6/2011

Transkript

6/2011
6
2011
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
červnové číslo dostáváte do rukou v době
kalendářního příchodu léta. Věřím, že právě
v letních měsících bude pro Vás časopis příjemným osvěžením ve chvílích odpočinku
od standardního pracovního běhu.
V tomto čísle přinášíme řadu zajímavých
článků. Boris Popesko v rubrice Manažerské
účetnictví a controlling řeší otázku, jak zvolit
správnou kalkulační metodu. Ve svém článku mj. definuje výhody a nevýhody různých
metod nákladových kalkulací s cílem usnadnit čtenáři volbu metody vhodné pro jeho
podnik.
Ve stejné rubrice najdete i článek Vladimíra
Zelenky, který se zabývá vymezením konsolidačního celku podle našich účetních předpisů. Článek nepřímo navazuje na jeho
předchozí dva příspěvky, které věnoval pravidlům IFRS upravujícím tuto oblast, a obsahuje také srovnání obou přístupů.
Přeji Vám hezké letní dny a příjemné čtení.
Kateřina Žáčková
redaktorka
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
1
obsah
Úvodník
1
Ing. Mariana Bodiho,
CFO IBM Slovensko
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ
A CONTROLLING
Manažerské účetnictví pro ekonomické
a finanční řízení firmy a podniku (XVIII)
– Manažerské rozhodování
Tomáš Petřík
3
Jak zvolit správnou kalkulační metodu
Boris Popesko
Revize směrnice OECD o převodních
cenách
– Aspekty převodních cen
u podnikových restrukturalizací
Veronika Solilová
Konsolidační celek podle naší úpravy
účetnictví
Vladimír Zelenka
ZEPTALI JSME SE …
14
PERSONALISTIKA
Cíle a metody personálního controllingu
Jan Urban
53
CAFIN INFORMUJE
Ideální proces reportingu
2
59
MONITORING
23
29
Z domova
61
Finanční trhy – květen 2011
Jan Traxler
62
TRENDY A ANALÝZY
Lean management
– Cesta a způsob, jak být efektivní
Peter Debnár
34
Krizové řízení není sen
Marie Mikušová
40
Analýza finančních pozic
– Controller
Česká asociace pro finanční řízení
51
46
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
O prázdninách vyjde časopis
jako letní dvojčíslo 7–8/2011,
v první polovině srpna.
Manažerské účetnictví pro
ekonomické a finanční řízení
firmy a podniku (XVIII)
Manažerské rozhodování
Tomáš Petřík
V tomto článku se budeme zabývat základní oblastí a funkcí manažerského účetnictví (management accounting, MA), a to komplexním dlouhodobým manažerským rozhodováním. Odvodíme
a aplikujeme již dříve probíranou diskontní – odúročovací míru
(sazbu) obvykle označovanou jako r, která představuje komplexní
náklady kapitálu (cost of capital). Ty jsou v ekonomické, finanční
i manažerské praxi široce užívány a jsou dnes neopominutelné
v rozvinutém MA, controllingu a moderním firemním řízení (corporate management,
CM). Jinými slovy, budeme aplikovat problematiku nákladů kapitálu v oblasti investičního rozhodování, hodnocení a tvorby dlouhodobých a strategických manažerských
rozhodnutí a odvozovat celkové náklady kapitálu firmy a podniku. Důraz bude
kladen také na základní metody odvození nákladů kapitálu (WACC, CAPM) a jeho
teoretické základy a předpoklady. Právě ty nám umožní pochopit tuto klíčovou problematiku v celém jejím současném rozsahu.
Diskontní sazba a náklady
kapitálu
(cost of capital)
Dosud jsme v předchozích příspěvcích
uvažovali diskontní a mezní (referenční)
sazbu jako známou danou veličinu, kterou investor zná a která vyjadřuje přesně
jeho alternativní náklady, tedy výnos,
o nějž přichází v nejlepší srovnatelné
(alternativní) investiční příležitosti. Pro
připomenutí byla aplikována na tzv. dynamické metody investičního a dlouhodobého manažerského rozhodování. Tyto
metody lze nazvat, a v praxi se tak běžně
děje, i metodami diskontními. Zohledňují hotovostní toky, riziko i časovou hodnotu peněz. Mezi nimi jsou pro praxi klíčové
jejich absolutní (čistá současná hodnota
NPV a současná hodnota PV) a relativní
podoby, zejména vnitřní výnosové procento IRR, probrané a aplikované v minulém výkladu v čísle 5/2011 časopisu.
V praxi je ovšem situace při jejich odvození poněkud složitější, diskontní sazba se
stanovuje obvykle na základě unifikovaných kalkulací pracujících se širšími konstrukčními vstupy a předpoklady. Ty pak
mají přispět k její maximální věrohodnosti a pomoci přizpůsobit ji konkrétním interním a externím podmínkám. Odvozuje
se pomocí postupu, který se nazývá metoda kalkulovaných nákladů kapitálu. Je
třeba zdůraznit, že stanovení, respektive
věrohodné odvození nákladů kapitálu je
v teorii i praxi velice obsáhlý problém,
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
3
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
který zahrnuje mnoho aspektů. Těmito
ovlivňujícími faktory jsou především: způsob financování, finanční a kapitálová
struktura, daňová oblast a daňové dopady, likvidita i požadavky top manažerů
a vlastníků na určitou minimální hodnotu zhodnocení vlastního kapitálu (equity), stejně jako jejich vztah k riziku a požadavky na zajištění aktiv, ale také
komplexní a dnes řízená interaktivní a neopominutelná motivace jednotlivých firemních a podnikových úrovní (stakeholders). Všechny tyto aspekty je třeba
zahrnout při uvažování o stanovení a kalkulaci vhodné diskontní a mezní sazby, jež
je pak v ideálním případě schopna reálně
reflektovat skutečné – komplexní náklady
firemního kapitálu. To znamená do určité
míry odstranit zjednodušený pohled, když
byly zohledňovány pouze alternativní náklady a požadovaný výnos celkového firemního a investorského kapitálu.
Metoda kalkulovaných nákladů kapitálu
se na první pohled může jevit jako poměrně přesná, sofistikovaná a výpočty
podložená – když jsou určeny vhodné diskontní sazby, které představují konkrétní
náklady kapitálu (investora, firmy, podniku). Samozřejmě ale i tato technika má
své nedostatky, omezení a jistý prvek odhadnutých a subjektivně stanovených veličin. Proto s ní doporučuji pracovat jako
s expertním odhadem, což ji však rozhodně v konkrétní praxi nediskvalifikuje!
K podpoře a doplnění tohoto tvrzení je
třeba říci, že bylo na základě renomovaných
empirických studií prokázáno, že mnoho
manažerů, vlastníků i investorů stále uvažuje při stanovení vhodné diskontní sazby
víceméně intuitivně a kalkulaci nákladů
kapitálu používá v lepším případě pouze
doplňkově a podpůrně. Přesto je tato kalkulačně-odvozovací metoda základní,
všeobecně uznávanou i standardní odvozovací technikou používanou nejenom
pro určení vhodné diskontní sazby a měla
4
by být známá všem osobám zúčastněným
na firemním řízení i širším uživatelům manažerského účetnictví, finančního řízení
a controllingu. To se týká také jejího efektivního využití ve firemní a zejména místní
podnikové praxi, kde se, stejně jako v managementu, s náklady kapitálu začíná postupně interně i externě pracovat. Mohu
to potvrdit i na základě své konzultantské
a CFO praxe.
Dvě základní metody „kalkulačního“ stanovení a odvození nákladů kapitálu se
nazývají:
1. metoda průměrných nákladů kapitálu
(weighted average cost of capital,
WACC)
2. metoda oceňování kapitálových aktiv
(capital assets pricing model, CAPM)
Metoda průměrných
nákladů kapitálu
(weighted average cost of capital, WACC)
Určuje-li firma náklady kapitálu podle
této metody, musí uvažovat všechny složky celkového kapitálu, který je nebo může
být využíván při její aktivitě, tedy jak kapitál vlastní, tak obvykle i kapitál cizí. V praxi existuje značné množství kapitálových
zdrojů, které firma může využít k financování. Struktura kapitálových zdrojů závisí
převážně na konkrétní vnitřní situaci firmy, kvalitě vedení, druhu činnosti a její
kredibilitě a rizikovosti, postavení na trhu
i na kvalitě celkového bankovního sektoru. A jak dále uvidíme, i kapitálového trhu
a jeho datové a informační vybavenosti.
Přes značnou různorodost jednotlivých složek celkového kapitálu firmy existují obecně
uznávaná mezinárodní základní pravidla,
která stanovují, jaké složky z celkového
kapitálu mají být zahrnuty do výpočtu a odvození nákladů kapitálu představovaných
diskontní sazbou r. Podle těchto pravidel
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ
je nutno do vážené konstrukce WACC zahrnout všechny skutečně dlouhodobé kapitálové fondy firmy (long term funds)
a poté je shrnout do celkového – souhrnného dlouhodobého fondu, který se stane základním ukazatelem při výpočtu nákladů dlouhodobého kapitálu a diskontní
sazby používané pro hodnocení, oceňování a řízení investic a investičních projektů a celé společnosti.
S výjimkou investičních projektů malého
rozsahu, kde plné financování vlastním
kapitálem přichází za určitých podmínek
v úvahu, není vhodné při stanovení
WACC spojovat konkrétní rozsáhlý investiční projekt pouze s jedním zdrojem
dlouhodobého financování, vzhledem
k pravidlu diverzifikace rizika a optimalizaci nákladů zdrojů! Potíže však mohou
nastat při určitých speciálních finančních
instrumentech využívaných k dlouhodobému financování firemních investičních
aktivit, u kterých je diskutabilní jejich určení z hlediska dlouhodobosti daného
zdroje. Jedná se zejména o speciální bankovní úvěry, které mohou být podmínečně užity i k dlouhodobému financování,
oblíbené kontokorentní úvěry a některé
formy dlouhodobých pronájmů z opcí na
koupi nebo s automatickým přechodem
vlastnického práva na nájemce po době
skončení kontraktu. V našich podmínkách
se jedná zejména o finanční a některé
druhy operativního leasingu, jak s nimi
pracuje náš právní řád i související právní
normy, zejména účetní a daňové. V nich je
stále často právo nesprávně nadřazeno
ekonomice a financím.
Obecné pravidlo, které by mělo být respektováno při zařazení daného finančního instrumentu do souhrnného fondu
dlouhodobého kapitálu relevantního pro
určení WACC, zní: Každý finanční zdroj,
který je nebo může být použit pro dlouhodobé financování daného investičního
záměru, zejména toho, který směřuje přímo do fixních aktiv firmy, je nutno zahrnout do základu pro výpočet WACC! I zde
platí základní finanční i účetní pravidlo
opatrnosti, které při určitém zjednodušení lze vyjádřit tak, že firma nesmí nikdy
přecenit (nadcenit) svá aktiva a podcenit
své závazky.
V praxi není obvykle jednoduché rozlišit
podstatu konkrétního kapitálového zdroje
z hlediska jeho dlouhodobého a investičního užití. Tato skutečnost vyplývá především ze značné složitosti obecně uznávaných účetních postupů a principů (GAAP)
a vysoké flexibility bankovních i nebankovních finančních instrumentů určených
k financování firmy a v neposlední řadě
z nejednotnosti finančně-účetních legislativ. Co se týká konkrétní podpory dlouhodobého manažerského a investičního rozhodování, je v praxi vždy nutné pečlivě
a individuálně zvážit podmínky konkrétního investičního projektu a stanovit relevantní WACC co nejreálněji, aby metoda
plnila svůj základní účel, tedy určení
vhodné diskontní a mezní, neboli referenční sazby při oceňování a hodnocení
investic a investičních projektů. Rád bych
zdůraznil, že koncepce nákladů kapitálu
a jejich produktivního užití v MA a CM je
dnes podstatně širší a bude dále probírána i vzhledem k problematice ocenění
podniku (firm valuation).
Použití metody
Při aplikaci metody WACC v manažerských investičních a dlouhodobých rozhodnutích se postupuje tak, že daný investiční projekt (investice) musí vydělat
nejméně (proto mezní a referenční sazba)
tzv. průměrné náklady použitého dlouhodobého kapitálu. Kalkulace WACC je pak
u standardně smíšeně financované investice založena na stanovení váženého aritmetického průměru nákladů vlastního
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
5
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
i cizího kapitálu (viz tabulka 1). V praxi je
vhodné ještě zvážit daňové dopady, jelikož platba úroků je u nás za určitých zákonných podmínek daňově účinná a například u výplaty dividend lze uplatnit
slevu na dani u poplatníka daně z příjmů
právnických osob. V případě platby úroků
to znamená, že podnik – daňový poplatník může realizovat výhody z aplikace tzv.
daňového štítu dle vzorce:
daňový štít = úrok z cizího úročeného
kapitálu x sazba daně z příjmu
Při posuzování jednotlivých položek vstupujících do kalkulace WACC je nutno
v souladu s preferencemi MA orientovaného na trh a budoucnost již zahrnovat
jednotlivé složky dlouhodobého kapitálu
v tržní ceně. Tomuto problému a tržnímu
cílení se budeme věnovat i dále v rámci
problematiky ocenění podniku a celkové
cílené hodnoty společnosti.
V praxi se setkáváme zatím nejčastěji
s tzv. účetním odvozením nákladů kapitálu vycházejícím z jednoduššího, ale
mnohdy i značně zavádějícího účetního
ocenění kalkulačních kapitálových složek
a užití strnulé účetní kapitálové struktury
vycházející z povinného finančního účetnictví a jeho předepsaného formalizovaného ocenění. To platí i pro standardně
používanou tradiční finanční analýzu založenou na tzv. finančních poměrových
ukazatelích odvozených převáženě z povinně strukturovaných statutárních
finančních výkazů. Předepsané účetní
ocenění a odvození základních a standardizovaných kalkulačních složek WACC by
bylo provedeno na základě následující tabulky. Jde o účetní odvození vyplývající
z regulovaného externě orientovaného finančního účetnictví a předepsaného ocenění (book value).
Tab. 1: Kalkulace WACC v tržních hodnotách (book/market value)
složky celkového
dlouhodobého kapitálu
vlastní kapitál
obyčejné akcie1
(ordinary shares)
preferenční akcie2
(preference shares)
tržní hodnota
v mil. EUR
21,00 mil. x 2 EUR/A
42,00 mil.
3,00 mil. x 1,25 EUR/A
3,75 mil.
náklady
p. a. %
WACC %
60,20 %
17 %
60,2 x 0,17 = 10,23 %
5,40 %
12 %
5,4 x 0,12 = 0,65 %
cizí kapitál
dluhopisy (debentures)
14,00 mil. x 1 EUR/D
14,00 mil.
20,10 %
9%
20,0 x 0,09 = 1,80 %
bankovní investiční úvěr
(bank LT – LOAN)
10,00 mil.
14,30 %
10 %
15,0 x 0,01 = 1,50 %
Celkem
69,75 mil.
100,00 %
České účetní standardy a obchodní zákoník:
1. kmenové akcie
2. prioritní akcie
6
podíl na
CDK %
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
WACC = 14,18 %
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ
Vrátíme-li se k předpokladu preferovaného tržního pohledu předpokládajícího
tržní odvození kalkulačních složek znázorněných v tabulce, vážený průměr nákladů
kapitálu – tržně odvozené WACC (market
value) a současně diskontní (odúročovací)
sazba je v daném případě stabilní kapitálové struktury rovna 14,18 %. Za předpokladu preference tržního vyjádření (ocenění) jednotlivých kalkulačních složek
a kapitálové struktury je možno tuto hodnotu považovat za dnes preferované
a kalkulačně odvozené tržní náklady firemního kapitálu. Jak tržně odvodit a ocenit jeho jednotlivé složky, tedy cizí (dluhový) a zejména vlastní kapitál, probereme
v dalším výkladu.
Kalkulace WACC s pomocí standardizovaných kalkulačních složek se zahrnutím případného daňového úrokového štítu odvozeného z možné daňové účinnosti platby
úroků z cizího kapitálu:
WACC (%) = NVK (VK / CK) +
+ [rúCk x (1 – SDPPO) CúK / CK]
NVK – náklady vlastního kapitálu, VK – vlastní kapitál, CK – celkový kapitál, rúCk – úroková míra
dluhu (CúK), SDPPO – sazba daně z příjmu právnických osob, CúK – cizí úročený kapitál (dluh)
POZNÁMKA
Vztah a formy diskontní sazby a NPV:
Dosadíme-li WACC za diskontní sazbu do dříve
probraného vzorce čisté současné hodnoty (net
present value, NPV), pak kladná současná hodnota budoucích hotovostních toků znamená, že
výnosová míra investičního projektu je vyšší než
WACC. Jedná se tudíž o kvalitní projekt, který
přidá hodnotu k celkovému majetku firmy, a to
přímo v peněžním hotovostním vyjádření. Je třeba připomenout, že pokud použijeme takto
stanovenou diskontní sazbu, jedná se o její běžnou – nominální hodnotu, ve vzorcích indexu
profitability, PV a NPV musí být peněžní toky projektu vyjádřeny také v běžných – nominálních hodnotách. Ohodnocení hotovostních toků projektu
v běžných cenách je v praxi vhodné při proměnlivé míře inflace během životního ekonomického
cyklu investičního projektu. Jsou-li hotovostní toky
vyjádřeny ve stálých cenách, což je vhodné za
předpokladu nízké a stabilní inflace v době trvání
projektu, je nutno použít reálnou (upravenou)
diskontní sazbu, která se spočítá podle vzorce:
reálná (upravená) úroková sazba (%) =
= RDS = [(1 + r) / (1 + m) – 1] x 100
RDS – reálná (upravená) diskontní sazba,
r – nominální diskontní sazba (% / 100),
m – průměrná roční míra inflace (% / 100)
Poměr mezi cizím a vlastním
kapitálem
Abychom mohli v praxi věrohodně odvodit a aplikovat vážené náklady kapitálu
(WACC), musíme znát především kapitálovou strukturu, konkrétní poměry jednotlivých konstrukčních složek. Dostáváme
se tak k zásadnímu poměru mezi vlastním
a cizím kapitálem a jejich ocenění, tedy ke
kapitálové struktuře. Toto téma je v teorii
i praxi často diskutovaným problémem
a existují na něj různé pohledy. Škála názorů je široká – od tradiční ekonomické
školy, která pracuje s „optimálním“ dluhovým poměrem, až po názor zastávaný
Gordonem a Williamsem, kteří pochybují
o tom, že lze náklady kapitálu efektivně
měřit, a tudíž stanovit optimální dluhový
poměr. Neexistence optimálního dluhového poměru v současném nazírání na
tuto problematiku převládá, podobně jako
předpoklad proměnlivé kapitálové struktury namísto zjednodušeného a zažitého
předpokladu stabilní kapitálové struktury.
Dluhový poměr je nazýván také finanční
nebo kapitálovou pákou (v Británii označován pojmem gearing a v USA leverage)
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
7
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
a může být v praxi používán ve velkém
počtu modifikací. Základní varianta je stanovena jako poměr dluhu k součtu dluhu
a vlastního jmění [capital gearing,
CG = total debt / (total debt + equity)].
V praxi při porovnávání takto stanovených finančních poměrových ukazatelů,
které mohou být počítány jak v účetní, tak
tržní hodnotě (book/market value), je
třeba vždy pečlivě rozklíčovat jednotlivé
položky a srovnávat vždy srovnatelné
a symetrické hodnoty.
Tradičně je přijímán závěr, že zvyšování
poměrového ukazatele CG, tedy zvýšení
dluhového poměru nebo kapitálové páky,
má vždy za následek zvýšení rizika investic do firmy, ale i do jakéhokoliv smíšeně
financovaného investičního projektu. To
platí jak pro investory požadující trvalý
příjem v podobě pevných a garantovaných úroků z dluhopisů nebo pevnou
– preferenční dividendu z tzv. preferenčních akcií, tak pro vlastní akcionáře investující do obyčejných akcií, jejichž výnos se
odvíjí od realizovaného zisku. Převažuje
názor, že více roste riziko investování do
obyčejných, u nás tzv. kmenových akcií,
protože jsou, narozdíl od dluhopisů, závislé na ekonomických výsledcích společnosti ( jejich tržní cena a realizovaný a vyplácený zisk – dividendy). Přestože dluhopisy
jsou emitovány různě kvalitní a rizikové,
musí být v drtivé většině případů splacen
jak úrok, tak jistina bez ohledu na provozní výsledky společnosti. Souvislosti mezi
dluhovým poměrem a náklady kapitálu
vyjádřenými WACC jsou v tradičním ekonomickém pohledu znázorněny následně
na obrázku 1. Z tohoto schématu plyne,
že tradiční ekonomická škola pracuje
s předpokladem, že existuje optimální
dluhový poměr, tedy poměr dluhu k součtu dluhu a vlastního jmění, a lze určit.
Obr. 1: Kapitálová páka (gearing) a průměrné vážené náklady kapitálu (WACC)
náklady kapitálu (cost of capital %)
náklad akciového financování
(cost of equity finance)
WACC
náklad dluhového financování
(cost of debt finance)
0
OCS
kapitálová páka
(D/E – gearing %)
OCS – optimnální kapitálová struktura dluhu k vlastnímu jmění v klasickém
a tradičním přístupu (optimum capital structure for firm given proportion
debt to equity, D/E)
8
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ
Metoda WACC je v praxi široce používána, protože poskytuje firmě reálnější a širší pohled na náklady kapitálu a stanovení
vhodné diskontní – mezní sazby, než byly
pouze alternativní náklady dané investice.
Je kalkulována často manažerskými účetními i controllery a je konstruována na
účetních základech. Přesto také tato technika musí být používána při oceňování investic uvážlivě a nesmí být přeceňována,
i ona má samozřejmě svá omezení. Hlavní
kritici vytýkají této technice především
účetní – zpětný pohled na historickou kapitálovou strukturu, která je obsažena ve
finančních výkazech, jež většinou slouží
jako základní podklady pro kalkulaci
WACC. Z tohoto minulého pohledu nemůže podle jejich mínění být takto pojímaná
kapitálová struktura vhodným vodítkem
pro stanovení optimálních nákladů kapitálu vyjádřených diskontní sazbou. Firmu
zajímá především budoucí kapitálová
struktura, zejména tehdy, lze-li očekávat
v budoucnosti její podstatnou změnu vyvolanou přijetím dané investice!
Z toho vyplývá, že užití metody založené
na WACC při oceňování investic je vhodné především tam, kde se dá očekávat víceméně stabilní kapitálová struktura a je
eliminován „business risk“, tedy když firma má již větší zkušenosti s tímto typem
investičního projektu! Lze použít výsledky
post-auditu realizované investice i její dříve vypracované a ověřené studie proveditelnosti. Z toho plyne, že firma by již
měla podrobně znát reálnost, proveditelnost, riziko i výnos dané investice na základě minulých srovnatelných investičních
projektů.
Je třeba připomenout, že určitá část renomovaných kritiků, z nichž nejznámějšími
jsou zmiňovaní Gordon a Williams, pochybuje o reálné měřitelnosti nákladů kapitálu, a tedy nepřímo i možnosti stanovení vhodné – optimální kapitálové struktury
a věrohodné univerzální diskontní sazby.
Přesto je metoda WACC na poli manažerských a investičních rozhodnutí široce
používána. Je třeba zdůraznit, že k jejímu
zpřesnění používá MA často modifikace,
které mají za úkol zajistit v co nejvyšší míře přizpůsobení vnějším i vnitřním podmínkám, v kterých investiční a rozhodnutí
vzniká. Tyto podmínky zahrnují především riziko, vývoj finančních a kapitálových trhů, vývoj relevantních úrokových
sazeb, míru inflace i inflační očekávání
a v neposlední řadě budoucí vývoj zdanění a investičního klimatu.
Metoda oceňování
kapitálových aktiv
(capital assets pricing model, CAPM)
Původně se jedná o alternativní metodu
k metodě k určení nákladů kapitálu pomocí účetní kalkulace WACC. Vznikla již
v 60. letech, jejími tvůrci jsou J. Lintner, W.
Sharpe a J. Treynor, byla původně koncipována pro potřeby investorů na kapitálovém trhu. Jedná se o základní metodu,
která je využitelná i na poli oceňování
a hodnocení investic a dlouhodobého
manažerského rozhodování, zejména pro
velké firmy a korporace.
Jak jsme vysvětlili, metoda WACC i ostatní
postupy pracující s nákladem kapitálu
a diskontní – mezní sazbou určenou na jeho základě nezohledňují dostatečně především existenci rizika daného investičního projektu. Náklad kapitálu společnosti
