RIENZI - Společnost Richarda Wagnera Praha

Hlasatel
Občasník Společnosti Richarda Wagnera v Praze
Devatenácté číslo
Listopad 2007
www.richardwagner.cz
Vážení čtenáři,
již potřetí v tomto roce se Vám SRW hlásí prostřednictvím Hlasatele. Toto číslo je z podstatné
části věnováno Wagnerově opeře Rienzi, a to s ohledem na zájezd v polovině listopadu do Lipska, kam
se na ni hojný počet členů chystá.
Aktivita naší Společnosti neustala ani v letních měsících. I o prázdninách jsme se scházeli na
kulatých stolech, řada členů cestovala po hudebních festivalech, ať to byl Bayreuth, Salzburg nebo třeba
Pesaro. V září se pár členů vydalo na Bludného Holanďana do Liberce, na říjen vyšli noví Mistři pěvci
v Drážďanech.
Wagnerovský kongres ve Weimaru (bohužel tradičně bez naší účasti) stanovil předběžně za
místo konání této akce na rok 2012 Prahu. Definitivní schválení by mělo proběhnout příští rok. Z tohoto
důvodu se sešlo v září vedení Společnosti se šéfem opery Národního divadla, panem MgrA. Jiřím
Heřmanem, který přislíbil spolupráci naší první scény a především zajímavý repertoár.
Vážení přátelé, přeji Vám příjemný podzim, zpestřený Wagnerovou hudbou a těším se na Vás při
dalších akcích. SRW.
Luděk Patrák
Téma čísla:
RING 2007
Letos v létě měli návštěvníci
Bayreuther Festspiele
možnost vidět tato
představení:
Tannhäuser, Mistři pěvci
norimberští, Parsifal
a tetralogii Prsten Nibelungův.
Ze všech čtyř dílů Ringu
přinášíme v tomto čísle
reportáže od našich členů!
(strana 2 – 5)
Tématická příloha:
RIENZI
Zvláštní prostor je v tomto
vydání věnován naopak
méně známé
a ve Festspielhausu nikdy
neprovedené opeře Rienzi.
Kdo byl Rienzi, o čem je
stejnojmenná opera a jakou roli
hraje v životě českého
wagneriána?
Čtěte na stranách 6-11!
Foto: Martin Nejedlý
Zlato Rýna v Bayreuthu
Nora Lesňáková
Po letech se mi splnilo velké přání – měla jsem možnost
navštívit bayreuthský festival, konkrétně představení
Zlato Rýna.
Vstupenka byla společná na celý Ring, takže si ji
„půjčovalo“ několik členů SRW a vždy po představení
byla předána další dvojici. 20. srpna dopoledne jsme
tedy vyrazili z Prahy a po třetí hodině jsme byli
v Bayreuthu.
Městečko je dost nesourodé a kromě Festspielhausu
ničím zvláštním nevyniká. Má historické centrum s pěší
zónou a příjemnými uličkami, mimo centrum se nachází
směs architektury od výstavných domů po ošklivé
baráky. Prostě „každý pes jiná ves“. Výjimku tvoří vilová
čtvrť mezi divadlem (Festspielhausem) a nádražím, kde jsme objevili i loutkové divadlo předvádějící
wagnerovská pimprlata.
Na Wagnera tu narazíte na každém kroku – většina ulic, restaurací, penzionů a všeho, co se dá
pojmenovat se jmenuje po postavách nebo titulech jeho děl. Pro mne není Wagnera nikdy dost, ale to
se vztahuje na jeho hudbu, svoji kočku bych určitě nepojmenovala Isolda, Valkýra nebo Kundry. Ne tak
Bayreuthští – hned vedle nádraží svítí nápis Parsifalova lékárna, kousek dál je restaurace u Holanďana
a tak by se dalo pokračovat dlouhým výčtem názvů. Pokud je někde v okolí husí farma, jistě se jmenuje
Lohengrin Hof.
Městem jsme proběhli, stačili si dát malé občerstvení a byl čas vyrazit k divadlu.
Věděli jsme, že představení je bez přestávky, a proto by nás trochu mrzelo, kdybychom přišli o
trubače svolávající po přestávce diváky do hlediště. Mile nás tedy překvapilo, když leitmotivem oznámili
začátek představení.
Divadlo má skvělou akustiku, což se ví, ale byla jsem zvědavá, jak bude znít zvuk zakrytého
orchestru. Bylo to další milé překvapení – zvuk byl perfektní, čistý a připadalo mi, že hudbu nepatrně
„zjemňuje“.
Inscenaci nastudovali Tankred Dorst a Ursula Ehler v celkem přijatelném duchu, přestože
některé jejich záměry byly těžko čitelné. Jednalo se zejména o „civily“ – turisty, děti, topiče, kteří občas
scénou prošli, zaskotačili si, zkontrolovali stav kotle a zase odešli. Snad to měl být odkaz na to, že i
v našem „civilním“ světě může organicky existovat ještě jiný paralelní svět, žijící svými vlastními
příběhy. Ať už to znamenalo cokoliv, bylo to navíc a vlastní příběh Rýnského zlata to nikam
neposunovalo.
