liturgická reforma, nebo revoluce?

Transkript

liturgická reforma, nebo revoluce?
LITURGICKÁ REFORMA, NEBO REVOLUCE?
Martin R. Čejka
Hospodin dále mluvil k Mojžíšovi: „Mluv k Áronovi a jeho synům: Toto je řád oběti za hřích: Na místě, na
kterém se poráží dobytče pro zápalnou oběť, bude se porážet před Hospodinem i pro oběť za hřích. Je to
velesvaté. Kněz, který ji obětuje za hřích, ji smí jíst. Bude se jíst na svatém místě, na nádvoří stanu setkávání.
Cokoli se dotkne jejího masa, bude svaté. Stříkne-li trochu krve z ní na roucho, vypereš postříknuté místo na
svatém místě. Hliněné nádobí, v němž se bude vařit, bude rozbito. Bude-li se vařit v měděné nádobě, vydrhne
se a opláchne vodou. Každý mužský příslušník kněžských rodin ji smí jíst. Je to velesvaté. Ale žádná oběť za
hřích, z jejíž krve se část vnáší do stanu setkávání k vykonání smírčích obřadů ve svatyni, nebude se jíst; bude
spálena ohněm.“[1]
Cíl liturgie
Liturgii obětí Starého Zákona ustanovil ústy Mojžíše sám Hospodin, jak o tom vypráví kniha Leviticus,
neboli Třetí kniha Mojžíšova. Obřady byly popsány do nejmenších podrobností, čehož důkazem mohou být
například pravidla stanovená pro oběť za hřích: Pak vezme pomazaný kněz trochu krve z býčka a přinese ji
ke stanu setkávání. Kněz namočí prsty v krvi a sedmkrát z ní stříkne před Hospodinem na oponu svatyně.
Trochou krve potře též rohy oltáře pro pálení kadidla z vonných látek před Hospodinem, oltáře, který je ve
stanu setkávání; všechnu ostatní krev toho býčka pak vyleje ke spodku oltáře pro zápalné oběti, jenž je u
vchodu do stanu setkávání[2]. Nejedná se jen o nádherné předobrazy oběti Kristovy, potažmo oběti Mše
svaté, uvedené verše rovněž vypovídají o tom, jakou váhu Bůh přikládá správnému sloužení obřadů, které
se dotýkají jeho vznešenosti. Již ve Starém zákoně liturgie vyjadřuje Boží vlastnosti, naznačuje jeho
milosrdenství, nekonečnost a jedinečnost.
Do jaké míry se tyto předpisy týkají nás, křesťanů? Katolíci obdrželi nekonečný dar, jejich kněží mohou
Bohu přinášet oběť nejvyšší, oběť jeho vlastního Syna. Proto by měla Církev, ještě více než starozákonní
Izrael, dbát toho, aby obřady související s touto obětí byly co nejdůstojnější. Ctihodný Martin z Kochemu
píše ve svém Výkladu nejsvětější Oběti mše svaténásledující: Aby jsi sobě, milý čtenáři, již nyní bohatou krásu
těchto obřadů mohl si představiti, povšimni si následujících věcí: Kněz znamená se při obětování mše svaté
šestnáctkrát svatým křížem. Obrací se k lidu šestkrát. Líbá oltář osmkrát. Obrací oči své k nebi jedenáctkrát.
Bije se v prsa desetkrát. Pokleká desetkrát. Sklání hlavu svou jedenadvacetkrát. Sklání ramena svá sedmkrát.
Uklání se hluboce osmkrát. Žehná oběti znamením kříže jedenatřicetkrát. Skládá obě ruce na oltář
devětadvacetkrát. Modlí se s rukama roztaženýma čtrnáctkrát. Skládá své sepjaté ruce na oltář sedmkrát.
Pokládá svou levou ruku samotnou na oltář devětkrát. Pokládá svou levou ruku na prsa jedenáctkrát.
Pozvedá obě ruce k nebi osmkrát. Modlí se zticha jedenáctkrát. Modlí se hlasitě třináctkrát. Kalich odkrývá a
zase přikrývá desetkrát. Přechází při oltáři tam i sem dvacetkrát.
Mimo těchto tři sta padesát často opakovaných věcí musí kněz při mši svaté zachovati ještě sto padesát
jiných obřadů, což činí dohromady pět set obřadů. Mimo to musí každý kněz při mši svaté mít zřetel na čtyři
sta předpisů neboli pravidel. Kdyby tyto také k obřadům byly připočteny: měl by kněz, jenž po způsobu
římském mši svatou slouží, devět set věcí vykonati, z nichž bez hříchu ani jediné opomenout nesmí. Nebo
všechny věci mají duchovní význam, a slouží k tomu, aby přesvatá a nejdůstojnější oběť mše svaté náležitě a
pobožně byla konána. Proto také papež Pius V. jménem svaté poslušnosti co nejpřísněji nakázal, aby všichni a
každý jednotlivec, ať kardinál, arcibiskup , biskup, prelát anebo kněz, jen tímto způsobem mše svaté sloužili a
žádným jiným, ani toho nejmenšího neměníce, ani toho nejmenšího nepřidávajíce, ani toho nejmenšího
nevynechávajíce.
Kdo by na těchto svatých obřadech něco měnil , k nim něčeho přidával anebo z nich něčeho vypustil, a sice
vědomě i svévolně: o tom by neplatilo, že jen něčeho přidal aneb opomenul, ale ten by se i značně prohřešil: a
sice proto, poněvadž by jednání jeho bylo proti úctě a ozdobě nejdůstojnější a nejsvětější bohoslužbě: ale také
proti přísnému zákazu Náměstka Kristova. Také ani nelze vymysleti pohybů rukou způsobnějších, držení těla
přiměřenějšího, a chování kněze při obětování mše svaté zbožnějšího, nežli jak je právě Církev Páně nakazuje.
Toho všeho ale Církev nakázala, aby netoliko přesvaté tajemství mše svaté bylo na výsost uctíváno i velebeno,
ale také aby zbožnost věřících byla podporována, a vzdělání jich rozmnoženo i upevněno.[3]
Z výše uvedených vět nevyplývá, že by rubriky Mše svaté byly nějakým zbytečným hnidopišstvím či
