Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci

Transkript

Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
Současné možnosti diagnostiky
a terapie Parkinsonovy nemoci
doc. MUDr. Irena Rektorová, Ph.D.
Centrum pro abnormální pohyby a parkinsonizmus
1. neurologická klinika LF MU, FN u sv. Anny, Brno
Neurol. prax 2009; 10 (Supl. 2): 5–36
1. Parkinsonova nemoc: úvod
Parkinsonova nemoc (PN) je neurodegenerativní onemocnění, postihující 100 až 150
pacientů na 100 000 obyvatel. Onemocní asi
1 % osob starších 60 let. Parkinsonský syndrom
je převážně, i když ne výlučně, zapříčiněn poruchou dopaminergní inervace striata, vedoucí
k poruše funkce zpětnovazebních okruhů zvaných
extrapyramidový systém. U PN je konstantním
nálezem zánik neuronů a makroskopicky zřejmá
depigmentace v substantia nigra pars compacta.
Přežívající neurony obsahují málo nebo žádný
melanin. PN patří mezi tzv. synukleinopatie, tj.
proteinopatie, které se vyznačují patologickým
ukládáním proteinu α-synukleinu v neuronech
a glii ve specifických oblastech kůry a podkoří.
Protein α-synuklein je u těchto onemocnění obsažen v Lewyho tělískách, dystrofických Lewyho
neuritech a/nebo v neuronálních a gliových
inkluzích. Nejvýznamnějším biochemickým nálezem je snížení obsahu dopaminu v bazálních
gangliích, zejména ve striatu, které je důsledkem
atrofie pigmentových neuronů v substantia
nigra. Dopamin je totiž transmiterem nigrostriální dráhy. Deficit dopaminu je příčinou hlavních
parkinsonských symptomů, což je podkladem
léčebného účinku farmakologického posílení
dopaminergního systému. Ve striatu vzniká také
relativní hyperfunkce cholinergních neuronů, jejichž terapeutická korekce anticholinergiky byla
zavedena již v předminulém století jako první
racionální terapie parkinsonského syndromu.
Naproti tomu u části pacientů, u nichž se vedle
parkinsonské symptomatiky vyskytuje i demence,
byla zjištěna degenerace cholinergních neuronů
v substantia innominata (nucleus basalis Meynerti)
(Rektorová a Rektor, 2003; Rektorová, 2007).
2. Parkinsonova nemoc:
diagnostická kritéria
Klinická diagnostická kritéria pro pravděpodobnou PN jsou uvedena v tabulce 1. Zároveň je
nutné vyloučit jiná onemocnění projevující se parkinsonským syndromem (zhodnocení zpochybňujících a vylučujících kritérií PN, viz tabulka 2).
Tato kritéria jsou pomocná, nejsou absolutní, nepřipouštějí možnost koincidence více onemocnění.
Je třeba také zmínit, že často jsou charakteristické
motorické příznaky PN předcházeny nespecifickými
symptomy a syndromy, jakými jsou např. únava,
hyposmie, deprese (u 12–37 % lidí s PN), obstipace,
hyperhidróza nebo myalgie. Pro včasnou diagnostiku
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
5
6
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
Tabulka 1. Klinická diagnostická kritéria pro pravděpodobnou PN
Pro klinickou diagnózu PN (UK Parkinson’s Disease Society Brain Bank clinical diagnostic criteria) (Hughes, 1992) musí být přítomna:
„ bradykineze (progresivní snížení rychlosti a amplitudy všech pohybů, porucha iniciace volního pohybu) a nejméně jeden z následujících příznaků:
„ svalová rigidita
„ klidový třes (4–6 Hz)
„ posturální instabilita nezpůsobená primární poruchou zrakovou, vestibulární, mozečkovou nebo proprioceptivní
Diagnózu PN dále podporují tyto příznaky:
„
„
„
„
„
„
„
jednostranný začátek
přítomnost klidového třesu
progresivní průběh
přetrvávající asymetrie s těžším postižením na straně začátku
významná odpověď na L-dopa (70%–100% zlepšení)
výrazná chorea po dávce L-dopa
klinické trvání 10 let a více
Tabulka 2. Kritéria vylučující s velkou pravděpodobností Parkinsonovu nemoc (podle Parkinson‘s
Disease Society Brain Bank) (Hughes, 1992)
„
„
„
„
„
„
opakované CMP v anamnéze s atakovitou progresí parkinsonské symptomatiky
opakovaná traumata hlavy v anamnéze
encefalitida v anamnéze
okulogyrní krize
léčba neuroleptiky v době začátku nemoci
více než jeden postižený příbuzný (neplatí pro vzácnější genetické formy PN, viz Průběh Parkinsonovy
nemoci)
„
„
„
„
„
„
„
„
„
„
déle trvající remise
výhradně jednostranná symptomatika po 3 letech
supranukleární paréza pohledu
cerebellární symptomatika
časné vegetativní poruchy
časná demence s poruchami paměti, řeči a apraxií
pozitivní pyramidové jevy
mozkový nádor anebo komunikující hydrocefalus
chybění odpovědi na L-dopa (po vyloučení malabsorbce)
expozice MPTP (heroinu)
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
pravděpodobné PN pro výzkum jsou určeny různé
diagnostické baterie testů na bradykinezi (např. tapping), olfaktorické funkce, vizuální rozlišovací schopnost barevných kontrastů, kognitivní funkce (test
verbální fluence a asociativní učení) atd. (Rektorová
a Rektor, 2003). V některých diagnosticky nejasných
případech může pomoci i vyšetření pomocí DAT
SPECTu (viz též níže v textu).
Diagnosticky nejpřínosnějším je ovšem
testování odpovědi na L-dopa (viz též tabulka
1: příznaky podporující diagnózu PN). Můžeme
testovat jednorázovým podáním 1 tbl L-dopa
á 250 mg (po předchozí premedikaci domperidonem pro prevenci zejm. gastrointestinálních
nežádoucích účinků L-dopa; Motilium®). Skórujeme
hybné symptomy PN pomocí standardizované škály UPDRS (Unified Parkinson’s Disease Rating Scale;
(Fahn, 1987)) před a cca ½–1 hodinu po podání tablety. Pokud dojde k alespoň 30% poklesu ve škále
UPDRS (zlepšení příznaků PN), pak je test pozitivní
a podporuje dg pravděpodobné PN. Negativita
testu ovšem nevylučuje dg PN! V tomto případě je
nutné titrovat L-dopa do dávky 750–1 000 mg/den
(individuálně dle hmotnosti pacienta) a tuto dávku
by měl pacient užívat alespoň 6 týdnů. Teprve potom se můžeme jednoznačněji vyjádřit k účinnosti/
neúčinnosti dopaminergní terapie. V případě neúčinnosti bychom měli L-dopa postupně vysadit.
3. Parkinsonova nemoc: hybné symptomy, pozdní hybné komplikace
3.1 Průběh Parkinsonovy nemoci
Začátek idiopatické PN je typický v 6. a 7.
decéniu, začátek před 40. rokem je možný (tzv.
early onset), vzácná je juvenilní forma začínající
v adolescenci. U formy s časným počátkem lze až
ve 20 % očekávat genetickou formu PN, nejčastěji
se jedná o mutaci v genu Parkin. U těchto jedinců
s autozomálně recesivní (AR) dědičností je typický
pomalý rozvoj PN, výborná odpověď na L-dopa
a častější výskyt atypických symptomů v počátku
rozvoje onemocnění, např. dystonie, diurnální fluktuace stavu, hyperreflexie. Může se velmi vzácně
jednat o mutaci jiných genů způsobujících AR dědičnost PN (PINK1, DJ-1, ATP13A2). Genetická forma PN
u pacientů s typickým rozvojem v pozdějším věku je
daleko vzácnější (v cca 3 %). Může se jednat o mutaci
SNCA genu pro alfa-synuclein (první zjištěná mutace
vůbec, způsobuje těžkou formu PN s halucinacemi
a demencí, forma dědičnosti je autozomálně dominantní). Dalším recentně objeveným genem, jehož
mutace odpovídá za autozomálně dominantní
formu jinak typicky probíhající PN s variabilním
počátkem rozvoje symptomů, je LRRK2 gen neboli
dardarin. Jedná se pravděpodobně o nejčastější
genetickou formu PN a vzhledem ke snížené penetranci může být mutace nalezena i u sporadické
PN s typickým věkem rozvoje onemocnění a je tak
k nerozeznání od běžné idiopatické PN.
Idiopatická PN začíná obvykle asymetricky, na
jedné končetině a později na jedné straně těla, než
se v průběhu let rozšíří na stranu druhou. Prvním
příznakem může být tremor nebo vcelku nenápadné poruchy volní hybnosti (únavnost, nešikovnost).
U jiných pacientů se první příznaky projeví na
trupovém svalstvu a záhy je postižen stoj a chůze.
Ačkoliv v současné době, po zavedení dopaminomimetické terapie, se délka života pacientů
s PN prodloužila, jedná se o progredující onemocnění a klinický obraz se mění v čase. Zajímavé
je zjištění, že tempo progrese onemocnění není
lineární, ale je rychlejší na jejím začátku a postupně
se zpomaluje (zpomalení rychlosti progrese je
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
7
8
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
signifikantní po 9–10 letech délky trvání nemoci).
PN je klinicky heterogenní onemocnění a asociace
některých symptomů s odlišnou rychlostí progrese onemocnění a odpovídavostí na medikaci
svědčí pro pravděpodobnou existenci různých
klinických podskupin s odlišnou prognózou. Dle
provedených studií zabývajících se studiem rizikových faktorů progrese PN se zdá, že vyšší věk,
absence třesu (predominance bradykineze/rigidity
nebo posturální instability) jsou nejen prediktory
rychlejší progrese funkčního deficitu, ale též jsou
častěji sdruženy s kognitivním deficitem a demencí
a vyšším skóre ve škálách hodnotících depresi. Platí
to i naopak, kognitivní deficit predikuje rychlejší
progresi hybného postižení a funkčního deficitu.
Především axiální motorické symptomy PN (zejména posturální instabilita, poruchy řeči, porucha
chůze) významněji korelují s incidencí demence,
nežli třes, rigidita a bradykineze (Horská, 2002).
3.2 Hybné symptomy
Parkinsonovy nemoci
Bradykineze je vedle třesu nejnápadnějším
příznakem. Jde o absenci nebo redukci volní
i automatické hybnosti způsobené poruchou
zahájení i provedení pohybu. Pohyb je zpomalený, prováděn s nižší amplitudou. Řeč je pomalá
(bradylalie) a tichá, může být přítomna dysartrie
(hůře se vyslovují hlásky „l“, „r“, „p“ a „b“), palilalie
(opakování slabiky anebo celého slova na začátku věty), tachyfemie (postupné zrychlování řeči
až drmolení na konci výdechu). Pacient s PN je
nápadný tím, že zaujímá strnulou polohu, málo
se hýbe, mluví tichým a monotónním hlasem,
píše malými písmeny (mikrografie). Obličej je
nehybný, maskovitý, nemění se s emocemi, mrkání je méně časté (hypomimie). Zvlášť obtížné
je zahájení pohybu. Pacient se musí soustředit na
provedení pohybů, které dříve prováděl automaticky. Obtížně provádí různé pohyby současně,
např. mluvení a zapínaní knoflíku.
Zvláštní kapitolou jsou poruchy chůze a stoje,
které patří k základním příznakům PN. Chůze je
šouravá s malými krůčky, chybí synkinézy horních končetin, které zůstávají v klidu, připažené. Zkracování kroku, snížené anebo vymizelé
synkinézy jedné horní končetiny a neobratnost
v otáčkách mohou být prvními příznaky, kterých
si pacient všimne. Někdy se pacient nemůže
rozejít (hezitace při startu) nebo při chůzi náhle
„zamrzne“ (akinetický freezing). Někteří pacienti
si nacházejí pomocné strategie, které jim chůzi
usnadní, např. kráčejí podle pruhů na podlaze nebo rytmu hudby. Někdy pacienti působí dojmem,
že se snaží drobnými krůčky utíkat dopředu (propulze). Pulzi vidíme také, když pacient nedokáže
vyrovnat poruchu rovnováhy synkinézou – tedy
úkrokem, a snaží se ji kompenzovat drobnými
kroky. Na poruchách stoje a chůze se podílejí
i další mechanizmy, jako je porucha provádění
automatických pohybů, porušená schopnost
rychle měnit pohyby a zejména rigidita.
Rigidita: patologické zvýšení svalového tonu
současně agonistů i antagonistů. Při pasivním
ohýbání končetiny cítíme odpor při flexi i extenzi. Na svalovém úponu palpujeme fenomén
ozubeného kola. Na rozdíl od spasticity se rigidita
v průběhu pasivního pohybu výrazně nemění,
mluvíme o plastickém hypertonu. Posiluje ji kontralaterální pohyb, stres a anxieta. Není hyperreflexie a pyramidová symptomatika. Rigidita,
tedy ztuhlost, je nejvíce vyjádřena na svalech
ohýbajících končetiny a trup. Proto je držení těla
charakterizováno převahou těchto svalů: pacienti
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
mají protruzi hlavy (může být časný příznak), ale
i trup v předklonu, horní (a méně často i dolní)
končetiny jsou víceméně ve flekčním držení.
Tendence k předklonu bývá patrná při chůzi,
pacienti mají někdy pocit tahu dopředu (někdy mají potíže zastavit se). Rigidita se podílí na
pomalosti pohybů a na větší námaze, kterou je
nutné vynaložit k provedení pohybu.
Tremor je pravidelný, rytmický, oscilující pohyb vytvářený postupnou repetitivní kontrakcí
agonistů a antagonistů. Parkinsonský tremor je
klidový, obvykle dost hrubý a pravidelný, volní
hybnost jej tlumí, jeho frekvence je kolem 5 Hz.
Častější je na horních končetinách a projevuje se
zejména na prstech, připomíná počítání peněz.
Hlava nebývá postižena na rozdíl od obličejového svalstva (brady). Třes mizí při relaxaci a spánku, naopak jej provokuje úsilí, tenze (Rektorová
a Rektor, 2003; Růžička, Roth a Kaňovský, 2000).
3.3 Pozdní hybné komplikace
Vznikají obvykle po 5 a více letech od zahájení terapie levodopou, avšak mohou se objevit
i po několika měsících. Dělíme je na fluktuace
a dyskineze.
Etiologie pozdních komplikací není přesně
známa. Pravděpodobně se jedná o kombinaci
různých faktorů: krátký poločas L-dopa, ztráta
schopnosti syntézy a skladování dostatečného
množství dopaminu v pozdní fázi onemocnění,
zpožděné vyprazdňování žaludku, zhoršená absorbce, kompetice s aminokyselinami v potravě,
receptorové změny vzniklé v důsledku pulzní
terapie exogenně dodávanou levodopou, sekundární změny v okruzích a na receptorech
používajících další neurotransmitery, např. opiáty,
excitační aminokyseliny (Bedard, 1999).
Fluktuacemi nazýváme střídání period zhoršení („off“ stav) a zlepšení („on“ stav) parkinsonské symptomatiky. Nejdříve se obvykle objevuje
akineze na konci účinku dávky L-dopa (zkracuje
se délka efektu jednotlivých dávek; tvz. „wearing
off“). Dále mezi fluktuace řadíme „akinetický
freezing“ (náhlé zamrznutí v chůzi; může být
vázáno jak na „ON“ stav, tj. stav dobré hybnosti,
tak na „OFF“ stav, tj. stav špatné hybnosti), ranní
akinezi (před první dávkou léku), „OFF“ stav před
nastoupením efektu dávky (paradoxně po užití přípravku L-dopa) a on-off oscilace, tj. náhlé
a často nepředvídatelné střídání on-off stavů.
Jedná se o velmi závažný fenomén, který nutí
pacienty výrazně omezit sociální aktivity.
Dyskineze (hyperkinetické mimovolné
pohyby) u PN dělíme na: ranní dystonie (před
první dávkou léku, často bolestivé, hlavně na
dolní končetině), off dystonie (v době špatného hybného stavu), dyskineze na vrcholu
účinku dávky (choreatické, mohou být generalizované), bifázické dyskineze (na začátku
(choreatické až balistické) a na konci účinku
jednotlivých dávek (bolestivá dystonie na dolních končetinách) a kontinuální mimovolné
pohyby (kombinací výše popsaných typů).
Obecně zůstává pravidlem, že choreatické
dyskineze vznikají spíše při vysoké hladině
L-dopa v krvi, zatímco dystonie při nízké hladině (Vidailhet, 1999; Colosimo, 1999; Rektorová
a Rektor, 2003).
Zdá se, že výhodnou strategií pro prevenci
