stáhnout - Muzeum středního Pootaví Strakonice

stáhnout - Muzeum středního Pootaví Strakonice

MUZEUM STŘEDNÍHO POOTAVÍ
STRAKONICE
Tradiční chov dobytka
Traditionelle Nutztierhaltung
FREILICHT
MUSEUM
FINSTERAU
Wie wenn sie zur Familie gehörten, so stehen die zwei stattlichen Zugochsen mit in
der Reihe. Der Bauer selbst hält sie fest (um 1913/14).
Ochsen gehen nicht so bereitwillig und selbständig vor dem Pflug wie ein Pferd. Sie
müssen geführt werden.
Nur wohlhabende Bauern und solche, die sich mit Lohnfuhren Geld verdienten,
konnten Pferde das ganze Jahr über ernähren.
Jako by patřili do rodiny, tak stojí v řadě dva statní tažní voli. Sám sedlák je pevně
drží (kolem 1913/14).
Voli nekráčí tak ochotně a samostatně před pluhem jako koně. Musí být vedeni.
Zu welchem Nutzen hielt man Nutzvieh
im Bayerischen Wald?
Rinder und Pferde zählten stets zum wertvollsten Besitz eines
Bauern. Deshalb sehen wir sie auf alten Photographien neben
dem Bauern, seiner Familie und seinen Dienstboten stehen. Der
Verlust dieser Tiere – durch Krankheit, Seuchen, Unfall oder
Kriegsgeschehen – gefährdete die Existenz eines Hofes.
Im Bayerischen Wald wurden als Zugvieh vor allem Ochsen gehalten. Sie waren leichter zu ernähren und konnten mit dem
Milchvieh gemeinsam in einem Stall gehalten werden. Nur auf
großen Bauernhöfen und bei Bauern, die auch als Fuhrleute tätig waren, gab es Pferde. Die meisten Arbeiten auf dem Feld
waren mit Ochsen ebenso gut zu leisten wie mit Pferden, auch
K jakému užitku se choval dobytek
v Bavorském lese?
Skot a koně byli vždy nejcennějším vlastnictvím zemědělce. Proto
je vidíme na starých fotografiích stát vedle hospodáře, jeho rodiny
a čeledě. Ztráta těchto zvířat, ať už kvůli nemocem, epidemiím či
válečným událostem, ohrožovala existenci celého dvora.
V Bavorském lese se používalo jako tažných zvířat především volů.
Bylo snadnější je živit a mohli být ustájeni v jednom chlévě společně
se zvířaty chovanými pro mléko. Koně se chovali pouze na velkých
statcích nebo u hospodářů, kteří provozovali též povoznictví. Většinu polních prací zastali voli stejně tak dobře jako koně, využívali se
Jenom zámožní sedláci nebo ti, kdo si přivydělávali povoznictvím, dokázali uživit
koně po celý rok.
Es mag noch so schön ausschauen, wenn sich ein Wurf Ferkel im Hof herumtreibt,
ihr Sinn und Zweck ist es, gemästet und geschlachtet zu werden, um der Ernährung
zu dienen (1968).
Selata jednoho vrhu prohánějící se po dvoře vypadají roztomile, ale smyslem a
účelem jejich chovu je vykrmit a porazit, aby sloužila za potravu (1968).
Es ist ein glücklicher Zufall, dass die Gänse mit auf dem Photo sind. Die Zugpferde und
seine Kinder waren dem Bauern sicher wichtiger.
Jen šťastnou náhodou se na fotografii objevily husy. Tažní koně a vlastní děti byli
pro sedláka určitě důležitější.
schwere Transporte auf den Straßen. Viele Bauern mussten ihre
Milchkühe vor den Wagen spannen.
Am Bauernhof dienten Nutztiere immer mehreren Zwecken
zugleich. Die Kühe sollten das ganze Jahr über täglich Milch
geben, so konnte eine Familie ihren Bedarf an Eiweißnahrung
decken. Allerdings gaben die Rinder im Winter, wenn sie nur
Heu zu fressen bekamen, keine Milch. Deshalb war es so wichtig, dass im Sommer von den Abfällen aus Küche und Garten
ein Schwein ernährt wurde. Im Herbst, wenn Obst, Eicheln und
Pilze zu finden waren, wurde es gemästet. Im November wurde das Schwein geschlachtet, Blut und Innereien wurden frisch
gegessen. Schmalz, außerdem geräuchertes und gepökeltes
Fleisch war Vorrat für den Winter.
