4. Cévní nemoci mozku

Komentáře

Transkript

4. Cévní nemoci mozku
Nemoci pohybového aparátu se zaměřením na cévní nemoci mozku
Cévní mozková příhoda zaujímá ze všech onemocnění třetí místo v úmrtnosti a první místo v
invaliditě. Vzhledem k vysokému stupni invalidity a časté incidenci způsobují cévní mozkové příhody
čerpání značných finančních prostředků ze zdravotního a sociálního systému. Akutní léčba ischemické
cévní mozkové příhody zaměřená na rekanalizaci mozkových artérií je velmi účinná a snižuje počet
invalidních pacientů o více než 30 % ve srovnání s obecnou terapií.
Incidence mozkových infarktů se pohybuje v různých zemích Evropské unie mezi 185-300/100 000(1)
a v České republice mezi 250-300/100 000 obyvatel. U pacientů v prvních pěti letech po prvním
mozkovém infarktu se recidiva vyskytuje ve 20 %. Vedle vysoké incidence se na společenské
závažnosti cerebrovaskulárních chorob spolupodílí také mortalita a vysoký stupeň invalidity.
Úmrtnost činí v průběhu tří měsíců po cévní mozkové příhodě (CMP) 15-20 %. I přes zlepšení v
možnostech akutní léčby se počet invalidních lidí po cévní mozkové příhodě pohybuje v rozmezí mezi
20-30 %. Náklady na léčbu a sociální zajištění pacientů po cévní mozkové příhodě přesahují ve
Spojených státech 43 miliard dolarů ročně. V České republice nejsou tato data známa.
Cévní zásobení mozku
Etiologie cévní mozkové příhody
Cévní mozkové příhody dělíme podle typu příhody na ischemické a krvácivé. Toto jednoduché dělení
má svoji logiku vzhledem k faktu, že příčina, prognóza i následky jsou u obou typů CMP rozdílné.
Ischemické CMP jsou způsobené buď uzávěrem mozkové tepny embolem nebo trombem, nebo k nim
dochází při lokálním snížení průtoku krve mozkem. Krvácivé CMP jsou způsobené spontánním
krvácením buď do mozkové tkáně (mozkové krvácení), nebo do subarachnoidálního prostoru
(subarachnoidální krvácení). Ischemické cévní mozkové příhody tvoří 80 % a krvácivé 20 % všech
CMP.
Etiologie ischemického mozkového infarktu
K nejčastějším příčinám vzniku mozkové ischémie patří ateroskleróza velkých krčních nebo
mozkových tepen, vedoucí k uzávěru tepny embolem nebo trombem. Ateroskleróza je zodpovědná
za 30 % všech mozkových ischémií. Velmi přínosnou diagnostickou metodou, která je přímo schopna
zobrazit rozsah aterosklerózy magistrálních mozkových artérií, je ultrazvukové duplexní vyšetření
magistrálních mozkových artérií. Při tvorbě plátu dochází ke stenóze magistrální mozkové cévy, k
jejímu náhlému uzávěru nasedajícím trombem anebo k embolizaci části plátu a k uzávěru distální
mozkové cévy. Ateroskleróza je etiologickým faktorem i ischemické choroby srdeční (ICHS) a tepenné
končetinové ischémie, proto pacienti s CMP velmi často trpí také ICHS, infarktem myokardu či
onemocněním periferních tepen.
Srdeční choroby jsou druhým významným etiologickým činitelem vzniku mozkové ischémie. Jsou
zodpovědné rovněž za cca 30 % všech ischemických CMP. Nejvýznamnějšími srdečními chorobami,
při kterých dochází k embolii do mozkových artérií, jsou fibrilace síní, chlopenní vady, infarkt
myokardu a otevřené foramen ovale s významným pravolevým zkratem. Uzávěr malých penetrujících
mozkových tepen tvoří třetí nejčetnější příčinu vzniku ischemické CMP. Tyto okluze způsobují
lakunární mozkové infarkty v oblasti bílé hmoty mozkové a bazálních ganglií. Významnými rizikovými
faktory vzniku lakunárních infarktů jsou diabetes mellitus a hypertenzní choroba. Výše uvedené
hlavní příčiny tvoří cca 80-90 % všech ischemických mozkových infarktů. Hlavní a vzácnější příčiny
ukazuje tabulka. Vedle chorob vedoucích přímo k uzávěru mozkové tepny, a tím ke vzniku mozkové
ischémie, je nutno se zmínit také o rizikových faktorech, které se obecně spolupodílí zejména na
vzniku aterosklerózy a kardiálních chorob. Rizikové faktory dělíme na neovlivnitelné a ovlivnitelné.
Hlavní a vzácné příčiny vzniku ischemického mozkového infarktu
Hlavní příčiny
-
Aterotrombogenní při ateroskleróze magistrálních mozkových artérií
Kardioembolické při srdečních chorobách
Lipohyalinóza penetrujících mozkových tepen způsobujících jejich uzávěr a vznik
lakunárních iktů
Vzácné příčiny
-
Tepenné traumatické a kryptogenní disekce
Vaskulitida (zánětlivé postižení tepen)
Nezánětlivá postižení tepen (fibromuskulární dysplazie, moya-moya)
Vrozené trombofilní stavy (deficit proteinu C, S, leidenská mutace)
Hemodynamické příčiny vzniku mozkové ischemie (vysoký nebo nízký krevní tlak)
Vzácná genetická onemocnění (např. MELAS)
Etiologie mozkového krvácení
Mozková krvácení tvoří asi 20 % všech cévních mozkových příhod. Prognóza i průběh choroby bývají
horší než u mozkových ischémií. K výronu krve do mozku dochází při ruptuře mozkové artérie.
Arteriální hypertenze je nejvýznamnějším rizikovým faktorem a příčinou mozkového krvácení.
Krvácení způsobená arteriální hypertenzí jsou lokalizována v typických lokalizacích mozkové tkáně
(bazální ganglia, talamus, mozkový kmen, mozeček). Vedle arteriální hypertenze k dalším příčinám
mozkových krvácení patří vrozená nebo získaná cévní anomálie (vakovitá aneuryzmata,
arteriovenózní malformace, kavernózní a venózní angiomy, mykotická aneuryzmata, amyloidní
angiopatie) a krvácivé diatézy (antikoagulancia, fibrinolytika, krevní koagulační poruchy).
Primární prevence cévní mozkové příhody
Karotická endartektomie
Podle studií s karotickou endarterektomií (CEA) je přínos operační léčby u asymptomatické karotické
stenózy v rámci primární prevence velmi malý. Absolutní benefit výkonu činí přibližně 1 % ročně,
jinými slovy musíme operovat 85 pacientů s karotickou stenózou, abychom zabránili vzniku jedné
cévní mozkové příhody. Pro většinu osob s asymptomatickou karotickou stenózou je nejlepší volbou
konzervativní antiagregační léčba. Výkon je možno indikovat odborným lékařem pouze u pacientů s
vysokým rizikem vzniku iktu. Jedná se o muže se stenózou vnitřní karotidy více než 80 % a
očekávanou dobou života delší než 5 let. Je povoleno provádět operace pouze v centrech s četností
perioperačních komplikací nepřesahující 3 %. Pouze při splnění těchto dvou základních podmínek je
zajištěn přínos pro pacienta a minimalizováno riziko výkonu. Karotická perkutánní transluminální
angioplastika (PTA), se stentem nebo bez stentu, není u osob s asymptomatickou karotickou
stenózou doporučena.(8)
Antiagregační léčba
Podávání kyseliny acetylsalicylové (ASA) v primární prevenci CMP není paušálně doporučeno. Pouze u
pacientů s prokázanou fibrilací síní (FS) do 65 let věku bez přítomných dalších vaskulárních rizikových
faktorů může být doporučena v rámci primární prevence léčba ASA. Léčba pomocí ASA je také
doporučena u pacientů s FS, kteří nemohou užívat antikoagulační léčbu warfarinem. Pacientům se
symptomatickou stenózou vnitřní karotidy větší než 50 % je rovněž doporučena léčba pomocí ASA.
Antikoagulační léčba
Antikoagulační léčba warfarinem je doporučena pacientům s nevalvulární FS ve věku do 75 let nebo u
mladších pacientů, u kterých jsou ale přítomny další rizikové faktory jako arteriální hypertenze,
dysfunkce levé komory nebo diabetes mellitus. Doporučená cílová hodnota INR se pohybuje v
rozmezí 2,03,0. Pacienti s umělou srdeční chlopní, s nebo bez FS, by měli být dlouhodobě léčeni
warfarinem s cílovým INR v rozmezí 2,0-3,0 při použití bioprotetických chlopní a v rozmezí INR 3,0-4,0
při použití mechanických chlopní.
Léčba vaskulárních rizikových faktorů
Ovlivnitelné rizikové faktory ukazuje Tab. 3. Tlak krve vyšší než 120/80 mmHg zvyšuje významně
riziko vzniku cévní mozkové příhody. U pacientů s vysokým TK je doporučena úprava životního stylu a
v individuálních případech také farmakoterapie s cílem dosažení normální hodnoty TK v rozmezí do
120/80 mmHg. U pacientů se zvýšeným TK (v rozmezí nad 120-139/80-90 mmHg) a se srdečním
selháním, infarktem myokardu (IM), diabetes mellitus (DM) nebo chronickým renálním selháním je
indikována vždy antihypertenzní léčba. Krevní cukr má být kontrolován pravidelně. U pacientů s DM
je v rámci primární prevence doporučena úprava životního stylu a v individuálních případech
farmakoterapie. Je doporučeno, aby hypercholesterolémie (s hladinou LDL-cholesterolu > 3,9
mmol/l) byla ovlivněna úpravou životního stylu a statinem, též se doporučuje nekouřit a neužívat
nadměrné množství alkoholu. U osob s obezitou je doporučena redukční dieta a pravidelná fyzická
aktivita.
Péče o pacienty po cévní mozkové příhodě
