Alexandra Velikého

Alexandr Veliký
1
Alexandr Veliký
Příbuzenstvo
otec Filip II. Makedonský
Alexandr Veliký (mezi 20. a 30. červencem 356 př. n.
l. v Pelle – 10. nebo 11. června 323 př. n. l. v
Babylóně), rovněž známý jako Alexandr III.
Makedonský (řecky Μέγας Αλέξανδρος (ο Μακεδών
ο Τρίτος), [Megás Alexandros (ho Makedón; ho
Trítos)], byl králem (basileús) Makedonie. Alexandr
rozšířil hranice své říše tažením do Persie a na indický
subkontinent, díky čemuž se stal zřejmě největším a
nejúspěšnějším vojevůdcem celé historie, který
nepodlehl v jediném střetnutí. V době své smrti ovládal
většinu tehdejším Řekům známého světa.
Poté, co si Alexandrův otec král Filip II. Makedonský
podmanil řecké městské státy, vypravil se Alexandr na
východ proti obrovité perské říši Achaimenovců.
Během jedenácti let nepřetržitých vojenských kampaní
Alexandr postupně dobyl Anatolii, Sýrii, Fénicii,
Judeu, Egypt, Mezopotámii, Írán a střední Asii. Teprve
ve vzdálené Indii byl vlastními vojáky donucen upustit
od svého úmyslu dosáhnout velkého vnějšího moře. Po
návratu do Babylonu se chystal k dalším výbojům na
Arabský poloostrov, odkud chtěl vést své muže na
západ. Těmto smělým plánům však zabránil
Alexandrův předčasný skon.
Alexandr Veliký, busta v kodaňské glyptotéce
Alexandrem podrobené země se v následujících staletích staly místem šíření řecké civilizace a osídlení. Tím
započala epocha helénismu, jenž ztělesňoval kombinaci řeckých a orientálních kulturních vlivů. Již za svého života
(a především po své smrti) inspiroval Alexandr mnohé jedince k literárnímu zachycení a oslavě výjimečných činů,
jichž dosáhl. Alexandrova postava proto hluboce pronikla do dějin a mýtů jak řecké tak i neřeckých kultur.
Život
Mládí
Alexandr se narodil v roce 356 př. n. l. v Pelle, hlavním městě Makedonie. Jeho otcem byl král Filip II., jeho matkou
Olympias, épeirská princezna a někdejší kněžka dionýských mystérií. Mnoho podrobností z jeho života a zvláště z
dětství bylo později zveličeno a opředeno bájemi. Plútarchos tvrdil, že Alexandrovým skutečným otcem byl samotný
Zeus, neboť Filip se Olympiady obával pro její zálibu usínat ve společnosti hadů. Taktéž nás informuje o tom, že
Olympiadě i Filipovi se před Alexandrovým narozením zjevovaly podivné sny, z nichž jim věštec Aristandros
předpověděl, že přivedou na svět potomka s povahou lva. Épeirský královský rod Aiakidů, z něhož Olympias
pocházela, odvozovala svůj původ od bájného řeckého hrdiny Achillea. Naproti tomu makedonští Argeovci o sobě
prohlašovali, že jejich předkem byl Diův syn Héraklés. Filip vzdělával svého syna v politických a vojenských
záležitostech. Zřejmě vlivem Olympiady se stal z Alexandra hluboce nábožensky založený člověk, což mělo
Alexandr Veliký
zanechat v jeho pozdějším životě četné stopy. Podle Plútarchova (pravděpodobně částečně nadneseného) líčení
prokazoval Alexandr svoji jedinečnost už v době svého chlapectví, kdy zkrotil svého koně Bukefala, který ho pak
doprovázel až do Indie. Z dospělých mužů, kteří zkoušeli divoké zvíře osedlat před ním, se to žádnému nepodařilo.
Alexandr si však povšiml, že kůň se děsí vlastního stínu. Nato měl prý Filip říci: „Běž, můj synu, najdi sobě vlastní
království, které tě bude hodno. Makedonie je příliš malá pro tebe.“
Odhlédneme-li od legend, neexistuje mnoho informací o
Alexandrově dětství. Makedonie se nacházela na
severním okraji starověkého Řecka. Řada Helénů jí
označovala za barbarskou zemi nepoznamenanou
civilizací, třebaže královská dynastie byla pokládána za
řeckou. Dodnes probíhají diskuse o etnické příslušnosti
Makedonců, jelikož z mnoha dostupných pramenů je
zjevné, že makedonština, z níž se zachovalo jen několik
málo slov, zněla Řekům cize. Otázka, zda byla
makedonština řeckým dialektem, či odlišným jazykem
příbuzným řečtině, zůstává dosud sporná. Kulturně a
Mozaika zobrazující Alexandra a Kratera bojující se lvem
společensky se však Makedonci od Řeků dosti lišili.
Jejich vnitrozemní stát byl jen málo dotčen městskou kulturou Středomoří, s níž ostatně Makedonci udržovali pouze
slabé kontakty. Královská forma vlády byla v Řecku rovněž nezvyklá. Na Helény tudíž makedonská společnost
působila značně archaicky. Teprve Alexandrův otec Filip II. povznesl dosud nevýznamnou Makedonii, rozdělenou
mezi soupeřící šlechtické rody, na pozici nejsilnější vojenské mocnosti egejského prostoru. Filip si podmanil
Thesálii a Thrákii a přinutil řecké státy (kromě Sparty) ke vstupu do korintského spolku, jehož hegemonem se
ustavil.
Alexandr byl zatím ve věku 13 let poslán do Miezy, kde byl pod dohledem Aristotela vzděláván společně se svými
vrstevníky. Aristotelův vliv sice nelze přeceňovat, jistě však měl podíl na Alexandrově výchově, neboť v něm
probudil obdiv k řecké kultuře a všeobecný zájem o okolní svět, filosofii, umění, matematiku a přírodní vědy. Díky
němu se Alexandr seznámil s Homérovým dílem. Aristotelův opis Iliady prý Alexandr opatroval jako poklad.
Přestože jejich vzájemný vztah časem ochladl, udržoval Alexandr až do konce svého života písemný kontakt se
svým duchovním učitelem. Když Filip v roce 340 př. n. l. obléhal Byzantion, směl Alexandr uplatnit své poznatky v
praxi jako regent Makedonie. Dva roky nato (338 př. n. l.) se Alexandr zúčastnil bitvy u Chairóneie, v níž Filip svěřil
svému tehdy 18letému synovi velení nad jízdou. Alexandr zde skvěle prokázal své schopnosti a odvahu, když v čele
svých druhů (hetairoi) rozdrtil thébský „svatý oddíl“, elitní jednotku považovanou za nepřemožitelnou. Řečtí
historikové se shodují v názoru, že rozhodující podíl na porážce Řeků v tomto boji příslušel Alexandrovi a nikoli
Filipovi. Makedonská falanga se ukázala být podstatnou součástí vojenského úspěchu, avšak ústřední role patřila
jezdectvu. Je ovšem zcela nezpochybnitelné, že za svá pozdější vítězství vděčil Alexandr vojenským reformám
svého otce.
Vzájemný poměr mezi otcem a synem nicméně nebyl bezkonfliktní, k čemuž přispívaly i Filipovy manželské a
milostné vztahy. Patrně v roce 337 př. n. l. se Filip oženil se svojí pátou manželkou Kleopatrou Eurydiké (polygamie
byla v makedonském královském rodě obvyklá), která na rozdíl od Olympiady pocházela z makedonské krve. V
průběhu svatební hostiny prohlásil Kleopatřin strýc Attalos, že doufá, že Filip nyní získá legitimního dědice.
Rozzuřený Alexandr se poté obrátil na Attala, přičemž vykřikl: „Chceš snad říct, že jsem bastard?“ Filip prý ihned
vytasil svůj meč a napřáhl jej směrem k Alexandrovi, avšak v opilosti zavrávoral a upadl. Alexandr nato
poznamenal: „Tento muž vás chce vést z Evropy do Asie, přitom ale nedokáže přejít ani od jednoho stolu k druhému.“
Jelikož se Alexandr obával, že bude vyloučen z následnictví, uprchl nakonec se svojí matkou přes Épeiros do Ilýrie.
Ačkoli jeho nástupnictví zůstávalo nadále nejisté, vrátil se sotva po půl roce zpět do Pelly.
2
Alexandr Veliký
V létě roku 336 př. n. l. byl Filip ve starém hlavním městě Aigách zavražděn během svatby své dcery s épeirským
králem Alexandrem I. Vrahem byl králův patrně dřívější milenec a tělesný strážce Pausaniás z Orestidy. Ten byl
krátce po činu usmrcen Alexandrovými přáteli. Pausaniás se svého činu dopustil nejspíše z osobních důvodů. Mnozí
lidé však podezírali Alexandra či Olympias, že vraždu sami iniciovali, případně že věděli o spiknutí. V posledních
letech je ale tato domněnka zpochybňována, protože je možné se domnívat, že vraždu inicioval perský velkokrál
Dareios III.
Převzetí moci
V roce 336 př. n. l. nastoupil Alexandr ve věku dvaceti let na trůn po svém otci. Za to, že proti němu nevznikl žádný
za zmínku stojící odpor, zřejmě vděčil Antipatrovi, který přiměl vojáky, aby Alexandra uznali za krále. Již v prvních
dnech své vlády Alexandr popravil každého, kdo se ho odvážil spojovat s vraždou jeho otce. Alexandrova úhlavního
nepřítele Attala usmrtil Attalův nevlastní otec Parmenión. Antipatros i Parmenión se kvůli těmto skutkům, které
Alexandrovi zajistily vládu, těšili po dlouhou dobu králově obzvláštní přízni.