Scéna, která byla dílem Franka Philippa Schlössmanna, byla profesionální, i když nepostrádala
povinnou modernizaci (někdy mi připadá, že režiséři a scénáristé trpí panickou hrůzou z toho, že budou
obviněni ze staromilství, a proto za každou cenu „modernizují“, byť by měli jenom do jeskyně divoženek
postavit televizor, nebo vodníka navléknout do maskáčů a posadit do ponorky). V prvním jednání byl
celkem zdařile naznačen tok Rýna – balvany a promítaná voda včetně plovoucích nahých ženských
postav. Woglinda, Wellgunda a Flosshilda, tři dcery Rýna, sedí po celou dobu uprostřed, zatímco
Alberich v kostýmu připomínajícím mloka (kostýmy byly dílem Bernda Skodziga) leze po kamenech,
chňape po plovoucích postavách, jednu dokonce na chvíli uloví, ale pak všechny „pošetilosti“ hodí za
hlavu, když se začne mluvit o vážných věcech – zlatu a moci. Jeho ubohost, podtržená nevábným
kostýmem s vycpaným břichem a skvrnami po celém těle vzbuzuje soucit, ale na druhou stranu ho i
ospravedlňuje – vyměnil lásku, kterou by stejně asi nikdy nepoznal, za jistotu moci a bohatství. Prostě
lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Přízemní, ale účinné.
Walhallu představuje bílá nábřežní terasa se schodišti po obou stranách, na nichž postávají bíle
oblečení bohové. Některé kostýmy byly dokonce vycpány podivnými boulemi, jejichž smysl nám
nedocházel (Wotan připomínal vybělenou postavičku z Teletubbies), stejně jako role turistů, kteří se
tam chvíli procházeli.
Podzemní říše Niebelheim byla pojata jako kotelna včetně potrubí, armatur, požárního hlásiče a
hasicího přístroje. Vykachlíkované zdi a plechové dveře rozhodně nepůsobily tajemným dojmem a na
kouzlu nepřidal ani topič v modrém pracovním plášti, který kontroloval stav manometrů. Nibelungové,
kteří tam (zřejmě bez vědomí topiče) žili, byli kouzelné potvůrky s velkými hlavami a světýlky místo očí.
V podstatě se mi líbili, i když Nibelungy si přece jenom představuji jinak a Richard Wagner, pokud
2
neměl mimořádně vyvinutý smysl pro humor, by se asi zděsil. Ve druhé polovině jednání se ale
scénograf vyznamenal – nechal prolomit stěnu kotelny a za ní se objevila opravdu působivě provedená
jeskyně s poklady. V ní se Alberich pyšní svou mocí před Wotanem a Logem, než je přemožen a
vytažen „na světlo“.
Obsazení bylo hodné Bayreuthu, i když po pražském Wotanovi Johna Wegnera mě Albert
Dohmen nenadchl a Erda v podání Mihoko Fujimury měla na svou roli příliš světlý hlas. Alberich
Andrewa Shorea podal kvalitní výkon, stejně jako Michelle Breedt (Fricka), mne ale naprosto uchvátil
Mime Bernarda Siegla, který v této části Ringu má bohužel jen malou roli. Skvělý byl Loge Arnolda
Bezuyena. Obry představovali Kwangchul Youn (Fasolt) a Hans-Peter König (Fafner), kterého známe
z pražského provedení Ringu jako Hagena.
Hudební provedení pod vedením Christiana Thielemanna bylo skvělé, včetně souhry orchestru
se zpěváky, což je na tomto místě sice samozřejmostí, ale mne to po zkušenostech s pražskými
scénami vždy překvapí.
Dvě a půl hodiny představení uběhly neuvěřitelně rychle, a my se v dešti vydali na zpáteční
cestu. Ještě dlouho do noci mi zněla v uších Wagnerova hudba. Tak snad zase někdy příště.
Valkýra v Bayreuthu
Tomáš Vejnar
Poté, co s koncem předehry a těsně po
zvednutí opony odbíhaly z Hundingova obydlí směrem
do zákulisí jakési civilně oblečené děti, aby jejich
místo vzápětí zaujal připotácející se Siegmund,
očekával jsem – poučen loňským zdrcujícím zážitkem
z doslova hrůzostrašné inscenace Parsifala – opět
jedno z dalších ukájení režisérova ega, jimiž se
současná wagnerovská představení v evropských
divadlech jen hemží (podle dostupných obrázků a
diváckých ohlasů soudě tuto skupinu inscenací
významně
obohatilo
kupříkladu
nejnovější
bayreuthské nastudování Mistrů pěvců Katarinou
Wagnerovou). Ostatně v dobré paměti mám ještě
inscenaci předešlou, kde podnikatel Wotan v moderně
zařízené kanceláři pracoval na počítači, mobilně telefonoval a popíjel z automatu cocacolu, přičemž
zároveň třímal v ruce kopí. Nic obdobného se naštěstí nyní nekonalo. Současně nastudování je ve
srovnání s výše uvedenými skvosty doslova krotké, ba téměř až klasické. Scéna uměřená, ve 2. a
především ve 3. dějství dokonce velice působivá. Kamení je kamení, oheň je oheň, jak málo
konzervativnímu divákovi dnes stačí ke štěstí. Pohodu sice občas naruší nejrůznější „civilové“ všelijak
se hemžící na jevišti (při výstupu Wotana s Frickou ve skalnaté krajině se kupř. objeví jacísi instalatéři
v pracovních kombinézách a bezpečnostních přilbách, kteří nevzrušeně chvíli na jevišti cosi kutí,
v pozdějším Soumraku bohů zas dítě kreslí křídou panáka na místě, kde o chvíli později Hagen zabije
Siegfrieda), ale dá se to vydržet. Režisér Tankred Dorst zřejmě hodlal poukázat na jakési dva paralelně
vedle sebe existující a na sobě nezávislé světy – svět bohů a mýtů na straně jedné a svět reálný, náš
současný. Ponechme mu jeho záměr, mohlo být podstatně hůř.
Hudebnímu provedení se nedalo vytknout vůbec nic, orchestr hrál fantasticky, dirigent
Thielemann má Ring zjevně zažitý, pěvecké výkony na vysoké úrovni. Siegmunda zpíval Endrik
Wottrich, až barytonově zabarvený tenor, barvou hlasu možná připomínající Petera Hofmanna.
