Časopis: 2/2015 - Křesťanský Sbor Vimperk

Několik slov na úvod
líží se Advent a s ním i příprava na Vánoce. V ulicích se
objevily první ozdoby, sníh už také napadl, leckde však
dlouho nevydržel. Na náměstí stojí velké vánoční stromy.
Osobně se moc těším na tento vánoční čas, pohodu a klid.
Nemohu však zastírat, že čas jakoby zrychlil svůj krok, udržet s ním
nastolené tempo, je nad lidské síly. Pokládám si otázku, co je vlastně
jinak? Fyzikálně je čas neměnnou jednotkou a tak jediné, co se může
změnit je počet událostí v dané době. Těch se právě děje více než dost.
Svět se natolik informačně propojil, že o zprávy z celého světa není
nouze. Evropu svírá strach z toho, co se bude dít. Bombové útoky
dokazují v Evropě, že už nejsme sami. Válka na východě, donedávna
známá jen z televize, se pomalu vkrádá mezi nás a přetváří nám realitu
přímo před našima očima. Chtíc nechtíc čelíme nové migrační vlně, ač
s ní souhlasíme nebo ne. Svým způsobem se nás toto dění dotýká a
málokdo před tímto tématem dokáže být chladný. Možná právě toto
narušení hodnot jako je svoboda a bezpečnost či jistota, donutí lidi
přemýšlet více o svém životě a hodnotách v něm. I přesto všechno jsem
rád, že tyto události nemůžou, ani nesmějí zastínit narození Pána Ježíše
Krista, našeho Spasitele. Je však potřeba říci, co nový život v Kristu
obnáší, a to především předání života Ježíši, nové vyznání hodnot, život
ve svatosti a v konečné fázi život věčný vybojovaný Ježíšem na
golgotském kříži, potvrzený následným zmrtvýchvstáním. Přejeme Vám
za redakci radostné Vánoce a požehnaný celý nový rok.
Verše pro toto číslo:
„Požehnán buď muž, který doufá v Hospodina, který důvěřuje
Hospodinu. Bude jako strom zasazený u vody; své kořeny zapustil u
vodního toku, nezakusí přicházející žár. Jeho listí je zelené, v roce sucha
se ničeho neobává, nepřestává nést plody."
Jeremjáš 17,7-8
Téma tohoto čísla:
Přečtěte si 2. Timoteovi 2, 1-13
„Snášej se mnou všechno zlé jako řádný voják Krista Ježíše.“ (v. 3)
Když Pavel píše dopis svému dobrému příteli Timoteovi a povzbuzuje ho
v následování Pána, používá čtyři různá přirovnání. Nejprve ho nazývá
„synem“ (v. 1), potom „vojákem“ (v. 3), později „závodníkem“ (v. 5) a
nakonec „rolníkem“ (v. 6). I my jako následovníci Krista jsme zároveň
syny, vojáky, závodníky i rolníky. Dnes bych se chtěl zaměřit na naši roli
vojáka.
Duchovní bitva
Křesťané se nacházejí ve válce.
V tomto světě jsou dvě království –
Boží království a království satana.
Jakmile se staneme křesťany,
zapojujeme se do duchovního boje,
v němž se satan neustále snaží mít
nad námi navrch. Jsme skutečně
„křesťanskými vojáky“ a bojujeme
boj proti hříchu a proti satanu. Před
nějakou dobou jsem byl v Izraeli a
v rozhovoru se skupinou mladých lidí
jsem se dozvěděl, že každý mladý
Izraelec je povinen nastoupit na
nějaký čas do armády. Politická
situace na Blízkém východě je tak nestabilní, že válka může přijít každým
dnem, a proto musí být každý člověk, mladý i starý, vycvičený a
připravený stát na svém místě, kdykoliv a kdekoliv bude potřeba.
Měj se na pozoru
V našem boji proti hříchu máme nepřítele, který se stále snaží najít
způsob, jak proti nám zaútočit a získat na nás nějaké území. Jako vojáci
Krále králů se musíme mít stále na pozoru a být v každém okamžiku
připraveni k boji. Možná se i dnes dostaneš do situace, kdy budeš muset
pro svého Krále prokázat odvahu a statečnost. Pamatuj, že jsi voják, a
buď chrabrý.
Modlitba:
Otče, jsem hrdý, že můžu být součástí tvé skvělé armády. Pomoz mi
uvědomit si, že jsem ve válce proti hříchu a proti satanu, a posilni mě,
abych byl dobrým vojákem Pána Ježíše Krista. Modlím se v Kristově
drahém jménu.
Amen.
Čti také:
Efezským 6, 10-18; 2.Korintským 10,4; 1. Timoteovi 1,18
Otázky k zamyšlení:
1.Vyjmenuj součásti naší duchovní zbroje
2.Jaké zbraně máme?
Pozn.:Téma čerpáme z knížečky Denně s Ježíšem od Selwyna Hughese
Byli bychom rádi, kdyby každý z Vás, kdo čte tyto řádky, odpověděl na
dvě výše uvedené otázky a zaslal nám nějakou osobní zkušenost, když
k Vám Bůh mluvil. Zašlete nám odpovědi na e-mail:
[email protected] – některé Vaše odpovědi s Vaším
souhlasem uveřejníme v příštím čísle.
DĚKUJEME
Stránka pro modlitby
a přímluvy
dá se, že už není moc věcí, zač bychom děkovali v dnešním
pokaženém světě. Jistý problém je v tom, že dnes, když máme
poděkovat, musí to být za něco. A toho, jak se zdá, je stále
méně a méně. Kdybyste měli pocit, že opravdu není za co
děkovat, přijměte následující výčet jako inspiraci a doklad, že
to stále ještě není tak zlé.
- Za partnera, který noc co noc pomačká přikrývky, protože není venku
s někým jiným,
- Za daně, které musím platit, protože to znamená, že mám stálé
zaměstnání,
- Za nepořádek, který musím uklízet po oslavě, protože to znamená, že
jsem obklopen přáteli,
- Za šaty, které jsou mi těsné, protože to znamená, že mám dostatek
jídla,
- Za trávník, který je třeba sekat, okna, která je třeba umývat, a okapy,
které je třeba opravovat, protože to znamená, že bydlím ve svém domě,
- Za všecky stížnosti na vládu, které poslouchám, protože to znamená, že
máme svobodu projevu,
- Za volné parkovací místo, které je až na konci parkoviště, protože to
znamená, že mohu chodit a že jsem obdařený i dopravními prostředky
- Za vysoký účet, který platím po večeři s blízkými, protože to znamená,
že jsem štědrý,
- Za kopu prádla na žehlení, protože to znamená, že mám co nosit,
- Za únavu a bolavé svaly na konci dne, protože to znamená, že jsem byl
schopný těžce pracovat,
- Za otravný budík, který musím ráno vypnout, protože to znamená, že
jsem ještě naživu.
Autor neznámý
Když ráno vstaneš, poděkuj za světlo, za svůj život a sílu, poděkuj za jídlo a
za radost ze života. Jestliže nevidíš důvod, proč bys měl děkovat, dávej vinu
sám sobě.
Tekumseh
Válečná loď
Čerpáno z „Další příběhy pro potěchu duše“ autor Bruno Ferrero
Válečná loď měla hlídku na mimořádně nebezpečném úseku
Středozemního moře. Ve vzduchu viselo napětí. Viditelnost byla špatná,
kolem se povalovala mlha, a tak kapitán zůstal na můstku a sám dohlížel
na činnost posádky.
Chvíli po západu slunce oznámila hlídka: „Světlo na pravoboku!“
„Stojí, nebo se pohybuje?“ zavolal kapitán.
„Stojí, kapitáne,“ odpověděla hlídka. To znamenalo, že lodi hrozí
nebezpečí srážky.
Kapitán přikázal odvysílat zprávu: „Plujeme vaším směrem, hrozí
srážka. Doporučuji vám změnit směr o 20 stupňů.“
Obratem přišla odpověď: „Doporučuji vám, abyste směr o 20
stupňů změnili vy.“
Kapitán prohlásil: „Vysílej:
Tady kapitán. Změňte směr o 20
stupňů.“
„Já jsem obyčejný námořník,“
přišla odpověď, „raději bystě měli
změnit směr o 20 stupňů.“
To už kapitána řádně
dohřálo: „Vysílej,“ vybuchl. „Jsem
válečná loď, změňte směr o 20
stupňů.“
Odpověď byla prostá: „Jsem
maják.“
Válečná loď změnila směr.
„Ježíš mu odpověděl: ,Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev a brány
pekel ji nepřemohou.´“
(Matouš 16,18)
Nemůžeme rozbít církev. Můžeme jen o ni rozbít sami sebe.
Stránka pro naše sestřičky v Kristu
Saturejka horská (Satureja montana) je výborné
koření do všech druhů jídel. Má peprnou chuť a někdy
se používá místo pepře. Vhodné do všech pokrmů jídel.
Má příjemnou, mírně štiplavou, kořenitou vůni, která
připomíná tymián nebo oregáno. Saturejka je součástí
známé směsi provensálského koření. Kromě její
dokonalé chuti v luštěninách navíc předchází nadýmání.
Podobně jako mnoho dalších aromatických bylin,
dovede díky vonným silicím optimalizovat trávení.
Působí navíc dezinfekčně. Kde ji použít? Všude tam, kde
byste použili pepř, hodí se skvělé do luštěnin, mletá masa jsou díky saturejce velmi
výrazná, také do salátů můžete nasypat pár zrnek saturejky.
Pažitka se používá čerstvá nebo
zamrazená, sušením ztrácí své aroma.
Povzbuzuje chuť k jídlu a podporuje
trávení, ale hlavně obsahuje hodně
vitamínu C a dalších látek.. V pažitce je
např. 10x více vitamínu C než v
pomeranči, který navíc způsobuje
alergické reakce. Také obsahuje vitamín
B2, provitamín A a minerální látky jako je
vápník, železo, draslík, fosfor a další. Pažitka má štiplavou chuť podobnou cibuli, ale
nezpůsobuje takové trávicí problémy. Nahradit ji můžete všude, kde byste použili
cibuli, naopak s ní snadno ozdobíte a dochutíte i další lahůdky. Vynikající je třeba
čerstvý chléb s máslem, posypaný pažitkou a skvěle dochutí i vajíčka, ať už míchaná,
hemenex, v pomazánce nebo v omeletě. Ozdobit jí můžete také téměř všechny druhy
chlébíčků, sýrové a tvarohové pomazánky, obložený chléb i bagetu.
