teorie - Střední škola dostihového sportu a jezdectví

TEORIE
JÍZDY
TEORIE
JÍZDY
autorka:
Ing. Martina Krejčí, Ph.D.
Alois Starostapředmluva
LEKTOROVALI:
Ing. Lucie Starostová, Ing. Jaroslav Švehla, CSc.
kapitola 1
Ing. Lucie Starostovákapitola 2
Ing. Lucie Starostovákapitola 3
Ing. Oliva Horovákapitola 4
Ing. Jan Navrátil, CSc. kapitola 5
Ing. Soňa Froňková, Ph. D., Ing. Michaela Zemanová kapitola 6
Ing. Oliva Horovákapitola 7
Ing. Oliva Horovákapitola 8
Ing. Soňa Froňková, Ph. D., Ing. Oliva Horová
kapitola 9
Střední škola dostihového sportu a jezdectví sídlí v těsném sousedství závodiště
ve Velké Chuchli již více než 50 let. Zájemcům o studium nabízí vzdělání v těchto
oborech: Jezdec a ošetřovatel dostihových koní, Chovatelství se zaměřením na
dostihový sport, Trenérství dostihových a sportovních koní (nástavbové studium) a Vzdělávací kurz specializovaný na problematiku sportovních koní. Škola
je, jako jediná v České republice, komplexním vzdělávacím zařízením pro přípravu dostihových jezdců a vedoucích pracovníků na úseku chovu a tréninku
dostihových a sportovních koní. Za dobu své existence vychovala více než tisíc
absolventů, z nichž řada se stala významnými žokeji a trenéry.
www.dostihovaskola.cz
Obsah
Historie jezdeckého výcviku ...........................................................................1.
Základní výcvik jezdce.....................................................................................2.
První výcvikové období............................................................................................2.1.
Výstroj jezdce..........................................................................................................2.1.1.
Příprava koně před jízdou.....................................................................................2.1.2.
Vodění a předvádění koně................................................................................. 2.1.2.1.
Sedlání a uzdění koně........................................................................................ 2.1.2.2.
Sed jezdce................................................................................................................2.1.3.
Pomůcky jezdce......................................................................................................2.1.4.
Výcvik jezdce na lonži............................................................................................2.1.5.
Druhé výcvikové období..........................................................................................2.2.
Základní výcvik jezdce na jízdárně......................................................................2.2.1.
Výcvik jezdce v terénu...........................................................................................2.2.2.
Třetí výcvikové období.............................................................................................2.3.
Příprava jezdce ke zkoušce základního výcviku jezdce (ZZVJ).......................2.3.1.
Speciální výcvik jezdce dle disciplín.......................................................................2.4.
Základní výcvik koně.......................................................................................3.
První výcvikové období............................................................................................3.1.
Výstroj koně............................................................................................................3.1.1.
Lonžování koně......................................................................................................3.1.2.
Skákání ve volnosti.................................................................................................3.1.3.
Obsedání koně........................................................................................................3.1.4.
Základní výcvik koně na jízdárně........................................................................3.1.5.
Druhé výcvikové období..........................................................................................3.2.
Pokročilá fáze základního výcviku koně na jízdárně.........................................3.2.1.
Stupnice vzdělání koně...................................................................................... 3.2.1.1.
Výcvik koně v terénu..............................................................................................3.2.2.
Třetí výcvikové období.............................................................................................3.3.
Příprava koně k základní zkoušce výkonnosti (ZZV).......................................3.3.1.
Rozdíl mezi výcvikem a tréninkem koně z pohledu fyziologie......................4.
Výcvik kočárového koně...................................................................................5.
Výběr vhodného plemene........................................................................................5.1.
Typy postrojů a druhy zápřeže.................................................................................5.2.
Zapřahání a vypřahání..............................................................................................5.3.
Držení opratí..............................................................................................................5.4.
Řízení koní v zápřeži.................................................................................................5.5.
Výcvik koně ve voze..................................................................................................5.6.
Trénink klusáckého koně.................................................................................6.
Výběr vhodného plemene........................................................................................6.1.
Výstroj jezdce a koně.................................................................................................6.2.
Základní trénink klusáka.........................................................................................6.3.
Příprava klusáka před startem.................................................................................6.4.
Start dostihu...............................................................................................................6.5.
Průběh dostihu..........................................................................................................6.6.
Výcvik dostihového jezdce...............................................................................7.
Složky dostihového tréninku jezdce.......................................................................7.1.
Technika jízdy dostihového jezdce..........................................................................7.2.
Dostihový sed a těžiště...........................................................................................7.2.1.
Vedení koně v dostihu...........................................................................................7.2.2.
Vyjetí koně v cílové rovince..................................................................................7.2.3.
Technika jízdy dostihového jezdce v překážkových dostizích.............................7.3.
Taktika jízdy v dostihu..............................................................................................7.4.
Trénink dostihového koně...............................................................................8.
Fyziologie tréninku koní..........................................................................................8.1.
Základní pojmy.......................................................................................................8.1.1.
Fyziologická pravidla tréninku.............................................................................8.1.2.
Tři základní faktory v procesu tréninku koní.....................................................8.1.3.
Druhy tréninku.......................................................................................................8.1.4.
Tréninkové metody................................................................................................8.1.5.
Tréninkové schopnosti a forma koně...................................................................8.1.6.
Obecná struktura tréninkového procesu............................................................8.1.7.
Fyziologické stavy provázející výkon...................................................................8.1.8.
Stavy před výkonem zátěže............................................................................... 8.1.8.1.
Stavy po výkonu zátěže...................................................................................... 8.1.8.2.
Vliv neadekvátní zátěže na celkový zdravotní stav a výkonnost koní.............8.1.9.
Trénink koně pro rovinové dostihy.........................................................................8.2.
Charakteristika a rozdělení rovinových dostihů................................................8.2.1.
Výcvik dostihových ročků.....................................................................................8.2.2.
Trénink dvouletých koní.......................................................................................8.2.3.
Trénink tříletých a starší koní...............................................................................8.2.4.
Trénink koně pro překážkové dostihy....................................................................8.3.
Charakteristika a rozdělení překážkových dostihů............................................8.3.1.
Výběr koně pro překážkové dostihy.....................................................................8.3.2.
Příprava koně pro překážkové dostihy................................................................8.3.3.
Zaskakování začátečníka................................................................................... 8.3.3.1.
Trénink koně pro dostihy přes proutěné překážky........................................ 8.3.3.2.
Trénink koně pro dostihy s převahou rychlostní steeplechase..................... 8.3.3.3.
Trénink koně pro dostihy crosscountry.......................................................... 8.3.3.4.
Účast jezdců a koní v dostizích........................................................................9.
Výstroj jezdce a koně.................................................................................................9.1.
Vážení jezdců před a po dostihu.............................................................................9.2.
Před startem dostihu.................................................................................................9.3.
Start dostihu...............................................................................................................9.4.
Průběh dostihu..........................................................................................................9.5.
Výrok rozhodčího u cíle...........................................................................................9.6.
Plán startů v dostizích................................................................................................9.7
Seznam použité literatury
Předmluva
Ježdění na koni se může naučit každý, protože
jezdectví je dovednost a tuto dovednost lze
získat neustálým procvičováním.
Všichni jezdci a koně v nejdůležitějších
disciplínách by měli projít všeobecným
základním výcvikem a neustále se vzdělávat
z pomocí zkušených trenérů a kvalitní literatury.
Jezdectví je krásné a může se stát uměním –
kdo by se nechtěl stát umělcem. Těmi se však
stanou jen někteří. Ostatní mohou nalézt
spokojenost, radost a štěstí v přátelském
vztahu s jedinečnými zvířaty – koňmi.
Tato publikace je zdrojem poznatků pro všechny,
kteří se potřebují orientovat v obrovském
množství nových a dostupných informací,
ale ne vždy pravdivých.
V Praze, dne 25. 5. 2014
Alois Starosta, trenér parkurových koní
Autor fotografie: Vladimír Valenta
10
1. Historie jezdeckého výcviku
Když kůň zdomácněl a člověk poznal možnost jeho využití i jako jezdeckého,
hledal způsoby, jak jej ovládat. Již ve starověku jsou známa pojednání k tréninku
koně a jezdce, nejstarší z nich se zachovalo na hliněných chetitských tabulkách
z r. 2000 před naším letopočtem. Mladší jsou spisy řeckého vojevůdce Xenofónta ze 4. století před naším letopočtem, které pojednávají o umění jezdeckém.
V 8. století našeho letopočtu, když Arabové obsadili Španělsko, přinesli sebou
kromě vyspělé kultury a znalostí chovu ušlechtilých koní i systém jezdeckého
výcviku, zřejmě ovlivněný vědomostmi Xenofóntových spisů. Jejich sed, používání pomůcek a postup výcviku koně se rytířstvím rozšířil téměř do všech zemí
Evropy a stal se předchůdcem různých škol klasického drezurního ježdění.
Je důležité se v historii jezdeckého výcviku zmínit o objevu nového dostihového
sedu (viz kapitola 7.2 Technika jízdy dostihového jezdce), který zaujal dva mladé
italské jezdecké důstojníky Frederica Caprilliho a Pietra Santiniho. Poznali, že
jeho předností je hlavně soulad těžiště jezdce s těžištěm koně a přišli na myšlenku využít jej i při ježdění v terénu a při skákání. Do té doby jezdci při skoku seděli s dlouhými třmeny hluboko v sedle a zakláněním a vysokou rukou domněle
pomáhali koni zvednout se nad překážkou. Caprilli a Santini již dříve poznali, že
styl skoku sledovaných koní bez jezdce je jiný než koní pod jezdci v dosavadních
sedech. Všímali si činnosti hřbetu a krku bez jezdce skákajících koní a přišli na
myšlenku uvolnit jim i pod jezdcem hřbet a dovolit použít krk. Inspirováni novým dostihovým sedem vyvinuli moderní skokový sed a s ním postupně i novou školu ježdění, nazvanou Ekvitazione naturale (Přirozené ježdění). Koně,
kterým nový sed umožnil přirozený styl, mohli při skoku šetřit silami, lépe krčit
nohy, nemuseli se tolik zvedat, mohli skákat výše a pozorněji.
Po převzetí sedu italských jezdců a po roce 1912, kdy byly jezdecké soutěže
zařazeny do programu olympijských her, nastává největší rozmach jezdeckého sportu.
V historii používání koně pod jezdcem nejvíce ovlivnily pokrok v ježdění tři objevy. Zásluhou východních národů bylo v 5. století n. l. objeveno sedlo a třmeny.
Stalo se tak v době, kdy ani římské jezdectvo třmeny nepoužívalo. Dalším objevem bylo používání lehkého klusu. Největší však byl objev moderního skokového sedu. Ten umožnil dnešní výkony v terénním a skokovém ježdění a rozmach
jezdeckého sportu v době, kdy se rušila armádní jezdectva.
11
12
2. Základní výcvik jezdce
Všichni jezdci a koně by měli projít základním výcvikem, a to bez ohledu na
pozdější specializaci. Je třeba mít na paměti, že jezdecký výcvik nikdy nekončí. Jakmile se člověk začne věnovat jezdeckému sportu, musí se neustále
vzdělávat, udržovat se v kondici a zdokonalovat v jízdě na koni.
Při základním výcviku jezdce je nutno dodržovat důležité zásady, tak aby
bylo dosaženo maximální efektivity a účinnosti při výcviku:
1) Cílevědomost a odbornost
Cílem základního výcviku je úspěšné absolvování zkoušek základního výcviku
jezdce. Současně má výcvik na koni upevňovat zdraví, odvahu a zdatnost jezdců,
jejich vztah k práci a rozvíjet jejich iniciativu a aktivitu. Při základním výcviku
je nutno vyloučit spěch, neodbornost, které ve většině případů vedou k bázni, ke
stresům a nezřídka k úrazům. Jezdec by se měl odborně vzdělávat v chovu koní
a jezdectví i po teoretické stránce a získané znalosti se snažit propojit s praxí.
2) Systematičnost
Princip systematičnosti vyjadřuje požadavek plynulosti a pokud možno nepřerušovanosti výcvikového procesu. Systematičnost se týká nejen metod
výcviku, které musí odpovídat duševní a tělesné zdatnosti žáků, ale i výběru
koně vhodného pro výcvik. Požadavky výcviku jsou postupně zvyšovány od
lehkých k obtížnějším, od málo namáhavých k namáhavějším, od jednoduchých cviků ke složitějším. K obtížnější a namáhavější práci může jezdec přistoupit teprve tehdy, když správně plní předchozí požadavky.
3) Individualita
Metodika výcviku musí být přizpůsobena stáří, tělesné zdatnosti a znalostem jezdců. Počáteční výcvikové hodiny nutno stanovit tak, aby jezdce neunavily a tím neotupily jejich pozornost. Nutno dosáhnout spojení teorie
s praxí i výchovou jezdců.
4) Rytmičnost
Při výcviku je cyklicky střídána práce různého obsahu a zatížení. Mezi náročnější výcvikové hodiny se vkládají dny s méně namáhavou prací, případ13
ně sportovní hry. Obecně střídání zatížení a odpočinku je jedním ze základních mechanismů výcvikové práce.
5) Střídání prostředí výcviku
Jednotvárný výcvik na malém prostoru a ve stejném prostředí (např. na otevřené jízdárně nebo v kryté hale) je málo účinný. Proto jakmile jezdec získá
v sedle určitou jistotu, cvičitel by měl střídat výcvik na jízdárně s prací v terénu.
Ježděním v nerovném terénu, získává jezdec pružnost, uvolněnost a odvahu.
6) Soulad mezi jezdcem a koněm
Správné vedení koně tak, aby došlo ke vzájemnému souladu a rovnováze,
je základním požadavkem jízdy na koni. Proto po celou dobu výcviku dbá
jezdec na povely a rady cvičitele nebo trenéra. Přitom sám neustále kontroluje svůj sed a prakticky i teoreticky se zdokonaluje v používání pobídek
a pomůcek.
7) Bezpečnost
Během jezdeckého výcviku musí být po celou dobu zajištěna bezpečnost
jezdce a koně. Neméně důležitá je bezpečnost jezdce při ošetřování koní.
I když tato zásada je uváděna jako poslední, tak patří mezi nejdůležitější po
celou dobu výuky jízdy na koni a celkového přístupu ke koním.
Výcvik v jízdě na koni může být dělen:
a) základní výcvik jezdce,
b) speciální výcvik dle disciplín.
Čím důkladnější bude základní výcvik jezdce, tím snazší a rychlejší bude
jeho přechod ke specializaci, ať již se jedná o parkurové, drezurní či všestranné ježdění.
Základní výcvik jezdce, který končí složením zkoušek základního výcviku
jezdce, může být dělen do třech výcvikových období:
První výcvikové období – v tomto období se jezdec seznamuje se zásadami
bezpečnosti při zacházení s koněm a při jízdě na koni. Následně se naučí
základní postup při uzdění, sedlání, vodění, předvádění a ošetřování koně.
Cílem prvního období bude výcvik jezdce na lonži ve všech třech chodech
a tím získání pevného základu pro správný sed, osvojení pomůcek a zá14
kladních pobídek na koni. V tomto období si jezdec má vybudovat důvěru
ke koním na zemi i v sedle.
Druhé výcvikové období – v tomto období je nutno prohloubit znalosti získané v předchozím období. Jezdec absolvuje samostatný výcvik na jízdárně
ve všech chodech včetně jejich ruchů, kde se seznámí se základními jezdeckými povely a cviky. Učí se používat pomůcky a pobídky a jejich soulad při
výcviku na jízdárně. Ke konci výcviku na jízdárně začne jezdec s výukou jednoduché gymnastické práce a samostatných skoků.
Ve druhém výcvikovém období jezdec začne jezdit i do terénu. Předtím by měl
mít zvládnutou a zažitou samostatnou práci na jízdárně ve všech třech chodech.
Cílem druhého období bude samostatné vedení koně na jízdárně i v terénu,
dosažení uvolněnosti, citu pro rovnováhu, zdokonalení sedu a souladu mezi
jezdcem a koněm.
Třetí výcvikové období – toto období bude zaměřeno na získání souhry mezi
pevným a pružným sedem jezdce, vedením koně, pobídkami a pomůckami.
Požadavky na samostatné vedení koně na jízdárně a v terénu jsou úměrně
zvyšovány a vzájemně se prolínají tak, aby výcvik plynule pokračoval.
Cílem třetího období bude složení zkoušky základního výcviku jezdce
a prověrka teoretických znalostí.
2.1. První výcvikové období
V prvním výcvikovém období se jezdec seznámí s bezpečností při zacházení s koněm:
• při příchodu do jezdeckého areálu je povinností se vždy ohlásit a respektovat pokyny cvičitele a to jak ve stáji, na jízdárně nebo v terénu,
• je nutné dodržovat bezpečnostní podmínky provozu stáje: ke koním se přistupuje jen se souhlasem cvičitele nebo jím pověřených osob, do výběhů
je zákaz vstupu bez doprovodu zodpovědné osoby z jezdeckého střediska,
• ve stáji je zakázáno kouřit,
• ve stáji a při zacházení s koňmi se jezdec chová klidně, neběhá, nekřičí
a koně nijak neplaší,
• pro jezdecký výcvik musí být jezdec vhodně vybaven a oblečen (viz kapitola
2.1.1 Výstroj jezdce),
• po příchodu do boxu jezdec koně slyšitelně osloví, aby o něm věděl; vždy
přistupuje ke koni tak, aby ho viděl, nikdy ne zezadu, (na stáních, kde je
možný přístup jen zezadu, jezdec koně důrazně osloví),
15
• jakmile kůň ustoupil, jezdec vejde klidně, ale rozhodně a nechá koně, aby
se s ním seznámil; kůň tedy poznává jezdce a ošetřovatele, který s ním pracuje, nejdříve čichem (má ho dokonalejší než člověk), pak podle hlasu, vzezření, obleku a způsobu chování,
• jezdec nasadí koni na hlavu stájovou ohlávku a přiváže ho, všechny činnosti
spojené s ošetřováním koně začínají z levé strany koně,
• k oně vodí na uzdečce, stájové ohlávce s vodítkem nebo na štajgru s vodítkem,
• důležitá je také kontrola sedlového materiálu a to jak cvičitelem, tak jezdcem, případné závady je nutné hlásit cvičiteli,
• noví jezdci objektivně informují cvičitele o svých předchozích jezdeckých
zkušenostech,
• u jezdců do 18 let je nutný souhlas k jízdě na koni alespoň jednoho z rodičů,
• jezdci i další účastníci jezdeckého provozu by měli být pojištěni proti úrazu.
Výcvik začátečníka se neobejde bez základních pracovních činností, spojených s přípravou koně k jízdě. Jde především o vodění, ošetřování koně, sedlání a uzdění. Cvičitel by nikdy neměl dovolit vyvést koně ze stáje nevyčištěného
(včetně kopyt) a neupraveného. O výše zmíněných činnostech a následně o samotném výcviku jezdce na lonži bude pojednáno v následujících kapitolách.
2.1.1. Výstroj jezdce
Jezdecký sport, tak jako každý jiný sport, vyžaduje speciální výstroj. Základní parametry, které musí výstroj splňovat, jsou účelnost, hygienické požadavky, estetičnost a bezpečnost. Trvale je třeba upozorňovat na nedostatky
ve výstroji jezdců, neboť se neustále vyskytují případy nevhodného oblečení
a obutí, které snižují nejen estetický dojem ale i bezpečnou jízdu na koni.
Jezdecká výstroj je velmi specifická a liší se dle disciplíny, které se chce jezdec
věnovat. V rámci disciplíny se výstroj liší podle toho, zda je určená pouze
pro výcvik, resp. trénink nebo výstroj závodní. Pravidla jezdeckého sportu
u každé disciplíny uvádějí, jak má vypadat závodní výstroj jezdce.
Výstroj jezdce v základním výcviku
Před výcvikem by měl jezdec odložit jakékoliv ozdoby, prstýnky (nebezpečí zachycení), případně žvýkačku apod. Na koni by neměl telefonovat
ani kouřit.
16
Jezdecké oblečení v základním výcviku: jezdecká přilba, jezdecké kalhoty,
jezdecké boty, jezdecké triko s krátkým i dlouhým rukávem (mikina či košile), přiléhavá bunda nebo vesta, případně bezpečnostní vesta (zvláště, když
se jedná o základní výcvik dětí) a rukavice.
Mezi základní jezdeckou výstroj patří jezdecký bičík. Ostruhy jsou pro začínajícího jezdce naprosto nevhodné.
Jezdecká přilba musí vždy splňovat bezpečnostní normy pro jezdectví.
Zapíná se na přezku pod bradou a má zvýšenou polstrovanou ochranu
v zadní partii hlavy.
Jezdecké kalhoty (rajtky) mají být pohodlné, dostatečně dlouhé. Látka má
být jemná, ale dostatečně pevná, aby jezdci nezpůsobovala odřeniny. Vhodné jsou i jezdecké kalhoty zvané „pantalony“, tj. mají kůži od kolena dolů bez
nutnosti nosit „minichapsy“.
Jezdecké boty jsou velice důležitou součástí výstroje. Jezdec může použít
buď jezdecké boty kožené vysoké nebo kožená nízká perka s kombinací kožených „minichapsů“.
Nevhodné jsou všechny typy gumových jezdeckých bot i obyčejných gumových holínek, protože jsou nebezpečné v případě pádu. Mají velice kluzkou
podrážku a podpatek této boty snadno proklouzne třmenem. Jezdci by proto
mohla zůstat noha ve třmenu.
Bezpečnostní vesta zajišťuje jezdci nejen bezpečnost, ale i pohybový komfort. Zapínání bezpečnostních vest je buď na zip, nebo na suchý zip.
Jezdecké rukavice jsou nedílnou součástí jezdeckého oblečení. Rukavice
splňují estetický i praktický účel. Při jízdě na koni, je vhodné používat rukavice, aby jezdci neprokluzovaly otěže.
Jezdecký bičík má mít délku do 75 cm. V základním výcviku jezdce není
vždy nutné mít jezdecký bičík. Cvičitel jezdci poradí, zda bičík na konkrétního koně použít, či nikoliv.
Ostruhy jsou vedlejší pomůckou jezdce. Pro jezdce v základním výcviku je jejich použití naprosto nevhodné. Jezdec musí mít na paměti, že
neslouží k trestání koně, ale ke zvýšení účinku působení holení. Ostruhy nesmějí koni v žádném případě ublížit nebo ho nijak zranit. Cvičitel
poradí zkušenějšímu jezdci, jaký typ ostruh může použít. Pravidla jezdeckého sportu jednotlivých disciplín přesně vymezují druh, materiál
a zakončení ostruh.
17
2.1.2. Příprava koně před jízdou
Příprava koně před jízdou spočívá především v čištění koně včetně kopyt,
sedlání a uzdění. Zároveň jezdec kontroluje před jízdou zdravotní stav koně.
Také je vhodné do přípravy koně před jízdou zařadit i vodění a předvádění
koně. Jezdec si dost často musí koně převést z jedné stáje do druhé, kde ho
vyčistí, nasedlá a nauzdí. Ovládat správné vedení koně také jezdci potřebují
na zkoušce základního výcviku jezdce, na závodech, při vodění koní na pastvinu, do výběhu, do kolotoče, atd.
Sportovní kůň se většinou čistí 2x denně: před a po ježdění. Při čištění je
kůň zbaven nejen prachu a nečistot, ale zároveň ho jezdec masíruje a tím se
podpoří prokrvení povrchu těla koně. Každý kůň má mít svoje čištění.
Základní pomůcky: rýžový, jemný kartáč, kartáč s dlouhým vlasem, gumové, plastové a masážní hřbílko, prachovku, dvě houby, hřeben, kartáč na ocas,
háček na kopyta.
Kůň se nemá čistit při krmením. Jezdec koně před čištěním přiváže a začíná čistit vždy z levé strany a od krku po záď. Nakonec vyčistí hlavu,
hřívu, ohon a kopyta. Koně obchází vždy zepředu. Z hrubé nečistoty očistí
koně rýžovým kartáčem, jinak začne čistit hřbílkem krouživými pohyby.
Potom pokračuje v čištění jemným kartáčem, který si očišťuje o hřbílko.
Koně čistí všemi směry, po i proti srsti. Nakonec vyčistí hlavu čistí jemným kartáčem a koně přeleští prachovkou. Houba se používá jen k čištění
hlavy a nozder. Druhou houbu se může použít např. u klisen k očištění vemínka nebo k omytí okolí řitě. Jezdec jemně vyčeše hřívu a ohon
tak, aby zbytečně nevytrhával žíně z ohonu. Zpocené a mokré koně by se
měli čistit až po řádném uschnutí, které může být urychleno „víchováním“ nebo odpocovací dekou. Při pravidelném čištění celého těla neujdou
pozornosti různá skrytá zranění, otoky, atd. Zvláštní péči je třeba věnovat
spěnce a kopytům. Kopyta po vyčištění a případném oschnutí, mohou být
namazána speciálními tuky.
V letním období po ježdění se mohou koním stříkat končetiny, nebo sprchovat celý povrch těla. Není vhodné sprchovat hlavu a kůň, který má problémy se zády se nesprchuje studenou vodou. Jezdec odstraňuje vodu ze
srsti speciální stěrkou, koně pak ještě chvíli vodí, než uschne. V boxu ještě
vyčistí a namaže kopyta.
V zimním období, je-li kůň po ježdění zpocený, je vhodné ho přikrýt odpocovací dekou a až uschne, tak je teprve vyčištěn.
18
2.1.2.1. Vodění a předvádění koně
Neosedlaného koně (v areálu) stáje jezdec vodí zásadně z levé strany na
uzdečce, stájové ohlávce s vodítkem nebo na štajgru s vodítkem. Jezdec si
vodítko nikdy neomotává kolem ruky.
Vodění koně na veřejnosti (mimo areál) je vždy na uzdečce, na štajgru s vodítkem, nebo na ohlávce udidlem a vodítkem. Jestliže jsou za sebou vedeni
dva a více koní, tak je nutné dodržovat rozestupy mezi jednotlivými koňmi
alespoň na vzdálenost jedné koňské délky.
Při vodění osedlaného koně musí být třmeny vytaženy nahoru, jinak by se
mohly za něco zachytit. Když je kůň nauzděn uzdečkou s martingalem, tak
ho jezdec vede pouze za jednu otěž 10 cm pod udidlem. Když martingal chybí, tak jsou otěže sejmuty z krku, pravá ruka uchopí obě otěže mezi ukazovák
a prostředník 10 cm pod udidlem. Levá ruka drží konec otěží.
Na správné předvádění koně je třeba se důkladně připravit s dostatečným
časovým předstihem. Nestačí věnovat se nácviku pouhý den či dva před
akcí. Kůň si musí zvyknout nejen na samotné vodění předvádějícím, ale i na
klidné zastavení a postavení do tzv. zootechnického postoje. Důležité je také
zkoordinovat pohyb dvojice, aby jezdec svým pomalým krokem či klusem
negativně neovlivňoval mechaniku pohybu koně.
Kůň musí být pro předvádění dokonale vyčištěný s upravenou hřívou, ohonem a namazanými kopyty. Předvádějící má mít čisté oblečení i boty a pokrývku hlavy odpovídající jeho disciplíně. Kůň se obvykle předvádí na běžné
uzdečce, bez deky, kamaší či bandáží. Otěže drží předvádějící cca 10 cm pod
udidlem, přičemž ukazováček je mezi otěžemi. V levé ruce drží konec otěží.
Otěže se nikdy neomotávají kolem zápěstí. Při předvádění může být přítomen pomocník, který v případě potřeby koně lehce pobídne bičem.
Na úrovni komise se předvádějící zastaví, představí se a uvede jméno koně,
pohlaví, věk a původ. Vykročí pravou nohou malý krok kupředu a na této
noze provede obrat vpravo, čelem proti koni. Poté pravou rukou uchopí levou
a levou rukou pravou stihlovou otěž. Pak pozvolným jednostranným nebo
oboustranným tlakem docílí, že se kůň postaví tak, aby stál rovně a stejnoměrně na všech čtyřech končetinách v zootechnickém postoji (kůň má mít
levou přední končetinu předkročenou a levou zadní končetinu zakročenou).
Pokud kůň zastaví špatně, oprava se provede couváním. Hlava koně se poněkud pozvedne. Po předvedení koně se postaví předvádějící opět po jeho
levé pleci. Na povel „Krokem/Klusem vchod“ udělá několik kroků, při pře19
chodu do klusu dělá zpočátku kratší kroky a pak nechá koni volnost při
prodlouženém klusu a sám se tomuto chodu přizpůsobí. Při obratu vždy
otáčí koně vpravo od sebe.
2.1.2.2. Sedlání a uzdění koně
Správnému postupu sedlání a uzdění je třeba věnovat velkou pozornost.
Dobře padnoucí sedlo a vhodná uzdečka ovlivňuje výkon koně a psychický
i fyzický stav koně.
Při špatném nasedlání koně mohou vznikat odřeniny nebo otlaky kohoutku,
které se dlouho hojí a vyřadí koně na několik dní z výcviku.
Při špatně zvoleném udidle (resp. tvaru, velikosti, materiálu) může dojít
k vnějším i vnitřním odřeninám v okolí huby koně. Nesprávné nasedlání
může ovlivnit bezpečnost koně i jezdce.
Sedla, uzdečky a další jezdecká výstroj je uložena v sedlovně. Každý kůň by
měl mít svoje sedlo a uzdečku.
Jezdec sedlá a uzdí koně v boxu vždy až po vyčistění. Kůň má nasazenou
ohlávku a je v boxu přivázán. Nejprve se kůň sedlá a až poté uzdí.
Sedlání
Jezdec přistupuje ke koni se sedlem vždy z levé strany. Nejprve uhladí srst
v oblasti kohoutku a umístí na koně dečku pod sedlo včetně případné korekční podložky. Poté položí sedlo na kohoutek koně, sjede s ním směrem
dozadu cca do 2/3 kohoutku koně a zkontroluje z obou stran, zda sedí
sedlo rovně, nikde nesmí koně tlačit. Obejde koně a z pravé strany spustí
dolů podbřišník, vrátí se zpět na levou stranu koně a zápřezky podbřišníku zapne do zápinek sedla. Předtím než jezdec zapne podbřišník, musí
na zápinkách už být navlečena očka patřící k dečce koně případně ke korekční podložce. Správně zapnutý podbřišník má být v poloze asi na pěst
vzdálený od loketního kloubu koně. Jezdec dotahuje sedlo až po vyvedení
koně ze stáje. Třmeny, které jsou vytaženy na řemeni nahoru, stahuje až
před nasedáním venku.
Často ještě v boxu je kůň bandážován nebo se mu nasazují kamaše na přední končetiny (případně zvony) a na zadní končetiny tzv. strouhavky. Materiál bandáží je elastický nebo kombinovaný s mikrofleecem se zapínáním
na suchý zip. Musí být dobře upevněné, zvláště při skokovém tréninku, protože kdyby došlo k rozvázání, tak může dojít až k úrazu koně.
20
Kamaše jsou nejčastěji neoprenové s bajonetovým zapínáním nebo na suchý
zip a chrání zejména dolní třetinu holeně proti úderům a spěnkový kloub
proti strouhání.
Jestliže se kůň „stíhá“ tzv. šlape si zadní končetinou do okolí spěnky přední končetiny, je důležité použít gumové nebo neoprenové zvony či chrániče patek.
Jezdec koně vyvede, dotáhne podbřišník a stáhne třmeny. Další dotažení
podbřišníku je až po cca 2-3 min, kdy už jezdec sedí na koni (kůň by při
dotahování podbřišníku neměl být strnulý, proto je vhodné dotahovat sedlo
až několik minut po nasednutí).
Odsedlává se opačným způsobem. Jezdec nejprve vytáhne třmeny nahoru,
lehce povolí podbřišník a koně zavede do boxu. Po příchodu do boxu nejprve koně oduzdí a pak odsedlá. Na uzdečce rozepne podhrdelník a nánosník.
Rozepne podbřišník a sundá řemen od martingalu. Celou uzdečku včetně
otěží s nákrčním řemenem přes uši koně opatrně sundá, nasadí ohlávku
a koně přiváže. Uzdečku srovná tím, že otěže, nákrční řemen a řemen od
martingalu navlékne na podhrdelník a zapne.
Poté co sundá uzdečku, tak začne odsedlávat. Rozepne podbřišník a opatrně
k sobě sundá sedlo včetně dečky pod sedlo a případných korekčních podložek, podbřišník přehodí přes posedlí sedla.
Uzdečku (včetně udidla) a sedlo pečlivě očistí a vrátí zpět do sedlovny. Následuje čištění koně po ježdění.
Uzdění koně
Jezdec po oslovení přistoupí zleva k přivázanému koni a rozepne podhrdelník, který drží otěže. Odváže koně a pravou rukou si přidrží jeho hlavu.
Nejprve přehodí koni přes krk otěže tak, aby se zbytečně nedotýkal jeho uší
a až poté sundá ohlávku. Pravou rukou uchopí obě lícnice uzdečky a současně drží nos koně. Pak levou rukou vsune udidlo do huby koně a pravou
rukou přetáhne nátylník uzdečky přes uši koně. Jezdec upraví kštici a zapne podhrdelník (mezi hrdlo a podhrdelník se musí vejít pěst) a nánosník
(mezi bradou koně a nánosníkem musí být prostor pro dva prsty). Uzdečku
celkově zkontroluje a ještě upraví podle velikosti hlavy koně. Velký důraz je
kladen na úpravu uzdečky kolem uší. Koně jsou na uši velmi citliví a z praxe jsou známy případy, kdy byl nesprávně zvolen postup při uzdění či nesprávná velikost uzdečky a kůň se musel naučit znovu získat důvěru při
uzdění, což je velmi zdlouhavý a zbytečný proces.
21
Pokud je uzdečka doplněná martingalem, navléká se nákrční řemen martingalu (obr. 1) přes hlavu koně na krk zároveň s otěžemi a konec martingalu se
zapíná do podbřišníku.
Obrázek 1: Jednoduchý martingal.
2.1.3 Sed jezdce
Obrázek 2: T1 těžiště jezdce a T2 koně.
Těžiště těla koně nebo člověka je bod, ve kterém se promítá hmotnost těla
(obr. 2). Umístění těžiště v těle není neměnné. Pokud se změní rozložení
hmotnosti těla, těžiště se trochu posune jiným směrem.
V tzv. základním anatomickém postoji (stoj spatný, paže podél těla, dlaně
vpřed) se celkové těžiště těla nachází přibližně ve výši 2. křížového obratle,
u žen je to asi o 1-2 % níže než u mužů (rozdílné rozměry pánve).
U koně leží uprostřed těla v průsečíku roviny podélné vedené hranicí
mezi spodní a střední třetinou hrudníku a roviny příčné vedené za chrupavkou mečovou.
Jen správným sedem a vhodnou technikou jízdy může jezdec sledovat svým
těžištěm těžiště koně a přispívat tak k jeho rovnováze i výkonnosti. Koně jsou
natolik vnímaví, aby cítili a reagovali i na malé pohyby jezdcova těžiště.
Různé jezdecké disciplíny jsou spojené s různým jezdeckým stylem. Rozložení
rovnováhy těla drezurního jezdce a koně je velmi odlišná od rozložení rovnováhy dostihového jezdce a koně. Avšak oba dva typy jezdců zaujímají na koni
bezpečnou a stabilní pozici, kdy je jejich těžiště v souladu s těžištěm koně.
22
Sed jezdce
Je třeba si uvědomit, že sed je základem jezdeckého umění bez ohledu na
stupeň výcviku a jezdeckou disciplínu. Mezi první povinnosti cvičitele patří
naučit jezdce správně sedět na koni. Velmi důležité je, aby sed jezdce byl nezávislý na použití rukou při jízdě na koni.
Charakteristika správného sedu jezdce:
• váha jezdce spočívá na obou sedacích kostech rovnoměrně rozložených po
obou stranách nejhlubšího bodu posedlí,
• v kroku, klusu a ve cvalu (v plném sedu), při zastavení a couvání je trup
jezdce téměř u kolmice,
• hlava jezdce je nesena vzpřímeně, volně a bez vystrkování brady, jezdec se
dívá ve směru pohybu koně,
• lopatky musí být uvolněné, aby ramena jezdce mohla být spuštěna, hrudník
je mírně vyklenut,
• paže jezdce jsou volné, pouze předloktím jsou lehce přiloženy k trupu,
• jezdec drží otěž zpravidla mezi malíkem a prsteníkem lehce sevřenou rukou v pěst (viz kapitola 2.1.4 Pomůcky jezdce),
• stehna jezdce jsou přiložena celou vnitřní plochou k sedlu,
• p řiložením stehen k sedlu je dána i uzavřená poloha kolen jezdce, která jsou nízko
umístěna, vždy měkce přiložena a bez křečovitého stisku fixována na sedle,
• holeně jezdce jsou ve stálém a lehkém dotyku s koněm a jsou přiložena
na zadním okraji podbřišníku, tak aby jezdec při vzpřímeném sedu viděl
špičku svého chodidla,
• ucho, rameno, kyčel a pata jezdce tvoří jednu souvislou přímku (obr. 3),
Obrázek 3: Charakteristika
správného sedu jezdce.
23
• chodidla jezdce směřují špičkami poněkud od koně, třmeny leží na nejširší
části podrážky, pata je prošlápnuta, jezdec se od začátku učí našlapovat do
třmenů více na vnitřní straně třmenového můstku, spíše na palec než na
malíček.
Délka třmenů
Systém výcviku v sedu klade u začínajícího jezdce důraz na znalost použití
třmenů, která mu dodává pocit bezpečnosti a jistoty v sedle. Třmeny nesmějí
být příliš dlouhé ani krátké. Řídí se tělesnou stavbou jezdce i koně, proto je
cvičitel upravuje u každého jezdce zvlášť. Oba třmeny musí být stejně dlouhé.
Nejčastější chyby v sedu jezdce:
• jezdec hledí pod nohy koně, sklání hlavu, hrbí záda, posouvá sedací kosti
dozadu a zatěžuje hřbet koně v citlivé partii ledvin,
• křečovitě tiskne kolena k sedlu a stává se strnulým, tím nemůže na koně
správně a účinně působit holeněmi,
• má příliš krátké třmeny a sedí v zadní části sedla a holeně má vysunuty
kupředu, nemůže používat pobídek holeněmi, ruší koně v rovnováze (tzv.
„stolicovitý“ sed),
• má příliš dlouhé třmeny, proto nemůže sledovat pohyb koně a jeho holeně
nemohou být ve stálém styku s tělem koně (tzv. „vidlicový“ sed),
• vytahuje paty nahoru,
• tiskne silně lokty k trupu a výsledkem je vytahování ramen vzhůru, strnutí
paže a omezení nezávislosti sedu na vedení koně,
• má ruce vysoko nad kohoutkem koně, takové držení otěží vyplývá z neuvolněného sedu a někdy i ze strachu.
Lehký sed jezdce
V lehkém sedu bude jezdec sedět vždy, když bude koni potřebovat uvolnit
hřbet a krk, např. v terénu při vylézání svahů, při skákání, při cválání v terénu, atd.
Nácvik lehkého sedu je velmi důležitý a je zařazen do výcviku hned poté, co
si jezdec zvykne na pohyb koně v kroku a pochopí základ správného sedu
v kroku. Zatímco v plném sedu váha jezdce spočívá v sedle a přímku tvoří
ucho, rameno, kyčel, pata, tak v lehkém sedu tvoří přímku rameno, koleno
a nejširší část chodidla (obr. 4). Váha se přemístí do kolen a především na
chodidla, která našlápnou třmeny tak, že pata je hluboko pružně prošlápnutá
24
Obrázek 4: Lehký sed jezdce.
a holeně mají pevný kontakt s koněm. Základem rovnováhy už není sedací
část, ale vnitřní plocha kolen a obě chodidla.
Nácvik probíhá následovně: cvičitel zkontroluje znovu délku třmenů a požaduje, aby se jezdec do nich postavil tím, že se mírně předkloní a nadzvedne se
v sedle posunutím kyčlí a rozkroku kupředu. Přenese své těžiště nad těžiště
koně, ale nesmí se příliš předklánět a padat na krk koně. Dále hluboce prošlápne paty, se správně přiloženými holeněmi na zadním okraji podbřišníku
a současně do třmenů více našlápne na vnitřní stranu můstku třmenu. Nejdůležitější je vždy pružnost kloubů, kyčlí, kolen a kotníků. Pěsti jsou posunuty níže a před kohoutek (jezdec se může přidržovat nákrčního řemenu).
Jezdec má zvednutou bradu a dívá se dopředu. Úměrnost předklonu těla
jezdce by měla odpovídat rychlosti pohybu koně vpřed, čím rychlejší pohyb,
tím větší předklon.
Nácvik se provádí nejdříve, když kůň stojí, pak v kroku, v klusu a později
už i ve cvalu. Ze začátku doba nácviku musí být kratší, protože pro jezdce
je to velmi namáhavý cvik. Je prokázáno, že čím dříve se naučí jezdec sedět
v lehkém sedu, tím rychleji se naučí vysedat v klusu, rychleji získá rovnováhu
i nezávislost ruky na pohybu koně i svého těla.
25
Skokový sed jezdce
Technika jízdy jezdce na parkuru nebo v tréninku se často přizpůsobuje jezditelnosti a skokovému projevu koně. Jezdec si má najít takový styl, aby na
koně co nejvíce působil. Zkušenosti z mnoha skoků absolvovaných na různých koních jsou dobrým vodítkem pro neustálé zlepšování techniky jízdy
jezdce při skákání. Předpokladem skákání vyšších překážek je kromě školení
ve správném skokovém sedu i odvaha a pohybové nadání jezdce, spojené
s citem pro odhad vzdálenosti místa odskoku. Bez těchto vlastností se jezdec
nemůže dopracovat vyšších výkonů ani s nejschopnějším koněm.
Při nájezdu na překážku ve cvalu jezdec sedí v lehkém nebo plném sedu, s holeněmi klidně přiloženými na zadním okraji podbřišníku a směřuje na střed
překážky. Podle potřeby před překážkou zesiluje tlak holení s prošlápnutím pat.
K odskoku je jezdec připraven v lehkém sedu, ve kterém může jít lépe s pohybem koně. Holeně zůstávají v původním přiložení. Trup jezdce v okamžiku odskoku se nachýlí dopředu, nachýlení vychází z boků jezdce, kolena zůstávají uzavřená. Páteř je pružná, hlava je držena zpříma, úměrně předklonu
trupu. Ruce s lehce napnutou otěží sledují pohyb hlavy a krku koně. Nejbližší
přiblížení horní části těla jezdce k trupu koně následuje ve chvíli odskoku,
když se předek koně vznáší vzhůru a přibližuje se k trupu jezdce. Při odrážení
Obrázek 5: Skokový sed jezdce.
26
zadních končetin, při němž kůň klene hřbet, se jezdec nikdy nemá předklánět více než rovnoběžně s hřbetem koně, protože jinak porušuje těžiště koně.
Od okamžiku, kdy se kůň odrazil ke skoku a je nad překážkou, se jezdec chová pasivně, koni pomůže tím, že ho neruší. Nad překážkou zachovává lehký
sed. Ruka jde citlivě směrem k hubě koně, vždy podle vytažení krku koně.
Měkké spojení mezi rukou jezdce a hubou koně zůstane zachováno. Jezdec
se dívá mezi ušima koně dopředu (obr. 5).
Dopad předních končetin vyvolává náhlou ztrátu rychlosti a změnu rovnováhy koně. Jezdec to vyrovnává vzpřímením hlavy, pružností páteře a stiskem holení. Tak zabraňuje bezvládnému dopadnutí tělem na krk koně.
V dalším pohybu po skoku pokračuje jezdec v lehkém sedu nebo v plném
sedu a soustředí se na další skok.
2.1.4. Pomůcky jezdce
Pomůcky jezdce se rozdělují na hlavní a vedlejší.
Mezi hlavní pomůcky patří sed, holeně a otěž. Mezi vedlejší pomůcky patří
bičík, ostruhy, hlas.
Hlavní
1) Sed
K dokonalému ovládání koně přispívá umění jezdce přizpůsobit svoje těžiště
ve všech pohybech k těžišti koně. Sedem, tj. svojí hmotností, pobízí jezdec
koně vpřed zpevněním trupu a tlakem sedacích kostí na sedlo a mírným
předklonem či záklonem. Klidný sed a klidná ruka jezdce umožňují uvolněný a nerušený pohyb koně.
Posune-li jezdec hmotnost těla napravo nebo nalevo, tj. zatíží-li jednu sedací
kost více než druhou, nutí koně k pohybu ve směru zatížení. Pobídka sedem
musí být vždy doprovázena pobídkou holeněmi. Sed má velký vliv na rovnováhu a pohyb koně v požadovaném směru a použití sedu vyžaduje dostatek
zkušeností a praxe, nezávislý sed na ruce a klidnou ruku jezdce.
2) Holeně
Tlak holení úměrný citlivosti koně pobízí k pohybu dopředu nebo do stran,
podle místa působení holení. Stejný tlak obou holení na zadním okraji
podbřišníku koně nutí k rovnému pohybu, tlak jedné holeně za podbřišníkem
27
k současnému pohybu do strany. Poloha stehen, kolen a pat jezdce zůstane
nezměněna. Tlak holení začíná pod koleny a je zesilován prošlápnutím pat až
k použití ostruh. Holeně musí pracovat souběžně s rukama.
Jsou rozeznávány pobídky holení aktivní a pasivní. Aktivní pobídky holeněmi jsou pobízející pomůckou, kterou jezdec nutí koně k větší činnosti
(zrychlení ruchu, změna chodu, změna směru, atd.).
Jsou-li holeně na koni pouze přiloženy, jsou pasivní, např. při přechodech
z rychlejšího ruchu do pomalejšího, z vyššího chodu do nižšího a při zastavení.
Pobídky holeněmi by měly být včasné a pro koně srozumitelné. Když kůň
uposlechne pobídku, holeně ihned zůstávají klidně pasivně přiloženy.
Hrubé použití holení (neustálé klepání nebo kopání) vedou dříve či později
k neposlušnosti, tuposti, neochotě a pozdní reakci koně na pobídky holeněmi.
3) Otěž
Působení ruky přenášené otěžemi a udidlem na koně se nazývá pomůcka
otěží. Jednostranné působení otěží nutí koně k ohnutí nebo obratům. Při
nich je vždy nutné úměrně působit také vnější otěží.
Jezdec drží otěže měkce sevřenými prsty, mezi malíčkem a prsteníkem, s pěstmi téměř u sebe na vzdálenost asi jedné pěsti, pěsti jsou postavené a mírně
nad kohoutkem koně (obr. 6). Otěž, pěst a předloktí přitom tvoří přímku.
U začátečníka je vhodné, aby ze začátku měl ruku položenou, fixovanou na
Obrázek 6: Držení otěží.
Vysvětlivky: otěž prochází mezi
malíčkem a prsteníkem, přičemž
jde dlaní nahoru, z dlaně vychází
mezi palcem a ukazovákem.
28
krku a může se přidržovat i nákrčního řemene. V kroku a v klusu jsou pěsti
na stejném místě. Při lehkém sedu v jednotlivých chodech jsou o něco níže
u kohoutku, aby mohly udržovat normální přilnutí.
Otěž spojuje ruku jezdce s hubou koně prostřednictvím udidla a vytváří mezi
nimi stálý tlak, tzv. „přilnutí“. Aby bylo „přilnutí“ stálé a měkké, musí být
ruka klidná, citlivá a nezávislá na sedu. Kůň, který je na „přilnutí“ se ochotně jak při zastavení či v kroku, klusu, cvalu podává působení sedu, holení
a ruky, dává jezdci pocit jistého a měkkého spojení ruky s hubou.
Cvičitel by měl pohotově poradit jezdci správnou délku otěží, aby bylo zachováno požadované „přilnutí“, které si vytváří každý kůň na různě dlouhých otěžích.
Pomůcky otěží jsou rozeznávány aktivní a pasivní. Pasivní pomůcky otěžemi udržují získané přilnutí. Ruka jezdce přestává působit, jestliže kůň správně zareagoval na pomůcku otěží.
Povolující pomůcky otěžemi spočívají v tom, že pěsti držící otěže zůstanou
na místě a jenom prsty lehce povolí otěž, aniž přeruší přilnutí. Má-li si kůň
natáhnout krk, vyžaduje to povolení celé délky otěží. Jezdec si nechá otěže
koněm z ruky vytáhnout.
Jestliže ruka přilnutí zvětšuje (např. v obratech, při přechodech z vyššího
do nižšího chodu nebo ruchu nebo při zastavení) je její působení aktivní.
Aktivní pomůcky otěžemi se rozdělují na vydržující pomůcky otěžemi
a zadržující pomůcky otěžemi.
Vydržujících pomůcek otěžemi se používá při přechodech z vyššího chodu
nebo ruchu do nižšího chodu nebo ruchu polovičními zádržemi. Provádí se
tak, že pevně sevřené pěsti zůstanou na místě a vydrží zesílený tlak, až se kůň
opět na otěži odrazí a přijme lehké přilnutí. Vydržující pomůcky otěží jsou
vždy spojeny s působením holení. Důležité je, aby v okamžiku, kdy kůň opět
lehce přilne na udidle, stala se lehkou i ruka jezdce.
Zadržující pomůcky, při kterých otěž opět s úměrným tlakem holení působí
již i mírným tahem zpět. Zádržemi se rozumí aktivní zákroky ruky jezdce,
bez nichž se vedení koně neobejde. Zásadou je spojení zádrží s pomůckami
sedem a holeněmi. Zadržující pomůcky musí jezdec střídat s vydržujícími
a povolujícími, aniž by přerušil přilnutí.
Celou zádrží jezdec koně zastavuje. Přitom musí jezdec zpevnit kříž, silněji
přiložit holeně, aby kůň podsadil záď a zastavil. Jakmile kůň zastaví, musí
jezdec lehce povolit zápěstí držící otěže.
29
Zadržující pomůcky se nikdy nesmějí změnit v pouhé tahání rukou bez působení holení. Chybný sklon většiny jezdců je pracovat příliš rukama na úkor
působení holeněmi a sedem.
Vedlejší
1) Bičík
Bičíkem pobízí jezdec koně vpřed klepnutím na plec nebo za podbřišník.
Lehkým klepnutím na plec pobízí jezdec vpřed mladé koně, kteří dosud neznají správnou reakci na pobídky bičíkem.
Pobídku bičíkem za podbřišník použije jezdec k vypracování návyku na pobídky holeněmi, případně při vynucování poslušnosti koně.
Jezdec v základním výcviku by měl používat bičík max. do 75 cm. a používá
ho k pohybu koně vpřed.
2) Ostruhy
Ostruhy mají zvýšit tlak holení u koně, který nereaguje na jejich jemné použití dost ochotně. Podle potřeby se jezdec dotkne ostruhou těsně za podbřišníkem sedla.
V základním výcviku koně jezdec zásadně ostruhy nepoužívá.
Pro zkušenějšího jezdce použití ostruh vymezují Pravidla jezdeckého sportu
jednotlivých disciplín.
3) Hlas
Hlasové pomůcky (oslovení, mlasknutí, sykot) slouží k pobízení koně vpřed
nebo k jeho uklidnění. Při přechodech do nižšího ruchu a do zastavení je
vhodné použít tichý sykot, zvláště u mladého koně.
Kůň má velmi dobře vyvinutý sluch a slyší i na velkou vzdálenost zvuky a šelest, které ucho člověka nezachycuje. Pomáhají mu v tom velmi pohyblivé
ušní boltce.
Kůň velmi dobře rozlišuje intonaci hlasu, a ačkoliv nerozumí slovům, rozeznává zvýšení a snížení tónu. Hlasité a rázné okřiknutí vyvolá u koně
zcela jiný vjem než laskavý uklidňující hlas. Hlasité okřiknutí se stane pro
koně trestem, laskavý hlas pochvalou. Proto při zacházení s koněm, i při
výcviku mladých koní, neustále uplatňujeme hlasové pomůcky spojené
s pobídkou holeněmi, otěží nebo bičíkem.
U správně přiježděných koní se hlasové pomůcky nepoužívají.
30
2.1.5. Výcvik jezdce na lonži
První hodiny by měl začínající jezdec strávit výcvikem na lonži, kde získá
potřebnou rovnováhu (fyzickou i psychickou), pružnost, obratnost, odvahu
a vypracuje si důvěru ke koni.
Dalším důležitým cílem základního výcviku na lonži je vypracování stabilního základu pro nácvik sedu. Tím, že jezdec nejezdí sám, je ze začátku velká výhoda, protože si více může hlídat svoji pozici těla včetně nácviku sedu
a nemusí se soustředit na projevy koně.
V pokračujícím výcviku na lonži by se jezdec měl naučit vést koně na kruhu
sám tím, že si osvojí používání pomůcek a pobídek (přechody do zastavení,
z nižšího do vyššího chodu a naopak v kroku, klusu a cvalu).
Cvičitel vybere zkušeného a hodného koně, který bude nauzděn, nasedlán a podle potřeby může být i vyvázán. Lonž bude zapnuta do vnitřního kroužku udidla,
případně do obnosku. Jiné způsoby zapnutí lonže jsou nevhodné a nebezpečné.
Cvičitel, který bude jezdce lonžovat, musí mít cvičitelskou či trenérskou licenci.
Jezdec bude korektně jezdecky oblečen, na hlavě jezdeckou přilbu a případně
bude mít na sobě i bezpečnostní vestu. Před tím, než poprvé jezdec nasedne
na koně, bude seznámen se základní bezpečností při jízdě na koni.
Jezdec se hned od začátku bude učit správně nasedat a sesedat. Před nasedáním
jezdec spustí oba třmeny, obejde koně zpět na levou stranu a postaví se k levé
pleci koně. Levou rukou se chytne přední rozsochy, pravou rukou nasune levý
třmen na levou nohu a pak se pravou rukou chytne zadní rozsochy, odrazem
pravé nohy se pomocí rukou přitáhne k sedlu a přenese pravou nohu do sedla,
aniž by se dotkl zádi koně, do sedla dosedne lehce. Po dosednutí vloží pravou
nohu do třmenu a uchopí otěže do obou rukou. V začátečním výcviku, když
ještě nebude mít jezdec k dispozici otěže, se chytne pouze nákrčního řemene.
Po nasednutí zůstane jezdec vždy krátkou dobu s koněm klidně stát. Když
tak neučiní, kůň si opakováním zvykne dát se při nasedání jezdce do pohybu. Při pokročilejším výcviku v terénu bude jezdec často nucen nasednout
bez cizí pomoci. Proto musí kůň při nasedání vždy klidně stát. Po nasednutí
jezdec po pár minutách nezapomene dotáhnout sedlo.
Při sesedání uchopí jezdec otěže do pravé ruky, levou rukou se opře o přední
rozsochu sedla, obě nohy vyndá ze třmenů a švihem pravou nohou přes záď
koně seskočí. Je velmi důležité, aby jezdec vyndal ze třmenů najednou obě
nohy, protože útěk koně s jezdcem, kterému zůstala jedna noha ve třmenu,
zpravidla končí těžkým zraněním.
31
V počátečním výcviku cvičitel vysvětlí jezdci správný sed, který bude nacvičovat zatím pouze v kroku s držením nákrčního řemene. Když jezdec nasedne do sedla, vyndá chodidla ze třmenů a posadí se do nejhlubšího bodu
sedla. Důležité je ihned zpočátku učit jezdce rovnovážného a uvolněného
sedu, ve správné kombinaci s držením hlavy, trupu, dbát na správnou polohu
stehen, kolen, holení a chodidel s prošlápnutými patami (viz kapitola 2.1.3
Sed jezdce). Jen tak se naučí jezdec správně působit na koně. Doba potřebná
k získání správného a pevného sedu není u každého začínajícího jezdce stejná. Závisí to nejen na jeho pohybovém nadání, ale i odvaze.
K získání správné rovnováhy v sedle, nácviku sedu, pružnosti, obratnosti,
odvahy a důvěry v koně, měl by jezdec také ze začátku cvičit různé prostocviky v kroku. Před cvičením vyndá jezdec nohy ze třmenů a může se
přidržovat nákrčního řemene. K základním prostocvikům patří především
různé obraty v sedle, otáčení trupu, kmitání rukama včetně vzpažení, rozpažení a upažení, kmitání nohama, kroužení kotníky, záklony, předklony, obraty v sedle (obr. 7), atd. Cvičitel má volit kombinaci takových prostocviků,
které vedou k procvičení všech částí jezdcova těla. Účelem prostocviků je
také odpoutat nežádoucí soustředění jezdce pouze na koně.
Obrázek 7: Ukázka prostocviku na koni.
32
V další fázi bude jezdec nacvičovat lehký sed v kroku, opět s držením nákrčního řemenu (viz kapitola 2.1.3 Sed jezdec – lehký sed jezdce). Správný
lehký sed není jen pouhé postavení do třmenů. Teprve když jezdec v kroku
dokáže udržet rovnováhu ve třmenech a nepadá dopředu nebo zpět do sedla,
se začíná s výukou lehkého sedu i v klusu opět s držením nákrčního řemene.
Jezdec se naučí zaujmout polohu v lehkém sedu v kroku a zpět dosednout do
plného sedu, aniž by porušil svoji rovnováhu. Jezdec, který dokáže v lehkém
sedu klusat, se velmi brzy naučí i lehký klus s vysedáním. Po zvládnutí lehkého klusu, jezdec začíná s nácvikem pracovního klusu.
Rovnováha získaná v kroku a klusu dává jezdci bez námahy velmi brzy pocit
jistoty v sedle a umožňuje mu jít s pohybem koně. K docílení větší psychické
uvolněnosti, tělesné pružnosti a šikovnosti jezdce se opět můžou zařadit různé prostocviky na koni i v klusu.
Pro zpevnění sedu je zařazováno i ježdění bez třmenů. Cvičitel však nemá
jezdce nechat jezdit bez třmenů až do únavy. Ježdění bez třmenů (ve všech
třech chodech) je pouze součástí cvičení na koni a výcviku sedu.
Jakmile jezdec zvládne pohyb a rytmus lehkého a pracovního klusu, začíná
se s výukou ježdění ve cvalu. Nejdříve v lehkém sedu a teprve po upevnění
rovnováhy v pracovním sedu.
V pokročilejším výcviku po zvládnutí nácviku plného a lehkého sedu ve
všech třech chodech vysvětlíme jezdci princip držení a používání otěží
(viz kapitola 2.1.4 Pomůcky jezdce). Hned od začátku se jezdec učí správně
a klidně držet otěže se správnou délkou a napnutím. Míru napnutí ukáže cvičitel jezdci tak, že se postaví vedle koně poblíž udidla a uchopí do ruky otěže
a tahem míru napnutí jezdci naznačí.
Jezdec se v této fázi naučí i správné vedení koně na kruhu na levou i pravou
ruku a základní pobídky a přechody (do zastavení, z nižšího do vyššího
chodu a naopak).
Teprve, když se jezdec uvolní, získá důvěru a ztrácí postupně obavy z jízdy na
koni, je možné zvyšovat požadavky na jezdce, u každého jezdce jsou tyto fáze
výcviku velmi individuální a časově rozdílné.
Jednotlivá hodina výcviku jezdce na lonži nemá být delší než cca 45 minut.
Požadavky kladené na jezdce je nutno volit tak, aby jezdec nebyl unavený
a nebyl odrazen délkou a náročností výcviku.