formalistickým farizejstvím. Naopak přesně vyjadřují cíl katolické liturgie: aby netoliko přesvaté tajemství
mše svaté bylo na výsost uctíváno i velebeno, ale také aby zbožnost věřících byla podporována, a vzdělání jich
rozmnoženo i upevněno. Tedy vznešenost, úcta, chvála, ale i upevnění zbožnosti věřících a jejich
vzdělávání.
Vývoj
Každá katolická reforma, a nemusí se jednat jen o liturgickou oblast, vždy v první řadě přihlížela k cílům,
které byly zmíněny v předchozím odstavci. Za krásný příklad může posloužit vývoj některých řádů, kde
(až do II. vatikánského koncilu) byly všechny změny bez výjimky vedeny nespokojeností s uvolněním
disciplíny a touhou po více duchovním a přísném životě, naplněném modlitbou a umrtvováním. Například
cisterciáci vyšli z benediktinů a později trapisté z cisterciáků. Stejná touha po přísnějším životě vedla u
františkánů ke vzniku: observantů, reformovaných františkánů a kapucínů; všichni toužili po dokonalejším a
přísnějším životě, nikdy naopak – jak se tomu dnes, po prvé v dějinách Církve, děje.[4]
I v oblasti víry samotné dochází k vývoji. Ne však ve smyslu, že by nové popíralo staré, nýbrž tak, že nové
je implicitně zahrnuto ve Zjevení a pouze „vykvétá“ na stromě víry. sv. Vincenc Lerinský užívá
termínu profectus, non permutatio (růst, nikoliv změna). Toto lze dobře ilustrovat na následujícím
příkladu: Podobně jako strom vyrůstá z kořenů, vyhání nové větve, rozkvétá a přináší plody, stejně i pravá
víra vyrůstá ze Zjevení, jehož kořeny tvoří Písmo Svaté a tradice, a rozkvétá v podobě hlubšího pronikání
do Božích tajemství. Větvemi jsou slavná věroučná prohlášení katolické Církve a plody zbožnost věřících.
Vyrůstající větve jsou součástí stromu, nepopírají jeho podstatu, ani neodporují jeho povaze, nýbrž naopak
svědčí o životě, o vitalitě kořenů i kmene. Této otázce se podrobně věnoval (ještě před svou konverzí)
Kardinál Newman, jenž napsal: Pravý rozvoj zůstává věren svému originálu, kdežto korupce vede k jeho
zničení. A dále předkládá obraz, který vychází z pravidla sv. Vincence Lerinského „aby se u starců
neobjevovalo nic, co by se už před tím neskrývalo u hochů“[5]: Tělesná stavba dospělého není jen zvětšení
jeho dětské soustavy. Muž se liší postavou a úměrností od toho, čím byl; přesto však jest mužství dokonalostí
chlapectví: přidává něco ze svého a přece zachovává, co přijalo.[6] Ve stejném smyslu píše sv. Tomáš
Akvinský ve své Summě: Články víry rostly postupem času, nikoli podle podstaty, nýbrž podle výkladu a
dokonalého výrazu. Všechno, co bylo výslovně a v počtu větším vyznáváno později, bylo vyznáváno
v dřívějších časech zavinutě (implicite) a v počtu menším.[7]
S tím naprosto koresponduje stanovisko papeže Pia XII., který v liturgické oblasti připouští jistý
vývoj: Posvátná liturgie se totiž skládá jak z lidských, tak z božských prvků; tyto nemohou být lidmi zřejmě
nijak měněny, poněvadž byly ustanoveny božským Vykupitelem, tyto však, pokud toho vyžadují potřeby doby,
věcí a duší, mohou prodělat různé změny, které schválila církevní hierarchie, opírající se o pomoc Ducha
svatého. Odtud pochází ona pozoruhodná rozmanitost východních a západních obřadů, odtud pramení
pozvolný vývoj význačných náboženských zvyků a úkonů zbožnosti, které byly v dřívějších dobách jen
nepatrně naznačeny; odtud také vyplývá to, že jsou někdy opět povolána k používání zbožná ustanovení, na
něž se během času zapomnělo. Toto všechno vydává svědectví o životě neposkvrněné Snoubenky Ježíše Krista
během tolika staletí; vyjadřuje posvátnou mluvu, kterou ona používá, aby projevila svému božskému
Snoubenci víru a nevyčerpatelnou lásku a rovněž tak i jí svěřeným národům; a zároveň dokazuje její
moudrou vychovatelskou starostlivost, aby vzbudila a denně rozmnožovala ve věřících „smýšlení
Kristovo.“[8] I zde platí stejná pravidla jako pro rozvoj víry, tedy na prvním místě je brán zřetel na to, aby
Církev projevila svému božskému Snoubenci víru a nevyčerpatelnou lásku a vzbudila a denně rozmnožovala
ve věřících „smýšlení Kristovo.“
Bylo zavedení Novus Ordo Missae (dále jen NOM)[9] papežem Pavlem VI. projevem přirozeného vývoje,
respektive reformou, nebo revolucí, která vychází z jiných principů a směřuje k jiným cílům, než jsou
uvedeny výše?
Reforma, nebo revoluce? [10]
Pokoncilní liturgické změny jsou prohlašovány za další etapu harmonického vývoje posvátné liturgie.
Bývají rovněž často vydávány za plod liturgického hnutí, které v 19. století započal Dom Guéranger OSB.
Podle tohoto pojetí byly zásady liturgického hnutí, jež si získalo podporu sv. Pia X. a Pia XII., uskutečněny
v konstituci Sacrosanctum consilium II. vatikánského koncilu a do života zavedeny reformami papeže
Pavla VI.[11]
Jako argument pro oprávněnost liturgických změn se uvádí nedostatky předkoncilní liturgie. Stará liturgie
