Eclesia_Cirkev Bozi_D.Prince

Transkript

K n i h o v n a B o ž í h o K r á l o v s t v í * svazek 2009/1
Všeobecná a
místní církev
Ecclésia
VYVOLANÁ
Kurs.
Lekce 1.-3.
Lekce 4.
Lekce 5.
Lekce 6.
Lekce 7.
Lekce 8.
Apoštolé
Proroci
Evangelisté a učitelé
Pastýři a sluhové
Další učení o s t a r š í c h
Každodenní život místní církve
2
4
13
22
32
42
Zdarma jsme vzali, zdarma dáváme. Synové Království smějí kopírovat, množit, přeposílat a konat.
Vyvolaná v Líšťanech Pavel + Marek + otrok Miroslav Venc starší, 330 35 Líšťany 55
Telefon 775 10 45 41, 377 915 039 * [email protected] * Účet 0108930576/0300
Lidé dosud budovali své církve. Pán Ježíš Kristus řekl: „JÁ zbuduji církev SVOU, a ústředí
pekla ji nepřemůže!“ Již v roce 1983 v Československu čekal a dosud čeká jako David v Hebronu
(=obecenství) na starší Izraelské, aby k Němu přišli a uznali ho Králem, aby skončili se starým a vzali
nové. Aby se přestali modlit za jednotu křesťanů a šli ji uskutečnit zrušením svých spolků. Aby vyšli ze
zmatku svých názorů, vyvedli za sebou i skutečné ovce a jehňátka Ježíšova. Aby se přestali protivit Vůli
Boží, že bude jen jeden ovčinec a jedno stádo. Čas pokročil. Brzy přijde. O co vám jde, milovaní?
Pán praví: „Shromažďuješ se mnou nebo rozptyluješ?“
Kurs Všeobecná a místní církev živě přednesený Derekem Princem v r.1980 a přeložený 1982
Petrem Martykánem má osm lekcí. První samizdatové vydání 1983, druhé 1988 mělo 169 stran.
Zkratky knih Písma: 1-5M Jz Sd Rt 1-2S 1-2Kr 1-2Pa Eš Ne Er Jb Ž Př Kz Ps Iz Jr Pl El Dn Oz Jl Am
Aš Jn Mi Na Ak Sf Ag Za Ml * M Mr L J Ř 1-2K G E F K 1-2T 1-2Tm T Fm H(Žd) Jk 1-2P 1-3J Jd Z
(odůvodnění ve zpěvníku PÍSEŇ NOVÉHO ŽIVOTA). Správné pořadí knih Písma:
TORA (TO): 1-5M * PROROCI (PR) – přední: Jz Sd SA KR – zadní: Iz Jr El 12MP (Oz Jl Am Aš Jn
Mi Na Ak Sf Ag Za Ml) * ŽALMY (ŽA) = SPISY (SP): Ž Jb Př 5SvSv: Ps Rt Pl Kz Er, Dn E-N PA.
Návrh na členění Písem Nové Smlouvy (jiné řešení má NZ Štefana Porúbčana):
MESIÁŠ (ME): M H(Žd) Jk Jd * PETR (PE): Mr S k.1-12 1P 2P * PAVEL (PA): L S k.13-28 listy dle
vzniku G (může patřit i později) 1T 2T, 1K 2K Ř, K Fm E, 1Tm T, 2Tm * JAN (JN): J 1J 2J 3J Z *
Obsah:
Lekce 1.-3. nebyly dány k překladu (ďábel ví, odkud mu hrozí konec jeho panství. Má-li je někdo, nebo
umí je vyžádat, velice o to prosíme). Kazety dovezla 1982 z U.S.A. sestra Zorka T.
Lekce 4. P r o r o c i - Eliáš, stát v radě Hospodinově. Vliv prorocké služby – přivede lidi k Bohu.
Ztotožnění s poselstvím – prorok je poselstvím. Deset nz proroků – Agabus. Porovnání proroka, učitele a
evangelisty. Proroctví musí být rozsuzováno. Dva olivovníky – vztah mezi proroky a církví.
Lekce 5. E v a n g e l i s t é a u č i t e l é - Evangelista nese dobrou zprávu. Co radostná zvěst je a
jak působí? Kdo uvěří a nechá se pokřtít, bude spasen. Filip. Nadpřirozené svědectví Ducha svatého.
Učitelé – vykladači Písma. Apolo. Učící starší. Uvěřili skrze milost Boží.
Lekce 6. P a s t ý ř i a s l u h o v é - Pastýři=starší=dohližitelé (správcové). Jsou v Písmech nové
smlouvy vždy v množném čísle, nikdy jeden. Vztah mezi apoštoly a staršími. Kázeň v církvi.
Sluhové=diakoni. Boží řád a standard – pluralita vedení. Ustanovení starších apoštoly = vznik nz církve.
Lekce 7. Další učení o s t a r š í c h - Co mají starší dělat? 1) Spravovat, vést a 2) Učit. Učednictví
– výchova učňů na Krista. Strážní. Kvalifikace staršího: milovat Pána více než lidi a milovat Jeho ovce a
beránky. Odměňování starších. Být pastýřem nebo mít pastýře.
Lekce 8. Denní život místní církve – 4 jednorázové počáteční zkušenosti: změňte své smýšlení,
nechte se pokřtít, přijmete Ducha svatého, oddělte se! 4 každodenní činnosti: trvali v učednictví (prvotní
potřeba), ve sdílení se (komunitě), při každodenním společném jídle a na modlitbách (za všecky lidi,
za krále a v moci postavené – první práce církve). Vztah mezi církví v domě a místní církví. Buňky.
Důvody pro svolání celé místní církve.
Mobilní služebnosti pro celou všeobecnou církev: apoštolé, proroci, evangelisté a učitelé.
Rezidentní služebnosti (působící jen v místní církvi): starší a sluhové.
1
Kurs: Všeobecná a místní církev.
Mobilní služebnosti v církvi.
Místo lekce 1. až 3.
A p o š t o l é .
E 4,11: „To ON rozdal své dary – apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele – pro přípravu
svatých k dílu služby, aby se Kristovo Tělo budovalo, abychom nakonec všichni dospěli k jednotě
víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti.“
Základním kamenem stavby církve je Pán Ježíš Kristus. Na něj se staví základ apoštolský a
prorocký. První a nejdůležitější služebností jsou apoštolé. Jsou základem, který se staví na Krista, a na
který teprve jsou stavěny další živé kameny. Bez apoštolů nemůže být nikde novosmluvní Vyvolaná.
Lekce 1.-3. kursu jsme neměli k disposici. Na jasné poselství o základních pravdách: o církvi budované na základ apoštolský (žijících a působících apoštolů) a prorocký (žijících a působících proroků)
musíme tedy ještě čekat. Prosíme Tě, Pane Ježíši Kriste, Pane nad církví, abys nám skrze Ducha svatého,
Pána v církvi, učení o nich i osoby povolal, vystrojil a poslal. Slibujeme je od Tebe přijmout a poslouchat.
Nauč nás také apoštoly i proroctví zkusit. Děkujeme Ti. Amen.
(-mv- toto poselství obsahuje shodně i apoštolské učení skrze Watchmana Nee, zvláště kniha
„Normální život církve“, jíž také dosud nemáme k disposici, jen lekce 42. POKRÝVÁNÍ HLAVY a 43.
CESTA CÍRKVE, které jsme vydali samostatně r. 1983 a 1994).
Na následujících stránkách předkládáme „ostraka“ – střípky těchto pravd jednak z Derekova opakování na začátku 4. lekce a ze zmínek v dalších částech kursu. Spojme se k pokorným prosbám, aby nám
Pán církve v Československu tyto pravdy odkryl, neboť bez jejich poznání lid hyne.
Mobilní služebnosti v církvi – 1K 12,12-27 a E 4,11.
Podle Roháčka: A toto jsou Kristovy dary lidem: On dal jedny za apoštoly, jiné za proroky, jiné za
evangelisty, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování
Těla Kristova.
Rozhodující realitou Kristovy církve (na rozdíl od všech lidských církví) je skutečnost, že Kristus
jako hlava sám vybírá, připravuje a dává lidem (nejen církvi, ale národům, lidstvu) muže, zformované
jako údy (orgány) Svého Těla k vykonávání určitých služebností(organických funkcí). A jen spolupůsobením těchto údů s Hlavou církve (s Pánem nad církví) skrze Ducha svatého (Pána v církvi) jsou svatí
1) nejprve za učedníky ze zástupů získáni oznámením radostné zvěsti, ponořením uvěřivších do vody ve
Jménu Ježíš Kristus a ponořením do Ducha svatého v jedno Tělo. 2) A od toho dne denně v procesu učednictví učí oddělené učedníky Kristovy všemu, co Kristus přikázal. Nejmenuje se to „křesťanství“, ale
Boží Království, nebo Království nebeské. V Písmu není žádné jiné evangelium než evangelium Království. S 1,3 L 12,32 E 5,5 K 1,13 1T 2,12 H(Žd) 12,28 Jk 2,5 Z 1,9 (oproti tomu Z 17,18).
Během tohoto učednictví (učebního oboru, který je zahájen znovuzrozením a ukončen vystrojením
a posláním sloužit) žijí společným životem s apoštoly a jimi zřízenými staršími stejně, jako oni žili s Ježíšem (buď fyzicky, jako prvních dvanáct, nebo v Duchu skrze zjevení jako apoštolé Ducha svatého, počna
S 13, jichž je v Písmu dalších nejméně 15, až dodnes), až je Kristus jejich životem nejen v jejich duchu
skrze znovuzrození, ale i v duši a skutcích, konaných tělem (soma). Jsou vstaveni do Těla Kristova podle
vyvolení, a uzpůsobeni v něm zrale fungovat, takže jejich společným každodenním životem je v daném
místě a čase zpřítomněn živý Kristus, který činí a učí tak jako za dnů svého putování na zemi. Kristus
v jednom lidském těle byl zaset do země, zemřel a vstal z mrtvých nejen jako jedno živé oslavené zrno
v nebesích u Otce, ale jako mnoho synů, zjevených na zemi všude tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni
v Jeho Jménu.
2
Mobilní služebnosti nejsou omezeny na jedno místo, ale jsou k disposici a slouží celé Vyvolané
v každé oblasti a čase tak, jak jsou k tomu vedeni Duchem svatým. V každém městě nebo obci jsou mezi
(ne nad) svatými rezidentní služebnosti – pastýři = starší = dohližitelé a sluhové = diakoni. První a
nejdůležitější služebností jsou apoštolé. Jsou základem, který se staví na Krista, a na který se teprve
staví další živé kameny. Bez apoštolů nemůže být nikde novosmluvní církev – Vyvolaná.
Dnes mnoho lidí používá titul evangelista, ale chybně učení křesťané vůbec neuvažují o existenci
apoštolů a proroků a neznají své základy – apoštoly a proroky. A přitom v celém NZ je uveden jen jediný
člověk evangelista – Filip. Skutky 8, je jediná kapitola Písma, která nám podává přehled a vzor evangelisty, jeho činnosti, zvěsti a jejího nadpřirozeného potvrzení, i dovršení jeho díla ponořením uvěřivších do
vody ve Jménu Ježíše Krista na odpuštění jejich hříchů. Ze Skutků 8,14-17 jasně vyplývá, že i z té nejúžasnější a nejúčinnější služby evangelisty nemůže povstat Vyvolaná(církev), ale pouze jedinci smíření
s Bohem. Jedině apoštol může položit v nějakém místě Krista jako základní kámen a na něj budovat
další živé kameny ve svatý chrám Pánu. Skrze vzkládání rukou apoštolů se uděluje Duch svatý.
Vedle jednoho evangelisty a 28 apoštolů máme v NZ výslovně uvedeno nejméně 10 proroků.
Rozlišujeme mezi dvanácti apoštoly Beránkovými a mezi apoštoly Ducha svatého, protože to
je ON - Pán v církvi, který je ustanovuje skrze posvěcené obecenství. S 13,1-4. Dokonalým vzorem
apoštola a apoštolem Izraele byl sám Pán Ježíš Kristus. H 3,1. Nepůsobil mezi pohany. Dvanácte, z nichž
vypadl Jidáš (lze vypadnout) a byl nahrazen Matějem, je vyjmenováno ve S 1,13. 26. Duchovní zrození
apoštolátu Ducha svatého nastalo v Antiochii Syrské, když pět mužů proroků a učitelů dlelo spolu ve
službě Pánu na modlitbách a v postu. Jedině apoštol může přinášet učení závazné pro celou církev, proto
všichni pisatelé knih Nové Smlouvy včetně spolupisatelů listů byli apoštolové, i když není uveden popis,
jak a kde byli do toho Duchem uvedeni. Je zřejmé, že jedna z hlavních Pavlových služeb byla výchova
nových apoštolů. Jejich jména jsou tato: Barnabáš, Pavel, Sostenes (nedávno zbitý představený židovské
synagogy), Timoteus, Silván = Silas, Titus, Jakub a Juda – bratří Páně, apoštol Filipenských Epafroditus
F 2,25, Andronikus, Julius, Herodian, Lucius, Jazon, Sozipater, Marek, Lukáš.
Ve služebnostech existuje růst. Většina apoštolů měla nejprve jinou služebnost, nebo i více.
Např. Barnabáš a Pavel byli už proroky a učiteli, když byli ustanoveni apoštoly. Apoštol v sobě zahrnuje
všechny ostatní služebnosti. Apoštol je vždy také prorok, evangelista, učitel a spolustarší na každém
místě, kam přijde, ať už je to místní církev vzniklá z jeho působení nebo mu dosud zcela neznámá.
Základní rozdíl mezi prorokem a apoštolem je, že prorok má, ba dokonce je poselstvím, kdežto
apoštol má poslání založit a uspořádat a vším potřebným vybavit místní církve. Apoštolé mají nejen
Ducha Kristova, ale i mysl Kristovu. Jejich duše je zjevením a kázní Ducha svatého uvedena do souladu
s Duchem, takže myslí, cítí a chtějí to, co Kristus. Tím je neustále obnovována jednota církve, která je
živou jednotou apoštolů navzájem s ostatními služebnostmi. Nejdůležitější místní služebnost – pastýři
– nejsou ani voleni ani jen „rozpoznáváni“, ale jsou ustanoveni apoštoly, a to nikdy jako jednotlivci.
Libovolně velká či malá skupina věřících v nějakém místě (městě či obci) se stává církví ve chvíli, kdy jí
jsou apoštolem ustanoveni pastýři = starší = dohližitelé. Svatí v zemi, kde nemají nebo neuznávají své
apoštoly, se nemohou stát církví, protože nemohou jinak získat pastýře, ale jen paskvil, atrapy.
Apoštol má d í l o . Spočívá v (získávání a) uspořádávání svatých do církve. To je jeho poslání.
Přitom evangelizuje, prorokuje, učí, pase, ale všechny tyto služby nejsou u něho jen specifickým příspěvkem k celkovému sdílení Krista, jako je tomu u ostatních služebností. Výsledkem apoštolova poslání není
učení, proroctví, získání učedníků, uzdravení, ale uspořádané, rostoucí a sílící místní církve. A u některých také další mobilní služebnosti, jejich výchova. Apoštolu Timoteovi píše Pavel ve 2Tm 4,5, aby
konal dílo evangelisty. V podmínkách, kdy není všechen využit při stavbě církve, přispívá k opatřování
živých kamenů, aby tak urychlil dosažení svého hlavního poslání založit a uspořádat církev v místě. Tak
si počínal i Petr s Janem po cestě ze Samaří S 8,25. Tak začínal všude Pavel, kam přišel nejprve.
Nejdůležitější vztah uvnitř církve je vztah apoštolů a pastýřů – starších, kteří pasou místní církve.
O tom podrobnosti v lekci o pastýřích. Důležitou kapitolou pro studium předmětu je S 15, kde vidíme
spolupráci dvanácti se staršími a svatými v Jeruzalémě s Barnabášem a Pavlem, způsob zajišťování jednoty církve a řešení nových a sporných otázek.
3
Jeden ze základních principů církve je, že každá místní církev je zcela samostatná. Zahrnuje
všechny věřící v daném místě. Nejvyšší autoritou jsou zde starší mezi nimi společně s celou Vyvolanou. Každá Ježíšova ovce má a zná svého pastýře a pastýř svěřené ovce. Buď jsi od Pána skrze Ducha
svatého vzkládáním rukou apoštolů ustanoveným pastýřem a jsou ti svěřeny ovce, které tě následují, jako
ty následuješ Krista, nebo jsi ovcí a jsi povinen znát a následovat svého pastýře. Jinak jsi mimo Písmo,
ovce bloudící nemající pastýře, nemocná a vydaná zkáze. Stotisícový sbor nebo malá skupinka na
samotě je beztvarou skupinou učedníků, než v ní apoštolé ustanoví starší. Tam, kde je starší jeden, není
dosud církev, ale živá buňka církve. Běda samozvaným nebo lidmi vybraným pastýřům! Ezechiel 34.kap.
a Iz 56,9-10.
Služba apoštolů nekončí zřízením církve a ustanovením starších, ale dále pokračuje - vracejí se,
aby uvedli do pořádku odchylky v učení a kázni, ustanovili další starší při růstu sboru a vybrali si nové
mobilní spolupracovníky. Toto vše působí KRISTUS jako hlava církve, která vše přímo řídí skrze Ducha
svatého s použitím lidských nástrojů - apoštolů. Starší jsou tedy ustanovováni Kristem přes Ducha
svatého rozpoznáním a vzkládáním rukou apoštolů, kteří jsou postaveni Bohem a mají Jeho autoritu.
______________________________________________________________________
Lekce 4.
Proroci.
víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti.“
S proroky se setkáváme v celém Písmu. Prvním člověkem, který je v Písmu označen jako prorok je
Abrahám 1M 20,7. Hospodin řekl pohanskému králi Abimelechovi, aby vrátil Abramovi Sáru a požádal
ho o modlitbu za uzdravení jeho žen, protože je prorok. Z Písma je též zřejmé, že ještě před Abrahámem
byli proroci. V Ju 14 je psáno, že „prorokoval sedmý od Adama Enoch.“ Ve S 3,21 říká Petr, že „Bůh zde
měl své proroky od počátku.“ Proroci tedy existovali ve všech dispensacích (eonech, věcích) či systémech
Božího jednání s lidmi na zemi, zatím co služebnost proroka ve vyskytuje jako organická součást Těla
Kristova jen v Písmech Nové Smlouvy (běžně, ale nepřesně: v Novém Zákoně).
Podívejme se na význam slova „prorok“. Prorok mluví ve jménu Božím (z pověření Bohem)
z inspirace Duchem svatým. Proto je možno o prorokovi mluvit jako o ústech Božích. Mnozí si myslí,
že prorocké výroky se týkají vždy budoucích věcí, ale to je omyl. Každý výrok pronesený ve Jménu
Božím v inspiraci Ducha svatého je proroctvím. Existuje proroctví týkající se minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Tak např. pisatel popisuje v 1M 1, dávno minulé události, které nikdo neviděl a nebylo možno
je poznat přirozeným způsobem, nýbrž jen a jen Božím zjevením. Prorokuje zde ve vztahu k minulosti.
Jinými slovy: každý výrok inspirovaný Duchem svatým, vyslovený Jménem Božím a z Božího pověření
je prorocký. Proroctví je ohromně důležité a zajímavé. Než se dostaneme k prorokům Nové smlouvy, rád
bych načrtl podle Písem obraz, vystihující pojem prorokování.
Začnu jedním z velkých proroků staré smlouvy – Eliášem. V 1Kr 17,1 je Eliáš náhle katapultován na scénu dějin Izraele. Není nic známo o jeho původu ani odkud přišel. Objevuje se nečekaně velmi
dramatickým a mocným způsobem. Eliáš Tesbitský, který bydlel v Galát, řekl tehdejšímu králi Izraele,
svedenému k modloslužbě a bezbožnosti svou ženou Jezábel, toto 1Kr 17,2: „Jako že živ jest Hospodin,
Bůh Izraele, před jehož obličejem stojím, že v těchto letech nebude rosy ani deště, leč na mé slovo.“
Tento verš mi vždy znovu vyrazí dech. Odvaha a smělost, s níž Eliáš předstoupil před mocného krále a
řekl mu vlastně: „Od této chvíle, Achabe, přejímám vládu nad rosou a deštěm. Rozhodnu o tom, zda a kdy
bude pršet a padat rosa.“ Eliášova víra a odvaha vyráží člověku dech. Eliáš říká: „Jakože živ jest Hospodin, Bůh Izraele, před jehož obličejem stojím .
4
To je klíčová věta. Podobně Pavel říká ve S 27,23 „od Boha, kterému patřím a kterému sloužím.“
Prorok je ten, který stojí před Bohem. Tato skutečnost se často vyjadřuje větou:
stát v radě Hospodinově.
Stojí před Bohem a naslouchá. Čeká na Boží poselství. A je hotov je vyřídit, jakmile je uslyší. To
jsou základní požadavky na proroka, který stojí před Jeho tváří. Když obdrží poselství, vyřídí ho s dokonalou autoritou. Není to jeho poselství, nýbrž Boží. Zodpovědnost za důsledky tohoto poselství má Bůh,
nikoliv prorok. Jak příběh pokračoval, čteme v 1Kr 18,1n. Už tři a půl roku nepršelo. Země byla na pokraji zoufalství. Potvrdila se Eliášova slova, že bude mít pod kontrolou rosu a déšť. „Po mnoha dnech třetího
roku se stalo slovo Hospodinovo k Eliášovi: „Jdi, ukaž se Achabovi, chci dát zemi déšť.“ Jsem těmito
slovy vždy uchvácen, protože z nich chápu, že proroka nelze oddělit od proroctví. Bůh neposílá jen samé
poselství, ale muže s poselstvím. Pro mne je to úžasně důležité. Četl jsem kdysi knihu, že Bůh nepoužívá
metody, ale lidi. Nebo jinak: nejsou-li k disposici lidé, kteří by znali a řídili se Božími PRINCIPY, jsou
tyto metody nepoužitelné, neúčinkují.
Nelze si představit nikoho, kdo by Eliáše mohl suplovat. Eliáš byl naprosto vyhovující jedinec.
Ztělesňoval některé Boží vlastnosti: Boží smělost, odmítání kompromisů. Odmítl projevovat před Achabem respekt, nesklonil se před ním jako před králem. Měl poselství, byl poselstvím, které bylo od Boha, a
byl povinen je Achabovi vyřídit. Takový je dle mého názoru pravý duch proroka. Budete-li dnes mluvit
s kazateli, jako jsem s nimi po celá léta mluvil já, a bude-li třeba vyřídit poselství nebo něco určitým způsobem vykonat, pak si většina z nich sedne a bude si lámat hlavu: „A co tomu řeknou lidé? Jaká bude
jejich reakce? Co udělají?“ Kdežto prorok se nebude (alespoň to tak chápu) ohlížet na to, co si pomyslí,
řeknou a udělají lidé. Prorok musí vyřídit to, co slyšel od Boha, aniž by něco přidal či ubral. Ve Staré
i v Nové smlouvě je popsáno mnoho problémů, které vznikly vinou
falešných proroků.
Za dob Jeremiášových i v době krále Achaba bylo falešných proroků více než pravých. Zřejmý
kontrast mezi pravým a falešným prorokem je v Jr 23,15-32. Povšimněte si, že se tam opakuje: „stát v radě Hospodinově“, odpovídající výroku „stát před obličejem Božím“, použitého u Eliáše. „Proto Hospodin Vševládný praví proti těm prorokům toto: „Aj, nakrmím je pelyňkem a napojím je otrávenou vodou,
protože od Jerúšálémských proroků vyšlo rouhačství na celou zemi.“
Zde vidíme mocný vliv prorocké služby. Je-li čistá, přináší čistotu, očištění a uzdravení, ale je-li
nečistá, pak poskvrní a učiní bezbožnou celou zemi. Podíváme-li se na dnešní (1980) moderní Ameriku,
vidíme, jak se bezbožnost šíří celými U.S.A. i za jejich hranice. Když to nejde jinak, pomáhají i falešní
proroci, muži, kteří jsou špatnými představiteli Boha a Jeho norem, a prohlašují, že mají i jiné zdroje
moci, než pravého Boha. Proč tomu tak je, vysvětlují další verše Jr 23,16-17: „Neposlouchejte slova
proroků, kteří vám prorokují, obluzují vás přeludy, ohlašují vám vidění svých srdcí, ne to, co vyšlo z úst
Hospodinových. Stále říkají těm, kteří Mě znevažují (křesťanům, svým ovečkám nechodícím podle všeho,
co nás naučil Pán Ježíš Kristus): „Hospodin promluvil: Budete mít pokoj!“ a každému, kdo chodí se zarputilým srdcem podle svých názorů a ne podle Božího Slova, slibují: „Nedolehne na vás nic zlého!“ Takových proroctví máme dnes v Americe hodně. Jsou to kompromisy se zlem. Říkají svým posluchačům, že
Bůh odpustí a bude tolerovat všechny jejich hříchy a nepravosti, aniž by trval na změně a na ovoci spravedlnosti. To je falešné proroctví. 18): „Kdo však byl v radě Hospodinově a viděl a slyšel Jeho hlas? Kdo
věnoval pozornost Jeho Slovu a naslouchal? Takový je pravý prorok. Stojí v radě Hospodinově, vidí,
slyší, číhá a vyslechne. Jr 23,19: „Aj, vichr Hospodinova hněvu vybuchne! Vzplálo rozhořčení! Bouře
víří, stáčí se na hlavu svévolníků. Neodvrátí se hněv Hospodinův, dokud nevykoná a nesplní záměry jeho
srdce. V posledních dnech to určitě pochopíte.“ Toto se týká poslední doby, ve které žijeme nyní. A
znovu se vrací k falešným prorokům 21): „Já jsem ty proroky neposlal (denominační ústředí nejsou Bůh),
a přesto běží, nemluvil jsem k nim, a přesto prorokují. Kdyby byli stáli v radě Mé (byli v důvěrném obecenství se Mnou), a hlásali slova má, odvrátili by je od jejich zlé cesty a od jejich zločinných skutků.“
Pravý prorok, který je v důvěrném obecenství s Bohem, slyší Jeho Slovo a věrně je předá svému lidu,
způsobí, že lid změní své smýšlení a činy a navrátí se k Bohu a k jeho řádu. Proroci jsou tedy v jistém
smyslu odpovědni za celkový stav národa. Dále Jr 23,23-25:
5
„Což jsem Bůh jen když jsem blízko?“ je výrok Hospodinův, „což zdaleka už nejsem Bohem?
„Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím?“ dí Hospodin. „Což nenaplňuji nebesa i zemi?“ dí
Hospodin. „Slyším, co říkají proroci, prorokující v Mém Jménu klam! Říkají: Měl jsem sen! Měl jsem
sen!“ Zde je řeč o superduchovní skupině proroků, kteří mívají zjevení, sny a vidění, jimiž upoutávají
pozornost lidí, obracejí je k sobě a svádí je. Setkal jsem se s mnoha takovými. „Jak dlouho ještě? Je něco
v srdci proroků, kteří prorokují klam, a proroků, kteří prorokují lest svých srdcí? Myslí si, že Mé Jméno
vymýtí z paměti lidu Mého svými sny, které si navzájem vypravují? Tak jako se na Mé Jméno zapomněli
jejich otcové kvůli Ba´álovi?“ 28): „Prorok, který má sen, ať vypravuje sen, a kdo má slova Má, ať
mluví Má slova pravdivě! Nač mísit plevy s pšeničným zrnem?“ dí Hospodin. „Což nejsou Má slova
jako oheň?“ praví Hospodin, „a jako kladivo rozrážející skálu?“ Proto hle, já (přijdu) na proroky, kteří
druhým kradou Má slova! Hle, já jsem proti těm prorokům,“ je výrok Hospodinův, „kteří pořád melou
jazykem svým vlastním a pronášejí výroky. Hle, já (přijdu) na proroky, kteří prorokují klamné sny, kteří
je vypravují a svádějí tak můj lid svými klamy a svými zvláštnostmi. Neposlal jsem je ani nepověřil.
Tomuto lidu nic neprospívají,“ je výrok Hospodinův. (Pane, skláním se před Tebou a v osamění vyznávám
potřebu, abys skrze bratry zkusil i toto písmo a dal skrze Ducha jeho potvrzení či zamítnutí, veřejně.
Děkuji Ti.)
Vezmeme-li v úvahu celý obsah poselství, které jsem přečetl, jakož i jiných poselství v knize
Jeremiášově i u mnoho jiných sz proroků, zjistíme, že prorok je za celkový stav svého národa zodpovědný
více, než si většina z nás uvědomuje. Opravdový prorok, který stojí v radě Hospodinově, slyší a předává
dál Boží Slovo a přivede tím lidi blíž k Bohu. Pokud národ takové proroky nemá, je oklamáván a sváděn
falešnými proroky. Lidé,kteří o sobě tvrdí, že mají zjevení od Boha a representují Boha, ačkoliv ho nemají
a Boha nerepresentují, takoví lidé mluví podle zdání svého srdce.
Am 3,7: „Ovšem, Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým
služebníkům.“ Je tedy Boží zásadou, že když chce něco konat mezi lidmi, má své služebníky proroky,
kteří stojí v jeho radě, jimž zjevuje své tajemství. Rozhodující zde opět je, že prorok slyší Boží tajemství a
z n á vnitřní motivy a účely Božího jednání. To je založeno na jeho zvláštním důvěrném osobním vztahu
s Pánem. Vraťme se k Jeremiášovi, který v Jr 15,15 mluví ze své vlastní zkušenosti a vysvětluje, co to
znamená být Božími ústy: „Ty víš, Hospodine, rozpomeň se na mne a zastaň se mne! Zjednej mi zadostiučinění na mých odpůrcích! Shovívaje jim nezatracuj mne! Věz, že pro tebe snáším potupu!“ Bylo jen
velmi málo proroků, kteří nemuseli snášet pro Hospodina odmítnutí a pronásledování. „Jakmile se
objevila Tvá slova, snědl jsem je. Tvá slova mi byla útěchou a radostí srdce, protože znám Tvé Jméno, Hospodine, Bože Vševládný!“
Dalším charakteristickým znakem proroka je, že má Boží slovo sníst a strávit. Když Bůh poslal
Ezechiele jako proroka, dal mu knihu plnou nářků, smutku a lamentací, a řekl mu, aby ji snědl. Až ji El
pozřel, byl schopen vyřídit lidu poselství. Jinými slovy: Boží poselství, které prorok přináší, musí nejprve
proniknout do jeho ducha a stát se jeho součástí. Někteří lidé mluví jen podle vlastního rozumu (produkují
„úvahy“ a „názory“), což však ve službě prorocké není nic platné. Prorok musí poselství slyšet, přijmout,
strávit ho a ztotožnit se s ním. Teprve potom ho může dát dál! Platí to pro všechny sz proroky. V jistém
smyslu museli poselství, které měli vyřídit lidu, strávit, asimilovat. Jinými slovy: došlo ke ztotožnění
poselství a člověka-proroka. Vidíme to i u Eliáše. Když měl po třech letech vyřídit poselství, b y l poselstvím. „Běž a ukaž se Achabovi!“ To je ztotožnění se s Bohem a Jeho slovem. Ti, kdo nežijí z Božího
slova, kteří se neživí Božím slovem (Pane, prosím, objasni čtenáři, že se tím nemyslí brát za kázání plat
od státu nebo od denominace), nejsou způsobilí k tomu, aby vyřizovali Boží poselství. Někteří lidé myslí,
že proroctví spadne s nebe, že se získá náhlým zjevením bez souvislosti v Písmy. To je zásadní omyl.
Budete-li studovat proroky v Písmech, zjistíte u každého z nich podle způsobu vyjadřování i odkazů na
jiná místa Písem, že byli dokonale znalí zjevení Božího slova tak, jak bylo známo v jejich době. Žádná
osoba, jež se nezajímá o Písma a neztotožňuje se s nimi ve všem, která se neživí a nežije z Písem, není
způsobilá pro prorockou službu.
Jr15,17n: „Nesedám v kruhu smějících se a nejásám. Kvůli Tvé ruce sedám osamocen, neboť
jsi mne naplnil svou pohrůžkou.“ Člověk, který se postavil na Boží stranu, bude muset na čas sedět sám, o
tom není pochyb. Vzpomínám si, že když mě Pán zachránil (bylo to v době mé služby v britské armádě),
jednou z nejtěžších zkoušek, jakou jsem prošel, bylo zůstat sedět sám.
6
Nemohl jsem se tehdy prostě ztotožnit s věcmi, které ostatní vojáci dělali a říkali. Nejhorší byla
tato samota v poušti, kde se nedalo nikam odejít. Ale ztotožnit se s tím, co se dělo kolem mne, jsem také
nemohl. Opravdu si myslím, že to byla má nejtěžší zkouška - zůstat o d d ě l e n. Byl jsem nucen sedět
sám. Ne proto, že bych něco proti ostatním vojákům měl, ale vzhledem k tomu, co jsem o Bohu věděl a co
mi Bůh ukázal, jsem se nemohl připojit k jejich způsobu života, řeči, zábavy i k celému jejich postoji
k životu. Mnoho, mnoho večerů jsem zůstal sám, protože Bůh na mě dal svoji ruku. Ti, kdo odmítnou jít
po této cestě, nemohou ve zkoušce obstát. Jr 15,19:
Proto praví Panovník Hospodin: „Jestliže se obrátíš (ke Mně), dovolím ti vrátit se a zase stát
přede mnou. A oddělíš-li vzácné od všedního, jako ústa Má budeš. Oni se budou obracet k tobě, ty
se však k nim neobracej!“ To je vlastně jádro této kapitoly. V nastalé krizi má prorok tvrdě prosadit na
sobě, aby jeho ústa pronášela jen vzácná Boží slova a nic bezcenného, jen přirozeně lidského. „...abys stál
před obličejem Mým“ – v tom je podstata prorocké služby. Je třeba skutečné osobní čistoty a integrity
(celistvosti). Musíme se oddělit od nečistého, co se Bohu nelíbí. Potom, říká Bůh, budeš jako Moje ústa.
Bůh hledá lidi, kteří by byli ochotni splnit Jeho podmínky a stát se Jeho ústy. (zde jsem, Pane, pošli mne)
Důležitá je také poslední věta 19. verše: „Oni se musejí obracet k tobě, ty se k nim neobracej!“ To
znamená: nemůžeš dělat něco kvůli lidem, nemůžeš dělat kompromisy. Nemůžeš snížit svou normu.
Nemůžeš překročit linii oddělení, kterou vytyčil Bůh! Musíš čekat, dokud se oni neobrátí na tebe, dokud
nepřijdou sem na půdu, na níž jsi spojen a poddán Bohu. V těchto verších jsou jasně vyjádřeny Boží
požadavky na člověka, který se má stát Božími ústy.
V Iz 55,11 je nádherné zaslíbení o tom, co se stane, když Boží slovo vyjde z Božích úst: „Tak
tomu bude s Mým slovem, které vychází z Božích úst: Nenavrátí se ke Mně s prázdnou, nýbrž
vykoná, co chci, vykoná zdárně, k čemu jsem je poslal.“ Jinak: nevrátí se ke Mně bez účinku, ale
způsobí vše, cokoliv jsem chtěl, zdaří se mu, k čemu jsem je poslal. Už před léty se mi ujasnilo, že mnoho
lidí cituje tento verš chybně. Říkají: „Slovo Boží se nenavrátí prázdné!“ A potom kážou bez inspirace
Duchem svatých svá lépe nebo hůř připravená kázání mrtvému shromáždění, jež vůbec nereaguje a kde se
vůbec nic nestane. Přitom však chtějí tvrdit, že „Slovo Boží se nenavrátí prázdné“. V Písmech je to jinak.
Musí to být Boží vlastní slovo (rhema), které právě vyšlo z Božích úst, jimiž je prorok. Záleží na tom,
kdo je ústy! Kdo je ústy, musí splňovat Boží podmínky, popsané v 15. kapitole Jeremiáše.
V tom je skryta hluboká pravda. Teď budu mluvit o sobě jako o člověku. Vycházejí-li z mých úst
slova, vychází s nimi i můj dech. Nemohu mluvit, aniž bych ze sebe nevydával dech. A když Boží slovo
vychází z Božích úst, vychází s ním i Jeho dech–Duch, ruah. Boží slovo bez Božího Ducha nepřinese
život. Čtení a rozebírání Písma bez přímého vedení a inspirace Božím Duchem skrze skutečná Boží ústa
zabíjí. Litera zabíjí, ale Duch obživuje. Když se Jeremiáš vydal Bohu jako Jeho ústa, Bůh řekl: „Zdali
není Mé slovo jako kladivo, rozrážející skálu?“ Toto kladivo se nikdy nepoláme, neroztříští a nikdy
nezklame.
Přejděme teď do Písem Nové smlouvy. Podíváme se na osoby, o nichž se v Písmech Nové
smlouvy mluví jako o prorocích.
Proroci v Nové smlouvě.
Jedná se o seznam nejméně deseti osob. V minulé lekci jsme si řekli, že apoštolů bylo nejméně 28.
Proroků bylo nejméně deset. V Písmech Nové smlouvy je stručná zmínka pouze o jediném evangelistovi.
V moderních denominacích je mnoho lidí označováno za evangelisty, ale mluvit o někom jako o apoštolovi nebo prorokovi – to by snad nikoho ani nenapadlo. V těch dnech přišli z Jeruzaléma do Antiochie
proroci, je napsáno ve S11,27. Z toho je zřejmé, že tito lidé byli církví uznáváni jako proroci. 28) Jeden
z nich, jménem Agabus, veden Duchem předpověděl, že po celém světě nastane velký hlad, což se také
stalo za císaře Claudia. Nelze z toho přesně poznat, zda přímo prorokoval, nebo zda sděloval dříve přijaté
zjevení. 29) Proto se učedníci rozhodli, že každý podle svých možností pomůže bratřím v Judsku. Vidíme,
že toto prorocké zjevení bylo církví v Antiochii přijato, a také podle něho i jednali. Nezůstali jen u toho,
že by se těšili z toho, že se jim dostalo takové zjevení, ale také podle něho jednali.
7
Jeden z proroků se jmenoval Agabus. Na základě řecké větné skladby verše 28 mám za to, že ti
proroci byli nejméně tři (číslo jednotné, podvojné, množné začíná od tří). Ve S 13,1 je jmenováno pět
proroků a učitelů: „V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé: Barnabáš, Šimon zvaný Černý, Lucius
z Kyrény, Manahen, který býval druhem tetrarchy Heroda, a Saul.“ Ti byli ve své církvi uznáváni jako
proroci. O dalších dvou je zmínka ve S 15,32: „Také Judas a Sílas bratry velmi povzbudili a posílili svými
slovy, neboť i oni byli proroci.“ Z toho vidíme, že ke služebnosti proroka patřilo napomenutí a povzbuzení. Sílas je zde nazýván prorokem. V naší minulé lekci jsme slyšeli, že v 1T 1,1 je o něm řeč jako o apoštolovi. Jinými slovy: Sílas je další příklad muže, který byl ze služebnosti (organické funkce) proroka
povýšen do služebnosti apoštola. To nám opět připomíná, že v církvi existuje růst a povýšení z určité
služebnosti do vyšší. Ačkoliv ve S 21,10 máme znovu zmínku o Agabovi, tím se už počet nz proroků
nezvyšuje, takže jich máme nejméně deset.
Charakterizujme stručné rozdíly mezi služebností apoštola, proroka a učitele. Řekl bych, že
apoštol má úkol, práci, dílo, poslání. Duch svatý říká ve S 13,2: „Oddělte mi Barnabáše a Saula
k dílu, ke kterému jsem je povolal.“ Toto dílo spočívalo v zakládání a spořádávání církví. Prorok má
zvláštní poselství, které osobně přijímá od Boha, aby je vyřídil na určitém místě ve stanoveném čase.
Mám proto výhrady např. k Philipovu překladu Bible, kde apoštola nazývá „poslem“. Je-li možno někoho
nazývat poslem (kromě anděla=posla), pak je to podle mého názoru prorok. Prorok má poselství, apoštol
má poslání, úkol. Prorocké poselství není naukou, která by byla k disposici každému, ale je Bohem dáno
specielně prorokovi, aby ho vyřídil na určitém místě v daném čase a někdy i určitým způsobem.
Pak máme učitele. Učitel rozšiřuje všeobecné Boží pravdy, ale nemá zvláštní poselství, které by
individuálně obdržel přímo od Pána. Učitel nedostává od Boha další osobní individuální instrukce.
Nejlépe to objasním na příkladech. Vybral jsem jeden z Písem Staré, jeden z Nové smlouvy před založením církve a jeden už z období církve. Jonáš 3,4 „Jonáš vešel do města Ninive, procházel jím první den a
volal: ,Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!“ Městu Ninive tedy zbývá 40 dní. To bylo zvláštní
zjevení, dané jedné osobě – Jonášovi, týkající se jednoho místa, Ninive, v dané době. Kdyby byl Jonáš
evangelistou, kázal by všeobecně o hříchu a jeho následcích, o Božím soudu a cestě spásy. Všechno, co
by řekl, by byla pravda, ale jeho kázání by neobsahovalo zvláštní zjevení, že do dne soudu zbývá už jen
40 dní. Tato zpráva jej kvalifikuje jako proroka. Kdyby byl Jonáš učitelem, učil by o různých aspektech
Božího jednání s lidmi a o soudu, ale nemohl by Ninivanům vyřídit žádné zvláštní poselství. Zkušenost
ukazuje, že lidé se nechají daleko více oslovit Božím Slovem, jestliže dostanou kromě obecných Božích
pravd i zvláštní zjevení, mluvící do jejich situace.
Jan… kázal: „Za mnou přichází někdo silnější než jsem já. Nejsem hoden, abych skloně se
rozvázal řemének u jeho obuvi. Křtil jsem vás ve vodě, ON vás bude křtít Duchem svatým.“ Mk
1,6n. Povšimněte si, že Jan byl více než kazatelem. Kdyby byl jen kazatelem, kázal by o hříchu a jeho
následcích, o nutnosti změnit své smýšlení, a možná by také křtil. Jan však měl zvláštní určité poselství,
obsahující také přesný časový údaj: „Bezprostředně za mnou jde...“ Bez zvláštního zjevení, které dostal
osobně od Boha, by to nemohl vědět ani tvrdit.
Agabus ve S 11,28 by nemohl vyslovit proroctví o velkém hladu v zemi, kdyby neměl od Boha
zvláštní zjevení. A ve S 21,10 opět Agabus věděl víc než kazatel nebo učitel. Měl zvláštní zjevení, co se
stane s Pavlem. A měl od Ducha svatého zvláštní pověření, aby šel za Pavlem a řekl mu, co ho v Jeruzalémě čeká. A měl určen i dramatický způsob, jak poselství vyřídit – vzal Pavlův opasek a svázal si jím
ruce a nohy. Bůh často po prorokovi žádá, aby udělal více než jen vyslovil poselství. Často byli proroci
pověřeni, aby obsah poselství také nějakým způsobem znázornili.
Je třeba rozlišovat mezi služebností proroka a mezi charismatem prorokování, projevením
Ducha svatého skrze libovolnou nádobu, v níž přebývá. Je důležité, abychom tento rozdíl pochopili. Jinak
často dochází ke zmatkům. V E 4,11 je řečeno, že Kristus dal některé apoštoly, některé proroky. Z toho
plyne, že ne všichni byli dáni jako proroci. Vyplývá to i z 1K 12,28 „A některé postavil Bůh v církvi nejprve jako apoštoly, druhé proroky, třetí učitele…“ D a l n ě k t e r é p r o r o k y. Z toho vyplývá,
že ne všichni svatí fungují jako proroci. Na druhé straně je o prorokování řečeno 1K 14,31: „Můžete
všichni jeden po druhém prorokovat, aby se všichni učili a všichni se potěšovali.“
8
(-mv- 1988 Milý čtenáři, pozor na ducha odporování a na ducha lži, kteří se skrývají za ducha
fundamentalismu i ve sloužících bratřích. Odmítni ho a nestav se na jeho stranu proti pravdě. Tohle
nemáte, protože jste tomu nebyli učeni, ale může se to změnit. Dokonce vám to radím.) Tedy všichni věřící
mohou prorokovat a všichni jsou povinni o to stát a všichni mají možnost to získat. Proto je třeba
rozlišovat mezi prorokováním = užíváním daru Ducha svatého všemi věřícími, a prorokem = služebností
proroka, která zahrnuje celého člověka. Prorok je poselstvím. Služebnost proroka se týká celého způsobu
jeho života.
