volila své tři předsedy (Capi del Consiglio dei Dieci).
Sbor moudrých (Collegio dei Savi) existoval od roku 1380 a byl volen Senátem. Dělil se na několik dílčích kolegií, která se
zabývala jednotlivými oblastmi vlády, například Savi di Terraferma (Moudří pevné země) bylo pět patricijů, kteří měli na
starosti správu benátského území v severní Itálii.
Malá rada (Minor Consiglio) složená z šesti dóžecích radů (Consiglieri ducali) existovala od roku 1178. Její členové byli
voleni Velkou radou, pomáhali dóžeti a zároveň ho kontrolovali a omezovali jeho moc.
Státní inkvizitoři (Inquisitori di Stato) byli ustanovováni od roku 1539 a měli dbát na zákonnost a bojovat proti korupci a
jiným zlořádům. Byli celkem tři, z toho Červený inkvizitor (Inquisitore rosso) byl vybírán z řad dóžecích radů a dva Černí
inkvizitoři (Inquisitori neri) z řad Rady deseti.
Prokurátoři svatého Marka (Procuratori di San Marco) byl ve vrcholné době Benátek devítičlenný sbor nejváženějších
9
•
•
patricijů, volených Velkou radou. Pečovali o sirotky, chrámy a vykonávání závětí.
Dóže (Doge), kníže, hlava státu doživotně volená Velkou radou složitým volebním procesem, obsahujícím i prvky náhody
(losování volitelů).
Signorie (Serenissima Signoria, do roku 1423 zvaná Commune
Veneciarum) byla tvořena dóžetem, všemi šesti členy Malé rady a
třemi předsedy Quarantìe (Capi della Quarantia). Šlo o nejvyšší
výkonný orgán státu, jakousi vládu Benátské republiky.
Formou vlády vrcholného benátského státu byla aristokratická a oligarchická
republika, jejíž vláda prosazovala zájmy aristokratů a bohatých benátských
měšťanů, kteří jediní byli plnoprávnými účastníky politického procesu.
Systémem vzájemně se kontrolujících a vyvažujících mocenských orgánů
„Serenissima“ po většinu své historie účinně předcházela tomu, aby se moci
ujala jediná vládnoucí dynastie nebo úzká mocenská klika.
Benátský obchod (Canaletto)
Ekonomika
Benátský obchod a obchodní flotila
Pro benátskou ekonomiku byl vždy důležitý obchod a námořní doprava. Na konci středověku čítala benátská flotila několik tisíc
plavidel, přičemž průměrná tonáž tamních nákladních lodí dosahovala v té době již 700 tun.[5]
Kromě koření a jiného tradičního orientálního zboží Benátčané v té době do Evropy dováželi otroky, cukr, olej, měď a bavlnu. Sami
začali vyrábět hedvábí a tento průmysl se ve 14. století rychle rozvíjel. Od rozšíření benátského
území na severu Apeninského poloostrova začala hrát ekonomickou roli i těžba dřeva na stavbu
lodí a pěstování obilí na tomto území.[6] Klíčovým odběratelem těchto produktů byl německý
svět, pro nějž byly Benátky přirozenou branou do Středomoří. Významný byl rovněž obchod s
jinými italskými státy, šlo hlavně o obilí, sůl a tkaniny. Benátské námořní podnikání bylo dobře
organizované a centrálně koordinované – stát dohlížel na stavbu lodí, oběh zboží a provoz
obchodních skladů.[7]
Zecchino (cekýn) dóžete Antonia Veniera z roku 1382
Měna a finančnictví
Po dobu své existence používaly Benátky celou řadu různých druhů oběživa, mnohé z nich samy razily – stříbrné grossi pro
zahraniční obchod, piccoli pro vnitřní obchod, od roku 1284 zlaté dukáty (doslova „vévodské“, tj. dóžecí mince), od roku 1472 liry.
Benátské politice přitom nebyly cizí různé spekulace a manipulace s obsahem drahého kovu v mincích.
Benátky se pro svoje obchodní postavení staly rovněž centrem raného finančnictví. Již v první čtvrtině 15. století zde bylo nejméně 14
soukromých bank, které již v té době prováděly bezhotovostní finanční operace. Sídlily na tržišti Rialto, kde pravidelně probíhaly i
burzovní obchody. To vše vedlo k rozvoji technik účetnictví (bylo zde poprvé uplatněno podvojné účetnictví), ale i matematiky a
vzdělanosti vůbec.
Kultura
Tintoretto: Nalezení ostatků Sv. Marka (1548)
Benátská kultura navazovala v nejstarších dobách na byzantskou, později se Benátky
staly důležitým centrem italské kultury.
Byzantské kořeny benátské architektury lze obdivovat na bazilice sv. Marka nebo na
ostrově Torcello v benátské laguně, který byl ve středověku opuštěn kvůli zanesení
tamního přístavu. Renesanční a barokní památky benátského období najdeme kromě
samotné metropole a jejího okolí mimo jiné v dalších dvou světových kulturních
památkách UNESCO, Trogiru a Šibeniku na chorvatském území.
Benátská malířská škola, od dob Giovanniho Belliniho smyslná a zdůrazňující
barevnost, se pyšní jmény jako Giorgione, Tizian, Tintoretto a Giovanni Battista
Tiepolo. Významná je také krajinomalba a tvorba vedut spojená především se jménem Canalettovým.
10
Významnou roli sehrály Benátky jako jedna z kolébek barokního stylu v hudbě na přelomu 16. a 17. století. Polychorální (tedy pro
dva sbory psané) kompozice, jež zde jako první začal tvořit Adrian Willaert, byly spolu s florentskou monodií rozhodujícím impulsem
při přechodu od předchozího renesančního skladebného kánonu k novému baroknímu umění. Dalšími významnými tvůrci této
takzvané benátské školy byli Andrea Gabrieli, Giovanni Gabrieli, Cipriano de Rore, Gioseffo Zarlino, Claudio Merulo a nejslavnější z
nich Claudio Monteverdi.
11
mapa
12
13
14
15