Po zvládnutí všech požadavků kladených na jezdce při výcviku na lonži, cvičitel přechází k samostatnému výcviku na jízdárně. Jestliže se vyskytne při
33
výcviku na jízdárně u jezdce problém, tak se jezdec vrátí zpět na lonž a po
nějaké době, kdy společně s cvičitelem problém vyřeší a obnoví důvěru k cvičiteli a ke koni, se vrátí zpět na jízdárnu.
Vedení koně na kruhu
(obr. 8 - A správné vedení koně na kruhu)
Jezdec jezdí v obratech a na kruhu „vnitřní holení a vnější otěží“. V obratech a na kruhu má jít kůň ohnutý kolem vnitřní holeně. Vnitřní holeň je na
zadním okraji podbřišníku a pobízí jeho vnitřní zadní končetinu k většímu
podsazení, vnější holeň je přiložena za podbřišníkem a spolu s vnější otěží
ohraničuje ohnutí koně, tak aby záď koně nevypadávala z obratu ven.
Vnější napnutá otěž vede koně na kruhu či v obratu (určuje míru ohnutí)
a vnitřní otěž je pasivní, ale při napnuté vnější otěži zabraňuje koni vypadnutí plece dovnitř obratu. Obě otěže společně udržují stálé a měkké přilnutí.
Pomůcky pro přechody
Zastavení – jezdec zpevní sed a záda, holeně jsou pasivně přiloženy, ruka
provede celou zádrž otěžemi. Když kůň zastaví, ruka hned „zjemní“ (povolí),
ale neustále vydržuje stálé přilnutí.
Obrázek 8: A. Správné vedení koně na kruhu.
34
Krok (přechod ze zastavení do kroku) – jemná pobídka sedem, současné
stisknutí holeněmi, ruka vydržuje stálé přilnutí se skoro neznatelným povolením otěží mezi prsty. Kůň je udržován v kroku aktivními pobídkami
sedem a holeněmi.
Krok (přechod z klusu nebo cvalu do kroku) – jezdec zpevní sed a záda, holeně jsou pasivně přiloženy, ruka provede poloviční zádrž otěžemi.
Klus (přechod ze cvalu do klusu) – jezdec zpevní sed a záda, holeně jsou
pasivně přiloženy, ruka provede poloviční zádrž otěžemi.
Klus (přechod z kroku do klusu) – jemná pobídka sedem, současné aktivní stisknutí holeněmi, ruka vydržuje stálé přilnutí se skoro neznatelným povolením otěží mezi prsty. Kůň je udržován v klusu aktivními pobídkami sedem a holeněmi.
Cval – jezdec vnitřní holení pobídne koně na podbřišníku, vnější holeň za podbřišníkem udržuje záď koně v požadovaném směru, jezdec zatíží více vnitřní
sedací kost, ruka udržuje stálé a měkké přilnutí, přičemž vnější otěž podporuje
zkrácení, či prodloužení cvalových skoků a vnitřní otěž působí pasivně.
Ruchy (rychlost) v jednotlivých chodech:
krok (střední, shromážděný, prodloužený a volný), klus (pracovní, shromáždění, střední a prodloužený), cval (pracovní, shromáždění, střední
a prodloužený).
2.2. Druhé výcvikové období
Cíle druhého výcvikového období jsou uvedeny v kapitole
2 Základní výcvik jezdce.
2.2.1. Základní výcvik jezdce na jízdárně
Jezdci zpravidla přicházejí na jízdárnu po skončení výcviku na lonži, přičemž by měli mít zažitý základ správného sedu v jednotlivých chodech, vedení koně na kruhu, systém používání pobídek ve všech třech chodech a přechody z nižšího do vyššího chodu a naopak. Jezdec může jezdit na jízdárně
sám nebo ve skupině více jezdců. Pokud jezdí ve skupině více jezdců, jejich
úroveň výcviku by měla být přibližně stejná.
Jakmile jezdec dokáže samostatně ovládat koně i na jízdárně ve všech třech
chodech a získá důvěru v jízdu na koni, může jet do terénu. Základní výcvik na jízdárně by měl jezdce připravit na zkoušku základního výcviku
jezdce (ZZVJ).
35
Pravidla výcviku na jízdárně
Jezdci, kteří absolvovali své začátky v jezdeckých oddílech a jezdili ve skupinách, obvykle umějí bezpečně jezdit v prostoru s ostatními koňmi. Jezdci, jejichž trénink byl individuální, nemají až takové znalosti o jízdárenských pravidlech.
1) Jezdci bez výhrady poslouchají trenéra nebo cvičitele a na koni zbytečně
nemluví.
2) Základní směr je na levou ruku, to znamená, že jezdci, kteří jezdí na
levou ruku, jsou na stěně, dovnitř jízdárny se vyhýbá ten, který jezdí na
pravou ruku.
3) Přednost má jezdec ve vyšším chodu, který je na stěně.
4) Jezdec na stěně má přednost před jezdcem na kruhu – pokud jezdec pracuje na velkém kruhu, musí vždy nechat volnou stěnu jezdci nebo jezdcům, kteří se pohybují po obvodu celé jízdárny.
5) Jezdec, který před prací nebo po práci jezdí v kroku, se má pohybovat od
stěny, aby nepřekážel ostatním. Stejně tak má dávat pozor, aby nevjel do
trasy jezdcům, kteří pracují na kruhu, diagonále apod.
6) Jezdec, který nasedá nebo sesedá, dotahuje podbřišník, nandává nebo
sundává deku apod., má dělat tyto úkony v místě, kde nikomu nepřekáží,
tzn. mimo stěnu, uprostřed velkých kruhů nebo na středové čáře.
7) Jezdci na koni netelefonují, nekouří a nežvýkají žvýkačku.
8) Pokud jezdec s koněm vstupuje do haly, musí dát o svém úmyslu vědět zapískáním nebo zvoláním a vyčkat, až mu jezdec nebo trenér v hale odpoví
a dovolí vstoupit.
9) Jezdec, který chce na jízdárně lonžovat, by měl počkat, až bude prostor
volný. Pokud z nějakého vážného důvodu nemůže čekat, až se jízdárna
uvolní, musí se zeptat, zda to ostatním jezdcům nebude vadit, a případně
respektovat jejich odmítnutí.
Samotný výcvik jezdce na jízdárně
1) Vyvedení koně ze stáje
Jezdec vyvede koně z boxu po nasedlání a nauzdění (viz kapitola 2.1.2.1
Sedlání a uzdění koně), drží ho pravou rukou za levou otěž 10-15 cm
pod udidlem. Jezdci vycházejí ze stáje v pořadí určeném cvičitelem, zároveň musí pamatovat na udržování rozestupu mezi koňmi z bezpečnostního hlediska.
36
2) Příchod na jízdárnu
Na jízdárně se koně vedou na levou ruku a to do té doby, než je velen povel,
např. „Jednotlivě obrat vlevo, ve středu zastavit“.
Poté cvičitel velí: „Dotáhnout sedlo a třmeny dolů, případně otěže nahoru“. Cvičitel by si měl osobně zkontrolovat výstroj každého koně a jezdce
zvlášť, teprve potom velí: „Nasednout“ (popis nasedání viz kapitola 2.1.5
Výcvik jezdce na lonži).
Po nasednutí na koně jezdec zůstává s koněm stát na místě a upraví si
délku třmenů.
Po povelu „Krokem vchod na levou ruku“, všichni jezdci vyjedou kolmo
k protilehlé stěně, odkud pokračují v určeném směru.
Po chvíli ježdění v kroku si jezdec opět dotahuje sedlo z levé strany, buď
v kroku, nebo přejde do středu jízdárny a zastaví, dotáhne sedlo a opět se
krokem rozejde. Jezdci před každou hodinou mají znát konkrétní program,
co se budou na jízdárně učit.
3) Skladba jednoduché jízdárenské hodiny
(jsou zde zahrnuty jednoduché jízdárenské cviky a skoková příprava jezdce)
Začátek výcvikové hodiny je vždy veden v kroku (cca 10-15 minut na
dlouhé otěži). Následuje rozdělení jezdců po jízdárně (upravení rozestupů mezi koňmi).
Následuje práce v klusu (cca 10-15 minut), která slouží k uvolnění koně
a k upevnění sedu a pozice rukou jezdce. Jezdci provádí jednoduché jízdárenské cviky (např. velký kruh, od stěny ke stěně na obou dlouhých
stěnách) a mění směr různými způsoby (např. po diagonále, v polovině
jízdárny, ze středu jízdárny). V této uvolňovací fázi je vítaným pomocníkem u zkušenějších jezdců jízda přes kavalety.
Následuje v práce ve cvalu (cca 5 minut), zpravidla v lehkém sedu, kdy jezdci
cválají po celém obvodu jízdárny nebo na velkém kruhu. Změna směru se provádí zpravidla s přechodem do klusu nebo do kroku podle zkušeností jezdce.
Po skončení práce ve cvalu následuje krátká přestávka (cca 5 minut) na
volné otěži.
V zápětí přichází vlastní pracovní fáze vedoucí ke kvalitativnímu
zlepšování výuky jízdy na koni (cca 30 minut). Cvičitel volí jízdárenské cviky, povely ke zlepšování výcviku sedu včetně pozice rukou a držení otěží.
37
Jezdec nacvičuje sed v jednotlivých chodech včetně přechodů. Jezdec se učí
jezdit ve zkrácených a prodloužených chodech. Velká pozornost je věnována
i základní skokové práci včetně lehkého sedu, která je nezbytná pro složení
zkoušek základního výcviku jezdce.
Po ukončení této fáze ve výcvikové hodině jezdce následuje opět práce
v kroku (cca 10 minut), při níž se koně uvolní, oschnou a poté odcházejí
z jízdárny.
Obrázek 9: Drezurní obdélník 20 x 60.
38
Jednoduché jízdárenské cviky
(obr. 9 – Drezurní obdélník)
• Ze středu (se změnou nebo bez změny směru): cvik vždy začíná i končí ve středu krátké stěny (písmena
A a C).
• Půl jízdárny (se změnou směru
nebo bez změny směru): cvik začíná i končí vždy ve středu dlouhé
stěny (písmeno E nebo B).
• J ednotlivě obrat vpravo (nebo vlevo, se změnou směru nebo bez
změny směru): začátek na dlouhé
stěně, pokud jsou na jízdárně písmena, cvik se provede z písmene,
pokud ne, vyjíždí se z jakéhokoliv
místa na dlouhé stěně, jezdci jedou
vedle sebe.
• Malý kruh: začátek i konec je na
dlouhé stěně v požadovaném písmeni (pokud jsou vyznačena), průměr je 10 m, u vyšších soutěží 6-8
m, pokud nebylo řečeno jinak, jezdí se pouze 1x.
•V
elký kruh: začátek i konec zpravidla na středech krátkých stěn (A,
C), ale může se jezdit také v bodě
X
či v dalších středových bodech, průměr je 20 m (lehce se dotýkáme stěn
obdélníku), pokud nebyl určen počet kruhů, jezdí se do odvolání.
•O
d stěny ke stěně: cvik začíná například v písmeni F, jezdec jede mezi písmena X a B, a vrací se ke stěně v písmeni M (možnosti FM, MF, KH, HK).
Oblouk je 5 m od písmen B nebo E.
•N
a obou stěnách od stěny ke stěně: stejné jako od stěny ke stěně, provádí se
na obou dlouhých stěnách jízdárny.
•Z
měnit směr: diagonálně (úhlopříčně) změnit směr, provedení např. FXH,
HXF nebo KXM, MXK, v bodě X se při vysedání v lehkém klusu mění
noha.
•O
bloukem změnit směr: cvik začíná v písmenech od poloviny dlouhé stěny
jako malý kruh a pokračuje pozvolným návratem v úhlu 45 stupňů k dlouhé stěně, průměr oblouku je 8-10 m.
•K
ruhy změnit (osmička): z velkého kruhu se diagonálně přejde na protější
velký kruh na druhou ruku, jezdí se oblouk o průměru 20 m, v písmeni X
je kůň narovnán a po 2-3 krocích je přistaven k druhé ruce.
•V
kruhu změnit směr: cvik se provádí na velkém kruhu, první půloblouk
má průměr 10 m, uprostřed následují jeden až dva kroky rovně, přistavení
koně k druhé ruce a dokončení cviku dalším půlobloukem o stejném průměru, cvik má tvar písmene S.
•K
ruh zmenšit, zvětšit: tento cvik se jezdí na velkém kruhu, který se postupně spirálovitě zmenšuje až na průměr 8-10 m a následně je kruh zvětšován
až na původní velikost velkého kruhu.
•V
lnovka o třech obloucích: cvik se skládá ze tří půloblouků (AEC nebo
ABC či naopak).
4) Skoková příprava jezdce
Skoková příprava jezdce se může rozdělit na kavaletovou práci a jednoduchou skokovou gymnastiku.
Práce s kavaletami upevňuje sed a školí cit jezdce. Jezdec jezdí přes kavalety,
které jsou různě rozmístěné po jízdárně – na dlouhé stěně (ve stopě, vedle stopy), na střední čáře, na kruhu, v obloucích a na diagonále při změně
směru (obr. 10). Kavalety jsou výškově nastavitelné, plastové nebo dřevěné ohraničené z obou stran křížovým zakončením (obr. 11). Jestliže nejsou
k dispozici kavalety, cvičitel používá bariéry, které ale nemusí kůň dostatečně
39
Obrázek 10: Postavení kavalet na jízdárně.
Vysvětlivky:
A – v rohu a na diagonále,
B – na kruhu.
Obrázek 11: Křížové zakončení kavalet.
respektovat, proto je třeba, aby byla opravdu na zemi vidět a nebyla „zahrabaná“ do povrchu jízdárny.
Kavalety jsou od sebe vzdálené v kroku 0,90-1,00 m, v klusu 1,20-1,40 m, ve
cvalu 3,00-3,50 m. Počet položených kavalet na zemi začíná od jedné a postupně až do tří nebo čtyř kavalet. Vzdálenosti kavalet závisí na délce kroku
koně, na chodu resp. ruchu, v kterém budou kavalety ježděny, na obtížnosti
cvičení, ale i na schopnostech a šikovnosti jezdce.
40
Obrázek 12: Kavaleta ve vyšším postavení vhodná pro cval.
Jezdec nejprve jezdí přes kavalety v kroku a klusu, po upevnění rovnováhy,
správného sedu a techniky překonávání kavalet následuje klidný cval přes jednu
kavaletu ve vyšším postavení cca 0,50 m od země. Kavaleta v nejnižším postavení, nebo bariéra ležící na zemi, nemá ve cvalu pro výcvik velký význam (obr. 12).
Skoková gymnastika je skákání přes různé řady překážek a nízkých samostatných překážek v klusu a cvalu. Při skokové řadě je aktivní především kůň,
takže se jezdec může plně soustředit na vlastní sed (skokový sed viz kapitola
2.1.3 Sed jezdce – skokový sed).
Pružným přizpůsobením se pohybu koně má jezdec možnost zlepšit si rovnováhu. Má rovněž příležitost zlepšit ovládání sedu a upevnit ho, což je základem optimálního působení na koně. Dále rozvíjí schopnost koordinace
a soustředění, protože překážky následují rychle za sebou a jezdec a kůň
musí reagovat rychle. Rytmickým průběhem se jezdec učí získat cit pro velikost cvalového skoku, takže pak později dokáže lépe odhadnout nejvhodnější základní tempo. Zlepší si cit pro vhodnou vzdálenost mezi jednotlivými
překážkami a učí se správnému nájezdu a odskoku.
Ten nejdůležitější cíl je ale stejný jak pro koně, tak pro jezdce: získání
větší sebedůvěry a jistoty.
41
Obrázek 13: Gymnastická řada vhodná i ke školení skokového sedu.
Obrázek 14: Jednoduchá skoková řada ze cvalu.
Cvičitel staví samostatnou překážku s odskokovou bariérou, která je položená na zemi ve
vzdálenosti 2,20-2,80 m od první překážky.
Překážka má být zvyšována maximálně do 0,80
m. Cvičitel nejprve postaví křížek, následuje
kolmý skok a je možné postavit i malý šířkový
skok, např. oxer. Jezdec tuto překážku najíždí v klusu a přes položenou kavaletu nacválá
a dále pokračuje ve cvalu. Odskoková bariéra
slouží k tomu, aby se jezdec tak nemusel soustředit na odskok, ale na vlastní sed, rytmus
a základní tempo. Také se hned od začátku učí
korektnímu překonávání překážek a citu pro
odhad vzdálenosti.
Cvičitel dbá na to, aby jezdec vždy najížděl na
prostředek skoku s dlouhým nájezdem a korektním sedem. Zpočátku je důležité, aby překážky byly zacloněné, z důvodu vybočení koně.
Dále se jezdec učí najíždět z klusu skokové řady.
Řada by měla být postavena kompletně, vzdále42
nosti by měly přesně souhlasit. Před začátkem práce se bariéry sundají z háků
a položí se vedle na zem, po úspěšném překonání jednotlivých překážek, mohou být postupně prvky doplňovány, dokud nebude řada zase kompletní. Na
obrázku 13 je uvedena gymnastická řada vhodná i ke školení skokového sedu.
Některá skoková gymnastická cvičení je samozřejmě možné najíždět i ze
cvalu, a to tehdy, pokud je jezdec jistě překonává z klusu. Pokud se bude
jezdec učit najíždět jednotlivé nízké překážky s odskokovou bariérou rovnou
ze cvalu, tak vzdálenost odskokové bariéry od první překážky bude cca 3,003,50 m. Výška jednotlivých překážek by v této fázi neměla překročit 80 cm.
Příklad jednoduché skokové řady ze cvalu je na obrázku 14.
Na jezdce jsou kladeny jen takové požadavky, které bezpečně zvládá a cvičitel by měl sám rozpoznat, jak rychle s výukou může postupovat dopředu. Při
uvedeném postupu výcviku se jezdec postupně zdokonaluje ve vedení koně,
naučí se správně odhadovat rychlost (tempo), poznává, jaká rychlost koni
nejlépe vyhovuje při překonávání překážek.
Skokový výcvik, který směřuje ke složení zkoušky základního výcviku jezdce, je ukončen tím, že jezdec překovává jednouché a nízké překážky ze cvalu,
postavené na různých místech a v různém směru s kombinacemi a distancemi už bez odskokové bariéry.
Kombinace je vzdálenost mezi dvěma překážkami na jeden až dva cvalové
skoky. Vzdálenosti mezi prvky kombinace jsou velmi individuální a závisejí
na výšce a šířce překážky, zkušenosti koně a jezdce, na rychlosti cvalu, na
povrchu a sklonu jízdárny. Vzdálenosti jsou na jeden cvalový skok 7-8 m, na
dva cvalové skoky 10-11 m.
Distance je vzdálenost mezi překážkami od tří cvalových skoků a výš.
5) Odchod z jízdárny
(navazuje na body 1) Vyvedení koně ze stáje, 2) Příchod na jízdárnu, 3)
Skladba jednoduché jízdárenské hodiny, 4) Skoková příprava jezdce)
Před ukončením výcvikové hodiny cvičitel velí: „Rozchod po jízdárně. Volná
otěž“. Jezdci na volné otěži vykrokují koně, aby koně uklidnili a oschli. Potom cvičitel velí: „Jednotlivě obrat do středu jízdárny, ve středu jízdárny zastavit, pochválit koně a seskočit“. Sesedání z koně je popsáno v kapitole 2.1.5
Výcvik jezdce na lonži. Po sesednutí se třmeny vytahují nahoru v pořadí nejprve pravý a pak levý. Jezdec povolí sedlo a při povelu “Odchod z jízdárny“
odvádějí jezdci koně v pořadí určeném cvičitelem a opět dodržují rozestupy.
43
2.2.2. Výcvik jezdce v terénu
Velkou péči nutno věnovat i výcviku jezdce v terénu. Ježdění v terénu zvyšuje kondici jezdce, zlepšuje rovnováhu a koordinaci pohybů jezdce, pomáhá
získávat důvěru ke koni a odstraňovat strach z ježdění a napomáhá jezdci
urychlovat reakce na nepředvídatelné situace.
Do terénu by měli jezdit jezdci, kteří už jsou schopni samostatně koně vést.
Měli by mít za sebou výcvik na lonži a dostatek jízdárenských hodin, včetně
základních skokových hodin.
Je důležité, aby do terénu byl vybrán pro jezdce spolehlivý kůň, protože
není žádoucí, aby se jezdec v terénu sotva na koni udržel a postupně se
stával bázlivým.
Cvičitel vždy jede první, poslední jede zkušený jezdec, ostatní slabší jezdci
jedou mezi nimi. Obtížnost vyjížďky se řídí podle úrovně nejslabšího jezdce.
Jezdci buď jezdí za sebou, z důvodu bezpečnosti jsou rozestupy alespoň na
délku jednoho koně. Jestliže jedou jezdci dva nebo tři, můžou jet i vedle sebe.
V terénu se prvních 10 minut jezdí v kroku, aby se kůň uvolnil a jezdec se
s koněm blíže seznámil.
Pak následuje práce v lehkém klusu.
Pokud se v terénu i cválá, tak vždy v lehkém sedu.
Obrázek 15:
A – Sed jezdce při sjíždění svahů,
B – Sed jezdce při sjíždění velmi strmých svahů.
44
Práce v uvedených chodech je volena členitým terénem s možností překonávání nízkých přírodních překážek, za předpokladu, že má jezdec za sebou
základní gymnastickou práci. Maximální výška přírodních překážek by měla
být cca 80 cm. Cvičitel dbá na to, aby jezdci skákali překážky stylově a jezdili
v terénu korektním způsobem.
Při vylézání svahu nachýlí jezdec trup kupředu, a to tím více, čím je svah
strmější. Aby kůň mohl natáhnout při lezení do svahu krk, jezdec prodlouží
otěže a současně uchopí hřívu koně, aby se snáze udržel v sedle. Při vylézání
strmého svahu se jezdec může přidržet i pod krkem koně.
Strmé svahy sjíždí jezdec na dlouhé otěži v kroku a vždy přímo. Šikmé sjíždění nebo přílišné držení otěží ztěžuje rovnováhu koně. Obrázek 15 ukazuje sed jezdce při sjíždění svahů (A) a při sjíždění velmi strmých svahů (B).
Kdyby se jezdec příliš předkláněl, předcházel by těžišti koně a ztěžoval by mu
rovnováhu. Míra předklonu se proto řídí stupněm sklonu sjížděného svahu.
Těžiště jezdce se má přitom nacházet nad nebo jen mírně před těžištěm koně.
Práce v terénu je vždy zakončena opět ježděním v kroku. Celková doba vyjížďky do terénu by ze začátku neměla přesahovat 1 hodinu. Požadavky na
práci v terénu jsou postupně zvyšovány, podle jezdeckých i fyzických schopností jezdce.
2.3. Třetí výcvikové období
Cíle třetího výcvikového období jsou uvedeny v kapitole
2 Základní výcvik jezdce.
2.3.1. Příprava jezdce ke zkoušce základního výcviku jezdce (ZZVJ)
Úspěšné složení zkoušky základního výcviku jezdce je výchozím předpokladem
pro získání všeobecné jezdecké licence. Ta je podmínkou pro účast v soutěžích
na oficiálních závodech pořádaných Českou jezdeckou federací.
Všeobecná jezdecká licence opravňuje jezdce startovat na skokových závodech
a závodech všestrannosti. K získání všeobecné jezdecké licence je třeba, aby byl
uchazeč členem České jezdecké federace.
45
Podmínky pro získání všeobecné jezdecké licence
Uchazeč musí dovršit v daném roce věk minimálně 12 let. Uchazeč musí prokázat
složením praktické zkoušky dovednost v jízdě na koni a zacházení s koněm: vodění
a předvádění koně, drezurní úloha – národní úloha č. Z1, překonání parkuru ve
výšce 80 cm s 1 distancí, 1 kombinací, přechod do klusu a skákání kavalet z klusu.
Uchazeč musí prokázat základní teoretické znalosti formou písemného testu dle okruhů otázek pro zkoušku, zejména z: anatomie a fyziologie koně,
napájení, krmení, ošetřování a kování, úrazy a nemoci koní, základní zdravotní ošetření (první pomoc), ústroj jezdců, postroj koní, bezpečnost jezdce,
disciplíny jezdeckého sportu, základní znalost pravidel. Každý uchazeč musí
mít svého garanta, (instruktor, cvičitel, nebo trenér s platnou licencí) který je
spoluodpovědný za úspěšnost uchazeče u ZZVJ a musí být osobně přítomen
po celý průběh konání ZZVJ.
Opravné zkoušky
Uchazeč, který neuspěje u zkoušek jak z praktické, tak i teoretické části,
opakuje celou zkoušku nejdříve za 2 měsíce. Uchazeč, který neuspěje u zkoušek pouze v praktické části (drezura, skoky, vodění a předvádění koně),
opakuje celou praktickou část nejdříve za 2 měsíce. Uchazeč, který neuspěje u zkoušek pouze v teoretické části (testu), opakuje zkoušku jen z teorie
nejdříve za 2 měsíce. Opravnou zkoušku musí uchazeč vykonat nejpozději
do 2 let. Uchazeč má možnost pouze jedné opravy; při nesplnění podmínek
ZZVJ (neúspěšná oprava) má opět uchazeč možnost ucházet se o složení celé
zkoušky nejdříve až po uplynutí 6 měsíců.
Výbava uchazečů
Každý uchazeč si musí zajistit:
• koně (velký kůň či pony schopný tuto zkoušku absolvovat), se kterým bude
provádět zkoušku (může být jiný pro drezuru a jiný pro parkur, na jednom
koni se mohou vystřídat max. 2 jezdci),
• vlastního čtenáře úlohy,
• psací potřeby,
• kompletní jezdeckou výstroj dle Pravidel jezdeckého sportu, kůň bude
nauzděn a nasedlán dle Pravidel jezdeckého sportu, na drezurní zkoušku
může uchazeč použít i „tušírku“ do 120 cm.
46
2.4. Speciální výcvik jezdce dle disciplín
Jak již bylo zmiňováno v předchozích kapitolách, všichni jezdci a koně by
měli projít základním výcvikem, a to bez ohledu na pozdější specializaci.
Po úspěšném složení zkoušek základního výcviku jezdce by si měl jezdec
rozmyslet, jakým směrem bude pokračovat jeho jezdecká „kariéra“. Při rozhodování by se měl zamyslet, co od ježdění očekává a jaké si klade cíle.
A v momentě, kdy se rozhodne pro konkrétní disciplínu, tak buď začne
jezdit u trenéra, kterému bude pomáhat s vlastními koňmi, např. v pozici
pracovního jezdce, nebo si koupí vlastního koně vhodného na vybranou
disciplínu. Tím začíná u jezdce nový speciální trénink s možností se etablovat na jezdeckých závodech.
Každá disciplína (skoky, drezura, všestrannost) se liší svým cílem, odlišnou
metodou tréninku, jinou obtížností a kategorií závodů, odlišnou výstrojí
jezdce a koně.
Velmi důležité pro úspěšnost jezdce je koupě vhodného koně pro konkrétní disciplínu a spolupráce s trenérem, ke kterému jezdec bude mít za všech
okolností důvěru za předpokladu, že výkonnost jezdce bude pomalu stoupat.
47
48
3. Základní výcvik koně
Podle Christophera Hesse, bývalého vedoucího výboru pro vzdělávání v Německé jezdecké federaci, by měli všichni jezdci a koně projít základním výcvikem, a to bez ohledu na pozdější specializaci.
Základní výcvik mladého koně začíná obvykle přechodem do jiné stáje, změnou způsobu ustájení, krmení, ošetřování i ošetřovatele a změnou celého
denního režimu.
Všechny uvedené změny vyvolávají u mladého koně stres. Dosud byl zvyklý
trávit většinu dne ve společnosti ostatních koní na pastvině, ustájen byl ve volné
stáji, atd. Zpočátku je třeba dát koni čas, aby se seznámil s novým prostředím.
Ošetřovatel musí mít dostatek tolerance, laskavosti a koně nesmí trestat. Naopak
laskavé, klidné, ale důsledné zacházení zvyšuje důvěru koně a vytváří základ pro
další práci s koněm. Stejně je zacházeno s koněm, který byl odchován individuálně. U tohoto koně může být daleko více vyvinut vztah k člověku, ale individuální odchov také může negativním způsobem poškodit jeho charakter. Pokud
to provozní podmínky dovolí, neměli by se ošetřovatelé mladých koní střídat.
Základním požadavkem výcviku koní určených pro jakékoliv účely je návyk
vodění a předvádění, neboť urychluje výcvik a zvyšuje bezpečnost lidí při
zacházení s koněm (viz kapitola 2.1.2.1 Vodění a předvádění koní).
Při výcviku a tréninku koní je nutno dodržovat důležité zásady, které se vzájemně prolínají a tvoří základ výcvikového a tréninkového plánu. Přesto, že jsou tyto
zásady obdobné jako při základním výcviku jezdce, znovu jsou připomínány.
1) Cílevědomost a odbornost
Cílem základního výcviku koní je úspěšné absolvování základních zkoušek
výkonnosti nebo všeobecná příprava koně pro budoucí specializaci pod sedlem. Při základním výcviku i pozdějším tréninku koně v jakékoliv disciplíně
je nutno vyloučit spěch, násilí, tresty a hrubé zacházení s koněm. Tyto zmiňované negativní faktory ve většině případů vedou ke stresům, neposlušnosti, nervozitě, špatné kondici a nezřídka až k poškození zdravotního stavu
koně. Jezdec musí mít cit pro potrestání nebo pochválení, protože kůň má
pro pochvalu i trest zvlášť vyvinutou paměť. Trest použije jen výjimečně a je
nutné, aby přišel včas, protože jen tak kůň pozná, proč byl trestán. Pečlivé,
laskavé a klidné zacházení je důležité nejen při výcviku, ale i ve stáji.
49
2) Systematičnost
Princip systematičnosti vyjadřuje požadavek plynulosti a pokud možno nepřerušovanosti výcvikového procesu. Požadavky výcviku jsou postupně zvyšovány od
lehkých k obtížnějším, od málo namáhavých k namáhavějším, od jednoduchých
cviků ke složitějším apod. K obtížnějším a namáhavějším cvikům lze přistoupit
teprve tehdy, až když kůň klidně a bez značné námahy plní předchozí požadavky.
3) Individualita
Výcvik je přizpůsoben jednotlivým koním podle jejich tělesného vývinu,
zdravotního stavu, temperamentu a kondice. Jezdec odlišně pracuje s mladým a starším koněm, s koněm flegmatického či živého až nervózního temperamentu. Individuální výcviková práce má odpovídat fyzickému věku
koně. Základních zkoušek výkonnosti se mohou zúčastnit hřebci a klisny ve
3 letech. Kritérií mladých koní (skoky, drezura, všestrannost) se mohou zúčastňovat 4-6letí hřebci, klisny a valaši. Národních závodů (skoky, drezura
a všestrannost) se mohou zúčastňovat koně od 4 let. Uvedenému věku musí
odpovídat doba zahájení i trvání základního výcviku. U teplokrevných koní
se začíná s výcvikem cca ve věku od 2,5 let.
4) Rytmičnost
Při výcviku a tréninku je nutno cyklicky střídat práci různého obsahu a zatížení. Proto mezi náročnější výcvikové jednotky jsou vkládány dny s méně
namáhavou prací. Dalším základním mechanismem výcviku a tréninkové
práce je střídání zatížení a odpočinku, které musí být zajištěno optimálním
ustájením a ošetřováním.
5) Střídání prostředí výcviku
Jednotvárný výcvik na malém prostoru a ve stejném prostředí (např. na otevřené jízdárně nebo v kryté hale) je stereotypní. Proto jakmile se kůň naučí
pohybovat na jízdárně v jednotlivých chodech včetně jednoduchých přechodů, je střídán výcvik na jízdárně s prací v členitém terénu. Ježděním v členitém terénu získává kůň uvolněnost, obratnost a pružnost.
6) Soulad mezi jezdcem a koněm
Správné ježdění koně tak, aby došlo ke vzájemnému souladu jezdce s koněm,
je jedním ze základních požadavků základního výcviku koně. Proto po celou
50
dobu výcviku dbá zkušený jezdec na rady trenéra a má na paměti postupnost
a laskavý přístup ke koni.
7) Bezpečnost
Během základního výcviku koně musí být po celou dobu zajištěna bezpečnost jezdce a koně. Důležitá je také bezpečnost koně při ošetřování. I když tato zásada je
uváděna jako poslední, tak patří mezi nejdůležitější po celou dobu výcviku koně.
Výcvik koně může být dělen:
a) základní výcvik koně,
b) speciální trénink koně v určité disciplíně.
Čím důkladnější bude základní výcvik koně, tím snazší a rychlejší bude jeho přechod ke specializaci, ať již se jedná o skokový, drezurní či všestranný trénink.
Základní výcvik koně trvá cca 6-10 měsíců a končí složením základních
zkoušek výkonnosti. Může být dělen do třech výcvikových období:
První výcvikové období – v tomto období se kůň začíná seznamovat s pravidelným pracovním režimem. Kůň si zvyká na udidlo, sedlo a další výstroj
potřebnou pro lonžování a skákání ve volnosti. Korektním a laskavým přístupem při obsedání si zvyká na nesení váhy jezdce. Na jízdárně jezdec postupně vypracovává správné reakce mladého koně na působení sedem, holení a rukou resp. otěžemi. Kůň se učí chodit v kroku, klusu a následně ve
cvalu. Jezdec využívá vrozený stádový pud koní a jezdí zpočátku v zástupu
za zkušeným koněm. V této době výcviku nemá být mozek koně zatěžován
rušivými vlivy a nezvyklými podněty. Proto je vybráno klidné místo, kde
mladý kůň nebude rušen ostatními koňmi při pokročilém výcviku.
Jezdec svým zkušeným jezdeckým přístupem postupně vytváří správnou
rovnováhu koně při nesení svojí váhy v jednotlivých chodech. Mladý kůň se
na nesení váhy jezdce jen pozvolna adaptuje. Nezvyklé zatížení klade nové
požadavky na jeho hřbetní, krční i břišní svalstvo a přirozeně i na jeho kostru
a rovnováhu. Jezdec je povinen usnadnit koni tento neobvyklý podnět tím,
že mu vedením na dlouhé otěži dovolí snížit a prodloužit krk s nosem kupředu a jezdí zpočátku pouze v lehkém klusu a ve cvalu v lehkém sedu.
Cílem prvního období je adaptace mladého koně na nové prostředí, návyk
uzdění a sedlání, klidné nesení jezdce na jízdárně zpočátku v kroku a klusu,
později i ve cvalu a cvičení jednoduchých jízdárenských cviků.
51
Druhé výcvikové období – v tomto období je nutno prohloubit znalosti získané v předchozím období. Úkolem tohoto období je rozvinout přirozenou
mechaniku pohybu koně, tj. získání pravidelnosti a rovnováhy ve všech třech
chodech pod váhou jezdce.
Uvolnění koně je první podmínkou úspěchu celé výcvikové práce. Uvolnění
koně se jeví v pravidelném prostorném pohybu, při kterém kůň vytahuje krk
dopředu dolů a vyhledává na udidle oporu, kterou mu dává správně působící
ruka jezdce, kůň jde s pružným hřbetem a nese ohon v oblouku.
Na jízdárně jsou ježděny častěji změny ruchu v klusu a ve cvalu (zrychlit-zpomalit) a přechody z nižšího do vyššího chodu a naopak. Jízdárenská práce je
rozšířena o skákání gymnastických řad a nízkých překážek v klusu, později
i ve cvalu. Velmi důležitá je také práce v členitém terénu, kde bude kůň postupně ježděn v kroku, klusu a cvalu a následně se bude učit i skákat přírodní
nerovnosti či nízké překážky.
Cílem druhého období bude dosažení uvolněnosti koně, zdokonalení reakcí
koně na pobídky a pomůcky, získání správného přilnutí a souladu mezi jezdcem a koněm v jednotlivých chodech, v kavaletové práci, ve skokové gymnastice a v terénu.
Třetí výcvikové období – toto období bude zaměřeno na upevnění souladu
mezi jezdcem a koněm na jízdárně a také při zdokonalení techniky skoku při
překonávání překážek z klusu a později i ze cvalu. Požadavky na samostatné
vedení koně na jízdárně a v terénu jsou úměrně zvyšovány a vzájemně se prolínají tak, aby výcvik plynule pokračoval.
Cílem třetího období bude složení základních výkonnostních zkoušek a případný následný přechod k tréninku koně v určité disciplíně.
3.1. První výcvikové období
Cíle prvního výcvikového období jsou uvedeny v kapitole
3 Základní výcvik koně.
3.1.1. Výstroj koně
Výstroj jezdeckého koně se rozděluje na uzdění, sedlo a příslušenství. Základní parametry, které musí výstroj koně splňovat, jsou účelnost, hygienické požadavky a bezpečnost.
V základním výcviku koně do splnění základních zkoušek výkonnosti nebo
do účasti v Kritériích mladých koní bude výstroj skoro stejná, lišit se bude
52
jen v individuálních požadavcích koně. V pokročilém výcviku či tréninku
už bude výstroj koně specifičtější a lišit se bude zejména dle disciplíny, pro
kterou bude kůň dále připravován.
Co se týká výstroje koně na závody, tak Pravidla jezdeckého sportu vymezují
použití nánosníků a udidel pro konkrétní disciplínu.
Podle základního typu uzdění jsou rozeznávány uzdečky a uzdy.
Uzda (obr. 16) se v žádném případě nepoužívá v základním výcviku koně,
přesto je zde pro přehlednost zmiňována. Uzda je používána v tréninkovém drezurním ježdění a na závodech je používána v drezurních úlohách
až od stupně L. Uzda se od uzdečky liší tím, že má dvě lícnice stihlové, navíc
dvě lícnice pákové, klasické stihlo jednou nebo dvakrát lomené a drezurní
páku, stihlové a pákové otěže. Stihlové a pákové otěže jsou vyrobeny z hladké kůže bez zarážek nebo se zarážkami. V stihlových lícnicích je zapnuto
udidlo a v pákových lícnicích páka. Drezurní páka má na horních kroužcích
pro upevnění lícnic dva háčky, do nichž se zapíná podbradní řetízek. Pákové
udítko bývá mírně prohnuto do oblouku nebo mívá žlábek pro jazyk.
Uzdečka je složena z nátylníku, čelenky, dvou stihlových lícnic do kterých
se zapíná udidlo, nánosníku a otěží, které se zapínají do udidla. Řemen nátylníku se rozdvojuje v podhrdelník, který má na pravé straně zápinku a na
levé straně zápřezku. Velmi důležité je zvolit správné nastavení uzdečky (viz
kapitola 2.1.2.2 Sedlání a uzdění koně).
Obrázek 16: Uzda.
Vysvětlivky: 1 – nánosník, 2 – páková
lícnice, 3 – stihlová lícnice, 4 – stihlová
otěž, 5 – páková otěž, 6 – stihlo,
7 – páka, 8 – podbradní řetízek.
53
Udidlo působí přes jazyk na čelist koně a leží v bezzubém místě spodní čelisti. Existuje mnoho druhů udidel (obr. 17). O typu udidla rozhoduje zejména stupeň výcviku koně, jezdecké umění jezdce, jezditelnost, temperament
koně a neméně důležitý je také tvar huby koně.
Udidlo má ležet pohodlně v hubě a bez problémů má být koněm přijímáno.
Obrázek 17: Různé druhy udidel.
Vysvětlivky: 1, 2 – kroužkové udidlo jednou a dvakrát lomené, 3 – udidlo s olivovým
zakončením, 4 – udidlo s déčkovým zakončením, 5, 6 – roubíkové udidlo s polovičními
kroužky, 7 – roubíkové udidlo s vnějšími kroužky, 8, 9, 10 – nelomená udidla,
11 – gumové udidlo jednou lomené.
54
Udidla jsou rozdělována dle různých kritérií:
• podle tvaru udítka: jednou lomené, dvakrát lomené, nelomené,
• podle délky udítka (měřeno od okraje k okraji zakončení udidla): délka pro
dospělé koně je cca 11,5-14,5 cm a měla by odpovídat šířce koňské huby,
• podle tloušťky udítka (měřeno v nejširším místě zakončení udidla u koutku huby): všeobecně platí, že udidlo je tím ostřejší, čím je tenčí udítko, užší
udítko je 16 mm, široké je 20 mm,
• podle materiálu: nerezová ocel, mosaz, měď, aurigan, argentan, plast, guma,
• podle tvaru zakončení udidla: kroužky, oliva, déčko, roubík.
Mladý kůň dobře přijímá stihlové nebo roubíkové jednou či dvakrát lomené
a dostatečně silné udidlo z uvedených kovů. Těžší udidlo leží lépe v hubě,
a proto částečně zabraňuje koni hrát si s jazykem.
Nánosník je důležitá součást uzdečky. Při správně zapnutém nánosníku
(nesmí být příliš těsný ani příliš volný) je méně zatěžována huba koně při
působení udidla, protože část tlaku přebírá nánosník. Mezi druhy nánosníků patří anglický, kombinovaný (anglický s podepnutím), švédský, mexický
a hanoverský (obr. 18). Na mladého koně se nejvíce používá uzdečka s anglickým, popřípadě kombinovaným nánosníkem.
Obrázek 18: Druhy nánosníků.
Vysvětlivky: nahoře zl. – anglický a hanoverský, dole zl. – mexický a anglický kombinovaný.
55
Martingal je součást uzdečky a měl by koni zabraňovat zvedat hlavu nahoru.
V drezurním ježdění se vůbec nepoužívá. Důležitá je jeho role u začínajících
jezdců, kteří si mohou na jízdárně či v terénu fixovat ruku, aby ji nezvedali tak,
že se drží nákrčního řemene martingalu. Správná délka martingalu je taková, že
kůň při normálním přilnutí nemá porušenou linii otěže a řemeny martingalu
jsou volnější, nikoliv napjaté. Martingal je složen z nákrčního řemene se zápinkou a zápřezkou, nákrčním řemenem prochází rozdvojený řemen opatřený
kroužky, do nichž se provlékají otěže, a na opačném konci má poutko, kterým se
navléká na podbřišník. Otěže musejí být opatřeny na straně k udidlu zarážkami,
aby kroužek martingalu nesjížděl na zapínání otěží k udidlu.
Poprsník je v poslední době nejen módní záležitostí, ale také se používá u koní,
u kterých může klouzat sedlo dozadu na hřbet. Poprsník s martingalovou vidlicí
má kožený středový díl, který vede mezi předními končetinami koně a popruhy,
které se zapínají k pravému a levému očku na sedle.
Sedel existuje mnoho druhů. Správná konstrukce a přizpůsobení sedla koni je
podmínkou správného výcviku či tréninku koně. Nejvíce používané v jezdeckém sportu jsou školní (univerzální), skoková-univerzální, skoková, drezurní,
sedla pro vytrvalost a westernová sedla (obr. 19).
Obrázek 19: Druhy sedel.
Vysvětlivky: nahoře zleva – školní, skokové a drezurní,
dole zleva – dostihové sedlo pro překážkové dostihy, dostihové sedlo pro rovinové dostihy.
56
Konstrukčním základem sedla je kostra (ocelová, dřevěná, plastová, termoplastová nebo kombinace uvedených materiálů), přední a zadní rozsocha, posedlí,
sedlové polštáře, dvě velké a dvě malé bočnice, dvě kolenní opěrky, dva třmenové
zámky a na každé straně sedla pod velkou bočnicí tři sedlové zápinky. Jak kostra,
tak posedlí, přední i zadní rozsocha, bočnice, kolenní opěrky a třmeny se liší tvarem, i úpravou podle druhu sedla.
Školní sedlo je vhodné pro jízdárenskou práci, pro vyjížďky do terénu nebo pro hobby skokové koně, protože je konstruované tak, aby neomezovalo i nižší skokovou
práci. Svou konstrukcí (hlubší posedlí a vyšší zadní rozsocha, přední anatomicky
tvarované kolenní a zadní odmontovatelné stehenní opěrky) se doporučuje pro začínající jezdce, kterým poskytne dostatečnou oporu a přitom je dobře posadí.
Skokové sedlo bývá většinou velmi kontaktní, a proto není vhodné pro začínající
jezdce, kteří ještě nemají zafixovaný správný sed. Sedlo svou konstrukcí (zadní
část mělkého posedlí je poměrně zvýšená, kratší bočnice vysunuté více vpřed než
u sedla školního, snížené sedlové polštáře) posazuje jezdce do pozice mírně vpředu pro přiblížení těžiště jezdce k těžišti koně.
Drezurní sedlo se používá pouze k drezurnímu ježdění. Má hluboké posedlí, které v kombinaci s dlouhými bočnicemi a s velkými drezurními opěrkami dodává
jezdci dostatek pohodlí i opory v sedu a podporuje korektní sed jezdce.
Mezi příslušenství k sedlu dále patří třmenové řemeny, třmeny, podbřišník, dečka
pod sedlo, případně korekční tlumící podložka pod sedlo.
Třmenové řemeny jsou zhotoveny ze silnější kůže, na jednom konci mají zápinky
a na druhém zápřezky.
Třmeny se skládají z můstku a oblouku, v kterém je očko pro provléknutí třmenového řemenu. Třmeny jsou plastové nebo kovové. Používají se i bezpečnostní
třmeny, které svým mechanismem zajistí v případě pádu jezdce rychlé vyklouznutí nohy a tím zvyšuje bezpečnost během jízdy.
Podbřišník (kožený, pěnový s elastickou vložkou, syntetický, provázkový) je na
obou stranách opatřen zápřezkami, kterými se zapíná do sedlových zápinek.
Korekční tlumicí podložka pod sedlo (gelová, z pravého beránka, pěnová) je vhodná pro korekci špatně padnoucích nebo starších sedel a dokonale tlumí a rozkládá
váhu, která zatěžuje hřbet koně.
Mezi ostatní příslušenství náležící k výstroji koně patří: ochrana končetin (kamaše na přední končetiny a na zadní končetiny tzv. strouhavky, bandáže, zvony – viz
kapitola 2.1.2.2 Sedlání a uzdění koně), dále deky na koně (stájové, odpocovací,
nepromokavé výběhové, termodeky, bederní, síťované), čabraky na uši koně. Při
57
výběru deky na koně je důležité mít změřený obvod hrudníku a délku koně od
kohoutku po kořen ocasu. O výstroji koně potřebné pro lonžování koně bude
pojednáno v následující kapitole.
3.1.2. Lonžování koně
Lonžování je velice důležité pro mladého koně, a proto vyžaduje zkušeného trenéra. Lonžování mladého koně usnadňuje obsedání tím, že si kůň postupně zvyká
na přístup člověka, na jeho hlas, výstroj, pomůcky bičem, pravidelný pohyb, atd.
Z hříbárny by měl být kůň zvyklý na nasazování ohlávky. Uzdečka s kroužkovým
nebo roubíkovým udidlem (jednou nebo dvakrát lomeným) je koni nasazována
vždy v boxu (viz kapitola 2.1.2.2 Sedlání a uzdění koní) a na uzdečku je nasazen
obnosek. Vodítko nebo lonž se zapíná vždy do obnosku, který vyvíjí tlak na nos
koně v případě manipulace.
Místo pro lonžování
Ohraničený kruh pro lonžování má mít průměr 18 - 20 m s dobrým povrchem.
Umístění lonžovacího kruhu musí být na klidném místě, aby se mladý kůň naprosto soustředil. Jestliže není k dispozici ohraničený kruh, tak trenér lonžuje na
jízdárně nebo kryté hale, za předpokladu zajištění klidu.
Výstroj pro lonžování
Základním kritériem je pevnost, nastavitelnost a bezpečnost lonžovací výstroje.
U mladého koně k základní výstroji patří uzdečka s kroužkovým nebo s roubíko-
Obrázek 20: Postroje a pomůcky na lonžování.
Vysvětlivky: a – lonžovací obřišník, b – lonžovací ohlávka s obnoskem, c – uzdečka,
d – vyvazovací otěže s gumovými kroužky, e – lonž, f – bandáže, g – lonžovací bič.
58
vým udidlem (jednou nebo dvakrát lomeným), obnosek, lonž, obřišník, lonžovací
bič, ochrana končetin (obr. 20). Lonž je zpočátku zapínána do kroužku na obnosku.
Při zvykání koně na sedlo je nejprve použit obřišník (má na jedné straně zápřezky a na druhé zápinky) a až později se začíná kůň lonžovat se sedlem. Na
obřišník by si měl kůň postupně navykat, a to tak, že trenér obřišník pokládá
koni na hřbet ve stáji, potom ho lehce přitáhne a koně provede po boxu.
Obsednutý mladý kůň, který je už zvyklý na působení udidla a na lehký kontakt s rukou jezdce, je lonžován už bez obnosku a lonž je vždy zapínána do
vnitřního kroužku udidla.
Trenér v pokročilejší době může volit i druh pomocné otěže, která usnadní
vypracování svalů krku, hřbetu a zádě a pro zlepšení rovnováhy a pohybu mladého koně. U mladého koně je nejvíce používán chambon, který u koně právě
dociluje vytažení hlavy dopředu-dolů, vyklenutí krku a hřbetu (obr. 21). Lonžování mladého koně po obsednutí je nedílnou součástí základního výcviku
mladého koně.
Obecné schéma lonžovací hodiny
Ještě v boxu – trenér koně nauzdí, nasadí obnosek a zapne do něj lonž. Připraví si bič, zkontrolujeme veškerou výstroj, aby byla řádně upevněná. Při
příchodu na lonžovací místo koně vodí nejdříve na rovných čarách a potom
na kruhu. Zastaví, pochválí koně a pomalu od něj odchází do středu kruhu.
Pomocník, který má také bič, zůstává u koně a pomalu se s koněm rozejde na
Obrázek 21: Správné použití chambonu.
59
kruhu. Trenér pomocí hlasu a jemných pobídek biče udržuje koně na kruhu. Pomocník zůstává u koně až do doby, než se kůň naučí chodit na kruhu
samostatně. Pak pomocník ustoupí podél lonže do středu kruhu k trenérovi.
Zůstane-li kůň bezradně stát, zavede ho pomocník znovu na kruh. Trenér
stojí ve středu kruhu na jednom místě a pomocník je připraven s bičem lehce
za koněm, aby ho mohl kdykoliv pobídnout v pohybu dopředu.
Správný postoj trenéra při lonžování už bez pomocníka je na obrázku 22.
Trenér na koně působí pomocí lonže, biče a hlasu.
Skladba práce na lonži se skládá z uvolnění koně v kroku, vlastní práce na lonži v jednotlivých chodech a opětovného uvolnění koně v kroku. Se cváláním na
lonži se začíná, až se kůň pravidelně pohybuje v kroku a klusu. Změna směru
se provádí zhruba po 5 minutách a to tak, že trenér koně zastaví na kruhu, otočí
ho na druhou stranu, vrátí se doprostřed kruhu a koně rozejde v kroku pomocí
hlasu a biče. První lonžovací „hodina“ by neměla trvat více, než 20 min. Trenér
po práci koně pochválí. Intenzita zatížení je zvyšována velmi pozvolna.
Obrázek 22: Správný postoj trenéra při lonžování.
60
V každém případě je nutné dodržovat při lonžování bezpečnost (korektně
upevněná výstroj, řádně namotaná lonž, aby si kůň na ní nemohl šlápnout,
nenamotávat lonž na ruku, netelefonovat při lonžování, atd.).
Hlavní cíle lonžování koně před obsednutím:
• celkové uvolnění koně,
• pravidelný, klidný pohyb v kroku, klusu, případně ve cvalu v obou směrech,
• zastavení na kruhu,
• přechody ze cvalu do klusu, z klusu do kroku a naopak,
• hřbetní svalstvo koně se uvolňuje, sílí a připravuje se k nesení váhy jezdce
a zároveň se posiluje kondice koně,
• kůň se učí poslušnosti a vnímavosti.
Je důležité lonžovat i zkušené koně, u kterých je lonžování formou aktivního odpočinku po zátěži. Lonžují se také koně, kteří mají exteriérové vady
nebo jsou pokažení z předchozího ježdění.
Výstroj na lonžování zkušených koní se může doplnit pomocnými otěžemi.
Druh a zapnutí pomocných otěží je voleno podle cíle lonžování, podle stupně
výcviku, podle temperamentu koně, podle zkušenosti lonžujícího. Mezi základní pomocné otěže patří jednoduché vyvazovací otěže, trojúhelníkové otěže, chambon, gogue, gumy a lonžovací postroje. Všechny pomocné otěže musí
být nastavitelné, zapínají se do udidla nebo vedou přes udidlo a do obřišníku.
3.1.3. Skákání koně ve volnosti
Skákání ve volnosti, pokud se provádí plánovitě, je vhodné především pro
mladé koně. Při tomto cvičení totiž koně neruší váha jezdce a jeho ruka. Začínající koně se mohou lépe soustředit na celkovou koordinaci těla a stávají
se lépe pozornými. Získávají sebevědomí i odvahu, učí se najít správné místo
odskoku a zkrátit nebo prodloužit délku cvalového skoku. Komplexně si zvyšují kondici, posilují svalový a oběhový aparát, přičemž si budují potřebné
svalstvo ke skákání.
U starších koní je možné zařazovat skákání ve volnosti ve chvíli, kdy je třeba odstranit problém vzniklý při závodní sezóně (vylepšení skokového stylu
a techniky skoku). Je to výborné cvičení na uvolnění koně a trenér má možnost
vidět přirozený styl skoku a zohlednit ho v dalším tréninku. U starších koní,
kteří žádný problém nemají, je skákání ve volnosti vítanou změnou práce.
61
Mladí koně mohou skákat ve volnosti ještě před obsednutím v rámci výcviku
nebo v testačních odchovnách při jarním a podzimním třídění hřebečků ve
věku 6 měsíců až 3 let a při druhém předvýběru 2letých hřebců do plemenitby.
Po obsednutí je skákání ve volnosti součástí 70-denního testu 3letých hřebců,
základních zkoušek výkonnosti 3letých hřebců a klisen, šampionátu skoku ve
volnosti 4letých klisen nebo obecně je skákání ve volnosti součást výcviku.
Vhodná výstroj je u neobsednutých koní pouze stájová ohlávka, kdy kůň je
přiveden na jízdárnu na vodítku.
U obsednutých koní je součástí výstroje uzdečka bez otěží a na předních končetinách kamaše (případně zvony), na zadních končetinách tzv. strouhavky.
Skákání ve volnosti se realizuje v hale s kvalitním povrchem. Není-li k dispozici hala, lze použít venkovní jízdárnu, která musí být důkladně ohrazena,
aby kůň nemohl vyskočit. Nejčastěji se staví skoková řada pouze na jedné
dlouhé stěně. Při stavbě skokové řady (druh překážek, počet a vzdálenost
mezi překážkami) je přihlíženo k věku koně, temperamentu, stupni jeho výcviku, atd. Skoková řada musí být přizpůsobena individuálně každému koni,
zvlášť podle jeho výcvikových požadavků.
Pro přehled je zde uveden zkrácený postup při skákání ve volnosti → v hale
je postavena řádně ohraničená skoková řada a přítomnost dostatečného počtu pomocníků s lonžovacími biči. Pomocníci jsou rozestavěni po obvodu
haly, aby když se kůň zastaví, ho mohli kdykoliv pobídnout (obr. 23). Důraz
je kladen na rohy, kde mají koně tendenci se zastavovat nebo obracet.
Obrázek 23: Ukázka rozestavění pomocníků při skákání koně ve volnosti.
62
Do haly je přiveden kůň s uzdečkou (stájovou ohlávkou) a ochranou končetin, který se cca 5-10 minut vodí v kroku, aby se dostatečně uvolnil.
Poté se kůň odepne z vodítka a už v klusu a následně v klidném cvalu (cca 3
minuty) se pohybuje po obvodu haly. Jednotlivé překážky ve skokové řadě
leží zatím na zemi.
Po dostatečném uvolnění koně se začnou stavět jednotlivé překážky ve skokové řadě od požadované nejnižší výšky a postupně se zvyšují.
Kůň by měl po přeskákání řady zastavit, nechat se chytit a v klidu přivést do skokové uličky, kde je vypuštěn. Po každém dobrém provedení je kůň pochválen.
Kůň absolvuje přibližně skokovou řadu 3x až 4x (záleží to na projevu koně,
stupni výcviku a momentální náplni skokové hodiny).
Po ukončení skákání se kůň opět provádí cca 5-10 minut v kroku a následně je odveden do stáje.
Tento trénink bez ohledu na věkovou kategorii koně lze zařazovat 1x týdně.
3.1.4. Obsedání koně
Před obsedáním musí mít mladý kůň osvojeny základní návyky: s důvěrou si nechá přes uši nasadit a sundat ohlávku, nechá se uvázat a vodit, nechá se nauzdit, nechá si nasadit obnosek, klidně stojí při čištění těla a kopyt, nechá se na vodítku předvádět a vodit a je naučen pohybu na lonži.
Může být lonžován i s obřišníkem, tak aby si postupně zvykal na jakýkoliv
dotek na hřbetě při pohybu.
Způsoby obsedání jsou rozdílné. Přispívá k tomu i úroveň technického
vybavení tréninkového střediska. Značně může práci ulehčit kruhový trenažér (dále kolotoč) pro pohybování koní. V kolotoči se musí mladý kůň
naučit pohybovat, jinak hrozí riziko úrazu.
Ke koni, který je v boxu nauzděn uzdečkou bez otěží pouze s obnoskem,
přistoupí trenér se sedlem, aby si ho kůň mohl prohlédnout. Položí ho koni
na hřbet téměř na kohoutek a popotáhneme ho směrem dolů, lehce sedlo
přitáhne (v žádném případě hned nedotahuje, kůň si na váhu sedla musí
nejprve zvyknout). Postup sedlání je téměř stejný jako u zkušeného koně
s tím rozdílem, že je třeba dodržovat zvýšenou bezpečnost přístupu ke koni
a být celkově daleko klidnější a zároveň ostražitější. Kůň se v boxu nechá se
sedlem v klidu chvíli stát. Pokud kůň pravidelně chodí do kolotoče, tak je
vhodné zpočátku na několik minut ho v kolotoči nechat chodit v kroku se
sedlem bez třmenů.
63
V dalších dnech trenér může začít lonžovat koně i se sedlem. Kůň je nauzděn (s otěžemi nebo bez) s obnoskem, do kterého se zapíná lonž.
V další fázi, která navazuje na lonžování mladého koně se sedlem, bude
kůň seznámen s působením váhy jezdce. Před vlastním obsedáním má být
kůň lehce unaven předchozím pohybem v kolotoči nebo na lonži, je možné
i omezit příjem energie v krmné dávce. Po celou dobu přípravy mladého
koně k obsedání je důležité mu dopřát volný pohyb ve výběhu (mimo lonžování a pohybování v kolotoči).
Zkušený jezdec, který bude koně obsedat musí mít ochrannou helmu a případně i bezpečnostní vestu.
