docstáhnout
download 
Stížnost Transkript
stáhnout
svazek 4 / Jeseníky sever západ východ ZEMĚ ŽULOVÝCH KŘÍŽŮ Poděkování: Děkuji doc. PhDr. Zdeňku Filipovi, CSc., za zpřístupnění poezie Josefa Kocourka, která je uložena v Okresním archivu v Šumperku, a za svolení k jejímu otištění. Libor Martinek © Libor Martinek a kol. Translation: © from German Zdeněk Janík Translation: © from Polish Libor Martinek ISBN 978-80-87452-12-7 Antologie poezie z Jeseníků II. OBSAH Znovuobjevená kulturní paměť Jeseníků /Libor Martinek/ ������������������������������������������������������������������������������������3 Miroslav Černý��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������8 Jiří Červenka ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������10 Jiří Daehne������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������11 Lenka Daňhelová��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������15 Pavel Forman��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������18 Viktor Heeger ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������22 Robert Hohlbaum��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������23 Zuzana Ježková����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������24 Josef Kocourek������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������26 Jan Kubálek����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������31 Libor Martinek������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������35 Roman Musil ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������37 Piotr Myszyński ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������38 Wojciech Ossoliński����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������40 Albert Rotter ��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������45 Irena Rupová��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������46 Josef Schmid-Braunfels ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������49 Josef Schneider����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������50 Petr Španger��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������51 Stanislav Toman���������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������53 Ivan Tuša��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������57 Andrea Vatulíková������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������61 Zdeněk Volf����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������65 Karel Vůjtek����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������73 Bruno Hanns Wittek����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������77 Josef Zahradníček ������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������78 Iveta A. Dučáková������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������80 Pavel Forman��������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������94 Daniela Mikulášková ����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 102 Jindřich Štreit����������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������������� 106 „Země žulových křížů“ Znovuobjevená kulturní paměť Jeseníků Pod pojmem jesenická oblast rozumíme z geografického hlediska území někdejších Východních Sudet nebo podle geografa Karla Kořistky (Carl Kořistka, Die Markgrafschaft Mähren und das Hercogtum Schlesien inihren geographischen Verhältnissen, Wien — Olmütz 1861) Moravskoslezských Sudet (starší název). Oblast lze vymezit zhruba takto: státní hranice s Polskem—Králíky—Šumperk—Zábřeh—Úsov— Rýmařov—Šternberk—Hlubočky—Potštát—Odry— Fulnek—Bílovec—Hradec nad Moravicí—Krnov. Je to rozsáhlé území o rozloze cca 5250 km2. Orograficky zahrnuje oblast Králický Sněžník, Rychlebské hory, Hrubý a Nízký Jeseník a jejich podhůří. Převážně jde o vrchoviny a hornatiny. Střední nadmořská výška Východních Sudet se udává na 528 metrů. Pokud jde o národnostní poměry, do roku 1945 byla oblast osídlena převážně německým obyvatelstvem, horská část byla osídlena výhradně Němci. České osídlení bylo jen na Zábřežsku, v několika obcích na Šumpersku a v okolí Hradce nad Moravicí. Pronikání české menšiny začíná rokem 1918 (převážně státní zaměstnanci), v letech 1945 —1946 došlo prakticky k úplné výměně obyvatelstva. Co z toho vyplývá pro literární historii? Přinejmenším to, že literární historik se při výzkumu písemnictví v konkrétním regionu nevyhne problematice vztahů literatury českého a německého jazyka. Vzhledem ke specifice vztahů literatury české a německé v českých zemích, jejichž vývoj nestál vedle sebe, ale vzájemně se po staletí prolínal, má naše poznání s ohledem na stávající stav výzkumu regionální literatury značné rezervy a nedostatky. Ty jsou především důsledkem toho, že otázky česko-německých vztahů, a vlastně česko-německého soužití na našem území vůbec, byly dlouhá léta z různých, převážně ideologických důvodů buď tabuizovány, nebo vykládány jednostranně a zkresleně. Vzhledem k staleté koexistenci české a německy psané literatury jako součásti jednoho kulturního rámce v českých zemích je proto třeba zvažovat, vystačíme-li s tradičním obsahem literárního společenství. Vyvstává nutnost řešit otázku, zda se v prenacionální době nejednalo vlastně o jeden celek, obdobně ostatně chápeme například švýcarskou literaturu přes její jazykovou různost dodnes. Mělo by jít o komplex, v němž se vznikem moderního nacionalismu na počátku 19. století začaly procházet hlubokými proměnami vztahy mezi jeho dvěma jazykově odlišnými částmi, aby se nakonec obě vydaly svou vlastní cestou. Bez poznání proměn těchto vazeb, jak se domnívá Josef Peřina (Přehledné dějiny vztahů české a německo-české literatury v 19. století, UJEP, Ústí nad Labem 1996), budeme mnohé jevy v české literatuře i nadále chápat zúženě, chybně nebo nám jejich smysl bude vůbec unikat. To se týká i tak významných osobností, jakými byli například J. K. Tyl, K. H. Mácha, B. Němcová, a spolu s tím i jejich děl. Navíc toto zkoumání může přispět k odhalení příčin vzniku a vývoje moderního nacionalismu, případně k odhalení dalších možných alternativ vývoje, z nichž jednou bylo například vybudování demokratické společnosti na občanském principu při zachování mnohonárodnostního státu. V pracích spojených se sociologií literatury budou výsledky výzkumu jazykově českého a německého proudu (neboť literatura se vždy váže na jazyk) úplně jiné, dokonce protikladné; a to nikoli vlivem interpretace, nýbrž ve výsledném sociologickém obrazu písemnictví i při užití stejných metodologických nástrojů výzkumu. Nemíníme ani dělit literaturu v jesenické oblasti jednoduše na německou a českou. Z mnoha ohledů (aniž bychom překračovali kritérium jejich jazykového odlišení) můžeme oba proudy včlenit do literatury vznikající v Jeseníkách, v různých časových obdobích, přičemž výrazným periodizačním mezníkem je rok 1945. Tím chceme poukázat na mnohonárodnostní charakter Slezska s jeho etnicky různorodými enklávami. Aby 3 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky bylo možné zapojit oba proudy (český a německý) do dějin literatury severní Moravy a Slezska, bude třeba přijmout jako metodologické východisko pojem „kulturní okruh“. Takový termín je univerzální a zároveň zahrnuje národnostně smíšené regiony i s jejich kulturními výdobytky, včetně literární produkce, bez ohledu na jazyk, národní (národnostní) uvědomění, víru atd. Po první světové válce v souvislosti se vznikem Československa a úsilím poraženého Německa o revizi Versailleských smluv vzrůstá napětí mezi Čechy a Němci, které se posléze odrazilo v tendenčně nacionálním zabarvení literární produkce v Sudetech1 (tzv. Grenzlandromane a Grenzlanddichtungen). Do popředí se dostávají společenské romány ze současnosti, které poukazují na údajně nerovnoprávné podmínky Němců ve společném státě, obtížné pracovní postavení dělníků za hospodářské krize (ta ovšem postihovala Čechy a Němce bez rozdílu, svou úlohu sehrála také struktura a orientace průmyslu v Sudetech) atd. Literární díla mnoha německých autorů tak nepřímo podporovala jistou averzi vůči Čechům. Slezská německá literatura se po první světové válce vyvíjí v souladu s potřebami a děním v německé literatuře, která se dává do služeb poraženého Německa a probouzí nové sebevědomí v nepříznivé době. Ve slezském německém písemnictví se postupně setkáváme s novým fenoménem: spisovatel stojí v čele národního hnutí a jeho dílo již není tak jako dříve dílem „samo o sobě“, ale stává se nositelem nových idejí. Tyto snahy přerůstají v podporu politických požadavků územní autonomie Sudet a vrcholí otevřeně formulovanými požadavky na připojení pohraničních území k říši. (Součástí tohoto nacionálně přízemního kulturního proudu jsou například práce krnovského rodáka Roberta Hohlbauma.) Na druhé straně se moravská literatura německého jazyka stala důležitým zázemím velké rakouské prózy 20. a 30. let (příkladem je tvorba Roberta Musila) a někteří současní rakouští a němečtí spisovatelé se 4 „Země žulových křížů“ k moravskoslezské oblasti hlásí dodnes (připomeňme Hannse Cibulku a Rudolfa Mayera-Freiwaldaua, jejichž tvorbu jsme představili v prvním díle antologie Země žulových křížů, red. Libor Martinek, Moravský Beroun, Moravská expedice, 2000). Problematika pohraničí neztrácí na aktuálnosti ani dnes, po vstupu České republiky do Evropské unie. Spolu s námi do EU vstoupila Polská republika, s níž severní oblasti Jeseníků tvoří státní hranici. Pohraničí je tedy jakýmsi „stínem“ vrženým přes hranice na nejbližší sousedy. Vzniká tak životodárná sféra, která chrání různost v porovnání s příhraničním pásem, který — i přes hlásání internacionálního společenství satelitních států bývalého sovětského impéria — byl prostorem prázdným, pustým, přísně střeženým a v podstatě nepřátelským; a tento pocit se ještě stupňoval po demokratickém hnutí v Polsku, které probíhalo pod praporem a ve znamení Solidarności (Solidarity) i vlivem následků tohoto procesu v mezinárodní politice zemí komunistického bloku. Pohraničí nestírá hranici, ale prostorově ji rozšiřuje, umožňuje zabydlování se a pronikání do jeho sféry. Pohraničí je jakási agora. Člověk, který v ní nevede dialog, ocitá se na jejích periferiích. Poláci, podobně jako Češi, osidlovali někdejší Sudety po roce 1945, po odsunu Němců z oblasti. Šlo přitom převážně o polské obyvatelstvo odsunuté z východních oblastí Rzeczypospolitej mj. v důsledku poválečných posunů hranic Ukrajiny, Běloruska a Litvy směrem na západ. Tedy o obyvatelstvo, které zpřetrhalo své dlouholeté vazby s východními Kresy a bylo nuceno hledat identitu v nově osídlené krajině, podobně jako české obyvatelstvo v jesenickém pohraničí. Život Čechů a Poláků v někdejších Východních Sudetech (i přestěhovalců či „kolonizátorů“ jiných, nám značně geograficky a kulturně vzdálených etnik — připomeňme rovněž osídlení pohraničí významnou řeckou menšinou v okresech Krnov, Bruntál, Jeseník, ale i Žamberk, který se nachází ve východních Čechách) znamenal především hledání vlastní regionální identity. Tento dosud utajený dialog je třeba zrekonstruovat tak, aby mohl být dále veden i v historicky a politicky změněných podmínkách po druhé světové válce. Neznamená to, že bychom usilovali o uměle vytvořené, prodlužované a abstraktní teoréma. Naopak právě takový postoj umožní vydobýt z minulosti to, co se dnes i v budoucnosti může stát zdrojem porozumění různých národních a národnostních kultur dané oblasti. A taková reinterpretace pojmu pohraničí nakonec dovolí, abychom z něj učinili ideální vztažný bod ve výzkumu kulturních jevů. Jde a půjde nám o prostor, kde dialogické soužití je jediným možným způsobem překonání historicky a politicky vyvolaných napětí, konfliktů a střetů, o prostor, který nám umožní odkrýt a dosáhnout zdrojů těchto antagonismů, jež nelze redukovat, ale ani o nich mlčet či vést jednostranný monolog, neumožňující otevření cizím názorům a argumentům. Naskýtá se otázka, co v tomto dialogickém procesu může učinit literatura a její historický a kritický výzkum. Literatura je nositelem hodnot. Přesvědčení o tom nacházíme nejen v naší evropské kultuře, ale i v kulturách jiných, lze říci, že je to názor všeobecný. Nejde přitom jen o skutečnost, že v literárních dílech jsou formulovány určité (hodnotící) soudy. Běží o něco navíc a o cosi daleko složitějšího. Literární dílo, v souladu s pohledy řady badatelů a tvůrců, je znakem určitého pohledu na svět, který reprezentuje jeho záměrné (intencionální) i nezáměrné (neintencionální) sdělení. Literatura tedy nesděluje pouze bezprostředně, ale komunikuje také skrytěji, přičemž v obou případech proniká do našeho vědomí, vnímání skutečnosti i hodnocení lidského chování a jednání. Jsou-li o tom přesvědčeni sami spisovatelé, nemusí jim vždy záležet na bezprostředním vlivu na čtenáře. Důležité pro ně může být samo přinesení nějakého vkladu do svého jazykového okruhu. Světová kultura totiž není jen strukturovaným celkem vztahů, ale i doménou mezilidské, a tedy i mezikulturní neboli interkulturní výměny, přijmeme-li především antropo- logický pohled na zkoumanou skutečnost. Literatura, kterou prezentujeme v naší antologii, byla či je vytvářena na pohraničí kultur — dříve v pohraničí česko-německém, dnes v pohraničí česko-polském. Díla, která vznikají v pohraničí, jsou součástí literární komunikace v národních kulturách, v nichž jsou vnímána na pozadí vlastních kulturních vzorů a v určitých schematických představách, daných tradicí. Prostřednictvím překladu (neopomíjíme ani možnost, že vzdělaný čtenář dokáže číst díla i v originále) vstupují východisková díla cizí kultury a literatury do dialogu s tradicí domácí, kde mohou a dokonce často mají působit právě na stabilizované kulturní vzory a recepční návyky. Jinak řečeno — vyvolávají změnu v hodnotových systémech a jsou jedním z důležitých dynamickým nositelů pohybu v rámci axiologického systému národní kultury a literatury. Pragmatický aspekt výzkumu literatury v pohraničí, který bychom mohli charakterizovat jako soubor situací, jež utvářejí způsob recepce, je — například z hlediska historie — méně důležitý. Daleko důležitější se nám jeví jiný jev literárního kontaktu, v němž se pragmatický kontext stává důležitým faktorem recepce díla, jestliže jsou mu přiznány určité vlastnosti. Literární komunikace předpokládá nevyhnutelnost existence určité sféry základních epistemologických, axiologických a ontologických zkušeností. Symbolickomytické hodnocení prostoru pohraničí je spojeno s tematizací německosti, českosti či polskosti tohoto území v literárních dílech a mnohdy nabývá — jak je tomu v případě ukázek z tvorby sudetoněmeckých spisovatelů — obranné funkce a podoby. Silné spojení se zemí, časté pojímání života v Sudetech v kategoriích idyly se stává prvkem, jenž vytváří tradici a historii národa. Rodná zem je oblastí, která se rozprostírá kolem rodného domu, kolem zahrad, luk, pastvin, lesů. Je to „posvátný“ prostor (ve smyslu sacrum), který je v literárním díle více než obrazem světa, je dokonce světem jako takovým. Řečeno se Stanisławem 5 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky Czarnowským — rodná zem v sobě obsahuje vesmír, kterému se i rovná (Podział przestrzeni i jej rozgraniczenia w religii i magii, in: Dzieła. Warszawa 1956). Jde o zem, která určuje místo člověka ve světě, o zem, kterou obhospodařoval jeho otec a kterou bude zvelebovat syn a vnuk. V případě sudetských Němců k pokračování díla dědů a otců po roce 1945 již nedošlo. V případě Čechů a Poláků, kteří pohraničí osídlovali či „kolonizovali“, je to zem, na kterou se nevzpomíná, ale kde se žije, v tomto smyslu běží nikoli o pravděpodobný, fiktivní prostor, ale o prostor skutečný, autentický. Zda se zde žije dobře, či špatně, to je otázka, jež se týká i zobrazení vztahu spisovatele k této zemi. Pro starší generaci spisovatelů je to zem nově nabytá, kterou bylo třeba teprve důkladně poznat a nově pojmenovat. V případě jejich „synů“ jde o prostor, k němuž — jak vidíme z některých ukázek — lze zastávat postoj zcela ambivalentní; nechybí přitom ani vztah radikálně ironický, užitím postmoderní estetiky v uměleckém vyjádření. V každém případě popisy či zobrazení stejného prostoru v dílech německých, českých a polských autorů jsou orientační body, které je i nás vedou po cestě poznání, jsou prostředkem otevření se člověka světu, jenž ho obklopuje. Dynamické pojetí cesty nám umožňuje, abychom ji chápali dokonce v protikladu putování-bydlení (osídlení). Cesta znamená změnu, jisté riziko, které si vyžaduje také touha po dobrodružství, či