Naprosto bezproblémový, jistý výkon. A. Pieczonka jako Sieglinda hlasově vynikající a dokonce,
alespoň z 21. řady, docela pohledná (i když už také zjevně při těle), což lze považovat za mimořádný
nadstandard. Brunnhildu Lindy Watson známe i z pražského Ringu (i z předchozího pražského Koutova
Tristana), takže o jejích kvalitách je zbytečné se rozepisovat. Wotana zpíval německý basbarytonista
Albert Dohmen. Nijak mimořádně nadprůměrně, ale rozhodně naprosto solidně a s přehledem. Terfel,
Morris či Struckmann jsou určitě výraznější, Dohmena bych možná srovnal s Alanem Titusem. Suma
sumárum, možná nejlepší Valkýra, jakou jsem kdy viděl (a to jsem před lety viděl ve Vídni obsazení
Elming, W. Meier, Schnaut, Tomlinson, Lipovšek), nebo alespoň jedna z nejlepších. Oproti loňskému
Parsifalu náplast na duši.
3
Siegfried v Bayreuthu
Pavel Horník
Je velmi těžké hodnotit pouze jeden díl z celého cyklu a může to vyznít v konečné fázi jako věta
vytržená z kontextu. Berte prosím můj text jako zprávu ze srpnového poutního výletu do Meky
vyznavačů umění velkého Mistra. Čtvrtek 23. srpna byl krásný slunný den a tak tříhodinová cesta do
cílové stanice proběhla za družné zábavy se spolucestujícím našeho spolku panem Lachmanem bez
jakýchkoli problémů. Diky včasnému příjezdu se nám podařilo získat jedno z nejvýhodnějších míst na
nejbližším parkovišti a ještě v chládku. K Festspielhausu to bylo co by kamenem dohodil. Rozběhli jsme
se každý po předmětu svých zájmů a opět se sešli půl hodiny před kýženým začátkem. Po zaznění
fanfár trubačů jsme dychtivě zaujali svá místa v 21. řadě prostorného hlediště. Tma a první tóny
fascinující hudby.Opona jde vzhůru a přichází první překvapení. Skalní jeskyně v lese je obyčejná
prostorná místnost s oknem. Smiřujeme se tedy s oním scénickým civilním pojetím a sledujeme úžasný
pěvecko herecký výkon Gerharda Siegela v roli Mima. Jeho důstojným protihráčem je mohutný
Američan Stephen Gould, dnes jeden z největších wagnerovských tenorů. Překvapení druhé. Scéna
kování legendárního meče Nothung. Plechový sud od benzínu, mlejnek, výbuchy. Meč byl sice nějakým
způsobem ukován, ale raději spěcháme do auta tuto hořkou „scénickou“ pilulku zapít douškem piva a
energii spotřebovanou nervovým šokem doplnit několika sousty výživné potravy. Opět fanfáry a hurá do
divadla. Opona jde vzhůru a hle, les. Sice se nad ním klene na betonových pilířích nedostavěná silnice
na které je žlutý stan v němž zřejmě přebývají stavbaři. Ovšem stromy v hustém lese jsou značně
reálné a důstojný Albert Dohmen jako poutník v kontrastu se rtuťovitým Alberichem v podání Andrewa
Shora svými pěveckými výkony jsou tahouny představení. Dirigent Christian Thielemann z nich má jistě
velikou radost. Draka-Fafnera jsme sice neviděli, souboj mezi ním a Siegfriedem byl symbolický, byť se
sice země před jeskyní rozevřela a rudá záře byla silná. Během hodinové pauzy opět občerstvení a
nedočkavost k očekávání věcí příštích. Fanfáry a nástup. Po otevření opony veliké překvapení. Krásnou
skalnatou, do detailů vyvedenou krajinu nemůže zhyzdit ani pneumatika od auta nenápadně hozená
v koutě. Konečně vidíme a také samozřejmě slyšíme představitelky něžného pohlaví Erdu (Mihoko
Fijimura) a Brünhildu v podání nám všem známé Lindy Watson. Při probuzení Brünhildy ze snu statným
Stephenem Gouldem možná leckteré oko nezůstane suché. Na závěr burácivý aplaus, ovace ve stoje a
zděšená biletářka posílá přes diváky vzkaz, že fotograf nemůže pořizovat snímky ani při aplausu.
Vyplašený divák-fotograf ty obrázky v aparátu ale již má a tak si je dovolí Vám ukázat. Následuje divoký
úprk k autu a zběsilá jízda do rodné matičky Prahy. Závěr? Byli jsme hlavně s hudebním podáním
výsostně spokojeni.
Foto :
Pavel Horník
Foto :
Pavel Horník
4
Soumrak v Bayreuthu
Luděk Patrák
Název článku, po vypuštění předložky, by odrážel moje pocity loňského léta, kdy jsem zde viděl
sterilního Tristana a doslova zrůdného Parsifala. Letos bylo o poznání lépe, jak Valkýra, tak Soumrak
bohů, o němž se chci zmínit (proto ten název), mne celkem potěšily.
Při současných inscenačních trendech divák zeskromněl. Stačí mu, že meč je meč, že kůň není
motocykl a jeskyně panelák. A když toto celkem málo nabídla režie T. Dorsta, byl jsem spokojen a
přehlédl civilní obleky většiny postav i osoby, nemající nic společného s dějem a toulající se po jevišti.
Nehledě na řadu jiných podivností je ovšem tento Ring koukatelný. A jako vždy v Bayreuthu
poslouchatelný. Theilemannův orchestr hraje precizně, snad jen občas mohl dirigent jeho zvuk zesílit.
