1 I. Osm let. Severus Snape občas shledával obtížným uvěřit, že od

I.
Osm let. Severus Snape občas shledával obtížným uvěřit, že od chvíle, kdy byl Tom Raddle nucen vzdát se
strastí tohoto světa a zůstat řádně mrtvý, uplynulo tolik času. Vzhlédl přes jídelní stůl a zadíval se na
Minervu McGonagallovou, jak sedí v ředitelském křesle. Pocit obrovské ztráty, který prožíval každý
zatracený den, ho při tom pohledu málem odstřelil. Bylo zcela lhostejné, jak dlouhá doba uběhla od chvíle,
kdy se milovaný potřeštěný ředitel s konečnou platností obětoval pro jejich věc.
Kdo by to byl řekl, že mu ta rozčilující posezení nad čajem budou tolik scházet? Teď by zabíjel za možnost
slyšet zas Albusův ospalý hlas, jak mu nabízí odporné citronové dropsy nebo vnucuje sušenky.
Ale nebyla to jen ztráta Albuse, o čem Severus přemýšlel. Kromě něj a Minervy tu seděli i poslední
původní obránci, pár zbylých bradavických učitelů, kteří přežili Voldemortův útok na školu. Přes cesmínami
posetý vánočně vyzdobený stůl se zahleděl na nynější bradavické zaměstnance.
Stále tu byla Trelawneyová. Jejich domácí jasnovidka by Voldemortův příjezd pravděpodobně vůbec
nezaznamenala, dokud by ten parchant nevrazil do jejích padacích dveří, pomyslel si Snape nelaskavě, ale
pravdivě.
Profesorka Sinistrová byla jedinou další předválečnou učitelkou, která zůstala. Binnse ovšem nepočítal.
Snape si totiž nebyl zcela jist, jestli lze do výčtu zahrnout i muže, který nebyl dost živý na to, aby si
uvědomoval, že je mrtvý.
Vznešenější část jeho přirozenosti ho varovala před pokrytectvím, kterým bylo ohrnování nosu nad
Binnsem. Konec konců - byl skutečně tak velký rozdíl mezi Binnsem a jím samotným? Kromě skutečnosti, že
se Snape objevoval ve Velkém sále na jídlo, které následně konzumoval, existovalo jen málo věcí, které ho
od ducha odlišovaly.
Zbytek učitelských míst zaplňovali ti nejtalentovanější z bývalých studentů. Ačkoli si Snape nebyl jist, zda
někdy bude schopen zařadit do této kategorie Nevilla Longbottoma, zdráhavě ho akceptoval a připustil, že
ten muž byl genius, pokud přišlo na bylinkářství.
Vedle něj seděla Slavná trojka – Potter, Weasley a Grangerová, kteří učili Obranu proti černé magii,
Létání na koštěti a Věštění z čísel. Blondýn vedle Grangerové, Callis Miller, kdysi studoval v Havraspáru a
nyní učil Kouzelné formule. Svým dokonalým vzhledem Snapeovi připomínal Lockharta, ale Millerova
arogance zašla dál, než by si baron Lockhart Prášil kdy dokázal představit. O kousek dál seděla za stolem
učitelka Studia mudlů Alice Dřevohradbová, která se právě zdála hluboce ponořená do rozhovoru se
Sinistrovou. Malá robustní postava Dřevohradbové s jejími světlými vlasy ostře kontrastovala se štíhlostí a
tmavou kšticí učitelky Astronomie.
Konečně zbývali ještě příslušníci Snapeovy vlastní koleje. Blaise Zabini převzal po Minervě Přeměňování,
když se stala ředitelkou, což Snapea nekonečně těšilo. Jinak by totiž ti proklatí Nebelvíři snad ovládli celou
školu.
Snape neochotně připouštěl, že všichni nováčci jsou dostatečně kompetentní. Když se ale rozhlédl kolem
učitelského stolu po těch absurdně mladých tvářích, které se před méně než deseti lety objevovaly v jeho
1
vlastní třídě, připadal si definitivně prehistorický. Těžko by právě tento pocit mohl považovat za novou
zkušenost, ale v těchto dnech zkrátka nebyl schopen ze sebe setřást melancholickou apatii.
Kdysi dychtil po Voldemortově porážce, zoufale toužil po ukončení života v nebezpečí a lžích, které tvořily
základ jeho existence jakožto špeha. Vše, co žádal, byla svoboda od všech svých závazků. Zvláštní, že za
všechna ta léta, kdy vyhlížel konec své služby pro tu stvůru, Snape ve skutečnosti nikdy neplánoval, co by
dělal se svou svobodou, pokud by ji získal. A teď, během vánočních oslav, které znamenaly pomyslnou
tečku za dalším rokem, se přistihl, jak zkoumá těch osm uplynulých let. Zjistil, jak směšně málo využil svou
tak tvrdě získanou nezávislost.
Jak dny míjely, ocitl se v akutním nebezpečí, že v něm zbude méně života, než mají někteří hradní
duchové. Docházel na jídlo, plnil povinnosti vedoucího koleje a učitele lektvarů, dohlížel na poškoláky a tu
trochu zbývajícího času věnoval svým soukromým výzkumům. Jenže uvnitř, tam se cítil stejně mrtvý jako
Binns. Bylo mu teprve čtyřicet osm let, podle kouzelnických standardů stále mladý muž v nejlepších letech,
ale cítil se starý a opotřebovaný.
Nic už se ho nedotýkalo, a pokud ano, tak jen povrchně. Ó, mohl strašit děti a čas od času obdařit své
nemastné neslané spolupracovníky nerudnými poznámkami. Zamračeně se zahleděl přes stůl na
Longbottoma a rázem z něj udělal roztřesenou trosku, které se neudrží jídlo na vidličce. Ale už do toho
nevkládal srdce. Tento stav trval už od Albusovy smrti, pokud by k sobě měl být upřímný. Nyní prostě jen
existoval, čekal.
Na smrt?
Morbidita té myšlenky mu způsobila nevolnost. Nebyl sentimentální. Neoddával se sebelítosti. Utápět se
v ní, to neměl v povaze.
Byl ale natolik sebekritický, aby rozpoznal, že smrt spřízněné duše, kterou sám zapříčinil, ho hluboce
změnila. A to takovým způsobem, který ani on sám nedokázal zcela pochopit. Celý život byl osamělý. Dětství
i dospívání měl příšerné, až jako dospělý dokázal samotu ocenit.
Později se naučil rozpoznávat rozdíl mezi samotou a osamělostí. Albusova smrt totiž změnila jeho pečlivě
střeženou samotu v duši drásající osamělost. Neměl tušení, jak ten problém vyřešit. O Brumbálovo
přátelství nikdy neusiloval, a proto nepostřehl, jak moc závislým se na něm stal, dokud stařec neodešel. A
nebylo žádným překvapením, že se po jeho smrti nevytvořila fronta zájemců, kteří by chtěli převzít
Albusovu pochybnou výsadu stát se jediným přítelem bradavického misantropního Mistra lektvarů.
Neskutečně dlouhou dobu nedokázal rozpoznat ani potřebu lidského kontaktu ve svém životě, ale teď,
když si uvědomil jeho… nedostatek, Snape neměl tušení, jak věci změnit.
Jak může hnidopišský mrzout získat přátele? Jeho kolegové byli do jednoho příjemní lidé, kteří se takřka
neustále laskavě a přihlouple usmívali. (Přemýšlet o nich tímto způsobem mu definitivně nepomůže je
získat, dodal sám pro sebe). Pokud by se s nimi pokusil přátelsky sblížit, někdo z nich by pravděpodobně
reagoval kladně. Pokud by ovšem tuto důvěřivou duši nezahubil šok ze skutečnosti, že se Severus Snape
pokouší o milé jednání.
2
Jenže on posledních třicet let v této škole strávil vrčením, které mu mělo pomoci udržet si ostatní od těla.
Neměl představu, jak se s někým zastavit na kus řeči nebo jak oplácet laskavost. K čertu, vždyť dnes ráno
ani nedokázal odpovědět na přání veselých Vánoc, aniž by se u toho ušklíbal!
Pýcha mu nedovolovala projevit slabost nebo si tuto nečekanou potřebu připustit. Svou soběstačnost
nakonec zdokonalil až na uměleckou úroveň. Kromě toho, on ani „nechtěl“ být milý. Nechtěl sám sebe
změnit v radostně žvanícího troubu. Albus ho nikdy nežádal, aby se změnil. Přijal ho takového, jaký byl – s
mastnými vlasy, vrčícího, zohaveného Znamením zla a se vším ostatním. Někde přece musí existovat nějaká
další duše, která by byla podobně vstřícná jako Brumbál! Jediné, co Severus opravdu chtěl, bylo nebýt tak
sám. Mít někoho, s kým by čas od času vedl inteligentní konverzaci. Někoho, kdo okamžitě neztuhne,
jakmile ho uvidí vcházet do místnosti. To přece nebyl tak přehnaný požadavek.
Pro normální lidi to pravděpodobně platilo. Pro ty, kteří se nikdy nedopustili tak závažné chyby, že by se
nedala odpustit. Kteří s radostí snesou pošetilost druhých. Zkrátka pro ty, kteří si přátelství zaslouží – lidi
jako byl Potter a jeho přátelé.
Aby se o tom přesvědčil, letmo pohlédl přes dvě prázdné židle po své levici. S hlavami těsně u sebe tam
seděla Legendární trojka. Ani jeden z těch tří nikdy neměl problém získat si okolí. Dělali to dokonce i teď.
Právě se pokoušeli zbavit úzkosti několik vylekaných studentů, kteří během Vánoc seděli s učiteli u jednoho
stolu. Dva druháky z Nebelvíru, mrzimorskou prvačku a studenta druhého ročníku z Havraspáru, který se
neustále tvářil, že má ve společnosti profesorského sboru strach jíst. Potter a Weasley ale dělali všechno
proto, aby zahnali jejich nervozitu.
Snape nechápal, proč se s tím obtěžovali. Ze zkušenosti přece věděl, že vystrašené děti obvykle nadělají
mnohem míň pitomostí, než ty, které se cítí dobře. Mračil se na své šaškující kolegy a nebyl si jistý, jestli
jeho nevraživý pocit pramení z čiré závisti nebo z nesouhlasu s Potterovým a Weasleyho nevhodným
chováním. Vždyť to byli bradavičtí profesoři, dobré nebe! Ne cirkusoví klauni! Ti dva ale momentálně
předváděli něco, co bývalo k vidění během pauzy v poločase famfrpálového mistrovství. Studenty, kteří
seděli na protější straně stolu a zírali s doširoka otevřenýma očima, bavili improvizovaným bubenickým
koncertem. Produkci vánočních koled doprovázeli hrou na talíře a poháry.
Z výrazu studentů bylo zřejmé, že je nikdy ani nenapadlo podezírat své učitele z talentu k činnosti tak
dětinské, ne-li přímo šaškovské, kterou během slavnostní večeře předváděla trojice proslulých válečných
veteránů. Weasley bušil krůtím stehnem do prázdného zlatého talíře, přičemž výsledný zvuk nejevil
nejmenší známky podobnosti s hudbou či rytmem, jak Snape podrážděně zaznamenal. Potter
v kontrapunktu ťukal vidličkou o pohár, zatímco Grangerová – Severus by nikdy někomu tak brilantnímu
nemohl říkat Weasleyho jménem – se neefektivně pokoušela je krotit a smála se jejich blbnutí.
Hihňající se trio rozhodně nevypadalo jako součást profesorského sboru. Kromě pominutí smyslů slečny
Grangerové, která se před časem připojila k Weasleyovic klanu, Snape shledal, že se od dob, kdy je učil,
změnilo jen málo.
Byli vyšší, samozřejmě. Všichni kromě Pottera. Ten ale vypadal lépe než dřív.
3
Severus kdysi míval neskonalé potěšení z toho, že je syn jeho dětské Nemesis vyhublý na kost. Nyní už ale
o učiteli OPČM s typickou kšticí černých rozcuchaných vlasů nesmýšlel stejně jako o jeho otci. Vybojovali
společně příliš mnoho bitev, než aby Snape stále dělal tuto chybu. James by se s ním během války nikdy
nedokázal spojit takovým způsobem jako Harry. James byl totiž příliš domýšlivý, než aby se s někým dělil o
slávu. Ale Harry… Snape chlapce kdysi nařkl, že usiluje o slávu. Teď už však věděl, že Harry svou proslulost
nenávidí stejně urputně, jako on sám.
Když se na něj díval, byl nucen připustit, že Potter už není malý. Cožpak by se kterýkoli průměrně vzrostlý
muž nejevil jako trpaslík v porovnání s výškou Ronalda Weasleyho? I jeho manželka byla vysoká a štíhlá,
takže Potter sedící mezi nimi působil obzvlášť drobně.
Navíc, Potterova podsaditá postava nebyla na závadu. Během války mu více než dobře posloužila a
později mu také napomohla k titulu nejlepšího chytače, jakého Kudlejští kanonýři kdy měli.
A teď?
Potter ho mátl.
Snape by nedokázal s určitostí říci, proč se nejslavnější muž kouzelnického světa milostivě uráčil učit
v Bradavicích, když se mu nabízel celý svět. Když před třemi lety odcházel do důchodu bývalý učitel Obrany,
svěřila se Minerva Snapeovi se svým záměrem nabídnout uvolněnou pozici Potterovi. Severus se jí vysmál
do tváře. Potter přece není takový blázen, aby se vykašlal na kariéru, která z něj učinila nejbohatšího
kouzelníka současnosti. McGonagallová mu přesto o tři týdny později poslala sovu. Potter se ukázal na první
poradě a od té doby Bradavice neopustil. Mrknutím oka nechal svou nehynoucí slávu upadnout v
zapomnění. Snapeovi to nedávalo absolutně žádný smysl. Po porážce Voldemorta a dech beroucí
famfrpálové dráze by Potter přece mohl mít naprosto všechno. Mohl by dosáhnout ještě zářivější kariéry
jako bystrozor, nebo se vyšvihnout na nějaký vysoký post na Ministerstvu kouzel. K čertu, ten Potterův kluk
by se mohl stát samotným ministrem a mít cokoli, oč požádá! Místo toho si po první Minervině žádosti
sbalil svůj Kulový blesk, nechal za sebou slávu a fanoušky, a sám se vrátil do Bradavic, kde žil téměř tak
osamělý život, jako jeho opovrhovaný učitel lektvarů.
Také tato věc mátla profesora Snapea. V případě misantropa jako byl on sám, dával život klášterního
mnicha v Bradavicích smysl. Jenže Harry byl atraktivní mladý muž, sotva šestadvacetiletý. V době, kdy hrál
za Kanonýry, míval velmi bouřlivý společenský život. Ačkoli se Snape nijak nezajímal o romantická vítězství
svých bývalých studentů, nemohli jste žít v kouzelnickém světě, a nebýt obeznámeni s Potterovými úlovky
týdne. Zaplňovaly totiž titulní stránky téměř všech časopisů, snad s výjimkou Lektvaristického týdeníku. Ale
od té doby, co Potter přijel sem, nebyl ani na jediné schůzce. Pokud mohl Snape soudit.
Přestože byli diskrétní, všichni mladí členové profesorského sboru zjevně žili aktivním milostným
životem. Dokonce i Longbottom každou páteční a sobotní noc někam mizel. Ale Potter stále zůstával ve
škole, očividně rozhodnutý dělat Weasleyovým už navěky křena.
„Ehm…“ odkašlala si Minerva na druhé straně stolu a upřela svůj modrý pohled na Weasleyho hudební
nástroj.
4
Vytáhlý zrzek rázem upustil krůtí stehno, jako by se proměnilo v horký pohrabáč. Výraz provinění na jeho
pihovaté tváři se vyrovnal těm, které u něj bývaly k vidění, když mu bylo dvanáct. Čtyři studenty sedící
kolem stolu to přimělo k dalšímu záchvatu nekontrolovatelného hihňání.
Snape viděl Pottera, jak velice jemně odložil svou vidličku. Ve tváři byl přitom stejně nesnesitelně klidný,
jako vždy, když byl přistižen při něčem zakázaném.
„Takže,“ pronesl Potter svým obvyklým bezstarostným tónem, jakoby se nedopustil ničeho dětinského,
„k jakému závěru jsme došli? Je pro úspěšné provedení kouzla nezbytné vyslovit inkantaci?“ Upřený pohled
McGonagallové se vrátil do jejího talíře. „Nebo je to možné udělat neverbálně… a bez hůlky?“
„Ó ne! To už ne!“ zanaříkala Grangerová. „Myslela jsem, že tuto věc jsme už dávno uzavřeli. Nemůžeme
kouzlit, aniž bychom si nejdříve vzali do ruky hůlku nebo vyslovili zaklínadlo. Je to nezbytné.“
„Ne,“ namítl mírně Potter, „to je tvůj závěr. Náš ne. Že jo, Rone?“
Weasley spolkl obrovské sousto pudinku a odpověděl: „Já nevím, Harry. Než jsem přišel do školy a dostal
hůlku, nic takového jsem nedokázal. Když nepočítám pokusy s Fredovou nebo Georgeovou hůlkou.
Napodoboval jsem inkantace, které si doma procvičovali.“
„No, když jsem byl ještě u Dursleyových, zvládl jsem kouzlit bez hůlky i zaříkadel,“ řekl Potter.
„Ale to jsi ty, Harry,“ namítla Grangerová. „Vždycky jsi dokázal dělat věci, které nikdo jiný nesvedl.“
„Před chvílí jsi tvrdila, že to vůbec nejde,“ reagoval Harry.
„Troufl by sis čelit Smrtijedovi, kdybys nemohl použít hlas nebo hůlku?“ zeptal se Weasley.
Harry odvětil: „Ale to jsem udělal.“
„Jo, ale to jsi byl ty,“ vysvětloval Weasley. „Kdokoli jiný na tvém místě by byl mrtvý.“
„Souhlasím, že jsme se stali závislými na hůlkách a inkantacích, takže jsme bez nich bezbranní. Ale věřím,
že za to může naše přesvědčení, že to jinak nejde. Tvrdím, že pokud bychom byli trénováni v čarování bez
hůlek, dokázali bychom to.“
„V tom případě, proč jsme se v prvním ročníku neučili létat bez košťat?“ navrhovala Grangerová
s takovým sarkazmem, že by mohl konkurovat tomu Snapeovu.
Weasley a studenti se tomu nápadu zasmáli, ale Potter řekl: „Možná bychom mohli.“
„Harry, mluv vážně!“ protestovala Grangerová.
„Přemýšlej o tom, Hermiono. Košťata jsou vyrobena tak, aby byla aerodynamická a rychlá, ale nikdy
nevzlétnou, pokud se na ně posadí mudlovské dítě. Nefungují, dokud je k tomu kouzelník nebo kouzelnice
nepřimějí. To my létáme, ne košťata. A nepoužíváme slova ani hůlky, abychom to dokázali. Prostě pracují
tak, jak chceme a jak očekáváme.“
„Dobré nebe! Košťata fungují jako hůlky. Usměrňují naši magickou sílu,“ odpověděla Grangerová.
„Ale stále je to naše moc, která dovolí košťatům vzlétnout. Co si o tom myslíte vy, profesore?“ Potterův
obrýlený pohled sklouzl z Weasleyho, aby se usadil na osloveném.
Snape viděl, jak Potterova snaha zapojit ho do konverzace vylekala jeho dva dospělé společníky a
vyděsila studenty. Bylo jasné, že těch šest dělalo všechno pro to, aby na přítomnost samotářského Mistra
lektvarů zapomněli. K velké smůle Weasleyho a Grangerové, působil Potter během války jako aktivní polní
5
agent. Vždy poznal, když ho někdo pozoroval, i kdyby ta osoba předstírala, že veškerou svou pozornost
upírá na své jídlo.
Když Severus pochopil, že Potter skutečně stojí o to, aby se k probírané otázce vyjádřil, zvolna se
rozhovořil tak, jak se formovaly jeho myšlenky. „Hůlky využíváme… a inkantace se učíme, abychom se
dokázali soustředit na moc, se kterou jsme se narodili. Většina kouzelníků je naprosto závislá na těchto
prostředcích. Pokud jsou zbaveni svých pomůcek, jejich závislost způsobí, že jsou náhle bezmocní jako
novorozené děti. Existuje ale několik vzácných výjimek, které se naučí záviset jen na samotné magické síle a
ne na prostředcích, které ji usměrňují. V této epoše to byli Albus Brumbál, černokněžník Voldemort,
profesor Quirrel a tady Potter, kteří dokázali provozovat neverbální magii.“
„V tomto seznamu jste opomenul sám sebe. Vaření lektvarů nevyžaduje hůlky ani slova, a přesto je nutná
obrovská moc k dosažení skutečně účinného výsledku. To je také důvod, proč je dnes tak málo lektvarových
Mistrů,“ podotkl Potter.
Snape bedlivě pozoroval jeho tvář, aby odhalil případnou skrytou urážku. Potterova slova se ale jevila
jako upřímná. Vylekaný zjevným komplimentem Snape nakrčil obočí a co nejpřezíravěji, aby maskoval své
znepokojení, odpověděl: „Je snad jasné, že vaření lektvarů vyžaduje nadprůměrného jedince.“
Weasley špatně maskoval odfrknutí. Grangerová své opovržení a zlobu skryla mnohem lépe. Potterovy
zelené oči za kulatými skly brýlí zajiskřily pobavením. Hlasitě se zasmál a řekl: „Ale jistěže.“
„Takže, profesore Snape, vy skutečně věříte, že bezhůlkové magie jsou schopni všichni kouzelníci? Nejen
ti velice mocní, jako je Harry?“ zeptala se Grangerová.
„Pokud ne, žádný z našich mudlorozených studentů by tu nebyl,“ upozornil ji Snape.
Rozpačitě zrudla. „O tom jsem nikdy nepřemýšlela.“
„Očividně,“ odvětil posměšně Snape a vysloužil si za to sotva postřehnutelné mrknutí od Pottera.
„A co inkantace? Dokonce i Harry používá slova, když kouzlí bez hůlky,“ namítl Weasley.
„Ano, ale viděl jsem ho vrhat kletby bez hůlky i mluvení,“ ozval se Snape.
„A co vy? Ovládáte bezhůlkovou magii?“ dožadoval se odpovědi Weasley. „A nechme stranou vaření
lektvarů, protože v tom je rozdíl. Když vás někdo prokleje, dokážete se ubránit bez pošetilého mávání
hůlkou a přihlouplých zaříkadel?“
„Stejně jako vy, profesore Weasley, dávám přednost pomůckám,“ připustil kysele Snape. „Obzvláště
hůlce.“
„Ale stále věříte, že se děti mohou naučit používat magii i bez nich?“ opakovala otázku Grangerová.
„Věřím, že je to možné. Netvrdím ale, že je to i praktické. Některé jedince je velice obtížné to naučit…“
Snape si nemohl pomoci a jeho upřený pohled v tu chvíli našel Longbottoma, „i s hůlkou. Navíc věřím, že se
v této myšlence skrývá jisté nebezpečí.“
„Jaké nebezpečí?“ zajímal se Potter.
„Když vyslovujeme inkantace nebo máváme hůlkou, umožňuje nám to používat magii s vědomým
rozhodnutím a s ohledem na danou situaci,“ vysvětloval Snape. Všichni tři jeho kolegové přikývli na souhlas.
„Musíme se zastavit, přemýšlet a soustředit se, než se naše vůle stane skutkem. Toto prodlení, ať už jakkoli
6
nepatrné, dává kouzelníkovi možnost rozvážit důsledky využití magie pro tu danou chvíli. Ale pokud bychom
odstranili hůlky a inkantace a naučili děti používat magii bez nich, co by jim zabránilo kouzlit při
sebemenším impulzu? Pomyslete, kolikrát za den i my dospělí přistihneme sami sebe, že toužíme proklít
kdejakého nesnesitelného hlupáka. Jak často si každý z nás přeje použít Nepromíjitelnou v triviální situaci?
Pokud tedy z rovnice odstraníme pomůcky, výsledkem bude katastrofa.“
„To mě nikdy nenapadlo, ale máte pravdu. Pokud by všechno, co potřebujeme k provozování magie, byla
pouhá myšlenka, Malfoy by se díky mně nedožil ani druháku,“ připustil Potter.
A váš otec by nežil tak dlouho, aby vás vůbec zplodil, pomyslel si Snape. „Přesně tak.“
„Existuje o tom nějaká kniha?“ zeptal se Weasley, potvrzujíc tak Snapeovo podezření, že ten muž nikdy
neotevřel knihu, dokud mu ji Grangerová nepoložila přímo pod nos.
Grangerová protočila oči nad nechápavostí svého manžela a řekla: „Haldy. Ale většinou to jsou jen teorie.
Pro jejich prověření bylo vykonáno jen překvapivě málo empirické práce.“
„V 17. století jistý alchymista jménem Anton Chartier napsal velice zajímavé pojednání o svém
experimentu, který se zabýval přirozenou magií. Obsahovalo právě tyto otázky, o kterých mluvíme,“ řekl
Snape. „Vzal si k sobě skupinu dvaceti sirotků ve věku deseti let a pokusil se učit je bezhůlkové a neverbální
magii.“
Hnědé oči Grangerové se zvětšily takovou dychtivostí, kterou projevují jen studenti v poslední den školy.
„Na ten spis jsem v knihovně nikdy nenarazila.“
„Jsi jediný člověk na světě, který má přehled o tom, jaké knihy ve zdejší knihovně chybí,“ zamumlal
Weasley.
„To je zcela pochopitelné. Tato kniha je součástí mé soukromé sbírky. Pokud byste měla zájem, můžete si
ji vypůjčit.“ Snape překvapil sám sebe, když to řekl.
„Děkuji, to bych ráda,“ usmála se Grangerová.
„Ráno ji pro vás budu mít připravenou,“ slíbil jí.
„Takže, jak ta studie dopadla?“ zeptal se Potter.
„Osmnáct z testovaných subjektů zemřelo před završením dvanáctého roku. Jeden ze dvou přeživších
strávil dospívání coby otrok nejsilnějšího člena skupiny,“ ztišil hlas Snape, vědom si přítomnosti studentů u
stolu.
„A?“ pobízel ho Potter.
„Běžně cvičení kouzelníci se s Chartierovým chráněncem nemohli rovnat. Jeho magie byla příliš rychlá a
syrová. Sám Chartier měl co dělat, aby chlapce dokázal kontrolovat. Zlovolnost toho učedníka se sice
nevyrovnala Voldemortově, ale přesto byl tehdy nebezpečný pro celý kouzelnický svět. Chartier to nakonec
ukončil tím, že ho otrávil během oslav jeho šestnáctých narozenin. Chlapcův společník se pokusil pomstít
svého pána, a tak ho Chartier musel také zabít. Poměrně neradostný výsledek pokusu o prokázání teorie,
obávám se.“
„Není divu, že se nikdo nepokouší učit kouzla bez hůlek a inkantací,“ řekla Grangerová.
„Ale tu teorii to prokázalo. Bezhůlková a neverbální magie je možná,“ trval na svém Potter.
7
Snape odvětil: „Možná.“
„Co myslíte tím možná? Chartier je přece naučil pracovat s magií i bez pomůcek.“
„Možná, že je to naučil, ale já tomu nevěřím,“ odpověděl Snape. „Osmdesát procent jeho testovaných
subjektů zahynulo do měsíce od zahájení experimentu. To číslo přibližně odpovídá množství kouzelníků,
kteří kvůli nedostatečně silné magické síle nemohou kouzlit neverbálně. Věřím, že jedním z jeho subjektů
byl někdo, jehož přirozený magický talent vyrostl tak mocně, jako váš. Někdo, kdo dokázal předvést stejné
kousky i bez pomocných prostředků. Například pokud se ocitl v nebezpečí.“
„Jak jste na tohle přišel? Jak víte, že osmdesát procent kouzelníků nezvládne neverbální magii?“ otázal se
Potter.
Snape se na moment odmlčel, třídil si myšlenky. Pokud to nevyloží správně, důsledky by mohly být
katastrofální. „Učím v Bradavicích téměř dvacet osm let. V každém ročníku se objeví dva takoví, jako jste vy,
Pottere. Jedná se o kouzelníky naplněné tak neředěnou mocí, že nedokáží jen velice malou část toho, co si
usmyslí. Pokud by ovšem pracovali na tom, aby dosáhli maxima svého potenciálu. Ale jak to tak bývá,
většina lidí si zvolí snadnější cestu. Takže bez ohledu na obrovský potenciál, který mají, učí se být závislí na
svých hůlkách. Učí se, co všechno nemohou dokázat, místo aby přijali pozvání k prozkoumání svých
skutečných schopností.“
„Řekl jste dva v každém ročníku,“ vstoupila do toho Grangerová. „Kdo byl tím druhým v tom našem?“
„Malfoy?“ zeptal se Weasley.
Snape zvedl své pravé obočí a posměšně nabídl správnou odpověď. „Ve skutečnosti to byl Longbottom.“
„Neville!“ Grangerová vykřikla tak hlasitě, že se na ně objekt jejich konverzace otočil.
„Ano, Hermiono?“ zvolal Longbottom ze vzdálenějšího konce stolu, nervózní z toho, že musí opět hledět
Snapeovým směrem.
„Hm… mohl bys mi prosím poslat ten vaječný koláč?“ vykoktala.
Jako obvykle zmatený Longbottom ochotně předal talíř se zákusky. Diplomaticky se nezmínil, že naprosto
stejný talíř už ležel Grangerové na dosah.
„Určitě si děláte legraci,“ zašeptala Hermiona, když položila talíř vedle svého poháru.
„Ujišťuji vás, že ne. Neville Longbottom má potenciál; on se prostě zalekl své vlastní moci,“ řekl Snape.
„Jak to můžete tvrdit? Vždyť byl…“ Weasley pohlédl na studenty, kteří jako houba absorbovali každé
slovo jejich rozhovoru, a raději nedopověděl slovo „beznadějný“. Ostatní si ho ale domysleli.
Snape ztišil hlas. „Jeho syrová magie byla obrovská. Jakýkoli i naprosto neškodný lektvar v jeho blízkosti
kvůli tomu explodoval. Takto si vysvětluji jeho mizerné studijní výsledky. Těžko mohl dosahovat
očekávaných výsledků. I jeho neúspěchy byly vždy fenomenální.“
„Profesor by mohl mít pravdu,“ dodal zamyšleně Potter. „Vzpomínáte si na naši první lekci létání?
Jakmile se Neville dotkl koštěte, odletěl pryč.“
„A pokaždé přeměnil věci v něco, o co jsme se rozhodně nepokoušeli,“ připomněla Grangerová.
„Jo, ale on se totálně vymykal,“ argumentoval Weasley.
8
„Ano, ale potenciál v něm byl. Kdyby se učil, jak ho ovládat… To je to, o čem jste mluvil, že ano?“ zeptal
se Potter.
Snape přikývl. Ulevilo se mu, že ho pochopili. Bývaly časy, kdy by mohl být nařčen z pokusu využít je jako
pokusná morčata v pochybném experimentu, jakmile by své postřehy vyslovil.
„Takže, pokud máte pravdu, co se děje s těmi dvěma, kteří mají takový potenciál?“ uvažovala
Grangerová. „Proč se neobjeví nějaký Harry nebo Voldemort v každém maturitním ročníku?“
Severus ocenil, s jakou chytrostí si sama odvodila, že magická moc může každého vést jiným směrem.
„Každé dítě ve škole prochází stejným vývojem, bez ohledu na to, jestli se jedná o kouzelníka nebo
mudlu. Splynou se svými vrstevníky. Uvěří, že omezené využívání moci platí i pro ně a zapomenou, co
všechno dokázali, než započal jejich kouzelnický výcvik.“
„Takže vy říkáte, že se učíme věřit v nemožnost užívat magii bez hůlek kvůli tomu, aby kouzelnický svět
zůstal bezpečný?“ zeptal se Weasley.
„Částečně,“ přikývl Snape a pomyslel si, že to byl jeho vůbec první rozhovor s Ronaldem Weasleym, který
se obešel bez projevů nepřátelství. Byl to divný pocit, ale ne nepříjemný.
„Loni jsem o tom četla knihu. Kouzelnický trénink a jeho negativní důsledky pro přirozeně obdarované od
Rosy Lawrencové,“ řekla Grangerová a pokračovala ve vysvětlování.
Snape si ke svému naprostému úžasu uvědomil, že si tuto konverzaci užívá. Nedokázal si vybavit, kdy se
naposledy účastnil tak intelektuálně stimulující debaty. A samozřejmě to nikdy nebylo u bradavického
jídelního stolu.
Zatímco Potter, Grangerová a Snape diskutovali o nejrůznějších spisech, které četli o tématu přirozené
magie, znuděné děti sedící kolem jedno po druhém odcházely.
Snape si uvědomoval, jak podivná byla tato situace pro všechny zúčastněné. Ačkoli spolu pracovali jako
kolegové už osm let, jeho bývalí studenti se během rozhovoru s Mistrem lektvarů cítili shodně nervózně. Po
každém výroku, který byl pronesen, Weasleyovi vypadali, jako by zadržovali dech. Čekali, jestli Snape
nevybuchne jako některý z Longbottomových proslulých kotlíků. Potter byl jediný, kdo se zdál úplně klidný,
ale nutno dodat, že ten se ho nebál nikdy.
Tentokrát se štědrovečerní večeře neproměnila v nekonečné utrpení. Ve skutečnosti Snape cítil jisté
zklamání, když poslední stolovník dojedl a zanechal u stolu jen je čtyři, kteří svou přítomností znemožňovali
domácím skřítkům splnit své povinnosti.
„Hádám, že bude lepší, když vypadneme,“ řekl nakonec Weasley. „Ještě se musíme převléct na večírek.
Nepůjdu ke Třem košťatům ve slavnostním hábitu.“
„Nebesa by se zřejmě zhroutila, kdybys vypadal slušně déle než jednu hodinu v roce,“ zavrčela
Grangerová.
„Moc vtipný,“ zabručel v odpověď.
„Ehm, profesore Snape?“ Potter se zdál nervózní, když se na něj otočil.
„Ano?“
„Rosmerta dnes večer pořádá vánoční oslavu. Několik z nás tam půjde… ehm, nechtěl byste se připojit?“
9
Snape se nedokázal rozhodnout, kdo je nabídkou profesora Obrany šokovanější – jestli on, nebo
Potterovi společníci.
K vlastnímu nekonečnému úžasu byl ve skutečném pokušení nabídku přijmout, ačkoli měl obvykle
k podobným sentimentálním pitomostem odpor. Nicméně, výraz ve Weasleyho tváři ho ujistil, že by jeho
přítomnost znamenala absolutní krach veškerých oslav. Weasley se tvářil, jako by se Potter právě obnažil
před třídou plnou prvňáků. Ačkoli reakce Grangerové nebyla tolik očividná, také se zdála být šokovaná.
„Bohužel, musím dnes večer ještě dokončit nějakou práci. Ale děkuji za nabídku,“ zalhal Snape beze stopy
svého obvyklého sarkazmu.
Mohl vidět záblesk úlevy ve Weasleyho obličeji. Potter ale nevypadal, že by jeho pocity sdílel.
Lektvaristova reakce ho sice nijak nepřekvapila, v jeho zelených očích se ale objevilo něco jako lítost.
„Tak snad někdy jindy.“
„Snad.“ Snape se k ničemu nechtěl zavazovat.
„Pak tedy, veselé Vánoce,“ popřál mu Potter a vstal od stolu.
Snape přikývl, když se Potterovi společníci jednohlasně připojili k přání.
Trojice odcházela a on zaslechl vysokého zrzka, jak tiše – dle měřítek weasleyovského vesmíru – šeptá:
„Zbláznil ses, Harry?! Co kdyby souhlasil?!“
Severus špicoval uši, aby zaslechl odpověď. Potter měl ale větší smysl pro diskrétnost, takže cokoli řekl,
nedolehlo dál, než k jeho společníkům. Zatímco Snape rozvažoval nějaké kouzlo na zesílení zvuku, ti tři
opustili Velký sál. Na mysl mu přišla jedna šikovná inkantace, jenže kouzelníci tak citliví jako Potter a
Grangerová by jeho počínání okamžitě odhalili.
Se srdcem mnohem těžším, než bylo na začátku tohoto večera, se Snape vracel do svého bytu. Dělal
všechno proto, aby dokázal ignorovat všechny ty blikající světelné řetězy, skutečné víly a koledy pobrukující
brnění, která míjel cestou do sklepení.
Jeho soukromé komnaty byly požehnaně prosté všech sezónních ozdob. A to bylo také to jediné, co
v nich scházelo. Vzpomínal si na těch pár návštěv, které ve svých pokojích měl. Všechny překvapilo, že
Snapeovy pokoje neodrážely asketismus, který naznačovaly jeho tmavé šaty a upjaté vystupování. Domníval
se, že dobře osvětlený, knihami lemovaný obývací pokoj s přepychovým hnědým kobercem, zmijozelsky
zeleným sametem potaženými křesly a naleštěným mahagonovým psacím stolem, neodpovídá očekávání
většiny lidí. Voldemortova pohostinnost ho snadno a rychle přesvědčila, že s minimalizmem se to vážně
nemá přehánět.
Kniha, do které se pustil to odpoledne – Možná využití smrtícího kořene mandragory ve Veritaséru, mu
zabrala zbytek noci.
O mnoho hodin později Snape knihu definitivně zavřel. Jaká neskutečná ztráta času! Šest stovek stran
teorie o směsi, která zabije testovaný subjekt. Skutečnost, že lektvar těsně před velmi bolestivým skonem
testovaného značně posílí účinky Veritaséra, zmírnila nepoužitelnost této knihy jen trochu. Použití lektvaru
pravdy, který uživatele usmrtí, by bylo extrémně nepraktické. Stejně tak byste mohli toho ubohého chlápka
dát pod Cruciatus, dokud ho to úplně nezlomí a neřekne vám vše, co potřebujete vědět, pomyslel si Snape.
10
Rozhodl se, že si promluví s majitelem Krucánek a Kaňourů, aby knihy, které prodává, příště prověřil, než je
vystaví do regálu.
Vrátil knihu do police určené pro teoretická pojednání. Vzpomněl si na slib daný Grangerové, vyhledal
Chartierovu stať a položil ji na stůl, aby ji ráno až půjde na snídani, nezapomněl vzít s sebou.
Vyčerpaný až do morku kostí vykonal Severus večerní hygienu, otevřel dveře do ložnice a oblékl si noční
košili. Obrovská postel s nebesy a temně zelenými závěsy zpívala jeho bolavým svalům píseň Sirén.
Mávnutím hůlky zhasil pochodně na stěně. Tento bezeslovný pohyb mu připomněl večerní diskusi, což
nevyhnutelně vyvolalo vzpomínky na její méně než příjemný závěr.
Nejvíc ho na tom všem iritovalo, že se ani nedokázal naštvat na Weasleyho za jeho reakci. Konec konců,
byl to přesný obrázek toho, čeho ve svém životě tak obtížně dosáhl. Albus ho vždy varoval, aby byl opatrný
na to, co si přeje. No, takový je život.
S pečlivostí sobě vlastní položil Snape svou hůlku pod polštář, kde bývala každou noc už od doby, kdy ji
pan Olivander poprvé vložil do jeho rukou. Kdysi, ještě ve škole, ho k potřebě mít hůlku stále po ruce nejspíš
nutila jeho vrozená paranoia. Ostatní studenti z jeho koleje se mu kvůli tomu posmívali. Dokonce ani Lucius
nenechával svou hůlku pod polštářem. Dlouhou dobu se Snape za svou opatrnost téměř styděl.
Ovšem jen do doby, než se připojil k Voldemortovi. Tehdy pochopil, jak moudré bylo jeho mladší já.
Nedokázal by ani spočítat, kolik obětí on a ostatní smrtijedi překvapili bez hůlek v jejich postelích a usmrtili
je tak snadno, jako by to byli jen obyčejní mudlové. Válka sice skončila před osmi lety, ale Severus byl
naučený nikdy se nenechat chytit, obrazně řečeno, se staženými kalhotami.
Na rozdíl od Pottera, on sám nijak nevynikal v bezhůlkové magii. Dokonce i tato živoucí legenda kouzlila
lépe s hůlkou než bez ní. Jak uléhal mezi dvě chladná stříbrná prostěradla, uvažoval, zda Potter také spává
s hůlkou pod polštářem.
Proklatě. Už zase by musel přemýšlet o Potterovi. Před patnácti lety tomu klukovi záviděl, že je celebrita.
Snape zvlnil rty v sardonickém úšklebku, když musel uznat, jak moc během těch let dospěl. Nyní pokročil tak
daleko, že Potterovi záviděl jeho schopnost vycházet s lidmi. Předpokládal, že to o něčem svědčí.
Patetické. Ať v tom bylo cokoli, bylo to patetické.
A přesto, když se uložil do své postele, Snape si nemohl pomoci a dumal nad tím, jaké by to bylo, být
Harrym Potterem. Vyrůstat v tak blahodárném prostředí, které vytvářejí přátelství a důvěra, místo
bolestného dětství, kde byla lidskost považována za slabost a potlačována. Jak odlišně by byl skončil, kdyby
měl během dospívání takového přítele, jako je Potter nebo dokonce i Weasley. Nebo kdyby měl alespoň
nějaké přátele.
Zíral do stropu. Nenáviděl Vánoce. Dokonce i takového bastarda bez srdce jako byl on, dokázaly učinit
sentimentálním. Dost už. Vše co potřebuje, je dobrý noční spánek. Bezpochyby za to mohly svátky, během
kterých byla Albusova nepřítomnost cítit mnohem citelněji, že si připadal tak nespokojený se svým životem.
Zítra je taky den.
11
Jak se otočil na bok, jeho ruka vklouzla pod polštář. Upokojený pocitem, který vyvolala hůlka sevřená
v pěsti, odsunul všechnu sebelítost ze svých myšlenek a dovolil spánku, aby se zmocnil jeho těla. Mysl se
uvolnila, starosti vybledly.
Venku za oknem byla zimní noc plná větru, hladové zimy a ledu. Její chlad se pomalu zmocňoval
podzemního sklepení. Severus tentokrát nepohodlí nevnímal.
V jeho snu bylo teplo a on běžel sluncem prozářenou loukou. Byl bosý, tráva pod nohama se zdála
smyslně chladivá, když proklouzávala mezi prsty. Nemohl si pomoct, ale všiml si, jak drobná se najednou
zdají jeho vlastní chodidla.
A bylo tu ještě něco zvláštního. Smál se. Plný čiré radosti a štěstí. Tak moc, jak by v reálném životě nikdy
nemohl být. Vlastně, ani ve většině snů, které míval.
A další podivnost. Jeho nohy nebyly jediné, které sešlapávaly orosenou trávu. Jeho smích nebyl jediným
zvukem, který se rozléhal nad tím prosluněným trávníkem. Plný zvědavosti pohlédl doleva, a tak si ověřil, že
– samozřejmě – snil. Jako by ho všechna ta radost mohla nechat na pochybách.
Tam, po jeho boku, běžel Harry Potter. Přesněji řečeno, jeho dětská verze. Úsměv na tváři, jizva
vykukující v černé větrem rozevláté ofině, hubené tělo doslova plavalo v nohavicích hnědých kalhot a
modré tričko na něm viselo. Mohlo být tak o pět čísel větší. Chlapec, který přežil, byl náhle skutečně…
chlapcem. Potter vypadal mladší, než jak ho Snape kdy viděl. Jak se na něj tak díval, shledal, že mu mohlo
být tak šest nebo sedm let. Pravděpodobně byl tedy asi tak o rok mladší, než jeho snové já, soudě podle
rozdílu jejich výšky. Snape byl o hlavu větší a markantně širší.
Jako by cítil jeho pohled, Potter se otočil. Ke Snapeovu překvapení se jeho úsměv rozšířil.
„Říkám ti, že vyhraju. Budu u něj dřív než ty.“
Potter nabral rychlost a zmizel. Severus se zadíval směrem, kam běžel jeho společník, a cosi bolestivě a
pevně sevřelo jeho hrudník. Tam, až na samém konci louky, obutý do svých nablýskaných bot a oděný do
fialkového hábitu se stříbrnými hvězdami, stál Albus Brumbál a smál se jako blázen.
Snape zrychlil. Obvykle, když se o něco podobného ve snu pokoušel, Albus zmizel nebo se rozpadl
v prach, jakmile se k němu Severus přiblížil. Této noci však jeho starý přítel zůstal. Severusovi tekly po
tvářích slzy radosti, když vrazil do vousatého kouzelníka. Svíral Brumbála a cítil, že Potter vedle něj dělá
přesně totéž.
Albus se sklonil a oba si je přitáhl do pevného objetí. Snape si nevzpomínal, že by ho kdy někdo takto
držel.
„Severusi! Harry! Tak rád vás zase vidím!“
„Profesore…“
„Albusi…“
Vzhledem k tomu, jak se chvěl, musel být Potter stejně rozrušený jako on sám.
„Je to tak dlouho, pane, tak strašně dlouho!“ vydechl Potter a vyslovil tak i Snapeovy myšlenky.
12
„Ano, to je, chlapci. Ale není důvod plakat,“ chlácholil je Albus. Přitom je poplácával po zádech, protože
ho oba objali ještě pevněji. Snape cítil Potterovu potem zvlhlou ruku hned vedle té své, setkaly se na
Albusových zádech, jak se snažily být mu nejblíž, jak to jen půjde. Chlapci se k sobě tiskli a těsně svírali
Brumbála. Bylo to téměř, jako by se objímali vzájemně, stejně jako drželi Albuse. Ani jeden z nich však
nevypadal, že by mu to vadilo. Oba starého muže milovali, jako by byl jejich vlastním otcem.
„Jsem na vás tak pyšný, že jste spolu dokázali pracovat! Udělali jste mi takovou radost!“ řekl Albus. „Ale
trápí mě, že ani jeden z vás dosud nenalezl štěstí, které si zasluhujete.“
„Právě teď jsem šťastný,“ vydechl Potter.
„Jsem rád, že to slyším, Harry, ale ty víš, že toto je pouhý sen,“ řekl Albus.
„Musí být. Když jsem byl malý, nikdy jsem nebyl takto šťastný,“ vyjádřil Harry opět i Severusovy pocity.
„Přál bych si, aby to bylo skutečné,“ zašeptal Snape. Neuvědomoval si, že jeho hlas už není tak hluboký.
Svou měkkost si ale zachoval.
Oba, on i Potter, zvedli své hlavy dosud namáčknuté v Brumbálových vousech, aby mohli vidět jeho tvář.
„Věřím, že byste si to přáli oba. Obávám se, že ani jeden z vás neměl snadné dětství. Vždy jsem si přál,
abych to mohl změnit, ale okolnosti to nedovolovaly. Rozumíte mi?“ Brumbálův obvyklý jiskřivý pohled se
zdál zastřený. Jeho pocit viny se stal téměř hmatatelným.