dokonce po zisku. Bytí „zde a nyní“ zaručuje trvalost, bezpečí a klid, provokuje k zamyšlení nad tím, co tedy vlastníme. Cesta pohraničím je toposem, v němž se setkávají či střetávají nejrůznější protiklady. Na cestě dějinami pohraničí mohl člověk potkat německého rytíře, sedláka, horníka, ale i wehrwolfa a partyzána, nakonec i pravidelnou armádu. Cesta vedla do hor i do údolí, nebezpečným lesem, stávala se místem, kde se odkrývaly nejrůznější povahy a vášně, byla ztělesněním tužeb, ale i prokletím, jak to dobře známe z románů a novel Vladimíra Körnera. Krajina pohraničí se nám tak zjevuje ve dvojím rozměru: realisticko-historickém 6 „Země žulových křížů“ a filozoficko-metafyzickém. Ten druhý je zvláště důležitý pro spisovatele pohraničí, neboť má vliv na ontologické, epistemologické i axiologické otázky a problémy, které rozhodují o pocitu národní identity, příslušnosti nejen k určitému teritoriu, ale i o víře otců a tradici dědů, v neposlední řadě o základních otázkách života a smrti. Člověk pohraničí je homo domesticus — člověk „bydlící“, který osídlením a obhospodařením krajiny položil základy nového světa. Zničení světa jednoho etnika, ztráta toho, co mu bylo nejdražší — vlasti, otčiny, Vaterlandu —, znamenalo rozpad jedné specifické kultury pohraničí, začátek konce mnohasetletého společenství i zánik toho, co představovalo výjimečnost rodné země. Bohužel návrat do tohoto idylického světa, do země dětství již není možný, jedině prostřednictvím paměti. A také opačně — zapuštění kořenů je podle Simone Weilové jednou z nejdůležitějších potřeb lidské duše a má jak hodnotový, tak prostorový charakter. Vykořenění pak představuje hodnotovou dezorientaci, vznikající ze ztráty centra, které však nelze popsat prostorovými kategoriemi, ale je určováno tradicí, vírou, příslušenstvím k určitému společenství. Tento proces vyvolává stesk, jenž se pak v uměleckých dílech nezřídka projevuje značnou mírou sentimentu a idealizace. Pohraničí je dnes čímsi na způsob knihy, do níž příroda, člověk a čas zapisovali své znaky, které lze racionálně nebo emocionálně hodnotit z hlediska kultury a literatury jak německé, tak české a polské. Historie jesenické oblasti nám umožňuje, abychom ji viděli jako krajinu alienace, vyhnání. Avšak je to i místo kulturně-společenského kontaktu v prostoru mezi dvěma nebo více národy a národnostmi, místo, v němž se utváří charakter člověka. U národů a národností pohraničí by měla dominovat přinejmenším intencionální, ale hlavně reálná otevřenost a tolerance, která může nabývat a také nabývá různých podob a forem. Jednou z nich je i naše antologie, která je v pořadí druhou tohoto typu (předcházela jí zmíněná antologie Země žulových křížů z roku 2000). Od první se odlišuje začleněním ukázek sudetoněmeckých autorů z doby před druhou světovou válkou a ukázkami z tvorby polských autorů z přilehlé oblasti (Głuchołazy a Prudnik). Věříme, že opět přispěje nejen k lepšímu vzájemnému poznání německé, české a polské tvorby v oblasti, ale bude projevem soucitu i odpuštění. Jsme si vědomi toho, že básnické slovo má tu zvláštní moc, že je nadčasové, když čas nejen uchovává vzpomínku na dramatické události, ale ochraňuje určité hodnoty, přibližuje k sobě lidi a v neposlední řadě nám daruje krásu. Libor Martinek 1 Pod pojmem Sudety rozumíme soustavu pohoří v ČR, SRN a Polsku; považujeme za potřebné upozornit i na deklinaci tohoto substantiva pomnožného (3. ‑ám, ‑ům, 6. ‑ách, -ech, 7. ‑ami, ‑y), neboť v ukázkách poezie i v našem úvodním textu se můžeme setkat s různým skloňováním téhož. 7 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky Miroslav Černý (* 22. 5. 1977 Opava) Vysokoškolský pedagog, cestovatel, překladatel a básník. Vystudoval učitelství anglického a českého jazyka na Filozofické fakultě Ostravské univerzity (2001). Absolvent doktorského studia anglické jazykovědy na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (2006) a rigorózního řízení na Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě (2008). Specializuje se na vývoj anglického jazyka, středověkou literaturu a mezioborové disciplíny se zaměřením na sociolingvistiku a lingvistickou antropologii. V nakladatelství OU vydal odbornou monografii Sociolinguistic and pragmatic aspects of doctor–patient communication (2007), učebnici Úvod do studia gótštiny (2008) a skriptum Homo loquens. Vybrané kapitoly z lingvistické antropologie (2009). Jeho básnickým debutem je však sbírka Krajina v samotách slova, vydaná nakladatelstvím Libor Martinek — Literature & Sciences (2005). V opavském nakladatelství Perplex publikoval básnické sbírky Kámen Kondora (2007) a Runová haiku (2010) a také historicky první český překlad staroseverské Ságy o Hervör a králi Heidrekovi Moudrém (2009). Zkušenosti z cest zúročil v řadě reportáží, v travelogu Africká pohlednice (2009), v etnografickém cestopisu Pátá rovnoběžka. Přírodní národy Asie, Afriky a Ameriky (2011). Se ctí se zúčastnil několika literárních i překladatelských klání (Literární soutěž Františka Halase, Soutěž Jiřího Levého). Působí na Katedře anglistiky a amerikanistiky FF OU. „Země žulových křížů“ KŘÍŽE Žulové kříže na obzoru Dlaně z oceli u vrat domů Otisky v slídě z kamenolomu Rozsochy prázdných rozhovorů ŘÍJE Zikmundu Rachnovi Na rozcestí pod Kaltenštejnem před deštěm se schovám do opuštěných stájí. Rozprostřu pod sebe zbytky vlhké slámy a pak bezelstně vyruším Jeleny z Říje. KALVÁRIE Ožehlé haluze kaštanů připomínají křížovou cestu. Nemocný vítr si s nimi povídá. Bezděčně — samotou líná. V bezzubých ústech žvýká větu: RUDOLTICE Albertu H. z H. „Quare tu solus & nullus tecum?“ Obživlou alejí stařec prochází sám. Stromořadím z šepotů nikým nepoznán. BARNOV Se svahů stéká sněhová zahrada Ze země stoupá sopečný prach Sama se svléká studená přehrada Stydlivě skrytá v ledových nosítkách DOLNÍ POVELICE Klidně vám teď a tady odpřísáhnu, že ještě před deseti lety byste v jedné malé vesnici českého Slezska našli nejméně dvě polodospělé děti, které se nestihly naučit mluvit. Opravdu. Věřte mi — jsou na to svědci. Kromě mě další dva opavští etnovědci. TRAVNÁ Od božích muk štěká pes. Nahrbený kněz plouživě se vrací do puklého chrámu. Ještě než překročí práh, naposledy zvedne zrak k Rychlebským horám za vsí. Nikdo ho čeká, nečeká, a přeci: nahota prastaré zahrady. PELHŘIMOVY VRÁNY Obinadlem sněhu klovou z ran Tvář prostřenou na jílci meče Ostří je holé, horizont svlečen Obličej křiví výkřik vran … kamenován Před barokním kostelem svatého Jiří přikryti zbytky podzimního listí se krčí žena a muž. Pomalým foukáním si zahřívají zkřehlé dlaně. Už nikam nespěchají. Hermine Salinger a Robert Schöfer. Dva kamenné pomníky, dvě skvrny na žule. „TREU VEREINT IM TODE WIE IM LEBEN.“ 8 9 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky Jiří Červenka (* 5. 3. 1943 Jindřichův Hradec) Básník, prozaik a překladatel. V l. 1968—1972 vystudoval obor filozofie — čeština na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, když studia původně započatá v roce 1960 nedokončil. V 60. a 70. letech pracoval na různých místech jako dřevorubec, domovník a horský nosič (v Jeseníkách pracoval v r. 1963), v letech 1978—2004 byl kastelánem na státním hradě Pecka. Své básně, povídky a překlady z polštiny (Czesław Miłosz, Stanisław Vincenz, Kazimierz Orłoś, Leszek Kołakowski, Karol Maliszewski, Andrzej Bart aj.) publikoval mj. v almanachu Tvář, v samizdatovém časopise Komunikace, v Souvislostech, ve Střední Evropě, v Literárních novinách a v Proglasu. Vydal sbírky poezie Paměť okamžiku (Praha, Čs. spisovatel, 1996), Konec sezony (Zblov, Opus, 2002) a Uvidět Znojmo (Zblov, Opus, 2008). „Země žulových křížů“ *** Kam jdeme a kde jsme se tu vzali? Od videlského kříže stoupáme lesem, obláčky páry kolem úst. Pěšina končí, nad námi mlžná planina. Mraky a skály. Takoví malí jsme na dně vesmírného moře, zbloudivší v temných houštinách. (sb. Uvidět Znojmo) PÍSEŇ BEZSTRAROSTNÉ NÁLADY Podivný mladý muž běžel ze stráně dolů Lehce velmi lehce běžel Každým dotykem nohou o zem odstrkoval kopec dál od sebe jako by odrážel loďku od břehu Aniž by porušil pravidelnost svých kroků zvolna a zcela přirozeně se vznesl vzhůru Zpod kabátu vytáhl malou flétničku zahrál pár trylků a zase se vrátil zpět na zem Lehl si u ohbí řeky roztáhl ruce a hleděl do výšky na protější břeh Jeseníky 1963 (sb. Paměť okamžiku) 10 *** To už jsme na cestě, na fotce ve svetru, který mi pletla matka. Před námi Jeseníky, osudná křižovatka. Polesí pro beatniky. Tam stopem. A kudy zpět? Zbyla mi už jen stovka. A Světovka číslo pět: Stanice Krečetovka. Jeseníky 1963 (sb. Uvidět Znojmo) Jiří Daehne (4. 8. 1937 Holešov — 17. 8. 1999 Krnov) Básník, prozaik, publicista. Od r. 1945 žil v Krnově, kde studoval Gymnázium (maturita 1955), poté vystudoval obor ruština — výtvarná výchova na FF UP v Olomouci (absolutorium 1960). Po ukončení studií působil jako učitel v Krnově a v l. 1963—1987 jako středoškolský učitel na Střední pedagogické škole v Krnově. Byl výkonným redaktorem obnoveného vlastivědného a kulturního občasníku Krnovsko (od r. 1992). Za básnickou prvotinu Berný peníz (Praha, 1979) obdržel výroční cenu nakladatelství Mladá fronta za r. 1980. V r. 1993 získal v anonymní literární soutěži Povídka ’93 cenu za povídku Krabice. Daehnova básnická tvorba tíhla k epizaci skutečnosti, ve sbírkách poezie odrážela zážitky z dětství v rodném Holešově i život v krnovském pohraničí, reflektovala autorovy rodové vazby, konkrétní i mytický vztah k Jeseníkům nebo Beskydám. Ve své básnické i publicistické tvorbě se J. Daehne rovněž věnoval významným kulturním osobnostem, zajímal se o archeologii a etymologii, hledal paralely současných událostí s českými i světovými historickými událostmi. Daehneovy básně a povídky přeložil do polštiny Władysław Sikora, poezii do němčiny přeložil Martin Košůtek, pro pěvecký sbor byly jeho básně zhudebněny Richardem Hrčkem. Vydal sbírky poezie Berný peníz (Praha, 1979); Ve znamení podzimu (Roudnice nad Labem, 1981); Z veršů na holešovské motivy, PF 1984 (Krnov, 1983); Zelené dějiště (Ostrava, 1990); Gramofon v okně (Krnov, 1995); Zelený brevíř (Krnov, 1995); Podobizny krajiny — Z veršů let 1993 a 1994 (Krnov, 1996); Ztráta rodného domu — Verše z léta 1995 a s nimi souznějící starší (Krnov, 1996); Bosá Barunka (Krnov, 1996); Věstonická píšťalka (Mnichov, 1996). Kromě toho vlastním nákladem vydal sedm příležitostných tisků. Posmrtně vyšla sbírka Radobýl (Krnov, 2010). Jako svázané strojopisy J. Daehne rozšiřoval mezi přáteli a známými své sbírky Radobýl (Krnov, 1978); Bosá Barunka (Krnov, 1980); Archeologie (Krnov, 1981) a Oblázky — Z veršů zbylých v zápisnících (Krnov, 1987). 11 Jiří Daehne Účast v antologiích a almanaších: Po tolika letech (Ostrava, 1985); Sám přes Atlantik (Praha, 1993); Černá hala (Praha, 1994); Země žulových křížů. Antologie poezie z Jesenicka I. (Moravský Beroun, 2000); Krajina pod Cvilínem. Z veršů krnovských autorů (Krnov, 2002). PRVNÍ O JIŘIČKÁCH, PSANÁ 29. DUBNA Jaro si obléká barevný chalát. Už jsou tu jiřičky. První si sedla na drát. Okouzlen jiřičkou, již jsem tak dlouho neviděl, o moc dél, než jsem chtěl, po sedm měsíců dlouhých jak sedm let, pomíjím seriózní hypotézy a smýšlím po svém, v čem to vězí, že se vrátila, že trefila do jarního a letního domu. V střelce usměrňující let? V střelce, již nelze spatřit tak, jak, dejme tomu, nejde zhlédnout mou našeptávající mi, jak vidět svět, co z něho vzít, a proč, a zobrazit, a jak, čárou a plochou mých nejvlastnějších slov a vět? 12 „Země žulových křížů“ NOČNÍ HLAS Za oknem plyne noc, široká řeka tmy, hladina po okraj koryta, hláď s břehy vyrovnána. V temnotě s hloubkou nedohledna na dno rána naráz počne psí hlas a ticho je vedví: psí hlas jak pila půlí klid a není jedináčkem, hlas, budič sounáležitosti, hlás, mráz, co halí, balí, bílí zem jíním. Černotou už vydává celá láj. Na jednu básničku mít noční psí hlas. Hlas, k němuž by se přidávali jiní. TEPLÁ ZIMA Do konce ledna kraj nepoznal bílé mrazící zimní dny, jen teplý vlhký šedě podmračený čas šálící nejen lísky. Žluté jehnědy, nečinně visící bijáčky větvových cepků, čekají na včely, co v úlech bdí či spí, o květech v předčasnu však vůbec nevědí. Psaná zpráva o květech toužících po včelách? Rozpaky z lhostejna, netečna. Strach z plana, zbůhdarma. Tonutí v obavách. Snad je brzy, či vlastně pozdě na slova. Slova, asi zbytečná, se nesou okolo uší, jež o nich už ani nechtějí tušit. STROMY NAD BEZEJMENNÝM POTOKEM Stihnou stromy nad potokem, sám růst je nepřestajná práce, přemýšlet občas o potoku a jeho toku tak, až je to nutká utkat o nich báseň? Mívají někdy v básních rým? Koncový, nepřeslechnutelnou třáseň? Vnitřní, o němž se nedovím, kdybych vnímal ledabyle? Do téhleté chvíle si vlastně nejsem jist, jestli se jedná o verše a o vodní námět. Jsem dosud jak Michael Ventris uprostřed cesty lineárním písmem beta z Kréty: neznám čtení všech sta pětatřiceti znaků, jen tuším smysl leckterého slova, ledasjaké věty. Když však očima, ušima, dlaněmi poslouchám kmen, větve, kůru a kdekterý list, stejně už najisto vím, že stromy vždycky jen stojící na kůru potočního příbřeží říkají, co je záhodno nanejvýš pozorně slyšet a číst. NA KONCI LEDNA O ČTVRTÉ Neviděl jsem to prvně a nebyl jsem prvý patřící, ani stý, ani tisící, a přece znova stálo za pohled, když se na konci ledna o čtvrté slunko ukládalo k spaní za pelest kopce Ovčáku, když šperkař sklonek dne stvářel svůj zimní oslnivý pomíjivý šperk z tří barev kamene. Zvolna beze zvuku vkládal rudý rubín slunce pod postelová nebesa v ten zlomek času z růženínu a do sněžného pelíšku se západem ztrativšího jas a třpyt a změnivšího denní běl za bleděmodrost, do sněhu, co pro tu chvíli nebyl sníh, ale tyrkys, opál, mikroklín. Neviděl jsem to prvně a nebyl jsem prvý patřící, ani stý, ani tisící, a přec jsem hleděl do okamžiku, kdy krajinu zastřel stín, kdy kdeco kolem mělo odstín stínu. 13 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky RYBNÍK PŘED ŠTIŘÍNSKÝM ZÁMKEM Za větvovou spletí dubnově holých mladých lip začíná s pádem pod hladinu žhavá moneta slunce kruhovou úsečí ozíbavé nohy okoušející tekutý chlad s váháním, jestli se celá ponořit, jestli se radši nezdržet na teplejší sečně obzorníku, ne-li zbýt tu i tam polou, nahoře láva v tvaru lunety a dole bledka bledule a navíc tříšť monety, když kačení křídla okamžik bila do vody, snad byly mžiky dva, snad celé tři, než zvedla hmoty těl do nehmotného povětří, než těla vzlétla, zmizela pryč. Být obraz na plátně, byl by to asi kýč. Mít obraz pro paměť potřebující, co by hřálo, jen díl obrazu by bylo málo, proto jsem stál na břehu večera a vody s očima k slunci, co rozpačitě stálo, než se hnulo, aby i zbylou půlí rudě a zlatě utonulo. 14 „Země žulových křížů“ CHUDOBKY O TEPLÝCH VÁNOCÍCH V zavadlosti zahnědlosti trávy, co se letos ještě nepotkala s mrazem ani sněhem, bělokvětě kvetou chudobky. Zas poslední. Vždycky první. Vlastně věčnokvěté. Nicky v trávě? Živé veto konci živé věty. Veto tečce po té větě. Lenka Daňhelová (* 23. 1. 1973 Krnov) Narodila se v Krnově, žila v Bruntále, odkud se přestěhovala do Berouna u Prahy. Absolventka SZeŠ v Bruntále, maturovala v roce 1992. Po několika letech strávených na farmě se zvířaty začala v roce 1995 pracovat jako novinářka v okresním týdeníku Patriot v Bruntále. V roce 1998 začala externě spolupracovat s Rádiem Svobodná Evropa a publikovat na internetovém publicistickém situ iRegion. Od roku 2004 byla členkou redakce literárního časopisu Pobocza, v letech 2005 až 2010 vedla jeho českou redakci. Kromě práce redaktorky překládá do češtiny poezii z polštiny, slovinštiny, francouzštiny, italštiny, slovenštiny a běloruštiny. Jako redaktorka kulturní rubriky pracovala pro časopis Navýchod. Spolupracuje s mnoha bohemisty a slavisty, podílí se v rámci svého zaměření na jimi pořádaných akcích. Stipendistka překladatelského programu polského Institutu Książki Kolegium tłumaczy (2007). Účastnice mnoha mezinárodních literárních festivalů: Od słowa ke slovu 2004, Racibórz (Polsko), Pobocza 2004—2009, Więcbork (Polsko); Herbersteinsko srečanje književnikov 2007—2011, Velenje; Revija v Reviji 2007, Škocjan, Lublaň (Slovinsko); Slova bez hranic 2007, Olomouc; beogradski.trg_007, Bělehrad (Srbsko); Jarní festival literatury 2008, Vídeň; Literární festival Laboratoř poezie 2008, 2009, Gmuend (Rakousko); literární festival Čortanovci, Bělehrad (Srbsko); festival poezie Acque di acqua — v roce 2009 v Cormons (Itálie); v roce 2010 v Sagrado a Topolo‘ (Itálie). V Berouně u Prahy pravidelně pořádá mezinárodní literární festival Stranou. K pokusům o zveřejnění své tvorby přistoupila až roku 1999, kdy byly tři její básně otištěny v časopise Host. V roce 2000 byla její próza i poezie zveřejněna na internetovém situ Neknihy. Kromě dvou publicistických knih Nové Heřminovy — Neu Ebersdorf (Ostrava, Arnika, 2003), Jak žít s povodněmi (Ostrava, Arnika, 2005) vydala román Cizinci (Praha, Balt-East, 2004), sbírku básní Neuvršćeno („Nezařazeno“; Bělehrad 2009, překlad do srbštiny Biserka Rajčić) a Pozdrav ze Sudet (Praha, edice Psího vína Stůl, 2010). Své básně a prózu zveřejnila v českých i zahraničních časopisech. Knižně vyšly její překlady sbírky básní Franciszka Kameckého Nářek kněze (Praha, H+H, 2007), výboru básní Ryszarda Krynického Magnetický bod (Ostrava, Protimluv, 2010), románu Wiesława Myśliwského Traktát o louskání fazolí (Praha, Havran, 2010) a Genowefy Jakubowské- Fijałkowské Něžný nůž (Ostrava, Protimluv, 2011). *** (rodině M M) Pořád je přítomen, v přetopeném pokoji hlídá naše slova a okřikuje svoji dceru, když mluví divoce. Už je jí skoro šedesát. I tak si vždycky sáhne rychle k ústům a omluvně se usměje. 