Ewigkeit celé česky

Komentáře

Transkript

Ewigkeit celé česky
MILOSLAV TOMAN
Ústí nad Labem 2011
1
www.miltoman.estranky.cz
www.tomanusti.estanky.cz
http://edu.ujep.cz/dokumenty/toman/inde
x.html
2
Tuto publikaci věnuji památce svého nezapomenutelného učitele přírodopisu na reálném
gymnaziu v Roudnici nad Labem, pana Prof.
Konstantina Kallese
3
4
Obsah
K. Podstata nekonečnosti Vesmíru v prostoru a čase...........................7
L. Rozsah zálivů a jezer mladotřetihorního moře Parathetis a následujících transgresí a jejich význam pro formování květeny Čech.......... ......11
M. Výsadby v terénu jako významná součást vzniku tak zvané „vzácné“ vegetace Čech......................................................................................51
N, Nepěkné zacházení s údaji starých botaniků..............................119
O. Nedostatky nomenklatorických pravidel syntaxonomické botaniky..............................................................................................................135
P. Příspěvek k poznání proměnlivosti a rozšíření orseje blatoucholikstého (Ficaria calthaefolia Rchb.) v jeho hlavní české arele.....................151
R. Členění rodu smělek (Koeleria) na území Čech..........................161
S. Další poznámky k členění rodu mateřídouška (Thymus)
v severzápadní části Čech........................................................................166
T,Životopis......................................................................................170
5
6
K. Podstata nekonečnosti Vesmíru
v prostoru i čase
Souhrn
Předpokládaný Dopplerův princip se u světelných vln neuplatňuje.
Spektrální posun není způsoben rozpínáním Vesmíru, ale postupným výdejem nanitu při průchodu světla Vesmírem. Neexistoval tedy ani Velký třesk.
Čas má ve Vesmíru neurčitý charakter. Je vypracována teorie o vzniku
a zániku měnících se částí v rozmanitých úsecích Vesmíru, přičemž celkový
Vesmír jako takový je ve své podstatě nekonečný v prostoru i v čase. Úseků
analogických tomu, co my obvykle jako Vesmír označujeme je ve skutečnosti ve Vesmíru nekonečné množství. Každý má svoji historii, tedy vznik,
trvání a zánik.
K1. Dopplerův princip a rozpínání Vesmíru
Výška tónu zvuku se mění s rychlostí předmětu, který se blíží k pozorovateli nebo se od pozorovatele vzdaluje. Zvuk lokomotivy, která se k nám
blíží, má zdánlivě větší výšku tónu, zvuk lokomotivy, která se od nás vzdaluje, má zdánlivě výšku tónu nižší. Při přibližování se tělesa se totiž zvukové vlnění zhušťuje, při vzdalování zřeďuje (Dopplerův princip).
Předpokládá se, že Dopplerův princip se uplatňuje i u světelných vln.
Vysvětluje se jím posun spektrálních čar mlhovin a jiných objektů různou
rychlostí jejich pohybu vůči Zemi. Podobně jako zvuk i světlo z předmětu
blížícího se k nám se nám se má projevovat ve vyšších frekvencích, světlo
vzdalujících se předmětů ve frekvencích nižších. To že se údajně jeví posunem spektrálních čar v prvém případě k menším hodnotám vlnových délek,
ve druhém případě k hodnotám větším.
Jelikož vzdálené mlhoviny vykazují vesměs posun k větším hodnotám
vlnových délek a jelikož tento posun je přímo lineárně úměrný jejich vzdálenosti od Země, předpokládá se, že se tyto mlhoviny od nás vzdalují rychlostí, která je přímo úměrná jejich vzdálenosti od nás. Z toho vznikla teorie
o rozpínání vesmíru. Tvrdí, že předpokládané rovnoměrné vzdalování mlhovin vzniká tím, že se celý vesmír rovnoměrně a pravidelně rozpíná. V
souvislosti s tím se předpokládá, že se vesmír periodicky rozpíná a smršťuje. Že po současné fázi rozpínání objemu vesmíru přijde za miliardy let
období, ve kterém se bude opět objem vesmíru zmenšovat.
7
Aritmetická závislost posunu spektrálních čar a vzdálenosti od Země
platí však stejně ve všech směrech. Při tom lze ale snadno dokázat, že situace, kdy by bylo na naší Zemi konstatováno, že se vesmír rozpíná ve všech
směrech od naší Země stejně, by přicházela v úvahu jen tehdy, kdyby Země
měla stabilní polohu v geometrickém středu vesmíru. Jen při tomto postavení by totiž při rovnoměrném rozpínání vesmíru vzdálenost mezi Zemí a
předpokládaným okrajem vesmíru byla ve všech směrech stejná. Případné
rovnoměrné rozpínání vesmíru by se totiž muselo dít nikoli od Země, ale od
hypotetického geometrického středu vesmíru.
Při excentrickém postavení Země by zákonitost mezi posunem spektrálních čar a vzdáleností od Země, jak ji definuje Dopplerův princip, musela
být v každém směru jiná. Stejně vzdálená nebeská tělesa by se od nás při
rovnoměrném rozpínání vesmíru vzdalovala v každém směru jinou rychlostí. Posun spektrálních čar u stejně vzdálených těles by byl v každém směru
jiný. Jedním extrémem by byl projev této zákonitosti ve směru spojnice
pozorovatel - střed vesmíru - nekonečno, druhým extrémem přímka vedoucí
od pozorovatele na opačný směr.
Šance, že by Země měla stabilní postavení v geometrickém středu
vesmíru je však samozřejmě mizivá. Z tohoto důvodu lze předpokládat, že
Dopplerův princip u světelného paprsku a od něho odvozené konstatování o
rozpínání vesmíru tedy asi neplatí. Posun spektrálních čar je jen dalším
měřítkem vzdálenosti mlhoviny od Země a mohl by být způsoben například
postupnou ztrátou průraznosti světelného paprsku při jeho cestě vesmírem.
To blíže vysvětlujeme v kap. F4 naší publikace (Toman 2008) Nachricht
über einigen Forschungen und Erwägungen aus den Bereichen Historie,
Botanik und Astronomie (erscheint 2008 bei Edition Nove in Novum Verlag GmbH, Rathausgasse 73, A- 7311 Neckenmarkt, Österreich,
www.novumverlag.com; [email protected], Ladenpreis inkl. MWSt
Euro 23,90).
.
Jelikož Dopplerův princip se při šíření světla vesmírem neuplatňuje,
postrádáme možnost zjistit rychlost pohybujících se nebeských těles. Ta
mohou mít rychlost velmi rozmanitou, dokonce i takovou, která překračuje
rychlost světla.
K2. Velký třesk (big bang)
Obtížně představitelná skutečnost nekonečnosti času byla příčinou
vzniku teorie Velkého třesku.
8
Zárodek vesmíru nulových rozměrů a nekonečné hmotnosti před 18
miliardami let v nepatrném zlomku vteřiny vybuchl a od této doby zvětšuje
svůj objem. K vytvoření této teorie přispěla představa rozpínání vesmíru.
V prvé kapitole tohoto oddílu předkládané práce byl zdůvodněn předpoklad, že žádné rozpínání vesmíru neexistuje. Teorií Velkého třesku byl
tak nahrazen jeden těžko představitelný předpoklad druhým: nekonečnost
Vesmíru v čase nekonečnou hmotností zárodku vesmíru. Je pravděpodobné,
že k žádnému Velkému třesku nikdy nedošlo.
K3. Neurčitost Vesmíru v čase
Časově identifikovatelné jsou ve Vesmíru jen skutečnosti pocházející z
totožného místa. Při srovnání dvou míst není možno určit vztahy mezi časy
těchto míst. Tak mizí při srovnání dvou skutečností čas jakožto obecná
entita. Jinak řečeno: žádný jednotný čas, eventuelně jednotný okamžik pro
celý vesmír neexistuje a nikdy neexistoval. Neboli, měl- li by vzniknout v
jednom okamžiku velký třesk, potom je otázka, k času které části Vesmíru
by se tento okamžik měl vztáhnout. To je další důvod pro to, že není možno
předpokládat existenci tzv. velkého třesku.
Jelikož je nemožné srovnat ve Vesmíru čas dvou míst, je čas ve
Vesmíru vždy neurčitý.
Neurčitý čas ve Vesmíru vždy byl a vždy bude. Neidentifikovatelnost
pojmu "před" a "potom", daná skutečností, že nelze identifikovat čas dvou
míst, však znamená, že při časovém srovnání dvou procesů totéž, co se
jednou jeví jako "před" je podruhé "potom" a naopak. V tom je podstata
věčnosti Vesmíru.
K4. Neurčitost Vesmíru v prostoru
Vesmír má přes svoji mnohoznačnost hierarchickou strukturu, která
znamená, že se každá část Vesmíru skládá z potencionálních dílčích struktur. Jejich souhrn však není se stavem vyšší hierarchické úrovně identický.
Struktura Vesmíru se neustále mění. Kdesi ve Vesmíru se rozevře heterogenní prostor uvnitř homogenní nekonečnosti (kapsa reality). Rozdíly
mezi stavy vyšších a součtu nižších hierarchických úrovní Vesmíru jsou pak
objektivní podstatou vzniku, existence a zániku neorganizované prahmoty,
nanitu. Z nanitu vzniká dalšími proměnami veškerá energie a materie.
Periodicitu a proměnlivost vztahů mezi hierarchickými úrovněmi
Vesmíru lze přirovnat k periodicitě a proměnlivosti vlnění. Princip náhod-
9
nosti ve střídání a v míře funkčnosti jednotlivých součástí Vesmíru je možno považovat za základní princip jeho hmotné existence.
Naše představa je tedy ta, že se v různých částech Vesmíru nepravidelně vytvářejí rozdíly mezi vyššími hierarchickými úrovněmi a součty nižších
hierarchických úrovní, což vede k iniciování dočasného vývoje v této části.
Tento vývoj počíná pomalejším nebo rychlejším vytvořením oněch rozdílů
a končí jejich pomalejší nebo rychlejší eliminací. Tento proces se uvnitř
nekonečna
nekonečněkrát
opakuje,
přičemž
ale,
vzhledem
k neidentifikovatelnosti času, nelze rozhodnout o vztahu jednotlivých případů.
Jedna z podobných nekonečně početných „vyvíjejících se částí Vesmíru“ (kapes skutečnosti) je to, v čem se my nyní nacházíme a co jsme ochotni
Vesmírem nazvat. To v příštích, snad bilionech nebo trilionech let (jestli je
to možno vzhledem k neurčitosti času ve Vesmíru tak říci), bez náhrady a
jakýchkoli zbytků zanikne.
Nanit je vedle energie a materie třetí formou hmoty. Prahmota, nanit,
ve Vesmíru díky rozdílům mezi součty nižších kvalit a vyššími kvalitami
v kapsách skutečnosti neustále vzniká "z ničeho" a neustále zaniká "v ničem". Současně se proměňuje ve vyšší formy hmoty, energii a materii, ze
kterých se opět při jejich existenci neustále uvolňuje. Jeho vznik, přetvarování, uvolňování a zánik je podstatou veškerého pohybu ve Vesmíru. Procesy vzniku, přetvarování, uvolňování a zániku nanitu probíhají v podstatě
nezávisle kdykoli a kdekoli v nekonečném prostoru. Proces uvolňování
nanitu je také podstatou pohybu světla, proces kumulace nanitu v matérii
byl popsán u Tomana (l.c.) jako rekonstrukční procesy ve Vesmíru.
Světlo je jedna z forem zkoncentrovaného nanitu. Pohyb světla je
podmíněn uvolňováním nanitu. Tímto uvolňováním nanitu se mění kvalita
světla (Toman 2008: 413- 415).
10
L. Rozsah zálivů a jezer mladotřetihorního moře Parathetis a následujících transgresí a jejich význam pro formování květeny Čech
Souhrn
Autor této studie vycházel ve své dřívější práci (Toman 2008)
z přdpokladu J. Dostála (1944) o významu parathetických jezer, existujících
ve střední Evropě na přelomu třetihor a čtvrtohor, pro florogenesi
v Čechách. Podle autorovy teorie vznikala česká květena tak, že se na pobřeží těchto jezer usazovaly vodním proudem zanesené diaspory rostlin.
Z nich vzniklé drobné arely jednotlivých druhů se postupně rozšiřovaly do
okolního prostoru. Jejich případné izolované lokality nevznikly redukcí
většího rozšíření druhů, nýbrž jsou neoživenými invadujícími lokalitami
nebo drobnými arelami těchto rostlin.
V předkládané práci je vymapováno rozšíření těchto prastarých jezer
na území Čech. Při jeich identifikaci byly použity údaje ze sedmi dílů Květeny Čech, které byly vydány do roku 2010, údaje pedologických a geologických map a údaje archeologické. Na území Čech bylo zjištěno dvojí
zavodnění z tohoto období. Konstatován byl pravděpodobný jednoetapový
vývoj české květeny od konce třetihor do současnosti. Existence ledových
dob znamenala toliko zpomalení florogenese, nikoli úplný zánik dosavadní
české květeny. Konstatuje se pravděpodobná paralela vývoje české květeny
s vývojem rozšíření měkýšů v Čechách.
L1. Úvod a nastínění problematiky
J. Dostál (1944) vyslovil názor, že moře Parathetis mělo významný
vliv na tvorbu české květeny. Tuto otázku rozpracoval autor této studie
(Toman 2008). Navázal při tom na teorii K. Žebery a J. Mikuly (1980) o
dvojím zavodnění vnitřních Čech na přelomu třetihor a čtvrtohor. Vymapoval rozsah tohoto jezera na základě postavení lokalit těch druhů rostlin
pseudoxerotermního komplexu, které mají v Čechách malý počet lokalit,
11
přičemž tyto lokality se zde většinou vyskytují ve velkých vzájemných
vzdálenostech. Využil také postavení izolovaných exkláv pseudoxerotermních druhů.
Při tomto zpracovávání Toman (l.c.) revokoval starou teorii o vzniku
dvoufázových půd z jezerních usazenin a jezerního bahna. Vysvětlil skutečnosti, které byly kdysi podkladem pro námitky proti této teorii.
Toman (l.c.) předpokládal, že usazování organických substancí, ze kterých vznikaly dvoufázové půdy, probíhalo v jezeru v chladném období,
neboli v některé době ledové. Prvotní zavodnění české kotliny však muselo
podle Tomanovy (l.c.) koncepce proběhnout již v teplém období na konci
třetihor, v době pliocenní. Proto označil prvotní jezero, které pokrývalo
souvisle největší část Čech jako pliocenní jezero. Po poklesu hladiny tohoto
jezera v prvé době ledové (donau) se obnažila značná část původně zavodněné plochy. K tomuto poklesu došlo podle Tomana (l.c,) v souvislosti
s uzavřením přítoků vod do české kotliny v následku tlaku ledovce na její
severní okolí.
V chladném období, tedy v druhé fázi prvé doby ledové, se podle Tomana (L.c.) tvořily organické nánosy, ze kterých vznikly dvoufázové půdy.
Komplexy dvoufázových půd dokumentují podle této teorie některé zbytky
území, které bylo v prvé jezerní fázi zavodněno, přičemž toto zavodnění na
nich přetrvalo i do druhé fáze prvého zavodnění. Tato jezera z druhé fáze
prvého zavodnění jmenuje Toman (l.c.) jezera zbytková. Proražením spojů mezi jednotlivými zbytkovými jezery a jejich prohloubením vznikla
v Čechách říční síť. Jejím vytvořením zmizela zbytková jezera z Čech.
Na tomto teoretickém základě načrtl Toman (l.c.) přibližnou mapu jezera z doby prvého zavodnění. Nepodařilo se mu však zahrnout do tohoto
náčrtku prostor západních Čech, kde se nacházejí velmi hojné pliocenní
sedimenty.
Toman (l.c.) pojednal také o pravděpodobném základním vývoji současné květeny v Čechách. Předpokládal, že jako základ pro tento vývoj
sloužily lokality, vzniklé na okraji českého zálivu moře, kam byly zaneseny
jejich diaspory vodou. Rostliny se rozšířily nejprve v krátkých či delších
pruzích na pokrajích zálivu. Později vznikaly jejich dvourozměrné komplexy, které se postupně u jednotlivých druhů spojovaly a mezi sebou vzájemně překrývaly. Tím vznikaly současné arely jednotlivých druhů. Některé
lokality, které vznilky ze zanesených diaspor zůstala neoživeny. To umožnilo rámcově vykreslit hranice pliocenního zavodnění Čech.
Nová, v této práci předkládaná koncepce, dovoluje vykreslit jezero i
v západních Čechách. Provádí také podstatně jemnější rozpracování problematiky v ostatních částech Čech.
12
Při zpracovávání byly významným způsobem použity materiály, shromážděné v datové bance Archeologického ústavu České akademie věd
v Praze. Za jejich poskytnutí děkuji panu PhDr. Kunovi a paní PhDr. Hajšmanové.
L2. Metodika
Citovaná Tomanova (l.c.) studie tedy předpokládá, že izolované lokality a skupiny lokalit druhů české květeny nevznikly při redukci jejich arel,
ale že jsou výsledkem jejich primární distribuce na březích jezer z období
pliocénu a nejstarších čtvrtohor. Diaspory současných českých druhů byly
do Čech zaneseny jezerními proudy. Z těchto zprvu izolovaných výskytů
vznikly jejich postupným rozšiřováním a pospojováním české arely. To se
dělo nejprve po vlhké hranici mořského zálivu a pevniny. K pospojování a
rozšiřování jejich arel došlo po překonání zábran, které kladla ekologie
nezalesněného terénu. Některé lokality neprošly celým naznačeným vývojem. Zůstaly buď izolovány, nebo omezeny na řadu navazujících výskytů na
pobřeží, případně z nich vznikly drobné arely.
Z tohoto předpokladu vyplývá možnost, že řady izolovaných lokalit
rozmanitých druhů na někdejším pobřeží pliocenního moře, případně na
pobřeží zbytkových jezer vykreslují jeho rozsah. K vykreslení těchto hranic
lze použít i liniovité rozšíření, některých druhů na některých místech, případně i drobné plošné arely.
Tohoto principu bylo tedy využito v předkládané práci. Pospojovány
byly především izolované lokality jednotlivých druhů v české kotlině. Při
jejich stanovování vycházel autor z dosud publikovaných sedmi dílů Květeny České republiky (Hejný, Slavík et Štěpánková (ed.) 1988- 2004). Za
izolované lokality považoval ty lokality, jimiž uvádějí autoři zpracování
jednotlivých druhů jejich výskyt v jednotlivých „fytogeografických“ regionech nikoli obecně, nýbrž konkrétním výčtem. Jedná se obvykle o regiony
s jedinou, dvěma, vzácně s třemi lokalitami. Aby byla odstraněna možnost,
že se nejedná o lokality, které přesahují ze souvislejšího rozšíření v sousedním regionu, byly uvažovány toliko ty druhy, u kterých autor příslušné
pasáže udává rozšíření zmíněným způsobem alespoň u poloviny uváděných
českých regionů.
Do výčtu hraničních lokalit jezera nebyly však zahrnuty lokality druhů
popsaných ve dvacátém století s výjímkou Tomanových (l.c.) taxonů rodu
Festuca. Nebyly také uvažovány ony druhy, které byly sice již dříve popsány, avšak v Čechách jsou teprve v poslední době rozlišovány. Vzhledem k
současnému stavu vegetace lze totiž v těchto případech předpokládat, že
13
značná část lokalit obou těchto typů rostlin zanikla dříve, než byla objevena.
Do výčtu nebyly dále zahrnuty druhy z obtížných skupin. Vynechány byly
rovněž lokality, o kterých bylo možno důvodně předpokládat, že vznikly
umělou výsadbou, druhy zavlečené, pozůstatky starých kultur, druhy plevelné, archeofyty a neofyty, druhy parazitující, obtížně odlišitelné subspecie, mikrospecie kolektivních druhů, vzrůstem nenápadné druhy, jejichž
lokality bývaly botaniky často přehlíženy, druhy, u kterých docházelo při
určování k častým omylům, druhy, které jsou dnešním rozšířením vázány na
řeky, druhy vodní a druhy, jejichž výrazný ústup započal již před druhou
světovou válkou. Tímto postupem byly vybrány pro zpracování následující
druhy:
Adenophora liliifolia, Adonis vernalis, Aethusa cynapioides, Achillea
setacea, Ajuga pyramidalis, Allium strictum, Alyssum montanum, Anacamptis pyramidalis, Anemone sylvestris, Anthemis montana, Arabis turrita, Arctium nemorosum, Artemisia alba, Asplenium cuneifolium, Aster
alpinus, Aster amellus, Astragalus arenarius, Astragalus danicus, Astragalus
exscapus, Astragalus onobrychys, Bothriochloa ischaemum, Bupleurum
affine, Campanula cervicaria, Cardaminopsis petraea, Carex macroura,
Carex pediformis, Carlina* simplex, Centaurea elatior, Centaurea phrygia,
Cerastium alsinifolium, Cerastium ceasareosylvaticum, Cirsium pannonicum, Crepis praemorsa, Cruciata glabra, Daphne cneorum, Dianthus gratianopolitanus, Diphasiastrum issleri, Diphasiastrum tristachyum, Dracocephalum austriacum, Elatine alsinastrum, Epilobium hypericifolium, Epilobium lamyi, Erythronium dens- canis, Festuca airoides, Festuca albensis,
Festuca belensis, Festuca filiformis, Festuca multinervis, Festuca pallens,
Festuca pruinosa, Festuca ripensis, Festuca rupicola, Festuca sazaviensis,
Festuca serpentinica, Festuca subhirtella, Festuca subsudetica, Gagea bohemica , Gentiana cruciata, Gentianella baltica, Gentianella campestris,
Guepinia nudicaulis, Gypsophila fastigiata, Hammambia paludosa, Helianthemum canum, Helictotrichum desertorum, Herniaria hirsuta, Hippocrepis
commosa, Huperzia selago, Hydrocotyle vulgaris, Hypericum elegans,
Hyppochaete hiemale, Chamaecytisus austriacus, Chimaphila umbellata,
Lactuca viminea, Lathyrus pisiformis, Leontodon saxatilis, Ligularia sibirica, Linum flavum, Linum perenne, Ludwigia palustris, Lycopodium annotinum, Mariscus serratus, Minuartia setacea, Moehringia muscosa, Moenchia
erecta, Naumburgia thyrsifolia, Ophrys insectifera, Oxytropis pilosa, Pinguicula bohemica, Plantago maritima, Pleonax conica, Pleurospermum
austriacum, Poa badensis, Polygonatum latifolium, Potentilla cranzii, Potentilla thuringiaca, Pseudognaphalium luteoalbum, Pulmonaria molis, Pulsatilla patens, Pulsatilla pratensis, Pulsatilla vernalis, Pyrola chlorantha, Pyrola
14
media, Pyrola rotundifolia, Reseda phyteuma, Sagina saginoides, Samolus
valandii, Saxifraga aizoon, Scorzonera purpurea, Seseli devenyense, Sesleria albicans, Spergula morisonii, Stipa glabrata, Stipa stenophyla, Tephroseris aurantiaca, Thalictrum foetidum, Tillea aquatica, Trifolium rubens,
Trifolium striatum, Trigonella monspelliaca, Veratrum nigrum, Veronica
austriaca, Viola ambigua, Virga pilosa, Willementia stipitata, Woodsia
ilvensis.
Lokality byly pospojovány nejpravděpodobnějším způsobem
s ohledem na další ukazatele, to je na známé lokality kultury doby bronzové
(viz kap. L 3) a na rozšíření dvoufázových půd (viz kap. L4). Známé archeologické lokality z doby bronzové byly podle schématu v kap. L3 využity
ke zjemnění hranic pravěkého jezera.
Podobným způsobem byla vymapovány i hranice druhé transgrese jezera. Tak vznikly přehledy na mapách. 1 a 2.
Ve snaze o další zjemnění ohraničení pravěkých jezer se autor pokusil
také doplnit tento prvý rozbor rozborem, který by zahrnoval izolované lokality všech druhů. Tedy i izolované lokality oněch druhů, u kterých byly
z jednotlivých lokalit uváděny izolované lokality u menšího počtu než u
poloviny regionů. Výsledek nebyl použit. Mnohé z těchto doplňujících
druhů mění totiž liniovitý charakter hranic předpokládaných pliocenních
jezer na plošný nebo se vyskytují úplně mimo území jezer. Předpokládáme,
že se jedná o případy, kdy ojedinělé lokality v některých „fytogeografických okresech“, jsou ve skutečnosti lokalitami přesahujícími ze sousedních
„fytogeografických“ regionů, ve kterých se ony druhy vyskytují běžněji.
Takové lokality ovšem hranice pravěkých jezer vyznačovat nemohou.
L3. Lokality kultury doby bronzové jako pomocný ukazatel rozsahu jezer
Při řešení této otázky je především nutno uvážit základní princip při
vzniku osídlení v pravěkých humánních kulturách. Ten byl realizován při
zakládání sídel již nejméně od doby bronzové, případně již od eneolitu. Je
následující: pravěká sídla vznikala tam, kde byla k disposici dostatečná
zásoba dřeva na stavby a otop a současně volný prostor pro polní zemědělskou výrobu (Toman 2000: 35). Lze tudíž předpokládat, že pravěká
sídla byla zakládána především v plošných útvarech v mosaice lesa a bezlesých prostor.
15
Z materiálů použitých při stanovování sídlištních regionů v Čechách
lze odvodit (Toman 2008: kap. B), že k účelu zjišťování prostor, osídlených
mozaikální vegetací je nejlépe použít lokality kultury doby bronzové. Tyto
lokality totiž ukazují na nejrozsáhlejší prostory osídlené předslovanským
obyvatelstvem. Starší osídlení dosahovalo jen obtížně hranic mozaikální
vegetace, vzniklé na prostoru čtvrtohorních jezer, mladší osídlení díky antropogenním vlivům během předchozího vývoje, průběh původních hranic
mozaikální vegetace již podstatně zkreslovalo.
Jak bude dále zdůvodněno v kap. L4, vznikají a přetrvávají mozaikální
společenstva také na původních lokalitách dvoufázových půd, kde se pomalu přeměňují v les. Tím se ovšem dvoufázovost jejich půd likviduje. Souhlasí tedy hranice regionů s dvoufázovými půdami s ohraničením někdejších zbytkových jezer jen místy. Pokud se však hranice dvoufázových půd
vyskytují na spojnicích mezi izolovanými lokalitami sledovaných druhů
rostlin, lze jejich lokality k doplnění hraničních bodů pravěkých jezer využít.
Zvláštní kategorií jsou území nikdy ve sledované době nikdy nezavodněná. Na jejich ploše chybí jak archeologické lokality z doby bronzové, tak
dvoufázové půdy. Tvoří je ostrovy, ohraničené řadou izolovaných lokalit
sledovaných druhů. Většinou mají vyšší nadmořskou výšku než předchozí
dva typy území. Bývají také umístěny na rozvodí potoků. K jejich oddělení
od předchozí kategorie slouží zhodnocení jejich výškového postavení vůči
okolním územím.
Do jaké míry je možno využít rozložení lokalit archeologických nálezů
z doby bronzové k ohraničení zbytkových jezer podává následující přehled.
1. Osídlení v době bronzové vyplňuje celé území. Jeho okraje těsně
navazují na pás izolovaných lokalit sledovaných rostlinných druhů. Hraniční body území tohoto typu, zjištěné při vytyčování hranic zbytkových jezer
na základě izolovaných lokalit sledovaných rostlinných druhů je možno
doplnit nejzazšími lokalitami osídlení z doby bronzové.
2. Okraje v podstatě souvislého rozšíření kultury doby bronzové nedosahuje k pásu izolovaných lokalit sledovaných druhů. Lokality osídlení
z doby bronzové jsou soustředěny toliko ve středu území, vyznačeného
izolovanými lokalitami sledovaných druhů. Jedná se o případ, kdy lesní
území postupnou a všestrannou sukcesí zatlačuje původní mozaikální formaci. Lokality kultury doby bronzové sice dokumentují zbytkové jezero,
avšak není možno je použít při stanovování hranic tohoto zbytkového jezera.
3. Lokality osídlení z doby bronzové toliko jednostranně přiléhají
k prostoru, vymezenému izolovanými lokalitami vybraných druhů rostlin.
16
Jedná se o případ, kdy je mozaikální formace formací lesní jednosměrně
zatlačována. Lokality nálezů z doby bronzové je možno využít k ohraničení
zbytkových jezer jen v těch částech prostoru, ve kterých hraniční lokality
území z doby bronzové jsou doplněny pásem lokalit sledovaných rostlinných druhů.
4. Lokality kultury z doby bronzové jsou v pásu sledovaných izolovaných lokalit vybraných druhů, ale mimo tento pás jsou řídké. Jedná se o
centrifugální sukcesi mozaikální formace směrem k lesu. Hraniční body
osídlení z doby bronzové lze využít při stanovování ohraničení zbytkových
jezer.
5. Podobně lze dobře použít za hraniční body zbytkových jezer ty lokality z doby bronzové, které vytvářejí jen liniovité (tedy nikoli plošné) útvary. I ty téměř úplně ohraničují prostory zbytkových jezer nebo druhého
zavodnění. Jedná se totiž o do krajnosti dovedený případ předchozího typu .
6. Velmi vzácné případy ojedinělých lokalit z doby bronzové mimo
území zbytkových jezer jsou obvykle lokality na soustavě pravěkých cest
(Toman 2008: kap. B8). Ty samozřejmě k ohraničení zbytkových jezer
nelze použít.
Kombinací zjištěných izolovaných lokalit druhů a použitelných lokalit
nalezišť z období kultury doby bronzové tak vznikl přehled lokalit v příloze
této práce. Na tomto základě byl vypracován seznam ohraničujících lokalit
v příloze a mapky na obr. č. 1(prvá transgrese) a č. 2 (druhá transgrese).
V seznamu lokalit lze odlišit dokumentaci izolovanými lokalitami rostlinných druhů od hraničních lokalit, dokumentovaných archeologickými nalezišti z doby bronzové tak, že za izolovanými lokalitami rostlinných druhů
následuje závorka, ve které jsou uvedeny druhy, jimiž je lokalita dokumentována.
Tam, kde se ohraničení zbytkových jezer dotýká hranic pohoří, dokumentují lokality kultury doby bronzové i historické okrajové polohy pohoří.
L4. Vztah dvoufázových půd k problematice
Ve své dřívější práci Toman (2008) předpokládal, že dvoufázové půdy
vznikly z humosních organických látek, zejména z jezerních usazenin, bahna, kalů a řas nashromážděných jezerem v chladných obdobích. Dvoufázové půdy tedy vznikly ve smyslu této práce především na místě zbytkových
jezer.
Navrácení se k této staré teorii o původu dvoufázových půd umožnila
aplikace teorie Nefovy (1957 sec. Ložek 1973: 172) o přemisťování humosních materiálů v A- horizontech dvoufázových půd činností půdní mikro17
fauny. Tím byl odstraněn teoretický nedostatek této staré teorie, totiž skutečnost, že naše dvoufázové půdy, ačkoliv vznikly sedimentací z jezer,
neobsahují zkameněliny. Nefova (l.c.) teorie umožňuje také pochopit, jak
se mohou koloidní částice, charakterizující dvoufázové půdy, udržet po
velmi dlouhou dobu v jejich povrchových vrstvách.
Dvoufázové půdy jsou významnou zábranou pro tvorbu lesa. To je
možno soudit nejen z relací, o kterých bude psáno v dalších částech této
práce, ale i ze skutečnosti, že ve východní Evropě je pro dvoufázové půdy
(černozemě) charakteristická bezlesost (step).
Po ústupu zbytkových jezer se také na jejich místa nastěhovala prastep.
Ta se v dalším vývoji postupně přeměňovala v mozaikální společenstva a na
některých místech až v les. Současně s tímto procesem docházelo paralelně
k dílčí redukci rozsahu dvoufázových půd.
Mozaikální společenstva se zachovala v značných částech Čech až do
doby bronzové a namnoze až do dnešních dob. Jejich nadrost tvořily původně nejspíše břízy a borovice. Bohatý výběr možných společenstev pod
borovicí a břízou popisuje Passarge a Hofmann (1968).
Skutečnost existence mozaikálních společenstev v původní vegetaci
České republiky bude nutno respektovat při případných dalších vydáních
rekonstrukčních map vegetace České republiky ( cf. Mikyška et al. 19681970). Bude nutno také uvážit skutečnost, že minimálně vnitřní část regionu
Litoměřicka a Turské pole byly ve smyslu rozboru, provedeného Tomanem
(2008 kap. B6.8. a B6.9) a v předkládané práci původně dokonce pokryty
stepí nebo prastepí s ostrovy skalní a půdní stepi ve smyslu Ložka (1949).
Přeměně dvoufázových půd na jiné půdní typy klade největší odpor
obsah karbonátů a suché klima. Proto jsou dnes černozemní půdy mimo
prostor českého Panonika (Pseudoxerotermgebiet cf. Toman 1991: 157)
vzácnou výjimkou. Toliko na vápencích u Horažďovic a Strakonic (ne však
na vápencích u Krumlova (!)) se zachovalo několik drobných ostrůvků
rendzin. Nejspíše se jedná o zbytky kdysi mnohem více rozšířených dvoufázových půd v prostoru někdejších zbytkových jezer z druhé fáze prvé
transgrese v jižních a západních Čechách. Ty, právě díky vápencovému
podkladu, přetrvaly do současnosti.
Průběhem doby dochází k přeměně dvoufázových půd na jiné půdní
typy a tím i k omezení jejich geografického rozšíření. To způsobuje, obdobně jako je tomu u mozaikálních porostů, že dnes dvoufázové půdy často
nedosahují někdejších hranic zbytkových jezer. Proces náhrady mozaikálních společenstev lesem s následkem neúplného osídlení v době bronzové,
jak byl popsán v předchozích kapitolách a proces regionální redukce dvoufázových půd představují dva vzájemně paralelní, avšak v podstatě nezávis18
lé procesy. O vzájemné relativní nezávislosti svědčí například to, že existují
dodnes dvoufázové půdy pod původním lesem (Toman 2008: Kap. B9. 1).
L5. Vývoj vegetace na okraji pliocenního jezera
L5.1. Prvá transgrese jezera
Při stanovení hranic jezer, rozšířených v Čechách na přelomu třetihor a
čtvrtohor a v pleistocénu, je nutno vycházet z toho, že na přelomu třetihor a
čtvrtohor byla střední Evropa bližší charakteru paroviny než dnes. Zejména
Krušné hory měly vzhledem k podhůří menší relativní výšku. Jejich hlavní
zdvih proběhl až v pliocénu, případně až ve starších čtvrtohorách (Czudek,
T. in Demek et al. 1965: 67). Tehdejší česká jezera byla součástí soustavy
parathetických jezer. Prošla ve smyslu údajů v předchozích kapitolách nejspíše následujícím vývojem.
Před koncem třetihor byla vegetace v České kotlině téměř úplně zničena. Zůstalo několik bylinných druhů, které se rozšířily na rozsáhlé plochy.
Vzácné zbytky typické třetihorní vegetace se zachovaly jen vzácně, neustále
se redukovaly, až úplně vymizely. Vytvořil se druhově chudý bylinný pokryv, který označuji jako prastep. Do něho postupně pronikaly dnešní dřeviny. Pod jejich ochranou se rozšiřovaly z okraje zálivů i nové druhy bylin,
jejichž diaspory byly do Čech zaneseny vodními proudy. Tento proces probíhal koncem pliocénu.
Po částečném ústupu celkového zavodnění vzniklo v Čechách několik
zbytkových jezer. Nové druhy se rozšiřovaly také od jejich okrajů. Po úplném vymizení parathetických jezer pronikaly tyto nové druhy pod ochranou
nových dřevin také na jejich plochu.
To platí i o druzích nelesních. Ty zůstaly většinou rozšířeny
v izolovaných nalezištích až v drobných arelách na okrajích zálivu nebo
zbytkových jezer. Pokud se některé jejich lokality nacházely v území druhého zavodnění staly se východiskem pro expanzi v období druhé transgrese.
Vývoj vegetace po ústupu prvého jezera je nutno považovat za jednoetapový. Nebyl členěný na úseky dané jednotlivými zaledněními. Klimatický vliv jednotlivých dob ledových se neprojevoval úplným zvratem vývojového procesu, nýbrž nejvýše toliko jeho zrychlením v dobách meziledových a zpomalením v dobách ledových. Tomu odpovídají i názory Deyla
(1965), že ledové doby neměly za následek zničení lesa v Čechách. Podle
19
tohoto autora se totiž doby ledové nebyly ani tak podmíněny snížením teploty, jako spíše zvýšením vlhkosti ovzduší.
Přežívání rostlinstva v dosažených vývojových stupních vegetace přes
doby ledové umožnila u většiny druhů významná odlišnost jejich ekologického optima od jejich optima fysiologického. U nás žijící rostlinné druhy
mohou snášet i značně nepříznivé vlivy prostředí. Mohou snášet jak podmínky periglaciálního území, tak i podmínky teplých výkyvů interglaciálů.
Oba tyto ekologické extrémy jsou patrně v rozsahu jejich fyziologické amplitudy.
Na základě těchto základních předpokladů popisujeme vývoj současné
vegetace v Čechách následujícím způsobem.
Po ústupu třetihorní vegetace byl tedy porost na území Čech tvořen
chudou bylinnou vegetací (prastep). Působením vodních proudů při prvém
zavodnění se však dostalo do Čech množství nových druhů. Ty se zachytily
na různých místech okrajů jezera, některé na ojedinělých lokalitách, jiné na
větším počtu lokalit. Z těchto lokalit vycházela následující expanze. Nejprve se vytvořila na okraji jezer souvislá katéna bylinných druhů, do které
postupně pronikla borovice a bříza.
Po této prvé etapě prvého zavodnění, to je po prvém ústupu jezera a po
vytvoření zbytkových jezer rozšířila se prastep také na místa jezerem uvolněná. Jednotlivé druhy z katény na okraji někdejšího jezera se postupně
rozšiřovaly pod ochranou dřevin do této prastepi.
Prvé vývojové období prvého jezera trvalo od doby celkového zaplavení Čech do uzavření průlivů, které spojovaly Čechy s okolními územími.
Vody pronikly na pozdně terciérní (pliocenní) parovinu. Ve smyslu mapy
na obr. 1 bylo šest hlavních průlivů, kterými proudila voda na české území:
dva jižní (mezi Šumavou a Novohradskými horami a mezi Novohradskými
horami a Českomoravskou vrchovinou), tři severní (mezi Jizerskými horami
a Lužickými horami, mezi Lužickými horami a Děčínskou vrchovinou a
mezi Děčínskou vrchovinou a Krušnými horami) a jeden západní (mezi
Českým lesem a Smrčinami). Podkrušnohorský zlom neexistoval. Vrcholky
Krušných hor byly v nadmořské výši nižších součástí masivu. Charakteristické bylo teplé klima, které nebylo příznivé pro usazování bahen a tedy ani
pro tvorbu dvoufázových půd. Z jezera vyčnívaly ostrovy, které byly na
okrajích kotliny následující: ostrov Šumavy a Českého lesa, ostrov Smrčin a
západní části Krušných hor, ostrov západní části Děčínské vrchoviny, ostrov Šluknovské pahorkatiny a Lužických hor a ostrov Jizerských hor, Krkonoš, Orlických hor a Českomoravské vrchoviny a ostrov Novohradských
hor. Vnitročeské ostrovy byly následující: Řipský hřbet, Mělnický hřbet,
Železné hory, Benešovský hřbet, Písecký hřbet, Prachatický hřbet, Blaten20
ský hřbet, Brdy a Hřebeny, Klatovský hřbet, Slavkovský les, Doupovské
hory, Džbán a České středohoří.
Ve druhé etapě prvého zavodnění došlo k rychlému zániku největší
části prvého jezera. Z původního jezera zůstalo několik jezer zbytkových.
Prastep pronikla také na plochu opuštěnou prvým jezerem. Analogicky jako
při prvé etapě této prvé transgrese se na okraji těchto zbytkových jezer zachytávaly druhy, které tvořily základ čtvrtohorní vegetace. Jako výchozí
body k této expanzi sloužila místa, kde regiony druhé fáze prvého zavodnění navazovaly na regiony prvé fáze prvého zavodnění, neboli na úpatí a
úbočí horských oblastí.
Druhé období prvého jezera můžeme situovat ve smyslu Žebery a Mikuly (1980) do prvé doby ledové (donau). Bylo význačné chladným klimatem. V něm se hromadily organické zbytky, které posléze daly vznik dvoufázovým půdám.
V Čechách se vytvořila v druhé fázi prvého zavodnění čtyři hlavní
zbytková jezera, Jihočeské, Západočeské, Středočeské a Východočeské a tři
jezera drobná. Dvě z těchto drobných byla při okraji Brd; z toho jedno jižně
od Zdic a druhé východně od Příbramě. Třetí drobné jezero leželo u paty
Českého Středohoří mezi Doksy a Kravařemi.
Prostor mezi zbytkovými jezery nebyl zavodněn. Byl postupně osídlen
lesem. Soustava jezer byla vzájemně nejspíše propojena řekami. Východočeské jezero spojoval se středočeským řekou Labe proražený Železnohorský
stupeň, Jihočeské a ono drobné u Příbrami se středočeským pravěký tok
Vltavy. Západočeské a ono drobné jezero u Zdic propojovaly se středočeským pravěké toky Litavky a Berounky. Vody odtékaly z Čech výběžkem
Středočeského jezera mezi vznikajícími Krušnými horami a Českým Středohořím. Mezi Krušnými horami, Slavkovským lesem a Doupovskými
horami nebylo v této době žádné jezero.
Je možno předpokládat, že pokles severní části a zdvih části jižní, způsobil tlak ledovce na severní část regionu. Tím vznikl výraznější sklon terénu od jihu k severu. Z toho lze odvodit například to, že Slavkovský les měl
tehdy nadmořskou výšku tehdejších hřebenů Krkonoš. To odpovídá skutečnosti, kterou zjistil Toman (2003), totiž že v prostoru Slavkovského lesa
vznikly podmínky, které umožnily rozšíření taxonů, příbuzným vysokohorským populacím rodu Cerastium (Toman 2003a). Tlak ledovce byl patrně
také činitelem, který způsobil přerušení proudění vod do Čech a dal druhé
fázi prvého zavodnění vznik.
Prastepní formaci vystřídala na prostoru zbytkových jezer posléze mozaikální formace, která počala přecházet v les. Tento proces byl nerovnoměrný. Rozšíření nálezů z kultur doby bronzové poukazuje na to, že na
21
mnohých místech české kotliny se mozaikální vegetace zachovala až do
počátku antropogenního osídlení. Mozaikální vegetace je dodnes součástí
některých regionů na území bývalých zbytkových jezer. V týchž, případně
v jiných částech bývalých zbytkových jezer jsou rozšířeny dvoufázové
půdy.
Naznačená teorie umožňuje stanovit, že postupné zatlačování prastepní
formace v Čechách vegetací lesní a s tím související změna statistických dat
z pylových analýz nemusela být způsobena jen sukcesní změnou. Spíše se
jednalo o postupné šíření různého typu dřevin do bezlesého prostoru prastepi (Toman 1991: 152).
Vývoj vegetace byl završen rozšiřování lesních porostů na horách, a to
nejprve zejména bučin, později i smrčin. Tím vysvětlujeme z pylových
analýz známé období buku a smrku.
L5.2. Druhá transgrese jezera
Druhá transgrese jezera proběhla nejspíše až v interglaciálu mündelriss, nikoli jak předpokládají Žebera a Mikula (1980) již ve druhé době
ledové. Důvody k tomuto předpokladu vidíme jednak v tom, že to byl interglaciál nejteplejší, jednak v tom, že v této době Ohře přerušilo svůj tok
Srpinským údolím. Že období druhé transgrese bylo nejteplejším interglaciálem dokumentujeme tím, že se v tomto období se do ustupujícího jezera
rozšiřovaly téměř výhradně druhy pseudoxerotermního komplexu. Jejich
rozšíření také obvod druhé transgrese vykresluje.
Druhé jezero mělo svou hlavní část v prostoru mezi Kadaní a Neratovicemi. Odtud vedla úzká větev severozápadně od Dopovských hor a severozápadně a západně od Slavkovského lesa. Ta se rozšiřovala v prostoru
mezi Planou a Teplou. Druhá větev vedla prostorem Prahy. Rozšiřovala se
na Berounsku. Na území dnešní Prahy se od ní odvětvoval útvar, který
postupoval do okolí Kolína.
Vznik druhého jezera vysvětlujeme následujícím způsobem.
Při zdvihu Krušných hor se současně počala zvedat navazující krajina
mezi Kadaní a Vtelnem. Engelman (sec. Balatka et Sládek 1962: 236) předpokládá intenzitu tohoto zdvihu 25- 50 m. Porucha zasáhla i okolí dnešního
Srpinského údolí. Tím byl přerušen dosavadní odtok vod z českého území.
Vzniklo druhé jezero.
Odtok z tohoto druhého jezera se dál soustavou údolí mezi kopci mezi
Lovosicemi a Ústím nad Labem. Toto místo bylo patrně v obrubě druhého
jezera nejnižší. Odtud se vody postupně přelévaly soustavou vodopádů do
někdejšího toku řeky Bíliny u Ústí n. L. Jejím korytem postupovaly dále
22
k moři. Tato situace trvala tak dlouho, až vody mezi Lovosicemi a Ústím
nad Labem postupně vyhloubily koryto řeky Labe.
Sníženina na okraji Českého středohoří byla nejspíše předurčena poměrně snadno větratelnými krystalickými břidlicemi, chloritickou břidlicí a
rulami České brány. Průtok vznikl právě v místech, kde tyto krystalické
břidlice dnes sousedí s křemitým porfyrem, který je tvrdší, pevnější a pro
větrání odolnější.
Jezero obtékalo z obou stran Řipský hřbet. To bylo základem pro
dvoustranné obtékání Řipského hřbetu soustavou Vltava- Labe v následujících obdobích. Větev jezera z prostoru Prahy ke Kolínu pak zdůvodňuje
zákrut Vltavy na území Prahy. Západočeská větev druhé transgrese dala
vznik průrvě dnes protékané řekou Ohří mezi Chebem a Kadaní. Byla předurčena úvalem, který vznikl při hrásťovitém zdvihu Krušných hor. V tomto
úvalu se nahromadily vody. Spojení s centrální částí druhé transgrese
vzniklo prostřednictvím prohloubení série vodopádů analogicky jako spojení na odtoku z druhého jezera mezi Lovosicemi a Ústím nad Labem.
Toman (1988: 600, 2008: 217) publikoval rozšíření druhů pseudoxerotermního komplexu v prostoru těžiště druhého zavodnění a jeho okolí.
Z mapy je patrná zajímavá skutečnost, že se pseudoxerotermní druhy sdružují v pásy bez ohledu na jejich ekologickou charakteristiku. Tak druhy
obligátně halofilní se sdružují v pásu s druhy pseudoxerofilními, zatímco
existují dosti rozsáhlé prostory, na kterých se nevyskytují ani druhy pseudoxerotermní ani druhy halofilní.
Na geologické mapě lze zjistit, že na místě některých prostor bez sledovaných druhů se vyskytují souvislé uloženiny eolických sedimentů,
zejména spraší. To znamená, že absence sledovaných významných druhů je
dána jejich překrytím sprašemi. Tím je také jednoznačně dokázáno, že tyto
druhy (Astragalus austriacus, A. onobrychys, Achillea setacea, Glaux maritima, Spergularia salina ap.) se nedostaly na současné lokality působením
člověka, ale že jejich existence na těchto lokalitách je prastarého data. Že se
na lokality dostaly již před obdobím usazování spraší.
Pásovité rozložení spraší bylo předurčeno nejspíše údolími, snad kolem potoků, ve kterých se spraše usazovaly. Na jiných místech však souhlasí řady pseudoxerotermních lokalit právě s koryty potoků.
K tomu považujeme za nutné podotknout, že, jestliže jsou spraše skutečně eolickými sedimenty, sestavenými z materiálu, jehož původ je mimo
území Čech, potom se s tímto materiálem nesporně k nám transportovala i
pylová zrna. Z nich některá mohou pocházet i z rostlin, které v Čechách
v době usazování spraší vůbec nerostly. Obecně lze proto konstatovat, že
obsah pylových zrn ve spraších nedokumentuje složení vegetace jen
23
v místech, kde byly spraše ukládány a v jejich okolí, ale spíše složení vegetace v místech, odkud byly odnášeny.
Na příkladu rozšiřování rostlin pseudoxerotermního komplexu
v souvislosti s existencí druhého jezera můžeme ukázkově demonstrovat
obecnou zákonitost při rozšiřování bylinných druhů v Čechách. I zde jejich
rozšiřování probíhalo v následujících etapách:
Základy pro expanzi vycházely z refugií, zbytků rozšíření
z předchozích vývojových etap. Z nich se rozšířily jednotlivé druhy bez
jakékoli vzájemné závislosti na více lokalit na části obvodu jezera. Toto
rozšiřování mohlo být jak souvislé tak rozpojité. Některé lokality zůstaly
osamoceny, z jiných vznikly drobné nebo větší pásovité skupiny lokalit.
Z těch potom drobné arely. Rozšiřování se dělo od lokalit na obvodu jezera
buďto centrifugálně (zejména druhy Coronilla vaginalis, Linum tenuifolium, Ophrys insectifera, Globularia elongata) nebo centripetálně (Astragalus
austriacus, A. onobrychysa druhy „halofilní“, tedy Glaux maritima, Spergularia salina, S. marginata, Carex secalina atd.). V dalších případech vznikaly
drobné arely jak ve směru donitř jezera, tak ve směru z jezera ven. Většinou
se však tyto případy různě kombinovaly. U některých druhů, které se rozšiřovaly centrifugálně (Anemone sylvestris, Aster amellus) vznikly rozsáhlejší arely, které zasahovaly významně za hranice druhého zavodnění, do pásma opuk (cf. Toman 1981: 316). Následuje popis několika případů kombinovaného rozšíření pseudoxerotermních druhů, které je centralizováno kolem obvodu druhého zavodnění.
Například Hypericum elegans se rozšířilo roztroušeně po obvodu celého severočeského a středočeského segmetu druhého zavodnění, přičemž
vznikly drobné arely v okolí Třtěna a Křesína. Podobně tomu bylo
s Oxytropis pilosa, jejíž arely jsou situovány na severní Lounsko a do Českého Krasu. Drobná arela Oxytropis pilosa je mezi Horažďovicemi a Sušicí.
Má však zřejmě původ už v době prvého zavodnění. Podobně rozšířené
Allium strictum má roztroušené rozšíření na okraji obou zmiňovaných segmentů a souvislé rozšíření v okolí Kralup. Achillea setacea je souvisle rozšířena na okrajích bývalého jezera od Kadaně po jižní okraje Prahy. Výrazným způsobem proniká i na plošnou část Severočeského lesostepního okresu. Kromě toho má exklávu u Mladé Boleslavi a několik dalších velmi izolovaných výskytů vzniklých již v období prvého zavodnění. Helianthemum canum mělo kromě izolovaných lokalit u Třebel a Vilémova liniovitou arelu u Štětí a dvě plošné arely v Českém Krasu. Astragalus exscapus
má liniovitou arelu na Žatecku, dvě plošné arely (na severním Lounsku a
v okolí Kralup) a roztroušené rozšíření na někdejším okraji druhého jezera
mezi těmito místy. Festuca albensis se vyskytuje v čisté podobě (nepočítá24
me- li křížence F. oleskensis) v Travčickém lese. Rozšířila se však i na
některá další místa na obvodu druhé transgrese, kde vytvořila křížence F.
ripensis. Stejným způsobem lze popsat i rozšíření ostatních druhů pseudoxerotermního komplexu na obvodu druhé tansgrese.
Značná část pseudoxerotermních druhů má ojedinělé izolované lokality
i na obvodu jezer prvé transgrese. Tato skutečnost poukazuje na to, že rozšíření pseudoxerotermních druhů nemá základ v novém expanzním náporu.
Jejím základem byly lokality z období prvé transgrese uchycené kdysi
v prostoru transgrese druhé.
Neoživených residuí psudoxerotermních druhů z doby prvé agrese
mohlo však být kdysi po Čechách mnohem více, než jak jsme je my poznali
v naší době. Některé tyto exklávy se přeměnily na drobné arely (např. Oxytropis pilosa nebo Anemone sylvestris na Horažďovicku), jiné mohly během
dlouhého procesu florogeneze zaniknout.
Po uzavření odtoku jezera na Srpině hrásťovitý zdvih Krušných hor
pokračoval. S ním došlo i k postupnému zdvihu okolí řeky Ohře mezi Krušnými Horami, Doupovskými horami, Slavkovským lesem a Českým lesem.
Ohře se při tom zařezávala do podloží. Okolní krajina se ale postupně dostávala do větších relativních výšek. To způsobilo, že se na tato místa intenzívněji tlačila z okolí vegetace lesní. Proto se vegetace, charakteristická pro
druhé zavodnění, v obvodu Doupovských hor, Krušných hor a Slavkovského lesa ochuzovala. Nakonec z ní zůstalo zachováno toliko několik druhů na
několika, většinou izolovaných, lokalitách.
L5. 3. Možná paralela ve vývoji rozšíření bylin a některých
měkkýšů
Ložek předpokládá, že některé druhy měkkýšů se k nám rozšířily až
v posledních obdobích. To zdůvodňuje tím, že nikdy před tím nebyly u nás
zjištěny jejich souvislé arely. Pojmenovává tento charakter rozšíření druhů
(Ložek 1964, 1973: 193, 224, 312 aj.) výsadky. Konstatuje, že se nejedná o
relikty.
Z hlediska předkládané teorie souvislého pliocenního zavodnění se zde
však jeví také jiné vysvětlení původu rozšíření těchto druhů měkkýšů v
Čechách.
Měkkýši případně jejich zárodky měly možnost rozšiřovat se po pobřeží pliocenního jezera podobně jako diaspory rostlin. Na pobřeží českého
zálivu pliocenního jezera mohly být tedy zaneseny vodou. Odtud se mohly
dále rozšiřovat i do prostor jezer a zbytkových jezer stejným způsobem jako
se šířily po pobřeží jezera a zbytkových jezer rostliny. Některé druhy však
25
mohly zůstat původně omezeny pouze na nevelký prostor jedné nebo několika lokalit. Ekologické a konkurenční podmínky pozdějších dob mohly
umožnit, že období expanze těchto druhů začalo až později. Jejich rozšíření
proto počínalo oboustranně od okrajů pravěkého ohraničení jezer. Nikdy
však nedospělo k vytvoření rozsáhlejších arel.
Z tohoto hlediska je teorie o rozšiřováni rostlin po pobřeží zálivu pliocenního moře vlastně teorií o tom, že současná vegetace v Čechách měla
původ v rozmanitých typech pravěkých výsadků na pobřeží pravěkých
jezer. Některé z těchto výsadků byly při vývoji vegetace oživeny, jiné zůstaly neoživeny. Neoživené výsadky byly v předkládané práci podkladem
k mapování rozsahu zálivu pliocenního a ranně pleistocenního jezera.
Literatura
Balatka, B. et Sládek, J. (1962): Říční terasy v českých zemích.- Praha.
Demek, J. et al. (1965): Geomorfologie českých zemí.- Praha.
Deyl, M. (1965): Význam doby ledové pro naši květenu.- Čas. Nár.
Mus.,Sect. natur. 134: 85- 90.
Dostál, J. (1944): Význam moře Parathetis ve fytogeografii.- Sb. Čs.
Spol. Zeměp., 49: 37- 43.
Hejný, S., Slavík, B. et Štěpánková, J. (1988- 2004): Květena České
republiky, Bd. 1- 7.- Praha.
Ložek, V. (1949): Studie českých stepí na základě recentních a fosilních měkkýšů.- Rozpr. Čes. Akad.
Věd Um., Cl. 2, 58/18 (1948), 1- 91.
- - - (1973): Příroda ve čtvrtohorách.- Praha.
Mikyška, R. et al. (1968- 1970): Geobotanická mapa ČSSR. České
země.- Praha.
Nef, L. (1957): État actuel des conaisances sur le role ds animaux dans
la decomposition des litieres
des forests. Agricultura, 5, Ser. 2e/3, 245- 316.
Toman, M. (1988): Beiträge zur xerothermen Vegetationskomplex
Böhmens. – Feddes Repertorium, 99, 33- 80, 205- 235, 339- 376, 565- 602.
- - - (1991): Ein Beitrag zur Entwicklung der Vegetation in Böhmen
während des Quartärs.- Feddes
Repertorium, 102, 151- 157.
26
- - -(2000): Přirodní podstata pozdně osídlených prostor mezi Kladnem, Mělníkem, Litoměřicemi,
Bílinou a Louny a problematika Turského pole.- Ústecký Sborník
historický, 2000, 33- 46.
- - -(2003): Charakteristische ausdauernde Arten der Gtung Cerastium
im südöstlichen Teil von
Slavkovský les (Kaiserwald, Tschechische Republik) und die Problematik der Art Cerastium
alsinifolium.- Čas. Nár. Mus., Ser. natur., 172: 81- 108.
- - - (2008) Nachricht über einigen Forschungen und Erwägungen aus
den Bereichen Historie, Botanik
und Astronomie.- Neckenmarkt.
Žebera, K. et Mikule, J. (1980): Řip, hora v jezeru.- Praha.
Okraje jezera z prvé fáze prvé transgrese
Okrajové polohy Čech
Okraj prvé fáze prvého zavodnění na české straně Šumavy a Českého
lesa
(Druhé otevření k jihu), Studánky (Naumburgia thyrsifolia), Dolní Jílovice (Campanula cervicaria). Mokrá (Ajuga pyramidalis), Horní Planá
(Pyrola rotundifolia), Kříšťanovice (Naumburgia thyrsifolia), Řepešín
(Willementia stipitata), Chlístov (Willementia stipitata), Bohumilice (Pyrola
media), Čkyně (Pyrola chlorantha), Malenice (Herniaria hirsuta, Pyrola
chlorantha), Strašice (Woodsia ilvensis), Soběšice (Willementia stipitata),
Ostružno (Willementia stipitata), Kašperské Hory (Willementia stipitata),
Železná ruda (Cruciata glabra, Diphasiastrum tristachyum), Liščí (Gentianella baltica), Tlumačov (Gentianella campestris), Pelechy (Gentianella
