docPovodně a vláda: přímo vražedná kombinace Dále v časopise
download 
Stížnost Transkript
Povodně a vláda: přímo vražedná kombinace Dále v časopise
anarchistické noviny Svobodná 75 let od justiční vraždy italských anarchistů Sacca a Vanzettiho str. 8 listopad 2002 - č. 25- ročník VIII Dále v časopise: Kongres NATO v Praze se blíží 21. a 22. listopadu se v Praze bude konat kongres NATO, na kterém má dojít k podstatnému rozšíření tohoto vojenského paktu. Více na str. 2 Pozadí sporu USA a Iráku O co se jedná v hrozící válce USA s iráckým režimem? Každopádně nejde o lidská práva a „demokracii“. Navíc mohou promluvit zbraně hromadného ničení a do konfliktu se mohou zapojit další země. Více str. 4 Slovo redakce Přinášíme vám druhé podzimní číslo Svobodné Práce. Snažíme se z ní postupně udělat skutečné „noviny“, to jest médium, reagující na probíhající události a přinášející anarchistický pohled na dění v sociální, ekonomické a politické sféře. Budeme se snažit, aby těsně před summitem NATO, plánovaným na 21. a 22. listopadu, vyšlo další číslo, tentokrát tematicky věnované NATO a jeho chystanému rozšíření. Není totiž pochyb o tom, že budeme vystaveni velice intenzivní masáži ze strany oficiálních médií, které již dnes pořádně přitvrzují. Mladá Fronta například 18. října v sobotním vydání přinesla pohádky o tom, jak anarchisty na tajném táboře cvičí veteráni z Čečenska. Smysl těchto lží je jediný: zdiskreditovat ty, kteří stojí v opozici vůči militarismu. Mediální spektrum se v naší zemi navíc každým rokem zužuje a na zcela komerční tiskoviny, které už ani nepředstírají nějaký obcený zájem a objektivitu. Provádějí lobotomii svým čtenářům, kteří mají věřit tomu, že klíčovými událostmi dne jsou dopravní nehody, narození lvíčat v zoo nebo nový styl celebrit. Jako anarchistické médium se budeme v rámci svých omezených možností snažit alespoň narušovat kapitalistický mediální „infotaiment“ a přinášet potřebný alternativní pohled. Práce ARGENTINA PO BOUŘI 90% lidí nedůvěřuje ani „demokracii“, ani politickým stranám, ani odborovým byrokratům. CO BUDE DÁL? str. 5-6 Federace sociálních anarchistů, členská sekce Mezinárodní asociace pracujících 10,- Kč Povodně a vláda: přímo vražedná kombinace Ještě ani pořádně nevyschly sklepy v zatopených částech nejrůznějších měst a Špidlova vláda už má jasno v tom, kde hodlá vzít finance na nápravu povodňových škod. Po vzoru osvědčených západoevropských triků se břemeno chystá přesunout na obyčejné lidi, žijící ze svého platu. Mnoho se hovoří o daňové reformě, která má začít platit od příštího roku. Špidlův návrh počítá s tím, že největší břemeno ponesou obyčejní spotřebitelé z nižších příjmových skupin, kteří začnou platit stále nehoráznější spotřební daně. Tzv. milionářská daň, kterou se soc-dem snaží prosadit, je jednak demagogická a jednak naprosto bezzubá. Dotkne se sotva několika tisíc nikoli kapitalistů, ale top manažerů, kteří si stále nechávají vyplácet odměny hlavně ve formě mzdy a ne různých bonusů. Na druhé straně je zde něco závažnějšího. Špidla se chystá přesunout spoustu položek z nižší do vyšší sazby DPH, což by mohlo výrazně prodražit potraviny. To je položka, která tvoří velkou část výdajů u nás, lidí z takzvaně nižších příjmových skupin. Daně z příjmu firem se naopak sníží a Špidla se bude muset snažit nahradit i tento další pokles . Dalším bodem, nad kterým je nutné se pozastavit, jsou zejména stále se zvyšující spotřební daně. Podobný trend sleduje například finanční politika britské labouristické vlády. Jejím jediným důsledkem je zvyšující se ekonomický tlak na sociálně slabší vrstvy. Řečeno jednoduše: bohatí nemají problém s tím, že spotřební zboží je dražší. Napjaté rozpočty pracujících lidí jsou však citlivé na každé zdražování. Stíhačky: šílený nápad Jasno kupodivu nepanuje ani v případě dalšího usilovného pokusu o militaristický tunel z našich kapes. Nákup 24 bojových letounů pro armádu dosud nebyl vládou oficiálně odložen nebo zamítnut. O kontraktu se jedná dál. Premiér Špidla se vyjádřil, že 30 miliard z peněz za privatizaci SPT Telecom je stále v záloze pro potřeby nákupu nových bojových strojů pro armádní letectvo. Rozumná úvaha by zněla, že v případě takové katastrofy, jakou byly povodně, budou finance přednostně věnovány na obnovu bydlení a infrastruktury. Jak vidíme, nemusí tomu tak být. Pokud dojde k nákupu bojových letounů pro armádu, bude to další z každodenních definitivních projevů naprosté asociálnosti systému, Globální protestní akce zaměstnanců McDonalds ve kterém jsme nuceni žít. Zkuste si spočítat, kolik by se dalo za 50-70 miliard korun postavit bytů! Najděte 3 rozdíly: Geniální nákupy v Praze Priority těch mocných se povodněmi nijak nezměnily. Pražský magistrát v období po povodních proslul několika skutečně pozoruhodnými nákupy. V kritické rozpočtové situaci věnoval například 20 milionů korun na zakoupení nového vodního děla pro policii, které je dokonce schopno vytvářet slzotvorný aerosol. Dalším zásahem do černého bylo zakoupení luxusní limuzíny pro hejtmana Středočeského kraje Petra Bendla za asi 3 miliony korun. Údajně pro potřeby krizového řízení. Špidla zvládl situaci? Soc-dem začíná šířit nebezpečný mýtus, že vláda povodně zvládla na jedničku a „postarala se o občany“. To je naivní manipulace. Za zvládnutí následků živelné pohromy můžeme děkovat jednak dobrovolníkům a pak hasičům a záchranářům z integrovaného systému, který v terénu operoval nezávisle na moudrech, vycházejících ze Strakovy akademie. Nouze, nastalá po povodních, jen zvýraznila přetrvávající mocenskou aroganci a asociálnost každé vlády. Občan je až na posledním místě. Politiky předlužená ekonomika totiž nemusí ve zdraví přežít vražednou kombinaci katastrofálních povodní a následných vládních opatření. JL Bouřlivé Polsko str. 6-7 NAHOŘE: Demonstrace polských odborářů ve Varšavě proti nezaměstnanosti a propouštění, 15. října 2002. DOLE: Demonstrace anarchistů proti kongresu Mezinárodního měnového fondu a Světové Banky v Praze, září 2000. JINÁ DOBA A MÍSTO, ALE STEJNÝ DŮVOD A VZTEK! Textilácké odbory na Broumovsku: nacionalismus nebo solidarita? Pavel Zajíc (OS Rovnost) 16. října se konala Mezinárodní stávka zaměstnanců McDonalds, jedněch z nejhůř vykořisťovaných a flexibilizovaných pracujících. Akci pořádala „McDonalds Workers Resistance“ a mnoho dalších skupin, včetně anarchistů. Akce měla mezinárodní rozměr. Ve Francii stávkovalo šest McDonaldů. Další stávka se odehrála v Norfolku a pokusy nejméně ve třech londýnských provozovnách. V Nottinghamu zaměstnanci odešli z práce. Na mnoha místech došlo k masivním sabotážím prodeje. V Adelaide zaměstnanci rozbili výrobníky zmrzliny a mléčných nápojů, v „McJob? Děkuji, nechci!“, momentka z akce v Berlíně. Manchesteru zničili toalety. V Dublinu vykradli sklad alkoholických nápojů a Birminghamu stejně jako v dalších městech začali důsledně dodržovat předpisy, což vedlo k neuvěřitelnému zpomalení. V Miláně došlo k zablokování několika provozoven. Několik akcí na Slovensku spolupořádala Priama Akcia, sesterská sekce FSA z Mezinárodní asociaci pracujících. Letošní stávka byla rozsáhlejší, než ty předešlé. Nadějné znamení v sektoru - ikoně globálního kapitalismu. (p) Broumovsko je tzv. „slepým střevem“ České republiky. V žádném případě se zdejší nezaměstnanost nedá srovnávat se situací severních Čech, Šumperska či Bruntálska, přesto ani zde nemají pracující na růžích ustláno. V broumovském výběžku dominuje textilní průmysl. Bavlnářský podnik a.s. Veba s majoritním českým akcionářem, ElmerTex s německým a Textonnia Czech, s.r.o. je součástí nadnárodní společnosti Hualon se smíšeným malajsko-tchajwanským kapitálem. Donedávna byl textilní průmysl kvůli nízkým mzdám závislý na zahraničních pracovnících (především z Polska a Ukrajiny). Nyní, když tržní ekonomika stlačila cenu práce na minimum a zničila mnoho míst, pohrdne prací v textilce jen málokdo. Mnoho zaměstnání v textilkách je však náročných na odbornost, proto získat kvalifikovaného seřizovače či tkadlenu je velmi obtížné. Konkurence na trhu práce je tedy zde vysoká; přičemž je logické, že upřednostňováni jsou kvalifikovaní zahraniční pracovníci z Polska a Ukrajiny před nezaučenými Čechy. Procento zahraničních pracovníků v textilkách je vysoké, což u Čechů vyvolává nevraživost. Kapitalisté naopak umějí této situace znamenitě využít ve svůj prospěch. Nepsané pravidlo – že do zaměstnání, odkud odejdu, nebo z něj budu dokonce vyhozen, se již nikdy nevrátím – je dávnou minulostí. Kapitalismus pracující naučil vracet se na stará místa s prosíkem, protože práce se stala, hned po zdraví (a někdy i před ním), jedním z nejcennějších statků. Polští pracující, kteří byli vykopnuti z Veby a několik let pracovali v Textonnii jsou milostivě přijati zpět. Ti, kteří odešli za vidinou lepší práce se pokorně vrací na původní místa. Vše je „normální“ a textiláci se od vidění běžně znají. Textonnia je pověstná zastrašováním zaměstnanců, hrozí propouštěním a dalšími sankcemi, převádí na jinou, méně kvalifikovanou a méně placenou práci apod. ElmerTex je učebnicovým příkladem zavádění flexibilizace pracovní doby. Zaměstnanci si musí vybírat dovolenou, aby vzápětí pracovali přesčasové hodiny o víkendech. Veba si podala žádost o přiznání státních pobídek – daňových úlev, které mají přinést podniku úsporu na daních řádově desítky miliónů korun v průběhu několika let. CzechInvest nevznesl žádnou námitku proti, což podnik něco stálo... V posledních letech se nestalo, že FSA-MAP na Internetu: http://fsa.anarchismus.org --- pravidelně aktualizovaný anarchistický informační portál dokončení na str. 3 Svobodná Práce listopad 2002 2 Kongres NATO v Praze se blíží: občané budou odklizeni kvůli „klidu na práci“ globální kapitalistické elity Jen co Praha překonala jednu pohromu, přichází další. Není tak neočekávaná, všichni ví, že přijde, ale oficiální místa si nechávají většinu konkrétních informací pro sebe až do poslední chvíle. Kongresu NATO se ve dnech 21.-22. listopadu zúčastní celkem 46 státních delegací. Celkem se bude akreditovat 6000 lidí. Rozpočet činí 800 milionů korun. Je patrně zbytečné neustále přepočítávat vyhazování peněz vládnoucími na něco užitečného, ale neodpustíme si poznámku: za tuto částku by se dalo postavit 1500 „povodňových“ bytů pro nejhůře postižené lidi, zejména rodiny s dětmi. Mnohem pozitivnější je patrně tyto prostředky projezdit v limuzínách, prolít hrdlem a prožrat na banketech - a abychom nezapomněli, také věnovat na policejní výzbroj a výstroj. Delegáti se budou z našich daní mít jak v bavlnce. Automobilky jim k těm nejlepším hotelům přistaví zdarma několik set vozidel. Všechna jsou podle materiálu kanceláře pro přípravu summitu „určena k dosahování nadprůměrných jízdních výkonů“. Jedná se například o luxusní Audi A8 s objemem motoru 4.2 litru a výkonem 246 kW, které zrychlí z nuly na sto kilometrů za šest vteřin a může jet (omezenou) maximální rychlostí 250 km/h. Ulice mezi Ruzyní (přílety), Pankrácí (jednání), Starým Městem (galavečery na Žofíně a v Obecním domě) a hotely na obou březích Vltavy budou uzavřeny. Když to shrneme, tak chudí znovu ze svého zaplatí nejbohatším pěkný výlet v pětihvězdičkových hotelech. Causa auta pro delegáty Ministerstvo zahraničí se holedbá tím, že za luxusní auta vlastně neponese žádné náklady, protože je poskytnou samy automobilky. Na druhou stranu ale na internetové stránce summitu přiznává, že „dodávku Ministerstvo zahraničních věcí uhradí firmě Škoda Auto formou budoucí marketingové spolupráce“. Aby ne, zájmy největších kapitalistů a politiků jsou vždy souběžné. Pražské ulice tedy bude za peníze daňových poplatníků brázdit 55 ks luxusních AUDI A8, 171 ks limuzín Škoda Superb a 95 dalších vozidel. Hlavně zůstat národněpoliticky uvědomělý! „Přemýšleli jsme, co pražskému obyvatelstvu nabídnout příjemného a zajímavého“, říká ředitelka pro ekonomické záležitosti z Vondrovy kanceláře, Helena Bambasová. Jí najatá firma FTV je reprezentována marketingovým poradcem Davidem Duškem. Dušek obchází výrobce spotřebního zboží a nabízí možnost organizovat pod hlavičkou NATO (firma disponuje právem používat znak summitu) komerční akce. Podmínka je ovšem jednoduchá. Všechny se musí konat na okraji města, v nákupních centrech. Mělo by se jednat o velké slevy, ochutnávky, předváděcí show... Aby akce nepřilákaly více přespolních, než by unesly pražské příjezdové komunikace, Dušek hodlá organizovat „NATO akce“ také v Budějovicích, Plzni, Pardubicích, Liberci a Brně. Bambasová přístup kanceláře shrnuje slovy: „Snažíme, aby občané měli hřejivý pocit, že pro ně něco děláme... aby je neopustilo národně-politické uvědomění jenom proto, že tři dny stráví ve