Petržel (Petroselinum) je prakticky celá významným zdrojem vitamínů, zejména C,
B1, B2, B3, B6, B12, E a A a ve velkém množství obsahuje také fosfor, mangan, vápník,
draslík, hořčík a chlor. Lze ji využít při nemocech ledvin a močového měchýře, včetně
močových kamenů a ledvinových kolik. V malých dávkách podporuje chuť k jídlu i
trávení a zvyšuje vylučování moči. Má i dezinfekční a protizánětlivý účinek a je obsažen
i ve všech urologických směsích. Také se užívá při zánětech prostaty a při
menstruačních problémech. Díky uvolňujícímu účinku rozšiřuje cévy a mírně tak snižuje
tlak. Výborně čistí pleť a podporuje činnost žláz s vnitřní sekrecí. V kuchyni se hodí snad
ke všemu, kromě sladkého. Dochutí masa, polévky, omáčky, saláty, vajíčka, knedlíky,
nádivky i další lahůdky.
Stránka pro naše bratry v Kristu
Dobré otcovství nespočívá jen na
dostatku času
roblém dobrého otcovství nespočívá jen na nedostatku
času. Máme-li totiž srdce otevřené pro své děti, můžeme
být dobrými otci, i jestliže máme hodně práce. Chováme-li
své dítě v srdci, ono to vnímá, i když jsme daleko. Moderní
technika nám poskytuje nebývalé možnosti. Možnost udržet
kontakt s dítětem tedy existuje, i když jsme fyzicky daleko a máme
málo času. Krátký hovor s dítětem dvakrát třikrát denně telefonem
může být důležitým způsobem, jak mu předávat lásku.
A když je otec doma, měl by se snažit dítě zvát do všeho, kde je
jeho přítomnost možná. Je dobré využívat víkendy, prázdniny, aby
byl otec s dítětem delší dobu. Jestliže někoho opravdu milujeme,
vždycky si na něj najdeme čas. Otec by měl mít děti radši než svou
práci. Pracovně vytíženým otcům je třeba čas od času připomenout,
že za jejich rakví nepůjdou plody jejich práce, ale (možná) jejich
děti...
KAŽDÝ DEN ASPOŇ TROCHU ČASU
Otcovství vyžaduje stálou přítomnost, stálý vztah k dítěti, stálou
péči. Dítě se s otcem potřebuje dělit o svou každodennost. Stálý
vztah k dítěti vyžaduje ale čas. Ten je také největším dědictvím –
darem, který může otec darovat svým dětem: věnovat jim každý
den trochu času.
OTEC UČÍ DÍTĚ ŘÍDIT SE NEJEN SRDCEM
Matka je učitelka srdce. Ona učí dítě řídit se citem a jako první je
uvádí do světa lidské lásky – díky ní dítě zakouší bezpodmínečné
přijetí a také se mu učí.
Otec naopak slouží dítěti tím, že mu předává životní moudrost, učí
je pracovat, vyžaduje od něho úsilí, námahu a oběť. Otec učí dítě
řídit se nejen srdcem, ale také rozumem. Díky otci čerpá dítě
sebejistotu, víru ve vlastní schopnosti a umění poradit si s
životními obtížemi.
Józef Augustyn
Pokračování příště…
…kteří mají problém s odpuštěním:
„A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili
proti nám.“
Matouš 6,12
„Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho
litovat, odpusť mu.“
Lukáš 17,3
„Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit
svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?" Ježíš mu na to
odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát." "S
královstvím nebeským je to tak, jako když se jeden král rozhodl vyžádat
účty od svých služebníků. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který
byl dlužen mnoho tisíc hřiven. Protože mu je nemohl vrátit, rozkázal ho
pán prodat i s ženou a dětmi a se vším, co měl, a nahradit ztrátu. Tu mu
ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení a
všechno ti vrátím!´ Pán se ustrnul na oním služebníkem, propustil ho a
dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal jednoho ze
svých spoluslužebníků, který mu byl dlužen sto denárů; chytil ho za krk a
křičel: `Zaplať mi, co jsi dlužen!´ Jeho spoluslužebník mu padl k nohám a
prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!´ On však nechtěl, ale šel
a dal ho do vězení, dokud nezaplatí dluh. Když jeho spoluslužebníci
viděli, co se přihodilo, velice se zarmoutili; šli a oznámili svému pánu
všecko, co se stalo. Tu ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku zlý, celý tvůj
dluh jsem ti odpustil, když jsi mě prosil; neměl ses také ty smilovat nad
svým spoluslužebníkem, jako jsem se já smiloval nad tebou?´ A
rozhněval se jeho pán a dal ho do vězení, dokud nezaplatí celý dluh. Tak bude jednat s vámi můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte
každý svému bratru.“
Matouš 18,21-35
ZÍTRA TI ODPUSTÍM
Dnes ráno jsem si vzpomněl na příběh, který mi jako klukovi
vyprávěl můj táta. Pohádali jsme se tehdy s mým bratrem, který mi dost
ublížil. Když si to uvědomil, přišel za mnou a prosil mne, abych mu
odpustil.
Řekl jsem mu: „Dnes ne, odpustím ti zítra.“
Táta, který byl zrovna ve vedlejším pokoji, náš rozhovor slyšel.
Když bratr odešel, přišel za mnou a vyprávěl mi následující příběh: V roce
1945 podnikali spojenci nálety na území, která okupovala německá
armáda. Jednou přišel podobný úder i na Prahu. Cílem bylo nádraží a
některé továrny, které zásobovaly Třetí říši důležitými součástkami pro
zbrojní výrobu.
Jenže ne všechny
bomby dopadly tam,
kam měly. Byla zničena
řada obytných domů a
mezi nimi byl zasažen i
klášter v Emauzích.
Ve chvíli, kdy
dopadly bomby, spalo
v tomto
klášteře
šestnáct milosrdných sester po náročné noční službě. Ve spánku přešly
do náruče smrti. Mezi nimi i milosrdná sestra Anna.
Dělník, který odklízel trosky, našel část dopisu, který dostala
nedávno. V něm stálo: „Milá Anno, již jsi nám půl roku nenapsala ani
řádky. Což se stále ještě na nás hněváš? Víš přece, jak velmi litujeme té
nešťastné události… Dnes, kdy nevíme dne ani hodiny, měla bys, milá
Anno…“ Zde byl dopis propálen.
Pak už nemusel nic říkat. Věděl jsem, co mi tím chtěl říci. Šel jsem
za bráškou a tentokrát jsem prosil já, aby mi odpustil, že jsem mu
nechtěl odpustit.
Odpoledne jsme pak spolu vyhráli fotbalový zápas, který se
odehrál na trávníku pod okny našeho bytu.
Jednu chvíli se mi zdálo, že jsem za oknem zahlédl usmívajícího se
tátu.
Vlastík Fürst
Nová rubrika
JOHN BLANCHARD
Pokračování – další důležitá otázka č. 3
Je to logicky další objevující se otázka. Přiznat, že Bůh existuje, je jedna věc a
přiznat, že v určitém všeobecném smyslu k nám hovoří i skrze stvoření a Bibli, je věc
druhá. Potřebujeme však vědět víc. Jaký je vlastně Bůh?
Bible nám na tuto nesmírně důležitou otázku dává mnoho jasných a pozitivních
odpovědí. Zde jsou některé z nich.
Bůh je osobní. Bůh není „věc“, ani nějaká „síla“ nebo „působení“. Myslí, cítí,
touží a jedná jako živá Bytost. Není to pouze nějaký „člověk z jiného světa“ nebo
nějaký druh „supermana“. Avšak Hospodin je Bůh pravý. On je Bůh živý a Král
věčný.
Bůh je jeden. Existuje pouze jeden pravý Bůh. Říká o sobě: „Já jsem první i
poslední, kromě mně žádného Boha není“. Bůh se však zjevil jako „trojice“ tří osob
– Otec, Syn (Ježíš Kristus) a Duch svatý – z nichž každá je skutečným, plným a
rovnocenným Bohem. Bible vzpomíná slávu Boha Otce; říká, že Slovo (Ježíš Kristus)
bylo Bůh; a též hovoří o moci Ducha Páně. Přestože existuje pouze jeden Bůh, má
tři osoby.
Bůh je duchovní. Nemá tělo a nemá ani žádné vlastnosti, které by se daly
definovat pomocí rozměrů a tvarů. Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit
v Duchu a v pravdě.
Znamená to, že Bůh je neviditelný. Boha nikdy nikdo neviděl. Znamená to však i
to, že Bůh není vázaný na jedno místo v určitém čase, ale v každém čase je všude:
Nenaplňuji snad nebe i zemi? Je výrok Hospodinův. Bůh tedy vnímá každou věc na
každém místě. Zahrnuje to nejen všechno vaše počínání a vaše slova, ale i každou
myšlenku, která vám proběhne myslí.
Bůh je věčný. Bůh nemá začátek. Řečeno slovy Bible: Od věků až na věky jsi ty,
Bože. Nikdy v minulosti nebylo období a nikdy v budoucnosti nebude období, kdy
by Bůh neexistoval. Bůh sám o sobě říká, že je ten, který jest a který byl a který
přichází. On je stále stejný: Já Hospodin jsem se nezměnil. Jaký byl Bůh v minulosti,
takový je i nyní a takový vždy zůstane.
Bůh je nezávislý. Každá živá bytost je závislá na lidech nebo na věcech a
v konečném důsledku i na Bohu. Bůh je však na svém stvoření zcela nezávislý. Stačil
by si i sám. Ani si nedává od lidí sloužit, jako by byl na nich závislý; vždyť je to on
sám, který všemu dává život, dech i všechno ostatní.
Bůh je svatý. Je velkolepý ve svatosti, hrozný v chvályhodných skutcích.
Neexistuje nic, co by se dalo přirovnat ke svatosti Boha. Nikdo není svatý jako
Hospodin, který byl úplně bez chyby a bez viny. Bible o něm říká: Nikdo není svatý
mimo Hospodina. A tento svatý Bůh požaduje svatost od každého z nás. Přikazuje
nám: Svatí buďte, neboť já jsem svatý.
Bůh je spravedlivý. Bible říká, že Hospodin je Bohem práva, blaze těm, kdo ho
očekávají. Bůh není pouze naším Stvořitelem, který nás udržuje při životě. Je též
naším Soudcem, který nás odměňuje a trestá; i během života i na věčnosti. Činí tak
se spravedlností, která je dokonalá a proti které není možno nic namítat, ani jí nic
vyčítat.