„Nemohl jste nic dělat, pane,“ utěšoval ho Potter.
„Ne, asi ne. Útěchu můžeme nalézt jen v přítomnosti. Vždy jsem doufal, že když budete úzce
spolupracovat, stanou se z vás přátelé. Podařilo se to?“ zeptal se Brumbál.
Zběžně je oba přejel pohledem a pak Potter, věčný Nebelvír, odpověděl: „Ne, on mě stále nemá rád.“
Pronikavé modré oči se zahleděly na Severuse.
„Je to pravda, chlapče?“ Brumbál se nezeptal nazlobeně, ale Snape v tom cítil nevyslovené zklamání.
„Neumím být někomu přítelem. Vy to víte lépe, než kdo jiný, Albusi,“ odporoval jemně Severus. Jeho tvář
hořela rozpaky. Dokonce i tady, ve snu, zklamal Brumbála.
„Právě naopak! Považuji tě za toho nejvěrnějšího a nejobětavějšího kamaráda. Jsem si jistý, že to Harry
zjistí také, pokud mu to dovolíš,“ radil Brumbál.
„Dovolit mu to? Nevím jak… Nikdy jsem se to nenaučil,“ zašeptal a přál si, aby starý muž netrval na
upřímnosti z hloubi duše. „Vám nikdy nevadilo, že jsem nevěděl, jak být milý. Všem ostatním však ano.“
„Ó jistě. Myslím, že to by mohl být problém. A co kdybys dostal příležitost naučit se věcem, které byly
během tvé výchovy opomenuty? Šel bys do toho?“ otázal se Albus. Sluneční světlo se odráželo od jeho
stříbrných vousů i obrouček půlměsíčkových brýlí.
Přišpendlený pod jeho pohledem, Snape pomalu přikývl. „Kdybych mohl…“
„Mohl bys mu s tím pomoci, Harry?“ zeptal se Brumbál.
Potter se setkal s Brumbálovým upřeným pohledem a pak očima sklouzl na Snapea. Odpověděl jedinou
slabikou: „Jo.“
„Protože tě o to požádal Brumbál?!“ odsekl Snape. Nenáviděl myšlenku, že by ho někdo litoval. Radši
setrvá v té mizérii, než aby se s ním Potter spřátelil z pouhého pocitu povinnosti vůči Brumbálovi.
13
„Ne. Protože by se mi líbilo být tvůj přítel,“ odpověděl Potter s upřeným pohledem. Tón jeho hlasu byl
posazený výš, než byl Snape zvyklý.
„Proč?“ zeptal se Snape napůl podezřívavě, napůl užasle.
„Protože když nejsi zrovna příšerně jízlivý, umíš mě rozesmát. Mám rád tvůj smysl pro humor a tvou
neobyčejnou inteligenci… A taky to, jak proklatě tvrdohlavý umíš být. Také oceňuji, že jsi mě během války
nenechal zemřít, ačkoli jsem si to pravděpodobně zasloužil,“ odpověděl Potter, zářivě zelené oči upřené
přímo na Snapea.
Severus ztěžka polkl. Poznal upřímnost, když ji slyšel. Hledaje svůj hlas, rozhodl se ověřit si pravdivost
toho prohlášení. „Kohokoli by ses zeptal, řekl by ti, že absolutně postrádám smysl pro humor.“
„To by řekli jen ti, kteří tě neznají,“ odpověděl Potter. „Dokonce i Ron se směje, když děláš sarkastické
poznámky.“
„Ach, o to jsem usiloval celý svůj život – být zdrojem pobavení pro Weasleyho,“ zavrčel Snape.
„Takový typ komentářů nám v této věci příliš nepomůže, Severusi,“ poznamenal jemně Albus.
„A dělat ze sebe mentálně retardovaného šaška ano?! Já… Já nevím, jestli někdy dokážu být tím, čemu ti
prosťáčci říkají… milý,“ varoval je Snape.
Jeho znechucení muselo být jasně patrné, protože se Potter zašklebil. Pro jednou si urážku svých přátel
nebral osobně. „Nemyslím, že by po tobě někdo chtěl něco tak radikálního.“
„Tak o co tedy jde?“ Snape se cítil úplně ztracený. Upřímně, neměl tušení v čem je problém. Pokud nešlo
o nedostatek jeho dobré vůle.
„Možná bys mohl odložit jeden z těch svých transparentů s nápisem VSTUP ZAKÁZÁN a nechat jednoho či
dva z nás přijít o něco blíž,“ navrhoval Potter.
„Já…“ …nevím jak, nedořekl, protože mu to připadalo už poněkud ohrané.
„Tak tedy, Severusi, jak ses rozhodl? Necháš mě, abych ti pomohl?“ zeptal se Brumbál.
Snape napjatě přikývl. Ani když čelil Voldemortovu hněvu, neměl takový strach jako teď.
„Dobrá. Dám ti tvou příležitost učit se, Severusi. Využij ji dobře. Ale teď, pojďme nachytat nějaké motýly,
ano?“ Brumbál je ještě jednou pevně sevřel a pustil je. Postavil se, zamával rukou, ve které se náhle objevily
tři síťky na motýly. Každému zírajícímu chlapci jednu podal. Albus Brumbál se široce usmál a pak už pelášil
za kapustově zelným motýlem, který se třepotal asi deset metrů daleko.
Potter a Snape se na sebe na moment zahleděli svýma dětskýma očima, zatímco jejich ředitel utíkal pryč
s vášnivou snahou pochytat poletující hmyz. Absurdnost celé situace se jasně odrážela v jejich tvářích.
„Nikdy v životě jsem motýly nechytal,“ namítl obezřetně Snape, zíraje na síťku ve své ruce. Netušil, co by
si s tou věcí měl počít. „A ty?“
„Ne. Ale zdá se, že je to legrace,“ odpověděl Potter a na zkoušku máchl svou síťkou. Jako by poprvé
testoval novou hůlku.
„Vždycky mi to připadalo nesmyslné, když jsem v dětství sledoval ostatní chlapce, kteří se tím zabývali.
Ani jeden z nich pak nepoužil motýla do lektvaru. Chytat je mi připadá jako nevýslovné mrhání časem a
energií,“ odporoval Snape.
14
„Legrace nemusí vždycky dávat smysl,“ řekl Potter. „Vlastně, většina těch nejzábavnějších věcí je
poměrně nesmyslná.“
„Ale…“
„Není tu nikdo, kdo by nás mohl vidět.“ Potter zřejmě pochopil pravou příčinu jeho váhání. „A já to
nikomu neřeknu. Slibuju. Myslel jsem vážně, co jsem předtím říkal. Budu ti pomáhat nejlépe, jak dovedu.“
„A jak přesně mi chytání motýlů pomůže naučit se být přítelem?“ zeptal se pochybovačně Snape,
s typickou dávkou cynismu. Přesto, když tak sledoval Albuse, jak se žene přes louku, bolestně zatoužil se
k němu připojit, bez ohledu na to, jak hloupě by při tom vypadal.
Snape ztuhl, když se Potter natáhl a stiskl mu rameno. „Nemám tušení. Pojď. Prostě to zkus a nedělej si
žádné starosti, okey?“ Nato se Harry otočil a následoval Brumbála.
Severus tam velice dlouho stál a cítil se velmi opuštěný. Tohle nebyl on. Nemohl by přece ztrácet čas
takovou pošetilostí. Měl by raději…
„Severusi, pospěš si! Než ty nejkrásnější odletí!“ volal za ním Albus.
Co by měl nebo neměl, se mu najednou vykouřilo z hlavy. Dostal příležitost strávit nějaký čas se svým
jediným přítelem. Copak záleží na tom, co budou dělat? Po těch osmi letech mu ke štěstí stačilo prostě to,
že byl zase s Albusem. A chytání motýlů bylo nesrovnatelně bezpečnější činností než ty, které mu dříve
obvykle nařizoval.
Cítil, jak se mu ústa stočila do váhavého, pro něj nezvyklého úsměvu, máchl svou síťkou, až zasvištěla, a
rozběhl se za svými dvěma společníky.
Chytání motýlů mohlo být, po pravdě, nekonečně nesmyslnou záležitostí. Jak ale spolu s Potterem
následovali svého bláznivého ředitele přes louku porostlou divokým kvítím, Snape začínal chápat, že měl
Harry pravdu. Radost nezbytně nemusí dávat nějaký smysl. Je to zkrátka zážitek. A on měl během svého
života takových zážitků neskutečně málo.
Zoufale toužící, aby měl víc času než jen tento jediný sen, a aby se mohl naučit všechno, co během svého
dětství nestihl, se Severus naplno ponořil do lovu motýlů.
15
II.
Bylo mu horko. To byla první věc, kterou si Harry Potter uvědomil, když se začal probouzet. Nebylo to
nepříjemné dusivé vedro, které obvykle naplňovalo jeho přístěnek během léta. Bylo příjemné, jako teplo v
Dudleyho pokoji v zimních měsících, kdy Harryho přístěnek div nezamrzal.
A zjistil ještě další neobvyklou věc. Skrz tenkou matraci lehátka se mu do zad nezarývaly kovové lamely.
Matrace, na které ležel, byla naopak silná a pohodlná. Možná usnul v Dudleyho posteli, nebo Bože chraň,
v ložnici tety Petúnie a strýce Vernona! Pokud ano, udělá lépe, když odsud rovnou zmizí.
Když otevřel oči, zachvátila ho panika. Pokoj, ve kterém se nacházel, viděl sice rozmazaně, ale byl
definitivně větší než jeho přístěnek.
Instinktivně zatápal na levou stranu postele a snažil se nahmatat přepravku na mléko, kterou používal
místo nočního stolku. Tam si totiž obvykle odkládal své brýle. Brzy ucítil, jak se jeho prsty dotkly chladivého
kovu obrouček. Uklidnilo ho to a nasadil si je. Jenže byly příliš velké! Chtěl si je nasadit na nos, ale ony
sklouzly dolů. Jestli je zase rozbil, teta Petúnie ho zabije. Trochu si pohrál s nožičkami brýlí a pak se mu
podařilo přimět je, aby zůstaly na obličeji. Jen aby nebyly rozbité…
Ta myšlenka se vytratila, jakmile se šokovaný Harry rozhlédl. Nacházel se v ohromné posteli s nebesy.
Jeho přístěnek by se do ní vešel klidně třikrát. A zbytek pokoje…
Harry naprázdno polkl. Zdi byly postaveny z mohutných bloků šedého kamene, podlahu viditelnou mezi
koberci pokrývaly dlaždice a velikánská okna tvořila zkosená špaletová křídla. Harry nikdy neviděl tak
ohromný krb, jako byl ten na druhé straně pokoje. Těžký dřevěný nábytek mu připadal jako vybavení
královské komnaty.
Harry sebou trhl, když se po jeho pravici ozval zvláštní zvuk. Hned u okna stála ptačí klec. Uvnitř na
bidýlku seděla velká bílá sova a pozorovala ho zvláštníma zlatýma očima. Pták vyloudil jakési zavrkání, které
znělo jako otázka.
Harry ztěžka polkl a snažil se nepanikařit.
Jiný tichý zvuk vrátil jeho pozornost k místu, kde měl původně položeny své brýle. Zmateně zíral na velký
skleněný džbán, který tam stál. Jeho otvor zakrývalo víko. Na dně té nádoby leželo nepřeberné množství
trávy a květin a nad touto podestýlkou bláznivě poletovali tři bílí motýli s černými puntíky na křídlech.
Džbán obsahoval rovněž dva světle levandulové a také po jednom velikánském černém a oranžovém, což
byly ty nejúžasnější věci, které Harry kdy viděl. Kromě celé této místnosti, samozřejmě. Onen tichý zvuk
vydávali motýli narážející do skleněných stěn nádoby.
Jak podivné a úžasné místo! Harry věděl, že se mu to musí zdát, ale když se štípl do ruky, bolelo to.
Dychtivý vydat se na průzkum, sklouzl z postele a málem sebou praštil. Měl na sobě nějaký druh lněné
noční košile, která se mu pletla pod nohy. Když ji podkasal, aby zabránil pádu, hlava a ramena se mu
vyvlékly z výstřihu a celá ta věc sklouzla dolů k jeho chodidlům. Když si uvědomil, že je nahý, zrudnul.
Harry šaty rychle sebral a napřáhl ruce, aby si je prohlédl. Vypadalo to jako pánská noční košile. Něco
takového viděl jen v televizi, takže si nemohl být úplně jistý, ale rozhodně se to podobalo typu pyžama,
16
které nosil strýček Skrblík ve vánočním speciálu Kačeřích příběhů. Viděl ho s Dudleym po té, co se vyplížil ze
svého přístěnku. Pak ho ale chytila teta Petúnie…
Jak se tak rozhlížel po pokoji, neviděl žádné dětské oblečení, dokonce ani Dudleyho. Byl tam jen nějaký
dlouhý černý oděv přehozený přes židli stojící v koutě, ale vypadal tak velký, že by si ho mohl obléct i obr.
Protože nic jiného nenašel, znovu si oblékl noční košili a snažil se ji naaranžovat tak, aby mu zase
nesklouzla. Vyřešil to tím, že vyhrnul spodní lem.
Pak přešel místnost, aby si prohlédl několik obrázků vystavených na krbové římse. Ještě nikdy nestál tak
blízko u otevřeného ohně, takže si dal velký pozor, aby tu příliš rozměrnou noční košili udržel co nejdál od
tančících plamenů. Doma, kdykoli jeho teta a strýc rozdělali oheň v maličkém krbu, býval Harry
vyexpedován do přístěnku. Měl moc rád veselé plamínky…
Náhle zůstal zmraženě civět na největší fotografii. Nejen, že se na něj několik lidí z obrázku dívalo. Dva
mu dokonce divoce mávali a snažili se upoutat jeho pozornost. Viděl tři osoby oděné do dlouhých černých
rób. Na levé straně fotky stál vysoký muž s rezavými vlasy a kouzelným přátelským úsměvem. Kolem ramen
objímal ženu s hnědými hustými kadeřemi, která se také hřejivě usmívala. Třetí osoba na fotce měla
rozcuchané černé vlasy, brýle s kulatými obroučkami a přesně stejnou jizvu na čele, jako měl on sám.
Harry na ně šokovaně zíral. Pohybující se postavy zatím pokračovaly v mávání a muž, který se tak moc
podobal Harrymu, že to prostě musel být jeho otec, mu věnoval zmatený úsměv.
Nacházel se i na fotografii umístěné hned vedle. Objímal tu ženu s hnědými vlasy, teď oblečenou ve
svatebních šatech. Stáli před rozpadající se stavbou připomínající chaloupku na muřích nohách postižených
artritidou.
Byli ti dva jeho rodiče? dumal Harry.
I na posledním obrázku spatřil svého domnělého otce. Tentokrát vedle něj na jedné straně postával
usměvavý starý muž s dlouhým bílým plnovousem. Byl oděný v zářivě modrém hábitu a špičatém
kouzelnickém klobouku. Po jeho druhém boku stál mladší muž v černých šatech. Měl černé rovné vlasy a
kyselý výraz. Harryho napadlo, že ještě nikdy neviděl člověka, který by se tak moc podobal upírovi. Harryho
otec se opět zmateně usmál. Stařík na rozdíl od něj překypoval entusiazmem, mával a culil se. Třetí muž
s nepřátelským výrazem protáčel oči a vrtěl hlavou, jako by se ve společnosti těch druhých dvou cítil
nepohodlně. Harry netušil, co o tom soudit.
Dlouho tam jen stál a zíral na fotografie, než se rozhodl vyhlédnout z okna, aby viděl, kde se to vlastně
ocitl. Když přecházel kolem sovy, zahoukala na něj. Harryho přepadl neodbytný pocit, že si s ním ten pták
neví rady.
Chlapec se vyšplhal na lavici u okna, pohlédl ven a zalapal po dechu. Když předtím v duchu označil tento
pokoj jako královskou komnatu, nebyl daleko od pravdy. Ze svého okna měl výhled na ten nejúžasnější
hrad, jaký si dovedl představit. Kolem celé gigantické stavby se tyčily malé věžičky, elegantní arkádové
oblouky i mohutné obranné věže. Okolní pozemky pokrývala silná vrstva sněhové pokrývky. Harry uviděl
také rozlehlé napůl zamrzlé jezero. Daleko vpravo od něj se rozkládal nekonečný les.
17
Jako by se mu splnily dávné sny. Celá léta, když sedával na svém skládacím lehátku zamčený v přístěnku
pod schody a hrál si s Dudleyho vyhozenou figurkou rytíře, předstíral, že je uneseným princem, který byl za
trest ponechán u Dursleyových. Věřil ale, že jednoho dne ho jeho skutečná rodina přijde zachránit. A to se
teď skutečně stalo! Bylo by skvělé, kdyby…
„Harry?“
Vystrašený neočekávaným vyrušením našel úkryt za vysokou zdobenou skříní. Nerozhodně vykukoval
zpoza jejího rohu. Nikdo sem přece nemohl vejít, aniž by ho Harry slyšel! Dveře ložnice zůstávaly zavřené.
V pokoji kromě něj nikdo jiný nebyl.
„Harry, jsi tam?“ zvolal ženský ustaraný hlas z opačné strany komnaty.
Harry pohlédl tím směrem až ke krbu. Když uviděl ženskou hlavu a torzo jejího trupu uprostřed tančících
plamenů, krátce zděšeně vykřikl. Uvědomil si, že to byla ta stejná hnědovlasá žena, kterou viděl na
pohyblivých fotografiích. Snad jeho vlastní matka?
Teta Petúnie a strýc Vernon mu vždy tvrdili, že jeho rodiče zahynuli při automobilové nehodě, ale možná
lhali. Třeba byl coby miminko skutečně unesen a jeho skuteční rodiče po něm celé ty roky pátrali. Bylo by
přece možné, že se jim nějakým způsobem vrátil, zatímco uplynulé noci spal! A jeho matka právě přišla, aby
ho viděla! To dávalo smysl.
Ale… co dělala v krbu uprostřed těch horoucích plamenů? Byla snad duch?! Že by on sám zemřel a proto
se teď jeho matka objevila, aby ho tu hledala? Zmražený hrůzou stál za skříní a třásl se.
„Hermiono, nech ho být!“ ozval se někde za ní naštvaný mužský hlas. „Jsou Vánoce. Měj slitování a nech
ho dospat!“
Vánoce?!
„Harry slíbil, že mi pomůže s balením dárků pro děti.“ Hlava ženy se otočila, jako by hovořila k někomu za
ní a zmizela z prostoru krbu. „Řekl, že přijde v deset. Nebyl na snídani a portrét střežící jeho dveře
prohlašuje, že svůj pokoj dosud neopustil. Nevidím ho v obýváku ani v ložnici. Mohl uklouznout v koupelně,
Rone. Může být zraněný!“
Otočila se tváří zpět do místnosti a zvolala hlasitěji: „ Harry, jestli jsi tady, něco na sebe hoď. Jdu tě
zkontrolovat.“
S tímto varováním vpadla hnědovlasá žena skrze plameny přímo na orientální koberec před krbem.
Absolutně vyděšený Harry sledoval, jak se zvedla ze země a z dlouhého modrého hábitu, který měla na
sobě, si oprášila popel.
„Harry? Jsi tu?“ zvolala ke dveřím, které se nacházely přímo vedle Harryho skříně. Pomyslel si, že to bude
pravděpodobně koupelna.
Ztuhl. Pokusil se přikrčit hlouběji do stínů a učinit se tak malým, jak to bude možné, ale dál už to nešlo.
Jeho pohyb zřejmě upoutal její pozornost. Otočila se jeho směrem a promluvila břitce a naštvaně.
„Na co si to hraješ, Harry?! Příšerně jsi mě vystrašil. Myslela jsem, že… Ach!“ Ve chvíli, kdy ho zahlédla, se
její slova někam vytratila. „Harry?!“
18
„A-ahoj,“ vykoktal a udělal jeden váhavý krok ven ze stínu. Vždyť už byl stejně odhalen. Život se strýcem
a tetou ho naučil, že schovávání nevede k ničemu dobrému. Opožděný trest býval horší. Rozhněvaný výraz
na tváři té ženy mu napovídal, že není o nic víc nadšena jejich setkáním, než obvykle bývala teta Petúnie,
když ráno odemykala dveře jeho přístěnku.
Žena udělala krok směrem k němu a Harrymu připadala obrovská. Ta strašidelná, rozrušením stažená
tvář se však náhle změnila. Když na něj pohlédla, objevila se v ní čirá starost. Chvíli zůstávala nehybná a
oněmělá, stejně jako on sám, ale potom klesla na kolena. Nevrhla se na něj. Hleděli si vzájemně do očí a on
už se tolik nebál.
„Harry, jsi to ty?“ zeptala se tichým hlasem. Její milé hnědé oči měly v tu chvíli velikost podšálků. Už se
ale nezdálo, že by se na něj zlobila.
Nervózně polkl a přikývl. „Ano.“
„Můj bože.“
Když v jejím výrazu nenašel nic kromě obav a soucitu, vyrazil ze sebe: „Jste moje matka?“
„Cože?“ V její otázce zazněl naprosto zmatený tón, jako by to byla poslední věc, kterou by od něj
očekávala.
„Teta Petúnie a strýc Vernon mi vždycky tvrdili, že mí rodiče jsou mrtví. Ale já si myslel, že mi možná lhali.
Že jsem se možná ztratil, nebo mě unesli, přesně jako v pohádkách. Na tom obrázku nahoře na krbu… máte
na sobě svatební šaty a stojíte vedle pána, který vypadá jako já. Takže jsem si myslel…“
Zmýlil se, to už bylo zjevné, ona se však nezdála rozzlobená. Vypadalo to spíš, že se co chvíli rozpláče.
„Ne, Harry, je mi to líto. Nejsem tvá matka.“
Potlačil první reakci. V očích ho pálilo, a tak je raději sklopil k zemi.
„Copak ty nevíš, kdo jsem?“ zeptala se jemně.
Zavrtěl hlavou. Stále zíral na své studené bosé nohy a pokoušel se zamaskovat zklamání. Nebyla tím, za
koho ji považoval. Když se předtím vyřítila z krbu, vystrašila ho. Jenže teď, když s ním mluvila tak laskavě,
pomyslel si, že by měl takovou maminku moc rád.
„Jsem Hermiona,“ řekla zase tím laskavým hlasem.
Vzhlédl. Vypadala, jako by od něj něco čekala. Příliš toho nepobral, ale slušné vychování mu nechybělo.
„Já jsem Harry.“
„Já vím,“ usmála se. Mělo to na něj uklidňující účinek, protože ten úsměv patřil jenom jemu.
„Harry, tušíš, co se s tebou stalo? Jak ses sem dostal?“
Zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu. „Prostě jsem se tu vzbudil.“
„Co si pamatuješ jako poslední?“
„Hm… šel jsem si lehnout do přístěnku. Alespoň myslím,“ řekl. Teď, když se zeptala, najednou o tom
pochyboval. Když se pokoušel rozpomenout na podrobnosti uplynulé noci, zdály se velmi mlhavé.
„Ale jistý si nejsi.“
„Ne.“
Na vteřinu vypadala tak nějak ztraceně. Potom se zeptala: „Harry, kolik ti je?“
19
Konečně otázka, na kterou mohl odpovědět. „Sedm,“ řekl s úsměvem.
„Sedm,“ zopakovala zamyšleně. „Víš, jaký máme rok?“
„Copak vy to nevíte?“ zeptal se šokovaně. Dospělí přece tyhle věci vždycky vědí!
„No, já to vím. Jen jsem chtěla zjistit, jak jsi šikovný,“ vysvětlovala honem.
Nebyl si jistý, jestli mu říká pravdu, ale stále na něj hleděla starostlivýma očima. Došel k závěru, že
rozhodně neměla v úmyslu mu nějak ublížit.
„Víš tedy, jaký je rok?“ zeptala se pochybovačně po nekonečně dlouhém mlčení.
„Jasně, že vím. 1996. Mám pravdu, že jo?“
Když se z její bezvýrazné tváře vytratila barva, naskočila mu husí kůže. Na okamžik se zdálo, že na to nic
neřekne. Pak konečně promluvila.
„Ne, Harry. Máme rok 2017.“
„Ale… To nemůže… Bylo by mi…“ Nedokázal to spočítat z hlavy, aniž by si pomáhal prsty.
„Dvacet šest,“ informovala ho měkce Hermiona.
„To nemůže bejt pravda!“ protestoval a zmocnila se ho hrůza. „C-co se stalo?! Jak jsem se sem dostal?
Kde je teta Petúnie? Jak… jak to, že znáte moje jméno, když jste mě sem nepřivedla?“
Ještě nikdy se tolik nebál. Dokonce ani tehdy, když ho Dudley strčil na oblíbenou lampu tety Petúnie a ta
se rozbila.
„Ššššš,“ utěšovala ho Hermiona a potom udělala něco, co pro něj ještě nikdy nikdo neudělal. Ani když byl
hodně rozrušený. Vztáhla paže a ukryla ho ve svém náručí. Držela jeho třesoucí se tělo těsně u sebe, hladila
ho po zádech a pak řekla: „To je v pořádku, Harry. Nevím, jak se ti to stalo, ale všechno bude dobré, slibuji.
Tady jsi v bezpečí. Nikdo ti neublíží.“
Navzdory všem otázkám, které mu divoce vířily hlavou, strach ustupoval. Z ničeho nic se cítil úplně
bezpečně. Hermiona krásně hřála a její náruč byla příjemně měkká. Voněla po skořici a jablkách. Bylo tak
úžasné ocitnout se v takovém objetí, které teta Petúnie vždy poskytovala jen Dudleymu. Harry nikdy
nevěřil, že by ho tímto způsobem někdo mohl chtít obejmout.
„Odkud znáte moje jméno?“ zeptal se po chvíli, když vzhlédl k její utrápené tváři.
„To je trochu obtížné vysvětlit.“ Moment na něj upřeně hleděla, jako by něco zvažovala, a potom tiše
řekla: „To, co se ti chystám říct, bude těžko uvěřitelné. Mohu se tě nejdřív na něco zeptat?“
Objímala ho tak krásně, že by pro ni nejspíš udělal cokoli, oč by si řekla. Nahlas to ale nevyslovil. Raději
jen přikývl, aby neřekl něco špatně a nepřiměl ji tak, aby ho pustila.
„Stalo se ti někdy něco zvláštního, co se nedalo nijak vysvětlit? Třeba když jsi byl naštvaný nebo
rozrušený?“
Neznělo to jako skutečná otázka. Harrymu připadalo, jako by Hermiona už znala odpověď. Ale… on neměl
dovoleno o těchto věcech mluvit. Pokaždé, když to zkusil, teta Petúnie začala ječet. Strýc Vernon ho vytahal
za uši a třásl jím. A potom… obvykle strávil několik dní bez jídla zamčený v přístěnku.
Vyprostil se z Hermionina objetí a ustoupil do bezpečné vzdálenosti. Věděl, že to bylo příliš dobré, než
aby to mohla být pravda.
20
Jenže Hermiona jako by četla jeho myšlenky.
„Neboj se, Harry. Když odpovíš upřímně, nedostaneš se do potíží. Mně se doma také děly ty věci.“
„Vážně?“
„Každému, kdo je na tomto místě,“ přikývla Hermiona. Harrymu se líbilo, jak se na něj zakřenila. Ten
úsměv byl plný rošťáctví.
„A jaký věci jste dělala?“ zeptal se.
„Jednou jsem pouhým pohledem rozbila všechny sklenice v kuchyni, když mi maminka nedovolila jít si
hrát ven po setmění,“ řekla Hermiona.
„Já… jedno odpoledne jsem nechal celou zahradu tety Petúnie zarůst plevelem, protože na mě křičela,
když mě Dudley shodil do jejího záhonu s kytkama. A jindy mi oholila všechny vlasy a ony přes noc
dorostly,“ odvážil se Harry.
Hermiona dodržela slovo. Žádný trest za vyzrazení těchto zapovězených tajemství Harryho nestihl.
„Tyto schopnosti tě činí někým velmi unikátním, Harry. Toto je škola pro děti, které dokáží dělat přesně
takové věci,“ vysvětlovala Hermiona.
„Tenhle hrad, že je škola?“ Jeho vlastní škola v Kvikálkově byla ponurá jako hrobka. Nikdy nespatřil nic
tak úžasného, jako byl hrad, který předtím pozoroval z okna.
„Ano,“ potvrdila.
„A proto jsem tady? Protože dokážu dělat ty věci?“ zeptal se Harry. Najednou to začalo dávat trochu větší
smysl.
„No, ne tak přesně. Totiž - ne v poslední době,“ odpověděla Hermiona. Pak si uvědomila, že ho tím spíš
zmátla a dodala: „Poprvé jsi do Školy čar a kouzel v Bradavicích přišel, když ti bylo jedenáct. Ty, já a několik
našich přátel tady nyní učíme.“
„Já mám kamarády?“ zeptal se užasleji, než když se dozvěděl, že by měl být učitelem.
„Máš jich spoustu,“ souhlasila.
„Mám?“ Vždy si přál mít nějakého kamaráda!
„Ano.“
„A jsem učitel?“
Další úsměv a další přitakání.
„Říkala jste… Škola kouzelníků a…?“ opakoval a pomyslel si, že je to legrační pojmenování pro školu.
Skoro to znělo, jako by tu učili čaroděje.
„Bradavická škola čar a kouzel. Jsi kouzelník, Harry. Největší kouzelník naší doby.“
Zkoumavě pozoroval Hermionin vřelý výraz, ale neodhalil v něm žádný náznak, že by si z něj utahovala.
„Já… to nemůže bejt pravda. Já ne… Já jsem jen…“ …kluk, kterýho nikdo nechce, blesklo mu hlavou, ale
nahlas to neřekl. Hermiona se nechovala, jako by ho neměla ráda nebo ho tu nechtěla. Upřímně řečeno –
právě se mu dostávalo toho nejlepšího zacházení, jaké kdy zažil. Své pochyby tedy nevyslovil.
Bylo toho příliš, než aby to dokázal pobrat. Nejen, že včera večer uléhal jako dospělý. Pokud Hermiona
říkala pravdu, a ona neměla žádný důvod mu lhát, byl také kouzelníkem. A nějakým způsobem se
21
z dospělého kouzelníka znovu stal malým chlapcem. Nechápal nic z toho, co se mu přihodilo. Hermiona by
mu ale možná mohla pomoci tomu porozumět.
„Co… Jak…Jestli jsem byl učitel a dospělej, jak se mi tohle mohlo stát?“
„Nevím. Někdo na tebe mohl seslat kletbu, která tě vrátila zpět do dětství, ale…“ zdálo se, že přemýšlí
nahlas.
„Ale?“ zeptal se.
„Teď si s tím nebudeme dělat starosti, dobře? Myslím, že bychom měli navštívit madam Pomfreyovou a
zjistit, co tomu všemu řekne ona.“
„Kdo je madam Promfleyová?“
„Madam Pomfreyová. Ona je naše lékouzelnice, ech… naše lékařka,“ vysvětlovala Hermiona. „Mohla by
pomoct.“
„Udělá ze mě zase dospělýho?“
„Doufejme,“ usmála se Hermiona.
„Bude to… bolet?“ zeptal se tichounce.
Hermiona se natáhla a dotkla se jeho ramene. „Nedovolím nikomu, aby udělal cokoli, co by tě mohlo
zranit. Slibuji. Většina kouzel vůbec nebolí. Dokonce ani ta, která přetransformují člověka v ropuchu nebo
něco podobného.“
„Přetrans…?“ snažil se opakovat to divné slovo.
„Promění je,“ vysvětlovala.
„Už jste se někdy proměnila v ropuchu, Hermiono?“ zeptal se, vzpomínaje na všechny ty neuvěřitelné
pohádky, které kdy četl. Uvažoval, jak by to mohlo být možné.
„V ropuchu ne, ale když jsme chodili do druhého ročníku, uvařili jsme takový lektvar, který mě přetrans…
Změnil mě na tři týdny v obrovskou kočku.“
„Proč jste se chtěla proměnit v obrovskou kočku?“ zeptal se, i když to znělo pěkně hustě.
„Nechtěla, byla to chyba. Musela jsem pak strávit hodně dlouhou dobu v nemocnici. Vlastně to byla
naprostá nuda. Mé packy byly tak nepraktické, že jsem nedokázala ani otáčet stránky v knize. Navíc jsem
měla neustálou potřebu lovit myši.“
„Ble.“
„Takže… v pořádku? Můžeme jít?“ zeptala se Hermiona a podala mu ruku.
Přistoupil blíž, aby se jí chytil. Jenže noční košile, ve které doslova plaval, se nepohnula tak, jak by měla, a
málem z něj zase sklouzla.
„Takhle by to nešlo,“ řekla Hermiona. Z kapsy svého hábitu vytáhla naleštěnou hůlku, namířila ji na
Harryho a pronesla něco v jazyce, který nikdy předtím neslyšel. Noční košile se okamžitě zmenšila na
perfektně padnoucí velikost. Byl to zvláštní pocit, když se bavlna sama od sebe dala do pohybu a měnila
svůj tvar dle rozměrů jeho těla, ale ne až tak zvláštní, jako když se mu podobným způsobem na tváři scvrkly
brýle.
„Páni! To bylo kouzlo?“ divil se. Přitom se potěšeně nakrucoval ve svých perfektně padnoucích šatech.
22
Hermiona se rozesmála. „Ano, Harry, to bylo kouzlo.“
„A já umím dělat taky takový věci?“
„Dokážeš to už od doby, kdy ti bylo čtrnáct,“ řekla. Její oči se zahleděly na jeho bosé nohy. „Budeme ti
muset obstarat nějaké boty a také oblečení na ven. A hele, tady jsou tvé pantofle. Poběž a obuj si je. Já ti
zatím přinesu hábit.“
Pádil přes místnost až k posteli. Tam si na svá drobná chodidla nazul domácí pantofle podšité ovčím
rounem, které vykukovaly pod postelí s nebesy. Hermiona se vrátila s dlouhým černým oděvem, který Harry
předtím viděl ležet přes židli. Přehodila mu ten obrovský kus oblečení přes ramena, vyslovila stejná slova
jako prve - Reducio Atakdále - a pak se hábit i pantofle také změnily na správnou velikost.
Přestože teď Harrymu oděv správně seděl, byl nezvykle dlouhý, takže měl potíže strefit se do rukávů.
Hermiona ho opět překvapila, když hábit trochu přizvedla, aby se mohl obléknout.
„Tak. To je lepší,“ řekla, když mu přitáhla přední část šatů blíž k tělu. Pročísla mu rukou vlasy, jako by se
pokoušela je uhladit na správné místo.
Harry zkameněl. Kdykoli teta Petúnie věnovala pozornost jeho vlasům, následoval její křik. Jenže
Hermiona je jen lehce rozcuchala, jako kdyby jí vůbec nevadilo, že nejsou tak upravené, jako bývaly ty
Dudleyho. Pak se na něj dolů usmála. Její oči hřály a třpytily se. „Teď jsme připraveni jít.“
Zarazil se. Ten pocit, který právě prožil, se nejvíc blížil tomu, jako by měl maminku.
Její pohled zamířil k posteli a nočnímu stolku za ní.
„Harry?“
„Ano?“
„Nevíš, co tu dělá ten džbán?“ Hermiona přešla místnost, aby zvedla velkou skleněnou nádobu plnou
motýlů.
„Ne. Byl tu, už když jsem se vzbudil.“
„Velmi zvláštní…“ řekla a zamyšleně pozorovala poletující hmyz.
„Copak já nemám rád motýly?“ zeptal se Harry zmateně.
„Jsem si jistá, že máš, Harry. Jen prostě netuším, kde bys je vzal uprostřed prosince.“
„Myslíš, že tu byli, když jsem šel spát?“ dumal.
„O tom pochybuji. Možná bude nejlepší, když je vezmeme s sebou,“ rozhodla a džbán si vsunula pod
levou paži. Harry přemýšlel, proč to udělala.
Jemu hned nato nabídla pravou ruku a on ji rychle přijal. Vzhlédl k ní s takřka nábožnou úctou. Cítil, jak se
její horká dlaň bezpečně sevřela kolem té jeho malé a vlhké. Znal tuto ženu pouhých pár minut. Přesto mu
už ukázala víc laskavosti, než jeho teta a strýc za celý dosavadní život.
Hermiona ho vedla ze dveří ložnice skrz obývací pokoj, o jehož existenci zatím neměl tušení, a potom do
široké chodby za ním.
„Kohopak to tu máme?!“
23
Nadskočil leknutím. Chraplavý hlas za jejich zády se ozval z místa, kde se za nimi právě zavřely dveře.
Harry sevřel Hermioninu ruku, jako by na tom závisel jeho život. Pak se s trhnutím otočil, aby se podíval,
kdo to promluvil.
„Ahoj Martine,“ oslovila Hermiona olejomalbu. „Harry měl malou nehodu. Právě to jdeme dát do
pořádku.“
„No, to je zjevné. Nehoda, ale ovšem!“ konstatoval povýšeně starý muž, zatímco Hermiona Harryho
odváděla pryč.
Martin nebyl jediným portrétem, který se hýbal a mluvil. Chodbu lemovala spousta obrazů a každý z nich
projevoval o Harryho neobyčejný zájem.
Když dosáhli záhybu hlavní chodby, Harry zahlédl chlapce se světlými vlasy, jak sprintuje kolem. Měl na
sobě černý hábit s našitým emblémem v červené a zlaté barvě.
„Stantone!“ zvolala Hermiona a chlapec prudce zabrzdil.
„Dobré odpoledne, profesorko Weasleyová,“ řekl. Jeho zvědavý modrý pohled sklouzl na Harryho. Ten
ztuhl, když viděl, jak se Stantonovy oči údivem vykulily. „No nazdar! Je to…?“
„Stantone, utíkejte a přiveďte ředitelku McGonagallovou. Vyřiďte jí, že se setkáme na ošetřovně. Potom,
prosím, zaběhněte do mých pokojů a řekněte to i profesoru Weasleymu.“
„Ano, madam,“ přikývl chlapec. To už Hermiona směrovala Harryho dál.
Prošli další zatáčkou. Harry se zasekl na místě, zmražen nečekaným výhledem. Chodba ústila do prostoru,
který se nazýval bradavické hlavní schodiště. Svou rozlehlostí se podobalo katedrále a stoupalo nejméně
osm poschodí vysoko. Tvořil ho tucet schodišť, která křížem krážem protínala otevřený prostor. Některá
z nich se pohybovala a pomalu měnila svou polohu z pravé strany na levou a zase zpátky.
„Er… Hermiono?“ Stiskl její ruku ještě pevněji. Mačkal ji tak silně, až si pomyslel, že ho jistě pokárá. Když
k němu ale shlédla, její pohled byl plný porozumění.
„To je v pořádku, Harry. Jsou to jen schody. Občas se pohybují, ale obvykle se po nich dostaneš tam, kam
potřebuješ. Je ti dobře?“ Hermiona ho odtáhla blíž ke stěně a volnou rukou ho objala kolem ramen. „Občas
zapomínám, jak zdrcující dojem může tohle místo vyvolávat, když na něj nejsi zvyklý.“
Pár minut ho nechala pozorovat pohybující se schodiště, aniž by ho nutila se k němu přiblížit. Harry
uviděl dívku tmavé pleti, která byla jen o pár let starší, než on sám. Měla na sobě stejný hábit, jako všichni
ostatní, které zatím potkal. Scházela po jednom pohyblivém schodišti o pár poschodí níž. Ačkoli jí neviděl do
tváře, nezdálo se, že by byla z prazvláštního chování místních schodů nějak rozrušená.
„Řekl bych… že jsou parádní,“ připustil Harry a udělal rozhodující krok vpřed. Byl vděčný za povzbudivý
stisk Hermioniny ruky. Cítil se skoro zklamaný, když se schody, po kterých šli, zastavily. Nechal se vést dolů.
Míjeli přitom spoustu zvědavých obyvatel olejomaleb. Schodiště pak opustili o tři poschodí níž.
Hermiona vedla Harryho další vzdušnou chodbou, dokud nevešli do nějaké místnosti lemované po obou
stranách nemocničními lůžky. Na žádném z nich nikdo neležel. V maličké místnosti plné lahviček, která se
nacházela až úplně vzadu, se setkali s nějakou dámou oblečenou v bílém hábitu.
„Ahoj, Poppy,“ zavolala na ní Hermiona.
24
„Ahojky!“ odpověděla žena a otočila se. „Prosím, řekni mi, že sis také nepřišla pro životabudič! Už skoro
žádný nemám. Musím požádat Severuse, aby mi uvařil novou várku, dřív než začne ško…“ Slova jí odumřela
na rtech, když se na příchozí konečně soustředěně zadívala. „Dobré nebe! Snad to není…“
„Harry Potter,“ potvrdila Hermiona její domněnku. „Harry, toto je madam Pomfreyová, nejlepší
lékouzelnice, jakou kdy Bradavice měly.“
„Ahoj,“ pozdravil ji nervózně Harry.
„Ahoj, drahoušku,“ usmála se madam Pomfreyová. „Neboj se. Dáme tě do pořádku a ty se budeš cítit
lépe než kdy dřív.“ Její přátelské modré oči našly Hermionu.
Zatímco jí Hermiona líčila, jak ho před chvílí našla, pustil se Harry její ruky a vydal se na průzkum
nemocničního křídla.
„Mohl by to být jen obyčejný omlazovací lektvar,“ slyšel říkat madam Pomfreyovou.
„Funguje jako ten, který během turnaje tří kouzelnických škol použili Fred s Georgem? Ale obráceně?“
zjišťovala Hermiona.
Slova, která říkaly, nedávala Harrymu žádný smysl. Jako by hovořily cizím jazykem.
„Přesně. Pojďme ho prohlédnout a potom to dáme do pořádku,“ navrhla madam Pomfreyová.
„Harry?“ zavolala ho Hermiona. „Mohl bys sem na chvíli přijít, prosím?“
Následujících dvacet minut se odehrálo jako v mlze. Madam Pomfreyová prohlížela jeho oči, uši, nos a
krk jako kterýkoli obyčejný lékař. Potom ale provedla několik dalších testů, kterým vůbec nerozuměl. Ležel
na vyšetřovacím lehátku, madam Pomfreyová nad ním pomalu mávala hůlkou a kontrolovala každou píď
jeho těla.
V tom se dveře ošetřovny otevřely. Vysoký rusovlasý muž, kterého Harry předtím viděl na pohyblivé
fotografii na krbu, vtrhl dovnitř. Jeho hnědý hábit kolem něj vířil, jako by to byla nějaká křídla, na kterých
přiletěl.
„Hermiono! Co je to za nesmysl? Stanton tvrdí, že… Harry?!“ Příval slov skončil tichým zajíknutím.
„Harry,“ řekla Hermiona, sklonila se k němu a stiskla mu ruku. „To je můj manžel, Ron. Už od dětství jste
nejlepší přátelé. Rone, Harry si nás nepamatuje, tak ho, prosím, neděs.“
Zmatený výraz na pihovaté tváři vysokého muže byl skoro komický.
„Ehm… čau, Harry. Jak se vede? Myslím, kromě toho, že…“
„Kromě toho, že je mu sedm let, se mu daří docela dobře,“ vyštěkla Hermiona.
„Sedm?“ opakoval Ron. „Víš to jistě? Vypadá sotva na pět.“
„Je mi sedum! Ne pět!“ informoval ho rozzuřeně Harry.
„Vážně, Rone, už jsi někdy slyšel slovo takt?!“ plísnila ho Hermiona.
Po Ronových tvářích se rozlila červeň tak divoká, že se téměř vyrovnala barvě jeho vlasů.
„Promiň, Harry. Ty si mě vážně nepamatuješ? Byli jsme nejlepšími přáteli déle než patnáct let.“
Harry jen zavrtěl hlavou. Ještě Ronovi neodpustil, že mu ubral ty dva roky.
Ron mu ale věnoval povzbudivý úsměv a Harry o něm začal smýšlet lépe. Hnědé oči toho muže jasně
vyjadřovaly zmatený údiv nad tím, co se stalo.
25
„No, nelam si s tím hlavu. Určitě se to spraví dřív, než se nadějeme.“
Ron se zahleděl na Hermionu. „Um… co se s ním stalo?“
Hermiona stačila jen pohnout rty, aby mu odpověděla, když se dveře nemocnice znovu otevřely. Do
místnosti vstoupila přísně vyhlížející žena, oblečená v zeleném sametovém hábitu. Černé vlasy měla na
temeni stažené do upjatého drdolu.
„Co se stalo? Pan Stanton mi řekl, že… Proboha! Dobré odpoledne, Harry.“
„Ech… ahoj,“ Začínal být nervózní, že na něj zírá tolik lidí.
„Harry, to je profesorka McGonagallová, ředitelka Bradavic,“ představila je Hermiona.
Zatímco madam Pomfreyová dokončovala prohlídku, tři dospělí odění v hábitech si spolu něco šeptali.
„Hotovo, drahoušku,“ řekla nakonec madam Pomfreyová. „Už můžeš slézt.“
Hermiona mu pomohla dolů.
Harry byl nesvůj. Dívali se na něj, jako by byl nějaká šílená atrakce. Nohama nazutýma v pantoflích
nervózně šoupal po kamenné podlaze.
„Takže, madam Pomfreyová?“ promluvila do ticha ředitelka.
„Je děsivě podvyživený,“ začala lékouzelnice. „Kdokoli se měl o tohle dítě starat, zasloužil by zbičovat. Je
o patnáct centimetrů menší a váží téměř o sedm kilogramů méně, než by měl…“
„Nikdo se o něj nestaral,“ přerušil ji Ron.
„To je zcela zjevné.“ Madam Pomfreyová se tím zjištěním zdála být velmi rozrušená.
„Kromě zanedbané péče, je tu ještě něco, co nám můžete říct?“ zeptala se profesorka McGonagallová.
„Nejedná se o žádné prokletí, kouzlo ani zaklínadlo. Dle mého soudu je to naprosto normální malý
chlapec,“ hlásila madam Pomfreyová.
„Jak to myslíte, žádné prokletí?! Vždyť se na něj podívejte!“ protestoval Ron.
„Pomocí hůlky jsem prozkoumala každý kousek jeho těla,“ řekla madam Pomfreyová. „Je očarovaná, aby
našla všechna i dobře skrytá kouzla. Chlapec je absolutně prostý veškeré magie, od hlavy až k palcům u
nohou. Kdyby to způsobil nějaký lektvar, v jeho trávicím traktu by po něm byly patrné stopy. Ale nenašla
jsem vůbec nic.“
„Co to tedy způsobilo?“ zeptala se Hermiona.
„To bych také ráda věděla,“ odpověděla madam Pomfreyová.