Pacient po ischemickém nebo krvácivém iktu je dispenzarizován v neurologické ambulanci se
zaměřením na cerebrovaskulární choroby. Neurolog, specialista na cévní onemocnění mozku, úzce
spolupracuje s lékaři a zdravotníky jiných odborností, s kardiologem, rehabilitačním lékařem,
psychiatrem, hematologem, psychologem, fyzioterapeutem, logopedem, ergoterapeutem,
protetikem a se sociální pracovnicí. Komplexní péče o pacienty po CMP zahrnuje tři důležité oblasti;
sekundární prevenci, léčbu motorických, psychických a kognitivních následků cévní mozkové příhody
a zhotovení odborných posudků pro zhodnocení míry poklesu pracovní schopnosti.
Sekundární prevence ischemických cévních mozkových příhod
Vzhledem k vysokému riziku vzniku recidivy mozkového infarktu je sekundární prevence mnohem
účinnější než primární. Správná sekundární preventivní léčba závisí na přesném stanovení diagnózy,
typu a příčiny vzniku dané cévní mozkové příhody. Diagnostické testy probíhají z velké části již během
hospitalizace pacienta.
Intervenční metody
Karotická endarterektomie (CEA) je doporučena u pacientů po cévní mozkové příhodě s ipsilaterální
stenózou vnitřní karotidy mezi 70-99 %, a to pouze na pracovištích s perioperačními komplikacemi
(iktus a jakákoliv smrt v průběhu 1 měsíce od operace) nižšími než 6 %. V případě stenózy vnitřní
karotidy mezi 50-70 % operace může být také indikována zejména u mužů. Obecně je doporučeno
provést operaci co nejdříve po optimalizaci stavu pacienta, nejlépe do 14 dnů po CMP. Karotická
perkutánní transluminální angioplastika (PTA) s nebo bez stentingu (CAS) je doporučena jen u
vybraných pacientů. Tyto procedury mají byt omezeny na následující podskupiny pacientů s
významnou symptomatickou stenózou karotidy: pacienti s kontraindikací operačního výkonu (CEA),
pacienti s chirurgicky nedostupnou lokalizací stenózy, s restenózou po předchozí CEA a pacienti s
poradiační stenózou. Pacienti indikovaní k endovaskulárnímu výkonu se zavedením stentu musí
užívat kombinovanou antiagregační léčbu klopidogrelem a ASA ihned před a nejméně 6 týdnů po
stentingu.(8) Antiagregační léčba Antiagregační terapie snižuje četnost všech vaskulárních příhod,
včetně nefatálního IM, nefatálního iktu a cévní smrti u pacientů s předcházejícím iktem nebo
tranzientní ischemickou atakou (TIA).
Léčba kyselinou acetylsalicylovou (ASA) snižuje riziko recidivy ischemické mozkové příhody o 17 %.
Doporučené dávkování je v rozmezí mezi 100-150 mg. Vyšší dávky již nemají aditivní preventivní efekt
a zvyšují procento nežádoucích účinků (krvácení a vředová choroba gastroduodenální). Klopidogrel je
v prevenci cévních příhod mírně účinnější než ASA a je indikován zejména u vysoce rizikových
pacientů (s chorobou periferních tepen, se symptomatickým koronárním postižením nebo s diabetes
mellitus). Užívá se v dávce 75 mg 1krát denně. Kombinace ASA a dipyridamolu (50/200 mg s
prodlouženým uvolňováním, 2krát denně) snižuje riziko recidivy ischemické CMP nebo IM, ve
srovnání se samotnou ASA. Tato kombinace je stejně účinná jako monoterapie klopidogrelem.
Kombinace ASA a klopidogrelu je doporučována u pacientů po CMP pouze s anamnézou koronární
příhody proběhlé do 12 měsíců od vzniku CMP anebo u pacientů po zavedení stentu do vnitřní
karotidy. U ostatních pacientů je riziko nežádoucích účinků vyšší než benefit léčby.
Strategie léčby pacientů s recidivou cévní mozkové příhody na antiagregační terapii zůstává nejasná.
V prvé řadě by v těchto případech měly být znovu pečlivě provedeny diagnostické testy a hledány
spíše alternativní než aterotrombogenní příčiny iktu. Zvláště u těchto pacientů je důležitá léčba a
kontrola všech rizikových faktorů. Při potvrzení aterotrombogenní etiologie iktu může být zvážena
změna na jiný antiagregační lék (z ASA na klopidogrel) nebo zavedení kombinované antiagregační
léčby.
Antikoagulační léčba
Perorální antikoagulační léčba s cílovým INR 2,0-3,0 významně snižuje riziko recidivy iktu u pacientů s
nevalvulární permanentní nebo paroxyzmální fibrilací síní a také u většiny dalších chorob s vysokým
rizikem embolizace (stav po transmurálním IM, stav po náhradě mitrální či aortální chlopně).
Antikoagulační léčba by měla být užívána dlouhodobě. Doporučuje se, aby antikoagulancia byla
indikována také v jiných specifických situacích: aterom aorty, cervikální arteriální disekce, perzistující
foramen ovale za přítomnosti potvrzené hluboké žilní trombózy nebo aneuryzmatu septa síní a při
výskytu závažnějších trombofilních stavů. Perorální antikoagulační léčba není doporučena u pacientů
dementních, u kterých není zajištěna spolupráce při užívání léků, u pacientů s dekompenzovanou
epilepsií, s vysokým rizikem pádů a s recentním krvácením do gastrointenstinálního traktu. V případě
kontraindikace užívání antikoagulační terapie je doporučena kombinovaná antiagregační léčba.
Péče o nemocné s vaskulárními rizikovými faktory
Je identická jako v případě primární prevence, ale účinnost je opět vyšší. Zejména léčba hypertenze
má zásadní preventivní význam. Metaanalýza randomizovaných kontrolovaných studií prokázala, že
antihypertenzíva snižují recidivu iktu stejně účinně jako samotná antiagregační léčba. Prospěch léčby
je dokázán již při redukci o 10 mmHg u systolického, resp. 5 mmHg u diastolického TK. Cílová hladina
krevního tlaku je 120/80 mmHg. Pouze u pacientů po CMP hemodynamické etiologie s oboustrannou
těžkou stenózou nebo okluzí vnitřní karotidy není intenzívní snižování krevního tlaku doporučeno.
Opatření při léčbě ostatních rizikových chorob jsou shodná jako v rámci primární prevence, ale měla
by být důrazněji vyžadována.
Sekundární prevence krvácivých cévních mozkových příhod
V případě přítomnosti cévní anomálie, která je zdrojem krvácení (cévní malformace, aneuryzma), je
indikovaná neurochirurgická, endovaskulární, radiointervenční léčba gama-nožem či kombinace
uvedených metod. Tyto vysoce specializované výkony nebo jejich indikace je nutno provádět v rámci
komplexních cerebrovaskulárních center. V rámci konzervativní léčby je dále nutno se zaměřit
především na léčbu krevního tlaku, na redukci hmotnosti u obézních pacientů a na omezení
konzumace alkoholu.
Léčba následků po cévní mozkové příhodě
Prognóza po cévní mozkové příhodě je i přes adekvátní primární nebo sekundární preventivní terapii
a léčbu v akutním stadiu nadále závažná. Plné soběstačnosti dosáhneme do 3 měsíců asi u 50 %
pacientů, tříměsíční úmrtnost se pohybuje mezi 10 a 20 %. U zbývajících 30-40 % pacientů lze
očekávat trvalé postižení s určitým stupněm nesoběstačnosti. Zcela zásadní je posuzování invalidity
nemocného nejenom po stránce motorické, ale také po stránce řečové, senzorické, kognitivní a
psychické. V běžné praxi hodnotíme následky po cévní mozkové příhodě modifikovanou stupnicí
podle Rankina, soběstačnost škálou Barthelové a kognitivní deficit škálou Mini Mental State
Examination (MMSE). Podle stupně následků indikujeme rehabilitační, logopedickou, psychologickou
nebo psychiatrickou léčbu.
Léčebná rehabilitace pacientů po cévní mozkové příhodě
Přestože v posledním období je vyvíjena snaha k optimalizaci péče o pacienty s CMP, jedná se o méně
než třetinu pacientů, kteří se z iktu plně zotaví.(8) Většina pacientů s CMP vyžaduje rehabilitační péči.
Na rehabilitaci pacientů po CMP je nutno pohlížet jako na dlouhodobý proces, který se kontinuálně
přizpůsobuje vyvíjejícímu se klinickému obrazu a který rovněž neustále reaguje na individuální
potřeby konkrétního pacienta. Tento proces v sobě musí obsahovat všechny složky ucelené
rehabilitace - rehabilitaci léčebnou, sociální, pedagogickou i pracovní. Rehabilitační proces je
realizován multidisciplinárním týmem, jehož cílem je zkvalitnění života pacienta, pokud možno s
minimalizací závislosti a maximalizací sociální integrace.
Rehabilitační plán a cíl
Léčebně rehabilitační péče by měla být zahájena co nejdříve.(8) Na základě vyšetření pacienta se
stanovuje léčebně rehabilitační plán. Správný plán by měl cílit na všechny poruchy vzniklé při
jednotlivých typech CMP. Jedná se především o poruchy hybnosti končetin i postižení hlavových
nervů, poruchy senzorické, vestibulární a mozečkové, ale rovněž poruchy symbolických a kognitivních
funkcí. Rehabilitační plán by měl mít přesně specifikovaný cíl. Cíl se mění dle vyvíjejícího se stavu a