a léčbu pozdních hybných komplikací je snaha
o „kontinuální“ stimulaci postsynaptických receptorů, i když přesný mechanizmus vzniku těchto
komplikací není znám (Obeso, 1997; Rektorová
a Rektor, 2003; Vidailhet, 1999).
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
9
10
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
Tabulka 3. Diagnostická kritéria MKN-10 pro depresivní epizodu
Hlavní příznaky
„ depresivní nálada v míře jednoznačně abnormální pro daného jedince, přítomná po většinu dne a téměř
každý den, značně ovlivněná okolnostmi a trvající alespoň 2 týdny
„ ztráta zájmu nebo potěšení při aktivitách, které jsou normálně příjemné
„ pokles energie nebo zvýšená unavitelnost
Vedlejší symptomy
„
„
„
„
ztráta sebedůvěry nebo sebeúcty
bezpředmětné prožívání výčitek proti sobě samému nebo pocitů nadměrné a bezdůvodné viny
opakované myšlenky na smrt nebo sebevraždu nebo jakékoliv suicidální chování
stížnosti nebo důkazy svědčící o snížené schopnosti myslet nebo soustředit se, o nerozhodnosti nebo
váhavosti
„ změna psychomotorické aktivity s agitovaností nebo zpomalením (ať již hodnocené subjektivně nebo
objektivně)
„ poruchy spánku jakéhokoliv typu
„ změna chuti k jídlu (snížení nebo zvýšení) s odpovídajícími změnami hmotnosti
4. Parkinsonova nemoc:
nemotorické symptomy
Časté, i když méně než předchozí, jsou u PN
další skupiny příznaků:
„ poruchy psychické a kognitivní (4.1.)
„ poruchy funkce vegetativního systému (4.2.)
„ poruchy senzitivní a senzorické (4.3.)
„ poruchy spánku (4.4.).
Na kvalitě života se pochopitelně podílí hybné postižení, avšak ještě větší význam mohou
hrát psychické faktory, jako např. deprese nebo
kognitivní deficit (Schrag, 2000).
4.1 Poruchy psychické a kognitivní
4.1.1 Deprese u Parkinsonovy nemoci
Depresivní epizoda je chorobný stav, projevující se patologicky skleslou náladou pro-
vázenou snížením aktivity a energie. Podle intenzity a množství příznaků můžeme depresi
specifikovat jako mírnou, střední nebo těžkou.
Těžkou formu lze dále dělit podle přítomnosti
psychotických příznaků, které odpovídají nebo
neodpovídají náladě. Pro diagnózu depresivní
poruchy (DSM-IV kritéria používají označení
Velká depresivní porucha) stačí jediná zřetelně vyjádřená a časově ohraničená depresivní
epizoda. Dle MKN-10 kritérií musí depresivní
epizoda trvat minimálně dva týdny a musí být
splněna alespoň 2 ze 3 hlavních příznaků a alespoň jeden z přídatných symptomů deprese,
vždy ale celkem minimálně 4 z uvedených příznaků (viz tabulka 3) (Burn, 2002; Rektorová
2005; Roth, 2005).
Dystymie (dystymní porucha) se liší od (velké) depresivní poruchy svým plíživým počátkem,
chronickým průběhem (trvání déle než 2 roky),
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
menší závažností příznaků a absencí halucinací
a bludů.
Deprese u PN se řadí mezi poruchy nálady při
somatickém onemocnění (s poškozením CNS).
Nejčastěji uváděná prevalence pro depresi
u PN je 40 %, i když v literatuře se objevují různé
údaje (2,7–70 %). Hlavním problémem v diagnostice deprese je fakt, že charakteristické příznaky
PN samotné a příznaky deprese se překrývají,
a to včetně motorické zpomalenosti, hypomimie a celkového maskovitého vzhledu obličeje,
poruch spánku, únavy, váhového úbytku a ztráty
energie a zájmu. Důkazy, z nichž vyplývá, že
deprese u PN není pouhou reakcí na chronické progredující invalidizující onemocnění, jsou
následující:
1. většina studií zjistila, že pacienti s PN trpí
depresí častěji než ostatní postižení pacienti
s odpovídajícím funkčním deficitem,
2. deprese ve 12–27 % předchází motorické
symptomy parkinsonizmu,
3. chybí přesná korelace mezi incidencí deprese a tíží motorického postižení (Burn, 2002;
Rektorová, 2005; Rektorová, 2007).
Novější studie ukazují, že prevalence velké
depresivní poruchy u PN je nižší, než se dříve
předpokládalo (3–8 % pacientů), avšak podstatný
podíl pacientů s PN trpí méně těžkými formami
deprese (např. dystymií nebo tzv.„subsyndromální“ depresí). Je ovšem třeba podotknout, že
pacienti s dystymií mají vyšší riziko rozvoje velké
depresivní poruchy v dalším průběhu nemoci.
Ve srovnání s osobami trpícími velkou depresivní poruchou je pozorována u pacientů s PN
trpících depresí vyšší incidence dysforie, iritability,
smutku, únavy, apatie, ztráty motivace, snížení
psychomotorického tempa a častou přítomnost
suicidálních myšlenek, ovšem při současně nižším
výskytu sebevražd. Bezdůvodné prožívání pocitů
viny je naopak méně časté. U deprese při PN je
rovněž vyšší incidence anxiety a panických atak
(ve 38–67 %) a méně častá je přítomnost psychotických příznaků při depresi. Bipolární afektivní porucha se u PN vyskytuje pouze výjimečně (Burn,
2002; Rektorová, 2005; Rektorová, 2007).
Bylo jednoznačně prokázáno, že deprese signifikantně významně snižuje kvalitu života osob
s PN (Schrag, 2000). Je známo, že anxieta, panické
ataky a depresivní ladění mohou být vázány na
„off-stavy“, tj. stavy špatné hybnosti, které souvisejí
s fluktuacemi hybné symptomatiky a patří mezi
pozdní hybné komplikace PN. V tomto případě
nejde o depresivní poruchu (není splněno časové
kritérium, viz tabulka 3. a terapeuticky často pomůže vlastní léčba motorických fluktuací.
Chirurgická léčba PN u vhodných kandidátů umožní zlepšení parkinsonizmu i fluktuací
a dyskinezí. Je ale také známo, že v současné
době prováděná funkční chirurgie PN (chronická
oboustranná stimulace subtalamického jádra;
DBS STN) může mít za následek psychiatrické,
behaviorální a kognitivní komplikace, které zahrnují především hypomanii, anxietu, depresi a postižení verbální fluence, navzdory významnému
zlepšení hybného stavu pacienta (Lang, 2002)!
4.1.2 Psychóza u Parkinsonovy nemoci
Psychóza je definovaná jako porucha percepce a myšlení a obvykle zahrnuje halucinace, iluze, paranoidní symptomy a agitovanost.
Psychotické projevy u PN lze klasifikovat jako:
symptomatickou duševní poruchu vznikající
následkem onemocnění, poškození nebo dys-
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
11
12
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
funkce mozku nebo následkem somatického
onemocnění. Mechanizmus, který je v pozadí
vzniku těchto komplikací, pravděpodobně zahrnuje zvýšenou stimulaci mezokortikolimbických
dopaminergních a serotoninergních receptorů.
Rozlišujeme dva klasické obrazy: organickou halucinózu (halucinace se objevují izolovaně při
jasném vědomí a nedotčeném náhledu) a organický syndrom s bludy (tj. organický schizoformní syndrom; pacienti ztrácí náhled). Třetí
situací, kdy se s psychotickými projevy můžeme
setkat u PN, je delirium s psychotickými projevy. V posledním jmenovaném případě je VŽDY
nutné ovlivnit spouštěcí faktory (somatogenní,
farmakogenní), které vedly k delirantnímu stavu
(viz též tabulka 8)! Nejčastějším psychotickým
projevem u PN jsou vizuální halucinace. Tento
stav lze pozorovat u 20–40 % pacientů s převážně pokročilou PN a obvykle mu předcházejí
barevné živé sny a noční můry. Halucinace jsou
obvykle dobře formované, detailní a zahrnují
obrazy známých i neznámých osob, zvířat nebo
objektů, ale mohou být i bizarní. Asi u poloviny
pacientů se vyskytují večer nebo během noci.
Až u 10 % pacientů s PN se mohou vyskytnou
i sluchové halucinace, ve většině případů spolu
s vizuálními halucinacemi. Paranoidní produkce
se mohou zřídka vyskytnout u pacientů bez
vizuálních halucinací (Poewe, 2003; Rektorová
a Baláž, 2004; Rektorová, 2007).
Psychóza u PN může být indukována všemi
antiparkinsoniky, vzácně i hlubokou mozkovou
stimulací. Obecně platí, že všechna antiparkinsonika mohou vyvolat nebo zhoršovat psychotické
symptomy u PN. Léky indukovaná psychóza se
může vyskytnout u 4–16 % pacientů léčených
agonisty dopaminových receptorů již v časném
stadiu PN. Někteří autoři proto hovoří přímo o tzv.
dopaminomimetické psychotické poruše. I chirurgická léčba PN může indukovat psychózu.
Z praktického hlediska je třeba zdůraznit, že
halucinace a psychotické projevy mají výrazný
dopad na průběh a prognózu PN: patří mezi významný faktor pro hospitalizaci, respektive pro
umístění pacienta na lůžko ošetřovatelské péče
a významně zvyšují mortalitu. Je prokázáno, že
časný výskyt lékově navozených halucinací je
spojen s následným rozvojem těžší kognitivní
poruchy a demence. Platí to i naopak, kognitivní deficit je významným rizikovým faktorem
pro vznik dopaminomimetické psychotické poruchy (Poewe, 2003; Rektorová a Baláž, 2004;
Rektorová, 2007).
Diferenciálně diagnosticky je třeba odlišit preexistující chronickou psychózu, stařeckou psychózu a/nebo delirium. Psychóza se může vyskytnout
jako projev jiné choroby, především demence
s Lewyho tělísky (viz tabulka 4) (McKeith, 2005).
4.1.3 Demence u Parkinsonovy nemoci
Kognitivní poruchy mírného stupně jsou
časté již v časné fázi onemocnění (Lees, 1983;
Dubois, 1997; Rektorová, 2004; Rektorová 2007)
a mohou progredovat do demence u 20–40 %
(Burn, 2003), dle recentní studie (Aarsland,
2003) až u 78,2 % pacientů v pozdním stadiu
nemoci. Rozvoj demence u PN snižuje kvalitu
života (Schrag, 2000), zvyšuje stres pečovatele,
zkracuje dobu setrvání pacienta v kruhu rodiny
a urychluje jeho umístění do ústavu s ošetřovatelskou péčí. Demence významně zkracuje dobu
přežití pacientů s PN (způsobuje dvojnásobný
nárůst mortality) (Poewe, 2005; Rektorová, 2004;
Rektorová 2007).
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
Tabulka 4. Kritéria demence s Lewyho tělísky (DLB) (McKeith, 2005)
Hlavní příznaky (Core features)
„ fluktuace kognitivních poruch (pozornost, bdělost při vyloučení deliria)
„ vizuální halucinace
„ spontánní motorické příznaky parkinsonizmu
Příznaky svědčící pro diagnózu (Suggestive features)
„ behaviorální poruchy vázané na REM spánek
„ senzitivita na antipsychotika
„ nízké vychytávání radiofarmaka, které se váže na dopaminergní transportéry: pozitivní SPECT / PET
Podpůrné příznaky (Supportive features)
„
„
„
„
„
„
„
„
„
„
opakované pády a synkopy
přechodné nevysvětlitelné poruchy vědomí
těžká autonomní dysfunkce
halucinace v jiných modalitách
bludy
deprese
relativně zachovalé meziotemporální struktury dle zobrazovacích metod (CT, MRI mozku)
hypoperfuze/hypometabolizmus v okcipitálních oblastech dle vyšetření SPECT/ PET mozku
zpomalení základní aktivity a výskyt tranzientních ostrých vln v temporálních oblastech dle EEG
abnormální kardiální SPECT s použitím radioligandu MIBG (metaiodobenzyl guanidine)
Jak již bylo naznačeno, patofyziologicky se
pravděpodobně uplatňuje jednak úbytek dopaminergních buněk, jednak rozsáhlejší degenerativní procesy, zejména degenerace cholinergních
buněk a přerušení jejich vzestupných drah (Burn,
2003; Jellinger, 1999; Poewe, 2005; Wolters, 1999).
Morfologické studie s použitím nových MRI technik (Voxel-based morfometrie; VBM) prokazují
zejména atrofii v oblasti předního cingula, hippokampu, talamu, ncl. caudatus a prefrontálního a okcipitálního kortexu u pacientů s PN
a demencí oproti pacientům s PN bez demence
(Summerfield, 2005; Nagano-Saito, 2005; Burton,
2004). Z hlediska rozvoje neuropatologických
změn popisují Braak a spoluautoři (Braak, 2003)
šest stadií progrese PN dle lokalizace Lewyho
tělísek a Lewyho neuritů v predilekčních oblastech podkoří a kůry. Zjednodušeně řečeno,
v počátku rozvoje onemocnění (stadium 1–3) se
dle autorů objevují výše popsané patognomické
změny nejdříve v dorzálním motorickém jádru
n. vagus a bulbus olfactorius a postupně v dalších
oblastech mozkového kmene včetně substantia
nigra. Poté jsou zasaženy ncl. basalis Meynerti,
temporální kortex a amygdala, naposledy (difuzní typ; stadium 5–6) i asociační neokortex a premotorický kortex. Problémem tohoto „stagingu“
je především fakt, že množství Lewyho tělísek
nekoreluje s úbytkem nervových buněk v daných
oblastech. Zatím se zdá, že neuropatologický
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
13
14
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
staging dle Braaka a spolupracovníků platí u 83 %
pacientů se sporadickou PN (problémem je, že
se mnohdy vyskytují Lewyho tělíska a Lewyho
neurity ve vyšších oblastech kůry a podkoří, aniž
by byly zároveň přítomny v nižších etážích mozkového kmene), ale překvapivě funguje v 78 %
také u pacientů s progresivní supranukleární
paralýzou a v 80 % u pacientů s kortikobazální degenerací! Posledně jmenované jednotky
se přitom vyznačují především patologickým
ukládáním hyperfosforylovaného tau proteinu
a řadíme je mezi tzv. „tauopatie“. Recentní studie naznačují, že je to pravděpodobně spíše
celkové množství Lewyho tělísek, nežli neuropatologický staging dle Braaka a spoluautorů,
které koreluje s progresí kognitivního deficitu
u pacientů s demencí při PN (PND) (Aarsland,
2005; Braak, 2005).
Z hlediska terapie je významné právě snížení
kortikální cholinergní aktivity u pacientů s PND
(Burn, 2003; Rektorová a Rektor, 2003). Deficit
kortikální acetylcholintransferázy koreluje s tíží kognitivního deficitu a vizuálních halucinací
(Burn, 2003).
Neuropsychologický profil demence u PN je
charakterizován progresivním „dysexekutivním“
syndromem s paměťovým deficitem a poruchou
abstraktního myšlení (Galvin, 2006; Janvin, 2006;
Rektorová, 2003; Rektorová, 2004). Riziko rozvoje
demence u pacientů s PN je 1,7–5,9 krát vyšší
než u běžné populace stejného věku, vzdělání
a pohlaví. Rizikové faktory zahrnují věk pacienta (spíše nežli věk v počátku onemocnění), tíži
parkinsonského syndromu (především akineze
a axiální symptomatiky), nízký dosažený stupeň
vzdělání, familiární výskyt demence, přítomnost
psychotické poruchy navozené medikací, muž-
ské pohlaví a podle některých studií i přítomnost deprese. Pro praxi je navíc důležité si uvědomit, že kognitivní poruchy zvyšují riziko pro
rozvoj lékově navozených psychotických stavů
(halucinací, bludů a deliria)! Psychotický stav se
u těchto pacientů může rozvinout spontánně,
ale především jako následek zvýšení jakékoliv
antiparkinsonské terapie. Demence u PN tedy významně omezuje také možnosti farmakoterapie
hybných symptomů PN (Burn, 2003; Rektorová,
2003; Rektorová, 2004).
Diferenciální diagnostika demence
u Parkinsonovy nemoci
Diferenciálně diagnosticky je třeba především odlišit některé motorické symptomy typické
pro Parkinsonovu nemoc (jako je hypomimie,
hypokineze, hypofonie) a tzv. „pseudodemenci“
při depresi. Také některé léky (anticholinergika,
amantadin, tricyklická antidepresiva a hypnotika) mohou svým především anticholinergním
působením navodit nebo zhoršit symptomy