„Hermiono,“ zvolala náhle profesorka McGonagallová. „Co chcete u všech všudy dělat s tou nádobou?“
Hermiona se zatvářila překvapeně. Při všem tom vzrušení úplně zapomněla na džbán, který dosud svírala
v podpaží. Zvedla ho proti světlu pochodní, takže každý mohl spatřit jeho třepotavý obsah.
„Stálo to vedle Harryho postele. Říkal, že to našel, když se dnes ráno vzbudil.“
„Myslíš, že to něco znamená?“ Položil Ron otázku dřív, než to stihl Harry. Ten se pak jen uculil, když viděl,
jaké pohledy od ostatních si Ron vysloužil.
„Ovšem, že to něco znamená!“ reagovala Hermiona, zatímco zbylé dvě ženy na Rona zíraly, jako by byl
retardovaný.
26
„Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela,“ prohlásila ředitelka a upjatě našpulila rty. „Pokud Potter
nebyl proklet, pak jak tedy…“
„Snad by nám mohl pomoct profesor Snape,“ navrhla Hermiona.
„Jasně. I kdyby zapomněl půlku toho, co se kdy o černé magii naučil, pořád toho bude vědět víc, než
všichni učitelé Obrany dohromady,“ řekl Ron a pak honem shlédl na Harryho a s tichou kajícností dodal:
„Promiň, Harry. Přítomní jsou výjimka.“
„Dobrý nápad. Přivedu ho,“ řekla profesorka McGonagallová a odspěchala pryč.
Zatímco Hermiona, Ron a madam Pomfreyová vyjadřovali svou nevěřícnost nad Harryho stavem, on sám
se vydal na průzkum ošetřovny. Na stolku u stěny našel několik lahví s velmi zajímavým obsahem. Ron
vypadal, že se chystá vyjmenovat sáhodlouhý seznam osob, které mohly Harryho proklít, což vyvolávalo
stále hlasitější protesty jeho společníků. Harry, který nastalou situaci považoval spíše za požehnání než
prokletí, se je snažil ignorovat.
Hermiona právě hlasitě trvala na tom aby „prostě počkali, co k tomu řekne profesor Snape“, když se
dveře ošetřovny znovu otevřely a ponurý hlas Minervy McGonagallové se skotským přízvukem oznámil:
„Obávám se, že máme problém.“
Všichni včetně Harryho se poplašeně ohlédli. Místností zaznělo několikeré zalapání po dechu a přidušené
výkřiky. Zřejmě to nějak souviselo s tím, že profesorka McGonagallová přivedla na ošetřovnu nějakého
černovlasého chlapce. V podpaží nesla džbán plný motýlů, který byl naprosto stejný jako ten, co se to ráno
objevil v Harryho pokoji. V místnosti propukl chaos. Chlapci se však na sebe jen upřeně dívali.
Harry si pomyslel, že nově příchozí musí být o rok nebo o dva starší než on sám. Byl vysoký a hubený, měl
dlouhé černé vlasy a nos třikrát větší, než by se k jeho obličeji hodilo. Netvářil se příliš přátelsky. Jeho rysy
byly tvrdé a hněvivé. Harrymu jeho zamračený společník připadal spíš strašidelný. Cizincovy oči se na něj ale
nedívaly dravčím pohledem, který znal od Dudleyho a jeho party grázlů, když se chystali zaútočit. Harry se
tedy přišoural blíž k němu. Překřikující se hlasy dospělých zatím nabíraly na síle.
„Ahoj, já jsem Harry,“ řekl. Snažil se, aby to znělo přátelsky.
Oči stejně černé jako jeho hábit Harryho doslova přišpendlily. Chvíli ho chladně hodnotily, pak ale druhý
chlapec pomalu přikývl. „Severus Snape.“
Uf! Ech! To byl přece ten učitel, který mu měl pomoct!
„Taky jsi byl ještě včera dospělej?“ zašeptal Harry.
Severus po něm vrhl znechucený pohled. „Ta ženská to tvrdí.“ Kývl bradou směrem k profesorce
McGonagallové.
„Ty tomu nevěříš?“
„Ovšemže tomu nevěřím!“ odpověděl Snape.
„Pamatuješ si, jak ses sem dostal?“ položil Harry další otázku a přitom přemýšlel, jestli byl tedy ztrátou
paměti postižen jen on.
27
Severuse ta otázka viditelně nenadchla. Jenomže Severus vypadal jako někdo, kdo není nadšený nikdy
ničím.
„Ne, nevím, jak jsem se tu ocitl. Ale domnívám se, že pravděpodobnějším vysvětlením bude únos, než ta
historka, kterou se nám snaží namluvit.“
„Únos?!“ Tohle Harryho nenapadlo! Potom si vzpomněl na Hermionin šok, když ho poprvé uviděla, a
věděl, že se Severus musí mýlit. A i kdyby měl pravdu, ti únosci o něj pečovali mnohem lépe než Dursleyovi.
„Já jen doufám, že o výkupné požádají co nejdříve. Byl jsem právě uprostřed…“
„Ano?“ pobízel ho Harry.
Snapeova dosud zachmuřená tvář nabyla ještě rozzlobenějšího vzhledu. „Nepamatuji si zcela přesně, co
jsem dělal, ale vím jistě, že to muselo být důležité. A teď, pokud mě omluvíš…“ A tím rozhovor skončil.
„Co jste to řekl?!“ dožadovala se odpovědi ředitelka McGonagallová. Dokonce i Harry, který ji znal teprve
necelou hodinu, pochopil, že její náhle ztuhlé rysy věstí pohromu. Třásl se pod jejím ledovým pohledem a
byl si jistý, že Severus bude potrestán.
„Řekl jsem, že chci jít domů. Jsem si jist, že ať už budete jako výkupné žádat cokoli, mí prarodiče vám
vyhoví,“ prohlásil Snape povýšeným tónem, který Harry slýchával z úst tety Petúnie, když pomlouvala
sousedy.
„O čem to mluví?!“ zeptal se Ron a zahlížel přitom na Severuse, jako by to nebyl kluk, ale jedovatý had.
„Myslí si, že jsme ho unesli!“ štěkla Minerva McGonagallová.
„Co?!“ Hermiona zůstala s ústy dokořán.
K úžasu všech přítomných a Severusovu nepříčetnému vzteku, Ron zavyl smíchy.
„Profesore Weasley! Ovládejte se!“ napomenula ho ředitelka.
„No skvěle!“ smál se Ron. Když viděl, jak na něj všichni zírají, pokusil se vysvětlit, co ho tak pobavilo. „To
dává smysl, ne? Snape se vzbudí, neví, kde je, ani jak se tam dostal, takže jako obvykle předpokládá to
nejhorší! To je prostě náš Snape!“
„Nepomáháš, Rone,“ řekla Hermiona a pak se sklonila k Severusovi. „Profes… ech… Severusi, neunesli
jsme tě. Ty…“
„Já vím,“ utnul ji Snape. „Ještě včera jsem byl dospělý, ale dnes ráno jsem se vzbudil coby sedmiletý
chlapec. Vy ve skutečnosti nevěříte, že takovým žvástům uvěřím, že ne?“
Snapeovo ušklíbnutí u Rona vyvolalo další záchvat smíchu. I madam Pomfreyová se tiše uchichtla.
„Jste si jistí, že není sám sebou?“ zeptala se Hermiona. „Které sedmileté dítě by hovořilo s dospělými
takovým způsobem?“
„Žádám, abyste se mi přestali vysmívat a okamžitě mě vzali domů!“ poručil jim Snape.
„Obávám se, že teď nejsi v pozici, abys tu mohl rozhodovat, drahoušku,“ usmála se madam Pomfreyová.
„Mohla byste se laskavě přestat přihlouple uculovat a raději mě poslala domů?!“ vykřikl Snape.
„A dost!“ McGonagallová zlostně shlédla na Severuse. „Pane Snape, vy teď okamžitě přestanete s těmi
nesmysly a půjdete támhle k panu Potterovi! Zůstanete zticha, dokud nebudete osloven!“
28
„Nebo?“ Severusovo pravé obočí se vyhouplo vzhůru, jako by pro něj ředitelka neznamenala žádnou
hrozbu.
Harry zadržel dech. Mnohokrát byl svědkem toho, jak Dudley v záchvatu vzteku křičel na strýce a tetu, ale
to byly jen projevy dětinského chování. Ze Severuse však vyzařovalo něco vyzrálého a téměř hrozivého.
Harry ještě nikdy neviděl žádného chlapce svého věku, který by dokázal tak absolutně vzdorovat dospělým.
Byla to ta nejstatečnější a zároveň nejstupidnější věc, kterou kdy viděl.
„Nebo na příštích čtyřiadvacet hodin shledáte sám sebe neschopným vydat ani hlásku,“ odpověděla
McGonagallová podezřele sladkým hlasem. „Volba je samozřejmě na vás.“
Vytáhla hůlku, podobně jako to udělala Hermiona, když měnila velikost Harryho šatů, a namířila ji na
Severuse. Ten na ni chvíli zlostně hleděl, potom se otočil na patě a hrdě kráčel k Harrymu.
Když scéna skončila, dospělí se vrátili ke své diskusi. Harry slyšel, jak se Hermiona zeptala: „Myslíte, že
existuje nějaká možnost, že se to stane i nám ostatním?“
Když se tiše soptící Severus postavil vedle něj, Harry se otočil ke stolku za jejich zády a dotkl se lahvičky,
která nejvíc přitahovala jeho pozornost.
„Hele, viděl jsi tuhle? Vypadá to jako kostra! Není to skvělý?“
Reakce, kterou si tím vysloužil, ho přinutila polknout.
„Jsi snad mentálně retardovaný?! Cožpak tebe vůbec nezajímá, že ti cizinci se právě dohadují o našem
osudu, aniž bychom do toho mohli nějak zasáhnout?!“
„Echm… co to znamená retra… retrodovaný?“ zeptal se Harry s naprostou jistotou, že to schytá. Jen ještě
nedokázal odhadnout, jak zlé to asi bude.
Severus vydal zvuk, který připomínal zavrčení psa tety Marge. Přesunul se do vzdálenosti tří lůžek od
Harryho, aby se pak na jedno z nich posadil. Harry jen pokrčil rameny a vrátil se k prozkoumávání kostry
v láhvi.
O něco později McGonagallová zvolala: „Chlapci, prosím, připojte se k nám.“
Když se i se svým uraženým společníkem vrátil k dospělým, ředitelka pokračovala.
„Obávám se, že v současné době nejsme schopni vás navrátit do vaší původní podoby. Buďte ale ujištěni,
že podnikneme veškeré kroky, abychom našli řešení vašeho problému.“ Všichni se pokusili ignorovat
Severusovo pohrdavé odfrknutí. „Než se vše vrátí do starých kolejí, musíme věci brát tak, jak jsou. Naším
nejurgentnějším problémem bude vymyslet, kde budete bydlet, než najdeme způsob, jak vše uvést do
pořádku.“
„Chci se vrátit do těch pokojů plných knih,“ prohlásil Severus.
„Obávám se, že to nebude možné. Chlapec vašeho věku nesmí číst knihy kouzel. Obzvláště ne ty, které
obsahují Neodpustitelné,“ zamítla to rázně McGonagallová. „Budete potřebovat náležitý dohled, než se
z vás zase stanou dospělí.“
„Mohou zůstat tady na ošetřovně,“ nabídla madam Pomfreyová.
Harryho nitro zaplavil chlad, když si uvědomil, že ho tu Hermiona nechá. Madam Pomfreyová se mu
líbila, ale neměl ji rád tolik jako ženu, kterou původně považoval za svou matku. Věděl však, že nemá smysl
29
dělat scény. Zatímco se jeho srdce rozpadalo na malé kousíčky, upřeně zíral na své flísové pantofle a snažil
se zachovat bezvýraznou tvář.
„Harry bude u nás,“ prohlásil neochvějně Ron.
Harrymu poklesla brada. Naděje se mu dravě rozlila žilami, když se zadíval tam, kde pospolu stáli
Hermiona a Ron.
„To nemůžeš tak jednoduše rozhodnout, Rone. Musíme mu dát na vybranou,“ kárala ho Hermiona.
„Máme pokoj pro hosty, Harry. Nebo můžeš zůstat v chlapeckých kolejích s prvňáky. Jakkoli se rozhodneš…“
Rozběhl se k ní dřív, než to stihla dopovědět. Toužil kolem ní obemknout paže, tak jako to udělal už
předtím, ale strýc a teta mu nikdy nedovolovali, aby se jich dotýkal.
„S vámi, prosím.“
„Takže dohodnuto,“ zasmála se Hermiona a rozcuchala mu vlasy.
Její druhá ruka sklouzla po jeho zádech a dříve než se nadál, ocitl se přesně tam, kde toužil být –
v jednom z těch zázračných objetí.
„Co s vámi, Severusi?“ zeptala se profesorka McGonagallová. „Čemu dáte přednost? Koleji nebo
ošetřovně?“
Harrymu bylo Severuse líto, když viděl, jak jeho pohled zamířil k místu, kde on sám stál v Hermionině
náruči. Pak se ale ve Snapeově tváři zase objevil ten odpudivý tvrdý výraz a Harryho jeho lítost rázem
přešla.
„Kolej je akceptovatelná,“ řekl Severus.
„Hm, Minervo?“ ozval se nejistě Ron. „Jistě víš, že jediní prváci, kteří tu letos přes svátky zůstali, jsou
z naší koleje.“
„Ovšem, vím. Je to jen dočasné opatření. Ihned mu přestěhuji lůžko. Bude připravené, jakmile tam
dorazí. Madam Pomfreyová, kdybyste na něco přišla, neváhejte mě okamžitě kontaktovat. A teď, pokud mě
omluvíte…“
Ředitelka pak odešla.
„Dobrá. Tak pojďte, kluci. Ubytujeme vás,“ zvolala rozzářeně Hermiona. Vzala Harryho za ruku a vedla ho
ven. Druhou nabídla Severusovi. Ten se na ni však podíval jako na červa, kterého objevil pod kamenem.
„Cestu dokážu najít i sám,“ pronesl a napřímil se.
„V pořádku.“ Severusova nerudnost Hermionu nijak nerozčílila. Jen nechala Harryho projít a pak
udržovala krok se Severusem, který se tvářil, že by se rád nacházel kdekoli jinde na planetě.
„Tudy.“
Jak kráčeli nekonečným labyrintem chodeb a schodišť, Harry cítil, že se k němu Ron připojil. Ruka
vysokého muže dosedla na jeho rameno a jemně ho stiskla.
„Všechno bude v pořádku, Harry.“
Když dospěli až k světlému prostranství před vstupem do věže, jejíž vchod tvořil portrét dámy oděné v
růžových šatech, Ron přešel k Severusovi.
„Odvedu ho na kolej,“ nabídl se.
30
„Dobrou noc, Severusi,“ řekla Hermiona.
Harry se přidal. „Dobrou noc.“
„Raději snad sbohem,“ ušklíbl se Severus.
Harry viděl, jak Ronova tvář zrudla hněvem. „Pojďme!“
„Heslo?“ vyzvala je dáma v růžových šatech.
„Marmeláda,“ odpověděl Ron.
Harry viděl, jak se za nimi dveře zavřely.
„Chlap jeden…“ zabručela Hermiona a potřásla hlavou.
„Myslíte Rona?“ zeptal se Harry.
„Ne, Severuse. Toho si nevšímej. Už jsme tady,“ řekla Hermiona a vedla ho do dveří nalevo od růžové
dámy. Opět zamumlala pár slov v tom neznámém jazyce a vchod se otevřel dokořán. Harry ženu následoval
do útulného obývacího pokoje.
V koutě, naproti krbu, uviděl skutečný živý vánoční strom ozdobený stovkou světel. Nábytek se zdál starý
ale pohodlný, koberce jen nepatrně opotřebované, ale úzkostlivě čisté. Teta Petúnie by toto místo
nenáviděla, Harry se však okamžitě cítil jako doma.
Jak se tak procházel po pokoji, zjistil, že ten muž, kterého původně považoval za svého otce, je zachycený
téměř na všech fotografiích vystavených na krbové římse.
„Takže… to jsem já?“ zeptal se. Prohlížel si další záběr, kde byla Hermiona, Ron a zelenooký muž.
„Ano, Harry.“
„A kdo jsou všichni ti zrzci na týhle fotce?“ zjišťoval. Ukázal přitom na neuvěřitelně přelidněný obrázek
plný mávajících rozchechtaných lidí. Hermiona a jeho starší já stáli v popředí, obklopeni oceánem rudých
hlav. Harry hádal, že ten polorozpadlý dům, který předtím viděl na fotce ve svém pokoji, se nachází někde
za nimi. Bylo tam ale příliš mnoho lidí, než aby mohl zahlédnout pozadí.
„Ach, to je Ronova rodina. Fotili jsme se minulé léto,“ řekla Hermiona a pak postupně pojmenovala
každou jednotlivou osobu. Vypadalo to, jako by jim teď mávalo město plné Weasleyových. Krátce poté, co
byl Harry představen poslednímu z nich, se už oba nahlas řehtali.
„Koupelna je tady a pokoj pro hosty hned vedle. Chtěl by ses tam podívat?“
Když přikývl, odvedla ho do jeho nové ložnice. Nebyla tak rozlehlá jako ta, ve které se vzbudil, zdála se ale
stejně vyhřátá a pohodlná. Velká postel s nebesy stála hned naproti krbu. Ležela na ní zářivě modrá
přikrývka a po jejích stranách splývaly barevně sladěné závěsy. K vybavení pokoje patřily také sekretář,
psací stůl a noční stolek. Malby na stěnách zobrazovaly krajinky, takže se na nich nenacházeli žádní mávající
volající lidé. Harry však zahlédl jelena, který se prosmýkl obrazem přímo nad postelí.
„Obávám se, že tu není nic, co by mohlo zabavit mladého muže. Žádný počítač, ani televize,“ řekla
Hermiona.
„Myslím, že je to tu úžasný,“ usmál se na ni Harry. Pak se rozběhl a vrhl se na postel. „Daleko lepší než
přístěnek u nás doma.“
31
Na vteřinu se zdálo, že se Hermiona rozpláče. Nakonec se ale přinutila zasmát. „Jen to tady nezbourej.
Myslíš, že tu chvíli vydržíš sám?“
„Jasně.“
„Budu vedle, kdybys cokoli potřeboval.“
„Jasně. Hermiono?“ zvolal, když se otočila k odchodu. Potřeboval jí něco říct. Pro případ, že by se ráno
vzbudil zpátky v přístěnku pod schody.
„Ano?“
„Děkuju.“
„Za co?“ Vypadala rozpačitě.
„Za to, že jste na mě byla tak hodná,“ řekl nesměle, oči upřené dolů na deku.
Neslyšel ji, jak přešla místnost. Příští věc, kterou vnímal, byly její prsty, které mu jemně zvedaly bradu.
„Harry, nemusíš nám děkovat. Ty, Ron a já… jsme rodina. Milujeme tě.“
Nevzpomínal si, že by mu někdy někdo takovou věc řekl. Krk se mu najednou ucpal, jako by spolkl tu
sklenici s kostrou z ošetřovny madam Pomfreyové.
Ukázalo se, že Hermiona má talent na odhadování emocí. Nějakým způsobem vytušila, co teď potřebuje.
Teplo její neuvěřitelné náruče ho znovu obklopilo. Harryho tvář spočinula na její zaoblené hrudi. Pevně
zavřel oči a z hloubi duše doufal, že takhle už zůstane na věky, že se už nikdy nebude muset vrátit
k Dursleyovým. Kolébán pravidelným rytmem jejího dechu, zmožen událostmi dnešního dne, dříve než si to
uvědomil, upadl do spánku.
WWWWW
„Moc povedený ráno,“ reptal Ron, když vešel do jejich bytu. Bylo to asi hodinu poté, co Hermiona uložila
Harryho. Vzhlédla od knihy zabývající se zmenšovacími kouzly, kterou právě četla. Na stole před ní se tyčil
asi tři stopy vysoký stoh fasciklů na podobné téma.
Pozvedla tvář k Ronovi, který se k ní právě zezadu nakláněl, aby jí – vzhůru nohama – vtiskl polibek na
přivítanou. Logistické zvládnutí této pozice jim dalo trochu zabrat. Ve výsledku se přátelské přivítání
změnilo v něco mnohem zajímavějšího. Když se od sebe nakonec odtáhli, oba svorně lapali po dechu.
„Ehm… Kde je Harry?“ zeptal se Ron a pohledem prohledával pokoj.
„Spí. Chudáček, usnul mi v náručí. Rone, on si opravdu myslí, že je mu sedm. Vůbec si nás nepamatuje. To
je…“
Ron jí stiskl rameno a posadil se na područku jejího hnědého, sametem potaženého křesla. „Já vím. Je to
strašně divné. Kouzla měnící věk obvykle neovlivňují paměť, že je to tak?“
„Pokud vím, tak ne.“ Natáhla se k němu, vděčná za jeho sílu. „Ani na jednom z nich nejsou patrné žádné
stopy, které by nám pomohly zjistit, co se stalo. Minerva si přivolala hůlky z jejich pokojů. Očarovala je, aby
ukázaly, která kouzla s nimi byla naposledy prováděna. Harry před spaním proměnil ježka v jehelníček –
32
neptej se na důvod, zřejmě v tom měl opět prsty Stanton. Posledním kouzlem profesora Snapea bylo
uhašení světel.“
„To není moc povzbudivé, co?“ povzdechl si Ron.
„Ne. Upřímně, dělám si starosti. Všechny mé instinkty mi říkají, že máš pravdu. Museli být prokleti. Ale
žádné z bradavických ochranných kouzel nic nezaznamenalo.“
„Takže to byl přímo někdo odsud?“ zeptal se Ron.
„Neumím si představit, jak by se to mohlo stát,“ řekla Hermiona. „Myslím tím… jediní lidé, kteří tu zůstali,
jsou učitelé.“
„Nezapomínej, že i někteří studenti,“ připomněl. „Copak si nepamatuješ, čeho jsme během vánočních
prázdnin byli schopni my tři?“
„Rone, zůstalo jich jen sedm. Nejstaršímu je sotva třináct. Studenti by něco takového nedokázali. A i
kdyby to udělat chtěli…“
„Ano?“
„Proč by to dělali? Chci tím říct… Jen se nad tím zamysli. K čemu by ti bylo změnit svého nepřítele v dítě?
Kdybys ho chtěl proklít ze msty nebo v hněvu, nedávalo by větší smysl způsobit mu bolest? Cruciatus nebo
jiná podobná útočná kletba, kterou jsme se učili, by jako nástroj pomsty sloužila mnohem efektivněji.“
„Předpokládám, že ano.“
„A kdybys chtěl něco takového udělat a ponížit svého nepřítele, nechtěl bys, aby si byl své potupy
vědom? Jaký by mělo smysl učinit ho bezmocným, kdyby o své ztrátě ani nevěděl? Myslím, že žádný.“
„Mě zajímá jen to, jak jim to udělal. Ať už to byl kdokoli,“ řekl Ron.
„To zůstává stejným tajemstvím, jako otázka proč.“
„Hm?“
„Minerva mi před pár minutami předala letaxem pár novinek. Svěřila motýly Nevillovi, aby je nechal
volně poletovat ve skleníku. Pro případ, že bychom je potřebovali k napravení toho, co se stalo Harrymu a
profesoru Snapeovi. To byla ta dobrá zpráva.“
„A ta špatná?“
„Ať už jim to způsobila jakákoli kletba, stalo se to, když byli ve svých bytech.“
„Ale jak je to možné?“ zeptal se Ron.
„Nevím. Ale jak Harryho tak profesorova ochrana proti vniknutí byla dosud funkční a neporušená.
Minerva mluvila i s portrétem, který střeží Harryho byt. Nikdo nevešel. Podle záznamů v letaxovém archivu
Ministerstva kouzel jsem byla jedinou osobou, která v posledních třech týdnech prošla Harryho krbem. A do
Snapeových pokojů nikdo nepřiletaxoval už od Brumbálovy smrti. Smutné, viď?“ Zahleděla se do
manželových očí, jako vždy, když v jejich hnědých hlubinách hledala sílu.
Ron pokrčil rameny. „To mě nepřekvapuje. Brumbál byl vždy jediným člověkem, který ho dokázal vystát.“
„Rone!“
33
„Vždyť je to pravda! Stačí se podívat, jak se dnes choval! Je zázrak, že se s tak prořízlou pusou dožil
dospělosti. Naše mamka by nás zabila, kdybychom učitelům odmlouvali způsobem, který předvedl,“ potřásl
Ron hlavou.
„Nejsme jeho učitelé.“
„Neříkej mi, že se ho chceš zastávat!“
„On nás nezná. Zamysli se nad tím. Dnes ráno se vzbudil na místě, kde nikdy dřív nebyl, obklopený
samými cizinci. Je mu teprve sedm. Za tím vším vztekem byl stejný strach, který prožíval i Harry!“ hubovala
ho Hermiona.
„Harry se bál?!“ Jako obvykle se Ron zasekl na nejméně důležitém bodě diskuze.
No, možná nebyl nejméně důležitý, připustila Hermiona. Harry byl tím jediným, co Rona na celé situaci
zajímalo. Obvykle ji tento druh zatvrzelosti rozčiloval, ale změna tónu jeho hlasu jí prozradila, že tohle bylo
něco, co ho zaskočilo. Představa, že se jeho nejlepší kamarád něčeho bojí, v Ronovi rázem probudila
ochranitelské sklony.
„Když jsem se k němu odletaxovala, schovával se za skříní. Snažil se tomu všemu čelit statečně, ale to
ubožátko bylo úplně vyděšené. Vzpomeň si, Rone, vyrůstal u mudlů. Magie jako taková je pro něj absolutní
novinkou. S ohledem na tu šílenou historku, kterou jsme mu vyprávěli… o tom, že je vlastně dospělý
proměněný v dítě… je toho dost, s čím se musí srovnat,“ řekla Hermiona.
„To tedy jo. Hádám, že tou nejzázračnější částí toho všeho bylo, že nás neobvinil z únosu, jako to udělal
Snape,“ užasl Ron.
„Láme mi to srdce,“ přiznala. Cítila velikou potřebu sdílet s někým své pocity.
„Takže co teď?“ zeptal se Ron a nechal si její kadeře protékat mezi prsty.
„Rone, každé normální dítě by plakalo, že chce domů. Snapeova reakce byla mnohem přirozenější. Ale
Harry… stačilo na něj jedinkrát laskavě promluvit a ani ho nenapadlo zajímat se o návrat domů. On je
zkrátka tak moc hladový po náklonnosti, že ti to až láme srdce. Chová se, jako by v životě neslyšel laskavé
slovo.“
„Možná neslyšel,“ odvětil Ron, tvář potemnělou hněvem. „Ty víš, co byli zač ti lidé, co se o něj měli
starat. Naše mamka se domů vracívala v slzách pokaždé, když jsme na začátku prázdnin opustili Harryho a
nechali ho na nádraží s těmi odpornými mudly. Ten rok, kdy jsme pro něj s Fredem a Georgem zaletěli, měl
v oknech svého pokoje mříže. To bylo příšerné, Hermiono.“
„To jistě bylo. Cítím takový hněv, když vidím, jak malý a bezbranný je! A pak přemýšlím o těch zrůdách,
co ho tak týraly! Vím, že musíme najít nějaký druh kouzla, které ho vrátí do správného věku a učiní, že bude
zase sám sebou. Ale když se na mě dívá těma ztracenýma očima, chci ho prostě jen sevřít v náručí,“
prozradila mu.
„To mu přece nemůže ublížit, že ne?“ pronesl Ron s laskavým úsměvem a přitáhl si ji k sobě.
„Myslíš si tedy, že bude v pořádku, když ho budeme maličko rozmazlovat?“ zeptala se.
„Proč ne? Ať už jsi s ním dnes ráno dělala cokoli, dělala jsi to správně,“ řekl. „Na ošetřovně dnes nebylo
klidnějšího člověka, než byl on.“
34
„To ale nemusí být nezbytně dobré znamení. Zdravé dítě by chtělo domů.“
„Harry o Dursleyových nikdy nemluvil jako o své rodině. Za svůj domov vždy považoval Bradavice,“
připomněl Ron.
„Ale i tak…“
„A není to tak, že by mu bylo sedm let. Harry je ve skutečnosti dospělý muž, který se ocitl pod prokletím,“
argumentoval.
„Rone… to nevíme jistě,“ řekla klidným tónem, který ale prozrazoval její nejhlubší obavy.
„Co tím myslíš?“
„Co když opravdu nejsou očarovaní? Co když jsou to skutečné děti?“ zeptala se.
„Teď tě nechápu. Jak by mohli být skutečnými dětmi?“
„Co když byli Harry a Severus vyměněni za jejich sedmiletá já? Co když neexistuje způsob, jak to zvrátit?“
Ron odpověděl způsobem, který používají muži čelící nepříznivým okolnostem už odnepaměti. „Netrap se
tím, dokud to nebudeme vědět jistě, dobře? Co my víme… třeba se zítra ráno vzbudí a budou zase
v pořádku.“
Jemně ji kousl do rtu a Hermiona se potom vrátila ke zkoumání zmenšovacích kouzel. Ron na ni pár
minut rozčileně hleděl, pak ale mlčky uchopil knihu ležící na vrcholku hromady a posadil se s ní do
vedlejšího křesla.
35
III.
„Takže, vyložím dvě karty. Ty se musíš podívat k sobě, jestli k nim nemáš nějakou do páru,“ vysvětloval
Ron. „Když nemáš, jednu nebo dvě si lízneš. V případě, že se ti podaří dostat dvě stejný, odložíš si je stranou
na svou hromádku. Pokud ne, jsem na řadě já. Může se stát, že si ani jeden z nás nelízne tu správnou
kombinaci. Potom se budeme střídat, dokud nebudeme mít štěstí. Hra končí ve chvíli, kdy se objeví řachavá
karta. Vítězí ten, kdo bude mít na hromádce nejvíc odložených párů. Chápeš?“*
Harry se soustředěně zamračil a zíral na karty ve své ruce. „Myslím, že jo. Až karta vybuchne, hra končí a
ten, kdo nasbírá nejvíc dvojic, vyhrává. A řachavá karta není nikdy stejná, hru od hry se mění, takže nikdo
dopředu nemůže odhadnout, která to bude. Správně?“
„Pochopil jsi to napoprvé,“ zašklebil se souhlasně Ron. „Jsi přirozenej talent.“
Když Harry odkládal karty, zadržel dech. Nevybuchly, takže je sebral a položil na zvětšující se hromádku.
Seděli s Ronem v obýváku na zemi před krbem a hráli Řachavého Petra. Za nimi v křesle si Hermiona četla v
největší a nejtlustší knize, jakou kdy Harry viděl. Věděl, že hledá kouzlo, které by Severuse a jeho vrátilo do
dospělosti. Doufal ale, že se jí to hned tak nepodaří. Poslední dva dny byly totiž nejlepší v jeho životě.
Někdy v noci, když býval zamčený v přístěnku, přitiskl tvář na větrací mřížku a sledoval scénu velice
podobnou této. Pokaždé uvažoval, jaké by to asi bylo, sedět tam venku, kde je světlo, a být obklopen lidmi,
kterým na něm záleží. Nikdy neměl nikoho, kdo by si s ním hrál nebo si s ním alespoň povídal. Teď už věděl,
jaké to je. Neskutečně nádherné.
Ještě nikdy k němu nikdo nebyl tak milý jako Hermiona. Ačkoli se nad ním nerozplývala ani na něj
nešišlala jako na batole, jako to dělávala teta Petúnie s Dudleym, byla přesně takovou maminkou, jakou si
vysnil. Za celý den nepocítil hlad, dokonce si ani nemusel říkat o snídani, oběd či večeři. Hermiona a Ron ho
u dlouhého stolu, kde jídali i všichni ostatní, posadili mezi sebe, a plnili mu talíř jídlem tak dlouho, až se
Harry bál, že pukne.
Poprvé za celý život nosil oblečení, které mu dobře padlo. Už si nemusel oblékat obnošené šaty.
Hermiona totiž speciálně pro něj zmenšila pár věcí z jeho skříně, které prý nosil, když byl ještě dospělý.
Dokonce slíbila, že pokud se i zítra probudí jako malý, zajde s ním do města a koupí mu úplně nové
oblečení.
A včera v noci, když se vrátila ta tolik známá příšerná noční můra plná zeleného světla a odporného
smíchu, už nezůstal sám a uplakaný v temnotě přístěnku. Hermiona přispěchala k němu do ložnice, kouzlem
rozžehla pochodně a držela ho za ruku, dokud v teple vyhřáté postele znovu neusnul. Navíc mu řekla, že
klidně nechá jednu z těch pochodní rozsvícenou, pokud by mu to pomohlo lépe usínat.
I Ron se k němu choval moc hezky. Harryho sice stále tak trochu zastrašovala jeho výška, ale ten
obrovský chlap strávil celý den tím, že si s ním hrál a smál se s ním. Ronovi naprosto nezáleželo na tom,
když prohrával. Harry nikdy nezažil tolik zábavy.
36
Právě na svou hromádku odkládal už osmý pár v řadě, když byli vyrušeni netrpělivým zaklepáním na
dveře.
„Vstupte,“ zvolala Hermiona.
Dveře se otevřely a do obýváku se vřítil blonďatý chlapec, kterého Harry viděl včera na chodbě. Tváře
měl zčervenalé během, modré oči vytřeštěné. Neusmíval se.
„Dobrý večer, Stantone,“ řekla Hermiona, zavřela knihu a vstala, aby návštěvu přivítala.
„Profesorko Weasleyová, bude lepší, když si pospíšíte!“ vychrlil Stanton.
„Co se stalo?“ zeptal se Ron, který zůstával sedět na podlaze vedle Harryho.
„Jde o Snapea, chci říct, o profesora Snapea. Tedy… prostě byste měli jít rychle se mnou!“ popoháněl je.
„Půjdu já, když už jsem vstala,“ řekla rychle Hermiona.
Ron se na ni usmál a řekl: „Neštěstí nechodí po horách, ale po učitelích.“
Zmizela dřív, než větu dokončil.
Harrymu připadalo, že byla pryč celé věky. Jeho svršek vybuchl, právě když na hromádku odkládal svůj
šestnáctý pár. S Ronem se dohodli, že si zahrají ještě jednou, ale vstupní dveře se s třesknutím otevřely.
Oba vzhlédli od právě rozdaných karet.
Prkenně, jako by spolkl pravítko, a s tváří plnou bouřkových mračen, vešel do místnosti Severus. Harry a
Ron mu překáželi v cestě, takže se zastavil pár kroků od nich a zahleděl se na ně, jako by nikdy nikoho
neviděl hrát karty. Vzhledem k tomu, že i Harry si takovou činnost dopřával poprvé v životě, velmi dobře
rozuměl tomu, jak se asi cítí.
Hermiona, která vešla hned vzápětí, se netvářila o mnoho radostněji.
„Co se stalo?“ zeptal se Ron.
„Harry,“ oslovila chlapce Hermiona, „nevadilo by ti vzít na pár minut Severuse do svého pokoje?“
„To bylo rafinované,“ mrkl na ni její manžel.
„Rone, prosím!“ štěkla.
„Dobrá, dobrá.“ Ron zvedl ruce, jako by se vzdával. „Harry, co kdybys vzal karty s sebou a ukázal je
Severusovi. Za chvíli si znovu zahrajeme, ano?“
Harry bleskově shrnul karty na hromádku a vyskočil na nohy.
„Pokoj pro hosty je támhle.“
Severus ho k oněm dveřím beze slova následoval. Když vstoupil, zastavil se jen kousíček za prahem a
nezaujatým pohledem přelétl nábytek.
„Chceš si zahrát řachavýho Petra?“ zeptal se Harry s nadějí v hlase.
„Domnívám se, že ne,“ odpověděl s úšklebkem Severus.
„Nemůžeš prostě říct ne, jako normální lidi?“ opáčil Harry, podrážděný jeho povýšeným chováním.
„A nemohl bys mlčet? Snažím se poslouchat!“ odsekl Severus.
„To není slušný, poslouchat lidi přes zavřený dveře.“
Kyselý pohled, který po něm Severus hodil, způsobil, že se Harry cítil jako naprostý hlupák.
37
Ani jednomu z nich však nedalo velkou práci zaslechnout, co se vedle děje. Jak se ukázalo během
uplynulé noci, kdy Harry plakal, dveře nebyly příliš zvukotěsné. Vzápětí už slyšeli Rona, jak se ptá:
„Tak co se stalo? Proč jsi ho sem přivedla?“
„Seslal na Billingse a Shearsona Petrificus,“ řekla Hermiona.
„Cože?! To není možný! Vždyť je mu teprve sedm!“ protestoval Ron. „Který sedmiletý dítě by to
dokázalo? Vždyť na to sotva stačí ty jedenáctiletý!“
„Nicméně, Severus to dokázal,“ trvala na svém Hermiona.
„Jak?!“
„Řekla bych, že mávnutím hůlky a vyslovením inkantace. Cos myslel?!“ vybuchla popuzeně.
„Ale vždyť jsi mi říkala, že Minerva si jejich hůlky vzala! Tak jak se k ní dostal?“
„To tě nadchne. Řekl, že si ji přivolal pomocí Accia.“
„Pomocí Accia?!“ opakoval Ron. „Ale…“
„Já vím. To je učivo čtvrtého ročníku.“
„Ty mu to věříš?“
„Rone, na podlaze leželi dva kluci, dvakrát tak velcí než je on, a byli úplně znehybnění. Rozhodně to
dokázal. Nebylo třeba páčit z něj, jak se ke své hůlce dostal.“
„Ale… přivolávací kouzlo? Zatraceně!“
„Tohle moc nepomůže, Rone.“
„Kde je ta hůlka teď?“ zeptal se.
„V jeho kapse, řekla bych,“ odpověděla Hermiona.
„Cože?! Ty jsi mu ji nechala? Zbláznila ses?!“
„Kdyby mě chtěl znehybnit, udělal by to. Myslela jsem, že by nebylo dobré, kdyby absolvoval souboj
s někým dospělým hned druhý den poté, co se tu objevil.“
„Hermiono…“
„Provokovali ho! Billings i Shearson přiznali, že se mu posmívali a pomlouvali Zmijozel,“ ozvala se
unaveně Hermiona.
„Ale vždyť on ještě ani nepatří do Zmijozelu! Nestuduje v Bradavicích!“ protestoval Ron. Už dříve
vysvětloval Harrymu, že místní škola se dělí do čtyř kolejí, takže mu to nyní dávalo větší smysl.
„Jeho rodina náležela do Zmijozelu po staletí. Stejně jako ta tvoje patřila do Nebelvíru. Kdyby si někdo ve
tvých sedmi letech utahoval z Nebelvíru, taky by tě to rozčílilo, že je to tak?“
„Předpokládám, že ano. Ale jak jsi mu mohla nechat hůlku? Kdo ví, čeho je ještě schopnej, Hermiono!“
Její povzdech byl dokonale slyšet i přes zavřené dveře.
„Až dosud se choval pozoruhodně dobře.“
„Až na tu drobnost se dvěma znehybněnými spolubydlícími,“ odfrkl si Ron.
„Severus na ně seslal Petrificus, až ve chvíli, kdy na něj zaútočili. Jenom se bránil.“
„Strčíme to smrtijedí dítě do jeho vlastní koleje a bude to!“ prohlásil Ron znechuceně.
Harry se chtěl zeptat, kdo jsou to Smrtijedi, ale Severus se na něj odmítal podívat.
38
Hermionin hlas se náhle prohnal celým bytem. „Je to jen malý kluk obklopený samými cizinci! Musí být
strašně vyděšený, Rone!“
Harry střelil pohledem po svém společníkovi. Myslel si totéž, co Hermiona. Severus stál nehybně jako
socha, rty pevně semknuté. Ruce v kapsách zatínal do pěstí. Dlouhé neupravené vlasy mu volně splývaly po
stranách zamračené tváře a jeho příliš dlouhý nos pro jednou netrčel povýšeně vzhůru, ale směřoval dolů.
Severus vypadal skutečně rozrušeně. Stál od Harryho pouhých pár kroků, takže bylo jasně vidět, jak ztěžka
dýchá.
„Nemůžeme mu dovolit, aby proklínal studenty. Nad tím by nepřivíral oči ani Brumbál,“ řekl Ron.
„Já vím, ale…“ její hlas náhle utichl. „Na Harryho dveřích asi není diskrétní kouzlo, že ne?“
„Ne,“ potvrdil Ron. „Včera v noci jsme ho zrušili. Pro případ, že by nás Harry potřeboval, vzpomínáš?“
„Pojď se mnou vedle. Chtěla bych s tebou o něčem mluvit,“ požádala ho Hermiona.
Chlapci slyšeli, jak se hlasy Weasleyových vzdálily. Řadu jejich teď už nesrozumitelných slov náhle
přerušilo Ronovo výbušné:
„Co že bys chtěla?!“
Pak se rozhostilo naprosté ticho.
Harry se zadíval na Severuse, ale netušil, co by měl říct. Nakonec se zeptal:
„Co přesně jsi udělal těm klukům?“
Nejdřív mu připadalo, že Severus ani neodpoví, ale po velmi dlouhém mlčení druhý chlapec řekl:
„Nic, co by mělo trvalé následky.“ Severus dosud klopil oči na koberec.
„Co to znamená seslat Petrificus?“ zajímal se Harry. To slovo se mu nelíbilo, ať už znamenalo cokoli.
Severus si povzdechl. „To znamená, že jsem zmrazil každý sval v jejich těle a nechal je ležet na podlaze
jako dva pytle brambor.“
„Udělal jsi to kouzlem?“ zeptal se omráčeně Harry.
„Zjevně,“ odvětil Snape stejným tónem, kterým ho včera označil za mentálně retardovaného. Harry
dosud nezjistil, co to znamená.
„Ty máš opravdu kouzelnickou hůlku?“
Snape přikývl.
„Můžu ji vidět?“
„K čemu by to bylo?“ zeptal se nedůvěřivě Severus.
„Nikdy jsem ji ještě neviděl zblízka,“ vysvětloval Harry.
„Tví rodiče nečarují? Nebo jsou to mudlové?“
Harry se zadíval dolů na své nohy navlečené v pantoflích. „Moji rodiče umřeli.“
Harry zatajil dech. Od chvíle, kdy Severuse poprvé uviděl, se k němu ten kluk nechoval zrovna dvakrát
příjemně. Bylo velmi pravděpodobné, že se mu, kvůli tomu, že nemá rodiče, začne posmívat, stejně jako ho
pokaždé popichovali Dudleyho kamarádi.
Když se však neozvala žádná posměšná poznámka, Harry vzhlédl zpět do jeho tváře. Severus nevypadal
ani trochu výsměšně. Dokonce se zdál stejně nejistý jako Harry.
39
„Moji také,“ řekl tiše.
„Ach… to mě moc mrzí,“ reagoval s účastí Harry.
„Proč? Ty jsi je přece nezabil.“
„Já vím. Já jen…“ Harry vlastně nevěděl, co si má myslet. Většinu času nerozuměl ani polovině toho, co
Severus říká. „Prostě mě to mrzí, dobře?“
Severus přikývl.
„Kdo jsou to mudlové?“ zeptal se pak Harry.
„Lidé, kteří nedokáží čarovat,“ odvětil Severus a znělo to, jako by se ho Harry zeptal, jakou barvu má
nebe.
„Jako můj strýc a teta. Až do včerejška jsem žádného kouzelníka nepotkal,“ přiznal Potter.
Severus ho sledoval s otevřenou zvědavostí a potom se zeptal: „Jestliže jsi až dosud žil mezi mudly, jak jsi
přišel k té jizvě od prokletí?“
Jizva od prokletí?! Harry pochopil, že hovoří o jizvě ve tvaru blesku na jeho čele.
„Tu mám z tý nehody, při který umřeli máma a táta. Byla to autonehoda.“
„Netuším, co je auto,“ řekl Severus, „ale ta jizva nebyla způsobena žádnou nehodou. Takové vznikají,
když na tebe někdo sešle mocnou temnou kletbu a ty ji přežiješ.“
„Teta a strýc říkali, že to mám z tý bouračky!“ Harry cítil, jak mu tvář ztuhla nevolí. Severus byl tak
arogantní!
„A předpokládám, že ti ještě nikdy nelhali…“ nadhodil Severus.
Harry nebyl naprostý idiot. Bez ohledu na to, co Severusův tón naznačoval. Nemohl by ani spočítat,
kolikrát už ho Dursleyovi podvedli. Uvědomil si, že se mu jizva na čele celá zkrabatila, jak usilovně uvažoval
o tom, že mu nejspíš lhali i o smrti jeho rodičů.
„Proč by to dělali?“
„Co já vím?“ odsekl Severus. „Ale buďto tě obelhali, nebo se prostě pletou. Tu jizvu způsobilo nějaké
prokletí.“
„Jak to můžeš vědět?“ dožadoval se Harry.
„Už jsem jednu takovou viděl. Můj děda má úplně stejnou na hrudi. Ta kletba přirozeně selhala, protože
ten bastard nemá žádné srdce.“
Harryho to prohlášení šokovalo. Teta Petúnie by ho přinutila sníst celou kostku mýdla a tři dny by ho
nechala o hladu, kdyby někdy vyslovil něco takového.
„Ty svýho dědu nemáš rád?“
„Oba je nenávidím. Nechali si mě jen proto, že se jim nepodařilo podstrčit mě někomu jinému. Snapeovi
nikdy nedávají děti do sirotčince,“ řekl Severus s hořkostí v hlase. Potom se ale vzpamatoval. „Netuším,
proč ti to vůbec vykládám.“
„Protože jsem se ptal,“ odvětil Harry. „A navíc… znělo to, jako bys mluvil o mojí tetě a strýci.“
„Také je nenávidíš?“
Harry zaváhal. „Já… nechci je nenávidět, ale… jo, hádám, že jo.“
40
Severus se zdál jeho odpovědí potěšený.
„No, zdá se, že navzdory všemu nebudeš tak nechutně poslušné trdlo, jak jsem se domníval. Ještě chceš
vidět mou hůlku?“
Harry dokázal rozpoznat smířlivé gesto, když ho viděl. Severus sice nevypadal tak kajícně jako třeba
Dudley, když si chtěl po záchvatu vzteku udobřit tetu Petúnii a strýce Vernona, ale na druhou stranu…
Severusovi bylo nejspíš skutečně úplně jedno, zdali Harry jeho nabídku přijme, nebo ne.
A protože ji chtěl opravdu moc vidět, vyhrkl: „Ano!“
Severus vytáhl z kapsy dlouhou naleštěnou temně hnědou hůlku.
„Takže tohle používáš, když chceš čarovat?“ zjišťoval Harry.
Severus přikývl.