Rindfleisch wurde nur gegessen, wenn es eine Notschlachtung
gab. Denn gewöhnlich wurden die Rinder, die nicht mehr zum
Ziehen oder als Milchvieh gebraucht wurden, an die Metzger
oder an einen Viehhändler verkauft.
Wer kein Rind vom Ertrag seiner Wiesen ernähren konnte, der
hielt sich eine oder zwei Ziegen. Die Kinder mussten sie an den
Waldrändern und den Wegrainen hüten, denn Ziegen ernähren
sich von den Blättern und Zweigen der Laubbäume und Büsche.
Auch Stallhasen sind leicht zu ernähren. Vom Grünfutter der
Rinder wurde für sie ein Arm voll abgezweigt.
Immer einer der Bauern im Dorf musste einen Zuchtstier halten,
ein anderer einen Eber. Pferde kauften die Bauern des Bayerischen Waldes gewöhnlich von Züchtern aus dem Rottal.
Hühner gab es auf jedem Hof. Auch die ärmsten Bauern hielten welche, denn Hühner suchen sich ihr Futter selbst: auf dem
Misthaufen, im Laub unter den Obstbäumen, von den wertlosen Gräsern auf den Wegen und Straßen. Sie mussten nur
nachts vor dem Fuchs und vor Dieben in Sicherheit gebracht
werden. Diese Sorge galt auch den Gänsen. Im Dorfweiher und
in den Tümpeln nahe den Höfen suchten sie sich ihr Futter. An
Festtagen kam ein Gänsebraten auf den Tisch. Vor allem wurden die Gänse aber wegen ihrer Federn gehalten, die zum Füllen der Betten unentbehrlich waren.
Bis ins 19. Jahrhundert hielt jeder Bauer auch einige Schafe. Er
brauchte sie für die Wolle, die auf dem Hof von den Frauen versponnen wurde. Gestrickt haben zumeist die Hirten oder Kleinbauern, die sich darauf spezialisiert hatten. Für Hüte, Jacken
und Gamaschen wurde aus der Wolle Filz gewalkt, das geschah
in Walkmühlen.
Bauern, die gutes Land für den Getreidebau hatten, hielten sich
Rinder ungern. Sie mussten Wiesen dafür bereithalten, von denen sie Heu für den Winter einbringen konnten. Und sie brauchten gesonderte Ställe dafür, denn es schadet der Gesundheit
der Pferde, wenn sie mit den Rindern gemeinsam in einem Stall
stehen. Aber der Mist der Kühe und Ochsen war unentbehrlich
für das Düngen der Felder.
Wir vergessen gern den Hund und die Katzen, die aber als Nutztiere zu einem richtigen Bauernhof gehören. Katzen hatten die
Mäuse zu dezimieren, welche eine große Gefahr für das eingelagerte Brot- und Saatgetreide waren. Der Hund sollte das Geflügel vor den Wildtieren schützen und er musste mit seinem Bellen
warnen, wenn sich Fremde dem Hof näherten. Hunde wurden
aber auch vor kleine Leiterwägen und Schlitten gespannt.
Weil Vieh so wertvoll und unverzichtbar war, wurde es in die
Gebete der gläubigen Menschen und die Riten des Brauchtums
einbezogen. Von den geweihten Palmbuschen wurden einige
„Kätzchen“ ins Futter gemengt, an Mariä Himmelfahrt teilte
man die geweihten Kräuter mit den Nutztieren am Hof. Von allen Heiligen wurde in Bayern vor allem Leonhard zum Schutz
der Tiere angerufen.
i při těžkých transportech po silnicích. Jelikož bylo pořízení dobrých
volů poměrně nákladné, mnozí zemědělci museli zapřahat před
vozy své dojnice.
Na selských dvorech sloužila užitková zvířata vždy několika účelům
najednou. Krávy měly dodávat mléko denně po celý rok, neboť
jenom tak mohla rodina pokrýt svou potřebu bílkovin v potravě.
Avšak v zimě, kdy se mohlo krmit jen senem, dojnice mléko nedávaly. Proto bylo velmi důležité, aby kuchyňský a zahradní odpad sloužil v létě k výkrmu alespoň jednoho vepře. Na podzim, kdy příroda
poskytovala ovoce, žaludy a houby, se prase dovykrmilo. V listopadu se porazilo, krev a vnitřnosti se snědly čerstvé. Sádlo a vyuzené
či nasolené maso patřily k zimním zásobám. Hovězí maso se jedlo
jenom v případě nucené porážky, protože skot, který už nebyl pou-
žitelný ani k tahu ani na mléko, byl obvykle prodán řezníkovi nebo
obchodníku s dobytkem.
