Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XIV. (XXXVI.) • č. 2 • 2010
Zrekonstruovaná kuchyň v nově otevřeném Farním muzeu v Kondraci. (K článku na str. 12).
Vlaková stanice Stříbrná Skalice s nejbližším okolím na dobové fotografii (k článku na str. 20).
OBSAH ČÍSLA
Ocenění Blanický rytíř uděleno podvanácté (P. Pešout) Nový areál Záchranné stanice pro živočichy ve Vlašimi (Š. Tlustá)
Obnovená naučná stezka Drbákov – Albertovy skály (I. Křížová)
Farní muzeum v Kondraci (P. Zapletal)
Jan Očko z Vlašimi (asi 1294 – 1380) (J. Moudrý)
Znovu k lokalizaci zaniklé středověké osady Křivolaje (J. Bernat, M. Štědra)
K vampýrům a filipojakubským obřadům na Vlašimsku (J. Nusek)
Kaplička a studánka sv. Prokopa V Lázních (M. Štědra)
Malíř a literát Jan Eduard Herold na Podblanicku (F. Procházka)
Okolnosti vzniku sokolských jednot na Podblanicku po roce 1890 (F. Procházka)
Historie ochotnického divadla ve Václavicích (S. Rýdlová)
2
6
10
12
16
20
24
25
26
27
32
PŘÍLOHA
Ze starších čísel:
Kronika (J. Honner) Publikace:
Kořeny a kořínky Vladimíra Tupého (M. Štědra)
Pověsti a povídky
Pod Skálou (8) (J. Jarolímková-Lipinská)
Zprávy a sdělení
Dub u Měchnova – finalista ankety Strom roku 2010 (J. Urban)
Nejlepší ekoporadenský počin roku (1) (J. Urban)
Děti nás provedly světem stromů (I. Křížová)
Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli
Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim
I
III
III
III
VIII
X
XI
XIII
XIV
Vážení čtenáři,
Ročník XIV. (XXXVI.), číslo 2, 2010
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka ve
spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 30. 4. 2010
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 18 Kč (DPH 10 %),
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit na
následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé
nám.; Jankov: Smíšené zboží,
Věra Houdková; Kamberk: Smíšené
zboží; Kondrac: Potraviny Macešková;
Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum;
Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny
Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Votice: Infocentrum;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
právě jste otevřeli druhé letošní číslo časopisu Pod
Blaníkem, snad v něm opět najdete zajímavé příspěvky,
které Vám zpestří některý z příjemných letních dnů. Zejména
v čase dovolených se často vypravujeme do přírody a rád
bych Vás proto upozornil na příspěvek Ivany Křížové
věnovaný obnovení naučné stezky v národní přírodní rezervaci Drbákov – Albertovy skály.
S naučnými stezkami jste se jistě již setkali, obvykle
jsou značeny bílým čtvercem se zpravidla zeleným úhlopříčným pruhem. Naučné stezky nám zprostředkovávají
poznání o přírodním a kulturním dědictví přímo v terénu.
Často nás zavedou na místa, která bychom jen obtížně
hledali, či upozorní na zajímavé fenomény, které bychom
bez povšimnutí minuli. Stezky jsou tradičně vybaveny naučnými panely či tabulemi, v poslední době se však čím
dál častěji objevují i alternativní formy řešení, např. stezky s tištěnými průvodci vázanými na místa vyznačená
v terénu, stezky vybavené interaktivními prvky apod.
Příkladem rodinné interaktivní naučné stezky v našem
regionu je naučná stezka „S rytířem na Blaník“. Lze odhadnout, že v České republice dnes existuje kolem 500
naučných stezek, z toho 10 na Podblanicku. Zejména po
roce 2000 jejich počet značně narostl v souvislosti s otevíráním nových dotačních programů. Čas ukáže, které
naučné stezky mělo smysl budovat a naopak o které není
zájem a časem zaniknou.
Na Podblanicku byla první plnohodnotná naučná stezka otevřena na Medníku již v roce 1965, nicméně historie budování naučné stezky Národní přírodní rezervací Drbákov – Albertovy skály sahá již do padesátých let minulého století. Začal ji zde v tu dobu vytvářet jediný člověk
– Karel Bartůněk, který původně žil na samotě poblíž
plavecké hospody Sejec. Odtud se při napuštění přehradní nádrže musel vystěhovat. I když byl pouze samouk,
měl velké přírodovědné znalosti. Jako téměř šedesátiletý začal ručně, sám, bez nároku na odměnu, jen za pomoci
krumpáče budovat mezi zdejšími skalami stezku. Určitě tato
stezka, v současnosti obnovená, stojí za návštěvu.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (3. číslo
XIV. ročníku) bude 20. srpna 2010. Uvítáme kratší i delší
příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii,
kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své
poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka,
Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky
přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické
podobě na disketě nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno
doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení.
Pavel Pešout
blanický rytíř vyhlášen
V pátek 2. dubna 2010 bylo již podvanácté uděleno ocenění Blanický rytíř třem fyzickým osobám,
které se významně zasloužily o ochranu a rozvoj
přírodního a kulturního dědictví Podblanicka.
Ocenění udělují třem navrženým kandidátům neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor
ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P. A. N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný
klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, Český
Merán o.p.s., Klub mladých Sedlec-Prčice, Sdružení Přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody
Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby,
Český svaz ochránců přírody Sázava, Český svaz
ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický
vědeckotechnický klub železniční, Podblanické in-
focentrum, občanské sdružení Podblanickem, Posázaví o.p.s., Posázavský pacifik, Vlašimské hudební
mládí a Vlašimská astronomická společnost.
Pro připomenutí – dosud jsou nositelkami a nositeli ocenění Blanický rytíř (podle abecedy):
Ing. Karel Bárta z Křížova
Miroslav Berka z Týnce nad Sázavou
Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc. z Českých
Budějovic
Jozef Cáder z Louňovic pod Blaníkem
MUDr. Jiří Čermák z Vrchotových Janovic
Barbora Čmelíková z Bukovan u Týnce nad
Sázavou
Prom. ped. Eva Dočkalová z Českého Krumlova
Jaroslava Hocková z Benešova
Antonín Holubovský z Votic
MVDr. Jiří Hostek
V roce 2010 obdrželi ocenění Blanický rytíř Jiří Šlehuber,
Hana Šedivá in memoriam (cenu převzala dcera Petra Šedivá) a Eva Procházková.
2
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Ing. Mojmír Chromý z Benešova
Ing. Jiří Kofroň z Ostravy a Jetřichovic
Mgr. Ladislav Kotek z Neveklova
Mgr. Václav Kovařík z Benešova
František Mika ze Sedlce-Prčice
František Müller z Vlašimi
Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc. z Prahy
Pavel Pavlovský z Votic
Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc. z Ouběnic
Jaroslav Pouzar z Vlašimi
PhDr. Pavel Radoměrský, CSc. z Prahy
Alexej Salzman z Mladé Vožice
Václav Stejskal z Týnce nad Sázavou
František Svatoň z Čestína
Jan Svoboda z Vlašimi
Josef Tomaides z Trhového Štěpánova
Antonín Toula z Křivsoudova
PhDr. Jiří Tywoniak z Benešova
Rudolf Vaňkát z Vlašimi
Jarmila Zábranská z Vlašimi
Jan Zajíc z Vlašimi
Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc. z Prahy a Pařezí
MVDr. Josef Zemánek z Benešova
V letošním roce porota vybírala z více než tří desítek nominací, přičemž v deseti případech šlo
o nominace z loňského roku. Porota složená ze zástupců jednotlivých nevládních organizací nakonec
rozhodla o udělení ceny těmto třem nominovaným:
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo paní PhDr. Eva Procházková z Benešova.
Paní Eva Procházková se narodila 6. února 1950
ve Velkých Chvalovicích na Nymbursku. V letech
1965 až 1968 vystudovala poděbradské gymnázium a poté absolvovala v letech 1968 až 1973 studium archivnictví a historie na Univerzitě Karlově. Po ukončení studia nastoupila jako archivářka
v Okresním archivu v Benešově, který od roku
1975 fakticky vedla, v roce 1978 se stala jeho ředitelkou i titulárně a tento post zastává dodnes.
Během svého působení ve Státním okresním archivu v Benešově se vždy snažila a snaží o jeho
povznesení a modernizaci. V 70. a 80. letech 20.
století rozhodně nepatřilo archivnictví k preferovaným oborům veřejné správy a v době příchodu
PhDr. Procházkové samotný benešovský archiv
neměl právě nejlepší renomé. Jeho existenční podmínky, zajištění jeho činnosti po hmotné i odborné
stránce byly na velmi špatné úrovni. Eva Procházková se však odhodlaně pustila do boje za zlepšení
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
tohoto stavu a s neúnavností sobě vlastní se postupně zasazovala o nápravu. Jistě nejviditelnějším úspěchem její profesní kariéry bylo otevření
nové budovy Okresního archivu v Benešově v roce
2000. Benešovský archiv se za vedení PhDr. Procházkové rozrostl do nebývalých rozměrů a dnes
má kolem 1900 archivních fondů v rozsahu zhruba
3800 běžných metrů. Stejně tak se rozrostla archivní historická knihovna s výrazným regionálním zaměřením, která díky soustavné akviziční
péči Evy Procházkové dosáhla v roce 2009 počtu
28.700 svazků a která je z velké části opatřena digitálním katalogem. A především se podařilo benešovskému archivu v uplynulých letech zpracovat
a tím pádem i zpřístupnit badatelské veřejnosti
velké množství archivního materiálu. Organizační
schopnosti projevila Eva Procházková při pořádání
výstav a konferencí. Díky velmi dobré spolupráci a vzájemnému porozumění mezi benešovským
okresním archivem, vlašimským Muzeem Podblanicka a pražským státním oblastním archivem,
popřípadě i dalšími institucemi, se podařilo uspořádat několik výstav, které přispěly k propagaci
historického poznání a k oživení kulturního života
na Benešovsku. Stačí zmínit několik větších výstav
z poslední doby – Blaník (2004), Historie požární
ochrany na Benešovsku (2005), Život na Podblanicku za protektorátu (2005), Tajemství paravánu
následníka trůnu (2006), Pohlednice z Podblanicka
ze sbírky Františka Kavky (2007), Slavné osobnosti
ve fondech středočeských archivů (2008) a Přemysl
Pitter – Pavla Moudrá. Milíčův dům na pražském
předměstí: příklad česko-německo-židovského
soužití (2009) a další. Eva Procházková také stála
u několika vědeckých zasedání, které měly tematické zakotvení v regionu, ale jejichž význam značně
přesahoval Benešovsko. V roce 2003 se konaly dvě
takové konference – v souvislosti se Sázavským
klášterem Opat Prokop a jeho doba a ve vztahu
k místním institucím 300 let benešovského gymnázia. Bohatá je také její přednášková a popularizační
činnost vč. historických přednášek v rozhlasovém
vysílání nebo v přípravy podkladů pro dokumentární filmy o Benešově a Benešovsku.
Eva Procházková dlouhá léta věnuje mimořádnou
pozornost také redakční práci v regionu. Od roku
1996 je redaktorkou Středočeského sborníku historického a jako dlouholetá členka redakční rady
a kmenová autorka od roku 2004 převzala podstatnou část redakčních povinností ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka. Obě periodika si
i díky její obětavé práci dlouhodobě udržují vysoký
3
standard a svými kvalitami a významem překračují
regionální rámec.
Významná je samozřejmě pro Podblanicko badatelská činnost Evy Procházkové. Vynikajícím
způsobem zpracovala řadu témat z dějin regionu,
z nichž jí nejbližší je hrdelní soudnictví na Podblanicku. Dalším velkým tématem, kterému se dlouhodobě věnuje, je korespondence dvou význačných
osobností Přemysla Pittera a Pavly Moudré. Je autorkou řady odborných studií a článků z dějin Podblanicka. Z jejích knižních publikací, které zpracovávají vysoce odborným a zároveň pro čtenáře
přitažlivým způsobem historii regionu, je možno
jmenovat Benešov v edici Zmizelé Čechy (2005),
Načeradec. Dějiny městečka a okolních obcí (2006)
nebo Bukovany. Kapitoly z dějin posázavské vesnice (2009). Jako autorka se spolupodílela kupříkladu
na publikacích Benešovsko – Podblanicko (1985),
Týnec nad Sázavou. K historickým kořenům města
(2006) a celé řadě dalších.
Ač pochází z Polabí, již téměř čtyřicet let života
zasvětila našemu kraji. Zatímco většina dnešních
archivářů klesá pod tíhou úředních povinností,
ona je suverénně zvládá, ale navíc věnuje všechen
volný čas vědecké a popularizační práci pro náš
region. Dlouhá léta je jedním z garantů fundovaného studia historie zdejšího kraje. Poznání historie
a kultury Podblanicka by bez jejího příspěvku bylo
mnohem chudší.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo paní Hana Šedivá z Benešova, in
memoriam.
Paní Hana Šedivá se narodila v Benešově 29. července 1955, dětství prožila v Chalupách u Postupic,
po absolvování Střední zdravotnické školy v Benešově po celý život pracovala jako zdravotní sestra
v Nemocnici Rudolfa a Stefanie v Benešově. Se
svou rodinou bydlela v Lísku u Postupic. Vedle svého časově náročného zaměstnání se ve volném čase
věnovala množství obecně prospěšných aktivit.
Velmi ji zajímala historie rodného kraje, proto
dlouhodobě spolupracovat s Vlastivědným klubem P.A.N Vlasáka ve Vlašimi a okresním konzervátorem. Sama působila jako zpravodaj státní
památkové péče. Podílela se na zmapování historie
Postupic a na soupisu drobných sakrálních objektů
na Podblanicku, který byl otištěn v knize „Příběh
kapliček“, kterou vydal Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka v roce 2001.
V 90. Letech minulého století také iniciovala opravu několika božích muk v okolí Postupic.
4
Aktivně se zapojovala do ochrany přírody a krajiny. Byla členkou Českého svazu ochránců přírody,
kde působila jako místopředsedkyně základní organizace v Benešově. Byla členem úzkého organizačního týmu, který připravil a zrealizoval dvě naučné
stezky na Konopišti: Naučnou stezku věnovanou
historii a přírodě Konopišťského zámeckého parku
a Lesní naučnou stezku Ferdinanda ďEste. Podílela
se na pěti ročnících výstav v Domě dětí a mládeže
v Benešově, šestileté sérii přednášek pro veřejnost
o ochraně životního prostředí a cestování, organizaci vycházek do přírody, soutěží, úklidu černých
skládek odpadů, mapování a označování stromů
v Konopišťském parku a mnoha dalších činnostech.
Protože byla Hana Šedivá členkou nebo spolupracovnicí mnoha organizací a občanských sdružení,
pomohla realizovat ideu spolupráce různých spolků
na jednotlivých projektech, nejznámější je dnes již
tradiční aktivita Den stromů v Konopišti – soutěžní
a poznávací odpoledne pro rodiče s dětmi i pro děti
z Dětského domova Racek, kde program společně
připravují jednotlivé spolky okresu Benešov, mající
vztah k přírodě a krajině.
Věnovala se organizované práci s dětmi a mládeží. Od roku 2001 působila v občanském sdružení
pro volnočasové aktivity dětí a mládeže Amáls, kde
pomáhala organizovat různé akce, sháněla potřebné
finanční prostředky apod. Jako dobrovolná pracovnice Svazu tělesně postižených ČR, místní organizace Benešov, se podílela na organizování přednášek a jiných aktivit pro postižené spoluobčany
a byla vždy ochotna jim pomoci. Spolupracovala
s K-centrem v Benešově při výchově problematických dětí, pomáhala několika spoluobčanům upoutaným na lůžku nebo postiženým nemocí, věnovala se propagaci homeopatie a přírodních způsobů
léčby, ráda poslouchala hudbu a s rodinou a přáteli
cestovala po kraji a poznávala jeho historii, tradice
a krásy přírody.
Hana Šedivá byla stále nabitá energií a touhou pomáhat, neuměla nečinně sedět a neuměla odpočívat.
I když vážně onemocněla, dál rozdávala radost a pochopení. Nadšení ji neopustilo do poslední chvíle.
Odkazem paní Hany Šedivé je nejen záchrana
kulturních i přírodních památek okresu Benešov, ale
zejména výchova k dobrým vztahům mezi lidmi bez
ohledu na jejich zájmy, povahy, věk či postižení.
Hana Šedivá byla rytířkou své doby, vždy připravena podat pomocnou ruku, nastavit svou náruč
a nakazit všechny svým nadšením a optimizmem.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Ocenění obdrželi diplom a pískovcové sochy Blanických rytířů
od akademického sochaře Daniela Talavery.
životní dílo pan Jiří Šlehuber z Dolních Kralovic
a Libže.
Pan Jiří Šlehuber se narodil 18. března 1930
v Dolních Kralovicích, kde vychodil obecnou
i měšťanskou školu. V roce 1949 maturoval na Státním reálném gymnáziu v Benešově. Po dálkovém
studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy nastoupil první učitelské místo ve Zruči nad
Sázavou. Po návratu ze základní vojenské služby
učil rok na Jedenáctileté střední škole v Ledči nad
Sázavou. Od 1. září 1954 byl jmenován ředitelem
Národní školy ve Studeném, kde působil do roku
1963, než s ním byl rozvázán pracovní poměr pro
jeho náboženské přesvědčení. V té době koupil rodinný domek v Libži u Vlašimi a nastoupil jako
pomocný dělník ve skladě Blanických strojíren.
V letech 1965 až 1968 vystudoval Střední průmyslovou školu ve Vlašimi. Po pražském jaru 1968 byl
rehabilitován a působil opět ve školství jako učitel Základní školy v Domašíně a v Chotýšanech.
V roce 1996 odešel do důchodu.
Pan Jiří Šlehuber se aktivně účastní práce samosprávy v Libži, mnoho let vede kroniku obce, zasloužil se zde o obnovu kaple. Od roku 1965 působí
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
jako varhaník na poutním místě Panny Marie hrádecké na Hrádku u Vlašimi, mezi lety 1971 a 2001
i v Trhovém Štěpánově.
Protože jako rodilý „Královák“ nemohl zapomenout na krásná místa, která musela ustoupit navždy
vodě údolní nádrže Želivka, začal v roce 1990 navzdory různým překážkám ve Vlašimi organizovat
pravidelná setkání rodáků a přátel starých Dolních
Kralovic. S obrovským úsilím a nadšením tato setkání organizuje dodnes. Vzpomínky na Dolní Kralovice a celou zatopenou část a setkání rodáků sepsal
do knihy „Pojďte se mnou do našich Dolních i Horních Kralovic, Příseky, Stříteže a Bezděkova“. Byla
vydána v roce 2001 a pro velký zájem bylo v roce
2002 ještě dotištěno několik set výtisků. Pan Jiří Šlehuber se v letošním roce dožívá 80. narozenin.
Slavnostního udělování, které proběhlo v obřadní síni vlašimského zámku, se účastnilo na padesát hostů kulturního, společenského i politického
života regionu. Na půdě města přítomné přivítal
starosta Vlašimi Mgr. Luděk Jeništa. Pozvání přijali zástupci Parlamentu České republiky, krajské
samosprávy, řada zástupců měst a obcí Podblanicka
(jejich jménem promluvil místostarosta Benešova
5
Ing. Roman Tichovský), ředitelé škol z Podblanicka a mnoho dalších hostů. Blaničtí rytíři obdrželi
již tradičně kromě pěkného diplomu každý svou
originální velmi hodnotnou pískovcovou sochu
Blanického rytíře od akademického sochaře Daniela Talavery. Pořízení těchto soch sponzoroval generální sponzor udělování ocenění Blanický rytíř
firma Rabbit a. s. Trhový Štěpánov.