15 Lenka Daňhelová PODZIM Nazlátlé listí javorů nám ještě pár dní bude nahrazovat slunce. Nahé kaštany opět připomenou naši smrtelnost. Zítra už starou zmiji slunící se na pěšině v lese nepotkám. TĚLO U CESTY Každý týden se méně podobá kočce. ŽÁBA Takhle ji nyní vidím. Ve skoku nataženou. 16 „Země žulových křížů“ KOTĚ Byl to ten mourovatý. Nechtěli jsme ho v domě. Na večerní mléko už nepřiběhl. *** Ubohé černé štěně navečer někdo z cesty odklidil. Za jedním z rozsvícených oken kdosi ho oplakává. BUS 85010126 Třešně jsme otrhali před lety. Po našich schůzkách v lomu nezbyla žádná stopa. Ve větroni dnes nad tím vším vznáší se někdo jiný. Mazlavá kapka krve vpíjí se do asfaltu. Odněkud cupitají ovce a po asfaltce míří do časů kam více patří pokyvujíce přitom hlavami. Začíná pršet. Nevím, k čemu je jejich výzva. MŮJ DEN JE PLNÝ OTÁZEK a jestli tedy Bůh je a není ani ve mně ani v tobě ale v tom prostoru mezi námi je tou vzdáleností proč ho necítíme začneme ho vnímat když vystoupíme ze sebe můžeme posunout hranice svých těl? svého vědomí? a kde při tom všem je její Bůh a proč dopustí její utrpení má oči? a jsou taky psí? a Bůh té kachny, co jsme včera snědli se zelím je? a kde se schovával? věděl, že pro nás znamená další den k dobru další den který strávíme jalovým ptaním se po něm? po smyslu? *** Les ožil habry mě ovíjejí větvemi vzduch vyplňuje vyplašená koroptev v hloubi lesa hlasitě zalyká se svým těžkým letem cítím své tělo cítím hlad takže i já jsem se znovu probudila… Bože můj, kolik malých smrtí může člověk přežít. Kolik ještě zim? *** To není pravda, že tvá bolest přejde. Stává se tíhou, co tě táhne k zemi. Padat se pořád nedá. Nezvednout se — ta neudálost, co tolik zaměstnává. 17 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky Pavel Forman (* 11. 11. 1977 Bruntál) Po maturitě na gymnáziu v Bruntále vystudoval obor výtvarná výchova a němčina na PdF UP v Olomouci (1997—2001), UdK — Berlin Art University, Faculty of fine Arts, Institute for art in context (2003—2006), současnou německou literaturu na Humboldtově univerzitě v Berlíně (2002—2003). Se Stanislavem Tomanem vydal sbírky poezie O nemocném myslivcovi (Olomouc, 2001); O nemocném srdečkovi (Olomouc, 2004). Svou básnickou tvorbou je zastoupen v básnickém almanachu Zlámrkef (Bruntál, 1997). „Země žulových křížů“ HRUBÝ JESENÍK pracky byly jeho chlouba myslel si, že unese pytel trouba myslel, že žena s velkými boky porodí mu syny Plná míchačka prima píchačka rozpůlil pytel lopatou od Boha propůjčeným grifem pak nakazil se syflem trouba táhlo mu na podzim života Za něj cement vážil více než váží dnes to neunes Nenáviděl lepkavost mladých míz a jejich máti měla velké boky on — jejich otec ni soka nepodříz ACH MLÁDÍ pod oknem hvízd na máti tím si je jist. 18 JSEM ZA LEPŠÍ ŽIVOT V SUDETÁCH Přibrali mě k pracantům jsme jedna sehraná parta MIKE se změnil k lepšímu má pořád stejný knírek ve výrazu stará šiška zakoření seká cihlu za cihlou Dušan Mirek zjevení mihnou se očka však naučil mě hladit s maltou JOERGA neznám dlouho ve sklepeních zasvěcuje do umění špachtlí je tlustý že bych k hlíně čichal mnoha hrstmi bych jej přesochal pro zápal v zádech nehne se jedno oko zarůstá do tuku rudých líců co teprv pracant RUDI dovede vše jeho přednes — pracovní mše píská jódlovatě jako pískal můj děda — větší pracant auru získal větší než Rudi já poeta sním v montérkách ach, smutné víno na zápěstí ach, šlechetný kov hladím ach, přenádherný chov přes náměstí tiše se šine OPTIMISTA z tribuny kyne jé, slunko svítí je dobrou zvěstí jé, růžových slov pohledám návnadu čtyřlístek jé, jdeme na lov ála Molotov Nechť vodováha rozsoudí jsme za větší pravomoc bublin v běžných životech dávno napliváno do sudí JÁ mám o patro výš pokojík s pukétem tulipánů… …ach do stěny hrách o lepším životě v Sudetách blumen raus! mikimaus! …ach do stěny hrách já poeta sním v montérkách! 19 Pavel Forman *** Tlačím dlaní do vrat a rukou která dlani káže otvírat mávám není poznat ve škvíře pradleny zda už jsou svlečeny EROT. vůně venkovského záchodu balvany jsou omyty do hladka a neholené podpaží voní po koření (v dálce) les a jedna teta „Země žulových křížů“ VRÁNA pranic nebojím se svic nebojím se kříže a co víc jsem kníže panic panna vrána. Vždy takhle z rána žádám svého pána o podzim. Utni všechna jara! *** Vysvětlí mi někdo rozdíl mezi papouškem a kanárkem? někdo víc někdo míň? každý dárkem každý slovem potěší být *** Jel jsem na oslu v dešti na kupce sena spal jsem v noci vzpomínám: přišli pak tři v kruhu vypili jsme láhev založili první oltář pak na tváři udělalo se znamínko jsme hodná miminka SALUDA! maminky Bůh-JÁ-LÁHVE NOVEMBER RAIN je den jako každý jiný ničí splíny chlapec prostý nečte noviny je bez viny Řez císařský po poluci revoluce a stáří. Zdechnem všichni? Máme Máří? hlavu na kov dej lehni na kolej čekej na TRAIN V NOVEMBER RAIN každým coulem apokalyptický No a? NO — E ? cynický SANDOKANOE 20 21 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky „Země žulových křížů“ Viktor Heeger Robert Hohlbaum (28. 4. 1858 Zlaté Hory — 5. 8. 1935 Opava) Otec Moriz Heeger byl knížearcibiskupským kontrolorem, později vrchním lesním v Javorníku, matka (původem z Frývaldova, dnes Jeseník) ovdověla, když měl syn necelých šest let, a přesídlila do Opavy. V. Heeger navštěvoval 3 třídy německé reálky v Opavě, 4 roky studoval na tamním německém učitelském ústavu. V r. 1876 maturoval, působil jako učitel ve Velkých Heralticích, v l. 1879—1992 jako učitel na obecné a měšťanské škole v Bruntále. Jako nadšený sportovec zavedl v polovině 80. let 19. stol. do Slezska lyžování, mnozí jeho žáci i lesníci v propagaci této aktivity pokračovali. Od r. 1885 byl vydavatelem periodika Mährisch-schlesisches Jagdblatt (později pod názvem Illustriertes österreichisches Jagdblatt). Pro nemoc hrtanu odešel do penze a přesídlil do Brna, kde se angažoval v německých nacionálních spolcích a v Deutsche Volkspartei. V r. 1897 byl zvolen poslancem do Říšské rady ve Vídni. V r. 1900 se vzdal mandátu a věnoval se práci ve spolcích na ochranu němectví v pomezních jazykových oblastech. V r. 1909 přesídlil do Opavy a v r. 1912 založil tradici lidového divadla na Rejvízu. Po smrti jeho druhé ženy v r. 1920 pobýval trvale v areálu lázní Jeseník (tehdy Gräfenberg) v domě zvaném Koppenhaus. Odtud posílal své publicistické příspěvky „Koppenbriefe“ do opavského deníku Deutsche Post (v pol. 30. let přejmenovaného na Neues Tagblatt). Přispíval nejen do domácích, ale také do zahraničních periodik. Poslední dvě léta před smrtí žil v Opavě. Na kopci Cvilín v Krnově mu byl po smrti postaven památník k památce jeho a dalších dvou německých umělců (zlikvidován po r. 1945). Ve své době si V. Heeger získal mimořádnou popularitu mezi Němci v západním Slezsku a na severní Moravě, což bylo výsledkem jeho dokonalé znalosti mnoha obcí, zvyků jejich obyvatel, tradic a přírodního prostředí. Ve svých humorných příbězích, v nichž používal také nářečí, povyšoval zájmy prostého lidu do sféry zájmů německých politických představitelů. Publicistickou činností propagoval a upevňoval sudetské němectví v pohraničí. Jeho literární pojetí života a němectví lze charakterizovat jako druh přírodního romantismu, jenž místy vyúsťuje do mysticismu. 22 (28. 8. 1886 Krnov — 4. 2. 1955 Štýrský Hradec) Vydal mj.: Geschichte vom alten Heiman (PP, Freudenthal, 1888); Geschichten… II. Folge. (PP, Brünn, 1895, 1921 vydáno souborně); Der Kobersteiner (PP, Brünn, 1908); Köpernikel und Arnika (PP, Freudenthal, 1909); Schubert Schmied (PP, Freudenthal, 1928); Die Wunderkur (D, Freudenthal, 1913); Der Pfeifla-Schuster (D, Freudenthal, 1914); Hans Kudlich (D, Freudenthal, 1914); Schlesische Treue (D, Troppau, 1916); Das Kind (D, Freudenthal, 1921); Die Seminar-Lotterie (D, Freudenthal, 1924). Výbory z díla: Viktor Heeger. Ein treuer Schlesier (PP, BB, Troppau, 1936); Koppenbriefe (PP, Inning/Ammersee, 1960); Grüβe der Heimat (PP, Inning/Ammersee, 1962). Literatura: König, J. W.: Viktor Heeger — Bibliographie (1966); Týž: Viktor Heeger — Leben und Werk (1985); Týž: Viktor Heeger — was aber bleibet. In: Altvater. Kircheim u. T., 1998, č. 5. O SLAVNÉM SVĚCENÍ VE VŘESOVÉ STUDÁNCE Čníš vysoko — pastva pro oči pro všechny přátele přírody — jsi radostí srdce pro každého, kdo k tobě putuje po Boží stopě. Z jemného zvonění tvého zvonku snáší se blažená útěcha do údolí, že v neznabožském čase žijí zde láska a víra, vzdorující bouřím. Ty prameni útěchy v němém bolu, Ty prameni osvěžení v parnu pouště. Ty zázračná studánko ve vřesovišti, buď s Pánem Bohem! Přeložil Zdeněk Janík Syn majitele tkalcovny v Krnově, jeho bratr Josef byl chirurgem. Po studiích na gymnáziu v Krnově a Opavě studoval germanistiku a historii na univerzitě ve Štýrském Hradci a ve Vídni. V těchto letech byl aktivním členem buršáckých studentských spolků. V r. 1910 získal doktorát filozofie (disertace Die Marienburg in Drama). Od r. 1913 působil jako knihovník na vídeňské univerzitě. Za 1. světové války sloužil jako rakouský důstojník na italské frontě. Po válce pracoval dále jako knihovník ve Vídni, hlavně se však věnoval literární tvorbě. Od r. 1937 byl knihovníkem v Německu (v l. 1937—1942 byl ředitelem městské knihovny v Duisburgu, v l. 1942—1944 působil jako ředitel durynské zemské knihovny ve Výmaru). Po 2. světové válce žil v Rakousku, nejprve v Henndorfu u Salcburku, později ve Štýrském Hradci, kde také zemřel. Je autorem značného počtu literárních děl různých žánrů (románů, novel, básnických sbírek, dramat, esejů i historických a politických studií), která vycházela v Rakousku a Německu, některá se dočkala několika vydání. Obdržel řadu literárních cen (1921 Bauernfeld-Preis, 1924 Preis der Kölnischen Zeitung, 1944 Kulturpreis der Stadt Troppau, 1951 Adalbert-Stifter-Preis Oberösterreichische und Künstlerbundes). Hohlbaumovo dílo do konce 2. světové války má silnou německonacionální a v pracích týkajících se česko-německých vztahů i výrazně protičeskou tendenci. Po válce psal romány čerpající náměty ze života hudebních skladatelů a spisovatelů. Vydal mj.: Aus Sturm-und Sonnentagen (BB, Berlin—Leipzig, 1908); Der ewige Lenzkampf. Ein Studentenbuch aus alter und neuer Zeit (PP, Leipzig, 1912); Deutsche Gedichte (BB, Leipzig, 1916); Das Vorspiel (P, Leipzig, 1918); Unsterblichen Novellen (PP, Leipzig, 1919); Die Amouren des Magisters Döderlein (P, Leipzig, 1920); Der wilde Christian (P, Wien, 1921); Über alle in der Welt. Gedichte eines Sudeten-Deutschen (BB, Eger, 1921); Zukunft (P, Leipzig, 1922); Deutschland (BB, Reichenberg, 1923); trilogie Frühlingssturm: Die deutsche Passion (P, Leipzig, 1924), Der Weg nach Emaus (P, Leipzig, 1925), Die Pfingsten von Weimar (P, Leipzig, 1926); Die Raben des Kyffhäuser. Der Roman der Burschenschaft und ihres Zeitalters (P, Leipzig, 1927); Die Stunde der Sterne. Eine Bruckner-Novelle (P, Leipzig, 1930); trilogie Volk und Mann: König Volk (P, Leipzig, 1931), Der Mann aus dem Chaos. NapoleonRoman (P, Berlin, 1933); Stein. Roman eines Führers (P, München, 1935); autobiografie: Mein Leben (P, Berlin, 1936); Zwiekampf um Detschland (P, München, 1936); Die Ahnen des Bolschewismus (P, Reutlingen, 1937); Die Kurfürst. Eine Vinzenz-Priessnitz-Novelle (P, Leipzig, 1940); Tedeum. Ein Roman um Anton Bruckner (P, Speyer, 1950); Hellas. Ahnen des Abendlandes (P, Wels, 1951); Sonnenspektrum. Ein Goethe-Roman (P, Salzburg, 1951); Der Zauberstab. Roman des Wiener Musiklebens (P, Graz—Göttingen, 1954); Der König von Österreich. Roman der Familie Strauss (P, Graz—Göttingen, 1956). Literatura: König, J. W.: Hohlbaum, Robert. Das Schrifttum des Ostsudetenlandes. Wolfratshausen: Verlag Adolf Gödel, 1964, s. 43—45; Lubos, A.: Geschichte der Literatur Schlesiens II. München 1967, s. 412—417; Mühlberger, J.: Geschichte der deutshen Literatur in Böhmen 1900-1939, München: Verlag Langen Müller, 1981, s. 56—59; Gedenktage 1986, Bonn 1985, s. 149—151; Mareček, Z.: Německá literatura na Moravě a ve Slezsku po roce 1918 a její bojovně protičeské zaměření. Světová literatura, 1994, č. 2, s. 199—201; Martinek, L.: Literatura německého a českého jazyka na (stávajícím) okrese Bruntál. In: Literatura v českém a polském Slezsku. Opava—Cieszyn, 1996, s. 44—45; Martinek, L.: Česká a německá literatura v krnovském regionu do r. 1939. In: Češi a Němci dříve a dnes. Problémy národní identity a vzájemných vztahů Čechů a Němců. (Sborník statí ze semináře k česko-německým vztahům konaného 14. 9. 2000 v Krnově.) Krnov: „a13“ – Volné sdružení krnovských výtvarníků, 2000, s. 142—144. 23 Robert Hohlbaum MĚSTO V POHRANIČÍ Už tady nejsi. — Jen naše snění krouží kolem tvé větve jako zatoulaná pěnkava a my jsme děti, hladové a osiřelé, protože matka odešla do říše stínů. Znovu tě však stavíme z vroucnosti lásky a ducha a jednou se uzavře kruh našeho života i v cizině šumí kvetoucí strom — „sen je pravdivější než celý život“. NA MALÉ MĚSTO Hodiny odbíjejí dvanáct. Houkačka jediného auta zní hlučně a naléhavě. Na kamenném náměstí roste tráva. Ženy už čekají s polévkou, leč místní notáblové sedí ještě u vína. Kašnu je sotva slyšet. Skupina mladíků z gymnázia ji chce přerušit. To všechno vidíš v prudkém světle, jako lupou a vystupuje to z paměti jako panorama. Přesto však, když kráčí měsíční noc v stříbrných botách neslyšně oněmělými ulicemi a z Kouzelného pokladu pohádkové truhly vine se závoj, který všechno zahalí a jen kašna šumí, je tento šeptající poklid jemný jako předtucha a modlitba. „Země žulových křížů“ Zuzana Ježková (* 13. 4. 1976 Zábřeh) V rodném městě vystudovala gymnázium (1990—1994), po maturitě pracovala jako redaktorka v regionálních novinách v Šumperku. V letech 1995—2000 studovala nejprve na Slezské univerzitě v Opavě a návazně na FF OU v Ostravě obor český jazyk a literatura. Za téma diplomové práce si zvolila poezii Josefa Kocourka, což ji přivedlo do Okresního vlastivědného muzea v Šumperku, pro něž po absolutoriu na VŠ zpracovala materiály z Kocourkovy pozůstalosti společně s doc. PhDr. Zdeňkem Filipem. Po studiích spoluzaložila a editovala zpravodajsko-informační server Rej.cz pro Šumpersko a Olomoucko. V současné době žije se svou dcerou v Praze a pracuje jako novinářka. Publikovala pouze časopisecky. Zde uveřejněné básně pocházejí ze souborů Neučesaná a Noční světlo z let 1995—2002. POHLED Z OKNA K obědu večeře od včera a vyprané prádlo. Na kopci pouštějí draka. Večer na šňůře vlhké prsty představ a v hrnci připálený tuk. NA KOPCI UVNITŘ stál, ruce připažené. Snést tak všechno dolů, do údolí… Voda. Před domem cítit voda. Na kopci. Sám. Nahrbená záda. Tady, za oknem, tma po odchodu. Všechno tak snést, mohl by do zrcátka chytat prasátka odpoledního slunce a pouštět je dolů, do údolí. NA KOPCI II (v bezčase) Už netoužím dotýkat se mraků. Chci se jen dívat, jak jde všechno kolem mne… Je cosi těžkého v těch krocích. A nejsem to já, kdo couvá. Nic se nepřibližuje. Nic nemizí. Na zamrzlém nebi nad údolím nepodepsaný vzkaz: Dostat tak vodu dovnitř a tmu zpátky. Ven. DO PRAHY Jako pokaždé. Jesenické kopce za zády, zpáteční jízdenka a jistota nedělního večera v kolébavém rytmu zpožděného vlaku. Navíc jen nasládlý pocit z nesklizených jablek a klíče od bytu, ve kterém už nikdo nečeká. Budu na tebe čekat. Přeložil Zdeněk Janík 24 25 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky „Země žulových křížů“ Josef Kocourek MÍROV (22. 