frontách a zácpách“. Dušek navíc poté, co se mu nepodařilo zařídit pestřejší televizní program, přišel s dalším nápadem: „Lidé budou v multikinech soutěžit, kdo uvidí za den více filmů“. Nad podobnými svazáckomanažerskými nápady zůstává rozum stát. Dejte si hamburgr s NATO slevou! Uvědomělým konzumem vstříc světlým zítřkům! Kdo uvidí desetkrát denně nový Schwarzeneggerův film, je vítěz! Kontrolované volno pro mládež Přes 150 škol v oblastech „možného bezpečnostního rizika“, dostane v době kongresu volno. Podle radního Jana Tomčíka se nebude vyučovat, ale ředitelé by každopádně měli rozhodnout o nějakých náhradních akcích. Jakého charakteru by tyto akce měly být, Tomčík sám naznačuje: „Představoval bych si pořádání akcí tak, aby děti měly volno, ale na druhou stranu, aby to byly akce, na kterých budou pod určitou kontrolou“, řekl 15.9. Takže - nemusíte se sice učit, ale budete pod dohledem, spratkové, abyste se náhodou nezúčastnili nějaké demonstrace! Mluvčí ministerstva školství Hana Vítková prohlásila, že školy Velký bratr bude na summitu testovat nové systémy Mluvčí policejního prezidia Blanka Kosinová řekla 7. října novinářům z TV Prima, že policie již vlastní „softwarový a kamerový systém“, který umožňuje automaticky identifikovat hledané lidi pouze pomocí srovnání obličejové části. Policisté si jej vyzkouší poprvé během pražského kongresu NATO v listopadu. Stejně jako v roce 2000 se zaměří na hraniční přechody a Prahu, kde bude systém zkušebně nasazen. Podle mluvčí policie má již zpracovány databáze těch, které rozhodně do země nevpustí. Protesty proti kongresu NATO tak budou především možností otestovat něco, co se pak bude používat v běžné policejní praxi. V této souvislosti je více než zřejmá návaznost na represivní novelu zákona o shromažďování, která demonstrantům zakazuje zakrývat si obličej. Tzv. biometrické systémy se stávají stále běžnější zbraní v arzenálu represivních složek. Maskování na demonstracích, zavedené kvůli zamezení policejní šikany a represe, se tak stává stále aktuálnějším tématem. Biometrie sama je dalším krokem k „profízlované“ společnosti, svou důsledností překonávající i možnosti staré StB. na Praze 4 budou mít od 20. do 22. listopadu volno z „bezpečnostních důvodů“ a ve všech ostatních částech Prahy kvůli dopravní situaci. Indoktrinace zdarma Aby si mládež utvořila názory pěkně v oficiálním duchu, tak od září do října pražský magistrát promítal v kině Blaník pro žáky, studenty a pedagogy krátký indoktrinační film s následnou přednáškou na téma „Význam NATO, přínos summitu pro ČR a důsledky možných demonstrací odpůrců schůzky“. Magistrát na to vyčlenil částku 2 miliony korun. Maně si vzpomínám, jak jsme na základní škole museli chodit na sovětské válečné filmy. Pražskému kongresu NATO a destruktivní roli této organizace ve světě se bude obšírně věnovat příští speciální číslo Svobodné Práce, které vyjde krátce před summitem. JL-JaRo Chystané akce 17.11. - Albertov, 12:00, demonstrace proti NATO a kapitalismu. 20.11. - Na Příkopech (U Obecního domu) od 17:00 protest u příležitosti oficiální večeře delegátů. 21.11. - od rána akce afinitních skupin po městě, 14:00 demonstrace na Náměstí Míru. KAPITALISTÉ, POLITICI A OBCHODNÍCI SE SMRTÍ si vždy porozumí. Ze svých daní zaplatíme mimo jiné i provoz 321 luxusních automobilů, které na dva dny ovládnou pražské ulice. Falešný antifašismus ve státní režii Kritický komentář na okraj nedávné vládní propagační akce „Music beats local nazi“ Člověk v Tísni, agentury Stereocom a Zep Tepi uspořádaly 14. září v Praze na Štvanici pod patronací ministerstva vnitra dvacetihodinový happening a mejdan, který skončil okolo páté ráno. Akce měla být údajně vyvrcholením vládní protirasistické kampaně. „Je to tu o pohodě, nemáme rádi nácky“, cituje MFD účastníky akce. Jeden z organizátorů Jan Mička navíc dodává: „Tohle není nějaký hysterický boj proti něčemu, tohle je pohoda“. Další návštěvník, údajně jménem Kamil Veselý, je citován: „Přišel jsem kvůli tomu, že tady budou lidi v pohodě, a vidím, že to tak je, což mě hrozně těší, mají dobrý názory“. Vládní kampaň, představující neonacisty jako neškodné obecní blázny, vyvrcholila ve stejném duchu, v jakém byla pořádána. O žádný „hysterický boj“ se opravdu nejednalo. Lidé, kteří nejsou nacisté ani rasisté se sešli, popili, pobavili se a pak zase odešli. Taková akce nijak nepřispěla úsilí vykořenit ultrapravici. Představovala jen pokrytectví. Proč? Role EU a státu Akce byla placena z fondů EU a státu. Možná si toho někteří návštěvníci nepovšimli, ale tyto subjekty disponují jednotnou „protiextremistickou strategií“, zahr nující mimo jiné i antifašisty. Kromě toho EU sama provádí desítky rasistických a xenofobních opatření. Násilím zabraňuje ve vstupu mnoha tisícům uprchlíků a zavádí represivní legislativu, mající za cíl podstatně ztížit přistěhovalectví, které stárnoucí Evropa mimochodem skutečně potřebuje. Pod záminkou boje proti „extremismu a terorismu“ jsou po celé Evropě zaváděny zákony hrubě zasahující do soukromí občanů, narušující nejen elektro- nickou komunikaci, vytvářející databáze nežádoucích osob, které nejsou navzdory svobodě pohybu vpouštěny do dalších zemí apod. ČR se chová podobně. Kvůli sociální situaci se z republiky snaží odcházet tisíce romských rodin, které chtějí v EU začít nový důstojný život. Vláda asistuje v rasistickém zavádění nejrůznějších kontrol a vízových povinností. X e n o fobní politické kruhy stále zabraňují možnosti registrovaného partnerství osob stejného pohlaví. Neonacisté mají u nás dosud téměř na růžích ustláno. Několik demonstrativních policejních akcí na tom nic nemění. Neonacistické, rasistické a xenofobní postoje jsou navíc zakořeněny u mnoha příslušníků státních represivních složek, kteří samozřejmě neprojevují žádnou snahu postihovat to, co sami považují za legitimní a většinový politický postoj. Bylo to v pohodě? Náckové se na akci přišli podívat. U vchodu hned místo zaujalo několik členů fašistické organizace „Vlastenecká fronta“, kteří si digitálním fotoaparátem provedli monitoring všech účastníků. Policie by dovnitř volně vpustila několik členů nejagresivnější neonacistické skupiny „Národní Odpor“, čemuž musela zabránit ochranka. Zbývá otázka: byl vládní mejdan uspořádán pouze jako obvyklá nesmyslná a drahá akce neziskového sektoru, nebo přinesl i vedlejší efekt podrobného policejního (a také nacistického) zmonitorování mnoha set potenciálních „levicových extremistů“? Akce představovala pouze další projev pokrytectví údajně protirasistického státu, který na druhé straně omezuje naše sociální a politická práva a evidentně diskriminuje menšiny. (p) Anarchistické prohlášení k 28. říjnu Proti nacionalismu a státu! Stejně jako každý rok establishment letos oslaví státní svátek 28. října. Budou se udělovat státní vyznamenání a děti dostanou volno od školního vyučování. O jaký historický moment se však jednalo? Narozdíl od mnoha ostatních evropských zemích byl konec I. světové války v Čechách chápán spíše jako vyvrcholení „třistaletého“ nacionalistického úsilí o znovuzískání „národní identity“, která se měla ztělesnit v samostatném státě. Zatímco v jiných evropských zemích masová sociální hnutí řešila navýsost aktuální otázky svržení kapitalismu a jeho nahrazení společností, která by pracujícímu člověku vrátila jeho důstojnost, v Čechách bylo vytaženo staré nacionalistické harampádí, nemající žádný vztah k moderní sociální a politické realitě. Zatímco jinde vojáci povstávali ve vzpourách proti militarismu a přidávali se ke svým bratrům a sestrám z továren a jejich cílem bylo svrhnout nenáviděný stát a kapitalismus, v Čechách ulicemi pochodovaly dechovky, opentlené v národních barvách a masové sociální protestní akce, jako například generální stávka z 14. října 1918, rychle upadly v zapomenutí. Vzniklý československý stát však nebyl v žádném případě „národní“ a establishmentem uměle vykonstruovaná státotvorná československá národnost tvořila pouhých 60% obyvatelstva. Naléhavá nutnost revolučního řešení katastrofálních následků působení kapitalismu, který v kataklyzmatu I. světové války prokázal svoji naprostou společenskou dysfunkčnost, tak byla několik prvních let odsunuta zcela stranou ve jménu nacionálního obrození, které těžce poškodilo vztahy s menšinami. To se koneckonců stalo jedním z důvodů zániku státu v letech 1938 a 1939. Z tohoto hlediska představoval československý 28. říjen výrazný symptom politické a sociální zaostalosti a neschopnosti oprostit se od mýtu „třistaletého útlaku“. Důsledkem českého nacionalismu byly kromě jiného krvavé srážky s německou irredentou v pohraničí. Nová státní moc přirozeně stála nahony daleko od jediné platformy, která by mohla přemostit zdánlivě nesmiřitelný rozpor mezi „Čechy a Němci“ - tj. pomocí poukazování na mezinárodní solidaritu vykořisťovaných lidí všech národností, jejíž pomocí jedině mohlo dojít k vyřešení česko-německého národnostního problému. Z pozdější perspektivy střetu s bolševickým státem, snažícím se vyvážet svůj model státního kapitalismu do Západní Evropy, jsou pak zcela přehlíženy a odsuzovány spontánně protistátní a protikapitalistické revoluční snahy, které vyvrcholily v letech 1918-1920 v řadě vzpour a generálních stávek. O těch se samo- zřejmě během oslav státního svátku nedozvíme nic. Anarchisté nejsou občané žádného státu a neznají žádné hranice, které by si zasloužily hájit. Anarchisté patří k celosvětové rodině neprivilegovaných a vykořisťovaných lidí, anarchisté patří k pracující třídě, jejíž zájmy a tužby jsou zcela odlišné od těch oficiálně předkládaných. Státní svátek 28. října proto chápeme jako oslavu tragicky zpozdilého nacionalismu, který v roce 1918 ve Střední Evropě představoval nikoli pokrok, ale zpátečnictví. Anarchisté nepovažovali a ani nepovažují československý nebo český stát za svůj domov. Naším domovem je celý svět a naší rodinou je pracující třída, bez ohledu na barvu pleti nebo to, jakým jazykem hovoří. Nehodláme slavit to, jak byly mříže našeho vězení přebarveny na červenomodrobílo. redakce Svobodné Práce Svobodná Práce listopad 2002 3 Politici by sociální problém rádi uzavřeli do ghett a slumů Nalejme si čistého vína: sociálně segregační projekty, které již nějakou dobu probíhají (Mladá Boleslav), nebo se chystají (Ostrava, Ústí nad Labem) v mnoha českých městech, jsou obzvláště třaskavou kombinací sociálního a rasového problému, kterou tato země již dlouho neviděla. O co se jedná? V několika městech radnice již nepokrytě sdělily veřejnosti, že hodlají vytvořit nebo rovnou vybudovat ghetta pro „sociálně nepřizpůsobivé“ (= většinou Romy). Je to další projev neschopnosti kapita- listického systému řešit sociální otázku. Systém ji totiž ani řešit enchce. Pokud je někdo nepotřebný „zdroj“, není schopen na „trhu práce“ nabídnout určité žádané schopnosti pro vykořisťování, co je systému po něm? Ať klidně chcípne v ghettu. To je logika a filozofie kapitalismu. Povšimněme si jedné zajímavé věci: jako „slumy“ většinou chápeme zchátralé čtvrti, vzniklé následkem sociálního úpadku a nezájmu radnice. V Ústí nad Labem si ale radní chtějí „své“ slumy dokonce postavit sami. Bydlet v nich ovšem nebudou. Řekněme to otevřeně: poté, co byl do naší země vpuštěn kapitalismus, romská menšina ještě více ztratila zájem o ztotožnění se s tzv. hodnotami majoritní společnosti. Kapitalismus naopak ještě více ztratil zájem o ni, protože nekvalifikované pracovní síly má dost vlastní, místní bělošské. Systému je jedno, jestli romské děti navzdory své inteligenci kvůli jazykovému handicapu chodí do školy s bílými zaostalými a duševně postiženými dětmi, což je poznamená na celý život. Systému je naprosto jedno, že romská komunita na mnoha mís- Pro některé automobilisty stále nejsme víc, než „socky v sociálce“ Jedním z nejviditelnějších následků povodní je kritická situace městské hromadné dopravy v Praze. Přitom se nedá říci, že doprava se zhroutila. Náhradní systém je vcelku snesitelný a největší problém představují desítky tisíc arogantních motoristů, kteří osobními auty blokují pražské ulice. Dvakrát denně doprava kolabuje. K ukázkovému zhroucení pražského dopravního systému došlo například v pátek 4. října. Pracovnice Centrálního řízení dopravy situaci popsala slovy: „Něco takového si již dlouho nepamatuji. Auta vjíždějí na křižovatku na Karlově náměstí na červenou, stojí na kolejích a blokují tramvaje...