prý musela být opravena a doplněna. Z toho důvodu je období od Tridentského koncilu do II. vatikánského
koncilu terčem více či méně ostré kritiky. Často slýcháme o aktivnější účastí laiků, zvýraznění Mše svaté
jako večeře Páně, obecném kněžství věřícího lidu a ekumenických perspektivách (liturgie jako nástroj pro
dosažení jednoty křesťanů), přičemž po II. vatikánském koncilu konečně nastala doba realizace těchto
postulátů. Položme si však v této souvislosti následující otázky:
I. Vyžadovala „předkoncilní“ liturgie doplnění či opravu z důvodů svých závažných nedostatků?
II. Je pokoncilní liturgická reforma realizací liturgické obnovy?
III.Je pokoncilní liturgická reforma realizací snah II. vatikánského koncilu?
IV.Jsou pokoncilní změny reformou, nebo revolucí?
Ad I.
Mýtus „vylepšení“
Pomineme-li odsudek ze strany protestantů nebo těch, kteří později od Církve odpadli, pak kritika tradiční
liturgie je naprosté novum, neboť ji až do poloviny minulého století nesdílel žádný světec, žádný mistr
duchovního života, ani žádný katolický myslitel. Naopak, vztah k tradiční Mši svaté nádherně v 19. století
vyjádřil oratorián a básník P. F. W. Faber: Je to nejkrásnější věc na této straně nebes. Vycházejíc z velkých
myšlenek Církve, vynáší nás ponad zem a nad nás samé; obklopuje nás oblaky mystické slasti a vznešenosti
liturgie více než andělské; sama nás očišťuje a okouzluje svou nebeskou krásou do té míry, až se zdá, že
všechny naše smysly vidí, slyší, cítí, okoušejí a dotýkají se něčeho, co tento svět nemůže dát.[12] Proto
kardinálové Ottaviani a Bacci ve své Krátké kritické studii NOM[13] vyjádřili následující údiv: Všichni
katolíci, kněží i laici, tento Římský misál sv. Pia V. milovali a ctili. Je nepochopitelné, jak může být užívání
tohoto misálu s náležitými vysvětlivkami překážkou plnější účasti a většímu porozumění svaté liturgie. Je
rovněž nepochopitelné, proč starý misál, přestože byly plně uznány jeho zásluhy, již není déle schopen
rozněcovat u křesťanů náležitou liturgickou úctu.[14]
Vývoj liturgie má stejný charakter, jako vývoj dogmat. Tzv. Misál sv. Pia V. je výsledkem liturgického
vývoje, který probíhal po staletí a postupně vedl až k vytvoření onoho klenotu nevyčíslitelné ceny, který
byl nakonec kodifikován svatým papežem. Kánon této Mše, který je svým obsahem starý, jako sama Církev,
a jehož modlitby se skládají ze slov Páně, z podání apoštolských nebo z přídatků papežů[15], neprodělal od
dob papeže sv. Řehoře I. (6. století) žádné změny. Jedná se o výsledek postupného vývoje, přičemž i
později k němu byly přidávány modlitby, a to dokonce i velmi významné, jako například Offertorium. Po té
však, co tuto Mši ve své bule Quo primum[16] (1570) sv. Pius V. kodifikoval, stala se nepřekonatelným
vrcholem. Od té doby plně liturgicky vyjadřuje katolická dogmata vztahující se k oběti Mše svaté. Stala se
hrází proti protestantské herezi a všem herezím budoucím.
Pokud předkoncilní liturgie vyžadovala „vylepšení“ nebo „opravy“, pak je lze provést jen stěží cestou od
jasného, přímého vyjádření k méně jasnému.
Ad II.
Liturgické hnutí versus pokoncilní reformy
Jaké měli názory na reformu liturgie otcové liturgického hnutí? Oslnila je vize změn natolik, že v tomto
jasu mizely stíny pochybností? Dejme slovo jedné z největších postav liturgického hnutí, Dom Prosper
Guérangerovi OSB: Prvním znamením antiliturgické hereze je nenávist k Tradici, která nachází své vyjádření
ve formulacích užívaných při Božím kultu. Každý sektář, který chce zavést novou nauku, nevyhnutelně čelí
liturgii, jež je nejhlubším, nejlepším projevem tradice, a od té doby nespočine, dokud tento hlas tradice
nezahluší, dokud na kusy neroztrhá ony stránky připomínající víru minulých staletí. V pravdě, jak došlo k
tomu, že se luteranismus, kalvinismus, anglikanismus rozšířily a přejaly vládu nad masami? Vše, co musely
učinit, bylo nahradit staré knihy a pojmy novými, a dílo bylo dokonáno. (...) Druhé pravidlo antiliturgické
sekty je nahrazení formulací církevní nauky citáty z Písma svatého. Po staletí je známo, že prvenství, které
heretici přisuzují Písmu svatému před definicemi Církve, není ničím jiným, než snahou o to, aby snáze změnili
slovo Boží dle obrazu svého a mohli s ním svévolně manipulovat. (...) Vše, co požadují, je návrat ke kořenům,
proto se také jakoby zdánlivě vrací ke kolébce křesťanských institucí. Za tímto účelem zkracují, vymazávají,
vytrhávají (...) touží z liturgie odstranit všechny obřady, všechny formulace, které vyjadřují tajemství. (...)
Dost bylo svátostin, žehnání, obrazů, svatých ostatků, procesí, poutí etc. Pryč s oltářem, vystačí jen stůl; dost
již oběti jako v každém jiném náboženství, vystačí pouze pokrm.[17] Prorocká slova! Další „otec“
liturgického hnutí, Dom Cabrol OSB, zdůrazňoval podstatný aspekt věrnosti liturgické tradici: Mešní