Filipova smrt znamenala ohrožení jednoty Řecka dosažené teprve před dvěma lety. Athéňané a Thébané považovali
Alexandra za mladíka, jehož nezkušenost jim dává příležitost k obnovení jejich nezávislosti. Alexandr však
energicky přitáhl k hradbám Théb, čímž je přiměl odpřísáhnout mu věrnost. Ještě v roce 336 př. n. l. si Alexandr
zajistil v Korintu poslušnost řeckých obcí, jež ho zvolily velitelem v chystané válce proti Persii. Thrácké a ilyrské
kmeny se však pokusily využít vzniklé situace k setřesení makedonské nadvlády. V roce 335 př. n. l. vytáhl
Alexandr s 15 000 muži na sever a po překročení Dunaje účinně potlačil thráckou revoltu. Následně naložil stejným
způsobem i s Ilyry.
Zatímco Alexandr bojoval proti barbarům na dalekém severu, Řekové se usnesli, že nastal čas odpadnout od
Makedonie. Do čela Helénů se postavil řečník Démosthenés, který je přesvědčil, že Alexandr v Ilýrii padl a v
Makedonii nastalo bezvládí. Jako první povstali obyvatelé Théb, načež vyhnali ze svého města makedonskou
posádku. Alexandr na tuto vzpouru zareagoval okamžitě a rychlými pochody se i se svým vojskem přesunul z Ilýrie
k Thébám. Perdikkova falanga dobyla po urputném boji město, které Alexandr nechal za trest celé srovnat se zemí s
výjimkou chrámů a domu básníka Pindara. Thébské území bylo rozděleno mezi ostatní boiótské obce, 6000 obyvatel
bylo usmrceno a dalších 30 000 prodáno do otroctví. Théby přestaly existovat a teprve o dvacet let později směly být
znovu vybudovány, nikdy se však už nepozvedly ke svému dřívějšímu významu. Ostatní řecké obce, poděšené
osudem Théb, nato kapitulovaly. Athénská delegace vedená Fókiónem, oponentem proti-makedonské frakce, prý
obměkčila Alexandra natolik, že upustil od požadavku na vypovězení Démosthena a jeho stoupenců. V Korintu se
poté Alexandr nechal znovu ujistit o loajalitě Řeků a ušetřil je potrestání, neboť je potřeboval jako spojence do
připravovaného tažení proti perské říši.
Dobytí perské říše
Počátek tažení, postup Malou Asií
Perská říše byla v polovině 4. století př. n. l. největší mocností světa, zahrnující dnešní Írán, Mezopotámii, Anatolii,
Egypt a mnohé jiné země. V době, kdy Alexandr vstoupil na půdu Asie, vládl této říši Dareios III. z dynastie
Achaimenovců. Útok proti Peršanům plánoval už Filip, který se jim tak chtěl pomstít za jejich invazi do Řecka
během řecko-perských válek. Již před Alexandrovým příchodem byla do Asie vyslána armáda pod velením
Parmenióna, jednoho z nejschopnějších makedonských velitelů, kterou ale Peršané odrazili. Alexandrovo vojsko
čítající kolem 35 000 Makedonců, Řeků a thráckých a ilyrských žoldnéřů vyrazilo z Pelly do Séstu u Helléspontu,
kde se v květnu roku 334 př. n. l. přemístilo na maloasijský břeh. Antipatrovi, nejvěrnějšímu Filipovu generálovi,
svěřil Alexandr regentství v Makedonii spolu s 12 000 vojáky k zabezpečení Řecka.
3
Alexandr Veliký
Dareios přenechal velení perského vojska Řeku
Memnónovi, žoldnéři původem z Rhodu. Memnónův
záměr, zničit zásoby obilí a znesnadnit tak Alexandrovi
postup do vnitrozemí, byl maloasijskými satrapy
zamítnut, protože Memnónovi záviděli náklonnost, jíž
mu projevoval Dareios. K prvnímu většímu střetnutí
mezi Makedonci a Peršany došlo v bitvě u řeky
Gráníkos. Satrapové zde shromáždili asi 40 000 mužů,
které rozestavili na vyvýšenině u místa jménem Zelea.
Jednalo se o výhodnou obrannou pozici, neboť za řekou
se rozprostírala široká rovina, která byla ideální pro
rozvinutí jezdectva, hlavní perské zbraně. Alexandr se i
přes Parmeniónovy protesty rozhodl ke svedení bitvy.
Alexandr přesekává gordický uzel.
Makedonci mohli dosáhnout vítězství jedině odvážným
frontálním útokem jízdy bez ohledu na vlastní ztráty. Neočekávaný přímý útok zastihl Peršany nepřipravené a jejich
vojsko bylo tudíž snadno poraženo. Zajatí řečtí žoldnéři, kteří se účastnili bitvy na perské straně, byli jako zrádci
potrestáni otrockou prací v makedonských dolech.
Pod dojmem této bitvy většina nejdůležitějších maloasijských měst Makedoncům dobrovolně otevřela své brány. V
Lýdii vtáhl Alexandr bez boje do Sard a bohatství města rozdělil mezi své muže. Sardským sice povolil vlastní
zákony, zároveň ale umístil do města vojenskou posádku a ustanovil místodržitele, který měl jeho jménem vybírat
daně. Odtud táhl dále na jih směrem k Mílétu, největšímu městu na západním pobřeží Malé Asie. Místní pro-perský
vládce ovšem odmítl kapitulovat, neboť mu byla přislíbena podpora perské flotily o 400 lodích. Alexandr však ještě
před připlutím Peršanů nařídil Níkanorovi, Parmeniónovu bratrovi, aby zatarasil přístup do mílétského zálivu,
následkem čehož Mílétos padl. Jádro perských vojenských sil, které stále podléhalo Memnónově velení, se seskupilo
v Halikarnássu, hlavním městě Kárie. Několik měsíců trvající obléhání se nevyvíjelo pro Makedonce příznivě,
jelikož při něm utrpěli krvavé ztráty. Alexandr dokonce během bojů sjednal s Peršany příměří, aby mohl posbírat své
raněné. Nikdy předtím ani potom se už k takovému postupu neuchýlil. Teprve když se Peršané kvůli špatné
zásobovací situaci museli stáhnout na předsunutý ostrov, podařilo se Makedoncům Halikarnássos konečně obsadit.
Většina perských vojáků spolu s Memnónem však unikla po moři. Správu nad Halikarnássem přenechal Alexandr
dceři kárského satrapy jménem Ada a tím si zajistil spojenectví s obyvateli Kárie. Alexandr tady poprvé uplatnil
politiku velkorysosti vůči poraženým národům.
Původní cíl výpravy na východ, osvobození západního pobřeží Anatolie, byl završen. Alexandr se přesto rozhodl
pokračovat v tažení. Makedonské vojsko postoupilo podél pobřeží Lykie a Pamfýlie, aniž by narazilo na vážnější
odpor. Koncem roku 334 př. n. l. se Alexandr vydal na sever do anatolského vnitrozemí. Zimu strávil s většinou
svých vojáků ve frýžském královském městě Gordion, v němž se nacházel mýtický gordický uzel. Legenda pravila,
že ten, kdo ho dokáže rozvázat, bude vládnout Asii. Říká se, že Alexandr se o to pokusil, avšak nakonec ztratil
trpělivost a rozsekl uzel svým mečem. Po příchodu čerstvých posil Alexandr ustavil generála Antigona svým
místodržitelem ve Frýgii a přikázal mu zpacifikovat severní Anatolii a zabezpečit zásobování vojska. Na jaře roku
333 př. n. l. pak vyrazil z Gordy směrem do Fénicie, jejíž přístavy využíval Memnón jako základny pro námořní
operace Peršanů v Egejském moři. Během léta postoupilo makedonské vojsko přes Kappadokii do Kilíkie, kde se
Alexandr po krátkém boji zmocnil hlavního města Tarsu, přičemž se doslechl o smrti svého soka Memnóna. V Tarsu
následně Makedonci setrvali až do října.
4
Alexandr Veliký
Bitva u Issu
Související informace lze nalézt také v článku bitva u Issu.
V Kilíkii zastihla Alexandra zpráva o
tom, že Dareios vytáhl na západ v čele
mocného vojska. Podle Plútarcha měla
perská armáda 600 000 mužů, což je
ale bezpochyby extrémně přemrštěný
údaj. Většina moderních historiků se
staví k tomuto číslu skepticky a
odhaduje
reálnou
sílu
Peršanů
nanejvýš na 100 000. Alexandrova
armáda se zhruba 25 až 30 000 muži se
zatím vydala k hranicím Sýrie, čehož
ale Dareios využil k obejití Alexandra
Alexandr a Dareios III. v bitvě u Issu, Pompeje
ze severu a k obsazení města Issos v
týlu Makedonců, čímž zablokoval jejich zásobovací trasy. Dareios kromě toho rozkázal zmasakrovat tam zanechané
zraněné Makedonce.
Alexandr se následně obrátil proti Dareiovi a v listopadu roku 333 př. n. l. se obě armády střetly v bitvě u Issu.
Dareios doufal, že jeho jízda dokáže prolomit tenkou bitevní linii Makedonců. Svou pěchotu, která sice převyšovala
makedonskou počtem, nikoli však bojeschopností, použil k obraně. Na začátku se zdála tato taktika účinná. Ovšem
Alexandrův rozhodný průnik vedl ke zhroucení levé části perské linie a k postupu Makedonců na tomto úseku, načež
Dareios propadl panice a uprchl. Vždy když Peršané viděli svého vojevůdce padnout nebo ustoupit, přestali bojovat
a sami se vydali na útěk. Dareios tedy sám rozhodl o výsledku bitvy. V boji padlo asi 450 Makedonců a další 4000
byly zraněny. Ztráty Peršanů nejsou známy, nicméně musely být podstatně vyšší. Peršané učinili několik zásadních
chyb, když například v úvodu bitvy nezaútočili na Makedonce zranitelné při přeskupování. Přesto pokud by jejich
velitel prokázal větší vytrvalost a srdnatost, mohli dosáhnout vítězství, neboť makedonské levé křídlo vystavené
náporu perské jízdy nebylo daleko od zhroucení. Bitva nabyla velkého symbolického významu, Dareios se v ní totiž
ukázal jako soupeř nehodný Alexandra.