měl by vždy realisticky odrážet potenciál pacienta určité změny dosáhnout.(14) Faktory, ke kterým je
při hodnocení potenciálu pacienta nutné přihlížet, jsou: míra tolerance léčebně rehabilitačního
programu (snížení síly, patologický tonus, kardiopulmonální insuficience, reakce na medikamentózní
léčbu); úroveň motivace pacienta (kvalita vědomí, emocí, chování, komunikace, paměti);
senzomotorický deficit (hypotonie, spasticita, kontraktury, zrak, sluch, hmat, propriocepce, porucha
diskriminace, kortikální integrace) a poruchy posturální kontroly (sed, stoj, chůze).
Při hodnocení potenciálu pacienta i při stanovení cílů je nutné rovněž mít na zřeteli, jakou byl pacient
premorbidně osobností, jakou měl profesi, jaké dovednosti zvládal, jaké měl vybudované rodinné i
sociální vztahy. Léčebný program by měl směřovat k podpoře návratu mozkových funkcí, k zabránění
vzniku sekundárních změn především z imobility, musí obsahovat nácvik denních činností (Activities
of Daily Living - ADL) i výcvik substitučních mechanismů, výběr adekvátních kompenzačních pomůcek
a úpravu prostředí v případě přetrvávání trvalého postižení. Motivace pacienta i členů rodiny k
aktivnímu přístupu je důležitým cílem ve všech vývojových fázích nemocnění. V průběhu léčby je
dosahování stanovených cílů pravidelně vyhodnocováno za použití nejrůznějších metodik a
speciálních testů.
Práce v týmu
Jak již bylo zmíněno, léčebně rehabilitační program je realizován multidisciplinárním týmem. Kromě
lékařů řady odborností jsou členy týmu fyzioterapeut, ergoterapeut, logoped, psycholog, protetik,
sociální pracovník, často opomíjenou profesí je pedagog. Zvláště v akutním stadiu významnou roli
sehrávají profese zajišťující péči ošetřovatelskou. Je nutné zdůraznit, že jejich těsná kooperace a
vzájemná provázanost jsou od nejranějších stadií péče velice důležité. Každý ze specialistů používá
řadu pro svou specializaci specifických diagnostickoterapeutických postupů. Dostatečné údaje k
doporučení konkrétního, optimálního léčebného postupu oboru fyzioterapie, ergoterapie, logopedie
či psychologie chybí.(1) V praxi se používá často kombinace nejrůznějších terapeutických metod a
konceptů. Je prokázáno, že centralizace péče o pacienty s CMP do specializovaných iktových center,
kde péči zajišťuje zkušený multidisciplinární tým, dává pacientovi jednak větší šanci na přežití a
zároveň i šanci dosáhnout lepšího funkčního stavu (Studie Stroke Unit Trialists´Colaboration).(8)
Fyzioterapeutické postupy
Fyzioterapeut, který je důležitým členem týmu, má k dispozici řadu terapeutických konceptů a
metod. Většina z nich je pojmenována podle jejich tvůrců. Společným rysem většiny
neurorehabilitačních přístupů je aktivace CNS z periferie s cílem facilitace volní hybnosti za současné
inhibice aktivity patologické. Preferovány jsou přístupy, které realizují terapii v rámci funkčních
situací a které umožňují pacientovi prožít správnou senzomotorickou zkušenost. Pokud je
fyzioterapeut edukován ve více přístupech, jejich vzájemná kombinace se v praxi nevylučuje. Literární
zdroje zmiňují celou řadu terapeutických postupů, které jsou pro iktovou problematiku vhodné.(13) V
našich podmínkách jsou nejčastěji při terapii používány a vyučovány terapie podle manželů
Bobathových,(8, 10) metoda Kabatova(12, 15) a terapie podle Vojty(12).
Vojtova reflexní terapie
Autorem metody vzniklé na základě empirie je český neurolog Václav Vojta. Podle Vojty jsou
stavebním kamenem lidské motoriky základní pohybové vzory, které jsou geneticky naprogramovány
v CNS každého jedince. Při lézi CNS je realizace těchto pohybových vzorů porušena. Pomocí reflexní
lokomoce lze pohybové vzory aktivovat. Základem reflexní lokomoce jsou tři pohybové komplexy:
reflexní plazení, reflexní otáčení a proces vzpřimování. Reflexní lokomoce se aktivuje z polohy lehu na
zádech, na břiše a vkleče. Pohybová reakce je provokována aktivací přesně definovaných
spoušťových zón na trupu a končetinách za současného přesného zajištění výchozí polohy s použitím
tlaku, tahu v kloubu i odporu proti vznikajícímu pohybu. Tato metoda je četně využívána v dětské
rehabilitaci, kde kromě terapie Vojta dává terapeutovi nástroj i pro diagnostiku porušeného vývoje
dítěte. Metoda reflexní lokomoce je používána i u řady dalších onemocnění (onemocnění a úrazy
pohybového systému, respirační onemocnění aj.) Velkou výhodou postupu je možnost použití u
pacientů bez vědomé spolupráce, čehož se využívá hlavně v akutním stadiu CMP.
Bobath koncept (neurodevelopmental treatment, NDT)
Autory konceptu jsou manželé Berta a Karel Bobathovi, kteří většinu svého profesního života prožili v
Londýně. Koncept, který vznikal v polovině 20. století, vycházel z fyzioterapeutických zkušeností Berty
a opíral se o tehdejší teoretické poznatky neurovědy. Berta Bobathová koncept představovala slovy:
„Jedná se o zcela nový způsob myšlení, pozorování a interpretací toho, co pacient dělá a tomu
přizpůsobení našich léčebných postupů - vidět a cítit, co je pro pacienty nezbytné a co mohu dokázat.
Neučíme pacienta pohybům, umožníme mu, aby je mohl sám provést.“ I po smrti autorů má terapie
řadu pokračovatelů a především teoretický rámec konceptu v souvislosti s nejnovějšími poznatky
neurověd přelomu 20. a 21. století doznal změn. Při poruše CNS dochází podle Bobathových k poruše
mechanismu centrální posturální kontroly, což se projeví abnormálním posturálním tonem,
abnormální reciproční interakcí svalů, poruchou automatických reakcí (vzpřimovací, rovnovážné,
obranné) a redukcí různorodosti posturálních a pohybových vzorů. Na základě individuálního
vyšetření pacienta, při kterém se terapeut zaměřuje na hodnocení porušené funkce, je vytvořen
individuální terapeutický program. V terapii (handlingu) je používána celá řada terapeutických
technik (facilitačních, inhibičních, stimulačních). Specifické techniky jsou aplikovány fyzioterapeutem,
ergoterapeutem i logopedem. Velký důraz je kladen na práci v týmu, na motivaci pacienta i na
edukaci členů rodiny.
Kabatova metoda (periferní nervosvalová facilitace, PNF)
Proprioceptivní neuromuskulární facilitace autorů Kabata, Knottové a Vossové má významné místo v
neurorehabilitaci. Základem je usnadnění pohybu pomocí signalizace z vlastn
ího těla - ze svalových, kloubních a kožních receptorů. Pohyby horních i dolních končetin jsou přesně
definovány a mají spirální a diagonální průběh. PNF stejně jako NDT Bobathových využívá aktivní
spolupráci pacienta, proto jsou v akutním stadiu CMP používány méně. Klinický obraz pacienta po
příhodě se vyvíjí a prochází několika stadií. Nelze přesně vymezit dobu trvání jednotlivých stadií.
Příznaky jednotlivých stadií se navzájem překrývají a tým, který zajišťuje komplexní léčebně
rehabilitační program, musí neustále na tyto změny reagovat. Jednotlivá vývojová stadia lze rozdělit
na stadium akutní (v popředí hypotonie - tzv. pseudochabé stadium), subakutní (stadium nastupující
spasticity), stadium relativní úpravy (pokračuje zlepšování stavu) a stadium chronické (stav je ustálen
a zlepšování nepokračuje).(11, 15)
Akutní stadium
V popředí tohoto období, které trvá několik dnů až týdnů, je především svalová slabost, svalový tonus
je výrazně nízký. Pacient nemá schopnost aktivně končetinami postižené strany pohybovat, má
poruchu čití, není stabilní. Poruchu hybnosti končetin může doprovázet porucha vědomí různého
stupně, často je pacient inkontinentní. Míra spolupráce v tomto období může být velice limitována.
Stav pacienta v tomto období vyžaduje především rehabilitační ošetřování, které zajišťuje tým
zdravotních sester ve spolupráci s fyzioterapeutem. Základem je péče o příjem potravy, vyměšování a
především polohování, jehož cílem je prevence sekundárních změn z imobility. Důsledným
polohováním, které se realizuje každé 2-3 hodiny ve dne i v noci, se předchází rozvoji dekubitů,
muskuloskeletárním deformitám, zabraňuje se oběhovým problémům. Polohování, správný a šetrný
přístup od samého začátku je zdrojem správných informací pro CNS a významně ovlivňuje
senzorickou poruchu pacienta. K polohování lze použít běžných nebo speciálně zhotovených
polohovacích polštářů, využívají se speciální antidekubitální postele i podložky.
Pacient je polohován v pozici lehu na zádech i na obou bocích, přičemž poloha na zádech by se měla
minimalizovat, jelikož podporuje extenční spasticitu dolních končetin. Velice důležité je zajištění