liturgie se svými změnami, jež jsou výsledkem letitého vývoje (...) je důkazem, že se Církev nezříká své
minulosti, že vlastní pokladnici, ze které čerpá věci nové i staré. Díky tomu je schopna se přizpůsobit, což
uznávají i její nepřátelé. Dokonce i když přijímá některé reformy, nikdy nezapomíná na svou minulost, bedlivě
střeží znamení své starožitnosti. Zde je nutné hledat vysvětlení pro vzrůstající úctu k liturgii a velké liturgické
obrození, jehož svědky jsme v dnešní době. To, co bychom snad mohli považovat za „archaismy“ Misálu, je ve
skutečnosti výrazem víry našich otců, kterou jsme povinni bránit a kterou musíme překázat budoucím.[18] P.
Louis Bouyer, před koncilem jeden z nejzapálenějších členů liturgického hnutí, napsal v roce 1968, že
navrhovaná reforma není pouze zradou záměrů koncilních otců, nýbrž také popřením celého liturgického
hnutí tehdejšího století, vědomým rozchodem s tím vším, co započali Beaduin, Casel a Pius Parsch, a v čem
jsem i já chtěl mít svůj skromný podíl[19].
P. Adrian Fortescue, uznávaný historik liturgie, napsal v roce 1917: Od Tridentského koncilu jsou dějiny Mše
jen tvořením a přijímáním vlastních textů pro nové svátky. Struktura i všechny ostatní podstatné části Mše
zůstaly nezměněny. Nikdo ani nepomyslí na narušení ctihodné liturgie Římské Mše, s výjimkou doplnění
nových připomínek.[20] Změny, které zavedli papežové sv. Pius X., Pius XII. a Jan XXIII., se omezovaly jen
na rubriky a souvisely s velkým počtem nových svatých, jejichž připomínky byly od roku 1570 do Misálu
doplněny. Papež Pius XII. rovněž uskutečnil významné změny v obřadech svatého týdne. Uvedené změny
byly však plně v souladu s tradicí. O kontinuitě svědčí i ta skutečnost, že součástí Misálu Jana XXIII. byla
bulla Quo primum, což mělo vyjadřovat jeho pouto s Misálem sv. Pia V.
Již zmiňovaný P. Louis Bouyer, který se zpočátku podílel na pokoncilních reformách, byl nakonec nucen
prohlásit: Katolická liturgie byla, pod záminkou přizpůsobení a srozumitelnosti zesvětštělým masám,
zničena. Musím zde ještě jednou zdůraznit, že v dnešní době neexistuje v katolické Církvi nic, co by bylo možné
nazvat liturgií.[21]
Ad III.
NOM[22] odporuje konstituci II. vatikánského koncilu o posvátné liturgii
Je paradoxní, že mnoho pokoncilních liturgických reforem, odporuje některým paragrafům
konstituce Sacrosanctum Concilium, na níž se tvůrci změn odvolávají.
§ 4: Posvátný sněm, věrný tradici, prohlašuje, že svatá matka církev přiznává všem pravoplatně uznaným
obřadům stejné právo i stejnou úctu, a že chce, aby byly v budoucnu zachovávány a všemožně
podporovány.[23]
Bez komentáře.
§ 23: Dále platí, že se nové formy mají zavádět jen tehdy, vyžaduje-li to opravdový a jistý užitek církve. Přitom
ať se dbá, aby nové formy organicky vyrůstaly z forem, které již existují.
Což naprosto zjevně odporuje vyřazení mnoha částí ritu, které buďto nebyly ničím nahrazeny, nebo byly
nahrazeny naprosto jinými texty, často s zcela odlišným významem.
§ 36.1.: V latinských obřadech ať je zachováno užívání latinského jazyka; partikulární právo v té věci zůstává
nedotčeno.
Což naprosto zjevně odporuje skutečnosti, kdy téměř na celém světě svatý jazyk z liturgie vymizel.
§ 116: Církev považuje gregoriánský chorál za vlastní zpěv římské liturgie. Patří mu tedy při liturgických
úkonech – jsou-li jinak stejné podmínky – čelné místo.
Což naprosto zjevně odporuje stávající situaci, kdy byl gregoriánský chorál vyhnán skoro ze všech
katolických kostelů.
Podle názoru mnoha koncilních otců nebyly následné liturgické reformy v intencích Vaticanum II. Kardinál
Heenan napsal: Biskupové nabyli přesvědčení, že liturgické otázky byly již dostatečně vyřešeny. Z odstupem
času je zřejmé, že jim bylo dovoleno diskutovat pouze o obecných principech. Změny, k nimž později došlo,
byly mnohem radikálnější, než si přáli papež Jan a biskupové, kteří přijali dekret o liturgii. Proslov Jana XXIII.
na závěr prvního koncilního zasedání svědčí o tom, že papež netušil, co plánují liturgičtí experti.[24] Během
debaty o konstituci dalo mnoho otců jasně najevo svůj nesouhlas s případným zásahem do mešního
kánonu.[25]
Biskupská synoda v roce 1967[26] odmítla pokoncilní reformu. 24. října 1967 byla v Sixtinské kapli
poprvé veřejně sloužena nová Mše, které se zúčastnili i synodální biskupové. Nový ritus dostal
jméno Missa Normativa – Normativní mše. 26. října byli biskupové dotázáni, zda akceptují strukturu Missa
Normativa. 71 biskupů odpovědělo „ano“ (placet), 43 hlasovalo „ne“ (non placet); 62 hlasovalo „ano
s výhradami“ (placet iuxta modum) a 4 se zdrželi hlasování.[27] Rozbor hlasů placet iuxta modum ukázal,
že nejméně 26 z nich bylo v podstatě proti normativní Mši.[28] Poněvadž „Normativní Mše“ neobdržela
vyžadovanou většinu hlasů, nebyla přijata. Někteří kardinálové a biskupové během synody ostře