Na závěr slavnostního aktu byla zveřejněna výzva k nominování na Blanické rytíře za rok 2010,
kteří budou vyhlášeni na Velký pátek 22. dubna
2011. Nominována může být fyzická (nikoli tedy
právnická) osoba, která se významně zasloužila
o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědic-
tví Podblanicka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř. dokončený v uplynulém roce)
nebo za celoživotní dílo (ve výjimečných případech
může být ocenění uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan,
obec, zájmový spolek písemně na adresu Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim. Nominace musí obsahovat titul,
jméno a příjmení kandidáta, datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho kontaktní adresu,
popř. telefon. Uzávěrka nominací je na začátku
března 2011.
Pavel Pešout (foto: Jana Havelková)
Nový areál záchranné stanice pro živočichy
ve Vlašimi
U Vlašimi vzniká nový areál pro léčení volně žijících živočichů. Záchranná stanice pro živočichy
ve Vlašimi funguje již 16 let, za tuto dobu byla
schopna vypořádat se s mnoha problémy. Jako klíčové se však, stejně jako v ostatních záchranných
stanicích, v posledních letech ukazují prostorová
omezení a stále se zpřísňující veterinární a hygi-
enické podmínky. Český svaz ochránců přírody
Vlašim jako provozovatel tak byla postaven před
otázku, zda se pustit do finančně a organizačně náročné modernizace nebo se smířit s tím, že záchranná stanice postupem času pravděpodobně zanikne.
Zvolili jsme tu první možnost a po téměř čtyřleté
přípravě projektu započala výstavba nového areálu.
Ledňáček s poraněným křídlem.
6
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Moderní komplex nemocnice pro zvířecí pacienty.
Zahrada ekocentra je koncipována jako návštěvnický okruh, který povede kolem expozic
s trvale handicapovanými zástupci živočichů.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
7
Mláďata veverek nalezená po bouřkách vypadlá z hnízd patří k častým pacientům záchranné stanice.
V současné době je provoz záchranné stanice
omezen na prostory Podblanického ekocentra nalézajícího se v centru Vlašimi v zástavbě rodinných
domů. To rozhodně není optimální jak z hlediska
možných veterinárních rizik, tak vzhledem k omezenému prostoru potřebnému k dalšímu rozšiřování. Počet živočichů přijímaných do záchranné
stanice rok od roku roste, v posledních letech se
jejich počet pohybuje kolem pěti set ročně.
Vzhledem k těmto souvislostem se Český svaz
ochránců přírody Vlašim rozhodl tuto situaci řešit
a již v roce 2006 se jeho pracovníci pustili do náročného projektu, jehož cílem je přesídlení léčebné
části záchranné stanice mimo město. Náklady celého projektu byly vyčísleny na 70 milionů korun.
Na většinu z nich se podařilo získat dotaci z Operačního programu Životní prostředí Evropské unie.
Tato dotace však nepokryje celou částku potřebnou k realizaci náročného projektu, proto by k jeho
uskutečnění nemohlo dojít bez podpory Středočeského kraje a Města Vlašim.
A jak bude „nová“ záchranná stanice vypadat?
Bude rozdělena do dvou částí, na léčebnou a expoziční. Léčebná část se bude nacházet mimo město
8
a bude určená pouze k příjmu a léčení pacientů
a k jejich přípravě na vypuštění. Expoziční část
zůstane na zahradě Podblanického ekocentra, aby
byla snadno dostupná veřejnosti i školám a bude
sloužit k osvětové a výchovné činnosti a propagaci
Stanice.
Pro léčebnou část byl vybrán pozemek o ploše
přes 3,5 ha přibližně 4 km od Vlašimi poblíž výpadovky na dálnici D1 u Pavlovic. Na něm vyroste
moderní komplex nemocnice pro zvířecí pacienty.
Pacienti budou přijímáni v prostorách hlavní provozní budovy, která vyroste u vstupu do areálu. Budova bude vybavena moderní veterinární ordinací
s operačním sálem, prostory určenými pro umístění
nově přijatých pacientů a pro pacienty vyžadující
intenzivní péči. Dále zde bude soustředěno administrativní a provozní zázemí stanice. Pro pacienty,
kteří jsou ještě v léčení, ale již nevyžadují intenzivní péči, budou v areálu vybudovány početné
léčebné komory. Pacienti vodních ptáků budou mít
k dispozici dostatek vodních ploch.
Vyléčené pacienty nemůžeme jen tak bez přípravy vypustit zpět do přírody, na svůj návrat se musejí náležitě připravit. Ať už jde např. o obnovení
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
či zdokonalení funkce létacích svalů po úrazech
či osvojení základních dovedností u odchovaných
mláďat potřebných k jejich přežití (např. létání, ulovení kořisti). K tomu budou sloužit velké rozletové
a vypouštěcí voliéry. Pro zraněné kopytníky a jejich mláďata poslouží rozlehlé výběhy s přístřešky. V areálu bude zbudován také samostatný objekt
karantény splňující veškerou evropskou legislativu
týkající se ochrany zdraví obyvatel, životního prostředí i zvířat. Celý areál je koncipován jako nízkoenergetická stavba šetrná k životnímu prostředí
a citlivě zasazená do okolní krajiny.
Zahrada ekocentra se po rozsáhlé rekonstrukci
promění v oázu odpočinku i ponaučení. Je koncipována jako návštěvnický okruh, který povede
kolem expozic s trvale handicapovanými zástupci
živočichů žijících na našem území. Jedná se o živočichy, kteří prošli léčbou ve stanici, ale jejich návrat do přírody není možný vzhledem k trvalým následkům utrpěných zranění. Tato zvířata pak slouží
k ekologické výchově a osvětě veřejnosti. Všechna
takto chovaná zvířata dostanou nové prostornější
výběhy tak, aby lépe vyhovovala jak zvířatům
samotným, tak návštěvníkům Většina stávajících
expozic bude zrušena a na jejich místě vzniknou
expozice zcela nové. Nově tu vznikne například výběh pro vydry s proskleným bazénem a návštěvníkům se tak naskytne příležitost pozorovat tato zvířata i pod hladinou. Část stávajících expozic bude
dále přebudována. Velkou rekonstrukcí projde například velká rozletová voliéra, ve které budou chováni zástupci našich dravců. Návštěvníci jí budou
moci procházet po vyvýšeném dřevěném chodníku
a dostanou se tak blíže k chovaným druhům ptáků.
V zahradě se budou moci seznámit nejen s osudy
jednotlivých zvířat ve Stanici, ale uvidí i názorné
ukázky nástrah číhajících na živočichy v přírodě
a dozví se, jak jim lze předejít. Najdou tu také tipy
pro oživení svých zahrad, např. hmyzí domečky, jezírko nebo bylinkovou spirálu, která na malé ploše
vytváří široké spektrum stanovišť s různými podmínkami vhodnými pro pěstování rozličných bylin.
Slavnostní poklepání základního kamene nově vznikajícího areálu pro léčení
volně žijících živočichů u Vlašimi.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
9
Návštěvníci se také mohou těšit na nejrůznější zábavné a naučné prvky rozmístěné v areálu zahrady.
Např. na dendrofon, na který si budou moci zahrát
pomocí dřevěné paličky a seznámit se tak se zvukovými vlastnostmi dřeva; na hmatový chodník,
po kterém se budou moci projít naslepo a bosky,
a zjistit tak, zda rozliší nejrůznější přírodní materiály, po kterých kráčí; na hřbitov odpadků, kde se
dozví, jak dlouho přírodě trvá, než rozloží rozličné
materiály; nebo na vor přes jezírko, na kterém si
malí návštěvníci budou moci nejen užít dobrodružství při přeplavování jezírka pomocí lana ale také
se seznámit s vodním ekosystémem.
V současné době již probíhá výstavba léčebného
areálu. Koncem dubna t. r. byl slavnostně položen
základní kámen za účasti představitelů kraje, města
Vlašim, státní ochrany přírody a dalších institucí.
Celá stavba by měla být dokončena v polovině roku
2011 a po svém dokončení bude patřit mezi nejmodernější stavby svého druhu v České republice
i v Evropě.
Šárka Tlustá (foto: archiv ČSOP Vlašim)
Pracovníci ČSOP Vlašim ukazují,
jak bude areál vypadat.
Navštivte obnovenou naučnou stezku
Drbákov – Albertovy skály
V sobotu 8. Května 2010 Správa CHKO Blaník
slavnostně otevřela zrekonstruovanou naučnou
stezku Drbákov – Albertovy skály.
Naučná stezka nás provází jedním z nejkrásnějších koutů Sedlčanska, národní přírodní rezervací
Drbákov – Albertovy skály, která se nachází na
Vyhlídka z Albertových skal na Drbákov.
10
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Návštěvníci slavnostního otevření u jednoho ze zastavení naučné stezky Drbákov – Albertovy skály.
Desáté zastavení naučné stezky u vyhlídky na Albertově skále.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
11
strmých skaliskách a slunných stráních lemujících
pravý břeh Vltavy mezi obcemi Oboz a Častoboř.
Navazuje na původní stezku, jejíž základy zde již
koncem 50. Let minulého století položil Karel Bartůněk. V jeho činnosti pokračoval František „Robin“
Veselý, který se v následujících desetiletích zasloužil
o rozšíření stezky o její jižní část – svahy Drbákova.
Naučná stezka je okružní a je dlouhá 7,35 kilometru. Návštěvníci najdou na trase stezky 11 obnovených naučných zastavení, která se věnují jednotlivým přírodním společenstvům chráněného
území. Vyskytují se zde společenstva suťových lesů
se zastoupením chráněného tisu červeného, zakrslé
doubravy, dubohabrové háje, habrové bučiny a společenstva skalní stepi s výskytem vzácných a ohro-
žených druhů rostlin a živočichů. Z význačnějších
druhů rostlin zde nacházíme bělozářku liliovitou,
bělozářku větvitou, chrpu Triumfettiho, koniklec
luční načernalý, lilii zlatohlavou a další teplomilné
druhy charakteristické pro kaňon Vltavy. Drbákov
je hnízdištěm výra, krahujce a dalších dravců, vyskytuje se zde užovka hladká, ještěrka zelená a bohatá fauna měkkýšů a hmyzu.
Protože značná část stezky vede „horským“ terénem s poměrně velkými výškovými rozdíly, je její
zdolání fyzicky náročné. Odměnou pro návštěvníky
je však překrásná příroda s četnými vyhlídkami na
údolí Vltavy s vodní nádrží Slapy.
Ivana Křížová
Farní muzeum v Kondraci
Původní umístění kondracké fary ani její podobu neznáme. První zmínka o ní se objevuje roku
1345. Podací právo ke kostelu a faře se od poloviny
14. století dělilo mezi vlašimské pány a vladyky
na místní tvrzi. Posledním katolickým knězem před
vypuknutím husitských válek byl Mikuláš z Pelhřimova, později nazývaný Biskupec. V husitské
době nebyla fara dlouhou dobu obsazena a obec
s okolními vesnicemi spadala pod farní správu
ve Vlašimi. Potom převzali faru kněží vyznávají-
Rekonstruovaná budova fary, nyní Farní muzeum.
12
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Pracovna faráře.
cí pod obojí, o nichž se prameny poprvé zmiňují
v roce 1536.
Zásadní význam pro duchovní dějiny obce
a okolí má založení katolické fary v Kondraci roku
1683. Pod zakládací listinou je podepsána dědička
a nejstarší dcera Beaty Benigny z Porcie Františka Benigna provdaná z Weiszenwolfu. Farnost se
sídlem v Kondraci byla oddělena od vlašimského
děkanství a skládala se z filiálního kostela ve Zdislavicích a dvou kostelů ve Veliši a Hradišti, spravovaných kaplany. K farnosti Kondrac patřily ještě
vsi Vracovice, Krasovice, Dub, Ostrov, Skalkovský
a Částrovský dvůr. V zachované zakládací listině je
uveden i popis budoucí fary, na kterou již bylo připraveno dříví, což naznačuje, že šlo o roubenou stavbu. Popis zní takto: „Světnice 2, komory 2, kuchyně klenutá, 1 sklípek pro pivo, 1 maštale pro 4 koně,
chlívy pro krávy a drobný dobytek, stodolu na obilí,
kdy ji zapotřebí bude. Plot plaňkový pod šindelem
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
okolo celého farního domu, studnice obroubena
a vyčištěna“.
Toto roubené stavení nahradila někdy mezi lety
1780 – 1800 kamenná novostavba, jež se ve své
hmotě zachovala dodnes. Teprve od roku 1804 můžeme sledovat osudy fary pomocí záznamů ve Farní kronice. Roku 1836 získala fara novou střechu,
pravděpodobně valbového tvaru. K roku 1859 díky
štědrosti knížete Karla Auersperga dostala farní zahrádka nový plaňkový plot a čeledník v rohu u vrat
byl přeměněn v domov faráře a pokoj nejbližší kuchyni se stal čeledníkem.
Z uvedeného zápisu vyplývá, že kondracký duchovní si držel čeledníky a měl i jistý hospodářský
majetek. Již roku 1865 se zmiňuje o vybílení stájí
na hovězí dobytek a o opatření nových kamenných
žlabů. Z pozdějších zápisů je patrné, že farář vedl
spor s místní školou o blízké chlévy, tento spor později v roce 1877 vyhrál a hospodařil na nich. Fará13
řův majetek byl častým terčem zlodějských aktivit.
Co chvíli si stěžuje, že mu bylo opětovně ukradeno
prase, slepice nebo nářadí.
Dne prvního května 1871 vypukl v obci zničující požár. Za oběť mu padlo několik stodol a celkem patnáct čísel popisných včetně místní školy.
Ve farní kronice čteme: „… fara byla v největším
nebezpečenství a zvlášť chlévy na 3 sáhy vzdálené
od venkovského špýcharu hořícího. Plápol ohně
dorážel strašně na hasiče na farských chlévech
se nalézajících sice tak, že zdálo se, že chlévy tyto
i stodola farská musí se zhoubnému živlu za oběť
ponechati. Zachránilo se vše.
Podle letopočtu na bočním průčelí byla farní budova upravena v novogotickém slohu roku 1889.
Při této přestavbě vzniklo jižní průčelí se štítem
a dekorativními nadokenními římsami, jak jej známe dnes.
V roce 1906 nastoupil na kondrackou faru kněz
Antonín Filip, který se jako první zdejší farář stal
vikářem a později i kanovníkem Staroboleslavské
kapituly. Je pochován na zdejším hřbitově.
Těsně před první světovou válkou došlo ke změně vnitřní dispozice. Roku 1913 farář pořizuje následující zápis: „… Do rohového pokojíku ke kostelu a ke škole muselo se choditi velikým pokojem, což
mělo mnoho nepříjemností zvlášť, když byl farář
nemocen jako v roce 1911. Vzadu tak zvaný archiv
a stará černá kuchyň v pořádku. To mínil farář
na svůj náklad opraviti. Probourala se zeď z kuchyně do pokoje, dáno nové futro a dveře, v kuchyni
(vzadu) vystavena nová příčka u pekárny, spraven
a nahozen strop, potom podlahy dány nové, ostatní se spravilo, celá se žlutá natřela (dvakrát). Tak
z „archivu“ učiněn byl pokojíček, v němž možno
ubytovati. Dříve ani kamna tam nebyla.“
V roce 1930 byla do fary a přilehlých hospodářských budov nainstalována elektřina.
V srpnu 1940 přišel do Kondrace farář Rudolf
Bouška a obnovil Němci zakázané večerní po-
Pec (kamna) v kuchyni.
14
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Pohled na Farní muzeum ze zahrady.
božnosti, za což mu bylo vyhrožováno gestapem.
Těsně před koncem války si Jihočeská autobusová
společnost (JAS) schovala na faře jeden svůj vůz
před ustupujícími Němci. Autobus nakonec zabavili Sověti, kteří když nemohli projet vraty fary, uřízli
z něho střechu a zanechali ji na farském dvoře.
Od roku 1961 zůstala kondracká farnost trvale neobsazena a její pozemky byly zmenšeny záborem pro
stavbu družstevního kravína. V letech 1962 – 2007
byla farnost spravována ex curendo duchovním
Římskokatolické farnosti Zdislavice.
Od počátku roku 2008 byla kondracká farnost administrativně zrušena a sloučena s Římskokatolickou farností Vlašim. V současnosti je budova fary
i s přilehlým dvorem dlouhodobě pronajata obci
Kondrac, která realizovala projekt obnovy celého
farního areálu.
Farní areál s hospodářským zázemím, márnicí
a románským kostelem sv. Bartoloměje nyní nabízí
autentický interiér fary z přelomu 19. a 20. století,
ve kterém získají návštěvníci informace o životě
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
na faře. V budově je také řemeslná dílna s možností výroby svíček, ručního papíru či tisku obrázků
s dobovou tématikou svatých.
Před farou se nachází bylinková zahrádka vysazená z rostlin se symbolickým christologickým
a mariánským významem, místo pro odpočinek
i pastvu ovcí a koz, které k farnímu hospodářství
patřily. Příjemný pobyt doplní i procházka po cestě
z Kondrace do Ostrova, která je lemována čtyřmi
interaktivními panely s tématem „Rok na vsi“.
Projekt s celkovými náklady 14.184.000 Kč byl
financován z Regionálního operačního programu
NUTS II Střední Čechy, oblasti podpory 2.2. Veřejná infrastruktura a služby cestovního ruchu. Výše
dotace ze Strukturálních fondů EU a národních
zdrojů je 92,5 % celkových přijatelných výdajů.
Na základě podkladů připravených Mgr. Vladimírem Rišlinkem pro expozici a tiskové zprávy
obce Kondrac sestavil
Petr Zapletal (foto: Jitka Jandová)
15
JAN OČKO Z VLAŠIMI (asi 1294 – 1380)
Významná osobnost na dvoře českého krále
a římského císaře Karla IV. Za jeho nepřítomnosti
byl pověřován správou českého království. Patřil
k jeho předním rádcům a důvěrníkům. Byl jmenován jako první Čech kardinálem. Zemřel před
630 lety.
Velice stručně si připomeneme životní pouť této
osobnosti českých dějin, které dosud nebyla věnována rozsáhlejší publikační pozornost. Věřme
však, že tomu tak v budoucnu bude. Nadějným
autorem samostatné publikace se zdá být historička prof. PhDr. Zdenka Hledíková, CSc., která se
specializuje na dějiny středověké církevní správy
a paleografii a jež do roku 2008 čtrnáct let působila
jako ředitelka Českého historického ústavu v Římě.
Můžeme se těšit, neboť autorka po své dosavadní
publikační činnosti, naposledy monografii o Arnoštu z Pardubic (Vyšehrad 2008), má v úmyslu
zpracovat zevrubněji i Jana Očka z Vlašimi. Jí také
patří poděkování za některé cenné poznatky k tomuto článku.
Jan Očko z Vlašimi pocházel z českého šlechtického rodu spjatého tradičně s církví a neposlední řadě dvorskou politickou. Pokud přistoupíme
na jednu z verzí o roku jeho narození 1294, jak
Znak Jana Očka z Vlašimi
(podle Z. M. Zengera).