Vlastní fáze obsedání koně by měla probíhat na klidném a ohraničeném
místě. Koně drží jeden pomocník u hlavy a trenér opatrně jezdce nejprve
vysadí do pozice „mrtvý indián“ – jezdec se položí břichem na sedlo (z bezpečnostních důvodů, jezdec nevisí hlavou dolů). Je třeba očekávat obrannou
reakci koně, protože v důsledku slepého zorného úhlu si kůň nevidí na hřbet
a může se bránit odskočením. Když kůň nereaguje strnutím nebo obrannými
pohyby, trenér vede koně s „ležícím“ jezdcem pár kroků. Následnou reakci
koně trenér rozpozná podle výrazu oka, polohy krku, postoje končetin, držení ohonu, popřípadě podle pravidelného dýchání.
Pokud se kůň vyrovnal s váhou jezdce, kdy jezdec pouze leží svým břichem
na sedle, je možné vyzkoušet nasednutí jezdce do sedla. Jestliže kůň zůstává
i nadále klidný, vede ho i s jezdcem několik kroků. Jezdec zůstává v klidné
poloze sedět a zpočátku si nohy nedává do třmenů.
Je nezbytné, aby měl jezdec k dispozici nákrční řemen, nesmí se chytit otěží,
protože kůň ještě nezná jejich působení. Také jezdec musí být obezřetný při
pozdějším použití třmenů, protože se může stát, že v tomto okamžiku kůň
vyskočí, případně se bude chtít jezdce zbavit. Všechny reakce, které ze strany
koně nastanou, musí jezdec řešit s klidem a rozvahou.
V další fázi, pokud se kůň zbavil strnulosti a kráčí vyrovnaně v kroku, je
možné začít koně s jezdcem lonžovat v klusu. Často je střídán krok, klus
a směr pohybu.
Délka jednotlivých fází při obsedání je přizpůsobena individuálně každému
koni. Obecně délka lonžování s jezdcem by neměla být delší, než 30 minut.
Začínající práce jsou pro koně novým impulsem, proto by trenér neměl koně
jednorázově přetěžovat. Psychické a fyzické požadavky kladené na koně budou v následujícím období postupně zvyšovány.
64
3.1.5. Základní výcvik koně na jízdárně
Obsednutý kůň, který uvolněně a pravidelně chodí na lonži pod jezdcem,
začíná si osvojovat návyk na působení udidla, hlasu a jemných pomůcek
potřebných k samostatnému vedení koně, pokračuje v základním výcviku
na jízdárně zpočátku v zástupu za zkušeným koněm. Ježdění za zkušeným
koněm má několik výhod, a to uklidnění koně, který citlivě reaguje na nové
podněty, zvýšení chodivosti u flegmatických koní, vštípení prvních výcvikově pohybových návyků.
První z pomůcek, na které se kůň musí naučit reagovat, jsou pomůcky sedem
v kombinaci s holeněmi, a to pomůcky pobízející dopředu. Vedlejší důležité
pomůcky u mladého koně jsou bičík a hlas. Jezdec jezdí zpočátku zásadně bez
ostruh a musí mít upevněnou jezdeckou přilbu, případně bezpečnostní vestu.
Co se mladý kůň bude učit na jízdárně v zástupu za zkušeným vodícím koněm:
1) v první řadě je třeba u koně povzbudit chuť k pohybu dopředu a udržovat
ji, nebo naopak brzdit rychlejší a neposlušné koně tím, že jsou vypohybování v kolotoči nebo na lonži,
2) v prvních dnech by délka práce s koněm neměla přesahovat 20-30 minut,
3) při nasedání je důležité, aby pomocník koně klidně držel u hlavy, než
jezdec nasedne (při sesedání musí kůň také klidně stát),
4) na začátku a na konci hodiny se vždy jezdí v kroku na volné otěži cca 10
minut, aby se kůň uvolnil,
5) pokračuje klidný, pravidelný lehký klus na volnější otěži za zkušeným
koněm po rovných liniích a na velkém kruhu v krátkých časových reprízách, cca 5 minut,
6) po práci v klusu následuje práce v kroku s 5-10 minutovou přestávkou se
změnou směru po diagonále,
7) jezdec se snaží, aby kůň uvolněně kráčel a následoval zkušeného vodícího
koně,
8) jestliže kůň vyrovnaně a uvolněně následuje zkušeného vodícího koně
v kroku, v lehkém klusu se změnami směru, jezdec přistoupí k cvičení
přechodu do cvalu,
9) zpočátku jezdec s koněm přechází do cvalu vždy z lehkého klusu, a to
před rohem jízdárny na dlouhé stěně; jako pomůcku k zaskočení používá nejprve lehké klepnutí bičíkem po vnitřní pleci a hlasovou pomůcku;
ruce podporují zaskočení do cvalu tím, že se posunou vpřed; zpočátku
65
jezdec od koně nevyžaduje, aby zaskočil na správnou nohu; mnozí koně
se zpočátku vyhýbají zaskočení do cvalu a na pobídku bičíkem přejdou
do rychlého klusu – je třeba přivést koně opět do klidného klusu a teprve
potom ho znova pobídnout k zaskočení,
10) v tomto stupni výcviku jezdec s koněm cválá v lehkém sedu a mírně
napnutými otěžemi sleduje rukou každý pohyb krku a hlavy; vzhledem
k momentální kondici koně nesmí cválání trvat moc dlouho; při přechodu do klusu zůstává jezdec v lehkém sedu a s přiloženými holeněmi
a prošlápnutými patami se trupem zvolna blíží ke kolmici a opatrně se
vrátí do normálního sedu, tak aby neporušil rovnováhu koně,
11) zpočátku jezdec s koněm cválá po celé jízdárně a po určité době i na kruhu, za předpokladu, že už kůň „umí“cválat na správnou nohu,
12) výcvik za zkušeným vodícím koněm může být ukončen v momentě, kdy
se kůň pravidelně pohybuje v kroku, v lehkém klusu a lehkém cvalu na
obě ruce.
Co se mladý kůň bude učit na jízdárně v prvních výcvikových hodinách
už bez „vodiče“:
1) v prvních dnech jezdec pracuje s koněm cca 30 minut, délku práce postupně prodlužuje,
2) na začátku a na konci hodiny se vždy jezdí v kroku na volné otěži cca 10
minut, aby se kůň uvolnil,
3) jezdec začíná pracovat v klidném, pravidelném lehkém klusu na volnější
otěži po rovných liniích se změnou směru po diagonále v krátkých časových reprízách, cca 5 minut; postupně přidává i ježdění na velkých kruzích,
4) zpočátku nežádá od koně tzv. „přilnutí“, ale jezdí na volnější otěži,
5) práci v lehkém klusu střídá s odpočinkovou fází v kroku,
6) když jde kůň energicky dopředu, začne vyhledávat sám jemnou oporu na
udidle – tzv. „přilnutí“ (viz kapitola 3.2.1.1 Stupnice vzdělání koně), které je výsledkem správné činnosti zádě, vyvolané pobízejícími holeněmi,
proto se zpočátku bude jezdec snažit přirozené chody spíše prodlužovat
než zkracovat, tím dosáhne zároveň i natažení krku dopředu a dolů,
7) přechod do cvalu na „správnou nohu“ se má požadovat od koně teprve
tehdy, jde-li ochotně kupředu a poslouchá na pomůcky holeněmi,
8) jezdec bude volit přechod do cvalu opět před rohem jízdárny a později
i na kruhu,
66
9) p
řechod do cvalu z lehkého klusu jezdec provede tak, že před rohem více
našlápne vnitřní třmen a při současném výraznějším přiložení vnější holení za podbřišník pobídne koně vnitřní holení při větším zkrácení vnější
otěže, vnitřní otěž udržuje lehký kontakt s hubou koně,
Cílem by měl být uvolněný kůň s vyklenutým krkem a hřbetem, který se pohybuje pod jezdcem na delší otěži ochotně a klidně kupředu. Svaly koně pracují závisle jeden na druhém. Jestliže jsou tedy uvolněny svaly krční a hřbetní, uvolňují se i ostatní, včetně svalů žvýkacích.
Je-li kůň skutečně uvolněný, si jezdec může ověřit tak, že během pracovní fáze
nechá koně jít směrem „dopředu-dolů“, až si nechá koněm vytáhnout otěže
„z ruky“. Uvolněný kůň se při zachování stejného tempa spokojeně natáhne
dopředu-dolů bez ohledu na to, v jakém chodu právě je (obr. 24).
Systém výcviku a tréninku koně má fyziologickou stupnici vzdělání, na které je
stavěn základní výcvik koně, ale i skladba jednotlivé výcvikové hodiny na jízdárně, jedná se o: takt, uvolnění, přilnutí, kmih, narovnání, → prostupnost
koně (viz kapitola 3.2.1.1 Stupnice vzdělání koně).
Obrázek 24: Uvolněný kůň se při zachování stejného tempa
spokojeně natáhne dopředu-dolů bez ohledu
na to, v jakém chodu právě je.
67
„Přilnutí“ je centrálním a stěžejním bodem celého ježdění. Spojuje základní
výcvik koně se speciálním tréninkem koně v určité disciplíně. Ke stupnici vzdělání patří ještě fáze shromáždění koně (fáze shromáždění koně by měla chybět
v základním výcviku koně). Nejvyšší stupeň shromáždění koně se požaduje
v drezurním ježdění, menší pak ve skokovém a všestrannostním ježdění.
3.2. Druhé výcvikové období
Cíle druhého výcvikového období jsou uvedeny v kapitole
3 Základní výcvik koně.
3.2.1. Pokročilá fáze základního výcviku koně na jízdárně
Zkušený jezdec dokáže vyhodnotit, jak si může dovolit zvyšovat následné
požadavky na přiježděnost koně, která bude směřovat ke složení základní
zkoušky výkonnosti (ZZV). Obtížnost požadavků kladených na koně se bude
řídit obsahem základních zkoušek výkonnost (ZZV). Kůň bude učit základní
kavaletovou práci a jednoduchou skokovou gymnastiku v klusu a ve cvalu.
Zvyšující se požadavky na přiježděnost koně v této fázi výcviku:
1) kůň se učí na měkkém a stálém „přilnutí“ pohybovat v lehkém klusu
a pracovním cvalu (jezdec jezdí v lehkém sedu) na rovných liniích až
po velký kruh, v lehkém klusu jsou ježděny cviky ze středu, v polovině
jízdárny, od stěny ke stěně, vlnovky o třech obloucích,
2) když se hřbetní a břišní svaly dostatečně správně formují dobrým směrem, posuvná síla zádě i nosná síla hřbetu se zvyšují, jezdec může od
koně začít požadovat trvalejší „přilnutí“,
3) ježděním obratů, kruhů a vlnovek v kroku a s častými změnami směru v lehkém klusu (po diagonále, v polovině jízdárny, středem jízdárny,
obloukem změnit směr) je dosahována u koně oboustranná poddajnost
a odstraňována jeho přirozenou křivost,
4) jak již bylo zmíněno, při těchto jízdárenských cvicích, je důraz kladen na
projíždění oblouků a obratů, které zpočátku budou táhlé, aby mladý kůň
nebyl rušen v rovnováze,
5) kůň se bude učit plynulé přechody z lehkého klusu do cvalu (jezdec jezdí
v lehkém sedu a později v plném sedu) a naopak teprve tehdy, když kůň
pravidelně zaskakuje na správnou nohu a cválá v rovnováze na dlouhých
stěnách a na kruhu,
68
6) k dy se jezdec posadí do plného sedu, záleží na správném cvalovém pohybu v rovnováze a tělesné stavbě koně, zejména na utváření hřbetu koně,
7) teprve po uvolnění koně, dosažení poslušnosti na pomůcky otěžemi
a holeněmi, dosažení požadovaného stupně rovnováhy (v lehkém klusu
a pracovním cvalu) je možné od koně požadovat zrychlení a zpomalení
klusových kroků či cvalových skoků,
8) přechody v lehkém klusu z nižšího do vyššího ruchu a naopak jsou ježděny na dlouhých stěnách a na diagonále,
9) přechody v pracovním cvalu z nižšího do vyššího ruchu a naopak jsou
ježděny jen zatím na dlouhých stěnách,
10) při zkrácení klusových kroků a cvalových skoků, při přechodech z vyššího
do nižšího chodu (z pracovního cvalu do lehkého klusu, z lehkého klusu
do kroku) používá jezdec aktivní působení otěžemi – poloviční zádrže,
11) celá zádrž koně zastavuje a jezdec ji používá u mladých koní nejprve
z kroku do zastavení; celou zádrž jezdec vyžaduje od mladého koně,
až když dosáhl prostupnosti polovičními zádržemi při změnách ruchu
v lehkém klusu a v pracovním cvalu; po zádrži ihned lehce jezdec povolí
otěže a koně pochválí za správné provedení.
Základní kavaletová práce a jednoduchá skoková gymnastika
Stavba skokové hodiny
(základ je stejný jak v kavaletové práci, tak i ve skokové gymnastice):
1) fáze uvolnění je důležitá pro docílení pružnosti a tím správné činnosti
svalstva krku, hřbetu a zádě koně; nejméně 10 minut v kroku na dlouhé
otěži, přičemž již může být zařazeno ježdění přes kavalety v kroku; 15-20
minut uvolňovací práce v klusu a ve cvalu; také použití kavalet v klusu je
vítanou pomocí při uvolňovací práci,
2) fáze pracovní trvá přibližně 10-20 minut (jedná se o práci na kavaletách
nebo o skokovou gymnastiku); práci je třeba proložit krátkými přestávkami v kroku i vzhledem ke kondici koně; jezdec by měl vždy přejít do
odpočinkové fáze včas, ještě než se kůň unaví,
3) fáze odpočinková na závěr je ježdění v lehkém klusu s krkem nataženým
dopředu-dolů a nejméně 10 minut v kroku na volné otěži.
Kavaletová práce rozvíjí základní výcvik všech koní. Umožňuje také rychleji
a snadněji odstranit potíže v pozdějším speciálním tréninku, zejména skokovém a všestrannostním.
69
Kavaletová práce procvičuje celé tělo koně včetně pohybové a svalové soustavy.
Mladý kůň postupně získává obratnost a sílu. Tím, že jsou kavalety postaveny
v určitých vzdálenostech, se kůň učí kontrolovaným pohybům. Zvedání končetin v určitých odstupech vyžaduje pozornost a přesný odhad vzdálenosti.
Kromě toho se rychle a jistě naučí posunovat vlastní těžiště, protože se rovnováha při zvýšeném zvedání končetin stále mění, procvičuje se také vyváženost,
a to je příprava na to, aby se kůň jistě naučil chodit i v členitém terénu.
Jezdec by měl udržovat lehké „přilnutí“ a svým rovnovážným sedem usnadňovat pohyb koně. Koně by měli chodit přes kavalety s hlubokým postavením krku, s vyklenutým hřbetem a uvolněnými hřbetními svaly.
Když ale práce s kavaletami trvá moc dlouho nebo když postavení kavalet
není ve správné vzdálenosti, hrozí nebezpečí úrazu koně.
Při kavaletové i skokové gymnastice má mít každý kůň ochranu předních
i zadních končetin (kamaše na předních končetinách a tzv. strouhavky na
zadních končetinách), zejména mladí koně, kteří ještě nemají vyvážený pohyb. O vhodné výstroji pro skákání již bylo pojednáno v předchozích kapitolách. V žádném případě se nepoužívají žádné pomocné otěže, aby si mladý
kůň mohl natáhnout krk dopředu-dolů.
U mladého koně je možné opět při tomto výcviku využít zkušeného vodícího
koně, který mladému koni může usnadnit nájezd na kavalety, překonávání
skokových řad či nízkých překážek.
Jezdec jezdí přes kavalety, které jsou různě rozmístěné po jízdárně – na dlouhé stěně (ve stopě, vedle stopy), na střední čáře a na diagonále při změně
směru. V této fázi ještě jezdec s mladým koně nejezdí přes kavalety na kruhu
nebo v obloucích.
Kavalety jsou výškově nastavitelné, plastové ohraničené z obou stran křížovým zakončením (viz kapitola 2.2.1 Základní výcvik jezdce na jízdárně). Bariéra je přímo položená na zemi, a když není úplně vidět (protože je částečně
„zahrabaná“ do povrchu jízdárny), tak jí nemusí kůň dostatečně respektovat.
Kavalety jsou od sebe vzdálené v kroku 0,90-1,00 m, v klusu 1,20-1,40 m, ve
cvalu 3,30-3,50 m. Vzdálenosti kavalet v jednotlivých chodech závisí na tělesné
stavbě koně, resp. délce kroku koně, na chodu, v kterém budou kavalety ježděny,
na zvyšující se obtížnosti cvičení, ale i na talentu a jezditelnosti koně.
Jezdec nejprve jezdí přes kavalety v kroku a v lehkém klusu. Počet položených kavalet na zemi závisí na zkušenostech mladého koně, začíná se vždy
s jednou a postupně se přidávají až tři kavalety.
70
V pokročilejší fázi může jezdec cválat v klidném cvalu přes jednu kavaletu ve
vyšším postavení cca 0,50 m od země. Kavaleta v nejnižším postavení, nebo
bariéra ležící na zemi, nemá ve cvalu pro výcvik velký význam.
Skoková gymnastika je skákání přes různé řady překážek a nízkých samostatných překážek v klusu a cvalu.
Kromě výše zmiňovaných cílů v kavaletové práci se navíc kůň stává ještě více pozorným a naučí se jistě odhadovat vzdálenosti a reagovat na změnu vzdáleností.
Zkrácené vzdálenosti mezi jednotlivými překážkami koně nutí, aby se více
shromáždil a cválal směrem pod těžiště.
Naopak při delších vzdálenostech se kůň naučí prodlužovat cvalový skok.
Zvláště mladý kůň bude mít zpočátku problémy s rovnováhou a se správným
odhadem vzdáleností mezi jednotlivými překážkami.
Postavení překážek by mělo být smysluplné a dobře promyšlené s přihlédnutím na výšku, různorodost a vzdálenost mezi jednotlivými překážkami
– práce nemá být monotónní a únavná pro koně.
Než začne mladý kůň skákat přes první překážku pod jezdcem, měl by být
připraven skákáním ve volnosti, prací přes kavalety v kroku, klusu a cvalu.
Obrázek 25: Fáze skoku koně.
Vysvětlivky: A – nájezd, B – odraz, C – nad překážkou, D – doskok.
71
Zpočátku je důležité, aby překážky byly zacloněné, z důvodu vybočení koně.
Mladý kůň se musí důkladně seznámit s prostředím a s rozmanitostí jednotlivých překážek dřív, než začne skákat.
Také je velmi důležité, aby jezdec najížděl na prostředek překážky.
Jezdec by měl dbát na to, aby kůň rytmicky cválal a především, aby zůstal
před, nad a po skoku narovnaný.
Vždy je nutné zachovávat zásadu pružného vyklenutého hřbetu a dlouhého
krku koně, což je základem každého pohybu. Kupříkladu ke správnému skoku snižuje kůň krk již několik metrů před překážkou. Právě tak je důležitá
pružná činnost hřbetu a krku v odskoku, nad překážkou a při doskoku. Kůň
si pomáhá krkem udržovat rovnováhu a jezdec mu to prodloužením otěží
musí dovolit (obr. 25).
Kůň se bude z klusu nejprve učit skákat samostatnou překážku s odskokovou bariérou, která je položená na zemi ve vzdálenosti 2,20-2,80 m od
první překážky. Překážka má být zvyšována maximálně do 0,80 m. Nejprve
je postaven křížek, následuje kolmý skok a je možné postavit i malý šířkový
skok, např. oxer. Jezdec tuto překážku najíždí v klusu a přes položenou bariéru nacválá a dále pokračuje ve cvalu. Odskoková bariéra slouží k tomu, aby
mladý kůň lépe odhadl odskok, a také se hned od začátku učí korektnímu
překonávání překážek a odhadu vzdálenosti. Po každém překonání překážky
se nezkušený kůň musí pochválit, aby hned od začátku získával důvěru.
Dále se kůň bude z klusu učit najíždět skokové řady. V praxi zcela postačuje
výška překážek ve skokové řadě od 60 do 100 cm. Jak již bylo zmíněno, může
zkušený vodící kůň skákat napřed. Řada má být postavena kompletně a vzdálenosti mezi jednotlivými překážkami mají přesně souhlasit. Před začátkem
práce se bariéry sundají z háků a položí se vedle na zem, po úspěšném překonání jednotlivých překážek, mohou být postupně prvky doplňovány, dokud nebude řada zase kompletní. Vychází-li se z délky cvalového skoku koně
3,00-3,50 m, pak v tréninku mladého koně na jeden cvalový skok mohou být
překážky (při výšce 70-80 cm) od sebe vzdáleny 6,30-6,50 m, na dva cvalové
skoky 9,50-10,40 m. Příklad první gymnastické řady pro nezkušené koně je
na obrázku 26.
Je třeba mít na paměti, že vzdálenosti mezi jednotlivými překážkami je
silně individuální záležitostí každého koně!
Některá skoková gymnastická cvičení je samozřejmě možné najíždět i ze
cvalu, a to tehdy, pokud je jezdec i kůň již jistě překonávají z klusu. Pokud
72
Obrázek 26: Příklad první
gymnastické řady pro nezkušené koně.
73
jezdec bude učit koně překonávat nízké jednotlivé překážky s odskokovou
bariérou rovnou ze cvalu, tak vzdálenost odskokové bariéry od první překážky je cca 3,00-3,50 m. Výška jednotlivých překážek by v této fázi neměla
překročit 80 cm.
3.2.1.1. Stupnice vzdělání koně
Stupnice vzdělání je vědecky podložený, dobře promyšlený a fundovaný výcvikový a tréninkový systém. Podle Ingrid Klimke je nejdůležitější
uvolněnost a základní výcvik koně.
Jednotlivé prvky stupnice vzdělání (takt, uvolnění, přilnutí, kmih, narovnání
a shromáždění) se úzce prolínají, např. bez taktu není uvolnění, bez uvolnění
není takt, žádné správné přilnutí a žádný kmih. Nemá smysl se snažit o stálé
přilnutí, když kůň není uvolněn a nejde ve správném taktu.
Šest bodů stupnice vzdělání je základem každého způsobu ježdění a světově
uznávaným systémem, který vede k harmonii a podle kterého se koně jezdí
od prvních hodiny na jízdárně až k soutěžím na nejvyšší úrovni.
1) Takt – prostorová a časová souměrnost v kroku, klusu a cvalu, tedy souměrný rytmus pohybu.
2) Uvolnění – psychická a fyzická uvolněnost koně.
3) Přilnutí – stálé, měkké a pružící spojení ruky jezdce s hubou koně.
4) Kmih – přenos impulzů energie vycházejících ze zadních končetin do celkového pohybu koně vpřed v klusu a ve cvalu. Krok nemá fázi vznosu,
proto pohyb v kroku není kmihuplný.
5) Narovnání – přesné přizpůsobení podélné osy koně k dané linii jak na
rovných čarách, tak v oblouku.
6) Shromáždění – ideální stav, ve kterém nese kůň vlastní váhu a váhu jezdce tak, že je pravidelně rozložená na všech čtyřech končetinách.
Takt (rytmus) se nemusí budovat, kůň už ho ve všech chodech má. Jen
jezdec ho někdy může pokazit tím, že jezdí více rukou na neuvolněném
koni než sedem. Čistý takt je tedy základem čistoty chodů, ale i zdarem
provedení různých cviků.
Rozeznat poruchy v taktu není vůbec jednoduché – jak ze sedla, tak při pohledu ze země. Poruchy mohou mít různé příčiny, od vrozených, např. nepravidelnosti v chodu, při kterých kůň nekulhá, až po získané příčiny, např.
pravé kulhání nebo jezdecký problém.
74
Uvolnění je nejdůležitější první úkol při základním i pokročilém výcviku koně.
Bez fyzického a psychického uvolnění by jezdec neměl pokračovat v hodině.
Uvolnění pod jezdcem se pozná podle čistého taktu při pohybu koně, klidného nesení ohonu, spokojené hry uší, činnosti huby a chuti jít dopředu. Záleží
přitom i na stavbě těla koně a na jeho temperamentu. Žádný kůň není stejný
a jezdec musí rozdíly v typech koní akceptovat a přizpůsobit jim denní práci.
Na uvolněném koni se sedí daleko příjemněji než na ztuhlém.
Pokud kůň není uvolněný, nemají pomůcky jezdce žádoucí úspěch. Jako
varování, že není něco v pořádku a kůň se brání, nemůže nebo se nechce
uvolnit, může jezdec pozorovat, např. skřípání zuby, kůň v hubě nepění a nepřekusuje udidlo, zatáhne ohon, přikládá uši k hlavě, nenechá jezdce sedět
v sedle, je nepozorný apod. Nedostatečné uvolnění vede především u mladých koní k tomu, že reagují úprkem.
Přilnutí je centrálním a stěžejním bodem celého ježdění. Spojuje základní výcvik koně s tréninkem koně v jednotlivých disciplínách. Zatímco takt
a uvolnění je základem správného přilnutí, je přilnutí zase předpokladem
dalších fází (kmih, narovnání a shromáždění).
Přilnutí je proces komunikace mezi rukou jezdce a hubou koně. Je optimální,
když se kůň jemně natáhne do lehce napnutých otěží, spokojeně při tom překusuje na udidle a linii čela má na kolmici nebo trochu před ní. Při perfektním provedení vše zůstává zachováno i v složitém výcviku a při přechodech.
Aby vůbec mohlo být přilnutí vytvořeno, musí být kůň ježděn a pobízen odzadu dopředu „do ruky jezdce“, která pružně a měkce zachycuje pohyb koně,
který se zase vrací „dozadu“. Záď koně, která aktivně nespolupracuje, má
negativní vliv na takt, kmih, na shromáždění, ale zvlášť na přilnutí.
Když je při výcviku pokažena souhra mezi pobízením, sebráním a povolením, mohou nastat chyby v přilnutí, např. kůň leží „v ruce“ a opírá se do ní
příliš tvrdě, kůň má příliš zatažený krk a ohnutý k prsům koně, kůň zvedá
hlavu a vyhýbá se působení otěží apod.
Kmih je přenos impulzů energie vycházejících ze zadních končetin do celkového pohybu koně vpřed v klusu a ve cvalu. Záleží na mnoha okolnostech,
jestli se kůň pohybuje s velkým kmihem nebo ne, v neposlední řadě také na
správném výcviku.
Kmih je vrozený a na druhé straně získaný z ježdění. V případě vrozeného
75
kmihu je možné pozorovat, že někteří mladí koně klušou uvolněně a pružně s dlouhými kroky, jiní zase pospíchají krátkými a uspěchanými krůčky,
podobné je to i v případě cvalu. Platí, že čím je optimálnější stavba těla, tím
větší je pravděpodobnost, že kůň má určitý přirozený kmih.
Jezdec často z nevědomosti může kmih pokazit, např. ježdění mladých koní
na pomocných otěžích, časté používání průvlečných otěží u zkušených koní,
ježdění na „předku koně“, dlouhé uvolňování koně, které nemá žádný cíl,
příliš krátké přilnutí bez aktivity zadních končetin, chybný sed jezdce apod.
K tomu se mohou přidat i další okolnosti, např. špatně padnoucí sedlo, chybné uzdění, onemocnění pohybového aparátu apod.
Narovnání je velmi důležité pro další postup ve výcviku koně, ale i pro zachování zdraví koně, zejména pohybového a svalového aparátu. Není vůbec snadné
jezdit koně tak, aby byl procvičen stejně na obě ruce. Narovnaný kůň došlapuje
zadními končetinami přesně do linie stop předních končetin. I v obratech je kůň
srovnaný tak, aby šel stejně předními a i zadními končetinami v linii obratu.
Každý kůň je od přírody přirozeně šikmý, podobně jako člověk má jednu dobrou stranu a jednu horší stranu těla. Jestliže to jezdec nerozpozná a cvičí více
stranu koně, která je příjemnější, je to bohužel špatně. Postupně se bude rozdílně utvářet svalstvo na jedné straně. Rozdílně utvářené svalstvo šikmo došlapujícího koně také pracuje s rozdílnou silou a pružností, odpovídající klouby
jsou rozdílně pohyblivé. Šikmý kůň může mít problémy se správným zastavením, s ohýbáním na kruhu, s pravidelností cviků na dvou stopách apod.
Shromáždění je takové sestavení těla koně, které je předpokladem pro cvičení nejobtížnějších cviků, zejména drezurních. Cesta ke shromáždění je
dlouhá a musí být alespoň částečně splněny všechny body stupnice vzdělání.
Shromážděný kůň působí jako, že je „zkrácený“, těžiště koně se posouvá dozadu, tím jsou zatíženy více zadní končetiny, záď je snížena, délka kroků se
zkrátí, ale prostornost kroků je zachována, kůň ochotně reaguje na pomůcky
jezdce a „sám se nese“.
Zda se kůň nechá shromáždit hůře či lépe, to záleží na mnoha okolnostech.
Jednou z nich je anatomie těla koně. Aby se kůň mohl shromáždit, musí být
schopen převzít zátěž zádí. Záď se musí snížit a to záleží na správném zaúhlení kloubů kyčelních, kolenních, hlezenních a spěnkových.
S pojmem shromáždění je bezprostředně spojen i pojem „vzpřímení koně“.
76
Není tím míněno jen pouhé vysoké postavení krku, ale zvednutí krku a předku koně při současném poklesnutí zádě. Obojí se rozvíjí za zvýšené nosné
síly hřbetu a zádě a má být ve vzájemném poměru.
Posuvná síla zádě u uvolněného koně, vnímavého na pobídky a srovnaného
se pak přenáší pružným hřbetem a krkem na ruku jezdce, která vytváří měkké přilnutí. Působení otěží prochází potom celým tělem k zádi a zpět, a to je
tzv. „prostupnost koně“.
Prostupný kůň reaguje okamžitě i na neznatelné pobídky jezdce. Prostupnost
předpokládá koně uvolněného, poněvadž jakékoliv strnulé napětí některých
svalových skupin zabraňuje rychlé reakci na pobídky a pomůcky.
3.2.2. Výcvik koně v terénu
Pro mladého koně je výcvik v terénu nezbytný. Kůň se v terénu uvolní, stává se obratnějším, samostatnějším, učí se chodit v rovnováze ve všech třech
chodech a také si zvyšuje kondici.
Do terénu by měli chodit koně, kteří se klidně nechají jezdcem vést a mají
za sebou pár hodin základní jízdárenské práce. Jestliže budeme v terénu
s koněm skákat, měl by mít absolvovanou základní skokovou gymnastickou práci na jízdárně.
Kůň je nasedlán školním nebo skokovým univerzálním sedlem, nauzděn
uzdečkou s martingalem a výstroj mladého koně je doplněna kamašemi na
přední končetiny a tzv. strouhavkami na zadní končetiny.
Zpočátku jezdec do terénu jezdí za vhodným, zkušeným a ochotným
koněm. Zkušený kůň by měl ochotně kráčet dopředu, neměl by se lekat a nesmí při najetí jiného koně kopat. V pokročilejším výcviku by měl kůň zvládat
jezdit do terénu i sám.
V základním výcviku koně chodí do terénu 1x až 2x týdně přibližně na 1 hodinu.
Na začátku a na konci práce v terénu je kůň ježděn vždy v kroku s volnou
otěží. Veškerá práce v ostatních chodech se jezdí na delší otěži s lehkým
a pružným přilnutím.
Zpočátku se jezdí mladý kůň za zkušeným koněm pouze v kroku a lehkém klusu na rovných liniích. Později, když se začne pohybovat v rovnováze v uvedených chodech, začne jezdec s koněm cválat v lehkém sedu na rovných liniích.
Všechny klusové a cvalové reprízy střídá krok s volnou otěží. Je důležité učit
koně i v terénu dodržovat stejnoměrný ruch v klusu i ve cvalu. Jízdárenské
cviky, zkrácené ruchy a časté přechody se většinou v terénu nepoužívají.
77
V pokročilejší terénní práci jezdec volí trasu i mírně členitým terénem (svahy, suché příkopy, atd.). Svahy jsou vyjížděny v lehkém sedu.
Svahy jsou sjížděny na dlouhé otěži v kroku a vždy přímo. Obrázek 15 ukazuje polohu koně i jezdce při sjíždění svahů (A) a při sjíždění velmi strmých
svahů (B). Kdyby se jezdec příliš předkláněl, předcházel by těžišti koně a ztěžoval by mu rovnováhu. Pohyb koně při vyjíždění a sjíždění svahů vyžaduje
zvýšenou práci zádě, hřbetu a krku a jezdec musí být na takové jezdecké
úrovni, aby mu to usnadnil rovnovážným sedem a jemnou rukou.
V terénu (po předchozím seznámení koně se základní skokovou gymnastikou na jízdárně) jezdec může skákat přes nízké překážky cca do 80 cm. Takovéto skákání má vliv na uvolnění, poslušnost, obratnost, pozornost a rovnováhu koně a pomáhá zdokonalovat skokový dynamický stereotyp.
Trasa a náplň vyjížďky do terénu a cesta návratu je často měněna, aby kůň
nebyl naučen stereotypní práci.
Požadavky na práci v terénu jsou voleny podle stupně výcviku mladého koně
a podle toho jsou také úměrně zvyšovány.
3.3. Třetí výcvikové období
Cíle třetího výcvikového období jsou uvedeny v kapitole
3 Základní výcvik koně.
3.3.1. Příprava koně k základní zkoušce výkonnosti (ZZV)
Zkouška je určena pro tříleté klisny plemen český teplokrevník, slovenský
teplokrevník a kůň Kinský a pro tříleté hřebce plemen český teplokrevník,
slovenský teplokrevník a kůň Kinský odchované v testačních odchovnách.
Základní zkoušky výkonnosti klisen organizují příslušné svazy uvedených
plemen.
Hřebce hodnotí nejméně tří členná hodnotitelská komise. Klisna může absolvovat jednu zkoušku výkonnosti a v případě jejího nedokončení je povolena jedna opravná zkouška.
78
Základní zkoušky výkonnosti hřebců v testačních odchovnách organizuje oprávněná osoba, která provozuje testační odchovnu, např. Zemský
hřebčinec Písek, Zemský hřebčinec Tlumačov, Hřebčín Suchá, atd. Hřebce
hodnotí nejméně tří členná hodnotitelská komise. Hřebec může absolvovat
jednu zkoušku výkonnosti a v případě jejího nedokončení je povolena jedna opravná zkouška.
Zkouška pod sedlem
Požadavky:
1) skok ve volnosti (obr. 27): 100-110-120 cm, šířka 110 cm,
2) zkouška mechaniky pohybu a ovladatelnosti – drezurní úloha,
3) kavaletová řada (obr. 27),
4) postupová řada (obr. 27).
Obrázek 27: Části základní zkoušky výkonnosti koně (ZZV).
79
Zkouška skoku ve volnosti se provádí v bezpečně ohraničeném koridoru vypouštěním z ruky.
Zkouška mechaniky pohybu a ovladatelnosti se provádí na ohraničeném obdélníku 20 x 60 m. Při zkoušce je nařízeno uzdění uzdečkou s jednoduchým
stihlem, nejsou povoleny žádné pomocné otěže, martingal, ostruhy a bičík
delší 75 cm. Chrániče jsou povoleny jen pro skokovou zkoušku. Jezdec musí
být ustrojený dle Pravidel České jezdecké federace. V případě ZZV klisen si
majitel sám zajistí jezdce a čtenáře úlohy. V případě ZZV hřebců jsou jezdci
zároveň zaměstnanci hřebčinců či hřebčínů.
Kavaletové a postupové řady jsou stavěny ve venkovní nebo v kryté jízdárně.
Jezdci musí být ustrojeni dle Pravidel České jezdecké federace. V případě
ZZV klisen si majitel sám zajistí jezdce. V případě ZZV hřebců jsou jezdci
zároveň zaměstnanci hřebčinců či hřebčínů.
U klisen se hodnotí:
• mechanika pohybu při drezurní úloze,
• vrozené schopnosti,
• pracovní ochota a charakter v průběhu celé zkoušky,
• skokové vlohy,
• připravenost.
Průměr všech známek hodnotitelů je výsledkem zkoušky. Jednotlivé známky
a výsledek zkoušky jsou součástí zkušebního protokolu.
U hřebců se hodnotí:
Hodnocení je stejné jako při zkoušce pod sedlem u klisen a je doplněno
o známky:
• za plemenný typ a pohlavní výraz jednou známkou,
• z a stavbu těla - hodnocení se provádí na tvrdém podkladu jednou známkou,
• za výcvik dle metodiky uvedené v Šlechtitelském programu.
Průměr všech známek hodnotitelů je výsledkem zkoušky. Jednotlivé známky
a výsledek zkoušky jsou součástí zkušebního protokolu.
Následná sportovní nebo chovatelská cesta je různá dle pohlaví. Klisny mohou
80
být dány do chovu nebo připravovány na další sportovní testaci. Např. Svaz
chovatelů českého teplokrevníka od roku 2005 pořádá pro 4leté klisny plemene
český teplokrevník soutěže ve skoku ve volnosti, od 4 do 6 let se mohou klisny dále zúčastňovat Kritérií mladých koní a Moravského šampionátu mladých
koní nebo se mohou začít zúčastňovat národních a mezinárodních závodů.
Hřebci jsou připravování na další sportovní testaci, kde se od 4 do 6 let mohou zúčastňovat Kritérií mladých koní a Moravského šampionátu mladých
koní nebo od 4 let se mohou začít zúčastňovat národních a mezinárodních
závodů. Hřebci si mohou svoji vynikající následnou sportovní testací zajistit
i případné působení v plemenitbě.
81
82
4. R
ozdíl mezi výcvikem a tréninkem koně
z pohledu fyziologie
Výcvik a trénink koně je třeba chápat jako specializovaný proces, jehož cílem je
dosahování maximálního výkonu koně v určité dostihové či sportovní disciplíně.
V tréninku koní se z fyziologického hlediska rozlišují dvě stránky, které jsou
navzájem úzce propojeny: výcvik koně a trénink koně.
Výcvik koní
Ve výcviku koní se jedná o osvojování a zdokonalování pohybových návyků, ať již v přirozeném pohybu nebo v nacvičovaných pohybových prvcích (např. práce pod sedlem, skákání přes překážky, skákání ve volnosti,
atd.). Jde o vytváření nových podmíněně pohybových reflexů a to se projeví
ve zvládnutí techniky požadované pohybové činnosti koně. Kůň při jejich
nácviku musí být naprosto soustředěný a pozorný, protože špatně nacvičené pohyby a reakce koně zpočátku výcviku je pak velmi těžké až nemožné
v dalším tréninku odstranit. Vytvořené podmíněné reflexy se musí pravidelně posilovat opakováním nacvičeného pohybového prvku. Jinak dochází
k jejich postupnému vyhasínání.
Cílem výcviku je optimalizace nervosvalové koordinace v průběhu dané pohybové zátěže.
Fyziologickým podkladem pohybového návyku je vznik dynamického pohybového stereotypu v mozkové kůře. Jde o soustavu dočasných dvousměrných spojů mezi pohybovým ústředím v centrální nervové soustavě (dále
CNS), čidly, systémem žláz s vnitřní sekrecí, vnitřními orgány a pohybovým
ústrojím. Je to složitý sled podmíněných pohybových reflexů, které vyžadují
určitý čas postupného nácviku a jejich opakování.
Vytváření dynamického pohybového stereotypu se může dělit do čtyř fází:
I. generalizace, II. koncentrace, III. stabilizace, IV. automatizace.
V první fázi (generalizace) jsou nacvičované pohyby strnulé, nemotorné,
málo prostorné a nedostatečně koordinované. Do činnosti je zapojeno velké
množství svalů, pro realizaci daného pohybu nepotřebných a nadbytečných.
83
V této fázi není ani vytvořena souhra v činnosti svalů a vnitřních orgánů.
Energetická náročnost nacvičeného pohybu je proto v počátku nácviku
značná, protože není ještě vytvořen pohybový stereotyp.
Ve druhé fázi (koncentrace) se nacvičovaný pohyb stává uvolněnější, prostornější, koordinovanější, přesnější a rychlejší. Mizí strnulost a nadbytečné pohyby.
Ve třetí fázi (stabilizace) jsou již nacvičené pohyby prováděny přesně plynule, koordinovaně a úsporně. Pohybu se zúčastní jen ty nezbytně nutné
svalové skupiny a jejich stah je jen takového stupně, jaký vyžaduje příslušný
pohybový prvek. Je vytvořena koordinace mezi svaly a vnitřními orgány, která je podkladem pro zvyšování výkonnosti v příslušném pohybu. Je vytvořen
dynamický pohybový stereotyp, který se v dalším stádiu tréninku upevňuje.
Čtvrtá fáze (automatizace) je charakteristická opakováním určité pohybové
kombinace. Vyvíjejí se speciální vzorce v CNS, které jsou podkladem naprosté automatizace nacvičených pohybových prvků.
Také se vlivem výcviku zdokonalují již existující podmíněné pohybové reflexy, což má za následek vyšší funkční způsobilost CNS k nacvičování dalších
prvků. Rozvíjejí se i takové pohybové schopnosti koně, jako obratnost, rychlost, síla a vytrvalost.
Při výcviku je třeba brát v úvahu i typ vyšší nervové činnosti (neurotyp).
Dostihoví koně se rozdělují do čtyř typů vyšší nervové činnosti (neurotypů):
I. silný, vyrovnaný a pohyblivý (sangvinik),
II. silný, vyrovnaný a inertní (flegmatik),
III. silný a nevyrovnaný (cholerik),
IV. slabý (melancholik).
Včasné určení typu nervové činnosti u každého koně umožňuje individualizaci výcviku a tréninku. Byla rovněž prokázána závislost mezi typem vyšší
nervové činnosti koní a jejich trénovatelností a výkonností.
Koně typu sangvinika se dobře přizpůsobují tréninkové zátěži a jejich změnám. Snášejí trénink vysoké intenzity, vykazují dobrou výkonnost prakticky
84
na všech distancích, zejména na distancích klasických a udrží si vrcholnou
formu velmi dlouhou dobu.
Koně typu flegmatika se přizpůsobují tréninkové zátěži velmi pozvolna,
bouřlivě reagují na změny v tréninku. Ve stáji nebo při tréninku se však chovají velmi klidně, mnohdy až apaticky. Vykazují dobrou výkonnost zejména
v rychlostních výkonech na krátkých distancích.
Koně typu cholerika jsou v tréninku značně neklidní a vznětlivý. Dobře snášejí trénink v pomalém tempu na dlouhé distance. Jejich výkonnost je nevyrovnaná a jsou náchylní k přetrénování.
Koně typu melancholika se velmi těžko přizpůsobují tréninkové zátěži, nesnášejí intenzivní přípravu a jsou velmi náchylní k přepětí. Jejich výkony na
dráze jsou slabé.
Trénink koní
(viz kapitola 8 Trénink dostihového koně)
Vlastní trénink koně je strukturální a funkční přizpůsobování (adaptace) orgánů a tkání organismu k požadavkům zátěže. Ve fyziologickém smyslu je
trénink především adaptačním procesem, protože u trénovaného koně formou postupného a dlouhodobého zatěžování se ovlivňují struktury a funkce
orgánových systémů.
Při adekvátním tréninku, tj. optimální intenzitě, objemu, frekvenci zátěžových podnětů, dochází ke strukturální přestavbě orgánů a ke zdokonalování
jejich funkcí. Organismus koně je pak schopen podávat i vyšší výkon a při
vyšším výkonu déle pracovat. Naopak při nedostatečné nebo nadměrné intenzitě, objemu nebo frekvenci tréninkových zátěží příslušné orgány rychle
snižuje svoji výkonnost a dochází k tzv. deadaptaci.
Trénink je především individuálním a pedagogickým procesem, který má
odhalit výkonnostní rezervy organismu a plně je mobilizovat. Proto je nutno znát individuální zvláštnosti jednotlivých koní, jejich věk, typ nervové
soustavy (temperament a charakter), stupeň vývoje, kondici, zdravotní stav,
krmitelnost atd.
85
86
5. Výcvik kočárového koně
Práce s koněm zapřaženým do různých povozů má bohatou historii, která
sahá tisíce let zpět. První známé vyobrazení vozu pochází z období přibližně před 3-3,5 tisíci let z oblasti Malé Asie. Odtud se jednoosé vozy dostaly
do Egypta a dále s helénskou kulturou do Evropy. S rozvojem válečnictví
a dopravy se vyvíjela úprava vozů od těžkých válečných přes lehké povoznické až po honosné panovnické a šlechtické kočáry. Soutěže spřežení se
objevují již při antických olympijských hrách, na kterých patřily závody
válečných vozů k největším atrakcím.
Moderní soutěže spřežení se začaly objevovat ke konci 19. stol a jejich velkým propagátorem se stal Benno von Achenbach (1861-1936). Ten byl zároveň zakladatelem univerzálního stylu vedení spřežení, který se používá
dodnes. Na území českého státu se v jízdě se spřežením promítal vliv Rakouska a Uher. Kočáry, postroje i opratě odpovídaly nejčastěji vídeňskému
nebo uherskému stylu.
Na počátku 20. stol se předváděli se svými spřeženími nejen šlechtici a měšťané, ale i selští jezdci.
Téměř 20 let od skončení 2. světové války se v oblasti soutěží spřežení v podstatě nic nedělo. O znovuvzkříšení se úspěšně postarali organizátoři Zlaté
podkovy Zemědělských novin. Od roku 1966 se začaly konat soutěže spřežení v pracovních vozech nejprve v Přerově. Později až do současnosti probíhá
několik kvalifikačních závodů po celém území naší země s finálovou soutěží
od roku 1970 v Humpolci. Doufejme, že v letošním roce (rok 2014) konané
halové závody ve spřežení při Jezdeckém festivalu v Lysé nad Labem se stanou další oblíbenou tradicí.
Disciplína spřežení je velmi populární a divácky atraktivní nejen u nás, ale
i ve světě. Mezi aktivní země v pořádání soutěží se řadí Anglie, Francie,
Německo, Švýcarsko, Dánsko, Švédsko, Rakousko, Itálie, Slovensko, Maďarsko. Česká republika je celosvětově známá v této disciplíně díky úspěchům nejprve Jiřího Kocmana a Josefa Dymeše a nyní bratří Nesvačilových
a starokladrubských koní.
V současnosti se pořádají halové soutěže spřežení na našem území v Hradišťku, Zduchovicích, Slatiňanech a na otevřených kolbištích v Kladru87
bech nad Labem, Semicích, Nebanicích, Humpolci, Lipinách-Bolehošťi,
Polici nad Metují, Heřmanově Městci, Pardubicích, Němčicích u Kolína,
Čakovičkách, Mikulově, aj.
Sportovní sezóna začíná v únoru až březnu halovými závody, od dubna na
venkovních kolbištích a končí v říjnu.
Mezi nejlepší jezdce jednospřeží v posledních několika letech patří, např.
Jan Exnar, Jaroslav Petřek, Alexandr Soukup, Libor Kurka, Tomáš Barták ml.,
Jiří Koníř, Alena Brixová a další.
Mezi nejlepší jezdce dvojspřeží v posledních několika letech patří, např. Jiří
Nesvačil, Radek Nesvačil jun., Ladislav Jirgala, Josef Hrouda, Erik Zuvač, Jaroslav Kohout, Václav Coufalík a další.
Mezi nejlepší jezdce čtyřspřeží v posledních několika letech patří, např. Jiří
Nesvačil sen., Zdeněk Jirásek, Jiří Nesvačil, Radek Nesvačil jun., Petr Vozáb,
Ladislav Jirgala a další.
Soutěže spřežení se zároveň řadí k nejnáročnějším a k finančně nejnákladnějším jezdeckým disciplínám a jsou složeny ze tří částí: drezura, maraton,
překážková jízda v kategorii jednospřeží, dvojspřeží a čtyřspřeží. Ke všem
uvedeným zkouškám musí být spřežení pečlivě připravováno. Ve všech částech soutěže se velmi dobře ukáže příprava koně – přiježděnost, obratnost,
přesnost, odvaha, kondice. Při výcviku koní pro tuto disciplínu musí být sledována bezpečnost při práci, pozornost zaměřená na připravenost a posléze
na kondici koní, ošetřování a krmení koní, údržbě a přizpůsobení postrojů
a stavu kočáru či povozu.
Koně pro jednospřeží musí být nejméně šestiletí na všech závodech Mezinárodní jezdecké federace (FEI).
Všichni ostatní koně na mezinárodních závodech spřežení (CAI – Concours d‘Attelage International) musí být nejméně pětiletí a na oficiálních
mezinárodních závodech spřežení (CAIO – Concours d‘Attelage International Officiel) a mistrovství světa nejméně šestiletí.
Na národních závodech mohou startovat nejméně čtyřletí koně.
Výcviku jezdce spřežení je nutno věnovat stejnou pozornost jako jezdci při
výcviku v sedle. Špatné vedení koně v zápřeži či nesprávně přizpůsobený po88
stroj nejen snižuje výkonnost koně v zápřeži, ale často vede k odepření tahu
a k vyřazení koně z výcviku resp. tréninku. Soutěže spřežení jsou jednou
z mála disciplín, kde věk jezdce nehraje až takovou roli, ale spíše zkušenosti,
odvaha a cit. Jezdci těchto soutěží se mnohdy věnovali dříve jiným disciplínám a teprve v pozdějším věku začali s touto disciplínou.
5.1. Výběr vhodného plemene
Pro soutěže spřežení se dříve vybírala tzv. kočárová plemena, ke kterým v zahraničí patřili např. koně oldenburští, plemena klusácká či s podílem klusácké
krve a i běžná teplokrevná univerzální plemena, která se využívala i pod sedlem.
Nejtypičtějším plemenem kočárových koní byli a jsou koně starokladrubští.
Velmi výkonní jsou také v zápřeži koně lipičtí, dále jsou využíváni orlovští
klusáci. Velmi vhodná jsou pro zápřež německá, holandská, francouzská teplokrevná plemena koní, teplokrevná plemena s podílem krve A 1/1 nebo také
s podílem arabské krve.
Teplokrevná plemena koní chovaná v České republice, jako např. český, slovenský a moravský teplokrevník jsou také vhodná. Svoji atraktivitu neztrácejí ani haflingové, huculové, fjordi a poníci. Nyní se slibně rozvíjí soutěže
shetlandských pony díky obrovskému nadšení jejich chovatelů.
V podstatě jde hlavně o eleganci při drezuře a rychlost, obratnost, kondici,
odvahu v překážkové jízdě a maratonu. Velmi důležité při výběru koně jsou
jeho individuální schopnosti.
5.2. Typy postrojů a druhy zápřeže
Postroj úzce souvisí s anatomickou stavbou těla, a proto musí být odborně zhotoven a přizpůsoben velikosti koně, který v něm pracuje. Zápřež musí být především bezpečná a účelná. Klade se důraz na čistotu vozů, postrojů a uzdění.
V pracovní těžké zápřeži se používají dva druhy postrojů:
chomoutový a poprsní.
Chomoutový postroj je vhodný pro těžký tah a pro práci v členitém terénu.
Chomouty pro těžký tah jsou hlavně špičaté, masivní a těžké, kulaté chomouty jsou používané zejména na Moravě. Chomoutový postroj se skládá
z vozové ohlávky, z chomoutu s příslušenstvím a opratí. Velmi důležitá je
velikost chomoutu. Správný chomout nedoléhá přímo na kohoutek koně, ale
leží od něj ve vzdálenosti nejméně jednoho palce, aby kohoutek neotlačil.
89
Také nesmí tlačit na průdušnici, od níž má být vzdálen 3-5 cm, aby při práci
nezatěžoval dýchání koně. Musí ležet tak, aby přiléhal na lopatky resp. plece, ale ramenní klouby musí zůstat volné. Ohlávka tažného koně se skládá
z nátylníku, čelenky, podhrdelníku, dvou lícnic a nánosníku. Udidlo se používá nejčastěji kroužkové nebo u tvrdohubých koní pákové. K vedení koně
slouží opratě. Nejčastěji se používají tzv. křížovky. Skládají se ze dvou opratí,
z nichž každá má oprať vnější (delší, průběžnou) a vnitřní čili křížovku (kratší), která je do vnější zapnuta.
Poprsní postroj se hodí zejména pro lehčí práce v rovinatém terénu. Místo
chomoutu má kůň poprsnici, tj. široký dvojitý řemen, který probíhá vodorovně přes prsa koně. Poprsnice částečně nahrazuje v boční části pobočnice,
ve správné poloze ji udržuje nákrčník. Poprsnice má ležet tak, aby její dolní
hrana byla nad ramenním kloubem a nerušila jeho pohyb, horní hrana však
nesmí tlačit na průdušnici a ztěžovat dýchání. Výhodou poprsního postroje
je, že se dá snadno přizpůsobit velikosti koně, kůň se do něj snadno ustrojí
a při nehodě se z něj snáze uvolní. S poprsním postrojem se používá vždy
kroužkové udidlo.
Ve sportovní lehké zápřeži se používají kočárové postroje, které jsou rovněž
dvojí: chomoutkové a poprsní (obr. 28).
Chomoutkové postroje jsou určeny pro slavnostnější jízdy v krytých a uzavřených kočárech neboli pro spřežení v anglickém stylu. Ohlávka má oválné náočnice. Udidlo je vždy pákové (tzv. liverpoolské), opratě jsou anglické
křížové, bič obloukový. Koně jsou mohutní, dobře přiježdění s majestátními
chody s vyšší akcí.
Poprsní postroje jsou určeny pro jízdu sportovními vozidly, kočáry, bryčkami apod., tj. pro spřežení v uherském stylu. Tento postroj je zhotoven
jako postroj pro tah, avšak z kvalitní kůže a v líbivějším provedení. Je často
opatřen pletenými ozdobami z řemínků nebo žíní na ohlávce a na postroji.
Udidlo je vždy kroužkové, bič rovný se šlahounkem, ohlávky mohu mít hranaté náočnice. Opratě jsou maďarské, křížové díly jdou přes posuvku až do
ruky kočího. Koně jsou lehčí, pohyblivější a nemusí být tak přiježdění jako
u stylu anglického.
90
Obrázek 28: Chomoutkové (anglické) a poprsní (uherské) kočárové postroje.
Vysvětlivky: nahoře (poprsní postroj): 1 – poprsnice, 2 – náhřbetník, 3 – podpínka,
4 – nákrčník, 5 – nákřižník, 6,7 – podocasník, 8 – přezka, 9 – postraňky, 10 – držák.
Dole (chomoutkový postroj): 1 – tělo chomoutku, 2 – kleštiny, 3 – podhrudník,
4 – pobočnice, 5 – náhřbetník, 6 – držák, 7 – podpínka, 8 – postraňky, 9 – zádržní
řemeny (slouží při zadržování vozu při jízdě z kopce a zastavení).
91
Styl spřežení
1) Spřežení ve stylu anglickém (chomoutkové postroje)
2) S přežení ve stylu uherském (německé) – poprsní postroje převážně
ozdobené
3) Spřežení ve stylu ruském (ruská trojka) – prostřední, klusající kůň má
chomoutový postroj, oba vnější koně poprsní postroj a mají vyvázané
hlavy ven, cválají – jeden vpravo a druhý vlevo.
4) Spřežení ve stylu americkém má lehké chomoutkové nebo poprsní postroje bez ozdob a oj je kratší a vpředu místo držáků má tzv. příčku.
Druhy zápřeže
1) Jednospřeží
2) Tandem (dva koně za sebou)
3) Random (tři koně za sebou)
4) Triga (tři koně vedle sebe)
5) Quadriga (čtyři koně vedle sebe)
6) Ruská trojka (tři koně vedle sebe s výše popsaným způsobem zapřažení)
7) Pickaxe team (jeden kůň vpředu, dva za ním)
8) Dvojspřeží (jeden pár koní)
9) Čtyřspřeží (dva páry koní za sebou)
10) Pětispřeží (tři koně vpředu, dva vzadu)
11) Šestispřeží (tři páry koní za sebou)
12) Sedmispřeží (tři koně vpředu, dva páry koní za sebou)
13) Osmispřeží (čtyři páry koní za sebou) až ukázkové dvacetispřeží (deset
párů koní za sebou), český rekord je dvaadvacetispřeží.
Zásady při sestavování zápřeže kočárových koní
Při sestavování koní do zápřeže je nutno přihlížet k několika okolnostem. Je
to především temperament koně, velikost koně, jeho mohutnost, mechanika
pohybu, spolehlivost v tahu a konečně barva koní.
Koně spřažení do páru, kteří mají stejný typ a mohutnost, mají být stejně vysocí. Jestliže je jeden kůň z páru vyšší, je zapřahán na náruční stranu (vpravo).
Nepůsobí dobrým dojmem spřežení, ve kterém je jeden kůň arabský a druhý
třeba oldenburský nebo kůň teplokrevný a chladnokrevný. Ideální je zapřahat koně stejného plemene.
92
Do páru jsou zapřaháni koně pokud možno stejného temperamentu. Na náruční stranu jsou zapřaháni koně bázlivého nebo slabého typu nervové soustavy, a to proto, aby na silnici nepotkávali bezprostředně auta, která jedou ve
směru jízdy, tj. spřežení předjíždějí, nebo jedou proti směru jízdy.
Mladí koně jsou zapřaháni do páru se spolehlivými, staršími koňmi vždy na
náruční stranu. Chody koní zapřažených do páru mají být stejné. Nemá být
sestavován pár z koní, z nichž jeden má například vysokou akci, kadencovaný klus a druhý plochou akci a prostorný klus.
Spřežení je sestavováno vždy z koní stejné barvy srsti, tj. z běloušů, hnědáků,
vraníků nebo ryzáků. Důležitý je i odstín barvy, který má být u obou koní
stejný. Jestliže je spřežení nestejné barvy, tak se zapřahá kůň světlejší barvy na náruční stranu. Zapřahá-li se do páru vraník s běloušem, pak bělouš
bude na náruční straně. Do páru se nikdy nezapřahá hnědák s ryzákem ani
vraník s ryzákem.
Koně s odznaky jsou zapřaháni do páru tak, že kůň s většími odznaky bude
opět na náruční straně, pokud ovšem jsou dodrženy všechny uvedené zásady
sestavování koní do zápřeže.
5.3. Zapřahání a vypřahání
Má následující pravidla:
a) kočí vyzvedne postroje z postrojovny a zavěsí na háky sloupů ve stáji,
b) koně ve stáji odváže a otočí,
c) u pracovních postrojů jako první nasadí podušku a pak chomout,
d) chomout se obrátí (dle velikosti hlavy koně) širší částí nahoru a navlékne se koni přes hlavu na krk, na nejužší části krku za hlavou se ihned
otočí; chomout u chomoutkového anglického postroje se obrací vždy,
e) kočí rozepne postrojový řemínek a upevní náhřbetník na hřbet koně;
konce pobočnic, postraňky a křížové opratě nechá připevněny na náhřbetníku,
f) pak z koně sejme stájovou ohlávku a nastrojí ho vozovou ohlávkou;
vnější křížovou oprať zapne do kroužku udidla postrojové ohlávky; obdobný postup je i při strojení koní poprsním postrojem,
g) kůň se vyvádí ze stáje, a to náruční kůň v levé, sedlový kůň v pravé ruce;
v úzké chodbě nebo ze stáje s nedostatečně širokými dveřmi se vyvádí
koně postupně (podsední kůň napřed a za ním náruční kůň),
h) u oje se koně otočí tak, aby každý zaujal správné místo pro zapřahání,
93
i) s epnou se křížové opratě (pokud již nebyly zapnuty před přivedením
spřežení k vozu); dolů se dává křížová oprať toho koně, který nese hlavu
vysoko nebo koně citlivějšího,
j) vytáhne se z kroužku pravá, tj. průběžná oprať u náručního koně a přehodí se přes sedlového koně,
k) zapnou se opratě a navléknou sedlovému koni za řemínek náhřbetníku,
l)zapnou se náojní řetězy nebo řemeny,
m) z apnou se postraňky, přičemž se začíná vnitřním postraňkem náručního koně a končí se vnějším (levým) postraňkem koně sedlového,
n) dopnou se náojní řetězy nebo řemeny, aby postraňky nebyly prověšené,
o) kočí uchopí opratě a usedne; na konec opratí si kočí sedne, aby mu nevypadly z rukou, nebo je zavěsí na opěradlo kozlíku,
p) kočí odbrzdí povoz a může vyjet.