určený pomocí WACC je totiž správným
ukazatelem pouze v případě, že jeho prostřednictvím posuzujeme srovnatelné
projekty z hlediska ekonomické podstaty
i obsaženého rizika! Výnosová míra srovnatelné investice neboli diskontní sazba
musí být totiž upravena tak, aby zahrnovala i individuální riziko projektu, přičemž
platí, že čím je riziko dané investice vyšší,
tím je požadována vyšší výnosová míra
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
9
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
– diskontní sazba určená pro danou investici a rozhodnutí. Není tedy beze zbytku pravda, že z hlediska řízení investic
a projektů má jedna firma pouze jednu
požadovanou výnosovou míru – diskontní
sazbu, která je určena přesně náklady kapitálu velmi často vyjádřenými WACC
a může ji univerzálně používat pro posouzení všech investičních příležitostí. Mnoho
firem rovněž požaduje od určitých kategorií investic a projektů různé výnosy
reflektující obsah rizika, a používá tedy jiné diskontní (referenční) sazby.
POZNÁMKA
Například posuzované a realizované investice,
ale i celé firmy zakládané formou stále oblíbenějšího rizikového kapitálu (venture capital)
jsou v praxi běžně posuzovány 30–35% diskontní sazbou a mírou výnosnosti, zavedení nových
výrobků 20% a inovace stávající produkce 15%
sazbou, což jsou na první pohled značné rozdíly vyjadřující i rizikovost daných oblastí pro poskytovatele kapitálu – investora.
Vyjádření relativního rizika investice a investičního projektu pomocí metody
CAPM založené na informacích perfektně
fungujícího kapitálového trhu je možným
řešením tohoto problému. Děje se tak díky jeho zahrnutí do koncepce oceňování
investic pomocí používaných diskontovaných hotovostních toků. Základním předpokladem je ale dlouho fungující, likvidní,
vysoce rozvinutý, transparentní a rozumně regulovaný kapitálový trh i míra zdanění kapitálových výnosů, což se jeví v našich současných podmínkách bohužel
stále jako nereálný předpoklad. Z tohoto
důvodu je potřeba považovat tuto klíčovou koncepci používanou k ocenění investičních příležitostí v českých podmínkách bohužel za omezeně využitelnou.
Metoda CAPM je dále založena na následujících předpokladech. Investor poměřuje
výnos dané investice s výnosem efektivního
10
portfolia tvořeného z cenných papírů,
které mají stejné riziko jako zvažovaná investiční příležitost. Trh cenných papírů je
rizikový stejně jako cenné papíry, které se
na něm obchodují. Každý cenný papír má
své celkové riziko, které může být rozloženo do dvou složek. První je riziko specifické, které se nazývá také riziko jedinečné,
je typické pro daný cenný papír, přičemž
toto riziko může být v optimálně složeném – diverzifikovaném portfoliu teoreticky zcela eliminováno. Druhé je riziko tržní
(systematické), které je spojeno se změnami kapitálového trhu, a tudíž ho nelze
produktivně diverzifikovat (viz obrázek 2
na straně 11 ).
Efektivní – plně diverzifikované portfolio
cenných papírů má tržní riziko vyjádřené
relativním koeficientem beta, který měří
citlivost daného cenného papíru na tržní
změny. Je-li beta rovna jedné, znamená
to, že daný cenný papír má stejné tržní riziko jako referenční tržní index, tedy trh
jako celek. Je-li beta naopak větší než jedna, je daný cenný papír rizikovější než celkový trh měřený tržním indexem. Pojmem
„stejné riziko“ je zde míněno to, že výnosy
cenného papíru „jdou s trhem“, tedy že
reagují na celkové tržní změny stejně.
Pomocí následujícího výrazu můžeme určit vhodnou diskontní sazbu při oceňování investic a investičních projektů se začleněním koncepce rizika stanoveného na
základě výsledků kapitálového trhu. Pracuje s očekávanou výnosovou mírou – diskontní sazbou jako s odměnou za riziko
investice a jejím vztahem s bezrizikovou
investicí do určitých specifických druhů
cenných papírů:
re = rf + β (rm – rf)
re – očekávaný výnos z držby cenného papíru, rf –
bezriziková úroková sazba ( je často definována
jako sazba vládních pokladničních poukázek,
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ
Obr. 2: Přímka cenných papírů v CAPM
požadovaný výnos
investice do CP
(required rate of return)
přímka trhu CP
(security market line)
rm
rf – bezrizikové CP
(např. vládní pokladniční poukázky)
(riziko – hodnota β)
0
0,5
1
tj. treasury bills), β – koeficient citlivosti daného
CP na tržní změny, rm – očekávaný výnos tržního
portfolia vyjádřeného tržním indexem
Rozdíl (rm – rf) se nazývá odměna za riziko, přesněji riziková prémie (risk premium)
a např. v USA je její průměrná hodnota
počítaná do konce 90. let ve formě investorské rizikové prémie ve výši cca 8,4 %.
Je odvozena z aktivně obchodovaných akcií a relevantních finančních instrumentů
(viz rf). To znamená při historické kalkulaci očekávaného výnosu z akcií (re) známé
globální firmy McDonald’s s relativním
citlivostním koeficientem beta 1,02 její
tehdejší hodnotu ve výši 16,57 %.
PŘÍKLAD
Zúžíme-li daný pohled pouze na obyčejné
akcie, budeme počítat, jaký očekávaný
výnos a diskontní sazbu by investor použil
1,5
pro rizikově srovnatelnou investiční příležitost pomocí modelu CAPM za předpokladu, že by aktiva firmy byla kryta pouze
obyčejnými (kmenovými) akciemi:
beta = 1,5, rf = 8 % a rm = 16,4 %
r = 8 + 1,5 (16,4 – 8) = 20,6 %
Očekávaný výnos z dané – alternativní investiční příležitosti by pak musel být vyšší
než takto určená mezní (referenční) sazba na základě metody CAPM.
Výnos dané investice tedy investor poměřuje s výnosem plně diverzifikovaného –
efektivního portfolia obsahujícího pouze
tržní riziko, jehož očekávaný výnos a od
něj odvozená diskontní sazba vyjadřují jeho alternativní náklady spojené s danou
investiční příležitostí, projektem a dlouhodobým manažerským rozhodnutím.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
11
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
POZNÁMKA
Je třeba připomenout, že model CAPM funguje
při oceňování a hodnocení investičních příležitostí jako všechny teoretické modely s určitými
omezeními. Předpokládá například, že posuzovaná investice má stejné tržní riziko jako stávající aktiva společnosti. V tomto případě se totiž
požadovaný výnos nové investice rovná výnosu
efektivního portfolia složeného ze všech cenných papírů firmy. Je nutno si rovněž uvědomit,
že při výpočtu koeficientu beta nestačí stanovit
pouze betu připadající na obyčejné akcie společnosti, ale pro všechny druhy cenných papírů
firmy, což může být v praxi značně obtížné kvůli dostupnosti relevantních dat a informací. Potom je nutno hodnotu beta rozšířit i na tyto
ostatní cenné papíry tím, že se odhadne jejich
očekávaný výnos a dále se vypočte jejich vážený
průměr, pomocí něhož se zahrnutním hodnoty
beta stanovené pro obyčejné akcie zjistí celková
hodnota beta pro všechny cenné papíry firmy.
Teprve takto upravená beta může být dosazena
do vzorce pro určení diskontní sazby použité
pro oceňování investičních příležitostí a hodnocení dlouhodobých manažerských rozhodnutí.
Jestliže takto firma stanoví diskontní sazbu, neznamená to automaticky, že tuto sazbu může
paušálně aplikovat na všechny nové investiční
projekty, ale pouze na projekty se stejným rizikem! Proto se všeobecně doporučuje pro každý
nový a rozsáhlý projekt stanovit konkrétní hodnotu diskontní sazby, která musí respektovat
vždy především riziko investičního projektu, a tedy zobrazit co nejlépe a reálně skutečné alternativní náklady investiční příležitosti, které jsou základním kritériem u investičních i jakýchkoliv
dalších dlouhodobých rozhodnutí. Toto doporučení platí jak pro model CAPM, tak pro techniku
WACC, kde lze dané riziko s určitými omezeními
včlenit do použité kalkulované diskontní sazby.
Dále uvidíme, jak se aplikuje upravený a rozvinutý oceňovací model CAPM pro zásadní
a v MA a CM široce používané komplexní tržní
odvození nákladů celkového a vlastního kapitálu firmy a podniku. To předpokládá jeho využití
pro ekonomicky a manažersky věrohodnou konstrukci klíčové tržní diskontní (odúročovací)
12
sazby pojímané jako náklady firemního kapitálu.
S tou pak pracuje rozvinuté manažerské účetnictví i finanční controlling a moderní firemní řízení.
V příštím příspěvku se budeme věnovat
praktickému tržnímu odvozování nákladů
kapitálu pomocí koncepce CAPM. Odborné veřejnosti je známo, že tento model
byl původně určen pro oceňování akcií na
aktivním kapitálovém trhu, jedná se o tzv.
model oceňování kapitálových aktiv,
dnes je však jeho uplatnění širší. Jeho výhodou je především to, že pracuje se skutečnými tržními kalkulačními vstupy odvozenými z reálného trhu, které jsou
nutné pro určení zmiňovaných a preferovaných tržních nákladů kapitálu. Rozvedeme tradiční i moderní pohledy na kapitálovou strukturu a její optimální formy,
např. „optimální“ dluhové poměry a věrohodné úrovně ocenění vlastního a cizího –
dluhového kapitálu. Právě ekonomicky
věrohodné ocenění zásadního vlastního
kapitálu je v praxi často problematické.
Tato klíčová složka celkového kapitálu
označovaná v praxi „equity“ pak vyjadřuje
finanční a ekonomickou sílu, stabilitu a finanční nezávislost dané společnosti a je
dnes zásadní pro její ocenění a tržní, investorské a věřitelské vnímání.
Budeme se věnovat užití tržní diskontní
míry a nákladů kapitálu, postupně odvodíme celkové tržní náklady kapitálu
v praxi standardně smíšeně financované
firmy. Následně si takovou firmu komplexně oceníme v hladině tržní hodnoty
(market value).
POUŽITÉ ZKRATKY:
MA (management accounting) – manažerské
účetnictví a jím nastolované efektivní finanční
a ekonomické řízení
CM (corporate management) – firemní, podnikové, případně organizační ekonomické a finanční
řízení
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ
FM (financial management) – finanční řízení (často v praxi postavené na datech a struktuře finančního účetnictví)
WACC (weighted average cost of capital) – používá se jako diskontní – odúročovací míra (r) vyjadřující alternativní náklady investovaného a zapojeného kapitálu
PV (present value) – současná hodnota
NPV (net present value) – čistá současná hodnota
IRR (internal rate of return) – vnitřní výnosová
míra investice, tj. diskontní sazba, při níž je NPV
investice = 0, v praxi se nazývá i tzv. vnitřním
výnosovým procentem
CG (capital gearing) – „kapitálová páka“ – dluhový poměr
DOPLŇKOVÉ ZDROJE A LITERATURA:
1) PETŘÍK, T. Ekonomické a finanční a řízení firmy
– Manažerské účetnictví v praxi I a II. Grada
Publishing, 2005 a 2009.
2) CIMA and ACCA lectures, study and terminology.
■
Ing. Tomáš Petřík
Absolvoval VŠE v Praze, Fakultu národohospodářskou s finanční specializací (1994). Působil jako
asistent auditora, daňový poradce, obchodní ředitel renomované auditorské firmy, jako finanční
ředitel ve společnosti Expandia a CFO v obchodním zastoupení americké firmy Caterpillar S. A.
Poté pracoval jako výkonný ředitel české výrobní a obchodní firmy v oblasti realit a stavebnictví,
v české pobočce německé firmy ThyssenKrupp a ve společnosti Body International Brokers
(člen burzy – BCPP) jako ekonomický a finanční ředitel. V současnosti pracuje jako nezávislý
manažerský a business konzultant. Zaměřuje se na oblast manažerského účetnictví, controlling
a finanční řízení, moderní corporate management, aplikace systémů ekonomického řízení,
včetně komplexního řízení nákladů firem (doplněné procesním pojetím a metodou ABC/ABM)
a jejich začlenění do IT systémů, FIS a MIS atd. Navrhuje optimální organizační a manažerské
struktury společností, korporátní a business strategie, systémy efektivní a interaktivní motivace
a výkonnostního řízení, včetně relevantních KPI/KSI. Specializuje se i na související oceňování
společností/businessu (firm and business valuation) a řízení jejich hodnoty a výkonnosti (value
and performance management).
Kontakt na autora: [email protected], [email protected]
Tabulky a informace pro daně a podnikání 2011
Cílem publikace je poskytnout přehled nejdůležitějších pojmů, sazeb,
čísel, postupů a údajů z daňových zákonů a ze zákonů s nimi souvisejících.
420 stran
cena 255 Kč
vazba brožovaná
KNIŽNÍ TIP
V publikaci naleznete např.:
sazby a postupy výpočtů potřebné ke správnému stanovení výše
daňové povinnosti ze všech daňových oblastí,
termíny, které je třeba dodržet,
daňové odpisy,
sazby cestovních náhrad,
vyměřovací základy pro pojistné na zdravotní pojištění a sociální
zabezpečení,
přehled dávek nemocenského pojištění a státní sociální podpory,
přehled judikatury Evropského soudního dvora z daňové oblasti,
sazby daní v Evropské unii a dalších vybraných států.
Publikaci lze objednat na www.wkcr.cz, email [email protected], tel. 246 040 400 nebo na adrese
Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3. Při osobním nákupu přímo
v nakladatelství získáte slevu 15 %.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
13
Jak zvolit správnou
kalkulační metodu
Boris Popesko
Tradiční manažerské účetnictví definuje celou řadu metod
nákladových kalkulací, které v zásadě řeší stále aktuální problematiku
kvantifikace nákladů ve vztahu k výkonu organizace. I když bylo
o nákladových kalkulacích popsáno množství informací, řada firem
v současné době stále řeší otázku, jakou metodu kalkulace zvolit, aby
byla pro organizaci co nejvhodnější. Cílem tohoto článku je prezentovat
argumenty pro podporu jednotlivých používaných kalkulačních
metod a napomoci uživatelům definovat jejich výhody a nevýhody,
což jim usnadní volbu odpovídající metody kalkulace v praxi.
Základní
charakteristiky
kalkulace
a problémy s jejím využitím
Zjednodušeně řečeno představuje nákladová kalkulace výpočetní postup, který
nám umožňuje přiřadit výrobku, službě
nebo jinému typu produktu náklady, které
jsou s jeho tvorbou spojeny. Pro vyjádření
objektu spotřeby nákladů, tedy předmětu
kalkulace, používáme pojem nákladový
objekt (cost object).
Vyjádření účelovosti vynaložení nákladu
ve vztahu k nákladovému objektu dosahujeme pomocí přiřazování nákladů (cost
assignment). Náklady přiřazené nákladovému objektu můžeme obecně rozdělit na
přímé a nepřímé. Přímé náklady lze přesně přiřadit nákladovému objektu, protože
mezi nimi a objektem alokace existuje přímá exkluzivní vazba. Pro přiřazení tohoto
14
typu nákladů se používá termín přímé přiřazení nákladů (cost tracing). Na druhé
straně nepřímé náklady většinou není
možné nákladovému objektu přiřadit přímo, protože tyto náklady jsou zpravidla
společné pro více nákladových objektů.
Pokud tedy chceme přiřadit nákladovému
objektu tento typ nákladů, musíme použít
určitý přepočet. Pro tento typ přiřazení
s použitím zprostředkující veličiny používáme pojem nákladová alokace (cost
allocation).
Nákladová alokace je tedy procesem přiřazování nákladů v případě, že neexistuje
přímý exkluzivní vztah mezi nákladem
a výkonem. Při nákladové alokaci tedy
používáme určitou zprostředkující veličinu, pomocí které přiřazujeme nepřímé
náklady objektu alokace. Tato veličina bývá označována termínem rozvrhová základna (allocation base, recovery base),
která bývá nejčastěji používána u tradičních nákladových systémů nebo také jako
vztahová veličina (cost driver), u moderních procesních nákladových systémů
(activity-based costing).
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
JAK ZVOLIT SPRÁVNOU KALKULAČNÍ METODU
Obr. 1: Přiřazení nákladů objektu
Přímé přiřazení
Nákladová alokace
Nepřímé
náklady
?
Základním problémem spojeným s nákladovými kalkulacemi je zřejmá nejasnost
vztahů mezi nepřímými náklady a podnikovými výkony (nákladovými objekty).
Zatímco u materiálových a přímých
mzdových nákladů jsou manažeři schopni
relativně transparentně popsat dopad
jejich změny na výkony nebo naopak popsat změnu jejich výše při změně objemu
nebo struktury výkonů, u nepřímých nákladů, při aplikaci tradičních postupů
a tradičních systémů řízení nákladů, zůstávají tyto vazby zpravidla skryty. Nepřímé
náklady, režijní náklady nebo fixní náklady
jsou v organizaci zpravidla vynakládány
společně pro více produktů a nelze jednoznačně stanovit podíl jejich spotřeby u jednotlivých výrobků či produktů.
Změna struktury nákladů
a výkonů na nákladovou
kalkulaci
Jedním ze zásadních problémů, které
komplikují nákladovou kalkulaci, jsou i významné změny, které se v podnikatelském prostředí v uplynulých desetiletích
odehrály a které se odrazily ve struktuře
Nákladový objekt
Přímé
náklady
vykonávaných činností a struktuře nákladů organizací. V uplynulých desetiletích
došlo v souvislosti s technologickým rozvojem, růstem objemu výrobních kapacit,
odstraňováním tržních překážek a růstem
konkurence k významnému nárůstu struktury režijních činností, které jsou organizace nuceny vykonávat. Tyto změny se významně promítly i do struktury nákladů
organizací. V uplynulých desetiletích jsme
svědky celé řady jevů, které mají za následek dramatický nárůst nepřímých, resp.
režijních nákladů na úkor nákladů přímých. Tradiční podnik v první polovině
20. století byl charakterizován přibližně
10% podílem režijních nákladů. Podstatnou část nákladů firem v té době činily
přímé materiálové a mzdové náklady. Není se čemu divit, tehdejší jednoduché, manuálně intenzivní technologie, používání
tradičních materiálů, relativně nenároční
zákazníci a omezené množství doprovodných činností prováděných podnikem měly za následek, že režijní náklady nepředstavovaly nijak významný element a pro
manažery byla jejich alokace výkonům
velmi snadná. V současné době podíl nepřímých (režijních) nákladů činí v průměrných výrobních organizacích často
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
15
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
více než 50 % celkových nákladů. Zvláštní
situace existuje navíc v sektoru služeb,
kde se náklady velice často vyznačují
obtížnou možností alokace. Zde podíl
nepřímých nákladů může činit v některých případech i více než 80 % celkových
nákladů.
Zvýšený podíl nepřímých nákladů významně komplikuje jejich přiřazení. Nejenom že se riziko nesprávné alokace nepřímých nákladů s růstem jejich podílu
zvyšuje, vzhledem k jejich složitější struktuře a různorodosti prováděných režijních činností se komplikuje také hledání
správné rozvrhové základny, pomocí
které se tyto nepřímé náklady na výkony
rozpočítávají.
Základní typy nákladových
kalkulací
V uplynulých desetiletích byla detailně popsána celá řada kalkulačních metod a postupů a většina z nich byla i prakticky odzkoušena v podnikové praxi. Obecným
cílem těchto metod bylo podat co nejpřesnější a nejvěrohodnější informace
o výši a struktuře nákladů výkonu. Tyto
jednotlivé metody se od sebe liší způsobem využití, principem alokace režijních
nákladů, rozsahem alokovaných nákladů,
charakterem technologie transformačního procesu, počtem vstupů a výstupů
transformačního procesu nebo jinými
speciálními parametry.
I když je komplexní přehled všech dostupných kalkulačních metod relativně rozsáhlý, celá řada z nich představuje velmi specifické kalkulační nástroje, které jsou
využitelné pouze za určitých podmínek
a ve specifických formách výrob. Tyto metody zpravidla nejsou pro běžný podnik
využitelné. V zásadě dnes existují tři možnosti, jakou metodu nákladové kalkulace
zvolit. Tyto tři varianty se nejvíce liší
16
způsobem, jakým jsou alokovány režijní,
resp. fixní náklady výkonu.
První možností je situace, kdy se uživatel
rozhodne použít kalkulaci úplných nákladů (tj. takovou, která přičítá předmětu
kalkulace všechny podnikové náklady)
a použije objemové přiřazení režijních nákladů. Tuto metodu kalkulace nazýváme
přirážkovou nebo také zakázkovou kalkulací (absorption costing). Druhou možností je také využití kalkulace úplných nákladů s tím rozdílem, že přiřazení
nepřímých nákladů bude provedeno dle
měření výkonu prováděných režijních činností. Tuto metodu kalkulace označujeme
jako kalkulace podle aktivit (activity-based costing). Poslední variantou, kterou
může uživatel zvolit, je taková, při níž režijní, resp. fixní náklady nebude výkonu
alokovat v plné výši a jejich část ponechá
nealokovánu. Tento princip je podstatou
kalkulace variabilních nákladů (variable
costing) (viz obrázek 2 na straně 17 ).
Pojďme si nyní tyto kalkulační metody
srovnat, definovat jejich výhody a nevýhody a objasnit, v jakých typech organizací
a pro jaké účely jsou jednotlivé kalkulační
metody vhodné.
Kalkulace přirážková
Přirážková kalkulace je v tuzemských
podmínkách stále nejčastěji používanou
metodou kalkulace. Výzkumy provedené
v uplynulých letech (Popesko, Novák,
2008; Novák 2009) ukázaly, že v letech
2004–2009 byla tato kalkulace využívána
u 40–60 % českých výrobních podniků.
Vysoká míra její popularity je způsobena
také tím, že její využívání ve formě typového kalkulačního vzorce bylo před rokem 1990 tuzemským podnikům zákonem předepisováno. Přirážková (někdy
označovaná také jako zakázková) kalkulace je založena na přiřazování nepřímých
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
JAK ZVOLIT SPRÁVNOU KALKULAČNÍ METODU
Obr. 2: Základní typy nákladových kalkulací
Kalkulační metoda
(metoda alokace
režijních nákladů)
Kalkulace plných
nákladů
Tradiční přirážková
kalkulace
Kalkulace
neúplných nákladů
Kalkulace podle
aktivit
nákladů pomocí zvolené, hodnotově nebo naturálně vyjádřené rozvrhové základny.
Na základě rozvrhové základny je poté vypočtena hodnota koeficientu režie či režijní přirážka, která vyjadřuje podíl nepřímých
nákladů připadajících na jednotku rozvrhové základny. Čím vyšší tedy bude hodnota
zvolené rozvrhové základny u konkrétního
výkonu, tím vyšší podíl režijních nákladů
bude tomuto výkonu přiřazen.
Přirážkovou kalkulaci lze ukázat na konkrétním příkladě. Přepokládejme, že výrobní podnik ve sledovaném období
Kalkulace variabilních
nákladů
evidoval přímé materiálové náklady
v hodnotě 55 mil. Kč, přímé mzdové náklady v hodnotě 15 mil. Kč a nepřímé náklady v hodnotě 75 mil., které rozdělil do
výrobní režie ve výši 30 mil. Kč a správní
režie v hodnotě 45 mil. Kč. Podnik se rozhodl, že pro výrobní režii stanoví jako rozvrhovou základnu přímé mzdy a pro
správní a odbytovou režii přímé náklady.
Vypočtené sazby režie poté budou 200 %
pro výrobní režii (30/15) a 50 % pro
správní a odbytovou režii [45 / (75 + 15)].
Výsledná kalkulace pro dva zvolené výrobky pak může vypadat následovně:
Tab. 1: Přirážková kalkulace
výrobek A
výrobek B
200 Kč
100 Kč
přímé mzdy
50 Kč
100 Kč
výrobní režie
100 Kč
200 Kč
správní a odbytová režie
125 Kč
100 Kč
náklady celkem
475 Kč
500 Kč
cena výrobku
550 Kč
550 Kč
75 Kč
50 Kč
přímý materiál
zisk na výrobek
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
17
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Takto provedená kalkulace produktů má