16
Vyobrazení busty Jana Očka z Vlašimi v dolním
triforiu katedrály sv. Víta na Pražském hradě.
K. V. Zap, Česko – moravská kronika, II.,
Praha 1906.
uvádí časté historické zdroje, tak Jan Očko z Vlašimi se dožil věku 86 let. Historické zdroje o datu
jeho narození se však navzájem liší. Jeden například uvádí, že zemřel ve věku asi 88 let (K. V. Zap,
Česko – moravská kronika, 2. díl, s. 449, Praha
1906). S jistotou jen víme, že zemřel 14. ledna
1380, tedy před 630 lety.
Vraťme se o několik stovek let zpátky, do doby
slavné vlády Karla IV. (1346 – 1378), bezesporu
nejvýznamnějšího panovníka našich středověkých
dějin a do doby největšího rozkvětu Českých zemí
zvláště pak do Prahy jako sídelního královského
města, jež zásluhou hnutí Matyáše z Arrasu, později
Petra Parléře a dalších měnila svou tvář.
Již otec Jana Očka z Vlašimi, Jan, byl dvorním
kancléřem otce Karla IV. českého krále Jana Lucemburského (1310 – 1346), jak uvádí Kronika českých zemí, 2. díl, 1250 – 1470, Fortuna Libri, Praha
2008. I Janovi tři synové pokračovali v královských
službách. Michal se stal purkrabím královského
hradu Svojanov u dnešní Poličky a od roku 1363
pánem na Vlašimi, zemřel roku 1368 v Boloni, kam
odešel ještě na studia a je tam též pohřben. Jeho
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
bratr Pavel se po smrti Michala ujal vlašimského
panství; byl dlouholetým notářem královské komory, později zakoupil hrad Jenštejn u Prahy. Jeho synem byl třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, byl
tedy synovcem Jan Očka z Vlašimi. Třetím synem
Jana – kancléře – byl Jan Očko; přesné narození
nevíme a bude asi těžké ho z určitostí někdy zjistit. Přízvisko „Očko“ souviselo s nápadně menším
levým okem, které bylo pravděpodobně postiženo
očním zákalem. O sestře bratrů je jen známo, že
byla jeptiškou a v roce 1368 již nežila. Rod měl
ve znaku dvě supí hlavy s červenými krky v bílém
poli.
Již za svého mládí byl Jan Očko přítelem budoucího krále Karla IV., po studiích působil v jeho
dvorských službách. Vysvěcen na kněze byl někdy
po roce 1344. V roce 1346 je již Jan Očko nazýván
sekretářem dvorské kanceláře, tajemníkem Karla
IV. a stává se vratislavským kanovníkem a prvním
proboštem u Všech svatých na Pražském hradě.
V roce 1353 byl Jan Očko jmenován olomouckým
biskupem, jako tamní biskup nastoupil po Janu VII.
Největší pečeť (sigillum nostrum maius)
arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi
z 25. dubna 1368, vtištěná do červeného vosku
(výška 86,5 mm, šířka 55 mm).
Josef Dobiáš, Dějiny královského města
Pelhřimova, díl I., tab. VIII, č. 3. Pergamen
originál Národní knihovna Praha č. 346.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Volkovi z rodu Přemyslova, což jistě svědčí o povaze služeb, jež králi prokazoval; byl tedy v Olomouci
Janem VIII. O dva roky později dne 5. dubna 1355
doprovází Jan Očko z Vlašimi jako biskup s dalšími
církevními hodnostáři a šlechtici Karla IV. a jeho
manželku Annu Svidnickou do Říma ke korunovaci
římským císařem. Dne 27. března 1357 se za účasti
císaře Karla IV. a jeho manželky a za účasti biskupa
Jana Očka z Vlašimi konalo vysvěcení hradu Karlštejn arcibiskupem Arnoštem z Pardubic.
Po smrti významného rádce císaře Karla IV.,
prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic
(zemřel 30. června 1364) byl Jan Očko jmenován
jeho nástupcem. Tak se stává dosavadní biskup
v Olomouci Jan Očko z Vlašimi dne 12. července 1364 druhým pražským arcibiskupem. Na jeho
místo v Olomouci byl ustanoven stávající litomyšlský biskup Jan ze Středy, který stál jedenadvacet
let (1353 – 1374) v čele císařské kanceláře jako
její kancléř. Litomyšlským biskupem se stal Albrecht ze Šternberka, dědic šternberského panství
na Moravě, pozdější arcibiskup magdeburský. I oba
jmenovaní biskupové byli věrnými přáteli a rádci
císaře Karla IV.
Jan Očko z Vlašimi nechal vlašimský hrad
přestavět na reprezentativní arcibiskupské sídlo s kaplí sv. Erharda a sv. Otýlie. Stejnou kapli
nechal postavit později v roce 1379 v chrámu sv.
Víta na Pražském hradě; ta je zvána též Vlašimská
kaple. Její stavebník je v ní pohřben, o té až později. Reprezentační úroveň podoby vlašimského
hradu ve druhé polovině 14. století potom nepřímo dokládá častý pobyt obou arcibiskupů z rodu
z Vlašimi a datování několika listin jimi zde vydaných. Dne 5. ledna 1365 provedl nově zvolený
arcibiskup Jan Očko z Vlašimi svůj první veřejný
obřad, vysvěcení dvojího kůru v novém chrámu sv.
Víta na Pražském hradě, neboť stavba chrámu byla
již v té tobě v dolních částech dokončena. O měsíc
později 9. února 1365 odjíždí s císařem Karlem IV.
a jeho dvorem opět na Karlštejn, kde tentokrát on
vysvěcuje známou kapli sv. Kříže. Před vchodem
do této kaple je na fresce vyobrazena scéna, jak Karel IV. ukládá relikvie a v zástupu okolostojících je
vyobrazen také Jan Očko z Vlašimi. Arcibiskup Jan
Očko z Vlašimi podporoval přívržence reformního
hnutí Jana Milíče z Kroměříže, který kázal česky
od roku 1364 u sv. Mikuláše na Malé Straně a u sv.
Jiljí na Starém městě v Praze.
Je známo, že císař Karel IV. se řídil především
rady ve svých činech panování Arnoštem z Pardubic a Janem Očkem z Vlašimi, který byl také vel17
Votivní obraz (deska) Jana Očka z Vlašimi, 1371. Ústředním motivem nebeské sféry je Panna Marie
trůnu. Po její pravici klečí Karel IV. se svým patronem sv. Zikmundem za zády. Po její levici je to
klečící Václav IV. s českým patronem sv. Václavem. V dolní části světská sféra obrazu ukazuje
druhého pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi (donátora obrazu) s erbem svého rodu
a pražské kapituly. Kolem něho jsou shromážděni zemští světci, vpravo sv. Prokop a sv. Vojtěch
a vlevo sv. Vít a sv. Ludmila. Národní galerie Praha.
kým milovníkem umění. Jan Očko nechal zhotovit
známý votivní obraz pocházející z někdejší arcibiskupské kaple v Roudnici, vysvěcené v roce 1371.
Votivní obraz je rozdělený na dvě části – světskou
a nebeskou, dnes je uložen v pražské Národní galerii. Podrobný popis uvádí text u jeho vyobrazení.
V roce 1365 byl arcibiskup Jan Očko z Vlašimi
jmenován stálým papežským legátem s pravomocemi i nad diecézemi bamberskou, řezenskou a míšeňskou, tuto hodnost stvrdil papež zvláštní bullou
dne 28. května 1365. Je také známo, že Jan Očko
18
z Vlašimi vynikl všestranností, byl obratný diplomat, nacházel se velmi často v Karlově blízkosti při
významných jednání nejen v Praze, ale i na svých
diplomatických cestách. Mladšímu českému králi
Václavu IV. byl pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi poručníkem a přítelem. Později dne 17. listopadu 1370 byla manželka Johanna Bavorská Janem
Očkem z Vlašimi pomazána na Pražském hradě
na českou královnu.
Na sklonku života je dne 17. září 1378 Jan Očko
z Vlašimi jmenován papežem Urbanem VI. jako
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
první Čech kardinálem. Záhy na to, dne 29. listopadu 1378 umírá na Pražském hradě český král a císař
Karel IV. Zádušní slavnost se konala 16. prosince
1378, sloužil ji tehdy kardinál Jan Očko z Vlašimi
za asistence dvanácti biskupů a pronesl nad rakví
císaře Karla IV. proslulou řeč.
Jan Očko z Vlašimi se snažil pokračovat v intencích svého předchůdce Arnošta z Pardubic. V letech 1352 až 1364 nechal postavit pod Vyšehradem
špitál Pokory Panny Marie pro zchudlé šlechtice
a v roce 1370 na Hradčanech špitál sv. Antonína
a sv. Alžběty pro zestárlé duchovní.
Jak již bylo uvedeno, kardinál Jan Očko z Vlašimi zemřel 14. ledna 1380, ve stejný den tehdy také
zemřel Albrecht ze Šternberka. Byla to doba, kdy
byly Čechy zachváceny morem. V kronice se uvádí, že například v Novém Městě pražském zemřelo
3500 lidí. V Janu Očkovi ztratil král Václav IV. tak
říkajíc svého druhého otce.
V chrámu sv. Víta na Pražském hradě zanechal
svůj pomník ve výzdobě tzv. Vlašimské kaple, tam
nalezl svůj poslední odpočinek. Jeho náhrobek zobrazuje ležící postavu kardinála v liturgickém oděvu.
U nohou mu leží pes, jako symbol věrnosti. Náhrobek byl zhotovený už kolem roku 1378, proveden
ze sliveneckého mramoru a pochází z parléřovské
dílny. Jan Očko z Vlašimi je také zobrazen na freskách Mistra Osvalda v této kapli, jednou jako
biskup a jednou jako kardinál. V dolním triforiu
katedrály sv. Víta na Pražském hradě je umístěno
jedenadvacet pískovcových byst, které představují
osobnosti, jež se o stavbu katedrály zasloužily: Karla IV., příslušníky jeho rodiny, oba stavitelé chrámu a ředitele stavby z řad pražských kanovníků
a v neposlední řadě, také pražské arcibiskupy, mezi
kterými je i kardinál Jan Očko z Vlašimi.
Závěrem cituji větu z knihy historika, památkáře
a archeologa Dr. Antonína Podlahy (1865 – 1932)
Náhrobek kardinála Jana Očka z Vlašimi v kapli zvané Vlašimská, sv. Erharda a sv. Otýlie
(také sv. Jana Nepomuckého), katedrály sv. Víta na Pražském hradě, z doby kolem roku 1378.
Foto: Václav Vilimovský / 2007.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
19
„Posvátná místa království českého. Arcidiecéze
Pražská …“, s. 94, Praha 1912, reprint 1996: „Kardinál Jan Očko z Vlašimi je největší osobností
a ozdobou města Vlašimi a zasloužil by si tam mít
pomník na hlavním náměstí, jeho pomníkem je i zámek ve Vlašimi, kde založil kapli ve věži původně
zasvěcenou sv. Eduardu a Otýlii.“
Josef Moudrý
Literatura
Slavík František Augustin, Dějiny města Vlašimě a jeho
statku, s.13 – 20, 1889, reprint Vlašim 1994.
Zap Karel Vladislav, Česko – moravská kronika, 2. díl,
s. 291, s. 309, s. 332, s. 240, s. 366 – 7, s. 383, s. 389,
s. 432 – 4, Praha 1906.
Podlaha Antonín, Posvátná místa Království Českého,
Arcidiecéze pražská, Vikariáty: Sedlčanský a Votický,
s. 94, Praha 1912, reprint 1996.
Dolenský Jan, Obrázkové dějiny národu českého, šesté
rozšířené vydání, s. 150, s. 153, s.159, s. 164, Praha
1910.
Dobiáš Josef, Dějiny královského města Pelhřimova, díl
I., Pelhřimov 1927.
Ryneš Václav, K osudům a ikonografické náplni votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi, Umění, r. 15, 1967,
č. 1, s. 104 – 8.
Kašička František, Novosadová Olga, Zámek ve Vlašimi
a jeho stavebně historické přeměny, Památky a příroda, V., s. 129 – 140, 1980.
Hora Petr, Toulky českou minulostí, 2. díl, s. 184, Praha
1991.
Svoboda Jan, Vlašimská kaple v katedrále sv. Víta v Praze, Zpravodaj Vlašim, č. 13 a 14/1994.
Pouzar Jaroslav, Podblanickou minulostí, s. 73, 1996.
Fišer František, Karlštejn, s. 23, s. 33 – 34, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1996.
Vránová (Preislerová) Ivana, Jan Očko z Vlašimě, Zpravodaj Vlašim, č. 2/1998.
Čechura Jaroslav, České země v letech 1310 – 1378,
Lucemburkové na českém trůně I.., s. 171 – 2, s.159,
s. 176, s. 240, s. 245, Praha 1999.
Neubert Karel, Stejskal Karel, Dějiny umění na dvoře
Karla IV., druhé vydání, s. 68 – 71, Praha 2003.
Royt Jan, Lesk královského majestátu ve středověku, Jan
Očko z Vlašimi jako objednavatel uměleckých děl,
s. 259 – 263, Praha – Litomyšl, 2005.
Svoboda Jan, Moudrý Josef, Vlašim po stopách předků,
s. 84 – 91, Vyšehrad 2006.
Hledíková Zdenka, Arnošt z Pardubic, s. 39, s. 57, s. 75,
s. 101, s.150 – 152, s. 173, s. 180, s. 202, s. 238, s. 246,
Vyšehrad, 2008.
Kolektiv autorů, Kronika českých zemí, 1250 – 1470, 2. díl,
třetí vydání, s. 179, LN, Fortuna Libri, Praha 2008.
Znovu k lokalizaci zaniklé středověké
osady Křivolaje
Středověkou ves Křivolaje z majetku kláštera
sázavských benediktinů uvádí na základě historických zmínek ve svých dílech a soupisech řada
historiků a badatelů. Polohu vsi určují jen přibližně
do okolí kláštera.
Jako první se o přesnější lokalizaci zaniklé vesnice pokusil až archivář a vynikající znalec místopisu a historie Benešovska PhDr. Jiří Tywoniak.
V urbáři hrádeckého panství (Komorní Hrádek, okr.
Benešov) z roku 1601 objevil totiž ještě zmínku
o Křivolajích, které tehdy spadaly pod rychtu choradskou (Choratice, okr. Benešov), měly však již
jen jedinou usedlost Kříže Křivolajského. Ten hospodařil na poměrně velikém gruntě o 50 str. rolí,
na kterých bylo 20 str. porostlin, z luk sklízel sena
na pět vozů a otavy na jeden. Vrchnosti odváděl
pololetně úrok 1 k. a 26 gr. a ještě jako zvláštní plat
místo roboty 14 1/2 gr., z naturálií 10 slepic a 30
vajec. V berní rule z roku 1654 však už Křivolaje
20
uvedeny nejsou. Půda patřící zpustlému gruntu byla
po roce 1693 přidělena ke zřízenému poplužnímu
dvoru v Choraticích, ze kterého vznikla později
ves Xaverov. Z toho J. Tywoniak usoudil, že právě
v místě dnešního Xaverova nebo v jeho nejbližším
okolí ležely někdejší Křivolaje: „Možno tak soudit
z toho, že patrně hlavní díl půdy nového dvoru pocházel od jejich pustých gruntů (další půda byla od
tří pustých gruntů choratických). Potvrzení tohoto
určení lze nalézt v uvedeném urbáři z roku 1601,
kde v rejstříku míst je u Křivolaj pozdější rukou
připsáno: „teď Xaverov“ (přípisek asi z poloviny
19. století). Anonymní glosátor nám tak zachoval
zřejmě místní tradici, která v současné době už tu
známa není“ (Tywoniak 1972).
Jiné novověké písemné památky, které J. Tywoniak zřejmě nevzal v úvahu, hovoří však proti domněnce o poloze Křivolaj v prostoru Xaverova. Je
to např. Smlouva o statky mezi opatem sázavským
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Oblast polohy Křivolaj na mapách I. vojenského (josefského) mapování.
Danielem Ildefonsem Nigrinem a hrabaty z Valdštejna na Komorním Hrádku, uzavřená v roce 1667,
ve které jsou ještě pro toto období Křivolaje několikrát zmiňovány jako hrádecké zboží a je zde
také přesný popis nové hranice klášterního panství,
která jen těsně míjí polohu současného Xaverova:
... Item pod polmi bělokozelskými, jdouce po potoce
dolů až pod Drahňovice, slove les Radlice. Zase od
téhož potoka dělí druhý potůček malý, vedle dlouhé
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
léče až po jámu vlčí, jdouce od Choratic k Bělokozlům, Radlici, k sv. Prokopu, a dlouhá léč k Hrádku
náleží. Item od té vlčí jámy, Volešek, Radloučka,
nad palouk Zvěřinův, zase na cestu druhou, jdouce od Choratic k Bělokozlům, odtud vedle křoviny,
konec pole Šebestového, potom po hřeben v Čertových dolech, přes rokle až nahoru k vlčí jámě,
pod kamenný vrch tak řečený, vedle mokře, cestou
jdouce k Dojetřicům ... (Krásl 1895). Popis je ze
21
samotného svého účelu velmi realistický a jmenuje
kromě obcí i některé, dosud živé pomístní názvy.
Zajímavou podrobností je i zmíněná vlčí jáma. Nebylo to jen označení lokality, ale skutečná, patrně
uměle vykopaná jáma, jejíž zbytek mi před časem
ještě stačil ukázat dnes již zemřelý xaverovský starosta pan Pecka (bylo mu tehdy asi 82 let). Za jeho
dětství byla dokonce ohrazená, ale dnes je zavezená
odpadem a v terénu téměř neznatelná.
Podstatné však je, že v souvislosti s popisem průběhu hranic panství v úseku, kde by podle J. Tywoniaka (1972) měly Křivolaje ležet, nejsou vůbec
uvedeny. Pokud by zde byly, jistě by přitom neunikly pozornosti a využití jako orientační bod.
Pro určení polohy Křivolaj i dalších zaniklých vsí
sázavského kláštera je také důležité pořadí jednotlivých vesnic v listinných pramenech. Podle polohy
dosud existujících vesnic v okolí Sázavy si určitého
systému ve výčtu majetků podle jejich geografického umístění ve vztahu k poloze kláštera bezpochyby
povšimnul již F. Krásl, když soupis vsí řečeného
kláštera také publikoval: „ Jmenujeme tudíš prostě
zboží sázavské před rokem 1421, počínajíce od osad
klášteru bližších a postupujíce ke vzdálenějším po
levém břehu Sázavy: Přívlaky, Čeřenice, Bělokozly, Choratice, Blatce, Dojetřice, Oclivy (Vodslivy),
Lešnice, Mstišovice, Samechov, Křivolaje, Píseč. Po
pravém břehu Sázavy: Pyskočely, Rovná, Skalice hor
stříbrných (Stříbrná Skalice), Chlum, Kozly, Vlkančice, ...“ (Krásl 1895). Vycházel přitom z opisu
textu smlouvy, původně z roku 1436, mezi králem
Zikmundem a Janem Zajímačem z Kunštátu. Výčty
částí klášterního majetku podle pramenných edicí
i prací různých autorů byly v původních různých
čteních a přepisech nedávno publikovány v souvislosti s lokalizací další zaniklé středověké vsi Bílče
M. Baštářem (2003): Samochov – Sanachov, Piskočely, Křivolaj – Křivolej, Pisoč – Pisoř, ... (Čelakovský 1890); ... Samochov, Piskoczely, Vzirodleg
– Kržiwolage dvůr, Piesecz, ... (Turek 1970). Křivolaje jsou tedy v textech umísťovány mezi doposud
existující Pyskočely (katastr Vlkančice, okr. Praha –
východ) a rovněž zaniklou Píseč (Krásl 1895 klade
Křivolaje mezi Samechov /okr. Benešov/ a Píseč).