Charisma proroctví je nadpřirozeným projevem Ducha svatého ve vnitřním životě Těla Kristova, trvajícím po určitou dobu. Je přístupné všem svatým, kteří o ně stojí a chtějí je přijmout, zatím co
být prorokem, být dán církvi Kristem jako prorok, není dáno všem věřícím. Dále je u proroctví v Nové
smlouvě důležité, že je určeno věřícím. Ve Staré smlouvě Bůh častokrát posílal proroky k lidem, kteří
nebyli věřící. Např. celá řada Jeremiášových proroctví je adresována pohanským národům, sousedícím
s Izraelem. Tyto národy neuznávaly Boha Izraele a neuznávaly Jeremiáše jako proroka. Byli nevěřící, jak
bychom řekli dnes. Ale v Nové smlouvě v církvi je prorokování i služebnost proroka pro věřící. 1K
14,22 „Jazyky (poselství v jazyku, který mluvící sám nezná, ale rozumějí mu někteří z posluchačů) jsou
tedy znamením pro nevěřící, proroctví však je ne pro nevěřící, nýbrž pro ty, kdo věří.“ Zde se nemluví o
jazycích jako prostředku pro osobní spojení s Bohem a vnitřní budování sebe sama 1K14,4. Jako znamení
nevěřícím se jazyky poprvé projevily o letnicích. Ti, kdo jimi mluvili, nerozuměli, co říkají, ale nevěřící
těmto jazykům rozuměli, protože Duch svatý dával mluvícím vymlouvat právě v řečech těch, kteří zde
byli z různých zemí shromážděni. Stává se to občas i dnes. Nejedná se o normální užívání modlitebního
jazyka, ale o mluvení v jazyku jako nadpřirozené znamení pro nevěřící. Věřící puzený Duchem svatým
mluví v jazyku, jemuž sám nerozumí, ale jemuž rozumějí přítomní nevěřící. Byl jsem svědkem tohoto
projevu Ducha svatého a mohu potvrdit, že působí mimořádně mocně a přesvědčivě.
Prorokování je pro věřící. Je rozdíl mezi prorokováním ve Staré a Nové smlouvě.
V 1K 14,29 je další velmi důležitý rys proroka a prorokování v Nové smlouvě: „Proroci ať mluví
dva nebo tři, ostatní ať rozsuzují!“ Proroci jsou v množném čísle. To mě vede k domněnce, že v prvotní
církvi neexistoval případ, aby jeden muž (a tím méně jedna žena) povstal a řekl: „Já jsem prorok, všichni
mě poslouchejte!“ Ne. Proroků bylo vždy několik. Když jeden prorokoval nebo sděloval prorocké zjevení,
které předtím dostal od Boha, aby je vyřídil zde a nyní, bylo povinností ostatních rozsuzovat, co bylo
řečeno. (Zde odkazuji na jinou lekci D. Prince JAK ROZSUZOVAT PROROCTVÍ. Deset testů pravého
proroctví.) Jinými slovy: žádný člověk, ať už byl prorokem nebo prorokujícím věřícím, se nemohl stát
v církvi diktátorem. V některých částech letniční církve (Apoštolská církev, Assemblies of God) k tomuto
velkému přehmatu docházelo. „Apoštolské církve“ mívají jen jednoho muže ustanoveného za proroka,
jehož každý člen sboru bezpodmínečně poslouchá. Tento prorok dokonce určuje apoštoly.
Když řekne o dvou lidech, že se mají vzít, bývá manželství často uzavřeno i proti vůli jednoho
z partnerů, neboť se obávají, že kdyby neposlechli svého proroka, neposlechli by všemohoucího Boha. To
je špatně. Toto není podle Písem a v církvi se to nesmí vyskytnout! Jeden muž nemůže dělat všechno, být
šéfem, diktátorem a jedinými ústy Božími. Vynesené proroctví má být vždy posouzeno skupinou proroků
nebo prorokujících, i všemi přítomnými svatými, (nelze aplikovat v denominaci, mluvíme o Vyvolané
z osvobozených Božích dětí, které dle Písem jsou uspořádány, mají apoštoly a jimi ustanovené starší a
užívají dary Ducha v nepřetržité koinónii a na modlitbách, které jsou bezprostřední rozmluvou s Bohem,
jenž mezi nimi je a mluví) neboť tentýž Duch, který dává proroctví, je též potvrzuje v srdcích věřících, v
nichž přebývá. Proroci by tedy měli fungovat vždy ve skupině. V NZ nenajdete případ, že by v církvi
vykonával služebnost proroka jeden muž. O prorocích nebo prorokujících svatých se mluví vždy v množném čísle, stejně jako o starších=pastýřích=dohlížitelích.
Když jeden prorokuje, ostatní mají být ve spojení s Pánem a jeho výroky rozsuzovat (ověřovat,
zkoušet. To má dvě fáze: 1) zda je či není od Pána. Přitom se uplatní všichni svatí. Kývnou ANO. 2)
sestavení obrazu, jasného významu. Teprve pak může být přijato a vykonáno. Dohližitelé dohlédnou na
celý proces a Pánu poděkují a vydají pokyn ke společnému vykonání). Nepřichází v úvahu, aby jeden muž
řekl: „Toto říká Bůh, a vy mi musíte všichni věřit a dělat to!“
9
Takto to nefunguje, protože prorok přece nemluví k nevěřícím, ale k věřícím, kteří jsou údy Kristova Těla,a jako takoví žijí a fungují navzájem a společně. Je zcela nebiblické, aby se v církvi vyskytovalo
proroctví, které by nebylo rozsuzováno ostatními. Nemá-li kdo rozsuzovat, nelze proroctví vynášet, jako
nelze veřejně nahlas vynášet poselství v jazyku, nemá-li je kdo vykládat.
Pokud nefunguje rozsuzování, je lépe žádné proroctví nevynášet, ať už se jedná o
prorokování, vnuknuté v dané chvíli Duchem svatým, nebo o poselství dané prorokovi už dříve, aby ho ve
shromáždění vyřídil. Dovolit v církvi vynášet proroctví bez rozsuzování je velmi nebezpečné. Za léta své
služby jsem viděl příliš mnoho tragédií způsobených tím, že bylo dovoleno jednomu člověku s darem
prorokování nebo i se služebností proroka, aby ovládal a řídil všechny ostatní. Vždy se vytvořila taková
situace, že ti, kdo byli ovládáni a dirigováni se dostali do otroctví. Byli přesvědčeni, že pokud by se v jakémkoliv směru vzepřeli nebo vzdorovali té osobě nebo funkci, protivili by se vůli Všemohoucího Boha.
To je naprosto špatně, a církev nikdy nesmí dovolit, aby se to stalo.
Vždy lidem i sám sobě zdůrazňuji, že pokud věřící povzbuzujeme, aby hledali duchovní dary a
usilovali o služebnosti v církvi, pak jsme podle Písem povinni nejen povzbuzovat k prorokování, ale také
zajistit, aby byl splněn požadavek rozsuzování proroctví. Budete chudí, ale bez rozsuzování se proroctví
vystříhejte. Proroctví je úžasně mocný a účinný, a tím i nebezpečný nástroj. Za léta své služby jsem si
uvědomil, jak ohromně mocným nástrojem proroctví je. Podobá se silnému autu (F1). A protože je tak
silné, jste povinni se přesvědčit než s ním vyjedete, zda jsou v naprostém pořádku brzdy, řízení a zda
vyhovuje všem požadavkům na bezpečnost provozu. Pokud v pořádku nejsou nebo je ani nedovedete
zkontrolovat, vůbec do toho vozu nesedejte, abyste duchovně nezabili sebe i druhé.
K tomu bych mohl uvést mnoho příkladů. Za všechny alespoň jeden: Před léty byl v Jeruzalémě
jeden milý manželský pár. Oba byli členové letniční církve z U.S.A. a pracovali pro Pána. Jedna Švédka
vydávající se za prorokyni jim prorokovala, že spolu přestanou žít jako manželé. Dopadlo to tak, že nakonec oba, on i ona, skončili v ústavu pro choromyslné. To byl výsledek toho, že se dostali pod vliv ducha
svázanosti. Měli dojem skrze proroctví té Švédky, že kdyby se protivili tomu, co tato žena prorokovala,
vzdorovali by Všemohoucímu Bohu. Na tento bod vždy kladu důraz. Existují tendence v neposlední řadě
v letniční církvi, které zdůrazňují jen jednu stránku věci. Říkají: „Nebojme se jít do všeho, budeme se mít
duchovně dobře, budeme mít všechno – jazyky, výklad, proroctví, uzdravování, divy. Má to však i druhou
stránku, totiž zajištění duchovní bezpečnosti shromáždění pomocí strážců, které Bůh ustanovil, pomocí
těch, kdo rozsuzují. Jestliže tedy máme proroka nebo prorokujícího, nesmíme zapomenout, že jeho služba
musí podléhat rozsuzování. Jsme odpovědni za to, abychom se naučili, jak rozsuzovat. V této souvislosti
chci uvést 1T 5,19-21:„Ducha neuhašujte! Proroctvími nepohrdejte! Všechno zkoušejte!“ Opatrným
ochutnáním zjistěte nezávadnost pokrmu a dospělí (starší) to musí udělat napřed. Děti smí pod dohledem
jíst jen to, co je nezávadné!
Vidíme zde dvě nebezpečí. První je uhašování Ducha. Říkáte: „Nechceme žádné proroctví,
žádné projevy Ducha ani dary (charismata i lidi).“ Druhé nebezpečí je přijímání všeho, co je předloženo,
ať už výklad, proroctví nebo zjevení bez přezkoušení. Písmo říká: „Všeho zkuste, co je dobrého, toho se
držte!“ Když jsem byl v Africe, říkával jsem věřícím domorodcům: „Nemyslete si, že všechno, co vám
sem přinesli misionáři, je dobré! Něco je, něco ne. Mnohé z vašeho původního způsobu života je lepší než
to, co vám říkají misionáři.“ Podívali se na mne překvapeně – vždy jsem byl taky misionář. „Víte přece,
co máte dělat,“ pokračoval jsem. „Když jíte rybu, maso polykáte a kosti vyplivujete. Dělejte to tak i s tím,
co vám přinesou misionáři. Opatrně to ochutnejte, maso snězte a kosti vyplivněte! Nepolykejte kosti jen
proto, že vám je dal misionář!“ Totéž platí i pro církev. Když někoho slyším, že říká něco, co má od Boha, sám to poznám, že je to maso a ne kosti. Sám se rozhodnu a ponesu i důsledky. Je-li to maso, spolknu
je a získám posilu. Jsou-li to kosti, nepokouším se je kousat ani polykat, ale prostě je vyplivnu, nesním.
Právě k tomu nás vede Boží slovo.
Na závěr se pokusím charakterizovat proroka, jeho vztah k celé církvi. Prorok zaujímá své
místo v církvi, je údem Těla, spolupůsobí s ostatními údy a je podřízen kontrole a kázni celého Těla.
Není samovládcem, despotou, není nad církví nebo mimo rámec církve. Správný vztah proroka k církvi je
vykreslen na několika místech Písma. Podívejme se na Zacharijášovo vidění Za 4,1:
10
„Potom mě anděl, který se mnou mluvil, znovu vzbudil jako toho, kdo musí být probuzen ze
spánku, a zeptal se mě: „Co vidíš?“ Odpověděl jsem: „Mám vidění – hle, svícen, celý ze zlata; nahoře má
mísu na olej se sedmi lampami (kahany). Také sedm trubic vede z mísy k lampám, které jsou na něm. A
nad ním dvě olivy, jedna z pravé a druhá z levé strany mísy.“ Nato jsem se ujal slova a zeptal jsem se anděla, který se mnou mluvil: „Co ty věci znamenají, pane můj?“ Posel,který se mnou mluvil, mi odpověděl:
„Což nevíš, co ty věci znamenají, jsou?“ Řekl jsem: „Ne, pane.“ Nato mi řekl: „Toto je Slovo Hospodinovo k Zorobábelovi: Ne mocí ani silou lidskou stane se to, ale Duchem Mým, praví Hospodin Vševládný.“ Prorok nedostává přímou odpověď, ale důležitou instrukci, pokyn ve v.6. Je to známý verš a je
vlastně jádrem celého zjevení, popsaného v Za 4.
Říká, že Bůh vykoná své záměry nikoliv mocí ani silou, ačkoliv by ji mohl úžasným způsobem
použít, ale svým svatým Duchem. Je to vyjádřeno Zacharijášovým viděním krásného zlatého sedmiramenného svícnu, který má nahoře džbán s olejem se sedmi kahany. Svícen znamená v Písmu církev, olej
znázorňuje Ducha svatého. Po obou stranách svícnu viděl dva olivovníky, z nichž protékal olej trubicemi
ke svícnu, takže se udržel čistý a čerstvý. Tím bylo i světlo svícnu jasné a čisté. Zacharijáš se k tomu vrací
ve v.11. Stále ještě neměl od anděla odpověď. Ptá se znovu: „Co jsou ty dva olivovníky po pravé i levé
straně svícnu?“ A dále jsem se ho tázal: „Co znamenají ty dva trsy oliv, které jsou nad dvěma zlatými
nálevkami, jimiž vytéká zlato?“ I řekl mi: „Což skutečně nevíš, co ty věci jsou?“ Řekl jsem: „Nevím, pane
můj.“ Odvětil: „To jsou dva synové nového oleje, kteří stojí před Pánem celé země.“ (Také dva pomazaní olejem…)¨Pokud se ve svém výkladu nemýlím, Zacharijáš byl sám jedním z nich. V andělově otázce
je kus humoru. Anděl si Zacharijáše v jistém smyslu dobíral, když se ptal: „Což ty nevíš, co to znamená?“
A na odpověď „ne“ mu vysvětluje, že jsou to dva pomazaní, dva synové nového oleje, kteří stojí před
Pánem země.
Tím se dostáváme zpět k počátku této lekce, kdy byla řeč o proroku jako o tom, kdo stojí v radě
Hospodinově, kdo stojí před obličejem Božím, u Panovníka vší země, před Pánem vší země. O těchto
dvou olivovnících se píše ve Z 11,3.4.10, kde je vlastně potvrzeno, co jsem doposud řekl: „A povolávám
své dva svědky; oblečeni v pytle budou prorokovat 1260 dní. To jsou ty dva olivovníky a dva svícny,
stojící před obličejem Boha, Pána vší země.“ Olivovníci jsou tedy proroci, kteří prorokují. Ve Z 11, jde o
dvě určité osoby, které se objeví až v budoucnosti. Myslím však, že zde máme zobrazen vztah mezi
prorokem a Vyvolanou. Proroci jsou jako olivové stromy, stojící po obou stranách svícnu, jímž je církev.
Z těchto olivovníků je veden čistý čerstvý olej potrubím do svícnu. Olej přivedený do svícnu umožňuje,
aby svícen plnil svou funkci a vydával čisté a jasné světlo. Jestliže je přívod oleje přerušen, světla svícnu
hasnou. Jinak řečeno: Aby církev Ježíše Krista mohla účinně plnit svůj úkol svítit a zářit ve světě, musí
mít nepřetržitý přísun (zdroj) čerstvého čistého oleje. Bez oleje církev nemůže vůbec fungovat. Zdrojem
oleje je olivovník. Představuje proroka.
Věřím, že zde máme znázorněn vztah mezi prorockou služebností a Vyvolanou. Církev nemůže
fungovat bez čistého čerstvého oleje, tzn. bez čistého a jasného a nepřerušovaně proudícího zjevení
Ducha svatého. Tento olej dostává Vyvolaná skrze službu proroka. Je-li to pravda, pak je zřejmé – a
Písma to na mnoha místech potvrzují – že církev potřebuje spojitě vykonávanou služebnost proroka.
Není to něco jednorázového nebo občasného, co by se vyskytovalo jednou nebo 2x za století, nýbrž něco
spojitého, součást každodenního sdílení se, koinónie. Církev potřebuje neustálou inspiraci a zjevení
skrze Ducha svatého, aby mohla žít, růst a svítit světu tak, jak si to přeje Bůh.
(Pozn. –mv- Protože právě kolem mě známých prorokujících panuje v tomto tma, výslovně potvrzuji tyto pravdy. Každé Boží shromáždění má od Boha ustanovené a vystrojené pastýře a prorokující,
kteří jsou Pánem použitelní jako ústa Boží, kdykoliv jsou dva nebo tři shromážděni Duchem sv. a vejdou
do Jeho Jména (autority), kteří nepřetržitě stojí před tváří Boží a slouží Bohu, hledí na Něj a přijímají od
Něho pro svícen církve plynulé zjevení Ducha dnem i nocí. Protože shromáždění je také nepřetržité.
Rozumíte tomu, milovaní a milované, uvedení do této slavné služby? Vlasta a Olga jsou už u Pána, ostatní
mi velmi chybíte. Proč děláte všechno jiné a jinak než toto a tak?)
S tím je v souladu Přísloví 29,18. Je to můj oblíbený verš: „Není-li žádného vidění, lid pustne…, lid bývá rozptýlen, lid je nahý, je omezován.“
11
Ať už se to přeloží jakkoliv, jedno je jasné: nemá-li lid Boží plynulé zjevení Ducha nebo není-li
ochráněn jeho přenos do kahanů před zanesením a znečištěním, je Boží lid (jak se nyní v ČSR vidí) ve
špatné situaci a nemůže žít a konat tak, jak si Bůh přeje. Slovo „vidění“ znamená přímé čerstvé zjevení. Neznamená to jen mít Bibli a vzdělání a číst ji, neznamená to jen mít učení, ale je to aktuální čerstvé
zjevení. Např. když byl Samuel učněm u kněze Élího, Boží lid žil jako dnes v temnotě a hříchu a byl
zaostalý, protože „…..nebylo vidění od Pána v těchto dnech“, nebylo přímého čerstvého zjevení Boží
Vůle skrze prorockou službu. Věřím, že toto je absolutní pravda i dnes: Není - li žádného v i d ě n í,
B o ž í l i d p u s t n e.
Přímé zjevení od Boha nemůže být nikdy kompenzováno tím, že máme pouze správné učení a že
věříme správně všemu, co učí Bible. Bůh je živý a přítomný a nemá pro nás jen obecné učení, jež
zpřístupnil v Písmech všem lidem, jakkoliv je cenné a nezbytné, ale má pro nás jako projev své přítomnosti uprostřed nás informace a pokyny pro danou situaci a čas, rhema, a chce nám je zjevit.
Pro obyvatele Ninive bylo např. důležité, aby v určitém okamžiku věděli, že jim zbývá na změnu už jen
40 dní. Jindy zase Izrael potřeboval vědět, že Mesiáš přichází a bude poznán podle sestupující holubice.
Jindy zase Pavel potřeboval vědět, co ho čeká v Jeruzalémě. Tyto informace nelze získat z obecného
zjevení, jak ho všem lidem podává Bible, ale jedině skrze zvláštní zjevení, dané Bohem prorokovi pro tu
situaci a čas.
Jsem osobně přesvědčen, že dnes, v těchto dnech obrovských krizí, zmatků a nebezpečí, kdy je
všechno v úžasně rychlém pohybu a kdy nikdo není schopen rozumem přesně odhadnout, jaká za pět let
bude sociální, finanční, hospodářská a vojenská situace ve světě, právě dnes potřebuje Boží lid přísun čerstvého oleje do Vyvolané skrze přímé zjevení. (-mv- Tím spíš bez něho nebudeme schopni projít hrozným
„Dnem Páně“.) Právě proto si myslím, že dnes nemůžeme v žádném případě kvůli svým chybným názorům proroctví odepsat a prohlásit ho za záležitost dob minulých, ani od něho ustoupit po haváriích, způsobených nečistotou nádob, „trubiček“ a chybami v rozsuzování.
Proroctví bylo nutné a potřebné v době apoštolů, v době staré smlouvy, a je potřebné i dnes jako
nikdy dřív. Jako nikdy předtím v historii církve potřebujeme dnes vědět věci, které nám nemohou být
odkryty pouhým správným vyučováním Písem, tajemství, o nichž se nelze nic dovědět z přirozených
informačních zdrojů. A Bůh je ochoten nám je zjevit. Pán Ježíš řekl: „Ale jakož bylo za dnů Noé, tak
bude i příchod Syna člověka.“ Za dnů Noé byla země plná násilí, zlo jen kvetlo a celý svět byl porušen.
Všechny tyto věci vidíme i v dnešní moderní společnosti. Jak bylo za dnů Noé – zloba, zkaženost a bezbožnost – tak je i dnes. Věc má však i druhou stránku: H 11,7: „Věrou Noé, když mu bylo zjeveno od
Boha to, co se ještě nevidělo, boje se Boha připravil koráb pro záchranu svého domu….“
Tak jako Noé potřeboval zjevení od Boha, kterým byl varován, co má přijít na zemi a co má dělat
on, aby zachránil sebe a svou rodinu, tak i my – o tom jsem přesvědčen – v těchto posledních dnech,
kritických dnech, které jsou co do zla a bezbožnosti podobné dnům Noé, velmi potřebujeme, abychom byli podobni Noe co do otevřenosti vůči nadpřirozenému Božímu zjevení, které nás povede a
ukáže nám věci, jež nelze poznat pouhým biblickým učením nebo jiným přirozeným způsobem.
Věřím, že Vyvolaná bude v souladu s Božím záměrem svítit na konci tohoto věku, kdy tma a
strach přikrývají zemi. Boží poselství církvi dle Iz 60,1 zní: „Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo
světlo!“ Věřím, že středem tohoto poselství je úplné obnovení prorocké služebnosti, z níž bude
Vyvolaná napájena olejem jako z olivovníků svícen. Modlím se za to, těším se na to a očekávám, že
k tomu dojde ještě během mého života zde na zemi. Zde a nyní.
Konec lekce 4.
Pozn. –mv- HaleluJáh, chvála Pánu! Poslední odstavec je důležitým prorockým zjevením. Jako
prorok potvrzuji jeho pravdivost a důležitost, zahlédl jsem též něco. R. 1981 nám Pán dal učení o rozdílu
mezi sz a nz prorokováním a prorokem, jako i rozdíl mezi přibližováním se k Bohu vůbec mezi dispensací
Izraele a pohanů. Pokus o rekonstrukci toho, co Pán dal bratru Mirkovi Marvánovi:
(Prosím, Mirku, nakresli, naskenuj a pošli mi emailem, zařadím do dalšího vydání. Děkuji.)
12
Lekce 5.
Evangelisté a učitelé.
víry a k poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti.“
Základním kamenem stavby církve je Pán Ježíš Kristus. Na něj se staví základ apoštolský a
prorocký. První a nejdůležitější služebností jsou apoštolé. Jsou základem, který se staví na Krista, a na
který teprve jsou stavěny další živé kameny. Bez apoštolů nemůže být nikde nz církev.
Probírali jsme spolu dosud učení Nové smlouvy o církvi a začali jsme se zabývat hlavními údy
Těla Kristova = hlavními služebnostmi v církvi podle E 4,11. Jsou to apoštolové, proroci, evangelisté,
pastýři a učitelé. Rozdělil jsem je na dvě hlavní skupiny: 1) mobilní, pohyblivé, které jsou k disposici
celému Tělu Ježíše Krista na kterémkoliv místě, kam je Duch Boží povede, a v kterékoliv době.
2) místní (rezidentní) služebnosti, které působí v určité místní církvi a mimo ni neplatí.
Pohybliví (mobilní) jsou apoštolé, proroci, evangelisté a učitelé. Rezidentní jsou pastýři a sluhové.
V předchozích dvou lekcích jsme se zabývali apoštoly a proroky. V této probereme evangelisty a učitele.
Evangelista.
Slovo evangelista je často užíváno v současném americkém křesťanstvu, ale v Písmech NS je jeho
výskyt řídký. Pojem evangelista je odvozen od slova „evangelium“, což je dobrá zpráva. Evangelista je
tedy hlasatel dobré zprávy. V NZ je slova užito všeho všudy 3x : E 4,11 S 21,8 a 2Tm 4,5.
F i l i p je jediný člověk, který je v NS označen jako evangelista. S 21,8 Byl jedním z oněch
sedmi, kteří byli v šesté kapitole Skutků určeni v Jeruzalémské církvi jako sluhové-diakoni, a později v
osmé kapitole ho máme jako evangelistu. Ve 2Tm 4,5 píše Pavel Timoteovi: „Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo evangelisty (kazatele evangelia), naplň svou službu.“ Konej dílo evangelisty a vykonej svou službu… Už jsem řekl, že o Timoteovi mluví Písma NS jako o apoštolovi. Někteří
si myslí, že Timoteus byl pastýř, ale tak tomu nebylo. Nebyl místní, ale mobilní. Timoteus vlastně nebyl
ani pastýř ani evangelista, i když to konal. Byl apoštolem, a služebnost apoštola zahrnuje všechny ostatní
služebnosti. Zde tedy Pavel vlastně Timoteovi říká, aby v té situaci, v níž se právě nachází, konal dílo
evangelisty, aby tak mohl tímto začátkem splnit postupně celé své poslání. Poslání apoštola – založit a
uspořádat církve.
Se slovem evangelista úzce souvisí slovo evangelizovat. Ovšem v KJV ani v Kralické je nenajdeme. Evangelizovat znamená říkat, hlásat dobrou zprávu, kázat evangelium. Je to pojem velmi důležitý.
Vyskytuje se v Písmech Nové Smlouvy asi 50x. Ježíš je nám dokonalým vzorem. Je dokonalý apoštol
H3,1, dokonalý prorok S 3,22-23 5M18,15 J 4,19, dokonalý evangelista L 4,18n.43 J 7,37-38, dokonalý
pastýř J 10,14-15 J 17,12 H 13,20 1P 5,4 - i dokonalý učitel L 24,32.44-45 M 5,2n 7,29.
V Lukáši 4,18n četl Ježíš v Nazaretské synagoze, kde byl doma a vychován, proroctví Iz 61,1n,
které vztáhl na sebe:„Duch Hospodinův jest na mně, neboť mě Hospodin pomazal, abych zvěstoval
radost trpícím, poslal mě, abych léčil zkrušené srdcem, abych oznamoval zajatým propuštění a
uvězněným vysvobození, abych vyhlašoval milostivé léto Hospodinovo...“ Toto vše konat je v řečtině
vyjádřeno slovem „evangelizovat“. Všechno, co je v L 4,18n podle Izaijáše 61,1n souvisí s kázáním evangelia. Je to s ním spojeno.
13
E v a n g e l i z o v a t znamená: - zvěstovat radost trpícím
- uzdravovat zkroušené srdcem
- oznamovat zajatým propuštění a
- uvězněným vysvobození
- slepým vidění a
- vyhlašovat milostivé léto Hospodinovo = ČAS OBNOVY.
Vždy mějme na paměti, že evangelium je d o b r á z p r á v a týkající se konkrétně toho, co
lidé nejvíce potřebují. Pokud je kázáno něco jiného než dobrá zpráva, potom to není evangelium. Vzpomínám si na jednu paní, jejíž manžel byl diákonem Moodyho sboru v Chicagu. Nevyléčitelně onemocněla
na ledviny. Vyhledala nejlepší lékaře, kteří jí jen potvrdili, že nemůže být vyléčena, že nemohou nic dělat.
Celá zoufalá zakoupila si v knihkupectví knihu o uzdravování. Řekla o tom: „Mám čtrnáct knih o tom, jak
snášet utrpení, ale ani jednu o uzdravování.“ Utrpení ani rady jak je snášet nejsou dobrá zpráva! Později
šla tato žena do episkopální církve, kde byla knězem mazána olejem a okamžitě uzdravena. Když pak
navštívila svého lékaře, který byl nevěřící Žid, prohlásil, že se musel stát zázrak. Měl pravdu. Zmiňuji se o
tom proto, že evangelium je d o b r á zpráva.
Hodně lidí o sobě tvrdí, že jsou evangelisté, kazatelé radostné zprávy, ale ve skutečnosti jimi nejsou, protože lidem sice říkají všelicos - a někdy dokonce i správné věci, ne však dobrou zprávu. Třeba
jim vysvětlí, že jsou hříšní a jak budou potrestáni. Ale evangelium je dobrá zpráva a s ní souvisí uzdravování zkroušených srdcem, oznamování propuštění zajatým, vysvobozování vězňů a navracení zraku
slepým i propouštění svázaných na svobodu. Jen toto je nz obraz toho, co evangelium je a jak
působí.
Dále je u L 4,43 „Musím také ostatním městům přinést radostnou zvěst o Království Božím,
neboť k tomu jsem byl poslán.“ V L 9,6 bylo Pánem vysláno prvních 12 učedníků: „Vydali se tedy na
cestu(mobilní) a procházeli vesnice, kázali evangelium a všude uzdravovali.“ Kromě oznamování radostné
zprávy ji také konali – uzdravovali. Uzdravování bylo důkazem, že se jedná o dobrou zprávu, a protože je
od dobrého svrchovaného Boha, má platnost. L1,20 Gabriel ohlašuje radostnou zvěst Zacharijášovi: „..byl
jsem poslán, abych ti pověděl tuto radostnou zprávu!“ S 8,25 „Poté, co vydali svědectví a promluvili Pánovo slovo, vraceli se apoštolové do Jeruzaléma a kázali evangelium v mnoha samařských vesnicích.“
Petr a Jan přišli do Samaří, aby pomohli uchovat výsledky Filipovy evangelizace. Když skončili a vraceli
se do Jeruzaléma, sami po cestě soustavně kázali evangelium v osadách samařských. Ještě ve S 14,7 „tam
stále evangelizovali!“ Pokračovali. A v následujících verších je popsáno uzdravení chromého.
Zkontrolujte si teď ve své Bibli, že téměř vždy, kdy je použito slovo evangelizovat, vyskytuje se u
toho také uzdravování a vysvobozování, což je důkazem, že se jedná skutečně o dobrou a účinnou zprávu.
Další výskyt je ve S 16,10 „Když spatřil Pavel to vidění, hned jsme se (vstupuje zde do děje očitý svědek a
Pavlův průvodce Lukáš) snažili vydat na cestu do Makedonie, abychom jim zvěstovali evangelium.“
Pavel a jeho společníci jsou vedeni jít do Makedonie, kde lidé do té doby radostnou zvěst neslyšeli a čekali na ně. Další výskyty slova evangelizovat: Ř 1,15 10,15 (tento verš je převzat z Izaijáše, který byl prorokem-evangelistou ve Staré smlouvě) Ř 15,20 „Šlo mi o to kázat evangelium tam, kde o Kristu ještě neslyšeli…“ Dále 1K 1,17 „Vždyť mne Kristus neposlal křtít, ale evangelizovat…“ Pavel nechal službu ponořování do vody jiným spolupracovníkům a soustředil se na plnění svého úkolu hlasatele radostné zprávy
(pokud ovšem spolupracovníky neměl, „prvotiny“ křtil ihned sám). Ve 2K10,16 píše Pavel o svém úmyslu pokračovat v evangelizování na dalších místech, kde dosud dobrou zprávu neslyšeli. To ducha evangelisty charakterizuje. Nemůže odpočívat, nemůže se usadit a věnovat něčemu jinému, dokud jsou ještě
někde lidé, kteří tu dobrou zprávu neslyšeli. Jak jsem už zdůraznil, Pavel konal práci evangelisty v rámci
svého poslání apoštola, protože být apoštolem znamená být i evangelistou.
Hlavním úkolem evangelisty je 1) představit hříšníky Spasiteli a 2) přivést je ke spasení a 3)
zároveň s tím k ponoření ve vodě ve Jménu Ježíš na odpuštění hříchů. Prvořadým úkolem evangelisty
je představit hříšníka Spasiteli. Když to udělá, nezdržuje se už tím, že by ho seznamoval s Kristem blíže a
hlouběji, ale pokřtí ho nebo ho nechá pokřtít, a vyhledává další hříšníky, kteří Krista dosud nepoznali. 14
V jistém smyslu je to tedy jakási vstupní nebo úvodní služba (něco jako „král Šumavy“, převaděč
přes ostře střeženou hranici mezi královstvím tmy a světla). V souladu s Písmy Nové smlouvy nezůstává
jen u přivedení hříšníka ke Kristu, aby od Něho přijal spasení, ale slouží mu až k oddělení od tohoto pokolení křivolakého ponořením do vody ve Jménu Ježíš Kristus na odpuštění hříchů. Z Písma to velmi jasně
vyplývá. Jsem osobně přesvědčen, že jak se církev bude postupně obnovovat a přibližovat se k nz normám, budeme svědky toho, že evangelisté, kteří budou do této služby povoláni Pánem a ztotožní se s ní,
budou dbát na to, aby obrácení byli také ihned pokřtěni ve vodě. Dokonce i baptisté, jejichž název denominace naznačuje, že zdůrazňují pravdu o křtu ve vodě, se zcela uchýlili od nz normy, protože se u nich
křest koná obvykle 1x či 2x do měsíce. Místo aby obráceného ihned pokřtili, řeknou mu: „Křest bude 25.
ledna večer, tak můžeš přijít.“ To je zcela nebiblické, mimo praxi prvotní církve. Když budete studovat
Skutky, zjistíte, že každý člověk, který uvěřil, byl pokřtěn ponořením do vody v průběhu téže chvíle, kdy
uvěřil. V Písmu nenajdete ani jediný příklad, že by se čekalo do zítřka.
Žalářník ve Filipis S 16 nečekal ani do rána. On i všichni, kdo žili v jeho domě, uvěřili a byli pokřtěni ještě téže hodiny v noci. Poselství o naléhavosti potřeby ukončit každé zvěstování evangelia, pokud
někdo změnil své smýšlení a uvěřil, ponořením do vody ve Jméno Ježíš na odpuštění jeho hříchů jako
součást jediné souvislé zkušenosti, je velmi naléhavé. V celém NZ není ani jediný případ, že by byl křest
ve vodě časově oddělen od chvíle spasení. Naopak, Ježíš přece říká v Mk 16,16:
„Kdo uvěří a nechá se ponořit ve vodě, bude spasen.“ O člověku, který uvěřil, ale nebyl
ihned pokřtěn, není nic řečeno. Prostě vypadl z Písma. Je mimo Písmo. V Matouši 28,19 Pán říká: „Jděte
tedy a získávejte Mi všechny národy za učedníky, (jak?) křtíce je ve Jméno Otce, Syna i Ducha svatého a učíce je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal!“ NBK: „Je Mi dána všechna moc na nebi i
na zemi. Proto jděte, čiňte učedníky ze všech národů. Křtěte je ve Jméno Otce, Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ První věc, kterou udělali, jakmile se stali
učedníky, byla, že se nechali pokřtít. Přesněji: stali se učeníky tím, že se nechali po uvěření pokřtít.
Budeme-li studovat vzorového evangelistu Filipa, zjistíme, že Písma tuto službu zdůrazňují. Už ve
2Tm 4,5 Timoteus musel ke splnění svého apoštolského poslání konat dílo evangelisty. A v 1K 1,17 jsme
si četli, že Pavla Kristus neposlal křtít, ale kázat evangelium. Protože byl apoštolem, to hlavní u něj bylo
budovat církve a vést každý úd po připojení ke Kristu k vlastní službě. A každý pokřtěný muž je schopen
hned ponořit do vody i příslušníky vlastního domu i další obrácené, což jim Pavel přenechával.
O službě evangelisty se v Písmech poučíme tím, co říká o Filipovi a jeho služebnosti. Filip je nám
představen 2x. Nejprve uvnitř Jeruzalémské Vyvolané jako služebník stolů – diakon, později jako evangelista. Podívejme se nejdříve na místo ve Skutcích, kde je Filip určen konat práci diakona. Ve S 6,1 čteme, že po vzrůstu církve v Jeruzalémě si začali ti, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat, že se jejich vdovám
nedostává každodenní spravedlivý díl potravy a potřeb. 2) „Svolalo tedy 12 apoštolů veškeré množství
učedníků a řekli: Není žádoucí, abychom my zanechali Božího Slova a věnovali se službě při stolech.
Vyhlédněte, bratři, ze sebe sedm mužů osvědčených, kteří jsou plni Ducha svatého a moudrosti, a ustanovíme je k té potřebě.“ 5) „Tato řeč se zalíbila veškerému množství, i vyvolili Štěpána, muže plného víry
a Ducha svatého, Filipa, Prochora, Nikánora, Timona, Parménu a Mikuláše, antiochijského proselytu, postavili je před apoštoly, pomodlili se a položili na ně ruce.“
V 1Tm 3,13 se říká, že konají-li diakoni dobře svou službu, získávají si důstojné postavení a
velkou jistotu ve víře v Krista Ježíše. Požadavky na diakona jsou specifikovány v 1Tm 3,8n. Čti. Řekl
bych, že získají první stupeň gradace na universitě Ducha svatého. Jestliže budeš na universitě Ducha svatého věrně konat svěřenou službu stolům, získáš tím něco jako první stupeň duchovní kvalifikace. Po něm
se můžeš dále duchovně vzdělávat a růst. Povšimněte si, že už na stupni sluhy se získává veliká jistota ve
víře v Kristu Ježíši. Sluhové už ztratili nesmělost a nejistotu nově obrácených, kteří si dosud plně neosvojili chození vírou v Duchu, a našli svobodu, kterou dává evangelium, a zjistili zkušeností, že Bůh je může
začít používat ke službě. První dva ze sedmi zde jmenovaných mužů se vyvinuli na evangelisty. Štěpán
byl samozřejmě evangelistou, i když tímto slovem není v Písmu označen, a zároveň si tím dobyl další
stupeň: byl prvním martyrem, svědkem, který své svědectví Kristu doložil mučednickou smrtí. To
dokazuje, že prvotní církev uměla správně rozeznat a posoudit vhodnost mužů pro duchovní službu. To
nic nemění na tom, že když na ně apoštolé vložili ruce a modlili se za ně, něco se stalo.
15
Vkládání rukou není žádná formalita, pokud se děje pod vedením Ducha svatého, ale má své důsledky – začnou se dít věci! Filip zahájil službu diakona až po vzkládání rukou apoštolů. Nyní se podívejme na povahu služby evangelisty. Větší část S 8 obsahuje popis evangelisty. Je to jediná kapitola toho
druhu v Písmech a může nám účinně sloužit jako vodítko či vzor, v němž jsou vytýčena základní pravidla.
Nejdřív došlo skrze Saula z Tarsu k velkému pronásledování. Prvotní církev se kromě apoštolů rozprchla
do okolí Jeruzaléma. „Ti, kdo se rozprchli, ovšem kázali Slovo, kamkoli přišli.“ (5) „A Filip vešel do
města Samaří a kázal jim Krista.“ Aniž bychom si teď četli celou kapitolu S 8 (doporučuji vám přečíst
si ji teď několikrát v lepších překladech než je ekumenický), zdůrazním jen hlavní znaky Filipovy služby
evangelisty, jak jsou v této kapitole ukázány.
Především si povšimněte jeho poselství. Bylo úžasně jednoduché. Kázal jim Krista. Když sloužil
komorníkovi 35) „Filip se ujal slova a počínaje tímto místem Písma mu zvěstoval Ježíše.“ Jeho poselství
bylo tedy úžasně jednoduché: K R I S T U S J E Ž Í Š . * Nepředkládal pečlivě vypracované učení, ale
osobu. Touto osobou byl Kristus, Ježíš Kristus. Představoval Krista lidem, kteří Ho neznali. Služba
opravdového evangelisty, pomazaného Duchem svatým, se vyznačuje tím, že můžete jedno a totéž kázání
slyšet znovu dvacetkrát, a přitom se vám vždy bude líbit a vždy vás znovu obživí. Zato slyšet 20 x kázání
učitele by vás pravděpodobně přestalo zajímat. U evangelisty zájem neztratíte, protože jsou v moci Ducha
svatého kázány radostné skutečnosti, které stále působí.
Několikrát jsem slyšel kázat Billyho Grahama (včera mi Blaženka četla, že žije, ovdověl, má přes
90) a některá jeho kázání bych mohl téměř opakovat. Když je slyším znovu, naplňuje mě radost, protože
to dělá tak, jak si přeje Duch svatý: káže Ježíše Krista. To je podstatný rys služby evangelisty. Nerad
k tomu připojuji, že tím už služba Billyho Grahama končí, aniž by byla dokončena, úplná. Je však třeba
uznat, že splňuje základní požadavek na evangelistu: káže Krista. Hlavním úkolem služby evangelisty je
z p ř í t o m n i t Ježíše Krista. Podívejme se na Filipovu atestaci. I když je v podstatě velmi jednoduchá,
dnešní denominace k ní mají daleko. Filip tedy vešel do Samaří. Byl jedním z mála kazatelů, který šel patrně sám. Apoštolé chodili po dvou, proroci ve skupinách. Zde máme jednoho muže – Žida – a obyvatelé
Samaří Židy neměli rádi (J 4,9), který přišel do Samaří a začal evangelizovat. Co ty lidi přimělo, aby mu
věnovali pozornost? Bůh sám osvědčil pravdivost jeho poselství nadpřirozeným svědectvím. Lidé poznali, že něco má. A jak to poznali? S 8,6-7:
„Zástupy jednomyslně věnovaly pozornost tomu, co Filip říkal, slyšíce a vidíce znamení,
která činil.“ NBK: „Lidé svorně naslouchali Filipovým slovům v celých zástupech, protože slyšeli a viděli
zázraky, které dělal. Nečistí duchové s velikým křikem vycházeli z mnoha posedlých a mnozí
ochrnutí a chromí byli uzdraveni. I povstala veliká radost v tom městě.“ Co tedy vzbudilo pozornost
posluchačů? Zázraky. Jaké zázraky? Divy vysvobození od démonů a divy uzdravování. Když takové
zázraky viděli, pozorně vše sledovali a byly nakloněni Filipovi naslouchat a uposlechnout jeho pokyny.
Jednou jsem byl v podobné situaci se svým přítelem Donem Bashamem, kterého většina z vás zná.
Sloužili jsme k vysvobozování. Dělo se přesně totéž jako v Samaří S 8,7 – z mnohých vycházeli s velikým
křikem démoni. Byl přítomen jeden kazatel, můj dobrý přítel, nikoliv však zvláštní přítel shromáždění, ve
kterých jsou lidé vysvobozováni. Celá věc ho znechutila. Když bylo po všem, zeptal se nás podrážděně:
„Kde jste kdy viděli v NZ takovouhle službu?“ (Tak hluboce mají dnešní denominační lidé zafixováno, že
to, na co jsou zvyklí ze svých shromáždění, je biblické, podle Písem Nové smlouvy. Není.) Podíval jsem se
na Dona, Don na mě, a řekl: „Najdeš to ve Skutcích 8,7: „Neboť duchové nečistí z mnohých, kteří je
měli, s hlasitým křikem vycházeli, a mnozí ochrnutí byli uzdraveni.“ Tím jsme nedorozumění uspokojivě vysvětlili, a onen muž zůstal mým přítelem.
Spousta toho, co my považujeme za normální, je měřeno standardem Nové smlouvy nenormální, a
naopak, mnohé z toho, co většina křesťanů považuje za nenormální je podle Písem Nové Smlouvy jedině
normální. Potvrzením platnosti dobré zprávy – evangelia – jsou nadpřirozené důkazy: ti, kdo mají nečisté
duchy, jsou vysvobozováni, ochrnutí a kulhaví jsou uzdraveni. Když lidé vidí, že se tyto věci ději, vědí
také, že se jedná o dobrou a reálnou zprávu. Lidé se nezajímají o teologickou pravdivost a uhlazenost
kázání, ale rozumí výsledkům. Tento způsob atestace evangelisty Pán závazně ustanovil jako nedílnou náležitost v Markovi 16,15-20: „A řekl jim: Jděte po celém světě a evangelizujte každé stvoření! Kdo
uvěří a nechá se pokřtít, spasen bude, a kdo neuvěří, bude odsouzen. Ty, kdo uvěří (tedy ne pouze
apoštoly, ani pouze první generaci církve) budou provázet tato znamení:
16
1. Ve Jménu Mém budou vyhánět nečisté duchy (démony),
2. a mluvit novými jazyky.
3. Budou brát (jedovaté) hady do ruky a
4. vypijí-li něco smrtícího, nic jim to neuškodí;
5. na choré budou vzkládat ruce a ti se budou mít dobře.
A tak Pán Ježíš, když s nimi dohovořil, byl vzat vzhůru do nebes a sedl si po pravici Boží. A oni
vyšli a kázali všude, a Pán spoluúčinkoval a potvrzoval Slovo tím, že ho doprovázely divy. AMEN.
