Duha 3/2015 - M-Phoenix

Z A J Í M A V O S T I
A
K R Á S Y
Č Í N Y
P O D Z I M
2 0 1 5
Obsah
cestování
povídka
Radostná návštěva
ve Šťastné prefektuře
4
Pa Ťin:
Tahač rikši
tradice
umění
Hudební
nástroje
10
Vývoj buddhistického sochařství
Editorial
24
Nastává podzim a k němu neodmyslitelně patří tradiční Svátek středu
podzimu. V Číně je po Svátcích jara, neboli
po čínském Novém roce, druhým největším
svátkem. Svátek se údajně vztahuje
k staročínskému zvyku uctívání Měsíce.
Čínští císaři prováděli na jaře obětní rituály
určené Slunci, na podzim zase uctívali
Měsíc.
v úplňku a bývá mimořádně velký a jasný.
Kruh symbolizuje jednotu. Když je měsíc
„úplný“, měla by se sejít v úplnosti i celá rodina. Číňané ze všech koutů Číny chtějí být
o těchto svátcích doma u svých nejbližších.
Ti, kteří se nemohou vrátit domů, se večer
dívají na Měsíc a myslí na své blízké. Proto
bývá Svátek středu podzimu nazýván i jako
Svátek setkání.
26
Podle čínského lunárního kalendáře
připadá 15. den 8. měsíce právě na
střed podzimu, odtud pochází i název
svátku. Tento den, nebo spíše noc, je Měsíc
Při slavnostním setkání rodiny se
pojídají kulaté „měsíční koláčky“, které
symbolizují rodinný kruh. V různých částech
Číny se pečou měsíční koláčky různých chutí
se sladkou nebo slanou náplní. Prodávají se
v rozmanitých krásně zdobených krabičkách
a obalech, staly se nepostradatelným darem
při návštěvách příbuzných a přátel.
Pokud se dostanete do Číny právě v období kolem tohoto svátku, vřele doporučuji
koláčky ochutnat. Tady vám přinášíme
podzimní „ochutnávku“ Číny alespoň
prostřednictvím časopisu DUHA.
cestování
Velká čínská zeď:
Princeznin průsmyk
Zuzana Franklinová
40
redaktorka časopisu DUHA
cestování
Mé město,
má hlídka
společnost
32
společnost
Volný čas
v Biblioriu
zdraví
Podzim v tradiční čínské
medicíně
16
cestování
Ťiou-čaj-kou:
Klenoty přírody
zdraví
18
Šest přínosů
burských oříšků
30
34
čínská kuchyně
Čínsky snadno
a rychle: Pozdravy
Zajímavosti a krásy Číny, čtvrtletník, 4. ročník
Registrován v evidenci periodického tisku
pod evidenčním číslem: MK ČR E 21261
Datum vydání: 7. 3. 2016
ISSN: 2336-1905
Náklad 5 000 ks
Vydává: M-Phoenix, s.r.o.
Turnovského 497/2, 100 00 Praha 10
IČ: 24186236, DIČ: CZ24186236
Grafická úprava: Aparat.
www.aparat-studio.com
48
povídka
36
Sladkokyselý okoun
a la veverka
38
46
tradice
Časopis DUHA
jazyk
Svatební obyčeje
a čaj
Obliba
zdravotnického
průmyslu roste
Oj směrem na jih
a stopy k severu
50
Výroba: M-Phoenix, s.r.o.
ve spolupráci s CRI (http://asiednes.cz)
Kontakt pro zájemce o reklamu: [email protected]
Bezplatné zasílání časopisů na: [email protected]
Foto: archiv CRI, archiv M-Phoenix, s.r.o.
Tisk: Triangl, a.s.
Starší čísla najdete ke stažení na stránce
www.mphoenix.eu
Radostná návštěva
ve Šťastné prefektuře
Si-čou
V této oblasti žije šestadvacet různých
národnostních menšin.
Nedaleko jezera Er-chaj sevřeného pohořím Cchang-šan
je exotická a fascinující krajina okořeněná pestrou kulturní
tradicí, která přináší návštěvníkům nečekané zážitky.
Ve městě na jih od řeky Jang-c’-ťiang žiji už přes třicet let. Obdivné
ódy na krásu malebných městeček a klasických čínských zahrad jsem
slyšel nesčetněkrát. Turisté nadšeni těmito místy hovoří o ráji na zemi.
Jejich okouzlení jsem pochopil při své návštěvě oblasti Ta-li v srdci provincie Jün-nan. Uvědomil jsem si, že na zemi je možná víc rajských míst.
4
5
Xizhou
K
dyž jsem vyšel z letiště v Ta-li,
zalila mě měkká zář slunce
a nade mnou se rozestřelo
křišťálově modré nebe.
Ulevilo se mi, že jsem daleko od
Šanghaje plné smogu.
Rozhodli jsme se vyhnout se davům,
prodavačům a prochozeným stezkám
starého města v Ta-li pyšnícího se svými
“historickými budovami”, na kterých
jsou jasně patrné nedávné úpravy. Místo
toho jsme se vydali do malých starobylých městeček rozesetých v pokojné
krajině. Teprve ty jsou skutečné, plné
roztodivných a veskrze netknutých mnohasetletých hospodářství a staveb. Shon
okolního světa sem nedoléhá.
Místní jídlo uvařené z přírodních
surovin, dostupných jenom v tomto
kraji, je vynikající. Městečka a vesnice
připomínají perly rozsypané kolem Ta-li.
Staly se magnetem přitahujícím nezávislé cestovatele, kteří chtějí zažít něco
jiného a neotřelého. Jedno z malých
měst, která ještě nebyla poznamenaná
turistickým ruchem a komercí, je Si-čou,
doslova „Šťastná prefektura“.
Ti, kteří by rádi porozuměli
oblasti kolem Ta-li a kultuře národnostní
menšiny Paj, by toto zachovalé městečko
neměli minout. Leží kousek na západ
od jezera Er-chaj, asi dvacet kilometrů
od starého města Ta-li. Když jsme jej
poprvé projížděli taxíkem, byl jsem
trochu zklamaný z nepořádných ulic a
odpadků poházených po celém tržišti.
Svého zklamání jsem se zbavil, až když
jsme přijeli do designového hotelu tak
zajímavého, že jsme se rozhodli zůstat
a prozkoumat to zde. Cestu po městečku
jsme si nechali na další den.
Typický dvorec národnostní menšiny
Paj, postavený v období Čínské republiky
(1912 – 1949), byl přestavený na Sky
Valley Heritage Butique Hotel, ve
kterém moderní design ladí s historií.
Šanghajský majitel si zamiloval toto
poklidné městečko a pozval italského
architekta, aby rezidenci předělal
a zařídil ji tak, aby byla pohodlná,
a zároveň si uchovala původní strukturu
s některými dekorativními prvky. Seděli
jsme na dvoře pokrytém sto let starými
kočičími hlavami a popíjeli místní čaj,
zatímco jsme se kochali starými cihlami,
dlaždicemi, dřevěnými okny s rytinami
a propracovanými reliéfy. O to víc jsme se
těšili na zítřejší výlet do městečka.
Den se v Jün-nanu zdá mnohem
delší. Když mě probudilo slunce vkrádající se skrze záclonu do mého pokoje,
překvapilo mě, jak je ještě časně. Drželi
jsme se doporučení internetového
průvodce a v kočáře taženém koněm
jsme se vydali na naši jednodenní
výpravu. Jednoduché kočáry a drožky
patří mezi běžné dopravní prostředky
a návštěvník i dnes uvidí pajské ženy v
tradičních úborech, jak volají na kočí,
aby je svezli do polí nebo zpátky domů.
Zastavují drožky tak, jako my stavíme
taxíky.
Pro pohodlí rostoucího počtu
cestovatelů někteří důvtipní majitelé
hostelů a hostinců vylepšili své povozy na příjemné a důmyslné kočáry
Tip
Ochutnejte sičouské pa-pa, kterým
se také říká pcho-su pa-pa, opečené
placky z pšeničné mouky. Ploché kulaté placky mají dva druhy náplní:
6
chutnou verzi mletého vepřového a
jarní cibule, nebo sladkou pastu touša z fazolí adzuki.
Kočáry zastavují u otevřených dvorů
starých obytných komplexů.
Vesničani v nich prodávají působivé rukodělné výrobky.
Jejich výtvory jsou podmanivé a exotické, s barevnými vzory
a rozmanitými výšivkami. Nezapomeňte smlouvat, přijatelná
sleva je 20 – 30 %.
7
Počasí se v průběhu roku v Ta-li moc neliší,
většinou je slunečno.
Počasí se v průběhu roku v Ta-li moc neliší, po celý rok
přetrvávají mírné teploty mírná pohybující se od 12 do 20
stupňů Celsia. V létě se ručička teploměru vyšplhá až na 25
stupňů.
s barevnými ozdobami. Projížďka po
okolí dopravním prostředkem z dob minulých se spojuje s prohlídkou památek.
Měli jsme štěstí, že jsme narazili
na pana Tunga, zkušeného hoteliéra, ze
kterého se vyklubal dobrý průvodce.
Podělil se s námi o své bohaté znalosti místní historie, zajímavých příběhů
o městečku a historických sídlech, která
jsme navštívili.
Kočár pana Tunga nás nejprve zavezl
ke skupině obytných budov národnostní
menšiny Paj, v historii čínské architektury jedinečných. Nezapomenutelnými
je dělá jejich jednoduchý elegantní styl
a funkčnost. Místní obyvatelé, kteří v
těchto tradičních domech stále žijí, nás
díky doprovodu váženého pana Tunga
vřele přivítali. Seznámili nás s celou
škálou místních architektonických stylů
pro obytná stavení.
8
Ve stylu „san fang i čao-pi“ jsou tři
domy postaveny do tvaru U a čtvrtou
stranu uzavírá stěna. Stěna, která dům
uzavírá, je znakem znalostí a statusu
a je privilegiem bohatých obchodníků
a slavných intelektuálů. V dalším stylu
„s‘ che wu tchien-ťin“ zase čtyři domy
uzavírají prostor tvořený z pěti dvorků.
Mnoho budov, které jsme navštívili,
bylo poněkud zchátralých, stále jsme ale
dokázali ocenit krásu a smysl pro jemnost na působivých sochách a malbách
na stěnách i na dřevěných sloupech
podpírajících chodby.
Většina historických budov v obytné
čtvrti patří čtyřem rodinám – Jang, Jin,
Jen a Tung. Zajímavé je, že ne každá
rodina si smí postavit dům v libovolném stylu. Příslušníkem jedné z těchto
rodin je i pan Tung, stejně jako většina
známých osobností města. Péči o své
domy věnují velkou pozornost, jak nám
pověděl pan Tung, který je na svůj rod
velmi hrdý.
vytváří dech beroucí obrazy. Návštěvníci
pořádají pikniky na loukách okolo majestátních hor Cchang-šan, odrážejících se v
lesklé hladině jezera Er-chaj.
Ostatně řemeslníci ze Si-čou prosluli
napříč historií svými truhlářskými,
ryteckými, zednickými, sochařskými
a malířskými schopnostmi. Cestovali do
Vietnamu a Myanmaru a křížem krážem
prošli jihovýchodní Asií, kde stavěli
a dekorovali domy.
Pro zpáteční cestu vybral pečlivý
pan Tung jinou trasu. Pozorovali jsme
každodenní život lopotících se vesničanů
a dokonce jsme se stali svědky i jedné
slavnostní události, svatební hostiny.
Opustili jsme historický komplex a
kočár pana Tunga nás vezl po drkotavé
venkovské cestě mezi poli až do parku
Chaj-še. Chaj-še doslova znamená
mořský jazyk. Tvar parku opravdu
připomíná dlouhý jazyk, který dosahuje
k jezeru Er-chaj. Téměř nepoznamenaný
lidskou rukou je vpravdě přírodní
rezervací. Stromy občas vyrůstají z vody
a odrazy na křišťálově modré vodě
Návštěva staré obytné čtvrti je
zdarma. Pokud si chcete vychutnat
architekturu stylu Pajů, můžete se vydat
do rezidence rodu Jen na ulici S‘-fang
v centru Si-čou. Byla postavena ve 20.
letech 20. století, rozkládá se na 3 000
metrech čtverečních a je považovaná za
typickou domácnost velké rodiny. Dnes
je v jejich prostorách umístěno muzeum.
Rozsáhlá rezidence je jako pokladnice architektonických prvků etnika
Paj. Celý komplex je rozdělen do čtyř
důmyslně propojených částí. Hlavní
dům s oddělující stěnou a dvěma křídly
slouží jako obývací pokoj a komnata pro
významné hosty. Podle pajské tradice
dělící stěna má stát čelem na východ,
vstříc vycházejícímu slunci s paprsky
pronikajícími do vnitřních pokojů.
Druhá i třetí část je sevřena čtyřmi
domy se čtyřmi malými pokoji. Ty
představují tradiční styl „s‘ che wu
tchien-ťing“ a slouží jako ložnice rodiny,
pokoje pro hosty a další příslušenství.
V poslední části stojí moderní budova
západního ražení s pěknou zahradou.
Po odchodu z rezidence rodu Jen se
octnete na malém náměstíčku S‘-fang
ťie. Podobná náměstíčka jsou v malých
městech v Jün-nanu běžná. Obvykle se
nachází ve středu města, koncentrují
obchody s jídlem a potravinami.
Historie Si-čou
Si-čou,
obklopené
rýžovými
políčky a poseté zachovalými pajskými
tradičními domy, bývalo legendárním
městem království Nan-čao (738 – 937
n.l.). Bylo považováno za klíčovou vojenskou pevnost království a středisko
obchodu i buddhismu. Město ležící na
jižní hedvábné stezce prosperovalo za
dynastie Ming (1368 – 1644). Místní čaj
a výrobky z mramoru se prodávaly po
celé Asii. Na konci dynastie Čching v roce
1911 některé bohaté rodiny posílaly své
děti studovat do zahraničí. Mnoho z nich
se později stalo bohatými obchodníky
a stavěli si ve městě velkolepé rezidence.
Během války proti japonské agresi
(1937 – 1945) se Si-čou stalo útočištěm
čínských intelektuálů. Žily v něm i dvě
prominentní osobnosti čínské kultury,
spisovatel Lao Še a malíř Sü Pej-chung.
9
Hudební
nástroje
Ve starověké Číně patřila zvonkohra
Pien-čung mezi důležité bicí hudební nástroje.
Je sestavena ze zvonů různých velikostí a tónů, které visí
na dřevěné podpěře ve skupinách. Zvonkohry z různých
období se vyráběly v rozmanitých tvarech s krásnými
vzory na zvonech.
