Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků

Transkript

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD
Institut sociologických studií
Eliška Ripková
Stejní, i když jiní: Identitní práce
v narativech ukrajinských matek a jejich
potomků
Diplomová práce
Praha 2008
1
Autor práce: Eliška Ripková
Vedoucí práce: Mgr. Martin Hájek, PhD
Oponent práce:
Datum obhajoby
Hodnocení:
2
Bibliografický záznam
RIPKOVÁ, Eliška. Stejní i když jiní: Identitní práce v narativech ukrajinských matek a
jejich potomků. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, 2008. 83 s. Vedoucí
diplomové práce: Mgr. Martin Hájek, PhD
Anotace
V českém kontextu máme jak v běžném životě, tak v akademickém diskurzu tendenci
pohlížet na cizince jako na někoho odlišného a hledat jeho/její etnicky typické rysy,
strategie či problémy. Skromným cílem této práce je zkusit obrátit pozornost opačným
směrem. Zkoumám situaci ukrajinských imigrantek a jejich potomků žijících v České
republice z tzv. nové imigrační vlny. Podle průzkumů veřejného mínění patří tato
skupina k nejméně pozitivně vnímaným imigrantům a řada sociologických výzkumů
upozorňuje na jejich nerovné postavení v české společnosti a na negativní stereotypní
vnímání, s nímž se zde tato skupina cizinců potýká. V této práci proto chápu jejich
etnický původ jako specifický druh goffmanovského stigmatu. V devíti
polostrukturovaných rozhovorech na téma vnímání jinakosti (nejen vzhledem k
Čechům) se pak snažím rozkrýt za prvé v čem konkrétně jejich stigma spočívá a ze
druhé jakou identitní práci vykonávají vypravěči na poli zaneseném negativními
etnickými strereotypy, aby se prezentovali jako osoby s morálně přijatelnou pozitivní
identitou. Sleduji zejména mezigenerační rozdíly ve vnímaných stigmatizujících
znacích a posléze ve strategiích identitní práce. Na základě analýzy rozhovorů docházím
k závěru, že ačkoli jsou podmínky pro budování identitního projektu této skupiny
přistěhovalců komplikovanější, než je tomu u osob „normálních“ / domorodců,
kategorie etnicity nehraje v tomto procesu zásadní roli. Nejpodstatnější stigmatizující
znaky, na které respondenti poukazují, se nevztahují k nějakým pro ně typickým rysům
(např. typický přízvuk nebo vzhled), ale spíše k těm charakteristikám, které se zdají být
v moderní společnosti univerzálními nároky na lidské identity (pracovat na sobě, mít
vzdělání, být dobrou matkou, být dobrým kamarádem svým vrstevníkům). Toto zjištění
konvenuje s teorií identity Anthonyho Giddense, který se domnívá, že cizinec přestal
být v moderním světě někdo atypický, kdo se liší, ale naopak že cizinec je prototypem
moderního člověka.
3
Abstract
In the Czech context, we tend to perceive the foreigners as strangers. They are different
and we look for their typical ethnic features, strategies, or problems. This is performed
both within everyday life and in the academic discourse. The aim of this text is to turn
the attention to the matters in which we resemble each other. I study the situation of
Ukrainian mothers and their offsprings of the new immigration wave to the Czech
Republic. According to public opinion surveys, this immigrant group is one of the most
badly perceived ones in the Czech society. Sociological researchers point out their
unequal position and a negative stereotypical perception of them. Thus, in this work I
take their ethnic origin as a specific type of Goffman’s stigma. Based on nine
semi-structured interviews with Ukrainians about the perception of difference (not only
towards Czech majority), I try to find out: 1) what are the concrete contents of the
stigma and 2) what kind of identity work the narrator employs in order to present
himself / herself as a person with morally acceptable positive identity in a field loaded
with negative ethnic stereotypes. I focus mainly on the intergenerational differences in
the perceived stigmatizing attributes and in identity work. Based on the analysis of the
interviews, I conclude that although the conditions of the identity building project of
this immigrant group are more complicated than those of the „normal” / native citizens,
the category of ethnicity does not play a crucial role in this process. The most important
stigmatizing attributes mentioned by the respondents are not related to their typical
ethnic features (e. g. typical accent or appearance) but relate to features that seem to be
universal personal identity claims in a modern society (e. g. to evolve, get education, to
be a good mother, to be good mate to ones peers). This finding corresponds to Anthony
Giddens’ theory of identity. This theory claims that in the modern world, the stranger
ceases to be strange-someone who is different-but on the contrary he becomes a
prototype of a modern man.
Klíčová slova
Ukrajinští imigranti, cizinci, rodina, stigma, identitní práce, othering
Keywords
Ukrainians immigrants, strangers, family, stigma, identity work, othering
4
Prohlášení
1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval / a samostatně a použil / a jen
uvedené prameny a literaturu.
2. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna veřejnosti pro účely výzkumu a studia.
V Praze dne 31. 7. 2008
Eliška Ripková
5
Poděkování
Děkuji svému konzultantovi Martinu Hájkovi za jeho trpělivé vedení při psaní a
množství užitečných připomínek, které mi poskytl. Olze Šmídové děkuji za informace k
problematice, kterými mne dlouhou dobu před výzkumem zásobovala a také za její
komentáře v průběhu sběru dat. Děkuji všem svým informátorkám a informátorům.
Díky patří také mému manželovi a rodině za podporu při psaní a pomoc s jazykovou
úpravou textu.
6
Diplomová práce
Stejní, i když jiní:
Obsah
OBSAH ....................................................................................................................................................... 7
1
ÚVOD ................................................................................................................................................ 1
1.1
1.2
1.3
2
CÍLE PRÁCE A JEJÍ STRUKTURA .................................................................................................. 3
PŘEHLED A DISKUZE VÝCHODISEK VÝZKUMU............................................................................ 6
CIZINCI, JEJICH IDENTITA A INTEGRACE V EMPIRICKÝCH VÝZKUMECH V ČR............................. 7
KONCEPTUÁLNÍ VÝCHODISKA ............................................................................................. 10
2.1
IDENTITA ................................................................................................................................. 10
2.2
CO SE SKRÝVÁ ZA TYPEM CIZINEC?......................................................................................... 13
Všichni jsme cizinci, ale jen někteří jsou takto nazýváni.................................................................. 16
2.3
UKRAJINSKÝ PŮVOD JAKO STIGMA? ........................................................................................ 18
Svody stigmatu.................................................................................................................................. 20
2.4
OTHERING ANEB KDO STAVÍ JAKÉ HRANICE ............................................................................. 23
3
DATA A METODY........................................................................................................................ 27
3.1
3.2
3.3
4
POVAHA A SCÉNÁŘ ROZHOVORŮ ............................................................................................. 28
TEORETICKO-METODOLOGICKÝ POSTOJ K DATŮM: O ČEM VYPOVÍDAJÍ?.................................. 31
NAKLÁDÁNÍ S DATY ................................................................................................................ 32
ANALÝZA ...................................................................................................................................... 34
4.1
STEREOTYPY UKRAJINSKÝCH IMIGRANTŮ V ČR V JEJICH VYPRÁVĚNÍCH ................................. 34
Potenciálně stigmatizující charakteristiky podle matek ................................................................... 35
4.2
IDENTITA A STIGMA ................................................................................................................. 47
Identita a stigma u matek ................................................................................................................. 48
Identita a stigma u potomků ............................................................................................................. 54
Identita a stigma v rodině................................................................................................................. 61
5
ZÁVĚR A DISKUZE ..................................................................................................................... 67
JAKÁ ODLIŠNOST NEJVÍC VADÍ? ............................................................................................................. 68
NORMY PRO MATKY A POTOMKY V RODINĚ ........................................................................................... 69
ZÁVĚREČNÉ POZNÁMKY ........................................................................................................................ 70
SUMMARY .............................................................................................................................................. 72
POUŽITÁ LITERATURA...................................................................................................................... 74
SEZNAM PŘÍLOH.................................................................................................................................. 80
PŘÍLOHY................................................................................................................................................. 80
7
Diplomová práce
1 ÚVOD
Cizinci z tzv. třetích zemí1 nebo úžeji imigranti z Východu2, jejichž
nejpočetnější skupinou jsou převážně osoby z republik bývalého Sovětského svazu
(největší část z nich tvoří osoby ukrajinské národnosti) 3, jsou u nás evidentně
stigmatizovanou kategorií osob. Jednak z hlediska různých praktických obtíží spojených
se životem v ČR, ale především ve vnímání obyčejných lidí (viz. např. Tollarová 2007,
Klvačová 2007, Leontiyeva 2005). Když se řekne „Ukrajinec“, běžný občan si obvykle
vybaví řadu přívlastků: špinavý dělník ze stavby, agresivní ožrala, zdevastované
ubytovny, ruština, vodka, šiška chleba s nejlevnějším salámem v podpaží, podsaditý
chlápek v pracovní obuvi v kožené bundě s igelitovou taškou v ruce, prodavačka
v supermarketu, uklízečka, která nerozumí apod. Celkový dojem z těchto asociací bude
spíše negativní. I když je to občan mladý, vzdělaný, třeba levicově orientovaný, možná
nadmíru tolerantní, pomyslí si sice jak stereotypní jsou tyto asociace, možná polituje
postavení těchto osob, ale vybaví si je stejně pravděpodobně jako občan první.
Kdybychom se však obou dvou přímo zeptali, co si o těchto lidech myslí, asi by
odpověděli, že až na výjimky, které se vyskytnou všude, jsou to v podstatě obyčejní
lidé, kteří se snaží získat práci, aby uživili sebe a rodinu.
I když po několika letech většina na první pohled zřejmě diskvalifikujících
znaků, které se našim dvěma občanům asociovaly, do velké části vymizí, zůstávají tito
lidé dále druhořadými. A to nejen z pohledu české majority, ale i ve vlastním vnímání
svého postavení ve společnosti. Nadále se setkávají s odmítáním, negativními reakcemi
okolí a určitou stigmatizací své osoby. Cítí se být i nadále vně majoritní společnosti,
odděleni od rodilých občanů jakožto ne-stejní, a tedy ne-normální (Tollarová 2007: 74).
Otázkou je proč? V čem je jejich identita podle nich vnímána jako nevyhovující?
Vysvětlení se nabízí několikeré. Kvůli věcnému kontextu mého výzkumu zmíním jen
1
Grygar a kol. definují cizince z tzv. třetích zemích jako osoby ze států, které nejsou členy
EU či ESVO a jejichž životní podmínky se považují za obecně horší, než jsou životní podmínky lidí zde
(2006: 6).
2
Podobně Blanka Tollarová upozorňuje, že „ cizinci z Východu“ patří do běžného vyjadřovacího
repertoáru pracovníků nevládních neziskových organizací, právě proto, že se tato skupiny potýká se
specifickými problémy, které jsou dány zejména odlišným právním statusem. (2006: 31).
3
Podle odhadu Českého statistického úřadu bylo k 31. 5. 2008 na území ČR 126 613 cizinců ukrajinské
národnosti, což činí kolem 30% z celkového počtu pěti nejčetnějších národnostních skupin cizinců v ČR.
(Pramen: ŘS CCP MV ČR)
1
Diplomová práce
velmi stručně důvody, ve kterých odborníci z různých oborů spatřují příčiny
problematického postavení této skupiny cizinců v české společnosti.
Odborníci z řad právníků přičítají hlavní vinu špatné cizinecké legislativě (např.
Čižinský 2007), která brání legálnímu vstupu těchto osob na území České republiky,
následkem čehož volí cestu ilegální. Nelegálním vstupem však pobyt v ilegalitě
nekončí. Jak upozorňují četné studie sociálních vědců (např. Nekorjak 2006, Černík
2005, Grygar a kol. 2006 nebo Tollarová a kol. 2006), rozhodnutí přijet do Česka za
pomoci klienta4 roztáčí kolotoč další závislosti na tomto kvazi-legálním systému, drží
nešťastníka v závislosti na něm, protože je zprostředkovatelem zcela etnizované práce,
ubytování a zpravidla i držitelem cizincova (falešného) pobytového oprávnění. I pokud
se podaří po nějaké době z této pololegální sféry vyváznout, zůstává člověk společensky
poznamenán, ze strachu z odhalení své „kriminální“ minulosti se drží zpět v budování
sociálních kontaktů a žije spíše v izolaci.
Dalším faktorem, který vede imigranty do ilegality a následné izolace plynoucí z
nestandardního pracovního poměru, je ochranářská legislativa trhu práce, která
zaměstnavatelům i při jejich dobré vůli přijmout pracovníky z řad cizinců mimo EU
ukládá pro ně silně nevýhodné podmínky. Tak se tito cizinci těžko dostávají na pracovní
pozice mezi běžné české občany a nenavazují s nimi žádoucí kontakty, které by
pomáhaly odstraňovat předsudky a vzájemně je sbližovaly (Grygar a kol. 2007: 42).
Další příčiny zamezující sbližování imigrantů s českou majoritou jsou
shledávány v samotném charakteru novodobé migrace. Ta je motivována především
ekonomickými faktory a na rozdíl od migrace v dřívějších dobách, není většinou
chápána definitivně. (Drbohlav 2001). Pro většinu imigrantů není ani po několika letech
strávených v Česku – třebaže dosáhli pobytové jistoty – jasné, zda zde chtějí trvale žít
anebo ne. Možnosti návratu nebo dalšího pokračování cesty na Západ jsou jim relativně
otevřené. Ve většině případů mají také v zemi původu část příbuzenstva, ke kterým mají
4
Označení klient se používá pro zprostředkovatele práce. Zpravidla jde o zkušeného imigranta
ukrajinského původu, který nově příchozím zajišťuje povolení k pobytu, další potřebné doklady a práci.
Výměnou za služby svým ilegálním „ zaměstnancům“ odebírá část ze mzdy, zaměstnanci se také
zpravidla vzdávají kontroly nad sebou samými – doklady zůstávají v držení klienta. Vymanit se legální
cestou z ilegálního pracovního vztahu a způsobu existence bývá složité. Více o klientelismu jakožto
specifické struktuře mocenských vztahů viz. Michal Nekorjak (2006)
2
Diplomová práce
závazky péče. Tyto skutečnosti je svazují se zemí původu nebo minimálně nemotivují
k budování širší sociální sítě, která by je zapojovala do společnosti (Grygar a kol.
2006: 37 – 41).
Některé výzkumnice také poukazují na specifickou situaci žen-matek z této
skupiny cizinců, které ve společenské izolaci podporuje také závazek péče o dítě a
zároveň nedostupnost moderních institucionálních zdrojů podpory v péči o dítě (Uhde,
Víznerová 2006). Ženy se tak ocitají v sociální izolaci dvojího druhu – jako cizinky a
jako matky malých dětí. V kombinaci s obtížemi osobní profesní seberealizace se pak
orientace na dítě může stát trvalou náhradní oblastí seberealizace (Dytrichová 2001).
V problematickém postavení ukrajinské menšiny hraje podle Leontiyjevy důležitou
úlohu také její vnitřní rozpolcenost. Představitelé či spíše potomci tradiční či staré
imigrační vlny zpravidla ukrajinské inteligence, jejíž počátek se datuje od první
republiky, se spíše distancují od nových převážně pracovních imigrantů. Ti sami se také
z důvod častého ilegálního pobytu nemají tendenci sdružovat. To komplikuje tvorbu
vlastní minoritní platformy, která by tuto menšinu reprezentovala ve společnosti a byla
jí kulturní a sociální oporou (Leontiyeva 2005).
1.1 Cíle práce a její struktura
V této práci budu hledat odpověď na otázku, proč jsou (nebo se cítí být) tito
imigranti ve zřetelně problematickém společenském postavení, ve sféře norem a
požadavků na lidské identity. Mým cílem je popsat identitní práci ukrajinských
imigrantů, jak ji odrážejí jejich výpovědi o tom, kdo jsou a v čem jsou jiní či stejní jako
domorodci. Pozornost budu věnovat zejména mezigeneračním rozdílům ve výpovědích
matek a potomků.
V povědomí veřejnosti i v diskurzu současných sociálně vědních výzkumů se
ustálilo relativně silné povědomí o spojitosti stigmatizovaného sociálního postavení této
skupiny imigrantů s jejich etnickým původem. Jednou z konkrétních ilustrací tohoto
tvrzení může být východisko výzkumné zprávy pojednávající o postavení imigrantů ze
3
Diplomová práce
třetích zemí5 na trhu práce. Podívejme se, jak v následující ukázce autoři popisují
postavení této skupiny osob:
„Dá se předpokládat, že se v České republice vytvořily určité kategorie
migrantů, které je kvalifikují pro určité pozice. Přestože má imigrant určitý prostor o
svém postavení vyjednávat, vymanit se z příslušné kategorie pro imigranta nemusí být
jednoduché. Rasové kategorie „imigrant z Východu“ a „cizinec ze Západu“ odrážejí
ekonomické a kulturní rozdíly. Rasu lze tedy v tomto smyslu v českém prostředí vnímat
jako nadetnickou sociální entitu podléhající vnějšímu sociálnímu kontextu.
(.... )
Pokud jsou tyto kategorie imigranty vůbec vnímané, pak pouze jako modus
diferenciace ze strany české většiny. Sociální identifikace imigrantů je spíše založená
buď na etnicitě anebo na jejich sociálním statusu (ten odpovídá sociální třídě a
hierarchii pobytového statusu – nelegální na dně a naturalizovaní imigranti na vrcholu“
(Grygar a kol. 2006: 17).
Jak autoři zprávy naznačují, kategorie etnicity je dokonce nahrazena pomyslnou
„rasou“ imigrantů z Východu a imigrantů ze Západu, které v chápání lidí odrážejí
ekonomické a kulturní rozdíly. V této práci se budu zabývat mimo jiné výše zmíněnou
kategorií „imigrant z Východu“, do které moji informátoři také spadají (jde o osoby
převážně ukrajinského původu, ve dvou případech ukrajinsko-ruského, v jednom
případě ukrajinsko-moldavského).
Prvním úkolem bude tuto hojně užívanou kategorii „přistěhovalec z Východu“ či
„Ukrajinec“ rozkrýt. A to především rozkrýt její negativní či lépe řečeno potenciálně
stigmatizující charakteristiky. Co znamená být z Východu, být Ukrajinec? Co je na tom
vlastně stigmatizujícího? Prozatím předešlu, že informátoři spojují svoje problematické
postavení s mnoha různými atributy. Etnický či „rasový“ původ mají obrazně řečeno
především funkci jakési sběrné nádoby na identitu, do které se dají vměstnat různé
atributy. Prvním cílem práce bude obsah této nádoby pečlivě prohlédnout (kapitola
4. 1).
Nyní se vraťme znovu k druhé části citované zprávy. Podle autorů jsou kategorie
„imigrant z Východu“ nástrojem diferenciace české majority, nikoli imigrantů
samotných. Autoři dokonce vyjadřují pochybnost, zda vůbec imigranti reflektují, že
5
Viz. pozn. 1.
4
Diplomová práce
jsou tímto způsobem českou majoritou kategorizováni a navrhují kategorie, na něž se
sami imigranti orientují (etnicita nebo sociální status).
Druhým úkolem bude prozkoumat právě to, jaký obraz o sobě imigranti podávají
a pomocí jakých charakteristik či kategorií tak činí. To je náplní druhé analytické části
textu (kapitola 4. 2).
Pro tuto chvíli opět pouze předešlu, že kategorii „imigrant z Východu“
respondenti nejen velmi dobře reflektují, ale v některých kontextech se k této kategorii i
aktivně hlásí.
Budování odlišností a udržování hranic kolektivních kategorií není
jednostranný proces, ale také sami imigranti se aktivně vymezují jak vůči Čechům, tak
vůči jiným etnickým skupinám, a ovšem i mezi sebou navzájem. Činí tak
prostřednictvím různých atributů – například pomocí vzdělání, rodinného stavu,
různých morálních kvalit apod.
Jak je z výše popsaného patrné, to, oč se v obou případech jedná, je identita
ukrajinského imigranta či obecněji imigranta z Východu v české společnosti (a
prezentovaná právě pro českou společnost – resp. pro mne jakožto její zástupkyni). Že
se imigranti prezentují právě takovým způsobem, jakým to dělají a ne jinak, by nám
mělo ukázat, jaké své atributy či vlastnosti považují za žádoucí a jaké nikoli. Stejně jako
každý jiný člověk se snaží budovat pozitivní obraz o sobě. Dělají to ale na specifickém
pozadí specifických negativních stereotypů, které jim mohou být podle jejich výpovědí
přisuzovány – a to jak českou majoritou, tak i členy jejich vlastní etnické skupiny.
Třetím zamýšleným cílem, nebo přesněji řečeno dimenzí této práce, je porovnat,
jak tato identitní práce probíhá u dospělých imigrantek matek a u jejich potomků (v
některých případech také již dospělých, nicméně stále studujících) – a jestli a v čem se
liší. Tomu se věnuji ve třetí části analýzy (kapitola 4. 3).
To, oč v celé práci v nejobecnější rovině běží, je identita jedince – ukrajinského
imigranta. Tu však je třeba vidět v celospolečenském kontextu. V kontextu
společenských norem ohledně toho, co je vhodná a nevhodná (normální a
stigmatizovaná) identita bytí. Velmi opatrně řečeno, práce snad může přispět i k lepšímu
5
Diplomová práce
pochopení toho, co je v naší současné společnosti považováno za vhodné a nevhodné
ohledně identity bytí.
Než však dojde na samotnou analýzu dat (kapitola 4), seznámím čtenáře s daty a
použitými metodami (kapitola 3) a s přehledem teoretických perspektiv, o které se při
analýze opírám (kapitola 2).
1.2 Přehled a diskuze východisek výzkumu
Téma cizinců, jejich přijímání a začleňování se do nové společnosti má ve
výzkumu dlouhodobou tradici. Dlouhou dobu se pohlíželo na cizince skrze rámec
sociální dezorganizace a asimilace, který zavedla do sociologie Chicagská škola
(Giddens 1999). Perspektiva asimilace vycházela z předpokladu, že přirozenou součástí
adaptace různých etnických skupin imigrantů je jejich postupné nahrazování starých
kulturních vzorců novými (Zhou 1997: 70). S příchodem nové vlny evropské imigrace
do USA a se sledováním vývoje adaptace různých etnických skupin imigrantů se začaly
ukazovat slabiny předchozí perspektivy. Ta neuměla vysvětlit nestejné úspěchy
v adaptaci různých etnických skupin, fenomény jako prohlubující se sociální pokles
druhé generace apod. Nahradily je rafinovanější teorie segmentované asimilace, které
poukazovaly na to, že se imigranti adaptují do různých společenských vrstev a ne vždy
to pro ně musí být výhodné (ibid. 75).
Asimilační diskurz posléze vystřídaly všeliké varianty perspektiv integrace či
multikulturalismu, které zdůrazňují význam vzájemného přizpůsobování (jak na straně
imigrantů, tak na straně majoritní společnosti) a koexistenci různých kulturních vzorců
najednou. To těsně souvisí se změnou charakteru migrace, která výrazně narostla a
zároveň se přestala jevit jako definitivní životní rozhodnutí. Novodobý charakter
migrace dal vzniknout současným studiím transnacionalismu (u nás např. Csaba Szaló),
které upozornily na svázanost dosavadních pohledů na migraci, migranty a identity, se
škatulkami národních států. Perspektiva transnacionalismu se zabývá především
vytvářením transnacionálních mezinárodních prostorů a s ní spojenou multiplicitou
sociálních i osobních identit (Wolf 1997, Sorensen 2005). Jak však trefně vystihuje
Nedima Karakayali, i přes to, že sociologický i společenský diskurz ovládla idea
6
Diplomová práce
diverzity a multikulturalismu, přetrvává v obou sférách představa o potomcích
imigrantů jako o někom, kdo stojí mezi dvěma světy (2005: 326).
Toť velmi zjednodušeně k vývoji uvažování o cizincích ve společnosti a jejich
identitách. Jak je vidět, hlavním kontextem, ve kterém se úvahy o identitě cizinců
pohybují je téma adaptace a integrace do společnosti, z tohoto rámce vystupují až studia
transnacionalismu.
1.3 Cizinci, jejich identita a integrace v empirických
výzkumech v ČR
V současné době se cizinci v České republice z hlediska identit zabývají
především tři studie (Klvačová 2006, Klvačová 2007 a Tollarová 2007). Opírají se o
koncepty identity, integrace a tvorby a udržování symbolických nerovností. Jejich
pozornost je opět zaměřena na odlišnost cizinců a problémy, se kterými se na základě
těchto odlišností potýkají.
Petra Klvačová se zabývá ve své disertační práci (2006) subjektivním vnímáním
integrace samotnými cizinci dlouhodobě žijícími v ČR. Přichází s konceptem „identita
integrace6„. Chápe identitu integrace jako výsledek interakčního vyjednávání osobní
identity cizince jakožto člověka přináležejícího k dané zemi. Prakticky autorka zkoumá
v biografických vyprávění způsoby konstruování přináležitosti k České republice.
Nachází tři hlavní sféry, kde je tato identita integrace konstruována, a to dokládáním
úspěšného zvládání jazyka, vyprávěním o budováním sociálních sítí a vyprávění o
pocitu přináležitosti. Autorka tyto oblasti zároveň vykládá jako dimenze míry
subjektivní neboli identifikační integrace.
Další dva příspěvky se zabývají tím, jak cizinci chápou a jak se vyrovnávají se
svým nerovným postavením v české společnosti. Podle zjištění ze skupinových
rozhovorů cizinci znají pravidla pro dosažení distributivní rovnosti (rovnosti v přístupu
např. na území ČR, na trh práce, k různým statkům apod. ) a vidí v této oblasti možnost
6
Popisuje ji takto: „ Jedná se o určitý typ osobní identity vypravěčů, který se utváří v procesu
biografického rozhovoru mezi výzkumníkem a vypravěčem – cizincem. Identita integrace je analytickým
konceptem sloužícím pro pojmenování společných rysů tohoto procesu utváření identity, které lze popsat
napříč výzkumnými rozhovory a které se týkají začleňování cizince do hostitelské společnosti“
(Klvačová, 2006: 7)
7
Diplomová práce
postupu k lepšímu. Jinak je tomu ale v případě pravidel pro získání symbolického
uznání (dosažení symbolické rovnosti), protože ta nejsou nikde jasně daná a tak:
„To, že je tady cizí, že sem nepatří, mu může být připomenuto prakticky
kdykoli, i poté, co splnil všechny formální podmínky pro to, aby se mohl cítit
rovnoprávným občanem. (...) Tento závěr potvrzují také Francois Masure (Masure
2002) a Maja Korac (2003), kteří zkoumali procesy naturalizace a integrace ve Francii,
Itálii a Holandsku. Z jejich výzkumů vyplývá, že dokonce i cizinci, kteří získali
občanství, se mohou přesto dál cítit jako občané druhé kategorie právě proto, že nebyli
přijati jako někdo, kdo je navzdory své odlišnosti rovnocenným členem společnosti. “
(Klvačová 2007: 69).
Skutečnost, že se cizinci cítí být považováni za „nenormální“ dokládá rovněž
příspěvek Blanky Tollarové (2007). Autorka se zmiňuje o očekáváních, která cizinci
cítí, že jsou na ně kladeny. Tato očekávání související s nepsanými interakčními
pravidly jsou podle cizinců v podstatě jen těžko splnitelná (pokud vůbec rozpoznatelná),
a tak se musí vyvíjet strategie, jak zvládnout skutečnost, že jim je dáváno najevo jejich
nevyhovující naplňování. Jde tedy vlastně o strategie zvládání určité vnímané
nenormality cizinců, které autorka uchopuje v termínech nerovnosti. Autorka nalézá
strategii preventivního nejednání (vyhýbání se nespravedlivým situacím), strategii
přímé konfrontace (upozorňování na nerovnost) a preventivní zlehčování nerovnosti
vtipem či sarkasmem.