Bůh je dokonalý. Jeho poznání je dokonalé. Není tvora, který by se před ním
mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze
všeho odpovídat. Bůh zná celou naši minulost, přítomnost a budoucnost, včetně
všech našich myšlenek, slov a skutků. Jeho moudrost je dokonalá a zdaleka
převyšuje naše chápání. Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti
i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty!
BŮH JE SVRCHOVANÝ PÁN. On je jediný a nejvyšší vládce vesmíru. Neexistuje
nic, co by se vymykalo Jeho vládě. Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i
na zemi.
U Boha neexistují náhody ani překvapení. On píše dějiny světa a všechno působí
rozhodnutím své vůle. Když se Bůh rozhodne něco uskutečnit, nepotřebuje k tomu
žádný souhlas nebo radu. Nikdo mu nemůže zabránit udělat to, pro co se rozhodl:
Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: Co to děláš?
Bůh je všemohoucí. Má všechnu moc. Sám říká: Hle, já jsem Hospodin, Bůh
veškerého tvorstva. Je pro mně něco nemožného? Neznamená to, že Bůh může
dělat cokoli (nemůže lhát, změnit se, hřešit nebo popřít sám sebe), ale může dělat
vše, co si přeje, v souladu se svým charakterem.
Toto je pouze stručný přehled některých věcí, které Bůh zjevil v Bibli o své
osobě a o svém charakteru. Jsou v ní uvedeny i další pravdy o Bohu (o jedné z nich
budeme mluvit na straně 22), ale i mnoho takových, které těžko chápeme. Dělá
věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy. Žádná lidská inteligence, ani žádný
lidský um na tom nic nezmění. Nemělo by nás to však vůbec překvapovat. Pokud
bychom dokázali úplně pochopit Boha, nebyl by hoden našeho uctívání.
Pokračování příště…
Harriet
Tubmanová
Průvodce na tajné
železnici
A
raminta Rossová se narodila jako otrokyně kolem roku 1820
v Marylandu na plantážích, které vlastnil Edward Brodas. Její
hluboce zbožní rodiče učinili „Minty“, jak jí říkali, příběhy
z Bible, černošské duchovní písně a spirituály. V napjatých letech před
občanskou válkou se však otroci nesměli shromažďovat dokonce ani
k bohoslužbám.
Na Brodasovy plantáže uhodily zlé časy. Aby se uživil, musel Brodas své
otroky občas „pronajímat“, včetně malé Minty. Pokaždé mu ji však vrátili
zpátky, protože si o ní lidé mysleli, že je tvrdohlavá nebo hloupá. Brodas
se rozhodl, že se Minty k práci v domě naprosto nehodí, a poslal ji na
pole, což byla mnohem těžší práce. Minty se však líbila mnohem víc.
V jedenácti letech se zbavila přezdívky Minty. Lidé jí teď říkali Harriet,
stejně jako její matce.
Roku 1844 se Harriet ve věku dvaceti čtyř let provdala za svobodného
černocha jménem John Tubman. Když pověděla svému muži o tom, že
chce utéct, řekl jí, ať to nezkouší, jinak že to poví jejímu majiteli. Ale
Harriet se svého snu o svobodě nevzdala. Doslechla se o cestě, které se
říkalo „tajná železnice“, kterou prchali otroci za svobodou do států na
sever.
Roku 1849 věděla, že přišel její čas. Putovala jedině v noci, při cestě na
sever využívala své znalosti lesů. Na každé přátelské stanici nebo
zastávce na cestě jí lidé řekli, kudy má jít dál.
Harriet nakonec dorazili do Pennsylvánie. Byla nadšena z nové svobody.
Namísto aby si užívala klidu a svobody jen pro sebe, Harriet se vrátila
zpět, aby vedla ke svobodě ostatní otroky – za jejího života jich bylo
kolem tří set.
V občanské válce ji naverbovali jako zdravotní sestru a vyzvědačku pro
armádu Unie. Přestože si vydobyla velikou úctu, armáda jí nezaplatila nic
z toho, co jí dlužila.
Po válce, když bylo otroctví konečně zrušené, založila Harriet domov pro
nemocné, chudé a lidi bez domova v Auburnu ve státě New York. Tam
roku 1913, ve věku devadesáti tří let, zemřela.
Vytrvalost
Hledá se: Živá či mrtvá“
Pssst,“ sykla Harriet Tubmanová. Hospodářské stavení na mýtině bylo
temné. Kde je ten světelný signál, který je měl vítat?
Harriet ztratila přehled o tom, kolik podnikla cest do Marylandu, aby
vysvobodila otroky. Nejprve se několikrát vrátila, aby vyvedla na
svobodu členy vlastní rodiny. Potom se vracela zpátky a brala s sebou
každého otroka ochotného riskovat obtížnou cestu za svobodou. Bylo to
však nebezpečné. Po celém Marylandu visely plakáty s Harrietiným
jménem a podobiznou: „Hledá se Harriet Tubmanová – živá či mrtvá!
Odměna 40.000 dolarů.“ Uprchlíci museli ve dne spát v lesích a cestovat
jedině v noci.
Otroci na útěku, které Harriet
nazývala svými pasažéry, byli
toho večera vyčerpaní a hladoví.
Vláčeli se stále pomaleji. Právě
dorazili k další stanici tajné
železnice. Harriet se přikradla blíž
k farmě a zaklepala na dveře.
Dveře se pootevřely. „Kdo je?“
zašeptal ve škvírce vystrašený
hlas.
Harriet řekla
s přáteli.“
heslo:
„Přítel
„Lovci otroků včera prohledávali
dům,“ řekl vystrašený hlas. „Jděte pryč! Rychle!“ Dveře se s bouchnutím
zavřely.
Uprchlíci se vyděsili. Byli tak unavení, tak hladoví… jak mohou jít dál?
Museli však pokračovat. Odpotáceli se zpátky do lesa. Žaludky se jim
svíraly hlady a měli zhmožděné nohy. Když začalo vycházet slunce,
odplazili se do křoví a pod listí, kde upadli do neklidného spánku.
Harriet však nemohla spát. Věděla, že jsou uprchlíci příliš unavení a
nemohou dojít daleko. Potřebují přítele, někoho, kdo pomůže. Znovu a
znovu se modlila ke svému nebeskému Příteli: „Pane, budu se Tě pevně
držet a Ty nás musíš provést.“
Přicházela další noc. Harrieta zaslechla hlas. Někdo jde! Ostatní se
vyděšeně stáhli do křoví.
Po chvíli uslyšeli mužský hlas, jak si polohlasně mumlá: „Můj povoz je u
stodoly přes cestu. Kůň je ve stáji. Postroj visí na skobě.“ Mumlající muž
šel dál a brzy zmizel.
Harriet zavřela úlevou oči. Bůh poslal přítele, aby jim pomohl!
Když se setmělo, přikradla se Harriet k okraji lesa. Na dvoře u stodoly
opravdu stál povoz. Ve stodole stál statný kůň. Na povoze ležely složené
přikrývky a koš s jídlem
Harriet rychle pobídla koně a zajela s povozem pro své pasažéry.
„Chvála Bohu! Díky, Ježíši!“ volali, když šplhali na vůz. Harriet práskla do
koní. Znovu byli na cestě za svobodou!
Harriet se opakovaně vracívala na jih, odkud přivedla na svobodu více
než tři sta otroků. Na konci života řekla: „Nikdy jsem na své tajné
železnici nevykolejila, nikdy jsem neztratila žádného pasažéra.“
Vytrvalost znamená dělat to, co je správné,
i když tě to unaví a dostaneš se do potíží.
Z Božího slova:
V konání dobra neumdlévejme; neochabneme-li, budeme sklízet
v ustanovený čas.
Galatským 6,9
K zamyšlení:
1. Proč podle tebe Harriet riskovala a šla zpátky pomoci druhým, když už
sama dosáhla svobody?
2. Co dělala Harriet, když už neměla sílu jít dál?
3. Unavuje tě někdy konat dobro? Řekni o tom, co děláš, abys „vytrval“?
Další čtení na pokračování z knihy Svatost, pravda a Boží přítomnost od Francise
Frangipaneho (Studie o lidském srdci a o Božím jednání s ním v přípravě na Boží
slávu).
22.kapitola
Bible je kniha opaků. Staré věci se stávají novými, mrtví přicházejí k životu,
ztracení jsou nalezeni; i ti nejhorší hříšníci jsou nyní zmocněni milostí, aby se
stali pannou, nevěstou Ježíše Krista.
Panna, nevěsta Kristova
Jsme povoláni k tomu, abychom se stali svatou nevěstou,
neposkvrněnou ženou Ježíše Krista. Ale před tím, než se staneme
nevěstou, musíme se stát pannou. V bibli panna nebyla jenom žena,
která byla prosta hříchů předmanželského sexu nebo nemravného
chování; panna byla také ta, jež byla „oddělena pro jiného“. Smysl,
v němž se má církev stát pannou, obsahuje nezkaženost, čistotu a
neposkvrněnost od světa. Znamená to, že není dotčena lidskými
myšlenkami, tradicemi nebo hříšností. Abychom dosáhli cíle duchovního
panenství, musíme být nejprve dokonale posvěceni, zcela odděleni pro
Ježíše (2.K 11:2-3).
V pravém křesťanství se nenachází nic, co by mělo svůj původ v církvi
samotné; právě tak je i čistota ctností, kterou dostává od Krista. Církev
v ní skutečně žije, je to však Kristova ctnost. Asi si pamatujete, že Ježíš
byl také panic. Jeho panictví bylo dočasné; představovalo spíš Jeho
oddělení pro nás, podobně jako naše životy se připravují pro Něj.
Pavel mluvil o Kristově jednotě s církví, svatebním obřadu Božího Syna a
člověka, když psal: „Proto opustí člověk otce i matku a přilne ke své
ženě, a budou ti dva jedno tělo. Toto tajemství je veliké; vztahuji je
však na Krista a na církev“ (Ef 5: 31-32).