Prchajícího perského krále pronásledoval Parmenión až do Damašku. Příchodem Makedonců překvapení obyvatelé
města jim otevřeli brány a vydali veškeré nezměrné bohatství, které tu velkokrál uschoval. Více než 7000 tažných
zvířat bylo poté naloženo zlatem a stříbrem, jež Alexandr rozdělil mezi své muže. Mezi mnoha význačnými zajatci,
kteří padli do Alexandrových rukou, se nacházela také Dareiova matka Sisygambis, jeho manželka Stateira, pětiletý
syn a dvě dcery. Nutno poznamenat, že se všemi členy Dareiovy rodiny zacházel Alexandr s úctou. Kromě nich byla
zajata rovněž Barsiné, vdova po Memnónově bratrovi. Z následného milostného vztahu mezi Barsiné a Alexandrem
se narodil syn pojmenovaný Héraklés. Dareios mezitím dosáhl Eufratu a požádal Alexandra, aby s ním uzavřel
smlouvu o přátelství a propustil jeho rodinu. Alexandr nato odpověděl, že pokud Dareios přijde k němu a uzná ho za
„krále Asie“, pak vyslyší jeho prosby. V opačném případě by se měl Dareios připravit k boji. Nejpozději v této době
zřejmě Alexandr začal rozvíjet dalekosáhlé plány na podmanění celé perské říše. Po této bitvě Alexandr založil první
asijské město, jež pojmenoval podle sebe Alexandretta (dnešní Iskenderun).
5
Alexandr Veliký
Obležení Tyru, ovládnutí Egypta
Po vítězství u Issu vyvstaly před Alexandrem dvě
možnosti dalšího postupu. Buď se mohl vydat na
východ za Dareiem, anebo mohl přikročit k dobytí
Peršany obsazenému středomořskému pobřeží, odkud
operovalo silné perské loďstvo pod velením Farnabaza,
které by mohlo znemožňovat účinné zásobování
makedonského vojska. Alexandr se tudíž rozhodl tuto
hrozbu odstranit obsazením perských přístavů ve
Fénicii. Většina fénických měst – Tripolis, Byblos,
Berytos a Sidon – se Alexandrovi okamžitě vzdala.
Pouze obyvatelé Tyru se postavili proti makedonskému
Alexandr Veliký a rodina Dareia III., mědirytina ze 17. století
králi, když jim jako podmínku kapitulace stanovil
zákaz obětovat Melkartovi. Uražen touto opovážlivostí
zahájil neoblomný Alexandr obléhání města, jež bylo v podstatě mocnou ostrovní pevností s úzkým pozemním
přístupem spojujícím jej s pevninou. Dobývání Tyru začalo v lednu roku 332 př. n. l. a trvalo sedm měsíců, než se
makedonské a spojenecké fénické flotile podařilo zlomit udatný odpor obránců. V pouličních bojích přišlo o život
několik stovek makedonských vojáků. Všichni mužští obyvatelé města byli za trest pobiti a posledních dva tisíce
přeživších bylo ukřižováno na pobřeží. Ženy a děti byly uvrženy do otroctví.
V této době předložil Dareios Alexandrovi druhou mírovou nabídku, v níž mu sliboval všechny země západně od
Eufratu, 10 000 talentů, ruku své dcery a titul velkokrále. Na oplátku měl Alexandr ukončit své tažení, propustit
rukojmí a uzavřít s Dareiem věčné přátelství a spojenectví. Poté, co se makedonští generálové dozvěděli o těchto
podmínkách, pronesl prý Parmenión: „Kdybych byl Alexandrem, přijal bych tento návrh.“ Nato Alexandr odpověděl:
„I já bych ho přijal, kdybych byl Parmeniónem.“ Alexandr dal pak Dareiovi oznámit, že on, Alexandr, si vezme, co
bude chtít, avšak jestliže si Dareios přeje být ušetřen, ať se k němu dostaví.
Dobytím Tyru připravil Alexandr perské lodě o jejich poslední základnu a proto již od nynějška Makedoncům
nehrozilo z moře žádné nebezpečí. Alexandr potom táhl dále na jih k Egyptu, na své cestě byl však nucen vypořádat
se s obyvateli města Gaza. Obléhání si vyžádalo tři měsíce a stejně jako v případě Tyru skončilo pobitím veškerého
mužského obyvatelstva. Perského velitele Gazy jménem Batis nechal prý Alexandr živého připoutat za válečný vůz a
usmýkat k smrti.
V zimě 332/331 př. n. l. vstoupil Alexandr do Egypta, který se ukázal být snadnou kořistí. Perský satrapa Mazakes
vyšel Makedoncům vstříc do Pelusia, kde také kapituloval. Vláda nad údolím Nilu byla nyní pevně v rukou
Alexandra. Přestože neexistoval žádný vojenský důvod k přivedení vojska do Egypta, vtáhli Makedonci do
Héliopole a v tomto městě se dal Alexandr prohlásit faraonem. Následoval pochod do Memfidy. Podle antických
pramenů byli Makedonci místními lidmi všude po cestě oslavováni jako osvoboditelé od perské nadvlády. Je velice
pravděpodobné, že toto líčení odpovídá skutečnosti, jelikož Egypt pozbyl svoji nezávislost sotva před jedenácti léty.
Aby si naklonil Egypťany, přenechal jim Alexandr výkon většiny správních funkcí v zemi.
Z Memfidy se Alexandr vydal podél Nilu na sever a v lednu roku 331 př. n. l. založil při ústí této řeky, naproti
ostrovu Faros, Alexandrii Egyptskou, nejslavnější ze všech po něm pojmenovaných měst. V březnu podnikl spolu s
menším doprovodem riskantní pouť na západ přes vyprahlou Libyjskou poušť do vzdálené oázy Síwa, v níž se
nacházelo orákulum zasvěcené bohu Amonovi. Antické prameny se zmiňují o tom, že nejvyšší kněz uvítal
Alexandra jako „syna Dia“ (Amona). Alexandr se ovšem už dříve označoval za Diova syna. Ze Sivá se Alexandr
vrátil zpět do Memfidy, kde pobyl několik týdnů a poté se v čele svého vojska vypravil zpět do Asie.
6
Alexandr Veliký
Bitva u Gaugamél
Související informace lze nalézt také v článku bitva u Gaugamél.
V květnu 331 př. n. l. se Alexandr vrátil do rozbořeného Tyru, přičemž přikázal jeho obnovení a opětné osídlení
spojeneckými Féničany. Na jaře téhož roku vyrazilo z Makedonie 15 000 vojáků, kteří se v Tyru setkali s
Alexandrem. Makedonská armáda sestávala v této chvíli ze 40 000 mužů pěchoty a 7000 jezdců. Z Tyru zamířil
Alexandr do Asýrie, kde v létě překročil řeku Eufrat. Jeho původní plán počítal s pochodem k Babylonu na jihu, v
čemž mu však zabránila perská armáda pod velením satrapy Babylonie Mazaia. Alexandr odolal vlastním vojákům,
dychtícím po bitvě. Místo toho se rozhodl neoslabovat své mužstvo před příchodem jádra Peršanů vedených
Dareiem a postoupil na sever. V září 331 př. n. l. překonali Makedonci řeku Tigris a přiblížili se ke spojenému
perskému vojsku. Alexandrovi muži se utábořili ve vzdálenosti 11 kilometrů od velkokrálovy armády u místa
jménem Gaugaméla, severozápadně od Arbely (dnešní Irbíl), největšího města severní Mezopotámie. Bezprostředně
před bitvou nastalo zatmění Měsíce, což Peršany značně znejistilo, neboť to považovali za špatné znamení.
Bitva u Gaugamél se konala 1. října
331 př. n. l. a probíhala podobně jako
bitva u Issu. Peršané takřka zdolali
levé křídlo makedonské linie a
dokonce začali plenit makedonský
tábor. Současně Alexandr zaútočil se
svou jízdou na perskou linii a
neúnavně se probíjel do jejího středu,
kde se nacházel Dareios, obklopený
svojí tělesnou stráží a pěchotou z celé
Mapa Alexandrovy říše.
říše. Při pohledu na Alexandra ale
Dareios znovu ztratil odvahu a unikl z
bojiště. Alexandr ho chtěl pronásledovat, ovšem zpráva od Parmenióna o hroutícím se levém křídle, ho přiměla k
návratu. Třebaže perské vojsko svým počtem Makedonce výrazně převyšovalo, dosáhl Alexandr opět vítězství.
Dareiovi se sice podařilo zachránit, avšak jeho vojsko bylo úplně zničeno.
Alexandrovi v tomto okamžiku nestálo již nic v cestě na Babylón. Očekávalo se, že Mazaios, který se taktéž
zúčastnil bitvy, bude toto město disponující mohutnými hradbami bránit. Nicméně Mazaios je dobrovolně vydal
Makedoncům, za což byl potvrzen ve svém úřadu. Alexandr poté vkročil Ištařinou bránou do města, načež se nechal
prohlásit „králem Asie“. Babylonem, jehož tehdejší počet obyvatel dosahoval jednoho milionu, padla Alexandrovi do
rukou největší metropole tehdejšího světa. Přestože mu velkokrálové nepřikládali zvláštního významu, Alexandr
oslněný velkolepou okázalostí a někdejší slávou Babylonu ho nechal opravit a určil jej hlavním městem své říše.