baltica), Pasečnice (Gentianella campestris, Gentianella baltica), Pec
(Willementia stipitata), Capartice (Willementia stipitata), Klenčí (Gentianella baltica), Stará Huť u Domažlic (Pyrola chlorantha), Nemaničky (Centaurea elatior), Pleš (Woodsia ilvensis), Železná (Gentianella campestris),
Labuť u Tachova (Diphasiastrum tristachyum), Milíře (Cruciata glabra),
Broumov u Plané (Cruciata glabra), Tři Sekery (Gentianella campestris),
27
Brtná (Lycopodiella inundata), Stebnice (Elatine alsinastrum), Podhrad
(Hydrocotyle vulgaris), (Otevření k západu).
Okraj prvé fáze prvého zavodnění na okraji Smrčin a západní části
Krušných hory
(Otevření k západu), Hazlov (Cruciata glabra, Naumburgia thyrsifolia,
Spergula morisonii), Skalná (Spergula morisonii), Nový Kostel (Gentianella
baltica), Dolina (Centaurea elatior), Háj u Oloví (Gentianella campestris,
Gentianella baltica), Rotava (Woodsia ilvensis), Nejdek (Centaurea phrygia,
Diphasiastrum zeilleri), Jáchymov (Gentianella campestris), Měděnec (malá
arela Festuca filiformis), Klášterecká Jeseň (Diphasiastrum tristachyum),
Telcov (Astragalus danicus), Výsluní (Naumburgia thyrsifolia), Celná u
Chomutova (Festuca subsudetica), Bezručovo údolí u Chomutova (Woodsia
ilvensis), Chomutov – Horní Ves (Ajuga pyramidalis), Chomutov (Elatine
alsinastrum, Trifolium rubens, Gentianella baltica), Boleboř (Centaurea
phrygia), Klíny u Litvínova (Festuca subsudetica), (Erste Eröffnung zum
Norden), Hora sv. Kateřiny (Festuca subsudetica), Hora sv. Šebestiána
(Hammarbya paludosa, in der Umgebung der Grund für Teilareal Festuca
filiformis), Přísečnice (Gentianella baltica, Diphasiastrum zeilleri), Boží dar
(Gentianella campestris), Přebuz (Centaurea phrygia), Kraslice (Diphasiastrum tristachyum, Gentianella baltica), Plesná (Lycopodiella inundata),
Studánka (Hydrocotyle vulgaris), Aš (Gentianella baltica), Hazlov (Cruciata
glabra, Naumburgia thyrsifolia, Spergula morisonii), (Otevření k západu).
Okraj prvé féze prvého zavodnění na obvoduzápadní části Děčínské
vrchoviny
(Prvé otevření k severu), Libouchec (Guepinia nudicaulis, Centaurea
elatior), Děčínský Sněžník (Epilobium hypericifolium, Centaurea elatior),
Dolní Žleb (Aethusa cynapioides), Hřensko (Spergula morisonii, Campanula cervicaria, Centaurea phrygia, Crepis praemorsa), (Druhé otevření k severu), Tisá (Spergula morisonii, Centaurea elatior), Libouchec (Guepinia
nudicaulis, Centaurea elatior), (Prvé otevření k severu).
Okraj prvé fáze prvého zavodnění na obvodu Lužických hor a Šluknovské pahorkatiny
Vysoká Lípa (Cruciata glabra), Česká Kamenice (Festuca pallens,
Spergula morisonii, Campanula cervicaria), Kamenický Šenov (Spergula
28
morisonii), Nový Bor (Lycopodiella inundata), Klíč u Nového Boru (Aster
alpinus, Spergula morisonii, Centaurea elatior), Kunratice u Cvikova (Centaurea elatior), Mařenice (Gentianella campestris), (Třetí otevření k severu),
Horní Světlá (Epilobium lamyi, Diphasiastrum zeilleri), Jedlová (Lycopodiella inundata), Dolní Podluží (Spergula morisonii), Varnsdorf (Campanula
cervicaria), Studánka (Gentianella campestris), Rumburk (Lycopodiella
inundata, Centaurea phrygia), Jiříkov (Huperzia selago, Guepinia nudicaulis, Lycopodium annotinum, Centaurea phrygia), Fukov (Lycopodiella
inundata, Diphasiastrum zeilleri), Šluknov (Moenchia erecta), Lobendava
(Hydrocotyle vulgaris, Centaurea phrygia), Mikulášovice (Lycopodiella
inundata, Diphasiastrum zeilleri), Vysoká Lípa (Cruciata glabra).
Okraj prvé fáze prvého zavodnění na obvodu Jizerských hor, Krkonoš,
Orlických hor a Českomoravské vrchoviny
(Třetí otevření k severu), Polubný (Centaurea phrygia), Bílý potok
(Gentianella baltica), Hejnice (Diphasiastrum zeiller, Centaurea phrygia),
Raspenava – Luh (Guepinia nudicaulis), Frýdlant (Hupersia selago, Guepinia nudicaulis, Cruciata glabra, Campanula cervicaria), Uhelná (Campanula
cervicaria), Chrastava (Campanula cervicaria), Machnín (Cruciata glabra),
Liberec- Růžodol (Centaurea phrygia), Liberec (Diphasiastrum tristachyum,
Diphasiastrum zeilleri, Centaurea phrygia), Liberec – Ruprechtice (Guepinia nudicaulis), Ještěd (Lycopodium annotinum), Janův důl u Č. Dubu
(Hydrocotyle vulgaris), Český Dub (Huperzia selago, Diphasiastrum tristachyum), Jablonec (Spergula morisonii), Lučany (Gentianella baltica), Smržovka (Gentianella baltica), Železný Brod (Herniaria hirsuta, Cruciata glabra), Jesenný (Pleurospermum austriacum), Poniklá (Pyrola rotundifolia,
Campanula cervicaria), Jilemnice (Cruciata glabra, Campanula cervucaria),
Vrchlabí (Lycopodium annotinum, Crepis praemorsa, Campanula cervicaria), Hostinné (Pyrola chlorantha), Trutnov (Pyrola media, Pyrola chlorantha, Lycopodium annotinum), Trutnov- Staré místo (Campanula cervicaria),
Petříkovice (Centaurea elatior), Bernartice (Getianella baltica), Adršpach
(Campanula cervicaria, Centaurea elatior), Červený Kostelec (Epilobium
lamyi, Pseudognaphalium luteoalbum), Deštné (Gentianella campestris,
Gentianella baltica), Končiny (Epilobium lamyi), Lichkov (Centaurea phrygia), Jablonné (Centaurea phrygia, Centaurea elatior), Dolní Čermná (Chimaphila umbellata), Sebranice (Pyrola chlorantha), Albrechtice (Huperzia
selago), Radiměř (Pyrola chlorantha), Bystré (Centaurea elatior), Oldříš
29
západně od Poličky (Pyrola rotundifolia), Vlachovice (Diphasiastrum tristachyum), Vysoké (Diphasiastrum zeilleri), Křížová (Festuca serpentinica,
Asplenium cuneifolium), Sopoty (Crepis praemorsa), Sobíňov (Crepis
praemorsa), Chotěboř (Huperzia selago, Pyrola chlorantha, Pyrola rotundifolia, Crepis praemorsa), Česká Bělá (Vlachov) (Centaurea elatior), Přibyslav (Pyrola chlorantha, Pyrola rotundifolia, Chimaphila umbellata, Campanula cervicaria), Bartoušov (Naumburgia thyrsifolia), Havlíčkův Brod (Pyrola chlorantha, Chimaphila umbellata, Naumburgia thyrsifolia, Aethusa
cynapioides, Diphasiastrum issleri, Centaurea elatior), Lipnice n. Sáz. (Guepinia nudicaulis), Rejčkov (Guepinia nudicaulis), Ledeč n. Sázavou (Centaurea elatior), Horka II u Bohdanče (Lycopodium annotinum), Zruč n.
Sázavou (Festuca sazaviensis), Vlašim (Festuca subsudetica, Campanula
cervucaria), Kondrac u Vlašimi (Festuca subsudetica), Louňovice (Chimaphila umbellata)), Mladá Vožice (Asplenium cuneifolium, Pyrola chlorantha, Naubburgia thyrsifolia), Hroby (Centaurea elatior), Černovice (Pyrola
chlorantha), Chrbonín (Diphasiastrum tristachyum), Choustník (Cruciata
glabra), Tučapy (Campanula cervicaria), Jindřichův Hradec (Pulsatilla vernalis, Pyrola chlorantha), Vydří (Hyppochaete hiemale), Stráž n. Nežárkou
(Ajuga pyramidalis), Chlum u Třeboně (Daphne cneorum, Pyrola chlorantha), Františkov u Suchdola n. Lužnicí (Daphne cneorum), Spáleniště (Ajuga pyramidalis), Halámky (Ajuga pyramidalis), Nová Ves (Ajuga pyramidalis), (Prvé otevření k jihu).
Okraj prvé fáze prvého zavodnění na obvodu Novohradských hory
Nové hrady (Guepinia nudicaulis, Ludwigia palustris), Šalmanovice
(Huperzia selago), Třeboň (Leontodon saxatilis, Astragalus onobrychys,
Huperzia selago, Pyrola chlorantha, Diphasiastrum zeilleri), Olešnice, Rozpoutí (Namburgia thyrsifolia), Mostky (Naumburgia thyrsifolia), Horní
Dvořiště (Naumburgia thyrsifolia), (druhé otevření k jihu).
Vnitročeské výšiny nad úrovní prvé etapy prvého
zavodnění
Řipský hřbet
Roudnice nad Labem (Pseudognaphalium luteoalbum), Kyškovice
(Corydalis pumila), Vetlá (Gagea bohemica, Scorzonera purpurea), Sovice
(Helianthemum canum, Linum flavum, Hypericum elegans, Lactuca vimi-
30
nea), Předonín, Podvlčí (Daphne cneorum), Bechlín (Festuca subhirtella,
Daphne cneorum), Habrovka u Roudnice (Hypericum elegans und andere
"seltene" Arten, zumeist wahrscheinlich ausgepflanzt), Krabčice (Gypsophila fastigiata), Rovné (Crepis praemorsa), Řip (Festuca ripensis, Hypericum
elegans, Lactuca viminea, Crepis praemorsa etc.), Ledčice, Kleneč a Vražkov (Festuca ripensis, Guepinia nudicaulis), Přestavlky (Festuca subsudetica, Crepis praemorsa, Scorzonera purpurea), Hostenice (Astragalus exscapus), Brozany (Astragalus exscapus), Keblice (Astragalus exscapus, Hypericum elegans), Siřejovice (Astragalus exscapus, Hypericum elegans),
Lukavec (Astragalus exscapus), Lovosice, Prosmyky, Radobýl (Astragalus
exscapus, Trigonella monspelliaca, Hippocrepis comosa), Michalovice,
Knobložka (Linum flavum etc.), Litoměřice- Terezín (Virga pilosa), Terezín (Naumburgia thyrsifolia), Bohušovice, Hrdly, Travčický les (Festuca
albensis, Gypsophila fastigiata), Lounky, Chodouny (Festuca ripensis),
Černěves, Roudnice nad Labem (Pseudognaphalium luteoalbum).
Mělnický hřbet
Přívory (Chamaecytisus austriacus, Linum perenne), Libiš, Tuháň,
Kly, Obříství (Naumburgia thyrsifolia), Veliká Ves (Poa badensis), Kopeč
(Poa badensis), Úžice (Samolus valerandii), Zlosyně (Anthemis montana,
Lycopodium annotinum), Dušníky, Vepřek, Nová Ves, Mlčechvosty, Vraňany, Lužec, Chramostek, Vrbno, Hořín, Velký Borek, Jelenice, Přívory
(Chamaecytisus austriacus, Linum perenne).
Železné hory
Morašice (Naumburgia thyrsifolia), Chrudim (Bothriochloa ischaemum), Slatiňany (Narthecium ossifragum), Bítovany, Chrast (Trifolium
rubens), Štěněc (Trifolium rubens), Střemošnice (Trifolium rubens), Skála u
Chrudimi (Festuca pallens), Smrček (Trifolium rubens), Nasavrky (Festuca
subhirtella, Centaurea phrygia), Petrkov (cruciata glabra), Proseč (Spergula
morisonii), Oheb (Festuca pallens), Hrbokov (Cruciata glabra), Vápenný
Podol (Woodsia ilvensis), Morašice (Naumburgia thyrsifolia).
Benešovský hřbet
Benešov u Prahy (Carex pediformis), Hrusice (Epilobium lamyi), Mnichovice (Festuca subsudetica, Hupersia selago, Gentianelle campestris),
Ondřejov (Pyrola chlorantha), Stříbrná Skalice (Chimaphila umbellata),
31
Ledečko, Rataje nad Sázavou (Alyssum montanum), Český Šternberk (Pyrola media), Čeňovice (Centaurea elatior), Struhařov (Elatine alsinastrum),
Votice (Festuca subsudetica), Olbramovice (Hippochaete hyemale), Benešov u Prahy (Carex pediformis).
Písecký hřbet
Písek (Festuca rupicola, Pyrola chlorantha, Epilobium lamyi), Vrcovice (Ajuga pyramidalis), Červená nad Vltavou (Woodsia ilvensis), Temešvár, Dobešice, Chřešťovice, Údraž, Albrechtice, Všeteč, Všemyslice, Temelín, Temelínec, Knín, Litoradice, Čenkov, Třtín, Hodětín, Bechyně (Guepinia nudicaulis, Centaurea phrygia), Všechlapy (Lycopodiella inundata),
Malšice (Cruciata glabra), Řepeč, Sepekov, Milevsko (Pyrola chlorantha),
Růžená (Naumburgia thyrsifolia), Bezděkov u Nadějkova (Epilobium lamyi), Tábor (Carex pediformis), Planá nad Lužnicí (Cruciata glabra), Hlavatce (Pyrola rotundifolia), Veselí nad Lužnicí (Cruciata glabra), Vlkov
(Spergula morisonii), Ponědražka (Leontodon saxatilis), Lomnice nad Lužnicí (Ajuga pyramidalis), Mazelov, Ševětín, Vlkov u Ševětína, Lišnice,
Kostelec, Purkarec, Ponešice, Chotýčany (Cruciata glabra), Dobřejovice
(Cruciata glabra), Hosín, Hodějovice, České Budějovice (Lycopodium
annotinum, Centaurea elatior), Litvínovice (Cruciata glabra), Hluboká nad
Vltavou (Pulsatilla vernalis), Stará Obora (Lycopodium annotinum), Nákří,
Záboří, Protivín (Trifolium striatum), Nová Ves u Protivína, Paseky, Nový
Dvůr, Semice u Písku (Pyrola media, Centaurea elatior), Písek (Festuca
rupicola, Pyrola chlorantha, Epilobium lamyi).
Prachatický hřbet
Prachatice (Pyrola media), Husinec (Willementia stipitata), Strunkovice
(Bothriochloa ischaemum), Netolice (Bothriochloa ischaemum, Chimaphila
umbellata), Strýčice (Pulsatilla vernalis), Mříč u Křemže (Pulsatilla vernalis, Naumburgia thyrsifolia), Křemže (Chimaphila umbellata, Ajuga pyramidalis, Willementia stipitata), Rojšín (Willementia stipitata), Lhenice
(Pyrola media, Pyrola chlorantha, Chimaphila umbellata), Jáma u Lhenic
(Crepis praemorsa), Záhoří (Crepis praemorsa), Prachatice (Pyrola media).
32
Blatenský hřbet
Drahenický Málkov (Lycopodium annotinum), Uzeničky (Elatine alsinastrum), Horosedly u Mirovic (Anemone sylvestris), Orlík (Arabis turrita,
Pyrola rotundifolia, Ajuga pyramidalis, Centaurea elatior), Čimelice und
Cerhonice (Alyssum montanum), Drhovle (Huperzia selago), Malá Turná
(Epilobium lamyi), Sedlice (Epilobium lamyi), Čekanice (Pyrola chlorantha), Milčice (Crepis praemorsa), Blatenka (Epilobium lamyi), Kadov
(Willementia stipitata), Drahenický Málkov (Lycopodium annotinum).
Brdy a Hřebeny
Dobřichovice (Adenophora liliifolia), Všenory (Festuca subhirtella,
Carex pediformis), Černolice (Adenophora liliifolia, Gagea bohemica),
Mníšek pod Brdy (Pulmonaria molis, Potentilla thuringiaca), Voznice (Potentilla thuringiaca), Dobříš (Anthemis montana), Pičín, Dubno, Nová Hospoda (Gentianella campestris, Gentianella baltica), Příbram (Pyrola media,
Pyrola rotundifolia, Gentianella campestris, Gentianella baltica), Březové
hory (Potentilla thuringiaca), Rožmitál pod Třemšínem (Pyrola rotundifolia), Hvožďany u Blatné (Festuca filiformis), Třemšín (Hippochaete hiemale), Teslíny (Centaurea phrygia), Jince (Cruciata glabra), Hostomice, Zadní
Třebáň (Gagea bohemica), Řevnice, Lety, Dobřichovice (Adenophora liliifolia).
Klatovský hřbet
Klatovy (Pyrola chlorantha, Naumburgia thyrsifolia), Bolešiny, Domažličky (Willementia stipitata), Makov, Hráz (Gentianella campestris),
Žinkovy (Cruciata glabra), Vojovice (Epilobium lamyi), Plánice (Huperzia
selago), Hnačov (Tillea aquatica), Čiháň (Guepinia nudicaulis), Velhartice
(Huperzia selago), Orlovice (Campanula cervicaria), Kdyně (Huperzia selago), Podzámčí (Aethusa cynapioides), Starý Dvůr (Centaurea elatior), Radonice (Gentianella baltica), Koloveč, Zíchov – Těšovice (Sagina saginoides), Zemětice (Pulsatilla vernalis), Lelov, Stod, Chotěšov, Vodní Újezd,
Dobřany u Plzně (Pyrola chlorantha), Dnešice (Elatine alsinastrum), Soběkury (Elatine alsinastrum), Chudenice (Pseudognaphalium luteoalbum,
Gentianella baltica), Štěpánovice, Klatovy (Pyrola chlorantha, Naumburgia
thyrsifolia).
33
Slavkovský les
Rovná (Gentianella baltica), Podstrání (Ajuga pyramidalis), Vranov
(Gentianella baltica), Krásno (Gentianella baltica), Kšely (Ajuga pyramidalis), Cihelny (Ajuga pyramidalis), Vodné (Ajuga paramidalis), Odolenovice
(Ajuga pyramidalis), Bečov nad Teplou (Centaurea elatior, Ajuga pyramidalis, Campanula cervicaria), Dolní Hluboká (Centaurea elatior), Louka u
Mariánských Lázní (Cerastium alsinifolium), Mnichov (Campanula cervicaria), Popovice (Gentianella campestris), Podhorní vrch u Mariánských lázní
(Gentianella baltica), Prameny (Centaurea elatior), Čistá u Mariánských
Lázní (Centaurea elatior), Rovná (Gentianella baltica).
Doupovské hory
Dolní Bělá u Manětína (Moenchia erecta), Pšov u Žlutic (Campanula
cervicaria), Vladař u Žlutic (Aethusa cynapioides), Žlutice (Trifolium striatum), Hradiště v Doupovských horách (Woodsia ilvensis), Andělská hora
(Woodsia ilvensis), Svatobor u Karlových Varů (Epilobium lamyi), Maštov
(Cruciata glabra), Podbořanský Rohozec (Epilobium lamyi), Krýry (Centaurea elatior), oberhalb der Kreuzung Kryry- Černčice- Kolešov, sog. Libořický Wald bei Krýry in älteren Literatur (Aster amellus, Inula hirta, Platanthera chlorantha etc.), Černčice (Pleurospermum austriacum), Stebno (Cruciata
glabra), Jesenice (Gentiana cruciata), Jesenická přehrada (Epilobium lamyi),
Podbořánky (Diphasiastrum tristachyum), Vysoká Libyně (Huperzia selago,
Lycopodiella inundata), Dolní Bělá u Manětína (Moenchia erecta).
Džbán
Rakovník (Bothrichloa ischaemum, Pyrola chlorantha, Cardaminopsis
petraea, Trifolium striatum), Lišany (Hippochaete hyemale), Řevničov
(Carex pediformis, Hippochaete hyemale, Gentianella baltica), Hředle,
Krupá (Guepinia nudicaulis), Velká Černoc (Symphytum bohemicum),
Lhota (Aster amellus), Holedeček (Guepinia nudicaulis, Stipa dasyphylla),
Kluček (Scorzonera purpurea), Ličkov (Stipa stenophylla), Nečemice (Aster
amellus), Domoušice (Trifolium rubens, Epilobium lamyi), Dolní Ročov
(Trifolium rubens), Smilovice (Pyrola chlorantha), Nová Ves u Loun (Linum flavum).Sulec (Centaurea elatior), Bílichov (Veratrum nigrum, Adenophora liliifolia, Huperzia selago, Pyrola media, Pyrola chlorantha, Pyrola
rotundifolia, Pleurospermum austriacum etc.), Milý (Pyrola rotundifolia),
Srbeč (Pyrola chlorantha), Mšec (Gentianella baltica), Nové Strašecí (Gen34
tianella baltica, Centaurea elatior), Smečno (Carex pediformis, Hippochaete
hyemale, Pyrola media, Pyrola chlorantha, Pyrola rotundifolia, Potentilla
thuringiaca, Epilobium lamyi), Libušín (Oxytropis pilosa, Linum flavum,
Pyrola media etc.), Hnidousy (Crepis praemorsa), Kladno (Cruciata glabra,
Centaurea phrygia, Crepis praemorsa), Doksy u Kladna (Naumburgia thyrsifolia), Žilina (Cardaminopsis petraea), Kamenné Žehrovice (Cruciata
glabra), Srby (Cardaminopsis petraea), Lány (Arnica montana), Klíčava
(Crepis praemorsa, Moehringia muscosa), Brejl (Gentianella baltica), Lužná
(Festuca filiformis), Rakovník (Bothrichloa ischaemum, Pyrola chlorantha,
Cardaminopsis petraea, Trifolium striatum).
České středohoří
České Zlatníky (Scorzonera purpurea), Zlatník (Dianthus gratianopolitanus), Braňany (Scorzonera purpurea), Kaňkov (Spergula morisonii),
Bílina, Chudeřice, Chotějovice, Hostomice (Adonis vernalis, Alyssum montanum), Velvěty (Alyssum montanum), Kozlíky (Alyssum montanum),Bžany, Žalany, Sezemice (Alyssum montanum), Malhostice (Alyssum
montanum), Stadice (Veronica austriaca, Achillea setacea, Carlina acaulis
subsp. simplex), Koštov (Thalictrum foetidum), Trmice, Ústí n. L. Herniaria
hirsuta, Elatine alsinastrum, Naumburgia thyrsifolia, Aethusa cynapioides),
Okolí Střekova (eine größere Zahl der bedeutsamen Fundorten, mehrere
darunter aber ausgepflanzt), Neštěmice (Festuca multinervis), Velké Březno
(Huperzia selago, Gentianella campestris), Kozí vrch u Neštědic (Festuca
multinervis, Sesleria albicans, Saxifraga aizoon, Minuartia setacea), Veselí
(Alyssum montanum), Těchlovice, Tunel bei Nebočady (Bothriochloa
ischaemum), Velká Veleň, Malá Veleň, Benešov n. Ploučnicí, Kerhartice
(Gentianella baltica), Merboltice (Huperzia selago), Heřmanice (Aethusa
cynapioides), Dubice u České Lípy (Gagea bohemica), Česká Lípa (Lycopodiella inundata, Pyrola rotundifolia, Chimaphila umbellata), Dobranov,
Zákupy (Astragalus arenarius, Herniaria hirsuta, Lycopodium annotinum),
Ralsko (Carex macroura, Aster alpinus, Huperzia selago, Woodsia ilvensis,
Lycopodium annotinum, Pseudognaphalium luteoalbum), Mimoň (Hippochaete hyemale, Huperzia selago), Hradčanské stěny (Oxytropis pilosa,
Gypsophila fastigiata, Astragalus arenarius, Lactuca viminea etc.), BřehyněPecopala (Huperzia selago, Lycopodium annotinum, Triphasiastrum zeilleri), Bezděz (Dianthus gratianopolitanus, Allium strictum, Aster alpinus,
Woodsia ilvensis, Cardaminopsis arenosa etc.), Doksy (Festuca subsudetica,
Astragalus arenarius, Pseudognaphalium luteoalbum), Jestřebí (Festuca
subsudetica, F. filiformis, Ligularia sibirica, Astragalus arenarius), Provodín
35
(Gagea bohemica), Dlouhý vrch (Gentianella campestris), Tlustec (Woodsia
ilvensis), Jelení vrch (Woodsia ilvensis, Minuartia setacea), Zahrádky
(Festuca subsudetica (Pinguicula bohemica), Holany (Pinguicula bohemica), Kozly (Guepinia nudicaulis), Stvolínky (Festuca subsudetica), Veliká u
Kravař (Cruciata glabra), Ronov u Kravař (Festuca pallens), Úštěk (Hippochaete hyemale, Guepinia nudicaulis), Tetčiněves (Scorzonera purpurea,
Lycopodium annotinum), Rochov (Scorzonera purpurea), Drahobuz (Hypericum elegans), Sedlo u Úštěka (Aster alpinus), Zababeč u Třebušína
(Cirsium pannonicum), Čeřeniště (Adenophora liliifolia, Pleurospermum
austriacum, Tephroseris aurantiaca), Němčí (Adenophora liliifolia, Pleurospermum austriacum), Kundratice (Hippochaete hyemale, Adenophora
liliifolia), Sebuzín (Cruciata glabra), Deblík u Sebuzína (Dracocephalum
austriacum, Carex pediformis, Cruciata glabra etc.), Dubice (Artemisia
alba), Libochovany, Vendula (Astragalus exscapus, Allium strictum, Festuca ripensis, Minuartia setacea etc.), Strážiště (Tephroseris aurantiaca), Velké Žernoseky (Scorzonera purpurea), Píšťany, Lovoš (Hypericum elagans,
Pleurospermum austriacum etc.), Vchynice, Režný Újezd (Cardaminopsis
petraea, Pleurospermum austriacum), Boreč (Festuca subsudetica), Lysá
hora (Pleurospermum austriacum), Třebenice, Úpohlavy (Virga pilosa),
Hazmburk (Thalictrum foetidum, Seseli devenyense, Lactuca viminea),
Dlažkovice, Vršetín (Viola ambigua), Kuzov u Třebívlic (Allium strictum),
Solanská hora (Lactuca viminea), Staré (Hippochaete hyemalis, Ophrys
insectifera), Skalice u Třebívlic (Adenophora liliifolia, Spergula morisonii,
Hypericum elegans, Ophrys insectifera, Pleurospermum austriacum, Lactuca viminea), Hradišťany (Adenophora liliifolia, Pleurospermum austriacum,
Tephroseris aurantiaca), Lipá (Herniaria hirsuta), Lipská hora (Dianthus
gratianopolitanus), Kamýček (Alyssum montanum, Pyrola rotundifolia),
Milešovka (Huperzia selago, Aster alpinus, Trifolium rubens, Epilobium
hypericifolium, Pleurospermum austriacum, Cruciata glabra, Scorzonera
purpurea etc.), Milešovský Kloc (Centauea elatior), Štěpánovský vrch (Stipa stenophyla, Huperzia selago, Aethusa cynapioides), Štěpánov (Sagina
saginoides, Cruciata glabra), Kostomlaty (Pyrola rotundifolia), Radovesice
(Linum flavum, Aster amellus etc.), Syslík u Razic (Stipa stenophylla),
Bořeň (Dianthus gratianopolitanus, Aster alpinus, Woodsia ilwensis), Želenický vrch (Alysum montanum), Zlatník (Dianthus gratianopolitanus), České Zlatníky (Scorzonera purpurea).
36
Jezera druhé fáze prvé transgrese
Jihočeské jezero
Písek (Festuca rupicola, Pyrola chlorantha, Epilobium lamyi), Vrcovice (Ajuga pyramidalis), Červená n. Vlt. (Woodsia ilvensis), Temešvár,
Dobešice, Chřešťovice, Údraž, Albrechtice, Všeteč, Všemyslice, Temelín,
Temelínec, Knín, Litoradice, Čenkov, Třtín, Hodětín, Bechyně (Guepinia
nudicaulis, Centaurea phrygia), Všechlapy (Lycopodiella inundata), Malšice
(Cruciata glabra), Řepeč, Sepekov, Milevsko (Pyrola chlorantha), Kostelec
n. Vlt., Orlík n. Vlt. (Arabis turrita, Pyrola rotundifolia, Ajuga pyramidalis,
Centaurea elatior), Nevězice, Zbonín, Varta (=Strážka) (Gentianella baltica), Zvíkov (Potentilla thuringiaca), Vráž u Písku (Huperzia selago, Lycopodium annotinum), Nová Ves u Písku (Lycopodium annotinum), Zlívice,
Bošovice, Drhovle (Huperzia selago), Malá Turná (Epilobium lamyi), Sedlice (Epilobium lamyi), Čekanice (Pyrola chlorantha), Milčice (Crepis
praemorsa), Blatenka (Epilobium lamyi), Kadov (Willementia stipitata),
Horažďovice (Epilobium lamyi, Pyrola chlorantha, Crepis praemorsa),
Týnec, Enklave auf dem Kalk bei Horažďovice und Sušice (Fundorten
Oxytropis pilosa, Anemone sylvestris, Ophrys insectifera bei Hejná, Festuca
rupicola a Gentiana cruciata und Pyrola chlorantha bei Rábí etc.), Bojanovice (Pyrola chlorantha), Velká Chuchelná (Willementia stipitata), Ostružno
(Willementia stipitata), Soběšice (Willementia stipitata), Volenice (Guepinia nudicaulis), Strakonice (Chimaphila umbellata, Crepis praemorsa),
Enkláva auf dem Kalk bei Strakonice (Komplexe der Fundstellen Anemone
sylvestris, Gentiana cruciata, Festuca rupicola etc.), Putim (Ajuga pyramidalis), Ražice (Lycopodiella inundata), Strunkovice (Bothriochloa ischaemum), Netolice (Bothriochloa ischaemum, Chimaphila umbellata), Strýčice
(Pulsatilla vernalis), Mříč u Křemže (Pulsatilla vernalis, Naumburgia thyrsifolia), Křemže (Chimaphila umbellata, Ajuga pyramidalis, Willementia
stipitata), Holubov (Pulsatilla vernalis), Boletice, Polná na Šumavě (Pyrola
rotundifolia), Slavkov (Pyrola chlorantha), Český Krumlov (Festuca belensis, Astragalus onobrychys, Komplexe der Fundorten Anemone sylvestris, Gentiana cruciata, Bothriochloa ischaemum, Pyrola media etc.),
Serpentinite nördlich und nordwestlich von Český Krumlov (Komplexe der
Fundorten Festuca serpentinica a Asplenium cuneifolium), Zlatá Koruna
(Ajuga pyramidalis), Záluží (Ajuga pyramidalis), Velešín (Guepinia nudicaulis, Willementia stipitata), Doudleby (Willementia stipitata), Nová Ves,
37
Zborov, Dobrá voda (Pulsatilla vernalis), Lišov, Třeboňská pánev (drobné
arely Pulsatilla vernalis a Pyrola rotundifolia), Lužnice n. Lužnicí (F. subsudetica), Kolence (Ajuga paramidalis), Lomnice nad Lužnicí (Ajuga pyramidalis), Mazelov, Ševětín, Vlkov u Ševětína, Lišnice, Kostelec, Purkarec,
Ponešice, Chotýčany (Cruciata glabra), Dobřejovice (Cruciata glabra), Hosín, Hodějovice, České Budějovice (Lycopodium annotinum, Centaurea
elatior), Litvínovice (Cruciata glabra), Hluboká nad Vltavou (Pulsatilla
vernalis), Stará Obora (Lycopodium annotinum), Nákří, Záboří, Protivín
(Trifolium striatum), Nová Ves u Protivína, Paseky, Nový Dvůr, Semice u
Písku (Pyrola media, Centaurea elatior), Písek (Festuca rupicola, Pyrola
chlorantha, Epilobium lamyi).
Západočeské jezero
Radonice (Gentianella baltica), Koloveč, Zíchov – Těšovice (Sagina
saginoides), Zemětice (Pulsatilla vernalis), Lelov, Stod, Chotěšov, Vodní
Újezd, Dobřany u Plzně (Pyrola chlorantha), Dnešice (Elatine alsinastrum),
Soběkury (Elatine alsinastrum), Chudenice (Pseudognaphalium luteoalbum,
Gentianella baltica), Štěpánovice, Klatovy (Pyrola chlorantha, Naumburgia
thyrsifolia), Bolešiny, Domažličky (Willementia stipitata), Makov, Hráz
(Gentianella campestris), Žinkovy (Cruciata glabra), Srby, Chynín (Campanula cervicaria), Mítov, Kornatice(Melampyrum cristatum), Těně (Centaurea elatior), Kříše (Epilobium lamyi), Zbiroh (Lycopodium annotinum,
Epilobium lamyi), Plasy (Pyrola chlorantha), Senec, Ledce, Bolevec, Třemešná, Košutka, Bory, Litické lesy, Bílá hora (vše u Plzně: vše Pulsatilla
vernalis), Bukovec (Campanula cervicaria), Plzeň (Pseudognaphalium luteoalbum), Bolevec (Chimaphila umbellata), Město Touškov (Aethusa cynapioides), Náklo, Luhov, Hracholusky (Pseudognaphalium luteoalbum, Cardaminopsis petraea), Kšice, Svojšín (Cardaminopsis petraea), Stříbro (Cardaminopsis petraea), Vlkůš, Přehýšov (Pulsatilla vernalis), Petrův mlýn
(Gentianella baltica), Tuněchody (Guepinia nudicaulis), Prostiboř (Guepinia
nudicaulis), Darmyšl, Měrnice, Mirkovice, Svržno, Hostouň, Kramolín,
Mutěnín (Gentianella campestris, Trifolium striatum, Epilobium lamyi),
Pařezov (Gentianella baltica, Epilobium lamyi), Petrovice (Gentianella
baltica), Domažlice, Chrastavice, Radonice (Gentianella baltica).
Středočeské jezero
Straky, Vlkava (Bupleurum affine), Lipník (Sagina subulata), Benátky
n. Jizerou (Daphne cneorum, Seseli hippomarathrum, Pseudognaphalium
38
luteoalbum), Zdětín, Chotětov, Bezno, Malé Všelisy (Saponaria ocymoides), Trnová (Aethusa cynapioides), Niměřice, Rokytovec, Vinec, Bezděčín
(Sagina subulata), Mladá Boleslav (Astragalus austriacus, Oxytropis pilosa,
Hippochaete hyemalis, Pleconax conica, Trifolium rubens, Lycopodium
annotinum, Lactuca viminea), Čejetice, Dalovice, Debř (Fumana procumbens), Hrdlořezy, Josefův důl (Sagina subulata, Pleconax conica, Trifolium
rubens), Čistá (Trifolium striatum), Podolí, Malá Bělá, Klášter u Mnichova
Hradiště (Achillea setacea), Mnichovo Hradiště (Pyrola media), Loukovec,
Březno, Příbrazy u Turnova (Daphne cneorum), Skokovy (Lycopodiella
inundata), Všeň, Kacanovy (Hydrocotyle vulgaris), Mašov, Turnov (Diphasiastrum zeilleri), Rakousy (Sesleia albicans, Daphne cneorum), Klokočí
(Pyrola chloranta), Smrčí, Rolštejn (Spergula morisonii), Bitouchov (Pleurospermum austriacum)), Semily (Festuca filiformis, Woodsia ilvensis,
Epilobium lamyi, Pleurospermum austriacum), Rovensko pod Troskami,
Trosky (Lactuca viminea), Hrďoňovice, Střeleč, Sobotka (Pseudognaphalium luteoalbum), Dolní Bousov (Lycopodium annotinum), Obruby, Koprník
(Hydrocotyle vulgaris), Buda (Hydrocotyle vulgaris), Následnice, Lhotky u
Mladé Boleslavi (Pyrola rotundifolia), Kosmonosy (Pyrola rotundifolia),
Kolomuty, Chloumek, Nepřevázka (Hypericum elegans, Astragalus onobrychys), Bojetice, Jabkenice (Herniaria hirsuta), Loučeň (Herniaria hirsuta,
Hydrocotyle vulgaris, Pseudognaphalium luteoalbum), Studce, Mcely, Sovenice, Boš, Křinec (Linum flavum etc.), Dymokury (Linum flavum, Potentilla thuringiaca, Scorzonera purpurea etc.), Podmoky, Vrbice, Vlkov pod
Oškobrhem (Ophrys insectifera, Linum flavum etc.), Žehuň (Trinia ucrainica, Adenophora liliifolia, Achillea setacea, Astragalus austriacus etc.),
Dlouhopolsko, Městec Králové (Pyrola rotundifolia, Potentilla thuringiaca),
Výkleky, Lovčice, Olešnice, Bílé Vchynice (Hydrocotyle vulgaris), Rasochy (Hydrocotyle vulgaris), Domanovice (Adenophora liliifolia, Centaurea
stenolepis), Ohaře, Býchory (Scorzonera purpurea), Sulovice, Žehušice,
Zaříčany, Semtěš (Hydrocotyle vulgaris), Ronov nad Doubravou (Centaurea
elatior), Hostovlice, Senetín (Naumburgia thyrsifolia), Radvančice (Pseudognaphalium luteoalbum), Červené Janovice (Pseudognaphalium luteoalbum), Křesetice (Spergula morisonii), Malešov (Spergula morisonii), Hatě
(Cruciata glabra), Zásmuky (Gagea bohemica), Hryzely, Benátky (Epilobium lamyi), Oplany (Chimaphila umbellata), Jevany (Pyrola chlorantha,
Epilobium lamyi), Srbín (Elatine alsinastrum), Říčany (Gagea bohemica,
Pseudognaphalium luteoalbum), Svojšovice, Štiřín (Diphasiastrum zeilleri),
Čakovice, Chleby, Jílové (Lycopodium annotinum), Krňany (Chimaphila
umbellata), Štěchovice (Pulmonaria molis, Erythronium dens- canis, Spergula morisonii, Dianthus gratianopolitanus, Crepis praemorsa), Všenory
39
(Festuca subhirtella, Carex pediformis), Černošice (Adenophora liliifolia),
Kosoř (Pyrola chlorantha), Chýnice, Loděnice (Pyrola rotundifolia), Chrustenice, Svárov, Unhošť (Gagea bohemica), Nouzov (Cardaminopsis petraea), Kyšice, Lhota, Žilina (Cardaminopsis petraea), Doksy u Kladna
(Naumburgia thyrsifolia), Kladno (Cruciata glabra, Centaurea phrygia,
Crepis praemorsa), Hnidousy (Crepis praemorsa), Libušín (Oxytropis pilosa, Linum flavum, Pyrola media etc.), Smečno (Carex pediformis, Hippochaete hyemale, Pyrola media, Pyrola chlorantha, Pyrola rotundifolia, Potentilla thuringiaca, Epilobium lamyi), Nové Strašecí (Gentianella baltica,
Centaurea elatior), Mšec (Gentianella baltica), Srbeč (Pyrola chlorantha),
Milý (Pyrola rotundifolia), Bílichov (Veratrum nigrum, Adenophora liliifolia, Huperzia selago, Pyrola media, Pyrola chlorantha, Pyrola rotundifolia,
Pleurospermum austriacum etc.), Sulec (Centaurea elatior), Nová Ves u
Loun (Linum flavum), Smilovice (Pyrola chlorantha), Dolní Ročov (Trifolium rubens), Domoušice (Trifolium rubens, Epilobium lamyi), Nečemice
(Aster amellus), Ličkov (Stipa stenophylla), Kluček (Scorzonera purpurea),
Holedeček (Guepinia nudicaulis, Stipa dasyphylla), Lhota (Aster amellus),
Velká Černoc (Symphytum bohemicum), Krupá (Guepinia nudicaulis),
Hředle, Řevničov (Carex pediformis, Hippochaete hyemale, Gentianella
baltica), Lišany (Hippochaete hyemale), Chrášťany, Kolešovice, Jesenická
přehrada (Epilobium lamyi), Jesenice (Gentiana cruciata), Stebno (Cruciata
glabra), Černčice (Pleurospermum austriacum), Oberhalb der Kreuzwege
Kryry- Černčice- Kolešov, sog. Libořický les bei Krýry in der älteren Literatur (Aster amellus, Inula hirta, Platanthera chlorantha etc.), Krýry (Centaurea elatior), Podbořany, Pšov, Milošice, Žatec (Elatine alsinastrum), (Im
weiteren Durchlauf ist die Grenze mit der zeiten Seeexpansion überdecken)
Dolní Jiřetín (Hydrocotyle vulgaris), Horní Jiřetín (Hydrocotyle vulgaris,
Centaurea phrygia), Osek (Virga pilosa), Řetenice (Naumburgia thyrsifolia),
Teplice (Elatine alsinastrum, Pyrola media, Guepinia nudicaulis), Doubravka u Teplic (Spergula morisonii), Přítkov (Crepis praemorsa), Krupka (Epilobium lamyi), Bohosudov (Epilobium lamyi), Střížovice (Linum flavum),
Božtěšice, Liboc (Huperzia selago), Chrochvice, Podmokly, Děčín (Spergula morisonii, Chimaphila umbellata, Naumburgia thyrsifolia, Campanula
cervicaria, Pseudognaphalium luteoalbum), Kerhartice (Gentianella baltica),
Benešov n. Ploučnicí, Velká Veleň, Tunel u Nebočad (Bothriochloa ischaemum), Těchlovice, Veselí (Alyssum montanum), Kozí vrch u Neštědic
(Festuca multinervis, Sesleria albicans, Saxifraga aizoon, Minuartia setacea), Velké Březno (Huperzia selago, Gentianella campestris), Neštěmice
(Festuca multinervis), Umgebung von Střekov (eine größere Zahl der bedeutenden Fundorte, davon aber mehrere am ehesten ausgepflanzt sind),
40
Ústí n. L. (Herniaria hirsuta, Elatine alsinastrum, Naumburgia thyrsifolia,
Aethusa cynapioides), Trmice, Koštov (Thalictrum foetidum), Stadice (Veronica austriaca, Achillea setacea, Carlina acaulis subsp. simplex), Malhostice (Alyssum montanum), Sezemice (Alyssum montanum), Žalany, Bžany,
Kozlíky (Alyssum montanum), Velvěty (Alyssum montanum), Hostomice
(Adonis vernalis, Alyssum montanum), Chotějovice, Chudeřice, Chudeřice,
Bílina, Kaňkov (Spergula morisonii), Braňany (Scorzonera purpurea), Zlatník (Dianthus gratianopolitanus), České Zlatníky (Scorzonera purpurea),
Želenický vrch (Alysum montanum), Bořeň (Aster alpinus, Dianthus gratianopolitanus etc.), Hrobčice, Mukov, Hradišťany (Adenophora liliifolia,
Pleurospermum austriacum, Tephroseris aurantiaca), In dem weiteren
Durchlauf ist die Grenze von dem zweiten See überdeckt, Cítov (Adonis
vernalis), Vlíněves, Dolní Beřkovice (Gagea bohemica), Liběchov (Astragalus excapus), Tupadly (Chimaphila umbellata, Crepis praemorsa), Brocno,
Medonosy, Vidim (Trifolium rubens), Šemanovice (Lycopodium annotinum), Kokořín (Adonis vernalis, Astragalus onobrychys), Harasov (Huperzia selago, Lycopodium annotinum), Kanina, Hradsko (Aethusa cynapioides), Sedlec, Mšeno u Mělníka (Carex pediformis), Velký Újezd, Řepín
(Virga pilosa), Vysoká Libeň (Chamaecytisus austriacus), Mečeříž (Daphne
cneorum), Konětopy (Pinguicula bohemica, Pleconax conica, Scorzonera
purpurea), Sudovo Hlavno, Kostelní Hlavno, Hlavenec (Daphne cneorum),
Lhota, Dřísy (Pyrola chlorantha, Pinguicula bohemica), Stará Boleslav,
Nový Vestec, Káraný (Festuca psammophila).
Východočeské jezero
Lázně Bohdaneč (Pyrola rotundifolia), Dolany, Rohoznice, Dobřenice,
Kratonohy, Barchov (Epilobium lamyi), Luková (Potentilla thuringiaca),
Kněžice u Městce Král. (Virga pilosa), Nouzov (Potentilla thuringiaca),
Budčeves (Potentilla thuringiaca), Kopidlno (Potentilla thuringiaca, Epilobium lamyi), Drahoraz, Žitětín u Kopidlna (Chimaphila umbellata), Jičíněves (Potentilla thuringiaca), Kostelec, Vesec, Velíš (Gentianella baltica),
Chyjice (Centaurea elatior), Údrnice (Potentilla thuringiaca), Libáň (Potentilla thuringiaca), Rožďalovice (Epilobium lamyi, Bupleurum affine, Lathyrus pisiformis), Košík (Chamaecytisus austriacus), Dětenice, Hřmenín,
Rakov, Netolice u Jičína (Trifolium rubens), Ohařice u Jičína (Festuca subsudetica), Horní Lochov, Jinolice (Pseudognaphalium luteoalbum), Vokšice
(Pseudognaphalium luteoalbum), Jičín (Pyrola rotundifolia), Radim, Robousy, Popovice (Pyrola rotundifolia), Vitíněves, Hradišťko, Vysoké Veselí
(Potentilla thuringiaca), Smidary (Potentilla thuringiaca), Skřivany (Poten41
tilla thuringiaca), Nový Bydžov (Bupleurum tenuissimum, Herniaria hirsuta, Elatine alsinastrum, Epilobium lamyi), Prasek, Zvíkov (Potentilla thuringiaca), Želí, Libčany (Aethusa cynapioides), Horní Přím, Třesovice, Mokrovousy, Sadová (Pleurospermum austriacum, Crepis praemorsa), Strečovická Lhota, Petrovice (Cruciata glabra), Rašín (Crepis praemorsa), Milovice, Bašnice, Liskovice (Potentilla thuringiaca), Ohnišťany, Obora, Sobčice,
Vojice (Lycopodium annotinum), Konecchlumí (Bothriochloa ischaemum,
Lycopodium annotinum, Cruciata glabra), Mlázovice, Mezihoří (Trfolium
rubens), Šárovcova Lhota, Horní Brusnice (Huperzia selago), Mostek
(Spergula morisonii), Vřesník, Lukavec u Hořic (Cirsium pannonicum,
Festuca subsudetica), Hořice (Huperzia selago, Lycopodium annotinum,
Cruciata glabra), Doubrava, Miletín, Sedlec (Pleurospermum austriacum),
Velký Vřešťov, Žiželeves (Pleurospermum austriacum), Lužany (Adenophora liliifolia, Pleurospermum austriacum), Račice nad Trotinou (Pleurospermum austriacum), Sendražice (Pleurospermum austriacum), Rodov
(Pleurospermum austriacum), Habřina (Adenophora liliifolia, Pleurospermum austriacum), Hustířany, Litič, Velichovky (Adenophora liliifolia,
Pleurospermum austriacum), Josefov (Astragalus onobrychys), Jaroměř,
Hořenice, Kuks (Pyrola rotundifolia), Choustníkovo Hradiště, Záboří, Horní
Žďár (Guepinia nudicaulis), Chvalkovice, Česká Skalice, Velká Jesenice,
Slavětín n. Met. (Pleurospermum austriacum), Nové město nad Metují (Trifolium rubens), Libchyně (Spergula morisonii), Ohnišov, Ještětice (Crepis
praemorsa), Solnice (Trifolium rubens), Lipovka, Jámy, Merklovice (Huperzia selago, Lycopodium annotinum), Záměl (Crepis praemorsa), Potštejn
(Festuca filiformis), Říčky (Diphasiastrum tristachyum), Ústí nad Orlicí
(Naumburgia thyrsifolia), Česká Třebová ( Huperzia selago, Chimaphila
umbellata, Trifolium rubens), Semanín (Diphasiastru zeilleri, Pyrola chlorantha, Pyrola rotundifolia), Kozlov (Pyrola media), Přívrat (Diphasiastrum
zeilleri), Dolní Sloupnice (Chimaphila umbellata, Aethusa cynapioides,
Pseudognaphalium luteoalbum), Bohuňovice (Pyrola rotundifolia, Aethusa
cynapioides), Kornice (Pseudognaphalium luteoalbum), Němčice (Achillea
setacea), Strakov (Epilobium lamyi), Benátky u Litomyšle (Bothriochloa
ischaemum), Litomyšl (Pyrola chlorantha, Pyrola media, Pyrola rotundifolia, Campanula cervicaria, Pseudognaphalium luteoalbum), Nedošínský
Hain (Pseudognaphalium luteoalbum), Nové Hrady (Crepis praemorsa),
Vysoké Mýto, Dvořisko, Čermná nad Orlicí (Astragalus arenarius), Albrechtice nad Orlicí (Cruciata glabra), Týniště nad Orlicí (Festuca filiformis, Huperzia selago, Pyrola chlorantha), Zdelov (Astragalus arenarius),
Kostelec nad Orlicí (Epilobium lamyi), Olešnice u Častolovic (Astragalus
arenarius), Vojenice (Trifolium rubens), Přepychy (Epilobium lamyi),
42
Opočno (Hydrocotyle vulgaris), Bolehošť (Diphasiastrum tristachyum),
Třebechovice, Nepašice, Blešno, Svinary, Hradec Králové, Slezské předměstí (Pleconax conica), Malšova Lhota, Hradec Králové – Malšovice
(Hydrocotyle vulgaris), Hradec Králové – Náhon (Hydrocotyle vulgaris),
Labe pod Hradcem Králové (Naumburgia thyrsifolia), Hrobice (Naumburgia thyrsifolia), Kunětická Hora (Linum flavum), Bražkov, Lukovna, Počáply u Pardubic (Bothriochloa ischaemum), Chvojenec (Chimaphila umbellata), Vysoké Chvojno (Chimaphila umbellata), Poběžovice u Holic (Centaurea phrygia), Horní Jelení (Astragalus arenarius), Štěněc (Trifolium rubens),
Chrast (Trifolium rubens), Bítovany, Slatiňany (Narthecium ossifragum),
Chrudim (Bothriochloa ischaemum), Morašice (Naumburgia thyrsifolia),
Svinčany, Choltice, Lány, Černá u Bohdanče, Lázně Bohdaneč (Pyrola
rotundifolia).
Příbramské jezero
Příbram (Pyrola media, Pyrola rotundifolia, Gentianella campestris,
Gentianella baltica), Nová Hospoda (Gentianella campestris, Gentianella
baltica), Duby, Dubenec (Pyrola chlorantha), Pičín, Dobříš (Anthemis montana), Nový Knín (Potentilla thuringiaca), Hněvšín (Chimaphila umbellata),
Sedlčany (Pyrola chlorantha, Chimaphila umbellata, Trifolium rubens,
Pseudognaphalium luteoalbum), Svatý Jan (=Ivan) (Gentianella campestris),
Dubenec (Pyrola chlorantha), Zduchovice, Radětice, Březové hory (Potentilla thuringiaca), Příbram (Pyrola media, Pyrola rotundifolia, Gentianella
campestris, Gentianella baltica).
Zdické jezero
Jince (Cruciata glabra), Lážovice, Tmáň, Zdice (Allium strictum),
Chlustina, Hořovice, Rejkovice, Jince (Cruciata glabra).
Dokeské jezero
Doksy (Festuca subsudetica, Astragalus arenarius, Pseudognaphalium
luteoalbum), Jestřebí (Festuca subsudetica, F. filiformis, Ligularia sibirica,
Astragalus arenarius, Pinguicula bohemica), Provodín (Gagea bohemica),
Dlouhý vrch (Gentianella campestris), Tlustec (Woodsia ilvensis), Jelení
vrch (Woodsia ilvensis, Minuartia setacea), Zahrádky (Festuca subsudetica),
Holany (Pinguicula bohemica), Kozly (Guepinia nudicaulis), Stvolínky
(Festuca subsudetica), Veliká u Kravař (Cruciata glabra), Ronov u Kravař
43
(Festuca pallens), Hvězda, Dubá, Bezděz (Dianthus gratianopolitanus, Allium strictum, Aster alpinus, Woodsia ilvensis, Cardaminopsis arenosa etc.),
Doksy (Festuca subsudetica, Astragalus arenarius, Pseudognaphalium luteoalbum).
Jezero druhé transgrese
Rašovice u Kadaně (Anemone sylvestris), Úhošť u Kadaně (Dianthus
gratianopolitanus, Trifolium rubens etc.), Úhošťany (Ajuga pyramidalis),
Želina (Spergula morisonii), Hradec, Hořenice (Centaurea elatior), Poláky,
Vinaře (Epilobium lamyi), Blov (Dianthus gratianopolitanus), Pětipsy,
Libědice, Podlesice, Chotěbudice, Veliká Ves, Široké Třebčice, Zlovědice,
Vysoké Třebušice, Dolánky, Oploty, Kněžice, Kličín, Sedčice, Čejkovice,
Žabokliky, Roztyly, Soběsuky, Běšice, Nové Sedlo, Libočany, Žatec (Elatine alsinastrum), Tvršice, Staňkovice, Selibice, Lišany, Rvenice, Postoloprty, Skupice (Naumburgia thyrsifolia), Mradice, Drahomyšl (Stipa stenophylla), Tuchořice (Plantago maritima), Lipenec (Gypsophila fastigiata),
Malnice (Marrubium peregrinum), Březno, Dobroměřice, Louny (Centaurea
elatior), Černčice, Veltěže, Slavětín, Počedělice, Kystra, Peruc (Carex pediformis, Polygonatum latifolium, Tephroseris aurantiaca, Ophrys insectifera,
Polygonatum latifolium etc.), Stradonice, Horka (Woodsia ilvensis), Levousy, Koštice, Dubany (Hypericum elegans), Libochovice (Crepis praemorsa),
Poplze (Carlina acaulis subsp. simplex), Žabovřesky, Kostelec n. Ohří,
Budyně nad Ohří (Arctium nemorosum, Virga pilosa, Hypericum elegans,
Crepis praemorsa, Scorzonera purpurea etc.), Martiněves (Scorzonera purpurea), Močidla zwischen Mšené und Martiněves (Hippochaete hyemale),
Mšené Lázně (Gypsophila fastigiata, Festuca subsudetica), Vraný, Páleč,
Lisovice, Klobuky, Hořešovice, Třebíz, Plchov, Kutrovice, Byseň, Slaný
(Minuartia setacea), Kvíce (Festuca subsudetica), Hrdlív, Humny, Pchery,
Knovíz, Podlešín, Drnov (Gypsophyla fastigiata), Vítov, Beřovice (Reseda
phyteuma), Bakov (Guepinia nudicaulis, Minuartia setacea), Zlonice (Cruciata glabra), Tmáň, Budenice (Lathyrus pisiformis), Kmetiněves, Hospozín, Černuc, Nabdín, Ješín, Velvary (Triglochin maritimum, Grund der
Expansion Reseda phyteuma), Budihostice, Chržín (Astragalus exscapus),
Uhy, Hleďsebe, Veltrusy, Nelahozeves, Kralupy nad Vltavou (Pyrola rotundifolia, Elatine alsinastrum), Mínice (Allium strictum, Astragalus exscapus, Minuartia setacea), Zeměchy (Astragalus exscapus), Olovnice, Slatina
(Astragalus exscapus), Blevice, Otvovice (Adonis vernalis), Zákolany (Ast44
ragalus exscapus, Lactuca viminea), Holubice, Tursko, Úholičky, Únětice
(Astragalus onobrychys), Jenerálka (Aethusa cynapioides, Eplobium lamyi),
Šárka (Herniaria hirsuta), Nebušice (Epilobium lamyi), Liboc (Huperzia
selago), Motol (Allium strictum, Stipa stenophyla), Stodůlky, Řeporyje
(Cardaminopsis petraea), Slivenec, Chuchle (Lactuca viminea), Radotín
(Pyrola chlorantha, Pyrola rotundifolia), Radotín (Pyrola chlorantha, Pyrola
rotundifolia), Kosoř (Pyrola chlorantha), Černošice (Adenophora liliifolia),
Roblín (Adenophora liliifolia), Karlštejn (Anacamptis pyramidalis, Virga
pilosa, Astragalus onobrychys, Hypericum elegans, Pyrola rotundifolia,
Adenophora liliifolia, Pseudognaphalium luteoalbum etc., in der Umgebung
die Gründe der Expansionen der Arten, die in der Böhmischen Karst die
isolierten Teilareale haben), Korno (Tephroseris aurantiaca), Hostím (Poa
badensis), Svatý Jan Pod Skalou (Minuartia setacea, Dianthus gratianopolitanus), Tetín (Dianthus gratianopolitanus), Králův Dvůr (Virga pilosa),
Beroun (Virga pilosa), Hýskov, Strádonice (Achillea setacea), Nižbor (Crepis praemorsa), Nová Huť (Trifolium rubens, Scorzonera purpurea), Sýkořice (Crepis praemorsa), Zbečno, Baba u Křivoklátu (Allium strictum, Gagea
bohemica), Městečko (Epilobium lamyi), Týřov (Woodsia ilvensis), Skryje
(Huperzia selago), Čilá, Hudlice (Pyrola rotundifolia), Svatá (Spergula
morisonii), Trubín (Allium strictum), Zdice (Allium strictum), Zadní Třebáň (Gagea bohemica), Řevnice, Dobřichovice (Adenophora liliifolia),
Jíloviště, Vraný (Bupleurum affine, Tephroseris aurantiaca, Aethusa cynapioides), Závist (Pulmonaria molis, Virga pilosa, Spergula morisonii), Zbraslav (Herniaria hirsuta, Pyrola media, Tephroseris aurantiaca, Crepis praemorsa), Modřany (Daphne cneorum, Cardaminopsis petraea, Pseudognaphalium luteoalbum), Kunratice (Cardaminopsis petraea, Naumburgia thyrsifolia), Krč (Pseudognaphalium luteoalbum), Motol (Allium strictum, Stipa
stenophyla), Nusle (Daphne cneorum), Vršovice (Trifolium rubens), Hostivař, Strašnice, Dubeč, Koloděje, Běchovice, Úvaly, Tlustovousy, Břežany
II, Černíky, Štolmíř, Český Brod, Liblice, Lstiboř, Lipany, Třebovle, Kouřim (Gagea bohemica), Klášterní Skalice, Vrbčany, Chotutice, Skramníky,
Klučov, Poříčany, Hořany, Tatce, Milčice, Velké Chvalovice, Pečky, Ratenice, Sokoleč (Festuca psammophila), Velim (Gagea bohemica), Křípec,
Oseček (Festuca psammophila), Pňov, Nová Ves I, Ohrada, Kolín, Libenice, Nové Dvory, Kateřina, Kobylnice, Bernardov (Pleconax conica), Chvaletice, Řečany, Přelouč, Sopřeč, Semín (Astragalus arenarius), Kladruby n.
Labem, Selmice, Labské Chrčice (Pleconax conica), Kojice, Záboří (Gypsophila fastigiata, Elatine alsinastrum), Týnec nad Labem, Lžovice (Festuca
psammophila), Veletov (Festuca psammophila), Starý Kolín (Festuca
psammophila), Tři Dvory (Festuca psammophila), Konárovice (Festuca
45
psammophila, Scorzonera purpurea), Hradištko u Kolína (Festuca psammophila, Pseudognaphalium luteoalbum), Veltruby (Festuca psammophila),
Velký Osek (Festuca psammophila, Scorzonera purpurea), Libice nad Cidlinou, Poděbrady (Huperzia selago), Kluk (Festuca psammophila), Písková
Lhota (Festuca psammophila), Kostelní Lhota (Festuca psammophila),
Třebestovice (Festuca subhirtella), Zvěřínek (Festuca psammophila), Písty
(Festuca psammophila), Hradištko u Sadské (Festuca psammophila), Velenka, Kersko (Festuca psammophila, Pyrola rotundifolia, Aethusa cynapioides), Semice (Festuca psammophila, Coronilla vaginalis), Ostrá (Festuca
psammophila), Stratov (Festuca psammophila), Lysá nad Labem (Festuca
psammophila, Astragalus arenarius, Pinguicula bohemica, Pleconax conica),
Stará Lysá (Festuca psammophila, Pleconax conica, Pyrola chlorantha,
Hydrocotyle vulgaris), Dvorce u Lysé (Festuca psammophila, Pinguicula
bohemica), Sojovice (Festuca psammophila, Chimaphila umbellata), Káraný (Festuca psammophila), Císařská Kuchyně (Festuca psammophila),
Čelakovice (Pinguicula bohemica), Přerov nad Labem (Festuca psammophila), Starý Vestec, Bříství, Kounice (Aethusa cynapioides), Vykáň, Nehvizdy
(Hupersia selago), Jirny, Horní Počernice, Dolní Počernice, Hostavice,
Karlín, Žižkov, Praha- Staré město, Praha- Nové město, Císařský ostrov
(Naumburgia thyrsifolia), Smíchov (Virga pilosa), Praha – Štvanice (Aethusa cynapioides), Bubeneč (Naumburgia thyrsifolia), Břevnov (Pseudognaphalium luteoalbum), Hvězda (Pseudognaphalium luteoalbum), Dejvice,
Lysolaje, Suchdol, Roztoky u Prahy (Virga pilosa), Žalov, Husinec, Větrušice, Hoštice, Máslovice, Libčice, Chýnov, Zlončice, von Husinec bis
Zlončice (lokality Festuca ripensis, Allium strictum, Minuartia setacea),
Kozomín, Úžice (Samolus valerandii), Kopeč (Poa badensis), Veliká Ves
(Poa badensis), Neratovice, Tišice, Všetaty (Mariscus serratus, Linum perenne, Pinguicula bohemica, Pleconax conica, Trifolium rubens etc.), Čečelice (Pinguicola bohemica), Byšice, Liblice (Pinguicula bohemica), Hostín,
Lhotka (Huperzia selago, Scorzonera purpurea), Mělnická Vrutice (Daphne
cneorum, Pinguicula bohemica etc.), Vavřineč (Lycopodium annotinum),
Vojkovice, Přívory (Chamaecytisus austriacus, Linum perenne, Pinguicula
bohemica), Libiš, Tuháň, Kly, Obříství (Naumburgia thyrsifolia), Hostín,
Zlosyně (Anthemis montana, Lycopodium annotinum), Dušníky, Vepřek,
Nová Ves, Mlčechvosty, Vraňany, Lužec, Chramostek, Vrbno, Hořín, Mělník (Naumburgia thyrsifolia), Chlomek u Mělníka (Daphne cneorum, Astragalus onobrychys, Linum flavum etc.), Mlazice (Pleconax conica), Vlíněves, Cítov (Adonis vernalis), Křivenice, Počeplice (Pleconax conica),
Ješovice až severní okolí Štětí (řada blízkých lokalit Helianthemum canum
etc.), Hoštka, Mastířovice, Vrbice, Křešice, Záhořany, Bílá Hora u Podviní,
46
Satan und Loreta u Žitenic a Bílá stráň u Pokratic (alles Linum flavum mit
reicher Begleitung der seltenen Arten), Žitenice (Spergula morisonii, Campanula cervicaria etc.), Hlinná, Deblík u Sebuzína (Dracocephalum austriacum, Carex pediformis, Cruciata glabra etc.), Strážiště (Tephroseris aurantiaca), Vendula (Astragalus exscapus, Allium strictum, Festuca ripensis,
Minuartia setacea etc.), Velké Žernoseky (Scorzonera purpurea), Píšťany,
Lovoš (Hypericum elagans, Pleurospermum austriacum etc.), Režný Újezd
(Cardaminopsis petraea, Pleurospermum austriacum), Boreč (Festuca subsudetica), Lysá hora (Pleurospermum austriacum), Třebenice, Úpohlavy
(Virga pilosa), Hazmburk (Thalictrum foetidum, Seseli devenyense, Lactuca viminea), Dlažkovice, Vršetín (Viola ambigua), Kuzov u Třebívlic (Allium strictum), Solanská hora (Lactuca viminea), Skalice u Třebívlic (Adenophora liliifolia, Spergula morisonii, Hypericum elegans, Ophrys insectifera, Pleurospermum austriacum, Lactuca viminea), Staré (Hippochaete hyemalis, Ophrys insectifera), Třebívlice, Želkovice, Solany, Děčany, Libčeves, Třtěno (Komplex der Fundorten Hypericum elegans, Coronilla vaginalis), Brník (Thalictrum foetidum), Oblík (Viola ambigua, Helictotrichon
desertorum, in der Umgebung der Ausgangspunkt der Expansionen Astragalus exscapus, Stipa spec. div., Oxytropis pilosa etc.), Raná, Břvany, Milá,
Bělušice, Bedřichův Světec, Bečov, Janský vrch u Korozluk (Helictotrichon
desertorum), Korozluky, Patokryje, Vtelno, Velebudice, Most (Viola ambigua, Aster amellus), Souš, Hořany, Třebušice, Komořany (Hydrocotyle
vulgaris), Červený hrádek (Astragalus excapus, Aethusa cynapioides), Vysoká pec (Cirsium pannonicum), Dřínov (Hydrocotyle vulgaris), Ervěnice
(Hydrocotyle vulgaris), Holetice, Strupčice, Všestudy, Hošnice, Vysoké
Březno, Havraň, Nemilkov, Koporeč, Polerady, Kamenná Voda, Blažim,
Moravěves, Velemyšleves, Vysočany (Centaurea elatior), Škrle (Centaurea
elatior), Hořenice, Nezabylice, Údlice (Potentilla thuringiaca), Drouškovice,
Spořice, Černovice, Račice, Naší, Brany, Tušimice, Dolany (Spergula morisonii), Kadaň (Stipa stenophyla, S. glabrata, Alyssum montanum etc.), Mikulovice, Klášterec nad Ohří (Cardaminopsis petraea), Stráž nad Ohří (Epilobium lamyi), Květnová, Dolní Žďár (Spergula morisonii), Ostrov (Gentianella baltica), Božičany (Cruciata glabra), Královské Poříčí, Libavské
Údolí, Povodí, Dvorek, Třebeň, Soos (Lycopodium annotinum), Žírovice,
Horní Lomany, Dolní Lomany, Dlouhé Mosty, Františkovy lázně (Spergula
morisonii), Cetnov, Cheb (Pyrola media, Pyrola rotundifolia, Epilobium
lamyi), Dolní Dvory, Dřenice, Dolní Žandov (Hydrocotyle vulgaris), Drmoul (Gentianella baltica), Planá (in der Umgebung Fundorte von F. W.
Schmidt), Brod nad Tichou, Třebel (Helianthemum canum), Černošín,
Lestkov (Gentianella baltica), Teplá (Centaurea elatior), Výškovice (Cam47
panula cervicaria, Gentianella baltica), Mariánské lázně (Pyrola rotundifolia), Lázně Kynžvart (Gentianella baltica, Guepinia nudicaulis), Smrkovec