To je novozákonní vzor, norma: Bůh potvrzuje Své Slovo znameními a divy. Kdybych byl Bohem
povolán jako misionář na misijní pole (jak říkáme, ačkoliv to také není podle Písma), nechtěl bych odjet
z vlasti a kdekoliv kázat, kdybych neměl ujištění, že Bůh bude potvrzovat moje slovo nadpřirozenými
znameními a zázraky. Jinak bych raději zůstal doma a rozesílal lidem literaturu, to by bylo užitečnější.
Věřím však - a také jsem si to vyzkoušel, že když člověk jde a na Boží pokyn zvěstuje dobrou
zprávu, musí důvěřovat Duchu svatému, že jeho slova bude potvrzovat. A to vždycky. Stejný princip je
zapsán v H2,3-4: „Spása má svůj původ ve Slovu samého Boha, nám sděleného těmi, kteří Ho slyšeli,
a doprovázeného svědectvím Božím ve znameních, divech a rozmanitých mocných činech, i v udělování Ducha svatého podle Jeho Vůle.“ Když v prvotní církvi evangelizovali, Pán to potvrzoval divy a
zázraky, rozličnými projevy své moci a rozdílením Ducha svatého podle své vůle.
Vzpomínám si na jednoho mladíka v Africe, který za mnou přišel. Neměl žádné velké vzdělání,
jen pět tříd základní školy. Pán ho zachránil a on se chtěl zúčastnit kursu, vedeného bratrem Osbornem.
Tam viděl, co Bůh koná. Byl natolik upřímného a prostého srdce, aby věřil, že když to Bůh dělá pro bratra
Osborna, udělá to i pro něj. Začal podle toho jednat. A děly se zázraky. Když se dostal do okrsku, kde
jsme pracovali my, pozvali jsme ho na naši vysokou školu.Ohromně zapůsobil na naše studenty, kteří měli
daleko větší vzdělání než on. Řekl mi jednou: „Bratře Princi, nemám žádné problémy s evangelizováním
v Africe. Když přijdu do nějaké vesnice, zeptám se, je-li tam někdo nemocný. A nemocný se v africké
vesnici vždycky najde. Modlím se za něj. Pán ho uzdraví. A je tu shromáždění.“ - Toto je podle Písem
Nové smlouvy. Tečka.
Nepotřebujete vymýšlet název pro misijní program, výbory, předsednictva, magnetofonové pásky,
kapelu a pěvecké sbory a všechny tyhle přepychové věci – díky Bohu za ně, pokud je máme, ale možná
bychom bez nich měli lepší výsledky. Protože když je máme, máme tendenci na ně spoléhat a ne být
závislí na Pánu, nebo aspoň nás úsilí o jejich úroveň zaměstná, místo dívání se na Pána. A přitom je jediná
věc, která má skutečný význam: N a d p ř i r o z e n é s v ě d e c t v í D u c h a s v a t é h o .
Pokračujme ve Skutcích 8. Filip měl nadpřirozené vedení Duchem , takže věděl, kam a kdy má jít.
S 8,26.29 Anděl Páně promluvil k Filipovi a řekl: „Vstaň a jdi na jih, na cestu z Jeruzaléma dolů do Gázy;
ta je pustá.“ I vstal a šel. A Duch řekl Filipovi: „Přistup a připoj se k tomu vozu!“ A potom 39), když byl
eunuch pokřtěn, Duch Boží doslova uchopil čili zmocnil se Filipa. Tedy i kdyby nevěděl, kam jít, Duch
Boží ho uchopil a vedl nebo nesl. Bůh nás živí, šatí, nese, vodí. Vím.
Evangelista by měl vést bleskovou válku ozbrojených sil evangelia (Blitzkrieg of Gospel Forces!), mohu-li se tak vyjádřit. Je v pohybu, nevypočitatelný, ani ďábel neví, kam půjde dál. Je to pro každého znovu narozeného z Ducha, jak řekl Pán Ježíš v J3,8. Tímto způsobem ďábla stále udržuje na ústupu.
Potíž s dnešní církví je většinou v tom, že je strnulá, nehledá vedení a je zaměřená na přirozené věci.A tak
církev ustupuje a ďábel je v ofenzivě. Opravdový evangelista je v útoku a nutí ďábla vyklízet pozice a
ustupovat. Charles Simpson to jednou vyjádřil takto: „Všichni démoni v průměrném denominačním sboru
vědí přesně, jaký je program, mají ho vyvěšený, co se bude dít v sobotu nebo v neděli v 11 hodin, protože
v tu dobu má pastor kázání. Konají na to pečlivé přípravy, totiž „připravují“ na kázání lidi, které mají pod
svým vlivem, a v 11 hodin jsou všichni na místě. Není v tom žádný prvek překvapení a manipulace je
snadná. Když se však v prostoru pohyboval Filip, démoni nevěděli, kam dřív skočit, protože nevěděli,
kam se obrátí, ani kdy bude na místě. Toužím po tom, aby byla tato iniciativa církve v přinášení evangelia
do ulic, založená na přímém osobním vedení všech údů Kristova Těla Duchem svatým, obnovena. A
všimněte si u Filipa ještě jedné věci S 8,12: všichni, kdo na jeho kázání uvěřili, byli hned a na místě
pokřtěni ve vodě.
17
S 8,12: „Když ale uvěřili Filipovi, který jim kázal Království Boží a Jméno Ježíše Krista,
nechávali se pokřtít muži i ženy.“ Povšimněte si, že Filip kázal Království Boží a Jméno Ježíše Krista.
To kázání zahrnovalo také pokyn, jak „podepsat“ Novou Smlouvu ponořením do vody, protože všichni
věděli, že se mají nechat ponořit do vody. Také eunuchovi kázal Krista, takže on jakmile uviděl vodu,
věděl, že se má nechat pokřtít a požádal o to. S 8,36: „A tak jeli. Cesta vedla kolem nějaké vody. Tehdy
komoří řekl: Pohleď – voda! Nemohl bych být pokřtěn?“ A Filip řekl: „Věříš-li celým srdcem, je to na
místě (je to možné).“ Filip eunucha nenutil, ale vidíme, že on už věděl, že se má nechat ponořit do vody.
Přitom Písmo říká jen, že mu kázal Krista. Z toho vidíme, že zvěstování Ježíše Krista zahrnovalo vždy i
poučení o významu ponoření ve vodě a vykonání toho. „Co mám činit, abych byl spasen?“ – „Uvěř a
nechej se pokřtít!“ S 16,33. „Co máme činit, muži bratří?“ – „Obraťte se a nech se jeden každý
ponořit do vody ve Jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha svatého.“
S 2,38. To bylo nz poselství a praxe. Prvotní církev se nikdy od Ježíšových přikázání neuchýlila a
dnešní je musí beze zbytku o b n o v i t .
Filip byl neustále v pohybu. Všimněte si, že se nikde neusadil, ani tam dlouho nezůstal, stejně jako
předtím Ježíš. Následoval Ježíše, který byl také neustále v pohybu. Nezůstal nikdy na jednom místě, aby
tam vytvořil statické shromáždění, ale vždy šel dál posloužit dalším a dalším, kteří ještě neslyšeli.L 4. 8.k.
A ještě jedné, poslední věci ohledně evangelistů si všimněte: Nejsou uvedeni v seznamu 1K 12,28 těch,
které Bůh ustanovil v církvi. Jsou v E 4,11. Ptáte se proč? Důvod vidím v tom, že zde Pavel mluví o
působnostech od Boha ustanovených uvnitř církve, v místním shromáždění. Evangelista není uveden proto, že v církvi nemá komu sloužit. Jeho služba je zaměřena na ty, kteří dosud neuvěřili, a takoví se ve
shromáždění novozákonní církve nevyskytují. Nevěřící nezveme do svatého shromáždění. Pro mne je to
jasným důkazem, že Pavel zde má na mysli skutečnou nz církev, Duchem svatým shromážděné a vedené
obecenství svatých s Bohem Otce a Synem v Ducha svatém. Ne přednášku či divadlo. Evangelista by sice
mohl sloužit v místní církvi k uzdravování a vysvobozování, ale pokud jde o hlavní smysl služebnosti
evangelisty – přivést lidi ke Kristu, musí se pohybovat jinde než v církvi. Na příklad v denominacích.
U č i t e l é .
Služebnost učitele je čtvrtá mobilní služebnost. Učitel je v podstatě písmař, řecky gramateus,
vykladač, interpret Písma. Podle mého názoru existují dvě roviny učení. O jedné je psáno v E 4,11 „….
aby byli učiteli.“ Zde je uvažována služebnost učitele pro celé Tělo Kristovo. Jako je např. Derek Prince
a Watchman Nee. Pro obecnou nebo chcete-li univerzální církev. Na druhé straně existuje také vyučování na rovině místní církve. Budeme se jím zabývat podrobněji v lekci o starších. 1Tm 5,17 „Starší, kteří
se osvědčí jako představení, mají být pokládáni za hodné dvojnásobné odměny (cti), zvláště ti, kteří
pracují slovem a učením,“ Zde jsou tedy starší, kteří vyučují. Jejich služba je však zaměřena – alespoň
tak jsem to z Písem pochopil – ne na univerzální církev, ale na skupinu věřících, která jim byla Pánem
svěřena do péče. Jsou odpovědni za vyučování místní církve nebo její buňky, této malé místní
skupiny.
Charakter služby učitele, který slouží celému Tělu, je veřejný, podobně jako je tomu u evangelisty nebo apoštola. Je pohyblivý a slouží ve velkém okruhu. V místní církvi však existují muži,
kteří neslouží celé Vyvolené, ale jsou zodpovědní za vyučování jednotlivců a malých skupin. Každý
muž je ustanoven k vyučování své ženy a dětí, i když manželé farářek a podobných žen, které nechtějí žít
pod Boží a manželovou autoritou, to mají zvlášť těžké – 1Tm 2,11 1K 14,34-5. Tolik ke dvěma úrovním
vyučování. * Mám za to, že nejvýraznějším příkladem učitele v Písmech Nové smlouvy je A p o l o .
(Rozsuzujte, připojuji poznámku na konci lekce –mv-) Apolo zřejmě nevykonával žádnou jinou služebnost. Mnozí jiní mužové byli také učiteli, ale v kombinaci s další služebností, např. pět mužů S 13,1.
Vyhledejme si dvě místa Písma, jimiž toto tvrzení dokládám. S 18,24n „Do Efezu přišel nějaký Žid
jménem A p o l o, vzdělaný muž, silný v Písmech.
18
Prošel vyučováním o cestě Páně, mluvil s vroucím duchem a učil přesně o Ježíšovi, ale znal jenom
křest Janův. Začal směle mluvit v synagoze. Když jej slyšeli Priscila a Akvila, vzali ho k sobě a ještě
přesněji mu vyložili cestu Boží. Když chtěl jít do Achaie, povzbudili jej bratří a napsali učedníkům, aby
jej přijali. Jakmile tam přišel, velmi mnoho prospěl těm, kteří z milosti uvěřili, neboť vhodně usvědčoval
Židy veřejně svými důkazy z Písem, že Ježíš je Kristus.“ 1K 3,4 „Říká-li jeden „já jsem Pavlův“ a druhý
„já zase Apolův“, což to není až příliš tělesné?“ Apolo se poprvé objevil na scéně v Efezu,což bylo hlavní
město provincie Asie (kraj na jz dnešní Malé Asie, Turecka). Z Efezu odešel do Achaie. Achaia tvořila
severní část řeckého poloostrova a jejím hlavním městem byl Korint. V Achaii sloužil lidem, kteří byli
předtím přivedeni k Pánu milostí Boží skrze Pavla. A lidé v Korintu se rozdělili na konkurenční frakce
dle svého nejoblíbenějšího kazatele. Pavel je za to kárá a říká, že jsou ještě tělesní. Závislost na člověku,
jehož službou jsme byli požehnáni, je znakem tělesnosti. (Blaženko, já vám mluvím o našem velikém Všezahrnujícím Pánu Ježíši Kristu a ty mě o lidech: mučednících mezi muslimy, Billy Grahamovi... a Daniel
chce vytisknout svědectví o Borisovi, vzkříšeném na Ukrajině. Jen Jediný je hoden...).
Zde musím podotknout, že mě vždy pobaví, když se celá řada teologů chytá faktu, že korintští byli
tělesní podle nich proto, že tolik mluvili jazyky. To je závěr naprosto chybný. Projevem jejich tělesnosti
nebylo mluvení jazyky, nýbrž následování lidských vůdců. Zrovna tak je tomu v dnešním křesťanstvu.
Někteří říkají: Já jsem Lutherův, já Kalvínův, já Wesleyův, já Zinzendorfův… Slovo Boží k tomu říká:
když takhle mluvíte, jste všichni děti. Dospějte už. V plnou míru plnosti Kristovy. Znakem tělesnosti není – chvála Pánu – mluvení v jazycích, nýbrž následování lidských vůdců, závislost na lidských vůdcích a
služebnících, jimž Bůh požehnal a použil si je právě tak, jako si použil i Pavla, Apola a Petra. Když se
Korintští ztotožnili s určitým člověkem a tím začali to, co vy teď tak rádi děláte = rozdělit nedělitelné
Tělo Kristovo – místní církev, abyste místo Krista měli své placené úředníky, vedoucí vás do vzpoury proti
Boží vůli mít zde jedno stádce. Pavel i já –mv- vás prosíme, abyste s tím už přestali a vyrostli z dětského
věku. Často právě ti fundamentalisté, kteří dokazují vztah mezi tělesností Korintských a jejich mluvení
jazyky, sami právě v tomto ohledu hřeší: následují lidské vůdce (Luboši – Luboše Pavla Křesinu?), což je
znakem tělesnosti. (Tomu jsem tě neučil.)
Co je Apolo? Co je Pavel? Jsou to Ježíšovi pomocníci, skrze něž jste dospěli k víře, a to každý jen
pokud mu ji Pán udělil. Já jsem zasadil (vytáhni o opraš Píseň mého nového života a začti se!), Apolo
zalil, ale Bůh dal vzrůst! Tak ani ten, kdo sází, ani ten kdo zalévá, nejsou nic, (nepíšu to proto, abych
unikl ze své nicoty, ale vyznávám ji, abych vás přivedl k tomu, že)… ale Bůh, který dává vzrůst. 1K 3,5.
Tento příklad ze zahradnictví je velmi trefný. Štípení je evangelizace. Změňte se! – uříznutí planého
kmene. Nech se ponořit do Jména Ježíše! – vložení života Kristova skrze uvěření zvěsti o Kristově smrti
a vzkříšení do ducha a zajištění roubu lýkem – skutkem křtu. Roub se ovšem musí ujmout – to je víra.
Jinak uschne. Bez zavlažování by stromek uschl a nepřinesl ovoce, což dobře známe zde na Floridě.
Zavlažování - to byla Apolova služba učitele.
Za štěpařem následuje závlahář. To je velmi pěkný obraz dělby práce mezi evangelistou a učitelem.
Na chvíli se vraťme do S 18,24, kde se ještě něco dovíme: „Do Efezu přišel Apolo, původem z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svatá Písma.“ Alexandria byla jedním
z velkých středisek starověké vzdělanosti - s velkou židovskou diasporou. Měla jednu z nejproslulejších
knihoven starověku. Apolovi se asi dostalo vysokého vzdělání, byl výřečný a měl znalost Písem. S 18,28:
„Ve veřejných rozpravách překonával Židy přesvědčivými důkazy, že Mesiášem je Ježíš.“ To je velmi
jasný obrázek, že vyučování probíhalo veřejně. Apolo byl velmi schopný řečník, osobnost vhodná za kazatelnu. (Vzpomínáte si, jak se v Olomouci 1951 objevil JUDr Minařík, učil nás anglicky u sebe doma a
kázal Krista?A jak ho Štanclovi učili přesněji znát Boží cestu?) Znal důkladně Písma, dovedl je mocně
zpřítomňovat a dokázal protivníky evangelia usadit, veřejně usvědčit z omylu. Nemusel před nikým ustupovat, nebyl ničím vyveden z míry, protože dovedl jasně a mocně podávat pravdy Písma. Pokud měli
proti němu argumenty, dovedl je vyvrátit. Jeho služba tedy byla přesvědčivá a veřejná.
Jinak je tomu v případě staršího místní církve jako učitele a obdobně u každého věřícího muže jako
učitele své rodiny. Nemusí být dokonalým řečníkem a může pracovat jen v malém měřítku a užívat při
tom čtení spisů učitelů, a přece koná nesmírně důležitou práci. Říkám to proto, poněvadž jsem zjistil, že
někteří lidé si představují starší sloužící jako učitel, že se postaví před velké shromáždění a bude úžasným
způsobem vyučovat. Tato představa není správná. Může se vztahovat k mobilnímu učiteli celé církve. 19
Učitel místní církve a rodiny je zrovna tak cenný, když každodenně průběžně vyučuje jednotlivce a
skupinu cestě Páně (jako když Akvila učil doma Apola) a vysvětluje z Písma to, co kdo právě potřebuje.
Povšimněme si ještě zajímavého verše S 18,27: „Bratři ho také povzbudili v jeho úmyslu vypravit se do
Achaie a napsali tamnějším učedníkům d o p o r u č u j í c í l i s t .“ Prvotní církev si nikdy učitele nehledala a nepřijímala bez doporučujícího listu. To je ohromně důležitý princip. Kdyby se jím dnes řídili
věřící v Americe, byla by okamžitě vyřazena spousta lidí, které lze označit za potulné kazatele, jejichž
služba nepřináší žádný užitek. Tento princip je v Písmech Nové smlouvy vždy respektován. Takže Apolo,
který přišel do Achaie, měl doporučující list od bratří z Asie, a tento list mu otevřel cestu do místních církví v Achai. Ještě si všimněte druhé části v.27: „...mnoho prospěl těm, kteří uvěřili skrze milost Boží.“
To je velmi zajímavé. Čteme zde o těch, kteří uvěřili „skrze milost Boží“.
Všichni jsme byli vyučováni – a je to naprosto správné – že „milostí spaseni jsme skrze víru“.E2,8
Zde však myslím, že se jednalo o lidi, kteří se obrátili po nadpřirozeném zásahu Boží moci. Možná se jednalo o negramotné, neznalé sz Písem. Byli většinou původně pohané a žili v přístavním městě Korintu,
plném zkaženosti, nemorálnosti a nečistoty. Do tohoto města přišel Pavel. A asi za 18 měsíců jeho společné práce se Sílou a Timoteem po sobě zanechává kvetoucí Vyvolanou věřících. Toho nemohli dosáhnout
systematickým vyučováním v malém měřítku po skupinách, v „církvích v domě“. K tomu bylo zapotřebí
mocného působení Ducha svatého, který nadpřirozeným způsobem osvědčoval,že Ježíš Kristus je Spasitel
světa. Mnozí z nich byli doslova vtrženi do Království Božího na základě nadpřirozené zkušenosti. To se
děje i dnes ve světě, kde jsou lidé v podobné situaci. Neznají Písma, jsou nevzdělaní, negramotní, ale Bůh
je miluje a chce je spasit.
V Africe jsme viděli takové věci. Jeden starý muž nebyl nikdy v životě v kostele. Bůh mu dal jedné
noci sen. Viděl, jak jde do místního dřevěného kostelíka se slaměnou střechou, kde bude zachráněn. O
evangeliu naprosto nic nevěděl, ani je v životě neslyšel. Neměl žádné vhodné šaty, v nichž by mohl do
kostela jít. Vypůjčil si od někoho kabát, šel tam, a Bůh ho zachránil. To byl projev nadpřirozené milosti
Boží. Od jednoho misionáře jsem z první ruky slyšel následující událost, která se odehrála někde v Jižní
Americe. Jedna žena, nominální katolička, která v životě neotevřela Bibli, měla velmi živý sen. Viděla se,
jak jde do určitého kostela. Když vešla dovnitř, všimla si stěn natřených na zeleno. Příští neděli si najala
taxík, popsala taxikáři,o který kostel se jedná a kde se nachází, ale taxík se cestou porouchal, takže se tam
nedostala. Vrátila se tedy domů. Příští neděli se všechno opakovalo, ale s tím, že se už do kostela dostala.
Během shromáždění se jí Kristus nadpřirozeným způsobem zjevil a ona Jej přijala. Po shromáždění mluvila s kazatelem a vyprávěla mu o snu i o dalším průběhu událostí, i o tom, že když vešla, všimla si, že
stěny jsou zelené. Ten muž se na ni překvapeně podíval a zeptal se: „A jistě byly zelené? Vymalovali
jsme je na zeleno teprve tento týden!“ To bylo nadpřirozené zjevení Duchem svatým. Přitom tato žena nic
nevěděla o evangeliu. –mv- myslí, že větší význam mělo toto projevení Ducha pro samotného kazatele.
Prožil jsem něco podobného a možná jsem vám o tom už vyprávěl. Během války jsem se dostal do
nemocnice. Na lůžko vedle mne položili francouzského námořníka. Neuměl anglicky. Byl jsem asi jediný
v nemocnici, kdo mluvil francouzsky. Pokud chtěl s někým mluvit, byl odkázán na mne. Seděl jsem a četl
jsem si Bibli – měl jsem k tomu spoustu času. Po nějaké době se zeptal: „Co to čtete za knihu?“ „To je
Bible,“ odpověděl jsem. Zpočátku nejevil zájem, ale postupem času jsem mu mohl něco říct. Jednoho dne
jsem se ho zeptal: „Chtěl byste Nový Zákon ve francouzštině?“ Nevěděl ani, co to je Nový Zákon, nikdy
o něm neslyšel, ale byl dobrým katolíkem. V Biblické společnosti v Káhiře jsem mu opatřil jeden výtisk a
dal jsem mu jej. Výsledek byl dramatický. Něco takového jsem nikdy neviděl. Ani ne za 14 dní ho celý
přečetl včetně knihy Zjevení, obrátil se a uvěřil. Ptal se potom: „Proč mi o tom nic neřekli!?“ O něco
později si koupil tu největší Bibli ve francouzštině, jakou mohl sehnat. Chodil všude vyzbrojen Biblí a
každému vyprávěl o Pánu. To jsou příklady Božího jednání s lidmi, kteří do té doby neměli žádný přístup
k Božím věcem.
Tito lidé by bez nadpřirozeného Božího zásahu do jejich života Pána nenašli. Jsem si jist, že právě
tento druh lidí měl pisatel Skutků na mysli, když píše o těch v Korintu, kteří „uvěřili skrze milost Boží.“
Tito lidé znali Ježíše osobně. Věděli, že je spasil a patrně i uzdravil. Věděli, že byli pokřtěni v Duchu
svatém, mluvili v jiných jazycích. Ale pokud jde o známost, co je to Boží milost, i jejich znalost základních pravd a principů evangelia – byla nulová. Proto jim Bůh v osobě Apola poslal učitele, který jim
ohromně pomohl, protože jim objasnil základní věci z Písma a ukázal jim, kde je hledat.
20
Vzpomínám si na svého vlastního zetě, Angličana jménem Jiří. Někteří ho možná znáte. Když přišel
po prvé do našeho shromáždění, o Bohu naprosto nic nevěděl a evangelium v životě neslyšel. Když jsem
třeba řekl, že budeme číst list Hebreům (H), hledal ho ve Starém Zákoně. Svět je plný takových lidí. Bůh
se jim všem nemůže přiblížit tím, že by byli systematicky vyučováni, vystaveni pravidelnému vlivu Slova
Božího, a protože je miluje, přibližuje se jim nadpřirozeným zjevením. Potom však naprosto nutně potřebují systematické vyučování, jinak ztratí víru a na svou zkušenost zapomenou. Systematické veřejné
vyučování pravdám Písem je základním rysem služebnosti učitele. Je určeno lidem, kteří uvěřili
v Ježíše Krista, ale nevědí čemu a proč věří a neznají souvislosti.
Dovolte, abych tuto lekci ukončil tím, že uvedu některá obecná fakta. Na misijním poli jsme zjistili,
že obrácený se může často velmi rychle duchovně natolik vyvinout, aby mohl vykonávat služebnost
evangelisty. Setkali jsme se s případem, že začal účinně evangelizovat týden po svém obrácení. Než však
člověk doroste do služebnosti učitele, trvá to zpravidla mnohem déle. Ve většině zemí, které označujeme
jako „rozvojové“, je nejvíce třeba učitelů. Zde nebývá obtížné, aby se našel někdo vhodný pro služebnost
evangelisty, ale učitelů je žalostně málo. Na těchto misijních polích je velký nedostatek lidí, kteří by byli
schopni vyučovat jiné.
Služebnost učitele bývá zpravidla spojena s některou jinou mobilní služebností. Ve 2Tm 1,11
Pavel píše: „…a co všechno se ještě příčí zdravému učení, …které mně bylo svěřeno.“ Služebnost
apoštola a učitele je ve velmi úzkém vztahu. Dále je ve S 13,1 „V Antiochii byli v církvi proroci a učitelé…“ Opět příklad dvojí služebnosti. Dále ve S 15,32 čteme o Judovi a Sílovi, kteří přišli z Jeruzaléma
do Antiochie, že „Judas pak a Sílas, kteří sami byli proroky, povzbudili a utvrdili bratří.“ Jejich
poslání tedy zahrnovalo napomínání=povzbuzování, byli tedy proroky, i vyučování=utvrzování=posilování. Byli tedy i učiteli. A ještě L 20,1 „Když jednoho dne učil v chrámu a zvěstoval evangelium.“
Ježíš učil a evangelizoval. Tedy – služebnost učitele je zpravidla spojena s jinou služebností. Běžné kombinace jsou: apoštol a učitel, prorok a učitel, evangelista a učitel. V prvotní církvi bylo jen velmi málo
učitelů, kteří by nevykonávali také jinou služebnost. Apolo byl však zřejmě jen učitelem.
Konec lekce 5. kursu - Evangelisté a učitelé.
Pozn. –mv- Když jsem poprvé přepisoval a redakčně zpracovával tento kurs z překladu Petra Martykána
v roce 1983, připojil jsem poznámku, která mi i po dalších šesti létech připadala místná, a nic se na tom
nemění ani po 25 létech v roce 2008. O Apolovi. Není to polemika s řečeným. Viděl jsem skrze vlastní
život a skrze Ducha svatého ještě další pohled, dynamický. Je to důležité pro mne a – jak věřím – pro
naprostou většinu nynějších upřímných denominačních kazatelů včetně učících starších v odpadlém
bratrském hnutí Věřících v Pána Ježíše Krista.
Apolo je pro mne prorockým typem „sloužícího bratra“, kazatele, po celých 19 století úpadku
křesťanstva. Nedostal další služebnost ze stejného důvodu, jako jsme my nic nedostali od Boha, dokud
jsme úzkou brankou nevešli do Božího Království. Ve světě jsme žili v různých „náboženských odborech“.
Nečteme o Apolovi nic takového, jako o všech služebnících Nové smlouvy: že by byl povolán Pánem, Pánem vyučen a zprubován, není nám sděleno, že by byl „plný víry a Ducha svatého“ jako Štěpán, ani „muž
dobrý, plný Ducha svatého a víry“ jako Barnabáš. S 11,24. Není napsáno, že a jak a kým byl povolán a
že by fungoval jako úd církve. Přišel z Egypta, ze světa, z centra přirozené intelektuální vzdělanosti
Alexandrie (jako všichni dnešní teologové), kde byla sice silná židovská komunita, ale žádná církev, sám
od sebe, protože chtěl, a ani později se nezařadil do kázně. Písma o něm nikdy neříkají, že za ním bylo
vedení Duchem svatým. 1K 16,11 „Apola jsem velmi prosil, aby k vám šel spolu s jinými bratřími, ale
v žádném případě nechtěl jít nyní.“ Pánem daná autorita služebnosti apoštola Pavla koná v jednotě a
vzájemné poddanosti, ale Apolo šel vlastní cestou. A ta v církvi neexistuje, jen Ježíš v Těle je Cesta.
Duch svatý je pozitivní a protože vše je ještě otevřeno, zatím chválí vše co může: byl výmluvný, horlivý, jen počátečně vyučen, ale všechno to jsou duševní kvality a síla a Apolova duše dosud není potřena,
aby byl zjeven Duch Kristův přes jeho potřenou duši. A proto měl i přesně takové výsledky jako nejlepší
kazatelé dnes: špatně pokřtěné učedníky, neznající Ducha svatého. Čti S 19,1-7. Apolo nutně potřeboval
se zařadit za Pavla a „dostudovat“, jako všichni sloužící bratři, kazatelé a faráři. Najdou-li se někde
čtyři jako ve S 13,1, vezměte mě mezi sebe. Potřebuji to k T 3,5 obrození. Miroslav Venc starší.
21
Místní (rezidentní) služebnosti v církvi.
Dáno 6.12.2008 ve 4.20
9. Kislev 5769
Lekce 6.
Pastýři a sluhové.
E 4,11: „To ON rozdal své dary – apoštoly, proroky, evangelisty, p a s t ý ř e a učitele – pro
přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo Tělo budovalo, abychom nakonec všichni dospěli
k jednotě víry a k poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti.“
Pokračujeme studiem hlavních služebností Vyvolané, jejichž seznam je uveden v E 4,11. Základním kamenem stavby církve je Pán Ježíš Kristus. Na něj se staví základ apoštolský a prorocký. První
a nejdůležitější služebností jsou apoštolé. Jsou základem, který se staví na Krista, a na který teprve
jsou stavěny další živé kameny. Bez apoštolů nemůže být nikde nz církev. Probírali jsme spolu dosud
učení Nové smlouvy o Vyvolané a začali jsme se zabývat hlavními údy Těla Kristova = hlavními
služebnostmi. Dělíme je na dvě skupiny: 1) mobilní, které jsou k disposici celému Tělu Ježíše Krista na
kterémkoliv místě, kam je Duch Boží povede, a v kterékoliv době. 2) místní (usazené, rezidentní)
služebnosti, které působí v určité místní církvi a mimo ni neplatí. Pohybliví (mobilní) jsou apoštolé,
proroci, evangelisté a učitelé. Místní (usazení, rezidentní) jsou pastýři a sluhové. V předchozí lekci
jsme se zabývali evangelisty a učiteli. V této probereme pastýře a sluhy-diakony.
Budeme uvažovat o sídelních, místních, rezidentních služebnostech, které fungují v rámci místního shromáždění Vyvolané a jejichž působnost je na danou obec nebo město omezena. Jinde neplatí.
Je-li někdo apoštolem, je jím v Jeruzalémě i v Korintu, je-li však starším v Antiochii a přestěhuje se do
Korintu, není tam už starším, ledaže by jím byl znovu ustanoven. Služba staršího se vždy vztahuje jen
na jedno místo.
P a s t ý ř i .
Ve F 1,1 se ve vstupním pozdravu setkáváme s kompletním personálem místní církve, který má tři
součásti, kategorie: „Pavel a Timoteus, otroci Ježíše Krista (apoštolé), 1) všem svatým v Kristu
Ježíši ve Filipech spolu s 2) dohlížiteli (řecky episkopos) a 3) sluhy (diakony, jáhny). Tyto tři
skupiny tvoří celou Vyvolanou v naší obci či městě, celé shromáždění (řecky ecclésia). Nejvýše jsou
všichni svatí, tj. všichni věřící, a mezi nimi se nacházejí dvě skupiny jejich služebníků – dohlížitelé
a sluhové. A jiní lidé už kromě nich v církvi nejsou. Dnes se budeme zabývat dohlížiteli a nakonec
velmi krátce sluhy.
Pro název lekce jsem zvolil výraz pastýři. Udělal jsem to úmyslně, protože KJV používá výrazu
„pastoři“, pastors, což je nešťastná a zavádějící volba. Řecký ekvivalent slova pastýř „pojmen“ zní v angl.
„shepherd“ – tedy pastýř, a nikoliv pastor. Mnozí čtenáři si pod vlivem chybné historické praxe ani neuvědomují, že význam tohoto slova je prostě pastýř. Žádní pastoři, faráři atp. neexistují. Než půjdeme dál,
objasníme problémy, které vyplývají z etymologických příčin. Řečtina NZ užívá pro označení jediné služebnosti (chcete-li „funkce“) tří různých slov. Ale KJV je rozmnožuje na pět. To mělo během staletí za
následek vznik nekonečných zmatků v křesťanství a napáchalo dnešní zvrácený stav, zvláště mezi anglicky mluvícími věřícími. Jedním z účelů této lekce je některé z těchto zmatků objasnit a doufám, že už
v nich nikdo nebude pokračovat. Vyznávám, že sám jsem se na těchto zmatcích po celá léta podílel. Kázal
jsem s naprostou samozřejmostí o pastorovi, faráři, kazateli jako o představeném sboru, a o starších,
jako by to byly různé osoby. Nejsou.
Bylo to pro mne jako blesk z čistého nebe, když jsem jednoho dne při četbě Písem Nové smlouvy
zjevením Ducha svatého náhle pochopil, že pastor a starší jsou pouze dvě různá označení jedné a téže
osoby či služebnosti, pracovníka místní církve. Tedy: shromáždění tvoří svatí, a mezi nimi svatými se nacházejí někteří, kteří jim slouží, pracují mezi nimi. Pro duchovní věci starší = dohližitelé = pastýři, pro
materiální potřeby sluhové = diakoni = jáhnové. Tečka. Toť vše.
22
Podívejme se teď na řecká slova a pak na příslušná místa Písem, kde jsou použita. Věřím, že z toho
bude každému jasné, naprosto jasné, že se mluví vždy o jedné a téže osobě. První řecké slovo překládané
jako starší zní PRESBYTEROS. A z něho pochází bez překladu převzatý tvar „presbyteři“, presbyterní,
presbyterián atd. Pravděpodobně si teď uvědomujete, že denominace zvaná „Presbyteriánská církev“ se
tak nazvala proto, že věřila, že ji vedou starší. Správná myšlenka. V KJV je řecké presbyteros vždy
překládáno jako starší. Zde s překladem nevznikají žádné problémy.
Dalším řeckým slovem je EPISKOPOS. Doslovný význam tohoto slova v řečtině je nesporný a znamená dozorce, dohlížitel, předák, přední pracovník („overseer“, Kral. „správce“). V KJV je však neznámo proč toto slovo nepřeloženo, ale přepsáno na „bishop“ – česky biskup, takže si mnoho lidí neuvědomují, že „biskup“ je jen zavádějící výraz pro běžné řecké slovo předák, parťák, muž s autoritou dohlédnout na správnost vykonané práce. Tím, že bylo z KJV slovo episkopos nepřeloženo, ale chybně převzato
do dalších evropských jazyků a různě komoleno, bylo nám vlastně ve svém pravdivém významu z Písma
ukradeno, vymazáno. Byli jsme oklamáni a připraveni o jeho jasný význam dozorce-dohlížitel-předák.
Např. v dánštině mé manželky z něj vzniklo slovo „biskop“. Ačkoliv bylo snadné slovo správně přeložit,
někdo tomu zabránil a místo toho zkomolil řecké slovo tak, že z jeho slabiky –epi- zmizelo „e“ a „p“
změnilo se na „b“. Slovo biskup tedy není překladem, ale zkomoleninou nepřeloženého řeckého slova
episkopos, jehož významem je dohlížitel=dozorce=správce=parťák např. na stavbě.
Třetím slovem, které stále označuje jednoho a téhož člověka, služebníka církve, je P O I M E N .
Znamená pastýř. Slova pastýř je v Písmech Nové smlouvy použito mnohokrát, ale (neznámo proč) je
v KJV pouze v E 4,11 přeloženo jako „pastor“. V době překladu KJV bylo to slovo chápáno správně,
každý tehdy věděl, že znamená prostého pastýře. Tento jeho význam však mezitím zanikl a nyní si vlivem
chybné protestantské praxe všichni pod pastorem představí vedoucího sboru. Dnes obě slova, pastýř a
pastor, vzbuzují různé asociace, vypůsobené realitou nesprávné praxe křesťanství. Chceme-li znát pravdu
podle Písem Nové smlouvy, musíme odstranit všechny zanesené představy a lidská zařízení. V Písmu a
tím i u nás v Líšťanech máme jen pastýře, a žádné pastory ani faráře, žádné seniory ani kazatele.
Ve S 20,17 čteme o návratu Pavla z jeho třetí apoštolské cesty: „Z Milétu poslal do Efezu a povolal
si starší (presbyteros) církve k sobě. Když k němu přišli, řekl jim…. a ve v.28) buďte bedliví na sebe
a na celé stádo, v němž vás Duch svatý ustanovil za dohlížitele (episkopos), abyste pásli Vyvolanou
(ecclésia) našeho Pána, kterou si získal svou vlastní krví.“ Tedy: tito starší byli zároveň dohlížiteli či
správci a účel, proč je Duch svatý mezi Efezskými svatými ustanovil, byl ten, aby je pásli. Byli tedy
pastýři. Je také zřejmé, že tito muži starší=správci=pastýři byli společně uznávanými služebníky církve,
kteří už neměli nad sebou žádného lidského nadřízeného. Kdyby měli nad sebou ještě nějakého
„pastora“, faráře či kazatele, jak je tomu namnoze dnes, pak by se Pavel zachoval vrcholně neslušně,
kdyby svolával tyto starší přímo a přitom ignoroval hypotetického pastora sboru. Ale Pavel se nezachoval
neslušně, protože takový vedoucí sboru neexistoval, a podle apoštolského učení dodnes existovat nemůže.
Které pozval byli kolektivně pastýři, staršími a správci, společně a ve shodě.
Titovi 1,5 Pavel píše: „…a abys ustanovil v každém městě starší, jak jsem ti nařídil.“ Ustanovovat v místních sborech starší tedy patří k povinnostem apoštolů a nikdo a žádným způsobem to jinak nesmí dělat. Od v.6 jsou popsány požadavky na staršího: „… a to vždy muže bezúhonného, jen jedné
manželky manžela, který má věřící děti, který není v podezření nezřízenosti a není nepoddajný.
Správce (episkopos) totiž musí být bezúhonný – vždyť je Božím správcem! – ne nadutý, milovník
dobra, rozvážný, spravedlivý, podle Boha chodící, zdrženlivý, pevný ve slovech spolehlivého učení,
aby byl schopen jednak povzbuzovat ve zdravém učení a jednak usvědčovat odpůrce.“ Mluví nejprv
o starším a pak ho jedním dechem nazývá správcem (episkopos), dohlížitelem. Obou slov používá tak, že
jsou navzájem absolutně zaměnitelná. Episkopos je presbyteros a presbyteros je episkopos!
Totéž lze zjistit i u Petra. Petr předpokládá stejnou formu služby v církvi a používá obou slov zaměnitelným způsobem. 1P 2.25 a 5,1-2: „Vždyť jste bývali jako bloudící ovce, ale nyní jste obráceni
k pastýři a dohlížiteli svých duší. Starší mezi vámi (ne nad vámi) napomínám – sám spolustarší a
svědek Kristových utrpení i účastník slávy, jež se má zjevovat: p a s t e stádce Boží mezi vámi, ne
z povinnosti (za plat), ale dobrovolně, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou, ne jako dědiční
páni, ale jděte všem příkladem!“
23
Starší jsou tedy zároveň pastýři a dohlížiteli, správci. Petr i Pavel jsou zajedno v tom, že mezi muži
v místní církvi jsou starší, že jsou zároveň pastýři a dohlížiteli. Snad se zeptáte, proč tři různá označení
pro stejnou osobu a služebnost? Odpovídám takto: kvalifikace
- starší
duchovní služba -í pastýř
práce, kterou je třeba dělat = stejná jako všichni svatí, ale i - na ni dohlížet, spravovat ji.
I když se jedná o stejné osoby, označování třemi slovy ji charakterizuje ze třech různých hledisek a ukazuje na její kvalifikaci, duchovní službu a práci, jíž vykonává.
Další skutečnost, kterou zde uvedu, má obrovský význam pro obnovu církve v posledních dnech,
je životně důležitá, má zásadní význam a je velmi revoluční, vyžaduje hlubokou změnu. Kdyby tato
věc byla všeobecně přijata všemi svatými a znovu zavedena do všech shromáždění, vedla by k hluboké
revoluci v církvi a znamenala by opravdovou OBNOVU, na rozdíl od nedokončené reformace. Upozorňuji vás, kteří posloucháte a čtete, jak je revoluční. Nespolkněte ji jako sladkou pilulku a nepokračujte
už v tom, co děláte. NZ o starších=pastýřích=dohlížitelích v místní církvi píše vždy v množném čísle!
Není ani jeden případ, aby byla místní církev vedena jedním mužem, pastorem, kazatelem, farářem. Tato
koncepce jednoho muže v čele sboru patří do organizace království světa a ne do Božího Království. Je
dnes běžná, protože katolicismus se v Pergamu oženil se světem a protestantismus odvedl církev do světa,
Babylona. V Nové Smlouvě nic takového nenajdeme. Je to jejímu duchu zcela cizí. Nejen tím, že se v NZ
nevyskytuje, ale tím, že je v naprostém rozporu s apoštolským učením o životě a službě v církvi.
Podívejme se na některé příklady, kde slovo starší je vždy uvedeno v množném čísle. Pak se v tomto smyslu podívejme i na další výrazy, jimiž jsou označováni titíž lidé. Ať už se jedná o kterýkoliv z nich,
jsou vždy v plurálu! Dáte-li si pak všechny dohromady, není absolutně možno odolat tlaku této revoluční
pravdy a Bůh vám žehnej a posiluj vás, ať v moci Ducha Kristova jdete podle ní spolu denně žít. S 12,34:
„V každé Vyvolané vybrali starší (zřídili, ustanovili) a modlitbami a posty je doporučili Pánu,
v kterého uvěřili.“ Místní církev je zde v jednotném a starší v množném čísle. Každá jednotlivá místní
církev má starší, ne jednoho staršího, ne jednoho faráře nebo kazatele, ale s t a r š í . Výraz „zřídit, ustanovit“ je v nz řečtině spíše „vybrat, vyvolit“, je to akt vůle Pána nad církví Ježíše Krista skrze Ducha sv.
prostřednictvím apoštolů. To lze doložit dalšími dvěma verši: S 10,41 a 2K 8,19: (POZOR! Kralický text
„podle daných hlasů“ ve S 14,23 vůbec není v originále. Dejme si s tím práci a ze všech výtisků Kralické,
které máme doma, si to vyškrtněme, a nejen z Biblí, ale i z mysli a z argumentů. Žádné hlasování v církvi
neexistuje. A tohle je pravá změna mysli, pokání.) Tolik k vybrání a ustanovení starších.
Ve S 20,17 Pavel k sobě svolává starší církve v Efezu, nikoliv staršího, pastora, faráře, kazatele, biskupa, superintendenta…... Podobě v Titovi 1,5 říká apoštolu Titovi: „V každém městě vyber a ustanov
starší.“ Vidíme zde opět zaměnitelnost slov město a církev. Co město (obec), to místní církev, pokud
tam svatí jsou. Nejsou-li tam, není tam církev. Jakub 5,14 je verš, který většina amerických a československých věřících nevzala na vědomí. Říká: „Je z vás někdo nemocen? Ať k sobě zavolá starší místní
církve, a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve Jménu Páně. Modlitba víry uzdraví chorého
a pozdvihne jej Pán!“ (1J 1,7-9) Když si v nemoci místo zavolání starších jdeme nejdříve k lékaři, jsme
neposlušní Božího Slova. To je jednoduché a bez diskuse. Ale všimněte si: nezavolá pastora ani jednoho
staršího, ale starší. Jedná se o jednoho chorého, který zavolá několik starších. Z kontextu je zřejmé, že