“ Ty vytvořily frontu „od Karlova náměstí až na Újezd. Řidiči rezignovali, svačili, nebo si četli noviny“, doplnil řidič tramvaje linky 22. Tramvaje, převážející mnohonásobě více lidí, nabraly zpoždění desítek minut (viz foto). Asi dvoukilometrová fronta tramvají neznačí pouze špatnou situaci pražské MHD. Je rovněž pomníkem lidské arogance a hlouposti - a kupodivu další ilustrací třídních vztahů ve společnosti. Bylo by jistě hloupé snažit se na všechny oblasti života naroubovat sociální a třídní analýzu. Tady se to ale samo přímo nabízí. Když sledujete dopravní zácpu v Praze, brzy zjistíte, že ve většině aut sedí pouze jeden řidič. Ve srovnání s regiony také cenová hladina aut většinou neklesne pod šest cifer a velmi často představuje sedmimístné číslo. Když provedeme srovnání s tramvajemi, tak auta na stejný počet cestujících zabírají nejméně dvacetkrát větší plochu na komunikacích. Podnikatelská novočeština má pro městskou hromadnou dopravu kouzelné označení: „sociálka“. V tramvajích a metrem jezdí pouze chudá svoloč. Kdo něco znamená a je sám sebou, jezdí autem. Kdyby tito lidé přemýšleli hlavou a srovnali si průměrnou rychlost tramvají, autobusů a metra s auty, ještě rádi by přistoupili k nám, obyčejným smrtelníkům. Oni to ale neudělají. Jejich třídní vědomí jim z důvodu prestiže a pocitu nadřazenosti zabraňuje mačkat se se „sockami“ v zaplněné tramvaji, i když by do svého cíle dospěli rychleji. Nevím, kde jinde se třídní bariéra projevuje názorněji. Textilácké odbory na Broumovsku dokončení z titulní strany by nebyly vyplaceny mzdy a podnik byl nucen se chovat korektněji. Pobídky byly přiklepnuty, očekávaný zisk společnosti měl dosáhnout zhruba padesáti miliónů, a až blížící se rozuzlení kolem akcií Pyrru a humbuk kolem silné koruny firmu najednou „přinutil“ šetřit. Kde jinde než na zaměstnancích – „bílé obálky“ dostane 10 % zaměstnanců. Co dělat? Ptáte se zda je reálná šance, že se pracující těmto podmínkám postaví? Odpověď zní NE! Proč je tomu tak? Jedním z objektivních důvodů, který platí všude, kde se hromadně vyrábí, je nepřetržitá směnnost. Pracující jsou rozděleni do mnoha relativně malých čet, které se potkávají pouze na začátku a konci směny. Organizování pracujících je tedy velmi obtížné. Výroba textilu se stala hlavní ekonomickou aktivitou na Broumovsku a jen samotná Veba je dominantním zaměstnavatelem více než 1000 lidí na Broumovsku. Lidé se zde o práci obávají tedy zcela oprávněně. V České republice je několik velkých textilek (Textilana, Slezan, Jitex, Perla, Veba), které byly závislé na podniku zahraničního obchodu Centrotex. Po jeho pádu nakoupila akcie textilek Investiční- poštovní banka (IPB) po jejímž krachu je získala společnost Pyrr, jež je nyní také v konkurzu. O akcie padlých se pere kdekdo a textilky krachují nebo „restrukturalizují“ jedna za druhou. Situace textilek na Broumovsku je tedy provázána s osudy ostatních českých textilek, které na tom nejsou nijak růžově. Demonstrace... na podporu kapitalistů Odborové hnutí v textilkách je v katastrofálním stavu a kráčí ve šlépějích Rekreačního odborového hnutí (ROH). Jak se „bránili“ pracující v ostatních textilkách? O jihočeském Jitexu si můžete přečíst článek od soudruha Koudelky „Písecký Jitex opět propouští. Došlo na slova OS Rovnost“. V polovině března 2001 se středem zájmu sdělovacích prostředků staly události v a.s. Perla v Ústí nad Orlicí. Společnost Pyrr, v té době již v konkurzu, se pokusila Perlu ovládnout. Do budovy ředitelství vtrhli s pomocí soukromé ochranky lidé z Pyrru, požadovali napojení na počítač, důležitou dokumentaci, přístup k účtům aj... Že se Pyrru nepodařilo Perlu převzít, je do jisté míry zásluhou odborářů a ostatních zaměstnanců, kteří proti těmto praktikám protestovali a podpořili stávající management. Předseda odborové organizace Perly řekl: „V těchto dramatických dnech mělo naše vedení starosti nad hlavu. Přesto generální ředitel, odborní ředitelé i ředitelé jednotlivých závodů celé naše počínání sledovali a vyjádřili nám podporu.“ Pokračuje: „Richarda Falbra jsme...požádali o jednání s ČSOB, aby se zasadila o urychlené dořešení situace kolem našeho majoritního akcionáře. Potěšilo nás, že Falbr podpořil současnou dozorčí radu a představenstvo Perly.“ Taková je práce dnešních odborů – podpora managementu. Ve Slezanu Frýdek-Místek proběhla z iniciativy Pyrru personální rošáda, na kterou však podrážděně reagovaly úvěrující banky: „Buď se vrátí původní management, nebo bude firma bez peněz.“ V broumovské Vebě, jejíž akcie Pyrr také vlastnil, byla situace obdobná. Pyrr se zde sice o nic tak radikálního nepokusil, z managementu však přišla direktiva: „v případě potřeby jednat jako v Perle, Pyrr nevpouštět!“ Tradiční odbory si se zástupci Pyrru naopak potřásaly rukama a po jejich „vyšachování“ se tvářily jako by nic. Od předsedy POO France přišla později, když se Pyrr stáhl, podrážděná reakce, že „situace byla zbytečně medializována a nafukována. Zájem a otázky zaměstnanců byly jen tech funguje polofeudálním klanovým způsobem, efektivně zabraňujícím těm, kteří chtějí změnit svůj život, aby tak učinili. Co na tom? Potřebujeme ty lidi snad k něčemu. Ne. Tak co? Uvažují státní úředníci a kapitalisté. Ostrava - první vlaštovka Se sociální segregací Romů se poprvé organizovaně začalo na Ostravsku. Starostka Janáčková, odpovědná za městskou část Mariánské Hory, sestěhovává Romy zejména do kolonie Na Bedříšce. Proslula několika ultrarasistickými výroky, za které ji Desítky tisíc řidičů, blokující svými osobními auty pražské ulice nejsou koloritem moderního města. Jsou projevem buržoazní nadutosti a omezenosti. Příklady? Každý jich najde ve svém okolí desítky, hlavně na pracovišti. Můj šéf by například nesnesl, kdyby musel jet do práce tramvají. Nastoupí tedy do svého stříbrného BMW, vrhne se do ranní zácpy a s průměrnou spotřebou 15 litrů ujede oněch asi 5 kilometrů za necelou půlhodinu. Rychleji by tam byl na kole. „To prostě nepřipadá v úvahu, aby jel tramvají“, svěřila se mi kolegyně. „Já si ho tam už ani neumím představit. Když se mu jednou porouchalo auto, museli pro něj přijet kluci ze skladu s dodávkou“. Podobná mentalita je typická zejména pro pražskou smetánku manažerů, kapitalistů, nejrůznějších právníků a dalších bohatých parazitů. Než by poslechli zdravý rozum a preferovali MHD, raději svými drahými auty zacpou ulice a stresují sebe i lidi okolo. Pro tyto lidi jsme prostě „socky ze sociálky“, šedivý dav z ulice, kterým pohrdají a ze kterého dřou svoje pohádkové příjmy. Krizová situace jen zvýraznila jejich aroganci a asociální chování, tak typické pro buržoazii všech zemí světa. JL přemrštěnou reakcí na situaci, která ve skutečnosti nebyla tak napjatá a vyhrocená.“ To jsou slova obhájce zájmů zaměstnanců, slova člověka, který si pochvaloval nástup Pyrru, když akcionáři vykopli Novákovo vedení. Tolik tedy k působení odborů, protože pod vedením ČMKOS a TOKu je to všude podobné. Demonstrace zaměstnanců Perly zůstala v posledních letech prozatím jediným vystoupením textiláků. Zaměstnanci, řadoví odboráři, si bezesporu uhájili práci. Je ale důvod jásat? Žijeme již v oné mýtické občanské společnosti, kde již proti sobě nestojí třídy – námezdně pracující a vykořisťovatelé – ale jenom „dobří“ a „špatní“ lidé? Jaká je situace? Nastala doba, kdy jsou pracující a kapitalisté na jedné lodi? Stáli „dobří“ pracující se svými managementy proti „zlému“ Pyrru? Odkud se vzala ta vzácná podpora pracujících ze strany managementů? Pro zaměstnance textilek není tajemstvím, že stávající managementy by továrny rády koupily samy. Generální ředitel Veby Broumov a spolumajitel firmy Incot (která drží určitý díl akcií), Josef Novák řekl: „Máme zájem koupit 49,9 procenta akcií po Pyrru“ (HN 27.7.2001) Největší obava generálního ředitele Slezanu Miroslava Halfara byla, že „...prodej za nejvyšší cenu nese riziko, že firmu koupí vlastník, který bude preferovat zpeněžení veřejně kritizoval i její stranický šéf Václav Klaus. Romům, kteří emigrují a vrátí obecní byt, hodlala přispět na letenku z obecní pokladny. Těm, kteří se pokoušeli začít nový život v Anglii, veřejně přála úspěch v podání žádosti o azyl. Hlavně aby už odešli. Liana Janáčková je ukázkovým příkladem českého rasisty ve veřejné funkci. Když hovoří například o sociálně deklasovaných Romech, kteří se načerno napojují na rozvod elektřiny nebo pálí dřevěné zařízení domů, vyjadřuje se tak, jakoby to byla snad přímo geneticky daná vlastnost všech Romů. Bronx v Ústí nad Labem Tam už si radní servítky neberou. Na místě výsypek po těžbě uhlí, kde stávala obec Dělouš, by radnice chtěla postavit jednoduché buňky pro více než 1000 obyvatel města. Radnice chce odsunout hlavně ty, kteří nemají na to, aby platili nájem. Za tuto neskrývanou segregaci se postavila koalice Strany zelených a Bloku demokratických stran (KAN, ČSNS, ODA, Cesta Změny a Naděje). Do městečka mají být vystěhováni hlavně Romové z lokalit Matiční a Předlice. Ghetto by samozřejmě mělo být pod přímým dohledem městské policie. Koho chce radnice vystěhovat? Ústecký případ je pozoruhodný tím, že umožňuje odklidit majetku a nikoliv další rozvoj firmy!“(Ekonom 13/2001) Ze strany kapitalistů nešlo o žádnou lidumilnost, ale o krátkodobé a účelové spojenectví. Když je třeba, zcela pragmaticky vykopnou na ulici ty, kteří jim zachránili balíky akcií. Pragmaticky umí také využít národnostních sporů svých zaměstnanců; občas stačí přilít oleje do ohně. Národnostní rozpory Zažil jsem situaci, kdy čeští zaměstnanci, uchlácholení slovy odborového předáka „Nebojte se, dříve než dojde na Čechy půjdou Poláci a Ukrajinci,“ byli šokováni slovy vedoucího dílny, který prohlásil, že „Propouštět se nebudou nejprve cizinci, jak by se někteří z Vás rádi domnívali...“ Jeden týden jsme si v hospodě trojjazyčně připíjeli „Na zdrowie, na zdorovje, kamarádko.” Týden nato jsem se musel hádat kvůli výrokům: „Snad si ta svině z Polska nemyslí, že tu zůstane a mě vykopnou, ...bylo by dost smutný kdyby propustili dřív Čechy než Poláky, ....jsme v Čechách, doma, máme tedy před nějakejma Ukrošema přednost!“ Kapitalistům je přeci jedno jaké národnosti jsou zaměstnanci, kteří pro ně pracují! Broumovský výběžek je ukázkou krátkozrakosti a bezmoci pracujících, kteří se organizují na nacionálním principu. Globální kapitalismus nezná hranice! Třídní boj ze strany kapitalistů není nic překvapujícího. Metoda cukru a biče; „jsme všichni na jedné lodi“ a současné podněco- NA CELÉM SVĚTĚ je jasno v tom, že „rasový“ problém je velkou většinou sociální problém. Že dlouhodobá nezaměstnanost, chudoba a beznaděj - průvodní znaky kapitalismu - přinášejí rozklad sociálních vazeb. V Ústí nad Labem mají bezvadné řešení, které z historické perspektivy leží už jen krůček od koncentračních táborů - „ochranné vazby“, mající ochránit společnost před „asociály“. prakticky kohokoli. Podle lídra volebního Bloku Václava Pucherny, náměstka ústeckého primátora, by v Dělouši měli skončit také ti, které radnice označí za příliš hlučné, nebo ty, „o kterých se ví, že jsou napojeni na podsvětí“. Nelíbíte se radnici? Jste nezaměstnaní a někomu podezřelí? Šup s vámi do ghetta, kde bude režim jako v ubytovně a budou vás hlídat správci (=dozorci) za pomoci policie. Jedinou možností řešení sociálního problému je ale skutečná integrace, o které politici nechtějí ani slyšet. Proč také? Skutečná integrace totiž může proběhnout jen ve společnosti, která programově nepřeměňuje značnou část svých občanů na ekonomicky a sociálně nepotřebný odpad. Kapitalismus ze své podstaty naopak vytváří sociální konflikt, sociální dez-integraci. Na vině je systém, ne chudí. JL vaní nenávisti mezi pracujícími z různých států jsou pouze jedním z důvodů pasivity zdejších pracujících. Lví podíl na pasivitě pracujících mají také žluťácké ČMKOSácké odbory, které se staví do pozice vyjednavače, bez něhož by pracující byli ztraceni. Je nutné si uvědomit, že „úspěch“ pracujících v Perle nebyl dílem samotných pracujících, protože je podepřely managementy firem, které mají zájem textilky koupit a banky, kterým také nešlo o nic jiného než o peníze. Jedny kapitalisty vyhnali, od druhých se nechají vykořisťovat! Ti, kteří nepřemýšlejí o koupi továrny nejen proto, že na ni nemají, by neměli zapomenout, že nejsme na jedné lodi ani s manažery, ani s bankéři. Nemáme s nimi stejné zájmy, i když na první pohled se to může zdát! Spojenectví s buržoazií ať už „naší“ nebo „cizí“ nás nikam nedovede. Je důležité chápat v každém, byť osobně těžkém momentu, že našimi nepřáteli nejsou zahraniční spolupracovníci, ale kapitalisté, kteří nejenže nám kradou výsledky naší práce, ale dokonce nám pracovat znemožňují! Přesvědčit se, že kapitalismus je nereformovatelný..., že nám nepomůže žádná žluťácká ČMKOS, natož politická strana. Národ není nic, ale pracující třída je přece celosvětová a jak říká staré heslo, osvobození pracujících musí být věcí samotných pracujících, jinak k němu nikdy nedojde. Pavel Zajíc Svobodná Práce