stabilní polohy, jelikož každá nestabilita podporuje nejistotu pacienta a provokuje spasticitu. Poloha
by měla udržet kořenové klouby (kyčel, rameno) ve funkčním, tzv. centrovaném postavení, končetiny
by měly být zapolohovány v antispastickém vzoru. Při polohování na zádech je postižená horní
končetiPostgraduální na vypodložena pod ramenem, paže je lehce elevována v zevní rotaci, předloktí
je v mírné supinaci, loket a zápěstí jsou extendovány. Dolní končetina je vypodložena pod pánví a
stehnem, koleno je v mírné flexi. Není vhodné podkládat akra dolních končetin různými bedničkami k
zabránění plantiflexe, dochází tak k provokaci spasticity plantárních fleoxorů.
Hlavu příliš nepodkládáme, abychom nezvyšovali spasticitu končetin. Při polohování na zdravém boku
je pacient mírně přetočen na břicho, postižená horní končetina vypodložená polštářem je umístěna
před tělem tak, že rameno je v protrakci a loket v extenzi. Postižená dolní končetina je před tělem
flektována v kyčli i koleni, je nutno zabránit addukci v kyčli. K podpoře senzorických stimulů je nutné
polohovat i na postižené straně, kdy pacient leží na boku, ale mírně přetočen na záda, postižená
horní končetina je před trupem s ramenem v protrakci, loktem v extenzi, předloktím v supinaci s dlaní
vzhůru, postižená dolní končetina je zapolohována tak, aby kyčel byla v extenzi, koleno v lehké flexi a
zdravá dolní končetina se nachází před trupem s flektovanou kyčlí i kolenem. K ovlivnění edému,
inhibici spasticity i podpoře senzoriky lze na paretické končetiny aplikovat pneumatické dlahy. Při
polohování i při následné vertikalizaci a cvičení pacienta je potřeba rameno postižené končetiny
chránit před poraněním nervově-cévního svazku i před subluxací glenohumerálního skloubení.
Tomu může napomoci podložení axily měkkým válečkem nebo užívání speciálních závěsů. Zvýšená
péče o pažní pletenec postižené končetiny od samého začátku je důležitou prevencí vzniku syndromu
bolestivého ramene, který je obávanou komplikací pacientů postižených iktem.(14) Součástí
ošetřování pacienta je i důsledná péče o močení a vyměšování stolice, myslíme na infekci močových
cest, dostatečnou hydrataci, zabraňujeme obstipaci. Polohování je ihned od začátku doprovázeno
prováděním pasivních a podle spolupráce pacienta i aktivních pohybů postižených končetin. Včasná
podpora hybnosti brání rozvoji spasticity, kontraktur a podporuje senzorickou aferentaci.
Fyzioterapeut za použití speciálních postupů facilituje otáčení pacienta na obě strany, zvedání i rotaci
pánve a rovněž za použití technik respirační fyzioterapie podporuje respiraci pacienta.(10) Subakutní
stadium Stav se postupně zlepšuje, navrací se aktivní hybnost, pacient je celkově mobilnější. Začíná
se objevovat různý stupeň spasticity. Podle vývoje stavu je pacient vertikalizován do sedu i stoje.
V tomto období fyzioterapeut využívá neurorehabilitační postupy k podpoře aktivní motoriky, pracuje
na mobilním přenášení váhy ve všech polohách (leh, pozice na čtyřech, sed, vzpřímený klek, stoj),
facilituje rotace, snaží se rozbít globální pohybové vzory, které s nástupem spasticity začínají
dominovat, podporuje antispastické vzory, facilituje motoriku pacienta proti gravitaci (vstávání z
postele, ze židle, přesuny na vozík), čímž zároveň podporuje rovnovážné reakce. Při podpoře aktivní
motoriky fyzioterapeut velice úzce kooperuje s ergoterapeutem, který vede pacienta k nácviku
sebeobslužných činností (přesuny, oblékání, svlékání, hygiena, sebesycení).
Subakutní stádium
V subakutním stádiu (po 2 týdnech až 2 měsících od počátku), kdy již obvykle dochází ke zřetelnému
návratu volní hybnosti, se začíná nacvičovat stoj a chůze. Není k tomu nutný návrat hybnosti všech
svalů dolní končetiny. Nezbytná je především aktivita extenzorů kyčle, které nepřímo stabilizují i
koleno. Větší problém bývá přenesení váhy na paretickou končetinu. Proto je důležité postupně cvičit
rovnováhu. Chůze se zpočátku obvykle provádí s oporou o terapeutku, později v chodítku, s berlí a
nakonec holí na neparetické straně. Většina osob po CMP zvládne samostatnou chůzi. Významná
menšina s tím má problém, naklání se stále na paretickou stranu a nácvik je nesnadný – tzv. „pusher
syndrom“ , zřejmě následkem porušené tělní percepce. Návrat hybnosti na horních končetinách je
pomalejší nežli na dolních a často bývají větší rezidua. Krom facilitačních metod je důležitá funkční
ergoterapie. Pro zajištění optimálních výsledků je důležitá dlouhodobá rehabilitace s návazností
jednotlivých etap, což bohužel nebývá plně zajištěno. Z neurologického či interního oddělení bývá
pacient přeložen na lůžkové rehabilitační oddělení či do rehabilitačního ústavu. Při propuštění domů
je důležité pokračovat v ambulantní rehabilitační léčbě. Lázeňskou léčbu lze v případě lepšení
doporučit do dvou let od vzniku CMP.
Nácvik denních činností
Základní denní činnosti, tedy hygienu (mytí, česání, WC), přijímání potravy a oblékání, provádějí v
akutním stádiu ošetřovatelky. Již v této fázi je vhodné začít s nácvikem jednoduchých činností a
nácvik rozšiřovat přiměřeně zvýšené samostatnosti, tedy nácviku sedu, stoje a chůze. Při odchodu
z nemocnice domů musí být s dosaženým výsledkem a dalším plánem nácviku seznámeni příbuzní. Při
přetrvávajícím postižení je vhodné vyzkoušet a předepsat či doporučit kompenzační pomůcky.
Vzhledem k obvykle těžšímu postižení ruky jde jednak o pomůcky „pro jednoruké“. Úchop předmětu,
který ochrnutá ruka nezvládne, je nahrazen pomůckou. Např. kartáč na mytí s přísavkami, nástěnné
kopyto pro čištění boty. Někdy však stačí jenom nácvik, např. jak si zavazovat tkaničku jednou rukou,
nebo výběr vhodných bot bez tkaničky.
Další pomůcky kompenzují celkové zhoršení hybnosti:
madla do koupelny a na záchod, podavač k oblékání či zvedání upadlých předmětů.
Nacvičujeme i činnosti širší soběstačnosti:
vaření, úklid, žehlení, nakupování.
Záleží pochopitelně, zda bude tyto činnosti provádět pacient či např. jeho manželka. Pro práce v
kuchyni je navržena řada pomůcek, aby mohly být zvládnuty jednou rukou. Je vhodné, aby
ergoterapeutka poznala domácí prostředí, tedy za jakých podmínek bude pacient činnosti provádět a
zda bude moci pomůcky využít. Je třeba zvážit, zda lze v bytě použít vozík, pokud je indikovaný. U
všech činností je třeba posoudit bezpečnost a možnost provádění s minimálním úsilím. Ergoterapeut
posoudí vybavení domácnosti a doporučí změny. Závažná je otázka řízení auta. Např. v USA má
polovina osob po CMP platný řidičský průkaz a pokud řídí, nemají v průměru větší výskyt autonehod.
Je vždy nutné zvážit všechna hlediska. Větší význam než hybné postižení může mít impulzivita,
porucha zorného pole či přidružené nemoci (cukrovka).
Cílená ergoterapie u CMP
V kompetenci ergoterapeuta je především nácvik denních činností, výběr a indikace pomůcek, cílená
terapie ruky s aplikací termoplastických dlah, kognitivní rehabilitace, v případě potřeby předpracovní
příprava. Současná ergoterapie má i vlastní diagnostiku. Tradiční rukodělné činnosti, u nás často s
ergoterapií spojované, jsou jen jedním z prostředků a musí být použity cíleně se zaměřením na návrat
aktivní hybnosti. Funkční čili cílená ergoterapie znamená využití smysluplných činností, které zároveň
podporují návrat porušených funkcí. Zaměřuje se především na horní končetinu, která je zásobována
pyramidovými vlákny z obou hemisfér, a proto má facilitační účinek práce oběma rukama. Nejprve
proto provádí pacient činnost oběma rukama, které jsou vzájemně propletené. Později drží nástroj
každou rukou zvlášť, přičemž paretická ruka může být fixována dlahou. Pokud je to možné, provádí se
pak paretickou rukou stále jemnější činnost, přičemž vybíráme i činnosti, při nichž převažují xtenzory
(např. válení těsta).
Prevence sekundárních změn a jejich léčba
Je těžké jednoznačně odlišit, které změny jsou následkem vlastního poškození mozku a které vznikají
druhotně následkem dlouhé nehybnosti a v závislosti na kvalitě ošetřovatelské péče a rehabilitace.
Typické jsou změny v oblasti paretického ramene. Dochází k jeho bolestivosti (ve 45 %), ztuhnutí (20
%) až subluxaci. Příčin může být více. Na jedné straně dráždění receptorů v kloubech a ve vazech
nevhodnou polohou vleže, ale i při stoji a chůzi, takže kromě střídání poloh je ve vertikální poloze
vhodný závěs. Proti ztuhlosti se doporučuje pasivní cvičení. Vyskytla se však i studie, že intenzivní