Při vypřahání je postup následující:
a) kočí dá opratě za řemen náhřbetníku,
b) povolí náojní řetězy (řemeny),
c) odepne postraňky (vnější a pak vnitřní) a potom náojní řetězy (řemeny),
d) vyjme opratě z kroužku náhřbetníku a rozepne je,
e) složí opratě - levou oprať zasune do kroužku náhřbetníku či chomoutu
podsedního koně, pravou do kroužku náhřbetníku náručního koně,
f) rozepne křížové díly opratí,
g) koně odvede do stáje.
Z bezpečnostních důvodů musí být povoz při zapřahání, vypřahání i při sebekratším zastavení vždy bezpečně zabrzděn.
5.4. Držení opratí
Kočí ovládá spřežení a řídí opratěmi. Rozlišuje se několik způsobů držení
opratí a to podle toho, zda se opratě drží a spřežení vede oběma rukama (každou zvlášť), nebo se drží a vede v zásadě jednou rukou a druhou se opratě
pouze přidržují.
Podle způsobu držení opratí je rozeznáváno:
1) držení opratí podle Achenbacha – (základní, běžné, pracovní),
2) uherské (vídeňské) držení opratí,
3) anglické, s několika modifikacemi držení opratí.
94
Držení opratí podle Achenbacha (obr. 29) ve dvouspřeží a jednospřeží je
nejužívanější a nejlépe se v praxi osvědčilo. Hladká strana opratí (lícová) je
vždy nahoru a hrubá strana opratí (rubová) je dolů.
Základní – při vedení spřežení jednou rukou se drží obě opratě takto:
levá oprať prochází mezi palcem
a ukazováčkem, pravá oprať mezi
prostředním prstem a prsteníkem
levé ruky, přičemž spodní prsty
jsou pevně sevřeny a palec s ukazováčkem oprať téměř nedrží. Obě
opratě probíhají dovnitř pěsti a pak
směrem dolů. Pravá ruka drží bič.
Běžné – toto držení spočívá v tom,
že levá ruka drží opratě stejně jako
při držení základním. Pravá ruka
drží bič a je položena tak, že pravý malíček obejme pravou a pravý
ukazováček levou oprať asi pěst
před levou rukou.
Pracovní – při vedení spřežení oběma rukama drží levá ruka opratě
tak jako při vedení jednou rukou.
Pravá ruka drží pravou oprať mezi
prsteníkem a malíčkem, přičemž
oprať tvoří mezi pravou a levou
rukou asi 15 cm dlouhou smyčku.
Pěsti jsou postaveny vedle sebe,
pravá ruka drží bič.
Obrázek 29: Polohy rukou při držení opratí podle Achenbacha.
Vysvětlivky: od shora – dolů: základní držení, běžné držení, pracovní držení.
95
Uherské (vídeňské) držení opratí je jednoduché. Každá ruka drží jednu
oprať. Přitom se používá opratí uherských (vídeňských). Levá oprať vnější
i vnitřní probíhá mezi prsteníkem levé ruky a obě pravé opratě mezi stejnými
prsty pravé ruky. Palce jsou buď přitaženy, nebo vzpřímeny, což bylo charakteristické držení vídeňských kočí a fiakristů. Toto držení nevyžaduje žádný
cvik a bylo používáno u vozatajstva skoro všech armád.
Anglické držení opratí má několik způsobů vedení spřežení. Při prvém
způsobu drží levá ruka opratě tak, že levá oprať probíhá mezi palcem a ukazováčkem, pravá oprať mezi prostředním prstem a prsteníkem. Pravá ruka
drží bič a je postavena vedle levé ruky, nebo je před levou rukou přiložena na
pravou, spodní oprať tak, že ukazováček a prostřední prst je položen shora
na tuto oprať a palec ji svírá zespodu.
Další způsob anglického držení opratí je používán na dlouhých cestách s malou frekvencí. Levá ruka drží opratě stejně jako při držení základním, tj. levá
oprať probíhá mezi prostředním prstem a prsteníkem levé ruky, spodní tři
prsty jsou pevně sevřeny, palec a ukazováček oprať téměř nedrží. Obě opratě
probíhají dovnitř pěsti a pak směrem dolů. Pravá ruka, která drží bič, je položena tak, že pravý malíček obejme pravou a pravý ukazováček levou oprať.
Držení opratí při řízení dvojspřeží a čtyřspřeží
Pro nácvik řízení dvojspřeží a čtyřspřeží je vhodné zhotovit cvičný stůl a sedadlo nahrazující kozlík kočáru. Jednotlivé opratě probíhají z rukou žáka
a jsou zakončeny závažími. Stůl lze nahradit maketami koní s otáčivými krky.
Opratě jsou pak zapnuty do kroužků postrojových ohlávek, jimiž jsou makety nastrojeny.
Dva způsoby držení opratí při řízení čtyřspřeží
Při tzv. francouzském způsobu držení opratí kočí drží opratě v levé ruce v tomto pořadí: levá přední oprať mezi palcem a ukazováčkem; levá zadní oprať
mezi ukazováčkem a prostředním prstem; pravá přední oprať mezi prostředním prstem a prsteníkem a pravá zadní oprať mezi prsteníkem a malíčkem.
Anglický způsob držení opratí se liší tím, že malíček opratě nedrží a způsob držení probíhá takto: levá přední mezi palcem a ukazováčkem; pravá přední mezi
ukazováčkem a prostředním prstem; levá zadní mezi týmiž prsty, ale pod pravou přední opratí a pravá zadní oprať mezi prostředním prstem a prsteníkem.
96
5.5. Řízení koní v zápřeži
Kočí vede spřežení opratěmi na lehkém, klidném přilnutí, aby se koně mohli
pohybovat vpřed uvolněně, v kmihu a pravidelném nohosledu. Při mírných
obratech řídí spřežení jen pohyby zápěstí, a to prodloužením vnější opratě.
Při ostřejších obratech uchopí směrovou oprať pravou rukou před sevřenou
levou pěstí. Při poloviční zádrži přitáhne obě opratě (pěsti) k tělu, při celé
zádrži uchopí pravou rukou obě opratě před levou pěstí.
Přechody z nižšího chodu do vyššího a obráceně až k zastavení mají být plynulé a nenásilné. Po zastavení kočí dbá, aby spřežení zůstalo lehce opřeno
do postroje, při mírně napnutých postraňcích. Zásadně opratěmi neškubá,
netrhá, ani jimi nepobízí koně.
Couvat mají koně klidně, bez zdráhání a spěchu. Před couváním kočí nechá
koně na klidném přilnutí, naznačí pohyb vpřed a pak střídavým přitahováním opratí couvá se spřežením krok za krokem. Po povolení opratí a pobídce vpřed jsou pak koně okamžitě schopni vykročit kupředu v čilém kroku.
Kočí zásadně nenutí koně k couvání cukáním nebo trháním opratěmi. Bolest
vyvolaná silným a hrubým tlakem udidla na dáseň koně způsobí, že se kůň
bolesti brání zvednutím hlavy a krku. Tím prohne hřbet, nemůže patřičně
podsadit pánevní končetiny a proto ani správně couvat.
Při řízení čtyřspřeží kočí vede koně do obratů takzvanými křížovými hmaty, při nichž pravá ruka uchopí vnitřní přední oprať současně s vnější zadní.
Zkrácením vnitřní opratě vede přední pár do zatáčky, zatímco vnější opratí
vede zadní pár, aby kráčel v zatáčce ve stopách předního páru a nezkracoval
poloměr zatáčení.
Kočí sedí na pravé straně předního sedadla (kozlíku), kde má po ruce brzdu.
Sedí rovně, nenuceně, zády rovnoběžně s čelem vozu, se vzpřímenou hlavou. Ruce jsou v loktech zalomeny a rameno s předloktím svírá v lokti pravý
úhel. Lokty jsou přitaženy k tělu a neodstávají. Pěsti probíhají v prodlouženém předloktí, jsou před středem těla postaveny kolmo vedle sebe. Nohy
jsou opřeny o podnož tak, aby sed byl pevný, v kolenou poněkud rozevřený.
Při zádržích se kočí nezaklání dozadu, při pobídkách koní se nenaklání dopředu.
97
Bič je prostředkem pro pobízející a shromažďující pomůcky kočího, aby se
udržel potřebný chod a ruch. Bič obloukový je pro anglický styl spřežení
(chomoutkový postroj) a bič obyčejný neboli uherský (poprsní postroj) je
pro spřežení pracovní nebo uherského stylu.
Během jízdy drží kočí bič v pravé ruce asi 15 cm od spodního konce tak, aby
směřoval šikmo doleva. Prakticky je konec biče asi nad zádí sedlového koně,
kterého se však nedotýká šlahounkem. Kočí nemá dávat bič z rukou při řízení, protože koně to ihned postřehnou a stávají se méně pozornými. Slézá-li
kočí z kozlíku, pak zasouvá bič do pouzdra připevněného na pravé straně
přední desky povozu. Pobídky udílí jen krouživým pohybem ze zápěstního
kloubu nebo mírným pohybem předloktí. Pobídky (dotek nebo šlehnutí šlahounkem) se dávají koni z vnější strany, a to slabší za náhřbetník (na žebra
koně), silnější pobídky před náhřbetník (na plec koně). Pobídka musí být
jasná a zřetelná. Podle vedení spřežení a používání biče se hodnotí zdatnost
kočího. Bičem upravuje postavení spřežení na opratích, souhlasný tah, pravidelný chod a obraty.
5.6. Výcvik koně ve voze
Odborný výcvik koně ve voze, pevné a dobře přizpůsobené postroje jsou
podmínkou ovlivňující výkonnost koně a bezpečnost při zacházení s kočárovým koněm.
Výcvik v tahu chladnokrevných koní začíná ve dvou a půl letech, teplokrevných koní ve dvou a půl až třech letech. Fyziologické principy výcviku a zásady bezpečnosti jsou stejné jako při základním výcviku koní pod sedlem.
Před každým počátečním výcvikem kůň musí být naučen chodit do výběhu nebo
na pastvinu. Kůň, který se přirozenou cestou zbaví nadbytečné stájové bujnosti
a je částečně unaven, podstatně příznivěji reaguje na neznámé podněty.
Koně je nutné s postrojem seznámit. Pro výcvik mladých koní se používají
různé druhy chomoutů nebo poprsní postroj. Poprsní postroj má tu výhodu,
že se snáze strojí, mladý kůň si na postroj brzy zvykne a v případě potřeby lze
poprsní postroj rychleji a snadněji rozepnout a sejmout z koně než postroj
chomoutový. Koně se nejprve strojí bez podocasníku, na který někteří koně
mohou reagovat vyhazováním, přitažením ohonu a napnutím svalstva zádě.
98
Po nastrojení vodí koně nejlépe z každé strany jeden pomocník.
Jakmile si kůň zvykne na postroj a vedení opratěmi, začíná tzv. „otahování“,
kde jeden pomocník vede koně u hlavy, druhý drží opratě a třetí pomocník
„otahuje“. Postraňky postroje se prodlouží asi 2,5 m dlouhými vodítky, jejichž konce drží pomocník v bezpečné vzdálenosti od zádě koně. Pobočnicemi a postraňky postroje se postupně dotýká zadních končetin koně, aby
se tohoto nezvyklého doteku nebál. Pak se pomocník mírně, později silněji,
opírá zpět a tím nutí koně táhnout. Pokračuje-li výcvik plynule, kočí vede
koně opratěmi a pomocník zvětšuje odpor.
V dalším období výcviku kočí vodí mladého koně podle oje vozu taženého klidným a zkušeným koněm. Posléze mladého koně připřáhne vpravo
ke zkušenému koni, přičemž mladý kůň je veden na lonži jedním vodičem.
Probíhá-li výcvik bez problémů, vodič s lonží postupně zůstává vzadu, pak
nasedne na vůz, který by měl mít dobrou stabilitu a je konstruován tak, aby
se na něj dalo lehce vyskočit a seskočit. Dále by měl mít sedadlo vysoko, aby
při vyhození koně nemohl být kočí zraněn. Zpočátku je zapřahán mladý kůň
na náruční stranu, aby ho zkušený kůň chránil před případnou frekvencí
provozu. Jakmile si kůň zvykne na provoz ve výcvikovém prostoru i na silnici, zapřáhá se i na sedlovou stranu. Když mladí koně chodí spolehlivě, kočí
je začne zapřahat do páru. Prázdný vůz postupně zatěžuje, aby si koně zvykli
táhnout a naučili se tak i těžkému tahu.
V průběhu výcviku je sledován zdravotní stav a kondice koní, množství spotřebovaného krmiva a individuální vlastnosti a schopnosti mladého koně.
Vzniknou-li při výcviku potíže, je důležité nejdříve zjistit jejich příčinu.
Zpravidla to bývá příliš rychlý, nesystematický výcvik, někdy i otlak koně
způsobený vadným nebo nesprávně přizpůsobeným postrojem apod. Odstraněním těchto příčin je zabráněno nespolehlivosti koně v tahu.
99
100
6. Trénink klusáckého koně
Klusácké dostihy se v České republice v současnosti netěší velké oblibě, zatímco ve světě mají velkou tradici. Mezi světové velmoci se může řadit USA,
Austrálie, Francie, Itálie, Švédsko a Finsko, na vysoké úrovni je klusácký
sport také v Německu, Norsku, Holandsku a Švýcarsku. Ve Francii jsou vedle
klusáků v sulce populární i klusácké dostihy pod sedlem.
V bývalém Československu byly z historického pohledu v letech 1920-1930
v Bratislavě a v Praze na Letné dva nádherné klusácké stadiony. Speciální
klusácká dráha postavená ve stejné době jako stadion na Letné byla i v Mariánských Lázních. Nedlouho po vzniku dráhy se tam konaly dostihy velmi
nepravidelně, zatím poslední dostihový den se uskutečnil v roce 2008.
V současné době klusáci startují ve Velké Chuchli (1047 m) a na novém klusáckém stadionu v Ostravě-Bravanticích (1000 m). Ojediněle se klusácké dostihy také pořádají i v Netolicích, v Lysé nad Labem a ve Slušovicích.
Kvalita klusácké dráhy je rozhodujícím faktorem pro dosažený kilometrový čas
a ovlivňuje výkonnost klusáka. Klusácké dostihové dráhy jsou pískové, škvárové, travnaté a tartanové. Klusácké dráhy mají klopené oblouky, aby umožnily
klusákovi eliminovat odstředivou sílu a lépe se s obloukem v rychlosti vyrovnat.
Jsou náročné na údržbu - povrchní vrstva se musí udržovat rovná a pružná.
Rychlost špičkových světových klusáků na tartanových klopených drahách
je v průměru 50 km/hod, ve finiši se blíží až k 60 km/hod.
Klusácká dostihová sezóna ve vyspělých klusáckých zemích je celoroční,
a to i z toho důvodu, že se často běhá ve všední den odpoledne nebo večer
a závodní dráha je osvětlena. V Česku obvykle začíná v dubnu a končí v listopadu. Počet startů v klusácké sezóně je vyšší než u anglického plnokrevníka.
Klusácké dostihy podle své povahy se dělí na základní typy:
podle kvalitativní úrovně:
a) chovatelské zkoušky (CH) – významné dostihy pro určitou věkovou
kategorii nebo pro určité pohlaví, pod pojmem klasické dostihy se rozumí 6 vybraných chovatelských zkoušek (viz Tabulka1 Klasické klusácké
dostihy v České republice),
101
b) s tandardní dostihy (SD) – významné tradiční dostihy především
pro koně nejlepší úrovně, vypsané pro 3leté a starší, nebo 4leté
a starší koně,
podle druhu propozice:
a) ceny,
b) handicapy,
podle uspořádání:
a) heaty,
podle účelu:
a) kvalifikační dostih,
b) propagační dostih,
podle způsobu použití koně:
a) v sulce,
b) pod sedlem (monté).
V propozicích dostihů se mohou kombinovat typy a), b) i c).
Ceny jsou dostihy pro koně, kteří splňují kvalifikační podmínky propozic.
Ceny se rozlišují:
a) bez rozdílu metráží se stejnou délkou dráhy pro všechny kvalifikované
koně, startují se autostartem nebo letmým startem,
b) s metrážním rozpětím, kdy se v propozici uvádějí podmínky, za kterých
jsou koním předepsané přídavky metrů – mety, max. rozpětí 80 m.
Handicapy jsou dostihy, ve kterých je metrážní zatížení odpovídající jeho
průběžnému handicapovému hodnocení určeného handicaperem. Pro získání handicapu musí kůň platně dokončit dostihy v průběhu 12 kalendářních měsíců (bez ohledu na přestávky v dostihovém provozu) na území České republiky. Kůň, který vstupuje do dostihové sezóny s handicapem, může
své handicapové ohodnocení ztratit pouze až na konci dostihové sezóny
(v průběhu sezóny nemůže ztratit handicap), a to v tom případě, že za celou
sezónu nedokončil platně ani jeden dostih.
102
Jestliže klusák startuje v heatu, tak může startovat i několikrát za den.
Heat je uspořádán z několika dostihů nazývaných „rozjížďky“, které mají za účel:
a) vyhodnotit nejúspěšnějšího účastníka rozjížděk – prémiový heat,
b) v rozjížďkách prověřit výkonnost koní a na základě výkonu prokázaného
v rozjížďkách vybrat nejlepší účastníky pro postup do finále – finálový heat.
Prémiovým heatem se rozumí dva až tři samostatné dostihy („rozjížďky“),
které jsou uspořádány v jednom dostihovém dnu a kterých se zúčastní stejní
koně a jezdci se stejnou startovní dráhou ve všech rozjížďkách, není-li propozicí stanoveno jinak.
Ve finálovém heatu koně závodí ve dvou nebo více dílčích rozjížďkách a ti,
kteří se v rozjížďkách umístili nejlépe, se střetnou ve finále. To je rozdíl od
anglického plnokrevníka, který může startovat pouze 1x za den. Z toho vyplývá, že anglický plnokrevník může absolvovat kolem 10 až 15 dostihů za
sezónu, kdežto někteří klusáci absolvují za sezónu i 30 startů.
V ČR bylo v sezóně 2013 registrovaných dostihových klusáků 185.
Mezi nejlepšími jezdce a zároveň i trenéry v posledních několika letech
patří, např. Mykola Volf, Michal Kalčík, Jaromír Kotásek, Jindřich Klaubenschalk, Jaroslav Dobrovolný, am. Alle J. M. Loman, Vjačeslav Šamšurin, Zdeněk Vávra, Jiří Svoboda a další.
Propozice klusáckých dostihů mají v porovnání s propozicemi cvalových
dostihů následující odlišnosti:
• není uvedená váha - pokud startují koně v sulkách,
• penalizace a handicap není vyjádřen hmotnostní zátěží, ale prodloužením
vzdálenosti v dostihu v metrech,
• metrážní dostihy stanoví handicaper pro klusácké dostihy,
• některé z klusáckých dostihů se startují opakovaně ve stejném dostihovém
dni – heaty,
• výsledky jednotlivých rozjížděk jsou podkladem pro určení celkového vítěze a ostatní umístěné v heatu,
• dostihy s nejvyšší selekční funkcí jsou vypsány pro kategorii čtyřletých
koní.
Kritériem výkonnosti klusáka je přepočtený kilometrový čas. Propočítává
se z času docíleného koněm na celou vzdálenost dostihu děleného metráží
103
a poté přepočtem výsledku na 1 kilometr. Tento parametr rozhoduje o jeho
zařazení v handicapu, má působnost na zařazení koní do chovu a rozhodující
měrou také ovlivňuje prodejní cenu klusáka.
Tabulka 1
Klasické klusácké dostihy v České republice
NÁZEV DOSTIHU
VZDÁLENOST (M)
VĚK KONÍ
Velká cena dvouletých
1670
2letí
Jarní cena tříletých
1670
3letí
Velká cena tříletých
1670
3letí
Velká jarní cena čtyřletých
1670
4letí
České klusácké derby
2180
4letí
Klusácký St. Leger
2715
4letí
6.1. Výběr vhodného koně
Chovným cílem dle Šlechtitelského programu pro koně plemene klusák v České republice je čistokrevný klusácký sportovní kůň korektního harmonického
exteriéru, dostatečného rámce, tvrdé konstituce a zvyšování výkonnosti tohoto koně ve zkouškách výkonnosti formou klusáckých dostihů. Hodnocena je
rychlost, vytrvalost, čistota a styl klusu, konstituční tvrdost a odolnost. Uvedené vlastnosti musí být doprovázeny dobrým charakterem a ochotou koně
při výcviku resp. tréninku.
Chovatelskou metodou pro dosažení tohoto chovného cíle je selekce a čistokrevná metoda v rámci uznaných klusáckých plemen: americký, francouzský,
orlovský, ruský a v České republice plemeno klusák. Pro pozitivní korekci
rychlosti je v posledních desetiletích používán stále více americký klusák.
Jedná se o konstitučně tvrdého, raného, velmi rychlého klusáka s prostornou,
plochou a rychlou klusovou akcí.
Francouzský klusák je konstitučně tvrdý, pozdnější kůň s prostorným, rychlým klusem, poměrně vytrvalý.
104
Orlovský klusák vyniká tvrdou konstitucí a velkou odolností.
Ruský klusák má variabilnější exteriér než výše zmiňovaná plemena. Rychlost ruského klusáka je nižší než amerického.
Plemenná kniha klusáka v České republice je uzavřená, takže v chovu působí
pouze klisny a hřebci prokazatelně klusáckých plemen zapsaní do některé
ze světových klusáckých plemenných knih uznávanou vrcholnou evropskou
klusáckou autoritou Union Européenne du Trot (UET) se sídlem v Paříž.
6.2. Výstroj jezdce a koně
V klusáckém dostihu má jezdec dostihový dres a bílé jezdecké kalhoty (kombinézu), pevnou obuv nad kotníky, ochrannou přilbu a ochranu očí (brýle
nebo ochranný štít). K pobízení a korigování koně může použít klusácký bič
o maximální délce 135 cm se šlahounkem o max. délce 8 cm.
Klusácký postroj má tyto součásti (obr. 30):
a) n
áhřbetníkové sedélko s poduškou a háčkem pro zapnutí vzpřimovací
otěže („obršek“) a s rámkem pro připojení podocasníku a kroužky pro
opratě,
b) o
břišník s řemeny nebo zaklapávacím systémem pro připnutí ojek sulky,
Foto 30: Klusácký postroj (autor: Martin Langer).
105
c) p
odbřišník se zápinkou a zápřezkou,
d) p
odocasník,
e) v zpřimovací otěž,
f) u
zdečku s udidlem a opratěmi,
g) p
oprsník.
Vzpřimovací otěž slouží k tomu, aby kůň nesl hlavu vzpřímeně, zabraňuje
vykopnutí nebo vyhození zadních končetin a prodlužuje krok koně.
V dostihu mohou být na uzdečce použity klapky, půlklapky, dále může mít
kůň stínidla, masku, pevné nebo stahovací chrániče uší, ucpávky uší. Jedná
se o prostředky pro dosažení větší koncentrace koně na dostih, pro zklidnění
nervóznějšího koně a pro omezení vnímání hluku (tj. klapky, pevné chrániče
uší, ucpávky uší), nebo pro zrychlení v závěrečné fázi dostihu (otevírací klapky,
stahovací chrániče uší – na jejich stažení by měl kůň zareagovat zrychlením).
Při základním výcviku mladých koní se doplní do postroje řemen proti kopnutí v oblasti zádě koně, tzv. kopačák. Vzpřimovací otěž na začátku výcviku
se nepoužívá. Po jejím zařazení do výstroje koně musí být dostatečně dlouhá
a může být zkracována jen velmi pozvolna.
K ochranným prostředkům končetin klusáckých koní patří:
a) z vony k ochraně spěnek, korunek a patek kopyt koně,
b) c hrániče předních končetin,
c) c hrániče karpálního kloubu,
d) c hrániče pánevních končetin,
e) c hrániče okovce kloubů loketních.
Pro prostorovou akci i čistotu a správný nohosled klusáka s plným využití
síly se provádí tzv. vyvažování klusáka na předních končetinách.
Jsou používány tyto pomůcky:
a) k ožené prstence kolem kopyt koně – na zadní části prstence jsou připevněna olověná závaží,
b) k ožené nebo gumové trubičky s pevnými zámky naplněné naváženým
olovem (tzv. „schlotringy“),
c) š roubovací nebo křížová závaží našroubovaná do předních podkov apod.
106
Hmotnost závaží se pohybuje od několika dkg do 25 i více dkg. Správně vyvážený, prostorný a ekonomický nohosled se nejlépe zjistí při akci klusáka
na uhrabané pískové dráze vyčtením z jeho stop. Správné vyvážení klusáka
je velmi složité a vyžaduje dlouholetou praxi. Úpravy se provádějí i změnou
délky vzpřimovací otěže. Akci ovlivňuje i těžiště sulky, tedy sed jezdce. Pokud je za těžištěm, působí to na nadlehčování předku klusáka a tím pomáhá
k zaskočení do cvalu, pokud je před těžištěm sulky, výrazně to snižuje prostornost akce i čistotu nohosledu.
Výkonnost klusáka do značné míry ovlivňuje také podkování. Správné podkování klusáka má zajistit pravidelný a čistý nohosled, dobrou rovnováhu,
prostornost a vysokou frekvenci klusu a tím dosahování výborných kilometrových časů. Ve většině případů se používá hladká pantoflice. Klusák však
může být okován i podkovou s ozuby maximálně 10 mm vysokými. Podkovy
je nutno přizpůsobit na každou z končetin, zvláště při nepravidelném postoji
koně. Někteří klusáci absolvují dostihy zcela bez podkov, nebo jen s podkovami na předních končetinách nebo zadních končetinách (podkovy se jim
sundají na dostih a po dostihu se jim opět připevní). Některým koním to
pomáhá v lepším výkonu na dostihové dráze. Tato praxe je velmi běžná ve
Francii, u nás se používá méně.
Klusácký vozík
V dostihu se používají sulky a v tréninku těžší longschavty.
Sulky jsou speciálně konstruované lehké dvoukolové vozíky. Mohou být dřevěné (už se skoro nevyrábí), laminátové s ocelovými pruty, kovové nebo karbonové o maximální šířce 165 cm. Volná výška vidlice sulky nad kolem může
být nejvýše 60 mm. Kola sulky jsou drátěná a opatřená ochrannými kryty
z plastické hmoty, které omezují zranění končetin klusáka při srážce vozíků.
Kola jsou opatřena pneumatikami se vzdušnicí. Sedátko sulky o rozměrech
30 x 40 cm a může být pevně přichyceno k rámku vozíku, nebo je pohyblivé
a posuvné, aby bylo docíleno správného vyvážení vozíku s jezdcem. Těžiště
jezdce sedícího v sedátku vozíku ovlivňuje akci koně v klusu. Ojky vozíku
mají stejnou délku. Na ojkách nebo na konstrukci vozíku jsou opěry pro
nohy jezdce.
107
Longschavty se vyznačují pevnějším přilnutím ojek ke koni, a proto jsou vhodné pro mladé, případně méně spolehlivé koně v tréninku. Sedátko jezdce je na
příčné ose vozíku. Pro ochranu jezdce slouží „zástěrky“, které se připevňují mezi
ojky těsně za koně. Jsou těžší, pohodlnější, s mohutnějšími koly, s příčnou vzpěrou mez jezdcem a koněm, zabraňující zranění jezdce při vykopnutí koně.
Zápřah koně do sulky se provádí pomocí ok a vázacích řemenů nebo pomocí
zaklapávacího systému, kterými se klusák poutá k ojkám a táhne jimi sulku
i s jezdcem.
6.3. Základní trénink klusáka
Fyziologická podstata tréninku klusáků je v zásadě obdobná jako při tréninku cvalových dostihových koní jen s tím rozdílem, že zátěž v klusu je
pro klusáky specifickým adaptačním tréninkovým podnětem a cvalová zátěž
podnětem nespecifickým.
Klus je i pro klusáka přechodným chodem. Stupňování rychlosti pohybu
v klusu nutí koně k přechodu cvalu, který je samozřejmě pro výkon klusáka
nežádoucí. Vysoká rychlost v klusu je proto pohybem nepřirozeným, i když
je po mnoho desetiletí pro tuto vlastnost klusák šlechtěn. Znamená to, že
i když je schopnost dosahovat vysoké rychlosti v klusu geneticky fixována,
je nutné ji v tréninku vypracovat a neustále posilovat dynamický pohybový
stereotyp prostorného závodního klusu.
Trénink klusáckého koně proto v každé tréninkové jednotce vyžaduje poměrně velký časový prostor na uvolnění a „nahřátí“ koně (rozcvičení), mnohem větší než je tomu u cvalových koní.
Pro akci klusáka zapřaženého v sulce nebo i pod sedlem je rozhodující čistota jeho chodu. Základem klusu je diagonála, tzn. nohosled, kdy jde pravá
zadní a současně s ní levá přední, a následně levá zadní současně s pravou
přední. Tato pravidelnost a současný dopad obou daných končetin je základem klusáckého sportu.
Přípravné období tréninku dvouletých klusáků
Největší pozornost nutno věnovat péči o koně, správnému postupu při uzdění a strojení klusáckým postrojem (viz kapitola 6.2 Výstroj jezdce a koně).
Po návyku strojení klusáckým postrojem případně lehkým poprsním tažným postrojem následuje výcvik na jedné, pak dvou pracovních opratích,
nácvik tahu a zapřahání.
108
Při nácviku tahu („otahování“) je nastrojený klusák veden pomocí vodítka
nebo pracovní opratě. Tažný postroj je doplněn dlouhými postraňky – jeden
nebo dva pomocníci jdou za koněm a zvolna se do postraňků opírají, přitlačují poprsník k tělu koně, oklepávají mu boky, kladou koni odpor a trenér tak
zjišťuje reakci koně na náznak tahu.
Také se může kůň zaučovat pomocí klidného zkušeného klusáka (nejlépe
valacha). Oba klusáci se spřáhnou jako do dvojspřeží, trenér je oba ovládá
a pomocí zkušeného klusáka si diriguje nezkušeného koně a nutí ho k souběžné akci. Zkušený, klidný kůň je vždy na vnější straně (náruční), mladý
nebo nezkušený kůň na vnitřní (podsední). Jakmile kůň jeví klid, je zapřažen
do těžšího pracovního vozíku. Tato metoda se dnes ale už téměř nepoužívá.
Intenzita tréninkové práce má být určena tak, aby růstový vývin klusáka nerušeně pokračoval a nedošlo k přepětí. Po osvojení dobrého tempa se může pomalu
kůň zapřáhnout i do dostihové sulky, což nemá být zatím častější než 2x týdně.
Obecně má být v tomto období docíleno osvojení a zdokonalování pohybových návyků, především vypracování klusového dynamického pohybového stereotypu s velkou prostorností klusu a to na širokém podkladě rozvoje
obecné zdatnosti a obecné vytrvalosti. Do tréninkových jednotek jsou zařazeny klidné tempové práce v pracovním a středně rychlém klusu. Teprve ke
konci této etapy může být intenzita tréninku postupně zvyšována.
Podmínkou úspěšného zvládnutí tohoto období je odborné, klidné a laskavé
zacházení s mladým koněm při ošetřování a výcviku.
Mimořádně důležitý je individuální a systematický postup při výcviku a tréninku, zvláště u klisen. Ty zpravidla reagují intenzivněji na změnu prostředí,
požadavky výcviku a na situace v průběhu tréninkového procesu.
Druhé období (dostihové)
Toto období je charakteristické rozvojem rychlosti v klusu. Objem tréninkového zatížení je snížen, intenzita zvýšena. Maximálně rychlý klus je dostihovým chodem klusáka v sulce i pod sedlem.
Prostředek tréninku k dosažení individuální maximální rychlosti klusáka je:
a) p
racovní klus,
b) s tředně rychlý klus,
c) z rychlený klus,
d) r ychlý klus.
109
Pracovní klus
je každodenní prací sloužící k uvolnění koně před hlavní tréninkovou náplní
a v době zotavení po práci. Jeho rychlost se pohybuje od 220 do 350 m/min.
Středně rychlý
klus slouží k vypracování pravidelného rytmického klusu. Průměrná rychlost je asi 440 m/min. Středně rychlý klus tvoří hlavní náplň tréninkové jednotky klusáka. Jedná se o rovnoměrný vytrvalostní výkon, při kterém sílí
svalstvo a kardiovaskulární systém klusáka, aniž by docházelo ke vzniku velkého kyslíkového dluhu. Intenzitu tréninku, tj. rychlost, délku tratě a opakování zátěže určuje trenér ve vztahu k věku klusáka, jeho trénovanosti, cíli
tréninku, povětrnostním podmínkám apod.
Zrychlený klus
slouží k postupnému rozvoji rychlosti, k vypracování dynamického stereotypu, případně k udržení dostihové formy klusáka, který je v dostihovém
období zatěžován častými starty v dostizích. Rychlost ve zrychleném klusu
je závislá na výkonnostní třídě klusáka. Zpravidla je o 10 s na km menší, než
je nejlepší kilometrový čas klusáka v běžném roce. Zrychlený klus zařazuje
trenér i po delší přestávce v dostizích, přičemž může rozdělit plánovanou
tréninkovou práci na dva i více úseků.
Rychlý klus
je prostředek k získání dostihové rychlosti klusáka. V počátečním stadiu lze
rychlost rozvíjet na krátkých úsecích (např. 400 m dlouhých), které je možno
dvakrát, později až čtyřikrát opakovat. V závěrečné fázi přípravy na dostih
klusák zpravidla absolvuje rychle nejdříve trať 800 m, později 1000 m a v konečném období přípravy 1600 m. Rychlost klusáka sleduje trenér i jezdec
nejen zrakem, ale i stopkami. Dbají na čistotu chodu v klusu a rovné vedení
koně, aniž by klusák „tupě ležel“ na udidle a sulku „táhl za hubu“. Jen elastickým přilnutím a vedením pružným zápěstím umožní jezdec - vodič koni
natáhnout krk kupředu, uvolnit hřbetní svaly a podsadit pánevní končetiny.
V období intenzivního tréninku a startů v dostizích je nezbytné učinit všechna opatření, která napomáhají k rychlejší obnově sil a odstranění produktů
látkové výměny. Ihned po skončení rychlostní práce (nebo dostihu) otře jezdec - ošetřovatel vlhkou houbou hlavu a nozdry koně a dovolí mu několik
110
loků odražené vody. Koně odstrojí, setře pot a podle počasí zakryje koně
odpocovací dekou. Je-li kůň po tréninku nebo dostihu osprchován, může ho
po případném promasírování svalstva zakrýt také odpocovací dekou. Tím se
tělesná teplota koně postupně vrací k normálním hodnotám a v chladném
počasí odpadá možnost nachlazení. Deku sejme jezdec z těla koně, až když je
srst suchá. Po tréninku nebo dostihu na tvrdé dráze dá koni do kopyt náboj
z hlíny. Případné oděrky, otlaky a poruchy na výstroji zjištěné po tréninku či
dostihu hlásí jezdec - ošetřovatel trenérovi.
Plánovitý trénink klisen narušuje říje. V tomto období má být zařazen jen
lehký trénink a klisny by neměly být hlášeny do dostihu. Nerespektování tohoto období u některých klisen může negativně ovlivnit jejich dostihovou
kariéru, ale i jejich reprodukční schopnosti. U některých klisen naopak říje
působí pozitivně na výkon v dostihu.
Po větších tréninkových zátěžích a namáhavých dostizích se u klisen zhoršuje chuť závodit a snižuje spotřeba krmiv. K udržení dobré výkonnosti a dostihové formy má po každém větším vypětí následovat dostatečně dlouhé
období relativně klidnější práce. Mezi starty nadějných klisen by měla být
plánována přestávka v trvání dvou až tří týdnů.
V ročním tréninkovém cyklu je třeba vyhradit 6-8 týdnů pro období přechodné
Předpoklad, že klusák může udržet dostihovou formu a úspěšně startovat
v dostizích téměř celý rok, je mylný. V zemích s rozsáhlým klusáckým dostihovým sportem, kde jsou pořádány klusácké dostihy i v zimních měsících, praxe potvrdila, že klusák může úspěšně startovat průměrně po dobu
4-8 měsíců. Poté by měl mít aktivní odpočinek. Přechod ze závodní činnosti
k aktivnímu odpočinku musí být velmi pozvolný, postupně se snižuje objem
a intenzitu tréninku.
Koně v této době mohou více aktivně odpočívat a zotavovat se po náročné dostihové sezóně. Důležité však je, aby v době aktivního odpočinku byla
koni dána možnost každodenního, několikahodinového nerušeného pobytu
na pastvině nebo ve výběhu. Pochopitelně pak na přechodné období musí
zákonitě navazovat u tříletých a starších klusáků několik týdnů období přípravného (až 3 měsíce), které přechází opět do období hlavního.
111
6.4. Příprava klusáka před startem
Rozcvička („nahřívání“), která má připravit klusáka fyzicky i psychicky na
dostih, je praktikována různým způsobem. Klus je pohybem velmi náročným na nervosvalovou koordinaci jednotlivých partií pohybového aparátu, proto je třeba věnovat velký prostor na uvolnění a předehřátí koně.
V některých zemích klusák absolvuje 1 až 1,5 hodiny před startem jednou
až dvakrát 1600 m středně rychlým klusem. K tomu účelu jsou v těsném
sousedství závodišť vybudovány otevřené nebo kryté oválné tréninkové
dráhy, které slouží k tréninku klusáků i ve dnech s nepříznivými povětrnostními podmínkami a v době mrazů. Po absolvování uvedeného středně rychlého klusu je klusák dán do stáje, kde je zakryt dekou. Těsně před
dostihem pak klusák podstoupí 1000 m rychlým klusem a po vyklusání se
odebere na místo startu.
V našich podmínkách by mělo mít rozcvičení klusáka obvykle dvě fáze.
V první fázi slouží 500 až 1000 m kroku k odstranění stájové ztuhlosti.
Pak následuje asi 2000 m pracovního klusu v rychlosti kolem 280 m/min
a 800 až 1000 m středně rychlého klusu v rychlosti kolem 550 m/min. Na
tuto práci zpravidla navazuje rychlý klus na úseku 400 až 600 m dlouhém.
Druhá fáze rozcvičení je bezprostřední přípravou na start v dostihu. Skládá se z několika krátkých úseků v rychlosti, jaká je očekávána v dostihu.
Mezi zvolenými úseky je zařazen krok nebo pracovní klus.
Intenzita rozcvičky musí být vždy přizpůsobena věku klusáka, specifičnosti jeho nervové soustavy (typu vyšší nervové činnosti), stupni trénovanosti, délce dostihu a povětrnostním podmínkám.
Startuje-li klusák v heatu, je nutno po skončení každé rozjížďky prohlédnout koně, otřít hlavu a nozdry houbou namočenou do studené vody,
ověřit, případně sejmout a očistit bandáže a ochranné prostředky. Po rozjížďce je kůň obvykle prováděn. Vždy po 10 minutách obdrží několik loků
odražené vody.
Před samotným startem se jezdci shromaždují na přehlídku 5 minut před
startem na stanoveném místě a potom seřazeni podle startovních čísel,
pomalým klusem klušou podél tribuny. Po přehlídce následují časové pokyny udávající, kolik minut zbývá do startu, později následuje výzva ke
startu, po které se jezdci vydají stanoveným způsobem po dráze na místo
startu, kde pod vedením startéra setrvají až do doby startu.
112
Jsou vydávány tyto pokyny megafonem a vyhlášené místním rozhlasem start za 5 minut, start za 1 minutu, start:
- start za 5 minut – informace pro jezdce, kteří rozehřívají koně do dalších dostihů, že mají opustit dráhu; současně je to informace pro jezdce, aby
absolvovali přehlídku; při přehlídce jezdci pomalým klusem projdou před
hlavní tribunou, aby se představili návštěvníkům;
- start za 1 minutu – signalizace jezdcům, že musí ukončit všechny přípravy
na start a že za minutu dojde k odstartování dostihu a musí se začít přemísťovat na místo startu;
- start – hlavní startér skloněním červeného praporku odstartuje, při autostartu pomocný startér mávne praporkem v okamžiku, kdy ho míjejí koně a je tím
dostih odstartován. Kůň je v moci startéra, pokud se při pokynu „1 minuta do
staru“ nachází v oblasti dráhy nebo startu.
6.5. Start dostihu
Start klusáckých dostihů musí zajistit všem zúčastněným koním stejné šance v dostihu.
Způsoby startu jsou:
autostart, start z met, letmý start.
První způsob je nejběžnější tzv. autostart. Podle počtu koní se startuje z jedné nebo dvou řad, přičemž koně s čísly 1 až 5 startují z první řady a koně
s čísly 6 až 10 z řady druhé (není-li určeno Doplňujícími ustanoveními jednotlivých pořadatelů jinak).
Po vyhlášení pokynu „1 minuta do startu“ mají jezdci povinnost přijíždět k autu
tak, aby v okamžiku startu byli u auta přibližně zároveň, a to zejména jezdci koní
startujících z první startovní řady. Koně se seřadí za startovacím autem opatřené
křídly se startovacími čísly – v první řadě v pořadí od bariéry 1 až 5, ve druhé
řadě 6 až 10. Startovací auto postupně zvyšuje rychlost tak, aby 200 metrů před
startem jelo rychlostí asi 30 km/hod, 100 m před startem asi 40 km/hod a před
startovní metou rychlostí asi 52 km/hod (auto by se mělo vždy přizpůsobit rychlosti koní). Jakmile dosáhne startovací metu, sklopí křídla a odjede cca 50 m před
koně. Vlastní start se uskuteční tak, že startér ve startovním autě skloní červený
praporek a pomocný startér přesně na startovní metě také červený praporek.
113
Časoměrné zařízení se uvádí do chodu v okamžiku protnutí myšlené startovní čáry hlavou prvního koně, což současně signalizuje pomocný startér.
V případě zavinění opakování startu je jezdec na tuto skutečnost upozorněn, je mu udělena sankce a startuje při opakovaném startu ze třetí řady.
Při druhém přestupku je jezdec sankcionován a vyloučen z účasti v dostihu.
Starty za startovacím autem musí být pečlivě nacvičeny. Na startovací auto
si klusák zvyká tak, že nejdříve kluše za autem a jeho křídly v pomalém
klusu a postupně rychlost zvyšují. Koně startující poprvé v dostihu musí
mít splněný kvalifikační dostih, který byl odběhnut na schválené dostihové
dráze k tomuto účelu, ve které splní daný kvalifikační limit (je stanovený
podle věku koně).
Start z met – se používá především u dostihů na vzdálenost 1670 m nebo 2180
m. Počet startujících klusáků při startu z met je určen (Doplňujícími ustanoveními). Jednotlivé mety jsou od sebe vzdáleny 20 m a jsou vyznačeny optickými
závorami spojenými s akustickou kontrolou. Jezdci jsou povinni najíždět na
metu v minimální vzdálenosti cca 10 m od tyče označující metu, v případě
pomocných naváděcích čar jsou povinni najíždět podle těchto čar (čáry jsou
umístěny v přibližně poloviční vzdálenosti mezi jednotlivými metami).
Na pokyn startéra se jezdci na jednotlivých metách seřadí tak, aby nikdo
nezískal výhodu (při větším počtu startujících koní na jedné metě startují
vyšší čísla z druhé řady) a při povelu „start“ skloní startér červený praporek
a současně zablokuje akustickou kontrolu optických závor. Povely při startu
z met zní: „na mety, tři, dva, jedna, start“.
V případě startu plného počtu koní z jedné mety (6 koní) je nutné, aby jezdci
najížděli na metu ve dvou řadách, (a to v první řadě 3 koně a ve druhé řadě
také 3 koně, maximální metrážní zatížení je 60 m) pomalu a pohromadě, aby
se všichni koně vešli na dráhu.
Letmý start – jestliže není možné použít startovní auto, povoluje se letmý
start za stejných podmínek jako při autostartu, kde za optimální nájezdovou
rychlost odpovídá jezdec koně v první jízdní dráze (většinou se startovním
číslem 1), který před projetím startovní mety nesmí být předjet jiným jezdcem dostihu o více než ½ délky. Při porušení tohoto ustanovení bude start
prohlášen za neplatný a viník potrestán.
114
Příčiny opakování startu jsou následující:
a) p
oškození jiného účastníka dostihu,
b) z ávada na sulce nebo postroji,
c) z ískání nedovolené výhody (předčasný start).
Cválání koně na startu není důvodem k prohlášení startu za neplatný, start je
neplatný pouze v případě poškození jiného koně.
6.6. Průběh dostihu
Při každém dostihu (obr. 31) má být klusák veden tak, aby docílil nejlepšího
možného umístění, pokud se během neobjeví známka zranění, zjevná únava
nebo závada na výstroji.
V dostihu je zakázán nedovolený chod, za což je považován cval nebo mimochod. Klusák je diskvalifikován, když urazí nedovoleným chodem více
než cca 100 m při jednom nebo dvou přestupcích. V poslední fázi dostihu
(v cílové rovině po přejetí za distanční mezník) je kůň diskvalifikován okamžitě po přechodu do nedovoleného chodu. Klusák je dále diskvalifikován,
jestliže přejde do nedovoleného chodu více než dvakrát, změna klusu nebo
Foto 31: Klusák v průběhu dostihu (autor: Martin Langer).
115
drobná chyba se nepovažuje za přechod do nedovoleného chodu. Dále
také když „získá půdu“, „udrží pozici“, nebo předjede soupeře nedovoleným chodem. Jezdec musí být o diskvalifikaci vyrozuměn (vyvěšené startovní číslo diskvalifikovaného koně uprostřed dráhy) a diskvalifikovaný
musí s co největší opatrností opustit startovní pole a nesmí při tom ohrozit
ostatní účastníky dostihu. Dostih může dokončit na konci pole, nesmí však
účastníky dostihu předjíždět.
Jezdec klusáka jdoucího nečistým chodem (klus nevyvážený
s nepravidelným nohosledem) je povinen přivést jej zpět do klusu. Trenér
klusáka, který urazí delší úsek (cca 300 m) nečistým klusem, musí být napomenut a jezdec potrestán, ale není to však důvod
k diskvalifikaci.
V dostihu musí vedoucí jezdec s výjimkou cílové roviny vést koně první
vnitřní jízdní stopou. Jezdec, který předjede vedoucího jezdce, se musí zařadit do vnitřní jízdní stopy. Jezdec, jedoucí v čelní skupině, musí v cílové
rovině dodržet jízdní dráhu, ve které vjel do cílové roviny. Měnit jízdní stopu
může jen při předjíždění. Jezdec v průběhu dostihu může používat klusácký
bič ke korigování a k lehkému napomenutí koně. Bič drží společně s opratěmi. Od distančního mezníku může použít bič nejvíce pětkrát a pobízet opratěmi může nejvíce osmkrát. Po celý dostih musí mít nohy ve stupačkách.
Kůň absolvuje předepsanou trať dostihu, když jeho hlava dosáhne cílové
čáry. Cílový rozhodčí určí vítěze a koně umístěné na dalších platných místech. O výsledku dostihu vydá výrok rozhodčí u cíle. Výrok obsahuje pořadí, ve kterém koně proběhli cílem, způsob vítězství, odstupy koní, skutečný
čas dostihu, kilometrový čas vítěze, koně, kteří byli diskvalifikováni a kteří
dostih nedokončili. Výrok rozhodčího u cíle schvaluje předseda dostihové
komise, zveřejňuje se rozhlasem na závodišti a kopie výsledkové listiny musí
být vyvěšena na viditelném a přístupném místě.
Po skončení dostihu je jezdec povinen se dostavit s koněm (i s diskvalifikovaným) do prostoru cíle a vyčkat pokynu k opuštění dráhy. Dále je povinen
zůstat 15 minut po dostihu v okruhu stájí nebo dostihové dráhy, aby mohl
případně reagovat na případné dotazy dostihové komise.
116
Možné důvody pro diskvalifikaci během dostihu:
a) k ůň v značné míře zavinil ovlivnění dostihu (např. výrazně poškodil jiného koně),
b) k ůň běží mimo hranici dráhy (nejméně jednou končetinou opustí vyznačenou dráhu,
c) jezdec v průběhu dostihu opustí sulku,
d) k ůň v průběhu dostihu běží v protisměru jízdy,
e) k ůň jde nedovoleným chodem,
f) k ůň jde nedovoleným chodem v cílové rovině,
g) k ůň startoval z jiné vzdálenosti, než je uvedeno v programu,
h) k ůň dvakrát zavinil opakování startu,
i) k ůň se nenachází u distančního mezníku (časový limit) po proběhnutí
vítězného koně cílem.
V průběhu dostihu je zakázáno jakýmkoliv způsobem získávat neoprávněné
výhody, které mají za následek ovlivnění výsledku dostihu – viz a).
Nejčastěji se jezdci dopouštějí neúmyslně tzv. technických přestupků. Jedná
se o např. vynucování dráhy, ke kterému dochází voláním nebo tísněním.
Tísnění nebo křižování znamená měnit jízdní dráhu a omezovat ostatní
jezdce. Jezdci nesmí rušit nepozornou jízdou, voláním nebo pokřiky, jízdou
mimo dostihovou dráhu, nebo nedovoleným chodem koně. Za zvlášť závažný přestupek proti Dostihovému řádu je považováno přenechání výhody,
kdy jezdec opuštěním své přidělené dráhy zvýhodní jiného jezdce.
Častým přestupkem je nesprávné použití klusáckého biče, např. je nedovolené, když jezdec udeří bičem do čísla, postroje, sulky, vede bič jednou rukou
bez opratí, udeří otočeným bičem nebo tvrdě pobízí otěžemi.
117
118
7. Výcvik dostihového jezdce
Dostihový sport patří z pozice jezdce i koně mezi vrcholový sport a klade na organismus jezdce i koně velké nároky jak po psychické, tak i po fyzické stránce.
Pro provozování vrcholového sportu v této oblasti je obecně důležité, aby
jezdec byl disciplinovaný, důsledný, odborně vzdělaný, dodržoval tréninkové
plány a náležitě se věnoval i správné životosprávě. Při nesoustavném neodpovídajícím tréninku může jezdec získávat vítězství nebo cenná umístění, ale
jen do určité doby.
Špičkoví dostihoví jezdci spolu s trenéry se zabývají systematickým výcvikem a tréninkem sebe i koní a dodržují přísná pravidla tak, aby mohli dosáhnout nejvyšších individuálních výkonu v dostizích.
Výcvik dostihového jezdce navazuje na základní jezdecký výcvik. Bez tohoto
výcviku jezdec zpravidla udržuje rovnováhu v sedle dostihového koně nesprávným držením za otěže a není schopen přimět koně k maximálnímu výkonu. Dobrým dostihovým jezdcem se bez základního jezdeckého výcviku
může stát jen pohybově mimořádně nadaný jezdec.
7.1. Složky dostihového tréninku jezdce
Dostihový jezdec musí být i při dodržování nižší tělesné hmotnosti psychicky a fyzicky zdatný, inteligentní, ctižádostivý, se snahou neustále teoreticky
a prakticky zdokonalovat techniku a taktiku jízdy.
Tréninkový proces dostihového jezdce se z hlediska teoretického i praktického členění dělí na tyto složky:
• f yzická příprava,
•p
sychická příprava,
• t echnická příprava,
• t aktická příprava.
Každá z těchto čtyř složek má jak teoretickou přípravu, tak i praktickou oblast, které se vzájemně prolínají.
Ve složce fyzické přípravy jde především o specifický rozvoj pohybových
schopností – rychlosti, vytrvalosti, síly a tělesné pohyblivosti (pružnosti
a ohebnosti). K dosažení a udržení dobré fyzické kondice by měl jezdec tedy
119
trénovat vytrvalost a pohyblivost i mimo sedlo. Nejvhodnějšími doplňkovými sporty pro jezdce jsou: běhání v přírodě, jízda na kole, plavání, lyžování,
atd. Rychle reagující, fyzický zdatný jezdec je schopen své jezdecké umění
sladit tak, aby i pro koně byly pomůcky jemné a příjemné, tak aby je kůň
dobře chápal. Dostatečná kondice jezdce je bezpodmínečně nutná, protože
podstatně ulehčuje spolupráci koně a jezdce a především umožňuje pozitivní
sportovní přístup. Dostihoví jezdci oproti sportovním jezdcům mají vytváření a udržování své fyzické kondice o to těžší, že musí ještě k tomu dodržovat
přísnou životosprávu a velmi nízkou svoji váhu a navíc jsou vystaveni větší
psychické a fyzické zátěži než sportovní jezdci.
Ve složce psychické přípravy je zásadní problematikou rozvoj příslušných
psychických vlastností, jako jsou např. houževnatost, bojovnost, soustředěnost, nekompromisnost, odhodlanost, odvaha, rozhodnost, spontánnost,
atd. Jezdec by měl mít velkou toleranci vůči stresům, schopnost rychle se
koncentrovat a orientovat v neustále se měnících situacích v průběhu dostihu, správnou reakci v těchto situacích výběrem optimálního řešení a anticipaci, tj. schopnost předvídat na základě dílčích znaků další vývoj dostihu
a záměr ostatních jezdců. V překážkových dostizích navíc jezdec musí umět
překonávat strach.
Ve složce technické přípravy jde především o vytváření a zdokonalování příslušných pohybových návyků a o zvládnutí správné technicky příslušného
dostihu. Předpokladem k tomu je obratnost a schopnost koordinovat pohyby.
Ve složce taktické přípravy jde především o vytvoření takových taktických
předpokladů a schopností, které by v dostihu umožnily plně zúročit to, čeho
bylo dosaženo fyzickou, technickou a psychickou přípravou jezdce a tréninkem i načasování formy koně.
V rozvoji osobnosti jezdce hraje velkou roli trenér. U méně zkušených jezdců by měl umět jezdci poradit i ve výše uvedených oblastech a správně ho
vést a formovat.
7.2.Technika jízdy dostihového jezdce
Technikou jízdy na koni označujeme výcvikem a tréninkem získanou
schopnost úspěšně splnit výkon v sedle tak, aby vedl k nejlepšímu výsled120
ku. Poněvadž v dostihovém ježdění jsou aktéry jezdec a kůň, je nutné, aby
pohybová činnost spolu s orientací a taktikou v dostihu byly zvládnuty velmi přesně. Přesné a účelné pohyby jezdce mají být dokonale koordinovány
a sladěny s pohybem koně.
K velké změně techniky ježdění rovinových a překážkových dostihů došlo ke
konci 19. století. Do konce 19. století byli jezdci, včetně dostihových jezdců
přesvědčeni, že je možné na koni sedět jen s dlouhými třmeny a hluboko
v sedle. Tento styl platil do té doby, než americký žokej James Forman „Tod“
Sloan v roce 1897 začal v Anglii popularizovat nový dostihový sed. Tento žokej začal jezdit s předkloněným trupem a krátkými třmeny. Angličané tento
sed přezdívali „přikrčená opice“. V Anglii, kolébce dostihového sportu, se
velmi brzy, přes anglickou konzervativnost, nový dostihový sed začal používat. Jezdci, kteří v něm jezdili, vítězili s koňmi horší třídy nad koňmi lepšími,
kteří byli ježděni ve starém plném sedu s dlouhými třmeny. Nový dostihový
sed se brzy rozšířil i v Evropě, a to pod názvem anglický, neboť tehdy evropský dostihový trénink většinou ovládali angličtí trenéři.
7.2.1. Dostihový sed a těžiště
Dostihový sed jezdce je ovlivněn především délkou třmenů, přiježděností
a jezditelností koně, šikovností jezdce, atd. Zásadou dostihového ježdění je
dokonalá rovnováha, tzn. udržování souladu mezi těžištěm těla jezdce a koně
a správné vedení koně.
Těžiště těla koně nebo člověka je bod, ve kterém se promítá hmotnost těla
(obr. 2). Umístění těžiště v těle není neměnné. Pokud se změní rozložení
hmotnosti těla, těžiště se trochu posune jiným směrem.
V tzv. základním anatomickém postoji (stoj spatný, paže podél těla, dlaně
vpřed) se celkové těžiště těla nachází přibližně ve výši 2. křížového obratle,
u žen je to asi o 1-2 % níže než u mužů (rozdílné rozměry pánve).
U koně leží uprostřed těla v průsečíku roviny podélné vedené hranicí mezi spodní a střední třetinou hrudníku a roviny příčné vedené za chrupavkou mečovou.
Jen správným sedem a vhodnou technikou jízdy může jezdec sledovat svým
těžištěm těžiště koně a přispívat tak k jeho rovnováze i výkonnosti. Koně jsou
natolik vnímaví, aby cítili a reagovali i na malé pohyby jezdcova těžiště.
Jezdec v dostihovém sedu má omezený kontakt s tělem koně a ve srovnání se
sportovním jezdcem omezené možnosti v působení holení a sedu. Nicméně
i zde platí, že nejdůležitější pomůckou v ovládání koně je působení váhy. Tato
121
váha se u dostihového sedu málokdy promítne v podobě plného sedu jako
u sportovního ježdění, ale má své možnosti.
Dostihový jezdec má díky krátkým třmenům své těžiště umístěno vysoko
nad těžištěm koně. Má tedy velký prostor pro posun svého těžiště ve směru
předozadním, ve vychýlení do strany a ve změně výšky těžiště. Obecným
principem je, že kůň je nucen své těžiště přesunout na tu stranu, kam se
uchýlí těžiště jezdce.
Podle stylu jezdce lze techniku ježdění rovinových dostihů dělit na školu evropskou, australskou a americkou.
Evropská škola
Hlava jezdce je zvednuta, záda jsou téměř vodorovná se hřbetem koně.
Jezdec „sedí“ co nejblíže ke kohoutku koně, aby jeho těžiště a těžiště koně
bylo na spojnici směřující mírně vpřed. Kolena má jezdec přiložena k bočnicím sedla, holeně fixovány těsně za podbřišníkem. Zápěstí rukou jezdce jsou položena těsně před kohoutkem koně. Koně vede na dlouhé otěži
s pružným přilnutím.
Někteří jezdci jezdí v dostihu s poměrně dlouhými třmeny. Výsledkem je, že
jezdec vysune holeně kupředu a ztratí důležitý kontakt s tělem koně a možnost působit na koně holeněmi. Málo předkloněný trup posune vzad, takže
těžiště jezdce je za těžištěm koně. Rovnováha koně je v rychlém cvalu narušena a kůň nemůže vyvinout maximální rychlost.
Dostihový sed vyžaduje velmi dobrou fyzickou kondici jezdce. Čím má jezdec kratší třmeny, tím dokonalejší musí být fyzická a technická zdatnost
jezdce. Krátké třmeny umožňují správné umístění těžiště jezdce ve vztahu
k těžišti koně a jsou významným faktorem při vyjíždění koně v cílové rovince. Udržení dobré rovnováhy s krátkými třmeny je velmi náročné a každé
porušení rovnováhy se projeví v akci koně.