listopad 2002 4 Summit v Johannesburgu: další fraška v režii OSN a korporací Hlad a chudoba jsou nezbytnými průvodními znaky exitence kapitalismu. Summity je nemohou a ani nechtějí řešit. „Zelený brainwashing“ byl častý výraz, používaný v souvislosti se Světovým summitem o udržitelném vývoji, který se konal v jihoafrickém Johannesburgu od 26. srpna do 4. září. Není řeč o ekologických organizacích, ale novém a dynamicky se rozvíjejícím odvětví public relations velkých korporací: dlouhodobých dezinformačních kampaních, snažících se dokázat, jak "zelené" korporace jsou. Do Johhanseburgu tak netypicky zamířily stovky představitelů ropných, chemických a těžařských společností, všichni patrně proto, aby zachránili planetu. Summit ovládly korporační lobbyistické organizace jako Mezinárodní obchodní komora (ICC) nebo Světová obchodní rada pro udržitelný vývoj (WBCSD) a její výhonek Byznys pro udržitelný rozvoj (BASD) Velké korporace se snažily umlčet kritické hlasy pomocí programů „coroporate partnership“. Programy jsou však chápány pouze jako reklamní možnost na propagaci svých „zelených“ produktů, které zelené vůbec nejsou. V čele BASD tak například stojí bývalý šéf korporace Shell, Sir Mark Moody Stuart, který o manipulaci veřejného mínění ví své. Poté, co se Shellu dostalo negativní publicity v souvislosti s Ogonilandem v Nigérii (devastace životního prostředí původních obyvatel) a snahou potopit starou plošinu Brent Spar v Severním Moři, společnost prodělala „rebranding“. Přešla do protiútoku a začala se prohlašovat za ekologickou firmu, jakkoli to může být absurdní. BASD tak protlačovala pozitivně znějící programy jako Energie a biodiverzita nebo Globální těžařská iniciativa. Tyto programy mají jediný cíl - obejít zpřísňování podmínek působení korporací. Nesmysly o „zodpovědné těžbě“ předkládaly společnosti jako Rio Tinto, spojovaná s projekty jako zlatý důl Lihir na Nové Guinei, kde Rio Tinto vypouští odpad po kyanidovém loužení rovnou do moře. Na summitu nebylo dosaženo ničeho. 60.000 delegátů si užívalo dovolené v luxusních hotelech, které přímo sousedily s největšími slumy v Alexandru a Sowetu. Organizace Corporate Europe Observatory summit shrnula slovy „Johannesburg byl sotva něčím více, než propagandistickým cirkusem“. Principem summitu totiž bylo, že OSN a nejrůznější občanská sdružení a oficiální ekologické organizace se snažily přesvědčit korporace, aby se chovaly odpovědně. Poté, co vlády národních států se již nepokrytě staly pouhou výkonnou složkou globálního kapitalismu, „neziskový sektor“ a agentury OSN jsou posledními hercem v absurdním kuse o možnosti dohodnout se v rámci „demokracie“. Global Compact Nejvyšší možnou zmíněnou dohodou je tzv. Global Compact, špičková iniciativa OSN. Ta zavazuje korporace, aby dodržovaly devět pravidel, odvozujících se od klíčových dohod OSN. Během prvních 18 měsíců života dohody před summitem k ní sice přistoupilo množství společností, které však její ustanovení nedodržují. Některé si svévolně přivlastňují logo dohody, jako automobilový gigant DaimlerChrysler. Existuje však řada členů dohody, kteří ji bezostyšně porušují. Společnost Aventis tak porušila bod 3, "podporovat princip předběžné opatrnosti", když v USA začala bez jakýchkoli opatření prodávat geneticky modifikovanou kukuřici StarLink. Společnost Nike porušuje bod 3 "Svobodu sdružování a právo na kolektivní vyjednávání" ve Vietnamu, Číně, Indonésii, Kambodži a Mexiku. Norsk Hydro a Unilever podobně jako Nike očividně porušují právo na odborové organizování ve svých továrnách v Indii. A tak dále donekonečna. Navzdory tvrzení, že dohoda podporuje transparentnost a informovanost, jména většiny zúčastněných společností jsou utajována, snad aby se nikdo další nemohl pozastavit nad tím, jak korporace dohody neplní. Prázdné iniciativy OSN OSN na summitu přišla s řadou jednostranných návrhů. Jak dopadly? Například Akční plán udržitelného rozvoje vyzýval členské státy, aby do roku 2010 odebíraly 15% energie z obnovitelných zdrojů, jako např. solárních a větrných elektráren. Masivní lobbying zejména delegace USA a Saúdské Arábie tedy ropných mocností - zabránil jeho přijetí. Delegace EU se k návrhu rovněž postavila odmítavě a prohlásila, že ještě nenastal čas jednat o takové agendě. Přestože summitu se zúčastnilo na 106 hlav států, včetně většiny vůdců zemí G8, americký prezident Bush typicky nepřijel. Zákulisí jeho nepřítomnosti odkrývá mj. dopis, který obdržel po svém rozhodnutí od konzervativní a průmyslové lobby a který zveřejnila britská skupina Přátel Země. Dopis, datovaný 2. srpna, obsahuje i tato slova: "Tleskáme Vašemu rozhodnutí nezúčastnit se summitu osobně. Dokonce více, než summit v Rio... tento summit poskytne scénu globálních médií pro ty nejnezodpovědnější a nejdestruktivnější elementy, dotýkající se klíčových mezinárodních ekonomických a ekologických otázek. Vaše přítomnost by jen pomohla větší publicitě a věrohodnosti nejrůznější protisvobodné, protilidové, protiglobalizační a protizápadní agendy". Jazyk moci je zkrátka vždy stejný. Mezi signatáři tohoto dopisu například najdeme představitele sedmi největších expertních skupin, placených ropným gigantem ExxonMobil. Marná snaha Realita je taková, že kapitalismus problémy chudoby a hladu neřeší vůbec, jak dokázal mimo jiné summit. Žádná dohoda, žádná pravidla, žádná strategie. Globální kapitalismus může nerušeně drancovat planetu s jejími přírodními i "lidskými" zdroji dál. Apokalypsa, odehrávající se v III. přitom akceleruje. Podle organizace Water Aid za 8 dní trvání summitu v rozvojových zemí zemřelo 50.000 dětí pouze na následky požití závadné vody nebo nedostatku pitné vody. Summity se staly pouhým divadlem pro média a veřejnost na Západě. Pozitivní řešení nepřinášejí žádné. infoshop.org-schnews.org (p) Během prvního dne summitu delegáti spotřebovali mimo jiné 5.000 lahví minerální vody, 5.000 ústřic, 500 kilogramů langust, 130 kilogramů kaviáru z belugy, 2 tuny stejků a 400 lahví šampaňského. Zodpovědně řešili otázky žízně a hladu... REALITA DNEŠNÍ CHUDOBY VE SVĚTĚ je hrozná a stále se zhoršuje. 20% světové populace žije z příjmu menšího než 1 dolar denně. Zkuste žít - bydlet, stravovat se, vzdělávat - vše za 900 Kč měsíčně! USA se zřejmě chystají okupovat Irák kvůli ropě a základnám O lidská práva vůbec nejde, jak ostatně dosvědčuje historie Irák disponuje druhými největšími zásobami ropy na zemi. „Poslední galon ropy bude od nás, ne ze Saúdské Arábie“, chlubí se Kusaj, syn Saddáma Husseina. V rámci strategie, která má USA zabezpečit hegemonii nad klíčovými zdroji surovin, se Irák ocitl na předním místě v seznamu cílů Bushova tažení. Jiný důvod pro invazi není. To přináší obrovské riziko. Pokud Bush zaútočí na Irák, dojde s vysokou pravděpodobností k odvetě pomocí chemických nebo biologických zbraní, která bude nasměrována také proti Izraeli. Ten podle své doktríny, potvrzené vrcholnými před- staviteli, pravděpodobně odpoví rovněž zbraněmi hromadného ničení - v tomto případě jadernými. Na Středním Východě se tak může rozpoutat apokalypsa, jakou tento svět ještě neviděl. Proč ale Saddáma nesvrhl již Bush starší v roce 1991? Odpověď je nasnadě. Irák by se nejspíše rozpadl. Ve hře je totiž militantní kurdská menšina, ovládaná bolševicko-nacionalistickými stranami, která by se jistě pokusila o vytvoření nezávislého Kurdistánu a jeho spojení s irredentou v Turecku. Iráčtí šiíté by rovněž povstali a pokusili se připojit své provincie k Iránu, který by notně posílil. Dnes ale alternativa rozpadu Bushe mladšího láká. Část Iráku by byla spojena s Jordánskem, které je spojencem USA, Jih připojen ke Kuvajtu a kurdský sever okupován. Lidská práva v konfliktu stojí stranou. Konečně, hned po první válce v Zálivu se USA k těm, kteří chtěli Saddáma svrhnout, zachovaly krutě. Bush senior po vyhnání iráckých armád z Kuvajtu vyzval Kurdy a šiíty, aby povstali a Saddáma svrhli. Když tak učinili, neudělal nic a sledoval, jak je masakrují Saddámovy záložní divize. Podmínky příměří z roku 1991 například umožňovaly, aby Irák použil v bezletových zónách proti povstalcům bojové helikoptéry. Od té doby v Iráku neexistuje opozice. Hovořit o srdečném vztahu obyčejných Iráčanů k USA je rovněž zpozdilé. V jejich paměti jsou masakry vzdávajících se a utíkajících vojáků, kteří byli pobiti po uzavření příměří. Nejznámějším případem byla mediálně prosulá Dálnice smrti na hřebeni Mutla poblíž Basry. Válka a rakovina: souvislosti Když už hovoříme o jaderných zbraních, které mohou pro- mluvit, měli bychom se zmínit o radioaktivní spoušti, kterou po sobě zanechala americká armáda po prvním konfliktu. Problémem je ochuzený uran, což je extrémně těžký, tvrdý a hořlavý kov, odpadní produkt při výrobě atomových bomb. Obsahuje stopové množství plutonia a je z 60% stejně radioaktivní jako přírodní uran. Armáda USA jej používá do protipancéřových střel pro tanky, bitevní letadla a vrtulníky. Když střela zasáhne cíl, shoří a uvolní velké množství prachu, kontaminovaného oxidem uranu. Tento prach pak vítr roznese do širokého okolí. Ministerstvo obrany USA uvedlo, že v roce 1991 v Jižním Iráku použilo střely s náplní 320 tun ochuzeného uranu. Následky jsou jasné. Irák za posledních 11 let zaznamenal 1000% zvýšení výskytu rakoviny a vrozených vad. V okolí Basry je podle OSN například rozšířena rakovina prsu u žen mladších třiceti let, což je světová anomálie. Podle OSN kvůli vystavení rodičů radioaktivitě nyní 56% případů rakoviny představují děti ve věku do 5 let. „Přestože Pentagon tvrdí, že ochuzený uran nezpůsobuje žádné vážnější zdravotní problémy,“ říká Charles SheehanMiles, americký veterán Války v Zálivu a bývalý ředitel Národního výzkumného centra pro Válku v Zálivu, „téměř 25% vojáků, kteří tam bojovali (celkem 200.000), dostává invalidní příspěvky od Správy veteránů. To je dvakrát více, než v případě veteránů z Vietnamu“. Souvislost s ochuzeným uranem je podle něj zřetelná. „Je to zbraň, která zasahuje dál, než na bojiště a zabíjí nevinné lidi, ženy a děti“, dodává Miles. Je jisté, že zbraně, obsahující ochuzený uran (protipancéřové střely, kontejnerové bomby, miny), by byly pou- dokončení na str. 7 Svobodná Práce listopad 2002 5 Argentina po bouři: 90% lidí nevěří ani „demokracii“, ani politikům, ani byrokratům z oficiálních odborů Podle nedávného průzkumu veřejného mínění, provedeného renomovanou organizací Latinobarometro, který byl zveřejněn 3. října, 90% Argentinců již nechová žádnou důvěru ani k vládě, ani „demokratickým institucím“. Výsledky jsou tak jednoznačné a pro vládu šokující, že Latinobarometro je nazvala „Národním konsenzem“. Podrobnější údaje říkají, že 80% lidí nemá důvěru v ty, kteří řídí společnost, 95% lidí odmítá jakékoli politické strany a existuje více než 90% odmítnutí všech institucí, od parlamentu až po soudnictví, banky a dokonce i tržní systém jako takový. Podle analytičky Marty Lagos z organizace na průzkum veřejného mínění Mori, jsou takové údaje bezprecedentní v historii země. „Na tomto průzkumu je něco naprosto mimořádného, čeho jsem nebyla svědkem za celý život, v Argentině prostě není instituce, které by lidé věřili", řekla zpravodaji BBC. Není divu. Současná sociální situace v Argentině je katastrofálně špatná. „Je to jako válka bez bomb, proces devastace o síle hurikánu“, říká analytička Adriana Kundergraber, která popisuje vlastní život „bývalé příslušnice vyšší střední třídy“. Uvádí, že „jediné restaurace, v nichž jsou ještě lidé, obsluhují turisty z Uruguaye a Chile, kteří sem jezdí kvůli devalvovanému pesu a každý víkend skupují věci za babku“. Peso totiž od ledna 2002, kdy bylo stále paritní k americkému dolaru, ztratilo již 70% ze své hodnoty. Mezi lidmi se čile rozebíhá barterový obchod, protože nikdo již nevěří žádné domácí nebo zahraniční měně. Španělská a italská velvyslanectví a álu, který byl většinou pořízen v Buenos Aires pomocí skrytých kamer, které živě zaznamenaly tento nový fenomén, řekl: „Argentina je dnes vysoce perverzní společnost. Některé tyto ženy již byly prostitukami v minulosti, ale vysoké procento z nich nikdy v životě nic takového nemuselo dělat. „ „Alice“, důchodkyně z předměstí Buenos Aires, v dokumentu řekla, že si „účtuje asi 20 pesos. 