10
11
Foukací nástroje
Siao
Předchůdcem tohoto starobylého hudebního nástroje byl
syrinx, v čínštině po-jmenovaný jako siao. Lidé zjistili, že
jedna píšťala ze syrinxu může také vydávat zvuk různých
výšek, když se na ní udělají otvory s ne-stejnými mezerami.
Tak se siao s řadou píšťal změnilo v tung-siao, tedy jednu
trubku s několika otvory. „Tung“ česky znamená otvor.
Současné siao se objevilo už za dynastie Chan (201 před
n.l. – 220 n.l.). Tehdy se nazývalo čchiang-ti. Na začátku jej
používali příslušníci národnosti Čchiang, osídleni v provinciích S‘-čchuan a Kan-su. V prvním století našeho letopočtu
se rozšířilo do povodí Žluté řeky a potom postupnou evolucí
získalo nynější tvar.
Jeho stavba je jednoduchá, tvarem připomíná ti-c‘, tedy
běžnou píšťalu, jen je delší. Vyrábí se z bambusu. Jeho
začátek je uzavřen bambusovým spojem, na jehož okraji je
otvor, tedy nátrubek. Na přední straně jeho těla je 5 otvorů,
na zádní straně je nahoře jeden otvor a dole 3 až 4 výfukové
a pomocné otvory, které nalaďují zvuk, okrašlují jeho zabarvení a dodávají mu na zvučnosti.
Siao zní mírně a vytříbeně, v nízké oktávě vydává temný zvuk,
který je svérázný při slabé hře. Ve střední oktávě zní velice
melodicky a krásně. Hrací technika se v podstatě neliší od
hry na píšťalu, avšak siao není tak obratné, není tedy vhodné
pro rychlé a hlučné melodie, nýbrž spíše pro pomalé, jemné,
klidné a melodické skladby. Z tohoto důvodu se často používá
k líčení krás přírody a vnitřní nálady člověka. Siao působí
jako sólový i sborový hudební nástroj a doprovodní nástroj
některých tradičních místních oper.
Dělí se na několik druhů, nejběžnější z nich je již zmíněné
tung-siao z fialového bambusu, jü-pchingské siao a devíti
článkové siao.
Jedna z velice známých melodií, „Divoké husy přistávají na
písečné mělčině“ 《平沙落雁》, která se hraje na tung-siao
z fialového bambusu, popisuje scenérii, v níž divoké husy
před přistáním krouží ve vzduchu a pozorují krajinu kolem
sebe
Známá skladba:
平沙落雁
Divoké husy přistávají
na písečné mělčině
Sün
Sün patří k nejstarobylejším čínským hudebním nástrojům,
jeho historie sahá až do období před 7 000 lety. Říká se,
že se vyvinul z loveckého nástroje, který se nazýval š´-liu-sing,
česky „kamenný meteor“. Ve starověku lidé často lovili ptáky
nebo zvířata tak, že kamennou nebo hliněnou kouli uvázali
na provaz a vrhali ji na kořist. Někdy byla koule dutá a při
pohybu vydávala zvuk. Lovce to inspirovalo k tomu, že do něj
zkoušeli foukat a myslivecké nářadí se takto pomalu změnilo
v hudební nástroj sün.
Ze začátku se vyráběl většinou z kamene nebo kosti, později
se již pálil z hlíny. Mohli jste se setkat s různými tvary, např.
s plochým, kulatým, elipsovitým sünem. Vyráběl se i ve tvaru
ryby či hrušky. Nejběžnější sün připomínal hrušku.
Otvor na foukání se nachází v horní části nástroje, jeho
dno je ploché a na těle jsou vyvrtané ozvučné otvory.
nedostatky sünu, který nedokázal zahrát vysoký tón.
Ve staré Číně hrál sün hlavně hudbu královského dvora.
V orchestru královského dvora se objevovaly dva druhy tohoto
nástroje, sung-sün a ja-sün. První byl menší, vypa dal jako
vejce a byl zvučnější. Ja-sün byl větší, jeho zvuk zněl mohutně
a temně a často hrál spolu s dechovým trubkovým hudebním
nástrojem čch´. V jedné básni z nejstarší čínské sbírky „Š´-ťing“
se popisuje duet, ve kterém starší bratr hraje na sün a mladší
bratr na čch‘, což naznačuje mírné a blízké příbuzenství.
Známá skladba:
楚歌
Píseň z království Čchu
ních nástrojů starších 2 400 let. Jsou to nejstarší objevené
šengy v Číně.
Jejich vznik sahá až do doby před 3 000 lety. Na začátku se
podobal sy-rinxu, neměl jazýček ani bázi a byl tvořený tak, že
se provázkem nebo dřevěným rámečkem spojily bambusy
s nestejným zvukem. Poté lidé postupně přidali bambusový
jazýček a podstavec připravený z pchao-kua, druhu lahvových
tykví, čímž se šeng začal odlišovat od syrinxu.
Hubička šengu se vyráběla ze dřeva. Na podstavec z tykví se
postavilo přes 10 bambusových trubek různé délky, které
dohromady připomínali koňskou nohu. Po dynastii Tchang se
začal používat dřevěný podstavec a později byl nahrazen za
měděný. Také bambusový jazýček se vyráběl z mědi.
Šeng
U tohoto hudebního nástroje se jako u prvního na světě
použil jazýček a sehrál určitou úlohu i při vývoji evropských
hudebních nástrojů.
V roce 1978 bylo v hrobě Ceng Chou-jiho v okresu Suej
v provincii Chu-pej vykopáno několik Pchao-šengů, hudebINREZCE 20153001
Nejstarší sün měl jenom jeden ozvučný otvor, později se
jejich počet postupně zvyšoval a ke konci třetího století
našeho letopočtu se objevil süns šesti ozvučnými otvory.
Profesor Čínského hudebního institutu, pan Cchao Čeng, začal
na konci 30. let 20. století vyrábět sün ve starobylé podobě.
Později profesor Čchen Čung z Tchienťinského hudebního
institutu vytvořil na základě starověkého sünu ve tvaru hrušky
s 6 otvory nový keramický sün s 9 ozvučnými otvory. Původní
tvar nástroje a zabarvení zvuku se zachovalo, ale zvětšila se
jeho zvučnost a rozšířilo se rozpětí zvuku. Dokáže zahrát celou
stupnici i půltóny, takže může modulovat. Navozuje atmosféru starověku, vydává tóny hrubé, temné a smutné a tím
i svérázné. Kromě toho se u sünu s 9 otvory změnilo původní
nepravidelné řazení ozvučných otvorů, které neodpovídalo
hracím zvyklostem soudobých interpretů, takže hraní
na nástroj je pohodlnější než dřív a sün se už může používat
jako sólový, sborový nebo doprovodní hudební nástroj.
Zrod keramického sünu s 9 ozvučnými otvory je znamením
obrození starověkého sünu. Nedlouho poté, co se vyvinul
sün s 9 otvory, člen Pěveckého a tanečního souboru provincie Che-pej, pan Čao Liang-šan, vylepšil nový sün tak, že jej
vyřezal z černého dřeva s 10 ozvučnými otvory. Tím překonal
12
DUHA I Zajímavosti a krásy Číny
13
V průběhu staletí vznikaly v rozdílných oblastech šengy
různých typů. Po roce 1949 je čínští výrobci a hudebníci neustále vylepšovali a postupně vyvinuli nové druhy, jako např.
šeng se zesilovaným zvukem nebo šeng s klávesami. Novátorství překonalo nedostatky původního nástroje, který měl
úzké rozpětí zvuku, nebylo možné modulovat jeho zvuk a při
rychlém hraní nebyl dostatečně obratný.
Zabarvení zvuku dnešního šengu je jasné a příjemné, jeho
vysoký tón je osvěžující, střední tón je jemný a plný, hluboký
tón je hutný, temný a zvučný. Z tradičních čínských dechových hudebních nástrojů dokáže hrát harmonii jedině šeng.
Při sborové hře může zlepšovat zabarvení orchestru a obohacovat jeho zvuk. Ve velkém národním orchestru dechových
a smyčcových hudebních nástrojů se někdy používají tři
druhy šengů s vysokým respektive středním a nízkým tónem.
natažené na dřevěném podstavci. Zabarvení jeho zvuku
je osvěžující a jasné. Má bohatou vyjadřující schop-nost
a působí jako sólový i sborový hudební nástroj. Zároveň
se také používal jako doprovodní hudební nástroj při
vypravěčském vystoupení nebo tradiční opeře. Je vhodný pro
hraní melodií s rychlým rytmem, vyjadřujících lehkou a veselou náladu. Zaujímá důležité místo v lidovém a národním
orchestru.
Vyrábí se hlavně ze dřeva. Jeho tělo, rezonátor, vypadá jako
motýl, proto se někdy nazývá chu-tie-čchin, „motýlový čchin“.
Při hře jej účinkující pokládá na stojan, drží v levé i pravé ruce
bambusová kladívka s pružnými držadly a bije na struny.
Známá skladba:
Jang-čchin se používá v Číně přes 400 let. V průběhu staletí
vyvinuli čínští výrobci nemálo nových variant, např. pien-jinjang-čchin, který může měnit tón, čuan-tiao-jang-čchin, který
může modulovat, čeng-jang-čchin a elektronický jang-čchin.
凤凰展翅
Známá skladba:
Fénix roztahuje křídla
Malý gong, jehož průměr dosahuje 21 až 22,5 cm, se dělí na
tři druhy: gong vysokého, středně vysokého a nízkého tónu.
Běžně se používá při hudebním doprovodu tradičních oper,
jako např. Pekingská opera, opera Pching-ťü, chenanská
a hepejská opera Pang-c´, chunanská opera Chua-ku a další,
jakož i při doprovodu vypravěčského vystoupení a činohry,
v orchestru dechových a bicích nástrojů a v lidovém tanci.
Známá skladba:
抛网捕鱼
Roztahuje se síť a loví se ryby
dur. Kromě toho byly zvony označeny texty o temperatuře
s více než 2 800 čínskými znaky, které obsahují četné
hudební termíny. To dokumentuje vyspělou úroveň hudební
kultury starověké Číny. Tato archeologická vykopávka největší
zvonkohry s nej-více zvony byla nalezena ve výborném stavu.
Je považována za zázrak kulturních dějin lidstva. Její zvuk je
svěží, jasný a dlouho znějící, dokáže hrát melodii podobnou
zpěvu, proto se jí také říká „Zpívající zvony“.
V roce 1982 Závod na národní hudební nástroje ve Wu-chanu
a Wuchanský závod na lití přesných přístrojů kopírovaly
zvonkohru z hrobu Ceng Chou-jiho. Tato kopie byla dále
přizpůsobována pro hru na jevišti a moderní hudbu. Skládá
se z 24 zvonů visících ve třech řadách, každý zvon vydává dva
tóny.
Známá skladba:
楚商
Čchu-šang
Hraje se na zvonkohru z hrobu Ceng Chou-jiho, melodie
vyjadřuje smutnou a rozhořčenou náladu starověkého
čínského básníka Čchü Jüana v exilu.
春到清江
Jaro přichází k řece Čching-ťiang
Bicí drnkací nástroje
Jang-čchin
Podle historických knih byl v raném středověku v arabských
zemích rozšířen bicí drnkací hudební nástroj nazvaný satairi.
Za čínské dynastie Ming (1368 – 1644), kdy se prohlubovaly
přátelské styky mezi Čínou a zeměmi západní a východní
Asie, se satairi dostal po moři až do Číny. Zpočátku byl
známý v provincii Kuang-tung, potom se postupně rozšířil
do různých koutů země. Čínští lidoví umělci jej přetvářeli
a satairi se pomalu změnil v jang-čchin.
Jang-čchin připomíná cimbál, vydává zvuk bitím na struny
Bicí nástroje
Gong (Luo)
Gong zaujímá v čínském národním orchestru velmi
důležité místo. Používá se v rozsáhlém měřítku a to nejen
v orchestru jako hudební doprovod různých tradičních
oper, vypravěčských vystoupení a tanců, ale i při oslavných
shromážděních, soutěžích dračích lodí, lvím tanci, oslavách
bohaté úrody a soutěžích v práci.
Všeobecně se čínské bicí nástroje dělí podle materiálu na tři
typy: kovové, bambusové a dřevěné. Gong patří ke kovovým
nástrojům, vyrábí se z mědi.
Nejdříve ho začali používat příslušníci národnostních menšin
v jihozápadní Číně. Kolem 2. století před n. l. se současně
s prohlubováním kulturních styků mezi různými národnostmi rozšířil měděný gong do vnitrozemí. Tehdy se hojně
používal v bitvách, velitelé jeho pomocí vydávali svým jednotkám pokyny.
V různých částech Číny vzniklo přes 30 druhů gongů, z nichž
jsou nejběžnější velké a malé gongy.
Průměr velkého gongu se pohybuje v rozmezí od 30 do 100
cm. Charakteristický je pro něj mohutný a dlouho znějící zvuk
míchající se s jemným zabarvením. Ve velkém orchestru se
velký gong často používá na zdůraznění atmosféry a rytmu,
v hudebním doprovodu opery dokresluje povahu role.
14
Zvonkohra (Pien-čung)
Ve starověké Číně patřila zvonkohra mezi důležité bicí
hudební nástroje. Je sestavena ze zvonů různých velikostí
a tónů, které visí na dřevěné podpěře ve skupinách. Zvonkohry
z různých období se vyráběly v rozmanitých tvarech s krásnými vzory na zvonech.
Zvonkohra vznikla dávno za čínské dynastie Šang před 3 500
lety. Tehdy se skládala ze tří zvonů. Postupně se počet zvonů
neustále zvyšoval. Zvonkohra se ve starověku hrála většinou
na císařském dvoře, u prostých lidí se vyskytovala zřídka.
Hrála se při každé slavnosti, pořádané před vojenskou výpravou, při císařské audienci důležitých osob, při modlitbě atd.
Zvonkohra jako speciální hudební nástroj vyšších vrstev
společnosti a symbol společenských tříd a auto-rity se
v čínských provinciích Jün-nan, Šan-si, Chu-pej a na dalších
místech objevila v četných nálezech, v hrobech starých králů
a šlechticů. Z nich nejpozoruhodnější byla zvonkohra z hrobu
Ceng Chou-jiho z doby před 2 400 lety v okresu Su-je v provincii Chu-pej. Byla pečlivě zhotovená, rozpětí jejího zvuku
dosáhlo pět oktáv, stupnice se blížila k moderní stupnici C
DUHA I Zajímavosti a krásy Číny
15
Podzim
v tradiční čínské
medicíně
K
dyž životní energie roku přehoupla svůj vrchol –
ohnivé a energické léto, tak se nyní pomalu stahuje,
uzavírá a připravuje na dobu odpočinku. V čínské
medicíně se toto období označuje jako “doba
naplňování a dozrávání”.