Po pětitýdenním pobytu se Alexandr vydal dále na východ, aby si podmanil ostatní centra perské říše ve vnitrozemí.
V Susách Alexandr usedl na trůn achaimenovských velkokrálů. Vystupoval tedy jako jejich legální nástupce, čímž se
snažil vyprovokovat Dareia k poslednímu střetnutí. Alexandr tu rovněž nalezl královskou pokladnici s jejími
nesmírnými poklady, přetrvávající problémy s financemi tím byly definitivně vyřešeny. Většina zlata byla použita na
válečné výdaje, což ve svém důsledku vyvolalo pád ceny zlata a značnou inflaci v Řecku. Ovšem o tamní poměry se
už Alexandr nezajímal, jak ostatně naznačuje jeho výrok, jímž v Egyptě přirovnal Antipatrovo vítězství nad
povstalými Sparťany za „válku myší“.
Při pochodu ze Sus do Persepole narazil Alexandr na jediný vážnější odpor, když mu domorodé perské kmeny
přehradily cestu u Perské brány. Konečně v lednu roku 330 př. n. l. byla Persepolis – srdce perské říše – vydána v
plen Makedoncům. Mnoho obyvatel města spáchalo před Alexandrovým příchodem sebevraždu nebo uprchlo. Podle
dřívějších názorů nechal prý Alexandr celé město vydrancovat a královský palác zapálit. Tyto závěry jsou
moderními historiky a badateli zpochybňovány. Na základě archeologických nálezů se soudí, že vypálen byl pouze
proslulý Xerxův palác, což měla být symbolická odplata za zničení Athén.
7
Alexandr Veliký
Smrt Dareia a pronásledování Béssa
Persie byla sice v rukou Alexandra, přesto Dareios III. byl stále naživu. Poté, co se Alexandr dozvěděl, že se Dareios
zdržuje v Médii, vydal se za ním na severozápad do Ekbatány (dnešní Hamadán). Dosavadní Dareiovi stoupenci
pozvolna ztráceli naději na znovuzískání vlády nad říší. Nevyhnutelnost porážky jim ponechávala pouze dvě
možnosti: vzdát se anebo prchat spolu s Dareiem. Bisthanes, jeden z členů královské rodiny, se rozhodl vyčkat v
Ekbataně Alexandrova příchodu. Ten mu poté velkoryse přenechal správu města a jiného Peršana ustavil
místodržitelem Médie. V Ekbatáně propustil Alexandr řecké spojence a thesálské jezdce, jelikož odvetné tažení, k
němuž se Řekové zavázali v rámci korintského spolku, bylo po dobytí této poslední královské rezidence fakticky
skončeno. Části spojeneckých vojsk však Alexandr najal jako své žoldnéře pro nadcházející stíhání Dareia. Ten
zatím pokračoval v útěku, neboť doufal, že nalezne podporu u Béssa, svého příbuzného a satrapy Baktrie. Béssos se
ale k Dareiovi zachoval proradně. Nejprve velkokrále uvěznil a vyslal k Alexandrovi vyjednavače, jehož
prostřednictvím nabízel vydání Dareia Makedoncům. Na oplátku žádal potvrzení vlády nad Baktrií. Když Alexandr
odmítl přistoupit na Béssovy podmínky a dále pokračoval ve stíhání, usmrtil bezradný Béssos svého královského
zajatce a sám se dal na úprk. Dareiovy ostatky nechal Alexandr přenést do Pasargád a slavnostně pohřbít v místní
hrobce achaimenovských velkokrálů.
Alexandr, jenž ihned po Dareiově smrti začal nosit diadém, potřeboval získat na svoji stranu perskou aristokracii,
bez níž nebyl schopen ovládat svoji rozlehlou říši. Jediným způsobem, jak si jí mohl naklonit, bylo zabití Dareiova
vraha Béssa, jenž se jako Artaxerxés IV. prohlásil vládcem Persie. Makedonští velitelé a vojáci ovšem postrádali
nadšení k Alexandrově touze pomstít smrt svého úhlavního nepřítele a bojovat přitom po boku Peršanů. Zvláště když
severovýchodní země na ně působily zcela neznámým a exotickým dojmem. V srpnu 330 př. n. l. nicméně Alexandr
započal nové tažení, při němž si nejprve podmanil Parthii, satrapii na jihovýchodním pobřeží Kaspického moře. Z
Parthie Alexandr nepostupoval přímější, ale riskantnější trasou po hedvábné stezce přes poušť Karakum a místo toho
vyrazil na jih do Arie. Zdejšímu satrapovi, který se podílel na Dareiově zajetí, udělil milost. Jakmile se však
nevděčný Peršan vzbouřil, dobyl Alexandr hlavní město Arie, přejmenoval je na Alexandrii a jeho obyvatele prodal
do otroctví. V současnosti nese toto afghánské město název Herát.
Makedonská nelibost vůči Alexandrově náchylnosti
k barbarům a jeho rostoucí zálibě v orientálních
zvycích a odívání sehrála svoji roli při incidentu, v
němž byl Parmeniónův syn Filotas obviněn ze
zatajení pokusu o Alexandrovo zavraždění. Později
údajně sám Filotas osnoval Alexandrovu smrt. Toto
dvojnásobné spiknutí vyšlo najevo v říjnu 330 př. n.
l. ve Fradě, hlavním městě satrapie Drangiany.
Situaci ještě zhoršovala skutečnost, že Filotas byl
velitelem těžké jízdy a tedy jedním z nejvýše
postavených mužů v makedonském vojsku. Narychlo
uspořádaný
soud ho uznal vinným a krátce nato byl
Detail Alexandra z tzv. Alexandrova sarkofágu
Filotas popraven vrženým oštěpem. Následovala
série dalších obvinění ze zrady, jimž padlo za oběť mnoho Makedonců. Do Ekbatány, kde v té době pobýval
Parmenión s částí makedonských záloh, vyslal Alexandr Polydama, jehož doprovázeli nižší důstojníci Kleandros,
Sitalkes a Menidas. Tito tři pak Parmenióna zavraždili, zatímco četl falešný dopis od syna.
V prosinci pronikli Makedonci do Arachosie. Alexandr zde zřejmě v důsledku nespokojenosti vojáků dočasně
upustil od své pro-perské politiky a ustavil této provincii makedonského místodržitele. Vojsko posílené na 60 000
mužů vedl pak makedonský král z dnešního Kandaháru špatně schůdnými stezkami v údolí řeky Tarnak do Gandary,
kam dorazil v dubnu roku 329 př. n. l. Alexandr odolal pokušení vpadnout do Indie a po založení další z mnoha
Alexandrií, se odhodlal k překročení věčně zasněženého horského pásu Hindúkuš, jenž ho dělil od Baktrie na severu.
8
Alexandr Veliký
Podle řecké mytologie se v tomto pohoří nacházela hora, k níž byl řetězy přikován titán Prométheus. Během nadmíru
obtížného přechodu Hindúkuše byli vojáci nuceni sníst mnoho vlastních soumarů. V květnu dosáhli zcela vyčerpaní
Makedonci Baktrie, která se jim poddala bez boje. Obyvatelé hlavního města Baktry (Balch) se zalekli Alexandrova
trestu, pročež již dříve vypudili Béssa. Novým satrapou této země určil Alexandr svého perského spojence a otce
Barsiné Artabaza.
Alexandr se v Baktrii dlouho nezdržel a vyrazil dále za Béssem, který ustoupil za řeku Oxos (Amudarja). Béssos
spálil všechny lodě, čímž zvýšil svůj náskok, jelikož Makedoncům trvalo několik dní, než zhotovili vory nezbytné k
překonání řeky. Po zdolání Oxu stanul Alexandr v Sogdianě (v současnosti Uzbekistán), nejvzdálenější perské
satrapii. Vytrvalost pronásledovatelů však podlomila ochotu Béssových průvodců nadále prchat, načež se proti němu
vzbouřili, vzali ho do zajetí a předali Alexandrovi. Ten se vůči kralovrahovi zachoval nelítostně, když ho dal zbavit
uší a nosu. Takto zmrzačený byl Béssos odveden do Médie a ukřižován na tomtéž místě, kde zavraždil Dareia. Po
vstupu Alexandra do města Marakandy (dnešní Samarkand) se všechny perské satrapie nacházely v jeho moci.
Kromě Alexandra už nyní nemohl nikdo jiný vznést nárok na perský královský titul.
V Sogdianě a Baktrii
Po obsazení Marakandy pokračovali Alexandrovi vojáci na severovýchod k řece Jaxartes (Syrdarja), na jejíchž
březích založili v květnu 329 př. n. l. Alexandrii Eschate („nejzazší“) v dnešním Tádžikistánu. Zhruba v téže době
povstalo proti Alexandrovi obyvatelstvo Sogdiany, rozlícené patrně neúctou Makedonců k zoroastrismu. Vůdcem
vzpoury byl muž jménem Spitamenes, který dříve zradil Béssa. Alexandr shromáždil své pochodem rozptýlené
vojáky a zahájil obtížné dobývání povstalých horských sídel. Takto si jich podrobil celkem sedm, přičemž dal
všechny muže pobít a ženy a děti prodat do otroctví. Mezitím Spitamenes v Alexadrově týlu napadl Marakandu. I
když se Alexandrovi podařilo obležení prolomit, Spitamenes zdárně uprchl. Značně prořídlé řady makedonského
vojska přiměly Alexandra zanechat pronásledování. Makedonci poté vyplenili celou zemi a zotročili nebo pobili
mnoho obyvatel. Zimu strávil Alexandr v Baktrii čekáním na tolik potřebné posily ze západu. Na jaře roku 328 př. n.
l. se Alexandr vrátil zpět do Sogdiany. Velice náročné tažení proti Sogdům trvalo celý rok. Spitamenes sice odolával
Makedoncům vedením úspěšné gerilové války, avšak jeho spojenci a ostatní kmeny postupem doby uznali převahu
makedonského krále a uzavřeli s ním mírové smlouvy. V prosinci 328 př. n. l. přivodili Makedonci Spitamenovi
rozhodující porážku, po níž byl zabit vlastními muži. Spitamenova uťatá hlava byla pak předána Alexandrovi.