90% mých klientů jsou mladí muži… před krizí jsem pracovala jako švadlena a jediné, co mě zbylo, jsou dvoje nůžky. Nepobírám žádnou penzi a stejně jako mnoho dalších jsem prostě musela překonat stud a začít se prostituovat“. Důvody jsou jasné. „Narazili jsme například na důchodkyni - prostitutku, která šlapala ulici proto, aby opatřila léky svému postiženému synovi“, doplnil Grana. Sociální otřes, který miliony obyčejných Argentinců srazil do absolutní bídy, v níž dnes jde pouze o to, jak přežít, se odrazil samozřejmě také na kultuře. Tady jako spontánní reakce z chudinských čtvrtí vznikl dokonce úplně nový styl - něco jako svého druhu punk rock. Cumbia villera - naštvaná hudba Cumbia byl původně sladkobolný styl taneční hudby, která se hodila snad jen na studentské večírky. Původně přišel z Kolumbie, ale na přelomu roku 2001/2002 prodělal drsnou změnu. „Začal odrážet sociální krizi, policejní násilí, zlodějské politiky, lidi, kteří umírají hlady a hlavně samotné životy marginalizovaných a skutečnost, že jim nikdo nenaslouchá“, řekl hudební teoretik Juan Costas. Z AT Í M C O K A P I TA L I S T I C K Á MÉDIA se zaměřovala na buržoazii, která přišla o své dolarové účty a marně bušila na zavřené dveře bankovních poboček, skutečnými oběťmi ekonomické krize v Argentině jsou znovu ti nejchudší, kteří doslova válčí o přežití. Zatím si politické strany jejich hlasy kupují za trochu potravin a vlna sebeorganizace po prosinci 2001 opadla a dočasné struktury přímé demokracie a samosprávy se neproměnily v něco permanentního. konzuláty jsou obléhána davy lidí. Argentina je totiž země, kterou v minulém století zalidnili přistěhovalci právě z těchto zemí. Jejich vnuci a vnučky se nyní snaží získat pasy země svých prarodičů a okamžitě odcestovat. Co všechno dokáže kapitalismus? V září jedna z významných latinskoamerických stanic, argentinská TV America, odhalila další z následků ekonomické krize: rozmach prostituce mezi ženami důchodového věku. Režisér Rolando Grana ke svému materi- Dnes se cumbia prodává na laciných pirátských cédéčkách po asi padesáti centech v masových nákladech. Proslulou se například stala skupina Yerba Brava se zpěvákem Fabianem Gamarrou, která „hraje hudbu lidu, proletariátu… Předtím jsme hráli spoustu písniček o lásce, ale teď chceme vykřičet realitu, ve které musíme žít. Jsme naštvaní. Spoustu tradičních skupin lidé přestali poslouchat“. Fenomén cumbia villera se zrodil na předměstích Buenos Aires, ve slumech. Skupiny jako Yerba Brava, Los Pibes a další, už nezpívají o lásce, ale policejním násilí, kokainu, marihuaně a demonstracích. Nálada je pochmurná. Gamarra říká: „Populární jsou například naše písničky o tom, jak chceme střílet buržousty, jak chceme povstat se zbraní v ruce a srovnat se zemí slumy, v nichž jsme nuceni žít. Média věnují velkou pozornost tragédii buržoazie, která najednou zkrachovala poté, co se zhroutily banky, ale zpěváci cumbia villera chtějí všem připomenout, že my už bídou trpíme mnoho let“. Skupina Yerba Brava živě hrála v ulicích 22. prosince 2001 v den „Národního hrncového protestu“, kdy lidé vyšli do ulic a bušili do prázdných hrnců. Jak sociální krize v zemi pevně zakořenila, fenomén cumbia nadále roste a začínají se o něj dokonce zajímat politici. Gamara k tomu řekl: „Dnes za námi přicházejí politici, ti zloději v rukavičkách, kteří si kupují hlasy na vesnici za balíček rýže nebo cukru a chtějí po nás, abychom hráli na jejich předvolebních shromážděních“. Skupina samozřejmě nabídku odmítla. Vládě se hudba nelíbí. Státní rada pro rozhlasové vysílání, Comfer, všem rádiím a DJs rozeslala oficiální dokument, který zakazuje používání pouličního slangu a nařizuje vypustit všechna slova spojená s „násilím a drogami“. Myšlenka sociálního protestu, vzešlého ze slumů, je ale silně zakořeněna v argentinské kultuře a hudbě. Koneckonců tango kdysi v polovině 19. století vyšlo právě z dělnických čtvrtí. Cumbia villera je pokračovatelkou tanga na počátku 21. století a naneštěstí stejně jako v jeho případě bylo pouze otázkou času, kdy z ní udělal svou novou akvizici zábavní průmysl, což se už děje. Kulturní revoluce je mýtus a v případě cumbia se navíc jedná o revoltu, projev nashromážděného hněvu a frustrace nejchudších. Co bude dál? Navzdory šoku, který otřásl celou argentinskou společností, se ale zdá, že se žádné alternativní sociální vazby nebo organizace nevytvářejí. Organizace autoritářské levice, které jsou v Latinské Americe naneštěstí hluboce zakořeněny v řadách pracující třídy, s žádnou alternativou nepřišly a byly samy „vypískány“ stejně jako ostatní politici. Jasně vidíme, že nestačí, když se ekonomické vztahy v kapitalismu zhroutí, když už desítky milionů lidí nemají co ztratit, „leda své okovy“, že je potřeba pozitivní vědomí toho, co má nahradit kapitalismus. V následující analýze, převzaté od našich soudruhů z francouzské sekce Mezinárodní asociace pracujících, se více podíváme na spontánní sebeorganizaci během argentinské krize a její problémy a důsledky. Co dodat na závěr? Doufejme, že nebude potřeba krize v argentinském stylu v České republice, aby i zdejší pracující třída a vůbec všichni utlačovaní a neprivilegovaní poznali, že věřit „demokracii“, kapitalismu, je nesmyslné. Dnes je ale stav „veřejného mínění“ nahony vzdálen tomu argentinskému. Průzkumy ukazují, že napříč třídami a sociálními skupinami je stále nejpopulárnějším politikem... ministr vnitra. guardian.co.uk - www.infoshop.org „DEMOKRACIE A POŘÁDEK“ podle argeninské policie. Zastřelení demonstranti na jednom z náměstí v Buenos Aires, prosinec 2001. Nejhrubší násilí bylo jako vždy jedinou odpovědí systému na snahu pracující třídy nenechat se úplně ožebračit. RABOVÁNÍ obchodů s potravinami bylo naprosto legitimní. Když vaše rodina nemá co jíst, když vás globální kapitalismus připravil o veškeré úspory, co jiného dělat, než vzít si to, co potřebujete? Druhou možností je smířit se s osudem, který vám připravil kapitalismus, sedět doma a třeba umřít hlady. Argentinci si vybrali tu správnou cestu. A MIMOCHODEM, chlapci vpravo na fotografii, by bylo velice hloupé vyčítat, že „krade salámy...“ Vzpomínáte? „Smršť násilí a rabování...“ se prý přehnala Prahou. Co teprve v Buenos Aires. Analýza francouzských anarchosyndikalistů Od zimy 2001 hluboko do letošního roku obyvatelé Argentiny útočili na stát a odsouvali stranou všechny jeho komplice z řad autoritářské levice a extrémní levice. Útočili na kapitalismus, vytvářeli všeobecná shromáždění takového rozsahu, který jsme neviděli od Španělské revoluce z roku 1936 - a to všechno bez toho, aby se na scéně objevil nějaký nový vůdce. V Buenos Aires se obyvatelé organizují do sousedských všeobecných shromáždění a snaží se převzít kontrolu nad svými životy. Ať už bude výsledek jakýkoli, toto hnutí již prolomilo staré ideologické bariéry prostřednictvím praxe ve dvou podobách (které náleží k tradici internacionalistického třídního boje) - přímé demokracie a odmítnutí státních institucí. Tato nová situace by měla anarchisty přirozeně těšit. Ale ve Francii stejně jako všude jinde je anarchistické hnutí až příliš často uvězněno v pasti své praxe, prokazující jeho zranitelnost mainstreamovou ideologií: ať už účastí na antiglobalizačních spektáklech, reformismem na pracovišti ve jménu „efektivního syndikalismu“, patetického spojenectví tady s nacionalisty-regionalisty a jinde zase s autoritářskou levicí. Pokud skutečně chceme být ti, kdo bude navrhovat způsoby dosažení nové společnosti a participovat na jejím vzniku jako společnosti svobodné a spravedlivé, musíme se vrátit ke svým kořenům, k praxi, která je soudržná s našimi myšlenkami, horizontální praxi, autonomní a nespektakulární. Události v Argentině přinášejí poučení pro anarchisty po celém světě. Překvapující názory některých „anarchistů“ Vraťme se do 20. prosince 2001, kdy argentinské obyvatelstvo bojovalo proti státu a zrodila se aliance těch nejchudších pracujících se střední vrstvou. Tato aliance byla hlavně výsledkem selhání tradičních politických mechanismů. Střední vrstva na počátku chtěla pouze dostat zpět z bank své vklady a nestarala se o bídu těch druhých. Ti nejchudší v té samé době hladověli a rabovali již několik týdnů. Vláda, aby ubránila zájmy mezinárodního kapitalismu, uspořádala nový převrat a byla připravena prezentovat sama sebe jako stoupence pořádku proti „anarchii“. Vláda si myslela, že střední vrstva zůstane na té „správné“ straně a přistoupí na to, že je sice zruinována, ale přeci jenom v bezpečí. Úhelný kámen této strategie vyhlášení výjimečného stavu ale měl opačný účinek, stvrdil totiž spojenectví všech, kteří mezi sebou předtím neměli žádné spojení. Důvod je prostý. V Argentině ohromné množství lidí najednou pochopilo, jak systém vlastně funguje a rozhodlo se skoncovat s ním a všemi jeho představiteli. Proto se již od 20. prosince objevilo všeobecné odmítání politických stran a oficiálních odborových svazů. Toto odmítnutí ale vyvolalo neuvěřitelnou deklaraci části anarchistického hnutí. Argentinská Organizace libertinských socialistů (OSL) prohlásila: „Je zajímavé, že jedním z viditelných rysů demonstrace (22. 12. 2001)… bylo naprosté odmítnutí politických stran. Tento přístup, podporovaný médii, nahrával Co radí anarchisté? Křižovatky lidových hnutí většinou nabízejí tři možnosti. První dvě v žádném případě nevedou k lepšímu a svobodnějšímu životu. Spočívají buď v podřízení se autoritě a návratu do každodenního námezdního otročení, nebo z vyzdvižení k moci nového lídra, nové politické strany, která po stopadesáté učiní svatosvatý slib, že od této chvíle bude všechno jinak a zavládne „svoboda a demokracie“. Jak to bývá s výsledky, všichni víme. Co je tedy ona „třetí cesta“? Smysl práce anarchistů je nahony vzdálen stylu, ve kterém v masových hnutích a bouřích působí například autoritářská levice. Anarchisté se snaží všemi silami nejen podávat pomocnou ruku v organizaci a komunikaci, ale především naléhají na to, aby učiněná rozhodnutí nevydávala nějaká vnější síla, ale sami lidé, sdružení v samosprávných institucích, vzniklých zdola. Anarchisté pomáhají především s pěstováním kultury rovnostářské spolupráce a participace všech, kteří se na daném hnutí podílejí. Hnutí se musí samo naučit, co je správný postup mimo jakékoli státní a kapitalistické instituce a sociální vztahy, musí to být jeho chyby, jeho učiněné kroky, jeho úspěchy. V opačném případě se hnutí stane silou, která pouze vysadí do křesel novou mocenskoekonomickou elitu a ti, kteří povedou hnutí, povedou také novou společnost. Zmíněný anarchistický princip se v zahraničí vyjadřuje nesnadno přeložitelným termínem „self-management of the struggle“, vyjadřujícím jasnou zásadu, že revoluci nedělají žádné organizace ani vůdci, ale pouze lid. Anarchisté nechtějí „emancipovat lidi“, chtějí, aby se lidé emancipovali sami. Jedině v tomto případě nastane soulad prostředků a cíle a společenská samospráva, zrozená v protestu a boji, se může s pomocí anarchistů stát zárodkem skutečně svobodné společnosti. disorganizaci a fragmentaci, prospěšné pouze pravici“. Tento názor bez jakýchkoli komentářů přetiskla OSL Švýcarsko a další „anarchistická“ média, jako například Alternative Libertaire ve Francii a Tierra y Libertad ve Španělsku. Jedná se o nechutnou obranu parlamentarismu. Tato pozice podporuje kontrarevoluční myšlenku, že lidové hnutí nemůže existovat bez politického aparátu a oficiálních odborových svazů. Co se stalo 20. prosince 2001? Lidé byli v ulicích, stát ustupoval, politické strany a oficiální odborové svazy byly odmítnuty, policie zabíjí 31 lidí, panuje hrozný zmatek. Měli bychom se ale obávat tohoto zmatku? Každé revoluční hnutí je přinuceno se organizovat na pozadí protikladů těch, kteří provádějí revoluci. Rolí každého anarchistického aktivisty je tvrdě pracovat a použít všechen svůj potenciál na vysvětlování a sjednocování utlačovaných tříd v boji proti státu a kapitalismu, vedeného z anarchokomunistické perspektivy. Jak mohou politické strany a oficiální odbory vůbec sehrát nějakou roli v plnění tohoto revolučního úkolu? Co to je popisovat problém v termínech „levice“ a „pravice“, když je postaven jasně v termínech „revoluce“ nebo „kontrarevoluce“? Argentinským povstalcům naopak vděčíme za to, že uskutečnili tento první a Svobodná Práce listopad 2002 6 „Mělo to nějaký smysl?