každý věřící má vědět, kteří jsou jeho starší,a všichni starší mají znát věřící, svěřené jim do péče. Jde tedy
o vzájemné poznání a společný život na obou stranách. Osobně jsem přesvědčen, že jedním z hlavních
důvodů, proč je v církvi tolik nemocných, je jejich neposlušnost vůči tomuto slovu, Božímu Slovu. Tím
netvrdím, že každý, za něhož se budou starší modlit, bude také uzdraven, ale vykoná se tím alespoň první
krok k uzdravení.
Podíváme se ještě na několik dalších veršů, kde jsou služebníci místní církve nazýváni jinými slovy,
a přece to znamená tytéž osoby a jsou vždy v množném čísle. F 1,1 „svatí, dohlížitelé a sluhové“. 1T 5,12
(zkratky knih Písem viz zpěvník PÍSEŇ NOVÉHO ŽIVOTA 1980, str. 556 a v Knihovně Božího Království, jsou nejúspornější) „Prosíme vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi namáhavě pracují
a jsou vašimi představenými (psáno jednomu sboru). Tito „představení“ v Kristu jsou opět v množném čísle. H 13,7.17.24 : „Pamatujte na své vůdce a buďte jim povolni, neboť oni bdějí (dohlížejí) nad
vašimi dušemi jako ti, kteří se za ně budou odpovídat. Pozdravte všechny své vedoucí a všechny svaté.“
Tedy nikdy ne jeden vedoucí, ale vždy několik.
24
S tím souvisí ještě další věc: Apoštolové a starší se často při vedení místní církve sdružovali, spojovali. S 15 popisují, co se má požadovat od obrácených pohanů – zda mají dodržovat Mojžíšovo učení –
Tóru, obřezovat se atd. K rozhodnutí této otázky se sešlo celé množství svatých jeruzalémské církve
s apoštoly a staršími. S 15,2.4.6.22 16,4; 15,3: „rozhodli, aby Pavel, Barnabáš a několik jiných z nich šli
k apoštolům a starším (presbyteros) do Jeruzaléma kvůli této sporné věci.“ 4) Když došli do Jeruzaléma,
byli přijati církví, apoštoly a staršími a vypravovali, co všechno s nimi Bůh učinil. 6) Sešli se apoštolové
a starší, aby toho povážili (prozkoumali to). 22) Tu se rozhodli apoštolové a starší s celou církví ze sebe
vybrat některé muže a poslat je do Antiochie s Pavlem a Barnabášem, totiž Judu zvaného Barsabáš a Sílu,
přední muže mezi bratřími (Žilka: kteří byli vůdci mezi bratřími). Rozhodovalo tedy celé shromáždění,
nikdy ne jeden člověk. S 16,4: „Když procházeli městy (=místními církvemi), odevzdávali jim závazná
ustanovení, na nichž se usnesli apoštolé a starší v Jeruzalémě.“ To bylo pět ukázek společného vedení
místních církví apoštoly a staršími. S15,23 to opět potvrzuje:„a poslali po nich tento list: „Apoštolové a
starší jakož i bratří posílají bratřím z pohanů v Antiochii, v Sýrii a Cilícii pozdrav.“ Bratřími jsou
míněni všichni ostatní duchovně dospělí bratři ve shromáždění kromě apoštolů a starších, společně.
Jaký je vztah mezi apoštoly a staršími ve shromáždění místní církve? Víme již, že apoštolové
jsou mobilní služebníci, kteří slouží celé církvi tam, kam je Boží Duch vede, ve všech shromážděních a
v libovolnou dobu. Ale i apoštolové mají někde doma. Otázka tedy zní: jaký je vztah apoštolů a místních
starších? Pěkně na to odpovídá Petr 1P 5,1: „Starší, kteří mezi vámi jsou, prosím já – spolustarší.“
Zde ve městě, kde Petr bydlel a byl údem Těla, zaujímal apoštol Petr spolu s ostatními staršími a apoštoly
postavení spolustaršího. Vyplývalo to z jeho služebnosti apoštola, takže nemusel být Pánem v daném
místě starším ustanoven, protože služebnost apoštola zahrnuje všechny ostatní služebnosti včetně pastýře.
Když tedy apoštol není na apoštolské cestě, vykonává v místě svého bydliště služebnost spolustaršího. Je
zajímavé, že není ve vyšším postavení než ostatní starší. Starší církve jednají společně v jednotě a nemají
už žádného lidského nadřízeného.Tím je pouze Hlava církve, všeobecné i místní. To je jeden z velkých
základních principů Písem o církvi, které nemůžeme ignorovat, a OBNOVA znamená odstranění
všeho jiného a jeho důsledné naplnění.
Pán nad církví Ježíš Kristus je spolu s Pánem v církvi Duchem svatým v obecenství jednoty všech
spolustarších jediným vedoucím a nad ním už nikdo není. Výš to prostě nejde. V okamžiku, když starším
předložíte nějakého vedoucího, vzbouříte se proti autoritě Hlavy církve. Jste zanecháni Bohem bez vedení
a proto musíte i tohoto vedoucího podřídit někomu ještě vyššímu, až skončíte nevyhnutelně u papežství,
ať už jeho forma je feudální nebo demokratická. Jak zdůrazňuje David du Plessis, existují římsko-katoličtí papežové a existují i letniční papežové. Jde, Rudku, v podstatě o totéž, a nemá cenu se schovávat za
učení W.Nee o Duchovní autoritě. Pak už zbývá jen inkvizice, jak se nyní vidí, viď. Aniž bych chtěl být
kritický vůči Assemblies of God (Božímu shromáždění, jedné z mnoha letničních denominací, jíž Rudek
podřídil v zájmu svého biskupování svaté v Apoštolské církvi v ČSR). Mají místního pastora, pak mají superitendenta – inspektora nad místními pastory, pak mají v rámci každého státu Unie superintendenta nad
všem superintendenty, a v rámci U.S.A. mají generálního (!!) superintendenta. Tento generální superitendent je vlastně obdoba voleného papeže. Není těžké to všechno zrušit a vrátit se k životu podle apoštolského učení. Chce to jen změnu smýšlení, návrat k Písmu na modlitbách s půstem a podřízení se jediné
Hlavě církve. Ne ovšem v rámci naší denominace, ale po jejím úplném odklizení do zapomenutí a po návratu do matky všech nás, všeobecné a místní církve. Tělo=přirozenost tu ovšem není k ničemu, jen duch.
Až tak daleko do dopracovali, protože jednou udělali ten první osudový krok vzpoury: dovolili, aby
byl ještě někdo nad staršími místní církve a tím připravili Pána o Jeho slávu a práva. Je to absolutní
pravidlo, princip nz církve podle Písem, který nemůžeme narušit, aniž bychom tím neobrátili na ruby
celý model vnitřního života Těla Kristova. Z toho je třeba učinit pokání a opustit tuto hříšnou cestu. Je to
podle Matouše 24,15 „… ohavnost zpustošení na místě svatém. Utíkejte! A nešlapejte po sobě!“
Ve S 13,1 máme správné východisko k novému začátku. Čteme zde, že v místní církvi mohou být
ještě další mobilní služebníci, vykonavatelé Pánem darovaných služebností pro zbudování svatých k dílu
služby. „Byli pak v církvi, kteráž byla v Antiochii, někteří proroci a učitelé...“ A je jmenováno pět
mužů, kteří toho času bydleli v Antiochii. Zde byla teď jejich místní církev, ve které Bohu sloužili – to je
zřejmé z celé 13. kapitoly Skutků. Vyplývalo to z jejich mobilních služebností proroků a učitelů. Nebyli
postaveni nad místními staršími církve, nýbrž byli spolustarší, jen se službě víc věnovali.
25
V 1K 12,28 máme obraz o hlavních služebnostech místní církve. Je to Boží, ne lidské ustanovení.
Psáno jest: „Bůh ustanovil v církvi jedny především za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele, potom
mocné činy, potom dary uzdravování, pomocníky, správce, rozličné druhy jazyků. Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Jsou všichni činiteli mocných činů? Mají všichni dary
uzdravování? Mluví všichni (poselství) v jazyku? Umějí je všichni vykládat?“ (K tomu W.Nee CO BUDE
S TÍMTO? str. 192) Všechny tyto působnosti patří podle mého názoru i dnes do místní církve. Jak jsem se
o tom už zmínil v lekci o evangelistovi, z toho, že evangelisté nejsou v tomto výčtu jmenováni plyne, že
se jedná o místní církve, svaté oddělené shromáždění věřících. Evangelista by zde neměl co dělat, protože
tady jsou už všichni věřící a není koho evangelizovat. V této sestavě je určité pořadí: nejprve apoštolové,
druzí proroci, třetí učitelé. Všichni jsou spolustarší. Pokud však jde o autoritu rozhodování na příklad
v záležitostech učení, pak jsou první apoštolové, druzí proroci a třetí učitelé atd. Je to velmi logické. Je
zde vyvážená rovnováha. I když apoštolové nemohou být nad staršími, přece však s ohledem na svou služebnost apoštola mají v určitých záležitostech nejvyšší autoritu, zejména v otázkách učení.
Je to přesně totéž, co jsme viděli už ve S 15 – apoštolové, starší a pak ostatní bratři společně v jednotě. Apoštolové nejsou skupinou nadřazenou starším, nýbrž jsou spolustaršími, přesto však v rozhodování o otázkách spadajících do jejich apoštolské služebnosti požívají největší autoritu. Myslím, že je to prosté a jednoduché. V mnoha, mnoha věcech je třeba docílit rovnováhu, požadovanou Písmem. Výsledkem
je jednota bratří. Vezměme si např. muže a ženu. Písmo říká, že muž je hlavou ženy. Že se má muži podřídit a muž si má ženy vážit, milovat ji. Odpovědnost a povinnosti jsou na obou stranách. Mnoho manželství ztroskotává, protože jeden nebo druhý neplní své povinnosti. Aby bylo manželství úspěšné, je třeba
oboustranného vzájemného plnění povinností. Muž má ženu milovat a ona se mu má podřídit. Pokud ji
muž nemiluje, stává se její podřízenost otroctvím. Na druhé straně manžel má vést, být hlavou, ale pokud
se žena nepodřizuje, stává se toto vedení buď diktátorským nebo nemožným. Aby manželství fungovalo,
oba musí zaujmout své postavení a respektovat fungování a postavení toho druhého.
Myslím,že totéž platí i pro apoštoly a starší v místní církvi. Apoštolové nejsou žádnou nadřazenou skupinou stejně jako mužové v manželství, která by diktovala, co je třeba dělat, ale jsou spolustaršími.
Avšak vzhledem k jejich služebnosti má to, co přinášejí apoštolové, nejvyšší autoritu. Proto jim starší
neřeknou: „Poněvadž jste jen spolustarší, nebudeme vám věnovat větší pozornost než ostatním.“ Takhle
ne, ale spíše takto: „Jste spolustarší, ale protože na druhé straně působíte jako apoštolové, jsme povinni
věnovat zvýšenou pozornost tomu, co přinášíte.“ Z žádné strany nemůže docházet k diktování. Nejen Petr
se nazývá starším, ale i Jan. Je to zřejmé ze vstupních veršů 2. a 3. listu Janova: „Starší v Kristu vyvolené
paní i synům jejím.“ „Starší Gájovi milému.“ Jan se označuje za staršího podobně jako Petr. Byl apoštolem, ale zde dal přednost postavení staršího. Když si přečtete 3J zjistíte, že ve městě, kde žil Gaius, došlo
k nesnázi mezi staršími. Tu nesnáz způsobil Diotrefes, který měl nemoc mezi křesťany dnes všeobecně
rozšířenou a v ČSR nyní jako zhoubná nákaza rozkládající komunitu svatých, chtěl být prvním a vládnout
ostatním, být všemi respektován. Chcete jejich adresář? Chtěl, aby ho všichni poslouchali a vůbec ho nenapadlo někoho sám poslouchat. Chtěl určovat, co a koho přijmout a co a koho ne, aby měl v každé záležitosti poslední slovo (prostě chtěl být farářem. Už tehdy. Tělo je vždycky stejné.) Jan, který byl milosrdný
a milující, se o Diotrefovi vyjadřuje velmi ostře. Přečtěme si to v 3J 9-10:
„Napsal jsem něco církvi, ale Diotrefes, jenž by byl rád mezi nimi prvním, nás nepřijímá! Proto,
až přijdu, připomenu jeho skutky (arogance, asertivity a agrese, znaky ducha antiKristova), které činí,
když mluví proti nám zlé řeči. A nemaje na tom dost, ale ani sám nepřijímá bratří, a těm, kteří by je chtěli
přijímat, brání a v y l u č u j e je z církve.“ To je dnes velmi typická a všude rozšířená situace. Diotrefes
chce být pastorem, jediným vedoucím sboru, jehož budou všichni poslouchat. Všimněte si však, že Jan
jako apoštol píše: „Proto až přijdu, osobně poukážu a posvítím si na jeho jednání.“ Do hry opět vstupuje
autorita apoštola. Pokud v místních církvích dojde k chybnému jednání se strany jednoho muže nebo i
celé skupiny, je v pravomoci apoštola, který je do církve Duchem svatým přiveden, aby tyto nedostatky
zjevil a napravil. I apoštol Pavel někdy káral některé skupiny přísnými slovy. Např. 1K 4,21 „Co tedy
chcete? Mám přijít s mírností nebo mám přijít s holí? Chcete, abych přišel v pokoji a s mírností a přinesl
vám požehnání, nebo abych přišel s autoritou a kázní?“ Jsme tady konfrontováni s tím, že v každém
aspektu života víry v místní církvi je tento prvek uspořádání, autority a kázně. Odmítnou-li věřící podřídit
se kázni Ducha svatého podle Písem, výsledkem je chaos a katastrofa, protože se tím zřekli Boží vlády.
To je v dnešní Americe (a co ČSR?) velký problém.
26
Většina křesťanů naprosto nechápe, co to znamená být ukázněný, být disciplinovaný = učedník.
Žel, lidé často po přijetí křtu v Duchu svatém nepochopí svobodu v Duchu svatém a dělají si dál, co sami chtějí, jako dřív. To není svoboda, ale dětské chování, a u těch, kdo už děti nejsou jen nevychování.
Vzpomínám si v této souvislosti na obyvatele Kenji. Když jsme tam byli, získala Kenja politickou nezávislost. Kenžsky se to řekne „huru“. Každý mluvil o tom, jak to bude, „až přijde huru“. Je to totéž jako
v Československu 1989. Jedna negramotná malá Afričanka si myslela, že „huru“ je politik („Havel nebo
Klaus“), který až přijde, vyřeší všechny problémy. Ale i ostatní měli o nezávislosti všelijaké představy.
Mysleli si – a to skutečně nepřeháním – že až přijde „huru“, budou smět jezdit libovolně na kole po obou
stranách silnice, cestovat autobusem zdarma, neplatit žádné daně. To byla jejich představa o svobodě a
nezávislosti. Tak tomu bývá i u našich dospívajících dětí. A někteří jsou po prožití křtu v Duchu svatém
v duchovní rovině zrovna tak pošetilí a naivní, viď, Zdeňku.
Žádná oblast života učedníka ani církve se neobejde bez autority a discipliny, kázně. Mám za
to, že se jedná o nejdůležitější vztah mezi služebnostmi v církvi. Starší jsou životně důležitým článkem
mezi základem Pánem Ježíšem Kristem a na Něm postavenými mobilními služebnostmi na jedné
straně, a místními (rezidentními, v jednotlivých městech a obcích usazenými) údy Kristova Těla na
straně druhé. Proto mezi mobilními služebnostmi, zvláště apoštoly a proroky, ale i evangelisty a
učiteli a místními staršími musí být dobrá spolupráce a porozumění. Mobilní služebníci to vědí a ví,
že nemohou místním starším diktovat. Apoštolé to nikdy nedělali. Na druhé straně starší místní církve jsou povinni uznat autoritu apoštolů a přijímat s rozsuzováním všechno, co přinášejí proroci a
učitelé. Modlit se za příchod a pomáhat evangelistům, aby „Pán přidával na každý den těch, kteří
by spaseni byli.“ Nevíte-li, jak začít obnovu Vyvolané u vás, zavřete se spolu na deset dnů k modlitbám
a postu, a čekejte na Pána. On přijde a poví vám, třeba že pošle Ananiáše, a toho pak poslechněte. Co
děláte sami je bezcenné, bez ohledu na to, jak se to líbí vám i druhým. Nanejvýš si dokážete v Plzni postavit novou modlitebnu, která pak brzy v Jeho Příchodu shoří.
______________________________________________________________________________
Sl u h o v é .
Podívejme se krátce na sluhu, řecky „diakon“. Slovo diakon je odvozeno od slova s l o u ž i t ,
takže v moderní češtině užívejme správného názvu sluha. Nebudu se sluhy zabývat podrobně. Mám
k tomu praktické důvody. Ze svých cest po církvích v mnoha zemích vím, že jejich obnova ještě nedosáhla takového stupně, aby začaly žít společným životem a sdílením všech, i materiálních věcí, aby pro
ně měla služba sluhů praktickou důležitost. Spíše dnes potřebují manažery na zvládání svých tělesných
programů ve světě globalizace. Věřím, že přijde doba, kdy i v církvích posledních dnů bude znovu nutné
mít služebnost sluhů.
Ve S 6,1-4 jsou zapsány důvody, které vedly k ustanovení sluhů. „V těch dnech, když se učedníci
rozmnožovali, povstalo reptání Helenistů proti Židům, že jejich vdovy (hlavně ty, které od letnic zůstaly
v Jeruzalémě a trvaly v učení apoštolském, komunitě, společně se stravovaly s každodenním slavením
Památky Páně a na modlitbách, skrze které Pán vládl světu jako Král) jsou zanedbávány při denním zabezpečení.“ Všimněte si, že sluhové nebyli ustanoveni při vzniku církve, ale až se rozmnožil počet učedníků, kteří denně po domech konali v rámci nepřetržitého obecenství i „hody lásky“ a měli i mnoho těch,
kteří oddělením od tohoto pokolení křivolakého a připojením se ke Kristu = Jeho Tělu ztratili dosavadní
obživu a stravovali se v církvi. „Svolalo tedy dvanáct apoštolů veškeré množství učedníků a řekli:
Není žádoucí, abychom zanechali Božího Slova a sloužili při stolech. Vyhlédněte, bratří, ze sebe
sedm mužů osvědčených, kteří jsou (ne talentovaní logistici a vystudovaní gastronomové) plni Ducha
svatého a moudrosti, a ustanovíme je k té potřebě; my se pak dále budeme věnovat na plný úvazek
modlitbě a službě Slova.“ Modlitby a služby Slova jsou páteří apoštolské služby. Je katastrofou, když
muži povolaní do této služby dnes se nechají odvádět a rozptylovat jinou, prakticky zaměřenou službou,
nebo jsou nuceni zanedbáním církve si vydělávat na obživu. To se týká nejen apoštolů, ale i proroků,
evangelistů a učitelů. Co jste proto u vás udělali tento měsíc, Západočeši?
27
Modlitby a služby slova jsou páteří apoštolské služby. Je katastrofou, když muži povolaní Pánem
do této služby se nechají odvádět a rozptylovat jinou činností. S 6,5-6: „Tato řeč se zalíbila veškerému
množství, i vybrali Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, Filipa, Prochora, Nikánora, Timona,
Parménu a Mikuláše, antiochijského proselytu, postavili je před apoštoly, ti se pomodlili a vložili na ně
ruce.“ Tím byli ustanoveni do práce sluhů. Všimněte si, že požadavky na sluhy nejsou nijak malé. Museli
být plni Ducha svatého a moudrosti, a mít dobrou pověst. 1Tm 3, je seznam požadavků, které jsou
velmi podobné požadavkům na starší. Metoda vybrání sluhů však byla jiná. Apoštolé sluhy nevybírali
sami, ale řekli shromážděným věřícím, aby ze svého středu navrhli vhodné muže. To bylo velmi moudré
rozhodnutí, uvážíme-li, že jim měly být svěřeny materiální hodnoty a peníze. Nevím, jaké s tím máte
zkušenosti, ale dnes je v denominacích praxe taková, že pastor navrhne komisi, která se pak podle jeho
pokynů stará o finanční záležitosti. Apoštolé se moudře vyhnuli možné kritice učedníků tím, že ponechali
jim, aby si sami tyto lidi navrhli. Vy je vyberte, a my jen posoudíme, zda jste vybrali správně, a ustanovíme je. Pokud by později došlo se strany sluhů k nějakému přehmatu (možná tomu tak bylo s Mikulášem),
nemohla obec nezúčastněně obvinit apoštoly z chybné volby. Myslím, že je to jednoduché, ale velice
praktické.
Tím se logicky dostáváme k F 1,1, kde máme vyjmenován úplný personál místní církve: pastýři
=dohližitelé=starší, sluhové a svatí. To je všechno. Nikdo jiný tu už není a být nemůže. Chtěl bych ještě
něco říci k p l u r a l i t ě v e d e n í m í s t n í c í r k v e . To znamená, že v libovolném místě
(obci, městě) nikdy není víc církví než jedna, i kdyby tam bylo mnoho tisíc věřících. Nikdy nenastala
situace, že by v Jeruzalémě, Antiochii či v Korintu byly církve. Přitom počet věřících zde byl velmi vysoký. Odhaduje se, že v Antiochii bylo nejméně 40 tisíc a v Korintu 25 tisíc věřících, přitom však vždy jen
jedna Vyvolaná. Jak je to možné? Všechno je teď zkaženo systémem jednoho muže, který si myslí, že je
odpovědný za „svůj sbor“. To je velký ďáblův klam, protože žádného takového Hlava církve nikdy takovou odpovědností nepověřila. Jeden muž skutečně nemůže sloužit jako pastýř ani pětistům lidí, natož potom padesáti tisícům. V nz modelu místní církve s tím nejsou vůbec žádné potíže, protože při růstu církve
stačí, aby se apoštol vrátil a zvětšil počet starších=dohlížitelů=pastýřů. Jak roste počet učedníků, stačí vybrat a ustanovit jen další starší, a to úměrně přírůstku údů.
(Rozsuzujte, pozn. –mv- v ČSR to bude jiné, D.P. byl ovlivněn americkou zkušeností). Řekněme, že
na každých 50 osob je třeba jeden starší. Myslím, že by to bylo málo, ale předpokládejme poměr 50:1.
(podle mého světla Pán v naší zemi pracuje s poměrem 8:1, pastýř na každou buňku Těla). Pak při církvi
s pěti sty svatými bude třeba 10 starších (u nás přes 60), při 50.000 to bude 1000 starších. Nikdy však nebude třeba církev v daném místě rozdělit a udělat dva sbory jen z toho důvodu, že počet věřících roste.
Podívejme se na situaci Jeruzalémské církve. Je velmi zajímavá. Ve S 18,22 je o Pavlovi řečeno: „Pak odplul z Efezu do Cesareje a odtud se vydal do Jeruzaléma, aby pozdravil církev, jedinou Vyvolanou. Aby
pozdravil nikoliv církve,ale jedinou církev v Jeruzalémě. Můžete pochopit, odkud se bere ta totální vzpoura proti Všemohoucímu, že si pražáci, brňáci, ostraváci a plzeňáci svévolně dovolují žít jinak a následovat místo Pána, který proto umřel a z mrtvých vstal, aby nad živými i mrtvými panoval a aby rozptýlené
Boží děti shromáždil v jedno podle Písem, ustanovení odpadlých křesťanů předchozích generací. Proč
dáváte přednost marnému obcování, vydanému od otců, před Vůlí Svrchovaného Boha, před Pánem vesmíru a Soudcem, před Jehož Soudnou stolicí co nevidět stanete? Ne, není místo na argumenty a obhajobu
nehájitelného, ale jen na změnu smýšlení a praxe hned, protože čas je krátký.
S 21,20: „Vidíš, bratře, kolik desetitisíců (Žilka, řecky: myriád) je mezi Židy těch, kteří uvěřili…“
V Jeruzalémě tedy bylo několik desítek tisíc věřících, asi nejméně padesát tisíc údů jediné církve. A ve
S 18,22 je psáno, že musí být shromážděno celé množství. Bylo to možné proto, že celá Vyvolaná měla
v poměru k počtu údů přiměřený počet starších a domů, v nichž církev denně spolu žila, stravovala se a
modlila po domích. Máme tedy před sebou dvě možnosti, které se navzájem vylučují. Jedna odpovídá situaci téměř všude na světě – mnoho sborů v jednom městě, z nichž každý má jednoho vedoucího. Někdy
je těch vedoucích i víc. Kromě kazatele bývá ještě duchovní poradce, vedoucí hudebního a pěveckého tělesa, vedoucí sobotní nebo nedělní školy, někdy až 5 lidí. Stěžejní postavou je vždy kazatel, farář, a všem
se to líbí. Nemusíte však pokračovat v tom, co se líbí vám, ale můžete změnit své smýšlení a rozhodnout
se činit Boží Vůli, věřit Bohu tak jak je psáno.
28
Druhá možnost, která vychází z apoštolského učení o všeobecné a místní církvi je ta, že bez ohledu
na to, zda je ve vaší obci či městě svatých dvacet nebo 80.000, zkuste se probudit ze sna odpadlé církve,
otevřít oči, přečíst si a uvěřit Bohu Efezským 4,3: „Za všech okolností pozorně zkoumejte, co vám říká
Boží Duch. Tak se vyhnete třenicím! Všichni patříme k jednomu Tělu a jsme vedeni týmž společným
Duchem k jediné slavné naději (budoucnosti). Máme jednoho Pána, jednu víru, jeden křest; máme jednoho Boha Otce nad sebou a v sobě a vše,co máme a jsme, je od Něho.“ A už se nevracejte k bláznovství
a žijte podle toho, co jste v tomto kursu slyšeli a přijali. Amen. Začnete-li se od zítřka scházet jako jediná
místní církev, (návrat ke kursu D.P. 1980:) Ani život údů v místní církvi podle Písem se nevyhne osobním
problémům. Vždycky se najde bratr Smith, který se nedohodne s bratrem Jenkinsem. Tomu se skutečně
nedá zabránit,ale není to přece důvod trhat Krista na kusy! Jsme Jeho Tělo. Pro starého člověka to nebude
lehká záležitost. Většina křesťanů si ovšem potřebuje už konečně jednou uvědomit, že
Bůh nemá pro starého člověka, ani je-li kazatelem, vůbec žádný program.
Z Boží strany je řešení tohoto problému jednoznačné: poprava a pohřbení starého člověka.
Denominace jsou tu jen kvůli starému člověku farářů a kazatelů. Náš starý člověk byl s Kristem ukřižován na kříži Ř 6,6 a byl s Kristem pohřben ve křtu, v tom jednom křtu. Toť vše. Bůh už nic dalšího pro
našeho starého člověka kromě popravy nemá. Žádný program, žádný plán na postavení modlitebny, žádnou pomoc nebo dokonce kariéru v církevní hierarchii, žádnou nápravu. Ne se víc naučit opisovat od W.
Nee, ale nech se, starý člověče faráři a kazateli s Kristem popravit, abys s Ním mohl vstát z mrtvých jako
bratr, úd Kristova Těla, místní církve. Platí to i pro farářky a pastorky. Pro Boží plány není starý studovaný člověk naprosto k ničemu. Studuj: 5M 25,17-19 Sd 3,13 1S 15,1-35, zvl.v. 3.23.33 a 2S 1,8.13-15.
Jsi Amalechitský! Amalech je obraz starého člověka, člověka tak jak je, byť nadaného a studovaného.
Agag je jeho „JÁ“.
Dokud se snažíme zapojit starého Adama, neznovuzrozenou osobu, do Božího díla, nic z toho nebude. Tělo a krev nic neprospívá. Pokud však žijeme pod Boží milostí a chodíme v Duchu, jsme použitelní
pro Boží dílo. Boha nezajímá jiný program než Jeho Vůle, jen Jeho úradek se stane, a od toho máme Písmo,ve kterém nám ho skrze své proroky odpočátku zjevuje. A toto je Jeho Vůle o Nevěstě pro Jeho Syna.
A Boží program, týkající se církve, který je schopen fungovat, předpokládá
v e d e n í B o ž í c h d ě t í D u c h e m s v a t ý m , skutečnou živou Osobou. Nemůžeme snížit standard-Boží normu, na naši úroveň. Jsme to my, kdo se musí Boží milostí natolik změnit,
až docílíme stavu, že můžeme žít, vzkvétat a být šťastni a spokojeni v Božím životě, v Boží normě,
na Boží úrovni, podle Boží Vůle jak je psáno. Ta není zemská, přirozená, ale nebeská, duchovní.
Jsem si jist tím, že totéž, co pro jednotlivce, platí i pro Vyvolanou, koinónii svatých, abychom se
vyhnuli vytunelovanému obsahu slova církev. Bůh má svou normu, zjevenou v Písmech, pro církev, a
nebude ji snižovat. Nebude měnit své požadavky ani pravidla jejího fungování. Kdykoliv něco Bůh spustí, odstartuje, spustí to správně. Potom další změna už může být jen k horšímu. Tedy tradice. Kromě
Skutků, Listů a Zjevení všechno pozdější dát pryč, vždyť to je jen úpadek, odpadnutí. V té souvislosti si
vždy vzpomenu na Noemovu archu. Noemova archa (ne ta Hořovická) byla navržena Bohem, vyrobena
Noem přesně podle Božího plánu, a proto ji také nebylo třeba ani možné zrušit, měnit, nebo opravovat –
reformovat. Byla hned napoprvé a definitivně dokonalá, způsobilá ke svému účelu. Přesně tak je to i s církví, jak ji Duch svatý vybudoval ve Skutcích. Kdyby někdo přišel k Noemovi a byl vystudovaný na
fakultě, poradil by mu, že takhle, jak určil Bůh, se přece archa postavit nedá, on že na to má školy.
Usnadni si to; co Bůh chce, je příliš obtížné (Jendo T., ne já jsem tak náročný, jen ti říkám Boží slovo,
Bůh 1) opravdu je a 2) je takový, jak tu čteš. Proč z toho obviňuješ mě nebo Jeremiáše?). Kdyby ho Noe
uposlechl, jako uposlechli vaši předchůdci a vy jedete po jimi vyjetých kolejích, následek by byl, že by se
loď potopila a my bychom tu prostě vůbec nebyli. Jen naprostá poslušnost Boží Vůle zachránila lidstvo
z potopy a stejná je zachrání ve Dni Páně skrze Vyvolanou, zbudovanou na základ apoštolský a prorocký
zde a nyní. Jakákoli změna je k horšímu.
Jsem přesvědčen, že totéž platí o Božích plánech pro služebnosti v církvi. Vezměme si službu Ježíše
Krista. ON byl dokonalým apoštolem, dokonalým prorokem, dokonalým evangelistou, dokonalým pastýřem a dokonalým učitelem, dokonce i dokonalým sluhou. Když Ježíš začal sloužit, začal dobře. Bůh pro
služebnosti ve své církvi nemá jiný program, než měl pro Ježíše Krista, než dělat přesně to, co dělal. 29
11.Kislev 5769 při bohoslužbě ve svatyni otevřel Slovo Boží – rhema - Daniel 11,30bn zprávu o tom,
co se nyní děje na duchovním bojišti v táboře antiKrista – křesťanství: „Což učině, navrátí se, a srozumění míti bude s vámi, kteří jste opustili smlouvu svatou. A vojska veliká, hordy, ukázané Rickovi Joynerovi v úvodu zjevení POSLEDNÍ BITVA, budou stát vedle něho, a poskvrní svatyně a pevnosti svatých;
odejmou také oběť ustavičného sdílení se a modliteb a postaví ohavnost spuštění. Tak aby ty, kteří se bezbožně proti zde vyučované smlouvě chovati budou, v pokrytství posiloval úlisnostmi, lid pak, který zná
Boha svého, aby jímali (nejen Ježíš má mnoho synů, ale i Jidáš). Což i učiní. Nedivte se, miláčkové, Pán
nám to předem řekl a musíme tím projít zde a nyní. Pročež vyučující lid, gramateové vyučující mnohé,
padati budou od meče a ohně, zajetí a loupeže po mnohé dny. A když padati budou, malou pomoc míti
budou, neboť připojí se k nim mnozí pochlebně. I vás takové ale milujeme, agapeo te. Z těch pak, kteříž
jiné vyučovati budou, padati budou, aby prubováni, a čištěni a bíleni byli až do času jistého. (To je, Kamile, naše „evangelium prosperity“ – prubování, čištění a bílení pro nebeské Království). Vykupujme čas
a pokračujme v kázání pravd o OBNOVĚ Vyvolané.
Je to jednoduché Jan 14,12: „Amen, amen vám pravím: Kdo věří ve mne, i on sám bude dělat ty
skutky, které já dělám, a ještě větší bude dělat!“ Za 20 století církve jsme viděli už příliš mnoho odchylek od toho, co je psáno, jiných forem a metod služby, konaných jinými lidmi než apoštoly, proroky,
evangelisty, pastýři a učiteli, jimiž však nikdy nebylo, není a nebude dosaženo Božího úmyslu. Bůh sám
začal správnou metodou a nebude ji měnit. Věřím, že přesně totéž platí pro řád v Boží Vyvolané, církvi.
Bůh začal podle Své Svrchované Vůle způsobem, který byl dán apoštolům, stvrzen proroky, kázán
evangelisty, vyučován učiteli a vykonáván na každém místě všemi svatými a mezi nimi pastýři a sluhy.
Nikdy se nestane, že by si Bůh řekl, Jendo: „Asi sem se splet, asi je to pro lidi příliš těžké, zdá se, že to
vůbec nemohou pochopit a přijmout. Budu si muset změnit své normy a plány, abychom se dohodli, jenže
– komu se mám přizpůsobit? Katolíkům? Těch je nejvíc. Nebo Moravským bratřím? Mám v tom zmatek.“
Ne, tak to „jiné Boží myšlení“ nevypadá. Ne, takhle to Bůh neudělá. ON má čas. Čeká, dokud se následovníci Kristovi nesrovnají s Jeho Vůlí, zjeveným záměrem. Trpělivě čeká. Obdivuji Boží trpělivost.
Čeká, dokud si nedáme práci objevit a vyrovnat se s Jeho standardem a způsobem (modelem) jednání
a s Jeho záměry. Věřím, že toto je velmi důležité! Tu a tam se už v U.S.A. objevují první vlaštovky. Lidé
konečně začínají říkat: „Proč nemáme fungovat v církvi tak, jak si přeje Bůh? Místo, abychom se snažili
přimět Boha, aby dělal dál věci tak, jak jsme se naučili z marného obcování vydaného od otců, anebo jak
se nám samým zalíbilo?“
Dovolte mi, abych na závěr zdůraznil několik skutečností, týkajících se postavení starších. Služebnosti starších jsem věnoval v této lekci více času, protože se domnívám, že v současné situaci je třeba,
aby v myslích Božích dětí zaujaly místo dvě nejdůležitější služebnosti v církvi – apoštolé a pastýři. Místo, které jim náleží. Neomlouvám se, že jsem lekci o pastýřích poněkud protáhl, naopak – budeme ještě
pokračovat. Pastýři jsou podle mého názoru klíčem k celé současné situaci OBNOVY odpadlé církve.
S 14,21n: „Druhého dne (po ukamenování a vzkříšení) odešel Pavel s Barnabášem do Derben. Když
tomu městu kázali evangelium a získali mnoho lidí za učedníky, vrátili se do Lystry, Ikonia a Antiochie
(Pisidické), utvrzovali duše učedníků, povzbuzovali je, aby setrvávali ve víře. Říkali,že musíme mnohým
utrpením v e j í t do Království Božího. Vybrali jim po církvích s t a r š í, a modlitbami a posty je
poručili Pánu, v kterého uvěřili.“ V Lystře, Ikonii a Antiochii Pisidické už kázali několik měsíců až rok
a zanechali po sobě učedníky, nikoliv církve. Ale když se tam vrátili, dále tyto učedníky vyučovali a posilovali ve víře, utvrdili je ve víře a upozornili je, že do Království Božího se vstupuje skrze soužení!
Potom jim na každém místě ustanovili starší. Z učedníků se stala církev tehdy, když jim apoštolové
ustanovili pastýře.
Bez starších jsou věřící jen beztvarými skupinami učeníků. Mohou se modlit, chválit Pána, také i
smilnit a cizoložit lidmi ustanovenými a prováděnými formami denominačních bohoslužeb, ale nemohou
vypůsobit Tělo Kristovo – Vyvolanou jako Království Boží na zemi.
Ustanovení pastýřů apoštoly je bodem přechodu. Současná situace např. v U.S.A. jak to vidí Bůh
je s p o u s t a u č e d n í k ů a t é m ě ř ž á d n á c í r k e v .
30
My něco od Boha máme – spasení, uzdravení, vysvobození, vyslyšení modlitby, dary, ale Bůh od nás
nic. Chce tu mít Své Tělo, církev, Své nebeské Království, a to jsme mu svým denominacionalismem
odepřeli. Jednoduše proto, že milujeme jen sami sebe, svá těla=přirozenost a jejich rozvoj na co nejlepší
adventisty, slovoživovce atd. a nemilujeme ani Boha ani bratry, a zejména ne ty nejmenší: sirotky, vdovy,
opuštěné (však ty přijď, ať můžeš nebo ne, devětkrát tě odmítneme, protože máme už svůj program, a po
desáté tě obšťastníme nějakou svou produkcí a zas tě necháme samého sobě). Tak dnes u nás vypadá
„spousta učedníků a žádná církev“.
Ó ano, máme tu baptistickou církev! První baptistický sbor a Poslední baptistický sbor, máme Církev nazarejských, máme Církev Boží, Církev neotřesitelného evangelia (Vinice Cheb), Církev Boží v proroctví v Kristu a jinou Církev Boží v proroctví v Kristu a Otci… atd. Až tak daleko jsme to dopracovali!
Pokud však jde o Boží hodnocení, nevěřím, že toto jsou církve. Nejsou. Jen ďáblův p o d v o d.
Co máme jsou jen beztvaré skupiny učedníků. Kde pokročili, jen ke zlému, jsou-li jinak a pod jakýmkoliv
jiným Jménem stmeleny, mnoho utrpí při bourání jejich chybných vztahů, než budou vbudováni do Mé
církve, praví Pán. Ale už, chvála Pánu, se někde konečně začaly tyto skupiny scházet po domech v malých modlitebních skupinách a studují Má Písma podle učení Mých učitelů. Ale to všechno ještě není Má
církev. Tyto skupiny věřících se stanou místními církvemi podle Boží Vůle a podle norem svatých Písem
tehdy, až si ode mne vyprosí Mé apoštoly, přijmou je, a ti jim ustanoví starší, kteří začnou podle Písma
fungovat. Je to bod přechodu od dnešního chaosu, zmatků amorfních (neuspořádaných=chybně uspořádaných) spolků učedníků k ř á d u Mé církve.
Vidím věc tak, že životně důležitým přechodem, který tuto změnu vyvolá, je ustanovení starších.
Toto je nesmírně důležité tvrzení. Pokud mám pravdu, a tam, kde ji společně nejdříve skutečně duchovní
lidé přijmou a budou se za ni horlivě a v postu modlit, jistě pochopíte a Pán vám to potvrdí. V tu chvíli se
na vás soustředí největší ďáblův odpor. Ještě jste nezažili ani neslyšeli o zápase S 14,22n až se vás bude
týkat, že vás Pán vydá satanu, aby vás tříbil, než oddělením od denominací a ustanovením starších projdete společně úzkou brankou na strmou úzkou cestu po Boží Hoře nebeského Království zde a nyní. Mé
zkušenosti za několik posledních měsíců mi to přesně potvrzují. Jakmile jsme se k tomuto kroku začali
chystat (nepřímé vyznání, že je D. Prince apoštolem), nebylo náhodou, že se proti nám rozpoutalo peklo.
Hlavně od všech velerad farizeů a kazitelů. Byla to satanova reakce na tento náš životně důležitý krok
víry. Uděláte-li tento krok při zachování jednoty, zredukujete ďáblovu schopnost brzdit a dezorientovat
svaté ve vaší obci či městě na minimum. Musí jít.
Ještě jednu věc zdůrazním: Podle mých výpočtů byli zpravidla vybíráni jako starší věřící, kteří ještě
nebyli ani jeden celý rok věřícími. Vůbec neočekávejte, že apoštolové vám ustanoví starší z těch, které jste
v denominacích tak zvyklí vnímat. I tu budou výjimky, ale jen po naprosté hluboké změně zhloubi srdce.
Řeknete, že to nebyli velmi staří starší. Skutečně ne. Slovo starší je relativní. Ve skupině šestiletých dětí
je starším osmiletý. Mezi dvacetiletými je starším dvaadvacetiletý. Je to vždy relativní. Jde jen o skutečný
vztah k Pánu, závislost na Pánu. Apoštoly ustanovení starší nebyli velcí znalci Písem a možná je do té
doby ani celá neviděli, a už vůbec ne Písma Nové smlouvy, která existovala jen z části a nikdo je neměl
pohromadě. Být Kristovým starším je vztah k Hlavě a ne k literatuře, Kristus nepotřebuje ty, kteří studovali na biblické škole a už patnáct let vyučují v biblických hodinách, ale
muže, kteří po setkání s Kristem a po Jeho „Pojď za Mnou!“ využili daný čas několika měsíců
k seznámení se s Bohem a se základními pravdami Jeho Slova. Takové Duch svatý ukázal Barnabášovi a Pavlovi, když se po roce vrátili: „Toto jsou muži, kteří budou staršími=dohližiteli=pastýři! Přišel čas
je do jejich služebnosti postavit.“ Uvědomte si proto, že starší nemusí být starý, že je to vždycky relativní
pojem k ostatním ve skupině. Nezáleží tolik na fyzickém věku ani na počtu služebních let od obrácení a
uvěření. Někdo může být už deset let věřícím, ale duchovně je stále nemluvně. Záleží na duchovní dospělosti, na způsobilosti stát a obstát v duchovních bojích. Ta je rozhodující. Všimněte si v Titovi1,5,
že dokud nejsou v každém městě ustanoveni starší, něco chybí, něčeho se ještě nedostává a je zapotřebí.
Řád církve není takový, jaký by měl být. Věřím, že tato pravda platí (jako úplně všechny pravdy Písem)
přesně dnes pro nás. Měli bychom se s ním vyrovnat a začít jednat. Společně v jednotě.
Konec lekce 6. – téma pokračuje v lekci 7.
31
Pane Ježíši, děkuji Ti a slavím Tě za to, že jsi všechno tak moudře spořádal a že nám dáváš časy
rozvlažení od tváři Páně, abychom mohli změnit své smýšlení a přijmout Tvou Vůli pro sebe osobně, pro
naše rodiny, pro naše milovaná modlitební společenství, ve kterých jsi nám zjevil Svou milující přítomnost, i pro Tvůj lid v naší zemi. Přijímám toto Tvé apoštolské vyučování pro sebe, pro svůj dům, a protože
jsi mne k tomu povolal, i pro Tvůj lid v naší zemi, Československu vč.PR. Děkuji Ti, že nám nyní dáváš,
Otče náš, apoštoly, proroky, evangelisty, pastýře a učitele podle Tvého srdce ke spořádání svatých k dílu