1. 1909 Brdo u Nové Paky — 31. 3. 1933 Brdo) V l. 1919—1927 studoval na reálce v Nové Pace, kde jej vyučoval Miloslav Jirda, překladatel z francouzštiny. Následně Kocourek absolvoval doplňovací kurs na učitelském ústavu v Jičíně a od podzimu 1928 působil jako menšinový učitel v severomoravském pohraničí: od podzimu 1928 nejprve rok v Mírově, další dva roky ve Štítech (1929—1931), relativně nejlepším z jeho působišť. Předposlední rok svého života pak strávil v Řepové u Mírova. V říjnu 1932 se vrátil těžce nemocen do rodného Brda, kde v březnu 1933 zemřel vyčerpán tuberkulózou v pouhých čtyřiadvaceti letech. Josef Kocourek byl literárně činný od raného mládí až do svých posledních dnů. Své nejlepší dílo, román Zapadlí vlastenci 1932, situoval do severomoravského pohraničí a dopsal jej pouhých několik dní před svou smrtí. Povídky, verše a fejetony publikoval například v literární revue Cesta, Lidových novinách, Nivě, Ruchu, Signálu či Levé frontě. Jeho povídky překládal lublaňský redaktor Vladimír Zorzut, s nímž si Kocourek dopisoval, a otiskoval je ve slovinských časopisech Jutro a Slovenec. Za Kocourkova života vyšla knižně jediná jeho kniha (román Srdce), po jeho smrti se stal dědicem literární pozůstalosti a editorem Kocourkových děl Miloslav Jirda, jenž má také největší zásluhy na tom, že Kocourkovo jméno je od 60. let 20. století trvale zapsáno v dějinách české literatury. V rukopisech stále zůstává většina jeho povídek, básní, fejetonů i obsáhlá korespondence, které částečně využil Miloslav Jirda, když připravoval k vydání Kocourkovy deníky. Ukázky z deníkových zápisů vycházely pod názvem Milostný deník Mikuláše Koukola koncem r. 1961 v časopise Kultura 1961, knižně vyšly pod názvem Extáze. Po Jirdově smrti v r. 1971 se kustodem Kocourkovy pozůstalosti stal doc. PhDr. Zdeněk Filip, tehdejší pracovník Vlastivědného ústavu v Šumperku, dnešního Okresního vlastivědného muzea, kde je pozůstalost uložena. Vydaná díla: Srdce (R, Praha, 1932); Kalendář, v němž se obracejí listy (P, Praha, 1937; další vydání pod názvem Déšť spláchl ohniště, Gottwaldov, 1949); Loučení (B, Praha, 26 1957); Zapadlí vlastenci 1932 (R, Praha, 1961); Frývaldov (B, Šumperk, 1961); Šest milostných (PP, Havlíčkův Brod, 1964); Srdce v dlani (PP, Ostrava, 1964); Frývaldov (B, In: Julius Fučík — Josef Kocourek — Vítězslav Nezval: Frývaldov, Šumperk, 1971); Žena (P, Hradec Králové, 1968); Extáze (výbor z deníků a korespondence, Hradec Králové, 1971); Z konce světa (Výbor z tvorby 1928—1932, Ostrava, 1980); Zapadlí vlastenci 1932 (R, 2. vyd., Ostrava, 1982); Jensen a lilie (P, Nová Paka, 1998). Literatura: Skalička, Jiří. Průvodce životem a dílem Josefa Kocourka (Ostrava, 1984). O staré kmeny modřínů otírá jelen své parohy jak dlouhé zlaté dýmky ve větvích černého kaštanu sebevrah sní a v dlani starého trestance tiše žhne nůž Po dlažbě starého městečka trestanci tlačí zpuchřelou káru před vrata vězení Daleko k severu tesknotou zbobtnala temena lysých hor mraky jak růže vstaly s obzoru slunce se rozbilo v azuru jak zlatý džbán ó slunce zapadá do klína milenky A přece když musím na lásku vzpomínat slyším jen sýčky lkát ze samot má země nemá už dívek a milenců duha je nade mnou zlomena jak přetížená větev a do kalicha místo hostií krkavec klade svá veliká vejce není tu kuřáků opia A přece daleko na západě ve vonných větvích malin a rulíku Krkonoše leží jak kytara A přece až umru až jednou otají svalnatá břicha Jeseníků jako by s těla děvečky setřel se pot zahraje kytara a aristony hospod kde jsem se opíjel poslední lyžař nahlédne do džbánu Sněžných jam ale až umru chci býti pochován pod prahem hřbitovních vrat budou mi po srdci šlapati milenky až půjdou na hroby bazalky zalévat 27 Josef Kocourek LOUČENÍ (úryvky) I. Na vysokých horách, kde kvetou jenom hvězdy nebo stíny, loučím se s prameny u cest a květy ohnivými, na vysokých horách, jichž zlaté dutiny praskají jako vázy, na cestě okolo božích muk jen stín mne doprovází. A vidím rozkvetlé keře, skloněné nad silnicí, ztrnulé pohledy dívek ze samot, jimž podobné mají jen plaché kukačky anebo náměsíční — A vidím stopy staletých ohňů na kraji vesnice, odkud už dávno odešli lidé po zemi zlata teskníce, vesnické kostelíčky podobné hračkám mého dětství anebo bílým růžím a souhvězdím za svitu měsíce. A vidím daleká návrší zhnětená z bronzu a lidské krve, daleká návrší s božími mukami v potopě sivých par utonulé, lesy a houštiny, kde pryskyřicí voní obloha a rudé mýtiny, lesy a pustá skaliska, do nichž jak zlaté nože hořící květy divizen se vklínily, pěšiny vedle potoků, pěšiny s pokojným hovorem a stiskem ruky, dvě duhy nad krajem, jako jsou klenutí gotických chrámů nebo luky, dvě duhy nad městem, nad městem bez času, dvě duhy nad krajem, znamení návratu. III. Na vysokých horách, kde rostou jenom hořce a bílé trsy hvězd, daleko závodišť světa, moří a rudých zahrad měst, na vysokých horách, uprostřed louky plné květů, podoben lilii anebo stříbrné křivce vodometu bílý štít Bergschenke se třpytí v zlatu slunce bílý jak stěna křídové skály anebo tváře milenek jak bývá v upomínce. 28 „Země žulových křížů“ Je horká neděle zdobená kvetoucím šípkem a voní pryskyřicí, krajina praská žárem jak zlatá údolí se loupou na měsíci a v lesích po svazích pahorků po tichých lesních cestách jdou osamělí milenci jak bílé stíny ve snách. Široká kůlna na svahu Bergschenke změní se v taneční síň, v rejdiště lásky, opilý palác rozkoše a modrý stín, tančí tam za hudby harmoniky, houslí a ozvěn skalních stěn milenci z vesnic pod straní a fabrik podle řek, svalnaté služky s chrpami v kadeři rusých vlasů, která se podobá klenotu s odstínem zralých klasů, švadleny s nahými pažemi a steskem v šedých očích, jak zlaté zmije sluneční záře se táhnou po úbočích. Na Bergschenke se tančí ve stínu oblaků a zlatých divizen, na Bergschenke se tančí a krví voní zem. I květy jabloně už krvácejí a zpěv zní jako pláč, v němž žiješ v podobě luny a umíráš. VI. Byly to hospody uprostřed lesů a na krajích cest, hospody samot, pustiny a divukrásných měst, hospody vonící kořalkou, zkaženým vínem a ženami, hospody s podlahou politou krví a zakouřenými stěnami, hospody určené pro vraždu, opilství a pro poslední sázku, hospody stvořené jako ženy pro neřest nebo lásku. Ve staré vinárně na rohu malého náměstí, daleko světa a jeho smíchu a bolestí, v klenuté jizbě zdobené obrazy štýrských Alp a exotických lovů, často jsme sedali nad sklínkou a víno pili spolu. V maličké vinárně kde stříbrovlasá dáma na starém klavíru své smutné písně hrála, bylo nás sedm, pak čtyři a pak tři. Neumírali a odcházeli a už se nespatří. 29 Josef Kocourek Za zpěvu starých milostných písniček a mondénních šlágrů sedávali jsme často u vína přes půlnoc až k ránu. Lesk vína, lesk očí, šířících po celém sklepení opilé zornice, přezářil tisíckrát souhvězdí vesmíru a jeho měsíce, bylo nás sedm, pak šest a potom každý sám. Neumírali a odcházeli, nikdo se neptá kam. Zavřeli vinárnu, se stěny strhli štít, je tomu už tak dávno. Nezbylo z toho nic než nedopitá sklínka. Nač by se vzpomínalo — XII. Minuly měsíce hnusu a lásky, mine i dnešní den, minula všechna přátelství, na něž se přísahalo, a zas jsi samoten. Do opálené ruky vezmeš si žebráckou hůl a trochu planých květů, vypiješ poslední sklenici s přítelem, s nímž jsi se smával světu, a nic se nezmění v hospodách, kde jsi pil ze sklenic laciné alkoholy a stará přátelství, a nic se nezmění ve světě chudých a bohatých, ve světě lásky a bolesti. Je jenom jedna touha a jeden smutný sen, že to, čemu jsi dával srdce, míjí, a pak jsi opuštěn. „Země žulových křížů“ XIII. Bylo nás sedm, pak čtyři a pak tři, neumírali a odcházeli a už se nespatří. Bylo nás sedm, pak šest a potom každý sám, neumírali a odcházeli, není se proč ptát kam — Jan Kubálek (* 29. 3. 1940 Přerov) Narodil se v Přerově, odkud se jeho rodiče po válce odstěhovali do pohraničního Krnova. Po absolvování osmileté střední školy v Krnově v r. 1954 studoval na Škole důstojnického dorostu v Kremnici (studium ukončil v r. 1957), pak studoval na Leteckém učilišti v Košicích (studium ukončil v r. 1959). Ve studiích pak dále pokračoval na Hutnické fakultě Vysoké školy báňské v Ostravě (promoval v r. 1979). Dále se vzdělával v cizích jazycích na Státní jazykové škole v Praze (státní jazyková zkouška z angličtiny v r. 1962) a na Jazykové škole v Ostravě (státní jazyková zkouška z francouzštiny v r. 1974). Byl vojákem z povolání, pak dělníkem v Třineckých železárnách, zaměstnancem v TESLE Třinec, ekonomem v OSEVĚ Javorník s. p., učitelem na Základní škole v Javorníku, středoškolským učitelem angličtiny a francouzštiny na Obchodní akademii v Jeseníku a středoškolským učitelem angličtiny na Hotelové škole Vincenze Priessnitze v Jeseníku až do odchodu do důchodu v červnu r. 2002. Publikoval v časopisech Československý voják (od r. 1960), Plamen (1964). Řada sbírek poezie a próz zůstává v rukopise. Vydal vlastním nákladem prózy Neber se tak vážně (2002) a Dvanáct dnů srpna 1968 (1999). Je autorem sbírky básní Jazyk s vypláznutou tečkou (2000). Cyklus básní Kalendář pro Jindřicha, z něhož pocházejí ukázky, je součástí souboru Skoro jsem ho zabil (2001). Nemáš proč plakat, věci jsou prosté a bezprostřední, jako když při bouři zapadne slunce a už se nerozední. 30 31 Jan Kubálek KVĚTEN Oslepen láskou bláznivou a vířícím pylem cítím to: I my zhnijem! Tak ať! Jen když ta láska bláznivá a pyl, rozvíří i představy o nikdy nekončící zběsilosti. Vyl bych třeba i na měsíc a do árie Dalibora. Ta hora! „Oral jsem, oral, ale málo…“ Ke zklidnění entalpického třeštění však nedošlo ani pak. Je to skvělé! Tak, tak! „Země žulových křížů“ ČERVENEC Zeměžluč a lomikámen! Ámen. Prýštící pramen vody živé a loutna plačící. Na svazích hrůzy hadi vlasů té dívky klečící uprostřed davů, vření a skřeků! Jsem znaven, usedám ve stínu lípy. U pípy ztopořené tágo láká (k nahlédnutí do budoucna.) Proč traumarš? Plamen! 32 Zazpívej, děvčátko! Neplač a zazpívej! Jsme tu jen nakrátko a svět je zářivej! Jsme tu jen pro růži, pro déšť a svítání. Strupy mám na kůži, srdce však na dlani… Však jo… LISTOPAD Lidé řvou nadšením. Padají hlavy. Ve víru, v křepčení zvyklí jsme slavit. Spad někdo do díry? Noví se derou z lůna. Lidstvo nic nezničí! Natož pak prasklá struna. Zameťte bordel! Smeťte ho dolů! Že je tam člověk? Ať zhnijí spolu! Však jo… Však jo… Však jo… ČERVEN ZÁŘÍ ŘÍJEN SRPEN Odevšad kvil a blázinec. Jenom tam, za branou, tiché troubení a vábničky zapomnění. „Ach není tu není, co by mě těšilo…“ Že není? Co snění? A éterické chvění, když: Duše tvá odlétá, od léta do léta zakletá. Nesdílím tvé obavy a raději se tlemím. Říkají to. Mám jim věřit, či se vzpírat? Nevím. Luskni prsty, dupni si nohou! Pláč a kvil ti nepomohou. Vyskoč, křič a zaplaš straky! Ať si sbalí saky paky! Však jo… Však jo… S klekáním zklidnila se i voda. „Poddá se to, poddá! Dejte mu žvanec z ovesných vloček, pavouků sítí a výměšků koček! Že už je klidný, tichý a bezmocný? Dáme mu funkci. Ať žije ponocný! Zvedne-li hlavu, dostane palicí! Jen jedno právo má. Na tvrdou stolici!“ Však jo… PROSINEC Svíčkové bláboly… Halasné zvony a hvězdný třpyt. Nechtějte v tyto dny rypáky v bahně rýt! Kupujte dárky! Vázejte stuhy! Milujte se a množte se! A hlavně: „Zaplaťte dluhy!“ Narodil se Kristus Pán, vypijeme vína džbán. Kmán, nekmán! Radujme se! Však jo… 33 Jan Kubálek LEDEN Po letech opět sníh… Rychle pryč z města! Jede se na hory. Lyže do futrálů, na auta fábory! S úsměvem na rtech, se spoustou peněz v prkenici. K službám jsou hotely. Staré útulné boudy na petlici. Avšak ten vzdoušek! Ten vám vše vynahradí. Utečte z města! Lépe se v horách z výfuků smradí. Však jo… ÚNOR Stále ještě závěje sněhu a neprůjezdné cesty… I město zbělelo a ze střech se jiskří. V chrámech a muzeích se hrají mistři. Na chvíli soulad a ticho. Náhle však, ó, hrůzo! Kol kručí obrovské břicho. Někdo tu hladově a vyzývavě huláká: „Chci žrát! Chci žrát! Seru na opusy!“ Co s tím? Nic. On za to nemůže, on musí… Však jo… 34 „Země žulových křížů“ BŘEZEN Pod duchnou se probouzejí jarní prameny… Nad tou proměnou jsem jako zmámený. Slunce opět hřeje a lechtá moji pleš. Vítr mě prohání po ulicích a vyzývavě kňučí: „Zdalipak mi také někdy zahraješ?“ Nalévající se pupence na mě čučí ze všech koutů a sadů. Nejsem však nervózní, vím totiž proč. Pučí. Však jo… DUBEN Vraťte mi buben, chci znovu hrát! Těším se na rachot, změny a smrad. Na cvrkot kuliček a na pleskání míčů, na lehce zavlhlou a dychtivou svěží zeleň plnou krásných květů. Nemusím čekat dlouho. Je tu. Z první jarní bouřky se mi točí hlava. Slyším šeptat kapky: „To nic, to se stává.“ Libor Martinek (* 15. 1. 1965 Krnov) Po maturitě v r. 1984 na SPgŠ v Krnově vystudoval Pedagogickou fakultu UP v Olomouci, obor čeština — hudební výchova (absolutorium v r. 1989), poté učil na Střední pedagogické škole v Krnově. Od roku 1993 byl odborným asistentem, od roku 2010 je docentem české literatury na Ústavu bohemistiky a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě (doktorát z dějin české literatury obhájil na FF Masarykovy univerzity v Brně v roce 2000, doktorát z dějin polské literatury v r. 2005 tamtéž, habilitace v r. 2010 tamtéž), člen Obce spisovatelů ČR a Obce překladatelů ČR. Autor odborných publikací Polská literatura českého Těšínska po roce 1945 (Opava 2004); Polská poezie českého Těšínska po roce 1920 (Opava 2006); Region, regionalismus a regionální literatura (Opava 2007); Życie literackie na Zaolziu 1920—1989 (Kielce 2008); Současná česká literatura I/1 (Opava 2008); Obdržel několik ocenění za rozvoj česko-polských literárních a kulturních kontaktů (mj. 1997 Cena za překlady a popularizaci polské poezie v zahraničí, udělená Svazem polských spisovatelů ve Varšavě; 2003 I. cena za překlady polské poezie v rámci XXVI Mezinárodního básnického listopadu v Poznani, udělená maršálkem Poznaňského vojvodství; 2004 Cena polského výboru UNESCO, Ministra kultury Polské republiky a prezidenta hlavního města Varšavy za překlady polské poezie; 2004 Opava — Statutární město Opava za rozvoj česko-polských literárních aktivit, 2010 Praha — Medaile Evropského kruhu Franze Kafky; 2010 Varšava — Cena Władysława Broniewského a diplom Ministra kultury a národního dědictví Polské republiky v kategorii zahraniční tvůrce–vědec). Získal ocenění v mezinárodních básnických soutěžích v ČR a v Polsku. Identita v literatuře českého Těšínska. Vybrané problémy (Opava 2009); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vzta- hy v literatuře 20. století (Opava 2009); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národ- ního obrození do současnosti (Opava 2010); výběrová biblio- grafie je uvedena na webu Ústavu bohemistiky a knihovnictví. Žije v Opavě. Debutoval dvojjazyčnou sbírkou básní Co patří Večer‑ nici/Sekrety Gwiazdy Wieczornej (2001 Opava—Kielce). Publikoval odborné studie a básnickou tvorbu v řadě odborných literárněvědných a literárních časopisů (mj. Host, Tvar, Labyrint, Literární noviny, Psí víno, Akord, Mosty /Bratislava/, Śląsk /Katovice/, Znad Vilii /Vilnius/), sborníků i v básnických antologiích v ČR, Slovensku, Polsku, Rumunsku a Litvě. Člen redakční rady Novin Slezské univerzity (do r. 2011) a redakčních rad polských odborných i literárních sborníků a časopisů: Kwartalnik Slawistyczny (Piotrków Trybunalski), Temat (Bydgoszcz) a Znaj (Płock). Byl členem redakční rady časopisu Psí víno (Praha) a pravidelným členem poroty celostátní soutěže prózy autorů do 30 let Hlavnice A. C. Nora. PISKOŘOV Večer se utopil vzduchem se nese skřípot vrat z komínů se vznáší kouř věnce horských chat BISKUPICE Z jesenických hor vítr nese chlad v lese nad Biskupicemi začal pavouk síť svou tkát 35 Libor Martinek KRÁSNÉ LOUČKY Sníh zasypal cestu třpytivou bělostí zraňuje oči v dálce hejno havranů na polích potkáš smutek a strach ANDĚLSKÁ HORA Rákosí u rybníka ve větru kývá na pozdrav andělé odlétli ve stájích slyšíš koně ržát *** Jak mám o tobě psát když ticho slova svléká? Jak mám o tobě mluvit když potměšilý vítr slabiky ze rtů snímá? Jak mám o tobě zpívat když zvon na věži čas ke spěchu vzývá? 36 „Země žulových křížů“ EROTIKON Motto: Jako lilie mezi trním, tak má přítelkyně mezi dcerami. Tak jako srnečkovi voňavé seno do krmelce dané jsou mi tvá ňadra i dlaně stokrát zulíbané Tak jako beránkovi chutná svěží tráva strmých strání sládnou mi na jazyku tvé rty má líbezná paní Tak jako jelínek ze studánky čiročiré zahání žízeň po laním milování tak lačný jsem po vlhkém klíně a něžném klasobraní Krásná přítelkyně bez metafyziky rozkoše je láska jen prázdným pojmem Roman Musil (* 17. 