demence, především dezorientaci, poruchy paměti, pozornosti, myšlení a chování (Rektorová,
2003; Rektorová, 2004; Rektorová, 2002). Z recentních studií vyplývá, že pacienti dlouhodobě
léčeni anticholinergiky mají klinicky významnější
poruchy paměti a exekutivních funkcí oproti
pacientům neléčených anticholinergiky (Bedard,
1999), navíc dle klinicko-patologických studií
koreluje blokáda muskarinových receptorů u PN
s nálezem neurofibrilárních klubek a neuritických
plak, patognomických pro Alzheimerovu nemoc
(Perry, 2003).
Od PND je dále třeba odlišit Alzheimerovu nemoc, některá onemocnění ze skupiny „Parkinson
plus“ a v případě časného počátku rozvoje parkin-
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
sonské symptomatiky a demence s familiárním
výskytem i Westphalovu variantu Huntingtonovy
nemoci, Wilsonovu nemoc nebo vzácnější autozomálně dominantně vázané varianty spinocerebelární ataxie (SCA). Z dalších vzácnějších sekundárních příčin parkinsonizmu s demencí bychom
měli myslet na hypoparatyreózu, komplex AIDS –
demence, Creutzfeldt-Jakobovu nemoc, cévní
onemocnění mozku nebo otravu CO (Rektorová,
2003; Rektorová 2004; Rektorová a Rektor, 2003),
viz též Pomocné vyšetřovací metody v diferenciální diagnostice parkinsonizmu obecně.
Pro dg. pravděpodobné DLB (viz tabulka 4)
postačí přítomnost demence a dvou ze tří hlavních příznaků nebo přítomnost demence a jednoho nebo více příznaků svědčících pro diagnózu plus přítomnost jednoho nebo více hlavních
příznaků. Od demence při Parkinsonově nemoci
ji odlišuje především časová posloupnost rozvoje
jednotlivých symptomů. Zjednodušeně platí, že
demence v úvodu onemocnění svědčí pro DLB,
zatímco demence při PN se rozvíjí (pokud vůbec)
až v pozdním stadiu nemoci (McKeith, 2005;
Rektorová, 2004; Burn, 2003; Rektorová, 2007).
4.2 Poruchy vegetativního systému
Vegetativní potíže mají různý charakter.
Časté je zvýšené slinění a pocení. Pokožka
nemocných bývá mastná, což přispívá k maskovitému vzhledu obličeje. Může jít až o seboroickou dermatitidu. Obstipace bývá úporná
a nemocné značně sužuje. Spolupodílí se na ní
jak základní onemocnění, jež samo o sobě vede
ke zhoršené činnosti trávicího ústrojí, tak vlivy
léčby. Pacienti někdy obtížně regulují krevní tlak
během změny polohy těla. Mírná ortostatická
hypotenze je častá, ale pokud je velmi těžká
od počátku rozvoje nemoci, jedná se většinou
o MSA. Problémy v partnerském sexuálním životě
se vyskytují ve všech věkových skupinách. Data
o osobách s PN jsou vzácná a ukazují na častější
výskyt sexuálních poruch. Jedná se především
o ztrátu „chuti“ k pohlavnímu životu, častější
u žen, a erektilní dysfunkce u mužů. Sexuální problémy vznikají u PN kombinací několika faktorů –
vlastní nemoci, nežádoucích účinků některých
léků, deprese, stresu, strachu ze selhání a dalších
psychologických a sociálních faktorů (Pohanka,
2003; Rektorová a Rektor, 2003).
4.3 Senzitivní symptomy
Jako úvodní projev klinické manifestace
PN nejsou časté: literatura uvádí čísla mezi
0,5–2,2 % ze všech známých úvodních příznaků. Ze senzitivních příznaků se nejčastěji vyskytují parestezie, bolest, pocity chladu, tepla,
pocity vnitřního třesu, neklidu, napětí. Někteří
autoři uvádějí, že zejména u starších pacientů
rozličné bolesti kloubů (kolenních, ramenních,
kyčelních), burzitidy ramenního kloubu, bolest
chodidel, bývají častými úvodními příznaky PN
odpovídajícími na dopaminergní léčbu. V pokročilejších stadiích PN se senzitivní příznaky
objevují až u 33–50 % pacientů. Nejčastějším
senzitivním symptomem je bolest: pacienti si
stěžují na bolesti končetin (více dolních), bolest
kloubů, bolesti zad, které mohou imponovat
jako bolesti při lumboischiadickém syndromu
vertebrogenní či diskogenní etiologie, bolest
hlavy. Patofyziologie vzniku bolesti u PN zatím
není známa. K dalším senzitivním symptomům
patří měnlivé pocity chladu, tepla, které jsou
často spojeny s vegetativním doprovodem
a jsou obvykle více vyjádřeny na dolních konče-
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
15
16
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
tinách. Klinické neurologické vyšetření povrchového a hlubokého čití bývá obvykle normální
(Rektorová a Rektor, 2003; Bareš, 2001).
spavost ve dne (excessive daytime sleepeness),
kterou ještě dále zhoršuje dopaminergní terapie
(Olanow, 2000).
4.4 Spánkové poruchy
5. Diferenciální diagnostika
Parkinsonovy nemoci
Poruchy spánku jsou u PN častým příznakem, kterým trpí 96 % pacientů v průběhu onemocnění. Až 70 % pacientů si stěžuje na fragmentaci spánku, kdy se po několika hodinách
spánku probudí a nemohou usnout nebo na
insomnii obecně. Obtížné usínání může souviset s depresí, ale i s užíváním amantadinu či
selegilinu nebo dopaminergní medikace na noc.
Živé barevné sny a noční můry bývají způsobeny vysokými dávkami antiparkinsonik. Mohou
být předzvěstí halucinací! Mezi další poruchy
spánku u PN řadíme: noční akinezi, bolestivé
noční anebo ranní dystonie, bolestivé noční
křeče (krampy), syndrom neklidných nohou,
periodické pohyby dolních končetin ve spánku,
poruchy chování vázané na REM spánek (pacient
je hybně neklidný, vykřikuje ze spaní, může spadnout z postele), nykturii, parasomnie, halucinace.
Poruchy spánku často způsobují zvýšenou denní
Častý je iatrogenní parkinsonský syndrom,
zejména po užívání antipsychotik. Parkinsonský
syndrom je rovněž součástí skupiny neurodegenerativních onemocnění (skupina syndromů zvaných souhrnně Parkinson plus), kde se sdružuje
s dalšími příznaky (viz tabulka 5). K nejčastějším
patří multisystémová atrofie (MSA) a progresivní supranukleární paralýza (PSP) (Rektorová
a Rektor, 2003), vzácněji se může jednat o syndrom kortikobazální degenerace.
5.1 Onemocnění
z okruhu „Parkinson plus“
5.1.1 Multisystémová atrofie (MSA)
MSA je sporadické neurodegenerativní
onemocnění, které se klinicky projevuje různou
měrou vyjádřenými příznaky parkinsonskými,
Tabulka 5. Onemocnění z okruhu „Parkinson plus“
Onemocnění z okruhu Parkinson plus je pravděpodobné, když:
1. poruchy řeči a rovnováhy jsou časným příznakem
2. klinický obraz je od začátku symetrický
3. rigidita trupu převažuje nad rigiditou končetin
4. přítomná je symptomatika, která nepatří do obrazu idiopatické Parkinsonovy choroby, anebo je neobvykle výrazná: symptomy cerebellární a pyramidové, autonomní dysfunkce, paréza pohledu dolů,
dystonie (zejména cervikální), polyneuropatie
5. terapeutický efekt L-dopy chybí, nebo je jen přechodný
6. třes není přítomný, anebo jen mírně vyjádřen
7. nacházíme projevy strukturálního poškození v MRI
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
cerebellárními, pyramidovými a autonomní dysfunkcí, či jejich kombinací. Pojem MSA zastřešuje
tři syndromy, dříve považované za samostatné
jednotky: striatonigrální degeneraci, syndrom
Shy-Drager a sporadickou olivo-ponto-cerebellární degeneraci (OPCA). MSA je nejčastějším
onemocněním z okruhu Parkinson plus a je u nás,
stejně jako v jiným zemích, výrazně poddiagnostikována. Nemoc se manifestuje v dospělosti
(od 30 let věku, obvykle v 6. decéniu), pacienti
přežívají v průměru 7 let od počátku nemoci,
umírají na interkurentní onemocnění. Typická,
avšak nespecifická je přítomnost polyneuropatie,
distální svalové atrofie s fascikulacemi, fokálního
reflexního myoklonu, myoklonického tremoru,
dystonie: pacienti uchylují celým trupem do
strany anebo do strany a do předklonu (příznak
věže z Pisy), anebo mají hlavu výrazně předkloněnou (anteflexe šíje). Nález centrální autonomní
dysfunkce (degenerace autonomních center
v mozkovém kmeni a míše) je pro diagnózu MSA
vysoce specifický a senzitivní. Nejvýraznější bývá
posturální hypotenze, přítomny jsou ale i příznaky respirační (laryngeální stridor, apnoický
syndrom), sudomotorické poruchy, Hornerův
syndrom, poruchy z oblasti zažívacího a močového traktu, cévní změny, sexuální dysfunkce,
atd. (Rektorová a Rektor, 2003).
5.1.2 Progresivní
supranukleární paralýza (PSP)
V případě progresivní supranukleární paralýzy (PSP), neboli syndromu Steele-RichardsonOlszewski, je parkinsonský syndrom doprovázen
parézou sdruženého vertikálního pohledu (zejména směrem dolů) v rámci kortiko-bulbární poruchy,
která se projevuje rovněž poruchou polykání a dys-
artrií, dále je typická časná porucha stoje a chůze
s pády nazad, dystonie a postupně se rozvíjející
demence. PSP začíná ve středním a vyšším věku.
Nástup příznaků je postupný, onemocnění rychle progreduje. Průměrná doba přežití je 5,3 roky,
pacienti umírají na interkurentní onemocnění.
V současnosti lze PSP dělit ještě na PSP-P (PSPparkinsonizmus: atypická forma, podobá se idiopatické PN, parkinsonizmus může být vyjádřen
asymetricky, pacienti mohou odpovídat na L-dopa,
progrese je pomalejší než u typické formy a poruchy okolumotoriky bývají až v pozdním stadiu
nemoci), PSP-R (PSP-Richardson: charakteristická
forma PSP s typickým klinickým obrazem popsaným výše) a někteří autoři ještě popisují formu
s poruchou chůze a progresivní afázií jako hlavními
a v některých případech jedinými symptomy onemocnění. U pacientů s PSP můžeme v obraze MRI
vidět atrofii mozkového kmene (zejména v oblasti
horního mezencefala – tzv. příznak kolibříka patrný
na sagitálních řezech) se zvětšením ambientní cisterny, zadní části třetí komory a Sylviova aqueduktu
v pozdním stadiu onemocnění. Neuropatologické
vyšetření zůstává “zlatým standardem” pro diagnózu PSP (Rektorová, 2004).
5.2 Další onemocnění CNS
projevující se parkinsonizmem
Parkinsonský syndrom se může vyskytovat
v rámci jiného onemocnění (viz tabulka 6), jako
např. Wilsonovy choroby, Alzheimerovy choroby
(Lewy-body varianta), demence s Lewyho tělísky,
Westphalovy varianty Huntingtonovy nemoci
apod. Dále vzniká parkinsonský syndrom jako
následek zánětů mozku, klasický je popis po
encephalitis lethargica (von Economo) v rámci
epidemie „španělské chřipky“ po první světové
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
17
18
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
Tabulka 6. Nejčastější onemocnění projevující
se parkinsonským syndromem
1. Neurodegenerativní onemocnění mozku
„
„
„
„
„
„
idiopatická Parkinsonova nemoc
syndromy Parkinson plus
DLB (demence s Lewyho tělísky)
SCA (heredirální spinocerebelární ataxie)
Alzheimerova nemoc – varianta s Lewyho tělísky
Westphalova varianta Huntingtonovy chorey
2. Sekundární metabolické syndromy
„ Wilsonova nemoc
„ hypoparatyreóza a pseudohypoparatyreóza
„ hypotyreóza
3. Infekční
„ postencefalitický syndrom a paraencefalitický
syndrom
„ AIDS parkinsonizmus
„ Creutzfeldt-Jakobova nemoc
4. Toxické syndromy
„ CO, těžké kovy (Mn)
„ MPTP
„ polékový parkinsonizmus
5. Jiné etiologie postihující bazální ganglia
„ trauma mozku
„ tumor
„ cévní mozková příhoda
válce. Lze jej pozorovat jako velmi vzácný následek
dalších virových encefalitid (spalničkové, coxsackie
B, varicellové). Parkinsonský syndrom je vzácně
pozorován jako následek tumorózní infiltrace a po
cévních lezích bazálních ganglií. Cévní mozková
příhoda může vést ke vzniku hemiparkinsonského
syndromu na kontralaterální straně. Difuzní symptomatika připomínající neúplný parkinsonský
syndrom, jedná se především o poruchy chůze,
může být na bázi status lacunaris. Vyskytuje se
i v rámci hypotyreózy, u normotenzního hydrocefalu a po opakovaných traumatech hlavy, zejména
u boxerů (také demencia pugilistica) (Rektorová
a Rektor, 2003; Rektorová, 2004).
Časté a někdy obtížné je odlišení parkinsonského syndromu od esenciálního třesu.
Esenciální tremor je diferenciálně diagnostickým problémem zejména v časných stadiích
tremor-dominantní formy Parkinsonovy choroby.
Onemocnění je charakterizované posturálním
třesem, který však může být i klidový. Obvykle
je rychlejší než tremor u PN. Postihuje končetiny, častěji horní. Typický je třes hlavy a tremolo
hlasu, které chybí u PN. Z dalších parkinsonských
příznaků bývá přítomný pouze fenomén ozubeného kola. Třes je možné terapeuticky ovlivnit
jinými léky než PN, zejména betablokátory, primidonem, gabapentinem či topiramátem, léky
je však nutno velmi pomalu titrovat, protože je
pacienti s esenciálním třesem špatně tolerují.
Možná je i chirurgie farmakorezistentního třesu –
oboustranná chronická stimulace Vim thalami
(ventrálního intermediálního jádra talamu oboustranně) (Růžička, Roth a Kaňovský, 2000).
5.3 Pomocné vyšetřovací metody v diferenciální diagnostice parkinsonizmu
Diagnózu PN provádí zkušený neurolog
na základě klinického obrazu (viz diagnostická kritéria PN – tabulka 1 a 2) a na základě
odpovídavosti na dopaminergní léčbu (viz
diagnostická kritéria PN – tabulka 1 a 2 a text
výše). Dle provedených klinicko-patologických
studií je přesto u 10–25 % pacientů s klinickou
diagnózou PN zjištěna jiná patologická diagnóza. I přes klinická diagnostická kritéria PN je
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
cca u 25 % pacientů sledovaných ve specializovaných centrech přehodnocena a změněna
původní diagnóza v průběhu dalších návštěv
(Scherfler, 2007).
Klinická diagnóza obzvláště u počínající PN
může být někdy obtížná. Je to způsobeno například neúplným projevem nemoci v jejím počátku
nebo atypickým průběhem a projevy nebo nejasnou odpovídavostí na užívanou dopaminomimetickou léčbu. Někdy není možné dosáhnout
tzv. terapeutické hladiny léku, tj. není možné
docílit adekvátní dávky pro nežádoucí účinky
léčby nebo např. pro nedostatečné vstřebání
léků při onemocnění zažívacího systému.
V současnosti existuje celá řada zobrazovacích technik, které mohou napomoci při diferenciální diagnostice parkinsonizmu. Praktický význam mají anatomické zobrazovací techniky (CT,
MRI) pro lokalizaci atrofických procesů, resp. při
hledání etiologických faktorů. Speciální funkční
zobrazovací techniky PET (18F-dopa PET) a SPECT
(např. β-CIT SPECT, DaT SCAN, IBZM SPECT) s různou senzitivitou a specificitou dále napomáhají
v časné diagnostice a diferenciální diagnostice
PN (Leenders, 1990; Mashall a Grosset, 2005; Burn,
2003; Rektorová, 2007). V rutinní praxi se u nás
používá zejména DAT scan na několika pracovištích v ČR.
Bylo zjištěno, že degenerace dopaminergních
buněk v substrantia nigra pars compacta a dysfunkce axonů dopaminergních buněk projikujících
do striata koreluje se sníženou denzitou dopaminergních transportérů (DaT). DaT je protein, který
se nachází na axonech těchto presynaptických
dopaminergních neuronů. Vyšetření s použitím
specifického radioligandu, který se váže na DaT, pak