Během zimy došlo k tragickému sporu mezi Alexandrem a jedním z jeho generálů Kleitem. Tento někdejší velitel
Filipa II., byl ustaven místodržitelem Baktrie, což však nepovažoval za adekvátní odměnění svých zásluh. Při jedné z
řady pitek na oslavu vítězství nad Sogdy začal Kleitos vyzdvihovat Filipovy činy, čímž se ovšem už notně opilý
Alexandr cítil uražen. Zřejmě kvůli obavám ze spiknutí vytrhl Alexandr v následné rozepři jednomu z Makedonců
jeho kopí a Kleita, který mu kdysi v bitvě u Gráníku zachránil život, s ním probodl. Když Alexandr vystřízlivěl,
uvědomil si, jak hrozného zločinu se dopustil a prý se dokonce pokusil o sebevraždu. Kleitovu vraždu později
považoval za svoji největší životní chybu.
V roce 327 př. n. l. dobyl Alexandr poslední dvě horské pevnosti Sogdů a povstání tak bylo konečně zlomeno.
Většina Sogdů byla během dvouletého odboje proti Alexandrovi buď usmrcena nebo uvržena do otroctví. Před svým
odchodem na jih ponechal Alexandr v Baktrii a v Sogdianě jako posádku 11 000 vojáků. Po návratu do Baktry
provedl Alexandr několik zásadních rozhodnutí, kterými si ještě více znepřátelil a odcizil své důstojníky.
Makedonský král nejprve nařídil, aby 30 000 mladých Peršanů a Baktrů bylo vycvičeno v řeckém způsobu boje a
začleněno do falangy. Alexandrovu jízdu dále posílili obratní baktrijští jezdci a jízdní lučištníci. Třebaže početní
stavy armády byly zvýšeny, makedonští vojáci se jen těžce smiřovali s tím, že jim jsou Peršané stále více stavěni na
roveň.
V témže roce se Alexandr v Baktře oženil s Róxanou, dcerou jednoho z lokálních sogdijských vládců. Manželství
bylo chápáno jako politická nezbytnost, která výrazně přispěla k definitivní pacifikaci vzpurných Sogdů. Nicméně
svazek s barbarkou nebyl příliš taktní vůči neklidným Makedoncům, zvlášť když měl Alexandr po dlouhá léta
9
Alexandr Veliký
perskou milenku Barsiné, jež byla matkou jeho syna Hérakla. Svatbou s Róxanou Alexandr navíc popudil otce
Barsiné a svého blízkého spojence Artabaza, který pro Alexandra získal perskou šlechtu a byl mu velmi nápomocný
v nedávné válce se Sogdy. Třetí a pravděpodobně nejvýznamnější událostí byl Alexandrův pokus zavést perský
dvorní rituál proskynésis. Podle něho se každý, kdo chtěl předstoupit před krále, musel před ním uklonit, pokleknout
a položit svůj obličej na zem. Svobodným Makedoncům a Řekům se přirozeně příčil takovýto projev podřízenosti,
který oni sami praktikovali pouze v chrámech na znamení úcty ke svým bohům. Většina Alexandrových generálů se
odmítala před ním tímto způsobem pokořovat, což ale neplatilo pro jeho perské poddané. Mnozí význační vojáci a
makedonští šlechtici byli otevřeně nespokojení s Alexandrovým počínáním a s orientalizací jeho dvora. Alexandr
podezírající je ze spiknutí nechal řadu těchto jedinců, včetně svého dvorního historika Kallisthena, popravit.
Výprava do Indie
Do konce roku 327 př. n. l. zajistil
Alexandr severovýchodní hranici
svého království a byl tudíž připraven
podstoupit tažení do Indie. O této
polomytické a takřka pohádkové zemi,
rozdrobené
do
mnoha
malých
vzájemně soupeřících států, měli
Řekové a Makedonci jen velice mlhavé
představy z Hérodotova popisu.
Jediným motivem výpravy byla
Obraz od Charlese Le Bruna znázorňující Alexandra a Póra během bitvy u Hydaspes
Alexandrova touha proniknout dále na
východ k Ókeanu, jíž ale jeho vojáci
nesdíleli. Před začátkem vojenské kampaně vyzval Alexandr všechny náčelníky z Gandary (území na pomezí
dnešního Afghánistánu a severního Pákistánu), aby se dobrovolně podrobili jeho autoritě. Omfis, vládce Taxily, jenž
kontroloval území mezi řekami Indus a Dželam (řecky Hydaspes), Alexandrovi vyhověl, jelikož doufal, že tak získá
spojence v boji proti svému nepříteli, králi Pórovi. Vůdci horských kmenů se však odmítli podvolit.
Na počátku roku 326 př. n. l. vpadl Alexandr s vojskem rozděleným na dvě části do údolí řeky Kábul na hranicích
Indie. Postup se vyznačoval výjimečnou krutostí. Při obléhání jakési menší pevnosti byl Alexandr zraněn na krku,
načež byli všichni její obránci zmasakrováni. Alexandrovi muži plenili a vypalovali vesnice, města a celé kraje,
přičemž ti, kteří přežili toto řádění, byli odvedeni do otroctví. Jen zřídkakdy dával Alexandr průchod své dřívější
mírnosti k poraženým národům. Obě armády se po dobytí Gandary setkaly v dubnu u řeky Indus a po jejím
překročení dosáhli makedonští vojáci města Taxila (poblíž současného Rávalpindí), v němž je uvítal Omfis. Během
pobytu na Omfidově dvoře vyslal Alexandr své zástupce k ostatním vládcům Paňdžábu se sdělením, aby se mu
poddali a uznali ho za boha. Avšak Póros, jehož království se nacházelo za řekou Hydaspes, která oddělovala jeho
území od Omfidova, odmítl.
Alexandr v květnu 326 př. n. l. přesunul své muže přes Hydaspes a hned v prvním střetu porazil indickou jízdu, jíž
velel Pórův syn. Makedonci a Peršané poté pochodovali vstříc vyčkávajícímu Pórovu vojsku. Třebaže jejich
nepřátelé se jim svým počtem a vybavením jen stěží vyrovnali, postup hustě zalesněnou a exotickou krajinou plnou
neznámých nástrah podlamoval odhodlání Makedonců. Póros navíc disponoval jednotkou válečných slonů, s nimiž
se Řekové nikdy předtím v boji nestřetli. V krvavé bitvě u Hydaspes byli sice Indové poraženi a jejich vojsko
zničeno, nicméně na Alexandra natolik zapůsobila Pórova udatnost, pročež s ním uzavřel spojenectví a ustanovil jej
svým satrapou. Alexandr následně pojmenoval jedno z nově založených měst Bukefala, na počest svého koně, který
v bitvě zahynul. Podle některých pramenů však zemřel již před bitvou z důvodu vysokého věku.
Na východ od Pórova království leželo v údolí řeky Gangy mocná říše Magadha. Počátek období vydatných
monzunových dešťů, spolu s obavami z dalšího silného indického vojska umocněnými vyčerpáním Makedonců
10
Alexandr Veliký
dlouholetým válčením vedl ke vzrůstu napětí, jež vyvrcholilo v červenci 326 př. n. l. při zdolávání rozvodněné řeky
Hyfasis (dnešní Biás). Demoralizovaní vojáci se vzbouřili a odmítli Alexandra následovat džunglí dále na východ.
Jejich požadavky se omezovaly na jedinou věc – návrat domů. Rozhněvaný Alexandr se nakonec nechal svými
důstojníky přesvědčit k ukončení tažení. Ještě před ústupem založil město Alexandrii u Hyfasis. Tisíce zde
usazených veteránů prakticky pozbyly naději, že kdy spatří rodnou Makedonii nebo Řecko.
Návrat do Persie
Náročný pochod zpět k Hydaspes se kvůli vydatným dešťům a nepřetržitým bojům protáhl až do září. Poté, co vojsko
dorazilo do Bukefaly, nařídil Alexandr postavit 800 lodí, na nichž měli vojáci doplout až k Indickému oceánu.
Protože však lodě nebyly schopny pojmout celou Alexandrovu armádu, musela je část pěchoty doprovázet po souši.
V listopadu vyrazili Makedonci z Bukefaly a po deseti dnech došli k soutoku řek Hydaspes a Akesines (dnešní
Čenab). Při překonávání místních peřejí ztroskotalo mnoho lodí, přičemž přišel o život veliký počet Makedonců.
Další cesta vedla indickými státy, které neuznávaly Alexandrovu nadvládu, takže intenzita nepřátelských útoků
neustále stoupala. V odvetu za to zničili nemilosrdní Makedonci a Peršané každé město nebo vesnici, jež se jim na
jejich postupu odvážila postavit na odpor. V bojích proti kmenu Mallijců byl Alexandr v lednu 325 př. n. l. při
ztékání hradeb jednoho města vážně zraněn šípem, který zasáhl jeho plíci. Třebaže Alexandr přežil, bolestivé
následky tohoto zranění ho provázely po zbytek jeho života. Ještě než se Alexandr úplně zotavil, přikázal založit na
soutoku Indu a Akesines další z Alexandrií, která se stala centrem nové satrapie spravované Róxaniným otcem
Oxyartem.