(Diphasiastrum zeilleri), Vítkov (Cruciata glabra), Tašovice (Herniaria
hisuta), Karlovy Vary (Chimaphila umbellata, Campanula cervicaria, Guepinia nudicaulis, Trifolium striatum, Epilobium lamyi, Spergula morisonii),
Šemnice (Woodsia ilvensis), Radošov, Velichov, Litoltov v Doupovských
horách (Epilobium lamyi), Jakubov (Epilobium lamyi), Vojkovice nad Ohří
(Trifolium striatum), Tunkov u Vojkovic (Crepis praemorsa), Rašovice u
Kadaně (Anemone sylvestris).
.
48
Obr. 1. Zavodnění na přelomu pliocénu a kvartéru (Prvé zavodnění).Vnitročeské vyvýšeniny: 1. Řipský hřbet, 2. Mělnický hřbet, 3. Železné
hory, 4. Bebešovský hřbet, 5. Písecký hřbet, 6. Prachatický hřbet, 7. Blatenský hřbet, 8. Brdy a Hřebeny, 9. Klatovský hřbet, 10. Slavkovský les, 11.
Doupovské hory, 12. Džbán, 13. České Středohoří.- Zbytková jezera: A.
Jihočeské jezero, B. Západočeské jezero, C. Středočeské jezero, D. Východočeské jezero, E. Příbramské jezero, F. Zdické jezero, G. Dokeské jezero.
49
Obr.. 2. Druhé (čtvrtohorní) zavodnění Čech. Vnitročeské vyvýšeniny:
1. Řipský hřbet, 2. Mělnický hřbet, 3. Železné hory, 4. Benešovský hřbet, 5.
Písecký hřbet, 6. Prachatický hřbet, 7. Blatenský hřbet, 8. Brdy a Hřebeny,
9. Klatovský hřbet, 10. Slavkovský les, 11. Doupovské hory, 12. Džbán, 13.
České Středohoří.
50
M. Výsadby v terénu jako významná součást vzniku tak zvané
„vzácné“ vegetace Čech
Souhrn
V minulých staletích a patrně i dnes se snažili a snaží někteří
amaterští i profesionální botanici a milovníci květin obohatit přírodu neobvyklými, tedy "vzácnými" rostlinami. Někdy tak činili a
činí v dobré vůli přírodu "vylepšit", jindy v touze po zohlednění
své osoby jako nálezců nových lokalit.
K dobrému mravu šlechticů v minulosti patřilo mít na svém
panství botanickou zahradu. Umístění těchto bývalých botanických
zahrad je dnes většinou neznámé. Někdy z nich některé druhy, jindy dokonce skupiny "vzácných" druhů přežívají.
V obou případech tak vznikly lokality, s kterými si botanika
neví rady. Tuto problematiku, která se vyskytuje prakticky ve
všech regionech, se autor snaží demonstrovat na příkladu nalezišť
pseudoxerotermních druhů (definice pseudoxerotermních druhů
viz kap. B 9.2) na území Ústeckého kraje.
M.1. Psychologie terénních výsadeb rostlin
Botanika jakožto scientia amabilis (pomilováníhodná věda)
přitahuje svými estetickými aspekty mnohé "milovníky přírody".
Ti vyrýpávají vzácné rostliny a přesazují je do zahrádek nebo zase
vysazují naše i cizí rostliny na nová místa a tvoří tak "nové lokality". Pro vědeckou botaniku je druhý případ škodlivější, než prvý.
51
Lokality rostlin slouží jako informace k úvahám o vývoji rostlinné pokrývky. Je li lokalita zaznamenána, část informací je zachována i tehdy, když už rostlina na lokalitě neroste. Jestliže ale
byla rostlina vysazena, jsou k disposici mylné informace, které
zkreslují závěry úvah o vývoji rostlinné pokrývky u nás. Problematiku lze ukázat na klenečském hvozdíku. Jestliže by tento druh byl
u nás původní jednalo by se o endemita, tedy o jednu z nejcennějších českých rostlin. Důkazem kulturního původu druhu (kap. E5)
význam lokality z hlediska vývoje rostlinné pokrývky Čech podstatně poklesl.
Před vznikem filatelie bylo zakládání herbářů vedle sbírek
motýlů téměř jedinou sběratelskou činností. S tím souviselo také
objevování nových lokalit vzácných rostlin. Botanická rarita a její
lokalita měla význam pozdější rarity filatelistické. "Milovníci přírody", obzvláště ti, kteří neměli vlastní zahrádky, se mohli těšit z
hezkých a "vzácných" rostlin na "nových" lokalitách, které vysadili
ve volné přírodě.
Hnací silou k vysazování nových lokalit byly někdy i důvody
"vlastenecké".
Filosofie tohoto aspektu tvorby "nových lokalit" vyplývá ze
Seifertovy (1920) snahy vytvořit "junáka- rozsévače". Autor píše
(l.c. str. 235-236) : " Mnoho našich krásných květin je na vymizení. Je to v hájích středočeských řada vstavačů, jako je střevíčník, z
liliovitých kandík, modřenec, z trav známý kavyl atd.
Můžeme je zachrániti. Přijdeme-li na ně, nesbíráme je do herbáře, ale stanovisko jejich si zapíšeme a pokusíme se je odnoži nebo semeny šířit po celé české vlasti........... Úkol rozsévače by junáku nejlépe ze všech slušel."
Tyto snahy "obohatit" naši květenu se projevovaly v počátcích botaniky i u některých botaniků-profesionálů, kteří tím chtěli
v dobrém úmyslu vytvořit na našem území co nejpozoruhodnější
vegetaci. To by mohl být případ F. W. Schmidta (1764-1796), profesora botaniky na filosofické fakultě v Praze, autora prvého pokusu o soubornou publikaci o české květeně. Podle Tausche (1828)
Schmidt "ve své mladické horlivosti hleděl obohatit českou floru
rostlinami, které mu posílal Jiraseck ze Salzburských Alp". Do jaké míry měl Tausch k tomuto prohlášení oprávnění, nejsem schopen posoudit.
Práce F. W. Schmidta bývají někdy označovány jako nekritické. Předpokládají se častá chybná určení rostlin. Například Futák a
52
Domin (1960 str. 527) vypočítávají v jeho práci z okolí Plané u
Mariánských Lázní (Schmidt 1789) osm druhů, "jejichž údaje jsou
zřejmě nesprávné". S výjimkou rusohlavu nícího (Carpesium cernuum), který roste za hranicemi v Bavorsku a slovenského a alpského druhu netřesku horského (Sempervivum montanum) jsou ale
všechny známy z Čech. Připustíme-li umělou výsadbu, ať již od
samého F.W.Schmidta nebo od někoho před ním, jeví se nám celá
záležitost v naprosto odchylném světle: tyto druhy mohly skutečně
ve Schmidtem zpracovávaném území růst, ovšem nikoli jako původní, nýbrž jako uměle vysazené. V jiné stati této publikace
otázku rozebírám a konstatuji, že mnohé zdánlivě „chybné“údaje
starých botaniků, tedy i F. W. Schmidta byly způsobeny tím, že
druhy, které v okolí Plané rostly, nebyly ještě v oné době popsány
nebo byly v určovacích příručkách oné doby chybně zařazeny. Jelikož ale okolí Plané leží na hranici pliocenního moře a v těsném
sousedství Slavkovského lesa se zajímavou kombinací druhů rodu
Cerastium, je možné, že onen soubor "záhad" je ve skutečnosti
souborem druhů přirozeného původu.
Mohlo by se ale jednat i o původní lokality druhů, které se na
místo dostaly rozšířením po pobřeží pliocenního jezera podobně,
jako druhy uvedené v dodatku 4 části B. Tak vzniká nejistota, která
nejlépe demonstruje škodlivost výsadeb. Západočeská část pliocenního jezera nebyla v oddílu B zpracována. Její zpracování by
snad mohlo potvrdit nebo vyloučit tuto možnost.
Staré údaje z okolí Mariánských Lázní, a to i ty, které nepocházejí od F. W. Schmidta bývají dnes většinou pokládány za nevěrohodné. Müller- Stoll a Toman (1984 : 101 - 102) však některé
z nich ověřili.
Tendence v dobrém úmyslu "obohacovat" naši květenu přetrvává, zejména u nebotaniků, do současné doby. Jakožto učitel botaniky na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem jsem často musel
čelit návrhu posluchačů na plánovitou výsadbu vzácných rostlin.
Bývaly také návrhy na novou výsadbu na lokality, na kterých byla
rostlina vyhubena (reintrodukci).
Musel jsem vysvětlovat i nevhodnost reintrodukce. Budou-li
totiž v budoucnu na základě dnes ještě neznámých znaků (např. fysiologických nebo mikromorfologických) odlišeny nové druhy, potom reintrodukce, o které se nebude vědět, bude znamenat chybný
předpoklad, že původní druh, který byl při reintrodukci nahrazen
příbuznou rostlinou, na lokalitě nikdy nerostl.
53
Příkladem možných případů tohoto typu by mohly být populace křivatce českého (Gagea bohemica) od Velkých Přílep a na
Řípu. O věci se podrobně zmiňuji v kap. E6. Nápadný rozdíl mezi
těmito dvěma populacemi je, že po jejich devastaci došlo na Řípu k
masovému rozšíření druhu z cibulek rozházeného brutu (početných
drobných cibulek, vyskytujících se v porostu druhu), zatímco u
Velkých Přílep nikoli. Je možné, že na Říp byla vysazena cizí populace, v současné době morfologicky neodlišitelná od původní
české populace u Velkých Přílep. Kap. E6 právě dokazuje, že křivatec český byl na Říp vysazen.
Při vysazování se obvykle předpokládá, že druhy se z vysazených exemplářů rychle rozšíří na celé naleziště. Naštěstí se tento
předpoklad vyplní jen vzácně. To nám pomáhá při odlišení výsadeb od původních populací. Na celou lokalitu se nový druh většinou rychle rozšířil jen tenkrát, jestliže byla jeho expanse podpořena některými v přírodě neobvyklými vlivy: u klenečského hvozdíku to byla intensivní pastva (viz kap. E5).
Zajímavé je, že téměř všechny druhy, které jsou v přírodě vysazovány jsou rostliny esteticky hodnotné. Někdy se pěstují jako
skalničky. Rostliny, které Čejka a Vaněk (1980) uvádějí jako skalničky jsou označeny hvězdičkou (*) u latinského jména druhu.
Pokusil jsem se vytypovat s větší nebo menší pravděpodobností některé problematické lokality na území Ústeckého kraje.
Zdá se, že je jich víc, nežli je současná botanika ochotna připustit.
M.2. Zbytky šlechtických botanických
zahrad a "zahrádek" jiných "milovníků květin".
V 19. století vznikají v Čechách četné šlechtické botanické
zahrady. Nožička, Klášterský a Hofman (1965) jich na str. 17 až 27
jistou část vyjmenovávají. Na str. 19 píší, že kromě jmenovaných
vzniklo také "mnoho dalších jiných". Z některých z nich zbývá prý
dnes pramálo, co by stálo za zmínku. Některé se dochovaly jako
krásná stará a bohatá arboreta. Další šlechtické botanické zahrady
jsou popsány u Maiwalda (1904) v kap. 6.
54
Zajímavé jsou tak např. pozůstatky botanické zahrady, resp.
parku a jeho pokračování volnou krajinnou úpravou za jeho ohrazením v tzv. Terezině údolí u Nových Hradů. Některé tam pěstované rostliny přetrvaly až do našich dní, dokonce se i rozšířily a
uvedly v omyl i dnešní botaniky (Nožička, Klášterský a Hofman,
l.c. : 17). "Vzácné" rostliny byly podle této práce vysazovány i za
hranicemi botanických zahrad a parků a vytvářely tak jejich návaznost na okolní přírodu.
Něco takového mohlo být kolem parku u Červeného hrádku u
Chomutova, kde botanizoval Roth (1855, 1857). Podobným způsobem by bylo možno vysvětlit i četné, zdánlivě nepravděpodobné,
blíže nelokalizované Winklerovy, případně Eichlerovy nálezy z
okolí Teplic. Jejich doklady se nacházejí v herbářích Botanického
ústavu Přírodovědecké fakulty v Praze nebo v herbářích Národního
musea. V Teplicích byl totiž park hrabat Claryů. Obdobným způsobem mohly vzniknout i zdánlivě nevysvětlitelné Malinského
sběry od Děčína, které jsou rovněž zachovány v pražských herbářích. Také záhadné nálezy z okolí Tupadel (např. kosatec bezlistý,
Iris aphylla* u Vidimi: Čelakovský 1867-1881 : 110), kde se nacházela Auersperkova botanická zahrada (Maiwald 1904 : 130,
216) je možno vysvětlit podobným způsobem.
Cílem těchto šlechtických botanických zahrad bylo "být potěšením a chloubou majitele"(Nožička, Klášterský a Hofman, l. c.,
str. 17). Můžeme předpokládat, že milovníci květin a botanici 18. a
19. století, kteří neměli k disposici rozsáhlé pozemky na tvorbu botanických zahrad, obohacovali z podobného důvodu některé lokality ve svém okolí. Věc je navíc komplikována tím, že se často jen
dosazovalo na ty lokality, na kterých již některý vzácný druh rostl.,
tekže je dnes jen těžké odhadnout, které rostliny jsou na oněch lokalitách původní a které byly na ně vysazeny.
Výsadbou mohlo vzniknout překvapivé bohatství druhů na
omezeném prostoru některých míst. Jako možný příklad lze uvést
několik málo metrů široký pruh podél pěšiny na okraji Rovenského
háje pod Řípem, kolem cesty a bývalého lomu nad Vrbkou u Budyně nad Ohří nebo na okraji Habrovky u Roudnice.
Je zajímavá lokalita Pohlshöhe, kterou uvádí z okolí Řípu Pohl (1809-1814). Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo význam
slova v rámci německého jazyka vysvětlit, považuji za možné, že
se jedná o soukromé označení jakéhosi Pohlem oblíbeného naleziště, například právě okraje Rovenského háje, kterým se botanik Po55
hl (1782-1834) bezúspěšně snažil zavésti své jméno do geografie
území a kam možná vysazoval nové rostliny.
M.3. Charakteristiky pravděpodobně vysazovaných lokalit
Jistá část lokalit, které jsou známy jako jediné svého druhu v
Čechách nebo lokalit s velkým odstupem od hlavního rozšíření
druhu v Čechách je charakteristická přítomností jednoho, dvou až
tří (velmi často!), případně několika mála exemplářů nebo právě
tolika drobných, vzájemně oddělených expansních center. Původnost těchto lokalit je někdy podezřelá. Byly nejspíše vysazeny.
Předpokládáme, že vznikly nejspíše výsadbou několika rostlin do
nevhodných ekologických podmínek a do nevhodného společenstva. V důsledku toho přežily od doby vysazení do doby "objevení"
lokality, případně až do dnešní doby právě jen vysazené exempláře, případně exempláře, které se nepříliš vegetativně rozmnožily.
Jejich přežití umožnila omezená konkurence, vzniklá například nedostatečnou pokryvností lokality.
Že bývalo bývalo vysazováno několik exemplářů vysvětluji
snahou, aby po rozšíření druhu na lokalitě vznikl větší dojem původnosti, případně snahou, aby byla větší pravděpodobnost udržení
se druhu na lokalitě.
Výsadba se často děla v blízkosti přístupové pěšiny. Proto
jsou vysazené exempláře případně od nich vzniklá expansní centra
dodnes často kolem této přístupové pěšiny zkoncentrována.
U některých vysazených rostlin se ekologický charakter druhu
výrazněji lišíl od ekologického případně cenologického charakteru
lokality. Proto z důvodů konkurence původních společenstev vysazené exempláře brzy zanikly. Podezřelé jsou proto také lokality,
které nebyly od počátku dvacátého století potvrzeny. Bereme-li v
úvahu, že počátkem 20. století byly nepříznivé antropické ekologické vlivy, které v pozdější době způsobovaly ústup některých
druhů ještě slabé, musíme předpokládat, že se jednalo o případ,
kdy rostlina, vysazená do nevhodných ekologických podmínek nesnesla trvalou konkurenci původních druhů naleziště nebo trvalé
působení oněch nevhodných ekologických podmínek.
56
V některých případech výsadeb do vpodstatě ekologicky
vhodných podmínek došlo k postupnému a dobře sledovatelnému
rozšiřování druhu z expansního centra, založeného výsadbou.
Zpětnou extrapolací vývoje můžeme dospět k jednomu nebo několika vysazeným jedincům a stanovit tak i dobu vysazení. To je právě případ kosatce bezlistého (Iris aphylla*) u Vrbky u Budyně nad
Ohří (kap. E4) nebo pro kosatce nízkého (Iris pumila*) a křivatce
českého (Gagea bohemica) na Řípu (kap. E6). Předpokládáme, že
zde došlo k vysazení do příhodných ekologických podmínek,
avšak začleňování do cenosy bylo pomalé. To proto, že se rozmnožování druhu na lokalitě dělo výhradně vegetativně. V jiných případech vysvětlujeme pomalé rozšiřování vysazeného druhu tím, že
se pomalými ekologickými změnami, vzniklými právě v důsledku
přítomnosti vysazeného druhu, pozvolna měnil charakter lokality.
Rovněž lokality, ve starší době sice udávané, avšak obtížně
hledané, v posledních desítiletích však nepřehlédnutelné, mohou
naznačovat výsadbu. Sem patří len tenkolistý (Linum tenuifolium)
a koulenka prodloužená (Globularia elongata*), které Domin (1904
: 227) ve skupině Tříkřížové hory marně hledal, penízek horský
(Thlaspi montanum*) na Bílé stráni u Pokratic (cf. Domin 1904 :
84) nebo medvědice lékařská (Arctostaphylos uva-ursi*) kterou
Domin (1904 : 67) rovněž na Milešovce nenalezl. Tyto druhy se
pomalu rozšiřují z bodové výsadby. V době mých výzkumů po roce 1960 měly již takovou rozlohu, že je bylo možno snadno na
udaném místě objevit. Dnes je medvědice lékařská* na Výřích skalách na Milešovce celkem běžnou rostlinou.
V posledně popsaném případě se jedná o jev, totožný s tím,
který byl konstatován v předchozím odstavci, který však nebyl postupně sledován.
Zvláště nápadné jsou výsadby tehdy, jestliže vysazený druh
hojným rozmnožením na omezené ploše zdánlivě výrazně porušuje
cenologický charakter lokality. Druh se jinde na lokalitě se nevyskytuje, avšak na omezené části lokality je velmi hojný. Jeho výskyt je vázán na společenstvo na lokalitě obecně rozšířené, do něhož se pomalu začleňuje. Hranice jeho lokálního rozšíření nejsou
totožné s žádnou ekologickou charakteristikou, přičemž jím zaujímaný prostor se pomalu zvětšuje.
To je případ několika metrů čtverečních hvozdíku sivého (Dianthus gratianopolitanus*), který jsem zaznamenal 19. 9. 1963 na
Sluneční stráni u Střekova. Hvozdík sivý tam rostl v asociaci
57
Festuco valesiacae-Erysimetum crepidifolii, pro druh chrakteristické, jinak na nalezišti obecně přítomné (Toman 1981 : tab. 8 sn. 3).
Ve snímku, který měl velikost 25 m2 a celkovou pokryvnost 40%
zaujímal hvozdík sivý plochu 25-33% (stupeň 6 Dominovy stupnice), neboli 62-82% z celkové pokryvnosti porostu. Jinde na lokalitě se však nevyskytoval. Podobným případem jsou porost několika
metrů čtverečních plavuně obecné (Lycopodium clavatum) u Měcholup a mnohé z dále uváděných případů.
Dalším typem výsadeb jsou lokality, na kterých se vyskytují
současně druhy určité fytocenologické vazby, avšak nikoli
v bezprostřední návaznosti. Nebo porušují hojným výskytem na
určité části lokality na lokalitě jinak obecnou cenologickou vazbu.
Záhadné jsou proto prakticky všechny lokality lnu žlutého
(Linum flavum*) mezi Úštěkem a Štětím. Uprostřed tam běžného
společenstva Pulsatillo- Globularietum se tam najednou na omezeném až velmi omezeném prostoru vyskytuje heterogenní element,
len žlutý. Ten mívá na původních lokalitách charakteristickou vazbu s pcháčem panonským (Cirsium pannonicum) a hadím mordem
španělským (Scorzonera hispanica) a hvězdnicí chlumní (Aster
amellus*). Na lokalitě u Břehoryjí a u Vědlic se sice několik
exemplářů pcháče panonského vyskytuje. Rostou však na zcela jiných částech lokality než len žlutý. Rostlina byla nejspíše rovněž
vysazena s předpokladem, že se na lokalitě rozšíří a vytvoří tak s
lnem žlutým charakteristickou vazbu. Tento předpoklad se však
dosud nepotvrdil. Na zbývajících lokalitách lnu žlutého v okolí
Úštěku chybí hadí mord španělský i pcháč panonský.
Skupinka hadího mordu španělského roste v Liščích dírách u
Úštěku. Tam ale chybí jak pcháč panonský tak len žlutý i hvězdnice chlumní.
Někdy může expanse vysazeného druhu nabýt nečekaných
rozměrů. Příkladem je bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), vysazený kdysi u Mariánských lázní. V okolí města zamořuje dnes rozsáhlé pozemky. V poslední době se šíří i na jiná
místa Čech.
Len rakouský (Linum austriacum*) objevil na Chožovské hoře Velenovský. Domin (1904 : 50) ho považuje za "vysoce památný typ, rostoucí na dvou místech na Chožově". Dnes zamořuje v
Čechách rozsáhlé stepní lokality. Šíří se i na místa s rumištní květenou, zejména podél železnic.
58
Na Chožovské hoře, na prvé české lokalitě lnu rakouského
Domin (1904 : 31) uvádí a herbářově dokladuje také strdivku brvitou (Melica ciliata), která není dodnes od jinud z Čech známá. Nikdy později nebyla na Chožově zjištěna. Dostál (1989 : 1354) se
domnívá, že údaj vznikl "nejspíše omylem". Dle našeho názoru
sem byla nejspíše vysazena současně s lnem rakouským. Dvojice
druhů len rakouský a strdivka brvitá na Chožovské hoře představuje tak příklad společně vysazených druhů, ze kterých jeden expandoval, druhý na lokalitě zanikl.
Podezřelá z výsadby jsou také neveliká území, na kterých se
vyskytuje větší množství "vzácných" druhů, většinou značně vzdálených od svých nejbližších lokalit. Bývají to někdy lokality geograficky významné (Říp, Milešovka, Radobýl), jindy však bez geografické významnosti (stráně u Vrbky u Budyně, Habrovka u
Roudnice, okraj Rovenského háje, okolí Střekova nebo Velká
Vendula). Vyskytují se izolovaně, každý na omezené ploše aniž by
mezi sebou vytvářely jakoukoli vazbu. Žádný z nich neroste ve
vazbách, která je charakteristická pro původní lokality.
Významné lokality přitahují "rozsévače" svým charakterem
jedinečnosti. Ostatní spíše poukazují na místa, kde v minulosti
soustavně "řádil" jediný "rozsévač".
Právě ekologicky neodůvodnitelné nahromadění druhů na některých lokalitách, ze kterých jednotlivé druhy splňují některé výše
uvedené charakteristiky, poukazuje zřejmě na to, že příslušné rostliny byly na lokalitu vysazeny nebo dosazeny. Často se na takových lokalitách vyskytuje jeden nebo několik druhů, které tam mají
jediná naleziště v Čechách. Bývá velmi nesnadné odlišit taková
místa od těch, které poukazují na zbytky okrajů pliocenního zavodnění. Pro indikaci vysazovaných lokalit mohou také sloužit působiště některých osob, které jsou průkazně známy svou tendencí
po „obohacovaní“ přírody ve svém okolí. Je to například Pohl případně Skalník a jejich působiště v některých šlechtických rodech
(například Lobkoviců), Purkyně (syn J. E. Purkyně). Zbytky po
výsadbách nebo též po zaniklých botanických zahradách mohou
být také charakteristické pro některé zainteresované šlechtické rody.
Mimo Ústecký kraj se také vyskytují pravděpodobná místa
druhotných výsadeb. Jsou to například okolí Plané u Mariánských
lázní, Rýchory v Krkonoších, okolí Bělé pod Bezdězem nebo okolí
Žehuňského rybníka.
59
Jak ukazuje rozšíření kosatce bezového (Iris sambucina) na
skalách kolem řek Bíliny a Labe u Ústí nad Labem, mohly být některé druhy v některých územích vysazovány také soustavně. Kosatec bezový je totiž prastará kulturní rostlina. Její původ je nejasný. Nemá v přírodě původních lokalit (Hegi 1909 : 290). Přesto
Domin (1904 : 49) udává v okolí Ústí nad Labem devět nalezišť a
považuje druh dokonce za "určitě původní". Jestliže jsou zmíněné
lokality lnu žlutého (Linum flavum*) u Úštěku skutečně vysazeny,
pak to je další případ tohoto typu.
Záhadou je poměrně rychlé vymizení rohohlavce rovnorohého
(Ceratocephala testiculata), rozšířeného kdysi na větším počtu míst
v prostoru Prahy. Ten se odtud již od počátku 20. století postupně
vytrácel. Vysvětlení vzniku nezvyklého komplexu lokalit plevelného druhu na omezeném území a jeho postupného mizení v době,
kdy ekologické vlivy nebyly ještě příliš silné by mohly být v záměrném a soustavném vysetí jeho semen (druh je letnička) na větší
počet míst.
I Chrtek a Chrtková (1976 : 116) považují výskyty rohohlavce
rovnorohého v Čechách za nepůvodní.
O umělých výsadbách pseudoxerotermních druhů svědčí i
případy, kdy se druhově bohatá lokalita přirozenou sukcesí významně ochudila (např. lokalita na Holém vrchu u Vrbky u Budyně n. O., kde z někdejšího druhového bohatství zbylo skutečně jen
velmi málo). To ukazuje, že ony druhy se zde vyskytovaly jen díky
existenci nepůvodních společenstev. Nepřežily obnovení původního složení porostu lokality.
Za přirozenou sukcesi ovšem nelze považovat důsledky umělé
výsadby dřevin, které původně na lokalitě nerostly. Podsadba původních borů duby a keři, charakteristickými pro dubové lesy, zničila některé cenné, původními druhy bohaté lokality mezi Štětím a
Úštěkem (Toman 1981 : 587-590 a tab. 22 sn. 1 a 2). Tím méně
jsou přirozenou sukcesí změny, ke kterým dochází na stepních
stráních po výsadbě akátů nebo po proniknutí lnu rakouského do
jejich bylinného patra. V poslední době dochází k nepřirozenému
ochuzování porostů v důsledku exhalací (Toman 1988 : 75-79). Za
přirozenou sukcesi nelze také považovat změny, vzniklé po přehoustnutí uměle vzniklého stejnověkého stromového porostu v důsledku nedostatečného lesnického ošetření. Přirozenou sukcesí není ani mizení druhů z mezí a okrajů cest v původně bezlesých kra-
60
jinách v důsledku používání herbicidů proti dvouděložným plevelům na přilehlých polích (Toman 1988 : 42-43).
Kromě tvorby "nových" lokalit výsadbou jsou případy, kdy
botanicky významná lokalita byla jen některými "novými" druhy
toliko obohacena. Tento případ může být obzvláště četný. Oblíbenost takových lokalit u botaniků vzniká právě tím, že hostí tyto
vzácné druhy. Vyskytuje se tam potom směs původních vzácných
druhů s druhy vysazenými. Odlišit tyto skupiny bývá někdy možné, většinou však obtížné. Tak bývá obtížné odlišit vysazené lokality od lokalit pliocenních reliktů. Záležitost může být chápána i
tak, že nesporná původnost vzácného druhu měla vzbudit přesvědčení, že i dosazené druhy jsou původní.
Příkladem může být tisíckráte prohledávaná Velká hora u
Karlštejna. Tam se náhle objevil česnek žlutý (Allium flavum*).
Jeho porost snímkovaný 27. 8. 1975 měl na 6 m2 již hodnotu "2"
(velmi hojný) (Toman 1981 tab. 6 sn. 13). Stejně početná byla na
Velké hoře u Karlštejna tentýž den rovněž na 6 m2 snímkovaná
koulenka prodloužená (Globularia elongata*), v dřívějších dobách
odtud neznámá (Toman 1988, díl 3, tab. 8 sn. 5).
Jako příklad výsadeb, zaznamenaných v literatuře, uvádím následující: Na Lipské hoře se vyskytující protěž alpská (Leontopodioum alpinum*) byla vysazena R. Aschenbrenerem v roce 1941
za pomoci horolezeckých prostředků (Pešek a Kutílek 1966). Podobně Kavina (1928 : 146) píše, že roku 1899 byly Vandasem dovezeny sazeničky kyvoru (Ceterach officinarum*) z Balkánu a rozsazeny na rozličná místa v okolí Prahy. Tamtéž nalezneme informaci o výsadbě u Litomyšle.
Lze konstatovat, že mnohé lokality „vzácných“ druhů
v Čechách vznikly umělou výsadbou. Zejména je tento případ
pravděpodobný tenkrát, jestliže se několik vyjmenovaných ukazatelů výsadeb soustřeďuje na určitý druh na lokalitě. Bývá také
velmi obtížné zjistit hranice působnosti určitého „rozsévače“. Je
možno připodobnit práci „rozsévačů“ k práci falzatorů českých rukopisú Královédvorského a Zelenohorského.
O pliocenních reliktech je možno uvažovat především tenkrát,
jestliže výskyt těchto druhů je dobře charakterizován ekologií případně cenologií lokality, jestliže se vyskytuje v pásu pravděpodobných hranic pliocenních jezer a jestliže se nejedná o cenný zahradnický druh.
61
V dalších kapitolách následuje výčet některých případů pravděpodobných výsadeb v Čechách. Především věnuji pozornost
pravděpodobným výsadbám na území Ústeckého kraje. Zdá se, že
v některých částech tohoto kraje, například v širším okolí Roudnice nad Labem, jsou všechny „vzácné lokality“ produktem výsadby.
Výjímkou jsou toliko lokality oněch vzácných druhů, které mají
v tomto regionu vpodstatě souvislé rozšíření.
Obecně lze shrnouti, že nejpravděpodobnější výsadby indikuje případ, kdy na nevelikém prostoru je přítomno značné množství druhů vzdálených od nejbližších lokalit těchže druhů, přičemž tyto lokality mají nepatrný rozsah nebo se rozsah těchto lokalit pravidelně zvětšuje, případně tyto lokality zanikly ještě v 19.
nebo na počátku 20. Století. Výskyty těchto druhů nemají mezi
sebou žádnou prostorovou ani cenologickou vazbu.
Vysazování však zřejmě nebylo fenoménem chrakteristickým
pro Ústecký kraj, Čechy a Českou republiku. Je velmi pravděpodobné, že přichází v úvahu také pro jiné státy Evropy, které jsou
charakteristické tím, že botanická zainteresovanost tamější šlechty
a inteligence byla jiř v 18. a 19. století vysoká.
M.4. Problematika okraje Čarodolu
Na katastru obce Jeviněves se nachází známá lokalita Čarodol. Je to naleziště, které hostilo v polovině dvacátého století značné množství vzácných rostlin. Jednotlivé druhy se však nevyskytovaly souvisle po celé ploše, ale byly vždy omezeny na větší či
menší části lokality.
Bylo překvapivé (viz také vyjádření Šťastného (1970 : 71)),
že zde bylo soustředěno velké množství vzácných druhů na poměrně malém prostoru. Každý však na jiné části lokality. Žádný v
charakteristické cenologické vazbě.Vyskytoval se zde také kosatec
bezlistý (Iris aphylla*), někdy v jednokvěté ekoformě, která bývala
kolem roku 1950 označována jako kosatec bezlistý jednokvětý (Iris
aphylla* subsp. monanthos), později jako kosatec Novákův (Iris
novakii). Bývá považována za českého endemita.
Šťastný přesadil kolem roku 1960 kosatec bezlistý z Čarodolu
na hlubokou zahradní půdu školní zahrady v Mnětěši u Roudnice.
62
Přesazené exempláře tvořily na lodyze více než jediný květ. Postrádaly tedy nejdůležitější rozlišovací znak "kosatce Novákova".
Z toho vyplývá, že žádný endemický druh, kosatec Novákův, neexistuje. Jednokvětost je zřejmě občasná charakteristika, podmíněná
opukovým podkladem. To ostatně odpovídá původní koncepci
F.A.Nováka, který uvádí onen tvar opravdu jen jako formu kosatce
bezlistého, Iris aphylla f. monanthos. Konstatování této skutečnosti
patrně přimělo Šťastného (1970 : 71), že rostlinu jmenoval jen kosatec bezlistý.
Toto zjištění odpovídá i následujícímu pozorování :
Dostál (1948 - 1950, 1989) popisuje z opuk od Vrbky u Budyně nad Ohří oba typy kosatce bezlistého, vedle typického i jednokvětou formu z opuk, "kosatec Novákův". Jak ukazuje rukopisný materiál, pravděpodobně z péra F.A.Nováka, jehož opis mi byl
poskytnut panem Lukšanem (Budyně n.O.), rostla u Vrbky v době
průzkumu, který tam zřejmě prováděl F.A.Novák kolem roku 1940
toliko jediná kolonie druhu. I já jsem tam zjistil jedinou kolonii.
Při zápise v roce 1969 byla však již 6 m2 veliká. Kolonie se vyskytovala na přechodu mezi opukou a pískovcem, což se projevilo na
morfologii rostlin. Ty z pískovce měly více květů, ty z opuky byly
někdy jednokvěté. Dnes již u Vrbky tento kosatec již neroste.
Dne 31.8.1969 jsem nalezl v Čarodolu kosatec bezlistý na jediném místě v několika skupinkách nezdravých exemplářů, a to
jednak v hustém porostu křovin, jednak na zarůstající světlině následujícího složení : 4 x 4 m, 200, J, 90 % : Carex humilis 4, Brachypodium pinnatum 3, Inula hirta 3, Ligustrum vulgare (do 1 m)
3, Iris aphylla 2, Teucricum chamaedrys 2, Euphorbia cyparissias
1, Helianthemum nummularium 1, Inula salicina 1, Salvia pratensis 1, Achillea millefolium +, Anemone sylvestris +, Bupleurum
falcatum +, Centaurea jacea +, Cephalanthera damasonium +, Fragaria sp. +, Peucedanum cervaria +, Polygonatum officinale +, Potentilla arenaria +, Sanguisorba minor +, Thymus praecox +, Viola
hirta +, Campanula rapunculoides r, Linum catharticum r.
Pro předpoklad bývalé botanické zahrady hrabat Chotků v Čarodole svědčí dle mého názoru i samotné jméno "Čarodol". Údolíčko leží v bezprostřední blízkosti Jeviněvse. Považuji za pravděpodobné, že zde bylo vytvořeno příjemné polokulturní prostředí,
odpočinkové místo majitelů panství a jejich hostů, jehož součástí
byla i ona botanická zahrada v čele údolí směrem k Horním Beřkovicím.
63
V současné době je lokalita Čarodol zalesněním téměř úplně
zničena. Kosatec bezlistý ani většina ostatních vzácných druhů již
zde neroste. Vyskytují se zde ale dva druhy, svědčící o tom, že
místo bylo kdysi zahradnicky obhospodařováno: mochyně židovská (Physalis alkekengi*) a mahonie cesmínolistá (Mahonia aquifolium*). Podle Zeleného (1988 : 480) se mahonie pěstuje v Čechách až od roku 1844. Znamená to, že ono kultivované místo v
Čarodole bylo nejspíše založeno až po roce 1844 nebo že sem byla
mahonie po r. 1844 dosazena.
Katastrální mapa z roku 1888 kreslí na místě pozdějšího botanického naleziště Čarodol smrkový les. Ten na jižní straně bezprostředně a bez jakéhokoliv travnatého přechodu hraničil s polem
běžně obhospodařovaným orbou. Současný stav, kdy byla na lokalitu vysazena doubrava, která převážnou většinu vzácných druhů
vyhubila, může znament, že ono místo mohlo být zahradnicky kultivováno dokonce až po roce 1888. Smrkový les je totiž pro pseudoxerotermní druhy ještě méně příznivý nežli les dubový.
Na místě lokality Čarodol byla tedy pravděpodobně kdysi
šlechtická botanická zahrada. Byly do ní vysazeny volně rostoucí
druhy širšího okolí. Byly v ní ale vysazeny i rostliny pěstované. Po
jejím zániku cizí druhy většinou vymizely. Vzácné české rostliny
zůstaly zprvu omezeny na nevelké ostrůvky původní výsadby.
Později se některé z nich rozšířily na větší plochu a jejich areály se
částečně překryly. Po rozšíření stromů na lokalitu nelesní druhy
zmizely.
Botanická zahrada v Čarodole mohla vzniknout až po roce
1888. Mohla však vzniknout i podstatně dříve. Jméno "Čarodol" se
totiž objevuje již na zmíněné katastrální mapě z r. 1888.
Pseudoxerotermní druhy se po vysazení smrků mohly udržet
na okraji lesa, odkud se po jeho částečném vykácení a založení
třešňovky (byla zde uprostřed 20. století) mohly rozšířit na větší
plochu.
Že botanická zahrada měla původně větší rozsah dokazuje
bývalý výskyt křivatce českého (Gagea bohemica). Při společné
exkursi s kol. Šťastným ani nikdy později jsem ho již nezjistil. Kol.
Šťasný však sitoval jeho někdejší výskyt na křižovatku cest uprostřed údolí.
Dnes je opětným zalesněním vše redukováno. Kosatec bezlistý jsme zde s kol. Schönfelderem (Budyně n.O.) několikráte marně
64
hledali. Přetrvávají většinou jen Šťastným (l.c.) udávané hájové
druhy včetně hájových druhů vstavačovitých.
Zanikající lokalitu Čarodol znám asi od roku 1965. Čičorka
pochvatá (Coronilla vaginalis) rostla původně na nevelké ploše při
cestě do Horních Beřkovic. Dnes se tam již nevyskytuje.
V roce 2002 jsem nalezl 250 m západně od křižovatky lesních
cest na východním okraji lokality na ploše asi 16 m2 zajímavý,
dříve mně neznámý porost. Nacházel se na křižovatce pěšiny vedoucí po horním okraji stráně se strmou pěšinou vedoucí na jih.
Zjistil jsem tam několik trsů čičorky pochvaté (Coronilla vaginalis), roztroušenou ožanku kalamandru (Teucricum chamaedrys*),
trochu mochny písečné (Potentilla arenaria*) a sedm trsů čistce
přímého (Stachys recta), nezdravého vzrůstu. Mochna písečná ani
čistec přímý nejsou z Čarodolu Šťastným (l.c.) udávány.
Totéž platí pro devět mohutných exemplářů dřínu (Cornus
mas*), vytvářející vodorovnou řadu v lese asi třicet metrů níže. V
okolí je opět roztroušena mochyně židovská (Physalis alkekengi*).
Na druhé straně pěšiny roste několik jedinců omanu srstnatého
(Inula hirta). Snad se jedná o dodatečnou výsadbu posledního období.
Paseka západně od strmé pěšiny hostí mohutné porosty kamejky modronachvé (Lithospermum purpureocoeruleum*) a roztroušené jedince divizny knotkovité (Verbascum lychnitis). Prostor
byl stupňovitě upraven a byl neúspěšně osázen lesem. Na místech,
kde neroste kamejka modronachová dominuje pcháč oset (Cirsium
arvense).
Panství Jeviněves s dvorem a lesem (myslivnou) patřilo na
přelomu 19. a 20. století hrabatům Chotkům. Ti jsou známi svými
úzkými vztahy k botanice. Zakládali na svých panstvích (Kačina,
Nové Dvory u Kutné Hory, Veltrusy atd.) parky a botanické zahrady (Maiwald 1904 : 216). Známy jsou také Karlem Chotkem založené Chotkovy sady v Praze.
Karel Chotek (1783-1868) byl známý propagátor ovocných
výsadeb (Maiwald 1904 str. 214 a 221). Jsou popisovány jeho výsadby ovocných stromů nejen v Praze, ale např. i na Hazmburku a
jinde.
Johan Rudolf Chotek (1773-1824), starší bratr Karla Chotka,
byl dlouholetý předseda Královské české společnosti nauk, botanik
a člen Opizova výměnného ústavu (organisace, zprostředkovávající v 19. století výměnu herbářových položek mezi botaniky). Za65
nechal rozsáhlý herbář, uložený původně na zámku Kačina. Ten
obsahoval také četné sběry jiných botaniků. Herbář byl později nevhodným uložením z větší části zničen (Klášterský, HrabětováUhrová et Duda 1982). Botanické zájmy v rodině Chotků byly
zřejmě motivací k založení botanické zahrady v Čarodole.
Někdejší majitelé sousedního panství Horní Beřkovice, Hartigové, založili botanickou zahradu u Mimoně (Maiwald 1904 str.
216). Adam Fr. Hartig dal v létech 1738-1756 postavit v Horních
Beřkovicích nový zámek. I přes změnu majitelů se v Riegrově
Slovníku naučném (Rieger 1860, 1: 667) charakterizují Horní Beřkovice následujícími atributy : "stará tvrz, nový skvostný zámek,
rozkošné zahrady a park".V zahradě bývalého zámku Horní Beřkovice (dnes léčebna) je pozůstatkem parku druhově dosti bohaté
arboretum. Je možné, že některé vzácné druhy, které jsou překvapivě známy z katastru Horních Beřkovic (např. rozsáhlé porosty
dubu pýřitého- Quercus pubescens*) mají také vztah ke kultivačním snahám jejich bývalých majitelů. Mohly být vysazeny na hranicích a za hranicemi kulturních výsadeb jako jejich přechod do
volné přírody (viz kap. E3).
M.5. Problematika klenečského hvozdíku
V rozmezí let 1974 - 1992 publikoval autor tohoto článku několik studií v časopisech Feddes Repertorium (Berlin) a Gleditschia (Berlin). Ty se dotýkají i problematiky hvozdíku z okruhu h.
pýřitého (sekce Plumaria) z lokality Karfák u Klenče. Taxon byl
do r. 1915 označován jako hvozdík pýřitý (Dianthus plumarius), od
této doby obvykle jako hvozdík písečný český (D. arenarius var.
bohemicus).
Ve studii M. Tomana (1986) byla podrobně zpracována morfologie, ekologie a cenologie a bylo referováno o pokusech s pěstováním a rozmnožováním taxonu. Práce je výsledkem dlouholetých pozorování na lokalitě, početných půdních rozborů a několikaletých pokusů pěstebních. Snad v důsledku obtížné dostupnosti
pramene nejsou bohužel tyto analýzy v publikacích severočeských
botaniků respektovány, ba ani citovány.
Tak je tomu např. u Chvapila (1998), Wagnera a Němcové
(1997), Kuncové a Bělohoubka (1996) nebo Kováče, Kubáta, Do66
ležala a Válové (1996). Poslední dvě studie dokonce reprodukují
některé pokusy a opakují některá pozorování, která byla Tomanem
(1986) již dříve v širším rozsahu provedena a publikována. Považujeme proto za vhodné konstatovat, že výše zmíněná Tomanova
(1986) práce a další jeho studie týkajících se lokality je k dispozici
např. v knihovně katedry botaniky Přírodovědecké fakulty v Praze.
Závěry předchozích Tomanových studií jsou v předkládané
práci dále rozvedeny. Nejedná se jen o charakteristiky samotného
hvozdíku. Jedná se také o problematiku té populace kostřav na lokalitě, která bývá nesprávně označována jako kostřava písečná
(Festuca psammophila) a smělku, který bývá nesprávně jmenován
smělek sivý (Koeleria glauca).
Nesprávný je též tradovaný předpoklad, že prof. Weinzettl
nebyl objevitel lokality, že lokalitu znal již Opiz. Tuto myšlenku
předkládá F.A.Novák (1915). Vyvozuje ji ze skutečnosti, že Opiz
(1852) uvádí z Čech Plumaria vulgaris (= Dianthus plumarius), což
podle F.A.Novákova (1915) názoru lze vysvětlit jedině znalostí lokalit hvozdíku u Vražkova, dnes již zaniklé, a u Klenče.
V Botanische Topografie Böhmens (1815 - 1835) však Opiz
uvádí z citací předopizovských autorů několik jiných údajů hvozdíku pýřitého z Čech. I když Opizem převzaté údaje byly později
přeřazeny do nově popisovaných druhů, nic to nemění na skutečnosti, že Opiz jejich zařazení k D. plumarius předpokládal. Ony a
nikoli hvozdík z lokalit u Klenče a Vražkova se staly podkladem
pro uvedení Plumaria vulgaris ( = Dianthus plumarius) z Čech.
Podrobný popis morfologie klenečského hvozdíku podává
Toman (1986 : 73 - 78). Z něho vyplývá, že z hlediska morfologického se nejedná o morfotyp z okruhu hvozdíku písečného, nýbrž o
morfotyp z okruhu hvozdíku pýřitého, který je mírně konvergentní
k hvozdíku pozdnímu. Obecně lze říci, že není ani jeden znak, který by měl klenečský hvozdík společný s hvozdíkem písečným a
který by nebyl nejméně ve stejné intensitě zastoupen u hvozdíku
pýřitého. Je však značné množství rozdílů mezi klenečským hvozdíkem a hvozdíkem písečným. Nejzávažnější jsou totožné s běžně
udávanými rozdíly hvozdíku pýřitého od hvozdíku písečného a
jsou následující.
Klenečský hvozdík má centrální nedřípené pole na korunních
lístcích vejčité jako hvozdík pýřitý, hvozdík písečný úzce podlouhlé: srovnej např. fotografii korunních lístků klenečského hvozdíku
u F.A.Nováka (1927 : 45) s Rothmalerovými nákresy (1982 obr.
67
153/4 a 153/5) diferencí mezi D. plumarius a D. arenarius. Hvozdík pýřitý má úkrojky korunních lístků kratší a méně početné než
hvozdík písečný. Klenečský hvozdík je má ještě kratší a méně četné než hvozdík pýřitý. Představuje tak jistou konvergenci k hvozdíku pozdnímu (D. serotinus).
Hvozdík písečný má lodyhy jednokvěté, jen výjímečně
dvoukvěté, hvozdík pýřitý má často, hvozdík pozdní vesměs vícekvěté. Klenečský hvozdík při analýze na lokalitě v r. 1972 měl
34% lodyh jednokvětých, 26% dvoukvětých, 28% tříkvětých, 8%
čtyřkvětých , 3% pětikvětých a 1% šestikvětých. Obdobná distribuce četnosti květů na lodyhách byla zjištěna i na jedincích vypěstovaných ze semen v kultuře na hluboké půdě na zahradě nebo ze
semen ve skleníkové kultuře. Vícekvětost opět zde naznačuje konvergenci h. pýřitého ke h. pozdnímu.
Charakteristickým znakem hvozdíku písečného je zelená
skvrna na čepeli korunních lístků. Dle F.A.Nováka (1915 str. 19
bod 4 tabulky) nejsou korunní lístky klenečského hvozdíku skvrnité nebo jsou skvrnité červenou (tedy nikoli zelenou) skvrnou. Rovněž Toman (1986 str. 77) nezjistil u klenečského hvozdíku žádnou
zelenou skvrnu na čepeli korunních lístků.
Dostál (1948 - 1950) zelenou skvrnu na čepeli korunních lístků uvádí. V Nové květeně ČSSR (Dostál 1989) se však již údaj tohoto významného diferenciálního znaku hvozdíku písečného v popisu klenečského hvozdíku nevyskytuje. Lze se domnívat, že Dostál byl zprvu (1948 - 1950) ovlivněn předpokladem, že klenečský
hvozdík patří k druhu D. arenarius a tudíž musí mít na čepeli korunních lístků zelenou skvrnu.
Zelenou skvrnu na čepeli korunních lístků však nesprávně
uvádějí i některé novější práce (Kovanda 1990, Chvapil 1998). Je
možno vyslovit předpoklad, že v nich popis klenečského hvozdíku
vznikl neúplnou kompilací případně doprovázenou studiem herbářového materiálu a předpokladem, že zelená skvrna se herbářováním vytrácí.
Klenečský hvozdík má také, podobně jako mnohé taxony z
okruhu hvozdíku pýřitého, lodyhy sivozelené, hvozdík písečný trávozelené.
Toman při rozborech českých kostřav (1973, 1974, 1990 a
oddíl D.) zjistil, že sítinolistá šedě ojíněná kostřava z klenečských
strání, podobná kostřavě písečné, je ve skutečnosti kostřava řipská
(Festuca ripensis). Ta se vyskytuje v Čechách na skalách okolí
68
Kralup, na Řípu, na klenečských stráních, u Chodoun a v komplexu Tříkřížové hory. Není totožná s kostřavou sivou (Festuca palens). Rozdílů proti kostřavě písečné je několik. Nejvýraznější je v
délce osin, které jsou u kostřavy řipské i kostřavy sivé podstatně
delší než u kostřavy písečné.
Podobně nasivělý taxon z rodu smělků (Koeleria), který roste
na klenečských stráních, není smělek sivý (Koeleria glauca). Vyskytuje se i jinde v okolí: např. nad nádražím Štětí, u Dolních Beřkovic, u Nových Ouholic aj. Náleží do okruhu smělku štíhlého
(Koeleria macrantha). Rozdíl mezi tímto taxonem a komplexem
smělku štíhlého vůbec na jedné straně a smělkem sivým na straně
druhé je řešen v oddílu R (Členění rodu Koeleria na území Čech)
předkládaného souboru prací. Rozdíly.lze udat následovně. České
populace smělku sivého mají listy tuhé a v podstatě přímé, hustými
papilami papilnaté, bez jakýchkoli delších chlupů. Na stéblech pod
latou mají některé šedoplstnaté ochlupení. U komplexu smělku
štíhlého jsou listy ochlupené dlouhými řídkými nebo hustými trichomy, které se nepravidelně sestřídají s papilnatými buňkami.
Jsou poměrně měkké, převislé a za sucha často srolované. Na stonku pod latou nejsou ochlupeny. Často udávané diferenciální znaky,
ztloustnutí base stébla od „starých“ pochev a tupost pluch, jsou pro
české populace smělku sivého nespolehlivé. Nahromaděné pochvy
na bázi stonku u smělku sivého nejsou staré pochvy, ale komplex
stejně starých pochev na bázi stonku paralelně vznikající. Na sterilních kyselých píscích se u smělku štíhlého na basi stébla hromadí skutečně staré pochvy. Diferenciální je zejména způsob, jimiž se
soubor pochev na bázi stonku likviduje. Tupost pluch v květenství
smělku sivého je znakem statistickým. U jedné a téže rostliny nalezneme kromě pluch otupělých i pluchy různým způsobem zašpičatělé.
Hvozdík písečný je vázán, podobně jako smělek sivý nebo
kostřava písečná, na společenstva svazu Koelerion glaucae z třídy
Sedo - Scleranthetea. Klenečský hvozdík však roste s kostřavou
řipskou a smělkem štíhlým, tedy s druhy stepních společenstev třídy Festuco - Brometea v asociaci Armerio - Festucetum trachyphyllae z této třídy. Má tudíž cenologickou příslušnost rámcově
podobnou s hvozdíkem pýřitým.
Toman (1986 str. 78 - 80) provedl dosti rozsáhlé pokusy s
rozmnožováním a klíčivostí klenečského hvozdíku, a sice jak na
lokalitě, tak ve skleníku na půdách rozmanitých charakteristik, i na
69
dvou místech v zahradách na hluboké humosní půdě. Rámcový
popis těchto experimentů bude uveden i níže v této kapitole.
Výsledkem těchto pokusů bylo konstatování relativně dobré
klíčivosti. Provedené pokusy prokázaly, že populace je druhem neutrálních vápnitých a výživných půd. Obdobného charakteru jsou
lišejníky a mechorosty, jak je z lokality uvádějí Wagner a Němcová (1997). Nejhorší růstové charakteristiky se projevily na oněch
štěrkopíscích, na kterých klenečský hvozdík v současné době roste.
To svědčí o tom, že tato místa nejsou fysiologickým optimem, nýbrž pouze současným ekologickým optimem populace. To znamená, že klenečský hvozdík na nich roste proto, že místa, která by byla pro jeho existenci výhodnější, jsou osídlena druhy s mnohem
větší schopností konkurence.
V. Ložek (sdělení v dopise) kultivoval slovenskou variantu
hvozdíku pýřitého, přenesenou ze slovenských Karpat. Obdržel
podobné výsledky jako Toman (1986) při kultivaci klenečského
hvozdíku. Naproti tomu J. Holub (rovněž dle písemného sdělení),
který kultivoval hvozdík písečný ze Skandinavie zjistil naprosto
odlišné charakteristiky než Toman (1986). I to svědčí o mnohem
větší příbuznosti klenečského hvozdíku s hvozdíkem pýřitým nežli
s hvozdíkem písečným (Toman 1986 str. 81 - 82).
Porovnáme-li katastrální mapy z let 1840, 1891 a 1894, které
udávají v celém pruhu strání od Vražkova po Kleneč toliko bezlesé
pastviny, Polákovo (1896) konstatování, že podkladem lokality
jsou opuky, jíly a štěrkopísky, na kterých roste hvozdík v doprovodu kozince rakouského, kozince bezlodyžného, lnu tenkolistého a
jednoho druhu rodu řepovník, Dominovo (1904) sdělení, že hvozdík zde roste masově v útvaru opukových strání v doprovodu pryšce Gerardova, jetele žíhaného, jetele malokvětého, hvozdíku tečkovaného a pcháče panonského (tedy opět většinou se stepními
kalcifyty) s údaji F.A.Nováka (1915) jeví se nám velké změny v
obhospodařování a ekologii lokality za oněch dvacet let od objevu
lokality po její zpracování F.A.Novákem.
F.A.Novák (1915) konstatuje rozparcelování strání na pole a
částečné zalesnění. Nehovoří již o masovém výskytu jako dříve
Polák (1896) a Domin (1904). Z podkladových hornin vynechává
opuky a jíly, které popsal Domin jako hlavní substrát (výskyt je
podle Domina v jeho útvaru opukových strání). Uvádí naprosto jiné doprovodné druhy. Srovnáním s výše popsanou ekologií lze vývoj lokality mezi rokem 1896 a 1915 popsat jako přeměnu pastvin70
ných strání v pole a les a vzhledem k populaci klenečského hvozdíku učinit následující závěry.
Klenečský hvozdík je potencionálně kalcifilní druh polštářovitého typu jehož současné ekologické optimum je, obdobně jako u
ostatních hvozdíků z jeho příbuzenství, v nezapojených nízkých
bylinných porostech. Pastevecký způsob obhospodařování lokality,
spojený s okusem pastvou a rozrušováním půdy, vytvářel pro jeho
přežití obzvláště výhodné podmínky na vápnem bohatých opukách.
Tam bylo maximum jeho výskytu. Jelikož se jedná o druh výživných půd byla tato účinnost znásobována exkrementy pasoucího se
dobytka. Klenečský hvozdík byl tehdy rozšířen po celé stráni. Nejrozšířenější a nejvitálnější byl na opuce (Dominův útvar opukových strání), kde se vázal na Polákem (1896), Dominem (1904) a
Wagnerem a Němcovou (1997) uváděné vápnomilné druhy. Periferně zasahoval i na štěrkopísky.
Po rozparcelování strání a významném omezení pastvy byla
velká část lokality zničena. Omezil se okus a vliv exkrementů. Nespásané a nenarušované opuky zarostly vyššími a konkurenčně
mohutnějšími trsnatými bylinami. Pokryvnost bylinného patra se
zvětšila. Klenečský hvozdík zůstal vlivem těchto změn omezen na
nedostatečně zapojené porosty, které jsou dnes na lokalitě vázány
výhradně na štěrkopísky. Zde dodnes živoří.
Část trsů klenečského hvozdíku měla růžové korunní lístky.
Novák (např. 1915 : 23 - 27) u nich předpokládá hybridní původ.
Graebner (sec. F.A. Novák 1927) jmenuje tohoto předpokládaného
hybrida D. novakii (hvozdík Novákův).
Četnost růžově kvetoucích jedinců F.A. Novák neudává.
Roku 1927 (F.A.Novák 1927 str. 49) však uvádí, že tam publikovaný popis je sestaven na základě exemplářů, sbíraných Čelakovským a č e t n ý c h exemplářů Novákova herbáře. Z toho vyplývá,
že růžově kvetoucích jedinců byl na lokalitě nezanedbatelný podíl.
V roce 1972 bylo napočteno 13% exemplářů s růžovými korunními lístky (Toman 1986 : 77).
Hybridisace však zasahovala do populace patrně mnohem
hlouběji. Plných 25% exemplářů mělo v r. 1972 na basi korunních
lístků růžové pole, které asi u poloviny těchto jedinců bylo doplněno růžovým středem. 32% exemplářů mělo růžové brvy na basi korunních lístků. Vzhledem k tomu, že některé exempláře měly tyto
znaky zkombinované, bylo zjištěno 38% jedinců s čistě bílými
květy (Toman 1986).
71
Příklad jedince s růžovo - červenou skvrnou na basi korunních
lístků ukazuje fotografie F.A.Nováka (1927 : 40), příklad jedince s
růžovými brvami barevná fotografie Kuncové a Bělohoubka
(1996) na str. 166 obr. 2.
Avšak ani oněch 38% exemplářů s čistě bílými květy patrně
nebylo prosto hybridního procesu. To ukazuje neobvykle velká variabilita populace, která výrazně přesahuje variabilitu jiných přirozených populací v sekci. Popisuje ji Toman (1986 : 73 --78). Lze
se domnívat, že hybridní původ dalších exemplářů se neprojevuje
barevností korunních lístků, ale jinými znaky, které jsou méně nápadné a obtížněji identifikovatelné. Klenečský hvozdík je nejspíše
složitý hybridní roj z okruhu hvozdíku pýřitého, který zahrnuje
kromě jedinců s bílými květy i jedince s květy barevnými, s velikou amplitudou doby květu, sklonem listů, tvaru listénců, počtem
brv na korunních lístcích, s různým počtem květů, hrubým až jemným dřípením korunních lístků ap. Vzhledem k tomu, že zahrnuje i
jedince s růžovými květy, pro které bylo vytvořeno jméno Diathus
novakii (hvozdík Novákův ), pak, považujeme-li tento hybridní roj
za samostatný druh, je nutno ve smyslu nomenklatorických pravidel systematické botaniky přijmout jméno Dianthus novakii pro celý tento hybridní komplex.
Hybridní exempláře klenečského hvozdíku s hvozdíkem kartouzkem zjistil F.A.Novák (1915 str. 25) v počtu pěti exemplářů.
Autor tohoto článku identifikoval již jen jednoho jedince, který byl
r. 1978 vyrýpnut (Toman 1986 : 71).
Pro hybridní kombinaci hvozdíku Novákova s hvozdíkem kartouzkem nebylo dosud stanoveno platné jméno.
Ze znaků hvozdíku je obzvláště významná růžovo - červená
skvrna na čepeli korunních lístků. Tento znak není uváděn u žádného jiného přírodního druhu sekce. Vyskytuje se však běžně u zahradně pěstovaných populací hvozdíku, který bývá přiřazován k
hvozdíku pýřitému. I u těchto pěstovaných populací má významná
část jedinců růžové květy, růžové skvrny nebo růžové brvy na spodině čepele korunních lístků. I v ostatních znacích jsou tyto populace velmi blízké hvozdíku Novákovu (Toman 1986 str. 83).
Růžovo - červená skvrna na korunních lístcích je u kulturního
hvozdíku pýřitého podobně jako u hvozdíku Novákova velmi
ozdobným znakem. Pěstitelé některé jedince se skvrnami rozmnožují i vegetativně nebo je vybírají z výsevu.