Vrátit se musíme znovu k F. Kráslovi, který
k otázce lokalizace Křivolaj už vlastně na sklonku
19. století vytěžil důležité informace studiem farních „kronik“. Podle nich náležely k farnosti sázavské na počátku 18. století nejen samoty u vsí
podaných klášteru: Bártův mlýn, Blatce, Kačkov,
Skelná huť, Vesce, ale také blíže položené samoty
vsí cizích panství. Byly to Křivolaje, Puchýrna,
22
Stará Hůra, Poříčko (Krásl 1895). Většinu samot
dokážeme přesně lokalizovat. Zmíněná Skelná huť
je s největší pravděpodobností bývalá Nechybská
sklárna (1709 – 1719), protože Nechyba patřila ke
klášternímu zboží. Ze samot sousedních panství se
např. Puchýrna nacházela pod hrází dnes již zaniklého rybníka u Pyskočel (1. vojenské mapování;
Tywoniak 1971; 1972a). Podle Krásla (1895) však
Křivolaje měly ležet na opačné, jižní straně řeky
a jestli existovaly v 18. století, mohlo je zachytit
I. vojenského mapování (1764 – 1767).
V příslušné mapové sekci jsou v blízkosti Choratic, mezi nimi a Samechovem, v údolí bezejmenné
vodoteče, nad jejím soutokem s Dojetřickým potokem, zakresleny dvě samoty. Severnější z nich,
vzdálená od Choratic asi 2,5 km, je na mapě označená jako Ras a jižnější, asi 1,5 km od Choratic,
jako Schlader (při II. voj. mapování jako Apdecker). Obě samoty byly tedy rasovny a mohly být pozůstatkem Křivolaj vzhledem k blízkosti Choratic,
pod jejichž rychtu spadaly. Problém však je, že ve
výše zmíněné smlouvě z roku 1667 s popisem hranic panství, jsou i tato místa dobře popsána: ... cestou jdouce k Dojetřicům, vše pořádně laffováno až
k palouku neb k rybníčku Machovému, tu všechny
mezníky a grunty mezi horama svatoprokopskými
a hrádeckými, které vrchnosti přináleží docházejí.
Toliko porostliny sousedův dojetřických tu vedle
polí se nacházejí, ostatní hory všechny k Hrádku
jsou a patří. Více nacházejí se na horách hrádeckých rybník sluje Šafrov, pod ním luka sousedů dojetřických, a doleji Jana koláře sázavského pusté
dva rybníčky již porostlé dřívím“. O Křivolajích,
tu znovu není ani zmínky. Přitom, jak už bylo řečeno, jsou v ostatním textu v jiných souvislostech
několikrát jmenovitě připomínány. Obě samoty,
zakreslené na zmíněných mapách 18. a 19. století,
ale v citované smlouvě zde ještě neuvedené, patřily
navíc k panství sázavskému.
Těsně pod popisovanými místy se dosud v údolí
dají pozorovat pozůstatky jiné zaniklé vsi. Bývala
zde středověká osada Bílče (Baštář 2003), která sice
není zachycena na žádné z map, ale povědomí o vsi
a její poloze přetrvává u místních lidí i v dosud živém pojmenování kopce Bílč nad někdejší vsí.
Podle již uvedené posloupnosti vesnic ve výčtu
zboží, původně sázavských benediktinů, k roku
1436 jsou Křivolaje umístěny mezi dosud existující Pyskočely (katastr Vlkančice, okr. Praha –
východ) a rovněž zaniklou Píseč neznámé polohy.
F. Krásl (1895), klade pak Křivolaje mezi Píseč
a Samechov /obec Chocerady/, okr. Benešov). Na
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
základě dostupných údajů musely i ve skutečné
krajině Křivolaje ležet někde mezi Pyskočely a Samechovem. Spolehlivost dohledání polohy zaniklého středověkého sídla s využitím jeho pořadí či
pozice ve struktuře majetkového soupisu byla už
ověřena u podobných případů v jiných regionech
(Černý 1997).
Přímo pod Samechovem, na levém břehu Sázavy proti Pyskočelskému mlýnu a v blízkosti jezu,
zachytilo ještě první i druhé vojenské mapování
samotu. Podrobněji situaci ukazuje Císařský otisk
stabilního katastru z roku 1841, na němž je vyznačeno i starší umístění přívozu mezi skupinou staveb
pod Samechovem a ostrovem u mlýna. Z bezprostřední blízkosti, z okolí dnešní železniční zastávky
Stříbrná Skalice, pocházejí starší náhodné archeologické nálezy, z nichž se v Muzeu Podblanicka
v Benešově dochovalo několik zlomků středověkých keramických nádob. Ty se sice hlásí do staršího období (asi 12. až 13. století), než je historická
zmínka Křivolaj, ukazují však k sídlištnímu využití
této levobřežní terasy Sázavy ve středověku. Nad
železniční zastávkou se ve svahu vedle silnice zachovaly staré úvozy odtud k Samechovu, z kterého vede i dnes lesní cesta téměř po rovině až do
Choratic.
V roce 1205 (zmínka se ale týká už dřívější doby)
daroval jakýsi Pravota Choratice (podle originálu
Horutice, později i Choradice nebo Koratice) klášteru Ostrovskému a to mimo jiného i s přívozem
přes Sázavu (Friedrich 1912). Choratice totiž leží
uprostřed půloblouku řeky, která se stáčí nejprve
od jihovýchodu k severozápadu a potom na západ.
Vzdálenost z Choratic k řece je v jejím uvedeném
zákrutu od jihovýchodu k severu přibližně stejná,
asi 4 kilometry. Nejpříhodnější přechod přes řeku
v tomto úseku však už spravoval klášter benediktinů sv. Prokopa, další brody nebo přívozy u Malovid nebo Poříčka neměly příliš dobrý přístup. Jako
příznivý přechod přes Sázavu, ačkoliv se zdá být
od Choratic daleko, byl přívoz pod dnešním Samechovem. Z druhé strany řeky sem přicházelo patrně
několik důležitých komunikací: ze západu od Mnichovic přes Čapík, od severu přímá pražská cesta
spojená u Rovné s českobrodskou, od severovýchodu z Kouřimi přes Vlkančice a od východu přes
Krkavčí skály z kláštera sázavských benediktinů
(Bernat, Štědra 2004). Mohlo se tedy velmi pravděpodobně jednat právě o tento přívoz na důležité
křižovatce komunikací, který byl předmětem Pravotova daru Ostrovskému klášteru (Bernat, Štědra
2004).
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Právě u někdejšího přívozu, na levém břehu Sázavy pod Samechovem, ležely nepochybně Křivolaje. Ještě nedávno jsme si takovou lokalizací
nebyli jisti a spíše jsme zde uvažovali o chybějící
Písči, a to vzhledem k písčitým náplavům, které zde tvoří říční terasu Sázavy (Bernat, Štědra
2004).
K umístění středověkých Křivolaj pod Samechov,
mezi polohou Ve Studeném a dnešní železniční zastávku Stříbrná Skalice, ukazují i archeologické nálezy (Bernat, Štědra 2004). V raném novověku zůstalo ze sídliště zřejmě jen jedno stavení, dvůr Kříže
Křivolajského, spadající pod jurisdikci choratické
rychty (Tywoniak 1972). Označení dvůr v tomto
případě nevyjadřuje ani tak velikost usedlosti, ale
spíše její osamocenost. Sídlištní tradici zde až do
20. století udržovala (možná přímo na místě uvedeného dvora) samota nad pyskočelským jezem. Dům
se samostatnou hospodářskou stavbou, jak situaci
zachycuje stabilní katastr v roce 1841, zmizel až
v souvislosti se stavbou tzv. Čepičkovy vily nad
jezem v polovině 20. století. Pamětníkem zaniklé
samoty, jmenované Rybárna, je pan Šusta (Samechov č.p. 46 u žel. zastávky). Ve vzpomínkách si
vedle Rybárny vybavuje zbytek velkého sklepa další stavby, podle jeho otce bývalého ovčína.
Jako mimořádně přesvědčivý pramen k umístění středověkých Křivolaj na levý břeh Sázavy pod
Samechov se ukazují být nakonec matriční zápisy
sázavské fary, které ještě v průběhu 18. a celého
19. století znají mezi místy narozených a zemřelých
Křivolaje a hned vedle nich objevuje se jako místo
narození i zmíněný ovčín (!).
Křivolaje bývaly vždy asi jen malou osadou, což
je možná příčina, proč v Pravotově obdarování nejsou jmenovitě uvedeny. Byly zřejmě považovány
především za součást choratického majetku. V novověku zbyla z Křivolaj jediná usedlost, z které byl
tradičně do 19. století obsluhován přívoz. Samotě
se později říkalo Rybárna a její demolicí v polovině
20. století zmizely vlastně i Křivolaje a vytratily se
z obecného povědomí.
Jiří Bernat, Milan Štědra
Použité prameny a literatura:
1. vojenské mapování 1764 – 1767: Sekce Čechy, mapový list č. 144
2. vojenské mapování 1836 – 1852: Sekce Čechy, mapový list O 9 IV
Baštář M. 2003: K lokalizaci zaniklé středověké osady
Bílče, Sázavsko 10, 56 – 65.
23
Bernat J., Štědra M. 2004: Starší středověké osídlení u přechodu přes Sázavu mezi Stříbrnou Skalicí a Samechovem, Archeologie ve středních Čechách 8, 605 – 619.
Císařský otisk stabilního katastru 1841: Samechov.
Černý E. 1997: Postup při identifikaci a lokalizaci některých zaniklých středověkých osad na bývalém holštejnském panství, Život v archeologii středověku. Praha.
Čelakovský 1890: O domácích a cizích registrech, zvláště o registrech České a jiných rakouských dvorských
kanceláří. Praha.
Friedrich G. (ed.) 1912: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Praha.
Krásl F. 1895: Sv. Prokop, jeho klášter a památka u lidu.
Praha.
Profous 1947: Místní jména v Čechách. Praha.
Roubík F. 1959: Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách. Praha.
Turek R. 1970: Příspěvky k historické topografii středního Posázaví, Sborník vlastivědných Prací z Podblanicka 11, 116 – 176.
Tywoniak J. 1971: K dějinám železného hamru v Pyskočelích, Středočeský sborník historický 6, 93 – 99.
Tywoniak J. 1972: Zaniklé osady Bílava (u Keblova),
Knínice (u Voračic), Křivolaje (u Xaverova). Příspěvek k jejich lokalizaci, Acta regionalia 1970 – 1971,
200 – 204.
Tywoniak J. 1972a: Ještě k železnému hamru v Pyskočelích, Středočeský sborník historický 7, 163 – 166.
K vampýrům a filipojakubským obřadům
na Vlašimsku
V kalendáři uplynul 30. duben a tedy i noc sv. Walburgy, po staletí spojovaná s čarodějnicemi a démony. „Strašidelné“ postavy najdeme v příbězích a pověrách na Podblanicku ještě v polovině 19. století.
V Pod Blaníkem 4/2008 jsme připomněli několik
pověstí zaznamenaných Josefem Virgilem Grohmannem v „Sagen-Buch aus Böhmen und Mähren“ (Praha
1863). Za zmínku stojí i jeho práce „Aberglauben und
Gebräuche aus Böhmen und Mähren“ (Band I), vydaná v Praze a Lipsku roku 1864. V kapitole „Todt und
Begräbnis“ (Smrt a pohřeb) se Grohmann dostává
k lidovým představám o „posmrtném životě umrlců“
a zmiňuje přímo Vlašim. Podle něj tu přežívala víra
v postavu „morouse“ jako umrlce, který v noci obchází a „vysává lidem krev“. (Grohmann, 1863, s. 191)
Odkazuje zároveň na svou první práci (Sagen-Buch),
kde se „morousem“ zabýval podrobněji. Vycházel
především z vyprávění jisté ženy, zprostředkovaného
„R. Czermakem“. Ten Grohmanna zásoboval lidovými příběhy z Vlašimi a okolí.
„Morous“ byl českým pojmenováním pro postavu
„Alpa“. V českých představách prý nesál z obětí jen
„mléko“ ale i krev, byl tedy vampýrem. Podle vyprávění ženy z Vlašimska „přepadala lidi během sání
mdloba“. Při procitnutí nacházeli na levé ruce malou
červenou tečku, „jako od bodnutí jehlou“. Alp pak
přicházel „ke stejným lidem devětkrát za sebou“.
Postupně zemřeli a stali se také Alpy. Při deváté návštěvě mohl prý oběť zachránit „člověk, který ještě
nebyl Alpem napaden“. Když Alp podeváté přicházel, měl mu zachránce před obličejem přidržet svaté
ostatky a třikrát zvolat: „Následuj!“ S ostatky pak
24
Vlevo: Umrlec z perokresby Mikoláše Alše
k písničce „Mirotický kostelíčku“, verze z roku
1875. Vpravo: Umrlec z Alšovy perokresby k téže
písničce, verze z roku 1902. (Oboje převzato:
Aleš, M.: Špalíček národních písní a říkadel.
Praha 1985.)
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
postupoval na hřbitov a Alp ho musel následovat.
Tam opakoval zvolání tolikrát, dokud Alp „ve jménu
Božím neustoupil“. Poté nechal oběti v pokoji. Žena,
která o Alpovi vyprávěla, se v něm snažila poznat
zemřelého obyvatele vesnice. Bylo to tehdy, když
„Alp napadl jistou nevěstu“. Ženich ho dovedl přímo
na hřbitov, aby se s ním ona žena setkala. Ta se však
ve strachu schovala za strom. Alpovi totiž „hrozivě
svítily oči“. (Grohmann, 1864, s. 208 – 210).
Přímo k noci před 1. květnem, svátkem sv. Filipa a Jakuba, se pak váže zvyk zachycený Václavem Krolmusem (1790 – 1861) na „Chlumu
Vlašimském“. Vlastenecký kněz, sběratel lidové slovesnosti a archeolog jej publikoval v práci
„Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti
a nápěvy s ohledem na bájesloví českoslovanské.
Sv. II.“ (Praha 1847, s. 417 – 418). Zvyk prý prováděl „ještě před několika lety“ jistý Šimánek „před
prvním májem sv. Filipa a Jakuba po západu slunce
po vykonaném obřadu domácím“. Po 11. hodině
před půlnocí pokryl krávu, ozdobenou „zelenou ratolestí“, čistou plachtou. Vedl ji pak nahý a později
nasedl a jel potají na křižovatku k „mukám Božím“
(kříži). Zde seskočil a „modlitbu a službu Boží vykonal“. Krávu uvázal ke kříži a sejmutou plachtou
nabíral jarní rosu z trávy a obilí. „A když ji hojně
rosou navlažil“, vložil ji opět na krávu a vydali se
domů. Krávu uvázal Šimánek ve stáji a „plachtu
na bidlo v světnici zavěsil do nové nádoby“. Ždímal
plachtu za čtyři cípy, jako by dojil. Získal tak „jarní
rosu“, kterou dával kravám pít před krmením, „aby
krávy zdravé a dojné měl“. Krolmus pak připomíná,
že jsou „na mnohých místech v Čechách“ takovéto
„čarodějnice“ časté. Hospodáři sebou nosí „hřebla,
plachty, hrnce neb dížky čisté“ a sbírají rosu na polích a lukách. Rosu pak „dobytku na křižovatkách
ku požívání o půlnoci podávají“. Do východu slunce „musí být všecken obřad v největší tichosti“, aby
nebyli lidé káráni, „vykonán“. Jako svědci vyprávění o Šimánkovi a obřadech na křižovatkách jsou
uvedeni „Jan Bažant, rychtář z Křesejna“ a „Josef
Petera, učitel a pěstoun na Chlumu Vlašimském“.
Jindřich Nusek
Kaplička a studánka sv. Prokopa V Lázních
Kaplička a studánka na levém břehu řeky Sázavy
na okraji města Sázavy pod Dojetřickým vrchem má
hned několik názvů: V Lázních, U Prokopa, Vosovka. Název Vosovka je podobný názvům ostatních
studánek se svatoprokopskou tradicí po okolí jako
Rakovka pod Bílým Kamenem nebo Habrovka v Čeřenicích. Název je prý odvozen od osiky, které se
dobře daří v blízkosti vody (Maštalíř). Kovář Stanislav Kuna ve své Kronice městečka Sázavy se však
zmiňuje, že dříve se zde správně říkalo U Vozovky,
protože mezi kaplí a řekou byla vozová cesta, která
byla zrušená stavbou železnice. Název prý zkomolil německý inženýr geometr, který neuměl vyslovit
slovo vozovka. Na současných katastrálních mapách
se pozemky v okolí jmenují Nad Vozovkou. Ovšem
v polovině 18. století mnich sázavského kláštera
Hugo Fabricius uvádí ještě starší název Wosuňka,
takže výklad Kunův je zřejmě mylný. Wosovku registruje také katastrální mapa z roku 1841. Název
V Lázních vznikl v 18. století, když nedaleko studánky, která prý vykazovala léčivou moc, vybudovali benediktini v roce 1750 teplé i studené vanové
lázně. Původní dřevěná kaple, jejíž podobu známe
z rytiny Daniela Dvořáka ilustrující Bridelovu knihu
Jiskra slávy svatoprokopské z roku 1699, byla přestavěna v roce 1713 nákladem mnichů sázavského
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
kláštera. V roce 1924 byla kaple opravena nákladem
rodiny Krátilovy, vlastnící sousední vilu. Studánka
před kaplí byla vyzděna kamenem s pískovcovou
obrubou a železnou mříží, ke které byl připevněn
dřevěný okov na nabírání vody. Na odpadovou vodu
byl pískovcový kalich, dodnes zachovaný. K němu
se váže lidová pověst o čertovi, který chtěl kalich
ukrást, ale ruka se mu do něho zabořila a on nemohl
utéci. Dodnes se ukazuje otisk pěti ďábelských pařátů
v kamenném kalichu. Komu se podaří vložit prsty
do všech důlků, splní se mu tajné přání. Také se vypráví, že když se děvče o pouti napije z této studánky,
do roka se určitě vdá.
V roce 2008 získalo Město Sázava za spolupráce
s MAS Posázaví o.p.s. dotaci Státního zemědělského intervenčního fondu z programu Leader na opravu areálu kaple sv. Prokopa V Lázních. Areál kaple sv. Prokopa a studánky V Lázních v Sázavě je
chráněná kulturní památka, vztahující se k historii
sázavského kláštera. Místo je od nepaměti uctíváno
jako místo setkání knížete Oldřicha a poustevníka
Prokopa a učinění jeho prvního zázraku – proměny
vody ve víno. Areál je cílem tisíců poutníků, turistů
i místních obyvatel, kteří chodí do studánky pro
dobrou, údajně léčivou vodu.
25
Opravenou kapli sv. Prokopa V Lázních
vysvětil pražský arcibiskup Dominik Duka.