umožňuje nepřímo „in vivo“ zobrazit degeneraci
presynaptických dopaminergních buněk. V klinické praxi se využívají zejména radiofarmaka pro
vyšetření SPECTem: např. [99mTc]TRODAT, 123Iß-CIT
nebo 123IFP-CIT. V Evropské Unii byl jako diagnostický test pro odlišení zejména esenciálního třesu
od Parkinsonovy nemoci registrován 123I FP-CIT
(123I-Ioflupane) SPECT, tedy DaTSCAN®. Používaná
látka (ioflupan) se po i. v. podání za cca 3–6 hodin
naváže na DaT a koncentrace radiofarmaka a jeho
rozložení jsou měřeny pomocí gamma kamery.
Výsledkem vyšetření je tzv. „SCAN“, který zobrazuje
vychytávání radiofarmaka v bazálních gangliích,
resp. ve striatu. Při parkinsonizmu neurodegenerativní etiologie (např. u PN, onemocnění ze skupiny
„Parkinson plus“, demence s Lewyho tělísky) se
zobrazí snížené vychytávání radiofarmaka ve striatu,
viz obrázek 1. Vychytávání se hodnotí zpravidla
vizuálně kvalitativně (hodnotící vizuální škálou)
a semikvantitativně: hodnotí se poměr mezi vychytáváním radioligandu v oblasti zájmu (ROI), tj.
v putaminu a caudatu oproti oblasti s minimálním
vychytáváním (např. v okcipitálním kortexu nebo
mozečku). Pacient může užívat svou antiparkinsonskou medikaci. Aby se zabránilo nahromadění
radioaktivity ve štítné žláze, je nutné podání jedné
kapsle Chlorigenu večer před vyšetřením a jedné
kapsle ráno v den vyšetření. Radioaktivita zcela
vymizí z těla během několika následujících dní a celková radiační zátěž organizmu je mnohdy nižší, než
při některých běžně prováděných radiologických
vyšetřeních mozku či míchy (Rektorová, 2007).
U pacientů se stanovenou klinickou diagnózou má DaTSCAN senzitivitu 97 % a specificitu
100 % pro odlišení esenciálního třesu od PN,
u pacientů s nejasnou diagnózou zůstává specificita 100 % (žádné falešně pozitivní případy)
a senzitivita klesá na 92 % (Catafau, 2004). Navíc
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
19
20
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
Obrázek 1. Rozdíl mezi normální a patologickou distribucí a intenzitou vychytávání radiofarmaka
ve striatu. A – Normální obraz: u zdravých jedinců se zobrazí symetrické vychytávání radiofarmaka
v obou striatech, B – Parkinsonova nemoc: u pacientů s PN se zobrazí asymetrický úbytek vychytávání
radiofarmaka především v putaminu, později i v caudatu
A
je přítomna stranová korelace mezi snížením
vychytáváním radiofarmaka a parkinsonským
syndromem (kontralaterálně k postiženým končetinám) a je zjišťována korelace mezi úbytkem
vychytávání a tíží bradykineze, rigidity a axiálních
příznaků PN (poruchou chůze, posturální instabilitou, hypofonií a hypomimií). Není korelace mezi
tíží tremoru a úbytkem vychytávání DaTSCANU
(tomu odpovídá i fakt, že tremor se v praxi zdá
být obtížněji ovlivnitelný dopaminergní medikací
než rigidita či akineze). Vychytávání radiofarmaka klesá s progresí nemoci a s narůstajícím
hybným postižením (Pirker, 2003) a koreluje také
s některými nemotorickými projevy PN, které
alespoň částečně korelují s deficitem dopaminu
(depresivní symptomatika, některé exekutivní
dysfunkce; Rektorová et al., 2008).
Ačkoliv pro PN je typický asymetrický obraz
vychytávání DaTSCANu v putaminu, metoda bo-
B
hužel neumožňuje odlišit PN od parkinsonizmu
jiné neurodegenerativní etiologie (např. onemocnění ze skupiny „Parkinson plus“). V poslední době
se výzkumně využívá technika VBM (voxel-based
analýzy) celého mozku a statistického zpracování pomocí SPM (statistical parametric mapping) (Scherfler,
2005). Autoři uvádějí, že byli schopni správně diagnostikovat 95 % pacientů s MSA-P (MSA projevující
se parkinsonizmem) a PN.
Někdy může být obtížné odlišit lékově navozený parkinsonský syndrom (jedná se především o dlouhodobé užívání antipsychotik) nebo
psychogenní parkinsonizmus od PN. V těchto
případech je 123I FP-CIT SPECT pomocnou vyšetřovací metodou volby. Normální výsledek
může též svědčit pro dopa-responzivní dystonii
(DRD), zejména při nejasné diagnóze u mladého
pacienta (DRD je relativně vzácné onemocnění, které se může projevovat i parkinsonizmem,
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
nejčastějším projevem je ale dystonie; příznaky
se rozvíjejí v dětství, adolescenci a v časné dospělosti, pacienti dobře reagují na terapii L-dopa)
(Scherfler, 2007; Marshall a Grosset, 2005). V diagnosticky nejasných případech může 123I FP-CIT
SPECT pomoci v odlišení demence s Lewyho tělísky či demence u PN od Alzheimerovy nemoci
(O’Brien, 2004). Lze tedy shrnout, že:
„ klinická diagnóza Parkinsonovy nemoci
může být někdy obtížná. DaTSCAN může napomoci zejména v diferenciální diagnostice
Parkinsonovy nemoci a esenciálního třesu,
tj. v případě nejistoty způsobené například
netypickým klinickým projevem nemoci nebo
nejasnou odpovědí na dopaminergní léčbu
„ DaTSCAN nemůže odlišit Parkinsonovu nemoc od parkinsonského syndromu v rámci
neurodegenerativních onemocnění mozku
z okruhu „Parkinson plus“
„ DaTSCAN nepatří mezi „screeningová“
vyšetření a běžně jej není třeba provádět za
účelem diagnostiky PN, ale v případě diagnostických rozpaků může zmírnit pacientovu úzkost plynoucí z nejistoty. Normální
výsledek vyšetření u dlouhodobě léčeného
pacienta může vést k vysazení antiparkinsonské léčby a zabránit tak potenciálním nežádoucím účinkům léků. Jedná se
především o diagnostiku esenciálního třesu,
psychogenního nebo lékově navozeného
parkinsonismu a dopa-respozivní dystonie
„ vyšetření může pomoci odlišit demenci
s Lewyho tělísky (nebo demenci u PN) od
Alzheimerovy nemoci.
Z elektrofyziologických metod lze pomocí
polyelektromyografie analyzovat detailně tre-
mor (tremorogram, lze použít i akcelerometru).
V diagnostice demencí doprovázených parkinsonskou symptomatikou např. u Alzheimerovy
nemoci se vedle zobrazovacích metod uplatňuje
vyšetření kognitivních evokovaných potenciálů
(P3). EEG abnormalita může být významná pro
odlišení spongiformní encefalopatie (nemoc
Creutzfeldt-Jacobova). Abnormality jsou časté
i v dalších elektrofyziologických vyšetřeních, pro
praxi však nemají velký význam.
Biochemická vyšetření mají zásadní význam
pro odlišení Wilsonovy nemoci (volná a vázaná
Cu v séru, vylučování Cu v moči za 24 hodin,
penicillaminový test, ceruloplasmin v séru),
hypotyreózy (T3, T4, TSH) a hypoparatyreózy
(parathormon a Ca v séru, vylučování Ca v moči/24 hodin). Oční vyšetření štěrbinovou lampou
se provádí pro diagnostiku Wilsonovy choroby
(Kayser-Fleischerův prstenec).
Důležitá a v počátečních stadiích často obtížná je diferenciální diagnostika Parkinsonovy
choroby proti onemocněním ze skupiny Parkinson
plus. Lze vyšetřit časné poruchy vegetativní inervace hladkého svalstva pomocí EMG z análního
sfinkteru a provádějí se testy na ortostatickou
hypotenzi, např. Schellongův a tilt-table test (měření tlaku a tepové frekvence v různých polohách
pomocí sklápěcí desky, na kterou je pacient upoután) a měření variability R-R intervalu. Přítomnost
těžkých vegetativní poruch je častá u MSA.
Relativně nejspolehlivější metoda však vychází
z faktu, že asi 80 % nemocných ze skupiny Parkinson
plus nereaguje pozitivně na dopaminergní terapii,
anebo reagují pouze přechodně, v počátcích onemocnění. Odečítáme proto klinickou odpověď na
tabletu L-dopa preparátu (L-dopa test), dlouhodobou odpověď na L-dopa a event. i na jednorázově
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
21
22
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
s. c. podaný apomorfin (apomorfinový test), tedy
na preparáty, které jsou účinné u Parkinsonovy
nemoci (viz též dg PN výše v textu).
6. Parkinsonova nemoc:
terapie hybných symptomů
Přehled současné terapie PN je uveden
v tabulce 7.
6.1 L-dopa
Doposud zlatým standardem a nejúčinnějším lékem PN je levodopa (L-dopa), mo-
hutný agonista D1 a D2 receptorů s poměrně
krátkým poločasem rozpadu (1–3 hodiny).
Nejvyšší hladina nastupuje kolem 90 minut po
podání. Absorbce probíhá v tenkém střevě a je
ovlivněna mnoha faktory: pH žaludku, žaludečním vyprazdňováním, aktivním transportem
z tenkého střeva do krve a transportem přes
hematoencefalickou bariéru (HEB) do CNS. Na
obou bariérách existuje kompetice mezi aminokyselinami v potravě a L-dopa o přenašečové
systémy. Inhibitory dekarboxylázy (karbidopa
nebo benserazid) jsou součástí všech L-dopa
Tabulka 7. Současná terapie Parkinsonovy nemoci (PN)
A. Působící na dopaminergní systém
1.
prekurzor dopaminu (DA): L-dopa
2.
agonisté dopaminových receptorů (DA agonisté)
3.
léky inhibující odbourávání DA:
3.1. inhibitory MAO
3.2. inhibitory COMT
B. Působící na cholinergní systém
anticholinergika
C. Působící na excitační aminokyseliny
amantadin
D. Chirurgická terapie
1.
lezionální
2.
stimulační – t. č. hlavně oboustranná chronická stimulace ncl. subthalamicus
3.
transplantační
E. Komplementární postupy
rehabilitace
F. Léčba nemotorických symptomů PN
léčba poruch vegetativního systému, spánku, senzitivních příznaků, psychiatrických symptomů a syndromů atd.
G. Neuroprotekce?
zatím ve stadiu výzkumu, u pacientů s PN nebyla prokázána
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
preparátů. Brání rozkladu L-dopa již na periferii,
umožňují tím snížit celkovou dávku podávané
L-dopa a výrazně ovlivnit nežádoucí periferní
účinky. Hodně L-dopa je však nadále aktivní
ve střevě a v cévách a může způsobovat např.
nevolnost, zvracení, bolesti břicha, bušení srdce,
sucho v ústech. Z dalších nežádoucích účinků
L-dopa: benigní arytmie, většinou supraventrikulární extrasystoly, nevyžadují změnu terapie,
stejně jako mírné zvýšení hladin jaterních enzymů a urey. V případě přetrvávajících vedlejších
účinků L-dopa (hlavně potíže GIT) můžeme
nasadit L-dopa v kombinaci s domperidonem
(Motilium) – potentním antagonistou periferních dopaminových receptorů, který nepřechází přes HEB (Rektorová, 2001; Rektorová a Rektor,
2003; Rektorová, 2007).
Strategie podávaní: L-dopa obvykle není
prvním lékem, kterým se zahajuje léčení PN
(viz tabulka 9: Algoritmus léčby PN). Podáváme ji
poté, co prvně nasazené léky nejsou dostatečně
účinné nebo v případě, že kognitivní deficit či
přítomnost jiných psychiatrických komplikací
neumožňuje nasazení zejm. agonisty dopaminových receptorů v úvodu. Začíname dávkou
3 × 62,5 mg, postupně zvyšujeme, dle potřeby
rozdělujeme L-dopa do více menších denních
dávek, při snižování délky účinku jednotlivých
dávek („wearing off“) přidáváme inhibitory COMT
(Stalevo® [L-dopa + entacapon v jedné tabletě]
nebo kombinace L-dopa + Comtan® nebo L-dopa
+ Tasmar® [lék druhé volby], viz níže v textu), dávky L-dopa dle potřeby zvyšujeme (do obvyklé
denní dávky 750–1 500 mg), záleží samozřejmě
též na hmotnosti pacienta. Jednotlivé dávky
nemusí být nutně stejně vysoké, ale upravujeme
je podle potřeby. Standardní L-dopa lze kom-
binovat s preparáty s prodlouženým účinkem
(zejm. užívání na noc), i s disperzibilní L-dopa
s rychlým nástupem účinku [Madopar® 62,5 mg
tbl sol] především v ranních hodinách. Platí, že
léčba PN nesmí být schematická, ale zcela individální, přizpůsobena potřebám jednotlivého
pacienta. Pro jemné vyladění optima užíváme
výraz ”titrování léčby”. V pozdním stadiu nemoci
u pacientů s těžkými fluktuacemi a dyskinezemi
lze v současnosti použít i přípravek L-dopa určený k intrajejunálnímu kontinuálnímu podávání
(Duodopa®) pumpou (Horstink, 2006b). Vhodné
je kontinuální podávání L-dopa zejména u pacientů v pozdním stadiu PN, kteří nesplňují kritéria
pro zařazení mezi kandidáty chirurgie PN (věk,
anamnéza halucinací/bludů, deprese, kognitivní
deficit). Léčba je schválena a plně hrazena pouze
v centrech zabývajících se léčbou PN.
Prvních 3–5 let léčby pacient prožívá tzv.
„honey moon“ (líbánky) s L-dopa. Postupně
s progresí choroby je nutné léčbu stále zvyšovat. Přesné dávkování a časná kombinace
s jinými preparáty omezují nežádoucí účinky,
zejména rozvoj pozdních hybných komplikací:
tyto jsou přítomny po 5 letech léčby u více než
50 % pacientů! Jednoznačně lze oddálit nástup
dyskinezí nasazením agonistů dopaminových
receptorů v úvodu léčby (viz též níže v textu
a tabulka 9: Algoritmus léčby PN). Po 5 letech
ovšem zůstává na monoterapii DA agonistou
méně než 20 % nemocných (Horstink, 2006a).
V pozdním stadiu nemoci se objevuje výrazná
posturálni instabilita (až u 75 % pacientů), někdy
i s pády, náhlé zamrznutí na místě (freezing
of gait) a porucha iniciace chůze nebo jiné
činnosti (start hesitation, motor block), které
neodpovídají nebo jen částečně odpovídají na
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
23
24
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
léčbu. Část pacientů trpí navíc psychiatrickými
aj. nemotorickými symptomy (viz též níže v textu) (Rektorová, 2001; Rektorová a Rektor, 2003;
Rektorová, 2007).
6.2 Agonisté dopaminových
receptorů (DA agonisté)
Působí přímo na receptory D2, méně na
další receptorové subtypy. V současnosti máme k dispozici preparáty, které se liší svým chemickým složením, působí selektivně na různé
podskupiny DA receptorů a mají různě dlouhý
poločas rozpadu. Z hlediska chemického složení je rozdělujeme na ergolinové deriváty (např.
bromocriptin, lisurid, pergolid, DH-ergocryptin)
a nonergolinové deriváty (např. pramipexol,
ropinirol), které mají méně nežádoucích účinků (erytromelalgie, pleurální/retroperitoneální
fibróza, fibrotické změny na srdečních chlopních). Souhrnně můžeme konstatovat, že DA
agonisté jsou léky, jejichž účinnost je nižší než
L-dopa, avšak v monoterapii oddalují nástup
a tíži pozdních hybných komplikací a jsou-li podávané v kombinaci s L-dopa, snižují především
celkovou délku „off“ stavů, zlepšují hybnost ve
stavu „on“, ale snižují i frekvenci a tíži dyskinezí
(pravděpodobně hlavně proto, že umožňují výrazně snížení celkové denní dávky L-dopa, ačkoliv
přesný mechanizmus tohoto účinku není znám).
DA agonisté mají navíc oproti L-dopa další spíše
teoretické výhody (působí většinou přímo na
postsynaptické receptory ve striatu, v CNS se již
dále nemetabolizují, nebyla u nich prokázána
kompetice s bílkovinami potravy), „in vitro“ se
prokazuje a studuje jejich neuroprotektivní efekt.
Ten je ovšem skutečně teoretický, v klinice se jej
zatím nepodařilo prokázat (ačkoliv v současnosti
je snaha prokázat neuroprotektivní efekt pomocí
funkčních zobrazovacích technik (PET, SPECT)).
Pro praxi je dobré vědět, že při nasazování
musíme provést titraci daným přípravkem, která
trvá zpravidla 4–8 týdnů. Snížení efektu jednoho
agonisty nesnižuje pravděpodobnost dobrého