pasivní pohyby mohou kloubní pouzdro porušit a tím bolesti provokovat.
Druhotně mohou nastat periferní parézy, např. n. ulnaris či n. medianus, a to dlouhodobým tlakem
na nervové kmeny v průběhu bezvědomí. Poměrně zřídka vznikají heterotopické osifikace, a to
nejčastěji v okolí lokte, které pak omezují rozsah pohybu. Částečná či úplná inkontinence, která je v
akutní fázi často řešena permanentní cévkou, přetrvává u 36 % těžších postižení ještě jeden měsíc po
CMP. Jde o závažný problém, který je třeba řešit nácvikem na jedné straně a vybavením vhodnými
pomůckami na straně druhé. Dále bývá sklon k zácpám. Po CMP bylo často zjištěno narušení
sexuálního soužití, na čemž se může podílet jak vlastní léze mozku, tak i motorická porucha, změna
vzhledu, i vlivy psychologické. Role muže ve středním věku se po CMP výrazně mění, manželka se
dostává do role pečovatelky, těžko slučitelné s rolí sexuální partnerky.
Psychické poruchy různého typu a stupně (deprese, úzkostné stavy aj.) se vyskytují asi u 80 % osob po
CMP. V časných stádiích je důležitou příčinou těchto poruch také senzorická deprivace při
dlouhodobém ležení v nemocničním prostředí. Proto se doporučují různé podněty přiměřeného
stupně, k nimž má již od dřívějška pacient kladný vztah: hlasy příbuzných, oblíbená hudba, oblíbená
jídla apod.
V pozdějším období, kdy pacient chodí po bytě s oporou, je zvýšené riziko fraktur proximálního konce
femuru (při časté současné osteoporóze). Důležitá je proto prevence pádů, m.j. vhodným
uspořádáním bytu.
Používané pomůcky
Na prvním místě jsou pomůcky pro stoj a chůzi: chodítka, berle, hole. Na lůžku se používají bedničky k
opření chodidel (prevence ekvinózního postavení), hrazdička a žebříček pro posazování. Méně než v
zahraničí se u nás užívá mechanický vozík, který může být mezistupněm při aktivaci a vertikalizaci
pacienta. Základní typ vozíku se může pacient naučit pohánět jednou rukou a jednou nohou. Dražší a
složitější na ovládání je speciální vozík pro jednoruké. Důležité jsou kompenzační pomůcky pro denní
činnosti.
Samostatnou skupinou pomůcek jsou dlahy pro předloktí a ruku, které udržují správné postavení a
brání zkracování spastických svalů, aniž by nevhodným aferentním drážděním spasticitu provokovaly.
V poslední době se nejčastěji používají pro výrobu dlah termoplastické materiály, které měknou při
nízké teplotě. Tím umožňují tvarovat dlahu přímo v dotyku s kůží a po dalším zahřátí ji případně
přizpůsobit změněné situaci. Výrobu termoplastických dlah provádějí ve většině zemí
Fyzioterapie v chronickém stadiu
U řady pacientů dochází k postupnému zlepšování a úpravě stavu, u některých k podstatnému
zlepšení nedochází. V chronickém stadiu pacient prezentuje typické patologické pohybové vzory,
které jsou zafixovány. Vzory mají nedostatek selektivity, jsou globální, chybí rozčlenění hybnosti
jednotlivých segmentů navzájem, je přítomna spasticita, kterou zvyšuje nadměrné úsilí a snaha o
provedení náročnější činnosti. K ovlivnění spasticity lze využít aplikace botulotoxinu. V tomto období
může být vyjádřen syndrom bolestivého ramene, pacient si rovněž může stěžovat na potíže
nepostižené strany z důvodu jejího přetěžování (bolesti nosných kloubů). Kromě pohybové léčby s
využitím speciálních metod a konceptů lze u pacienta aplikovat i prostředky fyzikální terapie k
ovlivnění bolesti, podpoře trofiky, ovlivnění otoku. Fyzioterapeut se ve spolupráci s ergoterapeutem
zaměřuje na sebeobslužnost pacienta, hledání substitučních mechanismů. Ve spolupráci s protetikem
se řeší vybavení pacienta kompenzačními pomůckami (berle, chodítka, vozík, polohovací dlahy aj.). Je
důležitá úzká spolupráce s rodinou pacienta i řešení úpravy domácího prostředí s cílem maximálně
redukovat závislost pacienta.
Pro docílení příznivých výsledků je všeobecně doporučováno zahájit léčebnou rehabilitaci co nejdříve,
již v nejranějších fázích onemocnění. Poskytování péče v rámci multidisciplinárního týmu
erudovaných a zkušených specialistů ve speciálních centrech (iktové jednotky, specializovaná
neurorehabilitační oddělení) přináší pacientovi větší efekt. Analýzy ukazují, že pokračování léčebné
rehabilitace po propuštění snižuje riziko zhoršení funkce a zlepšuje aktivity denního života.
Pokračování péče lze realizovat v rámci pobytu v rehabilitačních ústavech, v rámci léčby lázeňské,
ambulantně nebo v rámci domácí péče.
Kognitivní rehabilitace u pacientů s vaskulární demencí
Výskyt demence v České republice činí asi 1 %, prevalence vaskulární demence se odhaduje mezi 1520 % všech typů demencí. Riziko vzniku vaskulární demence (VD) po cévní mozkové příhodě je 5krát
vyšší v porovnání se zdravou populací stejného věku. Vedle demence, která je definována jako
syndrom globálního kognitivního úbytku tvořený poruchou paměti, dále poruchou abstraktního
myšlení, úsudku nebo symbolických funkcí (řeč, psaní, počítání), existuje lehčí stupeň postižení, který
nazýváme mírná kognitivní porucha. Ta se vyznačuje rovněž postižením některé složky kognice či
paměti, ale porucha samotná neomezuje pacienta v běžném denním životě. Léčba vaskulární
demence (VD) se opírá o užívání inhibitorů cholinesteráz, obecně o prevenci recidivy CMP a o
kognitivní trénink. Ten bohužel není v České republice běžně dostupný, probíhá částečně v rámci
logopedické péče u pacientů s verbálním postižením. Demence vede k nesoběstačnosti pacienta ve
stejné míře jako upoutání pacienta na lůžko z důvodu motorického deficitu. Pro odlišení vaskulární
demence a Alzheimerovy choroby se používá tzv. Hatchinského ischemické skóre. Je zcela
pravděpodobné, že vedle čisté vaskulární demence na jedné straně a Alzheimerovy choroby na druhé
existují i formy smíšené. VD má lepší prognózu než Alzheimerova choroba a není vzácností i zlepšení
kognitivních funkcí při správném tréninku.
Deprese po cévní mozkové příhodě
Deprese vzniklá v návaznosti na krvácivý nebo ischemický mozkový infarkt se nazývá v anglosaské
literatuře post-stroke deprese (PSD). Prevalence deprese u pacientů po prodělaném mozkovém
infarktu je udávána mezi 20-50 %.(16) Deprese vede ke zhoršení prognózy onemocnění a výrazně
snižuje kvalitu života pacientů po mozkové příhodě. Riziko vzniku deprese u pacientů je nejvyšší v
průběhu prvních několika měsíců od příhody. Vznik deprese je vázaný na stupeň invalidity a na
dlouhodobý pobyt v sociálních nebo zdravotnických institucích. Nejčastějšími symptomy PSD je
apatie a ztráta iniciativy, porucha spánku a celková únava. Základním problémem je diferenciální
diagnóza mezi demencí a depresí. Deprese samotná vede ke snížení kognice u pacientů a někdy je
velmi obtížné rozlišit mezi mírným kognitivním deficitem a depresí, která sekundárně navodí i
zhoršení kognitivních funkcí. V těchto případech hovoříme o pseudodemenci. Diagnóza deprese
může být také obtížná u pacientů s fatickou poruchou. Deprese vzniklá v krátkém období po CMP
může spontánně odeznít. Základem terapie je antidepresivní léčba, pro nejmenší možné nežádoucí
účinky dáváme přednost lékům ze skupiny SSRI (selektivní inhibitor zpětného vychytávání
serotoninu). Antidepresivní léčba by měla trvat 6-12 měsíců. Nedílnou součástí medikamentózní
léčby je také resocializace pacienta s návratem do rodinného prostředí. To vyžaduje účast a
spolupráci rodinných příslušníků pacienta.
Sociální aspekty a posudková hlediska
Odborné neurologické vyjádření sloužící ke zhodnocení míry poklesu pracovní schopnosti
posudkovým lékařem hraje významnou roli pro další kvalitu života pacienta. Při posuzování invalidity
vychází posudkový lékař ze zákona číslo 359/2009 Sb.(17) Pacienti jsou posudkovým lékařem podle
bodového hodnocení rozděleni do tří stupňů invalidity. Z uvedeného výčtu postižení jednotlivých
funkcí při posuzování invalidity pacientů po CMP vyplývá značně obecná formulace určení stupně
postižení vyjádřené v procentech. Je velmi důležité zhodnotit veškeré složky deficitu. Vedle
zhodnocení motorických funkcí a provedení svalového testu je nutné také posouzení kognitivních
funkcí a psychického stavu pacienta. Korektní vyšetření vyžaduje úzkou spolupráci neurologa s
rehabilitačním lékařem, fyzioterapeutem, psychologem, psychiatrem a logopedem. Komplexní
vyjádření odborného lékaře, neurologa se zaměřením na cévní onemocnění mozku, je pro hodnocení
stupně invalididity posudkovým lékařem sociální péče zcela zásadní.