Celý areál pomalu chátral a zasloužil si uvést
do stavu, který by reprezentoval tuto význačnou
památku podle současných měřítek. Při úvahách
o rekonstrukci tohoto areálu se zapojili do projektu i majitelé pozemku, kteří velkoryse darovali
městu Sázava část pozemku, na kterém kaplička
stojí. Cílem projektu byla celková oprava kaple
sv. Prokopa, studánky včetně nejbližšího okolí,
zpřístupnění části areálu a jeho parková úprava,
které by zachovaly kvalitu památky a zvýšily její
atraktivnost. V dubnu 2010 vysvětil čerstvě opravenou kapli sv. Prokopa V Lázních pražský arcibiskup
Dominik Duka. Byla to jedna z jeho prvních cest
mimo Prahu v nové funkci. Po mši svaté v kostele
sv. Prokopa se Dominik Duka vydal na staré poutní
místo v procesí za doprovodu zpěvu a desítek lidí,
kteří chtěli spatřit nového arcibiskupa a českého
metropolitu na vlastní oči. V Lázních v krátkém
programu přednesli projevy starosta města Sázavy
Petr Šibrava a ředitelka MAS Posázaví o.p.s., Bohuslava Zemanová. Potom pan arcibiskup kapličku
vysvětil.
Milan Štědra (foto: Vladimír Trmal)
Malíř a literát Jan Eduard Herold
na Podblanicku
Jan Eduard Herold (1820 – 1895) se intenzívně
zajímal o české dějiny. Vyhledával romantické
kouty a historické památky, staré hrady, zříceniny,
chrámy a kostely. Své četné topografické veduty
zveřejňoval v časopisech Světozor, Zlatá Praha,
Květy, Erinnerungen. V roce 1870 zavítal také na Podblanicko a poznatky z těchto cest zveřejnil v časopise Květy. Následuje text a obrázek týkající se
cesty z Kralovic do Čechtic. (Květy, ročník V, č. 2,
s. 14 a 16.) Text je jazykově upraven.
Z Královic do Čechtic
Mezi ovocným a lípovým stromovím leží vesnice Alberovice, kde vysoká lípa zastává místo
zvonice. Z Alberovic přijdeme do pustého Křivsoudova, kde stál hrad vystavěný již od Přemyslovců, který později náležel sedleckému opatu
Heidereichovi.
V 16. století náležel Křivsoudov pánu Střelovi
z Rokyc na Čechtě. Jindřich Střela ztratil po bělohorské bitvě svoje dědictví; když Sasové (1631)
měli v držení Prahu, odvážil se sice přijít do Křiv26
Čechtice
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
soudova, byl však zatčen a děkoval za své osvobození pouze několika zmužilým děvčatům.
Roku 1715 shořel městys i hrad. Městys dosti nuzně znova vystaven, hrad však byl roku 1773 na rozkaz tehdejšího majitele Palma rozbořen. Místy jsou
posud vidět některé pilíře. Jméno Křivsoudov prý
pochází z toho, že tam kdys nevinného odpravili.
Nedaleko odtud leží Čechtice, v nichž je kostel sv.
Jakuba a izolovaná zvonice. Městečko roku 1824
vyhořelo, bylo dříve prostrannější, mělo svůj vlastní
soud; pole jedno dosud má dle toho jméno, nedávno
na něm vykopány kosti a všelijaká mučidla. Za kostelem stál kdysi hrad obehnaný příkopy, na nějž upomíná dosud jméno hradiště a pak příkopy.
Před sto lety v zříceninách usadil se chudý sedlák
a vystavěl si tam z kamení chýši. Tím zmizely jaksi
poslední zbytky hradu.
Čechtické tržiště je dlouhé a svahovité. Uprostřed stojí socha sv. Václava a panny Marie. Rad-
nice, mimo některé listiny a privilegie z času
Rudolfa II., má také jednu listinu od Marie Terezie, v níž tato svému tajnému radovi, komořímu
a nejvyššímu hofmistru Vilému, knížeti Trautsonovi město Čechtice konformuje s listinami císaře
Rudolfa.
Ze starožitností vidíte tu kus šibenice a hedbávnou čapku, kterou mívali na hlavě židé, když přísahali. Pravidelnost náměstí ruší starý pustý zámek,
na jehož bráně je číslice 1656. Kolem dvora jsou
pusté arendy plné pavučin a totéž lze říci o komnatách hořejšího patra. V jednom pokoji jsou staré
obrazy z doby copů bez umělecké ceny. Zajímavá
jsou fantasticky postavená kamna.
Zahrada je velká a byla jednou slavná. Co však
kníže Auersperg dal pomeranče a jiné ušlechtilé
stromoví přenést do Vídně, zpustla docela.
František Procházka
okolnosti vzniku sokolských jednot na
Podblanicku po roce 1890
V letech 1889 – 1893 je v Čechách českoněmecká otázka živá a hledá se řešení, které by uspokojilo
obě strany. Existuje předběžný návrh na rozdělení
Čech na oblast německou a oblast česko německou.
Tento způsob řešení nenalezne potřebnou podporu.
V zákonodárných sborech dochází k lepšímu zastoupení českého rolnictva. Ve volbách do českého
sněmu v roce 1889 získává mandát nebývalé množství rolnických poslanců za mladočeskou stranu.
Ve volbách do říšské rady v roce 1891 jsou pak poprvé zvoleni za stejnou stranu dva rolničtí poslanci.
V roce 1869 začal v Čechách platit říšský zákon
o „školách obecných“, kterým byl zaveden tělocvik jako povinný předmět. V návaznosti na tento
zákon začaly v následujících letech probíhat kurzy
i pro učitele tělocviku. Problematika tělocviku se
tak dostala ve společnosti mezi diskutované otázky.
Sokolské hnutí
V roce 1889 dochází v Praze k založení zemského spolku sokolských žup v Čechách pod názvem „Česká obec sokolská“. Účelem spolku bylo
„pěstování a šíření cvičení tělesných v království
Českém“. V zahajovacím projevu J. Podlipný přivítal i účastníky od bájíplného Blaníku a ladné
Sázavy. Stanovy spolku uváděly deset prostředků
pro dosažení popsaného cíle: sjednocování jednot
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
v župy, sjezdy a výlety, přednášky, cvičitelské kurzy, školský tělocvik, jednotná metodika tělocviku,
zajišťování financí a vydavatelská činnost.
V té době všechny jednoty Německa a Rakouska
věnující se tělocviku tvoří jednotný celek „Deutsche
Turnenschaft“. Jeho cílem je vedle tělesných cvičení i vlastenecká výchova směřující ke sjednocení a obraně německého národa. Rakouský kraj má
15 žup, z nichž je v Čechách 8, mezi nimi i vltavsko-labská župa. Oblasti působení německých
turnerských žup zahrnovaly i Čechy a Moravu, kde
župy pořádaly jako na svém území své slavnosti
a měly zde širokou členskou základnu. V roce 1892
bylo v Čechách 255 turnerských spolků s 28.500
členy a 182 sokolských jednot s 20.500 členy.
Hlavním organizačním útvarem sokolského
hnutí byly župy. Důvodem bylo, že spojení více
jednot v jeden celek umožňuje vzájemnou pomoc
a dohled, vyřizovat společné záležitosti a potřeby,
podnikat společné kroky. Úkolem žup bylo i vyhledávat místa, kde je možné založit nové jednoty,
přičinit se o jejich založení, obstarat jim cvičitele, podporovat je návštěvami, výlety apod. „Sokol
pražský“ se ujímá vedení a výcviku cvičitelů. Objevují se nové způsoby tělovýchovné činnosti: jízda
na koni, vodní sporty, cvičení s kužely a další.
V dobovém sokolském tisku jsou analyzovány
podmínky pro vznik sokolských jednot. Typická
27
členská základna (1887) se opírá o dělníky a pomocníky (30,0 % členské základny, 18,6 % samostatní řemeslníci, 10,9 % úředníci, 10,5 % obchodníci, poslední větší skupinou jsou studenti).
Angažovanost rolníků je minimální a je soustředěna na aktivity v zimních měsících. Podmínkou
založení jednoty je dostupnost finančních prostředků, neboť tělocvik je poměrně drahou záležitostí.
Předpokládá se i angažovanost osob orientujících
se v právních otázkách, protože je třeba úřadům
předložit smysluplné stanovy.
Ve dnech 28. a 29. 6. 1891 se koná v Praze II.
Všesokolský slet. Vyvrcholením sletu byl slavnostní průvod, ve kterém šlo 210 sokolských jednot se
163 prapory a 5530 sokoly v krojích. Jako největší
vada sletu je identifikována neúčast mládeže.
25. března 1892 se pak schází v Praze II. Valný
sjezd Obce sokolské. V roce 1892 zakládá Sokol
přednáškový fond, jehož účelem je vysílání řečníků
do vesnických jednot.
Žižkova župa
Hlavním organizačním článkem sokolského
hnutí na Podblanicku byla od roku 1885 Žižkova
župa, jejíž sídlo bylo v Táboře. K dalším důležitým
činnostem žup patřila organizace župních cvičení
a sletů. Celé Podblanicko bylo v Žižkově župě zastoupeno od počátku pouze Benešovem. Členové
Sokola se ale objevují i na dalších místech Podblanicka. Dne 21. května 1889 tělocvičná jednota
Sokol v Mladé Vožici pořádá s vršovickými bratry
výlet přes zříceninu hradu Šelmberka na památný
Blaník.
V roce 1890 je Žižkova župa rozdělena na dvě
samostatné jednotky. Župu Husovu a župu Žižko-
Sokolské hnutí mimo Prahu
a na venkově
Sokolské hnutí bylo v té době nejsilnější ve velkých městech, kde docházelo k názorovým střetům
jak ve vztahu k národně, politicky a nábožensky
orientovaným skupinám, tak i ve vztahu mezi pojetím tělocviku a sportem jako hrami a kde se řešily i další otázky. Odborné publikace tento stav ale
hodnotí s tím, že mimopražské a venkovské organizace linii vedení ignorovaly a vycházely z místních
podmínek a potřeb.
Na otázku, zda je zapotřebí lidu zemědělskému
cvičení v tělocvičně, si sokolské hnutí odpovídalo tak, že vesničané, jak mladí tak dospělí, konají
mimo přestávky v době zimní po celý rok tělesné
práce a provádějí tedy tělesná cvičení po celé týdny
a na zdravém vzduchu. Venkované svou prací mají
tedy dostatečně postaráno o tělesná cvičení.
Podle závěrů vedoucích funkcionářů sokolského hnutí se dařilo zakládat sokolské jednoty
spíše tam, kde obyvatelstvo méně lpělo na tradicích a kde průměrná vzdělanost byla vyšší
než „normál“ venkovského člověka. Nicméně
je zdůrazňována důležitost sokolské jednoty pro
venkovskou mládež, neboť jde o užitečné vyplnění volného času a možnost dalšího vzdělávání.
I na venkově je důležitá přednášková činnost,
protože se tak odstraní lhostejnost členů k národním věcem. Historické přednášky jsou tady proto
na prvém místě.
28
Obrázek člena sokola, který čte časopis Květy
– 1870 (výřez z dřevorytu A. Koeniga).
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Záhlaví dobového časopisu Sokol se sokolskými hesly.
vu. Dělící čárou je tok Vltavy. Sokolské jednoty
na západ se spojily v novou župu Husovu se sídlem
v Písku, jednoty na východ zůstaly ve staré župě
Žižkově. Župa Žižkova měla nyní 11 jednot s 984
členy a hlavními středisky jsou Tábor a Jindřichův
Hradec. V roce 1891 je založena sokolská jednota
v Sedlci. II. Všesokolského sletu se ze Žižkovy župy účastní 12 jednot s 259 členy, z nichž 104 členů
cvičilo prostná cvičení a na nářadí cvičilo 7 družstev.
V roce 1892 přibyly na Podblanicku k benešovské
jednotě jednoty ve Vlašimi a Voticích.
Žižkova župa nepatřila k nejvzornějším. V roce
1893 je veřejně kárána v časopise Sokol, že jako
jediná neodevzdala statistické výkazy. Uvádí se,
Žižkova župa je jedna z těch žup, které uvádějí vyšší počet členů, ale když dojde na základě výkazů
k placení členských poplatků, nechtějí se k tomuto
číslu již znát. Žižkova župa se bránila s tím, jak
má platit za zakládající členy, když tito ve svých
mateřských jednotách nic neplatí.
Nejvýznačnější osobností Žižkovy župy byl
Dr. Hynek Lang z Tábora.
Ve dnech 4. až 6. června 1892 zorganizovala Středočeská župa a Pražská jednota výlet do krajin Horní Sázavy. Cílem výletu byla města Světlá na Sázavou, Ledeč nad Sázavou, Zruč nad Sázavou, Vlašim
a Benešov. Výletu se účastnila i sokolská jednota
z Benešova. Padesátičlenný sbor sokolských borců
vedl cvičitel pražského Sokola bratr J. V. Alexandr.
Proklamovaným cílem výletů bylo jednak upevnit
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
svornost v jednotě a jednak povzbudit bratrské jednoty a sokolské hnutí.
Sokolská jednota v Benešově
Benešovská sokolská jednota byl založena v roce
1869 a její počátky jsou popsány v dostupné literatuře (Tywoniak, J.). V benešovské sokolské jednotě
došlo postupně k prolínání sokolského a hasičského
hnutí. Dobrovolní hasiči vykazovali jako své členy tělocvičné jednoty, které provozovaly hasičství.
Jednalo se o obecný jev vedoucí k omezení vlastní
činnosti sokolských jednot. Významný sokolský činitel a benešovský rodák J. Scheiner upozorňuje,
že k nemalému rozkvětu benešovského Sokola přispěli bývalí cvičitelé pražského Sokola Dr. E. Engel
a Dr. V. Hearing. Z významných akcí před rokem
1890 je v sokolském tisku zaznamenáno jedno veřejné vystoupení benešovského Sokola v roce 1885.
V roce 1891 pořádala jednota cvičení, kterého se
účastnili i cvičenci z Tábora, v roce 1892 se účastní sokolských výletů na Konopiště, sletu Žižkovy
župy v Sedlci, výletu na Hlásku, slavnosti na počest 300 let narození J. A. Komenského. V roce
1893 oznamuje zavedení cvičení učňů. II. řádného
sjezdu České obce sokolské se benešovská jednota
neúčastnila. Velkou bolestí benešovského Sokola je
malý počet pravidelně cvičících členů. Na počátku
devadesátých let 19. století šlo o jednotu s velkou
tradicí a bohatými zkušenostmi.
29
Sokolská jednota ve Voticích
Dobový obrázek sokola s šerpou. Nošení šerpy
bylo později kolem roku 1892 zakázáno
jako nevhodné.
Sokolská jednota v Sedlci
V Sedlci byla sokolská jednota založena v roce
1891 s tím, že jde o jednotu nejen pro Sedlec, ale
i okolí. Přípravných schůzí se účastnili zástupci
z Benešova, Sedlčan, Tábora a Milevska. Starostou jednoty byl zvolen E. Celerýn, náměstkem
J. Černický, jednatelem a pokladníkem K. Harmach. Náčelníkem jednoty byl J. Šourek, jeho
náměstkem J. Smetana. Jednota měla 62 členů.
Během přípravných prací v roce 1890 uspořádala
jednota slavnostní večery k poctě Jindřicha Fügnera
a Miroslava Tyrše.
II. Všesokolského sletu v roce 1891 se účastnilo
28 členů, z toho 13 v kroji. V roce 1891 vykazovala
jednota účast na veřejných cvičeních v Milevsku,
Táboře, Sedlčanech a Benešově. Cvičení vedl cvičitel J. Vaniš. Cvičilo se na bradlech, koni, s tyčemi
a činkami, provozoval se skok, prováděla se prostná a pořadová cvičení. Jednota pečovala o hrob
sedleckého rodáka P. Chocholouška.
30
V roce 1890 jsou Votice hodnoceny v sokolském
tisku jako sokolský úhor, neboť podle statistiky
z roku 1880 je ve Voticích 1125 mužů a přesto zde
není sokolská jednota.
V květnu roku 1892 se ve Voticích sešel přípravný výbor pro založení Tělocvičné jednoty Sokol
po šestiletém snažení obrozených votických občanů, kteří se hlásili k myšlence sokolství podle
hesla „Rovnost, volnost, bratrství“. Výnosem místodržitelství ze dne 5. srpna 1892 bylo schváleno
založení votického Sokola. Dne 18. září 1892 se
sešlo 22 votických občanů na ustavující valné hromadě. Prvním starostou se stal JUDr. Čeněk Pinsker, místopředsedou Karel Hruška, jednatelem Jan
Vlček a pokladníkem Josef Novák. První výborová
schůze se konala o dva dny později a ta rozhodla,
že se cvičení budou konat pravidelně jednou týdně.
První cvičení se uskutečnilo již 28. září v hostinci
Františka Veselého. V roce založení votického Sokola byl zakoupen prapor a kroje. V následujícím
roce – v únoru 1893 – založil bratr Vlček stavební
fond, kde byly shromažďovány prostředky na stavbu sokolovny. V tomto roce se konala i návštěva
členů benešovské sokolské jednoty ve Voticích, kde
benešovští borci cvičili.
Sokolská jednota ve Vlašimi
I Vlašim je v roce 1890 hodnocena v sokolském
tisku jako sokolský úhor, neboť podle statistiky
z roku 1880 je v ní 1250 mužů a přesto zde není
sokolská jednota. Dne 16. září 1890 se ve Vlašimi konal Tyršův večer s přednáškou bratra sokola
B. Šavrdy, které se účastnilo 35 osob.
Rovněž ve Vlašimi dochází v roce 1892 k založení tělocvičné jednoty Sokol a i její počátky jsou
zmíněny v dostupné literatuře. O jejím ustanovení
referuje článek v časopise Sokol jako o vzniklé, ale
dosud nezařazené jednotě. Stanovy tělocvičné jednoty Sokol ve Vlašimi byly schváleny c. k. místodržitelstvím pro království české dne 19. června 1892.
První valnou hromadu v místnostech Besedy zahájil JUDr. Václav Pittermann, advokát ve Vlašimi,
vzletnou řečí za přítomnosti 28 členů. Do výboru
byli zvoleni: starostou JUDr. Václav Pittermann,
advokát; náměstkem starosty Bedřich Vošahlík, kontrolor spořitelny; náčelníkem Jan Jindřich Svoboda,
továrník, dozorci účetnictví Rudolf Pánek, Karel Friml; delegátem Č.O.S. JUDr. Pittermann; praporečníky Jaroslav Průcha a František Šimek. Jak uvádí
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
zpráva, po vyčerpání programu byla valná hromada
ukončena provoláním Na zdar! plodné činnosti mladého Sokola a „poté setrvalo členstvo zpívajíc národní písně pohromadě do dvanácté hodiny noční.“
Dne 21. července 1892 započal výbor svou činnost, zvolil za jednatele Vil. E. Rychlíka, pokladníka, správce domu, zapisovatele a cvičitele. Mezi jiným se výbor usnesl, že se jednota přihlásí za člena
České obce sokolské, předplatí si časopis „Sokol“,
bude vybírat příspěvky spolkovým sluhou, jehož remunerace byla stanovena, pořídí si spolkové razítko
a členské legitimace tištěné na národních obětinách.