2. 1973 Opava) Do Jeseníku se s rodiči přestěhoval v roce 1978 z Prostějova. Po maturitě na Gymnáziu Jeseník pracoval dva roky jako pomocný stavební a truhlářský dělník. V letech 1993—1998 absolvoval obor historie-archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1998—2001 pracoval jako archivář Státního okresního archivu v Jeseníku, kde se zabýval regionální historií. Redaktor Horské kulturní revue Hlava (Jeseník). Píše prózu a poezii. Ukázky z jeho tvorby vyšly v časopisech Hlava, odborné texty např. ve sborníku Jesenicko, v Severní Moravě, či Numizmatických listech. Autor novely Zločin v Poroškovu (v rukopise, společně s Michalem Jarešem). Od r. 2001 žije v Praze, kde je zaměstnán na Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Do ticha do ticha souhlasně s večerem odtiká odtiká kyvadlo svým perem noc je noc je noc… Tíha racka není zemí, ale lehkostí ryby, sevřené v jeho objetí. Lidé berou si z řeky od věků do věků. Dnes nebe je křehký porcelán v doteku. Závaží jako olovo mraku příboj vedra na vlnu deště. Moře krajiny a jejích očí. Podzim jako břitva. Ostrý, rozblýskaný. Utkaly sítě víly z vod, co ryby pily a korálky bublinek prchají za člověkem potají. 37 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky Piotr Myszyński (* 25. 7. 1960 Biała) Již od svých školních let toužil věnovat se pantomimě. Po absolvování základní školy v Białej studoval na zdejším gymnáziu a složil zkoušky na Vratislavském divadle pantomimy Henryka Tomaszewského. V té době však u něj propuká závažné onemocnění (sklerosis multiplex), a proto studia herectví zanechává. Přechází na Gymnázium v Opolí a po maturitě skládá zkoušky na Státní škole kulturní osvěty a knihovnictví (Państwowe Studium Kulturalno Oświatowe i Bibliotekarstwa) v Opolí; studium dokončuje absolutoriem v roce 1983. V té době se pokouší malovat a v prudnickém Klubu píšících lidí se zdokonaluje v tvůrčím psaní. K pantomimě, jako ke své největší vášni, se vrací založením Divadla Apage, které působí v rámci Prudnického kulturního střediska. Stále se horšící zdravotní stav ho nutí k zanechání spolupráce s divadlem, avšak u příležitosti vernisáží svých výtvarných prací často představuje své pantomimické etudy. Jako rekvizit přitom používá obrazy, grafiky, antické masky a někdy berle. Výstavy výtvarných děl prezentuje v Polsku a v letech 1993, 1994 a 1999 také v Německu. Vydal sbírky veršů Pantomima wierszy („Pantomima básní“, 1997); Tańczę („Tančím“, 2001). Společně se svou matkou, malířkou Annou Myszyńskou, vydal sbírku Pod wieżą („Pod věží“, 2010). Svou tvorbou je zastoupen v básnických almanaších a antologiích Porządkowanie marzeń („Uspořádávání tužeb“, 1995); Smak soli („Chuť soli“, 1996); Ślady na ziemi („Stopy na zemi“, 1996); Prostowanie świata („Narovnávání světa“, 1998). „Země žulových křížů“ TANTE BORTLIK Léto v Zülz* bylo jako přeexponovaná fotografie Distingovaná farářova hospodyně Tante* Bortlik se opět vrátila do mansardy budovy s fasádou v girlandách lvího řevu Kráčím po chodníku šedesátých let Žlutá záclona jako roztopený vosk hromničky ucpává okenice V kostele jako obvykle Svatá Tereza shazuje z nebe milost růží První lavice pod kruchtou je dávno vykoupená Dvířka od tetiččina bytu jako tabernákl při pozdvihování * Tante — něm. teta * Zülz — něm. název města Biała na opolském Slezsku *** Lesy v dáli smaragdoví Když se chvěje Viselec obzoru V makabrózním tanci Pomateně tančí Vzpomínky mládí Letní čas Kolombíny Prodlužuje se stříbrnými záhyby šatů A sny velkého mima *** Oharek svíce nářek zásuvky Na podzim básně vlají písmeny A opět zalomená kresba černých větví Poezie posledních listů je houpáním smrku když škrábání na dveře budí přízraky uprostřed noci Pohřeb naděje za zvuků malého židovského orchestru ve staré Biała — Zülz Světélka schovaná v hloubi zavařovačky OBRÁZKY OD MRAZU Za oknem skleněný mráz Obrazy rozloučení srdce A šplouchání snu v očích Tíhou trnové koruny Ráno když mlčí lhostejnost Svatý Jan vyjímá z Kristovy hlavy Jednotlivé ostny bolestivé modlitby NÁDRAŽNÍ PIETA Kristus v koruně tip-top na kříži okna Máří Magdalena musí volat telefonem Jan kličkuje mezi zastávkami autobusového rána *** Slza reality teče zrezivělými plechy rýn Kamínek historie padá po vlhké stěně Pícka koster spaluje poslední briketu Tma padá na město Objímá světlo dne Přeložil Libor Martinek 38 39 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky „Země žulových křížů“ Wojciech Ossoliński (* 13. 12. 1949 Prudnik) Básník a satirik. Žije v Prudniku. Svou poezii a fejetony uveřejnil na stránkách polských i zahraničních časopisů a ukázky z jeho literární tvorby byly odvysílány v polském radiu. Získal střední technické vzdělání. Dlouhou dobu pracoval jako učitel. V současnosti je v důchodu, přesto organizačně velmi aktivní. Je mj. členem a vedoucím revizní komise Zemské rady pracovních sdružení tvůrců kultury (Krajova Rada Robotniczych Stowarzyszeń Twórców Kultury) ve Varšavě a předsedou RSTK opolského vojvody. Pečuje mj. o literární skupinu v Głuchołazích (vedoucí Literárního klubu), o básnickou skupinu Sdružení pokládajících první slova (Stowarzyszenie Stawiaczy Słów Pierwszych) v Prudniku a vede Literární skupinu 3xZET při Prudnickém kulturním středisku. Člen Literárního klubu učitelů (Nauczycielski Klub Literacki) v Opolí. Organizuje mj. pravidelná literární setkání v Pedagogické knihovně v Prudniku. Za svou literární a kulturní činnost jej Ministr kultury a národního dědictví PR v r. 2008 vyznamenal stříbrnou medailí „Zasloužilý o kulturu Gloria Artis“. Vydal sbírky veršů No właśnie („No právě“, 2000); I co dalej („A co dál“, 2000); Zapiski człowieka pospolitego („Záznamy běžného člověka“, 2001); Na skrawkach papieru („Na kouscích papíru“, 2002; 2. vyd. 2003); Tulę się do słów („Choulím se do slov“, 2002; 2. vyd. 2003); Na krawędzi przyzwolenia („Na hranici souhlasu“, 2005); Zamieć („Vánice“, 2005); Podręcznik konserwacji wzruszeń („Příručka ke konzervaci dojetí“, 2008); Ważne staje się wszystko („Důležitým se stává vše“, 2008). Svou tvorbou je zastoupen v básnických almanaších a antologiích Róża urody („Růže půvabu“, 1995); Porządkowanie marzeń („Uspořádávání snění“, 1995); Smak soli („Chuť soli“, 1996); Ślady na ziemi („Stopy na zemi“, 1996); Dojrzewanie w miłości („Dozrávání v lásce“, 1997); Zapis wyobraźni („Zápis fantazie“, 1997); Prostowanie świata („Rovnání světa“, 1998); Asymetria słowa („Asymetrie slova“, 1999); Podglądanie świata („Pozorování světa“, 2000); 40 Z wołaniem o miłość („S voláním o lásku“, 2002); Bo drogą Jesteś („Protože jsi cestou“, 2003); Czas w słowach zatrzymany („Čas zadržený ve slovech“, 2003); Z Maryją do Jezusa („S Marií k Ježíši“, 2004); Światłem będący zanurzeni w światłości („Světlem ponoření do světlosti“, 2004); Tu się tylko gościem jest tam się do domu powraca („Tady jsme jenom hosty a tam se navracíme“, 2005); A duch wieje kędy chce („A duch vane kam chce“, 2006); Przechowalnia uczuć („Úschovna pocitů“, 2006); Kiedy gwar miasta cichnie („Když tichne hluk města“, 2006); Wigilie słowa („Vánoční svátky slova“, 2007); Drogami znaczeń („Cestami významů“, 2008); Orzech („Ořech“, 2009); Kolęda Bezdomnego („Koleda bezdomovce“, 2010); Świąteczne przesłania („Sváteční poselství“, 2011); Wiersze Pachnące Jedliną („Básně vonící jedlí“, 2011). Redigoval sbírky a almanachy poezie: Przez sień — almanach poetycki grupy poetyckiej SSSP („Přes síň. Almanach literární skupiny Sdružení pokládajících první slova“, 2000); Piotr Myszyński — Tańczę („Tančím“, 2001); Lech Kazimierz Izidor — Prawo ciążenia („Zákon gravitace“, 2001); Z wołaniem o miłość – almanach religijnej poezji dziecięcej („S voláním po lásce. Almanach dětské náboženské poezie“, 2002); Malowanie wierszem – almanach poezji dziecięcej Głuchołaz („Malování básní. Almanach dětské poezie z Głuchołaz“, redakce s Agnieszkou Harasymowiczovou, 2002); …Bo drogą Jesteś — almanach poezji religijnej („Protože jsi cestou. Almanach náboženské poezie“, Moszczanka 2003); Czas w słowach zatrzymany — prezentacje poetyckie RSTK woj. opolskiego 2003 („Čas zastavený ve slovech. Básnické prezentace RSTK opolského vojvodství 2003); Z Maryją do Jezusa — almanach poezji religijnej („S Marií k Ježíšovi. Almanach náboženské poezie“, Moszczanka 2004); Natalia Wiewióra — Ponad światem („Nad světem“, Głuchołazy 2004); Zwiastuny — arkusz poetycki Twórczego Koła Poetyckiego („Návěsy“, Głuchołazy 2004); Na chwię przed. Dziecięcy almanach poetycki TKP Głuchołazy („Na chvíli před“, Almanach dětské poezie TKP Głuchołazy, spolu s Agnieszkou Harasymowiczovou, Głuchołazy 2006); Przechowalnia Uczuć (společně s Agnieszkou Tomczyszyn-Harasymowiczovou Głuchołazy 2006); Bernadeta Korzeniewska — Kiedy serce syrokomli („Kdy srdce syrokomlí“ [nepřeložitelná slovní hříčka — Władysław Syrokomla, 1823-1862, polský romantický básník nazývaný lyrikem venkova], Chojnice 2008); Andrzej Iwanowicz — Kręte ścieżki („Klikaté stezky“, Kraków 2010). W. Ossoliński je redaktorem Głuchołaskich Zeszytów Literackich („Głuchołazských literárních sešitů“). Ukázky z jeho tvorby vyšly v časopise Hlava (Jeseník), Čas (Moravský Beroun) a v Krnovských listech v překladu Libora Martinka. KONEČNĚ S POKOROU POVZDECH S pokorou Ti dávám nakousnutý krajíc chleba ozdobený květinou. Splácím daň z másla obloženého kousky zapomenutého velikonočního vajíčka, na které včela nikdy neusedne. Jaký květ přivineš? Můžeš však poznat zeleň obalu a prázdno předstírající nať pažitky. Navštívil jsem mudrce. Požádal jsem o čaj. Drží ho v krásném starobylém barevném pouzdře. V čaji jsem našel několik lžiček. Proč je jich mistře tolik? — Už dávno se mě nikdo nezeptal na něco tak smysluplného. Alespoň trochu sexu každý den lechtivé myšlenky chtíče jsou málo co je špatného co špatného na tom že o sousedce z patra se mi zdálo alespoň trochu každý den nejen smetanu v létě jíme co je špatného co je špatného na tom že jak trubci po květech toužíme vždyť jim můžeme závidět a litovat že není odletů že všechno co bylo kdysi teď pohozeno leží u plotů. 41 Wojciech Ossoliński SEDMÁ KÁVA Nechceš uvěřit, že každou další báseň Hladím a papír napouštím slzami. Možná, že štěstí potřebuje svědomí, Protože neštěstí nechodí nikdy samo. Znovu mrzne káva v mojí dlani A ty ironizuješ mou bezbrannost, Vyčítáš, že nebylo nic, jenom slova. Takže k čemu slova, když není budoucnost. A budíme se velmi překvapení, Že přišel čas umírání lásky. Znovu musím hledat tvé srdce Za závěsem cizích řas. Miláčku. 42 „Země žulových křížů“ *** *** Nenapsal jsem báseň o mamince. Určitě bych měl, ale jak psát o samozřejmostech. O své samozřejmosti. Mámu máme. Vždy. Je mým srdcem. Mojí rukou, chodidlem. Žaludkem. Každý projev nadšení by vyzněl banálně. A banality? — hm. Možná bych měl napsat, že mi vyměřila trest, když mně na zadek vysázela pětadvacet. A že jsem díky výpraskům získal úctu k ženám. Nelžu. A že mě přichází obejmout. A že si pamatuji její nevinný malinký nosík na staré fotografii. Banality — pravda? Avšak stále se zamilovávám do té mojí první dívky s malým nosíkem ze staré fotky. Můj přítel napsal báseň Věnovanou synovi. Přítel je moudrý, Sečtělý, Zkušený. Můj přítel napsal: Buď moudrý, Sečtělý, Získávej zkušenosti. Já chci taky napsat báseň. Synovi. Moudrou. Bohatou mými zkušenostmi. Avšak nejsem tak moudrý, Sečtělý, Zkušený. Napíšu tedy: Synáčku, mám tě moc rád. ÚPLNÝ NEDOSTATEK FANTAZIE Adidasky s děravými ponožkami Prohrály debl se zimou a slotou. Šála nerozumí mateřství. Knoflík, starostlivě přišitý stařenkou, Stál za starou belu. Proč jsem ze sebe dělal borce? Dva týpci se trefovali do branky mé kapsy. Zaposlouchávám se do předehry světla, tepla A prosakující vůně. Kdo mohl nazvat dveřmi vchod do supermarketu? Úplný nedostatek fantazie. Aspoň kdybych si mohl osušit vlasy. Plačící nohavici pohladily na dlažbě ležící Obrovské oči. PŘÍTEL Přítel se občas hodí Jaký? — to právě nikdo neví Okouzlující — nemusí být Chytrý — nemusí být Pěkný — nemusí být Moudrý — nemusí být, ačkoliv? Mlčící… Vstoupil jsem do obchodu a koupil porcelánového jezevčíka. 43 Wojciech Ossoliński *** Konečně je vidím V celé nádheře, Svátečně oblečené Do černého, jak se sluší Na takovou chvíli. Obličeje nevýrazné, A přesto v nich nacházím Nesmírnou neslitovnost, Slizkost vlastní hadům, Pavoučí stoictví. Ledovce postavené nad hrobem. Když utichly zvuky země, Naposledy jsem promluvil. — S radostí potvrzuji, Že pokus o sebevraždu se povedl. Nakonec se ti podařilo sezvat všechny. Celou rodinu. Gratuluji ti, příteli. A přijmi výraz mé Nejupřímnější soustrasti. „Země žulových křížů“ ŠIFRA Jednoho šedého dne Navštívila mne Ona S vysokým míněním o sobě S tlakovou níží Nad Biskajským zálivem Oživila své touhy Mé kritické povzdechy Schválila negací. Když vycítila souhlas Všechno přichystala Obalila se mnou Zažehla ohně na Křivkách neporozumění. A já? *** Už delší dobu nemohu najít nikoho kdo by mi připjal Válečný kříž Za co? Za dlouholetou válku s vlastními myšlenkami Přeložil Libor Martinek 44 Albert Rotter (19. 9. 1904 Německá Libavá — 13. 12. 1990 Wabern, poblíž Kasselu v SRN) Rodiště Alberta Rottera, Německá Libavá (jihovýchodně od Šumperka), již pod tímto názvem neexistuje. Dnešní Libina po r. 1955 sestávala z Horní Libiny (dříve Německá Libavá), Dolní Libiny (dříve Moravská Libavá) a z Obedné. Z Horní Libiny pocházela Rotterova matka, jejíž otec zde vlastnil masnu a pohostinství. Rotterův otec byl synem rolníka z Vikýřovic (severovýchodně od Šumperka v údolí řeky Desné). Albert Rotter, jenž svého otce ztratil již v deseti letech, strávil své dětství v Horní Libině, kde navštěvoval obecnou a měšťanskou školu. Absolvoval německý učitelský ústav v Olomouci (1919—1923), odbornou zkoušku pro měšťanské školy získal v r. 1932. Později Rotter učil v Domašově (u Šternberku), Medlově (u Uničova), Špiklici, Habarticích (jihozápadně od Kolštejnu) a konečně poté, co obstál u odborné zkoušky z němčiny, zeměpisu a historie, stejně jako u zkoušky, jež jej opravňovala k vyučování v češtině, v Šumperku. V r. 1940 narukoval a po propuštění z francouzského zajetí působil od r. 1948 až do odchodu do důchodu v r. 1969 jako učitel ve Wabernu (u Kasselu) v Německu. Své příspěvky publikoval v časopisech Mein Heimat‑ bote, Sternberger Heimatpost, Olmützer Blätter, Mäh‑ risch-Schlesische Heimat. Od r. 1959 redigoval sborník Nordmährisches Heimatbuch. Jeho spisovatelská činnost ve vlastním slova smyslu začala publikací umělecké monografie Helmut Winkler (1963). Následovaly soubory básní a povídek Auf stillen Wegen (BB, PP, 1963); Es brennt ein Licht (BB, PP, 1971); Im Sturm (P 1974). V Rotterově tvorbě se stále silněji prosazovala lyrika, a to ve sbírkách Im Wirrsal der Zeit (1974), básně o domovu Kein schöner Land (BB, 1975); An ewigen Quellen (BB, 1976) a Zwischen gestern und heute (BB, 1977). Poslední ze jmenovaných sbírek opět obsahuje prvky epiky. Baladicky pojaté epizody ze severní Moravy vyšly souborně pod titulem Im Schleier der Vergangenheit (PP, 1978). K lyrice se pak vrátil sbírkami Stoβseufzer (BB, 1980); Schläft ein Lied in allen Dingen (BB, 1980); Licht und Schatten (BB, 1982); Abseits vom Wege (BB, 1982); Herbstgedanken (BB, 1983); Des Lebens bunt gemischtes Spiel (BB, 1985); Fritzlarer Dombüchlein (BB, 1985) a Weg und Erfahrung (BB, 1986). Rotter také sbíral anekdoty a vtipy ze svého původního domova, jež vydal ve svazku Heiteres aus dem Altvaterland (PP, 1982). Rotterova povídka z osudných dnů německého obyvatelstva severní Moravy vyšla pod titulem Angst vor der Nacht (P, 1983). Nejen podle kvantity, ale také podle kvality díla můžeme Rottera počítat k malému množství současných lyriků „jesenického ražení“, zříkajících se hledání nových forem, kteří se v zápase o sílu jazykového vyjádření „spokojí“ s osvědčenými prvky metriky. A. Rotter dokáže být sdílný a čtenář mu rozumí, aniž by se musel potýkat s hlubokým pseudofilozofickým založením a údajným jazykově tvořivým konstruktivismem. Literatura: König, J. W.: Albert Rotter. In: Sie wahren das Erbe. 2. vyd., Nürnberg, 1987, s. 21—22; Gröger, H.: Albert Rotter — ein Spätberufener. In: Nordmährisches Heimatbuch, 2003. Nürnberg, Helmut Preuβler Verlag, s. 64—65. 