„A mohl bys mi to ukázat? Chci říct… ne že bych chtěl, abys mě zmrazil, ale…“
Severus chvíli vypadal, že nad tím přemýšlí. Potom ale mávl hůlkou směrem k posteli. Harrymu málem
vypadly oči s důlků, když viděl, jak se polštáře vznesly a daly se do tance.
„Páni! To je neuvěřitelný!“
„Ani ne,“ konstatoval Severus znuděným tónem. „Tohle dokáži již od čtyř let.“
„Uf…“ Harry se náhle cítil pěkně pozadu. „Hádám, že něco takovýho umí každej. Hermiona mi říkala, že
jsem taky kouzelník. Jenže já nic tak úžasnýho nedokážu.“
Severusovýma temnýma očima problesklo zlověstné světlo. Harry se připravil na to, že bude následovat
něco mimořádně nepříjemného, ale když druhý chlapec konečně promluvil, jeho slova byla prostá jakékoli
zloby.
„Většina kouzelníků nedostane hůlku před dovršením jedenáctého roku. Tohle by pravděpodobně
nesvedla ani polovina těch omezenců, co studují na této škole, především ti z této koleje. Nedělal bych si
s tím starosti.“
Kdyby to řekl kdokoli jiný, znělo by to nejspíš konejšivě. A Harry se nejdříve opravdu cítil o něco lépe.
Jenže pak mu pomalu došlo, že kolej, kterou Ron už dříve označil za jeho vlastní, byla právě pohaněna.
„Ron říkal, že i mě vybrali do týhle koleje!“ protestoval.
„Jaké neštěstí.“ Z toho výroku doslova odkapával sarkazmus.
„To odvoláš!“ řekl Harry.
„Co mám odvolat?“
„Není žádný neštěstí, že mě vybrali do Nebelvíru! Na Nebelvíru není nic špatnýho!“ trval na svém Harry.
„Když to říkáš…“ odvětil Severus a opět to znělo velmi znuděně.
„To teda říkám!“
„Slyšel jsem.“
„Takže to odvoláš?“ zeptal se Harry, který se v té konverzaci momentálně lehce ztratil. Přít se s ním, bylo
jako hádat se s někým dospělým. Snape dokázal používat slova způsobem, kterému Harry nerozuměl. Jejich
význam ho mátl.
41
Severus se na něj upřeně zahleděl, jako by se ho chystal probodnout svým dlouhým nosem, a potom
takřka mile odvětil:
„Ne.“
Harryho popadla zuřivost. Zatoužil Severuse do toho obrovského nosu udeřit pěstí.
Jenže v tu chvíli se za nimi ozvalo zaklepání a dveře ložnice se otevřely.
„Harry, mohl bys na moment za námi do obýváku?“ zeptala se Hermiona.
„Jasně.“
Ještě naposledy šlehl pohledem po svém společníkovi a vyšel ven za Hermionou. Všiml si, že za nimi
pečlivě zavřela. Odvedla Harryho k pohovce a sama se posadila vedle něj.
Okamžitě ztuhl. Ustaraný výraz na Hermionině tváři se mu vůbec nelíbil. Když pak pohlédl směrem, kde
v křesle u krbu seděl Ron, uviděl, že jsou jeho jindy přátelské rysy napjaté hněvem.
„Provedl jsem něco?“ zeptal se rychle. Uvažoval, čím to všechno mohl pokazit.
„Ne, jistěže ne, Harry,“ ujišťovala ho Hermiona. „Jen bychom se tě chtěli na něco zeptat.“
„A určitě se neboj říct ne,“ řekl Ron bojovným tónem.
„Rone!“ protestovala Hermiona.
Muž se na ni podíval způsobem, který Harryho lehce znervózněl. Nechtěl, aby se hádali. Přál si, aby
všechno bylo jako předtím, když s Ronem hráli Řachavého Petra a Hermiona si u nich četla.
„Shodli jsme se, že rozhodnutí necháme na něm. Měl by tedy nejdřív vědět, že smí odmítnout,“ řekl Ron.
„Co bych měl odmítnout?“ zeptal se Harry, teď už pěkně vystrašený.
„Harry,“ oslovila ho Hermiona. „Severus už nemůže zůstat na koleji. Uvažovali jsme, jestli by ti nevadilo,
kdyby bydlel v pokoji pro hosty.“
Věděl, že to bylo příliš krásné, než aby to mohlo vydržet. Nikdy v životě nic takového neměl a cítil se
hrozně. Jenže teď, když to získal, a oni mu to tak brzy chtěli zase sebrat, mu bylo ještě hůř. Rona ani
Hermionu z toho však vinit nemohl. I kdyby byl Harry tím nejmilejším klukem na světě, to Severus byl
skutečným čarodějem, schopným dělat pomocí hůlky všechna ta kouzla. Bylo přece naprosto logické, že se
rozhodli nechat si Severuse místo něj. Jenže… vždyť říkali, že ho milují…
Hluboko ve své mysli jako by slyšel Dudleyho posměvačný hlas: „Kdo by tě mohl chtít milovat?“
Jeho rty byly najednou okoralé, nedařilo se mu ani polykat. Jako by se mu veškerá vlhkost přesunula do
očí, ve kterých ho nesnesitelně pálilo. Ale nebyl žádné mimino. Nezačne tu brečet.
Snažil se domluvit sám sobě. Ron ani Hermiona přece nebyli tak zlí jako teta Petúnie a strýc Vernon. Byl si
jistý, že i kdyby ho už nechtěli, mohli by mu dovolit, aby zůstal.
„Máte… máte tady nějaký přístěnek?“ zajíkal se Harry.
„Cože?“ Hermiona zmateně nakrčila obočí.
„J-já, nikde jsem tu neviděl dveře vedoucí do přístěnku,“ vysvětloval. „Mohl bych zůstat tady a spát
v přístěnku? Nebo se musím přestěhovat zpátky na ošetřovnu?“
„Panebože...“ K jeho naprostému zděšení Hermioniny oči zaplavily slzy.
Zadíval se na Rona, ale ten vypadal úplně stejně vyděšeně jako ona.
42
„Ne, Harry, miláčku, takhle jsme to nemysleli,“ vyhrkla Hermiona velmi rozrušeným hlasem. „Jen jsme se
snažili zjistit, jestli by ti nevadilo sdílet pokoj se Severusem, dokud se nám to nepodaří nějak vyřešit. Nikdo
tě nechce poslat pryč.“
„Ou…“ Cítil se hrozně hloupě. Pak k němu ale Hermiona vztáhla ruce a přitiskla si ho blíž.
„Nikdy tě nepošleme pryč. A nedopustíme, aby se ti stalo něco zlého, Harry,“ šeptala a pevně ho objala.
Cítil, že Ron se usadil na druhé straně. Jeho dlouhé paže je oba sevřely v náručí.
Mnohem později se Hermiona trošku odtáhla, aby se na něj mohla podívat.
„Je mi tak líto, že jsem tě vystrašila, Harry. Prosím tě, odpusť mi to.“
„To je v pohodě,“ ujistil ji. Nechápal, proč je její pohled zase zamžený.
„Dobrá, takže teď bychom to už mohli vyřešit,“ řekl Ron optimistickým tónem. „Jak to vidíš? Měl bys
zájem rozdělit se o svůj pokoj se Severusem?“
Ronův výraz dával jasně najevo, že by musel být blázen, kdyby souhlasil. Když se však Harry zadíval na
Hermionu, viděl, že ta se připravuje na nejhorší. Bylo naprosto zjevné, že si přála, aby Severus zůstal, ale
Ron byl proti.
Popravdě řečeno, Harry skutečně se Severusem bydlet nechtěl. Jenže jeho samotného už tolikrát v životě
někdo opustil. Při představě, že by měl někomu udělat totéž, se mu dělalo zle. Ale možná, kdyby ho ujistili,
že Severus půjde na nějaké pěkné místo, nemuselo by to být tak zlé….
„Když odmítnu, pošlete Severuse spát do přístěnku?“ zjišťoval.
„Nikdo nebude spát v proklatým přístěnku. Jestli ho tu nechceš, pošleme ho zpátky k Pomfreyové a ta
dohlédne, aby už nevyváděl žádný hlouposti,“ ujistil ho Ron.
„Bude v pořádku, když odmítneš, Harry,“ ujistila ho Hermiona. „Nic zlého se mu nestane.“
„Tak co říkáš, kámo?“ zeptal se Ron. Jeho úsměv jasně vyjadřoval jistotu, že odpověď je dávno uzavřenou
věcí.
WWWWW
Na druhé straně zavřených dveří ložnice Severus zadržel dech, očekávaje nevyhnutelné „Ne“. Překvapilo
ho, když si uvědomil, jak moc by tu chtěl zůstat. Bylo skutečně politováníhodné, že se k němu ta banda
únosců chovala laskavěji, než jeho vlastní rodina.
Ale on přece věděl, že ho neunesli. Byl si tím jistý minimálně na devadesát devět procent. Poznal, že se
nachází v Bradavicích, jejichž obrázky se mu dostaly do rukou už dříve. Hrad, který viděl při pohledu z okna,
bezpochyby vypadal jako ta škola. Okna samozřejmě mohla být očarovaná, ale když minulou noc několikrát
vstal, zjistil, že se pohled ven nijak nezměnil. Venku se všechno zdálo takové, jaké mělo. Kdyby to okno bylo
očarované, muselo by se jednat o neobyčejně komplikované kouzlo. Snape si nedovedl představit jediný
důvod, proč by se tito lidé, zřejmě bradavičtí zaměstnanci, namáhali s tak neskutečnou fraškou kvůli
sedmiletému chlapci.
43
Což pravděpodobně znamenalo, že mu říkali pravdu. Pokusil se s tou myšlenkou vyrovnat. Ještě včera byl
tedy pravděpodobně dospělý a nějakým způsobem se vrátil do dětského věku? Jak příšerná kletba! Neuměl
si představit takovou nenávist, která by vyústila v něco tak krutého. Jedině snad… Tak zlé to přece být
nemůže!
Dnešní den byl… neobvyklý. Ačkoli rozhodně nemohl tvrdit, že by ho někdo z těch lidí měl rád nebo toužil
po jeho společnosti, ani jeden z nich se k němu nechoval vyloženě krutě. Dokonce ani ti dva nebelvírští
tupohlavci nebyli až tak nesnesitelní. Snape z předchozích zkušeností věděl, že pokud si jich nebude všímat,
jejich popichování ustane. Mohl za to jeho sarkazmus, že se situace tak nenapravitelně vyostřila. A nyní jeho
osud ležel v rukou další osoby, kterou urazil.
Věděl, že Potter bezpochyby řekne ne. Kdo se zdravým rozumem by řekl ano? Kdyby se on sám ocitl na
jeho místě, jistě by to neudělal. Nechápal, proč ta žena, Hermiona, navzdory všemu navrhovala, aby zůstal.
Instinkty mu napovídaly, že ho neměla v lásce o nic víc, než její manžel. Přesto se o to snažila. To nedávalo
žádný smysl.
Byl si dobře vědom toho, jaký je. Jeho prarodiče mu tucetkrát denně dávali najevo, jaké obrovské
břemeno jim jejich vlastní dcera hodila na krk, když přivedla na svět mudlovského šmejda. Věděl, že pro
všechny zúčastněné by bylo bývalo lepší, kdyby se nikdy nenarodil. Ale byl tady. A všichni se snažili dělat
maximum, aby nepošpinil jméno rodiny. Ještě včera respektoval důležitost rodinné cti a řídil se způsoby,
které by jeho prarodiče schválili. Ale dnes…
Všiml si data na výtisku Denního věštce, který měl jeden z těch nebelvírských omezenců ve svém pokoji.
Jestliže se nejednalo o nějaký velmi komplikovaný podvod – a Severus začínal mít podezření, že ne – pak
byli jeho prarodiče pravděpodobně již dlouhou dobu mrtví. Předpokládal, že by v něm ta myšlenka měla
vyvolávat lítost, ale to, co cítil, se blížilo spíš úlevě.
Úleva nebo ne, pravdou zůstávalo, že tu stále trčel obklopený těmi cizinci, kteří ho stejně jako jeho
prarodiče neměli důvod mít rádi. Přál si…
Dobrá, jeho přání byla stejně irelevantní, jako tomu bylo vždy. Jeho osud ležel v rukou toho vychrtlého
kluka s jizvou na čele. Severus byl dostatečně obeznámen s tím, jak to na světě chodí. Věděl, že ho pošlou
balit přesně ve chvíli, kdy ten trouba sebere dost kuráže a oznámí, jak se rozhodl. Předpokládal, že zůstat na
ošetřovně nebude tak strašné, bez ohledu na to, jak dlouho tam bude muset tvrdnout.
„Nechci, aby šel na ošetřovnu,“ uslyšel jasně Potterův hlas z druhé strany dveří.
„Co?!“ zakřehotal ten zrzek. Jeho tón připomínal skřek blbouna nejapného.
„Víš to jistě, Harry?“ ujišťovala se Hermiona. „Ten pokoj je celkem malý.“
„Je rozhodně větší, než býval můj přístěnek,“ řekl ten Potterův kluk.
Už zase ta věc s přístěnkem! Severus neměl představu, o čem to žvaní. Vše, co věděl, bylo, že ten kluk ho
neodsoudil k odchodu na ošetřovnu.
Síla v nohou ho najednou opustila. Aniž by tušil, co se s ním děje, Severus doklopýtal k posteli a opatrně
se posadil na její okraj. Hned vedle opuštěných karet Řachavého Petra.
44
Kdyby byl Potter starší nebo se alespoň trochu podobal jemu, Snape by ho podezíral, že jeho rozhodnutí
musí mít postranní motivy. Takto se ale cítil absolutně zmatený. Jeho přítomnost přece způsobí Potterovi
jen samé problémy! Jaký rozumný důvod mohl ten kluk mít, že ho tu nechal?
Vždyť s Potterem nebyli přáteli! Dokonce bylo velmi pravděpodobné, že jimi vůbec nikdy nebudou!
Severusovi vrstevníci ho nikdy neměli rádi. Ostatní děti mu nerozuměly, protože mluvil jako dospělý.
Obvykle trvalo maximálně deset minut, než se v přítomnosti dětí svého věku stal objektem posměchu. Na
řadu pak zpravidla přišla jeho hůlka. Následovaly obrovské potíže – ať už s prarodiči nebo s učiteli.
Nikdo by sám sebe neodsoudil k pobytu v jeho společnosti, pokud by měl možnost se jí vyhnout.
Skutečnost, že se Potter zcela dobrovolně rozhodl trávit s ním čas, naprosto otřásla základy Severusova
vesmíru.
Dveře se otevřely a on se rychle vzpamatoval. Tvář se vrátila k nacvičenému výrazu lhostejné
nevšímavosti. Hermiona a Harry vešli dovnitř, zmateně vyhlížející zrzek se jim držel v patách. Severus s ním
hluboce soucítil.
S obavou vzhlédl k té ženě. Nedalo by se o ní říct, že je vyloženě krásná. Měla rozevláté neupravené vlasy
a oděv spíš praktický než slušivý. Nicméně, z její tváře i očí vyzařovala taková laskavost, že mu v tu chvíli
připadala půvabnější, než jeho druhá sestřenice Lydia Malfoyová. A to na světě nebylo čistokrevného
čaroděje, který by neumíral touhou se jí dvořit.
Hermiona se na něj usmála, což ohodnotil jako nefalšovaný projev dobré vůle.
„Severusi, jestli souhlasíš, Ron a já přestěhujeme tvou postel sem. Budeš tu bydlet s Harrym, ano?“
Na okamžik ho napadlo, že odmítne. Jen proto, aby viděl, jakou reakci tím způsobí. Ale bylo by
nerozumné zlehčovat situaci. Ještě nikdy nezažil něco takového. Ve chvíli, kdy byl Severus na dně, měl Harry
obrovskou příležitost ho ještě více ponížit. Ale on to neudělal! Severus si to tu hodlal užívat, dokud to bude
možné, takže váhavě přikývl a sledoval, jak se na její tváři rozšiřuje úsměv.
„Tak to je skvělé! Teď vás chvíli necháme o samotě a postaráme se o tvou postel,“ řekla.
Ron se ve dveřích otočil zpátky k němu a probodl ho pronikavým pohledem.
„Harry ještě neumí kouzlit. Jestli ho zraníš, budeš se mi zodpovídat. Rozumíš?“
Severus hrozbu pochopil celkem jasně a znovu přikývl. Upřímné nenávisti velmi dobře rozuměl.
Znervózňovaly ho spíš ty ostatní věci.
„Rone!“ vyštěkla Hermiona. „Přestaň ho zastrašovat!“
„Děláš si legraci? Jen se na něj podívej. Někoho jako je on, jen tak nezastrašíš!“ Ron znechuceně zavrtěl
hlavou a opustil pokoj. Hermiona vypadala, jako by chtěla něco dodat, ale potom následovala svého
manžela.
Snape sklouzl pohledem ode dveří na Harryho, který stál uprostřed místnosti a vypadal, že netuší, co říct.
„Proč jsi mi dovolil zůstat?“ dožadoval se Severus odpovědi, dokud byli sami.
Potter se posadil do nohou postele a začal sbírat karty, které tam předtím nechal. Vypadal přesně tak
nejistě, jak se on sám cítil.
45
„Já osobně bych na ošetřovně bydlet nechtěl,“ pokrčil rameny Potter.
„Ale proč by ses měl starat o to, co se mnou bude?“
Harry znovu nešťastně trhl rameny. Zdálo se, že sám nemá tušení.
Snape studoval ty porcelánově bílé rysy a pečlivě hledal jakýkoli náznak nějakého úskoku. Potter ale
nevypadal dost chytrý, aby se dokázal přetvařovat. Jediné, co našel ve tváři menšího chlapce, byly obavy.
Předpokládal, že z něj a z jeho ostrého jazyka.
Za normálních okolností by Severus pokračoval ve výslechu, dokud by se z jeho protivníka nestala
blouznící troska. Potter však právě dokázal, že není jeho protivníkem. Severus neochotně zaznamenal, že
toto byl vůbec první případ, kdy ve společnosti jiného chlapce strávil tolik času, aniž by byl napadán či
vysmíván. S konfliktními situacemi se vypořádat uměl, netušil ale, co si počít s Potterem.
Takže to nakonec nechal být a sledoval Harryho, jak mícha své karty.
„Pottere?“
Jeho pozornost si získal velmi rychle. „Říkej mi Harry. Lidi mi říkaj Pottere, jen když jsou na mě naštvaný.“
„Takže… Harry...“
„Ano?“
„Když jsi předtím hovořil s Weasleyovými, o co šlo s tím přístěnkem?“
„Když rodiče umřeli při tý nehodě, moje teta ani strýc vůbec nechtěli, abych žil s nima. Takže oni… oni
mě… zamykali na noc do přístěnku.“ Potter rychle sklopil oči k balíčku karet.
Něco hluboko uvnitř Severuse náhle zcela zmrzlo. Tak dalece, jak si vzpomínal, ho jeho prarodiče
nenáviděli. Ale přesto ho nikdy nenutili spát v komoře. To bylo… nepochopitelné. Severus nerozuměl, jak
může být po tom všem Potter ke každému tak milý. Sledoval Harryho sedícího na podlaze. Chlapec se bavil
Řachavým Petrem a vypadal, že už Severuse nevnímá.
O pár minut později se vrátili Weasleyovi. Levitovali před sebou postel. Potter vyskočil na nohy a karty se
sesypaly na zem. Chlapec fascinovaně zíral na plující lůžko.
„Páni! To je paráda!“
Weasleyovi na jeho nadšení reagovali úsměvem.
Hermiona pomocí levitačního kouzla přesouvala nábytek v Harryho pokoji tak, aby vytvořila prostor pro
nového obyvatele, zatímco Ron manévroval postel na místo.
Za normálních okolností by je Severus nechal, ať si dělají své, a striktně by se držel stranou. Ale vzhledem
k tomu, že se to všechno dělo jen kvůli němu – a také proto, že nechtěl, aby ho považovali za stejně
nepoužitelného, jako byl ten skoro mudla Potter – se zeptal:
„Mohu nějak pomoci?“
Ron se na něj zadíval, jako by očekával, že na ně Severus zosnoval nějaké spiknutí. Hermiona ho však
přejela hodnotícím pohledem a zeptala se: „Zvládneš levitovat ten noční stolek a postavit ho mezi postele?“
„Hermy, sedmiletý kluk přece nemůže být schopen…“
46
Ronova slova odumřela ve chvíli, kdy Severus vytáhl hůlku a plynule přesunul malý stolek na místo
určení.
„Děkuji, Severusi,“ zvolala potěšeně Hermiona, zatímco špička její hůlky odeslala druhou postel
ke vzdálenější stěně.
Snape střelil vítězným pohledem k Potterovi. Chtěl se předvést. Druhý chlapec ale nevypadal, že by mu
jeho schopnosti záviděl. Naopak. Harry se zdál jeho šikovností stejně fascinovaný, jako tím, co předváděli
Weasleyovi.
„Úžasný!“ vykřikoval. „Budu to taky někdy umět?“
„Ano,“ odpověděl Ron a dokončil přesun nového lůžka. „A teď… Jsi připravený na novou hru?“
„To se vsaď!“ vykřikl nadšeně Harry a pak sprintoval za Ronem do vedlejší místnosti.
Hermiona ještě upravila přikrývku na Severusově právě nastěhovaném lůžku. Všiml si, že s sebou přinesla
knihy, které mu včera půjčila profesorka McGonagallová. Dosud levitovaly ve vzduchu kousek ode dveří.
Sledoval, jak je nechala odplout na noční stolek.
Když je odložila a narovnala se, řekla: „Vlastním pár mudlovských knih, které by tě mohly zaujmout,
Severusi. Nechtěl by ses na ně podívat?“
„Mudlovské knihy?“ Nikdy v životě žádnou neviděl. Po pravdě, vzhledem k tomu, co tvrdili jeho
prarodiče, dost pochyboval, že by mudlové vůbec mohli být schopni číst.
„Ano. Mám celkem rozsáhlou sbírku.“
„Ehm… profesorko Weasleyová?“ Cítil se nepříjemně, když ji takto oslovoval. Harry jí říkal Hermiono,
jenže on býval její přítel, dokud byl ještě dospělí. Postoj, který vůči němu zaujímal její manžel, mu dal jasně
najevo, že ať už pro ně Severus znamenal cokoli, rozhodně nebyl jejich přítelem.
„Ve skutečnosti nejsem tvá učitelka, Severusi. Nechtěl bys mě raději oslovovat Hermiono, tak jako to dělá
Harry?“ Vypadala takřka dychtivě.
„Dobře,“ souhlasil a ztěžka polkl. Byl otřesený a nedokázal by říct proč. Když se na něj dívala, něco v jejích
očích způsobovalo, že se cítil velmi zranitelně. Uvažoval, jestli na něj nepoužila nějaké kouzlo, ale v těch
hnědých očích se neobjevila žádná vypočítavost ani zloba. Ve skutečnosti tomu bylo přesně naopak.
„Chtěl ses mě na něco zeptat?“ připomněla.
„Ano. Potter vyrůstal u mudlů?“
„Vyrůstal. Oba jeho rodiče byli kouzelníci, ale když zemřeli, začal žít s příbuznými své matky.“ Její oči
maličko ztratily na přívětivosti. „Máš s tím nějaký problém?“
„Cože?“
„Vím, že řada čistokrevných kouzelnických rodin neschvaluje styky s někým, kdo podle nich nemá čistou
krev,“ řekla.
Severus cítil, jak mu tváře zrudly hanbou. Způsobila to ta nejnenáviděnější slova, která jí vyšla z úst.
Žaludek se mu stáhl panikou, protože si pomyslel, že zná pravdu o jeho vlastním původu. Pak ale pochopil,
že celou dobu mluvila o Potterovi, ne o něm. Měla jen starost o Harryho dobro.
Pokusil se polknout, ačkoli měl v ústech úplně sucho.
47
„Nezáleží mi na tom. Ani kdyby byl mudlorozený. Nebudu… Nevidím v tom žádný problém.“
K jeho naprostému úžasu, se Hermiona zdála jeho odpovědí velmi rozrušená. Její následující slova ho
šokovala stejně mocně, jako Potterovo rozhodnutí, aby u nich zůstal.
„Omlouvám se, Severusi. Neměla jsem tě z něčeho takového obviňovat,“ řekla tiše.
„Vaše předpoklady nebyly mylné. Jen prostě neumím být tak čistokrevný, jak se ode mne očekává.“
„Nechápu…“
Severus už o tom nechtěl mluvit. „To není důležité. Nevadilo by vám ukázat mi ty mudlovské knihy?“
„Dobře,“ řekla Hermiona. Už se nesnažila vyptávat, ale zvědavost se jí dosud odrážela v očích.
Překvapený, že se z něj nepokouší dolovat pravdu, ji následoval do obývacího pokoje.
*Tak tohle byl opravdu oříšek. Systém hry, tak jak ho Tira popisovala, jsem vážně nepochopila. Dovolila
jsem si tedy vygooglit pravidla Řachavého Petra v anglické verzi wiki, kde jsou vysvětlena mnohem
pochopitelněji, a text jsem si maličko upravila.
48
IV.
„Hmmm… To už je ráno?“ zabručela Hermiona. Pevně stiskla víčka a zabránila tak světlu, aby jí vnikalo do
očí. Nos zabořila do Ronova podpaží. Když jí jeho prsty sklouzly po páteři, zachvěla se.
„Přál bych si, abychom si mohli přispat,“ řekl Ron. Jeho hlas také nezněl úplně probuzeně. „Ale zaslechl
jsem v obýváku kroky. Myslím, že Harry by se o sebe postaral, ale jen Merlin ví, co by mohl provádět
Snape.“
„Ach, ano. To je pravda.“ Zapomněla! Harry a Snape!
Přinutila své tělo, aby se zvedlo do sedu. Její oči si nejdřív musely přivyknout útokům šedavého denního
světla vnikajícího okny do místnosti. Pak shlédla na svého manžela, který vedle ní ležel a působil velmi
smyslně. Jeho dlouhé paže vzbuzovaly dojem síly, i když právě teď zůstávaly v klidu. Spánkem rozcuchané
vlasy vypadaly téměř tak nezkrotně jako Harryho. Vzpomněla si na rozepři, kterou měli uplynulé noci.
Natáhla se k Ronovi a otřela se o jeho spánkem zrůžovělou tvář.
„Děkuji, že jsi tu Severuse nechal, Rone.“
Pokrčil rameny, jako by se nejednalo o nijak zvlášť náročné rozhodování a připomněl jí:
„V noci už jsi mi poděkovala, vzpomínáš? A jestli to tak můžu říct, dost důkladně.“
Věnovala mu upřený pohled plný lásky.
„To ano. Víš… moc pro mě znamená, že tu s námi zůstane.“
„Vím. Sice tě nechápu, ale překvapivě to celkem dokážu akceptovat.“
Z obýváku se náhle ozval zvuk tříštěného skla. Weasleyovi na sebe chvíli zírali očima plnýma hrůzy,
vzápětí však vybuchli smíchy.
„Děti,“ prohlásil Ron a potřásl svou rozcuchanou hlavou. „Mohla bys vyřídit tu záležitost v obýváku? Já
zatím půjdu zjistit, jestli něco nevyvedly ty příšery v nebelvírské koleji.“
„Jasně.“ Popadla hůlku ležící na nočním stolku, bleskově na sebe seslala čistící kouzlo, oblékla si domácí
šaty a spěchala ven z ložnice.
Rozhlédla se po obývacím pokoji a hledala následky onoho rámusu, ale nic rozbitého nenašla. Harry seděl
na rohoži před krbem a hrál si řachavého Petra. Když k ní vzhlédl, tvářil se velmi provinile. Zíral na ni očima
plnýma úzkosti, jako by očekával, že ho stáhne z kůže. Oproti tomu Severus se s naprosto nevinným
výrazem rozvaloval v Ronově nejoblíbenějším křesle, nohy přehozené přes opěrku. Nos měl zaujatě
zabořený v nějaké knize Charlese Dickense.
„Dobré ráno, chlapci,“ pozdravila je.
„Dobré ráno, Hermiono,“ odpověděl pohotově Harry.
Severus zamumlal: „Dobré.“ Znělo to, jako by se do přirozeně znějícího tónu musel nutit.
„Zdálo se mi to, nebo se odtud ozval nějaký hluk?“ zeptala se. Když viděla, jak se Harry marně pokouší
vsáknout do koberce, málem se rozesmála.
Severus mlčel. Zíral do knihy a pokračoval ve čtení.
Čekala. Harry místo odpovědi pokrčil rameny. Nakonec to však nevydržel a kapituloval.
49
„Já… er… rozbil jsem vázu na římse. Chtěl jsem sundat jednu z těch pohyblivejch fotek, jenže byla moc
vysoko. M-mrzí mě to,“ koktal. Tvářil se, jako by očekával, že ho budou pitvat zaživa.
Sklouzla pohledem Severusovým směrem. Typický Zmijozel. Celou scénu sledoval jen tak po očku. Když
viděla jeho znechucený výraz, měla co dělat, aby nevybuchla smíchy. Bylo jasné, že Harryho považuje za
blázna. Zřejmě nechápal, proč se ke všemu přiznal.
Pohlédla na vázu, která na krbové římse stála stejně netknutá, jako v okamžiku, kdy ji Hermiona dostala
od Molly k Vánocům.
„Vidím, že se nějakým zázračným způsobem sama opravila.“
V tu chvíli už byl Harry totálně vyvedený z konceptu. Střelil pohledem k Severusovi, ale neřekl nic, čím by
druhého chlapce poškodil. Sice mu bylo teprve sedm, přesto už byl každou buňkou v těle Nebelvír.
„Děkuji, Severusi,“ řekla Hermiona.
Když se jejich oči setkaly a chlapec přikývl, vypadal už stejně poplašeně jako Harry. Ale Severus pomohl
Harrymu! Ten arogantní kluk, se kterým se seznámila před dvěma dny, by kvůli Harryho potížím nehnul
prstem. Byla na ně na oba pyšná.
S úsměvem se na ně zahleděla.
„Půjdeme se nasnídat. Co tomu říkáte?“
Jakmile skřítkové donesli všechno objednané jídlo, usadila se s chlapci kolem stolu. Okázalou hostinu
sestávající z párků a vajec spořádali během mrknutí oka.
„Myslím, že bychom se dnes měli postarat o vaše oblečení,“ řekla po jídle. „Dřív než přijdete o veškeré
oděvy z dospěláckého šatníku. Prvním bodem dnešního programu bude ale koupel. Kdo by chtěl jít první?“
Jak se od chlapců jejich věku dalo očekávat, ve dveřích koupelny nenastala žádná tlačenice. Po chvíli se
ale obětoval Harry.
„Tak teda já.“
„Skvělé. Než se vrátíš, sešlu čistící kouzlo na věci, které jsi nosil včera.“
O půl hodiny později byli oba chlapci vykoupaní a čistě oblečení.
Hermiona je oba zkontrolovala pohledem. Harryho vlasy měly jako obvykle podobu rozježeného křoví.
Proto si vzala hřeben, aby je učesala. Harry, stejně jako včera, nejdříve ztuhl, ale po nějaké době se dokázal
uvolnit. Hermiona se této činnosti věnovala asi deset minut, ovšem bez jakéhokoli viditelného výsledku.
Přesto se do jeho nervózně vyhlížejících očí usmála a řekla:
„Tak. Teď už to vypadá o mnoho lépe.“
Potom se zadívala na Severuse. Jeho vlasy byly o něco delší, než je profesor obvykle nosíval. Jejich dosud
vlhké konečky mu volně splývaly na útlá ramena. Jak usychaly, začínaly se vlnit a tvořily kolem jeho tváře
neatraktivní pramínky.
„Severusi, zkusíme něco udělat s tvými vlasy,“ oznámila mu Hermiona. Pro Snapea bylo sice příznačné
vypadat jako někdo, kdo se svými vlasy kromě zběžného mytí vůbec nezabývá, ale dokud bude chlapec v její
péči, byla rozhodnutá věnovat jeho vzhledu pozornost.
Severus na své židli doslova zmrzl. Jeho tvář byla náhle plná strachu, který u něj nikdy dřív neviděla.
50
„Nechci je mít krátké a světlé!“ řekl. Kradmo se na ni podíval.
„Cože?“
Světlé?!
„Babička mi je vždy přeměnila na krátké a světlé, než mě poslala do školy,“ vysvětloval. „Vracel jsem jim
původní podobu, jakmile jsem vyšel ze dveří. Nechci je takové!“
Hermiona byla zmatená. „Proč by měla chtít, abys nosil světlé vlasy?“ Dokázala by pochopit, proč mu
vlasy stříhala, protože většinou vypadaly nehezky. Ale blond?!
Severus zabodl oči do koberce.
„Babička i děda jsou světlovlasí a mají modré oči. Stejně jako má matka. Já mám otcovu mudmudlovskou barvu očí a vlasů. Vadilo jí, že tak vypadám.“
Severusova zjevná sklíčenost v Hermioně vyvolávala vůči lidem, kteří ho tak hluboce zranili, velký hněv.
„Severusi, nemám v úmyslu měnit barvu nebo délku tvých vlasů. Líbí se mi takové, jaké jsou. Ráda bych ti
je jen rozčesala, aby vypadaly upraveně. Dovolíš mi to?“
Nedalo se přehlédnout, jak moc obtížné pro něj bylo jí uvěřit. Zkoumal její tvář, jako by předpokládal, že
se ho snaží podvést.
Po neskutečně dlouhém a napjatém mlčení přikývl. Vstal a přešel k Hermioně, která dosud seděla na
pohovce. Byl o mnoho vyšší než Harry, takže se musela postavit, aby na jeho vlasy dosáhla.
Zpočátku byl nehybný jako socha. Vypadal, jako by očekával bolest nebo nějaký trik. Když ale viděl, že mu
opravdu pouze pročesává schnoucí vlasy, pomalu se uvolnil.
Byly jemné jako hedvábí, ale měly nepraktickou délku. Jakmile by se je pokusila upravit a sčesat mu je
z tváře, vrátily by se zpět a znovu by mu spadaly do očí.
„Severusi, myslíš, že bychom ti mohli sepnout vlasy dozadu, aby pořád nezakrývaly tu pohlednou tvář?“
zeptala se Hermiona. Doufala, že ho návrhem takové změny nerozruší, ale zároveň byla rozhodnutá docílit
toho, aby mu vlasy neustále nebránily ve výhledu.
Odskočil od ní a jeho tvář potemněla hněvem.
„Nebylo třeba, abyste se mi posmívala!“
„Cože?“ Hermiona vytřeštila oči. Netušila, co mohla říct špatně.
„Dobírala jste si mě!“ obvinil ji. V jeho očích se zrcadlil pocit zrady.
„Dobírala? Jak?!“ Vůbec tomu nerozuměla.
„Vím, že jsem ošklivý. Snad není třeba vysvětlovat to, co je tak zjevné!“ V tu chvíli byl takovým
Severusem Snapem, kterého dobře znala. Jeho úsečnost a ostrý sarkazmus řezaly jako nůž. To, co řekl tím
známým přísným tónem, jí ale lámalo srdce.
„Severusi, ty nejsi ošklivý!“ trvala na svém nejrozhodněji, jak dokázala. Chtělo se jí brečet. Nemohla se
rozhodnout, který z těchto dvou ubohých chlapců v ní vyvolává větší bolest – Harry, který byl tak strašně a
viditelně vyhladovělý po náklonnosti, nebo Severus, jenž byl stejně tak zraněný, ale vynakládal veškerou
sílu, aby to popřel.
51
„Znám sám sebe velice dobře. Není třeba, abyste mi něco nalhávala,“ zavrčel. „Mám otcovy oči a vlasy. A
můj nos je monstrózně veliký.“
„Na tvých očích ani vlasech není vůbec nic špatného. A tvůj nos bych rozhodně nenazvala monstrózním.
Ano, je dlouhý,“ Hermiona pokračovala, než na ni mohl začít plivat jed, který mu doslova sršel z rozzuřených
očí. „Ale není nehezký. Máš ostré rysy, Severusi. To je naprosto v pořádku. Vždy jsem tě považovala spíše za
uhrančivého.“
Pozoroval ji pohledem porotce, který posuzuje člověka obviněného z vraždy. Pátral v její tváři a snažil se
dobrat pravdy. Nakonec se velmi zranitelným hlasem zeptal: „Uhrančivého?“
„To znamená hezkého. Takovým mužným způsobem. Ne snad krásného, ale silného a působivého,“
vysvětlovala. „Severusi, tvá babička udělala velikou chybu, když ti vykládala takové věci. Obzvláště když
nejsou pravdivé.“
Svěsil hlavu, tváře mu zrudly studem.
„To nebyla jen babička. Děti ve škole…“ Utichl.
„Děti dokáží být velice kruté. Obvykle vysloví urážku, aniž by si uvědomily, jaké to může mít následky.
Jejich slova tě zranila, ale to neznamená, že jsou pravdivá.“
„Chcete tím říct, že zaútočily, protože jsem jim ukázal nějakou slabost?“ Vypadal, že je odhodlaný vzít
veškerou vinu na sebe.
„Citlivost není slabost. Všichni jsme lidé a můžeme být zraněni. Nikdo nemá rád, když si ho ostatní
nevšímají nebo ho vyloučí ze svého středu. Tví spolužáci nejspíš hledali způsob, jak v tobě vyvolat
nepříjemné pocity.“ Hermiona vztáhla ruku, aby ho pohladila po tváři. Snažila se ignorovat trhnutí, kterým
na její gesto reagoval.
U Merlinových vousů! Cožpak ho ty zrůdy týraly i fyzicky?!
„To, co ti udělali, bylo špatné. Nejsi ošklivý. A je mi jedno, co říkala tvá babička nebo spolužáci.“
Harry, který celou dobu seděl na zemi po jejich levici a pokoušel se stavět domeček z karet, vzhlédl a řekl:
„Já si taky nemyslím, že bys byl ošklivej. Vypadáš nepříjemně, protože se nikdy neusmíváš.“
„Zkrátka nejsem šklebící se imbecil, který by všem kolem mazal med kolem pusy!“ štěkl na něj Severus.
Hermiona se snažila zamaskovat úsměv. Z něčeho takového by Severus Snape rozhodně nemohl být
obviňován. Kromě toho… Harry pravděpodobně neměl tušení, co Severusova slova měla znamenat.
„Severusi, to od tebe nebylo moc hezké. Harry se ti jen snažil zvednout náladu,“ pokárala ho.
„Co je šklebící se imbecil?“ zeptal se Harry.
Když viděla, jak se v Severusových očích objevil zlomyslný záblesk, napomenula ho.
„Nedělej to.“ Pak se otočila k Harrymu, aby mu to vysvětlila. „Je to někdo, kdo není příliš bystrý.“
„Ou…“ Harry se vrátil k přidávání dalších karet na složitou konstrukci. Byla skutečně ohromující. Vyšplhala
se už do výše čtyř pater. Právě pokládal opěrnou kartu, aby započal páté poschodí, když mu explodovala a
všechno zničila.
„Takže… dovolíš mi, abych ti stáhla vlasy dozadu?“ zeptala se Severuse. „Když se ti to nebude líbit,
můžeme je zase rozpustit.“
52
Váhavě přikývl a vrátil se blíž k ní. Zatímco mu vyčesávala kadeře z obličeje, vzhlédl k ní skrze
přimhouřené řasy. „Opravdu se domníváte, že nejsem ošklivý?“
Polkla ten knedlík, který se jí náhle vytvořil v krku, a přikývla.
„Opravdu.“
A protože stále vypadal, že má problémy jí věřit, sklonila se a vtiskla mu letmý polibek na čelo.
„Vážně. Zcela uhrančivý.“
Oči se mu rozšířily na dvojnásobek normální velikosti. Prsty pravé ruky vylétly vzhůru, aby se dotkly místa
na čele, které právě políbila. Jeho výraz se pohyboval někde mezi úžasem a váhavou radostí. Jak pochopila
z jeho reakce, mohlo to být úplně poprvé, co mu někdo dal pusu. Když o tom tak přemýšlela, Harry reagoval
úplně stejně, když ho při jejich prvním setkání utěšovala a přitom mu dala polibek. Obvykle se nepovažovala
za násilnického člověka, ale to, co náhle toužila udělat těm zrůdám, které se dopustily takových zvěrstev na
dvou nevinných chlapcích, bylo nevyslovitelné.
Místo toho předstírala, že je všechno v naprostém pořádku. Vztáhla ruku a zvolala: „Accio spona“ a
přivolala si kožený klips se stříbrnými ornamenty ze svého toaletního stolku. Zabralo to jen chviličku a byla
hotová.
„Tak a je to,“ oznámila. „Chtěl by ses na to jít podívat?“ Pokynula mu k zrcadlu, které viselo na stěně
vedle vánočního stromu. Severus byl dost vysoký na to, aby se v něm viděl. Harry by potřeboval židli.
Sledovala, jak pomalu a rozvážně přechází na druhou stranu pokoje a studuje vlastní obraz v zrcadle.
„Co si o tom myslíš?“ zeptala se. „Líbí se ti to?“
„Nevím. Vypadá to úplně jinak,“ řekl Severus.
Odpustila si konstatování zjevného faktu, že jeho tvář byla, pokud si dobře vzpomínala, poprvé zcela
nezakrytá. Ve skutečnosti na něm ten ohon vypadal velmi atraktivně. Severusovy lesklé vlasy byly stále ještě
dobře vidět, ale už nepůsobily jako neprůhledný závoj zakrývající tvář. Silné lícní kosti se zdůraznily, ale
vodopád temných vlasů na jeho skráních zjemňoval jeho rysy.
„Mně se to líbí,“ zvolal Harry ze svého místa na podlaze.
Hermiona zadržela dech. Severusův slovník i chování se podobaly spíš dospívajícímu než sedmiletému
chlapci. Proto bylo pochopitelné, že své nadšení nedával najevo tak okatě jako Harry. Pohybovala se
v blízkosti Weasleyových dost dlouho na to, aby věděla, že uznání mladšího bratra může často znamenat
konec veškerým snahám o změnu.
Ale Severus prostě jen zíral na svůj odraz o něco déle a pak přikývl.
„Předpokládám, že tím nikomu nezpůsobím žádnou újmu, pokud to zkusím.“
Bylo tak zvláštní slyšet z úst sedmiletého dítěte slovosled, který používají jen dospělí. Kdyby nebylo
Severusovy momentální výšky a hlasu, který se hodil pro sedmiletého chlapce, klidně by mohl být oním
sarkastickým Mistrem lektvarů, kterého znala.
„Dobře. Pak tedy pojďme,“ řekla Hermiona.
Ron už s předstihem přinesl Harryho a Severusův zimní kabát, šálu a rukavice a zmenšil je na správnou
velikost. Hermiona teď oba chlapce do jejich zimního oblečení pečlivě oblékla.
53
Harry se jí chytil za ruku, jakmile opustili pokoje Weasleyových. Ještě stále kulil oči na všechno, co
v Bradavicích viděl. Severus kráčel poklidně vedle ní a už se nezdál nijak rozrušený společností, ve které se
ocitl.
Vykročili ze školy do ledového zasněženého dne. Z nebe se líně snášely sněhové vločky. Půda byla
pokrytá čerstvým bílým kobercem a Zapovězený les se podobal vánoční pohlednici. Cesta vedoucí
z Bradavic do Prasinek byla pomocí kouzel zbavená veškerého sněhu.
Harry se okamžitě nadchnul. „Podívejte se na ten sníh! Nikdy jsem ho tolik neviděl! Můžu si v něm hrát,
Hermiono? Prosím!“
Vypadal tak šťastně, že by mu nedokázala nic odmítnout. Přikývla.
„Dobře. Jen se moc nezmáčej.“
„Díky, Hermiono!“ Harry se pustil její ruky a ihned se vrhl do nejbližší sněhové závěje. Válel v tom bílém
nadělení sudy, chechtal se a vyl jako šílenec.
Hermiona pohlédla na vážného chlapce vedle sebe. Profesor Snape by na Harryho zlostně zahlížel a
trousil by jízlivé komentáře na téma pošetilého plýtvání časem a energií. Tento Severus byl ale příliš mladý a
ještě nestačil tolik zahořknout, aby zesměšňoval radost druhých. Prostě jen sledoval Harryho, jak si hraje,
ačkoli se jednalo o aktivitu, která by pro něj samotného byla nemyslitelná. Vždycky to byl outsider,
uvědomila si Hermiona, mnohem více než Harry, který si navzdory svému velmi obtížnému dětství dokázal
užívat radost, když ho nějaká potkala. Severus byl stále tak vážný, až ji bolelo ho tak vidět. Tak blízko
radosti, a přesto daleko.
„Severusi, nechtěl by sis jít hrát do sněhu s Harrym?“ zeptala se ho a u úst se jí objevil obláček sraženého
dechu.
Pohlédl na ni, jako by odněkud z temnot, a oči měl smutné. „Nemám dovoleno hrát si ve sněhu. Je to
nedůstojné.“
„Nemůžeš se bez přestání chovat důstojně,“ řekla jemně. K jeho prarodičům momentálně prožívala čirou
nenávist. Nebylo divu, že si ho děti dobíraly. Vždyť ten ubohý kluk vůbec netušil, jak si užívat legraci.
„Dávám ti povolení jít se vyblbnout. Chtěl bys to zkusit?“
Skousl si spodní ret. „Nevím jak. Ještě nikdy jsem to nedělal.“
„Harry také ne,“ poukázala a rukou mávla směrem k Harrymu, který usilovně vyráběl sněhové koule. „Tak
utíkej. Jdi za ním a zkus to.“
Severus nejistě vkročil do nejbližší muldy sněhu. Polekaně vyjekl, když se do ní probořil až po kolena.
Z jeho výrazu se dalo usuzovat, že každou chvíli propadne panice, ale to už k němu doklouzal Harry.
„Je to skvělý, že jo?“ řehtal se. „Chtěl bys se mnou stavět pevnost?“
„Pevnost?“ opakoval Severus. Zíral na Harryho a na souvislou sněhovou hradbu, která je obklopovala.
„Můj bratranec Dudley ji s kamarádama stavěl pořád,“ řekl Harry. „Je to fakt hustý.“
„Jistě, že je to husté. Sníh tvoří drobné krystalky ledu,“ odsekl Severus.
„Nemyslel jsem takhle hustý,“ namítl Harry. „Pojď. Pomoz mi uplácat sníh podél cesty a sám uvidíš.“
54
Hermioně bylo Severuse líto, když nejistě zvedl náruč plnou sněhu a ta se mu okamžitě rozpadla v rukou.
Harry byl ale trpělivý učitel. „Nejdřív to musíš pořádně uplácat. Pak se ti to nerozpadne. Chápeš? Takhle.