Během roku vedení sokolské jednoty ve Vlašimi
již získalo dostatek zkušeností a o své valné hromadě z roku 1893 publikovalo v časopise Sokol již
vzorný protokol. V něm konstatovalo, že vlašimská
obec přijala založení Sokola dosti chladně. Hlavním důvodem bylo to, že město čítalo již 13 spolků
vzdělávacích, zábavných a dobročinných. Velikou
ztrátou pro vlašimskou jednotu byl odchod prvního
cvičitele bratra Antonína Mencla v činnou vojenskou službu. Jednota veřejně poděkovala správě
vlašimské obce, která místnosti školní tělocvičny
i s nářadím ochotně propůjčila pro potřeby jednoty.
I když měla vlašimská jednota přes třicet členů,
pravidelně cvičilo pouze osm. Při statistické analýze prováděné Československou obcí sokolskou bylo
konstatováno, že šest z osmi cvičenců zde tvoří skupina složená z úředníků, doktorů a písařů, což se zcela vymykalo běžnému standardu sokolských jednot.
V červnu roku 1884 vykonala jednota první pochodové cvičení ve stejnokroji z Vlašimi přes Zdislavice do Štěpánova. Dne 24. června toho roku
se konal výlet s „Besedou“ na Loretu, 29. července se konalo první veřejné vystoupení s výletem
na Loretu, 19. srpna se jednota účastnila veřejného
cvičení v Mladé Vožici a 26. srpna sletu Žižkovy
župy v Benešově.
Vyvrcholením sokolské činnosti byly všesokolské slety. Nebylo snad od položení základního kamene Národního divadla slavnosti, která by
tak mocně vzpružila národ, jako všesokolský slet.
Účast na sletu byla pro většinu účastníků podmíněna osobní obětí spojenou s částečným postem,
protože jen takovým způsobem bylo tehdy možné
našetřit potřebné krejcary na slet.
O úspěšném rozvoji sokolské myšlenky na Podblanicku svědčí následující fakta: Ve slavnostním
průvodu na III. Všeobecném sokolském sletu v Praze v roce 1895 šlo již 32 borců z Benešova, 17 ze
Sedlce, 17 z Votic a 12 z Vlašimi. Prostných cvičení se účastnilo 18 borců z Benešova, 7 ze Sedlce,
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Dobový inzerát dokládající nákladnost
sokolského kroje.
8 z Vlašimi a 7 z Votic, cvičení družstev dvě družstva z Benešova a po jednom ze Sedlce, Votic
a Vlašimi. Na nářadí, rozestavěném v prostorách,
kde se neprováděla prostná cvičení, cvičila družstva z Podblanicka takto: Benešov: bradla, koza,
kůň na šíř; Sedlec: kůň na šíř; Vlašim: hrazda
a koza; Votice: bradla. Na závodech se účastnila
družstva v těchto disciplínách: Benešov a Sedlec:
skok do dálky; Votice: skok vysoký. Z jednotlivců vynikli: z Benešova Jaroslav Dlabola a Michal
Matura.
I když nové jednoty musely ve svých počátcích překonávat řadu překážek a u mnohých jednot převládal v té době počet přispívajících členů
nad počtem cvičenců, staly se počátkem struktury,
o kterou se opíral další rozvoj sokolského hnutí
na Podblanicku.
František Procházka
Literatura
III. Slet sokolský. Pamětní list. Československá obec sokolská 1895. Praha: F. Šimáček. 107 s.
Fikar, A.: O sokole a sokolství. (Příručka pro nové členy.)
31
Praha: Nakl. Československé obce sokolské 1947. 46 s.
Jandásek, L., Pelikán, J.: Stručné dějiny sokolstva. Blatná: Nakl. Československé obce sokolské 1946. 67 s.
Kessl, J., Krátký, F., Marek, J.: Dějiny tělesné výchovy II.
(Od roku 1848 do současnosti.) Praha: Olympia 263 s.
Kronika Sokola ve Vlašimi. Ve: Moudrý, Josef, Svoboda,
Jan: Vlašim. Po stopách předků. Vlašim, Nakl. Vyšehrad a město Vlašim 2006, s. 240.
Pouzar, J.: Historie vlašimského Sokola. Ve: Podblanickou minulostí, Díl. II., Praha: nakl. a vyd. VIDA 2004,
s. 113 – 122.
První valný sjezd české obce sokolské. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 15, 1889,
č. 4, s. 82 – 85.
Scheiner, J.: Dějiny Sokolstva v prvním pětadvacetiletí.
Praha: Grégr 1887. 135 s.
Stanovy České obce sokolské. Ve: Sokol. Časopis zájmům
tělocvičným věnovaný, roč. 15, 1889, č. 3, s. 53 – 56.
Tywoniak, J,: Benešov a Konopiště v minulosti. Benešov: Městský úřad Benešov 1993. 337 s.
Z Benešova. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným
věnovaný, roč. 19, 1893, č. 4, s. 109.
Z Benešova. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným
věnovaný, roč. 19, 1893, č. 7, s. 173.
Z Mladé Vožice. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným
věnovaný, roč. 15, 1889, č. 2, s. 44.
Z Vlašimi. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 18, 1892, č. 8, s. 189.
Z Vlašimi. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 19, 1893, č. 2, s. 50.
Z Vlašimi. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 21, 1895, s. 83.
Ze Sedlce. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 16, 1890, č. 5, s. 126 – 126.
Ze Sedlce. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 16, 1890, č. 10, s. 176 – 177.
Ze Sedlce. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 18, 1892, č. 12, s. 125 – 126.
Zpráva o činnosti České obce sokolské v prvním tříletí
1889 – 1891. Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, 1892, roč. 18, č. 4, Příloha, s. 97 – 104.
Zprávy župní. (Ze župy středočeské.) Sokol. Časopis
zájmům tělocvičným věnovaný 1993, č. 3, s. 75 – 77.
http://www.mesto-votice.cz
Ochotnické divadlo na Podblanicku XXV.
Historie ochotnického divadla ve Václavicích
První zprávy o ochotnickém divadle ve Václavicích pocházejí z kroniky založené roku 1912 řídícím učitelem Janem Šímou. Ten uvádí, že v roce
1890 se školní mládeží secvičil a uvedl pohádkovou
hru Mikuláš. Jména Jana Šímy a místního kupce
Václava Stehlíka jsou uvedena také v souvislosti se
založením Ochotnického spolku J. K. Tyl. Bohužel
bez datového zařazení. Existenci spolku dokládá
plakát z roku 1904, kdy ochotníky byla 4. dubna
sehrána Prodaná nevěsta.
Představení se konala v hostinci U Čermáků, kde
bylo pořízeno jeviště. Obecní kronika, kterou od roku
1921 vedl řídící učitel František Novotný, uvádí, že
v roce 1925 majitel hostince sál rozšířil a v souvislosti
s tím došlo i ke zvýšení a rozšíření jevištního prostoru.
Staré zařízení proto spolek prodal Agrárnímu dorostu
ve Vranovské Lhotě. Práce na novém jevišti byla svěřena místnímu truhláři Josefu Řezníčkovi. Přemalování
kulis pak zadáno dekoračnímu malíři z Vinohrad. Finanční náklady byly uhrazeny z výtěžku ze sehraných
představení. Ve vedení spolku se v těchto letech vystřídali učitelé František Novotný, Antonín Chuchvalec
a Josef Dvořák. O repertoáru kronikář napsal: „Hrány
byly hry převážně domácí tvorby, střídány veselohry
s kusy vážnými, zájem o přestavení byl značný“.
32
Více i když převážně jednostranně se o divadle
dovídáme z kroniky školní. Např. roku 1908 nacvičil se školními dětmi divadelní představení správce školy. Sehrána byla celkem tři představení, a to
na závěr školního roku a o prázdninách. Zápisy
z let 1922 – 1933 dokládají, že téměř každoročně
byla uvedena pro potěšení veřejnosti alespoň jedna premiéra. Například A. Plumlovské Honza pán,
J. Kvapila Princezna Pampeliška, E. Krásnohorské
Přišla do rozumu. Představení byla uváděna nejčastěji při příležitostech oslav vzniku ČSR, vánočních
svátků a Svátku matek. Zmínka z roku 1934, že
Ochotnický spolek J. K. Tyl z každého představení
již druhým rokem věnoval část výtěžku na polévkový fond pro přespolní děti, zároveň také dokladuje jeho činnost v meziválečném období.
Ve složce Divadelní spolek J. K. Tyl Václavice
uložené ve Státním okresním archivu se nachází
pouze 10 ks plakátů a pokladní kniha založená roku
1945. Nejstarší plakát, jak už jsme se zmínili, pochází z roku 1904 a další dvojjazyčný ze začátku 2. světové války, kdy byla uvedena Branaldova hra Šumařova píseň. Ostatní jsou datovány až po roce 1945.
Díky pokladnímu deníku je lépe zmapované
období po roce 1945. Občané Václavic, okupanPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
ka hru Václava Štecha Třetí zvonění a o tři roky
později hru O. Dubovského Kamarádi a pohádku
J. Smutného Kouzelný koberec. K Mezinárodnímu
dni žen připravila v roce 1961 učitelka H. Klauzová
pohádku Zlaté srdíčko a divadelní spolek veselohru z družstevního prostředí Návštěva nepřichází.
V letech 1962 až 1975 se divadelní činnosti věnovala pouze škola. Uvedla v nastudování svých
žáků například Andersenovu Sněhovou kálovnu,
J. Toucové Červánkové střevíčky, B. Němcové Sůl
nad zlato. Dětský soubor hostoval i v Benešově,
Netvořicích a Týnci nad Sázavou.
Poslední zápis o působení Ochotnického spolku
J. K. Tyl pochází z roku 1975. „Po delší přestávce
zahájil svoji činnost ochotnický kroužek J. K. Tyl pod vedením Jaroslava Šindeláře hrou V. K. Klicpery Ženský boj. Představení bylo sehráno 31. května
a 1. června za velké účasti diváků“. Klicperova hra
se však stala labutí písní. A na jak dlouho se neví.
Z archivních materiálů zpracovala
Slávka Rýdlová.
Prameny
Kronika obce Václavice
Školní kronika
Spolková pokladní kniha
ty od jara 1942 vystěhovaní z obce, se vracejí
do svých domovů. Divadelní spolek obnovuje činnost i své členství v Ústřední matici divadelních
ochotníků českých.
Už v roce 1945 uvádí premiéru hry Písnička česká.
Spolek pořádá silvestrovské zábavy s programem,
mikulášské a masopustní merendy.
V letech 1945 až 1953 se divadlu daří. Premiéra stíhá premiéru, upravuje se jeviště, rozšiřuje
se inventář souboru. K 1. lednu 1953 má spolek
na svém účtu u Okresní hospodářské záložny
v Benešově 34.503,60 Kč.
Na václavickém jevišti se vystřídala řada hraných
titulů. Například Lešetínský kovář Svatopluka
Čecha, Václav Hrobčický z Hrobčic L. Stroupežnického, Paličova dcera J. K. Tyla a Poslední muž
F. X. Svobody. Ve funkcích režisérů jsou uváděna
jména J. Kuhnela a J. Matouška. Divadelní představení byla pro velký zájem diváků hrána i dvakrát denně.
V roce 1953 přechází spolek pod Osvětovou besedu. O dva roky později uvedl v režii J. Matouš-
Ze starších čísel
kronika
Úbytek dětí v školním okrese benešovském. V tomto čísle otiskujeme velmi zajímavý i poučný diagram, na kterém
je nakreslen úbytek žactva na obecných a měšťanských školách školního
okresu benešovského (horní silná čára),
úbytek žactva jen z obecných škol (pro-
střední přerušovaná čára) a přírůstek
žactva na měšťanských školách (dolní tenká čára). Svislé sloupce označují
školní léta od školního roku 1918 – 1919
počínajíc a letošním školním rokem končíc; vodorovné sloupce označují počet
žactva.
V číslicích je vývoj takovýto:
Školní rok
Počet žactva na školách
obecných
měšťanských
celkem
1918–1919
11.569
850
12.419
1919–1920
11.210
1.211
12.421
1920–1921
11.025
1.473
12.498
1921–1922
10.710
1.692
12.402
1922–1923
10.097
1.709
11.806
1923–1924
9.191
1.933
11.124
1924–1925
7.052
1.926
8.978
1925–1926
6.579
1.888
8.467
1926–1927
6.553
1.782
8.335
1927–1928
6.688
1.557
8.245
1928–1929
6.961
1.280
8.241
1929–1930
7.302
1.096
8.398
1930–1931
7.671
1.207
8.878
1931–1932
7.797
1.551
9.348
Podle diagramu i podle čísel je zřejmo,
že nejmenší počet žactva na obecných
a měšťanských školách byl v školním
roce 1928 až 1929; potom nastává vzestup. Rozdíl mezi největším počtem dětí
(v školním roce 1920/21 – 12.498) a mezi
nejmenším (v školním roce 1928/29 –
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
8241) činí 4257. Je to jistě hodně. Pozorujeme-li však jen počet žactva z obecných škol, poznáme, že největší jejich
počet byl v školním roce 1918/19 (11.569)
a nejmenší v školním roce 1926/27 (6553).
Rozdíl činí 5013. Na měšťanských školách po válce žactva stále přibývá: je to
I
42 tříd a chodí do nich průměrně 1551
dětí; na 1 třídu připadá také asi tolik, jako
na obecných školách.
Jak umírají lidé v našem kraji. Krajinský list „Tábor“ otiskl v 36. čísle LXV.
ročníku tato zajímavá čísla: V roce 1930
umřelo v soudním okrese benešovském
434 lidí, v neveklovském 215 a na vlašimském 352, dohromady 1001 člověk.
Zdálo by se, že na Benešovsku lidé nejvíce umírají; třeba však připomenout, že
je v Benešově okresní nemocnice a že se
do ní uchyluje hodně lidí z Neveklovska
a Vlašimska, z nichž část v ní umírá. –
Zajímavá jsou i čísla, na co lidé umírají.
Nejsou to všechny nemoci; jen ty nejznámější. Je patrno, že dnešní doba, plná ustavičného shonu po výdělku, nejvíce ničí srdce. Potom je to zhoubná rakovina, která se
čím dále tím více rozšiřuje, nervové a smyslové choroby a tuberkulosa. Je ku podivu, že
hodně lidí umírá na zánět plic. Na sešlost
věkem umírá nejvíce lidí na Vlašimsku. Zdá
se, že je tam nejzdravěji.
Jakub Honner
Pod Blaníkem, ročník XI., 1931–32, č. 1
hlavně proto, že po převratu vznikaly
nové měšťanské školy. Ale již v školním
roce 1927/28 je patrný úbytek, který trvá
až do školního roku 1929 – 1930. Teprve
v školním roce 1930 – 31 žactva přibylo;
v letošním školním roce také, takže bylo
třeba zřídit nové pobočné třídy na měšťanských školách v Benešově, Načeradci,
Štěpánově Trhovém, Týnci nad Sázavou
a Vlašimi.
Úbytek žactva byl zaviněn válkou. Poměry se od školního roku 1929/30 sice
zlepšují, žactva pomalu přibývá, ale stále
ho není tolik jako před válkou.
Úbytek žactva se jeví i tím, že je dnes
nedostatek učňů. Pro některé živnosti
nelze učňů dostati vůbec. Lze proto s jistotou podle výše uvedených čísel předpovídati, že v příštích letech (asi tak od r. 1940)
bude velký nedostatek pracovních sil.
Počet škol a tříd v školním okrese benešovském. V školním roce 1931/32 je
u nás opět 68 obecných a 9 měšťanských
škol. Obecné školy mají 210 tříd a chodí
do nich 7797 dětí; na 1 třídu připadá průměrně asi 37 dětí. Měšťanské školy mají
Nemoc
Benešovsko
Neveklovsko
Vlašimsko
Rakovina
44
19
47
Tuberkulosa dýchacích orgánů
27
18
30
Epidemické choroby
18
8
11
–
–
4
Nervové a smyslové choroby
44
30
35
Srdeční choroby
88
26
46
Zánět plic
33
22
34
Sešlost věkem
31
17
40
Sebevraždou
3
5
12
Tuberkulosa jiných orgánů
II
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
regionální literatura
Kořeny a kořínky Vladimíra Tupého
Vladimír Tupý předkládá veřejnosti již
svoji třetí knihu. Po dvou úspěšných dílech Putování obratníkem raka aneb jak
přežívám rakovinu, nabízí exkurs do deníků svého otce, který popisuje válčení
na italské frontě, vznik československých
legií i život četnického strážmistra za první
republiky. Vypráví např. i historii četnické
stanice v Ouběnicích. Deníky jsou doplněny komentáři rodinných příslušníků
a poznámkami s historickými souvislostmi. Kniha byla původně určena pouze příslušníkům rodu Tupých, ale autor usoudil,
že její historický exkurs je natolik obsáhlý
a historické souvislosti natolik poučné, že
by bylo škoda nenabídnout ji širší veřejnosti. Knížku Vladimíra Tupého Kořeny
a kořínky mohou čtenáři zakoupit v Informačním centru v Sázavě za 140 Kč.
Milan Štědra
pověsti a povídky
Pod skálou (8)
Sluníčko, které každé ráno vyjukne
za Blaníkem a večer za votickými vrchy
uléhá do červánkových nebo oblakových
peřinek, neúprosně měří čas.
Ve shonu každodenních událostí a povinností si to člověk uvědomí jen málokdy.
A zvláště v mládí školní rok se zdá nesmírně dlouhý a prázdniny – nepřehledná
řada šťastných dnů. A najednou si Lída
uvědomí, že nadešel její poslední školní rok a že to pohádkově krásné období
života pomalu končí. Již chodí poslední
rok do školy. Co se za tu dobu všechno
změnilo. Z chalup v Lipinách vymizely tkalcovské stavy a motovidla. Staří hospodáři
na nich v zimě smotávali a tkali selkám
doma upředený len na domácí plátno. Ale
do módy přišlo plátno bavlněné, které je
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
levné a jemnější a starý stav se stěhoval
na půdu. Na polích se objevily sekačky
a když v Bedřichovicích z velkostatku vyjel
na pole samovaz, ubylo dělníků, kteří dříve sekali obilí a vázali snopy. Také sedláci
už mají velké mlátičky, čističky na motorový pohon. Jen v Lipinách dosud kravky
zapřažené do žentouru a poháněné většinou dětmi pomalu chodí stále dokola. Řemen od žentouru napojený na hnací kolo
mlátičky je roztáčí, aby běžel ozubený buben mlátičky a zpracovával snopy, kterými
lidé stále krmí její nenasytná ústa, dokud
se všechno nevymlátí. Pak se obilí ještě
„mlejnkuje“, aby bylo čisté. V Lipinách také
ještě není elektrika. Svítí se petrolejkou.
Tlumené světlo lampy svolává večer rodinu do jejího okruhu k důvěrnému spoleIII
čenství. Jaký rozruch ve vsi způsobí Josef Jindrů a později i Venouš domácích,
když přivezou domů z Prahy malé rádio
na krystal a na sluchátka. Lidé žasnou, že
slyší mluvené slovo a hudbu až z Prahy.
Každý si to chce vyzkoušet a vyposlechnout. A když večer někdo při delším poslouchání usne, ostatní se mu smějí, že
„chytal Sibiř“. Jarda Vilímků, strejka Bláži a Máni, si koupil nový fotoaparát. Fotí
rodnou chalupu, Skálu i Paseku a všechny
svoje příbuzné. Také ve vsi má mnoho zájemců. Každý chce mít obrázek na památku. A strejda fotí a rozdává celkem zdařilé
obrázky a všichni mají radost.
V osudí času se prolínají každodenní
povinnosti, svátky církevního roku, život
i smrt. Vše je tak přirozené v běhu života.