72
Pěstovaný typ hvozdíku pýřitého je prastarý kulturní taxon.
Růžovočervená skvrna byla do populací vnesena křížením, ať již
náhodným nebo záměrným, z jiných kulturních, ovšem taxonomicky vesměs vzdálených druhů (hvozdík vousatý, čínský, Sequierův ap.). Procesem umělého výběru dosáhla dnes obvyklého podílu
v populacích. Taxonomicky vzdálený původ pravděpodobných rodičovských druhů a absence umělého výběru v přírodních populacích je právě důvodem, že se nikde v přírodních populacích hvozdíků z okruhu hvozdíku pýřitého nevyskytuje.
Skutečnost, že ji lze nalézti i u hvozdíku Novákova od Klenče, a to ve formách s oněmi zahradními populacemi prakticky
identických a že hvozdík Novákův je oněm zahradním formám i
jinak velmi blízký (Toman 1986 : 83) si vynucuje závěr, že klenečský hvozdík, mající oprávněný název hvozdík Novákův, representuje zdivočelý zahradní taxon z okruhu hvozdíku pýřitého. Vždyť
je dokonce sivolistý jako on a jeho často zdůrazňovanou příjemnou
vůni lze také nejlépe vysvětlit součinností umělého výběru. Této
skutečnosti ostatně nasvědčuje i variabilita oné růžovočervené
skvrny, variabilita znaku, která je v onom rozsahu u přírodních populací neobvyklá. Od slabě růžové kruhové skvrnky 1 - 2 mm veliké přes úzký růžový pruh vedený přes celou čepel korunního lístku
po růžovou skvrnu s červeným středem, která zabírá podstatnou
část čepele korunního lístku a je patrná právě na fotografii
F.A.Nováka (1927 : 40).
Zdivočení zahradního kultivaru blízkého hvozdíku pýřitému
není nic neobvyklého. F.A.Novák (1924 : 2 - 6) jmenuje těchto
případů veliký počet z celé Evropy. Klenečský hvozdík, hvozdík
Novákův, představuje toliko další zdivočení tohoto kultivaru.
Tomanova práce publikovaná v časopise Gleditschia (1986),
která se stala podkladem pro tuto podkapitolu, byla původně v roce
1976 předložena k tisku v časopise Preslia. Tam byla recensně
odmítnuta. Významný důvod tohoto odmítnutí byl, že studie nepředpokládá příslušnost klenečského hvozdíku k druhu hvozdík písečný a že zpochybňuje jeho přirozený původ.
V srpnu roku následujícího po recensi (1977) a na jaře 1978
byly zjištěny dva nájezdy vandalů uskutečněné pravděpodobně v
době maxima květu klenečského hvozdíku v létech 1977 a 1978.
Jimi byla zlikvidována podstatná část populace. Po vyrýpnutých trsech zůstaly dobře patrné jamky (Toman 1986 str. 71). Byly zlikvidovány především exempláře, které poskytovaly důvody k oněm
73
nepřípustným závěrům, exempláře barevné a vícekvěté. To nutí k
zamyšlení. Přednostní likvidaci barevných a vícekvětých jedinců
dokládá porovnání současného stavu se stavem zjištěným Tomanem v r. 1972 (publikováno v r. 1986) a následující Tomanem
(1986 : 78) učiněné pozorování.
Po prvé likvidaci v r. 1977 provedl Toman (opět 1986 str. 78)
podzimní výzkum morfologie kvetoucích jedinců. Zjistil významně větší podíl jednokvětých jedinců s čistě bílými korunami. Při
návštěvě lokality v době maximálního rozkvětu, ovšem již po publikaci studie z r. 1986 zjistil, že se nejednalo o charakteristiku specifickou pro nejpozději kvetoucí jedince, jak původně předpokládal
a v publikaci také uvedl. Byl to právě důsledek nerovnoměrné redukce populace v létech 1977 a 1978, redukce, při které byly přednostně likvidováni jedinci barevní a vícekvětí.
Klenečská populace hvozdíku Novákova má poměrně dobrou
klíčivost semen : půl roku po odběru semen měla semena klíčivost
63%, po 3 1/2 létech ještě 36%. Přesto se při podrobném průzkumu
23. září 1977 na lokalitě semenáčky druhu nevyskytovaly. Výjimkou bylo nejbližší okolí pokáceného akátového porostu, kde bylo
nalezeno 33 semenáčků. Jak je známo, akátový porost produkuje
do podkladu dusičnany. Lze tedy předpokládat, že jejich přítomnost podporuje tvorbu semenáčků.
Semenáčky nebyly zjištěny ani při umělých výsevech do rozrušených štěrkopísků na lokalitu (11 plošek ca 150 x 150 mm,
vždy s 50 vysetými semeny). Při paralelním pokusu se stejně velikou plochou, na které byla vytvořena směs štěrkopísku s humosní
zeminou z pole pod strání bylo zjištěno 6 semenáčků. Při výsevu
na humosní zeminu v soukromé zahradě autora v Budyni nad Ohří
se vytvořilo 18 semenáčků. Potvrdil se předpoklad, že klenečský
hvozdík je druhem výživných, dusičnany bohatých půd. Ten byl
dokumentován i dále popsanými následujícími paralelně probíhajícími kultivačními pokusy.
Jak již bylo zmíněno, byla během let výzkumu na zahradě autora v Budyni nad Ohří a na pozemku a ve skleníku Pedagogické
fakulty Univerzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem provedena dosti
veliká série pokusných výsevů klenečského hvozdíku. Dospělé
rostliny byly získávány z výsevů bez problémů. Použita byla semena z předchozích variant pěstebních pokusů. Jestliže bylo vyséváno brzy na jaře, vznikly ze semenáčků rostliny, které ještě v
pozdním létě téhož roku bohatě kvetly.
74
Výsevem do sadbovače bylo rozmnoženo 48 exemplářů
hvozdíku, které byly 12. srpna 1973 vysazeny do štěrkopísků na
různá místa na lokalitě. Do podzimu přežily toliko čtyři. V roce
1978 nebyly již ani ty potvrzeny.
Skleníkové výsevy byly započaty předběžným pokusem, založeným 12. 4. 1972, při kterém byly oseto šest variant : tři základní a tři s přídavkem menšího množství dřevěného popela. Základní zeminy byly čistý říční písek, těžká zemina ze zahrady Pedagogické fakulty Univerzity J.E.Purkyně v Ústí nad Labem a
středně těžká květinová zemina. Jejich analýzy publikuje Toman
(1986). Vždy bylo naseto 50 semen. Průměrná klíčivost v obou variantách pokusu na čistém písku byla jen 58%. Rostliny jeden měsíc staré byly 15.5.1972 průměrně 11,1 mm vysoké. Na těžké zahradní zemině to bylo 74% a 22,5 mm. To opět rámcově ukázalo,
že klenečský hvozdík není pískomilnou rostlinou, ale rostlinou výživných humosních půd.
Druhá série pokusů byla založena ve studeném skleníku
19.9.1977 při nestabilních teplotách. Ty kolísaly mezi 10 a 25
stupni. Třetí série pokusů byla založena v laboratoři při relativně
stabilních teplotách dne 15.11.1977. Teploty kolísaly jen mezi 17 a
20 stupni. Pokusy byly provedeny v bedničkách. Jejich poloha byla
pravidelně obměňována podle předem vypracovaného plánu. Bylo
oseto 12 půd odebraných v rozmanitých společenstvech. Byly to
jednak půdy základního typu, jednak půdy s přídavkem humosní
zahradní zeminy standardního složení. Půdní rozbory včetně rozboru přidávané zeminy lze opět nalézti u Tomana (1986).
Výsledky pokusu přináší tab. E1. Z ní je patrno, že nejhorší
výsledky byly získány ve variantě pěstované na půdě z asociace
Armerio-Festucetum, tedy z asociace, ve které klenečský hvozdík
v současné době roste.
Jak je již uvedeno, potvrzuje to, že současný výskyt hvozdíku
není jeho fysiologickým, ale jen ekologickým optimem. Jeho ekologické optimum však kdysi bylo díky pastvě podstatně širší. Tehdy se vyskytoval na celých vražkovsko-klenečských pastvinných
stráních, kde byla jeho konkurenční schopnost podporována okusem a exkrementy pasoucího se dobytka. Dnes ho nalezneme jen
na místech s nedostatečnou konkurencí ostatních druhů, na kterých
po přerušení pastvy jen periferně přežívá. Je to na extrémně kyselých, živinami chudých štěrkopíscích.
75
Nejlepší výsledky pěstebních pokusů byly dosaženy na půdě z
akátového porostu. To přesto, že byl hvozdík akátem z lokality u
Vražkova likvidován. To dokazuje, že hvozdík tam nezničily výměšky kořenů akátu, nýbrž zastínění a konkurence plevelných druhů, charakteristických pro bylinné patro v akátových "lesících". Tito činitelé spolu s omezením pastvy lividovali vražkovskou populaci hvozdíku.
Byl také proveden pokusný výsev klenečského hvozdíku v terénu. Na vytypovaná místa bylo vždy rozházeno dvě stě semen. Ta
pocházela z exemplářů, které byly kultivovány na pozemku autora
v Budyni nad Ohří a v zahradě Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Odběr semen byl proveden v roce 1979, výsev v dubnu roku
1980. Vyséváno bylo na následující lokality :
1.
Na sprašové navátiny v horní části stráně v údolí
Za hájem (poblíže Roudníčku), a to před lesíkem v horní části
stráně, asi 500 m od odbočky polní cesty ze silnice do údolí.
Společenstvo bylo Astragalo-Stipetum capillatae.
2.
Do sukcesního stadia k asociaci Scabioso ochroleucae-Brachypodietum pinnati na místě asi třicetiletého úhoru
v horní části téže stráně.
3.
Do sukcesního stadia k asociaci Salvio verticillatae-Sanguisorbetum minoris v dolní části téže lokality.
4.
Do fragmentu asociace Astragalo-Stipetum capillatae na spraši na okraji borového lesíka východně od Dolního
mlýna mezi Vrbkou a Martiněvsí.
5.
Do asociace Astragalo-Stipetum capillatae a navazující Scabioso ochroleucae-Brachypodietum pinnati na
přechodu mezi spraší a opukou v nejvyšší části stráně nad tratí, asi 500 m jižně od zastávky Martiněves u Libochovic.
6.
Do ochuzeného společenstva se sveřepem vzpřímeným (Bromus erectus) na slepencové skalce v dolní části
téže stráně.
7.
Do ochuzeného společenstva s válečkou prapořitou na opukové stráňce na okraji borového lesíka jihozápadně
od Martiněvse.
8.
Na základě mého požadavku vysel kol. Vaic semena, odebraná přímo z lokality u Klenče na rozrušenou opuku na okraji Bezděkovského háje do asociace Lino tenuifoliiOnonidetum spinosae.
76
Ze všech těchto asi 1500 semen, vysetých ve společenstvech,
která původně pravděpodobně porůstala neutrální až mírně zásadité půdy na vražkovsko-klenečské lokalitě vyrostlo v dospělou rostlinu pouze jediné, na lokalitě č. 6. Je to živořící exemplář, který
každým rokem kvete a přináší plody. Přesto do roku 2006, tedy za
26 let, nevznikl v jeho okolí žádný další jedinec. To ukazuje, že při
vzniku populace u Klenče byla nutná existence dalšího faktoru.
Tím byla pastva.
Před svým domem v Budyni nad Ohří č. 331 pěstuji zahradní
populaci hvozdíku Novákova. V sousedství je pravidelně sekaný
trávník. Hvozdík se do něho spontánně šíří. Domnívám se, že
srovnání s experimentálními výsevy v terénu dokazuje, že pro rozšiřování hvozdíku Novákova v porostu je nutné zkracovat konkurenční byliny. To bylo na někdejší vražkovsko- klenečské pastvinné stráni realizováno okusem pasoucího se dobytka. V součinnosti
s exkrementy pasoucího se dobytka, jejichž vliv byl zdůvodněn výše, to znamenalo bohaté rozšíření klenečského hvozdíku po celé
stráni.
Exemplář hvozdíku Novákova vzniklý z výsevu živoří na
stráních u Martiněvse v nedostatečně zapojeném porostu přes čtvrt
století. Noví jedinci nevznikají. To dokazuje, že je myslitelné
dlouhodobé přežívání vysazené málo početné pseudoxerotermní
populace za podobně nevyhovujících podmínek. Musí při tom
ovšem být omezena konkurence okolního porostu. Tím vysvětluji,
proč mnohé lokality "vzácných" rostlin hostí trvale 1-2-3 exempláře : byl zde vysazen malý počet exemplářů do nevhodného ekotopu
při omezené konkurenci okolních bylin. Všechny exempláře přežívají, ale nerozmnožují se.
Lokalita hvozdíku Novákova u Vražkova a u Klenče byla
pravděpodobně také nepůvodním nalezištěm dvou dalších druhů,
kozince bezlodyžného (Astragalus exscapus) a jitrocele indického
(Plantago indica). Prvý zde byl nalezen Polákem (1896). Nález
však nebyl potvrzen ani Dominem, který zde sbíral několik let po
Polákovi (1904 : 152), ani nikým jiným. Jednalo se nejspíše o několik snadno přehlédnutelných exemplářů. Byly pravděpodobně
vysazeny na místo více než 10 km vzdálené od nejbližší původní
lokality druhu nad Brozany. Skupinku jitrocele indického (Plantago indica) udává zde F.A. Novák (1954). Přes intensivní snahu se
mi ji nepodařilo nikdy potvrdit. Pravděpodobná výsadba byla
vzdálena 8 km od nejbližšího naleziště pod Kloučkem.
77
Po zjištění, že klenečský hvozdík je zdivočelý kulturní roj
ochabl můj zájem o populaci. Byl jsem také znechucen skutečností, že čeští botanici, aby udrželi platnost pochybeného předpokladu
jsou schopni nejen bránit publikaci, vzniklé na pracně získaných
podkladech, ale dokonce likvidovat porost rostliny, a to i té, kterou
považují za nejvzácnější. O záležitost jsem se proto po roce 1978
přestal zajímat.
V roce 2000 jsem publikoval ve Vlastivědném sborníku Podřipsko článek, prakticky totožný s touto podkapitolou, který měl
českým botanikům zpřístupnit argumenty o tom, že klenečský
hvozdík nepatří ke druhu hvozdík písečný a že není českým endemitem, nýbrž že je zdivočelou kulturní rostlinou.
V roce 2007 několikráte (např 10. srpna v 18,40) přinesla
Česká televize na ČT 1 šot. Ten tvrdil, že v sousedství porostu klenečského hvozdíku, který byl stále považován za endemický hvozdík písečný český, byl v rozsahu 30 x 40 m obnažen hrubě písčitý
podklad lokality na který se populace rychle rozšířila.
Vzhledem k tomu, že tato informace neodpovídala mým zkušenostem, začal jsem se o problematiku znovu zajímat. Prostudoval
jsem materiály Agentury ochrany přírody v Ústí nad Labem a navštívil jsem lokalitu u Klenče. Zjistil jsem, že televizní informace
byla zavádějící. Skutečnost je následující.
Na část obnaženého podkladu velikosti 10 x 7 m při západní
hranici přeoraného prostoru byly v r. 1999 vysazeny početné trsy
hvozdíku, pořízené z meristémové kultury. Z fotografií a popisu
prací v dokumentaci Agentury lze odvodit, že bylo vysazováno
právě na ono místo pod mohutnou borovicí, kde se v roce 2007 početný soubor exemplářů vyskytoval a že vysazovaných rostlin, které pocházely výhradně z meristémové kultury, bylo veliké množství. Hvozdík se tedy na tuto část lokality rozšířil nikoli expanzí,
jak bylo tvrzeno v televizní relaci, ale byl tam vysazen.
Z meristémových kultur však nevzniká normální populace.
Všechny exempláře jsou v tomto případě pouhými klony jednoho
jedince, totiž toho, ze kterého byl odebrán materiál ke kultivaci.
Jsou tudíž geneticky naprosto identické. Tím lze vysvětlit, že
všechny Agenturou ochrany přírody v Ústí nad Labem dosazené
rostliny mají bílé květy a přibližně stejné zářezy do čepele, zatímco
původní populace měla čistě bílé květy jen u 38 % jedinců a vykazovala značnou variabilitu v délce a hrubosti zářezů. Ostatně právě
78
morfologická identita všech květů v této části lokality také dosvědčuje původ jedinců z meristemové kultury.
Na nedalekém svahu v blízkosti experimentu se kdysi vyskytovalo kol 90 % exemplářů populace, tedy mnoho desítek jedinců.
V roce 2007 byla tato část lokality charakteristická rozsáhlými lysinami, které zaujímaly 70 - 90 % plochy. Mohutné trsy vřesu byly
výrazně poškozeny a odumíraly. Napočítal jsem tam ve třech skupinkách pouhých 7 trsů hvozdíku. Prostor mezi svahem a experimentem hostíl asi 20 trsů. Podobně na tom byly i ostatní dvouděložné rostliny, jejichž společenství bylo kdysi pro klenečský hvozdík charakteristické.
Lysiny na svahu, na kterém byl kdysi hvozdík nejhojnější,
vznikly nejspíše tím, že byl na lokalitě při odstraňování náletových
dřevin aplikován herbicid Roundup, aniž byla předem testována
jeho účinnost na porost. O aplikaci tohoto herbicidu při likvidaci
výmladků dřevin se materiály agentury často zmiňují. Možná, že
svůj význam mělo i to, že provedení experimentu neprováděli
ochranářští pracovníci, ale že byly svěřeny placené firmě bez biologických a ochranářských zkušeností. Práce na lokalitě podle výkazů Agentury stály ke třem čtvrtím milionu korun.
V roce 2009 brzy na jaře byla hlavní stráňka charakteristická
mohutným rozvojem mechorostů a úplnou absencí dvouděložných
rostlin včetně vřesu a klenečského hvozdíku. Z vzácnějších rostlin
zůstala zachována toliko jednoděložná bělozářka liliovitá. V dubnu
mechorosty ustoupily a rozmnožily se travnaté druhy.
Z celkové situace je patrné, že prostor mezi hlavní stráňkou a
přeoranou částí jakož i severovýchodní roh hlavní stráňky nebyl
Rondupem ošetřen.
Na závěr lze jen konstatovat, že na štěstí ani neúspěšný pokus
Agentury ochrany přírody v Ústí nad Labem na klenečské lokalitě
nebyl příliš velikou ochranářskou ztrátou. Vždyť se nejednalo o
původní "endemickou" populaci, nýbrž o zahradní kultivar, byť
staršího data, hvozdík Novákův.
Hvozdík Novákův se liší od současných populací kultivarů
z okruhu Dianthus plumarius neschopností přežívat více let na
hlubokých zahradních půdách. Při zahradním výsevu rostlina asi
po třech létech zaniká. To je patrně způsobeno tvořícím se dlouhým hlavním kořenem. Dlouhý kořen je možná genetickým zbytkem po původních populacích kulturního hybrida.
79
Kultivar D. plumarius s. l. má velmi dlouhou historii. Považuji za pravděpodobné, že byl nejprve pěstován jako skalnička
s dlouhým kořenem a teprve později že byl vypěstován kultivar
současného typu. D. novakii je tedy nejspíše pratypem současných
kultivarů z okruhu D. plumarius, tedy těch, které byly pěstovány
počátkem 19. století a dříve.
V severovýchodní části hlavní části lokality jsem nalezl a odtud jsem popsal hybrida Knautiosa kallesii (Toman 1952: 105107). Vzhledem k celkové situaci se domnívám, že tento taxon
mohl vzniknout na jiném místě a že mohl být na klenečskou lokalitu jako zvláštnost přesazen. Podobně tomu asi nejspíše bylo i
s monstrosním exemplářem Pulsatilla pratensis. Nalezl jsem jej na
lokalitě jako septimán gymnásia. Zprávu o něm jsem se v r. 1949
pokusil neúspěšně publikovat v Časopisu Národního muzea.
Rostlina měla na nápadně tuhé lodyze nikoli jeden, ale dva
prsténce listů. Chyběly jí tyčinky. Jednalo se tedy o typ, který patřil do okruhu, který uvádí Hegi (Bd. 3: 538) jakoAnemone (Pulsatilla) pratensis subsp. nigricans f. schizocalix Lange.
Z toho všeho lze usoudit, že klenečské stráně skutečně komusi
kdysi sloužily za „zahrádku“, kterou obohacoval jednak některými
„vzácnými“ druhy z jiných lokalit, jednak některými taxonomickými zajímavostmi. Některé se zachovaly do počátku nebo jiné
dokonce až do poloviny dvacátého století.
M.6. Botanické záhady na Řípu
E. Šťastný objevil na Řípu v roce 1941 lokalitu kosatce nízkého (Iris pumila : Novák 1948). Dostál (1948-1950) pochybuje o
původnosti výskytu. Později však (Dostál 1958, 1989) považuje
české lokality kosatce nízkého za původní. V Nové květeně ČSSR
(Dostál 1989) má naleziště za zničené.
Dostálova (1989) informace o vymizení kozince nízkého z
Řípu však není správná. Rostlina se tam stále vyskytuje a je velmi
vitální.
Sám sleduji tuto lokalitu již od doby její prvé publikace.
Zprvu rostl kosatec nízký v isolovaných ostrovech na horním okraji strmé skály proti polní cestě ze Ctiněvse na Říp v asociaci
mochny písečné a tařice horské (Potentillo arenariae- Alyssetum
montani).
80
V době prvé návštěvy v roce 1949 jsem napočetl deset trsů, ze
kterých byla polovina žlutokvětých, polovina modrokvětých. To,
že měla populace stejné množství žlutokvětých jedinců jako modrokvětých bylo velmi nápadné. Na lokalitách zřetelně původního
výskytu jsou totiž žlutokvětí jedinci pouze vtroušeni nebo chybí.
Kolem roku 1965 se kosatec nízký rozšířil mimo skálu. Vyskytoval se již také řídce v prostoru pěšiny těsně nad skalou v asociaci mochny cibulkaté a trýzelu škardolistého (Poo bulbosae- Erysimetum crepidifolii). Prvé na toto místo proniklé exempláře měly
následující doprovod:
25m2, 30° k JV, 60 %, 31.10.1969 : Iris pumila +. C : Poa
bulbosa + . DC : Trifolium arvense +, Veronica cf. dillenii 1. Echium vulgare +. UV : Festuca cinerea subsp. cinerea 3, Seseli devenyense 3, Hieracium echioides +. O: Potentilla arenaria 2. K : Koeleria macrantha 2, Allium sphaerocephalum +, Euphorbia cyparissias +, Stachys recta +. Bgl : Asplenium septentrionale 2, Muscari
tenuiflorum +, Spergula vernalis +.
Následovalo poměrně rychlé rozšíření do navazujících ploch
Poo bulbosae- Erysimetum crepidifolii. Dnes má porost rozlohu asi
20 x 12 m a vyplňuje prakticky souvisle prostor světliny nad skalou až ke křovinatému obvodu. Mezi keře neproniká.
Při exkursi 11.4.1999 bylo zjištěno, že poměr žlutokvětých a
modrokvětých jedinců je stále přibližně 1 : 1. Lze sledovat souvislé
pruhy modrokvětých a žlutokvětých jedinců, které naznačují způsob, jak se druh na lokalitě vegetativně rozšiřoval.
Šest skupinek kosatce nízkého bylo také zjištěno asi 20 m pod
hlavní lokalitou ve spodní části skal. Dvě menší měly trsovitý charakter. U čtyř větších je patrna kruhovitá struktura, svědčící o tom,
že vznikly vegetativním rozrůstáním z jednoho místa. Kosatec nízký se sem asi dostal splavením oddenků z hlavní části lokality. Nález učinil na naší společná exkursi dne 11.4.1999 p. J. Schönfelder
(Budyně nad Ohří).
Dne 21.5.1998 byly rostliny bohatě plodné. Kosatec nízký byl
na hlavní lokalitě vázán téměř výhradně na Poo bulbosaeErysimetum crepidifolii a měl následující doprovod :
9 m2, 35°k JV, 60%. Iris pumila 3. C : Poa bulbosa 1. DC :
Veronica cf. dillenii +. V : Erysimum crepidifolium +, Festuca valesiaca +, Stipa capillata +, S. joannis +. DV : Verbascum lychnitis
r. UV : Festuca cinerea subsp. cinerea 1, Seseli devenyense 1, Melica transilvanica +. DUV : Holosteum umbellatum +, Sedum al81
bum 2. O : Potentilla arenaria 1, Thymus pannonicus 1, Centaurea
stoebe +. K : Eryngium campestre +, Koeleria macrantha +, Sanguisorba minor +, Stachys recta +, Thymus marschallianus +, Allium sphaerocephalum r. Bgl : Rosa sp. +, Sedum acre +, Teucrium
chamaedrys +, Ulmus montana +.
V komplexu skalek asi 15 m východně odtud za křovinatou
stěnou za přibližně stejných ekologických a cenologických podmínek (podmínek společenstva) se nevyskytovala ani jedna rostlina.
Kosatec nízký jsem nenalezl ani jinde na Řípu. Rozšiřuje se tudíž
kosatec nízký na Řípu přes bohatou plodnost zřejmě výhradně vegetativně.
Pro určení původnosti populace je významný jednak poměr
žlutokvětých a modrokvětých jedinců, jednak dynamika rozvoje
populace a vztah k zastínění lokality.
Neobvyklý poměr mezi žlutokvětými a modrokvětými jedinci,
který se udržuje od doby prvé zprávy o lokalitě po současnost navozuje předpoklad, že populace vznikla ze dvou přibližně stejných
skupin jedinců různé barvy květů., které byly současně vysazeny
na lokalitu. Pokud se týče dynamiky rozvoje populace je možno
konstatovat následující.
Říp byl ještě uprostřed devatenáctého století pokryt stepí, na
severních svazích částečně zalesněnou stepí. Les je výsledkem novodobé výsadby. Nezpůsobil rozšíření stepních rostlin, ale naopak
vymizení některých stepních druhů : hvězdnice chlumní (Aster
amellus), lociky vytrvalé (Lactuca perennis), třezalky ozdobné
(Hypericum elegans) atd. To, že v protikladu k těmto druhům se
stepní kosatec nízký rozšiřuje, a to výhradně vegetativně, dokumentuje spolu s neobvyklým poměrem žlutokvětých a modrokvětých jedinců jednoznačně jeho antropogenní původ na lokalitě, a
sice výsadbou na skálu do isolovaných ostrovů v asociaci Potentillo arenariae-Alyssetum montani. V té se ukázal být velmi vitální a
poměrně rychle se rozšiřoval.
Z dalších druhů, které byly na Říp pravděpodobně vysazeny
je nejzajímavější křivatec český (Gagea bohemica). Porost jeho
sterilních rostlin znal odtud před rokem 1970 rovněž E. Šťastný
(1970 : 75). Nebyl si však jist jeho taxonomicku příslušností, což
zdůrazňuje otazníkem. Píše : "Tak jsem na Řípu bez úspěchu hledal ..... křivatec český (pouze sterilní ?) .." Podle ústní informace
E. Šťastného byl tento porost nevelkých rozměrů.
82
Počátkem roku 1983 mne požádala jedna skupina zahraničních přírodovědců o zjištění lokalit křivatce českého v severních
Čechách. Oznámil jsem především Říp, který jsem potvrdil
9.4.1983. Na neveliké ploše asi 12 m2 rostl zde bohatě kvetoucí
křivatec český. Bylo to ve spodní části skalní stepi asi 35 m od lokality kosatce nízkého. Snímek jsem publikoval v časopise Feddes
Repertorium (99 : 582, 1988). Křivatec český je tam charakterizován stupněm 3 Braun- Blanquetovy stupnice (druh pokrývající 25
až 50 % plochy). Druhá lokalita, kterou jsem zjistil a současně
oznámil byly skalky ve Velkých Přílepech nad silnicí do Úholiček.
Na lokalitě rostlo několik set kvetoucích jedinců křivatce českého
ve velmi vitální formě.Porost byl 8.3.1983 snímkován. Na snímkované ploše 16 m2 jsem napočítal 11 kvetoucích jedinců. Pokryvnost druhu mám zaznamenánu stupněm 2 (druh pokrývající 525 % plochy). V dubnu 1985 jsem zjistil, že oba porosty byly dokonale likvidovány, a to včetně sterilních exemplářů. Na Řípu jsem
zjistil dva kvetoucí exempláře, ve Velkých Přílepech asi pět na jednom nenápadném zastrčeném místě.
Považuji za nutné na tomto místě konstatovat, že neznám
vztahy mezi onou zahraniční skupinou, která mne kontaktovala s
jinými zahraničními skupinami ani kontakty oné zahraniční skupiny do naší republiky.
Dne 11.4.1999 jsme navštívili s J. Schönfelderem (Budyně
nad Ohří) Říp. Účelem bylo kromě jiného zjistit, zda jsou na Řípu
ještě nějaké zbytky porostu křivatce českého.
Překvapil nás masový výskyt tohoto druhu na mnohem větší
ploše než v roce 1983. Rostl zde na ploše asi 100 m2 na lokalitě z
roku 1983, asi na 2 m2 ve vzdálenosti 20 m západně od této lokality a na Schönfelderově lokalitě kosatce nízkého (viz výše). Ta leží
dalších 15 m západně. Velikost porostu tam jsem odhadl na 20 m2.
V porostech se masově vyskytovaly kvetoucí exempláře. Nejčetnější kvetoucí jedinci byly na pásu splavené jemnozemě ve spodní
části lokality, kde byl porost sterilních exemplářů takřka jednolitý.
Neobvyklé rozšíření křivatce českého za patnáct let jsem dal
do souvislosti s vandalsky plánovanou likvidací lokality. Drn s početným brutem sterilních rostlinek byl zřejmě rozházen po lokalitě.
Tak vzniklo na mnohem větší ploše značné množství expansních
center, ze kterých se křivatec český dále rozšiřoval.
Významná expanse, patrně podporovaná umělým zásahem
ukazovala, že ekologické podmínky pro existenci stepního křivatce
83
českého byly na skalách Řípu stále více než vyhovující. Nedostatek mechanismů pro šíření cibulek však zřejmě do roku 1983 neumožnil vznik většího porostu než oněch 12 m2. Druh se do této
doby nejspíše rozšiřoval z bodové lokality, vzniklé zřejmě umělou
výsadbou. Jeho velmi pomalá expanse přirozenou cestou před
rokem 1985 byla dána tím, že se ve střední Evropě dnes šíří téměř
výhradně vegetativně, což je dáno nedostatkem vhodných opylovačů ze skupiny stepního hmyzu (Hegi 1909 : 207).
Problematika výskytu křivatce českého na Řípu je velmi podobná problematice výskytu kosatce nízkého na této lokalitě. Nápadná byla také nevelká vzdálenost obou nalezišť.
S J. Schönfelderem jsme se v dubnu 1999 pokusili zjistit, jestli i lokalita křivatce českého ve Velkých Přílepech prošla obdobným vývojem jako jeho lokalita na Řípu. Náš předpoklad se, bohužel, nepotvrdil. Stav naleziště byl stejný jako v roce 1985. Rostlo
tam opět jen několik rostlinek pod jedním keřem na témže zastrčeném místě jako po devastaci.
Do osmdesátých let dvacátého století se vyskytovaly na Řípu
také tařice horská (Alysum montanum) a vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa) (Domin 1916 citováno podle Tomana 1973 str. 83).
Rostly v několika exemplářích na velmi omezené ploše několika
metrů jižně od místa, kde turistická stezka vedoucí od kostelíka
vychází z lesa a obrací se k západu. Je to jediné místo, kde se tyto
druhy na Řípu vyskytovaly. Dnes je tam při okraji lesa postavena
lavička. Široký prostor před ní otvírá zajímavou vyhlídku. Je v důsledku intensívní frekvence turistů úplně zbaven vegetace. Porost
lokality obou druhů patřil asociaci Poo bulbosae-Erysimetum crepidifolii a měl následující složení :
6 m2, 20° k JZ, 40 % : Oxytropis pilosa 1, Alyssum montanum +. C : Poa bulbosa 1. D : Veronica cf. dillenii +. V : Stipa capillata 1. DV : Arenaria serpyllifolia +, Echium vulgare +. UV :
Seseli devenyense +, Festuca cinerea subsp. cinerea +, Melica transilvanica +. DUV : Acinos arvensis +, Alyssum alysoides +, Sedum album +. O : Potentilla arenaria 2, Thymus marschallianus 1,
Centaurea stoebe +. K : Koeleria macrantha 2, Thymus praecox 1,
Euphorbia cyparissias +. Bgl : Sedum acre 1.
Rozšíření stepních společenstev na jižních svazích Řípu je
dnes následující : na skalách Potentillo arenariae-Alyssetum montani (Toman 1981 : 444-445 sn 7), na strminách přecházející v Diantho-Festucetum. Na hlubší půdě nad skalami a pod skalami Poo
84
bulbosae-Erysimetum crepidifolii (Toman 1981 : 454-455 sn. 15).
Lokalita tařice horské a vlnice chlupaté odpovídala ekologicky i
druhovým složením, jak bylo právě dokumentováno, poslední asociaci a byla typickými porosty této asociace ze všech stran obklopena.
Pozoruhodné je, že tařice horská i vlnice chlupatá jsou pro
Poo bulbosae-Erysimetum crepidifolii, ve kterém rostly, cenologicky cizí. Dle Tomana (1981 : 454-455) se v něm na Řípu vyskytují jen na výše snímkované ploše, mimo Říp nebyly v tomto společenstvu zjištěny. Naproti tomu v oné druhé asociaci, Potentillo
arenariae- Alyssetum montani, na strmějších svazích Řípu běžně
rozšířené, tyto druhy nerostou, ačkoli mimo Říp mají v ní oba stálost 70 % (Toman 1981 : 444- 445).
Je tedy nasnadě předpoklad, že jak tařice horská tak vlnice
chlupatá byly na Říp vysazeny, a to do nevhodné asociace. Do
asociace Potentillo arenariae- Alyssetum montani nemohly proniknout. Byly od ní výrazně prostorově odděleny. Proto zůstaly omezeny na místo výsadby a dále se nešířily.
Vysazen na lokalitě byl také keř janovce metlovitého (Sarothamnus scoparius) při pěšině poblíže lokality kosatce nízkého.
Vysazeny byly i poměrně četné exempláře zahradních tulipánů,
dnes jak sterilních tak kvetoucích, které rostou v okolí všech zmíněných lokalit. I tato prostorová vázanost na zřetelně zahradní populaci se zdá dosvědčovat umělou výsadbu všech pěti uvedených
druhů.
Bude nutno uvážit, jestli i dva jedinci pochybku severního
(Androsace septentrionalis), které zjistil na Řípu autor této práce
(Toman 1988 : 353) nemohou představovat zbytek vysazené antropogenní populace. Jedná se zřejmě o jedinou lokalitu v Čechách,
která je situována mimo písčiny nebo písčitá pole.
M. 7. Holý vrch nad Vrbkou u Budyně
nad Ohří
Severovýchodně od Vrbky u Budyně nad Ohří v prostoru Holého vrchu rostly ve stepních porostech některé vzácné stepní druhy. Druhově nejbohatší stepní společenstva lemovala křovinatý lesík při polní cestě Vrbka-Martiněves a svahy kolem nedalekého
85
bývalého lomu zvaného Obecní skála. Dnes je již mnohé zničeno
přerostlou houštinou křovinatých porostů lesíka nebo přehoustlou
výsadbou borovic nebo náletů břízy. Cenologicky se většinou jednalo o společenstva svazu Cirsio-Brachypodion nebo podsvazu Astragalo-Stipenion.
V oněch porostech se vyskytoval zajímavým způsobem větší
počet druhů. Rostly ve velké vzdálenosti od svých nejbližších lokalit, vesměs na nepatrných plochách, často na několika čtverečních
decimetrech v počtu několika exemplářů. Cenologická vazba na
porost, ve kterém se vyskytovaly, byla často těžko vysvětlitelná až
nevysvětlitelná. Následuje popis jednotlivých případů.
Na svahu těsně před lesíkem 10 m vpravo od cesty VrbkaMartiněvěs rostla skupinka rozrazilu rakouského (Veronica austriaca)a v její blízkosti asi 4 dm2 veliká netypická populace rodu devaterník (Helianthemum). Tato netypická populace měla zřetelně
menší a značně světlejší květy. Obě lokality ležely v prostoru
snímku asociace Brachypodio pinnati-Scorzoneretum hispanicae,
který poblikoval Toman (1981, Tab. 19 sn. 7 ). Současná fytocenosa je Filipendulo vulgaris-Brachypodietum pinnati. Cenologická
změna proběhla v důsledku částečného zastínění keři břízy a lísky.
Zástin patrně způsobil vymizení rozrazilu rakouského. Ona netypická skupinka devaterníku ale byla ještě v roce 1998 velmi vitální
a bohatě kvetla.
Blíže k cestě, 6 m od lokality rozrazilu rakouského, rostlo na
ploše asi 0,5 až 1 m2 několik exemplářů penízku horského ve velmi podobném společenstvu. Dnes, opět po částečném zastínění, je
významnou dominantou válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum). Společenstvo je opět Filipendulo vulgaris-Brachypodietum
pinnati. Penízek horský marně hledáme.
V lesíku na hřbítku asi 50 m východně od předchozích nad
úvozem bývalé cesty se vyskytoval kosatec bezlistý (Iris aphylla).
Kolonie zaujímala část světlinky v křovinatém lese. Podkladem
byla opuka těsně na hranici s pískovcem, která byla v neveliké
hloubce pískovcem vystřídána. Porost byl 2 x 3 m veliký, podklad
měl sklon 10° k západu, pokryvnost byla 80 %. Společenstvo bylo
Brachypodio pinnati- Scorzoneretum hispanicae. Dne 6.9.1969 byl
zde zaznamenán následující snímek :
Iris aphylla 3. C : Filipendula vulgaris 1, Peucedanum oreoselinum +, Veronica spicata +. V : Inula hirta +, Potentilla rubra +,
Gentiana ciliata +. DV : Anthericum ramosum 1, Inula salicina 1,
86
Viola hirta 1. O : Scabiosa canescens +. DO : Carex humilis 3. K :
Brachypodium pinnatum 3, Festuca rupicola 2, Euphorbia cyparissias 1, Plantago media +. Bgl : Genista tinctoria +, Melampyrum
cristatum +, Polygonatum odoratum +.
Kosatec bezlistý je z opuk Roudnicka znám. Rostl zde částečně v údajně "endemickém druhu" kosatec "Novákův" (Iris novakii
: viz kap. E5) jako charakteristická forma opuk. Lokalita u Vrbky
je rovněž v komplexu opuk. Jak jsem již v kap. E5 uvedl, rostly
zde ale kromě tohoto "endemita" také typické rostliny kosatce bezlistého (I. aphylla), přičemž výskyt obou forem byl podmíněn podkladem : na pískovci rostla typická forma, na opuce kosatec "Novákův".
Pan Lukšan (Budyně nad Ohří) mi laskavě poskytl xerokopii
přepisu rukopisných záznamů z Roudnicka. Přepis byl pořízen z
originálu deponovaného v litoměřickém museu. Ten vznikl pravděpodobně kolem roku 1940. Autorem byl nejspíše F.A.Novák. V
něm je udána tehdejší velikost kolonie 1 m2. V roce 1969 měla tedy 6 m2. Jedná se tedy jako v jiných podobných případech nejspíše
o postupné rozšiřování porostu z bodové výsadby. Dnes již porost
tohoto kosatce na Holém vrchu u Vrbky neexistuje.
Vlevo od cesty Vrbka-Martiněves, při jejím okraji, byla nalezena druhá kolonie onoho netypického taxonu z rodu devaterník
(Helianthemum). Byla vzdálena asi 12 m od oné výše zmíněné kolonie prvé. Byla opět asi 4 dm2 veliká.
Po levé straně cesty asi 50 m od spodního okraje lesa kvetl
kdysi v křoví střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus)
(Šťastný dle F.A.Nováka 1943). Květy se nejspíše objevily po prosvětlení nadrostu v souvislosti s vytvořením reservace (cf.
F.A.Novák 1943), dnes již dávno neexistující. E. Šťastný mi v šedesátých letech ukázal místo někdejšího výskytu. Pamatuji-li se
dobře, mělo v těchto létech jen nepatrnou pokryvnost bylinného a
mechového patra. Tak je tomu dodnes. Střevičník pantoflíček se na
lokalitě vyskytoval i v roce 1943, a sice v počtu dvou jedinců (Pokorný 1944). Později byl nejspíše přenesen do některé budyňské
zahrádky.
Kdesi v nejbližším okolí předchozích lokalit rostl i len žlutý
(Linum flavum) (F.A.Novák 1943). Ten jsem tu vícekrát bezúspěšně hledal. Podobně i E. Šťastný lokalitu těsně po roce 1943
několikráte navštívil a marně se snažil tento druh nalézti (ústní informace). Výskyt byl tedy nejspíše rovněž nepatrný.
87
Uvnitř bývalého lomu Obecní skála rostla skupinka tařice
horské (Alyssum montanum) v následujícím porostu, patřícím do
blízkosti subasociace Potentillo argenteae- Achilleetum setaceae
scabiosetum ochroleucae :
14. 6. 1964, 25 m2, J, 60% : Alyssum montanum r. C : Veronica prostrata +. Subass : Scabiosa ochroleuca +. O : Artemisia
campestris +, Potentilla arenaria 1, Scabiosa canescens 1, Centaurea stoebe r. DO : Carex humilis 3, Thymus praecox +. K : Dianthus carthusianorum 1, Avenochloa pratense 1, Koeleria macrantha
1, Asperula cynanchica +, Brachypodium pinnatum +, Euphorbia
cyparissias +, Festuca rupicola +, Galium verum +, Pimpinella saxifraga +, Plantago media +, Sanguisorba minor +, Trifolium montanum +. Bgl : Hieracium pilosella 1, Briza media +, Campanula
rotundifolia +, Globularia elongata +, Hypericum perforatum +,
Helichrisum arenarium r.
Tařice horská v bývalém lomu Obecní skála rostla v místě,
odkud byl vylámán kámen. Přitom isolovanost lokality vylučuje
možnost zanesení rozmnožovacích orgánů ze sousedství.
Modřenec tenkokvětý (Muscari tenuiflorum), měl souvislý
porost v úžlabině asi 30 m severně od cesty a byl bez jakéhokoli
doprovodu jiných stepních druhů. Na jiném místě se nevyskytoval.
Ostřice stepní (Carex supina) rostla v několika exemplářích na pískovcovém hřbítku poblíže cesty od lokality k Vrbce v asociaci Potentillo argenteae- Achilleetum setaceae. Dodnes tam nalezneme
12 růžic netřesku střešního (Sempervivum tectorum). Tři metry odtud jsou dvě kolonie (30 x 30 a 50 x 50 cm) dobromysle obecné
(Origanum vulgare). Nad bývalým lomem Obecní skála roste skupinka šesti exemplářů pupavy bezlodyžné (Carlina acaulis). Na nevelké písčině pod Obecní skálou se kdysi při cestě vyskytoval 1
m2 veliký porost paličkovce šedého (Corynephorus canescens). Na
této písčince se vyskytovalo i několik exemplářů roztroušené
exempláře silenky ušnice nepravé (Silene otites subsp. pseudootites : Toman 1952 ). Asi 15 m níže na humosní zemině rostly 3 m2
ledence přímořského (Tetragonolobus maritimus). Vstavač obecný
(Orchis morio) se nacházel asi na dvou m2 při křižovatce cest vedoucích z lomu a od Vrbky. Vstavač nachový (Orchis purpurea)
roste dosud ve sníženině terénu při cestě vedoucí středem lesíka.
Tamtéž rostl i hadí mord nachový (Scorzonera purpurea). Ten měl
druhou lokalitu na ostrohu nad severovýchodním okrajem křižovatky při spodní části lesa. Skupinka keřů skalníku celokrajného
88
(Cotoneaster integerrima) a jeřábu muku (Sorbus aria*) rostla na
pískovcové skalce uprostřed lesíka těsně nad cestou. Rovněž koulenka prodloužená (Globularia elongata*) měla na lokalitě omezený výskyt : na odklizové haldě jižně od lomu a na severovýchodním okraji lomu. Sasanku lesní (Anemone sylvestris*) bylo možno
před výsadbou borovic nalézti na dosti veliké ploše (nejméně 500
m2) nad cestou nad lomem. Byla však soustředěna právě jen na toto jediné místo.
Také rozšíření většiny ostatních vzácných druhů lokality mělo
podobně omezený charakter. Jen několik druhů bylo rozšířeno po
celé lokalitě. Ty také sahaly po stráních až k lomu Mackova skála,
a dále za ni ve směru k Nížebohům : pěchava vápnomilná (Sesleria
varia), čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis), zvonek klubkatý
(Campanula glomerata) ap.
V předchozí části kapitoly byly popsány případy neobvyklého
způsobu výskytu většího počtu druhů rostlin na poměrně nevelikém území. Neobvyklost je vždy stejná : jedná se o výskyty několika exemplářů na nepatrné ploše, někdy (zejména u tařice horské a
kosatce bezlistého českého) v netypické fytocenose. Jejich nejbližší původní lokality jsou nejméně deset kilometrů vzdáleny.
Pro posouzení charakteru popsaných sporných výskytů je
velmi důležitý případ oné zvláštní populace rodu devaterník, která
zde rostla mezi typickými porosty devaterníku penízkovitého na
dvou isolovanýchch místech.
Když jsem se v Květeně ČSR (Hrouda 1990) dozvěděl o
sporné dokumentaci devaterníku skalního od Vrbky počal jsem se
o věc blíže zajímat. V herbářích Botanického ústavu Přírodovědecké fakulty Karlovy university v Praze jsem zjistil, že je tam
skutečně doklad druhu devaterník skalní, který sbíral K. Domin
nad Vrbkou u Budyně n.O. Je to typický exemplář, který nemá palisty a na lodyze je žláznatý. Jediný květ na položce má velikost
obdobnou jako jiné položky devaterníku skalního (je zřetelně menší, než devaterník penízkovitý). Jeho barvu není možno určit. Má
však dobře patrnou esovitou čnělku, což je důležitý diferenční znak
oproti devaterníku penízkovitému.
Jelikož se mi nepodařilo nalézt u Vrbky typický devaterník
skalní, věnoval jsem pozornost oněm dvěma záhadným skupinkám
rodu, které se jak barvou tak velikostí květů blížily devaterníku
skalnímu. Skutečně jsem zjistil v populaci na několika květech
89
esovité čnělky. Na některých lodyhách jsem konstatoval nevelké
žláznaté ochlupení.
Obě popisované mikropopulace rodu devaterník od Vrbky
považuji za produkt hybridizace devaterníku penízkovitého vejčitého (Helianthemum nummularium subsp. ovatum) s devaterníkem
skalním (Helianthemum rupifragum), a to přesto, že mají vyvinuty
palisty. Existenci palistů na hybridních exemplářích je možno vysvětlit genetickou dominancí znaku. Obě tyto hybridní mikropopulace, zejména v kontextu s ostatními případy popisovanými v této
práci dokazují, že na lokalitě bylo vysazováno a že sem byl přesazen i onen záhadný devaterník skalní, který zde objevil K. Domin.
V době Dominovy návštěvy se ještě hybridizace neprojevila.
Je sotva možné předpokládat, že by botanik Dominova typu nepostřehl, nesebral a nepopsal rostlinu do té doby neznámou, ať již jako hybridní druh nebo varietu z okruhu devaterníku penízkovitého.
K vytvoření obou odlišně barevných hybridních skupinek tudíž došlo v období devadesáti let, které uplynuly od doby Dominovy návštěvy lokality.
Bez předpokladu vysazení devaterníku skalního ve dvou skupinkách na lokalitu nedlouho (tj. několika let až málo desítek let)
před návštěvou K. Domina by nebylo lze vysvětlit, jak je možné,
že druh, pokud by byl na lokalitě původní, by přečkal tisíce let
existence na lokalitě bez přirozené hybridizace, zatímco v posledních devadesáti letech prodělal hybridizaci tak intenzívní, že se jí
zcela eliminoval. A to dokonce nezávisle na dvou místech.
V tom je tedy také vysvětlení veškerých výše popsaných záhad : na lokalitě se před návštěvou K. Domina v roce 1908 vysazovalo. Vysazené rostliny vyjmenovaných druhů nebyly schopny
ve vyvážených porostech a pro vysazený druh nepatřičných společenstvech vytvořit větší populace než ty, které byly popsány a které čítaly vždy několik jedinců na velmi omezené ploše. Jen druhy,
které byly výše vyjmenovány jako obecněji rozšířené a které se
tam vyskytují dodnes reprezentují původní vegetaci lokality.
Zůstává otázka původce vysazování.
Lokalitu před Dominem navštívil např. Velenovský. Jeho nálezy jsou publikovány v Čelakovského Prodromu květeny české.
Velenovský odtud také poskytl Dominovi (1910) materiál k popsání hadího mordu španělského tuhého (Scorzonera hispanica var.
strictiformis).
90
V době mého studia na Přírodovědecké fakultě Karlovy university v létech 1950-1954 se na katedře botaniky tradovalo, že
Velenovský, tehdy již zemřelý, vysazoval na některých místech
významné rostliny. Měl prý potěšení z pomyšlení, jak botanikové
po jejich zjištění budou mít potíže s vysvětlováním, jak se na ony
rostliny na lokality dostaly. Je tedy možné, že původcem oněch výsadeb nad Vrbkou byl právě Velenovský.
Je dále nutno připomenout vztahy J. E. Purkyně k obcím Budyně n.O. a Libochovice. Syn J. E. Purkyně, Emanuel (18311882), botanik, chtěl jako kustod Musea Království českého založit
botanickou zahradu, ve které by byly soustředěny veškeré rostliny
z Čech (Maiwald 1904 : 91). Vhodným pokusným předobrazem
takové botanické zahrady, snad nejvhodnějším v širokém okolí
Budyně n.O. a Libochovic, mohl být právě komplex na Holém
vrchu u Vrbky u Budyně nad Ohří. Vyskytuje se tam jak les, holé
stráně, "skála" (lom), tak haldy kamenů, které by mohly suplovat
sutě. Nalezneme zde jak pískovec, tak opuku.
Emanuel Purkyně v pozdějších létech působil na lesnické škole v Bělé pod Bezdězem. Bělské údolí a jeho okolí je pozoruhodné
vegetační bohatostí. Vzniká otázka, jestli nějaký podíl na této vegetační bohatosti nemohl mít právě E. Purkyně.
M. 8. Současní botanici jako původci vysazování a likvidace lokalit
V létě roku 1999 byly zaslány části kapitol E6 a E7 této práce,
zpracované jako samostatný článek časopisu Severočeskou přírodou, kde byl odmítnut. Dle názoru redakce je Dominův herbářový
doklad devaterníku skalního od Vrbky pochybný. Druh prý na lokalitě nikdy nerostl. Herbářovaná položka podle tohoto vyjádření
vznikla náhodnou záměnou lokalitních lístků ve sběrech, které dělal Domin na lokalitách mimo území České republiky.
Nebyl brán zřetel na moji argumentaci, že na schedě je jednoznačně udána druhová příslušnost sběru i lokalita a sběratel. Rukopis lokalitního lístku je psán zřetelně Dominem. Že tedy botanik
odborné erudice K. Domina, který je vedle Čelakovského a Velenovského nejvýznamnější postavou mezi českými botaniky všech
dob, si jistě uvědomil závažnost nálezu a na lokalitu se při psaní
91
schedy jistě dokonale upamatoval. Stráně u Vrbky byly totiž prvou
a jsou dosud jedinou lokalitou, kde byl druh v Čechách nalezen.
Byla vyslovena pochybnost i o mých informacích o křivatci
českém na Řípu, které jsou uvedeny zde v kap E7. Celá argumentace mé práce byla prohlášena za mylnou.
Později jsem byl překvapen J. Novákovým (2001) sdělením,
že křivatec český se vyskytuje na Řípu hojně na všech exposicích
mimo S a SV. To odporovalo mým zkušenostem. Odporuje to i výše uvedeným informacím zaníceného botanika, dlouholetého učitele v Mnětěši pod Řípem, E. Šťastného. Proto jsme se s J. Schönfelderem vypravili 29.3.2002 na tuto lokalitu. Skutečně jsme nalezli
čtyři malé, na kvetoucí exempláře však velmi bohaté porosty tohoto druhu východně od lokality, popisované v kap. E7 této práce.
Tři isolované exempláře rostly tamtéž v podrostu keřů ve vyšší trávě. Podobnou ekologii měly i dva exempláře na západní exposici.
Porosty východně od původní lokality měly vždy nevelkou
rozlohu : 3 - 4 m2. Počet kvetoucích jedinců na nich byl ale vždy
20-30. Každý kvetoucí exemplář vyrůstal na těchto nových místech ze skupiny sterilních rostlin. Ty byly u isolovaných rostlin
pod keři máločetné (vždy jen několik sterilních listů), vždy však
etiolisované.
Na rozsáhlé, asi 100 m2 veliké původní lokalitě popsané zde v
kap. E7 jsme však našli jen několik kvetoucích jedinců. Výjimkou
byla prostřední část tohoto naleziště, v roce 1999 jen 2 m2 veliká.
Nyní měřila asi 8 m2 a hostila asi 30 jedinců. Nad ní nad asi 2-3 m
vysokou skalkou jsme nalezli ve dvou porostech, v obou případech
přibližně 4 m2 velikých, 14 a 5 kvetoucích jedinců.
Situace, kterou jsme zjistili v roce 2002, tedy nové, avšak na
kvetoucí druhy bohaté lokality na jedné straně a výrazně ochuzené
lokality starší dělala dojem rozsazování. Zdálo se však být nevysvětlitelným, jak je možné, že byly i na těchto nových lokalitách
zasazeny kvetoucí jedinci do porostu sterilních rostlin.
Proto jsem se 2.4.2002 vypravil znovu na Říp. Podrobně jsem
prozkoumal strukturu lokality z roku 1999. Konstatoval jsem na
hlubších místech četné lysinky asi 0,5 až 1 dm2 veliké, na kamenech pak analogická místa, kdy byl kámen přibližně ve stejném
plošném rozsahu obnažen. Porost sterilních exemplářů není ani
zdaleka tak souvislý jako před několika lety. Onen pás splavené
jemnozemě, kdysi nejbohatší místo z celé lokality, již neexistoval.
Po narušení jeho povrchu byla zřejmě jemnozem denudací přemís92
těna na navazující místa porostlá vysokou travou, případně rozličnými keři.
Druh byl tedy zřejmě rozsazován. Nikoli však vydloubáním
jedinců, ale přenesením v nevelikých plátech podkladu. Tím bylo
na jedné straně zajištěno jeho vcelku dobré uchycení na nových
místech, na druhé straně pak zajišzěn dojem původnosti výskytu,
zdánlivě dokumentovaný sterilními jedinci, které obklopují kvetoucí exempláře.
Naše prvá návštěva na lokalitě v roce 2002 byla před velikonočními svátky, na Velký pátek. Druhá návštěva pak v úterý po
Velikonocích. Populace na původní lokalitě byla přes svátky ochuzena i oproti našemu zjištění z 29. března. Tehdy rostlo pod skalou
asi deset exemplářů sledovaného druhu. Nyní jsem nalezl toliko
jeden. Nad skalou, kde jsem v březnu nalezl 19 kvetoucích jedinců
se přes svátky uchoval také jen jeden. Místo je pro zahrádkáře
velmi nepřístupné. Domnívám se tedy, že lze očekávat novou výsadbu, nejspíše západně od původní lokality, kde se druh zdá být
dosud nečetný.
Na nalezišti u Vrbky se mi v roce 2001 již nepodařilo nalézt
ony dvě skupinky záhadného devaterníku, o kterých píši v této kapitole. Byly zřejmě kýmsi zlikvidovány.
Skupinky byly sledovány již od roku 1969, kdy byl pořízen
onen výše citovaný snímek porostu (publikovaný ve Feddes Repertorium, ročník 92 str. 372-374), ve kterém se populace nacházela.
Období třiceti let, od roku 1969 do roku 1999 překonaly rostliny
bez úhony. Poté, co byly botaniky registrovány, za dva roky zmizely.
Abych předešel nepředloženým dohadům, považuji za nutné
upozornit, že o rukopisu mého článku pro Severočeskou přírodou
byla informována větší skupina botaniků. Tedy nejen redakční rada
Severočeskou přírodou, ale také oni pracovníci, s nimiž byl rukopis konsultován, ústními sděleními pak i další. O tom jsem se přesvědčil při rozhovorech s některými kolegy.
Na další likvidační řádění některých současných botaniků
jsem již poukázal v kap. E5 a E6.
93
E.9. Habrovka a Rovenský háj u Roudnice a Encovany
Jak ukazuje údaj kosatce bezlistého (Iris aphylla) (označovaného jako "endemitní" k. Novákův - I. novakii), bylo dosazováno i
v Habrovce. Lze se totiž právem domnívat, že zbývající tři lokality
kosatce bezlistého v širším okolí Roudnice mají druhotný původ :
Vrbka u Budyně n.O. (zde v kap. E7), Čarodol (zde v kap. E4) a
Vidim (zde v kap. E2). Není důvod, proč by Habrovka měla být
výjímkou. Izolovanost mnohých druhů je charakteristická i pro tuto lokalitu.
Habrovka byla v roce 1840 podle katastrální mapy katastru
Krabčice lesem, ve spodní části a na okolních svazích obklopeném
chmelnicemi a sady. Ladem ležících travnatých ploch nebylo. Čelakovského Prodromus der Flora von Böhmen (1867-1881) cituje
odtud jen následující údaje Reusse : koulenku prodlouženou (Globularia elongata*), len tenkolistý (Linum tenuifolium) a černohlávek velkokvětý (Prunella grandiflora*). Od nedalekého dvora Kalešova pak hlaváček jarní (Adonis vernalis*).
V Habrovce byla zejména dvě pozoruhodná místa. Obě jsou
dnes již zbavena nejvzácnějších druhů. Prvé dokumentoval Toman
(1981, tab. 21, sn 12). Druhé charakterizuje následující snímek :
22. 9. 1965, 2x 12 m, 300, Z, 80 % : Peucedanum cervaria 4,
Carex humilis 3, Prunella grandiflora 2, Helianthemum nummularium 2, Globularia elongata 1, Agropyron intermedium +, Agrostis
vulgaris +, Anthericum ramosum +, Asperula cynanchica +, Brachypodium pinnatum +, Bupleurum falcatum +, Euphorbia cyparissias +, Festuca rupicola +, Filipendula vulgaris +, Hieracium cf.
sylvaticum +, Inula hirta +, Linosyris vulgaris +, Medicago falcata
+, Plantago media +, Potentilla hrptaphyll +, Salvia pratensis +,
Thymus marschallianus +, Trifolium alpestre +, T. montanum +,
Adonis vernalis r, Avenochloa pratensis r, Betonica officinalis r.
Vysazováno, a to opakovaně, bylo nejspíše i na několik desítek m2 velikém okraji Rovenského háje pod Řípem, na Štastného
(1970) lokalitě Na Vinici. O tom svědčí nejen neobvyklá bohatost
lokality na prostoru skutečně minimálním, ale i historie koulenky
prodloužené (Globularia elongata*) na nalezišti. Šťastný píše (l.c.),
94
že tento druh zde byl naposled sledován v roce 1955. V roce 1965
zde byl ale pořízen následující snímek s koulenkou prodlouženou :
22. 9. 1965, 25 m2, 250, JZ, 80 % : Bupleurum falcatum 2, Carex
humilis 2, Inula salicina 2, Thymus praecox 2, Euphorbia cyparissias 1,