několik neoddiskutovatelných výhod.
V první řadě je její konstrukce značně
snadná a nenáročná. Pro provedení kalkulace není nutné zjišťovat žádné dodatečné informace než ty, které jsou běžně
dostupné v účetních výkazech. Její druhou
významnou výhodou je její téměř univerzální využitelnost. Díky zjednodušenému,
často podílovému, přiřazování nepřímých
nákladů ji lze uplatnit u jakkoliv heterogenní výroby. Zde však výčet jejích výhod
končí. Daleko širší bude výčet jejich nevýhod a omezení.
Základní nevýhoda přirážkové kalkulace
tkví ve volbě správné rozvrhové základny.
Zatímco u výrobní režie v našem příkladě
můžeme předpokládat, že její značná část
bude závislá na objemu přímé práce, potažmo přímých mezd, u správní a odbytové režie tento předpoklad nelze obecně
akceptovat. Odbytové a správní náklady
nemají zpravidla žádnou souvislost s výší
přímých materiálových a mzdových nákladů produktu a jejich alokace pomocí námi
zvolené rozvrhové základy má čistě nahodilý charakter (arbitrary allocation).
Zahrnutí nákladů vzniklých z různých příčin do souhrnných skupin, jakou je správní a odbytová režie v našem příkladě,
a volba neodpovídající rozvrhové základny zpravidla vede ke značné nepřesnosti
přirážkové kalkulace. Jednotlivé výrobky
mohou být významně rozdílné na spotřebu různých obslužných režijních činností,
jako je údržba, konstrukční příprava, odbyt a vyjednávání se zákazníky nebo balení a expedice. Takto nastavená kalkulace
potom vede ke značnému zprůměrování
nepřímých nákladů přiřazených produktů. Praxe ukázala, že přirážková kalkulace
ve velké části případů nadhodnocuje náklady standardních velkosériových výkonů, které jsou proporcionálně nenáročné
na spotřebu obslužných režijních činností,
18
a naopak podhodnocuje náklady speciálních malosériových výkonů, které spotřebovávají nadprůměrný objem těchto obslužných činností. Standardní nenáročné
výrobky se tak společnosti jeví jako málo
ziskové, na druhé straně speciální malosériové výkony se jeví jako vysoce ziskové,
i když skutečnost může být opačná.
Orientace firmy na zdánlivě ziskové speciální malosériové výkony pak může spustit
spirálu vyšších nároků na režijní útvary,
jejichž náklady začnou v důsledku nedostatečné kapacity narůstat. I když kalkulace mohou dále ukazovat, že jednotlivé výkony jsou ziskové, hospodářský výsledek
firmy se začne propadat do červených
čísel.
Dalším zásadním omezením přirážkové
kalkulace je skutečnost, že fixní výpočet
režijních přirážek předpokládá ustálené
využití výrobních kapacit. Při výkyvech
v kapacitě nastává situace, kdy je stabilní
objem fixních nákladů rozpočítáván na
různý objem výkonů, čímž dochází k výkyvům v nákladech na jednotku výkonu. Náklady na jednotku jsou tak v důsledku měnícího se objemu výroby při různých
situacích rozdílné.
V jakých situacích je tedy vhodné přirážkovou kalkulaci využít?
I přes své nedostatky má přirážková kalkulace stále široké uplatnění zejména
v případech, kdy by uplatnění sofistikovanějších kalkulačních metod nebylo efektivní. V případě, že má organizace nízký
podíl nepřímých nákladů, relativně stabilní skladbu výkonů, její výkony jsou velmi
podobné a neexistují mezi nimi významné
rozdíly v objemu spotřeby režijních činností. Za takovýchto podmínek může přirážková kalkulace přinést uspokojivé výsledky s relativně nízkými náklady.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
JAK ZVOLIT SPRÁVNOU KALKULAČNÍ METODU
Kalkulace variabilních nákladů
Kalkulace variabilních nákladů, v praxi
také někdy označovaná jako metoda krycího příspěvku, se stala v tuzemských
podmínkách velmi populární zejména
v 90. letech. Výzkumy provedené v letech
2004–2009 ukázaly její využití až u 29 %
tuzemských podniků, i když v posledních
letech míra jejího využití poněkud klesá.
Kalkulace variabilních nákladů představuje odlišný koncept od kalkulace přirážkové zejména z toho důvodu, že výkonu zde
nejsou přiřazovány fixní náklady, které
s těmito výkony zpravidla nesouvisí. Kalkulace variabilních nákladů vychází
z předpokladu, že přiřazování fixních nákladů výkonu je pracné, nepřesné a nemělo by tak být vůbec prováděno. Daleko
přesnější je přičítat výkonu jen variabilní
náklady a tyto výkony posuzovat podle
toho, jaký příspěvek nad rámec svých variabilních nákladů dokázal vygenerovat.
Druhým důvodem, který vysokou míru
rozšíření tohoto typu kalkulace zapříčinil,
je skutečnost, že současné podniky se
díky velmi turbulentnímu hospodářskému
prostředí, zkracujícím se životním cyklům
výrobků a služeb a také kratším dodávkovým cyklům potýkají s významnými výkyvy využití svých kapacit. V souvislosti
s těmito problémy tedy vzrůstá význam
odděleného sledování variabilních a fixních nákladů a také potřeba nástroje, který by umožnil řízení volných kapacit a přispěl by k maximalizaci zisku. Právě tyto
možnosti nabídla kalkulace variabilních
nákladů, která je díky absenci alokace fixních nákladů relativně jednoduchá na výpočet a využití.
Kalkulaci variabilních nákladů lze také demonstrovat na jednoduchém příkladu.
Základem kalkulace je výpočet příspěvků
na úhradu pro jednotlivé výrobky, které se
vypočtou jako rozdíl mezi cenou a variabilními náklady. Suma těchto příspěvků
na úhradu pak slouží jednak k pokrytí fixních nákladů organizace a po jejich úhradě generuje de facto čistý zisk.
Tab. 2: Kalkulace variabilních nákladů
výrobek A
výrobek B
...
cena výrobku
550 Kč
550 Kč
...
variabilní náklady
250 Kč
200 Kč
...
příspěvek na úhradu (u)
300 Kč
350 Kč
...
celkem
celkový příspěvek (U)
90 000 000 Kč
fixní náklady
75 000 000 Kč
zisk
15 000 000 Kč
Kalkulace variabilních nákladů má oproti
přirážkové kalkulaci značné výhody. Základní výhodou je odstranění často nepřesné alokace fixních nákladů. Tato nepřesná alokace fixních nákladů způsobuje
zkreslení výsledné kalkulace, a deformuje
tak informace týkající se profitability
jednotlivých výrobků zejména v situacích,
kdy dochází k výkyvům ve výrobní kapacitě. Základní výhodou této kalkulace je, že
příspěvek na úhradu narozdíl od jednotkového zisku je absolutně nezávislý na míře využití výrobních kapacit. Při jejich výkyvech nám naopak přirážková kalkulace
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
19
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
může poskytovat nesprávné informace
o ziskovosti výrobků a může nastat situace, kdy se rentabilní výrobek jeví jako nerentabilní.
nákladového řízení. Otázkou tedy není,
kterou kalkulaci využít, zda plných či variabilních nákladů, ale k jakým rozhodovacím
úlohám využít jednotlivé typy kalkulací.
Shrnuto, kalkulace variabilních nákladů
v první řadě poskytuje adekvátní informace pro řešení řady rozhodovacích
úloh při pevné kapacitě a v krátkém období, umožňuje rychlejší orientaci v sortimentní výhodnosti výkonů, v úvahách
o cenových změnách a v rozhodnutích typu „vyrobit či koupit“, resp. „pokračovat či
zrušit provádění výkonů“. Důvodem je
zejména blízký vztah variabilních nákladů
k nákladům, které jsou pro řešení daného
problému či úkolu relevantní, a naopak vyloučení fixních nákladů jako irelevantních.
Kalkulace podle aktivit
(activity-based costing)
Na druhé straně je ale nutné poznamenat, že tato metoda byla konstruována
pro jiný účel, než je komplexní řízení nákladů firmy. Metoda variabilních nákladů
slouží nejčastěji jako nástroj řízení výrobkového portfolia v krátkém období v případě, že dochází k výkyvům cen a objemu
prodávaných výrobků. Lze pomocí ní lehce stanovit, jak se zachovat při nenaplnění výrobních kapacit nebo naopak při nutnosti volit mezi objednávkami, a lze také
stanovit minimální cenu, při které je ještě
výhodné vyrábět.
Metoda variabilních nákladů ovšem není
schopna stanovit to, co je nejdůležitější
vlastností každé kalkulace, tj. vyčíslit co
nejpřesněji úplné náklady na určitý výkon
nebo výrobek. S fixními náklady pracuje
nejčastěji jako s celkem, o jehož strukturu
a přiřazení výkonům se nestará. Poskytuje velmi omezené informace o struktuře
a příčinách spotřeby fixních, resp. režijních nákladů. Jde tedy spíše o určitý
doplňkový manažerský nástroj využitelný
v určitých situacích a provozovaný paralelně s jinými systémy kalkulací než o kalkulaci samotnou, která má tvořit základ
20
Poslední metodou, kterou si v tomto srovnání představíme, je kalkulace podle aktivit (activity-based costing). Jedná se o relativně novou metodu kalkulace, která
byla konstruována v USA v 80. letech
20. století a v České republice se její první
aplikace objevily až koncem 90. let. V současné době je ABC kalkulace dle výše
zmíněných výzkumů provedených v letech
2004–2009 využívána u 5–7 % organizací.
ABC kalkulace pro přiřazování nákladů
objektů používá měření skutečných fyzických výkonů jednotlivých prováděných
činností a aktivit. V praxi se ukázalo, že
tento postup je jedinou možností, jak eliminovat paušalizovaní nákladů v různých
objemových způsobech jejich alokace.
Zprostředkovaný vztah mezi nákladem
a výkonem nám již netvoří zkreslující rozvrhová základna, ale skutečné aktivity a činnosti, které podnik provádí s cílem tvorby
výkonů. V rámci této metody tedy sledujeme náklady a jejich tok podél prováděných
procesů a aktivit a těmto skutečnostem odpovídá i způsob jejich přiřazování.
Kalkulace podle aktivit je zpravidla tvořena ve dvou fázích. V první fázi jsou kalkulovány tzv. jednotkové náklady aktivit
(JNA), tedy náklady na jednotku sledované aktivity. Ty jsou vypočteny tak, že se
nejdříve stanoví celkové náklady aktivit
(CNA), které představují hodnotu nákladů spotřebovaných danou aktivitou ve
sledovaném období. Pro každou aktivitu
se stanoví vztahová veličina (cost driver,
CD), která představuje měřítko, jímž je
měřen její výkon. Dále se stanoví objem
vztahových veličin ve sledovaném období,
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
JAK ZVOLIT SPRÁVNOU KALKULAČNÍ METODU
tzv. míra výkonu aktivity (MVA). Po prostém vydělení celkových nákladů aktivity
(CNA) mírou výkonu aktivity (MVA)
dostaneme hledaný jednotkový náklad
aktivity (JNA).
Tab. 3: Výpočet jednotkových nákladů aktivity
aktivita
CD
CNA
MVA
JNA
vyjednávání s odběrateli
počet hodin
vyjednávání
3 450 000 Kč
2 000
1 725 Kč
přestavba výrobní linky
počet přestaveb 2 100 000 Kč
240
8 750 Kč
montáž
strojohodiny
10 000
540 Kč
Hodnoty jednotkových nákladů aktivit
jsou pak dále využity v samotné kalkulaci
výkonu. V rámci kalkulace tedy zjišťujeme,
5 400 000 Kč
kolik jednotek aktivit bylo spotřebováno
konkrétními výrobky či zakázkami.
Tab. 4: Kalkulace celkových nákladů zakázky
Kalkulace zakázky (1 000 ks)
počet výrobků
1
1 000
120 Kč
230 000 Kč
přímé mzdy
40 Kč
79 000 Kč
náklady aktivit
MVA
celkem
přímé náklady
přímý materiál
vyjednávání s odběrateli
12
přestavba výrobní linky
montáž
náklady celkem
20 700 Kč
6
52 500 Kč
250
135 000 Kč
517 200 Kč
Celkové náklady zakázky mohou být v našem příkladu následně vyděleny počtem výrobků, tak lze získat náklady na jeden výrobek (517 200 Kč / 1 000 ks = 517,20 Kč)
ABC kalkulace je značně náročnější na objem a strukturu vstupních dat a její samotný výpočet je výrazně komplikovanější,
než je tomu u tradičních kalkulačních metod. ABC kalkulace pracuje s celou řadou
nefinančních informací, což významně
rozšiřuje možnosti jejího využití. ABC
kalkulace díky své konstrukci významně
zpřesňuje alokaci nepřímých nákladů. Jsme
díky ní schopni daleko přesněji stanovit
náklady výkonů, ale také získáme detailní
informace o struktuře těchto nákladů
a o příčinách jejich vzniku a spotřeby.
ABC kalkulace umožňuje provádět detailní analýzy přiměřenosti nákladů připadajících danému výkonu, je schopna měřit
výkon aktivit, popisovat vazby mezi náklady a výkony a identifikovat plýtvání
v oblasti režijních výkonů.
Jak je z výše uvedených specifik ABC kalkulace patrno, vyšší přesnost a transparentnost alokace režijních nákladů, které
umožňuje, jsou na druhé straně vykoupeny vyšší náročností na vstupní data.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
21
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Obstarání těchto přesnějších vstupních
dat, stejně jako samotná implementace
systému s sebou ponese vynaložené úsilí
a peněžní prostředky. Měla by tudíž být
položena otázka, zda a v jaké míře sebou
ABC přinese přidanou hodnotu a zda je
tato přidaná hodnota adekvátní vynaloženým prostředkům a úsilí.
Pro jakou organizaci je tedy aplikace ABC
kalkulace vhodná? Dalo by se říct, že pro
zcela opačný typ, než tomu bylo u přirážkové kalkulace. U organizace s vysokým
podílem nepřímých nákladů (přesahujícím 30 %), která má velmi složitou strukturu produktů a zákazníků, obsluhuje rozdílné trhy, má velmi rozdílné produkty
a vykonává širokou škálu režijních a obslužných činností, které jsou navíc výkony
spotřebovávány v různé míře. Právě
v těchto situacích dokáže ABC kalkulace
zcela převrátit pohled manažerů na náklady a ukázat skutečnou ziskovost výkonů.
LITERATURA:
1) DRURY, C. Management and Cost Accounting. FifthEdition, Thomson Learning, 2001.
ISBN 1-86152-536-2.
2) NOVÁK, P. Problematika řízení a alokace režijních nákladů v podmínkách výrobních
podniků. Disertační práce, Univerzita Tomáše
Bati ve Zlíně, 2009.
3) POPESKO, B. Moderní systémy řízení nákladů. Grada Publishing, 2009. 245 s. ISBN 97880-247-2947-9.
4) POPESKO, B., NOVÁK, P. Activity-Based
Costing applications in the Czech Republic,
Lex et Scientia International Journal Nr. XV
Vol. 1/2008, Nicolaue Titulescu University
Bucharest. ISSN 1583-039X.
■
Pozn. red.: Metodě activity-based costing se autor podrobně věnoval v článku
Kalkulace podle aktivit – Activity-Based Costing v praxi v čísle 5/2010 časopisu.
doc. Ing. Boris Popesko, Ph.D.
V letech 1996–2001 studoval obor ekonomika a management na Fakultě managementu a ekonomiky
UTB ve Zlíně. V letech 2001–2004 se v rámci doktorského studia na UTB zabýval procesními
nákladovými systémy a kalkulacemi. V rámci studia absolvoval několik zahraničních stáží
(RISEBA School of Management Riga, Lotyšsko, Savonia Politechnic, Finsko, Beja School of
Management, Portugalsko) a pracovních praxí (SEARS Logistics, Ltd., Dallas, USA).
V současnosti pracuje jako odborný asistent na Ústavu podnikové ekonomiky FAME UTB ve Zlíně a také jako jednatel a konzultant společnosti OPTIMICON. V rámci podnikového poradenství
se zabývá oblastí snižování nákladů a optimalizace výkonů. Za sebou má několik úspěšných
projektů a spolupráci s podniky, jako např. greiner packaging slušovice, s. r. o. Je autorem knihy
Moderní metody řízení nákladů a řady článků ve vědeckých a odborných časopisech.
Tip na školení 1. VOX a. s.
VYSOCE ODBORNÉ VZDĚLÁVACÍ KURZY A SEMINÁŘE
Deriváty, řízení a zajištění rizika v podnikové praxi
■ Termín: 28.–29. 6. 2011
■ Přednáší: RNDr. Ing. Michal R. Černý, Ph.D.
■ Kód: 102450
■ Cena: 7 188 Kč
Více informací na: www.vox.cz, tel. 226 539 670, 777 741 777.
22
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
Revize směrnice OECD
o převodních cenách
Aspekty převodních cen u podnikových
restrukturalizací
Veronika Solilová
Tento článek je pokračováním květnového příspěvku o revizi
směrnice OECD o převodních cenách, který se zaměřuje na aspekty
převodních cen u podnikových restrukturalizací, jež jsou řešeny
v kapitole IX této směrnice. Cílem kapitoly je určit, v jakém rozsahu je
realokace zisků v souladu s principem tržního odstupu. Celý
příspěvek o revizi směrnice OECD o převodních cenách má pět částí,
následující poslední část se bude zabývat druhou skupinou aspektů
převodních cen u podnikových restrukturalizací.
tržního odstupu, tj. zda v rámci podnikových
restrukturalizací existují či jsou stanoveny
podmínky, které by se lišily od podmínek realizovaných mezi nezávislými podniky.
Kapitola IX
Aspekty převodních cen
u podnikových
restrukturalizací
Definice podnikové restrukturalizace, ať
všeobecně uznávaná či zákonná, neexistuje. Z toho důvodu je z počátku kapitoly IX
definována podniková restrukturalizace
tak, jak je chápána v kontextu této kapitoly.
Jedná se o přeshraniční racionalizaci/přesun funkcí, majetku a/nebo rizik v rámci
skupiny nadnárodních podniků, kdy zpravidla dochází k realokaci zisků mezi členy
skupiny nadnárodních podniků, a to po
samotné restrukturalizaci nebo po dobu
několika následujících let. Hlavním cílem
této kapitoly v souvislosti s čl. 9 modelové
smlouvy OECD a se směrnicí o převodních
cenách je diskuse o rozsahu, ve kterém je
tato realokace zisku v souladu s principem
V minulosti se často podnikové restrukturalizace týkaly centralizace nehmotného
majetku a rizik se ziskovým potenciálem,
kdy docházelo k transformaci plnohodnotných entit na entity s omezenými riziky
či k převodům nehmotných majetkových
práv na centrální entitu. Nicméně nyní
podnikové restrukturalizace zahrnují přesuny funkcí, majetku a rizik v rozsahu, které vedou buď k více či méně centralizovanému modelu podnikání, tj. mohou
zahrnovat racionalizaci, specializaci nebo
univerzalizaci činností, a to včetně utlumování či rušení podniků.
Důvodů k provedení restrukturalizace nalezneme několik, např. zachování součinnosti a úspor z rozsahu, tlak konkurence
v rámci globalizovaného hospodářství,
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
23
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
snižování nákladů, zlepšení efektivnosti
dodavatelského řetězce, omezení ztrát
v rámci klesající ekonomiky či zachování
rentability atd.
Celkově je IX. kapitola rozdělena do čtyř
částí, první část řeší alokaci rizika, druhá
část pojednává o kompenzaci za restrukturalizaci, oproti tomu třetí část o odměně
v rámci post-restrukturalizačních řízených
transakcí a poslední část diskutuje o uznání skutečně realizovaných transakcí. Kapitola IX se však nezabývá zisky přidělenými
v rámci jednoho podniku na základě čl. 7
modelové smlouvy OECD, národními pravidly proti zneužívání, pravidly CFC1 či daní z přidané hodnoty a nepřímými daněmi.
Zvláštní ohledy na rizika
– část I
V rámci celé této části směrnice o převodních cenách se zdůrazňuje význam rizika.
V kontextu podnikových restrukturalizací
mají rizika zásadní význam, neboť restrukturalizace často vedou k přeměně lokálních podniků na společnosti s nízkými riziky, jimž jsou alokovány relativně nízké,
avšak stabilní výnosy na základě skutečnosti, že podnikatelská rizika nese jiný
subjekt, na který byl alokován zbývající
zisk. Je tedy podstatné, aby daňová správa posuzovala realokaci významných rizik
restrukturalizovaného podniku a důsledky
takovéto realokace pro aplikaci principu
tržního odstupu včetně post-restrukturalizačních transakcí. S tím souvisí i doporučení dokumentovat veškerá rozhodnutí
o alokaci či převodu významných rizik
a případně i hodnocení dopadů ziskového potenciálu z této realokace.
Zkoumání alokace rizik mezi sdruženými
podniky představuje základní část funkční
1
24
analýzy, která vychází z přezkoumání
smluvních podmínek mezi stranami, neboť
zpravidla tyto smluvní podmínky definují
přerozdělení rizik mezi stranami. Daňová
správa ale může také napadnout domnělou smluvní alokaci rizika, pokud není
v souladu s ekonomickým smyslem příslušné transakce. Z toho důvodu daňová
správa prozkoumává i doplňující otázky:
1. Zda je jednání sdružených podniků
v souladu se smluvní alokací rizik.
Obecně v rámci transakcí mezi nezávislými podniky jsou smluvní podmínky dodržovány z důvodu rozdílnosti
zájmů stran, přičemž smluvní podmínky mohou být ignorovány v případě,
že je to v zájmu obou smluvních stran.
Avšak rozdílnost zájmů nemusí existovat v případě sdružených podniků,
proto je důležité smluvní podmínky
prozkoumat, tedy zda jednání stran
odpovídá či neodpovídá smluvním
podmínkám anebo zda byly smluvní
podmínky jen předstírané.
2. Zda je alokace rizik v rámci řízené transakce v souladu s principem tržního odstupu. Pokud interní či externí údaje
prokazují obdobnou alokaci rizika
v rámci srovnatelných nezávislých transakcí, smluvní alokace rizika mezi sdruženými podniky se považuje za alokaci
na základě principu tržního odstupu.
Avšak v případě, kdy nejsou k dispozici žádné srovnatelné údaje, je nezbytné určit, zda by za podobných okolností takovou alokaci rizika sjednaly
nezávislé podniky. Mezi relevantní faktory, které mohou napomoci při rozhodnutí, patří zejména přezkoumání,
zda smluvní strana má relativně větší
kontrolu2 nad alokovaným rizikem
a zda má finanční způsobilost přijmout
alokované riziko. Samozřejmě, že toto
posouzení je ve své podstatě subjektivní
Controlled foreign corporation rules (CFC rules) jsou pravidla, která zamezují vyvádění zisků do dceřiných společností v zemích s nižším zdaněním. Obecně jsou pravidla CFC aplikována, pokud je splněn určitý vlastnický podíl na
kontrolované společnosti a vykonává se pasivní činnost.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
REVIZE SMĚRNICE OECD O PŘEVODNÍCH CENÁCH
a vždy by mělo být učiněno velmi opatrně ve světle skutečností a okolností
daného případu.
PŘÍKLAD
Alokace a kontrola rizika
Ovládající společnost angažuje smluvního
výrobce pro výrobu určitého výrobku
s využitím její vlastní technologie. Mezi
stranami je smluvní dohoda: ovládající
společnost garantuje smluvnímu výrobci
odkup 100 % výrobků, které budou vyrobeny v souladu s technickými specifikacemi a návrhy poskytnutými ze strany ovládající společnosti a dle výrobního plánu
stanovujícího objemy a načasování dodávek výrobků. Oproti tomu smluvní výrobce obdrží garantovanou odměnu bez
ohledu na výsledek prodeje ovládající
společností a ceny výrobků na trhu.
I přesto, že smluvní výrobce zajišťuje výrobní činnost, ovládající společnost realizuje relevantní rozhodnutí – za účelem
kontroly svého rizika – např. o angažování smluvního výrobce, o druhu vyráběných výrobků, o technické specifikaci,
o objemu výroby, o načasování dodávky
atd. Ovládající společnost posuzuje výsledek výrobní činnosti včetně kontroly kvality, nese tržní riziko či riziko skladových zásob. Smluvní výrobce nese riziko ztráty
klienta, riziko pokuty v případě nedodržení kvalitativních či jiných požadavků ze
strany ovládající společnosti.
Na základě přezkoumání smluvních podmínek vyplynulo, že ovládající společnost
má kontrolu nad alokovaným rizikem.
3. Jaké jsou důsledky alokace rizika. Realokace rizik může vést k pozitivním
i negativním důsledkům pro postupitele i nabyvatele. Obecně by smluvní
2
strana měla jednak nést náklady na řízení či zmírňování alokovaného rizika
a náklady vzniklé alokací rizika na základě aplikace národních účetních
a daňových předpisů (ocenění majetku, účtování rezerv atd.), jednak obdržet odměnu v podobě zvýšeného výnosu. Důležité je zhodnotit, zda je
riziko ekonomicky významné, tedy zda