účinku jiného DA agonisty, je třeba zkusit jednotlivé preparáty vystřídat. Toto můžeme provést
ze dne na den (tzv. „overnight switch“), zachováme-li obdobné dávkování (Horstink, 2006a;
Horstink, 2006b; Rektorová, 2001; Rektorová,
2005). Empiricky zjištěný tzv. „L-dopa ekvivalent“
u nás nejčastěji používaných DA agonistů je:
100 mg L-dopa = 1 mg pergolidu = 0,7 mg pramipexolu = 5 mg ropinirolu (Horstink, 2006a).
Je třeba mít na paměti nežádoucí účinky
DA agonistů, zejména nauzeu, zvracení, ortostatickou hypotenzi, halucinace (tyto jsou
častější u pacientů léčených DA agonistou
v monoterapii ve srovnání s pacienty na monoterapii L-dopa), delirantní stavy, vzácněji
dyskineze (především v počátku léčby, ještě
před snížením celkové denní dávky levodopy), perimaleolární edém. Riziková je především skupina pacientů starších 65 let (ačkoliv
bylo prokázáno, že téměř polovina pacientů
starších 85 let může léčbu agonisty dobře tolerovat a profitovat z ní), více jsou ohroženi
(zejména deliriem a halucinacemi/psychotickou poruchou) pacienti s kognitivním deficitem (Rektorová a Rektor, 2003; Rektorová
2001, 2005, 2006, 2007). Vyšší dávky nejen DA
agonistů, ale dopaminergní terapie obecně
(i L-dopa) mohou způsobovat zvýšenou denní
spavost (excessive daytime sleepeness, EDS),
pravděpodobně hlavně zhoršením poruchy
REM spánku v noci. Na rozvoji EDS se ale prav-
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
děpodobně podílejí jak medikace, tak i vlastní
progrese onemocnění (podobně jako v případě pozdních hybných komplikací) (Horstink,
2006a, 2006b; Rektorová, 2007).
Relativně nedávno popsaným nežádoucím
účinkem dopaminomimetické terapie obecně
a pravděpodobně častěji v důsledku užívání
DA agonistů je tzv. syndrom poruchy dopaminové regulace (DDS: „dopamine dysregulation
syndrome“, v literatuře také pod názvem „hedonistic homeostatic dysregulation“). Jedná se
o poruchu chování charakterizovanou kompulzivním nadužíváním dopaminergní medikace,
která má rysy závislosti na psychostimulanciích
(Giovannoni, 2000). Pacienti užívají vysoké dávky
dopaminergní medikace (vyšší, než je potřeba
pro ovlivnění motorických symptomů PN), a to
navzdory přítomnosti často těžkých dyskinezí
a navzdory interferenci s pracovními a sociálními
aktivitami. Léčba může vyvolat poruchy nálady
charakteru hypománie až manické psychózy.
Naopak snížení či vysazení medikace vede ke
zhoršení psychickému i fyzickému (podobá se
somatickému odvykacímu stavu). Prevalence poruchy činí 3–4 % všech léčených pacientů s PN.
Poruchou častěji trpí mladí muži, dalšími rizikovými faktory jsou časný počátek onemocnění,
genetická predispozice, anamnéza abúzu léků,
vyšší dávka dopaminergní medikace a depresivní
symptomatika. Léčba je obtížná, často nutno
použít atypická antipsychotika. Bývají přítomny
(současně s DDS nebo samostatně) i jiné projevy
kompulzivního chování („impulsive control disorder“), které se objevují především při užívání
vyšších dávek DA agonistů: zejména hypersexualita, patologická „žravost“, patologické hráčství
či nakupování (průměrná prevalence 4 %). Tyto
posledně jmenované symptomy většinou reagují
na snížení dávky DA agonisty, dle kazuistických
sdělení by mohla mít příznivý efekt i chirurgie
PN (chronická stimulace subtalamického jádra)
(Giovannoni, 2000; Rektorová, 2007). Jako další
porucha chování se může objevit tzv. „punding“
(udávaná prevalence dle studií až 14 %!), tj. zvýšená stereotypní psychomotorická aktivita, která
nevede k žádnému specifickému cíli, subjekt je
činností fascinován. Poprvé byl tento syndrom
popsán u nemocných se závislostí na kokainu
a amfetaminu. Na rozdíl od obsesivní kompulzivní poruchy nemocný nepociťuje úlevu při
provádění aktivity, pouze se objevuje anxieta,
je-li nemocný nucen činnost náhle přerušit.
Jedná se např. o neustálé přerovnávání věcí
v poličce, rovnání bot v botníku atd. Aktivita
trvá i několik hodin denně. Zdá se, že přítomnost
této poruchy chování koreluje též s kognitivním
deficitem u pacientů s PN. Podobné poruchy
chování (aberantní motorické projevy) se často
vyskytují i u pacientů s Alzheimerovou nemocí a jinými typy demence (Giovannoni, 2000;
Rektorová, 2007).
Obecně se DA agonisté nasazují ve třech
různých situacích:
„ jako první lék u „de novo“ pacientů (především
u mladých pacientů, u kterých je vyšší riziko
časného vzniku dyskinezí, ale i u starších
pacientů bez přítomnosti výrazného kognitivního deficitu). Při této strategii léčby
byla prokázána prevence a oddálení vzniku
pozdních hybných komplikací charakteru
dyskinezí
„ při nedostatečnosti stávající dávky L-dopa, při
„wearing off“ v časném stadiu onemocnění
(namísto zvýšení denní dávky L-dopa)
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
25
26
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
„ k vlastní terapii hybných komplikací při
dlouhodobé léčbě L-dopa v pozdní fázi
onemocnění.
Výhodnější pro terapeutické použití jsou
DA agonisté, které mají delší poločas rozpadu. Zatímco apomorfin (50–90 min) a lisurid
(3 hod) patří mezi preparáty s krátkým poločasem, pergolid, cabergolin, ropinirol, pramipexol,
DH-ergocryptin patří mezi léky s dlouhým poločasem rozpadu (řádově od 6–72 hodin). Výhodou
apomorfinu a lisuridu je jejich rozpustnost ve
vodě, dají se tedy aplikovat s. c. formou autoinjektoru a pump – viz též níže (Horstink, 2006a, b;
Kaňovský, 2002).
V ČR jsou v současnosti používány zejm.
ropinirol (Requip®) (terapeutická dávka 6–24 mg
denně) a pramipexol (Mirapexin®) (terapeutická
dávka 1,05–2,8 mg/den). Jedná se o non-ergolinové preparáty s delším poločasem účinku,
mají nižší riziko vzniku fibrotických komplikací
ve srovnání s ergolinovými přípravky a lze je
proto považovat za léky první volby k perorálnímu užívání. Oba přípravky se užívají 3 × denně,
ropinirol je nyní možno podávat i v retardované
formě 1 × denně (Modutab®).
Nová je možnost aplikace DA agonisty transdermálně 2 × denně ve formě náplasti, v ČR je
již registrován rotigotine (Neupro®), avšak jeho
vysoká cena a doplatek zatím brání jeho většímu
rozšíření.
Apomorfin (Apo-Go®) a lisurid (Lisparin®) mají
mezi DA agonisty zvláštní postavení vzhledem
k možnosti subkutánní aplikace. Používají se ve
formě s. c. autoinjektoru (podobného jako např.
při aplikaci inzulinu s. c.) při těžkých off stavech
a on-off fluktuacích, nereaguje-li pacient dostateč-
ně na perorální léčbu, nebo s velkým úspěchem
ve formě kontinuální pumpy. Indikací jsou těžké
pozdní hybné komplikace léčby L-dopa, ať již fluktuace či dyskineze, nebo často kombinace obou,
které se nepodařilo zvládnout jinak, a to zejména
u pacientů, kteří nejsou vhodnými kandidáty pro
chirurgickou léčbu PN (viz tabulky 4 a 5). Jedná se
hlavně o starší pacienty (věk nad 70 let), pacienty
s anamnézou halucinací a s kognitivní poruchou,
která již kontraindikuje zařazení pacienta do DBS
programu, viz níže. Důležité je nasazení Motilia®
(domperidonu) minimálně týden před zavedením
pumpy, jako prevence periferních nežádoucích
účinků, především nauzey a vomitu. Účinná látka
je z pumpy kontinuálně uvolňována v nepatrném množství po 12 hodin (v bdělém stavu) či
24 hodin denně (méně časté) a udržuje se tak vyrovnaná hladina DA agonisty na periferii a v CNS.
Apomorfin není v ČR registrován, je možné ho
použít (nutný přímý dovoz) v rámci Specifického
léčebného programu MZČR. Lisurid rovněž není
v ČR registrován, byl k dispozici pouze přechodně
v rámci dvojitě slepé studie.
6.3 Inhibitory
monoaminooxydázy (iMAO–B)
Z inhibitorů MAO dosáhl v minulosti velké
popularity ireverzibilní inhibitor monoaminoxidázy typu B selegilin (deprenyl). Působí zejména
tím, že inhibicí odbourávání DA zvyšuje jeho
hladinu. Současně brzdí zpětné vychytávání DA
ze synaptické štěrbiny do presynaptického zakončení. Má určitý velmi mírný antiparkinsonský
efekt a signifikantně oddaluje dobu, kdy je nutné
nasadit L-dopa (minimálně o 6 měsíců). Podává
se obvykle v dávce 5 mg/den. Jeho nevýhodou
je, že nesmí být podáván současně s inhibitory
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
MAO-A (cave RIMA – antidepresivum moclobemid), neměl by být kombinován ani s SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu) antidepresivy, obě skutečnosti spolu s velmi
mírným účinkem značně omezují jeho podávání.
Byl vážným kandidátem na lék s neuroprotektivní
funkcí, která však nebyla prokázána (Horstink,
2006 a, b; Rektorová a Rektor, 2003).
Nověji se na trhu objevil rasagilin: N-propargylR-aminoindan mesylát, selektivní ireverzibilní inhibitor MAO-B druhé generace se silnějším účinkem
Azilect®. Dle dvojitě slepých studií má symptomatický účinek v monoterapii a snižuje celkovou
denní dobu v „off“ stavu a hybné symptomy PN při
současném užívání s L-dopa, srovnatelně s inhibitory COMT (viz níže v textu). Rasagilin není na rozdíl
od selegilinu metabolizován na amfetamin a nemá
sympatomimetické účinky (Horstink, 2006 a, b).
6.4 Inhibitory COMT
Další možný přístup v léčbě PN představuje inhibitor COMT, který není účinný v monoterapii, ale prodlužuje efekt L-dopa a zvyšuje
její biologickou dostupnost. Inhibitory COMT
(iCOMT) brzdí jednu z cest odbourávání L-dopa
a brání vzniku 3-OMD, tedy látky, která vzniká
při rozkládání L-dopa za přítomnosti inhibitoru dekarboxylázy a snad má škodlivé účinky.
Lékem první volby je entacapon. Lze jej nasadit
již v době prvních fluktuací a wearing off, podává
se s každou dávkou L-dopa (Comtan®) anebo
v jedné tabletě spolu s L-dopa a inhibitorem
dekarboxylázy (Stalevo®). Tolcapone (Tasmar®)
je dalším z přípravků iCOMT, byl na čas stažen ve
většině zemí EU z trhu pro možnou hepatotoxicitu. Nyní ho lze použít jako lék druhé volby, ovšem
v průběhu léčby je třeba velmi pečlivě monito-
rovat jaterní testy v séru (AST, ALT). Dávkování
tolcaponu je 3 × 1 tbl. denně. Nečastější nežádoucí účinky iCOMT jsou nauzea, závratě, průjmy
a oranžově zbarvená moč (benigní nežádoucí
efekt). V současnosti je léčba iCOMT indikovaná
u pacientů s (již časnými) hybnými komplikacemi,
výhodou je, že lze nasazovat i u pacientů starších
a s kognitivním deficitem, nasazení umožňuje
signifikantní snížení doby v „off“ hybném stavu
a snížení celkové denní dávky L-dopa. Je možné,
že v budoucnu budeme podávat inhibitor COMT
spolu s inhibitorem dekarboxylázy a s L-dopa
hned v úvodu terapie PN (přípravek Stalevo®),
dvojitě slepé studie u de-novo pacientů s PN již
probíhají (Horstink, 2006 a, b; Rektorová a Rektor,
2003; Rektorová 2001).
6.5 Anticholinergika
Vyrovnávají nerovnováhu mezi neurotransmitery v bazálních gangliích (převahu
acetylcholinergní inervace nad insuficientní
dopaminergní aktivitou). Jejich antiparkinsonský efekt ve srovnání s L-dopa není velký,
zlepšují parkinsonizmus asi o 20 %, a zdá se, že
tremor více než rigiditu a akinezi (tento fakt je
spíše empirický, nebyl provedenými studiemi
jednoznačně prokázán). Jako antagonisté muskarinových receptorů mají nežádoucí účinky:
sucho v ústech, rozmazané vidění, zácpu, retenci moče, poruchy paměti a exekutivních funkcí,
mohou provokovat amentní stavy, delirium,
dezorientaci, halucinace, agitovanost. Jsou kontraindikována u starších pacientů a u pacientů
s deteriorací kognitivních funkcí. Podle většiny
autorů nejsou indikovány jako první lék, anebo
jako adjuvans tam, kde lze dosáhnout zlepšení
dopaminergní terapií a/nebo chirurgickou léč-
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
27
28
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
bou PN u indikovaných pacientů (Burn, 2003;
Horstink, 2006 a, b; Rektorová, 2001).
6.6 Léky působící
na excitační aminokyseliny
Amantadin je zatím jediným běžně užívaným lékem této skupiny, který je nepochybně
účinný u parkinsonské symptomatiky. Je k dispozici v perorální a v infuzní formě jako amantadin
hydrochlorid a sulfát. Mechanizmus účinku není
přesně znám, zřejmě působí na více úrovních
(např. jako antagonista NMDA receptorů, inhibitor zpětného vychytávání serotoninu a dopaminu, má mírný anticholinergní účinek atd.). Působí
na rigiditu a akinezi více než na třes, není však
tak účinný jako L-dopa. Nežádoucí účinky jsou
podobné jako u anticholinergik, i když nebývají
tak závažné, dále insomnie, perimaleolární edém,
livedo reticularis. Indikován je u de-novo pacientů (oddálení nasazení L-dopa o cca 6–12 měsíců),
v kombinaci s L-dopa (potenciace účinku L-dopa,
zmírnění fluktuací a dyskinezí) a v infuzní formě
za hospitalizace v pozdním stadiu nemoci k léčbě fluktuací a dyskinezí a snížené odpovídavosti
na L-dopa (umožní výrazné snížení L-dopa během infuzní kůry: tzv. „drug holiday“) (Horstink,
2006 a, b; Rektorová, 2001; Rektorová a Rektor,
2003; Růžička, 2000).
omezení pacienta a při vyčerpání možností medikamentózní terapie.
Hlavními cílovými oblastmi DBS jsou ventrální intermediární jádra talamu (VIM) pro ovlivnění
třesu a především subtalamické jádro (STN) pro
ovlivnění příznaků PN. Výhodou je i možnost
významného snížení antiparkinsonské medikace. Další strukturou, která je častým cílem DBS
u pacientů s PN, je globus pallidum internus (GPi).
Motorický efekt stimulace dlouhodobě přetrvává,
avšak chirurgie PN je opět „pouze“ symptomatickou léčbou, která nezastavuje progresi vlastního
neurodegenerativního onemocnění mozku. Tato
léčba tedy neovlivňuje možný rozvoj neuropsychiatrické symptomatiky včetně demence (Lang,
2002; Rektor a Baláž, 2004), naopak přítomnost
těchto symptomů je kontraindikací zařazení pacienta do chirurgického programu (viz tabulka 9).
Chirurgická léčba může vzácně indukovat neuropsychiatrické komplikace i u osob bez předchozí
anamnézy těchto symptomů (Lang, 2002; viz též
neuropsychiatrické symptomy PN výše v textu).
Chirurgie PN také neovlivňuje nebo jen částečně
působí na poruchu chůze charakteru zárazů (freezing of gait, start hesitation), nestabilitu a pády.
Zcela recentně se zkouší oboustranná implantace
pedunculopontinního jádra (PPN) pro zlepšení
poruchy chůze, výsledky zatím krátkodobého
sledování se jeví jako slibné.
6.7 Chirurgie PN
Z možných chirurgických intervencí je v současné době metodou volby hluboká mozková
stimulace (deep brain stimulation; DBS). Jedná se
o funkční neurochirurgický výkon, který ovlivňuje
základní příznaky PN a motorické pozdní hybné
komplikace vyvolané farmakoterapií. K indikaci
této léčby přistupujeme při výrazném funkčním
7. Parkinsonova nemoc: terapie
některých nemotorických symptomů
Parkinsonovy nemoci
7.1 Léčba deprese u PN
Ačkoliv problematika deprese u PN je známa již delší dobu, v literatuře doposud chybí