Helianthemum nummularium 1, Linosyris vulgaris 1, Agropyron intermedium +, Artemisia pontica +, Asperula cynanchica +, Brachypodium pinnatum +, Centaurea jacea +, C. scabiosa +, Globularia elongata +, Hieracium autumnale +, Inula hirta +, Koeleria pyramidata +, Linum tenuifolium +, Lotus corniculatus +, Medicago falcata +, Ononis
spinosa +, Peucedanum cervaria +, Plantago media +, Potentilla heptaphylla +, Salvia pratensis +, Sanguisorba minor, Scabiosa ochroleuca +,
Scorzonera hispanica +, Seseli hippomarathrum +, Trifolium montanum +, Avenochloa pratensis r.
Snímek byl zaznamenán pomocí Dominovy dvanáctičlenné
stupnice a přepsán do sedmičlenné stupnice Braun-Blanquettovy.
V původním zápise má koulenka hodnotu 2, což ukazuje na několik málo exemplářů. Situaci lze vysvětlit jedině tak, že Šťasný po
roce 1955 konstatoval vymizení koulenky z lokality. Před odevzdáním rukopisu zmíněného článku k tisku však lokalitu nenavštívil. Mezitím kdosi koulenku znovu dosadil.
Upozorňuji na možné původce výsadeb na Roudnicku, které
by se mohly týkat výsadeb na okraji Habrovky a okraji Rovenského háje. Mohly by se však také týkat výsadeb na Holém vrchu u
Vrbky, popsaných v předchozí kapitole.
Podle Beiträge für Gewebe und Handel 10/2 : 30 (sec.
Maiwald l.c. : 211) byla Roudnice "knížecí Lobkowickou zahradou", přičemž dvorním zahradníkem knížete Lobkowice byl Anton
Skalník, blízký přítel J.E.Pohla. Spolu navštívili botanicky Krkonoše (Maiwald l.c. : 153). J.E.Pohl také popsal po A. Skalníkovi
jeden rod tropických rostlin Skalnikia. Je tedy myslitelné, že výsadby na Podřipsku provedl právě A. Skalník nebo J. E. Pohl.
Anton Skalník není totožný s Wenzel Skalníkem, známým
zakladatelem parků v Mariánských lázních, jak se nesprávně domnívají Klášterský, Hrabětová-Uhrová a Duda (1982 : 207).
Vzhledem k tomu, že W. Skalníka přijal pro Mariánské Lázně opat
Reitenberger právě na doporučení hraběte J.E. Lobkovice
95
(Maiwald 1904 : 100) lze se domnívat, že A. Skalník a W. Skalník
byli příbuzní.
J.E.Pohl byl týž J.E.Pohl, který napsal pojednání o kosatci
bezlistém (Iris aphylla =Iris bohemica) (Pohl 1806 a) a křivatci
českém (Gagea bohemica = Ornithogalum bohemicum) (Pohl 1806
b), což by mohlo vysvětlovat přednostní rozsazování těchto druhů.
Tentýž J.E.Pohl byl autorem druhé Květeny Čech, Tentamen
Florae Bohemiae (Pohl 1809-1814), ve které uvádí lokalitu "Pohlshöhe na Řípu" (viz kap. E3) a byl také zakladatelem botanické zahrady hraběte Hochberga v Hluboši u Přibrami (Maiwald l.c. : 97,
161, 215). Tento J. E. Pohl vedl též v létech 1811-1815 kursy v botanické zahradě hraběte Malabaila von Canal (Kanálce : Maiwald
l.c. : 65).
Majetkem Lobkowiců byl také zámek Encovany. Na srázech
těsně nad Encovany a v přilehlém lemu lesa roste v souvislosti s
výskytem dubu pýřitého (Quercus pubescens) rovněž množství pozoruhodně isolovaných lokalit různých vzácných druhů, vesměs na
velmi malých plochách : bažanka vejčitá (Mercurialis ovata), střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus*), kozinec rakouský
(Astragalus austriacus), jetel bledožlutý (Trifolium ochroleucum),
hlaváček jarní (Adonis vernalis*), muchovník obecný (Amelanchier ovalis *- ! : kolem roku 1965 jeden keř) atd.
I hrad Střekov, v 19 století i s okolím, je majetkem Lobkowiců. A. Skalník nebo J.E.Pohl proto mohli také uskutečnit i níže popsané výsadby kolem hradu Střekova (viz kap. E11). J.E.Pohl kolem hradu Střekova prokazatelně botanizoval.
M. 10. Úštěcká tabule
Na Úštěcké tabuli bylo dosazováno především nad nádražím
Štětí. Po roce 1960 tam rostly dva exempláře seselu sivého (Seseli
devenyense). Jeden na okraji výběžku lesa k nádraží, druhý při cestě výše v lese.
Dne 29.6.1965 byla na rozhraní borového lesa a písčiny zjištěna skupinka tří rostlin sinokvětu modrého (Jurinea cyanoides).
Po rozrušení písčiny při výsadbě lesa se kolonie zvětšila asi na 20
exemplářů (15. 7.1968: snímek Toman 1988, díl 3, sn. 12). Dnes
již sinokvět modrý na lokalitě neroste.
96
Na lokalitě nebyl nikdy zjištěn jiný výrazně pískomilný druh.
Kubát (1970 b : 126-127) zde udává smělek sivý (Koeleria glauca*). Vzhledem k tomu, že jsem na lokalitě nalezl jen nasivělou
formu smělku štíhlého (Koeleria macrantha), kterou charakterizuji
v kap. E5 a která bývá se smělkem sivým zaměňována, dotázal
jsem se K. Kubáta. Podle jeho sdělení byla podkladem pro onen
údaj Mittelbachova položka v litoměřickém herbáři. Kubát znovu
provedl její revizi, a zjistil, že se skutečně o smělek sivý nejedná
(písemná zpráva).
Sinokvět modrý nad nádražím ve Štětí objevil Šimr (1936)
současně s jeho lokalitou u Liběchova, kterou se mi nepodařilo
ověřit. Domnívám se, že se mohlo jednat o paralelní výsadby, z
nichž ta u Liběchova zanikla. U Liběchova mělo podobný význam
naleziště kozince bezlodyžného (Astragalus exscapus), které jsem
zde mnohokráte bezúspěšně hledal.
Další záhadnou rostlinou nad nádražím ve Štětí je lýkovec
vonný (Daphne cneorum*). Udává ho Kubát (1970 a : 70). Byl zde
nalezen podle ústního sdělení Kubáta v úžlabině poblíže silnice
Štětí- Radouň. Jeho souvislý porost byl asi 1 m2 veliký. Na stráních blíže k Hoštce rostly také dva exempláře dubu pýřitého
(Quercus pubescens* : Toman 1967).
Nejnápadnější z podezřelých lokalit v tomto území je naleziště řebříčku sličného (Achillea nobilis) v údolí západně od silnice
mezi Lomy a Křešovem. Byla tam zaznamenána 3 dm2 velká skupinka tohoto druhu na pískovcové skalce v následujícím společenstvu.
29. 8. 1970, 1,5x2 m, 200, J, 90 % : Carex humilis 4, Medicago falcata 2, Thymus marschallianus 2, Bothriochloa ischaemum 1,
Euphorbia cyparissias 1, Achillea nobilis +, Artemisia campestris
+, Dianthus carthusianorum +, Hieracium pilosella +, Phleum
phleoides +, Potentilla argentea +.
Mám doklad, odebraný ze skupinky exemplářů přesličky zimní (Equisetum hiemale) na okraji cesty proti hájku severně od Čakovic. Kubátova (1970 a : 69) lokalita bílojetele pětilistého (Dorycnium pentaphyllum) u Strachal hostila podle ústního sdělení K.
Kubáta jednoho jedince a byla při rekonstrukci lesní cesty zničena.
Podobný, zřejmě rovněž nepatrný výskyt nejspíše vysazeného bílojetele na Bílé stráni u Pokratic (Reuss A. jun. 1867 : 30) zanikl
zřejmě již v 19. století. Nenalezlo ho nesčetné množství jiných bo-
97
taniků, kteří od té doby Bílou stráň navštívili (Čelakovský 18671881: 672).
Mochna skalní (Potentilla rupestris) roste v počtu několika
exempářů soustředěných do jednoho místa na isolované lokalitě
nad údolím západně od Radouně, a to na skalním výstupku pod zástinem okolních dřevin v následujícím společenstvu :
16. 6. 1981, 3 m2, 250, Z, 60 % : Arrhenatherum elatius 3,
Potentilla rupestris 3, Trifolium alpestre 2, Poa nemoralis 1,
Achillea millefolium +, Bilderdykia convolvulus+, Deschampsia
flexuosa+, Euphorbia cyparissias +, Fragaria sp., Hieracium autumnale +, Hypericum perforatum +, Chrysanthemum corymbosum +, Moehringia trinervia +, Origanum vulgare +, Poa angustifolia +, Scrophularia nodosa +, Galium aparine r.
Záhadný charakter mají i dva trsy kavylu vlásčitého (Stipa capillata) na holé skále v údolí severně od Strachal. Je to na místě velice vzdáleném od nejbližších nalezišť druhu. Dvě rozlohou neveliké lokality kavylu sličného (Stipa pulcherrima), rovněž v silně
isolované posici, jsou poblíže kapličky za Vědlicemi směrem k
Drahobuzi a na světlině borového lesíka vpravo od silnice ze Strachal do Sukorad. Druhá má následující složení :
6. 9. 1980, 25 m2, 450, JZ, 60 % : Carex humilis 3, Festuca
rupicola 3, Teucricum chamaedrys 3, Anthericum liliago 1, Potentilla heptaphylla 1, Prunus spinosa (juv.) 1, Sieglingia decumbens
1, Stipa pulcherrima 1, Asperula cynanchica +, Betula verrucosa
(juv.) +, Coronilla varia +, Fragaria sp. +, Hypericum perforatum
+, Pinus sylvestris (juv.) +, Pulsatilla pratensis +, Salvia pratensis
+, Sanguisorba minor +, Thymus praecox +, T. serpyllum +, Veronica spicata +, Rosa sp. (juv.) r.
Na Bílé stráni u Pokratic roste několik druhů vstavačovitých
rostlin. Vyskytují se vždy souvisle na omezené ploše několika
čtverečních metrů. Jejich výskyt zde silně kontrastuje s Knobložkou, odkud není znám ani jediný druh vstavačovitých. Bílá stráň je
lokalita navštěvovaná botaniky od počátku botanického výzkumu.
Knobložka uniká pozornosti. Bylo by možno uvažovat o druhotném původu vstavačovitých rostlin na Bílé stráni u Pokratic.
98
M. 11. Labská průrva Českým Středohořím
V tomto území je z hlediska naší práce především zajímavé
okolí hradu Střekova. Na skalách mezi Střekovem a horou Ostrým,
tedy na skalách Sluneční stráně se kdysi (Domin 1904 : 52) vyskytovaly dva exempláře kapradiny hrálovité (Polystichum lonchytis).
Já jsem tamtéž nalezl dvě rostliny sleziníku netíkovitého (Asplenium adiantum-nigrum; herbářový doklad je citován Kubátem 1986 :
23). Kubát (l.c.) zjistil další naleziště druhu na nedaleké Čertově
jizbě. Na plochém kameni mám na Sluneční stráni zaznamenán
neveliký avšak bohatý porost hvozdíku sivého (Dianthus gratianopolitanus*) (viz kap. E3).
Problematický je i geograficky isolovaný výskyt pcháče panonského (Cirsium pannonicum) na velmi omezené ploše na hřbetu severně od Střekova k Nové vsi. Je v následujícím porostu :
17. 6. 1965, 3x3 m, 150, JJZ, 100 % : Fragaria sp. 3, Trifolium medium 3, Cirsium pannonicum 2, Festuca rupicola 2, Poa pratensis 2, Trisetum flavescens 2, Dactalis glomerata 1, Galium pumilum 1, Chrysanthemum corymbosum 1, Promula veris 1, Vicia
cracca 1, Agrimonia eupatoria +, Achillea millefolium +, Briza
media +, Carex montana +, Helianthemum nummularium +, Hypericum maculatum +, Knautia arvensis +, Lotus corniculatus +,
Phleum phleoides +, Phyteuma spicatum +, Quercus sp. (culta)
+,Thymus pulegioides +, Trommsdorffia maculata +, Veronica
chamaedrys +, Vicia tetrasperma +, Cotoneaster integerrima r, Dianthus carthusianorum r, Lathyrus pratensis r, Myosotis sp. r, Peucedanum cervaria r, Trifolium alpestre r.
Pohl (1809-1814) udává od Střekova koulenku prodlouženou
(Globularia elongata*), jistě ne původní. Nikdy více tam nebyla
sbírána. Dominův (1923) nález koniklece horského (Pulsatilla
montana), který jinde v Čechách neroste považuje Dostál (1949) za
omyl. Jestliže však uvažujeme výsadbu, jeví se nám celá záležitost
v naprosto jiném světle. To ostatně připouští i Skalický (1988 :
420).
Na zmíněných dvou hřbetech s těmito pravděpodobnými přísadbami vzácných rostlin, tedy mezi Střekovem a Novou vsí a me99
zi Střekovem a Vysokým Ostrým roste také kyvor lékařský (Ceterach officinarum*). Těsně po válce (asi roku 1947) jsem nalezl jeden exemplář ve spodní části druhého komplexu skal na onom severním hřbetu. Po svém příchodu na Pedagogickou fakultu v roce
1960 jsem ho tam již nenašel.
V prvém komplexu skal severního hřbetu jsem od roku 1960
sledoval ve skalní průrvě dvě rostliny kyvoru. Zmizely počátkem
osmdesátých let. Rostly osamoceny ve škvíře na plochém svisle
zasazeném kameni, velikém asi 1 m2.
Zmíněná dvě naleziště však nebyla Dominem (1904 : 215216) popisovanou lokalitou druhu. Obě jsou totožné se skalami
jižně od střekovského nádraží, v podstatě přístupnými., v době
Dominově (l.c.) i dnes osázenými na hlubších půdách akáty. Domin (l.c.) je v práci popisuje, ale kyvor z nich neuvádí. Z toho lze
soudit, že množství kyvoru v době Dominově bylo na těchto lokalitách zanedbatelné, nejspíše totožné s jeho množstvím v sedmdesátých létech.
Dominem popisovaná (l.c.) lokalita byla odtud za Střekovskou skalou, tedy na druhé straně než Střekovské nádraží a byla na
"skoro nepřístupných strminách.......... které jsou jinak vcelku holé". Tyto geografické a ekologické charakteristiky odpovídají
spodní strmé části Sluneční stráně, komplexu skal mezi Střekovem
a Vysokým Ostrým, tak jak mohly vypadat v době Dominovy návštěvy. Právě tam jsem nalezl výše zmíněný sleziník netíkový
(Asplenium adiantum-nigrum), nahoře nad strmými skalami pak
zmíněný hvozdík sivý (Dianthus gratianipolitanus*). Kubát (1986 :
55) odtud uvádí a fotografuje (l.c. : 53) kyvor lékařský (čtyři
exempláře) ještě v současné době.
Tomšovic (1988 : 252) udává z Čech 14 lokalit kyvoru. Z
nich sedm údajně původních. Mezi ně zahrnuje i Blažkové (1971)
lokalitu v lomu (!) u Chýnova a Jahnovo naleziště na náspu železniční tratě (!) u Žloukovic. Tři vznikly podle Tomšovicova názoru
vysazením (údaje od známých botaniků). Zbývající čtyři jsou
podle něho nepravděpodobné, přesto, že např. z Rálska existuje
herbářový doklad (Kubát 1986 : 55).
Jelikož byly lokality, botaniky běžně považované za "původní" (Říp, Tříkřížová hora, okolí Střekova, Milešovka) s výjimkou
oné na Sluneční stráni již při jejich objevu velmi slabé a byly převážně na místech, kde bylo v minulosti nesporně vysazováno, nic
nebrání tomu, abychom i tyto lokality považovali za vysazené. Jak
100
vyplyne z dalšího rozboru, druhotný výskyt lze předpokládat i u
naleziště na Sluneční stráni.
Vzniká tedy otázka, jestli kyvor lékařský je vůbec původní
česká rostlina. Této představě neodporuje ani skutečnost kdysi
hojného výskytu (Blažková 1971 : 114) na Sluneční stráni u Střekova. Právě Blažková (l.c. :115-116) dokládá, že dnes na jedince
nejbohatší česká lokalita kyvoru u Chýnova je v bývalém lomu, a
má tedy zřetelně druhotný charakter.
Domnívám se, že záhadné, s přestávkami několikrát opakované nálezy ojedinělých exemplářů kyvoru na Řípu měly nejspíše
původ v reintrodukci. Ony návrhy posluchačů na reintrodukci rostlin na zaniklé lokality, o nichž se zmiňuji v kap. E2, se totiž někdy
týkaly právě možnosti dovozu rostlin kyvoru z ciziny a jejich výsadby na Říp. Podobnými úvahami se mohli zabývat i někteří amatérští botanici.
V okresním museu v Litoměřicích je archivována položka z
Ankertova herbáře, na které je, zřejmě Ankertovou rukou, uvedeno
"Georgsberg bei Raudnitz - leg. Prof. Rozum 1927". Jedním z mála
nálezců kyvoru na Řípu byl tedy i zakladatel Podřipského musea.
Soubor tří lokalit u Střekova nás nemusí překvapovat. Mohl
vzniknout stejným způsobem jako soubor nejméně devíti lokalit
ryze kulturního druhu kosatce bezového (Iris sambucina) v okolí
Ústí nad Labem (kap.E3). Případně mohl být také kyvor z Dominem popisovaného naleziště na další dvě střekovské lokality dodatečně přenesen.
Je zajímavé, že právě obě lokality, patrně vysazené na štěrk
nebo na rozrušenou skálu, tedy mimo skálu kompaktní (Chýnov,
Žloukovice), měly početné populace. To odpovídá ekologii druhu,
jak jsem ji poznal v Chorvatsku. Kyvor lékařský tam roste hojně i
na kamenitých hrázích mezi poli.
Kyvor lékařský představuje tedy nejspíše součást počátečního
stadia osidlování skal a zazemňování štěrku. V dalších stadiích vývoje lokalit se na nich již nerozmnožuje, ale naopak konkurencí
ostatních bylin zaniká. Proto tam, kde byl u nás kyvor rozsazen do
počátečních stadií vývoje obnaženého podkladu, nebývale se rozmnožil. Kde byl vysazen na jiná místa, přežily jen ty exempláře,
které tam byly přeneseny.
Jestliže uvádí Kavina (1928) že roku 1899 byly dovezeny sazeničky kyvoru z Balkánu a rozsazeny na rozličná místa v okolí
Prahy, pak mohla být tato efektní skalnička podobně dovezena a
101
rozsazena na různá jiná místa u nás také kdykoli před tím. Na stanovišti na Sluneční strání mohla být vysazena do podmínek blízkých těm, které Blažková (l.c.) popisuje na své lokalitě u Chýnova.
Mohla se nejprve značně rozmnožit, a po té normálními sukcesními postupy mohla tam být redukována. Případné potvrzení existence lomů z konce 18. nebo z 19. století na některých částech Sluneční stráně by předpoklady o ekologické podstatě vývoje bohatosti tohoto naleziště kyvoru a rovněž vysazení této lokality plně
potvrdilo.
Strmé skály mezi Střekovem a Vysokým Ostrým, na kterých
kdysi rostl masově kyvor začínají nad chatami při Zlaté stezce za
návrším za restaurací Zámeček ve směru na Brnou. Spodní část
těchto skal je dnes zakryta vysokými stromy, zakořeněnými v suti
pod skalou. Charakter bývalého lomu má zejména jejich centrální
část, která začíná asi 50 m před křižovatkou Zlaté stezky s Karatiátovou ulicí a táhne se asi 200 m nad chatami v Karafiátové ulici až
k odbočce do ulice Pod reservací. V tomto úseku je zřetelný mohutný polokruhovitý zářez do komplexu skal s drobnými vyvýšeninami na okraji. To upomíná na fysiognomii někdejšího lomu,
lemovaného odklizovými haldami. Ty jsou dnes již zarostlé travnatým společenstvem.
Na východní straně zářezu je skála se západní expozicí, která
odpovídá Dominově (1904 : 216) informaci, že kyvor zde roste "na
skoro nepřístupných strminách a napolo ukryt ve štěrbinách skalních k západu obrácených." Zde tedy bylo nejspíše původní centrum výskytu kyvoru na Sluneční stráni u Střekova..
Sem umisťuje lokalitu i Kavina (1928 : 146). Je podle něho
nad cestou ze Střekova k Vysokému Ostrému. Čedičové skály tam
"tvoří jakýsi amfiteátr, otevírající se uprostřed bukového a dubového háje".
Cesta od Střekova k Vysokému Ostrému je část Zlaté stezky,
obklopená dnes zahrádkářskými koloniemi. Dále pokračuje v Karafiátové ulici a v její odbočce, v ulici Pod reservací. Onen "amfiteátr" je výše popisovaný polokruhovitý zářez do skal.
Není také bezpodmínečně nutno obviňovat botaniky z vyhubení kyvoru na Sluneční stráni, jak to činí Blažková (1971). Přijmeme-li představu o jeho ekologickém optimu v iniciálních stadiích osídlovacího procesu, potom nutně při následných stadiích vývoje skal dochází ke vzniku nepříznivých podmínek pro existenci
102
kyvoru, což nutně způsobuje významnou redukci jeho populace.
Tomu odpovídají následující skutečnosti.
Domin (1904 : 216) popisuje lokalitu kyvoru jako vcelku holé
skály, "na kterých jen tu a onde stojí nějaký křík". Pod nimi jsou
mohutné rozvaliny. O jejich zalesnění nehovoří. Z četnosti a bohatosti herbářových položek usuzuje Blažková (l.c), že kyvor musel
být kdysi na lokalitě velice hojný. Tentýž dojem dostaneme při
pročítání textu K. Domina (l.c.)
Kavina (1928 : 149) napočetl už jen 23 trsů kyvoru. Popisuje
poměrně bohaté porosty bylin na skalách a celé houštiny keřů. Nehovoří také o volných sutích, ale o bukovém a dubovém háji v
"amfiteátru".
Jak jsem již uvedl, Kubát odtud dnes udává jen čtyři exempláře kyvoru v jedné skalní rozsedlině. Kromě nejprudších strmin jsou
dnes skály zarostlé bylinnou vegetací a keři. Les sahá těsně pod
skálu a na mnohých místech ji zastiňuje.
Je tedy zřetelná negativní korelace mezi procesem zarůstání
skal a bohatostí lokality kyvoru. Jeho výsadba do prostředí opuštěného lomu se zdá být velmi pravděpodobná. Změny v bohatosti lokality jsou patrně výsledkem zazemňovacího procesu.
Jak již bylo uvedeno, podobně jako Roudnice a Encovany, i
Střekov byl majetkem rodu Lobkoviců. I zde mohl být tudíž pravděpodobným původcem výsadeb J. E. Pohl.
V souvislosti se zřetelně druhotným výskytem hvozdíku sivého (Dianthus gratianololitanus*) na Sluneční stráni u Střekova
vzniká otázka původu lokality tohoto druhu na skalách proti Kozí
hoře u Mojžíře. Dominovi (1904 : 208) ani mně se nepodařilo naleziště ověřit. Bylo asi neveliké, nejspíše vzniklé rovněž výsadbou
a počátkem 20. století již zaniklé.
Kolem roku 1970 rostlo na skalách proti Kozí hoře na ploše
asi 1 m2 několik exemplářů tařice horské (Alyssum montanum*). I
tato lokalita, od hlavního rozšíření druhu v Čechách velmi vzdálená, mohla vzniknout vysazením.
S tím souvisí i výskyt vzácných druhů na Děčínsku. Zemřelý
B. Novotný (Děčín) ukazoval s pýchou dva exempláře střevíčníku
pantoflíčku (Cypripedium calceolus*) u Bohyně. B. Novotný nacházel v okolí Děčína i další vzácné rostliny, zejména z okruhu
tajnosnubných cévnatých. Rostly většinou v nepočetných skupinkách.
103
Překvapivé jsou dobře určené, herbářově v centrálních sbírkách dokladované, avšak nikdy nepotvrzené lokality pseudoxerotermních druhů s označením Malinský- Tetschen : kozinec rakouský (Astragalus austriacus), kozinec bezlodyžný (A. exscapus) aj.
Jestliže v tomto případě neznamená Děčín bydliště sběratele (cf.
Toman 1973 : 35), potom to jsou nesporné doklady výsadeb z doby
prvopočátků botaniky.
Podezřeň královská (Osmunda regalis) u Maxiček je podle
Šourkové (1988 : 229) také dokladem staré výsadby.
Ze strmých skal nad Koštovem znám dosti početnou populaci
žluťuchy smrduté (Thalictrum foetidum )v nečekané geografické
pozici.
Mezi Střekovem a Litoměřicemi jsou problematické především lokality silenky dlouhokvěté (Silene longiflora) u Sebuzína a
pod Radobýlem, jediné v Čechách. Je má i Dostál (1989 : 170) za
druhotné. Naleziště včelníku rakouského (Dracocephalum austriacum*) na Deblíku, jediné mimo hlavní arelu mezi Berounem a
Prahou, znal už Domin (1904 : 213). Kubát (1986 : 66) tam uvádí
dvě rostliny. Cituje však zápis Mittelbacha, který uvádí z roku
1929 přítomnost asi 60 jedinců. Všechny posledně jmenované rostliny, tedy žluťucha smrdutá nad Koštovem, silenka dlouhokvětá u
Sebuzína a pod Radobýlem a včelník rokouský na Deblíku nebyly
ale patrně vysazeny, jak se domníval Toman (2003), ale představují ve smyslu rekapitulace v kap. E15 nejspíše pliocenní invadienty
Ve skupině Tříkřížové hory roste na krystalických břidlicích
Velké Venduly koulenka prodloužená (Globularia elongata*) a len
tenkolistý (Linum tenuifolium). Začátkem 20. století byly tyto lokality tak nepatrné, že je Domin (1904 : 227) nenalezl. Konstatoval
jen, že by jejich existence znamenala velkou ekologickou raritu.
Dne 13. 10. 1966 byly již nepřehlédnutelné. Snímek koulenky uveřejnil Toman, 1981 tab.7, sn. 3. Na jiném snímku, pořízeném 26.
8.1964 je koulenka zaznamenána dokonce jako velmi hojná. Veliký porost lnu tenkolistého je na dalším hřbetu za roklí. Na nejjižnější výspě hlavního komplexu strání na Velké Vendule roste jediný exemplář seselu sivého (Seseli glaucum).
Jinou ekologickou abnormitu představoval podle Domina
(l.c.) len žlutý (Linum flavum*) na Debusu u Prackovic. Lokalita
byla zničena lomem. O nalezišti referuje Domin (1904 : 57) bez
bližší charakterizace. I zde mohlo dojít k výsadbě. Totéž platí o zajímavých výskytech dvou vzácných pelyňků, p. rakouského (Ar104
temisia austriaca) v tomto prostoru. Pelyněk bilý (Artemisia alba) u
Dubic je ale spíše pliocenním invadientem.
Mittelbach a Preis (1936) našli pod temenem Tříkřížové hory
čtyři exempláře kyvoru lékařského (Ceterach officinarum*). Dnes
již lokalita neexistuje.
Pod Radobýlem byla kdysi nalezena podkovka chocholatá
(Hippocrepis commosa) v blíže neudaných ekologických podmínkách. Starší práce vesměs považují lokalitu za původní. Teprve
Chrtková (1995 b : 510-511) ji má za druhotnou.
Na vrcholku Radobýlu rostla jako na jediném místě v Čechách pískavice thesalská (Trigonella monspeliaca). Ani zde není
vyloučena výsadba nebo výsev semen (jedná se o letničku). K většímu rozšíření na lokalitě v minulosti a k její následné likvidaci
mohla přispět vázanost výskytu na určitou etapu sukcesních procesů po přerušení těžby čediče. Je možné, že specifické podmínky
tohoto procesu způsobily v jistém období i zvýšenou vitalitu druhu,
která se projevila neobvyklou mohutností některých rostlin, které
nalezla v herbářích Chrtková (1995 a : 450-451).
Vzhledem k mapování hranic pliocenního jezera v oddílu B je
pravděpodobné, že některé v této kapitole uváděné druhy jsou pliocenní invadienty. Dle mého soudu na to mají největší šanci pelyněk bílý, pískavice thesalská, žluťucha smrdutá a včelník rakouský.
M. 12. Milešovka
K podezřelým rostlinám Milešovky patří především jazýček
kozlí (Himantoglossum hircinum). Lokalita je v botanické literatuře běžně udávána. Ale například J. Šimr zde během stovek návštěv
nalezl jednoho (!) roku jeden (!) exemplář tohoto druhu (ústní sdělení). Jedná se o jedinou lokalitu v Čechách. Podezřelá je i tařice
horská (Alyssum montanum*) na Kamejčku pod Milešovkou, izolovaná od hlavního českého rozšíření druhu. Jelikož jsem ji zde od
publikace Šimrem (1949) vícekráte marně hledal, soudím, že zde
byla nejspíše k disposici v několika málo exemplářích. Dnes již lokalita pravděpodobně neexistuje. Jednalo se zřejmě rovněž o snadno zničitelný geograficky isolovaný nález nepatrné rozlohy. Také
záhadný Šimrův doklad kozince bezlodyžného (Astragalus exscapus) na Milešovce (Toman : 61-62) měl asi původ ve výsadbě. Na
105
Milešovce byl nalezen podezřelý kyvor lékařský (Ceterach officinarum*).
Podezřelý je i porost medvědice lékařské (Arctostaphyllos uva
ursi*) na dobře přístupném místě Výřích skal. Rostlina zde byla ve
starších obdobích obtížně hledána. Ani Domin (1904 : 67) ji nenalezl. Porost měl tedy nejspíše nepatrnou rozlohu. Po druhé světové
válce je již nepřehlédnutelný. Dne 23. 9. 1965 rostla medvědice na
kompaktní znělcové skále o sklonu 700 na ploše 50 m2 v následujícím společenstvu :
E2 : Quercus sesilis 2, Betula verrucosa +, Sorbus aria +, Populus tremula +. E1 : Arctostaphyllos uva-ursi 2, Festuca pallens 2,
Anthericum ramosum +, Calamagrostis sp. +, Campanula rotundifolia +, Euphorbia cyparisias +, Geranium sanguineum +, Hieracium pratense +, H. sabaudum +, H. schmidtii +, Lembotropis nigricans +, Rubus idaeus +, Solidago virgaurea +, Origanum vulgare r,
Scabiosa columbaria r.
Podle ústní informace pana ing. Jozy jsou dnešní porosty
medvědice na Výřích skalách mnohem rozsáhlejší.
Je otázka, které z lokalit oblíbené skalničky, medvědice lékařské, jsou na území Ústeckého kraje původní a které jsou vysazené.
Podobně jako na Milešovce byly i lokality na Hradisku u Litoměřic, u Kundratic, u Vimperka a na Křížové hoře počátkem 20. století tak nepatrné, že je Domin (1904) nenalezl. Později některé z
nich zanikly. Naleziště byly nejspíše pomalu se rozrůstající nebo
redukující se výsadby. Stanoviště nad Litvínovem (Waldstein in
Čelakovský 1867-1881) nebylo nikdy potvrzeno. Jednalo se pravděpodobně také o zaniklou výsadbu.
Šimr (1932 b) uvádí z Lipské hory z blízkosti pěšiny tři (!)
drobné, vzájemně nepatrně vzdálené porosty medvědice, celkově
2,5-3 m2 veliké. Rovněž zde je možno počítat s výsadbou tří jedinců v blízkosti přístupové komunikace a s jejich pozvolným rozrůstáním. Abtové (1989) lokalita na Blatenském svahu sestává se rovněž ze tří ostrůvků. Má celkovou plochu 4 x 2 m. V úvahu je zde
nutno vzít i to, že majitel panství, hrabě Černín z Chudenic, vlastnil kromě obce Blatna také nedaleký zámek Krásný Dvůr u Podbořan. Tam byla kromě rozsáhlého parku zřízena i botanická zahrada
(Maiwald 1904 : 215).
Srovnáme-li dnešní stav lokalit na opuce u silnice HvížďalkaŘevničov s jejich popisem u Kliky (1950), zdá se, že za posledních
padesát let došlo k významnému vertikálnímu rozrůstání porostů.
106
To může signalizovat, že v roce 1950 jejich rozsah plně neodpovídal ekologickým možnostem lokality a znamenal, obdobně jako na
Milešovce, postupné rozšiřování druhu z několika bodových výsadeb.
Hegi (1928 : 427) udává na Milešovce a na Hradišťanech
hvězdnici alpskou (Aster alpinus*). Jinde se takový údaj nevyskytuje. Sám jsem ji na Milešovce i Hradišťanech vícekráte bezúspěšně hledal. Jednalo se tedy asi opět o nepatrný výskyt, záhy zredukovaný. Dostál (1989 : 384) uvádí z Milešovky (ovšem i Dostál jako zdivočelý) rozchodník roční (Sedum anuum), Květena ČR (Kubát 1988 : 190-192) vranec jedlový (Huperzia selago). Lokality
obou druhů měly nejspíše rovněž nepatrné rozlohy. Dnes asi již
neexistují. Několikrát zde byl nalezen sleziník netíkový (Asplenium adiantum-nigrum: Kubát 1986 : 23).
M. 13. Mostecko, Chomutovsko, Žatecko
Na Bořeni u Bíliny jsem konstatoval v šedesátých létech minulého století asi čtvereční metr dvojštítku lysého (Biscutela laevigata). Udávané hvězdnici chlumní (Aster amellus*) a sesel sivý
(Seseli devenyense) jsem marně hledal. Nejspíše se jedná o zaniklou výsadbu o málo exempářích.
Kolem roku 1958 jsem nalezl na velmi isolovaném nalezišti
při pěšině na severním úpatí Rýzelského vrchu jeden exemplář koprníku štětinolistého (Meum athamanticum). V jeho bezprostřední
blízkosti rostly dva jedinci prhy horské (Arnica montana*). Na
plochém širokém vrcholku pak asi 1 m2 veliký nezdravý porost
pcháče různolistého (Cirsium heterophyllum). Jestliže nepřipustíme výsadbu, jsou tyto nálezy pro příslušné místo velmi překvapivé.
Pivoňka cizí (Paeonia peregrina*) kdysi sbíraná na Černém
vrchu u Mostu, byla i podle Domina (1904 : 82) vysazena. Tentýž
původ má nejspíše také kolonie koulenky prodloužené (Globularia
elongata*) na Zlatnickém vrchu (Skořepa 1976), asi nepatrná. Je
možné, že i hrachor trávolistý (Lathyrus nissolia) mezi Širokým
vrchem a Hněvínem (Sládek 1985) byl sem uměle přenesen. Nejspíše v posledních létech. Soudím tak proto, že jsem za svého pů-
107
sobení na mosteckém gymnáziu v létech 1954 až 1960 na druhé
lokalitě často botanizoval. Hrachor trávolistý jsem tam nenalezl.
Slabý výskyt koniklece obecného (Pulsatilla vulgaris*) na
dnes již zaniklé lokalitě u Čermník (Klement 1930) je jeden z mála
údajů tohoto druhu v Čechách. Ani Skalický (1988 : 416) ho neuvádí. Záměna s jinými druhy není dle mého soudu pravděpodobná.
Oba druhy, které by přicházely v úvahu, k. luční (Pulsatilla pratensis) a k. otevřený (P.patens) Klement bezpečně znal z jiných lokalit Chomutovska. U Čermník z nich nerostl ani jediný. Proto nepřichází v úvahu ani kříženec P. pratensis x P. patens.
Rozrazil pochybný (= úložník pochybný), Veronica spuria (=
Pseudolysimachion spurium) má jednu lokalitu na blíže neznámém
místě u Teplic, druhou v Údlickém doubí u Chomutova. Teplický
výskyt, dokladovaný 1854 považuje Trávníček (2000 : 405) nejspíše za nepůvodní. Druhé stanoviště bylo velmi slabé. Hegi (6/1 : 44)
charakterisuje četnost na lokalitě jako "einzig". V Německu popisuje Hegi (l.c.) kromě pěti lokalit, které považuje za původní, také
naleziště u Mannheimu a Ludwigshafenu, které má za sekundární.
Lokality koniklece obecného v Čechách se všeobecně považují za nepůvodní. Rozšíření koniklece obecného a rozrazilu pochybného na Chomutovsku mají ve vztahu k lokalitám v Německu
mnoho společného. Neshledávám proto důvod, proč by jeden z
těchto druhů měl zde být vysazen a druhý nikoli.
Rozrazil toho typu, který se kdysi vyskytoval v Údlickém
doubí u Chomutova a který zde jmenuji rozrazil pochybný, nalezneme v různých zpracováních pod různými jmény. Rozrazily z jeho příbuzenského okruhu byly, obzvláště v minulosti, často pěstovány v zahradách a vytvářely nejrozmanitější křížence (viz Trávníček 2000, Skalický 1956).
Podle Skalického (l.c.) jsou známy dvě herbářové položky tohoto rozrazilu z Údlického doubí. Ovšem i ty se liší ve velmi důležitém znaku, charakteru listenů. Zařazení k jednomu typu přiměl
Skalického (l.c. : 141-142) právě původ z jedné lokality. Doklad
od Teplic se přiřazuje k odlišné poddruhové jednotce.
Rozdíly v morfologii jediných tří rostlin, které jsou z našeho
území k disposici ukazují na pravděpodobný původ rostlin z komplexu kulturních hybridů a tudíž společně s dalšími ukazateli i na
druhotný původ lokalit.
Lorber a Pyšek (1993 : 61) zjistili na Vilémovské hůrce u Vilémova lokalitu devaterníku šedého (Helianthemum canum*). Pí108
semným dotazem u obou autorů bylo zjištěno, že se na nález již
nepamatují. Devaterník roste na Vilémovské hůrce v bývalém lomu nebo v jeho nejbližším okolí. Jedná se o rostlinu, která má neveliká souvislá rozšíření v okolí Štětí, na jižním okraji Prahy a na
Berounsku.
Naleziště v lomu, izolovanost lokality a její zanedbatelná bohatost (autoři se na nález nepamatují), jakož i skutečnost, že se na
místě nevyskytuje žádný jiný pseudoxerotermní druh poukazují na
pravděpodobnou výsadbu.
Výskyt současně ukazuje, že Schmidtovy údaje této rostliny
od Plané u Mariánských lázní (1789) a od Osečan (1791) nemusely
být chybou v určení, jak se většinou předpokládá. Mohly dokumentovat lokalitu kýmsi před Schmidtem nebo snad Schmidtem
samotným založenou (viz kap. E2).
R. Reich (Chomutov) mi předal jeden exemplář své soutěžní
práce studenta gymnasia "Příspěvek k fytogeografickému rozšíření
vyšších rostlin při dolním toku říčky Blšanky" která zpracovává
svahy nad Blšankou od Libořic po ústí do Ohře. Práce byla vypracována v nejužší spolupráci s kol. Skořepou, který doprovázel Reicha prakticky na všech exkursích. Proto mám Reichovy údaje za
spolehlivé.
Překvapivé jsou lokality hvozdíku sivého (Dianthus gratianopolitanus) u Dobříčan : na ztvrdlém kamenitém jílu velmi vzácně
(dle ústní informace R. Reicha jeden exemplář), kuřičky štětinkaté
(Minuartia setacea) a čistce alpského (Stachys alpina) u Holedče.
Výskyty obou posledních byly podle ústní informace R. Reicha
rovněž velmi slabé. Nedaleko, na stráni exponované k jihu, roste
velmi isolovaná, Reichem zaznamenaná a mně také známá lokalita
kavylu chlupatého (Stipa dasyphylla). Kolbek ( 1978 : 281-288)
odtud uvádí také kavyl Smirnovův (Stipa smirnovii). Tutéž dvojici
kavylů, k. chlupatý a k. Smirnovův konstatuje Kolbek (l.c.) i na
stráních nad severním okrajem Siřemi. Na úklonu proti trati u Měcholup jsem nalezl několik m2 veliý porost plavuně obecné (Lycopodium clavatum). Kolem pěšiny (vpravo i vlevo) v horní části
hlubokého údolí mezi Líčkovem, Tuchořicemi a Liběšicemi bylo
asi na 15 m2 zaznamenáno 17 trsů (jen dva kvetoucí) geograficky
velmi izolovaného porostu kavylu tenkolistého (Stipa stenophyla)
v následujícím společenstvu :
23. 6. 1983, 6 m2, , 250, J, 80 % : Carex humilis 3, Festuca
rupicola 3, Prunus avium 2, Salvia pratensis 2, Stipa capillata 2,
109
Thymus marschallianus 2, Festuca valesiaca 1, Potentilla arenaria
1, Achillea millefolium +, Anthericum liliago +, Brachypodium
pinnatum +, Centaurea stoebe +, Dianthus carthusianorum +, Fragaria sp. +, Koeleria macrantha +, Medicago falcata +, Sanguisorba minor +, Silene otites +, Stipa stenophylla +, Ulmus montana
(juv.) +, Agrimonia eupatoria r.
Všechny tyto údaje druhů uváděných v předchozím textu,
soustředěné do jednoho nevelikého regionu a izolované od nejbližších lokalit jsou podle mého soudu rovněž výsledkem výsadby. Jen
u kavylu tenkolistého a k. chlupatého, které se ve smyslu oddílu B
nacházejí na hranici, vymezující pliocenní jezero, lze o umělé výsadbě pochybovat.
Sládek (1988) popisuje na pravém břehu Ohře čtyři lokality
kozince bezlodyžného (Astragalus exscapus) : pod Úhoštěm, nad
Libocí mezi Libočany a Žabokliky, na stráních u nádraží Trnovany
a na Chlumu u Chlumčan. Lokalita nad Libocí je bohatá, zatímco
na ostatních byly nalezeny jeden až dva exempláře.
Na lokalitě nad Libocí končí výrazný pruh mindelských teras,
který se sem táhne od Vičic. Považuji za pravděpodobné, že lokalita nad Libocí je původní a ukazuje, že v období mindel byla spojitost tohoto naleziště s komplexem lokalit kozince nad levým břehem Ohře. Zbývající tři nepatrná naleziště vznikla výsadbou.
M. 14. Okolí Loun a Libochovic
Z tohoto území je nutno především připomenout v kap. E3
zmíněnou lokalitu Chožov (len rakouský - Linum austriacum* a
strdivka brvitá - Melica ciliata). Dále jsou těžko vysvětlitelné nálezy kosatce bezlistého (Iris aphyla) na Milé, Rané a Brníku, učiněné
brzy po druhé světové válce. Je to na místech v minulých dobách
stokráte prohledaných. Dnes vytváří kosatec bezlistý podle ústní
informace pana Mgr. Švankmajera pěkný porost.
Záhadné je i množství "nových" lokalit ovsíře stepního (Helictotrichon desertorum) objevených po okupaci : dvě pod Ranou,
druhá lokalita na Janském vrchu, pod Oblíkem, na svahu mezi Oblíkem a Červeným vrchem, na Malém vrchu ve skupině Černodolů
a na dvojvrší Srdov - Brník ( Martinovský 1958, Toman 1981 :
497, Houda 1968). Na Velkém vrchu u Vršovic (Bělohoubek 1996
110
: 56) bude nutno z hlediska naší tématiky věnovat pozornost především oběma druhům, které zde byly nalezeny poprvé, a to v jediném exempláři. Je to kruštík širolistý (Epipactis heleborine) a vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa). Je také těžko pochopitelné, že by
při předchozích výzkumech včetně návrhu národní přírodní památky bylo přehlédnuto pět exemplářů střevíčníku pantoflíčku (Cypripedium calceolus*). Nález jediného exempláře posledního druhu v
oblasti Křesínských vrchů (Kubát in litt.) by snad bylo možno vysvětlit přenesením semen (Kubát l.c.). Dle mého soudu je však i
zde pravděpodobnější výsadba. Jedná se přece o rostlinu nalezenou
v podmínkách naprosto nevhodných (srovnej s pokusnými výsevy
hvozdíku Novákova), jehož semena jsou navíc schopna klíčit jen v
symbiose. Efektní střevíčník pantoflíček, předpokládaný representant extrémně vzácných rostlin, bývá patrně často vysazován.
Kokořík šírolistý (Polygonatum latifolium) mezi Perucí a Libochovicemi byl i podle Dostála (1989) nejspíše vysazen, i když
jiní botanici považují jeho výskyt za původní.
Na lokalitě jsem kokořík šírolistý vícekrát bezúspěšně hledal.
Byl v tomto území udáván na dvou místech : v údolí u Peruce (Daneš in Čelakovský 1867-1881 : 96) a v lese Šebíně při Ohři (Domin 1904 : 149), v obou případech nejspíše v malém počtu jedinců.
V Šebíně byl učiněn také překvapivý nález nevelké kolonie
smrkovníku plazivého (Googyera repens : Šimr 1932 a).
M. 15. Závěr
V práci bylo zdůvodněno, že rostliny, které bývají považovány za vzácné a jsou většinou i z estetického hlediska zajímavé, bývají v přírodě často vysazovány. Popsal jsem z Ústeckého kraje
větší počet těchto možných výsadeb. Domnívám se, že bude při
botanickém výzkumu nutno s fenoménem umělé výsadby počítat
více než dosud.
Ve vysazovaných populacích bývají někdy spatřovány endemité (tzv. "hvozdík písečný český" nebo tzv. "kosatec Novákův"),
jindy druhy,jejichž lokality jsou zbytkem mnohem většího rozšíření ve velmi staré době (např. bývají zaměňovány s pliocenními invadienty ve smyslu oddílu B). Jejich vydělením z běžně uvažova-
111
ného bohatství původní květeny našeho státu se pohled na vývoj
vegetace České republiky podstatně zjednoduší.
Literatura
Abtová, M. (1989) : Nová lokalita medvědice léčivé (Arctostaphylos uva-ursi) v Severočeském kraji.- Severočes. Přír., Litoměřice, 23 : 85-86.
Bělohoubek, J. (1996) : Chráněné druhy rostlin na Velkém
vrchu u Vršovic.- Severočes. Přír., Litoměřice, 29 : 55-57.
Blažková, D. (1971) : Charakter severní hranice rozšíření kyvoru lékařského, Ceterach officinarum.- Preslia, Praha, 43 : 112119.
Čejka, G. et Vaněk, V. (1980) : Skalka, zakládanie a opatrovanie.- Bratislava.
Čelakovský, L. (1867-1881) : Prodromus der Flora von
Böhmen.- Prag.
Domin, K. (1904) : České středohoří.- Praha.
--- (1910) : Kritische Studien über die Böhmisch-mährische
Phanerogamenflora.- Beih. bot. Cbl., Dresden, 26B : 247-287.
--- (1923) : Pulsatilla montana Rchb., nový koniklec československé květeny a některé vzácné odrůdy našich konikleců.- Věda přír., 4 : 151-163.
Dostál, J. (1948-1950) : Květena ČSR.- Praha.
--- (1949) : Koniklec luční načernalý a horský (Pulsatilla pratensis (L.) Mill. ssp. nigricans (Stoeck) Asch. et Gr. et ssp. montana (Hoppe) Hayek.- Českosl. bot. Listy 1 (1948) : 91.
--- (1958) : Klíč k úplné květeně ČSR.- Praha.
--- (1989) : Nová květena ČSSR.- Praha.
Futák, J. et Domin, K. (1960) : Bibliografia k flóre ČSR.- Bratislava.
Hegi, G. (1906-1931) : Illustrierte Flora von Mitteleuropa.München. Bd. 2 (1909), Bd. 6/1 (1928).
Houda, J. (1968) : Srdov a Brník, lounské dvojvrší, zvané Dědek a Bába.- Ochr. Přír., Praha, 23 : 217-223.
Hrouda, L. (1990) : 61. Cistaceae Juss.- cistovité.- In : Hejný,
S., Slavík, B. et al., Květena České republiky, 2 : 431-439.- Praha.
112
Chrtek, J. et Chrtková, A. (1976) : Rod Ceratocephala v Českých zemích a poznámky k jeho členění.- Preslia, Praha, 48 : 113123.
Chrtková, A. (1995 a) : 31. Trigonela L.- pískavice.- In Slavík, B. (ed.) : Květena České republiky, 4: 450-452.- Praha.
--- (1995 b) : 41. Hippocrepis L.- podkovka.- In Slavík, B.
(ed.), Květena České republiky, 4 : 510-511.- Praha.
Chvapil, S. (1998) : Národní přírodní památka Kleneč - naleziště hvozdíku písečného českého.- Vlastivědný sborník Podřipska,
Roudnice n. L. 8/1 : 81 - 87.
Kavina, K. (1928) : Kyvor lékařský v Čechách.- Věda přír.,
Praha, 9 : 145-149.
Klášterský, I., Hrabětová-Uhrová, A. et Duda, J. (1982) : Dějiny floristického výzkumu v Čechách, na Maravě a ve Slezsku.
Severočes. Přír., Litoměřice, příl. 1982/1.
Klement, O. (1930) : Die Pflanzendecke unserer Heimat.Heimatkunde des Bezirkes Komotau, Komotau, 1/5.
Klika, J. (1950) : Nové naleziště medvědice léčivé - Arctostaphylos uva-ursi (L) Spr.- Českosl. bot. Listy, Praha, 3 : 7-9.
Kolbek, J. (1978) : Die Festucetalia valesiacae- Gesellschaften
im Ostteil des Gebirges České středohoří. Bd. 2.- Folia geob. et
phytotax., Praha, 13 : 235-303.
Kováč, J., Kubát, K., Doležal, K. et Válová, P. (1996) : Množení ohrožených druhů rostlin explantátovými kulturami.- Příroda,
Praha, 6 : 137 - 141.
Kovanda, M. (1990) : 25. Dianthus L. - hvozdík. In : Hejný,
S., Slavík, B. et al., Květena České republiky. T. 2 : 200 - 213.Praha.
Kubát, K. (1970 a) : Štětsko.- In Kubát, K., Šimr, J. et Šťastný, E., Přírodní poměry Litoměřicka, Litoměřice, 2 : 68-69.
--- (1970 b) : Poznámky k rozšíření význačných druhů rostlin.- .- In Kubát, K., Šimr, J. et Šťastný, E., Přírodní poměry Litoměřicka, Litoměřice, 2 : 87-151.
--- (1986) : Červená kniha vyšších rostlin Severočeského kraje.- Praha.
--- (1988) : Huperziaceae Rothm.- vrancovité. In Deyl, M.
(ed.), Květena České socialistické republiky, 1 : 190-192.- Praha.
Kunzová, J. et Bělohoubek, J. (1996) : Sledování a posilování
populace hvozdíku písečného českého (Dianthus arenarius subsp.
113
bohemicus) v národní přírodní památce Kleneč.- Příroda, Praha, 6 :
163-168.
Lorber, J. et Pyšek, A. (1993) : Dodatek ke květeně okolí
Maštova (okr. Chomutov).- Severočes. Přír., Litoměřice, 27 : 5363.
Maiwald, V. (1904) : Gesichte der Botanik in Böhmen.- Wien
und Leipzig.
Martinovský, J. (1958) : Nové lokality chráněných a jiných
význačných druhů v Čechách.- Ochr. Přír., Praha, 13 : 239-240.
Mittelbach, F. et Preis, K. (1936) : Bemerkenswerte floristische Neufunde aus der Leitmeritzer Umgebung.- Natur u. Heimat,
Aussig, 7 : 97-100.
Müller- Stoll W. R. et Toman, M. (1984) : Das Asplenietum
serpentini und seine Kontaktgesellschaften auf dem Serpentinitkomplex im Slavkovský les (Kaiserwald) bei Mariánské Lázně
(Marienbad) in Westböhmen (ČSSR).- Feddes Repert., 94 : 97 119.
Novák, F.A. (1915) : Kritická studie o Dianthus arenarius a
jemu blízce příbuzných druzích a jeho stanovišti v Čechách.- Věst.
Král. čes. Spol. Nauk, Cl. 2, Praha 1915/8 : 1 - 27.
--- (1924) : Monografická studie o Dianthus plumarius L.Věst. Král. čes. Spol. Nauk, Cl. 2, Praha, 1923/11 : 1 - 42.
--- (1927) : Monografická studie o postglaciálních druzích rodu Dianthus ze sekce Plumaria (Opiz).- Věst. Král. čes. Spol.
Nauk, Cl. 2, Praha, 1927/9 : 1 - 100.
--- (1943) : Nová chráněná přírodní oblast.- Krása našeho domova, Praha, 35 : 133-137.
--- (1948) : Nové naleziště kosatce nízkého v Čechách.- Českosl. botan. listy, Praha, 1 : 5).
--- (1949) : Nové naleziště rozrazilu zubatého (Veronica dentata Schmidt).- Českosl. botan. listy, Praha, 1 : 66.
--- (1954) : Přehled československé květeny z hlediska ochrany přírody a krajiny.- In Veselý, J. (red.) : Ochrana československé
přírody a krajiny, 2 : 193-409.
Novák, J. (2001) : Gagea bohemica (ZAUSCHN.) J. A. et J.
H. SCHULTES a Polycnemum majus A. BRAUN - Staronové
druhy Českého středohoří.- Severoč. Přír., 32 (2000) : 98-101.
Nožička, J., Klášterský, I. et Hofman, J. (1965) : Z historie
botanických zahrad československých.- Zpr. bot. Zahr. ČSAV Průhonice, Průhonice, 1 : 3-37.
114
Opiz, P.M. (1815 - 1835) : Botanische Topographie
Böhmens.- MS dep. Sekretariát České bot. Spol.,Praha.
--- (1852) : Seznam rostlin květeny české.- Praha.
Pešek, F. et Kutílek, J. (1966) : Další lokalita vysazeného Leontopodium alpinum Cass. v ČSSR.- Preslia, Praha, 38 : 416-417.
Pohl, J. E. (1806) : Iris bohemica F.W.Schmidtii- auf das neue
Untersucht und auf wirklich neue Art befunden.- Bot. Ztg., 5 : 3540.
---(1806 b) : Beschreibung einer seltener böhmischen Pflanze
Ornithogalum bohemicum Zauschneri.- Bot. Ztg., 5 : 342-347.
--- (1809-1814) : Tentamen Florae Bohemiae.- Prag.
Pokorný, B. (1944) : Výskyt vzácné orchidee u Budyně n.
Ohří.- Vesmír, N.Ř., Praha, 23 : 192.
Polák, K. (1896) : Nová pro květenu českou rostlina.- Vesmír,
Praha, 25 : 227.
Reuss A. jun. (1867) : Botanische Skizze der Gegend
zwischen Komotau, Saaz, Raudnitz und Tetschen.- In Löchner´s
Beitr. zur Balneologie, 1-104.
Rieger, F.L. (1860) : Riegrův slovník naučný, díl 1.- Praha.
Roth, A. (1855) : Der Rothenhauser Park am Fusse des Erzgebirges in Böhmen.- Oester. bot. Wbl., Wien, 5 : 265-295.
--- (1857) : Verzeichniss derjenigen Pflanzen, die bisher in
dem böhmischen Erzgebirge von Rothenhaus uns Umgebung aufgefunden worden sind.- Oester. bot. Wbl., Wien, 7 : 39-290.
Rothmaler, V. et al. (1982) : Exkursionsflora für die Gebiete
der DDR und BRD. T. 4, Ed. 5.- Berlin.
Seifert, M. (1920) : Přírodou a životem k čistému lidství.Praha.
Schmidt, F. W. (1789) : Versuch einer Topographie der Stadt
Plan.- Abh. koenigl. boehm. Gess. Wiss., Prag,, Folge 1, 4 (1788) :
34-80.
--- (1791) : Verzeichnis der um Wosečan und in der benachtbarten Gegend an den Ufern der Moldau im Berauner Kreises
wildwachsenden selteneren Pflanzen.- Abh. koenigl. boehm. Gess.
Wiss., Prag, Folge 2, 2 : 1-74.
Skalický, V. (1988) : 5. Pulsatilla Mill.- koniklec. In Deyl, M.
(ed.) Květena České socialistické republiky, 1 : 414-422.- Praha.
Skořepa, J. (1976) : Příspěvek k floristice západní části Severočeského kraje.- Severoč. Přír., Litoměřice, 7 : 81-83.
115
Sládek, J. (1988) : Nález Lathyrus nissolia L. u Mostu.- Severoč. Přír., Litoměřice, 17 : 10.
--- (1988) : Astragalus exscapus jižně od Ohře.- Severoč. Přír.,
Litoměřice, 21 : 73-76.
Šimr, J. (1931) : Květena Březiny a okolí.- Čas. Nár. Mus.,
Praha, Odd. přír., Praha, 105 : 52-73, 98-140.
--- (1932 a) : Nízko položená lokalita Goodyera repens R. Br.
v Poohří.- Čas. Nár. Mus., Praha, Odd. přír., Praha, 106 : 66.
--- (1932 b) : Nová lokalita Arctostaphyllos uva-ursi Spreng. v
Českém Středohoří.- Čas. Nár. Mus., Praha, Odd. přír., Praha, 106 :
66-67.
--- (1936) : Psamofilní a xerothermní vegetace u Liběchova
n.L.- Čas Nár. Mus., Praha, Odd. přír., Praha, 112 : 6-25.
--- (1949) : Alyssum montanum L. ssp. eumontanum
(Baumg.) Thell.- Českosl. bot. Listy, Praha, 2 : 65-66.
Skalický, V. (1956) : Poznámky k zpracování některých druhů
rozrazilů (Veronica L.) sekce Pseudolysimachium Koch.- Preslia,
Praha, 28 : 125-144.
Šourková, M. (1988) : 7. Osmundaceae Bercht. et J. Presl.podezřeňovité.- In Deyl, M. (ed.), Květena České socialistické republiky, 1 : 229-230.- Praha.
Šťastný, E. (1970) : Roudnicko.- In Kubát, K., Šimr, J. et
Šťastný, E., Přírodní poměry Litoměřicka, Litoměřice, 2 : 71-81.
Tausch, I. F. (1828) : Über die zweifelhafte Pflanzen der Flora
Bohemica Schmidt´s.- Flora oder Allg. bot. Ztg., 11 (27) : 417-431.
Toman, M. (1952) : Silene otites (L.) Wibel subsp. pseudootites (Bess.) A.Gr. v Čechách.- Českosl. bot. Listy, Praha, 4 : 71.
---(1967) : Rozšíření dubu pýřitého v severních Čechách.Preslia, Praha, 39 : 83-93.
---(1973a) : Rozšíření některých stepních druhů v Čechách.Sborník Ped. Fak. Ústí n.L., Řada přír. Ústí nad Labem, 2 : 21-102.
--- (1973b) : Psamofilní vegetace Terezínské kotliny.- Preslia,
Praha, 45 : 70 - 86.
---(1974) : Populationsanalyse der Sammelart Festuca cinerea
in Böhmen.- Feddes Rep., Berlin, 85 : 333 - 374.
--- (1981) : Die Gesellschaften der Klasse Festuco- Brometea
im westlichen Teil des böhmischen Xerothermgebietes.- Feddes
Repert., Berlin, 303-332, 433- 498, 569-601.
116
--- (1988) : Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex
Böhmens.- Feddes Repert., Berlin, 99 : 33-80, 205-235, 339-376,
565-602.
--- (1986) : Taxonomische Problematik und Populationscharakteristik des angeblichen Endemiten der tschechoslovakischen
Flora, Dianthus novakii.- Gleditschia, Berlin, 14 : 69-84.
--- (1990) : Ein weiterer Beitrag zur Kenntnis der Populationsstruktur und zur Taxonomie von Festuca Sect. Festuca in Böhmen
(ČSSR).- Feddes Rep., Berlin, 101 : 1 - 40.
--- (1991) : Ein Beitrag zur Entwicklung der Vegetation in
Böhmen während des Quartärs.- Feddes Repert., Berlin, 102 : 151157.
--- (2000) : Problematika klenečského hvozdíku.- Podřipsko,
Roudnice n.L., 10 : 134-139.
--- (2002) : Dvě problematické lokality okolí Roudnice n.L.
Podřipsko, Roudnice n.L., 12 : 26-34.
--- (2003) : Podezřelá, většinou nejspíše vysazená naleziště
pseudoxerotermní květeny na území Ústeckého kraje. Podřipsko,
Roudnice n.L., 13 : 110-131.
Tomšovic, P. (1988) : 3. Ceterach Willd.- kyvor.- In Deyl, M.
(ed.), Květena České socialistické republiky, 1 : 252.- Praha.
Trávníček, B. (2000) : Pseudolysimachion (Koch) Opiz - čestec, rozrazil.- In Slavík, B., Květena České republiky, 6 : 398-412.Praha.
Wagner, B. et Němcová, L. (1997) : Lichenologický a bryologický průzkum NPP Kleneč.- Severočes. Přír., Litoměřice, 30 : 111
- 116.
Velenovský, J. (1891-1898) : Flora bulgarica.- Praha.
Zelený, V. (1988) : Berberidaceae Juss.- dříštálovité.- In Deyl,
M., Květena České socialistická republiky, 1 : 475-482.- Praha. - -
117
Tab. M. 1. Pokusy s klíčivostí semen v různých půdách a teplotách u
klenečského hvozdíku
(Pokus s proměnlivou teplotou byl založen 19. 9. 1977, pokus se stabilní teplotou 15. 11. 1977).
118
N. Nepěkné zacházení s údaji starých botaniků
Souhrn
V práci je dokumentováno, že zdánlivě nepochopitelné údaje pocházející od starých botaniků nejsou patrně podvrhy, chyby v určování nebo
záměny sched v herbářích jak se většinou předpokládá. Izolované lokality
zřejmě vznikly výsadbami nebo jsou zbytkem neoživených refugií na okraji
pliocenního nebo čtvrtohorních moří. Zdánlivě nepochopitelné údaje vznikly do značné míry i tím, že druh, který se dnes na lokalitě vyskytuje, nebyl
ještě v době průzkumu, který příslušný starý botanik prováděl, ještě popsán
nebo chyba při určování vznikla v důsledku chyby ve starých určovcích
pomůckách.
N. 1. Úvod
Překvapuje, jak nešetrně současní botanici zacházejí s těmi údaji starých botaniků, které neodpovídají jejich představám. Neuvažují možnost, že
tyto jejich předpoklady nemusí být správné.
Předpokládané “ nesprávné“ údaje hodnotí současní botanici často
velmi rigorózně, aniž by provedli řádný rozbor. Že se nemusí jednat o
„podvrh“ ani o chybu v určování mohou svědčit níže provedené rozbory
zdánlivých chyb Th. Haenkeho, nebo v jiné práci tohoto souboru diskutovaná vazba primárního rozšíření rostlin v Čechách na pobřeží pliocenního
moře (stať L), případně v jiné práci tohoto souboru publikovaná stať o umělých výsadbách v terénu (stať M). Budiž zde uvedeny především dva případy tohoto přístupu současných botaniků, které dokazují, že odmítání těchto
údajů je patrně nesprávné.
Kirschnerová při druhu Willementia stipitata (Květena ČR 7: 508) píše: „Herbářové doklady z Krkonoš (Sitenský 1880 PR) a z Krušných hor
(Klínovec, Domin 1914 PRC) vznikly chybou při etiketování. Mylný je též
starý Schmidtův Literární údaj z r. 1791 („Neudorf“ u Liberce)“. Všechny
tyto tři údaje totiž leží na pobřeží bývalého pliocenního jezera.
119
Slavík (Květena ČR 5: 269) u Hydrocotyle vulgaris jedenáct lokalit,
které jsou „málo pravděpodobné až zcela nepravděpodobné“. Zajímavé
ovšem je, že všechny jsou situovány na pobřeží pliocenního moře.
Obdobné údaje se vyskytují u značného počtu druhů, zpracovaných