“ Bouřlivé Polsko: varšavská demonstrace proti propouštění „Práce není privilegium, ale právo“, stálo na transparentech Polsko je zemí, kterou čeká ještě mnohem drsnější sociální „restrukturalizace“, než jakou jsme prožili my. Tamější ekonomika stále zaměstnává okolo 25% lidí v zemědělství, přičemž je jasné, že dobrých 20% postupně přijde o své živobytí. Těžký a těžební průmysl kvůli své mohutnosti také ještě nebyl zcela privatizován a restrukturalizován. Důvod útoku na životy pracujích je zřetelný - vstup do EU. To vše ve spojení s tamější militantní odborářskou tradicí vyvolává stále prudší sociální střety, ke kterým dochází stále pravidelněji. V úterý 15. října jedna z mnoha akcí proti ekonomické politice vlády dostala podobu asi osmitisícové demonstrace horníků, hutníků a železničářů, převážně sdružených v odborovém svazu Solidarita. Ti přijeli do hlavního města Varšavy protestovat proti masovému propouštění, které zasahuje jejich řady. Průvod se zastavil před budovou úřadu vlády a došlo k prudkému konfliktu s kordónem zásahové jednotky policie. Dělníci začali na budovu i na policisty házet vajíčka a petardy a pak policisty napadli tyčemi a násadami od krumpáčů. Policie prohlašuje, že horníci názeli i podomácku vyrobené granáty, naplněné ocelovými kuličkami, jak uvedla polská tisková agentura AP. Policejní mluvčí Jasinski novinářům řekl, že čtyři jeho muži byli zraněni a policie nakonec použila slzný plyn a po více než dvou hodinách srážek protestující dělníky rozehnala. „Naše trpělivost je u konce,“ řekl zpravodajce AP Wojciech Gubik, 41letý horník z Gliwice, „máme rodiny, děti, o které se musíme postarat. Budeme za pracovní místa bojovat“. Demonstrace ve Varšavě se zúčastnili hlavně odboráři ze Slezska, kde je sociální situace více než kritická. Pěti uhelným společnostem hrozí úpadek a ohroženo je tak 40 tisíc pracovních míst. Po vstupu do EU by bylo akutně ohroženo dalších 10 tisíc míst. dokončení z předchozí strany Úvahy V Argentině jsou někteří „anarchističtí aktivisté“, kteří ve snaze sabotovat veškeré pokusy o lidovou sebeorganizaci, začali myslet stylem typickým pro autoritářskou levici. Na druhé straně si argentinská anarchistická federace FORA (argentinská sekce MAP) a další anarchisté uvědomili pozitivní stránky probíhajícího boje. Již v lednu 2002 časopis FORA, Organizacion Obrera, vysvětloval hlavní aspekty proběhlého boje. Oficiální odbory a autoritářská levice a ultralevice byla jasně odsouzena jako nepřítel pracujících. To, že byla později odmítnuta i samotnými pracujícími lidmi, je velice povzbudivé. Organizacion Obrera pak vysvětlovala definici anarchistické koncepce a její metody. Připomněla, že pokud stát a jeho instituce označují situaci, panující v Argentině, jako anarchiii, ve skutečnosti se o žádnou anarchiii nejedná. Jedná se o první krok ke zhroucení státní moci. Chaos v Argentině je ve skutečnosti způsoben státem a kapitalismem, axiomu, že tento systém je naším legitimním společenským rámcem, a proto je nepřípustné proti němu používat násilí. Kapitalistický systém na nás již od základní školy útočí propracovaným nátlakem na socializaci v duchu konformity. K tomu, abychom našli sílu se vyprostit z mnoha mechanismů, kterými se nás systém přesvědčit, že jej přeci jenom potřebujeme, potřebujeme také motivaci a vědomí sounáležitosti s ostatními. Chápu horníky, kteří ve Varšavě zaútočili na kordón. Prožívali stejné pocity, jako lidé, kteří v Lumírově ulici 26. září 2000 dali průchod stejnému vzteku. A stejně tak věřím, že nebyli tak naivní, aby si mysleli, že tím něco konkrétního zmůžou. To si o nich mohou myslet jen teoretici, odtržení od reality. Komunita boje proti kapitalismu se nerodí pouze na stránkách časopisů a v internetových diskusích. Rodí se v konkrétní práci proti systému, rodí se také na ulici a především v boji v tom nejširším slova smyslu. Nestačí setrvávat v zákulisí, komentovat a toužebně očekávat změnu výrobních a sociálních vztahů se stejnou svatou trpělivostí, s jakou náboženské sekty čekají na konec světa. Konfrontování kapitalismu je ze své podstaty bojem, Co je to třídní boj? Analýza situace v Argentině nezbytný krok, tento skutečně revoluční krok. „Mělo to vůbec nějaký smysl“, ptá se mnoho lidí po akcích, jakou byla ta varšavská, nebo například po demonstracích, spojených se zasedáním MMF/SB v Praze? Co tím demonstranti vůbec chtěli říci? Dostáhla akce něčeho? Navzdory chorobné představě politiků a novinářů, že podobné akce jsou pečlivě organizovány a řídí je ideodiverzní centrály, je třeba říci, že to jsou většinou spontánní projevy odporu proti systému, které mají určitý smysl. Jejich cílem není naivní představa o „zrušení“ konkrétního zasedání. Cílem, o kterém jsem zjistil, že jej sdílím s mnoha ostatními účastníky, je něco jiného. Především se jedná o jasné poselství vládnoucí třídě: jsme tady a myslíme to vážně. Nehodláme si hrát na ty „hodné“. Jsme anarchisté, jsme protistátní a protikapitalistická opozice a ne ovce z občanského sektoru. Člověk nemusí být teoretik politické ekonomie, aby svými činy útočil na kapitalistické sociální vztahy. Bezprostřední prožitek solidarity a jednoty v boji s nepřítelem, vrací sílu a odhodlání - a pro někoho překvapivě rozvolňuje důležitý kapitalistický sociální vztah, tj. samotnou socializaci integraci vykořisťovaných do systému, která stojí na důležitém nikoli anarchistickými myšlenkami. Argentinští anarchosyndikalisté vědí že toto období je důležité, ale že lidé mají před sebou ještě mnoho organizační práce, aby uspořádali společnost na základě sociálně-anarchistického přístupu. „My, aktivisté FORA, jsme členové organizace pracujících, která má jako svůj společenský cíl anarchistický komunismus, a to neznamená, že celý den trávíme rozbíjením oken. To o nás říkají lháři, kteří obhajují svůj ekonomický blahobyt a politickou moc. Anarchismus naopak znamená novou společnost s horizontální strukturou, bez toho, aby někdo měl privilegia na úkor druhých, společnost, kde každý může na svobodných shromážděních rozhodovat o ekonomických, společenských i každodenních rozhodnutích. Tato společnost je dosažitelná pouze na základě sociální a ekonomické rovnosti všech lidí“. Ve stejném čísle noviny FORA vyzývají k zakládání všeobecných místních shromáždění, dále shromáždění jasně mandátovaných a odvolatelných delegátů ze sousedství a pak lokál- ních, regionálních a mezinárodních shromáždění, která začnou koordinovat výrobu a produkci. Je to projev střetu zájmů vládců a ovládaných - vykořisťovatelů a vykořisťovaných. Jedná se o přirozený jev, vznikající v třídně rozdělených společnostech. Třídní boj ze strany kapitalistů a politiků dnes v ČR zcela převládá. Třídní boj totiž pramení z třídního vědomí, a to je u nejrůznějších šéfů, zastupitelů a poslanců velice vysoké. Oni si uvědomují, na jaké bázi funguje státně-kapitalistický systém. Na druhé straně třídní vědomí obyčejných pracujících a neprivilegovaných lidí je stále velice nízké. Dost často se můžeme setkat s postojem, že i ten nejposlednější nejhůře placený pomocný dělník ze supermarketu, pracující na nejisté dočasné smlouvy, si myslí, že je v podstatě se šéfy na jedné lodi a pokud se bude snažit, začne Poučení pro budoucnost To, čím přispěl argentinský boj, nejenže souhlasí s našimi myšlenkami, ale navíc plně odráží realitu. Zde je důkaz. V době, kdy situace a materiální zdroje FORA dovolují pouze omezené rozšiřování našich myšlenek, argentinské obyvatelstvo samo znovu objevuje a vynalézá praxi, která se velice podobá návrhům FORA. Již v únoru tak 2002 francouzský deník Le Monde píše: „V Buenos Aires se obyvatelé organizují do sousedských shromáždění, která mají heslo ´Všichni potáhnou!´, vztahující se na politiky, soudce, bankéře a odborové byrokraty. Každou neděli pořádají sousedské delegace všeobecná shromáždění, kde řečníci informují o práci v každém sousedství a navrhují nové fáze boje a povstání. Veškerá rozhodnutí se přijímají hlasováním, nikdo z řečníků nesmí hovořit jménem žádné politické strany a byla zavedena systematická rotace delegátů na jejich postech“. Další svědectví poukazují na velice složitou roli politiků a odborářských šéfů, kteří jsou přinuceni se maskovat, pokud vůbec chtějí vyjít na ulici, což je pro lidi, kteří by se rádi stali vůdci, velice ponižující. Argentinští obyvatelé vedli a stále vedou velký boj. Neměli bychom ale být příliš optimističtí, a to z mnoha důvodů. Hlavním důvodem je obava z těch, kteří jsou natolik silní, aby se jako obvykle prezentovali jako obhájci utlačovaných, ale kdo jsou pouze političtí pasáci a již dnes se snaží proniknout do základních struktur a infiltrovat je pomocí poukazování na to, že nejsou schopny zvládnout složité nároky každodenní situace. Praxe přímé demokracie totiž není jednoduchá, především tehdy, když jí nenapomáhají sociální podmínky, např. když nedošlo ke kolektivnímu znovu-přivlastnění výrobních prostředků. Zločinci z řad buržoazie, politických stran a oficiálních odborů to mají těžké, ale nicméně čekají, až se boj oslabí, až ti, kteří na rozdíl od nich musí pracovat, aby přežili, podlehnou únavě, až se vrátí do práce, aby si vydělávali na chleba a pak se tito zločinci budou schopni znovu vyhoupnout do sedla a spustit kapitalismus po starém způsobu. Ten bude fungovat až do dne, kdy proletáři celého světa, Tamější míra nezaměstnanosti činí asi 30 procent. Ve srovnání průměrná nezaměstnanost v zemi dosahuje úrovně 17,4%. Dají se tak očekávat další a militantnější protesty. (p) šplhat po žebříčku autority a „dokáže to“. Třídní boj rozhodně není totéž co „třídní nenávist“. Cílem emancipačního třídního boje z naší strany není vládnoucí třídu vyvraždit, jak demagogicky tvrdí politici, ale prostě ji zbavit moci, kterou vykonává a zrušit kapitalismus a stát, abychom konečně mohli svobodně užívat výsledků své práce a participovat na utváření všech sociálních procesů, které určují vlastnosti našeho života. Skupina ruských anarchistů v exilu v roce 1926 ve své „Organizační platformě“ problém vysvětlila následujícím způsobem, který představuje jasnou a srozumitelnou definici: „Sociální zotročení a vykořisťování pracujících mas představuje základ, na kterém spočívá současná společnost a bez kterého ani nemůže existovat. protože dohoda se systémem není možná ani přípustná. Ekonomicko-sociální vztahy se kromě vnitřní dynamiky a logiky vývoje kapitalismu odvíjejí také od jedné podstatné veličiny, a tou je třídní boj z naší strany. Jinými slovy - do jaké míry si utlačovaní a vykořisťovaní lidé jsou schopni uvědomit nejen své postavení, ale také příčiny, způsobující útlak a začít proti nim efektivně společně bojovat. V tomto smyslu o budoucí revoluci mohou rozhodnout přesně ty „akce“ a „letáky a noviny“ (=osvěta), často pokládané za druhořadé vzhledem k ekonomickému determinismu. Upevňuje se na nich nejen komunita, ale i odhodlání jednotlivých lidí. Není třeba zoufat, jak fragmentovaní a flexibilizovaní jsme v porovnání s klasickou pracující třídou, vykořisťovanou v masových provozech ve velkých kolektivech, což usnadňovalo komunikaci a odpor. Nemusíme čekat na mytickou konstelaci výrobních vztahů, abychom zahájili třídní boj efektivním způsobem i z naší strany. Organizace pracujících jsou zde - protože my jsme pracující, nejsme intelektuálové, kteří události jen komentují, ale právě ti okrádaní a vykořisťovaní, kteří bojují o svůj svět. (p) Tato skutečnost zrodila staletími se táhnoucí třídní boj, nabývající buď bouřlivé nebo nepostřehnutelné podoby, ze své podstaty zaměřený na přebudování současné společnosti na společnost, odpovídající potřebám pracujících a jejich chápání spravedlnosti. V sociální oblasti představují celé lidské dějiny nepřetržitý řetězec bojů pracujících mas za svá práva, svobodu a lepší život. Tento třídní boj v historii lidských společností vždy byl hlavním faktorem, který určoval jejich formu a složení. Sociálně-politický systém každé země je především produktem třídního boje. Jeho struktura je ukazatelem, v jakém bodě a v jakém stavu se zastavil a nachází třídní boj. Nejmenší změna v průběhu třídního boje, v poměru sil bojujících třídních sil ihned způsobuje změny v předivu a struktuře třídních společností.“ ARGENTINSKÝ PREZIDENT DUHALDE pøed médii hýøí optimismem, jak se mu daøí zvládat krizi, ale obyèejní Argentinci stále trpí. Od zaèátku roku mìna devalvovala o dalších 70%, nezamìstnanost se nedaøí øešit. Argentina naplno prožila výkyv globalizované kapitalistické ekonomiky, nepoci•ující pražádnou odpovìdnost k prostøedí, v nìmž pùsobí. inspirovaní událostmi v Argentině, provedou nezbytná opatření, aby zrušili ekonomické a politické otroctví, ve kterém žijí. Yvon Combat Syndicaliste # 73 duben/květen 2002 L'actualité de l'Anarcho-syndicalisme http://cnt-ait.info/ Kontakt na CNT(F): CNT AIT 7 rue St Rémésy 31000 Toulouse, tel/ fax : +33 561 528 648 Kontakt na FORA: FORA c/o Coronel Salvadores 1200 1167 Buenos Aires [email protected] Původní článek je dostupný na adrese: http://cnt-ait.info/article.php3?id_article=383 Připravil JL Svobodná Práce listopad 2002 7 Štětínský incident: banditismus a zbytečné násilí, nebo oprávněná přímá akce? Polsko, na které privatizace a „restrukturalizace“, spojená s propouštěním a sociálním propadem, dopadá snad ještě tvrději, než na ČR, je poslední dobou jevištěm tvrdých střetů pracujících s policí a představiteli kapitalistického systému. Jedna taková akce vyústila v něco, co v Polsku nebylo vidět již hodně dlouho. Ve Štětíně již delší dobu stávkovali zaměstnanci loděnic. 