nese významný ziskový potenciál,
a zda jeho realokace vysvětluje podstatnou realokaci ziskového potenciálu. Navíc volba metody pro stanovení
převodních cen by měla vycházet
z alokací rizika mezi smluvními stranami, z analýzy vykonávaných funkcí
a používaného majetku. Na základě
principu tržního odstupu se tedy neočekává převedení ekonomicky nevýznamného rizika, výměnou za podstatné snížení ziskového potenciálu.
PŘÍKLAD
Alokace rizika v souladu s principem tržního odstupu
Výrobce v zemi A má sdružené distributory v zemi B. Daňový správce v zemi A prověřuje řízené transakce výrobce, včetně
alokace rizika nadbytečných skladových
zásob na výrobce. Toto riziko je podstatné, a proto daňová správa prověřuje
smluvní podmínky, zda mají ekonomickou
podstatu a zda jsou v souladu s principem
tržního odstupu. Skutečné jednání stran
odpovídá smluvním podmínkám, tj. výrobce nese dané riziko.
Při určení, zda alokace rizika splňuje princip
tržního odstupu, daňová správa prověřuje,
zda existují srovnatelné nezávislé transakce s obdobnou alokací rizika. V případě,
že ano, daňová správa nezpochybňuje
alokaci rizika. V opačném případě, pokud
neexistují, je tato skutečnost důvodem
Kontrola je chápána jako schopnost činit rozhodnutí o přijetí daného rizika a rozhodnutí o tom, zda a jak dané riziko řídit. Existují však rizika, nad kterými není možné vést kontrolu, za těchto okolností je kontrola nad rizikem irelevantní faktor pro určení, jestli je alokace v souladu s principem tržního odstupu.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
25
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
pro bližší šetření ekonomické logiky řízeného distribučního uspořádání. Prověřuje
se, která ze stran má větší kontrolu nad
tímto rizikem a která ze stran má finanční
způsobilost přijmout dané riziko v době
jeho alokace.
A. Daňový správce po bližším šetření dospěl k závěru, že daná alokace rizika na
výrobce byla komerčně racionální, neboť
výrobce má relativně větší kontrolu nad
tímto rizikem (rozhoduje o množství výrobků nakupovaných ze strany distributorů). Alokace rizika je respektována.
B. Daňový správce po bližším šetření dospěl k závěru, že smluvní ujednání včetně
alokace rizika se liší od ujednání, které by
realizovaly nezávislé strany, tj. za srovnatelných okolností by nezávislý výrobce dané riziko nepřijal. Daňová správa se snaží
o přijatelné řešení prostřednictvím úpravy
cen anebo může napadnout závazek výrobce odkoupit zpět neprodané skladové
zásoby – zpětně převést alokované riziko
na distributory (toto je možné pouze ve
výjimečných případech).
Kompenzace
za restrukturalizaci – část II
Nejprve se směrnice o převodních cenách
zabývá chápáním samotné restrukturalizace a principem tržního odstupu. Rozhodnutí o tom, zda transakce podnikové restrukturalizace je v souladu s principem tržního
odstupu, vychází z pravidla ze srovnávací
analýzy, tj. analýzy vykonávaných funkcí,
užívaného majetku a podstoupených rizik
včetně smluvních podmínek, ekonomických okolností a podnikatelských strategií.
V případě, že jsou identifikovány srovnatelné nezávislé transakce, zaměřuje se srovnávací analýza i na hodnocení spolehlivosti
či případných úprav srovnatelnosti. V opačném případě se i přesto určuje soulad s principem tržního odstupu a přezkoumávají se:
26
1. Restrukturalizační transakce, funkce,
majetek a rizika před restrukturalizací
a po ní.
2. Obchodní důvody pro restrukturalizaci a očekávané přínosy včetně synergií.
3. Ostatní možnosti, které mají strany
reálně k dispozici pro pochopení příslušných postojů stran.
Následně se směrnice o převodních cenách věnuje samotným realokacím
v rámci restrukturalizace, která může zahrnovat realokaci ziskového potenciálu,
realokaci rizik včetně ziskového potenciálu,
převody hmotného majetku, nehmotného
majetku, převody činností (pokračujícího
podniku, ať ztrátového či ziskového), outsourcing a ukončení či významnou změnu
stávajícího ujednání. Obecně, při aplikaci
principu tržního odstupu na podnikové
restrukturalizace se aplikuje princip srovnání s nezávislými subjekty, přičemž žádný nezávislý subjekt by nepřistoupil k odejmutí jeho ziskového potenciálu, aniž by
mu za to nenáležela kompenzace. Nicméně směrnice o převodních cenách přímo
uvádí, že nezávislý podnik nutně neobdrží kompenzaci/odměnu, pokud má změna jeho podnikatelských ujednání za následek snížení ziskového potenciálu nebo
očekávaných budoucích zisků a současně
změnu rizikově-averzního profilu subjektu.
PŘÍKLAD
Realokace rizik a ziskového potenciálu
Plnohodnotný distributor podniká na své
vlastní riziko v rámci dlouhodobého
smluvního ujednání. Na základě jeho práv
v rámci dlouhodobé smlouvy má reálně
dostupnou možnost přijmout či odmítnout přeměnu na distributora s nízkými
riziky pracujícího pro sdružený zahraniční
podnik. Odměna za tuto transformovanou distribuční činnost se odhaduje jako
stabilní zisk ve výši 2 % ročně, zatímco
zbylý ziskový potenciál související s riziky
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
REVIZE SMĚRNICE OECD O PŘEVODNÍCH CENÁCH
by byl alokován na sdružený zahraniční
podnik. Restrukturalizace proběhla pouze
prostřednictvím změny stávajících smluvních ujednání (bez převodu majetku).
Distributor zvažuje, zda mu nové ujednání (odměna v rámci post-restrukturalizačních transakcí a kompenzace za samotnou restrukturalizaci) přinese stejný či
větší užitek než jeho reálné alternativy.
Pokud by nepřinesla, vypovídá to o tom,
že post-restrukturalizační ujednání je
špatně nastaveno z hlediska ceny anebo
je nutná dodatečná kompenzace.
Sdružený podnik polemizuje, do jaké míry
je distributor ochoten přijmout na základě
principu tržního odstupu rizika v situacích,
kdy bude realizovat stejnou činnost v nové
pozici – jako distributor s nízkými riziky.
Odpověď závisí na právech a ostatním
majetku smluvních stran, na ziskovém potenciálu distributora a jeho sdruženého
podniku s oběma podnikatelskými modely (plnohodnotný a nízkorizikový distributor), na očekávané době trvání nového
ujednání, například:
A. Očekávaný ziskový potenciál plnohodnotného distributora se odhaduje na základě historických údajů v rozpětí –2 % až
6 % – za této situace se distributor vzdá
ziskového potenciálu při významné nejistotě za relativně nízký stabilní zisk. To, zda
by tak jednala nezávislá strana, závisí
na očekávaném výsledku, na ochotě podstupovat rizika, na reálně dostupných
alternativách, na možné kompenzaci za
restrukturalizaci.
B. Očekávaný ziskový potenciál plnohodnotného distributora se odhaduje na základě historických údajů v rozpětí 5 % až
10 % – za této situace je nepravděpodobné, že by nezávislé subjekty souhlasily
s realokací rizik a souvisejícího ziskového
potenciálu bez další kompenzace, pokud
by měly další alternativy.
V případě převodu pokračujícího podniku, tj. převodu majetku společně se
schopností vykonávat funkce a nést určitá
rizika, by ocenění takového převodu mělo
odrážet všechny hodnotné součásti, které
by za podobných okolností byly odměněny mezi nezávislými stranami. Stanovená
kompenzace, jejíž výše se opírá o standardní metody oceňování podniku, by
měla vycházet raději z porovnání transakcí
o prodeji podniku mezi nezávislými stranami nežli o prodeji izolovaného majetku.
Mimo jiné v případě outsourcingu, kdy
entita dobrovolně podstoupí restrukturalizaci a nese její související náklady výměnou za očekávané úspory, nedochází ke
kompenzaci, tzn. pokud outsourcing má
ekonomickou racionalitu v podobě snížení nákladů a následného zvýšení zisku, nebude se jednat o zdanitelnou transakci.
Kromě toho podniková restrukturalizace
v podobě ukončení/podstatné změny stávajícího smluvního vztahu může mít za
následek utrpění určité újmy (např. odpisy majetku, ukončení pracovních smluv),
nákladů na úpravy provozů a/nebo častěji ztráty ziskového potenciálu, která souvisí se změnou rizikových profilů. Zde vyvstává otázka, zda by se nezávislé strany
za podobných okolností dohodly na odškodnění a jak by bylo určeno. Nicméně
se nepředpokládá, že by tento typ
restrukturalizace opravňoval k tržnímu
odškodnění. Pro účely oprávněnosti tržního
odškodnění se posuzují okolnosti v době
restrukturalizace, a to práva a aktiva stran
včetně dostupných alternativ. Pro tyto
účely jsou důležité následující podmínky:
1. Zda je ukončené/neprodloužené či
podstatně změněné ujednání formálně zachycené v písemné podobě
a obsahuje klauzuli o odškodnění.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
27
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Pokud ano, hodnotí se dodržení
smluvního ujednání a případné zahrnutí klauzule. Obecně, u nezávislých
podniků rozdílné zájmy stran, které
u sdružených podniků nemusí existovat, zajišťují dodržení smluvních
podmínek.
2. Zda jsou podmínky smlouvy a existence/neexistence klauzule o odškodnění v souladu s principem tržního odstupu. Zda by nezávislé strany
za podobných okolností smlouvu uzavřely. Pokud by srovnatelné údaje
transakce prokázaly podobnou klauzuli o odškodnění, bude klauzule
v rámci řízené transakce splňovat princip tržního odstupu. V případě neexistence srovnatelných dat se rozhoduje,
zda by se nezávislé strany na dané
klauzuli dohodly.
3. Zda jsou práva na odškodnění stanovena v rámci komerční legislativy nebo zvykového práva. Platná komerční
legislativa nebo zvykové právo poskytují užitečné informace o právech na odškodnění a podmínkách/ustanoveních,
které lze očekávat u konkrétních smluv,
aniž by byly uvedeny smluvně. Nepředpokládá se, že by sdružený podnik vedl soudní spor o odškodnění.
4. Zda by na základě principu tržního
odstupu jiná strana byla ochotna odškodnit stanu trpící újmu v souvislosti s ukončením/podstatnou změnou
ujednání. Odpověď by měla vycházet
z posouzení skutečností a okolností
konkrétního případu, a to především
práv a ostatního majetku smluvních
stran, ekonomických odůvodnění pro
ukončení, určení očekávaných přínosů
jednotlivých stran z ukončení a reálně
dostupných alternativ.
PŘÍKLAD
Odškodnění
Výrobní smlouva uzavřená mezi dvěma
sdruženými podniky (A a B) je vypovězena ze strany A, která si zajistila výrobní
činnost od jiného sdruženého výrobního
podniku (C). Pokud by byla transakce realizována mezi nezávislými stranami, mohl by subjekt B požadovat odškodnění za
utrpěnou újmu z ukončení. Odškodnění
by nesl subjekt A, C nebo mateřský podnik (D), a to na základě hodnocení smluvních podmínek mezi A a B, případně
i smluvních podmínek C a D. Dále je podstatné, zda by subjekty dle principu tržního odstupu byly ochotny uhradit dané
odškodnění:
A. Subjekt A by uhradil odškodnění, pokud by mu ukončení smlouvy s B umožnilo realizovat úspory nákladů.
B. Subjekt C by uhradil odškodnění jako
vstupní poplatek za získání výrobní činnosti pro subjekt A.
C. Subjekty A a C se o náklady na odškodnění podělí.
D. Ani subjekt A ani C neočekává se změnou dostatečné užitky, proto nejsou
ochotny nést náklady na odškodnění.
E. Subjekt D ponese náklady na odškodnění, neboť ukončení činnosti B je v součástí celoskupinové restrukturalizace za
účelem realizace synergií na úrovni celé
skupiny a subjektu B neplyne z těchto
synergií žádný užitek.
■
Ing. Veronika Solilová, Ph.D.
Vystudovala Provozně ekonomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně, kde získala i titul Ph. D.
Od března 2010 působí jako akademický pracovník na Ústavu účetnictví a daní Mendelovy
univerzity v Brně. Ve své vědecko-výzkumné činnosti se zaměřuje na problematiku
mezinárodního zdanění, a to konkrétně na transfer pricing (převodní ceny). Pravidelně publikuje
v odborném tisku a přednáší.
28
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
Konsolidační celek
podle naší úpravy účetnictví
Vladimír Zelenka
V letošním březnovém a dubnovém čísle časopisu jsme se věnovali
problematice vymezení konsolidačního celku podle mezinárodních
standardů účetního výkaznictví (IFRS). Považujeme za vhodné
věnovat pozornost rovněž pravidlům, která pro danou oblast
stanovují naše účetní předpisy a standardy.
Povinnost
sestavit konsolidovanou
účetní závěrku
Konsolidovaná
účetní závěrka
Konsolidovaná účetní závěrka je v zákoně
o účetnictví vymezena jako účetní závěrka
sestavená a upravená metodami konsolidace. Je zřejmé, že toto není vymezení
podstaty konsolidované účetní závěrky,
neboť vymezit určitý fenomén výčtem
metodických nástrojů, pomocí nichž tento fenomén vzniká, je nedostatečné.
V jedné z prováděcích vyhlášek k zákonu o účetnictví (konkrétně vyhlášky
č. 115/2002 Sb.) je vymezení konsolidované závěrky o poznání důkladnější. Uvádí
se tam, že „konsolidovanou účetní závěrkou se rozumí účetní závěrka ekonomického seskupení účetních jednotek, která
slučuje stav majetku a závazků a dosažené
výsledky hospodaření mateřské společnosti (ovládající osoby) s její podílovou
účastí v dceřiných společnostech, přidružených společnostech, společných podnicích (ovládané osoby), ve kterých vykonává přímo nebo nepřímo rozhodující nebo
podstatný vliv“.
Konsolidovanou účetní závěrku podle
IFRS jsou povinny podle našeho zákona
o účetnictví sestavit konsolidující účetní
jednotky, které jsou emitenty cenných papírů přijatých k obchodování na regulovaném trhu se sídlem v členských státech
Evropské unie. Ostatní konsolidující účetní jednotky pro sestavení konsolidované
závěrky IFRS použít mohou.
V této souvislosti stojí za zmínku skutečnost vyplývající z poslední novely zákona
o účetnictví, že konsolidovaná účetní jednotka zahrnutá do konsolidačního celku
sestavujícího konsolidovanou účetní závěrku podle IFRS má možnost volby vést
účetnictví a vykazovat rovněž podle IFRS.
Okruh skupin konsolidovaných podle
českých předpisů a standardů není příliš
široký. Větší skupiny jsou u nás obvykle
konsolidovány podle IFRS. Přesto v současnosti existují i relativně velké skupiny,
které jsou konsolidovány podle našich
předpisů a standardů. To je důvod, proč
se v tomto krátkém článku věnujeme
problematice vymezení konsolidačního
celku podle našich předpisů a standardů.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
29
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
Vymezení konsolidačního celku podle našich účetních předpisů vyplývá ze zákona
o účetnictví č. 563/1991 Sb. ve znění po
poslední novele č. 410/2010 Sb., z vyhlášky č. 500/2002 Sb. ve znění po poslední novele č. 419/2010 Sb. a z Českého účetního standardu č. 020 v aktuálním
znění. Zmíněná vyhláška i standard 020
jsou určeny podnikatelským subjektům
mimo banky a jiné finanční instituce a pojišťovny. Vymezením konsolidačního celku
se zabývají i prováděcí vyhlášky pro banky
(501/2002 Sb.) a pojišťovny (502/2002
Sb.) a příslušné české účetní standardy
pro banky a jiné finanční instituce (ČÚS
115) a pro pojišťovny (ČÚS 223). V dalším textu se budeme zabývat zejména vymezením konsolidačního celku konsolidujícími účetními jednotkami, které nejsou
bankovními (a dalšími finančními) a pojišťovacími podnikatelskými subjekty.
Míry vlivu
Dle zákona o účetnictví mají povinnost sestavit konsolidovanou účetní závěrku obchodní společnosti, které jsou ovládajícími
osobami („konsolidující účetní jednotky“), s výjimkou ovládajících osob, které
vykonávají společný vliv. Účetní jednotky,
které jsou osobami ovládanými (kromě
těch, v nichž je vykonáván společný vliv),
tzv. „konsolidované účetní jednotky“, osobami pod společným vlivem, tzv. „účetní
jednotky pod společným vlivem“ a osobami pod podstatným vlivem, tzv. „přidružené účetní jednotky“, jsou podrobeny
konsolidaci.
Je zřejmé, že se v účetních předpisech záměrně objevila terminologie používaná
v obchodním zákoníku, konkrétně § 66a,
kde je vymezeno ovládání, které je v účetních předpisech označované jako rozhodující vliv. Obchodní zákoník ve zmíněném
paragrafu uvádí, že „ovládající osobou je
osoba, která fakticky nebo právně vykonává
30
přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na
řízení nebo provozování podniku jiné
osoby“. Pokud je ovládající osobou společnost, je označena za mateřskou společnost, je-li ovládaná osoba společností, jde
o dceřinou společnost. Ovládající osobou
je dle obchodního zákoníku vždy osoba,
která:
a) je většinovým společníkem (to neplatí,
jestliže je ovládající osoba určena podle ustanovení písm. b),
b) disponuje většinou hlasovacích práv
na základě dohody uzavřené s jiným
společníkem nebo společníky, nebo
c) může prosadit jmenování či volbu nebo
odvolání většiny osob, které jsou statutárním orgánem nebo jeho členem,
anebo většiny osob, které jsou členy
dozorčího orgánu právnické osoby,
jejímž je společníkem.
Dále je ve stejném paragrafu obchodního
zákoníku uvedeno, že „osoby jednající ve
shodě, které společně disponují většinou
hlasovacích práv na určité osobě, jsou
vždy ovládajícími osobami“. Velice důležité je ustanovení, v němž se uvádí, že „není-li prokázáno, že jiná osoba disponuje
stejným nebo vyšším množstvím hlasovacích práv, má se za to, že osoba, která disponuje alespoň 40 % hlasovacích práv na
určité osobě, je ovládající osobou, a že
osoby jednající ve shodě, které disponují
alespoň 40 % hlasovacích práv na určité
osobě, jsou ovládajícími osobami“.
Z výše uvedeného je zřejmé, že vymezení
rozhodujícího vlivu je podle našich předpisů ve srovnání s aktuální úpravou IFRS
odlišné. Náš obchodní zákoník tuto míru
vlivu vymezuje spíše stanovením arbitrárních pravidel než pomocí rámcové koncepce, jakou představuje „control concept“ v IFRS. Některé rysy rozhodujícího
vlivu jsou obdobné (převaha hlasovacích
práv nad právním vlastnictvím, dispozice
většinou na vrcholovém orgánu). Zásadním
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
KONSOLIDAČNÍ CELEK PODLE NAŠÍ ÚPRAVY ÚČETNICTVÍ
rozdílem je kritérium 40 % hlasovacích
práv, pokud jiná jednotka nedisponuje minimálně stejným procentem hlasovacích
práv. Toto kritérium je naprosto arbitrární
a nelze ho dostatečně exaktně odůvodnit.
Vede k tomu, že se v konsolidacích podle
našich předpisů často za rozhodující vliv
považuje už dispozice 40 % hlasovacích
práv. IFRS možnost rozhodujícího vlivu
při držbě 50 % a méně nevylučují, avšak
specifikují čtyři okolnosti, kdy tomu tak
může být. Kritérium 40 % hlasovacích
práv nikde v IFRS obsaženo není.1
přidružené, pokud se taková konsolidovaná účetní závěrka bude sestavovat. Rámcový rozsah konsolidačního celku je tedy
podle našich předpisů obdobný jako
podle IFRS.
Společný vliv znamená, že jednotka z konsolidačního celku spolu s jednou nebo více jednotkami nezahrnutými do konsolidačního celku ovládají jinou jednotku.
Kvalitativní i kvantitativní rysy ovládání
jsou v takovém případě míněny ve stejném duchu jako u rozhodujícího vlivu. Vymezení společného vlivu podle našich
předpisů se od pravidel obsažených
v IFRS odlišuje stejně, jak bylo popsáno
výše u rozhodujícího vlivu.
V případě, že ke konci účetního období
úhrn za konsolidující účetní jednotku
a konsolidované účetní jednotky zahrnuté
do konsolidačního celku nepřekročil nebo
nedosáhl alespoň dvou velikostních kritérií z dále uvedených tří kritérií, nemusí
konsolidující účetní jednotka sestavovat
konsolidovanou účetní závěrku. Zmíněnými třemi velikostními kritérii jsou:
aktiva v brutto hodnotě (tj. před
oprávkami a opravnými položkami)
celkem 350 mil. Kč,
roční čistý obrat (tj. výnosy snížené
o prodejní slevy) celkem 700 mil. Kč a
průměrný přepočtený stav zaměstnanců během období celkem více než 250.
Podstatný vliv je významný vliv na řízení
nebo provozování podniku, který není rozhodujícím ani společným vlivem. Není-li
prokázán opak, předpokládá se, že je
představován nejméně 20 % hlasovacích
práv. Vymezení podstatného vlivu podle
IFRS je podobné, avšak nezdůrazňuje se
zde vliv na řízení a provozování podniku,
nýbrž moc účastnit se relevantních rozhodování o přidružené jednotce.
Konsolidační celek
Konsolidační celek dle zákona o účetnictví
a prováděcích vyhlášek tvoří konsolidující
účetní jednotka a konsolidované účetní
jednotky. Do konsolidované účetní závěrky se však zahrnují rovněž účetní jednotky
pod společným vlivem a účetní jednotky
1
Osvobození od konsolidace
Odlišně ve srovnání s IFRS je vymezeno
osvobození od konsolidace. Naše účetní
předpisy umožňují nesestavit konsolidovanou účetní závěrku za následujících
okolností.
Tato možnost osvobození neplatí pro
banky, pojišťovny a pro emitenty cenných
papírů registrovaných na regulovaném
trhu cenných papírů se sídlem v EU.
Ve vyhlášce č. 500/2002 Sb. v aktuálním
znění je podrobně upravena možnost
osvobození od konsolidace v případě, že
je konsolidující účetní jednotka (mateřská
jednotka) zároveň konsolidovanou účetní
jednotkou (dceřinou jednotkou) jiné mateřské jednotky řídící se právem Evropské
unie. Osvobození je možné, když:
Podrobnější informace viz autorův článek Konsolidační celek dle IFRS – Výklad v čísle 3/2011 časopisu a článek
Konsolidační celek dle IFRS – Ilustrativní příklad a situace v čísle 4/2011 časopisu.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
31
MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING
konsolidující jednotka drží veškeré akcie nebo podíly konsolidované jednotky, nebo
drží alespoň 90 % akcií nebo podílů konsolidující jednotky, přičemž nesestavení
konsolidované závěrky schválili ostatní
vlastníci konsolidované jednotky, nebo
drží méně než 90 % akcií nebo podílů
konsolidující jednotky a ostatní vlastníci nepožádají nejpozději 6 měsíců
před koncem účetního období o sestavení konsolidované závěrky. To se týká
akcionářů, kteří drží alespoň 10% podíl, nebo ostatních společníků, kteří
drží nejméně 20 %.
Tato možnost osvobození se nedá uplatnit v případě, že se konsolidovaná účetní
závěrka sestavuje za účelem podat informace zaměstnancům nebo jejich zástupcům podle zvláštního předpisu nebo na
žádost správních nebo soudních orgánů
pro jejich potřeby.
Dále není možné toto osvobození použít
v případě účetních jednotek, které jsou
emitenty cenných papírů přijatých k obchodování na regulovaném trhu cenných
papírů se sídlem v Evropské unii.
Vyloučení z konsolidace
Do konsolidačního celku nemusí být zahrnuty podle našich předpisů konsolidované jednotky,
u nichž není podíl na konsolidačním
celku významný z hlediska poskytnutí
věrného a poctivého obrazu a finanční
situace ;konsolidačního celku pokud je
u dvou či více takových konsolidujících
jednotek úhrnný podíl na konsolidačním celku významný, musí být do konsolidačního celku zahrnuty, nebo
u nichž dlouhodobá omezení významně brání konsolidující účetní jednotce
v nakládání s majetkem konsolidované
jednotky nebo v jejím řízení, nebo
32
nelze-li bez prokazatelně nutných nepřiměřených nákladů nebo bez prokazatelně zbytečného zdržení získat
informace nutné pro sestavení konsolidované závěrky, nebo