Kdo nebyl schopen z výtěžku svých luk uživit žádný skot, choval
si jednu nebo dvě kozy. Děti je musely pást na okrajích lesů nebo
úvozů, protože kozy se živí listy a větvemi listnatých stromů a keřů.
I králíky lze snadno uživit – ze zelené píce pro skot se pro ně oddělila plná náruč.
Alespoň jeden sedlák ve vsi musel držet plemenného býka, jiný
hospodář zase kance. Koně kupovali zemědělci z Bavorského lesa
zpravidla od chovatelů z Rottalu.
Slepice byly na každém dvoře. I nejchudší zemědělci si je drželi, neboť slepice si hledají potravu samy: na hnojišti, v listí pod ovocnými
stromy, na trávě při okrajích cest a silnic. Jen v noci je bylo třeba
ochránit před liškami a zloději. Podobně bylo nutno zabezpečit
i husy, které si hledaly potravu ve vesnickém rybníku a v kalužích
blízko statků. Husí pečeně se na stůl dostala ve sváteční dny. Husy
se ale hlavně chovaly kvůli peří, které bylo nezbytné k plnění polštářů a peřin.
Až do 19. století si každý rolník držel i několik ovcí. Potřeboval je
na vlnu, kterou pak ženy na statku spřádaly. Pletení vlněných výrobků obstarávali většinou pastevci nebo malorolníci, kteří se na tuto
činnost specializovali. Na výrobu klobouků, bund a kamaší se z vlny
nejprve uvalchovala plsť v takzvaných valchovacích mlýnech.
Zemědělci, kteří vlastnili kvalitní půdu určenou k pěstování obilí, neradi chovali skot. Museli držet louky, aby měli seno na zimu.
A potřebovali navíc oddělené stáje, protože zdraví koně trpí, jsou-li
chováni ve společné stáji se skotem. Hnůj od krav a volů byl však
nepostradatelný pro hnojení polí.
Málem bychom zapomněli na psa a kočky, kteří však ke správnému selskému dvoru patří. Kočky měly za úkol chytat myši představující velké
nebezpečí pro uskladněné obilí, určené k výrobě chleba a setí. Pes měl
zase chránit drůbež před dravci a štěkotem varovat před blížícími se cizími lidmi. Psi byli také zapřahováni do malých žebřinových vozíků a saní.
Jelikož byl dobytek tolik cenný a nepostradatelný, zahrnovali
jej věřící lidé do svých modliteb, obřadů a tradičních obyčejů. Ze
svěcených ratolestí se trocha „kočiček“ přimíchávala do krmení.
Na svátek Nanebevzetí Panny Marie se o svěcené bylinky lidé podělili s užitkovými zvířaty na statku. Ze všech svatých byl v Bavorsku
na ochranu zvířat vzýván především sv. Leonhard.
Herausgegeben im Jahre 2012 von dem „Muzeum středního Pootaví Strakonice“ in Zusammenarbeit mit dem Freilichtmuseum Finsterau •Auflage: 1000 Stück • Autoren der Texte: Irena Novotná, Martin Ortmeier • Fotografien: Freilichtmuseum Finsterau, Muzeum středního Pootaví Strakonice, František Zemen • www.freilichtmuseum.de
EVROPSKÁ UNIE
Evropský fond pro
regionální rozvoj
Investice do Vaší budoucnosti
Pěkní voli byli chloubou hospodáře. Aby se při práci nepásli, nosili speciální kovové
náhubky (kolem 1950).
Od jara do podzimu se hovězí dobytek pásl, ale v zimě se musel krmit. Proto bylo
zapotřebí nasušit pro něj dostatek sena (1933).
Zabijačky se na šumavském Podlesí dělaly zpravidla v zimě. Zabité prase bylo nutno
v trokách spařit a odstranit z něj štětiny (kolem 1950).
Husy se dříve na vsi hojně chovaly. Běžně je pásly i malé děti.
O koně bylo zapotřebí pečovat. K tomu patřilo i dobré okutí, které zajišťoval
kovář (2012).
Již v 18. století nastal v Čechách velký rozmach včelařství. Zajímavý včelín se zachoval nedaleko Hoslovic v Krušlově (2006).
