Zrak_PDF

SPIS O ZRAKU
JAK ČLOVĚK ZRAKEM
TO JEST
VIDĚNÍM A HLEDĚNÍM
SOBĚ NEBO JINÝM ŠKODITI MŮŽE
1
||[1]
Spis o zraku
Jak člověk zrakem,
to jest
viděním a hleděním,
sobě nebo jiným škoditi můţe|
[2]
Averte oculos tuos,
ne videant vanitatem.
Odvrať oči tvé,
ať nepatří na marnosti.1|
[3]
OTÁZKA od tebe na mne vydaná2 i také toto Augustinovo povědění, řkoucí: „Oči
jsou ze všech oudů a smyslů nejzpůsobnější, aby škodily,“3 ba i to Písmo, tak jakţ se jemu
vůbec rozumí, z naříkání Jeremiášova v proroctví jeho (kap. 9, v. 21): „Vešla smrt okny
našimi,“4 a jiná, k tomu jest mi příčinu dalo, abych tím pilnějí v soud vzal, jak podlé Písem
svatých a zdravého smyslu jich otázka tato má a můţe spravená býti. Coţ učiniv a k tomu s
zkušením se poradiv, co jsem nalezl a usoudil, to tímto krátkým psaním tobě oznámiti jsem
uloţil, upřímně a sprostně, tak jakţ srdce mé |[4] viděti a znáti můţe. A předivně jest to všech
věcí Stvořitel nejmoudřejší zřídil, aby všeliká věc stvořená měla to, coţ jí neb k potřebě
rozličné, neb okrase a ušlechtilosti náleţí. Jakoţ samy oči náše nepřemoţený toho důvod mají,
při rozličných boţských věcech rozličné boţské dary spatřujíce, při některých částku dobroty
a sladkosti Boţí, při jiných veliké moci účastnost, někde pak předivné Boţí moudrosti
ušlechtilý poznávají obraz: a ty věci jsou velmi mnohé a široké, aniţ kam oči ducha i těla
našeho se obrátiti mohou, aby neměly co viděti5 z těch všech věcí. Já nyní ať mnohých věcí a
toho širokého oboru zpanilých tvorů pomina, k samé té věci nejprv se obrátím, coţ dáno
tvorům některým ne tak ku potřebě trvání bytnosti jich6 aneb k nějakému posil|[5]nění, jako
toliko proti nepřátelům k obraně, tvorům jiným odporným jim: jako jelenům dány rychlé nohy
a vliké rohy, aby neb utekl, neb nemoha uteci, bránil se. Jednoroţci dán roh velmi tvrdý a
ostrý. Lvu síla nevidomá, zuby ostré; a tak o jiných všech: sám toliko člověk rodí se nahý, aby
netoliko neměl čím se brániti, ale ani přirozeného roucha, jímţ by se před zimou aneb horkem
ochránil. Načeţ jeden hledě, řekl: „Imbelles damæ, quid nisi præda sumus?“7 To jest: „My
ubohé srny co jsme neţ loupeţ?“ A ještě kdyby nám nic víc neškodilo neţ ta tak převeliká
chudoba, jakţ takţ by bylo: ale totoť jest ještě hůř, ţe i to, coţ máme, všecko proti nám
samým obráceno a naším vrahem učiněno jest, aby nás vţdycky zašijkovalo,8 hlavy
pozdvíhnouti nedopustilo, k |[6] smrti a jejímu nad námi panství silně a ustavičně táhlo. Neb
divné moci duše, ušlechtilí smyslové a misterní nástrojové jich a tak i rozliční oudové těla
2
nám dání jsou a k tomu, abychom zde na světě ţivi býti mohli, všickni příliš potřební: coţ jest
do toho, kdyţ ty samy věci, kteréţ k ţivotu těla slouţí, duši naši k smrti přivodí?
Tu opět z té velmi veliké širokosti jedinou věc vezma, to při ní ukáţi (neb o všem tom
psáti, ač příliš potřebné, však mně pro mnohé příčiny nesnadné a nyní nemoţné jest), totiţ
zrak aneb vidění, v kterémţ sic netoliko veliké mistrovství učinitele té věci se stkví, o čemţ
není času ani potřeba mnoho šířiti, ale mnozí uţitkové a rozliční komuţ v známosti a v
uţívání nejsou, leč člověku slepému na duši i na těle? A to netoliko při zraku lidském jest, |[7]
ale i při zraku jiných stvoření. Neb co, prosím, baziliškus,9 jakţ se píše o něm, zdali zraku
bystrého nemá, ţe jím netoliko můţe spatřovati jako i jiná stvoření, ale také samým
vzezřením umrtviti člověka aneb jiné stvoření? A tu opět vidíš, ţe tomu zvířeti zbraň v zraku
sloţená jest, nebo jakou by se rychlejí mohl obrániti kdo? Nemůţeť se tomu ani meč básnivý
Bruncvíků10 vrovnati. Nepochybuji, ţe oči Adamovy byly i před pádem ještě bystřejší neţli
baziliškovy, neb ač nezabíjely, ale spolu i s celým obličejem člověka váţnost a bázeň ve všem
tvoru takovou plodily, aby jej za svého vejvodu a pána od Stvořitele jich postaveného znali a
měli, jeho poslouchali.
Ale jiţť po hříchu to vše obráceno nazpět: neb kdeţ oči náše příčinou rozeznání
dobrého a zlého býti by mě|[8]ly a tak nás od zlého vystříhati a k dobrému vésti (jako při
jiných stvořeních ještě se to děje), tu nazpět jsou poznání libých věcí tělu, aby tudy člověk
příčinu k mnohému zlému měl, buď k milování nětčeho, buď k poţádání aneb vzetí
nenáleţitému, a odtud pak někdy široký strom přezlého ovoce rozličných nešlechetností
plodný11 pocházívá: jako při Párisovi a Heleně12 toho příklad jest, téţ při Davidovi13 a
Betsabé.14 Tak ušlechtilý oud v těle našem, oko, k veliké ozdobě jeho býti mělo a bylo jako
perla drahá a krásná v prstenu zlatém, a tudy mělo dáti příčinu velikú k pomyšlení na
ušlechtilost učinitele svého, jak on musí býti mnohem ušlechtilejší a prohlídavější neţli
tvorové, poněvadţ mocí svou všem tvorům zrak dáti mohl. Ale náše oči jiţ příčinou jsou nám
i jiným |[9] odvrácení od Boha. Coţ vše já, pokud soudem svým dosahati mohu, abych
pořádně ukázal, nejprvé ukáţi:
Jak člověk svým vlastním zrakem sám sobě škodí.
Potom,
jak i jiným svým bliţním škodí.
Naposledy i o tom dotknu:
Jak by měl zrak zpravován býti, aby ani jiným (pokudţ však moţné jest
zde na světě bydlícímu člověku nalezati se v tom) neškodil.
Kaţdému oudu církve má známé býti, ţe Bůh od něho ţádá toho, aby jej nadevše miloval, to
jest o něm vţdy přemyšloval, jej a dobrodiní jeho |[10] vţdycky čím dál tím víc poznával,
tudy v milování jeho se rozpaloval, jej sobě nejvíc chutnal, dokonalé a nejgruntovnější
potěšení v něm měl, jeho sobě mimo všecko stvoření zachovati hleděl, znáti jeho k sobě
milostivého,15 to sobě za největší zboţí, za nejdraţší poklady pokládal, jej a milost jeho
stratiti měl za nejbídnější chudobu, z toho ustavičná všudy na něj vţdycky péče aby byla
dnem i nocí. Nu, k tomu, aby člověk to tak činil, měl zrak pomáhati: ušlechtilost stvořených
věcí spatřuje, měl se zase hned odtud obráceti k Stvořiteli, tak jako kule pochop od země
vezma touţe se o cíl obrazí. Sluneční paprslkové téţ kdyţ opor mají, mnohém silnější jsou. I
člověk ten neměl ustrnouti a zůstávati při kráse stvoření, neţ odtud silnějí a s větší horlivostí k
Bo|[11]hu se vrátiti. Ale co se děje,16 zdaliţ kaţdý z nás potvrditi nemusí, zkušením to při
sobě sám nalézaje, ţe někdy mysl, ač s prací,17 nestatečně při Bohu by stála a jeho věci
rozvaţovala, ale jakţ oči sem neb tam obráceny budou, i hned také mysli překáţka, a
3
pojednou k lečemus jinému, marnému obrácena bude: rovně jako kdyţ soudci neb zprávci
nějakému, pilné věci říditi chtějícímu, nějaká příjde novina aneb několik jich pořád aneb
pojednou, zdali ho ze všeho způsobu jeho nevyrazí,18 a jako by nikdy nemyslil na soud, učiní?
Tak i tuto, oko ustavičný posel a ţvavý jest, aby vţdycky ve všem překáţel, odvolával od
mnohých dobrých věcí: nýbrţ ještě hůře jest, neb soudce někdy neochotným obličeje svého
ukázáním posla zahanbiti můţe a novin nepřijímati. Ale zraku těkavost, s líbostí a lahodou
spo|[12]jená, jak zahnána býti můţe, ano radějí člověk dále se po tom táhne, leč kdo velikou
práci nad sebou vede,19 a na pomoc ducha Kristova i mnohá přisluhování maje, nětco učiní,
jinák nic? A i ten ještě velmi málo s tím se vším dovede. Ano jeden člověk dobrý,20 maje se
modliti v kostele, oči vzhůru náboţně pozdvíhl, i toţť, hle, v tom hned uzřel někde při stropě
dřevo jedno k druhýmu hrubým hřebíkem dřevěnným přibité: nu on hned nechaje modlitby,
dal se v potřebné přemyšlování, jak jest to, ţe hřebík čtyřhranatý do okrouhlé díry můţe se
trefiti. Není potřebí té věci déle příklady a ovšem jinými důvody potvrzovati; kaţdý doma viz
příklady vţdycky přítomné. Dlouho-li, prosím, při Bohu stojíš, kdyţ jiţ také někdy na to se
navedeš, aby nětco přemyšloval, buď |[13] kterýkoli čas, třebas při modlitbě, jak se špatná
příčina zrakem dá, ţe tě daleko zavede, aţ někdy třebas nevíš, co děláš, ty klečíš, a někdoť by
mohl pohádku vydati:21 „Co jest modlitba?“ Aneb: „Kaţdý-li se modlí, kdo klečí?“
Nedomnívejţ se, by to vše nebylo proti přikázání Boţímu řkoucímu: „Milovati budeš Pána
Boha svého z celého srdce.“ A kdy jest medle jediný půl hodiny, ješto bychom se hříchem tím
nezmazali? To jest viděl Šalomoun, kdyţ řekl: „Není člověka, kterýţ by dobře čině
nehřešil.“22 A hádej, co jest to byl onen ten osten, s nímţ sobě stýskal svatý Pavel,23 a kdo
nám příčinu dal k tomu a častou dává a mysl co ptáka číţebník vábí a jímá, neţ náš zrak,
jemuţ i jiní smyslové s svými oudy pomáhají a statečně, jako by se hned spřáhli, aby tu
ubohou duši vţdy nějak zamordova|[14]li. Rozuměli tomu i pohanští mudrci a svým
způsobem jakoţ oči chválívali poznáním pravdy,24 tak zase příčinou roztrhání mysli a
nedocházení známosti hlubokých skrejší moudrosti je býti pravili. Odtud báseň o onom starci
slepém přišla, ţe kdyţ o oči přišel, potom mu Jupiter dal hlubokých i budoucích věcí
známost.25 Co jiného vyznamenati chtěli, neţ ţe ušlechtilosti vtipu lidského všetečností oka
jako ostří mečové kamenem se tupí? Ale ó by niţádné větší zlé příčinou oka lidského
nepocházelo, ještě by to jakţ takţ bylo.
Ukázano jest jiţ, ţe oči na hříšné neb zapověděné věci patřením, od Boha se
odvrácením neb odnášením hřeší.26 Jakým pak to zlým nazuveme, kdyţ člověka k
nešlechetnosti nakloněného27 zrak počátkem a příčinou |[15] poţádání nepravého a
nezřízeného jest? Ano svět obecné přísloví obdrţel: „Čeho oko nevidí, toho srdce
neţelí.“ Ó by tak dobře tomu rozumíno bylo, jak jest to dobře povědíno! Ach,
přehrozných pomst a pokut Boţích snášenímI mnohé ušlechtilé a znamenité lidi to jest
přivedlo, ješto však nijakţ by v to nebyli přišli. Dán člověku soud, aby přede všemi
skutky jeho téţ i řečmi předčil,28 on aby mohl nedělati potmě,29 nevěda, dobře-li tak, čili
zle bude, ale maje rozum a ostrost vtipu, pamět také na soudy30 a spravedlnosti Boţí
přikázané i vůli, jíţ by věc nalezenou a usouzenou přijal, jí se přidrţel, všem oudům a
mocem svým podlé toho rozkazoval a tak vţdycky před skutkem rozsoudil, jedny věci k
druhým směřuje, dobře činil a zlého se vystříhal a pro soud pravý v tom se nemejlil.
|[16] Ale zrak vida věci některé zapověděné, ušlechtilost, zpanilost, krásu, soudí to býti
dobré, to, coţ pod tím zlého zvlášť neviditelně jest skryto, nevida, ano hned souditi
nechtěje, k tomu hned připojí se zpomenutí na libost a kochání těla, kteréţ by z té věci
mohlo pojíti, to obé kdyţ se spojí, i zevrou ţádosti těla a oko tu věc velmi chválí a
předobrou býti praví a tělo toho ustavičně ţádá a vţdy se více v ţádosti zapaluje.
Svědomí volá a křičí, ţe se mejlíš, ţe to není dobré, čehoţ ty následuješ, ale ţe zlé jest,
I
Chudoba povaţuje toto místo za koruptelu a emenduje: Ach v přehrozných pomst a pokut boţích snášení ....
4
tam ţe jest jáma peklo, ţe utoneš, spálíš se, umřeš! Ale ţe někdy člověk k té schválené
věci, kterouţ jiţ jako tak okuklen jest a v ţádosti jí rozpálen a roznícen, tak se uchýlí a
všecken po ní vyleje,31 ţe potom ani nedbá, ani slyší, co praví svědomí. I přihodí se tu té
ubohé duši |[17] jako ovci, kdyţ ji vlci dohonivše do lesa k seţrání vedou, a pastucha
volá, křičí, naříká, jiţ tu vše darmo. Co jest to čistě napsáno v Kníhách přísloví, 7, kdeţ
se o tom mládenci, kterýţ do jejího domu šel, praví: „Jak neboţátko jako volček k zabití
šel, nevěda, co dělá, jak k hrozné chvátá propasti.“32 Připodobňovali staří ty věci k lodí
po moři tápající, jistě dobře: kdo má zrak, viz.
Také posuď, kdo chceš, jak ten rek veliký David král padl;33 psáno o něm, ţe se
procházel po paláce: bez pochyby ţe jest, člověk poboţný, nemyslil, maje k té procházce
jíti, ţe bude pásti oči své, ale spíš nětco jiného hledal, buď očerstvení mysli, příčiny sobě
dání k přemyšlování o dobrotě Boţí na lid ten tak široce vylité. A však co se potom
stalo, kdyţ uzřel ţenu krásnou, jak po|[18]jednou v tak velikou upadl slepotu, ţe za
několik dní34 se upamatovati nemohl. Ţeny zavolati rozkázav, s ní zle ţiv byl,35 muţe
jejího, dobrého, poboţného člověka, na se laskavého, lstivě o hrdlo připravil. Potom
proroka Boţího hostě maje, předce i mluvě s ním, nic neviděl, co učinil, aţ i pohádce na
sebe učiněné nemohl rozuměti, neţ předce dobré mysli byl, jako by nikdy nic zlého
neučinil, aţ jemu prorok zprosta pověděl;36 i toţť teprva na milost se dal Pánu Bohu, toť
jej naučilo, aby řekl v ţalmu 119, v. 37: „Odvrať oči mé, ať nehledí na marnosti.“37
Poznal pozdě, ţe ani toho sám nemůţ učiniti. Toť jest mnohým poboţným lidem na
poušti bydlení bylo příčinou, kdyţ ubozí svou velikou křehkost vidouce, jak jsou mdlí k
tomu, aby nad sebou panovali, a jak zase svět mnoho má lepu a vnady, to jest věcí
krá|[19]sných a libých, na kteréţ jako číhař sojky lapá, 38 ano téměř holuby pod necky,39
i radějí chtěli se všeho obecenství lidského odciziti, aby aspoň tudy příčin zlých k
hříchům vedoucích ušli. Ale ţeť pak i na poušti ďábel bývá a tělo, kdeţkoliv jest, předce
zůstává tělem, jako i kavka kavkou jest, kdyţ i v sněhu se uválí: protoţ i tam nemohli
toho, čehoţ hledali, najíti.40
Pohleďmeţ také, prosím, ten bídný zrak jak vedl mnohé mladé lidi v zřejmé
nebezpečenství; kroniky toho svědectví vydávají. A nechci se na mnohé příklady
zavoditi,41 připomenu však, co se jest stalo při Jázonovi.42 Kdo jest dceru krále Medea
Velikého43 na to přivedl, aby cizozemci tajemství zjevovala otce svého? Ani noční
strachové, ani stráţných mnoţství veliké nebránilo, aby ona všeho toho, coţ
nej|[20]vzácnějšího a největšího měla, Jázonovi nepronesla. Ba kdo bázlivé panenské
srdce zoufalému předsevzetí naučil, aby i krví nejmilejších přátel ruce sobě zmazati
mohla,44 i přes moře, jako jiný loupeţník,45 s tím, kdoţ jejího otce <zradil>II a ji samou
nejdraţšího klénotu panenského, velikého pokladu panenství zbavil, se neodebrala?