v Květeně České republiky. Někteří autoři dokonce souborně informují o
tom, že staří autoři uváděli i další lokality, aniž by tento údaj jakkoli konkretizovali. Uvádím některé další případy.
Zvláště nepěkně se v těchto případech údajných „chyb“ starých autorů
vyjadřuje Skalický: Například tvrdí, že „ostatní údaje jsou úplně vymyšleny“ (Skalický Květena ČR: 2: 421 u Pulsatilla vernalis, .....“.nebo přímo
podvrženy“ (Květena ČR, 2: 416 u Pulsatilla vulgaris).
Následují příklady několika dalších případů těchto odsudků práce starých autorů jejich současnými kolegy, které jsou převážně přebírány opět
z kompendia Květena ČR :
„Výskyt na Českomoravské vrchovině je naprosto nepravděpodobný, i
když je doložen (Zvole, Bohdalec u Horní Bobrové)“. Skalický, Květena
ČR, T. 2 str. 419 u Pulsatilla pratensis.
Moehringia muscosa (Dvořák, Květena ČR, 2: 118)„Údaje o růstu
druhu na jiných českých lokalitách v českých zemích v minulosti (skalnaté
temeno Radče u Zbirohu, Krkonoše, Lanškroun) jsou mylné“.
Pilous, Z,(1968) : Přehled bryologického výzkumu Krkonoš.- Opera
corcontica, Vrchlabí, 5 : 103 - 111, nepříznivě hodnotí Haenkův bryologický výzkum Krkonoš. Uvědomil si ale při tom, že Haenke měl ve své době z
celého světa k disposici pouhých 136 jmen druhů mechů a 50 jmen druhů
jatrovek ?
Grulich, V., Lactuca quercina , Květena ČR, 7: 492 : „Údaje z jižních
Čech, od Týna n. Vlt., a Třeboně a dále od Žďárských vrchů, byť doložené
herbářovými položkami, představují buď náhodné (a přechodné) synantropní výskyty anebo vznikly na základě chybné manipulace se sbírkami“.
Hrouda, L., Květena ČR. 5: 375: Oenanthe fistulosa : „Údaje z Čech,
které zmiňuje i Dostál, Nová květena ČSSR, 1 : 700, 1989 – Hořovice,
Příbram, České Budějovice – jsou všechny mylné“.
120
Grulich, V., Laser trilobum, Květena ČR, 5: 376 : „Údaj z Českého
Krasu (Dostál Květ. ČSR 1068, 1949) nebyl nikdy doložen herbářovou
položkou a je mylný. Rovněž údaje od Olomouce a z Pavlovských kopců,
které jako zřejmě mylné uvádí Dostál (Nová Květena ČSSR: 718, 1989),
nebyly doloženy.“
Grulich, V. Peucedanum arenarium….“Kromě něj existuje položka
v herbáři PR, kterou údajně sbíral Weber v r. 1972 u Zarazic ve fyt. O. 19.
B. Karp. step. Pravděpodobně se jedná o záměnu sched a rostliny zřejmě
pocházejí z Devínské Kobyly na Slovensku.“ (Květena ČR, 5: 409).
„Údaj od Biskupic u Luhačovic ve fytog. okr. 79. Zlín. Vrchy (Štěpánek in Grulich Výsl. Florist. Kursu ČSBS Uherské Hradiště 1977,p. 98,
1989), není doložen a pravděpodobně vznikl záměnou s druhem Silaum
silaus (L.) Sch. et Thell.“ (Peucedanum alsaticum Grulich: Květena ČR. 5:
412)
Grulich, V., Květena ČR, 5 : 416 u Peucedanum oreoselinum: „chybná
manipulace s dokladovým materiálem nejspíš zapříčinila, že v herbářích
jsou uloženy sběry, jejichž lokalizace je nepravděpodobná. K nim patří údaj
z fyt. okr.19. B. Karp. Step. od Radějova (Leg. Laus 1929 PRC, text není
psán sběratelovou rukou) a údaj z oreofytika z fyt. okr. 93a Krk. Les. Od
Horního Polubného (Leg. Soják 1955 PR). Málo pravděpodobný je i nedoložený údaj od Konské u Třince (Podpěra Přírod. Sb. Ostr. Kraje 10 : 90,
1949.“
Kirschner Květena ČR. 5 : 244, Polygala maior : Zřejmě záměnou
herbářových etiket vznikl doklad od Vsetína (Formánek BRNM). Zjevně
mylné jsou staré údaje z Čech (F.W.Schmid, Haenke) a od Olomouce (Voigt)
Štěpánek a Holub (Scabiosa lucida ssp. calcicola, Květena ČR, 5: 542)
: Herbářové doklady s lokalitami Kosíř (Spitzner 1888 BRNU) a Karlštejn
(Sitenský 1879 PR) jsou zavádějící, vzniklé jistě následkem chybné manipulace v herbáři
Kirschner a Kirschnerová, Květena ČR, 6: 92 u Gentianella obtusifolia
subsp. sturmiana
Literární údaj F. W. Schmidta o výskytu G. obtusifolia u Kašperských
Hor není věrohodný (ačkoliv je touto lokalitou označen i herbářový doklad
121
v PR), neboť tento druh nebyl v Předšumaví nikdy nalezen. Několik herbářových sběrů, často s několika druhy na jedné položce, obsahuje rostliny
G.obtusifolia i z dalších, velmi nepravděpodobných nalezišť (např. Nové
Hrady, Trutnov, Dobrá voda na Mladoboleslavsku). Nepodařilo se identifikovat polohu údaje „Obere Bergschänke“ na Teplicku, Eichler 1855 BRNU.
Obecně lze charakterizovat takovéto akceptování nálezů starých autorů
asi takto: Jsou velmi často označovány za nesprávné, nepravděpodobné.
Jsou- li dokladovány, potom se jedná o podvrh, v lepším případě o záměnu
sched. Pochází-li údaj od méně známého botanika, a to a i ze současné doby, nebo takového botanika, který je mimo dosah botanického klanu, pak
často bývá nález považován za pochybný.
V dále provedeném rozboru zjišťuji, že mnohé příčiny tzv. „nesprávných“ údajů starých botanků mohou být naprosto jinde, než se dosud obvykle předpokládá. Na podkladu práce Th. Haenke (1791), Die botanischen
Beobachtungen auf der Reise nach dem Böhmischen Riesengebirge jsem
v dalším textu této práce konstatoval, že některé „nesprávnosti“ byly zapříčiněny tím, že příslušné druhy nebyly v době průzkumu ještě popsány, jiné
byly v určovacích pomůckách uváděny chybně, a konečně další představovaly zbytky pravěkého pěstování v kultuře. O některých případech, které
nelze zařadit do žádné z těchto tří kategorií je možno se právem domnívat,
že v příslušném místě skutečně rostly, a možná na uvedených lokalitách
ještě rostou. Izolovanost jejich lokalit způsobena tím, že poté, co se do Čech
rozšířily po pobřeží moře Parathetis, nedošlo u nich k vytvoření souvislejších arel.
Charakter někdejších botanických příruček demonstruji na publikaci
Murray, J. A., (1786), Des Ritters Carl von Linné Pflanzensystem, Ed. 14,
Wien. Jak informuje Haenke (l.c.) na str 126, měl jí, pravděpodobně
v latinské versi, při své exkursi na Krkonoše k dispozici i Th. Haenke.
122
N. 2. Rozbory údajných “nesprávných” zjištění
učiněných Th. Haenkem při jeho cestě na Krkonoše
Jeník v práci Jeník, J., Přínos Tadeáše Haenkeho k floristice Krkonoš,
Zprávy Československé botanické společnosti, 20/3, 197- 209, 1985, velmi
pozitivně hodnotí studii T. Haenkeho, 1791, Die botanischen Beobachtungen auf der Reise nach dem böhmischen Riesengebirge.- In Jiraseck, J., et
al., Beobachtungen auf Reisen nach dem Riesengebirge: 31- 159. Konstatuje vysokou spolehlivost Haenkeho údajů. Jmenuje však 47 taxonů, jejichž
údaje má za nesprávné. Naše Analysa bude hodnotit tyto zdánlivě nespráné
údaje. Na nich hodlám demonstrovat, že je patrně možno ve značném počtu
případů zjistit příčinu vzniku oněch „nesprávných“ údajů.
Pokusil jsem se stanovit příčinu mylné Haenkeho identifikace těchto
taxonů na základě v úvodu deklarovaných principů. Zjistil jsem tím, že v
rámci možností v době výzkumu je Haenkeho určení druhů zřejmě absolutně spolehlivé.a že lze „nesprávné“ údaje poměrně snadno správnými údaji
nahradit. Můj rozbor současně dokumentuje, že „nesprávnost“ Haenkových
údajů nevznikla vinou Th. Haenkeho.
N. 2. 1. Druhy, které nebyly v roce 1786 ještě popsány,
případně v určovacích příručkách udávány, a nemohly být
proto Haenkem respektovány
„Agrostis alpina“.- Haenkovo jméno A. alpina není u Muraye uváděno. Jméno bylo ale již dříve Scopolim publikováno. Haenke provedl
podrobný rozbor, ze kterého sice jednoznačně nevyplývá, že se muselo
jednat o A. rupestris. Ale formulace „(gluma) ex basi dorsi aristam emitit“
ukazuje na druh A. alpina Scop., který není z Krkonoš znám a na A. rupestris All. Jednalo se zřejmě o A. rupestris All., druh, který je v subalpinském
stupni Krkonoš poměrně hojně rozšířen. A.rupestris byl popsán teprve po
Haenkovu období a proto nemohl být Haenkem respektován.
„Agrostis calamagrostis“.- Druh má podle Muraye zahoustlou latu,
vlnaté pluchy a rozvětvené stéblo. To téměř úplně souhlasí také
s Calamagrostis canescens, která byla ale teprve po roce 1886 popsána a
123
proto bylo nemožné, aby jí mohl Haenke v tomto roce identifikovat. Jednalo se tudíž o Calamagrostis canescens (G.H. Weber ex Wigg.) Roth emend
Druce.
„Aira alpina“- Druh má mít podle Muraye plevy, šídlovité listy a
kompaktní latu, tři tyčinky a dva sostlé plodolisty, jakož i kvítky, které jsou
ba basi ochlupené a mají krátké osiny. Deschampsia (Aira) caespitosa subsp. alpicola má proti D. caespitosa subsp. caespitosa prakticky tytéž diferenciální znaky jako Deschampsia (Aira) caespitosa subsp. caespitosa proti
Aira alpina: rozložitou latu oproti krátké latě. Jelikož ale Deschampsia
caspitosa (L.) Beauv. subsp. alpicola Chrtek et Jirásek nebyla ještě
v Haenkově období popsána, nemohl ji Haenke rozlišovat.
„Aira cariophyllaea“.- Druh má podle Muraye A3, G(2), štětinovité
listy a osinaté, samostatně stojící květy. Tyto vlastnosti má také Helictotrichon pubescens. Helictotrichon pubescens (Huds.) Pilger ale byl až po
obdobím Haenkovy exkurse popsán. Nemohl být proto Haenkem respektován.
„Cacalia alpina“.- Cacalia alpina se v Krkonoších nevyskytuje. C.
(Adenostyles) alliariae Gouan je běžná rostlina Krkonoš. Byla sice popsána
již v roce 1773, ale Murray jí ještě v roce 1786 neudával. Proto jí Haenke
podle jeho příručky určil jako C. alpina. Oba druhy mají totiž tytéž u Muraye uváděné znaky: ledvinovitě srdčité, špičaté, ozubené listy. Je tedy
Haenkem uváděná C. alpina nesporně C. (Adenostyles) alliariae Gouan.
„Carex dioica“.- Podle Muraye má tento druh velmi chudou charakteristiku: ostřice s jednoduchými, zcela oddělenými klásky. Není to český
druh. V Krkonoších roste s těmito charakteristikami také C. rupestris, případně C. pauciflora. Oba tyto druhy, Carex rupestris All. a C. pauciflora
Lightf. byly ale popsány až po roce 1786. Proto je Murray v citované příručce neuvádí. Nemohl je tedy uvádět ani Haenke. Jednalo se tedy pravděpodobně o jeden z těchto dvou druhů.
„Centaurea nigra“.- C. n. se v Krkonoších nevyskytuje. Haenke ji
uvádí z Rýchor.
Z Rýchor ale uvádějí Štěpánek a Koutecký (in Květena ČSR) C. oxylepis A. Kerner. Oba uváděné druhy mají tytéž charakteristiky, ty, které
uvádí Murray pro C. nigra. C. oxylepis A. Kerner byla ale popsána teprve
124
v r. 1829, a to ještě nejprve v ranku variety. Je tudíž samozřejmé, že ji
v roce 1786 musel Haenke uvádět jako C. nigra.
„Chaerophylum aureum“.- Podle Murraye to je druh, který je charakteristický přímým stonkem, zařezávanými lístky a zbarvenými, rozbrázděnými semeny bez výrustků. Všechny české druhy rodu Chaerophyllum
byly již známy K. Linnéovi.
Do Linnéjského rodu Chaerophyllum patřil ale také později popsaný
rod Anthriscus.(Anthriscus sylvestris = Charophyllum sylvestre), kam patří
i dva později popsané české druhy rodu Anthyriscus, A. nitida a A. caucalis.
Z těch má prvý druh hlavní rozšíření v pohořích, druhý je rozšířen
v nízkých polohách. Z nich prvý, A. nitida, se vyznačuje všemi vlastnostmi,
uváděnými Murrayem pro Chaerophylum aureum soudíme, že se u Haenkova Chaerophyllum aureum muselo jednoznačně jednat o Anthriscus
nitida (Wahlenb.) Hazslinski. Tento druh byl ale popsán až po roce 1786.
„Cineraria integrifolia“.- Murray rozlišuje v tomto druhu alpinské
rostliny. Ty mají mít podle Muraye jemně zubaté, při kořeni lopatkovité
listy. Tyto znaky odpovídají alpinským dílčím populacím Tephroseris (cineraria) crispa (Jacq.) Schur. Přesto, že Tephoseris (Cineraria) crispa (Jacq.)
Schur byla Jacquinem již dříve (1774) popsána, Murray ji neuvádí. Nemohl
ji tedy uvádět ani Haenke.
„Dianthus plumarius“.- D.plumarius má mít podle Linnéa (l.c.) „flores solitarii, plures in eodem caule“ a „Squamis calycinis obovatis, brevissimis, corolis multifidis, fauce pubescentibus“. Tytéž znaky má ale také
D.*alpestris Reichenbach (= *D. speciosus Kablik ex Čelakovský). Ten
byl ale popsán až 1854, a poto nemohl být Haenkem respektován.
„Festuca duriuscula“ a „F. ametisthina“.- V okolí Sněžky, kde Haenke udává tyto druhy, roste běžně F. airoides Lam, která byla pro botaniku
objevena až velmi pozdě a odpovídá Haenkeho „F. duriuscula“.
F. airoides se s F. filiformis kříží jen velmi vzácně. Proto tvoří jedinci
F. filiformis v porostech F. airoides (Toman 2008: 283) na Krkonoších
zřejmě.ostrůvky.
F. filiformis Pourret byla rozlišena také až velmi pozdě. U Murraye
není proto uváděna. Určujeme- li F. filiformis podle Murayova Klíče, dostaneme se k „F. ametisthina“. Tento druh je Haenkem udáván z téže lokality, jako “F. duriuscula”.
125
„Hieracium blattaroides“.- Druh má podle Murraye olistěný stonek,,
kopinaté, ozubené listy, které objímají stonek, jednotlié úbory a ohrnuté
zákrovy. Tyto vlastnosti mají však také H. pedunculare Tausch, případně
druhy komplexu H. fritzei F. W. Schultz agg. Všechny druhy tohoto komplexu byly však, podobně jako H. pedunculare popsány až po roce 1786,
tedy až poté, kdy provedl Haenke průzkum Krkonoš.
„Hieracium villosum“.- H. villosum udává Chrtek jun. jako H. villosum Jacq. 1762, Murray ale jako H. villosum L. Tyto údaje jsou tedy výrazně odlišné.
U Murraye má H. villosum rozvětvený olistěný stonek s vlnatými listy,
ze kterých jsou ty, které stojí u kořene kopinaté a zubaté, ty na stonku ale
stonek objímající a srdčité. To odpovídá nejspíše H. praenanthoides. To
bylo sice již 1779 popsáno Villarsem popsáno, ale u Muraye nebylo ještě
roku 1786 udáváno. To ukazuje na to, že H. praenanthoides Vill. mohlo
být pomocí Murrayovy příručky identifikováno jedině jako H. villosum. Tak
to také Haenke učinil.
„Myosotis scorpioides var. alpina“- V Haenkově období byly
z České republiky známy jen dva taxony z okruhu Linnéjského Myosotis
scorpioides: M. s. var. arvensis a M. s. var. palustris. U Murraye byly oba
uváděny jen v okruhu jednoho druhu. Domníváme se tedy, že M. s. var
alpina mohlo být novým Haenkeho jménem, které Haenke hodlal dát další
variantě druhu. To ovšem také dokládá, že Haenke obě tehdejší variety
(pravděpodobné současné druhy M. arvensis a M. palustris) rozlišoval.
Zbývající druhy rodu Myosotis byly popsány až po roce 1886, a nemohly být tudíž Haenkem respektovány. Něco podobného přichází také u
„Euphrasia officinalis“, „Alchemilla alpina“ a „Salix arbuscula“.
„Orchis odoratissima“- Tento druh má podle Murraye následující
charakteristiky: dlanitě členěné hlízy, nazpět zahnutá krátká ostruha, třídílný
pysk a úzké listy. Protože Gymnadenia odoratissima (= Orchis odoratissima), ani Dactylorrhiza trausteineri (u kterých se uváděný komplex znaků
vyskytuje) jsou z Krkonoš neznámy, předpokládáme, že se jednoznačně
jedná o Dactylorhiza fuchsii (Druce) Soó. Tento druh není ale u Muraye
uváděn. Byl teprve popsán po roce Haenkeovy exkurse a mohl tudíž být
Haenkem určen jedině jako Orchis (Gymnademia) odoratissima. Je ale
nutno ještě upozornit, že podle Murraye jsou u Orchis (Gymnadenia) odoratissima hlízy dlanitě členěné, u Dostála (1989) dvoudílné.
126
„Poa alpina“- Plevy jsou 2, na konci poněkud zašpičatělé s mnoha
květy. Klásky jsou srdčitě okrouhlé se 6 květy, lata je rozvleklá, velmi rozvětvená. Jedno plemeno je viviparní.
Tytéž vlastnosti má také Poa supina Schrad., která v Krkonoších roste.
Ta byla ale popsána až po období exkurse T. Haenkeho. Murray ji ale,
samozřejmě, neuvádí a ani Haenkem nemohla být proto respektována.
„Polygala maior“- Podle Muraye má tento druh mít hřebenovité květy, Květy v hroznech, jednoduché téměř vzpřímené stonky a čárkovtě kopinaté listy. Jedná se nejspíše o P. commosa. Tento druh se také vyskytuje na
Krkonoších- Rýchorách, odkud jej uvádí Kirschner (Květena T. 5: 252).
Jeho popis souhlasí přesně s výše uváděným popisem P. maior. Je ale nemožné, aby druh Haenke uváděl, protože ten byl až 1796 popsán. Haenkeho
P. maior mohl tudíž jednoznačně představovat P. commosa Schkuhr.
„Rumex acutus“- Charakteristika tohoto druhu u Murraye je následující: S mozolky na krovkách. Oboupohlavné rostliny se zubatými krovkami
nesoucími semena a podlouhle srdčitými listy zašpičatělými listy. Strupovitě ztloustlé kořeny. Zuby na krovkách jsou na obou stranách četné, nezávisle na délce průměru krovek.
Jedná se zřejmě o R. longifolius D. C., a sice o část populace, která
má na některých krovkách stopky (Kubát 1990: 316). R. longifolius byl
popsán teprve v roce 1815. Proto nemohl být na Haenkově exkurzi respektován.
N. 2. 2. Druhy u Murraye chybně charakterizované
„Anthericum calyculatum“- Scheuzeria palustris je u Muraye nesprávně charakterizována: čnělky 0 (správně 3), semeno 1 (správně 2). Naprotitomu je Tofieldia calyculata (= Anthericum calyculatum) u Muraye
uváděno v kapitole „sechsmännich, einweiblich“, avšak v popisu druhu
nalezneme údaj „3 samičí květy“. To způsobuje, že není možnost , že bude
druh pomocí Murayovy příručky správně určen. Předpokládáme, že druh
Anthericum calyculatum u Murraye je ve skutečnosti Scheuchzeria palustris L., která se v Krkonoších roztroušeně vyskytuje. Skutečně, Scheuchzeria palustris není Haenkem uváděna.
U této chyby nespočívá zavinění na Haenkovi, ale je to chyba určovací
pomůcky.
127
„Draba aizoides“- Rod Alyssum je tím charakteristický, že minimálně některé tyčinky jsou na vnitřní straně opatřeny zubem, neboli jsou okřídlené. Tento diferenciální znak se používá pro odlišení druhu. Provádí to i
Murray.
Tento diferenciální znak ale není použitelný pro Alyssum alyssoides.
Tyčinky u tohoto druhu totiž nejsou okřídleny. Použijeme-li při určévání
toho druhu Murrayvu příručku, nedospějeme k rodu Alyssum, ale k rodu
Draba.
V pozdním létě zbavuje se stonek A. alysoides listů a od spodu se
utvářejí listy nové. Jestliže tehdy určujeme např. A. alysouides f. deserticola
Podpěra, dospějeme jednoznačně ke Draba aizoides: neolistěný jednoduchý
stonek.
Podle našeho mínění nejedná se tedy u údaje Draba aizoides o tento
druh, ale o letní populaci Alyssum alyssoides (L.) L. f. deserticola Podpěra.
Chyba není v Haenkeově určování, ale v Murra yově příručce.
„Eplobium latifolium“- Podle Muraye se jedná o druh se skloněnými
tyčinkami, kopinatě podlouhlými střídavými listy a nestejnými květy. Jediný u Muraye uváděný diferenciální znak od E. angustifolium je tvar listů,
který je u E. angustifolium čárkovitě kopinatý.
Smejkal (Květena ČR, T. 5:96) uvádí variabilitu prakticky mezi oběma
těmito kraními případy tvarů listů: čárkovitými nebo čárkovitě kopinatými
až po elipticky podlouhlé. Jedná se tedy u Haenkeova „Epilobium latifolium“ o Epilobium (Chamaenrion) angustifolium L., formu se širšími listy.
To potvrzuje i skutečnost, že Haenke druh E. angustifolium ve své práci
neuvádí.
Chyba je tedy v určovací pomůcce: nedostatečné uváděné diferenciální
znaky, nikoli u Haenkeho.
„Holcus odoratus“- Rod Holcus má dle Muraye jeden až dva obojaké
květy s osinatými pluchami, 3 tyčinkami, dvěma čnělkami a jedním plodem.
U samčích květů je plucha dvoučlenný útvar s třemi tyčinkami. Holcus
odoratus má podle Muraye 3 bezosinaté květy se zašpičatělými pluchami a
2 obojakými květy. Je tedy zřetelný rozdíl mezi charakteristikou rodu a
druhu.
Jestliže srovnáme tyto údaje s druhy, u kterých udává Šourek, že se
v Krkonoších vyskytují, které ale nebyly v době Haenkově známy, dostaneme se jednoznačně ke Koeleria pyramidata (Lam.) Beauv. Tedy opět je
chyba v určovací pomůcce, nikoli u Haenkeho.
128
„Juncus triglumis“- Tento druh je u Muraye definiván následujícím
způsobem: „mit flachen Blätter und 2blumigen Endbälgeleine“. Vzhledem
k plocým listům se ale nejedná o současný druh Juncus, ale o současný druh
Luzula. Vzhledem k údaji „2 blumigen Endbälgeleine“ odhaduji, že se
nejspíše jednalo o Luzula pilosa (L.) Villd. Luzula pilosa není skutečně v
Haenkeho textu uváděna. Tedy opět není chyba u Haenkeho, ale v určovací
pomůcce.
„Lactuca quercina“- Popis u Murraye se výrazně liší od českých
exemplářů druhu. Odpovídá vesměs jihoevropské var. integrifolia. Podle
Murraye je totiž L. quercina vytrvalá rostlina, která má jemně zubaté listy a
stonek jakoby lesklý mastnotou. Podle Grulicha (in Květena ČSR, T. 7:
450) jsou české exempláře většinou dvouleté a mejí peřenodílné až peřenosečné listy.
Haenkovy údaje je možné přiřadit také ke Crepis molis (Jacq.)
Aschers. Tento druh byl sice již před rokem 1886 popsán Jacquinem, ale
Jacquinem (a také Murrayem) nesprávně přiřazen do rodu Hieracium
v tehdejším pojetí. Chyba při Haenkvě zpracování tedy opět nebyla Haenkovou chybou. Vznikla tedy opět výhradně nepřesností v Murrayově příručce.
„Lepidium petraeum“- U Murraye je L. petraeum nesprávně definováno korunními lístky, které jsou kratší než kališní lístky. Všechny lístky
mají být podle Murraye zpeřené. Naproti tomu má podle Murraye mít L.
ruderale charakterizováno zpeřenými lístky toliko v kořenových partiích.
Na větvičkách má mít všeobecně celé listy.
Vzhledem k tomuto nesprávně uvedenému znaku je samozřejmé, že
není možné v Krkonoších očekávat skutečné Lepidium petraeum
(=Hornungia petraea). Kombinací znaků „korunní lístky kratší než kalich“ a
„zpeřenými listy“ je možné jednoznačně předpokládat, že se jednalo o L.
ruderale L. V čase hornických prací mohlo se v dolním Rudniku, kde Haenke uváděl t. zv. Lepidium petraeum, četněji vyskytovat L. ruderale. Pomocí Murrayovy příručky ale bylo určitelné toliko jako L. petraeum. Do
našich časů, po přerušení hornických prací, mohlo odtud zcela vymizet. Je
tedy základ omylu v určování zcela v určovací příručce.
„Loonicera alpigena“- Linné (l.c.) uvádí pro L. alpigena srostlé plody, ale pro L. nigra nesprávně plody oddělené. Tímto způsobem uvádí
plody také Murray. Ve skutečnosti jsou ale plody u L. nigra také na basi
srostlé.
129
Je tedy pochopitelné, že botanikové. (t.j. podobně jako Haenke také
např. F.W. Schmidt 1991 od Osečan u Prahy), museli tyto dva druhy, tedy
L. alpigena a L. nigra, zaměňovat. Na Krkonoších na obou místech, kde
měla růst L. alpigena, se dnes skutečně vyskytuje L. nigra L. Tedy opět není
chyba u Haenkeho, ale v určovací pomůcce.
„Orchis pallens“- Druh je podle Murraye jediným evropským druhem
se žlutými květy. Je proto pochopitelné, že možnou žlutokvětou populaci
Dactylorhiza sambucina(L.) Sóo uvádí Haenke jakožto Orchis pallens.
Tedy opět chyba v určovací pomůcce.
„Polygonum viviparum“- Murray udává druhy Polygonum bistorta a
P. viviparum jako jediné ve své kategorii druhů, které mají jednoduchý
jednokláskový stonek. P. bistorta má mít ještě oválný, plynule se zmenšující
listy, P. viviparum má mít listy kopinaté.
Murray uvádí, že P. amphibium má listy oválné, a že nemá jednokláskový stonek. Ttento druh který má listy ve skutečnosti podlouhle kopinaté
narozdíl od Murrayova údaje jednokláskový stonek má. Proto je nasnadě
předpoklad, že P. viviparum u Haenkeho bylo ve skutečnosti Polygonum
amphibium L. Tedy opět chyba v určovací pomůcce
„Pinguicula alpina“- Jedná se ve skutečnosti o Corydalis fabacea
Záměna byla způsobena obtížnými morfologickými vztahy uvnitř původního Linnéjského rodu Fumaria (inkl. Corydalis).
Rod Corydalis je ostruhatý podobně jako Pinguicula. Existence dvou
trojdílných tyčinek u rodu Corydalis byla Murrayem interpretována jako
šest tyčinek srostlých do dvou svazečků (Zweibrüdrige sechsmännige- diadelphia hexandria). Haenke předpokládá správně dvě tyčinky (zweimänniche einweibliche: diandria monogynia), ovšem v důsledku této nepřesnosti v určovací pomůcce určuje Corydalis intermedia (L.) Link. jako Pinguicula alpina.
„Ranunculus nivalis“.- Rozdíl mezi rody Ranunculus a Anemone je
podle Muraye v tom, že Ranunculus má 5, Anemone 6-8 okvětních listků.
Anemone ranunculoides ale nemá 6- 8, ale stejně jako rod Ranunculus
jen 5 okvětních lístků. Jestliže určujeme Anemone ranunculoides pomocí
Murayovy příručky, skončíme u Ranunculus nivalis. To byl důvod k tomu,
že nejen Haenke, ale např. i Schmidt (1789) neuvádějí ve svých pracích
Anemone ranunculoide L., oba ale Ranunculus nivalis. Tato chyba však
130
opět nevznikla vinou Haenkeho nebo Schmidta, nýbrž vinou Murayovy
příručky.
„Scorzonera taraxacifolia“- Obtížný rod Taraxacum varíruje u Muraye mezi druhy tří rodů: Leontodon taraxacum, Scorzonera taraxacifolia a
Hieracium taraxaci. Do Murrayova „druhu“ Scorzonera taraxacifolia patří
patrně druhy se širokým lemem vnějších zákrovních listenů, tedy druhy
sekcí Palustria, Spectabilia a Fontana. Širokým lemem vnějších zákrovních
listenů navazují na rod Scorzonera, který je význačný listeny zákrovů blanitě lemovanými. Správné určení druhů v komplexu rodu Taraxacum podle
Murrayovy příručky není tedy možno ani dnes předpokládat.
„Trifolium alpestre“- Na Krkonoších rostlo T. medium, které sice bylo již 1759 popsáno, ale od Murraye nebylo respektováno. Murray ale udává formu T. alpestre, kterou jmenuje T. flexuosum. Podle Kubáta (in Květena 4:476) je tato forma synonymem T. medium L.. Nesprávné určení
druhu Haenkem nevzniklo tedy Haenkeovou vinou, ale je zase výsledkem
nesprávné struktury určovací pomůcky.
To, že Haenke neuvádí Trifolium medium, představuje opět potvrzení
skutečnosti, že Haenke skutečně při práci se řídil Murrayovou příručkou.
N. 2. 3. „Vzácné“ druhy Rýchor, nejspíše zbytky umělých
výsadeb
K tomu je ještě nutno připomenout ještě dvě poznámky. Za prvé, že
Kirchschner a Kirchschnerová (Květena 6: 92) upozorňují na významné
množství nikdy neověřených údajů alpinských rostlin na Rýchorách. Zdá se,
že u těchto druhů se jedná o vysazené rostliny. Za druhé, že Šourek (L.c.:
23) informuje, že Kavuna s učitelem Bucharem pečovali do druhé světové
války o jakousi botanickou zahradu na Rýchorách. Umístění této botanické
zahrady jakož i dobu jejího založení Šourek (l.c) neudává.
Při hodnocení vysazených druhů na Rýchorách je nutno připomenout
především dva Haenkem uváděné druhy Selinum sylvestre L. p. p. a Soldanella alpina L. Podobný význam mají i v novější době toliko na Rýchorách v Krkonoších indikované Plantago alpina L., Euphrasia salisburgensis Funk ex Hoppe, Gentianella obtusifolia Holub subsp. norica (A.
J. et J. Kerner) Dost a Chrysaspis badia (Schreb. in Sturm) Breene.
Tento soubor druhů má tytéž charakteristiky jako druhy, vysazené
v nížinných a submontanních oblastech Čech (viz jiný článek v tomto Sbor131
níku). Jedná se tedy nejspíše o vysazené cizí taxony, ze kterých některé po
výsadbě zanikly, jiné se uchovaly v přežívajících vysazených jedincích. Jen
Chrysaspis badia se na několika málo vysazených lokalitách poněkud rozmnožilo.
Rád bych upozornil i na pravděpodobnou možnost, že i ony početné
„vzácné“ druhy Rýchor, které se vyskytují v neobvyklých výškových poměrech v „Rýchorské květnici“ a na „Louce u pralesa“ vznikly umělou výsadbou. Jedná se totiž o lokality, které svým charakterem silně připomínají
místa, na kterých bylo (viz práce M tohoto souboru) v nižších polohách
soustavně vysazováno nebo které v nižších polohách Čech představují zbytky šlechtických botanických zahrad. To, že tyto výsadby povětšině nejspíše rostlinných druhů přenesenými z vysokých Krkonoš přetrvaly, lze vysvětlit domácím původem vysazených rostlin. Na těchto lokalitách se vyskytuje nápadná směs vysokohorských nelesních druhů. Ty se, na těchto
místech, vzniklých v původně odlesněném lesním pásu, v podstatě bez
ohledu na ekologii, vzájemně mísí.
N. 2. 4. Rostliny, které byly Haenkem nejspíše správně
určeny
Arabis alpina L. - Druh roste dosud ve Sněžných jamách těsně za
státní hranicí. Nevidím důvod, proč by v Haenkově době nemohl růst ve
stejných podmínkách i v Čertově zahrádce.
Carex caespitosa L.- Tento druh byl Haenkem na Krkonoších bezpochyby správně určen. Šourek jej uvádí z některých lokalit v rozličných
polohách.
Spiraea salicifolia L.- Tento druh býval často vysazován a často zdivočen. Jeho jihočeské lokality se považují za původní. Na Krkonoších
udává Šourek tři lokality, Koblížek (Květena ČR, 2: 433) jednu, všechno
v rozličných nadmořských výškách. Haenkovy údaje jsou tím doloženy.
N. 2. 5. Druhy, které jsou podle dnešních údajů
z Krkonoš neznámy, které ale bezpochyby k původní krkonošské květeně patřily
Z předchozího textu je patrno, že Haenkovy chyby při určování druhů
jsou u Haenkeho málo pravděpodobné. Všechna chybná určení v jeho práci
132
o Krkonoších byla způsobena buď tím, že příslušné druhy nebyly
v Haenkově času ještě popsány, nebo že byly v Haenkem používaném určovacím \klíči chybně uváděny. Zbývají však tři druhy, které jsou u Haenkeho uvedeny správně, avšak pro Krkonoše nejsou dosud jinými autory uváděny. Považujeme proto za možné, že tyto pro Čechy důležité druhy ještě
budou v Krkonoších na Haenkeho lokalitách nalezeny. Jedná se o následující druhy:
Phyteuma orbiculare L.- Popisy druhů P. orbiculare a P. spicatum u
Muraye jsou následující: P. orbiculare: „Mit rundlichen Köpchen, gesägten
Blättern und geherzten Blättern an den Wurzeln“, bei P. spicatum“ mit
länglicher ‚ahre, zweifächerigen Samenkapseln und gehärzten Wurzelblättern“, tedy žádný údaj např. o barvě květů. Předpokládáme, zejména
k udávanému počtu plodolistů, že se zde skutečně jednalo o P. orbiculare.
Melica caerulea-Má to být podle Muraye tráva se zavalitou latou,
stopkovitými, bezosinatými toliko zašpičatělými svinutými květy a jednoduchými listy. Podle doplnění od Scheuzera je to výrazná jarní tráva
s prodlouženou latou, která hraje ze zelena do černa.
V taxonomickém okruhu rodu Melica je také rod Sesleria, který byl sice popsán již v roce 1791, ale který nebyl Murayem v citované příručce
ještě uváděn. Murayův popis Melica caerulea přesně souhlasí s popisem
druhu S. albicans nebo S. uliginosa. Tyto druhy bývají někdy skutečně
synonymisovány s Melica caerulea jako Sesleria caerulea (L.) Ard.
Druh uvádí Haenke z vlhkých luk s Parnasia palustris, Gentiana amarella a G. campestris na úpatí Krkonoš nedaleko Vrchlabí. Jedná se nejspíše
o Sesleria uliginosa, druh, který není dosud z Krkonoš udáván.
U Vrchlabí udává Šourek Gentiana campestris a také druhy z tohoto
okruhu, v době Haenkově ještě neznámé, z luk od Vápenického potoka a
od potoka Bělá, jakož i na Bíneru, jakož i odjinud z vápenců v jeho okolí.
Haenkovo a současně Murayovo nerespektování rodu Sesleria opět potvrzuje naši teorii že Haenke použil při své práci kterési vydání Marayoyy
příručky.
Moehringia muscosa L.- O tomto druhu jsou v botanické literatuřez
Krkonoš dosti četné údaje, avšak vždy bez dokladů (Hendrych 1984: 8794). Avšak právě naše předkládaná práce ukazuje, že Haenkovy údaje se
jeví jako nepopíratelně spolehlivé. Z toho lze odvodit, že Moehringia
muscosa skutečně přináležela do květeny Krkonoš.
133
Na své expedici nalezl Haenke Moehringia muscosa na kamenech porostlých mechem v souvislém lese mezi Bedřichovem a Míšečkami. Tedy
nikoli nutně u cesty. Podle Oberdorfera (1979: 374) roste M. muscosa ve
stinných a vlhkých živcem bohatých kamenitých sutích na prosákavých
vlhkých, vápnem bohatých středně humosních kamenitých půdách, především ve svazu Cystopteridion. Bylo by tedy možno uvažovat např. o Harrachově skále.
Literatura
Haenke, Th. (1791): Die botanischen Beobachtungen auf der Reise
nach dem Böhmischen Riesengebirge. -In
Jiraseck, J., et al., Beobachtungen auf Reisen nach dem Riesengebirge:
31- 159.
Hegi, G. (ed.)(1906- 1931): Illuustrierte Flora von Mitteleuropa. Ed.
1.- München.
Hejný, Slavík et Štěpánková (ed.) (1988- 2004): Květena České republiky (Flora der böhmischen Republik),
Praha.
Jeník, J., Přínos Tadeáše Haenkeho k floristice Krkonoš, Zprávy
Československé botanické společnosti, 20/3,
197- 209, 1985,
Murray, J. A., (1786): Des Ritters Carl von Linné Pflanzensystem, Ed.
14,- Wien.
Oberdorfer, E.(1974): Pflanzensoziologische Exkursionsflora. Ed. 4.Stuttgart.
Pilous, Z. (1968): Přehled bryologického výzkumu Krkonoš.- Opera
corcontica, Vrchlabí, 5: 103- 111.
F. W. Schmidt (1789): Versuch einer Topographie der Stadt Plan nebst
physischer Beschreibung der Gegend
besonders in Rücksicht des Pflanzenreiches (Abh. koenigl. Ges. Wiss.,
Folge 1, 4(1788): 34- 80.
Šourek, J. (1970): Květena Krkonoš.- Praha.
Toman, M (ined.): Bedeutung des jung tertiären Sees Tethis für Bildung der Flora Böhmens.
Toman, M. (ined. 2): Künstliche Auspflanzungen im Gelände.
134
O. Nedostatky současných nomenklatorických pravidel syntaxonomické botaniky
Souhrn
V práci jsou charakterizovány a zdůvodněny některé návrhy na změnu
současných pravidel fytocenologické nomenklatury ranku asociací. Z nich
nejdůležitější jsou následující:
Typizace fytocenos snímkem je nemožná. Proto také není možno stanovovat synonymiku asociací mezi rozličnými horizontálními úrovni syntaxonů. Asociace musí být definována souborem význačných a diferenciálních druhů a dokumentována statistickým souborem snímků. Musí být pojmenována podle význačných a diferenciálních druhů, jimiž je definována,
geografickou pozicí, jménem autora a datem uveřejnění. Homonymy jsou
soubory snímků, postavené na týchž význačných a diferenciálních druzích a
téže geografické pozici, avšak sestavené z rozličných snímků. Synonymika
mezi homonymy, tedy v téže horizontální úrovni, záleží na logickém uvážení autora prováděné revize. Homonymy mimo synonymiku se od sebe liší
geografickou pozicí, případně jménem autora a datem uveřejnění.
V komplexu synonymizovaných homonym platí princip priority.
O. 1. Úvod
Současná nomenklatorická pravidla syntaxonomické botaniky jsou otrocky závislá na nomenklatorických pravidlech botaniky systematické.
Přitom již mezi základními jednotkami obou těchto disciplín, mezi jedincem
a snímkem na jedné straně a mezi druhem a asociací na straně druhé jsou
zásadní rozdíly, což nutně musí fytocoenologická nomenklatorická pravidla
a celý charakter fytocenologické práce ovlivnit. Na podkladu dosti rozsáhlých materiálů z okruhu českých společenstev třídy Festuco- Brometea
dokladuji v předkládané práci, že současná verze syntaxonomických pravi135
del je pro syntaxonomickou práci nevhodná a navrhuji změny syntaxonoických nomenklatorických pravidel.
O. 2. Hlavní rozdíly mezi rostlinným druhem a
rostlinnou asociací
1. Distribuce jedinců uvnitř druhu se řídí pravidly Normal Verteilung,
zatímco distribuce porostů uvnitř asociace různě varíruje mezi různými
druhy binominální distribuce (cf. Tab. 1a, 1b). Rostlinný druh je na lokalitě
obvykle od ostatních druhů relativně ostře oddělen. Přechodných typů je
minimální množství.
Převážná většina pořízených fytocenologických snímků náleží díky binominální distribuci do kategorie snímků přechodných. Obsahují význačné
a diferenciální druhy několika společenstev. Nelze tudíž asociaci definovat
jediným snímkem, nýbrž jen statisticky zpracovaným souborem, tabulkou
sestavenou z většího počtu snímků. Výběrem snímků do dokumentační
tabulky při tom generalizujeme platnost zvolených význačných a diferenciálních druhů asociace. Význačné a diferenciální druhy jiných společenstev
obvykle uvádíme jako druhy náhodné, Begleitery, případně jako druhy
charakterizující vyšší syntaxonomické jednotky.
2. Začlenění exempláře do rostlinného systému je jednoznačné a je
dáno jeho genetickou podstatou. Začlenění snímku do systému syntaxonomického je mnohoznačné. Záleží na tom, co určíme za význačné a diferenciální druhy asociace, za význačné a diferenciální druhy vyšších syntaxonomických jednotek a co za Begleitery. Jeden a týž snímek může být proto
použit pro charakterizaci většího počtu společenstev. Výběr souboru snímků
zdůrazňuje některé druhy jakožto druhy význačné a diferenciální a tím pomáhá tuto asociaci charakterizivat. Tentýž snímek v jiném výběru však
může pomáhat charakterizovat jinou asociaci.. Toliko výběr souboru snímků, nikoli tedy jednotlivý snímek, jednoznačně dokumentuje autorův záměr
při charakterizaci asociace.
3. Různým výběrem snímků do typické tabulky, kterou považujeme za
základ pro definici asociace, se mění míra konvergence porostu k jiným
porostům téže asociace. Míra konvergence porostu se mění i při změně
dokumentace okolních asociací. Postavení exempláře uvnitř rostlinného
druhu, to je vůči ostatním jedincům druhu, je v podstatě stabilní.
136
4. Neexistuje velikost snímku, která by vytvářela jedince srovnatelného
s exemplářem, jak je znám a hodnocen v systematické botanice. Velikost
porostu je teoreticky nekonečná (viz kap. 3. 2. 2.). Tato nekonečnost vyplývá ze skutečnosti rovnoměrného vzestupu dvoulogaritmické křivky v diagramu závislosti mezi počtem druhů a plochou, jak ji dokázal Toman
(1990). Individuum je prostorově obvykle jednoznačně ohraničeno.
5. Téměř z každého zlomku exempláře je možno určit jeho druhovou
příslušnost. To neplatí o vztahu mezi částí porostu a jeho příslušností syntaxonomickou. Výběrem libovolné části porostu není obvykle možno jednoznačně identifikovat syntaxonomickou příslušnost porostu celkového.
Syntaxonomická příslušnost snímku se tedy při zvětšování jeho studované plochy mění a může znamenat dokonce až změnu asociace nebo vyšší
syntaxonomické jednotky. Taxonomická příslušnost exempláře se při zvětšování jeho studované části se nemění.
6. Každá součást rostliny přísluší témuž rostlinnému taxonu. Okrajové
části porostu mají oproti tomu obvykle jinou cenologickou charakteristiku
než části středové. Obecně lze konstatovat, že každá část porostu je od jiné
části syntaxonomicky více méně odlišná.
O. 3. Metodika
O. 3. 1. Použité matematické hodnocení příbuznosti
snímků
Matematické srovnávání fytocenologických snímků nedovoluje dopídit
se objektivních závěrů. To v práci dokazuji za použití čtyř typů hodnot,
kvantitativního Differenzialausdrucku a kvantitativního Differenzialunterschiedu a kvalitativního Differenzialausdrucku a kvalitativního Differenzialunterschiedu.
Kvantitativní Differenzialausdruck lze stanovit postupem, který navrhl
Toman (1991). Ve všech společenstvech, s nimiž porovnáváme snímek,
stanovíme stálost druhů. Pak sečteme u všech druhů v prověřovaném snímku tyto hodnoty stálosti u všech srovnávaných asociací, pokud jsou u nich
zastoupeny. Tak srovnáme prověřovaný snímek se všemi asociacemi. Výsledky jsou Differencialausdrucky prověřovaného snímku ve vztahu
137
k jednotlivým asociacím. Prověřovaný snímek pak náleží do té asociace, ve
které byl pro něho vypočten nejvyšší Differenzialausdruck. Míra odlišnosti
hodnot Differenzialausdrucku snímku u asociace s nejvyšším Differenzialausdruckem od hodnot, stanovených u druhé asociace s nejvyššími Differenzialausdruckem, je kvantitativní Differenzialunterschied.
Abychom zdůraznili váhu jednotlivých druhů ve snímku, vypracovali
jsme nyní návrh na analýzu kvalitativní. Rozdíl od analýzy kvantitativní je
v tom, že při kvalitativní analýze při určování Differenzialausdrucků neuvažujeme pouhou stálost druhů, nýbrž stálost druhů odpovídající asociace
v relaci k průměrné stálosti druhů všech asociací v celé zpracovávané skupině asociací.
Kvalitativní Differenzialausdruck se tedy liší od kvantitativního tím, že
ho nevypočítáváme ze součtu hodnot pouhé stálosti, nýbrž ze součtu hodnot
výrazu
u kterého „s“ znamená stálost druhu v příslušné asociaci, „b“ pak znamená průměrnou stálost druhu ve všech společenstvech prověřovaného
okruhu. V našem případě jsme za zpracovávaný okruh považovali česká
společenstva třídy Festuco- Brometea.
Také zde platí podobná zákonitost jako při kvantitativní analýze. I zde
označuje největší kvalitativní Differenzialausdruck syntaxonomickou příslušnost k příslušné asociaci a nejvyšší kvalitativní rozdíl od následné druhé
asociace v pořadí cenotaxonomickou vyhraněnost příslušného snímku,
neboli kvalitativní Differenzialunterschied.
O. 3. 2. Problematičnost metodik numerického hodnocení
fytocenos
3. 3. 2. 1. Neurčitost postavení snímku ve fytocenologickém systému
Porovnáme- li výsledky, které jsme získali při výpočtech kvantitativních a kvalitativních Differenzialunterschiedů, zjišťujeme, že jsou to výsledky nesouměřitelné, namnoze od sebe značně vzdálené. Aby byla demonstrována tato skutečnost, byly zjištěny korelační koeficinty mezi průměrnými kvantitativními a kvalitativními diferenciálními rozdíly u pěti
společenstev. U Poo- Erysimetum (Toman 1981 na str. 454- 455 v tab. 9)
byl zjištěn korelační koeficient 0,48706, u Eryngio- Stipetum (Toman
138
1981. na str. 482- 483 v tab. 15) 0,20651, u Brachypodio- Scorzoneretum
(Toman 1981 na str. 572- 574 v tab. 19) 0,66272, u Seslerio- Cirsietum
(Toman 1981 na str. 582- 583 v tab. 21) 0,81875 a u Festuco- Jasionetum
(Toman 1988: na str. 362- 363 v tab. 6 ) 0,69498. Nejedná se tudíž při prováděném numerickém hodnocení snímků o postupy objektivní, nýbrž o
postupy, jejichž objektivita je pouze zdánlivá. Totéž, co platí pro kvalitativní a kvantitativní Differenzialunterschiedy, platí i pro jiné pseudoobjektivní
srovnávací postupy (rozbory, při kterých použijeme také hodnoty abundance, dominance, pro rozbor Kulczynskiho, ap.).
K odlišným výsledkům pomocí těchto pseudoobjektivních srovnávacích postupů dospějeme i tehdy, jestliže v základním souboru, ze kterého
vycházíme, změníme některé snímky, případně i jeden nebo několik snímků
v asociacích nejbližšího fytocenologického okruhu.
Vložíme- li novou asociaci, ba dokonce, vložíme- li jen jediný snímek,
potom se v dosažitelném okruhu změní hodnoty Differenzialunterschiedy
všech snímků.
Z toho vyplývá, že jednoznačné objektivní stanovení poměrů mezi
dvěma snímky případně mezi dvěma asociacemi je nemožné, jinak řečeno,
že je stanovení Differenzialunterschidů vždy závislé nejen na použité metodice a výběru asociací, z nichž se při srovnávání vychází, ale i na charakteru
a množství snímků okolních souborů.
Jako ukázku, jak ovlivňují změny v souborech snímků numerické charakteristiky snímků zpracovávané asociace uvádím změny, které jsem zjistil
při vytváření souborů u padesáti asociací stepních společenstev opakovanou eliminací netypických snímků. Tabulka 2 vznikla tak, že byl cyklicky
propočítáván kvalitativní Differenzialunterschied u systému oněch padesáti
asociací. Po každém cyklu byly z původního souboru vynechávány ty snímky, které se při předchozím cyklu jevily jako netypické, tj. ty, jejichž nejvyšší Differenzialausdruck náležel k jiné asociaci, než k té, do které byl
snímek původně začleněn. Tak vznikla série postupů, kdy jeden a týž snímek byl charakterizován hodnotami, vypočtenými pomocí různých souborů
snímků. Tab. 2 .dokazuje na hodnotách, vypočtených pro prvých deset
snímků Tomanovy (1981: 453- 457) asociace Poo bulbosae- Erysimetum
crepidifolii, že tyto hodnoty jsou pro postupy, postavené na rozmanitých
souborech snímků zásadně odlišné.
Jak dokazují tab. 3 a 4, mění se postavení snímku v asociaci také se
změnou velikosti jeho plochy. Různě veliké plochy téhož porostu obvykle
přísluší matematicky k různým syntaxonomickým jednotkám. To může
někdy dokonce přesáhnout i hranice asociace. Příklad z Rané dokumentuje
skutečnost, že soubor mikroploch velikých 0.08 m při matematickém hod139
nocení, dává dohromady asociační individuum úplně jiné cenologické příslušnosti než mají plochy jiné velikosti. I tato skutečnost demonstruje, že
postavení snímku ve fytocenologickém systému je v podstatě neurčité.
3. 3. 2. 2. Neexistence minimareálu v klasické podobě
Toman (1990) dokázal, že vztah mezi počtem druhů a plochou lze
obecně vyjádřit doppelt- logaritmische Gerade (dvoulogaritmickou přímkou), to je přímkou, která vyjadřuje jak počet druhů, tak plochu
v logaritmických hodnotách.
Vzhledem k tomu, že obě nanášené hodnoty jsou nesouměřitelné, můžeme při jejich vynášení zvolit libovolná měřítka. Proto je možno na jedné
straně jedinou a touže přímkou vyjádřit vztah mezi počtem druhů a plochou
v kterémkoli porostu, na druhé straně pak je možno vztah v kterémkoli
porostu vyjádřit nekonečným množstvím přímek.
Lze snadno empiricky dokázat, že také při převodu teoretické dvoulogaritmické přímky do nelogaritmického vyjádření, tedy do tzv. areálové
křivky (Artarealkurve) se při vzestupu strmosti dvoulogaritmicé přímky,
který je dán jiným poměrem mezi nanášenými hodnotami, přesunuje tzv.
zlom areálové křivky neboli bod dotyku její tečny k vyšším hodnotám.
Z toho lze odvodit, že tzv. zlom areálové křivky má hodnotu, která je závislá nikoli na reálných skutečnostech, ale toliko na metodice přístupu, tedy na
volbě poměru mezi měřítky, uplatněnými při nanášení hodnot počtu druhů a
hodnot plochy.
Rovněž při přímém vynášení zjištěných hodnot vztahu mezi počtem
druhů a plochou se jedná o vztah mezi dvěma nesouměřitelnými hodnotami.
Můžeme tedy volit měřítka, vynášené na osách x a y libovolným způsobem.
I zde při jiném poměru tohoto vztahu identifikujeme tento tzv. zlom tzv.
areálové křivky vždy na jiném místě. I z toho je nutno odvodit, že žádný
objektivní zlom areálové a tedy žádný objektivní minimiareál definovaný
tímto tzv. zlomem areálové křivky, neexistuje. Při neměnících se ekologických podmínkách by tedy byla velikost porostu nekonečná.
140
O. 4. Nedostatky současných nomenklatorických pravidel syntaxonomické botaniky
O. 4. 1. Problematičnost typifikace asociací
Jak bylo dokázáno v kap.3 nejsou kvantitativní a kvalitativní Differenzialausdrucky a Differenzialunterschiedy nikterak vzájemně srovnatelné.
Podobně nejsou tyto hodnoty srovnatelné s analogickými hodnotami, které
je možno získat tehdy, jestliže kromě pouhé presence použijeme současně
hodnoty abundance nebo dominance, sociabilitu ap. Nejsou ani srovnatelné
s hodnotami, vypočtenými např. různými variantami postupu Kulczynski-ho
ani jinými podobnými vzorci. Obecně lze konstatovat, že existuje velké
množství vzájemně nesrovnatelných, tedy subjektivních matematických
postupů, kterými je možno vztahy hodnotit. Jinak řečeno, že neexistuje
žádný jednoznačný matematický postup pro řešení syntaxonomických vztahů a začlenění snímku do asociace.
Postavení snímku v syntaxonomickém systému se tedy změnou matematického postupu při určování vztahů mezi snímky mění. To znamená, že,
jestliže změníme postup při určování příbuznosti, mění se postavení snímku
v syntaxonomickém systému. Snímek je při různých matematických postupech začleněn na rozličná místa v tomto systému. Může být přičleněn i k
rozličným asociacím.
To platí i pro tzv. "typové snímky". Proto typifikace asociace tzv. "typovým snímkem" je problematická. Podle postupu při začleňování tzv.
"typových" snímků mohou tyto "typové" snímky být případně přičleněny k
různým asociacím.
O. 4. 2. Nutnost dokumentace asociace statistickým souborem
Každý snímek obsahuje obvykle význačné a diferenciální druhy více
asociací. Z nich ty, které nejsou využity k definici příslušné asociace, jsou
obvykle uváděny jako význačné a diferenciální druhy vyšších syntaxonomických jednotek nebo jako Begleitery.
Většina snímků může být tedy použita při definování více asociací.
Proto je syntaxonomická hodnota snímku patrná výhradně ve zpracovaném
statistickém souboru. Jen opakováním téže charakteristiky v ostatních snímcích statistického souboru může být definován záměr autora. Jen tak je tedy
141
možno asociaci doložit a popsat. Asociace tedy může být tedy definována
jedině statistickým souborem snímků.
Výrazně převažující většina netypických snímků, charakterizující poměry uvnitř syntaxonu vysvětluje potíže, ke kterým dochází, jestliže se
snažíme začlenit dříve určený nebo vybraný „nomenklatorický typ“ do nově
rozděleného syntaxonu.
O. 4. 3. Nutnost charakterizace asociace význačnými a diferenciálními druhy
Jelikož při použití rozličných matematických postupů dochází k rozličnému hodnocení příbuznosti snímků nelze pouhými matematickými postupy vytvořit objektivní cenotaxonomické jednotky. To platí pro vyšší syntaxonomické kategorie právě tak jako asociace. Jedinou možností tvorby
objektivně definovaných asociací je proto jejich tvorba pomocí význačných
a diferenciálních druhů. Význačné a diferenciální druhy jsou tedy důležité
jak pro vyšší syntaxonomické kategorie, tak i pro základní fytocenosy,
asociace. Snímek má tedy význam jen při jeho uplatnění ve statistickém
souboru.
Asociace je tedy určena význačnými a diferenciálními druhy, nikoli
snímkem. Souborem snímků je asociace toliko dokumentována.
Snímkované plochy bez výrazně charakterizujících druhů, ať už se
jedná o drobné plochy, ochuzené porosty nebo o plochy primárně bez výrazně charakterizujících druhů jsou rovněž plnohodnotná společenstva
(Rumpfgesellschaften), která jsou toliko definována význačnými nebo diferenciálními druhy, které jsou v území běžnější.
O. 4. 4. Pojmenování asociace
O. 4. 4. 1. Pojmenování rostlinnými druhy
Soubor snímků slouží ke generalizaci jejích charakteristických znaků,
to je, jinak řečeno, ke generalizaci souboru zastoupených význačných a
diferenciálních druhů. Proto pojmenování asociace se musí odvíjet od jejích
význačných a diferenciálních druhů, stanovených touto generalizací.
V případě, že by byly pro pojmenování použity jiné druhy, pak by to byly
význačné a diferenciální druhy jiných společenstev, což by nutně muselo
vésti k omylům.
142
Jelikož neexistuje možnost typizace společenstev, bývá většinou nemožné při změně rozsahu společenstva rozhodnout, kterému z nově vzniklých společenstev přidělit původní jméno. Vzniká tak mnohoznačnost synonymiky. Z tohoto důvodu je nutné, aby při rozdělení asociace (taxonu)
obdržela každá z nově vzniklých asociací nové jméno. Původní jméno se
stává synonymem všech takto vzniklých nových jmen. V důsledku toho při
rozdělení asociace původní jméno zaniká. Neexistuje tedy synonymika ve
vertikálním směru.
Při týchž význačných a diferenciálních druzích ale při odlišné dokumentaci je možno použít jméno, odvozené od týchž druhů i pro druhý soubor. Tak vzniká homonymie.
Synonymika v horizontálním směru, to je mezi homonymickými soubory snímků samozřejmě existuje. Při realizaci této synonymiky je nutno
uplatňovat princip priority.
Ztotožnění homonymických souborů je možné jen logickou úvahou a
na základě přítomnosti stejných význačných a diferenciálních druhů, nikoli
matematickým pseudoobjektivistickým postupem nebo za hypotetické pomoci tzv. „typového snímku“.
Ztotožnění homonymických souborů záleží jedině na uvážení autora.
O. 4. 4. 2. Nutnost uvádění geografické charakterizace
Vzhledem ke geografickému posunu cenologického optima druhů
(Verschiebung der zönologischen Optima der Arten: Toman (1992): Die
Stellung der Steppenvegetation Böhmens in der Steppenvegetation Mitteleuropas, Feddes Repert. 103: 127- 141) musíme tento cenologický posun
vzít v úvahu, a to obzvláště tehdy, jestliže srovnáváme materiál ze dvou
oblastí, třebas i nepříliš vzdálených.
Verschiebung der zönologischen Optima der Arten (Toman 1992: 136)
platí samozřejmě i pro druhy význačné a diferenciální. Proto se může dokonce stávat, že tentýž soubor význačných a diferenciálních druhů se
z geografických důvodů může stěhovat i do jiných vyšších syntaxonomických jednotek. Proto pro charakterizaci společenstva nestačí jen význačné a
diferenciální druhy, ale je nutný i geografický údaj, tedy určení toho, čemu
se dnes říká geografická varianta. Je-li v důsledku geografické pozice tento
údaj samozřejmý, není snad nutno v jednotlivých případech při každé příležitosti jej v práci udávat. Je však důležitý při srovnávání společenstev ze
dvou regionů.
143
Homonymické snímky, které nejsou považovány za cenotaxonomicky
identické se tedy liší geografickou pozicí. Jestliže ani toto označení není na
odlišení dostačující, doporučuji přidat v závorce římskou číslici.
O. 5. Odstranění omezení cenologické práce