7. srpna pak protesty vyvrcholily militantní solidární akcí s několika sty převážně zaměstnankyněmi textilní továrny Odra, které již několik měsíců nedostávaly mzdu. Ženy již delší dobu rovněž stávkovaly a odmítaly pracovat po dobu delší než 6 hodin denně. Pochod navzdory očekáváním vyvrcholil napadením ředitele textilní továrny, který dělníky, kteří přišli do jeho kanceláře podpořit dělnice z textilky, chtěl vyhodit za doprovodu urážek a obvyklé šéfovské arogance. Průvod dokařů došel k továrně, kde je nejprve přivítali zaměstnanci textilky. Dokaři pak kolektivně zamířili do kanceláře ředitele Henryka Walusie se skandováním „Už si jdeme pro zloděje!“ a vrazili dovnitř. Podle mínění některých novinářů ředitel celý incident vyprovokoval tím, že stávkující hrubými výrazy vykázal. Dokaři pak na něj fyzicky zaútočili. Strhli z něj sako a košili, vyvezli ho na trakaři a házeli po něm vajíčka, což je starý polský lidový zvyk, spojený se zbavováním se pánů. Ředitele pak bili pěstmi a kopali do něj. Walusiovi se nakonec podařilo utéci a ukrýt se v areálu továrny. Neuniformovaní policisté celou akci sledovali a jak uvádí policejní mluvčí, neodvážili se zasáhnout proto, „aby nerozzuřili demonstranty“. 8. srpna pak ministr vnitra odvolal zástupce velitele štětínské policie a prohlásil, že policisté, kteří nezabránili „lynči“, budou trestně stíháni. Dosud bylo zatčeno celkem pět dokařů, kteří se policii k ničemu nepřiznali, ale čtyři z nich byli vzati do vazby. Protestní výbor štětínské loděnice radikalismus dokařů nepodpořil a jeho sekretář Marek Sosinski na tiskové konferenci vyjádřil lítost nad „výtržností“. Oficiální byrokratické odbory se zachovaly tak, jako již stokrát předtím. Téhož dne prokuratura proti dvěma dokařům vznesla obvinění ze spoluúčasti na napadení, za což jim hrozí až tři roky vězení. „Dělnická iniciativa“ polské Anarchistické Federace ve Štětíně dlouho upozorňovala na to, že štětínští dokaři chápou svůj boj USA se zřejmě chystají okupovat Irák pokračování ze strany 4 žity v další válce v Zálivu. Ochuzený uran velice pravděpodobně stojí za prudkým nárůstem dětské leukémie, který Irák prodělává od roku 1991. Kvůli embargu, které zakazuje dovoz jakýchkoli léků pro chemoterapii nebo nemocničního zařízení, je úmrtnost pacientů 100%. Více než 12% iráckých dětí umírá předtím, než dosáhne věku pěti let. Hlavním důvodem v zemi, která dnes prakticky nemá fungující ekonomiku, je také nedostatek pitné vody a nefungující sanitární a zdravotnické služby. Během 11 let mezinárodních sankcí tyto ve spojení se Saddámovým režimem zabily podle odhadů OSN asi 1.25 milionů Iráčanů, hlavně kvůli hladu a nemocem. Stav iráckých obyvatel je hrozný. Reportér Boston Globe, který navštívil Irák v roce 2000 poznamenal, že „děti staré 15-16 let vypadají stěží na 9-10 let kvůli soustavné podvýživě“. Údaje OSN odhalují, že každý měsíc kvůli kombinaci sankcí a režimu zemře zbytečně více než 4.000 dětí. Program „Ropa za jídlo“, provozovaný OSN, funguje, ale dva bývalí ředitelé, Dennis Halliday a Hans van Spoeneck, již rezignovali na protest proti sankcím. „Ničíme celou iráckou společnost, tak prostá a hrozná je pravda“, řekl Halliday. „Je to zločinné a nemorální“. Pitná voda - problém Úplavice, vedoucí ke smrti z dehydratace a dále akutní infekce dýchacích cest, jsou podle údajů UNICEF odpovědné za 70% dětské úmrtnosti v Iráku. Dnes irácké dítě trpí úplavicí průměrně 14krát ročně, údaj před konfliktem v roce 1991 činil 4krát ročně. Ve stejném období stoupl roční počet tyfoidních horeček z asi 2200 případů ročně na 27.000 případů. Kvalita vody je totiž značně narušována po celá 90. léta. Půl milionu tun odpadních produktů je vypouštěno přímo do vodních zdrojů a většina čističek nefunguje kvůli nedostatku náhradních dílů a kvalifikovaných techniků. Závažně kontaminováno je na 40% pitné vody. V dubnu 2002 bylo pozastaveno 33% projektů na zlepšení pitné vody, které měly být placeny z programu Ropa za jídlo. Teroristický L-29 Delfín podle Tonyho Blaira Když na počátku října britský premiér Tony Blair v parlamentu přednášel svou zprávu o iráckém režimu, jako jednu z teroristických hrozeb, souvisejících se zbraněmi hromadného ničení uvedl také použití bezpilotních verzí českých cvičných proudových letounů L-29 Delfín coby nosičů chemických nebo biologických zbraní (na obrázku exportní verze). Jedná se o typickou mediální manipulaci, která vojenské analytiky přiměje nejméně k úsměvu. Skutečnost, že L-29 měl být upraven na nosič chemických zbraní, byla prý zjištěna leteckým průzkumem. Naskýtá se logická otázka jak? L-29 je kromě toho letoun cvičný, jeho maximální rychlost činí 680 km/h a v případě bojového nákladu a přídavných nádrží klesá na asi 400 km/h. Připomeňme, že pro systémy protivzdušné obrany Saúdské Arábie a Izraele, vybavené moderní technikou a letouny včasné výstrahy typu AWACS, je takový letoun snadným cílem a nikam by nedoletěl. Jeho sestřelení by bylo stejně snadné, jako zlikvidování civilního letadla. Kromě toho použití takových zbraní proti okolním zemím postrádá jakoukoli vojenskou nebo politickou logiku. Okolní státy nyní k Saddámovi nemají apriori nepřátelský vztah a Hussein, mistr v politickém přežití, podobným nesmyslným pokusem o útok neposkytne USA dokonalý argument pro okamžitý zásah. Všecha fakta nasvědčují tomu, že představa Delfína, rozprašujícího nad Tel Avivem nebo Rijádem antrax nebo yperit, patří do říše masové manipulace pomocí vyvolání strachu. V britském prostředí, které pamatuje nacistické V1 a V2, ale může účinkovat. příliš izolovaně a neprojevují solidaritu s ostatními pracujícími v nouzi. Podle jejich slov tato akce mění situaci a možná dokazuje, že jejich osvěta padla na úrodnou půdu. Polská média všeobecně používají silná slova jako „lynč“ a „banditismus“, ale situace v žádném případě nebyla tak dramatická. Když ale šéfové nereagovali na nic - stížnosti, protesty a stávku - čemu se pak diví? Ve Štětíně skutečně došlo k banditismu, ale sociálnímu. Jak jinak nazvat situaci, kdy stovky pracujících žen nedostávají výplaty a nemají prostředky, aby si zajistily slušný život? (p) Na fotografiích (shora dolů) průvod stávkujících dokařů směřuje k textilní továrně dělnice z textilky vítají dokaře - první konflikt v kanceláři ředitel se marně brání - ředitel chce utéci. V současnosti většina iráckého obyvatelstva závisí na potravinových balíčcích, které do Iráku přicházejí od roku 1997 právě v rámci programu „Potraviny za ropu“, který způsobil pronikavé zlepšení situace. Po vypuknutí otevřené války nebo ozbrojeného konfliktu tento program pochopitelně skončí. Dnes má Irák více než 700.000 vnitřních uprchlíků a bezdomovců. Za války by se situace rovnala humanitární katastrofě. Vzhledem k tomu, že program humanitární pomoci pro Afghánistán má již dnes deficit 166 milionů dolarů, nikdo neví, kdo by se vzaly zdroje na zabránění hladomoru a epidemiím v Iráku. Obchod je obchod Dvojaký vztah americké vládnoucí třídy k Iráku ilustrují například názory bývalého ministra obrany a dnešního viceprezidenta Dicka Cheneyho. Ve svém úřadě několikrát nařídil bombardování Iráku a trval na dodržování všech sankcí. Ale když ještě pracoval pro ropnou společnost Halliburton, vyzýval k obnovení obchodních vztahů jak s Irákem, tak Iránem a v roce 1998 prohlásil, že „jednostranné sankce nikdy nefungují“. Halliburton má přirozeně zájem o irácká ropná pole a je jasné, že stejně jako v případě Afghánistánu, by po americké invazi nejlepší kontrakty dostaly podobné korporace. Lidé jako Cheney svého cíle dosahují ať už z vládních nebo korporačních křesel. V letech 1980-88, kdy Irák ve válce s Iránem používal dokonce chemické zbraně, mu tehdejší americká vláda poskytovala intenzivní vojenskou a ekonomickou pomoc. Dokonce i když si irácký pilot spletl americkou fregatu Stark s iránským tankerem a těžce ji poškodil francouzskou střelou Exocet, USA Saddámovi odpustily. Dnes jsou ale jiné časy. Bush stejně jako jeho otec předstírá, že Saddám se stal diktátorem až po roce 1990, kdy obsadil Kuvajt. Předtím byl totiž americkým politickým klientem. Mezinárodní právo? Když Bush zdůrazňuje Saddámovu neochotu řídit se mezinárodním právem a spolupracovat s inspekcemi OSN, odráží tak pouze stejné chování vlády USA za jiných okolností. V červnu roku 1986 Mezinárodní soudní dvůr, hlavní instituce mezinárodního práva, vydal rozsudek v případu Nikaragui proti USA. Reaganova administrativa totiž první polovinu 80. let vytvoři- jmeme humanitární argument, najdeme mnoho důvodů, proč by měly USA zaútočit například na Kolumbii, Saúdskou Arábii a mnoho dalších států. Válka o Irák bude především jedním z posledních mocensko-ekonomických argumentů, stvrzujících vznik nového amerického impéria, kralujícího monopolárnímu světu. Pokud USA na Irák zaútočí, je velice pravděpodobné, že odtamtud nikdy neodejdou a v okupovaných oblastech si zřídí trvalé vojenské základy pro akce proti Iránu a dalším zemím. SKUTEČNÉ OBĚTI VŠECH VÁLEK A DIKTATUR V IRÁKU. Pokud Bush zavelí k útoku, vznikne s největší pravděpodobností krvavý nekonvenční konflikt, který si znovu vyžádá statisíce nevinných obětí z řad civilistů. Bomby si nevybírají a stejně tak kontaminace ochuzeným uranem. la a podporovala „kontras“, teroristické skupiny, které bezohledně útočily nejen na sandinistický režim, ale především na civilní infrastrukturu. Světový soudní dvůr v rozsudku uvedl, že postup USA představuje mezinárodní terorismus a USA musí zaplatit reparace 12 miliard dolarů. USA rozsudek odmítly a od roku 1986 bojkotují Mezinárodní soudní dvůr a přeneseně celé mezinárodní právo. Ve skutečnosti dva týdny po rozsudku Kongres schválil dalších 100 milionů dolarů pomoci pro Contras. Proč Irák? Odůvodnění útoku na Irák bylo vždy velmi chabé. Pokud při- Plán globální nadvlády Koneckonců samotné vládní dokumenty uvádějí, že prezident Bush plánoval útok na Irák dlouho před událostmi z 11. září 2001. Konzervativní expertní skupina Project for the New American Century v září 2000 předložila Bushovi, Cheneymu a Rumsfeldovi (dnes ministr obrany) text, nazvaný Přebudování obrany Ameriky: Strategie, síly a zdroje pro nové století. Plán ukazuje, že Bush se chystal převzít vojenskou kontrolu nad Zálivem, ať už Saddám bude u moci nebo nikoli. Říká: „Potřeba silné americké vojenské přítomnosti v Zálivu překračuje dokončení na str. 8 Svobodná Práce říjen 2002 8 USA se chystají okupovat Irák... PAPÍROVÝ TYGR - irácká armáda je ve velice špatném stavu. Proti americkým silnám nemá prakticky žádnou šanci. Nemá žádné raketové nebo letounové nosiče, které by dokázaly dopravit zbraně hromadného ničení na delší vzdálenosti. Nemá systém protivzdušné obrany, který by mohl odolávat útoku. Je složená většinou z vojáků základní služby, kteří nehoří ochotou bojovat za diktátora. dokončení ze str. 7 otázku setrvání Saddáma Husseina u moci“. USA mají být schopny „bojovat a vítězit v mnohočetných lokálních konfliktech“. Zpráva popisuje armádu jako „kavalérii nové americké hranice“. Říká, že i když bude Saddám odstraněn, je nutné ponechat v Zálivu základny v Kuvajtu a Saúdské Arábii. Důvod: strategické zásoby ropy, klíčové suroviny globální kapitalistické ekonomiky. Na území Iráku se nachází 10% celosvětových ropných zásob a v situaci, kdy se vztahy USA se Saúdskou Arábií a Venezuelou - hlavními dodavateli ropy do USA - prudce zhoršují, je nutné najít jiné zdroje, aby byly ochráněny zájmy koroporací a jimi vedená ekonomika, postavená na spalování fosilních paliv. Dokument také vyzývá armádu, aby pracovala na nových zbraních, například „pokročilé formě biologických zbraní, které mohou mít za cíl specifický genotyp a mohou tak posunout biologické zbraně z oblasti teroru do oblasti politicky prospěšného nástroje“. To souzní s novým Bushovým zbrojním programem, který dokonce překračuje výši rozpočtů z dob Studené války. Dokument mj. doporučoval vývoj malých taktických jaderných zbraní, schopných zničit podzemní bunkry, které staví mnozí „potenciální nepřátelé“. Letos Pentagon obdržel svolení vyvíjet zbraň pod názvem Robust Nuclear Earth Penetrator. Dokument svého času způsobil silnou debatu v britské dolní sněmovně a jeho existence je faktem, nikoli konspirační teorií. Zpráva doporučovala, aby USA zvýšily výdaje na zbrojení na cca 3.8 HDP. Pro vojenský rozpočet na rok 2003 Bush požaduje přesně tuto cifru. Futurologové plánují globální diktaturu Většina autorů zmíněné zprávy v tuto chvíli zasedá v americké vládě a představuje křídlo válečných „jestřábů“. Například Paul Wolfowitz je náměstkem ministra obrany nebo John Bolton náměstkem ministra zahraničních věcí. Když Wolfowitz v roce 1992 jako náměstek tajemníka