Zdali toho všeho příčinou nebylo oko? Nebo jak jej za stolem otce svého nejprv uzřela, i
hned srdce své jako ostrým mečem probodené býti cítila. A téţ Vergilius, poëta onen
slavný, píše o královně, paní velikého města Karthaginenského, řečené Dído:46 jakţ oko
její Eneasa Trojanského uzřelo, i hned ji zapálilo, aţ potom na jak hrozné naříkání ji
přivedlo, ba i na to, aby sama se jeho mečem po jeho odchodu zabila. A kdo by mnohé
jiné vyčetl, o nichţ ši|[21]roce a mnoho se píše! Vizme, jak velikého stromu hříchův
špatné pohledění příčinou bývá. Ba hádejme, není-li také zrak příčinou všeho toho
nevymluvného zlého při lidském pokolení. Co to Písmo dí o jablku: bylo, prý, pěkné na
pohledění, a Evě proto se zalíbilo. Nu k čemuţ se obrátiti odtud má bohomyslná? I jistě
nechybí naříkání, aby neměla pomysliti:47 Ach, přenešťastný zraku i s nástrojem svým!
Dán si pro ozdobu a veliké potřeby duše i těla, a jak nevymluvného zlého příčinou
býváš! Ba netoliko příčinou hřícha, ale sám hned si hříchem velikým, nebť hrozné
II
otce zradil ] interpolace naše (podle smyslu)
5
Kristovo promluvení (Mat. 5) proti němu volá, řka: „Kdokoli pohleděl by na ţenu
nestydatě, a tolikéţ mladice na mládence, ten, prý, ţe jest a má býti mezi smilníky.“ 48
Pochlubiţ se tedy někdo a vystup jako hrdina |[22] a rciţ, ţe jsi prázden chybIII těch, a
budeš hoden chvály.
Ale díš mi snad: „Nezapovědělť jest Bůh na krásné stvoření hleděti, a já na pěkného
koně radějí hledím neţli na nějakého mrzkého, starého; všecko-li má býti hříchem?“
Odpovíť za mne Kristus Pán řka: „Kdoţkoli pohledí na ţenu nestydatě.“ Ba co jsme my
vtipní,49 ou, čistě umíme rozdělovati a vyměřovati věci,50 kdyţ kde jaký uţitek těla
čijeme, aneb ţe se nedotýkáme.51 Ale kdyţ tělo čije trpkost jako kosa kámen, velmi
nerádo jde; pakli ji tam jako hřebík do stěny tlučeš, tiskneš, ba bude se vinouti na
stranu,52 jedno aby přímo nešla, rozličně jedna moc duše druhou podvoditi bude, tak ţe
člověk sám se škrabe, oklamává, sám před sebou tají, sám sebe namlouvá, lstivě sám se
svodí a tak sám se hrozně do pekla ně|[23]kdy pohřiţuje. Umímeť my čistě zhlupěti, a
hned nechce se nám do toho, abychom to měli přemyšlovati, souditi a srozumívati, co
děláme. Nyníť jest nám velmi snadno nechtíti toho souditi. Ale co díme, ţe apoštol
praví: „Nebudeme-li se sami souditi, budeme ode Pána souzení“?53 Tuť nebude ţert,
nevykejklujeme se, a protoţ radče uptejme se zde svědomí svého, a povíš mi, co tehdáţ
myslíš, kdyţ hledíš na pěkného koně aneb jakékoli jiné stvoření, krom lidského; musíš
mi z toho nětco odpovědíti, neb ţe je míti ţádáš, zvlášť jsi-li bohatý, aby koupil, by jej
měl dobře zaplatiti, a byť ho i třeba velmi nebylo. A toť jest marnost, a protoţ i jistý
hřích, neb ne k tomu dáno jest tobě zboţí. Aneb poţádáš, aby to ukradl, a to hřích. Aneb
díš: „Škoda, ţe můj není ten kůň, dům, pole.“ |[24] A tu marná ţádost očí, oheň světa,
coţ také není bez hříchu.
Ale co pak kdyţ krásnou osobu uzříš pohlaví druhého, mládenec pannu a panna aneb
ţena mládence: suď, prosím, jestli jaká tvá mysl k tomu rozdílnějí nakloněná neţli
k pěknému koni, domu, šatu! A tu kdyby pravdu povědíti chtěl, musel by mi nětco z
toho říci: nebo ţe54 některou někdy vídášIV osobu, nic tak velmi se nehýbá mysl tvá, ani
k dlouhému na tu osobu myšlení a hledění jakou chut máš, neţ pomina nic nedbáš, jako
by na jiného svého pohlaví člověka pohleděl. Neţ někdy se pak a často trefí, ţe uzříš
některou osobu a hned učiješ pojednou pohnutí mysli a srdce jakési zkormoucení,55 tak
ţe duch tvůj libuje sobě to velmi, rád na to hledí, a můţe-li a smí-li, rád s tou osobou
promluví; potká-li a |[25] pomine, nemůţ-li jiného, ale ještě se ohlédne a jakési počije
bolesti a lítosti, ţe nemůţ promluviti, aspoň déle pohleděti. A toť jest při těch, kteříţ jsou
studem oblečení56 a ctností ozdobení: sic jiný, by neznal neb neznala, nepomine bez
nětčeho;57 ovšem jestli známost, časté vídání, mluvení, tuť je toho aţ příliš mnoho, buď
osoba svobodného stavu, neb manţelského; všetečná mysl, oheň srdce, koudelí světa
roznícený,58 ušlechtilý stud jako sluneční paprskové sníh pomalu sţírají. Díš mi snad
ještě: „I kdo se můţe vyvarovati toho prvního hnutí mysli?“ Ale já tomu nepovolím,
nebudu ţádati. Ba pěkně, pročeţ pak, pominuv osoby (jejíţto ušlechtilost a krása srdce
tvé obrazila59), ohlédáš se a více se dráţdíš? Proč někdy oheň cítě v srdci svém, však
předce v řeči mnohé se dáváš, |[26] aby dokonce hořel, proč druhému pochodně
podáváš, kteráţ v srdci tvém plápolá, a dým bělosti a mezi tím oheň i plamen červený na
tváři ukazují, a ty se jednák rdíš, jednák bledneš, jednák k růţi, jednák k plátnu obličej
tvůj podoben jest? Srdce tvé jednák ušlechtilou krev ve všecky oudy, zvlášť pak v tvář
vyleje a rozţene, a tudy jako tenata léci chtěje, to, coţ sobě libuje, nějak k sobě
přitrhnouti: jednák krev k sobě táhne, bledou zůstaví tvář, ba někdy i jiných oudův pro
nepřítomnost krve, mdloba a třesení a jazyka potracení, ducha krácení napadne. Nu
pohlediţ, jaká bude tvá výmluva o tom prvním hnutí. Někomu to první hnutí někdy
III
IV
chyb ] knih
vídáš ] wjdá
6
dlouho trvá, jako Davidovi,60 aţ se druhé i třetí hnutí přičinilo, ba potom i rozum
zvichrovalo. Kdyby posoudil, co jest onomu králi |[27] mladému Tarkvínovi uškodilo,
co mu rozum a celé muţské srdce odjalo, z Říma hanebně vyhnalo i všecken rod jeho k
hroznému přivedlo pádu, zdaliţ napřed nenalezneš oka, aneb pohledění a toho prvního
hnutí? Neb ať krátce a příliš summovně připomenu, jakţ uzřel ctnou paní Lukrecii,
poddaného a poněkud tovaryše svého manţelku, i hned zahořel, a jak potom odtud jda, o
ní netoliko přemyšloval, jak ji a co činiti viděl: jak předce chodí, mluví, hledí, jiţ mu se
to vše milostné a utěšené zdálo. Aţ potom nemoha se déle páliti, a příčiny dočkav, v
noci do pokoje jejího přišed, učiniv to, pročeţ ona potom, jako poctivosti milovná, sama
se zabila a tudy příčinou k vyhlazení rodu jeho byla;61 široce o tom píše Titus Livius.62
Takové věci někteří dobří muţí rozvaţujíce, |[28] tuto radu jsou lidem mladým dávali,
aby kdyţkoli se jim nahodí, ţe skrze oko jich a téţ ucho neb skrze jiné nástroje v mysl
šíp by se vrazil: to jest, ţe jakţ by uzřeli a ucítili-li by ránu v srdci, aby bez meškání oči
své i mysl svou na nějaké jiné věci domovní neb časné, ba i marné uvedli, a nechce-li
tam, jakoţ po hříchu ne radši tam chodívá neţ jako osel na most,63 musí násilně taţená
býti (rovně jako líná svině z bláta nepůjde, leč ji kyjem vypeřeš, a některá, dobeře-li se
ho, a líbí se jí, neţ by šla, spíš se zabiti dá); a tuť bývá divný boj, o němţ bych měl psáti
všecko, coţ by náleţelo, Ciceronovy bych aneb Virgiliovy mysli a umění ţádal; neţ
tuším, ţe my bez psaní o tom víme. Neb kdo z poboţných muţů takových bojův
nezkusil, ač jeden mimo druhého méně a více,64 jeden v tom, a jiný v jiném, |[29] jakţ
koho k čemu přirození táhne, ale však jisté jest, ţe ţádného tam netáhne, kam slovo Boţí
táhne, a protoţ ţádný vojny nezbude, dokudţ jest ţiv na světě.
Ale opět by mi snad někdo tuto řekl: „Sám proti sobě mluvíš; prvé jsi pravil, ţe marně
hleděti jest hřích, a teď jiţ spolu s jinými radíš k marnosti obraceti se?“ Odpověd: Dobří
muţí mnozí, jichţ já se nestydím následovati, na tomto místě Mojţíšovi hodni jsou
přirovnání: on pro to varování mnoho zlého, vraţd, zlosti, cizoloţstva, dopustil synům
izraelským, manţelky propouštěti z jakékoli příčiny.65 Kristus pak Pán zapověděl to
potom, a úmysl Boţí při tom oznámil:66 takéţ tuto dopouští se marného hledění,67 radějí
neţli hříšného: mezi dvojím zlým radějí k menšímu sáhnouti velí. Neţ |[30] počkej jedno
a buď věren, příjdeť Kristus Pán a napraví všecko to, kdyţ těla naše promění a všecko,
coţkoli mu při nás jest nelibo, odejme. Nyní sám Pán dí: „Dosti měj na mé milosti.“ 68
Dobře onen skladatel písničky poloţil: ,,Ó blaze bojujícím, nad zlým lkajícím, budouť
vysvobození, Kristem zproštění, semena svá s pláčem metají, ale potom hojnost radosti
seţnou.“69 Netoliko přirozený rozum, ale zkušení nás tomu jiţ dávno vyučiti mohlo, ţe
chce-li kdo od něčehoV mysl svou odtrhnouti, musí ji do toho táhnouti, coţ by jí nebylo
velmi odporného, ano z horké lázně není trefno do studené vody. Chce-li kdo odvesti
někoho od koupě, kterouţ kupuje, musí ho přivesti k jiné libé. Lékař, kvítí v lese zbíraje,
kteréţ se jemu líbí, nebude od něho odveden, leč by mu lepší ukázáno bylo. |[31] Téţ
posel na cestě. Chceme-li my také mysl naši od toho odvesti, coţ se jí a tělu líbí, musíme
ji do toho hleděti uvesti, coţ také jí ani tělu není velmi nelibé, jako jsou věci časné
rozličné, samy z sebe dobré. Neţ kdybychom mysl těkavou a rozdráţděnou pojednou v
náboţenství uvesti70 chtěli a tak jako z vody dali ji do ohně, tak bychom získali jako ten,
kdoţ sytého a zehralého jestřába pojednou přivábiti chce. Nejlépeť jest v té při pojednou
mysl v jiné přenesti,71 a potom opět v jiné, aţ by tak pomalu povychladla, potom teprv,
zdá-liť se, dej ji do ohně, zaveď ji skrze čtení Písem svatých neb rozmlouvání poboţná v
věci duchovní, tu jí spíše poţiveš. Nýbrţ radilť bych, aby ji potrápil, aţ by třebas některá
slzička ukanula; sotvať by na její nezbednost tak bylo,72 i potom spíš by netak |[32]
pojednou se rozhejřila. Neţ tutoť by slušelo nahlédnouti do kouta tohoto, jaká jest to
V
od něčeho ] od něho (korektura F. Chudoba)
7
veliká Boţí milost a dobrotivost, ţe kdyţ my upřímně a věrně pracujíce, a chtíce se
hledění a myšlení hříšného uvarovati, i hledíme a myslíme marně,73 a potom se teprv
někdy k němu obrácíme, ješto nám Pán Bůh tu právě jed obrácí v traňk a z utrejchu činí
muškát; měliť bychom to jistě znáti a k vděčnosti se probuzovati, aby nám to někdy
bídně74 opepříno nebylo, jako se tak nevděčným stává.
Aţ potud napsal jsem o tom, jak člověk sobě svým vlastním zrakem škoditi můţe a
škodívá. Jiţ pak dotknu i toho, jak jiným škodí. Ač někomu to, coţ napřed jest, zadosti
by býti mohlo,75 neb by srozuměje jednomu, druhého se sám dovtípil. Ale já za to mám,
ţe tvá upřímá pro|[33]stnost76 na mne se hněvati nebude, protoţeť i toho dotknu, neb tak
vlastně otázka na mne od tebe učiněná k tomu se vztahovala, jak člověk svým zrakem
jiným škoditi můţe. I slyšiţ tedy a suď bedlivě.
Napřed jsem napsal: ţe člověk pochodně té, kteráţ jej jiţ samého pálí, jinému také
podává, ne aby ji jinému od sebe dal, ale aby jiného také rozpálil, a tudy větší oheň, neţ
prve byl, rozplodil (neb větší jest dvou svíček plamen neţ jedné); divně se při člověku
děje. Říkají někteří, ţe člověk jest jako nedvěd, kterýţ se kaţdé rány mstí; člověk také,
udeří-li ho kde, zase hledí se nechybiti; chválí-li ho kdo, i on také bude toho velebiti;
laje-li mu kdo, rád mu se láním vrchovatě odplatí. Tak podobně děje se i při milování;
pozná-li k sobě od koho milost, také jej mi|[34]lovati bude. O tom pověděl onen: Nic prý
není tak silného k spůsobení milování jako milost; miluj a budeš milován,77 bí, bit budeš.
Téţ miluje-li kdo koho, i hned čeká a ţádá, aby také od něho milován byl, jakoţ sám šíp
v srdci cítí, tak jej chce i jinému v srdce vstřeliti: ţe sám hoří, hned podymuje, jakţ můţ.
Můţť pak rozličným obyčejem; všeho já psáti nechci, snad by toho větší škoda byla neţ
zisk. Sám zrak vezmu, a co k němu příleţí:78 a o tom krátce povím.
Na dvé mohou ti lidé, kteříţ zrakem jiným škodí, rozdělení býti. Jedni jsou ti, kteříţ to
činí z nevědomí, nic tomu nerozumějíce ani na to myslíce. Druzí, kteříţ vědí, co činí, a
naschvál činí, zrakem svým jako Turek šavlí, mdlý mladý, ba někdy i starý |[35] věk79
ukrutně sekajíce, a jako ubohé holoubky sítí přitrhujíce,80 z čehoţ snadně srozuměti
můţeš, ţe to zlé ze dvou pochází studnic: jedno z přirození, druhé z chytrosti. Někdy u
někoho jde z první, u někoho z druhé, u někoho z obou. Z samého přirození to jíti můţe,
kdyţ člověk jest sličný, spanilé postavy, oudů a všeho těla: a zvláště pak obličeje
ušlechtilého, barvy libé, bílé a červené neb drobet snědé, zvlášť jsou-li k tomu oči černé,
vlasy jasné,81 všickni oudové těla zachovávají-li svou míru, ani příliš hrubí, strojní, tak
ţe hned všecken obličej ukazuje přirození ušlechtilost a zdařilost. Tu z samé té osoby
jako plamen plápolá jakási milostnost a váţnost, ano řídko kdo člověka toho nemiluje,
kaţdý jej rád vidí, řeč jeho slyší (na řeč se nyní zavoditi nechci neb bych o ní, |[36]
tuším, musil víc psáti neţli o hledění a zraku); takovýť velmi snadně a velmi mnoho jich
svým pohleděním zraní a ušlechtilostí zraku svého zjímá; prší z jeho zřitedlnice jiskry k
zapálení mnohých srdcí, leč se toho převelmi šetřiti bude, a ještě s tím se vším neuvaruje
se všeho ten, dím, tak ušlechtilý člověk: neb některý více ošklivost neţli milost plodí
svým zrakem.