Příroda již není v plném bujení, ale vše dozrává a utišuje se.
Den je již mnohem kratší, chlad nás přiměje více se oblékat
a pobývat více času doma. Rádi si sedneme k teplému čaji,
více odpočíváme. Větrné počasí láká k pouštění draků, ale pozor na něj, tento ostrý podzimní vzduch nám může přivát také
„škodlivý vítr“ v podobě viróz a různých druhů nachlazení.
Je tedy třeba se před větrem chránit, aby se spolu s dalšími
činiteli jako jsou třeba vlhko nebo chlad nedostal do našeho
těla.
V přírodě je všude čas hojnosti. Stejně tak i v našem těle
je zatím ještě silná energie, ale neměli bychom zapomínat na
to, že je to energie, kterou musíme opatrovat a uschovávat pro
následující zimní období.
Počátky čínské medicíny sahají tak daleko do dávnověku,
že nelze dohledat přesně její původ. První „oficiální zmínky“
můžeme datovat do třetího tisíciletí před naším letopočtem.
Již pět tisíc let lidé v Orientu znají zákonitosti přírody odehrávající se nejen kolem nich, ale také zákony přírody v lidském těle.
Stejně tak jako přírodu potkává vítr, oheň, vlhko, sucho a chlad,
tak i tyto elementy mohou postihnout naše orgány. Každý
z těchto činitelů přináleží jednomu z prvků pětice elementů
neboli pentagramu. Podzimní období se vztahuje k elementu
kovu. V medicíně patří k tomuto elementu plíce. Ty leží v těle
ze všech orgánů nejvýše a tak se jim v medicínských textech
říkalo „stříška“ stejně tak jako stříšce ve tvaru slunečníku, která
16
V tomto jedinečném ročním období, v záplavě barev a dozrávajících
plodů, jsem vždy fascinována nádherou přírody kolem nás. Neznám nic
krásnějšího na podzim, než za studeného slunečného dne sbírat s dětmi
kaštany a brodit se hromadami spadaného listí. Ty barvy jsou neuvěřitelné,
žluté, červené, fialové, hnědé, prostě úžasné. Příroda oplývá nejen krásou,
ale i moudrostí.
chránila a zdobila vůz panovníka. Také se o nich ve starých textech mluví jako o nejvyšším z hodnostářů, „kancléři“, neboť se
nacházejí v blízkosti srdce – vládce.
monická a krev bez čchi by se nemohla pohybovat. Říká se také,
že plíce jsou dvoranou všech cév – pomáhají srdci řídit krevní
oběh a doplňovat krev.
K energetickému systému plic náleží dále tlusté střevo,
pokožka, ochlupení a nos. Plíce řídí náš hlas, jeho síla a čistota
ukazuje na kvalitu plicní čchi. Citem plic je zármutek a žal.
Při jejich nedostatečné funkci máme tendenci být zarmoucení
nebo naopak dlouhodobý zármutek či žal vede k oslabení
plic. Plíce řídí v těle energii čchi. Jedná se nejen o dýchání, ale
také tvorbu čchi a její pohyb v našem těle. Při dýchání dochází
k „nahrazování starého novým“, takže při nádechu přijímáme
tzv. „čistou čchi“ ze vzduchu a s výdechem odchází kalná čchi.
Tato práce připomíná kovářské měchy, ke kterým bývají plíce
často připodobňovány.
Kromě krve řídí plíce také rozptylování a filtrování. Patří
sem pohyb tekutin, zejména v horní části těla. Jsou proto
označovány za horní zdroj vody. V dolní části tuto funkci zastávají
ledviny. Když je tato rozptylující a filtrující funkce plic narušena,
vznikají otoky v horní části těla, zahlenění, dušnost, kašel. Může
dojít také k nerovnováze mezi otevíráním a zavíráním potních
pórů a s tím související vylučování potu, ale také ke snížené
odolnosti vůči vnějším napadením.
S dýcháním pomáhají plicím ledviny a to s nádechem,
nasáváním čchi. Pokud tedy má někdo potíže s dýcháním ve fázi
nádechu, nemusí se jednat o postižení čchi plic, naopak velice
často je to otázka vyčerpání nasávací funkce ledvin. S potížemi
při výdechu se jedná o oslabení plic. Patří sem různé poruchy
dýchání, kašel, záněty průdušek, průduškové astma atd. Pokud
jsou ale plíce v dobré kondici, jsou v pořádku i další orgány
dýchacího ústrojí – průdušky, průdušnice a dýchací cesty.
Další funkcí plic je tvorba čchi, kdy čistá vdechnutá čchi
ze vzduchu se v plicích smíchá s ku-čchi (čchi z potravy, doslova
čchi ze zrní). Ta vzniká při trávení a do plic ji dopravuje čchi
sleziny. Místo, kde se míchají a vzniká také tzv. osnovná čchi,
je uprostřed hrudi. Z plic se pak dostává tato osnovná čchi do
srdce a již jako součást krve do celého těla. Tím řídí její pohyb
v celém těle, protože bez čchi by se krev v cévách neposouvala.
Je to velmi provázaný vztah, neboť čchi bez krve by byla nehar-
Je-li čchi plic oslabená, sucho, vlhko, vítr a chlad můžou
na podzim napadnout náš organismus a vytvořit v těle
nerovnováhu. „Když se nedbá na zákonitost podzimní čchi,
podzimní počáteční jin se nemůže shromažďovat a v plicích
vzniká horkost“. Při těchto vnějších napadeních se snaží praktiky
čínské medicíny otevřít povrch a vyloučit škodlivinu ven z těla.
Lze použít byliny, akupunkturu nebo baňkování. Jedná se
o první příznaky onemocnění, kdy je člověku zima, kýchá a necítí
se ve své kůži. Doma můžeme použít horkou koupel a zázvorový
čaj. Pokud již škodlivina prostoupila dovnitř, objevila se horečka
a hleny, je třeba pročistit horkost, přeměnit hleny, harmonizovat a uvolnit plíce. K tomuto účelu již slouží zcela jiné byliny či
akupunkturní body. Jiné recepty se použijí na suchý kašel, jiné
na kašel s produkcí hlenů, vše musí terapeut zohlednit a vybrat
ty správné kombinace.
Pokud si chceme pěstovat zdraví a předcházet nemocem
nebo i podpořit při nemoci léčbu, měli bychom souznít
s přírodou. Pro toto období je důležité shromažďovat čchi, tak
jak se to děje v přírodě. Důležité je správně dýchat, provozovat
DUHA I Zajímavosti a krásy Číny
dechová cvičení, hlídat si vzpřímené držení těla – tak, aby se
rozevřel hrudník a do plic se tak dostalo hodně vzduchu.
Měli bychom ubrat tělesný pohyb, zaměřit se spíše na
meditace. Svoji duševní energii je dobré soustředit uvnitř
a neobracet již pozornost ven, to nám pomůže „zachovat čistou
plicní čchi“. Člověk má chodit spát a vstávat se slepicemi – uléhat
když zapadá slunce a vstávat chvilinku před rozedněním, tím si
zajistí duševní klid a zmírní vliv ostrého podzimního vzduchu.
Kdo nerespektuje přírodu a nechová se v souladu s ročním
obdobím, poškozuje si v tomto období plíce. Pokud si
nevytvoříme nyní dostatečné zásoby energie, můžeme nyní
nebo později v zimě onemocnět. Pokud však žijeme v souladu s ročními proměnami a umíme naslouchat svému tělu
a přírodě, bude naše tělo i náš duch zdravý a naše životní energie se nebude tak rychle vyčerpávat.
Můžeme také stravou přispět k dobré kondici našeho
těla. Tak jako zvěř se nyní hodně krmí a chystá si své pelíšky
k zimnímu spánku, tak i my bychom měli jíst kvalitně, kolem
nás je nyní dostatek zeleniny a ovoce nejen k přímé konzumaci,
ale také k uskladňování a konzervování. K sezónní zelenině je
výbornou přílohou rýže, která svojí čchi doplňuje a posiluje
naše plíce. Protože je již nyní chladno, můžeme si dopřát i maso
a zahřívací koření. Pozor však na velké množství pálivé, pikantní
chuti, která může plíce oslabit. K neutrálním potravinám, které
mají tvořit základ našeho jídelníčku, přidáváme rýži, husu,
krůtu, zaječí a králičí maso, ředkev, šalvěj, oves, cibuli, pórek,
křen, saturejku, kardamom, kmín, bobkový list, hřebíček,
majoránku, oregano, tymián, hořčici a kopr.
Autorka článku:
Miroslava Kuprová Stodůlková
17
Ťiou-čaj-kou:
KLENOTY
PŘÍRODY
Třpytivě modrá jezera a lesy plné sněhu pokrývající okolní hory činí z
procházky v Ťiou-čaj-kou pohádkový zážitek. Než jsem do Ťiou-čaj-kou
přijel, slyšel jsem, že ani nejlepší malíř není schopen zachytit barvy tohoto
skvostného místa. Když jsem uviděl křišťálově čistá tyrkysová jezera na
vlastní oči, byl jsem ohromen nesmírně pestrými barvami – mistrovským
kouskem matky přírody.
18
19
jméno podle devíti tibetských vesnic.
Táhne se ve tvaru písmene Y a po celé
jeho délce leží zelenkavá, modrá a žlutá
jezera. V místním jazyce se jezerům říká
chaj-c’, a jejich barva se během ročních
období mění podle toho, jak listy okolních hustých lesů převlékají jarní šat za
podzimní.
Jakmile dorazím k uzoučkému
jezeru pokrytému rákosem chvějícím
se ve větru, dýchne na mě kouzelná
atmosféra. Jezero v barvě nefritu se
skládá ze tří částí, které se rozprostírají
mezi špičatým šedým porostem. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce asi 2 140
m n.m. tu nejsou rákosy nikterak vysoké.
Občas ptáci hnízdící v rákosu vzlétnou
k obloze a tak protnou ticho.
Jak pokračuji dál, jezera různých
tvarů a barev následují jedno za druhým.
V modrém jezeře Dvojitého draka se
vinou dvě šedé šňůry tvořené řadou
kamenů na dně. Tygří jezero je zbarveno
jako pruhy zvířete a okolní stromy se
zrcadlí na jeho hladině. Smaragdově
zelené Nosorožčí jezero je 2 km dlouhé.
Vychutnávám si tu pastvu pro oči a je mi
jako bych sledoval soutěž krásy.
A pak přijde to nejkrásnější,
jezero Pěti květů, které hraje
všemi barvami přecházejícími
od tyrkysově modré a zelené
až do lehce žlutavé. Třpytí se
v odpoledním slunci.
Když dorazím na místo, kde se
setkávají údolí Ž’-ce a Ce-čcha-wa, dvě
větve písmene Y, uslyším hučící vodu. To
je vodopád Nuo-ž’-lang, nejširší v Číně.
Napříč má asi 270 metrů a je vysoký
jako sedmi patrová budova. Burácení
vodopádu se ozývá údolím. Poštěstí se
mi a zahlédnu i duhu.
INREZCE 20153002
ZÁJEZD DO TIBETU
ANEB CESTA DO NEBES
nejvýše položenou železnicí světa z Xiningu do Lhasy
s odborným doprovodem PhDr. Lucie Olivové
Termín:
Dále po cestě následuje Zrcadlové
jezero, proslulé svým klidem, na jehož
hladině se v naprosté tichosti odráží
okolní stromy. Pandí jezero má díky
kamenům na dně bílou a černou barvu.
A pak přijde to nejkrásnější,
jezero Pěti květů, které hraje všemi barvami přecházejícími od tyrkysově modré
a zelené až do lehce žlutavé. Třpytí se
v odpoledním slunci.
Nehledě na to, kam se vydám,
mohu celý den sledovat bílé vrcholky
hor pokryté sněhem. Vystoupám až do
4 000 m n.m., kde se rozprostírá nádherné Dlouhé jezero na pozadí bílých
hor, při pohledu na tu krásu se mi
rozbuší srdce.
Největší jezero v Ťioučajkou je
tmavě modré barvy a táhne se do dálky
až k zasněženým horám, přičemž je
ohraničené hustě porostlými pohořími.
INREZCE 20153003
n ov é jó ga stu d io v br n ě
individuální péče
cvičení v malých skupinách
max. 7 lidí v příjemném
a klidném prostředí
bez omezení
vhodné pro ženy i muže
všech věkových kategorií,
pro začátečníky i pokročilé
15. – 27. června 2016
Kontaktujte prosím co nejdříve:
Jiuzhaigou
20
K
dyž vyjdu z letiště Ťiou-čaj
Chuang-lung, kde nadmořská
výška sahá k 3 348 m n.m.,
zastihne mě silné sněžení.
Protože je ale začátek května, mám na
sobě jen tričko. Rychle vklouznu do
bundy a naskočím do čekajícího auta.
Dvouhodinová jízda do hotelu poblíž
Ťiou-čaj-kou vede po svažující se cestě
a co pět minut projíždíme ostrou
zatáčkou. Ačkoli jsem neklidný, jak
z jízdy, tak z vysoké nadmořské výšky,
jsem uchvácen horami v dálce pokrytými
sněhem.
Cestovní kancelář SALVE tour
Balbínova 30, 120 00 Praha 2
Jak klesáme, sníh se mění v déšť.
V době, kdy přijíždím na hotel ležící 10
minut jízdy od údolí Ťiou-čaj-kou, vyjde
slunce a teplota je zase jako na jaře. Když
slunce na průzračně modré obloze zase
zajde, uvědomím si, že během dvou
hodin se prostřídala dvě roční období
a tři druhy počasí. Nečekaný dárek na
uvítanou.
tel: 00420 222 25 41 76
mobil: 00420 602 369 706
email: [email protected]
www.salve.cz
aktuální rozvrh s možností rezervace na
www.flex-appeal.cz/rozvrh
tř. kpt. jaroše 12, brno
Můj průzkum pohádkového světa
začíná brzy ráno příštího dne, právě když
se obloha zbarvuje do oranžova. Vyrážím
časně, abych měl náskok před zástupy
turistů. Údolí Ťiou-čaj-kou získalo své
+420 776 082 582
flex-appeal.cz
DUHA I Zajímavosti a krásy Číny
21
Zrcadlové jezero, proslulé svým klidem, na
jehož hladině se v naprosté tichosti odráží
okolní stromy.