Australská škola
Tato škola je charakteristická poněkud delšími třmeny, než mají špičkoví evropští jezdci (zvláště francouzští a angličtí). Sed jezdců je nízký, sedací kosti
jezdce jsou v celém průběhu dostihu těsně nad posedlím sedla. Kolena a holeně jezdců jsou neustále fixovány na sedle.
122
Ruce jezdce jsou položeny mírně před kohoutkem koně a kůň je veden poněkud kratšími otěžemi. Při vyjíždění koně jsou holeně jezdce velmi aktivní
tlakem za podbřišník, paže se pohybují v rytmu cvalového skoku jen do poloviny krku.
Americká škola
Styl jezdců této školy se od evropské a australské liší v maximálně aerodynamickém složení trupu jezdce za hřívou koně. Sedací kosti jezdce se téměř dotýkají
posedlí, a to od startu až do cíle. Jezdci drží třmeny na špičce chodidla těsně za
palcem nebo přímo palcem nohy, paty mají hluboko prošlápnuty. Na závodišti
s malými poloměry oblouků si někteří jezdci nepatrně prodlužují vnitřní třmen.
Poněvadž se dostihy jezdí maximální rychlostí od startu do cíle, snaží se jezdec aerodynamickým držením trupu a „schováním za hřívu a krk koně“ co
nejvíce snížit odpor vzduchu.
Rozdíly v evropském, australském a americkém stylu jezdce v rovinových
dostizích jsou do značné míry ovlivněny charakterem dostihových drah, které se v jednotlivých zemích liší. V Evropě, s výjimkou Anglie, jsou dráhy převážně elipsovitého tvaru o velkém obvodu, často se střídá stoupání a klesání.
V Anglii mají dráhy nepravidelný tvar, ostré oblouky a velmi dlouhé cílové rovinky. Proto na evropských závodištích je důležitým činitelem taktika.
Americké dráhy jsou oválného tvaru s poměrně malým obvodem a prvořadým činitelem je rychlost od startu do cíle. Taktika v dostihu je druhořadá.
Speciální výcvik dostihového jezdce, který navazuje, jak již bylo řečeno, na
základní výcvik, lze rozdělit na tři fáze.
V první fázi trenér seznamuje jezdce se správným dostihovým sedem
a strukturou pohybů v sedle (stylem). Děje se tak slovní instrukcí, předvedením stylu nejlepších jezdců atd. Pak trenér „zformuje“ jezdci sed, držení
a používání otěží.
Druhá fáze je obdobím mnoha praktických zkoušek, při nichž trenér pomáhá jezdci nalézt nejvhodnější styl a techniku jízdy, která vede k účinné
a přitom ekonomické a pohybové činnosti v sedle. Jezdec poznává rytmus
123
pohybu koně v rychlém cvalu a z toho plynoucí optimální střídání napětí
a uvolnění funkčních svalových skupin. Podmínkou je častá změna ježděných koní a sedel různé konstrukce a hmotnosti.
Třetí fáze je typická pro upevnění pohybového návyku a takové techniky, při
nichž koně ochotně a poslušně podávají nejlepší výkony. Předpokladem je
účast ve zkušebních galopech při častém střídání koní. Ve výcviku je důležité
řešení měnících se situací v poli cválajících koní, orientace a odhad rychlosti.
Při výcviku je třeba brát zřetel na individuální vlastnosti jezdce.
7.2.2. Vedení koně v dostihu
Jezdec vede koně otěžemi, které procházejí buď mezi prostředním prstem
a prsteníkem, nebo mezi prsteníkem a malíčkem, případně vně prstů. Levá
otěž je pak vedena z levé ruky do pravé a pravá otěž z pravé do levé tak, aby
otěže vytvořily zdvojený „můstek“, kterým se jezdec opírá o krk koně těsně
před kohoutkem. Přilnutí má být stálé, pružné a nikoliv tvrdé nebo tupé.
Dlouhá otěž musí koni dovolit náležitě využívat krk a hlavu, aniž by omezovala kontrolu koně jezdcem. Ježdění s krátkými otěžemi je zcela chybné.
V okamžiku startu musí jezdec bezprostředně splynout s rychlým pohybem
koně. Nemá nikdy zůstat za pohybem ani pevně sedět v sedle, případně se
nechat vytáhnout koněm za otěže, neboť takové počínání jezdce znamená
ztrátu několika délek.
Vysoká poloha těžiště jezdce je charakteristická vodorovnou polohou páteře,
balancí nad těžištěm koně a podchycováním cvalových skoků koně pohybem jezdcových kolen. Tato souhra umožní koni uvolněný cvalový skok na
dlouhé otěži.
Přiblížení zadní partie jezdcova těla k sedlu a mírným vzpřímením dosáhne
jezdec změny těžiště koně a jeho podsazení (těžiště koně je na pánevních
končetinách). To je důležité nejen před odrazem při skákání, ale i při vyjíždění oblouku. K ovládání koně je třeba použít především působení jezdcovy
váhy ke změně těžiště koňského těla a nikoliv tahání za otěže. Jestliže jezdec
při zatočení do oblouku zatáhne za krátkou otěž a těžiště jezdce je vpředu,
tak docílí pouze toho, že kůň může uklouznout nebo upadnout.
124
7.2.3. Vyjetí koně v cílové rovince
S blížícím se závěrem dostihu se tělo jezdce v zadní partii přiblíží k sedlu
a mírně se vzpřímí. Váha jezdce se na ose „hlava – páteř – pánev“ promítá
přes stehenní kosti rytmickým pohybem do působení kolen na kohoutku
koně. Mírný posun těžiště jezdcova těla dozadu ovlivní těžiště koně, který
přenese větší podíl své hmotnosti na pánevní končetiny, což mu umožní postupné prodlužování cvalového skoku. Rytmický pohyb jezdce působí jako
pobídka a začíná mobilizovat koně.
Rychlý přechod ze stavu, kdy je kůň držen na otěži a po zatočení do cílové
roviny začne být prudce vyjížděn rukama, je chybou. V takovém okamžiku
má kůň (díky tahu proti otěži) svoji váhu přesunutou více na hrudních končetinách, jezdec navíc často koně tzv. „přerajtuje“ (přesune své těžiště ještě
více před těžiště koně) a tím mu znemožní prodloužení cvalového skoku.
Výsledkem je zvýšení frekvence cvalových skoků, ale ne jejich prodloužení.
Vyjetí dostihového koně bičíkem
Pobídka dostihového koně bičíkem v rovinovém nebo překážkovém dostihu
má za účel zesílit pobídky holeněmi, sedem a pažemi jezdce.
Správné použití bičíku v rovinovém dostihu nebo v okamžiku odskoku koně
na překážku je velkým uměním. Jezdec používá bičík ve směru pohybu
a v rytmu akce koně, ruka ani bičík se nezvedají nad úroveň ramen a údery
bičíkem jsou na hýždě nebo (pouze v případě, že ruka drží bičík v „bekhendové“ pozici a současně drží i otěže) na plec koně (DŘ § 1 b), c), d)).
Nesprávné použití bičíku znásobí stres vyvolaný samotným dostihem. U koní
(zvláště klisen) slabého typu nervové soustavy mohou přílišné pobídky bičíkem vést k „ochranné bariéře“, ke „ztrátě srdce“ a ke špatné výkonnosti po
celou dobu jejich dostihové kariéry. V dostihovém cvalu kůň dýchá v rytmu cvalového skoku. Telemetricky bylo dokázáno, že kůň cválající v dostihu
přeruší při silnějším úderu bičíkem dechovou frekvenci (zatají dech). To se
nepříznivě projeví ve výkonnosti.
Pobídka bičíkem nemá koni způsobovat bolest. Kůň má výbornou paměť
na místo, kde mu bylo ublíženo nemilosrdnými údery bičíkem. Vrozený
125
ochranný útlum a pud sebezáchovy ho pak nutí, aby se vyhnul situacím, ve
kterých získal špatné zkušenosti, kde byl přetížen, nebo trpěl bolestí. Projeví
se to v neochotě až obraně koní při startu v dostihu, v nadměrném nežádoucně intenzívním předstartovním stavu, ve stresových stavech vedoucích
až k úplné strnulosti koně u startu i v neochotě bojovat v cílové rovince.
Snaha jezdců zvítězit v dostihu za každou cenu překrývá vědomí, že kůň je
živý tvor, který cítí bolest stejným způsobem jako lidé. Je proto pochopitelné,
že v posledních několika letech ve všech státech s vyspělým dostihovým provozem jsou hledány cesty, jak kontrolovat a omezovat použití bičíku.
7.3. Technika jízdy dostihového jezdce v překážkových dostizích
Překážkové dostihy jsou v České republice velmi populární. Divácká návštěvnost ještě více poroste s vyšší bezpečností dostihů a se stoupající výkonností
koní a jezdeckého umění překážkových jezdců.
Vybrané faktory ovlivňující samotnou techniku jízdy překážkového jezdce:
a) t yp překážkového dostihu (proutěné překážky, steeplechase, steeplechase
crosscountry),
b) r ychlost v dostihu,
c) s tav povrchu dráhy,
d) jezditelnost,
e) p
řiježděnost,
f) p
řekážkové zkušenosti koně,
g) p
očasí,
h) s amotná konkurence koní a jezdců v dostihu, atd.
Přiblížení zadní partie jezdcova těla k sedlu a mírným vzpřímením dosáhne
jezdec změny těžiště koně (podsazení koně) a společně s rytmickým pohybem promítnutým do působení kolen lze pobízet koně k překonání překážky.
Při potřebě důraznější pobídky může jezdec dosednout až do sedla. Přesun
těžiště dozadu k podsazení koně však není možný, pokud jezdec drží otěže příliš krátce. Dostatečná délka otěží je nesmírně důležitá pro uplatnění dokonalého pohybového stereotypu při skoku přes překážku. Je rovněž
podmínkou pro zachování nezávislosti ruky a sedu. Delší otěž umožní také
vyklenutí koňského hřbetu a krku a dokonalé provedení skoku.
126
Krátká otěž nedovolí koni hřbet vyklenout, výsledkem je prohnutý hřbet
koně, spuštěné přední a zadní končetiny, „prometení“ překážky, zpomalení
předku koně při doskoku a zašlápnutí předních končetin zadními.
Při porovnání stylu francouzských, anglických a českých překážkových
jezdců je nutno konstatovat, že styl francouzských překážkových jezdců
je velmi vytříbený. Ve školách v moderních tréninkových střediscích je
základní dostihový výcvik veden nejzkušenějšími trenéry na velmi dobře zaskákaných školních koních. K dispozici mají velkou krytou jízdárnu
a četné cvičné dráhy s velkým počtem přenosných i přírodních překážek.
Trenéři bedlivě sledují styl jezdce i koně a neustále činnost jezdců opravují
a usměrňují. Francouzští překážkoví jezdci velmi dbají na techniku jízdy
a zároveň na „estetický“ styl. Nejedná se však pouze o estetičnost dokonalého stylu jezdce při vedení koně na překážku. Tím, že jezdec sedí v dokonalé rovnováze, může koně vést dlouhými otěžemi na stejnoměrném,
pružném „přilnutí“.
V tréninkových střediscích jsou vybudovány „překážkové manéže“ k výcviku koní ve skoku ve volnosti i pod jezdcem.
Učni a mladí jezdci se pravidelně zúčastňují steeplechase a steeplechase
crosscountry na provinčních drahách, kde pod vedením zkušených trenérů
získávají nezbytné zkušenosti.
Francouzští překážkoví jezdci vedou koně na lehkém, pružném přilnutí
dlouhými otěžemi, sedí v přední části sedla a třmeny mají přiměřeně krátké. Vyznačují se dokonalou rovnováhou v sedle, kterou zásadně neudržují
držením za otěže. Kolena, holeně a kotníky jsou fixovány a v nepřetržitém
styku s tělem koně. Překážky najíždějí v pravidelném cvalu s prostornými
cvalovými skoky. Ruce mají nepřetržitě položeny na hřívě koně těsně před
kohoutkem. Koně v závislosti na šikovnosti jezdce dobře odhadují nejen mohutnost, ale i vzdálenost překážky a tím i správné místo odskoku.
Angličtí překážkoví jezdci vedou koně na překážky rovněž na dlouhých otěžích, delší třmeny umožní anglickým jezdcům používat holeně k razantnímu
vyjetí koně ve finiši.
127
Obecně typ překážek v různých zemích a rychlost dostihu ovlivňují styl
koně a jezdce ve skoku. Francouzské pojetí překážkového sportu je pro diváky atraktivní mohutnými překážkami, které jsou však konstruovány tak, aby
je kůň mohl částečně „promést“. Všechny překážky jsou zacloněny, z dobře
rozebíratelné konstrukce a s bezpečnostními prvky. Dostihové dráhy mají
nejčastěji tvar oválu s diagonálami, kde se mění směr dostihu. V dostizích
typu crosscountry je možné vidět i ježdění do kopce a z kopce.
V Anglii jsou překážky ve steeplechase budovány z lisovaného proutí, jsou
pevné a nedají se tak„promést“. Takovou překážku musí kůň přeskočit, hrubá chyba znamená pád. Kursy dostihů jsou vedeny z našeho pohledu monotónně po oválech na „jednu ruku“.
Každá dostihová země, každá dostihová dráha má své zvláštnosti a specifika.
Pokud se chystá překážkový kůň na start v zahraničí, je nutné ho s těmito
specifiky seznámit, analyzovat je a přizpůsobit jim trénink a výběr přípravných dostihů. Kůň musí získávat zkušenosti a nelze předpokládat, že na neznámé dráze se hned prosadí.
7.4. Taktika jízdy v dostihu
Taktikou jízdy v dostihu je volba optimálního způsobu boje, který povede
k vítězství nebo k nejlepšímu umístění.
Taktiku v dostihu prostuduje trenér s jezdcem několik dní před dostihem.
Trenér i jezdec musí být schopni odhadnout výkonnost svého koně i koní
soupeřů, jezdecké umění jezdců, zvolit optimální tempo a správně rozdělit
síly koně na celý dostih ve vztahu ke stavu dráhy a počasí.
Každému koni vyhovuje jiné tempo dostihu, souvisí to s jeho vlastnostmi.
Dobrý jezdec se snaží zajistit koní v dostihu optimální tempo, tak aby jeho
tepová frekvence byla co nejnižší. Jen tak dokáže kůň úsporně hospodařit
s energií.
„Pulující“ kůň, s kterým se jezdec tahá, se brzo rozčílí, jeho tepová frekvence vylétne do maximálních výšek, spotřebuje energii a kyselina mléčná ve
svalech ho zastaví.
128
Rovněž nemá smysl pobízet koně, který je tzv. „pomalu na nohách“ do špice
dostihu, protože kůň bude nucen jít vyšší rychlostí, než mu vyhovuje a takový kůň brzo „zhasne“.
Podobnou chybou je, když jezdec příliš rychle dohání ztrátu, kterou kůň
utrpěl opožděním odskočením ze startovacích boxů nebo zdržením na
překážce. Z tohoto pohledu jsou rovněž riskantní: rychlé zlepšování pozice
v dostihu, změny tempa a změny směru.
Pro analýzu rychlostního průběhu dostihu slouží v rovinových dostizích
mezičasy. Podle nich a podle průběžné pozice koně v dostihu lze zjistit, jaký
průběh dostihu koni nejlépe vyhovuje.
Za „přepálený“ dostih se označuje dostih, kde je počáteční tempo s ohledem
na jeho délku a půdní podmínky příliš rychlé. Koně pohybující se ve špici dostihu jdou s vysokou tepovou frekvencí v anaerobním režimu, který je
spojen s tvorbou vysoké hladiny kyseliny mléčné. Kyselina mléčná se nahromadí ve svalech (způsobí jejich ztuhnutí), zabrání dalšímu využití energie
a koně dramaticky zpomalí. Tím otevřou šanci pro koně ze zadních pozic.
Za „falešný“ vytrvalecký dostih se označuje dostih, kde se první polovina
vytrvaleckého dostihu odbývá v pomalém tempu. Všichni koně se pohybují v úsporném aerobním režimu a o konečném výsledku nebudou v závěru
dostihu rozhodovat vlohy pro vytrvalost, ale pro rychlost. Bude tedy vyhovovat koním s mílařskými nebo sprinterskými schopnostmi. Skutečným vytrvalcům takový dostih vyhovovat nebude, protože nemají takové rychlostní
schopnosti. Výsledek „falešného“ vytrvaleckého dostihu bude zkreslen jeho
průběhem a neposkytne obrázek o vytrvalostních schopnostech koní. Pro
zajištění optimálního průběhu dostihu lze použít koně „vodiče“, který se po
startu ujme diktování tempa, které vyhovuje koni, pro kterého pracuje.
Příklady vhodných taktik jízdy
Kůň, který je po startu „rychle na nohách“ a „nenechá se držet“, může inklinovat ke kratším distancím. Naopak kůň, který má po startu problém akceptovat tempo dostihu (tzv. dostává se „pomalu na nohy“), bude zřejmě
potřebovat delší dostih.
129
Kůň, který při optimálním průběhu dostihu končí v cílové rovině se silami a propadá se, zřejmě delší dostih neprostojí a bude příště potřebovat kratší dostih.
Naopak kůň, který se v průběhu dostihu přibližoval ke špici dostihu a až
v cíli dosáhl své nejlepší pozice a tzv. „nestihl víc“, bude potřebovat delší
dostih. Při prostém pohledu bez znalosti mezičasů by se mohlo zdát, že kůň
předvedl závěrečné zrychlení („speed“). Ale po analýze mezičasů se může
ukázat, že šlo o „přepálený“ dostih, kdy ostatní koně „zvadli“ a on šel stále „jedním tempem“ a je tedy spíše tempařem. Z tohoto pohledu jsou tedy
velmi důležité analýzy a komentáře, které jsou v zahraničí běžnou součástí
výsledkových listin.
Kůň obdařený vytrvalostí, ale bez schopnosti závěrečného zrychlení (bez
„speedu“, tempař) bude potřebovat poctivé tempo v delším dostihu, které
si buď sám udělá, nebo mu k tomu dopomůže vodič. Těmto koním obyčejně
vyhovují více točité dráhy s kratší cílovou rovinou.
Kůň, který nemá na dlouhý dostih dostatek vytrvalosti, a ani nemá schopnost závěrečného zrychlení, bude potřebovat v dostihu falešné tempo až do
okamžiku, odkud díky svým distančním schopnostem dostih prostojí až do
cíle (například posledních 1600 m pro mílaře). S dobře ovladatelným koněm
lze diktovat falešné tempo i na špici dostihu.
Kůň, který je obdařen závěrečným zrychlením („speedem“), může spoléhat
na svou schopnost a zaútočit ve vhodném okamžiku z výhodné nástupní pozice. Délka „speedu“ je u koní rozdílná a k tomu je třeba přizpůsobit nástupní pozici pro závěrečný úder nebo i zvolit dráhu s odpovídající délkou cílové
roviny.
Volba taktiky není jednoduchá záležitost.
Při jejím stanovením je třeba brát v úvahu:
a) v lastnosti ježděného koně (dostihová třída, aktuální forma, distanční optimum, ovladatelnost, pohotovost po startu, schopnost a délka závěrečného zrychlení, bojovnost),
b) s chopnosti soupeřů (koní a jezdců),
130
c) s chopnosti jezdce, který koně pojede,
d) d
ále délku dostihu,
e) c harakter závodiště,
f) s tav povrchu dráhy,
g) p
ozici ve startovních boxech,
h) r ozdíly v hmotnostním zatížení koní,
i) m
íru skokanských zkušeností.
j) J ezdec by měl být obeznámen i s případnými problémy, které kůň v minulosti projevil (např. špatné zkušenosti ve startovacích boxech, nesnášení úzkého kontaktu s ostatními koňmi v poli, neochota projít zúženým
prostorem mezi koňmi při zatáčení na danou ruku, neudržení přímého
směru v cílové rovině).
Konečně si musí jezdec uvědomit, že může zvolit jen takovou taktiku, která
neporuší pravidla Dostihového řádu. Dojde-li v dostihu k nepředvídaným
okolnostem, které by porušily pravidla Dostihového řádu, musí jezdec zvolit
takové řešení, které za daných podmínek bude nejsprávnější a nejúčinnější.
Základním předpokladem úspěšné taktiky je odpovídající stupeň trénovanosti koně.
Neméně důležitým předpokladem je vysoká technická, fyzická a psychická
úroveň jezdce. Z fyzických schopností je to vytrvalost, síla, statická pohyblivost (styl jezdce), obratnost a rychlost, tj. kondice jezdce i při dodržování
nízké tělesné hmotnosti.
Po dostihu musí být jezdec schopen společně s trenérem zhodnotit a analyzovat vlastní taktiku a taktiku ostatních jezdců. Pak se způsoby řešení stanou
praktickou zkušeností jezdce.
131
132
8. Trénink dostihového koně
Cvalové dostihy jak rovinové tak překážkové mají v České republice velkou
tradici, atraktivnost a oblíbenost, která se promítá v relativně velké návštěvnosti. I když se Česko spolu s Rakouskem, Polskem, Maďarskem, Itálií, Slovenskem řadí mezi země s méně vyspělým dostihovým provozem (v kategorii dostihů, v počtu dostihových dní, v počtu registrovaných koní), tak přesto
ve srovnání s výše zmíněnými státy si drží svoji stabilitu.
Mezi světové dostihové velmoci se může řadit USA, Austrálie, Nový Zéland,
Japonsko, Čína. V uvedených zemích hrají hlavní roli rovinové dostihy.
Mezi evropské dostihové velmoci patří Francie, Anglie, Irsko, Německo, kde
zejména ve Francii, Anglii, Irsku je rozvinutý a na vynikající úrovni i překážkový provoz.
Z historického pohledu jsou zde uváděny čtyři nejlepší dostihové závodiště
v České republice a jejich vznik či uskutečnění prvních dostihů. V Praze
se konaly dostihy nejdříve na Invalidovně v Karlíně, později na Císařské
louce. Když byla tato dráha zrušena, bylo v roce 1906 vybudováno ústřední
závodiště ve Velké Chuchli. První dostihy na závodišti ve Velké Chuchli se
konaly 28. září 1906.
Od čtyřicátých let 19. stol se konaly rovinové a překážkové dostihy v prostoru dnešního závodiště v Pardubicích, kdy 5. listopadu 1874 byl odběhnut
první ročník Velké pardubické steeplechase crosscountry.
Dostihová dráha v Karlových Varech byla slavnostně otevřena 30. 6. 1899.
Mostecký Hipodrom byl dokončen v roce 1996 a o rok později se zde konaly
první dostihy.
V současné době je v provozu 11 závodišť.
Cvalové dostihové dráhy (rovinové a překážkové) mají travnatý povrch, dráhy steeplechase crosscountry mají navíc zoraný povrch.
133
Ve Velké Chuchli, v Pardubicích, v Karlových Varech, v Mostě, v Kolesách,
v Benešově se běhá na pravou ruku. V Lysé nad Labem, v Netolicích, v Brně,
ve Slušovicích, ve Světlé Hoře se běhá na levou ruku.
V České republice obvykle začíná sezóna v dubnu a končí na konci října
nebo začátkem listopadu.
V posledních letech je registrovaných cvalových dostihových koní cca 1300.
Dostihovým koněm se pro účely Dostihového řádu rozumí dvouletí, tříletí
a starší koně plemen anglický plnokrevník a polokrevník, arabský plnokrevník a polokrevník, koně zapsaní v NTB (registr koní s neprokázanou plnokrevností), zapsaní v tréninkové listině v souladu s ustanoveními Dostihového řádu (Dostihový řád – DŘ § 1).
Stáj musí být zaregistrovaná majitelem 14 dní před podáním první přihlášky koně do dostihu (DŘ § 78). Dostihová stáj má zpravidla jméno majitele.
V případě, že majitel má zaregistrováno více stájí, musí být tyto rozlišeny
různými jmény (DŘ § 97). Majitel dostihové stáje může pro svou stáj používat i krycí jméno (DŘ § 98). Jezdec každého koně účastnícího se v dostihu
musí být oděn v registrovaných barvách majitele (DŘ § 102).
Každý trenér dostihových koní musí nejpozději 14 dní před podáním první
přihlášky koně do dostihu jej uvést ve své tréninkové listině (DŘ § 123).
Dostihu se nesmí účastnit klisny v roce, ve kterém byly připuštěny, pokud
trenér nepředloží doklady o jejich jalovosti (DŘ § 219).
Dostihu se nesmí účastnit hřebci, pokud mají vydanou licenci pro působení
v plemenitbě (DŘ § 220).
8.1. Fyziologie tréninku koní
Vlastní trénink koně je proces přizpůsobování organismu na opakovanou zátěž. Systémy, orgány a tkáně si vytvářejí morfologickou a funkční
adaptaci na pohybovou i psychickou zátěž. Tím, že se vylepšuje funkční
činnost jednotlivých orgánů a systémů, tak pracují s větší intenzitou, ve
větším objemu a dosahují tím i většího výkonu, tj. mají větší funkční kapacitu. Jednotlivé orgány a systémy se přizpůsobují zátěži specificky, tj.
podle druhu zátěže. Specifičnost reakce a adaptace je tedy základem specializovaného tréninku.
134
8.1.1. Základní pojmy
V tréninkové praxi se velmi často definuje řada obecných pojmů, proto je
nezbytné tyto základní pojmy definovat již v úvodu.
Zdatnost je schopnost koně reagovat optimálně na řadu různých podnětů
vnějšího prostředí. Takový kůň se dokáže vypořádat se všemi požadavky zátěže nejen fyzické, ale i psychické, zátěže vnějšího prostředí (chlad, teplo),
s nemocí atd. Jen zdatný kůň je schopen být trénován, a proto zdatnost je
předpokladem účinnosti tréninkového procesu. Zdatnost podmiňuje trénovatelnost a výkonnost koně.
Zdatnost je ovlivněna genetickým předpokladem, ale i vlivy vnějšího prostředí (technologie ustájení, podmínky tréninku, zejména pohybový a psychologický režim, výživa, atd.).
Výchozí úroveň zdatnosti bude u každého koně v začátcích tréninku ryze
individuální, a proto tedy každý kůň bude rozdílně reagovat na působení
zátěže v tréninkovém procesu. Čím vyšší je výchozí úroveň obecné zdatnosti
koně, tím lepší jsou předpoklady pro růst jeho specializované výkonnosti.
Výkonnost je schopnost koně podat a opakovat určitý specializovaný dostihový výkon (v rovinovém nebo překážkovém dostihu). Kritériem výkonnosti koně je tedy jeden určitý konkrétní výkon, který se sleduje dvojí cestou:
a) c estou trenérského sledování (např. změřit rychlost cvalu),
b) c estou fyziologickou (stanovení funkční kapacity jednotlivých orgánů zapojených do výkonu, změřit odezvu v organismu na provedený výkon,
atd.). Pro výkonnost koně je charakteristická vazba na určitý druh činnosti.
Pravidelným a fyziologicky vedeným tréninkem lze výkonnost organismu
ovlivnit. Zvyšuje se trénovanost koně a vlastní adaptace na výkon.
Základem výkonnosti koně je jeho trénovatelnost. Jedná se o schopnost
být trénován v určitém druhu pohybové zátěže. Ve struktuře trénovatelnosti
koně lze rozlišovat tři základní složky připravenosti: motorické funkce pohybového aparátu, funkce vnitřních orgánů zajišťující vlastní pohyb, psychické
funkce v centrálním nervovém systému. Tyto tři uvedené složky se vzájemně
doplňují a splývají v jeden funkční celek, který je předpokladem vysoké specializované výkonnosti koně.
Trénink je dlouhodobý fyziologický a pedagogický proces, kterým se organismus koně postupně adaptuje na opakovanou zátěž. V průběhu tréninku
135
se vytvářejí nové podmíněné pohybové reflexy, orgány zlepšují funkci a často
podle potřeby mění i svou stavbu → proces morfologické a funkční adaptace
na požadované zatížení.
Tréninkový cyklus (makrocyklus, mezocyklus, mikrocyklus) je určité období v průběhu tréninkového procesu, které má cílený úkol:
a) p
osílit trénovanou vlastnost (rychlost, vytrvalost, atd.),
b) z výšit nebo naopak snížit celkový objem či intenzitu zátěže (např. přípravné období, atd.).
Tréninková jednotka (dávka) je určitá zátěž koně, která v organismu vyvolává specifickou reakci (zátěž rychlostní, vytrvalostní, atd.) a která je různé
intenzity (rychlosti, síly, výšky skoku) a objemu (délka trati, doba výkonu,
počet opakování skoků).
Postupným zvyšováním tréninkových dávek (v objemu, intenzitě), s postupujícím výcvikem a s nastupující morfologickou a funkční adaptací k příslušné zátěži vzniká tzv. trénovanost koně. Trénovanost se rozvíjí sice pomalu, ale vcelku souvisle, pokud v tréninkovém procesu nedojde k přerušení,
pokud jsou požadavky a podněty úměrné věku, individuálním schopnostem
a kondici koně a jsou dodržovány didaktické principy tréninku.
U trénovaného koně vzniká specifická schopnost lépe odolávat zátěži s menším narušením stálosti vnitřního prostředí organismu oproti netrénovanému koni. Současně narůstá schopnost podávat větší výkon i větší celkově
vykonanou práci (větší objem s vyšší intenzitou).
V průběhu tréninku, kdy se zdokonaluje pohybová a funkční zdatnost organismu koně, psychická odolnost vůči stresu, se také mění výživný stav a exteriér koně. Takovýto stav se označuje jako dostihová kondice.
Dostihová forma je stav organismu koně, který mu umožňuje dosahovat
maximální výkony. Formu vytváří také plná koordinace všech fyziologických funkcí, mobilizace všech rezerv na hraniční hodnoty, vysoká reaktivita a schopnost organismu koně reagovat všemi svými schopnostmi
na maximální zátěž. Maximální výkony jsou však podmíněné vysokou
všeobecnou a specializovanou trénovaností, ale také talentem, tělesnými
a funkčními vlastnostmi a typem nervové činnosti koně, které jsou ve
velké míře určovány genetickými dispozicemi zděděnými od rodičů.
Kvalita dostihového koně je z pohledu dosažených výsledků označována jako
136
dostihová třída. Každý kůň má určitý genetický potenciál zděděný po předcích. To jak tento potenciál využije, jak se kůň projeví na dráze, je ovlivněno
celou řadou faktorů, např. obecnou zdatností, zdravotním stavem koně, trénovaností a ve velké míře vlivem tréninkových podmínek a přístupem trenéra a dalších faktorů.
Maximální výkony jsou dané také energetickým potenciálem organismu,
který představují zásoby pohotových zdrojů energie
(tj. ATP, CP, glykogen, případně i tuky). Z nich se uvolňuje energie pro zátěž,
která probíhá buď v podmínkách dostatku kyslíku v organismu (aerobní –
oxidativní uvolňování energie) nebo nedostatku kyslíku (anaerobní uvolňování energie na tzv. kyslíkový deficit).
Maximální anaerobní výkony – jedná se o maximální výkony koně na kyslíkový
deficit, které umožňují koni absolvovat určitý objem zátěže s co největší intenzitou pohybu (rychlostí) při vysoké úrovni anaerobního uvolňování energie.
Maximální aerobní výkony – jedná se o maximální výkony při vysoké úrovni aerobního metabolismu, které umožňují koni absolvovat co největší objem zátěže při určité intenzitě pohybu (rychlosti) s dostatkem kyslíku v organismu a oxidativním uvolňováním energie.
Anaerobní kapacita organismu reprezentuje množství energetických zdrojů schopných uvolňování energie za anaerobních podmínek v organismu (při
kyslíkovém deficitu), tj. ATP, CP, glykogen a současně množství svalových
vláken schopných pracovat za nedostatku kyslíku (rychlá svalová vlákna).
Aerobní kapacita organismu představuje nejen množství zdrojů s oxidativně uvolněnou energií (glycidy a mastné kyseliny), ale také množství svalových vláken schopných pracovat za aerobních podmínek (červená svalová
vlákna) a funkční kapacit transportního systému kyslíku, tj. kardiovaskulárního a dýchacího aparátu.
8.1.2. Fyziologická pravidla tréninku
Výcvik i trénink koní se navzájem prolínají, podmiňují a ovlivňují. Trénink
koně je velmi složitý a individuální proces. Aby tomuto procesu bylo porozuměno, je nutné objasnit alespoň heslovitě některé jeho obecné didaktické
principy, které mají vždy hluboký fyziologický dopad.
Jsou to principy všestrannosti a různorodosti tréninku, systematičnosti,
postupnosti a dlouhodobosti, cykličnosti, individualizace a také aktivnosti
a názornosti.
137
Princip všestrannosti a různorodosti tréninku
Řada pohybových výkonů dostihového koně je podmíněna současným rozvojem několika pohybových vlastností, při tréninku je třeba rozvíjet všechny pohybové vlastnosti. Všestrannost zatěžování vytváří obecnou zdatnost
a všeobecnou trénovanost, která je podkladem pro další rozvoj specializované trénovanosti. Tím se zabezpečuje i růst výkonnosti koně.
Obecně se vytváří všestranný funkční rozvoj, který se v průběhu tréninku
přizpůsobuje speciálním požadavkům jednotlivých typů výkonu.
Všestrannost tréninkové zátěže musí odpovídat svou úrovní výkonnosti každého koně. U mladých koní v počátcích tréninku, všestrannost a různorodost
má ve stavbě tréninku velmi široké uplatnění. Při tzv. „forsírování“ tréninku, kdy se uplatní specializovaný trénink před všestranným, má sice za následek rychlejší růst výkonnosti, která má však nižší úroveň. Negativně dochází
k ovlivnění růstu a vývinu koně, kde se projeví neharmonickým vývinem organismu, zejména se mohou projevit změny na pohybovém aparátu.
U výkonných dostihových koní se všestranný trénink přesunuje do pří‌‑
pravného a přechodného období. V přípravném a přechodném období se
všestranným tréninkem zvyšuje funkční kapacita různých orgánů a to i těch,
které jsou v dané specializaci koně málo zatěžovány. Tím se zvyšuje obecná zdatnost koně, která je základním předpokladem pro růst specifické výkonnosti.
V hlavním období jednoznačně převažuje specializovaný trénink zaměřený především na dostihové využití koní.
Všestranně nespecifické zatěžování (práce v klusu, plavání koní, práce na
jízdárně, práce v terénu, apod.) je v hlavním období součástí aktivního
odpočinku, což může být výrazný stimul výkonnostního růstu koně.
Různorodost a pestrost zátěže přispívá k odpočinku nejen fyzickému, ale
i psychickému. Monotónní a jednostranný trénink vede nejen k nedostatečnému rozvoji jednotlivých funkcí, ale i ke vzniku výkonnostní bariéry.
Princip systematičnosti a pravidelnosti tréninku
Systematičnost se promítá zejména do frekvence jednotlivých adaptačních
tréninkových podnětů.
Princip pravidelnosti tréninku je vyjádřen optimální frekvencí tréninkových adaptačních podnětů v mikrocyklech, tak aby bylo efektivně využí138
váno všech superkompenzačních dějů (2-3x nebo 3-4x týdně). Příliš velká
frekvence adaptačních podnětů nebo naopak příliš malá frekvence podnětů
nevyužívají efektů superkompenzace, nemají tréninkový účinek a nevedou
k růstu výkonnosti koně. V prvním případě může dojít až k chronické únavě
a přetrénování, ve druhém případě zůstává kůň nedotrénovaný.
Princip postupnosti a dlouhodobosti tréninku
Princip postupného a tím i dlouhodobého zvyšování zatěžování koně patří
k dalším základním fyziologickým požadavkům na každý trénink.
Postupné zvyšování zatížení v tréninkovém procesu vede sice k pozvolnějšímu,
ale o to více trvalejšímu růstu celkové funkční kapacity organismu koně. Tento
pozvolný růst funkčního rozvoje vede k trvalým adaptačním změnám v organismu trénovaného koně a tím i ke stabilizaci jeho výkonnosti na vyšší úrovni.
Jakékoliv urychlování tréninkového procesu („forsírování“ tréninku) má
vždy negativní důsledky pro požadovaný tréninkový efekt. Často přivádí
koně do vysokého stupně akutní a po krátké době i chronické únavy a přetrénování.
Princip cykličnosti tréninku
Je založen na tzv. biorytmech, které vyplývají z nepodmíněné i podmíněné
reflexní činnosti organismu. Tak jak se střídají biorytmy jednotlivých ročních období, biorytmy nočního klidu a denní aktivity, střídají se i biorytmy
zatížení a zotavení organismu.
Biorytmy v tréninkovém procesu se odrážejí v cyklech různého řádu (tréninková jednotka, mikrocyklus, mezocyklus, makrocyklus).
Cykličnost tréninku tedy představuje pravidelné střídání zatížení a zotavení.
Zotavení ze zátěže je základní podmínkou pro zařazení dalšího zatížení organismu. Během zotavení musí dojít k vyplavení všech katabolických zplodin
z pracujících tkání a jejich likvidace nebo vyloučení z organismu. Současně
je využíváno všech potřebných efektů obnovy energetického potenciálu.
Zotavení je období aktivního odpočinku, při němž se využívá nespecifických tréninkových podnětů (plavání koní, ježdění do terénu, atd.). Dochází
k prokrvení činných soustav a odplavení katabolitů a jiných zbytků.
Na úrovni tréninkových jednotek se střídají intervaly zatížení a zotavení podle charakteru použité tréninkové metody (intervalová, střídavá).
139
V mikrocyklech se dny aktivního odpočinku vkládají mezi dny s vysokým
specifickým zatížením koně.
Obdobně je stavěna struktura mezocyklů, kdy vždy jeden mikrocyklus je
vyhrazen zotavovacímu tréninku.
Ve struktuře makrocyklů je k aktivnímu odpočinku koně určeno přechodné období.
Nedostatečné zotavení z tréninkových jednotek a mikrocyklů vede ke vzniku velké akutní únavy spojené s vyčerpáním organismu (přepětí, zchvácení).
Není-li dostatečné zotavení z mezocyklů, hrozí nástup chronické únavy
a přetrénování.
Nedostatečné zotavení z makrocyklů vede ke snížení výkonnosti koně v příštím roce a jeho rychlejšímu opotřebování. Přirozeným důsledkem všech těchto nedostatků je pak poškození zdravotního stavu koně (viz kapitola 8.1.9
Vliv neadekvátní zátěže na celkový zdravotní stav a výkonnost koní).
Rychlost zotavení je závislá na objemu a intenzitě tréninkového zatížení.
Je pomalejší u vytrvalostních výkonů a rychlejší u rychlostních výkonů. Při
malé únavě je rychlejší zotavení, při velké únavě pomalejší zotavení. U trénovanějších koní je zotavení rychlejší.
Princip individualizace tréninku
Rozsah obsahu tréninkového zatížení určuje úroveň všeobecné a specializované trénovanosti koně, úroveň jeho výkonnosti.
Dále musí trenér brát v úvahu u každého koně: věk, pohlaví, konstituci,
temperament, habitus, zdravotní stav a další faktory. Musí znát psychiku
koně v tréninku i ve stáji, kondiční stav a výkonnost koně. Kontroluje zařazování maximální zátěže do tréninkových jednotek, podle jejichž výsledků
se stanovuje další tréninkový postup. Vedení tréninkového deníku je nezbytností, aby trenér měl zpětnou analýzu dosažených výsledků.
Z dalších faktorů ovlivňujících individuální přístup k tréninku jsou tréninkové podmínky, tj. podmínky klimatické, půdní, geografické. Do nich se
promítá i úroveň mikroklimatu stáje, výživy a zoohygieny, úrovně ošetřovatelského personálu, kvalita pracovních jezdců, atd. Jezdecké umění sehrává
v kvalitě tréninkového procesu významnou roli (odhad tempa, optimální
sed, cit, zkušenosti, soustředěnost, atd.).
140
Princip aktivnosti
Tento princip vyžaduje navození takové situace a takových vztahů mezi trenéry a jezdci, aby trénink koní nebyl jen pasivním plněním určitých návyků
či příkazů.
Princip názornosti
Tento princip se uplatňuje při nácviku techniky sedu jezdce a vedení koně,
odhadu rychlosti apod.
8.1.3. Tři základní faktory v procesu tréninku koní
Zvyšování výkonnosti koní je podmíněno optimálně řízeným procesem
adaptace organismu. Adaptační efekt v tréninku se zvyšuje působením specifických adaptačních podnětů.
Tréninkové adaptační podněty charakterizují tři základní faktory:
a) i ntenzita,
b) o
bjem,
c) f rekvence.
Intenzita, objem a frekvence zatěžování organismu jsou rozdílné podle druhu tréninku. Za kvalitu tréninku jsou považovány takové adaptační podněty,
které jsou pro rozvoj žádané specializované adaptace rozhodující (intenzita
pro rychlost a sílu, objem pro vytrvalost a frekvence pro obratnost).
Intenzita tréninkových adaptačních podnětů
Intenzita adaptačních tréninkových podnětů musí působit jako stres – má-li
vyvolat v organismu koně sledovaný tréninkový efekt, tedy funkční a morfologické změny.
Intenzita zátěže hraje primární roli v tréninku rychlostním a silovém.
Intenzita adaptačních podnětů se posuzuje:
a) a bsolutně – rychlostí (m/min), výškou nebo délkou skoku (cm), energetickým výdejem za časovou jednotku (kJ/min) atd.
b) r elativně – v % maximálně možného výkonu koně (100 % maxima).
141
Obecně platným zákonem v tréninku je, že intenzita zátěže nižší než 30 % maximálních možností organismu nevede k adaptaci a intenzita zátěže do 50 %
maximálního výkonu vede k udržení dobré tělesné zdatnosti koně a obecné
vytrvalosti.
Optimální intenzita pro vznik adaptace k rychlosti nebo síle musí přesahovat
cca 2/3 stávajících maximálních možností organismu tj. 70 % maximálního úsilí.
V praxi to znamená, že je-li např. dostihový kůň při cvalu na velmi krátké distanci (400-500 m) schopen vyvinout maximální rychlost 1000 m/min je pro
jeho rozvoj rychlosti optimálním adaptačním podnětem tempo 900-1000 m/
min nebo 700-900 m/min. Nižší tempo (500-700 m/min) nevede k rozvoji
rychlosti koně, ale tuto pohybovou vlastnost může určitou dobu udržovat.
Pro rozvoj obecné vytrvalosti je pak optimálním adaptačním podnětem
tempo (300-500 m/min v pomalém cvalu), ale ve velkém objemu. Tempo
pod (300 m/min práce v klusu) je sice dostatečným, ale ne optimálním adaptačním podnětem pro rozvoj vytrvalosti tohoto koně (např. v zimním období). Je však vhodným podnětem pro rozvoj obecné zdatnosti koně (jako tzv.
nespecifické adaptační podněty) a lze ho využít i pro nácvik obratnosti.
Velikost intenzity specifických adaptačních tréninkových podnětů v průběhu
tréninkového procesu však závisí na stavu a růstu trénovanosti koně. S růstem
trénovanosti by zátěžová intenzita měla stoupat. Je-li kůň schopen po určité
době tréninku vyvinout vyšší rychlost než původních 1000 m/min, musí se
pro další rozvoj rychlosti zvýšit i intenzita specifické zátěže, tj. zrychlují se
pracovní tempa. Kdyby trénoval stále stejnou intenzitou zatížení, adaptoval by
se na tuto intenzitu a vzestup výkonnosti by se zastavil. Vznikla by tzv. výkonnostní bariéra koně (rychlostní, silová, vytrvalostní nebo obratnostní).
Objem tréninkových adaptačních podnětů
Objem adaptačních tréninkových podnětů (např. délka trati, počet skoků v tréninkové jednotce apod.) je rozhodující pro rozvoj vytrvalosti a obratnosti.
Objem nepřispívá rozvoji rychlosti a síly koně. Objem a intenzita zátěže jdou
v tréninku koně a jeho růstu trénovanosti proti sobě – jedna potlačuje druhou.
Velký objem zátěže ani nedovoluje vysokou intenzitu adaptačních podnětů.
142
Objem tréninku je posuzován:
a) t rváním výkonu (sekundy, minuty),
b) d
élkou tratě (m, km),
c) d
obou opakování skoků,
d) v ýdejem energie (kJ).
Objem tréninkových adaptačních podnětů by měl odpovídat objemu závodního zatížení. U dostihových koní je rozhodujícím adaptačním podnětem
intenzita zátěže a doba trvání výkonu o určité intenzitě (délka trati, počet
skoků) hraje roli druhotnou. Naopak u vytrvalců (distanční jízdy) je rozhodujícím adaptačním podnětem objem výkonu, ovšem určitá intenzita je
rozhodující i ve vytrvaleckých soutěžích.
Tréninky o velkém objemu a malé intenzitě zátěže vedou časem k vytvoření
výkonnostní bariéry – „rychlostní bariéry“, při které dostihový kůň není
schopen vyššího rychlostního výkonu, tím se snižuje kvalita výkonu. Obdobně u překážkových koní vznik tzv.
„skokové bariéry“, která omezuje výšku skokového výkonu koně.
Frekvence tréninkových adaptačních podnětů
Frekvence zatěžování se uvádí počtem příslušných specifických tréninkových
jednotek v časovém rozpětí jednoho týdne.
Adaptační podněty 2-4x týdně v příslušné intenzitě a objemu zátěže by měly být
dostačující. Vysoká frekvence je 5-6x týdně, nízká frekvence je 1x týdně.
Při vysoké frekvenci je nebezpečí vzniku chronické únavy a přetrénování koně.
Při nízké frekvenci se adaptace k těmto podnětům nevytváří (obr. 32).
Obrázek 32: Schematické znázornění vlivu frekvence adaptačních tréninkových podnětů o stejné intenzitě a objemu na přírůstek podnětu.
143
U zátěží o velkém objemu je preferovaná nižší frekvence (2x týdně), u zátěží
malého objemu a větší intenzity frekvence vyšší (3-4x týdně), tj. v praxi asi
tak „obden“ v rámci jednoho mikrocyklu.
V přestávkách mezi jednotlivými adaptačními podněty v průběhu týdne by
mělo docházet k úplnému odstranění akutní únavy z předchozí specifické
tréninkové zátěže. V týdnech by se měla snižovat intenzita a objem zátěže
s důrazem na tzv. aktivní odpočinek koně. Dny specifického tréninku se střídají se dny aktivního odpočinku.
Dalším důležitým činitelem určujícím frekvenci tréninkových adaptačních
podnětů je energetický potenciál koně a efekt jeho navýšené obnovy, tzv. superkompenzace. Podle teorie superkompenzace každé zatížení vyvolává
snížení energetického potenciálu v těle koně. V průběhu zotavení se tento vyčerpaný energetický potenciál opět obnovuje. Dochází k navýšené obnově, tj.
že se přechodně nahromadí v buňkách tkání více energetického potenciálu,
než byla výchozí úroveň na začátku zátěže. Přechodné navýšení trvá několik
sekund až minut (ATP, CP), minut až hodin (glykogen) nebo dnů až týdnů
(enzymy a strukturální bílkoviny). V době superkompenzace je pak organismus koně schopný vyššího výkonu. Nástup a trvání superkompenzace tedy
závisí i na trénovanosti koně. Čím je trénovanější jedinec, tím dříve a rychleji
u něho ke zvýšené obnově dochází a přetrvává delší dobu než u koně méně
trénovaného. Tréninkový efekt se oslabuje a mizí, jestliže interval mezi tréninkovými jednotkami je příliš dlouhý a trénink nepravidelný.
Tréninkové podněty k příslušnému druhu adaptace mají mít takovou frekvenci, aby další zatížení přišlo právě do období navýšené obnovy. Takové tréninkové podněty pak zvyšují tréninkový efekt a výkonnost koně.
Zařazování adaptačních tréninkových podnětů v nízkých frekvencích (např.
1x týdně), které nezachycují fázi zvýšené obnovy, nemá tréninkový efekt.
Zařazování adaptačních tréninkových podnětů ve vysoké frekvenci (5-7x
týdně) vede k tomu, že další zatížení nezačíná až po úplném zotavení a obnově energetického potenciálu. Kůň tedy nastupuje do další pohybové činnosti se zbytky akutní únavy z předchozí zátěže. Tyto zbytky únavy se sčítají
a vzniká nebezpečí vzniku únavy chronické a přetrénování.
144
8.1.4. Druhy tréninku
Podle čtyř základních pohybových vlastní koně se mohou rozlišovat následující základní druhy tréninku:
a) t rénink zaměřený na rozvoj obratnosti,
b) n
a rozvoj rychlosti,
c) n
a rozvoj síly
d) n
a rozvoj vytrvalosti.
Speciálním způsobem pak můžeme dále rozvíjet každý druh tréninku v kombinaci s jinými pohybovými vlastnostmi koně až do 12 hybridních odvozenin (obr. 33). Je známo, že rozvoj jedné pohybové vlastnosti koně současně
působí pozitivně nebo i negativně na rozvoj vlastnosti jiné.
Každá z pohybových vlastností má své specifické zvláštnosti, které se projevují zejména v rozdílném funkčním zatížení organismu a v energetických
požadavcích.
Obrázek 33: Schéma vzájemných vztahů pohybových vlastností koně.
Vysvětlivky: RS = rychlostní síly, RV = rychlostní vytrvalost, RO = rychlostní obratnost, OS = obratnostní síla, OR = obratnostní rychlost, OV = obratnostní vytrvalost,
SR = silová rychlost, SO = silová obratnost, SV = silová vytrvalost, VO = vytrvalostní
obratnost, VR = vytrvalostní rychlost, VS = vytrvalostní síla.
145
Vytrvalostní a obratnostní trénink vyjadřuje adaptaci na dlouhodobou
zátěž a nízké intenzity.
Rychlostní a silový trénink vyjadřuje adaptaci na zátěž krátkodobou
a intenzivní.
Obratnost
je spojena s výkony nízké intenzity, ale náročnými na mechaniku pohybu. Je
nejvíce rozvíjena výcvikem koně, kdy vznikají nové pohybové návyky (nový
dynamický pohybový stereotyp) a kde je nejvíce zatěžován centrální nervový
systém a nervosvalová koordinace.
Obratnost je využívána u všech kategorií koní a při všech výkonech. Rozvíjí
se už od narození hříběte až po celou dostihovou kariéru. Rozvoj obratnosti
a obecné zdatnosti koně by měl být realizován nejen ve stáji, ale i na pastvinách, případně na pohybových drahách.
Rychlost
je rozvíjena opakovanými rychlými svalovými kontrakcemi s vysokým podílem síly a maximálním zatížením anaerobní úhrady energie bez vyšších
nároků na transportní systém kyslíku.
Rychlost sehrává primární úlohu při všech dostihových výkonech, ovšem za
podmínek vysokého stupně obecné zdatnosti organismu koně.
Její hybridní odvozeniny rozhodují o distančním optimu jednotlivých traťových specialistů: silová rychlost u sprinterů a mílařů, vytrvalostní rychlost
u vytrvalců, rychlostní vytrvalost u překážkových koní.
Rozvoj rychlosti koně je v období mezi 2. a 3. rokem stáří. U dvouletých koní
se vytváří základ pro budoucí rozvoj maximální rychlosti, protože předpoklad pro rozvoj rychlosti vytváří zejména růst žláz s vnitřní sekrecí, které
se významnou měrou podílejí na regulačních mechanismech ovlivňujících
pohybovou činnost organismu při rychlostních výkonech koně.
V období růstu a vývinu je však potřebné zatížení organismu koně rychlostní
námahou silně individualizovat.
Zpočátku je třeba rozvíjet rychlost mladého koně jen na podkladě jeho
obratnosti (obratnostní rychlost) a bez velkých energetických nároků.
Později je možné rozvíjet rychlost organismu s větším energetickým úsilím
a to na podkladě rozvoje síly (silová rychlost) a nakonec i rychlost na podkladě vytrvalosti (vytrvalostní rychlost).
146
Síla
je rozvíjena mohutnými svalovými kontrakcemi vysoké intenzity bez zatěžování transportního systému kyslíku a při anaerobním způsobu úhrady energie.
Síla je rozhodujícím prvkem ve výkonnosti nejen dostihových koní, ale především skokových a koní všestranné způsobilosti.
Lze jí rozvíjet až po ukončení růstu a vývinu koně (tj. po uzavření růstových
plotének a růstových štěrbin). U anglických plnokrevníků to bývá mezi 24.
a 30. měsícem stáří, u teplokrevníků ještě později (mezi 3. a 4. rokem).
Vytrvalost je rozvíjena výkony střední intenzity dlouhodobých kontrakcí při
plném rozvoji aerobních dějů s vysokými nároky na krevní oběh a dýchání.
Vytrvalost
dominuje především při výkonech vytrvalostních. Nejlépe se rozvíjí po dosažení tělesné dospělosti koně, tj. u anglických plnokrevníků kolem 3. roku
stáří a u teplokrevníků kolem 4. roku stáří.
U dostihových koní se rozlišuje obratnostní rychlost, silová rychlost, vytrvalostní rychlost a rychlostní vytrvalost.
Trénink zaměřený na rozvoj obratnosti
Obratnost je pohybová vlastnost koně, kdy při výkonech převládají požadavky na přesnou nervosvalovou koordinaci pohybu.
Obratnostní prvky jsou především předmětem výcviku koně, protože patří
do oblasti vytváření nových podmíněných reflexních pohybových stereotypů a v tréninku jsou většinou součástí obecné zdatnosti koně.
Mnohdy jde o pohyby, kde ani intenzita ani objem zátěže nemusí být příliš
velké. Naopak jsou to často pohyby prováděné stereotypně s nejmenším výdejem energie a zapojováním jednotlivých svalových skupin ve správném
časovém sledu.
Na rozvoj obratnosti jsou nejvhodnější zátěže malé intenzity realizované
v terénu nebo na jízdárně, kde lze nacvičovat i různé pohybové prvky.
Rozvoj obratnosti koně a jejich hybridních odvozenin harmonicky posiluje
svalstvo celého těla.
Rozvojem obratnosti se zlepšují i vzájemné vztahy vnímaných signálů od
jezdce a vnějšího prostředí a úzce souvisí s rozvojem rychlosti.
147
Obratnost je také schopnost koně pohotově řešit nové, nečekané a náhlé
vznikající situace a reagovat na ně rychlými a přesnými pohyby. Vytváří se
všeobecná schopnost koně reagovat jemnějšími pohyby na složité situace
(např. start v dostihu, nové a neznámé skoky apod.) a zvyšuje se jeho adaptabilita (trénovatelnost).
Trénink zaměřený na rozvoj rychlosti
Rychlost pohybu koně závisí na nervosvalové koordinaci střídání rychlých
kontrakcí a rychlých uvolnění svalů, na schopnosti rychlého získání velkého
množství energie a na obsahu anaerobních zdrojů (ATP, CP a glykogenu)
v příslušných svalových vláknech rychlých červených i rychlých bílých.
Rychlost koně reprezentují zátěže (90-100 % max. a 70-90 % max.). Růst
trénovanosti a výkon koně v rychlosti je rovněž limitován jeho anaerobní
kapacitou a růstem maximálního a anaerobního výkonu v intenzitě i objemu
(vydržet v maximální rychlosti co nejdéle).
Pro rychlostní práce jsou nejvhodnější rovné dráhy s travnatým povrchem
nebo mělkým pískem. Není vhodný členitý terén.
Trénink zaměřený na rozvoj rychlosti je důležité zařazovat do tréninkového plánu až po získání obecné vytrvalosti u koně.
Energetickým zdrojem při rozvoji rychlosti koně jsou především energetické
fosfáty (ATP a CP). Z nich se energie uvolňuje vždy na počátku zátěže po
dobu cca 25 sekund a jsou realizovány především na podkladě obratnosti –
zátěže obratnostně rychlostní (bezlaktátový podíl rychlostní zátěže).
Na ostatních rychlostních výkonech, delších než 25 sekund, se kromě štěpení
ATP a CP uplatňuje anaerobní štěpení svalového glykogenu – glykolýza (laktátový podíl rychlostní zátěže). Jsou označovány jako zátěže silově rychlostní,
protože jsou realizovaný na podkladě dynamické síly.
Výkony o submaximální intenzitě (70-90 % max.) a době trvání 1-2 minuty
se realizují na hranici kyslíkového stropu a anaerobního prahu a proto již vyžadují spoluúčast i vytrvalostní složky výkonu organismu (tzv. vytrvalostní
rychlost).
Trénink zaměřený na rozvoj síly
Tento trénink vede ke svalové hypertrofii.
Sílu koně reprezentují rovněž zátěže o maximální a submaximální inten148
zitě (90-100 % max. a 70-90 % max.), převažuje anaerobní metabolismus
a štěpení ATP, CP a glykogenu. Výkon a růst trénovanosti koně je pak limitován především jeho anaerobní kapacitou. Silovým tréninkem lze rozvíjet
i skokovou sílu koně.
Silové zátěže je možné realizovat na rovné dráze s travnatým povrchem nebo
mělkým pískem. Pro rozvoj síly je však mnohem vhodnější kopcovitý terén
nebo hlubší povrch dráhy (hluboký písek, mělká oranice).
Při silovém tréninku je fyziologickou podstatou adaptace k síle především
růst bílkovinného základu svalových struktur a rozvoj jejich enzymatické
aktivity potřebné ke štěpení energetických fosfátů (ATP a CP) a substrátů
(glykogen) ve svalových vláknech.
Síla svalu je závislá na množstvích svalových vláken, která jsou zapojena při
silové kontrakci a také na jejich tloušťce (síle průřezu).
Hlavním zdrojem energie pro silovou kontrakci jsou především energetické fosfáty a glykogen, jsou tedy při rozvoji síly účinná jen ta svalová
vlákna, která obsahují velké množství těchto energetických zdrojů (hlavně
rychlá vlákna bílá, ale i rychlá červená). Tréninkem síly se zvětšuje tloušťka rychlých svalových vláken a to typu IIA (červená) o 15 % a typu IIB
(bílá) až o 25 %. Nervosvalovou koordinací v prostoru a čase se uskutečňuje svalový stah.
Z hlediska druhu svalové kontrakce podle trénovaného cíle jsou rozlišovány
u koní tři složky rozvoje síly: rozvoj síly rychlostní, vytrvalostní a obratnostní.
Při tréninku rychlostní síly se nejvíce rozvíjí enzymatická aktivita potřebná
k rozštěpení energetických fosfátů (ATP, CP a glykogenu) a aktivuje se větší
počet svalových vláken. Síla dosahuje velmi vysokých absolutních hodnot.
Protože většina výkonů dostihových koní vyžaduje rychlostní sílu, je správné
rozvíjet především tuto složku.
Při tréninku vytrvalostní síly se rozvíjí především bílkovinný základ svalových struktur výraznou hypertrofií a svaly jsou schopny delší výdrže v silové
svalové kontrakci. V tréninku koní jsou svalové kontrakce většinou směsí
všech složek svalové síly, a proto je vhodné věnovat dostatek pozornosti
i rozvoji síly vytrvalostní (např. práce do kopce, atd.).
149
Obratnostní síla se uplatňuje především v nácviku složitých nebo namáhavých
obratnostních prvků (např. drezurních nebo westernových). Při tréninku obratnostní síly se zlepšuje nervosvalová koordinace pohybu a zvětšuje se tak i absolutní síla, např. skokan vyvine při odrazu větší sílu při vyšší rychlosti nájezdu než
z pomalého tempa.