Ale řekneš snad, brzy-liť povím, jak se to děje, aby ty uměl sebe souditi, věděl, kde a
jak se šetřiti.82 Taktoť a tehdy to bývá: kdyţ takový ušlechtilý člověk zvláště někoho k
chlípnosti nakloněného uzří, třebas neví, jaký a kdo jest on, pohledí naň směle, onen na
jasnosti obličeje nejprv bude obraţen, a pohledění maličko bude-li mu se zdáti smělé, i
hned bude doraţen, neb myslí, ţe toho pohledění jest příčina neb nestydatost, |[37] neb
hloupost, a to obé, nadějí k čemu se víc dává:83 pakli bude pohledění stydlivý,84 zvláště s
zapýřením, tu hned zapálí oheň onen, neb tu ušlechtilost obličeje a pěknost hned se
rozmnoţí a od onoho, na něhoţ pohleděl stydlivě, však ne bez šrámu, utíká. Item ukáţe
se tudy i to, ţe jakoţ onenno pohledě na tě, šíp cítí, tak i ty jsi zastřelen.85 Nebo stud jest
při pannách zvláště jako sukně milosti,86 i toţť hned se bude čím dále tím více síliti
8
oheň, bude-li, jakţ musí potom tomu překáţka činěna býti skrze rozličné věci, světské
neb boţské; neb někdo se bojí lidí, někdo Boha: i toţť opět bude hůře. Nebo dí Písmo:
„Kradený chléb chutnější, vody zapověděné sladší.“87 Tuť právě při poboţných kde se
nahodí, zákon vezma příčinu rozmnoţí hřích, jakoţ dí apoštol.88 Pakliť potom bude časté
|[38] hledívání, ovšem mluvívání, i bude ta věc růsti a srdce trápiti, kosti sušiti, tváří
ujímati, síla ducha i těla pomaličku kamsi se bude dívati,89 nebude-li tomu rychle
spomoţeno. Nebo to jest ta zimnice duchovní čtvrtačka,90 kteráţ mnoho lidí zmořila: neţ
ţeť91 pak to lidé takoví jedni vidí, co činí, a jiní tomu hned nerozumějí, vědí, ţe ho bolí,
ale nevědí, co jsou sobě udělali, kde a jak se urazili,92 ani kterak té nemoci říkají, kteráţ
je trápí. Kteříţ to znají a poboţní jsou, nad tím lkají, stejští sobě,93 vystříhají se:94 kteříţ
pak neznají, ti co milostná ptačátka, majíce utíkati, rozpleští se, křídla opustí,95 lkají,
vzdychají, mdlí, a nic nevědí, co jim. I mílo i líto jest na takové se dívati; kdoţ oči má,
mistrné a divné boje tu uzří, v nichţ někteří k hrozným šrámům přicházejí; příkladův
přivoditi |[39] netřeba, ani nás domácí v oči bodou.96 Mnoho jest pověděla ona neboţka
učená panna:97 „Casta mansissem, si non formosa fuissem.“ To jest: „Byla bych čistou
zůstala, bych pěkná nebyla.“ Neb krása jest veliký nepřítel stydlivosti.
Jiţ by mi mohl někdo říci: „Řekl si, ţe povíš, jak člověk jinému škodí zrakem, a ty pak
pravíš, jak sobě škodí.“ Odpověd: Nic to nepřekáţí, neb někdy člověk, jakţ sobě škodí,
rovně tak jinému mnoho, sobě nic neb málo. Oheň kdeţ jest, všudy pálí, i v kuchyni, v
světnici, i na rynku. Šíp, v kterémkoli srdci jest, v kaţdém řeţe a těţkou bolest vzbuzuje;
jedním téměř způsobem téţ se děje, buď u toho, kdoţ škodí, buď u toho, komuţ se
škodí; však vţdy pravím, jak jinému škodíš: ţe tak, kdyţ v něm vzbudíš ţádost tvou,
příčina tvé |[40] oko, jemu šípu a ohně podává, věz ty o tom hned, neb potom, neb
nikdy, a toť jest hřích, za nějţ se David modlil řka: „Od cizích odpusť sluţebníku
tvému.“98 Ach, co jest počet převeliký takových hříchův! Ale mnoho jest lidí, kteříţ by
toho za nic neměli; by jim to kdo mluvil, posmívali by se mu co bláznu. Nu hřích jest,
kdyţ se to nedělá z oumysla, třebas z nevědomí, ješto samo přirození zdálo by se toliko
tím vinno býti (ale coţ bude-liť přirození méň trpěti, bojím se, ţe i já o tom nětco zvím);
neb jaký rozdíl na tomto místě mezi mnou a přirozením mým, suď. Co pak díme o tom,
kdyţ to děláme vědouce a znajíce, ach, nastojte, kdo tuto bude spravedliv? Ale ještě to
vše není tak hrozné, kdyţ člověk přirození pustí a z přemoţení hřeší,99 velmi rychlým
pokušením jako pták prudkým přívalem |[41] jsa zachvácen, ačť i to sic předce hříchem
jest: však nebývají tak těţce váţení takoví hříchové.
Neţ co pak díme o tom: kdyţ při člověku to zrakem škození nepochází z samého
přirození, ušlechtilosti a jadrnosti100 jeho, ale z chytrosti radějí srdce převráceného, buď
zvyklého v hříších, neb ţádostmi rozníceného, coţ vídáme při některých, kteříţ příliš
mnoho krásy, buď pro nezdařilost přirození,101 neb pro starost a sešlost věku, nemají,
avšak ozdob rozličných, šatů a jiných věcí nezanedbávajíce, divně zrakem a potom
jinými oudy křepčí,102 anť tvář rozkošně zbírá,103 jako by se chtěl smáti, očima vrtí a
mece na všecky strany, hlavu jako jelínek vytahuje, chod divně formuje, aby se spíše
plouti neţli jíti zdál, a tudy šípy zlých ţádostí z hlubokosti srdce a zbouření |[42] všeho
přirození104 prudce k jiným vystřeluje a mnohým smrtedlné rány činí? Nu nechci tam na
to široké pole jíti daleko; bojím se, ţe bychom se tam divných frejířských nástrojův a
osidel dobrali, uzřeli bychom tam malování tváří, vrask, pih shánění neb bílení a jimi
blýskání;105 pomíjím toho všeho, neb toho u nás není. Zraku toliko chytrosti ukazuji,
skrze něţ šibalská aneb ţádostmi přemoţená srdce mnohým prostým lidem mladého
věku, ba i jiným dosti čadckým mistrovsky a řemeslně tenata líceje. Kdyţ pozdvíhne
čelo, a hlavu přímo postavenou maje, sem i tam vesele, jinám vţdy po straně zahlídá, a
kdyţ srozumí, ţe jiţ přitrhla toho, kohoţ chtěla, zvlášť vidí-li, ţe i on také jí se
připodobňuje, jiţť potom upřímně a jako k šturmu pustí plným zrakem buď milost a
9
|[43] oheň srdečný, buď coţkoli jiného pronáší106 a jako prudká a rozvodnilá řeka špatná
stavení potírá a všecko mocně poráţí, málo špatnějí107 vnitřního ohně a zjítření mysli své
způsob očima ukazujíc,VI neţli by jej kdo literami vypsati mohl, takovýť člověk nejinák
činí, neţ jako by maje jíti do lázně, mezi lidi nahé, i vzal na se pancíř a připásal meč,
lučiště nezapomínaje: a příjda mezi lidi, dělal by o nich,108 někoho šípem srdce otvíraje,
jiného mečem raní, a jakoţ takový člověk hanebné pomsty byl by hoden, tak i tento.
Protoť jest i onen moudrý109 nevěstky z země vypověděl, aby neškodily svými
chytrostmi mladému věku. Nebo takové oka uţívání jest částka umění ţen bezectných,
takových, o nichţ v Přísloví 7. rozdíle psáno.110
O tom také napsal i onen poeta:111 |[44] „Crede mihi, meretrix visu cognoscitur
ipso.“112 To jest: „Věř mi, ţe nepoctivá osoba113 po samém hledění bývá poznána.“ A
jistě tak jest. Přečti sobě, co o tom dí prorok Izaiáš, 3. kap.114 I jinde dí duch Boţí, co prý
mají plné cizoloţnice.115 Item svatý Jeroným velmi pěkně i pravdivě pověděl:
„Nestydaté oko jest nestydatého srdce posel.“116 Ne zle ty i Šalomoun vymaloval v
svých písničkách,117 neţ ţe se to vše duchovně a na církev táhne, ač se to příliš velmi
trefuje; bojím se, ţe jest s těţkem toho nepsal, kdyţ jiţ bystrý duch jeho od Boha k
ţenám se obrátil. Neb jakoţ prvé o moudrosti Boţí a jejích skutcích přeušlechtile psal,
tak tuto o ţenských rozkošech a líbostech velmi mistrovsky píše. Není div, ţe to
duchovníme118 a z frejíře proroka děláme, ano kdyţ sami v milosti tělesné hoříme,119
|[45] domníváme se někteří, ţe Ducha svatého plní jsouce, gruntovní a Bohu velmi milé
náboţenství vykonáváme,120 ano bývá chyba.121 To tam.
Nu jiţ za to mám, ţe z tohoto mého velmi prostého a právě domáckého psaní (v němţ
řídko kde čeho tak prostými slovy, jakţ sám skutek i soud příčiny ukazuje, nedokládám,
tvé se dověřuje věrnosti122), pravím, ţe budeš moci porozuměti: jak sobě člověk i jiným
škodí zrakem svým. Ţe tak, kdyţ zraku k tomu neuţívá, k čemuţ a proč od Boha dán, o
němţ nejprvé povědíno. Téţ sobě škodí, kdyţ příčinou zraku123 padá v oheň ţádostí
zlých, kteréţ někdy tak velmi zrostou a zmohou se, ţe i duši udusí. Jiným, řečeno, ţe tak
škodí, kdyţ jim příčinou k zapálení jest, aneb ovšem kdyţ svým ohněm je nakaţuje.
Všecko pak toto přečta, co díš, |[46] kdyţ sebe v mnohém vinného nalezneš, buď ţe
samým svým přirozením pěknosti,124 ušlechtilosti, milým vzezřením, obličejem
ochotným a milostným,125 jiným jako střelou jakoţ tajně, tak hluboce postřeluješ, ne
vţdycky o tom sám věda?126 Buď ţe k tomu také sám pomáháš nešetřením sebe před
jinými,127 aneb šperky svými, aneb potom chytrostí a dobrovolným jiných skrze mluvení
s nimi a jiné způsoby mordováním,128 ješto vše to Bohu jest velmi nelibé: ovšem kdyţ
pomyslíš, ţe za ty za všecky věci musíš odpovídati před stolicí spravedlivého soudce. Co
tam dí v jednom spisu o panenství,129 přečti sobě, jak ti, kteříţ připomenutými věcmi
příčinou byli dobrým lidem a maličkým Kristovým k zlému boji, musejí hrozný činiti
z toho počet.130 Item, co se to praví: |[47] ţe ze všeho myšlení musí počet vydán býti:
ovšemť tedy i to rozsouzeno bude, kdo k jakému myšlení sobě neb jiným jakoukoli
příčinou byl, buď skrze zrak, kterýţ jest velmi silná věc k tomu, neb jakýmkoli jiným
způsobem. Zdá mi se, ţe by kaţdého z nás ty věci měly probuditi k tomu, aby ulekna se
sám sebe a skutkův svých jako David,131 rychle se se Pánem umlouval, dokudţ ho z
vládařství nesloţí; jakoţ jistě na to opravdově kdo pomysliti by chtěl, čímţ hřešil, sám
sobě i jiným škodě, plakal by nad tím, srdečně lituje pominulého času zle a ve zlém
stráveného, v němţ ušlechtilého nástroje oka ke zlému byl uţíval; aspoň by jiţ přestávati
se učil dobrých darů zle uţívati Boţích a učil se osudím svým vším, aţ i očima, dobře
vládnouti,132 totiţ odvraceje zrak svůj, |[48] aby nehleděl na to, coţ jemu nenáleţí. Izaiáš
prorok nás k tomu v kap. 33, v. 20, napomíná.133 A slyšme radu Kristovu (Mat. 5):
VI
V původním tisku je vkazugj asi místo přechodníkového tvaru vkazugjc.
10
„Horší-li tě oko tvé pravé, vylup je a zavrz od sebe, neb lépe jest tobě jednookému vjíti
do nebe neţli obě oči majícímu dánu býti v peklo.“134 Díš-li mi: „Ou, nepříjemná jest to
rada a tvrdá řeč, kdoţ ji můţ slyšeti135 a přijíti, a také proč já mám po Bohu předělávati a
mistrovati? On mi dal oudy rozličné, ušlechtilé, a já nemám jich uţívati, neţ je utínati?
Ba radějí já na pěknou věc všelikou s chutí hleděti a chváliti budu Stvořitele svého.“
Odpověd: Ba tvrdá, ou tvrdá, toť jest tak; ale coţ pak tomu dělati, kdo by nerád hleděl na
to, coţ se mu líbí, neţ však na zadní kola musíme se ohlídati, tak zde ţiví býti musíme,
abychom potom také ţivi býti mohli. |[49] Někdo chudý rád by stkvostně ţiv byl jako
kníţe neb pán, ale stačil by mu statek za tejden neb za dva136 a potom by musil hladem
mříti: takţ i my mohli bychom někdy mladosti poţiti a jiných věcí, oči popásti, jazyk
porozvázati a všecky ţádosti těla našeho vyplniti, všech lahod světa koštovati, ba snad se
i nasytiti. Ale coţ vše to jest? Nic. Potrvalo by to na chvilku a předlouhý čas věčnosti,
nevymluvnými bídami naplněný, i hned by nás postihl. Tu by jiţ ţádné čitedlnosti těch
předešlých líbostí nebylo, ale viděli bychom s zámutkem hrozným a lkáním ty, kteříţ se
zde ssuţovali na krátký čas a vůle sobě nepouštěli, u věčném převelikém potěšení a
nevymluvné slávě. Radějí tedy zde na světě maličko se possuţůjme, potrpme, však
potom dosti času i všelikého |[50] dostatku k radosti a rozkošem míti budeme. Dobře
onen moudrý pověděl: „Učiníš-li co mrzkého, to jest hříšného, s bolestí, s líbostí: líbost
pomine, hřích zůstane, a to obé, i ctnost, i hřích, mzdu má velmi dlouhou a velikou.“137
Nemistrujeť ten po Stvořiteli svém, aniţ ho potupuje,138 kdoţ ne všeho, coţ učinil, uţívá:
nýbrţ sám Bůh chce tomu, aby ne všecko člověk sobě osoboval; zjevná zápověd
Adamovi v ráji učiněná to světle ukazuje, toho dostatečně dovodí. Díš snad: „Ou, musíť
nějak duchovně rozumíno býti, však dávno církev ví o té radě Páně, a ještě se málo
oudův církve oslepilo, ohlušilo, ochromilo.“ Odpověd: Jiţ to duchovní, jak kdo chce, jáť
povoluji, jedno kdyţ ty oud svůj tak utneš, aby ho zle nepoţíval. Díš-li: „Utnu zlé
uţívání“, i do|[51]bře jest, jen můţeš-li, povinen jsi a chválen budeš; zlé uţívání bude-li
při tobě, vtáhne tě i do pekla. A protoţ ty, nechceš-li tam, musíš toho zlého uţívání
zbýti.139 Díš: „Nemohu s to býti.“ I nemůţeš-li zlého uţívání utíti samého, utniţ je s
oudem, i zbudeš ho. A slyš, coť Kristus dí: „Lépe jest (prý) tobě bez toho oudu vjíti do
království nebeského neţli majícímu oud s ním a pro něj do pekla.“140
Ale postihnouti mne snad budeš chtíti, řka: „Kterak pak učiním při tom, kdyţ nemohu
některého utíti, jako rozumu, mysli, paměti, ješto se těmi věcmi daleko více škodí a
častějí hřeší neţli oudy těla, neb cizoloţství i moc světa brání, mysli cizoloţné se
posměje, a ješto před Bohem to kaţdý veliký hřích jest, a Kristus dí: ,Kdoţ poţádá, jiţ
smilnil‘?“141 Odpověd: I nu sudiţ pilně tu|[52]to, teprv příjdeš k té vejmluvě, o níţ
napřed, to jest, o těch prvních hnutích, kteráţ nejsou v moci člověka. Ţe mysli nemůţeš
od sebe odvrci utna, pravé jest.142 Ale máš mysli vládnouti a ji na uzdě drţeti,
nedopouštěti jí tam, kamţ by ona chtěla proti vůli Boţí. Jestliţeť kdy ďábel, tělo, svět
skrze tanutí v duchu, zrak tělesný a jeho nástroje, čeho naskytne, ješto ukazuje svědomí,
ţe to proti Bohu jest, nepřijímej, neobírej se s tím, odmítej to od sebe, utíkej od toho, na
lecos nehříšného přenášej mysl, zrak i vše jiné, a to všudy a vţdycky. Dokudţ tak činíš,
Boha milostivého máš, nehněváš ho, ale k milosti ponoukáš, onť bude skrze Ducha
svatého také v tom boji pomáhati. A tuť, hle, ta první hnutí od Boha neodloučí a milosti
jeho nezbaví. Takť mysl i s zrakem vţdycky |[53] musí pasena býti, a velmi pilně; málo
pousne-li stráţný, svědomí, ona hned půjde do škody, a pastýř potom důjde prasku143
umlouvaje se, a někdy bývá i dobře ubit. Onen ne zle pověděl o ţeně krásné, jak jest v
nebezpečenství, řka:„Těţko jest toho ostříhati jednomu, čehoţ mnozí ţádají dojíti.“144
My pak můţeme říci: „Těţko se brániti, kdyţ se mnozí nepřátelé s rozličnými nástroji na
odpor postavují, obkličujíce ze všech stran.“ Ale tuť se moc Páně v naší nemoci koná.