jsou-li akcie nebo podíly konsolidovaných jednotek drženy výhradně za
účelem jejich prodeje.
Obdobná pravidla se přiměřeně použijí
i pro zahrnutí účetních jednotek pod společným vlivem.
Přidružené jednotky nemusí být zahrnuty
do položek konsolidované závěrky, pokud
je podíl konsolidující účetní jednotky na
vlastním kapitálu přidružené jednotky nevýznamný s ohledem na věrný a poctivý
obraz a zobrazení finanční situace konsolidované skupiny.
Konsolidace není povinná rovněž tehdy, pokud její sestavení nenaruší poskytnutí věrného a poctivého obrazu předmětu účetnictví
a finanční situace konsolidačního celku, tzn.
když konsolidující účetní jednotka ovládá
konsolidované účetní jednotky, které jsou
samostatně i v úhrnu nevýznamné.
Naše účetní předpisy explicitně uvádějí
řadu okolností, za nichž je možné konsolidovanou společnou nebo přidruženou
účetní jednotku vyloučit z konsolidace. To
je blízké pojetí, které bylo uplatňováno
v dřívějších, dnes již neplatných zněních
některých mezinárodních účetních standardů (IAS 27, 28 a 31)1.
Závěr
Vymezení konsolidačního celku podle našich účetních předpisů a standardů obsahuje podobná pravidla s IFRS. Existují
však i podstatné rozdíly, k nimž lze zařadit
například:
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
KONSOLIDAČNÍ CELEK PODLE NAŠÍ ÚPRAVY ÚČETNICTVÍ
ne zcela důsledně aplikovaný „control
concept“1 v naší účetní legislativě,
podřízenost pravidel pro vymezení
konsolidačního celku obchodnímu
zákoníku bez ohledu na to, že účetní
výkaznictví je v oblasti konsolidací
účetních závěrek svébytným a konsistentním modelem,
převaha formálně právních požadavků
nad ekonomickou podstatou,
zahrnutí možností pro vyloučení z konsolidace odpovídající dřívějším, dnes
již neplatným požadavkům IFRS atd.
■
doc. Ing. Vladimír Zelenka, Ph.D.
Je členem katedry finančního účetnictví a auditingu VŠE v Praze, kde je garantem kurzů
Konsolidovaná účetní závěrka, Účetnictví bank a finančních nástrojů a Pokročilé účetnictví.
Auditorem je od roku 1995. V současnosti je členem Výkonného výboru Komory auditorů ČR
a předsedou Výboru pro veřejný sektor KAČR. Je také členem Výboru pro veřejný sektor
Mezinárodní federace účetních (FEE), členem Evropské účetní asociace (EAA) a Americké účetní
asociace (AAA). Věnuje se rovněž poradenské a lektorské činnosti.
Peněžní prostředky a cenné papíry v účetnictví
podnikatelů
Jiří Strouhal
260 stran
cena 295 Kč
vazba pevná
KNIŽNÍ TIP
Publikace je zaměřena na zachycení finančního majetku v účetnictví
podnikatelů. Je rozdělena do tří částí: první se věnuje oceňování aktiv
v obecné rovině, ať již z pohledu českých pravidel, tak podle
mezinárodních standardů IFRS; druhá část je zaměřena na účtování
peněžních prostředků (hotovost, ceniny, peníze na účtu, krátkodobé
vklady), jakož i bankovních úvěrů. Stěžejní třetí část se zaobírá
účtováním a oceňováním cenných papírů, zejména pak akcií,
dluhopisů, směnek a derivátových kontraktů. Pro úplnost je zde
nastíněno nejen účtování investorů, ale i emitujících účetních jednotek,
jakož i základní pravidla pro vykazování podle standardů IFRS.
Celý text je vysvětlen na celé řadě praktických příkladů, na nichž je
zároveň naznačen dopad jednotlivých transakcí na rozvahu společnosti.
Součástí publikace je platné znění legislativy pro danou oblast a překladový můstek klíčových účetních pojmů do anglického jazyka.
Publikaci lze objednat na www.wkcr.cz, email [email protected], tel. 246 040 400 nebo na adrese
Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3. Při osobním nákupu přímo
v nakladatelství získáte slevu 15 %.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
33
Lean management
Cesta a způsob, jak být efektivní
Peter Debnár
Existují dva základní způsoby, kterými můžeme rozvíjet a zlepšovat
náš podnikatelský systém. První způsob je zaměřen na externí prostředí a primárně orientován na trh, zákazníka a externí výkonnost
– vývoj nových produktů, pronikání na nové trhy, inovace podnikatelského systému apod. Druhý způsob je orientovaný na interní
prostředí firmy – redukce nákladů, zlepšování procesů, zvyšování
interní výkonnosti apod. Ideální samozřejmě je, když se nám daří
kombinovat oba způsoby.
Právě pro oblast, ve které se soustřeďujeme na náklady a interní prostředí firmy, se
dají vhodně využívat principy a nástroje
lean managementu. Lean management
není nový pojem. Poprvé byl použit v souvislosti s podnikatelským systémem
v 80. letech minulého století v rámci studie
34
Druhá revoluce v automobilovém průmyslu, kterou publikoval Massachusetts
Institute of Technology. Tato studie poskytla mnoho důkazů o vyspělosti japonských průmyslových podniků v oblasti
produktivity, flexibility a kvality. Závěr
spočíval hlavně v tom, že americké
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
LEAN MANAGEMENT
a evropské firmy velmi zaostávají. Zajímavé
je, že v Japonsku se s tímto pojmem vůbec
nesetkáme. V Japonsku spíše znají pojem
TPS (Toyota production system), Toyota
Way apod. U nás se zase setkáme s názvy
jako je štíhlý podnik, štíhlá výroba aj.
Existuje mnoho definic štíhlosti. Ta, která
tento pojem vystihuje nejlépe – štíhlý management, je paradigma, respektive způsob myšlení o procesech. Je to filozofie,
která zkracuje průběžný čas realizace produktu nebo služby tím, že eliminujeme
Proč potřebujeme flexibilní systém:
Je příliš složité předpovídat požadavky
zákazníků.
Krátké životní cykly a kolísavé požadavky.
Variabilní výroba a malé dávky.
Rychlost dodávky.
Zákaznicky orientovaná výroba.
Individualizace produktů.
Recyklace produktů.
Služby zákazníkům atd.
všechno plýtvání a ztráty. Naším cílem je
dodávat produkty nebo služby včas, při
vysoké kvalitě a nízkých nákladech.
Štíhlý podnik se soustřeďuje kromě jiného
na flexibilitu, která je jednou ze základních charakteristik podnikatelského systému. Myslím si, že můžeme flexibilitu zařadit mezi významné konkurenční výhody.
Flexibilita produkčního systému znamená
schopnost realizovat dané nebo budoucí
spektrum produktů v libovolném pořadí
a množství.
Plýtvání
První předpoklad, jak
správně pochopit štíhlost
Plýtvání v procesech můžeme definovat
jako činnosti, které přidávají náklady k výrobku nebo službě bez toho, aby zvyšovaly jejich hodnotu. Plýtvání je všechno, co
nám zákazník nechce uznat jako hodnotu
a zaplatit.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
35
TRENDY A ANALÝZY
Existuje osm základních forem plýtvání:
Nadprodukce – ležáky; větší množství,
než zákazník objedná.
Čekání – chybějící materiál nebo personál, poruchy atd.
Zbytečná přeprava materiálu – špatně vedený sklad, mezisklady.
Nesprávné postupy – např. nadbytečné operace, chod strojů naprázdno
atd.
Plýtvání ve výrobě
Roční ztráta
cca 2000 Nhod./rok
a finanční ztráta víc než
3 mil. Kč ročně
36
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
LEAN MANAGEMENT
Vysoké zásoby – vázaný kapitál, skladovací plochy, ale také např. nepotřebné dokumenty.
Zbytečné činnosti – pracovník si sám
shání materiál nebo výrobní pomůcky
apod.
Poruchy ve výrobě – prostoje, ztráty
ve výrobě apod.
Nevyužitý potenciál zaměstnanců –
– mnozí pracovníci mají nápady, jak
zlepšovat procesy, ale nedokážeme je
správně využít.
Plýtvání v procesech nám způsobuje dodatečné náklady, nízkou produktivitu,
dlouhou průběžnou dobu aj.
Plýtvání v administrativě
Ztráta cca 2 hod./den
a cca 720 Kč denně
Štíhlý podnik
– jak ho správně
definovat?
Pod štíhlým podnikem si můžeme představit souhrn principů, metod a postupů,
které směřují k naplnění vize, hodnot
a strategie firmy. Představuje nástroj pro
realizaci podnikatelské strategie.
Štíhlý podnik si můžeme představit jako
chrám, který má jednotlivé pilíře. Základním
pilířem je kultura realizace a koncentrace
na cíle. V tomto pilíři se soustřeďujeme na
pracovníky a na realizaci našich klíčových
aktivit – projektové řízení, týmovou práci,
systém motivace, rozvoj podnikové kultury apod. Druhým významným pilířem je
štíhlá výroba nebo štíhlá realizace zakázky. V tomto případě jde o soubor nástrojů
a principů, kterými se snažíme zlepšovat
všechny procesy, které souvisí s realizací
naší zakázky. Cílem je mít stabilní, flexibilní a standardizovanou výrobu. Třetím pilířem je štíhlá logistika a materiálový
tok. V tomto pilíři se soustřeďujeme na
pohyb materiálu a informační tok. Cílem
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
37
TRENDY A ANALÝZY
je optimalizace průběžné doby realizace
zakázky a eliminace zbytečných zásob.
Čtvrtým pilířem je štíhlá administrativa.
Každá činnost v servisních (údržba, technická příprava výroby, technologie apod.)
a v administrativních (ekonomika, personální apod.) týmech podléhá pravidlům
eliminace plýtvání a pravidlům zkracování
průběžné doby. V tomto pilíři se například
soustřeďujeme na zkracování času náboru
zaměstnanců, zkracování účetní uzávěrky,
zjednodušení odpisování práce apod. Závěrečným pilířem je štíhlý vývoj výrobku.
Cílem je organizovat vývoj tak, abychom
realizovali vývojové projekty v co nejkratším čase a za co nejnižší náklady.
Implementací jednotlivých pilířů může
podnik uspořit významné náklady. Samozřejmě záleží na zkušenosti s podobnými
aktivitami. Z naší zkušenosti však můžeme vycházet z tabulky.
Tab. 1: Přehled přínosů implementace pilířů štíhlého podniku
počet zlepšení /
/ počet pracovníků
počet zlepšovatelů /
/ počet pracovníků
(%)
přínosy / počet
pracovníků / rok
(EUR)
práh fungování
systému
0,1
5–10
100–250
dobře fungující
systém
0,2–0,5
10–25
250–800
světová třída
0,5 a víc
25 a víc
800 a víc
API – Akademie produktivity a inovací, s. r. o.
Poskytuje komplexní konzultační a vzdělávací služby v oboru průmyslové
inženýrství a konceptu LEAN. Svým partnerům pomáhá budovat schopnost
kontinuálně zvyšovat konkurenceschopnost jejich výrobků a služeb. Společnost
API uplatňuje ojedinělý přístup k řešení problémů, který je založený na synergii
současné aplikace nejmodernějších metod a budování dovedností lidí. API
pracuje na základě úzkého propojení praxe průmyslových podniků a nejnovějších
trendů v oblasti průmyslového inženýrství a inovací.
38
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
LEAN MANAGEMENT
Na závěr bych Vám představil několik důležitých pravidel, které byste měli dodržovat pro úspěšnou implementaci těchto
principů. Na úvod si jasně definujte, co je
váš produkční systém a jaké jsou jeho cíle.
Nezapomeňte se učit od nejlepších, udělejte si benchmarking a pracujte s dlouhodobou strategií. Tyto principy se nedají
implementovat v průběhu jednoho ani
dvou let. Znám firmy, které jsou po 10 letech implementace ještě stále na začátku.
Musíte si uvědomit, že změnit podnikovou kulturu není možné za krátký čas.
Řiďte celý proces jako projekt a zrealizujte podpůrné tréninky a osvětu. Při osvětě
se soustřeďte na objasňování základních
pojmů a plýtvání.
■
Ing. Peter Debnár, MEng.
Je jednatelem a manažerem projektového týmu společnosti API – Akademie produktivity
a inovací, s. r. o. Je absolventem Žilinské univerzity, katedry průmyslového inženýrství v Žilině.
Mezi jeho profesní zaměření patří štíhlý podnik, value stream mapping, 5S, vizuální podnik, TPM
– totálně produktivní údržba, týmová práce, systémy odměňování, one piece flow, lean flow ad.
Daň z příjmů 2011
Ivan Brychta, Martin Děrgel, Ivan Macháček
Cena 695 Kč
640 stran
vazba laminovaná
KNIŽNÍ TIP
Představujeme vám již 8. vydání oblíbeného průvodce Daň z příjmů,
který vás provede problematikou daně z příjmů podle platných předpisů
pro rok 2011. Publikace je rozčleněna do čtyř základních částí:
daň z příjmů fyzických osob – co je či není předmětem daně, osvobození
od daně, poplatník a plátce, místní příslušnost, registrace, výpočet
a sazby daně a také jak a kdy podat daňové přiznání,
daň z příjmů právnických osob – vymezení právnických osob,
předmětu daně a osvobození od daně, určení místní příslušnosti
a záloh na daň, podání daňového přiznání,
daňové a nedaňové výdaje – problematika pojistných odvodů,
rezerv, opravných položek, odpisů a dalších výdajů,
majetek a zásoby – hmotný a nehmotný majetek, finanční majetek,
drobný majetek a zásoby atd.
Vysvětlované pojmy jsou názorně ilustrovány na konkrétních
příkladech. Publikace je také doplněna o vzory všech typů přiznání
k dani z příjmů včetně souvisejících formulářů, které si s námi můžete
vyplnit. Nechybí ani přehled sazeb cestovních náhrad a zařazení
majetku do odpisových skupin.
Včetně aktualizací na www.aktualizaceknih.cz.
Publikaci lze objednat na www.wkcr.cz, email [email protected], tel. 246 040 400 nebo na adrese
Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3. Při osobním nákupu přímo
v nakladatelství získáte slevu 15 %.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
39
Krizové řízení není sen
Marie Mikušová
Tento článek charakterizuje obecné rysy krize napadající organizaci,
její zdroje, typy reakce organizace na krizi a také přípravu na krizové
události.
Na krizi se můžete spolehnout. Je skoro jisté, že k ní dojde v tu
nejnevhodnější dobu.
Z institucionálního hlediska je krize cokoli, co ohrožuje stabilitu vaší organizace.
Všechny krize mají několik společných
charakteristik.
1. Jsou téměř vždy negativní.
Odvádějí od důležitých každodenních
úkolů a narušují soustředění na práci, její
poslání a jednotlivé cíle. Vytvářejí negativní ovzduší mezi řadovými zaměstnanci
a vedoucími pracovníky v organizaci.
Vrhají stín pochybnosti na důvěryhodnost
organizace v očích veřejnosti.
2. Krize může vyvolávat nesprávné nebo zkreslené dojmy.
Může s sebou nést tvrzení, která vypovídají pouze o jedné stránce celé situace,
a povzbuzovat negativní nálady veřejnosti
vůči vaší organizaci. V době přijímání unáhlených závěrů, která během krize vládne,
je dojem velmi často brán za skutečnost.
Management proto musí být připraven
energicky se s mylnými a nesprávnými
stanovisky vypořádat.
3. Krize vede k polarizaci a dělení
organizace.
Případů, kdy si řadoví zaměstnanci a vedoucí pracovníci vybírají stranu, na kterou
se přidají, na základě fakt nebo zájmu organizace, je méně než případů opačných.
Platí, že management by měl zavčas
40
rozpoznávat známky polarizace a činit
opatření k zachování integrity a jednotnosti organizace.
4. Krizové situace jsou téměř vždy rozkladné.
Dokud není krize vyřešena, blokuje činnost organizace. Důležitou stránkou krizového řízení je zjištění, jak krize asi bude
vaši organizaci rozkládat, abyste mohli
dosáhnout rovnováhy mezi zvládáním krize a udržováním normálního chodu vaší
organizace.
5. Kromě situací, v nichž jste s určitým
rizikem počítali, vás krize zpravidla
překvapí.
Ve většině případů krize přinese situaci,
na niž musíte reagovat. Ani prozíravý vedoucí pracovník nemusí být vždy schopen
krizi předpovědět, musí však být seznámen s prvky, které ji tvoří, a sestavit plán,
jak se s ní vypořádat, když nastane.
Většina z nás není motivována k přípravě
na krizi, dokud sama nezačne krizi čelit.
Někdy člověk zahodí cigarety, až když mu
lékař oznámí, že mu zbývají jen tři měsíce
života. Terry Fox uběhl své míle, až když
přišel o nohu. Lidé přestanou s nebezpečným sexem, až když někdo známý umře
na AIDS.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
KRIZOVÉ ŘÍZENÍ NENÍ SEN
Stejný charakter mají i reakce společností.
Firma Nike byla motivována k dalším
akcím, až když ji Reebok náhle odstranil
ze špice. Nike se probudila, vstoupila do
boje se sloganem „Just do it!“ a opět se
dostala na první místo.
Tyto případy jsou typicky reaktivní. Dobrý
manažer by měl však zastávat přístup
proaktivní, díky neustálému sledování vývoje požadavků a situace je lépe připraven na případ krize.
Zdroje krizí
Každá krize, na niž narazíte, bude samozřejmě jiná. Jsou ale dva základní zdroje,
které situaci nastartují.
Zmapovaná „minová pole“
Nezmapovaná „minová pole“
Tato krize vyloženě překvapí. Odhalení
problémů spouští explozi jedné „miny“ za
druhou s tím, jak na povrch vycházejí jednotlivá fakta. K explozím zpravidla dochází
do všech směrů a nemáte žádné vodítko
k určení, které „miny“ zřejmě vybuchnou,
natož kde jsou zahrabány.
Klíčem k úspěšnému řízení krize z nezmapovaného „minové pole“ je získat kontrolu
nad situací na základě systematického
a rychlého shromažďování fakt. Organizace
by měla mít funkční prostředek k oddělování
pravdy od fikce. Pomocí přesných informací můžete stav nezmapovaného „minového
pole“ změnit na předvídatelnou situaci a řídit intenzitu, frekvenci a směr explozí.
Když krize propukne
Organizace se dostávají do nebezpečí
krizí tím, že používají diskutabilní postupy nebo volí diskutabilní stanoviska, aktivity či strategii. Nebezpečí vzniku krize
jsou vystaveny samotnou povahou své
činnosti.
Jako příklady ilustrující princip zmapovaného „minového pole“ mohou posloužit
výzkumné projekty s použitím zvířat, radioaktivních materiálů nebo chemikálií.
Ve všech takovýchto případech existují
potencionální „miny“, které čekají na své
odpálení nesprávným prohlášením nebo
neopatrným či úmyslným činem. Úkolem
krizového manažera je tyto „miny“ znát
a zmapovat cestu organizace přes „minové pole“ v předstihu před krizí. Zmapovaná „minová pole“ vám umožňují jasně formulovat strategii, stanoviska a postupy
tak, aby se zabránilo vzniku nesprávných
dojmů a nepříznivého veřejného mínění.
Účinná reakce na krizi vyžaduje dodržování několika obecných pravidel, která
platí bez ohledu na konkrétní typ krize.
Úspěch při vypořádávání se s krizí závisí
na schopnosti manažerského týmu:
Opatřit si fakta.
Připravit si stanovisko a dohodnout se
na strategii.
Udržovat otevřené vnitřní a vnější
komunikační kanály.
Jednat se sdělovacími prostředky.
Připravit se na další krizi.
1. Opatřit si fakta.
Nesrovnalosti v podávání zpráv krizi prohlubují a mohou vést k přehánění, polopravdám, zkreslením a negativním dojmům.
Organizace, která se dopustí zkreslení, ztratí důvěryhodnost a krizi ještě vystupňuje.
Prvním krokem v krizovém řízení je získat
pravdivou verzi událostí a seznámit se
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
41
TRENDY A ANALÝZY
s jednotlivými prvky krize. U většiny krizí
jsou účinnou zbraní přesné informace.
Úkolem manažerského týmu je mít k dispozici všechny informace a vyvinout strategii pro zvládnutí krize včetně časového
harmonogramu a způsobu předávání informací zakládajících se na faktech.
2. Připravit si stanovisko a dohodnout
se na strategii.
Jedině tehdy, až jsou známá fakta, může
manažerský tým připravit stanovisko a dohodnout se na strategii, jak se s krizí vypořádat. Klíčem k úspěchu krizového řízení
je založit své stanovisko a strategii na faktech. Manažerský tým by se měl v každém
případě starat o to, aby zajistil vydávání
přesných, logických a věcných prohlášení.
Pomineme-li různá osobní omezení, měli
by všichni, kdo mají s krizí co do činění,
o ní dostávat stejné informace a podrobovat se stejné odborné přípravě. Pod tlakem by všichni zainteresovaní měli prezentovat stejnou verzi.
Je velmi důležité, aby organizace měla
svou jednotnou verzi a strategii bez ohledu na to, kdo ji prezentuje.
Řada úspěšných organizací přežila krize,
neboť řízení nouzové situace bylo jednotné. Někdy silná osobnost přispěje ke sjednocení týmu. V jiných případech manažeři dají stranou své neshody pro úspěch
v řešení nepříznivé situace.
Čítankovým příkladem perfektně zvládnuté krize bývá uváděn tylenolový případ firmy Johnson & Johnson z roku 1986. Po
užití tohoto léku na tišení bolesti došlo
k úmrtí šesti osob. Ukázalo se, že lék byl
„dochucen“ kyanidem draselným. V této
souvislosti bylo vyslýcháno šest tisíc lidí,
nikdo však nebyl odsouzen. Nikdy se
nezjistilo, na kterém místě (při výrobě,
42
distribuci nebo přímo v prodeji) došlo
k této sabotáži. Většina expertů se shoduje, že společnost zvládla krizi velmi dobře.
3. Udržovat otevřené vnitřní a vnější
komunikační kanály.
Základní principy krizového řízení jsou
informovanost, akceschopnost a dialog.
Během krize bývá nutno odložit probíhající projekty na později a věnovat plnou
pozornost krizovému řízení. Kromě toho
musí ústřední osoba být neustále informována o všech okolnostech a náležité informace předávat zbytku týmu například
každou hodinu, pokud je třeba.
Nepružné myšlení nebo neschopnost reagovat může vytvořit další dokonce závažnější krizi vlivem neochoty k ústupkům
nebo bránění kompromisům.
Aktivní dialog ve všech potřebných oblastech je pro úspěch krizového řízení velmi
důležitý. Musíte být zběhlí v přesném vyjadřování stanovisek způsobem odpovídajícím potřebám a vlastnostem jednotlivých skupin veřejnosti a zákazníků.
Musíte také být zkušenými posluchači,
abyste dokázali správně vnímat a chápat
pokrok, jakého při řízení krize dosahujete,
nebo jeho nedostatek. Krize se snadno
mohou prodloužit z toho důvodu, že krizový tým nerozpozná, že krize je ve stádiu, kdy může přijít konečné řešení, a nepodnikne opatření k jejímu ukončení.
4. Jednat se sdělovacími prostředky.
Vztahy se sdělovacími prostředky musejí
být korektní. Odpovídejte na telefonáty,
i když nemáte co říci. Přesvědčivé: „Právě
teď nemám, co bych řekl,“ je účinnější než
zaujmutí odmítavého postoje.
Když chcete učinit prohlášení pro sdělovací prostředky, připravte si je písemně
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
KRIZOVÉ ŘÍZENÍ NENÍ SEN
a poskytněte je reportérovi. Písemná
prohlášení oficiálně signalizují, že se chcete dát slyšet a že jste připraveni. Než přistoupíte k interview pro tisk, vypracujte si
své prohlášení tak, abyste jej mohli vyjádřit přesně a populárně.
Pokud udělíte interview mimo základní
prohlášení, uvědomte si, že podstupujete
riziko, že vaše prohlášení bude vytrženo
z kontextu, neboť nemáte vliv na to,
v rámci jaké zprávy bude použito. Vaší
nejlepší obranou je sestavit si několik
stručných prohlášení vycházejících z připraveného základního prohlášení. Žádné
by nemělo trvat déle než 20 sekund. Snažte se používat působivé slovní obraty, ale
nebuďte afektovaní. Používejte běžný
snadno srozumitelný jazyk. Základní myšlenky při interview často opakujte.
Svého image velmi dobře využil Lee Iacocca,
šéf Chrysler Corporation. Koncem 80. let
propukl kolem společnosti veřejností sledovaný skandál. Tovární jezdec byl při testovací jízdě zastaven policistou. Na otázku, zdali ví, o kolik překročil povolenou
rychlost, odpověděl, že neví, neboť má
odpojený tachometr. Vyšlo tak najevo, že
Chrysler systematicky odpojuje tachometr
pro několikatýdenní testování. Auta pak
byla poté prodávána jako zcela nová,
i když nejméně 40 % z nich mělo drobnou
nehodu. Po bouřlivé reakci veřejnosti i tisku
vystoupil Iacocca s emocionálním prohlášením: „Ameriko, omlouváme se ti ... testování aut je dobrá myšlenka. Odpojování tachometrů je špatná myšlenka. Je to