služby, abychom tak rostli do plného vzrůstu Tvého Syna.
Děkujeme Ti, že jsi se nad námi slitoval jako nad ovcemi, nemajícími pastýře, a že nás shromažďuješ jako kuřátka pod svá křídla, abychom oddělení pro Tebe a Tebou uspořádáni zvěstovali Tvé Ctnosti ve
dnech a v zemi nám svěřených. Prosíme Tě, Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se Tvé Jméno! Buď
Vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi, naší zemi. Přijď Tvé Království zde a nyní! Dávej nám denně všecko,
co potřebujeme, a odpusť nám naše hříchy, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Vždyť Tvá je vláda i moc i sláva na věky. Amen.
Modlitba našeho bratra, který má s námi účast na soužení Ježíše Krista i kralování i vytrvalosti a trpělivosti , která je vznesena před Boží trůn za nás v ČSR od roku 1983 dodnes. Přidejme své AMEN.
Místní (rezidentní) služebnosti v církvi.
Lekce 7.
Další učení o pastýřích.
E 4,11: „To ON rozdal své dary – apoštoly, proroky, evangelisty, p a s t ý ř e a učitele – pro
přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo Tělo budovalo, abychom nakonec všichni dospěli
k jednotě víry a k poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti.“
Pokračujeme studiem hlavních služebností Vyvolané, jejichž seznam je uveden v E 4,11. Základním kamenem stavby církve je Pán Ježíš Kristus. Na něj se staví základ apoštolský a prorocký. První a
nejdůležitější služebností jsou apoštolé. Jsou základem, který se staví na Krista, a na který teprve jsou
stavěny další živé kameny. Bez apoštolů nemůže být nikde nz církev. Probírali jsme spolu dosud učení
Nové smlouvy o Vyvolané a začali jsme se zabývat hlavními údy Těla Kristova = hlavními služebnostmi.
Dělíme je na dvě skupiny: 1) mobilní, které jsou k disposici celému Tělu Ježíše Krista na kterémkoliv
místě, kam je Duch Boží povede, a v kterékoliv době. 2) místní (usazené, rezidentní) služebnosti, které
působí v určité místní církvi a mimo ni neplatí. Pohybliví (mobilní) jsou apoštolé, proroci, evangelisté a
učitelé. Místní (usazení, rezidentní) jsou pastýři a sluhové. V předchozí lekci jsme se zabývali staršími a
sluhy. V této probereme další učení o pastýřích.
Řekli jsme, že pro označení bratří, kteří jsou mezi svatými v místní církvi a slouží jí, má Písmo tři
řecké výrazy: presbyteros=starší v množném čísle, episkopos=dohližitelé, a pojmen=pastýři. Všechny
označují tytéž osoby, působící společně v jednotě. Zpravidla se užívá označení „starší“. V Písmech Nové
smlouvy jsou uváděni výhradně v množném čísle. Nikde o nich nenajdeme zmínku jako o jednotlivcích.
Toto je základní princip Písem a církve Boží. Starší jsou životně důležitým článkem mezi Pánem nad
církví Ježíšem Kristem a Pánem v církvi Duchem svatým, působícím skrze mobilní služebnosti apoštoly,
proroky, evangelisty a učiteli, a v jednotlivých obcích a městech usazenými údy místní Kristovy církve.
K personálu místní církve patří svatí, starší, a sluhové, nikdo jiný (např. kazatel, posluchači, čekatelé,
chvalaři atp.) tu není. Podle toho poznáte Vyvolanou od denominací.
Důležitým principem je, že místní církev není nikdy dělena. S růstem počtu údů se pouze zvětšuje
počet starších. I měla-li 50.000 údů jako v Jeruzalémě, Antiochii, zůstává jen jedna církev. V této lekci se
budeme podrobněji věnovat některým aspektům apoštolského učení Nové smlouvy o starších. Začněme
nejdříve č i n n o s t í s t a r š í c h . Co mají starší dělat?
32
Co mají starší dělat?
„Starší, kteří dobře s p r a v u j í , mají být pokládáni za hodné dvojnásobné cti (spojené
s odměnou, může být také přeloženo: dvojnásobné odměny jako výraz dvojnásobné úcty), zvláště ti, kteří
p r a c u j í s l o v e m a u č e n í m . Zde a na jiných místech Písma není učením míněna doktrína
jako abstraktní přijatá pravda, ale proces vyučování a výchovy. Jde o proces učednictví, osobní sledování
a následování mistra odborného výcviku na Krista, krátké a jednoduché pokyny a soustavné zaměstnávání
ducha, duše i těla konáním Boží Vůle. Napomenutí a povzbuzení doprovází proces odpozorování a napodobování toho, co Ježíš ve svém Těle dělá, a potom postupné vykonávání jednotlivých pracovních úkonů
duchovní služby pod dohledem v nepřetržitém konkrétním společenství svatých. Základní hodnota je přitom podřizování se a přijímání od Pána skrze Písmo a charismata, schopnost dívat se na Pána a krok za
krokem Ho následovat. –mv- Dvě hlavní činnosti staršího tedy jsou:
1) spravovat (vést) a 2) vyučovat (vychovávat). U všech starších se předpokládá, že
vedou, u některých mimo to, že vyučují. Obecně se však od staršího očekává, že povede a bude učit.
V e d e n í (spravování) je v řečtině vyjádřeno třemi různými výrazy. Bude dobré si o nich něco říct. V 1Tm 5,12-13: „Prosím vás, bratří, abyste uznávali ty, kteří mezi vámi pracují a jsou vašimi
představenými v Pánu a napomínají vás. Převelice je milujte pro jejich práci!“ Z těchto veršů plyne,
co mají starší dělat: 1) pracují (a je to tvrdá práce), 2) jsou předložení, jsou představenými, v čele, a ….
3) napomínají-povzbuzují, učí dobrému a varují před zlým a před chybami, učí rozlišovat. Vidíme
zde, jak jsou svatí důrazně napomenuti, aby si vážili a milovali ty, kteří takto mezi nimi pracují a jsou jim
dáni za příklad v Pánu a napomínají je. Není přirozeně vždy lehké milovat někoho, kdo vás napomíná, ale
zde je to žádoucí. Potřebujete silnou pomoc v boji proti vlastní tělesnosti a svodům světa. Druhé slovo,
jehož je použito pro vedení církve, znamená doslova v é s t . Vyvolává představu orientálního pastýře,
který vždy kráčel před stádem, a stádo ho následuje a reaguje na jeho hlas. Z tohoto řeckého slova je odvozeno podstatné jméno, znamenající velitel vojska, vůdce, generál. Je užito 3x v listu Hebreům 13,7.17.
24: „Pamatujte na své vůdce (velitele), kteří vám mluvili Slovo Boží!“ Vidíme zde, že tito lidé vedou,
mluví ostatním Slovo Boží a dávají příklad víry, který je třeba následovat. Pokud vedoucí nevedou
tímto způsobem, pak je podle Božího Slova nemusíme, nemáme a nesmíme následovat. Máme následovat ty, kdo mluví Slovo Boží v pravdě a dávají příklad ve víře. 17) „Poslouchejte své vůdce a buďte jim
povolni, neboť oni bdějí nad vašimi dušemi (váš duch je veden Duchem Božím přímo) jakožto lidé, kteří
za ně budou vydávat počet; ať to mohou činit s radostí a ne se vzdechy – to by vám nebylo k užitku, ale ke
škodě.“ Správcové tedy mají bdít nad dušemi (co si kdo myslí, cítí a chce) ve stádě, které se jim mají podřídit. 24) „Pozdravte všechny své vůdce (velitele) a všecky svaté!“ Toto slovo vůdce je v H 13 3x a vždy
v množném čísle. Nikoho ať nenapadne mluvit o jednom muži jako o hlavě nebo vedoucím místní církve.
Pozn. –mv- Rovněž nemá toto místo nic společného s kultem zemřelých zakladatelů nebo vzorů denominací, ani neslouží k podpoře ducha tradice, jak ho užívají někteří k Adlofovi, Butcherovi, Sirackému
aj., týká se totiž přítomných živých Pánem daných služebníků místních církví v jejich společném působení,
jak máme teprve před sebou, až uvidíme, přijmeme a začneme uskutečňovat Boží Vůli, záměr pro tuto
nádhernou poslední DOBU OBNOVY CÍRKVE.
Třetí slovo, znamenající v é s t , je přímo odvozeno od řeckého „pastýř“ a má být přesně překládáno výrazem p á s t . S 20,28 „Buďte bedliví na sebe a na celé stádce, v němž vás Duch svatý ustanovil
za dohlížitele, abyste p á s l i církev našeho Pána (ne svou!), jíž si získal svou vlastní krví.“ Byli tedy
dohlížiteli a pastýři. Práce, kterou dělali – pásli církev Boží. Podobně užívá Petr téhož slova v 1P 5,1-2
v souvislosti se staršími: „Starší mezi vámi napomínám – já spolustarší a svědek utrpení Kristových a
účastník slávy, jež se má zjevovat: paste stádce Boží mezi vámi ne jako povinnost, ale ochotně, ne pro
mrzký zisk, ale dobrovolně, ne jako dědiční páni, ale buďte vzorem stádci. Až se zjeví vrchní pastýř,
sklidíte nevadnoucí vavřínový vítězný věnec slávy.“
Starší tedy měli pást stádo Boží a opatrovat je, dohlížet na ně. Jak Pavel tak i Petr jsou zajedno
v tom, že o pastýřích místní Vyvolané píší vždy v množném čísle a nazývají je staršími=dohlížiteli(předáky)=pastýři. Těmito slovy je vždy označován týž muž, týž úd v Těle Kristově.
33
Slovo „pást“ nebo „vést“ má v Písmech Nové smlouvy zajímavé použití. Stojí za to se na ně podívat, protože definuje určitý stupeň autority a discipliny. V M 2,6: „A ty Betléme, země Judova, naprosto
nejsi nejmenší mezi vojvody Judovými,nebo z tebe Mi vyjde vývoda, který pásti bude lid Můj, Izraele.“
Ve Z 2,27 je slíbeno: „Vítězi (Přemožiteli) pak a tomu, kdo až do konce vytrvá v Mých skutcích, dám
moc nad národy: bude je pást železným prutem, roztříská je jako hrnčířské nádobí.“ Spravovat znamená
též p á s t , a to prutem Ž 23,4. V tomto případě nikoliv dřevěným (napomínání Slovem), ale železným,
kterým budou roztřískáni. Je v tom velmi silná myšlenka autority a discipliny. Podobně ve Z 12,5: „Ten
drak se postavil před ženou, která měla rodit, aby pohltil její dítě, jakmile porodí. I porodila syna, pacholíka, který má pást všechny národy železným prutem. Její dítě bylo uchváceno k Bohu a k Jeho trůnu.“
Píseň Dítě se nám narodilo není nic vánočního, ale prorocky přítomného ve druhém přicházení Kristově.
Nebo Z 19,5 „Z úst mu vychází ostrý meč, aby jím bil národy. Bude je pást železným prutem. Bude šlapat
vinný lis vášnivého hněvu Vševládného Boha. Na šatě a na bedrech má své jméno:
Král králů a Pán pánů. Halelu–Jáh!
V každém z těchto tří výskytů ve Zjevení je velmi silně vyjádřena myšlenka mocné autoritativní
vlády. Tím nechci dojít k tomu, že pastýři by měli místní církev spravovat železným prutem, ale chci ukázat na realitu vlády Krále králů a Pána pánů, jíž pastýři ve své službě přinášejí. Budete-li hledat v Písmech Nové smlouvy, nenajdete tam ani tak důraz na podřízenost oveček – to se automaticky předpokládá,
jako spíše na to, aby pastýři neužívali nadměrně své autority a nezatěžovali ovce břemeny nad jejich
síly. To je v příkrém rozporu se současnou situací moderních sborů v U.S.A., která má vžitou praxi, že
každý vládne každému, demokraticky. Kdyby tak D.P. přijel k nám, to by teprve koukal, že? Ani v Austrálii ovce pastýře nedojí a nestříhají z jich vlnu, jako u nás.
Podívejme se na další aspekt služebnosti starších, jímž je v ý c h o v a . Je zde jazykový problém;
vyučování se u nás zúžilo na „studium“-biflování, ale o to se tu nejedná. Zvolme tedy zásadně místo slova
vyučování výraz u č e d n i c t v í .
U č e d n i c t v í .
Pojem přenášení kvalifikace tím, že mistr nebo tovaryš přijme učně ve svém řemesle, třeba holič.
Učeň musí být přítomen, z počátku se jen dívá, zametá vlasy, pak začne mydlit atd., ale na zákazníkovi
smí dělat jen to, co se už doopravdy naučil, neboť jde o čest mistrovu, který za své dílo odpovídá. Trvale
je přítomen a je k ruce pro cokoliv, co potřebují nebo mu svěří. O takové učednictví se přesně jedná, jež
Písma Nové smlouvy přeložená do češtiny nazývají učení apoštolské. O takové „vyučování“= učednictví
jde v každodenní společném životě místní církve po domech. Je doplňováno podobně jako u holičů docházením do učiliště na hodiny teorie, kázáními, (jež v Jeruzalémě probíhala denně v „chrámě“. Od r. 71
už jen ve shromážděních veškerého množství místní církve), kde se doví skrze apoštoly, proroky a učitele
širší souvislosti a důvody svého povolání vyučit se na Krista, jak mu ukazuje jeho pastýř.
Už jsme o této výchově učňů, o učednictví četli v 1Tm 5,17 a v Titovi 1,9. Zde v T 1,6n Pavel
říká, že starší má být bezúhonný, muž jedné ženy, a v 7) opět, že správce má být bezúhonný. Znovu jsou
slova „správce“-episkopos a „starší“-presbyteros zaměnitelná. A pak ve v.9) „dbalý Slova podle spolehlivého učení, aby byl schopen jednak povzbuzovat lidi ve zdravé nauce, jednak usvědčovat odpůrce.“ Tento
obrázek je jasně vykreslen ve 2Tm 2,2, kde Pavel instruuje Timotea, jak v místní církvi postupovat při
výchově učnů – v učednictví. Zapomeňme prosím definitivně mrtvou představu tzv. shromáždění: místnost či parádní kostel, hodina v neděli a druhá ve středu + nácvik sborového zpěvu v pondělí večer. Očistěme si mysl od ukradených významů, aby nám stále nedeformovaly slyšení a chápání Božího Slova.
Ecclésia = Vyvolaná, což se překládá „shromáždění“, je trvalý společný život všech svatých v obci na
dvou platformách, shromáždění všeho množství a trvání v učednictví, sdílení všeho při společném denním
stravování a na modlitbách. Shromáždění podle Písem Nové smlouvy znamená život Těla, místní církev,
nepřetržité obecenství všech svatých v daném místě a klanění se Bohu v trvale pulsujícím organismu Těla
Kristova v Duchu svatém, přijímajícím duchovní i tělesný pokrm a rostoucím do Jeho obrazu. „Co jsi ode
mne Pavla slyšel, ty, Timoteji, svěřuj věrným lidem, kteří budou schopni také vyučit jiné.“
34
Toto učednictví nelze uložit do knih a vystudovat ve škamnech škol, ani přerušit a potom zase
obnovit z knih. Je to „know-how“, moudrost, umění, jak na to, které se získává a přenáší pouze sdílením
života na základě vzájemného sebevydání. Může být studiem jen doprovázeno, ne nahrazeno. V tomto
verši jsou čtyři generace, spojené prostřednictvím učednictví. Pavel učí Timotea a spolu další věrné muže,
kteří by se u nich a s nimi stali sami schopnými učit potom další. Tak tedy vypadá církev, tak vypadají
starší a celý model předávání Kristova života a jeho šíření až do posledních končin země. Bez jakýchkoliv
institucí, firem a odborových organizací, farářů či škol.
Nejdřív musíš být sám vyučen a být schopen přenést toto vyučení bez deformace na jiné potenciální lidi. Ze „zástupů“ jsou povoláni „učedníci“, a ti po důkladném vyučení a ustanovení povolají a vyučí
další. Tím vzniká dostatečná zásoba starších, připravených pastýřů, aby od evangelistů převzali Ježíšovy
ovce a vyučili je po domích na další pastýře, pokud si je apoštolé nepřevezmou do apoštolských týmů jako
proroky, evangelisty a učitele. Tak se Kníže pastýřů postaral o své jediné stádce, že bude stále mít kdo
ovce rodit a pást. Jen naše neposlušnost a nenásledování Krista cele zavinilo, že celý svět nebyl v několika
málo generacích proměněn v Boží Království. Ale prvotní církev k tomu rychle směřovala, nebýt Diotrefů
atp. a opouštějících první lásku.
Mluvíme-li tedy o starších jako o mistrech odborného výcviku, musíme nutně zapomenout na
svého muže na kazatelně. Už jsem řekl, že služebnost učitele, působícího mobilně v rámci celé církve, vyžaduje veřejné systematické odhalování všech pravd Písem svatých uceleně a v souvislostech. Uvedl jsem
příklad Apola. Myslím však, že u staršího učedníka, který vede své učně v rámci místní církve, se jedná o
úplně jiné vyučování a měřítko. Je to získávání celého Kristova charakteru učedníky ve společném životě s jejich pastýřem, vyučeným dělníkem=předákem, v měřítku menších skupin. Často muži, kteří
se nemohli uplatnit jako učitelé celé církve, jsou ohromně efektivní a velmi užiteční při osobním vedení
skupin a jednotlivců, jaké dnes zoufale potřebujeme. Právě pro tuto službu chybí vhodní lidé. Protože sám
také vykonávám služebnost učitele celé církve, dovedu tuto službu v malém osobním měřítku ocenit.
Kdekoliv skončím kázání, už na mě čeká x lidí, aby se ptali na věci, které by jim mohl stejně dobře nebo
lépe zodpovědět jejich normálně vybavený starší, a zároveň přitom v denním životě dohlédnout na to, aby
podle přijatého světla správně jednali, protože do církve nepatří otázky „jak to je?“ a „proč to tak je?“,
ale „Muži bratří, co máme dělat?!“ Slovo démon je od kořene „vědět, znát“. Nechtějte být jako démoni.
Oni vědí, ale třesou se. V Těle se zabýváme následováním Pána, konáním Božích skutků a mluvením
Božího Slova, Slova života a ne žvýkáním ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Je zbytečné zatěžovat takovými otázkami sebe nebo hostujícího učitele, ale tito věřící nemají ve svém sboru dosud žádného
pastýře, kdo by je jako učně denně vedl a relevantní otázky jim zodpověděl. Nedostatek takové služby
v místních církvích by měl být odstraněn. Je to možné jen učednictvím.
Podívejme se teď na p a s t ý ř s t v í , na službu pastýře. Patří k pěti hlavním služebnostem.
Uvedl jsem už, že JEŽÍŠ je vzorem pro všechny služebnosti v církvi, které nejsou ničím jiným než diferencovaným projevem Jeho služby. Je příkladem apoštola, proroka, evangelisty, pastýře i učitele.
Chceme-li tedy hledat vzor pro službu pastýře, myslím že bude dobré začít u Pána Ježíše Krista. Jan 10
pojednává o dobrém pastýři. Slovo „dobrý“ zde není v morálním smyslu, ale znamená efektivní, kvalifikovaný, fungující. Označuje někoho, kdo svou práci zná a dobře vykonává. „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř nasazuje život za ovce. Námezdný, který není tím pastýřem, jemuž ovce náležejí, jakmile vidí
přicházet vlka, opouští ovce a prchá. Vlk pak je rve a rozhání; vždyť je to jen zaměstnanec, kterému na
ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř. Znám své ovce a Mé ovce znají Mne, úplně stejně jako Mne
zná Otec a já znám svého Otce, a dávám za ovce život.“ Vztah mezi Ježíšem a Otcem je obdobný jako
vztah mezi ovcemi a jejich pastýřem. Význam 15. verše je: „Tak jak já znám Otce a Otec zná mne, tak mé
ovce znají mne a já znám je.“ Uvědomíme-li si tyto vztahy, nabývá 14. a 15. verš na významu. Důraz je
na důvěrném vzájemném poznání. Dále v.16: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty
musím přivést. Uslyší Můj hlas a bude jedno stádo – jeden pastýř.“ Ve v.27 čteme: „Ovce mé slyší
Můj hlas a já je znám. Ony Mě následují a já jim dávám věčný život.“
Služebnost pastýře, p a s t ý ř s t v í , charakterizují čtyři body:
35
1) Pastýř pokládá svůj život za ovce (ovcím, podkládá ho pod ovce). Jeho život už mu nepatří.
Muž, který by chtěl vést pohodlný život sám pro sebe, nemůže vůbec vykonávat tuto služebnost. Je to
první požadavek (předpoklad) na pastýře, aby položil svůj život na oltář služby Bohu a Jeho lidu jako
pastýř – aby se zcela vydal ovcím, aby se podložil p o d n ě . Kdo nechce žít jako otrok, nemůže konat
tuto služebnost, ani jinou. Teď všichni „starší“ buď ohluchli, nebo se tváří, že vlastně nikdy starší nebyli.
2) Pastýř zná své ovce osobně a je s nimi v úzkém osobním spojení.
3) Ovce musejí znát osobně svého pastýře a mít k němu kdykoliv přístup.
4) Od pastýře se očekává, že bude k ovcím mluvit a vést je, že budou slyšet jeho hlas. Tato
potřeba je všude mezi Božímu dětmi – aby měly osobní vztah a znaly svého pastýře, aby k němu měly přístup. Když jsem vykonával před několika léty úřad pastora, byl jsem veden Duchem Božím, abych lidem
přečetl z Písma požadavky na pastýře v podobném smyslu jako dnes zde, a ukončil jsem tím: „Jsem vaším
pastýřem. Četl jsem vám z Písma, co to pastýř je a co by měl dělat, ale chci předem přede všemi veřejně
přiznat, že nebudu moci dělat to, co bych jako pastýř měl. Můžete si na mě stěžovat, ale neříkejte, že jsem
pokrytec. Nemohu dělat to, co bych měl, prostě proto, že to fyzicky nejde, že na to nestačím, byť byl zcela
uvolněn a zabezpečen i s rodinou. Je vás příliš mnoho a já nemám dost času na to, abych každému sloužil
jednotlivě. Přitom „můj“ sbor neměl víc než 200 členů. Bylo však jasné, že nejsem schopen poskytnout
ovečkám službu podle Písma. Tehdy jsem si ujasnil, že jeden člověk není schopen vést mnoho lidí. Sbor
je třeba rozdělit na menší skupiny, „domy“, které by měly své pastýře. Náš Mistr dokonalý Pastýř ovcí
měl maximum, strop: dvanáct v jednom turnusu . Budeš jako Mirek Marván 1981, když nás pásl osm.
Tito muži znají osobní problémy svých ovcí, jejich rodiny, situaci v manželství i v zaměstnání,
mohou je kdykoliv navštívit a osobně s nimi rozmlouvat. Vím, že každý věřící potřebuje někoho, ke komu
by mohl jít, aby mu poskytl tento druh služby. Právě tento druh služby pastýřů Boží lid v tomto národě
zoufale potřebuje. Pastýři místní církve tohoto typu se téměř nikde nevyskytují. Existuje spousta příjemných vzdělaných kultivovaných mužů, kteří jsou pastory a dělají, co mohou, avšak většina z nich, pokud
se přece pokusili tuto službu zavést a konat, skončila nervovým zhroucením nebo infarktem, protože
prostě není v možnostech jednoho člověka, aby mohl takto sloužit většímu počtu lidí.
Podívejme se ještě na jiná místa, kde čteme o službě pastýře. Žalm 23 je většině věřících důvěrně
znám. Je to vlastně pastýřský žalm. Je v něm psáno o tom, co pastýř dělá pro své ovce. David se zde staví
do pozice ovce Hospodinovy a říká: /Zeman/ „Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází a nebude scházet. Uvelebuje mě (jako matka své dítě) na nivách travnatých, (laskavě, ponenáhlu) provádí mě při vodách odpočinutí. Mou duši uklidňuje (navracuje k sobě) a vede mě šlépějemi spravedlnosti pro své
Jméno.“ Tyto tři verše sumarizují aspekty pastýřské služby. Ke službě pastýře patří také dohlížet, zda ovce nechodí na nebezpečná a špatná místa. A pokud chodí, vrátit ji a přivést ji zpět. V Ezechieli 34,1-4 Pán
hodnotí službu pastýřů Izraele (což je dokonale aktuální dnes u nás) a vytýká jim, že nekonali, co měli.
Pro mne je to velmi vážné slovo: na konci tohoto věku budou pastýři Pánu vydávat počet ze svého pasení.
Pro některé to bude nepříjemné překvapení /Hejčl/:
„A stalo se slovo Hospodinovo ke mně,řkoucí: Synu člověkův, prorokuj o pastýřích izraelských,
prorokuj a rci pastýřům: Toto praví Pán Hospodin: Běda pastýřům Izraelovým, kteří pásli sami sebe;
zdali nemají být pasena s t á d a od pastýřů? Mléko jste jídali, vlnou jste se odívali, co tučného bylo,
zabíjeli jste, ale stáda Mého jste nepásli. Co mdlého bylo - neposilnili jste, co nemocného - nevyhojili
jste, co zlámaného – neobvázali jste; co bylo rozptýleno po návrších denominací neshromáždili jste
nazpět, nehledali jste, ale tvrdě jste panovali nad nimi a ukrutně.“ Z tohoto oddílu vyplývá šest věcí,
které Pán církve zřejmě očekává od pastýřů: - pást stádo
- posilovat slabé a neduživé
- uzdravovat nemocné
- obvazovat a hojit zlámané duše i těla
- přivádět nazpět zaplašené a
- hledat ztracené, shromáždit rozptýlené.
Pokud jde o uzdravování nemocných, podívejme se na Jakuba 5,14-15: „Je z vás někdo nemocen?
Ať si k sobě dá zavolat starší církve, a ti ať se nad ním modlí a mažou ho olejem ve Jménu Páně; modlitba
víry zachrání chorého a Pán pozdvihne jej. Dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno.“ Zde máme přesný
a závazný návod, jak se má chovat každý věřící, který onemocněl. Není povinností starších zjišťovat, zda
je nemocný. Nechat zavolat starší je povinností nemocného. Povinností pastýřů je přijít a sloužit mu: 36
Modlit se nad ním, mazat ho olejem, radit mu, a modlit se modlitbu víry. Vidíme, že uzdravování
věřících patří ke služebnosti pastýřů. U Iz 56 máme další kontraverzi mezi Pánem a pastýři, kteří jsou zde
nazýváni strážnými. Iz 56,9-10: „Strážní jeho všichni jsou slepí, všichni nevědomí; němí psi jsou, kteří
nejsou schopni štěkat; oddávají se snům při přípravě svých kázání, rádi si poleží, rádi si pospí. Spolu jsou
to psi velmi hltaví, nevědí, kdy už mají dost. Sami pastýři jsou nešlechetní, neznají, co rozumno jest;
všichni se uchylují na své cesty, každý za svým ziskem (sobectvím) od nejvyššího po nejnižšího.“
Pastýři či strážní jsou zde přirovnáváni k ospalým hlídacím psům, kteří by měli Pastýři pomáhat chránit
stádo před dravou zvěří. Hlídací psi by měli štěkat, kdykoliv přichází vlk. Strážní by tedy měli vydávat
výstražná znamení, když přichází vlk. Z Písem Nové smlouvy víme, že vlci jsou falešní proroci. M 7,15:
„Vystříhejte se falešných proroků, kteří k vám přicházejí v rouše ovčím, ale uvnitř jsou to draví vlci.“
Strážný by měl tedy začít štěkat, varovat stádo, když přichází vlk. Dnes se často opakuje situace z Izaiášovy doby: do církve přicházejí falešní proroci, falešná učení, a pastýři jsou jako ospalí psi – ani neštěknou a
dovolí, aby tito nepřátelé Božího lidu vešli do jeho středu a hospodařili tam.
V Ez 33,7-9 mluví Pán k Ezechielovi jako ke strážnému. Mám za to, že se to opět týká služebnosti
pastýře. Pán zde říká asi toto: Jestliže si lid ustanoví strážného a vznikne nebezpečí války, je povinností
strážného troubit na polnici a varovat je. Uslyší-li kdo hlas polnice, ale nedá se varovat a je pak zabit, sám
si to zavinil. Pokud se však blíží nepřítel a strážce by na poplach netroubil, lid bude pobit, ale jeho krve
Pán vyhledá z rukou strážného, čili – odpovědnost za jejich životy ponese on. „A ty, synu člověkův, za
strážného dal jsem tebe domu Izraelovu. Proto uslyšíš-li z úst mých Slovo, oznámíš jim je Mým Jménem.
Řeknu-li bezbožnému: „bezbožníče, smrtí umřeš!“ a nedomluvíš-li mu, aby se vystříhal bezbožný své
cesty – on, bezbožný, pro svou nepravost umře, ale krev jeho z ruky tvé vymáhati budu. Budeš-li však
varovat bezbožného, aby se odvrátil od svých cest, ale on se neobrátí od své cesty, pro nepravost svou
umře, ty však jsi zachránil svou duši.“ Vidíme, jak velikou odpovědnost má strážný. Jsem si jist tím, že
Pavel měl na mysli tuto odpovědnost, když ve Skutcích 20,20n říká: „…jak jsem nezadržel u sebe nic užitečného, aniž bych vám to neoznámil a učil veřejně a pod domích, svědče pevně Židům i Řekům o obrácení k Bohu a o víře v našeho Pána Ježíše Krista. Proto dnes svědčím vám, že jsem čist od krve
všech. Neboť jsem neujal ani se nestáhl (ač jste měli svrablavé uši a slyšet nechtěli), abych vám zvěstoval
celý Boží úmysl.“
Jinými slovy: strážce je odpovědný na to, aby vyřídil poselství. Muž, který z ohledu na lidi nevyřídí plnou pravdu Boží, bude se muset u Boha odpovídat za duše, které nebyly varovány a nedostalo se jim
učení, které měly přijmout. Pro mne je tato věc velmi vážná. Když Pavel mluví o tom, že nic nezameškal
v.27, je zřejmé, že na něho musel být vykonáván nátlak, jemuž Pavel nepodlehl. V křesťanstvu existuje
mnoho takových tlaků. Duch antiKristův agresivně, asertivně a arogantně skrze své vzpurné samozvance
nebo lidmi vybrané autority vrčí, aby bylo zadrženo zvěstování celého Božího úradku. Nedovolí, abyste
tento kurs jako závaznou směrnici schválili na synodu cče a ve všech ostatních grémiích a časopisech.
Znám hodně lidí, farářů a redaktorů, kteří znají mnohem víc než kážou!!! Např. P.Z. a L.O. vědí, že
W.Nee od 1930 zvěstuje pravdu o apoštolech zde a nyní, a ode mne od r. 1983 jak je i v lekci 3. tohoto
kursu, ale navenek pořád učí, že dnes už apoštoly a proroky nemáme, protože by je samozvanci ukamenovali. Jiní dokonce ničí a pálí literaturu obětavě vydanou a zdarma šířenou jako každé Mé Slovo, praví
Pán. - I moje vlastní děti to dělají. Pane, smiluj se.
AntiKristovy tlaky, které nás mají zadržet od zvěstování celého Božího záměru, jsou různé, např.
denominační, sociální, finanční tlaky. „Co se stane, když urazím bohatého člena sboru, jehož dary zlepšují
moji obživu. Co se stane, když se postavím proti bludnému učení své denominace? Z čeho budeme žít?
Nebude-li manželka předvádět na konferencích nové róby a klobouky, uteče ode mě.“ Pavel však měl
vždycky na mysli, že je v prvé řadě odpovědný Bohu za to, co káže a učí i dělá, nikoliv lidem. Jsem přesvědčen, že služebnost pastýře obsahuje právě tuto odpovědnost: Pán – pastýř – ovce. Je odpovědný za
zvěstování celého úradku Božího, jak ji poznal z Písma, a nic nezadržet. A nejen sám podle něho žít, ale
vést a postarat se o to, aby to dělaly všechny jemu svěřené ovce. Muž, který neřekne lidem všechno a nedovede je tam, bude za to jednou brán Bohem k zodpovědnosti.
Podívejme se ještě nakonec na Jákobovo svědectví. Slyšel jsem ho před léty v jednom kázání
v Izraeli a hluboce na mne zapůsobilo. 1M 31,38-40: „Už dvacet roků jsem u tebe, Lábane.
37
Tvé ovce a tvé kozy nezmetaly, a beranů tvého stáda jsem nejedl. Roztrhaného jsem nedonesl tobě
– já jsem nesl tu škodu. Z mé ruky jsi vyhledával, co bylo ukradeno, ať už ve dne či v noci. Bývalo tak, že
za dne mne stravovalo parno a za noci mráz, a spánek prchal od mých očí.“ Je to obrázek velmi vyčerpávající práce. Porovnáte-li to s H 13,7, což jsme zde už četli, pochopíte podobnost v tom, že správcové
bdějí nad vašimi dušemi, Pán to z lásky k vám tak zařídil, aby pečovali o vaše životy. Záleží mu na vás.
K v a l i f i k a c e s t a r š í h o . Co se od něj očekává? Jan 21,15-17. Ježíš mluví
k Petrovi na břehu Galilejského jezera. Předtím učedník Petr slíbil, že kdyby Ježíše všichni opustili, on ho
neopustí. Ježíš mu tehdy odpověděl, že než kohout zakokrhá, třikrát ho veřejně zapře, což se i stalo, i když
tomu Petr v tu chvíli nevěřil. Toto mělo pro Petra velmi vážný následek – Petr tím pádem zapření přestal být Ježíšovým učedníkem. Co takto řekneme, je podkladem právoplatnosti. Udělal chybné negativní
vyznání a tím se zbavil práva nazývat se nadále učedníkem. Proto Pán v Mk 16,7 povolává 1) učedníky a
2) také Petra, který už učedníkem nebyl. Při tomto rozhovoru Petr stále nechápe, o co tu jde, co Pán nyní
pro něho dělá. Tak jako Petr 3x zapřel, tak se Pán 3x Petra ptá, zda ho miluje. Pán Ježíš z Petra vlastně
vytahuje trojí správné vyznání, aby tím bylo anulováno trojí zapření. Je v tom hluboká pravda.
Chybné vyznání lze zrušit správným vyznáním=prohlášením. Správné vyznání se ruší zapřením, chybným negativním vyznáním. Nikdy neužívej formulaci, čemu nevěříš, „co nemusíš“. Jestliže jsme
dosud někomu neodpustili – řekli jsme totiž kdysi dávno „tohle ti neodpustím!“ – můžeme to zrušit tím,
že mu nyní odpustíme. Ale právě tak už jednou odpuštěné a vyrovnané můžeme zrušit novým připomínáním, a tím se znovu dostat pod zlořečenství, do vězení M 6,15 18,23-34.35. Po každém Petrově vyznání
lásky k Němu Pán Petra pověřuje, aby pásl. (-mv- Milovat-agapeo je výraz pro Boží, božskou lásku,
nepodmíněnou, v níž dáváme život i za své nepřátele. Mít rád-fileo je lidská láska, v rodině) Jan 21,15-17:
„Když pojedli (vždycky spolu) zeptal se Ježíš Šimona Petra:
J: „Šimone, synu Janův (Jonášův), miluješ mě víc než ti zde?“ – agapeo
P: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ - fileo
J: „Pas mé beránky!“ - Zeptal se ho podruhé: „Šimone…. Miluješ mě?“ agapeo
P: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ fileo
J: „Buď pastýřem mých ovcí!“ - Zeptal se ho potřetí: „Šimone… máš mě rád?“ fileo I zarmoutil
se Petr nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád, a odpověděl mu:
P: „Pane, ty víš všecko; ty víš také, že tě mám rád.“ fileo. Ježíš mu řekl:
J: „Pas mé ovce! Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam bys nechtěl.“ To
řekl, aby mu naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech dodal: N á s l e d u j M n e !“
Je zajímavé, jak Petr, který byl i ve vyjadřování impulsivní a prudký, v tomto rozhovoru s Pánem
je velmi opatrný ve volbě slov, a raději používá „menšího kalibru“. Ve v.16 vidíme, že Pán se snížil na
Petrovu úroveň i ve volbě slov. Z těchto veršů vyplývá ještě jedna pravda: pást Ježíšovy ovce nemůže,
kdo nemiluje Pána Ježíše. Podkladem pro službu pastýře je především m i l o v á n í P á n a . Praxe
nás naučila, že sentimentální láska k lidu Božímu je v této službě nejen bezcenná, ale nežádoucí. Potvrzuji
a vyznávám, že jsem dříve takovou hořící láskou k nádobám jen poškozoval jejich obecenství s Pánem.
Jsou-li naše oči a mysl soustředěny na lidi, přijde doba, kdy tito lidé k nám budou drzí a sprostí, takže pak
už jako pastýři se svou láskou (fileo) k nim, vzniklou a udržovanou tím, že byli nejdříve tak nádherní a
milí a nadějní) neobstáli. Nebo bychom se v lásce poddali jejich diktátu a podmínkám. Nejdůležitější je
tedy skutečná oddanost a Duchem svatým v srdci rozlitá agapeo-láska k Ježíši Kristu. Způsobilost
pást ovce je dána nikoliv poměrem k ovcím, ale poměrem k Pánu: „Miluješ-li M n e , pas mé ovce!“
Viděl jsem už příliš mnoho pastýřů,kteří neobstáli ve zkoušce volby mezi láskou k Pánu a k lidem.
Když je lidé začali pomlouvat a kritizovat, a znevažovat všechno dobré, co pro ně udělali (PNŽ), nevystačili se svou láskou k nim a ve zkoušce neobstáli. V podobné zkoušce může pastýř obstát jedině tehdy,
když je naprosto odevzdán Pánu a miluje Jeho. Další požadavky na pastýře jsou uvedeny v 1Tm 3,1-7
a v T 1,5-9. Kdo splňuje všechny požadavky, uvedené v těchto oddílech, má vynikající charakter staršího.
Oba oddíly jsme už četli, provedu jen stručné shrnutí. Pastýř musí být bezúhonný. Nesmí u něj přetrvávat
nějaký nedostatek, musí být bdělý, trpělivý, střízlivý, střídmý (mít se pod kontrolou, ovládat se), spravedlivý (nemůže třeba při rozsuzování proroctví stranit své manželce – M.M.), svatý a milující dobro.
38
Pastýř nesmí být svévolný, hněvivý, lakomý, násilník nebo pijan. Z hlediska rodinného života
musí být mužem jedné ženy. Je třeba poznamenat, že to nemůže být naopak, aby žena jednoho muže byla
pastýřkou v místní církvi. Mluvím zde o tom proto, že jsem se nedávno na několika místech setkal s případy, když „nějaký apoštol“ cestoval po sborech, kde po sobě zanechal starší, z nichž bylo vždy několik žen.
To je parodie. Pastýř musí mít spořádanou rodinu, domácnost a ukázněné děti. Musí být ochoten a schopen být hostitelem. Pokud např. nemá disciplinované děti, nemůže v jeho domě být shromáždění. Byl
jsem v několika domácnostech, kde nebylo kvůli dětem slyšet vlastního slova. Nebylo vůbec možno rozmlouvat, aniž bychom vzápětí nebyli dětmi přerušeni. Na celkové atmosféře domova hodně záleží. Dále
musí být pastýř uznávaný a respektovaný ve svém shromáždění. To je podstatné. Spolustarší musejí být
hodnověrnými representanty Krista a jeho Těla pro nevěřící lidi. Nesmí být alkoholik nebo bít svou ženu,
aby nebyl pro neobrácené lidi pohoršením. Takovému člověku pak lidé nevěří. Ještě před uvedením do
služebnosti pastýře apoštolem by měl svým životem dokázat, že je jí hoden. Pokud jde o duchovní kvality,
musí být dobře znalý Písem a schopný učit ostatní. Podívejme se na
Zřizování
starších ,
které je v současné době velmi aktuální. Ve S 14,23 čteme o Pavlovi a Barnabášovi po návratu
z jejich první apoštolské cesty: „Když v každé církvi vybrali starší, modlili se za ně s půstem a poručili je
Pánu, v něhož uvěřili.“ Pavla a Barnabáše tito věřící znali, neboť byli jimi přivedeni k víře v Pána Ježíše
Krista. Bylo proto jen přirozené,že to byli právě oni a ne někdo jiný, kdo v jejich skupině ustanovili starší.
Tito nově obrácení by pravděpodobně ustanovení starších od někoho jiného než od Pavla a Barnabáše nepřijali, ani od Petra, i když by to mohl přijít udělat. V T 1,5 je tato pravda rozvinuta ještě dál.
Titus byl apoštolem a v této době také Pavlovým spolupracovníkem. „Nechal jsem tě na Krétě
kvůli tomu, abys to, co ještě chybí k ustavení místní církve uvedl do pořádku a po městech ustanovil starší,
jak jsem ti nařídil.“ Ustanovení starších bylo tedy svěřeno Titovi, ale stála za ním autorita Pavlova, neboť
apoštol Titus zde Pavla zastupoval mezi svatými, kteří uvěřili na Pavlovo zvěstování Krista. Vidíme, že
dílo apoštola nekončí založením místní církve (=ustanovením starších), ale pokračuje v další péči o ně a o
Ni, Vyvolanou. Odhlédněme od lidské stránky věci a uvažme, že za každou osobou, která ustanovovala
starší, musela být Vůle, Myšlení a Autorita Všemohoucího Boha, jinak by toto ustanovení starších bylo
prázdné.Ve S 20,28 Pavel říká: „A tak tedy buďte bdělí na sebe i na celé stádce, v němž vás Duch svatý
ustanovil, abyste pásli církev Boží, jíž si dobyl vlastní krví. Vzhledem k tomu, že sboru v Efezu sloužil
Pavel, je vysoce pravděpodobné, že sám ustanovil většinu starších. Pavel zde však říká, že to byl Duch
svatý, který je ustanovil správci. Starší tedy vybíral Duch svatý. Chápu to tak, že Kristus je Hlava, jež
řídí všechny věci církve, ale je nad církví a působí prostřednictvím seslaného Ducha svatého, který
je delegovanou Hlavou v církvi, a působí skrze Otcem dané působnosti 1K 12,27-31.
Přesněji řečeno: pastýři jsou ustanovováni Kristem skrze Ducha svatého prostřednictvím lidí
– apoštolů – jako nástrojů. V historii církve Duch svatý vždy používal lidi jako nástroje. Nicméně za těmito nástroji, pokud jsou poddány Duchu svatému, stojí autorita Všemohoucího Boha. Vezměme si např.
název SKUTKY SVATÝCH APOŠTOLŮ. (zde se D.P. neopírá o původní text, v němž je řecký název
prostě „Praxis“, jednání, skutky, ale neříká se, čí.) Někteří lidé říkají, že vhodnější by byl název Skutky
Ducha svatého. Na to odpovídám: nikoliv. Protože Duch svatý nepůsobí, pokud nemá přes koho. Musí
najít lidské nástroje, za nimiž pak stojí autorita Všemohoucího Boha, Hlavy církve Pána Ježíše Krista.
V 1K 12,28 zjistíme, že každý člověk, uvedený do působnosti v církvi (denominace to mají ovšem jinak