Nutnost rychlého léčebného zásahu u velkého počtu pacientů a zároveň finanční náročnost
intervenční terapie vyžadují centralizaci péče v rámci sítě akreditovaných zdravotnických zařízení
(iktových center). Tato síť byla definována a schválena Ministerstvem zdravotnictví České republiky v
roce 2010. Iktová centra zajišťují vedle akutní terapie také následnou multioborovou péči o pacienta
po cévní mozkové příhodě. Součástí iktových center a komplexních cerebrovaskulárních center jsou
rehabilitační oddělení a cerebrovaskulární poradny, které se zabývají léčbou následků a prevencí
CMP. Jedině tímto komplexním přístupem k léčbě lze zlepšit závažnou prognózu a snížit procento
invalidních pacientů po cévní mozkové příhodě.
Péče v následném období, psychosociální aspekty
Pacient po těžké CMP obvykle absolvuje pobyt na neurologické JIP, neurologickém standardním
oddělení a pak na lůžkovém rehabilitačním oddělení. Pokud je postižení pacienta i po ukončení
pobytu na rehabilitačním oddělení těžké a pacient nemůže být přeložen do domácího prostředí, je
třeba zajistit další návaznost (rehabilitační ústavy, ev. LDN). Při příznivém vývoji a je-li vhodné domácí
zázemí, může být pacient převeden do domácí péče. Pro většinu pacientů je pak dobré, když s
odstupem absolvují pobyt v rehabilitačním ústavu nebo lázních. V mezidobí, před nástupem do RU
nebo lázní, je vhodné pro některé tyto pacienty zajistit domácí rehabilitaci, kterou poskytují
docházející fyzioterapeuti. Některé instituce tuto službu zajišťují. Pro část pacientů po CMP je po
přeložení do domácího prostředí třeba domluvit pečovatelskou službu různého rozsahu.
Komplexní lázeňská léčba u CMP je indikovaná podle platného indikačního seznamu pro lázeňskou
péči na doporučení neurologa nebo rehabilitačního lékaře, a to co nejdříve po odeznění akutního
stadia. U každého nemocného je před posláním návrhu nutná konzultace internisty, který se vyjádří k
možnosti zatížení léčebnou tělesnou výchovou z hlediska kardiovaskulárního aparátu.
Je třeba počítat s tím, že porucha hybnosti, s tím související omezená soběstačnost a porucha
symbolických funkcí představují hluboký zásah do života pacienta i jeho okolí. Vyrovnat se s novou
skutečnosti je jedním z nejtěžších úkolů, které musí pacienti i jejich okolí řešit. Zde mohou sehrát
významnou úlohu i svépomocné organizace a občanská sdružení.
Prognóza
Mrtvice může ovlivnit pacienty fyzicky, mentálně, citově, nebo kombinací všeho. Výsledky mrtvice
záleží na velikosti postižení mozku po CMP. Dysfunkce odpovídají oblastem v mozku, které byly CMP
poškozeny.
Až u 50 % procent lidí po CMP se najednou může projevit frustrace, panika, poruchy spánku, letargie,
snížená sebeúcta, popudlivost, úzkost, mánie, apatie, deprese. Tento stav je ovlivnitelný, může být
léčen (psychologem či psychiatrem) a redukován například antidepresivy.
Praktická cvičení pro návrat k aktivnímu životu
V této části se budeme věnovat nácviku činností potřebných pro zařazení do aktivního života.
Práce s paretickou končetinou, jemnou motorikou a koordinací pohybů
Po CMP může dojít v následku poškození určitých částí mozku k poškození funkcí horní končetiny.
Tato část těla je zásadní pro zajištění sebeobsluhy a základních lidských potřeb, tudíž její nefunkčnost
znamená pro klienta značné omezení.
Bývá postižena svalová síla, rychlost, pohybová koordinace, výdrž, pohybová iniciativa, stereognozie
(rozeznání předmětu, tvaru, materiálu), taxe, hluboká (polohocit, pohybocit, vnímání vibrací) či
povrchová citlivost (dotyk, tlak, bolest, teplo, chlad, lokalizace doteku, dvoubodová diskriminace),
praxe a rozsahy pohybů.
Pro obnovu hybnosti je zásadní dodržování určitých zásad a poskytnutí vhodných stimulů. Využívají se
taktilní, proprioceptivní a termické stimuly (hlazení, poklepávání, kartáčování apod.) Dále je dobré se
při pohybu na končetinu dívat, soustředit se na pohyb. Řada osob po CMP často vůbec nepoužívá
paretickou končetinu při běžných denních činnostech. Jedním z cílů je naučit se končetinu zapojovat
do všech činností a přijmout ji jako plnohodnotnou část svého těla.
Uvádíme zde několik aktivit, které mohou být různě modifikovány a které cíleně procvičí některé
funkce klientů.
Polohování
Polohování je třeba provádět během celého dne. V noci je možné využít k polohování končetiny
dlahu a podepření polštáři. Přes den, když je tělo v pohybu je však třeba využít jiného polohování než
na lůžku. Pacient po CMP tráví velkou část dne sezením. Nejprve je vhodné využít židli s podpěrkami
pro ruce, později je možné využít židli bez opěrek či stoličku. V sedu se chodidla musí celou plochou
dotýkat podlahy, kolena jsou ohnuta do 90°, předloktí jsou na stole. Za záda může být umístěn
polštář. Váha je na rukou rovnoměrně rozložena. Do dlaně postižené končetiny vložte molitanový
míček či propleťte prsty dohromady.
Je podstatné, aby i okolní prostředí jedince podporovalo začlenění paretické strany do běžného dne.
Je vhodné např. umístit postel tak, aby paretická strana směřovala do pokoje, pečující personál i blízcí
by měli též přistupovat z paretické strany apod.
Zapojení končetiny do běžných činností Využití horní končetiny v běžném dni je závislé na aktuálním
stavu jedince. Je však možné nalézt široké spektrum činností, ke kterým může postižená končetina
dopomoci. Pokud je zařadíte do denního režimu, zajistíte, aby Váš mozek dostával informace z
končetiny, a tím podpoříte jeho schopnost náhrady ztracených funkcí.
Příklady vhodných běžných činností: rozsvěcení světla, pouštění vody pomocí pákové baterie,
otevírání dveří, utírání stolu. Pokud postižená končetina činnost nezvládne samostatně, je možné jí
dopomoci zdravou končetinou.
Cviky:
1. Zvedáme ramena k uším.
2. Děláme krouživé pohyby rameny směrem dopředu a dozadu.
3. Chytíme ruce za lokty a děláme kruhy na jednu stranu a po chvíli na druhou.
4. Chytíme ruce za lokty a zvedáme co nejvýše, pokud možno až nad hlavu a zpět.
5. Pokrčíme lokty, dotkneme se rukama ramen a opět natáhneme před sebe.
6. Natáhneme ruce před sebe a otáčíme dlaněmi nahoru a pak dlaněmi dolů.
7. Pokrčíme v lokti (90°) a otáčíme dlaně nahoru a dolů.
8. Děláme krouživé pohyby v zápěstí.
9. Položíme předloktí na stůl dlaněmi dolů a zvedáme ruku nahoru (dorzální flexe v zápěstí).
10. Sevřeme prsty v pěst a opět prsty natáhneme.
11. Palcem se postupně dotýkáme všech prstů (polštářek na polštářek): palec-ukazovák, palecprostředník, palec-prsteník, palec-malíček. Může se postupovat několikrát dokola, či v protisměru,
každá ruka zvlášť nebo obě dohromady, nebo zadávat jednotlivé prsty na přeskáčku.
12. Natažené prsty přitáhneme k sobě, dále roztáhneme prsty do vějíře a opět přitáhneme k sobě (lze
ve vzduchu, či při položených rukách na stole).
13. Položíme ruce na stůl dlaní dolů, postupně zvedáme jednotlivé prsty (extenze). Prsty můžeme i
pokrčit a dotýkat se stolu jen konečky prstů a zápěstím a ťukat jednotlivými prsty do stolu jako když
hrajeme na klavír.
14. Položíme ruce na stůl v pronaci, sevřené prsty v pěst. Postupně z pěsti natahujeme jednotlivé
prsty, až budou všechny natažené a pak je opět můžeme zkusit vrátit zpět v pěst (ruce jsou stále
položené na stole).
15. Opakovaně sevřete prsty v pěst a opět natáhněte. Cvičení pomalu zrychlujte a snažte se dodat
pohybu švih při natahování prstů.
16. Stejně jako u předchozího cvičení, ale ruce se střídají. Jedna ruka natáhne prsty, druhá je dá v
pěst a naopak.
17. Položte ruce na stůl dlaněmi dolů. Několikrát poklepejte oběma palci současně do stolu, dále
postupně klepejte dalšími prsty (oba ukazováčky, oba prostředníčky atd.). Dbejte, aby byly pohyby
prstů synchronizované (ťuknutí do stolu musí být oběma prsty současně).
18. Ruce nechte položené dlaněmi dolů. Obdobně jako v předchozím cvičení klepejte postupně
jednotlivými prsty do stolu. Prsty levé a pravé ruky se v klepnutí do stolu střídají, např. klepne levý
palec, pak pravý palec, levý palec, pravý palec. Snažte se klepat rytmicky tak, aby rychlost pohybu
obou prstů byla stejná.
19. Ruce položte dlaněmi dolů na stůl. Roztáhněte prsty od sebe a opět je k sobě přitiskněte. Zápěstí
se nehýbá, hýbají se pouze prsty. Dbejte na synchronizaci pohybů obou rukou.
20. Stejné cvičení jako předchozí – Roztahujeme prsty od sebe a zase k sobě, ale ruce pracují střídavě,
tedy pravá ruka roztáhne prsty od sebe, levá má prsty přitisknuté k sobě. Levá ruka prsty roztahuje