Jak se mísí zima a jaro, v kombinacích
modré, bílé a zelené, zdá se vše
nereálné, jako ve snu. Je to, jako by tato
chvíle mohla trvat věčně. Se zapadajícím
sluncem však klesá i teplota. Je čas jít.
Když se vrátím zpátky na hotel, zaujme mě nedaleký park v tibetském duchu. Uvnitř parku Ťiou-čaj Sung-čcheng
stojí obrovské tibetské modlitební
22
mlýnky, dvě strážné věže v tibetském
stylu a bohyně sněžných hor. Legenda
praví, že bohyně se proměnily v jezera
a tibetští muži se stali vesnicemi poté,
co jejich láska rozzlobila bohy. Strážná věž
nabízí úžasný výhled na hory a husté lesy
v údolí. V parku je také možné shlédnout
živé divadelní vystoupení pojednávající
o životě Tibeťanů a lidu menšiny Čchiang,
kteří obývali tuto oblast dlouhé roky.
Za 260 jüanů (včetně vstupenky do údolí
Ťiou-čaj-kou) se mohu účastnit duchovní
cesty, která mi přiblíží život zdejších
obyvatel. Čarovná jezera na 3D obrazovce
v odstínech modré, zelené a žluté mi
navždy utkví v mysli.
Pokud se tam vydáte
Nejvhodnějším obdobím k návštěvě Ťiou-čaj-kou je podzim,
kdy se všechny stromy zbarví do červena a do žluta. Můžete
nejprve letět do Čcheng-tu a odtamtud je to další hodina letu
na letiště Ťiou-čaj Chuang-lung.
Samotné turistické místo je vzdálené asi 88 km od letiště.
Pronajměte si auto a objednejte hotel s předstihem, jelikož
doprava a množství pokojů jsou omezené.
Vstupenka stojí 220 jüanů (přibližně 850 Kč) na osobu. V
údolí fungují kyvadlové autobusy, které usnadňují přepravu
od jednoho jezera k druhému.
Vezměte si s sebou lehkou péřovou bundu, jelikož teploty
během dne jsou velmi proměnlivé.
23
Pa Ťin:
Tahač rikšy
V
té době jsem bydlel
u kamaráda Fanga.
Jednou, když jsme
večeřeli, přestalo venku
pršet a obloha se začala postupně
vyjasňovat. Podvečerní vzduch byl
příjemně svěží a Fang navrhnul,
abychom se šli projít do parku.
Stáli jsme na kraji ulice a hlasitě
volali: „Rikša! Rikša! K zadní bráně
parku!“ Ihned nás obklopila skupinka
rikšů táhnoucích svá vozítka. Bez
rozmyslu jsme naskočili do dvou
z nich a pobídli tahače k jízdě. Sotva
jsem se usadil, letmým pohledem
jsem zavadil o svého rikšu a strnul
jsem v údivu. Před mýma očima
poskakovala maličká hubená postava.
Nemýlil jsem se – ten, kdo táhl
vozítko, byl malý chlapec. Řekl bych,
že mu ještě nebylo ani čtrnáct.
„Hochu, kolik je ti let?“ zeptal jsem se.
„Patnáct!“ odpověděl tak odvážně
a hrdě, jako by byl ve svých patnácti
letech už zcela dospělý. S vozítkem
v rukách letěl vpřed a v celém těle mu
bujela síla.
„Jak dlouho už taháš rikšu?“
pokračoval jsem další otázkou.
„Přes půl roku,“ odpověděl hoch
stejně hrdě jako předtím.
„Kolik si tím denně vyděláš?“
24
„Po vrácení půjčovného za rikšu
mi zbude dvacet ťiao!“ Věděl jsem,
že dvacet ťiao jsou čtyři halíře.
„Mám sestřičku,“ nečekal na další
otázku a sám se rozpovídal, jako by to
už nemohl vydržet, „ale on ji prodal.“
„Vydělat dvacet ťiao, to pro jednoho
chlapce není zrovna jednoduché!“
pronesl s uznáním rikša ve středních
letech, táhnoucí vozítko s mým
kamarádem Fangem.
Když jsem to uslyšel, ihned mi došlo,
koho tím „on“ myslí. Pochopil jsem,
že život tohoto chlapce bude určitě
žalostný. Začal jsem: „Takže tvůj otec
je ještě…“ Ale hoch mě nevnímal
a pokračoval: „Začal brát drogy,
mámu vyhnal, sestřičku prodal a sám
se vypařil.“
„Dvacet ťiao tvé rodině stačí? Koho
máš vlastně doma?“ vložil se se
zájmem do hovoru Fang, když slyšel
chlapce odpovídat.
Tentokrát ze sebe ale hoch nevydal
ani hlásku, jako by Fangovu otázku
vůbec neslyšel. Proč neodpovídal?
Přišlo mi, že k tomu měl nějaký
důvod, třeba o tom nechtěl s ostatními mluvit, možná neměl otce, dost
možná ani matku.
„Máš otce?“ Fang bez rozmyslu
pokračoval ve výslechu.
„Nemám!“ vyhrknul.
„A matku?“
„Nemám!“
V těchto strohých odpovědích zněl
jeho hlas pevně, avšak výrazně jinak
než předtím. Byla z něj cítit bolest.
Měl jsem pocit, že to, co říká, dost
možná nebude pravda.
V těchto čtyřech krátkých větách se
ukrývala celá rodinná tragédie. Mezi
všemi ranami, co mohou člověka
v dětství potkat, je tato jedna z těch
nejkrutějších.
„Máš to ale nelítostného otce!“
pronesl soucitně rikša ve středních
letech. „Kde teď býváš?“ dal se
s hochem do řeči. Asi ho chtěl trochu
utěšit, tak dodal: „Nespěchej tolik,
šetři síly, pánové se zlobit nebudou.“
„Bydlím v garážích. Denně utratím tak
sto drobásků, zbytek si šetřím… na
oblečení.“
Sto drobásků jsou asi dva halíře, takže
mu na úspory zbudou další dva.
„Tento hoch to vůbec nemá lehké,
a ještě k tomu myslí na oblečení,“
pronesl k nám s uznáním v hlase rikša
ve středních letech. Pak se zase obrátil
na chlapce: „Tvůj otec se s tebou
vídává?“
„Ne, neodváží se přijít!“ odpověděl
chlapec razantně. V těchto několika
slovech byla silně cítit ukřivděnost.
Nevěděli jsme, co odpovědět. Takovým
problémem jsem se ještě nikdy nemusel zaobírat. Teď jsem sice znal celou tu
jeho ubohou situaci, ale jak bych ho
tak mohl povzbudit?
Rikša ve středních letech nad tím
však nepřemýšlel tak jako my a jal se
chlapce poučovat: „Hochu, poslouchej.
Teď se máš vcelku dobře. On je přece
tvůj otec. Když za tebou přijde, měl bys
mu nějaké peníze dát.“
„Nedám! Kdybych ho potkal, ubil
bych ho k smrti!“ reagoval ostře
a bezprostředně chlapec.
Netušil jsem, že dětská nenávist může
být tak hluboká! Ten jeho hlas, ten
jeho tón… Jako by tato zloba nakazila
i moje nitro – začal jsem chlapcova otce
také nenávidět. Rikša ve středních
letech narazil kosou na kámen a už
se radši na nic neptal. Dvě vozítka
se v tichu valila ulicí.
Neviděl jsem chlapci do obličeje, takže
jsem nemohl spatřit ani jeho výraz.
Z toho, co právě řekl, jsem ale pochopil, že jeho svět je úplně jiný. Bez rodiny, bez lásky, bez tepla domova, pouze
s bičem, kterým ho sám život pohání
DUHA I Zajímavosti a krásy Číny
vpřed. A přesto hoch dokáže být tak
silný! Dokáže nenávidět! Dokáže
svýma holýma rukama nést břemeno
života, nebojí se, nenaříká. Dokáže se
poprat s tím, o čem nemají ostatní děti
vyrůstající v hojnosti ani potuchy.
Život je jako kovadlina, která dokáže
z malého chlapce ukovat silného muže,
jehož neskolí ani ta nejbolestnější
pohroma, která ho potká.
Dorazili jsme k zadní bráně parku,
vystoupili jsme z vozítek a zaplatili za
cestu. Ve světle pouliční lampy jsem
zahlédl chlapcův obličej. Oproti mému
očekávání byl naprosto obyčejný,
kulaťoučký, bez jakékoliv výjimečnosti.
Jakmile se ale můj pohled střetnul
s tím jeho, překvapením ve mně hrklo.
Nic z toho, co existuje v našem světě,
v něm nebylo k nalezení. V tom páru
očí jsem nezahlédl ani náznak uznání
k jakékoliv autoritě. Nikdy předtím
jsem se nesetkal s tak hrdým, s tak
pevným, s tak neochvějným pohledem.
Koupili jsme si lístky a vešli do parku.
Ještě naposledy jsem se otočil za
chlapcem, právě nabral nového cestujícího a se vztyčenou hlavou se rozběhl
do dáli.
červen 1934, Peking
Z čínštiny přeložila
Pa Ťin 巴金, vl. jménem
Li Fei-kan 李芾甘, 1904
– 2005
Pa Ťin je považován za jednu
z nejdůležitějších osobností čínské
literatury 20. století. Byl velmi plodným autorem, svá první díla začal
psát již ve 20. letech minulého
století a ve své literární činnosti
pokračoval až do vysokého věku. Od
roku 1977 zastával funkci předsedy
Svazu čínských spisovatelů.
Pa Ťinova tvorba byla
ovlivněna mnoha událostmi, styly
a proudy: po většinu života tíhnul
k myšlenkám anarchismu, experimentoval s novou poezií psanou
volným veršem, věnoval se psaní
beletrie (známá sentimentální
Trilogie lásky 爱情的三部曲
tvořená romány Mlha 雾, Déšť 雨
a Blesk 电). Jeho pozdější tvorba se
nesla v duchu čínského realismu,
z tohoto období pochází například
významná trilogie Divoký proud
激流 (romány Rodina 家, Jaro
春, Podzim 秋), dále pak mnoho
dalších románů, novel a povídkových sbírek. V pozdějším tvůrčím
období se věnoval spíše tvorbě
reportáží, esejí a vzpomínkové
literatury.
Povídka Tahač rikšy 一个
车夫 (1934) je ukázkou Pa Ťinova
čínského realismu, zrcadlí se
v ní autorovy vlastní zkušenosti
a vzpomínky na mnohdy krutou
a bezútěšnou skutečnost tehdejší
Číny.
Kristýna Jašková
25
Vývoj
buddhistického
sochařství
Podle legendy se roku 60 našeho letopočtu zdálo císaři Liou Čuangovi
o zlatém muži, kterého nikdy předtím neviděl. Obraz muže jej pronásledoval i po probuzení, chtěl proto zjistit, odkud tajemná postava pochází.
Další den si nechal předvolat své poddané, aby mu sen vysvětlili.
Ministr Fu I pravil, že v Si-tchien-ču, ve starobylé Indii, stojí socha Buddhy
oblečeného ve zlatě. Jistě to byl onen muž ze snu. I vyslal císař jednoho ze
svých věrných s doprovodem tisíce vojáků na diplomatickou misi, aby učení
buddhismu vyhledal. Podle záznamů se v roce 67 vyslanec vrátil do Číny
i s buddhistickými spisy a sochami. Byla to vůbec první písemná zmínka
o čínských buddhistických sochách ve starých knihách.
26
27
Dynastie Chan
(206 před n. l. – 220 n. l.)
S příchodem indického buddhizmu do Číny se začalo formovat
i umění sochařství s buddhistickou
tematikou. Z dochovaných kamenných
soch a hliněných buddhistických postav
se dozvídáme, že je Chanové ztvárňovali
podle obrazu nebešťanů, kteří byly v té
době oblíbení.
díla jsou výrazně ovlivněna indickým
uměním. Oblast dnešní provincie
Che-pej se stala centrem sochařského
řemesla. Shromáždilo se zde mnoho
zručných řemeslníků z celé země. V Jünkangských jeskyních se z této doby dochovalo mnoho vynikajících starobylých
děl.
Sochy ze středního období dynastie Wej se začaly měnit. Původně
nadmuté a zdobné obličeje buddhů se
transformovaly v jemně propracované.
V pozdním období této dynastie se
rozšířil lungmenský styl, který kladl
důraz na důmyslné řemeslné zpracování
a realistický přístup. Tento styl se stal
hlavním proudem buddhistického
sochařství. Za vlády císaře Siao-minga byl
tento umělecký styl přijat jako pravidlo,
kterého se od té doby řemeslníci drželi.
28
Za dynastie Tchang byli Buddhové
zachyceni v tak tenkém a lehkém
oblečení, jakoby jim přilnulo na tělo.
Polonahá těla byla dobře vyvinutá,
znázorněná s patrným prohnutím od
hrudi k pasu. Tento prvek prohnuté
linie těla se stal důležitým pravidlem
jak rozlišit postavy z dynastie Tchang od
ostatních období.
Dynastie Sung
(960 – 1279 n.l.)
Počet kamenných soch buddhů
vytesaných za dynastie Sung nedosahoval počtu z dynastie Tchang. Nový vývoj
se však projevil v technikách zachycení
výrazu. Umělci s mimořádnou zručností
živě zachytili rysy mnoha postav včetně
jejich psychologie a osobnosti.
Období jižních
a severních dynastií
(420 n. l. – 589 n. l.)
V době Severního Wej (386 – 534
n.l.) umění buddhistických postav
prosperovalo a začalo se zbavovat znaků
ze staré Indie. Wejští císaři věřili v buddhismus, což vedlo k rozšíření odlévání
bronzových soch v celém království. Raná
Dynastie Tchang
(618 – 907 n. l.)
Buddhistické postavy v Západní Wej
(534 – 556 n. l.) si zachovaly jemnost
a elegantní vzezření soch ze Severního Wej, ale navíc do nich pronikly
umělečtější rysy. Nejrůznější pohledy
a nespoutané držení těla jsou
nejpatrnější v Jeskynním chrámu na
hoře Maj-ťi-šan.
Sochy z doby dynastie Severní
Čchi (550 – 577 n. l.) se proslavily
proměnlivou technikou výrazu a znázornění kombinace buddhů a jejich
rodinných příslušníků z barvitého světa
buddhismu.
V tomto období se začaly objevovat
buddhistické figury čínského stylu. Nejednalo se o reliéfy ani obrazy vytesané
na povrch ostatních objektů, ale celé
buddhistické sochy s úplným tělem.
Pořád však napodobovaly indické modely.
vzniklo mnoho vynikajících buddhistických soch s jedinečnými rysy, důstojnými
gesty a velkolepými oděvy.