některými způsoby publikace
Doporučuji odstranit omezení některými způsoby publikace (např.
cyklostylovanými pracemi) a zrovnoprávnit tak výsledky, získané každou poctivou fytocenologickou řádně dokumentovanou prací.
Považuji proto za nutné, aby v části III. Kap. 1, článku 1 kódu bylo
doplněno, že i zveřejnění cyklostylem je efektivní. Podoba současného
znění je nepochopitelná. Paradoxnost vyplývá při srovnání příkladů 1) a 2)
tohoto článku. Dělá dojem, jakoby toto ustanovení úmyslně znemožňovalo
oněm botanikům, vesměs zaměstnanců periferních nebo neodborných pracovišť, kteří nemají dostatek možností k uveřejnění svých výzkumů
v normálních přírodovědných tiskovinách , účast na efektivní fytocenologické práci. Zvláště nápadný je tento nedostatek tím, že zmiňovaný článek
nomenklatorických pravidel například znemožňuje akceptovat přínosné
cyklostylované publikace R. Knappa z let 1942 – 1944.
O. 6. Schema syntaxonu
Schematem syntaxonu je multidimensoionální útvar s více méně výrazným centrem a všestrannou přechodností. Jestliže pro názornost redukujeme tento multidimensionální útvar na didimensionální, potom se jeví
asociace jako útvar nesouvisle vyplňující kruh nebo elipsu, v blízkosti jejíhož centra nebo ohniska je situován hypotetický nejtypičtější porost asociace.
Jestliže převedeme onen multidimensionální útvar na tridimensionální,
potom místo kruhu konstatujeme kouli, místo elipsy ekvivalentní prostorový útvar. Při multidimensionalitě potom analogické útvary multidimensionální.
Snímky tabulky při tomto schématu mohou mít rozmanité umístění
v multidimensionálním kontinuu. Některé se mohou dokonce nacházet za
hypotetickou hranicí asociace (Kopfgesellschaften: viz Toman 1988).
144
Literatura
Toman, M. (1981): Die Gesellschaften der Klasse Festuco-Brometea
im westlichen Teil des böhmischen Xerothermgebietes. Feddes Repertorium, Berlin, 92 : 303-332, 433-499, 569-601.
---- (1990): Das Verhältnis zwischen Artenanzahl und Aufnahmenfläche in der Phytozönologie. Feddes Repert., Berlin, 101: 665-673.
--- (1988): Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens.
Feddes Repert., Berlin, 99 : 33-80, 205-235, 339-376, 565-602.
---- (1991): Zur Methode nummerischer Bestimmung phytozönologischer Aufnahmen. Feddes Repert., Berlin, 102 :
445-451.
1992 Die Stellung der Steppenvegetation Böhmens in der Steppenvegetation Mitteleuropas. Feddes Repert., Berlin, 103 : 127-141.
145
1
1
0
3
3
1
14
18
15
25
30
57
1
0
2
18
28
41
Tab. O.1a Distribuce kvalitativních koeficientů
146
PotentilloAlyssetum
1
0
1
5
7
10
9
13
22
47
AstragaloBothriochloetum
-1
8
13
17
40
61
Anthyllido- Scabiosetum
PotentilloAchilleetum
Přes 150
140-150
130-140
120-130
110-120
100-110
90-100
80-90
70-80
60-70
50-60
40-50
30-40
20-30
10-20
0-10
OnonidoLinetum
Rozsah
kvalitativních koeficientů
7
2
3
6
4
11
6
3
9
14
15
21
11
18
26
49
Rozsah
kvantitativních
koeficientů
Přes 150
140-150
130-140
120-130
110-120
100-110
90-100
80-90
70-80
60-70
50-60
40-50
30-40
20-30
10-20
0-10
LactucoAsplenietum
SalvioStipetum
AnemonoBrachyp
odietum
SeslerioCirsietum
AstragaloBrometum
26
5
6
0
4
6
3
3
13
13
12
15
17
35
29
35
--1
3
1
2
8
12
9
9
25
38
1
3
0
2
4
8
16
24
46
15
4
3
5
8
4
2
7
9
12
16
11
14
22
25
36
1
0
0
3
3
15
32
48
56
Tab. O.1b. Distribuce kvantitativních koeficientů
147
Tab. O. 2. Změny kvalitativních Diferenciálunterschiedů u
prvních deseti snímků asociace Poo bulbosae- Erysimetum
crepidifolii při třetím až šestém opakování cyklického kvalitativního rozboru
Aufn.3. opakování
4. opakování
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
115,80
60,13
63,32
43,93
127,55
49,21
41,36
47,49
100,39
81,40
68,95
55,80
60,32
36,00
-13,32
44,95
39,56
51,29
90,79
73,72
5. opakování
115,60
60,88
65,28
40,07
82,69
47,57
43,58
55,70
96,64
79,33
148
6. opakování
111,44
57,64
63,17
38,16
79,35
47,24
41,24
50,37
93,66
76,46
Tab. O. 3. Quantitative Formel
VeliPočet
Nekost sním- snímků
typické
ků (m2)
začlenění
Průměr
(x)
směrodatná
odchylka
(s)
Bílá stráň bei Pokratice
Seslerio calcariae - Cirsietum pannonici
10
5
0
561,6
1
5
0
318,6
0,08
15
0
180,2
0.04
15
0
164,2
Radobýl nahe Litoměřice
Poo bulbosae - Erysimetum crepidifolii
7
7
0
210,2
1
10
0
156,0
0,25
12
5
31,50
0,08
20
10
3,95
Střekov bei Ústí n. L.
Lactuco perennis - Asplenietum septentrionalis
16
5
0
794,2
1
30
2
218,6
0,25
12
0
184,5
0,04
20
6
33,70
70,15
105,3
68,29
61,86
68,77
69,80
60,70
35,54
79,98
140,9
100,6
46,55
Raná nahe Louny
Avenastro besseri – Stipetum capillatae
16
0.08
5
25
5
25
239,6
--27,5
149
71,08
24,87
Tab. O. 4. Qualitative Formel
VeliPočet
Nekost sním- snímků
typické
ků
začlenění
(m2)
Průměr
(x)
Směrodatná
odchylka
(s)
Bílá stráň bei Pokratice
Seslerio calcariae - Cirsietum pannonici
10
5
0
235,6
1
5
0
107,7
0,08
15
0
60,16
0.04
15
0
62,60
Radobýl nahe Litoměřice
Poo bulbosae - Erysimetum crepidifolii
7
7
0
74,78
1
10
0
29,00
0,25
12
3
23,44
0,08
20
11
7,91
Střekov bei Ústí n. L.
Lactuco perennis - Asplenietum septentrionalis
16
5
0
185,6
1
30
2
62,01
0,25
12
0
46,91
0,04
20
5
13,65
16,52
44,31
20,01
28,19
37,33
22,37
30,34
20,83
29,00
33,14
36,23
17,29
Raná nahe Louny
Avenastro besseri – Stipetum capillatae
16
0.08
5
25
0
25
13,71
-21,7
150
11,14
8,39
Při netypických hodnotách (začlenění do jiné asociace než je ta u nejvyšších hodnot)se zjištěná čísla nepřičítala,nýbrž odečítala
P. Příspěvek k poznání proměnlivosti
a rozšíření orseje blatoucholistého
(Ficaria calthifolia Reichenb.) v jeho
hlavní české arele
Souhrn
Práce porovnává morfologii některých ekoforem taxonů Ficaria calthaefolia a F. verna subsp. bulbifera v Čechách a vyjmenovává lokality druhu,
které zjistil autor při výzkumech pseudoxerotermní vegetace
v severozápadních Čechách. Jsou také uvedeny diferenciální znaky obou
druhů, vzájemné konvergentní formy a fytocenologie druhu F. calthaefolia.
P. 1. Příspěvek k rozšíření F. calthifolia v Čechách
Při studiu pseudoxerothermní květeny v Čechách jsem také sledoval
morfologii a rozšíření orseje blatoucholistého (Ficaria calthifolia). Druh
jsem nalezl na následujících místech :
Úhošť u Kadaně. V křovinách směrem ke Kadani.
Údolí Liboce mezi Libočany u Žatce a Žabokliky.
Pod železničním přejezdem trati u Libočan
Poblíže sušičky chmele u Libočan.
Malá terasa mezi bývalou obcí Dolejší Hůrky u Žatce a řekou Ohří
Okraj topolového porostu pod Záhořím u Žatce.
Hořetice u Chomutova. U potoka na návsi.
Škrle u Chomutova. Jírovcová alej mezi oběma částmi obce.
Okraj lesa jihozápadně od Bítozevse u Žatce.
151
Bořeň u Bíliny. V křovinách směrem k Bílině.
Rýzelský vrch u Mostu. V křovinatém porostu proti Slatinicům.
Březový hájek nad bývalým mosteckým krematoriem (nyní v prostoru
mezi Rýzelským vrchem a Mostem)
Na holině ( kolem 1960) Širokého vrchu u Mostu.
Hněvín u Mostu. Kdysi velmi hojný mezi skalkami na jižních svazích s
Corydalis pumila. Dnes již vyhynulý.
Okraj hájku pod Zlatnickým vrchem ve směru na Obrnice.
Lesík na severovýchodním okraji Havraně.
Dlouhý vrch u Bečova. V křovinatém okraji lesa.
Na nivě Lužického potoka u Lužice. Ve východní části údolí.
Stříbrník. Na jižním úpatí na cestičce v lese.
Bota u Měrunic.
Vraník. Jeden exemlář na lesní pěšině.
V příkopu silnice mezi Libčevsí a vrchem Čičovem.
Na severních svazích Milé velmi hojně.
Brník. Na cestičce v lese.
Lenešice. Podle dokladu M. Brožkové na lukách.
Na lukách mezi Volejnicemi a Radonicemi hojný (kolem 1960).
Radonický háj. Okraj lesa.
V akátovém hájku nad řekou u Pátku.
Na nivě Ohře u Levous.
Na pravém břehu Ohře mezi libochovickým mostem a lesem Šebínem.
Kolem r. 1960 téměř souvisle.
Na pravém břehu Ohře mezi Radovesicemi a Libochovicemi.
Na obou březích Ohře a v přilehlé louce mezi Radovesicemi a Žabovřesky. Dnes (kolem 1985) již jen pod topoly uprostřed louky.
Na březích Ohře mezi Žabovřesky a Břežany. Většinou na pravém břehu. Na levém břehu jen nevelký porost mezi oběma obcemi. Poslední lokalita souvislého výskytu při řece Ohři byla na krtině mezi mosty u Břežan.
Okraj lesa nad potokem vlevo od silnice z Kostelce do Brníkova.
Mšenský háj u Budyně n.O. Na pěšině v lese nad rašeliništěm a v přilehlých porostech.
Vrbka u Budyně n.O. V nevelkém akátovém hájku na severním okraji
obce (nad výkrmnou). Velmi hojně též na přilehlém strmém zářezu. Roste
také na pěšině v lese východně odtud.
Budenická bažantnice u Zlonic. Etiolisované formy u cesty. Hojný je i
na části přilehlého hřbitova.
152
Soustavněji, vesměs s negativním výsledkem jsem hledal orsej blatoucholistý v době jeho květu v některých dalších regionech. Všechny tyto
výzkumy byly dělány kolem roku 1960, tedy v období, kdy se druh ještě
vyskytoval hojně na Hněvínu u Mostu (dnes tam chybí) nebo téměř souvisle
v těsné blízkosti řeky Ohře mezi lesem Šebínem a Břežany (dnes je tam
velmi vzácný). Takto byly, vesměs tedy bezvýsledně, prozkoumány následující regiony :
Břehy řeky Ohře, kterou jsem sledoval pěšky od Břežan po Bohušovice.
Výšina mezi Brozany a Humenským vrchem.
Milešovské Středohoří, při spojnici jižního okraje jeho lesů.
Žatecko. Jižně od úrovně Žaboklik po Podbořany a přibližně od úrovně
Hasiny po Úhošť.
Jihovýchodní okraj Džbánu (u Loun).
Několik prostorů na Slánsku
P. 2. Některé ekologicko- morfologické poznámky
o českých populacích rodu Ficaria
Popis orseje blatoucholistého, jak jej publikoval Novák (1949) v kombinaci s údaji Křísovými (1988) podává dobrý přehled po základních charakteristikách druhu. Považuji za nutné doplnit tyto popisy jenom pokud se
týče některé ekologické proměnlivosti orseje blatoucholistého a jeho odlišností od našich forem orseje jarního.
Ficaria calthifolia má na sušších půdách krátké a široké, až kulovité
kořenové hlízky. Na vlhčích půdách (zejména na okrajích lesů) jsou kořenové hlízky většinou dlouhé, prakticky téhož tvaru, jako u orseje jarního.
Lodyha je jednočlánková, nevětvená, poměrně krátká a oproti našim typickým formám orseje jarního velmi silná (až kolem 10 mm). Na hlubších
půdách, zejména v zástinu mívá však někdy dva, vzácně až tři články. Na
vlhkých stinných místech bývá etiolisovaná, tedy s články velmi dlouhými a
dosti slabými. V extrémně stinných místech jsem dokonce pozoroval náznaky větvení v paždí listů. Listy jsou dosti proměnlivé, květy 20-40 mm
široké, většinou širší než u našich typických forem orseje jarního, ve předu
zaokrouhlené. Na stinných místech bývají však užší a špičatější. Části květů
jsou velmi proměnlivého počtu v závislosti na zastínění a výživnosti půdy.
Jejich počet neposkytuje materiál pro odlišení obou našich druhů orseje
153
(Tab. 1). Obecně lze říci, že na vlhčích a stinných místech konverguje orsej
blatoucholistý k našim typickým formám orseje jarního.
Jsou i směsné populace obou druhů orsejů : například náves v Hořeticích u Žatce, lesík jihozápadně od Bítozevse u Žatce nebo jírovcová alej
mezi oběma částmi obce Škrle u Chomutova. Kdysi se nacházely takové
směsné populace po celé délce rozrušeného pravého břehu Ohře mezi lesem
Šebínem a Radovesicemi u Libochovic. Dnes již tyto lokality neexistují. V
těchto směsných populacích je ale možno vždy dokonale odlišit exempláře,
patřící oběma druhům. Nic, co by nasvědčovalo možné hybridisaci nebylo
pozorováno.
Hlavním diferenciálním znakem orseje blatoucholistého oproti orseji
jarnímu je vrcholová růžice listů. Vzhledem k tomu, že listy většinou vyrůstají i z base stonku, je možno pro celkové olistění orseje blatoucholistého
použít i výrazu "nepravý přeslen" (Toman 1988 : 74).
Vrcholová růžice je složena z několika listů, které vyrůstají z jednoho
místa, mezi nimiž vzniká několik květů. Na květním stvolu, t.j. na části
stonku mezi vrcholovou růžicí a květem, se nenachází žádný listovitý útvar.
Orsej jarní má pod květem vždy jeden střídavý list, někdy- u níže popsaných robustních forem- dva listy ve více méně vstřícném postavení (Obr. 1).
Jako pomocný diferenciální znak proti orseji blatoucholistému můžeme
použít rozmnožovací cibulky, vznikající u orseje jarního v paždí listů. Ty se
však počínají tvořit většinou až v květnu. V silném zástinu však někdy nalezneme několik rozmnožovacích cibulek i u orseje blatoucholistého.
Veselá (1969) udává jako diferenciální znak mezi F. verna subsp. bulbifera a F. calthifolia ještě nektarové šupiny a nervaturu korunních lístků.
Zjistil jsem ale, že robustní velkokvěté exempláře orseje jarního, o kterých
bude ještě dále řeč, mají rovněž nervaturu, kterou Veselá (l.c.) popisuje jako
typickou pro F. calthifolia. Tvar nektariových šupin rovněž není schopen
oba druhy odlišit. Oba typy těchto útvarů, které Veselá (l.c.) uvádí se vyskytují u obou druhů, a to se všemi možnými přechody. Většinou na jednom
exempláři, ba velmi často dokonce i v jednom a témže květu bývají nektariové šupiny obou typů. Nejsou tedy znaky Veselou (l.c.) udávané jako diferenciální ve skutečnosti diferenciálními znaky orseje blatoucholistého.
Výraznou morfologickou konvergencí orseje blatoucholistého, zaměnitelnou s orsejem jarním se vyznačovala populace na svazích pod tratí při
strážním domku u Libočan u Žatce a na Botě u Měrunic. Rostly tam velmi
drobné exempláře, prakticky bez stonku, většinou s vytvořenou růžicí listů,
mezi kterou se nacházely jeden, případně několik květů. Na květních stvolech se často vyskytovaly drobné lístky. Jiná významná konvergence se
154
vyskytovala ve Mšenském háji ("Hvížďalka") u Budyně n.O. Tam rostou
exempláře orseje blatoucholistého na úzké pěšině nad svahem nad rašeliništěm. V silném zástinu poblíže okraje lesa na svahu mezi lokalitou a rašeliništěm se vyskytovaly silně etiolisované nerozvětvené exempláře s velmi
chudým květenstvím, často jen s jedním květem na dlouhém stonku, a s
málem střídavých listů. Vyskytovaly se tam prakticky bez cenologického
doprovodu. Založil jsem kultivační pokusy. Ze vzorků všech tří populací
vznikly již v příštím roce po založení pokusu typické exempláře orseje
blatoucholistého.
V předchozím textu jsem popsal dva typy konvergencí orseje blatoucholistého k orseji jarnímu. Existuje však i konvergence opačná, totiž konvergence orseje jarního k orseji blatoucholistému. Konvergentní jedinci jsou
charakterističtí pro výživnou, poněkud nakypřenou půdu, která bývá vpodstatě sušší, než tomu je u běžných porostů orseje jarního. Efekt se zvyšuje v
polostínu nebo na slunci. Bývají to isolované exempláře v porostech s nedostatečnou pokryvností nad potoky nebo jinde na vyvýšených místech v
areálu populace. Jindy rostou tyto exempláře mimo les, jako isolované
exempláře, pronikající do plevelných společenstev na okrajích hnojených
polí. Nalezneme je také na hromadách odpadu po výmlatu obilí, kterým
myslivci krmí zvěř ap. Tyto konvergentní exempláře mají často lodyhy ještě
silnější než běžný orsej blatoucholistý. Květy mají velikost květů orseje
blatoucholistého. Korunní lístky jsou širší, ve předu zaokrouhlené, tedy jako
u orseje blatoucholistého. Rozmnožovací cibulky, které u typických exemplářů orseje jarního vyrůstají z paždí listů se u nich často nevyvíjejí. V
souplodí má tato forma větší počet pestíků než typický orsej jarní. Tyto
konvergentní exempláře však mají na rozdíl od orseje blatoucholistého
lodyhy s větším počtem článků, často rozvětvené, bez konečné růžice a
ukončené ojedinělými květy. Listy mají střídavé.
Morfologie této formy se tedy velmi blíží popisům F. verna subsp.
verna. Forma se vyskytuje, jak to vyplývá z údajů v předchozím textu, převážně na ekologicky extrémních částech populací F. verna subsp. bulbifera.
Téměř čistou populaci tohoto konvergentního orseje jsem zjistil kolem
let 1967 a 1968 v pravém příkopu silnice mezi Dolním mlýnem u Vrbky u
Budyně nad Ohří a železnicí Libochovice- Vraňany. Rostla tam v sušší
strouze, nedávno před tímto obdobím pročištěné, na nezpevněném a nakypřeném podkladu. Doprovodné druhy měly nevelikou pokryvnost. V současné době je strouha porostlá vytrvalými travinami (především Arrhenatherum elatius), které jsou propletené orsejem jarním náležícím zřetelně plemeni F. verna subsp. bulbifera.
155
Popisovanou konvergenci konstatuje také nepublikovaný rukopis článku B. Vopravila "Orseje v okolí Soběslavi", který mi byl předán kolem roku
1970 z archívu bývalých Československých botanických listů. Píše se tam :
" ..........Jsou tu zajímavé formy orsejů v četných variacích a přechodných tvarech. Zjištěna byla velká proměnlivost listů, korunních plátků,
olistění květonosných lodyh i celkového vzrůstu vlivem ekologických podmínek.........."
Výše zmíněnou konvergentní formu orseje jarního k orseji blatoucholistému označuje jako "Ficaria verna f. calthifolia Neilr." a charakterisuje ji
následujícím způsobem :
"...............Tuto zajímavou a též proměnlivou formu jsem poprvé sbíral
na vrchu Pilátu u Soběslavi v r. 1933. Tehdy tam rostla v prohbí východního svahu v trnkovém a lískovém křoví spolu s Asarum europaeum, Pulmonaria officinalis, Lamium geleobdolon, Stelaria holostea, Adoxa moschatellina, Urtica dioica, Aegopodium podagraria a Anthyriskus sylvestris. Později zarůstalo lokalitu Herakleum sphondylium, Filipendula ulmaria, Rubus
idaeus, Calamagrostis epigeiois, Campanula rapunculoides a Lysimachia
nummularia. Dno prohbí je řídce travnaté a vlhké. Za letních přívalů vodních se tam stahuje voda lesíkem na louku při řece Lužnici.. A na téže louce
roste dnes hojně tento orsej v proměnlivých tvarech. .................... Zdejší
exempláře (ne zrovna hojné) mají zkrácenou lodyhu, dvou až třílistou květnou část s prodlouženou květní stopkou. Plátky korunní jsou vždy zaokrouhlené, tmavěji žluté, květy 20 i více mm široké. Listy ledvinovité, skoro celokrajné, jen na květní lodyze trochu laločnaté (tyto listy jsou u všech
našich forem zdejších proměnlivě laločnaté). Doba květu je spíše pozdější
než u ostatních zdejších orsejů. Najdeme zde i plodné exempláře, ač ne
příliš hojné. Začátkem května vytváří tato forma rozmnožovací hlízky.
Jiná lokalita této Ficarie je na louce v křoví při řece Lužnici před Svákovem a při Mokerském potoce pod silnicí k Vestci u kamenného mostu.
Nejpěknější exempláře jsou však na Pilátě a na louce pod ním. Všechny
uvedené lokality jsou chráněny od severozápadních větrů. V křovištním
humusu rostou formy o velmi dlouhých lodyhách a řapících, které mají i
velké listy. "
Vopravil připojuje ke svému článku perokresbu, kterou publikuji jako
obr. 1. Ta současně vystihuje charakter výše zmíněné populace od Dolního
mlýna u Vrbky u Budyně n.O. i jiných jedinců z odpovídajících ekotopů v
širším okolí Budyně n.O nebo i jinde v severních Čechách. Spolu s přetištěným článkem dokumentuje, že Dostálova (1989) lokalita orseje blatoucho-
156
listého "Soběslav" ve skutečnosti orseji blatoucholistému nenáleží. Podobně
po srovnání Novákova (1949) údaje "u Jeníkova a Hudcova u Bíliny" s
Dostálovým (1950) "? Jeníkov u Ledče" se domnívám, že od Jeníkova u
Ledče nepochází žádný (tedy ani nesprávný) údaj orseje blatoucholistého.
P. 3. Fytocenologie druhu F. calthifolia v Čechách
Ficaria calthifolia se vyskytuje v Čechách takřka výhradně v jediné
asociaci, Ornithogalo kochii- Geetum urbani Toman 1988 : 76 s význačnými druhy Ficaria calthifolia, Ornithogalum kochii, Corydalis pumila a
diferenciálním druhem Ballota nigra. Ta se význačnými druhy svazovými
Lamium album, Aegopodium podagraria, Lamium maculatum a diferenciálními druhy Ficaria verna a Vicia sepium řadí do svazu Aegopodion podagrariae, význačnými druhy řádovými Geum urbanum, Veronica lucorum,
Anthriscus sylvestris, Chelidonium maius, Alliaria officinalis, Glechoma
hederacea, Heracleum sphondylium a diferenciálním druhem Veronica
chamaedrys do řádu Glechometalia hederaceae a význačnými druhy třídními Galium aparine a Urtica dioica a diferenciálními Dactylis dlomerata a
Cirsium arvense do třídy Artemisietea vulgaris (cf. Oberdorfer 1983).
Literatura
Dostál, J. (1950) : Květena ČSR.- Praha.
Dostál, J. (1989) : Nová květena ČSSR.- Praha.
Křísa, B. (1988) : Ficaria GUETT.- orsej.- In Hejný, S. et Slavík, B.
(ed.) : Květena České socialistické republiky.- Praha, 1 : 456-458.
Novák, F.A. (1949) : Orsej blatoucholistý.- Českosl. bot. Listy, Praha,
1 : 87-89.
Oberdorfer, E. (1983) : Süddeutsche Pflanzengesellschaften. Teil 3.Jena.
Toman, M. (1988) : Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex
Böhmens.- Feddes Repert., Berlin, 99 : 30-80, 205-235, 339-376, 562-601.
Veselá, E. (1969) : Beitrag zur Taxonomie der Art Ficaria verna
HUDS.- Preslia, Praha, 41 : 313-322.
157
Morfologickou statistiku některých lokalit rodu
Ficaria v Čechách uveřejnil Toman, M. (1988): Beiträge zur xerothermen Vegetationskomplex Böhmens,
Feddes Repertorium, Berlin, 99, část 1 na str. 74- 75.
158
159
Obr. P. 1. Konvergentní formy orseje jarního k orseji blatoucholistému
(Orig. B. Vopravil 21. 4. 1949).
160
R. Členění rodu smělek (Koeleria)
na území Čech
Souhrn
Byl porovnán materiál ze 79 populací druhů rodu Koeleria a byly stanoveny diferenciální znaky a celková variabilita českých zástupců rodu
Koeleria.
R. 1. Materiál a metodika
Běžnými taxonomickými postupy byl zpracován materiál odebraný z
reprezentativních populací rodu Koeleria. Bylo dokumentováno 9 populací
Koeleria glauca, 30 populací K. pyramidata a 40 populací K. macrantha. Z
každé populace bylo odebráno 15 až 25 jedinců. Odběry byly provedeny v
létě roku 1977. Pro posouzení vývoje populací během vegetační periody
byly v pravidelných intervalech odebírány vzorky populací K. macrantha z
Řípu a od Debře u Mladé Boleslavi, K. pyramidata od Dolních Řepčic a K.
glauca od cesty z Oleška do Libotenic. Tyto pravidelné odběry byly uskutečněny na okružních jízdách automobilem ve dnech 10. 5. 1977, 22. 5.
1977, 31. 5. 1977, 10. 6. 1977 a 20. 6. 1977.
Byly zjištěny následující diferenciální znaky a následující základní variabilita našich druhů rodu Koeleria.
R. 2. Koeleria glauca
má následující diferenciální znaky: Plevy a pluchy jsou povětšině, ale
nikoli vždy(toliko ve smyslu statistickém) tupě zakončeny. Na horní ploše
čepelí listů jsou nepřerušované řady pokožkových buněk s papilnatými
vychlípeninami. Podobně je tomu také na stéble dosti hluboko pod latou a
na pochvách stébelných listů.
Jiný typ trichomů je na listech druhu jen velmi výjimečně přítomen a je
nejspíše produktem hybridního procesu. Rostliny jsou namodralé. Jistou
výjimkou z tohoto pravidla jsou u některých exemplářú populací také nevelké trichomy přítomné v kratičké části stébla pod latou.
161
Z pupenů na bázi rostliny postupně vznikají stébla, která se obzvláště
v kyselých a písčitých půdách obklopují na spodině starými pochvami, které
se tam rychlým růstem hromadí jako výrazný cibulovitý útvar.
Těchto pupenů vzniká v důsledku prostorových poměrů a výživnosti
podkladu rozmanitý počet. Za příznivých prostorových poměrů a dobré
výživnosti podkladu může vzniknout na bázi jednoho stébla za rok až ca. 10
pupenů.
Rozpadající se soubor pochev listů na spodině stébla vzniká postupným ne úplně ukončeným procesem rozrůstáním se listů od spodiny stébla.
V dalším vývoji se tento cibulovitý soubor pochev postupně rozkládá a
mění se v bělostné, načechrané a propletené hadovité třepení. Jeho rozpad
se děje od vnitřních částí souboru pochev v několika etapách.
Pochvy se nejprve jeví jako sněhobílé útvary, strukturované i v rozměrech kolmých na plochu pochvy. Jednak se na nich tvoří kruhovité vyvýšeniny, jednak jsou na těchto místech rozkládající se pochvy příčně zvlněné.
Pochvy se postupně rozpadají do načechraných zvlněných pruhů až do
načechraných zvlněných níťovitých útvarů. Struktura tohoto třepení je propletená a hadovitá, tedy identická s tou, která vzniká také u druhu Koeleria
vallesiana.
Je nutno upozornit na konvergenci jarních forem K. glauca ke K. macrantha. Vzhledem k tomu, že k rozpadu starých pochev dochází u K. glauca až v pozdějších stadiích vývoje, lze snadno jarní formy K. glauca, u
kterých rozpad starých pochev toliko započíná, snadno zaměnit s K. macrantha.
R. 3. Koleria macrantha
Od druhu K. glauca se K. macrantha liší ochlupením, často velmi hustým, a to jedním typem krátkých trichomů. Míra tohoto ochlupení závisí na
propustnosti podkladu a na oslunění. Čím je propustnost podkladu větší, tím
je ochlupení větší, čím je oslunění větší, tím je větší i ochlupení. Tyto trichomy se nepravidelně střídají s papilnatými buňkami. Plevy a pluchy
exemplářů jsou zašpičatělé. Listy jsou zejména na osluněných místech úzké
a svinuté. V zástinu jsou však širší a k jejich svinutí nedochází. Stonky se na
basi sbírají v různě veliké soubory, jejichž počátek mívá charakter oddenku.
Po zániku stébla nebo homologických sterilních útvarů se z jejich bazálních částí rozšíří oddenek. Na něm se v rozmanitém počtu vytvářejí pupeny, které v dalším vývoji přerostou buď v nová stébla, nebo v nové homologické sterilní útvary.
162
Při bodové výsadbě vzniká na výživné půdě a v příznivých prostorových poměrech tímto způsobem již v prvém roce postupně vzniká souvislý
porost druhu, až přes 2 dm2 veliký.
Na hlubších půdách, zejména na hlubokých píscích bývá růst pochev
při basální části stonku rychlejší a jejich rozklad pomalejší, takže někdy
dochází k jejich mírnému nahromadění na vnější straně oddenku. Je to jev,
poněkud připomínající nahromadění pochev u druhu K. glauca. Někdy má
rostlina dokonce mírně modrozelený nádech. Bývá proto zaměňována
s druhem K. glauca.
Od druhu K. glauca se liší tento morfotyp jednak zašpičatělými plevami a pluchami, jednak přítomností krátkých trichomů na listech, často dosti
hustou, jednak tím, že ani v létě a na podzim nedochází k tvorbě rozpadávajících se struktur uvnitř souboru starých pochev. Rozpad starých pochev u
druhu K. macrantha počíná od vnější strany souboru. Nikdy se nevytváří
z rozkládajících se pochev načechrané sněhobílé propletené hadovité třepení.
Narozdíl od K. glauca také K. macrantha nikdy nemá na stéble pod latou kratší nebo delší ochlupenou zónu.
Popisovaná forma, konvergentní k druhu K. glauca, se charakteristicky
projevovala zejména na lokalitě D. novakii u Klenče, kde byla někdy dokonce jako K. glauca udávána. Je mi známa také z hlubokých písků od
Dolních Beřkovic, od Nových Ouholic, od Račiněvse, Straškoa, od Štětí a
z dalších lokalit. Druh K. glauca byl od Klenče a od Štětí toliko nesprávně
udáván, nikoli dokladován.
Exempláře zmíněným způsobem konvergentní ke K, glauca rostly u
Klenče zejména v nezapojených bylinných, částečně rozrušených porostech
s druhy Dianthus novakii a Festuca ripensis.
Na středně hlubokých kamenitých půdách v osluněných polohách porostlých asociacemi svazu Festucion valesiacae (např. Lactuco perennisAsplenietum septentrionalis= Festuco valesiacae- Erysimetum crapidifolii
sec. Toman 1981) se vyskytují mohutné exempláře druhu Koeleria macrantha, často spojené morfologickými přechody s typickými exempláři K. macrantha. Jedná se o jiný extrémní morfotyp druhu, ekoformu, která bývá
označována jako K. macrantha (K. gracilis) subsp. pseudocristata.
R. 4. Koeleria pyramidata
Bazí stonku bývá korálovitý oddenek. Jeho jednotlivé články na sebe
navazují v jednoduché řadě nebo jsou rozvětveny. Na posledních článcích
oddenku se tvoří pupeny, ze kterých vzniká stéblo. Po jeho zániku z jeho
163
zbytků vznikne nový poslední článek oddenku. Na něm se vytváří pupeny
pro nové stéblo případně pro útvary jemu homologické. Způsob je analogický tomu, který byl popsán u druhu K. macrantha.
Okraje spodní části listových čepelí jsou většinou dlouze brvité. Pod
květenstvím je vytvořen krátký úsek (asi 2 cm dlouhý) pokrytý kratšími
nebo delšími trichomy. Náznak hlízovitého ztloustnutí basálních částí stonku některých populací není tvořen jen souborem starých pochev, jako u
populací, které u obou dalších českých druhů rodu rostou na píscích, ale
právě jen silným bazálním zakončením stonku. Nápadné je to zejména u
populací na mělkých půdách, obzvláště na rozvolněných opukách. Rostliny
jsou tam někdy až 1m vysoké.
Byly prověřovány oba hlavní diferenciální znaky druhu, ochlupení
okrajů listů a ochlupení stébla pod latou. Prověřeno bylo celkem 162
exemplářů z herbářovaného materiálu následujících šesti lokalit: opukové
stráně u Dolních Řepčic, Kovářská v Krušných horách, kopec Zebín u Jičína, Julčín u Úštěka, Bezno u Mladé Boleslavi a Kondrac u Vlašimi. Dospělo se k následujícím výsledkům.
Byly zjištěny následující typy ochlupení listů: 1- 1,5 mm veliké brvy
na okraji listu a právě tak veliké brvy na listové ploše (31 %), 1- 1,5 mm
veliké brvy na okraji listu a ca 0,5 mm veliké trichomy na listové ploše (25
%), toliko 1 až 1,5 mm veliké brvy na okraji listu (28 %), na listu přítomny
toliko trichomy veliké kolem 0,5 mm dlouhé, tedy odpovídající velikostí
druhu K. macrantha (5 %), listy bez ochlupení (11 %).
Bylo zjištěno následující ochlupení stébla pod latou: ochlupení z hustých trichomů (48 %), ochlupení z řídkých trichomů (45 %), bez ochlupení
na stéble (7 %). Ale jen u tří jedinců (2 %) se oba znaky charakteristické pro
K. macrantha . tj. exempláře bez ochlupení na stéble a bez velkých brv na
okrajích listů, na sebe vázaly. Všechny tyto tři exempláře ale měly jen po
jednom stéble vzniklém z jediného koncového pupenu oddenku.
Z toho vyplývá, že diferenciace druhu K. pyramidata pomocí ochlupení listů a ochlupení stébla pod latou je pro K. pyramidata proti K. macrantha
znak vysoce spolehlivý.
Charakteristická pro druh K. pyramidata je však zejména morfologická
rozmanitost ochlupení uvnitř populací. V populacích na lokalitách se vyskytují současně prakticky všechny výše charakterizované morfotypy ohlupení.
Nikdy se nevyskytují populace K. pyramidata, které by byly tvořeny jediným morfotypem. Tato skutečnost je rovněž důležitým diferenciálním znakem druhu.
K druhu K. pyramidata přiřazuji i morfotyp, který je udáván jako K.
macrantha (= K. gracilis) subsp. jirasekii.
164
Domin (1904) uvádí z Dlouhého vrchu u Skalice ještě K. nitidula Velenovský, ovšem při pozdějším zpracování středoevropských druhů (Domin
1907) ji vynechává. Uvádí ale K. gracilis (= macrantha) var. glabra jako
"Ganze Pflanze vollkommen kahl." z toho lze soudit, že svoji "K. nitidula"z
roku 1904 při pozdějším zpracovávání nepovažuje za totožnou s Velenovského K. nitidula a české neochlupené exempláře označuje jako K. * var.
glabra.
Z uvedeného vyplývá, že důležitým diferenčním znakem mezi českými
populacemi rodu Koeleria je ochlupení, což je možno popsat následujícím
způsobem.
K. glauca má na listech toliko papilnaté buňky. Nemá na listech žádné
další trichomovité útvary. K. macrantha má alespoň někde na listech delší
trichomovité útvary jediného typu přibližné do 0.5 mm veliké, K. pyramidata má na listech často trichomovité útvary delší, 1 až 1,5 mm dlouhé a
v populacích v dolních částech listů a na stéblech pod latou obvykle několik
rozmanitých typů ochlupení, vesměs odlišných od ochlupení, popsaných u
zbývajících dvou druhů.
Literatura
Domin, K. (1904) : České Středohoří. - Praha
- - - (1907): Monographie der Gattung Koeleria. Stuttgart.
165
S. Další poznámky k taxonomii
rodu mateřídouška (Thymus) v severozápadní části vnitročeské nížiny
Souhrn
Byl stanoven podíl jednotlivých morfotypů ve smíšených populacích
rodu Thymus v severozápadních Čechách a nastíněn pravděpodobný způsob, jak došlo k jejich vytvoření. Kromě jiného bylo konstatováno, že jednotlivé morfotypy se mohou rozšiřovat i na podkladě šíření pylu.
S. 1. Úvod
Tato studie navazuje na poznámky autora (Toman 1988: 365- 367).
Pokouší se odhalit některé příčiny složité variability rodu Thymus v Čechách. Jako základ sloužily herbářové položky populací, které byly odebrány jednak v roce 1977, jednak v roce 2010 na vytypovaných místech nížiny
severozápadních Čech, to je z území přibližně mezi městy Bílina, Teplice v
Čechách, Lovosice, Litoměřice, Bělá pod Bezdězem, Mladá Boleslav, Byšice, Neratovice, Slaný, Louny, Most Bílina. Vychází ze zkušenosti, ověřené
při analýzách rodu Festuca a Cerastium, že taxonomické hodnocení, založené na pouhých herbářových položkách jednotlivých jedinců je nedostatečné.
Že je nezbytné podrobit výzkumu celé populace jedinců a sledovat jejich
fenologický vývoj a jejich reakce na rozličné vlivy prostředí. Že je nezbytné
pěstovat srovnávací kultury populací.
166
S. 2. Materiál a metodika
Studie byla provedena ve dvou etapách. V roce 1977 byly sebrány nejdůležitější materiály a provedeny kultivace. Ty byly uskutečněny na pozemku Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, nyní součásti Univerzity J.
E. Purkyně. Charakter půd tohoto pozemku je patrný z analýzy, publikované u Tomana 1986:74 Tab. 8, Zeile 115.
Druhá etapa výzkumu proběhla v roce 2010. Tehdy byl prověřen herbářový materiál populací, shromážděný v roce 1977, byly provedeny další
odběry materiálu z doplňujících lokalit a byly provedeny další kultivace.
Tentokráte bylo kultivováno na soukromé zahradě autora v Budyni nad
Ohří, Školská 331. Analýzu půdy v této lokalitě publikoval Toman 1986:
74, Tab. 8, Zeile 116.
S. 3. Teoretické předpoklady a výsledky analýz
Na základě studia tohoto materiálu dospěl autor k přesvědčení, že čeští
zástupci rodu Thymus se sdružují jednak v invazní populace, jednak v populace hybridní. Lze totiž předpokládat, že rozšiřování rodu Thymus probíhalo podobně, jako rozšiřování ostatních pseudoxerotermních druhů
v Čechách (viz na jiných místech tohoto komplexu studií a u Tomana
2008).
Také populace rodu Thymus se šířily do Čech po pobřeží pliocenněpleistocenních jezer. Někde zůstaly rozšířeny v okolí invazního prostoru,
jinde vytvořily drobné nebo větší izolované arely. Drobná izolovaná arela je
arela T. pannonicus u Nepřevázky u Mladé Boleslavi nebo arela T. cf. kristii (Toman 1988: 367) v Bělé pod Bezdězem. Drobná izolovaná arela T.
pannonicus byla v prostoru dnešního odkaliště na místě někdejší obce Vysočany u Chomutova (cf. Toman 1975). Větší území pokryté jediným druhem rodu Thymus je T. praecox v prostoru opuk a navazujících skal severně
a severovýchodně od Litoměřic. Rozsáhlejší území s T. pannonicus bez
příměsi T. marschallianus je jihozápadně od Prahy.
Překrytí arel bylo nerovnoměrné. To je nejlépe patrno u hybridního roje T. pannonicus x T. marschallianus. Obvykle se na apikálních částech
terénu vytváří populace s podstatně četnějším podílem T. pannonicus, než
tomu je v jeho bazálních částech, zatímco v basálních částech terénu převládá obvykle T. marschallianus.
167
T. pannonicus v těchto hybridních rojích jsou zbytky jeho souvislého
rozšíření před druhou jezerní transgresí. Ostatně tomu nasvědčuje i vazba
asociace Sedo acris- Thymetum pannonici (Toman 1981: 461- 465) na
vrcholky kopců. Genetické základy populace s ochlupenými listy (Thymus
cf. pannonicus) se odtud rozšířily i do navazující asociace kamenitých půd,
Thymo pannonici- Poetum angustifoliae (Toman 1981: 485- 489).
T. marschallianus se rozšířil pravděpodobně v severozápadních Čechách na místa, která opustilo druhé zavodnění. Odtud se postupně rozšiřoval na výše položená místa, původně pokrytá čistým T. pannonicus. O tom
svědčí kvantitativní poměry obou druhů v hybridní populaci T. pannonicus
x T. marschallianus.
Hybridní populace T. pannonicus x T. marschallianus je populace, která osidluje rozsáhlá území v okolí kopců v sousedství Teplic, Loun, Libochovic, Lovosic a Budyně. Jednotliví jedinci bývají označováni jako rozličné varianty případně nothomorfy taxonů T. austriacus, T. pannonicus, T.
glabrescens nebo T. marschallianus. Situace vznikla nejspíše průnikem T.
marschallianus, šířícím se po ústupu druhé transgrese jezera na rovině, do
druhu T. pannonicus, který po druhé transgresi jezera zůstal omezen na
nezaplavené vrcholy kopců. Že se skutečně jednalo o tuto zákonitost dosvědčují podíly ochlupených jedinců (T. cf. pannonicus) na jednotlivých
lokalitách. Ten je následující: Řip 88%, Štěpánovský vrch 66%, Bořeň 83%,
Lomky 76%, Oblík 78%, Raná 51%.
Naproti tomu téměř čisté populace Thymus marschallianus šířící se patrně na místa druhé transgrese po jejím ústupu, jsou u Horní Kamenice, kde
je 1% chlupatých jedinců a u Budeniček, kde je jich 5%. U Hostomic bylo
zjištěno 8% chlupatých jedinců, pod Zlatníkem 7% chlupatých jedinců, a u
Střezova 10% chlupatých jedinců. U Velemyšlevse a na Syslíku nebyly
chlupatí jedinci zjištěni.
S. 4. Možnosti rozšiřování arel druhů prostřednictvím šíření pylu
Druhy rodu Thymus se nešíří toliko prostřednictvím semen, ale i prostřednictvím přenášením pylu na větší vzdálenosti. Tímto způsobem vznikají především hybridní exempláře na místech dosti vzdálených. Z nich pak
mohou být rekonstruovány "typické" nebo typickým blízké exempláře druhů i na místech mimo jejich hlavní arely. Předpokládáme, že takto vznikají
případy, kdy uvnitř populace se vzácně setkáváme s ojedinělými exempláři
nepatřičné populace.
168
Tímto způsobem lze vysvětlit zejména neveliké podíly T. praecox
v populacích T. pannonicus, T. pannonicus x T. marschallianus a T. marschallianus. Ty jsou u Štěpánova 3%, na Lomkách 2%, na Oblíku 3%, na
Rané 1%, u Horní Kamenice 1%, u Budeniček 3%. Lze předpokládat, že i
některá hybridizace T. marschallianus x T. pannonicus, jmenovitě na místech mimo bezprostřední sousedství kopců, vznikla přenesením pylu na
velkou vzdálenost.
Literatura
Toman, M. (1975): Fytocenologická charakteristika Vysočanské rokle
u Vysočan (okres Chomutov).- Severočes. Přír. 8: 75- 111.
- - -(1981): Die Gesellschaften der Klasse Festuco- Brometea im westlichen Teil des böhmischen Xerothermgebietes, - Feddes Repert. 92: 303- 332, 433- 498, 569- 601.
- - - (1986) : Taxonomische Problematik und Populationscharakteristik des angeblichen Endemiten der Tschechoslovakischen Flora, Dianthus novakii.- Gleditschia 14: 69- 84.
- - -(1988): Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex
Böhmens. Feddes Repert. 99: 33- 80, 205- 235, 339- 376, 563602.
- - -(2008): Nachricht über einigen Forschungen und Erwägungen aus den Bereichen Historie, Botanik und Astrononie.Neckenmarkt.
169
T. Životopis
Narodil jsem se 9. 8. 1932 v Radešíně, okres Litoměřice, kde otec působil jako řídící učitel. Po jeho předčasném pensionování se v r. 1940 rodina přestěhovala do Budyně nad Ohří. Roku 1944 jsem byl přijat do 3. třídy
Horova státního reálného gymnasia v Roudnici nad Labem. Po druhé světové válce byl otec reaktivován. Působil do roku 1950 na základní škole v
Budyni nad Ohří. Matka pracovala nejprve v domácnosti, později jako zemědělská dělnice, lesní dělnice a dělnice v zahradnictví. Několik let byla
vedoucí školní kuchyně. Manželka, dietní sestra, působila nejprve v nemocnici v Mostě, pak v Ústí nad Labem a posléze jako inspektorka školního
stravování, nejprve okresního, pak krajského národního výboru v Ústí nad
Labem. Sourozence nemám.
Ve dvanácti létech jsem se po krátké entomologické éře počal zabývat
botanikou. Velký význam pro toto zaměření mělo objevení Dominova Českého středohoří a Polívkova Klíče k úplné květeně zemí koruny české v
otcově knihovně. Následovaly pravidelné na velocipédu realizované nedělní
exkurse do Českého Středohoří. Dvakráte mi bylo uděleno čestné uznání
časopisu Vesmír. Roku 1948 jsem byl přijat do Československé botanické
společnosti.
V Roudnici n.L. jsem roku 1950 maturoval. Následná studia na Přírodovědecké (tehdy Biologické) fakultě Karlovy university, oboru botanika,
jsem ukončil v roce 1954.
Z obavy před řevnivostí, jak jsem ji poznal mezi vědeckými, vědeckopedagogickými pracovníky a mezi spolužáky na vysoké škole, z nadšení
nad spisy A.S.Makarenka jakož i z představy upřímného kamarádství se
středoškolskými studenty jsem po absolvování fakulty žádal o zařazení na
učitelství. Své představě jsem se na konci studií plně věnoval. Dostal jsem
umístěnku na Jedenáctiletou střední školu (gymnázium) v Mostě.
Brzy jsem poznal neuskutečnitelnost svých představ. Z touhy alespoň
po náznacích vědecké práce, která mne neustále provázela, jsem počal pracovat v Okresním pedagogickém sdružení (vedl jsem metodická sdružení
biologie a chemie), spolupracovat s Krajským ústavem pedagogickým v
Teplicích a Okresním museem v Mostě. Roku 1959 jsem byl jmenován
okresním konzervátorem státní ochrany přírody pro okres Most. Funkci
jsem ovšem vykonával jako dobrovolnou činnost při zaměstnání. Shromáž-
170
dil jsem podklady pro poznání vegetace v okrese a navrhl jsem na Mostecku
representativní síť chráněných území.
V roce 1960 jsem byl v konkursu vybrán na místo odborného asistenta
na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Tam jsem působil do roku 1988,
kdy jsem se vedoucímu katedry zmínil o svém plánu na dosažení docentury.
Po měsíci jsem dostal důtku a za další měsíc výpověď ze zaměstnání.
Rozhodnutím soudu jsem se v říjnu 1990 vrátil na pracoviště. Ovšem
již za tři měsíce jsem obdržel další výpověď. Záležitost se táhla až do roku
2010. kdy byl spor uzavřen s tím, že mám být považován za pensionovaného učitele University J. E. Purkyně v Ústí n. L.
Botanickému výzkumu jsem na Pedagogické fakultě věnoval každou
volnou chvíli a značné finance, i když jsem pedagogický aspekt práce
nikterak nezanedbával. To ovšem bylo na tomto pracovišti velmi neobvyklé. V této době jsem několik let dělal předsedu Severočeské pobočky Československé botanické společnosti.
Vědecká práce mi však byla na fakultě spíše přítěží nežli k užitku. Byla
nazývána „hraním na vlastním písečku“.
Větší úsilí než samotný výzkum vyžadovala publikace výsledků.
Vhodných regionálních sborníků byl nedostatek a jejich výroba byla zdlouhavá. Například druhé a poslední číslo Sborníku Pedagogické fakulty v Ústí
n.L., řada přírodovědná leželo šest let v tiskárně. Z českých centrálních
časopisů byly moje práce po recensích pravidelně vraceny. Pokud byly
vzácně některé přijaty, jejich zařazení k tisku trvalo nezvykle dlouho. Například u publikace Halofilní květena severozápadních Čech plné čtyři roky.
Zadostiučiněním mi může být, že všechny tyto v Čechách nepublikovatelné
studie byly později uveřejněny v předních mezinárodních časopisech.
Doktorát jsem po dlouhých tahanicích v Praze získal v roce 1978 na
Přírodovědecké fakultě Palackého university v Olomouci, a sice na základě
výběru z publikovaných prací. Kandidátskou disertační práci jsem obhájil
1980 v Botanickém ústavu ČSAV v Průhonicích. Jako disertační práce
sloužila tehdy již ve Feddes Repertorium (Berlin) k tisku přijatá studie o
českých společenstvech třídy Festuco-Brometea.
Seznam publikací
1948 Plavuň obecná (Lycopodium clavatum L.) v Poohří. Hortus sanitatis, Praha, 1 : 144.
1949 K výskytu Ophrys muscifera Huds. u Skalice v Českém středohoří. Vesmír (n.ř.) Praha, 28 : 24-26.
171
1951 Poznámky k floristice okolí Budyně n.O. Čs. bot. Listy, Praha, 3
: 90-91.
1952 Dvě nové formy z čeledi štětkovitých. Čs. bot. Listy, Praha, 4 :
105-107.
---Principy sukcese xerothermních skalních mechorostů. Čs. bot.
Listy, Praha, 4 : 129-130.
---- Silene otites (L.) Wibel. subsp. pseudo-otites (Bess.) A.Gr. v Čechách. Čs. bot. Listy 4 : 71.
---- Poznámka redakce. In : Šourek, J., Veronica belidioides - rediviva. Čs. bot. Listy 5 : 27.
1960 Rozšířit přírodní reservace na Mostecku. Kult. Kal. Mostecka,
Most, květen 1960 : 12-15.
1961 Botanika. Učební texty vysokých škol. Ústí n.L.
1962 Slané bažiny, přírodní zvláštnost pravěkého Mostecka. Kult.
Kal. Mostecka, Most, září 1962 : 9-12.
---- Na stepích Mostecka a jeho jižních svahů. Kult. Kal. Mostecka,
Most, říjen 1962 : 9-12.
---- Česká brána. Proud, Litoměřice, 12/31 : 3.
---- Po stopách vzácné květeny. Proud, Litoměřice, 12/39 : 3.
1963 Pamětníci ledových dob. Kult. Kal. Mostecka, Most, duben 1963
: 7-9.
---- Po stopách původní severočeské květeny. Ústí n.L.
1964 Malá severočeská květena. Klíč k určování běžných rostlin severních Čech. Chomutov.
1965 (+ J. Hinková) Kvantitativní fenologie Radonického luhu. Regionál. Stud., Most, 3 : 43-61.
---- Vliv splavování na složení půdy luk Liběchovského údolí. Regionál. Stud., Most, 3 : 95-99.
1967 Rozšíření lnu tenkolistého (Linum tenuifolium L.) v Čechách.
Regionál. Stud., Most, 4 : 14-24.
---- Itinerář k autobusové botanické exkursi po Českém Středohoří ve
dnech 6. a 7. července 1967. Ústí n.L.
---- Rozšíření dubu pýřitého v severních Čechách. Preslia, Praha, 39 :
83-93.
1968 Malá severočeská květena. Příručka k nácviku určování rostlin.
Druhé opravené a doplněné vydání. Ústí n.L.
---- K dalšímu vývoji chráněného území Kleneč. Ochr. Přír., Praha,
23 : 116-118.
1969 Rozšíření kavylu vlásčitého (Stipa capillata) v Čechách. Regionál. Stud., Most 6 : 45-64.
172
---- Pokus o syntaxonomické přehodnocení některých porostů jižních
stepí. Regionál. Stud., Most, 6 : 73-86.
---- Charakteristika Severočeského lesostepního okresu jako přirozené fytogeografické jednotky. Severočes. Přír., Litoměřice, 1 : 115-172.
1970 Die Verbreitung von Carex humilis Leyss. in Böhmen. Bot. Jahrb., Stuttgart, 90 : 411-424.
---- Lokalita hvozdíku písečného u Klenče a její ochrana. Stud. Čs.
Akad. Věd, Praha, 1970 (7) : 163-187.
1972 Die Verbreitung von Pulsatilla pratensis in Böhmen. Bot. Jahrb.,
Stuttgart, 91 : 483-495
---Zkušenosti z prvé etapy asanačních prací v chráněném území
Kleneč. Ochr. Přír., Praha, 27 : 25-33.
1973 Fytogeografické územní klasifikace jako jeden z aspektů přírodněgeografického členění zemského povrchu. In : These referátů z fytogeografické konference 6. a 7. 10. 1973, Praha (inpag.).
---- Návrh na vymezení a fytogeografické členění Vnitročeského reliktního území (Panonicum). In : These referátů z fytogeografické konference 6. a 7. 10. 1973, Praha (inpag.).
---- Psamofilní vegetace Terezínské kotliny. Preslia, Praha, 45 : 7086.
---Rozšíření některých stepních druhů v Čechách. Sborn. Pedag.
Fak. Ústí n.L., ser. nat., Ústí n.L., 2 : 21-102.
1974 Populationsanalyse der Sammelart Festuca cinerea in Böhmen.
Feddes Repert., Berlin, 95 : 533-574.
---- Rozšíření druhů Aster amellus L. a Linum flavum L. v Čechách.
Zpr. Čs. bot. Společ., 9 : 9-21.
1975 Přehled rozšíření chráněného druhu Anemone sylvestris v Čechách. Čs. Ochr. Přír., Bratislava, 15 : 163-172.
1976 Halofilní květena severozápadních Čech. Preslia, Praha, 48 : 6075.
---- (+ H. Illig a J. Illig) : Zur Verbreitung, Soziologie und Taxonomie des Sandschwingels (Festuca psammophila (Hack.) Fritsch. in der
nordwestlichen Niederlausitz. Gladitschia, Berlin, 4 : 55-73.
---- Populationsanalyse der Sammelart Festuca valesiaca in Böhmen.
Feddes Repert., Berlin, 87 : 503-519.
---- Přehled hlavních společenstev třídy Festuco-Brometea na území
Severočeského lesostepního okresu. Zb. Pedag. nedovolil Fak. Prešov Univ.
Košice, Prešov, 13 (1) : 95-117.
173
---- Materiál k fytocenologii společenstev třídy Festuco-Brometea na
Pavlovských kopcích (jižní Morava). Zb. Pedag. Fak. Prešov Univ. Košice,
Prešov, 14 (1) : 127-134.
1977 Subxerophile Rasenvegetation in Becken Vlašimská kotlina.
Preslia, Praha, 49 : 223-235.
---Fytocenologická charakteristika Vysočanské rokle u Vysočan,
okres Chomutov. Severočes. Přír., Litoměřice, 6 : 75-111.
---Otázka ochrany lokalit slanomilných druhů rostlin v Čechách.
Památ. přír., Praha, 2 (1976) : 556-560.
---- Ein Beitrag zur Methodik der floristischer Kartierung. Mitt. flor.
Kart., Halle, 3/1 : 2-8.
1978 Rozšíření vousatky obecné (Bothriochloa ischaemum) v Čechách. Čas. Nár. Mus., Ser. nat., Praha, 145 : 170-180
1980 Společenstva třídy Festuco-Brometea v západní části českého
xerotermního území. Autorreferat. Ústí n.L.
1981 Die Gesellschaften der Klasse Festuco-Brometea im westlichen
Teil des böhmischen Xerothermgebietes. Feddes Repertorium, Berlin, 92 :
303-332, 433-499, 569-601.
1984 (+W.R.Müller-Stoll) : Das Asplenietum serpentini und seine
Kontaktgesellschaften auf dem
Serpentinit-Komplex im Slavkovský les (Kaiserwald) bei Mariánské
lázně (Marienbad) in Westböhmen (ČSSR). Feddes Repert., Berlin, 94 : 97119.
---- Podíl antropogenního faktoru na uchování některých význačných
biotopů v komplexu české lesostepi. In : V. Němeček et al., Geografický
seminář k Severočeskému kraji, Ústí n.L., 94-105.
1986 Taxonomische Problematik und Populationscharakteristik des
angeblichen Endemiten der
tschechoslowakischen Flora, Dianthus novakii. Gleditschia, Berlin, 14
: 69-84.
1988 Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens. Feddes Repert., Berlin, 99 : 33-80, 205-235, 339-376, 565-602.
1989 Die Verbreitung des Wermuts (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische Beobachtungen in Bezug zur frühhistorischen
Besiedlung Böhmens. Feddes Repert., Berlin, 100 : 531-563.
1990 Ein weiterer Beitrag zur Kenntnis der Populationsstruktur und
zur Taxonomie von Festuca Sect. Festuca in Böhmen (ČSSR). Feddes Repert., Berlin, 101 : 1-40.
---- Das Verhältnis zwischen Artenanzahl und Aufnahmenfläche in
der Phytozönologie. Feddes Repert., Berlin,
174
101: 665-673.
1991 Ein Beitrag zur Entwicklung der Vegetation in Böhmen während
der Quartärs. Feddes Repert., Berlin, 102 : 151-157.
---Zur Methode nummerischer Bestimmung phytozönologischer
Aufnahmen. Feddes Repert., Berlin, 102 :
445-451.
---- Nachtrag zu den Analysen der Gattung Festuca Sect. Festuca in
Böhmen. Feddes Repert., Berlin, 102 : 571-578.
1992 Die Stellung der Steppenvegetation Böhmens in der Steppenvegetation Mitteleuropas. Feddes Repert., Berlin, 103 : 127-141.
1993 Modellierung der Beziehungen zwischen den quantitativen
Merkmalen bei Populationen der Gattung Festuca Sect. Festuca in Böhmen
und ihre Bedeutung für die genetische Theorie. Feddes Repert., Berlin, 104
: 73-80.
1997 Souvislá arela kozince vičencolistého (Astragalus onobrychys)
mezi Velvary, Slaným a Libochovicemi. Severeč. Přír., Litoměřice, 30 : 5566.
---- Třezalka ozdobná (Hypericum elegans) v okolí Křesína a Libčevse. Severoč. Přír., Litoměřice, 30 : 67-70.
2000 Přírodni podstata pozdně osídlených prostor mezi Kladnem,
Mělníkem, Litoměřicemi, Bílinou a Louny a problematika Turského pole.
Ústecký sborník historický, Ústí n.L., 2000 : 33-46.
---- Problematika klenečského hvozdíku. Podřipsko, Roudnice n.L.,
10 : 134-139.
2002 Dvě problematické lokality okolí Roudnice n.L. Podřipsko,
Roudnice n.L., 12 : 26-34.
---- Ještě k problematice kozince vičencolistého (Astragalus onobrychys L.) a k jeho rozšíření v severozápadních Čechách a v severozápadní
části středních Čech. Severočes. Přír., Litoměřice, 33-34 : 73-84.
2003 Charakteristische ausdauernde Arten der Gattung Cerastium im
südöstlichen Teil von Slavkovský les (Kaiserwald, Tschechische Republik)
und die Problematik der Art Cerastium alsinifolium. Čas. Nár. Muz, ser.
nat.-hist., Praha, 172 : 81-108.
---- Ein Versuch über die kartographische Identifikation der geographischer Punkte auf der Karte des großen Germaniens von C. Ptolemaios
und E. Šimek. Eirene, Praha, 39 : 174-208.
---- Podezřelá, většinou nejspíše vysazená naleziště pseudoxerotermní
květeny na území Ústeckého kraje. Podřipsko, Roudnice n.L., 13 : 110-131.
175
2008 Nachricht über einigen Forschungen und Erwägungen aus den
Bereichen Historie, Botanik und Astronomie. 435 stran. Neckenmarkt (Rakousko).
2011 Věčnost Vesmíru, moře Parathetis v Čechách a botanické poznámky. Ústí nad Labem (nákladem vlastním)
176