Po zdolání Mallijců zamířil Alexandr do země Sind. Zdejší králové se po krátkém boji vzdali Makedoncům a
konečně v létě roku 325 př. n. l., na počátku dalšího monzunu, stanuli Alexandrovi muži u ústí Indu do Indického
oceánu. Již dříve vyčlenil Alexandr ze své armády zhruba třetinu mužstva, jež se vydalo pod velením Kratera
severnější trasou přes Arachosii a Drangianu do Karmánie. Nyní rozdělil Alexandr zbývající vojsko na dvě části.
Čtvrtina vojáků vedená Nearchem se plavila z nově založeného města nazývaného Patala, případně řecky
Xylinepolis, podél málo známých břehů Indického oceánu až do Perského zálivu. Sám Alexandr vedl většinu svých
mužů do Persie přes pouště Gedrosie (území totožné s dnešním Balúčistánem).
11
Alexandr Veliký
12
Takřka ihned po Alexandrově odchodu se většina právě
poražených indických států vzbouřila proti dosazeným
makedonským satrapům a posádkám, které tu byly umístěny. O
jejich dalších osudech se nedochovaly bližší informace. Přestože
Peršané ho od přechodu Gedrosie zrazovali, Alexandr se
dobrovolně vystavil riziku pohromy, neboť se jednalo o
nejpřímější cestu do Babylonu. Přesné důvody však zůstávají
sporné. Navzdory příznivému ročnímu období se pochod touto
vyprahlou zemí změnil v naprostou katastrofu. Po šedesát dnů
postupovali vojáci pustinou, aniž znali přesný směr. Nedostatek
vody, potravin a celkové vyčerpání v důsledku horka si
vyžádaly nezměrné oběti. Odhaduje se, že zde zahynula asi
polovina mužů a většina žen, dětí, obchodníků a herců
doprovázející vojsko. Utrpení Makedonců a Peršanů skončilo
teprve na počátku prosince, kdy dosáhli města Pury v Karmánii.
Alexandrova armáda postupující na západ se koncem roku 325
př. n. l. setkala s Kraterovými vojáky. Na oslavu návratu
uspořádal Alexandr velkolepý, asi sedm dnů trvající svátek
zasvěcený Dionýsovi. V lednu 324 př. n. l. vyslechl stížnosti
íránských šlechticů proti jím jmenovaným satrapům. Kromě
Alexandrova busta v Britském muzeu v Londýně
olupování provincií byla nejčastěji vznášena obvinění z rouhání,
což se zdá být věrohodné, neboť Makedonci a Řekové
nerozuměli zoroastrismu a leckdy proto bezděčně narušovali obřady domorodé populace. Alexandr se patrně chtěl
projevit jako rázný vládce, jenž hájí zájmy svých perských poddaných. Z toho důvodu byli mnozí satrapové uznáni
vinnými a popraveni. V souvislosti s tím je však třeba podotknout, že ve stejné době bylo několik satrapů perského
původu nahrazeno Makedonci.
V Susách se Alexandr spojil s Nearchem a jeho muži, kteří bez vážnější újmy dokončili svoji plavbu. V březnu 324
př. n. l. byla v tomto městě zorganizována další výjimečná slavnost – hromadná svatba 10 000 perských žen s
makedonskými vojáky, provedená podle perského rituálu. Alexandr tyto manželské svazky považoval za nezbytný
krok ke splynutí obou národů. Sám se oženil se dvěma perskými princeznami: Stateirou, dcerou Dareia III., a
Parysatidou, dcerou Artaxerxe III. Celkem tak měl už tři manželky, polygamie však tehdy nebyla ničím neobvyklým.
Taktéž Alexandrův otec využil manželství s více ženami jako diplomatického prostředku ke stabilizaci a rozšíření
své říše.
V rámci přejímání perských dvorních ceremoniálů jmenoval Alexandr svého dlouholetého přítele a druha
Héfaistióna vezírem (chiliarchos) a generála Ptolemaia svým ochutnávačem (edeatros). Oba tyto orientální tituly
byly Řekům i Makedoncům do té doby naprosto neznámé. Alexandrem zaváděné novoty tudíž zvětšovaly
vzájemnou propast mezi ním a Makedonci. Současně počet perských vojáků začal převyšovat počet Makedonců.
Asiatům bylo dokonce dovoleno zaujímat vyšší hodnosti nejen v pěchotě ale i v královské jízdě (hetairos). Když
armáda dorazila k městu Opis na řece Tigridu, oznámil Alexandr tisícům makedonských veteránů, že se smějí vrátit
do svých domovů. Dříve tak toužebně očekávané propuštění ze služby nyní Makedonci chápali jako svoji potupu,
neboť v něm viděli potvrzení svých obav, že je Alexandr chce nahradit Peršany. Když Alexandr předstoupil před
vojáky a pokusil se je uklidnit, leckteří z nich ho zahrnuli urážkami. Nato Alexandr nařídil popravit třináct
nejodbojnějších mužů a pohrozil, že proti vzbouřencům pošle své perské vojáky. Makedoncům hrozilo, že se stane
to, čeho se chtěli vyvarovat. Nakonec za Alexandrem vyslali delegaci, jejímž prostřednictvím ho požádali o
odpuštění. Alexandr prokázal svoji shovívavost a usmířil se s nimi vystrojením pompézní hostiny. Takřka ihned poté
bylo 10 000 pěšáků a 1500 jezdců vedených Kraterem odesláno do Makedonie, kde měl Krateros nahradit Antipatra
Alexandr Veliký
jako velitel makedonského vojska v Evropě
Smrt v Babyloně
Na podzim 324 př. n. l. se Alexandr odebral do Ekbatány, kde Héfaistión vyčerpaný nadměrným pitím po jedné z
mnoha slavností onemocněl. O sedm dní později Alexandrův nejbližší přítel zemřel. Podle Plútarcha přikázal
zničený Alexandr ukřižovat Héfaistiónova osobního lékaře. Po několika dnech, kdy truchlil nad ztrátou druha a
odmítal jídlo utápěje svůj zármutek v alkoholu, nechal Héfaistiónovi vystavět monumentální hrobku.
Charakterizovat vzájemný vztah Alexandra a Héfaistióna je velice obtížné. Obecně se však soudí, že spolu udržovali
intimní styky. Kromě Héfaistióna pojil Alexandra důvěrný vztah také k perskému eunuchovi Bagóásovi, v němž již
před makedonským králem nacházel zalíbení rovněž Dareios III.
V únoru 323 př. n. l. se Alexandr vrátil zpět do Babylonu a začal zde plánovat novou válku, jejímž cílem mělo být
ovládnutí Arábie při pobřeží Perského zálivu a Rudého moře. Podle pramenů hodlal Alexandr po dobytí Arábie
napadnout také Kartágo, Sicílii a Itálii. O míře jeho ambicí svědčí, že zamýšlel vybudovat vojenskou silnici vedoucí
až k Herkulovým sloupům (Gibraltarský průliv). K uskutečnění této působivé expedice byla zahájena výstavba
flotily tisíce lodí. V květnu, nedlouho před odchodem vojska, dal Alexandr svého mrtvého přítele Héfaistióna
prohlásit za poloboha. Událost se stala podnětem k uspořádání oslavy, během níž se Alexandr, tak jak bylo u něho
běžné, oddával bezuzdnému požívání alkoholu. Co se přitom přesně přihodilo, není z líčení antických historiků
zřejmé, nicméně druhý den ráno Alexandr onemocněl. V následujících dnech se králův zdravotní stav i přes snahu
lékařů rapidně zhoršoval. Když se vojáci doslechli, že Alexandr umírá, vynutili si k němu přístup a jeden po druhém
kolem něho v tichosti přešli. Den poté, 10. nebo 11. června 323 př. n. l., měsíc před svými 33. narozeninami
Alexandr v Babylóně zemřel.
Na smrtelné posteli odevzdal Alexandr svůj pečetní prsten Perdikkovi, kterému po Héfaistiónově smrti nejvíce
důvěřoval. Potom ho obklopili jeho generálové, aby se dotázali, komu zanechává říši, neboť Alexandr neměl žádného
legitimního následníka (jeho a Róxanin syn Alexandr IV. se narodil až o tři měsíce později). O tom, jak zněla
Alexandrova odpověď, se dosud debatuje. Většina historiků se domnívá, že řekl Kratisto (což znamená
„nejsilnějšímu“) případně Krat'eroi („silnějšímu“). Nelze však vyloučit, že se Alexandr vyjádřil pro Kratera (řecky
Krater'oi), neboť řecká výslovnost obou slov se liší pouze v umístění přízvuku. Ať tak nebo onak, Krateros nemohl
prosadit svůj případný nárok, jelikož nebyl přítomen v Babyloně, takže ostatní velitelé si nakonec říši rozdělili mezi
sebe jako Alexandrovi nástupci (diadochové).
Příčiny Alexandrova skonu jsou nejasné a vyskytuje se mnoho různých názorů. Podle Justina a Curtia Rufa otrávili
Alexandra Antipatrovi synové Kassandros a Iollas, zatímco Plútarchos a Arriános se přidržují názoru, že Alexandr
nebyl otráven, nýbrž zemřel přirozeným způsobem. Nejpravděpodobnější se jeví varianta, podle níž byla
Alexandrova smrt vyvolána recidivou malárie, tyfem nebo západonilskou horečkou. Teorii onemocnění nahrává
rovněž skutečnost, že Alexandrovo zdraví bylo vážně podlomeno léty nezřízeného pití, což společně se zraněními
utrženými ve válkách přivodilo celkovou slabost jeho organismu. Alexandrův skon zůstává obklopen nejasnostmi a
kontroverzemi, stejně jako většina událostí jeho života. Žádný z pramenů pocházejících z per Alexandrových
současníků není zcela spolehlivý, protože všechny obsahují velké množství nevěrohodných údajů. Dnešním
historikům činí tedy značné problémy odlišit propagandu a polopravdy od skutečností. V důsledku toho je velice
obtížné určit, jakým způsobem či z jakých příčin Alexandr Veliký doopravdy zemřel.