Sbory tradičné vynikající, zde asi nemá Bayreuth konkurenci.
L. Watson jako Brünhilde potvrdila své kvality. Ne, že bych neslyšel a neviděl lepší, ale poté, co
se ze scény pomalu vytrácejí Polaski, Schnaut a Behrens, zřejmě není v současnosti lepší
představitelka. Siegfrieda zpíval S. Gould, mimo několika poněkud nedotažených výšek zcela
suverénně, ovšem myslím, že Tannhäuser, Tristan a Parsifal jsou zatím jeho lepší role. Vynikající byl H.
P. Könnig jako Hagen. Před pár lety jsem v této roli nedovedl představit nikoho jiného, než M.
Salminena. Ale už pražský Ring s tímto protagonistou mne přesvědčil, že každý je nahraditelný. Ostatní
role zazpívány „po bayreuthsku“, tedy na vysoké úrovni.
Celkově hodnotím tuto inscenaci Ringu (ač jsem navštívil jen dva díly) za jednu
z nejzdařilejších, co jsem viděl. K ideálu měla sice ještě dost daleko, ale přiznám se, že ani s podobným
nastudováním jsem už nepočítal.
K článku na protější stránce - Siegfried, Bayreuth 2007
Foto : Pavel Horník
5
-RIENZIDER LETZTE DER TRIBUNEN
Tématická příloha Hlasatele u příležitosti výletu SRW do Lipska
Kdo byl Cola di Rienzo
Jan Rausch
Cola di Rienzo (narozen cca 1313 – zavražděn 1354) žil v době,
kdy v Itálii neexistoval jednotný stát a země byla rozdělena na množství
panství a měst. Bohatá italská města lákala evropské feudály, především
francouzské krále a německé císaře. Uvnitř hradeb naopak soupeřily o
moc šlechtické rodiny a tvář měst hyzdily desítky opevněných věží a
tvrzí, z nichž patricijové vedli soukromou válku.
Situaci v Římě tradičně dále komplikovalo papežství. Papež se
v průběhu středověku stal vládcem města a nejmocnější rody (mimo jiné
i Orsini a Colonna) se snažily protlačit na papežský stolec svého
kandidáta. Významnou úlohu hrál rovněž prostý římský lid, který po
staletí vzpomínal na časy antického impéria, kdy římští měšťané tvořili
privilegovanou vrstvu plnoprávných občanů říše. Ve 12. století svrhl lid
na čas vládu aristokratů a nastolil římskou komunu.
Rienzo byl povoláním notář. Láska k historii a kontakt
s římskými lidmi v něm vyvolaly nadšení pro obnovu slavného postavení
Itálie v rámci Evropy. V něm jej podporoval i básník Petrarca, s nímž se
Rienzo setkal v Avignonu, kam byl vyslán navštívit papeže. Po návratu
z Avignonu začal Rienzo plánovat převrat. Dostalo se mu podpory
biskupa Raimunda, který se domníval, že Rienzo jedná po konzultaci
s papežem. Římští velmožové jeho úsilí podceňovali, čehož Rienzo
využil a v jejich nepřítomnosti ve městě 20. 5. 1347 provedl převrat.
Vyhlásil novou ústavu a prohlásil se tribunem lidu. Papež jeho titul uznal a obyvatelé města byli spokojeni,
protože nová vláda zajistila ve městě pořádek a přísně vymáhala dodržování zákonů, což prospělo
bezpečnosti obyvatel i obchodu.
Rienzův idealismus stojící v zárodku jeho úspěchu však s sebou nesl i určitou naivitu. Oslavování
římským lidem i Petrarcou spolu s nečekaným úspěchem vedlo Rienza k tomu, že se pokusil skutečně
reformovat Svatou říši římskou s plánem přenést volbu císaře do rukou římských občanů. Sám pak počítal se
zvolením novým západním císařem. Tím pochopitelně vyvolal nevoli evropských feudálů. Římanům rovněž
začal vadit okázalý styl vládnutí, nákladný Rienzův dvůr a související vysoké daně. Papež pochopil, že
Rienzo sleduje vlastní politický cíl a přestal pro něj být použitelný. V prosinci 1347 svrhlo Rienzovu vládu
povstání vedené římskými patriciji podporovanými církví.
Na rozdíl od toho, jak příběh vypráví Wagner, ale Rienzo v rukou povstalců nezemřel, nýbrž uprchl
do horského kláštera v Apeninách. Politických ambic nezanechal a v roce 1350 se vydal do Prahy za císařem
Karlem IV., kterého chtěl získat pro svoji věc, mimo jiné i tvrzením, že je příbuzným Lucemburků. Karel dal
nicméně Rienzu uvěznit a v roce 1351 byl Cola odsouzen v Avignonu k smrti jako kacíř. Rozsudek však
nebyl vykonán.
Poslední nečekanou příležitost dostal Rienzo v srpnu 1354, kdy byl novým papežem Innocencem
VI. propuštěn z vězení a poslán do Říma jako senátor s úkolem podruhé zlomit moc Orsiniů a Colonnů. Lid
jej znovu přivítal jako osvoboditele. Předchozí neradostné zkušenosti však Rienzův přístup poznamenaly. Byl
bázlivý a krutý a po počátečních úspěších podporu v Římě rychle ztratil. Již v říjnu 1354 vypuklo povstání a
když se Rienzo pokusil hovořit k davu, povstalci zapálili dům, v němž byl. Rienzo se pokusil v přestrojení
uprchnout, ale byl odhalen, odvlečen na popraviště a zavražděn. Jeho tělo bylo zohaveno, vláčeno ulicemi a
nakonec spáleno.