od sebe a pravá ruka současně prsty přitahuje k sobě.
21. Propleťte si prsty (jako když se chcete modlit). Postupně zvedejte vždy jeden prst nahoru a opět
ho vraťte do propletence. Poproste někoho, aby vám ukázal na přeskáčku, který prst máte zvednout.
22. Počítání na prstech – postupně ukazujte na prstech čísla od jedničky do desítky. Poproste někoho,
aby vám zadával náhodná čísla od jedničky do desítky a ukazujte na prstech.
23. Zkoušejte rukama ukázat gesta, udělat zvuky apod. např. gesto OK spojením palce a ukazováku do
tvaru písmene „O“, gesto se zdvižením palce nahoru, gesto „tytyty“ zdvižením ukazováku, zatleskání,
lusknutí prsty, prosení a podobně.
Cvičení s terapeutickou hmotou
Příklady cviků:
• Vyjmutí hmoty z kelímku
• Hnětení hmoty v ruce – posilování flexorů prstů a koordinace pohybů prstů.
Uválení válečku, nudle z hmoty – zapojení svalů ramene, lokte i zápěstí a prstů a vzájemná
koordinace pohybů
Z hmoty uválet váleček a postupně do hmoty štípat pomocí palce a ukazováku, nebo palce,
ukazováku a prostředníku (lze i procvičovat štípání palec-prostředník, palec-prsteník a palec-malíček)
– posilování flexorů a extenzorů prstů, procvičování pinzetového a špetkového úchopu.
Z hmoty uválíme tenčí váleček (hada) a od konce začneme rolovat jednou rukou hmotu do „šneka“
(vertikálně či po podložce).
Koulení hmoty do tvaru koule – koordinace svalů celé HK, kulový úchop.
Z koule udělat tlakem dlaní placku – posílení svalstva HK. Do placky z hmoty zabořit špičky prstů ve
špetce a roztáhnout.
Hmotu držíme ve zdravé končetině tak, aby kousek přesahoval z dlaně ven. Druhá ruka uchopí vždy
kousek hmoty mezi ukazovák a palec jako když drží v ruce klíč a trhavým pohybem se snaží kousek
hmoty odtrhnout – klíčový úchop, rychlost pohybů, svalová síla HK.
Cvičení s fazolemi
1. Ponořte horní končetinu do mísy a rozevřete a zavřete několikrát dlaň
2. Představte si, že v míse je těsto a vy ho chcete oddělit od stěn mísy. Končetina přitom
vykonává pohyb podél jejích stěn, důležité je provedení pohybu v plném rozsahu.
3. Ponořte končetinu do mísy a následně jí vyndejte s nataženými prsty tak, aby na hřbetu ruky
zůstaly ležet fazole.
4. Naberte do ruky co nejvíce fazolí a následně je vysypejte zpět do mísy, prsty jsou přitom ve
špetce a vykonávají pohyb jako byste chtěli něco „osolit“.
5. Vybírejte malé fazole pomocí ukazováku a palce a schovávejte je do dlaně stejné ruky.
Pokuste se naplnit celou dlaň.
Příprava chlebíčků
1. Příprava pomůcek, potravin.
2. Nakrájíme veku našikmo na plátky asi 1-1,5 cm tlusté.
3. Na krajíčky veky namažeme tenkou vrstvu másla či margarínu.
4. Na vrstvičku másla rozetřeme vrstvu bramborového salátu či pomazánky.
5. Nakrájíme rajčata, kyselé okurky, vajíčka, papriky na plátky.
6. Na chlebíček aranžujeme plátky salámu či šunky a sýru, dále plátky zeleniny či vajíčka, dle
chuti.
7. Nazdobené chlebíčky pokládáme na talíř.
8. Pomůcky uklidíme, umyjeme, utřeme stůl a vyhodíme odpadky.
Kompenzační pomůcky
Pomůcky pro sebeobsluhu
Kompenzují zhoršenou přesnost či sílu pohybů, rozsah pohybu nebo bývají určeny pro výkon
činnosti jednou rukou.
Tyto pomůcky však nehradí zdravotní pojišťovna. Vesměs se vyznačují následujícími znaky:2
• Protiskluzný úchop
• Prodloužený úchop
• Zvětšená plocha úchopu
• Fixace pomůcky k podkladu
• Fixace předmětu k ruce
• Odolné materiály
• Maximální ergonomie
Pomůcky pro osobní hygienu
Žínky, mycí houby, kartáče, hřebeny apod. s prodlouženou rukojetí umožňují, aby klient se
sníženým rozsahem pohybu dosáhl i na těžko dosažitelné části těla (záda, hlava, nohy apod.).
Podobně funguje držák toaletního papíru. Dobrým pomocníkem je i např. pomůcka na
vymačkávání zubní pasty a stolní střihátko na nehty, které umožní samostatné ostříhání
nehtů i klientům se zhoršenou motorikou horních končetin.
Příklady pomůcek:
Pomůcky k sebesycení a pití
Zde existuje řada pomůcek, jako jsou protiskluzné podložky bránící pohybu předmětů (např.
talíře) po podložce, speciální talíře se zvýšeným okrajem, či samotný vyvýšený okraj na talíř,
které umožní jednoduché nabrání jídla na lžíci, aniž by z talíře spadlo. Ergonomické hrnečky s
uchy a s víčkem jsou lehké a mohou se snadno uchopit oběma rukama, víčko pak brání vylití
tekutiny. S hrnečkem, který má výřez na nos, nebude mít klient problém s nakloněním a lépe
se napije. Dalšími rozšířenými pomůckami jsou ergonomické příbory s rozšířenou rukojetí,
příbory s fixačními pásky na ruku, tvarovatelné příbory, nebo zahnuté pro lepší dosah do úst,
nože kombinované s vidličkou, příbory s fixací na talíř (vidlička fixuje jídlo) atd.
Pomůcky k oblékání
Pro osoby, které se těžko ohýbají nebo mají snížené rozsahy pohybů, jsou užitečné pomůcky
jako je navlékač ponožek, nazouvák bot, ale i zouvák bot. Pro jedince se zhoršenou jemnou
motorikou je vhodný zapínač knoflíků a také gumové tkaničky. Jinou možností je vybavení
oblečení suchými zipy.
Příklady pomůcek:
Zapínač knoflíků, navlékač ponožek, elastické tkaničky
Pomůcky do kuchyně
Sem patří např. prodloužené páky na vodovodní baterie a dále nože se zvětšenou či kolmou
rukojetí. Pro jednice s paretickou či plegickou končetinou jsou zde pomůcky, které umožní
vykonávat činnosti jednou rukou, např. kartáče s přísavkou na mytí nádobí, prkýnka s bodci
pro fixaci krájeného jídla, prkýnka se zvýšenými okraji pro namazání pečiva jednou rukou či
sklápěč na konvici a stolní otvírák sklenic. Multiotvíráky na lahve a sklenice umožňují otevření
víček s použitím menší síly (princip páky) a také umožňují jednoduchý úchop. Na konzervy lze
použít elektrický otvírák. Držák horkých talířů pak snižuje riziko popálení klienta např. při
ohřívání jídla v mikrovlnné troubě. Pro lepší uchopení a manipulaci s krabicovými nápoji
slouží držák na tetrapakové balení.
Gumový otvírač sklenic, ergonomický multiotvírák
Pomůcky pro vybavení koupelny a WC
Při pohybu v koupelně je třeba dbát zvýšené opatrnosti zejm. při přesunech. Vždy
zkontrolujte, zda nemáte mokrou podlahu, na které byste mohli uklouznout. Mandla a
protiskluzné podložky by měly být základním vybavením koupelny, přejdete tak zvýšenému
riziku pádu a ušetříte síly osobě, která s přesunem dopomáhá.
Toaletní křesla (klozetová křesla)
Toaletní křesla se nejčastěji využívají u lůžka klienta, kdy klient není schopen ujít vzdálenost
na WC. Většina z nich je hrazena pojišťovnou. Vyrábí se v řadě variant – pevná, pojízdná či
kombinovaná, které lze použít i jako křesla.
Vanové sedačky
(většinou hrazeny pojišťovnou)
• sedačky na vanu – Snadno se instalují a jejich použití je také jednoduché. Neumožňují však
ponoření těla do vody, lze se pouze sprchovat či omývat pomocí žínky.
• sedačky do vany – mají různý způsob uchycení dle možností vany – rozpěrné či závěsné.
Umožňují částečné ponoření těla do vany a jsou vhodné pro klienty, kteří zvládnou přesun do
vany a z vany.
Pomůcky do kuchyně
Sem patří např. prodloužené páky na vodovodní baterie a dále nože se zvětšenou či kolmou
rukojetí. Pro jednice s paretickou či plegickou končetinou jsou zde pomůcky, které umožní
vykonávat činnosti jednou rukou, např. kartáče s přísavkou na mytí nádobí, prkýnka s bodci
pro fixaci krájeného jídla, prkýnka se zvýšenými okraji pro namazání pečiva jednou rukou či
sklápěč na konvici a stolní otvírák sklenic. Multiotvíráky na lahve a sklenice umožňují otevření
víček s použitím menší síly (princip páky) a také umožňují jednoduchý úchop. Na konzervy lze
použít elektrický otvírák. Držák horkých talířů pak snižuje riziko popálení klienta např. při
ohřívání jídla v mikrovlnné troubě. Pro lepší uchopení a manipulaci s krabicovými nápoji
slouží držák na tetrapakové balení.
Závěr
Intenzivní a časná rehabilitace je velice důležitý aspekt léčby obou typů mozkové mrtvice.
Mozek je orgán schopný se ledasčemu přizpůsobit a zdravé mozkové buňky umí do jisté míry
převzít funkce po těch poškozených. Rehabilitaci bychom měli chápat jako komplexní
rehabilitační proces všech narušených funkcí (pohyb, řeč, paměť), který by měl zaručit
postiženému co největší soběstačnost, umožnit jeho návrat do společnosti a zajistit co možná
nejlepší kvalitu života. Rehabilitace může probíhat na nemocničních odděleních, kde je
pacient po mozkové mrtvici hospitalizován (obvykle neurologie a interní oddělení), k
intenzivnější a dlouhodobější rehabilitaci v horizontu týdnů až měsíců pak slouží speciální
rehabilitační ústavy.