Poďmeţ z toho dále a pohledejme prostředku, jestli jaký o tom loupání oka: jakoţ první
11
mysli hnutí není v naší moci (zdravý rozuměj bez loupání), mysl neví, co příjde jí a
uvrţeno bude v ni, po chvíli neb zjítra. Kdyţ pak v mysl nětco uvrţeno bude, aneb oko
nětco uzří: i tam jest jiţ čas ihned odepříti, |[54] mysl jinám zavesti, zrak jinám obrátiti;
to činiti, jest oko vyloupiti. Nebo, prosím, vyloupě oko, co by víc učinil, neţ ţe by jiţ té
věci neviděl; vrazilo-li se jiţ prvé co v mysl tudy skrze to okno, toho by vyloupením oka
nezahnal, rovně jako i tamto přenešením zraku. Nýbrţ toto ještě lepší jest, neţ kdyţ zrak
přeneseš jinam, on nětco jiného vida, vstřeluje opět to v mysl, tudy mysli k zapomenutí
na ono prvnější hříšné příčinu dávaje, tak jako klín klínem vyráţeje: aneb mnohostí věcí
mysl přesype, ţe ani na toto, ani na ono dokonále a cele nemyslí, neţ tak se co sedlák z
bláta dobývá. Ale tamto by jiţ myšlení bez překáţky zraku stálejší (jakoţ někdy při
dobrém, tak i při té zlé věci) bylo. A toť jest mistrný boj, na nějţ se Pán Bůh rád dívá a v
tom svou rozkoš má, daleko větší, neţ kdyţ s nepřáteli zachází |[55] a jejich šiky mate;
tuť svým milým synům korunu strojí slavnou, aby potom jakţ kterého v statečnosti zde
na světě bojujícího viděl, a při sobě věrně stojícího, po vítězství jiţ přišlého, kdyţ se
skrze nepřátelské vojsko probije a do věčných příjmeVII stanů, jemu vstříc anděly své
pošle, míle přivítal a přebohatě daroval.145
Ješto sic tělesně zrak vyloupiti, ruku a coţkoli jiného škodného utíti jest strojiti sobě
bezpečnost a boje utíkati, v pomoci Páně špatně úfati, jako činí babská srdce. Neţ ţeť
nouze vůle nemá, musíť někdy to člověk činiti, co se velmi nelíbí. Ano někdy lékař
nelahodný traňk dává aneb ránu štípavou vodou vymejvá aneb masso zřeţe: tak
podobně, jestliţe kdo i tělesné oko vyloupil, ruku uťal, zdraví sobě ujal146 a tak dále,
dobrým |[56] úmyslem, s řádnou radou,147 nemáť hanín býti, ale předce za rytíře počten.
Neb utínaje oud, přemáhal, proti tělu bojoval, útrpnost zvoluje. A takť v dokonalou
bezpečnost, dokudţ jest koli zde,148 nepříjde, byť on třebas sobě všecky oudy osekal, i
nohy, i ruce, neb mysli těkavé, paměti zpotvořené, rozumu zkřiveného jistě neutne. A
tak vţdy musí předce bojovati s divnými duchovními nepřátely, a pracně, ubohý
osekanec, vítěziti. Utěšený příklad na svatém Jobovi, (o němţ viz v kníze jeho, kap. 31).
Ten chtěje nehřešiti oudy svými, neutínal jich tělesně, ale duchovně, to jest, jakţ sám dí:
Smlouvu jsem učinil s očima svýma, to jest aby hleděly, kamţ hleděti náleţí, a nejinám:
a na to dí, ţe se vydal, aby hned ani nemyslil o panně, aby mysl jeho se nekormoutila. 149
A víme, jak jej Bůh |[57] velmi schvaloval, a za spravedlivého vyhlásil;150 však zvol
sobě kdo chce co chce, kdyţ jen chce k Bohu, nelzeť jest neţ na ouzko, skrze těsnou
bránu.151
Protoţ coţkoli učiníš, musí toho tato summa býti, ţe prvních hnutí a divných příčin
neujdeš, i velmi pilně se jich varuje podlé povinnosti a moţnosti; ale kdyţ ty jedno o to s
Bohem se smlouváš, tanutím takovým a počátkům hříchů rozmáhati se nedáš, nepříjmeš
vnukání, nekocháš se: pak-li kde se co nahodí, v tom a s tím neleţíš,152 v horší nejdeš,
tak Krista na pravici Bohu Otci za nás se přimlouvajícího153 řádně uţíváš, předce vůlí při
Bohu stojíš i vším ţivotem, pokud nejvýš moţné, pracuješ a snaţuješ se vůli Boţí činiti
ve všem všudy, jsi jistě na té úzké a výborné cestě. Neţ pak na ní jsa, jdeš-li, či běţíš, či
leţíš, a klesáš a urá|[58]ţíš se. Toť jest jiný soud; nyní času není tam se zavoditi,154
toliko toto dím: Kdoţkoli na úzké cestě jest, dobrou má při; neb stojí-li, Pánu stojí, padáli, Pánu padá:155 kdyţ by jej jedno na úzké cestě své zastal, v odpočinutí jej vezme.156
Pěkným příkladem naši staří předkové ten boj i s tím prvním hnutím, zahánění jeho
kocháním,157 ukazovali, pravíce, ţe jakoţ ač nemůţeme zabrániti ptákům nad našimi
hlavami se proletovati, však zbrániti jim na hlavách našich se hnízditi můţem:158 tak
také prvníVIII hnutí mysli buď v sobě samo, buď skrze smysly zevnitřní není v naší moci;
však přijíti to, coţ se namítá,159 s tím se obírání, kochání, ovšem pak skutek odtud a
VII
VIII
Odloţilík opravuje na příjde.
první ] prwnjch (korektura F. Chudoba)
12
podlé toho pocházející v moci ducha našeho, Duchem Boţím opraveného, býti vţdy má.
A protoţ první nás milosti Boţí ne|[59]zbavuje: druhé pak vše i všecky částky jeho
jsouIX hříchové větší a menší, kteříţ dosti učiněním160 Kristovým vlastním shlazení
bývají při věřících.
Snadno tedy jiţ porozuměti můţeš, aby člověk všeliký, buď věku mladého, dokudţ
krásu a zdraví má, šetřil se pilně,161 jakoţ v jiných věcech, tak i v zraku neb hledění, na
uzdě zrak svůj jako koně zlého měl a tak jej vţdy pásl. Slyšte to sobě, coţ svatý Řehoř
praví: „Nemáš na to vzhlédati, čehoť nesluší ţádati.“162 Duch svatý také téţ dí: „Nepas
očí po děvečkách, tolikéţ děvečka po mládencích, aby nebyl jat milostí jejich.“163 Kdo k
tomu ţádné náchylnosti nemá, neb k andělu svatému, neb k kameni studenému jest
podoben: kdoţ pak maje náklonnost, po ní vţdy předce jde,164 boje s sebou neveda, k
hovadům přirovnání jest hoden. |[60] Neb zdali, prosím, sám Duch svatý velí zrakem
mysli, ovšem jinými mocmi a oudy vládnouti?165 Však i lidé světští rozumní nejinák se
chovali mnozí, i v pohanech166 dítky své tomu vyučujíce, zvláště pak panny, aby byly
stydlivé a ctnost svou jakoţ jinými oudy, tak i očima prokazovaly, netoliko neměly
zraku osvobozeného167 hleděti na kaţdého směle chlapským obyčejem, ale hned aby
nemnoho daly se vídati druhému pohlaví. Nebo co dí Phocilides mudřec:168 „Ostříhej
pilně dcery své panny, aniţ dopouštěj, aby často vídána byla před domem, zvláště jestli
věku dospělého: nebo krásy stráţným býti jest věc velmi nesnadná.“169 Ba i mládenec
tichý, neplachý, stydlivý, neprostořečný a nevšetečný býval chválen; říkávali, na něj
hledíce, čistý, prý, mládenec, by panna.170 |[61]
Někteří národové hned nedopouštěli pohlaví ţenskému, zvlášť krásnému, z domu
vyjíti, leč by přikryly tvář svou tafatem, aby samy proto viděti mohly, a od jiných vidíny
nebyly. Víme, co jest i ona poctivá panna Rebeka učinila, kdyţ budoucího manţela
svého Izáka na poli nejprv uzřela, jak tvář svou i hned přikryla.171 Ale nám nyní vše
osvobozeno jest,172 jakoţ i jiné mnohé s velikou duší lidských škodou. Ó bychom aspoň
my, kteříţ chceme praví oudové Kristovi býti, z svobody ducha nebrali sobě příčin k
hřešení! Kdyby byla Dýna, dcera Jákobova, doma poseděla, nechajíc marných procházek
a očí pasení, byla by neranila mládence ušlechtilého, sama o panenství nepřišla,
hrozného mordu bezděčnému manţelu svému i vší rodině jeho, a hořkých zámutků otci
svému |[62] příčinou nebyla.173 Ach, coţ jest mnoho mladého věku,174 zvlášť nyní, k té
Dýně podobného, nejsou-li mnozí příčinou vraţdy tělesné, ale duchovní, kteráţ, suďme,
mnoho-li jest lepší? Ba coţ více, někteří na to přišli i z rozumu došlých,175 aby jiţ nyní
sobě nelibovali mládence, ba i panny, kteráţ i zrakem svým stud a bázeň prokazuje, a
směle na člověka nehledí: zdá se jim nějaký to člověk býti ničemný, nemilý, zarputilý,
netrefný, mezi lidmi nebývalý, a zhola mravů neumějící. Slušelo by to s oním mudrcem
říci: „Ó tempora, ó mores!“176 Ach, milí mravové, co jiţ naspátek jdete! Chvály hodná
byla panna stydlivá, přímo hledící, před muţským pohlavím se stydící, kteráţ úst otevříti
nesměla před mládenci a na ţádného hleděti, ba ani dlouho, leč z přinucení starších, před
nimi býti. Jiţ |[63] pak na odpor taková bude pohrdána, a té odporná chválena: totiţ ta,
kteráţ čistě svobodně hledí, mluví, chodí, oči co jestřábovy bystře pronikající aţ k srdci,
ba aţ do pekla; má slova čistá, hlasitá, jako by je vyřezoval, a to s velikou hojností; dí-li
k ní kdo jedno slovo, ona zase deset. Ach, milé panenství, jiţ jsi z svého roucha, jenţ
stud slove, svlečeno! U starých předků řeč hojná a smělá, zrak všetečný, byli důvodové
nevěstky.177 Nyní pak to obé má ušlechtilosti pannám přidávati a mládencům. Ba,
nešlechetný světe, však ty ještě sotva na hlavě choditi nebudeš,178 jakţtě179 jiţ netřeba
více. Ou, kdyby měli všickni způsobové rozbírání a s starými rovnání býti, oumyslové,
proč se co činí, souzení, při jich strojích, řečech a všech hnutích těla, co by tu rozličné
IX
jsou ] gſauc (korektura F. Chudoba)
13
věci nale|[64]zeny byly! Milý Jeremiáši, plakal jsi podobně nad takovými věcmi a
hrozně naříkal, z veliké lítosti dcery Siónské;180 by nyní na svět přišel, tuším, ţe by ţádal
všecken i s tím světem v slzy se obrátiti, a ty prvé chtěl, aby řeka slzí očí tvých tekla.181
Ale co bychom my na to dbali, ţe by ty tak převelmi plakal? Získal by rovně tak jako
prvé, ba i mnohém méně; prubu máš na tvých následovnících. My, kteříţ oudové církve
býti chceme (ó bychom, dejţ, milý Pane, jen bláznivé panny182 a plevy mezi pšenicí
nebyli!183), hleděli bychom tě pěkně ukojiti; řekli bychom: „Mně to neškodí, ţe já tak
svobodně hledím, mluvím a jiné věci činím; já nejsem tak příliš náchylný, abych se
drţeti a nad ţádostí panovati mohl.“ Neţ škodíme-li my tím pak někomu jinému,
uráţíme-li maličké Kristovy,184 zabíjíme-li ty, |[65] jeţX Kristus Pán svou bolestnou
smrtí pracně obţivil, s tím bychom pomlčeli, ba i toho bychom ne příliš rozbírati na
ténko185 chtěli, jak sobě neškodíme. Neb chtěli-liť bychom to pilně souditi, křivolaké a
zavilé srdce své bychom vymakali;186 uzřeli bychom, ţe sami se oklamáváme, sami sobě
odpouštíme, sami se lstivě podvodíme pod rozličnými příčinkami a někdy i s
smyšlenými svou libost provozujíce. Ó převrácené srdce člověčí, an ho i sám člověk ne
vţdy poznati můţe, tělesný jsa! Tělo, rozkoš miluješ, tělu se zachovati hledíš, ducha věci
sobě ošklivíš, jemu jámu kopáš a přechytře jej do ní po maličku vedeš, ba někdy také i
táhneš. Kdyby někdo řekl nám: „Neškodíš-li sobě, ale snad jinému, a Pánť přikázal míti
péči o bliţního svého,“187 hned bychom mu ochotně s hněvem řekli: ,,I coţ mám |[66]
pak s zamţenýma očima choditi, ústa zamknouti musím?“ Vţdy, hle, aby na prostředku
nebylo zůstáno, lstivé srdce rovně neudělá neţ po svojsku. A kdoţť brání, kde potřeba,
hleděti, choditi, mluviti? Jedno tím nehřeš, líbosti těla s převelikým duše své zlým
nevyplňuje. Díš-li: „Nemrav tě pod se hleděti, hlavu shýbati, státi před lidmi jako sup,“ ou, kdyţ jen hřích není, nechť se svět s svými přepotvornými mravy vymlouvá a honosí,
jak chce! Více Boha šetřiti a jeho vůle náleţí neţli zlých mravův a škodných zvyklostí
lidu bezboţného: coţ jistě všickni činiti musíme, leč chceme tu jedinkou duši svou o
ţivot věčný, rozkošný a veselý, připraviti, a na zatracení do věčných bíd přivesti. A tak
teprv tak sami s sebou bojujíce, zvíme, jak jest to divná brána a uzičká stezka,188 |[67] po
níţ se k tomu místu, jenţ nový Jeruzalem189 slove, jde, kdeţ naše zboţí190 jest sloţeno a
nás očekává. Takť, hle, jest nám ten náš otec Adam poslouţil, abychom toho svého
dědictví, pro kteréţ sme byli stvoření a kteréţ jemu bylo darmo bez práce dáno, musili
těţce dobývati,191 skrze veliká vojska přehrozných nepřátel se probíjeti a v převelikém
nebezpečenství ustavičně býti.
V čemţ nás ten přeudatný rek a vítězitel, náš vývoda Pán Jeţíš Kristus zachovati i z
něho pomáhati rač a té koruny stkvoucí po tomto ţivotě bídném dojíti dej,
AMEN.
Dátum ve čtvrtek po s. Lucii.