chyba, které se již nedopustíme.“
Je důležité, aby manažer věděl, že tisk není nepřítel. Většina reportérů pracuje eticky s materiálem, který má k dispozici. Není náhoda, že někteří z vůdců minulého
století, kteří si výborně vedli v krizi, měli
velké komunikační schopnosti (např. W.
Churchill byl reportérem, J. F. Kennedy
coby novinář získal Pulitzerovu cenu). Řada tiskových mluvčích velkých podniků
dříve působila na pozici reportéra.
5. Připravit se na další krizi.
Až rozruch opadne a krize skončí, je důležité, aby manažerský tým dělal něco více,
než jednoduše seděl a čekal na další krizi.
Je nutno aktivně se připravit na budoucí
krize:
Provést důkladnou prověrku toho,
proč ke krizi došlo.
Vyhodnotit způsob, jakým byla zvládána, a probrat, jak se jí dalo vyhnout.
Přehodnocovat krizová místa, sestavené scénáře vývoje, proces shromažďování fakt a komunikační sítě.
Vyhodnocovat práci všech členů krizového týmu v zájmu trvalého posilování
schopnosti vypořádávat se s krizemi.
Plán
Jedním z nejlepších nástrojů v souboru
manažerských metod je dobře sestavený
operativní plán, který můžete použít, když
dojde ke krizi. Tento plán by měl postihovat několik stěžejních oblastí.
Zjištění krizových míst
Krizová místa má každá organizace. Nevhodné složení zaměstnanců, diskutabilní
výrobky nebo služby, vnitřní metodické
konflikty, slabí vedoucí pracovníci.
Spolupráce s vnějšími experty se může
ukázat jako prospěšná. Dokumentuje to
případ anglické Lloyds Bank. Vedoucí
představitelé banky se nadchli pro projekt
nové budovy na pobřeží Temže. Měli však
obavy, že případné záplavy by mohly zničil velký počítačový sál umístěný v přízemí. Přivolaní experti zjistili, že vzhledem
k lokalizaci a prominentnosti firmy není
největším nebezpečím záplava, ale teroristická bomba. Uvážíme-li, že téměř 70 %
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
43
TRENDY A ANALÝZY
dopisových bomb v Evropě je adresováno
šéfům velkých společností a jedna třetina
všech teroristických aktivit je orientována
na firmy, musí podnik počítat i s tímto rozšiřujícím se nebezpečím.
Mluvčí
Ředitel organizace v mnoha případech
působí během krize také jako hlavní mluvčí. V konkrétní situaci může být třeba i několika mluvčích.
„Co když?“
Optimalizace komunikačních sítí
„Co když?“ je velmi významná otázka
v krizovém řízení. Brainstorming pomůže
vytvořit scénáře budoucího vývoje a modelová řešení citlivých míst.
Shromažďování fakt
v nekrizových obdobích
Při zjišťování krizových míst a tvorbě scénářů byste měli pravidelně shromažďovat,
třídit a klasifikovat známé informace týkající se vaší organizace, včetně neoficiálních zvěstí.
Klasifikace informací
do kategorií, jako např. fakta
a výmysly
Fakta by měla být pravidelně aktualizována,
neoficiální zvěsti by měly být ověřeny nebo
by mělo být odhaleno, že jde o výmysly.
Tým
Krize poskytují příležitost novým talentům dostat se na výsluní, ale také umožňují jednotlivcům napsat v profesionální
epitaf. Členové krizového týmu musí být
v zájmu úspěchu krizového řízení ochotni
pracovat v případě potřeby až po celých
24 hodin. Jejich totožnost by neměla v organizaci příliš vcházet ve známost, aby
nebyli před, během a ani po krizi nepřípustně ovlivňováni. Každý z nich by se
měl podrobovat pravidelnému školení
v oblasti krizového řízení a měl by být pravidelně informován o nových potenciálních krizovým místech a faktech i smyšlenkách se vztahem ke krizím.
44
Udržování prostupnosti vnitřních a vnějších komunikačních kanálů a zachovávání
jejich neporušenosti, a to zejména v nekrizových obdobích, je nezbytné.
Vnější komunikační sítě, vedení dialogu s veřejností a zákazníky, by také měly být pravidelně prověřovány, aby bylo zajištěno, že:
Komunikační kanály řádně fungují.
Informace, kterou chcete předat, projde bez zkreslení obsahu.
Do vaší organizace se dostává přesná
reakce zvenčí včetně reakce zákazníků.
Překonávání krize
Ať je krize jakkoli nepříjemná, nakonec jednou skončí. Samozřejmě doufáte, že
skončí rychle a s co nejmenšími škodami
pro vaši organizaci. Ve skutečnosti může
krize nakonec mít pro organizaci pozitivní
výsledek. Úspěšné krizové řízení může
obhájit poslání organizace nebo podat
zřetelnější obraz o její funkci. Může organizaci nebo řídicímu týmu umožnit nový
začátek nebo poskytnout novou příležitost.
Při vypořádávání se s krizí organizace
zpravidla nasazuje různé kombinace čtyř
základních strategií. Můžete:
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
Nedělat nic.
Zaujmout odmítavý postoj.
Odpovědět a bránit se.
Přejít do ofenzívy.
KRIZOVÉ ŘÍZENÍ NENÍ SEN
1. Nedělat nic.
Některé organizace odmítají připustit, že
krize existuje. Svým pasivním postojem
nechávají krizi účinkovat a nekontrolovaně se rozvíjet. Takovéto organizace jsou
většinou značně izolovány od veřejného
mínění; stanoviska veřejnosti a řadových
zaměstnanců vedení nezajímají. Nicnedělání je nejméně žádoucí přístup ze všech
možných alternativ, protože opakované
krize organizaci nevyhnutelně rozdělí,
rozloží její integritu a způsobí její rozpadání zevnitř.
2. Zaujmout odmítavý postoj.
Při této strategii vedení odmítá na krizi veřejně reagovat. Veřejnost si mlčení často
vysvětluje jako přiznání viny, aroganci nebo neochotu činit ústupky při řešení problému. V několika málo případech je ale
tato strategie nejen přijatelná, ale zároveň
i jediným vhodným způsobem reakce.
Mezi tyto případy patří personální záležitosti v oblasti disciplinárních opatření majících podle zákonů důvěrnou povahu nebo situace, kterou bude řešit soud.
4. Přejít do ofenzívy.
Tato strategie znamená připravit si vlastní
ofenzívu a využít příležitost k vytvoření
pozitivního veřejného mínění. Účinná
ofenzíva vyžaduje reakci na krizi a představení pozice a postojů organizace, které
demonstrují řešení, jež jsou ku prospěchu
organizaci, jejím zaměstnancům a všeobecně i veřejnosti. Jinými slovy, když přejdete do ofenzívy, můžete s krizí zacházet
jako s pouhou částí mnohem širšího problému a využít šance podpořit pozitivní
dojem vznikající z činnosti vaší organizace. Buďte ale opatrní. Při přecházení do
ofenzívy můžete krizi nebo riziko nevědomky prodloužit, zatímco při jednoduché reakci byste se s ní mohli vypořádat
rychleji a klidněji.
Tento článek vznikl v rámci Studentské
grantové soutěže EkF, VŠB – TU Ostrava
v rámci projektu SP2011/51 Interdisiplinární pojetí krize a krizového řízení.
■
Ing. Marie Mikušová, Ph.D.
3. Odpovědět a bránit se.
Organizace při použití této metody dosahují vyššího procenta úspěšnosti v překonávání
krize než ty, které nedělají nic nebo zaujímají odmítavý postoj. Odpovědět a bránit se je
úspěšná metoda krizového řízení.
Působí na katedře managementu Ekonomické
fakulty VŠB – Technické univerzity v Ostravě.
Zaměřuje se na malé a střední podnikání,
hodnocení výkonnosti podniku a krizový management.
rovnováha mezi krizí
a běžným chodem
udržet důvěryhodnost
rozkladná
negativní
krize je…
zkresluje
prezentovat fakta
překvapí
aktivní příprava
rozděluje
udržet jednotnost
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
45
Analýza finančních pozic
Controller
Česká asociace pro finanční řízení CAFIN
Analýza finančních pozic byla realizovaná mezi příznivci České asociace pro finanční
řízení v rámci portálu LinkedIn. Data byla zpracována s ohledem na následující
parametry: typová pozice (v první fázi jsme se zaměřili na pozice controller, finanční
controller, vedoucí controllingu, finanční manažer, finanční ředitel), práce
v poradenské/auditorské firmě, vzdělání (ekonomická VŠ, studium v zahraničí, ACCA),
služební doba na jednotlivých pozicích a kariérní cesta. První část analýzy obsahující
podrobnou strukturaci vzorku a analýzu pro pozici finančního manažera byla
publikována v čísle 5/2011 časopisu. V tomto čísle se zaměříme na pozici controller.
Zdroj dat, typové a současné pozice
Data byla získána z databáze více než 500 příznivců diskusní skupiny České asociace pro
finanční řízení na profesním sociálním portálu LinkedIn.com. V rámci databáze se objevilo více než 300 různých názvů pracovních pozic, ty jsme zobecnili na 19 výsledných typových pozic1. Typové pozici controller jako současné pozici odpovídalo 24 % vzorku.
Výsledek analýzy současných pozic znázorňuje následující graf.
1
46
Podrobnější analýzu struktury typových pozic a současných pozic ze vzorku naleznete v čísle 5/2011 časopisu
v článku Analýza finančních pozic na straně 45.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
ANALÝZA FINANČNÍCH POZIC
Zaostřeno
na controllera
Z 338 pracovních zkušeností na
pozici controllera jsme získali
průměrnou dobu strávenou na
pozici 2,73 roku. Z grafu můžeme vidět procentuální rozdělení
doby strávené na pozici.
Na typovou pozici controller bylo na základě současné pozice
zařazeno 129 osob, tedy 24 %
vzorku.
Vzdělání
Nejdříve jsme se zaměřili na oblast vzdělání, abychom mohli vysledovat, jaké zkušenosti a odbornost osoby působící jako controlleři většinou mají:
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
47
TRENDY A ANALÝZY
Kariéra a služební doba
V další části jsme sledovali kariérní cestu controllerů. To znamená, z jakých pozic se lidé na tuto
pozici vypracovali a jak dlouho
na daných pozicích působili. Pokud bychom udělali průměr celkové doby působení controllerů
na současné pozici, dostaneme
hodnotu 2,43 roku. Pokud bychom však stejnou operaci provedli pro pozice, ze kterých controlleři přicházejí, dostaneme
hodnotu 2,14 roku. Z grafu můžeme vidět, na jakých pozicích
controlleři působili v průběhu
své předchozí kariéry nejčastěji.
Zajímalo nás rovněž, jak dlouho
a na kterých pozicích působili
současní controlleři nejčastěji.
Průměrná doba strávená na pozici controllera byla 1,89 roku.
Průměrná doba strávená na pozici finančního manažera byla
2,81 roku. Průměrná doba strávená na pozici interního auditora byla 2,81 roku.
Finanční controller
Pro zajímavost jsme se zaměřili na
nejčastější specializaci controllerů, kterou byl finanční controller.
Ve zkoumaném vzorku jsme zjistili 107 pracovních zkušeností
na pozici finančního controllera.
Průměrná doba strávená na pozici byla 2,80 roku. Z grafu můžeme vidět procentuální rozdělení doby strávené na pozici.
Na typovou pozici finanční controller bylo na základě současné
pozice zařazeno 52 osob tedy
10 % vzorku.
48
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
ANALÝZA FINANČNÍCH POZIC
Vzdělání
Nejdříve jsme se zaměřili na oblast vzdělání, abychom mohli vysledovat, jaké zkušenosti a odbornost osoby působící jako finanční controlleři většinou mají.
Kariéra a služební doba
V další části jsme sledovali kariérní cestu finančních controllerů.
To znamená, z jakých pozic se
lidé na tuto pozici vypracovali
a jak dlouho na daných pozicích
působili. Pokud bychom udělali
průměr celkové doby působení
finančních controllerů na současné pozici, dostaneme hodnotu
2,88 roku. Pokud bychom však
stejnou operaci provedli pro
pozice, ze kterých finanční controlleři přicházejí, dostaneme
hodnotu 2,21 roku. Z grafu můžeme vidět, na jakých pozicích
finanční controlleři působili
v průběhu své předchozí kariéry
nejčastěji.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
49
TRENDY A ANALÝZY
Dále jsme se zaměřili na to, jak
dlouho a na jakých pozicích působili současní finanční controlleři nejčastěji. Průměrná doba
strávená na pozici controllera
byla 2,10 roku. Průměrná doba
strávená na pozici finančního
manažera byla 2,89 roku. Průměrná doba strávená na pozici
finančního controllera byla
2,10 roku.
■
Zákon o dani z přidané hodnoty. Komentář.
Milena Drábová, Olga Holubová, Milan Tomíček
4., aktualizované vydání
Praktický průvodce při řešení výkladových problémů vznikajících při každodenní
aplikaci zákona o dani z přidané hodnoty.
vazba brožovaná
740 stran
cena cca 695 Kč
KNIŽNÍ TIP
Čtvrté, aktualizované vydání komentáře zahrnuje poslední novelu
zákona o DPH, jež s účinností od 1. dubna roku 2011 zásadním
způsobem změnila zejména pravidla pro uplatňování nároku na
odpočet, nové vydání komentáře podává výklad nejnovější úpravy
a odpovědi na otázky, se kterými se plátce bude jistě potýkat.
Seznamuje s komunitárním právem a veškerou i tou nejnovější
dostupnou judikaturou Evropského soudního dvora týkající se daných
ustanovení zákona o DPH a osvětluje její možné využití v praxi.
Rozebírá praktické uplatňování DPH na konkrétních případech na základě
vzájemného vztahu jednotlivých ustanovení směrnice 2006/112/ES
a zákona o dani z přidané hodnoty.
Obsahuje informace a citace publikovaných stanovisek Ministerstva
financí ČR a informace o závěrech jednání koordinačních výborů
Komory daňových poradců ČR a Ministerstva financí ČR, včetně citací
z těchto pro plátce mnohdy špatně dostupných materiálů.
Autorský tým tvoří daňoví poradci, specialisté na DPH, s dlouholetou praxí
v tomto oboru.
Průběžná aktualizace komentáře ke stažení na internetových stránkách www.aktualizaceknih.cz.
Publikaci lze objednat na www.wkcr.cz, email [email protected], tel. 246 040 400 nebo na adrese
Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3. Při osobním nákupu přímo
v nakladatelství získáte slevu 15 %.
50
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
zeptali jsme se ......................
Ing. Mariana Bodiho, CFO IBM Slovensko
Jaký typ činnosti tvoří
největší část vaší práce?
Jaké jsou opakující se
činnosti?
IBM je firma kotovaná na
NYSE. To znamená, že
i část práce na lokální
úrovni se točí kolem
kvartálního reportingu
výsledků podle US GAAP.
Hlavní část práce se však
snažím věnovat
optimalizaci nákladů,
interních procesů
a likvidity firmy. Mezi
opakující se činnosti bych
zahrnul pravidelné
přehledy pohledávek,
analýzy profitability
jednotlivých brandů,
utilizaci apod.
Co považujete za svůj
největší úspěch v rámci své
současné pozice?
Myslím, že klíčovou
úlohou CFO ve firmě je
management ziskovosti,
likvidity a rizik. Z tohoto
pohledu měla korporace
za rok 2010 výborné
výsledky co do zvýšení
výnosů a hlavně zisku –
ještě rychlejším tempem.
Slovensko patří do
skupiny tzv. growth
markets, což vyvolává
očekávání růstu výnosů
a zisku. Já jsem na
současnou pozici
nastoupil v létě roku 2010,
proto hodnotím jako
úspěch rychlé
zorientování se na nové
pozici, následnou
reorganizaci a nastavení
cílů finančního týmu
směrem k podpoře
obchodních priorit firmy.
S kým nejčastěji v rámci
své práce komunikujete?
Je to převážně
komunikace s jednotlivými
odděleními firmy, od
podpůrných funkcí až po
obchod. Důležitá a častá
je i komunikace
s klíčovými dodavateli,
veřejnými institucemi
a firmami v odvětví.
Co je pro výkon vaší pozice
podle vás nejdůležitější?
Určit si priority a věnovat
čas skutečně důležitým
oblastem fungování firmy
a zabezpečit běžné
operativní činnosti
prostřednictvím týmu,
který řídíte. Dále je to
úzká spolupráce
s obchodem
a jednotlivými business
liniemi firmy s cílem
efektivního řízení
profitability (marží
a mixu) a klíčových rizik.
Ing. Marian Bodi
Vystudoval Univerzitu Mateje Bela v Banské Bystrici. V letech 2005–2006 pracoval pro poradenskou společnost Benefit Finance, kde se zabýval korporátními financemi. Od roku 2007 působí ve společnosti IBM Slovensko – nejprve na
pozici controllera, následně jako finanční ředitel (CFO System Central Europe
a CFO IBM Slovakia).
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
51
ZEPTALI JSME SE ...
Jaké máte pracovní priority
na nejbližší období, co
byste chtěli zlepšit?
Korporace si v roce 2010
dala za cíl zvýšit do roku
2015 zisk na akcii
z dnešních 11,5 na
20 USD. To předpokládá
každoroční zvyšování
objemu výnosů, ale
především zvýšení
profitability
prostřednictvím změny
produktového mixu
s orientací na software
a komplexní řešení pro
různé oblasti businessu
ve smyslu naší strategie
Smarter Planet. Od IBM
Slovensko se samozřejmě
očekává přispění k těmto
cílům, zvýšení marží,
efektivity nákladů
a podpory shared service
center, které firma na
Slovensku má. Z pohledu
růstu firmy do budoucnosti
je jednou z klíčových úloh
využití potenciálu
organického růstu
v kombinaci s nově
akvírovanými společnostmi,
kde společnost dokáže
nabídnout řešení na bázi
cloud, BAO apod.
Z pozice CFO ve firmě
můžete přímo ovlivňovat
náklady firmy. Výnosy
a hrubou marži však jen
nepřímo, je to náročnější.
Je to však nevyhnutelné
a právě finanční ředitel je
schopný prostřednictvím
detailních analýz
poukazovat na potřeby
zlepšení v konkrétních
oblastech (dodávky
kontraktů, profitabilita
jednotlivých produktů
apod.).
Tip na školení 1. VOX a. s.
VYSOCE ODBORNÉ VZDĚLÁVACÍ KURZY A SEMINÁŘE
Praktický pohled na správu daní
■ Termín: 16. 8. 2011
■ Přednáší: Ing. Boris Gnoth, LL.M.
■ Kód: 113440
■ Cena: 2 148 Kč
Účetnictví pro začínající manažery
■ Termín: 29.–30. 8. 2011
■ Přednáší: Ing. Ilona Heligrová
■ Kód: 102220
■ Cena: 6 348 Kč
POZNAČTE SI DO DIÁŘE
Klíčové znalosti exportního manažera
Ve spolupráci s institutem mezinárodního obchodu, dopravy a spedice /IMODS/
Volný cyklus, lze absolvovat i samostatně
■
■
■
■
Termín: 14.–16. 9., 12.–14. 10., 9.–11. 11. 2011
Odborný garant: Ing. František Janatka, CSc. a vysoce odborný lektorský tým
Kód: 104040
Cena: 26 268 Kč
Více informací na: www.vox.cz, tel. 226 539 670, 777 741 777.
52
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
Cíle a metody personálního
controllingu
Jan Urban
Cílem personálního controllingu je hodnotit výsledky řízení lidských
zdrojů, přispívat k jeho vyšší účinnosti i nižším nákladům. K jeho
hlavním úkolům patří konkretizovat krátkodobé a dlouhodobé cíle
podniku v oblasti řízení lidských zdrojů, sledovat a vyhodnocovat jejich plnění a zaměřovat personální procesy a činnosti na potřeby jejich „zákazníků“.
Úkolem řízení lidských zdrojů je přispívat
k dosažení výkonových cílů podniku
a podporovat jeho konkurenceschopnost.
Má-li řízení lidských zdrojů tuto úlohu plnit, musí si stanovit cíle a jim odpovídající
opatření, které strategické i operativní cíle
podniku podporují, a plnění těchto cílů
i efektivitu stanovených opatření sledovat.
Vymezení a význam
personálního controllingu
Personální controlling představuje vnitropodnikový systém plánování, kontroly,
analýzy a hodnocení personálních a organizačních procesů, zaměřující se na jejich náklady a výsledky (včetně jejich
předpovědí), ale i na jejich kvalitu a případná rizika. K jeho předmětům patří
zaměstnanci podniku ( jejich počty, struktury, náklady, schopnosti, motivace, potenciál, potřeby apod., nikoli však jako
jednotlivci, ale skupiny nebo personál jako celek), personální činnosti a rozhodnutí vykonávané přímými nadřízenými
a/nebo personalisty a organizační procesy,
tj. organizační uspořádání podniku, personální kapacity jeho útvarů apod. Souhrnným cílem personálního controllingu
je posílení schopnosti personálního řízení
přispívat k dosažení podnikových cílů.
Personální controlling („Personalcontrolling“) je produktem manažerské teorie a praxe
v německy hovořících zemích (viz např. WUNDERER, ROLF Personalcontrolling in
der Praxis. Stuttgart: Schäffer-Poeschel, 2001; JARITZ, ANDRÉ Unternehmerisches
Personalcontrolling: Evaluation der Wertschöpfung im Personalmanagement.
Köln: Luchterhand, 2007; WÜTSCHER, TOBIAS Effektives Personalcontrolling:
Planung, Steuerung und Nutzung der Ressource Personal. Saarbrücken: VDM,
2006 ad.). Do českého prostředí jej uvedla ve druhé polovině 90. let firma Consilium
Group, Management Consultants, a to a na základě spolupráce se svými německými
partnery. V anglicky hovořícím prostředí se tento termín nepoužívá, některé
přístupy personálního controllingu, především personální ukazatele, jsou však i zde
součástí personálního řízení. Termín HR controlling, se kterým se lze u nás občas
setkat, v mezinárodním prostředí neexistuje, a nepoužíváme ho proto ani my.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
53
PERSONALISTIKA
K hlavním přínosům personálního controllingu patří:
Odhalování možností úspor personálních nákladů, resp. rezerv ve výkonu
(produktivitě) zaměstnanců, mimo jiné na základě jejich srovnání s jinými
podniky.
Hodnocení nákladů a výnosů personálních opatření, tj. provádění personálních cost-benefit analýz. Jde především o hodnocení dlouhodobějších
personálních záměrů a opatření (například v oblasti řízení výkonu, odměňování, rozvoje apod.) z hlediska jejich dopadů na náklady a výnosy
podniku, a to jak před jejich provedením, tak následně, po jejich zavedení.
Příkladem může být hodnocení personálních opatření spočívajících v úpravě výkonové motivace zaměstnanců
nebo způsobu posuzování uchazečů
výběrového řízení.
Ověřování, zda způsob, jakým jsou
jednotlivé personální činnosti prováděny, odpovídá jejich cílům, zásadám
a principům. Jde o dohled nad kvalitou personálního managementu, jehož cílem je čelit sklonu k nedůslednému nebo formálnímu vykonávání
personálně-řídících činností.
Standardizace personálního řízení, tj.
sjednocení postupů, zásad a pravidel
personálních činností v různých částech podniku.
Získání podrobnějších informací
o motivaci, spokojenosti či postojích
zaměstnanců i středního managementu, například jejich informovanosti, ochotě ke změnám apod. Cílem je
reagovat na zdroje výkonových nedostatků podmíněné řízením lidských
zdrojů včas.
Personální controlling lze rozdělit na controlling kvantitativní a kvalitativní. Kvantitativní personální controlling je orientován
54
na číselné personální veličiny, především
personální stavy a struktury, personální
náklady a jejich faktory, výkonové ukazatele a ukazatele charakterizující výsledky
personálního řízení. Používá postupů obdobných jiným controllingovým oblastem
– analýz odchylek mezi skutečnými a plánovanými hodnotami personálních ukazatelů, rozborů vzájemných vztahů mezi
personálními ukazateli apod.
Potřeba kvalitativního personálního controllingu souvisí s tím, že řada oblastí personálního řízení se vymyká přímé kvantifikaci. Jejich sledování a hodnocení proto
vyžaduje speciální metody získávání dat
a na nich založené ukazatele, tzv. personální indexy. K těmto metodám patří především písemné a ústní dotazování pracovníků a personální, resp. organizační
audit. Kvalitativní personální controlling
sleduje jak „měkké“ charakteristiky lidských zdrojů podniku, tj. jejich schopnosti a rozvojový potenciál, motivaci, spokojenost, informovanost, zastávané hodnoty
apod., tak úroveň (kvalitu) řízení lidských
zdrojů včetně dodržování jeho postupů
a nástrojů.
Východiska
Východiskem personálního controllingu
je personální strategie, resp. personální
plán firmy, případně personálně zaměřená
SWOT analýza orientovaná nejen na silné
a slabé stránky podnikového personálu,