Obě autorky vychází z toho, že cizinci jsou v nenormálním postavení a zajímá
je, jak tuto svou situaci vnímají a jak ji zvládají. Jak poznamenává Petra Klvačová,
normy, jak dosáhnout symbolické rovnoprávnosti, si cizinci nikde nepřečtou a jejich
cizinectví jim může být připomenuto prakticky kdykoli. Přesto bychom však věc, zdá se
mi, zjednodušili, kdybychom neviděli, že možnost jednomu každému cizost
připomenout nejsou pro všechny stejné. A právě to, co tyto možnosti určuje mě zajímá.
Jakým normám ohledně identity se cizinci vlastně přizpůsobují? Co je to za normy?
Jaké atributy cizinců jsou podle těchto jimi vnímaných norem nevyhovující, že jim
brání být plně přijímáni, být „normální“ ?
Tato práce chce podpořit pohled na imigranta jakožto aktivního aktéra
v konstruování hranic mezi „námi“ a „těmi druhými“. Ve většině dosavadních
publikovaných studiích totiž převažuje takové tematické zaměření, kde je imigrant
8
Diplomová práce
především ten, kdo se přizpůsobuje, podřizuje požadavkům naší společnosti, popřípadě
je obětí diskriminace.
9
Diplomová práce
2 KONCEPTUÁLNÍ VÝCHODISKA
V této kapitole představím tři koncepty, kterými bývá v sociálních vědách
situace cizinců či imigrantů často nahlížena. Pokusím se ukázat, v čem se tyto koncepty
jeví jako vhodné či nevhodné v případě, že jimi chceme pohlížet na současnou situaci
ukrajinských imigrantů v Česku. Budu se zabývat pojetím imigranta jakožto
Schützovského cizince, dále jako Goffmanova člověka se stigmatem a nakonec jako
člověka druhého – The Other, což odkazuje ke klasickému tématu kulturní
antropologie, k současným studiím symbolických hranic, transnacionalismu a
především k výzkumu budování a udržování sociálních nerovností ve společnosti.
Nejprve však jakožto základní teoretický rámec celé práce představím Giddensovy
teoretické úvahy o identitě člověka v pozdně moderní době.
2.1 Identita
V kontextu imigrantů a zejména jejich potomků hovoří někteří výzkumníci
(především ti inspirovaní perspektivou transnacionalismu a postmoderní teorií) o
multiplicitě identit, o fragmentovaném self, shifting-self a přepínání kulturních vzorců
(Yeh a kol. 2005, Sorensen 2005 nebo Wolf 1997). Zde však tato deklarovaná
multiplicita identit odkazuje spíše k performovaným self v různých kontextech
typických
pro
transnacionální
životní
situace
jako
je
například
udržování
transnacionálního sociálního pole kontaktů, závazků apod. S těmito procesy souvisí i
pocit kulturní, společenské či osobní sounáležitosti, který se vymyká identitním
kontejnerům jednoho národa, jedné kultury. Takovýmto způsobem nejednotná či
rozkolísaná identita je tedy líčena jako určitý specifický znak migrujících osob.
Giddensovo vidění identity Já v pozdní modernitě rovněž popisuje proces budování
identity či identitní práce jako fragmentovaný. Podle něj se však jedná o typický znak
pro jakéhokoli moderního člověka, nejen migranta. Identita v pozdní modernitě by se
podle Giddense dala charakterizovat jako reflexivní projekt, jehož úkolem je skloubit
kontextuálně rozdílná self a neustále se měnící požadavky na identitu do jednoho
koherentního narativu (Giddens 1991: 190).
Giddens se domnívá, že více než kdy jindy jsou lidské Self-identity v dnešním
světě projekty vysoce reflexivní povahy. Touto reflexivitou nemyslí přirozenou
vlastnost člověka monitorovat a umět podávat vysvětlení (account) sobě i druhým svého
10
Diplomová práce
jednání, jak rozumí reflexivitě etnometodologové (Ten Have 2003). Ani tím nemyslí to,
čemu Goffman říká schopnost kontrolovat o sobě zanechané dojmy s ohledem na
ne / naplňování normativních očekávání společnosti, i když tyto dvě věci spolu podle
mne úzce souvisí. Pojmem reflexivního já poukazuje Giddens na (dle něj) pro pozdní
modernitu specifické podmínky.
V post-tradičním uspořádání jsme náchylní neustále revidovat většinu aspektů
našeho sociálního jednání podle stále nových a nových poznatků a informací expertní
povahy7, protože moderní instituce8 poprvé v historii dokonale propojily Self a
společnost v jednom globálním prostředí. Abstraktní systémy (například expertní
vědění) se staly centrální součástí nejen institucionálního pořádku, ale i formování
kontinuity Self (Giddens 1991: 32). „...Giddens se domnívá, že v modernitě už není
možné najít příkladné modely života, modely individuality, které by bylo možné
napodobovat. Podle Giddense, podobně jako podle Goffmana, se prosazuje obecně
platný požadavek na každého jedince, aby si svůj vlastní život osvojil reflexivně“
(Martucelli 2008: 441).
Příznačným důsledkem a zároveň přímo výrazem reflexivity Self je podle
Giddense současná socializace dětí, která se odehrává stejně jako řada jiných úkolů za
pomoci různých terapeutických expertů, poradců nebo alespoň svépomocné
7
Jedním z kritiků Giddensovy koncepce identity z řad antropologů je Anthony P. Cohen. Domnívá se, že
když sociální vědci mluví o identitě, často směšují dohromady kulturní uznání Self (tj. patřičné usazení
člověka do konceptu Jáství, který je v dané kultuře platný) – v Goffmanovských termínech jde o sociální
a osobní identitu – a právo každého individua být „ self conscious“ individualitou. Výsledkem tohoto
směšování je ztotožnění kulturních omezení pro performování Self za vlastní Jáství (Cohen 1994: 51).
Cohen propaguje oproti Giddensovi koncept kreativního Self, který má podle něj symetričtější pohled na
vztah jedince a společnosti, protože identitu nepovažuje pouze za výsledek reflexivního přizpůsobování
se společnosti (revizi sebe – pojetí), ale za výsledek jednání z vlastních podnětů (ibid. 21). Jak ukazuje na
etnografických datech kolegů antropologů, lidé vyvíjejí námahu, aby uvedli do harmonie požadavky
společnosti, ve které žijí, na jejich Self (osobnost) a zároveň své autonomní autorské chování (sebe –
pojetí) (ibid. 35). V tom také Cohen chválí jinak kritizovaného Goffmana za postřeh o subverzivních
strategiích jedinců v totálních institucích (ibid. 71).
Anthony Giddens hovoří o institucích těchto třech druhů, které mají na svědomí nejistotu identity
moderního člověka a které jsou samy výsledkem působení kapitalismu, industrializace a všudypřítomné
instiucionální reflexivity, jejíž požadavek přinesla osvícenská myšlenka hledání pevného poznání pomocí
zpochybňování: oddělení času a prostoru (organizace mnoha lidských činností v moderní společnosti
vyžaduje přesnou koordinace v čase a prostoru, ale je zcela oddělena od místa, které bylo dříve klíčovým
mediátorem umožňujícím výkony určitých činností), vykořeňující mechanismy (abstraktní systémy –
jednak symbolické doklady, například peníze, a za druhé expertní znalosti, například medicínské znalosti
– umožňují vyjmout interakce z jejich specifických lokalit) a institucionální reflexivita (neustále
regulování, transformace a reorganizace většiny aspektů našeho sociálního jednání podle přísunu stále
nových znalostí a informací o podmínkách našeho sociálního života) (Giddens 1991: 14 – 21).
11
Diplomová práce
terapeutické literatury (1991: 180). V tradiční době učili podle Giddense vplouvat děti
do rutinního zvládání fungování ve společnosti rodiče či příslušníci předešlé generace,
kteří přitom stavěli na tradičních morálních kodexech. V tomto socializačním vztahu
zároveň děti získávaly od pečující osoby jakési „emoční očkování“ proti existenční
úzkosti – určitou základní ontologickou jistotu (1991: 39), která jim pomáhá vyrovnávat
se později s neznámými životními situacemi. Z této základní ontologické jistoty vychází
možnost kreativního chování jedince, jež je předpokladem pro vědomí vlastní hodnoty.
Vědomí vlastní hodnoty zakládá smysl pro identitu já, stejně jako identitu druhých.
Abychom přešli k autorově pointě: pokud se člověku této základní jistoty nedostane,
bude ohledně své identity nejistý a bude v životě neustále hledat standardy pro identitu
vně – v očích druhých, expertů, v očích společnosti, v čemž ho budou moderní instituce
ochotně podporovat9. To jsou podle Giddense charakteristické útrapy při budování
identity člověka v pozdní modernitě.
Jak píše Martucelli, Giddens je optimistou a toto odtržení od společensky
formalizovaných vztahů vidí jako příslib možnosti budovat osobní čisté vztahy. Osobní
a čisté v tomto smyslu, že jsou odtržené od tradice a je nutné budovat si vztah k sobě,
druhým a světu sám. V tomto ohledu má Giddensův moderní člověk předobraz
v Simmelově cizinci (Martucelli 2008: 440).
Georg Simmel charakterizuje cizince jako osobu, která je „svobodnější,
prakticky i teoreticky, ve svém pohledu na poměry je méně zatížen předsudky (...) není
ve svém jednání spoután zvykem, pietou a precedenty. Poměr blízkosti a vzdálenosti,
který propůjčuje cizinci onen charakter objektivnosti, nabývá i určitého praktického
výrazu v abstraktní povaze vztahu k cizinci, tj. v tom, že lidé s ním mají společné jen
určité obecnější vlastnosti“ (1997: 29 – 30). V tomto bodě jsme se tedy dostali k tomu,
co spojuje Giddensovu úvahu o moderní identitě s cizinectvím.
Jak jsem již předeslala v úvodu, postavení ukrajinských imigrantů je specifické
v tom, že se ocitají často v roli stigmatizovaných osob, Goffmanovými slovy musí tito
9
O zoufalé honbě za nejistou identitou za pomoci různých rad, doporučení a komodit, které se nakonec
stávají především předmětem konzumu, a tak hnací silou celé společnosti, která ovládá pozdně moderní
dobu – tzv. „ tekutou modernitu“, píše podobně také Zygmund Bauman (2000: 106 – 146)
12
Diplomová práce
lidé zvládat svou narušenou identitu. Když Goffman hovoří o člověku s narušenou
identitou, hovoří o normálním deviantovi a jde mu o narušenost zejména situační,
narušenost vzhledem k sociálním normám. Co však spojuje jak Goffmanovo, tak
Giddensovo pojetí identity je její vize coby procesu dosahování či projektu, který se
odehrává mezi já a druhým, já a společností, a který je v různých rovinách reflexivní.
Výstižnou reprezentací takové identity by byla biografie jakožto výsledek
„biografické práce“, kterou lze podle Fisher-Rosenthala definovat jako „interpretační
postupy, jež orientují self v životním čase uprostřed sociálních změn“ (Fisher-Rosenthal
1997 odst. 22). Analogicky by bylo přiléhavé mluvit o identitní práci spíše než identitě,
abychom více podtrhli její procesuální charakter.
Proto budu hovořit o identitní práci, která se odehrává v rámci rozhovoru a jejíž
stopy v něm můžeme sledovat. Domnívám se, že jsou v ní obsaženy jak doklady o tom,
za koho chce být člověk považován (doklady o sociální identitě), tak o tom, kdo si
skutečně myslí, že je – nebo by chtěl být (doklady o identitě ega). Domnívám se však,
že analytické dělení (osobní, sociální, ego identita) v praxi rozhovorů neumím odlišit.
To, co je výsledkem identitní práce, kterou informátoři v rozhovorech (a ve spolupráci
se mnou jakožto tazatelkou) dělají, lze interpretovat jako to, za koho chtějí být
považováni i to, za koho se skutečně považují. Já se budu držet v souladu
s dramaturgický přístupem prvního výkladu.
2.2 Co se skrývá za typem Cizinec?
V předchozí subkapitole jsem ukázala souvislost identity s problematikou
cizinectví. Pojďme se nyní podívat na to, jak může v teoretických úvahách o situaci
imigrantů posloužit koncept cizince. V současné české odborné literatuře s tematikou
(inter) etnických vztahů se nejčastěji v názvu studií objevuje právě toto označení 10. Je
zřejmé, že většina autorů vychází při jeho volbě z jeho užívání v běžné mluvě, spíše než
z toho, k čemu odkazuje v sociologické teorii. Nic to však nemění na skutečnosti, jaké
10
Například: Úspěšné a neúspěšné strategie integrace cizinců (Uherek a kol. 2002), Identita integrace:
Vytváření příběhu úspěšné integrace ve vyprávěních cizinců žijících v České republice (Klvačová 2006),
Když sem jdeš, tak to musíš vydržet: Vyrovnávání se s nerovností ve výpovědích cizinek žijících v České
republice (Klvačová 2007), Je normální, že cizinec není normální (Tollarová 2007), dále je tu celá řada
mediálních analýz, kupříkladu (Kaderka a Karhanová 2001), (Bitrich a Klvačová 2003) a také
výzkumných zpráv viz. (Tollarová a kol. 2006).
13
Diplomová práce
konotace toto označení v obou případech evokuje. Jak píše Nekvapil (2000 nečísl. ) o
sociálním kategorizování v komunikaci: „Velmi často (...) není důležité kategorizovat
osoby z hlediska jejich specifické etnické příslušnosti, nýbrž z toho hlediska, zda patří
nebo nepatří do „domácího etnika“. Tuto komunikační potřebu uspokojuje
standardizovaný relační pár11 „domorodec – cizinec“.... . “
Nekvapil zde odkazuje na analytický koncept Harveyho Sackse (klasika analýzy
členského kategorizování), kterým Sacks zkoumá a popisuje logiku způsobů, jakým lidé
v komunikaci věci, sami sebe a především jiné lidi označují (jak je kategorizují) a jaké
má tato jejich aktivita dopady na sociální identity zúčastněných. Jinými slovy, tím jak
něco / někoho / sami sebe označíme (kategorizujeme), říkáme, za co / koho věc / sebe /
druhého považujeme (Ledauer et al 2004), což odráží, udržuje i vede ke vzniku určitých
mocenských vztahů ve společnosti. Jak říká Fairclough „v tomto ohledu je
commonsense velmi ideologický“ (1988: 64). Nechci primárně poukazovat na to, že
sociálněvědní produkce může díky tomu, jak se o této skupině lidí vyjadřuje, přispívat
k upevnění jí kritizovaného rozšířeného postoje. I to je však nepochybně důležité. Chci
spíše upozornit na to, jaké má označení „cizinec“ konsekvence v sociálněvědní teorii.
Kanonický popis situace cizince předložil ve slavné stejnojmenné eseji Alfred
Schütz (1964). Jak sám autor píše, imigrant je exemplárním případem cizince, kterým se
jeho teoretická úvaha zabývá. Schütz definuje situaci cizince jako člověka,
jehož přirozená koncepce světa je v nové situaci zpochybněna, z čehož pro něj vyplývá
řada neblahých důsledků. Dříve samozřejmé „taken for granted“ skutečnosti, se stanou
nesamozřejmými. Dříve neproblematické kulturní interpretační vzorce spolehlivě
fungující jako návody pro praktické jednání, se v nové situaci ukáží jako nefunkční.
Cizinec sice brzy zjistí, že jeho kulturní vzorce jsou v novém prostředí neadekvátní, ale
nenalézá způsob, jak se dobrat ke kulturním vzorcům novým. K těm totiž nemá přímý
přístup, nejsou nikde zapsány, může na ně pouze nepřímo usuzovat z chování ostatních,
z toho, jak vzorce používají. Specifické prostředí každé situace však vždy obecné
pravidlo nějakým způsobem vychyluje a cizinec nemá, jak poznat, co je součástí
11
Za standardizovaný relační pár, např. cizinec – domorodec nebo třeba manžel – manželka, se v členské
kategorizační analýze označuje taková dvojice kategorií – z inventáře sociálních kategorií (inventářem se
myslí kategorie, které k sobě podle používání mluvčími intuitivně patří, jako například tátu, mámu, dítě,
14
Diplomová práce
situačního kontextu a co je samotným pravidlem (kulturním vzorcem). Proto pravidla,
která cizinec odvodil z jednání lidí na základě pozorování, nemohou dobře fungovat
jako účinný průvodce k jeho jednání.
Cizinec ani nemá šanci ověřit si v interakci s domorodci správnost svých
odvozených pravidel, protože k němu domorodci vždy budou přistupovat jako k cizinci
– jako k určitému sociálnímu typu. Cizinec se dále musí smířit s diskrepancí mezi tím,
jak situaci vidí a jak v ní jedná. I když se totiž dobere nových kulturních vzorců, vždy si
je bude muset překládat do termínů původních – jemu vlastních – kulturních vzorců.
Některé oblasti významů pro něj zůstanou navždy nedostupné, protože nemají
ekvivalenty v jeho původních kulturních vzorcích, nebo jsou založené na společných
historických a emočních konotacích, ke kterým on nemá přístup.
Kulturní vzorce zajišťují pro domorodce bezprostřední recepty k jednání
(typická řešení pro typické problémy typických aktérů) „in the hand“ a jejich typičnost
zajišťuje domorodcům anonymitu. Pro cizince však mohou být nanejvýše recepty „at
the hand“, k jejichž použití potřebuje explicitní definici situace. (Nestačí pouze obecná
znalost „that“ – že se něco dělá, ale potřebná je detailní znalost typu „why“ – proč se to
dělá). Ani kulturní vzorce cizinci kýženou anonymitu nezajistí. Vždy bude domorodci
vnímán jako určitý typ, protože vyloučením možnosti vžít se do jeho pozice mu
domorodci nebudou moci rozumět v jeho subjektivitě, ale pouze v tom jak se jeví
objektivně – „navenek“. Budou ho tedy vnímat jako určitý typ a stejně bude vnímat i on
je. Toť cizincovo postavení podle Schütze.
Z toho, že kulturní vzorce nejsou pro cizince bezpečnou oporou v interakci, ale
polem neustálých pochyb, pramení podle Schütze dva charakteristické rysy cizincovy
osobnosti: jeho objektivita (kritický pohled na věci, které se domorodcům zdají
přirozené) a nedostatek loajality (cizinec často nechce nebo nemůže akceptovat nové
kulturní vzorce zcela, a tak zůstává člověkem na okraji společnosti „marginal man“ )
(Schütz 1964: 104). Na objektivitu čili potenciální neloajalitu cizince nepřímo
poukazuje také Georg Simmel, ta však podle něj pramení nejen z toho, že cizinec není
dědu můžeme zahrnout do inventáře „ rodina“ ) – kde mají její účastníci vůči sobě, respektive vůči své
párové kategorii zřejmá práva a povinnosti a typická očekávání. (Nekvapil 2000 nečísl. )
15
Diplomová práce
spoután tradicí (mohli bychom říci typickými schématy), ale také z toho, že je cizinec
potenciálním putujícím (Simmel 1997: 26).
Všichni jsme cizinci, ale jen někteří jsou takto nazýváni
Nevýhodou Schützovské definice cizince je, že líčí cizincovu odlišnost jako
zcela zásadní (buď – anebo) a esencializuje ji. Co je naopak podle mého názoru pro
situaci dnešního ukrajinského přistěhovalce výstižné, je to, že je na cizince (cizinectví)
nahlíženo jako na obecný a relační sociální typ. V čem je nebezpečí prvního hlediska?
Dáme-li se v úvahách o cizincích-imigrantech tím směrem, že
cizinec je někdo
z podstaty (vědomostí, kompetencí, habitů apod.) jiný, mohou naše úvahy brzy skončit:
cizinec má jiná kulturní interpretační schémata, a proto si nemůžeme rozumět. Cizinec
je tak v Schützově pojetí člověk, který je odsouzen existovat v bezčasí trvalého stavu
neporozumění.
V termínech fenomenologie, na jejíž teorii Schütz staví, by se dala situace
cizince přeložit do problému nemožnosti intersubjektivního porozumění (Nohejl
2001: 53 - 57). To znamená, že je-li díky diskrepanci kulturních vzorců vyloučena
možnost úspěšné reciproční výměny perspektiv při komunikaci, je vyloučena i možnost
„správného“ porozumění. V takto obecné rovině se ovšem problém reciprocity
perspektiv týká i komunikace dvou domorodců. Bez toho, abychom konkrétně určili
povahu, obsah a rozsah znalostí, které mají kulturní vzorce jakožto předpoklady pro
porozumění obsahovat (což Schütz nedělá), je tato definice příliš obecná. Kdybychom
tento pohled vyostřili, dalo by se hájit stanovisko, že cizincem je v nějakém smyslu či
situaci každý pro každého.
Jde-li nám však o praktické pochopení toho, jací lidé jsou považováni za cizince
(a jací ne) a na základě čeho, je potřeba soustředit se na rozdíly v povaze a rozsahu
oněch znalostí (kterým Schütz říká kulturní interpretační vzorce). Ty určují, zda člověk
je či není považován za člena té či oné skupiny. Stane-li se centrální otázkou míra a
rozsah znalostí nutných pro přiznání a pociťování členství v určité skupině (míra
dostatečná pro uspokojivý pocit vzájemného porozumění), nejeví se už cizinec jako
někdo z podstaty jiný, ale spíše někdo, za koho může být v určité situaci a v určitém
kontextu považován kdokoli. A to, zda bude za cizince považován, nezávisí na jeho
16
Diplomová práce
(domnělé) jemu vlastní jinakosti, ale na kritériích, které si společnost / skupina určí pro
své členy. Cizinectví se tedy přestane jevit jako inherentní povaha jedincovy identity.
Bude spíše důsledkem toho, jak daný jedinec splňuje či nesplňuje určitá společensky
uznaná (ne však nutně uvědomovaná) kritéria toho, co má její člen vědět / umět / dělat –
jaký má či nemá být.
Schützův cizinec jakožto sociální typ nám může být užitečný, podíváme-li se něj
jako na výsledek typifikace či kategorizace určité skupiny lidí lidmi z jiné skupiny.
Určitá míra typizace je sice podle Schütze přirozenou podstatou jakékoli komunikace:
„Jednání Schütz rozumí jako kladení znaků“ (Nohejl, 2001: 51). V případě komunikace
cizince a domorodce je však typizace přítomná v takové míře, že se na druhého nejsme
schopni dívat jako subjekt, ale pouze jako na objektivní typ. Na totéž poukazuje také
Georg Simmel, když říká, že vztah k cizinci je „ne – vztahem“ a cizinci nejsou ve
skutečnosti vnímáni jako individua, protože ačkoli jsou členy dané společnosti, jsou
jejími členy jen do určité míry, která odpovídá obecně lidsky shodným momentům
(Simmel 1997: 32). Právě takovým typem může být „imigrant z Východu“, který
(například v kontextu trhu práce) působí jako znak či synonymum pro „člověka-dělníka
vykonávajícího podřadnou a nekvalifikovanou práci“.
Zde může být užitečné explicitně pojmenovat a odlišit dva rozměry cizincovy
cizosti, které se v Schützových i Simmelových úvahách snoubí, nicméně nemusí být
spolu nutně spojené. Upozornila na ně už před mnoha lety Margareth Mary Wood ve
své dizertaci The Stranger: A Study in Social Relationships (1934). První druh cizosti
pramení z toho, že je člověk cizincem – prozatímním outsiderem – protože právě poprvé
přišel do nové situace / společnosti. Zde je otázka jeho přijetí či nepřijetí otevřená.
Druhý druh cizosti je výsledkem neúspěšného navázání intimních vztahů a porozumění
se členy skupiny. Otázka přijetí již byla zodpovězena negativně (1934: 45 – 46). Co je
příčinou toho, že se člověk stane cizincem v onom druhém smyslu, může osvětlit
Goffmanův koncept stigmatu, s jehož pomocí se lze podívat právě na odlišný etnický
původ jako na odchylku od normálu souměřitelnou například s fyzickým postižením.
17
Diplomová práce
2.3 Ukrajinský původ jako stigma?
V sociálních vědách se hovoří se o stigmatu etnické odlišnosti, zkoumají se jeho
dimenze a jak se projevuje ve vztazích s majoritní skupinou apod. (Tsuda 1998,
Berbrier 2002). Goffman, který koncept stigmatu uvedl do sociální teorie, popisuje
mimo jiné i stereotypní vnímání cizinců s negativními důsledky jako určitý druh
stigmatu – stigmatu národa (Goffman 2003: 7). Koncept stigmatu vychází z teorie
etiketizace čili konstruktivistického pohledu na realitu – takže se zdá z definice
antiesenciálistický. Způsob, kterým ho Goffman prezentuje, ale esencialistický je.
Abych mohla ukázat, v čem je koncept stigmatu záludný, nejprve jej bude nutné
zrekapitulovat.
Základním Goffmanovým předpokladem pro možnost sociálního života je to, že
jeho účastníci sdílejí jednotný soubor normativních očekávání. Mimo jiné sdílejí i
očekávání ohledně identity bytí – kým by měl kdo být (Goffman 2003: 146). Druhým
předpokladem je, že se lidé tyto normativní představy o identitě snaží naplňovat, a tedy
že jejich sebeprezentace toho „kdo jsou“ (pro okolí i je samotné), je do velké míry
strategická. Stigma je pak následkem nesplnění těchto očekávaných norem identity
jedince: člověk se ukáže jiným, než za koho jej okolí považovalo na základě prvního
dojmu (nebo obecného předpokladu normality). Goffman mluví o napětí mezi
očekávanou (virtuální) a skutečnou (sociální) identitou, kdy člověk „dělá dojem“ jiného
(a lepšího), než ve skutečnosti je. Ukáže-li se během kontaktu, že je této osobě vlastní
nějaký nežádoucí atribut, který ji odlišuje od kategorie osob, k nimž jsme předpokládali,
že tato osoba patří, naše mysl tuto osobu „redukuje z osoby celistvé a obyčejné na
osobu, jež je poskvrněna a jejíž hodnota klesla. “ (ibid. 10) To, co z nějakého atributu
dělá stigma, však není inherentní nevhodnost nebo odsouzení daného atributu (např. mít
ruský přízvuk není o nic horší nebo lepší než mít americký přízvuk), ale konvence
týkající se norem toho, co je považováno pro osobu příslušné kategorie za patřičné a co
nikoli. Stigma je pak takový druh atributu, který způsobí, že identitu posuzované osoby
najednou „odhalíme“ jako jinou a horší, než se nám zprvu zdálo.
Protože je Goffmanův výklad relativně spletitý a Goffman sám jej zhusta
prokládá konkrétními příklady, udělám pro lepší srozumitelnost totéž. Následující
příběh ilustruje, jak přízvuk jednoho ukrajinského živnostníka, který podnikal v oboru
zahradnických prací, zapůsobil podle jeho interpretace jako stigma.
18
Diplomová práce
Na mojí řeči je poznat, že nejsem Čech. Tak jak někdo zavolá a zeptá se – já měl dva
případy. Měl dva příklady, že paní chtěla udělat zahradu, já přijel, promluvil s ní a ona
řikala „Jo, dobrý zavoláme Vám. “ A timhle končilo všechno. (ironický smích) 12
Je tedy zřejmé, že stigma nespočívá ve vlastnostech stigmatizovaných osob, ani
v povaze jejich (potenciálně) diskreditujících atributů. Stigmatizovaná jsou spíše určitá
stanoviska či role, než osoby. Goffmanovými slovy: „...stigma se toliko netýká souboru
konkrétních osob, jež lze rozdělit na dvě hromádky, stigmatizovanou a normální, ale je
spíše všeprostupujícím sociálním procesem zahrnujícím dvě role, jehož se každá osoba
účastní v obou rolích, a to alespoň v nějaké souvislosti nebo v některé fázi svého života“
(ibid. 157).