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
Tabulka 8. Kandidáti DBS: oboustranná implantace subtalamického jádra (Rektor a Baláž, 2004)
PN s pozdními motorickými komplikacemi rezistentními na dostupnou medikaci (s výjimkou komplikací,
které neodpovídají na dopaminergní terapii)
dobrá responzibilita na L-DOPA (pozitivní L-DOPA test – pokles UPDRS motorického skóre o 33 %)
nepřítomnost afektivní a/nebo kognitivní poruchy
věk do 70 let
normální nález na MR mozku
Tabulka 9. Vylučující kritéria pro DBS (Rektor a Baláž, 2004)
neodpovídavost na terapii L-DOPA
syndromy Parkinson plus (multisystémová atrofie, progresivní supranukleární paralýza), postsynaptická dopaminergní léze
závažné poruchy kognitivních funkcí, demence
přítomnost nekompenzované deprese, anamnéza/přítomnost halucinací a/nebo psychózy
dominující hybné symptomy PN, které nereagují na dopaminergní léčbu (poruchy chůze s četnými zárazy
a instabilitou, porucha řeči)
přítomnost závažného somatického onemocnění
zdravotní stav vylučující provedení operace v celkové anestezii
hodnotné studie zabývající se problematikou
a srovnáním účinku antidepresiv u osob s PN.
Obecně platí, že vlastní léčba deprese by
měla zahrnovat biologickou a psychosociální
terapii a doporučení režimových opatření (kaloricky vydatné stravy, pravidelného cvičení).
Biologickou terapií akutní epizody máme na mysli léčbu antidepresivy. Jako léčiva první linie jsou
doporučována antidepresiva třídy SSRI (selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu),
neboť tato skupina léčiv je geriatrickou populací
dobře tolerována, nehrozí u ní nebezpečí předávkování a má účinnost srovnatelnou s účinností
TCA (tricyklická antidepresiva). Je třeba zdůraznit,
že efekt léčby lze pozorovat zpravidla za cca
3 týdny od nasazení. Nedostaví-li se odpověď po
4–6 týdnech, pak je vhodná změna antidepresiva.
V období počátku léčby se před nástupem účinku antidepresiv doporučuje kombinace s benzodiazepiny (clonazepam, lorazepam). Udržovací
terapie antidepresivy slouží k dlouhodobé profylaxi rekurentní deprese a měla by trvat minimálně
6 měsíců. Dle stavu lze samozřejmě medikovat
déle – více let i dlouhodobě. Lze použít i jiné
lékové třídy: moclobemid (reverzibilní inhibitor
MAO-A), nebo novější preparáty: např. venlafaxin,
mirtazapin, nefazodon, reboxetine, buproprion
(Horstink, 2006b; Rektorová, 2001; Rektorová,
2003; Rektorová a Rektor, 2003; Rektorová, 2005;
Rektorová, 2007).
V případě farmakorezistentní deprese se pak
uplatňuje elektrošoková léčba (tato může na přechodnou dobu zlepšit i vlastní hybné symptomy
PN), v případě farmakorezistentní deprese bez
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
29
30
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
Tabulka 10. Léčebný postup u psychózy při PN (Rektorová a Baláž, 2004)
Ovlivnění spouštěcích faktorů (vždy v případě delirantních stavů!)
„ terapie infekce (plicní, močové, aj.)
„ úprava parametrů vnitřního prostředí (ionty, voda)
„ terapie poruch spánku
Snížení polypragmazie
„ sedativa, anxiolytika, antidepresiva s antimuskarinovým účinkem
Snížení dávek antiparkinsonik (v případě nutnosti monoterapie levodopou v nízké dávce)
Terapie atypickými antipsychotiky
Terapie inhibitory acetylcholinesterázy (iAChE, u pacientů s demencí)*
*
V současnosti je pro dg demence při PN registrován pouze rivastigmin
psychotických symptomů lze nověji vyzkoušet
i rTMS (repetitivní transkraniální magnetickou stimulaci). Atypické antipsychotikum má efekt především v případě deprese s psychotickými rysy,
která je ovšem u PN poměrně vzácná. V poslední
době se ukazuje, že i agonisté dopaminových
receptorů, zejm. pramipexol a ropinirol, mají pozitivní efekt na depresivní symptomy u pacientů
s PN (Horstink, 2006b; Rektorová, 2001; Rektorová,
2003; Rektorová, 2005; Rektorová, 2007).
7.2 Léčba psychotických komplikací PN
Psychóza je považována za jednu z nejobtížněji léčitelných komplikací PN. Postup léčby by
měl být založen na důkladném posouzení všech
faktorů, které působí na každého jednotlivého
pacienta (viz tabulka 10) (Rektorová a Baláž, 2004;
Rektorová, 2007).
Atypická antipsychotika mají vyšší afinitu
k 5-HT2 receptorům než k D-2 receptorům v porovnání s typickými preparáty a mají tak nižší potenci k navození extrapyramidových nežádoucích
účinků. Typická antipsychotika jsou u pacientů
s PN kontraindikována! Klozapin zůstává stále
jediným preparátem s potvrzenými příznivými
účinky bez negativního působení na motoriku
(v průměrné dávce 50 mg/den). Vyžaduje však
přesné (zpočátku týdenní) monitorování krevního
obrazu, neboť může velmi vzácně vyvolat jeho
vážné poruchy (agranulocytózu) a je obecně méně dobře snášen pro další známé vedlejší účinky,
jakými jsou například nauzea, ortostatická hypotenze, sedace a delirium. Proto je v klinické praxi
preferovaným lékem volby většinou quetiapin
(většinou v dáce 25–200 mg/den).
Chybění odpovědi na veškerá antipsychotika
je vzácné a mělo by být léčeno buď elektrošokovou terapií nebo ještě drastičtějším snížením
antiparkinsonské medikace. Další terapeutickou
možností léčby psychózy u pacientů s PN je iAChE
rivastimin (registrovaný a hrazený pojišťovnou
pouze u pacientů s PN a demencí) (Burn, 2003;
Rektorová a Baláž, 2004; Rektorová, 2007).
7.3 Léčba demence u PN
Zjistíme-li těžší kognitivní deficit/demenci
u pacienta s PN, musíme v prvé řadě postupně
vysadit léky s anticholinergním účinkem (biperiden,
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
benztropin, procyclidin, amantadin, tricyklická antidepresiva). V případě nutnosti zvyšování dopaminergní medikace není indikována terapie agonisty
dopaminových receptorů vzhledem k vyššímu
riziku navození psychotických komplikací. Vznikne-li
dopaminomimetická psychotická porucha, musíme postupně snižovat dávky až vysadit další antiparkinsonskou medikaci v následujícím pořadí:
amantadin, selegilin a agonisty dopaminových
receptorů. Není dostupná kauzální léčba, a proto
hlavním cílem je oddálit deterioraci kognitivních
funkcí a snížit rychlost jejího postupu, léčit behaviorální poruchy, depresi, anxietu a zlepšit provádění běžných denních aktivit. Z rozsáhlé literatury
zabývající se léčbou Alzheimerovy nemoci vyplývá,
že tato kritéria alespoň částečně splňuje terapie
inhibitory acetylcholinesterázy (iACHE) (Cummings,
2004; Rektorová, 2002, 2003; Burn, 2003; Sheardová
et al., 2007). Na našem trhu jsou k dispozici 3 preparáty z této třídy určené pro léčbu Alzheimerovy
nemoci (AN): donepezil, rivastigmin a galantamin.
V poslední době bylo provedeno několik otevřených studií s iAChE i u pacientů s PND (Poewe, 2005;
Burn, 2003; Rektorová, 2004). Jednalo se o otevřené
studie, zahrnující vesměs malé počty pacientů.
Aarsland a spolupracovníci (Aarsland, 2002) použili
křížový design pro hodnocení efektu donepezilu
v dávce 5–10 mg/den ve srovnání s placebem a referovali pozitivní efekt donepezilu, ovšem pouze
u 14 pacientů s PND.
V roce 2000 multicentrická, placebem kontrolovaná studie jednoznačně potvrdila efekt rivastigminu v dávce do 12 mg/den na kognitivní a především
behaviorální symptomy u pacientů s pravděpodobnou diagnózou DLB (McKeith, 2000) a v roce 2004
výsledky dvojitě slepé studie Emreho a spolupracovníků (Emre, 2004) prokázaly účinnost rivastig-
minu na kognitivní funkce vč. exekutivních funkcí,
na aktivity denního života a na behaviorální projevy demence u Parkinsonovy nemoci. Míra efektu
rivastigminu u PND byla srovnatelná s efektem
rivastigminu u Alzheimerovy nemoci. Nejčastějšími
nežádoucími účinky byly nauzea, vomitus a třes.
Na základě této studie byl rivastigmin registrován
pro léčbu demence u PN.
8. Dopaminomimetika
a kognitivní funkce
Z hlediska kognitivních funkcí a možných vyvolávajících faktorů kognitivní poruchy doposud
zůstává kontroverzním tématem dlouhodobá
terapie léky modulujícími dopaminergní systém.
Ascendentní striato-prefrontální dopaminergní
projekce pravděpodobně hrají důležitou roli
v rozvoji kognitivní poruchy (Owen, 1995), jak
například dokládá i studie s použitím pozitronové emisní tomografie (PET) (Burn, 2003). Tato
studie prokazuje korelaci mezi sníženým vychytáváním F-dopa v nucleus caudatus a frontálním
kortexu a výkonem v neurokognitivních testech
hodnotících verbální fluenci, pracovní paměť
a pozornost. Zatímco výkon v některých testech
hodnotících exekutivní funkce a pracovní paměť
se zlepšuje v souvislosti s dopaminergní medikací (Cooper, 1992; Girotti, 1986; Kulisevsky, 2000;
Lange, 1992), jiné studie tento pozitivní efekt
dopaminergní medikace neprokazují. Podle
některých autorů zůstávají kognitivní funkce
nezměněny (Growdon, 1998; Taylor, 1987) nebo
se dokonce popisuje i zhoršení kognitivního
výkonu po dopaminergní terapii (Gotham, 1988;
Kulisevsky, 1996; Nieoullon, 2002; Poewe, 1991).
Ze studií s použitím funkční magnetické rezonance vyplývá, že pacienti s PN v časném sta-
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
31
32
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
diu onemocnění aktivují při jinak bezchybném
provádění kognitivní úlohy rozsáhlejší oblasti
prefrontálního kortexu než zdravé věkově vázané kontroly. Tato pravděpodobně kompenzatorně zvýšená aktivace se upravuje po zahájení
dopaminergní medikace (Mattay, 2002). Podle
Kulisevkyho může souviset efekt dopaminergní
léčby se stadiem onemocnění: zatímco L-dopa
a agonista dopaminerngích receptorů navodil
zlepšení kognitivních funkcí u „de novo” doposud neléčených pacientů s PN, u pacientů
s fluktuacemi hybného stavu v rámci pokorčilé
PN byla dopaminergní medikace spojena se
zhoršením kognitivního výkonu (Kulisevsky,
1996; 2000). Pro tuto hypotézu nesvědčí ovšem
práce Taylor a kol. (Taylor, 1987), kteří naopak popisovali srovnatelný kognitivní výkon u pacientů
s fluktuacemi a dyskinezemi, u doposud neléčených pacientů či pacientů s dobrou odpovědí
na dopaminergní medikaci.
V naší randomizované, prospektivní, multicentrické studii (Rektorová, 2005) jsme se zaměřili
na porovnání profilu kognitivní funkcí u pacientů s PN a probíhající depresivní epizodou před
a 8 měsíců po nasazení agonistů dopaminových
receptorů (pramipexolu a pergolidu) ke stávající léčbě preparáty L-dopa. Jednalo se o skupinu
41 nedementních pacientů v pokročilém stadiu
PN s přítomností fluktuací a dyskinezí, kteří by-
li opakovaně vyšetřeni baterií kognitivních testů
hodnotících paměť a exekutivní funkce (použité
testy: Trail Making Test, Stroopův test a některé
vybrané subtesty z Wechslerovy inteligenční škály
[Wechsler Adult Intelligence Scale-revised; WAIS-R]).
Naše práce nepotvrdila vliv dlouhodobé terapie
agonisty dopaminových receptorů pramipexolem
nebo pergolidem na kognitivní funkce u pacientů
s pokročilou PN bez kognitivního deficitu, zatímco
v obou skupinách pacientů (užívajících pramipexol
nebo pergolid) došlo ke zlepšení hybných funkcí,
pozdních hybných komplikací a v případě pramipexolu i k pozitivnímu ovlivnění deprese.
Jelikož různé oblasti prefrontálního kortexu
jsou různou měrou aktivovány různými úlohami,
lze si představit, že pouze při provádění určitých
kognitivních úloh se na aktuálním výkonu pacienta negativně projeví hypotetický fenomén
tzv. „overstimulation“, tj. patologicky zvýšené
dopaminergní stimulace v určitých oblastech
prefrontálního kortexu (Gotham, 1988; Kulisevsky
1996). Zajdeme-li ještě dále, můžeme hypotetizovat i o vznikající dysbalanci mezi dopaminem
a acetylcholinem v určitých oblastech mozkové
kůry. Zda jsou tyto hypotézy správné nebo ne,
bude ještě nutno v budoucnu ověřit.
9. Parkinsonova nemoc:
algoritmus léčby
Tabulka 11. Algoritmus léčby PN
Zahájení medikamentózní terapie pro hybné symptomy PN
DA agonisté (agonisté dopaminových receptorů), rasagilin, selegilin, amantadin – především
u pacientů mladších 70 let a bez kognitivního deficitu. Zahájení levodopou méně obvyklé, v monoterapii
vhodné u starších pacientů, obzvláště, je-li přítomen kognitivní deficit. (Zahájení anticholinergiky se obecně nedoporučuje, přesto jsou v některých případech podávány mladým pacientům, zejm. s tremor – dominantní formou, bez známek kognitivního deficitu.)
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
pokračování
Tabulka 11. –Algoritmus
léčby PN
Při nedostatečnosti zahajovací terapie
k výše uvedené terapii přidáváme levodopu ve standardní formě, v nízké dávce, postupně zvyšujeme.
Při vzniku motorických komplikací (fluktuace, dyskineze)
„ při vzniku „wearing off“ (zkracování délky účinku jednotlivých dávek) a mírných fluktuací lze modulovat
vlastní terapii levodopou (tj. zvýšit frekvenci podávání standardní L-dopa, event. použít kombinovanou léčbu
preparáty standardní, solubilní a retardované L-dopa). Doporučujeme však spíše včasnou kombinovanou terapii preparáty L-dopa + inhibitoru COMT nebo L-dopa + DA agonisty, případně L-dopa + rasagilinu
„ při vzniku těžších fluktuací a/nebo dyskinezí: kombinovaná p. o. terapie L-dopa + DA agonista a/nebo
inhibitor COMT a/nebo amantadin (p. o. nebo formou infuzní kůry) a/nebo rasagilin, apomorfin s. c.
bolusově autoinjektorem nebo kontinuálně pumpou, L-dopa podávaná intrajejunálně (Duodopa®),
chirurgická léčba (v současnosti zejm. oboustranná chronická stimulace ncl. subthalamicus)
Při vzniku psychotických komplikací
Postupné vysazení anticholinergik a látek s anticholinergním působením obecně (např. tricyklických antidepresiv), amantadinu, selegilinu, DA agonistů, inhibitorů COMT
Monoterapie levodopou a dle možností snížení její celkové denní dávky
Při neúspěchu: nasazení atypických neuroleptik v nízkých dávkách (klozapin, quetiapin)
Osvědčuje se i terapie inhibitory acetylcholinesterázy v případě psychotických komplikací u pacientů s demencí
(iAChE, viz výsl. randomizované dvojitě slepé studie s rivastigminem u pacientů s demencí (Emre, 2004).
Práce podpořena
výzkumným záměrem MSM 0021622404.
Literatura
1. Aarsland D, Andersen K, Larsen JP, et al. Prevalence and characteristics of dementia in Parkinson disease: an 8-year prospective study. Arch Neurol 2003; 60: 387–392.
2. Aarsland D, Laake K, Larsen JP, et al. Donepezil for cognitive
impairment in Parkinson’s disease: a randomised controlled
study/J Neurol Neurosurg Psychiatry 2002; 72: 708–712.
3. Aarsland D, Larsen JP, Lim NG, et al. Range of neuropsychiatric disturbances in patients with Parkinson‘s disease. J Neurol
Neurosurg Psychiatry 1999; 67: 492–496.