Dynastie Suej
(581 – 618 n. l.)
Rané umění buddhistických vyobrazení za dynastie Suej pokračovalo ve
stylu Severních Čchi. Později, ve zralém
období sochařství za této dynastie,
Čínské sochy buddhů zpočátku
kopírovaly indické styly. Za Severních
a jižních dynastií došlo k některým zásadním změnám a zdokonalení vyobrazení.
Vznikla tak první generace čínských
buddhistických zpodobnění s chanskými
rysy. Další proměny za dynastií Severních Čchi a Suej pomohly k tomu, že
za dynastie Tchang dosáhlo umění buddhistického sochařství svého vrcholu.
Toto pro starověké Číňany původně
exotické umění se konečně udomácnilo. Za dynastie Sung náboženské barvy
na buddhistických postavách postupně
upadaly a sochy začaly odrážet běžný
život.
29
Šest přínosů
burských oříšků
Burské oříšky pocházejí původně z Jižní Ameriky. Dnes je najdeme
na polích ve stovce zemí světa, nejběžnější jsou v Asii a hodně rozšířené
je jejich pěstování i v Africe.
Z
čínských zápisků o burských
oříšcích se dovídáme, že Asie
s jejich vysazováním začala sto
let před Evropou. Burákům se
říká „rostlinné maso“. Olej vysoké kvality
a příjemné vůně tvoří 50 % z každého
oříšku.
Jejich použití v potravinářství je
všeobecně známé, méně se o nich
však ví, že slouží také k barvení látek
či v papírenském průmyslu. Burské
oříšky jsou také lékem čínské medicíny,
doporučují se při špatné výživě,
na harmonizaci funkce žaludku a sleziny,
při kašli, zahlenění a zadýchávání se,
při nedostatku mateřského mléka
a dalších symptomech.
Účinky burských oříšků
1. Snižování cholesterolu
Olej z burských oříšků obsahuje
velké množství kyseliny linolové, která
umožňuje přeměnu cholesterolu v těle
na žlučové kyseliny. Ty jsou následně
z těla vyloučeny. Snížení cholesterolu
v organismu pomáhá předcházet různým
onemocněním srdce, mozku a cév.
2. Zpomaluje stárnutí
Burské oříšky jsou nejbohatší na
zinek ze všech olejnin. Zinek u dětí
podporuje vývoj mozku, posiluje paměť,
aktivizuje mozkové buňky lidí středního
a vyššího věku, účinně zpomaluje
předčasné stárnutí.
Burské oříšky jsou bohaté na vápník
a podporují stavbu dětských kostí.
4. Brání rakovině
Burské oříšky a arašídový olej
obsahují silně bioaktivní přírodní polyfenol – resveratrol, kterému se připisují
protirakovinné účinky.
5. Tromby a hemostáze
Ve slupkách arašídů se nachází olej,
množství vitamínů a látky, které zkracují
dobu existence trombů. Rozpouštějí
antifibrin, podporují tvorbu krevních
destiček v krevní dřeni, a tak pomáhají
při nemocích spojených s krvácením.
Nejedná se jen o zastavování krvácení,
ale působí blahodárně proti původní
nemoci a podporují krvetvorbu.
6. Podporují mentální
schopnosti
Bílkoviny v arašídech obsahují přes
deset druhů tělu potřebných aminokyselin. Je mezi nimi lysin, který zvyšuje
mentální schopnosti dětí, kyselina glutamová a kyselina asparagová, podporující
vývoj buněk a posilující schopnost
mozku pamatovat si.
Komu buráky nesvědčí
1. Lidé trpící dnou
Dna je důsledkem purinové
metabolické poruchy a lidé, kteří trpí
dnou, zpravidla mají hyperurikémii.
Mastné potraviny vedou ke sníženému
vylučování kyseliny močové a zhoršují
stav nemoci. Lidé s akutním propuknutím dny nesmí jíst arašídy a při
polevování dny je možné je jíst pouze
v malém množství.
2. Lidé, kterým byl chirurgicky odstraněn žlučník
Žluč je velmi významná pro trávení a
vstřebávání tuků. Po jídle se žlučník stahuje a žluč se dostává do dvanácterníku,
kde podporuje trávení. Žlučník nejvíc
zatěžují potraviny bohaté na proteiny a
na tuky, které způsobují vypouštění žluči
ve velkém. Lidem bez žlučníku se žluč
nemá kde shromažďovat, což ovlivňuje
schopnost trávit arašídy, stejně jako další
potraviny s vysokým obsahem oleje.
30
3. Podporuje vývoj kostí
dětí
DUHA I Zajímavosti a krásy Číny
3. Lidé se žaludečními
vředy, chronickou gastritidou či enteritidou
Arašídy mají příliš vysoký obsah
tuků a bílkovin, které trávení hodně
zatěžují. Lidé trpící poruchami trávení by
se burských oříšků měli vyvarovat.
4. Lidé, kteří hubnou
Energetická hodnota a obsah
tuku v arašídech je vysoká, sto gramů
smažených buráků obsahuje 581 kalorií.
Ti, kteří se snaží zhubnout, by se tedy
měli arašídům vyhnout.
5. Diabetici
Cukrovkáři musí každý den hlídat
množství přijatých kalorií, takže denně
množství oleje na smažení nesmí
přesáhnout tři lžíce – 30 mililitrů. Jenže
18 arašídů je ekvivalent lžíce oleje –
10 mililitrů – a tělu dodá 90 kalorií.
6. Postižení hyperlipidémií
Významným faktorem vzniku
hyperlipidémie je nevhodná struktura stravy, takže při léčbě je omezena
energetická hodnota a příjem nasycených
a mastných kyselin a cholesterolu.
Arašídy jsou mastná potravina s vysokou
energetickou hodnotou a jejich konzumace by mohla způsobit zhoršení
nemoci a mohla by vést ke koronárním
a dalším onemocněním srdce
ohrožujícím člověka na životě.
7. Lidé s modřinami
v důsledku traumatického
zranění
Arašídy obsahují prvky, které
podporují srážení krve. Pacientům
s modřinami a pohmožděninami by
jejich konzumace mohla znesnadnit
a prodloužit hojení.
31
Mé město, má hlídka
Siung-nu, starověký nomádský národ spřízněný s Huny, kteří v době
stěhování národů vtrhli do Evropy, si zřídil své stepní království
v severní Číně. Velká čínská zeď byla postavena proto, aby zabránila invazi
Siung-nu do Číny. Tchung-wan (统万城), hlavní město Siung-nu, tak zůstalo
na druhé, nomádské straně zdi.
S
iung-nu, starověký nomádský
národ spřízněný s Huny, kteří
v době stěhování národů vtrhli
do Evropy, si zřídil své stepní
království v severní Číně. Velká čínská
zeď byla postavena proto, aby zabránila
invazi Siung-nu do Číny. Tchung-wan
(统万城), hlavní město Siung-nu, tak
zůstalo na druhé, nomádské straně zdi.
Rané odkazy na tento národ lze najít
v S‘-ma Čchienově Knize vrchních písařů
(Š‘-ťi, 史记). S‘-ma Čchien charakterizoval usídlené Chua-sia, neboli Chany
– etnické Číňany, a pastevecké nomády,
neboli Siung-nu, jako dva protipóly.
Chany jako civilizované oproti divokým
pasteveckým společenstvím. Zdroje
před dynastií Chan často klasifikovaly
Siung-nu jako národnost Chu, ačkoli to
byl spíš obecný termín pro nomádské
národnosti.
Tchung-wan, hlavní město dynastie Ta-sia, založili Siung-nu pod
vedením Che-lien Po-po v roce 419
našeho letopočtu. Je to jediné město
dávného nomádského národa, které
bylo objeveno. Nachází se v dnešním
okresu Ťing-pien (靖边) v provincii Šensi na severovýchodě Číny nedaleko od
Vnitřního Mongolska, na jižní hranici
pouště Mu Us (毛乌素).
32
V následujících řádcích se ponoříme
do historie starodávné metropole
a dozvíme se více o snaze jednoho
muže důkladně ji prozkoumat a ochránit
poznané úlomky minulosti pro příští
generace.
V roce 407 našeho letopočtu se
Che-lien Po-po prohlásil náčelníkem
Siung-nu. O šest let později vedl 100
tisíc lidí, kteří pro něho vystavěli město.
Vybral pro něj název Tchung-wan.
Tchung čínsky znamená vládnout, wan
znamená velké množství lidí. Hlavní
město dynastie Ta-sia, původně prosperující oáza, v průběhu následujících šesti
set let ztratilo na lesku a za dynastie Jüan
bylo opuštěno.
Na příčiny opuštění města Tchungwan se akademický výzkum zaměřuje
po mnoho let. Jeho poznatky jsou
významné pro porozumění změnám
v životním prostředí na sprašové náhorní
plošině a pro předvídání dalšího vývoje
šíření pouští v severní Číně.
Předpokládá se, že na vrcholu své
slávy se počet obyvatel bílého města
Tchung-wan pohyboval kolem 10 tisíc
lidí. Tuto stálou populaci v průběhu
různých období roku pravděpodobně
doplňovaly pokrevně spřízněné skupiny
z okolních nomádských tábořišť.
Bílá města měla obecně ceremoniální funkci a sloužila jako
střediska moci vítězné síly postavená
po dobytí nového území. Bílá barva
byla pro Siung-nu posvátná. Ačkoliv
tato města neměla primárně vojenskou
funkci, v dobách permanentních bojů
byla rovněž chráněna silnými hradbami.
Hrozby však přicházely nejen z vnějšku,
ale i z vlastních řad. Che-lian Po-po
byl napaden armádou vedenou jeho
zástupcem Che-lien Kuejem v roce 424
po dynastické rozepři.
Pod vedením Che-lien Po-pa bylo
vystavěno město tak významné, jak
jen to technologie doby umožňovala.
Jednalo se převážně o dřevěné stavby
s tlustými venkovními zdmi nabílenými
práškem z rýže a bílého jílu. Z dálky bílé
město vypadalo prý jako obří loď a v jeho
středu se nacházelo jezero.
„Dřív jsem s pradědečkem a s otcem žil
v jeskyni. Narodil jsem se a vyrostl jsem
tu, ale tyto jeskyně jsou nyní uzavřené
a všichni obyvatelé byli před třiceti lety
požádáni, aby přesídlili dolů do vesnice
Paj-čcheng-c‘.“
Starý pán sdělil, že se sem jeho
pradědeček přestěhoval za dynastie
Čching, aby unikl epidemii a banditům.
Zvolil si město Tchung-wan, protože
zde byla úrodná půda a nesahala sem
úřední moc. „V té době zde nebyla správa
a kdokoli se tu mohl usadit a postavit si
dům bez toho, aby platil daně nebo jiné
poplatky. Pastviny zde byly bezvadné
a lidé se zde snadno uživili pasením
ovcí a krav.“ Toto starobylé opuštěné
město se brzy stalo ideálním místem pro
život v exilu. Jakožto první rodina, která
se sem přestěhovala, se klan Ma rozrostl
na současných dvě stě rodin.
Předtím, než zde v roce 1964 profesor Chou Žen-č‘ z Pekingské univerzity
podnikl výzkum, nikdo nevěděl, že se
jednalo o 1 600 let staré hlavní město
dynastie Siung-nu. Po Chouově objevu
sem přijeli další historici a archeologové,
aby odhalili tajemství bohaté historie
dříve neznámého města.
„Vzpomínám, jak sem přijela první
skupina výzkumníků z Institutu archeologického výzkumu provincie Šen-si. Byl
jsem čerstvý dvacátník a oni mi a dalším
pěti nebo šesti mladíkům z mé vesnice
platili jeden nebo dva jüany, abych hloubil díry na kopcích. Kopali jsme dvanáct
děr o hloubce dva až tři metry denně.
Tehdy jsem se dozvěděl o slavné historii
Tchung-wanu.“
Od té doby se objevování Tchungwanu stalo součástí Maova života:
„Upřímně miluji dějiny tohoto starobylého města. Nejsem nijak vzdělaný,
ale rád se učím o dějinách. Někdy mi
akademici dají kopii poznatků získaných
při jejich výzkumech. Hodně jsem
přečetl a se zájmem jsem poslouchal
jejich diskuze.“
V 80. letech minulého století bylo
město Tchung-wan vládou oficiálně
prohlášeno historickou památkou.
Maovi tehdy bylo přibližně třicet, když
se se svou rodinou odstěhoval z jeskyní
do vesnice. „Vláda chtěla toto místo
ochránit, nemohli jsme odmítnout.
Uznávám, bylo obtížné opustit místo,
kde jsme vyrostli, ale už je to přes třicet
let a už jsem si zvykl.“
Ono staré město bývalo pro Maa
a jeho kamarády z dětství rájem, ale co
je důležitější, je to Mekka výzkumníků,
kteří studují dějiny Siung-nu. Ma pracoval pro archeologický tým a mnoho
výzkumníků zajímaly jeho historky
o Tchung-wanu, které slýchával od
vrstevníků svého otce a dědů.
„Milují moje příběhy. Některé
z těchto příběhů mi pověděli staří lidé
z vesnice. Například tato kamenitá
věc před námi se jmenuje ma-mien
a výzkumníci o ní nevěděli. Pověděl jsem
jim toto jméno a legendy o ní, které se
v naší vesnici předávají z generace na
generaci.“
dostupné historické materiály a turistům
povyprávěl za svůj život mnoho příběhů
z minulosti Tchung-wanu. Všechny
informace, které se k panu Ma postupně
dostaly, shrnul a nechal vytisknout
v třicetistránkové brožuře Představení
města Tchung-wan.
„Napsal jsem knihu na základě
příběhů a archeologických výzkumných
článků. V knize jsem psal o několika
událostech, které učenci už dokázali,
a o věcech, které se váží na moje osobní
znalosti.“
Ma sice není oficiální zaměstnanec
vlády, je průvodce na volné noze, přesto
mnoho turistů vyhledává přímo jeho,
aby je po městě provedl. „Už jsem
starý a nemůžu pracovat na polích.
Za to, že se s turisty podělím o historii
Tchung-wanu, si účtuji 30–50 yuanů na
osobu a prodávám tyto brožury, mám tak
zajištěné živobytí. Během hlavní sezóny
vydělávám 200–300 jüanů denně, což je
docela dobré.“
Tchung-wan
Tchung-wan je pro pana Ma město
vpravdě osudové. Podílel se na archeologickém výzkumu, studoval všechny
Zašlý půvab pozůstatků starého
města dodnes čiší z jeho rozbořených zdí
a rozpadlých paláců. Nejzachovalejším
místem jsou starobylé hradby v jihozápadní části města a při pohledu za hranice města je na vyvýšeném místě možné
vidět řadu jeskyní.