Jakožto výrazná historická postava inspiroval Rienzo řadu umělců počínaje svým současníkem a
obdivovatelem Petrarcou (óda Spirito gentil). Verše o něm složil též lord Byron a divadelní hru o Colovi
napsal Bedřich Engels. Nejznámějším přepisem Rienzova života je Wagnerova opera Rienzi vycházející
z románu barona Lyttona. Wagner líčí příběh Rienziho vlády v roce 1347, přičemž druhou, méně slavnou,
Rienziho vládu zcela vynechává a na konci povstání v roce 1347 navazuje rovnou Rienziho vraždou z roku
1354.
(Pozn. na snímku Rienzův pomník v Římě na Kapitolu poblíž místa, kde byl Rienzo zavražděn)
6
RIENZI – OBSAH OPERY (Jan Rausch)
I. dějství – Řím 14. století se nachází ve stavu bezvládí. Neurození měšťané trpí šikanou patricijů. V noci před
domem notáře Rienziho chystá Orsini se svými lidmi únos a znásilnění Rienziho sestry Ireny. Jsou však vyrušeni
tlupou rodu Colonna. V nastalé šarvátce zachrání Irenu mladý Adriano Colonna. Zatímco se šlechtici hádají o
Irenu, hluk přivolá římský lid znechucený neustálým násilím na ulicích. Patricie napomíná kardinál Raimondo, ale
dočká se jen posměchu – prostí lidé jsou pohoršeni. Přichází Rienzi. Ten má s patriciji nejhorší zkušenost – kdysi
mu z nedorozumění zabili malého bratra. Vyčítá šlechticům, že z města, které kdysi vládlo světu, udělali doupě
surovců a zlodějů. I papež uprchl, poutníci se Římu vyhýbají. Šlechticům, svobodným obyvatelům Říma je notář
k smíchu. Nevěnují mu další pozornost a dohadují se, že se jejich ozbrojenci střetnou ráno za hradbami města.
Když odejdou, ujistí se Rienzi, že je kardinál na jeho straně a naplánuje s lidmi na ulici převrat. Využijí
nepřítomnosti šlechticů ve městě a převezmou moc. Mladý Adriano z lásky k Ireně zůstává a nechává se Rienzim
přesvědčit, aby opustil svého zvlčilého otce a stal se občanem nového Rienziho Říma. Ráno se před Lateránem
shromažďuje dav ozbrojených měšťanů provolávajících slávu Rienzimu. Ten odmítá titul krále a jmenuje se
tribunem lidu. Své dva pomocníky – Cecca a Baroncelliho jmenuje prétory. Rienzi slibuje lidu přísné zákony, mír a
konec zvůle a násilí. Lid mu přísahá věrnost.
II. dějství – Jakožto nový vládce města přijímá Rienzi posly, kteří hlásí, že i na římském venkově zavládl mír.
Šlechtici byli vpuštěni zpět do města až poté, co odpřísáhli věrnost novému pořádku. Rienzi přijímá jejich hold a
vyhlašuje rovnost všech obyvatel Říma před zákonem, bez ohledu na původ. Orsini, Colonna i ostatní šlechtici
běsní a plánují Rienziho při nejbližší příležitosti zabít. Jsou vyrušeni Adrianem, který je rozerván mezi láskou
k Ireně a věrností své rodině. Ačkoliv se rozhodl přidat na stranu Rienziho revoluce, nedokáže udat vlastního otce.
V Kapitolu Rienzi slavnostně přijímá vyslance z okolních zemí, mimo jiné i z Čech. Vyhlašuje sjednocenou Itálii a
vyzývá německá knížata, aby se před volbou císaře přišla poradit s novým vládcem Říma. Sám chce být dalším
kurfiřtem, což urazí české a německé vyslance. Adriano přichází Rienziho varovat, ale neřekne mu nic konkrétního.
Rienzi si proto na nadcházející slavnost vezme pod roucho brnění. Následuje alegorický balet o spojení antického
a středověkého Říma. V jeho závěru bodne Orsini Rienziho do prsou. Ten ale útok čekal. Šlechtici jsou zajati
Rienziho stráží a rychle odsouzeni k smrti. Irene a Adriano však naléhají, ať Rienzi nechá Adrianova otce žít. Rienzi
se rozhodne šlechticům odpustit, což vyvolá velký nesouhlas u prostých lidí i Rienziho plebejských spojenců –
zákon přeci měl být v novém Římě nadevše! Rienzi ale dokáže přítomné přesvědčit, že odpuštění je ctnost a
nakonec je oslavován jako milosrdný a prozíravý panovník.
III. dějství – na Foru Romanu se v zmatku sbíhají lidé. Patricijové ponížení Rienziho odpuštěním v noci uprchli
z města a sebrali armádu s níž táhnou na Řím. Všichni vidí, že Rienziho milosrdenství se nevyplatilo. Rienzi zuří a
volá lid do zbraně. Marně se Adriano snaží dohodnout vyjednávání. Mladý Colonna si zoufá, přichází válka v níž
pro něj není vítězství. Cítí, že jeho život skončí v rozkvětu mládí. Římské vojsko se šikuje a odchází do boje
v doprovodu kněží s bojovým pokřikem Santo Spirito cavaliere! Irena není schopna Adriana utěšit a s ustrašenými
ženami očekávají výsledek bitvy. Zakrátko se vítězné Rienziho vojsko vrací. Patricijové prohráli a Steffano Colonna
padl. Adriano přísahá Rienzimu pomstu. I měšťané utrpěli těžké ztráty. Triumf nad nepřítelem ale dovoluje
Rienzimu naposled se hřát na výsluní přízně římského lidu.