Potud definice stigmatu. Důležité pro výklad jsou především důsledky stigmatu
pro identitu jeho nositele: je-li podle Goffmana nějaká osoba nucena hrát
stigmatizovanou roli ve většině sociálních situací, kterých se účastní, stane se
přirozeným identifikovat ji se stigmatizujícím atributem natolik, že se stane určitým
stigmatizovaným typem. (Takto se můžeme dívat na to, co se přihodilo Schützově
cizinci. Na základě určitých diskreditujících atributů, například cizincova nedostatku
loajality, který mu Schütz přisuzuje, se stal typem).
Osoby se stigmatem jsou vyloučeny z plného společenského přijetí. Na základě
jedné problematické vlastnosti jim máme sklon připisovat celou řadu dalších
nežádoucích vlastností. Jak píše Goffman: „věříme, že osoba se stigmatem není tak
docela člověkem. O tento předpoklad opíráme různé formy diskriminace, jejichž
prostřednictvím de facto – jakkoli často nevědomky – snižujeme její životní šance.
Vytváříme teorii stigmatu, ideologii vysvětlující méněcennost osoby se stigmatem a
objasňující nebezpečí, jež představuje“ (ibid. 13). Tyto důsledky stigmatu se týkají té
části identity, kterou Goffman nazývá sociální identitou. Bez následků však nezůstává
ani ambivalentní sebepojetí stigmatizované osoby – jeho či její identity ega.
Stigmatizovaný si je totiž „dokonale vědom toho, v čem druzí spatřují jeho vadu,
následkem čehož nevyhnutelně, byť i třeba jen chvilkově, souhlasí s tím, že vskutku
nesplňuje požadavky na to, čím by měl opravdu být. Rozhodující situací se stává hanba,
12
Zdroj: Grygar a kol. (2006)
19
Diplomová práce
vyvěrající z toho, že vnímá jeden ze svých vlastních atributů jako něco
poskvrňujícího...“ (ibid. 16).
Opět jeden ilustrativní příklad z rozhovoru s ukrajinskou studentkou Ninou,
která se ve škole styděla za svou neznalost češtiny:
(...) když jsem přišla, tak na základce vůbec, tam jsem vyrůstala s těmi dětmi, tak oni mě už braly jako
kdyby Češku, která umí mluvit nějak jinak, kdyžtak mi samozřejmě něco vysvětlily, když jsem nevěděla,
ale většinou jsem se teda styděla přiznat, že jako nevim, co to znamená, takže jsem chodila domů a
vždycky až tady jsem se ptala jako a co to vlastně je a tak.
Nina
V obecnější rovině se podle Goffmana nositel stigmatu dostává do opozice vůči
osobám normálním – těm, jež se v negativním smyslu nevzdalují od očekávání
vztahujících se na osoby jejich druhu. Jak už však bylo řečeno, rozdělení osob na
normální a stigmatizované je domnělé (každý může být a pravděpodobně bude
v různých životních situacích zastávat obě role), existují pouze normální a
stigmatizovaná stanoviska. Ta závisí pouze na převažující společenské konvenci.
Shrňme Goffmanovými slovy: „...zvládání stigmatu je obecným rysem společnosti,
procesem, který se vyskytuje všude tam, kde existují normy identity. “ (ibid. 149) a „I
ten nejšťastnější z normálních lidí má pravděpodobně nějakou napůl skrytou vadu, a na
každou i nepatrnou vadu čeká společenská příležitost, kdy se náhle vynoří na povrch a
vytvoří ostudnou trhlinu mezi virtuální a skutečnou sociální identitou. “ (ibid. 145 – 6)
„Stigmatizovaní a normální tvoří jeden celek.
Může-li se jeden ukázat jako zranitelný, je nutno očekávat totéž i u druhého“
(ibid. 154). Poslední citovaný úryvek staví autorovo pojetí stigmatu do nového světla.
To, jaké skupiny osob společnost stigmatizuje a na základě jakých norem o identitě tak
činí, vypovídá o jejím vlastním charakteru. O tom, jakých norem se drží, o jaké se bojí a
tak je úzkostlivě brání apod. Podle Goffmana měla stigmatizace příslušníků etnických,
rasových či náboženských skupin v historii vždy za cíl odstranit je z různých
konkurenčních prostředí (ibid. 158).
Svody stigmatu
V čem je potíž, kterou s sebou Goffmanův koncept stigmatu nese, chceme-li
pomocí něho pohlédnout na imigranty? V centru pozornosti autora stojí především
20
Diplomová práce
osoby výrazně (nejčastěji viditelně fyzicky) postižené. Podle autora jsou právě na nich
nejlépe vidět strategie zvládání narušené identity, protože jsou se svou nenormalitou
konfrontováni nejčastěji – narozdíl od méně výrazně stigmatizovaných osob. Tento
logicky znějící požadavek zdánlivě formálního rázu má však relativně vážné důsledky
v úsudcích autora o povaze stigmatu a pokusíme-li se tyto úsudky aplikovat například
na osoby se stigmatem národa, jak Goffman navrhuje, může nás to svést na scestí.
Pokusím se ukázat několik nebezpečí, která hrozí:
Zřetelnost stigmatu
I když Goffman několikrát explicitně upozorňuje, že na stigmatu není nic
esenciálního, že se nejedná o „řeč atributů, ale o řeč vztahů“ (obdobně ibid. 145, 149,
157), že to, co se považuje za stigma, je pouze výsledkem aktuálního společenského
konsenzu, volbou příkladů přesvědčuje čtenáře o opaku. Stigma zobrazuje vždy jako
nějaké zřejmé postižení – znetvořený obličej, chybějící končetinu. Navíc samotné
pojmy stigmatizovaný versus normální asociují spíše oddělenost než proces oddělování.
Intuitivně nás svádí myslet si, že diskreditující znak musí být reálnou součástí svého
nositele13.
Mnohem přiléhavějším příkladem k tomu, co chce Goffman o logice stigmatu
říci, by byly třeba „hloupé blondýnky“ oproti brunetám, nebo cizinci mluvící česky
s americkým přízvukem oproti cizincům mluvícím česky s ruským přízvukem. V těchto
případech je patrné, že to, co je diskreditující a co není, je pouze záležitostí více či méně
stabilního společenského vkusu. Tím, že Goffman říká jedno, ale ukazuje druhé, nutí
nás obrazně řečeno myslet si, že mít jednu nohu je stejně dobré jako mít dvě. Teoreticky
je sice možné na tuto hru přistoupit, ale kdo by chtěl toto tvrzení zastávat v reálném
životě, byl by nejspíše označen za blázna a vykázán mezi jednonohé.
Další problém s Goffmanovým pojetím stigmatu spočívá v tom, že nás svádí
hledat příčinu diskreditace v jednom atributu – stigmatu. To má v případě etnických
menšin za následek, že se ještě více posiluje „realita“ kategorie etnicity, která je však
rozkrytí podstaty diskreditace nejvíce na překážku. Stigma spojené s etnickým původem
není vysvětlením diskreditace, ale jejím produktem. Pas se na potkání neukazuje a
13
Na totožný problém konceptu stigmatu poukazuje také Udvarhelyi (2006: 3), když se pokouší touto
optikou pohlížet na stigmatizovanou identitu městských prostorů.
21
Diplomová práce
změnou občanství se člověk nestává plnohodnotně sociálně přijímaným členem
společnosti.
Moment překvapení
V Goffmanově pojetí stigmatu je dále důležitým momentem překvapení
pramenící z neočekávaného rozporu mezi „skutečnou“ a „virtuální“ identitou člověka.
Osoba je „najednou“ rozpoznána jako horší, než se původně zdála být. To může být
přiléhavé k výše uvedenému příkladu
nezdaru ukrajinského podnikatele v oblasti
zahradních prací (pokud přijmeme jeho vysvětlení nezdaru), který byl odmítnut poté, co
ho zákaznice uviděla a uslyšela mluvit: zjistila kým „skutečně“ je. Tuto paní neblaze
překvapilo, že je jednatel slibné firmy Ukrajinec. Ve většině případů, kdy se na
ukrajinské imigranty díváme „skrz prsty“, však tento moment překvapení schází.
Nikoho nepřekvapí uklízečka nebo prodavačka v hypermarketu hovořící špatnou
češtinou s blíže nespecifikovaným
východním přízvukem, nikoho nepřekvapí
zapáchající dělník v MHD. U těchto osob jejich jazykovou nekompetenci nebo
nedostatky ohledně vzhledu čekáme a nevzbuzují v nás pohoršení. Řečeno
s Goffmanen: tyto osoby jsou zcela tím, kým podle nás mají být – jsou na svém místě.
Všichni s tím souhlasí a jsou spokojeni s tím, jak věci jsou – s výjimkou těchto osob
samotných.
Ve výše uvedeném spočívá zřejmě nejpodstatnější omezení konceptu stigmatu,
chceme-li jeho optikou pohlížet na situaci i jiných sociálně vyloučených skupin, než
jsou lidé se zřejmým „postižením“ ať už fyzického či morálního charakteru.
Neumožňuje totiž zahlédnout procesy stigmatizace na základě takových atributů, které
jsou natolik běžné a normální, že jejich přítomnost nikoho nepřekvapí. Nevysvětlí nám,
jak se stane, že ukrajinští imigranti se považují za stigmatizovanou skupinu, ačkoli jim
žádné končetiny, které by ostatní šokovaly, nechybí. Anebo obráceně řečeno,
vezmeme-li Goffmanovu metaforu vážně, „jednonohý“ Ukrajinec nikoho nepřekvapí.
(A je to proto, že to, co u nich považujeme za chybějící končetinu, je ve skutečnosti
totéž, co třeba mírná deformace prstu na naší vlastní noze.) Jak říká sám Goffman:
„Zvládání stigmatu je odnoží čehosi základního ve společnosti: vytváření stereotypů či
„profilování“ našich normativních očekávání ohledně chování a charakteru“ (ibid. 65).
22
Diplomová práce
Goffman tedy může vystihnout jeden typ procesů sociálního vylučování. Ten,
který provází šok z odlišnosti. Tam, kde se objeví rozpaky – je oběma zřejmé, že je
něco v nepořádku. Na lidi doléhá vědomí, že by si měli zachovávat úctu vzájemné
rovnosti. Uvědomování těchto rozpaků jsou zároveň i příslibem, že o stigmatu lze
mluvit a případně změnit jeho definici, která může být i příslibem změny jednání a
vnímání lidí. Ve většině situací sociálního odmítání, se kterými se setkává ukrajinský
imigrant v ČR (soudě podle sebraných dat), se však s žádnými rozpaky nesetkáváme,
neútočí na nás požadavky společenského taktu. Považujeme za samozřejmé, že si
nejsme rovni. Nenormálnost druhého je normální (Tollarová 2007).
Odhlédneme-li od problémů Goffmanova praktického výkladu, můžeme shrnout,
že jeho koncept dobře vystihuje (ačkoli jen teoreticky) konsensuální povahu stigmatu.
To, že je někdo označen za cizince nebo dokonce závadného cizince, souvisí se
společenskou normou, nikoli s charakterem člověka samotného. Stigma je výsledkem
procesu stigmatizace, stejně jako cizinec – typ je výsledkem typizace domorodců.
2.4 Othering aneb kdo staví jaké hranice
Pojem „The Other“ v kontextu budování kulturních potažmo sociálních hranic se
stal populárním vedle Todorovova Dobytí Ameriky (1996 [1982]) zejména díky
slavnému eseji Frederika Bartha Ethnic Groups and Boundaries: The Social
Organisation of Cultural Difference (1969). Autor upozornil na to, že kulturní identity,
na jejichž základě etnické skupiny definují samy sebe a vyhraňují se proti „druhým“,
jsou strategickými lidskými konstrukty14. Znaky, které jsou ve hře, nejsou sumou
objektivních kulturních rozdílů, pouze aktéři určují, jaké znaky budou v dané situaci
důležité. Zatímco určité kulturní znaky užívají jakožto signály a emblémy odlišnosti,
jiné jsou ignorovány, bagatelizovány nebo popírány.
Kulturní znaky signalizující hranice sociálních skupin se mohou měnit (stejně
jako kulturní charakteristiky jejích členů, a dokonce i organizační podoba dané
skupiny), podstatný je však proces dichotomizace mezi členy a outsidery / cizinci, jehož
průběh může osvětlit podstatu kontinuity dané etnické skupiny, změnu jejích kulturních
14
V principu tutéž myšlenku ohledně podstaty národa jakožto i každého většího společenství, které je
větší než rodná vesnice později připomíná Benedict Anderson. Pokud nemůžeme zakládat naše společné
23
Diplomová práce
forem a obsahů (Barth 1969: 14 - 15). Etnické skupiny jsou kategoriemi askripce a
identifikace samotných aktérů. Mají povahu organizační interakce mezi lidmi (v
Goffmanovském smyslu) (ibid. 10 - 11). Etnická kategorie však samozřejmě nemusí být
ve všech kontextech stejně relevantní, v některých je zcela irelevantní. Přesto však silně
vypovídají o naší identitě. Náležet k určité etnické kategorii znamená podle Bartha být
člověkem určitého druhu, mít určitou základní identitu. To s sebou také nese nárok na to
být souzen a sám sebe posuzovat těmi standardy, které jsou pro tuto identitu relevantní.
Barth obrátil pozornost, která byla do té doby v antropologii věnována
především studiu komunity-společnosti, na studium jejích hranic, jakožto místa, kde se
můžeme o povaze komunity nejvíce dozvědět. Právě tam totiž probíhají každodenní
praktiky vylučování a inkluze (Donnan a Wilson 2001: 24), tam se rozhoduje, kdo bude
„my“ a kdo budou „ti druzí“. A toto rozhodování je věcí obou stran, ačkoli je zřejmé, že
obě strany nemají stejné možnosti prosadit svou definici situace. Kategorie cizinec či
nenormální / stigmatizovaný tedy není jen výsledkem jednostranného procesu exkluze
majoritou normálních. Právě takové „smíšené kontakty“ (jako byly například situace
výzkumných rozhovorů) je možné metaforicky chápat jako hraniční místa, kde se
vyjednává o tom, kdo kam patří.
Barth se zabýval studiem vytváření hranic různých etnických skupin, jeho
myšlenky se však týkají budování a udržování symbolických společenských hranic
obecně, tedy i v rámci jedné společnosti / kultury. Othering (definování jinakosti) je
jedním z nosných pojmů v současné kvalitativní teorii a výzkumu sociálních nerovností
(Lamont and Molnar 2002) v jejíž centrálním zájmu stojí mimo jiné otázka po
reprodukci nerovností prostřednictvím symbolických nástrojů – prosazování určité
definice situace. Jak shrnuje Šanderová: „Prostřednictvím klasifikací lidé dávají smysl
světu kolem sebe, klasifikace stojí v pozadí koherentních výkladů světa a sociálních
řádů, přičemž v tomto rámci jsou kategorizováni i lidé. Kategorie jsou součástí kultury a
mají ve své většině arbitrární povahu. Bývají také většinou hierarchizovány, a mají tudíž
explicitně či implicitně hodnotící charakter. Právě tento hodnotící aspekt kategorií lidí
vede k jejich nerovnému postavení v nejrůznějších sociálních prostředích a v rámci celé
společnosti“ (Šanderová 2007: 12).
vztahy na face – to – face interakcích, musíme si existenci sociálního celku pouze představovat
(Anderson, 1983: 6).
24
Diplomová práce
Podle Schwalbeho a kol. je othering jedním ze čtyř základních procesů, jimiž se
ve společnosti reprodukují nerovnosti. Othering autoři definují jako kolektivní identitní
práci, jejímž cílem je vytváření či udržování symbolické nerovnosti, proces, v němž
dominantní skupina vymezuje skupinu inferiorní (Schwalbe a kol. 2000: 422).
V současných kvalitativních výzkumech nerovností identifikovali autoři tři typy
takového vymezování se.
Rozlišují:
•
Utlačivé vymezování druhých (oppresive othering), které charakterizují jako
akty, kdy jedna skupina záměrně či nechtěně vymezuje druhou jako morálně či
intelektuálně níže postavenou. Typickým příkladem jsou rasová klasifikační
schémata. Othering může také nabýt formy určité typické interakce, v níž se
potvrzuje dominantní ideologie o rozdílu mezi námi a jimi. Symbolické nástroje
k utlačivému vymezování druhých zahrnují jednak klasifikační schémata a také
určitá pravidla pro identitu, která udávají normy chování a interpretace tak, že
členové skupiny vědí, jaká slova, jednání a šaty naznačují určitou identitu. Znát
tento kód znamená umět dosáhnout přisouzení požadovaného druhu self.
Praktiky utlačivého vymezování druhých s sebou nesou vytváření takového
identitního kódu, který znemožňuje členům podřízené skupiny projevovat
úctyhodné self. Stejně záludné jsou identitní kódy, které definují adaptivní či
opositní chování podřízených jako znak podřadného statusu. V obou případech
se odpor inferiorní skupiny proti takové definici může vyložit jako samotný
důkaz jejich podřadného statusu (ibid. 424).
•
Další nástroj vymezování charakterizují autoři jako vytváření mocného
virtuálního já (creating powerfull virtual selves), kde je identitní práce zaměřena
na dramaturgické posilování fasády mocného – učení se vyvolávat dojem
kompetence, věrohodnosti apod. , což vždy implicitně znamená potvrzování
podřazenosti podřízených. Ovládnutí těchto rolí nadřazených, kompetentních,
silných a věrohodných individuí nezávisí podle autorů ani tak na
dramaturgických schopnostech jedince, ale na výši majetku, který je
předpokladem pro možnost získání kulturního kapitálu. Autoři tedy vycházejí
25
Diplomová práce
z toho, že nerovné rozdělení bohatství vede k nerovným schopnostem vytvářet
symbolickou realitu (ibid. 425).
•
Poslední nástroj utlačivého vymezování identifikují autoři na straně členů
podřízené skupiny. Jde o jejich defenzivní vymezování se (defensive othering
among subordinates), identitní práci, jejímž cílem je vyhnout se jejich
stigmatizaci jakožto členů stigmatizované skupiny. Je to reakce na represivní
kód identity prosazované majoritou. Příslušníci skupiny stigmatizovaných se
distancují od členů vlastní skupiny.
Koncept „the Other“ má oproti konceptu „stigmatu“ několik výhod. Zaprvé sám
termín poukazuje spíše na proces, než výsledek stigmatizace, a vyvolává méně
hodnotově zatížené asociace (být „ten druhý“ zní o něco méně negativně než mít stigma
nebo být nenormální). Zadruhé ukazuje, že proces označování za „toho druhého“ není
jednostrannou záležitostí. Zatřetí, othering umožňuje v jednom rámci zachytit i ty
procesy, které jsou natolik samozřejmé, že v nikom nevyvolávají nepatřičné emoce jako
například stigma vozíčkáře. Othering zachycuje naopak běžné procesy sociálního
vylučování a nabízí tak určité přemostění teoretického konceptu cizince k empirickému
zkoumání „dělání cizinců / těch druhých“. Je zřejmé, že aniž Schwalbe a kol. explicitně
odkazují na Goffmana, procesy vymezování (otheringu) jakožto kolektivní identitní
práce jsou součástí strategií sebeprezentace v každodenním životě.
V této práci mě zajímají především ty definice situace, které předkládají
příslušníci stigmatizované skupiny – ukrajinští imigranti, k tomu, aby se prezentovali
jako osoby s plnohodnotnou nikoli podřadnou identitou. Nebudu na ně pohlížet ani jako
na cizince vybavené jiným druhem vědění (Schütz), ani jako na osoby se zřejmým
stigmatem (Goffman), ale jako na členy společnosti/skupiny normálních, kteří jsou jen
snáze stigmatizovatelní. Snáze se z nich dělají „ti druzí“ než z osob, které jsou například
českého původu. Jaké znaky definují jako charakteristické pro svou skupinu a jaké
připisují „těm druhým“ – nám? Za pomoci jakých atributů / kategorií budují svou
pozitivní identitu a od jakých atributů se naopak distancují?
26
Diplomová práce
3 DATA A METODY
Za jeden z problémů výzkumu této skupiny cizinců bývá typicky považována
těžká dostupnost respondentů. Řada ukrajinských přistěhovalců má zkušenosti
s ilegálním pobytem a prací, a tak se často drží spíše v ústranní kolektivního života a i
když kontakty s krajany udržují, nebývají příliš ochotni dát je k dispozici. V případě
mého výzkumu jsem měla to štěstí, že jsem mohla využít již dříve vytvořených
kontaktů. Před dvěma lety jsem pořizovala rozhovory, shodou okolností právě s
Ukrajinci, pro výzkum „Vliv kvalifikace na uplatnění a mobilitu na českém trhu práce u
imigrantů ze třetích zemí“ (Grygar a kol. 2006). V tomto výzkumu jsem se seznámila
zhruba s desítkou potenciálních informátorů, z nichž jsem si vybrala nakonec dvě
rodiny. S dalšími dvěma rodinami jsem se seznámila přes mé známé a dalšími tři
respondentky jsem potkala ve školách jejich dětí a přes nízkoprahový klub Nová škola,
který poskytuje doučování dětem s výukovými potížemi.
Z předešlého výzkumu i z okolí svých známých jsem měla v evidenci zhruba
dvojnásobné množství kontaktů. Zřejmou výhodou bylo, že jsem pro respondenty
nebyla zcela neznámou osobou zvenčí. Řekla bych, že se mé vztahy se všemi
informátory pohybují někde na kontinuu „vím o koho jde“ a „milí známí“. S nikým z
nich se však v osobním životě nestýkám. Ze shromážděných kontaktů jsem po
provedení dvou pilotních rozhovorů vybrala další respondenty, přičemž jsem se snažila
obsáhnout různé případy z hlediska vzdělání a profese matky (rodičů) a místa příchodu
rodiny (město i vesnice). Společným kritériem byl naopak ukrajinský původ a
minimálně školní věk dítěte. Všichni respondenti mají společné, že v Česku žijí ve
velkých městech, což považuji ze zkušeností z předešlého výzkumu za důležitou
okolnost. Zdá se totiž, že na venkově se spíše usazují kompletní cizinecké rodiny. V
mém vzorku se vyskytly dvě matky samoživitelky s mírně odlišnými možnosti obživy.
Skutečnost, že jsem hovořila pouze s matkami a potomky, byla od počátku výzkumu
plánovaná. Věděla jsem, že mě zajímá vhled do rodinných vztahů a informace o dětech,
a z předešlých tazatelských zkušeností jsem věděla, že u mužů nemohu očekávat
v tomto směru velkou sdílnost.
27
Diplomová práce
U všech rozhovorů jsem měla dojem podobné míry otevřenosti i příjemného
průběhu s výjimkou rozhovoru s matkou, jež poslala svou dceru po roce neúspěšného
studia v české škole zde zpět na Ukrajinu. Rozhovory se odehrávaly nejčastěji doma
nebo často v některé z přilehlých poboček fastfoodů, podle přání respondentů. Nejkratší
rozhovor trval půl hodiny a nejdelší málo přes hodinu, průměrně kolem 45 minut.
V případech, kdy jsem vedla rozhovory jak s matkami, tak jejich dětmi, probíhaly
rozhovory odděleně, vždy jen v mé přítomnosti. Mluvit s matkami a jejich potomky
v rámci rodiny se mi však povedlo jen ve dvou případech. V ostatních případech, vždy
jeden z páru rozhovor nechtěl nebo nemohl poskytnout. V případě dvou informátorek,
sester blízkého věku, probíhal rozhovor s oběma najednou, to však považuji spíše za
výhodu, protože v jeho rámci došlo k zajímavému srovnávání sester mezi sebou.
Dalším zdrojem dat, se kterými jsem však v analýze nepracovala, jsou mé
terénní poznámky z několika návštěv nízkoprahového klubu Nová škola. Poznámky
mně spíše posloužily pro seznámení s prostředím, v němž se některé děti imigrantů
pohybují. Cenným zdrojem informací mi byl taktéž rozhovor s pracovnicí tohoto
zařízení, rozhovory se dvěma výchovnými poradci z pražských škol pro integraci
žáků-cizinců, stejně jako s učiteli, se kterými jsem se bavila na seminářích o migraci
pořádaných Multikulturním centrem Praha a s hosty z řad studentů-cizinců, kteří byli na
těchto seminářích debatními hosty. Cenný pro mě byl i vhled do situace z předešlého
výzkumu. Celá fáze sběru dat trvala od ledna do dubna roku 2008.
3.1 Povaha a scénář rozhovorů
Základním tématem rozhovorů bylo vnímání odlišnosti vlastní životní situace
vzhledem k Čechům a vzhledem k ostatním členům rodiny. V rozhovorech, které jsem
s imigranty vedla, jsem se jich ptala obecně na jejich zkušenost s životem zde, zdali a
v čem vnímají svoji situaci jako jinou oproti situaci jejich českých protějšků a vzhledem
k ostatních členů rodiny, a zdali by mi vyprávěli od začátku, jak se jejich situace zde
vyvíjela. Takto znělo zadání pro první dva pilotní rozhovory (jeden s matkou, druhý
s jejím dítětem), na základě těch jsem identifikovala okruhy, které byly pro respondenty
vzhledem k otázce cizinectví a odlišností relevantní.
28
Diplomová práce
Identifikovala jsem následující okruhy: práce / škola, vztahy v rodině, představy
o budoucnosti, vnímání domova a názory či hodnoty. Na jejich základě jsem
formulovala otázky, které jsem v dalších rozhovorech informátorům kladla, pokud
vyčerpali vlastní vyprávění na základě úvodní obecné otázky. Scénář rozhovoru byl pro
rozhovory s matkami i potomky v podstatě stejný, pouze přizpůsobený jejich pozici
v rodině a prostředí, ve kterém se pohybují (když jsem se matek ptala na práci, tak dětí
na školu, stejně tak když mluvily matky o svém pohledu na děti, děti hovořily o
rodičích). Šlo o tyto okruhy / témata:
Otevírací otázka: Jaké to je vyrůstat tady, v čem to je jiné, než u dětí Čechů ?
Jaké to bylo přijet sem, jak to probíhalo u tebe a ostatních členů rodiny, dětí? – Jaké to
bylo, přijet sem? Můžeš začít vyprávět od začátku, jak to bylo?
Specifické okruhy:
•
RODINA: jaké situace řešíte společně s rodiči / dětmi v čem kdo komu pomáhá
a radí (příklady, situace?), vidíš nějaké rozdíly, když srovnáš vaši rodinu
s českými rodinami v tom, vidíš nějaké rozdíly, jak to kde funguje, rozdílné
vztahy mezi dětmi a rodiči – příklady, situace?
•
DOMOV: kde se cítíš být doma?
•
PRÁCE / ŠKOLA: jaké vztahy máš s kolegy, nadřízenými / spolužáky, učiteli?
•
NÁZORY: jsou nějaké chvíle, kdy máš pocit, že máš na různé věci jiný názor
než děti / rodiče (jak by se věci měli dělat, jak by měli být – příklady, situace?)
•
BUDOUCNOST: jak si představuješ svoji budoucnost a budoucnost svých dětí /
rodičů, co bys v životě chtěl / a co myslíš, že budou dělat děti / rodiče?
Ve většině případů se těchto témat informátoři zhostili již v první více
monologické vyprávěcí části rozhovoru. Ta byla nápadně kratší nebo dokonce úplně
scházela v případě některých potomků. Zde bylo jasně patrné, že ženy měly již
„naučený“ svůj osobní „cizinecký“ příběh. Posléze jsem se doptávala na některé detaily
nebo se ptala na témata, o kterých se respondenti doposud nezmínili. Kromě úvodní
otevírací otázky tedy neměly následující otázky žádné pevné pořadí a kladla jsem je tak,
jak mi to připadalo nejvhodnější vzhledem k co nejpřirozenějšímu průběhu rozhovoru.
Snažila jsem se vždy co nejblíže tematicky navázat na to, kde vypravěč skončil a
29
Diplomová práce
povzbuzovat respondenty, aby hovořili o všem, co jim připadá důležité. Někteří tuto
výzvu přijímali a moje role jakožto tazatele byla spíše marginální, jiní naopak
(především potomci) vyžadovali více mé aktivity v rozhovoru.