Kristus se svou církví, ti dva se stanou jedním tělem! Apoštol řekl: „Toto
tajemství je veliké.“ Nemyslete si, že tomu rozumíte jenom proto, že
umíte číst. Toto tajemství je veliké. Ježíš opustil své postavení a privilegia
Božího Syna a oblékl na sebe lidské tělo, aby pohltil a potom povýšil
lidskost na rovinu své vlastní božské postavy: Dva se stávají jedním! Ježíš
bude stále Božím Synem, ale ve své lásce se rozhodl přilnout ke své ženě,
církvi. A ačkoli je navždy jedním Duchem s Otcem, je také navěky ženat
s církví. Ano, skutečně, nebyl toto onen věčný Boží záměr: přivést do
církve Ducha svého Syna, a vytvořit tak člověka k božskému obrazu a
podle božské podoby (Gn
1:26)?
Písmo nazývá Ježíše Krista
posledním Adamem (1.
K 15:45). Je prvorozený
nového stvoření, tak jako
byl Adam prvorozený
starého stvoření. Avšak ve
chvíli, kdy Adam přilnul
k Evě, upadl s ní do hříchu.
Když však Kristus přilnul ke
své církvi, vykoupil nás,
vzkřísil nás a posadil nás
na nebeských místech (Ef
2:6).
Svatba Adama a Evy, kde
Eva doslova povstala a
narodila se z Adamova
těla, je prorocký obraz
církve, jež se narodí
z vlastního Kristova těla.
Pavel nám říká, že naše
těla
jsou
Kristovými
fyzickými údy (1. K 6:15; 12:12). My nejsme Kristovým tělem čistě
obrazně; ale duchovně jsme doslova „kost z Jeho kostí a tělo z Jeho
těla“ (Gn 2:23).
Tato pravda není teologie „New Age“; není to hereze. Je to nezměnitelné
Boží slovo. Kristus sám je v nás. Věřit něčemu jinému je herezí. Test
křesťanské ortodoxie je podle Písma v 2. Korintským 13:5 „Sami sebe
zkoušejte, jste-li ve víře, sami sebe zkoumejte. Či nepoznáváte sami na
sobě, že Ježíš Kristus je ve vás? Ledaže byste byli neosvědčení.“
Musíme o sobě rozpoznat tuto skutečnost: Ježíš Kristus je v nás. Ano, je
herezí říci, že jsme Kristus. Je však také chybné popírat to, že On je v nás.
Pavel toto tajemství vyjádřil, když napsal: „S Kristem jsem ukřižován:
Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve
víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za
mne“ (Ga 2:20).
Příprava Kristovy lidskosti
Kristus sám je v nás. Aby však mohl jednat skrze nás, musíme se stát
čistou pannou. Probuzení přichází, když si pro sebe Kristus připravuje lid;
když je v něm vyvyšován, přitahuje všechny lidi k sobě. Jejich Kristova
podoba je dveřmi, skrze něž vstupuje do světa sám Ježíš.
„Když tedy vchází do světa, praví: ,Oběť a obětní dar jsi nechtěl,
připravil jsi mi však tělo´“ (Žd 10:5). Přestože tento verš popisuje Kristův
první příchod, můžeme jej také vztáhnout na Jeho přítomnost během
probuzení.
Chraňte tuto myšlenku ve své mysli: Když má Kristův Duch přijít do
fyzického světa, musí do něj vstoupit skrze fyzické tělo. Jak už bylo
řečeno: lid nebo „tělo“, jež si Kristus používá, musí být nutně svaté.
Tento lid bude připraven, předem pro Něj oddělen. Účelem tohoto těla
není obětovat obřadné oběti typické pro dobu a zvyklosti lidu. Spíše je to
tak, že když Kristus skrze svůj lid vchází do světa, opakuje svůj věčný
záměr: „Hle, tu jsem, abych činil, Bože, tvou vůli.“
Nesmíme tímto časem přípravy pohrdat. Sám Ježíš žil třicet let, než se
zjevil a byl zmocněn jako Mesiáš. Přestože byl Ježíš vždy Božím Synem,
„rostl v moudrosti“ (L 2:52, KJV). O Božím království se nemohl naučit na
rabínských školách svého času; tajemstvím nadpřirozených činů Ho
nemohl naučit žádný člověk. To vše muselo přijít přímo od Otce. Ježíš byl
vždy bez hříchu a poslušný, ale Hebreům 5:8-9 nám říká: „Ačkoli to byl
Syn, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl… i dosáhl dokonalosti.“
Určení, jež Otec pro Krista naplánoval, bylo něco, do čeho Ježíš rostl.
Stejně tak do něj musíme růst i my.
Kniha Hebreům jasně zjevuje Krista jako Stvořitele všeho; On je Bohem
od vší věčnosti (Žd 1:8). Přesto nastal za Kristova pozemského života
v čase moment, kdy na počátku Jeho Mesiášského povolání bylo toto
povolání oznámeno z nebe. Až do doby, kdy byl Janem pokřtěn, Ježíš
„pracoval“, aby přivedl ke zrodu to, k čemu byl určen; byl „těhotný“
Božím zaslíbením, jež v Něm spočívalo. Po křtu ve vodě, zatímco se Ježíš
modlil, na něj sestoupil ve viditelné podobě Duch se svou mocí. Nebe se
otevřelo a shůry zahřměl hlas Otce: „Ty jsi ten můj Syn, Milovaný…“ A
všechna ta zaslíbení, sny,
proroctví a vidění, třicet
let učení se poslušnosti a
seznamování se s bolestí
stálo
v dokonalé
poddanosti zaměřené na
tento jeden neuvěřitelný
moment v čase: „V tobě
jsem nalezl zalíbení“ (L
3:22). Okamžitě se do
Ježíšova Ducha vlila moc
z Nebe a byla zrozena
služba Mesiáše.
Hlas Boží zazněl ne k zástupům, ne kvůli Janu Křtiteli, ale k Ježíši.
Všechny požadavky a dny přípravy se naplnily. Na zemi se zrodila služba
Mesiáše v moci.
Marie, obraz církve
V dalším smyslu byla Marie, Ježíšova Matka, také tělem, které si Bůh
připravil (Žd 10:5). Když Kristus přišel na tento svět jako dítě, byla to
Marie, kterou Bůh vybral, aby Jej porodila. Mariin život symbolizoval
vlastnosti, jež církev musí mít, aby chodila v Kristově plnosti. Byla
pokorná, považovala se za služebnici Páně a neochvějně věřila slovu,
které jí bylo řečeno (L 1:34-38). Navíc byla Marie pannou. Pro tyto
vlastnosti byla způsobilá k tomu, aby si jí Bůh použil pro to, aby nosila a
porodila Krista.
Podobně jako u Marie naše pokorné postavení Božích služebníků je
jenom přípravou na to, aby v našich životech povstal Kristus. Ano, Pán
nás „kázní“. Avšak cílem Pánovy kázně není pouhé potrestání; On chce,
abychom byli pročištěni: čistí a duchovně bez vady. Za naší čistotou,
duchovním panenstvím Kristova těla skutečně nestojí nic méně než Bůh
sám, jenž si nás připravuje, tak jako si připravoval Marii, abychom
„porodili“ službu Jeho Syna. Právě v tuto chvíli v duchovním lůně
panenské církve roste Kristův svatý záměr, připravený ke zrodu v moci
podle Božího načasování!
Přijetí porodních bolestí
Žijeme v časovém rámci, který bible nazývá „časy obnovy“ (Sk 3:21). Od
reformace se v Kristově církvi postupně obnovuje Jeho pravda. Od
temného středověku odpadnutí pokaždé, když byla Kristova přítomnost
zjevena ve větší plnosti, bylo to proto, že „panenská církev“ byla
v porodních bolestech, aby Jej porodila. Duch svatý pronikne Martinem
Lutherem nebo Johnem Wesleyem, služkou nebo mladíkem v Betlémě –
člověkem, o němž Bůh ví, že Mu bude neustále říkat „ano“, člověkem,
jenž před sebou vidí živého Boha. Vize se rozšíří mezi ostatní, kde je
testována pronásledováním a pročišťováním ohněm. Ano, ti lidé mají své
vady, ani jeden z nich není dokonalý. Ale jejich vidění Boha jim postupně
zajme duši. Stanou se „ženou oděnou sluncem“, panenskou církví, která
„…v bolestech a mukách pracuje ku porodu“ (Zj 12:1-2).
Čím víc se blíží její hodina, tím víc odkládá tato panenská církev své
mnohé úkoly, aby se zaměřila na své jediné velké povolání. Intenzivní
modlitbou a sténáním v Duchu svatém, vzdechy, které nelze vyjádřit
slovy, otevřeně přijímá své předurčené místo – dokud není skrze její
modlitby znovu slyšet hlas samotného Krista: „Hle, tu jsem, abych činil,
Bože, tvou vůli.“ Tento svatý lid, zrozený v Jeho Duchu a v Jeho moci,
spojený láskou a utrpením, se stává jakoby „tělem, které si Bůh
připravil“.
V tuto chvíli se peklo třese a nebesa v úžasu shlížejí. Neboť vám pravím,
že „panna“ znovu „bude mít syna“.
Před Kristovým návratem poslední panenská církev otěhotní Božím
zaslíbením. Z její bolesti vzejde tělo Kristovo vyrostlé do plné postavy své
Hlavy, Pána Ježíše. Kristova nevěsta zjevená ve svatosti, moci a lásce,
povstane oděna do bělostného kmentu, zářícího a čistého. Během tohoto
posledního a největšího Božího hnutí bude zemi pokrývat velká temnota.
Jako u Egyptské rány to bude taková „temnota, že se dá nahmatat“.
Přesto nad panenskou církví povstane uprostřed této temnoty viditelná,
mocná sláva Pána Ježíše. Jeho sláva bude vidět na Jeho lidech. Národy
budou taženy do jejich světla, králové k jasu, jenž nad nimi vzejde. Budou
zářit, z lůna úsvitu se objeví Jeho lid! (Ef 4:13; Zj 2:26-27; Ex 10:21; Iz
60:1-3; 2.P 1:19; Ž 110:1-3)
ZÁVĚREM…
Nezapomeňme, že „Boží království nespočívá v řeči, ale v moci“ (1.K
4:20). Slova sama o sobě jsou iluzí, jsou jenom označením, jež používáme
k definici skutečnosti. Nejsou realitou, kterou představují. Pamatujte si,
hlavní rozdíl mezi Božím královstvím a tradičním náboženstvím je ten, že
království vlastní podstatou toho, co náboženství má jenom ve slovech.
Naším cílem je hledat a nalézt svatost, jež nás vede do pravé Boží
přítomnosti. Mějme také na mysli, že Pán přebývá na tajném místě.