ale i na silné a slabší stránky jeho řízení
a organizace. Z nich plynou personální cíle podniku i způsoby jejich dosažení, tj.
personální opatření, postupy či politiky.
Výchozím úkolem personálního controllingu je konkretizace personálních cílů
podniku do podoby cílových hodnot
vybraných personálních ukazatelů. Na ni
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
CÍLE A METODY PERSONÁLNÍHO CONTROLLINGU
navazuje sledování, hodnocení a analýza
vývoje skutečných hodnot personálních
ukazatelů a navrhování případných nápravných opatření reagujících na jejich
odchylky od stanovených cílů.
Stanovení cílů a kontrola jejich plnění má
v oblasti řízení lidských zdrojů o to větší
význam, že personální sféra byla –
a mnohde dosud je – tradičně zaměřena
spíše na činnosti než na cíle. Cíle personálního řízení by proto měly být jasně formulovány, nejlépe v podobě konkrétních
kvantitativních ukazatelů, případně indexů, umožňujících jednoznačně ověřit, nakolik bylo stanovených cílů dosaženo. Je
totiž rozdíl, stanovíme-li, že řízení lidských
zdrojů „je odpovědné za růst motivace
pracovníků“, či stanovíme-li, že cílem řízení lidských zdrojů je „zvýšit pracovní motivaci zaměstnanců, měřenou specifickým
dotazníkovým průzkumem, o 10 %“.
Součástí personálního plánu jsou i odpovídající personální nástroje, politiky či
konkrétní opatření umožňující personálních cílů dosáhnout. I ty by měly být maximálně konkrétní. Konkrétní personální
opatření mohou být proto převedena do
podoby tzv. personálních standardů
podniku, udávajících požadavky na jednotlivé personální činnosti. Personální
standardy jsou východiskem a jedním ze
základních nástrojů kvalitativního personálního controllingu zaměřujícího se na
kontrolu a hodnocení způsobu řízení lidských zdrojů.
Systém personálního plánování podniku
a jeho útvarů by měl zahrnovat především
plán personálního stavu včetně plánu přijímání nových pracovníků či plánu propouštění, plán personálních nákladů, plán
odměňování včetně zaměstnaneckých výhod, plán hodnocení zaměstnanců a řízení výkonu a plán vzdělávání a tréninku
zaměstnanců. Jeho součástí může být
i plán organizačního rozvoje, případně
plán rozvoje podnikových hodnot a firemní kultury.
Nástroje
kvantitativního controllingu
K nástrojům kvantitativního personálního
controllingu patří již zmíněné personální
ukazatele, tj. číselné, zpravidla poměrové
veličiny umožňující rychlou orientaci
v plnění personálních cílů na straně výkonů, nákladů i jejich faktorů. Tyto ukazatele většinou umožňují, je-li to namístě,
provádět i srovnání s jinými podniky,
tj. personální benchmarking.
Personální ukazatele je vhodné uspořádat
do skupin zahrnujících jednak souhrnné
ukazatele, charakterizující výkon, náklady, resp. efektivitu využití lidských zdrojů,
jednak dílčí ukazatele sloužící jako výkonová kritéria jednotlivých personálních
oblastí či procesů. K prvé skupině patří
zpravidla ukazatele zisku (přidané hodnoty),
tržeb či dalších ukazatelů podnikového
výkonu v přepočtu na jednoho zaměstnance či jednotku personálních nákladů,
ukazatele jednotkových pracovních nákladů (personálních nákladů na jednotku
produkce), podílu personálních nákladů
na celkových nákladech firmy apod. Příkladem je ukazatel tzv. přidané hodnoty
pracovní síly (human resource value
added) udávající poměr přidané hodnoty
k personálním nákladům, objem mezd ve
vztahu k obratu apod.
K dílčím personálním ukazatelům sloužícím jako cíle, resp. hodnotící kritéria efektivity jednotlivých personálních procesů
(případně jejich srovnání s jinými podniky),
patří například průměrné personální náklady, průměrná pracovní doba, procento
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
55
PERSONALISTIKA
ztrát pracovní doby, míra přesčasů, fluktuace a pracovní absence zaměstnanců, podíl
nových pracovníků odcházejících ve zkušební době či prvém roce práce, průměrná doba potřebná k obsazení nově vytvořené nebo uvolněné pozice, podíl
zaměstnanců procházejících pravidelným
hodnocením výkonu, poměr vedoucích
k celkovému počtu zaměstnanců (či poměr mezi jednotlivými kategoriemi zaměstnanců, například provozními a administrativními) apod.
Řada personálních ukazatelů se zabývá
nákladově citlivými personálními oblastmi, především odměňováním a vzděláváním. Patří k nim nejen mzdové náklady či
náklady odměňování na jednoho zaměstnance, ale například i (průměrná) hodnota zaměstnaneckých výhod (v podniku jako celku i u jednotlivých pracovních míst),
vyplacené odstupné, podíl výkonových
složek mzdy na celkovém objemu mezd,
roční výdaje na vzdělávání na jednoho
zaměstnance či manažera, náklady na
vzdělávání ve vztahu ke mzdovým nákladům apod. Součástí personálního controllingu jsou i ukazatele efektivity využití
zaměstnanců personálního útvaru, například podíl pracovníků oddělení lidských
zdrojů na celkovém počtu zaměstnanců.
Efektivita kvantitativního personálního
controllingu souvisí s jeho zaměřením na
omezený počet personálních ukazatelů
odpovídajících cílům podniku či klíčovým
faktorům jeho konkurenceschopnosti.
Personální ukazatele by se proto měly vázat na cíle podniku a mít i jasnou vypovídací schopnost (interpretaci). Měly by mít
i jasně stanovené adresáty a organizační
jednotky, za které jsou vykazovány, případně osoby, které jsou za jejich předkládání
(reporting) odpovědné. Určit je třeba i periodicitu jejich zjišťování odpovídající povaze jednotlivých ukazatelů.
K nejčastějším chybám systému personálních ukazatelů patří sledování ukazatelů,
u kterých nejsou stanoveny jejich cílové
hodnoty nebo alespoň žádoucí meze (vycházející například z cílů v oblasti úspor,
interní racionalizace a optimalizace, případně z hodnot získaných na základě personálního benchmarkingu). K dalším chybám patří sledování příliš mnoha
ukazatelů, jejichž vypovídací hodnota se
vzájemně překrývá (nebo je vzhledem
k nákladům na jejich tvorbu a vyhodnocení minimální), a sledování ukazatelů bez
ohledu na jejich hierarchii, tj. souhrnný
nebo naopak analytický charakter.
Z praktického hlediska je žádoucí personální ukazatele zobrazit ve formě jednoduchého „řídicího panelu“ (označovaného někdy jako HR scorecard), který by
měl tvořit jednu ze součástí manažerského informačního systému. Řídicí panel
personálního controllingu by měl být konstruován tak, aby personální ukazatele
56
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
CÍLE A METODY PERSONÁLNÍHO CONTROLLINGU
prezentoval společně s jejich stanovenými cíli a upozorňoval na ukazatele, jejichž
hodnoty cílům neodpovídají.
Vhodně zvolené personální ukazatele
umožňují porovnávání nákladů a efektivity personálních funkcí s porovnatelnými
podniky. Cílem personálního benchmarkingu je nejčastěji porovnání úrovně produktivity a přidané hodnoty na jednoho
zaměstnance, průměrné výše mezd a zaměstnaneckých výhod, míry absence
a fluktuace, nákladů náboru a výběru zaměstnanců, nákladů na vzdělávání a rozvoj, kapacit a nákladů oddělení lidských
zdrojů, struktury pracovní síly apod.
Nástroje
kvalitativního controllingu
Nástrojem kvalitativního personálního
controllingu jsou především personální
indexy a personální standardy.
Personální indexy
Personální indexy slouží k hodnocení
„měkkých“ personálních skutečností, které mohou hrát pro výkon firmy důležitou
roli. K jejich zjišťování slouží především
dotazování zaměstnanců, výkonných i vedoucích. Je většinou prováděno písemně
a anonymně, na základě dotazníků umožňujících jejich názory či hodnocení zachytit
standardizovaným způsobem, tj. pomocí
posuzovacích stupnic. Personální indexy
zjištěné na základě odpovědí (například
index pracovní motivace zaměstnanců, index spokojenosti, index informovanosti
apod.) nabývají hodnoty od nuly do jedné
a charakterizují míru odpovídající veličiny.
Po obsahové stránce stojí v popředí tohoto dotazování zpravidla hodnocení
systémů odměňování ( jeho účinnosti,
transparence, objektivity apod.), zaměstnaneckých výhod a pracovních podmínek, spokojenosti a motivace pracovníků,
úrovně vnitrofiremní komunikace, resp.
informovanosti zaměstnanců o vývoji
podniku, podnikové kultury, a identifikace
zaměstnanců s podnikem, ochoty zaměstnanců ke změnám apod. Dotazování však
může být zaměřeno i na hodnocení úrovně řízení lidských zdrojů v organizaci, a to
jak manažerských schopností přímých
nadřízených, tak i odborných kompetencí
či organizačních schopností personálních
manažerů, včetně jejich ochoty vyjít vstříc
potřebám jejich vnitřních „zákazníků“.
Informace získané na základě těchto průzkumů slouží především jako podklad pro
zdokonalení způsobu řízení lidských zdrojů, často i jako nástroj včasného varování
upozorňující na personální problémy včas
(například posílení účinnosti odměňování
a vzdělávání, odstranění nejdůležitějších
faktorů demotivace zaměstnanců apod.),
a to ještě než přerostou ve vážnější motivační nebo výkonové bariéry. Slouží však
i jako zrcadlo řídícího stylu organizace či
jako zdroj informací upozorňující na nové
požadavky na personální management.
Dotazování pracovníků musí pochopitelně splňovat některé základní odborné
a metodické předpoklady. Mělo by vycházet z předběžných analýz, tj. odpovídat
konkrétním potřebám firmy, zajišťovat
anonymitu odpovědí a zaměstnancům
jasně deklarovat, že zjištěné výsledky budou skutečně využity. Důležité je i dodržení „rozumného“ rozsahu dotazníku, jehož
rozsah by neměl přesahovat 25–30 otázek. Dotazování je pochopitelně třeba po
určité době opakovat, nejlépe s jistým časovým odstupem poté, kdy byla na jeho
základě přijata odpovídající opatření. Dotazování zaměstnanců umožňují v některých
případech i srovnání zjištěných indexů
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
57
PERSONALISTIKA
(indexu pracovní motivace, spokojenosti
apod.) s jinými podniky.
Personální standardy
a personální audit
Nástrojem kvalitativního personálního
controllingu jsou i personální standardy
sloužící k řízení kvality personálního managementu. Příkladem standardů řízení
lidských zdrojů může být požadavek, aby
každý zaměstnanec měl vedle svých ročních
pracovních cílů jasně stanoveny i dva
hlavní rozvojové cíle, aby každý vedoucí
zaměstnanec věnoval ročně alespoň dva
dny školení zaměřenému na rozvoj svých
řídících schopností, aby s každým pracovníkem byl alespoň jednou ročně proveden
motivační rozhovor, při kterém je stanoven hlavní faktor oslabující jeho motivaci
a jsou navrženy i kroky k jeho překonání,
aby hodnocení školení a tréninků vycházelo z jejich předem stanovených cílů či
aby se posuzování uchazečů opíralo
o metody tzv. behaviorálního rozhovoru.
Personální standardy, které stanoví zásady personálních procesů a činností, lze
shrnout do personálního manuálu organizace. Zásady, které manuál stanoví, by
měly jednoduché a uživatelsky přístupné,
současně však jednoznačné a závazné pro
všechny manažery organizace. Personální
manuál by měl být vždy vytvořen ve spolupráci liniového managementu a personálního řízení a schválen vrcholovým vedením organizace.
stanoví povinnosti liniového managementu
informovat personální řízení o vybraných
personálních činnostech ( jejich průběhu
či výsledcích), případně s ním svá personální rozhodnutí konzultovat. Cílem je
dosáhnout důslednosti ve výkonu personálních činností a dodržovat jejich odborné zásady. Příkladem může být povinnost
vedoucích zaměstnanců aktualizovat při
každé změně v obsazení určitých pracovních pozic jejich náplň či výkonová kritéria, používat pro hodnocení kandidátů na
určité pozice jednotný hodnotící formulář, připravit před nástupem zaměstnance
jeho individuální adaptační plán, formulovat na základě pravidelného hodnotícího
rozhovoru se zaměstnanci u každého
z nich jeho konkrétní rozvojové cíle, včetně způsobu jejich hodnocení, apod.
Hodnocení kvality personálního řízení
opírající se o personální standardy tvoří
zpravidla nejsložitější součást personálního controllingu a klade na personální management značné odborné nároky.
Ve snaze zabránit „podnikové slepotě“ při
hodnocení personálních procesů lze proto jako součást personálního controllingu
doporučit v delších časových intervalech
i vnější personální, resp. organizační audit, jehož cílem je posouzení cílů a metod
personálního řízení a jeho role v organizaci a navržení případných úprav.
Jeho součástí může být i provedení benchmarkových analýz porovnávajících
personální ukazatele a standardy podniku
s jeho konkurenty, případně dalšími
organizacemi.
Součástí personálního manuálu jsou i pravidla personálního reportingu, která
■
doc. PhDr. Ing. Jan Urban, CSc.
Je absolventem VŠE a Filozofické fakulty UK. Od roku 1993 se věnuje personálnímu a organizačnímu poradenství, od roku 1996 je ředitelem poradenské firmy Consilium Group, s. r. o., zabývající se manažerským poradenstvím pro řízení a rozvoj lidských zdrojů. Je autorem řady článků z oblasti řízení lidských zdrojů a autorem knihy Řízení lidí v organizaci. Působí jako učitel na
Karlově Univerzitě a VŠE.
58
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
CAFIN informuje ................
Ideální proces reportingu:
informace kdykoliv a kdekoliv
Proces reportingu v moderním pojetí, to bylo hlavní téma workshopu, který pro své
členy uspořádala Česká asociace pro finanční řízení. Mezi hlavní probírané body patřilo srovnání typické současné podoby reportingu s podobou co možná nejideálnější,
úloha controllingu při reportingu obecně či vhodné nástroje pro reporting. O procesu
reportingu přednášeli přední odborníci Michal Kaštovský a Michal Lukanič.
„Reportingem rozumíme zpětnou vazbu,
která je pro vedení velmi důležitá,“ začal
M. Kaštovský. „Management však dostává reporty většinou pozdě a často jsou
navíc nepřehledné. Data bývají manuálně zpracovávána, a proto pak dochází
i k chybovosti,“ kritizoval současnou podobu reportingu. „Z těchto důvodů je důležité, aby se dostaly reportované informace k manažerům včas, a to včetně
potřebných komentářů a doporučení.
Jsou-li všechny informace dosažitelné odkudkoli, pak je to ideální stav.“
Na jeho slova navázal M. Lukanič. „Všechno
souvisí se vším, takže reporting zasahuje
do více oblastí: týká se středního managementu, oddělení controllingu a IT, ale
i různých divizí,“ vysvětloval. Důraz kladl
právě na controllery ve firmách: „Controlling je svědomí firmy a aby mohl ‚hlodat‘,
potřebuje odpovídající pravomoci. Controlling je pravá ruka managementu.“
M. Lukanič s účastníky také rozebral, jakých nástrojů je třeba k dosažení ideálního reportingu použít. Pro lepší názornost
bylo připraveno několik ukázek z reportovacího řešení Oracle BI; v rámci nich byla
proti sobě postavena aplikace Oracle BI
a reportingová řešení využívající MS
Excel. Účastníci si tak mohli vytvořit vlastní názor na výhodnost a přínosy jedné či
druhé možnosti.
Oracle BI z pohledu controllingu, o němž hovořil Michal Lukanič
Workshop s názvem Proces
reportingu v kontextu moderních nástrojů se konal
24. května ve spolupráci se
společností Sefira: Michal
Kaštovský zde působí jako
business development consultant, Michal Lukanič jako
BI/EPM consultant. Akci
navštívil rekordní počet
účastníků.
Pro bližší informace kontaktujte: Andrea Popovová, PR koordinátor,
e-mail: [email protected], www.cafin.cz
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
59
INZERCE
60
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
monitoring ...........................
Tillinger šéfem
Generali
Generálním ředitelem
pojišťovny Generali bude od
července Štefan Tillinger
(41 let). Ve společnosti
působil již v letech
2001–2008, nejdříve jako
vedoucí odboru servisu
a řízení odbytu a ředitel
resortu obchodu a životního
pojištění, později jako
generální ředitel a člen
představenstva. V období let
2008–2010 zastával v České
pojišťovně pozice náměstka
pro distribuci a člena
představenstva. Generali
Pojišťovna je součástí
Generali PPF Holdingu, který
působí ve 14 zemích střední
a východní Evropy.
Bretová finanční
ředitelkou
ABS Jets
Novou finanční ředitelkou
leteckého dopravce ABS Jets
se stala Jitka Bretová (30 let).
Zodpovídat bude za
kompletní finanční řízení,
účetnictví, controlling
a přípravu na přechod
do holdingové struktury
a na první emisi dluhopisů.
Bretová působila v ABS Jets
od roku 2008 jako
ekonomka, předtím
pracovala jako regionální
finanční ředitelka ve
společnosti Media Marketing
Services a jako finanční
ředitelka v bezpečností
agentuře ABL.
ABS Jets na českém trhu
působí 16 let a je největším
poskytovatelem služeb
v privátní letecké dopravě
ve střední a východní Evropě.
majetkem v případě úpadku,
který svým nesprávným
rozhodováním zavinili. Zákon
nově také upravuje podmínky
pro získávání podílů v s. r. o.
Norma dále částečně
uvolňuje i pravidla pro
akciové společnosti, přináší
možnost volby mezi dvěma
typy statutárních orgánů
a také více možností pro
hlasování akcionářů.
Nový zákon
o obchodních
korporacích
Na dani z příjmu právnických
osob stát získal v roce 2010
nejvíce od elektrárenské
společnosti ČEZ. Následovaly
Česká spořitelna a T-Mobile.
Vyplývá to ze žebříčku, který
každoročně sestavuje
Ministerstvo financí.
Státní rozpočet loni získal na
dani z příjmu právnických
osob 86,3 miliardy korun, což
bylo v meziročním srovnání
o 3 miliardy korun více. Pro
letošní rok státní rozpočet
počítá se ziskem z podnikových daní zhruba ve výši
84 miliard korun.
Vláda schválila návrh zákona
o obchodních korporacích.
Při zakládání společností
s ručením omezeným by již
podnikatelé v budoucnu
neměli mít povinnost skládat
kapitál 200 tisíc korun.
Případné věřitele firmy má
ochránit opatření, podle
kterého by členové či bývalí
členové statutárních orgánů
společnosti měli ručit svým
Nejvyšší daň
z příjmů
od ČEZu
Zdroj: ČTK
Tisková oprava: V minulém monitoringu v čísle 5/2011 časopisu jsme u zprávy, že se Jan
Zadák stal novým výkonným viceprezidentem pro celosvětový obchod, marketing a strategii
divize Enterprise Business společnosti Hewlett-Packard, uvedli chybně v nadpisu zprávy
namísto jména Zadák jméno Dvořák.
Za chybu se omlouváme.
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
61
MONITORING / ZE SVĚTA
AKCIE
V květnu jsme byli svědky další korekce na akciových trzích. Potvrdilo se staré rčení burziánů „Sell in
May and go away.“ Jedná se o druhou korekci v rozmezí třech měsíců. Soukolí americké a čínské
ekonomiky se začíná zadrhávat, tudíž nelze vyloučit, že nastává obrat trendu u akcií. Může se ale jednat
i o klasickou korekci před poslední fází býčího trendu, to ukáže až čas. Nejistota vede k tomu, že na
trzích vládne nyní vysoká volatilita, což je vidět i z širokého rozptylu výkonností jednotlivých trhů.
Podobně je rozptyl patrný i mezi sektory, farmaceutickému průmyslu se dařilo, naopak akcie bank
a těžebních společností ztrácely.
MĚNY
62
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
FINANČNÍ TRHY KVĚTEN 2011
Z počátku května se vývoj eurodolaru otočil. Po čtyřech měsících poklesu začal americký dolar
posilovat, z kurzu 1,48 dolaru za euro zpevnil až na 1,40. Koncem měsíce ale dolar znovu oslabil
a končil na kurzu 1,44. Česká koruna v květnu oslabovala a vůči euru zakončila měsíc na kurzu 24,54.
Z hlavních měn se opět nejlepším výkonem blýskl švýcarský frank. Na paritě s eurem posílil o dalších
5 % na kurz 1,22. Jako jedna z mála měn také v roce 2011 drží krok s českou korunou. Vyšším
zhodnocením se od začátku roku pyšní pouze srbský dinár, maďarský forint, rumunské nové leu
a paraguajský guarani.
KOMODITY
Po gigantickém růstu cena stříbra korigovala a klesla od začátku května o 21 %. Pokles zaznamenala
většina průmyslových komodit. Naopak rostla cena některých zemědělských komodit, nejvíce podražily
oves, řepka, mléko a pomerančový koncentrát. Začátkem května se dostala na čtrnáctileté maximum
cena kávy vlivem nepříznivých zpráv o počasí v Kolumbii. Příznivé podmínky ale hlásí Brazílie, hlavní
producent kávy, a tak cena posléze klesla o 12 %. V poklesu pokračuje i cena kakaa, neboť Pobřeží
slonoviny, hlavní světový exportér kakaa, obnovilo vývozy. Od března tak cena kakaa poklesla o více
než 20 %.
INVESTIČNÍ TIP MĚSÍCE
Po 3 měsících znovu jako tip měsíce akcie Nokia,
jejíž cena na newyorkské burze klesla pod 7 USD
po zprávě o nižším očekávaném zisku ve druhém
čtvrtletí. V zákulisí se spekuluje, že si na Nokii brousí
zuby Microsoft. Tržní kapitalizace 25 mld. USD;
P/E = 10; P/S = 0,4; P/B = 1,3; výnos dividendy
8 %. Investice vhodná pro dlouhodobý horizont.
Rubriku Finanční trhy pro časopis připravuje Jan Traxler ze společnosti
FINEZ Investment Management, s. r. o., [email protected], www.finez.cz
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011
63
6/2011
Ročník II
Měsíčník
Šéfredaktor: Mikuláš Ostatnický, tel.: 246 040 438, e-mail: [email protected]
Odpovědná redaktorka: Kateřina Žáčková, tel.: 246 040 432, e-mail: [email protected]
Předplatné: informace tel.: 246 040 400, objednávky: [email protected]
Inzerce: Iva Suchnová, tel.: 246 040 439
Vydává: Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3
Odborný garant časopisu: Česká asociace pro finanční řízení CAFIN, www.cafin.cz
Tiskne: SERIFA, a. s., Jinonická 80, Praha 5. Sazba: Monika Svobodová
Nevyžádané příspěvky nevracíme. Přetisk a jakékoli šíření dovoleno pouze se souhlasem
vydavatele. Vydávání povoleno Ministerstvem kultury ČR pod číslem E 19410. ISSN 1804-2996.
Za správnost údajů uvedených v článcích odpovídají jejich autoři.
Roční předplatné činí 2 000 Kč bez DPH (2 200 Kč včetně DPH, poštovného a balného).
Předplatné je automaticky prodlužováno. V případě, že předplatitel nehodlá odebírat
následující ročník, sdělí tuto skutečnost písemnou formou vydavateli, a to nejpozději 14 dnů
před začátkem nového předplatitelského období.
Předáno do tisku dne 9. 6. 2011.
© Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011
✁
OBJEDNÁVKOVÝ KUPÓN
Objednávám roční předplatné měsíčníku Finanční řízení & controlling v praxi
za cenu 2 000 Kč bez DPH
název organizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
jméno a příjmení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
adresa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
e-mail . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
tel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
IČ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
DIČ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vyplněný kupón odešlete na adresu:
Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, 130 00 Praha 3
Časopis lze rovněž objednat na internetové adrese http://obchod.wkcr.cz nebo na
e-mailové adrese [email protected].
Bližší informace také poskytujeme na telefonu 246 040 400.
64
FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011