Na podzim a hlavně na jaře hospodáři sejí
a sázejí, čistí pole a okopávají. Ale vědí dobře, že bohatá úroda není jen plodem jejich
námahy. Že je to Bůh, který posílá slunce
a déšť a který zrnu dává vzrůst a zrání. Proto
zbožný venkovan v neděli spěchá do kostela a spíná v důvěře své mozolné dlaně před
nejvyšším Hospodářem.
O křížových dnech a na sv. Marka se
koná procesí ke křížům do polí. K modlitbám a zpěvu lidí se připojují svou písní
skřivani nad mladým osením.
O Božím Těle u oltářů prosí kněz opětovně: „Od moru, hladu a války – od blesku
a záhubné bouře – ochraň nás Pane Ježíši Kriste!“ Snad proto se Boží požehnání
vznáší nad krajinou.
Na jaře se vyklubou z vajíček drobná
kuřátka a žlutá housátka. Šáryně se narodila tři skotačivá kůzlátka. Občas v některé
chalupě zapláče nově narozený Pepíček,
František nebo Mařenka. Posvátné tajemství života se zjevuje dětem jen pozvolna
a důstojným způsobem. Stejně posvátným
tajemstvím je i smrt, i když do rodiny přináší bolest. Zemřelý je oblečen do svých
nejlepších šatů. Až do pohřbu je ponechán
doma mezi svými. Odpočívá na posteli
nebo později v rakvi, obložen svatými obrázky. Za hlavou mu hoří hromnička a sousedé se přicházejí k němu pomodlit. Pak
jej všichni doprovodí na poslední cestě
IV
do kostela a na svaté pole. Tam je uložen
jako obilné zrno, aby byl jednou vzkříšen
k věčně šťastnému životu.
Už je půl prosince a Vánoce se blíží tiše
a měkce jak po kočičích tlapkách. Děti
po večerech obalují staniolem ořechy a vyrábějí papírové řetězy na vánoční stromek.
Ve škole se učí zpívat nové koledy nebo
zpívají ty, co znají z kostela. Předhánějí
se, kdo bude vícekrát v rorátech. V kostele
znějí tklivé a líbezné adventní písně a také
doma si je rodiče při práci prozpěvují.
Lída dnes není na rorátech. Opozdila se.
Do kostela už by přišla pozdě, ve škole je
příliš brzy. Stojí u okna a dívá se na silnici, na kostel a na protější faru. Vtom se
ze hřbitovní branky vyhrnou děti, které
byly v kostele, vycházejí dospělí, ale jsou
všichni nějak vzrušeni a tvoří hloučky. Najednou se něco zabělá. To dva muži nesou
pana faráře z kostela do fary. Ornát z něho
sundali a nesou ho v albě.
Děti zatím vběhly do třídy a o překot
vyprávějí: „S panem farářem je zle. Ranila ho mrtvice. Asi nám umře.“ „Ku konci
mše svaté se zhroutil na oltář.“ „Ještě, že
tam byl Toníček Konopištský. Podepřel ho
a pomohl mu, aby dokončil mši svatou. No
a potom pan farář div neupadl a museli ho
odnést do fary.“ Za malou chvilku vidí děti
Toníčka, místního bohoslovce, který je tu
na vánočních prázdninách, jak běží celý
pobledlý a vyděšený do fary. Brzy potom
utíká sehnat povoz, aby někdo přivezl
pana doktora.
Pan farář Štefek ještě týden zápasí se
smrtí. Potom tiše a odevzdaně, po těžkém a obětmi naplněném životě, odchází
na věčnost. Celá farnost je smutná. Všichni měli pana faráře rádi. Měl sice několik zavilých nepřátel, protože poválečná
proticírkevní bouře zasáhla i sem. Ale ti
zůstávají skrytí.
Z celého okolí přišli lidé na pohřeb, ze
všech přifařených obcí, všichni se s ním
přišli rozloučit. Děti mu nad hrobem zazpívaly. Farnost osiřela. Osiřela i Mařenka, mladičká neteř pana faráře, která
sem přišla až z dalekého Chodska. „Co si
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
počne? Co si počne farnost bez kněze?
Kdo nás bude učit?“, ptají se děti. Všem je
smutno. Prozatím, skromně a nenápadně,
dochází na výpomoc pan farář z Louňovic.
Jmenuje se Kartšovský – dovídají se děti.
Louňovští o něm říkají, že je to světec. Že
všechno rozdá, až toho někteří zneužívají.
Také on se mnoho modlí a velice ctí Pána
Ježíše a Nejsvětější svátost oltářní. O polední přestávce po náboženství vodí děti
do kostela před svatostánek. Učí je adorovat jim srozumitelným způsobem. Má
takový milý a trochu plachý úsměv, když
vykládá o pánu Bohu. Děti ho pozorně poslouchají. Lidé ho začínají mít rádi, i když
často vzpomenou na svého zemřelého
pana faráře. Škoda, že tenhle není také
jenom náš a že tu není stále s námi.
Teď teprve poznávají, jak je to dobré,
když je kněz stále ve farnosti, jako otec
mezi svými dětmi. Není tu teď každý den
mše svatá. Také v neděli je jen jedna a ne
ranní a velká, jako dříve. Nejtěžší je to
o Velikonocích. Chudák pan farář, kde
má být dříve. Proto dělá velikonoční obřady střídavě na obou farnostech. Na Velký
pátek jde Lída do Louňovic. Musí k řezníkovi koupit kousek masa. A protože je to
na svátky a přijedou kluci, musí ho koupit
trochu více. „Vem kilo hovězího na polévku a kilo vepřového!“ přikazuje maminka.
Po nákupu se Lída zastaví v kostele. Pomodlí se u Božího hrobu a sleduje obřady
u oltáře a zpěvy na kůru. „Lide můj, lide
můj, co jsem ti učinil?“ vyčítá Pán Ježíš.
„Já jsem před tebou otevřel Rudé moře
a tys kopím otevřel srdce Spasiteli svému.“ Když jde potom Lída domů, do kopce
ke Hřivům, ještě jí v duši doznívají ohlasy pašijí. Na kopci se obrátí. Louňovice
jsou rozloženy v údolí a nad nimi ční Velký a Malý Blaník. „Jestlipak se při pašijích
otevřel?“ vzpomněla si Lída na pověst.
Netouží po pokladech, ale aspoň maličko
by neškodilo, aby tatínek a maminka neměli tolik starostí. Když vklouzne do lesa,
zapomene na poklady. Břízy a jívy nabíhají jarní mízou a stříbrošedé šošolky kočiček svítí v jarním slunci. Také smrčky se
chlubí svěží zelení svých letorostů a vztyPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
čené výhonky borovic vypadají jako svíčky na vánočním stromku. Les je prosycen
omamnou jarní vůní.
Musím se podívat k Sedlečku, jestli už
rozkvetly podléšky, pomyslí si, když jde
kolem obrázku Panny Marie. Pokřižuje
se, pozdraví nebeskou Matku a za malou chvilku seběhne s kopečka a je z lesa
venku. Po silnici k sedleckému křížku je
to malý kousek cesty. „Za chvilku jsem
na Skále a doma“ a vesele si poskočí.
Pod modrou oblohou se předhánějí
v jarních chválách drobní skřivánkové.
„Vzkříšení bude, vzkříšení bude,“ radují se
všichni. Pan farář ho udělá u nás trochu
dříve a potom teprve doma v Louňovicích.
Také dopolední obřady jsou brzy ráno.
V kostele je to smutné. Oltáře jsou holé,
svatostánek otevřený a prázdný, věčné
světlo zhasnuté. Jen u Božího hrobu jsou
na oltáři květiny a hoří svíce. Dole, v Božím hrobě je uložena socha mrtvého Pána
Ježíše s ranami v rukou a nohou a v boku.
A nad ním na svatostánku tlumně prosvítá monstrance, zahalená bílým závojem,
jako oblakem. Z ní jemně prozařuje veliká
bílá svatá Hostie. Ježíš je tu! Mrtvý a přece živý. Hoši v ministrantském obleku se tu
střídají na stráži. Lidé přicházejí, poklekají,
líbají rány Kristovy na kříži a každý chvíli
setrvá v modlitbě a klanění.
K večeru, jako potůčky k řece, sbíhají
se proudy věřících z okolních vsí ku kostelu. Hasiči jsou připraveni v plné parádě.
Nástroje hudebníků se lesknou ve světle
svící. Po krátké pobožnosti u Božího hrobu, pan farář sejme závoj s monstrance,
pozdvihne ji do výše a zazpívá: „Vstalť jest
této chvíle ctný Vykupitel ...“ Lidé se připojí
a pokračují ve zpěvu této starobylé písně
a průvod se vydá uspořádaně na cestu.
Vítěz nad peklem a smrtí, přítomný v bílé
Hostii, je nesen celou vsí, aby jí požehnal,
i celé farnosti. Zvony zvoní, hudba hraje
a lidé zpívají. A ve všech oknech září světýlka. Za okny, na svícnech, které mají
tvar písmene A, jsou na svislých stěnách
i na té příčné připevněny malé svíčky. Žádné okno není temné. I v židovské rodině
u Seidlerů září svíčky.
V
Průvod se vrací do kostela a po svátostném požehnání všichni radostně zpívají:
„Vesel se, nebes Královno“ a „Bože, chválíme Tebe.“ Když se lidé vracejí do svých
domovů, v oknech ještě dohořívají svíce
a na nebi září tisíce hvězd. Duše je zjihlá
takovou zvláštní vnitřní radostí. Jsou Velikonoce, svátky obnoveného života, jak
v přírodě, tak v lidských duších.
A nástup jara pokračuje novou svěží zelení modřínů a bříz, vůní kvetoucích třešní
a jabloní. Jen v čase, kdy rozkvetly trnky,
se na pár dní ochladí, vane studený vítr
a honí po obloze šedivé mraky. Ale zanedlouho zase slunce svým teplem dýchne
na zkřehlou zemi a všichni tvorové zase
ožijí. V teplých podvečerech se ve zpěvu
předhánějí kosové, až se zajíkají, z Paseky se k nim přidávají drozdi. A brzy zrána
začne ten koncert nanovo. Je mnohohlasý
a zvučí nesčetným chorem ptačích zobáčků a hrdélek.
Když o svatém Janu Nepomuckém začnou v Lipinách májové pobožnosti, přidávají se ke zpěvu ptáčků i lidé. Z malé
kapličky zní mariánské písně a Skála je
násobí ozvěnou. Před májovou se sejde
u kapličky celá ves. Děti dovádějí, dospělí si sdělují denní zážitky a starosti, když
přijde ten, kdo pobožnosti vede, obyčejně někdo ze starších, všichni se nahrnou
do kapličky. Kdo se tam nevejde, stojí
v hloučku u dveří. Po litaniích a známých
modlitbách si všichni od srdce zazpívají
a ještě potom chvíli pobesedují. Ale děti
musí jít hned „na kutě“, aby ráno nezaspaly do školy.
Než se naděješ, v Pasece i na Skále se
začínají červenat první jahody a už se pomalu chýlí ku konci školní rok. Děti se těší
na školní výlet, který vnese vítanou změnu
do všedního života. Letos učitelský sbor
určil za cíl výletu staroslavnou Sázavu.
Do Domašína se půjde pěšky na vlak. Lída
doma uškemrala, že na ten poslední školní výlet smí jet také. Cesta vlakem tolik nestojí. Nějaké jídlo na cestu dostane a pár
korunek na přilepšenou má našetřeno.
Za krásného červnového rána se vydává
VI
celá třída i s paní učitelkou na cestu k Domašínu. Jdou stinným Hájem, Nesperskou
Lhotou a mizí v domašínských lesích, kde
je ukryto malé nádražíčko. Za veselého
štěbetání a zpěvu ji cesta krásně uběhla. A už přisupěl vláček zvaný „Vlašimka“,
děti do něj naskáčí jako hejno vrabců a již
za okny ubíhá krajina, blízká a přece tak
málo známá. Kdy se sem jinak děti dostanou?
V Benešově je krátká zastávka. Na nádraží je čeká jejich bývalý pan řídící Vojta.
S pýchou jim ukazuje novou, velkou benešovskou školu, na které učí už sedmý rok.
Je čtvrtek, škola má prázdno a pan řídící
provádí své dávné žáky budovou. Ukazuje velké jasné třídy, tělocvičnu, kabinet
s množstvím obrazů a účelných pomůcek.
Potom děti pokračují vlakem do Čerčan
a podle řeky Sázavy až do stejnojmenného městečka. Řeka dole tiše plyne, nad ní
se z obou stran zvedají zalesněné stráně
a mezi nimi se bělají vesničky a chaty. Vše
je takové jiné než u nás doma. Snad proto,
že tam nemáme tak velikou řeku. Ta naše
milá Blanice je místy jen jako trochu větší
potok. Od vlaku jdou naši výletníci okolo
svatoprokopské studánky. Děti žíznivě pijí
čistou, pramenitou vodu a zapíjejí svačinu,
kterou stačily sníst ve vlaku. Taštičky jsou
značně splasklé.
V prostorách bývalého kláštera obdivují
vysoké lomené oblouky dávno nedostavěného gotického chrámu. Vstupují tiše
do kostela a paní učitelka jim ukazuje
všechny pamětihodnosti kostela a bývalého kláštera, založeného kdysi českým
knížetem Oldřichem. Venku potom jim
paní učitelka připomíná celou událost,
popsanou ve známé básni, která začíná:
Bouří to dnes, bouří
sázavskými lesy,
lovčí trubky znějí,
všecko vůkol děsí.
Tamo laň se bílá
houštinami žene,
za ní Oldřich, kníže,
šípy napřažené...
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Hrádecká Madona
(kresba: Marta Řeřábková).
A báseň dále popisuje setkání knížete
Oldřicha se svatým Prokopem. Na tom
místě potom kníže založil kostel a klášter.
Svatý Prokop zde byl prvním opatem. Zde
se svými bratry, benediktinskými mnichy,
pěstoval a udržoval bohoslužbu v jazyku
slovanském. Odtud se šířila vzdělanost
do celého okolí. Bratři učili lid číst a psát,
rozvíjet zemědělství a starali se o chudé
a nemocné. Po smrti svatého Prokopa byli
odtud vypuzeni lidmi, kteří nepřáli slovanské bohoslužbě. Po létech se sem ještě
na čas vrátili, než byli nuceni odejít navždy. Zbyla tu jen trvalá památka na jejich
působení a na svatého Prokopa.
Nestačí jenom poučováním krmit ducha.
Také věčně hladové žaludky a mlsné jazýčky se hlásí o své právo. Děti se rozhlížejí, kde by si za zbylé korunky koupily
něco dobrého, aby toho byla hodně a aby
to moc nestálo. Je to těžká volba, ale nakonec jsou spokojeni všichni.
Po poledni se jdou ještě podívat do „čertovy brázdy“, kterou podle pověsti svaPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
tý Prokop vyoral s čertem zapřaženým
do pluhu. Děti se diví, jak mohl vyorat tak
hlubokou brázdu. Paní učitelka jim vysvětluje, že je to míněno obrazně. Že svatý
Prokop tak ďáblovi odporoval a nedal se
od něho svést ke zlému, že ho svým svatým a ukázněným životem tak přemáhal,
jako by s ním oral. A ďábel byl proti němu
bezmocný. „To si, děti, dobře pamatujte,
nikdy se nedejte přemoct zlem, ale přemáhejte zlo dobrem!“
Návrat z výletu je veselý. Děti se už zase
těší domů a sdělují si vzájemně své zážitky a dojmy.
Spolužák Jenda měl dnes zvláště šťastný den, vyhrál ve štěstí. Štěstí za korunu
– však to znáte. Vytáhne se obálka nebo
lísteček a to vyhrané štěstí je buď malý
prstýnek, tužtička, pár korálků nebo nějaký bonbón. Ale Jenda vyhrál celou malou
bonboniérku. To je něco, co děti tak často nevidí. „Ukaž nám ji,“ prosí Lída. Děti
se mlsně a zálibně dívají na čokoládové
bonbonky ve staniolu, krásně rozložené
v krabičce. Ale potom Lída krabičku rázně
zavře. „Tumáš,“ říká Jendovi, „abys neměl
strach, že ti to sníme.“ Paní učitelka se jen
po straně usmívá dětské filosofii.
Lídě se zdá, že je to nedávno, co začala chodit do školy, a už si nese domů
propouštěcí vysvědčení. Ale ještě než
škola skončila, rozvíří klidnou hladinu života na vsi zpráva, že se v Praze chystá
celostátní katolický sjezd. Pan farář o tom
mluví v kostele, vybízí věřící k účasti, nabízí legitimace, které také umožňují značnou
slevu na jízdném do Prahy. Starší kamarádky pojedou na sjezd v krojích katolické
mládeže. Lída ještě členkou SKM není, ale
ráda by na sjezd jela také. Vyprosí si doma
dovolení, poprosí pana faráře o legitimaci
a všechny ostatní starosti ustupují v těšení
na tu velkou událost.
Josef čeká na Lídu v Praze na Vinohradském nádraží. Jdou spolu ke strejdovi a tetě do Týnské ulice. Všude je plno
lidí, slavnostní nálada a velké očekávání. Do Prahy přijede vyslanec svatého
Otce, pan kardinál Verdier. „Povezou ho
VII
z nádraží ve zlatém kočáře až do arcibiskupského paláce,“ říkají si lidé a každý je
zvědavý také na ten „zlatý“ vůz. Potom jej
vidí, tažený bělouši, veliký, zasklený, dřevěný, krásně vyřezávaný a pozlacený kočár. Sedí v něm vzácný host a vedle něho
se usmívá náš pan kardinál Kašpar. Lidé
je radostně pozdravují a také Lída si tuto
krásnou podívanou nenechá ujít. Druhý
den má být velká eucharistická pobožnost
na Václavském náměstí. U sochy svatého
Václava je postaven veliký oltář s křížem.
Nad oltářem svatý vévoda jakoby se vznášel na svém koni a svatí patronové drží
stráž: svatý Vojtěch, svatý Prokop, svatá
Ludmila a blahoslavená Anežka Česká.
Nad Prahou na Strahově září modravým,
neonovým světlem obrovský kovový kříž.
Dlouho před začátkem pobožnosti už
je Václavské náměstí přeplněno. Jsou
přeplněny i Příkopy a přilehlé ulice a stále sem proudí davy a davy. Lída s tetou
Mařkou hledají nějakou skulinku, kudy by
se protáhly, ale je to marné. „Vidíte, na co
jste se sem trmáceli. Oni vás sem pozvou
a pak vás tam nechtějí pustit,“ popichuje
škodolibě nějaký nevěrec. Ale nikdo si ho
nevšímá. Všichni jsou rádi, že jsou při tom
a že jsou jich takové zástupy. Zato v neděli na Strahovský stadion se vešli všichni. Celý je jak rozkvetlá louka barevností
národních krojů. Uprostřed u oltáře slouží
papežský legát za velké asistence slavnou mši svatou. Zpěv se rozléhá po celém
prostranství. Lidé nadšeně zpívají nebo
se zbožně modlí. Když je rozdáváno svaté přijímání, mnohé oči se zarosí slzami
dojetí a tváře mladých krojovaných dívek
i tváře starších žen jsou prozářeny vnitřním
jasem a vroucností. Blažené společenství
s Ježíšem a všech se všemi. Veliká posila
ve víře pro budoucí roky těžkých zkoušek,
teď ještě netušených. A pak se mohutná
lidská řeka valí ze Strahova, zaplňuje Prahu a odnáší si nezapomenutelné zážitky,
každý do svého domova.