a chcete-li to vědět, zeptejte se jich, my ani církve Boží jejich zvyky neznáme a říkáme vám řády Boží,
uznávané všemi apoštoly a proroky a svatými shromážděními Vyvolané) byl do ní postaven Bohem. „A
sice jedny Bůh postavil v církvi nejprve apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom moci divůčinění, potom různé dary uzdravování, ujímání se potřebných, správy, druhy jazyků…“
Za ustanovením každé působnosti (Otcem) a služebnosti (Synem) a darem Ducha stojí tedy autorita Všemohoucího Boha, který pracuje skrze Ježíše Krista přes Ducha svatého prostřednictvím lidských
nástrojů. Jinými slovy: je třeba vzájemného vztahu (to je to obecenství v 1J 1,3n) mezi Bohem a lidským
činitelem. Kdosi řekl o mluvení v jazycích, že jazyky nemůžete mluvit bez Boha a Bůh nemluví jazyky
bez vás. Bůh se učinil dobrovolně závislým na vašem souhlasu, aby uskutečnil Svou Vůli.
39
Díváme-li se na lidské nástroje, uznáváme jejich úlohu, ale musíme hledět především na Všemohoucího Boha, který je konečnou autoritou, stojící za těmi lidskými nástroji a bez něhož nic nejsou.
Zopakujme si krátce bez uvádění odkazů podmínky, které musí splňovat ti, kdo mají jiné ustanovit
jako pastýře: 1) rozpoznat, koho BŮH pro tuto službu připravuje, 2) znát a umět používat normy
Písem svatých. Neděje se to nějakým dramatickým prorockým zjevením, ale použitím posvěcené mysli
(apoštolové mají mysl Kristovu) a citlivosti na Ducha svatého, schopnosti rozeznat, co Duch svatý dělá
v životě mužů a žen. Náhlé a překvapující zjevení skrze proroctví, koho Bůh chce mít ve službě staršího,
by bylo naprostou karikaturou této metody. Mluvím to proto, že přesně s tím jsem se nedávno několikrát
setkal. Muž byl ve městě dva až tři dny, chodil po sborech, ustanovil starší a táhl zas dál. To je naprostá
karikatura vybrání starších podle Písem.
Apoštol s nimi musí být sžitý, musí znát jejich rodinný život a být schopen posoudit, zda vyhovují
požadavkům Písma, a pak se musí dotázat Ducha svatého, zda si tyto lidi Bůh přeje. Jestliže ano, začne je připravovat pro službu staršího. Ustanovení starších je dokončeno až tehdy, kdy jsou jako
starší přijati a uznáni svatými místní církve, kteří k nim pojmou důvěru a nechají si od nich jako od
starších sloužit, např. podle Jk 5,14-15. Myslím, že i ten muž, který splňuje veškeré kvalifikační požadavky, má u věci srdce a je Duchem svatým připraven, nebude moci plně vykonávat službu pastýře, pokud
nebude jako starší uznán „veškerým množstvím“ církve. Právě toto uznání jeho služebnosti svatými mu
umožní účinně sloužit. Z toho vyvozuji, že v našich místních církvích se nedočkáme plnohodnotné nz služebnosti pastýřů, dokud nebudeme připraveni je uznat, nazývat je pravým jménem a dělat všechno, co
s úspěšným fungováním starších souvisí nebo je podmiňuje.
Je to revoluční a životně důležitý krok při obnově církve, jak si někteří z nás už za několik posledních měsíců v praxi velice osobně a přímo ověřili. Čím více získávám na tomto poli zkušeností,
tím více roste mé přesvědčení, že tento krok nelze obejít. Odmítnout tento krok učinit není nic jiného jež
duchovní zbabělost. Nebude-li vaše místní církev konat, co od ní Bůh chce, bude to její prohra.
Podívejme se ještě na některá hlediska ohledně pastýřů, na o d m ě ň o v á n í starších.
Někteří říkají, že peníze nejsou důležité, ale nepatřím k nim. Lidé tak mluví většinou jen mezi věřícími,
mimo církev bývá jejich názor i praxe jiná. Ani Písma svatá tak nemluví. Začínali jsme veršem 1Tm 5,17:
„Starší, kteří dobře spravují, ať jsou považováni za hodné dvojí cti, zejména ti, kteří pracují v slovu
a učení.“ Je naprosto jasné, že Pavel hovoří o materiální a finanční stránce odměny za duchovní službu.
Slovo „čest“ v 17.verši neznamená nějaké poklony nebo předávání metálů, ale znamená v Písmech Nové
smlouvy něco zcela hmatatelného a praktického – plat. Ukážu to na S 28,10. Když Pavel s doprovodem
ztroskotal na Maltě, kde sloužili lidem k uzdravování, lidé projevili svou vděčnost a „uctili je dary“. „…
kteří nás i mnohými dary ctili, a když jsme měli odplout, nakladli, čeho bylo zapotřebí na cestu.“ To
znamaná, že jim přinesli jídlo a šaty, všecko, co potřebovali k uspokojení hmotných a tělesných potřeb.
Ve stejném smyslu je třeba rozumět 1Tm 5,3-16 o sloužících vdovách.
Kdybyste někdy sloužili v primitivních společenských poměrech jako jsou např. v Africe, setkali
byste se často po ukončené duchovní službě s nabídkou pomoci, jídla, kávy, kterou byste si pak doma
upražili apod. Tímto velice praktickým a pro váš vezdejší život potřebným způsobem by vás uctili, vzdali
vám čest. V M 15,5-6 se setkáváme v řeči Pána Ježíše se stejným užitím slova „čest“. Ježíš kárá nábožensky založené lidi své doby z pokrytectví: „Ale vy říkáte: Kdo by řekl otci nebo matce: Korban (=dar
Bohu) je to, čím by ti ode mne mohlo být pomoženo, a nebude ctít svého otce a svou matku…“ Od těch
lidí se očekávalo, že budou ctít své rodiče tím, že je budou hmotně podporovat a starat se o ně a o jejich
potřeby, což však oni pokrytecky odmítli s výmluvou, že slouží Bohu. „Jsem zasvěcen službě Bohu, tak
co po mně ještě chcete?“ Vidíme tedy i zde použití slova „ctít, uctít“ ve stejném, materiálním smyslu. Dar
je pak hmotným vyjádřením úcty jakožto pocitu nebo vztahu k člověku. Právě tohle má na mysli Pavel
v 1Tm 5,17-18: Hoden jest dělník mzdy své. Je jasné, že kdyby se služebnostem pracujícím na plný
úvazek nedostávalo za jejich práci finanční odměny, utrpělo by tím Boží dílo. V 1K 9,7-14 se Pavel
těmito otázkami zabývá. „Kdo tedy vojákuje na své vlastní náklady? Kdo vysazuje vinici, aniž by jedl její
ovoce? Nebo kdo pase stádo a neživí se jeho mlékem? Mluvím snad příliš lidsky? Což totéž neříká i Tóra?
Vždyť v Mojžíšově Tóře je napsáno: „Nezavážeš tlamu mlátícímu volu!“ Stará se to tak Bůh o voly?
40
Nebo mluví pro nás? Vždyť pro nás je psáno, že oráč má orat v naději,
a ten, kdo vymlacuje, má mít na naději svůj podíl. Jestliže jsme vám sili to duchovní, bylo by něčím tak ohromným, kdybychom také žali vaše tělesné? Mají-li jiní na vás oprávněné nároky, což je nemáme spíše my? Ale nepoužili jsme toho práva, leč snášíme všechno, abychom nepřidali radostné zprávě
Kristově žádné překážky do cesty. Což nevíte, že ti, kteří pracují kolem svatých věcí (kněží a levíté),
jedí ze svatého, a kteří jsou zaměstnáni při oltáři, mají podíl s oltářem? Jedí z toho, co bylo na oltáři
obětováno Bohu. Tak i Pán nařídil těm, kteří zvěstují evangelium, aby byli z evangelia živi!“ Je to
tedy Boží příkaz. Ti, kteří duchovně slouží Božímu lidu, takže si nemohou vydělat na živobytí, budou
živi z evangelia. Jsou některé skupiny věřících, např. The Plymouth Brethren (Plymútští bratři, původní
duchovní hnutí bratří v jižní Anglii se sloupy jako J.N.Darby, G.Muller a C.H.Mackintosh, jako „Věřící
v Pána Ježíše Krista“ u nás ve 20. století odpadli od Přímých stezek pro dítky Boží do „Křesťanských
sborů“. Jejich světlo je vyjádřeno ve zpěvníku Píseň nového života 1980), kteří se chlubí tím, že za
duchovní službu nevzali peníze. Vypadá to nábožně, ale je to proti vůli Boží a podkopává to účinnost duchovní práce. Pokud ovšem má Boží služebník jiný zdroj výživy, např. je majetný, finančně nezávislý
nebo je někde kromě duchovní služby ještě výhodně zaměstnán, pak jistě nebude potřebovat plnou úhradu
za duchovní službu. Odměna tedy závisí na jeho potřebách a množství času, které věnuje dílu Páně.
Dovolte mi, abych v závěru zdůraznil ještě jednu zásadu, princip, který je ohromně důležitý:
O v c e m u s í m í t s v é h o p a s t ý ř e !!! Ovce bez pastýře jsou podle
Božího Slova rozezhnány, rozptýleny, churaví a stávají se kořistí dravé zvěře. Je zajímavé, že skot je
možné nechat bez dozoru, ale ovce ne. To je podle mého mínění také důvodem, proč je v U.S.A. tolik
skotu a tak málo ovcí. Důvodů je pravděpodobně víc, ale např. v Britanii je situace opačná. Skopové maso
je hlavním zdrojem živočišných bílkovin. Když jsem poprvé přišel do U.S.A,, nemohl jsem pochopit, proč
je tam tak málo ovcí. Pak jsem si uvědomil, že zajištění dozoru je při chovu ovcí velmi nákladné. Chov
ovcí bez pastýřů není možný. To je kromě duchovního úpadku hlavní důvod, proč máme v ČSR místo
místních církví denominace. Nemáme pastýře, neboť nemáme apoštoly ani nezachováváme Boží řády.
V duchovní oblasti je tomu podobně. Ovce bez pastýře se rozeběhnou, jsou nemocné, zatoulají se
a stávají se kořistí dravé zvěře (např.krokodýlů=farizeů nebo vlků=falešných proroků). Na mnoha místech
Písem je to zdůrazněno. Každý věřící má tedy v tomto ohledu jednoznačnou povinnost, kterou vyjádřím:
Buď musíš b ý t pastýřem, nebo musíš m í t p a s t ý ř e . Buď vykonáváš služebnost pastýře,
nebo jsi v péči pastýře, podřízen pastýři. Jiná možnost v souladu s Písmy Nové smlouvy neexistuje. Současná situace je však taková, že tisíce a tisíce Boží dětí nemají žádného pastýře. Neuznávají žádného pastýře – a sami nejsou pastýři. Výsledkem pak je, že jsou rozptýleni, ztraceni, churaví a stávají se kořistí
dravé zvěře, vlků, falešných proroků, kteří napadají Boží lid a žerou ho, pokud není chráněn pastýři.
Ve S 11,26n čteme: „A stalo se, že v Antiochii ponejprv nazvali u č e d n í k y kristovci.“ Pro
mne je to jednoznačné: následovník Kristův je učeň. Učeň je přijat do učení, je povolán k učednictví. Kdo není učněm, nemá práva používat označení kristovec (zavádějící český ekvivalent křesťan
nemá v jiných jazycích obdobu. Řecky či anglicky mluvící nechápou, kde se u nás vzal kořen slova ne od
Krista, ale od křtu. V ruštině to znamená rolník. Nechme „křesťana“ denominacím, tam to sedí). Učedník
(angl. discipl) je člověk, který je pod disciplinou = je vychováván, cvičen. A v církvi to bez discipliny
nejde. K tomu, aby člověk mohl dělat obojí, totiž vést a zároveň být veden, je třeba Boží milosti. Přijal
jsem jako princip, že kdo není ochoten být veden, také nemůže nikdy nikoho vést.
Konec lekce 7.
41
Pán nad církví skrze Ducha svatého s použitím Dereka Prince, Petra Martykána a Miroslava Vence st.
Kurs VŠEOBECNÁ A MÍSTNÍ CÍRKEV. Ze živého přednesu r. 1980 přeložil Petr Martykán 1982.
Samizdat 1983 a 1988, 2007, třetí vydání 2008. Lekce 8. (Poznámky kurzívou Miroslav Venc starší)
Zkratky biblických knih jsou uváděny dle zpěvníku Píseň nového života a Knižnice Božího Království.
Církev v Líšťanech: Pavel+Marek+Miroslav Venc starší, 33035 Líšťany 55, [email protected],
775 10 45 41, 377 915 039, zdarma vzali, zdarma dáváme, příspěvek na potřeby 0108930576/0300.
Lekce 8.
Denní život místní církve.
1. Čtyři jednorázové počáteční zkušenosti – vstupní brána (změňte se, nechte se ponořit do vody,
přijmete dar Ducha svatého. Oddělte se od tohoto zvráceného pokolení!)
2. Čtyři jednoduché průběžné činnosti v denním životě církve (učení apoštolské = učednictví u
živých současných apoštolů, koinónie=společenství=komunita, lámání chleba a modlitby)..
3. Vztah mezi církví v domě a místní církví.
4. Shromáždění „veškerého množství“ – celé místní církve v naší vsi nebo městě.
V lekci 6-7 jsme probrali sídelní (rezidentní, na stálém místě působící) služebnosti církve: služebnost
starších a sluhů s hlediska kvalifikace, obecné povahy a požadavků na tuto služebnost, a její potřebnost pro
církev. Starší jsou každodenními pastýři stádce. Ovce bez pastýře jsou rozptýlené a stávají se kořistí dravé
zvěře, nemocí a potíží všeho druhu.
V této lekci bych chtěl podat obraz denního života místní církve, jak je vykreslen ve Písmech nové
smlouvy (dále ns). Dospěl jsem k poznání, že jako kazatel evangelia uvádím lidi do určité věci, ale když je
tam dostanu, nikdy jim neřeknu, co mají dělat dál. A sám jsem to dosud nevěděl a dělal něco jiného než měl.
Vedu lidi do nové oblasti života – a když jsem je tam zavedl, nechávám je bez rady a pokynů, jak tento nový
život žít. Myslím, že jde o typickou chybu v současné generaci kazatelů evangelia, že je velmi rozšířená. Lidi
do něčeho dostaneme, ale oni nevědí, v čem jsou, jak zvládnout situace, s nimiž se setkávají. Nakonec už ani
nevědí, proč se do toho dostali a mýlí se, že to, co vidí ve svém shromáždění, je podle Písem. Není. Není.
Proto bych se dnes chtěl zaměřit na denní život místní církve. Nejdříve se však podívejme na
Čtyři jednorázové počáteční zkušenosti,
které tvoří jakousi vstupní bránu do místní církve a do jejího denního života. Ve S 2,37-38 jsou zaznamenány
otázky těch, kteří vyslechli Petrovo kázání o letnicích. Byli obviněni a usvědčeni z hříchu, uvědomili si, že
nejsou smířeni s Bohem. Chtěli vědět, co Bůh požaduje, aby oni udělali k dosažení smíření s Ním a
k vedení života podle Jeho vůle. Věřím, že Petr byl inspirován Duchem svatým a odpověděl tak, jak by
odpověděl sám Bůh. Byl ústy církve i samotného Boha.
A když to slyšeli, probodlo jim to srdce, a řekli Petrovi a ostatním apoštolům: „Co máme dělat,
muži bratří?“ A Petr odpověděl: „1) Změňte se (= změňte své smýšlení a v důsledku toho i jednání,
obraťte se, čiňte pokání), 2) Nechte se pokřtít (ponořit ve vodě) jeden každý z vás ve Jméno Ježíš na
odpuštění svých hříchů 3) a přijmete dar Ducha svatého. 4) Zachraňte se (= oddělením, oddělte se)
z toho zvráceného pokolení!!!“
Jednou větou vyjádřil Petr úplně všechno, jak přejít hranici. Většina dnešních denominací vykládá
vstup do církve mnoha články svých vyznání a kázání, a přitom mnoho ubírá z toho, co zde říká Petr.
Redukují tyto biblické požadavky různě: rozhodněte se, vyplňte si přihlášku, čiňte pokání a věřte, při čemž
pokání dávají citový a morální smysl. Obrácením myslí jen odvrácení od zlého a příklon k dobru. Baptisté
nebo letniční a KS, KSV, KSb by ještě řekli: v létě (nebo za měsíc) bude křest ve vodě, máte-li zájem, tak
přijďte. Ale ke spasení to není nutné. Letniční by ještě řekli: Existují ještě další zkušenosti než odpuštění
hříchů a pokoj s Bohem: křest v Duchu svatém a mluvení jazyky. Zajímejte se o to. Můžeme se i modlit za
vaše uzdravení. Pán je mocný! A my máme dary Ducha.
Změňte (obraťte) se = odvraťte se od všech svých dosavadních lidských představ, názorů a zdrojů –
a obraťte se k Bohu, Jeho Kristu a Jeho Slovu, který je tu zpřítomněn v apoštolech, nechte se ponořit ve vodě
ve Jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a přijmete dar Ducha svatého. A jak rozumím Písmu, oni
to všechno d o s t a l i a p ř i j a l i . Obdrželi tento kompletní vstupní balíček ještě téhož dne.
42
Nic neodkládali, nikdo neukončil shromáždění dřív než se stali údy Těla Kristova, první místní
Vyvolané v Jeruzalémě, která sestoupením Ducha svatého na 120 očekávajících vznikla před chvílí.
Dokonalý start dokonalého Boha ve vyvolených a připravených lidech. Věřím, že Boží vůle a Boží odpověď
na tuto otázku se od té doby ani o trochu nezměnila. Přichází-li hříšník k Bohu a chce od Boha obdržet
odpověď v souladu s Písmem a danou Duchem svatým, je tato odpověď z úst kohokoliv, koho poslal Bůh,
přesně tatáž (běda, kdo něco ubere nebo přidá!): změňte se, nechte se pokřtít ve vodě a přijmete dar Ducha
svatého. TO JE BOŽÍ ODPOVĚĎ a Písmo je zcela jednoznačné = technická dokumentace, návod pro vznik
a fungování Božího života.
1. Z M Ě Ň S E ! V řečtině je použito slovesného času, z něhož je zřejmé toto: „udělejte to teď jednou provždy a už se k tomu nikdy nevracejte, už to nikdy neopakujte“, katolíci. V NZ není řeč o soustavném
pokání. Člověk, který uposlechl apoštolské učení a přijetím celého vstupního balíku se stal svatým a vstoupil
do svaté církve, nemá zapotřebí činit pokání = měnit se. Už se stalo! Pokud stále dělá chyby, pak je lépe, aby
měnil své smýšlení a jednání, než aby v chybách setrvával, ale to není to, co zde chce a říká Bůh. V řečtině je
to jednoznačně a směrodatně řečeno takto:
Změňte se ve svém smýšlení a konání – a zůstaňte už tak! Přestaňte a choďte duchem, a žádosti
těla, očí a pýchu života nevykonáte, nezhřešíte. Odvrátili jste se od ďábla a přiklonili jste se k Bohu. Poslechněte Boha a podřiďte se mu, a stále Ho poslouchejte koukáním a následováním apoštolů, sdílením se s nimi o
všechno, lámáním chleba a modlitbami. Už nic jiného. K tomuto jste byli povoláni, tak se věří do Krista. ON
JE ŽIVÝ! MLUVÍ! Vy naslouchejte a dělejte to, co vám říká! To vše je obsaženo ve slově metanoia=změnte
se, učiňte pokání.
Je to rozhodnutí – volba. Mnoho křesťanů si představuje, že je to záležitost citu, vroucnosti.
Přicházejí do sboru a snaží se dosáhnout určité nábožné rozpoložení mysli. Když ho dosáhnou, diví se tomu
a cítí se zbožně. Dalšího dne je všechno ve starých kolejích a svým životem dokazují, že se nezměnili,
protože byli chybně instruováni, učeni. Podstata pokání není v citech ani v názorech, nýbrž v pevném rozhodnutí, doslova ve změně smýšlení. To znamená
přestat smýšlet a žít starým způsobem jako dosud, ve svém přirozeném prostředí,
a začít žít a smýšlet novým způsobem, jak mi říká Bůh v každodenním životě církve.
Prosím zde Pána o milost, Pána, který je Světlo, aby posvítil na to, že nejhorší na starém způsobu
života není váš ateismus, opilství či kouření, ale vaše náboženství, nebo dokonce práce, kterou nábožně
děláte, abyste si spasení nebo cokoliv jiného zasloužili. Někdo řekl, že důkazem pokání je změna v konání.
Považuji to za zdařilou definici. Pokud člověk nepřestane dělat, co sám chce, může sice tvrdit, že učinil
pokání, ale není to pravda.
2. N E C H E J S E P O K Ř T Í T! Písmo je zde velmi určité a říká: nech se ponořit do vody jeden
každý z vás ve Jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů. V prvotní církvi to znamenalo veřejné právoplatné vyznání víry v Ježíše Krista a přijetí odpuštění hříchů. Nebyl to požadavek nebo podmínka k dosažení
odpuštění, ale potvrzení toho, že dotyčný žádal Boha o odpuštění hříchů na základě víry v drahou krev Pána
Ježíše Krista, jehož i dosáhl. To potvrdil(i) služebník(ci) církve tím, že ho ponořil(i) do vody ve jménu Ježíše
Krista. Křest je potvrzením církve, lidí v církvi, že dotyčný se stal údem Těla Kristova, církve Ježíše Krista.
Naproti tomu ponoření v Duchu svatém je potvrzení nebo souhlas Boží. Je pečetí, jíž je osoba označena Bohem za úd Kristova Těla. Obě tato potvrzení, obě pečetě má věřící dostat hned na začátku nového života,
jakmile se odvrátil od svého života bez smyslu a cíle, jak ho přejal od svých předků (lP 1,18) k živému Bohu.
Tento dvojjediný křest je pro vstup do místní církve obdobou svatby pro vznik manželství – veřejné
dosvědčení a potvrzení vzájemného sebevydání. Ponořením ve vodě je vyjádřeno přijetí evangelistou nebo
staršími církve a přijetí Hlavou církve je vyjádřeno nadpřirozeným způsobem darem Ducha svatého. Pavel
píše v E 1,12-4: „Když jste uslyšeli Kristovo poselství a uvěřili, na důkaz toho vás Bůh potvrdil svou pečetí,
tj. Duchem svatým, který byl dávno zaslíben. Jeho přítomnost v nás je zárukou, že Bůh nám skutečně dá, co
slíbil. Je to i jakási pečeť toho, že jsme Jeho vlastnictvím a že nás vezme k sobě. Což je možné nechválit a
neoslavovat Ho za to?“ Podstata křtu je můj vstup do vzájemného sebevydání s Kristem, potvrzení lidmi i
Bohem, že na základě mé změny smýšlení a poslušností víry nyní už nejsem sám svůj, ale patřím Bohu,
protože mě vykoupil krví svého Syna, a já jsem nyní toto vykoupení přijal a Jemu se vydal.
43
Netvrdím, že bez této pečetě ponoření v Duchu svatém není dotyčný v církvi. Může být v církvi i bez
pečetě. Pečeť je však nedílnou součástí celkového vybavení. Bůh vyžaduje toto: Změň se, změň své smýšlení
a v důsledku toho i konání, nechej se lidmi ponořit do vody a přijmeš dar Ducha svatého = učiníš zkušenost,
prožiješ ponoření v Duchu svatém.
Ve Skutcích byl každý obrácený, který byl spasen vírou v Ježíše Krista, také během téže souvislé
chvíle ponořen ve vodě. Odklad nepřichází v úvahu! Ve S 16 byl žalářník ve Filipis zachráněn o půlnoci, a
ještě před svítáním byl pokřtěn s celou svou rodinou. Ve S 8 eunuch ani nedokončil svou cestu domů a byl
ponořen do vody při cestě do Gázy. Těším se na to, až se církev obnoví a vrátí k tomuto způsobu jednání
s obrácenými. První známky se už začínají objevovat. Máme zkušenost, že tento správný začátek spojený
s následováním Krista ve všem uvnitř denního života místní církve nebo aspoň její buňky, působí řádově
nesrovnatelné výsledky v růstu a použitelnosti svatých. Činí je způsobilými údy Těla a umožňuje dojít ke
služebnostem během několika měsíců.
V NZ to velmi pěkně ilustruje oddíl převzatý ze SZ – 1K 10,1-2 „Bratři, nechci abyste nevěděli, že
všichni naši otcové byli pod oblakem a všichni prošli mořem, a všichni byli pokřtěni v Mojžíše v oblaku a
v moři, a všichni týž duchovní pokrm jedli..“ O významu těchto sz událostí pro nás píše ve v.6 a 11: „A to
všechno se nám stalo příkladem k tomu, abychom nebyli žádostivi zlého (tj. čehokoliv jiného než stanoví a
dává Bůh), jako i oni žádali. A toto vše se dělo tamtěm předobrazně, a je to napsáno pro naše napomenutí, ke
kterým došly konce věků.“ Ty pak věci ku příkladu n á m se staly. Události ve SZ jsou zapsány pro nás
v posledním období, k našemu ponaučení, jako vzor, typ pro naše správné jednání ve víře.
Nejdříve se tedy musíme dostat pod oblak a projít mořem. Vztahuje se to k době, kdy Izrael byl vyveden z Egypta a prošel Rudým mořem. Egyptská armáda je chtěla je znovu přivést do otroctví, ale nadpřirozený oblak, představující přítomnost Všemohoucího Boha, byl tehdy před Izraelem, a přesunul se přes ně za
ně, mezi Izraelské a Egyptské. Zůstal tam celou jednu noc. Následující den se vody Rudého moře zázračně
rozestoupily, když nad ně Mojžíš vztáhl svou hůl. Děti Izraele vešly do vody, prošly – a vyšly na druhém
břehu. Egypťané se snažili je pronásledovat, ale Mojžíš opět vztáhl svou hůl. Rozdělené vody se spojily a
všichni Egypťané utonuli. Byla to základní zakladatelská zkušenost = sňatek Izraele s jeho Bohem.
V H(ebreúm,změna zkratek místo Žd) 11,29 je jasně napsáno, že Izraelité mohli projít Rudým mořem
jen proto, že věřili. Předpokladem projítí mořem byla tedy jejich víra. Obojí zkušenost je Pavlem označena
jako křest. Zde máme vlastně aplikaci SZ na život v NZ.
Vznik sz lidu Božího zobrazuje vznik nz lidu Božího – církve.
„Všichni naši otcové byli pod oním oblakem, všichni přešli moře, a tak všichni v Mojžíše ponořeni
jsou v oblace a v moři.“ Tedy:oblak znamenal křest v Duchu svatém a moře znamená křest ve vodě. Každý
z Božího lidu byl při vycházení z Egypta ponořen do nadpřirozeného oblaku, který se na ně snesl shůry.
Oblak stál před Izraelity, pak přešel přes ně, a oni prošli skrze oblak. Byli vlastně ponořeni do oblaku.
Ponořeni můžete být dvojím způsobem: můžete skočit do bazénu nebo si můžete stoupnout pod Niagarské
vodopády. První je ponoření směrem dolů, druhé je zaplavení vodou padající shora, která vás zcela obklopí,
stejně jako při prvním způsobu.
Křest v Duchu svatém je vždy zaplavením shora. Na všech místech Skutků o tom je řečeno, že Duch
svatý byl na věřící vylit shora. O letnicích Duch svatý přišel ve formě zvuku z nebe, který se valil jako
prudký vítr a naplnil celý dům, v němž učedníci byli. Když si to představíme, je zřejmé, že každý člověk
v domě byl doslova ponořen v Duchu svatém, který přišel shora a vyplnil celý prostor. Proto to také bylo
PONOŘENÍ (křest) v Duchu svatém. Každý Izraelita byl doslova ponořen do oblaku, přišlého na ně shůry.
V tomto oblaku byl sám Bůh. Ve 2M 14,24 je řečeno: „Hospodin pohlédl na vojsko Egypťanů ze sloupu
ohně a z oblaku.“ Oblak byl manifestací přítomnosti Pána, který se na ně v tomto oblaku snesl. Stejně tak
každý Izraelita vstoupil do Rudého moře a pak z něho zase vystoupil na břeh. Je to jasný předobraz křtu ve
vodě. Nikdo se nemohl připojit k Božímu lidu na cestě tím, že by mezitím moře oběhl. Právě tak nelze být
v církvi bez ponoření ve vodě, následujícím po uvěření.
44
Podíváme-li se na celý způsob vysvobozování Izraele z Egypta, setkáváme se se třemi hlavními počátečními zkušenostmi. První není zmíněna v 1K 10, ale už v 1K5,7, kde je řečeno, že „.…jest NÁŠ velikonoční BERÁNEK za nás obětován, KRISTUS.“ Vysvobození Izraele z Egypta tedy bylo založeno na třech
zkušenostech: 1) Obětování velikonočního beránka, vylití jeho krve a její použití k označení vykoupených
domácností, 2) křest v oblaku a 3) v moři. Celý proces vysvobozování začal, když jim byla oznámena radostná zpráva a předány pokyny, na základě nichž Izraelité uvěřili v prolitou krev beránka a proto ho skutečně
zabili a zárubně dveří jeho krví pomazali. Víme, že Kristus je Beránek Boží, obětovaný za nás, a že je to
víra v Jeho krev, která nám přináší odpuštění a očištění a vysvobození od našich hříchů a z jejich následků.
Jakmile Izraelité uvěřili v krev Beránka, už jim nebylo dovoleno zůstat déle na tomto území! Boží
poselství znělo: „OKAMŽITĚ VYJDĚTE!“ A oni ještě téže noci spěšně vyšli, majíce bedra svá přepásaná a
hole ve svých rukou. Stejně je tomu i s dnešním hříšníkem, který uvěří, že v krvi Ježíše Krista má odpuštění
a očištění. Pro něj platí Boží poselství: „Hni sebou! Pohyb! Vyjdi a nezdržuj se už na území hříchu, v němž
jsi dosud žil mezi bankéři, narkomany, filosofy, úředníky mimo nebo v lavicích katolických či protestantských
kostelů, ve světě žádosti očí, těla a arogance!“ JE TO NALÉHAVÉ!! Ve 2K 6,17 je psáno: „Proto vyjděte
z jejich středu a oddělte se, praví Pán, a nedotýkejte se nečistého, a já vás přijmu a budu vám otcem a
vy mi budete syny a dcerami, praví Pán, Všemohoucí!“ Sélah. Ztiš se a zamysli. Bůh nezaslíbil, že bude
Otcem tomu, kdo zůstane ve svém hříšném stavu a v prostředí hříchu poté, co uvěřil v moc krve Ježíše
Krista. Proto ani vysvobození Izraele nebylo úplné prolitím krve Beránka. K vysvobození bylo zapotřebí
ještě dvou křtů. Oblak odděloval Izraelity od Egypťanů jen po dobu jedné noci. Je psáno, že oblak byl
„Egyptským tmou, ale Izraeli světlem.“ Tak je tomu s Duchem svatým i dnes. Věřícím je světlem, ale
nevěřícím je tmou.
Konečné oddělení se však nestalo oblakem, ale průchodem moře. Voda automaticky oddělila
Egypťany, pronásledující Boží lid, zničila je, takže už přestali být pro ně nebezpečím. A právě toto představuje konečné oddělení věřícího od světa. Není to víra v krev Beránka ani ponoření v Duchu svatém, ale
je to právě křest ve vodě, který odřízne nepřítele od nás a nás od něho, a vezme mu právo věřícího pronásledovat. Nelze najít slova pro vážnost stavu, kdy věřící lidé (např. katolíci či evangelíci) přijmou od Boha dar
Ducha svatého a zůstávají (pod vlivem ducha katolicismu či protestantismu) bez následného ponoření do
vody ve Jménu Ježíš na odpuštění svých hříchů. Tato země je plná krve - jako následek. Často říkám lidem,
jimž jsem sloužil k vysvobození od nečistých duchů: „Pokud vás Bůh spasil a nejste ještě ponořeni ve vodě,
dejte se hned teď pokřtít. Jinak necháváte Egypťanům (tedy v ns démonům jako vojsku faraona-satana)
otevřenou cestu a provokujete je, aby vás pronásledovali. Pokud jste neprošli mořem, zůstáváte stále v Egyptě-světě a necháváte jim legální právo, aby vás sledovali a legitimovali a pronásledovali podle zákonů světa.
Nebyli jste vysvobozeni, abyste se stali svobodnými Egypťany, lepšími světskými lidmi, ale abyste odtud jednou provždy odešli do Země zaslíbení, jako Izraelité. Jen vykonáním křtu ponořením do vody jim odříznete
přístup. Vaše víra v Beránkovu krev je bez průkazného skutku poslušnosti víry = ponoření ve vodě – mrtvá.
A zlý to ví, proto vás k tomu skrze své sluhy ducha katolicismu a protestantismu svedl, a teď neuznává Boží
nárok na vás, když jste ho sami dosud Bohem stanoveným způsobem nezpečetili. Vírou jste vyplnili vstupní
formulář, ale bez vašeho podpisu – křtu – není dosud právně platný. Kdo uvěří a pokřtí se, spasen bude.
Kdo správně vyplní a podepíše, má s Bohem platnou smlouvu o připojení ke Kristu.
Máme zde tedy tři počáteční zkušenosti. Předobrazně se staly při sz Božím lidu, a jsou použity v NS:
víra v krev Ježíše Krista, ponoření v Duchu svatém a ponoření ve vodě. Je zajímavé, že Pavel v 1K 10,2
nemluví o dvou křtech, ale o jednom ve dvou formách. Neříká, že byli všichni ponořeni v oblace a že byli
pak všichni ponořeni v moři, jak se to fakticky stalo, ale říká to takto: „Byli pokřtěni v oblace a moři.“ Bylo
to jediné ponoření ve dvou formách, podobách. Je také zajímavé, že Petr ve S 2,38 říká: „..nechte se ponořit
ve vodě a přijmete Ducha svatého.“ Opět je to předložení celé věci jako celku v rozporu s dnešní charismatickou praxí, která si opět zavádí vlastní odlišnou tradici. Pavel i Petr to předkládají jako celek, na jednom
místě a v témže čase jako uvěření, (pokud je evangelium kázáno apoštoly, služebností Bohem vyslaného
evangelisty, nebo svatými po apoštolském vyučení. Ještě nejsou!) tak říkajíc v jednom balení. Pevně věřím,
že právě tímto způsobem to vždy probíhalo v prvotní církvi (s výjimkou služby Apola S 18, pozn. –mv-).
Pokud byl uvěřivší člověk křtěn ve vodě a nebyl už předtím pokřtěn v Duchu svatém, očekávalo se, že
přijme Ducha svatého hned potom, a bylo mu také k tomu slouženo krátkým poučením, výzvou a vzkádáním
rukou apoštolských, skrze něž je dáván Duch svatý. Byl-li poučen, přijímá i dnes často dar Ducha svatého při
křtu ve vodě.
45
V poslední době jsem viděl křest probíhat tímto způsobem v celé řadě případů. Vloni jsem byl
přítomen na jednom křestním shromáždění církve Assemblies of God (Apoštolská církev). Asi po čtyřech
dnech shromáždění bylo ponořeno ve vodě asi 65 lidí, z nichž celá řada byla katolíků. Pokud vím, každý
z těchto katolíků, který dosud neprožil zkušenost křtu v Duchu svatém, byl pokřtěn v Duchu přímo v bazénu.
Říkal jsem si – proč zrovna katolíci? Protože věří ve svátosti a nejsou popleteni učením o „symbolech“,
protestantským nic neříkajícím přehráváním suché nauky. Když jim byl obsah pravého křtu vysvětlen správným způsobem a oni uposlechli a správně ho prožili, byli hned ve vodě naplněni Duchem svatým.
Svátostí (=sakramentem, ke spáse vedoucím jednáním) je: Změň (obrať) se, nech se ponořit ve
vodě – a přijmeš dar Ducha svatého. Toto je Boží způsob podle Písma. Nevěřím, že by se Bůh nebo kterýkoliv Bohem poslaný člověk od tohoto způsobu někdy odchýlil. Jak už jsem zdůraznil: Bůh nedělá žádné
experimenty, nic si neověřuje na variantách a nedělá ani žádné dodatečné korektury. 1S 2,38: „Bůh silný
Vševědoucí jest Hospodin, a usilování Jeho jemu nechybují…(má skutky přesně odvážené).
Když Bůh něco spustí-odstartuje, je to hned napoprvé dokonalé a nevyžaduje to žádných změn
ani dodatečných zlepšení. Platí to pro služebnosti, charismata, i pro ponoření v Duchu svatém a ve vodě.
Jakékoliv změny a pokusy nejsou než duchovním smilstvem s bohy světa nebo zmatku, Egypta a Babylona. Je
to džob církevní hierarchie podle Zjevení 2,20n s koncem ve Z 18, až 19,5. Tyto tři počáteční zkušenosti tedy
člověka vyvedou ven z Egypta a ztotožní ho s odděleným lidem Božím. Sélah. V 1K 10,2 je řečeno, že
byli v š i c h n i pokřtěni v Mojžíše. To znamená, že byli všichni oficiálně a nezvratně odděleni jako lidé,
kteří n á s l e d u j í Mojžíše. Následovali ho už předtím, než přišli k Rudému moři, ale to se ještě stále
mohli vrátit a rozhodnout se jinak. Rudé moře je oddělilo jako následovníky Mojžíše definitivně a trvale.
Takoví už umřeli. Žádný návrat. A právě tentýž výsledek má ponoření v Duchu svatém a ve vodě. Jsme sice
už následovníky Ježíše Krista, jakmile jsme v Něho uvěřili, uvěřili v moc Jeho drahé krve, ale
křtem jsme pro Něj odděleni.
Křest je tou zkušeností, která nás odlišuje a charakterizuje jako následovníky Krista a zároveň
zabraňuje návratu zpět do světa.
4. ZACHRAŇTE SE Z TOHOTO ZVRÁCENÉHO POKOLENÍ !
I když oddělení (=záchrana z) se děje právě těmito předchozími kroky, za nimiž stojí Boží autorita a
záruka, musí být připojeno neprodleně jako jádro následujícího vyučování a vedení S 2,40:„A ještě mnoha jinými slovy je Petr zapřísahal a napomínal: Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Pro nic a pro nikoho
se nevracejte, hleďte nyní jen kupředu na Ježíše Krista a Jemu spolu žijte!!!! Pozn. –mv- Jelikož bratr Derek
přinášel tuto službu na konferenci těch, kteří už Pána celým srdcem hledali a zčásti znali, byl jsem veden pro
naši potřebu doplnit zde jeho učení. Bez čtvrtého bodu není možný přechod ze světa do denního života místní
církve a zachování jeho čistoty.
Obrazem vhodným pro pochopení toho, jak nový život shůry do lidských nádob přijmout a zachovat,
je zavařování. Meruňky doma nevyrobíme, jsou Božím darem jako dar Ducha svatého, ale když je dostaneme
v čase sklizně, jako jsme nyní dostali podzimní déšť Ducha svatého, musí sebou rodina hodit, snést všechny
použitelné sklenice, dobře je očistit a vypařit a meruňky do nich naplnit až po okraj. To vše se zvláště
v sedmdesátých létech dělo na mnoha místech s radostí a ochotou a s velkou nadějí na uchování darované
hojnosti. Kdybychom však sklenice takto uložili do spíže, brzo nám zplesniví. Tak dopadli všichni, kteří zde
přehlédli nebo nevykonali Boží příkaz k oddělení se a uzavření se před vším, co není od Pána, co není
z Ducha svatého.
Nemůžeme po pravém obrácení a křtu pokračovat vůbec v ničem – nejen ve svém bezbožectví a
hříších, ale ani ve svém náboženství. V ničem z tradic a nauk denominací, v domnění, že c í r k e v je
„nějak“ v nich. Není. Být ponořen do Jeho Jména, Jména Ježíše Krista, a pro něj oddělen, znamená také
vyjít z každého jiného pojmenování. Kdo to neudělal, zmařil příležitost stát se údem Kristovy Vyvolané, která
je skutečná, viditelná a odlišná od světa i od denominací. I charismatických. Církev křtí ve vodě i v Duchu,
ale je jen Kristova - a nejmenuje se ani baptistická ani letniční ani jakkoliv jinak.
Uslyšíš hlas z nebe? Z 18,4: Vyjdi, vyjdi lide můj z tohoto města (Babylona=náboženského
zmatku), nemějte účast na jeho hříších, aby vás nestihly jeho pohromy!“
46
Čtyři průběžné činnosti v denním životě NZ církve.
Chtěl bych teď mluvit o průběžných činnostech v denním životě nz církve. Ve S 2,41 je řečeno: „A
tak ti, kteří ochotně přijali jeho slovo, nechali se pokřtít, a připojilo se toho dne okolo tří tisíců duší.“ K tomu
jen podotýkám, že každý, kdo ochotně (radostně, šťastně) přijímá Boží Slovo, nechá se také ponořit ve vodě
i v Duchu svatém. Lidé nenechávající se pokřtít Slovo Boží možná přijímají, ale ne ochotně. Kdo přijme
ochotně, dá se pokřtít! Byl jsem původně členem anglikánské církve a tak chápu vnitřní konflikt, který
prodělávají lidé, mající před uslyšením evangelia určitý původ spojený se „svátostí křtu“. Když se dozvědí tuto biblickou pravdu o ponoření do vody a do Ducha po uvěření, upadnou do zmatku ohledně toho, co
s nimi udělali, když byli miminkem, nebo i později při vstupu do nějaké denominace.
Kdo však přijal Boží Slovo ochotně, stane se toto Slovo v něm autoritou, vedle které všechny ostatní
vlivy a tradice vyblednou a vytratí se. Kéž se stane Boží Slovo autoritou, mocnou i po desítkách let zmatku
a otroctví podle otcovských obyčejů prosadit změnu mysli i jednání, autoritou, vedle níž ztratí všechny
ostatní vlivy, tradice a náboženské nauky svou moc! Amen. I v devadesáti ti stojí za to začít znovu podle
Písma, a Bůh zaslibuje, že nahradí léta, která sežraly kobylky. K čemu to však vede? Myslím, že tu je
směrodatná
Směrnice pro pravidelný denní život církve, právě pokřtěných i křtících.
Všimněte si, že to začíná slovem „Zůstávali=trvali v“, vytrvale pokračovali. Tím se dostáváme hned
od počátečních jednorázových zkušeností, které se neopakují, ke každodennímu programu, který zas není
třeba nikdy měnit nebo opouštět. Zůstávali=pokračovali vytrvale=bez přestání ve čtyřech věcech:
1)
2)
3)
4)
v učení apoštolském (chcete-li, tedy v učení na Krista u tovaryše apoštola)
v obecenství, sdílení všeho, koinónii (chcete-li, tedy v komunitě, pospolu)
v lámání chleba (denně společně jedli a sdíleli se)
a na modlitbách.
Věřím, že toto jsou čtyři základní každodenní činnosti nz života církve. Podívejme se na ně podrobněji. Tak především slovo
Učení apoštolské
neznamená tolik přísná pravidla, nauku, katechismus nebo dogmatiku, ale spíše proces učednictví:
učit někoho být jako Kristus a sám být přitom témuž vyučován. I zůstávali v učení apoštolském. Pro ty,
kteří přišli ke Kristu, byli pokřtěni ve vodě a v Duchu svatém a odděleni od světa pro Boha dovnitř
každodenního života církve je první a životně důležitou věcí pravidelné autoritativní vyučování Písmu. Pokud
se jim ho nedostane, zpravidla skončí katastrofou. Přestože se dostali ven z Egypta a farao je zničen a nemůže
je dále pronásledovat, zahynou někde na poušti. Nedostane-li se jim zdravého příkladu, návodů a učení (a