Jo, to je lepší.“
Společně vyráběli sněhové kvádry a stavěli z nich zeď. Hermiona sledovala, jak bok po boku pracují. Jejich
původně černé kabáty byly pokryté sněhem a Severusovi se dokonce držel i na řasách. Oba ale vypadali, že
si to náramně užívají.
„Ne,“ ozval se Severus asi o deset minut později, když Harry zvedl nad hlavu další ohromný sněhový
kvádr. „Nedávej to tam. Je to příliš vysoké. Nebo ta zeď spa…“
Dříve než stačil varování dokončit, pevnost se zřítila přímo na ně. Sněhové bloky se sesunuly na oba
klečící chlapce a dočasně je pohřbily. Po chvíli ohromeného ticha si z té nadýchané bílé laviny oba
prohrabali cestu na svobodu.
Severus byl po krk ve sněhu a Harry se na všech čtyřech pokoušel osvobodit horní polovinu těla. Když
jeho hlava konečně vykoukla, jeho a Severusův pohled se střetly.
Hermiona zadržela dech v očekávání zničujícího lamentování. Věděla, jak Severus pohlíží na neschopnost.
Ubohý Neville dosud nedokázal se svým bývalým učitelem sedět na stejné straně stolu.
Ticho ale dosud trvalo. Po chvíli se Harry začal hihňat a potom… k jejímu naprostému šoku a potěšení, se
Severus rozesmál také. Setřásali ze sebe sníh jako mokrá štěňata, snažili se vykraulovat ze svého
zdevastovaného sídla a jeden druhému pomáhali udržet se na kluzké zemi ve vzpřímené poloze. Stále ještě
vyli smíchy, když klopýtali směrem k ní.
Jakmile si Severus všiml, že je Hermiona pozoruje, okamžitě se přestal hihňat a jeho tvář se opět vyhladila
do výrazu charakteristické lhostejnosti. Ale předtím se smál a to bylo víc, než v co doufala.
„Vypadalo to jako pěkná legrace. Užili jste si to?“ zeptala se jich. Zamávala nad nimi hůlkou a zamumlala
sušící kouzlo.
„Ano!“ souhlasil nadšeně Harry, zatímco se na něm jeho šaty poslušně sušily. „Můžeme si to později
zopakovat?“
„Pokud se vrátíme dost brzy. Jestli ne, určitě sem můžeme jít zítra,“ slíbila. Vzala Harryho za ruku a pak
vyrazili na cestu do Prasinek.
Jejich první zastávkou byl obchod s oděvy. Neodolatelné garderoby byla prodejna velmi podobná těm
mudlovským, ve kterých se oblečení nabízí vyložené v regálech. Stěny byly od podlahy ke stropu zaplněné
policemi s výběrem všech typů kouzelnických šatů, jaké si lze představit.
Harryho nadšení z nákupu oblečení, které mu skutečně padne, bylo nakažlivé. Zatímco mezi regály hrál
sám se sebou „Kukuč, tady jsem“ a Severus znuděně a zachmuřeně postával poblíž, Hermiona objevila
nabídku týdne v oddělení chlapeckého spodního prádla a ponožek.
Harry si však nejvíc užíval vybírání hábitů, které se nabízely snad ve všech barvách.
„Mohl bych dostat jeden modrej a jeden zelenej, Hermiono?“ zeptal se a jeho nadějí naplněné oči měly
v tu chvíli stejnou bravu, jako hábit, který si vybral. Prohrabal se všemi nabízenými kusy v regále.
55
„Ano. A také ti vezmu jeden černý do školy. Pro případ, že bychom vás nestihli dát do pořádku, než skončí
prázdniny. Minerva už hovořila s ředitelem místní školy, aby mu dala vědět, že do ní možná budete pár
týdnů chodit.“
„Já budu chodit do kouzelnický školy?“ Harryho radost snad nemohla být větší.
„Ano, Harry. To budeš.“
Pak se obrátila na Severuse. „A co ty? Jaké barvy hábitů bys rád?“
Severus vypadal vyděšeně. Po krátké odmlce zdráhavě odpověděl: „Mám dovoleno nosit pouze černé.
Ostatní barvy jsou totiž…“
„…nedůstojné, já vím,“ dokončila za něj Hermiona. Nechtěla přemýšlet o tom, jak hluboce musel být
duch tohoto inteligentního chlapce ubitý, když teď papouškuje nesmyslná pravidla, ačkoli tu lidé, kteří je
vytvořili, nejsou přítomni.
„Severusi, vím, že tvoji prarodiče na tebe byli velmi přísní, ale oni tady už nejsou. Jestli si chceš vybrat i
jiné barvy, než je černá, tak do toho. Působíš velmi důstojně. A nesouvisí to s tím, co si oblékáš.“ Odvedla ho
o pár metrů dál úzkou uličkou. „Tady. To je tvá velikost. Projdi si je a vyber si, které se ti líbí.“
Jeho tváří problesklo pokušení. Po krátkém zaváhání, začal posouvat ramínky na tyči. Nakonec se zeptal:
„Mohl bych dostat ten zelený?“
„Samozřejmě. A budeš potřebovat ještě jeden. Vyber si ho a vezmeme ti i černý do školy.“
Jeho obočí se nakrčilo hlubokým soustředěním, jak pomalu procházel vystavenými hábity. U jednoho se
zastavil a vzhlédl k Hermioně. „Předpokládám, že tento je nepřijatelný.“
Hermiona našpulila pusu. Hábit, který držel, měl fialovou barvu, téměř růžovou. Upřímně řečeno, tohle
nebyla barva, kterou by podle jejího názoru měl nosit, ale vybral si ji úplně sám a ona mu řekla, že dostane
jakoukoli barvu, o kterou si řekne. Své slovo nechtěla brát zpět a tak pochybovačně řekla: „Neřekla bych, že
nepřijatelný.“
Když viděla jeho špatně maskované nadšení, usmála se. „Dobrá, proč ne. Jsi dost vysoký, takže si můžeš
dovolit to nosit.“
Ačkoli se ten úsměv neprojevil na rtech, překvapené světlo v jeho očích jí udělalo velikou radost.
„Půjdeme zpátky domů?“ zeptal se Harry, když o chvíli později obchod s oděvy opustili.
Hermiona zmenšené balíčky s nakoupeným oblečením opatrně uložila do kapsy a usmála se na něj.
„Zatím ne. Ještě se musíme zastavit na několika místech.“
„Další oblečení?“ zeptal se Severus.
„Ne,“ zazubila se do jejich zaujatých tváří. „Myslím, že teď jsou na řadě Taškářovy žertovné předměty a
Medový ráj.“
Vedla je dál a jejich užaslé pohledy ji zahřály u srdce.
Zjistila, že Harryho není těžké pobavit. Dlouhá léta odmítání ze strany Dursleyových způsobila, že ho
potěšilo naprosto cokoli, co pro něj udělala. To, že na něj přitom opravdu myslela, ho dojímalo snad ještě
víc.
56
Se Severusem to bylo maličko těžší. Ačkoli měla pocit, že s ním doma nezacházeli o mnoho lépe než
s Harrym, jeho způsob vnímání byl mnohem dospělejší. Hračky a žertovné předměty v obchodě u taškáře,
které Harryho naprosto uchvátily, nechávaly Severuse chladným. Podařilo se jí ho přesvědčit, aby si vybral
nějakou maličkost alespoň v Medovém ráji. Cítila však, že to udělal spíše, aby jí vyhověl. Zdálo se, že on sám
o to žádný zvláštní zájem nemá. Jeho volba jí ale nakonec vehnala slzy do očí. Bez ohledu na tucty nabídek
exotických laskomin, které v kouzelnické cukrárně nabízeli, vybral si malý pytlík mudlovských citronových
dropsů…
Pouze v knihkupectví, kde se zastavili spíše kvůli Hermioně, projevil Severus něco, co se podobalo
nadšení. Dychtivě prohledával police plné knih, ale byla to jistá věc vystavená na pultě s novinkami, která
ho přiměla, aby se k ní vrátil.
Když viděla, že už potřetí bere do rukou příruční teleskop, postavila se za něj a měkce řekla: „Líbí se ti to,
Severusi?“
Ačkoli se snažil zakrýt své překvapení, četla v jeho tváři velmi snadno.
„Nemám u sebe žádné peníze,“ odpověděl tiše.
„To ani Harry. Přesto si u Taškáře pár věcí vybral,“ namítla.
„Ano, ale…“ Sklopil oči a jeho hlas utichl.
„Ale?“ povzbuzovala ho.
„Vám… vám záleží na Potterovi…“ řekl zdráhavě.
Bylo mu sice teprve sedm, ale už byl mistrem dedukce. Hermiona si snadno domyslela nevyslovený konec
té věty. Ale na mně ne… Hrdost mu nedovolila to dopovědět.
Hermiona se sklonila tak, aby mu mohla hledět do očí a jemně řekla: „Severusi, znám tě už patnáct let.
Věř, že mi na tobě také záleží.“
Viděla, jak se ohryzek na jeho krku pohnul, slyšela, jak ztěžka polkl. Pak se šeptem zeptal: „Opravdu?“
„Ano, záleží. Přísahám.“
Když viděla, jak je jejím doznáním ohromený, změnila téma.
„Takže, chtěl by ses stát hrdým majitelem tohoto teleskopu? U Taškáře sis nic nevybral.“
Následovalo plaché přikývnutí, „Ano, prosím“ a už byli na cestě k pokladně, aby zaplatili nákup.
Už se snášela tma, když konečně zvládli všechno, co měli v plánu. Opouštěli hostinec u Tří košťat, kde
posvačili horkou čokoládu a čajové koláčky. Oba chlapci vypadali vyčerpaně. Zdáli se mlčenliví, ale
spokojení, když odcházeli.
Hermiona automaticky vzala Harryho za ruku a vykročila hlavní ulicí rozzářenou vánočními dekoracemi.
Severus se držel těsně u ní. Jak tak šli a povídali si o svátečně vyzdobených výlohách, její volná ruka se
mimoděk srazila s tou Severusovou. Stáli právě před Zoeho košťaty a vznášedly a sledovali skopičiny
očarovaných figurín. Hermiona řekla: „A když se podíváte zblízka do okna Santovy dílny, uvidíte opravdové
elfy, jak vyrábějí hračky.“ Vtom ucítila, jak Severusova ruka navlečená v rukavici vklouzla do její dlaně.
Podívala se na něj nenápadně, jen koutkem oka. Stál vedle ní zcela nehybně. Dle výrazu ve tváři se
připravoval na odmítnutí. Zatoužila ho pevně obejmout a ujistit ho, že všechno bude v pořádku, ale chápala,
57
že takové scény nesnáší. Takže mu jen povzbudivě stiskla ruku a pokračovala v povídání, jako by se právě
nepřihodilo nic velkolepého. Hluboko uvnitř se však její srdce zachvělo pocitem vítězství.
58
V.
„Severusi, už jsi? Hermiona čeká, aby nás vzala do školy!“ hlásil Harry, když se vřítil do jejich pokoje.
Severus si zapnul nový černý hábit. Měl ho oblečený přes purpurový svetr a černé kalhoty. Harry byl
připravený už dobrou půlhodinu, nadšením div neskákal do stropu. Severus uvažoval, že na něj sešle
Petrificus.
Samozřejmě ale věděl, že to neudělá. Potter totiž mohl být stejně dětinský jako všichni jejich vrstevníci,
ale rozhodně nebyl krutý. Nikdy Severuse nepopichoval, ani mu kvůli jeho odlišnému způsobu vyjadřování
nedával najevo, že je podivín.
Harryho postoj se však už dnes radikálně změní, uvažoval Severus a snažil se tak připravit na
nevyhnutelné. Nic totiž nedokáže změnit názor tak spolehlivě, jako tlak ze strany vrstevníků. Velmi dobře si
vzpomínal, jak se dva nebo tři chlapci z jeho bývalé školy, kteří s ním původně nejednali jako s vyvrhelem,
začali chovat nepřátelsky právě pod vlivem nátlaku ostatních.
Severus byl svědkem toho, jak oblíbeným se Harry stal mezi bradavickými studenty, kteří během
prázdnin zůstávali ve škole. Nebylo pochyb, že než skončí první vyučovací den, získá si spoustu přátel i ve
škole v Prasinkách. Stejně tak si byl jistý, že z něj se nejpozději do konce týdne stane persona non grata*.
Pravděpodobně se postěhuje zpátky na ošetřovnu.
Ta myšlenka mu způsobila sevření žaludku. Poslední týden a půl, který strávil tady u Weasleyových, byl
nejlepší v jeho životě. Ani jednou nebyl trestán ani bit. Pokud dokázal držet na uzdě svůj sarkazmus,
Hermiona s ním jednala naprosto stejným způsobem jako s Potterem. Dokonce i její nedovtipný manžel na
něj přestal vrhat nepřátelské pohledy. Severus se tu začínal cítit… bezpečně. Nikdy dřív nic takového
nepocítil. Jaká škoda, že se to mělo změnit.
Severus zíral na svůj odraz v zrcadle zavěšeném nad prádelníkem. Na svůj nový vzhled způsobený
změnou účesu si dosud nezvykl. Od doby, kdy mu Hermiona poprvé sepnula vlasy, je nosil stažené do
ohonu. Vypadal úplně jinak. Ta změna měla samozřejmě mnohem hlubší důsledky. Možná… možná, že přeci
jen existovala malá naděje, že se nástupem do školy všechno nepokazí. Možná, že když dokáže mlčet,
tentokrát mezi ostatní zapadne a k žádným provokacím nedojde.
A možná mu během poslední půlhodiny vyrostla nová hlava. Neexistovala možnost, že by zapadl! Nikdy
nezapadal. Ani by nemohl. Jeho jméno a výchova mu znemožňovaly vycházet se svými mudlorozenými
spolužáky. A čistokrevní? Ti zase velmi dobře věděli, co je zač. Jeho babička ho sice nutila, aby se choval
jako jeden z nich, děti jeho věku však znaly jeho rodokmen. Sice nemohly chápat pravou povahu skandálu,
který se na něj lepil jako stín, ale vycítily to. Nezáleželo, jak moc se naparoval. Čistokrevní znali jeho
příjmení. Příjmení, které jeho matka získala od mudly.
Tato věc možná nebude v Harryho případě tolik vadit, pomyslel si Severus, když kradmo pozoroval
menšího chlapce, který si cpal do kapsy zpívající kapesník od Taškáře. Koupila mu ho Hermiona. Harry
vyrostl u mudlů. Byl proto osvěžujícím způsobem nedotčený tím, jak velký důraz kouzelníci kladou na
původ. Přesto… až se jejich spolužáci začnou k Severusovi chovat jako k podivínovi, Harry si toho jistě
59
všimne. Nebezpečí ztráty popularity v kolektivu bývá silnou motivací a vyvolává potřebu připojit se
k většině. Je jen otázkou času, kdy Potter přejde na stranu Severusových trýznitelů.
„Tak jsi připravenej?“ zeptal se znovu Harry. Vypadal, že co chvíli vybuchne nedočkavostí.
„Víc už to ani nejde,“ odpověděl Severus a odvrátil se od zrcadla.
„Nepřipadá mi, že by ses moc těšil. Nemáš školu rád? Jsi tak chytrej! Myslel bych, že to miluješ,“ řekl
Harry. Seděl v nohách své postele a opět se div nevznášel nadšením, tentokrát ze svého školního batohu.
„Nové věci se učím velmi rád,“ řekl Severus.
Doufal, že tím tento rozhovor skončil. Potter se dal tak snadno strhnout čímkoli, co v tomto pro něj zcela
novém světě viděl, že obvykle nedalo žádnou práci nenápadně odvést jeho pozornost od nepříjemných
témat.
Nejdříve se zdálo, že Severus bude mít štěstí i tentokrát, ale nakonec měl smůlu. Potter naklonil hlavu na
stranu a zahleděl se na něj skrze ty nemožné kulaté brýle.
„Neodpověděl jsi mi na otázku. Ty nemáš rád školu, že ne?“
Severus zvažoval, jestli má lhát. Potom to ale vzdal jako předem ztracenou věc. Za méně než hodinu bude
Potter i tak naprosto přesně vědět, proč se Severus děsí školy. Lhaní by jeho hrdost nijak nezachránilo.
Severus tedy nasadil vyrovnaný výraz a zlobu v hlase potlačil na minimum.
„Ne každý může být od prvního okamžiku tak oblíbený, jako Chlapec-který-přežil. Baví mě předměty,
které se ve škole vyučují. Jen prostě nemám rád společnost.“
Když Severus vyřkl ta slova o Chlapci-který-přežil, Harryho tvář se zachmuřila. Od té doby, co mu Ron
vyložil jeho minulost, byl velmi citlivý na to, když ho někdo vyzdvihoval za věci, které si on sám
nepamatoval. I tentokrát ale prokázal, že není tak snadné odvést jeho pozornost. Místo, aby se nechal
nachytat na špek, upřel na něj ty své neskutečně zelené oči a jemně řekl:
„Pamatuju si, co jsi minulej tejden vyprávěl Hermioně. Ostatní děti se k tobě chovaly hnusně, že jo?“
To byla jediná věc, o kterou ten kretén projevil zájem, soptil tiše Severus. Neviděl jiné východisko, a tak
napjatě přikývl, připraven na nejhorší. Takže se mu začne vysmívat už teď, ne až po vyučování. Jak úžasné!
Ale Potter ho překvapil. Místo škodolibé reakce mu tiše prozradil: „Děcka v mojí škole se ke mně taky
chovaly příšerně. Můj bratránek Dudley byl hodně oblíbenej a šikanoval ostatní. Takže když od něj chtěly
mít klid, musely se ke mně chovat stejně krutě jako on.“
„V tom případě nechápu, proč jsi tak nadšený představou, že budeš chodit do místní školy,“ reagoval
Severus, momentálně absolutně zmatený Potterovým chováním.
Harry pokrčil rameny. „Tady je všechno strašně skvělý. A Dudley do týhle školy nechodí. Nikdo nebude
mít důvod, aby do mě rejpal. Myslím, že by to mohla bejt zábava.“
Dobře, to dávalo smysl. Jestliže byly Potterovy problémy svázány s konkrétní osobou, pak by její zmizení
z Harryho blízkosti mohlo být dostatečným impulzem pro změnu všech okolností. Snape takové štěstí
neměl.
„Ach, chápu,“ řekl.
„Chovali se k tobě ošklivě, protože jsi tak chytrej?“ zeptal se Harry.
60
Severus přehodnotil své mínění o jeho bystrosti. „Strávils se mnou téměř dva týdny. Ještě jsi to nezjistil?“
„Co?“ Potterův výraz vyjadřoval absolutní nechápavost.
„Trávil bys se mnou čas, kdybys měl jinou možnost?“ dožadoval se odpovědi Severus, unavený
nepříjemným tématem.
„Ale já měl na vybranou, vzpomínáš?“ připomněl Potter.
„Chceš mi snad tvrdit, že toho nelituješ?“ pochyboval Severus.
Potter vypadal upřímně zděšeně. „Nelituju!“
To jediné slovo Severusem hluboce otřáslo.
„Proč bych měl?“ Harryho otázka zazněla takovým tónem, jako by mu pouhá myšlenka na něco takového
připadala absolutně nepochopitelná.
Severus pevně zavřel oči. Pod tím užaslým zeleným pohledem se najednou cítil zcela obnažený a
zranitelný. Harry se ho opravdu nechtěl zbavit!
Potter pokračoval: „Vím, že tě někdy dost štvu, ale docela si to spolu užíváme, nebo ne?“
Severus znovu přikývl, jeho oči zůstávaly zavřené. Nebyl si úplně jistý, co to znamená „užívat si“. Ale
Potter ano. A řekl, že si spolu užívají.
„Dneska to bude v pohodě,“ slíbil mu Harry.
„Jak si můžeš být tak jistý?“ zeptal se Severus a otevřel oči. Harry ho mátl. Slyšel, jaký život měl s těmi
mudly. Jak ho zamykali do komory a jak nechali svého odporného potomka, aby ho šikanoval. A teď Potter
dokonce připustil, že čas, který trávil ve škole, nebyl o nic lepší. Jejich životy se od sebe příliš nelišily. Jejich
pohledy na svět přesto nemohly být vzdálenější.
„Jak můžeš vědět, že to nebude ještě horší než to, co jsi nechal za sebou?“
„Protože se věci dějou jinak.“
„Jak jinak?“
„Ne všichni budou cizí. Hermiona říkala, že budeme chodit do stejný třídy. Takže tam každej budeme mít
jednoho kamaráda,“ řekl Potter.
Severus by nemohl být víc vyřazený z provozu, ani kdyby Potter vytáhl hůlku a seslal na něj nějakou
kletbu. Právě ho nazval přítelem. Takovou věc ještě nikdo neudělal. A ani to nebyl vtip. Harry nikdy
nevypadal vážnější.
Právě se ho chtěl na něco zeptat, když do dveří jejich ložnice strčila hlavu Hermiona.
„Musíme už jít, kluci. Pospěšte si.“
Potter popadl batoh s učebnicemi a rozběhl se za ní. Severus našel ten svůj a následoval ho. Nabalení do
zimních věcí vyrazili na cestu do Prasinek.
Byl jasný chladný den. Slunce je téměř oslepovalo, jak se odráželo od bělostné sněhové pokrývky.
Severus si pomyslel, že by raději zůstal doma a stavěl sněhové pevnosti.
„Dnes vás doprovodím já, protože je to váš první školní den. Hagrid ale souhlasil, že od zítřka se toho
ujme on. Souhlasíte?“
61
„Mám Hagrida rád,“ řekl Harry. Pohupoval svou a Hermioninou paží, jak ruku v ruce kráčeli po zasněžené
cestě.
Vzhledem k tomu, že si Harry snadno oblíbil naprosto každého včetně Severuse, sotva se mohlo jednat o
objektivní poznámku. Hermiona se tím každopádně zdála potěšená.
„Byl to tvůj úplně první kamarád. Když ti bylo jedenáct, byl to právě on, kdo tě dokázal vystopovat a
předat ti tvůj přijímací list do Bradavic. Tvá teta a strýc ti totiž nedovolili otevřít předchozích asi tisíc dopisů,
které ti profesor Brumbál poslal.“
Severuse při zmínce o takovém ponižování pěkně rozbolel žaludek. Později pracně vytěsnil Harryho
bezstarostné blábolení o všem možném. Potter byl obvykle hezky zticha, ale jakmile se ocitl ve společnosti
Hermiony, choval se stejně hloupě jako většina chlapců jejich věku.
K malé školní budově na okraji Prasinek dospěli na jeho vkus příliš brzy. Severus hleděl na sněhem
pokrytou dvouposchoďovou budovu z hrubého kamene. To místo vypadalo opravdu příjemně. V zadní části
pozemku se nacházelo dětské i famfrpálové hřiště. Neexistoval žádný důvod, proč by ho měly zachvátit
žaludeční křeče. Přesto se to ale stalo. Sledoval tři chlapce, o pár let starší, než byli oni, jak uhánějí po
schodech a pak do dřevěných vchodových dveří.
Zadržel dech a ani si neuvědomil, jak pevně drtí Hermioninu ruku, dokud ho neobjala kolem ramen.
Teprve tehdy zjistil, že se jeho svaly zaťaly tak silně, až se téměř nedokázala vyprostit.
Zastavila je na vrcholku schodiště a podívala se na ně. Slunce se v jejích rozevlátých vlasech odráželo
v podobě zářivých bronzových odlesků.
„Chci, abyste mi něco slíbili, ano?“
„Co?“ zeptal se Severus, zatímco Harry ve stejné vteřině řekl: „Jasně.“
„Vím, že je to všechno jen dočasné. Jakmile zjistíme, jak zvrátit to, co se stalo, vrátíte se do své dřívější
podoby,“ začala. Severus spolkl poznámku o tom, že jestli budou stále jen čekat, nejspíš se do onoho věku
dostanou spíš přirozeným stárnutím. „Do té doby jsme vy, já a Ron něco jako rodina. A v rodině se o sebe
lidé vzájemně starají. Až budete ve škole, chci, abyste jeden na druhého dávali pozor, jako byste byli
skutečnými bratry. Dobře?“
Když přikývli na souhlas, oběma jim stiskla ruce. Severus nevěděl, co na to říct. Nikdy předtím se o jeho
dobro nikdo nezajímal.
„Doprovodím vás až ke dveřím vaší třídy, ale nechci vám udělat ostudu, a tak se raději rozloučíme už
tady.“ S těmito slovy se sklonila a vtiskla na Severusovo čelo lehký polibek. Pak se otočila a dala ho i
Harrymu, který okamžitě zrudl.
Severus na ni dokázal jen zírat. Její jednání způsobilo, že dočista oněměl. To láskyplné gesto ho tak
vyvedlo z míry, že ji následoval dovnitř, aniž by byl schopen vůbec vnímat, kde jsou.
Zastavili se asi v polovině dlouhé chodby. Tam Hermiona zaklepala na dveře. Otevřel jim kouzelník
s hnědými vlasy, jasnýma modrýma očima a podsaditou postavou. Měl na sobě černý učitelský hábit, který
vypadal skoro stejně jako ten, který nosila Hermiona pod zimním kabátem.
„Ach, tady jste! Vítejte, pane Pottere. Pane Snape.“
62
„Chlapci,“ řekla Hermiona, „to je profesor Allen.“
„Ahoj.“ S Harrym vyslovili svůj pozdrav takřka současně.
„Děkuji, že jste byl ochoten chlapce přijmout uprostřed školního roku, profesore,“ řekla Hermiona.
„Bylo mi potěšením,“ odvětil Allen a zářivě se na ně usmál. „Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že budu
mít příležitost učit Chlapce-který-přežil.“
Profesor měl ve tváři stejně stupidní výraz, jako většina Nebelvírských, když se jim dnes ráno u snídaně
pokoušela ředitelka McGonagallová vysvětlit nastalou situaci. Harry se zamračil.
„No, předpokládám, že bude lepší, když se vrátím. Přeji vám krásný den, kluci,“ usmála se Hermiona.
„Kdybyste šli laskavě tudy,“ řekl profesor Allen, „a posaďte se, kamkoli chcete.“
Harry a Severus si vyměnili nervózní pohled a následovali tělnatého profesora do třídy plné cizinců.
Jakmile vstoupili, všechny oči se obrátily jejich směrem. Po zašeptání: „Koukni, on má vážně tu jizvu“, které
se ozvalo někde poblíž, následovala poznámka: „Moje mamka říkala, že to byl Smrtijed.“
Severus se narovnal v plné výšce a zamračeně si je všechny přeměřil pohledem. Slyšel, jak Harry, který šel
sotva krůček před ním, hlasitě polkl.
Oba zůstali stát u dveří a očima zkoumali místnost. Třída se velmi podobala těm prázdným, které v
uplynulých dvou týdnech vídali v Bradavicích. Čtyři řady po šesti lavicích, v každé z nich seděli dva studenti.
V přední části učebny zůstal jeden prázdný stůl, vzadu pak byly tři.
Snape viděl, že Harry pokukuje spíše po místech v zadní části místnosti. Jeho však zkušenosti naučily, že
se potížisté cítí pevněji v kramflecích na místech, která jsou vzdálenější od katedry. S touto myšlenkou
vklouzl do přední lavice nejblíže ke dveřím. Byl poněkud překvapený, když si Harry zabral místo hned vedle
něj.
„Nuže,“ řekl profesor Allen. „Teď, když jsme tu všichni, věřím, že bychom se měli znovu vzájemně
představit, tak jak jsme to udělali v první školní den. Vašim novým spolužákům to jistě usnadní situaci.“
Jakmile ta ohavná povinnost skončila, profesor Allen začal s vyučováním. Jako obvykle se neprobíralo nic,
co by Severus už neznal. Harry se však pochopitelně během některých předmětů tak trochu ztrácel.
Mudlovská matematika a angličtina byly naprosto stejné a Pottera to očividně potěšilo. Avšak základy latiny
a lektvarů pro něj znamenaly naprostou novinku.
Trvalo celou věčnost, než konečně nastala přestávka na oběd. Ve třídě propukl typický chaos a hluk.
Harry a Severus se před cestou do jídelny zastavili v umývárně. Profesor Allen byl tak laskav, že jim dovolil
odejít o něco dřív.
„Počkám na tebe venku, Severusi,“ zvolal Harry, když byl hotov.
Snape si pospíšil a myl si ruce. Byl právě na odchodu z umývárny, když ho zastavil hlas, který se ozval
z opačné strany dveří.
„Haló, Harry!“ zdravil nějaký chlapec.
„Ahoj,“ řekl Potter.
„Já jsem Jonathan Crater. A tohle jsou Barnaby Williams a Grant Soloman. Jak se ti líbilo tvé první
dopoledne ve škole?“
63
„Bylo to fajn,“ odpověděl Harry bez svého obvyklého nadšení.
„Chceme si během oběda zahrát řachavýho Petra. Nechceš se přidat?“ pozval ho jiný dychtivý hlas.
„Čekám na kamaráda,“ odvětil Harry.
„Myslíš Snapea?“ zeptal se chlapec, který ho zval ke karetní hře.
„Ano.“
„Ty to o něm nevíš, že ne?“ zeptal se Crater. „Moje mamka říkala, že to býval Smrtijed.“
„Nevím, co to znamená,“ řekl Harry.
„Takže je pravda, co říkal profesor Allen? Vážně vás někdo zaklel a z vás se staly zase děti?“ ozval se další
hlas. „Copak ty si vážně nepamatuješ nic o válce ani o Tom, kterého nesmíme jmenovat?“
„Nevíme, jestli to byla kletba,“ vysvětloval Harry. „Slyšel jsem o válce i o Voldemortovi. Ale na nic z toho
si nepamatuju.“
„Smrtijedi byli Voldemortovi poskoci. Zabíjeli pro něj a mučili. Tvůj kamarádíček Snape býval jedním
z nich,“ řekl Crater velmi ošklivým tónem.
Severus, dosud ukrytý za zavřenými dveřmi, ztuhl. Poté, co ho tehdy na počátku Ron nazval Smrtijedem,
si to slovo vyhledal v bradavické knihovně. Stále nemohl uvěřit, že mohl být součástí něčeho takového.
„Severus byl na naší straně,“ odporoval Harry.
„To nevíš,“ podotkl hráč řachavého Petra.
„Ale ano, vím,“ odporoval Harry.
„Jak asi?“ zeptal se Crater. „Právě jsi řekl, že si na to vůbec nepamatuješ!“
„Možná. Ale znám Severuse. Nikdy by neudělal nic špatnýho, kdyby k tomu neměl opravdu dobrej důvod.
A pokud mě teď omluvíte, rád bych šel.“
Severus cítil, jak se dveře, o které se opíral, tlačí proti němu, a tak bleskově zaběhl do kabinky, kterou
před chvílí použil. Nohy se mu tak třásly, že si musel sednout na zavřenou toaletu. Bylo to poprvé v jeho
životě, kdy se někdo postavil na jeho stranu a řekl o něm něco pozitivního. Harryho hlas zněl tak
přesvědčeně a tak naštvaně, když ho před těmi chlapci bránil! Ale mýlil se. Sám Ron přece řekl, že Severus
byl Smrtijed. Což znamenalo, že skutečně udělal všechny ty strašlivé věci…
„Severusi?“ zavolal Harry z druhé strany dveří jeho kabinky.
„Ano?“ Pokusil se promluvit klidným hlasem, ale dokonce i sám sobě zněl rozechvěle.
„Tvůj hábit se zachytil ve dveřích. Předtím to tak nebylo.“
Severus shlédl na onen neposlušný kus oděvu. Potter měl pravdu. Během jeho zbrklého úprku se mu lem
hábitu zachytil ve dveřích kabinky.
„Pojď ven,“ řekl Harry s naléhavostí v hlase.
Severus věděl, že nemá smysl dělat drahoty. Vypadal by ještě pošetileji. Takže vstal a otevřel dveře.
„Všechno jsi slyšel,“ konstatoval Harry a neznělo to jako otázka.
Snape přikývl.
„Víš, co jsou ti Smrtijedi, o kterých kluci mluvili, vlastně zač?“ zeptal se ho Harry.
64
Severus si chvíli kousal spodní ret, ale pak znovu přikývl a vysvětlil mu to. Dřív než by ho k odpovědi
musel nutit.
„Našel jsem si to v knihovně. To, co ti řekli, je v zásadě pravda. Smrtijedi byli Voldemortovi přisluhovači.
Dělali za něj špinavou práci. Vraždili, mučili a běžně k tomu používali Neodpustitelné kletby.“ Snape sklopil
oči k bílým dlaždicím pod jeho černými koženými botami. „Ron řekl, že jsem býval jedním z nich.“
Harry velice dlouho nepromluvil. Když se Severus konečně odhodlal čelit jeho pohledu, překvapilo ho, že
v něm nenašel očekávané znechucení. Zdálo se, že ho Harry hodlá zkoumavě pozorovat už navěky. Potom
ale natáhl paži a stiskl Severusovo rameno.
„To nedává smysl. Přece by nenechali někoho, kdo dělal takový věci, učit na nejproslulejší kouzelnický
škole, že ne?“
Severus zachytil Harryho zelený pohled. „Předpokládám, že ne.“
„Takže to musí bejt nějakej omyl,“ stál si za svým Harry.
„Snad. Ale co když… co když jsem to skutečně udělal?“
Harryho ta otázka na okamžik zneklidnila. Pak ale ustaraná vráska protínající jeho klikatou jizvu zmizela a
on řekl: „Hermiona by se k tobě nechovala tak hezky, kdybys dělal tak strašlivý věci. Nemůže to bejt
pravda.“
Taková důvěra. Odkud ji jen bral?
Snape opět odvrátil pohled. Cítil, jak se mu do tváří hrne horko.
„Ale ostatní chlapci…“
„…jsou idioti. Vůbec si jich nevšímej,“ radil mu Harry. „Pojď. Půjdeme na oběd. Mám hlad.“
Severus by nedokázal nic pozřít, ani kdyby na tom závisel jeho život. Následoval však Harryho ven
z umývárny a potom do přízemí, kde se nacházela jídelna. Jak sestupovali po kamenném schodišti, něco
hluboko uvnitř Severuse toužilo natáhnout ruku a dotknout se Harryho. Jen aby se ujistil, že je skutečný.
Nakonec se toho však zdržel, aby se ještě víc neznemožnil.
Místo toho srovnal s Harrym krok, aby mohl kráčet po jeho boku, pevně odhodlaný tam také zůstat.
Nevěděl, jak si Harry dokázal udržet důvěru v lidi a své nadšení, když dosud vedl tak hrozný život. Věděl
jediné – Harry ho neopustil, ačkoli by to kterýkoli jiný člověk s alespoň polovinou mozku dávno udělal.
Taková věrnost byla za hranicemi jeho představivosti. Severus věděl, že nikdy nepochopí, co k tomu
Harryho vedlo. Svět přece vždy býval tváří v tvář takové nevinnosti naprosto neúprosný. Severus se styděl,
když si připomněl, jak Harryho během prvních dnů po jejich seznámení zesměšňoval. Ale to už nikdy
nedopustí, slíbil sám sobě. Ať už Harryho víru v Severuse vyvolalo cokoliv, byl rozhodnutý to chránit.
A pokud se v něm Harry mýlí? Možná, že by tak alespoň trošičku mohl odčinit ty příšerné věci, které
spáchal.
WWWWW
65
Hermiona vzhlédla od středověké knihy kleteb, kterou právě studovala. Hodinu po hodině ji pročítala a
sotva dokázala udržet pozornost, jak byl ten spis temný a nezáživný. Ale musela v tom pokračovat.
Od Vánoc uplynulo už šest týdnů. Ani nemocnice svatého Munga či Ministerstvo nedokázali přijít
s účinným řešením jejich problému. Harrymu i Severusovi bylo stále sedm let. Ostatní bradavičtí učitelé se
z neustálého suplování ocitli na pokraji kolapsu, jak se pokoušeli pokrýt dvě nečekaně uprázdněné pozice. A
ona i Ron velmi bolestně postrádali dospělého Harryho. Stokrát za den se na něj obrátila, aby mu cosi
sdělila, a vždy se setkala jen s vykuleným pohledem zelených očí dítěte, které na ni překvapeně zíralo.
Zahleděla se ke stolu, u kterého právě Harry a Severus dokončovali své domácí úkoly. Byla unešená, jak
překvapivě dobře jim to spolu klapalo. V posledních dnech se z nich stala nerozlučná dvojice. Mudlovská
výchova nemohla Harryho obeznámit se základy kouzlení. Trpělivost, kterou Severus vynakládal, když ho do
nich zasvěcoval, Hermionu dojímala. Snape se na menšího chlapce sotva kdy utrhoval. Prostě se snažil věci
vysvětlovat různými způsoby, dokud je Harry nepochopil. Ačkoli uznávala jeho odborné znalosti v oboru
přípravy lektvarů, nikdy by si nepomyslela, že by mohl být tak dobrým učitelem. Vedle Harryho se odhalila
jeho zcela nová stránka.
„Už končíme?“ zakňoural Harry hlasem, na který si ještě velmi dobře vzpomínala z dob studií.
„Asi bychom měli,“ řekl Severus.
„Super! Chceš si zahrát řachavýho Petra?“ zeptal se Harry, když odklidil jejich domácí úkoly.
Byl prostě věčný optimista, pomyslela si. Přemýšlela, kolikrát bude Severus muset jeho nabídku
odmítnout, než Harrymu dojde, že jeho kamaráda dětské hry prostě nebaví.
Hermionino obočí však o chvíli později vyletělo vzhůru, když zaslechla Severusovo rezignované:
„Tak dobře.“
Ron seděl v křesle přesně naproti Hermioně. Zatímco se Harry vrhl na hrací karty, vyměnil si s ní
šokovaný pohled. Hermiona na znamení úžasu pokrčila rameny a pokusila se vrátit svou pozornost ke knize.
Bylo to ale zhola nemožné. Pohled na dvě černovlasé hlavinky – jednu se změtí krátkých neupravených
vlasů a druhou s vyčesaným ohonem – jak se k sobě sklání, jí prostě znemožňoval soustředění.
Oba chlapci se s maximálním úsilím pokoušeli zůstat potichu, aby nerušili dospělé, ale každých pár minut
jeden nebo druhý vybuchl smíchy. Slyšet Severusův smích bylo pro Hermionu stále ještě šokující. Ačkoli se
projevoval tišeji než Harry, a zjevně to dělal jen v případě, že nad sebou ztratil kontrolu, jeho jadrný smích
pokaždé zaplnil místnost.
Hermiona se usmála. „Na tohle bych si velmi snadno zvykla, Rone.“
Zamračil se na ni, ale jeho oči byly vřelé, když řekl: „Možná, že budeš mít příležitost. Od proměny
uplynuly skoro dva měsíce a konec v nedohlednu.“
„Já vím. Ale nebylo to tak zlé, že ne?“ vyptávala se tiše, zatímco se z podlahy ozval obzvlášť hlasitý
výbuch smíchu, jak chlapci soupeřili o karty. Ron tu Severuse původně vůbec nechtěl. Když ho k tomu
přemlouvala, netušila, že se jeho pobyt nakonec tak protáhne. K bydlení na ošetřovně, navíc během
vánočních svátků, by nedokázala odsoudit žádné dítě. Ani Severuse Snapea. Ron si nestěžoval, ale to
neznamenalo, že byl spokojený s tím, jak se věci mají.
66
„Ne, to nebylo,“ řekl stejně tlumeným hlasem. „Miluju, když s Harrym můžu dělat věci, se kterými se
v jeho dětství nikdo neobtěžoval. A se Snapem nejsou k mému velkému překvapení žádné starosti.“
Hermiona se zhluboka nadechla a děkovala šťastné hvězdě, že manželova spravedlivá povaha obvykle
nakonec vítězí nad záchvaty dětinského chování. Poslední měsíce se snadno mohly změnit v čistokrevné
peklo, kdyby Ron nespolupracoval.
Zamaskovala úsměv, když si povšimla inkoustově černého pohledu, který se odněkud z podlahy upíral na
Rona. Severus vypadal, že je absolutně soustředěný na to, co dělá s Harrym, ale Hermiona věděla, že
zároveň vnímal každé slovo, které si s Ronem řekli. Nebylo divu, že práci špiona v Albusových službách
vykonával tak skvěle. Už v sedmi letech byl strašidelně dobrý, když se pokoušel nenápadně splynout
s okolím.
„Měla jsi štěstí?“ zeptal se Ron a ukázal na tlustý svazek ležící v jejím klíně.
„Určitě žertuješ. Oči už mi div nevypadly z důlků,“ povzdechla si.
„Dej si pro dnešek pauzu, Hermy,“ radil jí, když se z podlahy ozvala hlasitá exploze.
„Vyhrál jsem!“ chlubil se Severus. Nikdy neuměl vyhrávat ani prohrávat, pomyslela si smutně Hermiona.
„Další hru?“ zeptal se Harry s nadějí.
„Teď ne,“ odmítl Severus. „Chci si vychutnat své vítězství.“
K její veliké radosti se Harry jeho neomluvitelnému chování jen zasmál.
„Já si s tebou zahraju,“ nabídla se mu.
„Ou,“ ozval se nespokojeně Ron. „Zrovna jsem si s tebou chtěl zahrát kouzelnické šachy.“
„Dobře víš, že pro tebe nejsem žádný soupeř,“ připomněla mu Hermiona. „Kdykoli spolu hrajeme, strávíš
dvacet minut vybíjením mých figurek a zbytek noci mi děláš přednášku o tom, co jsem udělala špatně.“
„Ano, no…“ Byl příliš pravdomluvný, než aby protestoval.
Harry i Severus se hihňali Ronovu výrazu.
Muž shlédl na podlahu. „Ale ty také umíš hrát šachy, že je to tak, Severusi?“
Chlapce Ronova otázka šokovala stejně silně, jako předtím je jeho smích.
„Ano, hraji,“ odpověděl s tváří napjatou a vážnou.
Hermiona si uvědomila, že zadržela dech. V posledních šesti týdnech Ron a Severus jeden vedle druhého
prostě existovali, aniž by mezi nimi došlo k jakémukoli vzájemnému kontaktu. Většinu toho času se zdálo,
jako by se ani nechtěli vídat. Tohle bylo úplně poprvé, kdy Ron Snapea přímo oslovil. Její manžel toleroval
přítomnost své dětské Nemesis jen kvůli ní, toho si byla dobře vědoma. Ačkoli byla šťastná, že ti dva
konečně začali nějak komunikovat, doufala, že její manžel chlapce neúmyslně nevystraší nebo nerozruší.
Sedmiletý Severus sice zdokonalil předstírání nezúčastněného výrazu na uměleckou úroveň, ona ale věděla,
že se pod tou zachmuřenou vizáží skrývá mnohem víc. Neprojevoval sice, co cítí, ona však předpokládala, že
uvnitř všechno velmi hluboce prožívá.
„Chceš si zahrát?“ zeptal se Ron téměř stejně ostražitě jako chlapec.
„Ano, děkuji,“ odpověděl Severus s dokonalou formálností. Ron odsunul stranou pergameny, které
opravoval, a Severus se postavil.
67
Když se blížili k hracímu stolu, oba vypadali pekelně nervózně. Ron vyndal šachy z ozdobné komody
v koutě pokoje, pak se oba posadili proti sobě a začali stavět jednotlivé figurky.
Hermiona se zahleděla za ně. Harry Rona a Severuse také sledoval. Když si všiml, že se na něj dívá, usmál
se a zašeptal: „Budou v pohodě.“
„Myslíš?“ zakřenila se.
„Vím to. A jsi na řadě,“ připomněl.
Oba dva, Harry i Hermiona, vypadali, že se soustředí víc na to, co se děje u šachového stolku stojícího pár
kroků od nich, než na karty, které drželi v rukou. Navzdory jeho ujištění, Hermiona viděla, že si Harry dělá
stejně velké starosti jako ona sama. Ronovo a Severusovo křehké příměří by se tímto užším kontaktem
mohlo snadno změnit v hádku.
Kromě tichého šustění pohybujících se šachových figur a občasného lomozu zbraní, když jedna figura
porazila druhou, vládlo u stolku zlověstné ticho.
Asi po pěti minutách si Severus postěžoval: „Nejsem mimino. Nemusíte mě nechat vyhrát.“
„Tak tedy dobrá,“ souhlasil Ron.
Od té chvíle se rány, které vydávaly figury bušící jedna do druhé až do bezvědomí, ozývaly mnohem
častěji. Zhruba za čtvrt hodiny, uslyšeli Severusovo zalapání po dechu, když Ron zvolal s mnohem větším
gustem, než by dospělý muž hrající proti sedmiletému chlapci nejspíš měl:
„Hádám, že tohle je šach – mat!“
Hermiona i Harry v tom okamžiku přestali věnovat pozornost svým kartám. Ani jeden z nich se však
nepodíval Severusovým směrem. Ticho, které nastalo, bylo nesnesitelné.
Nakonec ho prolomil Ron. Zněl v tu chvíli úžasně podobně jako jeho otec, když se uvážlivě zeptal:
„Takže… chceš kvůli jedné prohrané hře celý zbytek večera trucovat, nebo si zahrajeme ještě jednou a já
tě naučím, co dělat, aby se to už nestalo?“
Hermiona vrhla krátký pohled na Severuse. Dělo se přesně to, čeho se bála. Seděl tam a s tváří plnou
bouřkových mračen zíral na svého poraženého krále. Viděla, jak si hryže ret a jak pak váhavě vzhlédl
k Ronovi.
„Naučíte mě, jak na to?“ ptal se nedůvěřivě.
„Jistě. Jakmile mě přestaneš vraždit pohledem,“ smlouval Ron.
„Dohodnuto,“ reagoval upjatě Severus.
„A jestli na nás vy dva hodláte celý večer zírat, mohli byste stejně dobře přijít sem a připojit se k nám.“
Ronova slova přinutila Harryho i Hermionu nadskočit překvapením. Ron k nim seděl zády. Nemohl vědět, že
je sledovali.
A tak přestali předstírat, že hrají karty, a vyhoupli se na nohy. Hermiona se postavila za Rona. Zabalila ho
do svého objetí, položila se na něj a vtiskla mu vřelý polibek na temeno porostlé ohnivě rudými vlasy.
Harry se na vteřinku zastavil vedle stolu a pak zamířil k Severusovu křeslu. Neřekl ani slovo, přesto se
větší chlapec přesunul ke straně, aby mu vedle sebe uvolnil místo.
68
Ronova paže se náhle omotala kolem Hermionina pasu, stáhla ji dolů na jeho klín, a nová hra mohla začít.
Pocit, který v ní vyvolával pohled na všechny shromážděné kolem stolu, si vychutnávala. Opřela se o
Ronovu hruď a sledovala, jak učí sedmiletého chlapce šachovým tahům. Jeho výklad byl tak zevrubný, že
měla problém ho pochopit. Severus však ne. Vypadal, že si to nesmírně užívá.