Lída opouští Prahu, aby se sem po krátkém čase vrátila. Musí se vrátit, aby nastoupila svou životní dráhu, nový úsek
života. Jaká bude ta životní cesta? Ví, že
nebude lehká. Co může čekat od života
chudé děvče, bez prostředků a bez protekce? Ale ví, že nikdy nebude sama. Že
je zakotvena v tom, který je Cesta, Pravda
a Život. A On, že ji ani v nejtěžších nesnázích neopustí. V těchto myšlenkách otevřela Lída v kostele svou modlitební knížku. Její pohled utkvěl na slovech žalmu 91:
Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího,
kdo dlíš ve stínu Všemocného,
řekni Hospodinu:
„Mé útočiště jsi a má tvrz,
můj Bůh, v něhož doufám.“
Uchrání tě svými perutěmi,
schýlíš se pod jeho křídla,
štít a pavéza je věrnost jeho.
Nemusíš se bát noční hrůzy,
šípu létajícího ve dne,
nákazy, jež pustoší o polednách ...
Celý ten žalm je plný útěchy a naděje
a Lída má pocit, jakoby byl napsán jen
pro ni. Je to takové předznamenání pro
celý život, který se pro ni teprve otvírá, ale
do kterého vstupuje s důvěrou.
Jaroslava Jarolímková-Lipinská
zprávy a sdělení
DUB U MĚCHNOVA – FINALISTA ANKETY STROM
ROKU 2010
Také v letošním roce se do finále ankety
Strom roku 2010 probojoval strom z Podblanicka. Tentokrát se o hlasy obdivovateVIII
lů krásných stromů bude ucházet památný dub letní u Měchnova, kterého navrhli
žáci a pedagogové Základní školy Divišov
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Krása měchnovského dubu vyniká i v zimě a brzy zjara, kdy chybějící olistění
podtrhuje mohutnost kmenu a typické členění větví.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
IX
a také členové Českého svazu ochránců
přírody Vlašim – ti ho vybrali na základě
podzimní exkurze po cca třiceti významných stromech na Podblanicku vedené
doc. Václavem Zeleným. Nominační text
přineseme v příštím čísle Pod Blaníkem.
Měchnovský dub můžete podpořit svým
hlasem také Vy, a sice zasláním dárcovské
SMS ve tvaru: DMS STROM7 na telefon-
ní číslo 87777 (cena jedné SMS je 30 Kč,
Nadace Partnerství obdrží 27 Kč do veřejné sbírky na výsadby stromů) nebo svým
podpisem na hlasovacím archu, který je
k dispozici u navrhovatelů stromu, tedy
v Divišově a ve Vlašimi. Hlasovat můžete
až do 10. října 2010.
Jan Urban
NEJLEPŠÍ EKOPORADENSKÝ POČIN ROKU (1)
Síť ekologických poraden STEP, jejímž zakládajícím členem je také Český
svaz ochránců přírody Vlašim, vyhlásila
první ročník soutěže „O nejlepší ekoporadenský počin“, a založila tak tradici
propagace příkladů dobré praxe v ekoporadenství. Do soutěže byly vybrány
projekty členů STEP, které se mohou
stát příkladem a které metodicky ostatním
ekologickým poradnám umožní dobré využití těchto zkušeností. Odborná porota
vybrala na základě inovativnosti projektů a přístupů, vazby na potřeby klienta,
zobecnění výstupů a prostoru pro plošné
využití, profesionality a dopadu projektu
X
na životní prostředí a komunitu. Od roku
2011 bude soutěž otevřena všem ekoporadnám v České republice. V tomto
a v následujících číslech Pod Blaníkem
představíme některé ze soutěžních projektů.
Podpora druhové rozmanitosti v zahradách
Analýzou struktury dotazů občanů při
práci Záchranné stanice pro živočichy
ČSOP Vlašim byla vytipována témata
vhodná pro širší osvětu veřejnosti – tak
vnikla sada letáků zaměřených na jednotlivá témata.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
Ježci – jak jim pomoci – Leták obsahuje informace o hlavních antropogenních vlivech na populace ježků (ztráta
přirozeného životního prostředí, automobilová doprava a používání pesticidů), výčet základních případů, kdy ježek
potřebuje pomoc člověka (zranění nebo
nemoc, denní aktivita, přerušená hibernace, zachycení v pasti, nízká hmotnost
na podzim, osiřelost mláděte) a základy
péče o ježka (zbavení parazitů, ubytování, potrava, péče o mláďata, zazimování
a vypouštění).
Mláďata – kdy potřebují naši pomoc?
– Leták popisuje problematiku péče o osiřelá mláďata vybraných volně žijících
druhů zvířat (zajíc, srna, veverka, ježek,
kuna, zpěvní ptáci, sovy a dravci a nekrmiví ptáci) a výčet případů, kdy mláďata potřebují lidskou pomoc (zdravotní
potíže, apatie, podchlazení, promoknutí,
napadení psem, kočkou, parazity, úhyn
rodičů či sourozenců, bezprostřední nebezpečí od aut, psů a koček, malých děti,
neopeřenost u ptáků mimo hnízdo, osamocenost u nekrmivých ptáků, faktická
opuštěnost).
Domov pro živočichy na zahradě –
Leták zachycuje hlavní náměty a návody
pro opatření na podporu rozšíření výskytu
volně žijících živočichů v blízkosti lidských
sídel, zejména v zahradách (divoký koutek, suchá zídka, hromada kamení, větví
či listí, budka pro ježka, napajedlo, malé
zahradní jezírko, kvetoucí rostliny, domečky pro čmeláky a další hmyz) a odkazuje
na celosvazový projekt Živá zahrada.
Ptačí budky – Leták přináší základní zásady při výrobě a vyvěšování ptačích budek
a polobudek, při kontrole a péči o ně a při budování výklenků. Dále nabízí další možnosti,
jak ptákům pomoci (napajedla a koupadla, vysazování domácích druhů stromů a keřů, ozeleněné střechy, zimní přikrmování, nepoužívání chemických postřiků a umělých hnojiv).
Letáky s kontakty na Záchrannou stanici
pro zvířata ČSOP Vlašim a možnostmi finanční podpory jejích aktivit jsou distribuovány sezónně prostřednictvím letákových
kapes a také na besedách s občany či žáky
škol, jsou také přístupné na webových stránkách www.csopvlasim.cz volně ke stažení.
Jan Urban
Děti nás provedly světem stromů
Správa CHKO Blaník ve spolupráci
s Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim a Domem dětí a mládeže Benešov
uspořádala v letošním roce již 20. ročník
výtvarné a 17. ročník literární soutěže
ke Dni Země. Soutěže se zúčastnilo 31
základních a středních škol a školských
zařízení okresu Benešov. Porota vybírala
z více než 300 prací v pěti věkových kategoriích. Děti tvořily umělecká díla na téma
„Stromy“. Jejich obrázky a trojrozměrné
předměty zobrazily stromy v nejrůznějších podobách, barevné stromy v průběhu
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
ročních období i jejich zvířecí obyvatele.
Děti využily rozmanité výtvarné techniky,
k vidění byly malby, kresby, lepené koláže z látek i přírodních materiálů, keramika
a prostorová díla z papíru a dalších materiálů. Literární část soutěže nás provedla
světem stromů prostřednictvím básniček
a pohádkových příběhů. Všechny soutěžní
práce mohli návštěvníci zhlédnout na výstavě v Domě dětí a mládeže Benešov
od 19. dubna do 5. května 2010.
Ivana Křížová
XI
Výsledková listina výtvarné (20. ročník) a literární (17. ročník) soutěže na téma
„Stromy“ ke Dni Země 2010
Výtvarná soutěž
I. kategorie (1. – 2. třída)
1. místo: Kristýna Mláková, 8 let, 2. A,
ZŠ Dukelská, Benešov
2. místo: Petr Belovický, 8 let, 2. C,
ZŠ Týnec nad Sázavou
3. místo: Michala Bláhová, 6 let, ZUŠ Vlašim
Čestné uznání:
Míša Stehlík, 8 let, 2. ročník,
ZŠ a PŠ Konopišťská Benešov
Kateřina Holakovská, 7 let,
výtvarný kroužek při MěDDM Vlašim
II. kategorie (3. – 4. třída)
1. místo: Anna Šeborová, 9 let, 3. B,
ZŠ Jiráskova, Benešov
2. místo: Šimon Formánek, 9 let, ZŠ Sídliště,
Vlašim
3. místo: Pavla Hvězdová, 10 let, 4. třída,
ZŠ Netvořice
Čestné uznání:
Anna Fragnerová, 8 let, 3. třída, ZŠ Divišov
Hana Novotná, 10 let, 4. třída,
ZŠ a MŠ Miličín
III. kategorie (5. – 6. třída)
1. místo: 6.C – kolektivní práce, 11 let,
ZŠ Vorlina, Vlašim – keramické kachle
2. místo: Dominik Novák, 11 let, 6. třída,
ZŠ Čechtice
3. místo: Kamila Zelingrová, 10 let, 5. B,
ZŠ Sídliště, Vlašim
Čestné uznání:
Dana Turynová, 12 let, 6. třída, ZŠ Netvořice
Kateřina Červeňáková, 12 let, 5. ročník, ZŠ
Březinská, Vlašim
Klára Brzoňová, 12 let, 6. třída,
ZŠ a MŠ Dolní Kralovice
Martina Vašíčková, 13 let, 6. třída,
ZŠ a PŠ Konopišťská, Benešov
Prima – kolektivní práce, 11 až 12 let,
Gymnázium Benešov
IV. kategorie (7. – 9. třída)
1. místo: Sekunda – kolektivní práce,
13 let, Gymnázium Benešov
2. místo: Štěpán Strnad, 14 let, 9. třída, ZŠ Divišov
2. místo: Gabriela Čápová, 14 let, ZUŠ Vlašim
3. místo: Vendula Kříženecká, 13 let, 8. A, ZŠ
Sídliště Vlašim
Čestné uznání:
Jan Pilar, 16 let, 9. ročník, ZŠ Březinská, Vlašim
6. a 7. třída – kolektivní práce, ZŠ Zdislavice
V. kategorie (střední školy)
1. místo: 2L – kolektivní práce, SPŠ Vlašim
Kolektivní práce Sekundy Gymnázia Benešov – 1. místo ve IV. kategorii výtvarné soutěže.
XII
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
2. místo: M. Prilová a V. Pulcová,
SOU Benešov, Jana Nohy
3. místo: Anna Kucharčíková, 16 let, ZUŠ Vlašim
Čestné uznání:
Veronika Marešová, 17 let, 2. B,
SOŠ Černoleská, Benešov
Valerie Kamererová, 16 let, DDM Benešov
– Barvínek při EKO Trnka
Literární soutěž:
I. kategorie (1. – 2. třída)
Čestné uznání:
2.C, ZŠ Týnec nad Sázavou,
kolektivní práce – Javor
II. kategorie (3. – 4. třída):
neobsazena
III. kategorie (5. – 6. třída)
1. místo: Gabriela Švejcarová,
11 let, 5.B, ZŠ Čerčany – Strom
2. místo: Veronika Stejskalová, 12 let,
6. třída, ZŠ Netvořice – Kouzelný příběh
3. místo: Denisa Kadeřábková, 12 let,
6. třída, ZŠ Netvořice – Stromy
Čestné uznání:
Josef Krejčí, 12 let, 5.B,
ZŠ Čerčany – Stromečky
IV. kategorie (7. – 9. třída)
1. místo: Alena Jankovská, 14 let, 9. ročník,
ZŠ a MŠ Zdislavice
– Návštěva stromů v lese
2. místo: Klára Krásenská, 8.B,
ZŠ Bystřice – Paní lesa
3. místo: Petr Míka, 15 let, 9. ročník, ZŠ
a MŠ Zdislavice – Stromy chodí do nebe
3. místo: Michal Brixí, 15 let, 9. ročník, ZŠ
a MŠ Zdislavice – Stromy,
Osamělý strom
Čestné uznání:
Adéla Naglová, 15 let, 9. ročník, ZŠ a MŠ
Zdislavice – Dopis stromu
V. kategorie (střední školy)
1. místo: Dana Ondráčková, 3HT, SOŠ
a SOU Vlašim, Zámek 1
2. místo: Veronika Netolická, 18 let, septima,
Gymnázium Benešov – Jmelí
3. místo: Kristýna Šaldová, 1KM, SOŠ
a SOU Vlašim, Zámek 1 – Stromy
do tohoto čísla přispěli
Jaroslava Jarolímková – Lipinská, Kandertova 11/1608, 180 01 Praha 8
Bc. Ivana Křížová, AOPK ČR – Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice
pod Blaníkem ([email protected])
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim
([email protected])
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01
([email protected])
PhDr. František Procházka, Mánesova 41, 120 00 Praha 2 ([email protected])
Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov
Milan Štědra, Jiří Bernat, Anenská 171, 285 06 Sázava nad Sázavou
([email protected])
Mgr. Šárka Tlustá, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
([email protected])
Mgr. Jan Urban, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim
[email protected])
Petr Zapletal, Buchov 3, 257 01 Postupice ([email protected])
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
XIII
přehled akcí
Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim
http://www.muzeumpodblanicka.cz
Výstavy
Zámek Vlašim, otevřeno:
9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
V červenci a srpnu je prodloužena prohlídka do 17.00 h., poslední prohlídka v 16.30 h.
Do 5. 9. 2010: Obnovená staletí.
O restaurování předmětů ze sbírek Muzea Podblanicka.
Stálé expozice:
Zámecké parky, Historie zámku Vlašim, Příroda Podblanicka,
přesnou muškou – tradice střelectví a zbrojařství, Zrcadlo minulosti
Otevřené výstavy:
Město pod věží aneb Vlašim na dlani, Prohlídka zámeckého sklepení s expozicí
Tajemství sklepení, Vyhlídka ze zámecké věže
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov,
otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
Do 11. 9. 2010: Soudobé panenky.
Zejména miminka, Klub panenek ČR.
Otevřené expozice:
Historie města Benešova a okolí, Náš pluk
Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice,
otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno), na objednání.
Otevřené expozice:
Hudební tradice Podblanicka
Exteriér: Procházka krásnou zahradou
Český svaz ochránců přírody Vlašim
Výstavy
http://www.csopvlasim.cz
Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim.
Otevřeno ve všední dny, 9.00 – 12.00 h. a 13.00 – 17.00 h.,
vstupné dobrovolné.
Do 27. 8. 2010: Žena a výtvarné umění Podblanicka.
Prodejní výstava představující tvorbu žen – výtvarnic. Vystavují: M. Venderová,
A. Fraitová, J. Petrásková, D. Hulmáková, K. Hulmáková, I. Syslová, I. Švajcrová,
H. Cejnarová, L. Zelenková, D. Hálová, I. Vychopňová, D. Slaninová, D. Svobodová, M. Poupětová, M. Blažejová, Š. Blažejová, H. Kubíková, J. Němečková.
13. – 30. 9. 2010: Výstava Ekofór.
Ekofór je soutěž kresleného ekologického humoru pořádaná Hnutím Brontosaurus. Putovní výstava představuje výběr vtipů z období 2004 až 2009. Hlasujte
o nejlepší Ekofór.
XIV
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
4. – 27. 10. 2010: Zátiší, figury, portréty, objekty.
Vystavují žáci 1. a 9. třídy a absolventi přijatí na umělecké školy, kteří navštěvovali
kurzy kresby a malby pod vedením Mgr. Drahomíry Svobodové. Vernisáž výstavy
se uskuteční ve čtvrtek 7. 10. 2010.
1. – 25. 11. 2010: Informační výstava Zaostřeno na hypermarkety.
Výstava představuje téma expanze obřích nákupních řetězců. Na celkem deseti
panelech pomocí textů, fotografií, tabulek i grafů ukazuje, jaké jsou dopady neregulované expanze nákupních center v ČR. Výstava nabízí pohled i do zahraničí
a seznamuje se zkušenostmi jiných zemí s nákupními centry. Věnuje se též možnostem řešení problémů spojených s dalším růstem obřích obchodních center.
29. 11. – 3. 12. 2010: Předvánoční prodejní výstava UNICEF.
Tradiční prodejní výstava. Výtěžek z prodeje pohlednic, blahopřání a dárků
s logem UNICEF slouží k financování celosvětových programů UNICEF
na pomoc znevýhodněným dětem ve světě. Zakoupením (adopcí) panenky
přispíváte na očkování jednomu dítěti v rozvojových zemích.
PŘEDNÁŠKY, TÉMATICKÉ dny, dílny
Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné.
Úterý 21. 9. 2010: Tématický den pro biopotraviny
Tématický den zaměřený na zdravou výživu a biopotraviny. Celý den ukázka,
ochutnávka a možnost zlevněného nákupu biopotravin. Večer tématická přednáška.
Pondělí 4. 10. 2010: Jak chytit krajtu v paneláku
Veselé i vážné historky z praxe populárního brněnského zoologa Ing. Romana
Zajíčka z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Jeho specialitou jsou odchyty
nejrůznějších našich i exotických zvířat ve městě Brně. Mnohdy se jedná o exotická zvířata,uprchlá chovatelům, často se ale jedná i o druhy, o kterých obyvatelé
Brna ani netuší, že žijí společně s nimi. Přednáška u příležitosti Dne zvířat začíná
v 18.00 h.
Úterý 23. 11. 2010: Tématický den pro ekologicky šetrné výrobky
Tématický den zaměřený na používání výrobků, které při výrobě a zpracování
šetří životní prostředí. Celý den ukázka a možnost zlevněného nákupu k přírodě
i člověku šetrných výrobků.
Středa 8. 12. 2010: Tančící stoly – Vánoce v Ekoateliéru
Výtvarné hraní pro malé i velké. Proměny odpadových materiálů a přírodnin při
přípravě kouzelných Vánoc. Výroba dárků, balení dárků, zdobení stromečku, výroba přáníček, dekorace v interiéru, slavnostní stolování, svícny … Jednoduché
a efektní mašle z odstřižků, výroba papírových andělů.
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2
XV
Stálá výstava Vlašimský zámecký park
(ve Starém hradu)
Výstava kolorovaných rytin A. Pucherny s historickými motivy parku, informační
panely a exponáty k historii parku, jeho obnově, přírodních zajímavostech apod.,
vyhlídková věž. Výstava je součástí exkurzního okruhu vlašimským zámeckým
parkem zajišťovaného Podblanickým infocentrem.
Podblanická galerie
Stálá výstava podblanických umělců ve Vlašimské bráně. V květnu a září otevřeno
v sobotu a neděli, v období od 1. 6. do 31. 8. denně, po předchozí dohodě i mimo
sezónu. Provozní doba: 10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska
environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.
Ekoporadna a Ekoobchůdek
Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264,
Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
Ekoporadna – Bezplatné poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí.
Osobně pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.
nebo písemně, telefonicky či emailem).
Ekoobchůdek – otevřeno: pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h.,
v období od 1. 5. do 30. 9. také o víkendech
(10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.).
Nabízíme
- vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty
- biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladké sušenky, slané krekry, sladkosti, koření, třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, těstoviny a další)
- potraviny z konopí (pochoutky, pivo, limonády, konopný olej lisovaný za studena),
konopnou kosmetiku Cannaderm a další výrobky z konopí,
- řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, krmivo pro ptáky
- ekologické čistící prostředky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky.
XVI
Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2