4. Aarsland D, Perry R, Brown A, et al. Neuropathology of dementia in Parkinson‘s disease: a prospective, communitybased study. Ann Neurol 2005; 58: 773–776.
5. Bareš M. Bolest a jiné senzitivní příznaky Parkinsonovy nemoci. Parkinson 2001; 9: 15–16.
6. Bedard MA, Pillon B, Dubois B, et al. Acute and long-term
administration of anticholinergics in Parkinson’s disease:
specific effects on the subcorticofrontal syndrome. Brain
Cogn 1999; 40: 289–313.
7. Bedard PJ, Blanchet PJ, Levesque D, et al. Pathophysiology of
L-dopa-induced dyskinesias. Mov Disord 1999; 14(Suppl. 1): 4–8.
8. Braak H, Del Tredici K, Rub U, et al. Staging of brain pathology related to sporadic Parkinson‘s disease. Neurobiol Aging
2003; 24: 197–211.
9. Braak H, Rub U, Jansen Steur EN, et al. Cognitive status correlates with neuropathologic stage in Parkinson disease.
Neurology 2005; 64: 1404–1410.
10. Burn DJ, McKeith IG. Current treatment of dementia with
Lewy bodies and dementia associated with Parkinson’s disease. Mov Disord 2003; 18(Supl 6): 72–79.
11. Burn DJ, O’Brien JT. Use of functional imaging in parkinsonism and dementia. Mov Disord 2003; 18(Supl 6): 88–95.
12. Burn DJ. Beyond the iron mask: Towards better recognition and treatment of depression associated with Parkinson’s
disease. Mov Disord 2002; 17: 445–454.
13. Burton EJ, McKeith IG, Burn DJ, et al. Cerebral atrophy in
Parkinson‘s disease with and without dementia: a compari-
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
33
34
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
son with Alzheimer‘s disease, dementia with Lewy bodies
and controls. Brain 2004; 127: 791–800.
14. Catafau AM and Tolosa E. Impact of dopamine transporter
SPECT using 123I-Ioflupane on diagnosis and management
of patients with clinically uncertain parkinsonian syndromes.
Mov Disord 2004; 19: 1175–1182.
15. Colosimo C, De Michele M. Motor fluctuations in Parkinson’s disease: pathophysiology and treatment. Eur J Neurol 1999; 6: 1–21.
16. Cools R, Swainson R, Owen AM, et al. Cognitive dysfunction in non-demented Parkinson’s disease. In: Wolters ECh,
Scheltens PH and Berendse HW (eds). Mental Dysfunction in
Parkinson’s disease II. Amsterdam: Academic Pharmaceutical
Productions 1999, 142–164 p.
17. Cooper JA, Sagar HJ, Doherty SM, et al. Different effects
of dopaminergic and anticholinergic therapies on cognitive and motor function in Parkinson’s disease. Brain 1992;
115: 1701–1725.
18. Dubois B, Danze F, Pillon B, et al. Cholinergic dependent cognitive deficits in Parkinson’s disease. Ann Neurol
1987; 22: 26–30.
19. Dubois B, Pillon B. Cognitive deficits in Parkinson’s diseasse. J Neurol 1997; 244: 2–8.
20. Emre M, Aarsland D, Albanese A, et al. Rivastigmine for
dementia associated with Patrkinson’s disease. N Engl J Med
2004; 351: 2509–1518.
21. Fahn S, Elton RL, Members of the UPDRS Development
Committee. Unified Parkinson’s disease Rating Scale. In: Fahn
S, Marsden CD, Calne DB, Goldstein M, eds. Recent developments in Parkinson’s disease. Florham Park, N. J.: Macmillan
Healthcare Information, 1987: 153–164.
22. Galvin JE, Pollack J, Morris JC. Clinical phenotype of Parkinson disease dementia. Neurology 2006; 67: 1605–1611.
23. Giovannoni G, O’Sullivan JD, Turner K, et al. Hedonistic
homeostatic dysregulation in patients with Parkinson’s disease on dopamine replacement therapies. J Neurol Neurosurg
Psychiatry 2000; 68: 423–428.
24. Girotti F, Carella F, Grassi MP, et al. Motor and cognitive performances of Parkinsonian patients in the on and off phases of
the disease. J Neurol Neurosurg Psychiatry 1986; 49: 657–660.
25. Gotham AM, Brown RG, Marsden CD. Frontal cognitive
function in patients with Parkinson‘s disease „on” and „off ”
levodopa. Brain 1988; 111: 299–321.
26. Growdon JH, McDermott MP, Panisst M, et al. Levodopa improves motor function without impairing cognition in
mild non-demented Parkinson’s disease patients. Neurology 1998; 50: 1327–1331.
27. Horská K, Rektorová I, Rektor I. Predictors of rapid progression in Parkinson’s disease. Focus on Parkinson’s disease 2002; 14: 7–9.
28. Horstink M, Tolosa E, Bonuccelli I, et al. Review of the therapeutic management of Parkinson’s disease. Report of a joint
task force of the European Federation of Neurological Societies and the Movement Disorder Society-European Section.
Part I: early (uncomplicated) Parkinson’s disease. Eur J Neurol. 2006 a; 13: 1170–1185.
29. Horstink M, Tolosa E, Bonuccelli I, et al. Review of the therapeutic management of Parkinson‘s disease. Report of a joint
task force of the European Federation of Neurological Societies (EFNS) and the Movement Disorder Society-European
Section (MDS-ES). Part II: late (complicated) Parkinson‘s disease. Eur J Neurol. 2006 b; 13: 1186–1202.
30. Hughes AJ, Daniel SE, Kilford L, et al. Accuracy of clinical diagnosis of idiopathic Parkinson’s disease: a clinicopathological study of 100 cases. J Neurol Neurosurg Psychiatry 1992; 55: 181–184.
31. Janvin CC, Larsen JP, Salmon DP, et al. Cognitive profiles
of individual patients with Parkinson‘s disease and dementia: comparison with dementia with lewy bodies and Alzheimer‘s disease. Mov Disord 2006; 21: 337–342.
32. Jellinger KA. What is new in degenerative dementia disorders? Wien Klin Wochenschr 1999; 111/17: 682–704.
33. Kanovsky P, Kubova D, Bares M, et al. L-DOPA Induced
Dyskinesias and the Continuous Subcutaneous Infusions of
Apomorphine – Results of a Two Years, Prospective FollowUp. Mov Disord 2002; 17: 188–191.
34. Kulisevsky J, Avila A, Barbanoi M, et al. Acute effects of levodopa on neuropsychological performance in stable and
fluctuating Parkinson’s disease patients at different levodopa plasma levels. Brain 1996; 119: 2121–2132.
35. Kulisevsky J, García-Sánches C, Berthier ML, et al. Chronic
effects of dopaminergic replacement on cognitive function in
Parkinson’s disease: A two-year follow-up study of previously
untreated patients. Mov Disord 2000; 15: 613–626.
36. Lang AE, Widner H. Deep brain stimulation for Parkinson´s Disease: Patient Selection and Evaluation. Mov Disord
2002; 17(Suppl. 3): 94–101.
37. Lange KW, Robbins TW, Marsden CD, et al. L-dopa withdrawal in Parkinson’s disease selectively impairs cognitive
performance in tests sensitive to frontal lobe dysfunction.
Psychopharmacology 1992; 107: 394–404.
38. Leenders KL, Salmon EP, Tyrrel P, et al. The nigrostriatal
dopaminergic system assessed in vivo by positron emission
tomography in healthy volunteers and patients with Parkinson’s disease. Arch Neurol 1990; 47: 1290–1298.
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
39. Lees AJ, Smith E. Cognitive deficits in the early stages of
Parkinson’s disease. Brain 1983; 106: 257–270.
40. Mahieux F, Fenelon G, Flahault A, et al. Neuropsychological prediction of dementia in Parkinson’s disease. J Neurol
Neurosurg Psychiatry 1998; 64: 178–183.
41. Marshall VL, Grosset DG. The role of radiotracer imaging in
Parkinson disease. Neurology 2005; 65: 1144–1145.
42. Mattay VS, Tessitore A, Callicott JH, et al. Dopaminergic
modulation of cortical function in patients with Parkinson’s
disease. Ann Neurol 2002; 51: 156–164.
43. McKeith IG, Del Ser T, Spano P, et al. Efficacy of rivastigmine in dementia with Lewy bodies: a randomised, doubleblind, placebo-controlled international study. Lancet 2000;
356: 2031–2036.
44. McKeith IG, Dickson DW, Lowe J, et al. Diagnosis and management of dementia with Lewy bodies: third report of the
DLB Consortium. Neurology 2005; 65: 1863–1872.
45. Nagano-Saito A, Washimi Y, Arahata Y, et al. Cerebral atrophy and its relation to cognitive impairment in Parkinson disease. Neurology 2005; 64: 224–229.
46. Nieoullon A. Dopamine and the regulation of cognition
and attention. Prog Neurobiol 2002; 67: 53–83.
47. Obeso JA, Linazasoro G, Gorospe A, et al. Complications associated with chronic levodopa therapy in Parkinson’s disease.
In Beyond the Decade of the Brain, Vol. 2, editors Olanow CW,
Obeso JA, 1997 Wells Medical Limited, pp. 11–35.
48. O‘Brien JT, Colloby S, Fenwick J, et al. Dopamine transporter loss visualized with FP-CIT SPECT in the differential
diagnosis of dementia with Lewy bodies. Arch Neurol 2004;
61: 919–925.
49. Olanow WC, Schapira AHV, Roth T. Waking up to sleep episodes in Parkinson’s disease. Mov Disord 2000; 15: 212–215.
50. Owen AM, Sahakian B, Hodges JR, et al. Dopamine-dependent frontostriatal planning deficits in early Parkinson’s
disease. Neuropsychology 1995; 9: 126–140.
51. Perry EK, Kilford L, Lees AJ, et al. Increased Alzheimer pathology in Parkinson’s disease related to antimuscarinic drugs.
Ann Neurol 2003; 54: 235–238.
52. Piccirilli M, D’Alessandro P, Finali G, et al. Early frontal impairment as a predictor of dementia in Parkinson’s disease
[letter]. Neurology 1997; 48: 546–547.
53. Pirker W. Correlation of dopamine transporter imaging
with parkinsonian motor handicap: how close is it? Mov Disord 2003; 18 (Suppl.7): S43–51.
54. Poewe W, Berger W, Benke TH, et al. High-speed memory
scanning in Parkinson’s disease: adverse effects of levodopa.
Ann Neurol 1991; 29: 670–673.
55. Poewe W. Psychosis in Parkinson’s disease. Mov Disord
2003; 18 (Suppl. 16): 80–87.
56. Poewe W. Treatment of dementia with Lewy bodies and
Parkinson’s disease dementia. Mov Disord 2005; 20 (Suppl. 12): S77–S82.
57. Pohanka M, Kaňovský P, Pulkrábek J. Dopaminergic treatment and its influence on sexual dysfunctions in patients
with Parkinson’s disease [in Czech]. Neurologie pro praxi
2003; 1: 35–37.
58. Rektor I, Baláž M. Hluboká mozková stimulace u Parkinsonovy nemoci. In: Rektor I, et al. (ed.). Parkinsonova nemoc:
doporučené postupy diagnostiky a léčby II. Pozdní stadium.
Praha, Galen 2004, p: 29–87.
59. Rektorová I, Baláž M. Postup u psychotických komplikací Parkinsonovy nemoci. In: Rektor I, et al. (ed.). Parkinsonova
nemoc: doporučené postupy diagnostiky a léčby II. Pozdní
stadium. Praha, Galen 2004, p. 23–25.
60. Rektorova I, Rektor I, Bares M, et al. Cognitive performance in people with Parkinson‘s disease and mild or moderate
depression: effects of dopamine agonists in an add-on to ldopa therapy. Eur J Neurol 2005; 12: 9–15.
61. Rektorova I, Rektor I, Bares M, et al. Pramipexole and pergolide in the treatment of depression in Parkinson’s disease:
a national multicentre prospective randomized study. Eur J
Neurol 2003; 10: 399–406.
62. Rektorová I, Rektor I. Parkinsonský syndrom. In: Rektor I,
Rektorová I et al. Centrální poruchy hybnosti v praxi. Movement disorders. Praha Triton 2003, p. 21–70.
63. Rektorova I, Srovnalova H, Kubikova R, et al. Striatal dopamine transporter imaging correlates with depressivew symptoms and Tower of London task performance in Parkinson’s
disease. Mov Disord 2008; 23: 1580–1587.
64. Rektorova I. DaTSCAN for diagnosis. EPNN Journal 2007;
11: 14–15.
65. Rektorová I. Demence u Parkinsonovy nemoci a jiných
extrapyramidových onemocnění. In: Růžička E et al. Diferenciální diagnostika a léčba demencí. Příručka pro praxi. Galén, 2003: 99–112.
66. Rektorová I. Demence. In: Rektor I, et al. Centrální poruchy motoriky a demence. Adéla – grafické studio, Plzeň
2003: 10–33.
67. Rektorová I. Farmakoterapie Parkinsonovy nemoci. Farmakoterapie 2007; 6: 611–617.
68. Rektorová I. Kognitivní a behaviorální poruchy u demence při Parkinsonově nemoci a u demence s Lewyho tělísky.
Neurol pro praxi 2004; 1: 15–21.
69. Rektorová I. Léčba deprese u Parkinsonovy nemoci. Boehringer Ingelheim, 2005.
www.solen.sk | 2009; 10 (S2) | Neurológia pre prax – Suplement 2
35
36
Současné možnosti diagnostiky a terapie Parkinsonovy nemoci
70. Rektorova I. Parkinson’s Disease. Pharmacy and Therapeutics. In: Hospital Prescriber Europe. Mike Meakin, ed., Campden
Publishing Ltd, London, UK 2001, p. 65–67.
71. Rektorová I. Parkinsonova nemoc – diagnostika a klinický obraz heterogenního onemocnění. Geront revue 2004;
2: 14–23.
72. Rektorová I. Parkinsonova nemoc, antiparkinsonika a kognitivní funkce. Remedia 2005; 6: 528–533.
73. Rektorová I. Psychiatrické symtomy Parkinsonovy nemoci:
diagnostika a léčba. Neurol p praxi 2007; 8: 291–294.
74. Rektorová I. Účinek donepezilu na demenci u Parkinsonovy nemoci a Alzheimerovy nemoci: Pilotní studie. Čes a slov
Neurol a Neurochir 2004; 5: 359–363.
75. Richard IH (2000). Depression in Parkinson‘s disease. Current Treatment Options in Neurology 2: 263–273.
76. Roth J. Depresivní porucha v neurologii: úspěšnost diagnostiky a terapie. In: Anders A, Uhrová T, Roth J. Depresivní porucha v neurologické praxi. Galén Praha 2005, pp.
111–120.
77. Ruzicka E, Streitová H, Jech R, et al. Amantadine infusion
in treatment of motor fluctuations and dyskinesias in Parkinson’s disease. J Neural Transm. 2000; 107: 1297–306.
78. Růžička E, Roth J, Kaňovský P, et al (2000). Parkinsonova
nemoc a parkinsonské syndromy. Galén Praha.
79. Sheardová K, Hort J, Rusina R, et al, i za Sekci kogitivní neurologie ČNS, ČLS JEP. Doporučené postupy pro léčbu Alzheimerovy nemoci a dalších onemocnění spojených s demencí.
Česk a Slov Neurol N 2007; 70/103: 589–597.
80. Scherfler C, Seppi K, Donnemiller E, et al. Voxel-wise analysis of [123I]beta-CIT SPECT differentiates the Parkinson variant
Viac informácií nájdete na
of multiple system atrophy from idiopathic Parkinson‘s disease. Brain. 2005; 128: 1605–1612.
81. Scherfler C, Schwarz J, Antonini A, et al. Role od DATSPECT in the diagnostic work up of Parkinsonism. Mov Disord 2007; 9: 1229–1238.
82. Schrag A, Jahanshahi M, Quinn NP. What contributes to
quality of life in patients with Parkinson’s disease? J Neurol
Neurosurg Psychiatry 2000; 69: 289–290.
83. Summerfield C, Junque C, Tolosa E, et al. Structural brain
changes in Parkinson’s disease with dementia. Arch Neurol
2005; 62: 281–285.
84. Taylor AE, Saint-Cyr JA, Lang AE. Cognitive changes in relation to treatment response. Brain 1987; 110: 35–51.
85. Vidailhet M, Bonnet AM, Agid Y, et al. The phenomenology of L-dopa-induced dyskinesias in Parkinson’s disease. Mov
Disord 1999; 14(Suppl. 1): 13–18.
86. Wolters ECh, Francot CMJE. The Concept of mental dysfunctions in Parkinson‘s disease. In: Wolters ECh, Scheltens
P and Berendse HW (eds): Mental Dysfunction in Parkinson’s disease II. Academic Pharmaceutical Productions, 1999:
35–48.
doc. MUDr. Irena Rektorová, Ph.D.
1. neurologická klinika LF MU, FN u sv. Anny
Pekařská 53, 656 91 Brno
[email protected]
www.solen.sk
Neurológia pre prax – Suplement 2 | 2009; 10 (S2) | www.solen.sk