pro strategii ministerstva obrany vypracoval pro ministra Cheneyho obdobnou zprávu, která uváděla, že USA by se měly stát „kolosem, rozkročeným nad světem“, vyvolalo její znění tak prudkou kritiku, že prezident Bush 75. výročí justiční vraždy Sacca a Vanzettiho V září jsme si připomněli památku italských anarchistů, obětí politického procesu Asi ve tři hodiny odpoledne 15. dubna 1920 byli v South Braintree v Massachussettsu neznámými lupiči napadeni a zastřeleni pokladník a stráž obuvnické továrny Slater a Morril. Kořist činila asi 15 tisíc dolarů. Tato tragická událost nakonec vyústila v justiční vraždu dvou italsko-amerických anarchistů Nicola Sacca a Bartolomea Vanzettiho, jeden z nejproslulejších historických případů zmanipulovaného soudního řízení. Po šestiletém procesu byli nakonec oba anarchisté odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Příběh začal v roce 1920, kdy byl Vanzettiho přítel, anarchista Andrea Salsedo, zatčen v New Yorku, protiprávně zadržován osm týdnů v budově ministerstva spravedlnosti a pak „záhadně vypadl“ z okna ve 14. patře. Sacco s Vanzettim okamžitě zahájili organizování veřejných protestních akcí proti této politické vraždě. Demonstrace se měla konat 9. května, ale nikdy k ní nedošlo, protože 5. byli oba anarchisté zatčeni pro „podezřelé spolčování“, protože u sebe měli letáky, svolávající demonstraci. Měli u sebe rovněž střelné zbraně. Přestože byli pacifisté v otázce I. světové války, rozhodně nebyli pacifisté v otázce třídní války. Oba se dostali do zorného pole FBI a systém se jich rozhodl zbavit. Krátce poté byli falešně obviněni z loupežného přepadení. Když se případ dostal k soudu, soudce Webster Thayer, který oba později odsoudil k smrti, o Vanzettim prohlásil: „Tento muž, přestože ve skutečnosti nemusel spáchat onen zločin, nicméně nese morální vinu, protože je nepřítelem našich současných institucí“. Proces byl od začátku zmanipulovaný. Porotě předsedal bývalý policejní ředitel. Dokazování bylo děravé a neprůkazné. Dvanáct Vanzettiho zákazníků (byl prodavačem ryb) dosvědčilo, že v době spáchání činu byl na svém pracovišti. Navzdory tomu byli oba anarchisté 14. července odsouzeni ke smrti na elektrickém křesle. Těsně před jejich popravou se konaly demonstrace snad po celém světě. „Padesát tisíc Švédů pochodovalo Stockholmem“, uváděly titulky New York Times 22. srpna 1927. Bartolomeo Vanzetti ve své závěrečné řeči prohlásil: „Pokud by k tomuto nedošlo, mohl bych jednoduše prožít svůj život a klábosit na nárožích s lidmi, kteří by za to nestáli. Mohl bych zemřít, neznámý, nepoznaný, selhal bych. Nyní jsme ale neselhali. Toto je naše kariéra a náš triumf. Kdo jsme a co chceme? Federace sociálních anarchistů Federace sociálních anarchistů vznikla z potřeb vykořisťovaných a utlačovaných účinně prosazovat své sociální zájmy. Je skupinou lidí, kteří chtějí spolupracovat na odstranění státu a kapitalismu a jejich nahrazení svobodnou beztřídní anarchistickou komunistickou společností, založenou na solidaritě a vzájemné pomoci. Podporujeme všechny oprávněné a rovnostářské snahy utlačovaných lidí vzít si zpět svá práva, bojovat proti sociálnímu útlaku, proti propouštění a flexibilizaci pracujících, proti útlaku žen, proti ničení našeho životního prostředí atd. Stavíme se proti kapitalismu a státu, protože jsou založené na třídním rozdělení společnosti. Vystupujeme i proti dalším nerovnostem a formám útlaku, prostupujícím celou společnost. Kapitalismus ve jménu zisku celosvětově utlačuje, vykořisťuje a zabíjí lidi a devastuje životní prostředí. Stát chrání vládu kapitálu a udržuje privilegia úzké vládnoucí třídy, nezbytná pro chod systému. Naše aktivity jsou založeny na principu přímé akce - to jest samosprávné aktivity zdola, organizované přímo lidmi, kteří ji podnikají, bez jakýchkoli politiků a byrokratů. Nejsme politickou, ale sociální organizací. Neusilujeme o dobytí politické moci na jakékoli úrovni státní správy, v odborech nebo kdekoli jinde. Usilujeme o to, aby lidé sami začali společně žádat zpět svá práva, důstojnost a možnost rozhodovat o svých životech a nenechali se přitom oklamat autoritářskými politickými proudy a přísliby reformistů. Naše skupiny spojuje společný pohled na nezbytnost definitivního odstranění státu a kapitalismu a nutnost důrazné obrany našich sociálních a ekonomických práv tady a teď, v neustále probíhajícím procesu třídního boje. Naše činnost vychází z úkolů, které před námi stojí, i z našich každodenních potřeb. Pro naši sociální sebeobranu před kapitalisty a prosazení pozitivního ekonomického programu jsme vytvořili Odborový svaz ROVNOST, pro sebeobranu a boj s asociální pravicí skupinu ANTIFA, pro vlastní sebevzdělávání pracuje naše nakladatelství Anarchistická knihovna, pro výměnu informací v anarchistickém hnutí funguje měsíčník SVOBODNÁ PRÁCE a naše internetová stránka - a další projekty. Místní skupiny angažovaností ve svém okolí (kulturní a sociální činnost, boj proti šíření toxikománie apod.) propagují anarchistickou samosprávu a alternativní společenskou organizaci. Naše organizovanost je výrazem potřeby bojovat společně proti systému kapitalismu a státu, který s námi zachází jako s „lidskými zdroji“. Úspěchu není možno dosáhnout izolovaně a spojit své síly je poznanou nutností. Proto se spojujeme i celosvětově, v rámci Mezinárodní asociace pracujících (MAP). Nikdy v celém našem životě bychom nemohli vykonat takovou práci pro toleranci, spravedlnost a porozumění člověka k člověku, kterou nyní náhodou vykonáváme. Naše životy, naše slova, naše bolest - to není nic! To, jak jste vzali život chudému ševci a chudému prodavači ryb - to je vším! Poslední chvíle patří nám a naše agonie je naším triumfem!“ Následujícího dne, 23. srpna 1927, byli přesto oba popraveni. Soudobá novinová zpráva v londýnských novinách Guardian označila verdikt za „rozsudek třídní války“. Význačný americký sochař Gutzon Borglum již v roce 1927 vytvořil bronzovou sochu Sacca a Vanzettiho, která byla nakonec po padesáti letech, v roce 1997, umístěna v Bostonu na památku dvou revolucionářů, kteří byli zavražděni kapitalistickým systémem jen proto, že byli anarchisté a přistěhovalci. V roce 1977 tehdejší guvernér Masachussets s bezpečným odstupem padesáti let prohlásil, že oba anarchisté byli nevinní a „jejich jména by měla být zbavena jakékoli poskvrny a viny“. (p) starší zprávu rychle odmítl. Oficiálnější dokumenty jsou sice méně jednoznačné, představují nepřehlednou změť demagogie, ale de facto říkají totéž. Navzdory uplatňované koncepci monopolárního světa a Ameriky jako jediné supervelmoci, Bush v novém vládním dokumentu „Strategie bezpečnosti státu pro USA“, vydaném 17. září 2002 říká, „Velké síly tohoto národa musí být využíváno k podpoře rovnováhy moci“. Navzdory vyjádřené ochotě jít do války bez mandátu a proti vůli OSN, manifest prohlašuje, že je třeba „neustálých konzultací s partnery v duchu pokory“. Princip jednostranné agrese je potvrzen slovy „je věcí zdravého rozumu a sebeobrany, že Amerika bude zasahovat proti... vznikajícím hrozbám, dokud ještě nebudou plně utvořené“. To připomíná sci-fi scénáře. Na mysl se mi dere film Minority Report. Pokud by Bush myslel tato slova vážně, disponuje podobným druhem jasnovidců jako ve Spielbergově filmu. Dokument říká, že Amerika nebude mít žádnou politiku, bude jen drsně prosazovat zájmy establishmentu, což znamená především velkých ropných a zbrojních korporací. Veterán politiky studené války, 98letý George F. Kennan, který byl v šedesátých letech jedním z autorů teorie „zadržování komunismu“ pomocí lokálních válek, prohlásil, že Bushovým dokumentem je zděšen. Co čeká Irák? Irák má být v rámci globálního plánu na ovládnutí strategických zdrojů surovin nejprve vojensky okupován a pak přemě- něn na další americké vojenské nástupiště. Okupační teorii nasvědčuje způsob, jakým mají do Iráku získat přístup zbrojní inspektoři. Ti mají mít výchozí základny přímo v zemi a být chráněni „vojsky OSN“. Bush zveřejnil tento plán den poté, co Irák přistoupil na vyslání inspektorů podle dosvadních regulí OSN, což USA a Británie odmítly. Po svržení Husseina sice ustane nejdrsnější teror tajné policie, ale vzplanou nové konflikty, které mohou přinést řádově mnohem více obětí. Kurdské nacionál-bolševické politické strany budou chtít vyhlásit na severu marxisticko-leninský Kurdistán To USA nedopustí kvůli Turecku, svému partneru z NATO a na severu dovolí pouze okupovaný „autonomní“ Kurdistán. Šiíté z Jihu se budou chtít sloučit s Iránem, což USA znovu nedopustí kvůli dlouhodobé snaze izolovat Teherán. USA se tak ve své roli okupační mocnosti ještě utvrdí a budou se snažit hrát roli „osvíceného diktátora“. A to i za cenu občanské války a humanitární katastrofy, což může přinést další statisíce mrtvých. Aby bylo jasno... Aby bylo jasno, Saddám Hussein musí být odstraněn. Ale stejnou měrou musí být odstraněni i lidé jako George Bush nebo vládci okolních arabských zemí. Všichni jsou totiž spoluviníky tragédie, která se odehrává v Iráku již mnoho let. Jinak si budou kapitalistické režimy i nadále vychovávat a zásobovat své Saddámy, aby je pak zničily v okamžiku, kdy překročí jim vymezené hranice. „Vedlejším důsledkem“ odstranění Saddáma může být uvolnění vnitropolitické situace. Ale jak vidíme v Afghánistánu, kde Taliban nahradila Severní Aliance, jedná se spíše o kosmetické změny a okupační mocnosti žádné programy, směřující k emancipaci utlačovaných lidí, zejména žen, nepodporují. Cílem Bushova tažení totiž není emancipace a svoboda lidí na Středním Východě, ale ropa, zemní plyn a moc. JL Na začátku října vyšlo třetí číslo stále se zlepšujícího anarchofeministického časopisu Přímá Cesta. Tematicky se zabývá “Ženou v jazyce“, aneb tím, jak jsou genderové rozdíly ve společnosti reflektovány i ve způsobu, jakým se vyjadřujeme. Zajímavé materiály diskutují snahy o „feministickou lingvistiku“, pokus o genderové narovnání jazyka. Časopis přináší také řadu recenzí publikací, výstav a filmů a úvahy na téma médií, reklamy a historie anarchofeminismu. 28 str, 25 Kč http://fs8brezna.ecn.cz [email protected] NAŠE KONTAKTY: Pro listovní zásilky: BOX 5, 15006 Praha 56, telefon: 604 773 440 Antifašistická skupina: [email protected] OS Rovnost: [email protected] Nakladatelství Anarchistická knihovna: [email protected] Anarchistický černý kříž: [email protected] Časopis Svobodná Práce: [email protected] Naše internetová stránka: [email protected] Mezinárodní sekretariát: [email protected] Naše místní skupiny: [email protected] - [email protected] [email protected] - [email protected] SVOBODNÁ PRÁCE - noviny sociálních anarchistů, je měsíčník Federace sociálních anarchistů, členské sekce Mezinárodní asociace pracujících. Redakce nemusí nutně souhlasit s otištěnými názory, za které nesou odpovědnost jejich autoři. Tisková svobody, svoboda projevu a svoboda šíření myšlenek jsou základní, univerzální a nezadatelná lidská a politická práva, která nesmí být omezena jakýmkoli zákonem nebo zásahem.
Podobné dokumenty
česko/anglická mutace
a stravovací kapacitou. Samozřejmostí je i zázemí pro doprovodné sportovní,
kulturní, adrenalinové a relaxační aktivity. Region nabízí i celou řadu turisticky
atraktivních míst, jejichž návštěva mů...
Evropská unie – jsme tam
dokumentu e-Europe+, jíž je ČR signatářem, se my i celá EU hlásíme k informační společnosti. Tu sem za nás,
obávám se, z Prahy nikdo vytvářet nepřijede, tím méně z Bruselu. Přitom jde
o cíl, který ...
Velká neznámá Argentina
I setkání s nově objevenou rodinou
mě utvrdilo v tom, že od argentinského ekonomického krachu si tamní obyvatelé jen velmi neradi uvědomují realitu současného stavu. Situace
je vážně alarmující a o...
6 - Antifa.cz
Opět se Vám zhruba po čtvrt roce dostává do rukou nové číslo časopisu české Antifašistické akce.
Jsme tentokrát rádi, že se nám podařilo dodržet termín, a že se z našeho časopisu stává faktický
čtv...
regio cerven 2013:Sestava 1.qxd
počátkem 20. století zejména proto, že na přelomu století se její výroby chopily cukrárny, které od roku
1903, kdy byl patentován zmrzlinový kornoutek, mohly nabídnout tuto lahůdku širokým masám. T...
Moravské Budějovice zbytek pomnĚku drozd zpĎvn˝ jasan ztepil
(Cerastium holosteoides), vrbinou penízkovou (Lysimachia nummularia) a dalšími. Narušovaná místa obsazuje rozrazil laločnatý (Veronica sublobata).
Na sušších místech na stráni před gymnáziem pak
n...
R... jako risk - Patterson James pack 30 knih + 1 bonus zdarma opět
vedle někoho, jako je on. Alan Beckwith je totiž hrozný kariérista. Sám
si sice říká podnikatel, ale osobně jsem nikdy tak docela nepochopil, v
čem přesně podniká. Několikrát jsme se setkali a nemo...