45 Albert Rotter JAK KRÁSNÝ BYL MŮJ MALÝ SVĚT Bílý dům, střecha šedivá, dvůr, studna, stružka zurčivá. Zahrada, z květů diadém a dětský jásot před domem. Jak pevně mi musí v srdci lpět! Jak krásný byl můj malý svět! Modravé nebe nad krajem, krásná a kopcovitá zem; les s malou nízkou křovinou, zelená cesta lučinou, v obilí vlčích máků květ. Jak krásný byl můj malý svět! Zpívejte, ptáci, v letní čas, dýchejte, květy, svou vůni zas! A nechte šumět lípu mou! Čas dětství je dobou bláznivou, Bůh mu dal v jas se rozhořet. Jak krásný byl můj malý svět! Přeložil Zdeněk Janík 46 „Země žulových křížů“ Irena Rupová (* 19. 3. 1938 Lvov) Narodila se ve Lvově na dnešní Ukrajině. V r. 1942 odjela spolu s rodiči do Prahy. Její otec byl inženýrem a plukovníkem v Polské armádě. V době vojenské služby byl zatčen Rusy a uvězněn v internačním táboře v Kazachstánu, kde zemřel. Po válce se s matkou vrátila do Polska. Matka však brzy zemřela, před tím z obavy před represáliemi svým dětem změnila jména; dceři ze Sidonie na Irenu. Po matčině úmrtí pobývala v sirotčinci v Bielsku. Vystudovala zdravotní školu v Kladsku, kde po jistou dobu žila, pracovala a kde se zapojila do básnické skupiny hippiesovské orientace, s níž vydala několik básnických almanachů. Pracuje v poradně pro narkomany a ve Společnosti přátel přírody „Wilk“, která se zabývá ekologií a ochranou polských vlků. V době vojenského stavu v Polsku byla kurýrem místní buňky odborového sdružení Solidarita, avšak po skončení vojenského stavu z něho vystoupila, neboť do Solidarity začalo vstupovat mnoho dříve morálně zkorumpovaných lidí. Je členkou Církve adventistů sedmého dne, vystudovala dvouletý kurz sborových evangelistů, zastává funkci diákona a je katechetkou dospělých členů církve. Žije v Głuchołazích. Od mládí píše básně a reportáže, které tiskne v almanaších a lokálních periodikách. Je členem Robotniczych Stowarzyszeń Twórców Kultury („Pracovních sdružení tvůrců kultury“) v Nyse. Obdržela řadu literárních cen, mj. Cenu Haliny Poświatowské za poezii, je laureátka básnických soutěží v Kladsku, Wałbrzychu, Radomi, Nyse, Břehu a ve Varšavě. Vydala sbírky veršů Poszukiwanie zgubionej drachmy („Hledání ztracené drachmy“, Kraków 1998), Świt przywołany („Přivolané svítání“, Głuchołazy, 2002) a povídku Sierociniec („Sirotčinec“, Głuchołazy, 2002). Svou tvorbou je zastoupena v básnických almanaších a literárních sbornících Asymetria słowa („Asymetrie slova“, Głuchołazy, 1999), Podglądanie Świata („Pozorování světa“, Głuchołazy, 2001). Ukázky z její tvorby vyšly v pražském časopise Řád, v Krnovských listech a časopise Čas (Moravský Beroun) v překladu Libora Martinka. *** Smrt je jenom sen po daleké cestě tichým odchodem po špičkách chvilkovým strachem před zamčením dveří z druhé strany života Pak opět bude jasno a zeleno pak se našeho srdce dotknou Boží dlaně *** Nepotřebuji umělé stromečky malované svíčky když jsi mi dal celý les smrků jiskřících od mrazu Nepotřebuji bílý ubrus s mrtvým kaprem na podkladu když mám celou louku vybílenou sněhem Nepotřebuji prázdné zvony na vysokých věžích když Tvá každodenní slova zvoní v mém srdci. VLK Stále naopak všem navzdory do žádné přihrádky se nevejdu bez ohlédnutí čas mě dohání — běžím tedy jsem přes velké pole sněžné pole z posledního dechu se smrtí v očích a krví v mordě do svého pralesa doběhnout musím protože mám tlapy čtyři tlapy svůj zimní měsíc nad borovicemi a vlčí duši A v lese bydlí zelený Bůh co mě stvořil dříve než člověka a temné kouzlo osamocených cest a trysk pod tlapami Přes velké pole prázdné pole z posledního dechu se smrtí v očích a krví v mordě do svého pralesa doběhnout musím protože mám tlapy svůj zimní měsíc nad borovicemi a vlčí duši 47 Albert Rotter ZPRÁVA Z ROZHLASU „tři bosenské děti byly zabity, když sáňkovaly z kopce“ Je to záblesk slunce na zimním mostu Je to svist kulky v křovisku nad řekou Je to smích dětí v zimních zvonečcích Je to rachot tanků na zamrzlém rákosí Je to jiskření na zledovatělém rynku Je to tvá krev na sněhu můj synku *** Když odcházejí přátelé je třeba zamést schody od nedopalků slov vyvětrat duši od vzpomínek Schovat do krabičky všechny dobré úmysly které se i tak k ničemu nehodí pověsit na trámy nevyslaná pozvání Když odcházejí přátelé je třeba se podívat na úplněk měsíce usmát se na Boha políbit déšť… 48 „Země žulových křížů“ POLÁCI Vždy někomu prodaní Vždy někým zrazení Vždy znepřátelení a hrdinní břinkající šavličkou odcházející někam jinam Vždy Někdy jenom při návratu nacházíme lístek známého soumraku paprsek lampy proskakující pootevřenými dveřmi vůně dávné lásky… VZPOMÍNKY Můj dům se narodil za svítání z pohádek o trpaslících z košíčku červené karkulky běžel šeptem stromů mého dětství do úsměvů dní Můj dům zavraždili za svítání granátem — přímo do srdce padl se smutkem člověka do kaluže krve REJVÍZ Přitulené k smrkovým horám dřevěné chaty dřímají v sladké vůni bezu a azalky kudrnaté mraky se koulí po teplém nebi občas zabručí vrcholky vzdálenou bouří a noc polepí okna neklidem měsíce Rejvíz… zavřený v serpentinách cesty cinkající korbely piva s kokardou ticha v zelených vlasech lesa… MÉ BÁSNĚ Dlouho vás přeci holoubci hladím rozmazluji chovám než pošlu do světa, mezi lidi a pak — běžte, běžte ubozí sirotci nebudou vás hladit po hlavičkách… Josef Schmid-Braunfels (29. 11. 1871 Rýžoviště, něm. Braunseifen — 2. 11. 1911 Rýžoviště) Narodil se jako Josef Schmid, na počest svého rodiště přijal přídomek Braunfels (Rýžoviště se nacházelo v někdejším okrese Rýmařov, dnes se nachází v okrese Bruntál). Po absolvování gymnázia v Bruntále a Českém Těšíně studoval ve Vídni veterinární lékařství, od r. 1893 působil jako veterinář ve službách města Vídně. V r. 1908 vážně onemocněl a v r. 1911 byl penzionován. Počátky jeho literární činnosti spadají už do gymnaziálních let. Schmid-Braunfelsovy básně se pak začaly objevovat v rozličných novinách, časopisech a antologiích. Spolupracoval s vídeňským časopisem Neue Bahnen. Kromě poezie psal divadelní hry a povídky v nářečí: Der Freihof (D, 1904); Bei d’r Mutter drhäme (PP, 1903); De Nopperskinder und andere Geschichten (PP, 1906). Je také autorem Geschichte der Stadt Braunseifen („Dějiny města Rýžoviště“, 1910, 2. rozšíř. vyd. 1979). Ausgewählte Schriften („Vybrané spisy“) J. Schmida-Braunfelse vydal Ottokar Stauf von der March ve vydavatelství Scherer-Verlag (1913, Vídeň). Literatura: König, J. W.: Schmid, Josef (= Schmid-Braunfels). Das Schrifttum des Ostsudetenlandes. Wolfratshausen: Verlag Adolf Gödel, 1964, s. 92; König, J. W.: Hinüberschauen ins ferne geliebte Heimatland. In: Josef Schmid-Braunfels, Geschichte der Stadt Braunseifen. 1979, 2. rozšíř. vyd. — König, J. W.: Josef Schmid. In: Österreichisches biographisches Lexikon 1815—1950. Sv. 10. Wien 1994. Přeložil Libor Martinek 49 Josef Schmid-Braunfels TOUHA PO DOMOVĚ Večer už pomalu hasne. V knížecí zářivé kráse vysoko nad zemí jiskří koruna z démantů noci. Jak nehlasné chvění duchů — mlčení tiché a velké — zasněné obrazy touhy z hloubi mé duše krouží. Ach, kdybych jen sám tak mohl, jak hvězdy na temném nebi, na tebe do dálky patřit, moje vlasti milovaná! Přeložil Zdeněk Janík „Země žulových křížů“ Josef Schneider (12. 5. 1911 Javorník — 11. 12. 1969 Mnichov) Pocházel z dělnické rodiny. Po studiu na gymnáziích ve Vidnavě a v Bruntále studoval v Praze germanistiku a dějepis, v r. 1937 byl promován doktorem filozofie. Působil jako šéfredaktor kulturního časopisu Volk an der Arbeit („Pracující lid“). Posléze byl zaměstnán ve funkci středoškolského studijního rady. Vydal: Ewiger Arbeitstag (BB, 1935, 3. vyd. 1939); Unergründliches Herz (BB, 1940); Das bekränzte Jahr (BB, 1944); Du lebst in mir (BB, 1960, 2. vyd. 1970); Abschied und Heimkehr (BB, PP, 1960). Redigoval: Groβe Sudetendeutsche (1957, 2. vyd. 1961); Zwei Stiefel, vier Herzen (1958). Literatura: König, J. W.: Schneider, Josef. Das Schrifttum des Ostsudetenlandes. Wolfratshausen: Verlag Adolf Gödel, 1964, s. 93; Cysarz, H.: Der schlesische Lyriker Josef Schneider. In: Jauerniger Heimatbrief, 1970, roč. 21, s. 7. MŮJ DOMOV V JAVORNÍKU Tiché a zasněné město vyrostlé z vesnických luk: svažitá pole a les sevřou tě létem do náručí. Přes lomené štíty a věž, opřené o hrany hor, zvedá se zámek a hle, vidíš ho hledět v dál daleko v modravý kraj. Jeho zdi objímá kruh ve věčných písních pak zní Eichendorffův věčný duch Zedlitz se do světa dere svým já i tichým zpěvem a ze slavnostní síně zaznívá tlumená hudba: Ditters von Dittersdorf! Domove, studno mých snů, opojný prameni ve mně: čekaje na tvé volání slyším ho v teskném přemítání. Vše, co jen dobrého mám, dal jsi mi na cestu sám a na všechny cesty, kde jdu čerpám svou sílu z tebe. Údolí šťastného mládí, do smrti v srdci tě mít: do konce žití tě nést jako svůj věčný štít. Přeložil Zdeněk Janík 50 Petr Španger (14. 8. 1966 Prostějov — 27. 1. 2011 Olomouc) Po absolvování gymnázia J. Wolkera v Prostějově (maturita v r. 1984) a prezenční základní vojenské službě prošel různými povoláními hodnými básníka (mj. v JZD Javornicko se sídlem v Bernarticích). V r. 1986 se přistěhoval do Velké Kraše na Jesenicku. Po externím studiu ekonomiky (absolvoval 1993) se vrátil k literární tvorbě. Byl likvidátorem krachujících společností a firem na česko-polském pohraničí, pracoval také pro Krajský soud v Ostravě jako správce konkurzní podstaty. Od r. 1991 žil v Jeseníku. Vydal sbírku poezie Vodní mlýnky (Brno, Weles 2003), ve které reflektuje etapy lidského života (dětství, stáří, smrt) na pozadí přírodních cyklů. Sbírka vzdáleně souznící se skácelovskou a východní poetikou je charakteristická úsporností slova, prostotou básnického výrazu a jeho prozaizací. Byl nominován na literární Cenu Magnesia Litera v r. 2004, kdy vyšla i jeho další sbírka veršů Dům ani ne k životu (Brno, Weles 2004). DŮM ANI NE K ŽIVOTU Dům ani ne k životu jako spíš k ukrývání. Stovky tváří a těl jako balóny letěly k obloze za obludné noci. I ten milý pošťák, co stával u branky, byl nepřítel. Velká Kraš 1986—1992 51 Petr Španger KŘIŠŤÁLOVÝ ŽIVOT Krajina mýtů, pověr a bájí: náš křišťálový život. Běh dobytčat, splavených, zpocených, až po nozdry v čemsi černém a mazlavém. Jako tenkrát, kdy jsme uvěřili báchorkám o kluzácích, o letech voskových křídel do olověných mraků. MARNOST Marnost nad marnost. Že by i tu zahradu, co s láskou zasel, nejraději zapálil. Ze snů víc než pýchu setřásá orosený keř zimomřivou oblohu a bobtnající beznaděj. Hnízdo mladých čápů hyzdí rozpadlý komín. Velká Kraš 1986—1992 „Země žulových křížů“ HRANICE Vojtěchu Kučerovi Prosíme samotu, ať nás neopustí. Tma tak houstne a je tak nepřátelská. Člověk by měl chuť nasednou a někam odjet. Říkáš, že je smutno i těm vlakům, když táhle vyjí o pomoc. I ta nejcizejší noc někde skrývá rozpálené děvče, které oknem do sněhu hodí chlapci klíče od dveří. V KRAJI KOLEM PÍSEČNÉ V drobounkých zobáčcích chuchvalce potravy — vlaštovky lítají s bříšky až u trávy. V tom kraji kolem Písečné, kde si i stébla šeptají německé hlásky. Myši se cukají v pařátech káňat. V blankytu dělají díry jak ve spánku hvězdy. A přece je v tom kraji tolik lásky. BEZNADĚJ Už není žádný cíl. A všude kolem ta beznadějná krajina opuštěných domů bez oken. Na západě svítá — ve dveřích je najednou spousta malých růžolících dětí; kdosi otevřel tomu záhadnému dobráckému světlu. Nad planinou hoří koule z vysílených kohoutů. Nad planinou mříží ze slunce nás pozve krvavá noc na výlet. Kobylá 2003 Stanislav Toman (* 23. 12. 1968 Bruntál) Žije rodinným životem mezi hospodami na Bruntálsku. Cvičí a cestuje stopem. Rád se prochází s rodinou a s kamarády. Dříve maloval a pomáhal s provozem galerie V kapli. Zorganizoval několik pěkných koncertů. Živí se jako školní poradce a psychoterapeut. S Pavlem Formanem vydal sbírky poezie O nemocném myslivcovi (Olomouc, 2001); O nemocném srdečkovi (Olomouc, 2004). *** úzká cesta tmavý asfalt pod jazyky sněhu bílá pole až k hranici stromy jako alej kolem řeky větrolamy most na druhé straně vánice závětří jen pod převisy sněhu polka za plastovým oknem schová dalekohled trochu se stydí jak asi vypadá nahatá, když je sama? na obzoru dvě věže. jedna je přísná, řeknu. 52 53 Stanislav Toman auto v dáli sjelo, už přišli na pomoc jinak opuštěná cesta. malé domy s oprýskanou omítkou. polská plastová okna, polské satelity. stoupáme. pod vrcholkem působí kostel monumentálně. betonová gotika mohutná, tovární, popraskaná fiála na ohlém drátu, zapadané schody. na kopci, na konci dědiny městský komplex sanatoria. ostrov dr. moreaua kouř z komínů voní černým uhlím krajská nemocnice pro nemoci nervové a duševní povahy. za mřížemi oken igelitky s jídlem. v podkroví malého domku háčkované záclonky. 2 psi a dva lidé. za celou dobu. muži ve stojícím bavoráku. opuštěný zámek. na naší straně hranice dáme si kafe, svařák a pivo. uf „Země žulových křížů“ *** *** Dneska v pohodlném oděvu vyšel jsem ven. V chůzi mezi kroky všiml jsem si. Kuřačky Svými rety stiskem pevným jako guma podprsenky cigaretu sevřou a vyfukují Černá jako silueta a dlouhý pohled než mrkla a uhla očima. Nikdy před tím neviděl jsem mrkat kočku. Byla to sranda. ze spalovny plné jisker červeného ohně vyfukují šedý kouř Kachličky co jsme měli v koupelně, jsou na záchodě v Restauraci Máj. Kachličky, co jsme měli v kuchyni, jsou na záchodě v Irish Pubu. Na kuchyňských byly plachetnice. Připravte se na Lov! Nebezpečí pastí! Nebezpečí lidojedů! *** mušle jako …………..... oko otevřené do světa šťávy sexu močící penisy *** *** na židli děvče něco tam krájí na stole kočka pozorně kouká měsíc kulatý v barvě semišové šály vrže sníh, fouká únava posunula smysly. v autobusu posbíraní po ledovce cestujeme. ve tmě s vůní čaje ještě před rozbřeskem cinkne lžička z podhledu z úrovně žluté hladiny moči spirály proudu mizícího do propasti tepající mízovody magnetismus kůže magnetismus sklopeného víčka mluvícího o plachosti …………………....o vrbách s dlouhými kořeny o bílém těle křenu ve zkypřené hlíně. okno mezi závějemi mihlo se. 54 55 Stanislav Toman *** stříbrným autem v modré noci chladným větrem jeli jsme, z hlavní na vedlejší a pak ještě vedle úzkou cestou do Starých Purkartic dojeli. procházka do kopce, Miky nám vykládá zapálený mladý Miky pes zastaví, vytáhne záda z lopatek pak z cesty uhne. za domem bez oken bíločerné fantomy, obrovské krávy najednou u nás u cesty. pod svahem potok, v oparu domky rostliny v zahradě tajemně svítí. trochu máme strach „Země žulových křížů“ *** Tichá výzva Tiká v krajině. Poustevnická jizba A hluk z hospody Na kraji vesnice. Pohádky představ O životě na vsi Přichází s poutnickou holí Z neznámých míst televizní inscenace Ivan Tuša (* 25. 8. 1944 Prostějov) Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v Brně (dnešní Masarykovy univerzity), promoval v roce l967. Absolvoval aspiranturu na Přírodovědecké fakultě UK Praha, kterou ukončil v r. l982. Od r. l968 žije a v Šumperku. Pracoval v Okresním vlastivědném muzeu v Šumperku. Psaní poezie se věnuje od svých šestnácti let. Publikoval v časopise brněnské univerzity (UJEP) U-64 — U-67, v okresních novinách v Prostějově a v Šumperku, v časopise Kurýr (l969), v ostravském Kulturním měsíčníku, v Prostějovské Štafetě, v časopisech Proglas, Notes, v Kulturním životě (Šumperk) aj. Vlastním nákladem vydal sbírky veršů Dnes (Šumperk, 1985); Výčitka (Šumperk, 1988); Malý výbor (Šumperk, 1989); Gaudeamus (Šumperk, 1982); Dvacet kapek proti… (Šumperk, 1997); Černá gazela (Šumperk, 1998); Marjánka (Šumperk, 1998); Žena a hudba (Šumperk, 1999); Cesta k tobě (Šumperk, 2000); Srážka s kometou (Šumperk, 2001); Z výletu (Šumperk, 2003) a povídky pod pseudonymem Richard Smrček Duel s houslistkou (2003); Výlet s Monikou (Šumperk, 2007). Městská knihovna v Prostějově mu vydala básnickou sbírku Setrvačnost (2003). Účast v almanaších a antologiích: Hlasy se dotýkat — Almanach Wolkrova Prostějova (Prostějov, 1969); Oheň 3 (Ostrava, 1981); Krásný vrch (Šumperk, 2007); A trubači troubili mambo Zambezi (Brno, 2011). Ivan Tuša má na internetu umístěnu svou autorskou stránku; jednak samostatnou, jednak na serveru Písmák (zde pod přezdívkou Floridor a Sélestén). ILUZE Chtěl bych v tvých očích chytat ryby záhadná hlubino v pivnicích přes stůl se do nich dívat a v bistru přes víno Piješ pivo a kouříš jako chlap ale pod maskou hrdé dámy za clonou kouře z tvé cigarety cítím vonět ženskou zahradu dívčí sad Mezi námi je propast let a stále se z ní kouří v konverzaci přes ten kráter naše duše koštují se testují Chtěl bych v tvých očích chytat ryby záhadná hlubino s úlovky se chlubit po pivnicích a do bistra s tebou chodit na víno (1999/2000) u hostince na cestě zpátky přibrzdím v secesním stavení plno. normální lidi v normální hospodě. 