Léta 1550.192
X
jeţ ] genţ
14
|[68] VIDĚLO MI SE K TĚM VĚCEM PÍSNIČKU přidati, kteráţ by to vše v sobě
obsahovala. Ale ţe kdyţ co krátce se dělá, nemůţ býti tak srozumitedlné, protoţ jsem i ne
dlouhé vysvětlení písničky té učinil, příčinu k tomu hodnou maje, toho všeho šetře, abych
dvakrát o jedné věci pravě, neurazil uší tvých jednostejností,193 ale radějí vděčnou věc,
jedno druhým vysvětluje, učinil tvé sprostnosti.194
PÍSNIČKA O POKUŠENÍCH
LIBÝCH ĎÁBLA, SVĚTA
I TĚLA195
Zpívá se jako: Ó světe, milý světe ...
1.
R°
2.
R°
3.
R°
4.
R°
Patř kaţdý, jak na světě
příčin mnoho k zlému,
v nichţ ďábel číhá na tě,
chtě přivesti k tomu,
aby jimi jsa podtrţen,
z úzké cesty strţen,
na širokou nastoupil,196
sám sebe obloupil.
Řemeslník197 dokonalý
on zde jest na zemi,
válečník neustalý,
ačť prohrál boj v nebi,198
udatněť počíná sobě,
znáť přístupy k tobě,199
sámť mu se ten obrání,
kohoţ Bůh ochrání.
Eva jeho chytrostí,
matka náše v ráji,
čehoţ míti v paměti
synové nedbají,
úlisně jsouc podvedena,
a v hřích uvedena,
byť Bohu rovná byla,
jablka zakusila.200
Radu lstivou ďáblovu |[69]
za pravou přijala;
uzřela libou vnadu,
tou se oklamala.
Leţ ďáblova hned zjevena,
neb roucha zbavena,
Eva s Adamem spolu
hnána z ráje dolů.201
15
5.
R°
6.
R°
7.
R°
8.
R°
9.
R°
10.
XI
XII
Otce našeho202 lapiv,XI
i k synům vzal právo,
kdyţ jej z moci obloupil,
jest o nás mu snadno;203
strojíť proti jedněm druhé,
svodí boje tuhé,
divněť vojska šikuje,
svou lest provozuje.
Vedeť nejprv do pole
houfu chatrného;
ty věda o své síle,
nestrašíš se jeho;
soudíš, ţeť to nic neškodí,
nýbrţ čest přivodí,
kdyţ projda vojska vrahů,
příjdeš k svým do stanů.
Falešné trošty,
počneš pozdě zlořečiti,
kdyţto zálohám budeš,
jsa zděšen, bočiti;204
neţ jakţ silní tě dopadnou,
tvéť ruce opadnou;
pakli se jim zastavíš,
k bránění se zpravíš.
Evě budeš podobný,
nedlouho se bráně,
v odpírání velmi mdlý
Satanově radě;
Bohať ostýchání205 mine,
líbost rozum svine,206
v tom mysli omámení
jatXII budeš v vězení.
Libéť věci člověka
velmi silně táhnou,
před nimiţ moci ducha
příliš velmi vadnou;
tuť zbloudí ţádosti těla,
byť moci neměla
poboţnost s upřímností,
účastna temnosti.
Jůdyt, vdova šlechetná,
hejtmana pyšného
srdce krásou ranila,
lapiv ] lapil opraveno podle textu Blahoslavových vysvětlivek; viz níţe s. 69
jat ] gak (korektura F. Chudoba)
16
R°
11.
R°
12.
R°
13.
R°
14.
R°
kamţ chtěla, jatého
podlé své vůle vodila,
srdce opojila,
aţ vlastním mečem jeho
hlavu sťala z něho.207
Nalezáť se v Zákoně |[70]
o radě Baláma,
Jákobova rodina208
jíţ byla zklamána;209
neb krása jest zraku libá,
lidským duchem hýbá,
moci jeho svazuje,
oudům rozkazuje.
Ó byť mnozí patřili
na staré příklady,
tudy se aspoň káli
prvních předků pády,
dokudţ vlastní nepostihnou
a v to neuvedou,
by za krátké líbosti
smutku bylo dosti.
Varůjmeţ se vţdy světa
i jeho líbosti,
Antikristova květa
i jeho trpkosti;
úzkáť jest cesta do nebe,210
oheň, voda tebe
z cesty hledí sraziti,
tak mzdu tvou zmařiti.
Job zproštěn pokušení,
kdyţ je stále snášel;211
David, činiv pokání,
Boţí lásku našel;212
volejmeţ i my téţ k Bohu,
vidouc mdlobu mnohu,
rcemţ: Ó Pane Jeţíši,
pomoz nám k své říši.
Amen.
17
VYSVĚTLENÍ PÍSNIČKY, A NEJPRVE VERŠE PRVNÍHO
ŢE ĎÁBEL číhá na člověka v příčinách rozličných světa tohoto, jisté jest i z onoho
Písma, jenţ dí: „Satan chodí jako lev hledaje, koho by seţral.“213 Ač pak rozličným
způsobem ďábel škoditi můţe, však jemu jest nejsnadně|[71]jí to, aby smyslům libých
věcí poskytnuto bylo, a tudy skrze smysly, jenţ jsou vidění, slyšení, dotčení, okušení,
povonění zevnitřní, aby vnitř k srdci přicházelo, ţádosti zbouřilo, a tudy aby se proti vůli
Boţí stalo; zná ďábel výborně i přirození i jiné člověka způsoby. Někomu ţádostivému
poskytne peněz, stříbra, zlata, a tak bohatství, a jinému jinam přirození nakloněnému opět
jiných podá věcí, aby nejprv poţádal a sobě to zalíbil, i potom ho jiţ tím vţdy k témuţ
dráţdí, aţ sobě ten v mysli uloţí neb toho nějak poctivě dojíti, chytře bliţního svého o to
připraviti, aneb někoho i k krádeţi tudy přivede, někoho v kupectví a šejdyřství, jiného
v sluţby. Ba někoho pak k šibenici i jinam, a takť jest i při jiných všech ţádostech, a
zvláště nečistých; tuť právě číhá ďábel jako na zvěř. |[72]
Aby sám sebe obloupil ...
Však plný cíl ďáblových pokušení jest ten, aby od Boha odvedl. Vidí-li koho na
široké cestě,214 aby mu z ní nedal, ale předce to osladčoval, coţ na ní jest, srdce oslepil,
lhal rozličně. Kdo jest pak na úzké cestě, ješto se k Bohu béře (kterýţ jest ďábla jediný
nepřítel a největší), tuť se převelmi pilně snaţuje, jak by ho z té cesty poodvedl, zošklivil
ty úzkosti rozličným způsobem a obyčejem. Onyno své nelibé a nerozkošné věci
zvelebuje, chválí, jakţ nejvíc můţ, jedno jak vidí, ţe by člověk k nim přistoupil a je sobě
oblíbil, a tudy přišel o naději, aneb ji sobě falešně štemfloval.215
Verš 2. Řemeslník dokonalý ...
Pán pochválil vládaře nepravosti, ţe opatrně učinil a chytře,216 a jako sem poloţil, ţe
ďábel jest gruntovní řeme|[73]slník a dokonalý. Neb suďme, zdaţ o něm Písmo nedí, ţe jest
tisíce řemesel v jedné hodině, ale teprva-liť se učí? Kolik tisíc tisíců lidí jiţ slovil a svedl, aby
se neměl naučiti tomu šibalství! K tomu jest opravdový a bezstoudný lhář, kde jen můţ, vše
lţí dosahuje. Protoţ jej Písma otcem lţi nazývají,217 a spravedlivě: také jest duch, zdaţ všeho
nevidí, nezná, kde se co děje, kde co kdo dělá? Snadno mu konati a svoditi rozličné šibalství,
by jen mu Bůh dopustil, jakoţ pokud dopustí, nezmešká. V Skutcích apoštolských, 16, psáno
jest o té děvečce, kteráţ předpovídala divné věci, mající ducha zlého, jehoţ svatý Pavel
vyhnal,218 a mnoho jest takových bývalo u pohanů. V Troji Kolchas věštec,219 Kassandra,220
dcera krále Priama,221 a jiní, kteříţ duchem zlým jsouce posednuti, rozličných |[74] věcí
dovodili, prorokovali, mudrovali divně. O tom pak, jak ďábel zná a pokud věci budoucí, není
tuto místo ani čas, ani potřeba psáti. Také víme, jak na Joba navedl chasu a lotrovinu, aby mu
dobytky pobrali a pastýře pomordovali, oheň, vítr i jiné věci vše po své vůli měl.222 Takéť
jest, za to mám, nedaleko byl od Davida, kdyţ se hříchu cizoloţného i vraţdy dopustil.223
Neustalý válečník ...
Ušlechtilý a bystrý tvor jest duch všeliký,224 ač jeden víc neţ druhý; nikdy neustává v
ničemţ, ani potřebuje odpočinutí aneb sna, ale vţdycky bdí a dělá: čehoţ podobenství jest
nějaké v mysli naší, kteráţ sem tam těká, a kdyby nebyla tak k tělu připojená, nikdy by
neustala, čehoţ obraz sama ukazuje, kdyţ ve snách nemá předce pokoje. Velmi |[75] jest i
veliké moci; kaţdý pohleď, z nich co ten anděl Senacheriba jak snadně porazil;225 jest o tom
18
mnoho v Písmích svatých. Myslmeţ také o ďáblu, ţeť jest ještě ne všeho stratil, mnohoť jest
mu a bude necháno, ač k jeho zlému a věčnému.
Udatně počíná sobě ...
Nezdaří-liť se mu jednou, přistoupí druhou, třetí, desátou, stou,226 i víc. Nepřekazíť
mu lenost, dělá chtivě a statečně, aniţ bázní bývá svírán. Neb jemu jest největší rozkoš, coţ
nejvíce můţ, proti Bohu činiti, a všemu jeho stvoření, leč kde hned nemůţ, jako se to často
děje při dobrých i zlých, ţe mu Bůh své vůle nedopouští provoditi. Neb víme, ţe onoho krále
perského, nepříliš poboţného, a jiných anděl Páně bránil;227 činívá tu Bůh dobře i zlým
podobně. Neb má-li církev |[76] na světě zůstávati, musíť také nějaké vrchnosti býti i zpráva,
sic kdyby toho sám Bůh nehájil, ďábel velmi snadně třebas pojednou všecken svět neb
vodou, neb ohněm naplnil by a vše potřískal větry a popral jako u Joba.228
Znáť přístupy k tobě ...
Ano člověk chytrý, přirozených věcí známost mající, mnoho můţe souditi, co kdo
jest a jaký, k čemu nakloněný, a zvláště kdyţ slyší mluviti člověka toho: co pak Satan,
kterýţ výborný physicus jest, v přirozených věcí známosti převyšuje všecky doktory!
K tomu vţdycky můţe býti všemu přítomen, věděti, co člověk dělá, nadto jiţ prvé ví, kudy
on padá, kde stojí: i jest mu velmi snadno o přístup, zná on dobře, kdy a který čas, v jakém
způsobu přistoupiti má, aby nadarmo nechodil k tomu; nebude-li |[77] tak nic, i hned půjde
jinák; příklady kdo by chtěl, mohl by to přeširoce ukázati.
Sám mu se ten obrání ...
Takť jest jisté, ţe pro tak jeho velikou chytrost, moc a umění ţádný z lidí, kteříţ tak
hloupí, mdlí, špatní, nedbalí, neprozřetedlní jsme, jemu by se nikdy neobránil, kdyby
ustavičně Boţí stráţe nepoţíval.
Verš 3, 4. Evě budeš podobný ...
Tu ďábel na prvních rodičích našich a potom na Kristu své řemeslo ukazoval;
nevedl Evy v to, coţ jest bylo samo zlé bez tvárnosti dobrého: lstivý mistr, zkazil nejprvé
v rodičích našich k Bohu dověrnost, aby myslili, ţe s nimi Bůh chytře vůkol jde229 a jim
ţe nepřeje, aby tak mnoho znali, jako sám zná; vzal sobě důvod, neb, prý, kdyby vám přál,
však by |[78] vám toho nezapověděl. A za tím hned vedl je, aby jemu jako opatrnému
věřili, ţe jim on Boha zradí. Ví prý Bůh, „kdybyšte jedli, ţe byšte mu rovní byli, protoţ
vám k tomu nedá.“ 230 Dále viz, nešel k Adamovi, ale k ţeně, k osudí mdlejšímu,231 aby
potom tudy silnější také sveden býti mohl.232 Při Kristu Pánu téţ vizme, kdyţ zlačněl, i
hned mu ukazoval, ţe Bůh jemu nevěrně činí, kdyţ ho tu na poušti hladem mříti nechává.
Protoţ mu řekl: „Rciţ, ať kamení etc.“ 233 A tu zvíš, není-li marné tvé na Boha zpoléhání,
a také tě potřeba: domníval se, tuším, Satan, ţe tudy na Kristu získá jako na Ezau, kterýţ
řekl: „Co mi do prvorozenství, kdyţ já teď hladem mru!“234 Ale kdyţ pak uzřel, ţe Kristus
předce se věří Synem Boţím býti, i myslil, aby ho opět koštoval v všetečnosti, zda by tu
před |[79] ním prokazovati chtěl svou slávu, jak můţe s chrámu skočiti a anděly
sluţebníky míti.235 Neučinil ďáblu toho Kristus Pán k vůli, ješto potom svatému Petru
nemnoho rozdílnější věc učinil k vůli, kdyţ mu kázal k sobě po vodě jíti.236 Kdyţ tu
nemohl ďábel nic svésti s ním, k lakomství a slávě světa jinudy, aby opět klesl, a byl by
bezpochyby předce dělal dále, by ho byl Kristus nezahnal řka: „Odejdiţ!“237 Byť byli Evy
19
i Adama nesvedl tím jablkem, byl by jinudy koštoval; neţ ţe mu se hned první šturm
zdařil, i měl na tom dosti.
Verš 5. Otce našeho lapiv, i k synům etc.
Co Adam měl, naše bylo: co Adam potratil, toho jsme téţ s ním a v něm zbavení.
Rovně jako tam praví Písmo o levítském kněţství, ţe Melchisedechovi dávaly se desátky,
ješto po|[80]tom teprv kdysi bylo po mnoha letech, ale však prý od Levitů v Abrahamovi
Melchisedech desátek vzal,238 darmo se nám vymlouvati a říkati: „Já jsem v ráji nebyl ani
jablka nejedl, to nic.“ Neb nepoctivého otce syn nemůţ neţ nepoctivým býti; páně syn
pánem také býti můţe a má. To znaje Ezdreáš, ó Adame, ţe jsi padl, ne na samu hlavu
tvou se to svedlo.239
O nás mu snadno ...
Suďme nedostatek: Adam k odpírání ďáblu měl dosti seň moci,240 kdyby byl
bojoval; ale dal se svésti a ďáblově radě uvěřil a Boha vzal v podezření; my nebozí všecky
moci ducha i oudy těla máme k zlému náchylné, Adam neměl. Adam byl syn milosti Boţí,
my synové hněvu jsme;241 třpytěl se v Adamovi obraz Boţí, v nás se pak tak stkvíXIII jako
v blátě peníz, a je|[81]ště zfalšovaný. Široko by bylo psáti, čím jsme rozdílní od Adama a
Evy, jak špatnější a v kterých věcech, viz spis o svědomí:242 a přečta díš, ţe není darmo
řečeno, ţe ďáblu jest o nás snadno, kdyţ jiţ z Boha obloupil nás a ze vší zbroje hned v
Adamovi.
Strojí proti jedněm druhé ...
Mnohým a rozličným obyčejem tu ďábel činí, ţe jedny skrze druhé jímá, skrze
Evu jal Adama,243 skrze Helenu jal Párisa,244 skrze Jázona jal Medeu,245 skrze BetsabéXIV
Davida,246 a co jiných veliký páteř, aţ hrozno připomínati. Ach, ušlechtilý tvoru, kam’s ty
přišel, nač ţe jsi ďáblovým tloukem učiněn, aby tebou do pekelného saku ryb rozličných
hříchů naháněl?247 Litoval by někdo, vida, ţe bystrým mečem blázen zemi seká a kamení:
a co pak tuto Pánu Bohu slitovati se nemá, tak přehrozné |[82] věci kdyţ se vidí, ano
ďábel ušlechtilou krásouXV panenskou neb mládenčí, libým vzezřením a rozličnými
jinými milostnými způsoby ubohá srdce jako mečem seká? Pohleďme, čím Holofernus,
velikého krále sluţebník, mnohých houfů hejtman, a mezi jinými udatná hrdinka,248
přemoţen; kdo takového reka svázal, kdo z jelena čerstvého línou svini učinil? Zdali ne
krásná Jůdyt a její ušlechtilí způsobové, ač to z Boţího dopuštění se dálo?249 Ale však
jistě také to ďábla nic nemrzelo, neb on před tím mnoho takových her střepal.250
Vodí boje tuhé ...