vystoupili proti nové Mši. Arcibiskup Joseph Cordeiro ji prohlásil za nepřijatelnou od začátku do
konce.[29] Kardinál Heenan a biskup Dwyer, spolu s anglickými biskupy kritizovali změny, které umenšují
tajemství reálné přítomnosti. Četné biskupské intervence zapříčiněné obavami, že změny vyvolají chaos,
jsou uvedeny v knize Giovanniho Caprila Il sinodo dei vescovi. Prima assemblea generale (Řím
1968).[30] Když byla poté tato Mše (dnes známá jako Novus Ordo Missae) v roce 1969 promulgována,
nebylo to evidentně výsledkem úsilí II. vatikánského koncilu nebo biskupů.
Ad IV.
Reforma? Revoluce!
Jaký je rozdíl mezi reformou a revolucí? Pravý reformátor opravuje to, co je špatné a zkažené. Snaží se
obnovit danou instituci tak, aby ji uvedl do stavu, který existoval před tím, než ji něco
shnilého zdeformovalo. Cílem revolucionáře není obnova, usiluje o pád stávajícího řádu a nahrazení jej
řádem novým, který odpovídá jeho představám. Přestože si koncilní otcové přáli jisté liturgické změny,
chápali je jako reformu, ne jako revoluci, o čemž svědčí mnohé pasáže z konstituce Sacrosanctum
Concilium.
Možná tedy, že změny nejsou žádnou reformou, nýbrž revolucí, která zničila římskokatolický ritus. The
Ampleforth Journal, periodikum povětšinou opěvující dobrodiní pokoncilního vývoje, napsal: V období
mezi Zeleným Čtvrtkem 1969 a Zeleným Čtvrtkem 1970 došlo ke schválení a zavedení do života liturgické
revoluce (nebo snad evoluce?), jejíž rozsah nemá v dějinách obdoby.[31]
Zavržení latiny ve prospěch lidového jazyka evidentně odporuje vůli koncilních otců. Dom Guéranger,
nejvýznačnější historik liturgie a iniciátor liturgického hnutí, byl toho názoru, ževypovězení války svatému
jazyku je mistrovským tahem protestantismu. Jestliže by se mu někdy podařilo tento svatý jazyk zničit, pak by
měl snadnou cestu k vítězství.[32]
Mezinárodně uznávaný znalec liturgie, P. Joseph Gelineau SJ, poznamenal: Liturgie není pouhým
prostředkem přenosu informací; přednáškou, kde jde jen o obsah. Díky precizním rubrikám se stává
symbolickou akcí. Dojde-li ke změně rubrik, změní se i ritus. Ať si ti, kteří znali a sloužili slavnou, latinskou
Mši s gregoriánským chorálem, na ni vzpomenou, svedou-li to ještě, a porovnají s naší současnou Mší. Změnila
se nejen slova, melodie či některá gesta. Popravdě řečeno, je to zcela jiná mešní liturgie. Je třeba jasně říct:
římský ritus, tak jak jsme jej znali, už neexistuje. Byl zničen.[33] Další odporník na liturgii, P. Henri Denis,
otevřeně přiznává: Mám-li být upřímný a zhodnotit to, co se stalo, pak musím jednoduše konstatovat, že vše
bylo změněno. Při některých diskusích s tradicionalisty se tvrdí, že se nic nezměnilo. Bylo by mnohem lepší
odvážně přiznat, že Církev zavedla závažné modifikace a měla k tomu dostatečné důvody. Proč si nepřipustit,
že se náboženství změnilo?[34] Msgre. Annibale Bugnini, architekt NOM, se nikdy netajil se svým cílem a již
v roce 1967 potvrdil, že se nejedná o žádnou reformu starého ritu: Není to otázka restaurace cenného
mistrovského díla. V některých případech dojde k přestavbě celých ritů. Je to problém fundamentální
rekonstrukce, můžeme dokonce hovořit o přepracování, a v jistých ohledech to bude naprosto nový
výtvor.[35]
Dokonce i někteří nekatolíci postřehli závažnost změn, k nimž došlo v katolické liturgii. Snad nejznámější
je případ slavné anglické spisovatelky Agathy Christieové, která spolu s dalšími osobnostmi anglosaského
kulturního světa žádala, aby nádherná starobylá liturgie byla zachována. Populární italský spisovatel,
neopohan Quido Ceronetti, ve své sbírce esejů Stromy bez bohů s jemu vlastní ironií hodnotí NOM: Když se
setkávám se změnami zavedenými novým obřadnictvím a trivialitou naší doby, která se vloudila dokonce i do
od věků svatých míst, když vidím teatrální oltáře Pavla VI., mikrofony, kytary, neonové hadice, připomínající
světelné klobásy, infračervené reflektory a to vše, co má za úkol rozehřát revmatická záda posledních
věřících, cítím nechuť; uvědomuji si, že jsem dostal facku, i když se tato devastace netýká mého náboženského
cítění.
Mše sloužená latinsky moje srdce nezasáhla, ale mše sloužená v běžném jazyce mi zraňuje uši. Mrzí mě, že
vymizelo kadidlo a hymnus „Dies Irae“, nejfilosofičtější dílo, co křesťanství má. Dnes si jej mohu poslechnout
akorát tak z desek, protože zpěvy, které jsou v kostele běžně k slyšení, už v sobě nemají žádnou sílu. Latinská
mše byla jako tajemná mumie – mše v italštině je rána pěstí do zubů.
V roce 1973 jsem o štědrovečení noci navštívil baziliku San Rufino v Assisi. Byl jsem zvědavý, co mě tam
potká, a pořádně jsem se na to připravil. Při mši čiperně pomáhali malí chlapci, kterým kněží přenechali dost
důležitý úkol. Zatímco kněží zaháleli, přicházeli mládenci jeden za druhým k mikrofonu a četli něco, co