56 57 Ivan Tuša PODZIM Do tvých rukou Pro tvou tvář květinu už nenajdu Brouzdám se hájem Padají ve mně domy Zvedá se příboj Říjnové počasí šlape do krásy Na hrobě kopretin teď hledám list pro tvůj klín Slušel by ti každý Javor však zakryje nejvíce podobá se mé roztažené dlani… Na hrobě kopretin hledám list pro tvůj klín Aby měl klid Aby měl stín Abych měl klid (2000) „Země žulových křížů“ ČERNÁ HODINKA VIDINY Tvůj zjev mě bičuje svými háčky Máš je všude Ostré šupiny v nichž zrcadlí se slunce až to oslňuje Hlupák by se ušklíbl: Zrzka! Ta chvíle se vždy svine kolem tebe do kornoutu do vázy do svícnu z toho co je právě kolem Chce se mi tiše tě studovat Třeba otvorem který do tmy vykusuje plamen svíčky Ach kolik už mám tvých sošek ve své sbírce…! (2000) Vyčníváš z popelnice Vyrůstáš z okapu Tryskáš z fontány Vznášíš se v páře nad talířem s polévkou nad šálkem kávy Vystupuješ z obrazu Choulíš se v přízi gobelínů Voníš z programu prezenční listiny usnesení porady schůze… TICHO Ještě jsme se nepolíbili a už je mezi námi ticho Co řeklas se nelíbilo Co řekl jsem se nelíbilo a tak jsme couvli do zázemí Ticho zeď Ticho síť Ticho zákop Mlčím Mlčíš Čekám Čekáš…? Až vystřelím Až vystřelíš Až dám smeč Až dáš smeč Zbouráme zeď nebo ji přelezem? Neodejdeme hned tak zadním východem (2001) (2000/2001) 58 59 Ivan Tuša SRÁŽKA S KOMETOU I Ať má náš bůh srst peří nebo jen kůži ty jsi žena Pravá trochu obrácená Ne zvrácená! Pivo Cigarety Nemaluješ si rty Ale něha ti kouká z očí vlaje z paží a splývá podél tvých štíhlých boků jako závoj až na paty… (2001) „Země žulových křížů“ SRÁŽKA S KOMETOU II Probudila mě silná zář za oknem se zjevila tvoje tvář Stárnoucí muž byl hned klukem Běžel jsem ti vstříc narazil jsem do skla nevědomý motýl pták Peřeje v tvém klíně halila neproniknutelná mlha na břehu ozvaly se hlasy… propíchly můj přelud krásy Padl mi k nohám a propadl se kamsi Modřiny zdobí mé čelo jako květiny (2001) 60 SLEPEC Viděl jsem v tobě Pařížanku ležérně zavěšenou jednou rukou na lustru a v druhé sklenku šampaňského houpající se rozkošné kyvadlo Myslelas při tom na řidičák na koupi auta na koupi domu jak ušetřit kde si půjčit Viděl jsem v tobě Pařížanku… Houpalas mě… Houpalas mě? Houpala ses? (2001) Andrea Vatulíková (* 19. 7. 1984 Brno) Vystudovala Střední odbornou školu informačních a knihovnických služeb v Brně, kde debutovala básněmi ve školním sborníku Stínohra (Brno, Kulturní a informační centrum města Brna, 2001). Pokračovala studiem Sdružených uměnovědných studií na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Navázala pak magisterským studiem oborů Management v kultuře a Teorie interaktivních médií. Pracovala jako dramaturgyně kulturních akcí v knihkupectví Librex. V podzimním semestru roku 2010 absolvovala studijní stáž v Lisabonu, kde se mj. setkala s básníkem Františkem Listopadem, s nímž dodnes udržuje korespondenci. Do Jeseníků jezdívala jako malá s rodiči v létě na dovolenou, podrobněji je však začala zkoumat a jejich kouzlo objevovat před třemi léty. Jako městského člověka jí fascinují osudy originálních vesnických postaviček různorodých povah, které však začala zobrazovat až v Lisabonu. Odstup tří tisíc kilometrů od domova jí pomohl získat nadhled a vznikly Příběhy z hor, kterými přispěla do antologie Země žulových křížů II. Některé své verše publikovala na internetovém literárním serveru liter.cz pod svým jménem. Její básně byly zveřejněny v Rokycanských listech, v měsíčníku Kam v Brně a v MF Dnes. V almanachu mladých autorů Na věky věků vyšla její povídka Věk 23 aneb Narozeniny (Brno, Kalliopé, 2007). Knižně debutovala sbírkou básní Ona je ten tragický typ (Praha, Galén, 2010). 61 Andrea Vatulíková KOPÁČ Píchlé kolo u auta po mamince za stěračem výhružný vzkaz A ona ještě takový strašpytel… Horská poetika Ožrala Kopáč se jako duch v zimě vrací aby vymámil peníze které v létě (ne)vydělal Sám je strašák do zelí V létě se opil zaspal a zaúčtoval všechen ten čas Blázen… teď kope si past — „Země žulových křížů“ PAN ŠUBRT (Druhý příběh z hor) Pan Šubrt už má ženskou! Přes seznamku je nestačil odrazovat — A ony by mu tam všechno překopaly Všechno co si s Aničkou zbudovali co si tam teď ctí a oprašuje Pan Šubrt jako drsný horal se s nimi nesere „Srát chodím do zahrady a utírám si prdel lopuchem“ a jako čestný muž netahá za nos „A ven!“ když se mu nějaká nelíbí — „Žádná už nebude jako moje Anička, já ji měl tak rád!“ Pan Šubrt už má ženskou! (hlásí místní rozhlas poněkud chraplavě) Jenže tu taky již dávno zná …z vedlejší tak malé vesnice… Taky vdova (čekali na sebe, dávno se mu líbila) Přišel jejich čas — ještě mu dá, co má co pro něho šetřila — MALÍŘ (Třetí příběh z hor) Postavička žijící v laciném hotelovém pokojíčku romanticky mezi velkou postelí a svými plátny Na umělce příliš vyvoněný Jeho amatérské portréty na umělecká díla příliš kýčovité Portrétovaným do kterých se většinou zamiluje nabízí vůni terpentýnu a svou bídu Na posteli mezi ženami knihy malířských technik vidí se v genialitě nepochopených malířů dávných generací řeže si údy a nezřízeně pije Co obrazů to zklamání z lásek jen jeden nevydařené přátelství — „Šel nadšeně pracovat ke koním jenže realita nejsou kovbojské dětské sny je starý což si teď přiznává bolí ho celý člověk místo malování a tvoření kydá hnůj a ničí si již tak zlikvidované klouby psychiku má na dně“ Jeden člověk by se znovu obětoval pro bláznivého umělce „Nakonec mu zbudu jen já a alkohol, ale to nechci“ Ztratil přítele co se do něj zamiloval (a zrovna tuhle ženu) na lásku nechce — 62 KRAKONOŠ (výtvarníkovi Oldřichu Balánovi) Muž rovný Člověk svérázného humoru hor a prapodstaty co tesá do dřeva obličeje lesních skřítků (zprávy o nich podává) které tam při svých toulkách potkává — Padá s balvany do roklin horských svahů hodiny pak v leže nese jejich zátěž Milenky co rovnou lámou páteř — S cígem v koutku (orientován na skálu) tesá v rytmu decibelů metalu Chlastat už přestal a žena mu nechala království jen pro sebe Kurva, piča…může si tam teď svobodně tesat do aleluja — — — Odmítá Knížákovu nabídku výstavy a vytváří svou novou technikou skoro 3D obraz — do rozšklebených koleček vedle sebe zasune po diamantu A ono se to draze prodává… (pokyvují uznale pomazané hlavy) to nadčasové dílo s názvem Nenasytné tlamy — 63 Andrea Vatulíková U ANDĚLEK Útočiště azyl jak Lisabon pro zbloudilé kdys neutrál zóna klidu exil — U andělek ve Třináctým století A o Kristýně pořád všichni mluví Bože jak hezky o ní mluví až z toho mrazí… „Ty jsi jediná z nás tak blízko pri oblakoch“ zpívá Peter Nagy „Já si vedle nich připadám tak…“ Nemá cenu pokoušet se nebeským tvorům vyrovnat — 64 „Země žulových křížů“ SIROTA Utekly od něj když umřela máma bezcitně brzy ukázal se s ní A pán bůh ví že znali se již dříve (že nejsou bezelstní) — Utekly od něj zabrala jim místo kůzlátkům zamknul nepustil Kde libido zatemnilo vědomí dnes lítostivé svědomí… Neví jak by vinu smyl — Sirota zbloudilá (s matkou průvodce životem ztratila) vrací se do hor hledat směr Zapomenuté světlo lidskosti A otec přináší jí od macechy (tu máš ptáče jenom ber) nefalšovaný hospodský — SAMARITÁNKA Poté co rozhodla se svým životem někam spět Probudila se v ní archetypální lidská touha zlepšit svět — Afrika humanitární pomoci obětovat se cizí nemoci … Vrátila se vyměněná stala se z ní jiná žena — BÁSNÍK (Lukášovi z Holčovic) Taky bych chtěla umět takhle krásně psát Chodit v metaforách… Nejeden básník měnil by… Roztrhal smlouvu s ďáblem ten monopol na krásné verše A celé to vnímání zvláštní směnil by za prostý život šťastný — Daň je příliš vysoká… Chodit v metaforách žít v tmách — … Zahořklá tvrdá zlá Asi jí vzala naději Zhasla… Nejde to! Jednoduše pomoci jeden malý člověk tolik bezmocný „Ztracení v symbolech bez skutečného pochopení významu Jak si vyložit že na kopci kde leckterá přišla o nevinnost postavili cirkus?“ Vzdávajíc se (konzumu a marketingu) už neumí se smát… Zapomněla (z dětství) radosti Asi viděla příliš mnoho lidské bolesti — (Lukáš Rymeš) 65 Andrea Vatulíková PODZIM NA HORÁCH ŠACHOVÁ FIGURKA KONĚ Pryč jsou pestré veselosti hravého jara Rázem zahrada ostříhána koťátka se rozprchla svěžest opadala — Pan Neuman je zádumčivý… stál v mraze starý kůň v Jiříkově na konci světa (už nějaká ta léta) s věrností starého pracanta Bez příkras a přikrášlení pohlceni šerosvitem vlámských mistrů vystačíme si s hlazením staré kočky už nám nepřijde tak nevábná — zarostla jí lysá místa a splasklo vytahané bříško Na chvíli zapomenem že občas drží malému psímu podvraťákovi se vzhledem vepříka (ob/draz lidské společnosti) i na radosti nedávných snídaní s nemotornými barevnými koťaty skákajícími do čaje a převracejícími kvetoucí květináče Pan Neuman je zádumčivý… klesl do sněhu starý kůň v Jiříkově na konci světa (jednou kulkou) vpálil mu tmu mezi světla Postavíme na čaj přiložíme do kamen místo šampaňského přezrálý mošt trouchnivě šedohnědou vypočítavě-věrnou Micku do postele S knihou či jen s povídáním poklidně ulehneme vedle sebe (stmívání — smíření či stesk?) co by staří druhové a na chvíli zapomenem — (1/11/08 Lomnice u Rýmařova) 66 „Země žulových křížů“ (Ač měl ho rád — bez příprav v drsném kraji drsný řád pak šel ho s klidem pochovat) Pan Neuman je zádumčivý… vzešel z hlíny mrtvý kůň v Jiříkově na kraji světa kde chlastá se mlátí a udává (kteráž to mstivá sketa!) … Pan Neuman je zádumčivý… odevzdal tělo milovaného koně svého kafilerce v Jiříkově na konci světa Však hlavu jako trofej (kterou sťal) ve svou zem zpátky zakopal DEKORATIVNÍ KOBEREC („DALŠÍ SMRT U NEUMANŮ”) Pan Neuman je zádumčivý… sotva koně oplakal jezevčíka mu přejel Štreit — Ubohý Kerouakův bratříček Gerardovy vize světce Tento svět (co mučil ho těžce) nebyl pro něj… Bratři ho týrali (všechno — málem i jeho samotného — sežrali) „Nedomrleček“ — však srstí ten nejdrsnější z vrhu Dlouho jsem přemýšlela o jeho osudu nikdo ho nechtěl (snad kdyby byl buldočkem…) Nikomu nepřišel k duhu ten „z druhu ohrožených druhů” DIVOŽENKA (nejslavnější výrobkyni andělů) V horách ateliér i s láskami zanechala (našla sílu zlomit starodávný pocit viny) K hodnější dcerce přiblížit se do nížiny — — — Pod dohledem svých andělů však ona se neztratí dál zvesela si svou píseň brouká v pididomečku za tratí — Ten světec… Pak než bys řekl švec… stal se dílem fotografa co učinil z něj koberec — A logicky — nemohl zemřít jinak než tragicky… (24. 4. 2011) 67 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky „Země žulových křížů“ Zdeněk Volf IDYLA NA MINERÁLNÍ VODY (* 30. 6. 1957 Vsetín) Dětství strávil ve Valašském Meziříčí. Maturoval na SZTŠ, obor veterinární v Kroměříži, ale kvůli nepřijetí k dalšímu studiu nastoupil jako inseminační technik na Bruntálsku (1976—1980). Po svatbě se přestěhoval za manželkou, pracoval jako nákupčí dobytka na jatkách v Kroměříži a nyní jako soukromý inseminátor v okrese Brno-venkov, v okolí Mohyly míru. V roce 1982/83 docházel k mimořádnému studiu českého jazyka a historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (tehdejší UJEP). Věnoval se judu, józe, meditacím, makrobiotice, nakonec však přistoupil k obnově křtu z dětství (1990/91 — charismatická obnova při komunitě Emmanuel v Brně). Je otcem čtyř dcer, bydlí v Brně-Tuřanech. Časopisecky publikoval v Brněnském večerníku, Lidové demokracii, Listu pro literaturu, Veronice, revue ROK, Souvislostech, Tvaru, Hostu, Psím vínu, Salonu, Akordu, Welesu, Obrácené straně měsíce, Textech, Rozrazilu, Wagonu, Prostoru Zlín aj. Je zastoupen ve sbornících a antologiích: Oheň 3 (Ostrava, Profil, 1981); Co hledat (Brno, Blok, 1987); Uprostřed průmyslové noci (Brno, Větrné mlýny, 1996); Co si myslí andělíček (Brno, Větrné mlýny a LFŠ Uherské Hradiště, 2004); Maria Panno, Matko Slova (Brno, Matice cyrilometodějská, 2005); Po městě, jež je mi souzeno (Weles, 2007); Antologie české poezie II. díl (1986—2006) (Praha, Dybbuk, 2007); Kdybych vtoupil do Kauflandu, byl bych v Brně (Brno, Větrné mlýny, 2009); Bezpodmínečné horizonty (Brno, Weles a Masarykova univerzita, 2010); Stavitelé chrámu poezie (Praha, Agentura KRIGL, 2010); Láska nic nezapomíná (Ostrava, Žár, 2011). Vydal čtyři básnické sbírky: Řetězy a ptáci (Třebíč, Arca JiMfa, 1999); K svému (Brno, Host, 1999); Stahy (Brno, Petrov, 2003); A mrvě prsteny (Praha, Protis, 2007) a básnický deník Srdcář (Praha, Dybbuk, 2008). K vydání připravil pozůstalost prokletého básníka Oldřicha Ludvy Kozlowského Příběh na rozpálené žíly (Tišnov, Sursum, 2007) a básnickou antologii na téma zvíře, chlév, 68 dvůr, pastva, jatky Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života) (Tišnov, Sursum, 2010) s fotografiemi Jindřicha Štreita. Příležitostně píše recenze (Akord, Host, Tvar, Weles), spolupracuje s Českým rozhlasem Brno a Vltava. STÝSKÁ SE MI (Bruntál…) Stýská se mi jako skotu na rovinách když sláma v chlévech dusnem chytá Po nebi od stád strakatém pod nímž jsme za méně peněz brali více času a na horách právem křtěných podzimem připouštěli první krávy a verše na pastvinách… Mám rád minerální vody pro jejich zemitost A kdykoli je piju tak si představuji jak vyvěrají z Bělovsi z Korytnice či z Moravského Berouna… VÝLET Podívej jaký den se pro nás v rose brousí Však jitrocel hned zahojí a lopuch přikryje čím nás jitro v trávě poraní A jak mé cévy zanášejí nejvzácnějšími kovy Kam nás tvé trhání květin pro maminku zavede… Mám rád minerální vody po kterých nikdy nejsem ani vážnější ani šťastnější než doopravdy jsem A jako se i ptáci navracejí uhnízdit co se v nich pod nebem nakupilo — i my se budeme pod své krovy vracet (sb. Řetězy a ptáci) Kde nás objetí doplní ale pohádka již neprobere (sb. Řetězy a ptáci) Bez obav pak přímo od krav pili mléko a netušili že jednou bude i do našich šíjí řetěz zarůstat (sb. Řetězy a ptáci) 69 Zdeněk Volf S BRATREM NA VANDRU To ráno kdy listy začaly být křehké si zasloužilo venku spát — Procházet lesy kde nás nikdo nezná kdy v polích k setí sněhu připravených už nic neruší krajinu která se z nás dlouhou chůzí vynořuje Pak k ohni přisouvat rozhovor a zase jednou blízcí nejen jménem podělit se o to co nového jsme zdědili z dětství (sb. Řetězy a ptáci) „Země žulových křížů“ K LESU Sněží a já bych chtěl taky někomu udělat radost Sněží a bílá to hraje s černou jako vždycky Tu mrzlo tak živě že všichni vzdali? Jen stromy mají ven z kimon paty a pěsti… Sněží a tak bych měl někdy přijít k své ženě A takový někdy bývá můj stesk — Ta bílá ta do mě patří (sb. Řetězy a ptáci) PRSTÝNEK Stojíš mi za čistotu… A dál lítost veliká I za slib nejen do tvé smrti Radostí naší roste (sb. K svému) (sb. K svému) PŘIJÍMÁNÍ POD SRDCEM V tichu stáje Pane se mi v srdci naléváš jak mléko Neutrhni mi na mléku z krve své Jako sláma snímáš a proměňuješ moji vinu v mrvu Říjí mi sperma zmrazené v nitru rozehřej I pozvedáš jak k strukům přestože koušu když mě kojíš krví Smrti jak jatkám jalovice březostí bráním se (sb. K svému) 70 K POKÁNÍ II (sb. K svému) 71 Zdeněk Volf ÚDERY A NĚHY Místo v kimonu chodím aspoň ve sněhu Jméno křičím u modlitby jak při úderu… Do rán, odpuštěním obnažených po rty propadám (sb. A mrvě prsteny) SVÉ BOLENCE Tiším stromy roztřesené tvými rameny I z mezer ve tvých zubech budu prosit Podepírat prsy k nimž jsem tlačil hlavu při porodu dlaněmi (sb. A mrvě prsteny) 72 „Země žulových křížů“ KVĚTNÁ Vždy po ránu stáhnu i z básně hnůj. Pak pokleknout jdu do posledního sněhu… Studánku čistím pitím (sb. A mrvě prsteny) Karel Vůjtek (* 22. 8. 