Podobné dokumenty

Miloslav Toman: BOTANIKA Miloslav Toman: Nachricht über

Miloslav Toman: BOTANIKA Miloslav Toman: Nachricht über Most nevedl přes Komořanské jezero, že poslovanění Čech nemělo původ v jihoevropském Chorvatsku, ale v Chorvatsku východočeském, a odchylně od dosavadní interpretace

Více

Druhé číslo ve znamení menších změn!

Druhé číslo ve znamení menších změn! něm převzal Juan Carlos Fresnadillo, známý jako režisér 28 týdnů poté. Verbinsky však u Bioshocku zůstává a bude se mu věnovat jako producent. Možná se ptáte, jak velký byl ten rozpočet, který tyto...

Více

Studie proveditelnosti dopravní obslužnosti Praha

Studie proveditelnosti dopravní obslužnosti Praha 7.3 Posouzení úseku v Kamýcké ulici z hlediska vlivů na okolí .......................................................................... 97

Více

Biologická olympiáda - 47. ročník

Biologická olympiáda - 47. ročník Číslo soutěžícího ........ 2. Jedním ze základních ukazatelů schopnosti spermií oplodnit vajíčko je jejich pohybová aktivita (motilita). Ještě lepší však je zjišťovat přímo podíl živých a mrtvých s...

Více

ZDE

ZDE Téma zpracováno v rámci bakalářské práce na Katedře biologie a ekologie Přírodovědecké fakulty Ostravské univerzity V roce 2013 probíhal na území okresu Ostrava-město systematický výzkum diverzity ...

Více