Jak jsou bojové tuzí, ten ví, kdoţ skusí. Jakoţ těţko jest oheň prudkým větrem
rozdmýchaný hasiti, ovšem oleje kdyţ se vţdy, prachu dodává: tak člověku těţko jest v
ţádostech |[83] roznícenému, v příčiny uvedenému,251 bojovati a sebe samého přemáhati;
tuť sám ten svítězí, komuţ Bůh rychle na retuňk přispěje, jiný jistě ţádný.
XIII
stkví ] ſtwj
Betsabé ] Berſabé
XV
krásou ] kráſu opraveno podle syntaktické konstrukce v kontextu a podle smyslu předcházející metafory.
XIV
20
Vojska šikuje ...
I v tomť má známá býti zrádná Satanova chytrost, ţe umí a zná, které pokušení po
kterém postaviti, aby nejprv jako z menší střelby252 stříleje, zdi zvrtal, a tak zklátil a
zemdlel.253 Potom pak spustí z velikých, i dostrčí254 a porazí, a jakţ zdi porazí, jiţť předce
mocí zámek vezme. Menší střelba jsou menší příčiny k kaţdým hříchům, ješto se jich
kaţdý člověk varuje, ale však tu pomaličku vţdy více, jako voda břehu, tak příčiny bázně
Boţí ujímají,255 aţ potom silným vichrem pokušením, jako největším dělem, přispěje, buď
přílišnou krásou, buď velikou slavou: a tak, jakţ koho zná býti k čemu nakloněného, i tu
|[84] jiţ jako lodí ztrhne z pravé cesty a jako zed porazí, potom pustí lid šturmem,256 aby
jiţ předce bez zástavy šli a vzali město, mordovali, loupili, pálili, to jest, puštěny budou
všecky líbosti, aby opanovaly všeho člověka, i toţť obloupí z dobrého svědomí. Ctnosti
všecky mordují, všecka krásné stavení, kteréţ na dobrém základu Krystovu byly zaloţené,
zboří, a tak všecko všudy hanebně zplundrují, aţ hrozno pomysliti; o tom by mohl byl
David Nátanovi nětco povědíti:257 jakoţ toho zdali nejsou plní ţalmové mnozí?258
Verš 6. a 7. Vede nejprv do pole ...
Kaţdý pocestný aneb rytíř, vida nepřátely, nejprv myslí, mnoho-li jich a jací jsou,
bude-li moci jim odolati; srozumí-li, ţe by jim odolal, zastaví se a brání muţsky jako ctný:
pakli srozumí, ţe nevyhrá, tedy hned neb uteci, neb |[85] dáti se myslí.259 I v této při a boji
tomto našem ţádný se nemá dávati, aby mělo nevím jak býti. Neb kdoţ by se poddal, ten jiţ
prohrál a zradil; neţ uteci se můţ, neb lepší dobré utečení neţli zlé zastavení. Viz, co dí
apoštol: „Utíkejte smilstva.“260 To vše znaje ďábel, i dává napřed i po stranách,261 kde můţ,
strojí jaké můţ zálohy a příčiny,262 jako člověku mladému a zdařilému a ctnostnému, ovšem
kdyţ ještě nebývali v šraňcích,263 neukáţe všech nepřátel, neţ nějakou špatnú hrst jich, a tento
neuteče nebohý, myslí, ţe mu to nic neudělá; a kdyţ jiţ takový prostý holoubek tu neuteče,
potom ďábel nebojí se, by utekl. Neb ten jiţ utečení zmešká, po vnadě libé poleze, a by nad
sebou necky viděl, předce dostojí.264 Protoţ pomalu ďábel přikládá do peci rozličných příčin,
zvláště jsou-li jaké rozkoše, hodová|[86]ní, pití, kteréţ přirození člověka zbytnují,265 jako oves
a ostruhy koni přidávají. Mudrci pohanští k tomu čas noční, to jest nepřítomnost slunečné
světlosti, téţ soukromnost (příklad toho na mnohých) <pokládají za nejvhodnější>.XVI Za tím
ďábel silnější věci přihotoví, buď někoho slouští266 krásou, lísavostí, jinými chytrostmi, aţ
pomalu ten milý oheň vnitřní počne pukati se, ukazovati ven, aţ vţdy se to stane, coţ ďábel
chtěl. Ješto prvé člověk nemyslil na to, ale zdálo se mu, ţe člověk s toXVII dosti má moci, neţ
teprv kdyţ srozumí, ţe jest všudy obehnán,267 a jiţ neví, kudy kam, jedno lká, teprv řekne:
„Ach, bych byl odtud utekl, byl bych v to nepřišel, ješto jsem mohl.“ A prvé mu se zdálo
hanba uteci, nýbrţ myslil, ţe přemáhá to, a příjda z placu,268 dostana se zase k svým,
pochlubiti se bude míti čím, ţe tak v lečems býval |[87] a ţe se bráníval a přemáhal. I hle,
myslil, dokudţ ještě s špatnými a špatně s ním zacházeli: ale jakţ ho jiní dopadnou, jiţ
poplyne předce,269 kamţ vítr a vlny nesou, aţ se octne v hlubokosti propasti mořské, odkudţ
do pekla přímé a blízké cesty.
Verš 8. Evě budeš podobný, nedlouho se bráně ...
Tu jiţ právě bude podobný v tom, ţe půjde co slepý,270 jiţ ani rozum, ani pamět
nepřekáţí, neb se všecky ty moci duše tak opojí tím ohněm, ţe nic nebudou moci dělati, ba
ani postoupiti, jako sedlák opilý, kterýţ se v blátě kálí co svině, povstati chtěje, an hned padá
XVI
XVII
Interpolace F. Chudoby.
s to ] zto
21
zase. Tu jiţ bude člověk jako město otevřené a vší zbraně zbavené uprostřed nepřátel, aby s
ním mohli, co chtí, dělati, hradba všecka, to jest bázeň Boha a spravedlivých soudů,
zbořená.271 Rozum všecken líbostí, těmi |[88] pouty zlatými, svázán jako lev řetězem.
Nepřátelé pak chtiví, přesilní, bijí, berou, a provodí, coţ chtí, s výskáním a velikou radostí,
jako ti, kteříţ města dobyli. Nu, o tom jiţ svrchu povědíno.
Verš 9. a 10. Libéť věci člověka ...
Kaţdý, kdoţ tyto věci rozumně rozvaţuje, soudí, byť pak v nich ţiv nebýval, můţe
znáti, ţe jsou veliké, silné a snadné, ţe moci ducha našeho před nimi klesnou, nýbrţ hned se
ani brániti téměř mohou. Rovně jako kdyţ jelen lva a holub orlici uzří, zradí oudové tělo, tak
ţe budou hotoví a rozpálení k vykonání všeho toho, coţ nepřátelé chtí. A protoţe jsou
zaţţení a větry pokušení přítomných rozdmýchání, i budou člověka ponoukati k tomu, aby se
jim dosti stalo,272 rovně jako jezdec, běţe pro základ,273 ponouká |[89] koně ostruhou, aby se
mohlo ţádosti jeho dosti státi,274 to jest, aby dostal základu,275 k němuţ chvátá; příklad toho
na Holofernovi a Jůdyt jiţ napřed povysvětlen.276
Verš 11. Nalezáť se v Zákoně o radě Baláma ...
Balám,XVIII jakţ se nám praví, přechytře udělal, chtěje, aby lid izraelský
nepřátelům v ruce dán byl, i uvesti je v hřích modlářský, pro nějţ prvé Bůh ten lid hrozně
trestával, umínil, věda, ţe, leč Boha na sebe rozhněvají, sic jinák jich nepřemohou, pro
přítomnost Boha spomáhajícího jim. Ale v hřích modlářský nesnadně jemu jich bylo
uvesti pro mnohé příčiny. I znav je býti nakloněné k hříchům, proti přikázaní pátému
čelícím, protoţ poradil oulisně, chytře je milostí zjímati, a potom, kdyby je rozpálili v
ţádostech, aby jim nesvolovali, leč |[90] prve se pokloní, to jest, těm obrázkům, kteréţ tu
s sebou při sobě měli, za to majíce, ţe tehdáţ na nich všecko zjednají, oni jsouce zjímání a
oslepení ţádostmi přemoţenými,XIX ţe všecko učiní, co jim jen bude rozkázáno:277 jako i
Holofernes krásné vdově Jůdyt k vůli vše učinil, coţ jen sama chtěla a na něm ţádala,
obzvlášť v pokoji jeho, tak velikého pána, jídala, coţ s sebou sama přinesla: z stanu, kdyţ
jí líbilo se, i o půl noci chodívala, bez překáţky stráţných i všeho drabstva.278 Ba coţ
velmi divné jest, i v nic jí bezděčně nepotahoval,279 ješto ţádné věci z těch ţádný u něho
byl by sobě nezjednal.280 Rovně jako i jinou příčinou, nesnadně by kdo byl Izraelské v
modlářství uvedl.
Verš 12. 13. 14. Ó byť mnozí patřili ...
Nejlepší jistě jest věc cizími pá|[91]dy se káti,281 protoţ k tomu se radí nejprvé a
předně. Ale ţe pak kdoţ příčin neutíká, hříchu se přetěţce uvaruje: ač uvaruje-li se kdo, neb
Duch svatý neklamá ani ţertuje, kdyţ praví: „Kdo miluje nebezpečenství, zahyne v
něm.“282 Protoţ se dále praví, aby se světa a příčin a ohně jeho pilně kaţdý vystříhal. Proč
tak pilně? Nebo nepřátelé mnozí, silní, chytří a umělí bývali, na tebe se spikli, aby tě, jakţ
budou moci, z ouzké cesty, po níţ se do věčné vlasti jde,283 neb pěkně rozličnými věcmi i
sliby mnohými sloudili, aneb nechtěl-li by tak, strhli aneb srazili, neb na ní zastřelili: ale
však Job, příklad trpělivosti a ustavičnosti v snášení pokušení, skutkem nás napomíná,
abychom předce trvali a nedali se odraziti nijakţ z té cesty přímé a výborné.284
A Kristus Pán, rek a vítězitel, sli|[92]buje, abychom jen předce285 bojovali, ţe jistě v
něm a s ním svítězíme. Padáme-li kdy a se poklesáme, vizme Davida věrného,286 a příkladem
XVIII
XIX
Balám ] Bálam
F. Chudoba emenduje na přemnoţenými.
22
jeho povstávejme, vidouce, ţe nám Bůh ruky poskýtá a nás pozdvihuje; bojíme-li se (jakoţ
jest čeho) své nemoci, špatnosti, síly nepřátel, a odtud pádu, nesetrvání, nesvítězení, volejme
ku Pánu s Davidem, věříc, ţe jistě spomůţ.287 Amen, staniţ se tak.
*
Jiţť jsem, Bratře nejmilejší, zdá mi se, více učinil, neţli si tak ţádal. Na otázku
jsem odpověděl: písničku k tomu přidal, aby širokost v krátkých slovích viděl: potom i
vysvětlení učinil, aby rozuměl, kdy i jak jsem co zavřel a v čem. To pak všecko tobě z
příčin těchto jsem učinil:
Aby ty, spatřuje věk svůj nynější a jeho způsoby i okolo stojící pří|[93]činy, soudil
a rozvaţoval pilně, v jakém jsi nebezpečenství a od jakých nepřátel. Tudy v mdlobě své a
špatnosti, v přemáhání všeho toho srozumíval, kde, v kom a odkud retuňku čekati máš,
věděl, k bedlivosti se vţdycky probuzoval, věda jistě, ţe ţertu není, v sobě neúfaje,
ustavičně dnem i nocí za pomoc ţádal. A tak v tomto bídném údolí, na krvavém placu,288
ochotně a udatně rytěřoval, Páně pomoc maje, silně vítězil, a přemoha vše,
přeblahoslavené došel koruny, kteráţ všechněm řádně bojujícím odloţená jest.289
23
VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY
1
Srov. Ţ 118(119),37 (se záměnou 1. os. sg. na 2. os. sg.: meos → tuos; mé → tvé)
Odkaz na neznámý dopis Šimona Kocourka (Felina) Janu Blahoslavovi. ▪ Felinus se spřátelil s Blahoslavem,
kdyţ s ním a Janem Rokytou byl r. 1549 vyslán prostějovským synodem na studium nejdříve do Královce a
potom do Basileje; tam však nedošel a zůstal v Mladé Boleslavi jako písař u pana Arnošta Krajíře z Krajku.
Blahoslav jej charakterizuje ve svém rejstříku písní duchovních: „Simeon Kocourek, písař města Boleslavě.
Homo propter pietatem, prudentiam, affabilitatem et non vulgarem eruditionem plurimis valde charus. (»Člověk
pro svou zboţnost, prozíravost, přívětivost a nevšední vzdělání mnohým velmi milý.«)
3
Srov. MPL, Vol. 36, col. 570-571; Sancti Aurelii Augustini Hipponensis Episcopi enarrationes in Psalmos, in
Psalmum XLIX enarratio. Sermo ad plebem: „Sed in quinario numero intelligitur continentia quinque sensuum
carnis. Etenim multis venit corruptio per oculos,(Zdůrazněno námi, M. Č.) multis per aurem, multis per
illicitum olfactum, multis per nefarium gustum, multis per adulterinum amplexum: ab his omnibus quinque
januis corruptionis quicumque se continent ...“
4
Srov. Jr 9,20(21); Vulg.: ... ascendit mors per fenestras nostras; Kral.: ... vlezla smrt okny našimi; Ekum.:
Našimi okny vstoupila smrt.
5
»aby neviděly«
6
»aby se udrţeli naţivu«
7
Martialis, Epigrammaton XIII, 94: Dente timetur aper, defendunt cornua cervum: / Inbelles dammæ quid, nisi
præda, sumus.
8
Srov. 2 K 12,7; BlahNZ: ... dán mi jest dosten etěla, fanděl satanů, aby mne gzašijkoval, abych se nad míru
nepovyšoval. Pozn. d tyčka, kůl, trn uvázlý; e tělu mému; f posel; g pohlavkoval; Kral.: ... aby mne poličkoval ...
Vulg.: ... angelus Satanæ, qui me colaphizet ...; Ekum.: ... posel satanův, který mne sráţí, abych se nepovyšoval.
9
Baziliškus, bazilišek < lat. basiliscus < ř. 
kohouta a ocasem ještěra, jehoţ pronikavý pohled měl smrtící účinky; v jeho existenci se věřilo od středověku aţ
do 17. století. Byl symbolem smrti, ďábla a Antikrista.
10
Zázračný meč stínající hlavy nepřátel na příkaz rytíře Bruncvíka; jde o hrdinu Reinfrita von Braunschweig z
oblíbené středověké rytířské povídky (srov. J. Kolár, Jiráskův Horymír a Bruncvík a jejich předlohy. Česká
literatura 28, 1980, 6, 580-595).
11
»strom plodící velmi zlé ovoce různých nepravostí«
12
Páris a Helena - naráţka na starořecký mýtus o trójském princi Paridovi, který unesl ţenu spartského krále
Menelaa; událost byla pak podnětem k trójské válce.
13
David a Betsabé - naráţka na starozákonní příběh o králi Davidovi, který se dopustil cizoloţství s Bat-šebou,
manţelkou Chetejce Urijáše, jehoţ pak dal nečestným způsobem odstranit; srov. 2 S 11.
14
Betsabé ] Berſabé
15
»vědět, ţe je mu milostivý«
16
»ale zatím«
17
»stěţí«
18
»zda jej nevyšine z obvyklé míry«
19
»jak můţe býti potlačena, kdyţ člověk raději jde dále za tím, co mu lahodí, leda pracuje-li na sobě s velikou
námahou«
20
»kdyţ jeden člověk dobrý«
21
»dát hádanku«
22
Kaz 7,20; Kral: Není zajisté člověka spravedlivého na zemi, kterýţ by činil dobře a nehřešil; Ekum: Není na
zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil; Vulg. Eccli 7,21: ... non est enim homo justus in terra
qui faciat bonum et non peccet.
23
Viz poznámku 8 nahoře.
24
»chválívali oči, protoţe se skrze ně poznává pravda«
25
Naráţka na postavu z řecké mytologie. Teiresias, thébský věštec, prozrazoval lidem příliš mnoho z úradku
bohů, proto jej Héra ranila slepotou; Zeus jej náhradou obdařil neobyčejně dlouhým ţivotem a mimořádným
věšteckým nadáním. Srov. Ovidius, Metamorphoses, 3, 316-338; Hyginus, Fabularum Liber, 75.