Během setkání, zpravidla na jeho začátku, jsem si také vyjasnila, nebo se doptala
na základní údaje o respondentech (věk, doba příchodu do ČR, délka pobytu zde
(pobytový status), sourozenci, děti, vzdělání a práce rodičů). Tyto údaje shrnuje
následující tabulka 3. 2. 1, jména respondentů jakožto i jiné výrazně identifikační údaje
(např. názvy zaměstnavatelů, škol apod. ) jsou v rozhovorech anonymizovány:
Tab. 3. 2. 1 Základní údaje o informátorech
1/
rodina T
2/
rodina M
kdo
počet
let v
ČR
součas
ný
věk
status
vzdělání (práce)
místo
původu
další
členové
žijící
v domácnosti
(vzdělání, zaměstnání)
Tolik
(syn)
Tamara
(matka)
Mariana
(matka)
8
13
6. třída ZŠ
Ukrajina
(venkov)
– babička (vzdělání?,
úklidové práce)
8
35
10
31
trvalý
pobyt
občans
tví
trvalý
pobyt
Ukrajina
(venkov)
– dcera
(přechodně pouze mezi
svým 13 a 14 rokem, 6.
třída ZŠ, v současné době
ji matka poslal zpět
k prarodičům
na
Ukrajinu)
VŠ pedagogická
(úklidové práce)
VŠ pedagogická
(práce
v pohostinství)
3/
rodina R
Romana
(matka)
11
40
trvalý
pobyt
SŠ technická,
(úklidové
práce,
práce v pohostinství)
Ukrajina
(venkov)
4/
rodina O
Olenka
(dcera)
12
19
občans
tví
3. ročník
OA
Ukrajina /
Moldávie
(venkov)
5/
rodina L
6/
rodina N
Lena
(dcera)
9
18
trvalý
pobyt
1. ročník SOU
Ljuba
(dcera)
9
22
trvalý
pobyt
2. ročník SOU
Nina
(dcera)
12
19
Nikola
(syn)
12
26
občans
tví
Naďa
(matka)
13
49
trvalý
pobyt
4. ročník gymnázium
občans
tví
Ukrajina /
Rusko
(město)
Ukrajina
(město)
–
druhý
manžel
(vzdělání?,
stavební
práce)
– syn Andrej 15 let
(poslední
ročník
ukrajinské ZŠ, v ČR je
teprve sedmým měsícem)
– matka
(ZŠ, úklidové práce)
– otec (technické učiliště,
stavební práce)
– matka (SŠ, dekorační
práce)
– otec (SŠ, stavební
práce)
– otec (VŠ inženýr,
obchodní jednatel)
5. ročník právnická
fakulta a
3. ročník politologie
VŠ
pedagogická
(invalida)
30
Diplomová práce
3.2 Teoreticko-metodologický postoj k datům: o čem
vypovídají?
Tato práce se hlásí svým zaměřením ke kvalitativní či interpretativní a
dramaturgické tradici sociologie. Na výpovědi informátorů nepohlížím pouze jako na
popisy vyslovené z určité osobní perspektivy (účelem sdělení není pouze říci, jak věci
informátor rozumí), ale spíše jako na strategické popisy (uzpůsobené na míru situaci, ve
které jsou tyto popisy vykládány) pronesené za účelem jevit se člověkem určitého druhu
– s určitou tváří či identitou.
Z tohoto hlediska je pro interpretaci dat důležitá skutečnost, že informátoři
věděli, že s nimi hovořím právě proto, že jsou cizinci ukrajinského původu. Jejich
potenciální odlišnost byla zároveň hlavním tématem – hozenou rukavicí. Zároveň o
svých informátorech předpokládám, že jsou to reflexivní lidé, kteří mají v různé míře
povědomí o tom, že převládající společenský postoj k osobám jejich etnického původu
není právě pozitivní (ostatně o tom naprostá většina z nich samovolně mluvila) a jsou si
i v různé míře vědomi existujících negativních stereotypů, které by se jich potenciálně
mohly týkat.
Informace, které mi o sobě informátoři ať už přímo, či nepřímo (tím, co a jak
říkali o sobě, jiných krajanech, Češích, o různých názorech, hodnotách) dávali, budu
proto chápat jako jejich strategickou sebeprezentaci prováděnou takovým způsobem,
aby mluvčí minimalizovali riziko, že se obraz, který o sobě vytvářejí, dostane příliš
blízko k nějakému negativnímu stereotypu, jenž by mohl ohrozit jejich tvář. Zároveň
nezapomínají, že informace o tom, kdo jsou, říkají osobě, jež je domácí-Češka. Říkají
mi tedy pouze tolik a takovým způsobem, jak se domnívají, že tomu jako Češka mohu
rozumět.
Je zřejmé, že kontextů, na jejichž pozadí bychom mohli výpovědi o identitách
informátorů číst, by se dalo najít mnoho – a přirozeně se v různých částích rozhovoru
všelijaké kontexty prosazují. Domnívám se však, že jedním z nejsilnějších kontextů
bylo u většiny rozhovorů (potenciálně) stigmatizované cizinectví, a proto jsem se ho
rozhodla sledovat a učinit jej ústředním tématem této práce. Jak je tedy patrné,
konkrétní výzkumná otázka se zrodila až při přemýšlení nad daty, což koresponduje
31
Diplomová práce
spíše s induktivní logikou kvalitativního výzkumu, jakkoli je toto označení diskutabilní
(Disman 2002: 287).
3.3 Nakládání s daty
Všechny sebrané polostrukturované biograficky laděné rozhovory jsem doslovně
přepsala a doplnila je polními poznámky, které jsem si bezprostředně po setkání
zapisovala a popřípadě dalšími informacemi o respondentovi, které jsem již z dřívější
doby znala. Po přepsání jsem rozhovory nejprve pročítala
a souběžně prováděla
otevřené kódování (Strauss a Corbin 1999), abych zmapovala, jaká jsou v jednotlivých
rozhovorech důležitá témata, na něž se vypravěči orientují. V rozhovorech jsem si také
všímala konverzačních obratů a výměn. Na jaké výzvy v podobě otázky respondenti
ne/reagují, zatímco k jiným se sami od sebe i přes posun rozhovoru k jinému tématu
vracejí a navazují na ně apod. Toto sledování „co se v rozhovoru děje“, kam ho kdo
z účastníků směřuje, mě dovedlo k tomu, že jsem na pozadí téměř každého rozhovoru
identifikovala relativně zřetelné obrysy příběhu o zvládnutí určitého „osobního
problému". Toto zjištění mě postupně vedlo k formulaci konkrétní výzkumné otázky,
kterou se stalo pátrání po povaze tohoto „osobního problému“.
Finální analytická práce s daty se před očima čtenáře odehrává ve dvou krocích.
V první části analýzy (kapitola 4. 1) jsem v doslovných přepisech rozhovorů hledala
všechny negativní osobní charakteristiky, které informátoři ve vyprávěních spojují
s Ukrajinci, a to bez rozdílu, zda je s nimi spojují oni sami, nebo mluví o tom, že jsou
s nimi spojovány českou majoritou nebo jejich krajany. Cílem této první části bylo
zmapovat pole všech potenciálních negativních stigmatizujících osobních atributů a
vztahů mezi nimi (co je s čím spojováno – např. dělnická profese se zápachem apod. ).
Pro každého respondenta jsem udělala jakýsi diagram takových v rozhovoru zmíněných
negativních atributů. Tyto diagramy pro každého respondenta jsem pak sloučila do
jednoho společného, zvlášť pro matky a zvlášť pro potomky. V diagramech se dobře
ukázaly souvislosti mezi jednotlivými znaky a také silné atributy, které jsou bohaté na
interference s jinými potenciálně stigmatizujícími znaky.
V druhé části analýzy (kapitola 4. 2) jsem v rozhovorech hledala to, co jsem
nazvala „osobním problémem“ každého určitého respondenta, v čem spatřuje příčinu
svého zpravidla problematicky odlišného postavení. Tento „osobní problém“, byl
32
Diplomová práce
obvykle líčen jinak, než aby mohl být vykládán jako nějaký negativní stereotypní rys
respondenty prezentovaný jako typický pro Ukrajince či přistěhovalce z Východu.
Cílem obou kroků bylo zmapovat strategie, které informátoři volí k tomu, aby se
prezentovali jako osoby s pozitivní identitou a vyhnuli se přitom možným negativním
stereotypům. Jaké stereotypy považují za nebezpečné a jaké jako neškodné? Jak se
rodiče a jejich potomci budou lišit? Tedy jinými slovy: jaké jsou jejich představy o
pozitivní identitě a jak se to bude odrážet v jejich identitní práci? Na tyto otázky budu
hledat odpověď v následující analytické kapitole.
33
Diplomová práce
4 ANALÝZA
Prvním cílem analýzy bylo prozkoumat, co je na tom „být Ukrajinec“ či „být
z Východu“ podle respondentů stigmatizujícího. Začnu nejprve věcným popisem
atributů, které jsou podle informátorů stigmatizující, nebo přesněji řečeno implikují
stigmatizovanou identitu, a v následujících dvou částech analýzy se pokusím poodkrýt,
jakou roli má stigma v budování úspěšné identity a co tato úspěšná identita znamená pro
rodiče a co pro jejich potomky.
4.1 Stereotypy ukrajinských imigrantů v ČR v jejich
vyprávěních
„Devianti ve vlastní skupině, sociální devianti, příslušníci menšin a nižších
vrstev mohou s určitou pravděpodobností občas zjistit, že mají funkci stigmatizovaných,
kdy si nejsou jisti tím, jak budou přijati v interakci tváří v tvář“ (Goffman 2003: 165).
Na to, že být Ukrajincem v současné české společnosti s sebou nese řadu potíží,
potýkání se s předsudky, stereotypy či diskriminujícím zacházením, upozorňuje celá
řada již v úvodu jmenovaných autorů.
Pro podporu tohoto pohledu přidejme ještě ilustraci z rozhovoru s osmnáctiletou
studentkou ukrajinského původu, v němž se ptám, zda, stejně jako její spolužáci, i ona
považuje skutečnost, že je z Ukrajiny, za důležitou:
E: A ty to (že jsi z Ukrajiny) taky vnímáš jako důležitou informaci, co tě nějak charakterizuje, nebo – ?
I: No, víš co, sice jsem se s tím nikdy nesetkala, ale právě já jsem od malička viděla, jak se chovaj třeba
k mamce na úřadech nebo tak, aj k tátovi, jak ho nikam nechtěj brát do práce, nebo aj k bratrovi, tak jsem
vždycky měla takovou bariéru říct, že jsem Ukrajinka víš, že jsem se bála, aby reagovali stejně, abych
narazila, takže já jsem se fakt aj jednu dobu styděla, aj jsem měla takový, že když se mě zeptali, tak jsem
prostě úplně zrudla, úplně jsem si řikala, ježišmarja, tak co mám teď říkat...
Nina
Zdá se tedy, že není neadekvátní uvažovat o této skupině osob jako o
stigmatizovaných. Pro účely analýzy budu „stigma“ chápat jako takový soubor osobních
charakteristik, který jejich nositele spojuje s nějakým negativním stereotypem. Budu
hledat všechny charakteristiky, které v rozhovorech vystupovaly jako stigmatizující, ať
už explicitně (v líčení příhod, kdy byla identita těchto jejich nositelů nějak napadena,
nebo v jejich vysvětlování motivů něčího jednání, které mělo negativní dopad na jejich
tvář nebo tvář někoho blízkého) nebo implicitně (zejména v hodnocení a srovnávání se
34
Diplomová práce
s ostatními lidmi, zejména krajany a členy rodiny). Následující stigmatizující
charakteristiky tedy odrážejí hledisko imigranta (co je podle nich nežádoucí atribut), ve
kterém se prolínají jak negativní znaky z hlediska českých i ukrajinských norem i
z jejich osobního hlediska. Protože jedním ze záměrů práce je také zachytit posun ve
vnímání stigmatizovaných identit u ukrajinských imigrantů (matek) – dalo by se říci
první generace – a jejich potomků – příslušníků tzv. „jeden a půlté generace“ – popíšu
negativně posuzované znaky pro obě skupiny zvlášť.
Potenciálně stigmatizující charakteristiky podle matek
I když si v běžném životě vystačíme s několika málo znaky, abychom si o určité
osobě udělali úsudek (v případě ukrajinských imigrantů je to právě jejich původ), silné
stigmatizující charakteristiky – stereotypy – jsou silné právě pro množství interferencí,
které dokáží vyvolat. Jinak řečeno, označení „být z Ukrajiny / být Ukrajinec“ je tak
silně stigmatizující proto, že si spolu s ním umíme vybavit mnoho jiných negativních
atributů. Jak je z rozhovorů patrné, stojí charakteristika „být z Ukrajiny“ v uzlovém
bodu stigmatizujících charakteristik. Tato charakteristika funguje podle matek jako
nejkratší můstek ke stigmatizované identitě:
přijela jsem jakoby to bylo úplně malé městečko, přijela jsem, odpočívala, takové potěšení, ale když jsme
sem přestěhovali, tak ihned to je druhá strana mince (...) každý žije nějak ve svém nějakém světě a nevím,
a já i děti my jsme prostě zvyklí, my jsme byli hodně společenští a tady najednou nic. Prostě moc těžko,
takže zakazovali rodiče svým dětem kamarádit se s mojí Ninuškou (dcera) a teda to já vůbec nemohla
pochopit, protože to není tam nějaký darebák, ale prostě protože je cizinka z Ukrajiny.
Naďa
Co potenciálně negativního se s ukrajinským původem pojí? Podle informátorek
jsou to především charakteristiky související s dvěma tématy: se sférou práce a se sférou
hodnot či životních priorit.
Potenciálně stigmatizující práce je nízko kvalifikovaná a lidé, kteří ji zastávají,
jsou nevzdělaní. Lidé, kteří takovou práci vykonávají, nejsou zpravidla Češi, ani nepatří
do kategorie „my“, ale jsou to „druzí lidé“ (lidé druhé kategorie) :
Jo, já svojí práci dělám, ale že prostě mě jako budeš brát jako druhýho člověka, tak to teda ne. To jsem si
vždycky vybojovala, to prostě na mě nebudou koukat jako na třetí osobu.
Tamara
Práce, kterou tito lidé vykonávají je „černá“ (ve smyslu špinavá) a vykonávají ji
případně „načerno“ (ilegálně). Výkon „černé práce“ je spojen s nežádoucími fyzickými
35
Diplomová práce
aspekty: žena, která pracovala deset let pro úklidovou firmu v nemocničních zařízeních
a následně se jí podařilo vstoupit do zaměstnaneckého poměru v pohostinství, jako
důležitou změnu ve svém novém zaměstnání líčila pozitivní pocity. Mezi ně patřilo, že
si nemusela oblékat úklidovou nemocniční uniformu, dotýkat se hadrů a máčet si ruce v
chlóru, ale mohla chodit v pěkných džínech a černém tričku. Později líčila, kterak se
stydí, když do tramvaje přistoupí skupina smradlavých ukrajinských dělníků ve
špinavých hadrech. V takové situaci prý raději nemluví a odchází na druhý konec
vagónu, aby nebylo poznat, že jsou krajané.
Druhou konotací podřadné práce je ilegální pobytový status dělníka, spojený
zpravidla také s tzv. “ prací na klienta“ 15. Oba druhy ilegality spojují člověka
s kriminálními činnostmi a prostředím, ve kterém je třeba přistupovat k podvodným
způsobům získávání nejrůznějších dokladů a k podplácení. Pracovat na nízké pozici i
pracovat či pobývat v zemi ilegálně s sebou přinést situace, kdy se člověk podřizuje cizí
vůli (dělníci jsou ti, kteří plní úkoly pracovních nadřízených a musí se také podřizovat
klientovi, který je garantem práce a povolení k pobytu, tedy garantem samotné možnosti
existence v zemi). Bytí v ilegalitě i výkon podřadné práce někteří také spojují
s nedostatkem kontaktů v ČR i na Ukrajině („kdybych měla kontakty měla bych lepší
práci a nemusela bych pracovat na klienta / kdybych měla kontakty, měla bych doma
dobrou práci a neodcházela bych“ ).
Podřadná a ilegální práce sama o sobě ještě nemusí být tím nejhorším obrázkem,
patří běžně k první fázi migrace a samy ženy ji popisují jako nutnost ve špatných
přístupových podmínkách do země. Podle nich za ní nestojí snaha získat podvodně
nějaký prospěch. Spíše sebe i druhé líčí jako oběti. Nejsilnějším negativním znakem se
podřadná a ilegální práce stává až v kombinaci s charakteristikou „chtít zbohatnout“ a
„nedbat na budoucnost dítěte“.
málokterů opravdu zajímá, že jsem přečetla (staví se do role dítěte-dcery) dneska knihu nebo ne, dajme
tomu, ne že unavená přijde z práce, ale že unavená a nemá na to chuť a nemá na to čas, ona radši půjde do
báru někde sedět a s kamarádkama takhle a to pro ní je smysl života, že ona vydělá peníze a já nevím --Tamara
Zanedbávání mateřských povinností je ukrajinským matkám-imigrantkám
přisuzováno jako negativní znak zvenčí, ony samy se ale také potýkají s pocity viny.
36
Diplomová práce
já řekla a budu to řikat, že rodiče děti a třeba děti a rodiče musej bejt spolu vždycky, aspoň ta máma a syn
nebo dcera, vždycky musej bejt spolu, protože to hned poznáš jako to odcizení (...) jako mám jeho ráda,
miluju ho, protože to je můj syn, já snažim se jemu to vynahradit všechno (...) on to chápal i chápe teď,
proč já nechala jeho, aby jako snažila se potom jeho vzít, aby byli my spolu, aby byli v pohodě no takže
doufám, že on nedá mě to za vinu --Romana
To, že se rodiče a především matky patřičně nevěnují svým dětem, netráví s nimi
čas a především je dostatečně nemotivují k učení, studiu, a tak je dobře nepřipravují pro
budoucnost, spojovaly některé ženy také se způsobem výchovy a života na vesnicích.
Na vesnici mají lidi víc práce, kromě toho že dělají nějaký práce, kromě toho že mají oficiální práce, tak
jde domů a musí dělat ještě to hospodářství a není tam všechny ty podmínky a ta práce pokračuje dýl, že
oni nemají tolik času na to dítě. Já – bylo dceři půl roku, já jsem jela na měsíc dělat ty zkoušky na vysoký
školy, potom měla rok, já už šla do práce, že jako jsem se jí málo věnovala – toho času – - – - .
Mariana
Narozdíl od rozhovorů s potomky je u matek také nápadné relativně jasné
vymezování toho, co je specificky špatné pro muže a co pro ženy. V souvislosti se
ženou jakožto špatnou matkou je ukazován především nedostatek pozornosti ke
vzdělání a budoucnosti dětí. Asociaci tohoto potenciálně stigmatizujícího znaku právě
s ženou-matkou posilují odkazy k její promiskuitě: Ta je po ruce jako vysvětlení
rozpadu rodiny a ženina sobeckého jednání. S mužem se negativní znak nepatřičné péče
o budoucnost dítěte spojuje spíše jen co se týče zanedbávání finanční podpory potomka.
Rovněž v oblasti mužovy viny na rozpadu rodiny, není jeho podíl tak významný jako
v případě ženy. Spíše žena je tou, která ho opouští a neudrží rodinu. Muž k tomu pouze
přispívá svým chováním: pitím, milenkami popřípadě hrubým zacházení s manželkou.
ta ženská je aspoň zodpovědná, já neřikám, přijede sem potom si tu najde jiného samozřejmě, ale co by
nebylo, o to dítě se postará, že chodí já nevím s dvěma, třema chlapama, já nevím, mění se to, ale opravdu
pošle ty peníze (dětem domů), což ten chlap vůbec – jako málokterý, to je pár procent.
Tamara
Oproti ženě je to však spíše muž, koho informátorky spojují s typickou řadou
negativních atributů týkajících se hlavně způsobů vystupování a projevu ve veřejné
sféře, jako například: neslušným chováním, sprostou mluvou, nepatřičným způsobem
jednání s lidmi. V souhře potenciálně stigmatizujících prvků hraje také důležitou roli
vesnický původ. S touto charakteristikou ženy spojují vlastnosti poukazující na
zastaralost, pasivitu, protiklad k civilizaci (vystačím si jíst se lžící, nepotřebuji bíle
plomby
15
atp. )
a
zároveň
určitý
stav
nepohody
–
zakomplexovanosti
Viz. pozn. 2.
37
Diplomová práce
Ukrajinců-vesničanů. Dále se s vesnickým původem pojí nepatřičné charakteristiky
týkající se zvyků a vzezření: nepatřičné oblečení, špatný stav zubů nebo zápach.
on jako byl ještě vychovaný ještě tak jak jeho zaučila babička, takže on ještě doteď jako už to je lepší, jó
jako máma i táta co ho vyučili, jako není špatně, já jim z to děkuju, jenže nějaký věci musíme změnit to
určitě, protože to úplně jiná doba (...) to není až takový problémy, jen že ta lžíce, vidlice a dále takový ty
situace (...) takový maličkosti no hygiena. Třeba doma vždycky jednou čistil zuby, nebo vůbec moh
nečistit. No a tady už šli a jemu postavili tam plomby a ty zuby vyčistili, jak má být.
Romana
Jak bylo řečeno a jak můžeme názorně vidět v následujícím diagramu 4. 1,
v rozhovorech s matkami se ukazují dva největší shluky potenciálně stigmatizující
znaků „podřadné černé práce / práce na černo“ a kolem charakteristiky „nedbat na
budoucnost dítěte a chtít zbohatnout“. Tyty charakteristiky k sobě nabalují největší
množství dalších drobných znaků, které pak fungují jako oslí můstky k nim. Nejde tedy
jen o sílu spojení mezi jednotlivými znaky, ale košatost – počet negativních implikací,
které znaky mají.
38
Diplomová práce
Diagram 4. 1 Potenciálně stigmatizující charakteristiky podle matek16
pobývat zde „ na
černo“ (ilegálně)
dělat
„ černou práci“
dělat práci, kterou
nedělají Češi
dělat podvody
podplácet
nemít
kontakty
nosit pracovní
oděv
nemít doklady
nechat si
poroučet
být z vesnice
dotýkat se
špinavých nebo
páchnoucích věcí
chtít
zbohatnout
(finanční zisk
jako primární
hodnota)
nedbat na
budoucnost dítěte
(hl. vzdělání aj.
rozvoj)
být nevzdělaný
žena:
být z Ukrajiny
rozbít rodinu
chovat se neslušně
být z vesnice
být
zakomplexovaný
(uzavřený)
mluvit sprostě
neplatit na děti
nemít rozhled
chlastat
neumět volit vhodný
projev a oděv
rvát se a bít ženy
střídat chlapy
mít milenky
jíst lžící
mít
neudržované
zuby
muž:
„ smrdět
“
být
„ darebák“
nerozumět
(jazyku)
být cizinec
intenzita čáry, stejně jako prostorová blízkost položek vyjadřuje sílu (četnost a
významnost) souvislosti mezi charakteristikami
16
Pro vysvětlení, jak jsem digram vytvořila, viz. kapitola 3. Data a metody.
39
Diplomová práce
Potenciálně stigmatizující charakteristiky podle potomků
Podobně jako u matek, tak i mezi jejich potomky stojí charakteristika „být
z Ukrajiny“ v centru stigmatizujícího souboru znaků (viz diagram 4. 2), často je však
nahrazena obecnějším označením „být z Východu“. Jakoby se potomci ve světě
orientovali spíše než podle konkrétní národnosti (Ukrajinec nebo Čech), podle kategorií
„Východ“ a „Západ“. Pocházet z Východu se stejně jako u matek pojí s výkonem
dělnické práce, ale zdaleka ne tak silně. Charakteristiky vyjadřující nevhodné způsoby
vystupování, které matky spojovaly obecně s Ukrajinci (převážně muži), jsou v podání
mladých imigrantů již ne tak početné (hrubián, „nemakačenko“ ) a spíše náleží
k dělnické profesi a nízkému vzdělání, ne k lidem z Východu obecně.
Za pozornost také stojí, že někteří mladí mluví spíše o špatném než nízkém
vzdělání, přičemž kritérium pro „špatné“ vzdělání není jeho formální stupeň (ZŠ, SŠ či
VŠ), ale spíš to, zda je české nebo ukrajinské. O potomcích, kteří před příjezdem
navštěvovali ukrajinskou školu ve městě, se však dá říci pravý opak: ti české vzdělání
kritizují jako méně náročné, protože se toho „nemusí se toho tolik naučit“.
Špatné / nízké vzdělání spojují o něco více s ukrajinskými dělníky, než s Ukrajinci či
lidmi z Východu jako s celkem, i když se i tato dvě označení v jejich podání vyskytují
blízko u sebe. Také viditelné neúspěchy ve studiu (špatné známky, špatný průměr,
nemít vyznamenání) jsou pro ně důležitými negativními charakteristikami.
Být z Východu se pojí také s nekulturním člověkem, ekonomickou zaostalostí a
s vesnickým vzhledem. Nepatřičný vzhled však – na rozdíl od pohledu matek –
charakterizuje spíše nemoderní a nekvalitní oblečení, než čistota jeho nositele nebo
situační nepřiměřenost daného oblečení. Typickou ilustrativní příhodou zaostalosti
Východu je vyprávění jedné studentky, kterak spolužáci přivedli jejího bratra na kolej,
aby mu ukázali, co je to lednička. I když se podle vypravěčky pohled spolužáků změnil,
stejně je překvapuje, že to, co je od Česka na Východ, může být srovnatelné:
40
Diplomová práce
Na univerzitě, když šel, tak prostě ze začátku některý děcka, třeba ho zavedli na koleje, teďkon mu řikali
„A dívej a todle je lednička, to asi neznáš“ a on úplně jako „No tak jistě že to znám. “ „To na Ukrajině
nemáte. “ „No tak to si piště, že to máme!“, víš že si mysleli, že je to na úplně nejnižší úrovni (...) a to mě
se nikdy nestalo, samozřejmě se mě ptají jaká je tam úroveň, nebo jaký je to tam jako západní Ukrajina jo
a Kijev, což je už trošku na východ a tak, tak je to tam rozdíl, ale že už třeba v mojí generaci nikoho
nenapadne, že by to tam bylo až tak špatný a když mě vidí, tak prostě si neřeknou, že tam bydlí samí
takoví ty vesničani s šátkama na hlavě a tak. Trošku se samozřejmě diví, když jim řeknu, že jsou tam,
v Kijevě samozřejmě, což je hlavní město, ale že jsou tam takový ty moderní obchody, a že holky se tam
strašně dobře oblíkají a že všichni se tam snaží studovat na vysoké že se tam prostě jakdyby úroveň
vysoká docela, samozřejmě ta ekonomická to je něco jinýho (smích)
Nina
Nejsilnější trojúhelník potenciálně stigmatizujících charakteristik však tvoří až
spojení „být z Východu“ (tzn. popřípadě mít špatné / nízké vzdělání) a „nepracovat na
sobě“ spolu se skupinou charakteristik, které by se daly nazvat „jiné mravy“ či jiná
mentalita.
E: A když si řikal, že je tu jiná mentalita, jako v čem?
I: No jiná mentalita, no hlavně se tady nechodí na návštěvy, my jsme tam byli pořád s kamarády, dělali
jsem společně úkoly, jedli jsem spolu, cokoli až do půlnoci a rodiče to tolerovali, pak jsme šli někam
společně a nikdy jsme nechodili do hospod třeba. To není vůbec ve zvyku. (...) A tady, když se chceš s
někým bavit, tak musíš do hospody, většinou zakouřená místnost, to mě taky vadí a pokud se jedná o
sport, tak neměl jsem v okolí nikoho, kdo by se o to zajímal.