viděli jste to někde v denominaci?), nepodaří se jim dostat se do Zaslíbené Země, do Všezahrnujícího Krista,
do nového života v Kristu Ježíši, který jim připravil Bůh. Toto neštěstí se u mnohých lidí po celé Americe a
ČSR opakuje i dnes. Lidé prožívají nádherné zkušenosti – ponoření v Duchu svatém a obrácení na biblickou
víru – ale za šest měsíců nebo za dva roky se ztratí daleko v poušti a mají malou naději dostat se do Zaslíbené
Země po správné cestě, protože nikdy nepřijdou pod každodenní vliv zdravého osobního příkladu života a
vyučování.
V E 6,17 čteme: „..vezměte meč Ducha, jímž jest Slovo Boží. Za všech okolností se modlete
v Duchu...“ Do modlitby v Duchu jsme právě uvedeni křtem v Duchu svatém. Je to nadpřirozená modlitba
v neznámých jazycích. Než s tím však začnete, vezměte meč Ducha=Slovo Boží, stojí v Písmu. Toto je Boží
řád. Nechoďte do této věci nevyzbrojeni a nepřipraveni. Vezměte s sebou Slovo Boží, protože se teď
setkáte s celou řadou problémů a pokušení, s nimiž jste se dosud jako osoba v Duchu nepokřtěná nikdy
nesetkali, a ani váš kněz nebo pastor či jiný vedoucí i zbožní rodiče o nich nic neví.
47
Nejjasnějším příkladem toho je sám Ježíš. Třicet let žil normálním dokonalým lidským životem. Není
známo, že by v té době prožíval nějaká pokušení, pronásledování nebo problémy. Nikdo ho nezrazoval ani
nechtěl zabít. Pak přišel Ježíš k Jordánu, jak je psáno v M 3 a byl Janem Křtitelem ponořen do vody. Když
vystupoval z vody, otevřelo se nebe a v podobě holubice na něj sestoupil Duch svatý. Rozumím tomu tak, že
nebyl pokřtěn v Duchu svatém, poněvadž to nepotřeboval. ON sám křtí v Duchu svatém. Prožil však jako
příklad pro nás na své úrovni něco, co bychom potažmo na naši úroveň mohli přirovnat ke křtu v Duchu
svatém – byl pomazán Duchem svatým. L 4,18 Duch svatý na něj sestoupil a z nebe přišlo úžasné potvrzení. Otec promluvil na zemi slyšitelně: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo.“ Co
následovalo po této ohromné zkušenosti? Čtyřicet dní v poušti sám, v postu a s ďáblem!!! Byla to náhoda?
Ne, p l á n ! Tak to má pokračovat a pokračuje. Je to součástí Božího plánu pro Boží dítě, které zkušeností
křtu v Duchu svatém prochází.
Vstupuje tím do oblasti duchovních konfliktů a pokušení, s nimiž se předtím nesetkalo. A při
těchto pokušeních, jimž byl Ježíš jako první a po něm každý Jeho následovník vystaven, použil vždycky
jedinou zbraň proti ďáblu. Na každé pokušení odpověděl: „Je psáno, je psáno. PSÁNO JEST!“ Jaká je to
zbraň? Meč Ducha, jenž jest Slovo Boží. Ježíš je pro nás v tomto (jako v každém dalším) směru dokonalým
vzorem. Pro každé Boží dítě, jež bylo pokřtěno v Duchu svatém, je životně důležité, aby denně dostávalo
zdravé důkladné vyučování Slova Božího. Bůh to tak naplánoval a všechno k tomu v místní církvi předem
připravil. A v prvotní církvi to takto probíhalo.
Podíváte-li se na viditelné výsledky Ježíšovy práce na této zemi, nebyly nijak obrovské. Na hoře Oliv
zanechal po svém zatčení skupinu jedenácti mužů, kteří vlastně ani nebyli úplně oddanými učedníky. Pěti
stům řekl: čekejte v Jeruzalémě, ale jen 120 ho uposlechlo, šli do „horní místnosti“ a dělali to, co jim Mistr
přikázal. Ačkoliv se jim zjevil vzkříšený Pán, 380 jeho učňů buď neslyšelo, nebo jim do toho něco přišlo, a
na seslání Ducha svatého v Jeruzalémě nečekali a nedostali ho. 120 ano. Oněch 120 následovníků v horní
místnosti, kteří už přestali dělat své věci a deset dnů spolu čekají, protože jim to Pán řekl, bylo viditelným
hmatatelným výsledkem Ježíšovy služby, která trvala ve dne v noci tři a půl roku. Lidsky měřeno to nebylo
příliš. A není učedník nad Mistra.
Když však přišel Duch svatý, jejich počet se během jediného dne zvětšil o tři tisíce. Byli uvedeni do
plného každodenního života místní církve v Jeruzalémě. Většina z nich uvěřila na krátké návštěvě svátku
v Jeruzalémě. Jejich starý život skončil. Nový v Těle Kristově začal. Ze S 6,1 vidíme, že se po svém obrácení
nevrátili. Zůstává to jediným platným vzorem i nám. Co bylo úkolem apoštolů pak? VYUČOVAT A VÉST
DENNĚ ty, kteří byli připojeni ke Kristovu Tělu křtem v Duchu a ve vodě. A byla to fuška. Skutky = Praxis.
Tři a půl roku koukali na Ježíše, a teď to dělali jako On. Kdyby tam nebyli apoštolé, hotoví učedníci, vyučení
CELÉ RADĚ BOŽÍ a Cestě Boží, schopní učit = vzít ty tři tisíce do každodenního trvalého učení na Krista,
vznikl by mezi nimi zmatek. To není žádná teorie, nějaký názor. Viděli jsme to na vlastní oči v Africe.
Nedaleko naší misijní stanice došlo k vylití Ducha svatého na kvakery. Stovky a stovky jich přijalo
zkušenost křtu v Duchu svatém, načež byli mnozí uvězněni, protože mluvili jazyky. Může to znít divně, ale
skutečně se stalo, že američtí kvakerští misionáři požádali britské úřady, aby tyto prosté Afričany uvěznily,
protože mluvili jinými jazyky, což jim misionáři nedovolili. Zní to fantasticky, ale je to pravda, vím to.
(Pozn. –mv- 1983: Co by asi udělali u nás vedoucí probuzeneckých denominací a tzv. „odpovědní“ bratři,
kdyby sami nebyli v defenzivě před ateistickou šelmou, ale mohli na ní rajtovat a ovlivňovat světskou moc
státu jako židovská velerada? To už bych tu nebyl, ani moje děti!) Prožili úžasné věci, ale neměli nikoho, kdo
by je vyučoval. Jejich vlastní misionáři jim sice přinesli Bible, ale teď je opustili a nechtěli jim pomáhat,
protože nevěřili jejich zkušenosti. V celé oblasti byl sotva jeden misionář, který by vůbec chápal, co je to nz
křest v Duchu svatém. Výsledkem toho bylo, že mnozí z těchto uvězněných nešťastných lidí se dopouštěli
nejfantastičtějších chyb, protože nebylo nikoho, kdo by je vedl, usměrňoval a vyučoval. Výsledky toho
všeho jsme viděli. Ale řešení není vrátit se do tmy, v níž se nacházejí misionáři, ani to nejde. Věřím tomu, že
kdyby se Bůh nepostaral o letnicích předem o „mistry odborného výcviku, než přijal do učení na Krista 3000
učňů“, pak přesto, že to byli Židé a měli značné znalosti Písma (znali tóru lépe než křesťané), výsledky by
byly zoufalé a žádná Vyvolaná by nepovstala. Jsem osobně přesvědčen, že Bůh nemůže vylít svého Ducha
na Spojené státy ani na Československo, jak by si přál, protože dosud nemá dostatek personálu, který se o ně
pak postará.
48
Podívejme se na Ř 6,17: „ale díky Bohu, že jste celým srdcem (ochotně) uposlechli to vyučování,
do něhož jste uvedeni!“ Tento způsob vyučování lze přirovnat ke slévárenské formě, která dá výrobku
konečný tvar. Kov je nejdříve roztaven (=ztratí původní tvar a je vléván do formy v rozehřátém tekutém
stavu, aby mohl přijmout nový tvar, tvar formy – apoštolského učení – Krista. Když je kov roztaven, je třeba
mít přichystánu přesnou formu. Je tedy třeba dvou operací: 1) roztavit kov a 2) vlít ho do připravené formy.
Bez formy by vznikly beztvaré neužitečné kusy kovu. Rozumím tomu tak, že obrácení a křest v Duchu sv. je
tím procesem roztavení, který lidi uvede do stavu, v němž jsou schopni přijmout věci, které by jinak přijmout
nemohli. Kdyby mi někdo před mým křtem v Duchu svatém řekl, že musím žít podle Písma cele pro Pána,
bylo by to, jakoby mlátil kladivem do studené oceli. Ani by to se mnou nehnulo. Obrácení a křest v Duchu
svatém mě však tak nažhavil, že mě udělal schopným a ochotným přijmout novou formu - přestat být tím,
čím jsem byl, a stát se něčím novým. Je ovšem třeba mít správnou formu po ruce k použití. To je učednictví.
Verši Ř 6,17 rozumím tak, že touto formou je u č e d n i c t v í . Jakmile je člověk křtem v Duchu
svatém roztaven, je třeba mu vtiskovat správný tvar správným příkladem a vyučováním. Žel, často se stává,
že žádná forma, žádný apoštol není po ruce. Výsledkem postupného ochladnutí je pak beztvará ztuhlá hmota.
Nebo je k disposici vadná forma vystudovaného, ale Pánem nezformovaného a nezkolaudovaného pastora,
takže jejím odlitkem vznikne nepoužitelný zmetek, člen denominace. Je proto naléhavě nutné, aby po
ponoření v Duchu svatém lidé dostali správné vyučení v denním životě místní církve od apoštola nebo
jím vychovaného a ustanoveného staršího.
Chtěl bych ukázat dva sz obrazy, znázorňující situaci, kdy byl Boží lid ponechán bez správného
učení. Jsou to příběhy vrcholně tragické, a žel, dodnes velmi aktuální. Odpovídají totiž přesně dnešní situaci v Československu. Izaijáš 5,13 a Ozeáš 4,6: Bůh říká: „Proto tedy, že lid můj poznání nemá, veden bude do
zajetí; urození zhynou hladem a množství jeho žízní uschne.“ To je podle mého názoru verš, charakterizující
dnešní situaci Božího lidu. Nejedná se tu o světské vědomosti, získané na teologické fakultě (nebo v Kolíně
či Harvestu), ale o znalost Božího Slova. Je překvapující, že i slavní lidé, i teologové a vedoucí kněží hynou
hladem. Jejich svěřenci žízní a jsou vyprahlí, nemají žádné duchovní dary. Pak není divu, že lid, který vedou,
je vyhladovělý a žíznivý. Jdou do zajetí litery a lidských koncepcí a programů, liturgií. Jsou svázáni různou
činností a vztahy, které Bůh nenaplánoval!
Takový je většinou obraz situace Božího lidu dnes. Jsou-li jeho slavní, jeho vedoucí vyhladovělí, pak
musí i jeho množství vadnout žízní. Proč to je? Čím je to způsobeno? Jsou bez poznání, nevědí, neznají! Oz
4,6: „Můj lid bude vyhlazen, protože není známosti. Protože jsi ty zavrhl poznání, zavrhnu i já tebe,
abys mi kněžství nekonal. A jelikož jsi zapomněl na tóru svého Boha, zapomenu i já na tvé syny. Čím
více se rozmáhali, tím více hřešili proti Mně; přeměním jejich slávu v potupu!“ Vidíme zde, že od kněze
Bůh vyžaduje, aby věděl a znal a byl schopen sloužit Božím Slovem a učit Boží nauce. Tóra je mnohem
spíše nauka než zákon. V Ml 2,7 Pán definuje odpovědnost kněze: „Rty kněze totiž mají dbáti „vědy“ (Hejčl,
Roháček: známosti ve smyslu vědeckého, exaktního a prověřeného vědění, které funguje!), a z úst jeho má
být hledána tóra; onť jest posel Hospodina Vševládného.“ To, co řekl Bůh Božímu lidu skrze Ozeáše, platí i
dnes. Poněvadž jsi ty pohrdnul poznáním, i tebou pohrdnu, abys mi kněžství nekonal. Žádný člověk,
který odmítá poznání Božího Slova (jak se presentuje např. v tomto kursu a v Knihovně Božího Království),
nemůže být ani dnes knězem. Ať už katolickým či protestantským knězem nebo laických kážícím bratrem.
Pokud odmítne poznání Božího Slova, v Božích očích přestává být knězem. Velmi smutný, ba tragický je i
konec Oz 4,6: ….a že jsi zapomněl na tóru Boha svého, já také zapomenu na syny tvé.“
Dnešní Amerika je národem Bohem opuštěných dětí, protože jejich rodiče zapomněli na Boží
naučení. To je přesné naplnění Božího soudu: když rodiče zapomenou na Boží nauku a nevychovávají své
děti Božímu Slovu a podle Božího Slova, Bůh říká: „Zapomenu na vaše děti.“ Právě včera mi někdo říkal, že
celá skupina dětí z nejbohatších židovských rodin, žijících v tomto kraji a vlastnících pohádkové jmění a
supermarkety, v nichž sníte o svém štěstí – nebudu uvádět jejich jména - opustila své domovy a odjela do
New Yorku, aby tam žili jako hippie. Rodiče pro ně udělali všechno možné a umožnili jim nádherný život,
ale neměli žádné duchovní hodnoty, které by jim mohly předat, takže děti raději odjely jako tuláci do New
Yorku. To je obraz moderní Ameriky, moderního Západu, po kterém tak toužíte, obrázek Bohem opuštěných
dětí a mládeže, protože jejich rodiče zapomněli na Hospodina a Jeho Slovo.
49
….oooOOOOOooo….
Teď se podíváme na koinónii, společenství=sdílení se, druhou ze čtyř hlavních každodenních činností
místní církve a všech jejích rezidentních údů.
Obecenství -komunita–společný život Těla.
Musíme pochopit, že obecenství je konečným cílem evangelia! 1K 1,9: „Věrný je Bůh, skrze něhož
jste povoláni v obecenství Jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána.“ Účastenství = obecenství je hlavním cílem,
proč nám Bůh nechal zvěstovat radostnou zprávu. Je konečným účelem evangelia. Není prostředkem,
nástrojem, ale účelem, smyslem. Účelem evangelia je přivést nás do obecenství s Bohem a do obecenství
spolu navzájem, spojit nás v jedno Kristovo Tělo. 1J 1,3 „Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám,
ABYSTE I VY MĚLI OBECENSTVÍ S NÁMI. A naše obecenství je s Otcem a Jeho Synem, Ježíšem
Kristem. A toto vám píšeme, aby vaše radost byla úplná.“ Apoštolé evangelizovali a psali Písma Nové
smlouvy proto, aby n á s přivedli do o b e c e n s t v í , které měli oni: s Otcem i Jeho Synem Ježíšem
Kristem, svým Pánem, a mezi sebou. To je konečný cíl. Dál už to nevede. Jsme-li v obecenství, získali
jsme už všechno, co je možné mít. Kdo se s obecenstvím minul, minul se s cílem radostné zvěsti.
Jestliže jsme obecenství měli a ztratili ho, ztratili jsme úplně všechno. (Bůh ale začíná znovu, od začátku, touto zvěstí. 2x nebo 3x Jb 33,14-33)
Obecenství s Bohem a spolu navzájem, to nelze oddělit. Aniž bych chtěl zaujímat negativní nebo
kritický postoj, je třeba přiznat, že v mnohých církvích, denominacích i skupinách věřících se na tento
konečný cíl evangelia úplně zapomnělo. Jsme tak hluboce zapleteni do prostředků, že se neustále staráme,
zda pomocí těchto prostředků dosáhneme cílů, které jsme si sami vytýčili – růst členské základny, stavbu
modlitebny, zdokonalení pěveckého sboru, prosazení se do TV a do tisku – že se přitom úplně míjíme
s Božím cílem. Ve většině organizovaných denominací není vůbec žádné obecenství. Jak jsem už dříve
poznamenal, nemůžete mít obecenství s něčími zády. Ve většině denominací jsou to právě záda a jen ta záda,
co vidíte z jiné osoby. * Vzpomínám si na své kázání v jednom letničním sboru. Byl to docela pěkný sbor a
mé kázání bylo také dobré. Po skončení vyzval pastor lidi: „Nespěchejte ještě domů! Mějte obecenství!
Podejte si každý ruku nejméně s půltuctem osob!“ Pomyslel jsem si: „Mein Gott! Tak takhle tedy tady Tvoji
lidé chápou koinónii=sdílení=obecenství? Než se rozejdou do Egyptských chýší či paláců, potřepe každý pravicí nejméně půl tuctu osob. Nepoznal jsem, znají-li se jménem. Ale podle norem tamního kazatele i západočeských, a vypravují, že se to zavádí dokonce i na Moravě, to však byla docela slušná porce obecenství.
Neříkám to proto, že bych chtěl zaujímat negativní stanovisko. Je fakt, že většina křesťanů vzhledem
k tomu, do čeho byli uvedeni a v čem jsou vychováváni, si vůbec neuvědomuje,
že je to právě obecenství-sdílení-koinónia-společenství-komunita, která je konečným účelem,
cílem, Zemí, do které byli evangeliem pozváni, Jordánem do ní vstoupili, a byli Duchem svatým zapečetěni a
učiněni způsobilými tu společně žít nový život v Kristu Ježíši, Pánu našem. Místo toho pokračují ve vymýšlení náboženských postupů a procedur, liturgií, rituálů, ceremonií, činností a programů, které jsou všechny
lidskými prostředky, které nás n i k d y nedovedou k cíli. A právě z toho důvodu jsou neužitečné a marné a
ve svém důsledku nás připraví o vše, co nám Bůh v Kristu dal.
Prvotní církev začala hned od svého prvního dne zvěstovat a praktikovat společný život. Řekl
bych, že měla dvě hlavní oblasti společného života. Můžeme použít slova základna, platforma, tedy
dvě hlavní základny. Společný život se musí někde odehrávat. Mají-li někde lidé být spolu, potřebují nějaké
místo, základnu či veřejné fórum. Toto společné místo není samo o sobě důležité, může být jakékoliv,
kdekoliv, ale být musí. Kdyby většina církve v Praze byla z bezdomovců, poslouží jim hala hlavního nádraží
a blízké středisko Naděje, jak se v Jeseníku naučili Vlasta a Ilja Hradečtí. Velmi často se stává (ach, Slovensko moje! Cukrová 4), že při vzniku nějakého hnutí si jeho stoupenci opatří nebo postaví takovéto místo pro
společná setkávání, čímž ale všechno skončí, protože získání toho místa se pro ně mezitím stalo konečným
cílem, nikoliv prostředkem k dosažení jiného biblického cíle – k trvání ve společenství=komunitě, ke
společnému životu jednoho Těla Kristova.
Pak je Bůh opustí a musí vzniknout působením Ducha Božího nové hnutí, nová skupina, která si
uvědomí, že je Bůh svým evangeliem povolal ke společnému životu, a kvůli tomu ho o společnou základnu
prosí a přitom vědí, že by neměla být konečným cílem. Rostou vzájemnou péčí.
50
Ze S 2, je zřejmé, že prvotní církev měla takové základny dvě. První větší, druhou menší. První byla
v chrámu, který byl veřejným státním zařízením pro uctívání Boha židovským národem. Druhou, menší,
která byla zřejmě praktičtější a s níž se převážně setkáváme ve všech spisech ns, tvořily domácnosti svatých.
Tyto domy svatých byly místem společného života církve a sdílení se. „A každodenně trvajíce jednomyslně
v chrámě, a lámajíce po domích chléb, přijímali pokrm s potěšením a sprostností srdce.“ Všimněte si: byli
denně v chrámu, a kromě toho společně jedli, radovali se a sdíleli se v mnoha jednotlivých domech.
Rozumím tomu tak, že lámání chleba zde neznamená jen Večeři Páně. Velice rád se zúčastňuji Večeře Páně,
ale nevěřím, že v těchto verších je o ní řeč. Je zde prostě řečeno, že svatí spolu denně normálně jedli
v domácnostech věřících.
Ve S 5,42 se píše o shromažďování svatých podobně: „A nepřestávali učit v chrámě a po domech.
Denně se tedy setkávali v chrámu – na veřejném místě uctívání Boha ve větším měřítku, a denně spolu žili
ve svých domech, zejména při stolování a vyučování. Měli obecenství ve větším měřítku v chrámu a
v menším měřítku po domácnostech. Následuje důležité prohlášení: První následovníci Krista, svatí, oddělení pro Boha (nikoho by ani ve snu nenapadlo je nazývat křesťany, i když byli hned při uvěření pokřtěni do
jména Ježíše Krista), ještě nějakou dobu pokračovali v navštěvování institučních míst, určených k uctívání
Boha Izraele, ale dělali to při dodržení dvou podmínek: 1) Nemělo to vliv na jejich odvážné svědectví.
Neřídili se zvyky a přáními ani kněží ani lidu, ale vůlí Kristovou. 2) Jejich duchovní život nebyl na této
instituci vůbec závislý. Mám za to, že tyto věci jsou klíčové, nesmírně důležité.
Mnozí věřící dnes říkají: „ Nechci přestat chodit do svého kostela.“ „Dobrá, Bůh ti žehnej, ale když jsi
naplněn Duchem svatým, nenech ovlivnit své svědectví tím, že budeš chodit do „svého“ kostela!“ Svatí
v prvotní církvi veřejně proklamovali, čemu věřili, a to i v židovském chrámu s veleknězi a chrámovou
stráží, že Ježíš je Mesiáš a vstal z mrtvých. Věřte mi, prohlásit veřejně v presbyteriánském kostele (CB), že
mluvíte jazyky, nemůže vyvolat tak velké pobouření, jako když Ježíšovi učedníci řekli v židovském (jejich)
chrámu, že Ježíš je Mesiáš! To bylo tehdy daleko revolučnější, než dnes prohlásit „Takto praví Pán“ – a
vynést poselství od Pána v presbyteriánském kostele, nebo se tam nahlas modlit jazyky. Oni však neuhnuli
od pravdy a nedělali žádné kompromisy jen proto, aby mohli nadále zůstat v instituci. A za druhé: Nevěřím,
že by ve svém osobním životě byli jakkoliv závislí na těch velkých shromážděních institučního typu, jaká
byla v chrámě. Tam nebyl zdroj jejich duchovní potravy. Často jsem se potkal se svatými, kteří si po zkušenosti křtu v Duchu svatém nechodili pro duchovní potravu jinam než do svých institučních kostelů, kde byla
často opozice proti křtu v Duchu svatém, až postupně vyhladověli k smrti. V takových případech to nemůže
dopadnout jinak. Nemůžete být vyživování lidmi, kteří nevěří tomu, co jste prožili, kteří to nechápou a nemohou k tomu z vlastní zkušenosti říci nic kladného. Nakonec vás úplně odradí. Můžete tam chodit dál, ale
nemůžete z tohoto zdroje přijímat duchovní pokrm a pít.
Obecenství údů první církve v Jerúšalájim bylo vyjádřeno také velmi důvěrným sdílením v ě c í .
Slovo koinonia znamená vlastně mít něco společné, obecné. Společné sdílení věcí. Co nebo koho máme
všichni společně je Pán Ježíš Kristus a Duch svatý. S 2,44: Tito první svatí (věřící) však měli společné
prakticky všecko. „A všichni věřící byli pospolu, a měli všecko společné.“ I statky a majetky, zvláště, když
byly někde jinde a nemohli je spolu užívat zde, prodávali a dělili mezi všechny, jak komu bylo třeba. Není
pochyb o tom, že vzájemná služba se nespecializovala jen na duchovní potřeby, ale na všechny, i na praktické. Vešli do společného života – a láska Kristova, rozlitá v jejich srdcích skrze přijetí daru Ducha svatého je
vedla k takové vzájemné službě a k takovému sdílení se. Týkalo se celého člověka a všech jeho potřeb
duchovních, duševních i tělesných, materiálních a finančních.
Na druhé straně situace Jerúšálájimské církve byla svým způsobem výjimečná. Jinde v nz nenajdeme
výslovně, že by věřící prodávali všechen svůj majetek. Mám za to, že to byla moudrost a inspirace Ducha
svatého, která k tomu vedla právě věřící v Jerúšalájim, protože za 40 let bylo město úplně zničeno římskými
legiemi; Židům pak už nebylo dovoleno vlastnit v okolí nemovitosti. Může přijít doba, kdy i nás Duch svatý
povede k tomu, abychom všechno prodali a podělili se s ostatními. Není to však model pro každé místo a
situaci. Je však nepochybné, že skutečné údy Kristova Těla se budou dělit se spoluvěřícími v každé nouzové
situaci a zjednávat co možná největší materiální a finanční prostor pro služebnosti a jejich službu v místní
církvi i v misii. Tak skutečně církev od počátku vyřešila sociální problém, a to ve ztížených podmínkách.
Rád bych věděl, zda to lze říci o všech Božích dětech dnes? Ne, přijď se podívat.
51
Věřím, že by to bylo stále možné, kdybychom neopustili koinónii a sdíleli se tak, jak to dělali věřící
v prvotní církvi. Chtěl bych se zmínit ještě o jedné věci, týkající se obecenství-sdílení-komunity:
Obecenství (komunita) je místem duchovního r o z e n í .
Ježíš říká J 3,6: „Co se narodilo z těla je tělo, a co se narodilo z Ducha je duch.“ Mnozí to chápou tak,
že kdo se narodil z těla je tělesný atd. To však Ježíš neřekl. Vím, že zde Ježíš nemluví o jednotlivcích, ale o
dvou různých druzích rození. Mluví o rození z těla=přirozenosti, z oblasti prvního stvoření, které produkuje
zase jen přirozené, tělo, něco z okruhu země a prvního stvoření, a o rození z Ducha, jež produkuje nebeské,
nadpřirozené. Věřím, že tento verš se týká obecenství=koinónie=sdílení se=komunity =Vyvolané.
Kromě skrytých výjimek se v dnešním křesťanství mnohé rodí z těla, přirozeně. A to může vyprodukovat zase jen tělo (něco přirozeného). Jen to, co se narodilo z Ducha, bude mít v sobě život z Ducha.
Definuji to takto: Místem, kde se uskutečňuje rození z Ducha, je koinónia=společenství=komunita. To
má dálekosáhlý význam. Znamená to, že když jsme mimo společenství, nemůže dojít k rození nových duchovních stvoření! (Už chápeš, Mirku, Valjo, Renato, Petře, Vladimíre…, proč je takový boj o trvalý společný život Těla? O obecenství? Na čí straně stojíš?) Obecenství=všechny věci společné je místem duchovního
znovuzrození z Ducha svatého. Přesvědčil jsem se o tom, je to pravda. Často, často obcházíme právě
koinónii – a chceme výsledky z individuální či spolkové činnosti, které pak nepřicházejí. Chceme projekty,
programy, plány, komise, chceme vědět, co máme dělat a posílat lidi sem a tam, ale to je všechno jen přirozenost, tělo, které produkuje zase jen tělo – přirozenost. Tak vypadá naše současná situace. Změňme se.
Bůh naši skupinu, která se schází ve středu (což je ovšem ten nejminimálnější zárodek buňky obecenství), vyučuje a jedná s námi. Nemá zájem, abychom vyprodukovali nějaký další program - „náplň“, ale
abychom prostě nechali všeho a byli spolu. Z tohoto spojeného společného života pak Bůh vyprodukuje
nikoliv program nebo projekt, ale nový rod, což je něco docela jiného. S 1,14 se týká období mezi nanebevstoupením Páně a letnicemi, kdy učedníci nedělali nic, jenom byli spolu podle Jeho slova, měli obecenství
v horní místnosti DESET DNÍ: „Ti všichni svorně setrvávali jednomyslně na modlitbách a prosbách se ženami i s Ježíšovou matkou Marií i s jeho sourozenci.“ Desítku dní setrvávali v úzkém obecenství za zavřenými
dveřmi na modlitbách a pokorných prosbách. Chcete-li od Boha nový rod, něco z Boha, změnu a nový start CHCETE-LI OBNOVU, následujte je.
OBECENSTVÍ=koinónia=komunita není obecenstvím, jestliže z ní můžete nezávazně v libovolnou
dobu odejít. Je jedno, jak se to jmenuje, v čem jste, nežijete v koinónii-obecenství, je to jen atrapa, napodobenina, náhražka. Obecenství znamená závazek ostatním lidem. A také SVĚTLO, protože chodíme-li ve
světle, máme obecenství mezi sebou, navzájem. Nic není tak skrytého, aby to nebylo zjeveno. Opakem
obecenství je soukromí. Vstup do obecenství = už žádné soukromí. Žádná tma. Jakmile do něčího života
vejde hřích a tma, prvním zřejmým výsledkem toho bude, že opustí obecenství. Třeba je ještě fyzicky tu,
ale už není s námi. Ověřil jsem si to, že žít v obecenství-komunitě je spojeno s náročnými zkouškami.
První z nich je, že všichni křesťané mající své soukromí, tvrdošíjně odmítají definici Vyvolané a tvrdí, že ji
mají, aby se vyhnuli faktu, že se s Ní minuli - a tím i se smyslem evangelia. Jsou ve zmatku a ve vzpouře.
Je-li zde bratr Denis, jistě si vzpomíná, co jsme prožili na Jamaice.Vedli jsme tam loni v létě kurs.
Byla přítomna také jedna žena, která pak za tři dny zase odletěla. Zaplatila drahou letenku a celý pobyt, ale
pak nasedla do letadla a odletěla domů. Sdílet jedno místo, mít obecenství se 45 lidmi naplněnými Duchem
svatým pro ni bylo nesnesitelné. Byla tam ještě další žena, která na tom byla podobně, ale z ů s t a l a . Pak
přiznala, že když jsme měli jeden večer vysvobozovací shromáždění, mít křídla, bývala by uletěla. Nemohla vydržet tlak, který na ni ze všech stran působil. Byl to tlak obecenství. Nikdo se s ní nehádal ani jí
nekázal, ale pouhé společenství shromážděných následovníků Krista naplněných Duchem svatým vytvářelo něco, co mohla vydržet jen s velkým sebezapřením, co jí pálilo jako oheň a nutilo ji, aby utekla. (Viz
Robertovo svědectví, i odchod Mařenky od modliteb u Hradeckých, také v Lipové jsme viděli totéž.)
Viděl jsem už hodně lidí, kteří nevydrželi světlo a oheň, vytvářející se v nepřerušovaném
déletrvajícím obecenství Duchem svatým naplněných a vzájemně sebevydaných lidí.
52
Jak říká má žena: skutečné obecenství (FELLOWSHIP) je podobno lodi (SHIP), z níž kamarádi
(FELLOWS) nemohou utéci. To daroval Bůh Pavlovi ve S 27! Na našich misijních cestách jsme si to mnohokrát ověřili. Dostávali jsme se do okolností a situací, kdy jsme museli držet spolu. Právě při tom držení
spolu Bůh konal ty nejzázračnější změny v životech a charakterech lidí. Představte si jen, co muselo být
spojeno s tím, když učedníci byli spolu v nepřerušovaném sdílení všeho a možná i v postu po desítku dnů.
Pozváno jich bylo 500. Vydrželo jich 120. Znamená to vypjatou zkoušku pro každé vlákno jejich bytosti,
neboť víme, že do té doby učedníci nežili vždy v nejlepším souladu. Boanerges, prudcí „synové hromu“.
Vrcholem byl ten den padesátý, kdy už byli všichni jednomyslní a přišly v plnosti letnice. Co se stalo?
Někteří říkají, že církev vznikla při vzkříšení Páně, jiní že vznikla o letnicích. Nechtěl bych se o to přít.
Rozhodně však došlo o letnicích ke zrození nového života z Ducha svatého. Zrodila se Vyvolená Ježíše
Krista. Pokud připustíme, že církev existovala už od vzkříšení, pak byla o letnicích její existence manifesttována v plné síle. Z čeho se Vyvolená zrodila? Nazíráno z lidského hlediska, církev se zrodila z deseti dnů
nepřerušeného sdílení 120 lidí.
Podívejme se na S 13,1-3: „A byli v tamější církvi někteří proroci a učitelé, Barnabáš….a Saul. A
když sloužili Pánu a postili se, řekl Duch svatý: Odělte mi Barnabáše a Saule k dílu, ke kterému jsem
je povolal!“ Opět zde byla skupina učedníků, tentokrát v počtu pěti mužů, kteří zůstali v obecenství, modlili a postili se, a očekávali na Pána. A zrodilo se něco duchovně úplně nového – apoštolát Ducha svatého
a nová etapa evangelizace celého světa. Je to první zvláštní příležitost zaznamenaná v Písmu, při níž
jedna místní církev vyslala dva lidi jako buňku ke zrození jiných církví. Dnes bychom to nazvali „zrození
zahraniční misie“, ale to zdaleka nebylo totéž.
Předcházející příležitosti, při nichž apoštolé Beránkovi nebo evangelista Filip nesli světu poselství,
byly vyvolány okolnostmi, pronásledováním, viděním apod. Už měli Slovo: jdouce po všem světě, dělejte
Mi učedníky všechny národy. Dělo se to od letnic, ale nešli až na konec světa. Místní církev v Jerúšalájim,
centrum svatých, neopustilo půdu judaismu, a Duch svatý dal povstat jinému v Antiochii. Použil si pět lidí
ke vzniku apoštolátu, který trvá dodnes. Církev na pokyn Ducha svatého vysílá apoštoly Pavla a Barnabáše na cestu, aby vykonali příkaz Páně zavolat národy Jménem Ježíše Krista: POJĎTE ZA MNOU! A
vyučit je na Krista čtyřmi vstupními kroky a uvést je do obecenství s Otcem, Synem v Duchu svatém
a s námi v nových a nových koinóniích=komunitách; z nichž potom tím, že apoštolé ustanoví starší,
vzniknou místní Vyvolané.
Nebylo to výsledkem žádného lidského programu, ani rozhodnutí nějaké komise nebo předsednictva. Tím je nechci kritizovat, ale nejsou primárně důležité. Primárně důležité je obecenství. (-mv- prosí Pána a čtenáře o pomoc! Pomozte! Babylon dokonale ukradl a vytuneloval české slovo obecenství a my
nemáme výstižné slovo, abychom přeložili „koinónia“, protože to není to, co vidíte v denominacích. A jen
málo nás to v Československu zažilo, aby naše svědectví bylo srozumitelné) Potřebujeme obecenství např.
pěti mužů, kteří na modlitbách a v postu budou očekávat na Pána a přijmou od Něj apoštoly a proroky ke
vzniku církví na Podkarpatské Rusi, Slovensku, Slezsku, na Moravě a v Čechách. To je pro nás velká lekce,
kterou nám dává Pán. Chceme-li rození nových duchovních stvoření, musíme být tam, kde se rodit mohou,
totiž v koinónii=obecenství=trvalém Pánu a sobě navzájem vydaném společenství svatých. O to Tě, Otče,
prosíme, ve Jménu Pána Ježíše. Amen.
Platí to na všech úrovních života církve. Platí to v rodině, v domácím obecenství se také mohou
rodit duchovní děti. Platí to v místní církvi, při získávání nových učedníků, prostě kdekoliv. Jako poměrně
zkušený misionář mohu říci, že pro tělo (přirozenost kteréhokoliv člověka) je jednodušší sedět na patnácti
schůzích různých denominačních komisí, než setrvat jediný den v obecenství. V životě jsem nebyl členem
tolika různých komisí, jako když jsem byl misionářem. Do konce svého života bych už na žádné komise
chodit neměl, překročil jsem normu. Svým kolegům misionářům jsem říkával: „Jen co se vymotáme z jedné krize (komise?), upadneme do další.“ Myslím, že jsme tehdy tvořili výbornou skupinu misionářů,
nechtěl bych naši práci bagatelizovat. Zanedbávali jsme však
základní zásadu - o b e c e n s t v í .
Jednoho dne jsme se opět sešli, abychom řešili různé neřešitelné problémy. Začali jsme hned brzo
zrána a pokračovali usilovně celý den.
53
Všechny děti, o které jsme se v misijní stanici starali, lítaly bez dozoru po okolí. Pochopil jsem, že
zatím co děláme plány, jak spasit Afriku, nejsme schopni kontrolovat ani děti, jež máme na starosti. Došlo
k tomu proto, že jsme zanedbali velkou základní pravdu Písma, že nový život z Boha se rodí JEN
V OBECENSTVÍ. Výbory, projekty a programy ani digitální a elektronické nemohou nikdy nic vyprodukovat. Škoda každé koruny na ně, která nám pak chybí v obecenství. Kdo to rozhodl, styď se a čiň pokání!
Mohou být jen organizačními prostředky tam, kde už bylo něco vyprodukováno.
Dovolte mi, abych na závěr zdůraznil, že základní forma obecenství je velmi jednoduchá. Je to
společné stolování. Je to tak prosté, že to lidé přehlédnou. Kolik nás celý život studuje Bibli a mnozí se tím
živí, a nikdo jednoduché věci v Bibli nevidí. Tomu říkám slepota farizeů a zákoníků. Jak pěstovali obecenství? Společným jídlem ve svých domech. U stolů chválili Pána, modlili se, sdíleli se o Slovo Boží a
svědectví, která jim Pán ten den dal – bylo to místo sdílení se-obecenství=koinónie. Komunita. To jsme
objevili až v Africe. Teoreticky jsme si byli s domorodci rovni, teoreticky nebyly mezi černochy a bělochy
žádné bariéry. Ve skutečnosti však mezi námi byla úplná propast. Radili jsme se se ženou, jak ji překlenout, a nakonec jsme se rozhodli, že je budeme zvát do našeho domu k obědům a večeřím. Ze společenského hlediska to bylo něco naprosto revolučního, asi jako zánik všech čs denominací během změny zimního času. Ne přátele, ne kazatele. Pro mnohé Afričany ještě víc než pro nás. Nebyli zvyklí jíst vidličkou a
nožem (miluju Lydii a Dereka za tu upřímnost, že je vůbec nenapadlo vykašlat se na pravidla stolování,
která přece nejsou v Božím Slově a vůbec na nich nezáleží). Někteří si sedli ke stolu tak, že seděli půl
metru od něj, ale měli všichni dobrou snahu. Říkali nám: „Nemějte obavy, nevyznáme se, ale vy nás všemu
naučíte! Chceme to umět!“ To je učednictví. Tím se úplně změnily naše vzájemné vztahy.
Společné stolování.
Věřím, že je to biblické. Existuje orientální obyčej, že pokud byste s někým jedli u společného
stolu, zavážete se mu tím. Pak už není možné, abyste byli k tomu člověku nečestní, nevěrní a zradili ho.
Žalm 41,9 říká: „Ba ještě i člověk, s nímž jsem žil v pokoji, na kterého jsem spoléhal, který se mnou jedl
chléb, pozdvihl patu proti mně! Zašlápl mě.“ Zde je řeč o Jidášovi. Vrchol proradnosti je s někým stolovat
a pak ho zradit. Když s lidmi jíme, zavazujeme se jim tím k věrnosti. Společné stolování je v KJV překládáno jako „lámání chleba“. Díky Plymútským bratřím a dalším skupinám věřících se vžilo chápat tento
pojem jako Večeře Páně. To je otázkou názoru. Jako řečtinář však pochybuji o tom, zda lámání chleba bylo
tak chápáno i v prvotní církvi. Mám za to, že význam tohoto slovního spojení byl normálně spolu jíst u
stolu. A toto společné stolování bylo třetí základní činností prvotní církve.
Když mi Bůh otevřel pro tuto pravdu oči, byl jsem překvapen, kolik je ve Skutcích o společném
stolování zmínek. Jako člen letničního hnutí jsem samozřejmě považoval jídlo za něco naprosto neduchovního a měl jsem za to, že společné stolování je příznačné pro tělesnou církev. Slyšel jsem kdysi názor
(Pane, prosím, očisti mě; kdykoliv slyším nebo dokonce musím říct nebo napsat „názor“, cítím se pošpiněn! Život je příliš krátký na to, abychom přijali a vykonali Tvé Slovo a jen Zlý nás svedl, abychom místo
Tvého Slova měli jakékoliv názory, zvláště náboženské) jednoho kazatele, že z „horní místnosti“ sestoupili
do „jídelny v přízemí“, což považoval za znamení zatracení. Když jsem však pozorně studoval tuto věc
v NZ, zjistil jsem, že názor toho kazitele byl úplně vedle. Je sice pravda, že šli z horní místnosti dolů do
jídelny, ale tam už zůstali. Od té doby se tam společně scházeli, aby stolovali. –mv- z vlastní zkušenosti
mám za to, že jen část z nich odcházela plnit povinnosti jinde, ale vždycky byli takoví, zvláště hospodyně,
starci, vdovy a sirotci pocházející z 15 cizích zemí, kteří udržovali oltář nepřetržité chvály a služby Bohu,
neboť to byli kněží, a není důvod, aby provoz nz svatyně v čemkoliv zaostával za Áronovou a Šalomounovou. Ve službě se kněží střídali, ale chvály pokračovaly, oheň na oltáři nevyhasínal, ani dým kadidla. To
není Tělo, rozcházejí-li se údy kdovíkam a někdo je pak smontuje v neděli v 9 nebo často i jen 1.neděli
v měsíci. Hlavo, spokoj se! Prostě: opakem koinónie je soukromí. Soukromí je neslučitelné s koinónií a
naopak. O letnicích neopustili jen své hříchy, ale hlavně své soukromí, sebe, zaměření na sebe.
KONEČNÝ PRODUKT nám zobrazují S 2,46-7: „Denně zůstávali jednomyslně v chrámě a ve
svých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a upřímným srdcem. Chválili Boha a měli
milost u všeho lidu. A Pán přidával církvi zachráněných každý den.“ Zde máme obraz církve vítězné.
Chodili v Duchu a žili v obecenství. Spolu. To nelze oddělit.
54
Vítězství znamená chodit v Duchu spolu. Bez přestání. Bez přestání se modlete. Každé sejítí se
k jídlu znamenalo společné sdílení se všech, kdo žili doma i kteří se vraceli z práce. Kde se to všechno
uskutečňovalo? V jejich domovech. Každé jídlo znamenalo shromáždění, obecenství modliteb a chválení
Pána. Nevěřící je neviděli v chrámě, protože tam nechodili; viděli je však doma a viděli tyto věci v jejich
domácnostech – a zatoužili mít totéž, co viděli, že mají oni. Konec konců nevěřící nikdy nepochopí, proč
věřící chodí do shromáždění. Co z toho mají? To platí zvláště pro moderní americké muže. Pokud je církevní budova jediným místem, kde je poznat, že jsme následovníci Kristovi, pak většina lidí nikdy neuvidí,
co máme.
Slyšel jsem jednoho kazatele kázat na text: „Neschovávejte své světlo pod kbelík!“ Řekl, že největšími a nejpoužívanějšími kbelíky, pod nimiž většina křesťanů schovává své světlo, jsou církevní budovy.
95% neobrácených nikdy nezjistí, co se děje uvnitř. Pokud je sborový dům jediným místem, kde je vidět,