*nežádoucí osoba
69
VI.
Severus se s trhnutím vzbudil. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Osamocená pochodeň na vzdálenější
stěně dosud zářila a naplňovala jejich pokoj tlumeným oranžovým světlem. Ráno ještě nepřišlo a Hermiona
je nebudila do školy. Tak proč se vzbudil?
O vteřinu později zaslechl zasténání z vedlejšího lůžka. Harry opět plakal ze spaní. Třikrát nebo čtyřikrát
do týdne ho trápívaly zlé sny. Severus se mu obvykle snažil dopřát soukromí a pokoušel se znovu usnout i
navzdory vyrušení. Jenže tentokrát byl Harry mimořádně hlučný.
Ještě před pár měsíci by cítil jen podráždění, protože ho někdo vzbudil. Jenže teď si dělal starosti.
Harryho sny nebyly jako ty, které se zdávaly jemu. Pokaždé chlapce proměnily v rozklepaný uzlíček nervů.
Severuse zneklidnilo, jak rozrušeně Harry zněl, a raději vyskočil z postele. Bosýma nohama přistál přímo
na ledové podlaze, kterou pokrývaly jen tenké koberce. Hrad byl během zimních nocí studený a plný
průvanu. Než se Severusovi podařilo překonat místnost až k Harryho posteli, naskočila mu husí kůže.
Harryho tvář byla zkřivená bolestí, slzy v podobě stříbrných potůčků stékaly po jeho tvářích. Trhal sebou
a pod dekou se převaloval ze strany na stranu. Přitom naříkal a znělo to jako: „Ne…“
Severus ho chvíli pozoroval a pak si přisedl na kraj postele.
„Harry?“ oslovil ho tiše a zatřásl mu ramenem. „Harry, vzbuď se.“
S očima doširoka otevřenýma se Harry vztyčil na posteli a pak sebou smýkl na Severusovu hruď. Jeho
vylekaný spolubydlící ho zachytil. Ovinul kolem třesoucího se těla paže a Harry mu svou pláčem zmáčenou
tvář zabořil do noční košile. Severus cítil, jak se kamarádovy prsty drtivě sevřely na jeho zádech. Mačkaly
jeho pyžamo, jako by na tom závisel život.
Harry se tak moc snažil uklidnit, že se div nezadusil úsilím potlačit vzlyky. Po chvíli rozpaků se Severus
dlaněmi dotkl Harryho zad a poplácal je.
„Chceš, abych přivedl Hermionu?“ zeptal se. Uvědomoval si, že nebyl tím nejvhodnějším společníkem do
emocionálně vypjatých situací. Harry by dal pravděpodobně přednost někomu, kdo dokáže být milý.
„Ne, p-prosím… nechci ji rušit,“ zašeptal Harry.
Severus si vzpomněl, jakou otázku obvykle kladla Hermiona Harrymu, kdykoli ji během noci přivolal jeho
pláč. A proto se jemně zeptal: „Chtěl by sis o té noční můře promluvit?“
Harry pokrčil rameny, jeho paže však zesílily stisk.
„Je to pořád totéž. Děsivý zelený světlo ozáří celou místnost, pak se ozve ten příšernej smích a… nějaká
žena křičí. Nevím, proč mě to pokaždý tak vyděsí.“
Ale Severus to věděl. Velmi pečlivě rozvažoval další otázku.
„Když se ti zdá ten sen… bolí tě přitom jizva?“
Cítil, jak se Harry trhaně nadechl.
„Jak to víš?“
70
„Zelené světlo je znamením použití černé magie. Myslím, že si pamatuješ na kletbu, která usmrtila tvé
rodiče,“ odpověděl měkce. „Ron říkal, že jsi to tehdy viděl. Nějakým způsobem se ti ta vzpomínka
uchovala.“
„Asi máš pravdu. I když na ně si nevzpomínám.“ Harryho hlas byl plný lítosti.
„Podle toho, co se vypráví v tom příběhu, jsi byl teprve ročním dítětem, když se to stalo. Jak by sis mohl
jasně pamatovat něco, co se stalo tak dávno? Byla to ta nejstrašnější věc, která se ti kdy přihodila, a byl jsi
příliš malý, než abys to mohl pobrat.“
Harry pak velmi dlouho spočíval na Severusově hrudi a dumal nad tím. Bylo zvláštní takto někoho držet.
Jediná podobná zkušenost, kterou Severus zažil, byla letmá objetí od Hermiony, ale ta měla odlišný
charakter. Zabralo mu delší čas, než dokázal rozpoznat, v čem ten rozdíl vlastně spočíval, ale nakonec to
pochopil. Když takovou věc udělala Hermiona, nabídla jim tím pocit bezpečí. Tohle bylo ale poprvé v životě,
kdy Severus sám čelil výzvě poskytnout útěchu někomu jinému. A ačkoli vůbec nevěděl, jak se taková věc
dělá a pravděpodobně si počínal zcela neefektivně, těšilo ho to.
Harry rozhodně nevypadá, že by jeho péči shledával v jakémkoli ohledu nedostačující, říkal si, zatímco se
dech menšího chlapce v jeho náručí zpomaloval. Když o pár minut později pod jeho rukama znehybněl a
rychle se odtáhl, překvapilo ho to.
„Omlouvám se!“ vyhrkl Harry. Severus v jeho tváři takovou paniku ještě neviděl.
„Za co?“
Zelené oči se na něj krátkozrace zaostřily. „Vím, že nemáš rád, když se tě někdo dotýká. Nechtěl jsem…“
Harry mávl rukou k Severusově pláčem zmáčené noční košili.
„To není tak, že bych neměl rád něčí doteky. To jen…“ Severus ztěžka polkl a pokračoval. „Jen na to
nejsem zvyklý. Mí prarodiče se mě dotýkali jedině ve chvíli, kdy mě trestali.“ Zachytil Harryho pohled. „Vím,
že ty jsi mě zranit nechtěl.“
Severus se objal kolem hrudi. Noc se zdála velmi studená, když se od něj Harry odtáhl.
Menší chlapec jeho gesto pochopil. Odkulil se na vzdálenější stranu postele, rozvinul deku a zalezl si pod
ni. S typickou štědrostí, která mu byla vlastní, pak nadzvedl cíp deky, odkryl místo, které právě uprázdnil, a
vyzval ho: „Pojď, zahřej se.“
Severus poslechl, vděčný za teplou deku, kterou kolem nich obou Harry rozprostřel. Oba si ji přetáhli až
ke krku a pak se otočili tvářemi k sobě, každý na opačné straně Harryho pomačkaného polštáře.
„Nikdy nedopustím, aby ti někdo ublížil,“ řekl Harry silným a rozhodným hlasem, jakmile se uložili. „Jsi
můj nejlepší kamarád.“
Severus nevycházel z údivu. Harry měl ve škole spoustu příležitostí budovat nové vztahy. Občas si hrával i
s dalšími chlapci. Vždy se ale postaral o to, aby byl do hry zapojený i Severus a také s ním trávil většinu
svého času.
„Ty jsi můj jediný kamarád,“ reagoval tiše Severus.
Po velmi dlouhé době plné naprostého ticha, ve kterém se neozvalo nic víc, než Harryho hlasité polknutí,
se Potter napjatým tónem zeptal: „Ubližovali ti prarodiče hodně?“
71
Vzduch se náhle zdál hustý a nedýchatelný. Severus nechápal, jak mu ta prostá otázka mohla způsobit
tuhnutí krve v žilách. Opravdu neměl chuť na ni odpovídat. Jenže Harry mu také vyprávěl o všech těch
děsivých věcech, které mu dělali ti mudlové. Nebyl přece takový zbabělec, aby na Harryho otevřenou
otázku odpověděl lží. Takže roztřeseně nabral vzduch do plic a řekl:
„Neustále.“
„Bili tě?“
„Když jsem měl štěstí,“ pokusil se Severus o klidný tón.
„Co to znamená?“ Harryho hlas prozrazoval, že si není úplně jistý, jestli to chce vědět.
„Existují jisté magické způsoby trestání, vedle kterých obyčejné bičování vypadá jako laskavé poplácání,“
vysvětloval Severus. „Například kletba zvaná Cruciatus dokáže v každém nervu těla vyvolat extrémní bolest.
Ta je nejhorší. Ale je i jiná, podobně příšerná. Máš při ní pocit, jako by tě ponořili do vroucí vody. A další –
při té se ti zase zdá, že ti exploduje hlava a přicházíš o zrak.“
„A tohle všechno ti dělali tví prarodiče?!“ Harry se na něj díval úplně vyjeveně.
Severus přikývl. Ještě o tom nikomu neřekl. Cítil se obnažený, hrozně zranitelný a velmi pošpiněný. Konec
konců, normálním dětem se takovéto věci přece nikdy neděly. Dokonce i Harry, nejtýranější chlapec –
nepočítaje sám sebe – kterého kdy potkal, se tvářil zděšeně.
„Vím, že se většinou chováš jako dospělej, ale ve skutečnosti je ti tolik co mně,“ řekl Harry. „Co jsi udělal
tak strašlivýho, že se rozhodli tě takhle potrestat?!“
„Předpokládám, že jsem nejspíš zlobil. Většinou si ale k trestání hledali záminky. Mučit mě, to byla jejich
jediná životní radost,“ připustil Severus.
„Ale… to nedává smysl! Byl jsi jejich vnuk!“
Severus zamyšleně hleděl do Harryho tlumeně osvětlené tváře. Měl by mu říct pravdu? Všechno mu
otevřeně přiznat a čekat, jestli Harry i přesto zůstane jeho přítelem?
„O co jde, Severusi?“ zeptal se ho jemně Harry.
„Rodina… rodina mé matky vždy patřila k čistokrevným Zmijozelům. Už od dob, kdy byla založena
bradavická škola. Matka nebyla výjimkou. Ale… zamilovala se do Nebelvíra. A aby té hanby nebylo málo,
jednalo se o mudlorozeného cikána. Moji prarodiče ho nenáviděli a zakázali matce, aby se s ním stýkala.
Jenže…“
„Ano?“ Harry ho tiše povzbuzoval. Položil mu ruku na zápěstí, kterým si tiskl přikrývku ke krku.
Severus se na Harryho ruku velmi dlouho díval a potom pokračoval.
„Jakmile ukončila studia, utekla s ním. Její rodiče je dopadli a… no, řekněme, že se můj otec nedočkal
rána.“
„Oni ho… zabili?!“ Harry zalapal po dechu.
Severus přikývl. „Občas se chlubili řečmi o tom, jak umíral.“
„C-co se po tom všem stalo s tvou maminkou?“ Harry vypadal, že se skoro bojí zeptat.
„Přivlekli ji zpět. Nutili ji, aby vstoupila do dohodnutého svazku s bratrancem z rodu Malfoyů, ale…“
„Ale?“
72
Severus si skousl rty a pak to prostě řekl. „Jenže to už mě čekala. Byl to ten nejhorší myslitelný skandál.“
„Proč?“ zeptal se nechápavě Harry.
Severus otevřel ústa, aby mu to vysvětlil, ale… přestože Harry přetrpěl špatné zacházení, nevyrůstal
v prostředí, kde by perverznost a sadismus byly na denním pořádku. Ti mudlové, kteří ho vychovávali, mohli
být sice příšerní, ale Harry byl stále ještě dítě. Ve svých sedmi letech nemohl mít ani ponětí o tom, jak to ve
světě chodí. A Severus věděl, že neuzrál čas to měnit.
Takže hledal způsob, jak mu to vysvětlit, aby jeho náhled na svět narušil co nejméně.
„Asi víš, že se matka a otec obvykle vezmou, než spolu mají dítě…“
Harry přikývl.
„Moji rodiče se ale nikdy nevzali. A to je obecně pokládáno za špatnou věc.“
„Ach…“ Harry mu stiskl zápěstí. „Ale nemohlo to přece bejt špatně, když jsi z toho vzniknul ty, ne?“
„Nevím. Někdy si myslím…“ Pod upřeným pohledem těch nevinných očí, nebyl schopný vyslovit žádné
z obvyklých sebenenávistných prohlášení. A tak tu myšlenku nedokončil.
„Takže… co se stalo potom?“ zeptal se Harry.
„Už jsi slyšel o tom, že existují způsoby, jak zařídit, aby žena neměla dítě?“
„Ano. Teta Petúnie mi často říkávala, že moje maminka měla jít na protrat,“ zašeptal Harry.
„Potrat,“ opravil ho automaticky Severus. „Rodiče mé matky chtěli, aby ho podstoupila, ale už bylo příliš
pozdě. Museli… museli počkat, až se narodím. Myslím, že se mě chystali okamžitě zabít a přinutit ji, aby se
provdala za Malfoye, jenže… Netuším, jestli jí během těhotenství něco udělali, nebo jestli mého otce
postrádala tak moc, že z toho onemocněla, ale… zemřela, jakmile mě porodila. Byla jejich jediným dítětem,
takže si mě museli nechat, jinak by snapeovská linie vymřela. Zůstal jsem u nich, ale nenáviděli mě, protože
jsem se tak moc podobal otci. A protože jsem zabil svou matku. A to je důvod, proč se jim tak líbilo působit
mi bolest.“
Jeho srdce pádilo jako šílené, cítil, že mu snad pukne, jak očekával nevyhnutelné odmítnutí.
Ale Harry nevypadal znechuceně, přinejmenším ne kvůli němu. Po nějaké době, kdy se zdálo, že se Harry
znovu rozpláče, jeho rysy získaly vyrovnaný výraz.
„Svojí maminku jsi nezabil,“ prohlásil pevně. Pak kolem Severuse ovinul paže a přitáhl si ho blíž. „Už nikdy
si to nesmíš myslet!“
Severus zůstal jako přimražený. Takovou reakci absolutně nečekal. Doufal sice, že se od něj Harry po
odhalení jeho tak skandálního narození zcela neodvrátí, ale nikdy mu ani nepřišlo na mysl, že by druhý
chlapec mohl být tak rozrušený kvůli jemu samotnému.
Roztřásl se. Když ho Harry objal ještě pevněji, Severus zabořil tvář do ohbí jeho krku a snažil se prostě jen
dýchat. Cítil, jak mu druhý chlapec v kruzích hladí záda stejným způsobem, kterým někdy vídal Hermionu
utěšovat Harryho po jeho nočních můrách.
Harryho slova neměla moc změnit žádnou z těch věcí, které se staly. Ale to, že už znal Severusovu
odpornou minulost a přesto se k němu dál choval vlídně, se zdálo dostatečně mocné, aby to změnilo celý
Severusův svět. Kdyby ho v tu chvíli o to někdo požádal, jistě by pro Harryho Pottera i zemřel.
73
Chvění postupně ustávalo. Severus věděl, že by měl vstát a vrátit se do své postele, ale bylo mu příliš
příjemně, takže se nezmohl na víc, než na pouhou myšlenku. Harryho ruka pokračovala v malování malých
neviditelných kroužků na jeho zádech a on pomalu usínal.
WWWWW
Chlapci nebyli jediní, koho Severusovo vyznání rozrušilo. Ron Weasley stál jako zkamenělý ve dveřích
jejich pokoje, příliš zděšený tím, co slyšel, než aby se dokázal pohnout. Právě se vracel z noční návštěvy
toalety, když zaslechl Harryho pláč. Chtěl do jejich pokoje jen nakouknout, aby se ujistil, že je všechno
v pořádku. Když viděl, že Severus Snape poskytuje vystrašenému Harrymu útěchu, zůstal přimraženě stát.
Věděl, že by měl odejít, ale bál se, že by na sebe upozornil. A potom, když Severus začal vyprávět o své
minulosti, už nebyl schopen pohybu. Až později, jakmile se zdálo, že oba chlapci opět usnuli, dokázal
konečně přimět nohy k činnosti a klopýtal zpět do vlastní ložnice.
Hermiona ležela v posteli, pečlivě zavrtaná do teplé deky. Prázdné místo po jejím boku vypadalo velmi
lákavě, ale on si ještě nemohl jít lehnout. Ne s tím bezmocným hněvem, který jím cloumal.
Potřeboval něco zabít. Ne něco. Někoho! Konkrétně – Snapeovy prarodiče…
U Merlinových vousů! Použít Cruciatus proti dítěti bylo samo o sobě zločinem, ale ta ostatní zvěrstva, o
kterých Severus mluvil… Už z pouhé myšlenky na ně se mu chtělo zvracet, z pomyšlení na nevinné dítě
ponechané v rukou těch bezcitných stvůr! Vedle Snapeových vypadali Harryho příbuzní jako ideální rodina.
Ron najednou pochopil, že se tedy není vůbec čemu divit, když pak Severus vyrostl v tak zachmuřeného
bastarda.
Cruciatus proti dítěti…
Doklopýtal k oknu a zahleděl se ven k jezeru. Za jiných okolností by ho pohled na zasněženou krajinu
ponořenou v měsíčním světle upokojil. Užíval by si sledování roztančených vln na zčeřené hladině, pod
kterou dováděla obří oliheň. Pohled na tu tolik známou scénu by nakonec ukolébal jeho mysl. Ale ne dnes
v noci. Nemohl přestat myslet na to, co Severus Harrymu říkal. Mučení a vražda oznamované tak klidně,
jako by se jednalo o běžné věci.
Jak dlouho tam celý roztřesený stál a díval se z okna? Sám by to nedovedl říct. Další, co si uvědomil, bylo
až bledé světlo úsvitu, které pomalu naplňovalo místnost. Očarované hodiny po dědovi, které visely na
protější stěně, odbíjením ohlásily budíček. Na lůžku za jeho zády se probouzela Hermiona.
„Rone?“ ozvala se poplašeně. Byla vzhůru jen napůl.
„Jsem tady,“ řekl. Připadalo mu, že jeho hlas zní zastřeně a chraplavě.
„Jsi v pořádku?“ Hermiona pohlédla k němu, její vlasy – divoce krásné a neposlušné – rámovaly ospalou
tvář.
V pořádku? Jak by někdo mohl být v pořádku, kdyby slyšel to, co během uplynulé noci vyslechl Ron?!
„Nemohl jsem spát.“ Konec konců, to byla naprostá pravda.
„Ach…“
74
Viděl, jak se nahé nádherně tvarované nohy vynořily zpod přikrývky. Jakmile dosáhly vertikální polohy,
zakryla je purpurová noční košile z flanelu. Hermiona si ji trhnutím narovnala, přeběhla pokoj a dala Ronovi
pusu. To obyčejné gesto mu pomohlo se rozpomenout, že všechno dobré ze světa ještě nezmizelo.
„Hmpf,“ zabručela, když ji příliš pevně sevřel v náručí. Ačkoli byla jeho chováním zmatená, objetí
opětovala.
„Miluju tě. Víš to, že jo?“ zeptal se jí, když se nakonec odtáhl.
„To bys raději měl,“ odpověděla škádlivě. Pak se její úsměv vytratil. „Něco tě trápí. Řekneš mi, oč jde?“
Nebylo to jeho tajemství, aby ho směl s někým sdílet. Rád by, ale cítil se zle už kvůli tomu, že vyposlechl,
jak si Severus vylévá Harrymu srdce. Chtěl jí o tom povědět tak moc, až to bolelo, ale nevěděl, jestli by to
bylo správné.
Stále ještě zápasil se svými vnitřními démony, když Hermiona překvapením zalapala po dechu.
„Co se děje?“ vyhrkl Ron. Díky spánkovému deficitu mu div neruply nervy.
„Stalo se mezi tebou a Severusem v noci něco?“ zeptala se opatrně.
„Proč se ptáš?“ vyhýbal se Ron přímé odpovědi. Cítil se provinile, jako když ho v prvním ročníku chytili po
večerce venku.
„Podívej se na ty hodiny, Rone,“ vyzvala ho Hermiona.
Ron se poslušně otočil a vzápětí mu poklesla čelist. Jeho, Hermionina i Harryho fotografie se na
mahagonových hodinách zobrazovaly už od chvíle, kdy je dostali coby svatební dar. Harryho obrázek se
změnil do dětské podoby během onoho osudného vánočního týdne. Zároveň se objevila nová označení,
jako HRAJE SI, JE VE ŠKOLE, NACVIČUJE FAMFRPÁL a ODPOČÍVÁ.
Nyní se na ciferníku ukázala fotografie čtvrtá. Na malého Severuse, který na ně váhavě hleděl z obrázku
hned vedle Harryho, ukazoval nápis V POSTELI. Dokonce i na fotce se tvářil, jako by očekával, že ho vytahají
za uši.
„Nechceš mi něco říct?“ zeptala se jemně Hermiona.
Posadil se na kraj postele a s nadějí, že ho nebude nenávidět, jí vyprávěl všechno, co uplynulé noci
vyslechl.
„Panebože…“ zašeptala Hermiona, když skončil. „Oni skutečně zavraždili jeho otce?“
„A použili proti Severusovi Cruciatus a několik dalších Neodpustitelných. Vždycky jsem nenáviděl Harryho
mudlovské příbuzné za to, co mu dělali, ale tohle… Chci zabít ty sadistický svině, Hermy. Strašně moc chci!“
„Jsou dávno mrtví, Rone,“ povzdechla si. „Ubohý Severus.“
„Pokud se nám nepodaří vrátit je do původní podoby, nikam nepůjdou, ani jeden z nich. Zůstanou s námi
a vychováme je jako své vlastní! Dobře?“ zaprosil úpěnlivě Ron, jako by měla v plánu odvézt chlapce do
nejbližšího sirotčince.
„Samozřejmě, že oba zůstanou s námi, Rone,“ řekla Hermiona a pevně ho objala. „Teď jsme rodina.“
Samozřejmě. Hermiona přece vždycky ví, co je správné. Byla to přece ona, kdo trval na tom, aby si
Severuse vzali k sobě. A byl to Ron, kdo se choval jako sobecký idiot, neschopný otevřít srdce či domov
75
malému chlapci, který nikoho neměl. Celý roztřesený zabořil tvář do jejího ramene a doufal, že dostane
příležitost dát se Severusem všechno do pořádku.
WWWWW
Zprávy z nemocnice svatého Munga a z Ministerstva je těžko mohly překvapit, přesto byly skličující.
Nejuznávanější experti kouzelnického světa stále nedokázali říct, jak se profesoři Snape a Potter mohli stát
dětmi. Stejně jako nevěděli, jak tento proces zvrátit. Minerva McGonagallová svou kancelář opouštěla
s těžkým srdcem. Právě se chystala seznámit učitelský sbor s faktem, že pro ně nemá nic nového. Nemohla
si pomoct, ale musela přemýšlet nad tím, co by na jejím místě udělal Albus.
„Vím, co jste zač!“ rozléhalo se štěkavě chodbou. Zuřivý hlas školníka Filche se vracel ozvěnou.
„Nepokoušejte se schovat!“
Minerva zasténala. Copak ten chlap nikdy nepochopí, že nemá takhle řvát? Všem dotyčným lumpům
bude přece více než jasné, že nemá tušení, kdo poslední rošťárnu spáchal. Chopí se své jediné šance a
budou zdrhat jako o život.
Byla si jistá, že dusot chvátajících nohou slyší ve vedlejší chodbě. Blížil se jejím směrem.
„Honem! Už jde!“ ozval se naléhavý dětský hlas.
„Stejně nás poznal!“ odpověděl někdo další. „Jsme nahraný!“
„Kdyby věděl, kdo jsme, křičel by naše jména, ty troubo! Dělej!“
Ředitelka McGonagallová se narovnala do plné výšky a zaujala svůj nejpřísnější výraz. Ten stejný, který
dokázal v jediné vteřině zklidnit vřavu v učebně. Postavila se tak, aby světlo z přilehlého okna dopadalo za
její záda, a skryla se ve stínu. Snažila se vypadat maximálně autoritativně. Čekala.
Výtečníci se vyřítili zpoza rohu. Před nečekanou překážkou v cestě zastavili smykem a za doprovodného
kvílení podrážek. Minerva by nedokázala říct, kdo utrpěl větší šok – ona sama, nebo dva chlapci stojící před
ní? Nebyli to studenti, jak se původně domnívala.
„Pane Pottere, pane Snape…“ kývla na ně zcela zaskočená.
„Ech… ahoj, ředitelko McGonagallová,“ pozdravili Harry a Severus.
„Copak máte za lubem?“ zeptala se a upřela na ně podezřívavý pohled.
Vypadali, jako by se vyváleli v blátě. Jejich tváře i oblečení pokrývala vrstva zaschlého marastu.
Zanechávali za sebou jasně značenou cestičku tvořenou blátivými stopami, která končila přesně na místě,
kde se zastavili. Severus měl na sobě nejspíš světle purpurový hábit, který se teď ale jevil spíše jako
hnědočerný. Harryho oděv mohl být původně modrý, nyní byl však kompletně hnědý. Na první pohled byli
oba dva promočení až na kost.
„Stavěli jsme sněhovou pevnost,“ řekl Harry.
„Pane Pottere, vždyť už není žádný sníh,“ reagovala.
„Vidíš? Říkal jsem ti to,“ lamentoval Severus. Poškrábal se na nose a udělal na něm další blátivou
šmouhu.
76
Minerva po něm šlehla pohledem a konsternovaně ztuhla. Severus Snape se usmíval! Nevěřícně
sledovala, jak Harry natáhl ruku a pokusil se ze špičky Severusova dlouhého nosu odstranit velkou hrudku
bahna, kterou si tam právě nechtěně nanesl. Za těch třicet let, co Severuse Snapea znala, nikdy neviděla, že
by se ho někdo dotýkal. Rozhodně ne tak láskyplně. To, co ji na tom všem šokovalo nejvíc, bylo, že to
Severus dovolil.
Potterovo gesto přimělo oba dva vybuchnout smíchy.
„Ano, ale Severus zná parádní sušící kouzlo. Použili jsme ho na stavbu blátivý pevnosti,“ vyprávěl hrdě
Harry.
„A kdepak jste tu pevnost postavili?“ zeptala se, stále neschopna odtrhnout oči od Severuse. Nikdy ho
neviděla tak dobře naloženého. S chlapci se setkávala každý den u jídla, ale vzhledem k tomu, že sedávali na
vzdálenější straně stolu mezi Weasleyovými, neměla příležitost s nimi hovořit. Když mluvila se Severusem
naposledy – bylo to před měsícem na ošetřovně – choval se jako menší dokonalá kopie svého
zachmuřeného dospělého já.
Harry a Severus si vyměnili provinilé pohledy a pak se rozhihňali.
Severus Snape, který se… hihňá. Ani v dobách, kdy jako chlapec studoval zde v Bradavicích, se Severus
nikdy nesmál. Ne takto, s planoucí tváří a tělem škubajícím se smíchem.
Nakonec ze sebe Harry vyrazil: „Postavili jsme ji na famfrpálovém hřišti.“
„Na famfrpálovém hřišti?!“ Stočila pohled k nejbližšímu oknu, které umožňovalo výhled na hrací plochu.
Jak se mohla přesvědčit, uprostřed blátivého hřiště, místy ještě pokrytého zbytky sněhu, se tyčila zeď
barvy bláta, a to včetně působivých věžiček. Zacukaly jí koutky. Ronald Weasley se z toho zblázní radostí.
Právě tento týden měl v plánu zahájit novou sezónu famfrpálových tréninků.
„Vidím.“ Ze všech sil potlačovala touhu se rozesmát.
Děsivý výkřik: „Mám vás, vy malé příšery!“ zazněl odněkud ze vzdálenějšího konce chodby.
„Už je tady!“ vyhrkl Harry a ohlédl se.
„Hodláte nám udělit nějaký trest, ředitelko McGonagallová?“ otázal se Severus. Bezstarostnost se z jeho
tváře vytratila.
„Z jakého důvodu se na vás pan Filch zlobí?“ zjišťovala.
„Právě dokončil vytírání vstupní síně, když jsme mu tam našlapali bláto. Ale my jsme nechtěli,“ zapřísahal
se Harry. Oba vypadali, že se připravují na nejhorší.
Za normálních okolností by studenty za tak lehkovážné porušení pravidel náležitě pokárala, ale… oni
nebyli studenti. Bylo jim teprve sedm a ona měla podezření, že tak úžasnou zábavu si kdysi, když byli ještě
dětmi, neměli příležitost užít. A za těch třicet let, co Severuse Snapea znala, ho ještě nikdy neviděla tak
šťastného.
„Potrestáte nás?“ opakoval Harry Severusovu obavu.
„Protentokrát ne. Ale udělejte vše pro to, abyste v budoucnu byli opatrnější. Rozumíte?“ Shlédla na jejich
poplašené tváře.
„Ano, madam,“ vyslovili unisono, oba zjevně šokovaní.
77
„Ach, ještě jedna věc. Zůstaňte chvíli v klidu,“ nařídila jim. Vytáhla hůlku a seslala na chlapce i na jejich
oblečení rychlé čistící kouzlo. „Tak. A teď už proti vám neexistující žádné usvědčující důkazy. Pro případ, že
byste narazili na jistého nejmenovaného školníka.“ Věnovala jim spiklenecký úsměv. Dnes by tomu nejspíš
nikdo nevěřil, ale i ona bývala kdysi mladá.
„Děkujeme,“ řekl Severus.
Harry jeho zdvořilou odpověď zopakoval. Pak překonal ostych a ovinul své malé paže kolem jejího pasu,
aby ji krátce objal.
Panebože! Cítila jak se jí horkost způsobená ruměncem šíří až dolů na krk.
„Nu, myslím, že je čas pokračovat v úprku,“ usmála se, když se od Harryho odtáhla.
„Ano, madam.“
„Díky, madam.“
A pak už se prohnali kolem ní.
Jak tak sledovala jejich černé hlavinky mizící na konci chodby a naslouchala ozvěnám chlapeckého
smíchu, náhle věděla zcela přesně, co by udělal Albus. Naplno by si užíval jejich společnost a umožnil by jim,
aby si ji užili i oni.
S úsměvem a s pocitem, jako by se zbavila těžkého břemene, které poslední měsíc vláčela, se ředitelka
vydala na schůzi učitelského sboru.
WWWWW
Další noc, další kniha kleteb – o tom byl v poslední době Hermionin život. Výzkum, který prováděla už od
Vánoc, z ní pravděpodobně udělal tu nejerudovanější odbornici na černou magii v celém kouzelnickém
světě. Znala inkantace, které by mohly zabít. Inkantace, které měly moc zranit ale i uzdravit. Inkantace
vhodné k dokonalému očištění. Inkantace, co dokázaly přimět lidi nenávidět či milovat… Znala jich víc, než
by bylo pro jednoho kouzelníka zdrávo. Neznala jen jedinou – tu, které by vrátila Harryho a Severuse do
dospělosti. A jak se tak dívala na Rona a Harryho, kteří přímo před ní na podlaze obývacího pokoje páchali
neplechy, nebyla si jistá, jestli chce nějaký způsob nápravy vůbec nalézt.
Harry a Severus byli tak šťastní! Ani jeden z nich neměl šanci prožít normální dětství, oba ale usilovně
pracovali na tom, aby to dohnali.
„Mám tě!“ zvolal Ron. Převalil se na Harryho a pokusil se svíjejícího se chlapce udržet na zemi.
Neměl šanci. Mrštně jako úhoř se Harry vykroutil na svobodu a na čtyřech pelášil pryč. Zalezl si za křeslo
proti ní, ve kterém právě seděl Severus, ponořený do dalšího Dickensova románu.
„Zachraň mě! Zachraň mě!“ řehtal se Harry na Severuse.
Severus sklopil knihu a začal na kamaráda gestikulovat. Jindy by Ron pronásledoval Harryho kolem křesla.
Dnes ale vstal a popadl Severuse za kotník. Jedno trhnutí a Severus se svalil na zem.
Hermiona zachytila chlapcův šokovaný výraz a ztuhla.
„Získal jsem zajatce!“ smál se Ron na Harryho.
78
„Ó né! To jsi teda nezískal!“ zařval zpátky Harry a vrhl se na Rona. „Honem, Severusi! Pomoz mi! Musíme
ho dostat na zem!“
Bylo nad slunce jasnější, že si ještě nikdo se Severusem takto nehrál. Hermioně ho bylo hrozně líto. Právě
se rozhodla, že to zastaví a zachrání ho z nepříjemné situace, když ji Severus zase jednou šokoval.
S velmi nejistým výrazem natáhl ruce, popadl Rona za kolena, o která se opíral, a trhl do strany. Muž padl
k zemi jako tuna cihel a zaúpěl. To už Harry vydal vítězné zavytí a přistál mu na břiše.
„Pojď, Severusi! Musíš mi pomoct ho udržet!“ povzbuzoval ho.
Hermiona se musela usmát, když viděla, jak napjatě se Severus usadil na Ronovi. Když nebyl okamžitě
odmrštěn, přijal to jako ujištění a přenesl na něj celou váhu. Následně se sklonil a pomohl Harrymu
s přišpendlováním zrzka k podlaze.
„Vyhráli jsme! My jsme vyhráli!“ vyhlašoval Harry.
„Leda ve snu,“ zazubil se Ron a pak nechal jednat svou sílu.
Výraz absolutního šoku, který se v tu chvíli objevil chlapcům ve tvářích, donutil Hermionu vybuchnout
smíchy. Ronovy dlouhé paže je náhle sevřely. Ten pohyb vypadal jako něco mezi objetím a zápasnickým
chvatem. Bylo jasně vidět, jak opatrný Ron byl, aby je oba bezpečně přetočil pod sebe. Výkřiky plné
rozhořčení i smíchu naplnily místnost.
Neschopna odolat, Hermiona zvolala: „Faul!“
Odložila knihu, sklouzla na podlahu a ovinula paže kolem hrudi svého manžela. Tlačila ho dozadu. Harry a
Severus se ihned připojili. Hystericky rozchechtaný Ron skončil zavalený těly všech tří útočníků.
„Nedovolený zákrok!“ naříkal.
„V lásce a válce je dovoleno všechno!“ kontrovala Hermiona.
„Vážně?“ prohlásil pochybovačně Ron a v očích se mu zablýskaly důvěrně známé plamínky.
Náhle se s ní všechno zatočilo a ona zaječela. Dříve než si to stačila uvědomit, Ron je sbalil a přetočil pod
sebe. Všichni čtyři se rozchechtali tak neovladatelně, že sotva dýchali. Následovala horečnatá snaha zbavit
se silného soupeře a odkulit se stranou. Řádili, dokud se zcela nevyčerpali.
Harrymu a Severusovi se opět podařilo dostat Rona na záda a Harry ho ponoukal: „Vzdáváš se?“
Hermiona věděla, že by pro Rona ani tentokrát nebyl problém zařídit výměnu pozic, a kdyby na to přišlo,
velmi pravděpodobně by vydržel zápasit celou noc.
On se místo toho ale zazubil a řekl: „Jaké jsou podmínky kapitulace?“
Harry se na chvíli zamyslel. „Zítra nám půjčíš koště a dovolíš nám se proletět.“
„Na samostatné létání jste ještě moc malí,“ odporoval Ron.
„Tak nás svezeš,“ smlouval Harry.
Ron souhlasil.
„Skvělý!“ zvolal nadšeně Harry. Potom s nadšením sedmiletého dítěte, rozhodnutého užít si tolik legrace,
kolik jen bude možné, zavolal na Severuse: „Pojď, vyzkoušíme ten tvůj experiment!“
Vzápětí se jako miniaturní tornádo prohnali pokojem a vrhli se do svého pokoje.
„Chci vůbec vědět, o jaký druh experimentu se jedná?“ ptal se Ron, dosud rozvalený na podlaze.
79
Hermiona se uchichtla a potřásla hlavou. „Raději ne. Dnes odpoledne si od Nevilla vypůjčili nějaká
semínka a květináče.“
„Ó bože!“ zaúpěl Ron. „V pokoji pro hosty budeme mít Ďáblovo osidlo!“
Rozesmála se, ale ani by se nedivila, kdyby měl pravdu. Pak se zeptala: „Už jsi odstranil tu hradbu
z famfrpálového hřiště?“
Ron se uchichtnul. „Ještě ne. Létáme vysoko nad ní. Říkal jsem si, že ji tam nějaký čas nechám.“
Potom už mlčel. Až do chvíle, než se napjatě zeptal:
„Nechoval jsem se k Severusovi moc drsně? Je tak… rezervovaný.“
Hermiona se usmála. Ještě před dvěma měsíci by Severus podle něj nebyl „rezervovaný“. Nazval by ho
spíš povýšeným snobem.
„Myslím, že byl v pohodě,“ ujistila ho. „Co tě to vlastně popadlo?“
Ron se zvedl a přisedl si k ní. Oba se zády opírali o pohovku.
„Jednou jsem ho slyšel, jak říkal Harrymu, že se ho lidé vždy dotýkali jen v případě, že ho chtěli zranit.
Harry je vůbec první, kdo s ním má skutečný kontakt. A tak jsem si prostě myslel… no, takhle by to přece být
nemělo! Když dovádím s Harrym, Severus nás pokaždé bedlivě sleduje. Dokonce i ve chvíli, kdy se tváří, že
se zabývá něčím jiným. Říkal jsem si, že bych ho do té zábavy měl nějak zapojit.“
„Ronalde Weasley, myslím, že jsi ten nejúžasnější chlap na této planetě,“ zašeptala Hermiona a políbila
manžela na náhle zčervenalou tvář.
„Máš pro mě slabost,“ řekl a uhnul hlavou.
„Skutečně? Možná bychom spolu mohli jít vedle a pokusit se to ověřit.“
Výbuch bujarého smíchu, který k nim dolehl z pokoje chlapců, byl jasným signálem, aby někdo dospělý
raději co nejdříve nakoukl dveřmi a provedl kontrolu.
„Co kdybychom v naší malé schůzi pokračovali tady?“ navrhl Ron, mrknul na ni a sklonil se pro polibek.
O pár minut později je od sebe odtrhl ohlušující rachot doléhající z dětského pokoje, po němž
následovalo hrobové ticho.
80
VII.
Na vymetené březnové obloze jasně zářilo slunce. Stromy ještě zůstávaly holé a vítr, který vál, byl dosud
krutý a kousavý. Ve vzduchu byl však už teď cítit příslib jara. Ale jen příslib. Navzdory jásavému slunečnímu
svitu byl ten den ledový jako v zimě.
Třída postávala na okraji famfrpálového hřiště a otřásala se v poryvech větru, který se snad pokoušel
servat jejich hábity.
„Dobře, třído,“ řekl profesor Allen. „Rozdělím vás do dvou družstev po devíti. Cratere, Winchestere – vy
budete kapitáni. Ti z vás, kteří nebudou do týmů vybráni dnes, si zahrají zítra. Pravidla platí stejná jako ve
famfrpálu pro dospělé.“ Allen v rychlosti vysvětlil pravidla hry a výklad zakončil slovy:
„Samozřejmě bez košťat.“
Jakmile vypuklo vybírání hráčů do jednotlivých týmů – ten nejodpornější druh potupy – Severus zatnul
zuby a snažil se tvářit nezúčastněně. Pohlédl na Harryho, který vedle něj téměř vibroval vzrušením. Těšil se
na svůj první famfrpálový zápas.
Bývaly doby, kdy by Severus dal průchod jedovatým poznámkám, jen aby udusil Harryho nadšení. Ale
přece se na něj nemohl zlobit jen proto, že si svůj život užíval. Nedokázal se však ubránit závistivému
bodnutí. On nebyl nejúspěšnějším chytačem Kudlejských kanonýrů tohoto století. Ten jistě nezůstane stát
za postranní čárou dlouho. Harrymu bylo sice teprve sedm a na svůj fenomenální úspěch si nevzpomínal,
ostatní chlapci o něm ale věděli.
A skutečně. Crater vykročil jejich směrem. Svalnatý blondýn oblečený v okázalém modrém hábitu
vypadal jako chodící reklama na ideálního famfrpálového kapitána. I kdyby si Crater nezačal s těmi řečmi o
Smrtijedovi, Severus by ho stejně nenáviděl. Ve skutečnosti to bylo vzájemné. Kdykoli se Crater, Williams
nebo Solomon ocitli poblíž, jeho prsty automaticky sevřely hůlku.
A dnes tomu nebylo jinak. Crater předstíral, že ho vůbec nezaznamenal a postavil se před Pottera.
„Ještě pořád máme volný místo chytače, Pottere. Máš zájem?“ zval ho s úsměvem.
„A na jaký pozici bude hrát Severus?“ zeptal se s ostražitým pohledem Harry.
„Máme plno. Volnej je jenom chytač.“
„Jaké překvapení,“ zamumlal Snape.
„V tom případě si zahraju až zítra,“ odmítl nabídku Harry.
„Ale no tak, Pottere,“ naléhal Crater. „Přece nezůstaneš na střídačce kvůli takovýmu…“
„Je to můj kamarád!“ utnul ho Harry. Jeho pohled náhle získal tvrdost diamantů.
Severus si na tu obrovskou loajalitu stále ještě nezvykl. Kdykoli kvůli němu Harry odmítl nějakou nabídku,
měl pocit, že se jeho svět obrátil vzhůru nohama.
„Kur…“ nadechoval se Crater a zle na ně na oba zahlížel.
Zatímco vynervovaný blonďák bojoval s hněvem, přistoupil k nim Adam Winchester, kapitán druhého
týmu. Díky hnědo rezavé kštici a velkým očím by bez problémů zapadl do rodiny Weasleyových, až na to, že
81
byl poněkud plašší povahy, než aby si takovou čest mohl skutečně užít. Patřil k několika chlapcům, se
kterými si Harry a Severus každodenně o přestávkách hráli.
„Ahoj, Severusi, Harry,“ pozdravil je. Jeho hnědé oči sklouzly na Cratera, jehož zklamání bylo velmi jasně
patrné. „Přišel jsem moc pozdě? Hledám chytače a taky dva odrážeče.“
Harry se zadíval na Severuse, v očích otázku. Ten na znamení souhlasu drobně kývl hlavou.
„Nejdeš pozdě,“ přijal Harry nabídku za oba. „Promiň, Jonatane.“
Odcházeli od Cratera, aniž by se byť jen jedinkrát ohlédli. Dokonce i Severus si dokázal odepřít škodolibou
radost; příliš ho zahltilo nadšení z toho, že byl právě přizván ke hře.
„Takže… co bys chtěl hrát?“ zeptal se ho Harry. „Chytače nebo odrážeče?“
Severus si všiml, že Adama jeho otázka zaskočila.
S vědomím, že to byla právě pozice chytače, na které nepochybně Winchester Pottera chtěl, Severus
zdvořile navrhl:
„Jsem příliš velký, než abych se mohl stát dobrým chytačem. Možná tedy raději odrážeč, jestli je to
možné.“
Adam se zdál být jako obvykle způsobem Severusovy mluvy překvapený, ale přikývl a podíval se na
Harryho. „Souhlasíš?“
„Jasně!“
S překvapivě uspokojujícím pocitem přijal Severus rudý dres, který mu Adam podal. Craterův tým měl
hrát v modré. Utkání mohlo začít.
Dětská verze famfrpálu sice nebyla tak vzrušující, jako ta pro dospělé – hrálo se totiž na zemi – ale byla
téměř stejně zábavná. Kdyby ji hráli mudlové, pravděpodobně by se omezila na neobratné pokusy chytit
camrál nebo nasměrovat potlouky. Děti ale disponovaly magií. Ačkoli měly zakázáno během hry kouzlit,
každý hráč bezděčně ovlivňoval hru, když troškou magické moci pošťuchoval camrál pryč od potlouků, kam
bylo třeba. Samotné motorické schopnosti totiž nestačily a občas poslaly míče špatným směrem.
Severus si k vlastnímu nejhlubšímu šoku uvědomoval, jak moc si to užívá. Sprintoval podél hřiště a
pomocí pálky odrážel potlouky od svých spoluhráčů. Jeho radost ještě zvyšovala skutečnost, že tým, ve
kterém hrál, se rychle ujal vedení.
Hráli právě asi dvacet minut, když ho jeden z potlouků udeřil ze strany do hlavy. Srazil Severuse k zemi.
Ještě ani nedopadl a Harry už byl u něj.
„Jsi v pořádku?!“ zeptal se a pomohl mu vstát.
„Ano,“ odpověděl, ačkoli si nebyl jistý. V levém oku ho bodalo, když se ho opatrně dotkl.
„Ten Solomon je ale pěkná sketa. Přísahám, že ten potlouk na tebe poslal schválně.“
„Je to rychlá hra. Jsem si jistý, že to nebylo úmyslně,“ zavrhl tu myšlenku Severus. Vědomě lhal. Nechtěl
totiž, aby kolem toho Harry udělal poprask. Byla to přece jeho první hra a on mu chtěl dopřát, aby si ji
naplno užil. Už měsíce společně sledovali tréninky bradavických týmů a Harry se doslova užíral touhou
vyzkoušet si famfrpál na vlastní kůži.
„To oko se ti začíná zbarvovat do černa a do modra. Chceš pokračovat ve hře?“ zjišťoval Harry.
82
„Samozřejmě,“ řekl Severus a rozběhl se, aby odrazil nejbližší potlouk.
Během chvilky si jejich tým připočetl dalších deset bodů.
Jenže o necelé tři minuty později naletěl potlouk Severusuvi přímo do žeber. Vyrazil mu dech a on se
znovu začal řítit k zemi. Ještě než dopadl, do stejného místa ho udeřil další. Severus se zkroutil bolestí. Když
vzhlédl, uviděl Solomona, jak se na něj zle usmívá.
Harry se objevil jako odnikud, vytrhl pálku ze Severusovy ruky, našel nejbližší potlouk a odpálil ho přímo
na Solomonův solar. Vzápětí to zopakoval. Jeho muška byla dokonale přesná, ačkoli byl tak malý. Solomon
se chytil za břicho, jako by se snažil udržet vnitřnosti pohromadě.
Harry se na Severuse usmál, podal mu zpátky jeho pálku a vyrazil za zlatým odleskem, který právě
proletěl těsně kolem nich.
Severus se kvůli bolavému hrudníku snažil pohybovat opatrně. Rozběhl se za jedním ze svých spoluhráčů
v rudém hábitu, kterého právě obtěžovali dva mnohem vyšší soupeři v modrém. Když ho potlouk zasáhl do
stejného místa tentokrát, zatmělo se mu před očima. Těsně před tím, než mu v těle explodovala oslepující
bolest, slyšel také zřetelné zapraskání. Když vzhlédl, viděl další potlouk, který mu mířil rovnou do obličeje.
A mělo být ještě hůř. Harryho hlava se ocitla přímo mezi Severusem a přilétající střelou – chlapec si
zjevně nebyl vědom hrozícího nebezpečí, které by ho rozhodně mělo znepokojovat. Zvuk, který se pak
ozval, když ho potlouk zasáhl do hlavy, Severusovi zvedl žaludek.
Harryho oči se nejdříve vytřeštily šokem, potom se ale protočily, až z nich zbylo jen bělmo. O vteřinu
později už padal na promrzlý blátivý povrch famfrpálového hřiště.