26
»hřeší odvrácením se od Boha nebo opouštěním Boha«
27
»k nepravosti náchylného«
28
»také (přede všemi) řečmi předcházel«
29
»aby mohl jednat nikoli ve tmách«
30
»aby pamatoval na soudy«
31
Srov. 1 S 8,3: Kral .: Nechodili pak synové jeho po cestách jeho, ale uchýlili se po lakomství ... Ekum.: Jeho
synové však nechodili jeho cestou, ale propadli lakotě ...; Vulg.: Et non ambulaverunt filii illius in viis ejus; sed
2
24
declinaverunt post avaritiam ...; srov. Ju v. 11: Kral.: Běda jim, nebo cestou Kainovou odešli, a poblouzením
Balámovy mzdy se vylili ... Ekum.: Běda jim, neboť se dali cestou Kainovou a jako Balaám se nechali svést
úplatkem ... Vulg.: Vae illis, quia in via Cain abierunt et errore Balaam mercede effusi sunt ...
32
Srov. Př 7,22-23; Kral.: Šel za ní hned, jako vůl k zabití chodívá, a jako blázen v pouta, jimiţ by trestán byl.
Dokudţ nepronikla střela jater jeho, pospíchal jako pták k osidlu, nevěda, ţe ono bezţivotí jeho jest. Ekum.:
Hned šel za ní jako vůl na poráţku, jako pošetilec v poutech k potrestání, neţ mu šíp rozetne játra; spěchá do
osidla jako ptáče, neví, ţe mu jde o ţivot. Vulg.: Statim eam sequitur quasi bos ductus ad victimam, et quasi
agnus lasciviens; et ignorans quod ad vincula stultus trahatur: donec transfigat sagitta jecur ejus; velut si avis
festinet ad laquæum, et nescit quod de periculo animæ illius agitur . Srov. také Jr 11,19; Kral.: Kdyţ jsem já byl
jako beránek a volček, kterýţ veden bývá k zabití. Ekum.: Byl jsem důvěřivý jako beránek vedený na poráţku.
Vulg.: Et ego quasi agnus mansuetus, qui portatur ad victimam.
33
Viz pozn. 13.
34
»po několik dní«
35
»učinil ji svou souloţnicí«
36
Viz 2 S 12,1-14, kde prorok Nátan podobenstvím o bohatém a chudém vede Davida k poznání, jak velkého
hříchu se dopustil.
37
Viz pozn. 1.
38
Východiskem metafory je čihařova, popř. ptáčníkova praxe lapání ptáků a jeho prostředky.
39
Viz pozn. 264.
40
Naráţka na četné poustevníky, kteří ţili na pouštích Blízkého Východu; nejproslulejším byl sv. Antonín
Veliký (251-356), jehoţ má zde Blahoslav asi na mysli.
41
»nechci rozptylovat pozornost mnoha příklady«
42
Odkazuje se na řecký mýtus o Argonautech.
43
Otcem Medeie byl podle mýtu Aietes, král Kolchidy a Idyje. Blahoslavův text se zřejmě opírá o 7. knihu
Ovidiových Metamorfóz, ale je moţná porušený nebo chybný; měl pravděpodobně znít takto: „Kdo jest dceru
krále velikého Medeu na to přivedl ...“
44
Kvůli záchraně před pronásledováním zabila svého mladšího bratra Absyrta; z pomsty za Iasonovu nevěru
později usmrtila také Mermera a Phereta, své děti, které měla s Iasonem.
45
»jako nějaký loupeţník«
46
Vergilius vypráví v 1. a 4. knize Æneidy příběh mýtické zakladatelky Karthaga královny Didony, která se
zamilovala do Ænea a na Venušino přání usilovala o sňatek s ním; po jeho odchodu do Itálie spáchala
sebevraţdu.
47
»při kterém by si nepomyslila«
48
Srov. Mt 5,28; BlahNZ: Ale Jáť pravím vám, ţe kaţdý, kdoţ by pohleděl na ţenu bku poţádání jí, jiţ zcizoloţil
s ní v srdci svém. Pozn. b: nestydatě. Ekum: Já však vám pravím, ţe kaţdý, kdo hledí na ţenu chtivě, jiţ s ní
zcizoloţil ve svém srdci.
49
»Ba, jak jsme vtipní«
50
»krásně umíme dělat rozdíly a definovat věci«
51
»kdyţ se nás to netýká«
52
»bude se odklánět stranou«
53
Srov. 1 K 11,31-32; BlahNZ: ...kdybychom se sami rozsuzovali, nebyli bychom trestáni. Ale kdyţ býváme
tresáni, ode Pána býváme cpoučováni, abychom s Světem nebyli dpotupeni. Pozn. c: napravováni; d: odsouzeni;
Ekum: Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni. Kdyţ nás však soudí Pán, je to k naší nápravě,
abychom nebyli odsouzeni spolu se světem.
54
»buďto ţe (… avšak někdy)«
55
»zmatek srdce«
56
Srov. Ţ 34(35),26; Kral.: ale ať se zahanbí a zapýří všickni radující se mému zlému, v stud a hanbu ať jsou
oblečeni ti, kteříţ se zpínají proti mně. Ekum.: Ať se zardí hanbou ti, kdo se radují ze zla, které mě postihlo. Ať
poleje stud a hanba ty, kdo se nade mne tolik vypínají.
57
»jiný však, i kdyby neznal nebo neznala, nepřejde mimo jen tak;«
58
»oheň srdce roznícený podněty světského ţivota«
59
»nárazem poranila«
60
Viz pozn. 13.
61
Jde o Sexta Tarquinia, syna sedmého, tj. posledního římského krále Lucia Tarquinia Superba (který podle
pověsti vládl v letech 533-509, a to velmi zpupně). Sextus znásilnil Lukrécii, manţelku svého bratrance Lucia
Tarquinia Collatina. Lukrécie pak spáchala sebevraţdu, coţ se údajně stalo podnětem ke krvavé pomstě a ke
svrţení římského království.
62
Srov. Livius, Ab Urbe condita, Lib. II; také Ovidius, Fasti, Lib. II.
63
Srov. Gram. fol. 290b: Musím jej hnáti co osla na most.
25
64
»jeden více nebo méně neţ druhý«
(Mojţíš) »dovolil…synům izraelským propouštět manţelky z jakéhokoli důvodu.« - V NZ Mt 19,7-8
farizeové Jeţíšovi namítají (BlahNZ): Řekli oni: „Pročeţ tedy Mojţíš rozkázal dáti list zapuzení, a propustiti
ji?“ Dí jim [Jeţíš]: „Mojţíš pro ftvrdost srdce vašeho dopustil vám propouštěti manţelky váše, ale spočátku
nebylo tak.“ Pozn. f: k vaší trdošijnosti. Odkazuje zde na ustanovení v Dt 24,1 a n. Srov. dále pozn. 66.
66
Srov. Mt 19,9 (pokračování textu BlahNZ z poznámky 65): "Protoţ pravím vám, ţe kdoţkoli propustil by
manţelku svou (leč pro gsmilstvo) a jinou pojme, cizoloţí ..." Pozn. g: kurevství.
67
»dívání se na marné, nicotné věci«
68
Srov. 2 K 12,9; BlahNZ: ... i řekl mi [Pán]: Dosti hmáš na mé milosti. Nebo moc má, v inemoci dokonává se.
Pozn. h: jest tobě; i: mdlobě. Ekum.: … ale on mi řekl: "Stačí, kdyţ máš mou milost; vţdyť v slabosti se projeví
má síla."
69
Autor nezjištěn.
70
»přivést k zboţnému rozjímání«
71
»přejít na jiné pole«
72
»jakmile by se s její nezbedností takto naloţilo, …«
73
»hledíme a myslíme na věci nicotné a marné«
74
»k naší bídě«
75
»mohlo by stačit«
76
»nestrojená prostota«
77
Srov. Ovidius Ars amatoria. Srov. také Amor gignit amorem. „Láska plodí lásku.“ (Latinské přísloví)
78
»promluvím pouze o zraku a o tom, co k němu patří«
79
»slabý nepevný mladý ... věk«
80
»holoubky sítí lapajíce a k sobě přitahujíce« (podle techniky ptáčníků)
81
» krásné vlasy «
82
»kde a jak se mít na pozoru«
83
»co má větší naději«
84
»stydlivý pohled«
85
»střelou zraněn«
86
»roucho lásky«
87
Srov. Př 9,17; Vulg.: Aquæ furtivæ dulciores sunt, et panis absconditus suavior. Ekum.: Kradená voda je
sladká a pokoutný chléb blaţí. Kral.: Voda kradená sladší jest, a chléb pokoutní chutnější.
88
Srov. Ř 7,8-10; BlahNZ: Ale příčinu vzav hřích skrze přikázaní, izplodil ve mně všelikou ţádost. Bez zákona
zajsté hřích mrtev [jest]. Jáť pak byl sem ţiv někdy bez zákona: ale kdyţ přišlo přikázaní, hřích oţil, a já umřel.
Pozn. i: způsobil; Ekum.: Hřích pouţil tohoto přikázání [tj. "Nepoţádáš!"] jako příleţitosti, aby ve mně probudil
všechnu ţádostivost; bez zákona je totiţ hřích mrtev. Já jsem kdysi ţil bez zákona, kdyţ však přišel zákon, hřích
oţil a já jsem zemřel.
89
»někam se ztrácet«
90
»čtvrtodenní zimnice«
91
»jenţe«
92
»kde a jak se zranili«
93
»naříkají«
94
»mají se na pozoru.«
95
»ti jako něţná ptačátka, místo aby utíkali, přitisknou se k zemi, křídla svěsí«
96
»vţdyť nás bijí do očí nám tak běţné a blízké [příklady].«
97
Pramen nezjištěn.
98
Srov. Ţ 18(19),13; Vulg.: Delicta quis intelligit? Ab occultis meis munda me; et ab alienis parce servo tuo.
[Blahoslav asi mylně četl Ab oculis meis ... ], Kral.: Ale poblouzením kdo vyrozumí? Protoţ i od tajných očisť
mne. Ekum.: Kdo můţe rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jeţ jsou mi skryty.
99
»kdyţ se člověk poddá své přirozené povaze a hřeší proto, ţe ho přemohla … «
100
»z jeho vlastní podstaty«
101
»nedokonalost přirozené podoby«
102
»chová se exaltovaně«
103
»tváří se příjemně«
104
»celkového niterného rozrušení«
105
»vystavování (namalovaných tváří) na odiv«
106
»otevřeně vyšle (svýma očima) zrakem jako do útoku buď lásku a plamen srdce, nebo cokoli jiného, co
vyzrazuje«
107
»o nic hůře«
108
»dal by se do nich«
65
26
109
Pramen nezjištěn.
Srov. Př 7,1-23.
111
Pramen nezjištěn.
112
Je to ohlas Sír 26,9; Ekum.: Smilná ţena se pozná podle vyzývavých pohledů, podle záblesku svých očí. Vulg.
Eccli 26,12: Fornicatio mulieris in extollentia oculorum, et in palpebris illius agnoscetur.
113
»prostitutka, nevěstka«
114
Srov. Iz 3,9; Ekum.: Nestoudnost jejich tváře proti nim svědčí, jako Sodoma svůj hřích vystavují a neskrývají.
Běda jim, připravili si zlou odplatu. A dále Iz 3,16-17: I řekl Hospodin: „Dcery sijónské se vypínají, chodí
s pozdviţenou šíjí, svůdně hledí, cupitavě chodí, na nohou jim chřestí nákotníky.“ Panovník proto zachvátí témě
dcer sijónských prašivinou, Hospodin obnaţí jejich spánky.
115
V následujících verších Iz 3,18-23 je podrobný výčet ţenských ozdob a luxusních předmětů, které Hospodin
odejme dcerám sijónským.
116
Sv. Augustin (nikoli sv. Jeroným) v dopise 211 (jeptiškám, které nabádá k svornosti): „Nec dicatis vos habere
animos pudicos, si habeatis oculos impudicos: quia impudicus oculus impudici cordis est nuntius.“ (S. Aurelii
Augustini, Hipponensis Episcopi, Epistolæ. MPL 33, col. 961.)
117
»v Písni písní«
118
»Není divu, ţe z toho děláme duchovní záleţitost«
119
»hoříme smyslnou láskou«
120
»projevujeme hlubokou ... zboţnost«
121
»ale to bývá omyl«
122
»spoléhaje se na tvou upřímnost«
123
»kdyţ kvůli zraku«
124
»samou svou přirozenou krásou«
125
»vlídným a líbezným obličejem«
126
Srov. pozn. 2.
127
»tím, ţe se nemáš před jinými na pozoru«
128
»bezděčným … trápením«
129
Zřejmě je míněn spis B. Lukáše Praţského Spis velmi uţitečný a potřebný o stavu svobodném a manţelském.
Litomyšl (Pavel Olivetský) 1523. Knihopis 5054.
130
Srov. Mt 18,6 (podobně Mk 9,42; L 17,2); BlahNZ: Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto, věřících
ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl ţernov osličí na hrdlo jeho, a pohřiţen byl do hlubokosti mořské.
131
Srov. 2 S 12,13 a další.
132
Srov. 1 Te 4,3-4; BlahNZ.: Tať jest zajisté vůle Boţí, posvěcení váše, [totiţ] abyšte se zdrţovali od smilstva, a
aby uměl jedenkaţdý z vás svým fosudím vladnouti v svattosti a v poctivosti. Pozn. f: nádobou, tělem. (Slovo
osudí (BlahNZ i Kral.), popř. lat. vas (Vulg.) je překladem ř.  , vlastně to, co slouţí postupu nebo jízdě
vpřed; náčiní, nádoba, přeneseně „tělo“ nebo „ţena“. Srov. Ekum.: ... a kaţdý z vás aby uměl ţít se svou vlastní
ţenou svatě a s úctou.)
133
Srov. Iz 33,20; Ekum.: Pohleď na Sijón, město našich slavností! Tvé oči spatří Jeruzalém, nivu poklidnou,
stan, který nebude strţen, jehoţ kolíky nikdy nebudou vytrţeny a z jehoţ provazů se ţádný nepřetrhne. Viz také
předcházející v. Iz 33,17: Tvoje oči uzří krále v jeho kráse, spatří zemi rozprostírající se do dálky. Iz 33,19:
Nespatříš uţ nestoudný lid, ...
134
Citát je kombinací těchto analogických míst ze synoptických evangelií: Mt 5,29; BlahNZ: Jestli ţe pak oko
tvé pravé chorší tě, vylupiţ a vrz je od sebe. Nebť jest uţitečné tobě, aby [raději] zahynul jeden oud tvůj, neţli by
celé tělo tvé uvrţeno do ohně pekelného. Pozn. c: přivodí tě k ourazu, a neb ku pohoršení. Mt 18,9; BlahNZ: A
pakli oko tvé pohoršuje tebe, vylup je a vrz od sebe: lépe jest tobě jednovokému do ţivota vjíti, neţli obě oči
majícímu, uvrţenu býti do pekelného ohně. Mk 9,47; BlahNZ: Pakli by tě oko tvé horšilo, vylup je: dobréť jest
tobě hjednookému vjíti do království Boţího [raději] neţli obě oči majícímu uvrţenu býti do pekla ... Pozn. h :
jednovokému.
135
Srov. J 6,60; BlahNZ: Tedy mnozí z učedlníků jeho (= Krista), slyševše [to], řekli: „Tvrdáť jest toto řeč: kdo ji
můţe slyšeti.“
136
»stačil by mu majetek na týden nebo na dva«
137
Pramen nezjištěn.
138
»Netváří se jako mistr podle svého Stvořitele ani ho neznevaţuje, ... «
139
»musíš se toho zlého uţívání zbavit«
140
Srov. pozn. 134.
141
Srov. Mt 5,28; BlahNZ: Ale jáť pravím vám, ţe kaţdý, kdoţ by pohleděl na ţenu bku poţádání jí, jiţ zcizoloţil
s ní v srdci svém. Pozn. b: nestydatě
142
»to je pravda.«
143
»dostane výprask«; Srov. Gram. fol. 297a: Došel prasku = nesnáze.
110
27
144
Srov. Publius Mimus: Difficile custoditur, quod multis placet; Hieronymus, Adversus Jovinianum libri duo:
Difficile custoditur quod plures amant.
145
Srov. 1 K 9,25; Jk 1,12; 2 Tm 2,5; 4,7-8; Zj 2,10.
146
»způsobil si újmu na zdraví«
147
»po náleţité poradě«
148
»ať si je zde (tj. na zemi) jakkoli dlouho«
149
Srov. Jb 31,1; Ekum.: Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlíţet za pannou?
150
Srov. Jb kap. 42.
151
Srov. Mt 7,13-14; BlahNZ: Vcházejte těsnou branou: nebo prostraná brána a široká cesta jest, kteráţ vede
k zahynutí, a mnoho jest těch, kteříţ vcházejí skrze ni. Nebo těsná jest brána a uzká cesta, kteráţ vede k ţivotu, a
málo jest nalézajících ji.
152
»neoddáváš se tomu, nejsi na tom závislý«
153
Srov. zejména Ř 8,34; BlahNZ: Kdo jest, ješto by [je] epotupil? Kristus [jest kterýţ] jest umřel [za ně], nýbrţ
i z mrtvých vstal, a kterýţ na pravici Boţí jest, kterýţ [také] i foroduje za nás. Pozn. e: odsoudil; f: prosí, stojí,
přimlouvá se.