připomínalo noviny splácané z různých zpráv, z listů sv. Pavla, proroctví, žalmů a poučení pro lidstvo (a
jedinou jejich starostí byl, jak se mi zdálo, celosvětový mír). Nemělo to samozřejmě vůbec nic společného
s mýtem Božího narození: Kristus se tam rodil asi tak, jako když v nekrologu v Corriere della Sera umírá
zámožný průmyslník. Mizel Východ, řeka, kterou proudí mýty. Podával se pudink z nejasných předsudků a
pověr: „esistialis superstitio!“ Kvůli tomuto jsem o půlnoci šel do San Rufino? Abych tam potkal bohyni
Rozumu, užaslou nad tím, že se ocitla právě zde a že s ní nešikovně obcují nepovolané osoby? Vulgáta je
krásným, i když ne příliš přesným, překladem biblických textů. Věty používané v nové liturgii jsou skoro
sprosté. Proč text, který je ještě stále považován za svatý, čte na Štědrý večer v proslulé katedrále holka v
kalhotách? Nehovoří snad Kněžská kniha o tom, že Bůh patří s odporem na taková přestrojení? - Takže co?
Chtěl bys, aby to děvče bylo oblečeno jako Piccarda, zjevivší se Dantovi? - Nevím. Ať už by byla oblečená jako
Piccarda, nebo byla v kalhotách, stejně to vypadá jako mizerná fraška.[36]
Sociolog a luterán Peter L. Berger na adresu změn v katolické Církvi poznamenal: Katolické společnosti
byly vnuceny nebývalé změny. Týká se to rovněž oblastí, kde by odpovědné osoby mohly být více opatrné.
Liturgická revoluce – protože to nelze jinak nazvat – je toho největším důkazem. Důkazem, který se týká
samotné podstaty náboženského života miliónů katolíků. Připomeňme jen náhlé zrušení, či vlastně zákaz
latinské Mše, obrácení kněze zády k oltáři (první změna symbolicky zeslabila aspekt všeobecnosti Mše, druhá
její transcendentní rozměr) a nebývalý útok na celou řadu projevů lidové zbožnosti. Kdyby byl poradcem
Církve veskrze zlý sociolog, který by měl za úkol způsobit co největší škody katolické společnosti, neodvedl by
svou práci lépe.[37]
Pokud je NOM reformou, pak nelze než s překvapením vnímat slova zástupců protestantských
denominací, kteří měli vždy nepřekonatelné výhrady ke staré Mši, a kteří dnes shledávají, že NOM je blízký
jejich víře.
M. G. Siegvalt, profesor dogmatické teologie na protestantské fakultě ve Strasbourgu, prohlásil,
že v obnovené Mši již není nic, co by mohlo evangelíkovi dělat problémy.[38] Ve stejném duchu hovoří i
protestantský teolog Roger Mehl: Pokud vezmeme v úvahu naprosto zřejmou evoluci eucharistické liturgie
v katolické Církvi, možnost nahrazení mešního Kánonu jinými eucharistickými modlitbami, opuštění
koncepce Mše jako oběti a schválení přijímání pod obojí, pak nic nebrání tomu, aby se členové reformovaných
církví účastnili eucharistie spravované v katolické Církvi.[39] Anglikánský „biskup“ Southwark dal při
mnoha příležitostech najevo svůj obdiv k NOM a prohlásil, že jej dokonce sám používá.[40] F. Schutz,
luteránský pastor upozornil, že nové katolické eucharistické modlitby svou stavbou vyhovují luteránské
mši.[41]
Opravdu měla liturgická „reforma“ za cíl, aby Církev projevila svému božskému Snoubenci víru a
nevyčerpatelnou lásku a vzbudila a denně rozmnožovala ve věřících „smýšlení Kristovo.“? Jak k tomu
například posloužily následující změny oproti tradiční liturgii?
Žalm Judica me, který je pro protestanty nepřijatelný vzhledem k odvolávce na „oltář Boží“, byl z NOM
vypuštěn.
Modlitba Aufer a nobis připomínající starozákonní oběť, kdy kněz vstupoval do Svatyně svatých, aby zde
obětoval krev obětin, se v NOM již nevyskytuje.
Modlitba Oramus te, Domine, která se dovolává přímluvy světců, jejichž ostatky jsou uloženy v oltáři, byla
z NOM odstraněna, neboť oltářní kámen se dnes podle Institutio Generalis(265-266) pouze „doporučuje“.
Modlitby offertoria (obětování) Suscipe, sancte Pater, Deus, qui humanae, Offerimus tibi, Domine, In spiritu
humilitatis, Veni, sanctificator omnipotens, Suscipe, sancta Trinitas byly až na drobty z Deus, qui
humanae a In spiritu humilitatis z NOM vyškrtnuty.
Z modlitby Libera nos po Pater noster zmizelo v NOM vzývání svatých.[42]
Změn, a dokonce zásadnějších, je pochopitelně mnohem více. Stojí však za povšimnutí, že k podobným
krokům, jako autoři NOM, se uchýlili i „reformátoři“ Martin Luther a Thomas Cranmer. Byli snad tito „Jany
Křtiteli“ pokoncilního liturgického vývoje?
Závěr
Blízký spolupracovník papeže Pavla VI., Jean Guitton přiznal, že záměrem Pavla VI v liturgických otázkách,
v otázce, jak se obecně říká, Mše, byla taková reforma katolické liturgie, aby se co nejvíce dle možností
přiblížila liturgii protestantské... k protestantské večeři Páně.[43]
Má-li být cílem pravé katolické liturgické reformy větší úcta k Bohu a prohloubení zbožnosti, či poučení
věřících, pak musíme přiznat, že nová Mše těmto požadavkům nevyhovuje. Do jisté míry měl, bohužel,
pravdu arcibiskup Bugnini, když prohlásil: Liturgická reforma je hlavním vítězstvím katolické Církve,