Severus ho zachytil a opatrně položil na zem. Zoufale vztáhl ruku k jeho hrdlu. Pod prsty ucítil pravidelný
puls. I dech se zdál být v pořádku. Harry však upadl do bezvědomí.
Severus uslyšel smích a vzhlédl. Asi deset stop daleko uviděl, jak si Crater a Solomon užívají výsledky
svého díla.
„Tenhle chytač, to je vážně třída,“ chechtal se Crater.
Odněkud se ozval zvuk píšťalky a dospělý hlas zvolal: „Oddechový čas!“
Severusův svět se v tu chvíli smrsknul na Harryho popelavou tvář tam dole a na dvě smějící se hyeny.
Dříve než vůbec stačil v hlavě zformulovat myšlenku, se v jeho ruce objevila hůlka. Přes rty mu přešla
kletba.
„Petrificus Totalus!“
A Crater a Solomon se konečně přestali smát. Severus na ně upíral oči dost dlouho, aby je viděl padat.
Sotva vnímal, jak hluboké ticho se náhle rozhostilo nad hřištěm. Jakmile jeho protivníci odpadli, měl oči už
jen pro Harryho.
„Harry!“ volal. Bál se s ním zatřást či jakkoli pohnout. Jeho kamarád vypadal tak drobně a tiše, když ležel
na té blátivé zemi.
Severus pak uslyšel, jak svět kolem něj explodoval v nepřehledný chaos. Tucty hlasů křičely různé
varianty otázky: Viděli jste, co udělal?!
Boty dospělácké velikosti se objevily hned vedle Harryho hlavy.
83
„Dejte mi tu hůlku, Snape!“ přikázal profesor Allen. Jeho tvář byla napjatá hněvem. Za učitelem mohl
Severus vidět ohromeného, ale již stojícího Cratera se Solomonem, kterým pár spolužáků pomáhalo pryč
z místa střetu. Pochopil, že je učitel musel odčarovat.
Sám trpěl velkou bolestí, kterou mu způsobila zranění od potlouků, takže nedokázal jasně uvažovat. V tu
chvíli mu připadalo, že se proti němu postavil celý okolní svět a že on sám je tím jediným, co stojí mezi jeho
zraněným kamarádem a totální zkázou. Takže udělal něco, co by zřejmě za normálních okolností neudělal.
Namířil hůlku na Allena a zvolal:
„Držte se zpátky! Všichni!“
Dav znehybněl zděšením.
„Vy mi ve skutečnosti nechcete vyhrožovat, že ne, pane Snape?!“ zeptal se ho profesor Allen a jeho ruka
se pomalu sunula ke kapse na jeho černém učitelském hábitu.
„Nedělejte to!“ varoval ho Severus, totálně zahnaný do úzkých. Bylo jich tam proti němu příliš mnoho,
než aby je dokázal dostat ve stejný moment. Ale možná, když se bude soustředit jen na učitele, ostatní se
budou držet zpátky. „Jinak prokleju i vás! Prostě… Držte se zpátky! Jděte od něj!“
„Ale no tak, chlapče, buď rozumný,“ řekl Allen tónem, který byl všechno, jen ne klidný.
„Nikomu z vás už nedovolím, abyste ho zranili!“ syčel Severus. Ruka s hůlkou se mu třásla a sotva se
udržel na nohou, ale nemohl nechat Harryho bez ochrany.
Pak uviděl, jak se za zády profesora Allena třída rozestoupila. Skrz chumel hysterických dětí se snažila
protlačit bíle oděná lékouzelnice.
„Co se to tu děje?“ zahartusila. Byla mladá, měla černé vlasy, růžové tváře a hnědé oči, které připomínaly
ty Hermioniny. Když se podívala na Harryho a zjistila, že je v bezvědomí, Severus v jejím výrazu zahlédl
nefalšovanou hrůzu.
„Nechce nám dovolit, abychom se k tomu chlapci přiblížili,“ vysvětloval Allen lékouzelnici.
„Dobré nebe, copak jste se úplně pomátl? Copak nevidíte, že je také zraněný?! Odvolejte to srocení a
udělejte tu trochu místa!“ přikázala.
Allen trochu opožděně pochopil, že nechat třídu zírat na probíhající scénu mu těžko pomůže zjednat
pořádek a získat nad situací kontrolu.
„Všichni běžte zpátky do učebny!“
Studenti se pomalu a neochotně otočili a trousili se pryč z hracího pole. Jak dav řídl, začínal se Severus
cítit lépe a míra jeho strachu klesla na snesitelnou úroveň.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se čarodějka Allena.
„Ten na zemi je Harry Potter. Chlapec s hůlkou se jmenuje Severus Snape.“
Přikývla a tvářila se, jako by jí ta jména nic neříkala.
„Severusi, drahoušku, jmenuji se Amalia Rodgersová. Jsem tu, abych pomohla tvému kamarádovi.
Dovolíš mi, abych se podívala, jestli je v pořádku?“
Severus hleděl do jejích hnědých očí a přál si být starší. Vypadala neškodně a její záměry se zdály
upřímné. Harry byl ale zraněný a on pro něj znamenal jedinou ochranu.
84
„Bude to dobré, Severusi, slibuji. Mohla bych, prosím, přijít blíž?“ zeptala se jemným uklidňujícím hlasem.
„Jen vy,“ rozhodl Severus.
„Děkuji.“
Blížila se pomalu a celou dobu nechávala zvednuté ruce, aby bylo vidět, že v nich netřímá hůlku. Když si
klekla vedle Harryho, Severus couvl z jejího dosahu.
„Nechápu, jak vás maličké mohou nechat hrát tu příšernou hru,“ mumlala lékouzelnice, když prohlížela
Harryho.
Byl příliš znepokojený, než aby dokázal odolat. Podíval se na ni. „Bude v pořádku?“ zeptal se vystrašeně.
Dokonce se neubránil vzlyknutí.
A v tom okamžiku si uvědomil svou chybu. Ve chvíli, kdy byla jeho pozornost rozptýlena, ruka profesora
Allena vystřelila ke kapse. Severus se otočil přesně v té vteřině, kdy špička hůlky v Allenově ruce zamířila
jeho směrem. A potom… Potom svět kolem zčernal. Poslední, co si uvědomil, bylo, že se kácí přímo na
Harryho.
WWWWW
Severus neměl tušení, jak dlouho byl mimo. Když přišel k sobě, jediné co slyšel, byl křik. Ležel na
měkkém, hlavu měl však podloženou něčím hřejivým ale pevným. Rozpoznávaje příznaky odeznívající
kletby, otevřel oči.
Ležel na pohovce, s hlavou v Harryho klíně, a to kolem, to musela být kancelář ředitele školy. Severus to
zjistil při pohledu na prošedivělého přátelsky vyhlížejícího ředitele Dorina Forresta sedícího za stolem.
Kromě Severuse a Harryho byl ředitel Forrest jedinou mlčící osobou v místnosti. Profesor Allen, který stál na
levé straně onoho stolu, byl celý brunátný v obličeji a křičel stejně rozlíceně, jako Hermiona a Ron
Weasleyovi, stojící na straně druhé.
„Ahoj,“ řekl tiše Harry. Shlédl na něj a pročísl mu prsty vlasy. „Jsi v pořádku?“
„A ty?“ To bylo vše, na čem záleželo.
Harry přikývl. „Lékouzelnice Rodgersová mi uzdravila hlavu.“
Severus úlevně vydechl. Podle toho křiku usuzoval, že bude pravděpodobně vyloučen, ne-li něco horšího,
ale na tom nezáleželo. Harry byl v pořádku.
„A já tvrdím, že Snape znamená hrozbu! Seslal na dva studenty Petrificus!“ ječel profesor Allen.
„A co udělali oni jemu?“ dožadovala se odpovědi Hermiona tak rozzlobeným tónem, jaký z jejích úst
Severus ještě nikdy neslyšel.
„Jak dlouho už to trvá?“ zeptal se.
„Nijak zvlášť,“ zašeptal Harry. „Hermiona a Ron právě dorazili. Ředitel Forrest pro ně poslal.“
To by odpovídalo. Bude jistě vyloučen, pokud ho přímo neodvedou na ministerstvo kvůli porušení zákona
o kouzlení nezletilých. Uvažoval, zdali by mohli sedmileté dítě poslat do Azkabanu.
Hermiona pohlédla jejich směrem a pak zatahala Rona za rukáv zeleného hábitu.
85
„Je vzhůru.“
Když se rozběhli k pohovce, Severus se pokusil posadit. Jejich napjaté rozhněvané tváře ho děsily. Byl
opravdu ve velkém průšvihu. Věděl, že ho nejspíš nezraní takovým způsobem, jako to dělávali jeho
prarodiče, ale byl si jistý, že ho pošlou pryč. Znehybnil ty kluky a způsobil všechen ten povyk, takže…
Hermiona byla sotva krok od něj, když se její výraz náhle změnil. Její rysy zjemněly, jako by se měla
rozplakat. Klesla na pohovku vedle něj a vztáhla paže, aby ho sbalila do náručí. Pak už neviděl nic, než její
šedý hábit, do kterého se mu zabořila tvář.
„Jsi v pořádku?“ šeptala a pevně ho držela.
Severus cítil, jak Ron opatrně vklouzl mezi něj a Harryho. Dlouhá silná ruka přistála na jeho rameni,
zatímco ho Hermiona dál objímala.
„Nic mi není,“ zamumlal Severus, zcela ohromený.
„Prý nic,“ bručel Ron za jeho zády.
Hermiona ho naposledy stiskla, což způsobilo, že sebou trhl, jak se ozvala jeho zraněná žebra. Odsunula
se dost daleko na to, aby se na něj mohla podívat.
„Co se stalo?“
„Už jsem vám řekl, co se stalo!“ ozval se Allen přes místnost. „Tady pan Potter byl nešťastnou náhodou
zasažen potloukem a pan Snape znehybnil chlapce, který míč odpálil. Stejně jako studenta, který stál hned
vedle.“
„Bylo to tak, Harry?“ zeptal se Ron ze Severusovy druhé strany.
„Ne tak docela. Crater a Solomon se během celé hry snažili potloukama zranit Severuse. Jako kdyby hráli
vybíjenou. Jeden z těch potlouků ho strefil do oka. Lékouzelnice Rodgersová mu to uzdravila, když spal. Dva
ho potom naráz nabraly do žeber. Odrazil jsem je zpátky a zasáhnul přitom Solomona. O pár minut později
se Severusovi strefili do toho stejnýho místa. Běžel jsem tam, abych mu pomohl a… Nevím, co bylo pak,“
vysvětloval Harry.
„Letěl na mě další potlouk a Harry se mu postavil do cesty,“ dokončil vyprávění Severus.
„Neviděl jsem ho.“
„Potom…“ Severus se zarazil. Vzpomínky na dozvuky té hrůzy byly jen útržkovité. Jediné, co si pamatoval,
byly jeho bolest a strach.
„Potom seslal na dva studenty Petrificus a vyhrožoval, že to udělá i mně!“ vyštěkl profesor Allen. „Budu
ho žalovat!“
„No tak, Sorusi,“ řekl ředitel Forrest profesoru Allenovi. „Je to ještě chlapec.“
„Chlapec?! Je to Severus Snape, pro lásku Merlinovu! Temný čaroděj! Smrtijed, který…“
„Tak dost!“ vykřikl Ron a vyskočil na nohy. „Je to sedmiletý chlapec!“
„Rone, prosím, sedni si. Severusi,“ řekla měkce Hermiona. „Vyléčila ti lékouzelnice Rodgersová ten
hrudník?“
Ron se na své místo nevrátil. Jen se postavil blíž k němu a Hermioně. Vypadal klidnější, ale stále na Allena
upíral rozhorlený pohled.
86
„Nevím,“ odpověděl Severus, který se stále snažil pochopit, jak to, že se na něj Weasleyovi nezlobí. „Stále
to bolí.“
„Ne, neuzdravila to,“ vyhrkl Harry a zatvářil se provinile. „Za-zapomněl jsem jí o tom říct. Omlouvám se.“
„Mohla bych se na to podívat?“ zeptala se Hermiona.
„Hráči během famfrpálu běžně schytají nějakou tu ránu,“ prohlásil profesor Allen mnohem rozumnějším
hlasem. „Nemůžeme nechat studenty, aby se kvůli tomu vzájemně proklínali.“
Severus se postavil a vyhrnul svůj modrý famfrpálový hábit. Bylo to však všechno, co dokázal snést.
Bolest byla intenzivní. Ne jako při Cruciatu, ale extrémně silná. Hermiona mu pomohla vytáhnout purpurový
svetr, který nosil pod hábitem, a nakonec vykasala spodní bílé tričko. Jakmile se kůže odhalila, zalapala po
dechu. Severus se zadíval dolů a uviděl, že levá strana jeho hrudníku je celá pokrytá černajícími podlitinami.
„Zatraceně!“ zamumlal Ron. Slonil se, aby se podíval zblízka. Severus viděl, jak si muž skousl spodní ret a
jak zůstal na moment nehybně zírat. Potom promluvil tichým starostlivým tónem.
„Můžu se toho dotknout, Severusi? Možná to bude bolet. Chci ti jen zkontrolovat žebra. Ujistit se, že
nejsou rozdrcená.“
„Dobře,“ svolil Severus a zůstal nehybně stát. V okamžiku, kdy Ron to místo jen zlehka stiskl, se
Severusovi zatmělo před očima. Navzdory veškerému snažení se mu z hrdla vydral výkřik.
„Omlouvám se,“ řekl Ron a bolest okamžitě ustala. Severus se trochu otřásl, když se k němu jeho ruce
znovu přiblížily, ale Ron mu jen stáhl tričko a svetr. Když se pak zrzek obrátil k řediteli a učiteli, sálal z něj
takový vztek, jaký u něj Severus ještě nikdy neviděl.
„Vyučuju famfrpál, takže jsem viděl už spoustu zranění, která se při hře můžou přihodit. Ty podlitiny
nejsou důsledkem jediného úderu! A dvě žebra má zlomená! Myslel jsem, že jste ten zápas soudcoval,
Allene! Kde jste sakra byl, když se to dělo?!“
„Nemohu být na všech místech zároveň!“ protestoval Allen. Jeho oči sklouzly k Severusově boku. Jeho
výraz v Severusovi vyvolal dojem, že učitel o jeho zranění předtím skutečně nevěděl.
„Jsou to sedmileté děti. Potřebují dohled…“ řekla Hermiona.
„Dohlížel jsem na ně!“ bránil se Allen.
„Tak jak se mu to do čerta mohlo stát?!“ vykřikl Ron. „Harry řekl, že se mu stejná věc děla už předtím! Je
to pravda, Severusi?“
Severus se zadíval na Harryho. Kdyby to bylo jen na něm, nikdy by ty předchozí incidenty nezmínil. Byl
prostě rád, že ho nechtěli vyhodit ze školy nebo odstěhovat od Weasleyových. Harry mu však věnoval
povzbudivý pohled, a tak vyrovnaně přikývl na souhlas.
Když se však neměl k tomu, aby něco řekl, Harry doplnil podrobnosti.
„Crater a jeho kamarádi nemají Severuse rádi, kvůli jeho… dobrá, kvůli těm věcem kolem Smrtijedů. Když
máme trénink nebo něco hrajeme, pokaždé na něj míče posílají příliš tvrdě. Chtěli ho schválně zranit.“
„Je to pravda, Sorusi?“ Tvář ředitele Forresta, jindy tak přátelská, byla teď zachmuřená a plná starostí.
87
„A co když ano?!“ vyštěkl Allen. Jeho tvář byla náhle zkřivená nenávistí. Způsob, jakým se na Severuse
podíval, mu velmi připomínal výraz jeho babičky těsně před tím, než ho začala trestat. „Vy víte, kdo je!
Všichni víme, co udělal!“
Severus se celý roztřesený bezděčně přitiskl blíž k Hermioně. Když se kolem jeho ramen ihned ovinuly její
paže a on spočinul v bezpečném náručí, cítil se lépe.
„Tak to by snad stačilo!“ Ředitel Forrest poprvé pozvedl hlas. „Pane a paní Weasleyovi, je mi to strašně
líto. Problém očividně není na Severusově straně. Doufám, že můžete přijmout mou omluvu. Už se to nikdy
nestane.“
„Vaši omluvu?!“ ušklíbl se Allen. „Jdu zavolat na ministerstvo! Budu pro toho kluka žádat trest za použití
magie! Pokusil se mě znehybnit!“
„Buďte rád, že je to všechno, o co se pokusil!“ odsekl Ron a vykročil k Allenovi. Hermiona vystřelila
z gauče a honem ho popadla kolem ramen, dřív než stačil udělat další krok.
„Toužíte si na ministerstvu vynutit prošetření stížnosti?! Milerád vám vyhovím! Jak dobře by vám pro
začátek zněla nedbalost nebo zanedbání péče?! Zanechal jsem své chlapce ve vašich rukou jen na pár hodin
denně a dopadlo to tak, že se museli spojit a bojovat jeden za druhého, protože jste nebyl schopen krotit
své pitomé předsudky a nezastal jste se jich!“
„Vaše chlapce?!“ zvolal pochybovačně profesor Allen. „Měl jsem za to, že je ta nešťastná „nehoda“
postavila do pozice sirotků. Byli svěřeni do pravomoci ministerstva!“
„Před měsícem jsme si podali žádost a získali nad Harrym i Severusem dočasné opatrovnictví. A to až do
doby, dokud se nepodaří zvrátit jejich stav,“ prohlásila ledově Hermiona. Byla zjevně stejně rozzuřená jako
její manžel, ale dokázala se lépe kontrolovat.
Severus a Harry si po Hermionině prohlášení vyměnili užaslý pohled. Hermiona a Ron je adoptovali?!
„A i kdyby tomu tak nebylo, stále jsou to naši přátelé,“ dodal Ron.
„Profesore Allene,“ řekl ředitel Forrest. „Myslím, že byste měl odejít. Chci, abyste se zítra ráno v osm
dostavil do mé kanceláře. Probereme vaši rezignaci, takže předpokládám, že ji budete mít připravenou.“
Allen otevřel ústa, aby reagoval. Dříve než však mohl promluvit, Forrest ho utnul.
„Nenechám vás pošpinit dobré jméno této školy! Severus Snape je hrdina obou válek proti Voldemortovi.
A žádný člen tohoto ústavu nebude znevažovat válečného hrdinu, dokud jsem tu ředitelem! Teď v klidu
odejděte, než se zapomenu.“
S tváří stejně rudou jako byla Harryho klikatá jizva, Allen vyběhl z místnosti.
„Pane a paní Weasleyovi, Severusi, Harry, ještě jednou se vám omlouvám. Nebudu vás žádat, abyste
proti škole nevznášeli obvinění, protože na to máte rozhodně právo. Jen vás prosím, věřte, že chování
profesora Allena nijak neodráží můj postoj, nebo postoje ostatních zaměstnanců,“ řekl Forrest.
Hermiona se vrátila k pohovce. Ovinula paže kolem každého z nich a přitáhla si je blíž.
„Opravdu si nemyslím, že je potřeba vznášet proti škole obvinění, pane řediteli. Tedy, pokud Severus
souhlasí…“
88
Když se k němu stočily pohledy všech v místnosti, zachmuřil se. „Žádná obvinění. Prosím, mohli bychom
prostě jít domů?“
„Myslím, že bychom nejdříve měli nechat lékouzelnici Rodgersovou, aby ti ošetřila poraněná žebra,
mladý muži,“ řekl ředitel Forrest přátelským hlasem. „Souhlasíte, pane a paní Weasleyovi?“
„Ano, prosím,“ reagovala Hermiona.
Trvalo dalších čtyřicet minut, než bylo ošetřování konečně u konce a hladina rozbouřených emocí klesla
na přijatelnou úroveň.
„Mohli bychom použít letax?“ zeptal se Ron, když se zdálo, že je všechno hotovo.
„Já nevím, Rone,“ řekla Hermiona. „Harry má za sebou úraz hlavy a Severusova žebra se teprve hojí.
Mohlo by to být příliš náročné.“
„Máš na mysli přistání?“ zjišťoval Ron. „Dobrá, v tom případě se projdeme. Jak to vidíte, kluci, zvládnete
to? Nebo máme požádat Hagrida o kočár?“
„V Bradavicích právě probíhá večeře, Rone,“ připomněla Hermiona.
Chlapci na sebe krátce pohlédli. „Budeme v pohodě.“
Harrymu připadalo, že Hermiona vynaložila přehnaně velké úsilí a pečlivost, když je oblékala do zimních
kabátů a rukavic. Oba je pak vzala za ruce a stiskla je tak pevně, že by je od ní nedokázal odtrhnout ani
horský troll.
Severus pocítil ohromnou úlevu, když se vydali po měsíčním světlem ozářené cestě a nechali školu za
sebou. Slunce zapadlo už v době, kdy byli ve Forrestově kanceláři, a nyní vládla naprostá tma.
„Sotva se drží na nohou,“ poznamenal Ron a ukázal na Harryho.
„Severus na tom není o nic lépe,“ řekla Hermiona. Cítil její upřený pohled, ale byl příliš unavený, než aby
dokázal vzhlédnout. „Možná bychom přeci jen měli zavolat Hagrida.“
„Jestli zvládneš Harryho, já vezmu Severuse,“ navrhl Ron.
Co tím myslel, bylo Severusovi záhadou. Nedokázal v sobě ale vykřesat dost zvědavosti, aby to zjišťoval.
„Harryho zvládnu,“ souhlasila Hermiona.
A potom se zastavili. Byli právě napůl cesty k Bradavicím. Zmatený Severus se tázavě podíval na
Hermionu a pak jen zalapal po dechu, protože k němu přistoupil Ron a opatrně ho vzal do náručí. Severus
viděl, jak se Hermiona sklonila, aby totéž udělala s Harrym.
„Je to takhle v pořádku?“ ujišťoval se Ron a přitiskl si ho k boku, jako by byl dvouletým dítětem.
Jedna Severusova část cítila pobouření a věděla, že by měl být hluboce zahanbený. Jednali s ním, jako
s batoletem! Ale větší část jeho já byla příliš prochladlá a unavená, takže dokázal jen přikývnout a
přitisknout se těsněji do té hřejivé náruče.
„Prima,“ řekl Ron. „Dnes jste nás pěkně vyděsili. Oba dva.“
Severus netušil, co si počít s rukama a tak je obezřetně ovinul kolem Ronova krku. Když nedošlo
k žádnému hněvivému výbuchu, pomalu sklonil hlavu, aby jí dopřál odpočinek na tom širokém rameni,
které se nacházelo tak lákavě blízko. K jeho nezměrnému šoku ho Ron poplácal po zádech.
„Už je to v pořádku. Je po všem. Jsi v bezpečí,“ ujišťoval ho.
89
Severus se hluboce a rozechvěle nadechl, a potom ho oslovil.
„Rone?“
„Ano?“
„Vy jste nás skutečně adoptovali?“ zeptal se, protože se stále domníval, že se mu to muselo jen zdát.
„Ano.“
„Oba?“ zašeptal.
„Oba,“ odpověděl Ron chraplavě.
Ze Severusových úst uniklo vzlyknutí, které prostě nešlo zastavit. Pevně zavřel oči, přitiskl tvář k Ronovu
rameni a držel se tak silně, jak dokázal. A zdálo se, že ta veliká náruč ho svírá se stejnou naléhavostí. O chvíli
později ucítil, jak se mu o temeno hlavy otřel lehký polibek.
„Jsi doma, Severusi. Už se neboj.“
A on pochopil, že to Ron nemyslel jen ve fyzickém smyslu. S pocitem, že ještě nikdy ve svém životě nebyl
tak v bezpečí a chtěný, Severus podlehl únavě a usnul.
WWWWW
Zářivé ranní slunce opíralo své paprsky na rozkvetlou louku. Tráva pod nohama byla hustá a zvlhlá rosou.
Kam jen oko pohlédlo, vlnily se kopce pokryté divokými květy, třepotavými motýly, včelami a vážkami.
Bosý Severus následoval svého menšího přítele napříč loukou. Oba měli na sobě jen ustřižené kalhoty a
košile s krátkým rukávem. Severus si nemohl pomoct a uvažoval, proč je Harryho oblečení tak dlouhé a proč
mu vůbec nepadne.
„Páni, to je nádhera, že jo?“ řekl Harry a rozpažil, jako by chtěl obejmout celý svět.
Severus rezervovaně přikývl. Ano, bylo to malebné místo, ale on by rád věděl, jak se sem dostali. Navíc
pod tím vším vnitřním zmatkem cítil něco jako obavy. Jako by na tom, co se děje, bylo něco strašně špatně.
„Pojď! Budeme válet sudy!“ navrhl Harry, když došli až na vrchol jednoho z kopců.
„Myslím, že bychom se spíš měli pokusit najít cestu domů, Harry,“ řekl Severus.
„Ale no tak! Bude to legrace!“
A dřív než mu v tom Severus mohl zabránit, Harry se vrhl přímo dolů a řehtal se u toho jako blázen.
Přistál v kupce sena u paty kopce, celý pokrytý trávou. Ještě stále se pochechtával.
„Pojď, Severusi! Je to psina!“
Severus se rozhlédl po tom zosobnění dokonalého rána a stále nemohl přijít na to, proč se cítí tak nesvůj.
Potom se zadíval dolů na Harryho, který na něj stále netrpělivě čekal.
V duchu pokrčil rameny, sbalil se do klubíčka, hlavu přitiskl na prsa a koulel se dolů jako Harry. A ten měl
samozřejmě pravdu. Byla to legrace. Kutálel se a smál jako on. Svůj pád nebyl schopný řídit ani zastavit,
takže narazil do Harryho. Což vyvolalo další záchvaty smíchu.
„Pojď,“ zvolal Harry a vydrápal se na nohy. „Uděláme to znova!“
90
A tak to udělali. Znovu a znovu, dokud se jim div nedělalo špatně od žaludku. Leželi tam spolu jako
upocené hihňající se klubko končetin, obklopeni záplavou sedmikrásek.
Náhle na ně dopadl dlouhý stín.
Severusovo nitro sevřel pocit naprosté hrůzy. Harry vypadal jen zmateně, když se obrátil, aby se podíval,
kde se ten stín vzal.
V první chvíli se Severus nedokázal rozpomenout, kde toho vysokého kouzelníka v purpurovém hábitu a
s dlouhými bílými vousy už viděl. Avšak v okamžiku, kdy se jeho paměť jako lusknutím vrátila, náhle
pochopil, proč se tu od začátku cítil tak vystrašeně.
„Albusi,“ pozdravil, vděčný, že vidí svého přítele. A to i navzdory obavám, které prožíval.
„Profesore Brumbále!“ zvolal Harry. Vyskočil, aby ho objal.
Albus upřel na Severuse významný pohled a otevřel náruč. Ten se k objímání starého přítele připojil jen o
maličko pomaleji.
Harry vždycky naplno prožíval přítomnost, takže mu ještě nedošlo, že Albusovo znovuobjevení
bezpochyby znamená, že se jim svět opět obrátí vzhůru nohama. Severus, který naopak vždy hledal skryté
významy věcí, věděl, že tato návštěva nevěstí nic dobrého.
„Jsem tak rád, že vás zase vidím!“ vyhrkl Harry, když se nakonec pustili.
„Stejně jako se já velmi rád setkávám s vámi. Užili jste si to?“ zeptal se Albus s laskavým úsměvem. Jeho
oči zářily láskou.
„Nesmírně,“ řekl Harry. „Severus a já jsme se dostali do školního famfrpálovýho týmu! Dělám jim chytače
a Severus je nejmladší odrážeč, jakýho kdy měli!“
„Ó, to zní velmi dobře.“ Ty jiskřivé modré oči se pak upřely na Severuse. „A co ty? Naučil ses to, co jsi
potřeboval?“
„Cože?“ Harry vypadal zmateně. Severus přemýšlel, jestli se už úplně rozpomenul na onen sen, který jim
umožnil vrátit se zpátky do dětství.
„Stali se z vás přátelé?“ zněla další Albusova otázka.
Naprosto otevřený a upřímný jako vždy, Harry objal Severuse kolem ramen. „Jsme nejlepší kamarádi
nadosmrti,“ oznámil.
„Ach… ani nedokážu říct, jak obrovskou radost jste mi udělali!“ prohlásil Brumbál a zářivě se na ně usmál.
„Bylo to skvělý, profesore Brumbále,“ pokračoval Harry.
„Velmi se mi ulevilo. Doufal jsem, že to jedno roční období, které jsem vám dal, vám umožní prožít
alespoň některé radosti, které vám byly v dětství okolnostmi odepřeny. Třeba vám alespoň trochu
vynahradily mou neschopnost pomoci v době, kdy jste mě nejvíc potřebovali. Takže to byla zábava?“
„Ó ano!“ odpověděl Harry.
Severus se po Albusových slovech zachvěl. „Roční období, které jsem vám dal…“ Trvalo to od prosince do
března, že ano? Jedno roční období…
Náhle zjistil, že nemůže popadnout dech. Vztáhl ruku a pevně sevřel Harryho zápěstí. Harry mu věnoval
udivený pohled, ale potom se na něj prostě usmál.
91
„Velmi dobře,“ pochvaloval si Albus. „Naneštěstí, povinnosti a závazky vašich dospělých životů nemohou
být nadále ignorovány. Dal jsem vám veškerý čas, který jsem mohl. Nyní se musíte vrátit ke svým původním
životům. Pokud byste takto setrvali, pravděpodobně bych vás už nedokázal vrátit zpátky.“
„A to by bylo špatně?“ použil Harry stejná slova, která nedokázal Severus protlačit náhle staženým
hrdlem.
„Hermiona a Ron tě velmi hluboce milují, Harry,“ řekl Albus. „A ačkoli si tě zamilovali i ve tvé dětské
podobě, velmi bolestně postrádají svého dospělého přítele. Kdybys zůstal dítětem, bylo by to pro ně stejné,
jako by tvé dospělé já navždy zemřelo. Myslím, že by je to velmi hluboce zasáhlo, co říkáš?“
Harry provinile přikývl. „Ano, řekl bych, že ano.“
Severus cítil, jak se k němu přisunul blíž. Přitáhl si jejich spojené ruce blíž k sobě. Harry ho držel tak
pevně, jako on jeho.
„Severusi?“ Albusův bystrý pohled spočinul na něm.
Severus ztěžka polkl. „Prosím,“ řekl a poslal k čertu svou pýchu. „Neberte mi to, Albusi. Já vás prosím.“
Harry se vedle něj narovnal a i jeho druhá ruka sevřela Severusovu.
„Ale já ti přece nic neberu, Severusi,“ ujišťoval ho laskavě Albus. „Věci, které jste se naučili, zůstanou vaší
součástí i po návratu do vaší skutečné podoby.“
„Prosím, Albusi, nedělejte mi to,“ šeptal. Harry ho svíral tak silně, až ztrácel cit v rameni.
„Je mi líto, příteli. Ale bude to pro vás lepší,“ řekl Albus.
Prastará kouzelnická hůlka prolétla vzduchem a namířila špičku jejich směrem. Severus a Harry se k sobě
přitiskli ještě pevněji. A potom padali do temnoty.
92
VIII.
„Rone! Pojď se sem podívat!“ Hermionin hlas zněl rozrušeně. Ale vzhledem k tomu, že je ještě nevolala,
aby vstávali, Severus se rozhodl, že tomu nebude věnovat pozornost a raději se těsněji přitulil k hřejivému
klubku ležícímu vedle něj. Pokud si dobře pamatoval, byla sobota, takže vstávat nemusejí vůbec. Hermiona
pravděpodobně jen zjišťuje, jestli chtějí jít do Velké síně na snídani.
„Zatraceně!“ zaklel ospalý Ron. „Jak to, že leží ve stejný posteli?“
„Severus si u něj ustal někdy minulý měsíc. Harrymu to pomáhá lépe spát,“ vysvětlovala.
„Ale…“
„Bylo jim sedm, Rone,“ řekla Hermiona káravým tónem.
„Kde mají oblečení?“ Ronův hlas zněl extrémně nervózně.
„Předpokládám, že všude kolem,“ uchichtla se. „Měli bychom je vzbudit.“
„Myslíš?“
„Severusi? Harry?“ oslovila je jemně.
Příjemné teplo, které se Severusovi tisklo k pravému rameni, se zavrtělo.
„Hm?“
„Myslím, že byste měli vstávat. To kouzlo přestalo působit samo od sebe!“ oznámila jim radostí celá bez
sebe.
Severus se posadil. Postel měla poloviční velikost, než tomu bylo včera večer, kdy se do ní šplhal. Pak si
náhle uvědomil, že je nahý, a rychle k sobě přitiskl přikrývku. Koutkem oka zahlédl Harryho, který právě
udělal totéž. Jejich noční košile včetně spodního prádla se v jedné změti válely mezi přikrývkami.
Otočil se a podíval na Harryho… na Pottera. Krátkozraké zelené oči si ho prohlížely se zvláštním výrazem.
Vzpomínky na uplynulé čtyři měsíce mezi nimi ležely podobné tragicky ukončené milostné aféře. Takové,
jejíž konec vás naprosto zdrtí. A to navzdory tomu, že netušíte, jak se vám vlastně přihodila, když jste se
k sobě přece vůbec nehodili. Severusovi se podruhé od doby, kdy dosáhl dospělosti, chtělo brečet.
Ale neudělal to. Vztyčil kolem sebe ochranné hradby a rozhodl se touto tak ponižující situací nějak
protlouct.
„Ehm…“ zamumlal Potter. Tváře měl zrudlé rozpaky. Když konečně přestal upírat pohled na Severuse,
rozhlédl se po pokoji. Rukou zatápal po nočním stolku, aby si vzal své kulaté stříbrné brýle, které tam
každou noc nechával. Chtěl si je rychle nasadit, ale pro dospělého člověka byly příliš malé.
Severus sáhl pod svůj polštář. Byl si jistý, že jeho hůlka zůstala na svém místě.
„Occulus repairum,“ zamumlal. Harryho brýle se okamžitě zvětšily na správnou velikost.
„Díky,“ řekl Potter. Ve chvíli, kdy se jejich pohledy setkaly, byly jeho rozpaky téměř hmatatelné. Severus
věděl, že jestli ihned něco neudělá a neukončí tuto trapnou situaci, pravděpodobně se z toho zblázní. Proto
znovu mávl hůlkou a zašeptal:
„Accio šaty a boty.“
93
O chviličku později k němu přiletěla úhledně srovnaná kupička obsahující spodky, ponožky, košili,
kalhoty, sako, černý hábit a boty.
„Nevadilo by ti přivolat i moje?“ požádal ho Potter, jehož tvář nabrala šarlatový odstín.
Severus sklonil hlavu a kouzlo opakoval. Za okamžik se k jeho hromádce šatstva připojila ta Harryho.
„Necháme vás o samotě, ať se můžete v klidu obléknout,“ řekla Hermiona. Vzala Rona za ruku a vedla ho
pryč. Zavřela za sebou dveře.
„Ehm…“ odkašlal si opět Harry, stále úplně rudý. Severus si s nelibostí pomyslel, že coby sedmiletý
disponoval mnohem větší slovní zásobou.
„Raději bychom se měli obléknout,“ konstatoval. Byl úplně bezradný. Nevěděl, jak se má k Potterovi
chovat. Netušil dokonce ani to, jak se na něj dokáže podívat.
Oba vražedně napjatí vyklouzli z postele, každý na své straně, a rychle se oblékli, aniž by o sebe zavadili
pohledem. Potterova garderoba byla o poznání jednodušší, takže s tím byl hotov dřív.
Severus si právě zapínal tucty drobných knoflíčků na svém černém brokátovém saku, když si Potter
odkašlal a zeptal se:
„Taky se ti v noci zdálo o profesoru Brumbálovi?“
Severus cítil, že se mu do tváří hrne horko. Přikývl. Kdyby zalhal, pravděpodobně by tím uchránil svou
hrdost, ale z nějakého důvodu mu přetvařování se před Potterem připadalo obtížné.
„Takže to bylo skutečné,“ řekl tiše Potter.
„Uplynulé čtyři měsíce jsme strávili jako děti. Pochyboval jsi o tom, že je to reálné?“ odsekl Severus
neschopen ovládnout netrpělivost. „Jak jinak bychom se do tohoto stavu dostali, když ne Albusovým
přičiněním?“
Pak jím projelo ostré bodnutí viny, když viděl, že sebou kvůli tomu hrubému tónu Potter trhl.
Zjevně se však rychle vzpamatoval, protože se mu vzápětí zadíval do očí a úder vrátil.
„Spáváš s hůlkou pod polštářem! Mohl jsi to způsobit ty!“
„Ty si opravdu myslíš, že bych dovolil, abychom se vrátili do dospělosti, kdybych za tím vším byl
já?!“ Ta slova Snapeovi vyklouzla dřív, než je stačil zastavit. A s nimi také vše, co bylo dosud
nevyřčené. Napětí mezi nimi dosáhlo nesnesitelné míry.
Potter by teď mohl zaútočit a totálně ho rozebrat. Ale v Harryho zraněném výrazu se při pohledu
na Severuse objevil zmatek.
„Co budeme dělat?“
„Dělat? Není nic, co bychom mohli dělat,“ odpověděl zachmuřeně Severus. „Já například začnu
tím, že půjdu zjistit, co ti tupohlavci mezitím udělali s mou lektvaristickou laboratoří.“
Severus si zapnul poslední knoflík. Potom se zastavil a obhlédl místnost, která pro něj
v posledních čtyřech měsících znamenala bezpečí. Věděl, že je to zřejmě naposledy. Už se sem
nikdy nevrátí.
94
Jeho oči zachytily zlatý záblesk na nočním stolku, který stál na jeho straně postele. Srdce mu
klopýtlo, když rozpoznal teleskop, který mu první den koupila Hermiona. No, řekla přece, že by si
ho měl vzít…
Když si plný rozpaků bral onu hračku z chladné mosazi a pak ji opatrně vkládal do kapsy, cítil se
pošetile. Potterův pohled mu celou dobu propaloval díru do zad. Severus ale nenašel dost odvahy,
aby se zadíval jeho směrem. Odebral se ke dveřím.
Když je otevřel, narazil na další vlnu komplikací. Na jejich druhé straně totiž netrpělivě čekala
Hermiona s Ronem.
„Vítej zpátky,“ řekla a usmívala se od ucha k uchu.
„Musí to být skvělé, cítit se zase sám sebou, co?“ zasmál se Ron.
Ovšemže se radovali. Jejich utrpení tím skončilo. Tolik k tomu blábolu, že jsou všichni jako
rodina.
Severus sice udržel naprosto kontrolovaný výraz, nicméně lhát jim nedokázal.
„Vlastně… nic nemůže být vzdálenější pravdě. Já… omluvte mě. Musím jít.“
„Severusi?“ Veškerá radost se z Hermionina obličeje vytratila. „Severusi!“
Věděl naprosto jistě, že by se velice snadno mohl rozsypat, pokud by zůstal jen o sekundu déle, a
tak z nebelvírské věže doslova utekl.
WWWWW
„Panebože,“ vydechla Hermiona, jakmile se za Mistrem lektvarů přibouchly dveře.
„Co se mu stalo?“ zeptal se nechápavě Ron.
Hermioně se ulevilo, že nezačal s urážlivými vtipy na téma - Severus se zase vrátil k obvyklému
chování. V jeho tváři se zračila jen starost.
Naprosto zkroušený Harry se v tu chvíli objevil ve dveřích dětského… vlastně, hostinského
pokoje. Měl na sobě hnědé tričko, černé kalhoty a zelený hábit. Vypadal přesně jako někdo, koho
právě opustil jeho nejlepší přítel, a jak Hermiona okamžitě pochopila, opravdu tomu tak bylo.
„Nechtěl se změnit zpátky, profesor Brumbál ho ale přinutil,“ řekl Harry, jako by jim ta slova
mohla dávat nějaký smysl.
„Co s tím má společného Brumbál?“ zeptal se Ron. Než mu však mohl Harry odpovědět, Ron se
nečekaně zašklebil a zvolal: „Jo, a mimochodem, vítej zpátky!“
Hermiona si nemohla nevšimnout, že Harry není svou proměnou o nic nadšenější než Severus.
Navzdory všemu se ale nechal obejmout a přivítat.
95
Když všechno to objímání a posmrkávání skončilo, odvedla je Hermiona do obývacího pokoje,
kde se všichni usadili na pohovku.
„Takže, jak do toho všeho zapadá profesor Brumbál?“ zeptala se.
„Sev… Snape a já jsme měli sen a v něm jsme potkali Brumbála. On… dal nám možnost užít si
věci, které jsme v dětství prožít nemohli,“ vysvětloval Harry.
Ale to jistě nebylo všechno. Hermiona si vyměnila letmý pohled s Ronem. Oběma bylo jasné, že
Harry vynechal nějaká důležitá fakta.
„Chceš tím říct, že na vás seslal kouzlo z hrobu?“ zeptal se Ron. Pochopitelně ho zneklidnila
myšlenka, že by byl Brumbál něčeho takového schopen. Pokud by to totiž byla pravda, kdo by jim
zaručil, že jiný mrtvý kouzelník s nevyrovnanými účty – řekněme takový Voldemort – nebude
schopen udělat svým nepřátelům totéž?
„Já nevím,“ povzdychl si Harry s poraženeckým výrazem.
„Co to znamená? Tak byl to Brumbál, nebo ne?“ zjišťovala Hermiona stejně poplašeně jako Ron,
když si představila, jaká hrozba by se před nimi otevřela.
„Já nevím. Oběma se nám zdálo, že to udělal Brumbál, ale…“ řekl Harry.
„Ale?“ pobídl ho jemně Ron.
„Ale Severus spává s hůlkou pod polštářem. Vzpomínáte si, jak jsme tehdy o Vánocích
diskutovali o možnostech bezhůlkové magie? Myslím, že to skutečně byl Albus, ale stejně tak to
mohl způsobit sám Severus.“
Hermiona nemohla přeslechnout, kolik citu projevil při vyslovení Snapeova křestního jména.
„Nebo jsi to mohl udělat ty,“ namítla. „Vždycky jsi dokázal kouzlit i bez hůlky. Dokonce bez
používání zaklínadel.“
„Ano, mohl jsem to být i já,“ pokrčil rameny Harry. „Já vážně nevím. Vím jen, že to teď… bolí.“
„Bolí?“ ozval se udiveně Ron.
„Samozřejmě, že to bolí, Rone,“ vložila se do toho pohotově Hermiona, když v Harryho očích
zahlédla záblesk syrového utrpení. „Ještě včera to byli dva malí chlapci. Měli veškerou svobodu,
jaké si malé děti užívají.“
„Hm?“
„Mohli se smát, plakat nebo křičet, kdykoli to tak cítili, a nikdo je za to neodsuzoval. A teď se
přes noc znovu stali dospělými. Ty pocity nikam nezmizely, ale o tu svobodu je vyjádřit, kterou měli
ještě včera, o tu přišli. Neměli dost času, aby se se všemi omezeními, které dospělost přináší,
srovnali.“ Pak se otočila na Harryho. „Je jen přirozené, že se ani jeden z vás ještě nechtěl vracet,
Harry. Procházíte teď náročným procesem zpracovávání všech těch emocí,“ vysvětlovala a přitom
mu stiskla ledovou ruku. „Vzpomínáš si, když ses tehdy změnil v sedmiletého kluka? Ztratil jsi
96
veškeré vzpomínky, kromě těch na Dursleyovy. Všechny ošklivé pocity z té doby jsou pro tebe stále
čerstvé. A jsem si jistá, že Severus je na tom úplně stejně.“
Harry ještě nikdy v životě nevypadal tak vděčně, jako teď, když slyšel její slova. Zdálo se, že o
nich přemýšlí i Ron.
„Hádám, že to dává smysl,“ souhlasil.
Harry na Hermionu pohlédl zpod sklopených víček a velmi se v tu chvíli podobal svému
sedmiletému já. „Úplně mě odstřihl, Hermiono.“
Zesílila stisk své ruky. „Přejde ho to,“ slíbila.
„Albus ho tolik rozrušil,“ zašeptal.
Hermiona pohlédla na Rona. A protože neměla tušení, co dělat dál, objala Harryho kolem ramen
a přitáhla si ho blíž.
A zdálo se, že to byl dobrý tah. O chvíli později se kolem ní ovinuly Harryho paže a on opětoval
její objetí. Přes jeho rameno Hermiona našla Ronovy oči. Vzápětí se kolem nich sevřela široká
náruč jejího manžela. Pokud by to Harrymu pomohlo, aby se cítil lépe, drželi by ho sevřeného mezi
sebou klidně navěky.
Hermiona prožívala pěkný zmatek. V uplynulých čtyřech měsících se v ní vůči Harrymu probudily
mateřské instinkty. Bylo velmi těžké se jich najednou zbavit. Jak zmatený musí být on sám, když se
jeho dva nejbližší přátelé stali něčím jako jeho rodiči? Vypadalo to však, že objímání pomáhalo.
Když se zdálo, že je Harry připravený, pustili ho a znovu zaujali svá místa na pohovce.
„Nevím, co bych si bez vás dvou počal,“ řekl Harry, a oběma se zadíval do očí. „V uplynulých
čtyřech měsících jste byli prostě skvělí.“
„Dělalo nám to radost, Harry,“ reagoval Ron.
„Opravdu,“ připojila se Hermiona, která už teď postrádala dva malé černovlasé chlapce, kteří
teprve nedávno obrátili její svět vzhůru nohama. Bylo to těžké pomyšlení, že už navždy zmizeli a že
nejsou pryč jen do odpoledne, než skončí vyučování. Zjevně i oni dva s Ronem budou potřebovat
nějaký čas, aby si na novou situaci zvykli.
„No, myslím, že bude nejlepší jít a vrátit život do starých kolejí,“ povzdechl si Harry.
„Nemusíš odcházet,“ řekla Hermiona.
„Ale ano, musím,“ odpověděl. „Oceňuji vaši nabídku, ale nemůžu se tady schovávat.“
„Měl by sis vzít nějaký čas, aby ses s tím vypořádal,“ radila mu.
„Máš pravdu. Díkybohu, že je víkend. Je víkend, že jo?“ ujišťoval se Harry, když vstával
z pohovky.
„Ano, je sobota ráno,“ souhlasila. „A nedělej si starosti s tím, jak to říct ostatním. Dám Minervě
vědět, že jste se zase vrátili.“
97
„Díky vám oběma… za všechno,“ řekl Harry a přinutil se usmát.
Když se vydal ke dveřím, Hermiona vyhledala Ronovu ruku.
„Bylo to jiné, než jsem čekal,“ řekl Ron, když osaměli.
„Hrozně ho to vzalo,“ souhlasila Hermiona.