IV. dějství – v noci se na náměstí před Lateránem scházejí spiklenci vedení někdejšími Rienziho druhy – Ceccem
a Baroncellim. Situace se nevyvíjí dobře. Říšští vyslanci uraženě odjeli z města a také kardinál Raimondo kamsi
záhadně zmizel. Zdá se, že ani nový císař ani papež již nejsou Rienzimu nakloněni. Největší rozhořčení mezi
prostými lidmi ale vyvolá Baroncelliho nařčení, že Rienzi tehdy omilostnil šlechtice v naději, že se přes sňatek
Adriana a Ireny stane jedním z nich. Proto muselo zemřít tolik Římanů. Adriano pomluvu potvrdí a vyzývá k pomstě
na Rienzim. Spiklenci souhlasí. Vtom ale do lateránské baziliky přichází kardinál s kněžími, zřejmě připravit Te
Deum, které Rienzi plánuje na oslavu vítězství. Prostí lidé vidí, že církev stojí za Rienzim a odmítají proti němu
cokoliv podniknout. Ráno přichází Rienzi a svými slovy o bitvě za svobodu strhne i poslední pochybovače –
spiknutí je v troskách. Když chce ale Rienzi vstoupit do baziliky, zarazí jej chmurný zpěv kněží a mnichů. Z baziliky
vychází Raimondo a oznamuje Rienzimu, že on i jeho stoupenci jsou v klatbě. Tribuna okamžitě všichni opustí, až
na jeho sestru Irenu.
V. dějství – osamocen v Kapitolu se Rienzi modlí. Celý život zasvětil myšlence na obnovu Říma, ale Řím jej
opustil. Přichází Irena a povzbuzuje jej. Dojat její láskou a věrností se Rienzi rozhodne ještě jednou se pokusit
strhnout přízeň davu na svoji stranu. Irene zůstává sama a přichází Adriano. Prosí ji, aby opustila Kapitol k němuž
se blíží lůza s pochodněmi. Irene jej ale nenávidí, rozhodla se pro smrt po boku svého bratra. Zoufalý Adriano
odchází, aby se také ještě naposled pokusil beznadějnou situaci zachránit. Kapitol je obklíčen davem s kamením a
loučemi. Lidé si žádají Rienziho hlavu a doufají v opětovnou přízeň církve. Marně se k nim Rienzi snaží mluvit,
marně (slovo i hudba) připomíná stará vítězství, přísahy a nadšení. Kapitol je v plamenech a Rienzi slibuje, že se
vrátí. Sám s Irenou stojí na balkónu hořícího paláce a jeho osud nemůže odvrátit ani nečekaný příchod patricijů
vedených Adrianem, kteří se snaží dav rozehnat. Adriano vběhne do plamenů ve snaze Irene zachránit, ale je příliš
pozdě a Kapitol se před zraky Římanů bortí. Santo Spirito cavaliere duní orchestr a náhle připomíná, jaká síla stála
u vzestupu i pádu posledního tribuna. Připomíná, že ve věčném městě byl, je a vždy bude jen jeden skutečný
vládce.
7
Rienzi : Mé první setkání s Richardem Wagnerem
Tomáš Vejnar
Málokdo se asi může jako já pochlubit tím, že s Wagnerem začal opravdu od píky, tj. jeho
první opravdovou operou Rienzim (Víly a Zákaz lásky při vší úctě k Mistrovi za plnohodnotná díla
stojící za zmínku nepočítám). Impuls, který mě k Wagnerově hudbě přivedl, by možná některé
pravověrné ctitele vážné hudby překvapil.
Jako dítě a později teenager jsem se o svět vážné hudby nijak zvlášť nezajímal, občas
jsem byl rodiči povinně vyveden na Prodanou nevěstu, Rusalku či některou Verdiho operu, asi
v patnácti jsem si po náhodném poslechu jakéhosi rozhlasového pořadu koupil svou první
„klasickou“ gramodesku – Čajkovského 1. klavírní koncert b moll. Jinak jsem žil hudbou rockovou a
nedostižnými modlami pro mě byli Pink Floyd, Jethro Tull, Genesis apod.
O Wagnerovi jsem nevěděl prakticky nic, jen to, že ho rodiče doma zcela v souladu
s ustálenou konvencí označovali za „těžkou hudbu“. Mistrovo jméno mi však někdy v druhé
polovině 70. let utkvělo hlouběji v paměti po přečtení jedné recenze v časopise Melodie, jehož
jsem byl pravidelným čtenářem, když v souvislosti s filmovou hudbou k u nás nikdy neuvedenému
filmu režiséra Kena Russela Lisztomania známý a mnou již tehdy hluboce respektovaný hudební
publicista Jiří Černý glosoval společný projekt dvou hvězd tehdejšího rockového nebe Ricka
Wakemana a Rogera Daltreyho poznámkou ve smyslu „... krásné, ale jen pro toho, kdo nikdy
neslyšel Wagnerova Rienziho“. Na tato slova jsem si vzpomněl o několik let později, když jsem cca
v roce 1980 zahlédl ve výloze supraphonské prodejny na Arbesově náměstí esteticky nevábný
obal sovětské gramodesky firmy Melodija s azbukou psaným názvem Rienzi – fragmenty opery.