Schöne Ochsen waren der Stolz eines jeden Bauern. Wenn Ochsen arbeiteten, legte
man ihnen einen Maulkorb an, damit sie nicht weideten (um 1950).
Vom Frühling bis zum Herbst konnten die Rinder draussen weiden, im Winter
jedoch mussten sie gefüttert werden. Man musste für sie genug Heu einbringen
(1933).
Im Böhmerwald-Vorgebirge fand das Schweineschlachten gewöhnlich im Winter
statt. Das getötete Schwein musste man im Holztrog abbrühen und die Borsten von
der Haut abschaben (um 1950).
Die Gänse wurden früher auf dem Dorf häufig gehalten. Sie wurden gewöhnlich von
kleinen Kindern gehütet.
Die Pferde erforderten eine große Sorge. Zur Sorge gehörte auch gutes Schmieden,
das ein Schmied sicherte (2012).
Bereits im 18. Jahrhundert erlebte die Imkerei in Böhmen einen grossen Aufschwung. Ein interessantes Bienenhaus ist in Krušlov erhalten geblieben, unweit
von Hoslovice (2006).
Chov hospodářských zvířat
na šumavském Podlesí
V řadě obcí působil obecní pastýř. Kromě samotné pastvy se někdy
pastýř také staral o chovného býka, kance či berana a působil jako
jakýsi zvěrolékař. Kleštil a léčil dobytek, pomáhal při jeho rození
a porážení. Bohatší hospodáři si nezřídka najímali vlastní pasáky.
Dobytek méně zámožných pásli děti nebo výměnkáři. V Pošumaví
dodnes vzpomínají staří pamětníci, že se při prvním vyhánění dobytka na pastvu poléval pasák i dobytek studenou vodou. Na Štědrý večer chodil pastýř po koledě a troubil na svou dlouhou troubu.
Na šumavském Podlesí i na samotné Šumavě měl zásadní význam
skot. Díky dostatku pastvin se tu choval ve velkém, pro vlastní potřebu a na prodej. Na konci 18. století byla tato oblast největším
producentem hovězího masa v celé zemi. V hospodářství měl skot
široké uplatnění. Kromě zajištění masa, mléka a produktů z něj
(máslo, přepuštěné máslo, sýry, tvaroh) se skotu užívalo k práci
na poli. Volský potah poskytoval i možnost vedlejších příjmů.
Koně vlastnili spíše bohatší hospodáři. Využívali jich k tahu, někdy
si přivydělávali formanstvím. Koně také pomáhali stahovat dřevo
z hůře přístupných míst.
Skoro na každém statku měli na výkrm jedno či více prasat. Je
zajímavé, že až do poloviny 19. století se počítalo vepřové maso
za podřadné. S prasaty se také obchodovalo. Např. ve Strakonicích se ještě ve 30. letech 20. století konal každou středu trh se selaty. Zabijačky se dělaly zpravidla v zimě. Zpracovalo se celé prase.
Využilo se nejen maso a sádlo, ale i vnitřnosti.
V hospodářství nechyběly kozy, a hlavně ovce, z nichž se využívalo
nejen maso, ale také vlna, která se po vyprání, usušení, vyčištění, čechrání a mykání spřádala. Na maso se chovali králíci, ale ne
všude.
Hospodyně mívala na starosti drůbež: slepice, kachny, husy. Kromě drůbežích vajec a masa byl přikládán velký význam husímu
peří, které se dralo za zimních večerů. Husy z Prácheňska byly
dokonce tak vyhlášené, že se prodávaly nejen např. v Praze, ale
oblíbené byly dokonce i v Bavorsku. Na dvorech nechyběly ani holubníky s holuby. Tam, kde k tomu byly vhodné přírodní podmínky,
chovali hospodáři v malých rybníčcích ryby.
V Pošumaví se velké oblibě těšil chov včel, u stavení stávaly úly
nebo celé včelíny. Včelí med sloužil jako oblíbené sladidlo, kromě
medu našel uplatnění i včelí vosk.
Velké starosti nastaly, když dobytek onemocněl. Za nejčastější
příčiny se mezi lidmi považovalo uhranutí či očarování. Dobytek
se léčil nejen dostupnými bylinami a lektvary, ale také bylo časté
zaříkávání. Uhynutí dobytka znamenalo pro hospodářství velkou
ztrátu, proto se lidé snažili péčí i různými pověrečnými praktikami
zajistit svému dobytku zdraví a prosperitu.