Žádná kniha, žádný učitel, žádný člověk za nás nemůže odhalit to, co Boží
láska požaduje, abychom nalezli sami. Víme-li, že bychom měli hledat
Boha, jsme dlužníky svého poznání, dokud Jej nenajdeme.
Nakonec prostě dělejte to, co víte, že mátě dělat. Jestliže padnete,
vstaňte. Jestliže zhřešíte, čiňte pokání. Cokoli děláte, neztraťte přes
všechny své pocity vizi Kristovy podoby. Vaše vize je vaší nejjistější nadějí.
Střežte ji. Budete-li věrni svému cíli Kristovy podoby. Bůh vám dá milost
žít v Jeho přítomnosti. A až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s Ním
ukážete ve slávě (Ko 3:3-4).
Francis Frangipane
1. Jeden ze sedmi řeckých Židů, zvolený v Jeruzalémském sboru k péči o
chudé. (zač. F)
2. Pelištejský bojovník, kterého porazil mladičký David. (zač. G)
3. Proslulé pohoří na severu Palestiny, které je opěvované jako zdroj
vláhy pro zemi. (zač. CH)
4. Tchán, který svému zeťovi moudře poradil, jak si má zorganizovat
práci. (zač. J)
5. Ve kterém městě se někteří křesťané hlásili k Pavlovi a jiní k Apollovi?
(zač. K)
6. Izraelský kmen, který byl Bohem vyvolený pro kněžskou službu (zač.
L)
7. Davidova manželka (dcera Saule), která Davidovi pomohla zachránit
život. (zač. M)
8. Jak se jmenoval Elíšův služebník?
9. Jak se jmenovala matka Bóaza?
10. Kdo komu řekl: „Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně
rozvažovat je víc než tuk beranů.“
11. Kdo komu řekl: „Jeho se zeptejte, je dospělý, ať mluví sám za sebe!“
12. Kolik lidí pobyl Samson oslí čelistí?
13. Jak starý byl Metúšalech, když zemřel?
14. Z čeho měl Jan Křtitel oblečení?
15. Co bylo dříve – Samuelova smrt, nebo zavržení krále Saula?
16. Co znamená slovo „Effata“ a kdy je Ježíš vyslovil?
17. Kde najdeme v Bibli první zmínku o slunečních hodinách?
Odpovědi z minulého čísla 1/2015
1)Vodou (Jan 2,1-7); 2) Zacheus (Luk 19,1-10); 3) Alžběta (Luk 1,5); 4)Betanie (Mat 21, Mar 11,
Luk 19, Jan 11); 5) Čaroděje (2.Moj 7,11); 6)Didymos /dvojče/ (Jan 11,16) 7) Ezau (1. Moj
25,24-28); 8) Ornán (1 Par 21,24-26); 9) Jeho syn Eleazar (4.Moj 20,26); 10) Ježíš Janu Křtiteli
před jeho křtem (Mat 3,15); 11) Rozumné družičku pošetilým, kterým dohasínaly lampy (Mat
25,9); 12) 3x (Jan 21,17); 13) V Kaldejském Uru (1.Moj 11,31); 14) V Gilgálu (Joz 5,10) 15) král
Saul navštívil věštkyni, která mu předpověděla smrt (1.Sam 28,7nn) 16) Poušť (4.Moj 23,11nn)
17) Mandle (4.Moj 17,23).
Z došlých odpovědí cenu vyhrává Monča Fouňů - gratulujeme k výhře.
Nová rubrika pro zasmání
CÍRKEV V POHRANIČÍ
Murphyho zákon závislosti zbožnosti na atmosférických vlivech:
Se snižující se venkovní teplotou pod nulu se snižuje počet aktivních laiků
v kostele až na nulu.
Dodatek prof. Punti:
(Pokud ovšem nebyl nulový z úplně jiných příčin již za tepla.)
Vysvětlivka jazykozpytce doc. Hnidopicha:
„Aktivní laik“, „praktikující laik“ a v cizojazyčné literatuře „angažovaný
laik“ jsou v katolickém úzu označení pro osobu, která pravidelně
navštěvující nedělní bohoslužby. Jiné vnitrocírkevní aktivity od aktivních
laiků očekávány nejsou; ba dokonce ve většině případů bývají nahlíženy
jako nežádoucí, anžto neodborné fušování do řemesla ustanoveným
duchovním správcům.
Výjimka Ing. Smetáka:
Výjimkou z řečeného pravidla může být vyžadování účasti na úklidu kostela
a jiných brigádách s ním spojených.
Vysvětlivka MUDr. Zubaté:
Příčinou rapidního úbytku mužské části populace v kostele v zimních
měsících není periodická bezbožnost, ale neblahý sociálně-kulturní zvyk
smekání, v jehož důsledku hrozí smrtelné nachlazení, o omrzlinách uší a
pleší nemluvě.
Paradox zimních kázání:
Ve farnostech, do nichž vytápění lavic nedorazilo a hned tak nedorazí,
délka nedělního kázání nebere zřetel na útrapy přítomného Božího lidu:
v třeskutých mrazech obvykle ještě narůstá, přičemž pochopitelně narůstá i
celková délka nedělních bohoslužeb.
Vysvětlení Emila Zámrzka, čestného člena Horské služby:
Důvodem je zřejmě snaha prokřehlých administrantů farností (z nichž
většina má ten den minimálně další dvě třeskuté mše za sebou či před
sebou) trošičku se zahřát usilovným pohybem paží, sanic a mimických svalů.
Zlepšovací návrh aktivního laika ing. Budila:
Pro oživení zamrzajícího duchovního života v pohraničí by mohla být vhodným
opatřením přesunutí veškerých akčnějších svátků a pobožností, tj. svátků
Božího těla, Květné neděle, místních poutí, dožínek, křížových cest, putování
ostatků svatých, pomlázky atp. na zimní měsíce; zamezilo by se tím jednak
přimrzání ostatků věrných k lavicím, jednak dalšímu poklesu statistik výskytu
věřících na našem území.
Pokračování příště ….
KOUTEK PRO DĚTI
1.Hádanky
a) Bílá jako mléko je, tichem všechno přikryje. Auto, domy, stromy, lidi
nikdo neuvidí.
b) Do šatu mě nabíráš, pak přede mnou zavíráš, v teple pro mne slzí oči,
vše se za mnou venku točí, beru z hlavy klobouky, nepouštěj mne do
mouky. Kdo jsem?
c) Jedna hlavička, jedna nožička. Hlavička když zčervená, konec nožky
znamená.
d) Kdo bez štětce a bez barev obarví nám pestře les?
e) Ve dne malá jako myš, v noci všechno přerostu, když mě vidíš, nevidíš.
f) Znáte tlustou holčičku? Nosí žlutou sukničku. Když jsme ji svlékali,
všichni jsme plakali.
2. Rébus
Oheň
V hořícím domě je skupina přátel. Chce
se dostat za každou cenu ven, neboť dům
za 12 minut spadne. Musí proběhnout
chodbou, která je celá v plamenech.
Pokud skrz ní chce někdo projít, tak musí
mít u sebe hasící přístroj a plameny alespoň trochu krotit. Problém je, že
přátelé mají jen jeden. Chodbou mohou jít zároveň maximálně dva lidé.
Pak se někdo musí vrátit s přístrojem a mohou jít další dva.
Mezi přáteli je jeden hasič, který se v plamenech pohybuje běžně, a tak
dokáže chodbou proběhnout během minuty. Jeho nejlepší kamarád, taky
docela korba, proběhne za minuty dvě. Pak je tam ještě jeden starší pán,
kterému to trvá čtyři minuty, a opilec, který se bude chodbou motat pět
minut. Pokud jde dvojice, pohybuje se rychlostí pomalejšího. Jak budou
postupovat, aby se dostali ven do 12 minut, než dům spadne?
Nápověda: Opravdu to jde. Zpět může jít nejen ten, co právě vyběhl
ven.
3.Křížovka: Za sedmero horami, sedmero řekami, sedmero loukami a sedmero lesy žila babička a měla
(TAJENKA).
Pom.:
ALAN
BAREL
OSET,
RELIÉF
100
Škodlivý
Motýlek
Obyvatel
Ruska
Svištění
Předložka
Prostor
Pro
Údržbu
Vozů
Pokolení
Psovitá
šelma
Textová
Zpráva
(zkr.)
Pcháč
Pouze
Vysoké
karty
2.díl
tajenky
Bývalá
vojen.
zkratka
Zesílený
Zápor
Nečistota
Skupina
včel
2Xsníže
ný tón E
Šest
plus dva
1.díl
Tajenky
Špalky
Bláhový
člověk
Tak
zvaný
Rodná
zem
Sportovní
klub(zkr.)
Přechod
přes potok
Přemisťovat
Pytel
Citoslov
ce
Mečení
Okolo(b
ásn.)
Česká
řeka
Neodborník
Citosl.
bolesti
Zesílený
Popěvek
Citosl.
Přitakání
Akademie
Věd(zkr.)
Církevní
Budova
Dým
Slepičí
Citosl.
Sodovka
Druh
pepře
Plavidlo
Z klád
Sebrat
Citosl.
Klovnutí
Záporka
Zatnutí
zubů
Základní
Škola(zkr.)
Vydavatel
Osobní
Zájm.
Neúplně
Takhle
Plat
ZkracoVání
Uzením
Hafani
Přidělená Část
Výipravná
báseň
Stěny
Cizí
Mužské
jméno
Název
Hlásky S
Nástr.
pytláků
Část
atlasu
Opak
dobra
Plastická
Výzdoba
Vystupující
Z plochy
Čín.Lit.
soudce
Seversk.
zvíře
Kopie
Textu
Název
Hlásky
N
Tímto
Způsobem
Dětský
pozdrav
3.díl
tajenky
Divadel
ní
Závěs
Tropický plod
Železný
soud
Řešení z čísla 1/2015
1 – Má rád kostičky 2 – a) housle, b) hoboj, c) kytara, d) fagot, e) triangl, f) buben
3 – Olomouc
Výherce z minulého čísla není, tak cenu přesouváme na další období.