Nikola
Potenciálně stigmatizující charakteristiky „odlišné mravy“ znamenají především
jiný – a podle potomků pro vztahy s vrstevníky komplikující – pohled na vztah k učení a
k autoritám (především rodičům a učitelům). Zatímco oni byli vychováni tak, že mají o
studium zájem, považují za patřičné respektovat a prokazovat úctu jim nadřazeným
autoritám a vážit si rodičů za péči, kterou jim poskytují, pro jejich české vrstevníky je
toto chování známkou šprtství či kariérismu nebo prostě toho, že nejsou v „pohodě“.
N: No mně někdy se zdá, že ty děti si moc dovolej na rodiče jako, jsou drzí, nebo přijdete – no to záleží
v jaký rodině rostou asi podle výchovy, to se nedá říct takhle, ale jako mě to trošku šokuje aj ve škole to
chování těch dětí k učitelům, musí se jako respektovat, protože dávaj jim známky a jako a oni jsou jako si
dovolej moc, mě je líto spíš tý učitelky, že to musí vydržet a ty nervy (...)
E: A když máte pocit, že vy jste v tohle jiný, že posloucháte, berou vás spolužáci? Nebo jak je to s nima?
N: No tam se nebavíme, já jim nějak nevysvětluju co a jak, protože když něco řekneš, tak jako –
J: Se všichni tvářej jako kdyby si byla uplně z Marsu, takže radši už neříkám nic, ani jak se chovaj
k učitelce, protože oni machrujou se ukazujou, že jsou v tý třídě hlavní
Lena a Ljuba
Trávení volného času s rodinou na úkor času v hospodě popisují také jako
stigmatizující znak v očích svých českých vrstevníků. Viditelná orientace na studium
funguje tedy v české vrstevnické skupině jako negativní atribut, stejně negativně je ale
vnímáno, když snaha „pracovat na sobě“ schází. Tzn. stejně negativně by bylo
41
Diplomová práce
hodnoceno, kdyby měli ve škole špatné výsledky. Jako stigmatizující charakteristika je
popisována také loajalita k zemi původu:
...našla se třídní, ta mě neměla ráda a to jí vydrželo až dodnes tak (smích) nemusím jí, nemusím za ní. A
ona vždycky řikala „Proč, proč tady vlastně studuješ, když se chceš vrátit?“ Já jsem jí řikal, že se chci
vrátit, že prostě neřikal jsem, že Kijev je špatný a že se mě špatně tam bydlelo, a proto jsem odjel do
Čech. To nebyla pravda a jí to vadilo
Nikola
Na rozdíl od vyjadřování potomků nehraje v líčení matek znak jazykové
nekompetence (nerozumění jazyku a přízvuku) výraznou negativní roli (poukaz na
problematické důsledky přízvuku se u matek vůbec neobjevuje), ačkoli je v naprosté
většině případů čeština matek výrazně horší než jejich dětí. „Nerozumět jazyku“ je u
matek asociováno spíše se souborem charakteristik týkajících se nevzdělanosti, zatímco
u dětí je spíše poukazem na status cizince, člověka s cizím občanstvím. Mít přízvuk
může být vodítkem k identitě „člověka z Východu“. Takový jedinec může být
považován za Rusa (běžně Čech ruštinu a ukrajinštinu nerozezná, navíc mnoho
Ukrajinců mluví rusky nebo lokální variantou těchto jazyků). S identitou „Rusa“ se pak
může pojit výčitka okupace Československa a komunistického režimu.
42
Diplomová práce
Diagram 4. 2. Potenciálně stigmatizující osobnostní charakteristiky podle potomků17
být
„ chudák
„ být jako Cikáni“
mít nízké /
špatné
vzdělání
ukrajinské
vzdělání
vykonávat
dělnickou
práci
být:
hrubián a
„ nemakačenko“
odlišné mravy:
pocházet
z vesnice
mít zájem o učení
(šprt, kariérista)
mít vesnické vzezření,
nemoderní oblečení ze
špatných obchodů
prokazovat
úctu autoritám
(rodičům a
učitelům)
být zaostalý
trávit volný čas
více s rodinou
být z Ukrajiny
být nekulturní
neloajalita
být z
Východ
u
nepracovat na
sobě
(kariéře / : studiu)
být
Rus
být
být zkorumpovaný
nechodit do
hospody a
nekouřit
být komunista
chybovat ve
výslovnosti
mít přízvuk
být cizinec
být
„ zločinec“
bát se
komunikovat
nerozumět
(jazyku)
mít cizí
občanství
intenzita čáry, stejně jako prostorová blízkost položek vyjadřuje sílu (četnost a
významnost) souvislosti mezi charakteristikami
17
Pro vysvětlení, jak jsem digram vytvořila, viz. kapitola 3. Data a metody.
43
Diplomová práce
Interpretace
Jak zachycují diagramy 4. 1 a 4. 2, ke každému potenciálně silně
stigmatizujícímu atributu se pojí zpravidla řada dalších znaků, které je „sytí“ a zároveň
k nim přistavují jakési oslí můstky. Nicméně přirozenou lidskou vlastností je
kategorizování, které s sebou nese zjednodušování a vypouštění – pro praktické
každodenní účely – postradatelných informací. Tak je možné, že označení Ukrajinec je
například v kontextu současného trhu práce v Česku silným stereotypem (Grygar a kol.
2006). V jiném kontextu to tak ovšem nemusí být. V kontextu biograficky laděných
rozhovorů, jejichž tématem na pozadí bylo vnímání vlastní odlišnosti, ukrajinské matky
a jejich potomci odkazovali přímo či nepřímo k těmto hlavním souborům potenciálně
stigmatizujících charakteristik, které spojovali se svým původem:
•
U matek: vykonávat dělnickou práci (popř. ilegálně) + chtít zbohatnout + nedbat
na budoucnost dítěte.
•
U potomků: nepracovat na sobě (mít nízké / špatné vzdělání) + mít odlišné
mravy.
V potenciálně stigmatizujících atributech, které se objevují v rozhovorech, se
odráží představy respondentů o českých i ukrajinských normách, zároveň ale také
normách kladených na mladé lidi, matky, příslušníky kategorie imigrant atd. Některé
normy se budou podle skupin lišit, jiné nikoli. Například je z rozhovorů zřejmé, že
hlavní akcent na zanedbávání mateřské péče je více problematickým znakem z hlediska
ukrajinské společnosti než z české: úspěšné matky vyčítají nedostatky mateřské péče
těm méně úspěšným, často také hovoří o zkušenostech s pomluvami a obviňováním ze
strany příbuzných, anebo se samy vyznávají ze své viny. Naproti tomu negativní
charakteristika nízkého vzdělání se objevovala v líčeních relativně rovnoměrně, jak jako
výčitka vycházející z úst majority, tak ze strany krajanů. Popsané potenciálně
stigmatizující znaky tedy můžeme chápat jednoznačně jako odrazy reflektovaných
negativních stereotypů připisovaných tou či onou skupinou. Ve hře není jedna identita –
identita ukrajinského imigranta. Navíc nesmíme zapomínat, že diagram zachycuje
souhrn potenciálně stigmatizujících charakteristik pro všechny respondenty, jejichž
situace jsou různé, ačkoli v něčem podobné, a všechny představené atributy nejsou
zdaleka relevantní pro každého z nich, jak uvidíme v následující kapitole.
44
Diplomová práce
Nyní ještě zpátky k popisu grafů. Je zajímavé, že jak u matek tak u dětí se
vyskytují v diagramu dva dominantní shluky potenciálně stigmatizujících znaků kolem
kategorie „nepracovat na sobě“, ať už ve smyslu studia nebo práce (lze říci jakési
profesní veřejné sféry), a kolem kategorie „nedbat na budoucnost dítěte“ / u potomků
„mít odlišné mravy“ – což znamená mravy, které odporují správnému zapojení se do
skupiny vrstevníků (lze říci jakési osobní sféry). Chtít se vyhnout oběma těmto
potenciálně stigmatizujícím charakteristikám však znamená plnit do jisté míry dva
protichůdné požadavky. Pokud chci na sobě pracovat a něco dokázat (dokázat, že
nejsem podřadný hlupák z Východu), bude to pravděpodobně omezovat mé nasazení v
oblasti péče o dítě nebo mé nasazení v kamarádských vztazích s vrstevníky a naopak.
Zdá se, že určité míry jako všichni ostatní (v současné české společnosti, jež nemá ráda,
když se někdo příliš liší tím, že je přehnaně pracovitý anebo málo „v pohodě“ ) musí i
imigranti balancovat mezi tím, jak „být dobré matky, dobří kamarádi – milí a v pohodě“
a zároveň „něco dokázat“. Důležitý rozdíl mezi ukrajinskými imigranty a námi však je v
tom, že každá jejich snaha může být s přispěním nějakého dalšího drobného rysu (např.
levicovým smýšlení, jako je to v Nikolově případě) rozpoznána jako silně negativní
stereotyp, respektive může ho snadno implikovat.
Zároveň se domnívám, že tuto situaci rozporných požadavků na identitu nelze
vykládat jako rozporné kulturní požadavky české versus ukrajinské společnosti, mezi
kterými jsou imigranti svíráni. Některé výzkumy druhé generace imigrantů se tímto
tématem zabývají (především, ale nejen, v případech asijských imigrantských komunit)
a vysvětlují různými kulturními očekáváními psychické a identitní potíže imigrantů
(Wolf 1997, Yeh 2005). V případě Ukrajinců v ČR se však domnívám, že jde spíše o
obecný rys současných požadavků na identitu kohokoli v našem kulturním prostoru. Na
podporu své hypotézy o tom, že nejde o střet kulturních požadavků, uvedu Tamařinu
rekapitulaci, jak se vyvíjel pohled jejích příbuzných na skutečnost, že opustila manžela
a odjela se synem do Česka. V rámci jedné kultury je v něm přítomný i požadavek na
vzdělání (spojený s kariérou) i požadavek odpovídající péče o dítě:
Na začátku pomlouvali mě ještě tak, že já jsem rozvedená, já jsem odjela se synem a tak (...) a teďkon
jsou už zvědaví spíš na syna, jak vypadá, jak mluví, no ale berou nás trošku jinak, protože já taky mám
vzdělání, taky tam hodně koukají na to, když máš vysoký vzdělání nebo nemáš, co jsi za člověk a potom
taky o mě ne slyšet, že chodím s chlapama, že není to jako cigán kóň a naopak, že naopak (se ptají) „Kdy
se vdáš?“ a že jako (jsou) možná hodní.
Tamara
45
Diplomová práce
Mezi potenciálně stigmatizujícími charakteristikami, na které odkazují
v rozhovorech potomci a matky, je také nápadný rozdíl v různém poměru spíše
symbolických a spíše konkrétních osobních charakteristik. Zatímco v souboru
potenciálně stigmatizujících znaků u matek je převaha velmi konkrétních charakteristik
spojených s konkrétními aktivitami (těžkou prací, zapáchajícíma rukama, ranami od
manžela, sprostými slovy apod. ), osobní charakteristiky, které používají potomci, mají
více abstraktní povahu (být nekulturní, zaostalý, krajním případem je být „chudák“,
„zločinec“ nebo „je jako Cikán“ ). Rozdíl bychom zřejmě mohli vysvětlit tím, že velkou
část stigmatizovaných charakteristik odvozují ženy ze své přímé zkušenosti života v
ilegalitě a podřadné práce na černo. Konkrétní zkušenosti dětí se stigmatizací jsou
omezené na pohyb mezi skupinou vrstevníků.
Mohli bychom se však také domnívat, že důvodem změny je větší abstrakce
stigmatu: Děti imigrantů-dělníků, už se učí v českých školách, ztrácí přízvuk a
pravděpodobně nebudou pracovat již jako jejich rodiče na klienta nebo v dělnických
profesích. Stereotyp ve společnosti ale žije dál svým životem, i když už k němu potomci
nemají přístup v podobě bezprostřední zkušenosti (viz. úvodní příklad studentky Niny,
která povídá o tom, že ona sama kvůli tomu, že je Ukrajinka, problémy nezažila,
nicméně si dobře pamatuje nepříjemnosti, které to přinášelo rodičům a bratrovi, a tak
raději informaci o svém původu jen tak na potkání nesděluje). Stereotyp ztrácí své
konkrétní obrysy (špinavé ruce, sprostá slova, podplácení), ale stává se více neurčitým,
abstraktním, a proto možná i použitelnějším k vysvětlení široké řady situací. Život
stereotypu můžeme takto přirovnat k životu instituce, jak jej popisují Berger
a Luckmann (1999). Přesto je však zřejmé, že pro matky i potomky hraje stigma
„Ukrajince / člověka z Východu“ a další soubory stigmatizujících atributů odlišné role
v rámci projektu budování identity. Tomu se budu věnovat v následující části.
Dalším patrným rozdílem mezi „mapou“ potenciálně stigmatizujících atributů,
jak ji líčí matky oproti potomkům, je rozlišování atributů na spíše mužské a spíše
ženské znaky. Rozdíl jistě souvisí s biografickou zkušeností, mladí se zatím nepohybují
ve světě, který je tak ostře genderově diferencován jako ženy-matky. Může to mít ale i
něco společného se změnou role genderu v budování identit? Je budovat identitu, jejíž
podstatnou součástí je „pracovat na sobě“ – „dělat kariéru“, dnes stejně důležité pro
ženy jako muže? Jsou identity mladých více unisex? Pro koho jsou různá kritéria na
46
Diplomová práce
identitu „starých“ a „mladých“ imigrantů výhodnější, kdo je umí lépe naplnit? Mohou
se jedni od druhých ohledně managementu potenciálně stigmatizované identity něco
naučit?
4.2 Identita a stigma
První část analýzy popisuje skutečnosti, které jsou do velké míry součástí našeho
laického vědění, přesto však doufám, že můžeme ze získaného popisu vytěžit něco víc.
Roli popsaných potenciálně stigmatizujících znaků, na které je v rozhovorech
poukazováno, můžeme ve hře o identitu obrazně přirovnat k roli ošklivé kamarádky,
vedle níž má vyniknout náš vlastní půvab. Hra o přijatelnou identitu není ovšem tak
jednoduchá, že by stačilo pouze ukázat sebe sama jako opak negativního a popřít
jakékoli nedostatky, to byl nebylo možné ani věrohodné. (Už jen z toho důvodu, že
některé potenciálně negativní znaky jsou smysly jasně postřehnutelné, do různé míry
„vtíravé“, jak říká Goffman – například chyby v češtině. ) Na prezentované
stigmatizující znaky se proto budu v této části dívat jako na prostředek, jak se s nějakou
skupinou osob asociovat a od jiné se naopak distancovat, ukázat se od určité kategorie
osob odlišným.
Přívlastek, že je něco odlišné či vlastní Ukrajincům nebo Čechům se používá
velmi různě a strategicky. I na relativně omezeném vzorku mých informátorů je
zřetelné, že na tom, co je pro Ukrajince (nebo Čechy) typické či vlastní, tzn. jiné, ať už
v negativním či pozitivním smyslu a ať se to týká mentality, rodiny, mateřství, dětí
apod. se výpovědi respondentů neshodují. Odlišnost či stejnost, kterou informátoři ve
své sebeprezentaci budují, budu proto chápat jako akt, jak se strategicky identifikovat
s jedním druhem lidí a distancovat se od jiného (Ukrajinců nebo Čechů, bohatých
Čechů, nebo Ukrajinců z vesnic, páchnoucích osob, nevzdělaných osob, variant je
mnoho), a to vše s cílem úspěšně budovat svou pozitivní identitu, která je poněkud více
než u jiných osob v potenciálním ohrožení. V této části nastíním, kterak informátoři
postupují, aby vylíčili problémy, se kterými se v životě potkávají, a neupadli při tom do
stigmatizované
kategorie
osob
(zaostalých
z Východu,
neřádných
matek,
šprtů-kariéristů apod. ) – neohrozili při tom svou tvář.
47
Diplomová práce
Pro začátek se znovu vraťme k pokračování ukázky z první části, kde studentka
Nina mluví o tom, jak se s časem měnily její pocity, ve chvíli, kdy měla ostatním
vyjevit, že je Ukrajinka:
.... a tak jsem to řekla (že je z Ukrajiny) a oni všichni reagovali právě úplně – normálně, víš. Jak kdybych
řekla, že jsem já nevím z Francouzska, já nevím takový ty státy, co oni berou dobře a oni úplně „Jo,
dobře“. Jenom se třeba zeptali. Teďkon už takovou bariéru nemám, ale stejně pociťuju ještě z toho, jak
jsem byla malá, víš, že prostě jsem měla tu bariéru, a teďka ještě vždycky nějak mi to hrkne – řikám, tak
jestli ten člověk třeba bude něco proti mě mít, nebo ne, protože třeba bratr se s tím ještě občas potkává eh
– - – takže to u mě vymizelo, ale nevím jestli se pohybuju v jiných kruzích nebo tak...
Nina
I když Nina ví, že její tvář pravděpodobně neohrozí, dozvědí-li se ostatní, že je
z Ukrajiny, stejně to v ní „hrkne“. Je zřejmé, že dojde-li k situaci přiznání například
v gymnaziálním kroužku dramatické výchovy, kam Nina chodí, nebude to
pravděpodobně problém. Dobře splňuje očekávání, které máme vůči osmnáctileté dívce:
studuje, má sympatické koníčky, je komunikativní...a mimo jiné je Ukrajinka. V jiné
situaci to tak však nemusí být. V této části budu pozorovat, co informátoři dělají, aby se
pokud možno vyhnuli tomu, že v nich při našem rozhovoru při vyřčení nějaké
informace tímto způsobem „hrkne“.
Identita a stigma u matek
Jak bylo vidět již z první části analýzy, hlavními potenciálně stigmatizujícími
soubory znaků u matek byla nedůstojná práce, snaha obohatit se a nedostatečná péče o
dítě. To určuje do velké míry pole, na kterém se matky ve své prezentaci mohou
bezpečně pohybovat. Našla jsem tři strategie, tři různé druhy obrazů, které o sobě matky
podávaly. Nejde samozřejmě o výlučné strategie, ženy je do určité míry kombinovaly,
nicméně u každé některá dominovala, a proto je na jejím příkladě vyložím.
a) Pro syna už něco lepšího (Tamara)
Vzhledem k popsané mapě stereotypů bylo jednou z radikálních variant snaha
položit maximum důrazu na správné naplňování mateřské role a na správné hodnoty. To
předpokládá zastínit či zlehčit vlastní těžkosti (práci, nedostatek financí) a vyzdvihnout
prospěch dítěte. Vylíčit se jako ta, která vyvedla dítě ze zaostalé země do země
otevřených možností. Takto můžeme číst odpověď na otázku, jaké to je být s dítětem
v Česku, na kterou odpovídá vysokoškolsky vzdělaná uklízečka Tamara. Velmi
okrajově poznamenává, že je náročnější uživit rodinu a skloubit pracovní hodiny se
48
Diplomová práce
starostí o dítě, než když člověk dítě nemá. Dále však rozvádí výhody, které to má pro
syna, což je posléze hlavním leitmotivem celého rozhovoru:
Tolikovi je 12 let, jo. Jako dome ve dvanácti let on by vůbec do školy nechodil protože teďkon jako
docela to zanedbali jako doma učení a hlavně že i ty rodiče na to moc nedávají (pozor), aby to děcko tam
chodilo, že to děcko nechodí do školy a raději půjde na houby, že prej stejně z něj profesora nebude a to
mu trojku dají, aby prošel tu třídu jo, aby prošel na vysvědčení no a půjde si vydělat. Proč bude chodit do
školy a ztrácet čas já nevim čtenim a psanim a učenim, když může chodit do lesa a nasbírat si houby a
vydělat si peníze. Že doma, tam vlastně docela ještě funguje ten komunističeskij (?režim / zvyk?), že
musíš s kopáčem do práce jdeš a místo dědíš – dědíš (...) Já i moja máma jsme táhly k tomu, aby číst, aby
víc se naučit něco, takže my jsme už od malička – (...) – už od malička, možná něco je v krvi já nevim,
jak to vůbec je, ale jsme chtěli už toho lepšího, takže Tolik už to má, dajme tomu něco lepšího, protože se
učí, chceš nechceš musíš to přečíst, aspoň tlačíme do toho my. Doma to u nás málokdo tlačí, aby se to
dítě učilo.
Tamara
Při
tom
Tamara
odkazuje
na
řadu
negativních
stereotypů
o
Ukrajině / Ukrajincích, mimo jiné je tím posiluje (klientelismus, nekvalitní vzdělání,
komunistické manýry, neuvědomělý přístup rodičů – nesprávné hodnoty), aby ukázala,
že je jiná. Dále v rozhovoru znovu dokládá své kvality, když se vyhraňuje proti
typickým ukrajinským imigrantům (v Česku) :
Dáš si panáka s chlapama a tak dál. Jako málokterá kouká se, doopravdy jsou jenom rodiny, který sem
s manželami se přistěhovali koukají, aby to dítě něco z něho bylo a který jsou tu většinou jsou tu bez
děcek, vlastně jak to chodí, že manžel sobě pracuje, manželka sobě, já nevim, a manžel je ve Španělsku a
manželka je tu, tak oni se potom podvádějí jeden druhýho, tak potom se i rozpadají rodiny a tak dál, to je
trošku těžší. Já jsem tu jak to říct jakoby s rodinou, já jsme koukala na to, aby Tolik byl dobrý, aby byl
v pořádku. A některý vůbec jako nemyslí co a jak, jo domů posílají peníze, ale – takový to je trošku divný
no.
Tamara
Její vzdělání, stejně jako správnou hodnotovou orientaci, kterou dokazuje,
neohrozí mírné postěžování na bytovou situaci, stejně pak ale na závěr znovu hodnotí,
že by si nedovedla představit vrátit se, protože nevidí na Ukrajině příhodné podmínky
pro budoucnost svého syna, ačkoli tam má dům, ve kterém by se jim pohodlně žilo a i
ona sama by zřejmě našla práci učitelky. V obou ohledech Tamara úspěšně používá to,
čemu říkají Schwlabe a kol. (2001) defenzivní vymezování. V obou případech se
distancuje od „většiny“ Ukrajinců, kteří nemají správné priority ohledně vzdělání svých
dětí a implicitně tím dokazuje svou loajalitu a ocenění české společnosti, což ještě na
jiných místech rozhovoru explicitně říká.
b) Musí se snažit! (Mariana a Romana)
Další způsob, jak mohly ženy rámovat vyprávění o problémech, se kterými se
potýkají, bylo poukazování na neutěšené a zaostalé poměry na Ukrajině, a jejich
49
Diplomová práce
oprávněný požadavek chtít důstojnější život pro sebe (i děti). U většiny imigrantů je
jeden z nejpodstatnějších motivů ekonomický, nejinak u Romany s Marianou. Jde však
o to, že tyto dvě ženy se zároveň musely v rozhovoru vypořádat s tím, že zanechaly své
děti (na 7 a 10 let) u prarodičů. V případě paní Mariany byla dcera po deseti letech
odloučení po zkušebním roce společného života v Česku odeslána zpět na Ukrajinu
z důvodu, že nezvládala tempo výuky ve škole, v druhém případě se po sedmi letech
matka rozhodla vzít syna do Česka. Obě ženy měly za sebou nevydařené manželství a
líčily svůj odchod do Česka jako východisko ze své problematické situace (psychické a
finanční). Zároveň jej však vnímaly jako určitý prohřešek, kterým do jisté míry narušily
emoční či intelektuální vývoj dítěte a jejich vzájemné vztahy. Na nejrůznějších místech
rozhovoru se vyskytovaly vyznání viny, preventivní sebeobhajoby a dokládání zájmu o
dítě i přes odloučení.
Úspěšněji se s touto situací ve svém vyprávění vyrovnala Romana, ta dávala
vinu za ne zcela bezproblémový vztah se synem především sobě, dále ale ukazovala, jak
se jí úspěšně podařilo získat pro syna vízum, zajistit mu hladký přechod do ukrajinské
školy v Česku a hlavně mu otevřít budoucnost omezenou do té doby výchovou a zvyky
z ukrajinské vesnice rodičů. Pokud se syn bude chtít učit, je připravena ho plně
podporovat a jinak alespoň synovi pomůže sehnat práci. Aby ukázala, že mírné odcizení
a potíže se synem se sžít nejsou jenom následkem jejich odloučení, tedy její vinou,
připomíná také
podle ní odlišné generační a kulturní normy rodičovsko –
potomkovských vztahů.
Já nevím – - – možná to bude špatně znít, nebo – - – nějak to bude – - – , ale já – já cítila, že já mám
nějakýho navíc, který mě tady jako vadí, protože pořád zvyklá jako být sama, jako přijdu z práce uvařim
neuvařim, pouklizim nepouklizim, a teď já prostě musela zvykat na svoje vlastní dítě. (...) Já dovedla
svoje dítě sem a vůbec jako nevěděla, co s ním dělat, jak s ním mluvit, jak s ním zacházet.
(...)
Protože to jako byl, že jako my cizí – - – to dalo se těch 10 let poznat i ještě doteď on jako trošičku
začínám s nim mluvit nějaký takový už pro dospělý, řešim nějaký pro dospělý problémy, tak stejno on
ještě stydí, nemůže takový být, možná kvůli tomu on takový neni komunikativný, že jemu pořád táta
nebyl a já jemu taky chyběla možná pořád, že jemu chyběli ty rodiče.
(...)
a vidim jako na svojích kamarádkách českých, který imejut tady rodinu manžela a děti, že ty děti víc
mějut víc k rodičum blíž než naše děti, spíš už jako kamarády, třeba holka s maminkou ona už jako mluvit
jako kamarády
(...)
Jako jo autorita to já beru že má být autorita, jenže ty taky musit být jako kamarády A SPÍŠ můj kluk
JAKO VYCHOVANÝ JO, JO TO JE MOŽNÁ TA PROBLÉMA, že můj kluk jako vychovaný mojíma
rodičema, že rodiče pro něho autorita (...) a jako to ostatní to kamarádství je pro kamarády a máma a
rodiče je autorita.
Romana
50
Diplomová práce
V případě druhé ženy, Mariany, byla jednoznačným problémem samotná dcera,
celá sebeprezentace matky byla vystavěna především na špatnosti dcery. Dcera přijela
do Česka za svou matkou z Ukrajiny po mnoha letech odloučení. Po roce neúspěšného
soužití v Česku, kdy dcera nezvládala učení ve škole a neměla dobré vztahy
s Marianiným novým manželem, ji matka odeslala zpět na Ukrajinu. Mariana
v rozhovoru téměř každý můj nový podnět (ke kterým nedala mnoho příležitostí)
využívala k tomu, aby znovu a znovu vysvětlovala, že dceru musela poslat zpět, protože
se nechtěla učit.
(1)
(začátek rozhovoru)
J: Tak o čem mám povídat?
E: No třeba o čem jsme to začaly (ještě venku než jsme dorazily k paní Marianě do bytu a začaly
rozhovor nahrávat), to bylo zajímavý, o tom, proč jste sem přijela a jak to bylo s tím vaším manželem –
J: No provdala se (...) za rok potom se dcera narodila. S manželem to nevycházelo nějak dobře, možná –
myslím, že dcera je po něm, protože se taky nechce učit a on nedostal, jako když končíš školu, u nás říká
se atestaci (?)
(...)
(2)
E: Ještě jsem se chtěla zeptat, kdybyste to srovnala před tím, když jste tu byla sama a pak když tu byla
dcera, jako co to obnáší mít tu dítě? Jak to změnilo ten váš život tady, jestli nějak?
J: Jako po jedný straně jsem ráda byla, že ona je tady, že já ji vidim, protože jak odjela, tak ona spala tam
na tý posteli, já vzala ty skříňky, kde ona měla ty knížky jako taky se mi chtělo brečet, že to všechno
prázdno, ale z druhý strany já jako pořád myslela na to, že ona sama se má učit a ona se nechtěla učit,
jsme se hádaly na tom, nešlo to vůbec to nějak, tak aby to bylo hladký.
(...)
(3)
(na konci rozhovoru)
J: No jestli vy si z toho něco vezmete, protože ona není jako obyčajné dítě, jako všichni, no nějaký
zvláštní dítě, že by to se otnosilo (vztahovalo) ke všem.