protože má svůj ekumenický rozměr.[44] Nakolik se dá o první části jeho výroku pochybovat,
tak ekumenický rozměr popřít nelze. Jak je to vzdáleno duchu sv. Pia V.! Proto se katolíci musí rozhodnout,
zda volí nejkrásnější věc na této straně nebes, nebo nový výtvor. Revoluci nelze reformovat. Trockistický
katolicismus, který se dožaduje neustálých reforem a reforem reforem a... zapomíná, že projevem řádu je
stálost. Kdo dokáže spočítat, kolik již bylo od roku 1969 vydáno dokumentů ohledně NOM? 200? Víc? A čte
je vůbec někdo, když za měsíc vyjde další, který bude opravovat ten předešlý? Nepokoj je projevem pekla.
Proto prof. Dietrich von Hildebrand napsal: Opravdu, kdyby byl jeden z Lewisových ďáblů pověřen zničením
liturgie, těžko by to mohl udělat lépe.[45]
O nereformovatelnosti revoluce byl přesvědčen i hrabě Joseph de Maistre, který prohlásil, že jedinou
cestou je uvědomělá kontrarevoluce, svého způsobu revoluce, neboť ve jménu starých a prověřených hodnot
bude muset vypovědět válku novému pořádku, který se protiví věčnému řádu. Dnes je tradiční katolicismus
v takové pozici, že v tomto liberálním světě působí opravdu revolučním dojmem. Stejně tak revolučně
však působí paprsek světla v temnotách.
[1] (Lv 8,17-8,23) Ekumenické vydání z roku 1985, Zvon, Praha 1991
[2] (Lv 4,5-4,7) Ekumenické vydání z roku 1985, Zvon, Praha 1991
[3] Martin z Kochemu, Výklad nejsvětější Oběti mše svaté, Praha 1897
[4] Prof. Romano Amerio, Iota unum, Sarto House, Kansas City 1998
[5] Sv. Vincenc Lerinský také praví: Ať náboženství duší napodobuje zákon těla, které roste, úměrně se
rozvijí a přece zůstává, čím bylo. Údy nemluvněte jsou malé, mladíkovy větší a přece jsou tytéž.
[6] Viz např. Alois Lang, John Henry Newman, Katolický literární klub, Praha 1939
[7] (2. II., qu. I. de fide, art VII, Conclusio)
[8] Pius XII., Mediator Dei, čl. 49., Brno 1948
[9] Nový mešní řád zavedený s platností od 30. listopadu 1969.
[10] Viz P. Karl Stehlin, W obronie Prawdy Katolickiej, Te Deum, Varšava 2001
[11] Viz např. apoštolský list Svatého Otce Jana Pavla II. k 25. výročí konstituce Sacrosanctum consilium.
[12] Cit. z N. Gihr, The Holy Sacrifice of the Mass, St. Louis 1908
[13] Breve esame critico del novus ordo missae. Studie byla spolu s průvodním dopisem ze dne 3. října 1969
doručena Pavlu VI.
[14] www.katolikrevue.cz\archiv\ottaviani_dokument.htm
[15] P. Marian Schaller OSB, Římský Misál, Česká katolická charita, Praha 1952
[16] www.katolikrevue.cz\biblioteka\quo_primum.htm
[17] Dom Prosper Guéranger, Liturgical Instructions, Solesmes 1840
[18] Cit. z P. Louis Bouyer, The decomposition of Catholicism, Londýn 1970
[19] P. Louis Bouyer, Religieux et Clercs contre Dieu, Paříž 1975
[20] P. Adrian Fortescue, The Mass, Londýn 1917
[21] P. Louis Bouyer, The decomposition of Catholicism, Londýn 1970
[22] Nejedená se pouze o NOM, nýbrž také o pozdější instrukce, které souvisí s jeho zaváděním do praxe.
[23] Konstituce o posvátné liturgii, Druhý vatikánský sněm – dokumenty, Křesťanská akademie, Řím 1983
[24] Kardinál John Heenan, A Crown of Thorns, Londýn 1974
[25] Viz P. Ralph M. Wiltgen SVD, The Rhine Flows into the Tiber, New York 1967
[26] Biskupská synoda byla založena na základě motu proprio Apostolica sollicitudo (15. září 1965) a měla
za úkol, dle přání koncilních otců, spolupodílet se na řízení Církve. První plenární zasedání synody se
konalo ve dnech 29. září až 28. října 1967.
[27] Viz E. J. Lengeling, Die neue Ordnung der Eucharistieƒeir. Allgemeine Einƒuehrung in das Roemische
Messbuch, endgueltiger lateinischer und deutscher Text, vyd. 4., Münster 1972
[28] R. Rouquette, Une nouvelle chretiente. Le premier synod episcopal, Paříž 1968
[29] P. X. Murphy, G. MacEion, Synode 67, Auƒbruch nach dem Konzil, Eine Chronik, Padeborn 1969
[30] Viz G. May, Die alte und die neue Messe, vyd. 4., Una Voce Korrespondenz, Kolín 1991
[31] The Ampleforth Journal, léto 1971
[32] Dom Prosper Guéranger, Liturgical Instructions, Solesmes 1840
[33] P. Joseph Gelineau SJ, Demain la liturgie, Paříž 1976
[34] P. Henri Denis, Des Sacraments et des Hommes, Paříž 1977
[35] La Documentation Catholique, č. 1493, 7. květen 1967
[36] Ryszard Mozgol, „Jest później, niż sądzicie!“, Zawsze Wierni, č. 6, 2002
[37] Peter L. Berger na přednášce v Harvardském klubu v New Yorku, 11. května 1978. Cit. z Homiletic
and Pastoral Review, únor 1979
[38] Le Monde, 22. listopadu 1969
[39] Le Monde, 10. září 1970
[40] Catholic Herald, 15. prosince 1972
[41] Studia Liturgica, č. 2, 1976
[42] Viz Michael Davies, Liturgical Revolution, Pope Paul’s New Mass, Angelus Press, Kansas City 1980
[43] Debata s Yves Chironem a Henri Dreyfusem na rozhlasové stanici Ici lumiere 101, 13. prosince 1993
[44] Notitiae, č. 92, květen 1974
[45] Dietrich von Hildebrand, The devasted Vineyard, Chicago 1973