Chov dobytka si na Podlesí dlouho udržel tradiční charakter. Jen
pomalu přijímali hospodáři nové poznatky. K tomu od 2. poloviny
19. století napomáhala osvětová činnost a posléze možnost dopl-
ňovat si odborné vzdělání. Ve 20. století se někteří místní zemědělci začali sdružovat i do různých zemědělských organizací a spolků.
Velké změny v soukromém zemědělství nastaly po únoru 1948.
Tradičnímu hospodaření zasadila ránu násilná kolektivizace
v 50. letech. Začaly vznikat JZD a státní statky. Lidé do nich museli
nedobrovolně odevzdat svá zvířata, pole, stroje a zařízení. Největší sedláci, kteří odmítali do družstev vstoupit, byli vystěhováni
ze svých gruntů, někdy i vězněni. Došlo ke scelování polí, zavádění velkochovů dobytka. Pro mnohé to znamenalo rodinnou
tragédii. Po roce 1989 se některá družstva přetransformovala
či zanikla a opět se objevili soukromí zemědělci, i když v daleko
menší míře, než tomu bylo před rokem 1948.
Zuchtstier, den Eber oder den Widder und wirkte oft als eine Art
Tierarzt. Er kastrierte und kurierte die Tiere, half bei deren Geburt
und Schlachtung. Vermögendere Bauern hielten sich oft ihre eigenen Hirten. Das Vieh von weniger begüterten Bauern wurde
von Kindern oder Ausgedingern geweidet. Zeugen der alten Zeit
erzählen noch heute, dass beim ersten Auftrieb der Tiere auf die
Weide der Hirt und das Vieh mit kaltem Wasser begossen wurden.
Am Weihnachtsabend sang der Hirte Weihnachtslieder von Haus
zu Haus, von seinem langen Horn begleitet.
Von grundlegender Bedeutung im Böhmerwald und in seinem
Vorland war das Halten von Rindvieh. Dank dem in genügenden
Mengen vorhandenen Weideland konnte die Rinderzucht in grossem Massstab betrieben werden, für den eigenen Bedarf und zum
Verkauf. Gegen Ende des 18. Jahrhunderts war diese Region der
grösste Rindfleischproduzent im ganzen Land. Auf dem Hof hatten Rinder breite Anwendung. Neben seiner Funktion als Lieferant
von Fleisch, Milch und Milchprodukten (Butter, ausgelassene But-
ter, Käse, Quark) wurde das Rindvieh auch für Arbeiten auf dem
Feld eingesetzt. Ein Ochsengespann bot auch Möglichkeiten, Nebeneinkünfte zu erzielen.
Pferde fand man eher bei den vermögenderen Bauern, die sie als
Zugtiere oder im Frachtfuhrwesen einsetzten. Manchmal halfen
Pferde auch beim Herausziehen der gefällten Bäume aus schwer
zugänglichen Lagen.
Beinahe auf jedem Bauernhof mästete man ein oder mehrere
Schweine. Interessanterweise galt das Schweinefleisch noch im
19. Jahrhundert als minderwertig. Mit Schweinen wurde auch Handel getrieben. Noch in den Dreissigerjahren des 20. Jahrhunderts
zum Beispiel wurde in Strakonice jeden Mittwoch ein Ferkelmarkt
abgehalten. Das Schweineschlachten fand in der Regel im Winter
statt, wobei das ganze Schwein mit Fleisch, Schmalz und allen Innereien verarbeitet wurde.
In der Landwirtschaft hielt man auch Ziegen und vor allem Schafe,
die nicht nur Fleisch, sondern auch Wolle lieferten. Nach Waschen,
Trocknen, Reinigen, Klopfen und Krempeln wurde die Wolle gesponnen. Wegen ihres Fleisches züchtete man auch Kaninchen,
allerdings nicht überall.
Die Bauersfrau kümmerte sich um das Geflügel: Hühner, Enten,
Gänse. Neben Fleisch und Eiern schätzte man besonders die Gänsefedern, die während der Winterabende geschlissen wurden. Die
Gänse aus dem hiesigen Prachiner Land erlangten seinerzeit eine
derart hohe Berühmtheit, dass sie auch in Prag Absatz fanden und
sogar in Bayern beliebt waren. Es gab ebenfalls Taubenzüchter.
Dort, wo günstige natürliche Bedingungen herrschten, züchteten
die Bauern auch Fische in kleinen Teichen.