Pětašedesátiletý Ma Ťün-wang,
který dlouho pracoval jako průvodce,
říká, že to je místo, kde strávil dětství.
33
Volný čas
v Biblioriu
Vzadu vstupujeme do dalších místností.
„V tomto sále je naše knihovna.
Jedná se o výběr z archivů publikací
Time Zone 8, které se zabývají
současným uměním v Číně. Máme rádi
knihy věnované fotografování objektů
vzniklých napříč staletími.“
V části Pekingu Ta-š‘-lar je místo, kde knihy najdete vyskládané na stromech
a umělecká díla vystavená v temných pokojích. To je Bibliorium. Doslovný
překlad z čínštiny zní Muzeum stromu čtení. Co tedy Bibliorium je? Doris
Wang nás jím provede.
A
ni ne tak dávno, pouze před
současným technologickým
boomem, hrál tisk v šíření
informací důležitou roli.
Lidé sbírali knihy, časopisy a dokonce
i noviny. Sbírka knih byla upřímně
ceněna a poličky na knihy byly jako
oltáře a rámečky sbírek. Prodavači knih
byli stejně respektovaní jako dobří
učitelé.
Někdy se mi stýská po době, kdy
jsme knihy drželi v ruce a nečetli je
z tabletu nebo telefonu. Do doby před
34
exponenciálním nárůstem technologie,
která nás vrhla do digitálního věku, jsem
se vrátila při návštěvě Biblioria.
Venku jsem se sešla s Kyle Skorem,
který mě tímto místem provedl.
„Teď jsme v hlavním sále našeho
výstavního prostoru. Celý tento prostor
je naše Bibliorium a my jsme oddaní
všemu tištěnému, takže je to pro nás
svatyně tisku. V Pekingu je mnoho
umělců, návrhářů a myslitelů, kteří se
zamýšlí nad významem tisku ve 21.
století.“
Vzhůru do dalšího pokoje. Tenhle
je pořádně temný.
„Tento pokoj je vážně tmavý. Černé
závěsy i zdi uzavírají tento prostor před
světlem, takže je černé vlastně vše kromě
podlah z bílých mramorových desek.
Pouštíme zde smyčku animací, které se
nějakým způsobem vztahují k tisku.“
V další místnosti najdete spoustu
obrázků.
„Pracovali jsme s mladou čínskou
umělkyní jménem Luca, která vytvořila
tuto art performanci. Vidíme, jak na zdi
ubíhá do nekonečna řada permanentně
promítaných čtverců.“
Poslední pokoj je ve srovnání
s ostatními prostší.
„Tady je stůl a židle. Na stole leží
tisíce kousíčků vzniklých nařezáním
tradičního papíru. Umělec v podstatě
znemožnil lidem použít tradiční
způsob komunikace tištěným textem.
Znázorňuje, že i upřímný pokus naučit
se komunikovat psaným jazykem někdy
selhává.“
Po prohlídce jsem mluvila se Zandie
Brockett, zakládající kurátorkou tohoto
místa a šéfeditorkou Pa-ťia, která má
na starosti místní publikace o umění.
Odkud se vzal nápad na Bibliorium?
„Bibliorium se vrací k původu
tištěných materiálů, zpět do doby, kdy ve
starověkém Egyptě stála Alexandrijská
knihovna. Tehdy vznikla potřeba vyrábět
poličky na knihy. V době, kdy jednotlivci
začali sbírat knihy, vzrostla obliba soukromých knihoven ve vlastních domech
a bylo stále více potřeba veřejných
institucí, kde by se lidé mohli dostat
k tištěným dílům. K tomuto světu jsme
se rozhodli vrátit se a vytvořit čítárnu,
kam lidé budou moci přijít a kde na ně
budou čekat skutečné tištěné materiály.“
Co doufáte, že se lidé dozvědí, když
sem přijdou?
„Můj konečný cíl je, aby se zde
shromažďovala komunita, k čemuž už ve
starém Římě sloužily knihovny a knihkupectví. Lidé se zde učili nové věci a sdíleli
znalosti. Doufám, že Bibliorium poslouží
stejnému účelu.“
Návštěva Biblioria byl rozhodně
jedinečný zážitek. Nikdy jsem neviděla
stromy použité jako poličky na knihy.
Pro mě je Bibliorium místo uvolňujícího
klidu, kde můžete vzít opravdovou knihu
do vlastních rukou a uniknout dnešnímu
světu plnému drátů. I kdyby jen na pár
minut.
Zvenčí se zdá, že uvnitř stojí několik
kmenů stromů a pařezů. Někteří
návštěvníci sedí a čtou knihy zastrčené
v tenkých poličkách vyřezaných do
stromů, zatímco ostatní se zde se zájmem
procházejí. „V této části máme několik
stromů komponovaných umělcem
Čchen Č‘-jüanem, který upravil i tyto
velké pařezy. Každý váží několik set kilo
a skrývá v sobě řadu vydlabaných malých
prohlubní, které jsme naplnili různými
knihami zabývajícími se uměním
a kulturou. Říkáme, že je to háj, jehož
listy jsou tyto knihy.
DUHA I Zajímavosti a krásy Číny
35
Svatební
obyčeje a čaj
Ke svatebním rituálům patřil v daleké Číně odjakživa i čaj. Byl symbolem
čistoty, stability a zplození mnoha synů. Předkové se domnívali, že čajovník
lze vypěstovat pouze vyklíčením semínka a pak už nemůže být přesazován.
V čaji viděli rodinnou lásku a sounáležitost.
Č
ajovník má hodně semen
a to z něj činí vhodný symbol
bohaté plodnosti, trvání
a prosperity. Je to stále zelený
keř a darován jako zásnubní dar má
vyjadřovat věrnou a stálou lásku, která
přetrvá navždy a nikdy neuvadne. Je
přáním vzájemného respektu, přáním,
aby novomanželé bok po boku strávili
celý život.
Darování čaje se postupem času
ustálilo jako způsob, jak uzavřít zásnuby.
Čaj darovaný při žádosti o dívčinu ruku
se nazýval „čaj za nevěstu“ nebo „čaj
zásnubní“. Pokud nevěstina strana dar
převzala, říkalo se tomu „přijmout čaj“ či
„obdržet čaj“, a zásnuby tak byly stvrzeny.
Pokud dívka přijala dar ještě od někoho
jiného, mohla být označována jako ta, co
„pije čaj od dvou“ a bylo jí opovrhováno.
Existuje totiž rčení, že počestná dívka „od
dvou čaj nepije“.
„Tři čaje“
Kdysi v oblasti provincií Ťiang-su
a Če-ťiang nesl celý proces vstupu do
manželství označení „3 čaje a 6 darů“.
Pojem „tři čaje“ znamenal v době
36
zásnub „čaj za nevěstu“, v době svatby
„čaj zavázání se druhé osobě, odevzdání
se druhému“ a během svatební noci
„čaj spojení, souznění“. Společným
termínem „tři čaje“ se také označovaly
následující úkony: žádost o ruku, porovnání horoskopů snoubenců a vstup
do svatební komnaty.
Dohazovačka zorganizovala
námluvy a v případě,
že nevěstina strana souhlasila,
uvařil se čaj z darovaných
čajových lístků.
V době, kdy se chystalo svatební
veselí, dodržovala se také tradice „tří
čajových chodů“. První z chodů tvořily
roztodivné druhy ovoce, druhý semínka
lotosu nebo čínské datle a teprve třetí
v pořadí byl čaj. To vše symbolizovalo
pevnou lásku. I tyto „tři čajové chody“
měly svá pravidla. Než se okusil první
chod, bylo potřeba pokývat rukama
sepnutýma vepředu. Poté se šálek čaje
pouze lehce přiložil ke rtům, načež bylo
nabídnuto ostatním. Při druhém chodu
bylo třeba počínat si stejně jako při
prvním a teprve potřetí se dotyčný napil.
Na západě provincie Če-ťiang
se dohazovačkám mimo jiné říkalo
„čajovnice“. Dohazovačka zorganizovala
námluvy a v případě, že nevěstina strana
souhlasila, uvařil se čaj z darovaných
čajových lístků a vejce na obdarování.
Svatební zvyklosti v oblasti Tečchingu v provincii Ťiang-su byly ještě
pestřejší.
Například rituál „přijmutí čaje“. Poté,
co se podle data a času narození nevěsty
a ženicha zjistilo, zda-li je z hlediska
horoskopů vše v pořádku, a když rodiče
souhlasili se svazkem manželským
a propojením obou rodin, ženichova
strana poslala zásnubní dar do nevěstina
domu. To byla cena za nevěstu. Pokud
nevěstina strana dar převzala, říkalo se
tomu „přijmutí čaje“.
Jeden z rituálů nazývali „čaj pro
tchyni“. Dva dny poté, co se dcera
provdala, navštívili ji její rodiče v novém
domě. Měli s sebou přinést jeden liang
čaje, nejvhodnější byl čaj sbíraný koncem dubna, čtvrt kila pečených fazolí
a dva liangy pomerančové kůry
smíchané s divokými orchidejemi. Takovému zvyku se říkalo „čaj pro tchyni“.
Jako „nevěstin čaj“ se označovala
tradice, kdy se nevěstina tchyně
vypravila do domu druhých rodičů, aby
je spolu s dalšími členy rodiny pozvala
popít „svatebního čaje“.
V provincii Chu-nan bylo zase
zvykem, že když šel ženich do nevěstina
domu žádat o ruku, měla ho dívka
pohostit jedním šálkem zeleného čaje.
Poté, co ho ženich vypil, vložil do šálku
něco cenného nebo peníze a vrátil šálek
dívce. Pokud ho dívka hned přijala,
znamenalo to, že se mu zavazuje. Další
z obyčejů týkajících se čaje probíhal
rovněž podle přesného předpisu. Ještě
než započala svatební noc, musely se
čínské datle, arašídy a longan namočit
v čaji, zamíchat s cukrem a servírovat
hostům. To mělo význam „brzy počít
syna“ a „uspět u státních zkoušek“.
„Čaj jednoho podhlavníku“ vypili
společně novomanželé před tím, než
spolu strávili svatební noc. Ženich držel
šálek čaje oběma rukama, nejprve dal
napít doušek nevěstě a poté se napil
sám, tím byla ceremonie u konce.
Další ze svatebních zvyků spojených
s čajem se prováděl dva dny po svatbě.
Novomanželé zašli za rodiči, nabídli jim
na podnosu čaj, čímž vyjadřovali svůj
respekt. Až ho rodiče vypili, položili na
čajový podnos červenou obálku. Tomu
se říkalo „dar při prvním setkání“.
V provincii Jün-nan měli zase jiný
rituál, zvaný „hlučný čaj“. „Hlučný čaj“
bylo označení pro lidový obyčej, kdy
mladý pár první tři dny po svatbě každý
večer servíroval ve středu obývacího
pokoje čaj rodině a přátelům. Do čaje
bylo třeba přidat hnědý cukr, aby dodal
na sladké chuti.
V době, kdy se servíroval „hlučný
čaj“, kladli hosté novomanželům
všelijaké otázky, a ti měli odpovídat
formou jazykolamu, hádanky nebo
nápěvu. Pokud mladí nespolupracovali,
hosté nepili, a když zase novomanželé
neodpovídali k věci, sklidili posměch.
Jednoduše, když se pil „hlučný čaj“, čím
hlasitější zábava byla, tím lépe.
Další starou tradicí pocházející
z provincie Ťiang-su byl „čaj vítání
ženicha“. Když bohaté a vlivné rodiny
domluvily sňatek, v den svatby si přišel
ženich pro nevěstu, aby doprovodil její
nosítka. Vešel do domu, pokýval rukama
sepnutýma vepředu a pokračoval do
hlavní místnosti za budoucí tchyní
a tchánem. Poté, až třikrát popili čaje,
si mohl jít teprve ženich odpočinout
a čekat na nosítka s nevěstou.
Mimo jiné existoval také „čaj
poděkování dohazovačce“. Zvyk byl
následující. Po svatbě připravili novomanželé nebo hlavy obou rodin dárky,
mezi kterými nesměly chybět také čajové
lístky, a zašli dohazovačce poděkovat.
Na jihu Číny se odjakživa udržoval
další zvyk, a to „pití nevěstina čaje“.
Den po svatbě vstala nevěsta časně
ráno, umyla si obličej, oblékla se
a dohazovačka ji odvedla do obývacího
pokoje. Tam už čekali tchán s tchyní,
kterým pak servírovala čaj. Jakmile
tchán dopil, obdaroval snachu červenou
obálkou. Následně ji zavedla tchyně
mezi ostatní příbuzné, kde snacha
rovněž podávala čaj. Nakonec obešly
obě ženy ještě sousedy, na které se
také nesmělo zapomenout. Po skončení
obřadu zavolala snacha na hosty
a čekala, až jí vrátí čajové šálky. Jak všichni
dopili, pokládali na čajový podnos
zároveň s šálky i červené obálky a dívka
je v podřepu přijímala, čímž vyjadřovala
své díky. Novomanželka nesměla nikoho
opomenout, to by nevěstilo nic dobrého.
Zajímavostí je, že v Číně nehrál čaj
roli pouze při zásnubách a při svatbě, ale
také při jejich zrušení. Existovalo pro to
označení „čaj odmítnutí“. Čaj byl tedy
nejen symbolem svatebních příprav
a oslav, ale také znakem rozchodu.
Ve starých dobách v oblasti provincie
Kuej-čou byly sňatky domlouvány rodiči,
za které vyjednávaly dohazovačky. Když
už bylo vše dojednáno, mohlo se stát,
že strana nevěsty nebyla spokojena
a chtěla zásnuby zrušit. V takovém
případě zabalila dívka čajové lístky do
papíru, vyčkala na vhodný okamžik
a tajně zašla do domu snoubence.
Omluvila se, zdvořile pohovořila s jeho
rodiči, pak rychle položila balíček
s čajovými lístky a spěchala pryč.
To znamenalo vrácení zásnubního daru.
Mohlo se ale stát, že dívka nestihla odejít
včas a snoubencova rodina už ji nepustila. Zabilo se prase, připravila hostina
a pak už se nedalo nic dělat, byla svatba.
Nejdůležitější tedy bylo vše správně
načasovat, a proto vždy dívka přicházela
potajmu. Když šla do domu snoubencových rodičů, základním předpokladem
úspěchu bylo, aby kromě nich nikdo
jiný nebyl doma. Jedině tak se to mohlo
podařit. Ta, která se k tomu odvážila
a které se to povedlo, sklidila velký obdiv.