Protože deska stála i pro mou studentskou kapsu přijatelných 36,- Kč, vstoupil jsem do prodejny a
koupil si ji. V té chvíli jsem ještě netušil, jak zásadní a pro svůj další život doslova fatální krok jsem
učinil. Zvukově poměrně otřesná nahrávka z válečné berlínské Staatsoper pořízená v roce 1941
mě vzala za srdce hned při prvním poslechu, a to tak, že jsem si desku okamžitě pustil znovu. A
poté opět a opět, a myslím, že nepřeháním, když mám v paměti zafixováno, že jsem si ji toho
odpoledne a večera pustil snad osmkrát. Byl jsem doslova elektrizován mohutností tenoru Maxe
Lorenze, lyričností zde prezentovaných vybraných scén – zejména Rienziho motlitbou
„Allmächt’ger Vater, blick‘ herab!“ či strhující melodikou pochodových a sborových scén, a nic
přitom nevadilo, že jsem neměl nejmenší ponětí o obsahu této opery, že jsem dosud neznal ani
notu z jiného Wagnerova díla a že jsem o skladateli samotném nevěděl prakticky zhola nic.
Téměř ze dne na den jsem tak na řadu let opustil svět rockových kapel (abych se k němu
po roce 1989 vrátil a v nepřeberné nabídce nově vzniklých obchodů s CD dohonil, co jsem v 80.
letech zameškal a k čemu jsem se v 70. letech nedostal) a začal se systematicky zajímat o hudbu
takzvaně vážnou. Díky východoněmeckému kulturnímu centru na Národní třídě jsem si mohl při
příležitostí Wagnerova jubilea v roce 1983 pořídit kompletní nahrávky všech 11 mistrových oper,
přes Wagnera jsem se dostal k Brucknerovi, Mahlerovi a dalším úžasným osobnostem klasické
hudby a objevil tak téměř nevyčerpatelný zdroj skutečného blaha. Jakkoli se hudba Rienziho
totálně liší od veškerých dalších Wagnerových oper a jakkoli jsem se již dávno vnitřně přestěhoval
do světa Prstenu, Tristana či Parsifala, zůstane pro mě tato praskající deska s výňatky Rienziho
navždy drahocennou upomínkou na „okamžik zasvěcení“.
P.S. Před časem jsem si stejnou, jen trochu rozšířenou nahrávku koupil v dnes již bohužel
zaniklém bayreuthském wagnerovském hudebním obchodě na CD vydaném firmou Preiser
Records zaměřující se převážně na historické snímky (Rienzi : Max Lorenz, Irene : Hilde
Scheppan, Adriano : Margarete Klose). A zůstává pro mě záhadou, kde k této nahrávce pořízené
nacistickými hudebními studii v Berlíně v roce vpádu německých vojsk do Stalinova SSSR
sovětská Melodija v roce 1980 vlastně přišla?
8
Rienzi na českých scénách
Vít Dvořák
Historie provedení Rienziho v českých zemích je nebohatá. A to i přesto, že pražská německá opera
Rienziho nastudovala hned několikrát, poprvé už roku 1859. Pak jej hrála ještě v letech 1889, 1902,
1910, 1913 a 1916. Německy Rienziho uvedla také opera opavská, a to roku 1923. Na první provedení
v češtině Rienzi čekal až do roku 1914, kdy jej v Plzni nastudoval Václav Talich. V Plzni Rienziho uvedli
také ještě v roce 1931. Pak už se Rienzi hrál jen v Liberci - v roce 1963, s J.Malíkem v titulní roli
(zajímavost - Adriana v této inscenaci zpíval tenorista), a roku 1982 v Ostravě, v režii M.Nekvasila a
pod taktovkou I.Paříka. Velký ohlas tehdy zaznamenaly výkony J.Hlubka (Rienzi) a D.Drobkové
(Adriano). Zatím poslední inscenací byl Rienzi v pražském Smetanově divadle, nastudovaný v
německém originále. Premiéra se uskutečnila 4.10.1991, tedy v den 637. výročí Rienziho úmrtí. Tady
jsou podrobnější informace, včetně alternací:
Dirigent : Ivan Pařík
Kostýmy : Josef Jelínek
Režie : Ladislav Štros
Sbormistři : Vladivoj Jankovský, Pavel Pokorný, Pavel Chaloupka
Scéna : Vladimír Nývlt
Asistent režiséra: Martin Otava
Pohybová spolupráce: Otto Šanda
Cola Rienzi: Peter Svensson, Erwin Stephan
Irene: Libuše Macháčková-Hrubá, Zora Jehličková
Steffano Colonna: Martin Winkler, Jaroslav Horáček
Adriano: Ortrun Wenkel, Jindřiška Rainerová, Tamara Brummerová
Paolo Orsini: René Tuček, Richard Haan
Raimondo: Nikolaj Marčenko, Karel Petr
Baroncelli: Miroslav Frydlewicz, Vojtěch Filip
Cecco del Vecchio: Pavel Červinka, Pavel Horáček
Posel míru: Jitka Svobodová, Helena Zachatová
Orchestr, operní sbor a balet Smetanova divadla
Po rozdělení Národního divadla inscenace pokračovala od 1.4.1992 ve Státní opeře Praha.
(Připraveno za využití studie J. P. Kučery)
Peter Svensson
jako Rienzi
Inscenace
Smetanova
divadla
Foto:
Oldřich Pernica
9
Viděli jste Rienziho v Čechách?
Luděk Patrák
Vidět na scéně Wagnerovu operu Rienzi není zrovna jednoduché. Přestože je po Vílách a
Zákazu lásky prvním hraným autorovým dílem, výrazně vybočuje z pozdějšího stylu a je poplatná tzv.
velké francouzské opeře. Ač obsahuje nevšední hudební krásy, je poměrně opomíjena. Do Bayreuthu si
ji Mistr nepřál a na ostatních scénách se vyskytuje téměř sporadicky.