Podobné dokumenty

38 Starověké Řecko - Základní škola, Brno, Kamínky 5

38 Starověké Řecko  - Základní škola, Brno, Kamínky 5 ekové chodili doma bosi, na ulici však nikoli, pouze ti nejchudší. Jen ve Spart bylo nošení obuvi považováno za zm k ilost. Prostí ekové si zhotovovali jednoduché boty doma. Nap . karbatine byly v...

Více

Geneticky vyklad mse - Christ

Geneticky vyklad mse - Christ Když kněz přišel k oltáři, pozdraví ho podle antického zvyku polibkem. Polibku oltáře, který se před reformou tak často opakoval, se užívá už jen na tomto místě, při příchodu k oltáři a při odchodu...

Více

Vyšetření slzného filmu - THE VISION CARE INSTITUTE®, LLC

Vyšetření slzného filmu - THE VISION CARE INSTITUTE®, LLC lze zaznamenat rychlé odpařování slz. Situace se může zhoršit, když pacient plně nemrká, neboť to brání tomu, aby se celá čočka náležitě zvlhčila. Postupně vede nahromadění usazenin na povrchu RGP ...

Více

Místa ztišení

Místa ztišení 1. 2. Přesto má i dnešní člověk zkušenost s mlčením a tichem Ačkoli se náš svět stal tolik hlučným, přece jen existují situace, v nichž i dnešní člověk zažívá ticho a mlčení: to může být vyjádřením...

Více