Mariana
Aby se paní Mariana mohla distancovat od své dcery (a svého stigmatu opustivší
ženy-matky), vylíčila dceru jako „zvláštní dítě“, ke kterému je přípustné, aby se matka
chovala jinak než je běžné u normálního dítěte.
Proč paní Marianě nevěříme? Problém je v její explicitnosti ohledně požadavku
„učit se“ a v dalších atributech její osoby. V předešlém případě paní Romana o snaze
směřovat za „něčím lepším“ také mluví, ale nikoli přímo – vždy jen velmi obecně a bez
souvislosti se svou osobou (v poznámkách o lepších mravech v Česku, o otevřenějších
vztazích v českých rodinách apod. ) Dále čeština, jakou paní Mariana mluví, práce
pomocné síly v restauraci, nový muž, kterého si v Česku našla a se kterým dcera
nevycházela dobře, podkopávají důvěryhodnost jejího volání po seberozvoji a jeho
51
Diplomová práce
bojkotování ze strany dcery. Paní Mariana je tak na přímé cestě ke stigmatu matky, jež
se nestará o dítě, ale o vlastní (finanční) prospěch.
c) Osamělý život v hodnotách (Naďa )
Zcela opačnou strategii, jak mluvit o svém problému nepřijetí, představuje
osamělý život v hodnotách paní Naďa. Opačná je v tom smyslu, že se vyhraňuje
zejména proti Čechům. Tato rodina byla jedinou, která pocházela z města a kde měli
oba rodiče vysokoškolské vzdělání. Do Československa se provdala maminka Naďa a
rodina se za ní přistěhovala před deseti lety kvůli léčbě Nadina chronického
onemocnění. Migrace pro ně znamenala pravděpodobně největší sociální sestup
z hlediska profesního i společenského. Většinu potíží, se kterými se tato žena a její
rodina (s výjimkou nejmladší dcery, která je už dle slov Naďa „jiná“ ) potýká,
vysvětluje Naďa tím, že mají jinou mentalitu – jiné hodnoty. Oni byli s manželem
zvyklí se o lidi kolem sebe zajímat, starat, dělit se, podporovat se, trávit čas společně,
ale Češi jsou k takovému chování lhostejní nebo dokonce odmítaví. Tatínek dceřiny
spolužačky například zakázal své dceři chodit na návštěvy do jejich rodiny. Sousedé je
s výjimkou dcery nezdraví, přátele nenašli, jen poslední dobou v pravoslavném chrámu,
kam začali chodit. Tento dojem o nepřátelské mentalitě Čechů sdílí spolu s téměř
jedinými přáteli Srby, kteří ho potvrzují:
teď taky třeba máme známých, takovou rodinu napůl srbská, česko-srbská rodina, tak spolu kamarádíme,
protože u nich v Srbsku podobné takové vztahy jako u nás a jí to hrozně moc chybí. Protože ona říkala,
přijde na pískoviště s dvouma malými holkami a prostě to je úplně jiný rozdíl, jak u nás a jak tady, já
nevím děcka aj moc nehrají, že ty rodiče tak – ale ona mluví dost dobře česky, ale prostě řikala, že ona má
problémy s kyčlí po porodu, tak říkala , že dítě, já nevím utrhlo se z ruky a běžalo k cestě a nikdo ho
nezastavil, všichni tam stáli u přechodu a vůbec nikdo nezasáhl. U nás by už každá babička, každý by
„kam běžíš a počkej na maminku“, už by promluvil nebo něco.
Naďa
Hlavní odlišnosti jejích „správnějších hodnot“, na které Naďa poukazovala, se
týkaly fungování rodiny, toho, že má rodina trávit čas společně a aktivně, ne každý
zvlášť. Zároveň ukazovala, jak tyto správné hodnoty vštípila také dětem, ačkoli ty se je
snaží v komunikaci s Čechy zvládat, aby nemusely žít o samotě, tak jako Naďa. Tak
vysvětluje, že například dcera zajde se spolužáky do restaurace, i když se jí to vlastně
nelíbí, aby s nimi udržovala nějaký kontakt.
Částečné přistoupení dětí na zvyky, hodnoty, mentalitu majority, je třeba
zdůvodnit tak, aby ani děti, ani ona (co se jich nadále pevně drží) nebyli potupeni – děti,
52
Diplomová práce
kvůli tomu, že shýbají hřbet, ona – kvůli tomu, že se mýlila a hodnoty Čechů nejsou tak
špatné. Dobrým příkladem takového negativního odsouzení „druhých“ a zároveň
připuštění, že se i člen vlastní skupiny může chovat jako „oni“ a nemusí to znamenat, že
je špatný jako „oni“, je následující ukázka, která se týká postoje k práci a kariéře:
...- nejsme zastánci toho, že všecko – že nemusí být, ne že za každou cenu, to není správně – ale prostě to
vidění života, že my jsme furt někde v takovém, víš – v takových hodnotách, -- a ty děcka. Víš my
neumíme být draví (...) Proto já bych nechtěla to vidět na svých dětech, ale na jednu stranu, v dnešní
době, jako můj manžel řikal: „Nech jich, ať oni vyvíjí se sami, protože v tomhle světě s našim
vychováním, to oni prostě nezvládnou, budou nešťastní lidé. “ Když je moc inteligentní člověk a je moc
vychovaný, tak to je takové, že jeho prostě zatlučou.
Naďa
Důvod prosazování správných (a nejen s rodinou souvisejících hodnot) oproti
hodnotám českým lze v případě Nadi a jejího muže vidět v tom, že po profesní stránce,
ve které se jim před migrací dařilo, šla tato rodina výrazně dolů. Strategii odsuzování
nesprávných hodnot české majority zdůvodní profesní neúspěch jinak ve skutečnosti
vysoce kvalifikovaného manžela a nebude přitom asociovat jeho situaci se situací
typických ukrajinské dělníky (jak se v zápětí objeví v líčení Nadina syna Nikoly), navíc
vysvětlí důvod osobního odmítání manželů a jejich izolaci. V případě paní Nadi je tato
její strategie (úniku do hodnot svého starého světa) vyostřena především tím, že je
jakožto „invalida cizinec“ nemůže najít žádnou práci. Stejným způsobem však paní
Naďa vykládá i potíže ostatních členů rodiny a i u jejího syna můžeme najít do jisté
míry převzetí této matčiny taktiky.
53
Diplomová práce
Tab. 4. 1 Identita a stigma u matek
Profil
Tamara
(35)
– VŠ pedagogická
– uklízečka
– rozvedená, z vesnice
– v ČR Xlet s matkou a
synem ZŠ (13)
Naďa
(49)
– invalida, z města
– v ČR Xlet s manželem
VŠ (dělník, asistent) a
dvěma dětmi GYM (18) a
VŠ (26)
– SŠ technická
– v hoteliérství
– rozvedená, z vesnice
– v ČR 10 let, v posledním
roce i se synem SŠ (17)
– servírka, z vesnice
– rozvedená, v ČR Xlet
s druhým manželem
– dcera ZŠ (13) nedávno
po roce odeslána zpět
k prarodičům na UK
Romana
(40)
Mariana
(31)
Prezentovaný
problém
0
(nepodstatné finanční
těžkosti)
Jeho vysvětlení
Vymezování se
–
vše
pro
budoucnost syna
( – ) UK
nestarají se o děti
(+) ČR lidé jsou
slušnější
–
způsoby
( – ) ČR děti
neuctivé
( – ) ČR mají
špatné
životní
hodnoty
– osobní odmítání,
izolace
–
nechodí
do
hospody, nebaví je
„koníčky po česku“
–
žít
s jinými
hodnotami, neumět
(a nechtít) být draví
a prosadit se
– narušený vztah se
synem – (nesprávná
matka)
– pracovat na sobě
+ na straně rodičů:
zastaralá vesnická
výchova vnuka
(+) ČR mají lepší
způsoby výchovy
dítěte
– selhavší matka
– na straně dítěte:
nechce na sobě
pracovat
( – ) UK: nemají
zájem učit se,
pracovat na sobě
– jako dcera a ex
– manžel
Identita a stigma u potomků
U potomků se v první části analýzy popisující jejich vnímání potenciálně
stigmatizujících atributů ukázaly jako nejsilnější charakteristiky mít nízké / špatné
vzdělání a mít odlišné mravy (na rodinu a studium orientované namísto orientované na
skupinu vrstevníků). Následuje opět popis strategií, jak potomci charakterizovali své
případné potíže, které zažívají:
a) Být moc dobrý (Nikola)
Nikola byl nejstarším z řad potomků (26 let) a do Česka přijel ve svých patnácti
letech. Svůj problém (být moc dobrý), na který převádí své případné potíže
v komunikaci s lidmi, vysvětluje takto:
...postupně začal jsem vadit i ostatním (nejen učitelce) asi, jelikož byl jsem hodně aktivní, byl jsem
vlastně zástupce třídy a měli jsem tam něco jako parlament a vždycky, když se šlo za řiditelem, tak já
jsem tam chodil, a nějaký takový ty akce pořádal zase já, no a když to zní jako „Ukrajinec a je nejvíc
vidět“, tak --- (ironický úsměch)
(...) --nejvíc jsem to ucítil pak na vysoké škole, když vlastně byly volby do akademického senátu
právnické fakulty (...) dost kamarádů tam mám a samozřejmě nepřátelé tam taky jsou, ti kteří závidí nebo
tak.
Nikola
Být Ukrajinec a být moc úspěšný se podle Nikoly v Česku neodpouští, zvláště
je-li člověk zásadový, jak říká na jiném místě. Podobně jako o výjimečnosti ve věci
54
Diplomová práce
studia a kariéry v akademických orgánech, hovoří i o svých vysokých standardech na
vzdělání kamarádů a rodinné poměry, z nichž pocházejí:
E: No --- a když porovnáš to, jak fungujou rodiny na Ukrajině, nebo vaše rodina a jak fungujou český
rodiny, vidíš nějaký rozdíly?
I: No to bych asi nemohl přesně porovnat, protože naše rodina --- byla dost výjimečná i na Ukrajině a spíš
K NÁM chodili všichni na návštěvy a všichni moji kamarádi jezdili S MÝMI rodiči na piknik a tak dále a
my jsme vždycky trávili volný čas společně, kdežto ve všech rodinách to tak nemuselo být, ostatní mohli
se rozejít a nebyli plnohodnotná rodina, u nás toto nebylo, to jsme nezažili. No a tady co znám, tak taky se
to nějak vytřídilo, tak teď mám takové kamarády, který mají plnohodnotné rodiny, většinou jsou to lidi,
kteří mají stejné vzdělání, nebo podobné a kteří tráví společný čas, takže – - – řekl bych, že to může být
tak nastejno.
Nikola
Aby Nikola nenechal nikoho na pochybách, že je opravdu výjimečný a že má
s Ukrajinskými dělníky společného asi tolik jako „Cikán“ s Čechem, říká ještě:
No těžko mně mohli řikat „ty, ty jsi nic“ protože já jsem měl vyznamenání a jako ta škola to nebyl
problém (úsměch), možná je to takové plus, kdybych byl hůř než oni, tak určitě by řikali „a učení nedá a
tohleto“. Samozřejmě část – takový ty vtípky ohledně těch, co tady staví, stavebníky, no já na to mám dva
názory, první je, že když staví tak dobře kdyby nestavěli oni, tak, kdo bude stavět, tak hodně se tady ještě
nepostaví, no a druhý, samozřejmě taky, tihle lidi nejsou – na Ukrajině taky, to je těžko pochopit
Ukrajinu, protože my jsme sice Ukrajina, ale ta západní část, západní Ukrajina, tak ti, co jsou z Kijeva,
tak oni je neberou jako součást svoje. Ona nikdy nám nepatřila a těm lidem, těžko se dá rozumět, že ta
mentalita je mezi náma, no my – jsme jaksi cizí. (...) A to jsou lidi, které jsou často nevzdělané a – fuu a
často ti lidi ani -- no když to všechny lidi, tak všechno se řeší silou a tak no, takže málo kvalifikované.
E: hmhm
I: No a když někdo řekne, že dá všechny pod jednu lajnu, tak mě to vadí no. To je to stejné, jako bychom
tohle říkali o Romech, že všichni Češi jsou jako Romové --Nikola
Přestože poukazuje na to, že se ho díky jeho vzdělání a rodinnému zázemí
stigma ukrajinského dělníka nedotýká, stejně se od této skupiny Ukrajinců explicitně
distancuje jako od „cizích“, podobně jako se úspěšné matky distancují od těch, co
nějakým způsobem selhaly.
Nikola je obrazně řečeno přísnější, než jeho otrokáři: ti, co nemají vzdělání a
mají neplnohodnotné rodiny, si nezaslouží uznání. Jde dokonce tak daleko, že
pochybuje i o kvalitách vlastní sestry, říká, že mají už každý jiné základy, že sestra
nemá tak pevnou vůli a průbojný charakter, a tak se musí více podřizovat, a proto je pro
ní život zde možná složitější.
Nikolův „problém“ spočívá v tom, že s ním mají problém ostatní, ne on s nimi.
On, zásadový, si vystačí sám s hrstkou sobě rovných. Nikolova strategie sebeprezentace
jde do velké míry ve stopách matky (rodičů), jejíž mantrou je „život v hodnotách“ spíše
55
Diplomová práce
než s lidmi. Na rozdíl od rodičů je však úspěšný a úspěch (ve studiu a kariéře) ve
spojení s odlišnými hodnotami, které se navíc kriticky vymezují vůči Čechům i velké
části Ukrajinců, se neodpouští. Nikolův případ by se dal v jistém ohledu také přirovnat
k případu Mariany: odsoudit vlastní dítě (v Nikolově případě Ukrajince a dokonce i
vlastní sestru) je podezřelé. Poukazy na to, že mají potomci jiné hodnoty, se objevovaly
alespoň v oblasti rodinných vztahů ve všech rozhovorech, u nikoho to však nebylo
provázené tak silnými odsudky k „jiným“ Ukrajincům a tak výraznou proklamací
vlastních úspěchů.
b) Já už jsem jiná (Nina a Olenka)
Jestliže Nikola šel do určité míry ve stopách rodičů, jeho sestra Nina a další
dívka Olenka právě naopak. Obě se svým způsobem lišily od představ svých rodičů
ohledně toho, jaké by měly být. U obou dvou to zároveň byla mírně bolestná, ale
efektivní strategie, jak se nelišit od toho, co je normální ve skupině jejich českých
vrstevníků.
u nás ta rodina byla vždycky tak konzervativnější, vždycky takové ty morálka, zásady a pohledy na svět
víš že je tam poznat, že naši vyrůstali v takovém tom eh --- třeba nevim, jak byly ty pionýři a všechno
musí být podle pravidel a prostě tak. Fakt aj teď oni občas řeknou, že tohle bylo zrovna dobrý a vždycky,
že se snaží tak nějak to – A bratr taky vyrůstal ještě když byl malý taky tady v tom řádu a tady to všechno
- no a já už jsem trochu jiná, protože já už si nejvíc toho pamatuju tady odsaď a tady byly všechny ty
názory a všechny ty pohledy na různý problémy úplně jiný že jo, že vlastně naši byli – nebo nebyli proti
tomu režimu, v kterým žili, protože jim se žilo třeba dobře – sice nebyli nijak privilegovaní nebo tak, ale
nežilo se jim špatně, aj cestovali, aj tak protože Sovětský svaz byl velký, tak mohli a jezdili sem do České
republiky, což bylo pro ně takový to zahraničí, takový to strašně vyspělý a tak no. A zase já jsem všude
kolem sebe slyšela, jak to bylo strašný období, jak tady prostě lidi trpěli, jak nemohli nikam jezdit, jak
bylo málo různých potravin a tak, ale nějak naši na to nekladli důraz, ale tady se strašně klade důraz na
takový ty – a na to jak se tady žilo špatně.
A potom prostě já jsem přišla ze školy a něco jsem řekla, protože já jsem je poslouchala a řekla jsem si,
že fakt oni to tu měli těžký, a já jsem přišla domů a naši mně to jakože nechtěli věřit, a pak vždycky
z toho vzniklo něco takovýho, že já jsem byla za tuhle stranu a oni za tu a přitom to nebylo tak, víš co –
že jsme si vlastně jenom vysvětlovali, jak to bylo.
Nina
Lišit se od „svých vlastních“ může vést ke konfliktů a může to být bolestivé,
z hlediska vyhnutí se rizikům přiřčení negativních atributů je to však poměrně efektivní.
Rodiče nebo jiní příbuzní distancování potomků od dosud společných hodnot, názorů a
postojů mohou nést s nelibostí a mohou to dávat do určité míry najevo: Nina vypráví o
tom, jak její vrstevnice na Ukrajině už při škole vydělávají a podílí se na financování a
spravování domácnosti rodičů, popřípadě už zakládají vlastní rodiny, zatímco ona ani
neví, jakou vysokou školu by chtěla studovat. Ukrajinští kamarádi rodičů se diví, že ona
nemá takto jasno, na nedostatek Nininých plánů pro život a její „plutí životem“
56
Diplomová práce
v rozhovorech narážela i matka a bratr Nikola. Rodiče se však nemohou stejně bezpečně
(z hlediska zachování tváře) distancovat od svých potomků jako potomci od nich.
Pokud se rodiče o takovou výčitku pokusí, může jim být připomenuta jejich rodičovská
role podle českých standardů, jako je to vidět v následujícím případě druhé dívky
Olenky.
Olenka pochází z venkovské rodiny dělníků a v Česku studuje obchodní
akademii. Svůj problém prezentovala jako nedostatečnou pozornost, čas či prostředky,
které jí rodiče v dětství dali. Matčiny představy o tom, co by měla dcera umět a dělat,
jsou podle ní nerealistické. Odvozuje je totiž buď od norem lidí „kteří jsou na tom
jinak“, bohatších a vzdělanějších Čechů, u kterých matka uklízí, anebo od norem země
matčina původu, což je podle dcery stejně scestné.
Ona (matka) nevidí vlastně zase ten způsob toho života, když jsem mladá, ona si myslí jako že hned
začnu prostě něco, budu jako taková, budu všechno vědět víš co, a že se budu chovat a todle, ale já se
taky potřebuju vyřádit, že jo, tak ona v tomhle jako občas nevidí, že ten svět vidí jinak, než ona i byla
zvyklá, ona byla zvyklá v tý Moldávii, dítě pracovat, pracovat, pracovat nic jinýho, teď zase vidí, že děti
se věnujou svým koníčkám, támhle todle, tohle, a tohle, protože maj ty rodiče, který to prostě dovolej, že
jo! (...) Ona hlavně srovnává s těma lidma, který se mají jinak než my, že jo, než je normální že jo, to mi
jako docela dost vadí, to jí vždycky vyčtu, že ona mi dycky tohle řiká.
Olenka
Podle Olenky matka neví, co je tady normální a z toho pramení její nerealistická
očekávání a zklamání (matka mi odmítla rozhovor se slovy, že nemá čas, protože je tu
deset let a stále dvanáct hodin denně uklízí a že by mi stejně neřekla nic pěkného) jak
vůči ní jakožto dceři, tak vůči tomu, jak by sama chtěla žít. Kdyby chtěla matka Olence
oponovat, hned v zápětí následuje Olenčin dodatek o tom, jak na rozdíl od dětí
matčiných zaměstnavatelů nedostala v dětství čas a prostředky na své koníčky, učení se
jazyků, aby toho pak využila v budování kariéry. Místo toho musela rodičům překládat,
obvolávat inzeráty na koupi bytu, tlumočit na úřadech, psát faktury za podnikatelskou
činnost rodičů atp. , jak to po značnou část rozhovoru podrobně líčí. V tomhle jejich
vztah nechápe jako vztah matky a dcery, dodává dále.
c) Neplánovat (Lena a Ljuba)
V předchozích dvou případech se buď potomci vyhraňovali vůči rodičům, nebo
se k nim naopak přikláněli. Strategie Leny a Ljuby, dcer dvou ukrajinsko-ruských
středoškolaček, však ukazují, že se lze i velmi úspěšně negativně nevyhraňovat ani vůči
rodičům, ani vůči jedněm nebo druhým kulturním normám. Ačkoli byl rozhovor
57
Diplomová práce
s Lenou a Ljubou velmi příjemný a uvolněný, na rozdíl od všech ostatních odmítly
vyprávět nějaký „příběh s problémem“. Jediné, co je snad mírné znepokojovalo, bylo to,
kde budou v nejbližší době žít a v jakém jazyku by se tedy měly více zdokonalit.
E: Jo a teď mluvěj o tom, že by se vrátili? (rodiče)
N: Jo, právě že jo a že jako já jsem se jako naučila ten jazyk, tak si jako nepředstavuju, že se zase od
začátku budu učit ruštinu jako rychlost psaní a takový
J: Mě řikaj, že jsem se učila psát, že se měla úplně jinej styl písma, o hodně hezčí, než teď píšu rusky a to
já teď píšu fakt jak v první třídě
E: Tak to si osvojíš za chvíli. A vy byste se chtěly vracet?
N: Možná jo, tak trošku
J: Ale my spíš jako vrátit se, třeba přestěhovat se do většího města nebo tak
E: Hm a zase jste řikaly, že uvažujete o školách dalších, tak?
N: No já, no protože mě to vychází, že já bych dokočila tuhle školu a Lena by dokončila střední vlastně
E: Takže vy už to máte naplánovaný, že už byste se za nějaký dva tři roky vrátily?
N: No to ještě neví – neplánujeme dopředu, protože tatínek, vždycky řiká, že když se plánuje všechno
dopředu, tak se to nikdy nesplní (smích)
(...)
E: Co bych se ještě zeptala důležitýho, v čem je to jiný, jestli je to jiný žít vlastně v nějaký zemi, která pro
tebe byla ze začátku cizí?
N: Ze začátku je to těžký a pak prostě jedeš – jedeme domů a pak zase, když jedeme zpátky – zase jedeme
domů (smích)
Lena a Ljuba
Obě však mluvily obstojně oběma jazyky, i když ne zcela dokonale, a jako
jediné si také chtěly vyzkoušet hovořit se mnou rusky, i když ne v rámci nahrávaného
rozhovoru. Ačkoli zpočátku jejich pobytu zde nebylo všechno bez problémů (mluvily o
tom, že zpočátku téměř nerozuměly česky, ale že jim pomohla Nová škola – nezisková
organizace poskytující doučování dětem s prospěchovými problémy), nevracely se
k těmto momentům víc než krátkou nepodstatnou zmínkou. Sestry studovaly střední
odborné školy a plánovaly založení rodinné firmy. Na účet spolužáků utrousily občas
nějakou poznámku o jejich neuctivém chování k rodičům a učitelům a o tom, jak kouří a
rodiče je musí nutit do učení. Nebyl v tom však odsudek, spíše věcná a nejistá odpověď
na mou otázku po rozdílnostech. Měly řadu kamarádů českých, ruských, ukrajinských,
řadu z nic tvořily právě klienti z Nové školy – děti ze sociálně slabších rodin,
neromských i romských. K odpovědím na mé otázky také jako téměř jediné dodávaly,
že věci mohou být u různých lidí různě, že nějaké odlišnosti a rozdílnosti se nedají
generalizovat.
58
Diplomová práce
Tab. 4. 2 Identita a stigma u potomků
Tolik
(13)
Profil
– žák ZŠ
– syn Tamary
Prezentovaný problém
– UK, cizinec, tlusťoch
vysvětlení
0
Nikola
(26)
– studentVŠ
– syn Nadi
– předsudky, odmítání
– nechodí do hospody,
jiné koníčky
Nina
(19)
– studentka GYM
– dcera Nadi
nesplňuje
očekávání
rodičů
(není tak dospělá)
– je moc dobrý a
kritický, protože na
sobě pracuje
– má jiné hodnoty
0
Olenka
(19)
– studentka OA
–
v
ČR
13let
s matkou
(ZŠ,
uklízečka) a otcem
(SŠ dopravní)
– z vesnice
– studentka SŠO
– setra Ljuby
– v ČR s rodinou, s
matkou (SŠ, umělecké
řemeslo) a otcem (SŠ,
stavební dělník)
– studentka SŠO
– sestra Leny
nesplňuje
očekávání
rodičů (co všechno
neumí)
– je dcerou rodičů
střední nižší třídy
0
– jiné vychování
( – ) ČR: horší
vychování
(neúcta
k autoritám, kouření
0
– zajímá ji více
Rusko a ruština
– jiné vychování
( – ) ČR: horší
vychování
–
jiné
mravy
spolužáků
(neúcta k autoritám,
kouření)
Lena
(18)
Ljuba
(22)
Vymezování se
( – ) ČR:
mají
špatné
vychování,
nemají
úctu k rodičům
( – ) ČR:
– nejsou tak schopní
–
mají
špatné
hodnoty
(+) UK:
Děti
samostatnější,
zodpovědnější,
dospělejší
(spíše
rodinné přesvědčení
než její, je pro ni
důležité, jen pokud jí
srovnávají)
0
Na výše popsaných strategiích jak o sobě – o svém „problému“ – informátoři mluvili,
bylo vidět, že rodiče a potomci se mezi sebou i navzájem značně liší a do různé míry
využívají nabídnutou možnost ukázat se jako „jiné“ vzhledem k nějaké skupině lidí.
Obě strany k tomu využívaly především defenzivní vymezování se vůči skupině
„nedostatečných“.
Můžeme shrnout, že v sebeprezentaci „osobního problému“ matek se objevily tyto
strategie:
1. Orientace na dítě, zdůrazňování zájmu na jeho prospěchu a zároveň negativní
vyhraňování se vůči těm ženám, co takto nečiní. (Tamara, Romana)
2. Orientace na „pokrokové hodnoty a životní styl“ oproti zaostalým poměrům na
(ukrajinské) vesnici. (Romana, Mariana, Tamara)
59
Diplomová práce
3. Orientace na „původní ukrajinské hodnoty“ jakožto správné a distancování se od
života zde, jakožto světu s jinými (špatnými) hodnotami a jinou (špatnou)
mentalitou. (Naďa)
V sebeprezentaci „osobního problému“ potomků se objevily tyto strategie:
1. Orientace na „kariéru“ a zároveň negativní vyhraňování se proti všem méně
schopným, co na sobě nepracují. (Nikola)
2. Orientace „proti“ rodičovským představám a názorům (neznamená to však
automaticky, že proti ukrajinským normám) (Olenka, Nina)
3. Odmítnutí vyhraňovat se – odmítnutí jakéhokoli problému spojeného
s cizinectvím. (Lena a Ljuba)
V sebeprezentaci matek sehrávali úlohu nedostatečných především „druzí
imigranti a Ukrajinci“ (Tamara: lidé se špatnou výchovou a hodnotami, ženy, co se
nestarají o děti, Romana: zpátečnický svět ukrajinské vesnice, zastaralé pojetí
autoritativního rodičovství, Mariana: lidé, co se nechtějí rozvíjet), česká majorita
(Naďa: lidé se špatnými hodnotami a mentalitou) a v jednom extrémním případě vlastní
dítě (Mariana). V sebeprezentaci potomků sehrávali úlohu druhých spíše rodiče (Ljuba a
Olenka: rodiče mají neadekvátní očekávání a požadavky) než „druzí“ krajané nebo
„česká mládež“. Kromě extrémního případu Nikoly (který odsuzoval všechny „méně
morální, schopné a vzdělané bez rozdílu etnické příslušnosti) zazněly z úst potomků
pouze nepodstatné a v podstatě spíše legrační poznámky na adresu svých vrstevníků.