154
»odbočovat k tomu, zdrţovat se tím«
155
Srov. Ř 14,4; BlahNZ: Ty kdo jsi, aby soudil cizího sluţebníka? [Však] Pánu svému stojí, a nebo padá:
d
staneť pak: nebo mocen jest Bůh utvrditi jej. Pozn. d: budeť pak upevněn.
156
Srov. Ţd 3,18; BlahNZ: A kterým zapřisáhl [Bůh], ţe nevejdou do odpočinutí jeho? však těm, kteříţ byli
e
neposlušní. Pozn. e: nevěrní. Je to odkaz na Ţ 94(95),11.
157
»(s) potěšením z jeho zahánění«
158
Pramen nezjištěn.
159
»avšak přijmout to, co se naskytuje«
160
Dostiučinění za hříchy je závěrečný akt svátosti pokání, jím jsou hříchy prominuty, odpuštěny.
161
»měl se bedlivě na pozoru«
162
Gregorius Magnus, Moralium libri, sive Expositio in librum B. Job, Lib. 21, Cap. 2, 4: Ne mens illicita
concupiscat, cohibendi sunt sensus exteriores qui sunt aditus mentis. Intueri non decet quod concupiscare non
licet. MPL 76, Col. 189B a 190B.
163
Parafráze veršů Sír 9,3-5 podle Vulg.:ne respicias mulierem multivolam, ne forte incidas in laqueos illius,
cum psaltrice ne adsiduus sis, nec audias illam, ne forte pereas in efficacia illius, virginem ne conspicias, ne
forte scandalizeris in decore illius
164
»jde přímo za ní«
165
Srov. Př 16,32; Ekum.: ... kdo ovládá sebe, je nad dobyvatele města.
166
»i u pohanů«
167
»nebyla jim povolena svoboda zraku«
168
Fókylidés z Milétu (2. pol. 7. stol. př. Kr.), autor sbírky gnóm. Je mu připisována i jiná sbírka gnóm, ale ta je
aţ z 1. stol př. Kr. (Pseudo-Fókylidés).
169
Srov.  v. 215-217.
170
»jako panna«
171
Srov. Gn 24,64-65; Ekum.: I Rebeka se rozhlédla a spatřila Izáka. Sesedla z velblouda a otázala se
sluţebníka: „Kdo je ten muţ, který nám jde po poli vstříc?“ Sluţebník odvětil: „To je můj pán.“ Vzala tedy
roušku a zahalila se.
172
»nám je teď všechno dáno na vůli«
173
Srov. Gn 34.
174
»mnoho mládeţe«
175
»někteří rozumbradové došli aţ tak daleko«
176
»Ó časy, ó mravy!« (Cicero, Řeči proti Catilinovi 1,1)
177
»charakteristické znaky nevěstky«
178
»však ty ještě budeš chodit i po hlavě«
179
»(tak)ţe«
180
»z velké lítosti nad dcerou siónskou«
181
Srov. Pl 3,48-51; Kral.: Potokové vod tekou z očí mých pro potření dcery lidu mého. Oči mé slzí bez přestání,
protoţe není ţádného odtušení. Aţ by popatřil a shlédl Hospodin s nebe. Oči mé rmoutí duši mou pro všecky
dcery města mého.
182
Srov. Mt 25,1-12
183
Srov. Mt 3,12; synopticky L 3,17; Ekum.: Lopata je v jeho (Jeţíšově) ruce; a pročistí svůj mlat, svou pšenici
shromáţdí do sýpky, ale plevy spálí neuhasitelným ohněm. Srov. také Mt 13,24-30 (podobenství o plevelu mezi
pšenicí).
184
Srov. Mt 18,6.10.14; synopticky Mk 9,42; L 17,2; také 1 K 3,1. Srov. pozn. 130.
28
185
»do podrobností«
»vyhmátli bychom své neupřímné a zatvrzelé srdce«
187
Srov. zejména Mt 19,19; BlahNZ: a milovati budeš bliţního svého jako sebe samého; stejně Mt 22,39.
Synopticky Mk 12,31.33; L 10,27.
188
Viz pozn. 151.
189
Srov. Zj 21,2
190
»náš majetek«
191
Gn 3,17-19
192
»18. prosince 1550.«
193
»abych nepohoršil tvé uši opakováním téhoţ«
194
»ale raději abych vyšel vstříc tvé upřímnosti a prostotě«
195
Nápěv a variantní text této písně je zaznamenán v Kancionálu šamotulském (Piesně chval Boţských. Písně
duchovní evanjelistské; Šamotuly [Oujezdecký] 1561, Knihopis 12860) na listech Qii – Qiii; srov také Gram. fol.
276a; Blahoslavův Písní duchovních některých ... rejstřík (1561), fol. 332b, kde je píseň připsána Bratru Janu
Blahoslavovi (Kouba 1962, 76).
196
Srov. Mt 7,13-14; viz pozn. 151.
197
»Zručný a umný strůjce«
198
Srov. Zj 12,7-9; 20,10; L 10,18; J 12,31.
199
»ví, jak se ti přiblíţit«
200
Srov. Gn 3,1-7
201
Srov. Gn 3,8-24
202
»Adama«
203
»nás se zmocní snadno«
204
»nástrahám se budeš ... vyhýbat«
205
»ostych před Bohem«
206
Metafora je naráţkou na Ţd 1,11-12; Kral.: onať [Nebesa] pominou, ty pak zůstáváš, a všecka jako roucho
g
zvetšejí, a jako oděv svineš je, a [h]změněnať budou. Pozn. g: sstarají se; [h]: přejinadšenať.
207
Srov. apokryfní knihu Júdit, zejména kap.10-13. Viz níţe pozn. 249.
208
»lid Izraele«
209
Srov. 22. - 25. kapitolu 4. knihy Mojţíšovy (Numeri) a pak zejména Nu 31,15-16.
210
Viz pozn. 151.
211
Srov. knihu Jób, zejm Jb 42.
212
Srov. 2 S 11 a 2 S 24; srov. také pozn. #.
213
Srov. 1 Pt 5,8; Kral.: gStřízliví buďte, bděte; nebo protivník váš ďábel jako lev řeva obchází, hledaje, koho by
seţral. Pozn. g: Nebo nebedlivost a nestředmost nesluší na bojovníka.
214
Viz pozn. 151.
215
»podepíral ji [tj. naději] falešnými důvody«
216
Srov. L 16,1-9 (podobenství o nepoctivém správci).
217
Srov. J 8,44; BlahNZ: Vy z otce ďábla jste, a ţádosti otce vašeho chcete činiti. On byl fvraţedlník god počátku
a v pravdě nestál; nebo pravdy v něm není. Kdyţ mluví leţ, z svého vlastního mluví; nebo lhář jest a otec lţi.
Pozn. f: lidobitec; g: nejprv
218
Srov Sk 16,16-18.
219
Ř. , podle mýtu jeden z nejslavnějších řeckých věštců v trójských válkách ve vojsku krále
Agamemnona.
220
Ř. , v řecké mytologii dcera Priama a Hekabé, sestra Hektorova a Paridova. Apollón ji obdařil
mimořádnými věšteckými schopnostmi, ale protoţe byla jeho láska Kassandrou odmítnuta, způsobil, ţe jejím
věštbám nikdo nevěřil.
221
Ř. , v řecké mytologii poslední trójský král.
222
Srov Jb 1,6-19
223
Viz pozn. 14.
224
»různí duchové«
225
Srov. 2 Kr 19,35-36; Ekum.: Stalo se pak té noci, ţe vyšel Hospodinův anděl a pobil v asyrském táboře sto
osmdesát pět tisíc. Za časného jitra, hle, všichni byli mrtví, všude mrtvá těla. Sancheríb, král asyrský, odtáhl
pryč a vrátil se do Ninive a usadil se tam.Viz také 2 Pa 32,21-22; Iz 37,36-37.
226
»přistoupí podruhé, potřetí, podesáté, posté«
227
Srov. Da 10,13.
228
Srov. Jb 1,13-19.
229
»ţe s nimi Bůh vychytrale jedná«
186
29
230
Srov. Gn 3,1-5; Ekum.: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ţeně:
„Jakţe, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Ţena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst
smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: »Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte,
abyste nezemřeli.«“ Had ţenu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, ţe v den, kdy z něho pojíte,
otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“
231
Srov. 1 Pt 3,7.
232
Srov. Gn 3,6; Ekum.: [Ţena] vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muţi, který byl s ní, a on téţ
jedl.
233
Srov. Mt 4,1-3; BlahNZ: Tehdy Jeţíš veden jest na poušť od ducha, aby pokoušín byl od ďábla. A postiv se
čtyřidceti dnův a čtyřidceti nocí, potom zlačněl. A přistoupiv k němu pokušitel, řekl: „Jsi-li syn Boţí, rciţ, ať
kamení toto chlebové jsou.“
234
Srov. Gn 25,27-34 (Ezau pohrdá prvorozenstvím), zejm. v. 30; Ekum.: [Ezau] řekl Jákobovi: „Dej mi
zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti.“
235
Srov. Mt 4,5-6; BlahNZ: Tedy pojal jej ďábel do svatého města, a postavil ho na avrchu chrámu, a řekl mu:
„Jsi-li syn Boţí, bpustiţ se dolů. Nebo psáno jest, ţe ‚andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, aby
c
někde o kámen nohy své neurazil‘. “. Pozn. a: makovici; b: sskoč; c: snad, někdy.
236
Srov. Mt 14,25-31, zejm. v. 26-29; Ekum.: „Kdyţ ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, ţe je to
přízrak, a křičeli strachem. Jeţíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Petr mu
odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi,
vykročil na vodu a šel k Jeţíšovi.
237
Srov. Mt. 4,8-10; BlahNZ: Opět pojal ho ďábel na hůru vysokou velmi, a ukázal mu všecka království světa, i
slávu jejich: a řekl jemu: „Toto všecko tobě dám, jestliţe padna budeš mi se klaněti.“ Tedy dí mu Jeţíš:
„Odejdiţ, Satane: ...“.
238
Srov. Ţd 7,1-10.
239
Srov. 4 Ezd 3,21-22 (apokr.); Vulg.: Cor enim malignum bajulans primus Adam, transgressus et victus est,
sed et omnes qui de eo nati sunt. Et facta est permanens infirmitas, et lex cum corde populi, cum malignitate
radicis; et dicessit quod bonum est, et mansit malignum. Kral.: Nebo srdce zlé maje první Adam, přestoupil a
přemoţen jest, ano i všickni, kteříţ se z něho zrodili. I zůstávala předce nemoţnost [= slabost], a zákon v srdci
lidu s zlostí kořene, a odešlo, coţ dobrého jest, i zůstalo zlé.
240
»Adam byl s to ďáblu odpírat.«
241
Srov. Ef 2,3; BlahNZ: ... mezi nimiţ (syny vzpoury) to i my všickni obcovali sme někdy, v ţádostech těla
našeho, činíce to, coţ se líbilo atělu ba mysli: a byli sme z přirození synové hněvu, jako i jiní. Pozn. a vůli těla; b
myšlením.
242
Pravděpodobně jde o spis B. Beneše (Benedikta) Bavoryňského z Bavoryně a z Vlčího Pole Rozmlúvánie
společné čtyř Bratří o pravém a gruntovním poţivaní jistého spasenie v pokoji svědomie dobrého. Litomyšl (P.
Olivetský) 1531; Knihopis 1009. Viz také Gram. fol. 279a.
243
Viz pozn. 232.
244
Podle řeckého mýtu Paris, syn trójského krále Priama (viz pozn. 221), získal lásku Heleny, manţelky
spartského krále Menelaa, a unesl ji do Tróje, coţ se stalo příčinou trójské války, v níţ zahynul i Paris, a konečné
zkázy Tróje. Viz pozn. 12.
245
Podle řeckého mýtu o Argonautech získal Iásón lásku Médeie, dcery kolchidského krále Aiéta, získal s její
pomocí zlaté rouno a uprchl s ní na lodi Argo zpátky do rodného Iólku. Iásón zahynul v troskách lodi Argo, které
se na něj zřítily.
246
Viz pozn. 14.
247
Rybáři pouţívali při lovu ryb někdy takového způsobu, ţe palicí (tloukem) bili do vody a naháněli tak ryby
do speciální sítě pytlovitého tvaru s násadou (do saku).
248
»nad jiné statečný hrdina«
249
Deuterokanonická starozákonní kniha Júdit vypráví o králi Nebúkadnesarovi, jehoţ vojevůdce Holofernés se
při jedné trestné výpravě proti západním vazalům chystá napadnout i Ţidy. Přitáhne do Júdeje, oblehne Betúlii,
jeţ mu brání v postupu na Jeruzalém, a přeruší zásobování vodou. Vyčerpaný lid se uţ chce vzdát. Krásná a
bohatá vdova Júdit se však rozhodne město zachránit. Vydá se do asyrského tábora, kde podá zprávu o zoufalé
situaci v Betúlii. Holofernés je krásou Júdity do té míry opojen, ţe na její počest uspořádá hostinu. Opije se a
kdyţ hosté odejdou a Júdit zůstane s Holofernem sama, usekne mu jeho vlastní zbraní hlavu. Dá ji do koše své
sluţce a společně s ní se nepozorovaně vrátí do Betúlie. Díky tomuto činu Izraelci zvítězí nad nepřítelem.
250
»on se jiţ dříve o mnoho takových her postaral«
251
»tomu, jenţ se dostal do jistých okolností, tj. strţenému do víru událostí«
252
»z menších děl«
253
»prorazil zdi a tak [je] narušil a oslabil«
254
»dorazí do konce«
30
255
»oslabují bázeň z Boha«
»potom zavelí vojsku k útoku«
257
Viz pozn. 36.
258
Srov. Ţ 50(51),2-21; 31(32),5.
259
»tehdy hned pomýšlí na útěk nebo na vzdání se.«
260
Viz 1 K 6,18; BlahNZ: Utíkejte smilstva. Všeliký hřích kterýţkoli fučinil by člověk, kromě těla jest: ale kdoţ
smilní [ten] proti svému vlastnímu tělu hřeší. Pozn. f: spáchal.
261
»jde (napadá, útočí) přímo i ze strany« (tj. záludně)
262
»kde můţe, chystá všemoţné léčky a záminky«
263
»na kolbišti«
264
Srov. také Gram. fol. 221a: „Umíť on [ďábel], jako holuby pod necky, na dosti špatnou vnadu, světská
hovádka lapati.“; fol. 299b: „Na holuby nepotřebí neţ necky.“
265
»přirozený základ člověka zbujňují« (tj. rozvíjejí přes míru, takţe zbujní)
266
»pohltí, vtáhne do své moci«
267
»ze všech stran obklíčen«
268
»z kolbiště«; viz výše pozn. 263.
269
»bude plout stále dál«
270
Srov. pozn. 32.
271
Srov. Př 25,28; Kral.: Město rozbořené beze zdi jest muţ, kterýţ nemá moci nad duchem svým. Srov. také Př
16,32, pozn. 165.
272
»aby se jim učinilo zadost«
273
»kdyţ běţí o závod«
274
»aby se mu mohlo učinit zadost«
275
»aby dosáhl výhry«
276
Viz pozn. 249.
277
Viz pozn. 209.
278
»všech vojenských hlídek«
279
»k ničemu ji proti její vůli nenutil«
280
Viz pozn. 249.
281
»poučit se z (morálního) pádu někoho jiného«
282
Srov. Př 19,16; Ekum.: Kdo zachovává přikázání, střeţí svůj ţivot, zemře, kdo jeho cestami zhrdá; srov. také
Mt 26,52; Zj 13,10.
283
Viz pozn. 151
284
Srov. starozákonní knihu Jób, zejm. kapitoly uvedené v pozn. 228.
285
»dále«
286
Viz pozn. 13.
287
Viz pozn. 258.
288
»na bojišti«
289
2 Tm 2,3-5; BlahNZ: A tak ty snášej protivenství jako ctný rytíř Jeţíše Krista. Ţádný kdoţ frytěřuje neplete se
v obecné gţivnosti, aby se hsvému Hejtmanu líbil: a jestliţe by kdo i bojoval, nebudeť korunován, leč by řádně
bojoval: ... Pozn. f: voják jest, nebo dráb; g: obchody; h: tomu kdoţ jej najal. 2 Tm 4,7-8; BlahNZ: Boj výborný
bojoval sem, běh sem dokonal, víru sem zachoval: jiţ za tím sloţena jest mi koruna spravedlnosti, kterouţ dá mi
v onen den Pán spravedlivý soudce: a netoliko mně, ale i všechněm těm kteříţ milují apříští jeho. Pozn. a: zjevení
se. Viz také Jk 1,12; 1 Pt 5,4; Zj 2,10.
256
31