13
Alexandr Veliký
14
Počátek helénismu
Po Alexandrově smrti svěřili makedonští vojáci vládu nad říší
Alexandrovu duševně nemocnému nevlastnímu bratrovi Filipu III.
Arrhidaiovi a Alexandrovu posmrtně narozenému synovi Alexandru IV.
Regenty společných králů byli ustaveni Perdikkás v Asii a Antipatros v
Evropě. Perdikkás dál záhy popravit řadu svých oponentů a patrně
usiloval získat královský titul jako skutečný dědic Alexandrovy říše. V
roce 321 př. n. l. byl ale zavražděn vlastními vojáky během války proti
Ptolemaiovi, který do Egypta unesl Alexandrovy ostatky uložené ve
zlatém sarkofágu. Alexandrovi generálové poté opanovali jednotlivé části
říše, jež postupně přeměnili ve vlastní nezávislé domény. V následných
několik desetiletí trvajících bojích a vraždění (války diadochů) přišla o
život většina Alexandrových velitelů a rodinných příslušníků.
Ptolemaiova mince s vyobrazením Alexandra
Velikého
V Makedonii se po Antipatrově úmrtí v roce 319 př. n. l. chopil vlády
jeho syn Kassandros. Ten nejprve odstranil Alexandrovu matku Olympiadu a v roce 309 př. n. l. Alexandrova
stejnojmenného syna spolu s Róxanou. Sama Olympias zavraždila již v roce 317 př. n. l. Filipa Arrhidaia. Násilná
smrt stihla rovněž Alexandrova nelegitimního syna Hérakla. Nejmocnějším ze všech diadochů se ukázal být
Antigonos Jednooký, který si podrobil Malou Asii, Sýrii a Řecko a v roce 306 př. n. l. se prohlásil králem, v čemž ho
brzy napodobili ostatní diadochové. Po porážce v bitvě u Ipsu v roce 301 př. n. l., v níž Antigonos nalezl smrt, si
však jeho říši rozdělili mezi sebe jeho nepřátelé. Thrákii ovládl Lýsimachos, v roce 281 př. n. l. ale podlehl
Seleukovi, který se zmocnil Mezopotámie a veškerých východních území. Vládcem v Egyptě a v Palestině se ustavil
Ptolemaios, jenž jako jeden z mála diadochů zemřel přirozeným způsobem. Po skončení válek diadochů
vykrystalizovala na území někdejší Alexandrovy říše tři stabilní helénistická království: antigonovská Makedonie
(zanikla v roce 168 př. n. l.), seleukovská říše v Přední Asii (existovala až do roku 64 př. n. l.) a říše Ptolemaiovců v
Egyptě (v roce 30 př. n. l. se stala součástí římské říše).
Alexandrovy výboje přivodily dalekosáhlé kulturní změny, jejichž důsledkem byla téměř tisíc let trvající dominance
řecké civilizace a koiné řečtiny na celém Středním východě a ve střední Asii. Alexandr zanechal světu vedle svého
persko-řeckého impéria také značné množství nově založených měst (údajně kolem sedmdesáti), která přispěla k
řecké kolonizaci Orientu a Indie, čímž Alexandr otevřel řecké kultuře bránu do světa. Pronikání Helénů do Asie
představovalo jeden z nejzásadnějších efektů Alexandrova tažení, jeho snaha o splynutí národů však zůstala
neúspěšná. Rozšířením řeckých mravů, zvyků a hodnot do velké části tehdejšího světa vstoupila antická řecká
kultura do nové, helénistické fáze svého vývoje. Helénismus připravil půdu pozdějšímu nástupu římské říše a
rozmachu křesťanství, které vycházely z řecké civilizace. Mnoho římských vojevůdců a císařů se pokoušelo jít v
Alexandrových stopách a dosáhnout na východě podobně grandiózních úspěchů – nikdo z nich se však Alexandrovi
nevyrovnal.
Řecké a římské prameny
Vedle klínopisných záznamů v Babylonu, jež byly doposud objeveny a přeloženy, existují o Alexandrovi četné řecké
a latinské prameny. Nejpůvodnější texty sepsané lidmi, kteří znali Alexandra osobně, nebo čerpali své poznatky od
těch, kteří pod Alexandrem sloužili, jsou s výjimkou několika málo nápisů a fragmentů určitých dopisů pochybné
autenticity takřka úplně ztraceny. Dílo Alexandrova dvorního historika Kallisthena, záznamy Alexandrova druha a
generála Ptolemaia, správy od Aristobúla, stejně jako Nearchovy zápisy z výpravy se dochovaly pouze ve zlomcích.
Tentýž osud stihl i jiný důležitý soudobý pramen pocházející od Kleitarcha a vycházející z tehdy již uveřejněných
zdrojů. Z jeho práce čerpal Timagenés, který silně ovlivnil mnoho pozdějších historiků, jejichž díla jsou nám známa.
Pět nejvýznamnějších dochovaných pramenů představují spisy Arriána, Curtia, Plútarcha, Diodóra a Justina.
Alexandr Veliký
15
• Anabasis Alexandri (Tažení Alexandra Velikého), od řeckého dějepisce Arriána z Nikomédie, napsané ve 2.
století, vycházelo převážně z Ptolemaia a v menším měřítku z Aristobúla a Nearcha. Je všeobecně pokládáno za
nejdůvěryhodnější pramen.
• Historiae Alexandri Magni, Alexandrův životopis od římského historika Quinta Curtia Rufa, z jehož původních
deseti knih se zachovalo posledních osm, byl napsán v 1. století a čerpal ponejvíce z Kleitarcha a Timagena,
některé materiály pocházejí pravděpodobně od Ptolemaia.
• Život Alexandra (součást Paralelních životopisů) a dva řečnické projevy O štěstí a ctnosti Alexandra Velikého od
řeckého historika a životopisce Plútarcha z Chairóneie, žijícího na přelomu 1. a 2. století, se opírali převážně o
díla Aristobúla a Kleitarcha.
• Bibliothéké historiké (Historická knihovna), napsaná řecky historikem Diodórem Sicilským v 1. století př. n. l., o
Alexandrově tažení pojednává sedmnáctá kniha, toto dílo vycházelo téměř úplně z Timagenovy práce. Knihy
bezprostředně předcházející a následující osvětlují období vlády Filipa II. a Alexandrových nástupců.
• Epitomy Historiae Philippicae Pompeia Troga sepsané Justinem obsahují faktické chyby a jsou velice stručné. Je
obtížné řadit je mezi prameny, neboť disponujeme pouze epitomy, nicméně i z nich je patrné, že se Pompeius
Trogus inspiroval Timagenem.
K těmto pěti dílům je možné připočíst rovněž zmínky v pracích dalších autorů, jako byl Strabón, Athenaios,
Aelianus a jiní. Problematický se však jeví fakt, že každý z dějepisců poskytuje poněkud odlišnou charakteristiku
Alexandra a jeho činů. Arriános se zajímal veskrze o vojenské aspekty, zatímco Curtius líčí více soukromý život a
temnější část Alexandrovy povahy. Plútarchos podává především dobrý příběh, vystihující Alexandrovy klady i
zápory. S výjimkou Arriánova díla obsahují všechna ostatní jistou dávku fantazie. Strabón tuto skutečnost
okomentoval slovy: „Všichni, kteří psali o Alexandrovi, upřednostňovali zázračné před pravdivým.“ Jelikož
neexistuje téměř žádný skutečně vyvážený pramen pocházející z doby Alexandrova života či bezprostředně
následující, je nezbytné přijímat všechny antické spisy pojednávající o jeho životě se značným odstupem. Tyto
prameny nám přesto prozrazují mnoho podrobností o Alexandrovi, ačkoliv ponechávají velký prostor taktéž
vlastnímu výkladu a představivosti.
Hodnocení
Moderní hodnocení Alexandra kolísá mezi
jeho
vyzdvihováním,
projevováním
střízlivých pochybností a přehnaně působící
kritikou. Rovněž se vyskytují snahy o
znázorňování Alexandra jako „héroa z
homérských mýtů“. Obdivovatelé Alexandra
mu přisuzují víru ve vlastní božské poslání,
jímž mělo být sjednocení lidstva, zatímco
podle jeho kritiků byl megalomanem
toužícím ovládnout celý svět. Celkově lze
říci, že zatímco v minulosti převládala
tendence
Alexandra
glorifikovat
a
zpodobňovat ho jako ideálního vládce, v
současnosti projevují badatelé sklony k
zápornějšímu vnímání Alexandra.
Detail mozaiky znázorňující bitvu u Issu s vyobrazením Alexandra Velikého
Alexandrovy vojenské schopnosti a jeho velkolepé úspěchy nejsou zpravidla vůbec zpochybňovány. Přesto se je
někteří historikové, především ti, kteří Alexandra hodnotí všeobecně negativně, pokoušejí částečně relativizovat.
Zdůrazňují přitom hlavně skutečnost, že Alexandr se mohl spolehnout na celou řadu výtečných nižších velitelů.
Když některé z nich později odstranil (viz Parmeniónova poprava), projevily se v Alexandrově vedení války určité
Alexandr Veliký
nedostatky (těžce vybojovaná tažení ve střední Asii a v Indii).