Poté co dívka přinesla balíček s čajem,
tchyně s tchánem jí notně vyhubovali.
Až uplynula jistá doba, dívčin otec zašel
oficiálně do domu snoubencových
rodičů, aby zásnuby formálně zrušil.
Existovala také tradice zvaná „čaj
zásnubní“. Tak se říkalo tomu, když
ženichova i nevěstina strana souhlasila
se sňatkem a započaly svatební přípravy.
V té době si musely obě rodiny vyměnit
dvanáct čajových konviček a balíček čaje
zabaleného do rudého papíru a poté je
rozdělit mezi své příbuzné.
DUHA I Zajímavosti a krásy Číny
37
Sladkokyselý
okoun
à la veverka
Su-čou je známé nejen svými starobylými zahradami, ale také tradičními
věhlasnými jídly. Okoun sung-šu kuej-jü z restaurace Sung-che-lou
je jedním z nich.
H
lavní surovinou této originální delikatesy je
siniperca chuatsi, čínský druh okouna. Pokud budete mít možnost ji ochutnat, rozhodně neváhejte.
Anglicky se jí často říká „Mandarin fish“ či „Chinese
perch“, tedy čínský okoun. Sladkokyselý okoun je hodně volný
překlad pokrmu, kterému se čínsky říká sung-šu kuej-jü, tedy
„veverčí okoun“ či spíš „okoun jako veverka“. Vtip spočívá
v umu zkušeného kuchaře naříznout rybu na správných místech
tak, že výsledný výtvor vypadá jako veverka. Díky omáčce je
servírovaný okoun červený a jeho kůže se jakoby třepí. Mohl by
snad dokonce připomínat i zrzavého ježka.
a kochal se výhledy na jarní krajinu tak dlouho, až mu nakonec
vyhládlo a unavil se. U cesty uviděl hostinec Sung-che-lou. Ten
den majitel hostince uspořádal oslavu kulatých narozenin svojí
matky. Všude panoval bujarý ruch a Čchien-lung seděl již drahnou chvíli, než k němu zamířila obsluha. Číšník nepřehlédl jeho
plstěné, zabahněné boty a prosté oblečení a pomyslel si, že to
bude nějaký venkovan. Jen nedbale se zeptal: „Pán si bude
přát?“ Čchien-lung mu rovněž ledabyle odpověděl: „Dones
něco dobrého.“ Číšník si pomyslel cosi o trhanovi, který by také
nemusel mít na zaplacení „něčeho dobrého“ a s touto úvahou
na paměti mu vybral to nejlacinější jídlo, co měli.
stříbrné odlitky a řekl hostinskému, aby si pospíšil a donesl
pořádné jídlo a pití. Ačkoli jsou oblečeni obyčejně, něco v jejich
vzezření a chování je vznešené a mimořádné, platí také štědře;
bude lepší je nepodceňovat, pomyslel si vrchní. Nechal jim
přinést okouna á la veverka, který byl původně pro jeho matku,
a spousta dalších pochoutek původně určených na hostinu
pokryla stůl záhadného hosta. Celou dobu Čchien-lunga obletoval. Císaře okoun nadchnul. Jasně červená barva, maso se na
jazyku rozpadalo, jemné a lahodné, navíc trochu sladkokyselé.
Takové nejedl ani u sebe v císařském paláci, pomyslel si
a nemohl si ho vynachválit.
Tato specialita odpovídá čínským požadavkům na dobré
jídlo, protože má přitažlivou barvu, hezky voní i chutná a má
zajímavý tvar. Ještě pozoruhodnější však je, že má i charakteristický zvuk. Jakmile je pokrm hotový, okoun, který jako by z
oka vypadl veverce, se podává na stůl ponořený v horké šťávě,
ve které se se sójovou omáčkou vařil, praská a prská, skoro jako
by to byla naštvaná veverka.
Když císař uviděl polévku, která už na pohled vypadala
tak, že je to prostě jenom voda, nemastná a neslaná, zeptal se:
„Cožpak ve vašem vznešeném krámu nemáte nic lepšího, než
tohle?“ Číšník mu na to podrážděně odsekl: „Nemáme.“ Císař
však zrovna zahlédl, jak jiný číšník nese podnos s krásným,
voňavým okounem sung-šu kuej-jü. Ukázal na rybu a řekl
číšníkovi, ať mu donesou tohle. Číšník k němu povýšeně prohodil: „A máš vůbec na to dát si okouna?“ Když to Čchien-lung
uslyšel, rozezlil se a chrstnul číšníkovi polévku do obličeje.
Bleskurychle se o tom všem, kdo ví odkud, doslechl prefekt.
Vyjel tedy s posádkou a tiše zdvořile čekal u vchodu do hostince,
aby císaře doprovodil do místního vládního paláce. Když se lidé
v hostinci dozvěděli, kdože je ten zvláštní host, dostali strach.
Čchien-lung se však dobře najedl a všechen vztek ho přešel.
Při odchodu se vyptal hostinského na recept a dal mu několik
stříbrných odlitků. Hostinský měl nesmírnou radost a na paměť
císařské návštěvy si na hostinec vyvěsil desku.
Sláva okouna z této restaurace začíná u virválu, který tu
ztropil císař Čchien-lung (18. století n.l.). Když se císař vydal
v přestrojení na obhlídku do oblastí na jih od řeky Jang-c‘-ťiang,
inkognito navštívil i Su-čou. Byl zrovna prosluněný březen,
květy pučely a z větví rašily jasně zelené lístky. Jaro bylo patrné
všemi smysly a všude se hemžili lidé, kteří vyrazili do přírody
za město. Císař Čchien-lung se procházel spolu s ostatními
38
Jakmile se po hostinci rozlehl zvuk šplíchnutí, vstoupil do
něho běžně oblečený starý pán. Vybídl Čchien-lunga, aby se
posadil a pošeptal mu několik vět. Zvuky přitáhly pozornost
majitele hostince. Spěšně přišel ke stolu a začal se omlouvat,
když v tom onen běžně oblečený starý pán odkudsi vytáhl dva
Když poté císař zavítal do těchto končin podruhé a potřetí,
nikdy neopomněl zajít do hostince Sung-che-lou na okouna
sung-šu kuej-jü. Tak se ze zdejšího okouna stal tradiční pokrm,
který se dochoval a je vyhledáván dodnes.
DUHA I Zajímavosti a krásy Číny
39
Velká čínská zeď:
Princeznin
průsmyk
Vnitřní Velká čínská zeď byla postavena jižně od Velké čínské zdi podél
pohoří Tchaj-chang. Stavba proběhla v době království a dynastií po dynastii Chan (202 před n.l. - 220 n.l.). Stala se svědkem válek a vřavy mnohem
víc, než bylo zamýšleno, zatímco vnější část Velké čínské zdi zůstala jako
obranný mechanismus proti nomádským kmenům převážně nevyužitá.
40
41
Princeznin průsmyk, devátý průchod Velkou
čínskou zdí, byl postaven za rané dynastie
Tchang (618 – 907 n.l.).
Dnes je to slavná památka, kam se sjíždějí návštěvníci kvůli
architektuře, historii a okolní malebné krajině.
P
růsmyk byl pojmenován po
dceři zakládajícího císaře dynastie Tchang, která ho jakožto
generál bránila. Osm metrů
široká kamenná cesta vedla do strategicky vyvýšeného průsmyku umístěného
uprostřed příkrého svahu hory. Na
západ se vine údolí řeky Mien-che, tamní
dřívější kasárna se později přeměnila
v obytnou oblast potomků vojáků.
Brána v hlavním průsmyku je asi
osm metrů vysoká a na jejím vrcholu
se zvedá dřevěná věž. Za věží se nacházelo starobylé vojenské velitelství,
které vesničané přeměnili na chrám.
Zde se modlili za bohatství a uctívali
legendárního čínského bojovníka
a generála Kuan Jü z doby Tří království
(220 – 280 n.l.).
Průsmyk a městské hradby, které
42
jsou tam k vidění dnes, byly postavené
v roce 1542 z kamenů, šedých cihel a ze
dřeva z pohoří Tchaj-šan. Na některých
cihlách byla napsána jména jejich
výrobců a data výroby. To se dělalo pro
případ, kdyby špatná kvalita vedla k nehodám. Ti, kteří byli za kvalitu odpovědní,
tak mohli být identifikováni.
Kolem osm set let starého
stromu u pagody ve středu
kasáren lidé pro štěstí uvazují
pruh červené látky
a hedvábné stuhy.
Jakožto nejkratší cesta spojující
severozápadní Čínu a Peking s přístavy
na pobřeží v dnešní provincii Che-pej
a aglomeraci u města Tchien-ťin, stávala
se kamenná cesta a komunita kolem
kasáren svědkem čilého obchodu od
poloviny 16. století do poloviny 40.
let 20. století. Tehdy japonská armáda
rozšířila původní úzké koleje železnice
dokončené v roce 1904 na standardní
šířku a postavila nové cesty pro automobily.
Železniční most přes řeku Mienche, navržený francouzskými architekty
a postavený na začátku 20. století, je
dodnes funkční. Řeka Mien-che byla
v minulosti vážně znečištěna odpadními
vodami desítek továren na zpracování
hliníku v horním toku řeky.
Kasárny navržené symetricky
kolem pět metrů široké břidlicové
cesty s jednoposchoďovým dvorem
byly postavené z šedých cihel po obou
stranách. Na rozdíl od podobných
domků civilistů měly kasárny
43
Princeznin průsmyk se nachází čtyři hodiny
jízdy od Pekingu.
Hodinu od Š‘-ťia-čuangu, hlavního města provincie Che-pej
a dvě hodiny od Tchaj-jüanu, hlavního města provincie Šan-si.
ploché střechy, na kterých hlídkovaly
stráže a odkud se vedlo bojům pod nimi.
Niangziguan
44
Kolem osm set let starého stromu u
pagody ve středu kasáren lidé pro štěstí
uvazují pruh červené látky a hedvábné
stuhy. Dodnes ve starých kasárnách
žije asi sto rodin. Většina mladých lidí
odešla do města pracovat jako dělníci
a nechali doma děti spolu se staršími
lidmi. Mnozí si přilepšují prací v cestov-
ním ruchu. Další toto místo opustili, aby
se usadili v horských vesnicích podél
řeky za průsmykem. V místních horách
prýští stovky pramenů, které osadníkům
umožňují živobytí, zajišťují dostatek vody
potřebné pro dobytek a zemědělství.
Stabilní zásoba vody má teplotu osmnáct
stupňů po celý rok.
Vesničané podél své obytné oblasti
postavili síť kanálů, vesnice vypadá
jako malé Benátky v horách. Pohled v
oblasti severní Číny náchylné na sucho
velmi vzácný a utěšený. Také u kanálů
postavili mlýny na obilí a do poloviny
80. let 20. století zde bylo mlynářství
značně rozšířené. V 80. letech však ubylo
jarních vod. Miao Žuej-min, šedesátiletý
vesničan, který obsluhuje poslední vodní mlýn ve vesnici Princeznin
průsmyk, se ho naučil obsluhovat od
svého otce v roce 1983. Nyní ho nechává
fungovat jenom jako turistickou atrakci.
Z původního dvorce svých předků,
v části zákoutí, kudy tečou na jaře potoky,
udělal rodinný hotel.
„Turistický ruch vynáší víc než
mletí obilí nebo výroba prášku na
kadidlo.“ říká. „Žádné z mých dětí se toto
‘zbytečné’ řemeslo nechce učit,“ doplnil
Sun Žuej-šeng.
Pokud se tam vydáte
Nejvhodnější čas na návštěvu je od
května do října. Vstup do starých
vesnic je bezplatný a vstupenka do
průsmyku a do vesnice s kasárnami
je 40 yuanů, tedy asi 150 korun.
Hlavní potravina, kterou vesničané
používají, je mouka, ze které dokáží
uvařit pestrou škálu pokrmů.
45
Obliba zdravotnického
průmyslu roste
Rychle rostoucí příliv čínských turistů do rozvinutých zemích přináší do
těchto destinací nejen zájemce o historické památky, náruživé zákazníky
především značkových obchodů, ale nově i zajímavé pacienty. Číňané tak
na své zahraniční zájezdy vyrážejí nejen s nákupními taškami a foťáky, ale
i se svými chorobopisy.
Č
ínští
návštěvníci
plní
nemocniční lůžka a operační
sály, aby prodělali procedury
od plastické operace po léčbu
rakoviny. Podle Korejské turistické organizace loni v Jižní Koreji podstoupilo
plastickou operaci téměř 400.000
cizinců, přičemž většina z nich byli
Číňané.
a nezanedbatelná část těchto turistů
jsou bohatí Číňané, kteří zvyšují příjmy
nemocnic a klinik v jiné než své zemi
a za zdravotní péči na vysoké úrovni
platí hotově. Zahraniční zdravotnická
střediska je vítají s otevřenou náručí
a často i s na míru navrženými nabídkami služeb.
V Thajsku, Malajsii, Singapuru,
Evropě a Spojených státech je stále více
Číňanů, kteří absolvují terapie proti
stárnutí, léčbu rakoviny, porody a léčbu
některých chronických nemocí. Podle
Šanghajské platformy pro podporu
a produkty zdravotnického průmyslu
v posledních letech každoročně do
zahraničí vyjíždí šedesát tisíc Číňanů
vyhledat zdravotnické služby.
Překvapivě ale Čína také
zaznamenává nárůst zdravotnických turistů přicházejících za
ošetřením vyšší kategorie.
Tuto platformu provozuje Jang Ťien:
„Čínští turisté cestující za lékařskými
službami mají v oblibě tři destinace:
jezdí do Jižní Koreje za plastickými
chirurgiemi, do Švýcarska za terapiemi
proti stárnutí a do Spojených států, kde
si nechávají dělat testy na rakovinu,
případně se i léčí. Jak společnost stárne
a rozvíjí se, roste i celkové povědomí
o zdraví. Dobré vybavení a služby táhnou
čínské střední vrstvy, aby si tam nechaly
udělat vyšetření.“
McKinsey & Co. ve své zprávě
uvedli odhad, že globální zdravotnický
turismus roste o dvacet procent ročně
46
Pan Liou je ředitel hi-tech
společnosti v Pekingu. Je zaneprázdněný
a uvědomuje si, že kvůli práci zanedbává
své zdraví, takže během státního svátku
na začátku října vzal svou rodinu do Singapuru, aby si nechal udělat kompletní
zdravotní prohlídku.