Novinka - čtení na pokračování pro děti
Detektiv Zack a záhada potopy (autor: Jerry D. Thomas)
Příběh z nové edice "Detektiv Zack" vypráví o chlapci, který se rozhodne zjistit pravdu o
potopě a najít tak argumenty pro svého kamaráda, který nevěří, že k potopě opravdu došlo,
a je zastáncem vývoje světa trvajícího miliony let. Zack se proto s rodiči a sourozenci
vypraví na prázdninovou cestu do Utahu, během níž navštíví Mamutí jeskyni a dinosauří
hřbitov, objeví tajemné fosilie, zdolá vrchol národního parku a odhaluje stopu, kterou
potopa zanechala v horninách. Postupně zjišťuje, že soudobý vědecký výklad má své
mezery, a přesvědčí se, že fakta, jak je podává Bible, jsou důvěryhodná. Kniha má za cíl
podpořit pravdivost Bible a upevnit důvěru v její autoritu. Je vhodným dárkem k ukončení
školního roku. Pro děti od 8 let.
1.kapitola
Noe a zoubková víla
Národní park Daniela Booneho
Tábořiště Twin Knobs, Kentucky
27. června
Proč vlastně ležím ve spacáku ve stanu a píšu tento deník? Co vlastně
dělám v tomhle národním parku? Je to dlouhý příběh, ale začnu od
začátku.
Všechno to začalo tím, když můj tatínek přišel domů a řekl nám, že
pojedeme toto léto na výlet. V první chvíli se mi tam vůbec nechtělo.
Uvědomil jsem si, že bych mohl přijít o letní tábor s mými kamarády a o
plno jiných zážitků. Ale když mi řekl, kam pojedeme, změnil jsem názor.
Protože ta cesta mi pomůže vyřešit jednu velkou záhadu.
Ve skutečnosti to všechno začalo tehdy, když mi můj kamarád Boby
řekl, že jsem blázen. Ne že by mi chtěl nějak nadávat. Jen mi prostě řekl,
co si myslel. Přátelé už jsou takoví. A my jsme opravdu dobří kamarádi.
Před naším domem je les a v něm máme s Bobym svojí pevnost. Nikdo
jiný o ní neví. Jen my dva. Jednoho dne, když jsme stavěli tajnou
rozhlednu, poznamenal jsem něco o Noemově arše.
„Divím se, jak se tady mohl octnout tenhle velký kámen!“ řekl Boby.
Stál na kusu skály velkém jako tátova dodávka. Tvořil zadní stěnu našeho
bunkru a naše pozorovací vyhlídka byla na jeho vrcholu.
„Určitě se sem dostal během potopy,“ řekl jsem a přitom jsem
přenášel další větev nahoru na rozhlednu.
„Jakou potopu myslíš?“
„Však víš, tu potopu, jak tam byl Noe a archa se zvířaty.“ Byl jsem si
jistý, že mě jen zkouší.
„To snad nemyslíš vážně!“
Usadil jsem se na větev a podíval se na něj. „Myslím. Jak jinak by se
tady ten kámen mohl ocitnout?“
Dal se do smíchu. „Vždyť tomu příběhu o Noemovi a potopě nikdo
nevěří!“
„Já ano!“
„Aha, tak to pak nejspíš věříš i tomu, že
existuje zoubková víla a velikonoční zajíčci,
co?“
„O čem to mluvíš? Copak ty nevěříš, že
to, co je napsáno v Bibli, se skutečně
stalo?“ Pořád jsem si myslel, že si ze mě
utahuje. Ale on to myslel váženě.
„Ty nevíš, že vědci mají důkazy o tom, že
svět je starý miliony let?“
„Ne, o tom jsem ještě…“
„A že mohou dokázat, že nikdy nebyla
potopa, která by přikryla celou zemi?“
Byl jsem zmatený. Věděl jsem, že někteří vědci mají tyto názory, ale
nemyslel jsem, že by jim všichni věřili. „Já nevěřím, že je to pravda. Kdo ti
to říkal?“
„Učili jsme se to ve škole. A mám to i ve své encyklopedii, takže to
bude pravda.“
„Ale Bible říká, že k potopě za dnů Noeho opravdu došlo. Jak by mohla
Bible nemít pravdu?“
„Naše učitelka říkala, že Bible je jen sbírka starých příběhů, něco jako
řecké báje a pověsti. Říkala, že té legendě o potopě věří už snad jen
staromódní křesťané. Jsi snad staromódní křesťan?“
To oslovení mě trochu uráželo. Vybavil jsem si staromódní šaty slečny
Haspersové a poté hasičský vůz tažený koňmi. Ale nevěděl jsem, co na to
říct. Chtěl jsem jej okřiknout, ať zmlkne, ale nezdálo se mi to to pravé.
Naštěstí jsem v tu chvíli uslyšel volání: „Zacku, je čas na večeři. Pojď
domů!“ Byl to moje máma.
„Už musím jít!“ zamumlal jsem a běžel domů.
Jak jsem už říkal, byl jsem velice rozrušený. Myslel jsem si, že většina
lidí Bibli věří a že berou potopu jako událost, která se opravdu stala.
Hned po tátově modlitbě, právě když si chtěl nabrat omáčku na
brambory, překvapil jsem ho otázkou.
„Tati, jsou příběhy v Bibli pravdivé?“
Tatínek upustil servírovací lžíci do omáčky. Maminka přestala nalévat
Kayle džus a udiveně se na mě podívala. Kaylina lžíce s kukuřicí se
zastavila na půl cesty od jejích úst. (Je to má sestra a na holku docela
ujde. Ale ne abyste jí prozradili, že jsem to řekl!) Stejně tak Alex přestal
na minutu žvýkat (je mu sedm).
„Co tím myslíš, Zacku?“ Táta vylovil lžičku z omáčky a začal polévat
Kayliny brambory omáčkou.
„Myslím tím, jestli se opravdu staly, nebo jsou jen vytvořené – něco
jako pohádky nebo báje starých národů…“
„Zacku, vždycky jsme ti říkali, že příběhy a lidé v Bibli jsou pravdiví,“
řekla maminka, zatímco nalévala džus. „Kdo ti řekl, že tomu tak není?“
„Ale podle Bobyho mají vědci důkazy o tom, že svět je miliony let starý
a taky že nikdy nedošlo k potopě, která by zakryla celou zemi.“
„A proč si myslíš, že má Boby pravdu?“ zeptal se tatínek.
„Říkal, že je to tak napsáno i v jeho encyklopedii. A jejich učitelka jim
řekla, že Bible je jenom kniha plná starých příběhů.“
Podíval jsem se na tatínka přes salátovou mísu. Také Kayla se na něj
dívala a čekala na jeho odpověď. Dokonce i Alex poslouchal.
„Část toho, co Boby říkal, je pravdivá.“
„Opravdu?“ Kayla byla v šoku.
„Prosím, nech mě to dokončit,“ zarazil ji tatínek. „Je opravdu hodně
vědců, kteří věří tomu, že se Bible mýlí, že k potopě nedošlo. A v mnoha
státních školách se děti neučí o tom, že Bůh stvořil svět a všechno, co na
něm žije. Místo toho se na nich vyučuje evoluce – názor, že svět a
všechno na něm vzniklo postupným vývojem, který vedl ke vzniku
nových druhů.“
„A mohou to dokázat?“ ptal jsem se.
„Tvrdí, že ano. Ale já si myslím, že se mýlí.“
A můžeš dokázat, že Bible má pravdu?“
„Ne, to nemohu. Proto Bible říká, že potřebujeme víru. Zacku, víš, co
Bible myslí tou vírou?“
„Ne.“
V tu chvíli se do hovoru zapojila maminka. „Zacku, víš, co znamená
slovo důkaz?“
„Něco jako klíč k odhalení nějaké záhady?“
„Ano. Detektiv zkoumá všechny důkazy, aby vyřešil určitou záhadou.
Bible říká, že víra je svědectvím těch věcí, které nemůžeme vidět. Co
myslíš, že to znamená?“
Měl jsem plnou pusu brambor, když jsem o tom přemýšlel. „Hádám,
že to znamená, že víra znamená věřit něčemu, i když nemáme žádné
klíče, kterými bychom to dokázali.“
„Správně, Zacku.“
„Ale pokud byl celý svět zaplavený vodou, pak tedy potopa musela
zanechat nějaké stopy, nějaký důkazní materiál. Chtěl bych Bobymu říct
o něčem, co ti vědci vynechali. Kdyby tak měl nějaký náznak toho, že
potopa se opravdu stala!“
No a hned druhý den táta přišel domů s tou zprávou, že v létě
pojedeme na výlet.
Ach jo, docházejí mi baterky. A to jsem vám ještě nevysvětlil, co dělám
v tomto parku a proč píšu tenhle deník. Co se dá dělat, zapíšu to zítra.
Radši jsem si na okraj připsal, abych nezapomněl tátu požádat o nové
baterie.
Zajímavé věci, které jsem viděl
Důležitá slova
Vědci – lidé, kteří studují všechno o vědě a vysvětlují, jak, kdy nebo proč
se věci dějí (podobně jako detektivové)
Víra – znamená věřit něčemu, přestože pro to nejsou žádné důkazy
Důkazy (svědectví) – klíče k tomu, co se skutečně stalo
Detektiv – někdo, kdo vyřeší záhadu hledáním klíčů k tomu, co se stalo
Evoluce – názor, že svět a všechno živé na něm vznikly druhovým
vývinem samy od sebe v průběhu milionů let
Důkazy o potopě
Tati, potřebuji nové baterky!
Pokračování příště…
Jaký je podle vás nejznámější verš z Bible? Většina lidí by jistě
odpověděla, že jím je Jan 3:16 – a skutečně je to tak! Tento verš by měli
znát všichni křesťané. Nikdy se mi neomrzí, protože je v něm skryta
bezmezná hodnota a nadčasová pravda celého evangelia. Přál bych si,
aby ho znal zpaměti celý svět!
Často rozjímám nad významem jeho prvních sedmi slov: „Neboť tak Bůh
miloval svět, že dal...” Tato věta nás vyučuje dvěma určujícím Božím
vlastnostem:
Bůh je milující. Bůh je štědrý a dávající.
Jedna věc je říct „miluji tě”. Avšak vyjádřit svou lásku hmatatelným
způsobem – a zaplatit přitom tak vysokou cenu – je věc naprosto jiná.
Opravdová láska něco působí, nespočívá v pouhých slovech. Pravým
skutkem lásky je dávání! Když jsem svou ženu žádal o ruku, řekl jsem jí,
že ji miluji. Pouhá slova však nestačila. Poté, co jsem jí řekl, že ji miluji,
jsem jí to dokázal tím, že jsem před ní poklekl a dal jí diamantový prsten.
Ten byl důkazem mé lásky. Když ho přijala, přijala s ním i mě.
Jan ve svém listu píše, že Bůh tak miloval svět, že dal. Co ale bylo Jeho
darem? Diamant? Planeta? Vesmír? Ne! Šlo o něco mnohem většího.