Podobné dokumenty

12/2011

12/2011 do společnosti předpokládejme modelově v absolutním vyjádření 100 mil. Kč. Dosadíme údaje do vzorce a dostaneme náklady celkového kapitálu (NCK) dané

Více

Jsme tu pro vás

Jsme tu pro vás Přehled našich produktů Produktovou řadu DEREMCOLORANT tvoří: DEREMCOLORANT – A Pigmentové preparace k vybarvování vodouředitelných nátěrových hmot DEREMCOLORANT – E Pigmentové preparace k vybarvov...

Více

2/2010

2/2010 Vyjadřují schopnost podniku splácet krátkodobé závazky. Aby byla firma solventní, musí mít v každém okamžiku splatnosti závazků dostatečnou hotovost nebo prostředky rychle na hotovost přeměnitelné....

Více

Zima 2013 - Pohledy AMB

Zima 2013 - Pohledy AMB U psaní pro děti to tak není. Je to očistné jako pít živou vodu. A děti pak příběh buď zaujme, nebo ne, nezajímají je kritiky, ani co jim o tom příběhu někdo říká. Jde jim o ten samotný příběh. Psá...

Více

stáhnout toto číslo - Česká podiatrická společnost os

stáhnout toto číslo - Česká podiatrická společnost os dobrovolných zákazníků? Je to jednoduché a já jsem to používala také. S předstihem se napsala vývěska s oznámením, že od do se provádí pedikérské ošetření v rámci výuky zdarma. Zákazníků bylo každý...

Více

informační technologie

informační technologie Ne všechno se povedlo, jak jsme si to na počátku devadesátých let malovali. Svaz stavebních inženýrů měl být vysoce prestižní elitní stavovskou organizací, což v současnosti bohužel není. I v Komoř...

Více