co máme v Kristu, pak tyto lidi nikdy nezískáme. Bude-li se však něco dít v našich domovech, brzy to
objeví. Tohle už v západních Čechách neplatí, zde už entropie a úpadek pokročil tak daleko, že hlavně
církevní budovy, byty kazatelů a všech svatých jsou zamčené a nepřístupné, jen na ohlášení mobilem a za
předpokladu prověřené shody názorů. Ručím za to, že dům, ve kterém jsme dnes, je už od začátku předmětem zájmu sousedů i kolemjdoucích. Ptají se: „Co se v tom domě děje? Proč tu parkuje tolik aut? Proč
ohřívají vodu v bazénu?“ Věřte mi, že taková věc vzbudí za pár dní v okolí senzaci. Lidi nezajímá, děje-li
se něco v kostele episkopální církve či v presbyteriánské modlitebně, ale velmi brzy poznají, když je někdo
doma šťastný. Něco vám řeknu: většina Amerických křesťanů stejně jako většina profánních Američanů
vůbec není doma šťastná. To je následek jakéhokoliv druhu soukromí.
Ve většině amerických domácností dnes není příliš mnoho štěstí. Skutečně šťastný domov, kde se
každý vděčně raduje ze společnosti druhých a chválí s nimi Pána, je pro lidi p ř i t a ž l i v ý . Řekl bych,
že pravděpodobně nejsilnější, nejpozitivnější svědectví pro neobrácené lidi je to, co se děje v domácnostech svatých, oddělených od světa a žijících v pulzující koinónii. Jsou zde v okolí domy, kde se vám
v určité dny vůbec nepodaří najít v ulici místo na zaparkování. Proč? Protože lidé se tam scházejí, aby se
radovali v obecenství a z Pána. Jsem přesvědčen, že většina věřících, kteří mají tyto věci jen ve sborech, ve
shromážděních ve stanovenou dobu, se tam z nich neradují. Pouze je trpně konzumují, přečkávají. Jsem
přesvědčen o pravdivosti tohoto tvrzení a nechtěl bych, aby bylo pochopeno jako nemístná kritika.
Ve S 20,7 vidíme další obrázek prvotní církve. Bylo to ve městě Troadě, kde Pavel udělal 7 dní
trvající zastávku na svých cestách. „Tedy první den po sobotě (v sobotu po setmění, kdy už začal „1.den
po sobotě“) se učedníci sešli ke společnému stolování. Pavel kázal, a protože to bylo slovo na rozloučenou,
prodlil řečí až do půlnoci.“ Učedníci se v tomto případě sešli normálně k jídlu. Je patrné, že se jednalo o
něco normálního, obvyklého, o pravidelnou každodenní činnost. Společné stolování má velký význam. Jak
jsem se už zmínil, v Africe jsme poznali, že ačkoliv teoreticky existovalo obecenství mezi černými a bílými, ve skutečnosti neexistovalo žádné. Uvažovali jsme o různých způsobech, jak tuto situaci změnit, až
nám – jak věřím – sám Pán ukázal, že když pozveme afričany do naší rodiny, situace se změní, a že pokud
s nimi budeme jíst u jednoho stolu, změní se ještě víc. Musím zde říci, že někteří z našich kolegů misionářů
tím byli pohoršeni. Byli proti tomuto kroku, který nakonec přinesl velký užitek. Došlo ke vzájemné změně
vztahů.
Nemůžete s někým jíst u společného stolu, aniž byste změnil svůj postoj k němu. Změní to vás i
jeho. Změní to vzájemné vztahy i atmosféru. Platí to zvláště o orientálním světě, jehož zvyky podává
Písmo, protože jíst s někým znamenalo vstoupit s ním ve smlouvu přátelství. Pokud jste přijali pohostinství
od nějakého člověka, jistým způsobem jste se mu zavázali. Tento závazek by porušil jen nejsprostší a
nejnečestnější člověk. Pokud si vzpomenete na Jidášovu zradu, dosáhla maxima, když napřed s Ježíšem a
jeho učedníky jedl chléb, a pak ho zradil. Ježíš omočil skývu chleba v míse, podal ji Jidášovi, který ji přijal
a hned odešel Ježíše zradit.
Bůh vede svůj lid ke stolování také z toho důvodu, aby byli sobě navzájem věrní. (Ó kéž se to
dotkne našich srdcí!) Není přece možné jíst společně, dívat se lidem do očí, podat si na rozloučenou ruce,
říct: „Bůh ti žehnej, bratře! – odejít, a pak je začít pomlouvat nebo naslouchat pomluvám, a říkat o nich
nedoložené nebo i doložené, ale snižující příběhy, nebo poskytovat sluch takovým, kteří to dělají. Pokud
něco takového děláme, jsme vinni jako Jidáš. (Velice vážné, chvěji se o vás, drazí.)
55
Když máme účast na Večeři Páně, obnovujeme svou smlouvu s Ním a s každým, kdo na ní bere
také účast. Zavazujeme se tak k věrnosti k Pánu a sobě navzájem. Neexistují žádné situace a důvody,
kdy bychom mohli porušit tuto vzájemnou věrnost, aniž by to znamenalo zradit Pána jako Jidáš. Proto je
v 1K 11,27 vysloven tak závažný soud nad těmi, kdo berou Večeři Páně nehodně, protože jsou vinni tělem
a krví Páně, podvodem a zradou, která zabíjí Tělo Kristovo. (Proč Mě chcete zabít? I dnes, i zde? J 7,19.25
Proč zabíjíte Pavla a Marka a –mv-, Krista v nich?) Je to totéž, jako bychom se bratru přátelsky podívali
do tváře, nebo řekli jako J.K.: „ve vší úctě a lásce, bratře“, pak počkali, až se k nám otočí zády a zaútočili
na něj. Je to podlé. Skutečné duchovní tlaky a tlaky lidských názorů a situací to nemohou omluvit.
Praktickým důsledkem vzájemného obecenství bylo společné stolování. Podívejme se ještě na 1K
11,16n. Chtěl bych upozornit na věc, která snadno unikne pozornosti. Korintská církev byla živá, plná
nadšení, ale někdy necitlivá. Byli na jedné straně schopni přijímat požehnání od Pána, ale na druhé straně
trpět ve svém středu všelijaké smilstvo. Když se scházeli k Večeři Páně, měli o ní divné představy v tom
smyslu, že si každý přinesl s sebou jídlo, jeden už začal jíst, zatím co druhý byl ještě hladový a třetí zas
přebral vína a opil se. Přitom si mysleli, že takto má vypadat Večeře Páně. Pavel jim říká: „Nemyslete si:
když se takto scházíte, to není jíst Večeři Páně. Vždyť jeden každý si předem vezme svou vlastní večeři a
sní ji, a je jeden lačný a druhý se opil.“ V dalších verších jim pak pozitivně vysvětluje, co ve skutečnosti
znamená účastnit se Večeře Páně. Je tedy zřejmé, že se Korintští scházeli denně ke společnému stolování,
k němuž si každý přinášel tak říkajíc „v hrnci“ svou vlastní večeři. Toto stolování nebylo Večeří Pánovou,
ale přirozenou formou obecenství. Pavel nekáral obecenství ani jeho formu společného stolování, ale
pouze to, že při tom byl nepořádek, spočívající v nedostatku jednoho a v opilství druhého. Napomíná je, že
tento druh obecenství není Večeří Pánovou.
Nyní se dostáváme ke čtvrté průběžné každodenní činnosti každé místní církve, a tou je
Modlitba. .
Chápu věc tak, že první věc, kterou církev potřebuje, je učednictví=učební poměr=apoštolské
učení, výchova, zatím co modlitba je první společnou službou církve. V 1Tm 2,1 Pavel říká: Především napomínám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy a díkůvzdání za všechny lidi, za
krále i za všechny v moci postavené, abychom mohli vést klidný a pokojný život ve vší zbožnosti a
počestnosti. Tak je to správné a milé našemu Spasiteli Bohu, který chce, aby všichni lidé byli
spaseni a došli k poznání pravdy. V násl. kapitole pak dává Timoteovi pokyny, jak vést záležitosti
místní Vyvolané, kterou nazývá DOMEM BOŽÍM, Vyvolanou živého Boha.
Pokorné modlitby, prosby, žádosti a díkůčinění jsou tedy prvořadou a zpočátku také jedinou
službou místní církve. Věřím, že je tomu tak. Primární službou skupiny věřících, kteří se scházejí ve
Jménu Ježíš, po tom, co se jim dostalo přiměřeného vyučování, jsou m o d l i t b y . Za koho? Za
všechny lidi. Chápu to tak, že Bůh chce,aby Jeho Vyvolaná byla střediskem modlitby, domem Boží
moci, z něhož si tato moc bude razit cestu do světa skrze účinné přímluvné modlitby.
Jsem na základě uvažování i zkušeností přesvědčen, že bude-li církev plnit tuto svou primární
funkci, její vztah ke světu bude úplně jiný než doposud. Budete-li se za lidi modlit, přijde doba, kdy ve
vás vycítí něco, co je bude oslovovat. Jestliže však půjdete za lidmi a budete jim svědčit nebo jim jinak
sloužit, ale bez předešlé modlitby, jejich vztah k vám bude zcela jiný. Pochopil jsem, že prvořadou
službou shromážděné skupiny věřících jsou modlitby za všechny lidi, zvláště za v moci postavené. Je
to ověřené zjevení od Pána. Především modlitby – ne kázat neobráceným. Těmto modlitbám však ještě
vždycky předchází učení, které církev vždy potřebuje ještě dřív, než začne cokoliv dělat. Po vyučení
následují modlitby, které jsou první pozitivní službou církve, vyplývající z vyučování.
Když je rozséváno Boží Slovo, vždycky z něho něco vzejde! Když něco zasejete, časem budete
také sklízet! Budete-li do srdcí Božího lidu zasévat plnou pravdu Božího Slova, vyvolá to nevyhnutelnou reakci – nastane pak činnost. Tato činnost vzejde v srdcích ze Slova, které bylo zaseto (ne z okolností, z „požadavků doby“ atd.)
56
1Tm 3,14-15 „Toto ti píšu v naději, že k tobě brzy přijdu. Kdybych se ale zdržel, chci, abys věděl,
jak je třeba si počínat v Božím domě, jímž jest církev živého Boha, pilíř a základna pravdy (sloup a
opora pravdy).“ Proč Pavel napsal tento list? Aby Timoteovi řekl, jak se má chovat v Božím domě. Církev
živého Boha je sloup a opora pravdy! To je úžasné prohlášení. Rád bych o tom mluvil déle. Dopis je
zároveň návodem pro ostatní věřící, jak se mají chovat v místní skupině, kde mají možnost společenství,
kde se navzájem sdílejí. Je zde řečeno,
že církev se má p ř e d e v š í m denně m o d l i t z a v š e c k y l i d i .
Iz 56,7 je nádherný verš. Nejdříve Hospodin skrze Izaijáše říká o cizozemcích, zavržených a nežádoucích, ať se necítí zavržení a nežádoucí, protože „ty přivedu na svou svatou horu a obveselím je ve
svém domě modlitby; jejich zápalné oběti a bitné oběti se mi budou líbit na mém oltáři, neboť
můj dům bude slout domem modlitby pro všecky národy.“ Dům modlitby=Vyvolaná
bude nazývána domem modlitby pro všechny národy. Boží lid se má radovat v domě Božím radostí, která
obstojí ve zkoušce pronásledováním. Jestliže radost Božích dětí neobstojí ve zkoušce pronásledování, není
to pravá radost od Hospodina, a je dobře, když se jí zbaví. Boží lid je duchovně upevněn tehdy, když se
skutečně raduje na modlitbách.
Když jsem se obrátil ze stavu, který bych nazval křesťanským pohanstvím (25 let jsem jako člen
anglikánské církve byl naprostým ignorantem Boha a Božích věcí), ze všeho nejraději jsem chodil do modlitebních shromáždění. Snažil jsem se ani jednou nevynechat. Přitom mé přirozenosti bylo takové počínání absolutně cizí. Když jsem ještě jako nevěřící slyšel lidi mluvit o tom, že půjdou do modlitebního
shromáždění, nemohl jsem je pochopit. Jak tam můžou vydržet hodinu se modlit? Ale když jsem byl
pokřtěn v Duchu svatém, nastala u mne okamžitě revoluční změna – nechtěl jsem ani jedno modlitební
shromáždění vynechat. A musím vyznat, že Bůh mě ve Svém domě modlitebném obveselil.
Vraťme se k 1Tm 2,2 a podívejme se na další verš, v němž najdeme další směrnici, jíž církev ke
své veliké škodě zanedbávala. Je zde psáno, že po modlitbách za všechny lidi mají následovat
modlitby za krále a za všechny v moci postavené.
Tedy ne za kněze či kazatele ani za misionáře, ani za nemocné či vězně, ale první specifikovanou skupinou, za kterou se má církev modlit, jsou v moci postavení všech stupňů. Zkontroloval jsem si tuto věc.
Ve sborech, kde jsem sloužil, jsem se ptal: „Kolik z vás se za poslední týden alespoň jednou modlilo za
hlavu státu a jeho záležitosti? Velmi zřídka jsem dostal kladnou odpověď až od 20 % lidí. Získat 20%
kladných odpovědí je neobyčejně vzácné a příznivé. Co v těchto sborech dělají? Zanedbávají svou první
povinnost.
Setkali jsme se zde s bratrem Dongem. Poprvé jsem se s ním setkal v Austrálii. Kázal jsem tam na
téma modlitby za v moci postavené a nakonec řekl: „Kolik z vás se pravidelně modlí za vaši královnu a za
Commonwealth? Ze 150 přítomných sotva pět zvedlo nesměle ruce. Bratr Dong tehdy ruku nezvedl. Asi
za rok jsem ho potkal jinde a zase kázal na toto téma. Tehdy mi řekl: „Už mě, bratře, nikdy nenachytáš!
To se ti nepodaří. My se v naší rodině modlíme za vládce pravidelně každý den.“ Tomu říkám ochotně
přijmout Slovo. Většina věřících v tomto zůstává Pánu dlužna poslušnost. Na kritizování vlády je času
dost, ale na modlitby za ni už nezbude. Říkám lidem často: „Kdybyste čas, který strávíte kritizováním,
věnovali modlitbám, nebylo by pak tolik co kritizovat. Díky Bohu, že lidé u moci, které kritizujeme, jsou
ve svém povolání mnohem věrnější než vy ve vašem. Věřte mi, že kdyby vládcové světa nebyli ve vykonávání svého povolání věrnější než věřící v plnění svých modlitebních povinností, byl by na světě chaos.
(To mě oslovuje, skláním se pod to Slovo a prosím Pána, aby mi odpustil a obnovil mě k plnění mých
modlitebních povinností. Především, aby obnovil naši společnou službu modliteb za národ a jeho
vedoucí v konzulátě Božího Království.)
Obrázek Vyvolané je tedy jednoduchý, praktický a efektivní. V Ř 13 je, že vrchnosti jsou od
Boha. Světská moc je od Boha. Naší věcí je, aby tato světská moc byla řízena skrze naše modlitby
způsobem, kterým si přeje Bůh.
57
Kdybychom neměli vlády a vládce, situace tohoto národa i jiných národů by byla chaotická.
Světská vláda je dána Bohem a je to milost, že je dána. Naší odpovědností je modlit se za ni. Na toto
téma by se dalo věcně mluvit dvě hodiny s konkrétními příklady, což nechci. Chci tu jen zdůraznit jak má
vypadat místní církev, která se schází podle Písma a žije v obecenství. Že má být poučena o tom, co má
dělat především – modlit se za všechny lidi a za v moci postavené! Možná řeknete, že tohle není moc
duchovní a že ve vašich modlitebních shromážděních se modlíte vždy za různé věci podle seznamu. Na to
vám řeknu, že tam máte určitě ledovou nebo pošetilou atmosféru a že je to jen náboženské cvičení,
protože nemáte pořádné (biblické) modlitební předměty. Budete-li se však modlit za učednictví, za
nepřetržité sdílení všeho, za společné stolování – to by bylo něco jiného.
Hlavní problém modliteb nespočívá v tom, abychom my Boha žádali o to, co má dělat. Tak
bychom se nikam nedostali. Nejdůležitější je, abychom přišli vyprázdněni a vyčištěni a nejprve naslouchali a dověděli se Boží Vůli a žádali o její naplnění, abychom věděli, za co se máme modlit. Očekávat na
Boha a zjistit a přijmout Jeho Vůli. Samotné požádání a prošení za Ni pak už není obtížné a uskutečňuje
se denně na určitém místě – v obecenství, v domě modlitby, jímž je Vyvolaná. V M 18,17 mluví Ježíš
o místní církvi (je to jediná zmínka o církvi v evangeliích) a v kontextu s tím říká (v.19-20) „Znovu vám
říkám, že když se dva z vás sladí na zemi ve všech věcech (úplně naladí, čistě naladí do souzvuku), za
kteroukoliv věc by prosili, stane se jim od mého nebeského Otce, neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni v Mém Jménu, tam jsem já v jejich středu.“
Kde jsou dva nebo tři přivedeni Duchem svatým, aby se shromáždili v Mém Jménu (=do Mé autority jako Pána a Krále, aby konali Mé skutky a mluvili Má slova), jsem uprostřed nich. Jestliže se dva
mohou shodnout, sladit, být v harmonii, otevřít se jeden druhému a mít všechno společné, být v souladu
ve všech věcech, potom ta konkrétní věc, za kterou budou prosit, se stane. Základním předpokladem
vyslyšení modliteb je soulad mezi prosícími. (Pozn –mv- To úzce souvisí s procesem učednictví, zvláště
s posvěcením a úplným vysvobozením, protože tato požadovaná „sinfonia“ je jen mezi těmi, kteří už
nechtějí a nedrží nic, co není Boží. Všechny naše věci, vše soukromé a každé pouto tmy „rozlaďují“ a
zabraňují tomuto sladění. Starý člověk reálně mrtev a bez šance se ozvat, duch naplněn Duchem svatým,
všechny údy těla, zvláště jazyk, vydány Bohu jako živá oběť do služby Ř6,13 12,1 a všechny projevy duše
spoutány Boží mocí pro službu Bohu – tehdy a takové společenství může dojít do stavu jedné mysli –
Kristovy, jako k tomu došli Pavel a Sostenes 1K 1,1 2,16.
Ďábel nás zaměstnává vším možným, jen aby zabránil konání věcí, které mají vliv. On ví, oč jde a
odkud hrozí jeho panství zkáza. Myslím, že ďábel se nebojí našich modlitebních shromáždění. Ani trochu.
Jsem přesvědčen, že většina modliteb ve většině sborů nevystoupí výš než ke stropu místnosti. Proto se
křesťané snaží o tak vysoké stropy. Bůh je neslyší. Podíváme-li se do Písma, vidíme, že Bůh stanovil pro
vyslyšení modliteb dost obtížné podmínky. Říká:uslyším-li, ohlásím se, odpovím! Ďábel se bojí jediného
– dvou nebo tří lidí v harmonii, v čistém souladu, sladěných, protože to je situace, kdy bude sražen skrze
jejich vyslyšené modlitby. Jestliže se dvojice lidí, řekněme, že se jedná o manžely, blíží k souladu, vyšle
padesát zlých duchů specialistů, aby je rozeštvali! Neexistuje dost silný způsob podtrhnutí, zdůraznění,
toto je bitevní pole, pole hrdinů a padlých. Na město hradeb a zdí a na Údolí Beracha spotřeboval mraky
zlých duchů, aby zachránil svou nadvládu a zdolal i takové Boží hrdiny, protože jsme nebyli věrni a nezůstali jsme pohromadě.
Teď zrovna asi patnáct z vás spontánně vyjádřilo souhlas kývnutím hlavy, takže víte, o čem
mluvím. Pro ďábla začnete být nebezpeční, až jste téměř sladěni. Pamatujte však, že téměř ještě není
zcela, být téměř v souladu ještě není soulad a také ani začátek vyslýchání modliteb! Dva nástroje, dvě
struny, které jsou téměř sladěné, stále ještě hrají falešně, a náš Bůh je Bohem dokonalé a čisté služby.
Nemusíte sloužit, ale pokud chcete sloužit – a společná modlitba je první a na dlouho jedinou službou církve navenek – musíme dosáhnout Boží normy a dokonalosti.
A nyní budeme pokračovat dalším důležitým tématem: Vztah mezi církví v domě a místní církví
(shromážděním města).
58
Vztah
mezi
církví
v domě a místní církví.
Budu stručný a omezím se jen na některé zřejmé potřeby, které je nutno splnit. Dnes už nelze
odhadnout počet domácích biblických a modlitebních skupin, a to jak v U.S.A., tak i v mnohých dalších
zemích. Nikdo vznik těchto domácích obecenství nenaplánoval, nepodporoval, žádný člověk ani denominace. Ty se těchto skupin spíše obávají, včetně letniční, některé proti nim i bojují – a přece stále fungují.
1983 u nás byly dokonce i předmětem licitace mezi Rudkem a státní správou, jako tomu bylo dříve s CB.
Tento jev může být tedy způsoben buď Bohem nebo ďáblem, jiná možnost neexistuje. Nedovedu si představit, že by ďábel vedl tisíce a tisíce lidí k tomu, aby se ve skupinách po domech modlili k Pánu Ježíši
Kristu, a že by podporoval jejich odchod z kostelů, kde je má tak pohodlně pod kontrolou. Z toho logicky
vyplývá, že tato věc je z Boha. A proti Bohu bojovat nechci. Věřím, že tyto malé skupiny jsou ohromně
mocné, že jejich potenciál je obrovský. Jen je třeba dodržovat určité požadavky.
O církvi vdomě
je v NZ psáno na čtyřech místech: Ř 16,5 1K 16,19 to byl dům Akvily a Priscily, mimochodem také
manufaktura a úplně sociálně soběstačná a mobilní jednotka, K 4,15 dům Nymfy a Fm 2 dům Filemonův.
Někteří lidé si pod pojmem „církev v domě“ přestavují, že v úterý v 19,30 a v neděli v 18,30 se sejdeme
v domě br. Smithe. Osobně nevěřím tomu, že tímto je míněna církev v domě, „církev v domě tvém“.
Uvědomte si, že Vyvolaná (ecclésia) znamená (nepřetržité) shromáždění. Církev v domě je tvořena
každodenním obecenstvím pod vedením Ježíše Krista v Duchu svatém. Ani zdaleka se nejedná o umělé
tvz. Domácí skupinky, jak jsou dnes běžné jako zmenšení a zútulnění sboru.
Občas se setkám s někým, kdo o sobě řekne: „Jsem členem nz církve.“ Na to si pomyslím: „Radši,
kdybys nebyl!“ Nevěřím, že je v moci jednoho člověka nebo jedné skupiny, aby dala vzniknout Vyvolané
(ecclésii, nz církvi). Vlastně ani nemáte volbu, zda patříte nebo nepatříte k místní církvi. O tom se s vámi
Bůh prostě nebaví. Jestliže patříte Ježíši Kristu, jestliže jste byli ponořeni do Jeho Jména v Duchu svatém
a ve vodě, pak automaticky patříte do všeobecné církve, jejímž výrazem v prostoru a čase je místní církev
v místě, kde žijete. Tečka. Místní církev u vás má tolik údů, kolik je v dané obci či městě svatých. Mluvit
o místní církvi sestávající z 15 dospělých a tří dětí tam, kde je ještě mnoho jiných Božích dětí, je karikaturou skutečnosti. Tolik místní církev. Pokud však v nějakém domě žije společně skupina lidí v uspořádaném obecenství, pak se jedná o církev v domě.
Malé skupiny věřících, ať už žijí pohromadě (v pospolitosti, komunity) nebo se shromažďují
k pravidelnému obecenství v domě sestry Smithové nebo bratra Jonese k vyučování a modlitbám, jsou
buňkami,
z nichž má být teprve vytvořeno Tělo, které teprve je místní Vyvolaná (ecclésia, církev). Věřím, že je
svrchovaně důležité, aby tyto buňky byly zdravé. Ve zdravém těle nemohou být nemocné buňky. Totéž
platí o duchovním těle. Jestliže buňky nejsou zdravé, nemůže být zdravé ani Tělo – církev. Pokud nemáte
duchovně zdravou rodinu, nemůže být zdravá ani církev. Jestliže v rodinách jednotlivých starších nevládne řád a harmonie, nemůže vzniknout ani spořádaná a harmonická církev.
Na druhé straně jednotlivé malé skupinky – buňky – nejsou místní církví. Místní církev je víc než
i všechny tyto buňky dohromady. Někteří lidé dělají chybu, že jsou spokojeni, že se mohou jako malá
milá skupina scházet 3x týdně a mít modlitební obecenství. Díky Bohu za to! Avšak nikdy si nemyslete,
že tak plníte Boží Vůli, že jste v tomto stavu už u cíle, ale vězte, že nepůjdete-li dál, přijdete i o to, co nyní
máte. Cíl je mnohem větší a také mnohem obtížněji dosažitelný. Cílem je spojené obecenství všech
věřících, všech skupin obce! I když NZ uznává pravidelná obecenství věřících v jejich domovech, nijak
nás to neopravňuje spokojit se s tímto dosaženým stavem jako s cílem. Studoval jsem tento předmět
dostatečně pečlivě a chtěl bych zde uvést osm různých důvodů, které jsou v NZ považovány za normální
k tomu, aby byla svolána celá místní církev na jednom místě. Na mnoha biblických místech to muselo
být najednou 15-20 tisíc osob. Odhaduje se, že v oblasti Antiochie, kde působili Pavel a Barabáš, bylo
nejméně 40-50 tisíc věřících. Věřím tomu, že církev v Jeruzalémě měla přes 50 tisíc údů. Odhaduje se, že
v Korintě bylo nejméně 25 tisíc věřících, a přece Pavel píše do Korintu, „aby se shromáždila najednou
celá církev“. Jistě tím nemyslel nějaké shromáždění v něčím domě.
59
Přečtěme si, co píše v 1K 14,23: „A protož když by se sešla v š e c k a církev spolu.“ Vidíme, že
se scházela celá církev. To neznamená, že se muselo sejít úplně všech 25 tisíc věřících, ale znamená to, že
svolané shromáždění bylo přístupné všem svatým, z nichž možná přišlo 50-70%. Je nepředstavitelné, aby
se v jednom domě sešlo 15 tisíc věřících.
Jaké byly důvody pro svolání celé místní církve:
1) Prvním důvodem nebo účelem shromáždění je vzájemné budování Těla skrze charismata a
služebnosti. 1K 14,26 „Co tedy dělat, bratři? Když se scházíte, každý z vás něco přináší: někdo píseň,
někdo vyučování, někdo jazyk, někdo zjevení a někdo výklad. Ať se to všechno děje ke vzájemnému
posílení.“
2) Slavení Pánovy večeře. O tomto účelu je zmínka v 1K 11,20n „To, co probíhá ve vašich shromážděních, není žádná večeře Páně. Každý má k jídlu svou vlastní večeři, a pak někdo hladoví a jiný se
opil. Copak nemůžete jíst a pít doma? To pohrdáte Boží církví natolik, že ponižujete ty, kdo nic nemají?
Předal jsem vám to, co jsem sám přijal od Pána: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky
a lámal se slovy: „Vezměte, jezte, to je Mé tělo, které se láme za vás. To čiňte na Mou památku.“
Právě tak vzal po večeři kalich se slovy: „Tento kalich je nová smlouva v Mé krvi. Kdykoliv z něj
pijete, čiňte to na Mou památku.“ Kdykoliv jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete Pánovu
smrt, dokud nepřijde. Kdokoliv tedy jí tento chléb a pije Pánův kalich nehodně, proviní se proti Pánově
tělu a krvi. Ať se každý (1) zkoumá a tak (2) jí z toho chleba (3) a pije z toho kalichu; neboť kdo jí a pije
a nemá správné rozpoznání o Pánově Těle, jí a pije své vlastní odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých
a nemocných a mnozí dokonce umírají. Kdybychom se sami správně posuzovali, nebyli bychom souzeni.
Když nás však soudí Pán, je to k naší nápravě, abychom nebyli odsouzeni se světem. Nuže, bratři moji,
když se scházíte k jídlu, čekejte jedni na druhé!
3) Aby celá místní církev měla užitek ze služby mobilního služebníka celé církve, kterého Duch
svatý přivedl, aby zde sloužil. S 21,20-22 Apoštol Pavel byl mnoho let mimo Jeruzalémský sbor, vrací se,
dává se pozvat k Jakubovi a bratřím. Ti Pavlovi navrhnou, že svolají celou církev, aby jí sloužil. Opět se
nejedná o malou skupinku, ale o „shromáždění množství“, zde desetitisíce, svolané proto, aby celá Vyvolaná v Jeruzalémě měla užitek ze služby mobilní služebnosti v osobě apoštola Pavla, přivedeného do
Jeruzaléma Duchem Božím. Starší církve byli odpovědni za to, aby svolali celou místní církev a umožnili
tak každému, aby vzal užitek z duchovní služby apoštola.
4) Podání zprávy mobilních služebníků po návratu z cesty. Ve S 14,26-28 se setkáváme s podobným, ale přece poněkud rozdílným důvodem. S 13 a 14 popisují první apoštolskou cestu Barnabáše a
Pavla, na níž byli vysláni církví v Antiochii. Vložili na ně ruce a poručili je Pánu. Na konci 14. kap. čteme
o jejich návratu do té Vyvolané, která je vyslala: „... a odtud se odplavili do Antiochie, odkud byli oddáni
milosti Boží k dílu, které vykonali. A když přišli a shromáždili církev, zvěstovali, co všechno učinil s nimi
Bůh, a že otevřel pohanům dveře víry.“ Byli poručeni milosti Boží k dílu skrze vzkládání rukou starších.
Když se vrátili do církve, která je vyslala na cestu, vyprávěli jí vše, co Pán pro ně učinil, a že otevřel
pohanům dveře víry. Shromáždili církev. Myslím, že to bylo nejméně 15 tisíc lidí, možná značně víc.
Vyprávěli jim všechno, co se jim přihodilo. To nemohlo být hodinové shromáždění. A proč? Protože to
bylo logické, podle řádu. Tato církev je vyslala, takže jí byli povinni vydat počet ze své cesty. Platí nz
zásada, že když někoho místní církev vyšle, je jí odpovědný za svou činnost. Dokonce i apoštolé Barabáš
a Pavel podávali po návratu církvi zprávu o své službě Pánu na této cestě.
5) Svolání „množství“ k vyslechnutí apoštolova d o p i s u . V K 4,16 máme uveden další
důvod pro shromáždění místní církve, který rovněž souvisí s mobilní služebností. Když Pavel a jiní apoštolé nemohli osobně přijít do některého města, napsali tamnímu shromáždění dopis. List obsahoval vždy
pokyny a nařízení, která místní církev v tom kterém místě potřebovala. Když ho starší místní církve
obdrželi, byli povinni svolat všecky věřící, aby jim mohl být přečten. Nezapomeňte, že tehdy možná přes
50 % věřících neumělo číst a nebyly rozmnožovací stroje. Komunikace tedy byla možná jen skrze starší a
skrze veřejné čtení listu. Starší dopis možná několikrát přečetli a objasnili obtížnější místa.
60
Byla to součást shromáždění, při kterém mohl Duch svatý skrze charismata list různě potvrzovat a
doplňovat a skrze služebnost učitele i vysvětlovat. Čtení dopisu bylo hlavním bodem programu místní
církve ve shromáždění, svolaném za tímto účelem (účelové shromáždění). K 4,16: „A když bude list
přečten u vás, postarejte se, aby byl přečten i v církvi v Laodiceji, a ten z Laodiceje abyste i vy přečetli!“
Kolosis a Laodicea byla dvě sousední města v Malé Asii. Pavel v dopise do Kolosis zřejmě nenapsal vše,
a proto Kolosenské vyzývá, aby si přečetli i dopis poslaný do Laodiceje a svůj po přečtení poslali zase
tam. Laodicejským psal podobný pokyn. Pavel tedy s důvěrou předpokládal, že v každém z obou měst
bude svoláno shromáždění celé místní církve, aby vyslechlo hlasité čtení obou dopisů, které jim psal.
Další příklad je z 1T 5,27: „Přísahou vás zavazuji na Pána, aby byl list přečten všem svatým bratřím.“
Bylo Pavlovým absolutním požadavkem, aby svolali všechny a přečetli jim dopis, případně aby
zašli za těmi, kteří nemohli přijít. Když píše „zavazuji vás skrze Pána“, jistě to bylo důležité. Další příklad
je ve S 15,30-31: „Vysláni na cestu přišli do Antiochie, svolali shromáždění a předali dopis. Bratři ho přečetli a měli z toho povzbuzení a radost.“ Ve Z 2 a 3 se předpokládá, že každý z listů psaných místním
církvím, bude přečten celému shromáždění.
– Podívejme se na další tři důvody pro svolání místní církve.
6) Rozhodnout ve věcech učení a praktického života, týkajících se všech věřících. S 15 je celá
věnována rozsuzování požadavků na pohany, kteří chtějí přijít k Pánu Ježíši Kristu a stát se Jeho následovníky. Někteří pocházející z farizejské sekty tvrdili, že se nejdříve musejí stát „proselyty“, t.j. obrácenými
na židovství, nechat se obřezat a zachovávat Mojžíšovu tóru, a pak teprve vyznat víru v Mesiáše. To říkaly
Boží děti, které však ještě srdcem a myslí neopustily marné obcování od otců vydané – nevyšly ze synagogy. Má to dnes masovou obdobu u nás. Pavel s tím však nesouhlasil a požadoval, aby se sešla celá
Jeruzalémská církev k posouzení této otázky. Považuji to za úžasné! Uvažme jen, že všichni byli Židé.
Mám židovského přítele, který říká: „Sejdou-li se dva židé, dojde k hádce. Sejdou-li se tři, dojde k revoluci.“ A zde bylo asi 30 tisíc Židů pohromadě! V otázce vysoce alergické. Dobře si promyslete, co je psáno
dál – to mohla způsobit jen milost Ducha svatého. S 15,22: „Tehdy se vidělo za dobré apoštolům a starším
s celou církví (včetně bratří z farizeů, kteří změnili své smýšlení! Dovedeš si to, Jendo a Jiří, představit?)
vybrat ze svého středu muže a poslat je do Antiochie s Barnabášem a Pavlem.“ Se vší církví! Celé shromáždění církve se sešlo a sjednotilo se na rozhodnutí, které bylo velmi ožehavé. Co se očekávalo od
pohanů, kteří uvěří v Ježíše Krista? Většina uvěřivších pohanů to dodnes neví, co se od nich požaduje, co
mají dodržovat. Jsou to jen čtyři věci: 29) vyhýbejte se modlám, krvi, masu zardoušených zvířat a
smilstvu. Uchráníte-li se těchto věcí, uděláte dobře.
Tyto požadavky jsou na stejné úrovni a platí pro všechny pohany, kteří uvěřili v Pána Ježíše.
Nesmíme jíst maso udušených zvířat a krev. Je to ve slově Božím na stejném místě jako smilstvo. Většina
z nás si uvědomuje, že smilstvo nepřichází pro následovníky Krista v úvahu. Tedy i nejíst maso ze zvířat,
v nichž zůstala krev, a krev. To je zajímavý fakt. Množí z uvěřivších pohanů o tom dodnes nemají ponětí.
Myslí si, že je tam řeč o kouření a lihovinách. Pokračujeme ve S 15,25:
„My shromáždění jsme se svorně (dospěvše k jednomyslnosti) shodli, že k vám pošleme své zástupce (ne samozvané, ale pověřené celou církví) spolu s našimi milovanými Barnabášem a Pavlem. A ve
v.28) „Vidělo se zajisté Duchu svatému i nám…“ NBK: „Shodli jsme se s Duchem svatým, že…“ Tato
skupina židovských věřících dospěla k absolutní jednomyslnosti s tím, co učil a vyžadoval Duch svatý,
Pán v církvi. Platí zásada, že záležitosti mající vliv na učení a praxi, týkající se každého věřícího, mají
být posouzeny a rozhodnuty celým shromážděním. Apoštolé a starší vedli předběžný rozhovor a jakmile
dospěli k jednotě v Pánu, bylo třeba, aby tyto věci byly schváleny celou církví.
7) K řešení případu vážné poskvrny dopadající na celou církev. V 1K5,1-5 máme další situaci,
v níž Pavel požaduje svolání shromáždění celé místní církve (opravdu se to netýká „našeho“ shromáždění, pokud při něm nejsou všichni svatí v obci). Závažná věc vyžadující si rozhodnutí „celého množství“
byl těžký případ nemravnosti: Nějaký muž měl manželku svého otce. To byla velká pohlavní nevázanost.
Pavel ji neututlával, nepožadoval diskrétní řešení, ale naopak požadoval, aby to bylo veřejně projednáno
před shromážděním celé místní církve. Věřím, že toto je jediný způsob, jak udržet shromáždění v čistotě.
Mohl bych jmenovat nejméně čtyři města v U.S.A. a v nich nejméně 4 osoby, které většina z vás zná, kde
to mělo být uděláno tímto biblickým způsobem, ale nebylo. Důsledky jsou katastrofální pro celé Tělo. 61
Myslí-li si někdo, že to umí dělat lépe, než to odpovídá Boží Vůli zjevené v Písmech, počkejme si
na konečný úsudek až podle výsledků, kterých tím dosáhne. Doposud jsem nikdy neviděl dobré důsledky,
získané špatným způsobem, nebiblickým postupem.
Pro shromáždění místní církve existují důvody i v Matouši 18,15-17:
8) Rozhodovat spory mezi věřícími. „Kdyby tvůj bratr proti tobě zhřešil, jdi a napomeň ho mezi
čtyřma očima. Poslechne-li tebe, získal jsi svého bratra. Pokud tě neposlechne, vezmi s sebou ještě jednoho nebo dva bratry, aby každé slovo bylo potvrzeno výpovědí dvou nebo tří svědků. Nechce-li však
poslechnout ani je, řekni to církvi. A pokud odmítne poslechnout i církev, ať je tedy pro tebe cizí jako
pohan a celník.“ To znamená: Neuposlechnutí církve je důkazem, že není učedníkem. Skutečné Ježíšovy
ovce Jeho hlas slyší a následují Ho. Nejsou synové nepoddaní, ale přijímají kázeň. To ovšem neznamená
nepřátelství nebo pohrdání. Jako každému jinému pohanovi a celníkovi mu můžeš sloužit evangeliem a
volat ho k Pánu Ježíši, protože to životně potřebuje. To je velmi vážná věc. S osobou, jejíž případ se
postupně dostane až před celou církev a která se zde nezastaví a nepoddá, ale odmítne rozsouzení celého
shromáždění, budiž jednáno jako s pohanem a publikánem. To znamená, že takový člověk se zbavil práva,
aby s ním bylo jednáno jako s Božím dítětem. Pokud nezmění smýšlení a nepodřídí se celé církvi, považujte ho za pohana. To je ono. V tom je nejvyšší stupeň kázně, jaký může být vůči někomu uplatňován.
Je-li však uplatněn v souladu s Duchem svatým, je to mimořádně vážné a účinné. Viděl jsem uplatňovat
různé způsoby kázně v různých skupinách a dospěl jsem k názoru, že Boží metody kázně jsou vždy
přiměřené dané situaci a vedou k žádoucímu výsledkům.
Dovolte mi stručně shrnout důvody pro svolání celé místní Vyvolané:
1) Vyučovat se navzájem užíváním charismat a službou služebností
2) Společná Večeře Páně, slavení Památky Páně
3) Vyučování od mobilních služebností a působností
4) Zpráva od služebníků vyslaných touto církví po jejich návratu
5) Čtení dopisu od mobilního služebníka
6) Rozhodování ve věcech učení a praxe, platných pro všechny věřící
7) Zachování kázně a norem řádného chování mezi věřícími
8) Rozhodovat spory mezi věřícími, nevyřešené osobně nebo skrze dva či tři věřící
Shromáždění celé místní Vyvolané (všech svatých v obci či městě) je poslední rozhodující instancí.
Možná, že se zeptáte: „A kde se všechna „shromáždění celé církve“ konala? Písmo o tom mlčí,
což je úžasné! Jen v Jeruzalémě se shromažďovali v chrámě. Byl to také jediný chrám na světě, který byl
postaven proto, že to chtěl Bůh. Ve S 19,9 Pavel rok a půl kázal v nějaké filosofické škole. Ve S 20,8 je
psáno, že se setkali v síni v prvním patře domu. Nejdůležitější zpráva však je, že Písmo o místu shromáždění mlčí nebo se o něm zmiňuje jen letmo. Místo není vůbec důležité a nějaké Pán vždycky dá. Každé
místo, které splní účel, je v pořádku.
Velmi významnou věcí je, že se v NZ nikde nikdy nedočteme, že by věřící stavěli kostel nebo
modlitebnu. Nejsem na tomto poli expertem, ale mám za to, že vůbec první kostel v historii odpadlého
křesťanství byl postaven až roku 222, ačkoliv národy, z nichž první věřící vyšli, měli tradici stavění chrámů. Židé stavěli synagogy všude, kde jich bylo nad 20, pohané chrámy, ale následovníci Krista nikdy
nic nestavěli! To je pozoruhodný fakt, který bychom měli vzít v úvahu, když jsme konfrontováni s tím, co
dnes Bůh činí mezi námi.
Na závěr chci zdůraznit, že pokud má dojít při svolaném shromáždění místní církve k pozitivní
změně, je bezpodmínečně třeba, aby všichni starší místní církve byli v těsném a pravidelném obecenství
navzájem. Z kontextu Písma jasně vyplývá, že se starší pravidelně scházeli k rozsuzování vzniklých
problémů. Pokud v místě neexistuje toto obecenství všech starších jednotlivých skupin, pak místní církev
zde nemůže fungovat jako Tělo, protože její buňky jsou jimi od sebe uměle odděleny.
Obecenství místních starších, kteří pasou jednotlivé skupiny, je absolutně nutným předpokladem
fungování církve. Tito starší mají jeden druhého uznávat, setkávat se a sdílet v obecenství, a pak ve své
skupině podat zprávu a dohlédnout, aby ovce splnily všechno, co bylo rozhodnuto. Konec kursu. 62

Eclesia_Cirkev Bozi_D.Prince

Transkript

Podobné dokumenty

k_20 - Středisko východočeských spisovatelů

Ke stažení - Immanuel-zs

správcovství - Living Word Missions

Duda_bilická teologie

Na pomoc skautským vůdcům - Skautské středisko Prácheň

Zde - Velehrad

Nejsme_zanechani - KC Logos Holýšov

Ke stažení: Orl-2015-6

Svrablavé uši

PĚT A PŮL DNE V NEBI - Uzdravení pro každého

Derek Prince Základy víry - B

Druhý příchod Syna člověka - Část I.

2015/02 - Sbor Českobratrské církve v Hošťálkové

Nové cesty církve v kontextu Písma

Když Bůh chodil po zemi.

Mistrova dilna verze pro PDF

Posledi_Bitva_R.Joyner

Poskytování křesťanského poradenství v sekulárním

Ukázka v pdf

291/2009 Sb. - Ministerstvo vnitra České republiky

Dějepis