Trénink zaměřený na rozvoj vytrvalosti
Zvětšení aerobní kapacity organismu, zvýšení maximální spotřeby kyslíku (tj. zvýšení kyslíkového stropu) a zvětšení maximálního aerobního výkonu (schopnosti
vytrvalostního výkonu koně) je podmíněno řadou adaptačních změn v transportním systému kyslíku a ve svalech. Jedná se především o zvětšení maximální minutové ventilace plicní, především zvětšení dechového objemu, zvyšování
využití kyslíku z vdechovaného vzduchu v plících, zvyšování objemu cirkulující
krve, hemoglobinu i červených krvinek. Dále zvyšování systolického i minutového objemu srdečního, narůstání hustoty kapilár ve svalech, zvyšování množství
svalového myoglobinu a jeho vazebné schopnosti pro kyslík, zvyšování aktivity
enzymů zapojených do oxidativního štěpení cukrů a tuků, čímž stoupá celkový
objem energetického potenciálu ve svalech.
Výkon a růst trénovanosti koně je tedy limitován tzv. aerobní kapacitou organismu a růstem maximálního aerobního výkonu, tj. schopností maximální spotřeby
kyslíku při zátěži.
Pro rozvoj vytrvalosti koně je vhodný členitý terén, plavání či opakované
skokové prvky.
Vytrvalost koně závisí z fyziologického hlediska především na úrovni aerobního
metabolismu, kde energetickým zdrojem jsou glycidy i tuky.
Rozhodujícím faktorem je objem zátěže, tj. doba výkonu, kterou se řídí i využívání energetických zdrojů. Trénink obecně reprezentuje zátěž trvající déle než
2 minuty se střední (50-70 % max.) nebo i nízkou intenzitou (30-50 % max.), tj.
ve větším objemu.
Intenzita adaptačních podnětů malé intenzity (do 30 % max.) a objemu (více než
30 minut) využívá jako energetických zdrojů především tuků, resp. mastných
kyselin. Organismus při této zátěži mobilizuje tuky ze zásobáren (tuková depa).
Do výkonu jsou zapojena především pomalá červená vlákna (typu I), příslušných
svalů aktivovaných dlouhodobou stereotypní zátěží, jako např. krok a klus. Tento způsob tréninku zvyšuje obecnou zdatnost organismu koně, uplatňuje se při
hubnutí a tím vytváří dobrý kondiční stav zvířete.
150
Zvyšuje-li se absolutní obecná vytrvalost koně (tj. silová vytrvalost), doporučují se adaptační vytrvalostní podněty o nízké intenzitě (30-50 % max.) po
dobu do 30 minut kontinuálním způsobem tréninku. Jako zdroj energie se
uplatňuje oxidativní štěpení cukrů a tuků, a to přímo v červených svalových
vláknech. Při tomto způsobu tréninku se v organismu superkompenzací
hromadí pohotovostní zásoby glycidů (svalového glykogenu). Ve svalech se
zmnožuje myoglobin, zvyšuje se aktivita velké svalové skupiny, vypracovává
se dynamický pohybový stereotyp.
U skokanů se s nízkou a střední intenzitou zátěže (do 70 % max. skoku) posiluje skokový dynamický stereotyp, tzv. skoková vytrvalost, jako součást
obratnostní vytrvalosti.
Pro rozvoj rychlostní vytrvalosti se doporučují výkony o střední intenzitě
(50-70 % max.) po dobu 2-10 minut jen na vzdálenost dostihu např. u překážkových koní nebo u rovinových koní ve vytrvaleckém dostihu. Jako zdroj
energie se uplatňuje především aerobní štěpení cukrů a tuků a byl-li překročen anaerobní práh také částečně anaerobní glykolýza. Maximálně se zvyšuje
systolický a minutový objem srdeční. Zajištění dodávky kyslíku dýchacím
kardiovaskulárním aparátem je při této činnosti maximálně efektivní. Plicní
ventilace se zvětšuje především zvětšením dechového objemu a synchronizací dýchání s rytmem pohybů. Do činnosti jsou zapojena především rychlá červená vlákna (IIA), ve kterých se superkompenzací hromadí glykogen
a zvětšuje se obsah svalového myoglobinu. Změnami v transportním systému se maximálně zvětšuje spotřeba kyslíku při zátěži a narůstá maximální
aerobní výkon koně, tj. při zátěži se prodlužuje doba aerobní úhrady energie,
zmenšuje se kyslíkový deficit a podíl kyslíkového dluhu na celkovém objemu
zátěže. Kůň dovede celkem dlouho pracovat v tzv. setrvalém stavu.
U většiny vytrvalostních výkonů se silně produkuje teplo a voda (štěpení
cukrů a tuku aerobní cestou na CO2 a H20). Organismus také adaptuje svůj
teplotní, vodní a elektrolytový metabolismus.
8.1.5. Tréninkové metody
Pod pojmem tréninkové metody se rozumí soubor metod, které navrhují promyšlený a cílevědomý způsob, jak vytvořit, rozvinout a upevnit určité a pro požadovaný výkon koně potřebné pohybové vlastnosti. Týká se to
151
nejen osvojování a zdokonalování určitých pohybových prvků (tj. výcviku
koně), ale také rozvoje pohybových a psychických funkcí, které je možno
shrnout jako morfologická a funkční adaptace k požadovanému výkonu –
trénovanost.
Základní dělení tréninkových metod je podle způsobu aplikace tréninkové
jednotky v průběhu dne. Podle tohoto kritéria je rozeznáván:
1) T
rénink jednofázový, který je charakterizován jednou tréninkovou jednotkou v průběhu dne.
2) T
rénink vícefázový, který je charakterizovaný dvěma a více tréninkovými
jednotkami v průběhu dne.
Oba tyto základní typy tréninků se mohou dále členit podle charakteru tréninkového zatížení, resp. způsobu jeho provedení:
a) T
rénink kontinuální, tj. nepřerušovaný, kdy se denní tréninková jednotka realizuje nepřerušovaně a po celou dobu zatížení ve stejné intenzitě.
b) T
rénink opakovaný, kdy je tréninková jednotka rozdělena do několika
(dva a více) úseků o stejné intenzitě a stejném objemu zátěže. Vzhledem
k tomu, že se tréninková jednotka rozdělí na intervaly práce stejného charakteru, označuje se tento způsob také jako trénink intervalový.
c) T
rénink střídavý, který je charakterizován buď kontinuálním zatížením,
v jehož průběhu se mění jen jeho intenzita, nebo opakovaným zatížením
v intervalech o rozdílném objemu a rozdílné intenzitě zátěže, případně
i strukturou zátěže.
Trénink kontinuální
Tato metoda tréninku je nejčastěji používána u nás v tréninku dostihových koní.
Její tréninkový efekt je nejmenší, ale časově a technicky je nejméně náročná.
Délka tréninkového zatížení (délka trati, doba zátěže, tj. objem zátěže) je určována podle cíle tréninku, tj. objemem požadovaného výkonu. Čím je větší
objem příslušné zátěže, tím menší je její intenzita, protože vysoký tréninkový
objem ani vysokou intenzitu nedovoluje.
Z hlediska své fyziologické podstaty má tato metoda pouze vymezenou účinnost. Fyziologickou podstatou tréninku je rozvoj schopnosti organismu udržet při zátěži a dostihovém výkonu co největší podíl aerobního mechanismu,
tj. co největší spotřebu kyslíku po co nejdelší dobu zátěže nebo výkonu. Ten152
to trénink vede ke zvyšování aerobní kapacity organismu. Těmto fyziologickým požadavkům nejvíce odpovídá zátěž malé a nízké intenzity ve větším
objemu. Proto má výsadní postavení jen v přípravném tréninkovém období
a rozvíjí obecnou vytrvalost a obecnou zdatnost.
Trénuje-li kůň výhradně velkými objemy kontinuálního tréninku, vytváří
se v organismu „výkonnostní bariéra“ pro ostatní pohybové vlastnosti koně,
která pak omezuje zejména rychlost a sílu koně v požadovaném výkonu.
Nejnebezpečnější pro dostihové koně je vznik tzv. „rychlostní bariéry“, jak
je tomu při jednostranném tréninku zaměřeném na rozvoj vytrvalosti nebo
při velké frekvenci těchto vytrvalostních adaptačních podnětů (např. velké
klusové objemy nad 30 minut více jak 3x týdně). Rychlostní bariéra nejvíce
omezuje dostihové výkony rychlostní (sprinterské a mílařské). Rychlostní
bariéra se pak projevuje tím, že kůň zejména ve finiši není schopen zrychlit,
ale nevykazuje známky únavy. Tento stav je někdy mylně považován za znak
vytrvalostních dispozic koně.
Také při příliš jednostranném a objemovém tréninku obratnosti u překážkových koní může dojít ke vzniku tzv. „skokové bariéry“.
Vytrvalostní bariéra se projevuje nedostatky ve vytrvalostním výkonu, kdy
kůň není schopen dokončit dostih pro rychlý nástup akutní únavy. Souvisí velmi často s nedostatkem objemového tréninku v přípravném období se
snahou přípravné období zkrátit a trénink „forsírovat“.
Trénink opakovaný
Tréninková jednotka je rozdělena do několika úseků o stejné intenzitě a objemu, přičemž intervaly odpočinku jsou standardní. Patří k nejhodnotnějším metodám používaných ve světě jak dostihových (zejména klusáků), tak
i sportovních (zejména militaristů).
Je hodnotnou metodou i u distančních vytrvalců (trénink označovaný jako
tzv. „fartlek“). Kůň překonává určitou, poměrně značnou vzdálenost (od 6
km a více km) střídavou rychlostí v kroku, klusu a cvalu. Rychlost mění jezdec podle obtížnosti tratě.
Z hlediska fyziologického účinku vede ke zlepšení celkové pohotovosti
k výkonu, k rozvoji pohybových vlastností koně a zejména pak ke zvýšení
maximálního funkčního zatížení organismu a lepšímu průběhu zotavovacích procesů.
153
Intervaly odpočinku mezi tréninkovými zátěžemi mají být dostatečně dlouhé, aby bylo zvýšenou obnovou energetického potenciálu zajištěno kvalitní
provedení výkonu. Přestávky slouží také k odplavení vzniklého laktátu z činných svalů. Pracující sval se zbaví bolesti a únavy. V další následné zátěži
může znovu, lépe a hlouběji využít anaerobní glykolýzu pro zajištění především rychlosti nebo síly výkonu a následně glykogen obnovovat.
Z fyziologického hlediska mají mít přestávky charakter aktivního odpočinku. Vhodným orientačním prvkem v délce přestávek je návrat dechové
a zejména tepové frekvence do výchozích hodnot. To se projeví tzv. „odfrknutím koně“ v pauze po intervalu a je výrazným splacením velké části zátěžového kyslíkového dluhu.
Metoda intervalového tréninku má být nedílnou součástí především
hlavního tréninkového období. Intervalový trénink vyžaduje vhodné tréninkové podmínky a dostatek prostoru, aby kůň nebyl rušen tréninkovou
prací jiných koní. Rychlost cvalu a vzdálenost musí být přizpůsobena stavu půdy. Na trenéra a jezdce klade intervalový trénink velké nároky. Trenér
musí tréninkovou náplň pro jednotlivé tréninkové dny pečlivě naplánovat,
při tréninku a po jeho skončení bedlivě sledovat fyzický stav koně a při prvních příznacích přetížení zařadit aktivní odpočinek. Jezdec musí být technicky velmi zdatný s mimořádnou schopností odhadu tempa.
Trénink střídavý
Střídavý trénink může být realizován v kontinuální nebo opakované podobě. Jedná se o střídání zátěží různé intenzity a různého objemu.
Struktura tohoto tréninku může být velmi pestrá: opakování různě dlouhých
úseků stejnou intenzitou, opakování stejných úseků různou intenzitou, stupňovaná zátěž co do intenzity nebo objemu. Tento trénink ve své fyziologické podstatě představuje účinnou cestu ke zvýšení výkonnostního potenciálu koně.
Střídavý trénink je možno zařadit do tréninkového plánu před dostihovým
obdobím. Postupný přechod od lehké k usilovnější práci a opětný návrat
k lehké práci vytváří totiž vhodné podmínky pro zlepšení trénovanosti.
V období hlavním, kdy je kůň již dostatečně připraven, pomůže střídavý
trénink malé intenzity udržovat koně ve „formě“ a přispěje ke zdokonalení
a zachování vypracovaného pohybového návyku (dynamického stereotypu)
v určité rychlosti.
154
Přechodným zvyšováním intenzity zátěže v průběhu tréninkové jednotky se
zvyšuje pohotovost organismu k pohybové činnosti a jejím změnám, zvyšuje
se tedy i kvalita pohybových vlastností. Současně se v průběhu přechodného
zvýšení intenzity zátěže hromadí v organismu kyselé produkty zátěžové výměny látkové (zejména laktát), které stimulují dýchání koně a tím vytvářejí
pro další zátěž lepší podmínky v kyslíkové bilanci organismu. Aby mohl kůň
prohloubit dýchání je nucen prodloužit cvalový skok a zefektivnit tak nejen
dechovou práci, ale i práci svalovou. Celkový efekt se pak projevuje vyšším
výkonem koně a prostornějším pohybem ve cvalu.
Trénink vícefázový
Tato metoda není z důvodů časových, organizačních, technických a personálních tak využívaná jako u sportovců. U koní se v praxi aplikuje (i když
méně) pouze metoda dvoufázového tréninku. Jedna tréninková jednotka se
realizuje ráno a druhá odpoledne.
Dvoufázovostí lze dosáhnout většího objemu zátěže a také umožňuje
zabránění vytvoření tzv. rychlostní, silové nebo i obratnostní bariéry během
tohoto vysoko objemového tréninku.
Dvoufázový trénink může do značné míry urychlit průběh zotavovacích
procesů v organismu a současně umožňuje více využívat efektů superkompenzace energetického potenciálu.
Hlavní tréninková zátěž je v ranní tréninkové jednotce a odpoledne je
používaná zátěž většinou mírné intenzity, která má charakter aktivního
odpočinku, např. pohybový trenažér, kolotoč, plavecký bazén, pohyb koní
ve výběhu.
Neexistuje žádný univerzálně platný návod, kterým by bylo možné paušálně trénovat všechny koně. Existuje pouze tvořivý přístup trenéra k výběru
a použití té či oné metody podle jeho znalostí, zkušeností, schopností a individuálního přístupu ke každému koni, i podle tréninkových podmínek,
které má k dispozici. Za každých podmínek trenér musí znát a respektovat
všechny fyziologické mechanismy jednotlivých tréninkových metod, které
chce uplatnit v praxi.
U všech tréninkových metod je rozhodující vždy stanovit co je cílem tréninku.
Je třeba jednotlivé metody tréninku využívat tak, aby odpovídaly požadovanému výkonu koně. To se týká zejména hlavního období (tzv. zaměřovacího
tréninku), kde při výběru zátěže hraje hlavní roli především její intenzita.
155
V období přípravném by se měl trénink zaměřovat na rozvoj ostatních
fyziologických mechanismů výkonu, v kterých je primárním faktorem objem zátěže.
8.1.6. Tréninkové schopnosti a forma koně
Základem výkonnosti koně je jeho trénovatelnost. Jedná se o schopnost
být trénován v určitém druhu pohybové zátěže. Ve struktuře trénovatelnosti
koně lze rozlišovat tři základní složky připravenosti: motorické funkce pohybového aparátu, funkce vnitřních orgánů zajišťující vlastní pohyb, psychické
funkce v centrálním nervovém systému. Tyto tři uvedené složky se vzájemně
doplňují a splývají v jeden funkční celek, který je předpokladem vysoké specializované výkonnosti koně.
Trénovatelnost koně je ovlivňována vnitřními a vnějšími faktory.
Vnitřní (endogenní) faktory:
genetické předpoklady, stáří koně, pohlaví, tělesná stavba, typ vyšší nervové činnosti.
Genetické předpoklady k určitému výkonu zděděné od rodičů jsou vyjádřeny kvalitou pedigree každého koně.
Věk koně je rozhodujícím faktorem pro trénovatelnost a výkonnost. Optimální podmínky pro rozvoj trénovatelnosti k rychlosti koně jsou ve věku
2-3 let. Ale vytrvalostní výkony jsou podmíněny tělesnou dospělostí koně,
tj. ve věku 3-4 let u plnokrevníka. Vrchol výkonnosti ve vytrvalosti se může
předpokládat ve věku kolem 10 let koně.
V dostihovém sportu se nedá úplně přesně říci, které pohlaví má nejvyšší
absolutní trénovatelnost. Ve většině sportovních disciplín mají nejvyšší absolutní trénovatelnost valaši, pak hřebci a nejnižší klisny. Ve stejném pořadí může být vyjádřena absolutní trénovatelnost ve vytrvalosti. V opačném
pořadí je však stanovena absolutní trénovatelnost k obratnosti a rychlosti.
V trénovatelnosti síly dominují hřebci nad valachy a klisnami.
Koně menšího čtvercového rámce, s hůlkovou výškou kolem 160 cm, souladní, ušlechtilí, často se štičí, malou, suchou a ušlechtilou hlavou, lehčí kostry,
jsou častěji disponováni pro absolutní trénovatelnost v rychlostních a obratnostních výkonech. V silových výkonech jsou nejlépe trénovatelní koně tzv.
muskulaturního (svalového) typu, výrazně osvalení s hrubší kostrou, čtver156
covým rámcem a hůlkovou výškou nad 165 cm. Naopak koně obdélníkového rámce s dlouhými tělesnými partiemi, silnější kostry, rovné, ušlechtilé,
suché, ale někdy i větší a hrubší hlavy, s vyvinutým hrudníkem a vykasanějším břichem, tzv. respiratorního (dýchacího) typu, jsou více disponováni pro
vytrvalecké disciplíny.
Byla prokázána souvislost mezi neurotypem koně a jeho výkonností. Sangvinik je trénovatelný a výkonný na všech distancích, zejména však na distancích vytrvaleckých. Flegmatik je nejlépe trénovatelný v silových a rychlostních disciplínách na krátkých distancích. Trénovatelnost a výkonnost koní
typu cholerik je dost obtížná a tyto koně jsou náchylní k přetrénování.
Vnější (exogenní) faktory:
hmotnost jezdce a jeho jezdecké umění, výživa koně, mikroklimatické podmínky stájového prostředí a makroklimatické podmínky vnějšího tréninkového prostředí.
Hmotnost jezdce a jeho jezdecké umění, významně ovlivňuje nejen energetický výdej zátěže, ale i trénovatelnost koně.
Výživa koně musí být racionální, kvalitativně i kvantitativně optimální pro
požadovaný výkon. V tomto smyslu sehrávají ve výživě dostihového koně
hlavní úlohu zejména nejen energetické složky (cukry, tuky) a složky tělesné
výstavby a obnovy (bílkoviny), ale i minerální látky a vitamíny. V rychlostních a silových disciplínách je kritický zejména nedostatek lehce stravitelných
glycidů, ve vytrvalostních výkonech nedostatek tuků resp. esenciálních mastných kyselin (kyselina linolová, linolenová, arachidonová), které jsou obsaženy v rostlinných olejích, případně omega-3 a omega-6 mastných kyselin.
Z optimálních teplot jsou pro koně považovány stájové teploty od 10 do 16 °C,
nemají klesnout pod 6 °C a přesáhnout 25 °C. Rozmezí optimálních hodnot
relativní vlhkosti stájového vzduchu je 60-80 %, nikdy by neměla být překročena hranice 85 %. Ve stáji by nikdy neměl být průvan. Rychlost proudění
vzduchu by v zimě neměla překročit hranici 0,25 m/s. Poměr okenní plochy
k půdorysné ploše podlahy stáje má být 1 : 12-16. Koncentrace CO2 by ve
stáji neměla překročit 0,25 % objemových, čpavek 0,0025 % objemových a sirovodík 0,001 % objemových. Stájové mikroklima se významným způsobem
podílí na zdravotním stavu. Nejsou-li ve stáji udržovány výše uvedené zoohygienické parametry, je narušována především termoregulace koně, zvyšují se energetické nároky potřebné k zajištění termoregulace a energie, které
157
pak chybí ve vlastní zátěži. K zajištění výše uvedených mikroklimatických
podmínek nejlépe vyhovují prostorné a dobře větratelné stáje bez půdního
prostoru tzv. „barny“ (obr. 34).
Makroklimatické podmínky vnějšího prostředí zahrnují vliv teploty, vlhkosti, nadmořské výšky, terénu a půdních faktorů, ve kterých kůň podává
určitý výkon.
Teplota a vlhkost vzduchu je závislá na klimatických podmínkách státu, kde
kůň trénuje a tomu je přizpůsoben i tréninkových plán včetně etap, cyklů
a období. Je známo, že existují určité optimální teploty (15-25 °C) a vlhkosti
vnějšího vzduch (60-70 %), při kterých je výkonnost koně nejoptimálnější.
Ve vyšší nadmořské výšce je organismus koně vystaven nízkému atmosférickému tlaku a s ním spojenému sníženému obsahu kyslíku ve vzduch (tzv.
chronická hypoxie). Tréninku ve vyšších nadmořských výškách je možno
použít k rozvoji adaptace koně na vytrvalost. Adaptace organismu k nadmořské výšce nastává po 28-30 dnech pobytu.
Hluboký a blátivý terén sice omezuje rychlost koně, ale přispívá k rozvoji
trénovanosti v síle a vytrvalosti. Rychlostní zátěže se mají odbývat na rovném
pružném terénu. Trénink do kopce a z kopce v členitém terénu a lesním terénu ovlivňuje i rozvoj obratnosti koně.
Trénovanost
Konkrétní stav připravenosti koně pro určitou zátěž nebo výkon a je nezbytnou podmínkou vlastní výkonnosti. Trénovanost je výsledkem adaptačních
změn v organismu koně vyvolaných konkrétní tréninkovou zátěží.
Všeobecná trénovanost je schopnost organismu reagovat na zatížení určitého druhu (např. dostihová zátěž), kdežto speciální trénovanost je schopnost
koně dosahovat maximálního výkonu v určité dostihové specializaci (např.
sprinter, mílař, vytrvalec, specialista na crosscountry apod.).
Specifická zátěž, na kterou byla v organismu vytvořena trénovanost, vyvolá
v organismu menší stupeň narušení vnitřního prostředí než u koně netrénovaného. Na nespecifickou zátěž trénovaného koně však může být v jeho
organismu větší nebo dokonce stejná funkční reakce, jako u koně naprosto
netrénovaného (např. je-li parkurový kůň vytaven zátěži dostihové).
Výběrem zátěží určitého typu můžeme adaptovat organismus koně k práci
aerobního nebo anaerobního charakteru a tím podporovat růst specifické
trénovanosti. Například opakováním zátěží s převahou vytrvalostního cha158
rakteru, rostou nároky na přísun kyslíku a živin do pracujících tkání. Organismus koně a především jeho vnitřní orgány se postupně adaptují k tomuto
typu práce aerobního charakteru a roste trénovanost vytrvalostní.
Úroveň trénovanosti roste s kvalitou tréninku a ne s kvantitou. Čím vyšší frekvence specifických adaptačních podnětů v průběhu týdne, tím je kvalitnější
trénink až do určité hranice (4x týdně). Při vyšší frekvenci však již výkonnost
koně klesá následkem vzniklé únavy nebo i chronické únavy, případně přetrénování koně.
Forma koně
Optimální stav specializované připravenosti k dostihu, který umožňuje koni
podávat maximální výkony v tomto druhu pohybové zátěže.
Z fyziologického hlediska má forma koně podklad ve schopnosti maximálně
mobilizovat všechny fyziologické funkce a energetické rezervy potřebné pro
daný výkon.
Forma koně je přímo závislá na stavu jeho trénovanosti. U koně, který je ve
formě, jsou jeho výkony dobré a stabilní, funkce CNS a psychické složky jsou
dokonale propojeny s ostatními systémy organismu.
Foto č. 34 : Prostorné a dobře větratelné stáje bez půdního prostoru tzv. „barny“ (autor: M.Krejčí).
159
Forma je také zcela individuální a vztahuje se k úrovni specializované trénovanosti, typu vyšší nervové činnosti koně, k druhu dostihového využití koně
a celé řadě dalších vnějších faktorů, např. kvalita dráhy, jezdecké umění, taktika, klimatické vlivy atd.
Zkušení trenéři jsou schopni na základě znalostí svých svěřenců rozpoznat
nástup a průběh dobré formy koně podle řady příznaků v oblasti psychické,
v mechanice pohybu, atd. Zejména v psychické oblasti koně je zřejmá chuť
a spontánní snaha k výkonu, vyrovnanost a zvládnutí aktuálních psychických stavů během tréninku.
Hlavní dostihové období trvá asi 8 měsíců (duben až listopad). Kůň však
může udržet formu jen poměrně krátkou dobu, která je u jednotlivých koní
odlišná. Její trvání je delší, čím delší byla příprava a čím pozvolnější byl vzestup výkonnosti.
Na základě křivky nástupu a trvání formy koně se rozlišuje několik variant:
a) j ednovrcholová forma – vzestup se zaměřuje k jedinému období v roce
(např. Derby),
b) d
vouvrcholová forma – krátký pokles mezi oběma vrcholy (např. jeden
vrchol na jaře a druhý vrchol na podzim,
c) v ícevrcholová forma – několik krátkých a záměrných poklesů mezi jednotlivými vrcholy formy.
8.1.7. Obecná struktura tréninkového procesu
Tréninkový proces je dlouhodobý. Proto v obecné struktuře tréninkového
procesu se rozlišují fáze, etapy, období a cykly.
Fáze tréninkového procesu
I. Fáze výkonnostního vzestupu, II. Fáze stabilizace výkonnosti, III. Fáze
poklesu výkonnosti. Fáze tréninkového procesu vyplývají z celoživotní křivky výkonnostního růstu koně.
I. Fáze výkonnostního vzestupu
Tato fáze je situována do první a druhé etapy tréninkového procesu. Vznikají
strukturální a funkční změny v organismu koně, tím vzrůstá celkový funkční
potenciál pod vlivem tréninku. Výsledným efektem je specifická adaptace
k příslušnému druhu dostihové zátěže a tím i růstu výkonnosti koně.
160
V této fázi je nutné respektovat všechny požadavky rostoucího organismu koně,
protože zasahuje do růstu a vývinu koně. Snahou by mělo být vytvoření solidního základu, na němž je teprve pak možné stavět trénink vedoucí k vrcholové
výkonnosti a maximálním výkonům, aniž by bylo ohroženo zdraví koně.
II. Fáze stabilizace výkonnosti
K této fázi dochází až po určité době tréninku. Projevuje se vysokou úrovní
trénovanosti, optimálním propojením činností jednotlivých orgánů a systémů, a jejich dokonalou vzájemnou funkční koordinaci.
Je rozdílné, kdy tato fáze nastoupí a jak dlouho bude trvat. Závisí to především na charakteru tréninkového procesu, druhu využití koně, plemeni
a samotné individualitě koně.
III. Fáze poklesu výkonnosti
Výkonnostní pokles by měl probíhat jako důsledek tzv. biologického věku
koně. To je u každého koně individuální a závislé na charakteru tréninkového
procesu, ale především na druhu dostihového či sportovního využití koně.
Např. kůň, kterému je 18 let a je relativně v dobrém zdravotním stavu se může
ještě věnovat závodnímu skákání, ale stejně starý kůň už jen velmi těžko bude
startovat v překážkových dostizích. Nejnižší hranici věkového optima mají
rychlostní výkony, vyšší výkony silové a nejvyšší výkony vytrvalostní.
Mnohem častější však je, že pokles výkonnosti je způsoben předčasným
opotřebováním koně (např. neadekvátním tréninkem, neúměrným nasazováním do dostihů, případné zranění koně apod.)
Etapy tréninkového procesu
I. Etapa základního výcviku a všeobecného tréninku, II. Etapa specializovaného tréninku, III. Etapa vrcholového tréninku.
I. Etapa základního výcviku a všeobecného tréninku
Cílem je osvojování a zdokonalování pohybových návyků, vypracování nových podmíněných pohybových stereotypů, rozvoj různých pohybových
schopností a zvýšení celkové zdatnosti organismu. Dále navazuje rozvoj dalších pohybových vlastností, zejména obratnost.
Proto se velký důraz klade na všestrannost, různorodost pestrost, postupnost, systematičnost a individualizace zátěží.
161
Do této etapy patří obsedání, lonžování, základní práce na jízdárně i trénink
v terénu. Tato etapa časově mnohdy zastihuje koně ještě v období intenzivního růstu a vývinu. Proto chyby v tréninku jako např. specializovaně pojatý
trénink, neadekvátnost zatížení po stránce objemu i intenzity, vedou k vypracování nesprávných pohybových návyků, mnohdy narušení růstu a dokonce i k poškození zdraví mladého koně.
II. Etapa specializovaného tréninku
Cílem je zvládnutí speciálních podmíněných pohybových stereotypů spolu
s rozvojem určitých pohybových vlastností potřebných pro požadovaný výkon, např. dostihový kůň se učí cválat specifickým dostihovým cvalem.
III. Etapa vrcholového tréninku
Jedná se o úzce specializovaný trénink koně v určité disciplíně k dosahování
maximálních výkonů, např. vrcholový trénink sprinterů.
Cílem této etapy je dosažení maximální výkonnosti koně především úzce
specializovaným tréninkem a dolaďováním formy koně tzv. zaměřovacím
tréninkem v hlavním tréninkovém období.
Období tréninkového procesu
Z hlediska tréninkové praxe se jedná o roční cyklus, kde se rozlišuje – I. Přípravné období – období růstu výkonnosti, II. Hlavní období – období vylaďování
výkonnosti, III. Přechodné období – období dočasného poklesu výkonnosti.
V našich podmínkách přípravné období spadá do zimních až jarních měsíců, hlavní období do jarních až letních měsíců a období přechodné do podzimních až zimních měsíců. Roční doba však není bezpodmínečně nutná.
Rozhodující je obsah tréninkového procesu a individualita každého koně.
Pravidelně se střídají období výkonnostního růstu, období vylaďování výkonnosti a období poklesu výkonnosti, ať již záměrného nebo přirozeného.
I. Přípravné období
Důraz je kladen na všestrannost funkčního rozvoje organismu a na kvantitativní stránku výkonnosti. Tréninkovým prvkem je objem adaptačních podnětů tj. obecné zdatnosti a obecné vytrvalosti a tím se zvyšuje funkční účinnost orgánů transportního systému kyslíku a rozšiřování aerobní kapacity.
162
Tréninkem obratnostních prvků v tomto období je zajištěna nejen všestrannost
a pestrost tréninku, ale i aktivní odpočinek v tomto energeticky náročným období.
Tréninkové podněty jsou časově velmi dlouhé, proto frekvence je nižší (2-3x
týdně). Intenzita specifických adaptačních podnětů je do 50 % max. Využívají
se i nespecifické objemové adaptační podněty (např. práce v terénu, plavání,
u cvalových koní práce ve cvalu, apod.).
II. Hlavní období
V tomto období se upřednostňují kvalitativní stránky tréninku, tedy intenzita jeho zatížení před jeho objemem při úměrně vyšší frekvenci specifických
adaptačních podnětů. Toto období vrcholí dosažením tzv. dostihové formy
charakterizující vrcholovou výkonnost koně.
Je volen zaměřovací trénink. Objem specifických tréninkových podnětů je
dramaticky snížen a narůstá jejich intenzita 50-100 % max. Frekvence z důvodu snížení celkové energetické náročnosti může být vyšší (3-4x týdně) a je
dostatečným podnětem pro rozvoj rychlosti, případně i síly a obratnosti.
Všeobecné tréninkové podněty se většinou využívají jen jako forma aktivního odpočinku.
III. Přechodné období
Podstatou tohoto období je nezbytné zotavení po předcházející vysoké úrovni vrcholového zatěžování v hlavním období, zejména intenzitou a frekvencí adaptačních podnětů. Snaha o prodlužování hlavního období je vždy na
úkor přípravného a přechodného období, a to se může projevit negativně na
výkonnosti v následujícím hlavním období.
Zotavení se týká fyzické, ale i psychické stránky koně. Náplní tohoto období
je aktivní odpočinek a udržovací trénink. Snižování objemu a intenzity musí
být pozvolné. Náhlé vysazení tréninkové zátěže může mít negativní důsledky
na zdraví koně, zejména na stav jeho svalového aparátu.
Cykly tréninkového procesu:
I. Makrocyklus, II. Mezocyklus, III. Mikrocyklus a IV. Tréninková jednotka.
I. Makrocyklus
Základní stavební jednotkou tréninkového procesu je roční tréninkový cyklus – makrocyklus, který se dělí na přípravné, hlavní a přechodné období.
163
V praktickém plánování se roční makrocyklus dělí na kratší časové úseky –
střednědobé mezocykly a krátkodobé mikrocykly. Tréninkový plán musí být
sestaven tak, aby plnil roli cykličnosti tréninku.
II. Mezocyklus
V mezocyklu se rozpracovávají aktuální úkoly jednotlivých tréninkových
období. Trvají zpravidla kolem 3 týdnů a skládají se ze tří krátkodobých mikrocyklů, zpravidla týdenních.
Mikrocykly se liší od sebe velikostí zátěže: mikrocyklus narůstání velikosti
zátěže, stabilizace velikosti zátěže a dočasný pokles velikosti zátěže.
Principem je střídání zátěže s týdnem aktivního odpočinku. V hlavním
období se používá cyklů nepravidelných, vycházejících z plánovaných
startů v dostizích.
III. Mikrocyklus
V mikrocyklech se rozpracovávají dílčí úkoly mezocyklů a zpravidla jsou to
týdenní cykly.
V mikrocyklech k dosažení tréninkového efektu je nejpodstatnější frekvence
příslušných adaptačních podnětů. Protože většina dostihů je pořádána v neděli, má dynamika tréninkového zatížení v týdenním cyklu obsahovat v začátku růst zatížení, které vrcholí ve středu a pak postupně klesá. Důležitost
mikrocyklů vyplývá ze zákonitého vztahu mezi zatížením a zotavením.
Struktura mikrocyklu má být taková, aby tréninkové jednotky zaměřené na
rozvoj rychlosti nenásledovaly po tréninkových jednotkách s objemnou vytrvalostní prací. U dvouletých koní, u nichž doba zotavení je delší než u dospělých koní, musí být mikrocykly výrazněji odlišeny.
K rozvoji určitého druhu trénovanosti koně a pro zachycení fáze navýšené
obnovy glykogenu je dostačující frekvence adaptačních podnětů 2-3x týdně. Vysoká frekvence (5-7x týdně) nevede k růstu výkonnosti, ale naopak
k chronické únavě a přetrénování.
IV. Tréninková jednotka
Je to základní organizační forma denní tréninkové práce a je plně v kompetenci trenéra. Fyziologická hodnota tréninkové jednotky je dána objemem
a intenzitou tréninkové práce, které spolu úzce souvisí. Čím je větší objem
tréninkové práce, tím nižší bývá její intenzita a naopak, čím je intenzita vyšší,
164
tím nižší je zpravidla objem. To se odráží v době trvání tréninkové jednotky.
Údaje o tréninku koní se mají rozpracovat v tréninkovém deníku, tak aby
byla možná jakákoliv kontrola průběhu tréninku.
Stavba tréninkové jednotky vychází z fyziologických principů tréninku a má
mít tento charakteristický průběh:
1) ú
vodní část – uvolnění koní v kroku, kontrola správného nastrojení koní,
zdravotního stavu koní, výstroje a sedu jezdců,
2) u
volňovací část – rozcvičení → uvolnění a zahřátí všech tělesných partií
koně (viz kapitola 8.1.8.1 Stavy před výkonem zátěže),
3) h
lavní část – závisí na trénované pohybové vlastnosti, na terénních a klimatických podmínkách a na individuální trénovatelnosti jednotlivých
koní,
4) z ávěrečnou část – tj. uklidnění organismu po zatížení se současnou kontrolou stupně únavy koně, případných zranění, druhu a intenzity potu
5) n
ásleduje péče o koně po ježdění.
Frekvence tréninkových jednotek je uzpůsobení, kdy následující tréninková
jednotka svým působením navazuje na minulé tréninkové zatížení. Realizuje
se superkompenzace energetických soustav (ATP a CP).
Je-li frekvence příliš malá, tj. je-li doba mezi dvěma po sobě následujícími
tréninkovými jednotkami příliš dlouhá, není fáze superkompenzace využita.
Zatížení přichází v době, kdy obnova spotřebovaných látek je ukončena a jejich úroveň je stejná jako před zatížením.
8.1.8. Fyziologické stavy provázející výkon
8.1.8.1. Stavy před výkonem zátěže
Všechny změny předcházející zátěži vedou k přípravě organismu k pohybové činnosti. Mají zvýšit úroveň výměny látkové již před startem dostihu, tak
aby výkon v dostihu byl co nejefektivnější.
Do těchto změn se řadí rozcvičení (uvolnění a předehřátí), předstartovní
a startovní stavy.
Délka a intenzita uvolnění a předehřátí koně je odlišná nejen podle druhu
vlastního výkonu, ale také podle individuálních vlastností každého koně.
Optimální doba se pohybuje mezi 10-60 minutami s tím, že u rovinových
165
dostihů je doba rozcvičení kratší, než u výkonů, kde převládá objem.
Rozcvičení je nedílnou součástí tréninkové jednotky každého koně s tím rozdílem, že jeho délka závisí na druhu tréninku a vlastním dostihovém využití
koně, případně i na klimatických podmínkách. Na uvolnění svalů je možné
koně zakrýt dekou nebo použít masážní prostředky.
Rozcvičení koně (uvolnění a předehřátí)
Rozcvičení může probíhat všestrannou pohybovou činností nebo specifickou pohybovou činností. Rozcvičení koně před vlastní zátěží má dva aspekty:
Uvolnění se děje na podkladě zvýšení dráždivosti centrální nervové soustavy
(CNS) a nervových regulací mezi pohybovým aparátem a vnitřními orgány.
Kůň se pohybuje krokem nebo klusem.
Vzestup funkcí vnitřních orgánů umožňuje v závislosti na intenzitě a délce
uvolnění, že vlastní pohybová činnosti probíhá pak v podmínkách zvýšeného přísunu živin a kyslíku ke svalu. V počáteční fázi činnosti kosterních
svalů probíhá uvolňování energie za anaerobních podmínek tj. do období
uvolnění koně.
Předehřátí organismu koně vede k důležitým změnám v prokrvení aktivního pohybového systému, a proto má být používaná pohybová činnost specifická pro daný výkon, tj. u dostihových koní zkušební cval, zkušební skok.
Vlivem těchto specifických podnětů se otevírají v příslušných svalech zapojených do výkonu ve větší míře krevní vlásečnice a zvýšeným energetickým
výdajem se uvolňuje větší množství tepelné energie, což vede k zahřátí svalů.
Metabolismus probíhá rychleji. Také hemoglobin a myoglobin rychleji a více
uvolňují kyslík a tím se zvyšuje aerobní výkon koně.
Předstartovní a startovní stavy
Předstartovní, startovní a postartovní stavy u koní a jezdců jsou průvodními jevy všech sportovních soutěží včetně dostihů. Jejich vliv na požadovaný
výkon je v praxi dobře znám. Intenzita a výraznost těchto stavů je většinou
úměrná intenzitě konané činnosti a trénovanosti koně, tj. u sprinterů je vyšší
než u vytrvalců.
Předstartovní stavy představují změny ve fyziologických procesech
a v chování koně několik hodin až dní před uskutečněním vlastního vý166
konu. Předstartovní změny fyziologických procesů jsou výsledkem reakce podmíněných reflexů, které vznikají vlivem podnětů ze situace a času,
které obyčejně předcházely dostihu a s ním spojené námaze koně. Takovým podnětem může být např. nakládání do auta, samotná cesta, příjezd
na závodiště, příchod do padocku, hudba z reproduktorů, chování a oblečení jezdců, diváci, hluk apod.
Optimální předstartovní stav před dostihem je přirozenou a žádoucí přípravou organismu k nadcházejícímu pracovnímu vypětí.
Nežádoucí je však, vede-li předstartovní stav k neúměrnému nervovému podráždění nebo k útlumu, ke strachu, či stresovému stavu. V praxi můžeme
pozorovat, že k takovému stavu dochází u koní, kteří byli vysláni do dostihu nedostatečně připraveni, dále u koní, kteří byli přetíženi velkým počtem
namáhavých dostihů nebo neúměrnými požadavky překážkových dostihů.
Po špatných zkušenostech se koně snaží osvobodit od situace, ve které byli
přetíženi. Jejich předstartovní stav je pak nežádoucně intenzívní.
Startovní stavy, které nastávají až těsně před samým výkonem, představují
změny ve fyziologických procesech a v chování koně. Jsou vyvolány podněty
z prostředí (např. nervozita a aktivita jezdce), které zvyšují funkce organismu. Čím se kůň časově přibližuje k vlastnímu výkonu, tím jsou funkční
změny vyšší a výraznější.
V postartovním stavu se odráží předstartovní stav, námaha spojená se závodem, působení jezdce, pobídky bičíkem apod. U koní lze často pozorovat
neklid, odmítání krmiva, malou spotřebu krmných dávek po řadu dní, případně i změny denního cyklu na noční apod.
Průběh předstartovních a startovních stavů je značně individuální.
Rozlišují se zhruba tři typy těchto psychických stavů.
a) S
tav nadměrné aktivace (předstartovní nervozita/startovní horečka) projevující se zvýšeným podrážděním až rozčilením, svalovým napětím, třesem, pocením, nadměrným výdejem energie, častou defekací a močením.
b) S
tav nepřiměřeně nízké aktivace (startovní apatie), která se navenek
projevuje celkovou tělesnou ochablostí, někdy zíváním nebo porušenou
mechanikou pohybu.
167
c) S
tav optimálně zvýšené aktivace, kterou lze pozorovat u dobře trénovaných koní v jejich majestátnosti, suché, lesklé srsti a v jejich chuti k pohybu. Zpravidla tuto optimální aktivaci projevují koně, kteří dosud nebyli
v dostihu přetíženi, kteří nepoznali bolest způsobenou hrubou chybou na
překážce, bolestivé pobízení bičíkem apod.
K uvedeným individuálním zvláštnostem je nutné přihlížet v průběhu tréninku a při činnostech souvisejících s vlastním výkonem v dostihu. Je třeba
najít nejvhodnější metodu, jak nadměrné podráždění utlumit nebo nízkou
aktivaci přivést k optimální úrovni.
Předstartovní, startovní a postartovní stavy se projevují i u jezdce. Je proto potřeba se v tréninkovém procesu zabývat jejich rozborem a následnému
omezení v den dostihu. Za základní prostředek regulace těchto stavů je třeba
považovat sportovní režim jezdce. Dostatečný spánek, kvalitní výživa, vynikající fyzický i psychický stav jezdce jsou aspekty, které ovlivňují sportovní
režim jezdce. Pravidelný trénink, plynulý růst výkonnosti přispívá s ostatními složkami života k vyrovnanosti a síle osobnosti jezdce.
8.1.8.2. Stavy po výkonu zátěže
Únava
Únava je přirozeným důsledkem každé vykonané práce, v závislosti na její
intenzitě a trvání.
Únava je také ochranným fyziologickým pochodem, který brání přepětí, vyčerpání a poškození organismu.
Z hlediska tréninkového procesu je tedy určitý fyziologický stupeň akutní
únavy u zdravého koně současně adaptačním podnětem pro další přizpůsobení a rozvoj funkčních schopností organismu, pro trénovanost. Únava
a zotavení jsou proto stálými součástmi tréninku.
Z objektivně měřitelných parametrů provází celkovou únavu snížení vitální
kapacity plic a dechového objemu, porušení acidobazické rovnováhy, zvýšení
hladiny kyseliny mléčné a kyseliny pyrohroznové ve svalech i v krvi, přesuny
vody mezi svalstvem a krví vedoucí k zahuštění krve a relativní polycytemii,
přesuny iontů Na, K a Ca mezi svalstvem a krví, změny v červeném i bílém
krevním obraze, změny aktivity enzymových systémů sloužících k přeměně
látek při svalové činnosti (LDH) a zvýšení aktivity enzymů buněčné destrukce svalů (CT, AST). V moči se může objevit bílkovina, myoglobin a močový
indikán. Zvyšuje se tuhost a bolestivost namáhaných svalových skupin.
168
Podle různých kritérií se únava rozděluje na fyzickou (svalovou) a převážně
psychickou (nervovou), podle nástupu a trvání se může únava rozlišovat na
akutní a chronickou, podle rozsahu na únavu místní a celkovou.
Při fyzické celkové únavě akutní jde o snížení výkonnosti svalstva, vyvolané
bolestmi a únavou přímo ve svalech. Současně je oslaben i dynamický pohybový stereotyp. Zhoršuje se vnímání, zpomalují se nervové děje. Výraz koně
odráží tuto skutečnost.
Chronická únava vzniká při nedostatečném odpočinku a neúplném zotavení z předcházející činnosti.
Psychická složka únavy může mít také formu akutní nebo chronickou.
Obě tyto formy vznikají nejčastěji při zátěžích vysoké intenzity s vysokou
úrovní anaerobního metabolismu a velkou produkcí kyseliny mléčné, na
kterou je centrální nervový systém koně mimořádně citlivý. Tuto únavu
urychluje onemocnění, nedostatečná výživa, nevhodný nebo neadekvátní trénink, hrubé ošetřování. Kůň je podrážděný, neposlušný, neochotný
k výkonu, agresivní, zbrklý při výkonu nebo naopak apatický a bojácný.
Snižuje se pozornost koně, přizpůsobivost, pohybová koordinace a zvyšuje se úrazovost.
Místní únava může být akutní nebo chronická. Lokalizuje se pouze na určité,
v zátěži disponované součásti pohybového aparátu (např. šlachová únava).
Zotavení
V průběhu únavy docházelo ke katabolickým (destrukčním) procesům, tak
během zotavení dochází k procesům anabolickým (procesům obnovy).
Doba zotavení záleží na intenzitě a objemu tréninkových adaptačních podnětů. K likvidaci kyslíkového dluhu a obnovení klidové spotřeby kyslíku dochází většinou do 30 minut po skončení zátěže. Kyselina mléčná, pomalu
přecházející ze svalů do krve, může být zvýšená až do 60 minut po zátěži.
Dá se tedy obecně říci, že k dosažení klidových hodnot po zátěži dochází
v průběhu 60 minut, to se ale týká pouze obnovení kardiorespiračních a biochemických funkcí, nikoliv funkcí dalších jako např. nervových.
Daleko výhodnější je k zotavení aktivní odpočinek než pasivní. Aktivní odpočinek je změna pohybové činnosti nebo činnost nízké intenzity (do 30 %
max.), která má za úkol odstranit únavu a urychlit proces zotavení. Aktivní
odpočinek má povzbudit obnovovací pochody v centrální nervové soustavě
a v pohybovém aparátu – svalstvu a proto se zde významně uplatňují nespe169
cifické podněty (např. klus u cvalových koní, ježdění v terénu, výběh, kolotoč, plavení koní, atd.).
Vedle aktivního odpočinku se může odstraňování únavy urychlit řadou fyzikálních prostředků, které působí na organismus celkově (umývání a stříkaní
koní, masáže, plavení koní) nebo lokálně, zejména na pohybový aparát (vodoléčba, zábaly, různé druhy masáží, atd.).
8.1.9. Vliv neadekvátní zátěže na celkový zdravotní stav a výkonnost koní
V tréninku dostihových koní je základním principem vždy jeho fyziologická
adekvátnost. Fyziologicky neadekvátní zátěže vedou v průběhu tréninkového procesu ke vzniku celé řady patologických stavů.
Mezi akutní stavy se řadí akutní únava s vyčerpáním – přepětí a zchvácení,
mezi stavy chronické únavu chronickou a přetrénování. Kůň náhle nebo postupně není schopen podávat určitý výkon nejen při tréninku, ale i v dostizích.
Tento stav je frustrující nejen pro majitele, trenéra nebo jezdce, ale i pro veterinárního lékaře, který musí vzniklé situace diagnosticky i terapeuticky řešit.
Akutní únava spojená s vyčerpáním
Souvisí s celou řadou změn v motorické a senzitivní oblasti centrální nervové
soustavy a je nemožné vystavovat koně další zátěži, neboť se snižuje jeho vnímání a zpomalují reakce. Klesá svalová síla a zhoršuje se koordinace pohybů.
Mizí soudnost, odhad a přizpůsobivost, pohyby jsou nepřesné. Kůň velmi
často padá v zatáčce, na rovině nebo na překážce. Tím, že je nefyziologicky
přetěžován jeho pohybový aparát, dochází k jeho poškození (ruptury svalů,
šlachového aparátu, kloubní distorze, mikrofraktury a fraktury kostí atd.).
Při pokračování v zátěži je práce neekonomická, zvyšuje se energetický výdej
a klesá výkonnost. Velký stupeň akutní únavy s vyčerpáním se hodnotí jako
přepětí a zchvácení.
Přepětí
Dočasný stav organismu koně, který vzniká při jednorázovém výkonu a je zaviněn maximálním přepětím sil, aniž by byl organismus k takovému výkonu
tréninkem připraven. Dostavuje se především u rovinových koní nedostatečně adaptovaných k rychlostní a silové zátěži, po výkonech maximální nebo
supermaximální intenzity. Hlavní příčinou je pak překročení hranice individuální výkonnosti tj. autonomně chráněných rezerv. Vysoký stupeň únavy by
170
v tréninku ani v dostizích neměl u dobře trénovaného koně nastupovat.
Při akutním přepětí se dostavují známky akutního vyčerpání: celková slabost, nekoordinované pohyby, mnohdy je přítomen motorický neklid a nutkavé pohyby či skoky, svalové křeče, kopání hrabání. Kůň zrychleně a namáhavě dýchá (spojení s účastí břišního lisu), nadměrně se potí, má bledé až
modré sliznice. Zjišťuje se vysoká teplota, rychlý nitkovitý puls a oslabené
ozvy srdeční, apod.
Zchvácení
Je-li kůň nucen pokračovat v maximálním výkonu, především vytrvaleckého
charakteru, i přes příznaky vyčerpání, objevuje se stav zchvácení. Zchvácení
vzniká tedy při vyšším stupni prolongované únavy. Dostavuje se především
u překážkových koní, kde kromě nadměrné zátěže se negativně ještě uplatňuje i těžký emoční stres (např. z těžkých překážek, pádů, atd.). Dostihová
komise má ve své gesci právo postihnout sankcí jezdce, který pokračoval
v dostihu se zřetelně vyčerpaným koněm. Také může postihnout sankcí trenéra, pro nepřipravenost koně do dostihu.
Vznik přepětí a zchvácení může ovlivňovat i řada další faktorů, např. namáhavý trénink a časté starty v dostizích bez dostatečné regenerace sil,
v rekonvalescenci, po poranění pohybového aparátu, nedostatečný trénink,
„forsírovaný“ trénink, klimatické podmínky (výkon v nadměrných vedrech),
nedostatečná výživa, atd.
Lehčí případy přepětí a zchvácení se rychle upravují. Je však třeba o koně
řádně pečovat a zabránit dalším komplikacím. Trénink je možné zahájit až
po odeznění všech příznaků místní a celkové únavy (asi za týden až 14 dnů).
Chronická únava
Zatímco akutní únava nastává v průběhu jednorázové zátěže, únava chronická vzniká při nedostatečném zotavení mezi jednotlivými zátěžemi. Kůň
nastupuje do další zátěže se zbytky akutní únavy ze zátěže předchozí, které se
postupně kumulují, a tím vzniká únava chronická.
Hlavní příčinou je tedy nepoměr mezi objemem a intenzitou tréninku na
jedné straně a stupněm adaptace na toto zatížení na straně druhé. Jedná se
např. o příliš vysoké tréninkové dávky, trénink jednostranně příliš objemový
nebo příliš intenzivní, intervaly mezi jednotlivými zátěžemi jsou příliš krátké
a organismus koně nemá potřebnou dobu odpočinku na zotavení nebo je
171
přetěžován nepřiměřeně velkým počtem startů.
Hlavním klinickým projevem je především snižování výkonnosti a zátěžová intolerance. Dalším důležitým projevem je snižování tělesné hmotnosti.
Chronická únava je vážný stav, který snadno může přejít do chronického
vyčerpání organismu – přetrénování.
Přetrénování
Chronický stav vzniklý dlouhodobějším přetěžováním. Přetrénování se většinou vyvíjí z chronické únavy, která přechází do chronického vyčerpání.
Projevuje se poklesem až ztrátou formy a trvalým poklesem výkonnosti.
Příčiny přetrénování jsou zhruba stejné jako příčiny vzniku chronické únavy.
Velmi často se přetrénování vyskytuje u koní, kterým nebyl trénink upraven
vzhledem k zvláštnostem jednotlivých období tréninkového cyklu. V hlavním období, kde kůň dosáhl potřebné formy a výkonnosti a přesto je zatěžován po objemové stránce.
Přetrénování se projevuje ve třech sférách: ve sféře psychické, funkční a orgánové. Podle toho jakou sféru přetrénování postihne, tak se objevují i příznaky u koně, které se navíc kumulují do všech třech sfér. Společnými klinickými příznaky je pak matná, nepřiléhavá a suchá srst, suchá a šupinatá kůže,
snížená kožní elasticita, zapadlé oční bulvy. V krvi se zjišťují různé rozklady
vnitřního prostředí a zvýšené hladiny svalových enzymů, které svědčí o poškození svalů (myopatie). Často dochází ke snížení obranyschopnosti organismu koně a kůň se stává náchylnější vůči nemocem.
Diagnóza není nikdy snadná. Je třeba rozšířit tréninkový, dostihový a zdravotní rozbor koně o klinické a funkční vyšetření.
Základním opatřením při léčení přetrénování je změna tréninkového procesu a změna prostředí. Současně je vhodná úprava krmné dávky. Trenéři, kteří
dodržují fyziologické principy tréninku a oplývají citem pro práci s koňmi,
včas dokážou rozpoznat první příznaky začínajících negativních stavů při
tréninku. Rekonvalescence u přetrénování trvá asi 1 měsíc až 1 rok podle
stupně přetrénování.
Abstinenční syndrom
Objevuje se nejčastěji v podzimních měsících, při omezení nebo náhlém vysazení koně z tréninku. Je vyvolán náhlou změnou tréninkového
stereotypu.
172
Klinické příznaky se projevují podobně jako při přetrénování a to jak
ve sféře psychické, tak i v lokálním nálezu na postižených svalech a při
pohybu zvířete.
Prevence spočívá v postupném asi 3-4 týdenním přechodu z plného tréninkového zatížení na trénink přechodného období. Postupným přechodem se
předejde i k funkční atrofii svalů při omezeném tréninku a aktivně se podpoří regenerace svalstva a dalších opotřebovaných struktur pohybového aparátu po skončení sezóny. Kůň přečká zimu v dobrém kondičním stavu.
8.2. Trénink koně pro rovinové dostihy
Trénink rovinových koní má svá určitá specifika a zvláštnosti. Tato specifika
vyplývají z odlišného charakteru zatěžování koní a z rozdílného věkového
optima, ve kterém je kůň schopen podávat nejvyšší výkony. U dostihových
koní je nejpodstatnější vlastní trénink koně na úrovni speciální trénovanosti (v rychlosti, síle nebo speciální vytrvalosti). Proto také věková optima pro výkony, kde je rozhodujícím ukazatelem rychlost a síla, jsou nižší
(3-8 let) než pro výkony, kde je rozhodujícím faktorem speciální vytrvalost
a obratnost (6-12 let).
Rovinové dostihy smí běhat anglický plnokrevník a polokrevník, arabský
plnokrevník a polokrevník, koně zapsaní v NTB (registr koní s neprokázanou plnokrevností). Tito koně musí být uvedeni v tréninkové listině v souladu s ustanoveními Dostihového řádu (DŘ § 1).
Podle Doplňujících ustanovení, která jsou každoročně vydávána ve Věstníku
ČT, jsou dostihy (Jarní cena, Velká jarní cena, České derby, Oaks, St. Leger,
Velká ceny Prahy, Velká cena českého turfu, Cena zimního favorita) otevřeny
pouze pro anglické plnokrevníky z uznaných plemenných knih a NTB registru (registr koní s neprokázanou plnokrevností).
Anglický plnokrevník je vysoce specifické výkonnostní plemeno, jemuž je
podřízen i šlechtitelský program. Cílem tohoto programu je zvyšování výkonnosti v rovinových dostizích, především v rychlosti, ranosti, konstituční
tvrdosti včetně rychlosti ve vytrvalosti. V překážkových dostizích jde o zvyšování výkonnosti především ve vytrvalosti, rychlosti ve vytrvalosti a zvyšování skokové potence.
173
Rovinových dostihů se nesmí účastnit dostihoví koně mladší než dvouletí
(DŘ § 217).
Mezi nejlepší rovinové jezdce v posledních několika letech patří, např.
v zahraničí působící Filip Minařík, Jiří Palík, Václav Janáček a Eliška Kubinová, v České republice Bauyrzhan Murzabayev, Jan Rája, Jaromír Šafář,
Milan Zatloukal, Tomáš Lukášek, Jiří Chaloupka, Petr Foret, Radek Koplík,
Jan Verner a další.
Mezi nejlepší rovinové trenéry v posledních několika letech patří, např. legenda mezi trenéry František Vítek, Tomáš Šatra, Jaroslav Drlík, Allan Petrlík, Ing. Václav Luka mladší, Wroblewski Grzegorz Witold, Zdeno Koplík,
Arslangirej Šavujev, Filip Neuberg, František Holčák, MVDr. Čestmír Olehla, Josef Váňa starší a další.
8.2.1. Charakteristika a rozdělení rovinových dostihů
Rovinové dostihy jsou speciální výkonnostní zkoušky anglických plnokrevníků. Jejich selekčním kritériem je maximální rychlost ve cvalu.
Rovinové dostihy se v současnosti běhají ve Velké Chuchli, Mostě, Karlových
Varech, i v Pardubicích se dráha využívá částečně pro rovinové dostihy, Lysé
nad Labem, Kolesách, Benešově, Netolicích, Brně, Slušovicích. Donedávna
se dostihy také běhaly v Albertovci, Radslavicích a Mimoni.
Nejdůležitější funkce dostihů jsou:
a) s elekční – pozitivní výběr nejvýkonnějších koní do chovu,
b) p
řípravná – prověření formy před nejvýznamnějšími dostihy,
c) o
věřující – kontrola postupu a účinnosti v tréninku,
d) s polečenská – zábava pro širokou veřejnost,
e) e konomická – nabídka práce pro uchazeče nejen v oboru zemědělství,
chovu koní a jezdectví.
Obecně platí, čím vyšší požadavek selekčního vlivu rychlosti a vytrvalosti
v rychlosti, tím více stejných podmínek všem startujícím je propozicemi
zajištěno a tím významnější je jeho pozitivní selekční funkce. Naopak pozitivní selekční význam dostihů klesá s počtem propozicemi povolených
penalizací a úlev.
174
Propozice jsou závazná pravidla pro pořádání dostihů, které jsou schválené
JC ČR (Jockey Club České republiky) (DŘ § 10 j)). Dostihové propozice vypracuje a vypisuje pořadatel dostihů (DŘ § 238).