Auch die Bienenzucht erfreute sich grosser Beliebtheit in dieser
Gegend. Vor dem Haus standen Bienenstöcke oder ganze Bienenhäuser. Der Bienenhonig diente als beliebtes Süssmittel. Auch das
Bienenwachs fand seine Verwendung.
Grossen Kummer und Sorgen bereitete das Vieh, wenn es erkrankte. In den Augen der meisten Leute war die Erkrankung die Folge
einer Behexung oder eines bösen Blicks. Man versuchte, das Vieh
nicht nur mit gängigen Kräutern und Latwergen zu heilen, sondern
auch mit Zaubersprüchen und Beschwörungen. Das Verenden eines Tieres bedeutete einen grossen Verlust für den Hof. Um die
Gesundheit und Prosperität ihres Viehs zu sichern, griffen die Leute auch zu verschiedenen abergläubischen Praktiken.
Im Vorland des Böhmerwaldes behielt die Viehzucht lange ihren
traditionellen Charakter. Nur allmählich haben die Landwirte
neue Erkenntnisse angenommen. Einen Beitrag dazu leisteten
seit der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts öffentliche Bildungsarbeit
und schliesslich auch die Möglichkeit, Fachbildungskurse zu besuchen. Im 20. Jahrhundert fingen einige örtliche Bauern an, sich
in verschiedenen landwirtschaftlichen Vereinen und Organisationen zu vereinigen.
Zu weitreichenden Veränderungen kam es nach dem politischen
Umsturz im Februar 1948. Die gewaltsame Kollektivierung der
Landwirtschaft in den Fünfzigerjahren versetzte einen massiven
Schlag dem traditionellen Wirtschaften. Es entstanden die ersten
Landwirtschaftlichen Produktionsgenossenschaften (bekannt
unter dem Kürzel JZD) und Staatsgüter. Unfreiwillig mussten die
Leute ihre Tiere, Felder, Maschinen und Einrichtungen in diese
Unternehmungen einbringen. Die grössten Bauern, die es abgelehnt haben, diesen Genossenschaften beizutreten, wurden aus
ihren Höfen vertrieben, manchmal auch eingekerkert. Es kam zur
Zusammenlegung der Felder und in der Viehzucht wurden Grossbetriebe eingeführt. Bei manchen Bauern führte dies zu einer
Familientragödie. Nach der Wende im Jahre 1989 wurden einige
Genossenschaften umtransformiert, oder sie sind ganz eingegangen. Erneut sind private Landwirte erschienen, auch wenn in
einem viel kleineren Ausmass als vor dem Jahr 1948.
V Pošumaví se v minulosti dobytek vyskytoval snad v každé zemědělské usedlosti, byl důležitou součástí obživy, choval se nejen
pro vlastní potřebu, ale i na prodej.
Chov dobytka byl náročný. Během roku se musela připravit dostatečná zásoba krmiva na zimu. Krmiva bylo málo, základem
chovu dobytka byla od jara do pozdního podzimu pastva. Na šumavském Podlesí nebyla o pastviny nouze. Pásl se hlavně skot, ale
někde i ovce, kozy, prasata a husy.
Nutztierhaltung
im Böhmerwald-Vorgebirge
Fast auf jedem Bauerhof im Vorgebirge des Böhmerwaldes wurde
in der Vergangenheit Vieh gezüchtet. Die Erzeugnisse der Viehzucht dienten sowohl dem eigenen Lebensunterhalt, als auch der
auswärtigen Vermarktung.
Die Viehzucht war eine anspruchsvolle Tätigkeit. Während des Jahres musste man für ausreichende Vorräte an Futtermitteln für den
Winter sorgen. Diese waren knapp, so dass die Tiere vom Frühjahr
bis in den Spätherbst hinein auf die Weide angewiesen waren. Am
Bergfuss des Böhmerwaldes war Weideland reichlich vorhanden.
Geweidet wurde hauptsächlich das Rindvieh, mancherorts aber
auch Schafe, Ziegen, Schweine und Gänse.
Manche Gemeinden beschäftigten einen Gemeindehirten. Neben
seinem eigenen Beruf betreute der Hirte manchmal auch den
Vydalo v roce 2012 Muzeum středního Pootaví Strakonice ve spolupráci s Freilichtmuseum Finsterau • Náklad: 1000 ks • Autoři textu: Irena Novotná, Martin Ortmeier • Fotografie: Freilichtmuseum Finsterau, Muzeum středního Pootaví Strakonice, František Zemen • www.muzeum-strakonice.cz