Protože jsem propásl vídeňskou inscenaci i koncertní provedení v Drážďanech, měl jsem
možnost vidět pouze dvě nastudování. To první v roce 1982 v Ostravě, které zdejší soubor připravil
k blížícímu se wagnerovskému dvojvýročí.
Poměrně zajímavé hudební nastudování provedl dirigent Ivan Pařík, režisérem klasického
inscenačního pojetí byl Mir. Nekvasil, výtvarníkem scény V. Šrámek. V titulní roli se představil zřejmě
poslední český wagnerovský tenorista J. Hlubek, v dalších úlohách vystoupili H. Málková, M.
Podskalský, Č. Mlčák a další.
Nešťastným počinem bylo přílišné krácení díla na cca dvě hodiny – způsobilo v podstatě nelogický sled
jednotlivých scén. Přesto ostravské provedení Rienziho pokládám na tehdejší dobu za odvážný a velmi
záslužný dramaturgický počin.
Druhé inscenace Rienziho jsem se v Čechách dočkal v roce 1991 v Praze a myslím, že řada
z nás ji má ještě v živé paměti. Bylo to první Wagnerovo dílo, které se po roce 1989 objevilo na
pražských scénách, a to ve Státní opeře, která se v té době pod vedením K. Drgáče oddělovala od
Národního divadla. Za dirigentským pultem opět stanul I. Pařík, režíroval L. Štros, scénu a kostýmy
vytvořili V. Nývlt a J. Jelínek. Provedení bylo již poněkud avantgardnější, nicméně stále vkusné a
inteligentní. Poněkud problematické bylo obsazení. P. Svensson v titulní roli nijak neoslnil, ale svoje si
odzpíval. Horší byly alternace – zažil jsem, jak se stárnoucí „heldentenor“ E. Stephan v 5. dějství téměř
udusil a musel na chvíli ze scény. V dalších rolích se střídali velmi průměrní hosté (až na O. Wenkel) a
čeští pěvci, z nichž většina měla k Wagnerovi velmi daleko.
Mám-li obě provedení srovnat, musím se postavit za ono ostravské. Ovšem to má na svědomí i
doba a způsob práce v divadlech, kdy kmenový soubor byl schopen dokázat mnohé. Představím-li si
Rienziho tehdy v ND, např. s pp. Košlerem, Štrosem, Vodičkou, Švorcem, Bermanem, Kniplovou atd.,
myslím, že bychom vzpomínali dodnes!
I tak je škoda, že současná zcela impotentní Státní opera není schopna navázat na takové
inscenace, jako byl zmíněný Rienzi.
…
Rienzi ve
Smetanově
divadle
Foto:
Oldřich
Pernica
10
Rienzi ve Vídni
Pavel Horník
Vzhledem k tomu, že tato Wagnerova opera je hrána ve světě sporadicky, je nutno pochválit
Vídeňskou státní operu za její nastudování v devadesátých letech světoznámým režisérem Davidem
Pountneyem. Až do letoška šlo o poslední jevištní provedení Rienziho na čelní evropské scéně. O
hudební stránku se postaral Zubin Mehta a titulní roli zpíval tehdy Siegfried Jerusalem. Viděl jsem tuto
inscenaci v roce 2000 v pozměněném obsazení. Pod taktovkou Ernsta Dunshirna, který byl původně v
původním nastudování Zubina Mehty hlavním sbormistrem se titulní roli Coly Rienziho představil
známý wagnerovský tenor Australan Glenn Winslade, který zvládnul roli po pěvecké stránce naprosto
suverénně. Často vystupuje také v Bayreuthu, kde v poslední době zpíval Tannhäusera. Z původního
obsazení se v roli Iriny, Rienziho sestry představila Američanka Nancy Gustafson a Violeta Urmana
ztvárnila Adriana, syna římského patricie Stefana Colony. Toho svým sonorním basem ztvárnil Walter
Fink. Režie Davida Pountnyho jsou někdy velmi moderní (Faust v Mnichově), jindy tak napůl (Čertova
stěna v Praze) nebo víceméně klasické (Bludný Holanďan v Bregenzu). Jeho Rienzi patřil k těm
posledním. Poutney má vše do detailu zpracované, za vším se skrývá nějaká myšlenka. Velkolepá
vídeňská inscenace je také hodně postavena na velkých sborových scénách a proto zde zapůsobila
vynikající choreografie, kterou vytvořil Renato Zanella. Tato velká sborová aranžmá jsou samozřejmě
nejefektnější při masovém počtu lidí na scéně, což pro vídeňskou operu není naštěstí žádným
problémem. Zvláštní a velmi nebezpečná příhoda se stala při představení 22.1.2000, kdy ve druhém
dějství při bombovém atentátu na tribuna Rienziho byla zřejmě výbušná nálož pyrotechnikem špatně
odměřena a shodou náhod začal představitel hlavní role Glenn Winslade hořet. Díky přítomným
sboristům na scéně byl sice oheň ihned uhašen, ale incident pochopitelně poznamenal celé
představení. Glennu Winsladeovi se naštěstí nic nestalo a představení mohlo po pauze v běžet dále.
K tématu čísla: věhlasní trubači z Bayreuthu (2007)
Foto: Martin Nejedlý
11
Bayreuth 2007
__________________________________________________________________________________________
Hlasatel - vydává Společnost Richarda Wagnera výhradně pro svoji potřebu. Vychází zpravidla
4x ročně pro členy, kteří mají zaplaceny členské příspěvky. Starší čísla k dispozici na adrese
www.richardwagner.cz.
Redakce: Jan Rausch, Martin Nejedlý, Vít Dvořák
Adresa: U Blaženky 452/1A, 150 00 Praha 5 - Tel.: 602832588 - e-mail: [email protected]
__________________________________________________________________________________________