Propozice pro rovinové dostihy obsahují:
a) m
ísto pořádání dostihů,
b) d
atum pořádání dostihu,
c) d
ruh dostihu (cena nebo handicap),
d) o
značení jednotlivých dostihů (číselné, popřípadě pojmenováním),
e) c ena dostihu (cena vítězi a umístěným koním), údaje o čestných cenách
a chovatelských a majitelských prémiích,
f) p
ro které koně je dostih přístupný,
g) d
élka dráhy dostihu,
h) h
motnostní zatížení koní v dostihu, penality či úlevy,
i) v ýši zápisného a startovného
j) d
atum a hodinu uzávěrky přihlášek,
k) d
atum a hodinu oznámení startujících koní,
l) d
atum a hodinu škrtání.
Základní členění dostihů:
a) d
le druhu dostihu (DŘ § 1):
ceny: výkonnostní chovatelské zkoušky a dostihy s penalitami a úlevami,
handicapy,
Dostihy se dále dělí (viz níže):
b) d
le kategorie: Gd 1, Gd 2, Gd 3, L, NL, I., II., III., IV. a V. (DŘ § 1),
c) d
le délky dostihu: sprinterské, mílové, střední, vytrvalecké a supervytrvalecké,
d) d
le věku koní: dvouletí, dvouletí a starší, tříletí, tříletí a starší, čtyřletí,
čtyřletí a starší, čtyřletí a pětiletí, pětiletí a starší, šestiletí a starší,
e) d
le pohlaví: klisny, hřebci a valaši.
Ceny → výkonnostní chovatelské zkoušky
Jockey Club ČR stanovuje metodiky výkonnostních zkoušek pro zajištění
šlechtitelské činnosti v chovu anglického plnokrevníka.
Zkouškami výkonnosti všech koní obou pohlaví se zjišťuje jejich výkonnostní schopnost, konstituční tvrdost, zdravotní stav, charakter a temperament.
175
Výsledky kontroly výkonnosti v dostizích jsou podkladem pro odhad plemenné hodnoty a selekci. Plemenná hodnota hřebců a klisen se zjišťuje přezkoušením jejich potomstva v dostizích a vyhodnocením příslušnými metodami kontroly dědičnosti. Výsledky kontroly výkonnosti v dostizích, se každoročně zveřejňují formou dostihových výsledků, statistik startů, vítězství,
umístění, získaných obnosů, distančního optima a generálního handicapu
v Dostihové ročence a Chovatelské ročence.
Nejvýznamnějšími výkonnostními chovatelskými zkouškami pro tříletý
ročník (klisny, hřebci, valaši) jsou klasické dostihy. Na základě účasti koní
v rovinových klasických dostizích, jejichž selekční kritérium je maximální
rychlost ve cvalu, by měli být vybíráni do chovu potenciální hřebci a klisny.
Založení prvních klasických dostihů se datuje do období druhé poloviny 18.
stol. Jejich propozice zajišťují startujícím koním maximum stejných podmínek. Proto prvořadou funkcí klasických dostihů je pozitivní selekce nejvýkonnějších koní. V těchto dostizích nesou všichni koně stejnou hmotnostní
zátěž. Výjimkou je pouze stanovená úleva klisnám při jejich společných startech 1,5 kg oproti hřebcům a valachům. Přehled klasických dostihů v České
republice uvádí tabulka 2.
Tabulka 2
Přehled klasických dostihů v České republice
NÁZEV DOSTIHU
VZDÁLENOST (M)
POHLAVÍ
JARNÍ CENA
Praha-Velká Chuchle
1600
klisny
VELKÁ JARNÍ CENA
Praha-Velká Chuchle
1600
klisny, hřebci, valaši
DERBY
Praha-Velká Chuchle
2400
klisny, hřebci, valaši
Memoriál Ing. B. Tichoty
OAKS, Most
2400
klisny
ST. LEGER
Praha-Velká Chuchle
2800
klisny, hřebci, valaši
176
Systém klasických dostihů je historicky postaven tak, že testuje koně nejprve na mílařské trati. Jde o test ranosti a rychlosti.
Samotné derby poskytuje obraz o distančních schopnostech jednotlivých
koní, o jejich ranosti, vytrvalosti a konstituční odolnosti. Derby je preferovaným dostihem a zájem o start v tomto dostihu pravidelně překračuje
počet možných účastníků. O možnosti startu v derby rozhodují předchozí
výsledky koně. V minulosti dosáhli největší vážnosti vítězové „trojkoruny“,
tzn. koně, kteří vyhráli Velkou jarní cenu, Derby a St. Leger. Mezi koně, kteří
zvítězili v „trojkoruně“ patří Panoš (1947), Symbol (1954), Blyskač (1956),
Arva (1988), Glowing (1996), Tribal Instinct (2001). Na obrázku 35 můžete
vidět vítěze „trojkoruny“ v roce 2009 hřebce Age of Jape (POL).
Ceny → dostihy s penalitami a úlevami
Dostihy s penalitami a úlevami jsou dostihy, v nichž hmotnostní zatížení koní jsou stanovena s ohledem na jejich věk a na dosažená vítězství
(umístění), popřípadě věk a celkový zisk koně nebo celkovou výhru koně
za určitě období.
Ve cvalových dostizích úlevy slouží k podpoře méně výkonných koní, tím že
dochází ke snížení zatížení méně výkonných koní. Úlevy jsou poskytovány
koním, kteří nezvítězili nebo se neumístili na platném místě.
Foto 35: Vítěz „trojkoruny“ Age of Jape (POL) (autor: Petr Guth).
177
Nejvýkonnější koně jsou naopak penalizováni zvýšením základní hmotnosti
stanovené propozicí. Penalizováni jsou buď vítězové předchozích dostihů
(penalizace za vítězství), nebo koně, kteří v průběhu sezóny získali sumu dotací (penalizace za zisk dotací).
Pro stanovení penalit a úlev se posuzují pouze výkony v dostizích stejného
druhu (rovinové nebo překážkové).
Handicapy
jsou dostihy, v nichž jsou hmotnostní zatížení koní určena handicaperem
tak, aby všichni startující koně měli stejnou naději na vítězství (DŘ § 1).
Hmotnostní zatížení koní je stanoveno v kg podle předchozí výkonnosti
koně (průběžný handicap viz níže).
Handicaper posuzuje dostihy nejen podle výroku cílového rozhodčího, ale
musí mít i velký pozorovací talent. Hmotnostní zatížení nezobrazuje další faktory, které ovlivňují výkon koně v dostihu (okamžitou formu koně,
schopnosti jezdce, schopnosti trenéra, s jak dobrými koňmi ten den startuje,
momentální stav dráhy, aktuální stav počasí, atd.
Handicap je průběžný a generální.
Průběžný handicap
je číslo (v kg), které handicaper sestavuje v průběhu sezóny po každém dokončeném a absolvovaném dostihu dle aktuální výkonnosti koně. Kůň má
průběžný handicap, pokud zvítězí nebo absolvuje dva dostihy téhož druhu.
Generální handicap
je souhrnným vyjádřením výkonnosti koně. Sestavuje se na konci sezóny podle výsledků hodnocených koní v dostizích. Čím vyšší číslo (v kg), tím má
kůň lepší výkonnost.
Kategorie dostihů dle výkonnosti
Podkladem pro zařazení do třídy jsou jejich předchozí dostihové výsledky.
Mezinárodní kategorie dostihů jsou: Gd 1, Gd 2, Gd 3 (Graded) a L (Listed).
V České republice je i kategorie NL (National Listed), např. kvalifikační dostihy na Velkou pardubickou steeplechase crosscountry se běhají v kategorii
NL. V České republice je nejvyšší kategorií Gd 3 (např. České derby).
178
Kategorie dostihů v České republice bez mezinárodní úrovně jsou označeny
římskými číslicemi I – V. V kategorii jsou zařazeny nejvýkonnější koně, v kategorii V naopak nejméně výkonní.
Pro jakou kategorii je dostih vypsán, je součástí propozic. Dvouletí koně začínají běhat vždy ve III. kategorii. Každá kategorie má rozpětí finanční částky
a to jí určuje její významnost.
Délka dostihů
Délka, na kterou je dostih vypsán, je vždy součástí propozic. Dle distančního
optima koně (viz kapitola 8. 2. 4 Trénink tříletých a starších koní) se dostihy dělí:
a) s printerské (800-1400 m),
b) m
ílové (1400-1800 m),
c) s třední (1800-2200 m),
d) v ytrvalecké (2200 m-2600m),
e) s upervytrvalecké nad 2600 m.
V rovinovém dostihu nesmí být délka dostihu kratší než 800 m (DŘ § 245).
8.2.2. Výcvik dostihových ročků
Plnokrevný roček přichází z hřebčína do tréninkového střediska obvykle na
podzim ve věku 16-22 měsíců. To znamená, že hříbata narozená v lednu jsou
22 měsíců stará, hříbata narozená v červnu jsou stará jen 16 měsíců.
Plemenitba anglických plnokrevných koní je řízena tak, aby se hříbata rodila
od 1. ledna do konce června.
Věk dostihového koně se počítá od 1. ledna roku narození. V roce narození
je kůň sajícím hříbětem a odstávčetem. Počínaje 1. lednem po roce narození
je kůň ročkem, následujícího kalendářního roku je dvouletkem, pak tříletým,
čtyřletým až desetiletým koněm. Jedenáctiletý a starší kůň je „starý“ (DŘ § 160).
Když přijde nový roček do tréninkového centra, posuzuje se s ohledem na
jeho datum narození, růst a vývin, úroveň výchovy a výcviku z předcházejícího chovatelského zařízení. Pro objektivní posouzení stupně vývinu je možné
provést změření tělesných rozměrů a zvážení. Exteriér se posuzuje s ohledem
na jeho dostihové využití. Přestavěný roček s převýšením v bedrech patrně ještě poroste, naopak u harmonicky sestaveného ročka lze předpokládat
179
menší pokrok v růstu. Je třeba posoudit koně i v pohybu (v kroku a v klusu)
a věnovat pozornost způsobu pohybu a kladení končetin. Je-li k dispozici
hala, může se roček předvést ve volnosti, kde je možné posoudit mechaniku
pohybu ve všech chodech bez toho, aby kůň byl rušen vnějším prostředím.
V tréninkových střediscích přijdou ročci do nového prostředí a očekává je
nový ošetřovatel, jiné krmivo, nepatrně odlišná technologie ustájení, odlišný teplotní i denní režim atd. To vše klade na centrální nervovou soustavu
hříbat (CNS) a konstituci velké nároky a je to pro ně stresová zátěž. Podle
chování ročka se dá odhadnout i typ vyšší nervové činnosti a celkovou komunikaci s ošetřovatelem.
Dobře připravený roček by měl ovládat tyto návyky:
a) n
a oslovení v boxu přijít s důvěrou k člověku,
b) n
echat si nasadit a sejmout ohlávku,
c) n
echat se uvázat a vodit,
d) m
ladý kůň má dobře reagovat na hlasové pokyny a dotek,
e) m
ěl by si nechat vyčistit tělo a končetiny včetně kopyt (zvláštní důraz je
kladen na čištění hlavy, uší, břicha, slabin),
f) n
echá se na vodítku v klidu vodit a předvádět
g) m
ěl by znát pohyb na lonži i s obřišníkem.
Při lonžování ročků je nutné dodržovat tyto zásady:
Kruh pro lonžování má mít průměr nejméně 12 m, lepší je však prostor
o velikosti 18-20 m s bezpečným povrchem a má být umístěn samostatně
v areálu nebo jako součást venkovní či kryté jízdárny. Obvod kruhu má být
ohraničen, aby roček byl pokud možno izolován od vnějších podnětů.
K lonžování je použit obnosek a dostatečně dlouhá lonž (cca 10 m). Zpočátku je lonž zapínána do obnosku a ne do udidla.
Ročka vodí pomocník nejdříve po rovných čarách a potom na kruhu, dokud se nenaučí chodit na kruhu samostatně. Pak pomocník ustoupí podél
lonže do středu kruhu k druhému pomocníkovi. Zůstane-li roček bezradně
stát, pomocník je znovu zavede na kruh.
Začínající práce na lonži trvají nejdéle 20 minut. Po práci má být mladý kůň
odměněn.
Intenzita zatížení je zvyšována zvolna, aby nedošlo k nadměrné únavě koně.
180
Signálem, že se kůň vyrovnal s dalšími požadavky při lonžování je uvolněný
pohyb v pravidelném klidném chodu s vyklenutým hřbetem a sníženou hlavou.
Z bezpečnostních důvodů není vhodné lonžovat koně, který se snaží zbavit přebytečného pohybu na lonži a nebyl mu předtím dopřán dostatek
pohybu ve výběhu.
Je nutné při seznamování s novým ročkem dbát zvýšené ostražitosti a přistupovat ke každému ročkovi individuálně. Ne všechna hříbata byla odchovávána v idylickém prostředí.
Způsoby obsedání a najíždění ročků jsou rozdílné. Přispívá k tomu
i úroveň technického vybavení tréninkového střediska.
Obsednutí ročka
Před obsedáním musí mít roček osvojeny výše zmíněné návyky.
Uzdečka s normálním stihlem, nebo roubíkovým udidlem je nasazována
vždy v boxu. Nejprve je nasazována uzdečka na ohlávku a vodítko zapnuto
do hlávky v případě prvního vodění s uzdečkou.
V případě lonžování je kůň nauzděn a na uzdečku je nasazen obnosek. Lonž
je ze začátku zapínána vždy do obnosku, který vyvíjí na nos koně tlak v případě manipulace. S lonžováním už by měl být kůň seznámen v předchozí
fázi nejen z důvodů postupného zvyšování kondice mladého koně, ale i lepší
manipulace s koněm a postupného si zvykání na sedlo, tím, že je lonžován
s obřišníkem.
Obřišník je kožený nebo nylonový pás se zápinkou a zápřezkou, pod který
se dává dečka pod sedlo, a zapínají se do něj pomocné otěže při lonžování.
Dále může být obřišník nylonový nebo celogumový a slouží k lepšímu ukotvení sedla. Kůň je s obřišníkem voděn, lonžován nebo dáván do kruhového
trenažéru (dále kolotoč).
Ke koni, který je v boxu nauzděn uzdečkou bez otěží pouze s obnoskem,
přistoupí trenér se sedlem, aby si ho kůň mohl prohlédnout. Položí ho koni
na hřbet téměř na kohoutek a popotáhneme ho směrem dolů, lehce sedlo
přitáhne (v žádném případě hned nedotahuje, kůň si na váhu sedla musí
nejprve zvyknout). Postup sedlání je téměř stejný jako u zkušeného koně
181
s tím rozdílem, že je třeba dodržovat zvýšenou bezpečnost přístupu ke
koni a být celkově daleko klidnější a zároveň ostražitější. Kůň se v boxu
nechá se sedlem v klidu chvíli stát.
Další fáze výcviku může být rozdílná dle technického vybavení tréninkového střediska. Značně může práci ulehčit kolotoč. V kolotoči se musí mladý
kůň naučit pohybovat, jinak hrozí riziko úrazu.
Pokud kůň pravidelně chodí do kolotoče, tak je vhodné zpočátku na několik minut ho v kolotoči nechat chodit v kroku se sedlem bez třmenů.
V dalších dnech trenér může začít lonžovat koně i se sedlem. Kůň je nauzděn (s otěžemi nebo bez otěží) s obnoskem, do kterého se zapíná lonž.
Z důvodu bezpečnosti je důležité, aby otěže byly pevně připevněny a nikde
žádný zbytečný popruh výstroje nevysel.
V další fázi, která navazuje na lonžování mladého koně se sedlem, bude
kůň seznámen s působením váhy jezdce. Před vlastním obsedáním má být
kůň lehce unaven předchozím pohybem v kolotoči nebo na lonži, je možné i omezit příjem energie v krmné dávce. Po celou dobu přípravy mladého koně k obsedání je důležité mu dopřát volný pohyb ve výběhu (mimo
lonžování a pohybování v kolotoči).
Zkušený jezdec, který bude koně obsedat musí mít ochrannou helmu a případně i bezpečnostní vestu.
Vlastní fáze obsedání koně by měla probíhat na klidném a ohraničeném
místě. Koně drží jeden pomocník u hlavy a trenér opatrně jezdce nejprve vysadí do pozice „mrtvý indián“ – jezdec se položí břichem na sedlo
(z bezpečnostních důvodů, jezdec nevisí hlavou dolů). Je třeba očekávat
obrannou reakci koně, protože v důsledku slepého zorného úhlu si kůň
nevidí na hřbet a může se bránit odskočením. Když kůň nereaguje strnutím nebo obrannými pohyby, trenér vede koně s „ležícím“ jezdcem
pár kroků. Následnou reakci koně trenér rozpozná podle výrazu oka,
polohy krku, postoje končetin, držení ohonu, popřípadě podle pravidelného dýchání.
182
Pokud se kůň vyrovnal s váhou jezdce, kdy jezdec pouze leží svým břichem
na sedle, je možné vyzkoušet nasednutí jezdce do sedla. Jestliže kůň zůstává
i nadále klidný, vede ho i s jezdcem několik kroků. Jezdec zůstává v klidné
poloze sedět a zpočátku si nohy nedává do třmenů.
Je nezbytné, aby měl jezdec k dispozici nákrční řemen, nesmí se chytit otěží, protože kůň ještě nezná jejich působení. Také jezdec musí být obezřetný
při pozdějším použití třmenů, protože se může stát, že v tomto okamžiku
kůň vyskočí, případně se bude chtít jezdce zbavit. Všechny reakce, které ze
strany koně nastanou, musí jezdec řešit s klidem a rozvahou.
V další fázi, pokud se kůň zbavil strnulosti a kráčí vyrovnaně v kroku, je
možné začít koně s jezdcem lonžovat v klusu. Často je střídán krok, klus
a směr pohybu.
Délka jednotlivých fází při obsedání je přizpůsobena individuálně každému koni. Obecně délka lonžování s jezdcem by neměla být delší, než 30
minut. Začínající práce jsou pro koně novým impulsem, proto by trenér
neměl koně jednorázově přetěžovat. Psychické a fyzické požadavky kladené
na koně budou v následujícím období postupně zvyšovány.
Po celou dobu přípravy ročka k obsednutí je důležité mu dopřát volný pohyb ve výběhu (mimo lonžování a pohybování v kolotoči).
„Najíždění“ ročka
Po úspěšném absolvování lonžování ročka s jezdcem, se začíná učit kůň samostatnému pohybu. Trenér vede ročka na vodítku za vodícím koněm (starší a zkušený kůň). Pokud roček kráčí za starším koněm uvolněně, reaguje
na zádrž a zastaví, může ošetřovatel odepnout vodítko a nechat koně kráčet
s jezdcem samotného za vodícím koněm.
Po opakovaném zvládání krátké práce v kroku, zastavení a rozejití za vodícím koněm, může jezdec s ročkem zkusit naklusat na jízdárně. Když roček
zvládne krátkou práci v klusu, je možné přistoupit k nacválání. V začátcích
jezdec jezdí vždy za vodícím koněm.
183
V prvních zátěžích pod sedlem jsou pohyby ročka strnulé, nemotorné a nedostatečně koordinované. Jsou do nich zapojeny velké svalové skupiny i ty,
které nejsou zrovna pro daný pohyb potřebné.
„Najíždění“ ročka je třeba provádět přibližně dva týdny bez přerušení a při
každé hodině navazovat na hodinu předešlou. Obranné reflexy ročků se při
nedodržování fyziologických postupů v některých případech mohou tak vystupňovat, že „najíždění“ těchto růčků může trvat i několik týdnů i měsíců.
Nejkritičtější období je prvních 6 týdnů této zátěže, kdy se dostavuje vysoký stupeň únavy hříbat, v některých případech může docházet i k bolestivosti svalů,
otoky a nálevky na kloubech, vazech spěnky a šlachových pochvách, kulhání,
pocení. Snižuje se i tělesná hmotnost ročků a zhoršuje se jejich kondiční stav.
Pokud v některé fázi roček klade odpor, musí trenér umět rozlišit, zda je to
z únavy nebo z přebytečné energie, popřípadě i vlivem dalších faktorů. Na základě tohoto zjištění trenér rozhodne, zda sníží příjem energie v krmné dávce,
zvýší dostatek pohybu ve výběhu, nebo dostatek odpočinku, kdy roček může
být pouze voděn, nebo zvýší fyzické zatížení jednotlivých lekcí, atd.
Při najíždění ročků je nutné používat zkušené a lehké jezdce s maximálním
zajištěním jejich bezpečnosti.
Ročka lze považovat za „naježděného“ v okamžiku, kdy za vodícím koněm
zvládne vyjížďku do terénu, bez odporu se rozejde, nakluše, nacválá, nechá se
udržovat v požadovaném směru a zastavit.
Zpočátku bude mít kůň problémy s rovnováhou a také problémy s udržením
rovné linie při cvalu. Je důležité, aby ročka dále jezdil šikovný, lehký jezdec
s delšími třmeny, který si vypracuje lehké přilnutí a vzájemnou důvěru, pokud
je to alespoň trochu možné při počtu koní v jednotlivých tréninkových střediscích. Postupně vypracovávaný a zesílený dynamický oblouk (svalstvo hrudní
a bederní páteře, svalstvo kolem kostí bércových a předloketních) umožňuje
nést bez obtíží jezdce.
Metody „najíždění“ ročků se mohou samozřejmě lišit, přesto je důležité
dodržet základní pravidla postupu a omezení stresových situací.
184
8.2.3. Trénink dvouletých koní
Počáteční fáze tréninku dvouletých koní je velmi kritickým obdobím v růstu
a vývinu koně. Období, kdy kůň většinu dne trávil ve výběhu, se mění na
pobyt ve stáji v jedné části dne a v druhé části dne na pohyb, který je stimulován tréninkem. Tyto změny ovlivňují kladně i záporně další pohybový vývin,
psychický stav, zdravotní stav a výkonnost koně.
Faktory, které mohou mít vliv na to, zda je kůň raný nebo pozdní, nebo zda
bude schopen startovat v dostizích jako dvouletý:
a) v lastnosti rodičů (jejich dostihová kariéra nebo kariéry jejich potomstva),
b) p
ohlaví koně a exteriér (drobnější koně nebo klisny bývají obratnější
a proto i ranější),
c) d
atum narození (ve fyzickém vývoji má velký vliv zda je kůň narozen
v lednu nebo až v červnu),
d) n
eurotyp,
e) k onstituční odolnost – schopnost koně odolávat tréninkovému a dostihovému zatížení, označovaná také jako trénovatelnost.
Tabulka 3
Trénink dvouletých koní v obecném přehledu
FÁZE
ETAPY
OBDOBÍ
(v etapě specializovaného
tréninku)
Fáze výkonnostního vzestupu
Etapa základního výcviku
a všeobecného tréninku
Etapa specializovaného
tréninku
Přípravné
Hlavní
Přechodné
Pozn.: převzato z knihy Fyziologie tréninku dostihových a sportovních koní.
V tréninku dvouletých koní je třeba rozlišovat dvě etapy, které realizují fázi
výkonnostního vzestupu: etapa základního výcviku a všeobecného tréninku
a etapa specializovaného tréninku.
185
Etapa základního výcviku a všeobecného tréninku
Začíná v podzimních měsících, když roček přijde do tréninkového střediska
a zasahuje také velkou částí do přípravného období následujícího roku (tj.
přípravné období je delší než u starších koní).
Tato etapa je základním kamenem nejen pro další etapy tréninkového procesu, ale pro celou další výkonnost a dostihovou kariéru koně (viz kapitola
8.1.7 Obecná struktura tréninkového procesu).
Základní výcvik dostihového koně by měl být zaměřen zejména na rozvoj
mechaniky pohybu koně s jezdcem a na vypracování optimálního cvalového
pohybového stereotypu. Nejzávažnější období je obsedání a „najíždění“ ročků, o kterém bylo pojednáváno v kapitole 8.2.2 Výcvik dostihových ročků.
Prvním cílem u dvouletého koně je vypracování kvalitního dynamického
pohybového stereotypu pod jezdcem ve všech chodech, především pak ve
cvalu. S přiježděností koně se pohyb stává uvolněnější, přesnější, koordinovanější a prostornější. Cval má probíhat uvolněně v přirozené rovnováze, na
dlouhé otěži, za zkušeným starším koněm. Jezdec má sedět (hned od začátku
při obsedání koně a při základním výcviku) správně v těžišti těla koně, ne
před nebo za těžištěm.
Další součástí základního výcviku koně jsou pak všechny všeobecné prvky,
které vedou k přiježděnosti koně. Jedná se o práci na lehkém přilnutí a dlouhých otěžích, ohebnost v obratech a obloucích, reakce na pobídky, práce
v lotu i práce individuální. Rozvíjí se obratnost koně, jako pohybová vlastnost potřebná pro rozvoj dalších pohybových schopností koně.
Etapa všeobecného tréninku koně navazuje na výše zmiňovaný základní
výcvik, kdy byl roček obsednut a „najížděn“.
Cílem této etapy, která zasahuje do začátku přípravného období, je zvýšit
obecnou zdatnost a obratnost dvouletého koně a je nutné tuto etapu individuálně přizpůsobovat každému koni na základě jeho růstu a vývinu i na
základě úrovně psychické odolnosti mladého koně k této zátěži. Právě toto
období je z fyziologického hlediska obdobím intenzivního tělesného růstu,
186
při kterém dochází také k rozvoji pro pohybovou činnost funkčně nejdůležitějších orgánů (srdce, plíce), pohybové soustavy a kdy je také plastičnost
centrální nervové soustavy největší.
V praxi probíhají tyto tréninky v zimních měsících na počátku roku, v závislosti na klimatických podmínkách a technickém zařízení tréninkového
střediska.
Je důležité, aby tento trénink byl všestranný, různorodý a pestrý, tím se zvyšuje schopnost koně reagovat na nové a nečekané situace. Zvyšuje se adaptabilita, tj. schopnost k adaptaci na zátěž.
Mladý kůň, jak již bylo zmíněno, pracuje v lotu za starším klidným vodícím
koněm, na delší otěži, pod lehčím jezdcem s delšími třmeny. Je důležité, aby
se kůň vyrovnal bez odporu s udidlem, získal měkké přilnutí a pohyboval se
uvolněně s vyklenutým hřbetem.
Hlavní náplní tréninku jsou vycházky v kroku, v klusu a pomalém třítaktním
cvalu do terénu, práce na jízdárně nebo v kryté hale. Pro rozvoj obratnosti
koně a upevnění rovnováhy pod jezdcem je vhodný členitý terén. Mladý kůň
se seznamuje s různými doposud nepoznanými situace a zvyká si na ně.
Z fyziologického hlediska je také důležitý vztah mezi délkou cvalového skoku
a hloubkou dechu. Dlouhý cvalový skok umožní koni hluboký nádech, tím
větší aerobní kapacitu a vyšší výkonnost. Důležité je mít na paměti, že dvouletý kůň nedisponuje svalovou silou, měl by cválat na rovině ne do kopce.
Z nejdůležitějších fyziologických požadavků na všeobecný trénink koně po
každé zátěži je zotavení, které má kladný vliv i na psychiku koně. Trenér
pečlivě sleduje reakci mladého koně na tréninkovou zátěž, pokud se dostaví
známky únavy, tak je omezena práce ve cvalu a zařazen více aktivní odpočinek v podobě vycházek nebo pobytu ve výběhu.
Fyzická zdatnost mladých koní je velmi individuální, je ovlivněna stupněm
vývinu a kvalitou odchovu. Tuto etapu tréninku obecně lépe zvládají fyzicky
zdatnější hřebci, klisny jsou citlivější na projevy únavy.
187
Může se stát, že dvouletý kůň začne mít potíže se zvládáním tréninkové zátěže. Důvodem může být to, že ho tréninkové zatížení stimulovalo k růstu
a proto mu chybí energie pro výkon. Rostoucí organismus potřebuje velkou
část energie k výstavbě tělesných tkání. Střídání zátěží a zotavení s využíváním
všech efektů obnovy energetických fosfátů a substrátů, enzymatických soustav
a strukturálních bílkovin je fyziologickým principem cykličnosti všeobecného
tréninku. Z těchto důvodů je dobré dvouleté koně pravidelně vážit a měřit.
V závěru objemového tréninku by měl dvouletý kůň schopen ucválat vzdálenost 2000-3000 m o střední intenzitě (30-50 % max.) a objemu do 10 minut
při frekvenci 2-3 x týdně.
Pokud jde o tréninkové metody, využívá se ze začátku kontinuální a později
intervalová metoda.
Zatímco při všeobecném tréninku v objemové zátěži se využíval hluboký
nebo kopcovitý terén s přechodem do další etapy je nutné hluboký terén
v zátěži dvouletých omezovat a rozvíjet prostornost cvalového skoku na trávě
nebo v mělkém písku.
Etapa specializovaného tréninku k rychlosti
Zahrnuje část přípravného období a celé hlavní období ročního tréninku,
které by mělo být obdobím neustálého růstu výkonnosti dvouletého koně.
Po vrcholu hlavního tréninkového období uzavírá roční trénink přechodné
období, jemuž by měla být vyhrazena doba v délce alespoň dvou měsíců.
Cílem této etapy tréninku dvouletých koní je rozvoj rychlosti, protože právě v tomto období jsou pro rychlost vytvořeny nejpříznivější morfologické
a funkční předpoklady.
Rychlost bude zpočátku rozvíjena jen na podkladě obratnosti (obratnostní rychlost) ne na podkladě síly. Obratnostní rychlost vytváří základ pro další rozvoj
dynamické síly (tj. silové rychlosti neboli vytrvalosti v maximální rychlosti).
Zanedbání rozvoje rychlosti v tomto období vede ke snížení budoucí výkonnosti na dráze.
188
Zatížení rychlostní námahou v období prudkého růstu a vývinu organismu
dvouletého koně je nutné posuzovat individuálně. Ranější předpoklady pro
rozvoj rychlosti mají velmi vitální koně středního rámce, pozdnější předpoklady jsou u koní hrubší kostry, velkého rámce a klidného temperamentu.
V tréninku obratnostní rychlosti hrají roli zátěže o vysoké intenzitě (90-100
% max.) a malého objemu (do 25 sekund), tzv. „hra s rychlostí“. Energetické
krytí je spojeno s rychlým štěpením energetických fosfátů (ATP a CP) bez
rizika tvorby kyseliny mléčné. Uvedená zátěž představuje krátké rychlostní
úseky 200-400 m nenáročné na svalovou sílu, ale náročné na obratnost. Opakováním těchto úseků dochází k rozvoji výše zmíněné obratnostní rychlosti
a zvyšuje se akcelerace koně. Tento trénink také nejlépe stimuluje přestavbu
kostí metakarpu a rozvoj dřeně nadledvin.
Při větším objemu než 25 sekund dochází k anaerobnímu štěpení glycidů
s intenzivní tvorbou kyseliny mléčné. Rychlostní zátěž delšího trvání než 25
sekund je proto pro dvouletého koně psychicky velmi náročná. Střední intenzita adaptačních podnětů (50-70 % max.) nevede k rozvoji rychlosti, ale
adaptace na určitou rychlost přetrvává. Důležité je, aby zátěž v kontinuitě nepřesáhla objem 2 minuty, protože jinak by zátěž představovala adaptační podnět pro rozvoj speciální vytrvalosti, která je v tomto období ještě nežádoucí.
V tréninku obratnostní rychlosti dvouletých koní je vhodné používat metodu opakovaného nebo střídavého tréninku. Frekvence jednotlivých adaptačních podnětů v průběhu týdenního mikrocyklu musí však vždy korespondovat s dokonalým průběhem zotavovacích procesů (2-3x týdně), tj. asi obden. Následující den po práci má být věnován aktivnímu odpočinku.
Než se přistoupí k rozvoji dynamické síly dvouletých koní silově rychlostním tréninkem, musí být v předchozím tréninku splněny některé zásadní
fyziologické podmínky:
a) rozvíjet dynamickou sílu je možné až to dovolí morfologické a funkční
předpoklady organismu mladého koně. Tzn. až v období dokončeného vývinu pohybové soustavy, tj. po uzavření epifysárních štěrbin a růstových
plotének v kostech. U anglického plnokrevníka mezi 24. a 30. měsícem sta189
ří, u teplokrevníků mezi 3. a 4. rokem. V našich podmínkách se však často
najde kůň, který nemá kostní podklad uzavřený ani ve 30. měsíci věku. Je to
způsobeno jednak genetickými předpoklady, jednak nevyhovujícími podmínkami odchovu. Takoví koně jako dvouletí by startovat neměli.
b) K
tomuto tréninku je přistoupeno, až bude kůň schopen absolvovat na
trávě nebo v mělkém písku 200 m za 12 sekund 400 m za 24 sekund, (tzn.
je schopen vyvinout na tomto úseku rychlost 1000 m/min).
Trénink silové rychlosti je již skutečným rychlostním tréninkem, při kterém
se rozvíjí dynamická síla koně. Ta vede k rozvoji maximální rychlosti a výdrže v této maximální rychlosti.
V tomto tréninku hrají roli zátěže maximální intenzity (90-100 % max.) a objemu 25-60 sekund a submaximální intenzity (70-90 % max.) po dobu do 2
minut, případně i zátěže, které uvedené vlastnosti po nějakou dobu udržují,
tj. zátěže střední intenzity (50-70 % max.), ale po dobu pouze jen 2 minuty.
V tréninku silové rychlosti dvouletých koní je vhodné používat metodu
opakovaného nebo střídavého tréninku.
Rychlostní trénink je dobře provádět společně se starším koněm, který pomáhá udržovat dvouletka v přímém směru.
Rychlostní zátěže na vzdálenost nad 500 m do 1000 m o maximální intenzitě jsou již spojeny s anaerobním štěpením nejen ATP a CP, ale především
glykogenu s velkou produkcí kyseliny mléčné. Dochází tedy k rozvoji silové rychlosti a anaerobní kapacity organismu, která je potřebná pro účast ve
sprinterském dostihu. Kyselina mléčná dráždí nervovou soustavu a je příčinou nervozity u koní. Trenér musí posoudit, jak se kůň s touto zátěží vyrovnává, zda jeho výkonnost roste nebo zda reaguje podrážděně. V praxi jsou
vidět případy, kdy byl kůň předčasně a nadměrně podroben rychlostnímu
tréninku a následně vyslán do dostihu. Tento „forsírovaný“ trénink má negativní důsledky na fyzický rozvoj a psychický stav koně a proto jeho dvouletá
forma nebude mít dlouhého trvání.
Vysoká frekvence tréninkových podnětů je pro dvouleté koně nemožná,
je nutné do silově rychlostního tréninku zařazovat tzv. zátěže udržovací
190
(50-70 % max. při objemu do 2 minut), tím se nerozvíjí rychlost, ale adaptace
na rychlost přetrvává. Tím je pak možné snížit frekvenci specifických rychlostních adaptačních podnětů na frekvenci 2-3x týdně.
Z fyziologického hlediska největší změny nastávají na pohybovém aparátu, kde vzniká kostní a svalová hypertrofie. Zvětšuje se plocha úponu svalů, zpevňují se vazy a šlachy. Zvětšuje se průřez rychlých červených a bílých
svalových vláken. Zmnožuje se vazivo mezi svalovými a šlachovými vlákny
a tyto struktury se tím stávají pevnějšími. Používání zátěží o intenzitě vyšší
jak 90 % max. v hlubokém nebo nerovném terénu má za následek poruchu
dynamického pohybového stereotypu a neekonomickou mechaniku koně
(málo prostorný, křečovitý cvalový skok s vysokou kadencí).
Hlavní tréninkové období dvouletých koní začíná v druhé polovině května. Většina dvouletých však debutuje později na konci léta nebo začátkem podzimu.
Závěrečnou přípravu do dostihu (zaměřovací trénink) je lepší provádět na
dostihové dráze na kvalitním travnatém povrchu. Jde jednak o vypracování
dynamického pohybového stereotypu ve cvalu o maximální rychlosti a také
jde o zkušenost koně se skutečným dostihovým prostředím.
Je dobré rovněž simulovat situace, se kterými se kůň setká v dostihu, např.
točení do oblouku, početnější lot koní, těsný kontakt mezi koňmi, zrychlení
v cílové rovině, případně použití bičíku. Některý kůň má problémy s točením
do oblouku, neumí cválat kolem bariéry, „nechce do koní“, nebo neumí držet
přímou linii. Proto by měl na dvouletém koni sedět zkušený jezdec, aby dokázal analyzovat případné problémy a dále na nich pracovat.
Trénink dvouletých koní končí přechodným obdobím v podzimních měsících.
Cílem přechodného tréninkového období dvouletých koní je poskytnout
organismu koně dostatek času pro zotavení z etapy specializovaného rychlostního tréninku a pro zotavení raných dvouletých koní, kteří byli silně
exponováni v dostizích.
U dvouletých koní, kteří mají vytrvalecké vlohy, postupně dospívají a kteří
ani nestartovali, není delší doba pro zotavení tak potřebná Měli by v pře191
chodném období dále pracovat na rozvoji své aerobní kapacity v závislosti na
půdních a klimatických podmínkách.
Přechodné období pro koně, kteří již startovali je toto období dlouhé alespoň poslední dva měsíce roku (listopad, prosinec). Je nejlepší ho zařadit nejpozději s nástupem podzimního línání, které pro koně představuje určitou
metabolickou zátěž.
Na buněčné úrovni se musí obnovit všechny strukturální energetické
a funkční mechanismy, které jsou důležité pro další rozvoj adaptace ke speciální rychlosti a vytrvalosti v budoucím ročním makrocyklu tříletého koně.
Snížení intenzity a frekvence adaptačních podnětů nesmí být náhlé. Při náhlém vysazení koně z tréninku dochází k hlubšímu zásahu do nervových
a hormonálních procesů v organismu, který může vyvolat tzv. abstinenční
syndrom. Intenzita tréninkového zatížení je snižována tím pomaleji, čím
větší bylo nervové a fyzické zatížení koně v dostihové sezóně. V denní krmné dávce dochází k postupnému zvyšování množství objemného krmiva na
úkor jadrného krmiva. V praxi je tomuto postupnému přechodu z intenzivního tréninku k odpočinku věnováno málo pozornosti.
V tomto období hraje roli aktivní odpočinek spojený s rozvojem všeobecné zdatnosti (výběh, kolotoč, vyjížďky do terénu, práce v klusu, lonžování).
Obsah, intenzita a pravidelnost tréninkového cyklu jsou voleny tak, aby bylo
zaručeno zotavení koně, aniž by jeho stav trénovanosti výrazně poklesl.
8.2.4. Trénink tříletých a starších koní
Tréninkem tříletých a starších koní je realizována fáze výkonnostní stabilizace v určité distanční disciplíně (sprinter, mílař, středotraťař, vytrvalec, překážkový kůň), pro kterou je kůň geneticky disponován a speciálně trénován.
Z hlediska fyziologické podstaty tréninkového procesu se podle jeho cíle
v zásadě rozlišují dvě základní etapy tréninku: etapa specializovaného tréninku a etapa vrcholového tréninku.
V ročním tréninkovém makrocyklu je možné rozlišovat období přípravné,
hlavní a přechodné.
• Přípravné období je obdobím růstu výkonnosti koně.
• Hlavní tréninkové období je obdobím vylaďování výkonnosti koně.
• Přechodné období je dobou dočasného a záměrného poklesu výkonnosti koně.
192
Tabulka 4
Trénink tříletých a starších dostihových koní v obecném přehledu
FÁZE
ETAPY
OBDOBÍ
(v etapě specializovaného
tréninku)
Fáze výkonnostní stabilizace
Etapa specializovaného tréninku
(přípravné období)
Etapa vrcholového tréninku
(hlavní období)
Přípravné – trénink objemový
Hlavní – trénink vrcholový
Přechodné – trénink zotavovací
Pozn.: převzato z knihy Fyziologie tréninku dostihových a sportovních koní
Tříleté rovinové koně očekávají v hlavním období nejdůležitější zkoušky výkonnosti (viz tabulka 2 Přehled klasických dostihů v České republice).
Distanční optimum je vzdálenost dostihu, na kterou je kůň schopen díky
svým individuálním schopnostem podávat nejlepší výkon. Posuzování distančního optima je ověřeno až v samotném dostihu a počet dostihů, které
stihne tříletý kůň absolvovat v první polovině sezóny, nemusí stačit ke stanovení distančních schopností koně. Navíc tříletí koně se stále ještě fyzicky
i psychicky mění.
U koní, u kterých stále není jisté, jaké distanční schopnosti mají, je milníkem
až samotné derby, které tříletý ročník roztřídí.
Při odhadu distančních schopností koně může trenér vycházet z genetického
potenciálu koně (distanční schopnosti otce, matky, sourozenců), z exteriéru,
vrozené obratnosti, z neurotypu, ze stupně jeho fyzického vývinu a ze zkušeností z tréninku a z dostihů v průběhu jeho dvouleté kariéry.
193
Přípravné období
Přípravné období (objemový trénink) je z hlediska dosažení budoucí specializované dostihové výkonnosti a dlouhodobého udržení dostihové formy
jedním z nejdůležitějších období tréninkového procesu. V přípravném období objemového tréninku se kůň skutečně trénuje, v hlavním období vrcholového tréninku se jen dolaďuje jeho forma.
V objemovém tréninku tříletých a starších koní převládá velký objem zátěže
při nízké intenzitě a frekvenci tréninkových adaptačních podnětů. Všestrannost, různorodost, postupnost a dlouhodobost převládá nad jeho specializací. Proto u vytrvalců a překážkových koní musí být objemovému tréninku
vyhrazena delší část přípravného období (2-3 měsíce), než je tomu u sprinterů a mílařů (1,5-2 měsíce).
Při tomto tréninku koní se zvyšuje především obecná zdatnost a funkční
kapacita orgánů. Hlavní roli hrají zátěže malé intenzity (do 30 % max.)
a objemu nad 30 minut, které z energetického hlediska jsou kryty štěpením
tuku, úbytkem tuku z tukových zásob a ve svalstvu jeho nahrazováním aktivní bílkovinou.
Velký objem zátěže pak vede k rozvoji vytrvalosti koně. Energetickým zdrojem jsou především tuky a glycidy. Schopnost vytrvalosti je dána schopností
pracovat pokud možno co nejdéle aerobně při vysoké spotřebě kyslíku, tzv.
maximální aerobní výkon (tj. schopnost koně co největší část výkonu při
co největší intenzitě krýt aerobně). Maximální aerobní výkon je podmíněn
tzv. aerobní kapacitou organismu. Hlavním limitujícím faktorem maximální
spotřeby kyslíku je jeho transport z plic krevním oběhem až do pracujících
tkání, resp. červených svalových vláken, kde se uskutečňuje aerobní štěpení
energetických substrátů.
Obecná vytrvalost je rozvíjena zátěžemi o nízké intenzitě (30-50 % max.)
v klusu a v pomalém cvalu, aplikované ve frekvenci 2x, maximálně 3x týdně.
Maximální objem (do 30 minut) se liší dle dostihové specializace. Jestliže je
volena zátěž v klusu, je její maximální objem do 30 minut. Jestliže je zátěž
volena v pomalém cvalu bude její objem postupně dosahovat zhruba dvojnásobku vzdálenosti dostihu. Princip postupného zvyšování objemu zátěže
194
je logicky spojen s principem dlouhodobosti objemového tréninku. Obecně
větší maximální objem při nižší frekvenci vytrvalostních adaptačních podnětů (2-3x týdně) se realizuje u překážkových koní a vytrvalých rovinových
koní, kratší a objemově kratším tréninkem při vyšší frekvence vytrvalostních
adaptačních podnětů (3-4x týdně) se realizuje u sprinterů a mílařů.
Zbývající dny v týdnu po zátěži musí být věnovány aktivnímu odpočinku
(tzn. práce v klusu, vyjížďka do terénu (i kopcovitého terénu), práce na jízdárně, základní gymnastická práce, atd.). Aktivní odpočinek není fyzický
klid, ale období adaptačních podnětů, které rozvíjí obecnou zdatnost, obratnost a vytrvalostní sílu.
Je třeba mít na paměti, že velký objem v tréninku nedovoluje ani vysokou
intenzitu zátěže, ani častou frekvenci adaptačních podnětů a při malém objemu naopak musí být úměrně zvýšena i frekvence adaptačních podnětů
v průběhu týdne. Je plně v kompetenci trenéra jak optimálně sestaví strukturu objemového tréninku, aby z velkého objemu zátěže nevznikla ani chronická únava, ani rychlostní bariéra.
Záměrný rozvoj obratnosti v průběhu objemového tréninku posiluje svalstvo koně, pohybový aparát včetně rychlých a koordinovaných pohybových
reakcí, zlepšuje funkční stav oběhové a dýchací soustavy i psychické reakce
koně. Je proto nejvíce prospěšná práce koně v členitém terénu, častý pobyt ve
výběhu, dvoufázový trénink i práce na jízdárně.
K rozvoji vytrvalostní síly během objemového tréninku tříletých a starších
koní nejvíce přispívá práce do kopce v kroku, klusu i pomalém cvalu nebo
kontinuální zátěž v hlubším terénu (pomalý klus a cval). Výhodnější je objemová příprava ve cvalu než v klusu, protože cval má na rozvoj svalů specifičtější účinky.
Velkým nebezpečím je vznik tzv. rychlostní bariéry (např. velké klusové objemy nad 30 minut více jak 3x týdně). Rychlostní bariéra pak nejvíce omezuje
dostihové výkony sprinterské a mílařské, méně výkony vytrvalecké rovinové
a překážkové. U překážkových koní např. při tréninku velkého počtu malých
skoků může dojít ke vzniku tzv. skokové bariéry (tj. nedostatek odrazové
síly, ztráta rychlosti na skoku atd.).
195
Hlavní období
Vrcholový trénink je zaměřen na využívání specifických adaptačních podnětů (čtyřtaktní prodloužený cval) a v objemu a frekvenci adaptačních
podnětů je specifický pro jednotlivé distanční disciplíny. Cílem vrcholového tréninku je dosahování maximálních rychlostních výkonů v určité
distanční disciplíně.
Současně je hlavní období zamřeno na vylaďování výkonnosti koně, resp.
jeho fyziologických možností až na hranici maxima, tzn. zaměřovacím tréninkem dosažení a udržení dostihové formy. U sprinterů a mílařů, kde převládají zátěže o vysoké intenzitě a frekvenci se sice vytváří vrcholná forma
koně rychle, ale je velmi krátkodobá. U vytrvaleckých disciplín, včetně překážkových koní, převládá v tréninku větší objem zátěže při nižší intenzitě
a frekvenci speciálních adaptačních podnětů a proto se vrcholná forma dostavuje pozvolněji a má poměrně delší trvání.
V zaměřovacím tréninku se jasně preferuje intenzita zátěže nad jejím objemem, při současném sledování intervalů odpočinku.
Jsou výrazné rozdíly v objemu, frekvenci a intenzitě specifických adaptačních podnětů u sprinterů, mílařů, středotraťařů, vytrvalců a ve vrcholovém
tréninku překážkových koní.
Sprinteři a mílaři
Sprinteři a mílaři dostihovou sezónu zahajují dříve, protože objemový trénink v přípravném období nezabere tolik času. Rychlostní trénink musí probíhat na kvalitním povrchu. Pro kvalitní výkony na krátkých distancích je
také nezbytné, aby kůň dokonale rychle zvládl start ze startovacích boxů.
Sprinteři a mílaři jsou schopni běžně dosáhnout několika vrcholů formy
v průběhu dostihové sezóny.
Vrcholový trénink, zejména pak trénink zaměřovací je určen k rozvoji rychlosti koně (obratnostní a silové).
Rozvoj anaerobního výkonu, dynamické síly a rychlosti koně vede k jeho
speciální vytrvalosti v tomto výkonu, tj. vytrvalosti v maximální rychlosti,
196
tzv. silové rychlosti (poměrně velkou část výkonu jít maximální rychlostí). Kůň se musí adaptovat na tvorbu kyseliny mléčné, která doprovází
rychlostní výkony.
Výkonnost na krátkých distancích je limitována jednak maximálním anaerobním výkonem, ale především dynamickou sílou koně a jeho rychlostí.
Hlavní roli hrají zátěže o maximální a submaximální intenzitě (70-100 %
max.) a objemu 25-60 sekund a 1-2 minuty, při vyšší frekvenci (3-4 x týdně).
Nejvíc jsou preferovány zátěže 90-100 % max. a objemu 25-60 sekund.
Udržovací a zotavovací zátěže pro rozvoj rychlosti jsou v intenzitě 50-70 %
max. a objemu do 2 minut.
Zátěže do 90 % max. je možné provádět v písku, zátěže nad 90 % max. na
travnaté dráze.
Z těchto adaptačních tréninkových podnětů se sestavuje struktura tréninkových jednotek, mikrocyklů i mezocyklů vrcholového tréninku.
V tréninkových jednotkách se uplatňuje především metoda opakovaného
(intervalového tréninku), ale také trénink střídavý. Při intervalovém tréninku se zařazují přestávky do 5 min (zátěže maximální intenzity) nebo 5-10
min (zátěže submaximální intenzity).
Při střídavém tréninku se používá přechodného zvýšení intenzity zátěže na
90-100 % max. po dobu asi 25 sekund (400 m úsek).
V týdenních mikrocyklech při zaměřovacím tréninku se aplikují týdenní
jednotky ve frekvenci 3-4x týdně v kombinaci se zátěžemi udržovacími a aktivním odpočinkem.
Ve struktuře mezocyklů musí být vždy po 2 mikrocyklech specifických adaptačních podnětů věnován 1 mikrocyklus aktivním zotavovacím procesům
(udržovací zátěže 3-4x týdně v kombinaci s aktivním odpočinkem).
Po dosažení vrcholné formy se další zátěž podřizuje frekvenci dostihů s tím,
že u sprinterů a mílařů je možno počítat v průběhu hlavního období s více
vrcholovou dostihovou formou.
197
Vytrvalci a středotraťaři
Středotraťaři a vytrvalci zahajují dostihovou sezónu později, v přípravném
období je porce objemového tréninku větší a dlouho trvá, než se organismus
koně dopracuje k jeho vrcholu (dvojnásobek vzdálenosti dostihu o rychlosti
50 % max.). Také vrcholový trénink musí být rozložen do delšího časového
období (viz níže v textu).
Vrcholový trénink, zejména pak trénink zaměřovací je určen k rozvoji rychlosti a vytrvalosti v této rychlosti – tzv. vytrvalostní rychlosti.
Výkonnost na těchto distancích je limitována nejen maximálním aerobním
výkonem, ale také maximálním anaerobním výkonem. Proto primární roli
v tomto tréninku budou hrát zátěže o submaximální a maximální intenzitě (70-100 % max.) a objemu 1-2 minuty, při frekvenci 2-3x týdně, tzn. rychlostní zátěže).
Rozvíjí se jejich speciální vytrvalost v rychlosti, tzv. vytrvalostní rychlost
(poměrně dlouhou dobu jít v dostihu ve velké rychlosti). Případně jsou voleny i zátěže střední intenzity (50-70 % max.) a objemu nad 2 minuty (určuje
vzdálenost dostihu), při frekvenci 2-3x týdně (tj. vytrvalostní zátěže), nejlépe
v intervalové nebo střídavé metodě tréninku.
Udržovací a zotavovací zátěže reprezentuje střední intenzita (50-70 % max.)
a objem do 2 minut.
Zátěže do 30 % max. (klus) a objemu do 10 min jsou určeny pro uvolnění
koně před zátěží a pro aktivní odpočinek.
Zátěže do 90 % max. je možné provádět v písku, zátěže nad 90 % max. na
travnaté dráze.
Z těchto adaptačních tréninkových podnětů se sestavuje struktura tréninkových jednotek, mikrocyklů i mezocyklů vrcholového tréninku.
V tréninkových jednotkách jde o využití efektu navýšené obnovy ATP, CP
a glykogenu.
198
Střídavá metoda tréninku je preferována zejména při zátěžích většího objemu a nižší intenzity (50-70 % max.) a objemu nad 2 minuty. Úroveň přechodného zvýšení intenzity zátěže pak může být na dobu 25 sekund (400 m)
v intenzitě 90-100 % max.
Intervalová metoda je naopak preferována při zátěžích vyšší intenzity a menšího objemu (nad 70 % max. a do 2 minut), přestávka mezi úseky zátěže musí
být 1-5 minut (obnova ATP a CP) nebo 5-10 minut (obnova glykogenu).
Při kontinuální metodě se využívá jako „domácí dostih“ zátěž intenzity 7090 % max. na přibližnou vzdálenost dostihu v době 5-14 dní před dostihem.
V týdenních mikrocyklech při zaměřovacím tréninku se jednotlivé specifické tréninkové jednotky aplikují ve frekvenci 2-3x týdně. Specifické tréninkové jednotky se pak kombinují s udržovacími a zotavovacími zátěžemi pro
rychlostní adaptační podněty (50-70 % max. a objemu do 2 minut).
Pro zdárný průběh zotavovacích procesů při zátěžích nad 70 % max. s vysokou úrovní anaerobních procesů a produkcí kyseliny mléčné, je vhodné
využít i dvoufázového tréninku, aby se dokonale dosáhlo odplavení kyselých
zplodin anaerobního metabolismu ze svalů a současně i dokonalé obnovy
glykogenu.
Ve struktuře mezocyklů musí být vždy po 2 mikrocyklech specifických adaptačních podnětů 1 mikrocyklus věnován aktivním zotavovacím procesům
(udržovací zátěže 3-4x týdně v kombinaci s aktivním odpočinkem).
S ohledem na dosažení jedno nebo dvou vrcholové formy se pak určuje i frekvence dostihů a stavba dalších tréninků podle toho, je-li třeba zvýšit dynamickou sílu a rychlost koně (zátěže s vyšší intenzitou a menším objemem)
nebo vytrvalostní sílu a speciální vytrvalost (zátěže s nižší intenzitou a větším objemem).
Důležité pro rozvoj požadované výkonnosti koně je absolvování prvního dostihu. Objem absolvovaného dostihu je tedy určující pro další management
koně, intenzita je až druhotná. Jestliže kůň zvládne dokonalý průběh zotavovacích procesů a obnovu enzymatických a bílkovinných struktur po dostihu,
199
tak další dostih je nejvhodnější zařadit u sprinterů a mílařů za 1-2 týdny,
u vytrvaleckých rovinových dostihů a dostihů překážkových za 2-3 týdny
a u crosscountry za 3 a více týdnů.
Další starty ovlivňují tyto faktory:
a) dokonalý průběh zotavovacích procesů po dostihu,
b) vlivy akutní únavy z předchozího dostihu,
c) individuální faktory koně,
d) vlivy počasí, atd.
Přechodné období
Přechodné období tříletých a starších koní je určeno k dokonalému odpočinku a zotavení po proběhnuté náročné dostihové sezóně. Podstatou je
především nutné zotavení nejen po stránce biochemické a funkční, ale i po
stránce psychické.
V přechodném období se realizuje zotavovací trénink v délce 6-8 týdnů
z ročního makrocyklu. Je zaměřen na postupném snižování intenzity, objemu a frekvenci adaptačních tréninkových podnětů specifického charakteru
a začínají se uplatňovat nespecifické adaptační podněty aktivního odpočinku.
Upravuje se krmná dávka (zvyšuje se množství objemového krmiva na úkor
jadrného krmiva).
Je nezbytné i doléčit nejrůznější traumata a poškození vzniklá v průběhu
hlavního dostihového období.
U starších koní, kteří mají svou trénovanost fixovanou na vyšší úrovni, je
možné zařadit i období úplného odpočinku ve výběhu.
8.3. Trénink koně pro překážkové dostihy
Trénink překážkových koní stejně jako trénink rovinových koní má také
svá určitá specifika a zvláštnosti. Tyto specifika vyplývají z rozdílného charakteru zátěže a z rozdílného věkového optima. Věk překážkových koní pro
podávání výkonů je vyšší než u rovinových koní. Věkové optimum, kde je
rozhodujícím faktorem speciální vytrvalost a obratnost, je u koní 6-12 let.
200
U překážkových koní převládá trénink na úrovni speciální vytrvalosti
v kombinaci s rychlostí, síly a obratnosti.
Překážkové dostihy smí běhat koně plemene anglický plnokrevník, anglický polokrevník a koně zapsaní v NTB registru (registr koní s neprokázanou plnokrevností) (DŘ § 1).
Anglickým polokrevníkem se pro účely Dostihového řádu rozumí teplokrevný kůň, který má v prvních pěti generacích minimálně 51 % krve
anglického plnokrevníka a přitom nepochází z obou plnokrevných rodičů
a pochází z přirozené plemenitby tak, jak je definována Mezinárodní dohodou o chovu a dostizích (DŘ § 1). Označení plemene anglický polokrevník
se používá pouze v Dostihovém řádu, protože jinak toto označení plemene už neexistuje. „Anglický polokrevník“ je kůň, který musí být zapsán do
české nebo zahraniční plemenné knihy sportovních teplokrevných koní,
např. do Plemenné knihy českého teplokrevníka nebo do Plemenné knihy
slovenského teplokrevníka, atd.
Překážkových dostihů se mohou zúčastňovat dostihoví koně ve věku od 3 let
(DŘ § 217).
Mezi nejlepší překážkové jezdce v posledních několika letech patří, např.
Jan Faltejsek, Josef Váňa starší, Josef Váňa mladší, Josef Bartoš, Jaroslav Myška, Dušan Andrés, Marek Stromský, Josef Sovka, Jan Korpas, Jiří Kousek,
Marcel Novák, Pavel Kašný, a další. Josef Váňa starší (osminásobný vítěz
Velké pardubické) byl oceněn za zásluhy v roce 2009 prezidentem České republiky Václavem Klausem. Také jedinému jezdci Ing. Václavu Chaloupkovi
(čtyřnásobný vítěz Velké pardubické) byl udělen v 70. letech minulého století
titul zasloužilý mistr sportu.
Mezi nejlepší překážkové trenéry v posledních několika letech patří, např.
Josef Váňa starší, MVDr. Čestmír Olehla, Wroblewski Grzegorz Witold, Stanislav Popelka, František Holčák, František Zobal, a další.
201
8.3.1. Charakteristika a rozdělení překážkových dostihů
V překážkovém dostihovém sportu se Česká asociace steeplechase po roce
1993 stala vrcholnou řídící autoritou, koordinující český překážkový provoz,
který je dle zákona o šlechtění výkonnostní zkouškou a má k dispozici konkrétní šlechtitelský program překážkových koní.
Historický vznik překážkových dostihů je neodmyslitelně spjat s anglickým
a francouzským honem za zvěří. Proslulé parforsní hony v Pardubicích vedly
k pořádání překážkových dostihů na různých místech pardubického kraje
a na Chlumecku. Od čtyřicátých let 19. stol. se konaly rovinové a překážkové
dostihy v prostoru dnešního závodiště v Pardubicích, kdy 5. listopadu 1874
byl odběhnut první ročník Velké pardubické steeplechase crosscountry.
Překážkové dostihy se běhají v Pardubicích, Kolesách, Lysé nad Labem, Mostě, Karlových Varech, Benešově, Netolicích, Brně, Světlé Hoře, Slušovicích
i ve Velké Chuchli (ve Velké Chuchli pouze dostihy přes proutěné překážky).