Poslechněme si, jak to vyjádřil Pavel: „Díky Bohu za Jeho nevýslovný
dar!” (2 Kor 9:15). V překladu „The New Living Translation” stojí: „Díky
Bohu za Jeho úžasný dar, který ani nelze vyjádřit slovy!”
Boží dar má nevyčíslitelnou hodnotu.
Bůh je trojjedinný. Bible Jej popisuje jako jednoho Boha, který se
projevuje ve třech osobách: nebeský Otec, stvořitel vesmíru; Syn Ježíš
Kristus, který přišel na tento svět jako člověk z masa a kostí a zemřel za
nás na kříži; a Duch Svatý, který žije v nás, když jsme se znovuzrodili a
stali se Božími dětmi.
Tento trojjedinný Bůh se cele nasadil v oběti Ježíše Krista. Celá Boží
trojice platila za naše vykoupení velkou osobní cenu.
Zjistil jsem, že čím více o této pravdě kážu, tím více jí rozumím a kochám
se její krásou. Evangelium je největším příběhem lásky všech dob.
Tento příběh chytá lidi u srdce už 2 000 let. A my ho směle kážeme
znovu a znovu po celé dlouhé roky!
Útržek papíru na podlaze…
Slyšel jsem příběh o jedné mladé katolické dívce, která žila v Německu v
16. století. Její náboženská výchova ji vyučila tomu, že Bůh je
hrůzostrašný, a že je na lidi trvale nahněvaný.
Její otec byl tiskařem a proti vůli katolické církve tajně tiskl německé
Bible přeložené Martinem Lutherem. Jednoho dne dívka našla na
podlaze útržek papíru se sedmi slovy z Jana 3:16: „Neboť tak Bůh miloval
svět, že dal ...” Zbytek verše na papírku chyběl.
Ta slova upoutala její pozornost. Četla si je zas a znovu: „Neboť Bůh tak
miloval svět, že dal.” Zalíbila se jí natolik, že si ten kousek papíru
uchovávala u srdce a četla si ho každý den. Byla vychována ve vědomí
svatého Boha, který nenávidí hřích a trvale se hněvá na hříšníky. Nikdy
nečetla nic o tom, že by Bůh tak miloval, že dal – třebaže nevěděla
přesně, co dal.
Toto nové zjevení vneslo do jejího srdce tak velkou radost, že si
nepřestávala zpívat. Když si její matka povšimla své malé radostné
holčičky, zeptala se jí: „Co se to s tebou děje?” Dcerka jí odpověděla:
„Mami, to je tak nádherné” a vytáhla ten malý kousek papíru. „Přečti si,
co je tu napsáno: ‚Bůh tak „A co dal?” Ona jí odpověděla: „Já nevím, ale
jestliže mě Bůh miloval natolik, že mi vůbec něco dal, nebudu se Ho už
nikdy bát.”
Během mé nedávné cesty do Indie jsem potkal mladého muže jménem
Jonathan. Vyprávěl mi nádherné svědectví o tom, jak poznal Ježíše.
Pochází z rodiny několika generací zarytých hinduistů. Po mnohá léta
věrně uctíval několik z bezpočetné řady hinduistických bohů.
Ježíš mi dal život
Když však Johnatan uslyšel o Ježíši Kristu, objevil jeden klíčový rozdíl,
který Ježíše odlišuje od ostatních bohů. Řekl: „Hinduističtí bohové stále
jen berou, ale Ježíš přišel dát – a dal mi život.”
Jonathan poznal Boha, který dává.
Jak nebetyčný rozdíl! Za několik týdnů budeme slavit Vánoce. Budeme si
připomínat ten nejvýjimečnější dar, jaký nám byl kdy dán. Ježíš je darem
nevyčíslitelné hodnoty a viditelným projevem Boží lásky!
Napsal Daniel Kolenda
Ježíš si povšiml dvou mladých mužů, kteří kráčeli za Ním, a zeptal se jich:
„Co hledáte?”
Každý, kdo zná Janovo evangelium, si uvědomuje, že jeho slova v sobě
skrývají hlubší význam. Cokoliv Ježíš řekl svým nestrojeným, upřímným a
jednoduchým způsobem, v sobě skrývá nějaké silnější poselství. Zde se
Ježíš setkává se dvěma mladými chlapci – sotva vyšli z puberty. Právě
navštívili některé ze shromáždění Jana Křtitele, a stali se z nich učedníci.
Jan jim řekl: „Hle, Beránek Boží!” (Jan 1:36), a tak se rozhodli jít za
Ježíšem.
„Co hledáte?” Ježíš sonduje jejich motivy. Šlo jim o království či
politickou nezávislost pro Izrael? Ježíš se svou otázkou snaží zjistit, zda
jim šlo o něco více, než o království – než o pouhý osobní zisk. Šlo jim o
osobní uspokojení a štěstí? Hledali jen své místo pod sluncem?
Sen, vize naděje
Oni však instinktivně očekávali větší věci. Měli sen, vizi, naději a
očekávání, které je poháněly vpřed a motivovaly.
Někteří lidé nic nehledají. Nevidí nic, za čím by mohli jít. Jen se tak
protloukají životem nebo jsou zkroušenými pesimisty, kteří se obávají té
nejhorší budoucnosti. Nevidí před sebou žádnou cestu, žádný nový
horizont, žádnou novou vizi. Když se podívají před sebe, nemají právě
velké vyhlídky. Kráčí světem beze směru a záměru.
Křesťan upíná svůj zrak k věčnosti, k ničemu menšímu než k Bohu. Čistí v
srdci spatří Boha. Je tragické, že mnoho lidí přemýšlí jen o tom, co mají
nebo co by chtěli mít – více peněz, lepší auto, lepší jídlo, lepší dům nebo
oblečení. Nevidí před sebou nové obzory, usilují jen o lepší, elegantnější
a větší materiální věci.
Ježíš řekl: „O toto všechno usilují pohané.” (Matouš 6:32); „I když má
někdo nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co vlastní.” (Lukáš 12:15).
Pozvedněte svůj zrak od přízemních věcí
Jan a Ondřej zvídavě hledali pravdu. Své hledání začali u Jana Křtitele,
který jim ukázal na Ježíše, „Pohleďte……!” To byla první věc: Pohleďte.
Pozvedněte svůj zrak od přízemních věcí, přestaňte se dívat zpátky do
minulosti a přát si, aby neexistovala a bylo možné ji vymazat. Nefixujte
se ani na přítomnost, jako by měla zůstat neměnná. Pohleďte vpřed!
Podívejte se! Je co vidět. Jan, který byl prorokem a viděl tedy dopředu,
nám říká: „Pohleďte!” Ježíš otevírá oči slepých. Otevírá nové obzory.
Dává nám sen – vizi, která neselže, zaslíbenou zemi, do které nás může
uvést jen On sám.
Ježíš předal Janovi a Ondřejovi ohromnou vizi – chystal se ovlivnit celý
svět. Jan Křtitel o tom věděl již ve chvíli, kdy prohlásil: „Hle Beránek Boží,
který snímá hřích světa.” (Jan 1:29)
Mnoho lidí je omezeno tím, že se stará jen o svou vlastní rodinu nebo
své bezprostřední okolí. Učedníci by byli prožili své životy u Galilejského
jezera a svých rybářských lodí, nebýt Krista, který jim dal pověření
zasáhnout svět.
Věřícím se otevírá celý svět a ohromná budoucnost. Člověk víry je
člověkem budoucnosti. Učedníci byli lidmi víry. Víra určuje budoucnost.
Bůh je Tím, kdo člověku dává vize, jen On je zárukou naší budoucnosti.
Zaslibuje nám věčný život.
Mnozí lidé raději ani na
budoucnost
nemyslí,
protože její součástí pro
ně není Bůh.
On zabudoval do našeho
nitra povel „Jdi”
Jako
křesťané
jsme
následovníky Ježíše. Náš
Pán je stále jeden krok
před námi, neustále se
tlačí dopředu za novými
věcmi, novými úspěchy,
novou slávou. Jestliže člověk následuje Krista, musí jít dopředu. Ježíš
mění lidské životy a dává nám budoucnost.
Ježíš nás volá k tomu, abychom Jej následovali – On je Dveřmi, které
nám otevírají nové výhledy, nové země, novou naději – život věčný.
Říká nám: Jdi! Povel “Jdi!” zabudoval do našeho nitra. Křesťané nejsou
lidmi status quo, ale lidmi, kteří musí jít. Ježíš nás nepovolal jen ke zpěvu
chvalozpěvů a k vysedávání na teplých církevních židlích. Povolal nás k
tomu, abychom šli, ne k tomu, abychom uvízli v blátě. Povolal nás za
dobrodruhy a podnikatele Božího Království.
Izajáš přijal v chrámu vizi. Bůh mu řekl: „Kdo půjde?“ (Izajáš 6:8). Ježíš
řekl: „Následuj mě a učiním tě rybáře lidí.” (Marek 1:17). Bůh řekl
Abrahamovi: „Pojď a já tě povedu.” Kolem nás je svět, který musíme
získat pro Ježíše. Běžíme, abychom získali odměnu.
Bůh má lepší plány
Jeden z proroků Izraele kdysi řekl: „Vaši starci budou mít sny a vaši
mládenci budou mít vidění.” (Joel 3:1)
Takový je Bůh! Otcové naší víry měli sny ohledně budoucnosti, ne
minulosti. V Egyptě neměli žádnou budoucnost. Sloužili cizím bohům,
kteří jim nebyli schopni nic zaslíbit ani je vyvést z jejich rutiny. Otročina
byla součástí jejich krevního oběhu, tak jako v námořníkově krvi koluje
sůl. Byli otroky a tak to mělo i zůstat. Jejich budoucnost byla úplně stejná
jako jejich minulost – práce, chudoba a útlak.
Bůh však měl lepší plán pro Izrael, než aby vypalovali cihly pro Ramsese.
Poslal jim Mojžíše, aby jim připomněl odvěkou naději Izraele – že budou
národem přebývajícím ve své vlastní zemi. Rozdmýchal jejich srdce, aby
vyšli a zažili svůj slavný exodus. Povšimněte si, jak se zachovali: Jakmile
svou důvěru cele vložili v Boha, vyrazili na cestu. Nezůstali u dlouhého
naivního snění.