Podobné dokumenty

Specifika komunikace herního specialisty s hospitalizovaným

Specifika komunikace herního specialisty s hospitalizovaným osoby mezi sebou mohou komunikovat. Tato komunikace probíhá prostřednictvím herních aktivit, neboť hra je pro děti přirozeným způsobem komunikace, protože ne vždy mají potřebný stupeň jazykových do...

Více

metodika-11:Sestava 1.qxd

metodika-11:Sestava 1.qxd • Kompenzační pomůcky zaměřené na soběstačnost • Co dělat po CMP • Další užitečná cvičení Navrhnutá cvičení vycházejí z roční zkušenosti z provozu denního centra ERGO Aktiv o.s., Centra odborné péč...

Více

Zadání

Zadání Kompenzační pomůcky zaměřené na soběstačnost ................................................................ 134

Více

Katalog ortéz ke stažení CZ ()

Katalog ortéz ke stažení CZ () Ortéza k pevné fixaci ramenního kloubu je složena ze dvou částí. První slouží k zavěšení paže, druhá část k  přitažení paže k  trupu a zároveň k přitažení předloktí a zápěstí. Spojení obou kusů je ...

Více

Jak postupovat při podezření na sekundární arteriální hypertenzi

Jak postupovat při podezření na sekundární arteriální hypertenzi Pod termínem sekundární arteriální hypertenze rozumíme hypertenzi, která má určitelnou příčinu, a tedy i specificky léčitelnou. Dá se předpokládat, že může být příčinou asi 5–10 % všech arteriálníc...

Více

přehledová brožurka - České vysoké učení technické v Praze

přehledová brožurka - České vysoké učení technické v Praze Díky tomu, že na ČVUT studuje přes 2 000 cizinců, získávají studenti naší univerzity cenné informace o  studiu v  cizí zemi ještě před odjezdem od svých zahraničních kolegů.

Více

kniha poranění míchy.indd

kniha poranění míchy.indd Porozumět svým pocitům a emocím a zvládat je je stejně důležité jako léčení a rehabilitace včetně cvičení a nácviků soběstačnosti v běžných denních činnostech. Zdravotničtí pracovníci mohou kliento...

Více

Schejbalová – Ortopedické vady nohy a možnosti terapie

Schejbalová – Ortopedické vady nohy a možnosti terapie se též setkáváme s deformitami, jako jsou pes calcaneus či pes calcaneus excavatus, který může vzniknout po přetažení Achillovy šlachy.(3, 4) Vrozené vady nohy se vyskytují buď izolovaně, nebo v rá...

Více