„Ačkoli je to trochu drahé, mám
důvěru v celkovou kvalitu zdravotnických
služeb v Singapuru. Zdravotní turismus
je tam navíc vyzrálé odvětví, nabízejí
balíček služeb pro zahraniční turisty, kteří
sem jedou za zdravotním vyšetřením. Je
to příjemný, uvolňující zážitek.“
Platí to ale i obráceně, obliba zdravotnického průmyslu v Říši středu roste,
stále více cizinců vyhledává ošetření
v čínských ordinacích. Ve srovnání s okolními zeměmi, jako je Jižní Korea a Thaj-
sko, je však zdravotnický turismus v Číně
stále v plenkách. Amit Chatterjee, ředitel
provozu skupiny Apollo Hospital z Indie,
věří, že Čína má obrovský potenciál stát
se světovým lídrem ve zdravotnickém
průmyslu.
návštěvník Šanghaje, který si dopřál
návštěvu památek a zároveň léčbu
v nemocnici Tung-fang, v medicínském
zařízení přidruženém k šanghajské
univerzitě Tchung-ťi: „Fantastické. Mám
naprostou důvěru v profesora. Je velmi
výkonný a řekl mi o mých zubech informace, které jsem nevěděl.“
Profesor Chuang Jüan-liang ze
zubního oddělení nemocnice Tung-fang
vysvětlil, proč zahraniční pacienti jako
Tim vyhledávají zdravotní péči v jeho
nemocnici. „V posledních letech máme
více pacientů z rozvinutých zemí, které
jsme přitáhli srovnatelnou technickou
úrovní a nižšími cenami. Například za
zubní implantát si účtujeme deset tisíc
yuanů, tedy kolem 1 600 dolarů, zatímco
americký zubař by si řekl o čtyři tisíce
dolarů za jeden zub. Mnoho turistů chce
také zkusit tradiční čínskou medicínu,
akupunkturu nebo masáže, aby si léčili
některé chronické nemoci.“
INREZCE 20153004
„Čína má na trhu výhody: za prvé
se etablovala jako výborná turistická
destinace, za druhé provedla obrovské
investice do zdravotnické infrastruktury
a za třetí si uvědomuje význam neustálého výcviku lékařů a sester. Když se
tyto tři faktory dají dohromady, není
důvod, aby Čína nebyla světovým lídrem
ve zdravotnickém průmyslu.“
Místní nemocnice a kliniky nabízejí
pacientům z ostatních zemí výhody, ke
kterým by se jinak nedostali, například
hi-tech terapie, levnější péči nebo alternativní léčbu, především prostřednictvím
tradiční čínské medicíny.
Překvapivě ale Čína také zaznamenává nárůst zdravotnických turistů
přicházejících za ošetřením vyšší kategorie. Emily ze Spojených států amerických je velmi spokojená s výborným
šanghajským jídlem, skvělou metropolitní atmosférou a zdravotnickými
službami poskytnutými nemocnicí Lungchua v Šanghaji: „Je to velmi dobré,
velmi komfortní, dobré vpichy jehel,
žádná bolest, vše je příjemné.“
Tim Johnson z Austrálie je další
47
Čínsky jednoduše a snadno
Základní pozdravy
Naučit se čínsky není sice nejjednodušší, ale základní konverzace zas tak
těžká není. Naopak, tvar slov se nemění, neskloňuje se, nečasuje, nerozlišují
se rody. Co znak, to slabika, přičemž každý má svůj vlastní význam.
V
ětšina slov v moderní čínštině
se skládá ze dvou znaků. Pokud
se chce naučit čínsky Evropan,
měl by si neustále uvědomovat, že
v tomto jazyku je důležitý slovosled a to,
jak a které znaky spolu kombinujeme.
I když to možná studenti neradi slyší,
你好！
nejlepší způsob pro začátečníka je učit
se nazpaměť fráze do té míry, než si
osvojí základní slovosled. Rozhodně
by se neměli snažit překládat z češtiny
doslovně. V čínštině se totiž stejná
myšlenka vyjádří mnohokrát úplně
jiným způsobem než v češtině.
Také je nutné dbát na správnou
výslovnost tónů a na rytmus řeči. V tomto
směru platí: poslouchat, poslouchat
a poslouchat.
Tento pozdrav zaznívá tehdy, kdy se dva lidé dlouho neviděli. Mezi přáteli v Číně je běžnější než již zmiňované „nǐ chǎo!“, které se
používá spíše směrem k cizincům.
好
久
不
见
chǎo
původní význam znaku je
„dobrý“, ale když stojí před
přídavným jménem, význam
se mění na „velmi“ nebo
„moc“
ťiou
dlouho
pú
ne
ťièn
vidět (se).
我先走了
Wǒ siēn cǒu le. „Už jdu.“
我
先
走
了
wǒ
já
siēn
dříve
cǒu
odcházet
le
částice označující změnu,
v tomto případě ve významu
„už“
明天见
Míng-tchiēn ťièn. „Uvidíme se zítra.“
明天
见
míng-tchiēn
zítra
ťièn
uvidět, shledat se
Nǐ chǎo! Máš se dobře.
„Nǐ chǎo” můžete říct kdykoli, kdekoli a komukoli, bez ohledu na to, jestli člověka, kterého zdravíte, znáte nebo ho vidíte poprvé.
Je to obdoba našeho „ahoj“ nebo „dobrý den“. Když vám někdo řekne “nǐ chǎo”, stačí jednoduše zopakovat „nǐ chǎo.”
你
好
nǐ
ty
chǎo
dobrý
再见
Càj-ťièn „Na shledanou“
S pozdravem na rozloučenou je to stejné jako s pozdravem na přivítání. Běžnější než „na shledanou“ je pouhé konstatování
ve smyslu „už jdu“, „jen pracuj“ nebo „uvidíme se zítra“. Také se hodně mezi mladými lidmi používá anglické Bye bye.
48
好久不见了。Chǎo-ťioǔ pú ťièn le. Dlouho jsme se neviděli.
再
见
càj
znovu, opět
ťièn
vidět, shledat se
Poznámka k přepisu
Poznámky k výslovnosti
Používáme tady český přepis, který vystihuje výslovnost blíže
než mezinárodní přepis pchin-jin c‘-mu. Slabiky, které se
v českém přepisu spojují spojovníkem, tvoří jedno slovo a
čteme je dohromady.
Ve standardizované čínštině rozlišujeme čtyři tóny:
DUHA I Zajímavosti a krásy Číny
1. tón rovný: hlasem v průběhu slabiky neklesáme,
ani jej nezvedáme
2. tón stoupavý: hlas ve slabice zvedneme,
jako v češtině v otázce
3. tón hluboký: hlas se snažíme položit co nejníže,
jak jen to jde, jako kdybyste chtěli mluvit z hrdla
4. tón klesavý: hlasem na konci slabiky klesneme,
jako když chcete dokončit větu
49
Od roku 2013 se v Praze uskutečnily již tři úspěšné Evropské mezinárodní festivaly čínského wushu. Zúčastnili se na jich
sportovci z více než 20 zemí, celkem přes tisíc soutěžících. Festival aktivně přispívá k rozšiřování a rozvoji kultury čínských
bojových umění v Evropě.
Oj směrem na jih
a stopy k severu
Období od 5. století do 3. stol. před n. l. se v Číně nazývá Obdobím
válčících států. V té době byla Čína rozdrobena mezi mnoho knížecích států
a po mnoho let trvaly války bez přerušení. V každém státě působilo množství
myslitelů, kteří nabízeli králům různé vojenské strategie. Tito stratégové,
královští rádcové, vynikali ve využívání výstižných a hlubokých přirovnání
a nechávali krále, aby se radoval, když přijal jejich návrh. „Oj směrem na jih
a stopy k severu “ je slavným příběhem, ve kterém ministr Li Liang ze státu
Wej radil svému králi. V
období Válčících států
chtěl každý z knížecích
států ovládnout Podnebesí. I wejský král se chtěl
stát hegemonem, proto se připravil,
že nejprve napadne hlavní město
státu Čao, Chan-tan, a přinutí stát
Čao, aby se mu sám podrobil. Wejský
ministr Li Liang byl zrovna na cestách
v cizích krajích, a když se doslechl tuto
zprávu, srdce se mu strachem stáhlo.
Okamžitě se vrátil do Wej, nestačil
si ani omýt obličej a vyměnit šat
a už spěchal do paláce, aby pozdravil
wejského krále.
Wejský král zrovna stál nad plánem,
jak dobýt stát Čao. Když uviděl
Li Lianga, na kterém byla znát dlouhá
cesta, velice se podivil a zeptal se
ho: „Co máš tak důležitého, že jsi tak
nedočkavý, aby ses se mnou setkal?
Ani oděv a čepici sis neupravil?“
Li Liang odpověděl: „Velký králi, na
cestě se mi přihodila podivná věc.
A tak velice spěchám, abych vám ji
vypověděl.“ Král byl velmi zvědavý
a hned se zeptal, co se stalo. Li Liang
pokračoval: „Právě jsem viděl vůz
tažený koňmi, který jel na sever.
Zeptal jsem se člověka na voze: „Kam
jedeš?“ Odvětil: „Jedu do Čchu.“
Byl jsem překvapen a znovu jsem se
zeptal: „Ale Čchu je na jihu, tak proč
jedeš na sever?“ A on mi jako by nic
odpověděl: „Můj kůň je ten nejlepší
kůň. Ať jede, kam jede, dojede do
Čchu.“ Bylo mi to ještě více divné, a tak
jsem se zeptal: „I kdyby tvůj kůň byl
ten nejlepší, toto není cesta do Čchu.“
Řekl mi: „Nebojte se, mám s sebou
mnoho peněz na cestu.“ Nebylo mi
to jasné, a tak jsem mu pravil: „Ať
s sebou máš peněz kolik chceš, touto
cestou, kterou jedeš, nikdy nedorazíš
do Čchu!“ On se zasmál, řka: „Ale
jakpak že ne! Mé umění, jak vedu
vůz, je nepřekonatelné!“ Velký králi,
on neposlouchal mé rady a pokračoval
ve své cestě na sever.“ Když to
wejský král vyposlechl, neudržel se
a rozesmál se: „Kde se v Podnebesí
vzal takový hlupák!“ Li Liang však
pokračoval: „Velký králi, nechcete se
snad stát vůdcem všech ostatních
panovníků? To ovšem musíte získat
nejdříve důvěru lidu v Podnebesí.
Ale vy se nyní spoléháte na to, že
naše území je o něco větší než území
státu Čao, že naše armáda je o něco
silnější. Chcete dobýt území, abyste
zvedl svou prestiž. Ale uděláte-li to
takto, pak se od toho, co chcete, velký
králi, vzdalujete čím dál víc a jste jako
ten člověk na voze, který chtěl jet na
jih do Čchu a přitom jel stále k severu
a od Čchu se tak čím dál více
vzdaloval.“
Teprve teď wejský král pochopil,
že Li Liang se ho oklikou snaží
přemluvit. Sklopil hlavu a dlouze
se zamyslel. Myslel si, že na tom, co
Li Liang řekl, něco bude, a tak upustil
od plánu napadnout Čao.
Díky této pověsti se zrodil idiom
„Oj směrem na jih a stopy k severu“.
Oj vyjadřuje směr, kterým je vůz
veden. Stopy kol vyjadřují směr,
kterým vůz projel. Číňané používají
tento idiom, aby jím připodobnili
stav, kdy se skutečnost liší od toho,
co bylo původně v plánu.
4. EVROPSKÝ
MEZINÁRODNÍ FESTIVAL
ČÍNSKÉHO WUSHU
22. – 23. duben 2016
Pořadatelé:
Hlavní cíle:
Russia and East Europe Broadcasting Center, China Radio
International
Formou přátelského setkání rozvíjet kulturu čínských bojových
umění.
Česká asociace wushu
Prostřednictvím soutěže vytvořit mezinárodní komunikační
platformu pro příznivce čínských bojových umění.
Spolek na podporu rozvoje investiční, obchodní a kulturní
spolupráce mezi ČLR a ČR
Organizátor akce: Zhai Hua Wushu Institute
Vytvořit na půdě festivalu příležitost k setkání čínských a
českých podnikatelů a skrze bojová umění podpořit obchodní
kontakty, vytvořit most pro investiční a obchodní výměnu.
Místo konání:
TJ SOKOL PRAHA
KRÁLOVSKÉ VINOHRADY
Program:
Slavnostní zahajovací večírek:
pátek 22. 4. 2016 od 18:00 do 20:00
Adresa:
Polská 2400/1, 120 00 Praha 2
Soutěž wushu: sobota
23. 4. 2016 od 7:00 do 19:00
Hlavní rozhodčí:
Zhang Tiegang, trenér wushu města Tianjin, 7 duan, rozhodčí mezinárodního wushu
Podrobný program soutěže naleznete na webových stránkách
www.wushu-festival.eu
Srdečně zveme všechny příznivce
čínských bojových umění!
CRI
Čínský rozhlas pro zahraničí (CRI) je státní
rozhlasovou stanicí, která jako jediná z čínských
stanic vysílá do celého světa. CRI zahájil svoji
činnost 3. prosince 1941 a od té doby tuto
činnost neustále rozšiřuje. V současné době
má v zahraničí 32 zpravodajských kanceláří a
vysílá v 61 jazycích, stal se tedy mezinárodní
mediální organizací, která disponuje obrovskou informační sítí. Cílem CRI je seznámit svět
s Čínou i Čínu se světem a posílit vzájemné
poznání a porozumění.
Česká sekce CRI funguje od roku 1968.
Kromě vysílání na krátkých vlnách začala
v březnu 2004 vysílat i na středních vlnách.
Od prosince 2003 byly oficiálně uvedeny do
provozu také webové stránky v českém jazyce,
kde najdou čtenáři spoustu zajímavých článků
o kultuře, tradicích, umění a také o aktuálním
dění v Číně i v zahraničí.
Vysílání do éteru
České vysílaní CRI zachytíte denně na krátkých vlnách:
SEČ 20:00-20:30/ SELČ 21:00-21:30 na frekvenci: 7325 kHz, 7415 kHz, 9515 kHz
SEČ 20:30-21:00/ SELČ 21:30-22:00 na frekvenci: 7305 kHz/43.27m, 7415 kHz/25.48m
SEČ 12:00-13:00/ SELČ 13:00-14:00 na frekvenci: 13685 kHz, 15225 kHz/19.7m, 17570khz/17.07m
na středních vlnách:
SEČ/SELČ 23:30-00:30 na frekvenci: 1458 kHz
Czech service
16A Shijingshan Road
Beijing 100040 China
Tel.: +86-010-68892324,
+86-010-68892387
Fax: +86-010-68892322
E-mail: [email protected]
http://asiednes.cz