Vyrazili vstříc největšímu dobrodružství celé historie. Neříkejte mi, že být
věřícím znamená stát se tupým, nudným a nezáživným člověkem –
jakousi šedou myší. Když do vašeho života pozvete Ježíše, nepohřbíte
sami sebe – mrtví jste naopak byli před obrácením, On vás však vzkřísil k
životu!
Postrádal snad Ježíš smysl pro humor? Byl snad přepokorný, mírný a
trvale stažený do obranné pozice? Můj Ježíš takový nebyl! A co
apoštolové? Vzpomeňme například na Pavlovu vyřídilku! Sám a bez cizí
pomoci směle konfrontoval evropské pohanství s jeho tisíciletou tradicí.
V drobném Pavlovi bylo více života než v celé římské armádě. Odvážný
muž? Ne tak docela. Sám sebe popisuje jako třesoucího se a nervózního,
když přichází do hlavního města Korintu. Křesťané mají jinou
perspektivu. Opakem strachu není odvaha, ale víra: „V den, kdy bych se
měl bát, já doufám v tebe!” (Žalm 56:3)
Vyjděte ihned!
Jděte! Boží vítr
vane.
Duch
Svatý
přišel
jako tornádo z
nebe, aby z
naší duše vysál
všechnu
vlažnost. Přišel
rozehnat mlhu
z
našeho
duchovního
systému. Bůh
je v pohybu.
Napněte plachty a nechte se unášet nebeským větrem. „Plují tam lodě,”
říká žalmista v Žalmu 104:26. Skutečně? Nebo se chystají zůstat v
pohodlí přístavu s vytaženou plachtou a nikdy se neodváží vyjet na
hluboké moře?
Člověk, který spatří Golgotu, již nikdy nebude odpočívat. Je až příliš
nadšený a plný Božích snů o nekonečných možnostech.
Každý sen se může naplnit – v Kristu! Rozprostírá se před vámi zaslíbená
země a čeká, až ji zaberete.
Vyjděte ihned!
Napsal Reinhard Bonnke
Chytit rybu předpokládá podívat se na svět z její
perspektivy.
Na hádku stačí dva, na usmíření musejí být tři.
Poučení z biblických slovníků nemůže nahradit
zážitek z láskyplných slov.
Vlastně jde jen o to objevit, kterými dveřmi
vchází Bůh do našeho domu.
Jenom mrtví dojdou pokoje během odpočinku.
Bibli nemůže rozumět, pokud si neporozumíš s jejím
autorem.
Kdo od Boha málo očekává, toho alespoň
nepřekvapí, když málo dostane.
Vánoční šance
Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.
Lukáš 2,11
Bylo jich v ten večer dost, co nevyužili jedinečnou šanci stát se známými
a slavnými. Víme, kdo poskytoval Pánu Ježíši hrob – ale nevíme, jak se
volal ten, kdo Mu poskytl první přístřeší s chudým lůžkem. Kdyby
obyvatelé Betléma věděli, kdo se to má narodit, koho budoucí maminka
Marie nosí pod srdcem, byli by zatopili ve svých kamnech, převlékli
povlečení na postelích a šli by naproti tak důležitým osobám, jako byli
Josef a Marie. Vešli by do dějin. No my dodnes nevíme jméno osoby,
které patřil chudý objekt, v kterém se narodil Spasitel – Kristus, Pán a
Král, Majitel zůstal lidem neznámý, avšak Bohu dobře známý.
Jak je to dnes? Pánovo slovo: „…musíte se narodit znovu“ není nic
jiného, jako to, že se musí Kristus narodit v lidském srdci.
Věřící básník v pravdě
tvrdí:
I kdyby se Kristus tisíckrát
narodil v Betlémě,
jestli se nám v srdcích
nenarodí,
Navěky zahyneme!
Jen Kristus narozený v srdci člověka a přebývající v něm působí nový
život skrze víru. On chodí i dnes mezi lidmi. Betlém se může zopakovat.
Máš pro Něho připravené místo? Jestli je tvoje srdce připravené, tak Ho
přijmi! Nevadí, že není dost čisté. Jako v betlémské maštali nebyli
vhodné hygienické podmínky na porod, a přeci se Pán Ježíš narodil tam,
tak ani nečistota tvého srdce nepřekáží tomu, aby se Spasitel narodil
právě v něm. On přijde, očistí, posvětí a odmění.
Bůh ti žehnej
Je to dar, který ti Bůh nabízí právě teď. Tento úžasný dar ti dává ne pro
to, cos udělal, ale pro to, co udělal pro tebe Bůh. „Milostí tedy jste
spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich
skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Efezkým 2,8-9)
Důkazem Boží lásky k tobě je Kristova smrt za tebe na kříži. Zemřel,
abys ty mohl prožít cestu domů k Bohu. „Vždyť Kristus dal svůj život
jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl
k Bohu…“(1.Petrův 3,18)
Čtvrtým ukazatelem je tvoje odevzdání se Kristu. Co to znamená
odevzdat se Kristu? Předně to znamená činit pokání čili odvrátit se od
svého starého způsobu života. Když se obracíš ke Kristu, musíš se
odvrátit ode všech svých hříchů a všeho svého lidského úsilí spasit se
sám. Bible říká, že je to Bůh, kdo koná dílo našeho spasení. „On nás
zachránil ne pro spravedlivé skutky, které jsme konali, nýbrž ze svého
slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému
životu skrze Ducha svatého.“ (Titovi 3,5)
Toto odevzdání tedy znamená plně věřit v Ježíšovu smrt za tebe jako
jediné, čím bylo třeba zaplatit za tvé hříchy. Bible říká: „Těm pak, kteří
ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12)
Když tě Kristus vykoupil svou vlastní krví, odevzdání tvého života
jemu tedy znamená, že vládu nad svým životem předáváš Ježíši Kristu. Již
jej nazýváš Pánem a Mistrem. Když přijdeš ke Kristu, přijímáš ho jako
Spasitele (Zachránce) i jako Pána. Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána
a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen…
Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.“ (Římanům 10,9-10.13)
Nuže, co uděláš s Ježíšem, tím, který tě miloval tak, že zemřel místo
tebe? K němu nemůžeš zůstat neutrální. On to řekl jasně: „Kdo není se
mnou, je proti mně, kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ (Matouš
12,30)
Teď je čas, abys činil pokání ze svých hříchů a vydal svůj život Ježíši
Kristu. „Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy.“ (2.Korintským 6,2)
Můžeš přijít ke Kristu, ať jsi kdekoli. Právě teď. Když ho přijmeš,
přijme on tebe. Budeš konečně a věčně „doma“, v pokoji a usmířen
s Bohem. Minulost bude zapomenuta. Tvé hříchy budou odpuštěny.
Začne teď pro tebe nový život. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je
staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2.Korintským 5,17)
Pokud ses rozhodl, řekni Bohu teď modlitbu svého srdce: „Pane
Ježíši, děkuji ti, že jsi za mne zemřel na kříži. Činím teď pokání ze svých
hříchů a věřím, že tvoje prolitá krev plně zaplatila za všechny mé
hříchy. Věřím, že ty jsi Syn Boží a že Bůh tě vzkřísil z mrtvých. Nyní tě
přijímám jako svého osobního Spasitele. Vydávám ti bezvýhradně svůj
život jako svému Pánu. Děkuji ti, že slyšíš mou modlitbu, odpouštíš mé
hříchy a vstupuješ do mého srdce, jak jsi to zaslíbil. Amen.“
Jestliže ses modlil tuto modlitbu upřímně a ve víře, buď vítán do Boží
rodiny! Ježíš Kristus slíbil, že vejde do tvého života, když v pokání a ve
víře ho pozveš, aby byl tvým Pánem. Bible říká: „A to je to svědectví, Bůh
nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život;
kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ (1.Janův 5,11-12). Syn Boží teď žije
v tobě. Proto máš život věčný.
Kdybyste potřebovali další pomoc, budeme rádi, když se obrátíte na
kontakty uvedené na konci časopisu.
Shromáždění
Každou neděli od 10:00 hodin, ul. Nad Stadiónem 199, Vimperk
(bývalá budova TKB) – 1.patro.
Narozeniny v říjnu, listopadu a prosinci slaví:
27.10. Maruška Mášová (55 let), 27.11. Domča Founě (20 let),
29.11. Pepík Beneš (58 let), 11.12. Verča Jakšová (33 let), 23.12.
Míra Zeman (41 let), Jirka Z. Founě (16 let).
Oslavencům přejeme mnoho Božího požehnání
10.–13. 12. 2015: Manipulace a kontrola
Nová DNA–praktické poradenství
Kde: Slavíkov – Dlouhý, konferenční centrum Immanuel
Pořádá: Česká a slovenská Mládež pro Krista
Stránky věnované akci: http://www.mpkc.cz
Pobyt zaměřený na pomoc v oblasti vnitřního uzdravení a vysvobození.
Přihlašování a info na webu.
1) "Pane, splň mi
jedno přání!" Nad hlavou se mu zjeví mračno a zaburácí hlas Boží. "Celý
život se snažíš být přímý a čestný, splním Ti tvé jedno přání." Chlapík
povídá: "Postav mi most na Havaji, abych se tam mohl kdykoliv dostat
autem." Bůh na to: "Tvé přání je velmi materialistické! Jen si představ ty
problémy: pilíře až na dno Pacifiku, všechen ten beton a ocel, a co by to
stálo!! Dokážu Tvé přání splnit, ale těžko se mi akceptuje tvoje orientace
na světské věci. Zkus ještě uvažovat a vyslovit přání, které by pro mne
bylo poctou. "Chlapík se ztěžka zamyslel a po dlouhé chvíli povídá.
"Pane, přál bych si rozumět ženám. Chci vědět, jak se cítí v hloubce
svého srdce a na co myslí, když mě ignorují, proč pláčou, co chtějí
povědět, když říkají NE." Bůh se na chvíli zamyslí a pak odpoví: "A na
tom mostě chceš dva, nebo čtyři pruhy?"
Dobré zprávy – informační časopis Křesťanského sboru Vimperk - Šumava. Slouží pro potřeby
společenství. Číslo 2/2015. Vychází jako čtvrtletník. Redakce: Veronika a Karel Jakšovi, Husova 262,
38421 Husinec, tel. 723/182308, 728/684113 E-mail: [email protected], www stránky:
http://www.krestanskysbor-vimperk.estranky.cz/; číslo účtu Křesťanských sborů Vimperk:
2225630053/0800.
Uzávěrka příštího čísla časopisu je 20. prosince 2015