Téměř všichni sice zmiňovali do jistí míry jiné mravy českých dětí co do chování
k rodičům a autoritám, nepředstavovalo to však pro ně zásadní „osobní problém“ (v
určité míře byl výjimkou Nikola, ale i ten říkal, že zde našel skupinku sobě rovných a
svůj problém prezentoval spíše v tom, že je prostě „moc dobrý“ ) v životě jako
například pro paní Naďu. Daleko méně než rodiče měli potomci tendenci vymezovat se
proti kategoriím lidí na základě etnické příslušnosti a když, tak spíše nevážně a s
nadhledem. Ilustrativní je reflexivní zhodnocení vlastního posuzování lidí Ninou,
Nadinou dcery:
60
Diplomová práce
...občas taky jako cítím sice, že třeba tady se někdo tak chová, že já si říkám, že od nás by se tak snad ani
nikdo nechoval, ale některý vlastnosti, neříkám, že je to u všech, ale často, že si říkám v afektu, prostě
jako že tak snad jako – že to tak zobecňujou Češi a jako – , ale jinak si myslím, že lidi tam jsou taky
jakože horší se najdou aj lepší se najdou, jo...
Nina
Poznamenejme také, že podstatnou výhodou v úspěšném budování pozitivní
identity u potomků je společenská norma, která je s mladými spojena. Zatímco potomci
se mohou v souladu se svou společensky přijímanou rolí dospívajícího jedince
vyhraňovat
proti
rodičům
a tím
se distancovat
od
některých
potenciálně
problematických hodnot a požadavků (přílišné zaměření se na rodinu, akceptace atd. ),
matky něco takového vzhledem ke svým dětem (které mohou být také nositeli některých
nežádoucích atributů v jejich životě – zaostalé nebo špatné hodnoty, nedostatek zájmu
pracovat na sobě) mohou udělat jen těžko. Pokud ano, pak jen s velkým rizikem ztráty
morálně přijatelné identity, jak jsme viděli na příkladech paní Mariany a Romany.
Když se tedy podíváme na prezentované osobní problémy, neobjevíme mezi
nimi s výjimkou paní Nadi převahu nějakých typicky jiných problémů než těch, se
kterými se potýká běžný moderní člověk. Paní Naďa by mohla v tomto ohledu
představovat ještě Schützova cizince klasického typu, který tomu, co se děje kolem něj,
nerozumí a soudí svět kolem něj ostrým kritickým pohledem své původní kultury.
Ovšem zdá se, že většina ostatních informátorů, zcela dobře ví, co v tomto světě dělat
a potýká se především s běžnými potížemi jako je sladění kariéry a osobních vztahů,
sladění rodičovských a vlastních představ o životě, ačkoli k tomu má poněkud
komplikovanější podmínky. Vždy je totiž po ruce stereotyp, který jeho/její normální
problémy může transformovat v něco typicky ukrajinského. (Když se Tamara „příliš“
věnuje synovi, může být označena za hloupou Ukrajinku, co na sobě nepracuje. Když
Nikola pase za úspěchem, bude označen za imigrantského kariéristu s asociálními
hodnotami vzhledem k vrstevníkům atp.)
Identita a stigma v rodině
Identitní projekt však není tak zcela individuální záležitostí, jak by mohlo z výše
uvedeného vyznít. Určité výklady stigmatizujících charakteristik se v rodině mohou
předávat, utvrzovat nebo naopak upadnout v zapomnění. Podle Goffmana se kmenové
stigma etnického původu může šířit po rodových liniích a rovnoměrně kontaminovat
61
Diplomová práce
všechny členy rodiny (2003: 12). Spíše však než o „dědění“ by bylo přesnější hovořit
v případě ukrajinských imigrantů o aktivním učení (se) určitým interpretacím. I to však
evidentně funguje jen v omezené míře. Zde předkládám několik postřehů k tomu, jak
rodina ovlivňuje nakládání s potenciálně stigmatizovanou identitou.
Učení (se) stigmatu
Matky (rodiče) mají před dětmi zpravidla nějakou dobu náskok s pobytem
v nové zemi, aby zajistily podmínky pro přesun dítěte (podrobněji Drbohlav 2001), a
tak své děti po jejich příchodu aktivně připravují na to, co je zde čeká. V následující
ukázce Romana líčí, jak syna připravovala na příjezd do Česka po tom, co pro něj již
úspěšně získala vízum:
No já potom v létě přijela, řikám jemu, že „Pojedeš se mnou! Máš strach, nemáš strach?“ On jako že má
strach, řikám jako že „Ty jedeš do úplně jinýho státu, tam jiná mentalita, jiný lidi a když půjdeš do český
školy, musíš jako brát to, že ty nebudeš ještě dobře mluvit, že budeš mít problémy, ještě nebudeš mít
kamarády, že z tebe možná děti budut i smát, musíš být psychicky do toho připravený.
Romana
Romana by mohla své ponaučení synovi formulovat třeba tak, že bude
pravděpodobně trvat nějaký čas, než si s českými vrstevníky porozumí, ale připravuje
slovy, že lidé jsou v Česku jiní a s jinou mentalitou, a vzápětí navazuje informací, že se
možná synovi budou smát. Učí ho, že jeho jinakost může být zdrojem problémů. V této
situaci se matka stává nejen průvodcem a vykladačem této „jiné“ společnosti a kultury,
ale především jejím aktivním tvůrcem.
Naučení se interpretacím rodičů může být „velmi úspěšné“ a naučené stigma
může fungovat, jak popsal Goffman, jako milosrdný nástroj po ruce vhodný pro
vysvětlení jakýchkoli jiných nedostatků, jejichž přiznání by možná ještě více zraňovalo.
To můžeme ilustrovat na příkladu třináctiletého chlapce Tolika. Tolikova matka
vysvětluje problematické situace, do kterých se její syn dostává, na základě a v rámci
vlastních zkušeností se stigmatizací:
T: (...).... Tolik zůstal doma a strašně zlobil já nevim dal si hrnec na hlavu (smích) tak já řikám odejdeš do
mateřský školky, no ale doma je doma, tu já nevim (???) ještě jsem pracovala v Odkolku v pekárně, já
jsem na to úplně zapomněla, no a Tolika jsme dali do školky a to bylo potom už trošku horší –
E: A proč?
T: No do něho jako každý koukal se jako na Ukrajince – jako moc neměli za oblibu Ukrajince, opravdu
brali jako černů sílu.
Tamara
62
Diplomová práce
Tamara spojuje ústrky svého syna ve školce s tím, že je „Ukrajinec – černá
pracovní síla“. Tamara pokládá za zřejmé, že ho neměly děti či paní učitelky v oblibě,
protože je Ukrajinec a nikoli třeba proto, že ve školce strašně zlobil stejně jako ji doma,
nebo proto, že je při těle (má mnoho dioptrií, šilhá, legračně kombinuje spisovné knižní
výrazy s hovorovými a sem tam přidá špatnou koncovku), což uvádí mimochodem
v rozhovoru sám Tolik jako jeden důvod jeho neoblíbenosti mezi spolužáky. Když
Tolikova matka vypráví, jak pracovala jako „černá síla“ v pekárně, tato zkušenost se
stává rámcem, ve kterém nahlíží celou jejich rodinnou situaci včetně svého syna, jakkoli
je nepravděpodobná představa, že by ostatní děti předškolního věku měly tušení, co
klišé „Ukrajinec – černá síla“ znamená18. Zatímco Tamara velmi dobře reflektuje přenos
stereotypních negativních kategorií v rodinách majority („pokud ten rodič by neřikal, že
to jsou smradlaví Ukrajinci, co tu vůbec dělají, a tak dál, tak to by děcko jako vůbec
nemělo tušení“ ), nereflektuje už, že sama podobným způsobem učí syna vlastnímu
sebepojetí. Tolik pak líčí svůj život zde jako chorobopis ústrků, které vysvětluje právě
tím, že „je Ukrajinec“ :
S: (...) no a jako různě to tam chodí (ve třídě), že u jedněch je to tak a u druhých i tak, že jako u mě je to
jako zle a u jiných je to v pořádku. (...) Takový divný to je, no ale tady to s prominutim děti, který tady
jsou tak to je hrozný prostě, to je vopruz, třeba když máma teďka dělá =
E: = Počkej, jaký děti myslíš?
S: No jako spolužáci v šestý třídě, – třeba máme tam jednoho hodně chytrýho kluka, kterej se ale
vytahoval za každou věcí, třeba já jsem – von ze sebe – se povyšoval hrozně – on třeba – já jsem měl – asi
dvakrát jsem neměl propisku a on řiká „Tak si jí konečně někdy kup, ty chudáku!“, jo? A takový narážky
hrozný, jo. (...) Nebo třeba když někdo někoho prudí, tak je to v pořádku, ale když já začnu prudit, tak to
neni v pořádku. Ech – kluk Martin, nebo nějakej jinej, začne provokovat nějakýho kluka, což je můj
kámoš mimochodem, a já si do toho začnu – přistoupit a provokuju taky jeho a von ihned na mě jako „Ty
čůráku jeden ukrajinskej!“ a takovýhle věci, že jako takovýma drastickýma případama, že vždycky do
toho pravýho místa tim bodlákem. No prostě je to takový hrozný, ale jinak je to v pohodě.
Tolik
Z ukázky je vidět, že Tolik spojuje své potíže se spolužáky právě s tím, že je
Ukrajinec, aniž by to bylo nutné. Věta, kterou spolužák usadil Tolika za to, že si
zapomenul propisku „Tak si jí konečně někdy kup ty chudáku!“, by se dala stejně dobře
vykládat jako obyčejná dětská zlomyslnost, kdy se jedno dítě posmívá druhému „jen
tak“, nebo doslova (chudáku) kvůli finanční situaci jeho rodiny. Tolik ale tuto větu
vykládá jako narážku na svůj původ, a tak na první příhodu s propiskou okamžitě
navazuje s další příhodou (rvačka spolužáků, do které se chtěl vložit, ale byl odehnán),
18
To odpovídá i zkušenosti dvou výchovných poradců z pražských základních škol s nimiž jsem o dětech
imigrantů ve třídách mluvila. Zvláště s dětmi ukrajinského původu (narozdíl od některých asijských
63
Diplomová práce
kde už onu příčinu nevraživých reakcí na svoji osobu nechává zaznít z úst spolužáka.
Citací spolužáka „Ty čůráku jeden ukrajinskej!“ vysvětluje pravý význam („to pravý
místo“ ), kam mířila narážka z první příhody „ty chudáku“. Ačkoli v první situaci
vysmívání nezazní nic, co by usvědčovalo Tolikova spolužáka, že se Tolikovi vysmívá,
právě protože je Ukrajinec, Tolik to tímto způsobem vykládá.
Blanka Tollarová píše v této souvislosti o velké míře citlivosti některých cizinců
na narážky týkající se jejich etnického původu: „...respondenti někdy přičítají určité
motivace rasismu či odmítání cizinců, přestože důvod nerovnosti může ležet někde
jinde, než je odlišnost či cizost cizince (...) Fakt, že jsou cizinci, je pro mnoho
z respondentů primární a vychází z něj i tam, kde by to možná, vzhledem k povaze věci,
nebylo nutné. “ (2007: 74) Stejný mechanismus ale můžeme, zdá se, vykládat i jako
strategický nástroj vyhraňování se a utíkání se k odlišnosti stigmatizované kategorie,
jako do bezpečného přístřeší, které již známe a víme jak s ním nakládat.
Z druhé strany potomci reflektují zkušenosti rodičů nebo ostatních členů rodiny
a berou si z nich ponaučení o tom, co může být potenciálně stigmatizující, i když se
sami přímo s podobným stigmatem nepotýkají a nemusí to zasáhnout jejich sebepojetí
do takové míry, jako je tomu v současné době u Tolika. Dobrým příkladem může být
studentka Nina, vystupující v úvodu kapitoly. Viděla, že okolí reagovalo na ostatní
členy její rodiny negativně, a tak se ve škole raději neptala, když nějakým slovům
nerozuměla, aby na sebe zbytečně neupozorňovala, i když, jak říká, neměla v kolektivu
problémy. Učení (se) stigmatu může mít tedy oba dva efekty. Může vést k hladšímu
zvládnutí potenciálně problémové situace, v případě Iny, ale může vést i k jakémusi
interpretačnímu autismu a pokřivenému sebepojetí, jako pravděpodobně v případě
Tolika.
Představy o roli dospělého a dítěte
Ve srovnání s matkami potomci ztrácí řadu potenciálně stigmatizujících atributů.
Například lépe ovládnou jazyk, popřípadě zcela ztratí přízvuk. Z hlediska celkového
pole negativních stereotypů je však pravděpodobně důležitější ta skutečnost, že se na
rozdíl od rodičů „neušpiní od černé práce“ (ačkoli je ještě předčasné soudit). Paradoxně
rodin) měli oba poradci velmi dobrou zkušenost s jejich zapadnutím a přijetím třídou, zejména pokud šlo
o děti stářím do prvního stupně ZŠ.
64
Diplomová práce
se však může stát, že například ztráta jazykového handicapu (oproti rodičům) se může
stát v očích potomků handicapem v jiném smyslu: Namísto aby se věnovali jako česká
mládež svým koníčkům a věnovali se vlastnímu seberozvoji, musí za rodiče vyřizovat
záležitosti dospělých. Takto popisuje svou zkušenost devatenáctiletá studentka Olenka:
(...) ona mi právě hodně dává prostě ty Johnovi (za příklad) a paní Johnová a ona s těma dětma jo a
prostě chodí támhle a támhle, jo a ta jejich dcera todlecto a todlecto a já řikám no dobrý, ale nesrovnávej
je a nás, že jo –
E: Hm
D: Ona hlavně srovnává s těma lidma, který se mají inak než my, žejo, než je normální žejo, to mi jako
docela dost vadí, to jí vždycky vyčtu, že ona mi dicky mi tohle řiká, todlecto ...a táta ten so o tomhle
vůbec nebaví a když jo, tak se o tom baví s mámou a mě jako nechává bejt, pak vždycky máma mě to
řekne, že já jsem spíš s mámou jako dobrý dobrý v pohodě, máma je taková, že se do toho všeho cpe
E: smích
D: Teďka jak sháníme byt, ...chceme si koupit a to je teda věc (...) A zavolej tam a domluv to nějak, ale já
řikám, ale jak já můžu domluvit, když já nevim, kdy má táta čas, kdy ty máš čas, že jo, ty se pak musíš
domluvit, ty ne já, já tam asi nepůjdu se podívat na ten byt sama, žejo, no a todle, tak to mě dycky vadilo,
že jsem musela všechno skoro zařizovat já.
Olenka
Jak je v ukázce vidět, Olenka plynule přechází od stížnosti na matčiny představy
o tom, co by měla umět a dělat (jako dcera paní Johnové, o které je řeč), k líčení toho,
jak musela od dětství, místo toho, aby se věnovala sama sobě, zařizovat záležitosti
rodičů (jako malá překládat matce na cizinecké policii, vyřizovat telefonáty, psát SMS,
číst návody, dnes psát na počítači faktury za podnikatelskou činnost rodičů). To ji pak
v jejích očích ve srovnání s českou mládeží handicapuje a posouvá její vztah k matce
oproti anticipované normě, k čemuž se po ukončení dlouhého líčení záležitostí, které
místo rodičů vyřizovala, vyjadřuje takto:
...v tomhle se vidim, že nejsem s tou mámou jako máma a dcera, víš co že prostě já mám taky nějaký typy
a máma se mě ptá na to a na to, tak jako nevidim nějakej ten vztah máma a dcera, to ne no
.... . já spíš mámu beru jako kamarádku, hodně, no občas, no občas má teda právě tyhle děsný názory od
tedlectěch –
Rozdílná očekávání dcery a matky ohledně toho, čím by se dítě či mladí měli
zabývat, co by měli umět a dělat, vedou k tomu, že Olenka vidí svůj vztah s matkou
jako určitým způsobem vychýlený. O obou fenoménech rozdílných norem a
očekáváních mezi rodiči a dětmi se mluví jako o generačním konfliktu (Zhou 1997),
v extrémní podobě o „emočním transnacionalismu“ (Wolf 1997: 459). To se zdá být
však ve vyhrocené podobě (větší než je u majority) spíše problémem u asijských
etnických minorit, kde mohou být značné kulturní rozdíly, než v případě této skupiny
65
Diplomová práce
imigrantů, jak naznačují výsledky výzkumu adaptace dětí cizinců od Evy Jánské
(2006).
Literatura a zahraniční výzkumy rovněž často diskutují vztah dětí a rodičů v
migraci a charakterizují v něm děti jako aktivní socializační agenty, tzv.
„cultural-brokers“ (Orellana a kol. 2003, Valenzuela a kol. 1999). Pro roli dětí někteří
používají španělsko-anglické pojmenování Para-phrasers, které odkazuje k tomu, že
děti překládají a interpretují význam sdělení do kulturního rámce srozumitelného
rodičům (Orellana a kol. 2001). Ačkoli mě právě toto téma zpočátku velmi zajímalo,
ukázalo se, že ke sledování těchto procesů nemám prostřednictvím rozhovorů přístup
(rodiče ani potomci o těchto věcech v pilotních rozhovorech nemluvili, nečinili tak ani
jiní potenciální informátoři, se kterými jsem se snažila na toto téma zapřádat
rozhovory), anebo v případě ukrajinské imigrace u nás není tato role dítěte natolik
výrazná z jakéhokoli důvodu – např. díky blízkosti kultur. Všechny citované výzkumy
se totiž zabývaly případem dětí latinos imigrantů v USA či Evropě.
66
Diplomová práce
5 Závěr a diskuze
Cílem analýzy bylo popsat identitní práci ukrajinských imigrantek a jejich
potomků. Hlavní zjištění bychom mohli formulovat tak, že kategorie etnicity se v
analýze rozhovorů neprokázala jako primární či dominantní v budování identit těchto
osob. Ve strategiích, jak aktéři budují své identity, nehraje etnicita či etnická identita
nijak výjimečnou roli z hlediska sebeidentifikace. Výjimečným případem byla paní
Naďa, která by mohla obrazně řečeno reprezentovat Schützovskou generaci cizinců,
kteří nerozumí světu a lidem kolem sebe a jsou od něj izolovaní. V ostatních případech
se jevil významnějším identifikačním znakem například původ z města či vesnice
(rozlišování na západní Ukrajince a Ukrajince z měst a vzdálenější východní části bylo
relativně významné) a generační příslušnost. Nejde samozřejmě o nějakou
jednoznačnou hranici. Také ve vyprávění studenta Nikoly bychom našli určité rysy
onoho Schützovského cizinectví, zdaleka ne však v takové míře. Jak komentuje
Nikolovu situaci jeho sestra Nina:
No já myslím, že lidi se k němu chovali hodně jinak (...), ale možná zapadl do takové generace, kde
prostě se fakt ještě hodnotilo podle té národnosti, jestli jsi Ukrajinec, tak je to prostě špatný...
Nina
V podobném smyslu – že etnická příslušnost dříve hrávala klíčovou roli, ale
dnes už tomu tak není a více určující charakteristikou je spíše generační příslušnost –
uzavírá také svou úvahu o příčinách neporozumění se synem vychovaným prarodiči
paní Romana:
...teď už jiná doba, spíš to jde z Evropy z ciziny, ty mladí už vychovaní teď už vůbec neni ten rozdíl,
Evropa, Česko, Polsko, Ukrajiny, na těch mladých – jo starší ty lidi, to je rozdíl a mladí to už ani
nepoznáš, to stejná mentalita už to je.
Romana
I když se však „doba změnila“, stejně zůstává v různé míře přítomná nejistota,
potenciální možnost, že to přece jen může někomu vadit:
...teď už to je vo hodně lepší, teďka – teď už jsem ráda, že mě takhle ty lidi berou, že kolikrát takhle když
se seznámim s lidma, tak oni „Jó ty jsi v pohodě a todle. “ Pak když jim řeknu, že to, že jsem z Ukrajiny,
že víš co, se občas ptám, jestli to vadí, nebo todle. Tak jako fakt žádnej problém. Teďka už jsem třeba
fakt dlouho nepotkala, jako že by to některejm lidem vadilo, jako teď už je jiná doba, že jo, teď už je to
lepší o hodně.
Olenka
67
Diplomová práce
Etnický původ je v případě ukrajinských imigrantů spíše podstatný z hlediska
diagnostického znaku pro vnější askripci, než vlastní identifikaci. Ačkoli tento závěr
zřejmě nikterak nepřekvapí, domnívám se, že mělo smysl podstoupit analytickou práci a
ukázat, jakými konkrétními cestami je stigma ukrajinských imigrantů re / konstruováno
a reifikováno v případě v dnešní české společnosti a jak se na tomto symbolickém
udržování hranic obě strany podílí. Doufám, že se mi do jisté míry podařilo nastavit
zrcadlo povaze této naší společenské praxe, a tak i společnosti samotné. Na závěr
zrekapituluji hlavní zjištění analýzy a pokusím se je uvést do věcných souvislostí.
Jaká odlišnost nejvíc vadí?
Výsledky analýzy, která mapovala vnímání potenciálně stigmatizujících atributů,
ukazují na to, že podle respondentů nejsou nejpodstatnějšími negativními atributy ani
tak ty znaky, které tuto etnickou menšinu typicky odlišují od majority (např. přízvuk,
nebo určité „ukrajinské“ vzezření), ale naopak spíše ty obyčejné charakteristiky, které
jsou zcela běžné i u majority normálních (nepracovat na sobě, mít nízké / špatné
vzdělání, nepečovat dobře o děti a jejich budoucnost). V případě majority se tyto znaky
pouze tváří jako něco jiného než to, co stigmatizuje cizince. Stigma ukrajinských
imigrantů je svou podstatou mnohem blíž (potenciálnímu) stigmatu nás normálních.
Odlišný etnický původ je pouze nádobou po ruce připravenou na to, aby se do ní
schovaly právě ty z potenciálně diskreditujících atributů, které nechceme vidět, protože
by se mohlo ukázat, že jsou to atributy, které sdílíme a že jsme si tedy podobní.
Smysl udržení definice situace, že jsme z podstaty odlišná kategorie lidí podle
mého názoru dobře vystihuje Martin Hájek ve svém textu týkajícím se kategorií sociální
stratifikace: „...my se můžeme mezi sebou osobně poměřovat, zatímco vůči jiným jsme
poměřitelní pouze jako sociální kategorie, resp. každý jednotlivec tuto kategorii
zastupuje. Kupříkladu v minulosti se šlechtici mohli měřit mezi sebou, kdo umí lépe
šermovat. Šlechtic s poddaným se takto měřit nemohli, protože měření by nevypovídalo
nic o jejich individuálních kvalitách, ale pouze o kvalitách dvou kategorií (podobně
v dnešní době se závod v běhu člověka se psem nepovažuje za přiměřený ke zjištění
individuálních kvalit závodníků) “ (2001: 50).
68
Diplomová práce
Tento účel dobře splňuje právě kategorie „Ukrajinec“ či „člověk z Východu“.
Budeme-li udržovat tyto kategorie, hranice mezi námi a jimi, nebudeme poměřitelní, a
tedy nebudeme moci v obrazném souboji případně prohrát. A jaké sféry to jsou, ve
kterých se bojíme poměřovat? Ukazují na ně právě ony dvě nejvíce „zahuštěné oblasti“
na pomyslné mapě potenciálně stigmatizujících atributů: sféra práce a sféra osobní.
Domnívám se, že je zřejmé, že se bojíme konkurence na trhu práce (Dejme za pravdu
Goffmanovi, který poznamenává, že smyslem vylučování etnických skupin v historii
byla vždy snaha o jejich vyloučení z nějakého konkurenčního prostředí. ), ale i obecněji
v kariérní sféře, kterou ukrajinští imigranti nepochybně představují. V rovině nejistoty
ohledně našich identit v moderním světě, o které mluví Giddens, lze tyto dvě hlavní
oblasti potenciálních stigmat také vykládat jako pochybnosti o tom, zda správně
vyvažujeme mezi těmito dvěma požadavky, které jsou spolu v napětí: Pracujeme na
sobě dostatečně? Jsme dostatečně dobré matky / kamarádi našich vrstevníků? Není
napětí a nejistota ohledně správného naplňování těchto dvou požadavků na naši identitu
charakteristická pro nás všechny v našem současném společenském / kulturním
prostoru?
Normy pro matky a potomky v rodině
Negativní stereotypy, kterým se respondenti snažili ve své sebeprezentaci
vyhýbat, lze chápat jako reflektované požadavky na jejich identitu, které přicházejí
z různých stran – ve výpovědích se odráží jak jejich představy o normách, které vnímají
jako spíše ukrajinské, tak normy, které vnímají jako spíše kladené českou majoritou.
Perspektiv je samozřejmě daleko více. Právě tak lze mluvit o normách imigrantských,
genderových apod. a nároky, které na jednotlivce kladou se mohou a nemusí shodovat.
Strategie jednotlivců v budování identity jsou různé a dalo by se říci, s výjimkou paní
Nadi, nijak typické pro cizince ve smyslu stranger (orientace na kariéru, rodinu,
pokrokové hodnoty, vrstevníky...). Volbu strategií a vůbec šíři možností, které má
jedinec při budování identity k dispozici, však do velké míry ovlivňuje rodina a
očekávání, která vůči jedinci má.
Jako jeden z nejsilnějších požadavků na identitu žen – matek byl líčen imperativ
péče o dítě. Ten byl prezentován jako požadavek, který na ženy doléhá především
(ačkoli ne výhradně) ze strany ukrajinské společnosti. Ukrajinské emigranty doprovází
69
Diplomová práce
negativní pověst také v zemi původu, nacionalistická média je zobrazují jakožto zrádce
domácí ekonomiky, národa apod.19. V případě žen se tyto tlaky realizují přes
stigmatizaci jejich identity jakožto matky a manželky. Média živí stereotyp imigrantek
coby žen, které si v zahraničí vydělávají morálně pochybnou prací, uzavírají účelové
sňatky a opouští děti a rodinu (Yarova 2006, Keryk 2004) 20.
Generační příslušnost a závazek mateřství pak do velké míry určují možné
strategie budování identity. Generace potomků má ve srovnání s matkami daleko širší
pole možností, jak se k budování identity postavit. To se prakticky projevuje tím, že se
potomci méně než matky negativně vymezují vůči skupině osob, které jsou nějakým
způsobem „nevyhovující“ (kromě selhavších matek jsou to hlavně nevzdělaní vesničané
ze Zakarpatí, lidé se špatnými hodnotami, vzděláním, mentalitou, způsoby aj. ). U
mladých je naopak akceptováno, v souladu se společensky přijímanou rolí, že je běžné
distancovat se od rodičů, respektive od některých jejich potenciálně problematických
hodnot (přílišný důraz na rodinu, autoritu, kariéru). V případě matek je však
distancování se od určitých charakteristik potomka (nedostatečné pracovitosti,
nevyhovujících hodnot a mravů) vždy potenciálně nebezpečnou záležitostí z hlediska
zachování morální tváře. Matky za svou situaci zodpovídají vždy samy (migrace je
jejich
volba),
zatímco
potomci
mohou
přímo
či
nepřímo
odkazovat
na
spoluzodpovědnost matky za některé problematické znaky, které musí nést.
Závěrečné poznámky
Na úplný závěr bych ráda uvedla doporučení pro další výzkum v této oblasti a
předeslala některá omezení této studie. Především je třeba mít na paměti, že zjištění této
studie nelze
vztahovat k nějaké „průměrné“ či „převažující“ situaci ukrajinských
imigrantů v Česku. Informátoři jsou přistěhovalci, kteří zde již dlouhodobě žijí (délka
jejich pobytu v ČR se pohybuje v rozmezí 8 až 13 let) a přicházejí zpravidla z vesnice
do města. Ke stigmatu etnického původu se tedy přidávají typické problémy příchozích
z venkova. Je také zřejmé, že práce zachycuje ženskou perspektivu, která se díky
19
Ačkoli se situace mění k lepšímu, o tom, že emigranti nejsou v neproblematickém postavení svědčí i
bylo založeno Centrum pomoci Ukrajincům Při Ministerstvu zahraničních věcí Ukrajiny (Livinský
2007).
70
Diplomová práce
genderovým normám pravděpodobně výrazně liší od způsobu vnímání stigmatu a
budování identity ukrajinských mužů. Mají-li se dosažená zjištění zobecnit, tak
výhradně směrem k problematice identitní práce člověka v (pozdně) moderní době.