Kromě převažujících pozitivních vyobrazení Alexandra jsou leckdy předkládána alternativní líčení jeho povahy. Z
lidského hlediska je Alexandrovi vytýkána jeho náklonnost k alkoholu (která mohla přispět k jeho brzkému konci).
Řada autorů upozorňuje na Alexandrovu rostoucí nevyrovnanost a megalomanické tendence v letech následujících
po bitvě u Gaugamél. Vražda jeho přítele Kleita, které Alexandr hluboce litoval, a poprava Filota a jeho otce
Parmenióna jsou leckdy uváděny jako důkazy Alexandrovy paranoie. Podle některých názorů se ale spíše než o
paranoiu jednalo o Alexandrovu přílišnou opatrnost. Objevují se také tvrzení zpochybňující Alexandrovu toleranci
vůči kultuře poražených národů. Ve skutečnosti prý nikdy nepociťoval obdiv k orientálnímu umění a kultuře a o
splynutí národů usiloval pouze z pragmatických důvodů. Vystavováno kritice je také Alexandrovo zbožštění a
označování se za Amonova (Diova) syna.
Taktéž nelze přehlížet fakt, že Alexandrovo tažení, symbolizující na Západě počátek nového věku, znamenalo pro
Orient v mnoha případech přervání či dokonce zničení vlastního vývoje. Alexandr se již za svého života stal
legendou v Evropě a také v mnoha zemích Asie, nicméně zoroastristé jej oprávněně chápali jako ničitele jejich první
velké říše. Často je uváděna Alexandrova údajná záliba v zabíjení, ohromné množství civilních obětí a krutost při
zacházení s poraženými. Ve spojitosti s tím je připomínána destrukce Théb, Tyru, Gazy a snad i Persepole a patrně
nejhorší projevy Alexandrovy brutality v Sogdianě a při příchodu do Indie. Alexandr si však počínal v souladu s
tehdejší válečnou praxí, přičemž se nijak neodlišoval od většiny ostatních starověkých (a i pozdějších) vojevůdců. Je
příznačné, že sami antičtí historikové nenapadají jeho metody nakládání s nepřáteli.
Tyto rozporné postoje jsou zčásti důsledkem nejednoznačnosti pramenů, které ponechávají velký prostor k vlastnímu
výkladu, kvůli čemuž nám mnohé rysy Alexandrova charakteru a jeho záměry zůstávají utajeny. Moderní
historikové se proto snaží zachovat si co největší odstup při zkoumání Alexandrovy osobnosti, Alexandrova vnímání
sebe samotného a změn tohoto vnímání včetně s tím souvisejících politických konsekvencí.
Související články
•
•
•
•
•
•
•
Dějiny Řecka
Helénismus
Starověká Makedonie
Starověké Řecko
Perská říše
Achaimenovci
Diadochové
Literatura
• ARRIÁNOS, Tažení Alexandra Makedonského, Praha: Naše vojsko, 1989. ISBN 80-206-0045-0
• CARTLEDGE, Paul, Alexandr Veliký: historik lovcem nové minulosti, Praha: Academia, 2007. ISBN
978-80-200-1432-0
• DUPUY, Richard Ernest, Historie vojenství: Harperova encyklopedie. Od roku 3500 př. Kr. do roku 1700, Praha:
Forma, 1996. ISBN 80-7213-000-5
• FOX, Robin Lane, Alexander the Great, Harmondsworth: Penguin Group, 2004. ISBN 0-14-303513-4
• GEHRKE, Hans, Joachim, Alexander Veliký, Praha: Nakladatelství Svoboda, 2002. ISBN 80-205-1034-6
• GREEN, Peter, Alexander of Macedon, 356-323 B.C.: A Historical Biography, Berkeley: Univ. of California Pr.,
1991. ISBN 0-520-07165-4
• OLIVA, Pavel, Řecko mezi Makedonií a Římem, Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0435-1
• PLÚTARCHOS, Životopisy slavných Řeků a Římanů II, Praha: Arista, Baset, Maitrea 2007. ISBN 80-86410-46-3
• RENAULTOVÁ, Mary, Alexandr Veliký, Praha: Brána, 1996. ISBN 80-85946-39-4
• ŚWIDERKOVÁ, Anna, Tvář helénistického světa, Praha: Panorama, 1983
16
Alexandr Veliký
17
• VAVŘÍNEK, Vladimír, Alexandr Veliký, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1967
• ZAMAROVSKÝ, Vojtěch, Řecký zázrak, Praha: Euromedia Group – Knižní klub, Erika, 2000. ISBN
80-242-0403-7
Reference
• V tomto článku jsou použity překlady textů z článků Alexander der Große [1] na německé Wikipedii, Alexander the
Great [2] na anglické Wikipedii a Alexander Veľký [3] na slovenské Wikipedii.
Externí odkazy
•
•
•
•
•
•
•
Alexandrova anabáze (stránky Antika) [4]
Alexandr Veliký (alexander.unas.cz) [5]
Alexandr Makedonský [6]
(en) Alexander the Great (Livius.org) [7]
(en) Alexander the Great of Macedon [8]
(de) Alexander der Grosse (356 - 323 v. Chr.) [9]
(en) Alexander the Great (LoveToKnow) [10]
• (en) Alexandr na serveru Lysimachos [11]
Předchůdce:
Filip II.
Makedonský
král
336 - 323
Nástupce:
Filip III. a Alexandr IV.
Reference
[1] http:/ / en. wikipedia. org/ wiki/ De%3Aalexander_der_gro%C3%9Fe?oldid=40450645
[2] http:/ / en. wikipedia. org/ wiki/ En%3Aalexander_the_great?oldid=181420383
[3] http:/ / en. wikipedia. org/ wiki/ Sk%3Aalexander_ve%C4%BEk%C3%BD?oldid=1325873
[4] http:/ / antika. avonet. cz/ article. php?ID=1376
[5] http:/ / www. alexander. unas. cz/
[6] http:/ / www. national-geographic. cz/ detail. asp?id=666
[7] http:/ / www. livius. org/ aj-al/ alexander/ alexander00. html
[8] http:/ / www. 1stmuse. com/ frames/
[9] http:/ / www. layline. de/ geschichte/ Alexander_0. html
[10] http:/ / www. 1911encyclopedia. org/ Alexander_the_Great
[11] http:/ / www. lysimachos. com
Zdroje článků a přispěvatelé
Zdroje článků a přispěvatelé
Alexandr Veliký Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?oldid=6216070 Přispěvatelé: Adam Hauner, Aleš Tošovský, Asteraki, Avayak, Azbuka, Beowulf, BobM, Cinik,
CommonsDelinker, Dodo, EdmundSquirrel, El Barto, Elm, Hobr, Honza Záruba, Honzi84, JAJAJAJA, Japo, Jedudedek, Jid, Jiekeren, Jirka O., Johann, Jowe, Kronn, Lenka64, Marek Genius,
Marek248, Mercy, Michalli, Milda, Miraceti, Mircea, Mirek256, MiroslavJosef, Mozzan, Nolanus, Nádvorník, Petr Kovář, Petr.adamek, Postrach, Ria, Sjam-K, Sumivec, Tatarchan, Tedmek,
Thomas999, Tlusťa, Zp, Čermi, 41 anonymní úpravy
Zdroje obrázků, licence a přispěvatelé
Soubor:Aleksander-d-store.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Aleksander-d-store.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Gunnar Bach Pedersen
Soubor:AlexanderAndLion.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:AlexanderAndLion.jpg Licence: není známo Přispěvatelé: Alexandrin, Coyau, DenghiùComm,
Filos96, JMCC1, Vissarion, World Imaging, 9 anonymní úpravy
Soubor:Alexander cuts the Gordian Knot.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Alexander_cuts_the_Gordian_Knot.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé:
Bjankuloski06en, Emuzesto, Jastrow, Mattes, Shakko, 3 anonymní úpravy
Soubor:Battle of Issus.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Battle_of_Issus.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: Andreagrossmann, DenghiùComm, Finizio,
G.dallorto, JMCC1, LEW21, Mac9, Slarre, Talmoryair, WolfgangRieger, Wst, 11 anonymní úpravy
Soubor:Alexander.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Alexander.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: Maksim, Shakko
Soubor:MacedonEmpire.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:MacedonEmpire.jpg Licence: není známo Přispěvatelé: Bjankuloski06en, Captain Blood, Emijrp,
Herbythyme, Jackaranga, Kallerna, LX, Shakko, Zykasaa, 10 anonymní úpravy
Soubor:Macedonian Army Alexander.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Macedonian_Army_Alexander.jpg Licence: GNU Free Documentation License
Přispěvatelé: User:Marsyas
Soubor:Le Brun, Alexander and Porus.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Le_Brun,_Alexander_and_Porus.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé:
Andreagrossmann, Gdr, Multichill, Olivier2, Shakko, Urban, 1 anonymní úpravy
Soubor:Bust Alexander BM 1857.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Bust_Alexander_BM_1857.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé: User:Jastrow
Soubor:PtolemyCoinWithAlexanderWearingElephantScalp.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:PtolemyCoinWithAlexanderWearingElephantScalp.jpg Licence:
Creative Commons Attribution-Sharealike 2.5 Přispěvatelé: User:PHGCOM
Soubor:BattleofIssus333BC-mosaic-detail1.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:BattleofIssus333BC-mosaic-detail1.jpg Licence: Public Domain Přispěvatelé:
user:Ruthven
Soubor:Verginasun.jpg Zdroj: http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Soubor:Verginasun.jpg Licence: GNU Free Documentation License Přispěvatelé: AnonMoos, Bapho, Gpvos,
Gryffindor, Makedonier, Matia.gr, Phso2, QWerk, Skipjack, Yonghokim, 1 anonymní úpravy
Licence
Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0 Unported
http:/ / creativecommons. org/ licenses/ by-sa/ 3. 0/
18