1946 Ostrava-Zábřeh) Dětství prožil v Klimkovicích u Ostravy. V r. 1963 maturoval na Jedenáctileté střední škole v Ostravě-Porubě, poté pracoval v dělnických povoláních. V l. 1965—1969 studoval PF v Ostravě. Po vojenské prezenční službě působil jako redaktor v nakladatelství PULS, od r. 1972 byl redaktorem Ostravského kulturního zpravodaje (později přejmenovaného na Ostravský kulturní měsíčník), od r. 1983 v Kulturním měsíčníku řídil literární a hudební rubriku, po listopadu 1989 byl zástupcem šéfredaktora. Od r. 1990 působil jako učitel na ZŠ, v l. 1992—1999 žil v obci Horní Životice a učil na ZŠ v Horním Benešově. Od r. 1999 žije v Ostravě. Publikoval v řadě krajských a celostátních periodik a také v polských kulturních a literárních časopisech. Spolupracoval s rozhlasem a televizí, od poloviny 90. let se autorsky podílel na přípravě ostravské revue pro kulturu Společnost. Jako recenzent se věnuje literatuře a divadlu, publikuje sloupky, kurzívy, fejetony a reportáže. Debutoval sbírkou poezie Řetízkový kolotoč (1977), v níž se inspiroval především dětstvím v Klimkovicích. Následují bibliofilské tisky Žofka (B, 1980, 1983) a Janek, František, Jindřich. Tři skici k portrétům (BB, 1980) inspirované konkrétními životními osudy. Sbírka Takové noci, takové dny (1982) obsahuje vedle lyrických veršů také básně epické, v nichž jsou zachyceny mikropříběhy lidí. Z tohoto podnětu vzešla Báseň pro soprán (1983), lyrickoepická básnická skladba komponovaná ve stylu hudebního díla. Inspirací byl životní osud lašské lidové umělkyně, která zaujala rovněž L. Janáčka. Dále vydal básnickou sbírku Milostín (2005), poemu Skřivánek (2006) a výbor z milostné poezie Bereš mi rty (2011). Od konce 60. let publikuje poezii pro děti, sbírka Náš kopec má kytku za kloboukem (1991) navazuje na halasovsko-krieblovskou poetiku. Svou původní a překladatelskou tvorbou je mj. zastoupen v almanaších Oheň (1975); Po tolika letech (1985); Kalendarz Śląski 1987 (1986); Větrná pošta (1988); V srdci Černého pavouka (2000); v albatrosovském výboru V Tramtárii, tam je hej (2004) či v antologii současné české poezie Báseň mého srdce (2005). Z polštiny např. přeložil poemu Wilhelma Przeczka Stoletý kalendář / Stuletni kalendarz (2001) a verše pro děti Gustawa Sajdoka Kouzelný mlýnek (1987). Překládá také z ruštiny a slovenštiny. Vůjtkova tvorba byla zdramatizována a zhudebněna. SOVINEC Odešli Na nádvoří vpochodovaly zelené šiky Drolivá síla v patách za nimi rozehnala střílny Poslední výstřel pámelníků pobořil hradby Když vítr vybíral výpalné kavky platily sazemi (sb. Řetízkový kolotoč) 73 Karel Vůjtek KARLOVICE Až na dně léta přihřívali jsme si svoje příběhy O tom že jsme město ztratili a teprve podzim nám jej pomůže hledat Až na dně léta byla pravda a dívky nevěřícně přivíraly oči Jediná cesta vedla mezi ňadry (sb. Řetízkový kolotoč) „Země žulových křížů“ HOLUBI Aleši Dostálovi Kde poslední chalupa za vesnicí zavírala dveře tam jsme vyšli proti obloze Táhli divocí holubi a psí křik brokovnice nabíjel Do kůry ptáčnice vrůstal náš dech Obava že nemineš oslepla Vzpomínáš? Ráno tlouklo noc po křídlech a z větví vyrůstal ptačí křik Poslední cigaretu nám připálila jitřenka (sb. Řetízkový kolotoč) RETRO IV Nádražní bufet smetá loktem zbytky Usedla na dlaň vesmíru Žárovka kalná jako slivky Pár slov na tuhém papíru I Vrbno Štace pod Pradědem Lisařky lnou jak rolák ke krku Jen do nich sladkým jedem řečí Vrátíš se sám — bez postrku Osmnáct cedí mezi zuby slinu Budu ti psát Znáš adresu? Jazykem vážíš Rukou drhnu Už neznáme se po hlasu II Kurzovní chata střádá mlhu Mléko skel stéká na stisky Svetr zjíněný otisky kol dívčí hlavy hrnu Slaď kdo chceš naše pamlsky Ret na ret padá beze jména a ruka ňadrem vykroužena chce zasytit se navždycky Ode zdi ke zdi plují vlaky Jiskrami vznícen jako troud Matinka hlídá Drž se zpátky Alespoň přijmu stehen proud V Ocúny líčí Budu lhát Jejich jed slinou měřit Karlovou plání ustýlat dívce co mi chce věřit Náhodný šenk se drží stropu Ozvučný trám se potmě ptá Jitřenka v ústech hřeje stopu verše jímž mládí přimrzá (sb. Milostín) III Schýlený srpen přímí naše těla Proud Desné mrazí kotníky Vychází ňadro V očích se nám bělá když počítají knoflíky Slova stečou jak řídká pěna Uvíznou v hrdle sklenice My bychom rádi… Víčka zametena jak prach z úslužné police 74 75 Karel Vůjtek ZPRÁVA Z CESTY Ukazovali nám jak odstřelili vrcholek hory kráter prohloubili okraje zpevnili náspem a svahy oseli trávou Více než tisíc metrů nad moře vystoupí hora aby se vždy v noci propadla na lopatky turbín a uvolnila energii Jak si nevzpomenout! A zatím co tato hora už nemá co smekat odhodil jsem v hotelovém pokoji svou čepici a propadl se do příštího dne kdy se naše ložnice otřese bez jediné kapsle (sb. Milostín) 76 „Země žulových křížů“ *** Větrný mlýn — století zapomnění Tak nazývá se dávný stín tam mezi stromy — Je a není Nestačí říkat: Zbav mě vin (z rukopisu) *** Vrcholy smrků sluncem zapálené Modř oblohy jako by záliv spal Hladinou tou perutě zakalené Hlas krkavců — mrazivý letní žal (z rukopisu) Bruno Hanns Wittek (15. 2. 1895 Bruntál — 27. 1. 1935 Opava) Narodil se do rodiny učitele měšťanské školy v Bruntále, matka pocházela z rodiny řemeslníka. Otec pak působil jako okresní školní inspektor v Krnově, kde Wittek navštěvoval reálku a v r. 1915 maturoval. Pak studoval ve Vídni filozofii a germanistiku a na vysoké škole technicko-zemědělské. Kvůli první světové válce však studia nedokončil. Přes výborné nabídky z velkých měst se stal novinářem v Opavě, pracoval v deníku Deutsche Post a nějakou dobu byl zde šéfredaktorem kulturního časopisu Die Heimat a v Krnově časopisu Höhenfeuer. Už na reálce začal Wittek skládat verše a své inspirační zdroje nacházel v Krnově a okolí. V jeho díle nalezneme prvky romantismu, svými půvaby na něj působily pověsti, legendy a pohádky. Posléze se přestěhoval do Široké Nivy, kde napsal eichendorffsky laděné sbírky veršů Seele im Licht (BB, 1922); Schatzhauser (BB, 1933), v nichž se vracejí motivy radosti z cestování, hledání naděje na vyléčení, zbožnost a sny. Soubor skic ze Slezska a přebásnění pověstí vydal pod titulem Romantischer Garten (PP, 1925). Román Frau Minne (1920) se odehrává v době slávy cechovních spolků mistrů pěvců, tedy v období německého meistersangu. Po románu z třicetileté války Peter Leutrecht (P, 1930) vydal román o válečných zajatcích Die Heimkehr des Andreas Loschner (P, 1931). Nedokončen zůstal román Der Narr im Rokoko o dobrodružném životě hraběte Alberta Hodice ze Slezských Rudoltic. Z Wittekových rozhlasových her jsou známy Beethoven in Grätz (D); Altvaters Sendung (D) a jednoaktovka Professor Sämlein (D). Hlavním hrdinou nejslavnějšího Wittekova románu Sturm überm Acker (P, 1927) je bojovník za zrušení roboty Hans Kudlich, rodák z Úvalna u Krnova. Literatura: König, J. W.: Wittek, Bruno Hanns. Das Schrifttum des Ostsudetenlandes. Wolfratshausen: Verlag Adolf Gödel, 1964, s. 117; Kol.: Bruno Hanns Wittek. In: Freudenthal und seine Kreisgemeinden. Esslingen: Bruno Langer Verlag, 1990, s. 397; Martinek, L.: Bruno Hanns Wittek. Region — Krnovské noviny, 1995, č. 22, s. 5; Martinek, L.: Dvojí výročí Bruna Hannse Wittka. Alternativa Nova, 1995, č. 6, s. 2; Martinek, L.: Literatura německého a českého jazyka na (stávajícím) okrese Bruntál. In: Literatura v českém a polském Slezsku. Opava—Cieszyn, 1996, s. 45—46; Martinek, L.: Česká a německá literatura v krnovském regionu do r. 1939. In: Češi a Němci dříve a dnes. Problémy národní identity a vzájemných vztahů Čechů a Němců. (Sborník statí ze semináře k česko-německým vztahům konaného 14. 9. 2000 v Krnově.) Krnov: „a13“ — Volné sdružení krnovských výtvarníků, 2000, s. 144—145. KRAJINA KOLEM PRADĚDU Hory mé země nenesou lesk oblohy nekonečné; ale kolem zelených čel kypí les od časů otců a mraky plují jemně, tiše. Dole, kde chalupy stojí, pláče žito v letním větru, přichází sám Bůh po špičkách jako k malinkému děcku, aby je úsměvem ztišil. Domove, jejž jsem potkával ve mlýnici všedního dne, jsi mi sterým požehnáním; slyšet závan tvého dechu je mi odměnou nesmírnou. Ti, co to štěstí neznají, nechť si běží do daleka. Srdce nadranc a jen v cárech vracím se dnes něžně k tobě jako tvůj syn milovaný. Přeložil Zdeněk Janík 77 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky Josef Zahradníček (7. 1. 1924 Zákřany u Brna — 6. 9. 2001 Bludov) Od r. 1948 působil na jesenickém gymnáziu jako profesor českého jazyka a filozofie. Od r. 1970 až do svého odchodu do Šumperka v r. 1976 zastával funkci ředitele jesenického gymnázia. Obsáhlou činnost J. Zahradníčka lze sledovat zejména v oblasti regionální vlastivědy a publicistiky, poezie a sportu. Nejvýznamnější se stala zvláště v období osídlování jesenického pohraničí jeho osvětová a vlastivědná činnost. Již v r. 1952 se J. Zahradníček podílel na vydání vlastivědné brožury Jesenicko — kraj žuly a mramoru, určené k výstavě průmyslových nerostů. O rok později vydal propagační brožuru Na Jesenicku najdete nový domov, která sehrála důležitou roli v období konsolidace poměrů na Jesenicku v průběhu 50. let při dosídlovací akci. Redakčně se dále podílel na vydání dvou popularizačních prací o jesenických lázních Vyprávění o vodním doktoru (1956) a Lázně Jeseník — Priessnitzův Gräfenberk (1958). Publicistická žeň autorovy desetileté literární práce vyšla s ukázkami z jeho básnické tvorby ve vlastivědném sborníku Jesenicko — Z kraje pod Pradědem (1961). Sborník obsahuje několik Zahradníčkových článků z oblasti kulturní historie a literatury a několik črt o jesenické přírodě. Poslední dvě Zahradníčkovy obsáhlejší vlastivědné publikace pocházejí z období závěrečných let autorova působení na Jesenicku Jeseník — perla Jeseníků (1964) a Jeseník (1970). Publikoval v okresním a krajském tisku (Stráž lidu, Nová svoboda, Naše slovo). Příležitostně přispíval také do dalších deníků (Práce, Mladá Fronta). V době vojenské služby přispíval do armádních deníků a týdeníků (Obrana lidu, Naše vojsko, Čs. voják). Básně pro děti uveřejňoval v časopisech pro děti a mládež. V l. 1953—1965 spolupracoval s literárně dramatickou redakcí Čs. rozhlasu v Ostravě. Na Jesenicku se již v l. 1959—1960 významnou měrou podílel na práci redakční rady Jesenického kulturního zpravodaje, v němž hojně uveřejňoval vlastní básně i drobné prozaické příspěvky. V této činnosti pokračoval pak i po r. 1972, kdy tento časopis po více než deseti letech začal vycházet znovu. 78 „Země žulových křížů“ JESENICKÝM HORÁM Krajino se zázračnými prameny Krajino s potoky plnými ryb přišli jsme se zhroucenými rameny tvůj Zlatý chlum byl pro nás Říp Krajino s jehličnatou srstí Tvůj dávný osud čtu z mechových tůní dávalas lidem štědrou hrstí jenom kámen a pryskyřičnou vůni Krajino prudkých nenadálých sprch Z Hané se zvedá horské souostroví tajemství nám prozrazuje každý vrch pro nás bude zářit jako drahé kovy Jak se ti jenom vyznat z drsné lásky Do našich čel už ryješ první vrásky VÍTR NA JESENICKU Matka by řekla, že se čerti žení. Ruka mé staré, dobré báby ošatku kypré mouky hodila by v takových nocích větru k utišení. Ale já vím, proč vítr neuléhá za nocí: chce nebe z mračné špíny odřít, aby šlo ráno slunce nevídanou modří a mohlo našim chorým pomoci. V POHRANIČÍ O čem jsme to jenom snili, štědře teď život dává nám. Zvažme však každou chvíli jak unci zlata, jako drahokam. Ať září její šťastný třpyt ve tvém i v mém oku! Tak jsem si životem přál jít dlouho … do sta roků! 79 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky „Země žulových křížů“ Iveta A. Dučáková (Iveta Albrechtová Dučáková) (* 21. 5. 1976 Krnov) Vystudovala užitou malbu na Střední uměleckoprůmyslové škole Uherské Hradiště (1996—1992) a následně na Akademii výtvarných umění v Praze u Vladimíra Skrepla. Od roku 2007 je členkou SCA (Společnosti pro současné umění) a od roku 2009 skupiny Buyfeel. Její práce jsou zastoupeny ve sbírkách Veletržního paláce. www.ivetaducak.com (selektivní seznam výstav a další informace) Anděl 80 81 Iveta A. Dučáková Figurína 82 „Země žulových křížů“ Kalendář J. Štreita 83 Iveta A. Dučáková Název oddílu Muž a žena 1 84 Muž a žena 2 85 Iveta A. Dučáková Název oddílu Mléko 86 Slepičárna 87 Iveta A. Dučáková Název oddílu Zvířata 1 88 Zvířata 2 89 Iveta A. Dučáková Název oddílu Zvířata 3 Zvířata 4 90 91 Iveta A. Dučáková Název oddílu Zvířata 5 92 Zvířata 6 93 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky „Země žulových křížů“ Pavel Forman (* 11. 11. 1977 Bruntál) Vystudoval gymnázium v Bruntále a následně Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde v roce 2001 promoval. Ve stejném roce přesídlil na delší dobu do Berlína, kde studoval současnou německou literaturu na Humboldtově univerzitě a umění v kontextu na Universität der Künste. Zde roku 2006 promoval na Fakultě výtvarných umění. V současné době vystavuje pravidelně po celé Evropě a je zastoupen ve státních a soukromých sbírkách. Poznámka: Informace o literární tvorbě Pavla Formana uvádíme v jeho literárním profilu. Stipendia, pobyty, ceny: 2011: National College of Art and Design, Dublin, pracovní stáž, Irsko 2010: DIVA — Danish International Visiting Artists Exchange Program, Skaerbaek, Dánsko 2010: Europas Parkas — vítěz mezinárodní soutěže na realizaci objektu, Vilnius, Litva 2009: XV Bienal de Cerveira, Portugalsko, 1. místo pro umělce do 35 let 2009: Id11 rezidence — Delft, Nizozemí 2009: Artothlon, European Capital of Culture, vítěz mezinárodní soutěže se skupinou Die-Kitsch-En Group 2007: Důl Michal, Ostrava www.pavelforman.freepage.cz (selektivní seznam výstav a další informace) Hommo-happy-end 8 / 180 x 150 cm 94 95 Pavel Forman Peassed 2 / 165 x 150 cm 96 „Země žulových křížů“ Peass-ed 3 / 140 x 150 cm 97 Pavel Forman No return / 2009 / kombinovaná technika na koberci / 200 x 250 cm 98 „Země žulových křížů“ No return / 2009 / kombinovaná technika na plátně / 100 x 100 cm 99 Pavel Forman 100 „Země žulových křížů“ 101 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky „Země žulových křížů“ Daniela Mikulášková (* 11. 5. 1974 Bruntál) Vystudovala Filozofickou fakultu a Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor česká filologie — výtvarná výchova (1992—1998). Dále absolvovala magisterské studium na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, Ateliér enviromentu (1998—2000, ak. mal. Vladimír Merta). Spolu s Hanou Linhartovou a Kateřinou Tmějovou je od roku 2006 členkou umělecké skupiny BOA. Kromě toho je členkou skupiny Svitava spolu s Janem Karpíškem www.daniela-mikulaskova.cz (selektivní seznam výstav a další informace) Zívání (2006) / bavlnka na plátně / 40 x 50 cm 102 103 Daniela Mikulášková Ret 2 (2006) / bavlnka na plátně / 40 x 50 cm 104 „Země žulových křížů“ Rty 3 (2006) / bavlnka na plátně / 40 x 50 cm 105 Sever Západ Východ / Svazek 4 — Jeseníky „Země žulových křížů“ Jindřich Štreit (* 5. 9. 1945 Vsetín) Vystudoval gymnázium v Rýmařově a následně Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor výtvarná výchova. Zde také roku 1967 promoval a svoji státní závěrečnou zkoušku ukončil samostatnou výstavou. V letech 1974—1977 absolvoval Školu výtvarné fotografie a jako závěrečnou práci si zvolil téma divadelního zákulisí. Od roku 1972 vyučoval na základní škole v Rýmařově a o rok později se stal jejím ředitelem. Vedl galerii v Sovinci (1974) a galerii v Bruntále (1998). Od roku 1972 se cíleně věnoval fotografování života na vesnici. V roce 1982 se zúčastnil nepovolené výstavy neoficiálních výtvarných umělců. Státní bezpečností byl vzat do vazby a následně byl odsouzen k trestu odnětí svobody na 10 měsíců s podmíněným odkladem na dva roky za hanobení republiky a jejího představitele. Po propuštění z vězení se již nesměl vrátit ke své učitelské profesi a pracoval jako dispečer Státního statku Rýžoviště. Po listopadu 1989 se stal zaměstnancem muzea v Bruntále a od roku 1994 je fotografem „na volné noze“. Vyučoval dokumentární fotografii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde se v roce 2000 habilitoval a stal se docentem pro obor fotografie. V roce 2009 byl následně prezidentem Václavem Klausem jmenován profesorem pro obor volné a užité umění. Roku 2006 mu bylo uděleno ocenění Medaile Za zásluhy I. třídy u příležitosti státního svátku vzniku samostatného Československa. V současnosti vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. www.jindrichstreit.cz (selektivní seznam výstav a další informace) z cyklu Furianti 106 107 Jindřich Štreit „Země žulových křížů“ z cyklu Furianti 108 109 Jindřich Štreit „Země žulových křížů“ z cyklu Furianti 110 111 Jindřich Štreit „Země žulových křížů“ z cyklu Furianti 112 113 Jindřich Štreit „Země žulových křížů“ z cyklu Furianti 114 115 Jindřich Štreit „Země žulových křížů“ z cyklu Furianti 116 117 Jindřich Štreit „Země žulových křížů“ z cyklu Furianti 118 119 Lektorovali: prof. ATH dr. hab. Marek Bernacki prof. PhDr. Ingeborg Fialová, CSc. doc. PhDr. Martin Pilař, CSc. Redakce: Libor Martinek, Josef Walter König, Tomáš Suk Výběr textů a uspořádání: © Libor Martinek Medailony autorů: © Libor Martinek Grafické zpracování, návrh obálky a sazba: Miloš Makovský Tisk: PRINTIA s.r.o. Tato publikace vychází jako součást projektu Vzděláním k multikulturalitě, který je realizován na katedře bohemistky PF UJEP v Ústí nad Labem. www.vzdelanimkmultikulturalite.cz Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky. Vydání první Printia, s. r. o. 2011 120 sever západ východ