„A Severuse taky. Možná, že je na tom dokonce hůř. Myslím tím… Harry měl vždycky nás, ale
kdo zbyl Severusovi?“ uvědomil si Ron.
„My!“ řekla Hermiona a přísně na něj pohlédla. Bez ohledu na to, co se v následujících dnech
bude dít a jak příšerně se Severus bude chovat ve snaze přijmout své dospělé já, Hermiona byla
rozhodnutá nedopustit, aby se věci vrátily do takového stavu, v jakém byly před Vánocemi.
„Jo, máš pravdu. Nějakou dobu bude prožívat peklo, než se s tím naučí žít,“ řekl Ron.
„Pravděpodobně se bude schovávat ve sklepení a během týdne vrčet na každého, kdo se k němu
přiblíží.“
„Já vím,“ souhlasila Hermiona, která se obávala stejné věci. Předsevzala si, že to nedopustí.
Hlubokou potřebu ochraňovat cítila nejen vůči sladkému chlapci, kterému byla několik krátkých
měsíců matkou, ale i vůči muži, kterého znala celých patnáct let.
Ron se na pár okamžiků odmlčel a potom namítl:
„Já prostě nedokážu pochopit, proč by Brumbál něco takovýho dělal… Pokud to tedy udělal on.“
„Opravdu ne?“ zeptala se Hermiona. „Vzpomínáš, jak byli Harry i Severus v uplynulých měsících
šťastní?“
„Jo, hádám, že to by jako důvod stačilo,“ souhlasil Ron a dodal: „Jenže teď jsou oba úplně
zničení.“
„Možná mají pocit, že přišli o něco podstatného,“ nadhodila Hermiona.
„Například?“
Muži. Skutečně nemají ani páru… Žádný div, že byli Severus a Harry v takovém stavu. Zhluboka
se nadechla a pokusila se nedávat najevo své podráždění.
„Například jejich přátelství.“
„Ach,“ vydechl Ron. „Bylo zvláštní, jak skvěle jim to spolu klapalo, že ano? Vždyť jsou tak
rozdílní.“
„Oni se od sebe přece tak moc neliší, Rone,“ nesouhlasila Hermiona. „Oba prožili příšerné
dětství, které v nich zanechalo hluboké jizvy. Harry byl doslova vyhladovělý po lásce, zatímco
Severus uvěřil, že si žádnou lásku ani nezaslouží. Ve skutečnosti toho měli společného víc, než jsme
kdy měli my dva.“
98
„Jo, ale to je něco jiného. My jsme pár. Naše společná budoucnost byla odjakživa vepsaná ve
hvězdách,“ zazubil se Ron.
Hermiona otevřela ústa, aby něco řekla, ale nakonec došla k závěru, že bude lepší toho nechat.
Milovala svého manžela z celého srdce, ale muži občas kvůli stromům nedokázali vidět les. Nebo
to, co stálo jasně a viditelně na ciferníku hodin visících v jejich ložnici.
„No, nejlepší bude, když zajdu za Minervou a povím jí ty dobré zprávy,“ řekla a doufala, že se jí
podaří k celé věci přistupovat optimisticky. Políbila ho a zanechala samotného na pohovce.
Zbytek dne se nesl ve znamení letaxové komunikace a rozhovorů s bradavickými zaměstnanci a
Harryho početnými přáteli. Seběhlo se to tak, že Hermiona mohla ten příběh odříkat zcela
bezmyšlenkovitě. Vyprávěla ho totiž nejméně desetkrát do hodiny.
Harry ani Severus se neobjevili u jídla, ale to se sotva dalo očekávat. Hermiona se domnívala, že
to nějaký čas potrvá, než se k nim jeden nebo druhý rozhodne připojit. Ulevilo se jí, když se mohla
vrátit za Ronem, ale večeře, kterou si spolu dali, se zdála příliš tichá. Přisunuli si křesla ke krbu,
Hermiona se usadila s testy, které měla opravit, a Ron si přinesl famfrpálový magazín.
Asi za deset minut zasténal a postěžoval si. „Mám pocit, jako by tu někdo umřel. Je tady
zatracený ticho!“
„Já vím,“ řekla. „Cítím to stejně. Pořád čekám, že se z pokoje kluků ozve nějaký randál, jenže…“
„Jenže oni už tam nejsou,“ dokončil ponuře. „Určitě…“
Jeho slova přerušilo zaklepání na dveře.
„Já to vyřídím,“ povzdechla si Hermiona. Ona byla ta, která dokázala diplomatičtěji vyprávět
historku o Harryho a Severusově zázračné přeměně, ačkoli už ztratila trpělivost. Připravená
přednést zkrácenou verzi komukoli, kdo stál právě za dveřmi a přišel nejspíš vyjádřit svou radost,
stiskla kliku a nevěřícím údivem se jí otevřela ústa.
Stál tam Severus Snape.
„Dobrý večer,“ pozdravil. Měl na sobě svůj běžný brokátový hábit, který na něm v uplynulých
patnácti letech vídali den co den. Zdál se vysoký, temný a hrozivý.
Byl tu však jeden nápadný rozdíl; v oněch uplynulých patnácti letech nosíval Snape své vlasy
zastřižené pod uši. Od Vánoc mu však narostly a Hermiona očekávala, že se vrátí k onomu
nelichotivému sestřihu. Ale Severus si je neostříhal. Ani mu nevisely přes tváře, jako by se za nimi
chtěl schovat. Sčesal si je dozadu do vzhledného ohonu, který si sepnul koženou sponou zdobenou
stříbrem. Byla to ta, kterou mu darovala před několika měsíci.
Vypadal skutečně uhrančivě, když nosil vlasy upravené tímto způsobem, uvědomila si. Uhrančivě
a mnohem přitažlivěji, což byla s ohledem na uplynulé měsíce poměrně zneklidňující myšlenka.
99
A ještě jedná drobná změna. Severus se opět mnohem víc podobal jejich bývalému učiteli –
vypadal hrozivě a vzbuzoval respekt.
Jenže jejich odporný profesor lektvarů nikdy nemíval ve tváři tak nervózní výraz, jako měl právě
teď Severus. Jeho postoj vyjadřoval znepokojení, zda svým příchodem neudělal závažnou chybu.
Bylo zvláštní ho takhle vidět. Dívat se, jak obezřetně se při pohledu na ni tváří. Ale, dobré nebe,
bylo tak skvělé se s ním zase setkat! Ačkoli od jeho odchodu uplynulo teprve dvanáct hodin.
„Severusi,“ usmála se a odolala potřebě ho obejmout. „Prosím, pojď dál.“
Nedokázala odhadnout, zdali ho to upokojilo, či naopak více zneklidnilo. Ale vešel a to bylo vše,
na čem záleželo.
„Ahoj!“ Ron okamžitě vyskočil na nohy. Jakmile Severuse uviděl, jeho výraz prozářil široký
úsměv. A bylo to tak jiné, uvědomila si Hermiona.
Zdálo se, že jejich radost Severuse potěšila i znervózněla zároveň.
„Jsme moc rádi, že ses zastavil,“ ujistila ho rychle.
„Ano, přišel jsem, protože…“ Ať už se chystal říct cokoli, zjevně to pro něj muselo být velice
těžké.
A byl to Ron, kdo zachránil situaci. Přistoupil k Severusovi a položil ruku na jeho našponovaná
záda. „Není třeba hledat záminky, abys mohl přijít na návštěvu.“
Temné oči se na ně upřeně zahleděly, jako by zkoumaly opravdovost onoho prohlášení.
Hermiona očekávala, že se jeho výraz změní v obvyklou nicneříkající masku, ale on se z nějakého
důvodu nesnažil zastírat, jak zmateně se cítí. Možná to byl důsledek toho, jak hluboce ho přeměna
rozrušila, anebo to mohl být důkaz důvěry, kterou k nim choval. Nevěděla to přesně, ale velmi
ocenila, že kolem sebe nevystavěl neprostupné hradby.
„Dnes ráno jsem odešel velmi náhle,“ řekl Severus. Jen díky tomu, jak dobře znala jeho
sedmileté já, dokázala v té větě zachytit potlačovaný strach. „Bylo to ode mne nezdvořilé.“
Ron a Hermiona si vyměnili letmý pohled. Nebyli si jistí, co dál. Ani coby malý chlapec se Severus
nedokázal příliš často omlouvat.
„Právě jsi utrpěl silný otřes,“ uklidňovala ho Hermiona. „To je pochopitelné.“
„Bylo to neodpustitelné,“ odporoval temným hlasem a s typickou dikcí. „Nikdy jsem vám
nepoděkoval za vše, co jste pro mě udělali.“
„Není nic, za co bys nám měl děkovat,“ trval na svém Ron, dříve než Hermiona stačila otevřít
pusu.
Severusův pohled se svezl na Rona. „Právě naopak. To, co jste pro mě udělali… laskavost, kterou
jste mi prokázali… Znamenalo to všechno. Nikdy vám to nedokážu oplatit. Jsem vaším dlužníkem.“
„Nic nám nedlužíš,“ odporoval Ron.
100
„Jsi součástí naší rodiny,“ dodala Hermiona.
Viděla, že Severus nemá tušení, jak by na to měl reagovat. Jeho výraz jasně prozrazoval, že tomu
nemůže uvěřit. To zneužívané dítě, kterým býval, by to dokázalo přijmout. Ne však tento muž,
někdejší Smrtijed a jejich bývalý nepřítel. Nechat minulost minulostí zjevně nebylo v jeho silách.
„To je… to je od vás nanejvýš milé,“ pronesl. Očividně z toho byl celý nesvůj. Sedm nebo čtyřicet
sedm, Hermiona už Severuse znala. Cítila, že přijmout to, co se mu snažili říct, je pro něj zhola
nemožné.
„Ne, není to milé. Je to prostě pravda,“ prohlásila pevně.
„Jestli nám nevěříš, pojď se přesvědčit,“ navrhl Ron.
Hermiona se na něj pochybovačně zadívala. Nebyla si jistá, jestli je to dobrý nápad. Severus byl
už teď všemi událostmi naprosto přemožený a ona věděla, že to Ronovi tak trochu nedochází. To,
co se mu chystal odhalit….
„Přesvědčit se?“ opakoval Severus.
„Věnuj mi jen minutku,“ pobízel ho Ron.
„Jak si přeješ.“
Když Ron položil ruku na jeho rameno a vedl ho do jejich ložnice, byl tmavovlasý muž znatelně
šokovaný. Hermiona spěchala za nimi. Bylo vidět, že směr, kterým ho vedli, Severuse zároveň
ohromil i znepokojil.
Ron ho zastavil až před nástěnnými hodinami svého dědečka, ale Severus hleděl špatným
směrem. Jeho rozpačitý pohled mířil na velikou manželskou postel stojící jen pár stop od nich.
„Co…“ začal Severus, ale Ron ho nenechal domluvit.
„Podívej se na ty hodiny.“
Severus ho poslechl a pak strnul.
Hermiona upřeně pozorovala nejnovější ručičku na hodinách. Byla na ní fotografie, ze které na
ně shlížela tvář dospělého Severuse. Zatímco výraz sedmiletého chlapce tehdy vyjadřoval obavu
z odmítnutí, dospělá verze vypadala naprosto zmateně. Nechápal, jak se tam mohl ocitnout.
Po očku sledovala své společníky, kteří se šli na umístění ručiček podívat. Ron se při pohledu na
rodinné hodiny zasmál, Hermiona dělala, co mohla, aby svůj úsměv potlačila. Bylo jí totiž jasné, že
dosud sledoval jen to, koho hodiny zobrazují, ale nevšiml si, kam ukazují. Díval se na hodiny a pak
se přesvědčil, jestli Severuse ona nečekaná skutečnost nepřivedla do rozpaků. Bylo to téměř
zábavné. Nebo by alespoň mohlo být. Časem.
Portrét na Harryho ručičce již také přijal jeho dospělou podobu a ukazoval na políčko s nápisem
ZMATENÝ. Hermionina a Ronova shodně mířila na DOMA. A Severusova? Ocitla se přímo
uprostřed zcela nového políčka s nápisem ZAMILOVANÝ.
101
„Jak tento kouzelný přístroj funguje?“ zeptal se Severus napjatým tónem.
„Je to citlivé na emocionální a paměťové stopy lidí. Na to, jak se cítí nebo čemu věří. Harryho
jsme vždy považovali za součást naší rodiny, takže se jeho obrázek objevil už prvního dne. Ten tvůj
přibyl pár týdnů po tom, co jsi s námi začal žít.“
Severus se zamračil. „A jak spolehlivé jsou ty…“
„Ty nápisy?“ dokončila Hermiona a ze všech sil se snažila ignorovat Ronovu náhlou bledost.
Podle toho, jak napjatě vypadal, pravděpodobně očekával, že Severus předvede výbuch o síle
atomové bomby. „Skutečnost vždy zobrazovaly s extrémní přesností.“
Severus nevybuchl. Místo toho pevně stiskl víčka a po chvíli se chraplavě zeptal: „Viděl to?“
„Ne, Harry do tohoto pokoje téměř nechodí,“ ujistila ho.
Severus otevřel oči, ale okamžitě je sklopil k zemi. Hermiona mohla jen odhadovat míru bolesti a
zahanbení, kterou teď prožíval. Sice už nebyl tím dítětem, které si tolik zamilovala, ale ten malý
kluk byl stále někde uvnitř a cítil se zraněný a vystrašený. Nemohla si pomoct a ovinula kolem něj
paže. Do jeho osobního prostoru pronikla tak daleko, jak se odvážila. Když ji od sebe okamžitě
neodstrčil, úlevně vydechla. Trhl sebou a napjal se, ale zůstával na místě.
„Bude to v pořádku, Severusi,“ slibovala a snažila se přitom ignorovat Ronův upřený pohled.
Zíral na ni, jako by si myslel, že se zbláznila.
„Jak by to mohlo být v pořádku?!“ Severusova otázka zazněla syčivě, byla plná potlačovaných
emocí, jako když konvice s vroucí vodou upouští páru. „Nepokoušej se mi tvrdit, že jsi takovým
vývojem událostí potěšená!“
„Myslím… Myslím, že Harry už velice dlouho někoho potřebuje,“ řekla pomalu, slova volila
s maximální opatrností. „A nevidím důvod, proč bys ten někdo nemohl být právě ty.“
Podíval se na ni se stejným výrazem, jako když si jeho sedmileté já nebylo tak úplně jisté, že si
z něj nedělá legraci. Ona jeho pohled klidně opětovala.
„Nevím, jak se to mohlo stát,“ přiznal Severus. „Včera…“
„Ještě včera pro tebe znamenal celý svět,“ řekla Hermiona. „Naprosto jste se jeden druhému
oddali. Bylo to… bylo skvělé to sledovat.“
„Byli jsme děti,“ trval na svém Severus.
„A dnes jste dospělí. Ty city nikam nezmizely, jen dozrály,“ oponovala.
„Vždyť se na mě podívej! Pouhá myšlenka na to je… nemravná. Jsem dost starý, abych mohl být
otcem vás všech,“ zašeptal Severus.
Položila mu dlaň na tvář a očima podržela jeho zmučený pohled. „Harry o tobě nikdy
nepřemýšlel jako o otci, Severusi.“
„Jo, tahle úžasná role připadla mně,“ postěžoval si na oko Ron.
102
Hermiona se mu chystala vynadat, že zlehčuje situaci, ale když viděla, jak přirozeně dokáže
s rozrušeným Severusem mluvit, změnila názor. Někdy je humor tím nejlepším lékem.
Severus si tím nebyl tak jistý, ale nakonec ho ono odlehčení trochu uklidnilo. Jako by přijal
ujištění, že se svět nehroutí, bez ohledu na to, jak bezútěšně právě teď vypadá.
„Přesto, on by nikdy… to je nemyslitelné,“ oponoval Severus.
„Proč?“
„On je Chlapec, kterého chce každý. Copak bych mu mohl nabídnout něco, co by nedostal jinde a
od někoho mladšího a přijatelnějšího?!“ zvolal. Hermiona pochopila, jak hluboko je tento
argument v jeho srdci zakořeněný.
„A co to přátelství, na které se celé čtyři měsíce, co jste spolu strávili, spoléhal? Kolikrát denně
jsi ho slyšel, jak se někomu chlubí, že vy dva budete už navždycky nejlepší kamarádi?“ připomněla.
„Už nejsme děti,“ opakoval Severus. „Všechno se změnilo ve chvíli, kdy nás Albus přinutil vrátit
se zpátky. Ten chlapec, pro kterého jsem ztratil duši, už neexistuje.“
Jako by se dívala do otevřené rány. Tu agónii, kterou Severusovi změna reality způsobila, mohla
Hermiona téměř cítit.
Ztratil duši…
Slyšela ho někdy, aby přiznal, že má někoho tak strašně moc rád? Albus Brumbál byl po celá
desetiletí jeho jediným přítelem, přesto se Severus dokázal ovládat, když jeho tělo ukládali
k poslednímu odpočinku. Ale teď, když mluví o Harrym, říká, že pro něj ztratil duši.
„Ten chlapec je stále Harryho součástí. Stejně jako je tvé sedmileté já součástí tebe,“ trvala na
svém Hermiona.
„Možná,“ připustil. „Ale přece si nemyslíš, že těm… pomateným impulzům, podlehne i
tentokrát.“
„Když ti na někom záleží, není na tom vůbec nic pomateného!“ Hermionin tón se už velice blížil
peskování. „Myslím, že Harry se cítí stejně zraněný jako ty! A také se domnívám, že by sis o tom, co
může nebo nemůže prožívat, měl promluvit s ním!“
„Harry Potter by nikdy… nikdy by o mně nepřemýšlel tímto způsobem. A i kdyby ano…
nefungovalo by to.“
„Proč?!“ Zdálo se, že to bylo jediné slovo, které ze sebe dokázala vypravit. Jeho tvrdohlavost ji
zbavovala posledních zbytků trpělivosti.
„Nemám žádné… zkušenosti v záležitostech… srdce,“ přiznal váhavě Severus.
„A ty si myslíš, že Harry je má?“ Hermionu ta myšlenka téměř rozesmála.
Severus přispěchal s vysvětlením. „Četl jsem ty články v novinách. Těžko se mohly mýlit. Každý
týden nová tvář, nový vztah…“
103
„Severusi, jednou z těch tváří, považovaných za Harryho lásky, jsem měla být i já. Když jsme ho
navštívili během jeho druhého famfrpálového turné, fotograf zachytil jeho a mě, jak spolu
snídáme. Bylo to krátce předtím, než se k nám připojil Ron. Na ten debakl si snad vzpomínáš, nebo
ne?“
„Ano. Co tím chceš říct?“
„Co tě vede k víře, že ty ostatní články nebyly stejně lživé jako tento? Harry si nemůže od nějaké
prodavačky koupit ani čokoládovou žabku, aniž by z toho neudělali romanci století, pro lásku
boží!“ rozčilovala se Hermiona.
„Pro nás tři to býval oblíbený vtip,“ vložil se do toho Ron. „Když jsme v novinách viděli nějakou
takovou fotku, poslali jsme mu sovu a ptali se, jak to vlastně je. V polovině případů jméno své
údajné životní lásky ani neznal.“
Když Hermiona viděla, že jim Severus konečně naslouchá, pokračovala.
„Harry je velmi uzavřený člověk, Severusi. Mezi školou a bojem s Voldemortem neměl nikdy
šanci navázat nějaký romantický vztah. Jste si podobnější, než myslíš. Prosím, vím, že je toho na
tebe moc, ale slib mi, že nad tím, co jsme ti řekli, budeš uvažovat.“
„Vy byste takovou myšlenku skutečně… tolerovali?“ Severusův tón se ještě nikdy nepodobal
jeho sedmiletému já, jako právě v tu chvíli.
Hermiona a Ron si vyměnili rychlý pohled. Když se přesvědčila, že jsou v tom zajedno, přestože
Ron stále vypadal, že je tou představou lehce vyvedený z míry, dotkla se Severusova rukávu a
jemně ho ujistila:
„Přijmeme cokoli, co vás udělá šťastnými, Severusi.“
„Nás oba?“ zašeptal Snape.
„Oba. I ty jsi na našich hodinách,“ usmála se Hermiona.
Zřejmě si myslel, že toho řekl příliš. Dalo se tak usuzovat z jeho výrazu. Tiše zamumlal: „Už
musím jít.“
Jeho pohled však sklouzl k hodinám a potom opět na Rona a Hermionu. „Mohu se spolehnout
na vaši diskrétnost?“
Před šesti měsíci by byl paranoidní Mistr lektvarů přesvědčený, že by proti němu tyto informace
mohli použít každým myslitelným způsobem. Hermiona si ohromeně uvědomila, jak moc se
změnil.
„Máš naše slovo,“ slíbil Ron.
Severus, který se jindy vyjadřoval s takovou lehkostí, vykoktal: „Já… děkuji… za všechno.“ Působil
velice bezradně
Dříve než stačil utéct, Hermiona ho rychle objala. „Nevyhýbej se nám.“
104
„Teď patříš do rodiny. Nemůžeš se nás jen tak zbavit,“ řekl Ron a nabídl mu ruku. Severus ji
přijal. Ta chvíle byla zvláštně slavnostní.
Jakmile ji pustil, zavtipkoval: „Rodina? Dvě stě Weasleyových u vánoční večeře?! Jak kouzelné!“
Hermiona se na okamžik lekla, že Ron ta slova nepřijme dobře, ale on vybuchl smíchy a řekl:
„Dvě stě zní jako správnej odhad. Rozhodně to tak někdy může vypadat.“
V Severusových očích se objevil poplašený výraz, který prostě nedokázal tak úplně zamaskovat.
Hermiona se zakřenila. Fakt, že tu myšlenku svým ostrým jazykem nerozmetal na kousky, prozradil
o proměně, kterou v uplynulých měsících prošel, víc, než cokoli jiného.
Když se otočil k odchodu, Hermiona mu připomněla: „Slíbuješ, že o tom budeš přemýšlet?“
„Zvážím to,“ souhlasil zdráhavě a potom skutečně utekl.
WWWWW
A uvažoval o tom i o několik hodin později, když jen v košili a volných kalhotách seděl před
krbem ve svých pokojích. Náhle působily příliš opuštěně, než aby se v nich člověku chtělo spát.
Ještě včera v noci on a Harry zápasili s Ronem na koberci před ohništěm, které vypadalo hodně
podobně jako toto. Místnost byla plná výskání, tepla… a lásky.
Ano, a smíchu. Byla tam spousta smíchu.
Severus předpokládal, že ten mu bude scházet nejvíc. Většina věcí, kterým se smál coby
sedmileté dítě, by mu teď nejspíš nepřipadala tak zábavná. Drtivá většina času, kterou s Harrym
strávili spolu, byla však plná smíchu.
Nebylo žádným překvapením, že na něj vzpomínky na návštěvu u Weasleyových dosud těžce
doléhaly. Stále nemohl uvěřit ani polovině toho, čeho byl svědkem. Když dnes večer klepal na
dveře Rona a Hermiony, byl přesvědčený, že už se tam nikdy nevrátí. Jenže to si myslel, že jeho
návštěva bude extrémně rozpačitá. Ráno od nich odešel náhle, aniž by se zastavil a omluvil se jim
za všechny ty potíže, které jim způsobil. Už nebyl tím dítětem, které si zamilovali. Byl zase sám
sebou. Byl mužem, kterého nikdo neměl rád. Obával se obzvláště toho, jak na jeho dospělé já bude
reagovat Ron. Očekával, že to bude pekelně nepříjemné, ale…
Ale oni byli očividně rádi, že ho vidí. Nedalo se sice říct, že by jejich vztah byl stejný, jako když
mu bylo sedm, jeho základ se však zdál nezměněný. Přivítali ho… a přijali takového, jaký byl. Víc
než to. Povzbuzovali ho, aby usiloval o…
Ne, nebude o tom přemýšlet. Bylo to nemožné.
Každopádně, Severus věděl, že bude Hermioně a Ronovi už navždy vděčný za porozumění, které
mu dnes v noci projevili. Přijali něco, co on sám vnímal jako ostudně perverzní. Vynesli to na
105
světlo, a obrátili v něco, co bylo - pokud ne uskutečnitelné - pak docela jistě ne zvrácené. Vědomí,
že ho shledávají být dostatečně dobrým pro Harryho, ho hřálo u srdce. Ačkoli věděl, že Harry by to
vnímal jinak.
Bez ohledu na to, co řekla Hermiona, Harry si zasloužil někoho, jako byl on sám. Někoho
úžasného a milujícího. Někoho, kdo toho může hodně nabídnout… Ne opotřebovaného Smrtijeda.
U toho to vždy nevyhnutelně skončí, a pravděpodobně by také mělo.
Ale nakonec, Severus už nebyl tak úplně sám. Hermiona a Ron mu dali jasně najevo, že jeho
přítomnost nejen tolerují, ale dokonce po ní touží. Možná měl Albus nakonec pravdu a to, co se
stalo, je pro všechny nejlepší. Kdyby zůstal dítětem svěřeným do péče Weasleyových, jejich vztah
k němu by zůstal rodičovský. Teď ale dostal příležitost užít si rovnocenné přátelství… Pokud se
ovšem dokáže vyvarovat toho, aby si je nějak znepřátelil.
Severus si o sobě nedělal žádné iluze. Věděl, že je to s ním složité. Ale… Hermiona a Ron to
věděli též. Přesně jako Albus. Třeba by zachování jejich přátelství nemuselo být tak nemožné.
Řekli, že jsou jeho rodina. Řekli to a mysleli to vážně.
Proč by ho jinak povzbuzovali, aby se snažil o…
Už zase na to myslel.
Zasténal a pokusil se odehnat nevítané myšlenky, jenže… uplynulé čtyři měsíce žil pod
neustálým vlivem Harryho Pottera. Neuběhl ještě ani den a on ho postrádal tak bolestivě, jako by
přišel o pravou ruku.
Ale Harry už nebyl malý kluk. Byl to dospělý muž, atraktivní, mladý. Mohl by mít kohokoli - ať už
jako přítele nebo milence. Ten malý hubený chlapec s kulatými brýlemi a věčně rozcuchanými
vlasy, který ho jako lev bránil před jeho trýzniteli, zmizel už navždy. Stejně jako jejich přátelství.
Harry Potter mohl být schopen s ním navázat přátelství, když byli stejně starými dětmi, které si
nepamatovaly na nic z jejich předchozích životů. Ale proč by měl mít potřebu ten vztah nadále
udržovat, když se oběma vrátily jejich vzpomínky? Byl mezi nimi více než dvacetiletý věkový rozdíl.
Neměli vůbec nic společného. S výjimkou letitého nepřátelství, které bývalo tak hluboké, že jen
snaha mluvit spolu normálně vyžadovala veliké úsilí. A bylo tu také Znamení zla na jeho levé paži,
prokletá připomínka chyb natolik závažných, že nemohly být zapomenuty ani odpuštěny. Ne,
s ohledem na to všechno mezi nimi nebylo možné ani obyčejné přátelství.
Sklíčený tou myšlenkou, se Severus rozhodl nad tou ztrátou nadále neprodlévat. Rozhlédl se po
svých pohodlných záhrobně tichých pokojích a přemýšlel, jak naložit se zbytkem noci. Spánek
nepřicházel v úvahu.
Na druhé straně místnosti, na příborníku, stála láhev vynikajícího koňaku. Severus se však
útěchy tohoto druhu obával. Jakmile se jednou muž rozhodne bojovat proti bolesti pumpováním
106
chemikálií do žil, obvykle těžko hledá cestu zpět. Navíc, tak velká bolest, se kterou se musel
vypořádávat právě teď… V celé Británii nebylo dost alkoholu, aby ji dokázal zahnat. Ne, měl by ten
koňak pěkně nechat tam, kde byl, a…
Zaklepání na dveře zastavilo nejen příval myšlenek, ale také Severusův dech.
Proklel se sedmkrát za tu idiotskou naději, která okamžitě vzplála v jeho srdci, vstal z křesla a
vydal se zjistit, kdo ho vyrušuje. Ve zmijozelských pokojích došlo pravděpodobně k další rvačce. Jen
Merlin věděl, co v uplynulých měsících vyváděl Zabini, který byl dočasně jmenován ředitelem
koleje. Jistě se to ani neblížilo ničemu, co by Severus nazval pečlivým dohledem. Nebyl si jistý, jestli
je právě teď připravený řešit nějakou pubertální pohromu.
Otevřel dveře, na jazyk se mu dralo zavrčení… a zjistil, že zírá do váhavých zelených očí osoby,
kterou strašně moc chtěl a zároveň nechtěl vidět.
„Er… ahoj,“ pozdravil Potter.
Když mu bylo sedm, jeho slovník byl s konečnou platností mnohem lepší, pomyslel si Severus.
Bezradně hleděl na svého návštěvníka. Potter měl na sobě mudlovské oblečení – černé džíny,
které byly příliš přiléhavé, než aby nechaly Severuse v klidu, světle modrou košili a přes ni vlněný
hnědý svetr. S konečnou platností se oblékal lépe, než když mu bylo sedm, dodal v duchu Severus.
Uvědomil si, že se od něj patrně očekává nějaká reakce a tak tiše odpověděl:
„Ahoj.“
„Musíme si promluvit,“ řekl Potter.
Promluvit? Severusovi náhle připadalo, že má uprostřed břicha velkou díru. A jako by ztrácel
pevnou půdu pod nohama.
„Nemyslím, že by to bylo právě teď moudré,“ odmítl tak jemně, jak dokázal.
„Nejspíš budeme dřív mrtví a pohřbení, než nastane čas, který ti bude připadat vhodný,“ odvětil
Potter a protáhl se kolem něj do jeho pokojů.
Severus chvíli zíral na svou ruku dosud položenou na veřejích a potom se otočil na Pottera, který
definitivně stál na špatné straně dveří. Netrvalo to déle než dvě minuty. Netušil, jak mohl za tak
krátkou chvíli ztratit kontrolu nad situací.
„Poslyš, Pot…“
„Jestli mi řekneš, Pottere, proměním tě v tuřín,“ varoval ho, v zelených očích se zajiskřilo.
Severus si uvědomil, že ty oči mají barvu mocné černé magie.
Byl na tahu. Ještě před čtyřmi měsíci by řekl „Pottere“ jen proto, aby mu mohl odporovat, ale…
Harry udělal první krok a přišel za ním. A soudě dle toho tvrdohlavého odhodlání, ať už si ten
mladý muž přál prodiskutovat cokoli, bylo to pro něj očividně velmi důležité.
107
Harryho výraz mu svázal jazyk. Nestávalo se často, aby v té hezké tváři viděl takové zoufalství.
Potterovo zjevné napětí vysílalo jasné signály, že tuto návštěvu považuje za předem ztracenou věc,
ale přesto je rozhodnutý dovést to do konce. Severus věděl, že by tento rozhovor dokázal ukončit
právě tady a teď. Stačila by jen trocha pečlivě zvolených jedovatých vět a Potter by k němu už
nikdy nestrčil nos.
Ale on nechtěl, aby Harry odešel navždycky. V tom spočíval skutečný kořen jeho problému.
Neschopen zaútočit, Severus váhavě promluvil.
„Nesnáším tuříny.“
Tohle Potter nečekal. Namáhal si hlavu, div se mu v ní nezavařila kolečka. Severus se málem
usmál.
„Pak bude lepší, když mi Pottere říkat nebudeš,“ uzavřel to nakonec Harry a plaše se usmál.
Severus cítil, jak mu zacukaly koutky. „Když už jsi tu, možná by sis mohl sednout.“
„Právě jsi mě totálně odrovnal svou pohostinností,“ odfrkl si Potter. Jeho komentář však
nevyzněl tak sarkasticky, jak asi měl.
A posadil se. Do Severusova nejoblíbenějšího křesla.
„Jsem si jistý, že v tvém případě to není nic těžkého,“ kontroval a přemýšlel, jestli to nepřehnal.
K jeho obrovské úlevě se Harry usmál. Bylo to, jako by se setkali poprvé, a učili se spolu vycházet.
Vzájemně se slovně pošťuchovali, aby otestovali své hranice.
Severus si ale musel připomenout, že tohle nebyl jejich případ. Oni dva se přece nesetkávají
poprvé. Více než patnáct let spolu válčili a byli také nedobrovolnými spojenci. To, co se odehrálo
v posledních čtyřech měsících, byla… anomálie. Jejich vztah nezačínal. S největší pravděpodobností
se ho právě chystali pohřbít.
„Měl bys chuť na koňak?“ zeptal se Severus ve snaze odkládat neodkladné co nejdéle.
„Ano, děkuju.“ Potterovi se viditelně ulevilo. „Bál jsem se, že s tebou budu muset zuby nehty
bojovat, abys mě pustil dovnitř,“ přiznal, když si o chvíli později bral od Severuse nabízenou
sklenku.
„Ano, tedy…“ Vzal si své pití a posadil se do jiného křesla. Nevěděl, co říct. Dokonce nevěděl ani
to, proč Potter vlastně přišel.
„Minerva se za mnou odpoledne zastavila, aby mě přivítala zpátky. A potom už se trousili jeden
za druhým, přišla většina místního osazenstva,“ řekl Potter do ticha. „Všichni si myslí, že potlačení
účinků onoho kouzla je důvodem k oslavě. Nikdy v životě jsem se necítil tak hrozně.“
Skvělá práce, Albusi, pomyslel si Severus. Ukázalo se, že plán jejich starého přítele pro jednou
ošklivě nevyšel. Pokud šlo o štěstěnu, Snape nikdy neočekával, že by v jeho případě něco mohlo
108
dopadnout dobře. Nikdy nevěřil, že by mohl být skutečně šťastný. Ale to, že tím trpěl i Harry, mu
připadalo jako zločin.
Promluvil pomalu, pečlivě volil slova. Netušil, jak ho utěšit, ale možná by mohl vyjádřit účast.
„Je zvláštní, jak i ty nejlepší úmysly ve výsledku mohou přinést bolest a lítost.“
„Lituješ toho, co pro nás udělal?“ zeptal se Potter a zněl přitom úplně zdrceně. Nebylo třeba
zjišťovat, o kom mluví.
Litovat toho? Severus toužebně pomyslel na všechen ten smích. A s tou vzpomínkou před očima
Harrymu prozradil pravdu. „Ty čtyři měsíce byly jediným obdobím v mém životě, o kterém mohu
s naprostou jistotou prohlásit, že ho vůbec nelituji.“
„Severusi.“ Potter vyslovil jeho jméno, ačkoli napůl očekával, že za to bude pokárán. „Chybí mi
můj přítel.“
Snape postavil svou sklenku na kraj stolu stojícího hned vedle. Nedokázal se Harrymu podívat do
očí. Vřelo v něm příliš mnoho emocí, než aby dokázal klidně sedět. Vstal, překonal krátkou
vzdálenost ke krbu a zahleděl se do plamenů.
Chvíli trvalo, než dokázal promluvit a vyslovit to, co bylo potřeba říct.
„Ten kluk, kterého jsi znal, už neexistuje. Vlastně ani nikdy neexistoval.“
„Tomu nevěřím,“ ozvalo se za ním. Mohl cítit, jak mu Potterův upřený pohled propaluje díru
mezi krční obratle. „Nemůžu tomu věřit.“
„Věř,“ trval na svém Severus. „Nejsem příjemný člověk. Ty…“
„Žádal jsem tě někdy, aby ses choval příjemněji nebo aby ses změnil?“ skočil mu do řeči Harry.
„Kašlu na to, jestli se chováš nebo nechováš příjemně!“
Severus ztuhl. Málem se bál otočit a podívat se mu do tváře. Avšak navzdory tomu, že trpěl
mnoha nectnostmi, zbabělost k nim nepatřila. Přiměl se obrátit a opětovat Harryho rozrušený
pohled. Stejně tak se přiměl ke snaze vyjasnit tuto poněkud matoucí situaci.
„Pokud se nejedná o to, abych se k tobě choval mile, co tedy po mně vlastně chceš?“
Upřímně, Harry odpověď na tuto otázku neznal. Nebo ji možná zatím nebyl připravený vyslovit.
Po neskutečně dlouhém a napjatém souboji, který mezi jejich pohledy proběhl, jemně řekl:
„Chci zpátky svého přítele.“
„Už nám není sedm,“ připomněl mu Severus.
„To neznamená, že nemůžeme být přátelé!“ trval Harry zatvrzele na svém.
„A na čem bychom to přátelství postavili?“
„Na čem ho staví kterékoli jiné dvě osoby? V uplynulých čtyřech měsících jsme objevili pár věcí,
které máme společné. Teď můžeme zkusit udělat totéž,“ řekl Harry.
„Co? Stavět sněhové pevnosti a hrát na babu?“ odfrkl si Severus.
109
„Pokud bys chtěl,“ odpověděl Harry. Navzdory ocelovému pohledu zněl jeho hlas měkce.
„Myslel jsem, že bychom pro začátek mohli zkusit šachy.“
„Dokonce i Hermiona tě snadno porazí a já si s ní poradil už v sedmi letech,“ konstatoval
Severus.
„Vůbec mi nepomáháš.“
„A ty nejsi realista. Jsem dost starý, abych mohl být tvým otcem. Nemáme absolutně nic
společného. Tedy kromě toho, co se nám dělo v uplynulých čtyřech měsících. Strávili jsme patnáct
let vzájemnou nenávistí,“ připomněl Snape.
„Chceš tím říct, že nemůžu být tvůj přítel, protože na to nejsem dost zralý?“
Harry přece nemohl cítit tolik bolesti, kolik právě zaznělo v jeho hlase!
„To jsem neřekl,“ odsekl Snape.
„Tak o čem to mluvíš?! Co je na tom tak těžkého?! To mě tolik nenávidíš?!“ zeptal se.
Co Severus skutečně nenáviděl, byl ten zlomený pohled, který se po jeho odmítnutí objevil
v Harryho očích.
„Odpověz mi!“ trval na svém Harry. Zjevně se připravoval na nejhorší.
„Ne, proklatě. Ty víš, že to není pravda.“
Harry nepříjemně dlouhou dobu studoval jeho tvář a potom pomalu přikývl.
„Vím, že to pro tebe není lehké. Pro mě taky ne. Ale… Myslím, že to musíme zkusit.“
Severus sklopil oči. Nenapadalo ho, jak odmítnout, aniž by Harryho znovu zranil. Jenže… vždyť se
znal. Byl schopen zničit všechno, co mezi nimi vzniklo. Uvědomil si, že nejjistějším způsobem, jak to
udělat, by bylo zmínit, jaký nečekaný směr jeho city k Potterovi nabraly. Ať už by k tomu došlo
dříve nebo později, výsledek by byl stejný – Potter by nezůstal. Jak by mohl? A potom… potom by
byl Severus zase sám. Ale ta samota by byla milionkrát horší, protože by věděl, co přesně ztratil. A
Potter bude dál tady v Bradavicích jako zosobnění Severusova selhání. Připomínala by mu ho i jeho
pouhá existence. S ohledem na to bude nejlepší, když se o přátelství nebudou vůbec pokoušet.
Musí jen najít nějaký bezbolestný způsob, jak to Harrymu vysvětlit.
„Ta blátivá pevnost, kterou jsme postavili na famfrpálovém hřišti, pořád ještě stojí,“ řekl Harry
do toho příšerného ticha.
„Cože?“ zeptal se Severus zmatený nečekanou změnou tématu.
„Naše pevnost. Vidím ji z okna své ložnice. Pořád tam je.“
„Ach.“ Nezdálo se, že by se v tu chvíli dalo říct něco víc.
„Severusi, nemusíme teď přece úplně všechno ztratit! Já vím, že to vypadá, jako bychom znovu
přišli o celý náš svět, ale… to se stane jen v případě, že to dovolíme. Naše pevnost pořád ještě stojí.
A my oba jsme stále tady, živí a spolu!“
110
„Všechno je jiné,“ řekl Severus. Uvědomil si, jak mrzutě jeho protestující hlas v tu chvíli zněl.
„Já vím.“ Harryho tón vyjadřoval stejně velkou bolest ze ztráty.
„Tak proč bys to chtěl ještě zkoušet? Těžko splňuji něčí představu o dobré společnosti.“
„Tvá společnost mi v uplynulých čtyřech měsících dokonale vyhovovala,“ řekl Potter.
„Cožpak ta tvá beraní hlava není schopna pochopit, že už nejsem ten stejný člověk?!“
protestoval Snape. Jejich rozhovor se donekonečna motal v kruhu a bylo to nesmírně bolestivé.
„V čem jsi tak jiný?“
Zatlačený za hranice toho, co unese, Severus vyhrnul svůj levý rukáv a otočil ho předloktím
vzhůru. „Jsem poznamenaný! Pošpiněný! A velice pravděpodobně zatracený…“
Potter velice dlouho hleděl na jeho nataženou paži. Potom odložil sklenku a vstal.
Dobře. Harry to konečně pochopil. Odchází.
Ta myšlenka Severuse zaplavila pocitem vítězství, ale zároveň způsobila, že se bolest hluboko
uvnitř ozvala ještě ostřeji.
Ale Harry nezamířil ke dveřím. Přišel k němu a uchopil Severusovu napřaženou ruku. Když se
konečky prstů dotkl šklebící se lebky a hada, znamení vpáleného do živého masa před mnoha a
mnoha lety, Severus se roztřásl.
„Je to jen pod kůží. Nesahá to nikam hluboko. Nejsi pošpiněný a docela jistě ani zatracený.“¨
„To nemůžeš vědět. Já…“
„Když jsi udělal tu strašnou chybu, bylo ti sotva sedmnáct. Jakmile jsi ale rozpoznal hloubku
svého omylu, byl jsi ochotný projít peklem, abys to napravil. Stalo se to mnoho let před tím, než
jsem se vůbec narodil. Je to prastará minulost,“ řekl Harry.
„Ne pro mě. Je to…“
„Stále tě to bolí. Stejně jako mě ještě nepřebolelo, že Voldemort zavraždil Cedrica a použil mou
krev, aby se mohl vrátit. Cožpak to nevidíš? Máme toho společného mnohem víc, než jenom
stavění sněhových pevností a hru na babu,“ prohlásil neústupně. Stále držel jeho paži.
„Budeme na tom pracovat, Severusi. Prosím, řekni, že to zkusíš.“
Nemohl. On prostě nemohl. Bylo toho na něj moc. Chtěl se jen zbavit oněch matoucích citů a
vrátit se k pohodlné otupělé existenci.
Věděl, že to nebude fungovat. Ani kdyby se snažil zabránit svému smrtonosnému jazyku, aby
zničil veškerá pouta, která se mezi nimi vytvořila. Odhalení podstaty jeho touhy bylo neodvratné a
vše by ukončilo. On to zkrátka nemohl udělat.
Otevřel ústa, aby to Harrymu řekl… a okamžitě je zase zavřel, protože něco malého a bílého
málem prolétlo mezi jeho pootevřenými rty. Maličký letec odkloněn ze své původní dráhy narazil
do jeho tváře a pak třepotavě poletoval mezi nimi.
111
Harryho ruka bolestivě silně stiskla Severusovu paži. Oba teď zírali na třepotavého bílého motýla
s černými tečkami na křídlech. V ledových končinách skotské vysočiny dosud nezačala obleva…
Jejich šokované pohledy se setkaly. Severus mohl v Harryho očích vidět tytéž myšlenky – to
vyrušení bylo podezřele dobře načasované. Užasl, když si uvědomil, jak snadno v nich stále ještě
dokáže číst. Vědomí jeho sedmiletého já muselo být stále ještě součástí jeho osobnosti.
„Přál si, abychom byli přáteli,“ řekl tiše Harry.
Albus chtěl, aby se přátelili. Harry Potter to chtěl. A hluboko uvnitř, i sám Severus Snape chtěl
úplně totéž. A když i Voldemort podlehl síle tohoto bradavického triumvirátu, kdo byl Severus, aby
dokázal vzdorovat?
„Ne nikdy nebral jako odpověď,“ připomněl Severus.
Harry se na něj usmál téměř stejným způsobem, jako by právě zdolali vrchol některé ze svých
pevností. „Znamená to ano?“
Prosím, Albusi, dej ať je to správné rozhodnutí, modlil se tiše Severus a pak napjatě přikývl na
znamení souhlasu.
„Půjde to. Vím, že ano. Prostě to musíme zkusit,“ prohlásil Potter s dětskou vírou.
„Dávám ti své slovo, že se budu snažit. Ale nemohu slíbit, že uspěju,“ varoval ho Severus.
„To úplně stačí.“ Přijal to s takovou radostí, že Severus dokázal sotva uvěřit, jak moc pro něj
jejich přátelství znamenalo. „Když se budeme snažit, uspějeme. Co by nás dokázalo porazit, když
jsme spolu?“
„Ovšemže. Co?“ sekundoval mu Severus, přestože odpověď na tuto otázku znal.
Jak se tak díval na radostnou sebedůvěru, která se v reakci na jeho souhlas objevila v Harryho
očích, přísahal si, že ona Pravda ohrožující jejich přátelství nikdy nevyjde na světlo. Byl mistrem
sebezapírání. Spoutá tu bestii a udrží ji na řetězech hluboko uvnitř. Dokud Harry neodhalí jeho
skutečné city, všechno bude v pořádku. Když dokázal celé roky skrývat před Voldemortem, komu
patří jeho skutečná věrnost, jistě dokáže před Harrym Potterem utajit jeden nepatrný cit. Přesto si
ale nemohl pomoct a připustil, že tohle bude těžší než obelhávat Pána zla.
Harryho přátelství za to rozhodně stálo.
„Takže,“ řekl Severus, zatímco Harry rozpačitě pustil jeho paži, „teď, když se z nás stali přátelé,
co budeme dělat? Venku nezůstal dostatek sněhu na stavbu pevnosti a mé pokoje nejsou příliš
velké, abychom mohli hrát na babu nebo si zapinkat.“
Jeho pokus odlehčit situaci, byl velmi dobře přijat. Harryho tváře zčervenaly nekontrolovatelným
nadšením a oči barvy Neodpustitelné se rozzářily. Zazubil se a řekl:
„No, pořád ještě zbývá řachavej Petr.“ K Severusovu nezměrnému potěšení se do jeho života
vrátil ten tolik postrádaný smích.
112
Bok po boku se pak vrátili do svých křesel, aby pozorovali onoho bílého okřídleného návštěvníka
poletujícího po celé místnosti.
Děkuji, Albusi, připil v duchu Severus svému starému příteli a přiložil ke rtům sklenku
prvotřídního koňaku.
Děkuji.
KONEC
Prasklinka v čase
Originální název: A Nick In Time
Adresa originálu: http://www.walkingtheplank.org/archive/viewstory.php?sid=799&index=1
Autorka: Tira Nog
Překlad: Casiopea (www.worldofsnape.wordpress.com)
Betareading: POPO
Pár: Severus Snape/Harry Potter
Žánr: Romantika, psychologický
Počet kapitol: 8
Varování: preslash, omezení žádné
113