Donedávna se dostihy také běhaly v Albertovci, Radslavicích a Mimoni.
Rozdělení překážkových dostihů (DŘ § 1):
a) dostihy přes proutěné překážky,
b) steeplechase,
c) steeplechase crosscountry.
Dostih přes proutěné překážky
je překážkový dostih, jehož kurs je vytyčen v prostoru závodiště na travnatém
povrchu a při kterém jeho účastníci překonávají v průběhu dostihu pouze proutěné překážky, jejichž počet a rozměry jsou předepsány Dostihovým řádem.
Dostihy přes proutěné překážky nesmí být kratší než 2400 m (DŘ § 245).
Rychlost v dostihu přes proutěné překážky se může pohybovat od 780 do
900 m/min.
Pro tříleté koně se smí pořádat dostihy přes proutěné překážky až po 15.
květnu, a to nejvýše na vzdálenost 2800 m, po 30. červnu nejvýše na 3200 m
a po 31. srpnu nejvýše na 4000 m. Společné dostihy přes proutěné překážky
pro tříleté a starší koně není možné vypisovat (DŘ § 247)
202
Pro přehled jsou zde uváděny parametry dostihové proutěné překážky (DŘ § 183):
a) celková výška 110-130 cm,
b) výška pevné části od země 70-80 cm,
c) sklon je zešikmen ve směru skoku v úhlu 55°.
Překážka musí být konstrukčně zabezpečena proti převrácení. Jednotlivé díly
musí být spojeny tak, aby nedocházelo k jejich posunu při dalším překonávání v průběhu dostihu. Odskoková hrana překážky musí být skloněna nebo
zaoblena tak, aby respektovala skokovou křivku koně (obr. 36).
Steeplechase
je překážkový dostih, jehož trať je vytyčena v prostoru závodiště na travnatém povrchu a při kterém jeho účastníci překonávají pevné překážky, jejichž
rozměry a počet jsou předepsány Dostihovým řádem a jejichž odskoková
a doskoková plocha jsou na stejné úrovni. Kurs steeplechase nesmí tvořit
pouze proutěné překážky a nesmí v něm být zařazeny překážky, jejichž charakter vyžaduje podstatné snížení nájezdové rychlosti, a překážky, jejichž
charakter vyžaduje překonávání klusem, vylézáním a slézáním, broděním
nebo plaváním.
Ve steeplechase nesmí být délka dostihu kratší než 3200 m (DŘ § 245). Rychlost v dostihu steeplechase se může pohybovat nad 800 m/min.
Steeplechase se smí pořádat pro čtyřleté nebo pro čtyřleté a starší koně. Steeplechase, kterých se mohou účastnit čtyřletí koně, smí být pořádány do 31. května
do 4500 m včetně, do 31. srpna do 5000 m včetně a po 31. srpnu do 5500 m
včetně. Délka dostihu pro pětileté a starší koně není omezena (DŘ § 248).
Steeplechase crosscountry je překážkový dostih, jehož trať je vytyčena na
travnatém, písčitém nebo zoraném povrchu a v jehož průběhu překonávají
jeho účastníci pevné i přenosné překážky, jejichž tvar, rozměry a počet musejí být schváleny Jockey Clubem ČR. V kursu steeplechase crosscountry musejí být zařazeny i překážky, jejichž odskoková a doskoková plocha je výškově
rozdílná, nebo překážky, jejichž charakter vyžaduje podstatné snížení nájezdové rychlosti, nebo překonávání klusem, vylézáním či slézáním, broděním
nebo plaváním.
203
Foto 36: Proutěná překážka (autor: Petr Guth).
204
205
Ve steeplechase crosscountry nesmí být délka dostihu kratší než 3200 m (DŘ §
245). Rychlost v dostihu steeplechase crosscountry se může pohybovat od 550
do 750 m/min.
Steeplechase crosscountry
se smí pořádat pro čtyřleté nebo pro čtyřleté a starší koně. Steeplechase crosscountry, kterých se mohou účastnit čtyřletí koně, smí být pořádány do 31. května do
4500 m včetně, do 31. srpna do 5000 m včetně a po 31. srpnu do 5500 m včetně.
Délka dostihu pro pětileté a starší koně není omezena (DŘ § 248).
Ve steeplechase a steeplechase crosscountry musejí být živé ploty 100-160 cm vysoké, nahoře maximálně 360 cm široké, dole včetně příkopu nejvýše 650 cm široké. Výjimku tvoří košatina před vodním příkopem, která má výšku 50-100 cm.
Pokud je přední strana živého plotu tvořena břevnem, musí být toto břevno
umístěno nejméně ve výšce 50 cm a nejvýše 80 cm. Břevno musí být obaleno
pružnou hmotou a natřeno bílou nebo oranžovou barvou.
Je-li pevná překážka samostatná, musí být nejméně 80 cm a nejvýše 120 cm vysoká (výjimku tvoří irská lavice). Na obrázku 37 koně překonávají irskou lavici
(irská lavice se řadí mezi steeplechase crosscountry skoky).
Pokud je živý plot umístěn na hliněném valu, nesmí být val vyšší než 100 cm.
Každý vodní nebo suchý příkop, je-li samostatnou překážkou, musí být 250 cm
až 500 cm široký. Hladina vody u vodního příkopu musí dosahovat nejméně 20
cm pod horní hranu (DŘ § 183).
Výkonnostní kategorie překážkových dostihů jsou obdobné jako u rovinových
dostihů. Nejvýznamnější překážkové dostihy v České republice jsou kategorie
L – Listed, např. Velká pardubická steeplechase crosscountry (6900 m), Zlatý
pohár steeplechase (4400 m), Cena Labe (5200 m), atd.
V překážkových dostizích také existují rozdíly v distančních schopnostech
koní. V překážkových dostizích do vzdálenosti 3400 m rozhoduje hodně rychlost, i v dostizích od 3400 m do 4000 m hraje hlavní roli rychlost, v dostizích
206
od 4000 m do 5000 m se uplatňuje více vyčkávací taktika, avšak i na těchto
vzdálenostech je možné vyhrát stylem start - cíl. V dostizích nad 5000 m roste
význam taktiky a hospodaření se silami koně.
Podobně jako v rovinových dostizích se na distančních schopnostech koně projevuje vytrvalost, psychická odolnost i ovladatelnost koně.
Na rozdíl od rovinových koní se distanční schopnosti koně mohou měnit v závislosti na čase. Nejvíce lze tréninkem rozvinout vytrvalost, ale je to proces
dlouhodobý. Čtyřletý kůň by se neměl zúčastňovat dostihů nad 4000 m, pětiletý nad 5000 m a šestiletý nad 6000 m.
8.3.2. Výběr koně pro překážkové dostihy
Doba, kdy odcházeli do překážkového provozu koně, kteří nestačili svou výkonností na rovinách, už pomalu ustupuje. Úroveň překážkového sportu
a s ním spojené nároky výrazně vzrostly. Výhodu má samozřejmě kůň s vysokou dostihovou třídou, ale praxe ukazuje, že výkonnost dosažená v rovinových
dostizích nemusí korespondovat s výkonností na překážkách. Vysoké nároky
na koně v době jeho rovinové kariéry mohou zanechat následky nejen po stránce zdravotní, ale i psychické, kdy kůň již není dále ochoten bojovat s maximálním nasazením.
Kůň pro překážkové dostihy musí vyhovovat několika požadavkům: dobrý zdravotní stav, dobrý charakter, vytrvalost, vytrvalost v rychlosti, dokonalá
skoková schopnost, konstituční tvrdost, psychická vyrovnanost a s ní spojená ovladatelnost, přirozená rovnováha koně, přiježděnost koně (schopnost se
podsadit a přenést těžiště dozadu při odrazu).
Koně špatného charakteru, tvrdohlaví a bojácní nejsou vhodní pro skokovou přípravu.
Výhodou je i vrozená obratnost (zvláště rychlost předních končetin). Vrozená obratnost koně klesá s věkem, proto se můžeme setkat u pětiletých
a starších koní, kteří nemají se skákáním zkušenosti, s neochotou při jejich
zaskakování. Naopak koně, kteří byli zaučeni na překážkách již v raném věku
dvou i tří let se vyrovnávají se skokovým tréninkem rychleji.
207
Foto 37: Koně překonávají irskou lavici (autor: Petr Guth).
208
209
O kvalitě překážkového koně rozhoduje již zmíněná dokonalá skoková
schopnost. Ne každý kůň je schopen startovat v překážkových dostizích.
Skokové schopnosti koně jsou dány jednak genetickými předpoklady, talentem, ale především kvalitou skokové přípravy a zkušenostmi koně, které postupně získává v dostizích. Z kvality skokové přípravy vychází i připravenost
do dostihu. Zkušenosti z dostihů by, ale měly být více pozitivní, protože jen
tak roste skokanská jistota, sebevědomí i odvaha koně. Pokud však nároky
v dostihu překročí úroveň připravenosti koně, může dojít k nezvratnému
propadu sebevědomí a kůň bude odmítat cokoliv přeskočit. Vzhledem
k velmi dobré paměti se získaná negativní zkušenost velmi těžko potlačuje.
Na základě exteriéru a temperamentu se může zkusit odhadnout, zda budou
koni více vyhovovat dostihy přes proutěné překážky, steeplechase nebo steeplechase crosscountry, ale o jeho konečném zařazení rozhodne soubor jeho
dostihových vlastností.
V dostizích přes proutěné překážky i rychlostních steeplechase se více bude
projevovat kvalita dostihové třídy. V dostizích crosscountry se více zúročí
kvalitní skoková příprava, konstituční odolnost i odvaha koně.
8.3.3. Příprava koně pro překážkové dostihy
8.3.3.1. Zaskakování začátečníka
Modely skokového tréninku začátečníků se liší v různých zemích, což je
dáno především vybaveností tréninkových zařízení. Pro trénink překážkových koní je podmínkou vybudování překážkových drah s různou obtížností. Vhodná je i pro zasakování koní a aktivní odpočinek krytá jízdárna nebo
venkovní ohraničená jízdárna s kvalitním povrchem (obr. 38).
V našich podmínkách se příprava koně pro překážkové dostihy podobá přípravě sportovního koně. Základem pro další postup je ovladatelnost koně
a přiježděnost. Proto tyto požadavky u některých rovinových koní mohou
činit velké problémy. Dokud kůň nepřejde klidně v klusu přes bariéru na
zemi se sníženým krkem a vyklenutým hřbetem, neměl by vůbec v dalším
tréninku pokračovat. Dobrou průpravou jsou vyjížďky do terénu, slézání
a vylézání svahů, procházení brodů, atd.
210
Foto 38: Venkovní ohraničená jízdárna s kvalitním povrchem pro zaskakování začátečníků (autor: Martina Krejčí).
Začínat se skokovým tréninkem by se mělo na jízdárně se zkušeným jezdcem za spolehlivým vodícím koněm. Kůň by měl mít na končetinách ochranou pomůcku – kamaše, které by měl mít i v dostihu. První skákání je voleno
z klusu přes malou překážku (30-40 cm), která je postaven na stěně jízdárny.
Nájezd na překážku musí být zacloněn bariérou proti vybočení. Lepší odskok může usnadnit i odskoková bariéra ležící na zemi ve vzdálenosti 2,202,50 cm od překážky. Pokud kůň bez odporu tento požadavek zvládá i s horší
technikou překonávání skoku, může se přistoupit k nácviku skákání ze cvalu.
Obecně skákání ze cvalu plnokrevníky baví více, a po několika opakováních
si na překážku za vodícím koněm sami zatáhnou.
Každá hodina má začínat uvolněním koně a poté plynule pokračuje
konkrétní skokové cvičení. Po zvládnutí jedné překážky je postavena na
opačné stěně jízdárny druhá překážka, rovněž zacloněná. Za vodícím koněm
se začíná v klusu, poté kůň v rohu nacválá a překonává obě překážky (stále
30-40 cm vysoké) 2x-4x, pak se nechá kůň odpočinout. Pravidelně se střídá
směr nájezdu na překážku (z pravé ruky a z levé ruky).
211
Pokud kůň skákání za vodícím koněm zvládá dobře, může v dalších hodinách již zkusit skákat samostatně. Vodící kůň by měl být přítomen na skokových hodinách v případě, že mladý nebo nezkušený kůň by odmítl skočit.
Po tomto seznámení s překážkami je volen systematický nácvik skokového
pohybového stereotypu. Nejprve na dvou překážkách po obvodu jízdárny,
pak na třech až čtyřech, přičemž vzdálenost mezi překážkami by měla být
nejméně na tři cvalové skoky. Vzdálenost je volena podle délky cvalového
skoku, skokového tempa, přiježděnosti koně a je korigována dle aktuálních
problémů ve skokovém tréninku. Kůň absolvuje 1-2 kola, ostatní chodí krokem ve středu jízdárny a odpočívají. Tímto se nacvičuje skokový pohybový
stereotyp a současně i vytrvalostní obratnost intervalovou metodou. Výška
překážek je postupně zvyšována až na 50-60 cm. V této fázi je nejdůležitější,
aby kůň klidně skákal a byl soustředěný. V rámci týdenního mikrocyklu je
skokový trénink zařazován 2-3x týdně.
Po zvládnutí skokového tréninku na jízdárně se může přistoupit k nácviku skákání v terénu na malých překážkách do 60 cm (klády nebo malé proutěné překážky). Z bezpečnostního hlediska jsou daleko lepší proutěné překážky, protože kůň
ještě nemá tak dobře vypracovaný skokový styl a o pevnou kládu může zavadit.
Na druhé straně je třeba dávat pozor, aby při skákání si to kůň nezačal ulehčovat,
tím že zjistí, že se nemusí moc zvedat a proutěnou překážku může proskočit.
Překážky musí být zacloněny (obr. 39) a opět je využíván spolehlivý vodící kůň.
V dalším skokovém tréninku bude volen nácvik přes normální proutěnou
překážku o výšce 70-80 cm. Sklon této překážky musí být zešikmen ve směru skoku v úhlu menším než v dostihu, tzn. méně než 55°. Tato překážka se
může postavit na jízdárně nebo v terénu a opět je zacloněna proti vybočení.
Kůň je nejprve uvolněn a poté začíná skákat na menších překážkách. Skákání přes proutěnou překážku bude zařazeno až po rozcvičení na menších
překážkách a vždy za vodícím koněm, nejprve v pomalejším tempu a pak
postupně ve vyšším tempu.
Poté co mladý nebo nezkušený kůň skáče přes sníženou proutěnou překážku za vodícím koněm, může následovat samostatné skákání. Kůň začíná postupně překonávat zvýšené překážky. Tento nácvik by měl být náplní
přípravného období.
212
Foto 39: Při zaskakování začátečníka musí být překážky zacloněny
(autor: Martina Krejčí).
Na začátku hlavního období se přistoupí k nácviku skákání přes standardní
proutěné překážky pokud možno zacloněné na dostihové dráze za vodícím
koněm. Pro tento trénink je třeba zkušeného jezdce, který dovede odhadnout rychlost nájezdu a při vlastním skoku nebude rušit koně. Kůň má již
vypracovaný skokový pohybový stereotyp, ale pouze v nižších rychlostech.
Proto cílem dalšího tréninku je tvorba skokového pohybového stereotypu ve
vyšších rychlostech. Rychlost nájezdu za vodícím koněm se postupně zvyšuje. Kůň by měl mít neustále „chuť“ si na překážku zatáhnout. Ale velkou
chybou je, když kůň proti překážce začne prchat a není schopen se soustředit
na správné místo odskoku.
V zaměřovacím tréninku před dostihem kůň skáče proutěnou překážku
v dostihovém tempu za vodícím koněm. Kůň, který je dostatečně připraven
pro svůj první start v dostihu přes proutěné překážky, by měl mít zafixovaný skokový dynamický stereotyp a přes překážky skákat tzv. „automaticky“.
Před prvním startem také musí být kůň schopen absolvovat proutěnou překážku samostatně.
213
Jestliže má kůň debutovat ve steeplechase nebo ve steeplechase crosscountry,
je třeba s koněm nacvičit všechny potřebné profily překážek (živý plot, živý
plot s příkopem, živý plot seskok, suchý příkop, vodní příkop, drop, kamenná zeď, atd.). Je nutné ho také seznámit s oranicí. Někteří koně mají v oranici
problém se zachováním rovnováhy, „padnou tzv. na předek“ a začnou spěchat. Což se negativně může projevit s přenesením rovnováhy při odrazu na
další překážku.
8.3.3.2. Trénink koně pro dostihy přes proutěné překážky
Nácvik skoku přes proutěnou překážku byl popsán v předchozí kapitole.
V ostatních parametrech se tento trénink neliší o tréninku rovinového koně
– vytrvalce.
V dostizích přes proutěné překážky koně cválají a skáčou v rychlosti 780
až 900 m/min, tj. zátěž submaximální až maximální intenzity (80 až 100 %
max.) a při této práci je nanejvýš zatížena funkce vegetativně inervovaných
soustav, zejména srdeční, oběhová a respirační.
Je možné použít krátké rychlé práce o intenzitě 90-100 % max. na vzdálenost
400-500 m na bourání rychlostní bariéry.
Ve skokovém tréninku není třeba u starších zkušených koní zařazovat vysoký počet menších překážek, protože dynamický pohybový stereotyp je již
vytvořen.
8.3.3.3. Trénink koně pro dostihy s převahou rychlostní steeplechase
Přípravné období je věnováno zejména objemovému tréninku na další rozvoj aerobní kapacity organismu. Zvláště koně, kteří jsou v přípravě první
rok, se musejí oproti dřívějšímu rovinovému tréninku vyrovnat s velkým nárůstem objemu. Objemový trénink koně pro překážkové dostihy je extrémně
náročný na spotřebu energie, zatížení kardiovaskulárního, dýchacího a pohybového aparátu (únava svalů, kloubů, šlach a vazů). Proto je třeba dopřát
koni dostatek času na zotavení mezi jednotlivými tréninkovými zátěžemi.
Jakékoliv urychlování má za následek zdravotní poškození. V závěru objemového tréninku by mělo být dosaženo dvojnásobku délky dostihu ve cvalu
o rychlosti 50 % max.
214
V přípravném období je také zahrnut skokový trénink, proto je příprava do
překážkových dostihů pro mladého koně velmi náročná. Po ukončení objemového tréninku by mělo následovat období vyhrazené zotavení.
U překážkových koní je výkonnost na dlouhé distance limitována především
aerobní kapacitou organismu a maximálním aerobním výkonem.
Vrcholový trénink zejména u steeplerů a koní do crosscountry, je jednoznačně určen rozvojem vytrvalosti a rychlosti v této vytrvalosti. Dále pak
i rozvojem skokové obratnosti na podkladě rychlostní obratnosti (skoková
rychlost) a obratnostní síly (skoková síla).
Hlavní roli hrají zátěže submaximální intenzity 70-90 % max. a objemu do 2
minut a střední intenzity 50-70 % max. a objemu do 10 minut intervalovým
nebo střídavým způsobem při frekvenci 2-3x týdně.
Podněty střední intenzity 50-70 % max. a objemu v kontinuitě nad 2
minuty mohou být aplikovány v hlubokém písku nebo oranici a vedou
k rozvoji vytrvalostní síly koně, která je nutná především pro dostihy
crosscountry.
Jako udržovací a zotavovací zátěže pro rychlostní vytrvalost a vytrvalostní
sílu je možné využít i práce v terénu, oranici nebo písku o nízké intenzitě 3050 % max. a objemu přibližně na vzdálenost poloviny plánovaného dostihu.
Zátěže do 30 % max. (klus) a objemu do 10 minut jsou určeny pro uvolnění
koně před zátěží a pro aktivní odpočinek.
Skokový trénink v tomto období je zaměřen na absolvování stejných profilů, jaké jsou v dostihu a ve stejném tempu. Jedná se o dosažení fáze
automatizace skoku ve vysoké rychlosti s minimálním vlivem jezdce.
Aby byl skok dostatečně vysoký, dlouhý a rychlý, je nutné se zaměřit především na rozvoj skokové rychlosti a skokové síly. Skokové podněty
pro rozvoj skokové síly a rychlosti vyžadují po dokonalém rozcvičení
(uvolnění, prohřátí, skokové rozcvičení) submaximální skokovou intenzitu 70-90 % max. Přibližně stejná je intenzita rychlosti nájezdu na skok
215
a skoková příprava může být v 2 minutovém objemu v kontinuitě. Frekvence těchto adaptačních skokových podnětů je podle potřeby 2-3x týdně, většinou v kombinaci se specifickými zátěžemi.
Udržovací skokové podněty jsou v intenzitě síly 50-70 % max. při rychlosti stejné intenzity, případně slézání a vylézání svahů, překonávaní příkopů,
v kontinuitě po dobu nad 2 minuty a případně i opakování po přestávce cca
5-10 minut.
Na závěr vrcholového tréninku asi 4 týdny před plánovaným startem v dostihu je možné otestovat koně v „domácím dostihu“ s překážkami o intenzitě
70-80 % max. na vzdálenost dostihu.
Při výběru vhodného dostihu pro překážkového koně je třeba brát v úvahu
nejen úroveň jeho výkonnosti, ale především úroveň jeho skokových zkušeností. Trenér musí znát profily překážek v plánovaném dostihu a nároky
koně zvyšovat postupně.
8.3.3.4. Trénink koně pro dostihy crosscountry
V tomto typu dostihu nepotřebuje kůň tolik rychlosti (tempa dostihu jsou
obecně nižší), ale více vytrvalostní síly např. v oranici.
Dalšími významnými rozdíly oproti steeplechase jsou typy a různorodost
překážek (živý plot, živý plot s příkopem, živý plot seskok, suchý příkop,
vodní příkop, drop, kamenná zeď), atd. V tréninku se kůň musí dobře seznámit s těmito profily.
Dalším významným rozdílem je častá změna směru a tempa v dostihu, přechody z trávy do oranice a naopak.
Koně pro tyto dostihy musí být více ovladatelní, mají mít dobrou rovnováhu
a schopnost se shromáždit a podsadit. K tomuto přiježdění je nezbytné do
tréninku zařazovat i jízdárenskou práci. Do tréninku je třeba zařadit i cval
v oranici, o němž byla již zmínka v předchozích kapitolách.
216
Nejdelší dostih tohoto typu je v České republice Velká pardubická steeplechase crosscountry. Je to extrémně dlouhý dostih (6900 m) a extrémně různorodý. Různorodost je nejen v typu překážek, ale i ve střídání travnatých
úseků a oranice a v častých prudkých obratech a změnách tempa. Velký Taxisův příkop je svými rozměry (i když byl v roce 1992 upravován) na hranici
skokových možností. Pro svou obtížnost se tato překážka skáče jen jedenkrát
v roce ve Velké pardubické. Kůň při překonání této překážky dosáhne délky
skoku až 6 m.
Extrémní délka dostihu je prověrkou nejen vytrvaleckých schopností, ale
i psychické odolnosti koně a schopnosti koně a jezdce efektivně hospodařit
se silami.
217
218
9 Účast jezdců a koní v dostizích
Nejen krása, rychlost a napínavé regulérní boje dobře trénovaných koní o vítězství a umístění v rovinových a překážkových dostizích každoročně přilákají na dostihová závodiště mnoho lidí.
Dostihový sport a vše, co s ním souvisí, ovlivňuje celou naší společnost. Vytváří mnoho pracovních míst v různých oborech, jako je např. zemědělství,
chov koní, trenérství, jezdectví, veterinářství, krmivářství, kovářství, doprava
a mnoho dalších.
Účast koní v dostizích spolu s plánovitým tréninkem má vliv na zvyšování
výkonnosti v rychlosti a vytrvalosti koní a měla by být také vyvrcholením
a cílem hlavního tréninkového období. I když ne vždycky tomu tak je. V některých případech se trenéři vysíláním koní do dostihů snaží jen plnit „finanční plán“ majitelů dostihových stájí, zvlášť když se jedná o dobrého koně.
9.1 Výstroj jezdce a koně
Pomůcky a výstroj koně musí být upraveny a zabezpečeny tak, aby nedocházelo k utrpení koně (DŘ § 303). Za porušení Dostihového řádu bude považováno i použití jakýchkoli pomůcek s cílem připoutat jezdce ke koni nebo
k výstroji koně. Odpovědnost za porušení tohoto ustanovení nese jezdec dostihového koně (DŘ § 304).
Základní výstrojí je sedlo. Za stav sedla, které jezdec dostihového koně v dostihu použije, odpovídá jezdec s výjimkou případu, kdy jde o žáky, amatéry
nebo takového jezdce či žokeje, který jede v dostihu pro trenéra, který jej
zaměstnává. V těchto případech za stav sedla odpovídá trenér koně (DŘ §
305). Pokud dojde k jakékoliv poruše na výstroji v úseku mezi opuštěním
paddocku a startem dostihu, přebírá jezdec odpovědnost za všechny opravy
provedené na výstroji včetně jejich posouzení z hlediska ustanovení § 303 DŘ
a včetně svého rozhodnutí po jejich provedení startovat v dostihu (DŘ § 307).
Další výstrojí je plastová nebo kožená dostihová uzdečka s udidlem, chrániče uší, páska na fixaci jazyka, může být použit poprsník, chrániče končetin
včetně bandáží.
219
V dostihu může mít kůň stínidla, která zabraňují viditelnosti dozadu a do
stran. O jejich použití rozhoduje trenér a musí být uvedeno na oznámení
startujících koní (DŘ § 265i a § 310) a označeno v dostihovém programu
u toho koně, který je v konkrétním dostihu bude mít.
Kůň, účastnící se dostihu, musí být okován na všech čtyřech končetinách.
V rovinovém dostihu jsou to pantoflice bez ozubů na kterémkoliv místě podkovy. V překážkovém dostihu může být kůň okován podkovou s vykovanými
nebo navařenými tupými ozuby do maximální výšky 10 mm. Zakázané je
připojení ozubů jakýmkoliv odnímatelným způsobem. Nesprávně okovaného koně je povinna dostihová komise vyloučit z účasti v dostihu. Zúčastnil-li
se dostihový kůň okovaný v rozporu s ustanoveními Dostihového řádu, nemůže být tato skutečnost důvodem k diskvalifikaci koně (DŘ § 311).
Žádný jezdec dostihových koní nesmí nasednout na koně, pokud nemá nasazenou a řádně připevněnou ochrannou přilbu (DŘ § 308).
Jezdci musejí být vybaveni ochrannou vestou. Za její stav a účinnost odpovídá jezdec (DŘ § 309). Aby jezdcům byla kompenzována povinnost nést
ohrannou vestu, považuje se za zjištěnou hmotnost jezdce dostihových koní
hmotnost o 1,0 kg nižší, než je hmotnost registrována váhou (DŘ § 321).
Jezdec může použít v dostihu dostihové brýle a rukavice. Dále musí mít bílé
dostihové rajtky a musí být oděn v dostihovém dresu, který je v registrovaných barvách majitele koně (DŘ § 102).
Používat v dostihu ostruhy je zakázáno (DŘ § 312).
V dostihu se smí použít bičík, který se nazývá homologovaný dostihový bičík
s antišokovou plácačkou o rozměrech:
a) maximální délka 70 cm,
b) minimální průměr 1 cm,
c) maximální délka plácačky 31 cm,
d) maximální šířka plácačky 3 cm,
e) minimální šířka plácačky 2,5 cm (DŘ § 314).
220
9.2. Vážení jezdců před a po dostihu
Před dostihem se váží všichni jezdci. Hmotnostní zatížení, které má kůň nést
v dostihu, je stanoveno propozicemi, handicaperem, úlevou, popřípadě nadváhou jeho jezdce. Klesne-li teplota na závodišti pod 10 stupňů, je dostihová
komise oprávněna nařídit zvýšení nesené hmotnosti koní ve všech dostizích
a u všech koní příslušného dne o 0,5 kg, aby jezdci mohli zlepšit svou tepelnou ústroj. Je-li naměřena teplota na závodišti 28 °C a vyšší, je oprávněna
dostihová komise před kterýmkoliv dostihem nařídit zvýšení nesené hmotnosti koní ve všech dalších dostizích a u všech koní účastnících se takových
dostihů o 0,5 kg, aby jezdci mohli doplnit pitný režim (DŘ § 317).
Každý jezdec startující v dostihu musí být zvážen v přítomnosti rozhodčího
u váhy při dodržení všech ustanovení Dostihového řádu týkajících se hmotnostních zatížení koní v dostihu a vážení jezdců (DŘ § 318). Za správnost
odvážení jezdce je odpovědný rozhodčí u váhy (DŘ § 319).
Rozhodčí u váhy zahájí vážení nejpozději 45 minut a ukončí jej nejméně 15
minut před stanoveným časem startu dostihu (DŘ § 320). Jezdec při vážení
ohlásí číslo dostihu, svoje jméno, jméno koně a nesené hmotnostní zatížení.
Při vážení jezdce se do jeho hmotnosti započítává hmotnost sedla s příslušenstvím. Ochranná přilba s čapkou, brýle, bičík, uzdečka, poprsník, kamaše,
bandáže, dečka s číslem nesmí být před, ani po dostihu váženy. Aby jezdcům
byla kompenzována povinnost nést ochrannou vestu, považuje se za zjištěnou hmotnost jezdce hmotnost o 1,0 kg nižší, než je hmotnost registrována
váhou (DŘ § 321).
Hmotnostní zatížení koně v dostihu může přesahovat hmotnost uvedenou na
startovní listině maximálně o 1 kg, a to v případě, že tato nadváha je oprávněnou osobou nahlášena prostřednictvím dostihového tajemníka dostihové
komisi 1,5 hod před plánovaným startem prvního dostihu dostihového dne,
nebo je tato nadváha nahlášena v průběhu dostihového dne, nejpozději však
do odvážení jezdce do příslušného dostihu (DŘ § 326).
Při vážení jezdce žáka nebo amatéra musí být přítomen trenér nebo majitel
koně a jsou povinni ohlásit rozhodčímu u váhy číslo koně v dostihu a hmotnostní zatížení, které je pro koně stanoveno (DŘ § 322).
221
Po zvážení jezdce přebírá trenér nebo jeho zástupce sedlo od jezdce a trenér
je zodpovědný za to, že kůň je osedlán sedlem s odváženým příslušenstvím
(DŘ § 324).
Nejpozději 15 minut před stanoveným časem startu dostihu se jezdci shromáždí ve vážnici nebo jiné místnosti k tomu určené, odkud mohou odejít jen
na výzvu rozhodčího u startu nebo s jeho souhlasem (DŘ § 325).
Po skončení dostihu přijedou jezdci před stanoviště dostihové komise, kde
všichni odsedlají. Po dostihu jsou umístění jezdci povinni se nechat převážit
rozhodčím u váhy. K vážení se dostaví vždy o jednoho umístěného jezdce
víc, než je vypsáno platných míst. Tito jezdci se odeberou na místo k tomu
určené dostihovou komisí, kde sesednou, bez cizí pomoci koně odsedlají
a odejdou k vážení. Koně mohou toto místo opustit až na výzvu dostihového
tajemníka. Při vážení jezdce po dostihu se s jezdcem musí vážit pouze ta výstroj, která byla zvážena před dostihem. Před zvážením musí jezdec odevzdat
dečku s číslem rozhodčímu u váhy (DŘ § 377).
Převážení po dostihu musí být skončeno nejpozději 10 minut po skončení
dostihu. Konec vážení po dostihu je oznámen signálem i v prostoru pro návštěvníky dostihů (DŘ § 379).
Dostihová komise může také určit, aby kterýkoliv další jezdec, který se zúčastnil dostihu, se podrobil převážení po dostihu (DŘ § 382).
Dostihová komise postihne podle ustanovení Dostihového řádu o sankcích
jezdce dostihových koní:
a) jehož hmotnost zjištěná po dostihu je vyšší o více než 0,5 kg než hmotnost
zjištěná před dostihem, pokud dostihová komise není přesvědčena, že rozdíl je způsoben mimořádnými okolnostmi,
b) jehož hmotnost zjištěná po dostihu je nižší o více než 0,5 kg u rovinových
dostihů a dostihů přes proutěné překážky a více než 1 kg u ostatních překážkových dostihů než hmotnost zjištěná před dostihem.
Ochromne -li kůň, jehož jezdec se má povinnost po dostihu zvážit, může jezdec dovést koně na místo určené k odsedlání pěšky, popřípadě ho po souhla222
su dostihové komise odsedlat na dostihové dráze. Do vážnice se pak v tomto
případě odebere v doprovodu osoby určené dostihovou komisí (DŘ § 380).
Při zranění jezdce může být jezdec do vážnice dopraven. Koně odsedlá trenér za dozoru dostihového tajemníka. Dostihová komise může od převážení
upustit při vážném zranění jezdce (DŘ § 381).
9.3. Před startem dostihu
Po nasedlání jsou koně přivedeni nejpozději 10 minut před plánovaným startem dostihu do paddocku a voděni, za to je zodpovědný trenér (DŘ § 332).
Na výzvu rozhodčího u startu odejdou jezdci pohromadě do paddocku (DŘ
§ 325).
Na pokyn rozhodčího u startu „Nasednout“, jezdci nasednou na koně a provedou kontrolu výstroje (DŘ § 333).
Na pokyn rozhodčího u startu odcházejí do dráhy (DŘ § 334), kde v případě
rovinového dostihu absolvují zkušební cval, a to nejkratší cestou na místo
startu (DŘ § 335). V odůvodněných případech může dostihová komise osvobodit určité koně od zkušebního cvalu na základě písemné žádosti trenéra
koně předané dostihovému tajemníkovi nejpozději 1,5 hod před plánovaným startem prvního dostihu.
Před startem překážkového dostihu musí jezdec s koněm absolvovat bez cizí
pomoci zkušební skok přes určenou překážku. Jestliže kůň před zkušebním
skokem dvakrát zastaví, vybočí nebo dojde k pádu jezdce nebo koně, je kůň
vyloučen z dostihu – nebyl v moci startéra (DŘ § 335).
Pokud je součástí propozic dostihu slavnostní přehlídka koní, musejí se jí
zúčastnit všichni koně startující v dostihu. V odůvodněných případech může
dostihová komise za poplatek osvobodit určitého koně od absolvování slavnostní přehlídky (DŘ § 336).
9.4. Start dostihu
Všichni koně musí být včas připraveni ke startu na místě dostihu. Koně, kteří
se nedostaví na místo startu do 5 minut po příchodu ostatních koní, vyloučí
rozhodčí u startu z účasti v dostihu (DŘ § 339).
223
Foto 40: Start z boxů (autor: Martin Langer).
224
225
Po příchodu na místo startu zkontroluje rozhodčí u startu připravenost všech
koní a jezdců k dostihu. Rozhodnutí o tom, zda kůň byl nebo nebyl v moci
startéra, je plně v kompetenci rozhodčího u startu a je konečné. Po této kontrole jsou koně v moci rozhodčího u startu. Jestliže kůň neodstartoval, počítá
se, jakoby dostih absolvoval a případné sázky se nevracejí (DŘ § 340).
Používá se těchto druhů startů (DŘ § 342):
a) start ze startovacích boxů,
b) start praporkem,
c) s tart gumou.
Start ze startovacích boxů (obr. 40) je povinný u rovinových dostihů na
závodištích kategorie A. Všichni koně musejí před prvním startem ze startovacích boxů prokázat způsobilost ke startu z boxů v přítomnosti pověřeného
zástupce některého z pořadatelů dostihů (DŘ § 343).
Pokyn ke startu dává rozhodčímu u startu dostihová komise. Tento pokyn
musí být zvukovým signálem oznámen i v prostorách pro diváky. Rozhodčí
u startu po jeho vyhlášení zvedne červený praporek (má jej zvednutý až do
odstartování dostihu) (DŘ § 341).
Kůň je do boxu zaváděn zavaděčem, který musí mít při zavádění koně do
startovacího boxu na hlavě nasazenou bezpečnostní přilbu. Za ústroj zavaděčů plně odpovídá trenér zaváděného koně. Funkci zavaděče nesmí vykonávat
osoba mladší šestnácti let. Trenér může nejpozději 1,5 hod před plánovaným
startem prvého dostihu požádat dostihovou komisi prostřednictvím dostihového tajemníka o povolení dvou zavaděčů (tzv. pomoc u startu) (DŘ § 344).
Koně jsou po pokynu rozhodčího u startu „Do boxů!“, doprovázením zvednutím zeleného praporku, zaváděni do boxů, a to zezadu a všichni současně
(za bezodkladné zavedení koně do boxu je odpovědný jeho jezdec). Koně
jsou zaváděni do boxů označených jejich startovním číslem. Odchylky od
tohoto pravidla jsou plně v kompetenci rozhodčího u startu. Ten může rovněž uložit, aby kůň, který se vstupu do boxu brání nebo kterého od vstupu
do boxů úmyslně zdržují jeho jezdec nebo zavaděč, byl zaveden do vnějšího
boxu (DŘ § 345).
226
Pokud rozhodčí u startu usoudí, že kůň je nedostatečně připraven ke startu z boxů, oznámí tuto skutečnost dostihové komisi současně s návrhem na
nápravná opatření (např. povinnost přezkoušení koně ze schopnosti startovat
z boxů před jeho dalším startem v dostihu startovaném z boxů, nebo trenér
bude mít povinnost žádat při dalším startu koně ze startovacích boxů při oznámení startujících koní o přidělení nejvyššího startovního čísla) (DŘ § 346).
Pokud kůň nevstoupí do boxu do 4 minut po příkazu rozhodčího u startu
k zaujmutí místa ve startovacích boxech, může jej rozhodčí u startu vyloučit
z účasti v dostihu (DŘ § 347).
Rozhodčí u startu dává pokyn ke startu z boxů skloněním červeného praporku. Smí dát pokyn pouze tehdy, když jsou všechna přední i zadní dvířka
uzavřena a před boxy a za boxy (zde minimálně dva metry) není nikdo přítomen (DŘ § 348).
Start praporkem (obr. 41) se používá, pokud není závodiště vybaveno startovacími boxy a u všech překážkových dostihů.
Koně startují z místa nebo v mimořádných případech z kroku, nikdy ne
z klusu nebo ze cvalu (DŘ § 349).
Koně, kteří u startu svou vzdorovitostí nebo neklidem ohrožují ostatní koně,
zařadí rozhodčí u startu na vnější stranu prvé řady, nebo do druhé řady.
Nemůže-li být start proveden pro vzdorovitost koně nebo neklid některého
koně po dobu delší než 5 minut, má dostihová komise právo nařídit start bez
ohledu na odskočení tohoto koně. Pokyn se dá vytažením modrého praporku ze stanoviště dostihové komise. Rozhodčí u startu pak vyzdvihne místo červeného praporku praporek modrý na znamení, že start podle pokynu
bude uskutečněn bez ohledu na vzdorovitého koně (DŘ § 350).
Na pokyn dostihové komise rozhodčí u startu zvedne červený praporek a po
seřazení koní na místě startu dostih skloněním červeného (modrého) praporku odstartuje (DŘ § 351).
227
Foto 41: Start praporkem (autor: Martin Langer).
228
229
Pomocný rozhodčí u startu, který stojí nejméně 150 metrů ve směru kurzu
dostihu při vnitřním okraji dráhy, skloní bílý praporek na znamení platnosti
startu. Pomocný rozhodčí u startu nesmí své stanoviště opustit dříve, než jej
mine první kůň (DŘ § 352).
Pokud rozhodčí u startu usoudí, že start byl nesprávný, zvedne neprodleně
znovu červený (modrý) praporek a pomocný rozhodčí u startu bílý praporek. Tento signál může pomocný rozhodčí u startu doprovázet kýváním praporkem a voláním. Na znamení pomocného rozhodčího u startu jsou jezdci
povinni zadržet koně a vrátit se na místo startu (DŘ § 353).
Pokud pomocný rozhodčí u startu zvedne bílý praporek bez příkazu rozhodčího u startu, je start neplatný (DŘ § 354).
Pokud po signálu rozhodčího u startu o neplatnosti startu nezadrží koně
a nevrátí se s ním na místo startu ani jeden z jezdců, bude dostih prohlášen
za neplatný.
Pokud po signálu rozhodčího u startu o neplatnosti startu zadrží koně a na
místo startu se s ním vrátí jediný jezdec, kůň bude považován za koně, který
absolvoval dostih jediného koně, a bude prohlášen za vítěze.
Pokud po signálu rozhodčího u startu o neplatnosti startu zadrží koně a na
místo startu se s nimi vrátí několik jezdců, bude dostih znovu odstartován co
nejdříve, jakmile bude dráha volná.
Koně, kteří po signálu rozhodčího u startu o neplatnosti startu dokončili
kurz rovinového dostihu nebo kurz překážkového dostihu, nebudou rozhodčím u startu připuštěni k opakovanému startu. Počínání jejich jezdců bude
považováno za přestupek proti ustanovení Dostihového řádu.
Opakovaného startu se nesmí zúčastnit koně, kteří byli při prvním pokusu
o start vyloučeni rozhodčím u startu z dostihu (DŘ § 355).
9.5. Průběh dostihu
Je nepřípustné vyslat do dostihu koně, jehož zdravotní stav nebo stupeň trénovanosti mu nedovolují prokázat dostatečně jeho dostihové schopnosti.
Jakékoliv příčiny, které mohou negativně ovlivnit výkonnost koně v dostihu,
230
je jeho majitel (zmocněnec majitele) nebo trenér povinen ohlásit dostihové
komisi nejpozději 1,5 hod před plánovaným startem prvého dostihu a pořadatel je musí oznámit návštěvníkům dostihů (DŘ § 358).
Je nepřípustné vyslat do dostihu koně bez úmyslu dosáhnout vítězství nebo
co nejlepšího umístění (DŘ § 359).
Vyšle-li stáj do dostihu dva nebo více koní, může trenér nebo majitel některého ze svých koní předurčit jako vítěze a jiného z nich pověřit úlohou
vodiče. Bojuje-li o vítězství předurčený kůň s vodičem, je povinností jezdce
vodiče nechat zvítězit předurčeného koně. V případě, že předurčený kůň do
boje o vítězství z jakýchkoliv důvodů nezasáhne, pak pro jezdce vodiče platí
možnost bojovat o vítězství. Určení předurčeného koně a vodiče musí být
dostihové komisi nahlášeno nejpozději 1,5 hod před plánovaným startem
prvého dostihu dostihového dne a na závodišti zveřejněno nejpozději hlášením změn v dostihovém programu (DŘ § 363).
Jezdec má v dostihu tyto povinnosti:
a) znát podrobně kurz dostihu,
b) vést koně od startu až k pomocnému startérovi na rovné čáře,
c) d
održet pokyny od trenéra (majitele),
d) zabránit koni vybočit, tísnit, najíždět, narážet nebo křižovat ostatní koně,
e) nevyužívat pomoci při překonávání překážek ani nedovolit poskytnutí pomoci koni, kterého jede, aby překážku zdolal,
f) k pobízení koně používat jen povolené prostředky,
g) stáhnout koně z dostihu při zranění nebo vyčerpání,
h) po pádu koně nebo jezdce nepokračovat v dostihu,
i) po druhém odmítnutí koně překonat překážku nepokračovat v dostihu
(DŘ § 364).
Nejčastěji se jezdci dopouštějí tzv. technických přestupků (bočení, tísnění,
najíždění a narážení, křižování, zbytečného, nevhodného nebo nadměrného
použití bičíku, které jsou vyvolány snahou o dosažení co nejlepšího umístění
v dostihu).
231
Diskvalifikován bude kůň, který v rovinovém dostihu nedosáhl distančního
mezníku v okamžiku, kdy vítězný kůň probíhal cílem (DŘ § 430).
Vykáže-li při dostihu kůň náhlou změnu formy, je dostihová komise povinna
požadovat neprodleně od trenéra a jezdce tohoto koně patřičné vysvětlení.
Není-li spokojena dostihová komise s vysvětlením, je povinna udělit sankci.
Výsledek šetření musí být uveden v dostihové zprávě a oznámen návštěvníkům dostihů (DŘ § 367).
9.6. Výrok rozhodčího u cíle
O vítězství a o pořadí dalších koní, kteří proběhli cílem, rozhoduje rozhodčí
u cíle, pomáhají mu pomocní rozhodčí u cíle (DŘ § 369). Používá k tomu
především cílovou kameru, televizní záznam, dalekohled.
Vítězem dostihu je kůň, který se s jezdcem v sedle první dotkne myšlené cílové čáry a protne jí celým tělem s předepsaným hmotnostním zatížením. Kůň,
který vítěze nejblíže následuje, se umístil jako druhý, pokud rovněž splnil
výše uvedené podmínky. Stejným způsobem se určí třetí, čtvrtý, pátý a šestý
kůň. Rozhodčí u cíle zachytí pořadí všech koní, kteří proběhli cílem. Pomocným prostředkem, který slouží rozhodčímu u cíle k přesnému rozlišení
pořadí koní v cíli, je cílová fotografie (DŘ § 370).
Proběhnou-li cílem dva koně současně, takže ani za pomocí cílové fotografie
nemůže rozhodčí u cíle rozhodnout, kdo z nich je vítězem, označí doběh
jako „současné vítězství“. Totéž platí i pro umístěné koně („současné umístění“) i pro případ, že jde o více stejně doběhnuvších koní.
Jsou-li dva koně v cíli jako první, je následující za nimi umístěn jako třetí. Doběhnou-li takto tři, je následující čtvrtý, atd. Totéž pravidlo platí i pro
umístěné koně (DŘ § 371).
Rozhodčí u cíle dá pořadí, ve kterém koně doběhli do cíle, vyvěsit na tabuli
umístěné tak, aby byla dobře viditelná i z míst přístupných pro dostihové
návštěvníky. Očekává-li upřesnění od cílové fotografie, oznámí tuto skutečnost prostřednictvím hlasatele a teprve po prostudování cílové fotografie dá
vyvěstit pořadí doběhu do cíle (DŘ § 372).
232
Výrok rozhodčího u cíle musí obsahovat vedle pořadí koní, v jakém
doběhli do cíle, také tyto údaje:
a) způsob jakým bylo vítězství dosaženo,
b) vzdálenosti (odstupy), které byly v cíli mezi jednotlivými koňmi,
c) č as odstartování dostihu,
d) čas vítězného koně, popřípadě i mezičasy,
e) ostatní zkušenosti, které se udály při startu a v průběhu dostihu (DŘ § 373).
Výrok rozhodčího u cíle nabývá platnosti až po převážení jezdců po dostihu
a schválení dostihovou komisí (DŘ § 375). Poté je zveřejněn na závodišti pro
informaci návštěvníků dostihů a originál výroku rozhodčího u cíle je uložen
jako doklad. Současně s výrokem rozhodčího u cíle se v prostoru přístupném
pro návštěvníky dostihů vyvěšuje i cílová fotografie, bylo-li jí použito k stanovení pořadí koní v cíli (DŘ § 376).
Používá se tato stupnice pro způsob vítězství:
způsob vítězství: „tuhý boj“ (TB) - „boj“ (B) - „jistě“ (J) - „lehce“ (L) - „velmi
lehce“ (VL) - „zadrženě“ (Z).
Používá se tato stupnice pro vzdálenosti:
vzdálenosti (odstupy): „současně“ – „nos“ – „krátká hlava“ - „hlava“ – „krk“
- část délky (1/2, 3/4), počet délek jedna až čtyři, popřípadě i část délky (například čtyři a půl délky) – počet celých délek, jde-li o pět a více délek (bez
části délek). Je-li vzdálenost větší než dvacet délek, zní výrok „daleko“.
Délka v cíli se měří od nosu vpředu běžícího koně k nosu koně následujícího.
Rozhodčí u cíle stanoví pořadí všech koní, kteří doběhnou do cíle.
9.7. Plán startů v dostizích
Plán startů v dostizích má stanovit optimální poměr mezi tréninkem a počtem startů v dostizích. Rozhodující význam pro výkonnost dostihového
koně má samozřejmě správný výběr dostihů.
Změní-li se trénink v sérii dostihů, které nejsou podloženy odpovídající kvalitou a kvantitou tréninkové práce, dojde dříve či později k postupnému snižování výkonnosti.
233
Mezi starty v dostizích má důležitou roli zotavení a trénink. Při startech s intervalem 7 dní není prakticky možné zařadit optimální zotavovací proces a trénink
nutný k dalšímu rozvoji trénovanosti. Nejvhodnější pravidelností pozorovanou
při hodnocení výkonnosti špičkových koní jsou tři týdny.
Tréninkový plán a plán dostihů má být vypracován tak, aby podporoval efektivní
růst výkonnosti a nikoliv její úroveň snižoval. Objem zatížení dostihy musí být
zvyšován postupně. V prvním měsíci jarního dostihového období (duben) by
tříletí plnokrevní koně měli absolvovat maximálně dva dostihy. Pak může počet
dostihů rovnoměrně narůstat při udržení dobrého zdravotního stavu, adekvátní
adaptace CNS, adaptability přísunu a výdeje energie a adekvátní úrovně předstartovního a postartovního stavu.
Velmi odpovědně je nutno plánovat počet startů nejvýkonnějších koní v zahraničí. Trenér se vzájemnou konzultací s majitelem by měli vysílat do zahraničí
pouze takové koně, kteří jsou schopni se vyrovnat s možnou vynikající zahraničí konkurencí. V opačném případě by mohlo docházet u koně ke zhoršování
„chuti“ závodit.
234
Seznam použité literatury
Dostihový řád JC ČR, 2014, 201 s...........................................................................Anonym
Klusácký dostihový řád ČKA ČR, 2014, 51 s. ......................................................Anonym
Řád plemenné knihy anglického plnokrevníka..................................................Anonym
Řád plemenné knihy klusáka..................................................................................Anonym
Jízda na koni. Olympia, Praha, 1986, 209 s............................................................Dobeš, J.
Jezdectví a dostihový sport. SZN, Praha, 1977, 338 s................................Dobeš, J. a kol.
Chov koní. Brázda, Praha, 2011, 400 s..........................................................Dušek, J, a kol.
Abeceda mladého jezdce. SŠDSJ, Praha, 2011, 229 s.................... Gotthardová, L. a kol.
Jezdecké soutěže. SŠDSJ, Praha, 2011, 231 s..............................................Gotthardová, L.
Fyziologie tréninku dostihových a sportovních koní
(od fyziologie k tréninkové praxi).
SŠDSJ, Praha, 2011, 227 s.............................................Hanák, J., Olehla, Č., Sedlinská, M.
Koně od A do Z. Brázda, Praha, 2008, 416 s....................................................Kapitzke, G.
Teorie jízdy. Institut výchovy a vzdělávání
MZVž ČSR, Praha, 1985, 178 s.............................................................................. Klement, J.
Kavalety – drezura a skákání. Brázda, Praha, 2005, 144 s........... Klimke, I., Klimke, R.
Situační a výhledová zpráva koně.
MZe ČR, Praha, 2008, 96 s.............................................................Machek, J., Šilhánová, D.
Samostatně v sedle. Brázda, Praha, 2004, 208 s....................................................Meier, R.
Vývoj chovu koní v Čechách, na Moravě a na Slovensku.
Brázda, Praha, 2011, 296 s..........................................................................................Misař, D.
Životospráva dostihového jezdce. Institut výchovy a vzdělávání
MZe ČR, bez udání roku a místa vydání...................................................................Pauly, J.
Ať nám koně jdou. Praha, Plot, 2012, 255 s............................................... Schmiedova, Z.
Stupnice vzdělání koně. Brázda, Praha, 172 s........................................... Schöffmann, B.
Učební texty pro školení a zkoušky cvičitelů jezdectví,
ČJF, Praha, 1997. 88 s.............................................................................................. Vencour, I.
235
Použité internetové stránky
www.dostihy.cz
www.dostihyjc.cz
www.cjf.cz www.schct.cz www.pardubice-racecourse.cz
- Pravidla jezdeckého sportu
- Příloha ke zkušebnímu řádu
Zdroje obrazových materiálů
Dušek, J, a kol.: Chov koní.................................................................................. obrázek 1
Dobeš, J.: Jízda na koni........................................................................................ obrázek 2
Meier, R.: Samostatně v sedle.............................................................................. obrázek 3
Dobeš, J. a kol.: Jezdectví a dostihový sport...................................................... obrázek 4
Dobeš, J. a kol.: Jezdectví a dostihový sport...................................................... obrázek 5
Dušek, J, a kol.: Chov koní.................................................................................. obrázek 6
Dobeš, J.: Jízda na koni........................................................................................ obrázek 7
Dobeš, J.: Jízda na koni........................................................................................ obrázek 8
Dobeš, J.: Jízda na koni........................................................................................ obrázek 9
Dobeš, J.: Jízda na koni...................................................................................... obrázek 10
Klimke, I., Klimke, R.: Kavalety – drezura a skákání.................................... obrázek 11
Klimke, I., Klimke, R.: Kavalety – drezura a skákání.................................... obrázek 12
Klimke, I., Klimke, R.: Kavalety – drezura a skákání.................................... obrázek 13
Klimke, I., Klimke, R.: Kavalety – drezura a skákání.................................... obrázek 14
Dobeš, J. a kol.: Jezdectví a dostihový sport.................................................... obrázek 15
Anonym – internet, 2014. ................................................................................ obrázek 16
Kapitzke, G.: Koně od A do Z........................................................................... obrázek 17
Vencour, I.: Učební texty pro školení a zkoušky cvičitelů jezdectví............ obrázek 18
Vencour, I.: Učební texty pro školení a zkoušky cvičitelů jezdectví............ obrázek 19
Vencour, I.: Učební texty pro školení a zkoušky cvičitelů jezdectví............ obrázek 20
Dušek, J, a kol.: Chov koní................................................................................ obrázek 21
Vencour, I.: Učební texty pro školení a zkoušky cvičitelů jezdectví............ obrázek 22
Dobeš, J.: Jízda na koni...................................................................................... obrázek 23
Dobeš, J. a kol.: Jezdectví a dostihový sport.................................................... obrázek 24
236
Dobeš, J. a kol.: Jezdectví a dostihový sport.................................................... obrázek 25
Klimke, I., Klimke, R.: Kavalety – drezura a skákání.................................... obrázek 26
www.schct.cz (Příloha ke zkušebnímu řádu).................................................. obrázek 27
Dušek, J, a kol.: Chov koní................................................................................ obrázek 28
Kapitzke, G.: Koně od A do Z........................................................................... obrázek 29
Autor Martin Langer.................................................................................................foto 30
Autor Martin Langer.................................................................................................foto 31
Hanák, J., Olehla, Č., Sedlinská, M.: Fyziologie tréninku
dostihových a sportovních koní (od fyziologie k tréninkové praxi)........... obrázek 32
Hanák, J., Olehla, Č., Sedlinská, M.: Fyziologie tréninku
dostihových a sportovních koní (od fyziologie k tréninkové praxi)........... obrázek 33
Autor Martina Krejčí................................................................................................foto 34
Autor Petr Guth.........................................................................................................foto 35
Autor Petr Guth.........................................................................................................foto 36
Autor Petr Guth.........................................................................................................foto 37
Autor Martina Krejčí................................................................................................foto 38
Autor Martina Krejčí................................................................................................foto 39
Autor Martin Langer.................................................................................................foto 40
Autor Martin Langer.................................................................................................foto 41
Umístění obrázků a fotek v textu
Kap. 2.1.2.2 Sedlání a uzdění.............................................................................. obrázek 1
Kap. 2.1.3 Sed jezdce............................................................................................ obrázek 2
Kap. 2.1.3 Sed jezdce............................................................................................ obrázek 3
Kap. 2.1.3 Sed jezdce............................................................................................ obrázek 4
Kap. 2.1.3 Sed jezdce ........................................................................................... obrázek 5
Kap. 2.1.4 Pomůcky jezdce.................................................................................. obrázek 6
Kap. 2.1.5 Výcvik jezdce na lonži....................................................................... obrázek 7
Kap. 2.1.5 Výcvik jezdce na lonži....................................................................... obrázek 8
Kap. 2.2.1 Základní výcvik jezdce na jízdárně.................................................. obrázek 9
Kap. 2.2.1 Základní výcvik jezdce na jízdárně → 4) Skoková příprava jezdce....... obrázek 10
Kap. 2.2.1 Základní výcvik jezdce na jízdárně → 4) Skoková příprava jezdce....... obrázek 11
Kap. 2.2.1 Základní výcvik jezdce na jízdárně → 4) Skoková příprava jezdce....... obrázek 12
Kap. 2.2.1 Základní výcvik jezdce na jízdárně → 4) Skoková příprava jezdce....... obrázek 13
237
Kap. 2.2.1 Základní výcvik jezdce na jízdárně → 4) Skoková příprava jezdce....... obrázek 14
Kap. 2.2.2 Výcvik jezdce v terénu..................................................................... obrázek 15
Kap. 3.1.1 Výstroj koně...................................................................................... obrázek 16
Kap. 3.1.1 Výstroj koně...................................................................................... obrázek 17
Kap. 3.1.1 Výstroj koně...................................................................................... obrázek 18
Kap. 3.1.1 Výstroj koně...................................................................................... obrázek 19
Kap. 3.1.2 Lonžování koně → Výstroj pro lonžování...................................... obrázek 20
Kap. 3.1.2 Lonžování koně → Výstroj pro lonžování...................................... obrázek 21
Kap. 3.1.2 Lonžování koně → Obecné schéma lonžovací hodiny................. obrázek 22
Kap. 3.1.3 Skákání koně ve volnosti................................................................. obrázek 23
Kap. 3.1.5 Základní výcvik koně na jízdárně → Co se mladý kůň
bude učit na jízdárně v prvních výcvikových hodinách už bez „vodiče“:.............. obrázek 24
Kap. 3.2.1 Pokročilá fáze základního výcviku koně na jízdárně → Základní
kavaletová práce a jednoduchá skoková gymnastika → Skoková gymnastika...... obrázek 25
Kap. 3.2.1 Pokročilá fáze základního výcviku koně na jízdárně → Základní
kavaletová práce a jednoduchá skoková gymnastika → Skoková gymnastika...... obrázek 26
Kap. 3.3.1 Příprava koně k základní zkoušce výkonnosti (ZZV)
→ Zkouška pod sedlem................................................................................................... obrázek 27
Kap. 5.2 Typy postrojů a druhy zápřeže.......................................................... obrázek 28
Kap. 5.4 Držení opratí → 1. Držení opratí podle Achenbacha...................... obrázek 29
Kap. 6.2 Výstroj jezdce a koně.................................................................................foto 30
Kap. 6.6 Průběh dostihu...........................................................................................foto 31
Kap. 8.1.3 Tří základní faktory v procesu tréninku koní
→ Frekvence adaptačních tréninkových podnětů........................................... obrázek 32
Kap. 8.1.4 Druhy tréninku................................................................................. obrázek 33
Kap. 8.1.6 Tréninkové schopnosti a forma koně →Vnější faktory.......................foto 34
Kap. 8.2.1 Charakteristika a rozdělení rovinových dostihů..................................foto 35
Kap.8.3.1 Charakteristika a rozdělení překážkových dostihů..............................foto 36
Kap. 8.3.1 Charakteristika a rozdělení překážkových dostihů.............................foto 37
Kap. 8.3.3.1 Zaskakování začátečníka.....................................................................foto 38
Kap. 8.3.3.1 Zaskakování začátečníka.....................................................................foto 39
ap. 9.4 Start dostihu................................................................................................foto 40
K
Kap. 9.4 Start dostihu................................................................................................foto 41
238
Evropský sociální fond
Praha & EU : Investujeme do vaší budoucnosti