Věříme-li autorům popisujícím pozdní modernitu, bude se nutnost vykonávat tuto
reflexivní práci na našich identitách stále naléhavěji připomínat.
Z hlediska dalšího bádání se nabízí dva směry, jak na prezentovaný výzkum
navázat. Práce může posloužit jako základ pro další výzkum této etnické menšiny. Jaké
je vnímání stigmatu a strategie identitní práce u mužů? Mění se tato identitní práce
nějak zásadně vzhledem k délce pobytu imigrantů? Práce může být také inspirací pro
srovnání různých etnickým menšin mezi sebou. V oblasti problematiky identit mi
připadá inspirativní otázka změny forem rodinných vztahů. Pokud vezmeme za svůj
předpoklad, že klíčový charakter modernity spočívá v tlaku na neustálé re-evidování
naší identity, jsou v tomto ohledu potomci vůči rodičům ve výhodě. Na dětech
imigrantů pak můžeme (obdobně jako v této studii na povaze stigmatu) jen zřetelněji
sledovat, jak mění požadavek reflexivního přizpůsobování povahu rodinných a
mezigeneračních vztahů. „Cizinci“, stejně jako jiné marginalizované skupiny, pro nás
mohou být zajímaví právě proto, že na nich lépe můžeme vidět
převládající
společenské normy a zároveň sledovat subverzivní strategie, kterak tyto normy
obcházet, nabourávat, měnit.
20
Yarova také zkoumala, jak je v ukrajinské společnosti udržován diskurz „ nikým nenahraditelné
mateřské péče“, takže i kdyby dítě bylo přes matčiny krátkodobé pracovní pobyty dobře zaopatřeno jinou
osobou, například nepracujícím otcem, pověst opustivší matky ženě zůstává (Yarova 2006).
71
Diplomová práce
Summary
This paper deals with the problem of strangeness and the stigma of ethnicity in
the case of Ukrainian immigrant mothers and their offsprings. Most of the academic
attention is paid to the problem of successful adaptation and integration of this
immigrant group which obtains on of the worst perception in the Czech society. In this
paper I am trying to shed more light on the nature of the type of identity work the
potentially stigmatized immigrants are supposed to do. The processes are then put in the
framework of the modern identity theory of Anthony Giddens.
In the Introduction I summarize information about the character of this migration
wave, their living conditions, and I give overview of the explanations of their
unfavorable position which come from various experts in this field. I also introduce the
structure of this paper.
Second Chapter discusses relevant theoretical concepts related to the situation of
the immigrants. First I discuss the theory of self-identity in the late modern age as seen
in the work of Anthony Giddens. Especially, I point out Giddens‘ notion of the Stranger
as the prototype of the modern man. Based on this theoretical background, and with the
respect to the specific character of the current situation of this Ukrainian immigrant
group, I go through the concepts that seem related to them. Namely, I discuss Alfred
Schütz‘s concept of the Stranger, Erving Goffman’s concept of stigmatized identity, the
concept of “The Other“and othering practice. As a result of this theoretical debate I see
the situation of a Ukrainian immigrant as a person with potentially spoiled identity in a
specific way. Her or his stigma is nevertheless more latent potentiality, than inevitable
necessity. The actual source of the stigma does not have its core and a stable center, as it
is in the case of Goffman’s interpretation. Concerning Schütz’s concept of the Stranger,
I adopt the idea that in contact between the Stranger and the Native, a different type of
typification process is employed than in the contact between two Natives. Nevertheless
disagree with the idea, that the Stranger and the Native (in our case) are equipped with
totally divergent set of interpretation schemes that preclude the possibility of
understanding.
72
Diplomová práce
Third Chapter introduces my general methodological and theoretical approach to
the collected data. My own analytical work is based on the analysis of nine
semi-structured interviews with immigrant mothers and their offsprings. As the identity
work employed during the interviewing process is in the center of my attention, I adopt
Goffman’s dramaturgical perspective of presentation of Self. Additionally, I give a
more subtle description of the character of the informants and the way in which the
interviews were realized. I also try to elucidate my own position and my attitude
towards the topic of the research.
Fourth Chapter is dedicated to the actual empirical analysis of the collected
narratives. In the first part I describe the potentially stigmatizing attributes related to the
Ukrainian ethnic identity (as they are reflected by the narrators in the interviews). In the
second part I describe various strategies of Self presentation used in the interviews. I
interpret those strategies as a ways of identity work that the narrator employs to
maintain his or her positive and morally acceptable identity. The identity – in various
degrees – is in danger of some potentially present negative stereotypes. The main
finding of the analysis is the fact that the most potentially stigmatizing personal
attributes – as they are perceived by the narrators – are not those somehow specific for
this concrete ethnic group (e. g. strong Russian – like accent). On the contrary, the main
potentially stigmatizing attributes are those most common even among the majority
society (e. g. low education / failure in the professional carrier, failure in personal
relations as a mother or among the peers). It seems that ethnic identity is more important
as a tool of external identity ascription than a way of self-identification. In that respect,
there is also visible difference in a lower importance of the ethnic origin for the
offspring group.
I conclude that it would be more adequate to see this group of immigrant women
and their offsprings as members of „us“group, rather than the strangers. Although they
have to build their identity project in a field loaded with negative stereotypes connected
to their ethnic origin, they deal mostly with the same identity troubles as all people in
our cultural / societal space. Going back to the Anthony Gidden‘s remark on the nature
of identity of modern man: It looks as if those immigrants are the same kind of specific
strangers as all of us in the modern globalized world.
73
Diplomová práce
Použitá literatura
ANDERSON B. (1991): Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread
of Nationalism. London: Verso.
BARTH, F. (Ed.) 1982. Ethnic Groups and Boundaries. The Social Organization of
Cultural Difference. Oslo: Universitetsforlaget.
BAUMAN, Z. (2000): Tekutá modernit, Praha: Mladá Fronta
BERBIER, M. (2002): Making Minorities: Cultural Space, Stigma Transformation
Frames, and the Categorical Status
Claims of Deaf, Gay, and White Supremacist Activists in Late Twentieth Century
America.Sociological Forum, Vol. 17, No. 4, (Dec., 2002), pp. 553-591
BERGER, P.L. a LUCKMAN, T. (2001): Sociální konstrukce reality. Praha: CDK
BITRICH, T.; KLVAČOVÁ, P. (2003): Jak se (ne)píše o cizincích. dostupné na:
http://www.unhcr.cz/dokumenty/Jak_se__ne_pise_o_cizincich.pdf (Navštíveno
22.6.2007)
COHEN, A. P. (1994): Self Consciousness: An Alternative Anthropology of Identity.
London: Routledge
ČERNÍK, J. (2005): Klientský systém jako quasi-feudalismus v Česku. Výzkum por
www.migraceonline.cz dostupné na:
http://aa.ecn.cz/img_upload/9e9f2072be82f3d69e3265f41fe9f28e/JCernik_Klientura.pd
f (Navštíveno 22. 6. 2007)
ČIŽINSKÝ,P. (2007): Migrace a (ne)legalita. Migraceonline. http://migraceonline.cz/eknihovna/?x=2061727 (Navštíveno 3.1.2008)
DISMAN, M.(2002): Jak se dělá sociologická znalost, Praha: Karolinum
74
Diplomová práce
DITRYCHOVÁ, L. (2001): Studie žen – imigrantek v ČR. Zpráva Poradny pro
integraci 2001. http://www.dhv.cz/integrace_zeny/DOC/Studie.doc (Navštíveno 22. 6.
2007)
DONNAN, H. a WILSON, W. T. (1999): Borders, Frontieres of identity, Nation and
State. Oxford: Berg
DRBOHLAV, D. (2001): Ukrajinská komunita v České republice. In Šišková, Tatjana
ed. Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál.
FAIRCLOUGH, N. (1988): Language and Power. London: Longman.
FISHER-ROSENTHAL, W. (1997): Problémy s identitou: Biografie jako řešení
některých (post)moderních. Biograf 12
GIDDENS, A. (1999): Sociologie. Praha: Argo
GIDDENS, Anthony (1991): Modernity and self-identity. Self and society in the late
modern age, Cambridge: Polity Press
GOFFMAN, E. (2003): Stigma. Poznámky o způsobech zvládání narušené identity.
Praha: SLON
GOFFMAN, E. (1999): Všichni hrajeme divadlo. Praha: Ypsilon
GRYGAR, J.; ČANĚK, M.; ČERNÍK J. (2006): Vliv kvalifikace na uplatnění a
mobilitu na českém trhu práce u imigrantů ze třetích zemí
http://aa.ecn.cz/img_upload/9e9f2072be82f3d69e3265f41fe9f28e/Zaverecna_zprava_2.
pdf (Navštíveno 22. 6. 2007)
HÁJEK, M. (2001) Čistota, znečištění a sociální struktura. Biograf 25, 49-62.
JÁNSKÁ, E. (2006): Druhá generace cizinců v Praze: příklad dětí z mateřských školek.
Sborník české geografické společnosti.Vol. 111, No. 2
75
Diplomová práce
KARAKAYALI, N.(2005): Duality and Diversity in the Lives of Immigrant Children.
The Canadian Review of Sociology and Anthropology. Vol. 42, No.3
KERYK, M.(2004): Pracovní migrant: náš zachránce nebo zrádce? Diskuse o migraci
na Ukrajině. http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1955316 (Navštíveno
20.5.2007)
KLVAČOVÁ, P. (2007) Identita integrace: Vytváření příběhu úspěšné integrace ve
vyprávěních cizinců žijících v České republice. Dizertační práce. ISS FSV UK
KLVAČOVÁ, p. (2007): „Když sem jdeš, tak to musíš vydržet“. Vyrovnávání se s
nerovností ve výpovědích cizinek žijících v České republice. In: ŠANDEROVÁ, J.
(ed.).: Sociální nerovnosti v Kvalitativním výzkumu. Praha: ISS FSV UK
LAMONT, M.; MOLNAR V. (2002): Study of boundaries in social science. Annual
Review of Sociology
LEONTIYEVA, Y. (2005). Ukrajinci v ČR. Socioweb 5/2005.
http://www.socioweb.cz/index.php3?disp=aktuality (Navštíveno 20. 12. 2005)
LEUDAR, I.; MARSLAND, V.; NEKVAPIL, J. (2004): Categorisation: “Us”, “Them”
and “Doing Violence” in Political Discourse'. Discourse & Society, 15
LIVINSKÝ, O. (2007): Různé pohledy na emigranty na Ukrajině.
http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1971149 (Navštíveno 20.2.2007)
NEKORJAK, M. (2006): Klientský systém a ukrajinská pracovní migrace do České
republiky. Sociální studia, vol. 2006, no. 1
NEKVAPIL, J. (2000): Sociální kategorizace v interkulturním kontaktu. Češtinář 11, 2,
38-52
76
Diplomová práce
NOHEJL, M. (2001): Lebenswelt a každodennost v sociologii Alfreda Schütze, Praha:
SLON
ORELLANA, M. F.; DORNER, L.; PULIDO, L. (2003): Accessing Assets: Immigrant
Youth's Work as Family Translators or "Para-Phrasers, Social Problems, Vol. 50, No. 4
ORELLANA, M. F.; THORNE, B.; CHEE, A.; LAM, W. S. E. (2001): Transnational
Childhoods: The Participation of Children in Processes of Family Migration, Social
Problems, Vol. 48, No. 4
SCHÜTZ, A. (1964): The stranger: an essay in social psychology. In: Collected papers.
Vol. II. Studies in social theory. The Hague: Martinus Nijhoff
SCHWALBE, M.; GODWIN, S.; HOLDEN S.; SCHROCK, D.; THOMPSON, S.;
WOLKOMIR, M. (2000): Generic Processes in the Reproduction of Inequeality: An
Interactionist Analysis. Social Forces Vol: 79, no. 2
SIMMEL, Georg ( 1997): Peníze v moderní kultuře a jiné eseje. Praha: SLON
SORENSEN, N. N. (2005): Transnational Family Life across the Atlantic: The
experience of Colombian and Dominican migrants in Europe (Paper presented at the
International Conference on ‘Migration and Domestic Work in a Global Perspective,
Wassenar, The Netherlands, 26-29 May 2005.)
http://www.nias.knaw.nl/en/news_forthcoming_activities/lutz/new_3/sorensen.pdf,
(Navštíveno 1.2.2008)
STRAUSS, AL., CORBIN, J. (1999): Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice :
Albert
SZCZEPANIKOVÁ, A. (2004): Gender a mezinárodní migrace: úvod do
problematiky.http://migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1957221 (Navštíveno 20.5.2007)
ŠANDEROVÁ, J. (2007): Teoretický rámec a první krok k zobecnění. Společný
jmenovatel zkoumaných nerovností. In: ŠANDEROVÁ, J. (ed.).: Sociální nerovnosti v
Kvalitativním výzkumu. Praha: ISS FSV UK
77
Diplomová práce
TEN HAVE, P. (2003):Predstava člena je jádrom věci. Biograf 32
TODOROV, T. (1996 [1982]) : Dobytí Ameriky, problém druhého. Praha: Mladá
Fronta
TOLLAROVÁ, B. (2007): Je normální, že cizinec není normální. In: ŠANDEROVÁ, J.
(ed.).: Sociální nerovnosti v Kvalitativním výzkumu. Praha: ISS FSV UK
TOLLAROVÁ, B; STEHLÍKOVÁ, E.; BITRICH, T. a kol. (2006) Trh práce a cizinci.
http://aa.ecn.cz/img_upload/79a33131c9c4293e0fcefb50bfa263ef/zaverecna_zprava_trh
_prace_a_cizinci.pdf , (Navštíveno 22. 6. 2007)
TSUDA, T. (1998): The Stigma of Ethnic Difference: The Structure of Prejudice and
"Discrimination" toward Japan's New Immigrant Minority.Journal of Japanese Studies,
Vol. 24, No. 2, (Summer, 1998), pp. 317-359.
UDVARAHELEY, T. E.: Spatial stigma and the Discourse of Order and Cleanliness.
Dostupné na. http://web.gc.cuny.edu/Psychology/socpersonality/SPpdfs/DamageEJournal.pdf#page=88 (Navštíveno 22.7.2007)
UHDE, Z.; VÍZNEROVÁ, H. (2006): Nadnárodní souvislosti práce žen v České
republice. Socioweb
2006/12http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=235&lst=107,
(Navštíveno 3.2.2008)
UHEREK, Z. (2003): Cizinecké komunity a městský prostor v České Republice.
Sociologický časopis. 2 (39)
UHEREK, Z.; HOŠKOVÁ, S.; VINDIŠ, R. (2002): Úspěšné a neúspěšné strategie
integrace cizinců. Etnologický ústav AV ČR.
http://www.cizinci.cz/files/clanky/108/strategie_integrace.pdf , (Navštíveno 22. 6.
2007)
78
Diplomová práce
VALENZUELA Jr., A. (1999): Gender roles and settlement activities among children
and their immigrant families. American Behavioral Scientist, 1999, Vol. 42, No. 4
WOLF, L.(1997): Family Secrets: Transnational Struggles among Children of Filipino
Immigrants, Sociological Perspectives, Vol. 40, No. 3
WOOD, M. M. (1939): The Stranger: A Study in Social Relationships, New York:
Columbia University Press
YAROVA, O. (2006): The Migration of Ukrainian Women to Italy and the Impact on
Their Family in Ukraine. In SCZEPANIKOVÁ, A., GRILL, J., ČANĚK, M. (eds.).:
Migration Processes in Central and Eastern Europe: Unpacking the Diversity. Prague:
MKC. http://www.migraceonline.cz/e-knihovna/?x=1957045 (Navštíveno 20.1.2007)
YEH, J. C. et al. (2005): The Cultural Negotiations of Korean Immigrant Youth.
Journal for Counceling and Development. Vol. 83, s. 172-182.
ZHOU, M. (1997): Growing Up American: The Challenge Confronting Immigrant
Children and Children of Immigrants, Annual Review of Sociology, Vol. 23
Počet cizinců v ČR. ČSÚ. http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_pocet_cizincu
(Navštíveno 12.7. 2008)
79
Diplomová práce
Seznam příloh
Příloha č. 1: Projekt výzkumu
Příloha č. 2: Konvence užívané v transkripc rozhovorů (tabulka)
Přílohy
Příloha č. 1: Projekt výzkumu
Oproti plánům se má výzkumná otázka postupně odklonila jiným směrem, ačkoli ne
zcela. Jak píši v následujícím projektu výzkumu, původním záměrem bylo sledovat
proces učení mezi dětmi a rodiči, a tak přispět k lepšímu pochopení roli dětí v životě
ukrajinských imigrantek, potažmo celých rodin. Jak se během první fáze výzkumu
ukázalo, pro splnění takového zadání by bylo adekvátní zúčastněné pozorování, které
lze jen těžko realizovat. V pilotních rozhovorech se ani děti / potomci ani rodiče k
tématu vzájemného učení neuměli vyjádřit. Pochopila jsem, že takové věci se těžko
reflektují a vůbec je těžké uvažovat o nich jako o učení. Domnívám se, že zahraniční
autoři, kteří se touto tematikou zabývají (např. Orellana a kol. 2001 a 2003, také
Valenzuela 1999 – viz. Použitá literatura Diplomové práce) čerpají vhled do situace
především z vlastních zkušeností imigrantek druhé generace. Z tohoto důvodu jsem
v průběhu výzkumu přesměrovala výzkumný záměr k vnímání a v jistém smyslu i učení
se cizinectví u ukrajinských imigrantek a jejich potomků.
Fakulta Sociálních věd Univerzity Karlovy
studijní program Sociologie
Eliška Motlová
červen 2006
Předpokládaný název práce:
Když děti učí rodiče: role dětí v integraci cizinců ze třetích zemí do české společnosti
(případ ukrajinské komunity)
Kontext:
ČR se od 90. let stala častou cílovou zemí ekonomické migrace z třetích zemí.
V poslední době se cizinci – imigranti – stali také v českém prostředí předmětem mnoha
studií. Vzhledem k očekávanému vývoji a demografickým prognózám ČR je imigrace a
zejména úspěšná integrace dlouhodobě legálně usazených cizinců velmi podstatnou
záležitostí. Přesto zůstává v této oblasti stále mnoho neprozkoumaného.
Námět práce:
Při výzkumu imigrantů z třetích zemích dlouhodobě žijících v ČR, na kterém jsem se
měla možnost podílet, jsem se často setkávala s rodinami potýkajícími se
s nejrůznějšími ekonomickými i sociálními těžkostmi. Velmi často vysvětlovali tito lidé
své rozhodnutí žít v ČR i za cenu nekvalifikované, málo placené práce, špatných
pracovních podmínky, finančních potíží či odtržení od příbuzenstva, tím, že je to oběť
pro lepší budoucnost jejich dětí. Podobný popis situace lze také najít ve výzkumné
zprávě Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních
kroků vypracovanou Ivan Gabal Analysis (2005).
80
Diplomová práce
Státní koncepce integrace zdůrazňuje, že integrace je procesem komplexním. Zejména
pak vyzdvihuje tyto čtyři oblasti: znalost českého jazyka, ekonomickou soběstačnost
cizince, orientaci cizince ve společnosti a vztahy cizince s členy majoritní společnosti.
(Koncepce integrace cizinců v roce 2005 a její další rozvoj. ) Uherek (2002) považuje
za klíčovou sféru integrace imigrantů do majoritní společnosti zaměstnání. Umožňuje
získat prostředky k životu, ale i kontakty s majoritní skupinou. Právě skrze práci se
podle Uherka de facto vytváří reciproční vztah vzájemné potřebnosti, který je vskutku
podstatou integrace.
Já jsem v rozhovorech s cizinci v souvislosti s integrací a komunikací se světem
majority slýchávala daleko víc o dětech než o práci. Snad také díky tomu, že se jednalo
převážně o ženy.
O roli dětí se zmiňuje ve své diplomové práci Veronika Kahlerová. Popisuje strategii
rozšířenou ve Vietnamské komunitě. Děti budoucích migrantů byly posílány do ČR s
předstihem, bydlely u příbuzných a učily se česky. Když pak přijeli jejich rodiče, děti
jazyk již plně ovládaly a fungovaly jako tlumočníci – konzultanti rodiny. (Kahlerová,
2002)
Výzkumný záměr:
Můj výzkum bude zaměřen na Ukrajinskou komunitu. Podle všeho se zdá, že minimálně
v českém prostředí je tato životní sféra cizinců, respektive cizinek, relativně
neprozkoumaná. Dalším důvodem je, že podle mého názoru tato sféra skýtá značný a
dosud nezmapovaný prostor pro integrační politiku nebo jiné aktivity s integračním
potenciálem.
Ve své práci chci využít kontaktů, které jsem již navázala v předešlém výzkumu.
Zaměřím se na ženy Ukrajinky, které mají ve skupině imigrantů (mužů i žen) ze třetích
zemí dlouhodobě žijících v ČR nejvyšší poměrné zastoupení.
Domnívám se, že právě potomci jsou zejména pro řadu imigrantek důležitým a někdy
vůbec jediným zdrojem kontaktů se světem majority. Se světem „venku“. Ačkoliv je
řada z těchto cizinek zaměstnána, práce jim nenabízí dostatek příležitostí ke komunikaci
s Čechy, nebo ke komunikaci vůbec (např. při úklidu domácností). Děti jsou tak často
jedinou cestou komunikace s majoritou. Společně s rodiči dělají domácí úkoly, a tak se
rodiče záměrně či mimoděk učí češtinu. Na jiný způsob učení často nemají čas ani
prostředky. Škola je také příležitostí, jak navázat kontakty s rodinami majoritní
společnosti: na třídních schůzkách, prostřednictvím kamarádů dětí, atp. Domnívám se
také, že dítě někdy funguje, jako jakýsi kanál, kterým mohou tito cizinci přímo
re / prezentovat své kvality, znalosti nebo jiné důležité identity, pro které nemají v jiné
(zejména pracovní) sféře prostor. To jsou mé postřehy z rozhovorů, které jsem s cizinci
respektive cizinkami vedla.
Zaměřit výzkum na ženy mi připadá vhodné ze tří důvodů. Za prvé, práce a možnosti
zapojení se do života majority jsou gendrově výrazně specifické. Zatímco muži často
nacházejí práci ve stavebnictví přes struktury klientského systému, život žen je daleko
méně prozkoumán. Za druhé, podle předchozí zkušenosti vím, že jakožto žena nemohu
u mužů čekat velkou sdílnost. Za třetí, starost o děti je v ukrajinské komunitě více
ženskou doménou.
81
Diplomová práce
Metodologie a cíle výzkumu:
Svou práci chci postavit na cca 10 polostrukturovaných biografických rozhovorech
s matkami a dětmi. Rozhovory zaměřím především na popis vývoje vztahů s majoritním
obyvatelstvem a kulturou. Dále na vývoj vztahu mezi rodičem a dítětem. Ráda bych se
také dozvěděla, jak na tuto problematiku pohlížejí učitelé a učitelky. Dalším zdrojem
dat by mohl být Ústav pro informace ve vzdělání.
Cílem analýzy rozhovorů bude (a) obecně zmapovat situaci integrace u této skupiny
imigrantů (b) zmapovat strategie integrace do majoritní společnosti z hlediska žen a
jejich potomků, (c) zjistit jakou roli v tomto procesu hrají aktivity svázané s dětmi,
zejména pak s jejich školní docházkou.
Metodologicky se budu opírat o narativní analýzu rozhovorů. Budu se ptát, jak
respondenti zapracovávají do svých biografií v mnohém nestandardní zkušenosti, se
kterými se jakožto imigranti setkávají. Členská kategorizační analýza a pozicování bude
zase užitečným nástrojem k rozkrytí toho, jak se imigranti vyrovnávají s případnými
změnami rolí a vztahů se svými dětmi.
Protože mi jde o zmapování role dětí v integračním procesu do české společnosti, chci
se soustředit na ty případy, kdy cizinci v Česku už minimálně dva roky pobývají a
plánují zde i v budoucnu žít. Tato minimální doba pobytu by měla zajistit jistou
zkušenost vývoje začleňování do společnosti a schopnost reflektovat ji.
Předběžný seznam literatury:
Alba R , Nee V. (1999) Rethinking Assimilation Tudory fro New Era of Immigration.
In Handbook of International Migration: the American expaerience. Russel Sage
Foundation NY
Dyck, I. and Tigar, A. (2004) : Telling it like it is? Constructing accounts of settlement
with immigrant and refugee women in Canada. Gender, Place and Culture. 4 (11) : 513
– 534.
Janská E, Drbohlav , D. Ukrajinská komunita v ČR (In Šišková Menšiny a migranti
v ČR)
Janská, E. : Adaptace cizinců v ČR. disertace PříFUK 2002
Kahlerová, V. (2002). Vietnamská menšina v Plzni. Diplomová práce. Plzeň:
Západočeská univerzita, Fakulta humanitních studií, katedra sociální a kulturní
antropologie.
Kibria, N. (1993). Family tightrope. Princeton, NJ: Princeton University Press.
Kosmarskaya, N. (1999). Post – Soviet Russian migration from the New Independent
States: Experiences of women migrants. In D. M. Indra (Ed. ), Engendering forced
migration: Theory and practice (pp. 177 – 199). Oxford and New York: Berghahn
Books
82
Diplomová práce
Morokvasic, M. (1993). 'In and out' of the labour market: Immigrant and minority
women
in
Europe.
New
Community,
19
(3) :
459
–
483.
Morokvasic, M. (2004). ‘Settled in mobility’: Engendering post – wall migration in
Europe. Feminist Review (77) : 7–25.
Pilkington, H. (1997). 'For the sake of the children': Gender and migration in the former
Soviet Union. In M. Buckley (Ed. ), Post – Soviet women: From the Baltic to Central
Asia (pp. 119 – 140). Cambridge: Cambridge University Press.
Sharpe, P. (Ed. ). (2001). Women, gender and labour migration: Historical and global
perspectives. London and New York: Routledge.
Uherek, Z. , Hošková, S. , Vindiš, R. (2002) : Úspěšné a neúspěšné strategie integrace
cizinců. Etnologický ústav AV ČR, Praha 2002. (nepublikovaná zpráva pro Komisi pro
přípravu a realizaci politiky vlády v oblasti integrace cizinců a rozvoje vztahů mezi
komunitami)
Yeh, Ch. J. a kol. (2005). The Cultural Negotiations of Korean Immigrant Youth.
Journal for Counceling and Development. vol. 83, pp. 172 – 182.
Konzultant: PhDr. Olga Šmídová
Datum a podpis:
Příloha č. 2: Konvence užívané v transkripci rozhovorů (tabulka)
symbol
(...)
–
=
(???)
KAPITÁLKY
(komentář)
podtržení
vysvětlení
a) na začátku ukázky: uvozuje citaci, která není začátkem repliky
b) v prostřed ukázky: označuje chybějící část repliky
krátká odmlka
přerušení jednoho mluvčího druhým
nesrozumitelné místo
označuje důraz naznačený zejména hlasitostí, tempem nebo důrazně
zřetelnou výslovností
komentář ke způsobu či vnějším okolnostem při pronesení předešlé části
repliky či slova, nebo komentář pro doplnění kontextu:
Např. : „Tak ty hodně čteš, jo!?“ (ironicky), nebo „Takže oni si toho vůbec
nevšimli (že není Češka) jako, tak to bylo fakt směšný jo. “ (smích)
zvýrazňuje část repliky důležité pro související výklad
83

Identitní práce v narativech ukrajinských matek a jejich potomků

Transkript

Podobné dokumenty

periferie existuje12.cdr

Mileniální "zklamání" optikou rituálu

Výroční zpráva za rok 2010

Oponent

Quo vadis, Kuba? marta kolarova

VYBRANÉ KAPITOLY Z CHEMIE

obchodování s lidmi

SCHWALBE TECH INFO PLÁŠTE PRO KOLA - 3

Zde - Miloslav Petrusek