Podobné dokumenty

Massimo morsello

Massimo morsello 5050790 KRASSEL Peter 5200419 HOLL Erwin 5050216 MAERZENDORFER Leo 5700079 HOFBAUER Milan

Více

i™ Mapa osobní pohody při Parkinsonově nemoci

i™ Mapa osobní pohody při Parkinsonově nemoci Úvod Parkinsonova nemoc je progresivní chronické degenerativní nervové onemocnění. Jeho četnost (tzv. prevalence) se v průmyslových zemích odhaduje na 1 případ na 100 lidí ve věku nad 601 let, vzá...

Více

Doporučený postup poradenství při farmakoterapii u seniorů

Doporučený postup poradenství při farmakoterapii u seniorů Téměř 10 - 15% seniorů předepsané léky vůbec neužívá. Někteří z nich nejsou schopni své

Více

9. číslo

9. číslo Může být základním vodítkem pro další nejenom studium alkoholu a znalost z hlediska medicínského, ale také by měl být vzat v úvahu sociální dopad alkoholismu. Česká republika je ve spotřebě alkohol...

Více

Soupisky Season 2009-2010

Soupisky Season 2009-2010 YORK UNITED FC Informace o klubu Soupiska A týmu Soupiska rezervy Soupiska dorostu

Více

Turecko – obchodní partner ČR - Česko

Turecko – obchodní partner ČR - Česko jsou preferována osobní setkání a součástí jednání jsou i témata týkající se rodiny nebo v Turecku velmi populárního fotbalu. Zároveň jsou tu velmi ceněné reference od místních firem, které mají mn...

Více

Kožní onemocnění u novorozenců

Kožní onemocnění u novorozenců autonomního nervového systému. Diferenciální diagnóza: • Downův syndron, trisomie 18, Cornelia de Lange syndrom (projevy přetrvávají i několik let), hypothyreoidismus • Cutis marmorata teleangiecta...

Více

Management Alzheimerovy nemoci a dalších onemocnění

Management Alzheimerovy nemoci a dalších onemocnění srovnáváním výsledků pouze s hypotetickým modelem předpokládaného vývoje neléčeného onemocnění (12-14). Inhibitory AChE zlepšily nejen kognitivní funkce a funkční stav pacientů, ale také příznivě o...

Více